Hranice - dokončeno

Mno, myslím, že je to skvělé. Sice jsem si to musela přešíst pozorně podruhé, neboť mi tak nějak unikla dějová linie, ale to bude mým rychlým a nepozorným čtením. Líbí se mi to. Ta vsuvka do minulosti mi udělala radost, aspoň něco málo o Sheppardovi:-). Ale nejvíc se mi asi líbí ta myšlenka města s vlasní vůlí. Jsem zvědavá, co sis na nás Josiko vymyslela:-).

Klenotkla a Josika trápí Rodneyho, my s Mrs. Sheppard Shepparda. Měly bychom zase něco vymyslet, jinak bude Rodeny v přesile:-)))).

Ne, vážně, povídka je super.

Tak to je velice zajímavě se rozjíždějící povídka Chudák Rodney, jsem zvědavá jak to zase odnese a už se moc těším na pokračování

A to trápení Rodneyho máme společné V angličtině je pro to název Rodney whump

A už konečmě vím, co to slovíčko whump znamená. Já to v žádným slovníku nemohla najít

Tak jsem se konečně dostala k tomu, abych si přečetla třetí kapitolu . Musím uznat, že byla velice dobrá. Nepřestanu obdivovat tu tvou originalitu psaní, ta stylistika je prostě úchvatná . Přiznám se, že jsem se trochu ztratila v ději, ale pak jsem se zase našla. Teď jsem hlavně hodně zvědavá, co si na chudáka Rodneyho připravila Atlantis... už to vidím jak si mne ruce... eh, žádné nemá, ale berme to metaforicky... muhaha .

Tak jsem si vysomrovala komentáře (děkuju, děkuju, děkuju, já už byla celá nervózní, že jsem udělala nějakou zásadní botu) a okamžitě jsem se zamotala v ději další kapitoly. Asi si budu muset nakreslit schémátko

Mrs., tohle ti přijde osobnější? Hm... a jo, asi i je. Slibuju, že John bude v další kapitole.

Klenotko, díky. Na trápení Rodneyho je speciální výraz? Já musím začít číst i nějaký anglický fórum. No... popravdě jen doufám, že mě nezabiješ, až si přečteš konec.

Fazulina, ba ne, to bude nějakou mojí chybou. Pokusím se to nějak zpřehlednit. Vsuvka do minulosti mě taky strašně bavila. Měla jsem ji napsanou už dost dlouho a furt jsem nevěděla, kam ji nacpat.
S tím oživlým městem - ono není zas tak originální. Pokud vím, je docela dlouhá řada anglických fanfiction, kde má Atlantis vlastní vůli. Ale na svou obranu musím poznamenat, že já jsem to vzala za trochu jiný konec (respektive za konec, který jsem ještě nečetla, stopro někde existuje).
A já je nejraději trápím oba

Anijsho, dík!

Pet Holly, další ztracená. Vážně si budu muset dát pozor. Má stylistika děkuje za pochvalu (doufám, že teď nezpychne a bude se mnou ještě spolupracovat)


Úprava: Vzhledem k tomu, že jsem tu ohavnou věc, kterou z nedostatku jiných termínů nazývám čtvrtou kapitolou, přečetla už asi milionkrát, několikrát jsem ji přepsala a začala ji velice upřímně nenávidět, domnívám se, že v zájmu zachování mého duševního zdraví je třeba ji zveřejnit. Jsem si skoro jistá, že je tam někde nějaká strašná logická bota, ale asi budu muset doufat, že si jí nevšimnete.
Dále si uvědomuji, že zlý a ohavný plukovník Sheppard je jednak poněkud přehnaný a druhak klišé, ale já jsem v zásadě pacifistka takže nemám ráda zelené mozky a navíc jsem si chtěla napsat nějakou vážně otravnou postavu.

Kapitola čtvrtá – Hranice pravděpodobnosti

V průběhu letu si seřadil možné katastrofické scénáře podle jejich pravděpodobnosti. Samozřejmě ten jediný skutečný byl absolutně nepravděpodobný. Absolutně. Ne velice, ne extrémně. Ani nebyl na seznamu. Rodneyho to moc nepřekvapilo. Teď stál před jakýmsi plukovníkem, jehož jméno si kupodivu navzdory své nejlepší snaze dokázal zapamatovat, a pokoušel se mu vysvětlit, co se vlastně stalo.
„Takže vy mi tu říkáte,“ plukovník zabubnoval prsty na desku stolu a přesunul si jazykem žvanec žvýkačky pod druhou tvář (Rodney měl chuť na místě ho zabít), „že se celé město nějak zpomalilo a naši zprávu prostě nestihli dostat.“
Dobře, Rodney se zhluboka nadechnul, tohle byl pokrok. Plukovník Idiot skutečně pochopil alespoň desetinu z toho, co mu řekl. Unaveně přikývnul.
„Ano, spojení s bránou se nepodařilo navázat, protože čas se pohyboval – respektive stále se pohybuje – okolo jejich brány jinou rychlostí. To prakticky vylučuje vytvoření stabilní červí díry, takže...,“ zmlkl, když si uvědomil, že plukovník ho vůbec neposlouchá. Měřil si ho podezřívavým pohledem.
„Hm...,“ zafuněl plukovník, „doktore, ve vašich záznamech je cosi o psychickém zhroucení. Nerad bych se dostal do potíží kvůli tomu, že vám šplouchá na maják.“
Pokusil se na něj žoviálně mrknout. Rodney obrátil oči v sloup a trpělivost mu definitivně došla.
„Plukovníku Shepparde,“ vážně se jmenoval Sheppard. James Sheppard. Ironie, ne? „Pokud jste přesvědčen, že se mému úsudku nedá věřit, je zřejmě zbytečné, abychom se spolu dále bavili.“
Znělo to klidně a vyrovnaně. Tohle se naučil od Elizabeth. I když obličej, který nasadil, popravdě řečeno patřil Sheppardovi. Tomu pravému Sheppardovi.
„Dobře, McKayi,“ přistihl se, že sleduje hodinky a počítá mezery, které plukovník dělá mezi slovy. 1,7 sekundy mezi „dobře“ a McKayi“. A to tahle ještě byla krátká, „řekněme tedy, že máte pravdu. Co bych s tím asi tak já měl dělat?“
Samozřejmě, že nic, ty idiote! Já jsem tu ten, co zachraňuje situaci na poslední chvíli. I když je pravda, že tentokrát bude ta poslední chvíle zatraceně dlouhá.
„Co takhle důvěřovat vědeckému oddělení a nechat nás dělat naši práci?“
Tohle už byla Rodneyovská odpověď. SGC možná poslalo plukovníka Idiota, ale vědecký tým byl překvapivě schopný.
„Hm...,“ další zafunění, „za dvě hodiny mi podáte hlášení.“
Rodney jenom kývl. Neměl sílu pronést jedinou další větu. A navíc měl na práci lepší věci.

Překvapivě dvě hodiny stačily. I když to, co Rodney hodlal podat, nebylo hlášení. Spíš seznam požadavků. Nebo možná – s přivřenýma očima – seznam kroků nutných k záchraně Atlantis. Nehodlal o nich diskutovat. Byl si jimi absolutně jistý.
„Za prvé – musíme se přesunout na vzdálenost osmnácti mil,“ na okamžik se zarazil, „to je zhruba šestnáct námořních,“ koneckonců, mluvil s mariňákem, „každopádně někde na deseti mílích začíná...,“ do háje, za ty tři roky spolupráce s relativně inteligentními lidmi jeho idiot-friendly slovní zásoba strašně degradovala , „řekněme, že je tam hranice zlomu oblastí, ve kterých běží čas různým tempem,“ v duchu zaúpěl, nejen, že tohle vůbec nebyla pravda, ale navíc to pořád asi bylo na plukovníka moc složité, „ještě jinak. Prostě to berte tak, že se přiblížíme na méně než deset mil a nastane veliké, opravdu moc veliké bum.“
Byl se sebou poměrně spokojen, tohle by mohl pochopit i zelený mozek.
„Dobře,“ usmál (opravdu, usmál!) se plukovník, „ale proč tedy zrovna osmnáct mil?“
Rodney se obrnil prakticky nekonečnou trpělivostí. Trpělivostí, která porušovala několik fyzikálních zákonů.
„Protože, pane plukovníku, toto je optimální vzdálenost, ze které je možno uskutečnit náš plán a zároveň neohrozit loď. Řekněme to tak, že jsem do plánu prostě zakomponoval jisté bezpečnostní pojistky.“
„Podívejte doktore,“ plukovník se nahnul dopředu a položil si lokty na stůl, „já jsem četl celou vaši složku. Chápu, že někomu jako vy mohlo snadno na Atlantis přeskočit. Věřte mi, chápu to,“ panebože, jen ne blahosklonnost (ne že by plukovník Idiot mohl to slovo znát), „ale mojí povinností je chránit jak posádku tak členy expedice. Vím, že vaše pocity vůči městu jsou poněkud... nepřátelské. Jste si jist, že neovlivňují váš úsudek?“
Rodney zalapal po dechu. Jak si jen mohl dovolit... Rodney by nikdy... Nikdy... Jak mohl... Jen na plukovníka zíral a přál si, aby tu místo něj byl skutečný Sheppard. Nebo Elizabeth. Ty by nikdy ani v nehorší možné situaci nenapadlo... Johna to napadlo, zašeptal tenký hlásek vzadu v hlavě, John si myslel, že bys nebyl ochotný udělat to, co on. Nebyl, vyštěkl Rodney na vlastní myšlenky, ale jen proto, že to, co dělá on, je pitomost.
„Plukovníku,“ zhluboka se nadechl a polkl všechnu důstojnost, která mu ještě zbývala, „mám tady minimálně pět členů vědeckého týmu, kteří jsou schopni vám moje závěry potvrdit.“
„Jistě,“ plukovník kývl a Rodneymu najednou prolétla hlavou myšlenka, že ten idiot možná není až tak velký idiot, „pokud bych nevěřil i jim, byl bych stejně paranoidní jako vy, ne?“

Nakonec všechno dopadlo trochu jinak. Samozřejmě původní Rodneyho plán byl dobrý, jenomže (jako obvykle) ho bylo třeba flexibilně upravit (repektive absolutně překopat a pokud možno v tu nejhorší možnou chvíli). Pro tuhle situaci určitě existovala nějaká Příručka. Něco jako Manuál 3.11.56 pro zvládání krizových situací oddíl 19.a – Spolubojovník v bezprostředním ohrožení života. Až na to, že armádní manuál by asi nepoužil slovo spolubojovník. Každopádně v ohrožení života byl (jako obvykle) John a Rodney byl (jako obvykle) jediný, kdo mu mohl pomoci.
Atlantis obklopovalo pole zakřivující čas. Hranice mezi světem venku a uvnitř byla poměrně ostrá. Dala se dokonce rozpoznat pouhým okem. Mořské vlny uvnitř takřka zkameněly. Mraky se zlámaly do podivných, až surrealistických, tvarů. A z Atlantis se k ní samozřejmě blížil puddle jumper. Rodney se nepotřeboval ptát, kdo je uvnitř. Byla to zatraceně sebevražedná mise, takže připadal v úvahu jediný kandidát.
Puddle jumper se pohyboval velice pomalu dokonce i na poměry času uvnitř. Do celé věci měl očividně co mluvit i Zelenka, protože ten musel vědět, že štíty antického letadélka se nedokážou vyrovnat s náporem časového zlomu. Byla potřeba rekalibrace a hlavně zdroj energie, který v puddle jumperu prostě nebyl. Uplynulých pár hodin strávil Rodney a jeho pět podřízených počítáním. Od ztráty spojení mohlo na Atlantis uběhnout sotva devět hodin. To na potřebné úpravy nestačilo ani čirou náhodou. Radek musel odhadnout kolik času bude zhruba Rodney potřebovat, aby vymyslel a uskutečnil správné řešení. Soudě podle aktuální rychlosti puddle jumperu mu dal čtrnáct hodin.

Technicky vzato byla noc, když John konečně dosáhl bariéry. Od tmavě hnědých mraků se odrážel měsíc a Rodneyho zcela bez souvislosti s aktuální situací napadlo, že tmavohnědá je naprosto nesmyslná barva pro mraky. Plukovník Idiot stál za jeho zády a nesnesitelně mu lezl na nervy. Poznámku „snad byste si měl jít chvilku zdřímnout, doktore,“ Rodney samozřejmě ignoroval. Nehodlal si jít zdřímnout. Hodlal se předávkovat kofeinem a doufat, že mu to přinese štěstí jako už tisíckrát předtím. Samozřejmě byla pravda, že tu byl k ničemu. Všechny věci, které mohl udělat, už udělal a pak ještě desekrát překontroloval. V Radkově odhadu situace byla i časová rezerva. Rodney se ho za to chystal příšerně seřvat, až bude zase všechno v pořádku. Jestli bude. Zatraceně. Nedokázal se udržet a neustále musel procházet své vlastní výpočty. Žádná chyba v nich nebyla. Nebo o ní nevěděl.
Jeden z mraků za tu dobu stačil přeletět až k Atlantis. Asi tam pršelo, protože z mraku se k zemi velice pomaličku spuštěla šedavá opona.

Puddle jumper proletěl. Sonda pracovala tak jak měla a prorazila mu cestu bariérou. A John byl samozřejmě v pořádku. Aspoň pokud se dalo věřit jeho hlasu ve vysílačce. Stejně teď ale Rodney nervózně postával v hangáru, protože se potřeboval přesvědčit na vlastní oči. Hodlal to maskovat za touhu po nejnovějších zprávách.
Když konečně puddle jumper přistál a John z něj vylezl očividně v jednom kuse, Rodneymu se mu ulevilo. A taky se roztřásl. Tohle byl přesně ten moment, kdy si mohl dovolit krátký panický záchvat. Hodně krátký a pokud možno nenápadný, protože tuhle satisfakci rozhodně nehodlal plukovníku Idiotovi poskytnout. Jen trocha zrychleného dýchání a možná nějaké to poklepávání nohou. Rozhodně pár škodolibých poznámek.
„Ahoj, Rodney,“ zamával na něj podplukovník jako by se vůbec nic nestalo.
„Mohl bys mi vysvětlit,“ vyjel na něj Rodney bez pozdravu, „jak jste si sakra s Radkem představovali, že tohle přežiješ? Doufám, že ti dochází, že kdybych tu nebyl, byl by z tebe teď jenom...“
„Taky tě rád vidím,“ ušklíbl se Sheppard, „a věděli jsme, že tu budeš.“
„Kristepane, jak jste to mohli vědět? Na Zemi se mohlo stát prakticky cokoli, vůbec jsem nemusel být v dosahu SGC, plukovník Idiot mě nemusel vzít na loď, nemuselo mi dojít k čemu se chystáte...“
„Únosná míra rizika, Rodney. Navíc nejsi jediný, kdo s s tímhle dokáže poradit,“ pokrčil Sheppard rameny, „a plukovník Idi... Sheppard, jak vidím, stojí za tebou.“
Rodney ztěžka polkl. Takže na seznam definitivně přibyl další zelený mozek, co ho bude nenávidět.
„Podplukovníku Shepparde.“
„Plukovníku,“ John předpisově zasalutoval, což bylo gesto, které u něj vždycky vypadalo trochu nepatřičně.
„Pohov. Pojďte se mnou, chci slyšet vaše hlášení,“ šel rovnou k věci. Alespoň že priority měl srovnané. Napřed hlášení a teprve pak vraždění nevinných vědců, kteří pouze vyslovili svůj názor.
„Plukovníku,“ John zase zasalutoval, ale neudělal ani krok, „doktor McKay by měl být mému hlášení přítomen, pane.“
„Proč?“
„Vědecký problém, pane.“
„Není třeba,“ odmítl ho plukovník rázně a Rodney na něj málem začal ječet. Jak se proboha tohle mohlo stát velitelem kosmické lodi? Kristepane!
Zastavil ho Johnův výhrůžný pohled a nepatrné zavrtění hlavou. Dobře, nebudeme dráždit plukovníka Idiota. Zhluboka se nadechnul. Zase. Dnes pravděpodobně vyčerpal zásoby trpělivosti na sto let dopředu.
„Budu v laboratoři.“
„To bych vám doporučoval,“ kývl plukovník, „a vy pojďte, už tu tlacháme dost dlouho.“
„Ano, pane,“ odpověděl mu John s pohledem upřeným někam zhruba tři metry za jeho rameno. Rodney ani raději nezkoušel myslet na to, jak moc ho tahle známka loajality potěšila.

Pseudoporada s plukovníkem Idiotem se neskutečně vlekla. Rodney si samozřejmě v laboratoři našel práci. Lodní senzory bez ustání monitorovaly Atlantis a někdo musel údaje vyhodnocovat. Jistě, seriózní práce. Ne, že by na to neměl lidi. Poslal je spát. Potřebovali to. A on taky. Jenomže on si - na rozdíl od nich - spánek dovolit nemohl.
Beztak monitorům věnoval jen zlomek pozornosti. Zřejmě by si všiml, kdyby Atlantis vybuchla, ale zbytek mysli mu zabírala za a) tvorba plánu, jak zabít plukovníka Idiota (pokud možno pomalu a bolestivě), b) otázka, co se sakra na Atlantis stalo. Existovalo příliš mnoho proměnných, které nechápal. Proč poslali Shepparda? V okamžiku, kdy je zaregistrovali, mohli vyslat zprávu. Nejen že by byla rychlejší, ale hlavně by tím nikoho neohrozili. Samozřejmě, že pan podplukovník „lidská oběť za blaho vesmíru“ určitě nadskakoval radostí, že může dělat něco nebezpečného, ale Sam měla mít rozum.
Město se pořád poklidně vznášelo na hladině oceánu a nejevilo žádné známky nepřátelství. Rodney skoro litoval, že se kdy naučil dívat věcem pod povrch. A docela určitě litoval, že kdy vůbec slyšel slovo paranoia.
Dveře laboratoře se otevřely přesně v okamžiku, kdy si říkal, že tohle vážně dál nesnese už ani sekundu (i když popravdě, říkal si to zhruba deset minut).
„Tak doktore,“ plukovník Idiot se žoviálně usmíval a Rodney prvně zalitoval, že Kolya už nežije, protože tyhle dva by milerád seznámil, „zdá se, že jsme vážně na vědeckém písečku. Podplukovník má svolení seznámit vás se situací. Doufám, že nám pak rychle uplácáte nějaké řešení. Kyblíčků a lopatiček tu máte dost,“ uchechtl se přiblble.
Rodney se definitivně rozhodl, že Idiot je slabé slovo.
„Je to Idiot,“ konstatoval John, když za plukovníkem zapadly dveře.
„Díky za informaci,“ ušklíbl se Rodney, „můžeš mi konečně říct, co se vlastně stalo?“
John se bezostyšně posadil na laboratorní stůl a hodil si nohu přes nohu. Pokoušel se vypadat uvolněně a naprosto bezstarostně. Pravděpodobně by se mu to i povedlo, kdyby si ovšem alespoň občas vzpomněl, že by měl spustit oči z monitorů informujících o stavu Atlantis.
„Zas tak moc ti toho neřeknu,“ začal s pokrčením ramen, „v zásadě se stalo to, že systémem Atlantis se začal šířit virus, který je za určitou dobu schopný prakticky zlikvidovat hlavní počítač. Prakticky těsně po té, co jsme to zjistili, se zapojilo dilatační pole – mimochodem Zelenka ti vzkazuje, že s obvodem D513 jsi to prohrál...“
„Hm...,“ ušklíbl se Rodney. Ten obvod vážně vypadal spíš jako sekundární kontrola hyperprostorových motorů.
„Ne že by tyhle věci sami o sobě nestačily,“ nenechal se přerušit John a Rodneyho zamrazilo, „ale kupodivu máme ještě horší problém. Jde o to, že díky našemu milému viru nemáme přístup vůbec k ničemu.“
„Jak k ničemu?“ Rodneyho nervozita vybuchla v jediné sekundě, „k ničemu jako k primárním systémům, nebo k ničemu jako k jádru systému...“
„K ničemu jako k ničemu, Rodney, vůbec k ničemu. Zelenka prohlásil, že můžeme být rádi, že se otevírají dveře.“
„Panebože,“ vydechl Rodney a v jeho mozku se zase zapnula funkce vytváření katastrofických scénářů. Polkl a položil klíčovou otázku.
„Proč Sam poslala tebe a ne zprávu? Neříkej mi, že si nikdo nevzpomněl na klasickou pozemskou vysílačku.“
„Ne, Rodney,“ zavrtěl John hlavou, „plukovník nezačala vyšilovat a nevěří na oživlou Atlantis.“
Tolik k naději, že se nezbláznil. Zatraceně, kdo dal podplukovníkovi Kirkovi svolení číst myšlenky?
„Oficiální teorie teď zrovna je, že nepřítel ovládá kompletně celou Atlantis. To znamená, že monitoruje veškerou komunikaci včetně rádiového provozu a znáš to, pokud je rádiová komunikace monitorována...“
„... zakazuje se vysílání nekódovaných zpráv. Děsím se dne, kdy se probudím a zjistím, že jsem půl života prožil ve sci-fi seriálu. Tím mi chceš říct, že jsi kódovaná zpráva, podplukovníku?“
„Mimo jiné. Zelenka trval na tom, že ti mám říct, že situace je tak zoufalá, až světlo na konci tunelu bliká jak polární záře. Ale zas tak zoufale se při tom netvářil.“
Výborně, Rodney měl v hlavě absolutně černý tunel. Žádné světlo, žádný nápad.
„Ty víš, co to znamená?“
„Jo,“ kývl podplukovník a věnoval Rodneymu jeden zářivý škodolibý úsměv, „mám teorii.“
Rodney protočil panenky a měl chuť po něm něco hodit. Teď vážně nebyl čas na...
„Mám to,“ lusknul prsty, „aurora borealis. Nebo australis. Každopádně podstatná je Aurora,“ další lusknutí, tentokrát dvojité, „Atlantis má systém virtuální reality stejně jako Aurora. Našli jsme ho, až když jsme věděli, jak to vypadá, a nemáme žádný vstupní...,“ černý tunel se rozzářil jako silvestrovská obloha. Popojel s židlí k třetímu notebooku zprava a spustil podprogram pro detekci odezvy. S trochou štěstí by se aktuální stav vstupu do virtuální reality měl dát zjistit.
„Bude to jen chvilka a pak by...,“ zarazil se. John měl svraštěné obočí a očividně mu něco vrtalo hlavou, „co je?“
„Nic,“ jen potřásl hlavou, „potřebuju si něco ověřit. Zelenka posílá ještě tohle.“
Hodil na stůl svazek papírů popsaných Radkovým klikatým rukopisem. Očividně specifikace viru a aktuální stav počítače. Nicméně tomu se Rodney hodlal věnovat až za chvilku. Teď potřeboval vyjasnit něco jiného.
„Vážně nejsem blázen,“ ohradil se. Už mu to lezlo na nervy. Všechny ty omluvné výrazy. Všechna ta nic. Tohle nebyla situace, kdy by si mohl dovolit přestat věřit vlastní hlavě.
„To jsem neřekl,“ namítl mírně Sheppard.
Ale chtěl jsi, pomyslel si Rodney. Nahlas to nevyslovil. Asi by to bylo dětinské.
John ho chvilku tázavě pozoroval.
„Rodney, jsi v pořádku?“
Rodney pečlivě prošel několik prvních řádků Radkova spisku a rozhodně na sobě nehodlal nechat znát jakékoli emoce.
„Co je?“ zeptal se, když začal být Johnův upřený pohled k nesnesení.
„Ptal jsem se, jestli jsi OK.“
„OK, jsem OK,“ kývl Rodney a ostentativně se otočil k monitoru.
„Vážně?“
Tak dobře, rozhodl se, že bude podplukovníkovi věnovat plnou pozornost. Tolik pozornosti, až mu to bude líto. Prudce se k němu obrátil.
Sheppard měl zvednuté jedno obočí a tvářil se... hm... asi to mělo vypadat zodpovědně.
„Co?“ vyjel na něj, „Jsem v pořádku, dvě ruce, dvě nohy. Všechno tak jak má. Ano, podplukovníku, jsem v pořádku.“
„Na to jsem se neptal.“
„To už si jak plukovník tak podplukovník Sheppard myslí, že jsem blázen? Smím tě upozornit, že pokud jsem blázen, tak nejspíš Atlantis půjde k čertu?“
„Sakra, Rodney,“ John si přivlastnil jednu z laboratorních židlí, „to jsem já, vzpomínáš? Jestli chceš mermomocí být paranoidní, tak mě z toho vynech. Znám tvoje záznamy a ty už tři roky víš, že je znám.“
Rodney si prsty přetřel spánky. Bolela ho hlava. Šíleně ho bolela. Nicméně ani šílená bolest hlavy není příznakem šílenství. Snad.
„Dobře, podívej, já vím, jak to vypadá. Celá ta teorie s nepřátelským virem... nemůžu si pomoct, ale nesedí to“
„Rodney,“ Sheppard po něm vrhnul jeden z těch svých pohledů, „tak mi řekni, co podle tebe sedí.“
Mluví s tebou jako s šílencem, připomněl Rodneymu hlásek vzadu v hlavě.
„Nejsem blázen,“ zaprotestoval znova.
„Do hajzlu, Rodney!“ vybuchl najednou John. „Ne, nejsi blázen. Tečka. Moje město... tvoje město... je v průšvihu. Vím, že ty ho zachráníš, ale do háje, Rodney, řekni mi jak.“
McKay se na něj chvíli díval. Po všech těch měsících, kdy se všechno obrátilo vzhůru nohama a kdy se najednou lidé vůbec nechovali tak, jak by měli, se najednou zdálo, že je zase všechno v pořádku (což byla mimochodem zdaleka nejšílenější myšlenka dnešního dne).
„Dobře,“ nadechl se Sheppard, „na tohle teď vážně není čas, ale omlouvám se. Neměl jsem... sakra ty víš, co jsem neměl, a nebudeme to rozmazávat, jo? Prostě se omlouvám.“
Teď se konečně Rodney mohl usmát.
„Jsem génius,“ prohlásil, „vím, co jsi neměl a... no tak dobře, díky za omluvu. Přijímá se. Ale o to tu nejde. Plukovník Idiot je idiot a moje teorie se mu nebude líbit.“
„To nech na mě,“ ušklíbl se Sheppard, „vyklop to. A konečně si mě proboha s tím idiotem přestaň plést.“
„To to jméno,“ oplatil mu úšklebek McKay, „tak dobře, zkus si alespoň na chvilku, čistě hypoteticky, představit, že moje torie o řídícím jádru Atlantis je správná.“
„Bez problémů,“ kývl Sheppard a opřel si bradu o opěradlo židle.
„Fajn, tak tenhle systém byl – jak zjistil Zelenka – napaden virem. Co už Zelenka nezjistil a co je spíš moje – mimochodem jediná alespoň pravděpodobná – hypotéza, je, že Atlantis se sama pokusila viru bránit. Slyšel jsi někdy o occamově břitvě? Vážně, podplukovníku, tohle je nejjed..“
„Chceš říct, že zpomalila čas v sebeobraně,“ skočil mu John do řeči a zamyšleně se na něj zadíval.
„Co je?“ ohradil se Rodney, „pořád si myslíš, že jsem blázen? Výborně. Jen do toho. Začínám si zvykat, ale až ten virus zničí centrální počítač a tím pádem i celou Atlantis, protože věř mi, že zhroucení dilatačního pole jen tak nepřežije, nechoď si ke mně stěžovat, že se to stalo, protože se to stane...“
„Víš Rodney,“ Johna očividně proud výčitek absolutně nezajímal, „spíš přemýšlím, jestli paranoia náhodu není nakažlivá.“
„Cože?“ Mckay jen zmateně zamrkal.
„Nic,“ Sheppard mávl rukou, „potřebuju si něco ověřit. Podívej, Rodney, slib mi něco.“
„Ne, svojí sbírku DVDček ti neodkážu,“ ušklíbl se Rodney.
John jen protočil panenky.
„Díky, teď mě prosím ber vážně, budeš?“
„Jasně, kývnu ti na to a pak zjistím, že jsi mi zařídil pobyt ve čtyřhvězdičkovém sanatoriu. Díky, ne. Už jsem si to jednou zkusil...“
„Rodney,“ podplukovník jeho jméno vyštěkl skoro jako by to byl rozkaz, „neříkej o tomhle všem ani slovo Sheppardovi. Věř mi, že ten by tě do blázince strčil bez pardonu.“
„Já tady nejsem idiot,“ připomněl mu Rodney.
„Jo, já vím,“ kývl John a tvářil se při tom ale úplně vážně.


To svoje „ověřování“ dokončil John druhý den v poledne. Tou dobou už za sebou měl Rodney zhruba tři sta padesát jedna testů subsystému virtuální reality a dokonce i stihnul pár hodin spánku.
„Poslyš, Rodney,“ začal Sheppard se zadumaným výrazem, „mám takový dojem, že jsem tu tvojí paranoiu vážně chytil.“
„Vítej do klubu,“ zamával mu Rodney zpoza počítače.
„No tak,“ pobídl ho, když se podplukovník očividně nechystal vysvětlit, co ho trápí, „mně to říct můžeš. Nezapomínej, že ještě pořád jsem tu kandidát číslo jedna na polstrovanou celu já. Ne, že bych ji občas neuvítal.“
„Fajn,“ Sheppard svraštil čelo a opřel se o zeď, „věc se má takhle. Pokud je ta tvoje teorie o Atlantis pravda, nesedí tu spousta věcí. Za prvé – proč tě pronásledovala?“
„Žárlí, že mě máš raději než ji?“ ušklíbl se Rodney. Taky neznal odpověď na tuhle otázku. A nebylo to proto, že si ji nepoložil.
„Nefandi si,“ oplatil mu to John, „podívej, jestliže máš pravdu, tak tě chtěla dostat na Zem. Ale proč? Takhle žádná myslící bytost nejedná. Logicky vzato, jsi největší odborník na antickou technologii široko daleko, což znamená, že jsi její nejlepší naděje na přežití. Proč by se tě chtěla zbavit?“
„Odhalil jsem její tajemství?“
„Teď jsi vážně paranoidní.“
Sheppard si Rodneyho měřil tázavým pohledem, jako by snad čekal, že pro něj bude mít odpověď.
„Začalo to zhruba v době, kdy přišla zpráva o tom, že velení přebírá Sam. Třeba si Atlantis myslela, že se o ni dokáže postarat lépe.“
Rodney trochu vyděšeně polkl. Tohle nechtěl říct nahlas. Nechtěl přiznat, že zrovna toho se bojí nejvíc.
„Kdybych byl Kate,“ zasmál se John, „ asi bych ti teď řekl, že tvoje jednání je vědomým vyjádřením tvého podvědomého strachu z toho, že se nedokážeš vyrovnat plukovníkovi Carterové.“
„Díky,“ Rodney se na něj kysele usmál. Popravdě řečeno, něco logiky v tom bylo. Jestli se ukáže, že je to pravda...
„Neblázni, Rodney,“ slitoval se nad ním John, když zachytil jeho vyděšený výraz, „klidně bych věřil, že ti trochu hrabe z předávkování kofeinem, ale nikdy v životě mi nenamluvíš, že bys ohrozil bezpečnost Atlantis jen proto, že žárlíš na Carterovou. Na to tě znám až moc dobře.“
„Sakra podplukovníku,“ utrhl se na něj Rodney, který nutně potřeboval něčím zamaskovat idiotský úsměv, co se mu dral na tvář, „očividně máš teorii a odmítáš mi ji prozradit.“
„Přesně tak,“ kývl John se širokým úsměvem, „částečně ses trefil. Vážně to začalo, když přišla zpráva o Carterové. Jenomže to nebyla jediná zpráva, kterou jsme ten den dostali. Poslali taky technickou specifikaci projektu Ariadna, což je...“
„Což je projekt virtuální reality založený na systému, co jsme našli na Auroře. Jak si myslíš, že jsem se chtěl napojit na Atlantis?“
Rodnay začínal mít nejasné tušení, že ví, kam podplukovník míří.
„Přesně. Navíc jsem procházel záznamy z SGC a dilatační pole se spustilo přesně v okamžiku, kdy bylo bylo jasné, že nebude k dispozici jiná loď než Theseus. Což je čirou náhodou...“
„Jo jo, mám to,“ přerušil ho netrpělivě Rodney, „jediná loď, kde je Ariadna nainstalovaná a kupodivu i loď, na které zrovna jsme. Ty mi chceš říct, že Atlantis má mě i Ariadnu přesně tam, kde nás chtěla mít?“
„Skoro,“ kývl John, „Chci říct, že někdo se rozhodl, že je třeba dostat právě tebe do virtuální reality Atlantis. Netvrdím, že to nutně musí být zrovna ona, ale... uznávám, že to je pravděpodobné. Hodně.“
Rodney vyděšeně polknul. Tohle bylo daleko daleko horší než kterýkoli z katastrofických scénářů. Tohle znamenalo... Do háje, co vlastně to znamenalo?
„Procházel jsem ty Radkovy specifikace. Jestli chceš ještě jednu paranoidní teorii...“
„Ven s tím,“ usmál se Sheppard smutně, „o moc hůř už být nemůže.“
„Chm..,“ odfrkl si Rodney, „vždycky může. Podívej, chápu, že si toho Zelenka nestihl všimnout, ale ten virus má velice známou strukturu. Prakticky by na něm mohl být velký blikající nápis made by Ancients.“
„Tím chceš říct, že na nás útočí Antikové?“
Rodney jen pokrčil rameny.
„Nevím, nevím, co tím chci říct, a nevím, co si o tom mám myslet...“
John vyčerpaně zavřel oči.
„Fajn, a co budeme dělat?“
„Právě jsi uhádl moje další nevím,“ ušklíbl se Rodney.

Ufff, tak jsem to zvládla. Mě se to zdá super. Hlavně ten rozhovor Shepparda a McKaye je výborně napsaný. Jinak, asi jsem fakt blbě četla předchozí díly, protože pořád mám nějaký zmatek v té časové linii a vůbec to s tím dilatačním polem mi předtím nějak uniklo, ale je to dobré. Mě při psaní povídek nikdy nic takového nenapadne...

Jo a plukovník Idiot.... už jsem se bála, když jsem četla tvůj úvod, že uděláš idiota z Shepparda (Johna), ale oddychla jsem si:-).

Za zmatek se moc omlouvám. Myslím, že to vážně bude moje vina, ty krátké díly asi nebyly nejlepší nápad. Navíc jsem si odpustila spoustu vysvětlovacích částí, což byla zdá se chyba. Jinak dilatační pole (doufám, že je to, co to si myslím, že to je) jsi určitě nepřehlédla, protože to je prvně zmiňované až v téhle kapitole.
Plukovník Idiot v úvodu - jo, přiznávám, byl to záměr trochu vás postrašit. Takový malý škodolibý vtípek

No, já taky doufám, že vím, co to je:-) Časové dilatační pole je to, kde čas ubíhá rychleji nebo pomaleji, než jinde, ne? Bylo to v SGA - Epiphany, SG1 mockrát, naposledy v Unending:-). Já myslím, že je ta povídka super, jen na mě působí mírně chaoticky, protože na začátku bylo, že Rodneyho poslali domů kvůli tomu, že tvrdil, že město je živé a teď najednou Sheppard v Puddle Jumperu prolétá dilatačním polem, takže jak jsem pochopila, na Atlantis běží čas jinak něž jinde... a nemohla jsem si uvědomit, kde k tomu přišli:-) a proč se k nim nemůže dostat nějaká zpráva.

Co se týče originality živého města, myslela jsem to v rámci SGA a anglické FF jsem žádné nečetla, takže pro mě je to originální:-))).

Škodolibý vtípek se povedl.-)

Hurá! Je to to, co jsem si myslela, že to je!
S chaosem máš naprostou pravdu. Díky moc, že jsi to řekla. Měla jsem kapitolu nechat trochu déle odležet. Zkusila jsem to trochu poupravit, ale teď už to asi nezachráním

Ale jo, možná, že kromě mě to ještě nikdo nečetl:-) Ale kvůli mě to nedělej, mě se to líbí i tak a třeba ostatní to budou vidět jinak:-).

Když já si myslím, že máš pravdu Přidala jsem tam vysvětlující odstaveček (plukovník Idiot je k podobným účelům jako stvořený) a holt asi uvidím, co to udělá. Ale jsem ráda, že se ti to líbí (i když mám vážné podezření, že zvýšený výskyt jistého podplukovníka dost pomohl )

Neee, to neeee, proč by měl mít na to vliv nějaký podplukovník? Ok, přiznávám se, ale to je tím, že McKayovské epizody tady převládají a tak jsem ráda, že aspoň nějaký ten rozhovůrek s Johnem tam je. Holt když chci číst o Sheppardovi, budu si muset něco napsat sama:-). Nicméně je to dobré i tak, Sheppard Nesheppard:-).

No musím říct. že je to pro mě taková "Vyšší dívčí". Víc vyšší než dívčí:). Trochu jiná úroveň psaní a čtení vyžaduje taky více pozornosti, než jindy. Zkrátka nás čtenáře nešetříš , ale pereš to do nás hlava nehlava. Tím nechci napsat, že je to špatné, ba právě naopak - moc dobré. Až přesmoc ! Navíc teď tam bylo i hodně Johna, tak co si víc přát?

Tak vážne to bolo bezva, bala som sa po tých komentároch, že sa v tom stratím, no príde mi to jasne a zrozumitelné. Štýl písania je super... a nemôžem, ale neitkoré té vety, či pomaly hlášky

...Rodney se obrnil prakticky nekonečnou trpělivostí. Trpělivostí, která porušovala několik fyzikálních zákonů....
...Rodney samozřejmě ignoroval. Nehodlal si jít zdřímnout. Hodlal se předávkovat kofeinem a doufat, že mu to přinese štěstí jako už tisíckrát předtím...
...Alespoň že priority měl srovnané. Napřed hlášení a teprve pak vraždění nevinných vědců, kteří pouze vyslovili svůj názor...
...Zřejmě by si všiml, kdyby Atlantis vybuchla, ale zbytek mysli mu zabírala za a) tvorba plánu, jak zabít plukovníka Idiota (pokud možno pomalu a bolestivě...
...„Panebože,“ vydechl Rodney a v jeho mozku se zase zapnula funkce vytváření katastrofických scénářů...
...Děsím se dne, kdy se probudím a zjistím, že jsem půl života prožil ve sci-fi seriálu...
...Prakticky by na něm mohl být velký blikající nápis made by Ancients.“ ...

ok, ok, viem, je ich trochu viacej, no veľmi sa mi zapáčili, prosto také originálne, prípadne nie úplne, ale super a som zvedavá ak sa to vlastne vyrieši, ktorá tá teoria bude nakoniec pravdivá

Pořád se mi to, stejně jako na začátku, líbí. I přes některé věci (jako již zmiňovaný mírný chaos) mi tahle povídka připadne poutavá. Možná je dobře, že ten děj není nalinkovaný od začátku až do konce a nedává na všech místech stoprocentní smysl... někdy je fajn číst něco, čemu ne zcela rozumíte... teda aspoň pro mě ano. Já jen budu doufat, že ještě využiješ té živé Atlantis a nezapomeneš na ten originální nápad . Za každou cenu fandím Rodneymu, moc dobře chápu, jak se, chudák, cítí, při zápisu předmětů na VŠ se proti mě ten novej - nebudu sprostá, pravidla to nedovolují - systém, kterému nemůžu přijít na jméno, taky úplně spiknul ... já fakt nejsem paranoidní, ale ten předmět mi to v pondělí nenašlo a v úterý, když bylo po všem, tam najednou byly hned tři verze . Ale to je off topic.

Mrs., přesmoc? S tím se rozhodně dá snadno něco udělat

Leja, to je fajn, že se v tom vyznáš. Zdá se, že moje úprava zabrala. Docela se mi ulevilo Jinak tedy hláška o předávkování kofeinem prakticky přesně vystihuje stav, ve kterém bývám při psaní

Pet Holly, dík. Ono tedy je tam pár věcí, kterým zatím nemáte rozumět.
Nicméně o informačních systémech VŠ mi ani nemluv. Nám ho teď měnili, dostával jsme do něj čtrnáct dní a nakonec se mi to povedlo jen díky záchvatu geniality, za který by se snad nemusel stydět ani ten Rodney.