SG: Zítra bude hůř...

No zatim se to odviji jaksi nevinne,ale to jeste nic neznamena,treba to nakonec budou nejaci "Temnaci",kdo vi..Neboli to vi jen buh a mozna jeste Klenotka.

Nedávno jsem někde četla, že prý úplně nejlepší díla vznikají tehdy, pokud se člověk schovává za pseudonym a píše jen pro radost z psaní a z lásky k tématu. (tedy nekyne mu za to žádná hmotná odměna:), jen ta morální) Myslím, že tyto tři podmínky jsou splněny Jen tak dál! Těším se na pokračování.

[Klenotka]

Další část. Zatím se toho moc neděje. Neptejte se, jak to skončí, protože to nevím . Vymýšlím si to kapitolu od kapitoly. Jenom vás prosím, nenapovídat, protože, věřte tomu nebo ne, na všechno, co jste tu vyjmenovali, myslím Což teď poznáte
Není to moc dobré, je to narychlo, ale příští kapitola bude lepší, protože ji budu psát snad už ve větším klidu. Tím chci říct, že bude nejdřív za 14 dní, protože teď jedu pryč a pak mám ještě tři zkoušky. Takže trpělivost, jak říká Yoda

Rodney sledoval se slzami bolesti v očích, kam zajel výboj, který ho zasáhl. Zase si otevřel pusu. Když se probudil z bezvědomí, aniž by věděl, jak se v něm ocitl, zjistil, že Teyla je pryč
Sledoval, jak se zeď pod výbojem zvlnila.
„Subjekt Jedna klade nevhodné dotazy.“ Řekl mu hlas v hlavě, teď už rozhodně ne tak trpělivý jako na začátku.
„Jen jsem se zeptal, jestli dostaneme něco k jídlu!“ Když se mu povedlo znovu se rovně postavit a v oblasti žeber, kam ho výboj zasáhl už cítil jenom tupé tepání, podíval se zpříma znovu ke stropu.
„Subjekt Dvě je v pořádku. To musí Subjetku Jedna stačit.“
„Ohledně těch čísel…víte, pokud od nás chcete vidět, jak …reagujeme a případně nás léčit či co…hodně by pomohlo, kdybychom se tady cítili dobře. A toho nedocílíte, pokud pro nás budete používat označení jako pro laboratorní vzorky. Jména jsou pro nás důležitá.“ Nemluvě o tom, že nevím, o kom mluvíte, když použijete číslo. Pomyslel si v duchu, ale nahlas to neřekl. Stejně si to v jeho hlavě budou moct přečíst, když budou chtít.
„Netušili jsme, že pro vás vaše označení tolik znamenají. Dává tedy Subjekt Jedna přednost označení Subjekt McKay?“ Rodney byl trochu zaskočen upřímným zájmem a nechtěl je podráždit námitkou, že i ten „Subjekt“ by si mohli odpustit.
„Perfektní.“ Řekl jen. Škoda, že tu není Teyla, byla by hrdá na jeho diplomacii. Dokázal se s nimi domluvit, aniž by je desetkrát v jedné větě urazil. Ačkoliv dost pochyboval, že znají něco jako urážku či sarkasmus. Dal si za úkol, že je to naučí, dokud se odtud nedostanou. Neměl sice ponětí, jak by mohli utéct, ale na to bude čas myslet později.
„Dobrá…takže, proč jste poslali pryč…Subjekt Teylu?“ zeptal se váhavě.
„Zjistili jsme, že léčba subjektů bude probíhat lépe, když budou každý zvlášť. Subjekt Sheppard a Subjekt Zelenka jsou už také odděleni.“
„Hezké. Proč je léčba tak lepší? My potřebujeme společnost, nemůžeme dlouho fungovat v izolaci.“
„Chceme, aby se Subjekty vypořádaly se svými zraněními samy.“ Hmm, takže nechtějí, abychom si vzájemně pomáhali. Chytré potvůrky.
„Myslíte, že bych mohl tedy dostat něco k jídlu a nějaké místo, kam si sednout nebo lehnout?“ Uprostřed místnosti se objevila židle a na ní tác s jídlem. Rodney se zamračil, protože jestli mu četly myšlenky, tak museli vědět, že si představoval úplně něco jiného. Ale sedl si a pustil se do jídla. Chutnalo to jako jakýkoliv oběd na Atlantis, takže určitě věděli, na co přesně myslí. Předpokládal, že tohle měl být asi začátek nějakého procesu jejich „léčby“. A nelíbilo se mu to.

John Sheppard zaslechl slabý dunivý zvuk přenosu, který jejich hostitelé používali. Když vzhlédl z postele, kde ležel, rychle se posadil. Radek byl pryč. Nevěděl, co se stalo a proč to dělali, ale sám přišel na to, že ptát se nemá cenu. Asi si řekli, že vězni by neměli být pohromadě. A ať se jim ty bytosti snažily namluvit cokoliv, tak on a jeho tým nebyli jejich hosty, ale vězni. Pokusná zvířátka. Děti, o které je potřeba se starat a trestat je za chyby. Nemohli přece za to, že byli v evolučním vývoji za touhle rasou o pár desítek tisíc let pozadu. Radkova postel zmizela i s ním a tak teď vedle něj zela díra, kterou začínal cítit i uvnitř své mysli. Potřeboval kolem sebe lidi. Nerad byl sám. Za svou vojenskou kariéru už poznal spoustu druhů vězení a osamělosti. Ale větší starosti mu dělali ostatní. Jestli na tom byli stejně jako on, tak si mohl jen domýšlet, co se jim honí hlavou. Věřil, že Teyla to zvládne. Všechny ty její meditace jí pomůžou. V otázkách psychické výdrže na tom byla nejlépe ze všech. Věřil, že Rodney se spoustou nadávání a urážek, to snad taky nějak překoná. Měl ale obavy o Zelenku, který nikdy nic podobného nezažil. I když Radek dokázal už dřív, že je v něm víc, než si o něm lidé myslí. John tedy odvedl mysl od svých přátel k plánu útěku, ale na žádný nepřišel. Jestli se okolí jejich cel skládalo z té želatiny a jestli v ní ta rasa žila, nemají šanci se kamkoliv dostat. Potřeboval budovu, s místnostmi a chodbami, v níž by se mohl orientovat. Doufal jen, že Elizabeth něco vymyslí, protože jestli se nestane něco zásadního, neměli nejmenší šanci se odtud dostat na vlastní pěst.
„Sakra.“ Řekl prázdné místnosti a ta mu jeho nadávku ozvěnou vrátila.

Radek seděl na zemi, opřený o zeď. V místnosti byl stůl a židle, ale nějak neměl chuť si tam sednout. Nevěděl, co používali k tomu, aby je uvedli do okamžitého bezvědomí a jak fungoval ten jejich přenos. Věděl jen, že mu z toho bylo zle a taky se mu pořád motala hlava. Bál se, že kdyby se postavil, zvedl by se mu žaludek. Nezměnil názor, ani když se na stole objevilo jídlo. Dál seděl a čekal, jestli mu někdo řekne, co má dělat, protože v tuhle chvíli byl ochromený strachem. Díval se kolem sebe, poslouchal ticho a zdi se kolem něj svíraly a jemu se z toho dělalo ještě víc špatně. Pokusil se lehnout si na tvrdou zem a zavřít oči. Žaludek mu pořád divně poskakoval a jemu se po chvíli podařilo se uklidnit natolik, že byl schopen přemýšlet. Jedinou souvislou myšlenku, kterou dal dohromady, byla opakující se věta: „Chci domů.“

I Teyla seděla na zemi a i jí bylo špatně. Transportéry, které tahle rasa používala, jí rozhodně nedělaly dobře. V místnosti nic nebylo. Jenom se spolu s ní na zemi přenesl i tác s jídlem a vodou. Jídlo bylo očividně athosianského původu. Neměla na jídlo ani pomyšlení, bylo jí špatně. A taky ji děsilo, že je někdo v její hlavě a čte si i v těch nejtajnějších zákoutích její mysli. Určitě tak našli i věci, které chtěla nechat pohřbené navždy. Vzala sklenici s vodou, aby se zbavila suchého pocitu v ústech. Po pořádném loku se jí přestala točit hlava, ale žaludek pořád nechtěl přestat dělat gymnastiku. Lehla si na zem, zavřela oči a začala s meditací. Vleže to sice tak nefungovalo, ale bála se, co by se stalo, kdyby se pokusila o prudší pohyb.
Postupně se jí podařilo mysl dostat pryč od neposedného žaludku a nepříjemného pocitu, plynoucího z toho, že byl někdo v její hlavě. Poznala proniknutí do mysli lépe, než kdo jiný. Sama se o to před časem pokusila a tak studené prsty, pátrající v její hlavě, cítila naprosto jasně a zřetelně. Postupně se, zcela nevědomky, začala na ty cizí mysli soustředit. Bylo to víc myslí, to věděla určitě. A pak, překvapivě, se jí povedlo je z hlavy vytlačit. Bylo to náhlé. Bylo to, jakoby byla v hlučné místnosti a najednou ho někdo náhle vypnul. Přesně tak se to stalo. Hluk v její hlavě ustal a jediné, co vnímala, byly pokusy těch cizích myslí se tam znovu dostat. A potom ucítila, jak jí leze mráz po zádech, protože těch spojených myslí přibylo a začaly zuřit. S úsilím je dokázala odrazit i podruhé, ale než se mohla začít radovat z úspěchu, uchvátilo ji znovu transportní zařízení a dál už nebylo nic.

Líbí se mi, že dáváš dostatek prostoru i ostatním postavám (tedy Sheppardovi, že ), chudáci subjekty - ale takový díl bych brala:).

Pěkné, bylo by zajímavé, kdyby se Teyla dostala do myslí "cizinců"..

Výborná část. Koukám že má námitka o tom, že by neměli být ve dvojicích se ujala(samozřejmě s podmínkou že to tak nebylo zamýšleno již dříve)

[Klenotka]

Dark Angel: Bylo

Tak to se omlouvám za klamání přítomných svými rádoby originálními myšlenkami

Opäť jedna z tých kvalitných SGA poviedok , v ktorej sa odvíja napínavý príbeh. Neznáma technológia, vedci, čo si nevedia rady, vyzerá to skvele. Páči sa mi ako sa venuješ každej postave samostatne. Je to perfektné, také zahalené tajomstvom, tak som zvedavá čo spravia s Teylov a s ostatnými vôbec.

Tak jsem to taky dočetla a musím říct, že je to super. Už se těším na další část. Udržuješ nás v příjemném napětí a nevědomosti a navíc jsem si představila, jak musel vypadat John na začátku, než jim dali ty šaty:-))))

Už se těším na pokračování:-).

Pokaždé naprosto konsternovaně čekám, až se objeví další díl...a nejinak tomu je i tentokrát. Skvělé, skvělé!

[Klenotka]

Pokračování, konečně. Prosím, neptejte se na Radka či Teylu, budou, časem, ale nemůžu u toho sedět tři hodiny. Zase to mám rozehráno v několika liniích a něco takového je extrémně těžké psát. Takže buďte trpěliví. Dobrá zpráva je, že tohle chci poslat do soutěže na Festival fantazie a tak to musím do konce dubna dopsat
Asi tam budou nějaké chyby, je to psané dost narychlo, tak se za ně omlouvám.

„Co tím myslíte, že jste na ně nepočkali?! To jste jako odletěli bez nich?“ Rononův hlas se jako hrom rozlehl kanceláří doktorky Weirové a lidé v kontrolní místnosti strnuli, protože ho nešlo přeslechnout.
„Ne, říkám, že letěli hned za námi. Ještě jsem je viděl, jak odlétají. Byli pár minut za námi. Bránou za námi už ale neproletěli.“ Lornův rozvážný tón hlasu byl v ostrém kontrastu s Rononovým a jeho klidný pohled se střetl s rozzlobeným pohledem Sateďana. Ten svůj cíl ale našel v Elizabeth. Ta před ním ale taky neuhnula a Ronon musel uznat, že tihle lidé jsou už na jeho divokou povahu natolik zvyklí, že je jeho zvýšený hlas nevyvede z míry.
„A proč pro ně tedy nikdo neletí?“ zeptal se už o poznání klidněji vedoucí expedice, stojící před ním.
„Protože nevíme, co se tam stalo. Nepošlu tam další Jumper, jenom abychom pak pohřešovali další lidi. Tady doktorka Hobbesová byla vedoucí toho projektu, a je přesvědčená, že to s tím musí souviset. Doktorko?“ Ronon si až teď všiml drobné ženy s drdolem, stojící v rohu kanceláře. Očividně jako jediná byla zastrašena jeho výbuchem a když ji teď probodával pohledem, na odvaze jí to nepřidalo.
„My…my jsme si mysleli, že ten systém, zabudovaný ve sloupu, automaticky reaguje na lidskou přítomnost. To málo, co se nám povedlo zjistit z těch nápisů, bylo, že to tam bývalí obyvatelé nechali jako pozdrav…nebo taky varování. To nás napadlo až teď, předtím jsme na to nepomysleli. Ale o tom písmu víme velmi málo, takže to může znamenat cokoliv.“
„Máte k dispozici celé lingvistické oddělení. To jste na nic nepřišli?“ zeptal se už podrážděněji Lorne. Doktorka Hobbesová znejistěla ještě víc, protože ji teď sledovaly tři páry očí, očekávající přímou odpověď, jež neměla.
„Tohle písmo je úplně nové. Původní. Nemá v sobě nic ze znaků antického, wraithského ani jakéhokoliv původního jazyka, s nímž jsme se tu setkali. A to musím dodat, že většina jazyků se tu podobá tomu antickému, jen s malými obměnami. Tohle byla buď rasa starší, než Antikové, což ale vyloučila uhlíková analýza, anebo naprosto oddělená od veškerého dění v galaxii a s Antiky se asi nikdy nesetkali. Což je možné, protože analýzy potvrzují, že nejvyšší technologické úrovně dosáhli až několik tisíc let po odchodu Antiků.“ Byla ráda, že ze sebe dokázala vysoukat srozumitelnou odpověď. Na mluvení před lidmi nikdy nebyla, a zvlášť ne před takovými jako tihle. Dodnes se divila, jak se jí povedlo obhájit diplomovou práci…
„Jak je možné, že nebyli napadeni Wraithy?“ zeptal se Lorne, který tu byl dost dlouho na to, aby se obeznámil s neslavnou historií této galaxie.
„Nevíme. Asi měli nějaký poplašný systém, který je varoval před nebezpečím. Nenašli jsme známky toho, že by žili v podzemí jako třeba Genii. Ale je možné, že měli natolik vyspělou technologii, že se mohli skrýt pod nějaký štít. Nevíme vlastně nic. Studium by nám zabralo roky. Pokud můžu něco doporučit, opravdu bych se zaměřila na ten sloup, protože v něm bude odpověď. A to za nic neručím, jelikož s tím písmem začínáme od začátku a náš překladatelský program s ním má velké problémy.“ Elizabeth na ní jen kývla, v tuhle chvíli neschopna slova. Hobbesová to správně pochopila jako signál k odchodu a tiše vyklouzla z kanceláře. Elizabeth si sedla a zabořila se do židle. Opět čelila možnosti ztráty týmu. Ale tohle bylo jiné. Obvykle věděla, kdo její lidi držel a většinou to byl nepřítel, kterému už někdy čelili. Ale tady její lidi zmizeli beze stopy. V okolí nebyly žádné lodě, žádný život ani na jedné z planet….byla to záhada.
„Nechte mě vzít Jumper a vrátit se tam.“ řekl zničehonic Lorne a naklonil se přes stůl, jakoby fyzická blízkost dokázala ovlivnit rozhodnutí jeho velící.
„Letím taky.“ dodal Ronon a stoupl si vedle Lorna. Elizabeth se na oba muže podívala a vzdychla. Poslední dobou se cítila tak strašně unavená. Z neustálých bojů a strachu o podřízené a přátele. Dala hlavu do dlaní. Před těmito dvěma si tenhle nepatrný projev mohla dovolit. Znali ji a věděli, že to není známka bezmoci, jenom to byl její styl, jak si utřídit myšlenky.
„Je mi líto, ale dokud nebudeme vědět víc, nemůžu to dovolit. Už jsem vám to říkala. Aspoň dokud tady nebude Caldwell s Daedalem. Poslat tam Jumper, i s maskováním to může být nebezpečné. Nechci ztratit další lidi. Poslala jsem zprávu na Zemi. Příští měsíc by měla dorazit nová loď, Apollo, ale tak dlouho si nemůžeme dovolit čekat. Daedalus teď někde na druhém konci galaxie navázal kontakt s nějakou civilizací a nechtějí odlétat, protože jsou uprostřed jednání. Ale slíbili, že přiletí, jak to bude možné.“ Řekla to klidným, rozvážným hlasem. Ale jako vždy, když dělala tahle rozhodnutí o tom, opustit svoje lidi v zájmu bezpečnosti většiny, cítila, jak se jí srdce láme vejpůl. Hodně poslední dobou pochybovala, jestli na tuhle práci má. Nedávno v samotném městě ztratili hodně lidí a všemi to dost otřáslo. Bála se, že ztráta těch dalších, kteří tohle město vlastně drželi pohromadě, by už nejspíš tahle expedice neustála. Ale nemohla jinak. Nejspíš si předplatí sezení u doktorky Highmeyerové, protože u ní bylo poslední dobou pěkně narváno. Střetla se s pohledy obou mužů. Bylo v nich odhodlání, zlost a taky zklamání, ale v pozadí za tím vším našla taky porozumění. Neměli sílu se hádat, ani jeden. Ronon měl obvykle ve zvyku tiše zuřit. Nemohla ho vinit, kdyby třeba něco rozbil. Bylo na něm vidět, že by teď nejradši byl s nimi.
„Ronone, nemohl jste vědět, že se něco stane. A i kdybyste tam byl, těžko byste tomu zabránil.“ řekla směrem k dlouhovlasému muži a vyslovila tak svou myšlenku nahlas.
„To se neví.“ odpověděl rezignovaně a beze slova opustil její kancelář. Lorne tam chvíli stál a nevěděl, co s rukama a co říct.
„Budu….budu čekat. Naložím Jumper, připravím tým. Jakmile budeme vědět něco víc od lingvistického týmu, bude můj tým připraven vyrazit.“ dodal nakonec.
„Majore…nepustím tam samotný Jumper. Ani kdyby doktorka přišla na cokoliv, leda by to bylo nějaké absolutní vysvětlení toho všeho. Musíme počkat na Daedalus. Plukovník Caldwell slíbil, že kdyby se to tam mělo protáhnout, tak tam nechá diplomatický tým a vyrazí s lodí k nám. Je to snad otázka jen několika dnů.“ Věděla, jak „několik dní“ muselo znít v jazyce nediplomata a prostého vojáka.
„Už teď můžou být mrtví a my bychom tam měli vyrazit. Možná je jen někdo naložil a odvezl. Když budeme čekat, ztratíme stopu!“ Zkusil to znovu, ale nátlak na doktorku nikdy nezabíral.
„Anebo taky ti, kdo mají naše lidi na svědomí, čekají, až jim pošleme další. Nevíme to. Kdyby byla brána na orbitě planety, anebo kdyby zmizeli někde na planetě s bránou, neváhala bych. Ale tohle je jiné. Sestup k samotné bráně je riskantní a na průzkum jedním Jumperem, nebo i několika, je to tam moc velké a nebezpečné.“ Lorne to věděl a přesto ještě chvíli přešlapoval z nohy na nohu, než se i on rozhodl odejít. Zmohl se na něco mezi zoufalým a povzbudivým pohledem. Elizabeth jeho odchod ale už moc nevnímala. Zírala směrem k bráně, za níž se třpytilo barevné okno, odrážející unavené paprsky zapadajícího slunce. Přesně to vystihovalo, jak se cítila.

Rodney stál vedle své sestry a sledoval, jak je rakev s ostatky jejich otce snášena pod zem. Jeannie napůl stála, napůl se opírala o muže, který přišel s ní. Rodney neznal jeho jméno a ani ho znát nechtěl. Když se objevil, Jeannie přestala myslet na studia a trávila s tímhle studentem angličtiny nezdravě moc času. Ale Rodney se pro tuhle chvíli pokusil odvést myšlenky jinam. Zbyli už jen oni dva. Nikdy nebyl ukázkový starší bratr. Vlastně roli toho staršího často suplovala jeho o dost mladší sestra.
Když ho před nedávnem navštívila skupinka zástupců Amerického letectva, spolu se zástupci kanadské diplomaci a po několika hodinách ho zasvětili do programu Stargate, říkal si, že jejich život konečně nabral správný směr. Chtěl vzít i ji, a spolu mohli začít práci snů. Nějakou, která by měla smysl. Po tom vždycky oba toužili. Jeannie ještě víc než on.
Odletěl s nimi ale nakonec sám, protože Jeannie nechtěla opustit domov a odmítla si i vyslechnout, co jí chtěl říct. Sám s tím problém neměl. Matka jim zemřela dávno, a i když byl otec hrdý na ně oba, od dětství byla právě jeho sestra miláčkem McKaye staršího. Neměl mu to za zlé. Taky ji miloval, ale přesto si teď uvědomoval, že ačkoliv mu z celé rodiny zbyla už jen ona, on sám musí se svým životem něco udělat a jít dál.
Teď jejich otec zemřel a Jeannie se pochlubila se svým novým přítelem, vlastně už snoubencem. Chvílemi nevědomky sklouzl očima na její zvětšující se břicho, naznačující šestý měsíc těhotenství.
Když pohřeb skončil, Rodney rychle skočil do auta a odjel. Neměl zájem účastnit se pohřební hostiny, která stojí spoustu peněz a je to pro takzvané přátele hlavně možnost se zadarmo najíst a napít. A taky nechtěl vidět Jeannie, jak se objímá s budoucím manželem. Po hádce, kterou absolvovali brzy ráno, kdy ji řekl spoustu věcí, mu bylo špatně. Řečmi o zkaženém životě, zahozené kariéře a uvázáním se ke sporáku ji natolik rozčílil, že jejich vztah znovu nespraví jen prostou omluvou. A omlouvání nebyl jeho styl.
Rychle zabalil věci a začal je házet do kufru, aby mohl odletět do Států. Kufry násilně cpal do auta, a když se tam některý nevešel, tak bez ohledu na křupavé zvuky do nich tak dlouho kopal, až se tam nakonec naskládaly. Cloumal s ním vztek, smutek a lítost. Něco mezi lítostí nad smrtí otce, ztrátou sestry, která ho milovala, litovala a nenáviděla zároveň a taky sebelítostí, kterou cítil od té doby, co se sem vrátil na otcův pohřeb. Ale vztek převládal. Když ho nechápe vlastní sestra, tak kdo vlastně? Vztek byl tak intenzivní, až byl skoro….nepřirozený. Rodney se na chvíli zarazil, a když se mu povedlo se trochu uklidnit, došlo mu, že takhle to přece nebylo. Ano, pohádal se s Jeannie, ale nebylo to tak intenzivní a rozhodně ho nezavrhla. Ale vzpomínal si na svoje pocity, kdy se on sám cítil zavrženíhodný potom, co jí řekl. Tohle nebylo správně. Zavřel oči a hned je znovu otevřel. Svět kolem něj se zatřásl a zkroutil, jako při sledování filmu, u nějž se náhle přetrhla páska. A pak se zase ustálil, ale to už jim nezbaštil.
„Okamžitě vypadněte z mojí hlavy!“ zařval nahlas a nehleděl na sousedku, která se na něj podívala, protože nebyla skutečná.
„Takhle to nebylo, proč to děláte? Proč mi oživujete tyhle vzpomínky? Přestaňte se mi přehrabovat v mozku!“ zařval znovu a opět zavřel oči. Začal se soustředit na to, kde byl předtím…vybavil si místnost s jednou židlí…jedl jejich jídlo a pak si sedl na zem…kde nejspíš usnul…ne… „Vy jste mě zase uspali, vy psychopati?“ Realita kolem něj se znovu zavlnila a tentokrát se její pokroucená verze už nevrátila. Po několika vteřinách se začaly obrazy kolem něj rozpouštět a měnit se zpět v želatinové zdi jeho vězení. Vydechl a sedl si na židli, protože se mu zatočila hlava.
„Proč to děláte?“ zeptal se znovu, ale tentokrát šeptem. Tíha okamžiku, kdy v nejtěžších a zároveň nejšťastnějších chvílích života své sestry s ní úmyslně přerušil kontakt, si vyčítal i teď, kdy se v podstatě usmířili.
„Je to bolestivá a zraňující vzpomínka. Snažíme se najít příčinu zranění. Subjekt McKay má hluboké rány.“
„Jo, protože jsem zažil v minulosti špatné věci. Jako každý z nás, tak to prostě je. Je to součást našeho života.“ Odpověděl, tentokrát monotónním a otráveným hlasem. Tahle vysvětlování ho nebavila.
„A s Jeannie jsme se usmířili. Není důvod vyvolávat tyhle vzpomínky.“ Když si vybavil, jak se tehdy cítil, rozhodně chtěl zapomenout.
„Subjekt McKay tedy říká, že toto není zdroj jeho zranění?“ Tentokrát se McKay postavil.
„Ne, Subjekt McKay říká, že jste jenom zatracení parchanti, kteří se nudí a tak unášejí lidi, aby s nimi mohli hrát hru ´zabij si své pokusné morče´.“
Elektrický výboj, který ho zasáhl, v podstatě čekal. Vlastně za něj byl rád, protože náhlá, intenzivní bolest ho dokázala zklidnit a ulevovala mu. Připomínala mu, že ještě žije.
„Subjekt McKay teď může odpočívat. Ale zdroj jeho bolesti a zranění jsme nenašli, takže budeme pokračovat v léčbě.“ Rodney spolkl poznámku o té jejich takzvané léčbě, protože i když mu výboj pročistil hlavu, znovu to pokoušet nechtěl. Usadil se tak na zemi, židli ignoroval, a zíral do zdi.

John seděl na posteli jako přimražený už dobrou půl hodinu. Sledoval, jak v rohu místnosti stojí vysoká, nehnutá postava Wraitha. Okamžitě ho také poznal. Potkal ho před půl rokem za velmi nepříjemných okolností, kdy byli nuceni spolupracovat a on sám si přitom prošel peklem. Bylo mu jasné, že Wraith skutečný není a John byl daleko tomu, mít z jakéhokoliv Wraitha panickou hrůzu. Ale když se pořád nic nehýbalo, začal mít dojem, že se jejich milí hostitelé rozhodli pro netradiční výzdobu místnosti. Netoužil po dalším elektrickém výboji, jímž jim jako zlobivým dětem připomínali, aby byli zticha a přijímali „léčbu“. A tak John seděl, a bál se pohnout. Jenže ani jeho trpělivost nebyla nekonečná a ve chvíli, kdy se odhodlal se zvednout a dojít se na svou novou dekoraci podívat, se vedle Wraitha objevila stejně nehybná Elizabeth. Vlasy měla o něco kratší, než „jeho“ Elizabeth, asi proto, že si ji John tak pamatoval z doby před půl rokem. Měla na sobě také ten zvláštní černý kostým, jenž měla jen párkrát a teď už ho nenosila.
Iluzorní Elizabeth se pohnula směrem k němu a John si stoupl před ní a postavil se jí čelem.
„Tohle vám nepomůže. To, že mi vyvoláte vzpomínku, mě nedonutí si lehnout a hrát hodného pacienta“. Elizabeth, vypadající jako skutečná, se na něj smutně podívala.
„Je mi líto, Johne.“ řekla jen a než se Sheppard stihl rozkoukat, Wraith, nehybně stojící v rohu, se k němu vrhnul. John pocítil na své hrudi jeho ruku, chladnou a krutou. Vnímal znovu ten pocit, který už nechtěl nikdy zažít. Wraith z něj vysával život a on se zmohl jenom na bolestivý křik. Zavřel oči a doufal, že bude brzy po všem. Jenže po několika vteřinách, během nichž se mu promítl před očima celý život, se najednou všechno vrátilo k normálu. Oči opatrně otevřel a po Elizabeth a hlavně po Wraithovi nebylo nikde ani stopy. Rychle se podíval na místo, kde předtím ruka Wraitha vysávala jeho životní energii. Nikde nebyla ani památka toho, co se ještě před chvílí dělo. Sedl si těžce na zem, díval se na ruce, jestli jsou to pořád jeho mladé, nevrásčité ruce a prohmatával si obličej. A pak ho zachvátil vztek. Dosud měl docela trpělivost. Když si s vámi věznitel hraje, je dobré, když hru obrátíte ve svůj prospěch. Aspoň až dosud to pro něj bezchybně fungovalo. Ale vyvoláním téhle vzpomínky, která mu připomněla bezmoc, kdy věděl, že Elizabeth nemůže jinak, ale zároveň na ní byl rozzlobený jako nikdy, ho zranili víc, než by si dokázal představit.
„Subjekt Sheppard vykazuje zvýšenou hladinu adrenalinu.“ oznámil chladný a nezúčastněný hlas v jeho hlavě.
„To si pište, že mám zvýšený adrenalin. Kdybych měl teď někoho z vás po ruce, tak by se vám nelíbilo, co bych provedl.“
„Subjekt Sheppard se vyznačuje v dané situaci zvýšenou agresivitou. Možná se tak vypořádává se stresujícími situacemi. Zajímavé.“ Dodal hlas, naprosto ignorující Shepparda, který se soustředil na obzvlášť ošklivé nadávky ve své mysli, aby si to mohli hezky přečíst.
Bezmocně zatínal pěsti, protože cokoliv jiného nemělo cenu. Pokusil se uklidnit hlubokým dýcháním. Teyla se ho to kdysi snažila naučit, ale on, stejně jako Ronon či Rodney, nebyl moc dobrý žák. Vzpomněl si na ně. Teyla si nejspíš vede nejlépe ze všech. Rodney pravděpodobně hodně nadává, a to ho udržuje v ráži a brání panice. Netušil, jak se vede Radkovi, ale doufal, že i český astrofyzik se s touhle situací popere. Při myšlence na Ronona se pousmál. Byl si jistý, že Sateďanský obr teď pochoduje u Elizabeth v kanceláři a mobilizuje všechny a všechno od Pegasu k Mléčné dráze.
Vyčerpaně si znovu sedl na postel, sáhl po tácu s jídlem, které předtím nedojedl a zkusil zahnat nepříjemný třas ze svých končetin žvýkáním syntetického ovoce. Moc to nepomohlo, ale zabránilo to jeho tělu dělat nepředložené pohyby, k nimž ho nabádal mozek. Kopat do zdi by nebylo k ničemu dobré a pravděpodobně by si jen zlomil prsty. Tak žvýkal a přemýšlel, vztek ho pomalu opouštěl a jediné, co zůstalo, byla deprese a bezmoc.

Pomalu jsem se začínal bát, že se má oblíbená čtyřka ztratila z povrchu galaxie Pegasus Ale jak vidím tak naštěstí ne. Výborný díl

Nádherná povídka jen tak dál...

Ďalší luxusný diel (ale sme si naň trochu počkali ), no každopádne super, ako vždy

Konečně jsem si udělala čas to přečíst a je to pro mě takový balzám na duši. Měla by ses u MGM ucházet o funkci scénáristky SGA. Sledovanost tvých epizod by byla "through the roof" Jen tak dál.

No nejvíc se mi líbilo...no asi to Klenotko neuhádneš! Tak tedy dobře - popis Sheppardova vnitřního utrpení. Common ground je můj nej a oba jeho aktéři, Elizabeth i Todd tu byli správně použiti. Pěkně popsáno!

[Klenotka]

Tak kratičká část, protože všechny určitě zajímá, co je s naším Zelenkou Dalo mi trochu práci, si pro něj něco vymyslet, ale tohle je myslím docela důvěryhodné.

Radek seděl u stolu a nevěděl, jestli se má nudit, nadávat nebo prostě a jednoduše panikařit. Tři roky v galaxii ho naučily, že panika nic neřeší, přesto byl tenhle zážitek unikátní. Přímé setkání s mimozemskou rasou pro něj byl nová zkušenost a být to za jiných okolností, skákal by nadšením. Jenže jeho dosavadní setkání nebyla moc příjemná. Nikdy vlastně sám osobně nemluvil ani s Wraithy či Asurany. Nejbližší setkání pro něj bylo přes obrazovku a jednou viděl Wraithskou královnu hezky zblízka při té jejich nešťastné dohodě s ní v loňském roce.
Hlavou se opíral o levou ruku a pravou jezdil prsty po zdi. Byl to zajímavý materiál. Nejspíš se dokázal podle potřeby měnit. Vypadalo to na ztuhlou tekutinu, v které předtím „plavali“. Jak ale mohla být zároveň vodivá a produkovat elektrické výboje? Povrch zdi byl měkký a jakoby se propadal, když na něj Radek zatlačil prsty.
„Říkala jsem ti, že to takhle dopadne.“ Radek doslova nadskočil, když se ozval ženský hlas. Vyjeveně zíral na ženu, která se zničehonic objevila na židli naproti němu a znuděně si prohlížela místnost. Radek ji okamžitě poznal. Byla to přítelkyně, kterou nechal doma, když odcházel na Atlantis. Před dvěma lety jí poslal vzkaz a pak, když měli opět spojení se Zemí, ji šel navštívit. Před jejím bytem našel pánské pantofle a kočárek. Následně jeho podezření potvrdila sama. Jmenovala se Markéta a on ji opustil po obrovské hádce, před třemi lety.
„Říkala jsem ti, že si buď tvé práce vážit nebudou, anebo tě zabijí.“ Promluvila a Radkovi teprve teď došlo, že jeho bývalá mluví česky. Ti mimozemšťané zřejmě dokázali vytvořit i jiné jazyky podle jeho myšlení. Vždyť přece přemýšlel v češtině.
„Ještě nejsem mrtvý. A Elizabeth určitě dělá všechno, co může, aby nás odtud dostala.“
Markéta se smutně pousmála a dlouze se na něj dívala. Radek se pokusil její pohled setřást, přece jen, ona nebyla skutečná.
„Nejsi tady. Jsi jen v mojí hlavě. Nemám se ti co zodpovídat.“
„Ale já tu jsem, sedím naproti tobě. To mi nechceš nic říct?“ Vzpomněl si, jak potom, co mu řekla o svém manželovi a dítěti, zbaběle vyběhl z domu. Běžel na první letadlo do Států a neohlížel se. Nestihl ani navštívit své sourozence. I když neměl děti moc rád, tak jeho synovec už bude teď chodit do školy. Byla to ironie. Zatímco jeho vztahy v rodině klapaly před expedicí perfektně, tak během ní se začaly rozpadat. Bylo ironií sledovat McKaye a ostatní, jak skládají své rodiny zpátky dohromady právě kvůli odloučení a na něj to mělo opačný efekt.
„Co ti můžu říct? Všechno jsme už probrali. Byla to nabídka, která se neodmítá. Navíc, není možné, abys to byla ty, protože skutečná Markéta o expedici nikdy nevěděla. Jediné, co jsem jí řekl, bylo, že letím do Států pracovat na tajném vědeckém projektu, na němž se naše vláda podílí.“ Kopie Markéty si ho se zaujetím prohlédla. Skoro to vypadalo, že přemýšlí, co mu odpovědět.
„To ale stačilo, ne? Chtěl jsi odjel pryč, tisíce kilometrů daleko a mě tam nechal?. Jen tak…pro nějakou lepší budoucnost, lépe placenou práci. Copak ti místo profesora nestačilo?“
Její vyčítavý hlas ho popíchl, aby prudce vstal od stolu.
„Tohle jsme probrali. Myslíš si, že jako profesor bych měl prostředky dělat to, co jsem chtěl? Důležitý výzkum a vidět fungovat…tohle všechno v praxi?“ Při slově „tohle všechno“ se rozmáchl, aby tak dal najevo, co tím myslel. Při té hádce tehdy už věděl, do čeho jde a o co půjde. Chtěl se se svou přítelkyní rozloučit. Tušil, že komunikace bude problematická a že to dost možná bude jednosměrná jízdenka. Ale z peněz, které dostal, by mohla ona a všichni z jeho rodiny docela dobře spokojeně žít. Nemohl po Markétě chtít, aby na něj počkala, když se docela dobře nemusel nikdy vrátit. Ale nečekal, že odchod skončí bouchnutím dveří.
„Ty jsi byl vždycky takový dobrodruh. Chtěl jsi dokázat svým starším kolegům, že máš pravdu? Proto se všichni z té tvé expedice vydali do Pegasu?“ Teď se smutně usmál Radek.
„S *tebou*se o tom bavit nebudu. Nejsi nic, jenom výtvor mé představivosti. Moje Markéta o Pegasu nevěděla. Nemá cenu o tom mluvit. Slyšíte mě?“ Podíval se kolem sebe a nahoru, protože o tohle zájem neměl. Nechtěl tady mluvit v podstatě sám se sebou.
„Tohle nezabere! Máte to nedomyšlené.“ Markéta, stále se smutným výrazem, zmizela a zůstala po ní jen prázdná židle. Ten výjev Radkem trochu otřásl, protože to bylo skoro symbolické.
„Subjekt Zelenka používá jiný druh mluvené konverzace.“ Ozvalo se mu v hlavě. Tentokrát jeden hlas, zvědavý a napjatý. Tomu se říká změna tématu, napadlo ho.
„Myslíte jazyk? Ano. Já jsem Čech, mluvím jinou řečí, než ostatní. Jestli jste v mojí hlavě, tak to vidíte.“ Po chvíli ticha, jakoby si připravoval otázku, hlas promluvil znovu: „Ale proč to tak je? Nemáte problémy v komunikaci?“ Zelenka zakroutil očima. Neměl rád debaty na tohle téma ani s lidmi, které viděl, natož se vzduchem a otravným hlasem v jeho hlavě.
„Ano, míváme problémy, ale není to kvůli jazyku. Lidi se učí cizí řeči. Třeba já. Umím mluvit anglicky, protože jinak bych si s ostatními neporozuměl. Máme…rozdělení podle států. To jsou jiná území a jinak se na nich mluví. Ale jsou i státy, které jsou sice různé, ale řeč mají stejnou. Třeba plukovník Sheppard je Američan, ale McKay je Kanaďan. Přesto oba mluví anglicky. Těžko se to vysvětluje.“ Nevědomky zakroutil hlavou a na obličeji se mu objevil podrážděný škleb. Proč jim to vysvětloval?
„Poslyšte, jestli chcete znát tyhle věci, stačilo se zeptat. Nemuseli jste nás unášet. A proč jste mi sem přitáhli mou bývalou přítelkyni?“
„Protože pro Subjekt představuje jeden ze zdrojů jeho zranění.“
„A táááák. No, to je samozřejmě něco jiného.“ odsekl a dál se s nimi bavit nehodlal. Sedl si zpět na židli, ale za pár vteřin znovu vyskočil, protože se v rohu objevila postel. Co to mělo být?
„Ne, že bych nebyl rád za postel, ale…co to znamená?“
„Subjekt Zelenka spolupracoval.“ Odpovědělo mu několik hlasů najednou, a Radek pochopil. Dárek za spolupráci. Možná, že když bude „hodný“, tak by je mohl zkusit přemluvit, aby je pustili. Nějaká promluva o svobodě, vůli, samostatném rozhodování…ale to později. Postel vypadala příliš lákavě na to, aby se hádal a zůstával sedět na židli. Tak se k ní přesunul, lehl si, ale než si mohl v hlavě začít vymýšlet nějaký plán pro „umluvení“ svých hostitelů, tvrdě usnul.

P.S. Jméno Markéta mi v hlavě ve spojení s ním utkvělo. Nevím proč, ale tuším, že se snad tak jmenuje Nyklova žena

Pravděpodobně se budu opakovat, když budu prohlašovat, že tato část je výborná, ale musí to tak být, jiné slovo mě nenapadá

Opravdu dobra povidka a nejlepši je zatim posledni čast s Radkem. Doufam že to ztihnež dopsat do dubna na Festival fantazie.

Moc pěkné, je to takové odlehčující a také se u toho i člověk zasměje

[Klenotka]

Odlehčující? Zasměje? wtf? To tedy rozhodně můj záměr nebyl a asi to v tom případě píšu dost blbě.
Anyway...další krátká část. Asi to do konce dubna nestihnu, vůbec nestíhám

Major Lorne už vyšlapal u Elizabeth v kanceláři strouhu. Před čtvrt hodinou si ho zavolala, ale pak musela rychle odběhnout a on tam teď čekal, aniž by věděl, co se stalo. To ho deprimovalo. Když už to chtěl vzdát a odejít, zadní dveře její kanceláře se otevřely a velitelka základny vešla dovnitř, s plukovníkem Caldwellem v patách. Lorne skoro nadskočil. Nikdy by neřekl, že Caldwella tak rád uvidí.
„Až na Daedalus doplní zásoby a dokončí drobné opravy, vyrážíme hledat náš tým.“ řekla Elizabeth bez úvodu a Lornova tvář se rozzářila nadšením. Ale potom ho nadšení zase rychle opustilo, protože mu asi nechtěla říct nic příjemného.
„Potřebuji, abyste v době mé nepřítomnosti velel Atlantis.“ řekla opět bez obalu. Na zdvořilosti nebyl čas.
„Já? Ale madam….“ Elizabeth ho pohybem ruky umlčela.
„Už jste velel městu předtím. Teď je to ale důležité proto, že tu budete asi delší dobu a nejspíš si budete muset poradit i s těmi byrokraty z IOA.“ Podívala se na Caldwella, který na její vysvětlení plynule navázal: „Už mi dělali problémy, když jsem se nechtěl vrátit na Zemi, ale hned to otočit zpět k Atlantis. Naštěstí máme v Pegasu permanentní přidělení. Chtěli hlášení z jednání s tou rasou, u níž jsme se zdrželi. To ale musí počkat. Když vám zmizí beze stopy hlavní tým, navíc se třemi nejvyššími zástupci expedice, je to na pováženou. Chci doktorku sebou, protože si nemohu být jistý, že nebude potřeba diplomat. A předpokládám, že vy, ani Ronon, jste do diplomatické školy nechodili, že?“ Ta poslední poznámka by mohla znít posměšně, ale plukovník to vyslovil naprosto vážně jako konstatování. Major jenom přikývl, ale pořád se mu to nelíbilo.
„Ale jako velitel týmu bych měl vzít svoje lidi a pátrat s vámi. Patřím do terénu, nemůžu tu jen tak sedět.“ Pokusil se o odpor, ale oba jeho velící, civilní i vojenský, byli ve výhodě. A to nejen hodnostmi.
„Evane, a komu myslíte, že bych měla velení předat? Chuckovi?“ Sotva to Elizabeth vyslovila, kanadskému technikovi v řídící místnosti vypadl z ruky skener, který zrovna držel. Očividně slyšel každé slovo a ani se nesnažil neposlouchat. Jako technik a jakási „sekretářka“ stejně věděl, co se kde šustne dřív, než ostatní. Nepatrně mu zčervenaly uši, ale směrem ke kanceláři se nepodíval, zvedl skener a dělal, jako by se nic nestalo.
V Lornovi hrklo, protože fakt, že Elizabeth použila jeho křestní jméno, byl známkou jakési urgence. A důvěry. Rezignovaně rozhodil rukama a přikývl.
„Kdyby se dělo něco opravdu vážného, tak volejte. Jinak stačí pravidelná, dvanácti hodinová hlášení.“ Dodala Elizabeth na cestě z kanceláře. Caldwell na něj mrkl, a v majorovi hrklo, protože to mrknutí bylo skoro spiklenecké.
Sledoval, jak jsou doktorka s plukovníkem na cestě k přistávacímu doku Daedalu a všiml si i Ronona, který je oba doběhl. Sateďanovi záviděl, ale toho by na Atlantis v tuhle chvíli neudrželo nic a neměl důvod tam zůstávat. Lorne si neobratně sedl za stůl, složil ruce před sebe a připadal si jako idiot.

Teyla se probrala v nemocniční posteli. Aspoň tak soudila podle stropu nad sebou a slabým pachem dezinfekce, vycházejícího z povlečení. Když se chtěla v myšlenkách vrátit k tomu, co se jí vlastně stalo, že ji to dostalo na ošetřovnu, nešlo to. Nepatrně natočila hlavu, v níž se jí usadilo hejno much a nepřetržitě a vytrvale bzučelo. Zahlédla siluetu doktorky Kellerové, ale než stačila cokoliv říct, zmizela jí z dohledu. Když se odvážila otočit hlavu ještě víc, všimla si na židli sedícího Ronona. Hlava mu chvílemi padala na prsa a on ji zase v polospánku nevědomě zvedal.
„Ronone?“ zašeptala a v ústech pocítila nepříjemné sucho. Sateďan okamžitě otevřel oči a s úlevou se na ní podíval. Pak se usmál.
„Dobré ráno. Jsem rád, že jsi vzhůru. Jak se cítíš?“ Teyla na tu otázku chtěla zvednout ruku a prohmatat si hlavu, ale s překvapením zjistila, že jí tělo neposlouchá a její ruka je v sádře.
„Co…co se stalo?“ zeptala se zmateně a v panice se pokoušela pohnout nohama.
„To je v pořádku, uklidni se.“ odpověděl rychle Ronon a dlaň její zdravé ruky vzal do své.
„Byla jsi zraněná. Měli jste nehodu s Jumperem. Nepamatuješ si to?“ Teyla zašátrala v paměti a jediné, co si z jejich cesty domů vybavila, byl nějaký záblesk.
„Nevím…nepamatuju si nic. Něco nás oslnilo a pak…netuším. Zapomněla jsem to.“ odpověděla posmutněle a rozladěně.
„Doktorka říkala, že asi budeš mít výpadek. Uhodila ses do hlavy.“ Na chvíli se odmlčel, jakoby hledal správná slova.
„Podle toho, co víme, byl na orbitě planety s bránou nějaký obranný satelit. Nevěděli jsme o něm. Aktivoval se až ve chvíli, kdy jste proletěli v těsné blízkosti. Všichni měli štěstí, až na vás. Vletěli jste mu přímo do rány. Sheppard se snažil bezpečně přistát, ale…nepovedlo se mu to.“ Athosiance se nelíbil styl, jakým jí to Ronon říkal.
„Ronone, co se děje? Kde jsou ostatní? Jsou v pořádku?“ Jeho obličej se zkroutil bolestí, psychickou bolestí, kterou zřejmě držel po nějakou dobu v sobě.
„Jsou mrtví. Ty jsi jediná, kdo tu nehodu přežil.“ řekl potichu a odvrátil se. Potom, nejspíš aby mu neviděla do tváře, se zvedl a odešel na chodbu.
Ležela na lůžku jako přimrazená, s hlavou plnou chaosu a v šoku, který jí dostihl až pár vteřin potom, co jí Sateďan tuhle zprávu řekl. Nemohli být mrtví, přece by nebyla jediná přeživší. Seděla hned vedle Zelenky. Proč jsou oni mrtví a ona živá? Chtěla si vzpomenout, ale zdálo se, že její mozek odmítá spolupráci. A tak ve zmatku ležela na posteli dál, v tu chvíli naprosto bezmocná a s neposlušnými slzami, padajícími na čistou přikrývku.

uff, teď ani pořádně nevím, co si mám myslet o konci, ale pravděpodobně to (snad) bude jen další simulace... Jinak další výborná část.

Páni, čím dál tím lepší Jsem napnutá, co bude dál

Teda! Nemám slov! Naozaj úžasne napísané... už len vyjadrenie pocitov a myšlienok... dnes som tú poviedku šupla na prvý krát.... a dúfam... dúfam že ďalšiu časť pridáš skoro, som hrozne zvedavá čo bude ďalej, dúfam že tá ich smrť bola len tak.... ako naozaj len tak... len akože

Žeby ich stále mali, a Teylu nechali ísť, lebo spolupracovala???hmm...