Stargate:Last Ancient - New Age, part 4

ešus: ty jeden! buď troochu shovívavý

To se musí brát jako pochvala, protože kdyby se mi ten díl s pandou nezalíbil, nenapsal bych tam ten comment

a máme tady další povídku ...zase po týdnu...teda doufám, že je pátek, protože jak já nevidím rozvrh ve škole, tak pomalu ani nevím, co je za den

Deja vu, part 1

„Připravená?“zeptal se Delroy.
„Nejspíš,“přikývla nervózně Mac a podívala se na Johna. Ten se tvářil dost nešťastně. „Budu v pořádku.“pousmála se.
„To doufám,“povzdechl si. „Jestli se jí něco stane, osobně tě zaškrtím, i kdyby měla jediný zkřivený vlásek,“zavrčel výhrůžně.
„Beru na vědomí,“přikývl. Mac celou dobu přešlapovala a kopala do kamínků na cestě. Neměla na sobě uniformu, ale jenom nějaké plátěné černé kalhoty a bílý nátělník. Sešli se na vybrané planetě kvůli postupu, jaký zvolili. „Tak si to shrneme naposled,“povzdechl si a vytáhl z kapsy malý fialový prášek. „Jakmile tohle spolkneš, nebudeš si moct vzpomenout na poslední dva týdny. Je to jenom dočasné. Když to spolkneš, na chvíli ztratíš vědomí. Já ti tam telepatií vložím jiné vzpomínky. Budeš vědět, že máš najít Área. Taky budeš vědět, co máš říkat. Jako vedlejší účinky se můžou projevit bolesti hlavy….hodně velké nebo občasné ztráty vědomí. Ale jakmile látka vyprchá, přestane to.“
„Jasně,“přikývla.
„Kdyby něco, stačí dát vědět nějakému našemu agentovi. Pomůžou ti,“ujistil ji.
„To doufám,“přikývla.
„Tak jdeme na to?“zeptal se.
„Vydrž chvilku. Chtěla bych ještě mluvit s Johnem,“požádala ho. Odešel kousek dál. „Nech toho!“vyhrkla, když viděla jeho výraz.
„Mac….nedělej to, prosím,“naléhal John.
„Už to nejde dát zpátky. Jenom se postarej o Sarah.“
„Neboj, je to i moje dcera,“usmál se. Přikývla a políbila ho. Objali se. Delroy to sledoval z dálky. Maličko zapochyboval, jestli Mac půjde. John ji pevně objal a dlouho nepustil.
„Pallas…je čas. Za chvíli tady budou,“přerušil je. Přikývla a vzala si pilulku. Zapila ji vodou. Za moment se poroučela k zemi. John ji chytl a jemně položil na zem. Automaticky zkontroloval puls. Delroy mezitím zahlazoval jejich stopy. Sheppard ji pohladil po tváři a vydal se za Eagerem.

Mac se probrala a pomalu se posadila. Byla v nějaké tmavé místnosti se zamřížovaným prťavým okýnkem a železnými dveřmi. Přepadl ji hrozný pocit vzteku. Vzteku na své bývalé přátelé. Měla pocit, jako by ji zradili. Postavila se a kopla do zdi. Dveře zavrzaly. Zpozorněla. Ve dveřích se objevili dva vojáci a za nimi vyšší opálený muž s černými vlasy a vousy.
„Áres,“vydechla Mac. Muž se pousmál.
„Vítej,“ Pokynul strážím a ty odešly. „Nebudeš věřit, kde jsme tě našli.“
„Na cestě na nějaké planetě?“hádala znuděně. Přikývl.
„Překvapuje mě, že jsi naživu.“
„Ó ano. Ty myslíš to šoupnutí do budoucnosti? Slabota,“odfrkla si.
„A copak jsi dělala na té cestě?“
„Maličko jsme se nepohodli s mými přáteli. Jenom jsem jim navrhla, že bychom se s vámi mohli zkusit dohodnout. Nepřijali to. Myslím si, že v sobě máte velký potenciál. Řekla jsem jim, aby mě nechali jít. Na to nepřistoupili, a tak mě nejspíš omráčili. Možná jste je vystrašili, co já vím?“pokrčila rameny.
„My je nevyrušili. Už tam dávno nebyli,“zamračil se Bůh.
„V tom případě nevím.“
„Takže jestli jsem to dobře pochopil, ráda bys ses k nám přidala,“shrnul celý její projev.
„Kdybys chtěl,“pokrčila rameny. „A když chtít nebudeš, tak mě stejně zabiješ, tak o co jde?“
„Jde o to, že si tvé úmysly budu muset ověřit.“
„Chápu,“přikývla. Ve dveřích se zase objevily stráže. Pomalu k ní přešly, chytly ji za ruce a donutily kleknout. Áres ji chytl za bradu a zvedl ji nahoru. Podívala se na něho a utvrdila se v názoru, že je celkem pěkný chlap.
„Neboj, budu se ti snažit neublížit. Byla by tě škoda,“pousmál se a stiskl ji pevněji. Cítila, jak se jí ponořil do myšlenek. Viděla, co si prohlíží a neměla žádnou možnost to zastavit. Teda měla, ale kdyby to udělala, vzbudila by podezření. Procházel si její vzpomínky a pečlivě je zkoumal. U každé se pozastavil a zvědově ji sledoval. Musel si přiznat, že její život byl velice zajímavý. Zajímala ho ale jiná věc. Její loajalita.

„Víš, co mi můžeš?“otočila se naštvaně na Johna.
„Jsi šílená!“vyhrkl. „Jestli to uděláš, na Zemi tě obviní z dezerce a napomáhání nepříteli.“
„Snažím se nám pomoct,“štěkla naštvaně a praštila na zem s nějakou složkou.
„Tím, že se přidáš na druhou stranu?“opáčil.
„Fajn. Udělám to sama. Nepotřebuju tebe ani tohle pitomé město. Odcházím.“
„Pallas, vrať se!“zakřičel. Neposlouchala ho. Vyběhla ze dveří a on za ní. „Vrať se. Když tě najdou, zabijou tě.“
„Buď vy, nebo oni. Jaký je v tom rozdíl?“štěkla a běžela dál. U brány omráčila veškeré stráže a potom zadala adresu. Štítem si držela Johna dál od těla. Vrhla po něm nenávistný pohled a proběhla bránou.

„Zajímavé,“zabručel Áres a z její mysli se stáhl. „Co dodat? Zradit vlastní lidi chce hodně odvahy. Gratuluju, prošla jsi,“pousmál se. Mac jenom přikývla a vzápětí omdlela. Stráže se na ni jenom nechápavě podívaly. „Kruci. Budu na tom muset pracovat,“zavrčel naštvaně. „Jakmile se probere, přiveďte ji,“rozkázal a odešel.

Mac se dneska už podruhé probrala na té samé zemi. Tentokrát to probuzení bylo mnohem horší. Hlava ji třeštila tak, že skoro ani nemohla vstát. Radši zůstala ležet. Zhluboka se nadechla a převalila se na záda. Zcela jasně si uvědomovala posledních pár hodin i „výslech“. Musela uznat, že tentokrát měl Delroy pravdu. Vyšlo to. Aspoň částečně. Kupodivu měl pravdu i s vedlejšími účinky. Pomalu se postavila. V tu chvíli se rozletěly dveře. Stráže vešly a vytáhly ji na nohy. Někam ji vedly. Cestu moc nevnímala. Zaregistrovala, že ji vedou nějakou chodbou osvětlenou plameny z pochodní a uslyšela zvuk otevíraných dveří.
„Díky…“ozvalo se z rohu. Mac se podlomily nohy a klesla na kolena.
„Za tohle se omlouvám,“řekl. Jenom přikývla. „Měl bych se zlepšit. Lidé to většinou nepřežijou, anebo mají dlouhodobé následky.“
„Aha,“hlesla Mac a měla co dělat, aby její oběd neskončil na jeho koberci. Nějak ji ani nezajímalo, kde je.
„Jsem to ale nezdvořák. Posaď se.“pousmál se a posunul k ní křeslo, do kterého se vysápala a s úlevou posadila. „Nevypadáš moc dobře,“staral se.
„Nebyl jsi moc jemný,“zavrčela a promnula si oči. Rozhlédla se. Byla v nějakém pokoji. Pár křesel bylo u zdi. Sem tam byl nějaký stolek.
„Zajímavé, jak jsi dala přednost mně před svými přáteli. Jsem poctěn,“zamručel. „Mohla bys být užitečná.“ Postavil se za ni a opřel se o křeslo. Mackenzie se neodvážila ani pohnout. Nějak si uvědomovala, že by to mohl být její poslední pohyb. Snažila se klidně dýchat. Pomyslela si, že by bylo jednodušší, kdyby ještě ten prášek působil. Takhle si naprosto jasně uvědomovala, co by se mohlo stát, kdyby se jí znova snažil prohledat mysl.
„Vypij to,“podal ji skelničku s nějakým průzračným nápojem.
„Co je to?“zeptala se.
„Něco na tu tvoji hlavu. Bude ti líp,“ujistil ji. Znova se na to podívala. Na hladině plaval květ nějaké byliny.
„Nerada bych tě nějak urazila, ale jsem alergická na určité bylinky,“hlesla a šťouchla prstem do heřmánku.
„Bez problému,“usmál se a bylina zmizela. „Teď to vypij. Neboj, kdybych tě chtěl zabít, udělám to hned,“ujistil ji. Přikývla a opatrně se napila. Během chvilky bolest maličko ustoupila a začala si jasněji uvědomovat okolí.
„Viděl jsem ve tvých vzpomínkách, jak jsi přemohla Athénu. Působivé. I když ona nestojí za nic. Je slabá. Přemohl by ji kde kdo,“odfrkl si. „Neměla by se řadit k nám,“prskl znechuceně a pohrdavě.
„Souhlasím. Je naprosto nemožná a…tobě se rovnat nemůže,“řekla opatrně.
„Víš, že potřebuju nového…prvního důstojníka,“zašveholil a obešel si ji.
„Opravdu?“podivila se. „Tak rychle mi věřit? Je to moudré?“
„Jistě. Čtení myšlenek je naprosto spolehlivý způsob. Víš, že poslední důstojník skončil…neskončil moc dobře,“pousmál se a otevřel dveře jedné skříně. Na kopí tam byl nabodnutý nějaký muž. „Něco se mu nepovedlo. Něco hodně důležitého.“
„Chápu,“polkla.
„Jestli to místo chceš, je tvoje. Nebude se lišit od tvojí práce.“
„Fajn, beru to,“přikývla.
„Bude pod tebe spadat hodně lidí.“
„Zvládnu to.“prohlásila a postavila se.
„Ale tohle oblečení je nevhodné,“prohlásil znalecky Áres a sjel ji pohledem od shora dolů. „Něco ti najdu,“zamručel a zalovil v nějaké truhle. Po chvíli vytáhl nějaké plátěné
šaty krémové barvy a ukázal jí je. Jenom zděšeně vyvalila oči. „Dej si je na sebe.“ Poslechla. Sahaly jí sotva do půlky stehen. Místo pohodlných bot vyfasovala kozačky ve stejné barvě jako šaty. Trošku z toho byla nervózní. „Dokonalé,“zabručel spokojeně. „Patří k tomu ještě plášť, meč a zbraň,“dodal a hodil po ní balíček. Rozbalila ho. Uvnitř byl opasek s mečem a zbraní a na vrhu čtvercová látka. Když ji roztáhla, zjistila, že to je plášť. Přehodila si ho přes ramena. Hned jí bylo tepleji. „Skvělé. Dokonalé. Tak pojď. Představím tě posádce,“pobídl ji. Oba vyšli ze dveří.

Dorazili na můstek, kde už čekalo plno lidí. Uprostřed místnosti bylo křeslo, které mělo dokonalý výhled na přilehlý vesmír. Áres i Mac vystoupili na stupínek. Áres přešel maličko dopředu, Mac zůstala vzadu.
„Rád bych vám představil nástupce Erméa,“pokynul rukou směrem k Mac. Přišla blíž. Davem to zašumělo. „Bude to také můj zástupce. Budete ji poslouchat, jako bych to byl já.“
„Je to rozumné?“ozval se nějaký odvážlivec.
„Proč by ne?“zamračil se.
„Není tady dlouho a ještě k tomu patří k Atlanťanům,“ Áres se zamračil. V tu chvíli kolem něho proletěla ohnivá koule a zasáhla odvážlivce do nohy. Padl k zemi.
„Nemyslím si, že je vhodné zpochybňovat rozhodnutí tvého pána!“zavrčela a vystoupila ze stínu. Áres jenom překvapeně zamrkal.
„Výborně, myslím, že si své místo zasloužíš,“zašeptal jí obdivně. Jenom přikývla. „Má ještě někdo něco?“ Přítomní zavrtěli sborově hlavami. „Můžete jít,“ Pozorně si prohlížel tvář každého odcházejícího. „Líbíš se mi,“pousmál se.
„Hm,“pokrčila rameny. „Můžu si jít prohlédnout loď a maličko se zorientovat?“
„Samozřejmě,“přikývl a sledoval ji, jak odchází.

„Madam!“zavolal na ni jeden z mužů, kterých si všimla v první řadě.
„Ano?“
„Potřeboval bych s vámi mluvit,“řekl a znělo to hodně nekompromisně.
„Dobrá, mluvte.“
„Někde v soukromí,“pokynul jí rukou. Pokrčila rameny a šla za ním. Po pár chodbách vešli do nějaké místnosti.
„Jmenuji se Talon. Jsem…“
„Eager,“přikývla.
„Jak jste to poznala?“vykulil oči.
„Přízvuk. Tak o co jde.“
„Vemte si toto,“podal jí nějaké maličké zařízení. „Všechno, co napíšete, bude zašifrované, takže kdyby si to chtěl někdo přečíst, nebude moci, dokud se nepřipojíte pomocí tohoto. Nahrajte na to všechno, co potřebujete.“
„Díky,“přikývla a zařízení si vzala. Nebylo větší než flashka.
„Kdybyste cokoliv potřebovala, dejte vědět.“
„Dám,“pousmála se. Muž vyšel z místnosti. Chvilku tam ještě zůstala.

„Mám pro tebe úkol,“strčil hlavu do dveří Áres. Mac sebou trhla a chňapla po první věci, kterou našla. Zrovna vylezla z koupelky a nějak neočekávala, že jí do pokoje strčí hlavu bůh války.
„Vy nemáte ve zvyku klepat?“prskla a snažila se dostatečně zakrýt ručníkem. Áres si ji znalecky prohlídl a vešel do pokoje.
„Věř mi, nemáš se za co stydět,“zamručel.
„Nemohl by ses aspoň otočit?“zavrčela a snažila se najít rychle nějaké oblečení. Neochotně poslechl a obrátil se ke dveřím. Mac na sebe hodila šaty a rychle si obula kozačky. „Můžeš.“
„Jsi tady už celkem dlouho…“
„Dva týdny. To není tak dlouho,“namítla.
„Osvědčila ses,“zamručel.
„Aha. Tak o co jde?“
„Máme planetu, na které jsou bezvěrci. Bojkotují naše učení.“
„A co chceš dělat?“
„Chci, abys jim domluvila. Ale napřed mám pro tebe ještě jeden úkol. Líbilo se mi, jak jsi dostala informace z toho vesničana.“
„Byla to celkem švanda,“pousmála se.
„Našli jsme mezi námi zvěda,“prohodil Áres jako by nic. Mac strnula uprostřed ohybu pro zbraň.
„Ano?“¨zeptala se a snažila se, aby se jí netřásl hlas.
„Ano. Talon.“
„Talon?“vydechla a překvapeně se otočila.
„Je ve vězení. Čeká na výslech,“pousmál se a přišel k ní blíž.
„Ehm…co to děláš?“vyhrkla, když se přiblížil až moc blízko.
„No tak…“zamručel.
„Víš…já nemůžu.“vybrebtla.
„Proč ne?“zarazil se.
„Takové ty problémy…ženské.“špitla. Áres se zatvářil zklamaně.
„Je ve čtvrté cele.“
„Zajdu za ním.“
„Počkám tě tam.“přikývl a odešel. Mac si oddechla.

„Už jsi našla našeho zrádce?“pousmál se Áres, jakmile ji našel přecházet před celami.
„Jo. Vypadá ještě zachovale,“zamračila se.
„To se ti nelíbí? Můžeš to změnit,“pokynul jí rukou a otevřel dveře. Vešla dovnitř. Talon byl připoutaný u druhé stěny za ruce. Rozšířily se mu oči a maličko překvapeně zamrkal, když je spatřil ve dveřích. „Tak se předveď,“pobídl ji Áres a postavil se do rohu místnosti. Mac jenom polkla a postavila se naproti němu.
„Promiň,“hlesla.
„Udělej, co musíš.“odpověděl. Oba doufali, že to Áres nepozná.
„Na co čekáš?“zamračil se Áres. V tu chvíli se ozval křupanec a Eagerovi začala téct krev z nosu. „Pěkné,“zamručel spokojeně. Mackenzie přešla ke stolu a vzala z něho bič. Otočila se a šlehla jím Talona. Maličko vykřikl.
„Tak povídej, co všechno jsi vyžvanil?“štěkla.
„Nebo co? Zabiješ mě?“ušklíbl se. Tím si vysloužil další švihanec.
„No tak…jsem netrpělivý člověk. To jsi už mohl zjistit,“zavrčela a znova ho švihla.
„Nic ti neřeknu, protože nic nevím,“odsekl. Áres celé představení dychtivě sledoval. Nevychutnal si to tak, jako kdyby to dělal on, ale i tohle mu přinášelo jakési zvrácené potěšení. Za pár minut vypadal Eagerův obličej, jako by spadl do marmelády – jahodové. Všude měl šrámy a tekla mu krev.
„Nic ti neřeknu,“zaprskal znovu. Mac si povzdechla, znova ho švihla a chvilku se soustředěně dívala na muže před sebou. Za pár minut se její výraz uvolnil.
„Neví nic. Opravdu,“zkonstatovala a znělo to trošku smutně.
„To jsi zjistila tak rychle?“zapochyboval.
„Já to říkal,“uchechtl se Talon. Za tohle si vysloužil šlehanec bičem.
„No a ne?....Když nic neví, tak co tady budeme ještě ztrácet čas?“opáčila a otočila se k odchodu.
„Fajn v tom případě je nám k ničemu,“pokrčil rameny Áres a v dlani vytvořil něco jako energy kouli. Talonovi se rozšířily oči strachem.
„Měl jsi říct hned, že ho chceš potom zabít,“vyhrkla a zamračila se.
„Hlásíš se dobrovolně?“
„Jistěže,“pousmála se.
„No tak, tak pohni…to tady dřív zakořením, než abys mi jednu natáhla!“štěkl Talon. Mac se otočila a dala mu facku. Ze rtu mu začala téct krev a nohy se mu podlomily. Áres se uchechtl a s úsměvem na rtech vyšel z místnosti.
„Tys mi teda dala,“zamručel, jakmile si byl jistý, že je nikdo neposlouchá.
„Sakra, buď rád, že to jsem jenom já,“zavrčela Mac a přešla k připoutanému Eagerovi.
„Ale takhle jsi mě zmlátit nemusela,“zaprotestoval a vyplivl krev.
„Omlouvám se, ale co jsem měla dělat, když mi stál za zadkem?“zašeptala a dělala na biči uzly.
„Co mu řekneš?“
„O to se nestarej. Něco vymyslím,“mávla rukou a stále přecházela po místnosti. Zvenku se ozval hluk. O chvilku později střelba. Oba zpozorněli.
„Mám nejasné tušení, že jdou pro mě. Uteč, neptají se, střílejí,“poradil jí. Jenom přikývla. Stačila udělat dva kroky ke dveřím, než se otevřely. Zarazila se. Na zlomek vteřiny si z právě příchozím Eagerem hleděli do očí.
„Ne…!“snažila se ho zastavit, ale bylo pozdě. Vystřelil. Jenom vykřikla a chytla se stolu. Druhou rukou se snažila zastavit krvácení. Viděla jenom, jak právě příchozí rozvázal Talonovi ruce a dal mu ruku kolem ramen. Padla na zem a cestou smetla pár věcí ze stolu. Odešli.
„Pallas!“ozval se z vysílačky Áreův hlas. V hromadě harampádí ji nahmatala.
„Ano…“vydechla.
„Jak je na tom vězeň?“
„Máme…problém…“
„Poslouchám.“
„Utekl.“zašeptala.
„U…?! Cože?“ Na tohle neodpověděla. Ruka jí spadla k zemi a vysílačku pustila.

Vzbudila se. Ležela v mohutné měkké posteli s nebesy. Cítila na břichu nějakou látku. Zajela si tam rukou. Nejspíš měla nahrazovat obvaz.
„Dobré ráno, krásko,“pousmál se Áres.
„Dobré. Kde…kde to jsem.“
„V mém pokoji,“odpověděl.
„Aha,“hlesla a chtěla se posadit. V tu chvíli zkřivila obličej bolestí.
„Měla bys ležet. Rána se ti hojí pěkně, ale ještě nejsi dost silná,“řekl a vzal ze stolku nějaký kelímek. Otevřel ho. Byla v něm nějaká bílá mast.
„Co je to?“zajímala se.
„Uzdravuje to rány. V rámci několika dní. Ty nejhorší to zpraví do týdne,“vysvětlil.
„Jak dlouho jsem tady?“
„Dva dny,“řekl a odkryl ji. Měla na sobě jenom nějakou bílou košilku. Vyhrnul ji těsně pod žebra. Objevil se pruh látky, kde bylo pár kapek krve. „Bude to trošku štípat,“upozornil. Jenom přikývla a pozorovala, jak opatrně nanáší mast. Zachvěla se. V duchu si vynadala. Ale musela si přiznat, že vůbec není k zahození. Áres odněkud vytáhl čistý pruh látky a zranění jím překryl.
„Díky,“pousmála se. „Od kdy se bůh války stará o své zraněné?“ zajímala se. Měl pravdu. Za pár minut to začalo štípat.
„Od té doby, co to jsou nádherné a okouzlující ženy, které ví, co chtějí,“zašeptal a maličko se k ní přiblížil.
„Tak tohle je v pytli,“pomyslela si Mac. „Jsem unavená,“hlesla.
„Jistě,“přikývl a oddálil se. „Spi. Přijdu se na tebe podívat za pár hodin,“pousmál se. Chvilku váhal a pak jí dal pusu na čelo. Jakmile odešel, Mac rychle vylezla z postele a začala prohledávat jeho pokoj. Při jeho odchodu si dávala dobrý pozor, jestli nezapnul nějaké zařízení. Nic nenašla. Zklamaně se vrátila do postele. Rána ji štípala čím dál víc, tak usoudila, že bude nejlepší to celé zaspat. Za pár minut znova usnula.

„Vidím, že je ti lépe. Mnohem lépe,“pousmál se Áres, když ji další den ráno našel, jak se láduje snídaní. Mac se jenom pousmála.
„Snažím se ti nenadrobit do postele.“
„V pořádku,“usmál se. „Přišel jsem se podívat na tu ránu. Zítra jdeme na tu akci, o které jsem ti nedávno říkal, a celkem bychom tě potřebovali.“
„Můžu dojíst?“zeptala se.
„Jistěže,“přikývl a dál jí sledoval.
„Posluž si,“pokrčila po chvilce rameny a lehla si. Sundal jí látku zakrývající ránu.
„Pěkné…moc pěkné,“zkonstatoval zranění. „Jak se cítíš?“
„Fajn.“
„Dobře. V tom případě můžeš zítra s námi,“pousmál se. „Dneska si ještě odpočiň. Nabrali jsme už směr cílová planeta, takže ti dám zavčasu vědět.“
„Beru na vědomí,“přikývla a dala tác s jídlem na stolek. Najednou se jí začalo nějak chtít spát.

„Takže doufám, že je všechno jasné. Pallas povede jednu skupinu a druhou já. Zabereme vesnici a přimějeme obyvatele, aby se obrátili k nám. Jakýmikoliv prostředky,“zopakoval Áres už asi po šesté plán. Ozvalo se souhlasné zamručení. „Asi za půl hodiny dorazíme na planetu. Pallas to vezme ze severní strany vesnice, moje skupina to vezme z opačné strany. Tak pohyb, lidi. Běžte se připravit.“

Obrovská loď se vynořila z hyperprostoru. Jednotky vojáků už byly dokonale srovnané a připravené k transportu na planetu pod nimi. Zřízení podobné kruhům je transportovalo. Objevili se přímo v uprostřed lesa, pár set metrů od vesnice. Okamžitě se oddělila skupina, která měla na vesnici zaútočit z jihu v čele s Áresem. Mac a její vojáci se vydali okamžitě k vesnici. Ona sama stihla vyslat varování vědcům, kteří se na planetě nacházeli kvůli dlouhodobému výzkumu nějaké horniny. Ovšem ti zrovna nepatřili k nejbystřejším ohledně varování, takže se jenom modlila, aby se čirou náhodou podívali na svůj tablet. Skupinka dorazila k vesnici a čekala na povel, který za chvíli přišel. Obě skupinky vrazili do vesnice. Sice velmi poklidně, ale hrozivě. Lidé už jenom při pohledu na ně vbíhali dovnitř svých domů. Mac byla ráda, že se nemuselo střílet. Za jiných okolností by jí to nějak nevadilo, ale tihle lidé jim nic neudělali, tak neviděla důvod. Obě skupinky dorazily na náměstí. Bylo maličké, ale uprostřed bylo plno stolků s různými přístroji, zkumavkami, nádobkami a dalšími věcmi, včetně rozjezeného ovoce a plesnivého chleba. Mac se maličko pousmála.
„Chci mluvit s někým, kdo to tady má na starosti!“poručil si Áres hromovým hlasem.
„Plukovníku?“ozval se vystrašeně jeden vědec. Mac se vyděšeně otočila a okamžitě ho poslala na stěnu protějšího domu. Sklouzl po ní a už se nezvedl. Oddechla si. Tenhle už mluvit nebude. Kdo ví, co na Atlantis zaslechl. Po tomhle kousku vyšel postarší muž ven.
„Já jsem starosta.“
„Skvěle,“zamručel Áres. „Přišel jsem ti něco nabídnout. Přijmi mě za svého boha. Nebudeš litovat.“
„Jo, a když si mě objednáte ihned, dostanete i skvělou a poutavou knihu zdarma…teda poutavou pro toho, kdo umí řecky,“problesklo Mac hlavou.
„Jsi velice laskavý, ale my už své bohy máme,“odpověděl muž diplomaticky.
„Nemůžou vám nabídnout to, co já,“zavrčel nebezpečně.
„Promiň,“omluvil se muž. V tu chvíli to vypadalo, jako by se začal dusit. Klesl na kolena a chytil se za krk.
„Kde je tvůj bůh teď, co?“zasyčel Áres.
„Přestaň, zabiješ ho,“ozvala se Mac.
„Od kdy ti to vadí?“zamračil se a tlak uvolnil.
„Nevadí,“namítla rychle. „Ale nevidím v to důvod,“pokrčila rameny.
„Musím nějak dokázat svou moc.“
„Já myslím, že to pochopil, nebo ne?“otočila se na muže. Ten jenom vyděšeně přikývl.
„Hm,“odfrkl si Áres, ale muže pustil. „Shromážděte lidi na náměstí! Chci, aby uctili svého nového boha,“ Vojáci odběhli a začali vyvádět lidi ven z jejich domovů.
„Co to mělo znamenat s tím, aby tě přijali za svého boha? Vy v tom nejedete společně?“ zeptala se zvědavě Mac.
„Bohové, kteří se řadí na špici – já, Hera, Zeus, Hermés, Héfaistos, Artemis a Hádés – jedou na vlastní pěst. To nižší se musí samozřejmě spojit. Nemají tolik síly, ani tak velkou armádu, aby mohli vládnout sami.“
„Zajímavé,“zamručela Mac.
„Spíš praktické,“pokrčil rameny a dál sledoval své vojáky, jak plní jeho rozkaz.
„UTÍKÁ!“zakřičel někdo a ukázal rukou na prchajícího vědce. Ozvaly se zvuky výstřelů, ale vědec zmizel za domem.
„Chytnu ho!“křikla Mac a rozběhla se pryč.

Vyběhla z vesnice a rozhlídla se kolem. Nikde ho neviděla. Běžela dál. Po pár set metrech se zastavila. Nevěřila, že by mohl doběhnout tak daleko. V tu chvíli ji někdo žduchl na zem. Rozplácla se jak široká, tak dlouhá. Hned se překulila na záda a vstala. Vědec se naproti ní postavil a chvilku poskakoval s rukama v pěst. Pak jednou z nich vyrazil. Mac mu ji chytla a zkroutila za záda. Donutila ho lehnout si na zem a sedla si na něho. Rychle zalovila v kapse a něco mu strčila do kapsy.
„Dej to Johnovi nebo Woolseymu,“zavrčela rychle.
„Cože?“zavrčel Áres a znělo to hodně blízko. Otočila a div do něho nevrazila.
„Nic,“vyhrkla a vstala.
„Nic?“
„Byl to jenom….bylo to…“ zrovna teď ji nic nenapadlo. „Stopovací zařízení,“špitla skoro neslyšně. Áres se uchechtl a zalovil v kapse vyděšeného vědce. Vytáhl složený papírek. Rozložil ho a přeletěl obsah. S každým řádkem Mac bledla.
„Zrádče!“zasyčel. Mac se rychle otočila a chtěla se rozběhnout pryč. V úmyslu jí ale zabránili dva vojáci. Pevně ji chytli. Vědec jenom vypískl.
„Co tam ležíte, běžte!!“křikla. Kupodivu poslechl a rozběhl se pryč. Áres za ním vypálil energy kouli. Ta se ale zastavila před ním. „Běžte a řekněte, co se stalo!“pobídla ho.
„Nemůžeš ho chránit donekonečna.“
„Stačí mi, když doběhne k bráně,“prskla.
„Zničím tebe i celou tuhle vesnici.“
„Nezničíš. Nedovolím ti to.“
„Nejsi tak silná. Zabije tě to.“
„Ale ne ty nevinné lidi,“namítla.
„Jak lidské,“ušklíbl se. „Zrádče!“ Dal jí facku. Slízla si krev ze rtu a vyplivla ji na zem. „Vemte ji na loď.“

„Podplukovníku!...Podplukovníku!“volal vědec, jakmile proběhl bránou. Celý se třásl.
„Co se stalo?“zeptal se John se Sarah v náručí.
„Jde o plukovníka?“
„O Mac?“vydechl Sheppard.
„Ano…zachránila mě a prozradila se před tím…“
„A do hajzlu,“hlesl John.
„Dostali se tam lodí.“
„Přichystejte jumper a sežeňte tým. Rychle!“křikl.

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ

a mám tady taky od jakopa převedené povídky 1 - 127 do formátu DOC a PDF, za což mu děkuji

Kód: Vybrat vše

http://leteckaposta.cz/866702676

http://rapidshare.com/files/265839194/Stargate_Last_Ancient__1-127_.rar

http://czshare.com/859749/8G_k/C%3A%5CUsers%5CLucka%5CDesktop%5CStargate_Last_Ancient_%281_127%29.rar

http://www.iskladka.cz/download.php?file=1249916444_stargate+last+ancient+%281-127%29.rar

http://bagruj.cz/ebcwefvqyjkr/Stargate_Last_Ancient_(1-127).rar.html


taky děkuju za komentáře a doufám, že se povídka líbila...jinak od úterý do dalšího pátku jsem v Turecku, takže kdyžtak napiště, jestli pokračování chcete v pondělí večer, anebo až ten další pátek...

neber to špatně, tvoje povídka se mi líbí, jen mi tam něco nesedí. Takovej ten komediální nádech a v podstatě to, že všechny postavy a to i nepřáteleé, se chovaj jako kdyby byli jedna velká šťastná rodina. Líp to nedokážu popsat

jestli mi v SG něco vadilo, tak to byl chybějící pocit nebezpečí a bezradnosti. Tady to je to samý. Mac je de facto nepřemožitlná superhrdinka, kterou nikdo nikdy nezabije a když náhodou ano, tak se povznese. Povznesení tu je popsaný v podstatě jako něco naprosto normálního, co se děje naprosto běžně a Antikové jako hodní stryčkové opravdu to neber špatně, povídka super, jen tyhle věci mi tam nějak nesedí

Už se těším na pokračování by mohlo být už v pondělí... jinak ať se ti v tom turecku líbí... moc pěkná povídka

no to by prostě nebyl g.o.d aby se mu něco nelíbilo

krásná povídka tesim se na pokračování

tak vám tady ještě před odjezdem hodím pokračování ...těžko říct, jak jsou na tom v Turecku s netem ...

Deja vu, part 2

Jumper proletěl bránou a objevil se na planetě. John ho okamžitě zamaskoval.
„Co když tam nebudou?“zajímal se George.
„Budou. Stihli jsme to za chvilku,“zamračil se Sheppard. Nepřipouštěl si jinou možnost. Jumper se objevil na orbitě. Loď byla na stále stejném místě. Právě se vracela jedna z průzkumných stíhaček. Jumper letěl v závěsu za ní.
„Jak poznáme, kde je?“zeptal se Ronon.
„Bude v celách. Snad,“odsekl John a ladně přistál v hangáru. Hodně se podobal tomu jejich. Stíhačky byly seřazeny v řadách a připraveny kdykoliv odletět. Počkali, až nikdo nebude kolem a vyrazili.
„Ví někdo, kde jsou cely?“ozval se po pár chodbách Ronon.
„Podle její mapy by to mělo být kousek,“odpověděl Rodney a sledoval tablet. Pokračovali podle jeho navádění dál. Párkrát narazili na nějakou stráž, ale zavčas se schovali. Konečně dorazili k celám. Všechny je rychle prohlídli, ale Mac nenašli. Najednou se ozvaly kroky. Podle ozvěny jich mohlo být půl tuctu. Rychle se schovali za výklenek. Zpoza rohu se vynořila skupinka. Uprostřed čtyř vojáků byla Mac vedená Áresem. Měla pořád na sobě ty samé šaty a kozačky. Jenom pás se zbraní měla pryč. Ruce měla spoutané za zády.
„Pusťte ji a odhoďte zbraně!“křikl Sheppard a vyskočil zpoza rohu. On, Ronon, George i Rodney namířili zbraně. Áres ji přitáhl k sobě a dal jí nuž pod krk.
„Odhoďte zbraně, nebo ji podřežu!“pohrozil.
„Proboha živého, tak už střílejte!“křikla Mac. Cítila, jak se jí nůž zaryl hlouběji, a z rány vytékala horká krev. „Jindy vám to nevadí!“
„Trefíme tě!“křikl John.
„Jak solidární,“ušklíbl se Áres. „Zbavte se jich,“štěkl a táhl Mac pryč. Okamžitě se ozvaly zvuky střelby a za chvilku i výkřik.
„JOHNE!“vykřikla Mac, když viděla, že skončil na zemi. Ronon ho okamžitě zatáhl za roh. Slyšela, jak Winterson něco křičí a divoce ukazuje. Áres ji zatáhl za roh, takže ztratila přehled.

„Věř mi, že budeš prosit, abych tě už zabil!“zavrčel a přitáhl jí provaz na zápěstí pevněji.
„To si nemyslím,“prskla.
„Ale jo. To, co jsi předváděla na tom Eagerovi…to bylo nic,“pousmál se. „Teď mě napadá…věděla jsi to, že?“
„Jistě,“přikývla. Za tohle přiznání si vysloužila facku.
„Jsem bůh a ….“
„Nejsi bůh! Jsi jenom člověk s podobnými schopnostmi, jako mám já!“zavrčela. Dostala znova facku.
„Tví přátelé tě nenajdou. Odletíme a …“
„Neodletíš. Z orbity týhle planety se nehneš.“
„Proč myslíš?“
„Vytáhla jsem řídící krystal a … to druhé si nechám pro sebe,“pousmála se.
„Mrcho,“zavrčel a znova ji praštil, až skončila na zemi. Teda skoro na zemi. Provaz nebyl tak dlouhý, aby ji pustil tak daleko. Donutil ji, aby si klekla a chytl ji za bradu, kterou natočil k sobě. Podíval se jí do očí. V tu chvíli viděla před sebou záblesky ze svého života. Stačila se vzpamatovat celkem rychle, takže ho zarazila dřív, než se stačil dostat někam dál, než k hádkám s její matkou. Chviličku ho nechala, aby se probíral jejím dětstvím, protože tam
se nemohl dozvědět absolutně nic, co by nechtěla. Ona se mezitím nenápadně probírala jeho vzpomínkami. Dorazila ke vzpomínce, jak kvůli němu umřel John. Projel jí zachvěv zlosti. Áres si ho evidentně všiml. Rychle se stáhl, ale Mac se snažila vydržet. I když se bránil, ona se stáhnout nechtěla. Ucítila švihnutí bičem a přestala se soustředit. Zase kolem sebe uviděla celu a jeho tvář. Znova ji švihl a kopl. Omdlela.

Maličko sebou trhla, když slyšela, jak se dveře cely otevřely. Nechala oči zavřené. Zaslechla, jak se neznámý potichu blíží k ní.
„Hej, plukovníku,“zatřásl s ní. Pomaličku otevřela oči.
„Vy?“vydechla překvapeně, když uviděla George. „Co je s Johnem?“
„Nejspíš to chytla jenom ruka,“odpověděl a snažil se jí rozvázat ruce. Nakonec vytáhl nůž a provazy rozřezal. Pomohl jí na nohy. „Půjde to?“staral se.
„Snad,“přikývla.
„Kde je Áres?“
„Netuším,“pokrčila rameny. Winterson opatrně vykoukl ven na chodbu. Byla prázdná, a tak
vyběhli ven.
„Jak to, že jste tady?“zeptala se.
„Poslal jsem je pryč a já se schoval v jednom výklenku,“pousmál se.
„Víte…ono je tady jeden problém,“hlesla.
„Ano?“zastavil se.
„Kolik je hodin?“zeptala se a vzala mu ruku i s hodinkami. Podívala se na čas. „Asi za patnáct minut tahle loď vyletí do vzduchu.“
„COŽE?“
„Ve strojovně je nálož. Myslela jsem, že na té planetě budeme déle,“vysvětlila.
„Prokrista…hangáry?“
„Tam nemůžeme. Budeme muset do těch vzdálenějších.“
„Proč?“
„No protože když všechny stíhačky odletí, hangár se uzavře. A podle toho, co jsem slyšela, jsou stíhačky pryč.“
„Co to je za systém?“prskl.
„Mě se ptej,“pokrčila rameny. „Musíme tak, aby nás neviděli. Pak nám to totiž může být jedno.“
„Veď.“přikývl a vydal se za ní.

Mac se snažila vybírat nejrychlejší, ale taky zároveň nejméně zalidněnou trasu. Bohužel museli skoro až na druhou stranu lodě. Byli sotva ve dvou třetinách cesty.
„Pojď…“potáhnul ji George za ruku, když cítil, jak zpomaluje.
„Půjdeme k zemi! Tohle nepřežijem, když tu budem poletovat jak papír,“prskla a zastavila se.
„A to tady chceš jen tak stát?“
„Ne….já nevím…“
„Nemohlas tu loď vyhodit do vzduchu až na zemi?“zeptal se a zoufale se rozhlédl. „Odhad?“
„Tak patnáct vteřin,“polkla.
„Deset,“opravil ji Winterson, když se podíval na hodinky. Mac se na něho nešťastně podívala. „Bylo mi ctí,“zasalutoval. Jenom přikývla. V tu chvíli ji chytl za ruku a zatáhl za jeden ze sloupů a pár setin vteřin před nárazem ji kryl vlastním tělem. Loď narazila na povrch planety. V tu chvíli je to od sebe oddělilo. Vše se kolem točilo. Najednou se všude rozprostřela tma.
Loď se rozpadla na několik částí, které se doslova rozprskly v délce několika kilometrů.

Mac se s trhnutím probrala a rozhlédla se kolem sebe. Některé pilíře nevydržely a vyvrátily se, část stropu se zřítil a všude se válely trosky. Musela se rozesmát. Nebyl to upřímný smích, spíš maličko zoufalý. Nemohla uvěřit tomu, že je naživu. Po tom, co viděla kolem sebe, se hodně divila. Když se trošku uklidnila, znova se rozhlídla. Pár metrů od ní ležel Winterson zaklíněný pod jedním pilířem. Byl v bezvědomí.
„Wintersone!“křikla. Nereagoval. „No tak, Georgi! Vzbuď se!“zkusila to znova. Bohužel se stejným výsledkem. Nepoznala, jestli dýchá. Polilo ji horko. Rychle chtěla vstát, ale nevšimla si, že má zaklíněnou nohu. Ozvalo se tlumené křupnutí a hlasitý výkřik. Tvrdě dopadla zpátky. Do očí se jí vedraly slzy. Poprvé za delší dobu zase doslova brečela bolestí. Schovala obličej do dlaní. Po chvilce se podívala, jak se to vůbec stalo. Noha byla od půlky holeně zaklíněná pod sutí a těžkými betonovými kvádry, ze kterých byla celá loď. Nepochybovala o tom, že je zlomená. V lepším případě jenom jednou. Maličko se s ní snažila zavrtět a udělat si prostor, ale bolest se ozvala znova. Tentokrát intenzivněji. Pokusila se znova nadzvednout. Opět vykřikla bolestí.
„Huso pitomá. Proč to děláš, když víš, že to bolí?“zavrčela pro sebe. Chvilku prudce oddechovala, než omdlela.

Probudilo jí až tiché zasténání. Otočila se na majora. Evidentně přicházel k sobě.
„Georgi!“hlesla. Na hlasitější zvuk se nezmohla. Pomalu otevřel oči.
„Jsme naživu?“zašeptal.
„Prozatím,“přikývla a maličko se zase posunula. Vzápětí zkřivila tvář a zasténala bolestí. „Jste v pořádku?“staral se.
„Víc než vy,“povzdechla si.
„Mám dojem, že jsem uvnitř úplně napadrť,“zašeptal. Mac se na něho jenom podívala. Podle toho, kolik na něm bylo věcí, by se tomu ani nedivila.
„Zvládneme to, ano?“řekla. „Hej, žádné spaní!“křikla, když viděla, jak se majorovi klíží oči. „Georgi! No tak, podívej se na mě!“štěkla. „Podívej se na mě!“zopakovala a kupodivu ji poslechl.
„Kdykoliv,“vydechl.
„Fajn, tak na to mysli, ano?... Jestli usneš, je konec, rozumíš? Nesmíš spát.“
„Je to jako po flámu,“zašeptal. „I hlava mě bolí.“ Mac na to nic neřekla. „Co…co kdybys zkusila ten pilíř, co máš na noze…zvednout?“
„Telekinezí?“zeptala se. Jenom přikývl. „A co pak? Věř mi, že ta noha taky není v jednom kuse.“
„Vždycky můžeš…pro pomoc.“
„A to se mám plazit ven? Těžko po jedné noze doskáču,“zavrčela. „Krom toho je ten pilíř těžký.“
„No tak…uzvedla jsi i těžší věci,“namítl.
„Jo, jenže to jsem nebyla několik hodin zavřená v nějaké temné díře a nechtěl ze mě Áres něco vymlátit. Krom toho jsem mu to celkem slušně oplatila. Doufám, že ho hlava bude bolet ještě dlouho,“zamručela.
„Víš, bude ….to znít sobecky, ale…chci to…chci to kvůli sobě. Jak budeš volná, můžeš mě taky vyhrabat.“
„A co jsem? Krtek?“odsekla. „Proč si všichni myslíte, že se to dá na povel? Když jsem unavená, tak nezvednu ani papírový ubrousek. Nejde to jenom tak. Já vážně nemůžu.“ vyhrkla. Chtěla mu pomoc.
„Ty tomu rozumíš,“hlesl lhostejně.
„Přestaň,“zamručela.
„Svědomí?“ušklíbl se. „Kdybych…náhodou umřel, tak bys musela žít s vědomím, že jsi mi…nechtěla pomoc.“
„PŘESTAŇ!“vykřikla.
„Tak to aspoň zkus! Prosím,“hlesl. Mac ho pozorovala. V podstatě měli pravdu oba. Nechtěla ho tam nechat. Zhluboka se nadechla a ignorovala bolest, která se projevila. Zadívala se na pilíř. Chviličku jenom cítila, jak se třese, ale po chvilce rezignoval a nadzvedl se o pár centimetrů. Chtěla se rychle vysunout ven, ale zatočila se jí hlava a trám pustila. Zakřičela bolestí. Před očima se jí objevily černé mžitky. Snažila se neomdlít. Jenom tak ležela na podlaze zřícené lodi. Odněkud slyšela Wintersona, ale neměla myšlenky na to, aby mu odpověděla. Po chvilce vše ustalo a okolo se rozprostřela tma.

Brána se otevřela a na planetě se objevily čtyři jumpery
„No to je síla,“vydechl Lorne a pozoroval prostor před sebou. Na přilehlé louce byly trosky lodi, které doutnaly a stromy v lese okolo byly zpřelámané. „Detektor rozeznal několik desítek známek života.“
„Dá se nějak rozeznat, jestli mezi nimi jsou i Mac a George?“zajímal se Ronon.
„Ne. Nemůžu zachytit ani signál z jejich vysílačů.“zakroutil hlavou a přistál kousek od trosek. Ostatní jumpery ho napodobili. Na louku vyšla jednotka vojáků. „Dobrá, poslouchejte! Rozdělte se na dvojice a opatrně prohledejte trosky. Jakmile je najdete, dejte vědět a dostaňte je ven. Buďte opatrní.“ Tímto pokyny ukončil. Vojáci přikývli a rozešli se do všech stran. Evan, Ronon a Delroy se vydali k největšímu kusu trupu lodi.

„Konečně.“vydechl Winterson, když se Mac o pár hodin později probrala. Protřela si oči a rozhlédla se.
„Říkala jsem to,“hlesla.
„Omlouvám se.“
„Máte za co,“prskla. „Víte, jaké to je, když vám někdo vyndává zraněnou nohu z kozaček?“
„Ne,“přiznal.
„Tak to ani vědět nechtějte. Když máte jezdecké holínky, spadnete z koně a zraníte si nohu, tak ji musíte vytáhnout dřív, než stihne otéct. Potom se ty boty rozřezávají.“
„Zkušenost?“
„Jo. Když jsem ještě bydlela u táty, tak jsem čas od času jezdila na různé soutěže. Sem tam se nepovedlo rodeo.“
„Chtěl bych vás vidět,“zatoužil. Mac se jenom pousmála.
„Asi za dva měsíce se jede něco blízko Colorada. Když se odsud dostaneme, přihlásím se na celou soutěž. Slibuju.“
„Fakt?“
„Fakt. Sice mi příprava zabere zbytek mého volného času, ale udělám to.“
„Budu se těšit,“vydechl a pomalu zavřel oči.
„Wintersone!“křikla. „No tak! Na tomhle jsme se nedohodli!“ Bylo to k ničemu. Neslyšel ji. Něco po něm hodila, ale ani tohle nepomohlo. „Sakra….já se tady kvůli tobě nechám dobrovolně zdemolovat na rodeu, když mi tady neumřeš.“zavrčela. Chvilku zůstala ležet a přemýšlela, co dál. Najednou se ozval výbuch a vše se otřáslo. Ze stropu se sesypala suť.
„Sakra…sakra…sakra!“zavrčela.

„Majore…“ozvalo se z vysílačky.
„Ano, Swansone?“ohlásil se Evan.
„Jste v pořádku?“zajímal se.
„Jo. Ten výbuch byl setsakra blízko, ale jsme v pohodě,“odpověděl a oprášil si kalhoty. On a jeho společníci se nacházeli zrovna v části, kde něco vybouchlo. Postupovali zdemolovanou chodbou dál, než dorazili ke dveřím, které otevřeli. Vyvalil se oblak dýmu. Rozkašlali se.
„Někdo něco hoří,“podotkl Delroy.
„Skvělý postřeh,“ušklíbl se major. „Čtyři známky života za rohem,“zašeptal a maličko se přikrčil. Ronon vytáhl zbraň. Opatrně nakoukli za roh. Pod troskami leželi čtyři vojáci Bohů.
„Planý poplach,“vydechl Evan a sklonil zbraň. Chodba se začala zaplňovat kouřem. „Pojďme dál. Musíme hledat co nejrychleji,“pobídl je.

„Wintersone! Vstávejte! No tak, vzbuďte se!“znova se ho snažila probudit. Vůbec se jí nelíbilo, co cítila. Došlo jí, že někde musí hořet. Teda podle toho, že cítila kouř a z ventilačních šachet se začalo dýmit. Musela něco udělat. Znova se pořádně nadechla a soustředěně se zadívala na pilíř, který jí pořád trůnil na noze. Znova se zatřásl a nadzvedl. Rychle se odsunula pryč. Tentokrát se to povedlo. Ozvala se rána, když pilíř dopadl na zem. Mac prudce oddechovala. Neměla odvahu se na nohu podívat. Podle toho, jak jí vrch bot tlačil na lýtku, odhadovala, že má něco s kotníkem. Doplazila se k nejbližšímu východu. Vyděšeně hleděla na zasypanou chodbu. Bylo tam mnohem tepleji a mezi troskami uviděla plameny.
„Ksakru s tím…to je dneska den,“zavrčela a odplazila se zpátky. Klekla si u George a zkontrolovala jeho životní funkce. Puls měl slabý a byl celý zpocený. Odhrabala z něho prach a špínu. Maličko ho propleskala. Neprobral se. Vzdala to. Opřela se o stěnu a postupně odstraňovala z jeho těla trosky pomocí telekineze. Konečně byl major volný. Cítila se unavená a chtělo se jí spát. Kouře okolo přibývalo a vzduch se stával nedýchatelný. Zatřepala hlavou, aby zahnala únavu a zvedla se přes zdravou nohu. Posléze opatrně přenesla váhu na zraněnou. Zkřivila tvář bolestí, ale stoupla na ni skoro celou váhou. V tu chvíli se ozvalo tlumené lupnutí, noha se jí podlomila a ona skončila na zemi.
„Tak plán B,“povzdechla si. Klekla si za jeho hlavu a chytla ho za vestu. Rozhodla se, že ho odsud odtáhne jakýmkoliv způsobem. Šlo to pomalu, ale za pár minut se dostali za roh. Ozval se další výbuch a v místnosti, kde před chvilkou byli, se zřítil strop. Oheň se začal rozšiřovat mnohem rychleji. Mac se vyděšeně rozhlédla. Zpátky nemohli a dopředu v podstatě taky ne. Zmohla se jenom na to, aby ho vytáhla asi do půlky kopce z trosek. Kdyby nebyli zranění, trosky by v klidu přelezli, ale takhle uvízli.

„Tamtudy neprojdeme!“upozornil Delroy zcela zbytečně. Objevili se u jedné chodby, která byla od stropu k podlaze zahalena kouřem.
„Ale asi o dvě chodby dál jsou dvě známky života,“namítl Evan. „Musíme prověřit všechno.“
„Neprojdete,“trval na svém Delroy.
„Víš co? Dostal jsi je do toho ty. Tak buď tak laskav a sklapni,“zavrčel Lorne. Vyhrnul si bundu a překryl si jí ústa. Vklouzl do chodby.

Mac se znova rozkašlala. V místnosti se nedalo dýchat. Všude se rozprostíral kouř. V tuhle chvíli záviděla Georgovi, že je v bezvědomí. Oči ji nesnesitelně štípaly. Pomalu se sesula podél zdi k zemi. Znova se rozkašlala. Chtělo se jí spát. Řekla si, že jenom na chvilku zavře oči, aby ji přestaly štípat. Jakmile to udělala, nedokázala je otevřít. A vlastně proč ne, pomyslela si. Za pár vteřin nevěděla nic.

„Tohle je šílenství,“zavrčel Delroy a přepadl přes spadlý trám. Lorne jenom zavrtěl nevěřícně hlavou a pokračoval dál.
„Zbývá chodba,“odsekl major. Odbočili.
„Fajn, tak se můžem otočit,“zamručel Eager. Chodba byla zasypaná.
„Ani nápad,“zavrčel Evan a začal při zemi odhrabovat trosky. Delroy si jenom povzdechl a protočil oči.
„Uhněte,“ Telekinezí odstranil trosky.
„Plukovníku!“vykřikl Lorne, když uviděl Mac ležet úplně na kraji sutě. „Georgi!“křikl propleskal ho. U obou zkusil puls. Byl sotva hmatatelný. „Musíme je dostat pryč nebo tu skončíme taky.“ Než to stihl doříct, Ronon si přehodil Wintersona přes rameno a vydal se ven. Lorne vzal Mac a následoval ho.
„Všem týmům. Máme je,“stačil ještě ohlásit do vysílačky. „Stáhněte se k jumperům.“ Chviličku se motali vnitřkem lodi, než přišli na východ. Do této část se oheň ještě nestihl rozšířit. Vyšli ven a zamířili co nejdál od lodi. Opatrně je položili na trávu. Od jumperů k nim mířili dva vojáci s brašnou první pomoci.
„No tak…proberte se,“propleskal Mac. Nepomohlo to. „Tak aspoň ty, Georgi…tohle mi nedělejte lidi,“zakňučel a rychle otevřel obě brašny první pomoci. Společně se Swansonem jim nasadili kyslíkové masky. „Musíme domů. Pomozte mi,“požádal přítomné.
„Vydržte, zjistím, jak jsou na tom,“zarazil ho Delroy.
„Ale rychle,“zavrčel major a nervózně přešlápl. Delroy položil Mac na čelo ruku a druhou přejížděl stejně, jako to dělávala ona. To samé zopakoval u Wintersona. Mac se maličko pohla a po chvilce otevřela oči. Zmateně se rozhlédla kolem sebe. „Klid. Už je to dobrý,“pousmál se Lorne.
„George…“vydechla.
„Je tady. Hlavně klid.“
„Je…má něja…ké…vnitřní zranění…“zašeptala.
„Víme,“přikývl Delroy. Mac se na něho podívala. Z toho pohledu ho zamrazilo. Mísily se v něm snad všechny negativní emoce.
„Zmetku,“hlesla. Chtěla ještě něco dodat, ale omdlela.
„Tak jdeme,“pobídl své lidi Evan.

„Už jsi vzhůru?“pousmála se Jennifer, když viděla, že se Mac probrala. Dala jí pod paži teploměr. Jenom maličko přikývla a protřela si oči. Rozhlídla se. Napravo od ní ležel na posteli Winterson. Spal.
„Jak je mu?“kývla k němu.
„Bude v pořádku.“
„Jak dlouho jsem spala?“
„Skoro den. A měla bys pokračovat,“podotkla doktorka a vyndala jí teploměr. „Teplotu máš jenom mírně zvýšenou. Bude to těmi spáleninami,“zauvažovala. Mac se podívala na ruku. Levé předloktí měla zavázané. „Není to nic vážného. Většinou to jsou popáleniny mezi prvním a druhým stupněm.“ Jenom přikývla.
„Kde je John?“
„Spí. Sarah taky. Byl tady asi před pěti hodinami.“
„Aha,“pousmála se a přitáhla si peřinu.
„Spi už. Potřebuješ to,“pobídla ji doktorka. Mac to dlouho netrvalo a znova usnula.

Sheppard další den ráno zamířil na ošetřovnu. Už se k němu doneslo, že se Mac včera večer probudila. Jakmile dorazil, zrovna dosnídala.
„Ahoj, čmoudíku,“pousmál se a dal jí pusu.
„Ahojky.“
„Jak se cítíš?“
„Maličko…hm…“
„Unaveně?“
„Vyuzeně,“usmála se a nenápadně se podívala doprava. U Wintersona, který zářil, jako sluníčko, seděla jeho současná přítelkyně Chelsea.
„Delroy se za tebou chtěl stavit.“
„Jestli to udělá, nevyjde živý,“zavrčela. „I když za to nemohl. Slibuju, že to už nikdy neudělám.“
„To by bylo vhodné,“souhlasil. „Kdy nás zase začneš komandovat?“
„Až si dám do kupy svoji bolavou hnátu,“zamračila se. „Mám vyvrtlý kotník a natažené vazy v něm, pár spálenin a modřin. Takže tak dva týdny.“
„Nemůžu se dočkat,“ušklíbl se.
„Nepřinesl bys mi notebook?“požádala ho.
„To už se nudíš?“
„Jo, budu hrát jenom Solitaire a Flat Out,“usmála se. „Žádná práce.“

Další povídku vám sem dám 28.8.2009 ...

BTW: Kdo bude mít příspěvek s číslem 1000?

jsi mohla nechat Mac tu nohu aspoň amputovat. Co jsem ti psal v PM?

a to rovnou ruce a dostane kybernetické a máme tady Darth Mac bez světelného meče

g.o.d.: no já bych ráda, ale ono bohužel právě píšu povídku číslo 146. , takže by se to maličko zkomplikovalo...a musela bych všechny předchozí změnit...
jako ono se snažím udělat to tak, aby to co nejvíc odpovídalo realitě, ale každá hlavní postava je tak trošku Superman a Batman v jednom... bohužel se tomu nedá nějak vyhnout , tak to holt překousni, nebo se s tím smiř, anebo to nečti ...víc pomoc nemůžu ...

DAVE!: světelný meč není problém....Rodney vymyslí

Povídka byla skvělá.
Už se nemůžu dočkat další.
Ale ta prodleva je nesnesitelná

1000

ale tak trochu jim ublížit můžeš u mně jedna postava ohluchne, druhá potratí a třetí skončí na vozíku... no už radši mlčím nebo bych ze svých povídek udělala horor ... třeba kdyby sarah špatně použila schopnosti a někomu nechtěně telekinezií urvala ruku...

jinak super povídka akorát jsem se trochu ztrtila v části kdy se pokusili zachránit a jak se dostali zpátky na Atlantis (jakomyslím John ronon a mckay)

moc se tesím na pokračování bylo to supr

mikulishka: teda doufám, že se to tak píše , když ne, tak pardon:D
Ale jako lidi měli byste se domluvit, co vlastně chcete ... no nevadí, nějak to vymyslíme...já se přiznám, že si to trošku nepamatuju a tu část, jak se dostali zpátky si musím přečíst ještě jednou, ale pak hned napíšu závěr
sgcatlantis: ty ses rozhodl vysosat všechny "jubilejní" příspěvky, co?

jsem ráda, že se povídka líbila a zároveň posílám pozdrav z Turecka. A prosila bych, kdybyste v tomhle příspěvku našli nějaký žvást, abyste to omluvili, je tady strašné horko a za poslední týden jsem měla asi nejvíc přeřeků v životě ...a v pátek večer nebo odpoledne tu přibude další...

Toto je spoiler!!!:

Na scénu se nám na chvilku vrátí Christopher Black a Johnova maminka...bude to povídka bez akce a bude se odehrávat v podstatě na Zemi...a moc tématu SG tam nebude ...

Povdíka(y) byly celkem pěkné ale za realitičnost(nemyslím supervlastnosti postav) dávám partu2 0(z 0 až +10). protože napíšeš že lod vyletí do vzduchu takže výbuch musel být velký a to by bouchla celá loď.
Smysl by to dávalo kdybys nejak lod z kurzu a díky vyndanému krystlu by nemol zabránít kolizi s planetou. To by ovšem ta smrt nemohla být na 15minut přesně, musela bys připočítat dobu "padání" atd...
Proste blbost.
Jo a to jako John nasedla do jumperu odletel na zemi a George tam nechal napospas bez jumperu jo?

Dějove je to podařené 7/10