Povídky od M.A.F.

Přátelé, kamarádi,

Tak jsme se s Miss Atlanis rozhodly, že spojíme svoje spisovatelské dovednosti (nebo nedovednosti, to posuďte sami) a zkusíme napsat nějaké povídky společně. Tak tady je naše první společné dílko, užijte si ho a třeba i přijdete na to, která z nás psala kterou část:-)

Vaše připomínky a postřehy si rády přečteme.

Děkujeme.

Neohrožený Walter aneb jak Siler o svářečku přišel

Kdesi na samém vrcholku Cheyennské hory, kde ležel věčný led, stála malá sněhem zavátá chajda. Sluneční paprsky sem dopadaly už brzo ráno, kdy celá základna pod horou měla ještě hlubokou půlnoc. A přestože i tady byla dnes ještě tma, uvnitř už se probouzel Walter Harriman. Čekal ho perný den, měla se vracet esgéjednička a to se vždycky něco zajímavého semele, proto se musel pořádně připravit a dorazit do práce včas! Vyskočil bez meškání z postele, vyběhl na zasněžený dvorek a dal si řádnou ranní rozcvičku. Potom vzal pilku na rampouchy a vydal se do dřevníku pro třísky a polínka, aby zapálil kamna. Za slabou půlhodinku už oheň v chajdě vesele plápolal a Walter vyběhl znovu do dřevníku, tentokrát přinést si nějaké jídlo na snídani. U dvířek se na chvíli zastavil a zahleděl se na fotku pověšenou na nich zevnitř. Zobrazovala jeho a jeho bratra Paula, kterak stojí na lavičce před Pentagonem a v pozadí už se na ně hrnou dva rozložití sekjůriťáci. Měl svého bratra rád, ale přece jen byl Paul na jeho vkus trochu velký dobrodruh. Před nedávnem si raději změnil jméno z Davise na Harrimana, to když se Paul zapletl do nějaké aféry s pašováním švýcarských zubních kartáčků a následně beze stopy zmizel. To bylo smutné, ale na druhou stranu se Walter ani moc nedivil. On mu pořád říkal, ať neblbne. Po snídani si Walter oblékl uniformu, pečlivě ji uhladil, učesal se speciálním hřebenem na mikroskopické vlasy a vlezl do sklepa. Tam nastoupil do výtahu a vydal se na dlouhou cestu dolů do kontrolní místnosti.
Zhruba v půli cesty k němu přistoupil Siler, který samozřejmě taky musel vstávat velmi brzy. Utahovat vodovodní kohoutky, kontrolovat pojistky, opravovat v jednom kuse ústřední topení – to se zkrátka neudělá samo.
„Zdar Silere!“
„Zdar Davisi!“
„Pšt!“ rozhlédl se Walter nenápadně výtahem, protože se tak trochu obával, aby ho taky někdo neunesl (pokud Paula někdo unesl, ale o tom nikdo nic nevěděl, takže to byla opravdu nepodložená obava). Potom už nemluvili, nebylo to třeba. Oba mnohokrát dokázali svou nezbytnost v programu Star Gate, věděli jeden o druhém, že bez něj by se základna neobešla a náležitě se respektovali. Siler hned vytáhl nůžky na plech a začal si stříhat nehty. Po chvíli se stalo něco poměrně nečekaného – nastoupil k nim podplukovník Mitchell, celý orvaný a s širokou ránou na pravém lýtku, ze které proudem crčela krev.
„Ehm...,“ ujelo Walterovi, Siler zachoval zcela kamennou tvář. Mitchell je pozdravil kývnutím hlavy a začal si pískat „Raindrops keep falling on my head“.
„Podplukovníku...,“ osmělil se nakonec Walter. „Co tu děláte?“
„No co by,“ pokrčil Mitchell rameny. „Měli jsme trochu problémy na misi, tak jsme se vrátili dřív.“ Waltera rozmrzelo, že přes všechnu svou snahu to nebyl on, kdo otevřel SG-1 iris. Samozřejmě to bylo mimo jeho pracovní dobu, takže mu to nikdo nikdy vyčítat nebude, ale přesto se cítil, jakoby zanedbal své povinnosti.
„Aha, ale podplukovníku, neměl byste raději být na ošetřovně? Vždyť vy, hm, krvácíte!“ nevtíravě připoměl Mitchellovi.
„Haha, neboj, Waltere, já vím, generál mě tam poslal, jenže já mám děsný hlad a před dveřmi do ošetřovny jsem si spočítal, že i když si ještě zajdu na něco malýho, tak se stihnu vrátit, než vykrvácím. Takže si chci jenom zajet na chvíli dolů do bufetu.“
Walter si změřil Camerona pochybovačným pohledem. Plukovník O’Neill byl možná podivín, ale Mitchell byl šílenec, teď už si byl jistý. Ale navenek na sobě nedal nic znát, řekl jen:
„No jistě, že mě to nenapadlo hned.“
Mitchell se zazubil svým šíleneckým úsměvem a začal si zase pískat. Ovšem v tu chvíli se stalo něco nepříjemného. Světla ve výtahu zablikala, zhasla a výtah se s trhnutím zastavil.
„Sakra, co se to stalo?“ vykřikl poplašeně Mitchell.
„Zastavil se výtah, pane,“ odpověděl mu slušně Walter.
„Teda, eště že jsem si dal pět minut rezervu,“ poznamenal Mitchell. „Tak co, voláme o pomoc, né? Nevim jak vy, ale já už ten hlad nevydržím!“ Walter si díky tmě dovolil projevit své emoce v podobě kroucení hlavy. Ten muž za několik minut vykrvácí, ale zdálo se, že mu to nedělá starosti. Walterovi ano. Neměl rád, když musel podávat první pomoc. Hlavně ne ve tmě a ve výtahu, ze kterého někdo ukradl lékárničku. Ozvalo se nějaké zaharašení, zapraskání a výtah se osvětlil plamenem Silerovy svářečky, bez které nedal její majitel ani ránu (elektrickou ránu taky ne). Walter sáhl po sluchátku a zmáčkl tlačítko nouzového volání.
„Haló haló, tady Walter Harriman, výtah 2045 se zasekl mezi patry, jsme bez proudu, slyšíte někdo? Haló haló?“
Ale nikdo neodpovídal, ani když to Walter několikrát zopakoval. Když bylo jasné, že tohle nikam nevede, obrátili se Siler a Walter na Mitchella. Ten chvíli nechápal, co se po něm chce (možná to bylo z té ztráty krve, ale Walter si nedělal iluze, že by to byl zrovna tenhle případ), ovšem nakonec mu to přece jen došlo a on popadl svou vysílačku.
„Sam, Jacksone, Teal’cu, ozvěte se! Sam? Teal’cu? Kdokoli!“
Ovšem ani jemu nikdo neodpovídal. Rozhodil bezradně rukama. „Nikdo neslyší....“ Co se dělo v Silerově mysli, to nikdo netušil, ale Walterovi se před očima odehrával tucet katastrofických scénářů zahrnujících nejčastěji mimozemskou invazi, Mitchell zase utkvěle myslel na turistický salám, neznámo proč.
„Silere,“ pronesl do tíživého ticha Walter a pohlédl Silerovi do tváře v přízračném svitu svářečky, „Vypadá to, že jsme sami, jen ty a já.“
„A já!“ připomněl se Cameron bezelstně. Walter se Silerem na něj úkosem pohlédli. „A on.“

Walter chvíli dumal, co budou dělat. Hlavou mu prolítlo, jaká to je ztráta času, sedět takhle zavření ve výtahu. S hrůzou si představil, kolik kvůli tomu zmešká odchodů a příchodů esgé týmů. Ne že by to nemohl udělat někdo jiný, ale Walter tak nějak v hloubi duše věděl, že on to dělá nejlíp a že pokud na to on osobně nedohlídne, může se stát něco, co nikdo jiný nezvládne. Už takhle zanedbával pár hodin denně, poté co ho generál Landry donutil chodit se aspoň jednou denně vyspat, protože zjistil, že Walter tajně nocuje ve spacáku pod vytáčecím pultíkem a k prstu má napojenou elektrodu, aby cítil i ten nejmenší záchvěv brány, kdyby náhodou… Přesto si Walter postavil chatičku přímo nad Cheyennskou horou, aby to neměl do práce daleko. I tak ale většinu volných hodin probděl, protože nedokázal na bránu přestat myslet. A od té doby, co esgéjednička nestihla zlikvidovat obrovský asteroid, který na Zemi hodili Oriové a nastala další doba ledová, když už se opravdu nejvíc nudil a věděl, že by ho generál Landry k bráně nepustil, stavěl si kolem chajdy sněhuláky v podobě esgéjedničky, jak prochází bránou, kterou měl pěkně vyvedenou z ohebného kmínku mladého smrčku.
Walter pohlédl na Silera, který mezitím zoufale mačkal tlačítko Alarm, až posléze zjistil, že pravděpodobně nefunguje. Pak mrknul, jak je na tom pplk. Mitchell. I když si myslel, že je blázen, přeci jen je to šéf esgéjedničky, asi by mu měli nějak pomoct s tím krvácením. Mitchell byl podezřele potichu, ale Siler a Walter netušili, že mezitím se mu hlavou honí obrázky klobásek, ovárku a tlačenky, protože si vzpomněl, že dneska v kantýně mají pravou domácí zabijačku.
„Silere, utrhni si kousek rukávu, zkusíme tady hrdinovi ovázat tu nohu,“ řekl Walter. Siler se na něj uraženě kouknul a zavrtěl hlavou.
„Proč bych si měl trhat rukáv zrovna já?“ zeptal se dotčeně.
„Nooo, protože já musím u vytáčení brány vypadat dobře…. U tebe to není tak důležité,“ odpověděl Walter namyšleně. To se však Silerovi nezdálo jako dostatečný důvod k tomu, aby si ničil další uniformu. Už takhle si každý druhý den propálil košili nebo kalhoty svářečkou a jednou na něj dokonce při nějakém pokusu s pplk. Carterovou vystříkla kyselina a ta zničila nejen uniformu. Nehledě na to, že kdovíproč se Siler stává neustále terčem útoků nadřízených důstojníků. Sheppardovi ještě dlouho nemohl zapomenout, jak ho omráčil zakňaktelem, když si nadutě myslel, že může zachránit Atlantis před Asurany…. Tak tohle ne, od Waltra si rozkazovat nedá a uniformu si od něj zničit nenechá. Ještě to pak schytá od Landryho, proč zase vypadá jak šmudla.
„No tak to néééé, já chci taky vypadat pěkně, Waltere. Ale co kdybychom utrhli kousek uniformy Mitchellovi, už tak ji má dost rozervanou,“ navrhl Siler a oba dva se jali hledat na podplukovníkově uniformě aspoň kousek látky v celku. Strhli mu kus ze zad, natrhali to na delší pásy a vytvořili obvaz. Pak Walter sundal Mitchellovi kulatou nášivku se znakem Země, připlácl ji na ránu na noze a ovázal látkou. Siler mu u toho svítil plamenem svářečky tak důkladně, že u toho chytly Mitchellovi vlasy, naštěstí se jim to podařilo včas uhasit, ale vytvořili tak Cameronovi na hlavě slušivý punkový sestřih. Nakonec se spokojeně podívali na svoje společné dílko, potřásli si rukama a bylo to. Mitchell byl ještě při vědomí, tak se na ně vděčně podíval skrze připálené řasy a s monoklem pod okem, jak se mu snažili uhasit hlavu.
„Díky hoši, co bych si bez vás počal,“ řekl jim za zvuku hlasitého kručení jeho žaludku.
Walter vzal Mitchellovi z ruky vysílačku a zkoušel znova volat o pomoc. Nic se neozývalo. Nikdo je neslyšel. Když Mitchell viděl, že se z výtahu jen tak nedostanou, zaskučel a upadl do bezvědomí.
„Hele, Silere, co budeme dělat?“ zeptal se nakonec Walter. I přesto, že byl nejlepším ševron gáyem, nemohl přijít na nic, co by jim v jejich složité situaci pomohlo. Navíc začínal v duchu přemýšlet, co se asi stalo, že nefungují ani vysílačky. Nakonec došel k závěru, že SGC je definitivně pod mimozemskou nadvládou.
Siler si pohrával s regulátorem plamene na svářečce a přemýšlel. Tedy aspoň se tak tvářil, protože vůbec nevěděl, co mají dělat. Pak ho něco napadlo.
„Co kdybychom zkusili otevřít dveře výtahu násilím?“ navrhl. Walter se na něj obdivně a taky trochu závistivě podíval. Štvalo ho, že ho to nenapadlo dřív. Ale naštěstí byl Mitchell v bezvědomí, takže nakonec může tvrdit, že to napadlo jeho. Může Silerovi pohrozit, že na něj prozradí, že málem pplk. Mitchella upálil. Ten mezitím upadl do deliria a v horečce vykřikoval „salám, buřty, tlačenka s octem a cibulí“. Pod jeho nohou se dále tvořila velká kaluž krve a Siler s Walterem usoudili, že jejich ošetřovatelská péče nebyla asi zase tak kvalitní, jak si původně mysleli, a že pokud něco fakt hodně rychle neudělají, tak jim tady Kamča vykrvácí a oni pak budou nařčeni z jeho smrti.
Po chvilce supění a prapodivných zvuků, které dokonce probraly i pplk. Mitchella z bezvědomí, se Silerovi s Walterem podařilo otevřít dveře od výtahu tak, aby se jimi mohli protáhnout.
„Co uděláme s podplukovníkem?“ zeptal se zadýchaně Siler, kterému už pomalu docházela svářečka a začínala být nepříjemná tma.
„No, v kurzu první pomoci na střední nám říkali, že raněnými se nemá hýbat, takže bych ho tady nechal a někoho sem poslal,“ navrhl Walter a Siler okamžitě souhlasil. Představa, že vlečou podplukovníka po chodbách a zašpiní si od jeho krve uniformy, se mu vůbec nelíbila. Mitchell se snažil něco říct, ale v tu chvíli mu tak silně zakručelo v žaludku, že z toho opět upadl do bezvědomí.
Siler s Walterem prolezli otvorem na chodbu, kde panovala téměř naprostá tma, a vydali se směrem dopředu. Silerova svářečka dosloužila a oni si už neměli čím svítit. Po pár krocích Walter o něco zakopl. Sklonil se a nahmatal, jak na zemi někdo leží. Walter dostával nepříjemný pocit, že jeho teorie s mimozemskou invazí se začíná stávat skutečností. Pohybem, který odkoukal od ostatních, se snažil dvěma prsty na krku ležícího zjistit, zda ještě žije. Sice se netrefil, ale zase díky tomu zjistil, když prstem prorazil sklo brýlí, že na zemi leží Dr. Jackson. Na druhý pokus nahmatal tepnu na krku a zjistil, že Jackson je stále naživu.
Už samotný ten fakt dával tušit, že něco nehraje. Jackson a živý? Ne, to bylo opravdu podezřelé. Ovšem než si stačil Walter promyslet, co z toho vlastně všechno plyne, byl smeten Silerem, který k němu po tmě dotápal a svalil se přes něj. Když se zvedli, byl čas vymyslet plán.
„Silere, tady leží doktor Jackson a je naživu!“
„To snad ne, sotva se zbavíme jednoho, je tu druhej!“ zavrčel Siler ne moc přívětivě.
„Říkám ti, něco nekalého se tu děje, musíme tomu přijít na kloub,“ zamyšleně si zamnul bradu Walter (i když ve tmě to samozřejmě nebylo vidět). „Pro začátek by to chtělo nějaké světlo,“ uvažoval dál náš praktický hrdina. Najednou uslyšel nějaký podivný zvuk, něco jako kdyby se někdo vysmrkal do kapesníku. „Silere? Jsi to ty?“
„Jo…,“ ozvalo se trochu zastřeným hlasem.
„Proboha, co se ti stalo?“ zděsil se Walter.
„Když…, jak jsi začal o tom světle…, tak jsi mi zase připomněl, že moje svářečka…,“ chudákovi Silerovi selhal hlas, tak velká to pro něj byla ztráta. Tak tohle bude těžší, než jsem si myslel, prolétlo Waltrovi hlavou.
„Jdem pro baterky,“ sebral se po chvíli Siler, obnovil svou chladnou duševní rovnováhu, popadl Waltera a táhl ho někam do temnoty.
„Ale co doktor Jackson?“
„Nech ho ležet, takhle by nám stejně nepomohl.“
Bylo štěstí, že Siler, jakožto technik pro všechno, znal celou základnu nazpaměť i se zavřenýma očima. Jestli je měl opravdu zavřené, to se momentálně nedalo zjistit, zanedlouho však bezpečně dorazil do nějaké fyzikální laboratoře, kde ze skříňky poslední záchrany vytáhli dvě pavučinami opředené svítilny, takové ty hranaté. No, už tam asi byly hodně dlouho. Vzhledem k jejich stavu bylo poměrně překvapující, že fungovaly. Sice trochu poblikávaly a ta Waltrova čas od času přestala svítit úplně, ale stačilo, když do ní trochu praštil a zase se rozzářila. Rozhlédli se kolem. Jediný pohled na tabuli zakrytou různými vzorci a čísly jim bezpečně prozradil, že se nacházejí v pracovně Samanthy Carterové. Hlavně proto, že na jediném volném místě v levém dolním rohu bylo červenou fixou napsáno „Za chvíli se vrátím, S. Carterová“. Chvíli tedy počkali, ale nikdo nepřicházel… Po dalších třech chvílích to vzdali, trochu vyrabovali lékárničku a vydali se zpátky k ležícímu Dr. Jacksonovi. S nepatrnými obtížemi našli místo, kde ho opustili, ale Jackson už tam nebyl.
„To je nevychovanost, toto, my mu chceme pomoct a on si klidně někam zmizí!“ rozčiloval se Walter. Siler zatím prohlížel okolí, hledal stopy, otisky prstů, nějaké oslizlé skvrny radioaktivního hnusu, prostě všechno, jak to viděl v Aktech X, když někdo nevysvětlitelně zmizel. Bohužel nic nenašel, což ho poměrně rozladilo. Zatím se Waltera zmocnilo jakési nepříjemné tušení a rozběhl se zpět k výtahu, ze kterého před časem násilím vystoupili. Jeho očekávání se naplnilo, Mitchell byl také pryč. Už chtěl začít panikařit, ale v tom zaslechl zpoza rohu nějaké zvuky znějící jako: „Jitrničky, notak, pojďte k tatínkovi…“ Také si všiml krvavé stopy vedoucí z výtahu. Když ji následoval, opravdu nedaleko narazil na Kamču, který už ze svého špatného stavu začal blouznit. To Waltrovi i Silerovi trochu vylepšilo náladu. Přece jen budou moci někomu pomoct, když už se tak namáhali s tou lékárničkou! Smůla, že to byla opravdu jenom malá lékárnička, která obsahovala čtyři paraleny, nůžky na nehty a dětské polštářkové náplasti s obrázkem hrocha. Siler chtěl ochotně přispět něčím ze své výbavy, ale Walter mu to raději zatrhl. Nerad by generálovi vysvětloval, jak se stalo, že má velitel SG-1 nohu ošetřenou pletivem a měděným drátem… a už vůbec by to nechtěl vysvětlovat samotnému podplukovníkovi. Provedl tedy co bylo v jeho silách s hrochovitými náplastmi (paraleny si nechal pro sebe, kdyby náhodou), čímž krvácení opět nezastavil, ale aspoň z toho měl dobrý pocit. Mezitím Mitchell stále mumlal něco o jídle, teď už se neomezoval jenom na zabijačku. Když začal vykřikovat: "Dušená mrkev! Čočková polívčička! Špenááát!", bylo jasné, že začíná jít do tuhého.
"Silere, musíme něco udělat, nebo nám tady fakt umře," pronesl vážně Walter. Nedočkal se však odpovědi.
"Silere? Silere!" Chaoticky se začal otáčet a svítit kolem sebe, ale Silera nikde neviděl. No to snad ne! Kam se ten chlap poděl? Přece taky nezmizel, jako Jackson...? Ovšem Walter nebyl jen tak někdo, aby se začal bát každého podivného jevu ve své blízkosti, kdepak. Neztrácel hlavu a stanovil si priority. Za prvé, udělat něco s Mitchellem. Za druhé, zjistit, co se stalo. za třetí, všechny zachránit. Za čtvrté, donutit Silera, aby promazal ruční ovládání iris, posledně to šlo nějak ztuha. Takže, k prvnímu bodu. S tím krvácením asi nic nesvede, ošetřovna byla několik pater vzdálená a opravdu se mu nechtělo táhnout bezvládného Mitchella po servisním žebříku. Když už je řeč o Mitchellovi... nějak ztichnul! Walter se rychle podíval na Kamču, proč je najednou tak potichu a jestli ho čistě náhodou nenapadlo zrovna teď umřít. Naštěstí ne, naopak, probral se. Koukal na Waltera zoufalým pohledem, pak ho popadl a začal s ním třást.
"Waltere, prosím, udělej něco, já mám hrozný hlad, Waltere, Waltere, já už to nevydržím, já tu nebudu, já vykrvácím, abys věděl, jestli mě budeš takhle trápit hladem...," a bez přestání pokračoval v podobných řečech. Walter se snažil něco mu na to říct, ale Mitchell ho vůbec nepustil ke slovu. Pak Walterovi došla trpělivost a praštil Mitchella do zátylku svojí svítilnou, čímž ho opět omráčil.
"Kdo spí, ten jí," zamumlal si pro sebe nasupeně. Bohužel tím nárazem mu zhasla baterka, takže musel nebohého Kamču praštit ještě jednou, aby se zase rozsvítila. Potom ho popadl za límec a táhl ho směrem k nejbližší ledničce.

Když Walter dorazil do kantýny, opřel pplk. Mitchella z boku o ledničku, otevřel ji a do náruče mu naskládal hromadu jídla, kdyby se náhodou znovu probral. Pak mu ještě na ránu na noze připlácl přes náplast s hrochem a placku se znakem SGC plátek zmrzlé tlačenky a převázal to roztrhaným igelitovým pytlíkem, což už byla definitivně poslední věc, kterou mohl udělat k Mitchellově záchraně. Jakmile Kamča ucítil vůni jídla, probral se, zmateně zamrkal očima a pohlédl na Waltera. Nejdřív mu chtěl začít nadávat, že ho praštil do hlavy, ale když uviděl to nadělení ve své náruči, zapomněl na to a hladově si začal do pusy cpát jelítka a jitrničky včetně špejlí na koncích a zapíjel to z petflašky mlékem s banánovou příchutí.
Walter jen zavrtěl hlavou nad chováním tohoto rádoby hrdiny, velitele slavné esgéjedničky. Protočil panenky. To už je vrchol. Zapíjet zabijačku banánovým mlékem… Vždyť k tomu by bylo mnohem lepší jahodové. Walter se znechuceně otočil od Mitchella a zamířil ke dveřím. Rozhodl se, že tu podplukovníka nechá svému osudu a vydá se zachránit celé esgécé. Cestou ke dveřím si ještě ve světle baterky všiml neobvyklého nepořádku, který v kantýně vládl. Všude zbytky jídla, na zemi, na stolech, na židlích se válely střívka od jelit a jitrnic, rozházené škvarky, na jednom místě se Walterovi zdálo, že je dokonce rozlitá krvavá polévka, ale když se kouknul blíž, zjistil, že to je dokonce krev.

Zadumaně chvíli stál uprostřed místnosti. Pak došel tentokrát už k úplně definitivnímu závěru, že základna byla napadena neznámými útočníky a on je pravděpodobně jediný schopný všechny zachránit. Je potřeba začít jednat. Přece nepřenechá svoje milované pracoviště nějakým zeleným mužíčkům. Tedy aspoň si myslel, že by mohli být zelení, kromì Teal´ca a pár Goa´uldů ještě neviděl žádného pořádného mimozemšťana. Navíc ještě zmizel i jeho největší kámoš Siler, což Waltera naštvalo nejvíc, protože i když se neustále hádali, přeci jen museli držet za jeden provaz, když to ti superhrdinové takhle zvorali.

Walter doběhl do zbrojnice a náležitě se vybavil na nadcházející boj. Navlíkl si na sebe vestu, v níž v každé kapse byl jeden granát. Přes rameno si zavěsil řetěz z nábojů do samopalu (to, že si samopal pak nevzal, mu vůbec nevadilo, každopádně to vypadalo dobře), kolem pasu si zapnul pás s pěti pouzdry na pistole (tentokrát i s pistolemi), kolem každého stehna další pistole, za pas si zastrčil pár nožů, do starého toulce na šípy, který tu zůstal po návštěvě těch indiánů, co kdysi přišli ještě za starého dobrého O´Neilla, si narval jaffskou tyčovou zbraň, přehodil to přes záda a nakonec si do každé ruky připravil zakňaktel. Na hlavu si připevnil čelovku a takto vybaven se vrávoravým krokem (přeci je to byla celkem tíha) vydal směrem k místnosti s bránou, kde předpokládal hlavní nápor nepřátel.

Jak tak šel chodbou, najednou zaslechl podivný skučivý zvuk, zpomalil, opatrně našlapoval a blížil se k místu, odkud zvuk vycházel. Kužel Waltrovy čelovky osvětloval chodbu před ním. Zdálo se, že je někdo za rohem v další chodbě. Pomalu se blížil k odbočce, kde úplně zastavil a pak zprudka se zakňaktely v natažených rukách vyskočil zpoza rohu.
„BAF,“ zařval a v duchu si pochvaloval, jak mu ta záchrana jde dobře.
„AAAAAAA,“ zařval ten někdo. Walter si na něho posvítil čelovkou. Když uviděl světlo odrážející se od skel brýlí, poznal Silera.
„Co tady sakra děláš?“ rozkřikl se na něj a sklonil ruce. Potom si všiml, že Siler klečí u něčeho na zemi. Podíval se na to ve světle baterky a uviděl svářečku položenou na červeném polštáři, který pravděpodobně sebral ze židle generálu Landrymu, který ho tam měl, aby vypadal za stolem vyšší. Kolem polštářku se svářečkou byly naskládány kytky, které Siler orval u Jacksona v pracovně, a květináč, do něhož byl zapíchnutý kříž vyrobený ze dvou tužek. Siler měl oči celé od slz.
Walter opět protočil panenky a zavrtěl hlavou, protože si uvědomil, že je asi opravdu jediný způsobilý k tomu, aby zachránil Zemi.
„Silere vzpamatuj se,“ řekl důrazně. „Teď máme důležitější věci na práci,“ dodal a zvedl Silera za ruku ze země. Ten ještě popotáhl, vysmrkal se a naposledy pohlédl na svou milovanou svářečku.
„Hele,“ navrhl Walter. „Když to dobře dopadne, uspořádám tvojí svářečce oficiální pohřeb u brány se všemi poctami.“ Silerovi se rozzářila očka při představě všech důležitých lidí, jak salutují jeho svářečce a jak mu dávají složenou americkou vlajku. Už si začal plánovat, kam si ji pak doma uloží, když ho opět vyrušil Walter.
„Tak, a teď jdeme, musím zlikvidovat ty mimozemštany,“ řekl a rázným krokem vyrazil chodbou. Siler sice netušil, o čem je řeč, ale Walter vypadal, jako že ví, co dělá, tak se vydal za ním.

Za dalším rohem narazili na zhroucenou pplk. Carterovou, jak se opírá o zeď. Walter teď už trénovaným pohybem zkusil puls a zjistil, že je živá, ale v bezvědomí. Nicméně, mimozemšťani se na ní asi vyřádili, měla pusu a tričko celé od krve (tentokrát to byla krvavá polívka, ale to Walter netušil).
Tohle Waltera už opravdu vytočilo. Polomrtvý Mitchell s dírou v noze, budiž. Unesený Jackson v bezvědomí, budiž. Ale na Samanthu ať mu nikdo nesahá! Z neškodného, klidného seržanta se rázem stal anděl pomsty, který se řítil chodbami SGC rozhodnut vypořádat se s čímkoli, co se mu postaví do cesty. Siler jen stoicky pozvedl obočí a snažil se uhýbat Walterovi z cesty aspoň ty nejdražší přístroje, třeba laserovou zubaøskou vrtačku, protože se mu nechtělo zase co chvíli odbíhat od své práce, aby někomu kleštěma vtrhnunl zub. Walterova výzbroj se pomaličku začala ztenčovat, to když zneškodnil dvě tajná sídla Tok'rů ve větracích šachtách, zničil několik odposlouchávacích místností schovaných za falešnými holografickými zdmi, naprosto vyhladil armádu oslizlých emzáků, kteří se právě vylodili na základně, aby provedli invazi, a se současnou situací neměli chudáci nic společného, vyhodil do povětří destilační kolonu esgéčtrnáctky a omylem zastřelil generála Landryho, který byl neznámo proč naprosto v pořádku ve své kanceláři a četl si Ferdu Mravence. Walter se Silerem se dohodli, že ho dezintegrují zakňaktelem, nebudou se o tom zmiňovat a třeba si toho nikdo nevšimne. Když byli hotovi, náhle se Walterovi zazdálo, že slyší nějaké podezřelé zvuky za skříní. Naznačil Silerovi, aby byl zticha, a plížil se jako kočka blíž (jako kočka ověšená těžkou výzbrojí v ruce s bazukou).
"HA!" překvapil nebezpečného emzáka, který se tam schovával a určitě kul něco nekalého. K překvapení všech to opravdu emzák byl, a to Teal'c. Nejdřív učinil pokus Waltera zastřelit zakňaktelem, ale naštěstí jeho bojovnické reflexy ho včas upozornily, že se jedná o spojence, a tak střelu v poslední chvíli nasměroval na červený telefón na stole, který zachrčel a upadl do bezvědomí.
"Teal'cu?!"
"Seržante Davisi-Harrimane?"
"Pšššt! Davisi né, jasné? Jenom Harriman, jenom Harriman."

Po několika nesmyslných paranoidních výlevech z Teal'ca konečně vylezlo, co se vlastně stalo.
"To bylo tak. Byli jsme na jedné planetě a Mitchell si řekl, že si půjde s místními zalyžovat. Jenže se nějak špatně trefil a místo na sjezdovku vjel do lesa. Tam byly malé stromky a on si zapíchl větev do nohy. Okamžitě jsme zavolali na základnu a vrátili se, aby se dostal v čas na ošetřovnu. Jenže tady vůbec nikdo nebyl, nedokážu si to vysvětlit, SGC bylo liduprázdné. Mitchell řekl, že se na ošetřovnu dostane sám a že si nemáme dělat starosti, od té doby jsem ho neviděl. Doktor Jackson a podplukovník Carterová se rozhodli, že zajdeme do jídelny, kde na něj počkáme. V jídelně byly ještě teplé židle, jak tam nedávno někdo seděl, to mi přišlo divné, ale Jackson a Carterová se tím vůbec nezabývali a vrhli se dary zabíjačky, které byly naskládané na stole. Já jsem se snažil najít nějakou knížku o parazitech, abych jim takové barbarství rozmluvil, ale marně. Oba si náramně pochvalovali, jak jsou ty jitrničky dobré, ale ještě si ani třikrát nekousli a Jackson sebou nějak cukl a polil Carterovou horkou krvavou polívkou. Ta se na něj naštvala a chvíli se tam prali, samozřejmě přátelsky, že Jacksonovi pokaždé teče krev z nosu i po sebemenší ráně, za to přece podplukovník nemůže, jenže pak se oba zhroutili v nějakých křečích a upadli do bezvědomí. Nechápu, co se to stalo, jediné vysvětlení je, že v tom jídle muselo být nějaké uspávadlo... Chtěl jsem je dotáhnout někam do příjemnějšího prostředí, ale byli na mě moc těžký, tak jsem je nechal ležet někde na chodbě a od té doby se snažím najít někoho živého na základně... Právě jsem sledoval generála Landryho, jak uzmul Ferdu Mravence zabaleného do papírů SGC - TOP SECRET z pozůstalosti po Hammondovi, když jste přišli a... no, pak už to znáte," dokončil své vyčerpávající vyprávění Jaffa a pozvedl obočí.
"Ale jedno mi řekni," zamyslel se Walter, "Když tu nikdo nebyl, jak jste se dostali přes iris?"
"Naštěstí pro nás se zrovna zasekla a nezavřela se..., už by opravdu potřebovala namazat!" vysvětlil Teal'c. Siler jenom neurčitě zamručel a chtěl ze zvyku potěžkat svou svářečku, ale smutně sklonil hlavu, když si uvědomil, že už ji vlastně nemá.
Walter se opět zhluboka zamyslel, pak nasadil výraz hrdiny a kývl na Teal´ca a Silera.
„Jdeme do místnosti s bránou, třeba tam bude něco, co nám pomůže tomu přijít na kloub,“ řekl nakonec a rozhodným krokem zamířil k místnosti s bránou. První šel Walter, i když všichni tvrdili, že Teal´c je fakt dobrej a namakanej borec, stejně tomu moc nevěřil, zvlášť po příhodě, kdy ho přistihl nedávno v pánských šatnách, jak plete bárbíně copánky a obléká ji do růžových plesových šatiček. Za Walterem šel jako druhý Siler, a to z jediného důvodu, Walter mu totiž všechno o Teal´covi řekl. Teal´c šel poslední, ale očividně mu to moc nevadilo, stejně myslel na úplně něco jiného. Jak tak procházeli tmavými chodbami, najednou zaslechli tu a tam nějaké hlasy z různých místností kolem chodeb. Hlasy však byly doprovázeny zvláštními zvuky, dle Waltera to musel být zákonitě nějaký neznámý mimozemský jazyk, protože nerozuměl ani slovo. Mlčky se otočil k Silerovi a Teal'covi a posunky, které odkoukal od Dr. McKaye, když tu byl posledně, naznačil ostatním dvěma, že mají zastavit, a že v blízkosti se nachází několik nebezpečných objektů. I když se hodně snažil, Siler ani Teal´c stejně nepochopili, co tím myslí, nicméně v tu chvíli se z jedné místnosti ozval tak strašný skřek, že všichni tři zapomněli na nějaké posunky a ztuhla jim krev v žilách. Když za nějakou chvíli opět roztála, opatrně se přiblížili ke dveřím, za kterými podivný skřek slyšeli.

Walter si nachystal do ruky něco ze zbývající výzbroje (moc mu toho už nezbylo), Siler a Teal´c se ozbrojili zakňaktely a s hlučným řevem vtrhli do místnosti. Ani jeden z nich si nevšiml čůrajícího Asgarda na dveřích (dárek, který Thor kdysi věnoval O´Neillovi jako důkaz přátelství). Nicméně, jakmile vlítli do místnosti, ihned zjistili, kde se nachází. Naproti umyvadlům se zrcadly byla řada kabinek a pár pisoárů po stranách. Všude, mezi umyvadly, pisoáry a v kabinkách leželi, klečeli, seděli a úpěli zaměstnanci SGC, tedy ti v kabinkách dělali ještě mnohem horší věci a vydávali i horší zvuky, které si předtím Walter spletl s mimozemským jazykem.
Silera osvítil duch svatý a něco ho napadlo. Vyběhl z toalet a běžel k dalším na jiném poschodí. Situace byla všude stejná. Nakonec s Waltrem a Teal´cem prohlédli všechny záchodky na základně, tedy jen ty pánské, protože do holčičích se neodvážili, a to kvůli zkušenosti z loňska, kdy při jedné nákaze, kterou sem esgéjednička zavlekla z P3X 995, všechny ženy na základně propadly neukojitelné sexuální touze, která se projevovala tím, že zavlekly svoje mužské objekty na záchodek a pak tam s nimi prováděly různé věci (nikdo nevěděl jaké, protože hoši z SGC mlčeli jako hroby…).
Na jednom zapadlém záchodku, který už asi delší dobu nebyl předmětem uklízení, narazili na zeleného Jacksona, jak si přes rozbité brýle stříká studenou vodu do obličeje.

„Doktore Jacksone, co se děje?“ zeptal se Walter, který už pomalu začínal upouštět od své teorie mimozemské invaze. „Teal´c nám vyprávěl o vaší návštěvě kantýny, že se vám udělalo špatně, ale co se dělo dál? “ vyvídal a Teal´c horlivě přikyvoval. Siler si všiml, že se mu při běhu chodbami mírně vytáhlo upnuté tričko a z kalhot mu čouhaly růžové trenýrky…
„Já jsem se probudil ve tmě na zemi na chodbě. Bylo mi děsně špatně,“ vyprávěl Jackson, "Asi jsem musel nějak blbě omdlít, protože jsem si u toho robil brýle,“ zadumaně pokračoval. Siler s Waltrem na sebe jen tak nenápadně mrkli. Rozbité brýle, to nic nebylo, ale co až si někdo všimne, že tam není generál Landry? Ne že by někomu chyběl, jenže někdo by mohl postrádat Ferdu Mravence a pak si na něj vzpomene.
Dr. Jakson pokračoval:
„Jak jsem se probral, tak se mi zase udělalo mdlo, tak jsem utíkal k nejbližšímu záchodu a od té doby jsem tady,“ dokončil, zezelenal ještě víc, chytl se za pusu a bleskově skočil do kabinky k míse, kopnutím dozadu za sebou zavřel dveře a pak už se ozývaly jen zvláštní výrazy onoho neznámého mimozemského jazyka.
Naše hrdinné trio dalo hlavy dohromady. Nakonec došli k závěru, že někdo zřejmě sabotoval jejich příděl domácí zabijačky, který přiotrávil celou základnu, tudíž posledních pár hodin trávili všichni s hlavou dole a proto nemohli nikoho najít.

Toho dne později odpoledne se všichni sešli v místnosti s bránou. Téměř všem už bylo celkem dobře a tak se věci pomalu vracely do normálu. Walter seděl za svým vytáčecím počítačem a v místnosti s bránou se pomalu začali všichni shromažďovat na důstojné rozloučení se Silerovou vrtačkou a jako druhý byl na programu generál Landry, který byl nakonec prohlášen za oběť neznámého teroristy, který zaútočil na emzáky na základně a generála Landryho si pravděpodobně odvedl jako rukojmí. O jeho další osudy se nikdo moc nestaral, přeci jen Hammond byl Hammond.
Projevem byl pověřen již mírně zotavený Mitchell, který sice z nedostatku krve tak trochu mumlal z cesty a všude po těle měl polepené náplasti s hrochem, protože si je velmi oblíbil, ale celkově se jeho projev k vrtačce tak vyvedl, že plakal nejen Siler ale i všichni ostatní.
Jak tam tak stáli všichni zalití v slzách, najednou se brána začala točit. Walter byl ve svém živlu a zařval na celou základnu „PŘÍCHOZÍ ČERVÍ DÍRA“ a bedlivě sledoval, co že se objeví na jeho miláčkovi kompjútru. Protože nebyl z důvodu smuteční události žádný esgé tým zrovna venku, netrpělivě očekával, kdo to asi jde. Jaké bylo jeho překvapení, když na monitoru uviděl IDC esgéjedničky. Upřímně řečeno, moc velké ne.
Protože byl v kukani sám, tak si øekl, že taky jednou může udělat nějaké rozhodnutí sám, a tak se rozhodl, že otevře iris. Všichni dole se překvapeně koukali do horizontu událostí, když najednou prolétl modrou plochou zmuchlaný papír a se slabým zašustěním dopadl na hlavu Kamčovi, který stál u pultíku před bránou.
Popadl papír, který byl podezřele mastný a ještě na něm byly zaschlé zbytky nějakého jídla, a přečetl nahlas, co tam je napsané.

„NEJEZTE TU DOMÁCÍ ZABIJAČKU, JE OMYLEM UDĚLANÁ Z ŠÍLENÉ KRÁVY!!! PPLK. MITCHELL“

Všichni opět zezelenali, zešedli, otřepali se při vzpomínce na hodiny strávené na záchodcích a posléze se jali lamentovat na Mitchella, který všechno zpackal, protože zprávu z budoucnosti poslal pozdě. Přeci jen tohle byla parketa O´Neilla, a i když Kamča měl zase jiné přednosti , jako například, že je fakt statečný, neohrožený, chytrý, hezký, talentovaný, vtipný a svalnatý, posílat zprávy z budoucnosti mezi ně zrovna nepatřilo.

Jemný, krásný, vtipný, super, těším se na další produkty vaší spolupráce!

Tak nevím, jak u vás na zemi, ale tady u mě ve věčných lovištích to byla fakt dost dobrá povídka. Dokonce se z toho složil i Sokar. (Samozřejmě smíchy.) Mně osobně se nejvíc líbil konec, tedy spíš druhá půlka. Ten začátek byl ještě trošku takový...mno "vážnější"...ale pak se to velice hezky rozjelo. Fakt se mi to moc líbilo. Od vás dvou bych sice čekala úplně jiné hrdiny, ale budiž. Jsem velice ráda za Waltera, že byl konečně hrdinou v pravém slova smyslu a je mi neskonale líto Silerovy svářečky. Upřímnou soustrast.

McBeck, co děláš ve věčných lovištích? na to, co tam dělá Sokar, se radši neptám Že by ses taky přidala k nám zesnulým? No má to svoje výhody, to nemohu říct

Dobrá povídka, koukám, že se k sobě hodíte:-). Jen tak dál...

Co tady dělám?? Nečetla jsi spoilery?? Jumpla jsem z okapu.... ale je to docela sranda...poletuješ vzduchem, procházíš zdí, když po tobě někdo něco hodí, tak s tím nemáš problémy, prostě pohoda...jen to spojení s normálním světem je poněkud horší...ale to už jsem zase úplně OT. Čím to je, že já kamkoli vlezu a cokoli napíšu, je to OT??

Někteří lidi mají takovej dar, trpím něčím podobným Jo a já spoilery nečtu, mám ráda překvapení... milá a o těch nemilých taky nechci vědět předem, protože tak se aspoň nestresuju dýl než musím

A zase jeden OT. Tak to ti závidím, já jsem to jednou otevřela, čirou náhodou, a dozveděla jsem se spoustu hrůzných věcí, a proto už jsem v říši duchů.
A abych azse nebyla až tak úplně OT, tak ta povídka je vážně báječná a už se těším na další. Normálně to nedělám, ale tuhle jsem přečetla dokonce 2x.

Ano a máme tu další povídku! Jak jsme slíbily, tak jsme udělaly, a tady máte Lorna a Shepparda v hlavních rolích

PLÁŽOVÉ RADOVÁNKY

John Sheppard se rozhlédl kolem sebe. Seděli s Lornem v hospodě na P3X 442, dávali si už šesté pivo a neustále přemýšleli, jak se vlastně do téhle prekérní situace dostali. Hospůdka to byla vskutku útulná. Pár ušmudlaných stolečků bylo obsazeno pochybnými individui a za výčepním pultem stál ušatý hospodský. Ušatý doslova, protože oproti všem mimozemšťanům, které Sheppard doposud potkal, měl tenhle extrémně velké uši. John se zaradoval, že to bude konečně jako ve Star Treku, kde viděl nepřeberné množství mimozemšťanů, kteří se lišili pouze velikostí uší, nadočnicových oblouků nebo vráskami mezi očima. To ovšem netušil, že hospodský má pouze a jednoduše opravdu velké uši, jinak je to normální člověk jako ostatní.
Sheppard si zrekapituloval v duchu, co se vlastně stalo. Ráno se měli vypravit na průzkum P3X 442, tak John svolal svůj tým k bráně. Jenže jako naschvál si Ronon ráno zatrhl nehet při zašívání svého koženého oblečku, Teyla si zlomila nohu při cvičení s tyčemi (John si stejně myslel, že se jen tak předvádí, že vůbec není tak dobrá, jak se tváří) a McKay omylem vyhodil do vzduchu západní křídlo města, takže tam teď musel uklízet a Elizabeth na něj dohlížela s bičem a v kožených kozačkách, protože těch jeho hokuspokusů už měla dost. Tak se Sheppard domluvil s Lornem, že pojedou spolu, nakonec byl rád, s těmi třemi jezdil pořád a už ho to začínalo nudit, tahle změna slibovala, že s Lornem poklábosí o starých dobrých časech v univerzitní menze. Jenže sotva proletěli bránou, která byla na orbitě planety, začal jim nějak zlobit motor a oni s rachotem přistáli na planetě a už se jim nepodařilo Jumper znovu rozjet. Takže se nemohli dostat k bráně ani zavolat na Atlantis, aby je někdo přiletěl zachránit.
„Hele, Evane, co budeme dělat?“ obrátil se s familierním oslovením na svého společníka, majora Lorna. Jenže Lorne už ani nemohl moc mluvit, natož přemýšlet, protože nebyl tak jako Sheppard zvyklý na alkohol. Přeci jen měl podplukovník nějaké ty zkušenosti, protože jak všichni víme, chodil každý týden na tah s Ladonem, kde pilně trénoval, aby potom vždycky dlouho vydržel.
„No, já…. bych … to nechal … na rá … no,“ vykoktal ze sebe se zauzlovaným jazykem Lorne.
„Hele Quarku, máte nějaké volné pokoje?“ zahalekal tedy John na výčepního a v duchu si pochvaloval, jak je vtipný. Hospodský chvíli nereagoval, ale když se na něj podplukovník intenzivně díval, uvědomil si, že asi volá na něj.
„Mluvíte na mě? Ale já se nemenuju Quark, ale Pepa,“ namítl.
„To je jedno,“ odvětil Sheppard naštvaně, že ten trouba jeho vtip nepochopil. Asi si neuvědomil, že na P3X 442 nesledují nejspíš Star Trek. „Potřebujem tady zůstat přes noc, máte nějaký pokoj?“
„To máme, ale nedoporučoval bych vám to, páč čekáme každou chvilkou invazi Wraithů, takže byste měli spíš odejít,“ odpověděl Pepa.
„A proč neodejdete vy?“ na to Sheppard.
„No, mě nevezmou, páč jim dodávám každéj tejden pár soudků piva,“ na to zase Pepa.
„A co tady ti ostatní?“ ukázal John na návštěvníky usazené kolem stolečků. Lorne mezitím už úplně ztratil kontrolu a usnul s hlavou složenou na rukách na stole.
„Ty taky nevezmou, páč mají v krvi tolik alkoholu, že by jim to nechutnalo,“ na to zase Pepa.
„OK, tak my jdeme,“ začal se zvedat od stolu Sheppard. Jak byl v mírně podnapilém stavu, zasekl se pédevadesátkou o stůl a roztrhl si vestičku, takže se mu na stůl vysypaly všechny energetické tyčinky, náboje a jojo, kterým si občas krátil čas, když mu Rodney něco vysvětloval. Taky mu vyklouzl granát, který nešikovně dopadl na hlavu Lornovi, nějakým záhadným způsobem se odjistil a uhnízdil se Lornovi za límcem. John, ten statečný hrdina, si toho všiml, popadl odjištěný granát a hodil ho co nejdál mohl, bohužel si nevšiml, že ho vrhnul přímo mezi ostatní hosty hospůdky. Rychle popadl Lorna a schoval se s ním pod stůl. V té chvíli vybouchl granát a srovnal hospůdku včetně jejich hostí a Pepy se zemí.

Když se Lorne a Sheppard vyhrabali zpoza trosek, rozhlédli se kolem sebe, John se rozpačitě podrbal v čupřině a váhavě sdělil Lornovi:
„Tak to bychom měli.“
Lorne byl z toho všeho tak zmatený, že téměř úplně vystřízlivěl a začal se překvapeně rozhlížet kolem sebe. Ve vlasech měl nalepené kousky energetických tyčinek a v jednom uchu mu přistála nábojnice z pédevadesátky.
„To už jsme doma?“ ptal se a v hlavě přemítal, kdyže vlastně odešli z té hospody a jak se dostali sem. Taky mu přišlo divný, že nic moc neslyší, ale přičítal to množství vypitého piva, tak se tím dál nezaobíral.
„Ehm … ne, to byl granát. Někdo ho na nás hodil,“ odpověděl John, rozhodnut, že nic nepřizná, když už si Lorne nic nepamatuje.
„Wraithi?“ na to Lorne a začal se opět ostražitě rozhlížet kolem sebe. Přitom mu konečně vypadla z ucha ta nábojnice a on se tak lekl, že zase slyší, že zaujal bojový postoj směrem k Sheppardovi, který když to uviděl, též zaujal bojový postoj a začali se boxovat. Po chvilce jejich nadšení ochablo a pak přestali úplně, protože se nad nimi ozval známý zvuk Wraithských stíhaček. Než se stačili rozkoukat, nad Johnem s krvavým nosem a Lornem s natrženým obočím se zjevil paprsek a oba dva je přenesl do stíhačky.

Když se znovu probrali, leželi na zemi ve Wraithské cele. John měl pěkně zmazaný obličej a jeho fešný rozcuch byl ještě fešnější, a kromě svého oblíbeného černého roláčku na sobě neměl nic jiného, tedy samozřejmě i kalhoty, ale bunda a vesta zmizely. Stejně tak na tom byl i Lorne, včetně toho rozcuchu, který ovšem nebyl tak fešný jako Sheppardův, a místo roláku měl pěkné šedé tričko.
Než stačili rozumně zhodnotit situaci, zaslechli v chodbě vedoucí k cele kroky a před nimi se objevil Wraith. Ve svém slušivém koženém kabátku Johnovi trochu připomínal Ronona, ale přeci jen měl trochu jiné vlasy a ty zuby… Ronon takové fakt neměl. Takže to nebyl Ronon, pomyslel si John zklamaně.
Wraith otevřel mříž a vešel dovnitř. Lorne si všiml pěkných kovbojských bot, vždycky takové chtěl, ale bohužel letectvo jim nedovolovalo k uniformě takové nosit.
Wraith si všiml, jak se Lorne zálibně kouká na jeho botky.
„Pěkný že? Ty jsem koupil od nějakého Waynea, předtím, než jsem se na něm začal krmit,“ pochlubil se. „A co vy kucí, jak se vede?“ optal se ještě.
„Ále nic moc, to víš, chycení Wraithama, to není nic moc. A kterej ty seš?“ optal je Sheppard Wraitha.
„Já jsem Patrick,“ odpověděl pyšně Wraith a přitom si hladil svoji bílou bradku a fousky kolem pusy. „Můžete mi ale říkat Paťo, tak mi kámoši říkají,“ dodal ještě.
Lorne se zmateně podíval na Shepparda, protože byl mírně překvapený z toho, že s nimi Paťa mluví tak přívětivě. A navíc, že jim řekl svoje jméno. O Wraithech je přeci všeobecně známo, že svoje jména nikomu neprozrazují. John se zase podíval na Lorna, protože ho v tu chvíli začalo něco svědit na zádech a potřeboval podrbat. Když to chtěl Lorne udělat, omylem zaškobrtl o svoji nohu a strčil Shepparda rovnou do náruče Paťovi. Ten i když původně měl jiné plány, když ucítil Johnovu sladkou krev, tak se přisál rukou na jeho mužnou chlupatou hruď v úžasném roláku a začal ho vysávat. John už byl zvyklý, tak ani moc nekřičel, i když to pekelně bolelo. S trpělivým výrazem ve tváři čekal, až umře, když tu ho Patrick pustil, protože si vzpomněl, že královna má s těmi dvěma jiné plány. Naštěstí Johnovi moc života nevysál, takže se mu jen mírně prohloubily ty svůdné vrásky kolem zelených očí.
Patrick se omluvně kouknul na ty dva a pak jim pokynul rukou, že mají jít za ním. Lorne ještě podrbal Shepparda na zádech a oba odhodlaně vykročili vstříc nejasné budoucnosti.

Když dorazili do hlavní místnosti, tam už na ně čekala královna. Měla pěkné fialovo oranžovo růžovo červené vlasy, Sheppard vždycky přemýšlel, zda je to Wella nebo Laboratoires Garnier.
„Tak chlapci, zahrajeme si na honěnou,“ přivítala je s milým úsměvem a řádkou dokonalých zoubků královna. Že by Tutti Frutti?
Lorne se Sheppardem se na sebe nechápavě podívali. Tak to se jim ještě nestalo, že by si královna chtěla s nimi hrát. John si nejdřív pomyslel, že na ni asi udělal dojem svými dokonalými vlasy a zeleným svůdným pohledem, jenže v tu chvíli ho i Lorna uchopily silné pěstěné Wraithské ruce (jak často asi chodí na manikúru?) a položily ho neurvale na poblíž stojící stolek. Královna se ďábelsky zasmála, jak je pěkně doběhla, a s požitkářským výrazem ve tváři roztrhla Johnovi na zádech černý roláček a Evanovi šedé tričko. John se už zaradoval, že se královna dozvěděla, že ho svědí záda, a chce ho podrbat, když tu ucítil, jak mu někdo rozřízl kousek zad pod krkem a strčil mu tam nějakou malou věcičku.
„Aaaaaaaaauuuuuuuuuuuuuuuu!“ řekl John a rozhlédl se po přítomných, co si o tom myslí oni. Evan hned vedle něj měl v podstatě stejný názor, ovšem přízraky ho očividně nesdílely. Paťa držel ve svém roztomilém pařátku ostrý skalpel, řezal s ním do Lorna a vesele se usmíval. John se chtěl podívat, kdo řeže do něho, ale stále se mu nedařilo správně natočit hlavu o 180 stupňů dozadu, tak toho nechal. Přízrakovské nadšení pro smrtelně nebezpečné chirurgické zákroky neznalo mezí a bylo nakažlivé. Sice to hrozně bolelo a tak vůbec, jenže v při pohledu na Paťovu rozzářenou tvář a šťastně vyceněné ostré tesáky se prostě John nemohl zlobit, dokonce se za občasných bolestných křečí začal usmívat. Pak si začal pískat Always look on the bright side of life, k čemuž se nadšeně připojily oba přízraky svými hlubokými, drsnými hlasy, a pak omdlel. Lorne se nedal tak snadno strhnout všeobecným veselím. Nedbaje toho, že nesmírně ztěžuje operaci, se snažil stále nějak vyškubnout. Na pomoc museli přiskočit nedaleko stojící stráže, ovšem ani to nestačilo, takže ho nakonec drželo šest přízraků a jedna zdravotní sestřička v bílém čepečku, než ho konečně znehybnili.
„Néééé, mamíííííííí!“ křičel bezmocný Lorne.
„Ano?“ naklonila se přímo k němu královna. Těžko říct, jestli to byl způsobil její zjev, podmanivý hlas či vůně dechu, nesporným faktem však zůstává, že i Lorne se odporoučel do říše snů.

K naprostému šoku obou pacientů se neprobudili na opuštěné neznámé planetě plné lesů, smrtící radiace, pustiny či ledových ker. Kdepak. Probudili se uprostřed písečné prosluněné pláže omývané svěžím nazelenalým oceánem. Všude byla spousta lidí, kteří výskali, cákali po sobě vodu, házeli si plážovým míčem nebo se opalovali na dekách. John, který se probudil první, se posadil a nevěřícně se rozhlížel kolem sebe. Podrbal se na hlavě. Ne, stále mu to nedávalo smysl, o tomhle se Ronon ve svých vyprávěních o tom, co prožil coby runner/běžec/sprinter (vyberte si podle míry svojí jazykové šílenosti), nikdy nezmínil. Chtěl si to nechat pro sebe, co? Lakomec jeden. John učinil pokus se postavit, ale právě v té chvíli ho někdo strefil přímo do hlavy míčem. Ještě že jeho oblíbený účes byl rozcuchaný, jelikož jinak by ho teď měl úplně zničený. Takhle to ani nebylo poznat. John si myslel, že to nejspíš už útočí přízraky, takže se vymrštil a sáhl po pistoli, kterou samozřejmě neměl. Chvíli se prohmatával a snažil se ukrýt za pískovým hradem, který stál nedaleko, ale seznal, že nemá vůbec nic kromě oblečení. Ani jojo mu nenechali, ukrutníci! Plácl sebou za hradby z písku a opatrně vyhlédl ven, odkud se blíží nebezpečný vraždící přízrak. Nikde nebyl v dohledu, takže si John oddechl, ale jenom než si všiml plačícího dítka s lopatičkou, kterak vede k hradu svého rozložitého otce a obviňujícím prstíkem na Johna ukazuje. Ano, při své snaze uniknout nebezpečí si nevšiml, že ukopl z hradu jednu věžičku... ten otec vypadal opravdu naštvaně a odhodlaně Johnovi ublížit. Ale tomu se nemůžete divit, on nevěděl, že to je TEN John Sheppard, on prostě viděl podezřelého orvaného houmlesáka, nejspíš úplně opilého, jak se válí v hradu jeho ratolesti. No, možná by mu chtěl ublížit, i kdyby vědět, že je to TEN John Sheppard, ano, přesně ten, co probudil všechny přízraky v galaxii. John se dal na okamžitý taktický ústup. Doběhl k Lornovi a kopnutím ho probudil. Když se Lorne malátně zvedl a protíral si oči, schoval se podplukovník za něj. Otec se přiblížil, že bylo slyšet, jak nebezpečně vrčí.
„To já ne, to byl on!“ ukázal John na Lorna, postrčil ho vpřed a sám odběhl několik metrů opodál a sledoval, co se bude dít. Chudák Lorne vůbec nevěděl, která bije... no, po chvíli mu došlo, že bije otcova ruka. Sice nechápal, co se děje, ale jedno věděl - na tomhle místě se mu nelíbilo. Utekl tedy za svým velícím v naději, že mu vše vysvětlí. Než se ale John dostal ke slovu, oba je zalila vlna, kterou poslal zřejmě některý ze serfařů. To naprosto zničilo jejich rozcuchané účesy, co to udělalo s jejich oblečením (už notně roztrhaným a děravým), nechám na fantazii čtenářů, spíše čtenářek tedy. Na otce to neudělalo žádný dojem. Užuž si Evan s Johnem mysleli, že odbila jejich poslední hodinka, když tu na obloze zakvičela přízrakovská stíhačka a kousek od nich za otcovými zády se zhmotnila trojice přízraků. Pro to, aby nebyli nápadní, udělali opravdu maximum. Všichni měli plavky (jeden červené a dva modré) a tmavé brýle, jeden měl přes rameno plážovou tašku s obrázkem mořského koníka. A samozřejmě všichni tři třímali velké přízrakovské pušky. Nebýt jich, jistě by Lorne a Sheppard přišli k úhoně, ovšem ten v červených plavkách v poslední chvíli zasáhl otce do zad a ten se zhroutil v křečích do písku. John už jim chtěl poděkovat, ale pak mu došlo, že se zřejmě přízrak pouze netrefil do nich. Chtěl popadnout Lorna a vzít nohy na ramena, ale Lorne už dávno upaloval pryč i bez pobízení, takže se John rozběhl bez zaváhání za ním.
Sprintovali po pláži, jak se na runnery sluší a patří, a kolem hlav jim co chvíli prolétla střela z přízrakovských zbraní. vzbuzovali všeobecný rozruch, opalujícím se lidem se nelíbilo, že na ně odletuje písek od nějakých šílenců, co tu pobíhají po pláži jako smyslů zbavení. Jejich úprk také komplikovaly vnadné dívky v plavkách (a někdy bez plavek), kterých byly všude mraky a od kterých John nemohl odtrhnout pohled a to ho zpomalovalo. Marně se mu Lorne snažil vysvětlit, že jim jde o krk. Když kolem jedné děvy začal podplukovník dokonce pobíhat v kruzích a zkoušet na ni své osvědčení „ahoj, jsem John Sheppard“, musel Lorne použít dokonce hrubé síly, aby ho zachránil před přízrakovskými střelami, které tak zasáhli místo něho onu dívku. Když se zhroutila, nebyl dále důvod se zdržovat, a tak pokračovali v útěku. Náhle se před nimi vynořil nějaký svalovec z prknem pod paží, nepochybně člen pobřežní hlídky, který šel zjednat pořádek. Sheppard by přísahal, že to je Ronon, akorátže neměl dredy ani fousy, takže to on být nemohl... podruhé v tento den podplukovník zalitoval, že má tak bujnou fantazii a ta mu neustále dává plané naděje. Svalovec bez námahy popadl Lorna i Shepparda (ale nejdřív zahodil prkno) a počkal, až přiběhnou přízraci. Na varování, že přízraci jsou ti zlí a že z něj vysajou život, nereagoval. Pravda byla, že vzhledem ke svému vzezření teď jako padouši a podezřelí lidé vypadali Lorne a Sheppard.
„Pánové, je tu nějaký problém?“ optal se svalovec přízraků, sotva dorazili. Ti chvíli přešlapovali bezradně na místě a hloupě se uculovali. Potom ten v červených plavkách řekl:
„Ne, kdepak, všechno je zcela v pořádku.“ Svalovec tedy pokrčil rameny a oba uprchlíky pustil ze sevření. Hned potom se na něj přízraci vrhli a vysáli z něj život... no, jeho blbost, že neposlouchal. To dalo Johnovi s Evanem chvíli náskoku. Využili toho, že se přízraci nedívají, a skočili do jedné z převlíkacích kabinek, takových těch plátěných, co vždycky ve filmech bývají na plážích, ale já jsem teda ještě nic takovýho nikdy neviděla. Jakmile za sebou zavázali plachtu, obrátil se John na Evana.
„Lorne, musíme se nějak zamaskovat, abysme byli nenápadný!“
„Cože, mám se převlíknout za ženskou v plavkách?“ pohoršil se major, když si v hlavě sesumíroval, čeho je na pláži nejvíc a jak tedy budou nejvíce nenápadní. John o tom chvíli uvažoval, ale pak to zavrhl.
„Tak co budeme teda dělat?“ zeptal se zase Lorne a rozhlédl se kolem. Nic tam vůbec nebylo, kromě nějakých ručníků a jedné deky. Chvíli oba přemýšleli.
„Už to mám!“ vykřikl pak Evan, „Já se převlíknu za beduína a vy za velblouda, to bude nenápadný!“
„Zbláznil ses, Lorne?“ To Evana urazilo. Takový chytrý nápad a Sheppard na něj hned takhle. Sám nic nevymyslí a vyskakuje si!
„Máte snad lepší nápad?“ zeptal se chladně a uraženě. Sheppard nic neříkal a pak rezignoval, protože lepší nápad neměl.
„No tak jo, ale já budu beduín a ty budeš velbloud, to je rozkaz!“ Dali se tedy do převlíkání. Sheppard si na hlavě udělal velký turban z ručníku a kalhoty a tričko si oblékl obráceně a naruby, aby nebylo poznat, že jsou to ty samé šaty, co měl před tím. Lorne přes sebe přetáhl deku a ze své hlavy a rukou se pod ní pokusil vytvarovat dva hrby. Jeho velbloud měl sice jen dvě nohy, to však byl nepodstatný problém v porovnání s tím, že neměl hlavu. Zamotali tedy další ručník do nějakého válcovitého útvaru, který za jeden konec držel Lorne pod dekou a za druhý konec podplukovník ve vzduchu, jakože velblouda vede. K tomu ještě Lorne velmi autenticky frkal, aby byl dojem co nejpřesvědčivější. Zatím venku se trojice přízraků zvedla od vyschlé mrtvoly svalovce, který připomínal Ronona.
„Hej, kam zmizli?“ zeptal se ten v červených plavkách a marně se rozhlížel po okolí, jestli nespatří dva orvané chlápky ve vojenských (aspoň vzdáleně) hadrech. Viděl však jen samé skotačící dívky, dětičky, které si hrály ve vodě a na písku a zahrabávali do něj své tatínky, a jednoho beduína, který vedl velblouda z převlíkací kabinky.
„To je divný, kde můžou bejt?“ zatahal se přemýšlivě za fousky spletené do copánků.
„Já si na ně posvítím!“ zachechtal se ten, co držel plážovou tašku, sundal ji z ramene a začal v ní štrachat. Poté co vyházel ven potápěčské brýle, krém na opalování, nafukovací lehátko a fůru dalších krámů, konečně našel detektor známek života. Všichni tři přízraci se nad ním s pochechtáváním sklonili. Viděli však jen záplavu teček, které byly všechny úplně stejné. Chvíli na ně koukali a přestali se chechtat.
„Tak to přepni na vyhledávání runnerských majáčků!“ došlo konečně tomu v červených plavkách a dal tomu v modrých plavkách pohlavek. Ten se poslušně jal hledat, kde se to přepíná.
„No vždyť to už je...“ řekl potom. Trojice se opět zahleděla na shluk teček. V tu chvíli se jeden z Wraithů, říkejme mu třeba Albert, plácl pěstěnou ručkou do čela. Na nehtech měl pěkně vyvedené ozdobné lakování s kytičkami.
„Já úplně zapomněl, že tohle je ta planeta, kam jsme poslední dobou posílali všechny runnery,“ řekl těm zbývajícím dvěma. No jo, začínal si vybavovat, že v rámci ulehčení jejich runnerské strategie začali všechny s majáčky posílat sem, protože už v tom měli takový chaos, že si nemohli zapamatovat, kde který runner je. Jenže pak se to nějak zvrtlo, museli se účastnit toho celogalaktického festivalu upírských filmů pořádaného u příležitosti smrti Vlada Tepese, a tak pozapomněli, že se jim tady runneři vesele baví na pláži, druží se a zapomínají na to, proč tady vlastně jsou.
„Jak se teď ale vyznáme v těch známkách života?“ optal se rozpačitě druhý Wraith, říkejme mu třeba Richard.
„Holt to budem muset zvládnout bez detektoru….,“ na to ten třetí, Herbert, nejmenší, ale zato nejpěkněji učesaný, protože měl svoje sněhově bílé krepaté vlasy zapletené do dvou copů a na každém z nich měl na konci malou červenou mašličku. Taktéž měl upravené fousky a bradku, takže vypadal jako odvážná školačka, což navíc ještě podtrhovaly červené plavky, které si vybral proto, aby mu ladily s mašlemi. Navíc na bleděmodrém těle to vypadalo opravdu velmi pěkně. Celý dojem dokreslovaly červené žabky s bílými kytičkami, které měl na nohách.
V tom kolem nich prošel beduín s velbloudem, kteří nevzrušeně mířili k nejbližšímu kiosku s občerstvením. Velbloud vypadá opravdu dost žíznivě, pomyslel si Albert.
„Salam alejkum,“ pozdravil slušně beduín/Sheppard a podle zvyku zasalutoval. Velbloud/Lorne byl tak popletený z toho, že jeho velitel salutuje, tak zasalutoval taky, čímž ovšem udělal z dvouhrbého velblouda jednohrbého. Tvářil se však jakoby nic a doufal, že si toho Al, Rob a Herb nevšimnou. Opravdu si toho nevšimli.
„Alejkum salam,“ odpověděli slušně ti tři a marně pátrali v paměti, kdy udělali runnery z nějakého beduína a velblouda. Ale vzhledem k tomu, že si nemohli pamatovat všechno, tak nad tím jen tak pokývli rameny a dál přemítali, jak najít Shepparda a Lorna.

Ti mezitím došli do kiosku, schovali se pod slunečník a odstrojili se z velbloudího a beduínského převleku. Pak si každý objednali Piňa Coladu a zasedli k dřevěnému stolečku na bambusové stoličky. Při pocucávání slámkou dali hlavy dohromady a vymysleli plán, jak se našeho wraithího tria zbavit.

Mezitím Herb, Rob a Al marně prohledávali celou pláž, ale tím, že zvolili taktiku sobě vlastní, začínali pomalu ale jistě likvidovat tečky na detektoru známek života. Jak tak šli kolem vody, nechávali za sebou vyschlé mrtvoly, až byli všichni tři naprosto přejezení. Takhle se nenajedli už minimálně 10000 let. Když už nemohli, začali runnery jen tak zabíjet svými pistolkami, až byla pláž poseta střídavě vysátými a normálními mrtvolami.

Mezitím se Sheppard s Lornem posílení několika Piňa Coladami přichystali na svůj plán. Schovali se za hrad z písku, který byl teď už volný, a číhali, až Wraithi půjdou kolem nich. Jakmile nastala ta správná chvíle, vyskočili s ohromným řevem zpoza hradu a začali na Wraithy střílet z vodních pistolek, které předtím ukořistili od dětí, které si hrály opodál. Přitom kouleli hrozivě očima, cenili zuby, Sheppard dokonce pro tyto účely rozcuchal ještě víc svůj účes (Lorne se o to ani snažit nemusel). Na rukách měli plavací rukávky a kolem pasu každý nafukovací kolo. Wraithi byli tak překvapení tím, že na ně zaútočil někdo tak málo vyzbrojen, že zapomněli, o co jim vlastně jde, čehož John a Evan využili, zapojili veškeré svoje znalosti z kung-fu, tai-či, karate, jiu-jitsu a Teyliny tyčové taktiky, vykopli obratnými chvaty Herbovi, Robovi a Alovi zbraně z rukou a všechny tři je okamžitě zastřelili.
Spokojeně si potřepali rukama, sebrali Wraithům, co se dalo (John si brousil zuby hlavně na ty kytičkované žabky) a vydali se někam schovat, protože věděli, že to nebude trvat dlouho a přijdou další Wraithi. Cestou minuli mrtvolu chlapíka z pobřežní hlídky a John mu sebral ten červený plovák, po kterém vždycky tak toužil, protože Mič Buchbanán byl jeho životním idolem. V návalu radosti si sundal kalhoty a černý roláček (stejně mu v něm bylo vedro) a protože měl červené trenýrky, teď už mu jen stačilo, aby plovák opřel o rameno, zastínil si rukou oči a rozhlédl se po širém moři. V duchu slyšel tu znělku a tak se do jejího rytmu rozběhl po pláži a jak přeskakoval mrtvoly, svaly mu na těle jen hrály.
Protože na Lorna plovák nezbyl, nemohl si hrát na Miče Buchbanána, ale aspoň zaběhl do vody a dělal, že se topí, a Sheppard ho musel běžet zachránit. Takhle dováděli na pláži ještě chvíli, když tu najednou uslyšeli známý zvuk Wraithské stíhačky, vrátili se zpět do reality a utíkali se někam schovat. John stačil ještě cestou sebrat kalhoty a rolák, aby neprchal před Wraithy jen tak.

Našli útulný bungalov s bambusovou střechou. Usadili se na verandě a užívali si posledního sluníčka, protože se už stmívalo, když tu Lorna najednou něco napadlo.
„Co kdybychom si vyndali ty majáčky? Oni by nás pak Wraithi nenašli,“ navrhl.
Johna mrzelo, že ho to nenapadlo dřív, ale musel uznat, že má Lorne pravdu.
„Tak jo, ale já začnu. Otoč se. To je rozkaz,“ nařídil Evanovi a připravil si do ruky sekáček na led, který našel předtím v ledovači, když si dělali další Piňa Coladu, aby si sezení na verandě zpříjemnili.
Lorne se poslušně otočil, vyhrnul si tričko a trpělivě čekal na ten zákrok. Protože měl Sheppard kurz první pomoci od Červeného kříže, tak věřil, že všechno dobře zvládne. Udělal Lornovi nahoře do zad díru a začal v ní pátrat po majáčku. Po chvíli ho opravdu našel a vytáhl zkrvavenou malinkou sondu ven. Lorne mezitím zatínal zuby nehty, protože i když byl celkem statečný a odvážný, přeci jen když někoho řežete do zad, tak to není žádný med. Když John dokončil operaci, vyndal z Herbovy plážové tašky šitíčko, Evanovu ránu zašil růžovou nití a pak vzal Robův ručník, utrhl z něho pás a fešně Lornovi zavázal ránu na zádech (když si představíte, jak se asi rány na zádech dobře vážou, asi je jasné, že mu to stejně moc nepomohlo).
Když se Lorne chtěl zvednout, zamotala se mu hlava. Musel do sebe kopnout dvě Tequily Sunrise, protože Piňa Colada došla, a jal se provádět operaci na podplukovníkovi. Protože byla v bungalovu bohatě zásobená lednička, ten do sebe kopnul tři Margarity a jeden Sex on the beach a trpělivě podržel Lornovi, aby mu vyndal majáček.
S ránou kvalitně zašitou zeleným hedvábíčkem si oblékl John svůj rolák a kalhoty a vydali se s Lornem mírně vrávoravým krokem hledat bránu, aby se dostali zpět na Atlantis. Majáčky nechali ležet na stole mezi slupkami od pomerančů, ananasů a citronů a zamířili směrem, odkud slyšeli přilétat Wraithské stíhačky.
To si ovšem nevšimli, že za nimi tajně jde Wraith Paťa, který se vzteknul, že Herb, Rob a Al ty dva nechytili, a rozhodl se, že si to zařídí sám. Přistál se stíhačkou nedaleko a našel ty dva podle stop z žabek, které měl John stále na nohách.

Sheppard s Lornem minuli krámek se suvenýry a protože tam nikdo nebyl, tak ho celkem obstojně vyrabovali, no nedivte se jim, na Atlantis takové pěkné věci neměli. John si vyměnil svůj fešný rolák za havajskou květovanou košili, takže teď vypadal jako Nick Slaughter, a Lorne si na hlavu nasadil pěkný slaměný klobouk. Navíc nabrali spoustu pohlednic, přívěsků a plyšových zvířátek, všechno to narvali do Herbovy plážové tašky a pokračovali dál směrem, kde si mysleli, že by mohla být brána.
Za nimi se plížil Paťa, ale ani on neodolat obchůdku se suvenýry a alespoň si tam vzal oranžovou kšiltovku s vyšitou palmičkou a nasadil si ji na hlavu kšiltem dozadu. Spokojeně se ještě zkontroloval v zrcadle a pokračoval ve sledování těch dvou.

Po chvíli John a Evan došli k bráně. Stála na konci hlavní třídy plážového městečka. Lorne přiskočil k DHD a jal se vytáčet adresu domů. Jaké bylo jeho rozčarování, když zjistil, že DHD nefunguje. Nechtěl tomu uvěřit a začal bušit pěstičkami do knoflíků se symboly, až si ulámal všechny nehty, vykloubil si malíček na levé ruce a jedno tlačítko pod jeho nátlakem prasklo.
Sheppard na něj chvíli hleděl, ale nechal ho vyvztekat, protože věděl, jaký Evan dokáže být. Vzpomněl si totiž na jednu příhodu, když Lorne v kantýně chtěl zelené želé, ale ono bylo jen modré, což vyústilo v Lornův hysterický záchvat vzteku a tak dlouho ležel na zemi na zádech a kopal do vzduchu nožičkama, až se ho McKayovi zželelo a obarvil mu modré želé potravinářským barvivem na zeleno. Když se Evan vyřádil, přišel John k němu a káravě ho oslovil.
"Lorne, copak nevidíš, že tohle není pravé DHD? Je to jenom maketa. Snad si nemyslíš, že by přízraci dali jen tak volně dostupné DHD na planetu runnerů, navíc funkčí." Byl velmi hrdý na svou chytrou řeč, kterou si pečlivě připravoval celou dobu, co se Evan vztekal. Lorne se podrbal na hlavě a zastyděl se, že se nechal tak zaslepit radostí z nalezení brány a nenapadlo ho to taky. Pravda je, že ani John by na to nikdy nepřišel nebýt takové té cedulky, co bývají v zoo nebo v muzeu, s nápisem "Nedotýkejte se vystavené makety!" Jak tam tak hrdě a zahanbeně stáli, z budky vedle brány se vyřítil nějaký děda z vražedně vyhlížející holí a přitom na ně ječel:
"Vy holomci! Neumíte číst? Nešahejte na to! Ty jeden pacholku, tys to rozbil! To si odneseš!" a nad hlavou zamával holí. Chudák Lorne úplně zbledl a vlasy se mu postavily hrůzou na hlavě. Podíval se na svého nadřízeného a hledal u něj ochranu, ale Sheppard se tvářil, že ho nezná a že tam vlastně vůbec není. Smůla že byl první na ráně, protože stařík byl asi krátkozraký a neviděl, jak se tváří, takže ho začal mydlit holí hlava nehlava. Evan si trochu oddychl, ale pak se v něm probudil pocit viny, že jeho nadřízený dostává nabančíno za něco, co vlastně provedl on. Takže přikráčel k staříkovi, zaťukal mu na rameno a začal:
"Pane, byla to moje chyba, že -" ale dál se nedostal, protože se na něj s jekem hodným samuraje vrhl dědula a jeho násilnická hůlčička. John se zcela rozlámaný a s nadobro zničeným účesem odplazil schovat pod to, co zbylo z makety DHD a zavřel oči, aby ho děda neviděl.
Právě v tu dobu dorazil i Paťa, naprosto spokojený sám se sebou, že dokázal to, co ti tři maňasové před ním nesvedli - dohnat dva rafinované atlanťanské runnery. A teď ho povýší, bude chodit po boku královny, bude moct chodit chodbou se dvěma bodygárdy a hrozivě vlát vlasama, které mu budou ráno rozčesávat dvě lidské otrokyně, uhahá, to bude život! Jak si to tak maloval v růžových (a trochu i v zelených) barvách, nevšiml si, co se děje u brány a to byla jeho osudová chyba. Jakmile se přiblížil, vrhl se na něj rozběsněný krátkozraký stařík, který si myslel, že se jedná o toho prvního chuligána (Shepparda) a zmaloval ho tak, že ho ani vlastní královna nepozná. Zřejmě dospěl k názoru, že právě toto je pro něj a jeho vraždomanickou hůlku ten správný cíl, takže než s ním skončil, měli Lorne a Sheppard dostatek času na to, aby se s úpěním dobelhali ke staříkovi do jeho vrátnice, kde, jak doufali, měl ve sklepě originál DHD i brány, kterou se konečně šťastně vrátili do svého milého, bezpečného města.

Tam už na ně čekala Weirová a běžela jim k bráně naproti, ale když viděla, v jakém hrozném stavu jsou, děsně se rozlítila, řekla, že za tohle nedostanou večeři, budou klečet tři hodiny na hrachu ale hlavně budou muset posypat chodníky v celém mšstě, protože přestože na planetě, odkud právě přišli, bylo tropické léto, tady už se pomalu blížily Vánoce a někdo se s tím náledím vypořádat musí.
John a Evan se na sebe podívali pohledem jako "takle si na nás nepřijde, my tady nebudem dělat poskoky, my jsme hrdinové galaxie Pegasus, páč jsme se nenechali chytit Wraithy" a s totálně vítězoslavným pohledem před ni na stůl vysypali plnou plážovou tašku suvenýrů. Elisabeth když viděla to nadělení, zjihla a sypáním chodníků pověřila MacKaye a Zelenku. Vybavená plyšovou krávou, žirafou a želvou a třemi přívěsky na klíče odkráčela do své kanceláře, kde se pustila do sepisování pohledic všem známým a příbuzným, aby se pochlubila, že tráví dovolenou na Havaji.

Perfektní, úžasné, vtipné, dokonalé. Ještě teď z toho nemůžu. Vy dvě jste fakt vražedná kombinace.

co to udělalo s jejich oblečením (už notně roztrhaným a děravým), nechám na fantazii čtenářů, spíše čtenářek tedy.

Já jsem ho nechala odplavit do mořských hlubin...

Já jsem měla spíš na mysli látku přilepenou na nahé tělo, zakrývající dost na to, aby to nebylo nudné a fádní, a zároveň tak málo, aby to v nás vzbudilo neklidné rozechvění... no ale jak jsem řekla, fantazii se meze nekladou

A že jsme vražedná kombinace, to nás velmi těší, no ne, Fazulino?

Miss, nechtěla jsi to přehodit? Takhle to moc nedává smysl. Ale klobouk dolů, moc se mi to líbí.

Ne, je to přesně tak, jak jsem to chtěla říct, že to bude všem dávat smysl, to zaručit nemůžu

Nemusíš se bát, my s velkou fantazií (možná až moc velkou...kruci zase tady slintám), jsme to pochopili.
Kdy bude další?? Teď jestli si smím vymýšlet něco s Carsonem, když

Toto je spoiler!!!:

už nebude v titulkách a kdo ví, jestli se tam vůbec ještě objeví...ve čtvrté řadě...to je až za rok....ááááááááá

EDIT: Jéžišmarjá, Miss, já zapomněla, že ty žijež ve sladké nevědomosti. Za žádných okolností nečti to, co jsem předtím označila jako spoiler.
K tomu Carsonovi třeba můžete vymyslet nějakou povídku, páč...páč...(panebože mě nic nenapadá )...páč je to lovely Scotish physician, nejlepší ve dvou galaxiích... Prostě páč je to náš Carsie.

Dík za upozornění, ty červený písmena mě přesvědčily, že to fakt nemám číst! No, ještě jsme se nedohodly, na koho se zaměřímě příště, teda, mám samozřejmě svoje favority na tento post, ale uvidíme, až se Fazulina vrátí

Uf! Už jsem se těšila - jak na sobě Sheppard neměl NIC po probuzení ve Wraitské cele a pak se ukázalo - že tedy kalhoty měl - to mě tedy zklamalo! Mohlo se to ubírat do zatím nezmapovaných končin - kde předtím žádný pisatel povídek SGA fora ještě nebyl Ale to by se tu pak asi ty povídky dlouho neohřály.
Jinak až na výše zmiňovanou drobnost - SUPER!!! Hodně SHeppa - takže MOOC dobrý!