Stargate:Last Ancient - New Age, part 4

Povídka byla skvělá.
Už se nemůžu dočkat další.
Ale ta prodleva je nesnesitelná

1000

ale tak trochu jim ublížit můžeš u mně jedna postava ohluchne, druhá potratí a třetí skončí na vozíku... no už radši mlčím nebo bych ze svých povídek udělala horor ... třeba kdyby sarah špatně použila schopnosti a někomu nechtěně telekinezií urvala ruku...

jinak super povídka akorát jsem se trochu ztrtila v části kdy se pokusili zachránit a jak se dostali zpátky na Atlantis (jakomyslím John ronon a mckay)

moc se tesím na pokračování bylo to supr

mikulishka: teda doufám, že se to tak píše , když ne, tak pardon:D
Ale jako lidi měli byste se domluvit, co vlastně chcete ... no nevadí, nějak to vymyslíme...já se přiznám, že si to trošku nepamatuju a tu část, jak se dostali zpátky si musím přečíst ještě jednou, ale pak hned napíšu závěr
sgcatlantis: ty ses rozhodl vysosat všechny "jubilejní" příspěvky, co?

jsem ráda, že se povídka líbila a zároveň posílám pozdrav z Turecka. A prosila bych, kdybyste v tomhle příspěvku našli nějaký žvást, abyste to omluvili, je tady strašné horko a za poslední týden jsem měla asi nejvíc přeřeků v životě ...a v pátek večer nebo odpoledne tu přibude další...

Toto je spoiler!!!:

Na scénu se nám na chvilku vrátí Christopher Black a Johnova maminka...bude to povídka bez akce a bude se odehrávat v podstatě na Zemi...a moc tématu SG tam nebude ...

Povdíka(y) byly celkem pěkné ale za realitičnost(nemyslím supervlastnosti postav) dávám partu2 0(z 0 až +10). protože napíšeš že lod vyletí do vzduchu takže výbuch musel být velký a to by bouchla celá loď.
Smysl by to dávalo kdybys nejak lod z kurzu a díky vyndanému krystlu by nemol zabránít kolizi s planetou. To by ovšem ta smrt nemohla být na 15minut přesně, musela bys připočítat dobu "padání" atd...
Proste blbost.
Jo a to jako John nasedla do jumperu odletel na zemi a George tam nechal napospas bez jumperu jo?

Dějove je to podařené 7/10

Tak jsem akorát dočetl poslední dvojdíl a moc se mi libíl. Jen je škoda, že akce u Bohů netrvala déle No už se těším na zítřek a na novou povídku.

Tak jsem doma ...ale dneska to vezmu stručně, jasně a aktuálně, protože při delším rozepisování by hrozilo, že bych praštila hlavou do klávesnice (spala jsem dneska jenom tři hodiny )... Přidávám další povídku a jak jsem psala, bude se odehrávat převážně na Zemi a tématika SGA tam skoro nebude...ale upřímně - přece nemůžou pořád střílet, to by za chvilku výrobci zbraní přestávali stíhat výrobu ...a další povídka (pokračování) bude... .... no možná v úterý, abych některým z nás zpříjemnila (aspoň doufám) den

Oslava, part 1

„Jaká byla cesta?“zeptal se s úsměvem Christopher, když se Mac objevila na jeho ranči.
„Dlouhá.“povzdechla si a obešla auto, kterým přijela. „Asi čtyřikrát jsem musela zastavit a to pitomé zvíře uklidnit.“
„Tak se mu nediv. Tohle nezná. Pojď mi toho krasavce ukázat.“pobídl ji a přešel k přívěsu za autem. Mac ho otevřela a vyvedla koně ven.
„No teda.“vydechl její táta.
„Jo.“souhlasila. „Ty se na mě ani nedívej.“prskla, když jí kůň věnoval jeden pohled. „Za ten kopanec si nic nezasloužíš.“
„Kopl tě?“staral se.
„Skoro, spíš mě přimáčkl na stěnu výtahu. Evidentně nemá rád stísněné prostory. Uklidnila ho až dávka sedativ.“
„Proč se mu nedivím.“
„Víš co? Až si příště budeš chtít hrát na charitu, tak beze mě, ano?“zabručela. „Opravdu transportovat koně z jiné galaxie je nad moje síly.“
„Říkala jsi, že si s ním stejně nevěděli rady, tak co?“opáčil.
„Ale modřiny tady budu mít já.“namítla. „Zavedu ho do ohrady.“
„Do té severní.“křikl za ní. Jenom přikývla.

„Bude v pohodě. Je jenom maličko vystresovaný.“pousmála se Mac, když se objevila v kuchyni. U stolu seděla Sam s malým Jacobem a Christopher byl opřený o kuchyňskou linku.
„Dáš si něco?“zeptala se Sam.
„Já nevím. Myslím, že…“
„Dej si něco. Aspoň džus.“pobízela ji.
„Tak jo.“pousmála se. „A když jsi u toho, podáš mi prosím něco z mražáku? Nějaký led nebo tak.“požádala. Samantha jí podala jejího malého brášku a otevřela ledničku.
„Ne, počkej. Dám si meloun.“zastavila ji, když uviděla na jedné z poliček červeňoučký meloun. Sam se pousmála a vytáhla ho na stůl. Potom zalovila v mražáku a hodila po ní nějaké mražené ovoce.
„No jo….copak…líbí se ti vlásky?“usmála se Mac, když jí Jacob chňapal po jejích vlasech. Jenom něco zažvatlal.
„Bacha, ať tam nemáš plešku. Strašně rád je trhá.“upozornila ji Sam.
„Jo, jasně.“pousmála se. „Díky.“poděkovala, vrátila Sam Jacoba a připleskla si ovoce na rameno. „S Fierem budeš muset pomalu. Podle mě úplně od začátku. Vesničané se k němu dlouho nemohli ani přiblížit. Nepustil je. I se mnou měl problém, ale jak se říká, že láska prochází žaludkem, tak u něho to platí stoprocentně. Mrkev a jablko to spravili. Nechal se ukecat. Ale překvapilo mě, že jsi ty ukecal IOA.“otočila se na tátu.
„No…řekněme, že jsem….“
„Já to nechci vědět, tati.“vyhrkla Mac s úsměvem. „Ale opravdu si dej na něho pozor. Je celkem zákeřný.“
„Neboj, zvládnu to.“
„A nedovol, aby mi poskákal Asfalu, ano? Na to je ještě hodně mladá.“
„Jistěže. Taky se mi zrovna nehodí, abych tady měl hříbata.“přiznal Christopher. „Co je s tebou poslední dobou. Jsi strašně…upjatá. Skoro se nesměješ.“ Mac se zamračila. „Zkus si vzít volno a odjeďte třeba s Johnem někam. Sáru ti pohlídám. Prostě si odpočiň.“
„Víš co? Něco ti řeknu!“vyštěkla. „Ano, jsem unavená a jsem naprosto zoufalá, protože za posledních čtrnáct dnů jsme byli na třech…místech a na všech třech nás napadli. Máme šest mrtvých. Museli jsme s Woolseym požádat všechny, kteří jdou na misi, aby vyplnili formuláře o tom, že si jsou vědomi rizika. Nevíme, jak oni ví, kam jdeme. Nemáme tušení. V kontrolní místnosti máme nejmodernější termovize, ale neměli jsme žádného nezvaného návštěvníka. Já už jsem týden pořádně nespala, tak mi sakra neříkej, co mám dělat!“vyjela na něho.
„Uklidni se.“hlesl její táta.
„Neuklidním se! Ty si tady sedíš a je ti to úplně jedno. I když pořád tvrdíš, že nic nevíš, já ti to nevěřím.“
„Nechci jenom, aby se ti něco stalo.“zašeptal.
„Tak to je trošku pozdě.“ušklíbla se.
„Co to do tebe vjelo?“zaprskal. „Potřebuješ vysadit.“
„Nevezmu si dovolenou. Prostě nemůžu. A neříkej mi, co mám dělat.“
„Takhle se zničíš.“namítl.
„Víš ty co? Já se nikoho neprosila, abych se narodila, ale když už se to stalo, tak mi nikdo nebude říkat, jak mám žít. Ani ty ne! A já tě nenávidím za to, co jsem. Můžeš za to ty! Můžeš za to, že mě chce půlka Pegasu zabít.“zavrčela. „Musím jít.“vyhrkla, hodila zmražené ovoce na stůl a bez ohlédnutí odešla.
„Co to…?“nechápal Christopher.
„Neboj, přejde ji to.“snažila se ho uklidnit Sam. Byl celý bledý a vzteky se třásl.

„Aktivace zvenčí. Kód SGC.“ohlásil seržant u brány.
„To bude Mac.“zaradoval se John. Měl pravdu. Za pár vteřin prošla bránou. „Ahoj. Vidím, že jsi přežila.“pousmál se.
„Radši bych, aby ne.“hlesla.
„Co se stalo?“zajímal se.
„Tady ne.“zavrtěla hlavou. Přikývl. V tichosti došli na jeden z balkónů.
„Tak povídej.“pobídl ji. Chvíli mlčela a jenom se dívala na oceán. „Mac!“vyjekl, když viděl, že jí po tváři stékají slzy. „No tak, co se stalo?“objal ji.
„My se pohádali.“škytla.
„Ale no tak. Hádáte se pořád.“
„Ale já…já mu řekla něco, co jsem neměla.“zavrtěla hlavou. „Byla jsem naštvaná a ujely mi nervy.“
„Ginny…on to pochopí… jsi unavená, řekla jsi to, protože…zrovna mě nic nenapadá, ale sem tam se to stává. Podívej, já se s našima hádal pořád.“
„Ale já ho mám ráda a…kdyby se něco stalo…“
„Vždyť teď nikam nejdeme. Tady ti nic nehrozí. Teda až na to, že bys spadla ze schodů, byla alergická na nějakou květinu, udusila se obědem…“
„Dobrý…pochopila jsem.“pousmála se.
„Vidíš.“pohladil ji. „Asi není vhodné ti něco říct, že?“
„Pokud se se mnou nechceš rozejít.“pokrčila rameny.
„Něco podobného. Dostal jsem…teda my jsme dostali pozvánku na oslavu narozenin Dava.“
„Aha. Bude tam ta stará…promiň…tvoje matka?“zeptala se.
„Je to můj brácha…takže jo.“
„Tak si to užij. Sarah můžeš vzít sebou.“
„Mac…Dave nás pozval oba. Jsou to čtyřicátiny. Bude tam plno lidí, takže šance, že se potkáš s Gladys, je celkem malá.“
„Kdy?“
„Zítra.“
„Už něco mám.“
„Nemáš, Mac. No tak.“
„Pozvánky na tak velkolepou oslavu se posílají pár hodin předem?“ušklíbla se.
„Bylo hodně práce a pak jsi byla na Zemi a já na to zapomněl…“
„A chtěl si mít jistotu, že ti neřeknu ne.“
„Když nepřijdeš, moje matka vyhraje.“řekl, jako by nic. Trefil se. Na to Mackenzie nehodlala přistoupit.
„Tak jo.“svolila s povzdechem.
„Už jsem mluvil s Woolseym. Je to zařízené.“usmál se a dal jí pusu.
„Skvěle.“zamručela trpce. Tenhle den se jí zdál jako jedna velká noční můra.
„No tak…jenom se tam ukážeme, prohodíme pár slov a pak další den můžeme strávit na pláži.“
„Nemůžu se dočkat.“povzdechla si.
„Letadlo letí asi za čtyři hodiny. Měli bychom pomalu jít. Musíš si vybrat šaty.“
„Jasně.“hlesla.

„A kdyby něco, tak volejte.“zopakovala Wintersonovi a Lornovi.
„Jistě.“pousmáli se oba.
„Jdeš už?“křikl John od brány.
„Volejte kdykoliv…a hlavně brzo.“zaprosila. „Jo! Už jdu!“ seběhla dolů ze schodů a prošla bránou za Johnem.
„Tak a my máme volno.“zaradoval se George.
„Jo. Co takhle poker?“navrhl Evan.
„Kdykoliv.“přikývl druhý major a oba svorně odešli.

„Vítejte.“široce se usmíval Johnův bratr Dave, jakmile se objevili u vrat jeho domu. „Mac, vypadáš dokonale. Ostatně jako vždy.“usmál se a políbil ji na tvář.
„Díky.“pousmála se a automaticky si prohlídla bledě modré šaty se zavazováním za krk, které byly na jedné straně nad kolena a na druhé pod.
„Ahoj, princezno.“pohladil Sarah po hlavě.
„Ahooj.“pozdravila a hrála si s krajkou na svých bílých šatičkách.
„Je dobré tě vidět zase mezi živými, brácho.“poznamenal Dave a Johna objal.
„Jo, je fajn být zpátky, že?“otočil se na Mac a rozverně ji natáhl jednu loknu, která se okamžitě vrátila zpátky. Mac se jenom usmála a přikývla.
„Tak pojďte.“pobídl je Dave a zavedl je do domu. Prošli moderně zařízeným vnitřkem a vyšli na zahradu, kde už bylo plno lidí. „Jess, zlato, tady jsi.“zamrkal, když uviděl svoji ženu.
„Ahoj. Jak se máte?“zeptala se pěkná mladá hnědovláska.
„Skvěle.“odpověděl John.
„Jak to jde?“zajímal se Dave.
„Úžasně. Tvoje matka už mi stačila říct, jak jsem naprosto neschopná a nemám žádný vkus. Ale jinak to šlape jako hodinky.“usmála se Jess.
„Jsem ráda, že nejsem jediná, kterou by nejradši otrávila.“ušklíbla se Mac.
„Klid. Nesouhlasí vůbec s ničím.“mávla rukou. „Právě teď se snaží vysvětlit našim číšníkům, jak je důležité být narovnaný.“
„Aha.“
„No, já zase letím. Zatím se mějte.“rozloučila se spěšně a odběhla pryč.
„Je jako fretka.“rozesmál se Dave.
„Jsem rád, že nejsi taky taková.“přiznal John.
„Víš co?“šťouchla ho Mac.
„Tak pojďte. Musím obejít ostatní. Dobře se bavte.“pobídl je Dave a odešel.
„JOHNE!“ozvalo se odněkud z dálky.
„A sakra.“hlesla Mac a otočila se druhým směrem.
„Zůstaň tady. To zvládneš.“chytl ji pevně za ruku. Gladys Sheppardová se nebezpečně blížila.
„Johne, zlato, tady jsi. Jsem ráda, že tě zase vidím.“zašveholila a objala ho. „Slečno Blacková.“přikývla chladně.
„Zdravím.“odpověděla stejným tónem Mac.
„Hm…“zamračila se a prohlížela si ji od hlavy k patě. Od jejích vlasů až po její stříbrné boty. „Víš o tom, že je tady Mavis Jeffersonová?“zeptala se, jako by nic Gladys.
„Opravdu?“polkl John.
„Ano, pojď.“zašveholila, chytla ho za ruku a odtáhla pryč. Nestačil ani nic říct. Mac si povzdechla a i se Sarah sešla ze schodů, na kterých stála. Rozhlídla se okolo. Na velké zahradě byla fontána, několik altánků, stolů a plno lidí. Většina z nich stála ve skupinkách a o něčem horlivě diskutovali. Mackenzie tyhle večírky upřímně nesnášela. Všechny řeči se točili okolo akcií, nevěrných manželů, pojišťovacích podvodů a nejdražších a nejnovějších modelech šatů od známých návrhářů.
„Mami, mám hlad.“zamručela Sarah.
„Tak pojď. Dáme si něco dobrého.“podala jí ruku a obě zamířily ke stolům.

„Mavis, drahoušku, tady jsi.“zašvitořila Gladys, jakmile objevila v kupě hostů černovlasou mladou dívku. „Johne, pamatuješ si Mavis?“
„Jistě. Na tebe se nedá zapomenout.“sklonil jí poklonu.
„Díky.“pousmála se Mavis.
„Víš, že studuje v Bostonu na Harwardu diplomacii a politologii. To by byla žena pro tebe a ne ta tvoje vojanda.“
„Skvělé. Víš, mami, asi bych už měl jít za Mac, ať tam není sama.“snažil se vykroutit.
„Ona počká. Vy dva jste se neviděli věky. Popovídejte si.“popleskala ho po rameni a odplula pryč.
„Takže…tvoje máti se evidentně rozhodla, že nás dá dohromady.“ozvala se černovláska.
„Pravděpodobně.“souhlasil a pousmál se. „Takže Harward, jo?“
„Jo.“přikývla.
„Poslouchej, Mai, měl bych jít za svojí přítelkyní. Slíbil jsem jí, že ji nenechám o samotě.“
„Jistě. Ráda bych ji poznala.“usmála se.

Mac celý rozhovor pozorovala. Nějak nebyla nadšená z toho, že jí tam John nechal a vesele se bavil s tou dívkou. Viděla, jak zamířili k nim.
„Pořád jste tady?“zeptal se John.
„A kde bychom měly být?“odsekla a vstala z fontány. „Tvoje matka se evidentně rozhodla, že tě zabaví.“zamračila se a sjela pohledem Mavis.
„Mac, tohle je Mai Jeffersonová.“představil černovlásku. „Chodili jsme spolu na střední.“
„Chodili jako…“
„Jako spolužáci.“upřesnil. „Mai, tohle je moje přítelkyně Mac Blacková a tohle naše dcera Sarah. Mavis studuje na Harwardu politologii a diplomacii.“představil je.
„Těší mě.“pousmála se a natáhla k Mac ruku. Ta ji letmo stiskla. „Nebojte, Johna vám nechám na pokoji. Za tři týdny se vdávám.“
„Aha. Pardon. Já jenom, že Gladys by mě nejradši viděla v troskách nějakého letadla.“ povzdechla si.
„To znám. Naši mě chtěli provdat za někoho lepšího, než je můj snoubenec. Kvůli našemu původu. Jsme potomci Thomase Jeffersona, takže mají pocit, že si nezasloužíme nikoho normálního. Dost řádili, když jsem jim to řekla.“
„Když studujete diplomacii, proč jste rodiče diplomaticky neposlala někam?“zeptala se Mac.
„Víte, ono to není tak jednoduché.“
„No, já to udělala a mám po problému.“pousmála se.
„Jo, až na to, že ona se svou matkou nemluví.“podotkl John.
„Pravda.“přikývla.
„Už zase půjdu. Zatím se mějte. Johne.“rozloučila se Mavis a odešla.
„No tak, nedívej se tak na mě.“zamručel John, když uviděl prosebný výraz ve tváři svojí přítelkyně. „Ještě chvilku vydrž. Do večeře.“ Mac si povzdechla a přikývla.
„MÁMÍ.“plakala Sarah a běžela k ní.
„Co je?“starala se Mac a klekla si.
„On mi vzal Ati…“ukazovala k pískovišti.
„Který?“zavrčela Mac.
„Ten.“ Její prstík mířil na asi tříletého kluka, který se bílému koníčkovi snažil urvat hlavu.
„Fajn.“povzdechla si. „Počkej tady.“
„Diplomaticky.“sykl John.
„Nejsem velvyslanec.“odsekla a zamířila k pískovišti. Sheppard ji pozoroval. Musel se pousmát, když viděl, jak se k chlapci přiblížila a ten jenom bledl. Chvilku jenom vyděšeně přikyvoval a pak jí plyšáka vrátil.
„Cos mu řekla?“zajímal se, jakmile se vrátila.
„Že pokud mi ho okamžitě nedá, tak mu celý obsah pískoviště nacpu tam, kde slunce nesvítí.“ odpověděla.
„Ou.“
„Hm. Běž se bavit, Johne. Užij si to. Já si budu hrát se Sarah.“pohladila ho po paži.
„Určitě?“ujišťoval se. „Víš, moc tohle nemusím, ale je tady pár lidí, které jsem dlouho neviděl.“
„Běž už.“pousmála se.
„Tak dobře.“přikývl a dal jí pusu. Vydal se mezi dav lidí. Mac si povzdechla a vydala se Sarah k pískovišti a začaly si stavět.

„Přátelé, dovolte, abych vás pozval k večeři.“křikl do davu Dave. Přítomní zpozorněli. „Číšníci vás uvedou na místa.“dodal. „Co ty tady tak sama?“zeptal se Mac, když ji našel na pískovišti.
„Stavím si se Sárou.“odpověděla.
„Nudíš se, že?“
„Promiň.“hlesla. „Mám trošku jinou představu o párty.“
„Já vím, ale tohle je…nutné.“povzdechl si. „Ale jsem strašně rád, že jste tady. Oba. Tak pojď.“pobídl ji. „Bohužel vás ale nešlo posadit daleko od Gladys.“
„To je dobrý. Přežiju to.“mávla rukou. Zavedl je nejdřív k nějakému zahradnímu vodovodu, aby se umyly a pak se vydali ke stolu.
„Prosím.“pousmál se John a přidržel Mac židli.
„Díky.“maličko se usmála a sedla si. Sarah si vylezla na židličku mezi svoje rodiče. Na nekonečně dlouhém stole bylo plno jídla. Od pečených kuřat, přes nějaké rolády, saláty, mořské plody, vína, džusů, drahého kaviáru, až po sladké dezerty a slané předkrmy. Všichni se dali do jídla a do veselého hovoru. Mac nabrala Sáře bramborovou kaši a kus pečeného kuřete. Okamžitě se dala do jídla, skoro ani nepočkala, až jí to někdo nakrájí. Mac s Johnem si vzali skoro to samé. Kousek od nich seděla Gladys a provokativně si nabrala mořské šneky. Udělala to tak elegantně, jako by chtěla všem předvést, že není nic lehčího, než jíst šneky. Mac se jenom zadívala do svého talíře.
„Co budeme dělat zítra?“zeptal se jí John mezi sousty.
„Pláž máme kousek, tak se můžeme jeden den jenom tak vyvalit a nic nedělat, ne?“pousmála se.
„Jeden by řekl, že bys chtěla jít nakupovat…“rýpl si.
„To můžem večer.“přikývla. „Měl by sis pořídit nějaké nové trička a mikiny.“
„Mac…“zamručel.
„No co? Tam ty už máš staré.“pokrčila rameny. „Vezmeme to rychle. Ale Sarah bude ještě potřebovat něco pěkného. Roste strašně rychle.“
„Fajn. Pak si zajdeme na večeři a na noc to možná stihneme zpátky.“
„Skvěle.“přikývla.
„No, víte, ono je to určitě jenom dočasné. Ti dva spolu dlouho nevydrží.“prohlásila rádoby potichu Gladys svým přítelkyním, ale pořádně nahlas, aby to Mac slyšela. Ta se zarazila.
„Ignoruj to.“sykl John.
„Copak děláte, slečno Blacková?“zeptala se jedna postarší dáma sedící kousek od Gladys. Mac spolkla sousto.
„Jsem pilot.“odpověděla.
„Letadla. Sladké.“pousmála se dáma.
„Ano, pokud to není armáda.“ušklíbla se Gladys.
„Armáda?“vyjekla.
„Ano, jsem stíhací pilot.“přikývla nevzrušeně.
„Oh, žena, v armádě a ještě k tomu pilot.“zakroutila hlavou dáma, která se jí ptala jako první.
„Mac je jeden z nejlepších pilotů, které znám.“ozval se John.
„Díky.“zašeptala.
„Ale žena nemá v armádě co dělat.“prskla Gladys.
„Jo, o tom jsme se už kdysi bavily, vzpomínáte? Bylo to před, nebo potom, co jsme vás zachránili?“opáčila pořád v klidu. Gladys se maličko nafoukla.
„Vy dva spolu nemáte budoucnost. Ty jsi jenom obyčejná holka, která…“
„Která co?“zavrčela Mac. „Chce vaše prachy. Ano, to bude ten důvod. Promiň, Johne, ale tvoje matka to zase vyřešila.“otočila se na něho. Vrhl po ní prosebný pohled.
„Přestaňte být drzá!“štěkla.
„Drzá? Tak moment. Drzá jsem bývala do svých čtrnácti, pak jsem přešla k sarkasmu.“ ušklíbla se.
„Nechápu, jak si to můžete dovolit.“
„Jednoduše.“pokrčila rameny.
„Přestaňte.“snažili se uklidnit začínající hádku Dave s Johnem.
„Ne! Johne, tohle není žena, se kterou bys měl strávit celý život.“trvala na svém.
„Myslím, že by na to měl přijít sám, ne?“štěkla Mac. To už je všichni poslouchali.
„Samozřejmě, až z něho vytáháte všechno…“dál jí Mac neposlouchala. Začal jí zvonit mobil. Vytáhla ho z kabelky a úspěšně ignorovala další příval nadávek. Podívala se na displej. Maličko se zamračila, když uviděla číslo Samanthy.
„Omluvte mě.“řekla a nechala tam stát naprosto užaslou Gladys. Kousek poodešla, než ho zvedla. „Ano?“ John to z dálky celé pozoroval. Uplynulo jenom pár vteřin od doby, co Mac zvedla telefon, když jí z ruky vypadla sklenička šampaňského, kterou si vzala sebou.
„Nezapomeň, co jsi ještě chtěla.“chladně přerušil vyčítání svojí matky a šel za Mac.

„Co se stalo?“zeptal se, když k ní došel. Bez pohnutí stála na místě, trošku se třásla a zírala někam do dálky. V očích se jí třpytily slzy. Začaly stékat dolů. „Mac, no tak. Mluv se mnou.“ pobídl ji.
„Můj táta…měl infarkt.“zašeptala. „Musím domů.“vyhrkla.
„Mac…Mac, uklidni se.“maličko s ní zatřásl. „Podívej se na mě.“ Poslechla a zvedla k němu uslzené oči. „Bude v pořádku. Přežil deset tisíc let. Přece ho nepoloží něco takového. Běž. Řeknu Davovi, co se stalo.“
„Ale teď do Denveru nic neletí.“namítla roztřeseně.
„Mac…Proboha, vždyť máme loď. Daedalus by měl být ještě na orbitě. Volej a hlavně už běž.“pobízel ji. „Zůstaneme tady se Sarah přes noc. Ale ty už běž. Utíkej.“ Jenom přikývla a rozběhla se přes pěstěný anglický trávník. John se vrátil ke stolu.

„A ještě ke všemu je nevychovaná. Už jste se pohádali a ty jsi ses s ní konečně rozešel?“ ušklíbla se Gladys. „Bylo načase.“
„Mohla bys konečně sklapnout?!“vyjel na ni. „Její táta měl infarkt. Vrací se domů.“
„Je to zlé?“staral se Dave.
„To nevím.“pokrčil rameny John.

Povídka dobrá, taková oddechová, i když musím říct že sem ke konci měl sto a jednu chuť postavit Gladys před popravčí četu

Jinak doufám že se Christopher uzdraví, přeci jen 10 000 let bez problémů je docela jistota

PS:Mám tušení že těmi některými kterým chceš znepříjemnit život sem JÁ, ale mě z míry jen tak nevyvedeš.

nečetla jsem to už někdy dřív, než jsi to uveřejnila na net? xD ale jinak dobré ... jo, hoď to na net, prosím tě, hned ráno, ať ten první den ve škole přežiju xD vezmu si noťas a budu ignorovat všechno a všechny kolem xD a tvářit se, jako že žádná škola ještě nezačala xD

Ou velmi pěkné! Moc se mi povídka líbila a už se těším na další... no zajímavé nevěděla jsem že i antici můžou dostat infarkt

Tenhle díl se mi libíl, a ta hádka s Gladys stála za to, mohla jí Mac dát i facku, to by bylo dobré, nebo použit nějaké své schopnosti (ohnivou kouli).

No doufám, že se otec Mac uzdraví, přece jen by byla škoda příjít o něj.

upřímně řečeno jsem uvažovala o tom, že by se Mac neudržela a omylem by podpálila třeba roh ubrusu...ale pak jsem si říkala, že nevím, jak by to vysvětlovali ...

no, to by vysvětlovali asi blbě, ale příště bys tam mohla hodit, že by třeba Gladys vzplály vlasy, by nebylo marné xD sice by to vysvětlovali jen horko těžko, ale stálo by to za to xD

tak jsem se rozhodla pro další povídku....užijte si dnešní den

Oslava, part 2

Mac vyběhla na parkoviště, kde stály ty nejluxusnější auta. Rozhlédla se a snažila se najít nějaké tmavé zákoutí. Nakonec se rozhodla schovat se mezi dvě SUV větší než ona. Cestou k nim vytočila číslo do SGC.
„Tady Blacková. Waltře, potřebuju, abyste mě hned spojil s Daedalem. Teda pokud je na orbitě.“vyhrkla, jakmile ji spojili.
„Ano, madam. Dejte mi chviličku.“ozvalo se ze sluchátka. Mac nervózně přešlapovala na místě.
„Tady Caldwell.“ozvalo se za pár vteřin.
„Stevene, potřebuju, abyste mě přenesli do Vojenské nemocnice v Colorado Springs.“
„Jistě. Jste na bezpečném místě?“
„Technicky vzato.“přikývla.
„Dobrá. Lokalizujeme vás. Vydržte.“ Mac jenom zoufale zakňučela. „Jsme připraveni.“ ozvalo se najednou a v tu chvílí stála na můstku mezigalaktické lodi.
„Nepovedené rande?“pousmál se Steven místo pozdravu.
„Ne, volala mi Sam. Můj táta prý měl infarkt. Potřebuju se tam dostat rychle.“
„Promiňte.“hlesl. „Jak se to stalo?“
„Nemám tušení.“pokrčila rameny a nervózně poskočila.
„Už to bude, vydržte.“
„Když už jste u toho, na letišti v Denveru stojí můj Chevy a potřebovala bych ho tam taky. Najdete ho podle GPS.“
„Nebojte.“
„Jsme připraveni, pane.“ozval se seržant Marks.
„Doufám, že bude váš otec v pořádku.“dodal Caldwell.
„To já taky.“přikývla a v tu chvíli zmizela.

Mac se objevila před nemocnicí. Všude venku byla tma a od úst jí šel kouř. Tenkou saténovou šálu si přitáhla těsněji kolem ramen a rozběhla se ke vchodu. Vcelku si nevšímala ospalého strážného, který seděl na vrátnici, a proběhla chodbou k výtahům. Telepatií mezitím stačila najít Sam. Nečekala ani na výtah a dobrovolně vyběhla schody.
„Sam?! Sam! Jak je mu?“vyhrkla, když se dostala do třetího patra. Sam seděla na lavičce a netrpělivě poklepávala nohou. Oči měla zarudlé.
„Já nevím.“hlesla a vstala. „Nikdo mi nic nechce říct.“
„Proč ne?“nechápala.
„Nejsem příbuzná.“povzdechla si.
„Příbuzná?...Co? Vždyť jsi jeho přítelkyně!“namítla.
„No to ano, ale… to je jedno.“mávla rukou.
„Co se stalo?“
„Já nevím… byla jsem v domě s Jacobem. Něco jsem chtěla, tak jsem na něho zavolala, ale neodpovídal. Říkal, že bude s Fierem….v té nové ohradě. Neozýval se, tak jsem vyšla ven a našla ho ležet v ohradě a dobytek právě mizel někde v dáli. Ta brána totiž není dodělaná. Původně jsem myslela, že mu Fiero něco dělal…. hned jsem volala záchranku, ale…“ tady se zarazila a otřela si oči. „Všechny krávy utekly…i koně a myslím, že i Fiero. Nepoznám je.“rozvzlykala se.
„Sam.“objala ji. „Zvířata budu mít sehnaná za pár hodin. A myslím, že předáci se do toho už pustili.“
„Nepustili. Mají volno.“škytla.
„No tak, kravám občasné pobíhání nevadí, koně seženeme. Teď je důležité, aby se táta z toho dostal.“maličko se pousmála, ale do smíchu jí moc nebylo. „Seženu někoho, kdo by mohl něco vědět.“dodala a rozhlédla se kolem. Kousek od nich seděla za pultem jedna ze sester.
„Ta ti nic neřekne. Má pořád telefon u ucha.“špitla Samantha, když postřehla, kam se Mac dívá.
„Věř mi.“mávla rukou Mac a vydala se k sestře. „Promiňte, mohla byste mi…“chtěla se zeptat, ale sestra jenom zvedla ruku a bez povšimnutí odpovídala někomu do telefonu. Mac se jenom opřela o pultík a chvilku čekala. Po pár vteřinách sestra telefon položila. „Mohla bych…“zkusila to znova, ale v tu chvíli se ozval znova telefon a sestra ho zvedla. „A dost.“zavrčela Mac, přehla se přes pultík a přerušila hovor. Sestra se na ni překvapeně podívala.
„Co to děláte?“
„Ukončuju váš hovor. Mohla byste se mi dvě minuty věnovat?“prskla.
„Ale moje kočka každou chvíli bude mít koťata.“
„Tak si máte vzít dovolenou. Potřebuju vědět, jak je na tom Christopher Black.“
„To vám teď nemůžu říct.“pokrčila rameny.
„Proč ne?“
„Protože to nevím.“
„A co se stalo?“
„Přivezli ho sem s podezřením na infarkt.“
„Nepovídejte?“ušklíbla se Mac. Začínala jí docházet trpělivost. „A dál?“
„Doktor ho vyšetřil.“
„Překvapivě. Proboha ženská, umíte dát dohromady souvětí?“zakňučela zoufale.
„No a teď je na sále.“dopověděla sestra.
„Na sále?“vydechla Mac. „To jako operace.“
„Ano.“přikývla.
„A…?“
„Musíte si počkat.“odbyla ji a dál se věnovala kartotéce.
„Doufám, že vás neplatí od slova, protože jestli jo, tak brzo umřete hladem.“prskla a vrátila se k Sam.
„Tak co?“
„Je tupá jak tágo.“povzdechla si Mac.
„Říkala jsem ti to.“
„Chceš něco k jídlu nebo tak? Nevydržím tady jenom tak sedět.“
„Ani ne.“zavrtěla hlavou Sam.
„Já si pro něco zajdu. Kde je vůbec Jacob?“
„Hlídá ho Alex.“
„Aha. Dobře, já si skočím do bufetu. Aspoň se na chvilku zabavím.“
„Kdyby něco, tak zavolám.“
„Fajn.“přikývla Mac a vydala se ke schodišti.

Pomalu se došourala do přízemí a našla cestu do bufetu, který byl v tuhle hodinu skoro prázdný.
„Co to bude?“zeptal se jí muž za pultem.
„Panáka čehokoliv, co má víc jak 35%.“hlesla.
„Těžký den?“hádal a sehnul se pod pult. Do skleničky hodil kostky ledu a nalil nějakou oranžovou tekutinu. Poslal ji k Mac.
„Dík.“přikývla a celou skleničku vypila najednou. Muž jenom vykulil oči.
„Ještě?“
„Ne. Nemůžu se motat. Aspoň ne dneska.“zavrtěla hlavou a hodila mu na stůl peníze. „Máte žvýkačky?“
„Jistě.“přikývl a podal jí balíček.
„Díky.“
„Nemáte zač a nebojte. Dopadne to dobře. Ať už se stalo cokoliv.“křikl ještě za ní. Jenom se smutně pousmála a vrátila se za Sam.

Obě po pár hodinách ztratily pojem o čase. Samantha seděla pořád na jednom místě a Mac přecházela sem a tam. Prvních pár hodin si četla různé příručky a letáčky, co byly rozvěšeny po stěnách nebo položeny na stole. Jakmile všechno přečetla, začala se skoro co pět minut dívat na hodinky. I když se žádné zprávy nepochybně rovnaly dobrým zprávám, to čekání bylo nesnesitelné. Konečně se odněkud vynořil doktor.
„Paní Blacková?“hádal.“
„Slečna, ale to je jedno. Jsem jeho dcera a tohle je jeho přítelkyně.“vyhrkla Mac a ukázala k Sam. Doktor si je obě prohlídl.
„Váš otec je po operaci, ale jeho stav je vážný.“
„Vážný?“opáčila Mac.
„Prozatím je stabilizovaný, ale může se to kdykoliv opakovat znova. Ale zarazilo mě, co jsme našli v jeho krvi. Měl tam takové modré krystalky. Nevíte, co by to mohlo být?“
„Modré krystalky?“podrbala se Mac rozpačitě na hlavě. „Nemám tušení.“
„Můžeme za ním?“zeptala se Sam.
„Teď ne.“zavrtěl hlavou doktor.
„Omluvíte mě na chviličku, prosím?“hlesla Mac bílá jako stěna.
„Je vám špatně?“staral se doktor. „Posaďte se.“
„Nechci si sednout. Musím na chvilku pryč.“vyhrkla.

Venku byla stejná zima, jako když dorazila. Rozběhla se k autu, které Daedalos přenesl přesně mezi dvě parkovací čáry. Zapomněla, že si kabelku i s klíči od auta nechala v Miami. Naštvaně kopla do kola.
„Slečno! Odstupte od toho auta!“křikl na ni někdo a okolí se osvítilo světlem z baterky. Blížil se k ní strážný.
„Proč? Je to moje auto!“odsekla. „Máte dojem, že opravdu nemám nic jiného na práci, než v noci chodit po parkovištích a kopat do auta za třicet tisíc?“
„Můžu vidět vaše doklady nebo aspoň doklady od auta?“
„Jistě.“pousmála se. „Jsou dané pod sedadlem spolujezdce.“
„A klíče máte?“
„Jo. Jsou v Miami.“
„Madam…“
„Víte co? To auto má zespodu odřený přední blatník od toho, jak jsem najela na nějaký patník.“ Strážný se zamračil a klekl si pod auto. Mac měla pravdu. Zespodu předního blatníku byla asi dvaceticentimetrová díra. Strážný jenom zabručel a postavil se.
„Omlouvám se.“
„V pohodě, jenom tohle moc nedělejte. Kdybych lhala, už jsem vás mohla něčím praštit.“ podotkla a vydala se sednout si nějakou lavičku. Složila si hlavu do dlaní. Nevěděla, jak dlouho tam seděla. Dávno ztratila pojem o čase. Najednou ucítila něčí ruku na rameni. Zvedla hlavu.
„Johne, co tady děláš?“vydechla překvapeně.
„Chytl jsem let do Denveru a pak si vzal taxíka.“
„Kde je Sarah?“
„Zůstala u Dava. Za tři dny tady stejně letí, takže ji vezmou sebou.“pousmál se. „Sam mi řekla, že jsi někam odešla.“
„Nemohla jsem tam zůstat.“hlesla.
„Je zima. Pojď dovnitř.“
„Je mi fajn.“mávla rukou. John si sundal sako, dal jí ho kolem ramen a posadil se k ní.
„Je to zlé?“
„Asi…“špitla a udělala maličko nervózní pohyb rukou. „Je to moje vina.“
„Co je tvoje vina? To se může stát každému.“
„Ale my se před tím pohádali. A já jsem mu řekla, že ho nenávidím…a to není pravda…jenom jsem byla naštvaná. A…já jsem tak neskutečně blbá.“vztekala se, ale po tvářích jí stékaly slzy. John ji objal a hladil po zádech. Po chvilce se od něho odtáhla.
„Začíná svítat.“podotkla a podívala se na východ. „Sam tu nejspíš bude chtít zůstat a já půjdu sehnat ty zvířata.“
„Půjdu s tebou.“

„Kde jsi byla.“zajímala se Samantha, jakmile dorazila Mac.
„Venku. Nějaká změna?“zeptala se a protřela si unavené oči.
„Ne.“zavrtěla hlavou.
„Jeď domů a trošku se prospi.“pobídla ji Mac.
„Zůstanu tady.“zavrtěla hlavou.
„Fajn. Tak já jedu sehnat ten dobytek. Kdyby něco, okamžitě volej. Vezmu si satelitní telefon.“
„Jistě.“přikývla Sam.

Mackenzie s Johnem dojeli na ranč. V kuchyni našli sedět souseda Alexe s malým Jacobem na klíně.
„Jak je Chrisovi?“vyhrkl, jakmile je uviděl.
„Špatně.“zavrtěla hlavou. „Jak se má Jacob?“
„Spinkal celou noc.“pousmál se Alex.
„Skvěle.“
„Jo a obvolal jsem vaše předáky. A brácha nám přijde pomoct. Chlapi by tady měli být během chvilky.“
„Díky moc. Půjdu se převléct. Johne, vezmi prosím Jacoba.“řekla a odešla do pokoje, kde pořád měla svoje věci. Otevřela skříň a vytáhla nějaké staré džíny, tričko a klobouk. V koutě našla staré boty. Potom zamířila do pracovny. Ze zamčené vitríny vytáhla pušku.
„Jdeš na lov?“zeptal se ode dveří John.
„Ne.“zavrtěla hlavou a dál do pušky strkala náboje. Zbytek si nacpala do kapes. „Možná budu muset střílet.“pokrčila rameny. Prošla domem k ohradám, kam už se začali scházet lidi. Bylo jich tam šest.
„Dobré ráno.“pozdravila.
„Jak je vašemu otci, slečno?“zeptal se Nett, jeden z předáků.
„Zatím je stabilizovaný, víc nevím. Ale teď mě dobře poslouchejte. Chci, abyste spravili ty ohrady. A tentokrát je udělali jako inteligentní lidé a ne jak posledně. Ta pitomá díra uprostřed tam znova nebude. Johne, ty tady zůstaneš s Jacobem a pomůžeš s tou ohradou. Nett ti to ukáže. Já a Alex si vezmem koně a půjdeme sehnat stádo. Do dvou hodin musíme být zpátky a ohrada postavená, protože ty krávy jdou dneska na prodej a musíme je znova prohlídnout. Tak do práce.“ Muži jenom přikývli a dali se okamžitě do práce. Mac vyvedla dva koně, osedlala je a s Alexem vyjeli najít zatoulané kusy dobytka.

„Mac, měla bys být u táty. Klidně jeď, my to tady zvládneme.“pobídl ji Alex, když už před sebou hnali část stáda.
„Tam bych jenom seděla a čučela do blba. Potřebuje se něčím zabavit.“povzdechla si. „Diesele!“křikla jako by mimochodem. Hnědý pes se okamžitě přesunul na jinou stranu stáda a zahnal vybočující kusy.
„Slyšíš to bučení?“zamračil se Alex.
„Jo.“přikývla a sjela na kraj kopce. Pod ním ležely dvě statné krávy. „Ksakru s tím. To je celkem pět.“zavrčela a sklouzla z koně. Vytáhla ze sedla pušku a seběhla dolů. Nabila a namířila, ale nevystřelila. Alex to celé pozoroval z vrchu. Když viděl, že se k ničemu nemá, seběhl za ní.
„Udělám to.“řekl a vzal si od ní pušku. Ozvaly se dva výstřely. Mac se dívala jinam. „Jenom by se trápily.“snažil se ji uklidnit.
„O to nejde.“mávla rukou a vzala si od něho pušku zpátky.
„Zvoní ti mobil.“podotkl. Mac se zaposlouchala a pak rychle vyběhla nahoru. Z jedné ze sedlových brašen vytáhla satelitní telefon. Na displeji bylo číslo SGC.
„Blacková.“
„Tady Winterson, já se chtěl jenom zeptat, jak je vašemu tátovi. Z SGC přišla zpráva, že dočasně máme s Lornem převzít velení.“
„Tátovi je pořád stejně. Mám mimořádné volno z rodinných důvodů. Nevím, na jak dlouho.“
„Nevadí, my to zvládneme.“
„Ale kdyby se něco dělo, volejte.“
„Jistě.“souhlasil George, ale už předem si byl jistý, že nic takového neudělá.
„Ráda bych si s vámi povídala, ale utíká mi kráva.“vyhrkla Mac a sledovala, jak se jedna z krav odpojila od stáda a další ji zvesela následuje.
„Jasně. Tak hodně štěstí.“popřál. Mac složila anténu, strčila telefon do sedlové brašny a pobídla koně směrem ke kravám. Za pár vteřin se krávy připojily ke stádu.

Zpátky na ranč dorazili o půl hodiny dřív, než původně plánovali. Celé stádo hnali před sebou a koně, kteří utekli, měli přivázané ke svým sedlům.
„Jak je na tom ohrada?“zeptala se Mac a sklouzla z koně. „Au, sakra.“sykla, když došlápla na pravou nohu.
„Část ohrady je spravená. Co máš s nohou?“zajímal se John.
„Bolí. Stejně jako zadek. Budu muset začít jezdit častěji, jinak budu obkročmo chodit ještě další týden.“odpověděla a sedla si na jeden z barelů. Vyzula si jezdecké boty. „Ou.“hlesla, když uviděla, jak je její nárt nateklý.
„Přinesu ti led.“
„V mražáku, nahoře vpravo.“křikla za ním a botu si obula zpátky.
„Krávy zaženu do ohrady. Ty se postarej o koně.“nabídl se Alex. Jenom přikývla. U koní toho tolik nenachodila. Odvedla je ke stájím, přivázala je a odsedlala. Do kýblů jim nalila vodu a do žlabu nasypala oves. Koně mohla vyčistit později. Odpajdala do domu pro dokumenty k prodeji a připajdala zase zpátky k ohradám.
„Tak fajn, připraveni ke kontrole?“zeptala se a sedla si na nějaký barel. Ozvalo se souhlasné zabručení. „Skvěle. Hlaste čísla a já je budu zapisovat.“
„Jak víš, že je dneska prodej?“zajímal se John a podal jí kus nějakého mraženého masa. Připleskla si ho na nohu.
„Dokumenty.“pokrčila rameny.
„Můžeme?“zeptal se Alex.
„Jistě.“přikývla a uvelebila se pohodlněji. Připravila si propisku a složku. Alex začal diktovat.

„Přijíždí náklaďák!“křikl jeden z předáků.
„Cože? Máme ještě…“vyjekla Mac a zkontrolovala hodinky. „Ksakru. Proč musí být přesní?“zavrčela. „Máme ještě deset krav. Johne, pojď zapisovat místo mě. Pomůžu je naložit!“křikla.
„Nevím, jak se to dělá?“namítl.
„V rychlosti. Napíšeš číslo krávy a pak hlášené očkování. Prostě to jenom zaškrtneš. Nic víc.“vychrlila ze sebe a seskočila z barelu. „Auvajs.“vyjekla, ale natáhla si botu a odšmajdala pryč. U ohrady zaparkoval velký náklaďák zpola zaplněný kravami.
„Proč to prodáváte napůl?“zajímal se John.
„Protože se chceme zbavit tohohle plemene. Nevím, proč to táta kupoval. Jsou věčně nemocní a jenom to stojí prachy.“zavrčela a šťouchla krávu, aby si vlezla dovnitř. „A ani jeden z nás nemá stádo, které by naplnilo prodejní kvótu.“
„Jasně.“přikývl a zapsal si hlášené číslo. Za pár minut byly všechny krávy naložené.
„Jedu tam dneska já. Dej mi ty prodejní dokumenty.“řekl jí Alex. Mac si vzala od Johna složku, do které celou dobu zapisovali a odtrhla z ní vyplněný papír. Naškrábala tam podpis a podala ji Alexovi.
„Dík. Zatím se měj. Ozvu se ti, jak to dopadlo.“rozloučil se.
„Jasně.“přikývla. „Ahoj.“
„Slečno…“ozval se Nett.
„Ano?“otočila se na něho.
„Ta ohrada bude potřebovat více času. Nejméně do večera, aby to nebylo stejně jako předtím.“
„Přesčas vám zaplatím.“přikývla. „Jdu se převléct a jedu vystřídat Sam. Johne, pojeď prosím se mnou jiným autem, kterým se pak se Sam dostanete zase zpátky. Vezmeš si auto od táty. Má automatiku, takže by nemělo vydávat stejné zvuky, jako když ti půjčím moje.“dodala.

„Jak to vypadá?“zeptala se Mac, jakmile dorazila zpátky do nemocnice.
„Pořád stejně.“odpověděla Sam.
„To je relativně dobrá zpráva.“přikývla.
„Vypadáš hrozně.“podotkla.
„Já vím. Ty taky. John přijel druhým autem, tak tě hodí domů.“
„Jasně. Jak dopadl ten dobytek?“
„Máme pět mrtvých kusů.“
„Je to zlé?“starala se Sam.
„Nejlepší to není, ale nepoloží nás to. Kdyby něco, zavolám.“slíbila Mac a vešla do pokoje k tátovi. Povzdechla si a sedla si k němu na židli. „Je ti jasné, že mi… že nám nesmíš umřít.“hlesla po pár minutách a pohladila ho po tváři. „Vím, že to, co jsem ti řekla, nebylo vůči tobě fér. Nemyslela jsem to tak. Byla jsem unavená a…vytočilo mě to. Prostě…promiň. Nechtěla jsem…“ Najednou se zarazila. Pípání přístrojů se zrychlilo. „Tati…“hlesla. Křivka se narovnala. „TATI!“vykřikla. Rychle vyběhla ven. „Potřebuju doktora!“ To už se ale doktor blížil.
„Uhněte.“odstrčili ji.
„Běžte ven.“vyvedla ji jedna ze sester. Mac si celá rozklepaná sedla na jednu ze sedaček a utřela si slzy.

„Slečno Blacková?“ozval se doktor. Mac netušila, kolik času uplynulo.
„Ano?“vyhrkla a postavila se. Doktor nervózně přešlápl. „Tak co je?“
„Jde o to, že…“
„No tak.“pobídla ho, ale hlas se jí třásl.
„Byla to mrtvice.“
„A to znamená?“
„Bylo to…hodně silné a … v mozku se vytvořila velká sraženina…nejde rozpustit…to znamená, že jeho mozek je prakticky mrtvý.“
„Mozek? Ale on ne.“namítla.
„Je to prakticky to samé.“řekl potichu. Mac si jenom prohrábla vlasy. „Šance, že se probere je…malá. A kdyby ano…nikdy nebude stejný, slečno.“vysvětlil. „Jako jeho dcera…“
„Tohle neudělám.“zavrtěla hlavou.
„Poslouchejte. Žije jenom díky přístrojům. Nepomůže to nikomu.“ Doktor jí předal nějaký papír a tužku.
„Vy mi jenom tak říkáte, že je můj táta prakticky mrtvý a že já mu mám podepsat rozsudek smrti?“vyhrkla nevěřícně. „Není tohle náhodou nelegální?“prskla.
„Chápu vás.“
„Chápete? Vážně? Má malého syna a přítelkyni! Nemůže….nemůžete ho jenom tak….já nevím…tohle…“zavrčela. Nestačila stírat slzy, které jí tekly po tvářích.
„Uklidněte se.“řekl doktor jemně. Mac si sedla a papír položila vedle sebe. Jenom ho pozorovala. Tužku už měla těsně nad řádkem pro podpis. Ruka se jí třásla.
„Ne. Ne. Neudělám to.“hlesla, papír roztrhla vejpůl a postavila se. „Máte bezpečností prověření?“
„Ano.“přikývl.
„Fajn…fajn. Dejte mi pár minut. Máme tolik, ne?“
„Jistě.“přikývl doktor. Mac vytáhla z kapsy telefon a vytočila nějaké číslo.

„Zabije tě to!“štěkl John o pár hodin později, když se Sam dorazili do nemocnice, a vzal si Mac stranou. Ta mu řekla, co chce udělat.
„Nehodlám se tady s tebou hádat! Rozhodla jsem se. Budu to dělat postupně. Ne najednou. Ani nevím pořádně jak. Bude to trvat dny.“zavrčela.
„Mac…“
„Nenechám ho umřít.“
„Tohle nemůžeš napravit.“
„Proč by ne?“pokrčila rameny.
„Ginny, vím, že…“
„Co víš? Já ti něco řeknu. Budu se snažit, abych to zvládla, i kdyby táta…“větu nechala nedokončenou, ale pokračovala. „Ranč má finanční problémy a já ho nenechám padnout. A pokud se to nepovede, Neeves na nohy postavím já. I kdybych měla prodat svůj pozemek a odejít z armády!“
„To jsem nevěděl.“hlesl.
„Já taky ne. Našla jsem to náhodou. Johne, udělám to, i kdybys mě přivázal k židli.“pousmála se.
„Buď opatrná.“přikývl a pustil ji.
„Budu. Poslala jsem vzorky jeho krve Jennifer, tak by měla dát vědět.“
„Jasně. Když tak to vezmu.“
„Díky.“

Došla do pokoje a pomalu přešla k tátově posteli. Neměla tušení, jak bude léčení probíhat. Nikdy nic takového neléčila. Položila mu dlaň na čelo a druhou rukou přejížděla jako vždycky nad tělem. Cítila se, jako by byla k smrti vyděšená. Jako by jí běhal mráz po zádech. Otřepala se. Netušila, co má léčit první. Jestli srdce nebo, mozek. Zkusila to druhé. Maličko ji zarazilo, že necítí absolutně nic. Ani jakoukoliv odezvu. Maličko znervózněla, ale nepřestala. Po chvilce ztratila pojem o čase.
„Myslíte, že to pomůže?“zajímala se Sam po pár minutách a pozorovala Mac.
„Nemám tušení.“pokrčil rameny John a úzkostlivě pomrkával do pokoje. „Nikdy tohle nedělala. Tvrdila, že to zabere dny.“
„Hlavně, ať se uzdraví.“špitla Samantha.
„Zatím se nestalo, že by se něco nepovedlo. Teda stalo, ale byl to jed.“podotkl a zase nakoukl do pokoje. „Mac!“vykřikl, když viděl, jak se začíná maličko klátit. Vběhl do pokoje a maličko ji potáhl. Otevřela oči a nohy se jí podlomily.
„Hej, dobrý?“staral se Sheppard a pomohl jí na židli.
„Jo…jsem v pohodě.“vydechla.
„Co se stalo?“
„Já nevím. Dlouho jsem pořádně nespala a jsem unavená.“
„Hodím tě domů a zítra to zkusíš znova.“řekl nekompromisně.
„Ale jeho hodnoty se maličko změnily.“zašeptal překvapeně doktor.
„Kam?“
„K lepšímu.“
„Takže to funguje.“
„Ano. Je to zázrak.“vydechl.
„Ne, není.“zavrtěla Mac a dopila vodu, kterou jí John podal.
„Zůstanu tady. Kdyby něco, zavolám ti.“slíbila Sam.
„Díky.“

Následujících několik dní probíhalo stejně. Mackenzie se se Sam střídala v nemocnici a celou dobu se snažila o nějaké zlepšení stavu. Oba si s Johnem vzali neplacené volno, takže pokud nebyla v nemocnici, snažila se dát do kupy ranč. K ránu John dorazil se Sam, aby se vystřídali. Jako tradičně se nic nezměnilo.
„Jak dlouho myslíš, že to ještě vydržíš?“zeptal se Sheppard cestou k autu.
„Já nevím.“zakroutila hlavou Mac a zastavila se. „Už nemůžu, Johne. Čím delší dobu tohle dělám, tím kratší dobu vydržím s léčením. Jsem unavená, ale nemůžu přestat.“
„Neplač. Zvládneš to.“snažil se ji povzbudit, setřel jí slzy a objal ji.
„Dělá mi problém dojít i k tomu pitomému autu.“mávla zoufale rukou ke svému černému SUV.
„Hned, jak dojedeme na ranč, zalezeš si do postele a pořádně se vyspíš.“
„Ono to nefunguje. Já se snažím, ale nevím, co dělám špatně. Necítím absolutně nic, když se ho snažím uzdravit. Jako by…“
„Mám nápad a myslím, že se ti bude líbit.“pousmál se. „Co takhle si dát pár panáků?“ Mac se na něho jenom podívala a pak rezignovaně přikývla.

Jakmile se Mac odpoledne vzbudila, převlékla se do čistých věcí a šla do stáje. Dneska tam hodlala udělat pořádek. Všude se válela spousta vypelichaných kartáčů pro koně, staré deky, vyšoupané sedla a uzdy, polámané vidle a další spousta starého harampádí. Používaná sedla a uzdy visely zaprášené na stojanech u boxů. Mac se s tím dlouho nepárala a nepotřebné věci rychle vyházela na dvůr, odkud to předáci odvezli do kontejneru na cestě. Potom si vzala mýdlo na sedla a jedno po druhém i s uzdou drbala, až se to blyštilo. Pomalu se blížila ke konci. V jedné ze skříní našla svoje první staré sedlo. Jenom se pousmála a sedla si s ním na lavici. Opatrně z něho odfoukla prach.

„Ten nůž potřebovat nebudu. Nic živého zabíjet nehodlám.“nafoukla se asi sedmnáctiletá Mac.
„Budeš muset. Co když spadnu z koně, zlomím si nohu a ty nám budeš muset obstarat jídlo.“namítl její táta.
„Slyšela jsem, že kořínky nejsou k zahození.“ušklíbla se a pobídla svého hnědáka z kopce.
„Ale no tak. Může se ti to hodit. A přestaň se pořád vrtět. Stix je z tebe nervózní.“
„A já jsem zas nervózní z toho, že nevím, co je s Abby“zamručela.
„Je v pohodě, neboj.“pousmál se. „Vidíš tam toho ptáka?“ukázal na nějakého ptáka na stromě.
„Vidím.“přikývla.
„Sestřel ho.“
„Tati…“zamručela.
„No co? Začala jsi hodně pozdě. Musíš to dohnat.“
„Ale to nemusím zabíjet zvířata.“namítla.
„Ale pokud chceš žít na ranči, budeš se to muset naučit. Tak pojď. Střílet jsem tě učil, tak ho sejmi dolů.“pobídl ji a sklouzl z koně. Mac ho napodobila a vzala si nabízenou pušku. Povzdechla si a namířila. Vystřelila a pták spadl dolů.
„Pěkná trefa.“pochválil jí Christopher.
„Dík.“otřepala se a s odporem mu vrátila pušku. Její táta ptáka přinesl.
„Jsem rád, že budeme mít večeři. Plánoval jsem, že pokud nic neulovíš, tak budeme o hladu.“
„To je týrání.“
„Začíná se stmívat. Najdeme si něco na přespání.“pousmál se Chris.
„Jo, třeba nějakou noru.“zabručela a pobídla koně.

„Víš, že se povídá, že tady na tomhle místě, bylo kdysi zabito několik indiánů?“zeptal se Christopher, jakmile založili menší tábor, zapálili oheň a rozložili deky. Oba už měli na sobě další vrstvu oblečení, ve kterém chtěli spát. Mac seděla u ohně a pozorovala plameny, jak šlehají vzhůru.
„Nevěděla.“zavrtěla hlavou.
„No a prý každou noc za úplňku se toulají tady po lesích a navzájem se hledají.“zašeptal. Mac jenom polkla a bezděčně se rozhlídla po tmavém lese a na obloze spatřila kulatý měsíc. Její táta se jenom usmál a lehl si. Za chviličku usnul, na rozdíl od Mac. Ta se jenom nervózně vrtěla. Nechtěla mu říct, že má strach. Ne z nějakých mrtvých indiánů, ale z lesa a ze stínů. Začala se třást zimou. Nechtěla vzbudit otce a říct mu, že se tady přinejmenším necítí dobře. Jakmile se někde blízko ozvalo zakřupání a zahoukala sova, jemně šťouchla do táty. Ten otevřel oči.
„Děje se něco?“zamručel ospale.
„Ehm…“hlesla.
„Pojď ke mně.“usmál se. Mac si k němu přitáhla deku a lehla si. Po chvilce oba usnuli.

Mac se při téhle vzpomínce jenom pousmála a sedlo utřela do sucha.

Předák Nett prošel do kuchyně a v ledničce hledal nějakou vakcínu pro ovce. Trošku nadskočil, když na stole začal vibrovat mobil. Chvilku ho ignoroval, ale pak se podíval na displej. Bylo tam číslo Samanthy.
„Nett Blackburn.“představil se.
„Oh, Nette, je tam někde Mac?“ozvalo se z mobilu.
„Měla by leštit sedla. Proto to nezvedla.“vysvětlil. „Najdu ji. Vydržte chviličku.“
„Jistě.“ Nett vyrazil rychle z domu a vběhl do stájí. „Šéfová! Šéfová, máte telefon!“křikl a proběhl stájí. „Ou.“vydechl, když uviděl Mac ležet na lavici a tvrdě spát. „Usnula. Nechci ji budit. Mám něco vyřídit?“
„Ano. Že se Chris probral.“
„To je skvělé.“vyhrkl Nett. „Vyřídím jí to.“slíbil a odběhl zpátky k práci.

„Šéfová! Hej!“křikl Nett, jakmile se Mac vynořila ze stájí.
„Co?“zeptala se a protřela si oči.
„Volala Sam.“
„A?“vyhrkla Mac.
„Váš otec se probral.“
„A to mi říkáte až teď?! Kde je John?“vykřikla.
„Na pastvině.“
„Na koni?“podivila se.
„Ano.“
„No teda.“vydechla překvapeně. „Tak pak ho pošlete za mnou, prosím.“
„Provedu, šéfová.“přikývl. Mac se nezdržovala s převlíkáním, nasedla do auta a rychle vyjela.

„Tak co?“vyhrkla, jakmile vyběhla schody a uviděla Sam.
„Probral se.“
„A?“
„Chce tě vidět.“
„Je v pořádku?“vyvalila oči.
„Zdá se, že jo.“přikývla šťastně Samantha. Mac vešla do pokoje. Její táta ležel se zavřenýma očima.
„Tati.“hlesla. Otevřel oči a maličko unaveně se na ni usmál. „Jak je ti?“
„Celkem fajn.“
„Já se strašně omlouvám.“vyhrkla. „Nechtěla jsem…nemyslela jsem to tak, tati.“ Po tvářích jí zase stékaly slzy.
„Já vím.“přikývl. „Pojď ke mně.“natáhl ruku.
„Smrdím od koňských koblížků.“škytla s úsměvem.
„To nevadí.“pousmál se. Mac mu dala pusu.
„Tak ale teď tě znova zdupu. Proč jsi mi neřekl, že jde Neeves ke dnu?“zamračila se.
„A co by to pomohlo?“
„Já nevím. Můžu ti půjčit…nebo…teď jsem splatila hypotéku. Další peníze můžou jít na ranč.“
„To po tobě nemůžu chtít. A tolik ani nemáš.“
„Proč ne? Vždyť já na tom ranči prožila nejlepší léta svýho života, tati. Nenechám ho padnout.“
„Mac…je to hodně.“
„Kolik?“
„20 000 dolarů.“
„Dvacet táců?“vyvalila oči. „Dvacet táců. Fajn….a já mám na účtu dvě stovky. Řeknu Johnovi a pak se nějak domluvíme na splátkách.“
„To nemůžeš.“
„Ale jo, můžu. Aspoň dostojím své pověsti zlatokopky u Gladys.“povzdechla si.
„Ginny…“
„Nebo prodej vrtulník. Je z nějaké vietnamské války, nebo odkaď. Armáda ho koupí jako starožitnost.“
„Mám k němu citový vztah.“namítl.
„Tak já nevím. Prodej traktory…na co jich máš šest?“
„Mac…nemáme co prodat.“
„Fajn. Jdu za Johnem.“pokrčila nekompromisně rameny.
„Připadám si jako idiot.“
„Neboj, vezmu si neplacené volno, a dokud budeš v nemocnici, budu se starat o ranč.“slíbila.
„Nemusíš to dělat.“
„Musím.“pousmála se. „Měl by sis odpočinout. Přijdu zase zítra.“
„Děkuju, Ginny.“

a další povídka bude...v sobotu večer, protože v neděli jedu do Rakouska raftovat

mělas ho nechat umřít, by to bylo zajímavější ale jinak dobrý

nesnáším školu jinakkrása teším se na pokračování

parada!

co k tomu říct: mooooc hezký

Hm, skvělé Mac,

132 dílů?

Ahoj.

Teď jsem to teprve dočetl a v hlavě se mi honí plán. Ještě na tom budu tak měsíc dělat, pak bych možná uvítal spolupráci tvých perfektně psychologicky vykreslených postav a možná i naopak. Protože toho je tam potřeba, kromě technologie a bitev. Nazval jsem to SGN a ještě nevím, zda to psát jako scénář nebo klasickou povídku. Času mám dost, ale potřebuji stimul. A ty toho máš na rozdávání.

Jo Mac,

a tady mám nějaké návrhy, asi jsou malé.

Část 22: Rozpustilost

Část 33. Malá rodinná zrada

Část 34. Vzpomínky na minulost, láska a zrada.

london12: podívám se, jestli to k tomu sedí...takhle obecně se mi to líbí, tak uvidím
jakop: než stačíš napsat, že jsem tu PDF nedala, tak rovnou říkám, že bude v sobotu ...jenom abys věděl, že zas tak sklerotická nejsem

Mackenzie: Neboj, sem bych to nepsal (psal bych na ICQ ).

Jinak poslední dvojdíl se mi velmi líbil, konečně nějaký díl na Zemi. No doufám, že se táta Mac plně uzdravý a někdy v budoucnu bude i jeho svatba Sam.¨
No docela mě zajímá ten nález v jeho krvy .

No budu se těšít na další díl (nic jiného mi nevzbývá, protože vidání neurychlím).

mackenzie: vidím, že 22 neprošlo . nevadí, mám jiné návrhy. Stačí jen vybrat.

Čest důstojníka

Konflikt plukovníků

Nosy parker.

Nosy Parker versus Mrs. Mac

Col. nosy Parker versus Col. Mac

Nosey Parker

tak jsem tady s další povídkou...

Střípky historie

Mac se pomalu došourala do řídící místnosti. Venku bylo sice slunečno a teplo, ale ona se klepala zimou.
„Plukovníku, skvěle, už jste tady.“zaradoval se George, jakmile ji uviděl a vyskočil na nohy.
„Hm.“zamručela.
„Je vám dobře?“staral se, když si všiml, jak je bledá, celá se třepe a má na sobě tak čtyři vrstvy oblečení.
„Je mi…fajn.“pokrčila rameny. „Službu zvládnu.“
„No to vidím.“ušklíbl se major. „Úplně hoříte. Posaďte se.“
„Nechte toho. Nic to není.“zaprskala.
„Plukovníku, potřeboval bych váš podpis!“křikl Woolsey od dveří svojí kanceláře a zamířil k ní.
„Kdykoliv, pane. Autogramy rozdávám ráda.“zabručela a opřela se o jednu z konzolí.
„Jste si jistá, že to zvládnete?“zapochyboval.
„Ježiš, tak tužku snad ještě udržím.“
„Měla byste si zajít na ošetřovnu.“podotkl a převzal od ní podepsaný papír.
„Nemůžu, už před dvěma týdny jsem měla tři dny neschopenku. A předtím jsem tady nebyla kvůli tátovi. Co jsem to podepsala?“
„Jenom souhlas se zásobami.“mávl rukou. „Ale opravdu nevypadáte moc dobře.“
„Řekla jsem, že mi je fajn.“
„Dobré odpoledne, jak ses vyspala?“zeptal se s úsměvem John, jakmile seběhl po schodech dolů. „Je ti dobře?“
„Je mi fajn.“odsekla. „Co s tím všichni máte?“
„No, kdybyste se viděla…“podotkl Chuck.
„Má pravdu. Máte takovou pěkně zelenou barvu. Být mariňák, tak ladíte s uniformou.“ pousmál se George.
„Dík.“zamručela a sedla si.
„Plukovníku, zajděte si na ošetřovnu. Tohle nevypadá nevinně. To je rozkaz.“řekl Woolsey.
„Dobrá.“pokrčila rameny.
„Vezmu si tvoji službu.“zkonstatoval John.
„Vždyť máš za sebou šestnáctku. To nemůžeš.“namítla.
„Jsem v pohodě. V noci jsem chvilku spal.“mávl rukou.
„Tak jo.“souhlasila a otočila se k odchodu.
„Majore, běžte s ní. Ať se tam někde nevyvrátí.“požádal Sheppard George.

„Máš po flámu?“zeptala se Jennifer, jakmile se Mac objevila na ošetřovně.
„Kéž by.“hlesla.
„Posaď se.“poklepala rukou na postel. „Celá se třeseš.“
„Došel mi crack.“prskla. „Je mi strašná zima.“ Jennifer jí strčila pod paži teploměr a zmizela ve vedlejší místnosti. Za chvíli se vrátila s dekou.
„Díky.“
„38,7…slušné.“pokývala doktorka hlavou, jakmile uviděla rtuť teploměru. „Tohle není poprvé, takže minimálně týden budeš ležet v posteli a nevystrčíš z ní nos. Dám ti paralen na sražení teploty. Co dál? Bolí tě něco?“
„Krom toho, že všechno?“pousmála se.
„Vypadá to na chřipku. Tohle je potřetí za poslední měsíc. Potřebuješ si odpočinout. To, jak si vyléčila tátu, tě hodně vyčerpalo a tím pádem se ti oslabila i imunita. Tohle potřebuješ vyležet.“
„Neboj, nějak teď nemám pocit, že bych měla někam jít.“ubezpečila ji.
„Hodně pij a snaž se něco sníst.“
„To druhé ti neslibuju, protože ráno šlo všechno ven.“
„Tak hlavně pij. Pomalu.“
„Provedu.“
„Mac, já to myslím vážně.“
„To já taky.“přikývla.
„Majore, buďte tak laskav a doprovoďte ji. Kdyby něco, tak zavolej, ano?“
„Jistěže.“přikývla.

„Potřebujete nějak pomoc, madam?“křikl Winterson.
„Převléct se snad zvládnu sama.“odpověděla z koupelny. Za pár minut vyšla ven ve světle modré košilce s dalmatinkem.
„Zajímavé.“zhodnotil George.
„Ticho.“zavrčela a spadla do postele. Major ji pečlivě přikryl. „Díky.“zamručela.
„Není zač. Spěte. Dobrou noc.“rozloučil se.

„Kam si myslíš, že jdeš?“vyhrkl John, jakmile viděl, že Mac stojí.
„Na záchod.“hlesla.
„Chceš pomoct?“nabídl se, když viděl, že se musí přidržovat.
„To snad zvládnu sama.“odsekla. Jenom pokrčil rameny. Za chvíli se z koupelky ozvala rána.
„Mac?!“vykřikl.
„To byl šampon.“odpověděla. Za chvilku vyšla ven. Přidržela se futer. Další cíl byla komoda. Při dalším kroku se jí podlomily kolena.
„Tak zvládneš, jo?“ušklíbl se Sheppard a vzal jí do náručí. Donesl ji do postele. Pořádně ji přikryl. „A lež.“
„Neboj.“špitla a rozkašlala se.
„Snědla si něco?“zajímal se a přejel pohledem tác s jídlem.
„Ne, zkoušela jsem to, ale šlo to ven.“odpověděla potichu.
„Přinesu ti další čaj a rovnou zajdu za Jennifer, ať se na tebe přijde podívat.“řekl, dal jí pusu a vyšel ze dveří. Mac se zavrtala hlouběji do peřin.

„Slyšela jsem, že nejíš.“zamračila se Kellerová, jakmile o pár minut později dorazila k ní do pokoje.
„Děláš i domovní návštěvy?“
„Když nejde Mohamed k hoře, musí hora k Mohamedovi.“pousmála se. „Tak co s tím jídlem?“
„Já bych jedla, ale stejně je to k ničemu.“špitla. „A ani ty prášky si nemůžu vzít.“
„Gratuluju, teplota ti pořádně roste. Máš 39,5. Dej mi ruku. Něco ti píchnu, abys mi tady neomdlela hlady, a taky něco na tu teplotu. Nechceš na ošetřovnu?“
„Zapomeň.“zavrčela a vystrčila ruku.
„Už jsem ti říkala, jak dopadly výsledky těch modrých krystalků v krvi tvého táty?“zeptala se a píchla jí injekci.
„Ne, povídej.“zavrtěla hlavou a přitáhla si peřinu víc k bradě.
„Mno, takže…sednu si, jo?“
„Jasně, sedej.“přikývla.
„No takže….ty to v krvi nemáš, ale když to srovnám s Delroyovou krví, tak to je něco jiného. Má to tam taky.“
„To znamená?“
„Je to nějaká bílkovina. Možná právě to je ten fyziologický pokrok…další stupeň evoluce.“
„Aha.“hlesla Mac. Moc jí to nedocházelo.
„Je to jako další úroveň…no lidského zrovna ne, ale antického druhu.“
„Je to nějaký rozdíl kromě energy koulí?“
„Těžko říct, ale ty máš geny pomíchané s lidskými. Tvůj táta může člověka vyléčit najednou, aniž by byl tak unavený jako ty. Ale nemůžu ti říct víc, protože nemám z čeho čerpat. Nemám nic dalšího k porovnání, ale je to hodně zajímavé. Ještě budu dělat nějaké testy.“
„Celkem by mě to zajímalo.“
„To ti věřím.“přikývla. „Měla by sis zase zdřímnout. Přijdu zase ráno.“

Ozvalo se zaklepání. Mac unaveně otevřela oči a protřela si je. Podívala se na budík. Bylo už poledne dalšího dne. Venku bylo zamračeno.
„Pokud nejste masový vrah, tak vstupte.“křikla.
„Dobré poledne, madam.“pozdravil Lorne.
„Přišel jste si pro chřipku?“pousmála se Mac. „Jaká byla mise?“
„Proto jsem tady. Našli jsme tam něco na překlad. Ve starých ruinách. Tak jsme vám chtěli udělat radost a přinesli jsme vám něco na nudu.“
„Věřte mi. Ze čtyřiadvaceti hodin prospím dvaadvacet. Tohle přijde na řadu tak za tři dny.“
„To nevadí.“pousmál se major a podal jí flashku.
„Podívám se na to.“slíbila. „Dělo se jinak něco zajímavého?“
„Ani ne, madam.“zavrtěl hlavou. „Byli jsme tam dva dny, vědci byli ve svém živlu a my pokreslili dva armádou financované bloky.“
„Kdo vyhrál?“
„Celkově? No každý vyhrával chvilku. A pak jsme si stavěli parníčky.“pousmál se Evan.
„Víte co? Zkusím do tabletů a notebooků propašovat nějaké hry.“
„To byste byla zlatá.“vydechl Lorne.
„Já se taky vždycky nudím na misích s vědci. Oni se vždycky rozprchnou a slintají nad nějakou rozvalinou a my tam sedíme a hlídáme je, aby někam nezapadli. Nesnáším tyhle typy misí.“
„Radši akční se střílením?“hádal.
„Samozřejmě.“přikývla a maličko se nadzvedla, že se natáhne pro pití. Když Lorne viděl, jak jí to moc nejde, hrnek jí podal.
„To vypadám tak uboze?“zeptala se unaveně a napila se.
„Spíš bezbranně.“odpověděl a soucitně si ji prohlížel.
„Zase tak hrozné to není.“mávla rukou.
„No nevím.“zapochyboval a hrnek vrátil zpátky na stůl.
„Tak fajn, přiznávám se. Je mi hrozně.“hlesla.
„To jde vidět.“podotkl. „Už půjdu, ať si můžete odpočinout. Brzo se uzdravte.“popřál jí.
„Díky. Zatím nashle. A stavte se zase někdy. Je mi tu samotné smutno.“pousmála se Mac, dala flashku na stůl k notebooku a za pár minut zase usnula.

Mackenzie se probudila až další ráno. Protřela si oči a převalila se na záda. Celkem mile ji překvapilo, že už jí tělo tolik nebolí a přestala se třepat zimou.
„Rayi, co se ke mně zase cpeš?“zamručela, když si Ray vyskočil k ní do postele. Jenom zakňučel. Mac ho začala drbat za ušima a u toho začala zase dřímat. Po chvilce sebou trhla a úplně se vzbudila. Protáhla se a natáhla se po notebooku. Rozhodla se přečíst si, co jí Lorne přinesl. Zapnula notebook a hned jí začalo na displeji blikat asi deset nepřečtených zpráv. Zoufale zakňučela, když viděla, že většina z toho jsou hlášení. Zrovna teď ho všichni museli odevzdat včas. Řekla si, že to nechá na jindy. Zapojila flashku a otevřela soubor.
„50 stran?! Žertuješ? Doufám, že na překlad je tak pět.“zamručela a napila se. Chtěla se ponořit do překladu, ale ve dveřích se objevil John.
„Dobré ráno, jak se dneska cítíš?“usmál se a položil konvici s čajem na noční stolek.
„Děkuju.“přikývla Mac.
„Už pracuješ?“zamračil se.
„Ne, nepracuju. Jenom mi Lorne přinesl nějaký text, tak si chci přečíst nejnovější antické drby.“
„Mac…ty jsi normální workoholik.“
„Nejsem.“nafoukla se. „Jenom se nudím. Jsem ráda, že už jsem se přestala třepat jak ratlík a zvednu si čaj sama.“
„Dobrá, jak chceš. Budu dneska se Sarah, tak kdyby něco, tak zavolej.“
„Jasně.“přikývla. „Zatím ahoj.“rozloučila se a zadívala se do notebooku. Byla ráda, že umí anticky celkem plynule. Vypadalo to jako deník nějaké antické ženy. Začetla se.

„Už jsme řekli, že ne.“zahřměl postarší Antik.
„Je to jenom pokus. Proč mi to nechcete dovolit?“prskla mladá žena. Měla dlouhé hnědé vlasy, byla menší a drobná. „Janusovi vždycky všechno odsouhlasíte.“zaprotestovala.
„Pochop, Aspen, Janus je kvalifikovaný vědec. Má dlouhodobé zkušenosti, kdežto ty jsi…“
„Holka.“zavrčela. „Tohle není fér.“hlesla a naštvaně odešla z místnosti, která teď sloužila jako zasedačka. Rychle došla do své laboratoře a vztekle shodila bloky s poznámkami ze stolu na zem. Tentokrát si byla jistá, že to bude fungovat. Potřebovala jenom povolení Rady k pokusu, které nedostala.
„Tak fajn. Když to nejde takhle, tak přejdeme na plán B.“zamručela si pro sebe.
„Mluvíš sama se sebou?“ozval se Janus ode dveří.
„Vypadni.“zavrčela.
„Žárlíš?“ušklíbl se. „Pomůžu ti.“
„Ne, díky.“zakroutila hlavou a rychle sbírala spadlé bloky.
„Používáš papír?“
„No a?“vyprskla. „Něco ti vadí? Ne každý má rád všechny ty vymoženosti.“
„Aspen, poslouchej. To, co navrhuješ je nemožné a nebezpečné…uvědomuješ si to?“
„Já nejsem blbá, Janusi.“vyjekla a začala ho systematicky strkat do dveří.

„Virginio! Já ti něco řekl!“štěkl John ode dveří. Mac sebou trhla, až notebook málem skončil na zemi.
„Co?“
„Pracuješ.“
„Nepracuju.“ohradila se.
„Ale ano.“trval na svém a skočil do postele. Nakoukl jí přes rameno.
„Ne.“bránila se.
„A tohle je co?“ukázal na antický text.
„Domluvil ses s tátou na nějakých splátkách?“
„Jo, neodpověděla jsi.“
„Johne, mezitím jsem třikrát spala.“namítla.
„Právě proto bys neměla….“
„Dobře, dobře.“zamručela a zaklapla notebook. Dala ho na noční stolek a napila se. Potom zalehla zpátky. Sheppard jí sáhl na čelo.
„Máš zase horečku.“povzdechl si.
„Zase? Já myslím, že ještě pořád.“
„Udělej mi laskavost a prosím aspoň ještě dneska lež.“poprosil ji.
„Že jsi to ty.“pousmála se.
„Skvěle.“přikývl a dal jí pusu na čelo. Potom vzal notebook a i s ním se rozešel pryč.
„Kam ho neseš!“vykřikla.
„Pryč. Aby tě to nelákalo.“usmál se a zavřel dveře. Mac jenom nesouhlasně zamručela a pořádně se zase zachumlala do postele. Ray jí strčil čumák pod peřinu.
„Co je, kluku?“podrbala ho. „Co kdybys mi přinesl notebook?“pousmála se. „Hledej Johna, no hledej.“dala mu povel. Ray vyběhl z pokoje.

„Já věděla, proč jsem si tě tehdy vybrala, ty můj chytrolínku.“usmála se, když se Ray vrátil i s notebookem v tlamě. Vzala si ho od něho a otřela ho. Potom zalovila v šuplíku a hodila Rayovi velký pamlsek. Mlsně se po něm vrhl. „Pojď, broučku, už jsi u mě. John sice bude nadávat, ale co.“pousmála se a otevřela soubory. Tenhle kousek vypadal jako kus nějakého osobního deníku.

„Tak tohle se Janusovi nepovedlo už dlouho. Zmetek zatracený. No nic, už jsem v klidu a vracím se k výzkumu. Včera jsem konečně dodělala překlad. Vypadá to, že všechno sedí. Bohužel jsme zase přišli o Genesis. Naštěstí jsem si ji stihla celou přečíst a našla, co jsem hledala. Bohužel nás Bohové porážejí. A my nevíme proč. A teď, když získali Genesis, to bude ještě horší. Vím o jednom způsobu, jenom to ještě musím zdokonalit. Kdyby mi to Rada povolila, už bychom měli po problému. Zítra to otestuju. Jsem ráda, že mi lidé z téhle planety dovolili zřídit si tady laboratoř. Mám tu aspoň klid a nikdo po mě nic nechce.“

Mac vzbudil nějaký rámus. Trhla sebou a při té příležitosti se jí povedlo shodit notebook z klína na zem.
„A do kelu.“hlesla a rychle ho zvedla. Vypadal, že žije. Rozhlédla se po pokoji, aby zjistila, co bylo zdrojem rámusu. Nic neviděla, ani neslyšela, tak si lehla zpátky a znova se dala do čtení. Tentokrát poskočila o pár stránek. Tady se zarazila. Jakmile se začetla, bylo to, jako by se ocitla v jiné místnosti i čase.

„Konečně.“zajásala Aspen a znova zkontrolovala překlad. „Dokonalé. Teď už jenom stačí najít tu jeskyni a přečíst verše.“zkonstatovala a podívala se na mapu galaxie. Našla si miniaturní planetku s bránou. „Tady jsi, mrško, ale mně se neschováš.“zamručela a zvětšila si planetu. Našla na ní bránu a kousek od ní i jeskyni. Zaradovala se ještě víc. Veškerou dokumentaci si nahrála na přenosný krystal a transportovala se na povrch. Odhrabala z ukrytého jumperu listí a zamířila k bráně, kde zadala adresu na planetu.

Kolem brány byla samá skála a suchá země, která místy praskala. Jumper jednou obkroužil kolem vysoké skály a potom přistál na jednom výběžku. Aspen vyběhla ven a zamířila přímo do jeskyně. Chvíli se motala klikatými chodbami, než narazila na stěnu, která se svým povrchem odlišovala od ostatních. Přejela přes ni rukou a něco řekla. Stěna zmizela a místo ní se tam objevilo něco jako svatyně. V malé místnosti se naproti vchodu nacházel oltář, kde plápolaly svíce. Mezi nimi byly dva svitky.
„JO!“zaradovala se a opatrně vešla dovnitř. Vzala z oltáře oba svitky a vyběhla ven na světlo. Posadila se na kámen a rozvinula je. Rychle očima přelétla obsah. Bylo to, co hledala. Maličko smutně se pousmála. Tušila, že jakmile verše přečte, nebude cesty zpět, ale byla to jediná možnost, jak porazit rasu, která se jim téměř vyrovná. Zhluboka se nadechla a začala číst verše ve správném pořadí. Všude okolo se zvedl prach a obloha zčernala. Z tmavých mraků se blýskalo a přes burácení hromu neslyšela vlastního slova. Jakmile dočetla poslední daný verš, z ní a zároveň z jeskyně vytryskla bílá záře. Jenom překvapeně vykřikla.
„ASPEN!!“vykřikl někdo, ale nemohl se k ní dostat blíž. Najednou vše ustalo. Obloha byla stejně modrá jako před chvílí, prach a písek lehl zpátky na zem a vítr se ztišil. Ženě se podlomily kolena a padla k zemi.
„Aspen!“křikl znova někdo a vrhl se k ní.
„Ty…“zašeptala.
„Co si to provedla. Tohle…“
„Neudělal by to nikdo jiný, Janusi.“hlesla potichoučku.
„Ale proč zrovna ty? Proč jsi neřekla Radě, co jsi našla? Kdyby to vyřklo víc lidí najednou…“vyjekl bezradně a chytl ji za ruku.
„Tak by to možná…pomohlo, ano. Ale než oni se dohodnou… Podej mi, prosím, ten…druhý svitek.“požádala ho. Natáhl se pro starý pergamen a rozvinul ho. Pomohl jí se posadit. Podepřel ji. Aspen začala předčítat další verše. Potichu ale pevně. Trvalo to jen pár minut.
„Co se mělo stát?“zamračil se Janus.
„Jakmile zemřu, veškerá má síla se uchová v těchto verších.“
„Ty neumřeš.“prohlásil přesvědčeně. „Dostanu tě domů.“
„Jenom mi slib, že řekneš Faith…že řekneš mojí sestřičce, že ji mám ráda…“
„Slibuju.“přikývl. „Vydrž, prosím, mám tě rád. Mám tě rád víc, než bych měl.“
„Jsem ráda…jsem ráda, že to vím.“zašeptala potichu a maličko se pousmála. V tu chvíli stisk její ruky povolil.
„Aspen…Aspen…no tak, probuď se.“zatřásl s ní. Když se neprobrala, jemně ji zvedl a donesl do svého zamaskovaného jumperu.

„Mám skvělou zprávu, Janusi. Lodě Bohů se začínají stahovat. Odlétají pryč.“zaradoval se starší muž. Janus přecházel před ošetřovnou tam a zpátky. „Co se tam stalo?“zeptal se.
„Udělala to, na co vy jste neměli odvahu.“prskl. „Nechtěli jste jí pomoct. Ty verše nikdy neměla číst sama. Neměla na to dost síly.“
„Máš je?“vyhrkl. Janus si muže prohlédl.
„Nemám. Musel je odnést vítr.“zavrtěl hlavou. Dveře ošetřovny se otevřely. „Tak co?“zeptal se dychtivě.
„Je mi to líto. Byla moc vyčerpaná. Dělali jsme, co jsme mohli.“hlesl jejich doktor. Janusovi se v obličeji nepohnul jediný sval. Jenom přikývl a odešel.

Ve svém pokoji okamžitě zalovil v truhle a vytáhl oba svitky. Nenávistně se na ně podíval a schoval je pod plášť. Rychle vyšel ze dveří a zamířil k hangáru. V jumperu proletěl bránou na jednu ze spřátelených planet a potom zadal adresu na další. Vybral dvě nejnehostinější planety, které znal a svitky dobře uschoval. Musel se postarat o to, aby svitky nikdy nebyly nalezeny a už vůbec ne, aby je někdo měl v držení oba. Nikdy.

Tak doufám, že se to líbilo

Omlouvám se, ale odkazy na stažení povídek v DOC a PDF v téhle chvíli nemám...maličko nestíhám , ale budu se snažit, aby se to tady během dneška objevilo, pokud se tak nestane, udělám to u další povídky...

Jinak další povídka bude za týden , jak se vrátím...teda ne hned, protože se vracíme hooodně brzo ráno, ale zase večer



Později: tak přidávám odkazy na stažení ...dneska bohužel jenom dva, více jsem nestihla...ale snad to bude stačit

Kód: Vybrat vše

http://rapidshare.com/files/276093861/1_-_131.rar

http://leteckaposta.cz/247030028

A byla jsem požádána, abych se zeptala Z čeho čtete povídky. Jestli přímo z netu, anebo ze souborů DOC nebo PDF. díky za odpověď

zatím se mějte

Mackenzie: Tak jsem to dočetl a musím říct, že Mac nemáš moc ráda, tolik zlomenin, postřelení, pořezání i smrt, si fakt nezaslouží a teď jsi jí ještě nakazila další nemocí.

Ale co mě dostalo, byl ten aport Notebooku .

Je fajn, že si naznačila, co se možná stane v dalších dílech.

ADD. dotaz: Já čtu povídku PDF.