Hranice - dokončeno

Neee, to neeee, proč by měl mít na to vliv nějaký podplukovník? Ok, přiznávám se, ale to je tím, že McKayovské epizody tady převládají a tak jsem ráda, že aspoň nějaký ten rozhovůrek s Johnem tam je. Holt když chci číst o Sheppardovi, budu si muset něco napsat sama:-). Nicméně je to dobré i tak, Sheppard Nesheppard:-).

No musím říct. že je to pro mě taková "Vyšší dívčí". Víc vyšší než dívčí:). Trochu jiná úroveň psaní a čtení vyžaduje taky více pozornosti, než jindy. Zkrátka nás čtenáře nešetříš , ale pereš to do nás hlava nehlava. Tím nechci napsat, že je to špatné, ba právě naopak - moc dobré. Až přesmoc ! Navíc teď tam bylo i hodně Johna, tak co si víc přát?

Tak vážne to bolo bezva, bala som sa po tých komentároch, že sa v tom stratím, no príde mi to jasne a zrozumitelné. Štýl písania je super... a nemôžem, ale neitkoré té vety, či pomaly hlášky

...Rodney se obrnil prakticky nekonečnou trpělivostí. Trpělivostí, která porušovala několik fyzikálních zákonů....
...Rodney samozřejmě ignoroval. Nehodlal si jít zdřímnout. Hodlal se předávkovat kofeinem a doufat, že mu to přinese štěstí jako už tisíckrát předtím...
...Alespoň že priority měl srovnané. Napřed hlášení a teprve pak vraždění nevinných vědců, kteří pouze vyslovili svůj názor...
...Zřejmě by si všiml, kdyby Atlantis vybuchla, ale zbytek mysli mu zabírala za a) tvorba plánu, jak zabít plukovníka Idiota (pokud možno pomalu a bolestivě...
...„Panebože,“ vydechl Rodney a v jeho mozku se zase zapnula funkce vytváření katastrofických scénářů...
...Děsím se dne, kdy se probudím a zjistím, že jsem půl života prožil ve sci-fi seriálu...
...Prakticky by na něm mohl být velký blikající nápis made by Ancients.“ ...

ok, ok, viem, je ich trochu viacej, no veľmi sa mi zapáčili, prosto také originálne, prípadne nie úplne, ale super a som zvedavá ak sa to vlastne vyrieši, ktorá tá teoria bude nakoniec pravdivá

Pořád se mi to, stejně jako na začátku, líbí. I přes některé věci (jako již zmiňovaný mírný chaos) mi tahle povídka připadne poutavá. Možná je dobře, že ten děj není nalinkovaný od začátku až do konce a nedává na všech místech stoprocentní smysl... někdy je fajn číst něco, čemu ne zcela rozumíte... teda aspoň pro mě ano. Já jen budu doufat, že ještě využiješ té živé Atlantis a nezapomeneš na ten originální nápad . Za každou cenu fandím Rodneymu, moc dobře chápu, jak se, chudák, cítí, při zápisu předmětů na VŠ se proti mě ten novej - nebudu sprostá, pravidla to nedovolují - systém, kterému nemůžu přijít na jméno, taky úplně spiknul ... já fakt nejsem paranoidní, ale ten předmět mi to v pondělí nenašlo a v úterý, když bylo po všem, tam najednou byly hned tři verze . Ale to je off topic.

Mrs., přesmoc? S tím se rozhodně dá snadno něco udělat

Leja, to je fajn, že se v tom vyznáš. Zdá se, že moje úprava zabrala. Docela se mi ulevilo Jinak tedy hláška o předávkování kofeinem prakticky přesně vystihuje stav, ve kterém bývám při psaní

Pet Holly, dík. Ono tedy je tam pár věcí, kterým zatím nemáte rozumět.
Nicméně o informačních systémech VŠ mi ani nemluv. Nám ho teď měnili, dostával jsme do něj čtrnáct dní a nakonec se mi to povedlo jen díky záchvatu geniality, za který by se snad nemusel stydět ani ten Rodney.

Josiko, jsem ráda, že jsem některým informacím zatím ještě rozumět neměla, ještě bych si musela myslet, že mi to nemyslí . Ne, mám ráda záhadně napsané povídky, takže si myslím, že je to tak jedině dobře.
Nám teď taky měnili ten systém a přísahám, že bych dala cokoli za ten starý. Strašný chaos a ještě si na jeho výměnu vzpomněli jen pár týdnů před zápisem. Já vždy tušila, že mě počítače nemají v oblibě, ale tohle mě utvrdilo... už od začátku mě ten systém prostě nesnášel. Nejdřív mě neměl v databázi, pak neznal můj obor, když se mi povedlo ho přemluvit, aby si vzpomněl, že existuju, tak mi to zase zavařil při zápisu předmětů... fakt jsem si vzpomněla na tvoji povídku a teprv potom jsem si uvědomila, jak se asi chudák Rodney musí cítit .

Pet Holly, jestli on nás náhodou netyranizuje ten samý systém:o) FF UK? Každopádně mám podezření, že náš milý IS je jedním z inspiračních pramenů téhle povídky:o)

Mno, pokud taky máte ten ošklivý (to je asi jediné slovo, které pro něj budu moci použít bez toho, aniž bych si koledovala o antihodnost) IS/STAG, tak jsme na tom úplně stejně a pak chápu tu inspiraci tímto systémem pro tuto povídku . Naše "drahá" Slezská univerzita se asi zbláznila, když jej uvedla do provozu.

Josika píše:

Mrs., přesmoc? S tím se rozhodně dá snadno něco udělat

Aha, takže to stáhneš jen na moc dobré?

Mrs., já to klidně můžu stáhnout i na úplně pitomé

Mám tu další díl. Je to tak trochu výplňovka. Dle mého hrubého odhadu nás čeká už jen jedna (nanejvýš dvě) kapitoly. Nicméně postihlo mě to neštěstí, že se v nejbližší době zřejmě budu muset přestat nehorázně flákat, což znamená, že asi budu psát výrazně pomaleji. Ale dobrá zpráva je, že jsem opět nucena navštěvovat seminář o managementu (nebo možná marketingu či ekonomie podniku, mně se tyhle tři nehorázně pletou) a v rámci jeho bratříčka jsem loni sepsala poměrně podstatný kus TR (ekonomie depresivním povídkám prospívá).

Kapitola pátá – Hranice teorie

Kdyby se kosmické lodi hodnotily podle designu interiérů, asi by Thesea poslali rovnou do šrotu. Směs armádní zeleně a matných kovových ploch působila obzvlášť ohavně. Nikdo se nemohl Rodneymu divit, že raději stojí u okna a pozoruje Atlantis. Samozřejmě, kdyby tu čirou náhodou byl plukovník Idiot, zřejmě by poznamenal cosi o tom, že zíráním se město nezachrání. Nebyl by to zcela neopodstatněný předpoklad, jenomže Rodney potřeboval na chvilku vypnout. Jen na chvilinku. I mozek jako ten jeho potřeboval pauzu. Obzvlášť teď.
„Zíráním se město nezachrání, doktore.“
Kristepane! V téhle situaci Rodneyho skutečnost, že se pravděpodobně stal věštcem, vážně vůbec nepotěšila.
„Ve skutečnosti ano, pane,“ odpověděl hlasem pečlivě vyladěným do věrohodného tónu, „myslím, že když se budu hodně soustředit, dokážu vymazat virus z hlavního počítače. Je to taková kybertelepatie.“
Podplukovník se rozesmál: „Máš kliku, že tě tu nenašel Idiot, Rodney.“
„Myslíš, ten, co stojí za tebou?“
John se bleskově otočil. Když uviděl prázdnou chodbu za svými zády, jen nevěřícně zavrtěl hlavou.
„To nebylo vtipné, McKayi.“
„Ale bylo,“ ušklíbl se Rodney.

„Zíráním se vážně město nezachrání.“
Rodney přejel prstem po skle. Kdo ví, jestli to vůbec bylo sklo. Zatraceně, tohle by měl vědět. A stejně tak by měl vědět, co teď říct Johnovi.
„Je smutné, že nevěříš v kybertelepatii,“ povzdechl si. Získával čas, což od něj byla pěkná ubohost.
„Už víš, jak se dostaneme do Matrixu?“
„Teoreticky. Ariadna je s Atlantis kompatibilní a naše rozhraní dokážeme nacpat do jumperu.“
„Takže kde je problém?“
Zatraceně, to je snad nějaká epidemie imbecility mezi Sheppardy, copak to nevidí?
„Můj drahý podplukovníku,“ ušklíbl se, „problém je v tom, že naše aktuální teorie obsahuje takové věci jako oživlé město, které bojuje se svými vlastními obyvateli, aby do svého subsystému mohlo vtáhnout šíleného vědce. A tím šíleného myslím oficiální psychiatrickou autoritou klasifikovaného jako...“
„Jako totálního pitomce. Zatraceně, Rodney, nechceš se v tom konečně přestat vrtat? Myslím, že jsme se shodli, že blázen nejsi.“
„Ne, shodli jsme se, že ty možná jsi,“ odsekl Rodney. Jistě, rád by se v tom přestal vrtat. Jenomže prostě nedokázal vypnout myšlenku na to, že se možná plete. Jasně, génius a tak. Hm... bohužel mu svého času jeho geniální podvědomí sdělilo, že Carterová je jednoduše chytřejší. Sice se mohl vymlouvat na zranění hlavy, stres a narkotizační účinky dusíku, ale to prostě tak nějak nebylo ono. Pokud je skutečně za vším Atlantis, proč na to Sam nepřišla?
Přistihl se, že vyděšeně pozoruje svůj vlastní odraz ve skle. Tentokrát se mu neulevilo.
„Ani génius nedokáže poznat, že je blázen, když je... blázen,“ poznamenal tiše.

Rodney se psychicky zhroutil někdy uprostřed druhého postgraduálu. Zajímavé bylo, že si toho dlouho vůbec nevšiml. Tehdy prostě jen přestal vycházet ze svého pokoje. Prvních pár dní se mu jednoduše nechtělo. To bylo normální. Venku pršelo, jídla bylo dost a on měl hodně věcí na práci. Potom jídlo došlo, on sešel po schodech k hlavnímu vchodu a najednou zjistil, že nedokáže překročit práh. Venku bylo moc lidí. Děsivě moc. Nelíbilo se mu to. Tak šel prostě zpátky a objednal si jídlo telefonicky. Za další tři měsíce přijela na návštěvu matka. Tou dobou už měl zatemněná všechna okna a ke dveřím přesunul většinu nábytku.
Máti samozřejmě nenapadlo nic lepšího, než odvléct ho do nejbližšího psychiatrického sanatoria. Pořád si tu cestu pamatoval. V jeho nočních můrách nikdy nehráli hlavní roli wraithové (snad jen občas v těch náročnějších obdobích) nebo replikátoři a dokonce ani Kolya a jeho nůž. Vždycky se budil hrůzou z toho, že ho pozorují. Oni. Bezejmenný dav z ulic, kterými tehdy projížděli. Míhali se za oknem jako přízraky. Obraceli k němu tváře zkreslené kouřovým sklem. Rozevírali doširoka oči, aby z něj mohli co nejvíc pohltit.
Sledovali.
Pamatovali si.
Celou cestu křičel. Takhle zpětně musel dát matce za pravdu – opravdu bláznil. Jenomže tehdy se to zdálo tak skutečné, rozumné a pravděpodobné...
To všechno už bylo samozřejmě dávno pryč. Doktor... jak se jmenoval... Sanders nebo Smithers, tvrdil, že je to vliv traumatického rozchodu rodičů. Těžko říct. Chvíli bral spoustu prášků, které ho stoprocetně stály hromadu mozkových buněk (ještě, že si mohl dovolit nějaké postrádat) a pak najednou bylo všechno v pořádku. Kate vždycky říkala, že se nemusí bát. Recidiva je prý nepravděpodobná.

Nepravděpodobná znamená možná. John stál vedle něj a zachmuřeně ho pozoroval. Rodney si opřel čelo o sklo. Nechladilo. To byla nevýhoda silových polí. Stejná teplota uvnitř i venku.
„Zatraceně, jak jsi mě vůbec mohl vzít do týmu,“ vyštěkl najednou, „věděl jsi to. Znal jsi moje záznamy. Přiznávám, že jsem si byl skoro jistý, že mě ani nepustí na Atlantis, ale neměli nikoho lepšího, jenomže tys mě vzal do terénu, kde jsem mohl...“
„Rodney, sklapni,“ zavrčel napůl vztekle Sheppard.
Možná si právě uvědomil, že to byla chyba, napadlo Rodneyho, možná se spolehl na to, že se nestane... že se nestane tohle. Trochu to bolelo. Vlastně dost to bolelo. Rodney se už dávno naučil, že jediný člověk, kterého je třeba nezklamat, je on sám, ale na Atlantis se tohle pravidlo – stejně jako mnoho jiných – jaksi vytratilo.
„Operace pouštní bouře,“ ozvalo se najednou vedle něj.
„Cože?“ Z Rodneyho otázka vypadla rychleji, než si stačil uvědomit, že ví, o co jde.
John se jen trochu naznačil úsměv a pokračoval aniž by se vůbec pokusil na Rodneyho dotaz odpovídat.
„Leden 1991, byl jsem skoro ještě kluk. Musel jsem se rozhodnout, jestli umřu já nebo někdo jiný.“
Odmlčel se.
„A?“ Rodney nikdy nedokázal dlouho snášet ticho.
„A?“ Sheppard zvedl obočí. „Stojím tady, takže jsem se rozhodl špatně.“
Rodney polkl a pokusil se v tom najít smysl. Marně.
„Zní mi to jako správné rozhodnutí. Chci říct... vojáci tohle dělají, ne? Vím, že se to vždycky popisuje jinak, ale v principu nakonec přece vždycky jde o to někoho zabít.“
„Jo,“ podplukovník se smutně ušklíbl, „ale tak nějak se předpokládá, že ten někdo bude na opačné straně než ty, Rodney. Ale jestli chceš můžeš tomu říkat nehoda jako všichni ostatní.“
Chtěl něco říct. Chtěl mu něco odpovědět, ale podařilo se mu jen několikrát bezmocně zavřít a otevřít pusu. Takže tohle vysvětluje Johnův záchranářský komplex.
„Chci tím říct,“ úšklebek zmizel, „že každý máme minulost, Rodney.“

~

„Podívejte, Shapparde,“ plukovník Idiot seděl za svým stolem zosobněná trpělivost, „tady zázračný doktor sice pořád něco žvaní o počítačových systémech, subsytémech a jiných nesmyslech, ale já chci slyšet strategický rozbor situace.“
Rodney protočil panenky. V zásadě si byl skoro jistý, že plukovník má okolo hlavy vlastní dilatační pole, ve kterém běží čas výrazně pomaleji než na Atlantis.
„Ano, pane,“ John zodpovědně přikývl, „podle mého odhadu je situace následující – teorie doktora McKaye o existenci umělé inteligence v programovém jádru Atlantis je velice pravděpodobná. Dále se domnívám, že tato inteligence se brání viru – jehož původ zatím neznáme – pomocí dilatačního pole. Zřejmě propadla panice...“
„Počítače panice nepropadají,“ ozval se Rodney.
„Mlčte, doktore,“ usadil ho plukovník, „podle mých zkušeností se počítačům všeobecně nedá moc věřit.“
„Taky myslím,“ ušklíbl se John, „každopádně Atlantis zablokovala veškeré přístupové cesty k centrálnímu počítači. Naštěstí pro nás, ale zapomněla...“
„Nezapomněla,“ zasyčel na něj vztekle Rodney, „pořád ti říkám, že se mě snaží vylákat do svojí virtuální reality a tam mě... nevím co, ale určitě se mi to nebude líbit.“
„Plukovníku,“ John nasadil přímo ukázkový vojenský výraz, „domnívám se, že doktor McKay se mýlí. Jeho přesvědčení považuji za fixní ideu vyvolanou zřejmě stresem a...,“ odmlčel se. Polkl, očividně bylo na konci věty něco, co nechtěl vyslovit nahlas.
„Jen to dořekněte, podplukovníku,“ pobídl ho plukovník.
„Pane, já...,“ John kývnul hlavou směrem k Rodneymu.
„Ale no tak,“ plukovník se otcovsky usmál, „jsem si jist, že doktor McKay snese trochu přátelské kritiky.“
„Jo, rád snesu přátelskou kritiku,“ přisadil si Rodney. Se zvláštním důrazem na slově přátelská.
„Promiň, Rodney,“ podplukovník se zhluboka nadechl, „pane, jedná se o to, že se domnívám, že doktor McKay trpí přehnanou představou o své vlastní důležitosti. Netvrdím, že virtuální realita Atlantis je zcela bezpečná, ale myslím, že jeho obavy jsou značně přehnané. Navíc je bezpodmínečně nutné, vypravit se tam a odstranit virus. Jinak město ztratíme, pane.“
„Jinými slovy chceš říct, že jsem paranoidní zbabělec,“ skočil mu do řeči Rodney. S potěšením pozoroval, jak se Johnova dokonalá vojenská glazura rozpadá.
„Rodney, já...“
„Neomlouvejte se, Shepparde,“ vstoupil mezi ně plukovník. Rodney měl dojem, že ho Johnův výpad potěšil. Konec konců, proč ne. Beztak si ten Idiot celou dobu myslel přesně tohle, „spíše mi řekněte, jestli je možné provést potřebné opravy i bez přítomnosti tady doktora.“
„Ale já tam nemůžu jít,“ vyhrkl zoufale Rodney, „vy to nechápete, já jsem génius, nemůžete mě obětovat. Můžeme Atlantis evakuovat, nikomu se nic nestane,“ hystericky blábolil a věděl to. Taky se trochu třásl. Jistý extrémně střízlivý kousek jeho mysli mu sdělil, že poskytuje obraz dokonalého zbabělce, „plukovníku, pokud mě tam pošlete, je to jako byste mi podepsal rozsudek smrti.“
„Shepparde?“
„Plukovníku, domnívám se, že Rodney přehání. Nebezpečí tu samozřejmě je, ale nemůžeme si dovolit ani kvůli jeho ani kvůli mému bezpečí riskovat ztrátu Atlantis. Máme v této galaxii své závazky.“
„Hajzle,“ vyštěkl na něj Rodney. Tentokrát se ale John už nenechal vykolejit.
„Bohužel opravy bez tady doktora Nebojsi,“ pohrdavě se na Rodneyho ušklíbl, „nezvládnu.“
„Takže tím je to vyřešeno,“ potěšilo ho to. Plukovníka Idiota to vyloženě potěšilo, „doktore, naplánujte přesun dvou osob do virtuální reality Atlantis. Půjdete samozřejmě vy a podplukovník Sheppard...,“ Rodney se už už nadechoval, aby protestoval, jenomže plukovník ještě neskončil „a žádné námitky. Pokud byste se rozhodl neuposlechnout můj rozkaz, upozorňuji vás, že v této situaci jsem oprávněn obvinit vás z ohrožení národní bezpečnosti.“
„To nebude třeba, pane,“ procedil Rodney mezi zuby.
„Výborně, tak na co čekáme,“ plukovník spráknul ruce, „odchod.“

„Kristepanenanebesíchbožemůjtojealekretén,“ vychrlil ze sebe Rodney v okamžiku, kdy vyšel z plukovníkovy kanceláře.
„Zmlkni,“ zasyčel John. Byl to samozřejmě rozumný nápad. Rodney vyčerpal zásobu trpělivosti na dalších několik milénií a nějakým zázrakem se mu podařilo mlčet, dokud nedošli do laboratoře projektu Ariadna.
„Rodney, dívej se na mě,“ přikázal mu John v okamžiku, kdy za nimi konečně zapadly dveře, „a zhluboka dýchej. Je to Idiot, ale máme, co jsme chtěli.“
Rodney přikývl. Věděl, jaký je plán, a byl rád, že se to povedlo, ale stejně... Nebylo příjemné to slyšet.
„Byl to výkon na Oskara,“ usmál se John.
„Ani ne,“ zavrtěl hlavou a pak se usmál, což trochu pomohlo. Adrenalin pomalu vyprchával, „většinu času jsem měl takový vztek, že jsem ani nemusel nic hrát. Já chápu, že možná nemám úplně nejlepší... dobře, několikrát jsem se choval jako zbabělec, ale nemusel tomu uvěřit až tak rychle...“
„Sakra, Rodney,“ John nechápavě zavrtěl hlavou, „Idiot, vzpomínáš?“
„Dobře, dobře,“ kývnul. Na Johnově radě něco bylo, pravidelné dýchání vážně pomáhalo, „fajn, zrovna dneska nejsem zbabělec.“
Podplukovník se na něj jen zlomyslně zaculil. Rodney neodolal a usmál se taky. Nešlo to jinak. Tohle prostě byla úleva. Věděl, že by se neměl cítit dobře, ale sakra... tohle by jeden z důvodů, proč považoval Atlantis za svůj domov. Lidé, kteří byli ochotní pustit se spolu s ním do uskutečnění plánu „zmateme zlého plukovníka a namluvíme mu, že nechceme dělat to, co vlastně chceme, protože víme, že je to Idiot a to, co chceme, by nás určitě dělat nenechal.“ A taky lidé, co ho nepovažovali za zbabělce. Pak ještě lidé, co mu věřili. Lidé, co se smáli jeho vtipům, lidé, kterým věřil on, a pak ještě ta krajně podivná skupinka, která ho podle všech dostupných údajů pravděpodobně skutečně měla docela ráda. Podplukovník Sheppard byl průnikem všech množin. Většinou. Rodney neměl sebemenší chuť zopakovat si těch pár měsíců, kdy o tohle všechno přišel.
Díval se na Johna a zjistil, že neexistuje absolutně žádný způsob, jak mu to říct. Tyhle věci se nahlas neříkají. Prostě ne. Už jen proto, že tohle není solidní věda s experimenty a důkazy. Hluboko v hlavě Rodneymu pořád dřímala myšlenka, že si to možná všechno jen namlouvá. Že žije ve snu, který je příliš... krásný? Hloupé slovo. Na Atlantis se dělo příliš mnoho věcí, které nebyly krásné. Ale zřejmě byly správné. Správné v jakémsi podivném významu toho slova. Poslední tři roky žil Rodney správný život. Nechtěl to říct nahlas. Pro všechny případy. Jediná fixní idea, kterou skutečně trpěl, byla založená na tom, že správně se tvářící život, může být strašně křehký. Když s vámi nejlepší přítel přestane na několik měsíců mluvit, je to jako přírodní katastrofa. Vzpamatujete se, ale už nikdy se nepřestanete bát, že to přijde znova.
„Rodney,“ John mu zamával rukou před obličejem a on překvapeně zamrkal. Nevšiml si, že se zamyslel. Respektive, domníval se, že se zamyslel dostatečně rychle. Bývaly doby, kdy jeho mozek zvládal sentimentální kolapsy omezit na 3,4 sekundy.
„Možná máme za sebou tu horší část,“ pokračoval podplukovník, „ale ještě pořád nám zbývá ta důležitější. Byl bys od lé lásky a ukázal bys mi, jak to rozhraní funguje?“
„Jo, jistě,“ Rodney bleskurychle posbíral rozházené myšlenky a ukázal na čtveřici podlouhlých zařízení, „je to hodně podobné Auroře. Až na některé designové detaily samozřejmě. Tohle,“ zvedl matně černou helmu, „je senzorické rozhraní. Antické elektrody se napojují přímo na tvoje synapse. Má to v sobě i normální EEG, které sleduje tvoji mozkovou aktivitu. V případě extrémních změn tě automaticky odpojí. Zjednodušeně řečeno,“ trochu se ušklíbl, „nenechá to tvůj mozek vyhořet.“
Rodney se opatrně rozhlédl okolo sebe. Bylo to vcelku zbytečné, protože už předtím se postaral, aby tu nikdo kromě nich nebyl. Jenomže to, co se chystal říct teď, vážně nemusel nikdo vědět. Tak nějak to vypadlo z oficiální projektové dokumentace.
„A tohle,“ zvedl černou bezprstou rukavici protkanou pavučinou drátů, „je taktilní senzor, který dokáže bezpečnostní pojistku vyřadit z provozu.“
John zvedl obočí.
„Jak to pracuje?“ zeptal se. Jen tahle otázka. Žádné další. Bylo jasné, že zrovna on to pochopí. Vždycky je třeba mít pojistku proti bezpečnostním pojistkám. Byla tu jedna drobnost, kterou pan podplukovník určitě nepochopí. Nicméně Rodney ho s ní zatím rozhodně nehodlal seznámit.
„Jednoduše, natáhneš si to na ruku a ve virtuální realitě silně tleskneš.“
„Vážně nemůžeme mít ty cool černý mobily?“ Zašklebil se přihlouple se John.
„Ne,“ zavrtěl Rodney hlavou, „ale jestli chceš připrogramuju ti tam koženej kabát.“

páni ďalšia časť, presnejšie ďalšia super časť!
a hoci nie som sheppofilka, viem, že vyzerá fešne a ten čierny kabát... Rodney nahoď ho tam!!!

Zrovna včera jsme doma hledali film Tron, kde je hlavní hrdina vcucnut do operačního systému PC...to jen na okraj, jako že koincidence fungují Plukovník Idiot je opravdu realisticky vylíčen - nemá skutečně existující předlohu? To vnitřní utrpení McKaye mi taky připadá, jakoby prožité na vlastní kůži No Sheppard je můj hrdina, za toho ti dávám jedničku s hvězdičkou! Těším se, co s tím dál provedeš!

Mrs. Sheppard, omlouvám se, že jsem neodpověděla dřív, ale bylo to pořád, no tak jí odpovím až budu posílat další kapitolu. No a další kapitola zůstal strašně dlouho ve stavu "už ji skoro mám". Každopádně teď už ji mám úplně. A je poslední (i když četla to kamarádka tvrdí, že takhle to přece nemůže končit, takže nevím, co si o tom mám myslet).
Koincidence samozřejmě fungují. Ono já si na Trona taky vzpomněla, když jsem to psala:-)
Plukovník Idiot ani moc realistický není. I když možná má cosi společného s mojí šéfovou z minulé práce. Rodneyho pocity... no jo no, přiznávám, ty mají jistý reálný základ.

Leja, Rodney vzkazuje, že se omlouvá, ale že ani náhodou, že by pak s podplukovníkem nebylo k vydržení

Teď už poslední díl (respektive, já mám hroznou chuť napsat si pokračování, ale udělám to jen pokud o něj stojíte). Tak trochu k němu patří písnička Crucify od Tori Amos.

Kód: Vybrat vše

http://youtube.com/watch?v=0jftFhb0xnU

Kapitola šestá – Hranice člověka

První vjem, který měl Rodney z virtuální reality, byl chlad. Ne zima. Vlhký chlad plný krystalků polozmrzlého deště. Rozlehlý chlad. Chlad, co měl možnost roztáhnout se do prostoru a děsit. Rodney si možná sem tam střihnul záchvat klaustrofobie, ale jeho srdce vždy bilo pro agorofobii. A zrovna tady bylo čeho se bát. Okolo nich se rozkládala obrovská šedozelená planina. Šedozelená tvořená prachem, štěrkem a bahnem. Sněhovými jazyky. A dobře – to si Rodney přiznal – i trávou. Jenomže většinou byla země obnažená až na skalní kost a rozrytá kolejemi od aut. Rozpraskaná zimou a suchem jak lidské ruce. Rodney potřásl hlavou. Kdy začal myslet v poetických metaforách namísto exaktních termínů? Tohle sakra vůbec nevypadalo jako virtuální realita. Nemluvě o tom, že ho strašně zábly nohy.
„Podplukovníku...,“ otočil se, aby mu sdělil, že tohle vůbec nevypadá jako Matrix a že Rodneyho podvědomí by určitě... John měl strnulý výraz. Kdyby to nebyl zrovna on, možná by se dalo říct, že vypadá jako by měl strach. Rodney měl v hlavě mimo jiné uložený i zhruba kompletní seznam podplukovníkových děsů. Klauni, smrt podřízených, smrt nadřízených, smrt přátel... pár dalších. Nebylo jich moc a výprava do neznáma mezi ně rozhodně nepatřila. Přestože - jak Rodney zjistil ze směru Johnova upřeného pohledu - to neznámo vypadalo jako rezavá a zhroucená věž Atlantis vyčnívající ze země. Nohy ho zábly čím dál tím víc.
„Shepparde,“ zkusil to znova. Teď už John zareagoval.
„Jsi si jistý, že jsi nic nezvoral, Rodney?“ V hlase neměl ani čtvrtinu obvyklé uštěpačnosti. Očividně tu byl nějaký silně neočividný problém.
„Jsem si jistý,“ odpověděl mu. Byl si jistý. To už se tak géniům stává, „a koukej mi laskavě říct, co se děje, protože máme málo času, mně je zima a tady to vypadá dost depresivně na to, abych začal být opravdu hodně...“
„Dobře, Rodney,“ zněl skoro naštvaně. Za co, sakra? „Tohle je Afghánistán.“
„A?“ Rodney neměl chuť být trpělivý. Už jen proto, že odteď jim doopravdy běžel čas.
„Tak ještě jinak,“ Sheppard se vztekle nadechl, „chápeš doufám, že všichni máme noční můry?“ Vyslovil to tak pomalu, že Rodney skoro zauvažoval, jestli náhodou přece jen nejsou s plukovníkem Idiotem příbuzní. Přihodil k tomu jeden z těch opravdu zlých úsměvů.
„Tak,“ pokračoval, když Rodney přikývnul, „a tahle je prostě moje.“
Teď byla s polknutím řada na Rodneym. Taky měl občas noční můry. A taky jednu z nich zažil. Jenomže tady prostě nebyl čas na soucit, utěšování a podobně. Potřeboval informace. Pokud možno rychle.
„Popiš ji," vyštěkl.
„Cože?"
„Panebože, vy dva jste asi vážně z rodiny. Koukni, Johne, potřebuju, abys mi řekl, co má tohle společného s tvým snem, proč se ti ten sen zdá a každý jeden další detail, na který si vzpomeneš. Ariadna pracuje s mozkem způsobem, kterému ani já nerozumím. Z nějakého důvodu se chytla tvého podvědomí a já potřebuju vědět cokoli, na co..."
„Jo, Rodney," přerušil ho, „pochopil jsem, že je to důležité.“ Pomalu vyrazil k věži.
„Promiň,“ pípnul Rodney
„Jo, říkal jsi, že je to důležité, ne? Takže ten sen. Tohle jsou pláně okolo Herátu. Mizerná krajina. Nic moc v létě a hnus v zimě. V noci teploty pod nulou. Toulají se tu... toulaly se tam stovky dětí z uprchlických táborů. Nebylo tam jídlo a tak chodily do Herátu žebrat. Klidně padesát kilometrů. Celou noc. Jednou jsme našli jednoho s úplně omrzlýma nohama...“
Zmlknul a zrychlil krok. Rodney si uvědomil, že cítí, jak se ledová hlína dotýká jeho chodidel. Otráveně si povzdechl a vyrazil za Johnem. Měl nejasné tušení, že už je dost špatně na to, aby za chvilku mohlo začít být ještě mnohem hůř.

~

„Je mi zima,“ prohlásil nabroušeně. Byla to pravda. I skrz látku, kterou si obalil nohy, cítil řežavý chlad. Špička věže se pořád ne a ne přiblížit.
„Už jsi to říkal... počkej... třiadvacetkrát?“
Podplukovník se už zase dostal do své oblíbené sarkastické nálady. Pravděpodobně se tím zahříval.
„Pěta...,“ odfrkl si Rodney naštvaně. Zima ho až tak netrápila. Tedy netrápila... samozřejmě byl pevně přesvědčený, že právě teď umrzají nohy i jeho reálnému já a že v okamžiku, kdy se odsud dostanou bude mít přinejmenším gangrénu. Vcelku standardní situace. Malér byl, že si nebyl moc jistý, co znamená tohle všechno okolo. Za prvé – jejich vzhled předem naprogramoval a byl si jistý, že na boty rozhodně nezapomněl! Za druhé – proč se virtuální realita napojila zrovna na Johnovo nevědomí? Rodney měl poměrně schopnou teorii, podle které by virtuální realitu měla formovat kombinace jejich společných představ o tom, jak by taková věc měla vypadat. Ve skutečnosti čekal něco mezi Matrixem, Tronem a pár dalšími filmy. Proč tohle? Proč noční můra? Proč Johnova?
„Jaký pocit si spojuješ s tímhle snem?“ zeptal se opatrně.
„Cože?“ Podplukovník se k němu otočil s v očích se mu zablesklo. Dobře, i Rodney věděl, že to byla pitomá otázka. Kdyby alespoň psychologie nebyla taková pseudověda.
„No co? Není tu nikdo lepší, kdo by si mohl hrát na Freuda.“
„Nebyl to Jung?“
„Nejspíš oba. A odpověz mi. Musím tomu přijít na kloub a už jsem ti řekl, že potřebuju informace.“
„OK, ale jestli to proti mně jedinkrát kdekoliv použiješ...“
„Klid, podplukovníku, hádám, že na tuhle situaci se vztahuje nějaká forma lékařského tajemství.“
John zvedl obočí.
„Myslíš tím lékařství jako tu věc, co nikdy nebyla pořádně věda?“
„Přestaň to zamlouvat. Slibuju na Nobelovu cenu za fyziku, že to proti tobě nepoužiju.“
„A na Hubbleův teleskop.“
„Ani náhodou. Na Hubblův teleskop by mohl přísahat jen naprostý vědecký ignorant a ...a vysyp to konečně.“
John se zastavil. Už to samo o sobě byla špatná známka.
„Umřelo kvůli mně dost lidí,“ mluvil úplně potichu. Některá slova mu od úst bral vítr, „nepočítám nepřátele, ale jsou i lidé kteří umřeli, protože jsem udělal špatné rozhodnutí. Nebo správné. Nebo protože jsem se nerozhodl. Někteří umřeli i proto, že jsem se musel rozhodnout, že jejich život má menší cenu než můj. A i v těhle případech jsem se párkrát rozhodl špatně...“
Odmlčel se. Rodney se už už nadechoval, aby mu řekl něco uklidňujícího. Třeba, že je dobrý velitel a že dobří velitelé tohle dělají. Jenomže to by stejně nepomohlo. A navíc pořád ještě neměli čas na soucit a utěšování.
„Prostě a jednoduše čas od času se mi zdá, že jsem zpátky na téhle pláni – předtím to byly kopce okolo Sarajeva a ještě předtím poušť – chodím hledám je. Všechny ty, kteří kvůli mně umřeli. Tady mi umrzají nohy, v Sarajevu jsem musel vyhrabávat hroby – Kristepane! Nikde jsem neviděl tolik hrobů jako tam...“
„To stačí,“ na utěšování čas sice nebyl, ale zastavit ho musel.
„Jsou to děti, Rodney, vždycky jsou to děti. Znal jsem je jako dospělé, ale v těch snech mají vždycky dětské obličeje a nezaslouží si...“
Odmlčel se. Rodney ho zachmuřeně pozoroval. Představil si, jak John běhá po studené pláni a zoufale hledá malého kluka s omrzlýma nohama a s Rodneyho tváří. Mohlo se to stát. Docela snadno. Nebyl by problém umřít způsobem, za který by se John mohl vinit. Rodney se většinou na vlastní smrt díval pohledem toho člověka, který je do háje mrtvý, tak si prosím nestěžujte a víte vůbec, jaká je to ztráta pro lidstvo? Hm... i z jiné perspektivy to byla mizérie.
„Mám pocit, že každou chvíli na někoho z nich narazím,“ usmál se omluvně John. Neslušelo mu to. Tedy... omluvné úsměvy mu obvykle slušely, ale zrovna tenhle ne.
„Virtuální realita,“ ušklíbl se Rodney a máchl rukou okolo sebe, „počítačová simulace. Takové věci by se tu stávat neměly.“
Mělo to být uklidňující. Byl by docela rád, kdyby tomu alespoň on sám dokázal věřit.
„Kristepane, Rodney, začni mě utěšovat, až doopravdy umřeš, jo?“
„Zrovna kvůli tobě,“ Rodney protočil panenky, „poruším fyzikální zákony.“

~

„Mohl bys mi, prosím,“ teď už měl Rodney na Johna vztek, koneckonců takhle studená a mokrá věc byla jeho podvědomí, „vysvětlit, proč je tu všechno zkorodované?“
Už byli uvnitř města. Ze zdí se loupaly dlouhé pruhy rzi.
„Je tu vlhko, McKayi,“ ušklíbl se Sheppard, „ve vlhku věci reznou.“
„Samozřejmě,“ kývl Rodney a vzápětí bohapustě zaklel protože zakopl o další zhroucený nosník, „zejména antické slitiny, pro které ještě ani nemáme jméno a které jen tak mimochodem vydržely netknuté tisíce let pod vodou!“
Jeho poslední slova se rozlehla prázdným městem. Akustika tu byla úplně jiná. I světlo. Žádná okna, jen sem tam otvor ve stropě, kterým dovnitř proudil prach lesknoucí se v záři baterky.
„Nemusíš křičet,“ ohradil se John, „nemůžu za to, že moje podvědomí ignoruje tvoje PhD.“
„Pch...,“ Rodney potřeboval mluvit, lépe se mu tak přemýšlelo, „připomeň mi, že až budeme zpátky na Zemi, musím si promluvit s tím člověkem, co tě málem vzal do Menzy. Panebože, co je tohle za sen? Ani z normálního železa by se nestalo tohle,“ kopl do hrudky načervenalého bláta. Dosáhl jen toho, že se mu rozprsklo po nohavici, „vážně, měl bys s tím něco dělat.“
„Tohle není sen.“
„Cože?“
„Tohle se mi nikdy nezdálo, pane geniální,“ John se škodolibě ušklíbl. Nejspíš měl radost z toho, že se mu všechno podařilo ještě víc zkomplikovat, „budeš muset vymyslet chytřejší teorii. A chci vidět, jak se ti to povede, když už tahle byla určitě nejlepší ve dvou galaxiích.“
„A pojem postupné prohlubování vědeckého poznání ti nic neříká? Vážně podplukovníku, nutně potřebuješ nějakou formu vzdělání a nemyslím tím...“
Rodney věděl, že mu pusa funguje na samospád. Většina mozku přepisovala aktuální hypotézu na nějakou lepší. Pokud tohle nebyl Sheppardův sen a – očividně – to nebyl ani Rodneyho sen, znamenalo to, že je to vlastnost virtuální reality, respektive počítače, což znamená... do háje, to nemůže znamenat nic dobrého.
Z nesmyslného žvanění přešel rovnou k věci: „Je to ten virus, rez symbolizuje ten virus. Vytáhla to z našeho podvědomí. Ale tohle...“
„Nemyslím,“ John energicky zavrtěl hlavou, „pokud jsi ochotný poslouchat moje zaostalé podvědomí...“
„Co?“
„Podle mého podvědomí je rez vlastnost materiálu. Únava. Ne něco, co přijde zvenčí.“
Rodney zalapal po dechu a vyděšeně se na něj zadíval. „Atlantis podle tebe umírá, uvědomuješ si vůbec, že bez počítače...“
„Jo, uvědomuju,“ John udělal krk dopředu a položil mu ruku na rameno, „uklidni se, Rodney. Jsme tu od toho, abychom našli způsob, jak to vyřešit.“

~

Město se jim rozpadlo pod nohama. Na seznam smrtelných nebezpečí si už Rodney kromě omrzlin připsal i otravu krve z toho, jak mu jeden z těch zatracených plechů, co nebyly plech a určitě neměly reznout, prorazil chodidlo. Známé chodby se teď proměnily v bludiště zákeřných pastí. To, že nemohl došlápnout na nohu, ničemu nepomáhalo.
„Musím si sednout,“ zaprotestoval, když dorazili na konec další slepé chodby. John mu opatrně pomohl sklouznout na podlahu. Pak bez jediného slova vytáhl z kapsy tabulku čokolády a podal ji Rodneymu. Trochu pomohla. I když byla virtuální.
„Podívej,“ sdělil mu podplukovník tím svým nechutně rozvážným hlasem, který naznačoval už jsou na tom opravdu špatně, „co kdyby sis tu chvíli odpočinul a já se zatím dojdu podívat, jestli je v řídicí místnosti vážně něco, co...“
„Ne,“ Rodney mu bez váhání skočil do řeči, „tohle je počítač, chápeš? Technická záležitost. Tady velím já. Musím tam jít já.“
„Mně to jako počítač nepřipadá,“ Sheppard se rozhlédl okolo sebe a světlo dopadlo na rozežrané zdi. Odkudsi se vynořila informace, že baterky jim dojdou za deset hodin a třicet jedna minut. Pokud tedy podplukovník netrpí nějakou podvědomou fixací na perpetum mobile. Ne že by Atlantis zbývalo tolik času. Rodney to odhadoval tak na dvě hodiny. Možná. Doufal, že alespoň pro tentokrát po něm Sheppard přesná čísla chtít nebude.
„Nikam sám nepůjdeš,“ zavrtěl hlavou ještě jednou a zkusil se postavit. Zvládnout virtuální bolest přece nemůže být tak těžké. Nedokázal se zbavit myšlenky na to, jak John bloudí temnou plání a hledá. Nechtěl být další ztracený. Ne dokud tomu bude alespoň trochu možné zabránit. Opřel se o zeď dlaní. Věděl, že ve skutečnosti je pokrytá taktilní rukavicí. Také věděl, že venku už dávno začala evakuace. Ani jedno z toho nebylo uklidňující.
„Bože, Rodney,“ John nevěřícně potřásl hlavou, „slíbils mi Matrix.“

~

Řídící místnost byla ještě relativně nejméně zasažená. Když sestupovali (dobře, Rodney sotva klopýtal a celou svou vahou se opíral o Johnovo rameno) po schodech, rozsvítilo se několik světel. Byla to tak trochu parodie na jejich první příchod sem. Rodney měl najednou pocit, že odchází. Že něco neodvratně končí. Zatím oba mlčeli, ale situace nevyhnutelně směřovala k bezradnému „A co teď?“
Zastavili se u hlavní ovládací konzole. V tu chvíli se brána aktivovala.
„Na nic jsem nesáhl,“ pokrčil rameny John. Překvapivě to Rodneyho nepřekvapilo.
Z horizontu událostí vyšla bílá postava. Nebylo těžké uhádnout, o koho se jedná.

Byla to žena. Samozřejmě. Jak taky jinak. Rodney podvědomě čekal, že bude stará, s dlouhými bílými vlasy a s tichým úsměvem podobným tomu, který si s sebou z minulosti přinesla paralelní Elizabeth. Jenomže Atlantis se Elizabeth nepodobala. Byla krásná a mladá. Vlasy jí zářily jako vyleštěná měď. Nesla se jako královna. Jako krutá královna. S každým jejím krokem se město zachvělo a rez se rozšířila o kousek dál. Bere si z něj sílu, uvědomil si. Šaty jí doslova zářily čistě bílým světlem. Rodneymu to přišlo zbytečně teatrální.
Na chviličku zadržel dech a postavil se na zraněnou nohu. Virtuální bolest, připomněl si, poslední stádium hypochondrie. Ale z nějakého podivného důvodu, chtěl tváří v tvář Atlantis stát zpříma.
John si Atlantis měřil zachmuřeným pohledem. Někdo by tu měl promluvit první.
Rodney si opatrně odkašlal. Konec konců, tohle byl počítač.
„Ehm.. zdravím,“ zamával na ni.
„Rodney,“ John ho štouchl do žeber, „ehm...,“ nasadil svůj nejzářivější úsměv, „ahoj.“
Etiketu očividně příliš neovládal ani jeden z nich.
„Vítám vás,“ Atlantis na ně kývla způsobem, který naznačoval, že je proti Johnovým úsměvům imunní. I když zrovna tenhle se mu moc nepovedl. Připomínal masku.
„Ehm...,“ Rodney zkusil začít znova a líp, „ty jsi Atlantis, že?“
Dobře, znova a hůř. Ale zeptat se musel.
„Ano,“ přikývla, „v jistém slova smyslu jsem Atlantis. Jsem oním životem, který jsi v mém jádru našel.“
„To se štítem nebylo fér,“ zamračil se Rodney, „a to ani nemluvím o transportéru.“
„Omluvám se,“ John máchl rukou, popostoupil o pár kroků a udělal tu věc, co vždycky prováděl s obočím, když chtěl, aby ho někdo doopravdy poslouchal, „nerad ruším vaši malou seznamovací párty, ale o co tady sakra jde? Pokud sis toho náhodou nevšimla, ohrožuješ celé město!“
„Johne,“ Atlantis k němu přistoupila a přejela mu rukou po tváři. Panebože, ani Kirk nedokázal sbalit město, „můj nejmilejší.“
Rodney si nemohl nevšimnout, jak se John pod jejím dotekem roztřásl. Trvalo jen pár sekund, než ji chytil za zápěstí.
„Ptal jsem se, o co se tu děje?“
Jeho tón nebyl studený. Jen výhružný. Rodney si nedělal iluze, na určité úrovni nikdo neznal Atlantis tak dobře jako John. A John na ni teď očividně měl vztek.
„Ublížila jsem ti?“ Zvedla obočí. V hlase jí zněla lítost, ale nebyla moc upřímná. „Vím, bylo kruté přivést tě na pláň, ale každá jiná cesta by byla méně... skutečná... Tohle je skutečné, Johne. Stojíš v srdci Atlantis a já umírám.“
Místnost o několik luxů potemněla. Dramatický efekt trochu kazilo to, že zrovna tohle Rodneymu došlo už před hodinou.
„Už nás to napadlo,“ vložil se do debaty a kysele se na Atlantis ušklíbl.
„Ach, Rodney,“ obrátila se k němu s falešně sladkým úsměvem, „i tebe ráda vidím.“
John svraštil čelo a postavil se mezi něj a Atlantis. Znal ji líp. Zatraceně, vždycky ji znal líp. I tentokrát očividně tušil, co se jí děje v hlavě... procesoru... ramce... Sakra, tohle Rodneymu až moc zavánělo metafyzikou a to byl odjakživa jediný druh fyziky, který upřímně nesnášel.
„Mně by spíš zajímalo,“ Sheppardův pohled byl tvrdší než zaručeně nekorodující slitina, ze které bylo město postaveno, „co po nás chceš?“
„Umírám,“ zopakovala ještě jednou a ani se nezachvěla, „ale přesto chci, aby město přežilo.“
Rodney si pomyslel cosi o ušlechtilé velkorysosti. Mávla rukou a vedle nich se objevila tři pohodlná křesla. Rodney se do jednoho váhavě posadil. Zraněné noze se trochu ulevilo. Křesla byla zelená a sametová. Vůbec se sem nehodila. John si sedl na opěradlo a hodil si nohu přes nohu. Těžko říct, jak se mu při tom podařilo udržet rovnováhu. Kdyby ho viděl Newton, zřejmě by nikdy gravitaci neobjevil.
„Přežila jsem tisíce let samoty,“ pokračovala Atlantis, „přežila jsem útoky wraithů, přežila jsem i vás...,“ na chviličku se odmlčela a Rodney se přistihl, že ho její sarkasmus těší, „ale kdysi jsem byla člověkem, proto ani já nemohu čelit smrti věčně.“
„Kdo jsi?“
Ocelová tvrdost se z Johnova hlasu vytratila. Teď byl zvědavý. Zřejmě měl teorii. Proč by ne? Rodney měl taky jednu.
„Byla jsem kdysi žena. Jedna z těch, které nazýváte antiky. A také jedna z těch, které nazýváte vědci. Udělala jsem chybu. Vedla jsem experiment, který stál mnoho z nás život. Avšak dostala jsem možnost svůj omyl napravit. Řídící jádro města bylo odedávna založeno na integrované lidské inteligenci. Tato technologie nám umožňovala věci, kterých by běžná umělá inteligence schopná nebyla. Byl tu jen jediný problém.“
„Lidé umírají,“ vydechl Rodney.
„Samozřejmě,“ Atlantis kývla, „v okamžiku, kdy jsem se stala součástí počítačového jádra města, bylo mi zapovězeno povznesení. Život pro mne plynul pomalu, ale přesto plynul. A pak přišel den, kdy jsem pochopila, že konec je na obzoru. Proto jsem vás přivedla sem, proto jsem vás nechala projít jediným snem, který je pro Johna skutečný...“
„Panebože,“ Rodney cítil, jak se mu rozšířily panenky, „ty chceš jeho, chceš ho, aby tě nahradil. Aby město neumřelo...“
„Rodney,“ ucítil Sheppardovu ruku na svém rameni. Klepala se, „řekni,“ obrátil se zpátky k Atlantis, „co jsi provedla, že tě takhle potrestali?“
Atlantis se slabě usmála. Rodneyho zklamal vlastní mozek. Neměl ponětí, co se děje. Ti dva věděli, o čem mluví, ale on netušil vůbec nic. Nechápal. Nechtěl chápat.
„Nechtěla jsem, abys přišel i ty,“ řekla a vyčítavě se na Johna zadívala.
„Za co tě potrestali?“
Rodney těkal pohledem z jednoho na druhého. Pomalu mu to začalo docházet. V krku měl najednou sucho. Dokonalé virtuální sucho.
„Projekt Arcturus,“ zašeptal, „nechce tebe. Chce mě.“
„Ne,“ John svraštil obočí, „bez diskuse. McKaye nemůžeme postrádat.“
„A město ano? Johne,“ Atlantis se k němu nahnula a s laskavým úsměvem ho vzala za ruce, „pokud zemřu bez náhrady, zůstane vám jen prázdná skořápka. Město se dříve nebo později zhroutí.“
„Vezmi si někoho jiného,“ John polkl a v hlase mu zavibrovala panika. Chce nabídnout sebe. To by bylo tomu idiotovi podobné. Rodney se už už nadechoval k protestu.
„Není nikdo jiný,“ Atlantis zavrtěla hlavou, „není možné, aby město ovládal jen tak někdo, McKay má potřebné znalosti. Je ideální pro spojení se systémem.“
Ne, ne, ne, ne, ne. Hrůza Rodneymu v hlavě roztočila kolotoč myšlenek.
„Co Zelenka?“
Proboha. Řekl to nahlas? Jo, řekl. Alespoň soudě podle Johnova vytřeštěného výrazu. Zatraceně. Sakra. Takhle ne. Ale nemohl si pomoct. Nechtěl, aby se tohle dělo zrovna jemu.
„Systém přijme jen tebe,“ její hlas byl tvrdý a pevný jako kámen, „navíc ty zasloužíš trest.“
Zhluboka se nadechnul.
„Jsou nějaké jiné možnosti? Chci říct, co umělá inteligence? Máme pár asgradských systémů. Možná, kdyby se implementovaly do počítače...“
„Nejsou jiné možnosti,“ pořád se zlehka usmívala. Pořád držela Johna za ruce.
Vytrhl se jí.
„Musí být,“ vyskočil na nohy a skoro křičel, „nemůžeš po něm chtít, aby umřel!“
„Nezemře,“ zavrtěla hlavou, „bude žít déle než ty. Déle, než kdokoli jiný. Jen se stane součástí systému. Součástí města. Bude mít moc, o které se mu ani nesnilo.“
„Když je to tak báječné,“ poznamenal Rodney a uvědomil si, že teď najednou jeho hlas zní úplně klidně. Vyděsilo ho to víc, než cokoli jiného, „tak proč to byl trest?“
Neodpověděla. Zadíval se jí přímo do očí. Byly černé, hluboké a chyběly jim panenky. Není to člověk, uvědomil si. Nezemřela, ale život to také není.
„Nejsou jiné možnosti,“ zopakovala, „musíš se rozhodnout,“ z jejího obličeje zbyly jen ty oči. Hluboké. Prázdné. Nelidské, „nezbývá mi moc času. Buď vstoupíš,“ pokynula směrem k bráně a Rodney si uvědomil, že je stále aktivovaná, „nebo město přestane existovat.“
Kolem zaskřípěl kov. Rez už byla i pod jejich nohama.
Nemohl se dál dívat. Stiskl víčka a očekával záchvat paniky. Tohle ne! Kdyby to udělal už nikdy by neviděl Zemi, stromy, domov, možná Elizabeth, Kanadu, nikdy by se nepodíval do CERNu. Jeannie, té to nemůže udělat, ne teď, Madison... žádná Nobelovka. K čertu s Nobelovkou. Žádné další články. Žádní přátelé. Žádné kočky. Žádné jídlo a definitivně žádná káva.
Až zbytečně rychle myslící mozek mu podstrčil myšlenku, že kdyby se někam vytratilo. Trochu si povzdechl. Žádné další možnosti. Konec konců tohle věděl od začátku. Bylo jasné, že jednou přijde chvíle, kdy už nebudou jiné možnosti.
„Udělám to,“ zase oči otevřel. Nebylo víc, co říct. Kdyby tu teď nebyl zrovna John, možná by mohl pronést nějaký hezký projev o hrdinství a nezištnosti. Jenomže teď zrovna tu byl John a ten taky nic neříkal, což bylo dobře, protože Rodney rozhodně nestál o to, aby ho někdo přesvědčoval, že to nemá dělat. Jen to ne. Ještě by ho mohl poslechnout a to by... dobře, bylo by to skvělé, ale skvělé se teď zrovna nepočítá. Schoulil se hloub do křesla.
„Možná by se daly upravit holografické projektory. Pak by to vypadalo, že...,“ nebudu člověk, uvědomil si. Už nikdy nebudu člověk. Po tváři mu najednou začaly téct slzy. Sakra, to není fér. Člověk přece nemá uprostřed hrdinského sebeobětování brečet.
„Nemusíš to dělat,“ řekl najednou John a tvářil se přitom zatraceně nepohodlně. Jako by odříkával něco, co se naučil příručky o uklidňování vědců, které se právě chystá vcucnout obří počítač, „můžeme se bez města obejít. Nemusíš...“
„Drž hubu,“ umlčel ho Rodney a vtekle si setřel slzy, „a co wraithové? Co Michael a jeho mravenčí farma? Nemůžeme ztratit město. Nemůžeme ho obětovat kvůli jednomu člověku. Ani když,“ pokl a znova si uvědomil plný rozsah toho, co se vlastně děje, nechtěl to, zatraceně, nechtěl, nechtěl, nechtěl, nechtěl, „ani když jsem to já,“ dokončil.
John měl pevně stisknuté rty jako někdo, kdo strašně moc chce mluvit, ale zrovna se mu nedostává slov.
„Podívej,“ Rodney se zhluboka nadechl, vstal a pokusil se myslet konstruktivně, „teď potřebuju, aby sis pár věcí zapamatoval. Za prvé, můj výzkum... vlastně ne, to si s Radkem vyřeším,“ trochu se usmál, pořád zapomínal, že tohle ještě není smrt, „ale musíš za Jeannie. Musíš jí říct... co jí mám říct?“
John jen pokrčil rameny. V jiné situaci by to skoro bylo směšné. Rodney by byl čekal, že on se zhroutí a John bude ten chladný a konstruktivní. Jenomže John vypadal bezradně.
„Dobře, řekni jí, že ji mám rád. A že... že si pořád nemyslím, že se rozhodla správně, ale že hlavní je, že je šťastná. Že jsem taky byl. Jsem... Maddie... sakra, Maddie. Hlavně ať proboha ve škole neříká, že její strýček je počítač. Strašně by se jí smáli. Řekni jim, že to není jako kdybych umře..., umřu, nakonec umřu, že ano?“ obrátil se na Atlantis, protože z nějakého důvodu ho myšlenka, že by mohl být nesmrtelný, děsila.
„Já umírám, doktore MaKayi,“ pokrčila rameny. Oči jí chladně svítily a skoro se zdálo, že pohrdá scénou, kterou tu Rodney předvádí. Trochu se otřásl. Taky by mohla pochopit, že v téhle situaci je i génius jen člověk. Jestli se z něj stane tohle...
„Bojím se,“ oznámil jí a nějak dokázal, že to neznělo roztřeseně. Neměl v úmyslu znít roztřeseně. Hodlal jí předvést, že on ještě pořád člověk je. A že... že to udělá, i když se bojí. Není to tak těžké. Obrátil se na Johna. Jen se na něj díval a oči měl rozevřené tak široce, až to skoro bolelo.
„Řekni něco,“ vyštěkl, „řekni, že to není tak těžký, protože není. Ty tohle děláš dvakrát do týdne, ne?“
„Není to těžký, Rodney,“ pořád zněl, jako by něco předčítal. Zatraceně. On neměl právo se hroutit.
„Vážně to není těžký,“ Rodney měl pocit, že Johna uklidňuje, což bylo jak paradoxní, tak pravda, „chci říct, není to konec světa. Ani pro mě. Vážně to nebude tak zlý.“
John zkřivil obličej a vypadalo to, že se strašně zoufale snaží usmát. Nepodařilo se mu to. Koneckonců, nad jejich hlavou ještě pořád byla jeho noční můra.
Rodney se usmál místo něj, protože to bylo správné, a protože mu bylo Johna líto, a taky proto, že si to chtěl ještě naposledy zkusit. Pak už zbývalo jen tlesknout rukama.
John sebou při tom zvuku trhnul.
„Sakra, Rodney,“ zašeptal a jeho hlas konečně získal alespoň nějaký výraz.
„Promiň,“ pokrčil rameny a pak si - vzhledem k tomu, že to taky mohl být poslední záchvat emocí v jeho životě - dovolil Johna obejmout. Krátce a neohrabaně. Měl jen málo času. Potřeboval vstoupit do brány dřív, než ho přejde odvaha.
Zvláštní. Nebolelo to. Čekal, že to bude bolet. Jenomže nakonec necítil vůbec nic.

~

Kolotoč otázek, hlášení, vysvětlování a napůl obviňujících pohledů se trochu spomalil až po několika hodinách. Nikdo si nemyslel, že to je Johnova vina. Taky nebyla, protože se nedalo se dělat nic jiného. A co? To neměnilo vůbec nic na tom, že Rodney byl... Sakra. John si sedl na postel a snažil se nemyslet vůbec na nic.
Když rádio v jeho uchu zapípalo, málem s ním mrštil o zeď. Místo toho se předpisově ohlásil.
„Sheppard, slyším.“
„Poslouchej, bude hodně velký problém, když to utěšování zkusím, i když jsem doopravdy neumřel? Neber si to osobně, ale vypadáš příšerně a jestli se kvůli mě zhroutíš před plukovníkem Idiotem, budu ho muset zabít a věř mi, že v tuhle chvíli tu jsou jisté možnosti...“
Položil se na postel a ucítil, jak mu hlavě konečně praskla jedna napjatá struna.
Složil si ruce pod hlavu a zamrkal na strop. Koneckonců, mohla tam být kamera.
„Rodney?“
„Co?“
„Omlouvám se.“
„Nepřijímá se.“
„Cože?“
„To mi nestačí. Chci slyšet něco ve smyslu: Omlouvám se, že jsem kdy zapochybovat o tvé genialitě a o tvé statečnosti, Rodney. Jsi nejúžasnější člověk a nejchytřejší člověk, kterého jsem kdy potkal a už nikdy se nebudu smát tvojí sbírce dvdček, tvrdit, že tvoje kočka určitě není tak chytrá jako pes, kterého jsem měl ve čtrnácti, a už nikdy, ale opravdu nikdy neudělám tu odpornou věc s plastikovým citrónem.“
„Já to myslel vážně, Rodney.“
„Pokud jsi to myslel vážně, tak jsi pitomec, protože zrovna dneska se nemáš za co omlouvat.“
„Ale Spitfire byl určitě chytřejší než tvoje kočka.“
„Jasně, s takovým jménem určitě.“

Poznámka:
Johnova noční můra vychází z dokumentu Bosky do Herátu. Omlouvám se za tenhle sociální aktivismus a taky za to, že John vymetl každou válku, na kterou jsem si vzpomněla.
A co se týče Rodneyho... ehm... mně osobně pomáhá, když myslím na holoemitor ze Star treku.

Ahoj, tady můžu říct jen to, že to bylo úžasné, opravdu jsem se málem rozplakala , bylo mi Rodneyho líto. Opravdu se mi to velice líbilo a pokud chceš napsat další část, tak jsem všemi deseti pro a budu se těšit.

Mooony, děkuju. Přiznávám, že bylo mým záměrem rozplakat čtenáře (alespoň málem). Uvidíme co teď napíšu. Mám pár nápadů na pokračování tohohle, nápad na povídku s Rononen a potom ještě nápad je jednu další s Rodneym v hlavní roli (která zřejmě vyhraje, protože mě psaní z jeho pohledu strašně baví).

Malá poznámka - já vím, že je to vysloveně trapné, ale nenápadně připomínám, že uvítám jakýkoli komentář. Zejména od osob, kterým jsem šťourala v povídkách. Vraťte mi to, sakra, nebo se ještě začnu cítit provinile.

Určitě by jsi mě rozplakala, kdyby mi v pokoji pořád někdo necoural a nemluvil . Na další pokračování se těším i na další povídky .
Přišlo mi skvělé jak se na konci Rodney ozval ve vysílačce a ještě, i kdyby ses mě "šťourala" v povídce, tak bych ti neměla na téhle co vytknout, mě přijde doopravdy skvělá .

tak Rodnyho obetovanie bolo... dojemné, ale vykompenzovalo to- aspon u mna, že sa na konci ozval. Taký úsmev cez slzny.
Velmi sa mi páči na tvojom písaní to občasné "odbiehanie" od témy. Popis niektorých udalosti

John si sedl na opěradlo a hodil si nohu přes nohu. Těžko říct, jak se mu při tom podařilo udržet rovnováhu. Kdyby ho viděl Newton, zřejmě by nikdy gravitaci neobjevil

dalej Rodnyho úvahy (chudák, príde o kávu ) a prosto celkovo. Teším sa na dalšie pokračovanie, prípadne čokolvek, čo vytvoríš

Takže dočteno, dorozdýcháno Musím říct, že se mi tahle povídka hodně líbila a asi nejvíc poslední kapitola (taky možná proto že jsem se v mí nestratila ). Měla jsem z té kapitoly takový divný pocit, který moc popsat nedokážu (byl stejný jako u Daniela, když se povznesl, a u Elizabeth s Fordem, kteří jsou ztreceni ve vesmíru), ale rozhodně je to pocit kladný.
Jinak pro pokračování jsem všemi deseti. S Rodneym jako Atlantis se určítě dá pracovat. Ale i povídka s Rononem by nebyla špatná

Paradoxně mi to, co Rodney musel udělat, přišlo skoro horší (v určitém slova smyslu) než kdyby umřel. Asi spíš, než Elizabeth a Forda mi to připomíná paralelní Elizabeth. To je v principu jeden z nejdrsnějších příběhů z Atlantis a trochu se na něj zapomíná.
Závěrečnou scénu s vysílačkou jsem si nemohla odpustit. Mně bylo většinu času Rodneyho strašně líto, pak mi bylo líto Johna a prostě jsem potřebovala alespoň trochu světla na konci tunelu.
S pokračováním ještě uvidím. Rodney jako Atlantis by mohl být skvělý. Docela ráda bych si konečně jednou napsala taky něco, co by nebyl až tam moc angst.

Teď jsem se konečně dostala k přečtení posledních dvou kapitol. A řeknu ti, číst tyhle dvě rovnou po sobě... byly plné emocí a já byla totálně vtažena do děje, že jsem nevnímala nic kolem sebe, a říkala jsem si, ne, ještě to nesmí skončit. A najednou byl konec. Konec, jak sama říkáš, který je světlem a který mě přinutil se usmát, i když jsem se předtím málem rozbrečela.
Děkuju ti za tak úžasnou povídku

Začnu zase s asociacemi, které se mi vynořily v hlavě při čtení. Nejprve, jak jsi se trefila s noční můrou téměř do 404 dílu SGA (i když tohle bylo o něčem jiném) - shodné prvky tam určitě byly! Ten popis Johnova snu - zima, rez, která se šířila a vysvětlení, co podal John - to mi připomělo havajské duchovní učení Huna - kde se lidé podobně identifikují s problémy (i když tohle bylo o něčem jiném) Moc se mi líbilo, jak jsi vylíčila Johnův strach o Rodneyho - ty niterné pocity! Opravdu moc pěkné! Personifikovaná Atlantis mi byla z duše nepříjemná - líbilo se mi , jak jsi popsala ten rozpor mezi její krásou a chladem už odlidštěné bytosti.
Pořád jsem si říkala:"Sakra to je ale dobrý nápad..." a kroutila nad tím hlavou. Asi máš nějaký tajný šuplík s nápady ve virtuální realitě a nebo mocnou múzu! Psala jsi, že jsi sheppofilka - že by to byl John?

Colleen, děkuju! Jestliže povídka fungovala takhle, tak se mi povedlo napsat, co jsem chtěla

Mrs. Sheppard, 404 mě chytilo v půlce té noční můry. Nadávala jsem jak špaček Havajské učení neznám. Co se mě týče, tak všechno, co vím o snech je fakticky z Junga (ne že by toho bylo moc).
Ohledně Johna - opravdu díky za tuhle pochvalu. Bylo docela těžké vymyslet, jak by se vlastně v podobné situaci choval. Respektive jsem byla ve strašném pokušení napsat si dojemnou utěšovací scénu, kde by se Rodney zhroutil a John ho udržel pohromadě. Jenomže mám prostě dojem, že by to nebyl on. Bála jsem se, že za tohle řešení to schytám, že tam John stojí jak pecka, ale zdá se, že se (minimálně tobě) povedlo zachytit, jak jsem to myslela.
S Atlantis jsi mě taky potěšila. Měla být nepříjemná. Já prostě antikům nevěřím ani dobrý den.

Tak som sa už konečne dopracovala aj k tejto poviedke. Už som sa na ňu tak strašne tešila ale vždy mi do toho niečo skočilo. Ale teraz k veci.

Josika klaniam sa tvojej tvorivej fantázií . Táto poviedka bola (vlastne je) super.
Chudák Rodney - muselo to byť strašné, keď si o ňom všetci mysleli, že je cvok.
Stretnutie s plukovníkom Idiotom, tak presne toto slovo ma napadlo pri prvom opise tejto postavy a potom, keď to ešte aj John potvrdil
No a ten záver: skoro som nedýchala - najskôr ten Johnov príbeh (bože chudák) a potom to ako sa Rodney obetoval pre dobro mesta. Bolo to veľmi pekne opísané.

PS: ľudia nečítajte e-books v mobile vo vlaku, pretože pri tejto poviedke som skoro z toho vlaku zabudla vystúpiť