SG: Tajemství

Moony: Johoooo na toto som jednoducho musela zareagovať. Takže ty nám toho Sheppiho ešte poriadne zmáčaš no super.
Viem, že toto sem nepatrí ale musela som
[img][images/thumbs/Zizi_111_15.jpg]http://i195.photobucket.com/albums/z158/Zitulik/111_15.jpg[/img]


A čo sa týka Lorna (blbo sa to skloňuje ) tak mi to meno neprekáža. Takže ak ti vyhovuje ako Richard v poriadku. Je to tvoja poviedka, ty si pani, ty si šéfka

Tak tady je další část. Musím přiznat, že si mi někteří hrdinové bránili, popravdě se jim ani nedivím...donutila jsem je některé udělat blbosti.
Tak tedy přeji příjemné počtení.

5.kapitola:Návrat
Daniela se brodila bahnem.
„Tohle se může stát jenom mně! Buď mám všude bahno a vodu, nebo mě honí nějakej zmetek a chce mě zabít, ale nejlepší je to dohromady!“ Ulevovala svému vzteku. Přes brýle skoro neviděla a baterka taky moc neposvítila. Byla ráda alespoň za správný směr. Byla tak rozčilená, že zapomněla hlídat okolí kolem sebe. Někdo ji sledoval a rozhodně neměl dobré úmysly. Na levé straně zapraskaly větvičky. Posvítila tam. Zamračila se.
„Asi z toho blázním.“ Potřásla hlavou, ale tentokrát si dala pozor. Skoro se už doplácala na místo.
„Tak jo, ještě kousek, holka, a jsme u ohně,“ a v tu chvíli to slyšela znovu. Křupnutí. Otočila se. Srdce ji vyskočilo až do krku.
„Je tam někdo?“ Odpovědí bylo slabé zavrčení. Vytáhla zbraň a namířila do křoví. Stála na místě a ani se nepohnula, sluch napínala co to dalo. Přesto že jí byla zima, vůbec se netřásla.

Lorne napínal sluch. Výstřel anebo výkřik by vítr zanesl. Nic se však nevozívalo. Adrian jim vykládal, že to zvíře je těžko slyšitelné. Lorne se snažil očima prokouknout noc.
„Když chce, nikdo ho neuslyší. Ve tmě vidí jako ve dne a je pokryto černou srstí. Musíte vědět kam praštit, aby vás nechalo.“ Zasmál se. Mluvil už dobrou čtvrt hodiny a nebyl k zastavení. Všichni se modlili, aby Daniela zůstala v Jumperu, avšak nikdo tomu moc nevěřil. Major si sednul a pak to slyšel. Dvakrát výstřel, pronikavý výkřik a znovu výstřel. Vyskočil na nohy. Nebyl sám, kdo to slyšel.
„Půjdu pro ni,“ a vyběhl ven.
„Lorne…!“ Stihl ještě Sheppard, než mu zmizel v lijáku a tmě.

Daniela chvilku stála a mířila do křoví. Vítr do ní z boku narážel a déšť jí šlehal do tváře. Zablýsklo se, a pak se to stalo, to zvíře vyskočilo. Dvakrát střelila. Trošku ho to zbrzdilo, bylo už pozdě, jen jednou chňaplo. Vykřikla. Zablesklo se znovu. Strašně to bolelo. Upustila zbraň. Pevným stiskem ji drtilo ruku. Sehnula se pro berettu. Namířila mu na hlavu.
„Pusť!“ Zvíře jako na povel začalo ruku víc drtit. Jen sykla a pak vystřelila. Zvíře zakňučelo a padlo k zemi. Bylo mrtvé. Podívala se na svou ruku.
„To je hnus,“ mihlo se jí hlavou. Rozhlédla se po baterce. Zabořila se kdoví kam do bahna.
„Kruci,“ zavrčela. Vydala se poslepu a podle blesků.

Major slyšel jak ta ním Sheppard volá. Ani se neotočil, ani neodpověděl. Běžel tam, kde čekal, že ji najde. Tričko měl během chvilky promočené. Rozklepal se zimou. Vítr fučel, jako by chtěl jeho život. Setřel si vodu z očí a v tom něco zahlédl, odjistil a čekal.

Věděla, že to nemůže být daleko. Vyčerpáním se jí podlomila kolena. Liskla sebou do bahna. Zakňučela bolestí. Dopadla na pokousanou ruku. Teď měla bahno a krev všude. Tohle ji dokonale probralo. Začala se pomalu sbírat. Když se postavila, zaslechla odjištění P-90. Stiskla svoji berettu pevně v ruce a zamířila kamsi do tmy.

Oblohou projel blesk a oba na chvilku oslepil. Lorne spatřil před sebou dívku, mířila na něj a celá se chvěla. Z ruky ji tekla krev a byla celá od bahna.
„McNillová?!“ Snažil se překřičet vítr.
„Lorne?!“ Ozvalo se nazpět. Daniela spatřila majora, toho co tenkrát přišel do její třídy. Teď tam stál, kalhoty od bahna a z vlasů mu do očí kapala voda. Kdyby ji nebylo zle, tak by se i zasmála, nad jejich situací. Pomalu sklopil P-90 a vydal se jejím směrem. Ona udělala totéž co on.
„Jste v pořádku?“ Zeptal se jí když stál u ní.
„Jo.“ Kývla a rozkašlala se.

„Sakra!“ Vykřikl Sheppard a kopl do prví věci kterou měl v dosahu.
„Nebojte se, Lorne se vrátí, “ prolomila ticho Teyla. Rodney si vychutnával svoji večeři a měl na první pohled dobrou náladu.
„Nebojte se?! Ti dva se tam venku můžou klidně zastřelit, pokud je ještě jeden z nich na živu a nebo Lorna sežere to zvíře jako…“ Tady mu hlas selhal. Kdyby jí to tenkrát zakázal. Měl vztek sám na sebe. Kopl znovu do batohu.

Kolena se jí zase podlamovala. Lorne ji zachytil.
„Opřete se o mě,“ rozkázal ji a přehodil si její ruku přes rameno. Snažila se jít sama, ale moc jí to nešlo.
„Je to už jen kousek.“ Snažil se povzbuzovat. Měl pravdu, bylo to už jen padesát metrů. Daniela dostala další záchvat kašle.

Podplukovník stál u dveří, stejně jako předtím Lorne a přemítal jestli ho zastřelí nebo mu jednou vrazí, pokud se tedy vrátí. Nestihl se pořádně rozmyslet, co bude lepší, když z venku zaslechl kašel. Za chvilku se ze tmy vynořily dvě postavy. Jedna podpírala druhou, skoro ji nesla. John uhnul ze dveří, aby mohly projít. Lorne se protlačil dveřmi a pokračoval k ohni. Tam složil svoje břemeno. Všichni na ně koukali, ale major to nebral na vědomí. Začal plukovníkovi sundávat vestu, ani to nevnímala. John, který nabral novou sílu, přešel k Rodneymu a sebral mu deku.
„Hej!“ Naoko zaprotestoval.
„Hej! Co to děláte!“ Tentokrát protestovala Daniela.
„Svlékám vás,“ odpověděl s klidem Lorne. Než se zmohla na cokoliv jiného, byla bez trička. John ji opatrně zabalil do deky. Teyla vstala, vytáhla ji ruku z pod deky a začala ji ošetřovat.

Daniela byla pohodlně opřená o stěnu a pomalu usínala.
„Podplukovníku?“ Oslovila Johna. Podíval se na ni.
„Spojila jsem se s Atlantis, máme se až skončí déšť vydat do vesnice a ohlásit se po cestě. Pokud možno do tří dnů.“ John kývl na znamení, že rozumí a podal jí nějaké jídlo.
„Děkuji.“ Snědla jen trochu a bylo jí příjemně teplo.
„Prospěte se. Ostatní to samé, budeme držet hlídku. Střídáme se po dvou hodinách. Začínám já, pak Lorne, Ronon a nakonec Teyla,“ rozkázal Sheppard, neměl nejlepší náladu. Všichni se ukládali ke spánku.
„Děkuji.“ Stihla ještě pošeptat Daniela majorovi než usnula. Na jeho tváři se objevil úsměv. Vstal a šel za Sheppardem.
„Pane, omlouvám se.“
„Za co?“ Zeptal se John. Rozmyslel si to, on by na jeho místě udělal to samé, vlastně chtěl udělat to samé.
„Příště přemýšlejte, majore a teď odchod.“

Neklesejte na mysli, bouře se vrátí.

Tak takú nádielku som teda nečakala. Viem, že hrdina tejto poviedky je Lorne ale neubránim sa myšlienke, že John by išiel do tej tmy s ním. Ale inak stále sa to tam viac zamotáva, tak som teda zvedavá aká to príde ešte nádielka napätia, tiež sa mi páči tá sľúbená búrka a to iskrenie medzi Danielou a Lornom.

Zizi, bouřka přijde zase za tři dny. Lehké jiskření přinese možná další část a pokud ne tak brzo přijde, nezapomeň, že to nesmím moc přehnat... Major a plukovník, z toho koukají dost problémy.

A máme tu další část .

6.kapitola: Kameny a vesnice
Oheň už dávno nehořel, jen uhlíky lehounce žnuly. Skoro všichni spali. Jen hlídka pečlivě hlídala. Bylo k ránu a bouře definitivně odešla, avšak vítr a déšť neustával. Lorne byl opřen o vchod a pozoroval, co se děje venku i vevnitř. Daniela se trhnutím probudila. Vedle ní spal v klidu Sheppard a ze spánku se usmíval. Rozhlédla se po místnosti. U vchodu viděla, to co hledala. Potichu vstala a šla se posadit vedle hlídky.

„Byl Sheppard moc naštvaný?“ Zašeptala do ticha Daniela. Lehce sebou trhl, když ji uslyšel.
„Ne, ale měla byste si zase lehnout.“ Mrkl na ni Lorne.
„Povězte mi, majore, co vám všechno řekl, ten…“ a hlavou kývla na místo kde spal Adrian.
„Jmenuje se Adrian, pochází z vesnice, kam se vydáme pozítří.“ Lorne trošku znejistěl. Daniela si o jeho rameno opřela hlavu, ale pozorně poslouchala.
„Planeta se nachází v období vody. To je, že tři dny prší a tři ne.“ Na chvilku se odmlčel a podíval se na Danielu, pak však sledoval zase okolí.
„Prý náš příchod byl ohlášen…předpovězen…“ Daniela se lehce roztřásla. Dal jí ruku kolem ramen a pokračoval.
„Říkal, že nám ty kameny ukáže, prý je máme zachránit… Jen se ještě zmínil o tom zvířeti, taky ho napadlo…jako vás. Potom už žvatlal samí blbosti.“ Daniela se potichu zasmála.
„Měla jste zůstat v tom Jumperu.“ Zase se na ni podíval.
„Měla jsem se do dvou hodin vrátit.“ Smutně se usmála.
„Hlavně, že jste se vrátila…“ Ukončil debatu na tohle téma. Pohodlně opřela o Lorneho, ten však ruku z jejich ramen nesundal, pak spolu drželi v tichosti hlídku.

Dva dny uplynuly jako voda. Druhý den přestal vát vítr a třetí den přestalo pršet kolem poledne. Všichni se vydali k posvátným kamenům. Byly překvapivě blízko brány. Postaveny byly jakoby do kruhu. Celé byly popsány anticky a pod písmem byl další překlad do jiného jazyka.
„Tak se mluví u nás, mezi lepšími lidmi.“ Vysvětloval Adrian.
„Nevím, ale připomíná mě to arabštinu,“ uvažoval nahlas John.
„Podívám se na ten antický záznam,“ ohlásil Rodney.
„Mě to taky připomíná arabštinu,“ prohlásil Lorne.
„Vážně? Ale jestli jste si pánové nevšimli, tak já jsem génius a ne lingvista!“ Vystřelil Rodney. Lorne a John se na sebe ušklíbli.
„Počkejte, doktore,“ zarazila Rodneyho Daniela dřív, něž stačil něco říct na jejich úšklebky.
„Mají pravdu, je to arabština. Můžu to přeložit, jestli chcete.“ McKay po ni hodil škaredým pohledem.
„Vy si luštěte tu svoji ,arabštinu´, já kvalifikovaně přeložím antický text,“ a dále si ji nevšímal.
„Jak myslíte,“ ušklíbla se. Prohlédla si kameny , stoupla si vedle Rodneyho a začala s ním překládat. Sheppard a Ronon šli podat hlášení na Atlantis.

,Za mnoho let, poté co kruh našich předků bude dlouho uzavřen, přijdou ti, na které čekáme. Prostoupí kruhem na konci období vody... Zachrání člověka a ten je pak přivede do našeho města… Jeden z šesti zachránců bude obviněn a postaví se tváří v tvář našemu sužovateli... Osvobodí nás od bolesti a utrpení…Tak se stane.´ McKay i Daniela došli ke stejným výsledkům.
„Ale vrtá nám hlavou tahle pasáž. Vypadá to na předpověď konce: ,V ten den budou vaše domy setřásány větrem, oheň bude padat z nebe a spousta z vás padne. Řeky vytečou z koryt a zaplaví město. Oheň sežehne lesy ani déšť jej nezastaví. Nastane konec…´ přečetla Daniela. Adrian se zamračil
„Jsou tady celé dějiny, věci které se staly, které se dějí a které nastanou.“
„Které mohou nastat,“ opravil ho Rodney.
„Když si řekneme, že každé naše rozhodnutí mění budoucnost, otvírá se před námi několik miliónů možností a konců. Třeba…“
„Prosím, ušetři nás,“ zasténal John. Rodney se pouze nafoukl, ale nemlčel.
„Vypadá to jako by se to mělo stát v blízké době a je tu něco jako příchod Wraithů.“ Zamračil se Rodney na kameny.
„Nevydáme se do vesnice?“ zeptal se Adrian s nadějí v hlase.

Nešli dlouho a ocitli se na krásné, malé louce, na které stály domy. Zamířili hned k nim. Na návsi je všichni vítali jako hrdiny. Uprostřed ležel kámen, vypadal jako obětní. Teyla a Daniela se otřásly. Po obvodu byl zdoben skoro nečitelnými nápisy. Z prostřed kamene vytékal červeně zbarvený pramen. Kolem kamene bylo do kruhu umístěno šest kamenných sloupů, přibližně dva metry vysokých. Domy byly rozmístěny tak, že se vytvářely krátké a úzké uličky. Celá vesnice byla postavena jakoby na kamenném podloží. Všechno tu bylo prakticky z kamene.
„Ehm…Adriane, nechci být dotěrná, ale k čemu slouží tahleta…výzdoba?“ zeptala se poněkud upjatě Daniela a ukazovala doprostřed vesnice ke kameni.
„Tohle?“ Poškrábal se na hlavě.
„To je takový obětní prostor…Čistě pro zvířecí oběti.“ Snažil se zamluvit svoje zaváhání. Pro ně to teď bylo, podle jeho názoru, zcela nepodstatné, zatím.
„Ano zachrání nás. Škoda, že netuší jak. Tak dlouho jsem čekal, kdyby jen přišli dříve, nemusela by zemřít moje sestra.“ Adrian dusil v sobě nenávist už hodně dlouho. Konečně měl pocit, že on bude moct žít v klidu. Měl pocit, že stačí získat jen Sheppardovu důvěru a pak konečně, přijde to, na co tak dlouho čekal…

Z té tvé povídky už začíná být docela výživná polévka. Je kořeněná, hustá a začíná to v ní vřít. Zdá se, že nebude vegetarianská lidské oběti !? Myslím, že se tady děje něco hodně nekalého a temného pod líbivou fasádou. Líbí se mi, jak používáš jazyk ohledně toho proroctví. To zní opravdu, jak ve filmu

Wau,lidské oběti..to zní zajímavě.Už se těším na další pokračování,protože otázky se stále objevují a já jsem zvědavý člověk Obdivuju to svižné tempo,kterým sem publikuješ další části

Děkuji, mám opravdu radost, že se vám povídka líbí. Protože vás zdá se napínám, tak vám sem dám malí spoiler, ale netvrdím, že něco vysvětlí.

Co vás čeká v dalším díle?

Toto je spoiler!!!:

Zjistíte, že se Daniele něco nezdá. Ukáži vám malou část Danieliny minulosti, není zrovna veselá. Zjistíte, že existuje člověk, který ji věří a věřit jí nepřestane. V budoucnu se dozvíte co je obětováno bohům .

Tak som sa teda moc dlho nenačakala. Som ti veľmi vďačná za také tempo uverejňovania pokračovaní - inak by ma to čakanie asi zabilo. No je to dokonalé ďalšia poviedka typu - fiktívna epizóda Atlantisu - mohol by to niekto natočiť. Tá arabčina - no zaujímavý nápad (ešte by ma zaujímalo ako sa tam dostala )

Mooony píše:

Zizi, bouřka přijde zase za tři dny. Very Happy Lehké jiskření přinese možná další část a pokud ne tak brzo přijde, nezapomeň, že to nesmím moc přehnat... Embarassed Major a plukovník, z toho koukají dost problémy.

No jasne, že z toho vzťahu pozerajú problémy a netreba to preháňať veď sú v armáde. Ale veď stačí to iskrenie. Inak sa mi páči aj to (aj keď som Sheppofilka), že si si za hlavnú postavu vybrala práve Lorna - zaslúžil si viac priestoru.

Tak ja sa teda budem tešiť na ďalšie pokračovanie

Dámy a pánové, milí věrní,
S lítostí vám oznamuji, že se chystám ve středu na odpočinek. Odjíždím do dalekých krajin, kde medvědi jedí turisty… Ne, ale vážně, odjíždím na několik dní na Slovensko, bohužel nebudu během toho moct psát a dávat sem nové části, vrátím se až na začátku školního roku.
Mám tu, ale pro vás malé překvapení, v podobě dvou dílů. Přeji příjemné počtení.

7.kapitola:Pocit?
„Rodney, neměla tu být přátelská a vyspělá civilizace?“ Škádlil John.
„Vyspělá není, ale zato je přátelská.“ Zazubil se na něj Rodney a vzal si další kus jídla. To jídlo bylo velice dobré a chutné. Měli tu všechno, maso, ovoce, něco jako brambory…všechno na co si vzpomněl, teda kromě čokolády. Do místnosti, kde večeřeli, vstoupil Adrian.
„Rada starších mě poslala, abych vám sdělil, co zítra uvidíte. Ukážeme vám naše tajemství, avšak nesmíte o tom říct nikomu jinému. Je to pro nás to nejcennější, ale jsme ochotni vám ho ukázat, vždyť nás máte zachránit… Dnes už je na to pozdě, musíte se pořádně vyspat.“ Mile na ně mluvil, ale v hlase bylo ještě něco jiného, zloba anebo nenávist. Skoro nikdo si toho nevšiml.
„Promiňte, my jsme vám neslíbili, že vám pomůžeme. Vůbec nevíme o co tu jde, kdybyste nám to řekl, tak snad. Pochopte, takhle vám nic slíbit nemůžeme.“ Daniela se na něj smutně podívala, na očích ji bylo vidět, že toho lituje.

„Vy to nechápete. Vy nám pomůžete, nic jiného vám nezbude. Už tím, že jste tady, zasahujete. Kameny to předpověděly.“ Rychle zareagoval Adrian. Mluvil pomalu a nakonec střelil po Daniele pohledem. Ona mu viděla na očích hlubokou nenávist, kterou nestačil skrýt. Myslel si, že si toho nevšimla, bohužel v tomhle měl smůlu. Potom se všem hluboce uklonil a odešel.

Uběhlo necelých pět minut po Adrianově odchodu a už se mezi dvěma členy spustila bouřlivá výměna názorů.
„Já jim nevěřím, něco před námi tají. Mám z toho divný pocit.“ Snažila se ostatní přesvědčit Daniela.
„Máte jen pocit? Nemáte důkaz, pouze pocit. Podle mě jsou v pořádku,“ stál si za svým Rodney. Ronon mlčel, věděl, že není moudré teď se do toho plést. Teyla dojídala svoji večeři a John je oba zamračeně sledoval. Taky dával přednost svým pocitům, ale nikdy by to nepřiznal. Lorne stál z nějakého nepochopitelného důvodu na straně Daniely, avšak nevyjadřoval se.
„Doktore, jestli chcete důkaz …Díváte se druhým lidem do očí?“ začala nekompromisně McNillová.
„Ano, ale nevím co to má s tím společného…?“ odpověděl ji bleskově McKay.
„Hodně, zatraceně hodně! Oči vám, doktore, ukážou nejskrytější myšlenky. Pokud se naučíte v nich číst, tak dokážete předvídat tahy ostatních.“ Probodla ho pohledem. Mckay věděl, že je praštěná, ale že až tak.
„Víte co? Schovejte si, prosím, vaše pocity a nechte přemýšlení na kvalifikovanějších,“ ukončil Rodney debatu. Všichni McNillovou sledovali. Nikdo ji doopravdy nebral vážně. Pochopila to všechno dobře. Více se ztrapnit nemohla. „Mlčeti zlato!“ Byla jediná myšlenka. Daniela prudce vstala. Židle za ní s třeskem dopadla na zem. Ještě jednou je všechny přeměřila pohledem, potom odešla do svého pokoje a nezapomněla okázale praštit dveřmi, div nevypadly z pantů.

Ozvalo se zaklepání a do dveří vešel Lorne. Rozhlédl se po místnosti. Seděla na posteli u okna a dívala se ven. Čekal že bude rozzlobená, ale místo toho byla smutná. Opatrně se posadil vedle ní a šeptem na ni promluvil, chtěl zjistit konečně pravdu.
„Plukovníku, řekněte mě, prosím, kde jste se naučila arabsky?“ Zkusil major. Daniel na něho pohlédla. Viděla v jeho očích zájem.
„Jestli jste si přišel ze mě udělat legraci, tak prosím, ale já vám na to neskočím,“ odpověděla poněkud ostřeji. Zase se otočila k oknu a sledovala hvězdy a měsíc.
„Povezte mi o tom, prosím.“ Lorne se snažil ji přesvědčit. Daniela o tom s nikým dlouho nemluvila, přinášelo jí to do teď jen bolest a noční můry.

Nadechla se a dala se do vyprávění.
„Je to několik let zpátky. O tom co se tenkrát stalo, několik lidí dodnes spekuluje. Šlo tenkrát o zabití nepohodlného vládce Ománu. Byla to jedna z těch misí pro jednoho a poslali na ni mě, profesionálního vládního zabijáka… Úkol byl jasný, najít a zabít. Pokud bych byla chycena, tak mě moje vláda nezná, byla jsem tam pouze…za sebe. Všechno klapalo dobře, až do té chvíle, než jsem střelila. Někdo mě prozradil, byli na mě připravení…Týden jsem utíkala a schovávala se, avšak ne dobře, našli mě. Několik dní mě mučili. Byla jsem zavřená ve tmě a vláda se ke mně nehlásila…Pro ně jsem to podělala, i když jsem toho člověka odstranila…Tenkrát jsem věděla, že jsem na to sama, ale podařilo se mi uprchnout. Utíkala jsem několik dní přes poušť, potom jsem však padla únavou…Kolem jel nějaký Arab a vzal mě do své pouštní vesnice. Tam mě ošetřili, naučil mě arabštinu…Tam jsem pochopila, jak se dá poznat na člověku jeho další tah. Proto jsem se naučila skrývat pocity v očích a číst v cizích …Vaše oči, majore, mluví za vás. Více něž si to uvědomujete.“ Celou dobu šeptala. Chvílemi se zarazila s vzpomínala, nakonec se dívala Lornemu hluboko do očí. Major měl pocit, jako by mu viděla až do duše. Za celou dobu, co ji sledoval, nepohnula svalem v obličeji, ale přesto věděl, co cítila.
„Také předvídáte naše reakce?! Taky před námi skrýváte svoje pocity?!“ Vyjel na ni Lorne rychle, než si vůbec uvědomil, co řekl. Smutně na něj pohlédla.
„Ne, před vámi ne. Vám nepotřebuji číst z očí, vaše činy mluví za vás, stejně jako reakce…A neskrývám před vámi nic, protože…vám věřím.“

Po rozhovoru s Danielou šel Lorne spát. Dlouho se převaloval na posteli a nemohl usnout. Pořád přemítal o všem, co mu řekla. Věřil jí, stejně jako ona jemu. Kdyby tomu tak nebylo, nikdy by za ní nevběhl do toho deště. Vše, co zatím řekla, dávalo smysl. Někde hluboko cítil, že její pocity jsou správné. Taky jim nevěřil, ale proč si nezahrát jejich hru?

Další slíbený díl dodám večer.

Paráda.Moc se mi líbí ta část,kdy Daniela začne mluvit o tom,co všechno ukážou oči,když se do nich člověk zadívá.Jsem zvědavá na to tajemství,které chtějí vesničané ukázat.
Nevadí,že odjíždíš,těch pár dnů se dá vydržet a bohatě to vynahradí dnešní dva díly

No počúvaj ty píšeš rýchlo jak fredka a je to strašne zaujímavé. Som tvoja verná čitateľka. A tá časť s pohľadom je paráda aj ja som si v poslednej dobe začala všímať pohľady ľudí, s ktorými sa stretávam a je pravda ako sa u nás hovorí, že oči sú oknami do duše . Tak ja sa teším na ten večerný diel a prajem príjemnú cestu. Dúfam, že sa ti u nás na Slovensku bude páčiť a možno sa tu aj niečím inšpiruješ.

Děkuji, mám radost, že se vám povídka líbí. Přiznávám se nějaké díly, už mám dopředu napsané...ale musí vždy projít korekcí a korektor není na baterky (ale je pravda, že chce taky další díly).

Zizi:Na Slovensko se moc těším:). Letos jsem tam už jednou byla, snad přijde i inspirace .

Osmí díl je tu a jak jsem slíbila tak ještě dnes. Je to trochu nudná část a krátká, ale tak trochu důležitá…Tak tedy směle do toho.

8.kapitola:Město
Ráno přineslo nádherný den. Neodbytné paprsky slunce se snažily dostat pod víčka všech, kteří spali. Mnoho lidí to probudilo, avšak Daniela spala dál. Měla zase jednu z neklidných nocí. Znovu a znovu viděla svého otce, tak jako ve svých jedenácti, zase stála nad jeho hrobem. Kdyby se ji někdo zeptal, čeho se nejvíce bojí, odpověděla by, že spánku.

Paprsky hladily Danielu po obličeji a ona je nevnímala. V klidu spala, měla na to právo, pořádně usnula až ve tři ráno. Najednou se někdo postavil před okno a zastínil ji tvář. Lehce se zavrtěla a pak se převalila, jednu ruku strčila pod polštář. Ten neznámý stál nad ní. Z ničeho nic se rychle posadila na posteli, v jedné ruce držela berettu a mířila mu na břicho.
„Lorne!“ vykřikla.
„Málem jsem vás zastřelila, co tu do pekla děláte?“ vypravila ze sebe ještě pořád v šoku a změřila si Lorna pohledem. Stál před ní oblečený a upravený, jako by vstal před hodinou.
„Já…spala jste dlouho a Sheppard řekl, že vás mám jít vzbudit,“ řekl poněkud zaraženě. Přestala na něj mířit. Chystala se vstát, Lorne si toho všimnul a otočil se k oknu, jako by tam bylo něco, co ho nesmírně zajímalo. Usmála se pro sebe, vstala a oblékla se. Trhl sebou když mu položila ruku na rameno.
„Půjdeme?“ zeptala se ho. Lorne kývl a oba odešli z pokoje pryč.

Po snídani za nimi přišel Adrian.
„Pojďte, je nejvyšší čas!“ Vyzvedl je a odvedl doprostřed vesnice.
„Stoupněte si na tady ten kruh, no tak!“ Vyzval je poněkud nervózně. Všichni ho poslechli. Ten kruh byl z jiného materiálu než země a byl vedle jednoho sloupu u obětního kamene. Stály na kruhu a mačkali se na sebe. Adrian je přelétl pohledem, stoupl si k nim a něco zmáčkl na sloupu. Všichni si připadali, jako by najednou přišli o všechen vzduch. Transportovali se z povrchu do země. Stanuli uprostřed velkého podzemního města. Všem se trošku zamotala hlava. Daniela se rychle chytla nejbližšího, aby neupadla. To samé zřejmě měl v pánu i on. Rychle se na sebe podívali. Lorne po ni hodil jeden zvláště odporný úšklebek. Daniela mu to však oplatila vypláznutím jazyka.

„Chtěl jsi vyspělou civilizaci, tak tady ji máš.“ Zašklebil se Rodney na Shepparda. Adrian jim pokynul rukou, aby ho následovali. Všichni si teď prohlíželi město. Bylo celé z kamenů. Velké sloupy, držící povrch se tyčily doněkolika metrové výšky a všechny byly popsané. Všude ve vzduchu lítala plavidla podobná Jumperům. Domy byly spíše podobné mrakodrapům. Světla tu bylo dost, i když byly několik metrů pod povrchem. Dole byly ulice a nad nimi dálnice. Byly zde stromy a květinové záhony. Z oken domů vykukovaly další květiny a některé domy byly porostlé břečťanem Lidé, chodící kolem, si je prohlíželi. Děti běhaly, smály se a hrály si s míčem.
„Neuvěřitelné, všechny nápisy jsou anticky… V životě jsem neviděl takový typ transportu…“ Rodney neustále povídal. Nikdo ho však neposlouchal. Všichni byly uneseni tou krásou kolem.

Zastavili se před malou vládní budovou. Před ní byl malí plácek s kašnou a trávníkem. Nekolik dětí tam hrálo nějakou hru. Těsně u vchodu byl květinový záhon.
„Dovnitř může pouze omezený počet osob, dva z vás tu musí zůstat.“ Pověděl jim Adrian. John se rozhlídl po ostatních. Daniela a Lorne naznačili, že počkají. Ostatní vešli do budovy.

„Neposadíme se na lavičku?“ Přešlápla z nohy na nohu Daniela.
„Proč ne.“ Souhlasil Lorne. Chvilku seděli před vládní budovou a pozorovali děti, skotačící na trávníku. Hrály nějakou podivnou hru, co chvíli jim míč vyletěl ven. Jeden chlapec do něj kopl až příliš moc. Míč se přikutálel k lavičce, kde seděli McNillová a Lorne. Daniela míč sebrala a šla ho vrátit. Major ji pozoroval. Přišla k dětem a podala ho jedné dívce. Ta si ho nesměle vzala a na něco si jí ptala. Daniela jí s úsměvem odpovídala. Děti se během chvilky seběhly a poslouchaly. Jedno přes druhé vykřikovaly a snažily jí něco sdělit. Ona se jen smála, pak však do ní jeden chlapec strčil. McNillová ho popadla a předvedla mu ukázkově letadlo, potom ho však postavila na zem a se smíchem se vracela k opuštěnému majorovi.

Tak jsem to stihla ještě před odjezdem a mám tu pro vás další díl. Přeji příjemné počtení. (Další částí můžete počítat nejdřív 2.9.2007.) Přeji pěkný zbytek prázdnin.

9.kapitola:Porada
Adrian je zavedl do kruhové místnosti a nechal je usadit kolem kulatého stolu. Místnost byla vykládaná světlým dřevem, bylo tu však jen jedno okno, to poskytovalo výhled na město a kašnu před touto budovou. Kolem místnosti byly postavené malé stromky. Stůl byl skleněný a židle s tmavého dřeva.
„Senátoři přijdou za pár minut.“ Oznámil jim Adrian. Neuběhla ani minuta a z druhé strany se otevřely dveře. Vešly tři ženy. Všichni se posadili. Jednání začalo.

Daniela se posadila na lavičku. Cítila se unavená.
„Co to bylo? Ten chlapec do vás strčil.“ Lorne se snažil zjistit, co se tam stalo.
„Strčil, protože jsem neodpovídala podle jeho představ, myslel si, že mu neříkám pravdu.“ Daniela nahodila šibalský úsměv. Lorne na ni koukal.
„Tak neodpovídala podle jeho představ?...Na co se vůbec zeptal?“ Major do ní lehce šťouchnul. Daniela znejistěla, ale šťouchnutí mu vrátila.
„No…zeptal se…“ Snažila se získat čas.
„No tak, McNillová, to mi nepovídejte, že vás rozhodil nějaký malý kluk!“ Nedal se odbýt Lorne. Strčil do ní. Daniela po něm hodila jeden z nehezkých pohledů.
„Když to chcete vědět…zeptal se mě, jestli jste můj manžel,“ a strčila do něj pořádně.
„Kecáte!“ Zašeptal jí do ucha a taky do ní strčil. Začali se smát. Občas do sebe šťouchli. Po chvilce k nim doběhla jedna z holčiček – ta, která si od Daniely brala míč, a podávala majorovi kytku. Byla rudá jako rak a nedokázala říct ani slovo. Major si ji s zářivým úsměvem vzal. Dívka nadšeně vyjekla a odběhla pryč.
„Asi máte malou obdivovatelku.“ Rýpla si Daniela.
„Vy máte zase velkého obdivovatele.“ Zakřenil se Lorne a kytku ji podal.
„Nevím jestli si ji od vás mohu vzít, snažíte se tady vyžehlit to šťouchání.“ Dělala na oko uraženou.
„Já nic nežehlím.“ Zlobil se major, pak si však k jeho překvapení vzala květinu a lehce do něj strčila.
„Děkuji, voní krásně,“ a pořádně si přičichla.

„Mé jméno je Adelaida. Starám se o rozvoj našeho města po duchovní stránce.“ Představila se velice pohledná bruneta.
„Po mé levici sedí senátorka Griselda. Má na starosti vědeckou sekci.“ Poukázala na rudovlasou a velice mladou dívku.
„Po mé pravici sedí senátorka Pelagie, její starost je dohlížet nad občany, bydlení atd.“ Tam byla pohodlně usazená poněkud stará dáma s šedými vlasy.
„Ostatní senátoři se omlouvají, ale mají mnoho práce, snad vám pomůžeme my.“ Uklonila se jim Adelaida.
„Mé jméno je John Sheppard, vedle mě sedí Rodney McKay, potom Ronon a Teyla.“ Představil sebe a členy týmu John.

„Řekla jste, že se staráte o duchovní rozvoj města, v co věříte?“ zeptal se poněkud nevhodně John.
„Naše víra je velice stará. Svému bohu musíme každé tři měsíce obětovat tři oběti. Vše se odehrává na obětním kamenu ve vesnici. Neobětovat znamená seslat na sebe zlobu nejvyššího. Vy nemáte bohy?“ zeptala se poněkud zaraženě Adelaida.
„U nás je svoboda náboženství, každý si může věřit v co chce.“ Usmál se na ni John. Senátorka Adelaida vypadala velice rozladěně. Něco jako svoboda náboženství rozhodně nepatřilo mezi věci, které by schvalovala.

„Máte u vás ve světě taky vědce?“ Neodpustila si otázku rudovlasá Griselda. Rodney se okamžitě ujal slova.
„U nás je vědců spousta. Já sám jsem vědec,“ pochlubil se Rodney.
„To zní úžasně. Víte, před nedávnem jsme dokončili obrovský projekt. Jde vlastně o přehrávač vzpomínek,“ spustila na něj Griselda. Vůbec si neuvědomila, že by prozradila něco důležitého.
„Jak to pracuje?“ zajímal se Rodney. Tenhle projekt ho velice zaujal.
„Pracuje velice jednoduše. Zkoumaný objekt si lehne do speciálního křesla a my ho napojíme na stroj, pak nastává velice složitý proces, ve kterém pronikneme až do vašich vzpomínek, ty pak můžeme pozměnit, upravit a nebo dokonce vymazat.“ Senátorce zářily oči jako malé drahokamy.
„Tohle to všechno funguje? Nepoškozuje to mysl zkoumaného objektu?“ vyptával se dále McKay.
„Funguje to všechno dokonale, ale zkoumaný objekt by měl být unavený a ospalý, potom se snadněji dá proniknout do jeho vzpomínek a zcela mizí riziko trvalého poškození.“ Vychrlila to všechno rudovláska.
„Páni! Mohl bych…Mohl bych to vidět?“ zeptal se McKay s nadějí v hlase.

„Ano, ale teď bychom si měli vysvětlit pár věcí,“ vstoupila do rozhovoru Pelagie.
„Adrian nám sdělil, že jste přišli kruhem předků, je to pravda?“ položila jim další otázku Pelagie. Všichni jí kývli na souhlas. „
Pak tedy musíte být ti vyvolení, na které tak dlouho čekáme.“ Senátorce se v očích objevily slzy.
„Promiňte, ale ještě jste nám neřekli, o co se jedná. Nemůžeme říct, jestli je v našich silách vám pomoct,“ zkusila získat nějaké informace Teyla.
„Nebudu vám lhát, náš národ vymírá,“ promluvila senátorka Pelagie, vstala a přistoupila k oknu.
„Náš bůh, si každé tři měsíce vybere tři oběti a sešle na ně nemoc. Z dětí nebo dospěnlých se stávají zvířata. Nepoznávají své okolí, nikdo se k nim nesmí přiblížit, pak mu je musíme obětovat.“ Senátorka stále koukala z okna.
„Náš národ trpí dlouhou dobu…Brzo budou vybráni neviní lidé, doba obětování se blíží. Pomozte nám, hluboce vás prosíme.“ Obrátila se na ně s prosbou Pelagie. Teď vypadala velice staře a unaveně. Přešla zpátky k židli a posadila se. V očích se jí leskly slzy.
„Adrian nám řekl, že kámen slouží pouze pro zvířecí oběti,“ řekl poněkud naštvaně Sheppard.
„Adrian, tam při minulé oběti, musel obětovat svoji sestru,“ pověděla senátorka na vysvětlenou. Nastalo rozpačité ticho.
„Musíme promluvit s naším velitelem, pak vám řekneme více.“ Ukončil vše John. Rozhodně neměl chuď jim pomáhat, po té co zalhali.