Hranice - dokončeno

Po událostech ve First Strike je Elizabeth v nemocnici a Atlantis dočasně velí John. V jistém momentě (shodou okolností právě v tom momentě povídka začíná) přijde Rodney s velice podivnou teorií. Vzápětí se mu začnou dít ještě podivnější věci.
Omlouvám se, ale pravděpodobně jsem chorobně fixovaná na šikanování Rodneyho. Pravděpodobně proto, že psát z jeho úhlu pohledu je neskutečně těžké. On myslí zhruba desetkrát rychleji než já! A ve strašně složitých větách (kdo má pořád vymýšlet, kde mají být čárky?)!
Tuhle povídku jsem začala psát ještě dříve než vznikla Tabula Rosa a v jedné chvíli (která nastane někdy ve třetí kapitole, pokud se nepletu) se v nich obou děje to samé. Moc se za to omlouvám, ale jinak to prostě nedávalo smysl.
Za cenné rady děkuji Wikipedii a přednáškám z Metodologie vědy. Nicméně technické bláboly opět nedávají smysl. Alespoň myslím.
Samozřejmě stále platí, že vítám veškeré (pozitivní i negativní) komentáře.

Kapitola první – Hranice rodiny

„Rodney, mohl bys mi prosím vysvětlit...,“ pauza, Sheppard vždycky dělal pauzy, když chtěl být extrémně otravný, „proč jsi mě k čertu nechal tři hodiny sedět v tom zatraceným křesle, aniž bys cokoli potřeboval?!“
Rodney teprve teď spustil oči z displeje. Samozřejmě věděl, proč je Sheppard naštvaný a taky věděl, že i pan podplukovník ví, že Rodney ví. Nejspíš věděl i to, že Rodney ví, že on ví, že Rodney ví. A tak dále. Rekurzivní algoritmus. Ještě pořád to trochu fungovalo.
Laboratoř byla plná teplého, měkkého světla. Ani si nestihl všimnout, že venku už se setmělo.
„Sakra, Rodney, řekneš mi konečně, proč?“
„Zchladni, podplukovníku, ve skutečnosti jsem něco potřeboval.“
Rodneyho pravá ruka nepřestávala tančit po klávesnici, ale trochu pozornosti Johnovi přece jen věnoval. Koneckonců, za chvilku ho bude muset naštvat ještě víc.
„A to?“
„A co?
„A co jsi potřeboval?“
„Dlouhý příběh.“
„Rodney!“
„Podívej,“ tentokrát udělal pauzu Rodney. Akorát, že on je používal, jak když se chtěl ujistit, že ho lidé ale opravdu budou poslouchat, „myslím to vážně. Jedná se o extrémně složitý problém, který pravděpodobně ani není možné popsat jinak než v čistě matematickém jazyce. I kdybych se chtěl namáhat s vysvětlováním, musel bys mít minimálně Zelenkův mozek, abys se mnou vůbec stačil držet krok.“
„Fajn,“ věnoval mu John znechucený úšklebek, „sepiš si hlavní body a já si pro něj zatím k Radkovi skočím.“
„Moc vtipné,“ stačil za odcházející postavou ještě křiknout Rodney. Věděl, že to není až tak úplně fér. Jenomže tohle celé nebylo fér. A navíc Rodney rozhodně neměl dost odvahy na to, aby kterékoli živé, mrtvé či povznesené duši prozradil hypotézu, která mu už několik týdnů strašila v hlavě. Rozhodně ne dřív než ji stačí verifikovat nejméně dvaceti různými způsoby a pak ještě falzifikovat tak dlouho, dokud se Popper nepřestane obracet v hrobě. Rodney měl o metodologii vědy všeobecně mizerné mínění, ale pořád byl dost vědec na to, aby ji alespoň občas respektoval. Jenomže teď se mu do toho zapletla intuice a ta věděla, že MÁ pravdu.
Přejel prsty po poloprůsvitném terminálu. Pořád ještě pracoval hlavně s pozemskými notebooky, i když díky genové terapii by zřejmě stejně snadno mohl používat i původní antický interface a dost často to i dělal, jenomže... jenomže to prostě nebylo správné. Prostě to tak nějak... vadilo. Totálně nevědecká a nesmyslná pověra.
Tak dobře, pomyslel si a usrkl dávno studené kafe z erárního plecháčku, co by nám mohlo tuhle teorii (už tomu říkal teorie!) vyvrátit?
O čtyři hrnky později – v okamžiku, kdy se z moře začalo vynořovat slunce – se začínal smiřovat s myšlenkou, že asi možná tak trochu může mít i pravdu (Rodney dokázal přiznat, že se mýlí, jen nehodlal připustit, aby to zjistil i někdo jiný).
Protáhl si hrozivě praskající páteř a zkusil přemýšlet i o důsledcích. Mozek zmatený přemírou kofeinu a nedostatkem spánku se už nedokázal soustředit jen na jednu myšlenku a tak začal přeskakovat jako pokažená gramofonová deska.
Důsledky, důsledky... Ještě před třemi lety se Rodney důsledky moc nezabýval. Na to tu byli jiní. Teď se ale důsledky týkaly spousty lidí, což platilo samozřejmě i předtím, jenomže předtím Rodney ty lidi neznal a i když je znal, tak mu většinu času stejně jen lezli na nervy. To se pak zodpovědnost dala velice snadno brát na lehkou váhu. Všechno bylo jednoduché. Kromě vesmíru, samozřejmě, ale ten měl nárok na složitost. Jenomže pak přišla Atlantis a věci se zkomplikovaly. Tak například takový John Sheppard. Podle dostupných informací to měl být zelený mozek s vizáží Kena. To by bylo v pořádku. Tak to chodilo. Jenomže Ken vtipkoval o Hvězdných válkách, zastřelil svého velitele, dostal všechny do maléru, zachránil život spoustě lidí a – což bylo absolutně nejpodivnější – očividně nezačal Rodneyho k smrti nenávidět hned po prvním týdnu (ani po druhém, ani po třetím, ani když se Rodney navážel do jeho zcela obyčejné a naprosto nepodezřelé mimozemské přítelkyně a dokonce ani když se mu málem povedlo vyhodit je do vzduchu spolu s pěti šestinami solárního systému). Ne, že by plukovník neměl i záporné vlastnosti. Třeba sklon řešit veškeré problémy hrdinským pokusem o sebevraždu. A to byla přesně TA komplikace. Rodney pochopil, že přicházet o přátele je nepříjemné, když na dvorku pohřbíval svoje první Atari. Od té doby se to jen zhoršovalo.
Potřásl hlavou. Jistě, svítalo. A samozřejmě byl unavený. Jenomže nic z toho ho neopravňovalo k podobně patetickým myšlenkám. Výhrůžně se zadíval na pseudoskleněný terminál jako by snad ten nevinný kus extrémně vyspělé technologie mohl z něčeho podezírat. Což by bylo samozřejmě naprosto nevědecké a nesmyslné a nelogické a ... a bylo to přesně to, čemu někdy v půlce dnešní noci začal říkat teorie.
„Máš dojem, že jsi chytřejší než já?“ ušklíbl se na jednu z těch podivných nelidsky vypadajících obrazovek, co připomínaly roletu.
Neodpověděla. Nikdy neodpovídala. Ale to neznamenalo, že neslyší. Byla tam. Atlantis. Víc než jen město. Víc než jen domov. Byl si jistý. Samozřejmě, Atlantis rozhodně nesplňovala všech sedm podmínek pro přijetí do klubu živých organismů, ale to nic neznamenalo. Vědomí je to, co se počítá. A už se jí ho před ním nepovede dál ukrývat. Buď tak a nebo se Rodney definitivně zbláznil.

~

O tři dny později najednou přestalo na bláznivých teoriích záležet. Všechno, na co se Rodney zmohl, byl jeden bezmocný pohled. Ruce na klávesnici se přestaly pohybovat a zvuky v okolí se zpomalily. Chtěl se pohnout. Chtěl. Sakra, vážně. Chtěl. Jenomže to nešlo.
„Rodney!“
Když ho Radkovy ruce odstrčily, zavrávoral a málem spadl na zem.
V řídící místnosti to vřelo. Tradiční krizový mumraj. Po schodech sbíhal Lorne a křičel na Shepparda něco o tom, že oblast 3 je zajištěna. Chuck pořád přenastavoval sekundární okruhy. Jestli bude Zelenka ještě chvíli takhle mlátit do klávesnice...
Najednou si uvědomil, co se stalo. Vzpomínal si na každý pohyb svých prstů. Udělal to správně. Tak co se stalo?
Zvenčí se ozval výbuch a všichni se instinktivně přikrčili.
„Mám to,“ ohlásil Zelenka. Místnost zrůžověla.
Štít. Zapojil ho. Je po všem.
Rodney doklopýtal k zábradlí a vyčerpaně se o něj opřel. Je po všem. Zavřel oči. Po všem. Ne díky němu. Měl dojem, že brzy začne zvracet.
„Rodney?“ Radek mu jemně poklepal na rameno. Skoro to v první chvíli necítil.
„Rodney, jsi v pořádku?“
Rodney se na něj otočil.
„Radku, já...,“ nedokázal to doříct. Jen na něj s vytřeštěnýma očima zíral.
„Jo, udělal jsi chybu. Všem se nám to stává.“

~

Obří meteorický roj blížící se k planetě patřil mezi ty snesitelné krize. Škody byly minimální. Jedna budova a pár drobných zranění. Nemělo se stát ani to. Nemělo. Rodney tam měl stát, stisknout ta správná tlačítka (což bylo mimochodem přesně to, co si pamatoval, že dělal) a aktivovat štít. Brnkačka, jak by řekl podplukovník.
Teď ovšem Sheppard říkal něco jiného.
„Podívej, Rodney, zkus se přestat chovat jako malej a přiznej, že jsi to zvoral. Já si z tebe potom chvíli budu dělat srandu, budeš za trest měsíc vynášet smetí z celé Atlantis nebo tak něco a pak to prostě smažeme.“
Tohle byl smířlivý tón a Rodney to věděl. Jenomže on měl zrovna teď vztek. Těžko říct na koho.
„Za prvé, dětinsky se tu teď chováš ty, když mě odmítáš poslouchat,“ vyštěkl, „za druhé, já udělal všechno správně. Jsem si tím absolutně jistý. Za třetí jsi ten nejmizernější velitel, se kterým...“
„Za prvé,“ skočil mu do řeči John, „spustil jsi místo aktivace štítu podprogram pro generální úklid města. Bud rád, že tě nepošlu vytírat. Za druhé, udělal jsi chybu a teď tu zatloukáš, jak šestiletej fracek. Za třetí. Každý velitel je jen tak dobrý jako jeho podřízení.“
Rodney se vztekle nadechl.
„Za prvé, tohle město už stejně bylo špinavější než můj dům a věř mi, že můj dům je – řekněme si to na rovinu - žumpa. Za druhé, znáš mě už dost dlouho, abys věděl, že kdybych udělal takovouhle botu, tak ji přiznám. Možná ne dřív, ale teď už ano. A za třetí...“
„Ne, koukni, Rodney,“ Sheppard se oběma rukama opřel o bývalý Elizabethin stůl. Měl kruhy pod očima, navzdory tomu, že kromě meteoritů se už tři týdny nic nedělo, „kdyby to záleželo jen na mně, věřil bych ti každý slovo...“
„Záleží to jen na tobě,“ podotkl Rodney. Potichu. Něco v Sheppardově hlase ho zarazilo. Vypadal unaveněji než by měl. Před třemi týdny ztratili osm mužů. Nemohlo za to špatné rozhodnutí, protože všichni udělali správná rozhodnutí. Jenomže i Rodney už stihl pochopit, že vždycky musí být někdo, komu ta správná rozhodnutí tíží svědomí.
„Rodney,“ Sheppard vrhl na Rodneyho děsivě zestárlý pohled, „nezáleží to jen na mně. Jakékoli moje rozhodnutí teď ovlivní jednoho každého člověka v tomhle městě. A to včetně tebe. Nemůžu si... my si nemůžeme dovolit nechat ve velící funkci někoho, kdo si dokonce ani neuvědomuje, že udělal chybu,“ Rodney se už už nadechoval, aby něco řekl, ale Sheppard ho umlčel jediným mávnutím ruky, „Neskončil jsem, Rodney. Nemůžu si to dovolit bez ohledu na to, jak moc tomu někomu věřím a jak moc si myslím, že by mi nelhal. Což si mimochodem vážně myslím.“
Rodney se kousnul do rtu. Nelhal. Věděl to. Byl si zatraceně jistý, že nic nezkazil. Hodně jistý. Úplně jistý. Skoro úplně.
Sheppard se trošku usmál. Pořád ještě věděl, co to znamená, když Rodney zmlkne.
„Abych to shrnul Rodney. Máš dvě možnosti - buď mi teď a tady řekneš, že to by chvilkový výpadek mozku, slíbíš, že budeš chodit spát po večerníčku, že budeš pít míň kafe a že už se to nikdy nestane a já ti to prostě budu věřit. Pak to bude vážně v mých rukou a já to budu moct smést ze stolu nějakým formálním pokáráním. Nebo budeš trvat na tom, že jsi žádnou chybu neudělal, což vůbec nepůjde vyřídit tak rychle, a ty to budeš muset vysvětlit novému veliteli Atlantis, což se ti – a to mi věř – vůbec nebude líbit.“
Rodney zpozorněl.
„Oni už rozhodli, kdo přijde místo Elizabeth?“
Sheppard po něm hodil jeden z těch svých úšklebků.
„Nebude se ti to líbit, Rodney.“
„Plukovníku!“
„Samantha Carterová.“
„Cože?!“
„Já říkal, že se ti to nebude líbit. Přišlo to před hodinou. Zdá se, že v SGC je teď trochu klid a oni nám sem nechtějí dosadit někoho z venku. Navíc je přijatelná jak pro armádu tak pro IOA.“
„Musel jsem v minulém životě někomu udělat něco absolutně, naprosto, příšerně strašného.“
„Znám pár lidí, kteří si myslí, že jsi jim to udělal už v tomhle.“
„Hm... taky pravda.“
Usmáli se na sebe. Jako za starých časů.
„Takže jak, Rodney? Necháš svého kamaráda velitele, aby měl z toho velitelování konečně trochu srandy a přiznáš, že jsi to zvoral?“
Rodney se trochu uvolnil. Najednou to neznělo až tak děsivě.
„No tak, Rodney. Přece vážně nechceš vysvětlovat svému oblíbenému blonďatému plukovníkovi, jak se ti mohlo nepovést nahodit štít.“
Ne, Rodneymu se opravdu nechtělo. Strašně, strašně moc se mu nechtělo. Jenomže...
„Johne,“ podplukovník se zarazil, Rodney věděl, že to zabere. Na to si taky jeho křestní jméno šetřil, „řekl jsi, že mi věříš. Tak mi prosím věř.“
Sheppardovi se zase vrátil ten utahaný výraz.
„Co s tebou mám dělat, Rodney? Nedal jsi mi jinou možnost. Oficiálně tě uvolňuji z vedení vědecké sekce. Tvoje projekty ti zatím nechám, ale doktorka Kusanagi tě bude kontrolovat.“
„Cože? Miko? Proč ne třeba Ronon, nebo rovnou Holling?“
Sheppard se ušklíbl. „Buď rád, že už tu není Kavangh.“
„Jsem rád, jsem štastný,“ Rodney vztekle rozhodil rukama, „půjdu to oslavit. Jasně. Namíchám si pár koktejlů. S citrónem,“ zavrčel.
„No tak, ber to jako dovolenou. Potřebuješ pauzu.“
„Jak ty můžeš vědět, co potřebuju?“
Jo, jak to může vědět? Pořádně spolu nemluvili už snad měsíce. Jeden druhému se vyhýbali. Už od té hádky. Poslední dobu tu šlo všechno na levačku.
„Rodney,“ tohle byl Sheppardův smutný úšklebek, „jsem tu velitel. Já vím naprosto přesně, co kdo potřebuje.“
V tu chvíli to Rodney vzdal. Prostě a jednoduše to vzdal, přestože podobné věci moc často nedělal. Sheppard vypadal až moc unaveně. A navíc se Rodneymu najednou hlavou mihla ohlušující myšlenka. Tu hlasitou část způsobovalo razantní „cvak“, se kterým do sebe zapadly kousky skládanky.

~

Následující čtyři dny strávil Rodney zavřený v laboratoři. Rozhodně netrucoval. Ani trošku. Potřeboval ověřit svoji novou hypotézu. Bylo naprosto nutné věnovat tomu naprosto všechen volný čas. Rozhodně se nehodlal rozptylovat hovory s lidmi. I když nad ním ti lidé stály dvě hodiny a pořád se pokoušeli říkat věty jako: „Rodney, já chápu, že jsi rozrušený, ale tvoji přátelé mají v úmyslu ti pomoci.“ Případně: „Neseď tu pořád. Už mi dlužíš tři tréninky.“ Ignoroval je. Byli jako rodina. Dalo se doufat, že to pochopí.
Ten třetí, co byl taky jako rodina, se neukázal. Tahle rodinná metafora začínala Rodneymu nepříjemně připomínat tu „skutečnou“ rodinu.
Nicméně teď bylo třeba soustředit se na výzkum. Einstein jednou řekl, že bůh není zlomyslný, a přesně proto měl Rodney rád vědu. Příroda nikdy člověku neházela klacky pod nohy (snad jen ta opravdová se stromy, citróny a tak). Vůči humanitním vědcům cítil hlubokou lítost. Teď prvně byl v situaci, kdy měl zkoumat něco, co se vzpouzelo samo od sebe. Obvykle výzvy miloval, ale tahle ho děsila. Považoval Atlantis za svůj domov. A to, co mu teď dělala, prostě nebylo fér.
Nenašel jediný důkaz. Žádná knihovna funkcí „diskreditace otravných vědců“, žádný podprogram „deptáme Rodneyho.“ Ani jediná řádka kódu. Dokonce ani v tom pitomém logu z ovládací konzole nic nebylo. Byl si jistý, že někde v jádru operačního systému bude důkaz, jenomže vstup do jádra se nedal utajit a Rodney měl nepříjemný pocit, že něco podobného by se Atlantis určitě pokusila použít proti němu.
Napadlo ho, že by se mohl poradit se Zelenkou. Jenomže navzdory Samanthině neoddiskutovatelné inteligenci byl Zelenka jediný, komu věřil, že má dostatek znalostí i zkušeností na to, aby se dokázal o město postarat v případě, že... že by se něco stalo. Nemohl dovolit, aby se to... něco stalo i Zelenkovi.
Když Sam konečně přiletěla, připadal si vyčerpanější než tehdy při obléhání. Ve zdi za jeho postelí v noci neustále něco nepravidelně pípalo. Transportéry se už vůbec neodvažoval použít. Začínal být paranoidní a věděl to. Prvně v životě věřil víc lidem než technologii.

Tak například takový John Sheppard. Podle dostupných informací to měl být zelený mozek s vizáží Kena. To by bylo v pořádku. Tak to chodilo. Jenomže Ken vtipkoval o Hvězdných válkách, zastřelil svého velitele, dostal všechny do maléru, zachránil život spoustě lidí a – což bylo absolutně nejpodivnější – očividně nezačal Rodneyho k smrti nenávidět hned po prvním týdnu (ani po druhém, ani po třetím, ani když se Rodney navážel do jeho zcela obyčejné a naprosto nepodezřelé mimozemské přítelkyně a dokonce ani když se mu málem povedlo vyhodit je do vzduchu spolu s pěti šestinami solárního systému).

Ken? Josiko myslíš to vážně? Ken podle mě je blonďatý a modrooký svalovec. John má na Kena moc špičaté uši a černé vlasy..nemyslíš? Jinak zbytek charakteristiky celkem sedí:).
Co sis na nás zase nachystala? CO se honí Rodneymu hlavou?? Trochu se mi do toho plete srovnání s Novými začátky od Klenotky a taky s tvou Tabulou rosou. U tebe je výhoda, že jak člověk pozná tvůj styl - už ho to tolik nedeprimuje (jak je dobrý) :wink:
Tak jen houšť! Uvidíme , zda nebudeš jasnovidná a netrefíš se do děje skutečné první epizody 4. serie!

Mrs., to je jen vedlejší efekt toho, že Rodney netuší, jak vypadá Ken
Jinak jsem naštěstí četla dost spoilerů na to, abych si byla jistá, že se netrefím. A chudák Sam si zas tak moc neškrtne. Zjistila jsem, že mi nějak leze na nervy.

Ok, tak tím se to s Kenem vysvětluje! S tou Sam máš u mě 100 % podporu, je totiž to jediné, co mi překáží v těšení se na 4. serii!

Pěkné, jsem zvědavá, copak to Rodney zase vymyslel.... Johnova charakteristika bez komentáře, když pominu Kena, sedí dobře...Hlavně ta část o jeho negativních vlastnostech:-). Rozhovor Johna a Rodneyho se mi moc líbil, přesně vystihuje jejich vztah. Celkově se mi to líbí, doufám, že brzy bude pokračování.

Zajímalo by mě, proč bude Rodneyho kontrolovat Miko a ne Zelenka.

Vypadá to, že jsem jediná, kdo se na Samanthu těší:-).... Samozřejmě ani z 5% tak jako na Shepparda.

Já vám nevím, jestli mě nepřeceňujete. V současné chvíli se Rodneymu honí hlavou přesně to, co jsem tam napsala (respektive teď se mu tam honí něco úplně jiného, protože já jsem o deset stran napřed, ale to není až tak úplně podstatné).
No, každopádně koukám, že s Kenem jsem se sekla. Omlouvám se.

Jo a to, že Rodneyho kontroluje Miko je takové skoro až bezvýznamné. I za to se omlouvám

Fazulino, ona tam Samantha bude, ale jen chvilku. Prostě se mi nehodila do krámu.

Opravdu super povídka, líbí se mi styl tvého psaní, je takový nezaměnitelný, je v něm originalita. Nápad zatím moc neposoudím, protože se toho ještě moc nestalo, ale pokud se stane to, co si domýšlím, tak už se nemůžu dočkat pokračování ... a aférka s Kenem, já měla doma Kena s tmavě hnědými vlasy, takže stojím na tvé straně .

Nezameteme už kauzu Ken pod stůl? Ono by se z mé strany dokonce dalo tvrdit i to, že jsem vlastníkem kvalitního traumatu způsobeného bratránkem, který mé barbíně ukopl hlavu

Každopádně mám další kapitolu (nenechte se mýlit, nepíšu tak rychle, mám z téhle povídku poměrně velký kus napsaný do zásoby předem). Vyskytuje se v ní jedna velice podivná scéna s Rononem, ale jinak se tam nic moc neděje. Akorát konečně přijde ta Carterová.
Každopádně jsem ji tehdy (jak jistě z obsahu rychle pochopíte) napsala za zvuků Rachmaninova 2. klavírního koncertu. Nicméně dál se to s hudbou k této povídce vyvíjí tak, že v dalších kapitolách jsem přesedlala na soudtrack z Matrixu a pak na Charlese Aznavoura. Bojím, se bojím, že to nebude úplně konzistentní vypravování

Kapitola druhá – Hranice šílenství


Sam si dala na čas, než ho zavolala na kobereček. Pozoroval ji od brány. Tvářil se, že kontroluje vedení, což mu pravděpodobně nevěřila ani Miko. V prosklené kanceláři se jako první objevila Teyla a vedla se Sam velice dlouhý a očividně závažný rozhovor. Na základě empirického pozorování směru jejich pohledů byly o Rodneym zhruba dvě pětiny. Pak se tam ukázal Sheppard. Tahle debata byla krátká a rozpačitá. Empirické pozorování téma „Rodney“ v rozhovoru nepotvrdilo.
„Mrzí mě to,“ ozvalo se najednou vedle něj. No jasně, Zelenka, milý a přátelský za každou cenu.
„Děkuju,“ procedil mezi zuby.
„To, co se ti stalo je noční můra nás všech.“
Měl pravdu. Atlantis byla plná lidí, jejichž chyby mohly někoho stát život.
„Tak to buď rád, že se to stalo zrovna mně,“ odsekl Rodney.
„Pitomče,“ odpověděl mu Radek česky a odešel.
Když podplukovník vyšel z kanceláře, věnovala Rodneymu soucitný pohled i ta Miko.


~


„Takže, Rodney,“ Samantha se uvolněně opřela a Rodney si s nevolí pomyslel, že se chová jako by jí to tu patřilo, „Podplukovník Sheppard říkal, že pro mě určitě budeš mít nějaké přijatelné vysvětlení.“
Rodney se zhluboka nadechl. Věděl, že jeho vysvětlení moc přijatelné není. Atlantis je živá? Snaží se mě zdiskreditovat? Moc přijatelně to neznělo, ale přece jen se pokusil přeložit svoji teorii do vědeckých termínů.
„Podívej, Sam, vím, že to bude znít hodně bláznivě a já bych si na tvém místě taky nevěřil, ale zkus si uvědomit, že tohle město znám za ty tři roky skrz naskrz. A taky prosím mysli na to, že jsem génius.“
Tohle byla chyba. Věděl to, už když to vyslovil. Sakra, to jak Sam protočila panenky bylo skoro i slyšet!
„Dobře, fajn. Génius negénius. Jde o to, že už několik týdnů pracuji na jisté teorii.“
„Ano?“
Bezmyšlenkovitě si hrála s figurkami, co na stole zůstaly po Elizabeth. John se jich za celou tu dobu, co velel, ani nedotkl.
„Abych to shrnul. Na základě poměrně velkého množství faktů,“ které nemůžeš dokázat, podotkl škodolibý hlásek vzadu v jeho hlavě, „se domnívám, že Atlantis je možno vnímat jako individuální entitu, která ne zcela vědecky predikovatelným způsobem reaguje na vnější podměty a přizpůsobuje se jim. Domnívám se, že tyto reakce jsou vyvolané vědomým usilováním o... o existenci, která by mohla být popsána jako nezávislá a sebe si uvědomující.“
Na první větu byl pyšný. Alespoň zněla vědecky. Připomínala mu jeden citát od Wienera. Ta druhá byla blábol.
„Takže mi tu jinými slovy říkáš, že tohle město je živé.“
Sakra, měl vědět, že osoba, která deset let pracovala s Danielem Jacksonem je schopná přeložit si pseudohumanitní hatmatilku do angličtiny.
„Ne, tedy... vlastně... ano, přesně tohle říkám.“
Vydechl. Tak, stojíme si za vlastním názorem, Rodney. Na tohle jsi odborník. Víš, co říkáš. Bez ohledu na to, jak to zní.
„Výborně, za chvíli se tě zeptám, jaké máš důkazy. Ale nejdřív by mě zajímalo, jak to souvisí s tvou... se závadou na obraném štítu.“
Snažila se být diplomatická. A ohleduplná. Rodney o ohleduplnost nestál. Zvlášť, když nebyla myšlená upřímně. Možná proto to sebe vysypal rychleji, než měl původně v úmyslu.
„Jednoduše. Atlantis pochopila čím se zabývám – upozorňuji, že tou dobou jsem ještě neměl ani ponětí, že bych to před ní měl skrývat – a pokusila se mě zdiskreditovat. Sam, ona se brání. Bude to nějaká pojistka, ona ví, že nesmí dopustit, aby ji někdo odhalil.“
Carterová se zhluboka nadechla a prsty nervózně zabubnovala na stůl.
„Takže podle tebe Atlantis sabotovala – mimochodem, jak víš, že je to ona? – sabotovala svůj vlastní štít a vystavila se nebezpečí, jen aby z tebe udělala pitomce.“
Klidně to dořekni, ušklíbnul se v duchu Rodney, jen řekni, že bych na to stačil i sám. Pak se ale zastyděl. Sam byla trpělivá. On by na jejím místě nebyl.
„Všeobecně řečeno, ano. Podívej, já vím, jak to zní...“
„Rodney, no tak. Musel jsi udělat nějaké testy. Turingův test?“
„Turinga neuděláš v jedné osobě. A navíc, pokud sis toho náhodou nevšimla, pokusný subjekt tak trochu odmítá spolupracovat.“
„Takže jsi udělal...“
„Simuloval jsem různé hypotetické situace, částečně postavené na základě reálných událostí, kterými jsme už prošli, a zároveň jsem monitoroval reakce neuronové sítě. Všeobecně se dá říci, že známou situaci vyřešila obvykle rychleji. Pokud bylo původní řešení špatné, už se k němu nevracela. V několika případech jsem dokonce zaznamenal použití dost vyspělé analogie...“
„A jsi si jistý, že jsi jen nenarazil na extrémně vyspělý expertní systém? Podle toho co vím je antická databáze obrovská. S takovou sumou informací...“
„Sam, takhle vyspělému expertnímu systému už se neříká expertní systém, ale mozek.“
„Tak dobře, hypoteticky předpokládejme, že máš pravdu. Udělal jsi testy. Co pak?“
„Potom mi začala dělat naschvály.“
„Naschvály?“ Sam zvedla obočí. „Jako třeba deaktivace obraného štítu?“
„Jo.“
„A?“
„V noci mi pípá do ucha. Taky myslím, že čte moje poznámky. A předevčírem jsem měl pocit, že...“
„Že?“
„Že mě sleduje transportér.“
„Že tě sleduje transportér?“
„No, však víš. Tak nějak se mi vnucoval. Svítil a... dělal takový zvuk.“
„Rodney, transportéry svítí a dělají zvuky.“
„Dobře, dobře. Jsem z toho vyděšený. Taky bys byla, kdyby si na tebe najednou zasedlo místo, kde už tři roky bydlíš. Podívej, mám data. Krásná, jasná, empirická data, o kterých se můžeme bavit.“
Položil notebook na stůl. Konečně se trochu uklidnil. Data byla něco reálného, něco hmatatelného. Stejně se mu třásly prsty. Málem si nevzpomněl na vlastní heslo. Pitomá spánková deprivace.
„Rodney,“ Sam ho najednou vzala za ruku.
„Co?“ vyjekl.
„Uklidni se, podíváme se na to a uvidíme.“
„Neutěšuj mě,“ zamračil se, „nejsem blázen.“
Kupodivu mu to ale na jistotě přidalo. Otevřel soubor s testy a přistrčil Sam počítač.
Chvíli procházela jeho výpočty a záznamy. Věděl, že jí musí dát čas. Konec konců to byl kus hodně komplikované práce. Stejně ale bylo to čekání nekonečné. Konečně vzhlédla.
„Tahle čísla,“ zhluboka si povzdechla a podívala se mu do očí, „je mi líto, ale ta čísla nedávají vůbec žádný smysl, Rodney.“
„Cože?“
Přetočil notebook k sobě. Vypadalo to jako jeho čísla. Musela to být jeho čísla. Ještě ráno tam bylo všechno.
Nedávala smysl. Ani jedno z nich.
„Musela se nějak dostat do mého počítače,“ polkl, „asi použila wi-fi nebo infraport. Je to tu propojené všechno se vším. Musela je změnit.“
„Rodney,“ tentokrát její výraz vyjadřoval opravdu nefalšovaný soucit, „mrzí mě, že je to první rozkaz, který jako velitelka Atlantis musím vydat, ale myslím, že by sis měl promluvit s..., moment.“
Naklonila se ke svému počítači.
„S doktorkou Heightmeyerovou,“ doplnil Rodney automaticky.
„S doktorkou Heightmeyerovou.“
„Nejsem blázen.“
Jenom zavrtěla hlavou.
„Ne, Rodney, nejsi.“
Nevěřil jí ani slovo.


~


Na poradu s krycím názvem „konečně se zbláznil“ Rodneyho přirozeně nepozvali. Zelenka mu sice naznačil, že vnitřní senzory je možné modifikovat pro přenos zvukového signálu a postěžoval si, jak těžké je všimnout si na kontrolním panelu podobné modifikace, ale Rodney velice nerad špehoval za dveřmi. Ne snad že by mu v tom bránily nějaké morální zásady. Prostě to jen jednou zkusil a to, co se o sobě dozvěděl, se mu nelíbilo. Proto mu teď nezbývalo než sedět a hrát FreeCell. Po deseti minutách toho nechal. Potřeboval něco, co by dokázalo zaměstnat mozek alespoň na čtvrtinový výkon. Pak si vzpomněl a trochu se usmál. Už ho dlouho neslyšel. Sergej Rachmaninov, Koncert pro klavír a orchestr č. 2 v c moll. Jediná osobní věc, kterou si vzal do galaxie Pegasus.
Pustil CD, zavřel oči a jako by znovu slyšel zvony. Tehdy na Sibiři si jen kvůli nim vynutil cestu do Moskvy. Rachmaninov ho smiřoval s Ruskem, stejně jako ho kdysi dávno usmířil s hudbou. Byla v něm naděje a pro tu měl Rodney – jako ostatně všichni pesimisté – skrytou slabost.
Moderato už pomalu doznívalo, když se ozvalo zaklepání. Rodney otevřel dveře a překvapeně zjistil, že za nimi stojí Ronon. Obrovský sateďan vklouzl do místnosti s čímsi, co se vzdáleně podobalo omluvnému úsměvu. Chvíli mlčky stál a zdálo se, že poslouchá.
„Co to je za zvuk?“ zeptal se posléze.
„Hudba, jedno ze dvou útočišť před mizérií světa,“ pousmál se Rodney smutně. Alberta Schweitzera s oblibou citovával Carson.
„Co je to druhé?“
„Kočky.“
Teď se usmál i Ronon.
„Rachmaninov? Tipoval bych tě spíš na Bacha,“ kývnul hlavou směrem k neviditelnému reproduktoru.
„Spojení Bacha s matematikou je přeceň...,“ Rodney strnul.
Ronon si ho chvilku vychutnával, ale pak přiznal barvu.
„Mluvil jsi o tom s doktorkou Weirovou. A támhle ti leží krabička od CD.“
Rodneymu se ulevilo. Snesl jen omezené množství šokujících změn.
„Dobrá paměť,“ poznamenal jen tak, aby řeč nestála, „dřív jsem si taky pamatoval každou hloupost, co kdo řekl. Ale musel jsem se to odnaučit. Mozková kapacita je omezená. I moje.“
Ronon zavrtěl hlavou.
„Trénovali mě, abych poznal svého nepřítele.“
Orchestr na chvilku umlkl a pokojem zazněl opuštěný klavír.
„Já jsem pro tebe nepřítel?“
„Každý byl nepřítel,“ sateďan si založil ruce na prsou a počastoval Rodneyho zkoumavým pohledem, „McKayi, podle mě jsou dva druhy šílenství. Buď zešílíš navenek nebo se zblázníš uvnitř. Někdy musíš udělat jedno, aby tě nepostihlo to druhé.“
Rodney neodpověděl. Jen se na něj velice dlouho díval a pak kývnul. Pro jednou se nebál mlčet.
Začínalo se stmívat. Světlo vcházející do místnosti měnilo barvu a smísilo se s hudbou. Do moře slunce zapadá dlouho. Ta doba se zdála být skoro nekonečná. Rodney soumraky obvykle nevnímal. Měly tendenci rozplývat se v práci.
Ronon se bez okolků posadil na jeho postel, zavřel oči a poslouchal. Když dozněl Rachmaninov, pustil mu Rodney toho Bacha. Skoro čekal, že se bude vzpouzet. Ale zřejmě bylo v satedském kodexu cti i něco o tom, že přítel v nouzi je oprávněn vybírat hudbu. Buď to a nebo se to Rononovi doopravdy líbilo. Někdy bylo těžké se v něm vyznat. I když Rodney se těžko vyznával v každém. Napadlo ho, že to možná je důvod, proč ho tahle nová Atlantis tak děsí. Ani té staré plně nerozuměl, ale byla tu alespoň šance, že ji pochopí.
Povzdechl si a vysloužil si tím od Ronona cosi, co asi mělo být pro změnu povzbudivým úsměvem. V tu chvíli Atlantis rozsvítila světla a Rodneymu došlo, že ať je jaká chce, je to pořád ještě domov.


~


Pak už šlo všechno ráz na ráz.
„Rodney, shodly jsme se se Samanthou, že si potřebuješ odpočinout. Domníváme se, že měsíc na Zemi ti prospěje.“
To byla Kate. Samozřejmě, že sdělování špatných zpráv nechali na ní.
Sam se omezila na jednoduché: „Promiň, Rodney, je to nutné.“
Sheppard neřekl nic. Jen zase nasadil jeden z těch svých obličejů, co vypadaly jako že neví, jak se tvářit. Pravděpodobně to mělo znamenat něco mezi „já ti to říkal“ a „měls mi to říct.“Jistě, že mu to měl říct. To věděl taky. Génius, ne? Jenomže to by jeden z nich musel doopravdy začít mluvit.


~


Dostat se na Zem bylo v těchto dnech snadné. Jak Atlantis, tak Země měly dost energie na otevření brány. Samozřejmě – a byl to Rodney, kdo to prosadil – se s ní neplýtvalo, veškeré výlety se omezovaly a nikdo (a tím nikdo byl myšlen dokonce i velící důstojník Atlantis) si nemohl poslat na Zemi pro pizzu, kdykoli ho napadlo (a Rodney by se klidně vsadil, že napadlo, jeho ostatně taky napadlo, že připojení k internetu by teď možná i bylo realizovatelné). Prostě a jednoduše, nebylo nic snazšího než poslat někoho na Zem. Rodney raději ani nepřemýšlel o tom, jak těžké může být se vrátit. Zkoušel se utěšovat svou oblíbenou větou o největším géniovi ve dvou galaxiích, ale tohle zaklínadlo nějak v poslední době přestalo fungovat. Už si jako génius nepřipadal. Čím dál tím víc věcí přestával chápat.
Možná tu dovolenou vážně potřebuju, pomyslel si, když brána aktivovala. Koutkem oka zachytil Shepparda, který stál nahoře na ochozu. Zkusil mu zamávat, ale vyšlo mu z toho spíš jakési nervózní trhnutí rukou. V tu chvíli si pomyslel, že dovolenou možná i chce. Přešlo ho to v okamžiku, kdy mu John zamával a připojil i svůj slavný úsměv, který většinou znamenal něco jako „ne, Rodney, tady na wraithy narazit nemůžeš, ale kdyby ano, tak pro tebe přijdu,“ ale tentokrát říkal „ano, Rodney, vrátíš se.“
Když vstoupil do horizontu událostí a ucítil ten prapodivný pocit okolo žaludku, který mu už dávno přestal vadit, došlo mu, že nejspíš dělá příšernou chybu.

Jo, já vím, pořád Rodneyho stěhuju z Atlantis na Zemi a zpátky. Nějak mi to tak prostě vyšlo. A navíc by to v konečném důsledku i mělo dávat smysl. Snad.

Tohle je velice zajimava povidka, rozhodne se tesim na pokracovani.

Ta tvoje povídka má jednu jedinou chybu... Že jí není víc! Aaaaa!

Super, originální nápad a scéna s Rononem je fajn. Docela bych to tak i cítila, že by se mu nějaká ta klasika mohla líbit. Nakonec, není to žádný neandrtálec, jak s oblibou říká McKay, Sateda nevypadala jako nevyspělá civilizace. To, co se dělo potom, se sice na něm podepsalo, ale pořád je to civilizovaný chlap:-).

Živé město, že by nějaká nová Moya? )

Zajímavý nápad a při tvém VIP stylu psaní, forma rozhodně nepokulhává za obsahem

Všem moc děkuji za chválu i podporu.

Fazulino, Moyu jsem si musel najít ve Wiki A... no... pravděpodobně vás maličko překvapí, co hodlám s Atlantis udělat (doufám, že překvapí, snad nejsem až tak průhledná). Obávám se, že jsou tu tací, co mě za to zabijou.

Každopádně je tu další kapitola, která je zajímavá především tím, že se tam prakticky nic neděje.

Kapitola třetí – Hranice domova

Země vypadala pořád stejně. Ostatně to se dalo čekat, tam se nikdy nic neměnilo. Sice ji neustále chtěl někdo zničit, zotročit, globálně oteplit nebo alespoň zasypat prázdnými pet lahvemi, ale tak to bylo už dlouho a nemohlo to změnit nic na tom, že byla pořád plná lidí, které Rodney neznal ani od pohledu, lidí, za které neměl žádnou zodpovědnost, lidí, kteří neměli žádnou zodpovědnost za něj a lidí, kteří ho nudili.
V prvním týdnu navštívil Jeannie, což bylo doopravdy složité. I když tentokrát přinesl Madison skutečný dárek. Nebyl si jistý, co koupit, ale ukázalo se, že Lego bylo poměrně dobrá volba. Ta komplikovaná část přišla až později, protože teď už se na sebe s Jeannie nemohli doopravdy zlobit, což znamenalo, že nevěděli, co si říct. Nicméně to byly jen rozpaky a s rozpaky se nakonec dalo nějak vyrovnat. Rodneyho způsob sice zahrnoval spoustu historek o „těch strašidlech“ (Jeannie nechtěla, aby si Madison myslela, že něco jako wraithové je skutečné), dlouhý poněkud zmatený příběh o tom, jak byl strýček superhrdinou („Ne, Rodney, nevěřím ti ani slovo.“) a ruční větrák, díky kterému začalo nakonec lego letadlo doopravdy létat. Jenomže potom se Kaleb zdvihl, aby uložil Madison a Rodney zůstal s Jeannie sám.
„Takže...,“ začal odvážně.
Jeannie se usmívala, což znamenalo, že mu to vůbec nemíní usnadnit.
„Madison vypadá fajn.“
„Je jí fajn a asi by jí bylo ještě líp, kdybys jí přinesl panenku a ne stavebnici pro desetileté dítě.“
„Prosím tě. Koho zajímají panenky?“
„Já si nimi hrála ráda.“
„A podívej, jak jsi dopadla.“
„Rodney!“
„Dobře, dobře, promiň. Jsi šťastná a spokojená. Chápu. Tvoje věc.“
„Co ty?“
„Co já?“
Obrátila oči v sloup.
„Co ty? Šťastný a spokojený?“
Zarazil se. Ne snad, že by neznal odpověď. Jen nevěděl, jak to vlastně říct.
„Rodney, co se stalo?“ už se neusmívala. „Něco na Atlantis? Je někdo... Je něco s Elizabeth? Chtěla jsem ji navštívit, ale nešlo to.“
„Ne ne, Elizabeth je... řekněme, že je to pořád stejné. Všichni ostatní jsou v pořádku. Až na...,“ zoufale se na ni podíval a tiše doufal, že na všech těch nesmyslech o telepatii mezi sourozenci něco je.
„Až na tebe.“
Jelikož telepatie mezi sourozenci pro jednou doopravdy fungovala, což pravděpodobně znamenalo, že se změnilo několik fyzikálních zákonů a možná přibyl nějaký ten rozměr, vypověděl Rodney Jeannie všechno o tom, jak se ten pitomec Sheppard neustále pokouší zabít, jak si nenechá poradit, i když má Rodney naprosto jednoznačně pravdu, a jak pak má ještě tu drzost navzdory vší pravděpodobnosti přežít. Pak jí řekl i o tom, jak město najednou ožilo a začalo ho nenávidět. Nevěděl, jak popsat únavu, které se nedokáže zbavit a jak vysvětlit, že si najednou připadá sám ve vlastní hlavě, ale i tak toho řekl dost. Dost na to, aby si ho změřila podezřívavým pohledem, který rozhodně nevěštil nic dobrého.
„Ty Rodney,“ začala opatrně, „víš, co mi to připomíná?“
„Přelet nad kukaččím hnízdem?“
Rodney samozřejmě věděl, že to byla řečnická otázka. Proto na ni taky odpověděl.
„Když už tak spíš Amadea,“ ušklíbla se, „vzpomínáš si, jak otec prvně odjel do Kalifornie?“
„Proboha, Jeannie, tohle nemůžeš myslet vážně! Bylo mi deset a trucoval jsem. Uznávám, že jsem se choval jako idiot, ale tohle nemůžeš srovnávat.“
„Víš moc dobře, že na Atlantis tě potřebují, přesto ses nechal poslat na tuhle... dovolenou. Rodney, vždyť ty nenávidíš i slovo dovolená! Tehdy jsi moc dobře věděl, jak moc otci záleží na tom, abys ten test udělal, ale stejně jsi se na něj vykašlal.“
„To je něco úplně jiného,“ protestoval Rodney.
„Ne, není,“ zavrtěla hlavou, „Rodney ty se snažíš utéct. Snažíš se schovat a snažíš se všem dokázat, že když ty budeš nešťastný, budou i oni.“
Tolik k telepatii. Nepochopila vůbec nic. Zas tak moc ho to neudivilo. Sám to moc nechápal.

~

Druhý týden navštívil Elizabeth. Sanatorium, kam ji poslali, bylo asi vážně výborné. Neměl nejmenší šanci to poznat. Každopádně okolo něj rostly velké platany a i takhle na konci podzimu tam foukal teplý vítr. Rodney věděl, že rozložité budovy z červených cihel by měly působit bezpečně a domácky. V zásadě tím byly definované. Domácký cihlový dům obrostlý břečťanem s … hm... něco červeného v květináči... za oknem. Panebože.
Elizabeth ležela na posteli a pozorovala ho očima bez výrazu. Tak jako to umí dobře udělané obrazy. Vyprávěl jí o tom, že Samantha na Atlantis nepatří a že velení Johna strašně vyčerpalo. Že o něj má strach. Že John se vždycky až moc staral o ostatní a že teď se to ještě zhoršilo. Že to nikdo nechápe. Zkusil jí popsat alespoň něco z těch tří měsíců, kdy John obýval její kancelář. Jak se pomalu měnil v rozbitý stroj, který Rodney neuměl opravit.
Nejspíš ho neslyšela. Skoro určitě ho neslyšela. A tak jí řekl i to, že si myslí, že Atlantis je zradila. Jeho osobně i všechny ostatní. Vyštvala ho i když ví, že ho potřebují.
Když odcházel napadlo ho, že přesně tohle měl odpovědět Johnovi. Tehdy na konci velké světpřevracející hádky. „Nejde o to, že bych to nedokázal. Jen vím, že mě potřebujete.“

~

Uprostřed třetího týdne přišla naléhavá zpráva z SGC. Krizová situace. Samozřejmě. Jediné, co Rodneyho štvalo, bylo, že neměl komu sdělit, že to přece říkal.

~

Po té, co začalo být jasné, že doktor Jackson jim dříve nebo později otevře cestu na Atlantis, došlo Rodneymu, že naštvat skupinu lidí, se kterou pravděpodobně stráví zbytek svého (nejspíš velice krátkého) života, může být poněkud nerozumné. Tehdy základně přidělili nového pilota a Rodney se rozhodl být milý. Velice milý, komunikativní a sdílný. Celou cestu z McMurda blábolil něco o tom, jak včera v noci padal sníh a jak předevčírem nepadal, jak ještě neviděl tučňáky a dokonce se i zmínil o tom, že létání v Antarktidě musí být velice náročné.
Pilot, který se mu před letem představil jako major John Sheppard, si čtvrt hodiny vystačil s jednoslovnými odpověďmi, potom si odkašlal a skočil Rodneymu bezostyšně do řeči.
„Říkali mi, že McKay je arogantní bastard a nejprotivnější chlap na jižní polokouli. Kdo jste a co jste s ním udělal?“
„Hm… řekl bych, že na obou,“ zamyslel se McKay. Pak se ale ohradil, „hele, já se snažím udržovat společensky vhodnou konverzaci a navázat sociální kontakt, který mi pravděpodobně nikdy k ničemu nebude. Neměl byste to náhodou ocenit?“
„Co se mě týče,“ pilot pokrčil rameny, „zklamal jste mě.“
„Ten před vámi mě chtěl vysadit uprostřed země nikoho a tvrdil, že ho za to nejspíš povýší.“
Zdálo se mu, že ve sluchátkách zaslechl tichý smích, ale možná to byl jen vítr.
„Poručík Adamson je známý svým ledovým klidem,“ podotknul Sheppard, „co jste mu udělal?“
„Nic. Vůbec nechápu, proč mu vadilo, že jsem se ho rozhodl trochu poučit o základech aerodynamiky a vysvětlit mu, proč přesně vrtulník létá a jak by mohl létat rychleji, kolik by ušetřil paliva, kdyby při letu využíval vzdušných proudů a podobně. Do jednoho to byly samé užitečné věci, které měl vědět.“
„Piloti tyhle věci obvykle vědí,“ podotkl Sheppard.
Rodney si jen odfrkl. Adamson samozřejmě znal základy, ale i v těch měl naprosto neodpustitelné mezery. Absolutně neodpustitelné, někomu takovému neměli dovolit, ani aby se na vrtulník podíval.
„Vím, proč vrtulník létá,“ ozval se Shappard. Ten idiot, pomyslel si Rodney, on se mi teď snad vážně pokusí dokazovat, že je chytřejší než já.
„Poslouchám,“ pobídl ho na tváři se mu usadil škodolibý úsměv.
„Arogance je prostě lehčí než vzduch, doktore.“
„A mluvíme o vaší nebo mojí aroganci?“ odsekl Rodeny napůl vztekle a napůl pobaveně.
„Obojí,“ přiznal Sheppard a teď už si byl Rodney definitivně jistý, že to není vítr, „nebýt toho, že jsem skvělej pilot, už by nás to dávno vystřelilo na oběžnou dráhu.“

~

Posledních pár měsíců strávili s Johnem tím, že se bavili o počasí a o tučňácích. Pokud se spolu vůbec bavili. Bylo to stejné jako když nezapadl osmý zámek na bráně. Něco se rozbilo. Jenomže u brány mohl Rodney alespoň doufat, že zjistí důvod.
Teď seděl v kantýně Thesea a pozoroval pokroucený vesmír míhající se za oknem. Modré hyperprostorové stíny se na něj škodolibě usmály a ukázaly mu malou bílou tečku blížící se k velké červené. Tečky splynuly a pak obě zhasly. Rodney zavřel oči. Nezáleželo na tom, že se tehdy nestalo to, co si myslel, že se stalo. Mohlo se to stát. Mělo se to stát. Nestalo se to jen díky absolutně statisticky nepravděpodobné dávce štěstí, která nemůže vydržet věčně.
Panebože! Těžební stanice. Mohla vybuchnout těžební stanice!
Atlantis se v jeho mysli rozplynula v jasném rudém světle a oblacích páry. Unaveně si opřel čelo o jeden z plechových stolů, kterých byla kantýna plná. Další scénář, prostě jen další možnost. Zkusil nemyslet na to, že jeden scénář bude pravdivý. Vzápětí mu jeho vlastní mozek podstrčil myšlenku, že všechny scénáře jsou pravdivé. Všechny ty věci se někde – v jednom z možných vesmírů – staly. Tiše proklel celou kvantovou fyziku.
Byl konec čtvrtého týdne a on se vracel na Atlantis. Návrat samozřejmě nebyl snadný. Brána nešla otevřít. Něco bylo špatně on to neuměl opravit. Alespoň ne ze Země. Nikdy je neměl opouštět. Nikdy. Zatraceně. John to řekl.
„Nemáš žádnou zatracenou zodpovědnost, Rodney! Pokud budu muset, tak klidně umřu. Tak to chodí, chápeš! Neopovažuj se to zpochybňovat jen proto, že ty bys to nedokázal!“
Potom kopl do dveří a odešel. Idiot. Rodney byl zodpovědný. Za všechny. Včetně Johna.
Tehdy spolu přestali mluvit. Přesněji řečeno, tehdy se začali bavit o počasí a tučňácích. Rodney věděl, že přátele je možné ztratit mnoha různými způsoby a byl doopravdy vděčný za to, že Johna ztratil takhle. Alespoň byl pořád naživu. Snad. Přinejmenším před pár týdny ještě ano.

~

Okamžik, kdy zjistil, že Atlantis je doslova a do písmene na svém místě, byl ekvivalentem zhruba dvanáctikilového kamene, který Rodneymu spadnul ze srdce. Samozřejmě už byly i těžší. Ale ne o moc. Panoramatické okno lodi bylo plně průhledné, ale přesto odráželo jeho tvář. Stín jeho tváře. Mlhavý šedý obrys. I na tom obrysu bylo vidět, jak moc se mu ulevilo. Mohl škrtnout zhruba tři sta katastrofických scénářů. Tím se jejich počet snížil na přibližně dva a půl tisíce. Rodney se staral, sakra. A staral se hodně. John neměl právo říkat, že ne.
Atlantis se skoro neznatelně houpala na vlnách oceánu a vypadala trochu výhružně. Rodney z toho skoro dostal bojovnou náladu. Teď je to jen mezi námi, pomyslel si. Vzápětí ho ta myšlenka zabolela. Atlantis možná nebyla cihlová a obrostlá břečťanem, ale byl to domov. Jeho domov. Navzdory všemu. V první řadě se nikdy neměl nechat vyhnat. Díval se na ni a zalil ho podivný pocit něhy a odpuštění.

Tak teď jsem se konečně dostala k přečtení tvé 3. části a musím říct (napsat) , že se mi to moc líbí! Pořád jsem srovnávala tvou druhou povídku s Tabulou rosou, ale tohle mi přijde takové osobnější a lidštější. Asi, že mám strach, co se stalo Johnem? Těším se na pokračování! Je to správně napínavý konec! Takže já jsem stand on.

[Klenotka]

Josiko, nemůžu jinak než: "všechna čest" Opravdu výborné. A to trápení Rodneyho máme společné V angličtině je pro to název Rodney whump

Mno, myslím, že je to skvělé. Sice jsem si to musela přešíst pozorně podruhé, neboť mi tak nějak unikla dějová linie, ale to bude mým rychlým a nepozorným čtením. Líbí se mi to. Ta vsuvka do minulosti mi udělala radost, aspoň něco málo o Sheppardovi:-). Ale nejvíc se mi asi líbí ta myšlenka města s vlasní vůlí. Jsem zvědavá, co sis na nás Josiko vymyslela:-).

Klenotkla a Josika trápí Rodneyho, my s Mrs. Sheppard Shepparda. Měly bychom zase něco vymyslet, jinak bude Rodeny v přesile:-)))).

Ne, vážně, povídka je super.

Tak to je velice zajímavě se rozjíždějící povídka Chudák Rodney, jsem zvědavá jak to zase odnese a už se moc těším na pokračování

A to trápení Rodneyho máme společné V angličtině je pro to název Rodney whump

A už konečmě vím, co to slovíčko whump znamená. Já to v žádným slovníku nemohla najít

Tak jsem se konečně dostala k tomu, abych si přečetla třetí kapitolu . Musím uznat, že byla velice dobrá. Nepřestanu obdivovat tu tvou originalitu psaní, ta stylistika je prostě úchvatná . Přiznám se, že jsem se trochu ztratila v ději, ale pak jsem se zase našla. Teď jsem hlavně hodně zvědavá, co si na chudáka Rodneyho připravila Atlantis... už to vidím jak si mne ruce... eh, žádné nemá, ale berme to metaforicky... muhaha .

Tak jsem si vysomrovala komentáře (děkuju, děkuju, děkuju, já už byla celá nervózní, že jsem udělala nějakou zásadní botu) a okamžitě jsem se zamotala v ději další kapitoly. Asi si budu muset nakreslit schémátko

Mrs., tohle ti přijde osobnější? Hm... a jo, asi i je. Slibuju, že John bude v další kapitole.

Klenotko, díky. Na trápení Rodneyho je speciální výraz? Já musím začít číst i nějaký anglický fórum. No... popravdě jen doufám, že mě nezabiješ, až si přečteš konec.

Fazulina, ba ne, to bude nějakou mojí chybou. Pokusím se to nějak zpřehlednit. Vsuvka do minulosti mě taky strašně bavila. Měla jsem ji napsanou už dost dlouho a furt jsem nevěděla, kam ji nacpat.
S tím oživlým městem - ono není zas tak originální. Pokud vím, je docela dlouhá řada anglických fanfiction, kde má Atlantis vlastní vůli. Ale na svou obranu musím poznamenat, že já jsem to vzala za trochu jiný konec (respektive za konec, který jsem ještě nečetla, stopro někde existuje).
A já je nejraději trápím oba

Anijsho, dík!

Pet Holly, další ztracená. Vážně si budu muset dát pozor. Má stylistika děkuje za pochvalu (doufám, že teď nezpychne a bude se mnou ještě spolupracovat)


Úprava: Vzhledem k tomu, že jsem tu ohavnou věc, kterou z nedostatku jiných termínů nazývám čtvrtou kapitolou, přečetla už asi milionkrát, několikrát jsem ji přepsala a začala ji velice upřímně nenávidět, domnívám se, že v zájmu zachování mého duševního zdraví je třeba ji zveřejnit. Jsem si skoro jistá, že je tam někde nějaká strašná logická bota, ale asi budu muset doufat, že si jí nevšimnete.
Dále si uvědomuji, že zlý a ohavný plukovník Sheppard je jednak poněkud přehnaný a druhak klišé, ale já jsem v zásadě pacifistka takže nemám ráda zelené mozky a navíc jsem si chtěla napsat nějakou vážně otravnou postavu.

Kapitola čtvrtá – Hranice pravděpodobnosti

V průběhu letu si seřadil možné katastrofické scénáře podle jejich pravděpodobnosti. Samozřejmě ten jediný skutečný byl absolutně nepravděpodobný. Absolutně. Ne velice, ne extrémně. Ani nebyl na seznamu. Rodneyho to moc nepřekvapilo. Teď stál před jakýmsi plukovníkem, jehož jméno si kupodivu navzdory své nejlepší snaze dokázal zapamatovat, a pokoušel se mu vysvětlit, co se vlastně stalo.
„Takže vy mi tu říkáte,“ plukovník zabubnoval prsty na desku stolu a přesunul si jazykem žvanec žvýkačky pod druhou tvář (Rodney měl chuť na místě ho zabít), „že se celé město nějak zpomalilo a naši zprávu prostě nestihli dostat.“
Dobře, Rodney se zhluboka nadechnul, tohle byl pokrok. Plukovník Idiot skutečně pochopil alespoň desetinu z toho, co mu řekl. Unaveně přikývnul.
„Ano, spojení s bránou se nepodařilo navázat, protože čas se pohyboval – respektive stále se pohybuje – okolo jejich brány jinou rychlostí. To prakticky vylučuje vytvoření stabilní červí díry, takže...,“ zmlkl, když si uvědomil, že plukovník ho vůbec neposlouchá. Měřil si ho podezřívavým pohledem.
„Hm...,“ zafuněl plukovník, „doktore, ve vašich záznamech je cosi o psychickém zhroucení. Nerad bych se dostal do potíží kvůli tomu, že vám šplouchá na maják.“
Pokusil se na něj žoviálně mrknout. Rodney obrátil oči v sloup a trpělivost mu definitivně došla.
„Plukovníku Shepparde,“ vážně se jmenoval Sheppard. James Sheppard. Ironie, ne? „Pokud jste přesvědčen, že se mému úsudku nedá věřit, je zřejmě zbytečné, abychom se spolu dále bavili.“
Znělo to klidně a vyrovnaně. Tohle se naučil od Elizabeth. I když obličej, který nasadil, popravdě řečeno patřil Sheppardovi. Tomu pravému Sheppardovi.
„Dobře, McKayi,“ přistihl se, že sleduje hodinky a počítá mezery, které plukovník dělá mezi slovy. 1,7 sekundy mezi „dobře“ a McKayi“. A to tahle ještě byla krátká, „řekněme tedy, že máte pravdu. Co bych s tím asi tak já měl dělat?“
Samozřejmě, že nic, ty idiote! Já jsem tu ten, co zachraňuje situaci na poslední chvíli. I když je pravda, že tentokrát bude ta poslední chvíle zatraceně dlouhá.
„Co takhle důvěřovat vědeckému oddělení a nechat nás dělat naši práci?“
Tohle už byla Rodneyovská odpověď. SGC možná poslalo plukovníka Idiota, ale vědecký tým byl překvapivě schopný.
„Hm...,“ další zafunění, „za dvě hodiny mi podáte hlášení.“
Rodney jenom kývl. Neměl sílu pronést jedinou další větu. A navíc měl na práci lepší věci.

Překvapivě dvě hodiny stačily. I když to, co Rodney hodlal podat, nebylo hlášení. Spíš seznam požadavků. Nebo možná – s přivřenýma očima – seznam kroků nutných k záchraně Atlantis. Nehodlal o nich diskutovat. Byl si jimi absolutně jistý.
„Za prvé – musíme se přesunout na vzdálenost osmnácti mil,“ na okamžik se zarazil, „to je zhruba šestnáct námořních,“ koneckonců, mluvil s mariňákem, „každopádně někde na deseti mílích začíná...,“ do háje, za ty tři roky spolupráce s relativně inteligentními lidmi jeho idiot-friendly slovní zásoba strašně degradovala , „řekněme, že je tam hranice zlomu oblastí, ve kterých běží čas různým tempem,“ v duchu zaúpěl, nejen, že tohle vůbec nebyla pravda, ale navíc to pořád asi bylo na plukovníka moc složité, „ještě jinak. Prostě to berte tak, že se přiblížíme na méně než deset mil a nastane veliké, opravdu moc veliké bum.“
Byl se sebou poměrně spokojen, tohle by mohl pochopit i zelený mozek.
„Dobře,“ usmál (opravdu, usmál!) se plukovník, „ale proč tedy zrovna osmnáct mil?“
Rodney se obrnil prakticky nekonečnou trpělivostí. Trpělivostí, která porušovala několik fyzikálních zákonů.
„Protože, pane plukovníku, toto je optimální vzdálenost, ze které je možno uskutečnit náš plán a zároveň neohrozit loď. Řekněme to tak, že jsem do plánu prostě zakomponoval jisté bezpečnostní pojistky.“
„Podívejte doktore,“ plukovník se nahnul dopředu a položil si lokty na stůl, „já jsem četl celou vaši složku. Chápu, že někomu jako vy mohlo snadno na Atlantis přeskočit. Věřte mi, chápu to,“ panebože, jen ne blahosklonnost (ne že by plukovník Idiot mohl to slovo znát), „ale mojí povinností je chránit jak posádku tak členy expedice. Vím, že vaše pocity vůči městu jsou poněkud... nepřátelské. Jste si jist, že neovlivňují váš úsudek?“
Rodney zalapal po dechu. Jak si jen mohl dovolit... Rodney by nikdy... Nikdy... Jak mohl... Jen na plukovníka zíral a přál si, aby tu místo něj byl skutečný Sheppard. Nebo Elizabeth. Ty by nikdy ani v nehorší možné situaci nenapadlo... Johna to napadlo, zašeptal tenký hlásek vzadu v hlavě, John si myslel, že bys nebyl ochotný udělat to, co on. Nebyl, vyštěkl Rodney na vlastní myšlenky, ale jen proto, že to, co dělá on, je pitomost.
„Plukovníku,“ zhluboka se nadechl a polkl všechnu důstojnost, která mu ještě zbývala, „mám tady minimálně pět členů vědeckého týmu, kteří jsou schopni vám moje závěry potvrdit.“
„Jistě,“ plukovník kývl a Rodneymu najednou prolétla hlavou myšlenka, že ten idiot možná není až tak velký idiot, „pokud bych nevěřil i jim, byl bych stejně paranoidní jako vy, ne?“

Nakonec všechno dopadlo trochu jinak. Samozřejmě původní Rodneyho plán byl dobrý, jenomže (jako obvykle) ho bylo třeba flexibilně upravit (repektive absolutně překopat a pokud možno v tu nejhorší možnou chvíli). Pro tuhle situaci určitě existovala nějaká Příručka. Něco jako Manuál 3.11.56 pro zvládání krizových situací oddíl 19.a – Spolubojovník v bezprostředním ohrožení života. Až na to, že armádní manuál by asi nepoužil slovo spolubojovník. Každopádně v ohrožení života byl (jako obvykle) John a Rodney byl (jako obvykle) jediný, kdo mu mohl pomoci.
Atlantis obklopovalo pole zakřivující čas. Hranice mezi světem venku a uvnitř byla poměrně ostrá. Dala se dokonce rozpoznat pouhým okem. Mořské vlny uvnitř takřka zkameněly. Mraky se zlámaly do podivných, až surrealistických, tvarů. A z Atlantis se k ní samozřejmě blížil puddle jumper. Rodney se nepotřeboval ptát, kdo je uvnitř. Byla to zatraceně sebevražedná mise, takže připadal v úvahu jediný kandidát.
Puddle jumper se pohyboval velice pomalu dokonce i na poměry času uvnitř. Do celé věci měl očividně co mluvit i Zelenka, protože ten musel vědět, že štíty antického letadélka se nedokážou vyrovnat s náporem časového zlomu. Byla potřeba rekalibrace a hlavně zdroj energie, který v puddle jumperu prostě nebyl. Uplynulých pár hodin strávil Rodney a jeho pět podřízených počítáním. Od ztráty spojení mohlo na Atlantis uběhnout sotva devět hodin. To na potřebné úpravy nestačilo ani čirou náhodou. Radek musel odhadnout kolik času bude zhruba Rodney potřebovat, aby vymyslel a uskutečnil správné řešení. Soudě podle aktuální rychlosti puddle jumperu mu dal čtrnáct hodin.

Technicky vzato byla noc, když John konečně dosáhl bariéry. Od tmavě hnědých mraků se odrážel měsíc a Rodneyho zcela bez souvislosti s aktuální situací napadlo, že tmavohnědá je naprosto nesmyslná barva pro mraky. Plukovník Idiot stál za jeho zády a nesnesitelně mu lezl na nervy. Poznámku „snad byste si měl jít chvilku zdřímnout, doktore,“ Rodney samozřejmě ignoroval. Nehodlal si jít zdřímnout. Hodlal se předávkovat kofeinem a doufat, že mu to přinese štěstí jako už tisíckrát předtím. Samozřejmě byla pravda, že tu byl k ničemu. Všechny věci, které mohl udělat, už udělal a pak ještě desekrát překontroloval. V Radkově odhadu situace byla i časová rezerva. Rodney se ho za to chystal příšerně seřvat, až bude zase všechno v pořádku. Jestli bude. Zatraceně. Nedokázal se udržet a neustále musel procházet své vlastní výpočty. Žádná chyba v nich nebyla. Nebo o ní nevěděl.
Jeden z mraků za tu dobu stačil přeletět až k Atlantis. Asi tam pršelo, protože z mraku se k zemi velice pomaličku spuštěla šedavá opona.

Puddle jumper proletěl. Sonda pracovala tak jak měla a prorazila mu cestu bariérou. A John byl samozřejmě v pořádku. Aspoň pokud se dalo věřit jeho hlasu ve vysílačce. Stejně teď ale Rodney nervózně postával v hangáru, protože se potřeboval přesvědčit na vlastní oči. Hodlal to maskovat za touhu po nejnovějších zprávách.
Když konečně puddle jumper přistál a John z něj vylezl očividně v jednom kuse, Rodneymu se mu ulevilo. A taky se roztřásl. Tohle byl přesně ten moment, kdy si mohl dovolit krátký panický záchvat. Hodně krátký a pokud možno nenápadný, protože tuhle satisfakci rozhodně nehodlal plukovníku Idiotovi poskytnout. Jen trocha zrychleného dýchání a možná nějaké to poklepávání nohou. Rozhodně pár škodolibých poznámek.
„Ahoj, Rodney,“ zamával na něj podplukovník jako by se vůbec nic nestalo.
„Mohl bys mi vysvětlit,“ vyjel na něj Rodney bez pozdravu, „jak jste si sakra s Radkem představovali, že tohle přežiješ? Doufám, že ti dochází, že kdybych tu nebyl, byl by z tebe teď jenom...“
„Taky tě rád vidím,“ ušklíbl se Sheppard, „a věděli jsme, že tu budeš.“
„Kristepane, jak jste to mohli vědět? Na Zemi se mohlo stát prakticky cokoli, vůbec jsem nemusel být v dosahu SGC, plukovník Idiot mě nemusel vzít na loď, nemuselo mi dojít k čemu se chystáte...“
„Únosná míra rizika, Rodney. Navíc nejsi jediný, kdo s s tímhle dokáže poradit,“ pokrčil Sheppard rameny, „a plukovník Idi... Sheppard, jak vidím, stojí za tebou.“
Rodney ztěžka polkl. Takže na seznam definitivně přibyl další zelený mozek, co ho bude nenávidět.
„Podplukovníku Shepparde.“
„Plukovníku,“ John předpisově zasalutoval, což bylo gesto, které u něj vždycky vypadalo trochu nepatřičně.
„Pohov. Pojďte se mnou, chci slyšet vaše hlášení,“ šel rovnou k věci. Alespoň že priority měl srovnané. Napřed hlášení a teprve pak vraždění nevinných vědců, kteří pouze vyslovili svůj názor.
„Plukovníku,“ John zase zasalutoval, ale neudělal ani krok, „doktor McKay by měl být mému hlášení přítomen, pane.“
„Proč?“
„Vědecký problém, pane.“
„Není třeba,“ odmítl ho plukovník rázně a Rodney na něj málem začal ječet. Jak se proboha tohle mohlo stát velitelem kosmické lodi? Kristepane!
Zastavil ho Johnův výhrůžný pohled a nepatrné zavrtění hlavou. Dobře, nebudeme dráždit plukovníka Idiota. Zhluboka se nadechnul. Zase. Dnes pravděpodobně vyčerpal zásoby trpělivosti na sto let dopředu.
„Budu v laboratoři.“
„To bych vám doporučoval,“ kývl plukovník, „a vy pojďte, už tu tlacháme dost dlouho.“
„Ano, pane,“ odpověděl mu John s pohledem upřeným někam zhruba tři metry za jeho rameno. Rodney ani raději nezkoušel myslet na to, jak moc ho tahle známka loajality potěšila.

Pseudoporada s plukovníkem Idiotem se neskutečně vlekla. Rodney si samozřejmě v laboratoři našel práci. Lodní senzory bez ustání monitorovaly Atlantis a někdo musel údaje vyhodnocovat. Jistě, seriózní práce. Ne, že by na to neměl lidi. Poslal je spát. Potřebovali to. A on taky. Jenomže on si - na rozdíl od nich - spánek dovolit nemohl.
Beztak monitorům věnoval jen zlomek pozornosti. Zřejmě by si všiml, kdyby Atlantis vybuchla, ale zbytek mysli mu zabírala za a) tvorba plánu, jak zabít plukovníka Idiota (pokud možno pomalu a bolestivě), b) otázka, co se sakra na Atlantis stalo. Existovalo příliš mnoho proměnných, které nechápal. Proč poslali Shepparda? V okamžiku, kdy je zaregistrovali, mohli vyslat zprávu. Nejen že by byla rychlejší, ale hlavně by tím nikoho neohrozili. Samozřejmě, že pan podplukovník „lidská oběť za blaho vesmíru“ určitě nadskakoval radostí, že může dělat něco nebezpečného, ale Sam měla mít rozum.
Město se pořád poklidně vznášelo na hladině oceánu a nejevilo žádné známky nepřátelství. Rodney skoro litoval, že se kdy naučil dívat věcem pod povrch. A docela určitě litoval, že kdy vůbec slyšel slovo paranoia.
Dveře laboratoře se otevřely přesně v okamžiku, kdy si říkal, že tohle vážně dál nesnese už ani sekundu (i když popravdě, říkal si to zhruba deset minut).
„Tak doktore,“ plukovník Idiot se žoviálně usmíval a Rodney prvně zalitoval, že Kolya už nežije, protože tyhle dva by milerád seznámil, „zdá se, že jsme vážně na vědeckém písečku. Podplukovník má svolení seznámit vás se situací. Doufám, že nám pak rychle uplácáte nějaké řešení. Kyblíčků a lopatiček tu máte dost,“ uchechtl se přiblble.
Rodney se definitivně rozhodl, že Idiot je slabé slovo.
„Je to Idiot,“ konstatoval John, když za plukovníkem zapadly dveře.
„Díky za informaci,“ ušklíbl se Rodney, „můžeš mi konečně říct, co se vlastně stalo?“
John se bezostyšně posadil na laboratorní stůl a hodil si nohu přes nohu. Pokoušel se vypadat uvolněně a naprosto bezstarostně. Pravděpodobně by se mu to i povedlo, kdyby si ovšem alespoň občas vzpomněl, že by měl spustit oči z monitorů informujících o stavu Atlantis.
„Zas tak moc ti toho neřeknu,“ začal s pokrčením ramen, „v zásadě se stalo to, že systémem Atlantis se začal šířit virus, který je za určitou dobu schopný prakticky zlikvidovat hlavní počítač. Prakticky těsně po té, co jsme to zjistili, se zapojilo dilatační pole – mimochodem Zelenka ti vzkazuje, že s obvodem D513 jsi to prohrál...“
„Hm...,“ ušklíbl se Rodney. Ten obvod vážně vypadal spíš jako sekundární kontrola hyperprostorových motorů.
„Ne že by tyhle věci sami o sobě nestačily,“ nenechal se přerušit John a Rodneyho zamrazilo, „ale kupodivu máme ještě horší problém. Jde o to, že díky našemu milému viru nemáme přístup vůbec k ničemu.“
„Jak k ničemu?“ Rodneyho nervozita vybuchla v jediné sekundě, „k ničemu jako k primárním systémům, nebo k ničemu jako k jádru systému...“
„K ničemu jako k ničemu, Rodney, vůbec k ničemu. Zelenka prohlásil, že můžeme být rádi, že se otevírají dveře.“
„Panebože,“ vydechl Rodney a v jeho mozku se zase zapnula funkce vytváření katastrofických scénářů. Polkl a položil klíčovou otázku.
„Proč Sam poslala tebe a ne zprávu? Neříkej mi, že si nikdo nevzpomněl na klasickou pozemskou vysílačku.“
„Ne, Rodney,“ zavrtěl John hlavou, „plukovník nezačala vyšilovat a nevěří na oživlou Atlantis.“
Tolik k naději, že se nezbláznil. Zatraceně, kdo dal podplukovníkovi Kirkovi svolení číst myšlenky?
„Oficiální teorie teď zrovna je, že nepřítel ovládá kompletně celou Atlantis. To znamená, že monitoruje veškerou komunikaci včetně rádiového provozu a znáš to, pokud je rádiová komunikace monitorována...“
„... zakazuje se vysílání nekódovaných zpráv. Děsím se dne, kdy se probudím a zjistím, že jsem půl života prožil ve sci-fi seriálu. Tím mi chceš říct, že jsi kódovaná zpráva, podplukovníku?“
„Mimo jiné. Zelenka trval na tom, že ti mám říct, že situace je tak zoufalá, až světlo na konci tunelu bliká jak polární záře. Ale zas tak zoufale se při tom netvářil.“
Výborně, Rodney měl v hlavě absolutně černý tunel. Žádné světlo, žádný nápad.
„Ty víš, co to znamená?“
„Jo,“ kývl podplukovník a věnoval Rodneymu jeden zářivý škodolibý úsměv, „mám teorii.“
Rodney protočil panenky a měl chuť po něm něco hodit. Teď vážně nebyl čas na...
„Mám to,“ lusknul prsty, „aurora borealis. Nebo australis. Každopádně podstatná je Aurora,“ další lusknutí, tentokrát dvojité, „Atlantis má systém virtuální reality stejně jako Aurora. Našli jsme ho, až když jsme věděli, jak to vypadá, a nemáme žádný vstupní...,“ černý tunel se rozzářil jako silvestrovská obloha. Popojel s židlí k třetímu notebooku zprava a spustil podprogram pro detekci odezvy. S trochou štěstí by se aktuální stav vstupu do virtuální reality měl dát zjistit.
„Bude to jen chvilka a pak by...,“ zarazil se. John měl svraštěné obočí a očividně mu něco vrtalo hlavou, „co je?“
„Nic,“ jen potřásl hlavou, „potřebuju si něco ověřit. Zelenka posílá ještě tohle.“
Hodil na stůl svazek papírů popsaných Radkovým klikatým rukopisem. Očividně specifikace viru a aktuální stav počítače. Nicméně tomu se Rodney hodlal věnovat až za chvilku. Teď potřeboval vyjasnit něco jiného.
„Vážně nejsem blázen,“ ohradil se. Už mu to lezlo na nervy. Všechny ty omluvné výrazy. Všechna ta nic. Tohle nebyla situace, kdy by si mohl dovolit přestat věřit vlastní hlavě.
„To jsem neřekl,“ namítl mírně Sheppard.
Ale chtěl jsi, pomyslel si Rodney. Nahlas to nevyslovil. Asi by to bylo dětinské.
John ho chvilku tázavě pozoroval.
„Rodney, jsi v pořádku?“
Rodney pečlivě prošel několik prvních řádků Radkova spisku a rozhodně na sobě nehodlal nechat znát jakékoli emoce.
„Co je?“ zeptal se, když začal být Johnův upřený pohled k nesnesení.
„Ptal jsem se, jestli jsi OK.“
„OK, jsem OK,“ kývl Rodney a ostentativně se otočil k monitoru.
„Vážně?“
Tak dobře, rozhodl se, že bude podplukovníkovi věnovat plnou pozornost. Tolik pozornosti, až mu to bude líto. Prudce se k němu obrátil.
Sheppard měl zvednuté jedno obočí a tvářil se... hm... asi to mělo vypadat zodpovědně.
„Co?“ vyjel na něj, „Jsem v pořádku, dvě ruce, dvě nohy. Všechno tak jak má. Ano, podplukovníku, jsem v pořádku.“
„Na to jsem se neptal.“
„To už si jak plukovník tak podplukovník Sheppard myslí, že jsem blázen? Smím tě upozornit, že pokud jsem blázen, tak nejspíš Atlantis půjde k čertu?“
„Sakra, Rodney,“ John si přivlastnil jednu z laboratorních židlí, „to jsem já, vzpomínáš? Jestli chceš mermomocí být paranoidní, tak mě z toho vynech. Znám tvoje záznamy a ty už tři roky víš, že je znám.“
Rodney si prsty přetřel spánky. Bolela ho hlava. Šíleně ho bolela. Nicméně ani šílená bolest hlavy není příznakem šílenství. Snad.
„Dobře, podívej, já vím, jak to vypadá. Celá ta teorie s nepřátelským virem... nemůžu si pomoct, ale nesedí to“
„Rodney,“ Sheppard po něm vrhnul jeden z těch svých pohledů, „tak mi řekni, co podle tebe sedí.“
Mluví s tebou jako s šílencem, připomněl Rodneymu hlásek vzadu v hlavě.
„Nejsem blázen,“ zaprotestoval znova.
„Do hajzlu, Rodney!“ vybuchl najednou John. „Ne, nejsi blázen. Tečka. Moje město... tvoje město... je v průšvihu. Vím, že ty ho zachráníš, ale do háje, Rodney, řekni mi jak.“
McKay se na něj chvíli díval. Po všech těch měsících, kdy se všechno obrátilo vzhůru nohama a kdy se najednou lidé vůbec nechovali tak, jak by měli, se najednou zdálo, že je zase všechno v pořádku (což byla mimochodem zdaleka nejšílenější myšlenka dnešního dne).
„Dobře,“ nadechl se Sheppard, „na tohle teď vážně není čas, ale omlouvám se. Neměl jsem... sakra ty víš, co jsem neměl, a nebudeme to rozmazávat, jo? Prostě se omlouvám.“
Teď se konečně Rodney mohl usmát.
„Jsem génius,“ prohlásil, „vím, co jsi neměl a... no tak dobře, díky za omluvu. Přijímá se. Ale o to tu nejde. Plukovník Idiot je idiot a moje teorie se mu nebude líbit.“
„To nech na mě,“ ušklíbl se Sheppard, „vyklop to. A konečně si mě proboha s tím idiotem přestaň plést.“
„To to jméno,“ oplatil mu úšklebek McKay, „tak dobře, zkus si alespoň na chvilku, čistě hypoteticky, představit, že moje torie o řídícím jádru Atlantis je správná.“
„Bez problémů,“ kývl Sheppard a opřel si bradu o opěradlo židle.
„Fajn, tak tenhle systém byl – jak zjistil Zelenka – napaden virem. Co už Zelenka nezjistil a co je spíš moje – mimochodem jediná alespoň pravděpodobná – hypotéza, je, že Atlantis se sama pokusila viru bránit. Slyšel jsi někdy o occamově břitvě? Vážně, podplukovníku, tohle je nejjed..“
„Chceš říct, že zpomalila čas v sebeobraně,“ skočil mu John do řeči a zamyšleně se na něj zadíval.
„Co je?“ ohradil se Rodney, „pořád si myslíš, že jsem blázen? Výborně. Jen do toho. Začínám si zvykat, ale až ten virus zničí centrální počítač a tím pádem i celou Atlantis, protože věř mi, že zhroucení dilatačního pole jen tak nepřežije, nechoď si ke mně stěžovat, že se to stalo, protože se to stane...“
„Víš Rodney,“ Johna očividně proud výčitek absolutně nezajímal, „spíš přemýšlím, jestli paranoia náhodu není nakažlivá.“
„Cože?“ Mckay jen zmateně zamrkal.
„Nic,“ Sheppard mávl rukou, „potřebuju si něco ověřit. Podívej, Rodney, slib mi něco.“
„Ne, svojí sbírku DVDček ti neodkážu,“ ušklíbl se Rodney.
John jen protočil panenky.
„Díky, teď mě prosím ber vážně, budeš?“
„Jasně, kývnu ti na to a pak zjistím, že jsi mi zařídil pobyt ve čtyřhvězdičkovém sanatoriu. Díky, ne. Už jsem si to jednou zkusil...“
„Rodney,“ podplukovník jeho jméno vyštěkl skoro jako by to byl rozkaz, „neříkej o tomhle všem ani slovo Sheppardovi. Věř mi, že ten by tě do blázince strčil bez pardonu.“
„Já tady nejsem idiot,“ připomněl mu Rodney.
„Jo, já vím,“ kývl John a tvářil se při tom ale úplně vážně.


To svoje „ověřování“ dokončil John druhý den v poledne. Tou dobou už za sebou měl Rodney zhruba tři sta padesát jedna testů subsystému virtuální reality a dokonce i stihnul pár hodin spánku.
„Poslyš, Rodney,“ začal Sheppard se zadumaným výrazem, „mám takový dojem, že jsem tu tvojí paranoiu vážně chytil.“
„Vítej do klubu,“ zamával mu Rodney zpoza počítače.
„No tak,“ pobídl ho, když se podplukovník očividně nechystal vysvětlit, co ho trápí, „mně to říct můžeš. Nezapomínej, že ještě pořád jsem tu kandidát číslo jedna na polstrovanou celu já. Ne, že bych ji občas neuvítal.“
„Fajn,“ Sheppard svraštil čelo a opřel se o zeď, „věc se má takhle. Pokud je ta tvoje teorie o Atlantis pravda, nesedí tu spousta věcí. Za prvé – proč tě pronásledovala?“
„Žárlí, že mě máš raději než ji?“ ušklíbl se Rodney. Taky neznal odpověď na tuhle otázku. A nebylo to proto, že si ji nepoložil.
„Nefandi si,“ oplatil mu to John, „podívej, jestliže máš pravdu, tak tě chtěla dostat na Zem. Ale proč? Takhle žádná myslící bytost nejedná. Logicky vzato, jsi největší odborník na antickou technologii široko daleko, což znamená, že jsi její nejlepší naděje na přežití. Proč by se tě chtěla zbavit?“
„Odhalil jsem její tajemství?“
„Teď jsi vážně paranoidní.“
Sheppard si Rodneyho měřil tázavým pohledem, jako by snad čekal, že pro něj bude mít odpověď.
„Začalo to zhruba v době, kdy přišla zpráva o tom, že velení přebírá Sam. Třeba si Atlantis myslela, že se o ni dokáže postarat lépe.“
Rodney trochu vyděšeně polkl. Tohle nechtěl říct nahlas. Nechtěl přiznat, že zrovna toho se bojí nejvíc.
„Kdybych byl Kate,“ zasmál se John, „ asi bych ti teď řekl, že tvoje jednání je vědomým vyjádřením tvého podvědomého strachu z toho, že se nedokážeš vyrovnat plukovníkovi Carterové.“
„Díky,“ Rodney se na něj kysele usmál. Popravdě řečeno, něco logiky v tom bylo. Jestli se ukáže, že je to pravda...
„Neblázni, Rodney,“ slitoval se nad ním John, když zachytil jeho vyděšený výraz, „klidně bych věřil, že ti trochu hrabe z předávkování kofeinem, ale nikdy v životě mi nenamluvíš, že bys ohrozil bezpečnost Atlantis jen proto, že žárlíš na Carterovou. Na to tě znám až moc dobře.“
„Sakra podplukovníku,“ utrhl se na něj Rodney, který nutně potřeboval něčím zamaskovat idiotský úsměv, co se mu dral na tvář, „očividně máš teorii a odmítáš mi ji prozradit.“
„Přesně tak,“ kývl John se širokým úsměvem, „částečně ses trefil. Vážně to začalo, když přišla zpráva o Carterové. Jenomže to nebyla jediná zpráva, kterou jsme ten den dostali. Poslali taky technickou specifikaci projektu Ariadna, což je...“
„Což je projekt virtuální reality založený na systému, co jsme našli na Auroře. Jak si myslíš, že jsem se chtěl napojit na Atlantis?“
Rodnay začínal mít nejasné tušení, že ví, kam podplukovník míří.
„Přesně. Navíc jsem procházel záznamy z SGC a dilatační pole se spustilo přesně v okamžiku, kdy bylo bylo jasné, že nebude k dispozici jiná loď než Theseus. Což je čirou náhodou...“
„Jo jo, mám to,“ přerušil ho netrpělivě Rodney, „jediná loď, kde je Ariadna nainstalovaná a kupodivu i loď, na které zrovna jsme. Ty mi chceš říct, že Atlantis má mě i Ariadnu přesně tam, kde nás chtěla mít?“
„Skoro,“ kývl John, „Chci říct, že někdo se rozhodl, že je třeba dostat právě tebe do virtuální reality Atlantis. Netvrdím, že to nutně musí být zrovna ona, ale... uznávám, že to je pravděpodobné. Hodně.“
Rodney vyděšeně polknul. Tohle bylo daleko daleko horší než kterýkoli z katastrofických scénářů. Tohle znamenalo... Do háje, co vlastně to znamenalo?
„Procházel jsem ty Radkovy specifikace. Jestli chceš ještě jednu paranoidní teorii...“
„Ven s tím,“ usmál se Sheppard smutně, „o moc hůř už být nemůže.“
„Chm..,“ odfrkl si Rodney, „vždycky může. Podívej, chápu, že si toho Zelenka nestihl všimnout, ale ten virus má velice známou strukturu. Prakticky by na něm mohl být velký blikající nápis made by Ancients.“
„Tím chceš říct, že na nás útočí Antikové?“
Rodney jen pokrčil rameny.
„Nevím, nevím, co tím chci říct, a nevím, co si o tom mám myslet...“
John vyčerpaně zavřel oči.
„Fajn, a co budeme dělat?“
„Právě jsi uhádl moje další nevím,“ ušklíbl se Rodney.

Ufff, tak jsem to zvládla. Mě se to zdá super. Hlavně ten rozhovor Shepparda a McKaye je výborně napsaný. Jinak, asi jsem fakt blbě četla předchozí díly, protože pořád mám nějaký zmatek v té časové linii a vůbec to s tím dilatačním polem mi předtím nějak uniklo, ale je to dobré. Mě při psaní povídek nikdy nic takového nenapadne...

Jo a plukovník Idiot.... už jsem se bála, když jsem četla tvůj úvod, že uděláš idiota z Shepparda (Johna), ale oddychla jsem si:-).

Za zmatek se moc omlouvám. Myslím, že to vážně bude moje vina, ty krátké díly asi nebyly nejlepší nápad. Navíc jsem si odpustila spoustu vysvětlovacích částí, což byla zdá se chyba. Jinak dilatační pole (doufám, že je to, co to si myslím, že to je) jsi určitě nepřehlédla, protože to je prvně zmiňované až v téhle kapitole.
Plukovník Idiot v úvodu - jo, přiznávám, byl to záměr trochu vás postrašit. Takový malý škodolibý vtípek

No, já taky doufám, že vím, co to je:-) Časové dilatační pole je to, kde čas ubíhá rychleji nebo pomaleji, než jinde, ne? Bylo to v SGA - Epiphany, SG1 mockrát, naposledy v Unending:-). Já myslím, že je ta povídka super, jen na mě působí mírně chaoticky, protože na začátku bylo, že Rodneyho poslali domů kvůli tomu, že tvrdil, že město je živé a teď najednou Sheppard v Puddle Jumperu prolétá dilatačním polem, takže jak jsem pochopila, na Atlantis běží čas jinak něž jinde... a nemohla jsem si uvědomit, kde k tomu přišli:-) a proč se k nim nemůže dostat nějaká zpráva.

Co se týče originality živého města, myslela jsem to v rámci SGA a anglické FF jsem žádné nečetla, takže pro mě je to originální:-))).

Škodolibý vtípek se povedl.-)

Hurá! Je to to, co jsem si myslela, že to je!
S chaosem máš naprostou pravdu. Díky moc, že jsi to řekla. Měla jsem kapitolu nechat trochu déle odležet. Zkusila jsem to trochu poupravit, ale teď už to asi nezachráním

Ale jo, možná, že kromě mě to ještě nikdo nečetl:-) Ale kvůli mě to nedělej, mě se to líbí i tak a třeba ostatní to budou vidět jinak:-).

Když já si myslím, že máš pravdu Přidala jsem tam vysvětlující odstaveček (plukovník Idiot je k podobným účelům jako stvořený) a holt asi uvidím, co to udělá. Ale jsem ráda, že se ti to líbí (i když mám vážné podezření, že zvýšený výskyt jistého podplukovníka dost pomohl )