SG: Teorie přežití

Klenotko, super, miluju boření konvencí a zaběhnutých pravidel a párování málo nepravděpodobných osob.... nečekané, o to lepší. Moc se těším na to, jak to skončí a jak to dovedeš do konce, jak jsi slibovala.

To Mrs. Sheppard:
John by nežárlil, porotže je charakter a přál by jim to..., spíš by se sám v tichosti užíral, vždyť přece všichni víme, jaké jsou jeho "socail skills":-).

Líbí se mi, že Klenotka píše to, k čemu se jiní neodváží, jako by milostné pletky byly tabu.

Fakt dobr, ale to ty píšeš vždy čo dodať.
už som čakala čo bude, dalej... a zrazu wraithovia to utnú , ale fakt dobre
čo som našla poviedky tak kolkokrát su nejaké bližšie vzťahy tabu, alebo to je hned "červená kronika", toto je niečo iné a ešte nečakané páriky-párik presnejšie,
som zvedavá na koniec, alebo vieš čo? ešte ho nedávaj, ešte nás potráp, páči sa mi to

Moc ti děkuju za tuhle povídku. Dlouho jsem čekala, jestli najdu něco takového i v češtině, protože anglický povídky s tímhle párem jsou většinou strašně přeromantizovaný, což v poslední době moc nemusím.
Povídka se mi moc líbí, jen tam máš pár chybek, ale teď ti neřeknu přesně kde. Četla jsem to už předevčírem...ale v tvém poutavém líčení se to ztratí, protože to není nic závažného:)
Už se těším na další kapitolu.

[Klenotka]

Tak další část. Omlouvám se za prodlevu,nějak nebyl čas a navíc se mi do té vysvětlovací části moc nechtělo. Proto je to tak krátké. Chtěla jsem to dopsat, ale zase to nevyšlo. Doufám ale, že se mi alespoň povedlo napsat to, co jsem chtěla a taky doufám, že tohle krkolmomné a komplikované řešení nikoho z vás předtím nenapadlo Chyby mi hlaste, je to psané tak trochu na koleně Poslední část zkusím napsat ještě do pátku. Jen otázka....chcete, aby vztah pokračoval nebo ne? Mám v záloze pár ukončení, ale ještě si nejsem jistá. Takže mi poraďte.

Rodney se probudil na tvrdé, studené zemi. Cítil mravenčení v celém těle a to nesnášel. Zvedl hlavu, zkusmo se protáhl a zjistil, že se přece jen může hýbat. A když se podíval podrobněji, všiml si v rohu sedící Elizabeth a jejího okolí, připomínajícího příliš dobře povědomý vnitřek Wraithské lodi.
„Ahoj.“ Řekl a samotnému to znělo hloupě. Jako po opici si začal vybavovat, co se stalo. Ta část, kdy je zasáhli Wraithové byla jasná. To předtím….už tolik ne. Nebyl si jistý, co vlastně provedli ani jak došlo k tomu, že Elizabeth políbil. Ona ale nevypadala, že by na cokoliv z toho zapomněla. Usmála se na něj. Ale byl to zvláštní úsměv, takový, který u ní nikdy neviděl věnovat někomu jinému. Pracně se posadil a znovu si protáhl končetiny a pak se přesunul o ty tři metry dál, k ní.
„Probudila jsi se dřív?“ Zeptal se, když viděl, že je docela dobře uvelebená a opřená o zeď.
„Ani ne. Ale když jsem přišla k sobě, už jsem tu takhle seděla a ty jsi ležel kus ode mě, tváří k zemi.“ Lehký pobavený tón rozhodně neseděl k jejich situaci.
„Jak je ti Rodney?“ Zeptala se, když si všimla nazelenalé barvy v astrofyzikově obličeji.
„Jako vždycky, když mě zasáhne tahle jejich věc. Jako by mě přejel autobus. Ale žádné autobusy jsem v téhle galaxii neviděl, takže můžu mít těžko srovnání. Teda ne, že by mě někdy autobus opravdu přejel, takže srovnání bych neměl stejně, ale je to zajímavé přirovnání a…“ Elizabeth se usmívala a on se musel taky zasmát. Byli ve velkém průšvihu, ale oběma to nějak podivně nevadilo.
„Moc mluvím, promiň. Správná otázka je spíš, proč nejsme v kokonu.“
„Nebo mrtví.“ Dodala Elizabeth. Rodney se odhodlal a sedl si vedle ní. K jeho překvapení se k němu ale přivinula a hlavu si mu položila na rameno.
„Tak myslím, že tohle je jasně ten nejhorší den v životě.“ Řekla tlumeným hlasem.
„No, upřímně…už jsem byl se Sheppardem v horším maléru a z Wraithské lodi jsme se dostali už předtím.“ Neuměl hrát optimistu, ale Elizabeth mu to raději neříkala.
„John nás už určitě hledá.“ Řekla jistě. A to bylo to jediné, co si na dlouhou dobu řekli. Nemohli dělat nic jiného než čekat a tak seděli opřeni o zeď, podpírající jeden druhého. Ale Rodney cítil podivné teplo. Vždycky to byl on, kdo potřeboval uklidnit, koho museli podpírat. Teď tu ale u něj byla Elizabeth a čekala, že on bude ten silný. Přitáhl si ji trochu blíž a ona se nebránila. Takhle, naprosto nevhodně spokojení, seděli a čekali na to, co se bude dít, protože stejně nebylo nic, co mohli v současné situaci dělat.

xxxx

Bellyn seděl v kanceláři, klepal se jako osika a neustále se ohlížel, jestli za ním Teyla ještě stojí. Ronon po něm házel nenávistné pohledy a dával tak jasně najevo, co si o něm myslí. Bellyn mu to nemohl mít za zlé. Cítil se špatně. Z viny, ze zrady vůči Atlanťanům i vůči vlastním lidem a hlavně vůči své vlastní matce, která jim všem svými rozhodnutími tak ublížila.
„Takže Bellyne, co kdybyste tady plukovníkovi zopakoval to, co jste řekl mně?“ Teyla se na něj povzbudivě usmála a doufala, že tak dodá mladému Lorianovi odvahu. Ten se nejistě podíval kolem sebe, jakoby nevěděl, kde začít.
„Nejsem si jistý, jak….dobře, asi od začátku. Ale nemáme moc času, tak se to pokusím zkrátit.“ Když ho nikdo nepřerušil, Bellyn se nadechl a pokračoval.
„Jak jsem nedávno říkal Teyle, má matka vládne už 30 let. Ale už jsem neřekl, že ona je první a jedinou kancléřkou. Bylo mi pět let, když naši planetu napadli Wraithové. Překvapilo nás, kdyř nás nechali naživu a navíc nás ještě vysadili na Lorii. To město….oni ho postavili. Je Wraithské…“ Bellyn se odmlčel a zachytil tak zmatené obličeje plukovníka s Rononem. Teyla položila Bellynovi ruku na rameno a sama pokračovala dál, přesně tak, jak jí to předtím Lorian vyprávěl.
„Oni na Lorii dovezli lidi ze všech koutů galaxie. Jak víme, Wraithové jsou teritoriální a tohle byl nápad nějaké královny. Chtěla si…držet své vlastní lidi. Je to krmná kolonie, plukovníku.“
„Cože? Ale…proč Mahlia? A jak se vlastně dostali Rodney s Elizabeth na tu pevninu?“ John byl zmatený. A měl na to pochopitelně plné právo. Tentokrát se opět ujal slova Bellyn.
„Matka byla politička už v našem světě…moc si toho z něj nepamatuji…Chtěli nám dát pocit bezpečí. Plno lidí ani netuší, že tam v lesích je schovaná Wraithská loď. Původně k nám dovezli několik tisíc lidí. Ti měli děti a tak lidé pod dvacet let nemají ponětí o tom, co se děje. Vaše lidi sestřelil Dart….doktor McKay přišel na to, že náš štít není antický. Má jen tak vypadat zvenku, pro případné návštěvy. Nenapadlo nás, že někdy přijdeme do kontaktu s lidmi, kteří antickou technologii poznají pomalu od pohledu. Tak se to zdálo i u doktora McKaye. Dost se vyptával a když posledně odcházel, říkal, že asi ví, o co jde. Nemohli jsme si dovolit, abyste na to přišli.“
„Tohle je tedy určitě mnohem lepší řešení! A vy vůbec nedáváte smysl. Proč nám tedy pomáháte?!“ Ozval se zezadu Ronon hlasitě až se Bellyn zatvářil vyděšeně.
„Totiž…to je složité. Víte ten štít, ten nám dali Wraithové, aby nás chránil proti ostatním Wraithům. Zvláštní, já vím. Ale žili jsme s nimi v zajímavé…no, symbióza asi není to pravé slovo, když my jsme vlastně jen dobytek na porážku.“ V hlase se mu ozvala hořkost a nenávist. Teyla se znovu dotkla jeho ramene, aby ho ujistila, že tam stále je.
„Jde o to, že když jste přišli, měli jste obrovské štěstí. Wraithové vás totiž neviděli. Matka ucítila šanci, doufala, že byste nám mohli pomoct. Jenže jak vaše návštěvy byly častější, tak váš příchod zachytili. A tak Mahlia začala hrát nebezpečnou hru na dvě strany. Přesvědčila královnu, že si získáme vaši důvěru. Viděli jsme vás používat to zařízení, které otevírá bariéru na vaší straně brány. Nějaký ten kód nebo co to vlastně je. A doktorka Weirová se zmínila, že pokud nám budete důvěřovat, dáte nám náš vlastní kód.“ Ronon v rohu zavrčel, ale plukovník ho ignoroval.
„Tak by se sem Wraithové dostali s pomocí kódu a vy byste jim ještě ochotně pomohli.“ Zatvářil se značně naštvaně a Bellyn znejistěl.
„Tak to není. Mělo to jen tak vypadat…zpočátku. Jenže matka je v posledních pár letech velmi…unáhlená ve svých rozhodnutích. Náš hlavní problém je v tom, že co se Wraithové znovu probudili, tak chodí častěji. Dokud tady byla jen ta jedna loď, tak přišli jednou, dvakrát do roka a odvedli si pár lidí. Většinou to i dělali dost nenápadně, aby si toho mladší Loriané nevšimli. Ale jen během posledního roku přišli čtyřikrát a nás je téměř o tisícovku míň. To byl důvod, proč jsme vymýšleli celé tohle komplikované spiknutí.“
„Ale já nechápu proč se k vám Wraithové chovají tak shovívavě?“ Zeptala se Teyla, která tuhle otázku předtím nestihla položit. Bellyn se jen smutně usmál.
„Není to shovívavost. Vyhovuje jim to. Jsme kolonie, krmná kolonie. Jsme pro ně jen jako kravín. Je pro ně výhodně nechat nás růst a mít děti a žít. Protože když budeme spokojení a budeme mít rodiny, oni budou mít pořád dost jídla.“
„Tohle je ta nejodpornější věc, jakou jsem slyšel. Je mi líto, Bellyne.“ Plukovník náhle zněl docela smířlivě a bylo mu mladého muže líto.
„Díky plukovníku. Ale teď musíme spěchat. Doktor McKay dokázal ten Dart sestřelit a asi věděl, odkud vítr vane, protože letěli nad pevninu, ne nad naše město. To nebyl plán. Měli buď zemřít nebo padnout do rukou Wraithů, ne aby se jim povedlo utéct. Snažil jsem se matku přesvědčit, že ještě není čas to vzdát. Ale ona mě neposlechla. Wraithská královna začala být netrpělivá a tak jí Mahlia slíbila aspoň dva z vašich lidí. Byla vyděšená, bála se, že nás Wraithové nakonec vyhladí. Ani neumím říct, jak velmi mě to mrzí.“ Sklonil hlavu a John netušil, jak reagovat. Zuřil. Byl naštvaný tak moc, že by byl Bellyna zahrnul všemi možnými neslušnými slovy, která znal. Ale vážil si toho, co Lorian udělal.
„Dobrá. Takže teď nezbývá než je najít.“ Začal se zvedat, ale Bellyn ho zastavil.
„Počkejte, ale pomůžete nám? Matka udělala chybu, ale to není důvod, abyste za to potrestal všechny moje lidi. Jsme sice z různých planet, ale třicet let je dlouhá doba na vytvoření národa.“ Sheppard si nebyl jistý, co dělat. Těžko mohli jen s Jumpery zničit celou loď. Ale mohli použít výbušniny. Jenže to bylo těžké.
„Víte, kde je ta loď?“ Zeptal se Bellyna.
„Ano, klidně vás tam navedu.“
„Dobře. Nesmí nás nikdo vidět ani slyšet. Můžeme se pokusit tu loď zničit. Jestli pak zachráníme Elizabeth a Rodneyho, zkusíme něco provést s tím vaším štítem, aby fungoval jako obrana i proti těm ´vašim´ Wraithům. Ale je to jen pokus, takže nemůžu nic slíbit.“ Bellynovi se v očích objevil vděk, pochyby, radost a to všechno se uvnitř slévalo v obrovskou řeku emocí.
„Díky plukovníku. Mně to stačí. Moc si toho vážím.“ Sheppard jen přikývl a vydal se s Rononem a Teylou v patách do hangáru, kde už čekaly připravené Jumpery. Bellyn ho ale ještě doběhl.
„Plukovníku, já jen nechápu…mohli jste vaše lodě vzít už předtím. Zamaskované bychom vás neviděli.“ John se zastavil a promýšlel odpověď.
„Pokud jsem se od doktorky Weirové něco naučil, pak to, že spojenci jsou důležití a má se s nimi jednat se ctí. Slíbil jsem vám, že na vaši planetu nepůjdeme. Věřil jsem vám. Přesně jak to má mezi spojenci fungovat.“ S tím odešel a Bellyn tak zůstal jako opařený stát na místě. Důvěru zklamali a nejen tu. Byl ale odhodlaný to napravit. A udělá to stůj co stůj, i kdyby měl kvůli tomu jít proti vlastní matce.

Klenotko, je to skvělé, jsem zvědavá, jak to dopadne. Že tam bude nějaká dohoda mezi Wraithy a Loriany, me napadlo, ale krmná stanice ... to je docela síla, trošku podobné jako v Condemned....
Jinak, když už teda jsme u těch chyb, nějaké gramatické malinké dvě tři tam jsou, jako např.

"Ta část, kdy je zasáhly(-i) Wraithové(,) byla jasná." ,

ale v té záplavě dost děsných textů je tohle balzám na oči.¨

Jinak co se týče vztahu, bylo by asi zajímavé vidět ho pokračovat, jen je to trochu ošemetná záležitost, lidé v krizových situacích dělají ledasco, nicméně, proč ne, že? Celkem by se mi líbilo si přečíst, jak se na to budou tvářit ostatní:-) a Elisabeth vypadá kupodivu, že z toho vůbec není v rozpacích...

Jinak, moje počáteční otázka, odkud vlastně Elisabeth a Rodney letěli a jakto, že byli v Jumperu, snad bude ještě vyřešena:-).

Ten vztah protahni.Ja sem vzdycky videl Weirovou s Shepprdem a tohle je fakt divné,ale zajímavé.A to rozuzlení sem trefil z části

Stále (doufám, že ne marně) čekám na pokračování. Doufám, že ses na to nevykašlala, protože mě vážně zajímá, jestli TO bude pokračovat, či nikoli.

Je to opravdu dobrý. Klenotka to určité tak nenechá a napíše pokračování:-)

Je to úplně super. Nedočkavě očekávám pokračování.

[Klenotka]

Pokračování určitě bude, kousek už mám. Co ale nemám, je čas Když nejsem ve škole, tak jsem v práci a když přijedu domů, tak jsem docela hotová. Ale až se zase aklimatizuju na to tempo, tak to dodělám, možná už tenhle víkend, kdy naši odjedou a bude tu konečně klid.

Taky netrpělivě sleduju, jestli už je pokračování, je to pěkně napsaná povídka. Jen tak dál

[Klenotka]

Tak jo, zabijte mě, ale ještě bude jedna kapitola. Je totiž půl čtvrté ráno a už nemám sílu psát dál. Ale v noci se píše nejlíp a tak jsem s tím dost pohnula. Jen pár připomínek. První část je trochu divná a kostrbatá, protože jsem nevěděla, jak přesně to udělat a zároveň se pokusit vysvětlit poslední nesrovnalost. Ale ten zbytek...řekněme, že pozdní noční hodina mi dala trochu inspirace k tomu, jak jsem to původně chtěla mít. Děkujte mé angíně za to, že jsem doma a můžu ponocovat a vůbec jsem si mohla uspořádat myšlenky
A ještě další věc. Je tam věc tykýní a vykání a nakonec jsem to vyřešila tak, že si tam tykají všichni. Teda ještě nevím s Elizabeth, ale to bude nejspíš výjimka. Každopádně si myslím, že vzhledem k tomu, že tahle povídka má být dějově někde mezi Progeny a Common Ground si myslím, že tykání Shepparda a McKaye je celkem jasná věc. On ho pořád oslovuje Shepparde a jejich úžasný telefonát v Return mě ujistil, že si určitě tykají. Ale pokud s tím máte problém, tak to třeba ještě změním. Taky mě upozorněte na překlepy a chyby, je pozdě a moje oči už nepoberou všechno.
A dost keců, předposlední (doufám) část je tu a já to sem musím rychle dát, než mi spadne hlava. Enjoy!

Na wraithské lodi vládla zvláštní atmosféra. Rodney s Elizabeth to cítili až do svého vězení. McKay se pokusil si pohodlněji sednout, ale moc to nešlo. Země byla tvrdá a studená a to nesnášel. Elizabeth byla uvelebená vedle něj a chvílemi usínala. Ale ve stísněné atmosféře to nešlo a oba věděli, jak moc je jejich situace vážná. A postupem času to na oba doléhalo stále víc. Pryč byla ta společná, trochu nevhodně uvolněná atmosféra a Rodney cítil, jak se vedle něj doktorka třese. Zimou, strachem a její prsty, jimiž křečovitě svírala jeho tričko, naznačovaly, že její schránka nepřístupnosti se začíná hroutit. Rodney ji tedy vzal kolem ramen. Sám byl vyděšený a nejhorší byla ta nejistota, když nevěděl, co se bude dít.
Jako kdyby četly jeho myšlenky, zaslechl, jak se k jejich cele někdo blíží. Ovšem nebyl připraven na to, co uviděl. Ve vstupu cely se objevila Mahlia a za ní skupinka Wraithů. Ovšem nevypadala jako jejich vězeň, spíš naopak.
Ucítil za sebou Elizabeth, která se nefalšovaně třásla. Vždycky si myslel, že je silná, ale nikdy nebyla v zajetí kreatur jako Wraithové a to mohlo podlomit každého. Ovšem když se na ni chtěl povzbudivě podívat, neviděl v její tváři strach.
Cloumal s ní vztek a to se jí hodně dlouho nestalo. Nikdy by byla nedala nic takového najevo, ale tady to bylo jedno.
Když kancléřka vešla do jejich cely, chvíli si je jen zamyšleně prohlížela. V očích měla směs lítosti a i radosti. Byla to podivná kombinace. Jak ubíhaly vteřiny a nic se nedělo, Elizabeth už to nevydržela.
„Co chcete?“ Téměř to vyprskla, tak byla rozzuřená. Vždy byla ráda, když mohla jednat se ženou ve vysoké pozici, což bylo i v této galaxii dost vzácné. Ale Mahlia ji očividně obelhala a mrzelo ji to o to víc, že ona se k ní naopak snažila být upřímná…
„Co se děje?“ Zeptala se ještě, trochu mírněji. Co se tady sakra dělo? Kancléřka si je oba změřila pohledem a pak se zkoumavě podívala na McKaye.
„Doktore, je mi to moc líto, že jste tady, ale vy jste ten, kdo za to může.“ Řekla to naprosto klidně, prosté konstatování, jak to uměli jen politici. Rodney jí pohled vrátil, ale věděl, na co kancléřka narážela.
„Proč jen jste musel čmuchat? Už ve chvíli, kdy jste řekl, že s naším štítem není něco v pořádku, jsem tušila problémy. Věděla jsem, že jakmile se vrátíte, začnete se pídit po odpovědích.“ Tentokrát do jejího hlasu proniklo něco z potlačovaných emocí. Byla mezi dvěma ohni, ale pro ni znamenal nejvíc její národ. Podle toho se musela rozhodnout.
Elizabeth stála vedle Rodneyho a zcela nevědomky držela jeho ruku. Vlastně ani pořádně nevěděla, co se stalo, když proletěli na planetu Lorianů. A pak jí došla jedna věc, jež si až dosud nevybavila.
„Rodney?“ S tázavým výrazem se na něj podívala….ale jeho ruku nepustila.
„Měl jsem ti to říct. Jak jsme řešili, proč nás ta stíhačka napadla a co tu Wraithové dělají…vlastně, to nevíme dosud, co kdybyste nám to řekla, kancléřko?“ Hodil vyzývavým pohledem po Mahlii, ale ta jen s chladným úsměvem vyčkávala.
„Rodney? Myslela jsem, že už jsi mi řekl všechno.“ Uhnul pohledem, ale pak zvedl hlavu a odhodlaně se nadechl.
„Chtěl jsem…věděl jsem, že ty cestu do města v Jumperu neznáš, tak jsem toho chtěl využít a letět druhou stranou. Zachytil jsem nějaké známky energie z pevniny a tak jsem chtěl letět trochu blíž to prozkoumat. Ale Loriané byli očividně před námi. Moc se omlouvám, neměl jsem do svého soukromého hraní na detektiva tahat tebe, nebo jsem ti to měl aspoň říct.“
Zahlédla u něj to, co často nevídala. Pokoru, opravdu ho to mrzelo. Nemohla se na něj zlobit, i kdyby jí to tehdy řekl, pravděpodobně by s ním stejně souhlasila. Prsty mu zvedla bradu a trochu šibalsky se na něj usmála. To mu úplně stačilo, aby se cítil líp.
„Odklonili jste se z kurzu. Do města je to kousek a pro vaše lodě je to jen skok. Každá odbočka jinam je hned vidět. Snažila jsem se Wraithy zastavit, ale bohužel, už byli příliš netrpěliví.“ Tentokrát to byl Rodney, kdo postoupil vpřed.
„Ještě jste nám neřekla, o co tu jde.“ Tentokrát byl v jejím výrazu opravdu znát smutek z krutého rozhodnutí, jež musela udělat.
„Na to už není čas. Královna vás chce vyslechnout. Jen vám musí stačit, že tohle všechno dělám pro své lidi. A jestli se mám rozhodnout…volím je. Mrzí mě to. Jen jsem vám přišla říct, že vaši ostatní lidé jsou v bezpečí, všichni jsou zpět ve vašem městě. Královně stačíte jen vy. Takže bych se být vámi připravila….je mi to moc líto.“ Poslední slova mířila k Elizabeth, kterou kancléřka tiše obdivovala a velmi dobře si uvědomila podobnost jejich pozic. Ale nemohla si už dovolit žádné další emoce. Otočila se, ale McKay po ní sáhl, což vyvolalo útočnou reakci ze strany dvou Wraithů, kteří dosud neslyšně stáli za Mahliou. Rychle jako blesk ho chytili, aby nemohl kancléřce ublížit a Elizabeth přitom odstrčili stranou. On se v jejich sevření ale vzepřel a snažil se ze svého šokem otřeseného těla dostat hlas.
„Počkejte!“ Řekl sípavě a Mahliu to zastavilo. Kývla na oba Wraithy, kteří na její povel vědce pustili. Rodney to zprvu nečekal a tak se mu trochu podlomila kolena. Ale přesto pokračoval.
„Vím, co ta vaše královna chce. Kód k našemu štítu, tajemství hyper motorů bla, bla, bla…tohle všechno víme. A vy moc dobře víte, že nic z toho nemůžeme říct. Ale pokud Elizabeth pustíte, tak jí můžu pomoct s jejich lodí. Znám Wraitskou technologii velmi dobře. Budou silnější než jakákoliv jiná Wraithská loď v téhle galaxii…ale necháte Elizabeth jít.“ Sám sebe překvapil a vzpomněl si na jedno nešťastné setkání s Kolyou, kdy se taky nabízel za svůj tým. Ale tohle bylo jiné. Tohle bylo z jiného důvodu, který pořád ještě tak docela nechápal, ale o němž už měl docela dobrou představu, co by to mohlo být.
Elizabeth to možná cítila podobně. Chvíli ochromeně poslouchala, jak se Rodney nabízí místo ní a pak se v ní něco zvedlo. Technicky vzato, byla ona pořád jeho nadřízená, i když to tak už dlouhou dobu necítila. A ty emoce v ní vybuchly.
„Rodney! To ne! To nesmíš udělat. Jsi to nejcennější, co naše město má a jsi příliš důležitý pro nás všechny. Pro mě jsi důležitý.“ Chvíli naprosto ignorovali situaci, ale Mahlia jejich společný moment vyrušila.
„Doktore McKayi, tohle by si musela rozhodnout královna. Já na to nemám vliv….“ Chtěla ještě něco dodat, ale v tom se za ní ozvalo zašustění látky a za zvukem následovala postava královny. Byla vysoká a hrdá, jako všechny, které předtím viděli. A výraz v její bledé tváři nebyl nijak přátelský. Mahlia okamžitě reagovala úklonou. Tiše sklopila oči a ustoupila. Tatam byla ta neústupná politička. Tváří v tvář této bytosti se změnila ve vyděšenou holčičku.
„Mahlio, já to vyřídím, můžete se vrátit ke svým lidem. O našich záležitostech si promluvíme později.“ Z jejího hrdelního hlasu přeběhl Elizabeth a Rodneymu mráz po zádech. Oba už s královnou jednali, ale to bylo na půdě Atlantis, v relativním bezpečí. Tady byli v chladném vězení, které připomínalo muzeum voskových figurín. Mahlia využila toho, že se mohla ztratit, a v mžiku zmizela. Královna se přiblížila k Rodneymu. Prohlédla si ho, důkladně, od hlavy až k patě. Udělala to takovým způsobem, až se McKayovi zvedl žaludek. Příliš to připomínalo hodnocení majetku nebo nějaké trofeje.
„Tvůj návrh je velmi zajímavý.“ Řekla náhle a Rodneyho záda polil studený pot.
„Tahle žena je pro tebe velmi důležitá.“ Obrátila hlavu směrem k doktorce. Ta, jako by našla dlouho ztracenou sílu, jí pohled oplatila a přistoupila znovu k Rodneymu, chytila ho za ruku a hrdě zvedla hlavu.
„Já nikam nejdu. Pokud tu má někdo zůstat, pak já. Jsem jeho velící a přebírám zodpovědnost.“ Rodney jen kroutil hlavou. Tohle neměla říkat.
„Ještě jsem neřekla, že na váš návrh přistoupím.“ Zasyčela královna a oba v podvědomé reakci o kousek ustoupili.
„Ale pokud to mohu objektivně posoudit…velící jsou všeobecně velmi…nedůležití.“ Královna se chladně a krutě usmála a bylo hned jasné, jak se rozhodla.
„Pravda je, že oba dva nepotřebuji, ale nechat vás jít…to nepřichází v úvahu. Hned byste začali dělat protiopatření, jakmile byste se dostali k vašim lidem.“ Začala přecházet po cele. Rodney svým analytickým mozkem podvědomě počítal její kroky. Raz, dva, tři…
„Můj problém je v tom, že je nás málo. Vlastně jsem tu jen já a asi dvacet dalších Wraithů. Máme málo zdrojů a vyživovat vězně…to se tu nenosí. Máme celé město plné zásob.“ Rodney přesně nevěděl, co to znamená, ale trochu mu začalo svítat. A Elizabeth vedle něj také.
„Na druhou stranu…“ Ať už chtěla říct cokoliv, svou myšlenku dokončila činem. Kývla na dva strážce a ti popadli Elizabeth a odvedli ji z cely. Rodney, zaražený jejich rychlou reakcí, se po pár vteřinách na jednoho vrhl. Ten ho ale jen odhodil jako hadrovou panenku a McKay tak narazil prudce zády do zdi, až si vyrazil dech. Když se pokusil zvednout, ucítil na zádech královnin dech.
„My dva se ještě uvidíme. A radím vám…pokud chcete tu vaši milou ještě vidět živou, tak mi řeknete všechno, co chci vědět. Na mě totiž žádné vyjednávání neplatí.“ To bylo poslední, co slyšel. Svalil se znovu na zem a ještě zahlédl královniny boty na vysokém podpatku a hlavou mu projela absurdní myšlenka….ženy jsou v celém vesmíru stejné…boty, na nichž si zlomí nohu… a pak se mu oči zavřely úplně a on upadl do bezvědomí.


xxxx

Ronon Dex vrčel ještě víc než obvykle. Bylo to způsobeno jednak délkou cesty od brány na pevninu a jednak délkou jeho nohou. Nemohl se naskládat do sedačky druhého pilota. Nikdy předtím v ní neseděl. Většinou tam seděla Teyla, která své místo ale postupně přepustila Rodneymu. Ale Athosianka si tentokrát vybrala místo vzadu, vedle Bellyna, jenž už svými svěšenými rameny dával najevo, že pomoc a útěchu Teyly potřebuje. Ronon by ho býval nejradši roztrhal na pár kusů, ale věděl, že Lorian podstupuje nejen obrovské riziko, ale také zrazuje svou matku a možná i své lidi. A navíc měl teď Ronon hlavně problém dát nohy tak, aby netlačily na panel před ním.
„Už tam budeme?“ Dostal ze sebe nakonec, když si potřetí zkoušel dát nohu přes nohu.
„Ještě asi deset minut. Není to daleko.“ Odpověděl mu klidně Sheppard. Plukovník se plně soustředil na řízení a také na to, co mělo přijít. Neměli tak úplně plán útoku, ale s pomocí Bellyna, který znal plány wraithské lodi a věděl i kde ji najdou, měli obrovskou výhodu.
Navíc podle jeho vlastních slov už Wraithů na lodi moc nezbylo a to, že stále byli Loriané v jejich područí bylo způsobeno spíš jejich strachem něco udělat. Ronon neměl co na práci a tak jen tak koukal okolo. Občas se podíval na panel před ním. Byla to pro něj španělská vesnice, jen McKayovy prsty po ní obvykle bìhaly jako po klávesách klavíru. Ale něco přece jen poznal, dva signály, které naznačovaly dva další maskované Jumpery, letící těsně za nimi. Musely se držet blízko sebe i při průletu bránou, aby nebyla červí díra moc dlouho otevřená a nepoutala příliš pozornosti.
Dál se rozhlížel a všiml se, že Teyla v jednu chvíli chytila Bellyna za ruku, ale mladému Lorianovi to moc nepomáhalo. Otočil se zpátky a díval se z okna, ale Teylu přesto slyšel:
„Bellyne, to co děláte, je správné. Pomáháte svým lidem od nadvlády Wraithů.“ Říkala zrovna konejšivým hlasem.
„Ale oni to tak vidět nebudou, hlavně matka ne.“ Ronon při tom zakroutil očima, ale neříkal nic. Vydal jen jakýsi syčivý zvuk, který zaregistrovala Teyla, jež ho ale ignorovala, a Sheppard, který hodil po Sateďanovi výhrůžným pohledem. Teyla ovšem pokračovala.
„Teď to možná nevidí, ale pro další zachráněné generace budete hrdinou a i vaši lidé to uznají.“ Bellyn se na ni podíval utrápeným pohledem, naznačujícím, že se Teyle její přesvědčování moc nedaří.
„Jak můžu vědět, že splníte své slovo?“ Tentokrát přišlo zasyčení od Shepparda, ale Teyla mu položila ruku na rameno, což si plukovník správně vyložil jako pokyn pro to, aby byl zticha.
„Copak jsem já až dosud své slovo nedržela? A proč bychom tedy čekali se záchranou našich lidí tak dlouho? Kdybychom vás chtěli zradit, tak jsme sem letěli už dávno a vy jste to vůbec nemuseli vědět. Bellyne, mně přece věříte, ne?“ Tiše přikývl.
„A já věřím lidem na Atlantis.“ Touto větou ukončila rozhovor a Bellyn se zdál přece jen klidnější.
Po třiceti vteřinách se ozvala tlumená rána a nadávka z Rononovy strany Jumperu a pak jen:
„Už tam budeme?“

xxxx

Elizabeth se třásla. Když četla Rodneyho hlášení o zajetí na wraithské lodi a o tom, jaké to bylo být v jednom z jejich kokonů, nedokázala si to představit. Teď už věděla, co to znamená.
Vzpomněla si na jeho popis klaustrofobické stísněnosti, jak se nemohl ani o centimetr pohnout, ale také na to, jak bezmocný se cítil. Jenže on měl po boku Ronona, jenž sice není nejlepší na konverzaci, ale už přítomnost další osoby by její situaci dodala trochu optimismu. A navíc, Ronon měl tendenci schovávat nože všude možně a to jim tehdy pomohlo. Sama cítila obrovskou osamělost. Ale nejvíc ji šokovalo, že se nebála o sebe, ale o muže, kterého nechala v cele. Znala Rodneyho příliš dobře na to, aby si myslela, že něco řekne. Bála se o něj, o jeho život. A nejvíc ji děsila představa, aby nezneužili jí k jeho zlomení. Určitě věděl, co by mu na to řekla. Za žádnou cenu neobětovat celou Atlantis za její život. Ale to se snáz říká než dělá a Elizabeth teď tajně doufala, že to třeba udělá a oba je nechají jít. Sama se svému přání zasmála, jak bylo naivní. Nebyla naděje dostat se odtud na vlastní pěst. Spoléhala se na Johna a na ty všechny skvělé lidi kolem něj. Dala mu rozkaz nezasahovat a udržet si významné spojence. Ale Sheppard nikdy nedodržoval rozkazy….tak musela doufat, že se nerozhodne polepšit zrovna v tuhle chvíli. Její dech se prohluboval, jak se snažila přes těsně ovinutou pavučinu kokonu dýchat. V temné chodbě, kde nebyl nikdo a nic, zněl její dech jako výkřik s ozvěnou. Hlavně nepanikařit. Musela zůstat klidná. Nemohla nic dělat, jen čekat. Tak zavřela oči, začala si přehrávat v hlavě lidi a místa, kde byla šťastná a cítila se v bezpečí.

xxxx

Rodney ve své cele přecházel ode zdi ke zdi. Neustále se mu hlavou hnala čísla. Počítal obvod místnosti. Uklidňovalo ho to. Vždycky mu v krizové situaci pomáhalo počítat. Třeba když byl kluk a dostával neustále nakládačku od větších a silnějších spolužáků, čísla mu všechno vyřešila. Ve světě jeho výpočtů bylo bezpečně a klidně. Proč jen se dával na tuhle šílenou práci? Mohl si dál žít v uzavřeném vesmíru matematiky, mít pohlednou blonďatou asistentku, kočku a kabelovku. Ale to by nebyl on, kdyby nechtěl zkusit něco jiného než ostatní.
Zastavil se a začal počítat tyče tvořící mříž jeho cely. Byly ale zvláštní, organické, a taky měly nepravidelný tvar, různě se spojovaly a rozpojovaly a nedal se tudíž určit jejich počet. Neustále se vracel nahoru a pokoušel se počítat znova, ale nikdy mu nevyšel stejný výsledek a to ho strašně štvalo. Praštil do mříží pěstí tak, až se prohnuly, ale samozřejmě nepovolily. Hledal tedy něco jiného, ale jeho panika narůstala, když nemohla najít jiný objekt, kde by mohl využít svého mozku k počítání čehokoliv. Potřeboval něco dělat…nutně si musel něco najít, cokoliv, co by ho odvedlo od jeho zoufalé situace…a od myšlenek na Elizabeth.
Od chvíle, kdy přišel k sobě, se mu její tvář neustále vracela. Netušil, kam ji odvedli, a jeho panikařící mozek mu nabízel všechny možné varianty a žádná z nich nebyla příliš hezká.
Pak uslyšel zvuky na chodbě a jeho panika dosáhla vrcholu. Byl odhodlaný neprozradit vůbec nic, ovšem nevěděl, jak by reagoval, kdyby přivedli Elizabeth. Nejspíš by se ho snažila přesvědčit, aby nic neříkal, ale jeho city vůči ní dospěly za tu krátkou chvíli tak daleko, že se nejspíš dostal do bodu, kdy by nebyl schopen ji obětovat. Pomalu, nevědomky začal couvat do rohu vězení. Byl to absurdní a zcela zbytečný pohyb, což mu došlo ve chvíli, kdy narazil na zeď. Ale kroky na chodbě se přibližovaly a nebylo pochyb, že pro něj jdou. Nadechl se a začal znovu sbírat v mysli svá čísla. S tím se odpoutal od zdi a trochu zvedl ramena, aby ho nenašli jako třesoucí se trosku. Pak ale uslyšel kovový zvuk, s nímž se mříže odtáhly do stran, a napravo se objevila střapatá hlava, následovaná hlavou dredovitou ze strany levé. Sheppard a Ronon, oba úsměvy od ucha k uchu.
„Hlídejte chodbu.“ Poručil plukovník někomu za ním a ze stínu se vynořila Teyla.
„Rodney, jsem ráda, že jste v pořádku.“ Nedal jim šanci jít za ním dovnitř, protože se sám vyřítil ven rychlostí blesku.. Jakmile vykročil ven, vydechl si.
„Musíme najít Elizabeth.“ Řekl jen, když mu Sheppard podával vestu a zbraň.
„Nemáš zač, McKayi.“ Odpověděl mu na to s úsměvem plukovník. Byl by nejradši astrofyzika objal, ale to by mu dal ještě větší pocit důležitosti a nepostradatelnosti a pak, před skupinou vojáků, kteří hlídali chodby, se to moc nehodilo. Mohl ho ale hřát jen ten pocit radosti, když svého přítele viděl naživu. Skoro v to nedoufal. Ale přesto jeho radost kalila starost o jejich ztracenou velící.
„Máš ponětí, kam ji odvedli?“ Zeptal se už s vážnou tváří. Zoufalý výraz na Rodneyho tváři ho na chvíli zaskočil, ale rychle se vzpamatoval a kývl na někoho, kdo stál za Rononem.
„Co ten tady dělá?“ Vyprskl McKay, když viděl Bellyna.
„Jeho matka nás tady nechala před pár hodinami na pospas Wraithům!“
„Je na naší straně. Pomáhá nám. A chce pomoct i svým lidem.“ Sheppard musel Rodneyho chytit za bundu, aby se na mladého muže nevrhl.
„Pomáhá? Mahlia nás prodala. Nevím, co vám napovídal, ale ten jejich štít je pěkná kamufláž a jeho matka pěkná mrcha.“ Při vyslovení posledního slova se Rodney třásl zlostí a Bellyn se s naštvaným výrazem chystal ohradit. Skočil mu ale do řeči Ronon, jenž se neustále rozhlížel kolem sebe.
„Na tohle nemáme čas.“ Řekl a chytil pro změnu Bellyna a stáhl ho za sebe.
„Ronon má pravdu, musíme najít Elizabeth a vypadnout odtud. Cestou položíme nálože a celé tohle místo vyhodíme do vzduchu. A co je to celé s Loriany, štítem a Wraithy vám povíme cestou.“ Rodney stále s očima upřenýma na Bellyna přikývl.
„Bellyne, kde by mohla Elizabeth být, nevíte?“ Lorian odtrhl pohrdavě obličej od Rodneyho a zatvářil se zamyšleně.
„Co vím z mých občasných návštěv na lodi, tak cely jsou jen tady. Buď bude u královny nebo v kokonu, pokud ji nezabili, o čemž dost pochybuji.“ Rodney se mezitím trochu uklidnil a tak byl zase schopen aspoň trochu rozumně uvažovat.
„Nebude u královny. Říkala, že jestli chci Elizabeth ještě vidět, budu muset spolupracovat. Počítám, že chtěla vyslýchat mě, ne ji. Sama to aspoň naznačila.“ Řekl a podíval se na Bellyna, jakoby čekal na souhlas.
„Cely jsme prošli, a když vyloučíme královnu, tak…nevím, snad by mohla být v kokonu.“
Rodneyho polil pot a zaplavily ho nepříjemné vzpomínky. Nejspíš by ji bývali použili proti němu a dřív či později by ji stejně zabili.
„Dobrá a víte, kde by to mohlo být?“ Bellyn se nad Sheppardovou otázkou nechtěně zasmál.
„Plukovníku, kokony jsou po celé lodi. Nevím, kam ji mohli dát. Ale pokud mohu odhadovat, tak možná někde blízko královniny komnaty, aby to k ní měla blíž.“ Sheppard mu na to zamyšleně přikývl.
„Fajn. Tam jdeme my.“ Kývl na Rodneyho a Ronona.
„Teylo, jděte s Bellynem druhou stranou. Budeme ve spojení, uložte nálože a rychle vypadněte. A kdybyste Elizabeth našli dřív, sejdeme se na místě, kde jsou Jumpery. Tam ale jděte stejně, i kdybyste od nás neslyšeli.“ Teyla přikývla, jemně pobídla Bellyna a kývla na dva vojáky, kteří hlídali chodbu za ní, aby ji následovali. Sheppard udělal totéž, jen se s Rodneym, Rononem a dalšími dvěma svými muži vydali směrem, kde Bellyn naznačoval královninu komnatu a kde doufali najít Elizabeth.

OK, řeklo se upozornit na chyby, tak si jdu hrát na paní učitelku (kdyby něco - řekla sis o to sama )
Na Wraithské lodi - čistě teoreticky by mělo být w, jelikož je to přídavný jméno... No, to jen tak rejpnutí na začátek
Jako kdyby četly jeho myšlenky
Ucítil za sebou Eliazbeth - řeklo se i překlepy
Ovšem když se na ní chtěl povzbudivě podívat (krátké)
„Co se děje?“ Zeptala se ještě - po přímé řeči malé písmeno
„Počkejte!“ Řekl sípavě - zase (a eště to je někde, ale prostě to už nebudu psát )
Mahlia využila toho, že se mohla ztratit - čárka - a v mžiku zmizela. (už mě začínáš nenávidět? )
McKay tak narazil prudce zády do zdi - čárka - až si vyrazil dech.
...a to, že stále byli Loriané v jejich područí - čárka - bylo způsobeno spíš jejich strachem něco udělat.
Vydal jen jakýsi syčivý zvuk, který zaregistrovala Teyla, jež ho ale ignorovala - čárka - a Sheppard, který hodil po Sateďanovi výhrůžným pohledem.
Bellyn se na ní podíval utrápeným pohledem - krátké i
...což si plukovník správně vyložil jako pokyn proto, aby byl zticha. - nejspíš pro to
Ale nejvíc jí šokovalo - krátké i
V temné chodbě, kdy nebyl nikdo a nic - asi kde
Třeba když byl kluk, - né čárka - a dostával neustále nakládačku od větších a silnějších spolužáků
Byly ale zvláštní, organické - čárka - a tak měly nepravidelný tvar
ale nikdy mi nevyšel stejný výsledek - mu
Netušil, kam ji odvedli - čárka - a jeho panikařící mozek mu nabízel všechny možné varianty
Pak ale uslyšel kovový zvuk, s nímž se mříže odtáhly do stran - čárka - a napravo se objevila střapatá hlava, - né čárka - následovaná hlavou dredovitou
Počítám, že chtěla vyslýchat mě, ne jí - krátké i

Mno... Snad ti to pomůže, není to samozřejmě myšleno jako kritika, pouze ti chci pomoct, aby tvé dílo bylo ještě dokonalejší (jestli ale chceš kompletní rozbor se všemi rejpavými poznámkami, s radostí si udělám čas )

Co říct, pěkný, komplexní, radost číst Ta část s Rononem v jumperu je skvělá

[Klenotka]

Díky moc Opraveno. Je dobře, že je tu někdo, kdo umí najít i takové kraviny Ale jak říkám, dopisovala jsem to v půl čtvrté ráno a to už se fakt chyby špatně opravují

No to je mi jasný, když já něco píšu ještě ve čtyři ráno, těžko už mám pak sílu to po sobě číst
... jsem čárkový agent, hehehe...

[Klenotka]

Ale přece jen, teď na to koukám...někde čárka být měla a ty jsi řekla, že tam není A odkdy se za přímou řečí nepíše velké písmeno? Je to normální ukončená věta. Malé písmeno se píše jen v případě, že budu v přímě řeči pokračovat jako např. "Něco řekne,"něco dodá,"zase něco řekne." A úvozovky samozřejmě dole.
A to s tím ji a jí..no, neměla jsem už sílu a pokorně přiznávám, že jsem to po sobě četla jen jednou

Teď jsem si dokonce sama našla a opravila pár slohových chyb Ono se to takhle v té citaci čte líp než ve Wordu.

No, při dávce benevolence by se dala dát ta čárka za střapatou hlavou, i když absolutně nechápu, co by tam dělala, ale jinak si za tím stojím Jo a malé písmeno se píše za přímou řečí od tý doby, co se každá přímá řeč, za kterou ještě bude následovat "řekl" "zeptal se" a pod končí čárkou a ne tečkou a to jako fakt, přísahám a ať se ze mě stane slušnej člověk, jestli to tak není

[Klenotka]

Miss...to slyším prvně a taky nevím, jestli tě správně chápu. To jako tady: „Počkejte!“ Řekl sípavě, má být malé písmeno? To je nějaký divný, ukaž mi někde důkaz

...a napravo se objevila střapatá hlava, následovaná hlavou dredovitou ze strany levé.

Myslím, že by tam ta čárka přece jen měla být.

K těm velkým písmenům u přímé řeči: I já jsem hloubala nad podobným problémem.

Pepa dodal: "Bla bla haki bla. Haky saky bla."

"Bla bla haki bla." dodal Pepa, "Haky saky bla."
"Bla bla haki bla," dodal Pepa, "Haky saky bla."
"Bla bla haki bla." dodal Pepa, "Haky saky bla."
"Bla bla haki bla." dodal Pepa. "Haky saky bla."

Ale to je jen tak na okraj.
Mám ten názor, že "Bla bla haki bla. Haky saky bla" Dodal Pepa. se nepíše. A když už je tam to velké písmeno, mělo by to být spíš "Bla bla haki bla." Pepa dodal: "Haky saky bla." ve významu, že dodal až tu druhou část v uvozovkách.

A aby to nebylo zcela jen o interpunkci, musím říct, že předposlední díl je velmi dobrý. Netrpělivě očekávám poslední (doufám, že v něm nebudou zase takové strašné chyby, jako ti tady vyjmenovávala Miss! ). Jo, a jestli chceš důkaz, tak ti ho asi neukážu. V tomhle se dá opravdu spoléhat jen na svůj jazykový cit.

Tady to vypadá, že se spíš diskutuje o jazykovejch rozborech

Můj názor je takovej: "Ahoj," řekl Pepa.
Přímá řeč končí čárkou, když se dál vysvětluje něco, co se k ní vztahuje (řekl, zeptal se...) Pak je za ní malé písmeno. Tak jsem to aspoň okoukal z knížek

Ale dost, teď si jdu přečíst tu povídku

[Klenotka]

Povídka, lidi, povídka!!

Jo, a jestli chceš důkaz, tak ti ho asi neukážu. V tomhle se dá opravdu spoléhat jen na svůj jazykový cit.

Až dosud jsem si myslela, že můj jazykový cit je velmi dobrý, asi jsem se zmýlila

Můj názor je takovej: "Ahoj," řekl Pepa.
Přímá řeč končí čárkou, když se dál vysvětluje něco, co se k ní vztahuje (řekl, zeptal se...) Pak je za ní malé písmeno. Tak jsem to aspoň okoukal z knížek

Ale tak tohle chápu, jen nevím, co myslela Miss Nemám problém s tím, kam psát tečku, čárku a velké písmeno, ale nevím, co jsem podle Miss udělala za chybu. Vysvětli mi to prosím.

A můžete prosím hodnotit povídku? Myslím, že na to, aby se hodnotily tyhle banální chyby, kterých si tu stejně 90% lidí nevšimne, je obsah důležitější, než to, kde má být čárka a kde ne. Bez urážky Miss.
A to jsem si myslela, že se mi tahle část obzvlášť povedla, no už si radši nic myslet nebudu.
Dneska jsem to chtěla dopsat...ale asi to neudělám.

Tak jsi měla napsat, že chceš vyhledat chyby, který budou bít do očí normálního člověka, a ne jen tak bez specifikace, to si pak takový gramatikofil jako já může vysvětlit špatně A já doufala, že to nedopadne blbě... no, dopadlo, takže teda už tu přímou řeč dál nebudu rozvíjet. Jo a tak se teda omlouvám, že jsem ti vzala chuť to dopsat, to nebyl vůbec můj úmysl.
A s tím, že je tahle část velmi povedená, nemohu než souhlasit, akorát předtím nedostal nějakej šílenec nápad ti hledat chyby, takže to nesmíš tak brát...

Super povídka.Ronon v jumperu - super zábavná pasáž..

Kdy to asi tak dokončíš?

[Klenotka]

To je v pohodě Miss, jen mě trochu podráždilo, že tady lidi píšou v povídkách perly typu "vydím", "scháním" nabo "lýbí" a vy tu řešíte čárky Příště se vyjádřím jasněji a napíšu jen: "Podívejte se po překlepech a špatných y/i, která ovládám, ale i já dělám chyby." A ty čárky...náš češtinář nám říkal, že je lepší někde čárku nenapsat, než ji nacpat někam, kam nepatří, protože by pak mohly být všude. A ty tvoje jsou taky sporné Ale to můžeme večer probrat na ICQ.

Dneska to ale psát nebudu, nějak mi není moc dobře, ten lék an kašel, co beru, je pěkně hnusný, takže se na to moc necítím. Ale do víkendu to už snad bude. Teď, když jsem s tím pohnula, tak už vím, jak dál.

A ta scéna s Rononem...pořád se mi to přehrávalo v hlavě...a vzpomněla jsem si přitom na Shreka

Super, takže v pátek večer gramatická seance
Prostě s Rononem je sranda, to se nezapře Nejleší na tom bylo, že to člověku sice připomnělo Shreka, ale nebyla to přímo parafráze, což mám strašně ráda