SG: Povídky od M. - Rychlá záchrana...

Blíží se prázdniny a já tu nebudu, proto přidávám další část trošku předběžně .

9.část

Před měsícem se vydal tým podplukovníka Shepparda a plukovníka Mcnillové s majorem Lornem a doktorem Zelenkou na neobydlenou planetu. Zde se setkali z naprosto nezmámím přístrojem antického původu. Major Lorne a plukovník McNillová se dostali na místo, odkud byly transportováni neznámo kam. Je pravděpodobné, že to nemuseli přežít.

Několik dní pracovali vědci z Atlantis na prozkoumání přístroje a jeho funkce, avšak beznadějně. Doktor McKay, spolu s jeho vědeckým týmem, si myslí, že se jedná o určitý druh transportu, který je schopný někoho přenést o několik milionů světelných let dál, netuší však jak daleko a ani kam.

Podle antických záznamů sloužil tento přístroj jako transport na planetu, ze které není možnost návratu. Během transportu nastávají u člověka změny a během několika dní má zapomenou kdo je a proč se tam objevil. Tento přístroj měl sloužit těm, kteří se snažili dostat pryč z války proti Wraithům.

Po měsíci bezvýsledné práce byli vědci staženi z planety, a proto prohlašuji majora Richarda Lorna a plukovníka Annu Danielu McNillovou za nezvěstné.

Dr. Elizabeth Weirová


Elizabeth zaklapla svůj laptop a promnula si oči. Teď zbývala to jen oznámit všem na Atlantis. Tušila, že se tu najde několik lidí, kteří to pečlivě oslaví, ale spousta dalších to ponese těžko. Bylo však potřeba, aby se město vrátilo do normálního běhu a to co nejdříve.

***

„Seržante Mile, byl jste znovu nahlášen, jak mi to vysvětlíte?“ Elizabeth byla ze všeho nešťastná. Byl to necelí měsíc po prohlášení Lorna a McNillové za nezvěstné, ale nic se nezměnilo. Spousta lidí doufala v jejich návrat.

„Nijak, madam, podporučík má poněkud odlišné názory, než zbytek jeho týmu.“ Seržant nemrkl ani okem. Díval se na Elizabeth a neupouštěl z ní oči.
„Můžete mi tedy vysvětlit proč?“ zeptala se znovu.
„Plukovník McNillová nás nikdy nenutila riskovat zbytečně životy. Pokud došlo na rozhodování, vždy se ptala na náš názor…Omluvte všechny, ale musíme si zvyknout.“ Seržant se koukal z okna.
„Seržante, pochopte, teď už vás musím nahlásit. Praštit velitele je poněkud nevhodné a uvědomte si, plukovník McNillová měla odlišné metody a nebyla vždy neomylná.“ Začala poněkud zostra.
„Pokud narážíte na poslední akci, tak se nás snažila všechny chránit,“ řekl. Elizabeth se zarazila. Tohle jí neřekl a McNillová potvrdila jeho hlášení, nic víc nepřidala. Potřebovala zjistit více.
„Tím, že dostala celý tým do velkého nebezpečí asi těžko,“ s klidem konstatovala.
„Plukovník McNillová možná měla poněkud odlišné metody, ale pochybuji, že z toho maléru by nás někdo jiný dostal…Když nás tenkrát zajali, nechali by nás jít, ale pod podmínkou, že by jim zůstal plukovník…Já jsem nás všechny dostal do téhle situace, i přes neuposlechnutí rozkazu nadřízeného. Takže za zranění Smitha a McNillové nesu zodpovědnost já…Pokud je to všechno, rád bych se odebral na ošetřovnu.“ Seržant Mile domluvil. Doktorka Weirová na jen chvilku koukala neschopná slova, pak ho však propustila. Tohle chtělo mnohem více času a nejenom pro Danielin tým, ale taky pro celé město.

Tým majora Lorna na tom byl o něco lépe. Ztrátu svého velitele nesly stejně těžko jako tým McNillové, ale přece jenom se snažili chovat rozumně. Občas našel se nějaký ten incident, jako neuposlechnutí rozkazu, ale napadení velitele ještě ne. Elizabeth se bála toho dne, kdy na to dojde. Věřila, že pokud by se něco takového přihodilo v bývalém týmu Lorna, všichni do jednoho by tvrdili, že tu modřinu si velitel přivodil sám a že trpěl dočasnými halucinacemi, proto se ho pokusili zastavit a to oko měl prostě jen na nesprávném místě v nesprávný čas.

Rodney se pomalu odebral do pokoje. Byl strašně unavený, dnes pracoval dlouho přes čas a už ani káva ho nedokázala přidržet při plném vědomí. Dveře se neslyšně otevřely. Když vstoupil do pokoje, všechny světla se rozsvítily. Na stěnách se leskly fotky Wraithů, pouze na nočním stolku stála jedna fotografie, byl tam John, Rodney, Ronon a Daniela. Za dva měsíce nestihl ty fotky vyměnit ani se mu do toho nechtělo, tak nějak si na ně zvykl.

John s Teylou a Rononem se sešli na večeři. Popovídali si, domlouvali se na druhý den. Postupně se však všichni vydali do svých pokojů.

Jídelna bývala v tuhle dobu prázdná, ale dneska se tu sešlo zhruba šest lidí. Srazili si pár stolů k sobě a zasedli k válečné poradě. Seržant Mile zaklepal lžičkou na kovový hrnek, všichni zmlkli.
„Děkuji za pozornost…“ Mile však nestačil říct víc, byl sražen zpět na židli. Všichni pozvedli plechové hrnky.
„Tak tedy na majora Lorna a plukovníka McNillovou.“ Přiťukli si a vypili jablečnou šťávu až do dna.

„Budou nám chybět,“ pronesla mladá archeoložka, která patřila do týmu majora Lorna, potom se rozpoutala památeční debata. Tímto se rozloučili se svými veliteli, ale přesto doufali, že je někdy v budoucnu potkají.

Jako vždy uvítám jakoukoliv kritiku. Díky.

tak myslím, že sa mi tieto posledné dva diely videli najviac. Ked to porovnam, zprvu tam bolo dost veci, mozno až príšliš ale tak narýchlo. Tu si trochu spomalila a detailnejšie sa im venovala. U man je to plus
takže ked budeš můct, nahod niečo

Zatiaľ som si prečítala len po 7 časť a musím povedať, že som rada, že si sa rozhodla napísať nejaké to pokračovanie. Veľmi sa mi tá poviedka páči. Veľmi pekná zápletka, príbeh super tak som zvedavá ako to pokračuje. Super len tak ďalej


Tak som sa včera dostala aj k prečítaniu časti 8 a 9. Ako som už písala, táto poviedka je super. Je tam také fajn napätie a dúfam, že sa to skončí nejako šťastne. Tiež sa mi páčili tie tvoje opisy mesta – ako sa Lorne prechádzal tými uličkami a tá mäkká tráva. Neviem čim to bolo, ale jednoducho som si to dokázala úplne živo predstaviť. Tak dúfam, že sa Daniele a Richardovi bude spolu dariť.

Děkuji všem, další část jsem hodím až budu mít trošku času, zatím to všechno vypadá děsivě , ale budu se snažit sem dát další část v neděli .

=====

Tak sem dávám další část, snad se vám bude líbit.

10.část

„Tudy jsme už šli,“ prohlásila Daniela. Byla unavená. Měla pocit jako by chodili v kruhu. Bylo to před dvěma dny, co se s Lornem potkali a od té doby je pronásledovala menší smůla. Neměli skoro vůbec jídlo a vodu, mrholilo, foukal ledový vítr a oba dva se často hádaly.

„ Ne nešli,“ řekl rozhodně major i on toho měl taky právě dost.
„Ale když jsi tak chytrá, ta by jsi mohla vést!“ zaprskal. Daniela jen protočila očima a zahnula do leva. Musela se trošku zorientovat, všechno to tu vypadalo stejně.

Daniela, následovaná Lornem, vešla do nějaké budovy. Vyšla po schodech do nejvyššího patra. V polovině ji bolely nohy a na samém vrcholku nemohla popadnout dech. Major byl na tom stejně.

„Jsi spokojená?“ zasípal Lorne na vrcholku budovy.
„Jo,“ řekla rozhodně, ale v mrholení a silném větru to skoro zaniklo. Zahleděla se do dálky a sledovala obzor. Před ní se rozprostřel nádherný pohled.

Za hustým lesem, který se táhnul kolem města, se nacházely pole. Ty se táhly do dálek, kopírovaly krajinu a zatím nevypadaly, že by na nich něco rostlo. Na obzoru stála vesnička, nebylo vidět, kolik je zde domků nebo stavení, ale nebyla zrovna nejmenší. Okolo ní z jedné strany byl les a z druhé pole a lesy. Vypadalo to vše nádherně.

„Omlouvám se,“ pípla Daniela, když mířili pryč z města. Lorne se na ni podíval a obdařil úsměvem, takovým, který zahřeje až u srdce. Déšť jim smáčel obličeje a vítr profukoval bundy, ale ani jeden to nevnímal, co chvilku sledovali jeden druhého.

Oba stáli na kraji města, před nimi se rozprostíral les. Nemohli jím dohlédnou na druhou stranu, nemohli vidět co je čeká a co ne. Město však znali, dávalo jim jídlo, vodu a útočiště, ale taky spousty nezodpověděných otázek, pocit strachu a pronásledování. Každý z nich si kladl otázku co teď, co přijde a jak to dopadne.

Pak však najednou Lorne udělal krok v před. Stanul na nádherné měkké půdě lesa, žádné kamenné podloží, jen prostě hlína, tráva, listy a jehličí. V tu chvíli jako by z něj všechno spadlo. Strach, samota i pocit pronásledování náhle zmizel. Bylo mu lehko, les mu připadal mnohem lepší a lákavější, najednou dostal chuť udělat něco bláznivého. Nabral nové síly a chtěl prozkoumával všechno co bylo v jeho dosahu. Pořádně se nadechnul. Cítil krásnou vůni jara, žádní prach ani zatuchlina, jen les. Usmál se, bylo mu lehce u srdce. Otočil se, aby zjistil kde je Daniela.

Ta stála na kraji města a zmateně ho pozorovala. Vypadala jako by sváděla vnitřní boj. Jedna její půlka se bála toho co přijde a druhá ji táhla pryč, pryč od toho strašného, děsivého města. Daniela nevěděla co chce, toužila udělat krok, ale z nějakého důvodu nemohla. Stála tam, na kamenném podloží, neschopna pohybu. Za ní se tyčilo město. Vysoké věže, bez života působili strašidelně, chtěli, aby zůstala.

Lorne natáhnul ruku směrem k Daniele. Povzbudivě se usmál. Daniela pomalu vztáhla ruku. Svoji dlaň vložila do jeho a on ji pevně uchopil. Cítila teplo, které se jí šířilo celím jejím tělem. Zavřela oči a opatrně vykročila. Čekala tvrdé podloží, ale místo toho jí noha našlápla na měkkou hlínu. Všechno z ní spadlo, všechna ta tíseň, bolest, to všechno bylo náhle pryč. Cítila se šťastná a plná energie. Vykročila společně s majorem do neznáma.

„Jak dlouho už jdeme?“ zeptala se unaveně Daniela. Bylo jí chladno a měla hlad. Lorne jen protočil panenkami.
„Půl hodiny,“ zazněla jí odpověď. Daniela zívla.
„Nechtěl bys na chvilku zastavit?“ znovu se zeptala. Lorne se zastavil a podíval se na ni.
„Ne,“ odpověděl jasně a stručně, pak pokračoval v chůzi. Daniela znovu zívla a třemi rychlými kroky se objevila po jeho boku.

Světlo je bodlo do očí. Oba si dali instinktivně ruku před obličej. Když si jejich oči přivykli světlu, tak se rozhlédly kolem. Stáli na kraji jakéhosi pole, na kterém začalo něco rašit. Všude, kam jen jejich oko dohlédlo, se táhla pole nebo les. Někde stál osamělí strom, který zajišťoval ochranu před horkem nebo deštěm. Občas se zde vlnil potůček, který místy ústil do řeky, či jezera. Na některých místech stáli malé kamenné nebo dřevěné budovy. Obloha byla bez jediného mráčku a slunce svými paprsky olizovalo pole. Za nimi stál les. Teď jim připadal tichý a temný.

Major se na McNillovou usmál.
„Neodpočineme si?“ Daniela na otázku jen kývla a pohodlně se usadila na zemi. Lorne se taktéž posadil. Sedl si blízko Daniely a pozoroval ji. Daniela si toho zatím nevšimla. Se zvláštním výrazem pozorovala okolí. Po chvíli šmátrala rukou po flašce s vodou. Chtěla se napít, ale flaška byla prázdná. Lorne ji podal svoji. Daniela úsměvem poděkovala a dlouze se napila.

„Stalo se něco?“ zeptala se majora.
„Ne, všechno je v pořádku,“ odpověděl, ale stále ji pozoroval. Daniela naklonila hlavu na stranu.
„Vážně se nic nestalo?“ Na tváři měla rozpačitý výraz.
„Ne…nepůjdeme dál? Teda pokud sis odpočinula.“ Major vstal a nabídnul ji ruku. Daniela ruku přijala a za jeho pomoci se postavila. Pak spolu vykročili do polí.

Teplý vítr jim rychle vysušil navlhlé oblečení a vlasy. Po nějaké době si oba museli sundat bundy. Bylo jim příjemně. Kolem nich se rozprostírali menší kopce. Když dorazili na hlavní cestu, která byla plná prachu, tak se po ní vydali dále. Zřejmě vedla k vesnici.

Vesnice nevypadala obrovsky ani nebyla malá. Kolem ní se táhla malá kamenná zítka. Lidé se ve vesnic spokojeně procházeli, smáli se. Daniela společně s Lornem do ní vešli. Lidé si je překvapeně prohlíželi. Někteří se zájmem, jiní s odporem. Oba procházeli hlavní ulicí dál, prohlíželi si celou vesnici. Domy byly na půl kamenné a dřevěné, ze spousty se kouřilo. Někteří klepaly přikrývky a nebo vcházeli a vycházeli z domů.

Hlavní náměstí bylo obrovské. Stáli zde stánky a lidé prodávali jídlo, látky, skleničky, ozdoby do vlasů a spousty dalších věcí. U čtyřech kašen ženy praly prádlo. Děti běhaly a smály se. Všechno se však po jejich příchodu zastavilo, každý ve vesnici je pozoroval.

Odněkud se vynořilo několik vojáků, obstoupily nově příchozí a namířili na ně zbraněmi. Daniela i Lorne nějakým vojenským instinktem zaujali přímo učebnicovou pozici. Stoupli si zády k sobě a každý mířil na nějakého vojáka.

„Odkud přicházíte?“ zeptal se jeden z vojáků, ale nepřestal na ně mířit.
„Z nějakého města,“ rychle zareagovala Daniela.
„Stojí na druhé straně než je vesnice, je za lesem,“ tentokrát promluvil Lorne. Teď všichni sklopili zbraně, major a McNillová udělali to samé.
„Pojďte za mnou,“ vyzval je jeden z vojáků.

Omlouvám se za chyby a očekávám kritiku.

Tak jsem dočetla další část a musím říct, že jsem ráda, že už se konečně začne něco dít...ty poslední části mi přišly dost statické, skoro jsem se chvílema nudila...ale jen skoro. Jinak velmi chválím charakteristiku postav. Jsou jako živé

Sice jsem se na gramatiku nezaměřovala, ale přes oči mě praštily dvě hrubky:
7. odstavec od konce: Sedl si blízko Daniely (podle vzoru žena) a pozoroval ji.
5. odstavec od konce: Teplý (mladý) vítr jim rychle vysušil...

Co dodat? Koukej sem co nejdřív dát pokračování!

tak mne sa tie posledne časti páčili zase viacej sto ludí, sto chutí.
Každopádne súhlasím s jednou vecou

Co dodat? Koukej sem co nejdřív dát pokračování!

Je tu další část, snad přežijete ty chyby a dlouhé věty co tam dávám, ale opravuju si to sama . Můj korektor nemá nějak čas . Jinak doufám, že se vám tato část bude líbit, je poněkud nudná, dlouhá a popisná. Slibuji, že další bude akčnější .

11.část
Daniela s Lornem stáli uprostřed čtvercové místnosti. Byla velká, v každé stěně byly čtyři obrovské krby, ale ani v jednom nebylo zapáleno dřevo. Místnost osvěcovali svíce a střešní okno. Na kamenné stěně vysely látky, koberce a obrazy. Na druhé straně od dveří stála velká židle, na které seděl muž v nejlepších letech. Podél stěn stály židle a stoly, některá místa byla obsazená nebo prázdná. S příchodem cizinců v místnosti zavládlo ticho.

„Mé jméno je Lucius, starám se o tuhle vesnici a přilehlé statky, co vás sem přivádí?“ Muž, který seděl naproti dveřím, povstal a lehce se uklonil. Jeho hlas se odrážel od stěn, nakonec zůstalo jen ticho.

„Mé jméno je Richard Lorne,“ promluvil major a lehce se uklonil. „Daniela McNillová.“ Ukázal na Danielu a ta se zachovala podle jeho vzoru. Lucius se usmál.

Lucius nebyl vzhledem nikterak zvláštní. Měl delší světlehnědé vlasy, které mu spadaly do očí. Nad tmavě hnědýma očima se klenulo husté obočí. Od začátku obočí se dolů táhnul lehce křivý nos. Jeho ústa byla velice tenká a jeho úsměv mu dával určitou eleganci a krásu. Celím vzhledem působil velice přívětivě a přátelsky.

„Před několika dny jsme se probrali v nějakém městě. Trvalo nám několik dní, něž jsme se vůbec z něho dostali, když se nám to však povedlo, našli jsme cestu, která nás zavedla až k vám,“ tentokrát mluvila Daniela. Lucius si ji pozorně prohlížel, velice se mu líbila. Po chvíli kývnul na znamení, že rozumí. „Pravda je, že si nepamatujeme jak jsme se ocitli ve městě a ani náš život do té chvíle.“ Lorne se nebojácně zadíval na Luciuse, vůbec se mu nelíbilo, s jakým zájmem se dívá na Danielu.

Lucius naklonil hlavu na bok a popošel směrem ke dveřím. „Zvláštní, několik tisíc let někdo nepřišel z Mrtvého města, proč bychom vám měli věřit?“ Zadíval se na muže a ženu uprostřed místnosti. Čekal na odpověď, ale ta nepřicházela. Ani Daniela, ani major nevěděli jak odpovědět. Lucius se na ně dobrotivě usmál.

*

„Podle zákona, který v naší vesnici platí, vám můžeme nabídnout dům. Neříkám, že bude nádherný, ale měl by vám stačit. Před nedávnem tam bydlel kovář, ale ten je bohužel mrtvý. Chtěl bych tě, Richarde Lorne, požádat, zada by ses neujal jeho řemesla?“ Lorne jenom kývnul na znamení souhlasu, v téhle chvíli stejně nebylo jiné možnosti. „Jídlo, oblečení a základní věci dostanete od nás, nemusíte mít strach. Avšak doufám, že se po čase naučíte zacházet se svým hospodářstvím…Tebe, Danielo McNillová, bych chtěl požádat o pomoc ve vesnické lékárně. Je jen na tobě, jestli se toho ujmeš, sama budeš mít hodně práce.“ Lucius se odmlčel. Daniela se usmála a kývla na souhlas.

„Jak už jsem řekl, jsem povinní pomoci lidem, kteří přijdou z Mrtvého města. Nemáte k nám žádné závazky, avšak dejte si pozor! Vaše práce musí být prospěšná nejen pro vás, ale taky pro nás. Věnujte se práci kterou jsme vám dali, udržte si ji i za počátečního neúspěchu, snažte se vypěstovat si jídlo, starejte se o své hospodářství, jinak naše snaha přijde v niveč…“ Tímto starosta skončil, dosedl na zpět do hlavní žídle a zarytě mlčel. Jeho myšlenky se otočily jinam.

*

Daniela s Lorne stáli před domem. Oba byli plní pochybností, strachu a měli spoustu otázek. Ani jeden nevěděl jak tohle dopadne. Všechno jim připadalo poněkud bezvýznamné. Lorne se otočil na Danielu a povzbudivě se na ni pousmál. Chytnul ji za ruku a oba společně vykročili do nového domova.

Jejich dům stál kousek za vesnicí, u potoka. Ten tekl takovou jako kdyby zahrádkou, na které se nacházel přístřešek pro dřevo, malý stoleček a židle.

Dům vypadal obrovsky, ale pravdou bylo, že byl malý. Velkou část domu zabírala kovárna se stájí. Kovárna byly z kamene, stejně jako stáj. Na kovárnu byla napojena obyvatelná část domu. Ta byla nejmenší a byla taktéž z kamene. Vevnitř se nacházela hlavní místnost, kuchyň, dva pokoje, sklep a půda.

Vstupní místnost byla i jakási jídelna. Uprostřed stál krásný středně velký stůl a kolem něho dřevěné vyřezávané židle. Na stěně bylo připevněné zrcadlo, hodiny a poličky, na kterých stály svíčky a nebo byly prázdné. U stěn kolem dokola stály různě vyřezávané skříně a skříňky. Stěny byly pokryty dřevem a naproti dveřím stál krb. Podlaha v místnosti byla celá z kamene.

Pravá část domu byla obytná, nacházeli se zde dva pokoje. Ty byly vybaveny nejzákladnějšími věcmi jako je skříň, postel, lavor na vodu, zrcadlo okno a další. Oba dva pokoje byly propojené jak mezi sebou, tak s jídelnou.

Vstup do kuchyně, z hlavní místnosti, se nacházel kousek od krbu. Kuchyně nebyla velká, ani malá. Celá byla z kamene, většinu místnosti zabíraly kamna, menší část stůl, police s nádobím a dřez. Z kuchyně se dalo dostat dveřmi k potoku. Poslední dveře v hlavní místnosti vedly do kovárny. Všechny místnosti měli okna, podle potřeby veliká a zasklená.

*

Daniela a Lorne se porozhlédly po domě. Každý si vybral pokoj některé svoje věci si uložily. Některé věci, které před chvíli obdrželi si schovali. Spousta věcí tu zůstalo po původním majiteli. Společně se dali do uklízení. Snažili si dům nějak zútulnit, přece jenom to měl být jejich domov na několik dní, měsíců, možná roků, nebo dokonce na celí život. V tuhle chvíli ani jeden nevěděl, ale jedno věděli určitě, na to aby přežili, potřebují jeden druhého.

Druhý den ráno oba vstali brzo. Rychle se nasnídali a vydali se do města. Oba měli celí den trávit mimo dům. Lorne se měl naučit základy kovářství a Daniela dopoledne měla u jedné starší paní pomoci s vařením, spíše se to měla naučit, a odpoledne měla pomáhat v lékárně. Tohle byla jejich činnost na celí týden, mezitím museli stihnout obdělávat část přiděleného pole.

Každý večer se oba vraceli utahaní a zničení, Daniela ještě vařila večeři. Ráno prala prádlo a chystala snídani. Lorne se jí snažil se vším pomoci, ale zjistil, že to není lehké. Po práci musel nasekat dřevo a donést vodu.

Během měsíce začal major pracovat v kovárně. Trávil tam většinu dne, často se vydával na pole a nebo obhospodařoval jejich zahrádku za domem. Stávalo se, že za ním někdo na večer přišel s prosbou o nové nádobí nebo potřeboval kůň okovat. Lorne se začal zdokonalovat, vyráběl spony do vlasů a různé ozdoby. Vše pak on nebo Daniela prodávali ve vesnici, či dodavatelům do dalších vesnic na planetě.

Daniela se naučila vařit, nebyl to sice žádný zázrak, často něco připálila, ale dokázala s jídlem obdivuhodné věci. Dokázala z trošky udělat sytý a dobrý oběd nebo večeři. Sama toho však měla hodně. Dopoledne se starala o domácnost, nebo chodila po okolí a trhala bylinky. Někdy chodila na trh jako kupující, či prodávající. Odpoledne pracovala v lékárně, léčila a nebo vystavovala recepty.

Lidé zde byli vstřícní, pomáhali si na vzájem. Někdy si i některé věci darovaly. Smáli se a oba nové občany přijali mezi sebe tak lehce, že to bylo až neskutečné. Všichni do jednoho je brali jako jedny z nich. Lorne a Daniela si připadali šťastní.

Žádný člověk ve vesnici netušil jedno malé tajemství. Ať už Daniela nebo Lorne často sedávali u své skříně a sledovali svoji uniformu, ve které se tu objevili. Cítili se vždy v té chvíli poněkud prázdní a tušili, že ji chybí určitá část života. V poslední době však byly jejich uniformy uloženy hluboko ve skříni a sami na ně pomalu zapomněli. Jediné, co jim zůstalo na povrchu byli zbraně, ale ty byly pečlivě ukryty tak, aby byly v případě nouze po ruce…

P.S. Děkuji, za opravení hrubek trošičku mi to ujelo, ale vše jsem spravila. Taky děkuji za vyjádření lhala bych kdybych řekla, že mi to neudělalo radost.

Jako každý týden, tak i dnes přidávám další část. Doufám, že se vám bude líbit. Myslím, že ne všechno vychází podle našich představ a proto jsem se rozhodla napsat tuto část tak jak je...

12.část
Daniela sklízela nádobí ze stolu. Dnešní večeře byla lehce připálená, ale jinak byla dobrá a v pořádku. Lorne vstal a podal jí svoje nádobí. Když stál těsně u ní, tak Daniele z ničeho nic vypadl prázdný hrnec a dopadl přímo majorovy na nohu. Ten upustil své nádobí a chytnul se s přidušeným výkřikem za nohu.

„Jsi v pořádku?“ Daniela vyděšeně chytla majora a dovedla ho k židli, aby se mohl posadit. Oba dva byli hodně unavení, dnešní den byl velice pro oba náročný.
„Ne! Taky by jsi nebyla, kdyby ti někdo pustil železný hrnec na nohu!“ zakřičel na ni. Daniela ho vyděšeně sledovala.

„Moc se omlouvám, je mi to vážně líto.“ S těmito slovy se mu snažila sundat botu, aby se podívala, co s tím má. Lorne ji však nohu vytrhl.
„Nech toho! Na co jsi, sakra, myslela?“ zeptal se ji podrážděně.
„Vážně mě je to líto,“ v očích se jí začali objevovat slzy. Rychle je zahnala.
„Vyklouznul mě z rukou, jsem dneska unavená, promiň.“ Prosebným pohledem se na něj podívala, toužila po odpuštění.

„Já snad nejsem unavený?! Myslíš si, že jsem dnes nic nedělal?! Seděl jsem tu za stolem a četl si?!“ Lorne se na chviličku odmlčel a pak pokračoval.
„Ne!“ zakřičel. Daniela sebou škubla.
„Celí den pracuju v kovárně, snažím se dělat svoji práci, sekám ti dřevo, zatápím v kamnech, nosím ti vodu a ty nejsi schopná uvařit ani pořádnou večeři!“ Všechno jeho naštvání a dnešní podráždění vylétlo na povrch, bohužel však dopadlo na Danielu.

Ta jen stála a koukala na něho, neschopná slova. Všechno se s ní točilo. Nedokázala normálně přemýšlet, jediné na co myslela bylo, že všechno udělala špatně. Večeři, kterou připravovala s láskou a péčí, byla hrozná. Snažila se mu s ní udělat radost, chtěla aby byla skvělá a dokonalá a místo toho byla strašná. Myslela si, že to, co vaří mu chutná, ale pravda byla jiná. Měla pocit jako by vzal nůž a bodl ji s ním přímo do srdce.

„Promiň,“ zašeptala, „opravdu jsem nechtěla.“ Lorne se však na ni jen díval, pak popadl vestu a šel ke dveřím. Vyšel ven a ani se neohlédl, nechtěl ji vidět, kdyby se však v tu chvíli otočil, nejspíš by spatřil oknem ženu, která seděla za stolem a plakala. V mihotavém světle svíčky se jí leskly vlasy, ramena se třásla a její vzlyky se ozývaly v místnosti. Z očí ji kanuly slzy na stůl a tvořily mokré skvrny na dřevě. Kdyby se major podíval nazpět, nejspíš by se otočil a šel za ní, šel by prosit o odpuštění, ale on to neudělal. Šel po cestě do vesnice a ani se neohlédnul.

*

Daniela koukala na zavřené dveře. Nádobí z rukou ji vypadlo na stůl. Ztěžka dosedla na židli. Zhluboka dýchala. Ruce se jí třásly a v očích se jí objevily slzy. Složila si hlavu do dlaní a rozplakala se. Ramena se jí třásla pod náporem vzlyků. Slzy ji tekly po rukou a obličeji. Její vzlyky se orážely po místnosti, útulný dům působil depresivně a podivným stísněným dojmem. Daniela si přála v tu chvíli umřít, přála si zmizet. Všechno na ni spadlo, věděla, že to co dělá není dokonalé a že je to strašné, ale takhle tu pravdu přijmout nechtěla. Ruce ji sjely z obličeje, roztřeseně si jimi vjela do vlasů a hned v zápětí se rukama objala. Dala si je do kříže a chytla se za ramena. Látku pevně sevřela v prstech. Nehty se jí zaryly do kůže. Sledovala okno jako v transu. Houpala se dopředu a dozadu.

Plukovník se zvedla od stolu. Vzala nádobí a obnesla ho do kuchyně, pak utřela stůl a vzala trošičku dřeva. Zatopila v kamnech. Vyndala plech a začala něco chystat. Zatím, co čekala, až se vše upeče, začala umívat nádobí. Pracovala mlčky a pomalu. Měla času dost.

*

Bylo kolem jedené hodiny, když major mířil domů. Už z dálky vyděl v okně světlo. Zmocnila se ho panika. Začal spěchat. Jeho poklidný krok se stal rychlím. Čím byl blíže, tím měl pocit že jde pomaleji. Ke konci skoro běžel, oči měl upřené na dveře jeho domu. Srdce mu svíral strach, strach o jediné nejcennější v tom domě. V hlavě viděl všechno, co se jí mohlo stát. Prudce otevřel dveře od domu. První, co ucítil, byla krásná vůně. Rychle vběhl do jídelny.

Na stole stála svíčka, skoro dohořela, hořela velice tlumeným plamenem. Na čistém stole ležela dívka. Měla ustláno na veliké knize, která vypadala, že se každou chvíli rozpadne. Dívka klidně dýchala, nevypadala, že by se jí něco stalo. Majorovy spadl kámen ze srdce, unaveně dosedl za židli. Po náročném běhu zhluboka dýchal. S úžasem sledoval spící Danielu a si připadal poněkud divně. Před tím si odešel ani se neohlédl a nechal ji tu samotnou. Žádné výčitky svědomí nepocítil, ale teď přišli.

Teď mu došlo proč se v okně svítilo. Nemělo ho to vystrašit, ale to jen Daniela na něj čekala. Nemohla jít spát dokud se on nevrátí. Ať už se pohádali jakkoliv strašně, vždycky by na něj čekala. Dělala by si starosti kde je a nemohla by spát. Dnes však únavou usnula, avšak její sny nebyly klidné.

Major si vzal z poličky jednu svíci a zapálil ji. Tu skoro dohořelou sfouknul. Z ní začal stoupat lehký dým. Linul se kamsi k půdě a zanechal za sebou jen podivnou vůni. Lorne opatrně přešel k Daniele a vzal ji do náruče. Připadala mu lehoučká jako pírko. Usmál se sám pro sebe a potichoučku přešel ke dveřím jejího pokoje.
Dveře nejprve vrzly a pak se teprve otevřely. Opatrně ji donesl k posteli a tam ji položil. Měsíc ji ozařoval obličej, celá její tvář zářila měsíčním svitem. Vypadala krásně, skoro až nadpřirozeně. Teprve v tuhle chvíli si všiml, že víčka trošku zarudlé a v ruce svírá kapesník. Na chvilku zavřel oči.

Jeho ruce sklouzli k přikrývce. Opatrně nadzvednul deku a s lehkým šustěním přikryl spící dívku. Na konec ji pohladil po vlasech. Potichu odcházel z pokoje. Když stál těsně u dveří, naposledy se ohlédl do pokoje, jeho poslední pohled patřil Daniele. Tuto noc ani jeden nespal klidným spánkem.

*

Ranní slunce začalo vycházet nad lesy. Jeho paprsky začali olitovat pole, střechy a všechno na co jen dosáhly. Lehká přikrývka mlhy se začala zvedat. Ptáci začali zpívat. Jejich hvizdot budil zemi do dalšího dne. Květiny začaly rozevírat svoje květy a barevní motýli poletovali po loukách. Vše nasvědčovalo tomu, že všechny čekal teplý den.

Danielu pohladily paprsky po obličeji. Líně otevřela oči a pohlédla přímo z okna. Usmála se. Milovala tyhle rána. Posadila se a protáhla se. V polovině pohybu se zarazila. Přišlo ji divné, že je oblečená. Během chvilky si vzpomněla na věci, které se staly minulou noc. Její dobrá nálada ji ihned přešla. Pomalu vstala a odešla připravovat snídani.

Lorne stal jako každé ráno. Oblékl se a jeho kroky automaticky vedly do jídelny. Do nosu ho uhodila nádherná vůně, když otevřel dveře. Opatrně vstoupil do jídelny. Za stolem spatřil Danielu. Ta jakmile ho spatřila, vstala a donesla mu na stůl snídani, buchty a čaj.

Major k ní rychlím krokem přešel a chytil ji za ruce. Donutil ji, aby se na něj podívala a potom před ní pokleknul. Ruce jí však nepustil. Podíval se jí hluboko do očí, chvíli nic neříkal. Daniela se cítila zmatená. Ruce se jí lehce třásly, ale neucukla. Jeho upřený pohled mu opětovala.

„Vím, že jsem včera na tebe křičel, naprosto bez důvodu…Chtěl bych tě poprosit o odpuštění. Promineš mi to někdy…?“ promluvil major po chvilce. Hlas se mu zadrhával a mluvil potichu. Skoro šeptal, ale přesto mu Daniela rozuměla. S každým jeho slovem se jí více třásly ruce. V očích se jí objevily slzy. Rychle mrkla a snažila se je zahnat. Místo toho ji proudem tekly po tvářích. Začala kývat hlavou na znamení souhlasu. Lorne rychle vyskočil a objal ji. Pevně ji k sobě přitisknul. Daniela mu složila hlavu na rameno a nechala slzy volně téct. Major ji začal hladit po vlasech. Ani jeden z nich nevěděl jak dlouho tam stály, ale oba si přály, aby to nikdy neskončilo.

Jako vždy, pevně doufám, že ty pravopisné chybky nenaruší vaše čtení , kdyby jste něco vážného našli, tak mi prosím dejte vědět...
A za kritiku se nebudu zlobit.

nejprve děkuji za další díl, ale začíná mi to připadat takové jednotvárné, čekal bych už víc, že si na něco vzpomenou, nebo že náhodně na něco přijde Rodney na Atlantis.

Heský sem zvědav jak se tobude výjet dál.

Další výborný díl Díky za něj.

Lorne ako kováč - no ale viem si to predstaviť a chúďa Daniela ako na ňu vyletel, majú to ťažké ale zatiaľ sa držia statočne. Inak pekne opísaný ten Lorneov návrat domov a potom to ospravedlňovanie. Len tak ďalej. Už sa neviem dočkať ďalšej časti.

Ahojte, dnešní týden jsem chtěla jako obvikle napsat a přidat další část, ale nějak mi to nevyšlo, pokusím se však dodat další díl někdy během týdne a nebo o výkendu .

Ahojte , nejprve bych chtěla poděkovat všem za jejich komentáře a pak sem přidávám další část.
Možná bude pro někoho nudná, bez citu a zvláštní, přesto však jde život na Atlantis dále a tak by bylo kruté psát jen o dvou lidech, když ostatní stále na ně vzpomínají . Dost už povídání!
Omlouvám se, zase je tahle část bez korektury, snažila jsem se to opravit, co to šlo (bratra tím doháním k šílenství ), ale opravdu češtin není můj koníček.
Tak tedy přeji příjemné počtení.

13.část
Bylo to několik měsíců, co major Lorne a plukovník McNillová zmizeli. Atlantis se vrátila do normálních kolejích. Vojáci chodili po chodbách, smáli se. Bývalé týmy zmizelých si pomalu zvykali na své velitele. Život šel dál, ale přece jenom se tu občas našli lidé, kteří uvnitř cítili smutek, výčitky svědomí a nebo radost.

V řídící místnosti byl poprask. Z kanceláře doktorky Weirové se ozývaly zvýšené hlasy.
„Rodney, řekla jsem ne! Je mi jedno co chceš dělat, veškeré vědce jsme z té planety stáhly! Nechápu, proč to vytahuješ po půl roce!“ Elizabeth zřejmě neměla svůj den.

„Elizabeth, víš dobře, že jsme se ani po půl roce z toho nevzpamatovali…Teď nemáme žádný problém, mám čas, chtěl bych se tam vrátit a přijít na to, proč Daniela a Lorne zmizeli…“ Rodney mluvil potichu a vyrovnaně. Většinou by ho to ani nezajímalo, ale teď mu něco říkalo, že stále žijí a čekají na ně. Jeho svědomí tentokrát zapracovalo, nutilo ho dělat to, co by za normálních podmínek odmítalo. Prakticky celí půl rok nad tím přemýšlel, donutil se na to nezapomenout. Do dnešního dne ho to užíralo. Dnes ráno, když vstal, měl pocit, že s tím konečně pohnul…

„Rodney, podívej…nemůžu si dovolit, aby můj nejlepší vědec zmizel…nechci aby to všechno začalo znova. Všichni se z toho dostali…“ Všechno v jejím hlase přesvědčilo Rodneyho o tom, že za tím udělala tečku.
„Elizabeth, prosím, poslou…“ začal znovu Rodney, ale byl přerušen.
„Ne, Rodney, už jsem řekla! Zítra se vydáte znovu s Johnem a doktorem Beckettem na tu planetu, kde jste byly dnes,“ na chvilku se odmlčela, jakmile si všimla, že chtěl něco říct, tak pokračovala.
„Už o tom nechci slyšet! A teď, prosím, opusť moji kancelář!“ Tenhle rozhovor skončil. Rodney naštvaně odešel z kanceláře. Kdyby to šlo, tak by pořádně prásknul dveřmi, ale bohužel nemohl. Rychle procházel chodbou a v duchu si nadával.

Stříbrná měsíční záře pronikala antickým oknem do pokoje. V místnosti nebylo jiného světla. Všechno bylo tiché, na policích ležela malá vrstvička prachu. Vzduchem se nesla vůně oceánu a když se člověk zaposlouchal, mohl slyšet i jeho šeptání.

Rodney McKay seděl na posteli. Jeho tělo se třáslo, nikoliv zimou, ale vztekem. Litoval všeho, co řekl. Nejraději by si nafackoval. V jeho rukou ležela fotografie a z ní se na něj usmívalo několik lidí. Vypadali šťastně, ale to bylo už hodně dávno.

Fotografie byla z nedávných vánoc. Atlantis tenkrát byla ověšena jmelím, vánočními ozdobami a dokonce se v nějaké chodbě objevil stromeček. Největší koncentrace jmelí byla v řídící místnosti. Pod jedním jmelím stála Daniela a na obličeji měla stydlivý výraz. Z jedné strany stál Carson a z druhé Rodney. Každý ji dával pusu na tvář. Vedle Carsona stál v řadě major Lorne, ten držel v ruce flašku od pomerančového džusu, na obličeji měl přiopilý výraz. Klepáním na Carsonovo rameno naznačoval, že nastalo střídání. Elizabeth stála o kousek dál a John s klukovským výrazem, který McKaye tolik vytáčel, se ji snažil přesvědčit, aby si také stoupla pod jedno z jmelí.

Rodney si už nepamatoval, kdo tu fotografii pořídil, ale jedno věděl jistě - byli to jeho nejlepší vánoce, které zde mohl strávit. Kolem půlnoci odložil fotku a pohodlně se položil na postel. V duchu si připravoval plán, který znamenal porušení zákazu od Elizabeth.

Ranní nálada se na Atlantis často rovnala k nervozitě a nevrlosti. Po chodbách se pohybovali ospalí a nevrlí vědci. Měli zalepené oči a jejich nálada by se dala přirovnat k bodu mrazu. Vojáci však byli jejich opakem. Rozdávali úsměv všem v jejich okolí, smáli se a vtipkovali. Často byli terčem nevrlých poznámek od vědců.

Rodney McKay jako by pobral veškerou nevrlost z celé Atlantis. Od rána byl nepříjemný. Rychle do sebe naházel snídani, nadopoval se kávou a v rychlosti se oblékl do výzbroje. Po cestě si ještě stihnul zanadávat na celí den a na všechny v jeho okolí. K bráně dorazil jako poslední a tím pádem měl ještě mizernější náladu, pokud to ještě vůbec šlo.

U brány čekal celí tým podplukovníka Shepparda a doktor Beckett. Všichni byli připravení a čekali, až dorazí poslední člen. Jakmile přišel poslední opozdilec, tak se ozval zvuk otvírající se brány. Jeden symbol zapadal za druhým, brána působila vždy v tuhle dobu velice podivně, tajemně a nevyzpytatelně. Všichni u brány zadrželi dech, už dávno si na to mohli zvyknout, ale pokaždé je tahle podívaná uchvátila.

Z brány se vynořil velký modrý vír a celá řídící místnost se zalila namodralým světlem. Po chvilce se hladina urovnala a na hvězdné bráně se utvořila rovná plocha.

„Hodně štěstí,“ ozval se hlas Dr. Weirové ve vysílačce. Skoro všichni se u brány otočili a usmáli se na doktorku. Jediný doktor McKay se neotočil a jako první vykročil v před. Elizabeth věděla, čím si tohle zasloužila. Ráda by to Rodneymu dovolila, ale někdy musí být přísná. Někdy je to tak lepší, nechtěla dávat ostatním falešné naděje. Ne po tom, co se vše vrátilo do normálních kolejí.

Rodney se objevil na krásné planetě. Celá byla porostlá palmami a na zemi rostla nažloutlá tráva smíchaná s pískem. Slunce hřálo a přecházelo po obloze směrem k západu. Nedaleko brány tekl potok. Jeho křišťálová voda se nehodila do zdejší krajiny. Všude se ozývaly překrásné hlasy ptáků, které ohlašovaly Rodneyho příchod. Mírný větřík převracel jedno stéblo trávy za druhým. Palmy si ve větru přerovnávaly a čechraly listy. Cizokrajné rostliny zavíraly své květy, nastal čas spánku. Na obloze se pomalu vyhoupl měsíc a vedle něho se objevilo něco neočekávaného.

Zpoza měsíce vykoukl kousek nějaké planety. Část jejího povrchu byla zahalena šedou mlhovinou, zbytek však vypadal neporušeně a dokonce tam mohl být i život. Rozhodně to stálo za prozkoumaní. Rodney nebyl jediný, kdo si toho všiml. John vypadal velice nejistě, se zájmem si další planetu prohlížel. Uvažoval, jestli by stála za to, aby tam zaletěli Jumperem. Všichni ostatní stáli s pusami do kořán, na chvilku zapomněli, proč tu vlastně jsou.

Když jsem četl na začátku příspěvku, že tahle část bude nudná, mnoho jsem od toho neočekával, ale vyšlo ti to parádně.