SG: Tajemství

Toto a telenovela? Veď v telenovele sa každý chlap volá Chosé .... a má asi 6 ďalších mien a tie ženské (čo vôbec nevedia hrať) majú deti snáď so všetkými postavami - Telenovely sú strašné a všetky o tom istom. Sú až predvídateľné a majú 1000 dielov (a otravujú v hlavnom vysielacom čase) - a má snáď táto poviedka aspoň jeden tento znak.
No a, tak sú v tom city, emócie ale to ešte neznamená, že je to telenovela. Ak by toto bola telenovela, tak by som na ňu zírala rovnako pravidelne ako Mrs. Sheppard.
Moony kašli na negatívnu kritiku. Ja tvrdím špica, len tak ďalej.

měl sem to čekat, tahle povídka je červená knihovna, i pohlaví komentátorů to naznačuje

Děkuji, Zizi, Fazulina i Mrs. Sheppard, však mě to nevadí, (ale ráda se trošku přu) každý máme hold jiný názor, jen je tu jedna věc a nevím jak vy, ale myslím, že se sem hodí uvést definici sci-fi… a tímto už odmítám tuhle situaci řešit .

Sloan Luther: Sci-fi povídka a nebo kniha, je vlastně o citech a nebo problémech postavy, postava se je snaží vyřešit a taková výplň v pozadí je nová technika a vymoženosti...pokud nevěříš, Sloan Luther, přečti si Dveře do léta a nebo Šestou kolonu od Heinleina a nebo taky jakoukoliv knihu od něho. Pokud i tohle nazveš červená knihovna, pak tedy chápu...

Happy end! a moc hezký. Přijde mi,že zase popisuješ věci z jiného pohledu a to pro mě dělá tu povídku originální. Líbí se mi tvůj styl psaní a už se těším na další povídku

jj...musel jsem zatlačit slzičku

Všem se velice omluvám, škola začala tlačit, ale snad najdu čas na dopsání a dám sem poslední část, závěrečnou a méně zajímavou...prozradím jen, že se vyřeší situace mezi Lornem a Danielou .

Sloan Luther: Inak na druhej strane nemyslíš, že keby boli sci-fi poviedky len o bojových scénach a lodiach a proste technológií, tak by sa to možno blbo čitateľom predstavovalo. Ja viem, mnohí z nás by s tým problém nemali ale predsa by to bolo úplne o niečom inom ako seriál kde ti množstvo vecí ukážu. A čítať z čoho sa skladá nejaké to antické zariadenie a ten popis aby si ho čitatelia mohli dostatočne predstaviť by ma asi po 6 stránkach prestal baviť. Ak budem chcieť čítať len o technických bláboloc,h tak si otvorím encyklopédiu vedy a techniky a nebudem čítať sci-fi. Nie?
A to, že si musel zatlačiť slzičku len dokazuje, že aj ty si človek a nie android - máš u mňa + za to, že si sa priznal.
Toto nie je provokačný príspevok, ja len konštatujem

čože? telenovela? čože?? červená knihovna?? tak tu neikto čítal malo poviedok, lebo tot ani náhodou nespadá do žiadnej kategorie, teda podla mojho

Som rada, že sa to vyvíja takto, potešila si ma a nerob si starosti a hned ako to budeš mat hod sem aj tu "nezaživnu" konečnu čast . Inač chvalim, chvalim, chvalim

p.s. len taká pripomienka, ak Daniela spadla a zachytila sa o putá/režaze, čo mala na rukách, nemala by mať okrem únavy aj niečo s ramenom? Za prvé, trhnutie pri zachytení a potom aj hodiny vysenia... ale to je len moj názor

Tak a je to tady, nastává konec. Možná by mohl být lepší a nebo jinak zakončený, ale snad je pro vás tenhle konec krásný. Je asi smutný...všichni však víme jaká rizika nese armáda...

Co ještě dodat na konec? Jsem ráda za všechnu kritiku, ať už byla jakákoliv. Vlastně jsem ráda, že to někdo četl .

Leja: Děkuji, děkuji...připomínka o ramenu a nebo rukách se hodila moc jsem na to nepomyslela .

19.kapitola: A dál?
Carson se na McNillovou pěkně naštval, nedodržovala jeho nařízení a už vůbec ho neposlouchala. Trvalo mu pěknou chvíli, než ji ošetřil, naštěstí neutrpěla nějaké vážná zranění. Strhaná kůže na rukou se jí snad spraví a celé paže ji budou nějaký ten měsíc bolet, ale co člověk může čekat po několikahodinovém visení za ruce. Daniela si sama připadla druhý den jako na roztrhání. Sotva ji ráno pustil Carson z ošetřovny, tak po ní neustále někdo něco chtěl. No, ne že by ji Carson pustil dobrovolně, ale Daniela byla k nezadržení a nebrala ne jako odpověď, tak ji po několikahodinovém smlouvání nakonec pustil. (Řekněme si, měl jí plné zuby a tohle byla jediná možnost, jak se jí zbavit.)

První přišel John. Chtěl si s ní promluvit a probrat, co se stalo na planetě a proto ji pozval na snídani někam na terasu. Daniela neodmítla, vlastně byla ráda, že za ní někdo přišel. Jejich rozhovor se protáhnul až do odpoledne. Jestli si někdo myslel, že zůstanou jen u nudného rozhovoru, tak to byl na omylu. Oba dva se pěkně nasmáli, břicha je bolela a navíc v poledne dostali ještě hlad. Po několikátém zakručení břicha se shodli, že udělají nejlépe, když se půjdou pořádně najíst.

Cesta do jídelny často skrývá nebezpečnou část, už jen dostat se k transportu dělalo oběma velké problémy. Každý si řekne že na tom nic není, dostat se přes pár chodeb do nějaké místnosti, ale právě u tady tohoto tvrzení selhává všechno. Daniela se sotva držela na nohou a John na tom nebyl o nic lépe. Oba dva se drželi za břicha a něco nesrozumitelně mumlali, pak v pravidelných intervalech zastavovali, aby mohli ulevit smíchu.

Po zcela náročné cestě a jedné naprosto velké a trapné situaci se konečně dostali k transportu. Zde nastala jakási klidná část jejich cesty. Oba dva se částečně uklidnili a na tvářích jim zůstali jen přihlouplé úsměvy.

Daniela měla pocit, jako byla v sedmém nebi. Bylo to už několik let, co se naposledy takhle bavila. Zezačátku byla nervózní, když šla na snídani s Johnem, ale brzo s ním našla společnou notu a ani jeden nebyl k zastavení. Prožila naprosto krásné dopoledne a ke všemu bylo ještě dobré jídlo.

Po obědě byla plná, rozhodla se, že si půjde lehnout do svého pokoje. Neušla ani několik metrů a už ji někdo táhl na druhou stranu. Teyla, pak zase Ronon a dokonce i Rodney…pokaždé, když zamířila do pokoje, tak se náhodou někdo objevil na chodbě a nutně s ní něco musel prodiskutovat. Měla pocit jako by se proti ní všichni spikli.

Plukovník byla už velice unavená a blížila se čtvrtá hodina. Pomalu se plížila po chodbě, šla jako duch a opatrně nakukovala za každý roh. Tolik toužila se dostat do pokoje.
„Danielo, copak to tu provádíte?“ Z ničeho nic někdo promluvil. Daniela nadskočila leknutím. Otočila se.
„Elizabeth?“ zeptala se poněkud zoufale. Daniela neměla daleko k zhroucení, tohle bylo moc. Elizabeth se kouzelně usmála.
„Pojďte, potřebuji si s vámi promluvit,“ řekla klidně doktorka Weirová. McNillová zavřela na chvilku oči a snažila se nabrat ztracený klid.
Jakmile Danielu Elizabeth propustila, tak si to namířila do jídelny. Rozhodla se, že se v žádném případě nevrátí na pokoj. Nechtěla riskovat, že by někoho potkala, dala přednost klidu, teda pokud se jídelna dala nazvat klidnou.

Blížila se pátá hodina, jídelna byla skoro prázdná, jen u jednoho stolu seděla žena. Hlavu měla podepřenou rukou, oči měla zavřené a spokojeně oddechovala. Před ní se na stole nacházel obrazec z párátek. Kdokoliv kolem prošel, si ho prohlédl a se smíchem odcházel. Daniela konečně odpočívala.

V pět hodin se do jídelny vřítil major Lorne. Rozhlédl se, a jakmile spatřil to co hledal, tak k tomu zamířil. Opatrně si Danielu prohlédl. Spala. Během chvilky se rozhodnul. Stoupnul si těsně za ni a polohlasem ji zařval do ucha.
„Budíííček!“ Lorne rychle uskočil, mohl za to taky jednu schytat. Daniela se leknutím probudila a skoro spadla ze židle.

Lorne měl co dělat, aby se nerozesmál a všechno urovnal. Na konec se Daniela uklidnila a sedla si na židli.
„Copak můžu pro vás udělat, majore?“ zeptala se poněkud nevrle.
„No, nějaké nápady bych měl…“ Usmál se neohroženě major, „ale jsem tu z jiného důvodu.“ Mrkl na ni Lorne.
„Přišel jste si taky promluvit?“ zavrčela McNillová. Lorne se zářivě usmál.
„Musím vám něco ukázat,“ zašeptal tajemně. Daniela se zatvářila překvapeně, ale nedala se do pohybu. Pořád se na něj zlobila, kvůli tomu jak ji probudil. Major se rozhlédl po jídelně a když zjistil, že tam nikdo není, tak se naklonil k Daniele. Skoro se dotýkal jejich rtů.
„Pojď!“ šeptal a chytnul ji za ruku. Daniela měla zavřené oči. Za tohle by ho nejraději uškrtila. On věděl jak ji donutit, aby mu odpustila cokoliv a šla s ním kamkoliv. Nakonec otevřela oči a odstrčila ho.
„Tak kam máme namířeno?“ zavrčela, ale poněkud bez efektu. Lorne se jen tajemně usmál, dosáhl čeho chtěl, a odněkud z kapsy vytáhl četnou pásku na oči.

Ne, nevěřila mu, ani trochu. Prvně jí Lorne zavázal oči, a pak ji vedl chodbami. Daniela začínala mít obavy, vůbec netušila kam ji vede a tak neustále zdržovala. Lorne ji držel za obě ruce a strkal ji chodbou před sebou. McNillová se ho snažila všemožně zpomalit, ale majorovi došla brzo trpělivost a přehodil si ji přes rameno. Daniela jen vypískla.
„Tohle, už nevyžehlíš!“ Praštila ho lehce do zad. Lorne se zamyslel.
„Myslím, že jo!“ Zasmál se.
„Pusť mě!“ zažebrala Daniela, ale věděla, že je to marné.

Plukovník slyšela, jak major otvírá dveře a vstupuje do nějaké místnosti. Opatrně ji postavil na zem.
„Můžu si konečně sundat tu věc?“ zeptala se. Nikdo ji však neodpověděl. Rychle se strhla pásku z hlavy. Všude byla tma.
„Lorne?“ zavolala do ticha, ale nikdo ji neodpovídal. Rozhodla se jít rozsvítit světla. Otočila se, vydala se poslepu ke dveřím. Něco se za ní pohnulo. Prudce se otočila a pak se všechno odehrálo tak rychle.

Prudká světla ji oslepila, rychle zavřela oči. Několik rukou ji chytlo. Rychle je setřásla a otevřela oči. Zůstala zírat, byla u sebe v pokoji, tedy pokud se to tak dalo nazvat. Celý pokoj byl přeskládán a vyzdoben, na několika krabicích a stoličkách seděli lidé. Všichni měli na hlavách nějaké podivné ozdoby, v rukou drželi skleničky a usmívali se. Nad vchodem vysel transparent s nápisem: ,Všechno nej!´

Bylo několik lidí, ne moc a ani ne málo. Daniela nebyla schopná slova. Úplně zapomněla na nějaké narozeniny. Stála uprostřed místnosti a koukala na všechny kolem. Odněkud se vynořil Lorne a podával ji sklenku. Daniela ji přijala.
„Nevím co říct.“ Vykoktala pochvičce ze sebe. V očích se jí leskly slzy.
„Děkuji,“ podívala se na skleničku, a pak se podivně usmála, „tak na co si připijeme?“ zeptala se.

Kolem třetí hodiny ranní se vytratili skoro všichni. John odnesl Elizabeth do jejího pokoje. Teyla odešla s Rononem a stačili se jen rozloučit. Zelenka, Carson a Rodny se vypařili, jakmile zjistili, že tam skoro nikdo není. Nakonec zůstaly v místnosti je Lorne a Daniela.

Lorne si přisedl k Daniele. Ta si ho změřila pohledem. Major se usmál.
„To nevyžehlíš,“ zasmála se Daniela a než stačila cokoliv dalšího říci, tak ji major podal nějaký balíček. McNillová chviličku váhala, ale pak ji zvědavost nedala. Začala balíček opatrně rozbalovat. Lorne ji se zájmem sledoval, vypadla nádherně, když rozbalovala dárky a v očích ji přitom hrály podivné plamínky.
Daniela se konečně dostala dovnitř pečlivě zabaleného dárku. Opatrně vyndala tu věc a prohlédla si ji. V rukou držela malého plyšového medvídka. Usmála se a podívala se na majora.
„Máte pro tohle nějaké vysvětlení, majore?“ zeptala se ho se zájmem.
„Ne…Možná…“ Zatvářil se velice nevyzpytatelně.

Opatrně ji políbil. Věděl, že je to možná naposledy. Objal ji kolem ramen a přitiskl ji k sobě. Celí svět se s Danielou zatočil, myslela si, že omdlí. Na chvilku mohli zapomenou na to, že jsou major a plukovník. Mohli být alespoň pět minut spolu, bez přetvářek a žádné pravidlo jim to nemohlo zakázat. Rukou mu vjela do vlasů. On ji k sobě přitiskl ještě víc.

Najednou všechno skončilo, oba dva si pohlédli do očí. Nepotřebovali slova, rozuměli si bez nich. Daniela na sucho polkla.
„Musí to skončit…“ zašeptala. Cítila, že by za tohle měla dostat pořádně namláceno, ale rozehráli nebezpečnou hru a ona věděla, jak takováhle hra končí.
„Já vím.“ Přerušil ji Lorne.
„Richarde, já…přála bych si…“ Podívala se jiným směrem, už se mu nedokázala dívat do očí.
„Já vím.“ Obrátil si Danielu obličejem k sobě.
„Danielo, vím, že se pohybujeme na tenké hraně, ale prostě si nemůžu pomoct…“ Šibalsky se usmál, pak ji znovu políbil, ale tentokrát na čelo a objal ji.

O deset minut později se Lorne vracel do své ubikace. Poprvé litoval, že se dal k armádě. Usmál se pro sebe.
„Všechno co se mezi námi stalo, bude to naše malé tajemství…co ty na to?“ Lorne zavřel na chvíli oči a vybavil se mu Danielin úsměv.
„Ať už to dopadne jakkoliv, jsem ráda, že jsi tu…“

Konec

Krásne Mooony. Škoda, že im to nevyšlo - hlúpa armáda a jej pravidlá . Ale bola to krásna poviedka a konečne niekto spomenul takú tú maličkosť, čo v seriáli nikdy nebolo (keď nepočítam tie Vianoce v SG-1 - unending) - oslava narodením alebo čohokoľvek.

Mooony, ďakujem ti za spríjemnenie letných dní

rovnako ďakujem za peknú poviedku , keď si na začiatku písala, o rizikách, čo nesie armáda, prevé čo ma napadlo "Bože, sotva ju (ich) zachránila, nechytá sa niekoho odrovnať, však nie?" Som rada, že si to nespravila. Takto sú tu síce predpisy a nariadenia... ale predsa všetci vieme, že sú tu od toho, aby sa porušovali

Děkuji , taky si říkám: ´škoda, že jim to nevyšlo´. Doufám, že jim to oběma někdy v budoucnu vynahradím. Možná není Daniela super postava a je velice zvláštní, ale za ten čas, co píšu povídku, jsem si ji oblíbila, takže možná bude nějaké pokračování .
Rozhodně jsem drobný rebel a pravidla moc nedodržuji, pokud není potřeba...a zastávám názor, že zakázané ovoce nejvíce chutná .
Jinak ještě jednou děkuji...

nějak mi tu chybí vyjádření někoho z pánů asi proto, že to nečetli

Sloan Luther:Tak někomu z pánů řekni ať si to přečte . Já jich tu moc neznám a nechce se mi do toho někoho nutit . (Možná, že si to pánská polulace přečetla, ale nevijadřovala se:). )

Ale ano i panska populace umi citat a tuto povidku bych zaradil mezi ty velmi povedene a myslim ani scenaristi by se nemuseli stydet kdyby toto napsali a natocily podle toho dil proste moc moc pekne jen tak dal Moony

Tak jsem se konečně dostala k tomu, abych si přečetla tvoji povídku Mooony. Musím říct, že mě zaujala, rozhodně máš básnické střevo. Ale neodpustím si kritiku: Daniela má podle mě charakteristiky něčeho, čemu odborníci na literaturu říkají Mary Sue. Ze začátku z ní je skoro superžena, zneuznaná všemi ostatními, pak se dozvíme o extrémně těžké minulosti, nakonec se do ní všichni zamilují...je to přehnané a těžko uvěřitelné...chtělo by to trošku "osekat hrany" - ubrat na extrémnosti. Jinak zápletka byla moc pěkná a už se těším na další příběhy.

to je jako kdybys kritizovala SG1 kdyz po kazde v nejakem jinem SG tymu prisly bud o clena nebo vsem se neco stalo a jeno v SG1 furt vsechno klapalo(i ten Daniel se vratil )

neber to tak ze stebou nesouhlasim samozrejmne mozna je Daniela trochu vic super ale nerekl bych ze je to az neunosne a verme nebo ne na svete muzou zit lide s podobnym osudem jako ona


btw proc to sem vubec pisu Moony uz davno rozesila dalsi povidku s nazvem "Za šedou oponou" tak staci zadat do vyhledavani ci mrknout rovnou do povidek

Tak jsem doufala, že už se konečně dostanu až na konec povídky, ale ještě pořád ne. Ale už mi to prostě nedá, abych sem nenapsala svoje postřehy. Ačkoli mě zajímá, jak to dopadne, nějak se mi už prostě chce spát a nemůžu se soustředit.
Zpočátku budu trošku ošklivá, ale nemyslím to rozhodně zle. Máš tam obrovské množství pravopisných chyb. Jsem zatím někde u desáté části (takže už přinejmenším v polovině). Pokud, jak píšeš, máš korektora, vyhoď ho a popros někoho jiného Taky mi nějak nesedí to skloňování jména Lorne. já vím, ono je to se skloňováním cizích jmen těžké. Ale tvary typu Lorneho, Lornemu apod. ve mě vyvolávají třesavku. Taky mi občas nesedly reakce. To, jak Lorne vybíhá za Danielou do bouřky...ano, Lorne by to udělal, ale po poradě s Sheppardem a ten by rozhodně šel s ním. Taky mi přijde divné, jak se tam na Danielu všichni ošklíbají. Minimálně Sheppard je ten typ, který by stál za ní v tom, jak říká, že se jí na těch lidech něco nezdá a myslím, že Ronon by se taky neošklíbal. U Teyly by mě to nepřekvapilo, ta je prdlá a Rodney nemá rád vojáky, ale ostatní si myslím, že by stáli za ní (nejen Lorne). A taky mi někdy přijde, že je Daniela vykreslená jako ta chuděra, co jí všichni ubližují.A nakonec sloh - ačkoli je příběh vynikající, styl mi přijde takový uspěchaný. Jako by ti myšlenky v hlavě skákaly rychle a tys je nestačila zapisovat. Nespěchej, hraj si se slovíčky (to je další věc, často se opakují slova - zejména být - pozor na to), upřednostňuj kvalitu před kvantitou.
A teď to hezčí. Co se mi líbilo. No v podstatě všechno ostatní. Zejména zmáčený Lorne - na to se dá napsat jen jedno velké Aaaaaach Taky oceňuji, že už konečně je Lorne hrdinou, zaslouží si to. Příběh má krásnou atmosféru a je velice napínavý. Určitě to dočtu již brzy To jiskření mezi Danielou a Lornem ve mě vyvolává žárlivost, ale oceňuji, jak je napsané. Oceňuji nápad celé povídky. Ocenila bych i rychlost, pokud by však nebyla na úkor kvality, jak už jsem se zmínila o odstavec výš.
No, pokud se tímhle sáhodlouhým příspěvkem prokoušeš až sem, tak najdeš sdělení do budoucna...Piš dál. Musíme bojovat za Lorna jako hrdinu. Já už taky tvořím další jeho hrdinský čin.

Jsem ráda za tvou kritiku . Vím, že je tam strašné množství chyb (upřímně se za to i stydím). On je problém s korektorem, že se začte a pak neopravuje . Já si ho zpacifikuji . Se skloňováním jména Lorne se moc omlouvám, nějak mi to ... no řekněme si, není to moje parketa.
Vím, že v té povídce je všechno uspěchané a slova neustále opakují. Avšak mám jednu výmluvu , je to má úplně prví povídka a jen tak mezi námi nepovažuji za nejlepší výtvor.
Lorne jako hrdina by si to konečně zasloužil. Dělají z něj v některých dílech tak trochu ouško. Rozhodně by neuškodilo, kdyby ho nechali zmoknout. A určitě se už těším na další tvoji povídku . Taky už mám něco rozepsané .

Tak jsem to dočetla. Musím přiznat, že ten začátek se mi líbil víc. Konec mi přišel zmatečný a i těch promočených fešáků nám nějak ubylo. Navíc žárlím. Hrozně. Tak nějak jsem doufala, že zůstane jen u toho jiskření
Líbil se mi popis citů. Bylo to realistické. I popis těch vzpomínek byl správně chaotický.
Jenže příběh mi přišel takový ukousnutý. Do teď jsem nepochopila, v čem jim vlastně ti Atlanťané pomohli.
Taky mi nesedlo, jak tam najednou Danielu všichni měli rádi. Tu oslavu bych pochopila, ale to, jak pro ní všichni truchlili, to mi přišlo moc.
Ale oceňuji, že jsi dokázala Lorna polidštit. V seriálu nám ho ukazují pořád jako trubce, který pokazí, co může. Případně z něj dělají omračovací terč. (Ano, narážím na dnešní epizodu Atlantis). To je pro mě velké plus téhle povídky. Vivat Lorne

Děkuji, tvého názoru si cením. Příběh se mě samotné zdá uspěchaný a no...divný. Prostě jsem se jednoho dne naštvala, že v SGA je málo Lorna a musela jsem si ho tam dosadit. A s tím omračováním mě taky dost švou. Vážně už je to trapné a ...no my všichni víme. Zachvíli to bude: "Lorne! Kde je? Potřebujeme si něco odzkoušet!" A nebo jiná varianta: "Vyhlašuji novou hru: ,Omračte si majora Lorna!´" Ale teď už jsem .