


Kapitola první
„Rodney, asi bys měl zpomalit.“ Radek se držel pevně v sedadle druhého pilota a vyděšeně sledoval planetu, která se k nim blížila obrovskou rychlostí. Tak to na něj aspoň působilo. Ve skutečnosti se samozřejmě oni blížili k planetě, navíc naprosto normální rychlostí. Radek ale nesnášel cestování vesmírem. McKay se na něj netrpělivě podíval. Jejich neustálé pendlování mezi planetou pod nimi a Atlantis ho už unavovalo. Brána byla na jiné planetě tohoto hvězdného systému, ale zajímavé věci objevili až na druhé planetě, která bránu neměla. Civilizace na jimi zkoumaném světě byla mladší než antická a zřejmě neměli o bráně na čtvrté planetě této soustavy ani ponětí. Když přiletěli poprvé, všichni fascinovaně zírali, hlavně na mlhovinu a dvě slunce, osvětlující celou sluneční soustavu. Ale teď už si toho moc nevšímali a zvlášť Rodney už nechtěl dělat jenom taxikáře.
Samozřejmě se celý ten poprask a přesun vědců týkal zařízení, které našli. A protože Rodney byl jeden z mála vědců schopný řídit Jumper, sloužil spíš jako převozník. Většina jeho vědců, kteří měli ATA gen navíc pracovala na podvodní plošině, kterou nedávno objevili. Nervózně se podíval na hodinky.
„Radku, nechci zpomalit. Už jsme zase ztratili hodinu jenom tímhle přeletem. Caldwella by určitě nezabilo, kdyby to tu obstaral s Daedalem. Stejně se toho moc neděje. Což je s podivem.“ Ale když doletěl na oběžnou dráhu planety, zpomalil a sledoval Jumper, který ho míjel. Letěl v něm major Lorne, který na něj mávl a proletěl spokojeně kolem. Elizabeth jim vyčlenila tři Jumpery, které řídil on, Lorne, Sheppard a jeden z jejich nejnovějších vojenských přírůstků, kapitán Timothy. Oba vojáci tím byli značně otrávení. Ale ne tak jako Rodney, který místo aby to zařízení na M4P-789 zkoumal, neustále létal tam a zpět. Jeden člověk musel pořád zůstávat na planetě, pro případ pohotovosti a tak se McKay už připravoval na setkání se znuděným Sheppardem. Byl jenom rád, že se na téhle akci nepodílí i Ronon, protože snášet další kyselý obličej by Rodneymu v jeho mizérii moc nepomohlo. Vzpomněl si na šťastný výraz Sateďana, když mu oznamoval, že jde s Teylou na Nový Athos a říkal i cosi o nějaké pěkné Athosiance, již tam potkal.
Radek vedle něj pořád vypadal, jako kdyby seděl na jehelníčku a ne v křesle. Rodney znovu zakroutil očima a začal sestupovat. Za poslední tři roky se naučil s Jumperem obstojně zacházet, přesto byl při přistávání dost nervózní. Sestup do atmosféry s Jumperem nebyla legrace. Ulevilo se mu, až když loď v pořádku dosedla a uviděl přesně to, co čekal. Podplukovník stál opřený o strom, v puse žmoulal kus trávy, jeho sluneční brýle odrážely polední slunce a na obličeji měl výraz někoho, kdo právě absolvoval povinnou návštěvu u protivných příbuzných. Zelenka byl venku pomalu ještě dřív, než dveře Jumperu dopadly na zem. V ruce nesl další tašku plnou přístrojů, kterých už měli na M4P-789 tolik, že by si mohli otevřít novou základnu. Kývl na plukovníka a zamířil k táboru, který se hemžil vědci a vojáky.
„Rodney, vítej, nikdy bych nemyslel, že to řeknu, ale rád tě vidím.“ McKay chtěl něco odseknout, ale nějak na to neměl náladu. Navíc se nezdálo, že by Sheppard žertoval. Opravdu už se asi nemohl dočkat vystřídání. Ale musel ještě počkat na přílet kapitána Timothyho a jeho týmu, aby dohlédl na vědce. John se přidal k Rodneymu na cestě do tábora a při tom mávl na čtyři vojáky, hlídkující kolem stanů. Nic se nedělo, ale věděli, že i tenhle klid může být relativní a je lepší být připravený na cokoliv.
Když se dostali do hlavního stanu, který skrýval jejich velký nález, Rodneyho hned obklopila skupina vědců a jeden po druhém začali podávat hlášení. John se na chvíli zarazil, když si všiml prázdného výrazu v Rodneyho očích. Astrofyzik přikyvoval, ale nic neříkal. Být to jindy, McKay už by nejspíš štěkal příkazy a nadával, že vědci mluví jeden přes druhého. Ale hlavní vědec si trpělivě projížděl poznámky a pak tiše přešel k Zelenkovi. Sheppard chtěl něco říct, ale nikdy nevěděl, jak začít. Bezprostředně po Carsonově smrti se zdálo, že to Rodney překonal. Hlavně prací a tím vším, co se těsně po té tragické události stalo. Ale tady trčeli už několik dní a v téhle práci, která nebyla nijak nebezpečná a nepotřebovala bleskové přemýšlení, měl určitě víc času na přemýšlení. I jemu Beckett chyběl, všem chyběl. Ale Rodney mu byl z celé expedice nejbližší a bylo víc než zřejmé, že si všechno, co se stalo, klade za vinu. Včetně smrti dalších lidí, kteří v ten den zemřeli. Vzdychl. Nemohl toho moc dělat, nikdy nebyl příliš dobrý v utěšování. Navíc s McKayem to nebylo snadné, protože by nikdy neřekl přímo, že mu Carson chybí a něco jako pocit viny by nepřiznal ani kdyby mu u hlavy držel pistoli….ačkoliv...
Za jeho zády v tu chvíli něco zapípalo a byl proto dost nešetrně odstrčen malou ženou s vysokým drdolem. Za chvíli se kolem něj vytvořil malý zástup vědců, kteří se tlačili u počítače, z nějž pípání vycházelo. Po minutě marného boje byl vytlačen na okraj davu.
„Rodney? Co se děje?“ zeptal se McKaye, který ten malý hlouček vedl. Rodney o něčem debatoval s tou doktorkou, jež ho předtím odehnala a teď se podíval zachmuřeně na Shepparda.
„Celá tahle naše námaha byla očividně k ničemu. Tahle věc je na nic.“ Odhodil svůj ruční počítač a vyšel ven. John nevěděl, jestli ho má následovat nebo zůstat, ale potřeboval odpovědi a ty mu podle všeho McKay nebyl ochotný dát.
„Radku, co se stalo?“ Sheppard se teď dostal skupinou očividně zklamaných vědců až k Zelenkovi, který si ještě na obrazovce něco ověřoval.
„No, plukovníku, vypadá to, že tohle není zdroj energie. Nemá to vlastní zdroj a očividně jsme se tedy celé dny vrtali v zařízení, které má úplně jiný účel.“ Zelenka vzdychl a postrčil si brýle na nose.
„A jaký účel to tedy má? Přece jste museli na něco přijít.“ Sheppardovi se zdálo nemožné, že by se osm nejlepších vědců Země a celé galaxie spletlo.
„Je to úplně nová technologie, nechceme na nic sahat, dokud nezjistíme víc. Ale jedno je jisté. Není to generátor nebo jakékoliv jiné zařízení produkující energii. Ono to kdysi energii vyzařovalo, ale teď už ne. Spustili jsme vnitřní sken, ale tak, abychom jím neaktivovali něco uvnitř. Muselo se to udělat opatrně a trvalo to dlouho. Vlastně ho tady doktorka Hobbesová spustila hned po příchodu sem, ale analýza je hotová až teď.“ Zakroutil hlavou a znovu vzdychl. Sheppard netrpělivě přešlápl z nohy na nohu.
„A…?“ řekl nahlas, aby Zelenku vyburcoval k dalšímu vysvětlení.
„Zkoumali jsme to zvenku. Archeologové a lingvisté se pokusili rozlousknout to písmo, ale nikdy předtím ho neviděli, takže se daleko nedostali. Jinými slovy, plukovníku, jsme zase na začátku a nevíme o tom zařízení vůbec nic. Můžeme začít znovu.“ Tentokrát vzdychl Sheppard. Prohlédl si vysoký sloup odshora dolů. Byl to impozantní kus technologie. Když sem přišli, vypadal jenom jako obyčejný kamenný sloup, ale jakmile ho McKay začal zkoumat, aktivoval se. Z jeho útrob vyjela různá udělátka, jak to Sheppard pohotově nazval a jakoby je celá ta věc sama pozvala k průzkumu. Ale Rodney chtěl dát pozor.
„Ale vždyť se to přece samo aktivovalo. Jak to, že nemá energii?“
„Neřekl jsem, že to nemá žádnou energii, ale že to není zdroj energie. Všichni doufali, že to může něco takového být, ale je to jenom ovládací zařízení k něčemu. To nám na druhou stranu dává velký důvod k dalšímu výzkumu, protože tady široko daleko není nic, co by tahle věc mohla ovládat. Není to ani nějaký maják či zařízení pro vyslání nouzového signálu. Svítí a funguje a to bez nějakého očividného důvodu.“
„Ale to je přece dobré ne? Tedy…další výzkum. Třeba najdete něco dalšího.“ Sheppard to nechápal.
„To jistě, ale s našimi omezenými zdroji to není možné. Potřebovali bychom tady stálý výzkumný tým, protože tohle je práce možná na roky. Nemáme na to lidi ani prostředky a co si budeme povídat, nějaký zdroj nevyčerpatelné energie by se nám hodil. Jenomže tady prostě nic není.“ Plukovník si promnul čelo a pak se pokusil popřemýšlet, co se mu Radek snaží říct.
„Takže, jestli to chápu správně. Je to obrovská objev v tom smyslu, že tenhle…sloup…funguje bez očividného zdroje energie, a je to divné i proto, že tady nikde jinde nic podobného není. A vy nemůžete zkoumat dál, protože se musíme vrátit na Atlantis a tahle práce je nadlouho?“ Zelenka přikývl.
„V tom je ten problém? Radku, všichni víte, že výzkum planet a technologií je omezený. Pokud se to nedá odnést, tak je mi líto. Strávili jsme tady už dva týdny. Elizabeth už teď hlásí, že na Atlantis chybí vědci a že se jí město rozpadá pod rukama. Až to bude bezpečnější, vrátíme se. Ale s Asurany
někde u našich dveří si nemůžeme dlouhodobější výzkum dovolit. Naší…a vaší prioritou je teď hledání zdroje energie a potenciálních zbraní. Ale tohle není asi ani zbraň, že?“
„Ne. Není tu nic, co by nasvědčovalo tomu, že je to zbraň. A jelikož s tím jazykem lingvisté nejsou schopní hnout, těžko můžeme něco byť jen zmačknout, abychom nezpůsobili nějakou katastrofu. Jsme na to velmi opatrní. V podstatě všechno záviselo na tom skenu a když ten nic neobjevil, tak nemůžeme nic dělat ani my. Pokud chcete názor odborníka….je to jenom seskupení diod, drátků a skla.“
„Slovo odborníka po dvou týdnech výzkumu?“ John by se i zasmál, pokud by to bylo vtipné. Jenže nebylo. Strávili dva týdny prací na něčem, co vyžadovalo možná roky výzkumu a takový luxus si nemohli dovolit.
„Dobře…tak všechno posbírejte, a připravte se to tu zabalit. Podrobné snímky toho sloupu máte?“
„Každý centimetr.“ Přikývl Radek.
„Dobře. Až přiletí kapitán Timothy, zkusíme to tady poskládat do dvou Jumperů.“ Kývl na Zelenku a vyšel ven ze stanu. Rodney seděl na kameni, díval se směrem k lesu a hrál si s nožem. Odhazoval s jeho pomocí kameny a prach a kreslil po zemi nesmyslné obrazce.
„Rodney? Přikázal jsem, aby to tu sbalili…je mi to líto. Víš, že si teď nemůžeme dovolit zdržení.“
„Já to chápu. Standardní postup.“ McKay už pak nic neříkal a dál jezdil nožem po zemi. Shepparda nějak nenapadalo, co říct a tak si sedl na druhý kámen vedle Rodneyho a čekal. McKay se ale asi po dvou minutách beze slova zvedl a šel do stanu.
John se za ním chvíli díval a pak se vydal opačným směrem, protože zaslechl zvuk Jumperu, v němž nepochybně přilétal Timothy a jeho tým.
Pozdě odpoledne už bylo vše sbaleno. Shepparda až udivilo, jak rychle to zvládli. Vědci si nejspíš nechtěli dál připomínat promarněnou práci a když už museli odejít, chtěli to mít co nejrychleji za sebou. Dříve toho dne ho příjemně překvapila Teyla, která přiletěla s Lornem v jeho Jumperu.
Sdělila, s tajemným úsměvem, že Ronon se na Novém Athosu ještě rozhodl zůstat a zúčastnit se obřadu západu slunce. Ten u Athosianů prováděli každý večer a Ronon byl přímo nadšený, aby ho viděl. To, že obřad měla vést dívka, s níž trávil několik posledních dní, s tím údajně nijak nesouviselo.
Teď tedy už měli materiál naložený a vojáci ještě odnášeli poslední zavazadla. McKay se už zjevně oklepal a snažil se práce komplikovat tím, že peskoval vojáky, aby dávali pozor. Ukázalo se ale, že tyhle rady nebyly dávány zbytečně, když jeden ze seržantů dost nešetrně hodil počítačem na zem. Sheppard ho za to tak seřval, že mu mladého vojáka posléze přišlo líto, ale nemohl tolerovat, aby tohle někdo dělal naschvál. Zvlášť s tak citlivým zařízením. Navíc měli všichni nervy trochu na pochodu. Když oba Jumpery odletěly a Sheppard se ujistil, že jsou všichni na palubě, vrátil se k jejich bývalému stanovišti.
Rodney a Radek ještě stáli u sloupu, který stále svítil a vyzýval tak ke zkoumání. I Sheppard cítil velkou ztrátu a promarněnou příležitost, ale pravidla pro výzkum se změnila s nastalou situací, a oni to museli respektovat. John za svými zády vytušil Teylu, jež ho následovala a spolu za oběma vědci došli. Zelenka a McKay odmítli odletět s dalšími vědci, protože nechtěli ukázat zklamání a lítost před ostatními. Planeta jim najednou přišla nesmírně opuštěná, když tam zůstali jenom oni čtyři. Trosky města neznámé civilizace, které se válely kolem, jakoby vyjadřovaly jejich náladu a vystihlo celou podstatu zmaru, který cítili. Na Teylu to tak nedoléhalo a tak se snažila je aspoň povzbudit. Nikdy nedokázala lidi ze Země úplně pochopit, ale věděla jistě, že jakákoliv práce je pro ně nesmírně důležitá a její ztráta znamená velkou pohromu.
„Nechápu, jak to můžeme jen tak sbalit a odejít. Stojí to tady, takhle samo, bez ničeho, očividně s nějakým tajemstvím, které si přímo říká o objevení. Sakra!“ Rodneyho frustrace se dostávala na povrch a ostatní zasáhla jako velká tepelná vlna.
„Rodney, znáš nové předpisy. Vrátíme se sem, jenom na to teď prostě není vhodná doba.“
„Je to absurdní.“ Dodal k tomu Zelenka a oba vědci se svorně začali šourat k Jumperu. John a Teyla se na sebe podívali a následovali je.
Když byli na oběžné dráze, podívali se směrem k mlhovině, která stále fialově světélkovala, osvětlená dvěma slunci. Na Rodneyho panelu druhého pilota něco zapípalo. Když po několika vteřinách vydal zmatené „chmm“, všichni se na něj zvědavě podívali.
„To je divné. Teď zachycuji stejný druh energie, jaké jsme zaměřili dole u toho sloupu, v té mlhovině.“
„Říkali jste, že to žádný zdroj energie není.“
„Ne, ne, není, jenom nemůžeme přijít na to, kde to zařízení bere energii, když ji samo neprodukuje a nemá žádný viditelný zdroj. Možná je v té mlhovině a my jsme si toho prostě nevšimli.“
„Tohle se mi nelíbí. Radši bych odtud byl pryč.“ Řekl zezadu Zelenka a Sheppard neslyšně přikývl. Bylo to strašidelné. Možná to, že nemohli nic najít, mělo svůj důvod a oni se v tom neměli vrtat. Všichni se podívali na McKaye, jakoby čekali nějaké námitky.
„Co? Nic neříkám. Souhlasím. Pryč odtud.“ Řekl Rodney podrážděně a tak Sheppard nabral kurz ke čtvrté planetě. Zbylé dva Jumpery už byly z dohledu. Lorne s Timothym měli skoro půl hodiny náskok, během níž oni ještě stáli na M4P-789 a truchlili nad zničenou prací.
„Nemůžu zavolat Lorna.“ Oznámil jim nervózně Sheppard, když několikrát bouchl do panelu před sebou. Rodney se podíval na panel a pak na ně, ve tváři bílý jako stěna.
„Nerad to říkám, lidi, ale zdá se, že někdo naši komunikaci ruší.“ Sheppard se při tomhle Rodneyho oznámení nervózně rozhlédl, ale v dohledu nic nebylo.
„Lorne a Timothy už by měli být doma. Musíme sebou hodit.“ John výrazně přidal na rychlosti, ale v té chvíli s nimi něco smýklo a oni se otočili směrem k mlhovině.
„Co to děláš?! Letíš špatným směrem!“ Zařval Rodney a snažil se vyškrábat zpátky do sedadla, z něhož spadl.
„Já nic nedělám!“ Pořád před nimi nic nebylo.
„Je něco na senzorech?“ Vyštěkl na Rodneyho, který ale aktivoval obrazovku dřív, než to Sheppard dořekl.
„Nikde nic nevidím. Jsme tu sami.“ Oba dva teď měli zvýšené hlasy, i když k tomu nebyl důvod. Zelenka to nekomentoval a protože ze svého místa nemohl nic dělat, tak dál seděl a sklíčeně se držel sedadla. Teyla také nic neříkala, protože věděla, že oba muži mají svůj styl spolupráce, do kterého nemusela zasahovat.
„Očividně tu sami nejsme!“ Zařval znovu John, když do nich tentokrát něco vrazilo zezadu a oba je to narazilo na panely před nimi.
„Zatraceně!“ Zaskřehotal Rodney, ale nenechal se tím rozptýlit a dál nechal prsty běhat po panelu a pátrat po zdroji, který teď už zcela převzal řízení Jumperu. John pustil řízení a to se samo začalo navádět, dál směrem k mlhovině.
„Rodney?!“ Ale astrofyzik neměl žádné odpovědi. Najednou to se všemi opět hodilo v sedadlech, ale tentokrát to bylo kvůli prudkému zastavení.
„Co teď?“ Pípl Zelenka. Jen to dořekl, dveře Jumperu se zezadu začaly otevírat. Radek se natáhl po ovládání dveří mezi kokpitem a zadním prostorem, ale už toho víc nestihl. Oslepilo je bílé světlo, které náhle vystřelilo otevřenými dveřmi a poslední, co zaznamenali, byl nepříjemný pištivý zvuk, provázející je až do bezvědomí.
Rodney se probral a okolo něj nebylo nic. Po chvíli si uvědomil, že je nahý a vznáší se ve vzduchu. Po dalších několika vteřinách mu došlo, že není ve vzduchu, ale v jakémsi druhu tekutiny. Zpanikařil.
„Dýchej“. Ozvalo se mu v hlavě. Ale on nemohl. Byl zcela ochromený panikou a jediné, na co dokázal myslet, byl vzrůstající tlak v jeho plicích, které volaly po kyslíku.
„Nadechni se nebo zemřeš.“ Uslyšel znovu a hlas to byl tentokrát silnější.
„Dýchej!“ Už to nebyl jeden hlas, ale několik a ty hlasy zněly naléhavě a téměř starostlivě.
„Je to bezpečné. Nadechni se!“
A on poslechl.
„Rodney, asi bys měl zpomalit.“ Radek se držel pevně v sedadle druhého pilota a vyděšeně sledoval planetu, která se k nim blížila obrovskou rychlostí. Tak to na něj aspoň působilo. Ve skutečnosti se samozřejmě oni blížili k planetě, navíc naprosto normální rychlostí. Radek ale nesnášel cestování vesmírem. McKay se na něj netrpělivě podíval. Jejich neustálé pendlování mezi planetou pod nimi a Atlantis ho už unavovalo. Brána byla na jiné planetě tohoto hvězdného systému, ale zajímavé věci objevili až na druhé planetě, která bránu neměla. Civilizace na jimi zkoumaném světě byla mladší než antická a zřejmě neměli o bráně na čtvrté planetě této soustavy ani ponětí. Když přiletěli poprvé, všichni fascinovaně zírali, hlavně na mlhovinu a dvě slunce, osvětlující celou sluneční soustavu. Ale teď už si toho moc nevšímali a zvlášť Rodney už nechtěl dělat jenom taxikáře.
Samozřejmě se celý ten poprask a přesun vědců týkal zařízení, které našli. A protože Rodney byl jeden z mála vědců schopný řídit Jumper, sloužil spíš jako převozník. Většina jeho vědců, kteří měli ATA gen navíc pracovala na podvodní plošině, kterou nedávno objevili. Nervózně se podíval na hodinky.
„Radku, nechci zpomalit. Už jsme zase ztratili hodinu jenom tímhle přeletem. Caldwella by určitě nezabilo, kdyby to tu obstaral s Daedalem. Stejně se toho moc neděje. Což je s podivem.“ Ale když doletěl na oběžnou dráhu planety, zpomalil a sledoval Jumper, který ho míjel. Letěl v něm major Lorne, který na něj mávl a proletěl spokojeně kolem. Elizabeth jim vyčlenila tři Jumpery, které řídil on, Lorne, Sheppard a jeden z jejich nejnovějších vojenských přírůstků, kapitán Timothy. Oba vojáci tím byli značně otrávení. Ale ne tak jako Rodney, který místo aby to zařízení na M4P-789 zkoumal, neustále létal tam a zpět. Jeden člověk musel pořád zůstávat na planetě, pro případ pohotovosti a tak se McKay už připravoval na setkání se znuděným Sheppardem. Byl jenom rád, že se na téhle akci nepodílí i Ronon, protože snášet další kyselý obličej by Rodneymu v jeho mizérii moc nepomohlo. Vzpomněl si na šťastný výraz Sateďana, když mu oznamoval, že jde s Teylou na Nový Athos a říkal i cosi o nějaké pěkné Athosiance, již tam potkal.
Radek vedle něj pořád vypadal, jako kdyby seděl na jehelníčku a ne v křesle. Rodney znovu zakroutil očima a začal sestupovat. Za poslední tři roky se naučil s Jumperem obstojně zacházet, přesto byl při přistávání dost nervózní. Sestup do atmosféry s Jumperem nebyla legrace. Ulevilo se mu, až když loď v pořádku dosedla a uviděl přesně to, co čekal. Podplukovník stál opřený o strom, v puse žmoulal kus trávy, jeho sluneční brýle odrážely polední slunce a na obličeji měl výraz někoho, kdo právě absolvoval povinnou návštěvu u protivných příbuzných. Zelenka byl venku pomalu ještě dřív, než dveře Jumperu dopadly na zem. V ruce nesl další tašku plnou přístrojů, kterých už měli na M4P-789 tolik, že by si mohli otevřít novou základnu. Kývl na plukovníka a zamířil k táboru, který se hemžil vědci a vojáky.
„Rodney, vítej, nikdy bych nemyslel, že to řeknu, ale rád tě vidím.“ McKay chtěl něco odseknout, ale nějak na to neměl náladu. Navíc se nezdálo, že by Sheppard žertoval. Opravdu už se asi nemohl dočkat vystřídání. Ale musel ještě počkat na přílet kapitána Timothyho a jeho týmu, aby dohlédl na vědce. John se přidal k Rodneymu na cestě do tábora a při tom mávl na čtyři vojáky, hlídkující kolem stanů. Nic se nedělo, ale věděli, že i tenhle klid může být relativní a je lepší být připravený na cokoliv.
Když se dostali do hlavního stanu, který skrýval jejich velký nález, Rodneyho hned obklopila skupina vědců a jeden po druhém začali podávat hlášení. John se na chvíli zarazil, když si všiml prázdného výrazu v Rodneyho očích. Astrofyzik přikyvoval, ale nic neříkal. Být to jindy, McKay už by nejspíš štěkal příkazy a nadával, že vědci mluví jeden přes druhého. Ale hlavní vědec si trpělivě projížděl poznámky a pak tiše přešel k Zelenkovi. Sheppard chtěl něco říct, ale nikdy nevěděl, jak začít. Bezprostředně po Carsonově smrti se zdálo, že to Rodney překonal. Hlavně prací a tím vším, co se těsně po té tragické události stalo. Ale tady trčeli už několik dní a v téhle práci, která nebyla nijak nebezpečná a nepotřebovala bleskové přemýšlení, měl určitě víc času na přemýšlení. I jemu Beckett chyběl, všem chyběl. Ale Rodney mu byl z celé expedice nejbližší a bylo víc než zřejmé, že si všechno, co se stalo, klade za vinu. Včetně smrti dalších lidí, kteří v ten den zemřeli. Vzdychl. Nemohl toho moc dělat, nikdy nebyl příliš dobrý v utěšování. Navíc s McKayem to nebylo snadné, protože by nikdy neřekl přímo, že mu Carson chybí a něco jako pocit viny by nepřiznal ani kdyby mu u hlavy držel pistoli….ačkoliv...
Za jeho zády v tu chvíli něco zapípalo a byl proto dost nešetrně odstrčen malou ženou s vysokým drdolem. Za chvíli se kolem něj vytvořil malý zástup vědců, kteří se tlačili u počítače, z nějž pípání vycházelo. Po minutě marného boje byl vytlačen na okraj davu.
„Rodney? Co se děje?“ zeptal se McKaye, který ten malý hlouček vedl. Rodney o něčem debatoval s tou doktorkou, jež ho předtím odehnala a teď se podíval zachmuřeně na Shepparda.
„Celá tahle naše námaha byla očividně k ničemu. Tahle věc je na nic.“ Odhodil svůj ruční počítač a vyšel ven. John nevěděl, jestli ho má následovat nebo zůstat, ale potřeboval odpovědi a ty mu podle všeho McKay nebyl ochotný dát.
„Radku, co se stalo?“ Sheppard se teď dostal skupinou očividně zklamaných vědců až k Zelenkovi, který si ještě na obrazovce něco ověřoval.
„No, plukovníku, vypadá to, že tohle není zdroj energie. Nemá to vlastní zdroj a očividně jsme se tedy celé dny vrtali v zařízení, které má úplně jiný účel.“ Zelenka vzdychl a postrčil si brýle na nose.
„A jaký účel to tedy má? Přece jste museli na něco přijít.“ Sheppardovi se zdálo nemožné, že by se osm nejlepších vědců Země a celé galaxie spletlo.
„Je to úplně nová technologie, nechceme na nic sahat, dokud nezjistíme víc. Ale jedno je jisté. Není to generátor nebo jakékoliv jiné zařízení produkující energii. Ono to kdysi energii vyzařovalo, ale teď už ne. Spustili jsme vnitřní sken, ale tak, abychom jím neaktivovali něco uvnitř. Muselo se to udělat opatrně a trvalo to dlouho. Vlastně ho tady doktorka Hobbesová spustila hned po příchodu sem, ale analýza je hotová až teď.“ Zakroutil hlavou a znovu vzdychl. Sheppard netrpělivě přešlápl z nohy na nohu.
„A…?“ řekl nahlas, aby Zelenku vyburcoval k dalšímu vysvětlení.
„Zkoumali jsme to zvenku. Archeologové a lingvisté se pokusili rozlousknout to písmo, ale nikdy předtím ho neviděli, takže se daleko nedostali. Jinými slovy, plukovníku, jsme zase na začátku a nevíme o tom zařízení vůbec nic. Můžeme začít znovu.“ Tentokrát vzdychl Sheppard. Prohlédl si vysoký sloup odshora dolů. Byl to impozantní kus technologie. Když sem přišli, vypadal jenom jako obyčejný kamenný sloup, ale jakmile ho McKay začal zkoumat, aktivoval se. Z jeho útrob vyjela různá udělátka, jak to Sheppard pohotově nazval a jakoby je celá ta věc sama pozvala k průzkumu. Ale Rodney chtěl dát pozor.
„Ale vždyť se to přece samo aktivovalo. Jak to, že nemá energii?“
„Neřekl jsem, že to nemá žádnou energii, ale že to není zdroj energie. Všichni doufali, že to může něco takového být, ale je to jenom ovládací zařízení k něčemu. To nám na druhou stranu dává velký důvod k dalšímu výzkumu, protože tady široko daleko není nic, co by tahle věc mohla ovládat. Není to ani nějaký maják či zařízení pro vyslání nouzového signálu. Svítí a funguje a to bez nějakého očividného důvodu.“
„Ale to je přece dobré ne? Tedy…další výzkum. Třeba najdete něco dalšího.“ Sheppard to nechápal.
„To jistě, ale s našimi omezenými zdroji to není možné. Potřebovali bychom tady stálý výzkumný tým, protože tohle je práce možná na roky. Nemáme na to lidi ani prostředky a co si budeme povídat, nějaký zdroj nevyčerpatelné energie by se nám hodil. Jenomže tady prostě nic není.“ Plukovník si promnul čelo a pak se pokusil popřemýšlet, co se mu Radek snaží říct.
„Takže, jestli to chápu správně. Je to obrovská objev v tom smyslu, že tenhle…sloup…funguje bez očividného zdroje energie, a je to divné i proto, že tady nikde jinde nic podobného není. A vy nemůžete zkoumat dál, protože se musíme vrátit na Atlantis a tahle práce je nadlouho?“ Zelenka přikývl.
„V tom je ten problém? Radku, všichni víte, že výzkum planet a technologií je omezený. Pokud se to nedá odnést, tak je mi líto. Strávili jsme tady už dva týdny. Elizabeth už teď hlásí, že na Atlantis chybí vědci a že se jí město rozpadá pod rukama. Až to bude bezpečnější, vrátíme se. Ale s Asurany
někde u našich dveří si nemůžeme dlouhodobější výzkum dovolit. Naší…a vaší prioritou je teď hledání zdroje energie a potenciálních zbraní. Ale tohle není asi ani zbraň, že?“
„Ne. Není tu nic, co by nasvědčovalo tomu, že je to zbraň. A jelikož s tím jazykem lingvisté nejsou schopní hnout, těžko můžeme něco byť jen zmačknout, abychom nezpůsobili nějakou katastrofu. Jsme na to velmi opatrní. V podstatě všechno záviselo na tom skenu a když ten nic neobjevil, tak nemůžeme nic dělat ani my. Pokud chcete názor odborníka….je to jenom seskupení diod, drátků a skla.“
„Slovo odborníka po dvou týdnech výzkumu?“ John by se i zasmál, pokud by to bylo vtipné. Jenže nebylo. Strávili dva týdny prací na něčem, co vyžadovalo možná roky výzkumu a takový luxus si nemohli dovolit.
„Dobře…tak všechno posbírejte, a připravte se to tu zabalit. Podrobné snímky toho sloupu máte?“
„Každý centimetr.“ Přikývl Radek.
„Dobře. Až přiletí kapitán Timothy, zkusíme to tady poskládat do dvou Jumperů.“ Kývl na Zelenku a vyšel ven ze stanu. Rodney seděl na kameni, díval se směrem k lesu a hrál si s nožem. Odhazoval s jeho pomocí kameny a prach a kreslil po zemi nesmyslné obrazce.
„Rodney? Přikázal jsem, aby to tu sbalili…je mi to líto. Víš, že si teď nemůžeme dovolit zdržení.“
„Já to chápu. Standardní postup.“ McKay už pak nic neříkal a dál jezdil nožem po zemi. Shepparda nějak nenapadalo, co říct a tak si sedl na druhý kámen vedle Rodneyho a čekal. McKay se ale asi po dvou minutách beze slova zvedl a šel do stanu.
John se za ním chvíli díval a pak se vydal opačným směrem, protože zaslechl zvuk Jumperu, v němž nepochybně přilétal Timothy a jeho tým.
Pozdě odpoledne už bylo vše sbaleno. Shepparda až udivilo, jak rychle to zvládli. Vědci si nejspíš nechtěli dál připomínat promarněnou práci a když už museli odejít, chtěli to mít co nejrychleji za sebou. Dříve toho dne ho příjemně překvapila Teyla, která přiletěla s Lornem v jeho Jumperu.
Sdělila, s tajemným úsměvem, že Ronon se na Novém Athosu ještě rozhodl zůstat a zúčastnit se obřadu západu slunce. Ten u Athosianů prováděli každý večer a Ronon byl přímo nadšený, aby ho viděl. To, že obřad měla vést dívka, s níž trávil několik posledních dní, s tím údajně nijak nesouviselo.
Teď tedy už měli materiál naložený a vojáci ještě odnášeli poslední zavazadla. McKay se už zjevně oklepal a snažil se práce komplikovat tím, že peskoval vojáky, aby dávali pozor. Ukázalo se ale, že tyhle rady nebyly dávány zbytečně, když jeden ze seržantů dost nešetrně hodil počítačem na zem. Sheppard ho za to tak seřval, že mu mladého vojáka posléze přišlo líto, ale nemohl tolerovat, aby tohle někdo dělal naschvál. Zvlášť s tak citlivým zařízením. Navíc měli všichni nervy trochu na pochodu. Když oba Jumpery odletěly a Sheppard se ujistil, že jsou všichni na palubě, vrátil se k jejich bývalému stanovišti.
Rodney a Radek ještě stáli u sloupu, který stále svítil a vyzýval tak ke zkoumání. I Sheppard cítil velkou ztrátu a promarněnou příležitost, ale pravidla pro výzkum se změnila s nastalou situací, a oni to museli respektovat. John za svými zády vytušil Teylu, jež ho následovala a spolu za oběma vědci došli. Zelenka a McKay odmítli odletět s dalšími vědci, protože nechtěli ukázat zklamání a lítost před ostatními. Planeta jim najednou přišla nesmírně opuštěná, když tam zůstali jenom oni čtyři. Trosky města neznámé civilizace, které se válely kolem, jakoby vyjadřovaly jejich náladu a vystihlo celou podstatu zmaru, který cítili. Na Teylu to tak nedoléhalo a tak se snažila je aspoň povzbudit. Nikdy nedokázala lidi ze Země úplně pochopit, ale věděla jistě, že jakákoliv práce je pro ně nesmírně důležitá a její ztráta znamená velkou pohromu.
„Nechápu, jak to můžeme jen tak sbalit a odejít. Stojí to tady, takhle samo, bez ničeho, očividně s nějakým tajemstvím, které si přímo říká o objevení. Sakra!“ Rodneyho frustrace se dostávala na povrch a ostatní zasáhla jako velká tepelná vlna.
„Rodney, znáš nové předpisy. Vrátíme se sem, jenom na to teď prostě není vhodná doba.“
„Je to absurdní.“ Dodal k tomu Zelenka a oba vědci se svorně začali šourat k Jumperu. John a Teyla se na sebe podívali a následovali je.
Když byli na oběžné dráze, podívali se směrem k mlhovině, která stále fialově světélkovala, osvětlená dvěma slunci. Na Rodneyho panelu druhého pilota něco zapípalo. Když po několika vteřinách vydal zmatené „chmm“, všichni se na něj zvědavě podívali.
„To je divné. Teď zachycuji stejný druh energie, jaké jsme zaměřili dole u toho sloupu, v té mlhovině.“
„Říkali jste, že to žádný zdroj energie není.“
„Ne, ne, není, jenom nemůžeme přijít na to, kde to zařízení bere energii, když ji samo neprodukuje a nemá žádný viditelný zdroj. Možná je v té mlhovině a my jsme si toho prostě nevšimli.“
„Tohle se mi nelíbí. Radši bych odtud byl pryč.“ Řekl zezadu Zelenka a Sheppard neslyšně přikývl. Bylo to strašidelné. Možná to, že nemohli nic najít, mělo svůj důvod a oni se v tom neměli vrtat. Všichni se podívali na McKaye, jakoby čekali nějaké námitky.
„Co? Nic neříkám. Souhlasím. Pryč odtud.“ Řekl Rodney podrážděně a tak Sheppard nabral kurz ke čtvrté planetě. Zbylé dva Jumpery už byly z dohledu. Lorne s Timothym měli skoro půl hodiny náskok, během níž oni ještě stáli na M4P-789 a truchlili nad zničenou prací.
„Nemůžu zavolat Lorna.“ Oznámil jim nervózně Sheppard, když několikrát bouchl do panelu před sebou. Rodney se podíval na panel a pak na ně, ve tváři bílý jako stěna.
„Nerad to říkám, lidi, ale zdá se, že někdo naši komunikaci ruší.“ Sheppard se při tomhle Rodneyho oznámení nervózně rozhlédl, ale v dohledu nic nebylo.
„Lorne a Timothy už by měli být doma. Musíme sebou hodit.“ John výrazně přidal na rychlosti, ale v té chvíli s nimi něco smýklo a oni se otočili směrem k mlhovině.
„Co to děláš?! Letíš špatným směrem!“ Zařval Rodney a snažil se vyškrábat zpátky do sedadla, z něhož spadl.
„Já nic nedělám!“ Pořád před nimi nic nebylo.
„Je něco na senzorech?“ Vyštěkl na Rodneyho, který ale aktivoval obrazovku dřív, než to Sheppard dořekl.
„Nikde nic nevidím. Jsme tu sami.“ Oba dva teď měli zvýšené hlasy, i když k tomu nebyl důvod. Zelenka to nekomentoval a protože ze svého místa nemohl nic dělat, tak dál seděl a sklíčeně se držel sedadla. Teyla také nic neříkala, protože věděla, že oba muži mají svůj styl spolupráce, do kterého nemusela zasahovat.
„Očividně tu sami nejsme!“ Zařval znovu John, když do nich tentokrát něco vrazilo zezadu a oba je to narazilo na panely před nimi.
„Zatraceně!“ Zaskřehotal Rodney, ale nenechal se tím rozptýlit a dál nechal prsty běhat po panelu a pátrat po zdroji, který teď už zcela převzal řízení Jumperu. John pustil řízení a to se samo začalo navádět, dál směrem k mlhovině.
„Rodney?!“ Ale astrofyzik neměl žádné odpovědi. Najednou to se všemi opět hodilo v sedadlech, ale tentokrát to bylo kvůli prudkému zastavení.
„Co teď?“ Pípl Zelenka. Jen to dořekl, dveře Jumperu se zezadu začaly otevírat. Radek se natáhl po ovládání dveří mezi kokpitem a zadním prostorem, ale už toho víc nestihl. Oslepilo je bílé světlo, které náhle vystřelilo otevřenými dveřmi a poslední, co zaznamenali, byl nepříjemný pištivý zvuk, provázející je až do bezvědomí.
Rodney se probral a okolo něj nebylo nic. Po chvíli si uvědomil, že je nahý a vznáší se ve vzduchu. Po dalších několika vteřinách mu došlo, že není ve vzduchu, ale v jakémsi druhu tekutiny. Zpanikařil.
„Dýchej“. Ozvalo se mu v hlavě. Ale on nemohl. Byl zcela ochromený panikou a jediné, na co dokázal myslet, byl vzrůstající tlak v jeho plicích, které volaly po kyslíku.
„Nadechni se nebo zemřeš.“ Uslyšel znovu a hlas to byl tentokrát silnější.
„Dýchej!“ Už to nebyl jeden hlas, ale několik a ty hlasy zněly naléhavě a téměř starostlivě.
„Je to bezpečné. Nadechni se!“
A on poslechl.