9.část
Před měsícem se vydal tým podplukovníka Shepparda a plukovníka Mcnillové s majorem Lornem a doktorem Zelenkou na neobydlenou planetu. Zde se setkali z naprosto nezmámím přístrojem antického původu. Major Lorne a plukovník McNillová se dostali na místo, odkud byly transportováni neznámo kam. Je pravděpodobné, že to nemuseli přežít.
Několik dní pracovali vědci z Atlantis na prozkoumání přístroje a jeho funkce, avšak beznadějně. Doktor McKay, spolu s jeho vědeckým týmem, si myslí, že se jedná o určitý druh transportu, který je schopný někoho přenést o několik milionů světelných let dál, netuší však jak daleko a ani kam.
Podle antických záznamů sloužil tento přístroj jako transport na planetu, ze které není možnost návratu. Během transportu nastávají u člověka změny a během několika dní má zapomenou kdo je a proč se tam objevil. Tento přístroj měl sloužit těm, kteří se snažili dostat pryč z války proti Wraithům.
Po měsíci bezvýsledné práce byli vědci staženi z planety, a proto prohlašuji majora Richarda Lorna a plukovníka Annu Danielu McNillovou za nezvěstné.
Dr. Elizabeth Weirová
Elizabeth zaklapla svůj laptop a promnula si oči. Teď zbývala to jen oznámit všem na Atlantis. Tušila, že se tu najde několik lidí, kteří to pečlivě oslaví, ale spousta dalších to ponese těžko. Bylo však potřeba, aby se město vrátilo do normálního běhu a to co nejdříve.
***
„Seržante Mile, byl jste znovu nahlášen, jak mi to vysvětlíte?“ Elizabeth byla ze všeho nešťastná. Byl to necelí měsíc po prohlášení Lorna a McNillové za nezvěstné, ale nic se nezměnilo. Spousta lidí doufala v jejich návrat.
„Nijak, madam, podporučík má poněkud odlišné názory, než zbytek jeho týmu.“ Seržant nemrkl ani okem. Díval se na Elizabeth a neupouštěl z ní oči.
„Můžete mi tedy vysvětlit proč?“ zeptala se znovu.
„Plukovník McNillová nás nikdy nenutila riskovat zbytečně životy. Pokud došlo na rozhodování, vždy se ptala na náš názor…Omluvte všechny, ale musíme si zvyknout.“ Seržant se koukal z okna.
„Seržante, pochopte, teď už vás musím nahlásit. Praštit velitele je poněkud nevhodné a uvědomte si, plukovník McNillová měla odlišné metody a nebyla vždy neomylná.“ Začala poněkud zostra.
„Pokud narážíte na poslední akci, tak se nás snažila všechny chránit,“ řekl. Elizabeth se zarazila. Tohle jí neřekl a McNillová potvrdila jeho hlášení, nic víc nepřidala. Potřebovala zjistit více.
„Tím, že dostala celý tým do velkého nebezpečí asi těžko,“ s klidem konstatovala.
„Plukovník McNillová možná měla poněkud odlišné metody, ale pochybuji, že z toho maléru by nás někdo jiný dostal…Když nás tenkrát zajali, nechali by nás jít, ale pod podmínkou, že by jim zůstal plukovník…Já jsem nás všechny dostal do téhle situace, i přes neuposlechnutí rozkazu nadřízeného. Takže za zranění Smitha a McNillové nesu zodpovědnost já…Pokud je to všechno, rád bych se odebral na ošetřovnu.“ Seržant Mile domluvil. Doktorka Weirová na jen chvilku koukala neschopná slova, pak ho však propustila. Tohle chtělo mnohem více času a nejenom pro Danielin tým, ale taky pro celé město.
Tým majora Lorna na tom byl o něco lépe. Ztrátu svého velitele nesly stejně těžko jako tým McNillové, ale přece jenom se snažili chovat rozumně. Občas našel se nějaký ten incident, jako neuposlechnutí rozkazu, ale napadení velitele ještě ne. Elizabeth se bála toho dne, kdy na to dojde. Věřila, že pokud by se něco takového přihodilo v bývalém týmu Lorna, všichni do jednoho by tvrdili, že tu modřinu si velitel přivodil sám a že trpěl dočasnými halucinacemi, proto se ho pokusili zastavit a to oko měl prostě jen na nesprávném místě v nesprávný čas.
Rodney se pomalu odebral do pokoje. Byl strašně unavený, dnes pracoval dlouho přes čas a už ani káva ho nedokázala přidržet při plném vědomí. Dveře se neslyšně otevřely. Když vstoupil do pokoje, všechny světla se rozsvítily. Na stěnách se leskly fotky Wraithů, pouze na nočním stolku stála jedna fotografie, byl tam John, Rodney, Ronon a Daniela. Za dva měsíce nestihl ty fotky vyměnit ani se mu do toho nechtělo, tak nějak si na ně zvykl.
John s Teylou a Rononem se sešli na večeři. Popovídali si, domlouvali se na druhý den. Postupně se však všichni vydali do svých pokojů.
Jídelna bývala v tuhle dobu prázdná, ale dneska se tu sešlo zhruba šest lidí. Srazili si pár stolů k sobě a zasedli k válečné poradě. Seržant Mile zaklepal lžičkou na kovový hrnek, všichni zmlkli.
„Děkuji za pozornost…“ Mile však nestačil říct víc, byl sražen zpět na židli. Všichni pozvedli plechové hrnky.
„Tak tedy na majora Lorna a plukovníka McNillovou.“ Přiťukli si a vypili jablečnou šťávu až do dna.
„Budou nám chybět,“ pronesla mladá archeoložka, která patřila do týmu majora Lorna, potom se rozpoutala památeční debata. Tímto se rozloučili se svými veliteli, ale přesto doufali, že je někdy v budoucnu potkají.
Před měsícem se vydal tým podplukovníka Shepparda a plukovníka Mcnillové s majorem Lornem a doktorem Zelenkou na neobydlenou planetu. Zde se setkali z naprosto nezmámím přístrojem antického původu. Major Lorne a plukovník McNillová se dostali na místo, odkud byly transportováni neznámo kam. Je pravděpodobné, že to nemuseli přežít.
Několik dní pracovali vědci z Atlantis na prozkoumání přístroje a jeho funkce, avšak beznadějně. Doktor McKay, spolu s jeho vědeckým týmem, si myslí, že se jedná o určitý druh transportu, který je schopný někoho přenést o několik milionů světelných let dál, netuší však jak daleko a ani kam.
Podle antických záznamů sloužil tento přístroj jako transport na planetu, ze které není možnost návratu. Během transportu nastávají u člověka změny a během několika dní má zapomenou kdo je a proč se tam objevil. Tento přístroj měl sloužit těm, kteří se snažili dostat pryč z války proti Wraithům.
Po měsíci bezvýsledné práce byli vědci staženi z planety, a proto prohlašuji majora Richarda Lorna a plukovníka Annu Danielu McNillovou za nezvěstné.
Dr. Elizabeth Weirová
Elizabeth zaklapla svůj laptop a promnula si oči. Teď zbývala to jen oznámit všem na Atlantis. Tušila, že se tu najde několik lidí, kteří to pečlivě oslaví, ale spousta dalších to ponese těžko. Bylo však potřeba, aby se město vrátilo do normálního běhu a to co nejdříve.
***
„Seržante Mile, byl jste znovu nahlášen, jak mi to vysvětlíte?“ Elizabeth byla ze všeho nešťastná. Byl to necelí měsíc po prohlášení Lorna a McNillové za nezvěstné, ale nic se nezměnilo. Spousta lidí doufala v jejich návrat.
„Nijak, madam, podporučík má poněkud odlišné názory, než zbytek jeho týmu.“ Seržant nemrkl ani okem. Díval se na Elizabeth a neupouštěl z ní oči.
„Můžete mi tedy vysvětlit proč?“ zeptala se znovu.
„Plukovník McNillová nás nikdy nenutila riskovat zbytečně životy. Pokud došlo na rozhodování, vždy se ptala na náš názor…Omluvte všechny, ale musíme si zvyknout.“ Seržant se koukal z okna.
„Seržante, pochopte, teď už vás musím nahlásit. Praštit velitele je poněkud nevhodné a uvědomte si, plukovník McNillová měla odlišné metody a nebyla vždy neomylná.“ Začala poněkud zostra.
„Pokud narážíte na poslední akci, tak se nás snažila všechny chránit,“ řekl. Elizabeth se zarazila. Tohle jí neřekl a McNillová potvrdila jeho hlášení, nic víc nepřidala. Potřebovala zjistit více.
„Tím, že dostala celý tým do velkého nebezpečí asi těžko,“ s klidem konstatovala.
„Plukovník McNillová možná měla poněkud odlišné metody, ale pochybuji, že z toho maléru by nás někdo jiný dostal…Když nás tenkrát zajali, nechali by nás jít, ale pod podmínkou, že by jim zůstal plukovník…Já jsem nás všechny dostal do téhle situace, i přes neuposlechnutí rozkazu nadřízeného. Takže za zranění Smitha a McNillové nesu zodpovědnost já…Pokud je to všechno, rád bych se odebral na ošetřovnu.“ Seržant Mile domluvil. Doktorka Weirová na jen chvilku koukala neschopná slova, pak ho však propustila. Tohle chtělo mnohem více času a nejenom pro Danielin tým, ale taky pro celé město.
Tým majora Lorna na tom byl o něco lépe. Ztrátu svého velitele nesly stejně těžko jako tým McNillové, ale přece jenom se snažili chovat rozumně. Občas našel se nějaký ten incident, jako neuposlechnutí rozkazu, ale napadení velitele ještě ne. Elizabeth se bála toho dne, kdy na to dojde. Věřila, že pokud by se něco takového přihodilo v bývalém týmu Lorna, všichni do jednoho by tvrdili, že tu modřinu si velitel přivodil sám a že trpěl dočasnými halucinacemi, proto se ho pokusili zastavit a to oko měl prostě jen na nesprávném místě v nesprávný čas.
Rodney se pomalu odebral do pokoje. Byl strašně unavený, dnes pracoval dlouho přes čas a už ani káva ho nedokázala přidržet při plném vědomí. Dveře se neslyšně otevřely. Když vstoupil do pokoje, všechny světla se rozsvítily. Na stěnách se leskly fotky Wraithů, pouze na nočním stolku stála jedna fotografie, byl tam John, Rodney, Ronon a Daniela. Za dva měsíce nestihl ty fotky vyměnit ani se mu do toho nechtělo, tak nějak si na ně zvykl.
John s Teylou a Rononem se sešli na večeři. Popovídali si, domlouvali se na druhý den. Postupně se však všichni vydali do svých pokojů.
Jídelna bývala v tuhle dobu prázdná, ale dneska se tu sešlo zhruba šest lidí. Srazili si pár stolů k sobě a zasedli k válečné poradě. Seržant Mile zaklepal lžičkou na kovový hrnek, všichni zmlkli.
„Děkuji za pozornost…“ Mile však nestačil říct víc, byl sražen zpět na židli. Všichni pozvedli plechové hrnky.
„Tak tedy na majora Lorna a plukovníka McNillovou.“ Přiťukli si a vypili jablečnou šťávu až do dna.
„Budou nám chybět,“ pronesla mladá archeoložka, která patřila do týmu majora Lorna, potom se rozpoutala památeční debata. Tímto se rozloučili se svými veliteli, ale přesto doufali, že je někdy v budoucnu potkají.
Jako vždy uvítám jakoukoliv kritiku. Díky.



, nejprve bych chtěla poděkovat všem za jejich komentáře a pak sem přidávám další část.