, omlouvám se za zpoždění, nějak mě nepolíbila múza, a když už to udělala, tak jsem to sem nedala. Hluboce se stydím 8. část
Slunce po několika dnech vysvitlo. Déšť přestal bubnovat do oken. Mračna se roztáhla a vykoukla modrá obloha. Sluneční paprsky ohřívaly temné stěny města. Oceán šuměl a houpal Atlantis na svých nekonečných hlubinách.
Doktorka Schwarzová ležela na zemi. Nohy měla opřené o nejbližší poličku a hlavu si podložila bundou. V ruce držela nějakou knihu. Přes obal nebyl vidět její titul. Doktorce to nevadilo. Smála se a zároveň plakala. Podivný chichot se rozléhal místností a odrážel se od stěn. Potřebovala nějak vyplnit čas a navíc ji bolela hlava, už zase.
Na stole zapípaly hodinky. Jejich pískot toužil přilákat pozornost ženy, která se neustále něčemu smála. Nakonec se jim to podařilo. Doktorka vstala a zkontrolovala svůj počítač. Podle spokojeného úsměvu mohlo všechno vycházet dobře.
Lili vstala a otočila papír na tabuli. Začala znovu psát. V polovině se zarazila a došla k poličce s knihami. Jednu vyndala a nalistovala příslušnou stranu. Nakonec ji odhodila na zem. Něco zlověstně zavrčela a dál se věnovala psaní na tabuli.
Papír, na který psala, očíslovala. Pak otočila ještě několik dalších, ty taky označila příslušnou číslicí. Pohlédla na své dílo. Zkontrolovala všechno, kde se mohla vyskytnout chyba. Opravila problém, který vyžadoval opravu několika listů. Pak spokojeně zavřela lihovou fixu a odhodila ji do nepořádku na zemi. Její kroky vedly k počítači. Ještě chvíli pracovala a snažila se něco vymyslet, ale bolest hlavy jí moc šancí nedávala. S lehkým povzdechem se rozhlédla po místnosti.
Země byla pokrytá zmuchlanými papíry a roztrhanými papírovými kousky. Knihy ležely rozevřené a nebo pohozené na nejrůznějších místech. Tužky, propisky, lihové fixy a zvírazňovače byly všude. Celkově tu převládal nepořádek.
Lili se po bližším prozkoumání zděsila. Uchechtla se a opřela se pohodlně na židli. Hlavou se jí šířila nějaká písnička, spokojeně si začala broukat. Tiché pobrukování se později změnilo v hlasitý zpěv.
Samuel Smith se protáhl. Ty hloupé paprsky ho vzbudily. Měl mizernou náladu. Málo spal a navíc se mu někam ztratila bota. Prohledal snad celí pokoj a nikde nebyla.
„To sem blázen,“ mluvil k sobě polohlasem, „vždyť jsem ji dával sem. Přesně sem před postel...“ Stoupnul si před postel. Nahlédl pod prostěradlo.
„Á tady jsi, pojď za strýčkem Samem.“ Na chvilku část jeho těla zmizela pod postelí, ale za minuto se vynořil celí obalený prachem. Při pohledu do zrcadla jadrně zaklel. Rychle se oprášil, obul se a vyrazil někam do útrob města.
Zvuky pochodu odrážely stěny města. Samuel podvědomě zatočil. Tuto cestu znal nazpaměť, i kdyby měl zavázané oči, tak by tam došel. Jeho nohy ho vedly chodbami, zatím co jeho mozek uvažoval na jinými důležitějšími myšlenkami. Třeba nad tím, jestli sním půjde na snídani, jestli na sobě nemá moc prachu a dalšími opravdu důležitými drobnostmi.
Zastavil se před laboratoří doktorky Schwarzové. V duchu zaklel. Chtěl jít původně někam jinam, ale tohle vypadalo přece jenom nadějněji a také jako příjemnější společnost. Lili poslední dobou moc nemluvila, ale jemu to nevadilo. Bylo to uklidňující. Nějakým záhadným způsobem ho uklidňovala.
Nadechl se a pozvedl ruku. Zarazil se. Zevnitř se ozýval zpěv. Možná byl falešný, ale Samuel se zaposlouchal. Se zavřenými víčky stál a poslouchal. Usmíval se. Kdesi, hluboko cítil, že nechce, aby skončila.
Ozvalo se zaklopení. Lili sebou trhla. Zmlkla. „Dále,“ špitla. Dveře se otevřeli a v nich se objevil Samuel. Usmál se, ale úsměv mu zmizel ze rtů. Jeho pohled spadl na nepořádek a na Lili. Měla velké kruhy pod očima. V obličeji byla bledá, skoro splynula ze stěnou, tedy pokud by tu byly bílé stěny. Vlasy měla rozcuchané.
„Ty jsi nespala?“ zeptal se, přestože znal odpověď. Zakroutila hlavou. Pohlédl na ni.
„Gven, doktor říkal, že si máš odpočinout...“ došli mu argumenty. Na tváři se jí mihl ironický úsměv.
„Samozřejmě, ale já tolik času nemám,“ řekla s příliš velkou veselostí.
„Nepůjdeme na snídani?“ Pozvedla tázavě obočí. Samuel jen kývnul, tohle byla ta Lili kterou znal. Ta Lili, která měnila témata během chvilky.
„Proč jsi pracovala přes noc? Tedy pokud to není tajné,“ vyzvídal kapitán. Lili si ho přeměnila očima a zahla do další chodby.
„Měla jsem nějaký nápad, takové vnuknutí.“ Dokonale gestikulovala, ale nic víc k tomu už neřekla. Věděl, že mu neříká všechno, ale to bylo v pořádku. Byla to mezi nimi taková nepsaná dohoda.
Lili si strčila do pusy přeplněnou lžíci kaše.
„Mpff...“ řekla.
„Cože? Promiň nerozuměl jsem ti,“ řekl Sam.
„Mpff,“ zazněla odpověď. „Chápu, nemusíš vysvětlovat,“ řekl Samuel s těžko skrývanou ironií. Lili polkla.
„Je tam chyba...“ Pak někam odběhla a nechala kapitána zírat na její místo. Nechápal, ale přemýšlel, za jak dlouho ji vystydne snídaně.
Poslušně čekal u stolu, dokud doktorka nepřišla a potom ji dělal společnost do večera. Procházeli město, vzpomínaly. Gven si doplňovala některé ze vzpomínek.
Na Atlantis přišla noc. Skoro všichni obyvatele touhle dobou spaly. Našli se však nějaké výjimky, tak třeba doktor McKay a další šílení vědci, které držela při životě hodně tmavá káva s velkou porcí kofeinu navíc.
Zbytky světla z města ozářili na chvilku západní plošinu. Vypadalo to, jako by tam stál nějaký velký flek. Zdálky se nedalo poznat, o co jde, ale kdyby člověk přišel blíže, tak by poznal, že to není flek, ale dvě postavy a kdyby přišel ještě o něco blíže, tak by mohl postřehnout, že pozorují hvězdy. Blíže by však už nikdo chodit neměl, poslouchat cizí rozhovory je neslušné, to věděl každý obyvatel Atlantis, přesto to nikomu nebránilo v poslouchání za velitelskými, či jinými dveřmi...
Lili pohlédla na kapitána, ten sledoval hvězdy.
„Doufala jsem, že se vrátím domů...nikdy se tam nevrátím.“ Pohlédla do moře.
„Jak to můžeš vědět? Kdykoliv můžeš zažádat o přeložení, nebo o návrat na Zem...“ Samuel se ji snažil dodat odvahu, ale přitom nechtěl, aby na jakýkoliv návrh přistoupila.
Na západní plošině zafoukal vítr.
„Nemůžu, nemůžu odejít...“ Pohlédla na něj. Pochopil to, na tohle nepotřeboval slova. Nechtěla odejít, nechtěla ho tu nechat a navíc teď nemohla.
„Třeba se jednou podíváš domů.“ Usmál se a posadil se vedle ní. Lili chvíli sledovala hvězdy, pak se podívala na muže, který vede ní seděl.
„Ne, nevrátím. Říkej tomu třeba intuice,“ zašeptala, ale sama věděla, že to s intuicí nemá nic společného.
Slunce po několika dnech vysvitlo. Déšť přestal bubnovat do oken. Mračna se roztáhla a vykoukla modrá obloha. Sluneční paprsky ohřívaly temné stěny města. Oceán šuměl a houpal Atlantis na svých nekonečných hlubinách.
Doktorka Schwarzová ležela na zemi. Nohy měla opřené o nejbližší poličku a hlavu si podložila bundou. V ruce držela nějakou knihu. Přes obal nebyl vidět její titul. Doktorce to nevadilo. Smála se a zároveň plakala. Podivný chichot se rozléhal místností a odrážel se od stěn. Potřebovala nějak vyplnit čas a navíc ji bolela hlava, už zase.
Na stole zapípaly hodinky. Jejich pískot toužil přilákat pozornost ženy, která se neustále něčemu smála. Nakonec se jim to podařilo. Doktorka vstala a zkontrolovala svůj počítač. Podle spokojeného úsměvu mohlo všechno vycházet dobře.
Lili vstala a otočila papír na tabuli. Začala znovu psát. V polovině se zarazila a došla k poličce s knihami. Jednu vyndala a nalistovala příslušnou stranu. Nakonec ji odhodila na zem. Něco zlověstně zavrčela a dál se věnovala psaní na tabuli.
Papír, na který psala, očíslovala. Pak otočila ještě několik dalších, ty taky označila příslušnou číslicí. Pohlédla na své dílo. Zkontrolovala všechno, kde se mohla vyskytnout chyba. Opravila problém, který vyžadoval opravu několika listů. Pak spokojeně zavřela lihovou fixu a odhodila ji do nepořádku na zemi. Její kroky vedly k počítači. Ještě chvíli pracovala a snažila se něco vymyslet, ale bolest hlavy jí moc šancí nedávala. S lehkým povzdechem se rozhlédla po místnosti.
Země byla pokrytá zmuchlanými papíry a roztrhanými papírovými kousky. Knihy ležely rozevřené a nebo pohozené na nejrůznějších místech. Tužky, propisky, lihové fixy a zvírazňovače byly všude. Celkově tu převládal nepořádek.
Lili se po bližším prozkoumání zděsila. Uchechtla se a opřela se pohodlně na židli. Hlavou se jí šířila nějaká písnička, spokojeně si začala broukat. Tiché pobrukování se později změnilo v hlasitý zpěv.
Samuel Smith se protáhl. Ty hloupé paprsky ho vzbudily. Měl mizernou náladu. Málo spal a navíc se mu někam ztratila bota. Prohledal snad celí pokoj a nikde nebyla.
„To sem blázen,“ mluvil k sobě polohlasem, „vždyť jsem ji dával sem. Přesně sem před postel...“ Stoupnul si před postel. Nahlédl pod prostěradlo.
„Á tady jsi, pojď za strýčkem Samem.“ Na chvilku část jeho těla zmizela pod postelí, ale za minuto se vynořil celí obalený prachem. Při pohledu do zrcadla jadrně zaklel. Rychle se oprášil, obul se a vyrazil někam do útrob města.
Zvuky pochodu odrážely stěny města. Samuel podvědomě zatočil. Tuto cestu znal nazpaměť, i kdyby měl zavázané oči, tak by tam došel. Jeho nohy ho vedly chodbami, zatím co jeho mozek uvažoval na jinými důležitějšími myšlenkami. Třeba nad tím, jestli sním půjde na snídani, jestli na sobě nemá moc prachu a dalšími opravdu důležitými drobnostmi.
Zastavil se před laboratoří doktorky Schwarzové. V duchu zaklel. Chtěl jít původně někam jinam, ale tohle vypadalo přece jenom nadějněji a také jako příjemnější společnost. Lili poslední dobou moc nemluvila, ale jemu to nevadilo. Bylo to uklidňující. Nějakým záhadným způsobem ho uklidňovala.
Nadechl se a pozvedl ruku. Zarazil se. Zevnitř se ozýval zpěv. Možná byl falešný, ale Samuel se zaposlouchal. Se zavřenými víčky stál a poslouchal. Usmíval se. Kdesi, hluboko cítil, že nechce, aby skončila.
Ozvalo se zaklopení. Lili sebou trhla. Zmlkla. „Dále,“ špitla. Dveře se otevřeli a v nich se objevil Samuel. Usmál se, ale úsměv mu zmizel ze rtů. Jeho pohled spadl na nepořádek a na Lili. Měla velké kruhy pod očima. V obličeji byla bledá, skoro splynula ze stěnou, tedy pokud by tu byly bílé stěny. Vlasy měla rozcuchané.
„Ty jsi nespala?“ zeptal se, přestože znal odpověď. Zakroutila hlavou. Pohlédl na ni.
„Gven, doktor říkal, že si máš odpočinout...“ došli mu argumenty. Na tváři se jí mihl ironický úsměv.
„Samozřejmě, ale já tolik času nemám,“ řekla s příliš velkou veselostí.
„Nepůjdeme na snídani?“ Pozvedla tázavě obočí. Samuel jen kývnul, tohle byla ta Lili kterou znal. Ta Lili, která měnila témata během chvilky.
„Proč jsi pracovala přes noc? Tedy pokud to není tajné,“ vyzvídal kapitán. Lili si ho přeměnila očima a zahla do další chodby.
„Měla jsem nějaký nápad, takové vnuknutí.“ Dokonale gestikulovala, ale nic víc k tomu už neřekla. Věděl, že mu neříká všechno, ale to bylo v pořádku. Byla to mezi nimi taková nepsaná dohoda.
Lili si strčila do pusy přeplněnou lžíci kaše.
„Mpff...“ řekla.
„Cože? Promiň nerozuměl jsem ti,“ řekl Sam.
„Mpff,“ zazněla odpověď. „Chápu, nemusíš vysvětlovat,“ řekl Samuel s těžko skrývanou ironií. Lili polkla.
„Je tam chyba...“ Pak někam odběhla a nechala kapitána zírat na její místo. Nechápal, ale přemýšlel, za jak dlouho ji vystydne snídaně.
Poslušně čekal u stolu, dokud doktorka nepřišla a potom ji dělal společnost do večera. Procházeli město, vzpomínaly. Gven si doplňovala některé ze vzpomínek.
Na Atlantis přišla noc. Skoro všichni obyvatele touhle dobou spaly. Našli se však nějaké výjimky, tak třeba doktor McKay a další šílení vědci, které držela při životě hodně tmavá káva s velkou porcí kofeinu navíc.
Zbytky světla z města ozářili na chvilku západní plošinu. Vypadalo to, jako by tam stál nějaký velký flek. Zdálky se nedalo poznat, o co jde, ale kdyby člověk přišel blíže, tak by poznal, že to není flek, ale dvě postavy a kdyby přišel ještě o něco blíže, tak by mohl postřehnout, že pozorují hvězdy. Blíže by však už nikdo chodit neměl, poslouchat cizí rozhovory je neslušné, to věděl každý obyvatel Atlantis, přesto to nikomu nebránilo v poslouchání za velitelskými, či jinými dveřmi...
Lili pohlédla na kapitána, ten sledoval hvězdy.
„Doufala jsem, že se vrátím domů...nikdy se tam nevrátím.“ Pohlédla do moře.
„Jak to můžeš vědět? Kdykoliv můžeš zažádat o přeložení, nebo o návrat na Zem...“ Samuel se ji snažil dodat odvahu, ale přitom nechtěl, aby na jakýkoliv návrh přistoupila.
Na západní plošině zafoukal vítr.
„Nemůžu, nemůžu odejít...“ Pohlédla na něj. Pochopil to, na tohle nepotřeboval slova. Nechtěla odejít, nechtěla ho tu nechat a navíc teď nemohla.
„Třeba se jednou podíváš domů.“ Usmál se a posadil se vedle ní. Lili chvíli sledovala hvězdy, pak se podívala na muže, který vede ní seděl.
„Ne, nevrátím. Říkej tomu třeba intuice,“ zašeptala, ale sama věděla, že to s intuicí nemá nic společného.


, děkuji všem za kladné, či jakékoliv hodnocení. Vím že tahle povídka byla poněkud nešťastná, omlouvám se. Mám poslední dvě části, asi budou divné. Snažila jsem se je vylepšit, ale když se o to pokoušíte pořád a pořád, nějak to nejde
