Tak jsme se s Miss Atlanis rozhodly, že spojíme svoje spisovatelské dovednosti (nebo nedovednosti, to posuďte sami) a zkusíme napsat nějaké povídky společně. Tak tady je naše první společné dílko, užijte si ho a třeba i přijdete na to, která z nás psala kterou část:-)
Vaše připomínky a postřehy si rády přečteme.
Děkujeme.
Neohrožený Walter aneb jak Siler o svářečku přišel
Kdesi na samém vrcholku Cheyennské hory, kde ležel věčný led, stála malá sněhem zavátá chajda. Sluneční paprsky sem dopadaly už brzo ráno, kdy celá základna pod horou měla ještě hlubokou půlnoc. A přestože i tady byla dnes ještě tma, uvnitř už se probouzel Walter Harriman. Čekal ho perný den, měla se vracet esgéjednička a to se vždycky něco zajímavého semele, proto se musel pořádně připravit a dorazit do práce včas! Vyskočil bez meškání z postele, vyběhl na zasněžený dvorek a dal si řádnou ranní rozcvičku. Potom vzal pilku na rampouchy a vydal se do dřevníku pro třísky a polínka, aby zapálil kamna. Za slabou půlhodinku už oheň v chajdě vesele plápolal a Walter vyběhl znovu do dřevníku, tentokrát přinést si nějaké jídlo na snídani. U dvířek se na chvíli zastavil a zahleděl se na fotku pověšenou na nich zevnitř. Zobrazovala jeho a jeho bratra Paula, kterak stojí na lavičce před Pentagonem a v pozadí už se na ně hrnou dva rozložití sekjůriťáci. Měl svého bratra rád, ale přece jen byl Paul na jeho vkus trochu velký dobrodruh. Před nedávnem si raději změnil jméno z Davise na Harrimana, to když se Paul zapletl do nějaké aféry s pašováním švýcarských zubních kartáčků a následně beze stopy zmizel. To bylo smutné, ale na druhou stranu se Walter ani moc nedivil. On mu pořád říkal, ať neblbne. Po snídani si Walter oblékl uniformu, pečlivě ji uhladil, učesal se speciálním hřebenem na mikroskopické vlasy a vlezl do sklepa. Tam nastoupil do výtahu a vydal se na dlouhou cestu dolů do kontrolní místnosti.
Zhruba v půli cesty k němu přistoupil Siler, který samozřejmě taky musel vstávat velmi brzy. Utahovat vodovodní kohoutky, kontrolovat pojistky, opravovat v jednom kuse ústřední topení – to se zkrátka neudělá samo.
„Zdar Silere!“
„Zdar Davisi!“
„Pšt!“ rozhlédl se Walter nenápadně výtahem, protože se tak trochu obával, aby ho taky někdo neunesl (pokud Paula někdo unesl, ale o tom nikdo nic nevěděl, takže to byla opravdu nepodložená obava). Potom už nemluvili, nebylo to třeba. Oba mnohokrát dokázali svou nezbytnost v programu Star Gate, věděli jeden o druhém, že bez něj by se základna neobešla a náležitě se respektovali. Siler hned vytáhl nůžky na plech a začal si stříhat nehty. Po chvíli se stalo něco poměrně nečekaného – nastoupil k nim podplukovník Mitchell, celý orvaný a s širokou ránou na pravém lýtku, ze které proudem crčela krev.
„Ehm...,“ ujelo Walterovi, Siler zachoval zcela kamennou tvář. Mitchell je pozdravil kývnutím hlavy a začal si pískat „Raindrops keep falling on my head“.
„Podplukovníku...,“ osmělil se nakonec Walter. „Co tu děláte?“
„No co by,“ pokrčil Mitchell rameny. „Měli jsme trochu problémy na misi, tak jsme se vrátili dřív.“ Waltera rozmrzelo, že přes všechnu svou snahu to nebyl on, kdo otevřel SG-1 iris. Samozřejmě to bylo mimo jeho pracovní dobu, takže mu to nikdo nikdy vyčítat nebude, ale přesto se cítil, jakoby zanedbal své povinnosti.
„Aha, ale podplukovníku, neměl byste raději být na ošetřovně? Vždyť vy, hm, krvácíte!“ nevtíravě připoměl Mitchellovi.
„Haha, neboj, Waltere, já vím, generál mě tam poslal, jenže já mám děsný hlad a před dveřmi do ošetřovny jsem si spočítal, že i když si ještě zajdu na něco malýho, tak se stihnu vrátit, než vykrvácím. Takže si chci jenom zajet na chvíli dolů do bufetu.“
Walter si změřil Camerona pochybovačným pohledem. Plukovník O’Neill byl možná podivín, ale Mitchell byl šílenec, teď už si byl jistý. Ale navenek na sobě nedal nic znát, řekl jen:
„No jistě, že mě to nenapadlo hned.“
Mitchell se zazubil svým šíleneckým úsměvem a začal si zase pískat. Ovšem v tu chvíli se stalo něco nepříjemného. Světla ve výtahu zablikala, zhasla a výtah se s trhnutím zastavil.
„Sakra, co se to stalo?“ vykřikl poplašeně Mitchell.
„Zastavil se výtah, pane,“ odpověděl mu slušně Walter.
„Teda, eště že jsem si dal pět minut rezervu,“ poznamenal Mitchell. „Tak co, voláme o pomoc, né? Nevim jak vy, ale já už ten hlad nevydržím!“ Walter si díky tmě dovolil projevit své emoce v podobě kroucení hlavy. Ten muž za několik minut vykrvácí, ale zdálo se, že mu to nedělá starosti. Walterovi ano. Neměl rád, když musel podávat první pomoc. Hlavně ne ve tmě a ve výtahu, ze kterého někdo ukradl lékárničku. Ozvalo se nějaké zaharašení, zapraskání a výtah se osvětlil plamenem Silerovy svářečky, bez které nedal její majitel ani ránu (elektrickou ránu taky ne). Walter sáhl po sluchátku a zmáčkl tlačítko nouzového volání.
„Haló haló, tady Walter Harriman, výtah 2045 se zasekl mezi patry, jsme bez proudu, slyšíte někdo? Haló haló?“
Ale nikdo neodpovídal, ani když to Walter několikrát zopakoval. Když bylo jasné, že tohle nikam nevede, obrátili se Siler a Walter na Mitchella. Ten chvíli nechápal, co se po něm chce (možná to bylo z té ztráty krve, ale Walter si nedělal iluze, že by to byl zrovna tenhle případ), ovšem nakonec mu to přece jen došlo a on popadl svou vysílačku.
„Sam, Jacksone, Teal’cu, ozvěte se! Sam? Teal’cu? Kdokoli!“
Ovšem ani jemu nikdo neodpovídal. Rozhodil bezradně rukama. „Nikdo neslyší....“ Co se dělo v Silerově mysli, to nikdo netušil, ale Walterovi se před očima odehrával tucet katastrofických scénářů zahrnujících nejčastěji mimozemskou invazi, Mitchell zase utkvěle myslel na turistický salám, neznámo proč.
„Silere,“ pronesl do tíživého ticha Walter a pohlédl Silerovi do tváře v přízračném svitu svářečky, „Vypadá to, že jsme sami, jen ty a já.“
„A já!“ připomněl se Cameron bezelstně. Walter se Silerem na něj úkosem pohlédli. „A on.“
Walter chvíli dumal, co budou dělat. Hlavou mu prolítlo, jaká to je ztráta času, sedět takhle zavření ve výtahu. S hrůzou si představil, kolik kvůli tomu zmešká odchodů a příchodů esgé týmů. Ne že by to nemohl udělat někdo jiný, ale Walter tak nějak v hloubi duše věděl, že on to dělá nejlíp a že pokud na to on osobně nedohlídne, může se stát něco, co nikdo jiný nezvládne. Už takhle zanedbával pár hodin denně, poté co ho generál Landry donutil chodit se aspoň jednou denně vyspat, protože zjistil, že Walter tajně nocuje ve spacáku pod vytáčecím pultíkem a k prstu má napojenou elektrodu, aby cítil i ten nejmenší záchvěv brány, kdyby náhodou… Přesto si Walter postavil chatičku přímo nad Cheyennskou horou, aby to neměl do práce daleko. I tak ale většinu volných hodin probděl, protože nedokázal na bránu přestat myslet. A od té doby, co esgéjednička nestihla zlikvidovat obrovský asteroid, který na Zemi hodili Oriové a nastala další doba ledová, když už se opravdu nejvíc nudil a věděl, že by ho generál Landry k bráně nepustil, stavěl si kolem chajdy sněhuláky v podobě esgéjedničky, jak prochází bránou, kterou měl pěkně vyvedenou z ohebného kmínku mladého smrčku.
Walter pohlédl na Silera, který mezitím zoufale mačkal tlačítko Alarm, až posléze zjistil, že pravděpodobně nefunguje. Pak mrknul, jak je na tom pplk. Mitchell. I když si myslel, že je blázen, přeci jen je to šéf esgéjedničky, asi by mu měli nějak pomoct s tím krvácením. Mitchell byl podezřele potichu, ale Siler a Walter netušili, že mezitím se mu hlavou honí obrázky klobásek, ovárku a tlačenky, protože si vzpomněl, že dneska v kantýně mají pravou domácí zabijačku.
„Silere, utrhni si kousek rukávu, zkusíme tady hrdinovi ovázat tu nohu,“ řekl Walter. Siler se na něj uraženě kouknul a zavrtěl hlavou.
„Proč bych si měl trhat rukáv zrovna já?“ zeptal se dotčeně.
„Nooo, protože já musím u vytáčení brány vypadat dobře…. U tebe to není tak důležité,“ odpověděl Walter namyšleně. To se však Silerovi nezdálo jako dostatečný důvod k tomu, aby si ničil další uniformu. Už takhle si každý druhý den propálil košili nebo kalhoty svářečkou a jednou na něj dokonce při nějakém pokusu s pplk. Carterovou vystříkla kyselina a ta zničila nejen uniformu. Nehledě na to, že kdovíproč se Siler stává neustále terčem útoků nadřízených důstojníků. Sheppardovi ještě dlouho nemohl zapomenout, jak ho omráčil zakňaktelem, když si nadutě myslel, že může zachránit Atlantis před Asurany…. Tak tohle ne, od Waltra si rozkazovat nedá a uniformu si od něj zničit nenechá. Ještě to pak schytá od Landryho, proč zase vypadá jak šmudla.
„No tak to néééé, já chci taky vypadat pěkně, Waltere. Ale co kdybychom utrhli kousek uniformy Mitchellovi, už tak ji má dost rozervanou,“ navrhl Siler a oba dva se jali hledat na podplukovníkově uniformě aspoň kousek látky v celku. Strhli mu kus ze zad, natrhali to na delší pásy a vytvořili obvaz. Pak Walter sundal Mitchellovi kulatou nášivku se znakem Země, připlácl ji na ránu na noze a ovázal látkou. Siler mu u toho svítil plamenem svářečky tak důkladně, že u toho chytly Mitchellovi vlasy, naštěstí se jim to podařilo včas uhasit, ale vytvořili tak Cameronovi na hlavě slušivý punkový sestřih. Nakonec se spokojeně podívali na svoje společné dílko, potřásli si rukama a bylo to. Mitchell byl ještě při vědomí, tak se na ně vděčně podíval skrze připálené řasy a s monoklem pod okem, jak se mu snažili uhasit hlavu.
„Díky hoši, co bych si bez vás počal,“ řekl jim za zvuku hlasitého kručení jeho žaludku.
Walter vzal Mitchellovi z ruky vysílačku a zkoušel znova volat o pomoc. Nic se neozývalo. Nikdo je neslyšel. Když Mitchell viděl, že se z výtahu jen tak nedostanou, zaskučel a upadl do bezvědomí.
„Hele, Silere, co budeme dělat?“ zeptal se nakonec Walter. I přesto, že byl nejlepším ševron gáyem, nemohl přijít na nic, co by jim v jejich složité situaci pomohlo. Navíc začínal v duchu přemýšlet, co se asi stalo, že nefungují ani vysílačky. Nakonec došel k závěru, že SGC je definitivně pod mimozemskou nadvládou.
Siler si pohrával s regulátorem plamene na svářečce a přemýšlel. Tedy aspoň se tak tvářil, protože vůbec nevěděl, co mají dělat. Pak ho něco napadlo.
„Co kdybychom zkusili otevřít dveře výtahu násilím?“ navrhl. Walter se na něj obdivně a taky trochu závistivě podíval. Štvalo ho, že ho to nenapadlo dřív. Ale naštěstí byl Mitchell v bezvědomí, takže nakonec může tvrdit, že to napadlo jeho. Může Silerovi pohrozit, že na něj prozradí, že málem pplk. Mitchella upálil. Ten mezitím upadl do deliria a v horečce vykřikoval „salám, buřty, tlačenka s octem a cibulí“. Pod jeho nohou se dále tvořila velká kaluž krve a Siler s Walterem usoudili, že jejich ošetřovatelská péče nebyla asi zase tak kvalitní, jak si původně mysleli, a že pokud něco fakt hodně rychle neudělají, tak jim tady Kamča vykrvácí a oni pak budou nařčeni z jeho smrti.
Po chvilce supění a prapodivných zvuků, které dokonce probraly i pplk. Mitchella z bezvědomí, se Silerovi s Walterem podařilo otevřít dveře od výtahu tak, aby se jimi mohli protáhnout.
„Co uděláme s podplukovníkem?“ zeptal se zadýchaně Siler, kterému už pomalu docházela svářečka a začínala být nepříjemná tma.
„No, v kurzu první pomoci na střední nám říkali, že raněnými se nemá hýbat, takže bych ho tady nechal a někoho sem poslal,“ navrhl Walter a Siler okamžitě souhlasil. Představa, že vlečou podplukovníka po chodbách a zašpiní si od jeho krve uniformy, se mu vůbec nelíbila. Mitchell se snažil něco říct, ale v tu chvíli mu tak silně zakručelo v žaludku, že z toho opět upadl do bezvědomí.
Siler s Walterem prolezli otvorem na chodbu, kde panovala téměř naprostá tma, a vydali se směrem dopředu. Silerova svářečka dosloužila a oni si už neměli čím svítit. Po pár krocích Walter o něco zakopl. Sklonil se a nahmatal, jak na zemi někdo leží. Walter dostával nepříjemný pocit, že jeho teorie s mimozemskou invazí se začíná stávat skutečností. Pohybem, který odkoukal od ostatních, se snažil dvěma prsty na krku ležícího zjistit, zda ještě žije. Sice se netrefil, ale zase díky tomu zjistil, když prstem prorazil sklo brýlí, že na zemi leží Dr. Jackson. Na druhý pokus nahmatal tepnu na krku a zjistil, že Jackson je stále naživu.
Už samotný ten fakt dával tušit, že něco nehraje. Jackson a živý? Ne, to bylo opravdu podezřelé. Ovšem než si stačil Walter promyslet, co z toho vlastně všechno plyne, byl smeten Silerem, který k němu po tmě dotápal a svalil se přes něj. Když se zvedli, byl čas vymyslet plán.
„Silere, tady leží doktor Jackson a je naživu!“
„To snad ne, sotva se zbavíme jednoho, je tu druhej!“ zavrčel Siler ne moc přívětivě.
„Říkám ti, něco nekalého se tu děje, musíme tomu přijít na kloub,“ zamyšleně si zamnul bradu Walter (i když ve tmě to samozřejmě nebylo vidět). „Pro začátek by to chtělo nějaké světlo,“ uvažoval dál náš praktický hrdina. Najednou uslyšel nějaký podivný zvuk, něco jako kdyby se někdo vysmrkal do kapesníku. „Silere? Jsi to ty?“
„Jo…,“ ozvalo se trochu zastřeným hlasem.
„Proboha, co se ti stalo?“ zděsil se Walter.
„Když…, jak jsi začal o tom světle…, tak jsi mi zase připomněl, že moje svářečka…,“ chudákovi Silerovi selhal hlas, tak velká to pro něj byla ztráta. Tak tohle bude těžší, než jsem si myslel, prolétlo Waltrovi hlavou.
„Jdem pro baterky,“ sebral se po chvíli Siler, obnovil svou chladnou duševní rovnováhu, popadl Waltera a táhl ho někam do temnoty.
„Ale co doktor Jackson?“
„Nech ho ležet, takhle by nám stejně nepomohl.“
Bylo štěstí, že Siler, jakožto technik pro všechno, znal celou základnu nazpaměť i se zavřenýma očima. Jestli je měl opravdu zavřené, to se momentálně nedalo zjistit, zanedlouho však bezpečně dorazil do nějaké fyzikální laboratoře, kde ze skříňky poslední záchrany vytáhli dvě pavučinami opředené svítilny, takové ty hranaté. No, už tam asi byly hodně dlouho. Vzhledem k jejich stavu bylo poměrně překvapující, že fungovaly. Sice trochu poblikávaly a ta Waltrova čas od času přestala svítit úplně, ale stačilo, když do ní trochu praštil a zase se rozzářila. Rozhlédli se kolem. Jediný pohled na tabuli zakrytou různými vzorci a čísly jim bezpečně prozradil, že se nacházejí v pracovně Samanthy Carterové. Hlavně proto, že na jediném volném místě v levém dolním rohu bylo červenou fixou napsáno „Za chvíli se vrátím, S. Carterová“. Chvíli tedy počkali, ale nikdo nepřicházel… Po dalších třech chvílích to vzdali, trochu vyrabovali lékárničku a vydali se zpátky k ležícímu Dr. Jacksonovi. S nepatrnými obtížemi našli místo, kde ho opustili, ale Jackson už tam nebyl.
„To je nevychovanost, toto, my mu chceme pomoct a on si klidně někam zmizí!“ rozčiloval se Walter. Siler zatím prohlížel okolí, hledal stopy, otisky prstů, nějaké oslizlé skvrny radioaktivního hnusu, prostě všechno, jak to viděl v Aktech X, když někdo nevysvětlitelně zmizel. Bohužel nic nenašel, což ho poměrně rozladilo. Zatím se Waltera zmocnilo jakési nepříjemné tušení a rozběhl se zpět k výtahu, ze kterého před časem násilím vystoupili. Jeho očekávání se naplnilo, Mitchell byl také pryč. Už chtěl začít panikařit, ale v tom zaslechl zpoza rohu nějaké zvuky znějící jako: „Jitrničky, notak, pojďte k tatínkovi…“ Také si všiml krvavé stopy vedoucí z výtahu. Když ji následoval, opravdu nedaleko narazil na Kamču, který už ze svého špatného stavu začal blouznit. To Waltrovi i Silerovi trochu vylepšilo náladu. Přece jen budou moci někomu pomoct, když už se tak namáhali s tou lékárničkou! Smůla, že to byla opravdu jenom malá lékárnička, která obsahovala čtyři paraleny, nůžky na nehty a dětské polštářkové náplasti s obrázkem hrocha. Siler chtěl ochotně přispět něčím ze své výbavy, ale Walter mu to raději zatrhl. Nerad by generálovi vysvětloval, jak se stalo, že má velitel SG-1 nohu ošetřenou pletivem a měděným drátem… a už vůbec by to nechtěl vysvětlovat samotnému podplukovníkovi. Provedl tedy co bylo v jeho silách s hrochovitými náplastmi (paraleny si nechal pro sebe, kdyby náhodou), čímž krvácení opět nezastavil, ale aspoň z toho měl dobrý pocit. Mezitím Mitchell stále mumlal něco o jídle, teď už se neomezoval jenom na zabijačku. Když začal vykřikovat: "Dušená mrkev! Čočková polívčička! Špenááát!", bylo jasné, že začíná jít do tuhého.
"Silere, musíme něco udělat, nebo nám tady fakt umře," pronesl vážně Walter. Nedočkal se však odpovědi.
"Silere? Silere!" Chaoticky se začal otáčet a svítit kolem sebe, ale Silera nikde neviděl. No to snad ne! Kam se ten chlap poděl? Přece taky nezmizel, jako Jackson...? Ovšem Walter nebyl jen tak někdo, aby se začal bát každého podivného jevu ve své blízkosti, kdepak. Neztrácel hlavu a stanovil si priority. Za prvé, udělat něco s Mitchellem. Za druhé, zjistit, co se stalo. za třetí, všechny zachránit. Za čtvrté, donutit Silera, aby promazal ruční ovládání iris, posledně to šlo nějak ztuha. Takže, k prvnímu bodu. S tím krvácením asi nic nesvede, ošetřovna byla několik pater vzdálená a opravdu se mu nechtělo táhnout bezvládného Mitchella po servisním žebříku. Když už je řeč o Mitchellovi... nějak ztichnul! Walter se rychle podíval na Kamču, proč je najednou tak potichu a jestli ho čistě náhodou nenapadlo zrovna teď umřít. Naštěstí ne, naopak, probral se. Koukal na Waltera zoufalým pohledem, pak ho popadl a začal s ním třást.
"Waltere, prosím, udělej něco, já mám hrozný hlad, Waltere, Waltere, já už to nevydržím, já tu nebudu, já vykrvácím, abys věděl, jestli mě budeš takhle trápit hladem...," a bez přestání pokračoval v podobných řečech. Walter se snažil něco mu na to říct, ale Mitchell ho vůbec nepustil ke slovu. Pak Walterovi došla trpělivost a praštil Mitchella do zátylku svojí svítilnou, čímž ho opět omráčil.
"Kdo spí, ten jí," zamumlal si pro sebe nasupeně. Bohužel tím nárazem mu zhasla baterka, takže musel nebohého Kamču praštit ještě jednou, aby se zase rozsvítila. Potom ho popadl za límec a táhl ho směrem k nejbližší ledničce.
Když Walter dorazil do kantýny, opřel pplk. Mitchella z boku o ledničku, otevřel ji a do náruče mu naskládal hromadu jídla, kdyby se náhodou znovu probral. Pak mu ještě na ránu na noze připlácl přes náplast s hrochem a placku se znakem SGC plátek zmrzlé tlačenky a převázal to roztrhaným igelitovým pytlíkem, což už byla definitivně poslední věc, kterou mohl udělat k Mitchellově záchraně. Jakmile Kamča ucítil vůni jídla, probral se, zmateně zamrkal očima a pohlédl na Waltera. Nejdřív mu chtěl začít nadávat, že ho praštil do hlavy, ale když uviděl to nadělení ve své náruči, zapomněl na to a hladově si začal do pusy cpát jelítka a jitrničky včetně špejlí na koncích a zapíjel to z petflašky mlékem s banánovou příchutí.
Walter jen zavrtěl hlavou nad chováním tohoto rádoby hrdiny, velitele slavné esgéjedničky. Protočil panenky. To už je vrchol. Zapíjet zabijačku banánovým mlékem… Vždyť k tomu by bylo mnohem lepší jahodové. Walter se znechuceně otočil od Mitchella a zamířil ke dveřím. Rozhodl se, že tu podplukovníka nechá svému osudu a vydá se zachránit celé esgécé. Cestou ke dveřím si ještě ve světle baterky všiml neobvyklého nepořádku, který v kantýně vládl. Všude zbytky jídla, na zemi, na stolech, na židlích se válely střívka od jelit a jitrnic, rozházené škvarky, na jednom místě se Walterovi zdálo, že je dokonce rozlitá krvavá polévka, ale když se kouknul blíž, zjistil, že to je dokonce krev.
Zadumaně chvíli stál uprostřed místnosti. Pak došel tentokrát už k úplně definitivnímu závěru, že základna byla napadena neznámými útočníky a on je pravděpodobně jediný schopný všechny zachránit. Je potřeba začít jednat. Přece nepřenechá svoje milované pracoviště nějakým zeleným mužíčkům. Tedy aspoň si myslel, že by mohli být zelení, kromì Teal´ca a pár Goa´uldů ještě neviděl žádného pořádného mimozemšťana. Navíc ještě zmizel i jeho největší kámoš Siler, což Waltera naštvalo nejvíc, protože i když se neustále hádali, přeci jen museli držet za jeden provaz, když to ti superhrdinové takhle zvorali.
Walter doběhl do zbrojnice a náležitě se vybavil na nadcházející boj. Navlíkl si na sebe vestu, v níž v každé kapse byl jeden granát. Přes rameno si zavěsil řetěz z nábojů do samopalu (to, že si samopal pak nevzal, mu vůbec nevadilo, každopádně to vypadalo dobře), kolem pasu si zapnul pás s pěti pouzdry na pistole (tentokrát i s pistolemi), kolem každého stehna další pistole, za pas si zastrčil pár nožů, do starého toulce na šípy, který tu zůstal po návštěvě těch indiánů, co kdysi přišli ještě za starého dobrého O´Neilla, si narval jaffskou tyčovou zbraň, přehodil to přes záda a nakonec si do každé ruky připravil zakňaktel. Na hlavu si připevnil čelovku a takto vybaven se vrávoravým krokem (přeci je to byla celkem tíha) vydal směrem k místnosti s bránou, kde předpokládal hlavní nápor nepřátel.
Jak tak šel chodbou, najednou zaslechl podivný skučivý zvuk, zpomalil, opatrně našlapoval a blížil se k místu, odkud zvuk vycházel. Kužel Waltrovy čelovky osvětloval chodbu před ním. Zdálo se, že je někdo za rohem v další chodbě. Pomalu se blížil k odbočce, kde úplně zastavil a pak zprudka se zakňaktely v natažených rukách vyskočil zpoza rohu.
„BAF,“ zařval a v duchu si pochvaloval, jak mu ta záchrana jde dobře.
„AAAAAAA,“ zařval ten někdo. Walter si na něho posvítil čelovkou. Když uviděl světlo odrážející se od skel brýlí, poznal Silera.
„Co tady sakra děláš?“ rozkřikl se na něj a sklonil ruce. Potom si všiml, že Siler klečí u něčeho na zemi. Podíval se na to ve světle baterky a uviděl svářečku položenou na červeném polštáři, který pravděpodobně sebral ze židle generálu Landrymu, který ho tam měl, aby vypadal za stolem vyšší. Kolem polštářku se svářečkou byly naskládány kytky, které Siler orval u Jacksona v pracovně, a květináč, do něhož byl zapíchnutý kříž vyrobený ze dvou tužek. Siler měl oči celé od slz.
Walter opět protočil panenky a zavrtěl hlavou, protože si uvědomil, že je asi opravdu jediný způsobilý k tomu, aby zachránil Zemi.
„Silere vzpamatuj se,“ řekl důrazně. „Teď máme důležitější věci na práci,“ dodal a zvedl Silera za ruku ze země. Ten ještě popotáhl, vysmrkal se a naposledy pohlédl na svou milovanou svářečku.
„Hele,“ navrhl Walter. „Když to dobře dopadne, uspořádám tvojí svářečce oficiální pohřeb u brány se všemi poctami.“ Silerovi se rozzářila očka při představě všech důležitých lidí, jak salutují jeho svářečce a jak mu dávají složenou americkou vlajku. Už si začal plánovat, kam si ji pak doma uloží, když ho opět vyrušil Walter.
„Tak, a teď jdeme, musím zlikvidovat ty mimozemštany,“ řekl a rázným krokem vyrazil chodbou. Siler sice netušil, o čem je řeč, ale Walter vypadal, jako že ví, co dělá, tak se vydal za ním.
Za dalším rohem narazili na zhroucenou pplk. Carterovou, jak se opírá o zeď. Walter teď už trénovaným pohybem zkusil puls a zjistil, že je živá, ale v bezvědomí. Nicméně, mimozemšťani se na ní asi vyřádili, měla pusu a tričko celé od krve (tentokrát to byla krvavá polívka, ale to Walter netušil).
Tohle Waltera už opravdu vytočilo. Polomrtvý Mitchell s dírou v noze, budiž. Unesený Jackson v bezvědomí, budiž. Ale na Samanthu ať mu nikdo nesahá! Z neškodného, klidného seržanta se rázem stal anděl pomsty, který se řítil chodbami SGC rozhodnut vypořádat se s čímkoli, co se mu postaví do cesty. Siler jen stoicky pozvedl obočí a snažil se uhýbat Walterovi z cesty aspoň ty nejdražší přístroje, třeba laserovou zubaøskou vrtačku, protože se mu nechtělo zase co chvíli odbíhat od své práce, aby někomu kleštěma vtrhnunl zub. Walterova výzbroj se pomaličku začala ztenčovat, to když zneškodnil dvě tajná sídla Tok'rů ve větracích šachtách, zničil několik odposlouchávacích místností schovaných za falešnými holografickými zdmi, naprosto vyhladil armádu oslizlých emzáků, kteří se právě vylodili na základně, aby provedli invazi, a se současnou situací neměli chudáci nic společného, vyhodil do povětří destilační kolonu esgéčtrnáctky a omylem zastřelil generála Landryho, který byl neznámo proč naprosto v pořádku ve své kanceláři a četl si Ferdu Mravence. Walter se Silerem se dohodli, že ho dezintegrují zakňaktelem, nebudou se o tom zmiňovat a třeba si toho nikdo nevšimne. Když byli hotovi, náhle se Walterovi zazdálo, že slyší nějaké podezřelé zvuky za skříní. Naznačil Silerovi, aby byl zticha, a plížil se jako kočka blíž (jako kočka ověšená těžkou výzbrojí v ruce s bazukou).
"HA!" překvapil nebezpečného emzáka, který se tam schovával a určitě kul něco nekalého. K překvapení všech to opravdu emzák byl, a to Teal'c. Nejdřív učinil pokus Waltera zastřelit zakňaktelem, ale naštěstí jeho bojovnické reflexy ho včas upozornily, že se jedná o spojence, a tak střelu v poslední chvíli nasměroval na červený telefón na stole, který zachrčel a upadl do bezvědomí.
"Teal'cu?!"
"Seržante Davisi-Harrimane?"
"Pšššt! Davisi né, jasné? Jenom Harriman, jenom Harriman."
Po několika nesmyslných paranoidních výlevech z Teal'ca konečně vylezlo, co se vlastně stalo.
"To bylo tak. Byli jsme na jedné planetě a Mitchell si řekl, že si půjde s místními zalyžovat. Jenže se nějak špatně trefil a místo na sjezdovku vjel do lesa. Tam byly malé stromky a on si zapíchl větev do nohy. Okamžitě jsme zavolali na základnu a vrátili se, aby se dostal v čas na ošetřovnu. Jenže tady vůbec nikdo nebyl, nedokážu si to vysvětlit, SGC bylo liduprázdné. Mitchell řekl, že se na ošetřovnu dostane sám a že si nemáme dělat starosti, od té doby jsem ho neviděl. Doktor Jackson a podplukovník Carterová se rozhodli, že zajdeme do jídelny, kde na něj počkáme. V jídelně byly ještě teplé židle, jak tam nedávno někdo seděl, to mi přišlo divné, ale Jackson a Carterová se tím vůbec nezabývali a vrhli se dary zabíjačky, které byly naskládané na stole. Já jsem se snažil najít nějakou knížku o parazitech, abych jim takové barbarství rozmluvil, ale marně. Oba si náramně pochvalovali, jak jsou ty jitrničky dobré, ale ještě si ani třikrát nekousli a Jackson sebou nějak cukl a polil Carterovou horkou krvavou polívkou. Ta se na něj naštvala a chvíli se tam prali, samozřejmě přátelsky, že Jacksonovi pokaždé teče krev z nosu i po sebemenší ráně, za to přece podplukovník nemůže, jenže pak se oba zhroutili v nějakých křečích a upadli do bezvědomí. Nechápu, co se to stalo, jediné vysvětlení je, že v tom jídle muselo být nějaké uspávadlo... Chtěl jsem je dotáhnout někam do příjemnějšího prostředí, ale byli na mě moc těžký, tak jsem je nechal ležet někde na chodbě a od té doby se snažím najít někoho živého na základně... Právě jsem sledoval generála Landryho, jak uzmul Ferdu Mravence zabaleného do papírů SGC - TOP SECRET z pozůstalosti po Hammondovi, když jste přišli a... no, pak už to znáte," dokončil své vyčerpávající vyprávění Jaffa a pozvedl obočí.
"Ale jedno mi řekni," zamyslel se Walter, "Když tu nikdo nebyl, jak jste se dostali přes iris?"
"Naštěstí pro nás se zrovna zasekla a nezavřela se..., už by opravdu potřebovala namazat!" vysvětlil Teal'c. Siler jenom neurčitě zamručel a chtěl ze zvyku potěžkat svou svářečku, ale smutně sklonil hlavu, když si uvědomil, že už ji vlastně nemá.
Walter se opět zhluboka zamyslel, pak nasadil výraz hrdiny a kývl na Teal´ca a Silera.
„Jdeme do místnosti s bránou, třeba tam bude něco, co nám pomůže tomu přijít na kloub,“ řekl nakonec a rozhodným krokem zamířil k místnosti s bránou. První šel Walter, i když všichni tvrdili, že Teal´c je fakt dobrej a namakanej borec, stejně tomu moc nevěřil, zvlášť po příhodě, kdy ho přistihl nedávno v pánských šatnách, jak plete bárbíně copánky a obléká ji do růžových plesových šatiček. Za Walterem šel jako druhý Siler, a to z jediného důvodu, Walter mu totiž všechno o Teal´covi řekl. Teal´c šel poslední, ale očividně mu to moc nevadilo, stejně myslel na úplně něco jiného. Jak tak procházeli tmavými chodbami, najednou zaslechli tu a tam nějaké hlasy z různých místností kolem chodeb. Hlasy však byly doprovázeny zvláštními zvuky, dle Waltera to musel být zákonitě nějaký neznámý mimozemský jazyk, protože nerozuměl ani slovo. Mlčky se otočil k Silerovi a Teal'covi a posunky, které odkoukal od Dr. McKaye, když tu byl posledně, naznačil ostatním dvěma, že mají zastavit, a že v blízkosti se nachází několik nebezpečných objektů. I když se hodně snažil, Siler ani Teal´c stejně nepochopili, co tím myslí, nicméně v tu chvíli se z jedné místnosti ozval tak strašný skřek, že všichni tři zapomněli na nějaké posunky a ztuhla jim krev v žilách. Když za nějakou chvíli opět roztála, opatrně se přiblížili ke dveřím, za kterými podivný skřek slyšeli.
Walter si nachystal do ruky něco ze zbývající výzbroje (moc mu toho už nezbylo), Siler a Teal´c se ozbrojili zakňaktely a s hlučným řevem vtrhli do místnosti. Ani jeden z nich si nevšiml čůrajícího Asgarda na dveřích (dárek, který Thor kdysi věnoval O´Neillovi jako důkaz přátelství). Nicméně, jakmile vlítli do místnosti, ihned zjistili, kde se nachází. Naproti umyvadlům se zrcadly byla řada kabinek a pár pisoárů po stranách. Všude, mezi umyvadly, pisoáry a v kabinkách leželi, klečeli, seděli a úpěli zaměstnanci SGC, tedy ti v kabinkách dělali ještě mnohem horší věci a vydávali i horší zvuky, které si předtím Walter spletl s mimozemským jazykem.
Silera osvítil duch svatý a něco ho napadlo. Vyběhl z toalet a běžel k dalším na jiném poschodí. Situace byla všude stejná. Nakonec s Waltrem a Teal´cem prohlédli všechny záchodky na základně, tedy jen ty pánské, protože do holčičích se neodvážili, a to kvůli zkušenosti z loňska, kdy při jedné nákaze, kterou sem esgéjednička zavlekla z P3X 995, všechny ženy na základně propadly neukojitelné sexuální touze, která se projevovala tím, že zavlekly svoje mužské objekty na záchodek a pak tam s nimi prováděly různé věci (nikdo nevěděl jaké, protože hoši z SGC mlčeli jako hroby…).
Na jednom zapadlém záchodku, který už asi delší dobu nebyl předmětem uklízení, narazili na zeleného Jacksona, jak si přes rozbité brýle stříká studenou vodu do obličeje.
„Doktore Jacksone, co se děje?“ zeptal se Walter, který už pomalu začínal upouštět od své teorie mimozemské invaze. „Teal´c nám vyprávěl o vaší návštěvě kantýny, že se vám udělalo špatně, ale co se dělo dál? “ vyvídal a Teal´c horlivě přikyvoval. Siler si všiml, že se mu při běhu chodbami mírně vytáhlo upnuté tričko a z kalhot mu čouhaly růžové trenýrky…
„Já jsem se probudil ve tmě na zemi na chodbě. Bylo mi děsně špatně,“ vyprávěl Jackson, "Asi jsem musel nějak blbě omdlít, protože jsem si u toho robil brýle,“ zadumaně pokračoval. Siler s Waltrem na sebe jen tak nenápadně mrkli. Rozbité brýle, to nic nebylo, ale co až si někdo všimne, že tam není generál Landry? Ne že by někomu chyběl, jenže někdo by mohl postrádat Ferdu Mravence a pak si na něj vzpomene.
Dr. Jakson pokračoval:
„Jak jsem se probral, tak se mi zase udělalo mdlo, tak jsem utíkal k nejbližšímu záchodu a od té doby jsem tady,“ dokončil, zezelenal ještě víc, chytl se za pusu a bleskově skočil do kabinky k míse, kopnutím dozadu za sebou zavřel dveře a pak už se ozývaly jen zvláštní výrazy onoho neznámého mimozemského jazyka.
Naše hrdinné trio dalo hlavy dohromady. Nakonec došli k závěru, že někdo zřejmě sabotoval jejich příděl domácí zabijačky, který přiotrávil celou základnu, tudíž posledních pár hodin trávili všichni s hlavou dole a proto nemohli nikoho najít.
Toho dne později odpoledne se všichni sešli v místnosti s bránou. Téměř všem už bylo celkem dobře a tak se věci pomalu vracely do normálu. Walter seděl za svým vytáčecím počítačem a v místnosti s bránou se pomalu začali všichni shromažďovat na důstojné rozloučení se Silerovou vrtačkou a jako druhý byl na programu generál Landry, který byl nakonec prohlášen za oběť neznámého teroristy, který zaútočil na emzáky na základně a generála Landryho si pravděpodobně odvedl jako rukojmí. O jeho další osudy se nikdo moc nestaral, přeci jen Hammond byl Hammond.
Projevem byl pověřen již mírně zotavený Mitchell, který sice z nedostatku krve tak trochu mumlal z cesty a všude po těle měl polepené náplasti s hrochem, protože si je velmi oblíbil, ale celkově se jeho projev k vrtačce tak vyvedl, že plakal nejen Siler ale i všichni ostatní.
Jak tam tak stáli všichni zalití v slzách, najednou se brána začala točit. Walter byl ve svém živlu a zařval na celou základnu „PŘÍCHOZÍ ČERVÍ DÍRA“ a bedlivě sledoval, co že se objeví na jeho miláčkovi kompjútru. Protože nebyl z důvodu smuteční události žádný esgé tým zrovna venku, netrpělivě očekával, kdo to asi jde. Jaké bylo jeho překvapení, když na monitoru uviděl IDC esgéjedničky. Upřímně řečeno, moc velké ne.
Protože byl v kukani sám, tak si øekl, že taky jednou může udělat nějaké rozhodnutí sám, a tak se rozhodl, že otevře iris. Všichni dole se překvapeně koukali do horizontu událostí, když najednou prolétl modrou plochou zmuchlaný papír a se slabým zašustěním dopadl na hlavu Kamčovi, který stál u pultíku před bránou.
Popadl papír, který byl podezřele mastný a ještě na něm byly zaschlé zbytky nějakého jídla, a přečetl nahlas, co tam je napsané.
„NEJEZTE TU DOMÁCÍ ZABIJAČKU, JE OMYLEM UDĚLANÁ Z ŠÍLENÉ KRÁVY!!! PPLK. MITCHELL“
Všichni opět zezelenali, zešedli, otřepali se při vzpomínce na hodiny strávené na záchodcích a posléze se jali lamentovat na Mitchella, který všechno zpackal, protože zprávu z budoucnosti poslal pozdě. Přeci jen tohle byla parketa O´Neilla, a i když Kamča měl zase jiné přednosti , jako například, že je fakt statečný, neohrožený, chytrý, hezký, talentovaný, vtipný a svalnatý, posílat zprávy z budoucnosti mezi ně zrovna nepatřilo.
Kdesi na samém vrcholku Cheyennské hory, kde ležel věčný led, stála malá sněhem zavátá chajda. Sluneční paprsky sem dopadaly už brzo ráno, kdy celá základna pod horou měla ještě hlubokou půlnoc. A přestože i tady byla dnes ještě tma, uvnitř už se probouzel Walter Harriman. Čekal ho perný den, měla se vracet esgéjednička a to se vždycky něco zajímavého semele, proto se musel pořádně připravit a dorazit do práce včas! Vyskočil bez meškání z postele, vyběhl na zasněžený dvorek a dal si řádnou ranní rozcvičku. Potom vzal pilku na rampouchy a vydal se do dřevníku pro třísky a polínka, aby zapálil kamna. Za slabou půlhodinku už oheň v chajdě vesele plápolal a Walter vyběhl znovu do dřevníku, tentokrát přinést si nějaké jídlo na snídani. U dvířek se na chvíli zastavil a zahleděl se na fotku pověšenou na nich zevnitř. Zobrazovala jeho a jeho bratra Paula, kterak stojí na lavičce před Pentagonem a v pozadí už se na ně hrnou dva rozložití sekjůriťáci. Měl svého bratra rád, ale přece jen byl Paul na jeho vkus trochu velký dobrodruh. Před nedávnem si raději změnil jméno z Davise na Harrimana, to když se Paul zapletl do nějaké aféry s pašováním švýcarských zubních kartáčků a následně beze stopy zmizel. To bylo smutné, ale na druhou stranu se Walter ani moc nedivil. On mu pořád říkal, ať neblbne. Po snídani si Walter oblékl uniformu, pečlivě ji uhladil, učesal se speciálním hřebenem na mikroskopické vlasy a vlezl do sklepa. Tam nastoupil do výtahu a vydal se na dlouhou cestu dolů do kontrolní místnosti.
Zhruba v půli cesty k němu přistoupil Siler, který samozřejmě taky musel vstávat velmi brzy. Utahovat vodovodní kohoutky, kontrolovat pojistky, opravovat v jednom kuse ústřední topení – to se zkrátka neudělá samo.
„Zdar Silere!“
„Zdar Davisi!“
„Pšt!“ rozhlédl se Walter nenápadně výtahem, protože se tak trochu obával, aby ho taky někdo neunesl (pokud Paula někdo unesl, ale o tom nikdo nic nevěděl, takže to byla opravdu nepodložená obava). Potom už nemluvili, nebylo to třeba. Oba mnohokrát dokázali svou nezbytnost v programu Star Gate, věděli jeden o druhém, že bez něj by se základna neobešla a náležitě se respektovali. Siler hned vytáhl nůžky na plech a začal si stříhat nehty. Po chvíli se stalo něco poměrně nečekaného – nastoupil k nim podplukovník Mitchell, celý orvaný a s širokou ránou na pravém lýtku, ze které proudem crčela krev.
„Ehm...,“ ujelo Walterovi, Siler zachoval zcela kamennou tvář. Mitchell je pozdravil kývnutím hlavy a začal si pískat „Raindrops keep falling on my head“.
„Podplukovníku...,“ osmělil se nakonec Walter. „Co tu děláte?“
„No co by,“ pokrčil Mitchell rameny. „Měli jsme trochu problémy na misi, tak jsme se vrátili dřív.“ Waltera rozmrzelo, že přes všechnu svou snahu to nebyl on, kdo otevřel SG-1 iris. Samozřejmě to bylo mimo jeho pracovní dobu, takže mu to nikdo nikdy vyčítat nebude, ale přesto se cítil, jakoby zanedbal své povinnosti.
„Aha, ale podplukovníku, neměl byste raději být na ošetřovně? Vždyť vy, hm, krvácíte!“ nevtíravě připoměl Mitchellovi.
„Haha, neboj, Waltere, já vím, generál mě tam poslal, jenže já mám děsný hlad a před dveřmi do ošetřovny jsem si spočítal, že i když si ještě zajdu na něco malýho, tak se stihnu vrátit, než vykrvácím. Takže si chci jenom zajet na chvíli dolů do bufetu.“
Walter si změřil Camerona pochybovačným pohledem. Plukovník O’Neill byl možná podivín, ale Mitchell byl šílenec, teď už si byl jistý. Ale navenek na sobě nedal nic znát, řekl jen:
„No jistě, že mě to nenapadlo hned.“
Mitchell se zazubil svým šíleneckým úsměvem a začal si zase pískat. Ovšem v tu chvíli se stalo něco nepříjemného. Světla ve výtahu zablikala, zhasla a výtah se s trhnutím zastavil.
„Sakra, co se to stalo?“ vykřikl poplašeně Mitchell.
„Zastavil se výtah, pane,“ odpověděl mu slušně Walter.
„Teda, eště že jsem si dal pět minut rezervu,“ poznamenal Mitchell. „Tak co, voláme o pomoc, né? Nevim jak vy, ale já už ten hlad nevydržím!“ Walter si díky tmě dovolil projevit své emoce v podobě kroucení hlavy. Ten muž za několik minut vykrvácí, ale zdálo se, že mu to nedělá starosti. Walterovi ano. Neměl rád, když musel podávat první pomoc. Hlavně ne ve tmě a ve výtahu, ze kterého někdo ukradl lékárničku. Ozvalo se nějaké zaharašení, zapraskání a výtah se osvětlil plamenem Silerovy svářečky, bez které nedal její majitel ani ránu (elektrickou ránu taky ne). Walter sáhl po sluchátku a zmáčkl tlačítko nouzového volání.
„Haló haló, tady Walter Harriman, výtah 2045 se zasekl mezi patry, jsme bez proudu, slyšíte někdo? Haló haló?“
Ale nikdo neodpovídal, ani když to Walter několikrát zopakoval. Když bylo jasné, že tohle nikam nevede, obrátili se Siler a Walter na Mitchella. Ten chvíli nechápal, co se po něm chce (možná to bylo z té ztráty krve, ale Walter si nedělal iluze, že by to byl zrovna tenhle případ), ovšem nakonec mu to přece jen došlo a on popadl svou vysílačku.
„Sam, Jacksone, Teal’cu, ozvěte se! Sam? Teal’cu? Kdokoli!“
Ovšem ani jemu nikdo neodpovídal. Rozhodil bezradně rukama. „Nikdo neslyší....“ Co se dělo v Silerově mysli, to nikdo netušil, ale Walterovi se před očima odehrával tucet katastrofických scénářů zahrnujících nejčastěji mimozemskou invazi, Mitchell zase utkvěle myslel na turistický salám, neznámo proč.
„Silere,“ pronesl do tíživého ticha Walter a pohlédl Silerovi do tváře v přízračném svitu svářečky, „Vypadá to, že jsme sami, jen ty a já.“
„A já!“ připomněl se Cameron bezelstně. Walter se Silerem na něj úkosem pohlédli. „A on.“
Walter chvíli dumal, co budou dělat. Hlavou mu prolítlo, jaká to je ztráta času, sedět takhle zavření ve výtahu. S hrůzou si představil, kolik kvůli tomu zmešká odchodů a příchodů esgé týmů. Ne že by to nemohl udělat někdo jiný, ale Walter tak nějak v hloubi duše věděl, že on to dělá nejlíp a že pokud na to on osobně nedohlídne, může se stát něco, co nikdo jiný nezvládne. Už takhle zanedbával pár hodin denně, poté co ho generál Landry donutil chodit se aspoň jednou denně vyspat, protože zjistil, že Walter tajně nocuje ve spacáku pod vytáčecím pultíkem a k prstu má napojenou elektrodu, aby cítil i ten nejmenší záchvěv brány, kdyby náhodou… Přesto si Walter postavil chatičku přímo nad Cheyennskou horou, aby to neměl do práce daleko. I tak ale většinu volných hodin probděl, protože nedokázal na bránu přestat myslet. A od té doby, co esgéjednička nestihla zlikvidovat obrovský asteroid, který na Zemi hodili Oriové a nastala další doba ledová, když už se opravdu nejvíc nudil a věděl, že by ho generál Landry k bráně nepustil, stavěl si kolem chajdy sněhuláky v podobě esgéjedničky, jak prochází bránou, kterou měl pěkně vyvedenou z ohebného kmínku mladého smrčku.
Walter pohlédl na Silera, který mezitím zoufale mačkal tlačítko Alarm, až posléze zjistil, že pravděpodobně nefunguje. Pak mrknul, jak je na tom pplk. Mitchell. I když si myslel, že je blázen, přeci jen je to šéf esgéjedničky, asi by mu měli nějak pomoct s tím krvácením. Mitchell byl podezřele potichu, ale Siler a Walter netušili, že mezitím se mu hlavou honí obrázky klobásek, ovárku a tlačenky, protože si vzpomněl, že dneska v kantýně mají pravou domácí zabijačku.
„Silere, utrhni si kousek rukávu, zkusíme tady hrdinovi ovázat tu nohu,“ řekl Walter. Siler se na něj uraženě kouknul a zavrtěl hlavou.
„Proč bych si měl trhat rukáv zrovna já?“ zeptal se dotčeně.
„Nooo, protože já musím u vytáčení brány vypadat dobře…. U tebe to není tak důležité,“ odpověděl Walter namyšleně. To se však Silerovi nezdálo jako dostatečný důvod k tomu, aby si ničil další uniformu. Už takhle si každý druhý den propálil košili nebo kalhoty svářečkou a jednou na něj dokonce při nějakém pokusu s pplk. Carterovou vystříkla kyselina a ta zničila nejen uniformu. Nehledě na to, že kdovíproč se Siler stává neustále terčem útoků nadřízených důstojníků. Sheppardovi ještě dlouho nemohl zapomenout, jak ho omráčil zakňaktelem, když si nadutě myslel, že může zachránit Atlantis před Asurany…. Tak tohle ne, od Waltra si rozkazovat nedá a uniformu si od něj zničit nenechá. Ještě to pak schytá od Landryho, proč zase vypadá jak šmudla.
„No tak to néééé, já chci taky vypadat pěkně, Waltere. Ale co kdybychom utrhli kousek uniformy Mitchellovi, už tak ji má dost rozervanou,“ navrhl Siler a oba dva se jali hledat na podplukovníkově uniformě aspoň kousek látky v celku. Strhli mu kus ze zad, natrhali to na delší pásy a vytvořili obvaz. Pak Walter sundal Mitchellovi kulatou nášivku se znakem Země, připlácl ji na ránu na noze a ovázal látkou. Siler mu u toho svítil plamenem svářečky tak důkladně, že u toho chytly Mitchellovi vlasy, naštěstí se jim to podařilo včas uhasit, ale vytvořili tak Cameronovi na hlavě slušivý punkový sestřih. Nakonec se spokojeně podívali na svoje společné dílko, potřásli si rukama a bylo to. Mitchell byl ještě při vědomí, tak se na ně vděčně podíval skrze připálené řasy a s monoklem pod okem, jak se mu snažili uhasit hlavu.
„Díky hoši, co bych si bez vás počal,“ řekl jim za zvuku hlasitého kručení jeho žaludku.
Walter vzal Mitchellovi z ruky vysílačku a zkoušel znova volat o pomoc. Nic se neozývalo. Nikdo je neslyšel. Když Mitchell viděl, že se z výtahu jen tak nedostanou, zaskučel a upadl do bezvědomí.
„Hele, Silere, co budeme dělat?“ zeptal se nakonec Walter. I přesto, že byl nejlepším ševron gáyem, nemohl přijít na nic, co by jim v jejich složité situaci pomohlo. Navíc začínal v duchu přemýšlet, co se asi stalo, že nefungují ani vysílačky. Nakonec došel k závěru, že SGC je definitivně pod mimozemskou nadvládou.
Siler si pohrával s regulátorem plamene na svářečce a přemýšlel. Tedy aspoň se tak tvářil, protože vůbec nevěděl, co mají dělat. Pak ho něco napadlo.
„Co kdybychom zkusili otevřít dveře výtahu násilím?“ navrhl. Walter se na něj obdivně a taky trochu závistivě podíval. Štvalo ho, že ho to nenapadlo dřív. Ale naštěstí byl Mitchell v bezvědomí, takže nakonec může tvrdit, že to napadlo jeho. Může Silerovi pohrozit, že na něj prozradí, že málem pplk. Mitchella upálil. Ten mezitím upadl do deliria a v horečce vykřikoval „salám, buřty, tlačenka s octem a cibulí“. Pod jeho nohou se dále tvořila velká kaluž krve a Siler s Walterem usoudili, že jejich ošetřovatelská péče nebyla asi zase tak kvalitní, jak si původně mysleli, a že pokud něco fakt hodně rychle neudělají, tak jim tady Kamča vykrvácí a oni pak budou nařčeni z jeho smrti.
Po chvilce supění a prapodivných zvuků, které dokonce probraly i pplk. Mitchella z bezvědomí, se Silerovi s Walterem podařilo otevřít dveře od výtahu tak, aby se jimi mohli protáhnout.
„Co uděláme s podplukovníkem?“ zeptal se zadýchaně Siler, kterému už pomalu docházela svářečka a začínala být nepříjemná tma.
„No, v kurzu první pomoci na střední nám říkali, že raněnými se nemá hýbat, takže bych ho tady nechal a někoho sem poslal,“ navrhl Walter a Siler okamžitě souhlasil. Představa, že vlečou podplukovníka po chodbách a zašpiní si od jeho krve uniformy, se mu vůbec nelíbila. Mitchell se snažil něco říct, ale v tu chvíli mu tak silně zakručelo v žaludku, že z toho opět upadl do bezvědomí.
Siler s Walterem prolezli otvorem na chodbu, kde panovala téměř naprostá tma, a vydali se směrem dopředu. Silerova svářečka dosloužila a oni si už neměli čím svítit. Po pár krocích Walter o něco zakopl. Sklonil se a nahmatal, jak na zemi někdo leží. Walter dostával nepříjemný pocit, že jeho teorie s mimozemskou invazí se začíná stávat skutečností. Pohybem, který odkoukal od ostatních, se snažil dvěma prsty na krku ležícího zjistit, zda ještě žije. Sice se netrefil, ale zase díky tomu zjistil, když prstem prorazil sklo brýlí, že na zemi leží Dr. Jackson. Na druhý pokus nahmatal tepnu na krku a zjistil, že Jackson je stále naživu.
Už samotný ten fakt dával tušit, že něco nehraje. Jackson a živý? Ne, to bylo opravdu podezřelé. Ovšem než si stačil Walter promyslet, co z toho vlastně všechno plyne, byl smeten Silerem, který k němu po tmě dotápal a svalil se přes něj. Když se zvedli, byl čas vymyslet plán.
„Silere, tady leží doktor Jackson a je naživu!“
„To snad ne, sotva se zbavíme jednoho, je tu druhej!“ zavrčel Siler ne moc přívětivě.
„Říkám ti, něco nekalého se tu děje, musíme tomu přijít na kloub,“ zamyšleně si zamnul bradu Walter (i když ve tmě to samozřejmě nebylo vidět). „Pro začátek by to chtělo nějaké světlo,“ uvažoval dál náš praktický hrdina. Najednou uslyšel nějaký podivný zvuk, něco jako kdyby se někdo vysmrkal do kapesníku. „Silere? Jsi to ty?“
„Jo…,“ ozvalo se trochu zastřeným hlasem.
„Proboha, co se ti stalo?“ zděsil se Walter.
„Když…, jak jsi začal o tom světle…, tak jsi mi zase připomněl, že moje svářečka…,“ chudákovi Silerovi selhal hlas, tak velká to pro něj byla ztráta. Tak tohle bude těžší, než jsem si myslel, prolétlo Waltrovi hlavou.
„Jdem pro baterky,“ sebral se po chvíli Siler, obnovil svou chladnou duševní rovnováhu, popadl Waltera a táhl ho někam do temnoty.
„Ale co doktor Jackson?“
„Nech ho ležet, takhle by nám stejně nepomohl.“
Bylo štěstí, že Siler, jakožto technik pro všechno, znal celou základnu nazpaměť i se zavřenýma očima. Jestli je měl opravdu zavřené, to se momentálně nedalo zjistit, zanedlouho však bezpečně dorazil do nějaké fyzikální laboratoře, kde ze skříňky poslední záchrany vytáhli dvě pavučinami opředené svítilny, takové ty hranaté. No, už tam asi byly hodně dlouho. Vzhledem k jejich stavu bylo poměrně překvapující, že fungovaly. Sice trochu poblikávaly a ta Waltrova čas od času přestala svítit úplně, ale stačilo, když do ní trochu praštil a zase se rozzářila. Rozhlédli se kolem. Jediný pohled na tabuli zakrytou různými vzorci a čísly jim bezpečně prozradil, že se nacházejí v pracovně Samanthy Carterové. Hlavně proto, že na jediném volném místě v levém dolním rohu bylo červenou fixou napsáno „Za chvíli se vrátím, S. Carterová“. Chvíli tedy počkali, ale nikdo nepřicházel… Po dalších třech chvílích to vzdali, trochu vyrabovali lékárničku a vydali se zpátky k ležícímu Dr. Jacksonovi. S nepatrnými obtížemi našli místo, kde ho opustili, ale Jackson už tam nebyl.
„To je nevychovanost, toto, my mu chceme pomoct a on si klidně někam zmizí!“ rozčiloval se Walter. Siler zatím prohlížel okolí, hledal stopy, otisky prstů, nějaké oslizlé skvrny radioaktivního hnusu, prostě všechno, jak to viděl v Aktech X, když někdo nevysvětlitelně zmizel. Bohužel nic nenašel, což ho poměrně rozladilo. Zatím se Waltera zmocnilo jakési nepříjemné tušení a rozběhl se zpět k výtahu, ze kterého před časem násilím vystoupili. Jeho očekávání se naplnilo, Mitchell byl také pryč. Už chtěl začít panikařit, ale v tom zaslechl zpoza rohu nějaké zvuky znějící jako: „Jitrničky, notak, pojďte k tatínkovi…“ Také si všiml krvavé stopy vedoucí z výtahu. Když ji následoval, opravdu nedaleko narazil na Kamču, který už ze svého špatného stavu začal blouznit. To Waltrovi i Silerovi trochu vylepšilo náladu. Přece jen budou moci někomu pomoct, když už se tak namáhali s tou lékárničkou! Smůla, že to byla opravdu jenom malá lékárnička, která obsahovala čtyři paraleny, nůžky na nehty a dětské polštářkové náplasti s obrázkem hrocha. Siler chtěl ochotně přispět něčím ze své výbavy, ale Walter mu to raději zatrhl. Nerad by generálovi vysvětloval, jak se stalo, že má velitel SG-1 nohu ošetřenou pletivem a měděným drátem… a už vůbec by to nechtěl vysvětlovat samotnému podplukovníkovi. Provedl tedy co bylo v jeho silách s hrochovitými náplastmi (paraleny si nechal pro sebe, kdyby náhodou), čímž krvácení opět nezastavil, ale aspoň z toho měl dobrý pocit. Mezitím Mitchell stále mumlal něco o jídle, teď už se neomezoval jenom na zabijačku. Když začal vykřikovat: "Dušená mrkev! Čočková polívčička! Špenááát!", bylo jasné, že začíná jít do tuhého.
"Silere, musíme něco udělat, nebo nám tady fakt umře," pronesl vážně Walter. Nedočkal se však odpovědi.
"Silere? Silere!" Chaoticky se začal otáčet a svítit kolem sebe, ale Silera nikde neviděl. No to snad ne! Kam se ten chlap poděl? Přece taky nezmizel, jako Jackson...? Ovšem Walter nebyl jen tak někdo, aby se začal bát každého podivného jevu ve své blízkosti, kdepak. Neztrácel hlavu a stanovil si priority. Za prvé, udělat něco s Mitchellem. Za druhé, zjistit, co se stalo. za třetí, všechny zachránit. Za čtvrté, donutit Silera, aby promazal ruční ovládání iris, posledně to šlo nějak ztuha. Takže, k prvnímu bodu. S tím krvácením asi nic nesvede, ošetřovna byla několik pater vzdálená a opravdu se mu nechtělo táhnout bezvládného Mitchella po servisním žebříku. Když už je řeč o Mitchellovi... nějak ztichnul! Walter se rychle podíval na Kamču, proč je najednou tak potichu a jestli ho čistě náhodou nenapadlo zrovna teď umřít. Naštěstí ne, naopak, probral se. Koukal na Waltera zoufalým pohledem, pak ho popadl a začal s ním třást.
"Waltere, prosím, udělej něco, já mám hrozný hlad, Waltere, Waltere, já už to nevydržím, já tu nebudu, já vykrvácím, abys věděl, jestli mě budeš takhle trápit hladem...," a bez přestání pokračoval v podobných řečech. Walter se snažil něco mu na to říct, ale Mitchell ho vůbec nepustil ke slovu. Pak Walterovi došla trpělivost a praštil Mitchella do zátylku svojí svítilnou, čímž ho opět omráčil.
"Kdo spí, ten jí," zamumlal si pro sebe nasupeně. Bohužel tím nárazem mu zhasla baterka, takže musel nebohého Kamču praštit ještě jednou, aby se zase rozsvítila. Potom ho popadl za límec a táhl ho směrem k nejbližší ledničce.
Když Walter dorazil do kantýny, opřel pplk. Mitchella z boku o ledničku, otevřel ji a do náruče mu naskládal hromadu jídla, kdyby se náhodou znovu probral. Pak mu ještě na ránu na noze připlácl přes náplast s hrochem a placku se znakem SGC plátek zmrzlé tlačenky a převázal to roztrhaným igelitovým pytlíkem, což už byla definitivně poslední věc, kterou mohl udělat k Mitchellově záchraně. Jakmile Kamča ucítil vůni jídla, probral se, zmateně zamrkal očima a pohlédl na Waltera. Nejdřív mu chtěl začít nadávat, že ho praštil do hlavy, ale když uviděl to nadělení ve své náruči, zapomněl na to a hladově si začal do pusy cpát jelítka a jitrničky včetně špejlí na koncích a zapíjel to z petflašky mlékem s banánovou příchutí.
Walter jen zavrtěl hlavou nad chováním tohoto rádoby hrdiny, velitele slavné esgéjedničky. Protočil panenky. To už je vrchol. Zapíjet zabijačku banánovým mlékem… Vždyť k tomu by bylo mnohem lepší jahodové. Walter se znechuceně otočil od Mitchella a zamířil ke dveřím. Rozhodl se, že tu podplukovníka nechá svému osudu a vydá se zachránit celé esgécé. Cestou ke dveřím si ještě ve světle baterky všiml neobvyklého nepořádku, který v kantýně vládl. Všude zbytky jídla, na zemi, na stolech, na židlích se válely střívka od jelit a jitrnic, rozházené škvarky, na jednom místě se Walterovi zdálo, že je dokonce rozlitá krvavá polévka, ale když se kouknul blíž, zjistil, že to je dokonce krev.
Zadumaně chvíli stál uprostřed místnosti. Pak došel tentokrát už k úplně definitivnímu závěru, že základna byla napadena neznámými útočníky a on je pravděpodobně jediný schopný všechny zachránit. Je potřeba začít jednat. Přece nepřenechá svoje milované pracoviště nějakým zeleným mužíčkům. Tedy aspoň si myslel, že by mohli být zelení, kromì Teal´ca a pár Goa´uldů ještě neviděl žádného pořádného mimozemšťana. Navíc ještě zmizel i jeho největší kámoš Siler, což Waltera naštvalo nejvíc, protože i když se neustále hádali, přeci jen museli držet za jeden provaz, když to ti superhrdinové takhle zvorali.
Walter doběhl do zbrojnice a náležitě se vybavil na nadcházející boj. Navlíkl si na sebe vestu, v níž v každé kapse byl jeden granát. Přes rameno si zavěsil řetěz z nábojů do samopalu (to, že si samopal pak nevzal, mu vůbec nevadilo, každopádně to vypadalo dobře), kolem pasu si zapnul pás s pěti pouzdry na pistole (tentokrát i s pistolemi), kolem každého stehna další pistole, za pas si zastrčil pár nožů, do starého toulce na šípy, který tu zůstal po návštěvě těch indiánů, co kdysi přišli ještě za starého dobrého O´Neilla, si narval jaffskou tyčovou zbraň, přehodil to přes záda a nakonec si do každé ruky připravil zakňaktel. Na hlavu si připevnil čelovku a takto vybaven se vrávoravým krokem (přeci je to byla celkem tíha) vydal směrem k místnosti s bránou, kde předpokládal hlavní nápor nepřátel.
Jak tak šel chodbou, najednou zaslechl podivný skučivý zvuk, zpomalil, opatrně našlapoval a blížil se k místu, odkud zvuk vycházel. Kužel Waltrovy čelovky osvětloval chodbu před ním. Zdálo se, že je někdo za rohem v další chodbě. Pomalu se blížil k odbočce, kde úplně zastavil a pak zprudka se zakňaktely v natažených rukách vyskočil zpoza rohu.
„BAF,“ zařval a v duchu si pochvaloval, jak mu ta záchrana jde dobře.
„AAAAAAA,“ zařval ten někdo. Walter si na něho posvítil čelovkou. Když uviděl světlo odrážející se od skel brýlí, poznal Silera.
„Co tady sakra děláš?“ rozkřikl se na něj a sklonil ruce. Potom si všiml, že Siler klečí u něčeho na zemi. Podíval se na to ve světle baterky a uviděl svářečku položenou na červeném polštáři, který pravděpodobně sebral ze židle generálu Landrymu, který ho tam měl, aby vypadal za stolem vyšší. Kolem polštářku se svářečkou byly naskládány kytky, které Siler orval u Jacksona v pracovně, a květináč, do něhož byl zapíchnutý kříž vyrobený ze dvou tužek. Siler měl oči celé od slz.
Walter opět protočil panenky a zavrtěl hlavou, protože si uvědomil, že je asi opravdu jediný způsobilý k tomu, aby zachránil Zemi.
„Silere vzpamatuj se,“ řekl důrazně. „Teď máme důležitější věci na práci,“ dodal a zvedl Silera za ruku ze země. Ten ještě popotáhl, vysmrkal se a naposledy pohlédl na svou milovanou svářečku.
„Hele,“ navrhl Walter. „Když to dobře dopadne, uspořádám tvojí svářečce oficiální pohřeb u brány se všemi poctami.“ Silerovi se rozzářila očka při představě všech důležitých lidí, jak salutují jeho svářečce a jak mu dávají složenou americkou vlajku. Už si začal plánovat, kam si ji pak doma uloží, když ho opět vyrušil Walter.
„Tak, a teď jdeme, musím zlikvidovat ty mimozemštany,“ řekl a rázným krokem vyrazil chodbou. Siler sice netušil, o čem je řeč, ale Walter vypadal, jako že ví, co dělá, tak se vydal za ním.
Za dalším rohem narazili na zhroucenou pplk. Carterovou, jak se opírá o zeď. Walter teď už trénovaným pohybem zkusil puls a zjistil, že je živá, ale v bezvědomí. Nicméně, mimozemšťani se na ní asi vyřádili, měla pusu a tričko celé od krve (tentokrát to byla krvavá polívka, ale to Walter netušil).
Tohle Waltera už opravdu vytočilo. Polomrtvý Mitchell s dírou v noze, budiž. Unesený Jackson v bezvědomí, budiž. Ale na Samanthu ať mu nikdo nesahá! Z neškodného, klidného seržanta se rázem stal anděl pomsty, který se řítil chodbami SGC rozhodnut vypořádat se s čímkoli, co se mu postaví do cesty. Siler jen stoicky pozvedl obočí a snažil se uhýbat Walterovi z cesty aspoň ty nejdražší přístroje, třeba laserovou zubaøskou vrtačku, protože se mu nechtělo zase co chvíli odbíhat od své práce, aby někomu kleštěma vtrhnunl zub. Walterova výzbroj se pomaličku začala ztenčovat, to když zneškodnil dvě tajná sídla Tok'rů ve větracích šachtách, zničil několik odposlouchávacích místností schovaných za falešnými holografickými zdmi, naprosto vyhladil armádu oslizlých emzáků, kteří se právě vylodili na základně, aby provedli invazi, a se současnou situací neměli chudáci nic společného, vyhodil do povětří destilační kolonu esgéčtrnáctky a omylem zastřelil generála Landryho, který byl neznámo proč naprosto v pořádku ve své kanceláři a četl si Ferdu Mravence. Walter se Silerem se dohodli, že ho dezintegrují zakňaktelem, nebudou se o tom zmiňovat a třeba si toho nikdo nevšimne. Když byli hotovi, náhle se Walterovi zazdálo, že slyší nějaké podezřelé zvuky za skříní. Naznačil Silerovi, aby byl zticha, a plížil se jako kočka blíž (jako kočka ověšená těžkou výzbrojí v ruce s bazukou).
"HA!" překvapil nebezpečného emzáka, který se tam schovával a určitě kul něco nekalého. K překvapení všech to opravdu emzák byl, a to Teal'c. Nejdřív učinil pokus Waltera zastřelit zakňaktelem, ale naštěstí jeho bojovnické reflexy ho včas upozornily, že se jedná o spojence, a tak střelu v poslední chvíli nasměroval na červený telefón na stole, který zachrčel a upadl do bezvědomí.
"Teal'cu?!"
"Seržante Davisi-Harrimane?"
"Pšššt! Davisi né, jasné? Jenom Harriman, jenom Harriman."
Po několika nesmyslných paranoidních výlevech z Teal'ca konečně vylezlo, co se vlastně stalo.
"To bylo tak. Byli jsme na jedné planetě a Mitchell si řekl, že si půjde s místními zalyžovat. Jenže se nějak špatně trefil a místo na sjezdovku vjel do lesa. Tam byly malé stromky a on si zapíchl větev do nohy. Okamžitě jsme zavolali na základnu a vrátili se, aby se dostal v čas na ošetřovnu. Jenže tady vůbec nikdo nebyl, nedokážu si to vysvětlit, SGC bylo liduprázdné. Mitchell řekl, že se na ošetřovnu dostane sám a že si nemáme dělat starosti, od té doby jsem ho neviděl. Doktor Jackson a podplukovník Carterová se rozhodli, že zajdeme do jídelny, kde na něj počkáme. V jídelně byly ještě teplé židle, jak tam nedávno někdo seděl, to mi přišlo divné, ale Jackson a Carterová se tím vůbec nezabývali a vrhli se dary zabíjačky, které byly naskládané na stole. Já jsem se snažil najít nějakou knížku o parazitech, abych jim takové barbarství rozmluvil, ale marně. Oba si náramně pochvalovali, jak jsou ty jitrničky dobré, ale ještě si ani třikrát nekousli a Jackson sebou nějak cukl a polil Carterovou horkou krvavou polívkou. Ta se na něj naštvala a chvíli se tam prali, samozřejmě přátelsky, že Jacksonovi pokaždé teče krev z nosu i po sebemenší ráně, za to přece podplukovník nemůže, jenže pak se oba zhroutili v nějakých křečích a upadli do bezvědomí. Nechápu, co se to stalo, jediné vysvětlení je, že v tom jídle muselo být nějaké uspávadlo... Chtěl jsem je dotáhnout někam do příjemnějšího prostředí, ale byli na mě moc těžký, tak jsem je nechal ležet někde na chodbě a od té doby se snažím najít někoho živého na základně... Právě jsem sledoval generála Landryho, jak uzmul Ferdu Mravence zabaleného do papírů SGC - TOP SECRET z pozůstalosti po Hammondovi, když jste přišli a... no, pak už to znáte," dokončil své vyčerpávající vyprávění Jaffa a pozvedl obočí.
"Ale jedno mi řekni," zamyslel se Walter, "Když tu nikdo nebyl, jak jste se dostali přes iris?"
"Naštěstí pro nás se zrovna zasekla a nezavřela se..., už by opravdu potřebovala namazat!" vysvětlil Teal'c. Siler jenom neurčitě zamručel a chtěl ze zvyku potěžkat svou svářečku, ale smutně sklonil hlavu, když si uvědomil, že už ji vlastně nemá.
Walter se opět zhluboka zamyslel, pak nasadil výraz hrdiny a kývl na Teal´ca a Silera.
„Jdeme do místnosti s bránou, třeba tam bude něco, co nám pomůže tomu přijít na kloub,“ řekl nakonec a rozhodným krokem zamířil k místnosti s bránou. První šel Walter, i když všichni tvrdili, že Teal´c je fakt dobrej a namakanej borec, stejně tomu moc nevěřil, zvlášť po příhodě, kdy ho přistihl nedávno v pánských šatnách, jak plete bárbíně copánky a obléká ji do růžových plesových šatiček. Za Walterem šel jako druhý Siler, a to z jediného důvodu, Walter mu totiž všechno o Teal´covi řekl. Teal´c šel poslední, ale očividně mu to moc nevadilo, stejně myslel na úplně něco jiného. Jak tak procházeli tmavými chodbami, najednou zaslechli tu a tam nějaké hlasy z různých místností kolem chodeb. Hlasy však byly doprovázeny zvláštními zvuky, dle Waltera to musel být zákonitě nějaký neznámý mimozemský jazyk, protože nerozuměl ani slovo. Mlčky se otočil k Silerovi a Teal'covi a posunky, které odkoukal od Dr. McKaye, když tu byl posledně, naznačil ostatním dvěma, že mají zastavit, a že v blízkosti se nachází několik nebezpečných objektů. I když se hodně snažil, Siler ani Teal´c stejně nepochopili, co tím myslí, nicméně v tu chvíli se z jedné místnosti ozval tak strašný skřek, že všichni tři zapomněli na nějaké posunky a ztuhla jim krev v žilách. Když za nějakou chvíli opět roztála, opatrně se přiblížili ke dveřím, za kterými podivný skřek slyšeli.
Walter si nachystal do ruky něco ze zbývající výzbroje (moc mu toho už nezbylo), Siler a Teal´c se ozbrojili zakňaktely a s hlučným řevem vtrhli do místnosti. Ani jeden z nich si nevšiml čůrajícího Asgarda na dveřích (dárek, který Thor kdysi věnoval O´Neillovi jako důkaz přátelství). Nicméně, jakmile vlítli do místnosti, ihned zjistili, kde se nachází. Naproti umyvadlům se zrcadly byla řada kabinek a pár pisoárů po stranách. Všude, mezi umyvadly, pisoáry a v kabinkách leželi, klečeli, seděli a úpěli zaměstnanci SGC, tedy ti v kabinkách dělali ještě mnohem horší věci a vydávali i horší zvuky, které si předtím Walter spletl s mimozemským jazykem.
Silera osvítil duch svatý a něco ho napadlo. Vyběhl z toalet a běžel k dalším na jiném poschodí. Situace byla všude stejná. Nakonec s Waltrem a Teal´cem prohlédli všechny záchodky na základně, tedy jen ty pánské, protože do holčičích se neodvážili, a to kvůli zkušenosti z loňska, kdy při jedné nákaze, kterou sem esgéjednička zavlekla z P3X 995, všechny ženy na základně propadly neukojitelné sexuální touze, která se projevovala tím, že zavlekly svoje mužské objekty na záchodek a pak tam s nimi prováděly různé věci (nikdo nevěděl jaké, protože hoši z SGC mlčeli jako hroby…).
Na jednom zapadlém záchodku, který už asi delší dobu nebyl předmětem uklízení, narazili na zeleného Jacksona, jak si přes rozbité brýle stříká studenou vodu do obličeje.
„Doktore Jacksone, co se děje?“ zeptal se Walter, který už pomalu začínal upouštět od své teorie mimozemské invaze. „Teal´c nám vyprávěl o vaší návštěvě kantýny, že se vám udělalo špatně, ale co se dělo dál? “ vyvídal a Teal´c horlivě přikyvoval. Siler si všiml, že se mu při běhu chodbami mírně vytáhlo upnuté tričko a z kalhot mu čouhaly růžové trenýrky…
„Já jsem se probudil ve tmě na zemi na chodbě. Bylo mi děsně špatně,“ vyprávěl Jackson, "Asi jsem musel nějak blbě omdlít, protože jsem si u toho robil brýle,“ zadumaně pokračoval. Siler s Waltrem na sebe jen tak nenápadně mrkli. Rozbité brýle, to nic nebylo, ale co až si někdo všimne, že tam není generál Landry? Ne že by někomu chyběl, jenže někdo by mohl postrádat Ferdu Mravence a pak si na něj vzpomene.
Dr. Jakson pokračoval:
„Jak jsem se probral, tak se mi zase udělalo mdlo, tak jsem utíkal k nejbližšímu záchodu a od té doby jsem tady,“ dokončil, zezelenal ještě víc, chytl se za pusu a bleskově skočil do kabinky k míse, kopnutím dozadu za sebou zavřel dveře a pak už se ozývaly jen zvláštní výrazy onoho neznámého mimozemského jazyka.
Naše hrdinné trio dalo hlavy dohromady. Nakonec došli k závěru, že někdo zřejmě sabotoval jejich příděl domácí zabijačky, který přiotrávil celou základnu, tudíž posledních pár hodin trávili všichni s hlavou dole a proto nemohli nikoho najít.
Toho dne později odpoledne se všichni sešli v místnosti s bránou. Téměř všem už bylo celkem dobře a tak se věci pomalu vracely do normálu. Walter seděl za svým vytáčecím počítačem a v místnosti s bránou se pomalu začali všichni shromažďovat na důstojné rozloučení se Silerovou vrtačkou a jako druhý byl na programu generál Landry, který byl nakonec prohlášen za oběť neznámého teroristy, který zaútočil na emzáky na základně a generála Landryho si pravděpodobně odvedl jako rukojmí. O jeho další osudy se nikdo moc nestaral, přeci jen Hammond byl Hammond.
Projevem byl pověřen již mírně zotavený Mitchell, který sice z nedostatku krve tak trochu mumlal z cesty a všude po těle měl polepené náplasti s hrochem, protože si je velmi oblíbil, ale celkově se jeho projev k vrtačce tak vyvedl, že plakal nejen Siler ale i všichni ostatní.
Jak tam tak stáli všichni zalití v slzách, najednou se brána začala točit. Walter byl ve svém živlu a zařval na celou základnu „PŘÍCHOZÍ ČERVÍ DÍRA“ a bedlivě sledoval, co že se objeví na jeho miláčkovi kompjútru. Protože nebyl z důvodu smuteční události žádný esgé tým zrovna venku, netrpělivě očekával, kdo to asi jde. Jaké bylo jeho překvapení, když na monitoru uviděl IDC esgéjedničky. Upřímně řečeno, moc velké ne.
Protože byl v kukani sám, tak si øekl, že taky jednou může udělat nějaké rozhodnutí sám, a tak se rozhodl, že otevře iris. Všichni dole se překvapeně koukali do horizontu událostí, když najednou prolétl modrou plochou zmuchlaný papír a se slabým zašustěním dopadl na hlavu Kamčovi, který stál u pultíku před bránou.
Popadl papír, který byl podezřele mastný a ještě na něm byly zaschlé zbytky nějakého jídla, a přečetl nahlas, co tam je napsané.
„NEJEZTE TU DOMÁCÍ ZABIJAČKU, JE OMYLEM UDĚLANÁ Z ŠÍLENÉ KRÁVY!!! PPLK. MITCHELL“
Všichni opět zezelenali, zešedli, otřepali se při vzpomínce na hodiny strávené na záchodcích a posléze se jali lamentovat na Mitchella, který všechno zpackal, protože zprávu z budoucnosti poslal pozdě. Přeci jen tohle byla parketa O´Neilla, a i když Kamča měl zase jiné přednosti , jako například, že je fakt statečný, neohrožený, chytrý, hezký, talentovaný, vtipný a svalnatý, posílat zprávy z budoucnosti mezi ně zrovna nepatřilo.