Stargate:Last Ancient - New Age, part 4

Tak jsem dočetl díl a už se nemohu dočkat, co Mac odpoví Johnovi na jeho otázku.

tak další povídka....a můj 400 příspěvek

Mac na něj šokovaně zírala.
„Johne….“vydechla.
„Zapomeň na to. Špatný nápad.“vyhrkl rychle.
„Ne.“zavrtěla hlavou a po tvářích jí začaly stékat slzy.
„Co blbneš? Tohle jsem nechtěl. Pojď ke mně.“objal ji. „Co se děje?“
„Chtěla bych říct, že ano, ale nemůžu. Promiň.“škytla.
„Já vím. No tak, nebreč, ty moje trubko. Nebul.“utřel jí slzy. „Netušil jsem, že tě to takhle rozhodí.“hlesl.
„Promiň, nějak…. Tohle mi ještě nikdy nikdo neřekl. Teda nikdo ve střízlivém stavu. Já….“
„Příště ti to řeknu předem, ano?“pousmál se. „Den předtím ti to oznámím, že se tě další den zeptám, ano?“
„Jasně.“usmála se. „Za to s Ryanem jsem tentokrát opravdu nemohla. On prostě….“hlesla.
„Já ti to věřím. Opravdu.“přikývl vážně. „Co s ním provedeš?“
„Jak to myslíš?“
„Políbil svoji velící.“připomněl jí.
„Můžu ho nechat odvelet. Ještě uvidím. Myslím, že si pár dní ale bude dávat pozor, co komu říká.“
„Měl by být potrestaný.“
„A to ho mám nechat ukřižovat?“povzdechla si.
„Ne, ale…“
„Na něco přijdu. Co vy dva?“
„My dva jsme si to už taky vyříkali.“
„U piva?“hádala.
„V sutinách.“
„Jasně.“přikývla. „Jak jednoduché.“
„Vy ženské byste se spolu nebavili ještě dalších pár měsíců.“
„Už jsem ti řekla, že jsi úžasný? A že tě strašně moc miluju?“
„Ne. Teda ještě dneska.“zakroutil hlavou.
„Sarah už spinká.“řekla Mac jako by mimochodem.
„Jasně.“ Pochopil. Pokud se jednalo o tohle, chápal velice rychle.

„Dobré ráno.“pozdravil ji Sheppard další den ráno, když ji našel u brány. Zamyšleně ji s hrnkem kafe v ruce pozorovala. „Na co myslíš?“zajímalo ho.
„Proč má devět chevronů? Používáme jich jenom osm.“podotkla.
„Copak někdo chápe mozkové pochody Antiků?“opáčil. „Bez urážky.“dodal rychle. „Zeptej se táty.“
„On to neví. Nebyl u toho.“namítla. „Měla bych jít něco dělat.“povzdechla si a nešťastně se podívala nahoru. Mac si na ráno zabrala zasedačku. Musela chtě nechtě rozdělit prémie. Uvelebila se v jednom křesle a rozložila po stole plno papírů. Společnost jí po pár minutách začal dělat George s Johnem a Lornem. Většinou by jí to bylo jedno a nevadilo by jí to, ale dneska to bylo jinak. V tomhle nemohla udělat chybu a kluci ji maličko rozptylovali.
„Mac…..?“ozval se opatrně John, ale tónem, který jasně značil, že by něco chtěl.
„Copak bys rád?“
„Víš…nemohla bys mi maličko přidat?“zeptal se a nakukoval do papíru, kde psala prémie. „Jako z protekce…chápeš.“usmál se.
„Podplukovníku, to, že spíte se mnou, jakožto s vaší velící, neznamená, že budete mít nějaké výhody.“pousmála se na něho a dala mu pusu.
„Aspoň něco.“zkonstatoval.
„Neboj. Hodnocení jsi dostal skvělé, stejně jako vy dva, takže od toho se taky budou odvíjet prémie.“usmála se.
„Skvělý, plukovníku.“zaradoval se George.
„Kdykoliv. Pánové, mohli byste prosím vymizet. Maličko mě rušíte.“požádala je. Jenom přikývli a spořádaně odešli. Nesnášela papírování. Všechno mělo svůj řád a každý formulář musel být vyplněn podle směrnic. Nenáviděla to. Nemohla se vyznat v těch řádcích. Tohle bylo vždycky za trest. Do hodiny naštěstí byla hotová. Tohle se řadilo mezi menší zlo.

„Plukovníku, kód SGC. Někoho posílají.“strčil hlavu do dveří zasedačky Chuck. „Plukovníku.“zavolal znova. Mac ležela na stole a spala na hromadě papírů. Chuck k ní došel a maličko s ní zatřásl.
„Co?“zabručela ospale a protřela si oči, až si rozmazala řasenku.
„SGC.“
„Jo. Už jdu.“hlesla.
„Dlouhá noc?“hádala Chuck s vševědoucím úsměvem.
„Dalo by se to tak říct.“přikývla. „Nemohla jsem spát. Pořád jsem se převalovala a nakonec jsem se šla projít. Usnula jsem až okolo třetí ráno.“
„Doktor má dobré prášky.“
„Máte problémy se spaním?“zamračila se.
„Čas od času.“přikývl.
„Já jenom vypila hodně Pepsi….nějak jsem si to neuvědomila.“pousmála se a doploužila se k bráně, odkud právě vyšel člověk. „Tati.“vyjekla Mac nadšeně, ale nějak už neměla sílu, aby ho stejně nadšeně objala.
„Co se děje, holčičko?“
„Jsem unavená.“zívla. „A…“
„Neříkej mi holčičko.“dodal chápavě a ušetřil jí cestu. Objal ji. „Cos dělala?“
„Neřeš. Co tu děláš?“
„Přišel jsem se na tebe podívat.“
„Jenom tak?“zeptala se podezřívavě.
„Jenom tak.“přikývl.
„Ok. V tom případě jsem ráda, že jsi tady.“
„Co to máš na hlavě?“ukázal na náplast.
„Nehoda. Maličká. Nic to není.“mávla rukou. „Pojďme ke mně. John lítá kdesi se Sarah a já se dneska dělím o službu s Georgem.“
„Jistě.“

„Tak proč jsi tady?“vyzvídala. „Dáš si něco?“ otevřela ledničku.
„Co máš?“
„John tu má karton piva. A já nějakou whisky.“
„Pivo. Díky.“odpověděl a přejel očima pokoj. „Ty umíš hrát na kytaru?“zastavil se očima u Johnovy kytary.
„Ještě ne.“maličko zčervenala. „Nějak se mě to John snaží naučit, ale vždycky to dopadne maličko jinak.“
„Podrobnosti vynech.“zarazil ji rychle.
„Ale, tati, na co ty pořád nemyslíš?“rozesmála se. „Ono mně to moc nejde….jsem na to nějaká levá.“
„To neřeš. Půjde ti to. Časem.“utěšoval ji.
„Ty moje podporo.“dala mu pusu.
„Mac, asi bych ti měl něco říct.“začal po chvilce a zase vypadal hodně nervózně.
„NE, NE NE NE NE NE A NE.“zoufale vyjekla. „Co tentokrát. Prosím tě, ať to není nic hrozného. Žes mi jenom škrábl auto?“
„Víš, ono jde o ty tvoje nehody.“vysoukal ze sebe.
„Moje…?...Moje co?“vykulila oči.
„Nehody, zranění….prostě…“ Bylo vidět, že o tom nemluví rád.
„Aha…a kdo za to může? Velikonoční zajíček? Tati….“zakňučela prosebně.
„Sedni si.“poklepal na postel. „Mac, prosím. Snažil jsem se to přehlížet, ale už to nejde.“
„Tak spusť.“povzdechla si.
„V podstatě za to můžu já.“hlesl, jako by se styděl.
„Já věděla, že jsi zákeřný, ale až takhle?“ušklíbla se.
„Ginny… začnu od začátku.“
„To by bylo fajn.“přikývla.
„Ve vesmíru, kdysi dávno existoval jeden jazyk. Jakmile jsi ho ovládala a mluvila jím, nemohla jsi lhát – samozřejmě se to dá obejít – a jakmile jsi ho ovládala, byla jsi mocná. V tomto jazyce existovala kniha. Nebyla obyčejná. Když jsi z ní něco přečetla, stalo se to. Bude to znít šíleně, ale byly v ní zaklínadla a – jiné slovo není – kouzla. Jedno takové zaklínadlo na mě seslal Delroy. Našel tu knihu a sehnal si někoho, kdo ji umí přečíst.“
„Jsi prokletý?“vyprskla.
„My.“dodal. „Věděl jsem, co se stalo, proto jsem se později povznesl. Po 10 000 letech jsem se vrátil zpátky. Myslel jsem….doufal, že to přejde. Že to zmizí. Všechny ty tvoje nehody jsou důsledkem mého sobectví. Každé zranění, které máš, je jenom moje chyba. Vyčítám si, když se ti něco stane. A nechci být ten, který bude mít na svědomí tvoji smrt. Netušil jsem, že je to dědičné. Nevím, jak se ti mám omluvit. Je mi to strašně líto.“ Z jeho hlasu bylo slyšet opovržení a po tváři se mu začali koulet slzy.
„Tati…taťuldo, přestaň.“sedla si mu na klín a utřela slzy. „Já myslela, že mi chceš, bůh ví co.“
„Mac….uvědomuješ si, co to znamená?“
„Za ty roky jsem si zvykla, neboj. A neviděla bych to tak dramaticky.“
„Ale taky jsi umřela.“
„Jo…třikrát? Čtyřikrát?“opáčila.
„Je mi to líto. Strašně moc.“
„Co moje holky?“
„Nemělo by to být tak silné, jako u nás dvou.“zavrtěl hlavou.
„Ale jsem ráda, že vím, co to způsobuje. Mě by spíše zajímalo, jestli ta kniha ještě exituje.“podrbala se na hlavě.
„Je stará tisíce let, Mac. A ztracená. Ale nic není nemožné. Naposled ji měl Delroy. Poptej se jeho.“ Na tohle vyrobila Mac zhnusený ksicht.
„Poptám se.“přikývla. „A při té příležitosti si s ním popovídám ještě o něčem.“mile se pousmála.
„Ginny!“
„Jenom ho nakopnu. Nic vážného. Oba to přežijem.“slíbila.
„Buď milá.“křikl za ní.

„Vítej, Delroyi.“pousmála se, jakmile prošel bránou.
„Já věděl, že se ti stýská.“ušklíbl se.
„Určitě. Něco potřebuju. Pojď za mnou.“zavedla ho do zasedačky, kde už čekal její otec, John a George.
„Copak se stalo? Vítá mě celá delegace.“ušklíbl se.
„Něco potřebujeme.“odpověděl Christopher. Delroy po něm střelil opovržlivým pohledem.
„Sedni si.“pokynula rukou Mac. Poslechl. „Víš, dozvěděla jsem se od táty jednu zajímavou věc. Prý za to, že jsem věčně zdemolovaná, můžeš ty. Chci vědět, kde je ta kniha.“
„Genesis?“opáčil.
„Genesis? To jako ta část Bible?“zajímal se George.
„V překladu to znamená Rozcestník.“odpověděla mu Mac. Přikývl. „Pokračuj.“
„Ukradli nám ji. Je to asi pět měsíců zpátky.“odpověděl ledabyle.
„Ukra…ukradli?“zašeptala nevěřícně Mac. „Ty idiote, měl jsi v ruce nejmocnější zbraň, kterou bychom měli proti Bohům a ty si ji necháš ukrást?!!“vyjekla. „Prokrista! To je…“
„Neuvěřitelné.“dořekl Christopher a protočil oči.
„Tolik k plánu A.“povzdechl si Winterson.
„Kdo ti to ukradl?“zeptala se Mac.
„Já nevím. Nějaký chlápek v černém.“pokrčil rameny.
„Voják.“řekl John. Ostatní souhlasně přikývli.
„Vypadal podobně.“přiznal Delroy.
„Takže to teď jako mají Bohové? Proč mám pokaždé, když tě vidím, sto chutí tě zaškrtit?“ zavrčela Mac.
„Těžko říct.“pokrčil rameny a usmál se. „Ale pamatuju si, že měli na oblečení vřeteno, globus a nějakou knihu.“ Všichni přítomní se otočili s nadějí v obličeji na Mac.
„Já…nevím…“pokrčila rameny. „Možná….možná bohyně osudu.“
„Dobré, nebo zlé?“zajímal se John.
„Těžko říct.“pokrčila rameny.
„Je to vše?“zeptal se Delroy.
„Jistěže ne. Aby ses nenudil, tak zkus zjistit, kdo ti tu knihu šlohl.“usmála se Mac. „Teď teprve můžeš jít.“ Delroy se zatvářil uraženě a chtěl něco namítnout, ale Mac mu skočila do řeči. „Já koordinuju akce, ne ty.“zpražila ho.
„Jak si přeješ, má paní?“poklonil se s úšklebkem a vycouval ze dveří.
„Tak to bychom měli.“zamručela si pro sebe. „Jdu se podívat na ty fotky z MX2 P99.“
„To jsou ty fotky, kvůli kterým tady byla ta Bohyně?“ujišťoval se John. Přikývla a odešla.

Mac se uvelebila na jedné velké terase s notebookem. Sáře pomohla přinést nějaké hračky a pustila se do překladu. Sarah za chviličku přestaly hračky bavit, tak si přisedla k Mac. Ta jí začala předčítat antické nápisy. Věděla, že Sarah stačí jenom slyšet její hlas a je spokojená. Vzhledem k tomu, že po obědě nespala, za chviličku se položila hlavu na její klín a usnula. Mac si svlíkla bundu a přikryla ji. Vrátila se k překladu.
„Hele.“vyvalila oči nad práv přeloženou větou. Bez přepisu přečetla pár dalších řádků. „Téda.“vydechla. Opatrně zvedla Sarah tak, aby se nevzbudila. Maličko se zavrtěla, přitulila se k Mac, ale spala dál.

„Neuvěříte, co jsem našla!“vyhrkla naléhavě, ale šeptem, jakmile našla zbytek týmu a svého tátu v jídelně.
„Zjistila jsi, že Santa neexistuje?“zkusil její táta. Na stole bylo pár lahví vypitého piva a karty.
„Ne. Našla jsem zmínku o Genesis.“ Osazenstvo zpozornělo. „Teda nechápu, proč takové důležité věci nechávají povalovat na planetách, kde si to každý může přečíst, ale bylo to v nějakých rozvalinách, takže budeme předpokládat, že to bylo v nějakém chrámu. Ale to je jedno. Takže byla tam teda zmínka o Starověkém jazyce a nějaké knize nazývané Pinakida, což znamená rozcestník – tedy, Genesis. Kniha, která je tak mocná, že dokáže zničit veškerý život ve vesmíru.“
„Proto to ta Bohyně tak moc chtěla.“došlo Johnovi.
„Pravděpodobně. Chtěla vědět, co jsme zjistili. Letem světem jsem ještě projela antickou databázi a hádejte, co jsem našla?“
„Celou knihu?“tipl si George.
„Ve zkratce. Vytvořila ji nějaká stará vyspělá rasa – zaniklá. Vytvořila ji, jako svůj odkaz. Odkaz toho, co byli a co stvořili. Antikové tu knihu kdysi vlastnili, dokud ji neukradli Eagerové při jednom pokusu obsadit Atlantis. Zároveň tam prý bylo i varování o nebezpečnosti a nezahrávání si s jejím obsahem, což Antikové kupodivu částečně dodrželi, protože našli posledního z rodu autorů té knihy. Naučil některé z nich Starověký jazyk a poučil je o nebezpečnosti. Evidentně to na ně dost zapůsobilo, takže svůj arogantní nos tentokrát nechali v klidu.“
„Víme, co v ní je?“zajímal se George.
„Podle toho, co nám provedl Delroy, tak asi něco podobného.“pokrčil rameny Christopher.
„Takže pokud opravdu Genesis existuje a pokud ji najdeme, máme v ruce zbraň?“ujišťoval se Sheppard.
„Pravděpodobně.“přikývla Mac.

Zase mě nenapadl název, takže kdyby někoho náhodou jo, tak si to nenechávejte pro sebe

další povídka bude za týden a děkuji všem za komentáře...

No tentokrát zase spíše taková "mezi-epizoda", ale nebyla špatná...
Jinak jedinej název co sem ze sebe dostal byl: "Není kniha jako kniha", pokud se ti líbí, klidně si ho vem, ale nejsem si moc jistej jestli to zrovna sedí...

a co takhle rovnou Genesis? jinak dobrý díl, že bychom se mohli dočkat i zrušení kletby a toho, že Mac nebude tak otlučená?

pěkná povídka jsem zvědavá jak to dopadne

máme tady pátek a taky další povídku

Ozvala se tlumená rána. Mac sebou trhla a posadila se.
„Promiň, nechtěli jsme tě vzbudit.“omluvil se John, který právě dorazil se Sarah.
„Dobrý, v pohodě.“mávla rukou a protřela si oči. „Už jdete spát?“
„Jo.“přikývl.
„Zajdu se osprchovat a pak budu pokračovat.“pousmála se a protáhla.
„Jsi pořádně zřízená.“prohlásil John a pomohl Sáře do pyžamka.
„Po 10 km běhu a neustálého pobízení vědců? S tím, že jsem ještě hlídala, kde kdo je? Ty se divíš?“opáčila.
„Ani ne. Carson se ptal, jak ti je?“
„Fajn mi je. Jsem sice maličko unavená, ale zítra budu v pohodě. Copak nedělá domácí návštěvy?“
„Pravděpodobně ne. Včera jsi moc dobře nevypadala.“poznamenal s úsměvem.
„Sotva jsem lezla. Byla jsem ráda, že jsem došla k posteli. Ani nevím, jak se mi podařilo dostat se z věcí. Když jsme prošli bránou, byla jsem nejšťastnější člověk ve vesmíru. Nevěřil bys, jaké to je lehnout si na studenou, deset tisíc let starou antickou podlahu .“
„Z těch věcí jsem ti pomohl.“řekl.
„V tom případě díky.“pousmála se a vešla do koupelny. Za pár minut byla zpátky a vlezla do postele.
„Můžu k vám?“zeptala se Sára. Mac se usmála a poklepala na postel. Sarah si vlezla mezi ně. Mackenzie zajela rukou pod polštář a vytáhla zbraň. Vyndala zásobník a celou zbraň dala do šuplíku.
„Ale ne že nám tady usneš. Kdo tě pak bude přenášet?“
„Neboj.“zaštěbetala Sarah. Ještě pár minut si všichni povídali. Potom se Sáře začaly klížit oči, tak ji odnesli do její postýlky. Mac si k ní sedla a začala s pohádkou.
„V jedněch horách žila byla jedna medvědí rodinka. Maminka s tatínkem a maličkým medvídkem. Žili v noře blízko jednoho kopce bez stromů a skoro celý rok tam jezdili lidé na podivných dřevěných prknech na nohách. Malý medvídek byl hodně zvědavý, a tak se zeptal svého tatínka. Ten mu vysvětlil, že lidé se tímhle sportem baví. Medvídek celou dobu pozorně naslouchal a říkal si, jak by bylo fajn tohle umět. Hned další den ráno se vydal do lesa. Zaklepal na kamarádku veverku a kamaráda zajíčka a řekl jim, co slyšel od svého tatínka. Jeho přátele to tak nadchlo, že v lese našli dvě ploché prkna a Medvídek se hned přihlásil, že by to rád vyzkoušel. Dvě prkýnka si přivázal k tlapičkám a počkal, až na kopci nikdo nebude. Jakmile se svah vylidnil, Méďa vylezl z lesa a rozjel se dolů. Bohužel to neuměl, a tak za pár metrů spadl a začal hlasitě naříkat. Jeho kamarádi okamžitě zavolali jeho tatínka. Ten ho chtěl nejprve pořádně vypeskovat, ale když viděl, jaká se mu dělá na kebuli boule, pěkně mu ji pofoukal a vzal ho domů. Maminka ho uložila do postýlky a celou dobu ho litovala, jak si ten maličký brouček natloukl.“ Mac se podívala na Sarah. Ta za moment usnula. Pohladila ji, zavřela dveře a chystala se do postele. John se díval z okna.
„Už jdeš do postele?“zeptala se ho.
„Jo.“přikývl a přešel k ní. Chytl ji kolem pasu.
„Dneska ne.“zabručela ospale a už si chtěla lehnout, když ji najednou porval za ruku a prudce otočil. „Co to děláš? To bolí!“vyhrkla a masírovala si zápěstí. Přitlačil ji ke zdi. „Víš dobře, že jindy by mi to takhle nevadilo, ale tohle je moc.“zavrčela a snažila se ho odstrčit. „JOHNE, PŘESTAŇ!“vykřikla a snažila se ho odstrčit. „JOHNE!“ Mezi ní a jím byla čím dál menší mezera. Konečně si vybojovala píď místa a podařilo se jí trefit kolenem jeho břicho. Prohnul se v pase a Mac vyklouzla z jeho sevření a rozběhla se k šuplíku. Rychle ho otevřela, ale John jí podrazil nohy. Spadla na zem a vzala sebou i ten šuplík. Vypadla z něho zbraň i zásobník. Nestačila ji ani složit a Sheppard u ní znova byl. Rychle vstala a vyskočila na postel, kterou přeběhla. Bohužel dvě spojené postele mají nevýhodu díry mezi nimi. Noha se jí tam zasekla a ona podklouzla. Naštěstí dopadla na polštář a teprve potom na zem. Otevřela Johnův šuplík. Zbraň tam nenašla.
„Vždyť nějakou mít musíš.“zavrčela zoufale. Dveře od Sářina pokoje se otevřely a ona tam stála jenom v růžové noční košilce a medvídkem v ruce.
„Mami?“zapípala.
„ZŮSTAŇ TAM!“křikla a zajela rukou pod Johnův polštář. Nahmatala zat. Okamžitě namířila. „Opovaž se se pohnout!“zavrčela. Jenom zavrčel. Mac vyvalila oči a pořádně si ho prohlídla. Pomaličku začínal připomínat Wraitha. „Johne, nehýbej se.“vyjekla. Zavrčel a vrhl se na ni. Vystřelila. Sarah začala plakat. Sheppard šel k zemi. Mackenzie se na něho chviličku vyděšeně dívala, pak rychle vstala, vzala Sáru a vysílačku a vyběhla ven. Zavřela dveře a zamkla je.
„Chucku, potřebuju tým mariňáků do mého pokoje. A asi i Carsona.“řekla do vysílačky.
„Ano, madam.“
„Št…potichoučku, holčičko…“snažila se uklidnit Sáru. „Tichučko. Bude to dobré. Houpity houp….“chodila s ní tam a zpátky. Za pár minut se objevil bezpečnostní tým s plným vybavením a vzápětí Carson.
„Co se stalo?“zajímal se.
„On….on se zbláznil…“vydechla Mac. „Opatrně.“vyhrkla, když se chystali otevřít dveře. Jenom přikývli. Pro všechny vojáky bylo celkem vtipné vidět svoji velící v zelené noční košili s oslíkem. Celou dobu nervózně pochodovala tam a zpátky se Sarah v náručí.
„Nikdo tam není.“vyšel kolíbavě ven jeden voják.
„Cože?“vyhrkla nevěřícně a strčila Sarah do Carsonova náručí a vešla do pokoje. Povzdechla si, když viděla ten nepořádek. Rozhlédla se po pokoji. Opravdu nikde nikdo. Tohle se jí nezdálo. Balkonové dveře byly zavřené a hlavními nikdo nešel. V koupelně taky nikdo nebyl. Zvedla ze země svoji pistoli a znova se rozhlídla po pokoji. Zastavila se v půlce kroku a pomalu zvedla oči ke stropu. John seděl na stropě a zíral dolů.
„A sakra.“hlesla a v poslední chvíli uhnula. Sheppard seskočil a málem povalil další tři vojáky. V obličeji vypadal děsivě. Jako Wraith. Rozutíkal se pryč.
„Chytněte ho!“zakřičela a vyběhla za ním. Pronásledovala ho do další chodby. Jakmile zahnula za roh, udýchaně se zastavila. Nikde ho neviděla. Ani na stropě nebyl. Pomaličku se plížila do další chodby. Slyšela kroky vojáků. Najednou se jí všechno rozkomíhalo. Vykřikla a skončila na zemi. Nad sebou uviděla jeho obličej. Už už se k ní sklonil a položil jí ruku na hrudník. Ozvalo se pár varovných výstřelů. John zavrčel a odběhl pryč.
„Jste v pořádku?“zeptal se George, který se připojil a pomohl jí vstát.
„Ehm….jo.“odpověděla. „Teda ne…. Já nevím. Můj přítel je jako Wraith a …. Neřešte to. Jsem v pohodě.“mávla rukou.
„A oslík?“zeptal se s úsměvem a kývl ke košilce.
„Tvrdí, že jo.“usmála se. „Konec blbostí. Pánové, chci, abyste ho našli. Přiveďte ho živého. Doktore, vy zjistěte, co se stalo a proč je jako Wraith a informujte Woolseyho. Já se jdu převléct.“rozdělila úkoly.
„Ano, madam.“zaznělo jednohlasně.

„Víme něco?“zeptala se o pár minut později v kontrolní místnosti. Sarah měla v náručí a na sobě měla uniformu, vestu a zbraň. Sára se tvářila vyděšeně.
„Ne.“zavrtěl hlavou Chuck a dál pozorně sledoval obrazovku s mapou města. „Major Winterson rozdělil týmy a oblast hledání.“
„Dobrá.“přikývla a položila Sarah na jednu z bílých antických sedaček a přikryla ji její peřinkou.
„Plukovníku…..jaká je situace?“zadýchaně se zeptal právě příchozí Woolsey v károvaném flanelovém pyžamu a károvaných papučkách.
„John si někde běhá, my nevíme kde a vypadá jako Wraith.“shrnula Mac.
„Hm.“zabručel zaujatě a podrbal se na hlavě.
„Pane Woolsey, mohl byste tady zůstat se Sarah?“zeptala se.
„Jistě. Rád.“přikývl. Sarah chviličku poslouchala hlas Mac a potom usnula. Mac ji přikryla a dala jí pusu.
„Půjdu za Carsonem, jestli neví, co se stalo a pak se přidám k týmům.“oznámila.

„Doktore…?“zavolala ode dveří.
„Ano…ano…“přikývl Carson. „Četla jsi hlášení z jedné mise….“
„…kde se z něho stal Wraith. Četla.“přikývla.
„Stalo se to znova. Střelila jsi ho, a tak jsem mohl odebrat vzorek krve. Má to znova.“
„Ale vždyť tehdy to trvalo dlouho.“namítla.
„A zabralo úplně něco jiného, ale už jsem udělal pár testů a nefunguje to.“
„Nefunguje?“vyhrkla.
„Musím přijít na něco jiného.“
„Jak je to možné? Jak je možné, že se zase změnil?“
„Možná se infikoval na nějaké planetě.“
„Vrátil se předevčírem z dvoudenní mise.“odpověděla Mac.
„Podívám se na jeho vzorek krve z toho dne.“řekl a zmizel ve vedlejší místnosti. Za pár vteřin se vrátil se zkumavkou v ruce. Krev nakapal na sklíčko, které strčil pod mikroskop. Přiložil oko k okuláru. Chvilku do něho koukal a pak se zamračil a zvedl hlavu.
„Je to tam… chytl to nejspíš na té planetě, protože ve vzorku z předminulé planety to nebylo. Podívej.“ Kousíček uhnul, aby Mac měla místo. „Ty tmavé skvrny jsou známky toho viru.“vysvětlil.
„Co s tím?“
„Minulá léčba nezabírá. Musím přijít na něco jiného. Dám ti vědět.“slíbil.
„Co takhle pomoc Todda?“
„Než se tady dostane, bude pozdě. Postupuje to mnohem rychleji.“
„Popoženu ho.“
„Jak myslíš, ale spolupráce s Wraithem mi maličko nahání husí kůži.“přiznal.
„Chápu, ale opravdu bych měla Johna ráda zpátky.“
„Mám inhibitor, který by to zase mohl zpomalit.“
„Najdeme ho a dáme do cely. Pak je celý tvůj, doktore.“pousmála se Mac, unaveně si protřela oči a otočila se k odchodu.
„Mac…zrovna ty bys neměla moc pracovat. Po včerejšku…“
„Je mi už fajn. Carsone, jsi jak Jennifer. Vím, kam můžu zajít.“pousmála se a odešla.

„Majore, nějaká stopa?“zeptala se Mac, jakmile ho našla.
„Zahlédli ho kousek od jednoho z naquadahových generátorů, madam.“odpověděl George.
„Dobrá, pojďme se tam podívat.“pobídla je. Vojáci souhlasně zamručeli a vydali se chodbami a transportérem k poslednímu známému místu. Na maličkém plácku, kde ho senzory zachytily naposled, nebylo ani živáčka. Vojáci začali reptat, že to byl zase planý poplach a že ho stejně nikdy nedoženou.
„Madam, dorazil Todd.“ozvalo se z vysílačky.
„Ať ho ochranka doprovodí na ošetřovnu.“přikývla.
„Ano, madam.“přikývl Chuck. „Madam….objevil se zase Sheppard. Asi dvě chodby od vás.“
„Jdeme tam.“křikla. Pomaličku se plížili chodbou. Zahli za roh a objevili se na jednom z velkých a rozlehlých vnitřních balkonů.
„Baterky.“zašeptala. Šestero baterek na zbraních se rozsvítilo a rozběhlo se do všech koutů. Ozvalo se zavrčení. Baterky zamířily do jednoho z rohů.
„Je tam!!“ukázal George do rohu, kde se krčil Sheppard.
„Johne….“zašeptala Mac a pomalu k němu šla.
„Opatrně.“sykl Winterson.
„Johne, chci ti pomoct.“řekla klidně. Zavrčel a postavil se. „Klid…to bude dobrý…půjdeme spolu za Carsonem. Dá to do pořádku. Neboj….“ John vyrazil a odžduchl ji ke stěně. Vojáci nestačili ani nabít a rozletěli se na všechny strany. Někteří se skutáleli dolů ze schodů, jiní přepadli přes zábradlí a další proklouzali do další chodby. Mac se zvedla, zavolala doktora a rozběhla se za prchajícím Johnem. Pronásledovala ho další tři chodby a dva balkony. Poté ho znova ztratila.
„Sakra, Johne, to není možné… už jsem tě skoro měla.“zavrčela a rozhlížela se kolem. Ani ho neviděla, ani necítila. Přišlo jí to divné. Pomaličku procházela celou chodbu tam a zpátky. Byla si jistá, že tady pořád někde je. Najednou se za ní ozvalo zavrčení. Jenom zavrtěla hlavou a otočila se.
„Ahoj.“usmála se a sklonila zbraň. „Nechci ti ublížit.“ Sheppard naklonil hlavu na stranu a znova zavrčel. „Klid…. Neboj, jsme tady jenom my dva. Hlavně klid.“ Stále mluvila klidně. Jako by dostala na výcvik nového koně. Přesně tím samým tónem. John zase zavrčel a přikrčil se. „Sakra.“ To bylo vše, co ze sebe stačila dostat. Sheppard se na ni vrhl. Stačila jen taktak vykrývat jeho útoky. Pravá, levá…noha, ruka…. Bylo to k ničemu. Nestíhala ho. Ani si neuvědomila, jak k tomu došlo, ale najednou se dívala přímo do hlavně svojí vlastní pistole. Automaticky sáhla do pouzdra na stehně. Nic nenahmatala. John jí podkopl nohy a ona skončila na zemi. Stále se dívala do hlavně. Sheppard nabil.
„Ale no tak. Tohle už tady bylo.“vydechla. Ozvalo se další zavrčení a výstřel. Mac leknutím nadskočila, ale nic se nestalo. Kulka se zastavila ve vzduchu. Jenom na ni nechápavě hleděla. Věděla jednu věc – ona ji nezastavila. Rozhlédla se kolem. Jakmile uviděla, kdo kulku zastavil, málem omdlela. Na konci chodby stála Sarah a v ruce k tomu všemu držela zat. Mac kulce uhla a odsunula se stranou.
„Sarah….polož to, co držíš v ručce.“zašeptala. „Polož to.“
„Co to je?“zeptala se Sára.
„Jak to, že nespinkáš?“zajímala se.
„Poto…“pokrčila rameny.
„Polož to, zlatíčko, ano?“snažila se jí domluvit. John pořád vrčel. „SARAH, DEJ MI TU ZBRAŇ!“štěkla Mac a natáhla ruku. Ozval se druhý výstřel a vzápětí se Sheppard sesul k zemi. Sarah přišla na to, jak spustit zat. Mac jí ho vytrhla a vzala ji do náručí.
„Wintersone!“křikla do vysílačky.
„Ano, madam?“
„Jak jste na tom?“
„Máme pár zranění, ale všichni živí.“
„Skvěle, potřebuju vás o pár chodeb dál.“

„Co se stalo?“zeptal se zadýchaně a pohledem přejel situaci.
„No…dlouhý příběh.“mávla rukou. „Pohlídejte mi ho tady, prosím. Už jsem volala další tým.“
„Dobrá.“přikývl a zamířil na Johna.
„Zajdu se Sarah za Carsonem. Pak vám to všechno vysvětlím u piva.“slíbila a i se Sarah odešla.

„Je v pořádku.“usmál se Carson a dal Sarah lízátko.
„Jsi si jistý?“zeptala se nervózně. „Nerada bych měla stresovaná a neurotické dítě.“zavrčela.
„Mackenzie, je dokonale zdravá. Až tak, že to skoro není možné. Nemá ani alergii, žádné vyrážky…nic. Je zdravá.“
„Tak jak to, že použila telekinezi. Carsone, vždyť i já měla co dělat, abych telekinezi zvládla a ona prostě….prostě tam stála a zachránila mi život. Musí být unavená…já…. “
„Mac….klid.“pousmál se. „Takhle kráska je naprosto zdravá.“
„Určitě?“
„Určitě.“přikývl znova trpělivě Carson.
„Tak fajn. Ale jak je možné, že se to u ní objevilo už teď. Táta říkal, že u žen se to objevuje, až když jsou těhotné.“
„Třeba to je tím, že má i John antický gen.“navrhl Carson.
„Možná.“přikývla. „Mohla by tady Sarah zůstat, dokud se to s Johnem nevyřeší.“poprosila ho.
„Jistě.“
„Měla by ještě spát. Jsou teprve čtyři ráno.“
„Neboj, spolu to zvládneme.“
„Ehm…kde je Todd?“zajímala se Mac a nervózně se rozhlídla.
„V laboratoři….se stráží.“odpověděl. Mac se maličko uklidnila.
„John dostal inhibitor. Už by měl zabrat.“řekl jí ještě.
„Dík.“

„Ahoj, tygře.“pozdravila, jakmile došla do cely.
„Nech zhasnuto.“řekl. Poslechla. „Jsi v pořádku?“vyhrkl, ale zůstal, kde byl.
„Jsem. Já i Sarah. To ona zastavila tu kulku.“
„Mac….já…jdi pryč, prosím.“požádal ji potichu.
„Proč?“nechápala.
„Nechci, abys mě takhle viděla.“
„Johne….věř mi, že už jsem tě viděla. Carson už na tom dělá. Bude to v pohodě.“
„Nechtěl jsem ti ublížit.“
„Nic se mi nestalo.“
„Málem jsem….“
„Přišel o malého Johna.“doplnila větu s úsměvem. „Nebyl jsi to ty. Budu tě mít ráda i takhle.“
„Jsem zvíře!“
„Ne, Wraith. Mezi tím je rozdíl.“řekla vážně.
„Mac….když nenajdou protilátku….“
„Ale no tak. Co to s tebou dneska je? Budeš v pořádku.“
„Mac…“
„Věřím ti….nic se nestane.“pousmála se a otevřela dveře cely. Vešla dovnitř. Až k němu. Chytla ho za ruku a vytáhla na nohy. Maličko se lekla, když uviděla jeho obličej, ale okamžitě to zamaskovala a pohladila ho po tváři. „Víš….ono to mohlo být mnohem horší.“usmála se.
„Proč ty v zoufalých situacích vidíš vždycky jenom to dobré. A když tam to dobré není, ty to uděláš?“ povzdechl si.
„Protože neumím prohrávat a strašně nerada něco vzdávám.“pousmála se. John najednou zavrčel a udělal rychlý pohyb směrem k ní. Neuhla, ale pozorně ho sledovala. „Půjdu a zjistím, jak jsme na tom s protilátkou.“
„Carson by měl mít staré výzkumy.“
„Snaží se protilátku zdokonalit, protože stará nefunguje.“
„Měním se. Nemá moc času.“
„Dělají na tom.“
„Oni?“zamračil se.
„Jo…s Toddem.“přiznala.
„S…“doslova zavrčel.
„Ať se ti to líbí, nebo ne….je nejlepší…“usadila ho.
„Dobrá.“přikývl nakonec.
„Pořád tady je ještě jiná možnost.“ozvala se potichu.
„Jaká?“
„Zkusím to po svém.“
„Zapomeň!“štěkl.
„Fajn.“pokrčila nevinně rameny a prudce natáhla ruku. John odletěl ke stěně a rozplácl se o štít. Zůstal ležet na podlaze v bezvědomí. Mac k němu došla. Jednu ruku položila nad jeho hlavu a druhou přejížděla jako vždy nad tělem. Cítila stejný pocit jako u O´Connera tehdy, když ho pokousal vlkodlak. Nic příjemného. Dlaně jí začaly oranžově zářit.
„Doktore Beckette, majore Winterson, plukovník Blacková už zas vyvádí to…co jste říkali!“vypískl jeden voják na stráži do vysílačky.
„Zastavte ji.“řekl George. „Hned jsem tam.“

George smykem zabrzdil u dveří do cel. Voják stál nehnutě nad Mac, která zase pro změnu klečela nehnutě nad Johnem. Winterson se s tím moc nepáral a odtrhl ji.
„Co je?“vyštěkla.
„Chcete se zabít?!“zavrčel.
„Já…“
„Stejně to nefungovalo!“ukázal. „Jdeme.“a vytáhl ji z cely. Voják to celé jenom vyjeveně sledoval. On by si tohle nikdy nedovolil. „Carson před chvilkou volal, že už to mají.“a táhl ji dál. Směr ošetřovna.

„Máme to, Mac!“vyhrkl nadšeně Beckett, když se objevili.
„Funguje to?“zajímala se.
„V laboratorních podmínkách ano.“odpověděl jí Todd.
„A na něm?“
„Mělo by.“hlesl Carson. „Máme povolení to vyzkoušet?“
„Máte.“přikývla po chvilce váhání a přešla k Sáře, která spinkala v jedné z postelí.
„Usnula hned, jak si lehla.“usmál se Carson. Mac přikývla, ale nespustila z Todda oči. Neměla dobrý pocit z toho, že u její dcery je Wraith.
„Je roztomilá….k nakousnutí…“pousmál se Todd. Mac po něm vrhla jeden spalující pohled. „Má ráda moje vousy.“dodal Wraith a odešel, přičemž tam zanechal zcela oněmělou Mac s pocitem na omdlení.
„On….on byl…?“hlesla šokovaně.

„Bude to chvíli trvat, ale měl by být v pořádku.“usmál se Carson další den odpoledne, když Shepparda přemístili na ošetřovnu, aby ho měl pod dohledem. „Teď spí, ale zítra se přijď klidně za ním podívat.“
„Díky moc.“usmála se a maličko vděčný pohled věnovala i Toddovi. Ten jenom přikývl.

Mackenzie se rozhodla jít dospat předchozí tři dny neustálého pobíhání tam a zpátky, a tak se nejkratší cestou vydala do svého pokoje. Cestou zaslechla známý hlas. Něčemu se strašně smál. Nakoukla za roh. George seděl na sedačce s nějakou pěknou vyšší zrzkou s vlnitými vlasy. Měla na sobě modrou uniformu a vypadalo to, že se oba dobře baví. George jí právě něco vyprávěl a ona se tomu na celé kolo smála. Mac se musela usmát taky. Winterson vypadal nejšťastněji za poslední dobu. Nejkratší cesta sice byla kolem nic, ale rozhodla se, že je nebude rušit. Vzala to oklikou. Přála mu to.

Bohužel zase nemám název , tak kdyby vás něco napadlo... , ale další název má....

a část 127 bude zase v pátek

Pěkný díl.

Toto je spoiler!!!:

To jak se John proměnil na Wraitha bylo dobrý a konečně jsme se dočkali i schopností Sarah.

Můj návrh na jméno je: Nečekaná proměna

supr díl zvlást to se sarah

Konečně jsem to všechno dočetla... no prostě skvělý! Všechno.... Velmi chválím Sářiny schopnosti... no ale bacha aby rodičům nečetla myšlenky to by asi nebylo moc vhodné

super díl a název by mohl mít třeba - nové schopnosti, nebo Sarah překvapuje xD

tak a máme tady další povídku...bude trošku odlehčenější...

Chlupáček

„Kód SGC, madam.“oznámil Chuck jednoho krásného rána.
„Tak je pusťte.“usmála se Mac. Štít na bráně zmizel a na Atlantis se objevil Rodney a Jennifer. Oba byli krásně opálení. Úsměv se Mac rozšířil ještě víc. Konečně se vrátil člověk, se kterým si mohla popovídat o všem a o všech. „Vítejte doma.“křikla.
„Chybělo nám to.“přiznala Kellerová.
„Jdu se podívat, co Zelenka za tu dobu zvoral.“vyhrkl Rodney a odběhl pryč.
„Co nového, povídej…“pobídla doktorka Mac.
„Máš večer čas?“zeptala se.
„Jistě.“přikývla.
„Fajn, sejdeme se na Šmírovací terase. V osm?“
„Budu tam. Beru pití.“
„Já sladkosti.“usmála se Mac.

„Tak povídej, co nového?“zajímala se večer nedočkavě Jennifer, když se večer sešly na Šmírovací terase. Bylo odsud vidět hodně daleko a do velice důležitých místností jako byla jídelna, různé laboratoře, tělocvična (bohužel tuhle nevýhodu Mac s Johnem zjistila hodně pozdě…) a taky pár pokojů. Holky se pohodlně uvelebily a daly se do oblíbené ženské činnosti – drbání.
„Co by? Winterson má holku.“
„Nekecej… která nevydržela?“
„Chelsey Johnosonová. Je to nějaká nová zooložka.“
„Tak to jo. Praktické hodiny živočišného chování jsou důležité.“rozesmála se Jennifer.
„No, jinak John se mi stihl změnit na Wraitha a zase zpátky…sice mu zbyly ještě nějaké chlupy, ale to už je zanedbatelné. A jinak nic tak zajímavého. Ale co vy dva? Kde jste všude byli?“
„Londýn, Paříž, Miláno, Praha, Káhira, Sydney a Miami. Zítra ti pošlu fotky.“
„A co Rodney?“
„Je dokonalý.“rozplývala se Jennifer. „Je úplně jiný než tady.“ Mac najednou vstala a překlonila se přes zábradlí.
„Podívej na ty tři.“ukázala dolů na molo, kde hráli nějakou hru s míčem tři mladí kluci. Podle triček a uniformy vědci.
„Sakra….to jsou krasavci. Podívej na toho uprostřed.“ Mladý pohledný blonďák právě odehrál míč.
„Jenny, jsi vdaná.“upozornila se smíchem Mac.
„A ty máš přítele.“oplatila jí doktorka.
„Pravda. Ale podívat se můžem.“zkonstatovala.
„Jasnačka.“ Holky strávily na terase pár následujících hodin. Veškerou zmrzlinu, čokoládu, chipsy, sendviče a ovoce snědly, sklenici vodky a dva džusy vypily. Nakonec se celé vysmáté rozhodly jít na kutě. Rozloučily se a každá se vydala jiným směrem. Mac se nepamatovala, kdy jí rovné chodby naposledy připadaly tak dlouhé a klikaté. Celkem se tomu divila. Na Atlantis žádné takové nebyly, pak k ní skrz opojnou mlhu připlul nápad, že to má na svědomí pravá ruská vodka. Což jí přišlo v tu chvíli nesmírně vtipné. Procházela opuštěnou tmavou chodbou, když tu uslyšela podivné zvuky. Hned byla o pár promilí střízlivější. Znělo to jako medvěd. Nahmatala vysílačku.
„Ehm…Chucku…mohl byste prosím poslat někoho…k pokoji doktora Changa?“zeptala se.
„Ano, madam.“zabručel ospale Chuck a zavolal Johna, kterému právě končila služba. Samozřejmě nezapomenul podotknout, že Mac zněla nějak moc rozjuchaně.

„Co se stalo?“zeptal se, když dorazil k pokoji a našel tam přešlapovat Mac. Měl sebou ještě ze dva ospale se tvářící vojáky.
„Je tam medvěd.“škytla.
„Jo a ty máš opici. Proboha živého, Mac. Tohle se dozvědět Woolsey, tak z tebe nadělá čtyři, i když ono i jedna je někdy až moc.“
„Slyšíte to?“zvedla ruku. Zaposlouchali se.
„Mac…skončila mi služba, tys ji dneska neměla, tak co kdybychom vlezli do postele a šli spát.“
„Spolu?“pousmála se. „Dobře, tak nic. Ale myslím to vážně. Zní to jako medvěd.“řekla už vážněji a znělo to i střízlivěji. „Tak aspoň se podívejte dovnitř.“
„Potřebujeme povolení majitele.“namítl voják.
„V případě toho, že majitel není přítomen a velící považuje za nezbytné otevřít ty dveře v zájmu bezpečnosti, tak se ty dveře prostě otevřou.“zavrčela a znělo to až moc střízlivě. Vojáci okamžitě poslechli a dveře otevřeli. Ozývalo se jemňounké bručení. Baterky našly pachatele. Na zemi sedělo něco černobílého a s něčím si to hrálo.
„PANDA!“vykřikla Mac a oči se jí rozzářily. „Ahojky, maličká.“zašeptala a pomaličku jí zvedla ze země. John jenom nechápavě zíral. Zaprvé teda na tu pandu a za druhé na Mac, která zářila jako vánoční stromeček. „Jejda, ty si kluk.“pousmála se, jakmile to zjistila nejjednodušším způsobem. „Jakpak se jmenuješ, co? Ty si ale krasavec.“
„Nezaráží tě, že si vědec schovává v pokoji pandu?“zeptal se s podezřením John.
„Jako proč? Že by byla šavlozubá?“opáčila a pak se otočila na pandu. „Ty nejsi šavlozubá, že ne?“zašvitořila.
„Pánové, pošlete zprávu Changovi, že jsme našli jeho chlupatého přítele. A že bychom rádi vysvětlení.“požádal je John a zároveň sledoval Mac, jak se mazlí s malou pandou. Evidentně si padly do oka.
„Mac…dej mi tu pandu.“požádal ji.
„Nech mi ji. Aspoň než se Chang ukáže. Prosím.“udělala na něho smutné oči. Nemělo cenu se s ní hádat. Nebyla úplně opilá, ale podle Johna jenom pěkně roztomilá. Svolil.

Mac se vzbudila, ale neměla odvahu otevřít oči. V hlavě jí bzučelo jako v úle. Po chvilce se jí něco chlupatého otřelo o ruku. Konečně otevřela oči. Vedle ní v posteli ležela maličká černobílá panda. Jenom se pousmála a zvedla ji. Medvídek zabručel.
„Tak co, chlupáčci. Kam si mi vyhnal přítele?“pousmála a začala pandu drbat za ušima. Ta se jenom převalila, takže Mac chtě nechtě ji musela drbat na bříšku.
„Dobré ráno.“pozdravil John, když se se Sarah objevil ve dveřích.
„Ahoj.“
„Co to je?!“vykřikla udiveně Sára.
Sáry, ztlum zvuk, prosím.“hlesla Mac. Sarah k ní přicupitala a dívala se na zvířátko. „To je panda. Medvídek.“
„Jů!“vyvalila očka a opatrně ji začala drbat.
„Woolsey chce s tebou mluvit.“řekl Sheppard.
„Jo, zajdu za ním. Už se ozval Chang?“
„Ještě ne.“zavrtěl hlavou.
„Fajn. Tak zatím zůstane u nás.“rozhodla Mac a podívala se na pandu.
„Nemůžeš si ji nechat.“namítl John.
„Na chvíli můžu.“odsekla. „Ty jsi nikdy nechtěl…třeba slona?“
„Cože?“vyvalil oči.
„No jasně. Tys měl všechno.“zavrčela, ale vzápětí si uvědomila, co řekla. „Promiň.“hlesla. „Ujelo mi to. Já jenom, že pandy jsou úžasné a já vždycky nějakou chtěla.“
„V pohodě. Měla bys zajít za tím Woolseym. Pandu ti pohlídám.“
„Díky.“pousmála se a cestou kolem mu dala pusu.

„Chtěl jste se mnou mluvit, pane?“zaklepala na dveře Woolseyho kanceláře.
„Ano. Pojďte dál a zavřete. Slyšel jsem, c o se dělo včera večer.“
„Jo, našli jsme pandu.“usmála se Mac.
„To taky. Ale myslel jsem něco jiného.“tvářil se hodně přísně. „Prý jste nebyla tak úplně….střízlivá.“
„Nebyla.“přiznala. „Jennifer se vrátila, a tak jsme se povídaly a maličko to přepískly.“
„Plukovníku, uvědomujte si, že jako vojenský velící byste měla jít svému oddílu příkladem?“
„Chcete mi říct, že ostatní pít můžou, ale já ne, protože jsem jejich velící?!“zeptala se nevěřícně.
„Pokud by se něco stalo…“
„Tak jsou tady lidi, kteří mají službu. Být v pohotovosti 24 hodin denně není moje povinnost!“ zavrčela.
„Neměla byste se na veřejnosti chovat takhle.“
„Fajn, neměla bych se rovnou zapsat do kláštera?“štěkla a otočila se ke dveřím.
„Kam jdete?“
„Najít si nějaký milosrdný řád.“prskla a odešla. Woolseymu s třísknutím dveřím došlo, že to nejspíš přehnal. Mac byla jedna z mála lidí, kteří ho respektovali a snažili se mu vyhovět. Popřípadě v ní měl spojence.

„Co se stalo?“zajímalo Johna, když uviděl Mac vystřelit jak raketu.
„Jdu se přidat do nějakého kláštera!“štěkla a vyšla na terasu. Potřebovala na vzduch. Sheppard nechal Sarah s pandou u Chucka. „Tak je v po řádku, že vojáci chlastají jak duhy, ale já nemůžu. Každý večer vidím pár lidí nalitých, ale nechávám je tak, protože to nejsou ti samí. U vojáků se s tím počítá! Ale jenom já nemůžu, protože jsem jejich velící!“rozčilovala se. „SAKRA!“vykřikla a mrštila velkou ohnivou kouli směr oceán.
„Mac?“
„Už jsem v klidu.“přikývla mírněji. „Tohle není fér, Johne.“povzdechla si. „Vždyť skoro nepiju. Jenom včera jsme maličko přebraly.“
„Já vím. Prý dneska není ve své kůži. Sjel už tři další lidi.“snažil se ji povzbudit a chytl ji kolem ramen. Pousmála se.
„Madam, doktor Chang se hlásí.“strčil na terasu hlavu jeden vojín.
„Díky.“přikývla a vešla dovnitř. Cestou překročila, pandu, Sarah…sakra, zase panda…. „Doktore Changu, neuhodnete, co jsem včera slyšela, když jsem šla kolem vašeho pokoje.“začala Mac.
„Plukovníku, je Mó v pořádku?“ozvalo se z vysílačky.
„Mó?“
„Je to zkratka z Moritz. Tak je v pořádku?“
„V nejlepším. Jak to, že máte u sebe pandu?“
„Víte, madam, než jsem odjížděl tady, bylo u nás zemětřesení. Našel jsem toho maličkého v nějaké díře. Nemohl se odtamtud dostat. Nedaleko byla jeho maminka. Pod kmenem. Mrtvá. Neměl jsem čas hledat nějakou záchranou stanici, tak jsem ho vzal sebou.“vysvětloval.
„To by vysvětlovalo ten úbytek bambusového nábytku.“pousmála se Mac.
„Strašně se omlouvám, plukovníku.“
„Nemůže tady ale zůstat.“namítla Mac.
„To já vím…“povzdechl si doktor.
„Víte co? Pošlu na Zem zprávu a oni najdou nějakou vhodnou záchrannou stanici. Bude jim to chvilku trvat. Takže se s ním ještě uvidíte. Zatím se o něho postarám.“slíbila.
„Opravdu?“vyhrkl nadšeně doktor.
„Jistě, jenom budeme muset nějakou planetu s bambusem. Nemůžeme likvidovat majetek americké armády. Dost na tom, že nám financují několik nových uniforem měsíčně.“
„Byl bych vám velice vděčný, protože to vypadá, že tady minimálně ještě dva dny zůstaneme. Máme něco fascinujícího.“
„Fajn, to si nechte pro McKaye.“zarazila ho.
„Ano, madam. Chang konec.“ Mac se jenom usmála a do jedné ruky zvedla Sarah a do druhé malou pandu, která jí vlezla za krk a chytla se jí packama.
„Sluší ti to. Jsi jak vánoční stromeček.“rozesmál se John.
„Vtipné. Najděte zatím nějakou planetu s bambusem, ať má tady brouček co papat.“pousmála se.
„Ano, madam.“
„Budu na mole.“

„Plukovníku, máme tu planetu. Ještě jsme na ní nebyli.“oznámil jí George o hodinu později.
„Skvěle. Okolo druhé vyrazíme. Kupodivu to máme povolené i od Woolseyho.“povzdechla si.
„Jistě.“přikývl Winterson.
„Nemáte nic, že ne?“ujišťovala se Mac.
„Ne, madam.“odpověděl rychle.
„Dobrá, tak ve dvě u brány.“

„Tak kdo hlídá vaše dvě děti?“zeptal se Lorne, který šel výjimečně s nimi.
„Dobrovolně Jennifer. Stýskalo se jí po Sarah. A s ní právě nebude mít moc práce, protože Sára si pandu zamilovala, takže si budou hrát spolu.“pousmála se a stáhla si vlasy do copku. Za pár minut dorazil i George s Johnem.

Planeta vypadala jako stovky dalších. Pole, louky, lesy… sluníčko na obloze, mráčky v nedohlednu. Tým se vydal vyšlapanou cestičkou do lesa. Cestou si povídali o všem možném i nemožném. Dorazili do bambusového ráje. Všude kam oko dohlédlo, rostly obrovské stromy.
„Tady by se Mó vyřádil.“pousmála se Mac. John se na ni se zájmem podíval. Líbilo se mu, když se takhle o někoho starala. Vypadala při tom rozkošně.
„Hele, jsou tady stopy.“ukázal George na zem. „Vypadá to na vesnické. Ne, vojenské.“zamračil se.
„To neznamená, že nemůžou být nebezpeční.“zamručela Mac. Nějak neměla náladu. „Vezmem jumper a vrátíme se sem. Víme, že bambus tu roste. Pojďte.“pobídla je. Najednou se zarazila a maličko se zamračila. Zbytek zpozorněl. Tohle nebylo nikdy dobré. „Někdo tady je. Ve křoví.“řekla.
„Tak mizíme.“přikývl Lorne.
„Vítejte, cizinci.“ozvalo se odnikud. Z křoví se vynořil prostý vesničan.
„Ehm…ahoj.“pozdravila opatrně Mac a dala prst na spoušť.
„Copak vás přivádí do našeho skromného kraje?“
„Bambus….tahle rostlina.“ukázal na strom George.
„Ó ano….té je tady hodně. Poslužte si.“rozmáchl rukou.
„Budeme toho potřebovat víc. Je to pro našeho chlupatého přítele.“pousmála se Mac.
„Pojďte, zavedu vás do vesnice. Mohli bychom se domluvit na nějakém obchodování.“šveholil. Jenom pokrčili rameny a vydali se za ním. Provedl je hustým lesem. Ocitli se na palouku, kde se rozkládala vesnice. Malá, jednoduchá, ale pěkná. Sešli dolů.
„Zavedu vás za vůdcem.“nabídl se muž. Prošli pár ulicemi a objevili se před středověkou budovou. Prošli dveřmi a ocitli se v něčem, co připomínalo přijímací sál. Na konci seděl na trůnu nějaký muž. Podle všeho mladý.
„Kdopak jsou tito cizinci?“zeptal se příjemným hlasem a vstal. Přešel k nim. Mac si ho znalecky změřila pohledem.
„A sakra.“hlesla, jakmile bylo muži vidět do obličeje. Podle ní dost hodně připomínal Brada Pitta. Za tenhle výdech si vysloužila menší kopanec od Johna. „Ehm…jsme cestovatelé. Přišli jsme kvůli stromu, který roste ve vašem lese.“vysoukala ze sebe. Mohla na něm oči nechat a vůbec si nevšímala žárlivých pohledů Johna.
„Výměnou za….?“opáčil.
„Ono to má i mozek.“pomyslela si. „No…co byste potřebovali?“zeptala se s úsměvem.
„Chybí mi královna.“odpověděl.
„Kdykoliv, brouku.“měla sto chutí odpovědět Mac, ale naštěstí se zarazila. Maličko zatřásla hlavou, aby se vzpamatovala. „No…to nevím, jestli můžeme sloužit.“
„Já myslím, že ano.“usmál se a chytl ji za ruku. Málem omdlela. Uvědomila si, že se chová jako puberťák. Ruku mu vytrhla.
„Nějak si nemyslím, že by se to mému příteli líbilo.“usmála se a kývla k Johnovi. Ten oba propaloval vražedným pohledem.
„Těch stromů máme dost. Vemte si, kolik jich potřebujete. Za to, že jste přivedli takovou krásnou ženu do mého paláce, bych vám nabídl celou vesnici. Za kolik byste ji prodali.“
„My své ženy neprodáváme.“zavrčel John.
„Jen jsem se zeptal. Byl bych za ní dal cokoliv.“povzdechl si. „Mohu ti toho tolik nabídnout.“pousmál se.
„Tak jo.“napovídal Mac v hlavě nějaký hlásek. „Prostě řekni, že jo.“dotíral. „Díky, ale mám vše, co jsem chtěla.“odpověděla. „Huso.“zavrčel hlásek.
„Jak myslíte.“pokrčil rameny, ale nepřestával se usmívat.
„Můj králi! Objevili se nějací muži a podpalují vesnici!“vběhl dovnitř vyděšeně nějaký vesničan.
„Cože?!“vyhrkl král.
„Už chytly první domy, Amosi!“přikývl muž.
„Ono je to sexy, i když se to zlobí.“pomyslela si Mac. „Proboha, co to žvaníš. Zklidni se.“vynadala si v duchu. Musela pryč a tohle byla dokonalá záminka. Vyšla ven. Začátek vesnice hořel. Na kopci stálo asi dvacet mužů ve zbroji.
„Do prkýnka dubovýho.“zavrčela a úplně zapomněla na klon Brada Pitta. Vběhla dovnitř. „Bohové!“
„CO?“vyděsil se její tým.
„Teda jenom vojáci, ale kde jsou vojáci, tam je i zbytek.“odpověděla. „Máte se kde schovat?“
„Jeskyně jsou nedaleko.“přikývl Amos.
„Evakuujte vesnici a běžte do těch jeskyní. My zkusíme sehnat pomoc.“řekla. Amos přikývl a vyběhl ven následovaný zbytkem. To, co uviděli, se jim pranic nelíbilo. Útěk z vesnice znemožňoval oheň, který ji celou obklopil. Vyděšeně se na sebe podívali.
„Mac…zkus to.“řekl John.
„Poneseš mě pak?“zavrčela.
„Zvládneš to.“
„Nebylo by lehčí to uhasit?“opáčil George.
„No bylo.“souhlasila.
„Na to nemáme čas.“ozval se Evan. Mac si povzdechla a zavřela oči. Oheň naštěstí byl jenom oheň. Žádná kouzla. Prostý zapálený oheň. Vytvořila se užší ulička. Vystrašení vesničané jí proběhli. Běželi lesem a vypadalo to, že vojáky nechali daleko za sebou. Aspoň tak daleko, aby se jim ztratili z dohledu. Omyl. To, co viděli ve vesnici, byl pouze jeden oddíl. Narazili na další. Vesničané se rozprchli do všech koutů lesa. Mac, George, Evan i John se skryli za stromy a začali střílet. Vojáci neměli šanci. Byli příliš pomalí. Padli dřív, než se stačili aspoň trošku krýt. Začali přibíhat posily a lidem z Atlantis začaly docházet náboje, protože nepočítali s tím, že se tady s někým setkají. Pomalu se stahovali. Najednou George vykřikl a skončil na zemi.
„Kryjte mě!!“křikla Mac a přeběhla k Wintersonovi. Na boku se mu zvětšovala rudá skvrna. „Budete v pohodě. Dám vám to do kupy, jak se dostanem do bezpečí.“slíbila a zatím mu to provizorně zavázala. Jenom přikývl. Mac se postavila. Měla toho právě tak dost. V mžiku nepřátelští vojáci proletěli vzduchem. Střelba utichla.
„Jak je mu?“zajímal se Lorne, zatímco Sheppard hlídal.
„Žije. Musíme ho dostat do těch jeskyní. K bráně je to daleko.“řekla Mac. John a Evan ho vzali mezi sebe a pomohli mu na nohy.
„Tady jste. Myslel jsem, že se vám něco stalo.“vydechl Amos, který vylezl statečně z křoví.
„Dík za pomoc.“utrousila ledově Mac. „Kde jsou ty jeskyně?“
„Pár metrů.“ukázal skrz křoví. Prodrali se skrz a ocitli se před velkou skálou, kde bylo děr. Vydrápali se do jedné z nich. Byl tam zbytek obyvatel nevelké vesnice. Opatrně položili George na zem. Mac si svlíkla bundu a dala mu ji pod hlavu. Opatrně rozepnula jeho vestu a jemně ji dala stranou. Celá levá strana byla nasáklá jeho krví. Přitáhla si k sobě batoh, který nesl John a otevřela ho. Vyhrabala lékárničku. Neměla sílu ho vyléčit. Ne po tom, co vojáky naučila létat. Nevěděla, na jak dlouho tady ztvrdnou. Nasadila si rukavice a opatrně mu rozepla bundu a jemně vyhrnula tričko. Jedno se mu muselo nechat. Měl dokonale vypracované tělo. Rána nevypadal pěkně. Okraje byly spálené. Přiložila na ni sterilní polštářek a obvazem jemně přitáhla k tělu. Víc tady udělat nemohla. Našla ještě něco proti bolesti a píchla mu injekci. Potom ho přikryla jeho vlastní bundou. Za chvíli usnul.
„Ginny? Jak je mu?“zeptal se John.
„Kdo ví.“pokrčila rameny a stáhla si rukavice. „Krvácet to maličko přestalo, ale potřebuje doktora. Já ho nevyléčím. Rozhodně ne v následujících hodinách.“odpověděla a podívala se k němu. Seděl u něho Evan.
„Co jsi to tam blbla? V té vesnici.“zajímal se.
„Promiň…já prostě…nevím…“povzdechla si.
„Hormony?“usmál se.
„Asi.“přikývla. „Od té doby, co beru antikoncepci, tak se mi to děje často.“přiznala.
„Tak ji vysaď. Fungovalo to bez ní předtím, bude to fungovat i teď. Prostě si budeme zase dávat pozor. Nehodlám tě věčně hlídat.“poznamenal s úsměvem.
„Chtěla jsem, aby to bylo bez starostí. Ale nějak mi to asi nesedí.“povzdechla si.
„Nevadí. Jsme šikovní. Zvládnem to.“pousmál se a dal jí pusu. Jenom přikývla.

„Mac…“hlesl George o pár hodin později.
„Jsem tady.“maličko se pousmála a pohladila ho po hlavě. Seděla opřená zády o stěnu.
„Já…chodím…s Chelsea…a …“
„Já vím.“přikývla a maličko se pousmála.
„Řekni…řekni jí, že…“
„Řekneš jí to sám.“
„Víš stejně….jako já, že…“
„Se odsud dostnem? Právě proto jí to řekneš.“
„Nepřežiju to.“vydechl.
„Tak na to pozor, majore.“zavrčela. „Vy mi tady neumřete. To je rozkaz. A jestli ho porušíte, vrátím vás zpátky a pak postavím před vojenský soud.“
„Rozkaz….madam.“pousmál se.
„Miluješ ji?“zajímala se.
„Asi….asi jo.“přiznal potichoučku. Mac se jenom usmála. Tohle mu přála.
„Zkus znova usnout. Potřebuješ to.“ Zkoumavě se zadívala na jho obličej. Byl bledý, celý zpocený a rozpálený. Věděla, co musí udělat. Vstala a přešla k Johnovi.
„Dostal horečku. Musí na Atlantis. Má pár hodin, než…“
„Chápu, co chceš dělat?“
„Projdu cestu k bráně a zjistím, jak jsme na tom. Ty lidi vezmeme sebou. Šli bychom po skupinkách.“
„Určitě? Nechce se mi tě pouštět samotnou.“zamračil se. Lorne přikývl.
„Víte co, pánové? Vy do toho vůbec nekecejte. Váš velící jsem tady já. Takže teď ruším právo demokracie. Postarejte se o něho, dobře?“
„Hodně štěstí.“popřáli jí. Přikývla a vyběhla z jeskyně. Sklouzala dolů a vnořila se do lesa. Potichoučku. Jako kočka. Vzpomněla si na noci strávené s tátou v divočině. Učil jí lovit. Někdy se stalo, že na večeři neměli vůbec nic, když se jí nepovedlo sestřelit nějakého ptáka nebo zajíce. Musela se plížit tak tiše, že i indián by jí to mohl závidět. Časem se v tomhle zdokonalovala a teď se jí to náramně hodilo. Minula tři hlídky a octla se na otevřeném prostranství z jedné strany krytým lesem. Na druhé straně louky byla brána. Teoreticky by to mohlo vyjít. Vydala se zpátky. Cestou se jen taktak vyhla jedné hlídce. Vyškrábala se zase do jeskyně. Objevila se ve vchodu,, načež ji John omylem málem střelil. Jenom zůstala zkoprněle stát a celá se roztřásla.
„Promiň.“vyhrkl. „Myslel jsem….neslyšel tě. Dobrý?“vydechl. Mac jenom rozklepaně přikývla. Byla maličko v šoku. „Tak co?“
„Hlídek moc není a brána není hlídaná. Půjde to. Pokud se teda toho dožiju.“řekla a hodila po Johnovi vyčítavý pohled.
„Promiň.“omluvil se.
„Jak je Georgovi?“
„Teplota stoupá.“odpověděl Evan.
„Fajn. Půjdeme k bráně. Po skupinkách. Sejdeme se u brány.“
„Dobrá. Vezmeme sebou George. Ty si vezmi větší skupinku.“přikývl John. Mac souhlasila a klekla si k Georgovi.
„Jak ti je?“zeptala se.
„Hrozně…“odpověděl ztěžka.
„Půjdeme domů. Ta cesta asi nebude příjemná, ale dostaneme tě domů.“pousmála se. Jenom přikývl.
I vesničané souhlasili. Vojáci jim nabídli novou planetu. Utvořili skupinky. Pomalejší šli s Lornem a Sheppardem a ti rychlejší s Mac. Mezi nimi i Amos. První odešla pomalejší skupinka. Mac počkala tak deset minut, než se vydali i oni. V její skupině byli především muži. Byli ozbrojeni povětšinou vidlemi a lopatami. Nějak neměla to srdce jim říct, že tohle jim bude tak na dvě věci. Stejně jako předchozí skupinka, která to sice trvalo déle, ale k bráně se dostali, sešli dolů a plížili se okolo lesa. Amos se pyšnil tolika vyhranými bitvami, že by to nemohl zvládnout ani za dvě století, ale Mac ho neposlouchala. Pozorně naslouchala zvukům kolem. V dálce cítila vojáky, ale nic víc. Zrychlili. Už se dostali k louce, když se z lesa ozval vítězný pokřik a začaly přicházet modré výstřely.
„Běžte!!“křikla Mac. Její skupina se rozeběhla k bráně. Rozptýlili se tak chytře, že je zatím žádná ze střel netrefila. Mac vysílačkou dala povel, aby první skupina už prošla a hlavně Georgovi sehnali doktora. Doběhli k bráně.
„RYCHLE, UTÍKEJTE. SKRZ BRÁNU. HONEM!“pobízela je. Stála u brány a popoháněla je. Zbývalo už posledních pár lidí. Postavila se tak, aby mohla okamžitě proběhnout. Celou dobu držela štít. Vojáci to nejspíš zjistila, takže začali střílet jenom na ni. Cítila, že už ho dlouho neudrží. Najednou do jejího štítu narazily dvě střely zároveň. Odrazilo jí to dozadu a proletěla bránou.

Přistála na zádech na staré antické podlaze, ale zůstala ležet, dokud se brána nezavřela.
„George?“zeptala se.
„Na ošetřovně.“odpověděl John a pomohl jí na nohy.
„To bylo vzrušující.“zatleskal rukama Amos.
„Šíleně.“zaprskala. „Vyberte si nějakou planetu.“řekla ledově.

O TÝDEN POZDĚJI
„Ahoj….nerada ruším…“hlesla Mac maličko nervózně, když se objevil George ve dveřích. Na sobě měl jenom kalhoty. Ránu měl sešitou a napůl zhojenou.
„Ano?“
„Potřebovala bych vás v zasedačce. Delroy má něco důležitého na srdci.“vysvětlila.
„Jasně. Budu tam za moment.“přikývl a ohlédl se dovnitř svého pokoje. Uvnitř byla Chelsea.
„Bude to chvilka.“slíbila Mac.

„Tak co pro nás máš?“zeptala se Mac, když se v zasedačce sešel celý její tým.
„Pro tebe, Pallas.“upřesnil. „Víš, jsi okouzlující mladá dívka.“začal.
„Vyklop to.“pobídla ho.
„Máme problém s naším utajením u Bohů. Poslední dobou nám odhalili spoustu agentů.“
„Aha, a já mám být obětní beránek? To bude vážně nenápadné, když se k nim nakvartýruju.“
„Když se svlíkneš, udělají cokoliv. Věř mi.“
„Prosím?“zavrčela.
„Ale no tak. Vím to z vlastní zkušenosti.“řekl a sledoval Johna. Tomu se v obličeji nehnul jediný sval.
„Nejsem sebevrah, Delroyi. Při prohledávání mysli, by našli, co by chtěli. Jsou mnohem silnější než ty. A už s tebou jsme měla problém.“přiznala.
„Pomohl bych ti zapomenout na určité části. Máme jednu látku….“řekl. Mac se zamračila. Sheppard tenhle pohled až moc dobře znal. Uvažovala o tom.
„Ani nápadem.“ozval se Winterson. „Kdo by mě zachraňoval?“
„Vidím, že i kdybys chtěla, oni tě nepustí. Kdybyste si to rozmysleli, víte, kde mě najít.“řekl a odešel.

„Doktore Changu, je čas. Měl by jít.“ozvala se Mac o pár hodin později.
„Já vím, ale bude mi chybět.“škytl čínský doktor a přitulil se k pandě.
„Bude mu dobře. Je to nejlepší záchranná stanice. Když povyroste, dostane nějakou pěknou slečnu.“snažila se ho povzbudit a pandu si vzala k sobě. Mó ji chytl okolo krku.
„Tak se měj dobře, chlupáčci. Přijdu se za tebou podívat.“slíbil Chang a radši rychle odešel.
„No jo, medvídku, je čas jít.“povzdechla si Mac a předala ho Chelsea, která se chystala na zem sice z trošku jiných důvodů, ale byla ochotna ho vzít sebou.

„Johne, víš, že ta Delroyova nabídka nebyla tak špatná.“hlesla večer, když oba leželi v posteli. Potřebovala se něčím zabavit, aby se jí přestalo stýskat po pandě. Toho malého chlupáče si zamilovala víc, než bylo dobré.
„Pamatuješ, co se stalo posledně?“zavrčel nesouhlasně.
„Já vím, ale…on měl pravdu.“povzdechla si. „Jsme zoufalí. Oni nás porážejí, kam přijdeme.“
„Ale tak zoufalí nejsme. Nemusíš pořád riskovat jenom svůj život.“
„Kdyby to prasklo, potopím i jeho.“pousmála se a začala ho hladit po zádech.
„Mac, jsi dospělá. Dělej si, co uznáš za vhodné.“rezignoval.
„Nepůjdu do toho, dokud mi neřekneš, že se nebudeš zlobit.“
„Budu šílet strachy.“povzdechl si. „Miluju tě, Mac a nevím, co bych dělal, kdybych o tebe měl přijít.“
„Neboj. Jak říkal Delroy. Přinejhorším se zase svlíknu. To zabere u všech.“usmála se.
„Nelíbí se mi to. Ale ty většinou dokážeš zjistit víc, než kdokoliv jiný.“přiznal. „U kterého Boha bys ráda zakotvila?“
„Áres.“
„Blázníš?“hlesl.
„Ne, kdyby došlo na nejhorší, tak je to celkem pěkný chlap. A je takový…tvrdohlavý.“
„O důvod víc si vybrat někoho jiného.“
„Áres je důležitý. Hodně.“
„Jestli se ti něco stane….“
„Nestane. Slibuju.“pousmála se a políbila ho. Klasický odzbrojovací rituál, který bohužel pro něj zabral. Nevzpíral se.

díky všem za komentáře a další povídka bude zase v pátek

fakt dost dobra povídka "medvěd" to mě fakt dostalo

jo, panda byla skvělá a těším se na další díl/y, kdy bude Mac "špionit"

Moc pěkný jen tak dál

Tak jsem na tebe málem zapoměl
Ale ty povídky, super. Už se těším až najedeme na školní tempo přidávání povídek
A nebyl bych to já kdybych nešťouraů...
Pandy nejí bambusové dřevo ale listy, takže ten nábytek na atlantis to je fakk super poznámka

ešus: ty jeden! buď troochu shovívavý

To se musí brát jako pochvala, protože kdyby se mi ten díl s pandou nezalíbil, nenapsal bych tam ten comment

a máme tady další povídku ...zase po týdnu...teda doufám, že je pátek, protože jak já nevidím rozvrh ve škole, tak pomalu ani nevím, co je za den

Deja vu, part 1

„Připravená?“zeptal se Delroy.
„Nejspíš,“přikývla nervózně Mac a podívala se na Johna. Ten se tvářil dost nešťastně. „Budu v pořádku.“pousmála se.
„To doufám,“povzdechl si. „Jestli se jí něco stane, osobně tě zaškrtím, i kdyby měla jediný zkřivený vlásek,“zavrčel výhrůžně.
„Beru na vědomí,“přikývl. Mac celou dobu přešlapovala a kopala do kamínků na cestě. Neměla na sobě uniformu, ale jenom nějaké plátěné černé kalhoty a bílý nátělník. Sešli se na vybrané planetě kvůli postupu, jaký zvolili. „Tak si to shrneme naposled,“povzdechl si a vytáhl z kapsy malý fialový prášek. „Jakmile tohle spolkneš, nebudeš si moct vzpomenout na poslední dva týdny. Je to jenom dočasné. Když to spolkneš, na chvíli ztratíš vědomí. Já ti tam telepatií vložím jiné vzpomínky. Budeš vědět, že máš najít Área. Taky budeš vědět, co máš říkat. Jako vedlejší účinky se můžou projevit bolesti hlavy….hodně velké nebo občasné ztráty vědomí. Ale jakmile látka vyprchá, přestane to.“
„Jasně,“přikývla.
„Kdyby něco, stačí dát vědět nějakému našemu agentovi. Pomůžou ti,“ujistil ji.
„To doufám,“přikývla.
„Tak jdeme na to?“zeptal se.
„Vydrž chvilku. Chtěla bych ještě mluvit s Johnem,“požádala ho. Odešel kousek dál. „Nech toho!“vyhrkla, když viděla jeho výraz.
„Mac….nedělej to, prosím,“naléhal John.
„Už to nejde dát zpátky. Jenom se postarej o Sarah.“
„Neboj, je to i moje dcera,“usmál se. Přikývla a políbila ho. Objali se. Delroy to sledoval z dálky. Maličko zapochyboval, jestli Mac půjde. John ji pevně objal a dlouho nepustil.
„Pallas…je čas. Za chvíli tady budou,“přerušil je. Přikývla a vzala si pilulku. Zapila ji vodou. Za moment se poroučela k zemi. John ji chytl a jemně položil na zem. Automaticky zkontroloval puls. Delroy mezitím zahlazoval jejich stopy. Sheppard ji pohladil po tváři a vydal se za Eagerem.

Mac se probrala a pomalu se posadila. Byla v nějaké tmavé místnosti se zamřížovaným prťavým okýnkem a železnými dveřmi. Přepadl ji hrozný pocit vzteku. Vzteku na své bývalé přátelé. Měla pocit, jako by ji zradili. Postavila se a kopla do zdi. Dveře zavrzaly. Zpozorněla. Ve dveřích se objevili dva vojáci a za nimi vyšší opálený muž s černými vlasy a vousy.
„Áres,“vydechla Mac. Muž se pousmál.
„Vítej,“ Pokynul strážím a ty odešly. „Nebudeš věřit, kde jsme tě našli.“
„Na cestě na nějaké planetě?“hádala znuděně. Přikývl.
„Překvapuje mě, že jsi naživu.“
„Ó ano. Ty myslíš to šoupnutí do budoucnosti? Slabota,“odfrkla si.
„A copak jsi dělala na té cestě?“
„Maličko jsme se nepohodli s mými přáteli. Jenom jsem jim navrhla, že bychom se s vámi mohli zkusit dohodnout. Nepřijali to. Myslím si, že v sobě máte velký potenciál. Řekla jsem jim, aby mě nechali jít. Na to nepřistoupili, a tak mě nejspíš omráčili. Možná jste je vystrašili, co já vím?“pokrčila rameny.
„My je nevyrušili. Už tam dávno nebyli,“zamračil se Bůh.
„V tom případě nevím.“
„Takže jestli jsem to dobře pochopil, ráda bys ses k nám přidala,“shrnul celý její projev.
„Kdybys chtěl,“pokrčila rameny. „A když chtít nebudeš, tak mě stejně zabiješ, tak o co jde?“
„Jde o to, že si tvé úmysly budu muset ověřit.“
„Chápu,“přikývla. Ve dveřích se zase objevily stráže. Pomalu k ní přešly, chytly ji za ruce a donutily kleknout. Áres ji chytl za bradu a zvedl ji nahoru. Podívala se na něho a utvrdila se v názoru, že je celkem pěkný chlap.
„Neboj, budu se ti snažit neublížit. Byla by tě škoda,“pousmál se a stiskl ji pevněji. Cítila, jak se jí ponořil do myšlenek. Viděla, co si prohlíží a neměla žádnou možnost to zastavit. Teda měla, ale kdyby to udělala, vzbudila by podezření. Procházel si její vzpomínky a pečlivě je zkoumal. U každé se pozastavil a zvědově ji sledoval. Musel si přiznat, že její život byl velice zajímavý. Zajímala ho ale jiná věc. Její loajalita.

„Víš, co mi můžeš?“otočila se naštvaně na Johna.
„Jsi šílená!“vyhrkl. „Jestli to uděláš, na Zemi tě obviní z dezerce a napomáhání nepříteli.“
„Snažím se nám pomoct,“štěkla naštvaně a praštila na zem s nějakou složkou.
„Tím, že se přidáš na druhou stranu?“opáčil.
„Fajn. Udělám to sama. Nepotřebuju tebe ani tohle pitomé město. Odcházím.“
„Pallas, vrať se!“zakřičel. Neposlouchala ho. Vyběhla ze dveří a on za ní. „Vrať se. Když tě najdou, zabijou tě.“
„Buď vy, nebo oni. Jaký je v tom rozdíl?“štěkla a běžela dál. U brány omráčila veškeré stráže a potom zadala adresu. Štítem si držela Johna dál od těla. Vrhla po něm nenávistný pohled a proběhla bránou.

„Zajímavé,“zabručel Áres a z její mysli se stáhl. „Co dodat? Zradit vlastní lidi chce hodně odvahy. Gratuluju, prošla jsi,“pousmál se. Mac jenom přikývla a vzápětí omdlela. Stráže se na ni jenom nechápavě podívaly. „Kruci. Budu na tom muset pracovat,“zavrčel naštvaně. „Jakmile se probere, přiveďte ji,“rozkázal a odešel.

Mac se dneska už podruhé probrala na té samé zemi. Tentokrát to probuzení bylo mnohem horší. Hlava ji třeštila tak, že skoro ani nemohla vstát. Radši zůstala ležet. Zhluboka se nadechla a převalila se na záda. Zcela jasně si uvědomovala posledních pár hodin i „výslech“. Musela uznat, že tentokrát měl Delroy pravdu. Vyšlo to. Aspoň částečně. Kupodivu měl pravdu i s vedlejšími účinky. Pomalu se postavila. V tu chvíli se rozletěly dveře. Stráže vešly a vytáhly ji na nohy. Někam ji vedly. Cestu moc nevnímala. Zaregistrovala, že ji vedou nějakou chodbou osvětlenou plameny z pochodní a uslyšela zvuk otevíraných dveří.
„Díky…“ozvalo se z rohu. Mac se podlomily nohy a klesla na kolena.
„Za tohle se omlouvám,“řekl. Jenom přikývla. „Měl bych se zlepšit. Lidé to většinou nepřežijou, anebo mají dlouhodobé následky.“
„Aha,“hlesla Mac a měla co dělat, aby její oběd neskončil na jeho koberci. Nějak ji ani nezajímalo, kde je.
„Jsem to ale nezdvořák. Posaď se.“pousmál se a posunul k ní křeslo, do kterého se vysápala a s úlevou posadila. „Nevypadáš moc dobře,“staral se.
„Nebyl jsi moc jemný,“zavrčela a promnula si oči. Rozhlédla se. Byla v nějakém pokoji. Pár křesel bylo u zdi. Sem tam byl nějaký stolek.
„Zajímavé, jak jsi dala přednost mně před svými přáteli. Jsem poctěn,“zamručel. „Mohla bys být užitečná.“ Postavil se za ni a opřel se o křeslo. Mackenzie se neodvážila ani pohnout. Nějak si uvědomovala, že by to mohl být její poslední pohyb. Snažila se klidně dýchat. Pomyslela si, že by bylo jednodušší, kdyby ještě ten prášek působil. Takhle si naprosto jasně uvědomovala, co by se mohlo stát, kdyby se jí znova snažil prohledat mysl.
„Vypij to,“podal ji skelničku s nějakým průzračným nápojem.
„Co je to?“zeptala se.
„Něco na tu tvoji hlavu. Bude ti líp,“ujistil ji. Znova se na to podívala. Na hladině plaval květ nějaké byliny.
„Nerada bych tě nějak urazila, ale jsem alergická na určité bylinky,“hlesla a šťouchla prstem do heřmánku.
„Bez problému,“usmál se a bylina zmizela. „Teď to vypij. Neboj, kdybych tě chtěl zabít, udělám to hned,“ujistil ji. Přikývla a opatrně se napila. Během chvilky bolest maličko ustoupila a začala si jasněji uvědomovat okolí.
„Viděl jsem ve tvých vzpomínkách, jak jsi přemohla Athénu. Působivé. I když ona nestojí za nic. Je slabá. Přemohl by ji kde kdo,“odfrkl si. „Neměla by se řadit k nám,“prskl znechuceně a pohrdavě.
„Souhlasím. Je naprosto nemožná a…tobě se rovnat nemůže,“řekla opatrně.
„Víš, že potřebuju nového…prvního důstojníka,“zašveholil a obešel si ji.
„Opravdu?“podivila se. „Tak rychle mi věřit? Je to moudré?“
„Jistě. Čtení myšlenek je naprosto spolehlivý způsob. Víš, že poslední důstojník skončil…neskončil moc dobře,“pousmál se a otevřel dveře jedné skříně. Na kopí tam byl nabodnutý nějaký muž. „Něco se mu nepovedlo. Něco hodně důležitého.“
„Chápu,“polkla.
„Jestli to místo chceš, je tvoje. Nebude se lišit od tvojí práce.“
„Fajn, beru to,“přikývla.
„Bude pod tebe spadat hodně lidí.“
„Zvládnu to.“prohlásila a postavila se.
„Ale tohle oblečení je nevhodné,“prohlásil znalecky Áres a sjel ji pohledem od shora dolů. „Něco ti najdu,“zamručel a zalovil v nějaké truhle. Po chvíli vytáhl nějaké plátěné
šaty krémové barvy a ukázal jí je. Jenom zděšeně vyvalila oči. „Dej si je na sebe.“ Poslechla. Sahaly jí sotva do půlky stehen. Místo pohodlných bot vyfasovala kozačky ve stejné barvě jako šaty. Trošku z toho byla nervózní. „Dokonalé,“zabručel spokojeně. „Patří k tomu ještě plášť, meč a zbraň,“dodal a hodil po ní balíček. Rozbalila ho. Uvnitř byl opasek s mečem a zbraní a na vrhu čtvercová látka. Když ji roztáhla, zjistila, že to je plášť. Přehodila si ho přes ramena. Hned jí bylo tepleji. „Skvělé. Dokonalé. Tak pojď. Představím tě posádce,“pobídl ji. Oba vyšli ze dveří.

Dorazili na můstek, kde už čekalo plno lidí. Uprostřed místnosti bylo křeslo, které mělo dokonalý výhled na přilehlý vesmír. Áres i Mac vystoupili na stupínek. Áres přešel maličko dopředu, Mac zůstala vzadu.
„Rád bych vám představil nástupce Erméa,“pokynul rukou směrem k Mac. Přišla blíž. Davem to zašumělo. „Bude to také můj zástupce. Budete ji poslouchat, jako bych to byl já.“
„Je to rozumné?“ozval se nějaký odvážlivec.
„Proč by ne?“zamračil se.
„Není tady dlouho a ještě k tomu patří k Atlanťanům,“ Áres se zamračil. V tu chvíli kolem něho proletěla ohnivá koule a zasáhla odvážlivce do nohy. Padl k zemi.
„Nemyslím si, že je vhodné zpochybňovat rozhodnutí tvého pána!“zavrčela a vystoupila ze stínu. Áres jenom překvapeně zamrkal.
„Výborně, myslím, že si své místo zasloužíš,“zašeptal jí obdivně. Jenom přikývla. „Má ještě někdo něco?“ Přítomní zavrtěli sborově hlavami. „Můžete jít,“ Pozorně si prohlížel tvář každého odcházejícího. „Líbíš se mi,“pousmál se.
„Hm,“pokrčila rameny. „Můžu si jít prohlédnout loď a maličko se zorientovat?“
„Samozřejmě,“přikývl a sledoval ji, jak odchází.

„Madam!“zavolal na ni jeden z mužů, kterých si všimla v první řadě.
„Ano?“
„Potřeboval bych s vámi mluvit,“řekl a znělo to hodně nekompromisně.
„Dobrá, mluvte.“
„Někde v soukromí,“pokynul jí rukou. Pokrčila rameny a šla za ním. Po pár chodbách vešli do nějaké místnosti.
„Jmenuji se Talon. Jsem…“
„Eager,“přikývla.
„Jak jste to poznala?“vykulil oči.
„Přízvuk. Tak o co jde.“
„Vemte si toto,“podal jí nějaké maličké zařízení. „Všechno, co napíšete, bude zašifrované, takže kdyby si to chtěl někdo přečíst, nebude moci, dokud se nepřipojíte pomocí tohoto. Nahrajte na to všechno, co potřebujete.“
„Díky,“přikývla a zařízení si vzala. Nebylo větší než flashka.
„Kdybyste cokoliv potřebovala, dejte vědět.“
„Dám,“pousmála se. Muž vyšel z místnosti. Chvilku tam ještě zůstala.

„Mám pro tebe úkol,“strčil hlavu do dveří Áres. Mac sebou trhla a chňapla po první věci, kterou našla. Zrovna vylezla z koupelky a nějak neočekávala, že jí do pokoje strčí hlavu bůh války.
„Vy nemáte ve zvyku klepat?“prskla a snažila se dostatečně zakrýt ručníkem. Áres si ji znalecky prohlídl a vešel do pokoje.
„Věř mi, nemáš se za co stydět,“zamručel.
„Nemohl by ses aspoň otočit?“zavrčela a snažila se najít rychle nějaké oblečení. Neochotně poslechl a obrátil se ke dveřím. Mac na sebe hodila šaty a rychle si obula kozačky. „Můžeš.“
„Jsi tady už celkem dlouho…“
„Dva týdny. To není tak dlouho,“namítla.
„Osvědčila ses,“zamručel.
„Aha. Tak o co jde?“
„Máme planetu, na které jsou bezvěrci. Bojkotují naše učení.“
„A co chceš dělat?“
„Chci, abys jim domluvila. Ale napřed mám pro tebe ještě jeden úkol. Líbilo se mi, jak jsi dostala informace z toho vesničana.“
„Byla to celkem švanda,“pousmála se.
„Našli jsme mezi námi zvěda,“prohodil Áres jako by nic. Mac strnula uprostřed ohybu pro zbraň.
„Ano?“¨zeptala se a snažila se, aby se jí netřásl hlas.
„Ano. Talon.“
„Talon?“vydechla a překvapeně se otočila.
„Je ve vězení. Čeká na výslech,“pousmál se a přišel k ní blíž.
„Ehm…co to děláš?“vyhrkla, když se přiblížil až moc blízko.
„No tak…“zamručel.
„Víš…já nemůžu.“vybrebtla.
„Proč ne?“zarazil se.
„Takové ty problémy…ženské.“špitla. Áres se zatvářil zklamaně.
„Je ve čtvrté cele.“
„Zajdu za ním.“
„Počkám tě tam.“přikývl a odešel. Mac si oddechla.

„Už jsi našla našeho zrádce?“pousmál se Áres, jakmile ji našel přecházet před celami.
„Jo. Vypadá ještě zachovale,“zamračila se.
„To se ti nelíbí? Můžeš to změnit,“pokynul jí rukou a otevřel dveře. Vešla dovnitř. Talon byl připoutaný u druhé stěny za ruce. Rozšířily se mu oči a maličko překvapeně zamrkal, když je spatřil ve dveřích. „Tak se předveď,“pobídl ji Áres a postavil se do rohu místnosti. Mac jenom polkla a postavila se naproti němu.
„Promiň,“hlesla.
„Udělej, co musíš.“odpověděl. Oba doufali, že to Áres nepozná.
„Na co čekáš?“zamračil se Áres. V tu chvíli se ozval křupanec a Eagerovi začala téct krev z nosu. „Pěkné,“zamručel spokojeně. Mackenzie přešla ke stolu a vzala z něho bič. Otočila se a šlehla jím Talona. Maličko vykřikl.
„Tak povídej, co všechno jsi vyžvanil?“štěkla.
„Nebo co? Zabiješ mě?“ušklíbl se. Tím si vysloužil další švihanec.
„No tak…jsem netrpělivý člověk. To jsi už mohl zjistit,“zavrčela a znova ho švihla.
„Nic ti neřeknu, protože nic nevím,“odsekl. Áres celé představení dychtivě sledoval. Nevychutnal si to tak, jako kdyby to dělal on, ale i tohle mu přinášelo jakési zvrácené potěšení. Za pár minut vypadal Eagerův obličej, jako by spadl do marmelády – jahodové. Všude měl šrámy a tekla mu krev.
„Nic ti neřeknu,“zaprskal znovu. Mac si povzdechla, znova ho švihla a chvilku se soustředěně dívala na muže před sebou. Za pár minut se její výraz uvolnil.
„Neví nic. Opravdu,“zkonstatovala a znělo to trošku smutně.
„To jsi zjistila tak rychle?“zapochyboval.
„Já to říkal,“uchechtl se Talon. Za tohle si vysloužil šlehanec bičem.
„No a ne?....Když nic neví, tak co tady budeme ještě ztrácet čas?“opáčila a otočila se k odchodu.
„Fajn v tom případě je nám k ničemu,“pokrčil rameny Áres a v dlani vytvořil něco jako energy kouli. Talonovi se rozšířily oči strachem.
„Měl jsi říct hned, že ho chceš potom zabít,“vyhrkla a zamračila se.
„Hlásíš se dobrovolně?“
„Jistěže,“pousmála se.
„No tak, tak pohni…to tady dřív zakořením, než abys mi jednu natáhla!“štěkl Talon. Mac se otočila a dala mu facku. Ze rtu mu začala téct krev a nohy se mu podlomily. Áres se uchechtl a s úsměvem na rtech vyšel z místnosti.
„Tys mi teda dala,“zamručel, jakmile si byl jistý, že je nikdo neposlouchá.
„Sakra, buď rád, že to jsem jenom já,“zavrčela Mac a přešla k připoutanému Eagerovi.
„Ale takhle jsi mě zmlátit nemusela,“zaprotestoval a vyplivl krev.
„Omlouvám se, ale co jsem měla dělat, když mi stál za zadkem?“zašeptala a dělala na biči uzly.
„Co mu řekneš?“
„O to se nestarej. Něco vymyslím,“mávla rukou a stále přecházela po místnosti. Zvenku se ozval hluk. O chvilku později střelba. Oba zpozorněli.
„Mám nejasné tušení, že jdou pro mě. Uteč, neptají se, střílejí,“poradil jí. Jenom přikývla. Stačila udělat dva kroky ke dveřím, než se otevřely. Zarazila se. Na zlomek vteřiny si z právě příchozím Eagerem hleděli do očí.
„Ne…!“snažila se ho zastavit, ale bylo pozdě. Vystřelil. Jenom vykřikla a chytla se stolu. Druhou rukou se snažila zastavit krvácení. Viděla jenom, jak právě příchozí rozvázal Talonovi ruce a dal mu ruku kolem ramen. Padla na zem a cestou smetla pár věcí ze stolu. Odešli.
„Pallas!“ozval se z vysílačky Áreův hlas. V hromadě harampádí ji nahmatala.
„Ano…“vydechla.
„Jak je na tom vězeň?“
„Máme…problém…“
„Poslouchám.“
„Utekl.“zašeptala.
„U…?! Cože?“ Na tohle neodpověděla. Ruka jí spadla k zemi a vysílačku pustila.

Vzbudila se. Ležela v mohutné měkké posteli s nebesy. Cítila na břichu nějakou látku. Zajela si tam rukou. Nejspíš měla nahrazovat obvaz.
„Dobré ráno, krásko,“pousmál se Áres.
„Dobré. Kde…kde to jsem.“
„V mém pokoji,“odpověděl.
„Aha,“hlesla a chtěla se posadit. V tu chvíli zkřivila obličej bolestí.
„Měla bys ležet. Rána se ti hojí pěkně, ale ještě nejsi dost silná,“řekl a vzal ze stolku nějaký kelímek. Otevřel ho. Byla v něm nějaká bílá mast.
„Co je to?“zajímala se.
„Uzdravuje to rány. V rámci několika dní. Ty nejhorší to zpraví do týdne,“vysvětlil.
„Jak dlouho jsem tady?“
„Dva dny,“řekl a odkryl ji. Měla na sobě jenom nějakou bílou košilku. Vyhrnul ji těsně pod žebra. Objevil se pruh látky, kde bylo pár kapek krve. „Bude to trošku štípat,“upozornil. Jenom přikývla a pozorovala, jak opatrně nanáší mast. Zachvěla se. V duchu si vynadala. Ale musela si přiznat, že vůbec není k zahození. Áres odněkud vytáhl čistý pruh látky a zranění jím překryl.
„Díky,“pousmála se. „Od kdy se bůh války stará o své zraněné?“ zajímala se. Měl pravdu. Za pár minut to začalo štípat.
„Od té doby, co to jsou nádherné a okouzlující ženy, které ví, co chtějí,“zašeptal a maličko se k ní přiblížil.
„Tak tohle je v pytli,“pomyslela si Mac. „Jsem unavená,“hlesla.
„Jistě,“přikývl a oddálil se. „Spi. Přijdu se na tebe podívat za pár hodin,“pousmál se. Chvilku váhal a pak jí dal pusu na čelo. Jakmile odešel, Mac rychle vylezla z postele a začala prohledávat jeho pokoj. Při jeho odchodu si dávala dobrý pozor, jestli nezapnul nějaké zařízení. Nic nenašla. Zklamaně se vrátila do postele. Rána ji štípala čím dál víc, tak usoudila, že bude nejlepší to celé zaspat. Za pár minut znova usnula.

„Vidím, že je ti lépe. Mnohem lépe,“pousmál se Áres, když ji další den ráno našel, jak se láduje snídaní. Mac se jenom pousmála.
„Snažím se ti nenadrobit do postele.“
„V pořádku,“usmál se. „Přišel jsem se podívat na tu ránu. Zítra jdeme na tu akci, o které jsem ti nedávno říkal, a celkem bychom tě potřebovali.“
„Můžu dojíst?“zeptala se.
„Jistěže,“přikývl a dál jí sledoval.
„Posluž si,“pokrčila po chvilce rameny a lehla si. Sundal jí látku zakrývající ránu.
„Pěkné…moc pěkné,“zkonstatoval zranění. „Jak se cítíš?“
„Fajn.“
„Dobře. V tom případě můžeš zítra s námi,“pousmál se. „Dneska si ještě odpočiň. Nabrali jsme už směr cílová planeta, takže ti dám zavčasu vědět.“
„Beru na vědomí,“přikývla a dala tác s jídlem na stolek. Najednou se jí začalo nějak chtít spát.

„Takže doufám, že je všechno jasné. Pallas povede jednu skupinu a druhou já. Zabereme vesnici a přimějeme obyvatele, aby se obrátili k nám. Jakýmikoliv prostředky,“zopakoval Áres už asi po šesté plán. Ozvalo se souhlasné zamručení. „Asi za půl hodiny dorazíme na planetu. Pallas to vezme ze severní strany vesnice, moje skupina to vezme z opačné strany. Tak pohyb, lidi. Běžte se připravit.“

Obrovská loď se vynořila z hyperprostoru. Jednotky vojáků už byly dokonale srovnané a připravené k transportu na planetu pod nimi. Zřízení podobné kruhům je transportovalo. Objevili se přímo v uprostřed lesa, pár set metrů od vesnice. Okamžitě se oddělila skupina, která měla na vesnici zaútočit z jihu v čele s Áresem. Mac a její vojáci se vydali okamžitě k vesnici. Ona sama stihla vyslat varování vědcům, kteří se na planetě nacházeli kvůli dlouhodobému výzkumu nějaké horniny. Ovšem ti zrovna nepatřili k nejbystřejším ohledně varování, takže se jenom modlila, aby se čirou náhodou podívali na svůj tablet. Skupinka dorazila k vesnici a čekala na povel, který za chvíli přišel. Obě skupinky vrazili do vesnice. Sice velmi poklidně, ale hrozivě. Lidé už jenom při pohledu na ně vbíhali dovnitř svých domů. Mac byla ráda, že se nemuselo střílet. Za jiných okolností by jí to nějak nevadilo, ale tihle lidé jim nic neudělali, tak neviděla důvod. Obě skupinky dorazily na náměstí. Bylo maličké, ale uprostřed bylo plno stolků s různými přístroji, zkumavkami, nádobkami a dalšími věcmi, včetně rozjezeného ovoce a plesnivého chleba. Mac se maličko pousmála.
„Chci mluvit s někým, kdo to tady má na starosti!“poručil si Áres hromovým hlasem.
„Plukovníku?“ozval se vystrašeně jeden vědec. Mac se vyděšeně otočila a okamžitě ho poslala na stěnu protějšího domu. Sklouzl po ní a už se nezvedl. Oddechla si. Tenhle už mluvit nebude. Kdo ví, co na Atlantis zaslechl. Po tomhle kousku vyšel postarší muž ven.
„Já jsem starosta.“
„Skvěle,“zamručel Áres. „Přišel jsem ti něco nabídnout. Přijmi mě za svého boha. Nebudeš litovat.“
„Jo, a když si mě objednáte ihned, dostanete i skvělou a poutavou knihu zdarma…teda poutavou pro toho, kdo umí řecky,“problesklo Mac hlavou.
„Jsi velice laskavý, ale my už své bohy máme,“odpověděl muž diplomaticky.
„Nemůžou vám nabídnout to, co já,“zavrčel nebezpečně.
„Promiň,“omluvil se muž. V tu chvíli to vypadalo, jako by se začal dusit. Klesl na kolena a chytil se za krk.
„Kde je tvůj bůh teď, co?“zasyčel Áres.
„Přestaň, zabiješ ho,“ozvala se Mac.
„Od kdy ti to vadí?“zamračil se a tlak uvolnil.
„Nevadí,“namítla rychle. „Ale nevidím v to důvod,“pokrčila rameny.
„Musím nějak dokázat svou moc.“
„Já myslím, že to pochopil, nebo ne?“otočila se na muže. Ten jenom vyděšeně přikývl.
„Hm,“odfrkl si Áres, ale muže pustil. „Shromážděte lidi na náměstí! Chci, aby uctili svého nového boha,“ Vojáci odběhli a začali vyvádět lidi ven z jejich domovů.
„Co to mělo znamenat s tím, aby tě přijali za svého boha? Vy v tom nejedete společně?“ zeptala se zvědavě Mac.
„Bohové, kteří se řadí na špici – já, Hera, Zeus, Hermés, Héfaistos, Artemis a Hádés – jedou na vlastní pěst. To nižší se musí samozřejmě spojit. Nemají tolik síly, ani tak velkou armádu, aby mohli vládnout sami.“
„Zajímavé,“zamručela Mac.
„Spíš praktické,“pokrčil rameny a dál sledoval své vojáky, jak plní jeho rozkaz.
„UTÍKÁ!“zakřičel někdo a ukázal rukou na prchajícího vědce. Ozvaly se zvuky výstřelů, ale vědec zmizel za domem.
„Chytnu ho!“křikla Mac a rozběhla se pryč.

Vyběhla z vesnice a rozhlídla se kolem. Nikde ho neviděla. Běžela dál. Po pár set metrech se zastavila. Nevěřila, že by mohl doběhnout tak daleko. V tu chvíli ji někdo žduchl na zem. Rozplácla se jak široká, tak dlouhá. Hned se překulila na záda a vstala. Vědec se naproti ní postavil a chvilku poskakoval s rukama v pěst. Pak jednou z nich vyrazil. Mac mu ji chytla a zkroutila za záda. Donutila ho lehnout si na zem a sedla si na něho. Rychle zalovila v kapse a něco mu strčila do kapsy.
„Dej to Johnovi nebo Woolseymu,“zavrčela rychle.
„Cože?“zavrčel Áres a znělo to hodně blízko. Otočila a div do něho nevrazila.
„Nic,“vyhrkla a vstala.
„Nic?“
„Byl to jenom….bylo to…“ zrovna teď ji nic nenapadlo. „Stopovací zařízení,“špitla skoro neslyšně. Áres se uchechtl a zalovil v kapse vyděšeného vědce. Vytáhl složený papírek. Rozložil ho a přeletěl obsah. S každým řádkem Mac bledla.
„Zrádče!“zasyčel. Mac se rychle otočila a chtěla se rozběhnout pryč. V úmyslu jí ale zabránili dva vojáci. Pevně ji chytli. Vědec jenom vypískl.
„Co tam ležíte, běžte!!“křikla. Kupodivu poslechl a rozběhl se pryč. Áres za ním vypálil energy kouli. Ta se ale zastavila před ním. „Běžte a řekněte, co se stalo!“pobídla ho.
„Nemůžeš ho chránit donekonečna.“
„Stačí mi, když doběhne k bráně,“prskla.
„Zničím tebe i celou tuhle vesnici.“
„Nezničíš. Nedovolím ti to.“
„Nejsi tak silná. Zabije tě to.“
„Ale ne ty nevinné lidi,“namítla.
„Jak lidské,“ušklíbl se. „Zrádče!“ Dal jí facku. Slízla si krev ze rtu a vyplivla ji na zem. „Vemte ji na loď.“

„Podplukovníku!...Podplukovníku!“volal vědec, jakmile proběhl bránou. Celý se třásl.
„Co se stalo?“zeptal se John se Sarah v náručí.
„Jde o plukovníka?“
„O Mac?“vydechl Sheppard.
„Ano…zachránila mě a prozradila se před tím…“
„A do hajzlu,“hlesl John.
„Dostali se tam lodí.“
„Přichystejte jumper a sežeňte tým. Rychle!“křikl.

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ

a mám tady taky od jakopa převedené povídky 1 - 127 do formátu DOC a PDF, za což mu děkuji

Kód: Vybrat vše

http://leteckaposta.cz/866702676

http://rapidshare.com/files/265839194/Stargate_Last_Ancient__1-127_.rar

http://czshare.com/859749/8G_k/C%3A%5CUsers%5CLucka%5CDesktop%5CStargate_Last_Ancient_%281_127%29.rar

http://www.iskladka.cz/download.php?file=1249916444_stargate+last+ancient+%281-127%29.rar

http://bagruj.cz/ebcwefvqyjkr/Stargate_Last_Ancient_(1-127).rar.html


taky děkuju za komentáře a doufám, že se povídka líbila...jinak od úterý do dalšího pátku jsem v Turecku, takže kdyžtak napiště, jestli pokračování chcete v pondělí večer, anebo až ten další pátek...

neber to špatně, tvoje povídka se mi líbí, jen mi tam něco nesedí. Takovej ten komediální nádech a v podstatě to, že všechny postavy a to i nepřáteleé, se chovaj jako kdyby byli jedna velká šťastná rodina. Líp to nedokážu popsat

jestli mi v SG něco vadilo, tak to byl chybějící pocit nebezpečí a bezradnosti. Tady to je to samý. Mac je de facto nepřemožitlná superhrdinka, kterou nikdo nikdy nezabije a když náhodou ano, tak se povznese. Povznesení tu je popsaný v podstatě jako něco naprosto normálního, co se děje naprosto běžně a Antikové jako hodní stryčkové opravdu to neber špatně, povídka super, jen tyhle věci mi tam nějak nesedí

Už se těším na pokračování by mohlo být už v pondělí... jinak ať se ti v tom turecku líbí... moc pěkná povídka

no to by prostě nebyl g.o.d aby se mu něco nelíbilo

krásná povídka tesim se na pokračování

tak vám tady ještě před odjezdem hodím pokračování ...těžko říct, jak jsou na tom v Turecku s netem ...

Deja vu, part 2

Jumper proletěl bránou a objevil se na planetě. John ho okamžitě zamaskoval.
„Co když tam nebudou?“zajímal se George.
„Budou. Stihli jsme to za chvilku,“zamračil se Sheppard. Nepřipouštěl si jinou možnost. Jumper se objevil na orbitě. Loď byla na stále stejném místě. Právě se vracela jedna z průzkumných stíhaček. Jumper letěl v závěsu za ní.
„Jak poznáme, kde je?“zeptal se Ronon.
„Bude v celách. Snad,“odsekl John a ladně přistál v hangáru. Hodně se podobal tomu jejich. Stíhačky byly seřazeny v řadách a připraveny kdykoliv odletět. Počkali, až nikdo nebude kolem a vyrazili.
„Ví někdo, kde jsou cely?“ozval se po pár chodbách Ronon.
„Podle její mapy by to mělo být kousek,“odpověděl Rodney a sledoval tablet. Pokračovali podle jeho navádění dál. Párkrát narazili na nějakou stráž, ale zavčas se schovali. Konečně dorazili k celám. Všechny je rychle prohlídli, ale Mac nenašli. Najednou se ozvaly kroky. Podle ozvěny jich mohlo být půl tuctu. Rychle se schovali za výklenek. Zpoza rohu se vynořila skupinka. Uprostřed čtyř vojáků byla Mac vedená Áresem. Měla pořád na sobě ty samé šaty a kozačky. Jenom pás se zbraní měla pryč. Ruce měla spoutané za zády.
„Pusťte ji a odhoďte zbraně!“křikl Sheppard a vyskočil zpoza rohu. On, Ronon, George i Rodney namířili zbraně. Áres ji přitáhl k sobě a dal jí nuž pod krk.
„Odhoďte zbraně, nebo ji podřežu!“pohrozil.
„Proboha živého, tak už střílejte!“křikla Mac. Cítila, jak se jí nůž zaryl hlouběji, a z rány vytékala horká krev. „Jindy vám to nevadí!“
„Trefíme tě!“křikl John.
„Jak solidární,“ušklíbl se Áres. „Zbavte se jich,“štěkl a táhl Mac pryč. Okamžitě se ozvaly zvuky střelby a za chvilku i výkřik.
„JOHNE!“vykřikla Mac, když viděla, že skončil na zemi. Ronon ho okamžitě zatáhl za roh. Slyšela, jak Winterson něco křičí a divoce ukazuje. Áres ji zatáhl za roh, takže ztratila přehled.

„Věř mi, že budeš prosit, abych tě už zabil!“zavrčel a přitáhl jí provaz na zápěstí pevněji.
„To si nemyslím,“prskla.
„Ale jo. To, co jsi předváděla na tom Eagerovi…to bylo nic,“pousmál se. „Teď mě napadá…věděla jsi to, že?“
„Jistě,“přikývla. Za tohle přiznání si vysloužila facku.
„Jsem bůh a ….“
„Nejsi bůh! Jsi jenom člověk s podobnými schopnostmi, jako mám já!“zavrčela. Dostala znova facku.
„Tví přátelé tě nenajdou. Odletíme a …“
„Neodletíš. Z orbity týhle planety se nehneš.“
„Proč myslíš?“
„Vytáhla jsem řídící krystal a … to druhé si nechám pro sebe,“pousmála se.
„Mrcho,“zavrčel a znova ji praštil, až skončila na zemi. Teda skoro na zemi. Provaz nebyl tak dlouhý, aby ji pustil tak daleko. Donutil ji, aby si klekla a chytl ji za bradu, kterou natočil k sobě. Podíval se jí do očí. V tu chvíli viděla před sebou záblesky ze svého života. Stačila se vzpamatovat celkem rychle, takže ho zarazila dřív, než se stačil dostat někam dál, než k hádkám s její matkou. Chviličku ho nechala, aby se probíral jejím dětstvím, protože tam
se nemohl dozvědět absolutně nic, co by nechtěla. Ona se mezitím nenápadně probírala jeho vzpomínkami. Dorazila ke vzpomínce, jak kvůli němu umřel John. Projel jí zachvěv zlosti. Áres si ho evidentně všiml. Rychle se stáhl, ale Mac se snažila vydržet. I když se bránil, ona se stáhnout nechtěla. Ucítila švihnutí bičem a přestala se soustředit. Zase kolem sebe uviděla celu a jeho tvář. Znova ji švihl a kopl. Omdlela.

Maličko sebou trhla, když slyšela, jak se dveře cely otevřely. Nechala oči zavřené. Zaslechla, jak se neznámý potichu blíží k ní.
„Hej, plukovníku,“zatřásl s ní. Pomaličku otevřela oči.
„Vy?“vydechla překvapeně, když uviděla George. „Co je s Johnem?“
„Nejspíš to chytla jenom ruka,“odpověděl a snažil se jí rozvázat ruce. Nakonec vytáhl nůž a provazy rozřezal. Pomohl jí na nohy. „Půjde to?“staral se.
„Snad,“přikývla.
„Kde je Áres?“
„Netuším,“pokrčila rameny. Winterson opatrně vykoukl ven na chodbu. Byla prázdná, a tak
vyběhli ven.
„Jak to, že jste tady?“zeptala se.
„Poslal jsem je pryč a já se schoval v jednom výklenku,“pousmál se.
„Víte…ono je tady jeden problém,“hlesla.
„Ano?“zastavil se.
„Kolik je hodin?“zeptala se a vzala mu ruku i s hodinkami. Podívala se na čas. „Asi za patnáct minut tahle loď vyletí do vzduchu.“
„COŽE?“
„Ve strojovně je nálož. Myslela jsem, že na té planetě budeme déle,“vysvětlila.
„Prokrista…hangáry?“
„Tam nemůžeme. Budeme muset do těch vzdálenějších.“
„Proč?“
„No protože když všechny stíhačky odletí, hangár se uzavře. A podle toho, co jsem slyšela, jsou stíhačky pryč.“
„Co to je za systém?“prskl.
„Mě se ptej,“pokrčila rameny. „Musíme tak, aby nás neviděli. Pak nám to totiž může být jedno.“
„Veď.“přikývl a vydal se za ní.

Mac se snažila vybírat nejrychlejší, ale taky zároveň nejméně zalidněnou trasu. Bohužel museli skoro až na druhou stranu lodě. Byli sotva ve dvou třetinách cesty.
„Pojď…“potáhnul ji George za ruku, když cítil, jak zpomaluje.
„Půjdeme k zemi! Tohle nepřežijem, když tu budem poletovat jak papír,“prskla a zastavila se.
„A to tady chceš jen tak stát?“
„Ne….já nevím…“
„Nemohlas tu loď vyhodit do vzduchu až na zemi?“zeptal se a zoufale se rozhlédl. „Odhad?“
„Tak patnáct vteřin,“polkla.
„Deset,“opravil ji Winterson, když se podíval na hodinky. Mac se na něho nešťastně podívala. „Bylo mi ctí,“zasalutoval. Jenom přikývla. V tu chvíli ji chytl za ruku a zatáhl za jeden ze sloupů a pár setin vteřin před nárazem ji kryl vlastním tělem. Loď narazila na povrch planety. V tu chvíli je to od sebe oddělilo. Vše se kolem točilo. Najednou se všude rozprostřela tma.
Loď se rozpadla na několik částí, které se doslova rozprskly v délce několika kilometrů.

Mac se s trhnutím probrala a rozhlédla se kolem sebe. Některé pilíře nevydržely a vyvrátily se, část stropu se zřítil a všude se válely trosky. Musela se rozesmát. Nebyl to upřímný smích, spíš maličko zoufalý. Nemohla uvěřit tomu, že je naživu. Po tom, co viděla kolem sebe, se hodně divila. Když se trošku uklidnila, znova se rozhlídla. Pár metrů od ní ležel Winterson zaklíněný pod jedním pilířem. Byl v bezvědomí.
„Wintersone!“křikla. Nereagoval. „No tak, Georgi! Vzbuď se!“zkusila to znova. Bohužel se stejným výsledkem. Nepoznala, jestli dýchá. Polilo ji horko. Rychle chtěla vstát, ale nevšimla si, že má zaklíněnou nohu. Ozvalo se tlumené křupnutí a hlasitý výkřik. Tvrdě dopadla zpátky. Do očí se jí vedraly slzy. Poprvé za delší dobu zase doslova brečela bolestí. Schovala obličej do dlaní. Po chvilce se podívala, jak se to vůbec stalo. Noha byla od půlky holeně zaklíněná pod sutí a těžkými betonovými kvádry, ze kterých byla celá loď. Nepochybovala o tom, že je zlomená. V lepším případě jenom jednou. Maličko se s ní snažila zavrtět a udělat si prostor, ale bolest se ozvala znova. Tentokrát intenzivněji. Pokusila se znova nadzvednout. Opět vykřikla bolestí.
„Huso pitomá. Proč to děláš, když víš, že to bolí?“zavrčela pro sebe. Chvilku prudce oddechovala, než omdlela.

Probudilo jí až tiché zasténání. Otočila se na majora. Evidentně přicházel k sobě.
„Georgi!“hlesla. Na hlasitější zvuk se nezmohla. Pomalu otevřel oči.
„Jsme naživu?“zašeptal.
„Prozatím,“přikývla a maličko se zase posunula. Vzápětí zkřivila tvář a zasténala bolestí. „Jste v pořádku?“staral se.
„Víc než vy,“povzdechla si.
„Mám dojem, že jsem uvnitř úplně napadrť,“zašeptal. Mac se na něho jenom podívala. Podle toho, kolik na něm bylo věcí, by se tomu ani nedivila.
„Zvládneme to, ano?“řekla. „Hej, žádné spaní!“křikla, když viděla, jak se majorovi klíží oči. „Georgi! No tak, podívej se na mě!“štěkla. „Podívej se na mě!“zopakovala a kupodivu ji poslechl.
„Kdykoliv,“vydechl.
„Fajn, tak na to mysli, ano?... Jestli usneš, je konec, rozumíš? Nesmíš spát.“
„Je to jako po flámu,“zašeptal. „I hlava mě bolí.“ Mac na to nic neřekla. „Co…co kdybys zkusila ten pilíř, co máš na noze…zvednout?“
„Telekinezí?“zeptala se. Jenom přikývl. „A co pak? Věř mi, že ta noha taky není v jednom kuse.“
„Vždycky můžeš…pro pomoc.“
„A to se mám plazit ven? Těžko po jedné noze doskáču,“zavrčela. „Krom toho je ten pilíř těžký.“
„No tak…uzvedla jsi i těžší věci,“namítl.
„Jo, jenže to jsem nebyla několik hodin zavřená v nějaké temné díře a nechtěl ze mě Áres něco vymlátit. Krom toho jsem mu to celkem slušně oplatila. Doufám, že ho hlava bude bolet ještě dlouho,“zamručela.
„Víš, bude ….to znít sobecky, ale…chci to…chci to kvůli sobě. Jak budeš volná, můžeš mě taky vyhrabat.“
„A co jsem? Krtek?“odsekla. „Proč si všichni myslíte, že se to dá na povel? Když jsem unavená, tak nezvednu ani papírový ubrousek. Nejde to jenom tak. Já vážně nemůžu.“ vyhrkla. Chtěla mu pomoc.
„Ty tomu rozumíš,“hlesl lhostejně.
„Přestaň,“zamručela.
„Svědomí?“ušklíbl se. „Kdybych…náhodou umřel, tak bys musela žít s vědomím, že jsi mi…nechtěla pomoc.“
„PŘESTAŇ!“vykřikla.
„Tak to aspoň zkus! Prosím,“hlesl. Mac ho pozorovala. V podstatě měli pravdu oba. Nechtěla ho tam nechat. Zhluboka se nadechla a ignorovala bolest, která se projevila. Zadívala se na pilíř. Chviličku jenom cítila, jak se třese, ale po chvilce rezignoval a nadzvedl se o pár centimetrů. Chtěla se rychle vysunout ven, ale zatočila se jí hlava a trám pustila. Zakřičela bolestí. Před očima se jí objevily černé mžitky. Snažila se neomdlít. Jenom tak ležela na podlaze zřícené lodi. Odněkud slyšela Wintersona, ale neměla myšlenky na to, aby mu odpověděla. Po chvilce vše ustalo a okolo se rozprostřela tma.

Brána se otevřela a na planetě se objevily čtyři jumpery
„No to je síla,“vydechl Lorne a pozoroval prostor před sebou. Na přilehlé louce byly trosky lodi, které doutnaly a stromy v lese okolo byly zpřelámané. „Detektor rozeznal několik desítek známek života.“
„Dá se nějak rozeznat, jestli mezi nimi jsou i Mac a George?“zajímal se Ronon.
„Ne. Nemůžu zachytit ani signál z jejich vysílačů.“zakroutil hlavou a přistál kousek od trosek. Ostatní jumpery ho napodobili. Na louku vyšla jednotka vojáků. „Dobrá, poslouchejte! Rozdělte se na dvojice a opatrně prohledejte trosky. Jakmile je najdete, dejte vědět a dostaňte je ven. Buďte opatrní.“ Tímto pokyny ukončil. Vojáci přikývli a rozešli se do všech stran. Evan, Ronon a Delroy se vydali k největšímu kusu trupu lodi.

„Konečně.“vydechl Winterson, když se Mac o pár hodin později probrala. Protřela si oči a rozhlédla se.
„Říkala jsem to,“hlesla.
„Omlouvám se.“
„Máte za co,“prskla. „Víte, jaké to je, když vám někdo vyndává zraněnou nohu z kozaček?“
„Ne,“přiznal.
„Tak to ani vědět nechtějte. Když máte jezdecké holínky, spadnete z koně a zraníte si nohu, tak ji musíte vytáhnout dřív, než stihne otéct. Potom se ty boty rozřezávají.“
„Zkušenost?“
„Jo. Když jsem ještě bydlela u táty, tak jsem čas od času jezdila na různé soutěže. Sem tam se nepovedlo rodeo.“
„Chtěl bych vás vidět,“zatoužil. Mac se jenom pousmála.
„Asi za dva měsíce se jede něco blízko Colorada. Když se odsud dostaneme, přihlásím se na celou soutěž. Slibuju.“
„Fakt?“
„Fakt. Sice mi příprava zabere zbytek mého volného času, ale udělám to.“
„Budu se těšit,“vydechl a pomalu zavřel oči.
„Wintersone!“křikla. „No tak! Na tomhle jsme se nedohodli!“ Bylo to k ničemu. Neslyšel ji. Něco po něm hodila, ale ani tohle nepomohlo. „Sakra….já se tady kvůli tobě nechám dobrovolně zdemolovat na rodeu, když mi tady neumřeš.“zavrčela. Chvilku zůstala ležet a přemýšlela, co dál. Najednou se ozval výbuch a vše se otřáslo. Ze stropu se sesypala suť.
„Sakra…sakra…sakra!“zavrčela.

„Majore…“ozvalo se z vysílačky.
„Ano, Swansone?“ohlásil se Evan.
„Jste v pořádku?“zajímal se.
„Jo. Ten výbuch byl setsakra blízko, ale jsme v pohodě,“odpověděl a oprášil si kalhoty. On a jeho společníci se nacházeli zrovna v části, kde něco vybouchlo. Postupovali zdemolovanou chodbou dál, než dorazili ke dveřím, které otevřeli. Vyvalil se oblak dýmu. Rozkašlali se.
„Někdo něco hoří,“podotkl Delroy.
„Skvělý postřeh,“ušklíbl se major. „Čtyři známky života za rohem,“zašeptal a maličko se přikrčil. Ronon vytáhl zbraň. Opatrně nakoukli za roh. Pod troskami leželi čtyři vojáci Bohů.
„Planý poplach,“vydechl Evan a sklonil zbraň. Chodba se začala zaplňovat kouřem. „Pojďme dál. Musíme hledat co nejrychleji,“pobídl je.

„Wintersone! Vstávejte! No tak, vzbuďte se!“znova se ho snažila probudit. Vůbec se jí nelíbilo, co cítila. Došlo jí, že někde musí hořet. Teda podle toho, že cítila kouř a z ventilačních šachet se začalo dýmit. Musela něco udělat. Znova se pořádně nadechla a soustředěně se zadívala na pilíř, který jí pořád trůnil na noze. Znova se zatřásl a nadzvedl. Rychle se odsunula pryč. Tentokrát se to povedlo. Ozvala se rána, když pilíř dopadl na zem. Mac prudce oddechovala. Neměla odvahu se na nohu podívat. Podle toho, jak jí vrch bot tlačil na lýtku, odhadovala, že má něco s kotníkem. Doplazila se k nejbližšímu východu. Vyděšeně hleděla na zasypanou chodbu. Bylo tam mnohem tepleji a mezi troskami uviděla plameny.
„Ksakru s tím…to je dneska den,“zavrčela a odplazila se zpátky. Klekla si u George a zkontrolovala jeho životní funkce. Puls měl slabý a byl celý zpocený. Odhrabala z něho prach a špínu. Maličko ho propleskala. Neprobral se. Vzdala to. Opřela se o stěnu a postupně odstraňovala z jeho těla trosky pomocí telekineze. Konečně byl major volný. Cítila se unavená a chtělo se jí spát. Kouře okolo přibývalo a vzduch se stával nedýchatelný. Zatřepala hlavou, aby zahnala únavu a zvedla se přes zdravou nohu. Posléze opatrně přenesla váhu na zraněnou. Zkřivila tvář bolestí, ale stoupla na ni skoro celou váhou. V tu chvíli se ozvalo tlumené lupnutí, noha se jí podlomila a ona skončila na zemi.
„Tak plán B,“povzdechla si. Klekla si za jeho hlavu a chytla ho za vestu. Rozhodla se, že ho odsud odtáhne jakýmkoliv způsobem. Šlo to pomalu, ale za pár minut se dostali za roh. Ozval se další výbuch a v místnosti, kde před chvilkou byli, se zřítil strop. Oheň se začal rozšiřovat mnohem rychleji. Mac se vyděšeně rozhlédla. Zpátky nemohli a dopředu v podstatě taky ne. Zmohla se jenom na to, aby ho vytáhla asi do půlky kopce z trosek. Kdyby nebyli zranění, trosky by v klidu přelezli, ale takhle uvízli.

„Tamtudy neprojdeme!“upozornil Delroy zcela zbytečně. Objevili se u jedné chodby, která byla od stropu k podlaze zahalena kouřem.
„Ale asi o dvě chodby dál jsou dvě známky života,“namítl Evan. „Musíme prověřit všechno.“
„Neprojdete,“trval na svém Delroy.
„Víš co? Dostal jsi je do toho ty. Tak buď tak laskav a sklapni,“zavrčel Lorne. Vyhrnul si bundu a překryl si jí ústa. Vklouzl do chodby.

Mac se znova rozkašlala. V místnosti se nedalo dýchat. Všude se rozprostíral kouř. V tuhle chvíli záviděla Georgovi, že je v bezvědomí. Oči ji nesnesitelně štípaly. Pomalu se sesula podél zdi k zemi. Znova se rozkašlala. Chtělo se jí spát. Řekla si, že jenom na chvilku zavře oči, aby ji přestaly štípat. Jakmile to udělala, nedokázala je otevřít. A vlastně proč ne, pomyslela si. Za pár vteřin nevěděla nic.

„Tohle je šílenství,“zavrčel Delroy a přepadl přes spadlý trám. Lorne jenom zavrtěl nevěřícně hlavou a pokračoval dál.
„Zbývá chodba,“odsekl major. Odbočili.
„Fajn, tak se můžem otočit,“zamručel Eager. Chodba byla zasypaná.
„Ani nápad,“zavrčel Evan a začal při zemi odhrabovat trosky. Delroy si jenom povzdechl a protočil oči.
„Uhněte,“ Telekinezí odstranil trosky.
„Plukovníku!“vykřikl Lorne, když uviděl Mac ležet úplně na kraji sutě. „Georgi!“křikl propleskal ho. U obou zkusil puls. Byl sotva hmatatelný. „Musíme je dostat pryč nebo tu skončíme taky.“ Než to stihl doříct, Ronon si přehodil Wintersona přes rameno a vydal se ven. Lorne vzal Mac a následoval ho.
„Všem týmům. Máme je,“stačil ještě ohlásit do vysílačky. „Stáhněte se k jumperům.“ Chviličku se motali vnitřkem lodi, než přišli na východ. Do této část se oheň ještě nestihl rozšířit. Vyšli ven a zamířili co nejdál od lodi. Opatrně je položili na trávu. Od jumperů k nim mířili dva vojáci s brašnou první pomoci.
„No tak…proberte se,“propleskal Mac. Nepomohlo to. „Tak aspoň ty, Georgi…tohle mi nedělejte lidi,“zakňučel a rychle otevřel obě brašny první pomoci. Společně se Swansonem jim nasadili kyslíkové masky. „Musíme domů. Pomozte mi,“požádal přítomné.
„Vydržte, zjistím, jak jsou na tom,“zarazil ho Delroy.
„Ale rychle,“zavrčel major a nervózně přešlápl. Delroy položil Mac na čelo ruku a druhou přejížděl stejně, jako to dělávala ona. To samé zopakoval u Wintersona. Mac se maličko pohla a po chvilce otevřela oči. Zmateně se rozhlédla kolem sebe. „Klid. Už je to dobrý,“pousmál se Lorne.
„George…“vydechla.
„Je tady. Hlavně klid.“
„Je…má něja…ké…vnitřní zranění…“zašeptala.
„Víme,“přikývl Delroy. Mac se na něho podívala. Z toho pohledu ho zamrazilo. Mísily se v něm snad všechny negativní emoce.
„Zmetku,“hlesla. Chtěla ještě něco dodat, ale omdlela.
„Tak jdeme,“pobídl své lidi Evan.

„Už jsi vzhůru?“pousmála se Jennifer, když viděla, že se Mac probrala. Dala jí pod paži teploměr. Jenom maličko přikývla a protřela si oči. Rozhlídla se. Napravo od ní ležel na posteli Winterson. Spal.
„Jak je mu?“kývla k němu.
„Bude v pořádku.“
„Jak dlouho jsem spala?“
„Skoro den. A měla bys pokračovat,“podotkla doktorka a vyndala jí teploměr. „Teplotu máš jenom mírně zvýšenou. Bude to těmi spáleninami,“zauvažovala. Mac se podívala na ruku. Levé předloktí měla zavázané. „Není to nic vážného. Většinou to jsou popáleniny mezi prvním a druhým stupněm.“ Jenom přikývla.
„Kde je John?“
„Spí. Sarah taky. Byl tady asi před pěti hodinami.“
„Aha,“pousmála se a přitáhla si peřinu.
„Spi už. Potřebuješ to,“pobídla ji doktorka. Mac to dlouho netrvalo a znova usnula.

Sheppard další den ráno zamířil na ošetřovnu. Už se k němu doneslo, že se Mac včera večer probudila. Jakmile dorazil, zrovna dosnídala.
„Ahoj, čmoudíku,“pousmál se a dal jí pusu.
„Ahojky.“
„Jak se cítíš?“
„Maličko…hm…“
„Unaveně?“
„Vyuzeně,“usmála se a nenápadně se podívala doprava. U Wintersona, který zářil, jako sluníčko, seděla jeho současná přítelkyně Chelsea.
„Delroy se za tebou chtěl stavit.“
„Jestli to udělá, nevyjde živý,“zavrčela. „I když za to nemohl. Slibuju, že to už nikdy neudělám.“
„To by bylo vhodné,“souhlasil. „Kdy nás zase začneš komandovat?“
„Až si dám do kupy svoji bolavou hnátu,“zamračila se. „Mám vyvrtlý kotník a natažené vazy v něm, pár spálenin a modřin. Takže tak dva týdny.“
„Nemůžu se dočkat,“ušklíbl se.
„Nepřinesl bys mi notebook?“požádala ho.
„To už se nudíš?“
„Jo, budu hrát jenom Solitaire a Flat Out,“usmála se. „Žádná práce.“

Další povídku vám sem dám 28.8.2009 ...

BTW: Kdo bude mít příspěvek s číslem 1000?

jsi mohla nechat Mac tu nohu aspoň amputovat. Co jsem ti psal v PM?

a to rovnou ruce a dostane kybernetické a máme tady Darth Mac bez světelného meče

g.o.d.: no já bych ráda, ale ono bohužel právě píšu povídku číslo 146. , takže by se to maličko zkomplikovalo...a musela bych všechny předchozí změnit...
jako ono se snažím udělat to tak, aby to co nejvíc odpovídalo realitě, ale každá hlavní postava je tak trošku Superman a Batman v jednom... bohužel se tomu nedá nějak vyhnout , tak to holt překousni, nebo se s tím smiř, anebo to nečti ...víc pomoc nemůžu ...

DAVE!: světelný meč není problém....Rodney vymyslí