Slovo úvodem:
Hlavní postavy jsou major Lorne a plukovník McNillová, která je nová. Její pravou povahu poznáte během příběhu, stejně jako její život (neměla ho zrovna nejlehčí). Může se ukázat, že postavy budou trpět. Celí příběh se odehrává na Atlantis.
1.kapitola: Daniela McNillová
„Andromedo, byla by jste tak laskavá a posadila se zpátky do lavice?“ Oslovená dívka se jen ušklíbla a posadila se. Daniela si povzdechla.
„Kam jsem se to jen dostala. Nechám je pár dní bez dozoru a všichni zdivočí! “ Ozvalo se zaklepání a do místnosti vešel mladý a pohledný major.
„Přejete si?“ Ani se na něj nepodívala a pokračovala v obchůzce po třídě.
„Potřeboval bych s vámi mluvit, plukovníku.“ Řekl klidným hlasem, avšak zkušenému pozorovateli by neuniklo lehké vzrušení v hlase.
„Asi o samotě, že ano?“ Jen kývl hlavou.
„O.K., počkejte chvilku, za chvíli končí hodina.“ Ukázala na stoličku u stěny a major se posadil. Daniela přecházela po třídě a povídala něco o P-90.
Po zazvonění se oba přesuli do její pracovny. Ukázala na židli před jejím stolem a nabídla mu kávu. Postavila před něj hrnek s kávou a major si sedl ve stejnou dobu jako ona. Když se pohodlně usadila, pohlédla s očekáváním na něj.
„Major Richard Lorne.“ Usmál se a podal ji ruku. Taky se usmála a přijala nabízenou ruku.
„Plukovník Anna Daniela McNillová.“ Tenhleten major byl roztomilý, vůbec nebyl vylekaný, ne jako těch posledních deset co za ní byly.
„Pročpak jste přišel?“
„No…ehm…Jak se vám líbí vaše práce?“ Nevěděl odkud má začít. Zamračila se.
„Jsem s ní spokojená, teda pokud se to však stahuje jen na školu.“
„Na vaší poslední misi jste narazila na…hm, jak to formulovat…na zvláštní artefakt, který se ve vaší přítomnosti rozzářil.“ Její zamračení se prohloubilo.
„Ano, rozstřílela jsem ho.“ Lorne vyvalil oči.
„A doprčic...“ Blesklo mu hlavou. Jeho mozek pracoval na 120%. Jako by zachytila jeho úvahy.
„Hm, asi to bylo vzácné, že?“ Vyděšeně přikývl.
„Aha, no každopádně mě to s vím způsobem zachránilo. Kdybych ho bývala nerozstřílela, tak bychom tu spolu nemluvili a dalších 10 lidí by se nevrátilo domů…Víte co je zvláštní? Ta krabička se rozzářila a vydávala zvuky ve chvíli, kdy jsem se k ní přiblížila na jeden metr. Jako bych ji uměla ovládat…“ Dál už přemýšlela mlčky.
„Právě proto jsem tu.“ Lorne se jí podíval do očí. Značil se v nich ledový chlad, jako by za nimi nikdo nebyl. Její tvář byla jako maska. Přál by si, aby ji na chvilku odložila.
„Před nedávnem jste prohlásila, že by jste dala cokoliv, abyste zmizela.“ Jestli se předtím mračila, jako by teď úvahami její tvář zestárla o pět let.
„Nevím kam tím míříte!“ Ztišila lehce hlas.
„Ano, nepopírám, že bych to neřekla. Stále to platí, ale řekněme si, jen tak mezi námi…“ Šeptala, ale přesto ji slyšel.
„Pochybuji, že bych se dostala mimo zemi.“ Střelila po něm úšklebkem, ze kterého čišela ironie. Major se jen lehce usmál, napil se kávy.
„Hm…A proč by to nešlo?“
Daniela seděla u stolu a byla velice zmatená. Nebyla to ani hodina po odchodu majora Lorna. Dala si hlavu do dlaní. Najednou ji z obličeje spadla maska. Ve tváři by člověk našel bolest a několik vrásek od utrpení, dokonce i velkou únavu. V modrozelených očích byl jen smutek a trápení. Promnula si oči a brýle ji na chvilku na nose poskočily. Světle hnědé vlasy ji padaly do obličeje. Rychlým pohybem je odstranila. Pohled ji padl na papíry. Pečlivě je prošla. Vzala tu práci hned. Za týden se musí dostavit na nějaké lékařské vyšetření. Něco jí tu nehrálo, bylo v tom více než nějaká hloupá mise. Major Lorne toho naznačil dost, ale nikdy neřekl nic přímo.
U dveří zazvonil zvonek. Prudce vstala. Tělem ji projela bolest, instinktivně se chytla za břicho. Obličej měla v bolestivé grimase. Dobelhala se ke dveřím a otevřela. Stál tam Lorne a pozorně si ji prohlížel.
„Můžeme?“
„Moment, skočím si pro věci.“ Za chvilku se vynořila s kabátem a kabelkou. Nastoupili spolu do auta a rozjeli se k SGC.
Spolu vyrazili k ošetřovně.
„Plukovníku, tohle je doktor Carson Beckett. Doktore, Plukovník McNillová.“ Potřásli si rukama.
„Děkuji majore, můžete jít.“
Carson si ji prohlídl.
„Hm…mám tu v záznamech, že jste byla na poslední misi zraněná a ta rána je do dnes otevřená.“ Kývla.
„No…ehm…smím ji vidět?“ Místo kývnutí se začala svlékat. Když si sundala i tričko, objevily se na břichu obvazy, bohužel však od čerstvé krve. Začal jí je rozdělávat.
„Proboha kdo váš ošetřoval?“ Podíval se na ni vyjeveně.
„Nedívejte se tak na mě, já to nebyla.“ Začala se bránit. Povzdechl si.
„Kdo vás tak stupidně mohl sešít?“
„Já to nebyla a taky bych to ráda věděla, velice ráda bych si s ním o tom popovídala.“ Usmála se tím úsměvem co říká: pověděli-bychom-si-to-pěkně-z-očí-do-očí. Carson by vsadil svoje kalhoty, že by to nebylo nad šálkem dobrého čaje. Doktor pouze zakroutil hlavou.
„Ošetřím vám to.“ Daniela si lehla na postel a Beckett dělal co mohl. Během ošetřování a vyšetřování stihl zhodnotit celý její zdravotní stav a ještě ji odebrat krev. Po všemožném vyšetření ji nechal obléci a odvedl ji do jedné z ubikací.
„Tak co doktore, jak je na tom?“ Mrkl na něj Lorne.
„U konce, ale pokud mě budete zdržovat a neustále se mě ptát, tak to nikdy nedokončím.“ Zamračil se Beckett. Pochvíli však zvedl hlavu od práce.
„Tak co?“ Vypadlo z majora nedočkavě.
„Má ATA gen…ještě jsem neviděl člověka, kromě Shepparda, aby ho měl tolik.“ Lornovi se po tváři rozlil úsměv. Mrkl na doktora.
„Máme ji!“ Beckett zakroutil hlavou.
„Řekl bych, že zdaleka ne.“
Uběhlo dost času, na Zemi se schylovalo k zimě, ale to bohužel neplatí o Atlantidě. Daniela seděla v kajutě a čekala. Za hodinu má dorazit na Atlantis. Ještě teď byla zmatená a sní asi další stovka lidí. Nedokázala uvěřit že se nechala ukecat, aby letěla na nějakou vzdálenou planetu. Nechápala polovinu věcí, dějících se kolem ní. Major Lorne se ji pokusil vše vysvětlit, moc se mu to ale nedařilo. Momentálně něco hledal.
„Je to jako hledat jehlu v kupce sena!“ Mumlal si pro sebe. Daniela se usmála.
„Nebo taky, jako hledat vlas na Hammondově hlavě.“ Lorne se zarazil v polovině pohybu, otočil se na ni a ve tváři se mu značila hrůza, avšak v koutcích mu nebezpečně cukalo. Chvilku mu trvalo než se uklidnil.
„Nebo taky tak.“
„Majore, jestli vám to nevadí půjdu si dát do kantýny kávu.“ Kývl na souhlas a dál něco hledal. Daniela si povzdechla, hledal to něco už nejméně hodinu.
„Andromedo, byla by jste tak laskavá a posadila se zpátky do lavice?“ Oslovená dívka se jen ušklíbla a posadila se. Daniela si povzdechla.
„Kam jsem se to jen dostala. Nechám je pár dní bez dozoru a všichni zdivočí! “ Ozvalo se zaklepání a do místnosti vešel mladý a pohledný major.
„Přejete si?“ Ani se na něj nepodívala a pokračovala v obchůzce po třídě.
„Potřeboval bych s vámi mluvit, plukovníku.“ Řekl klidným hlasem, avšak zkušenému pozorovateli by neuniklo lehké vzrušení v hlase.
„Asi o samotě, že ano?“ Jen kývl hlavou.
„O.K., počkejte chvilku, za chvíli končí hodina.“ Ukázala na stoličku u stěny a major se posadil. Daniela přecházela po třídě a povídala něco o P-90.
Po zazvonění se oba přesuli do její pracovny. Ukázala na židli před jejím stolem a nabídla mu kávu. Postavila před něj hrnek s kávou a major si sedl ve stejnou dobu jako ona. Když se pohodlně usadila, pohlédla s očekáváním na něj.
„Major Richard Lorne.“ Usmál se a podal ji ruku. Taky se usmála a přijala nabízenou ruku.
„Plukovník Anna Daniela McNillová.“ Tenhleten major byl roztomilý, vůbec nebyl vylekaný, ne jako těch posledních deset co za ní byly.
„Pročpak jste přišel?“
„No…ehm…Jak se vám líbí vaše práce?“ Nevěděl odkud má začít. Zamračila se.
„Jsem s ní spokojená, teda pokud se to však stahuje jen na školu.“
„Na vaší poslední misi jste narazila na…hm, jak to formulovat…na zvláštní artefakt, který se ve vaší přítomnosti rozzářil.“ Její zamračení se prohloubilo.
„Ano, rozstřílela jsem ho.“ Lorne vyvalil oči.
„A doprčic...“ Blesklo mu hlavou. Jeho mozek pracoval na 120%. Jako by zachytila jeho úvahy.
„Hm, asi to bylo vzácné, že?“ Vyděšeně přikývl.
„Aha, no každopádně mě to s vím způsobem zachránilo. Kdybych ho bývala nerozstřílela, tak bychom tu spolu nemluvili a dalších 10 lidí by se nevrátilo domů…Víte co je zvláštní? Ta krabička se rozzářila a vydávala zvuky ve chvíli, kdy jsem se k ní přiblížila na jeden metr. Jako bych ji uměla ovládat…“ Dál už přemýšlela mlčky.
„Právě proto jsem tu.“ Lorne se jí podíval do očí. Značil se v nich ledový chlad, jako by za nimi nikdo nebyl. Její tvář byla jako maska. Přál by si, aby ji na chvilku odložila.
„Před nedávnem jste prohlásila, že by jste dala cokoliv, abyste zmizela.“ Jestli se předtím mračila, jako by teď úvahami její tvář zestárla o pět let.
„Nevím kam tím míříte!“ Ztišila lehce hlas.
„Ano, nepopírám, že bych to neřekla. Stále to platí, ale řekněme si, jen tak mezi námi…“ Šeptala, ale přesto ji slyšel.
„Pochybuji, že bych se dostala mimo zemi.“ Střelila po něm úšklebkem, ze kterého čišela ironie. Major se jen lehce usmál, napil se kávy.
„Hm…A proč by to nešlo?“
Daniela seděla u stolu a byla velice zmatená. Nebyla to ani hodina po odchodu majora Lorna. Dala si hlavu do dlaní. Najednou ji z obličeje spadla maska. Ve tváři by člověk našel bolest a několik vrásek od utrpení, dokonce i velkou únavu. V modrozelených očích byl jen smutek a trápení. Promnula si oči a brýle ji na chvilku na nose poskočily. Světle hnědé vlasy ji padaly do obličeje. Rychlým pohybem je odstranila. Pohled ji padl na papíry. Pečlivě je prošla. Vzala tu práci hned. Za týden se musí dostavit na nějaké lékařské vyšetření. Něco jí tu nehrálo, bylo v tom více než nějaká hloupá mise. Major Lorne toho naznačil dost, ale nikdy neřekl nic přímo.
U dveří zazvonil zvonek. Prudce vstala. Tělem ji projela bolest, instinktivně se chytla za břicho. Obličej měla v bolestivé grimase. Dobelhala se ke dveřím a otevřela. Stál tam Lorne a pozorně si ji prohlížel.
„Můžeme?“
„Moment, skočím si pro věci.“ Za chvilku se vynořila s kabátem a kabelkou. Nastoupili spolu do auta a rozjeli se k SGC.
Spolu vyrazili k ošetřovně.
„Plukovníku, tohle je doktor Carson Beckett. Doktore, Plukovník McNillová.“ Potřásli si rukama.
„Děkuji majore, můžete jít.“
Carson si ji prohlídl.
„Hm…mám tu v záznamech, že jste byla na poslední misi zraněná a ta rána je do dnes otevřená.“ Kývla.
„No…ehm…smím ji vidět?“ Místo kývnutí se začala svlékat. Když si sundala i tričko, objevily se na břichu obvazy, bohužel však od čerstvé krve. Začal jí je rozdělávat.
„Proboha kdo váš ošetřoval?“ Podíval se na ni vyjeveně.
„Nedívejte se tak na mě, já to nebyla.“ Začala se bránit. Povzdechl si.
„Kdo vás tak stupidně mohl sešít?“
„Já to nebyla a taky bych to ráda věděla, velice ráda bych si s ním o tom popovídala.“ Usmála se tím úsměvem co říká: pověděli-bychom-si-to-pěkně-z-očí-do-očí. Carson by vsadil svoje kalhoty, že by to nebylo nad šálkem dobrého čaje. Doktor pouze zakroutil hlavou.
„Ošetřím vám to.“ Daniela si lehla na postel a Beckett dělal co mohl. Během ošetřování a vyšetřování stihl zhodnotit celý její zdravotní stav a ještě ji odebrat krev. Po všemožném vyšetření ji nechal obléci a odvedl ji do jedné z ubikací.
„Tak co doktore, jak je na tom?“ Mrkl na něj Lorne.
„U konce, ale pokud mě budete zdržovat a neustále se mě ptát, tak to nikdy nedokončím.“ Zamračil se Beckett. Pochvíli však zvedl hlavu od práce.
„Tak co?“ Vypadlo z majora nedočkavě.
„Má ATA gen…ještě jsem neviděl člověka, kromě Shepparda, aby ho měl tolik.“ Lornovi se po tváři rozlil úsměv. Mrkl na doktora.
„Máme ji!“ Beckett zakroutil hlavou.
„Řekl bych, že zdaleka ne.“
Uběhlo dost času, na Zemi se schylovalo k zimě, ale to bohužel neplatí o Atlantidě. Daniela seděla v kajutě a čekala. Za hodinu má dorazit na Atlantis. Ještě teď byla zmatená a sní asi další stovka lidí. Nedokázala uvěřit že se nechala ukecat, aby letěla na nějakou vzdálenou planetu. Nechápala polovinu věcí, dějících se kolem ní. Major Lorne se ji pokusil vše vysvětlit, moc se mu to ale nedařilo. Momentálně něco hledal.
„Je to jako hledat jehlu v kupce sena!“ Mumlal si pro sebe. Daniela se usmála.
„Nebo taky, jako hledat vlas na Hammondově hlavě.“ Lorne se zarazil v polovině pohybu, otočil se na ni a ve tváři se mu značila hrůza, avšak v koutcích mu nebezpečně cukalo. Chvilku mu trvalo než se uklidnil.
„Nebo taky tak.“
„Majore, jestli vám to nevadí půjdu si dát do kantýny kávu.“ Kývl na souhlas a dál něco hledal. Daniela si povzdechla, hledal to něco už nejméně hodinu.
Prosím o kritiku.