Obsah fóra
Přihlásit se
Registrovat
Hledat
malé životní radosti
„ Kapitánův deník, hvězdné datum 6942.964. Momentálně letíme širým vesmírem a hledáme nový život a nové civilizace. Jak hrozné poslání. Ale něco je na něm přece jen dobré. Představ si, deníku, tady všude jednou budu vládnout. Hezká představa. Zvláště se těším, až srovnám všechny ty odporné bytosti, se kterými musím navazovat první kontakty. Poznámka: Momentálně máme na lodi problémy s kontaminovanou potravou. Někdo nasypal do jídelních replikátorů prošlý jaderný odpad.“
Temná postava, která se hrůzně tyčila v kapitánském křesle na můstku Enterprise se otočila a temným hlasem nařídila:
„ Warp tři, pane Sulu!“
„ Ano, p-pane!“ trhl sebou kormidelník a rychle splnil zadaný rozkaz ve strachu před děsivou siluetou za sebou. Kapitán se pousmál a uvelebil se ve svém křesle...
Dvanáct hodin před tím:
„ Doktore, je mrtvý!“
„ Hej, to mám říct já, Chapelová! No dobře, hoďte ho do replikátoru, proč mi to ksakru vůbec ještě říkáte??? Víte, že mám těch rudejch už po krk!!!“ rozčiloval se doktor McCoy a mával kolem sebe hyposprejem, čímž ohrožoval už tak spoře přežívající pacienty.
„ Je to Spock, doktore...“ špitla Chapelová a schovala se před běsnícím řezníkem pod biolůžko.
„ Cože?“ zarazil se McCoy, „ Spock, to myslíte toho zelenýho se špičatýma ušima?“ ujišťoval se nevěřícně.
„ Ano, doktore...“ řekla sestra.
„ Néééééééééééé!!!“ zařval doktor a vrhl se k replikátoru. Pozdě. Už v něm zmizel i poslední cíp Spockovy uniformy. „ Sestro,“ obrátil se ponuře na vyděšenou Chapelovou, „ dovedete si představit, co to udělá s posádkou...?“
„ A nyní pozor, dámy a pánové! Vrcholné číslo! Zlatý hřeb večera!“ znělo zaplněnou strojovnou. Scotty stál nahoře v patře převlečený do podivného černého hábitu s hvězdami. Byly původně bílé, ale teď byly po zásahu jednoho nejmenovaného člena posádky rudé. Ovšem do strojovny se to výborně hodilo, protože ladily s uniformami členů posádky (krůmenů) ve službě. Ti sice byli ve službě, ale stejně se napjatě dívali na Scottyho a vůbec ne na své konzole. Vůbec si neuvědomovali, jak je to nebezpečné, když nedávají pozor, jestli plazmu rozvádějí rourou tři nebo rourou šest, nebo jestli energii převedou do podpory života či do replikátoru v transportní místnosti. Strojovna byla k prasknutí plná zvědavých členů posádky. Byl tu dokonce i pan Spock, přestože toto představení považoval za krajně nelogické, a také několik členů ostrahy, přestože se strašně báli králíků. Chyběl jen kapitán a kormidelník. Všichni sledovali šéfinženýra, jak mává kouzelnickou hůlkou a řeční.
„ Připravte se, protože teď přijde to, na co všichni celý večer čekáte. Nyní, dámy a pánové, nechám já, velký kouzelnický mistr Montgomery Scott, zmizet antihmotový reaktor!“ Nato se zvedl nadšený křik a zadní řady se zvedly, aby lépe viděly. Scott se obrátil teatrálně k antihmotovému reaktoru zakrytému hliníkovou plachtou, pozvedl hůlku a začal odříkávat:“ Hlava, ruce, tělo, noha, játra, střeva, pata, Dřejvejová, Tuvok, Pikárt, Peris, Rajkr, Data...“ Celá strojovna ztichla a naslouchala těmto tajemným slovům se zatajeným dechem. „ Voko, voko, voko, Kim, Worf, Sisko, NÍLIXXX!!!“ Po tomto slově všechna světla na lodi zhasla a ozval se velmi efektní zvuk, který naznačovat přerušení chodu nadsvětelného pohonu. Poté následoval ohlušující potlesk a křik, nadšené dupání a provolávání slávy. K šťastnému Scottymu se rázem seběhl houf lidí, kteří žádali autogram, chtěli mu potřást rukou, nebo se ho chtěli ještě jednou zeptat na jméno, aby podle něj pojmenovali své dítě. I Spock uznale tleskal, ale přesto svým jemným sluchem zachytil, že mu u ramene pípá interkom. Zmáčkl tlačítko:
„ Tady Spock.“
„ T-tady Sulu, pane. C-co se s-s-stalo?“ ozval se roztřesený hlas nervního kormidelníka.
„ Pan Scott právě nechal zmizet antihmotový reaktor. Velmi působivě, škoda, že jste tu nebyl.“
„ T-tak mu ř-řekněte, ať ho z-zase př-př-přičaruje!“ zaječel zoufale Sulu a bylo slyšet cvakání jeho zubů o mřížku interkomu.
„ PANE SCOTTE!“ řekl důrazně Spock, načeš vše ztichlo, „Mohl byste laskavě vrátit reaktor?“
„ Joo, to nemoh, pane. To neumim, zatim jsem začátečník,“ odpověděl rozjařený Scotty.
„ Mistře, vy a začátečník?!“ prodrala se k němu nějaká žena a bzukot ve strojovně se obnovil.
„ Nemůže,“ řekl Spock klidně Suluovi do interkomu.
„ N-n-n-n-neeee, kapitáne, nedělejte to! Nedě – arrrgggh...“ slyšel Spock ještě v interkomu, než se spojení přerušilo. Náhle se dav zavlnil. Uprostřed místnosti se v prostoru asi tři metry nad zemí začala formovat koule energie, která se záhy proměnila v přízrak kapitána obklopeného jeho obvyklou aurou... no, ne světla, spíše nepřítomnosti tmy, která všechny velmi děsila. V pozadí zněla strašidelná, kvílivá a ponurá varhanní symfonie, která ještě zvyšovala působivost scény. Hrůzostrašná, temná postava jiskřící černou září se pomalu otočila k místu, kde se na zemi plazil Scotty a vyděšený pohled upíral na ni. Kapitánovi vyšlehly z očí krvavě rudé blesky (které původně byly ohnivé, ale takhle daleko víc ladily s uniformami krůmenů ve služně, kteří mimochodem vůbec nesledovali své konzole a místo práce zírali vyděšeně na kapitána). Proletěly s hromobitím místností a zasáhly pana Scotta, kterého usmažily na hromádku uhlí. Poté se kapitán příšerně, nelidsky, ďábelsky zachechtal a zmizel. Všichni chvíli stáli a mlčeli. Potom jeden z krůmenů ve službě vzal lopatku, nabral to uhlí a přihodil ho do roztopeného kotle. Nato se všichni rozešli po své práci – konečně.
„ Poooslední bitva vzplááála,“ zpíval si pan Čechov jsoucí do prádelny a vypínal hruď, na které měl místo obvyklého víčka od plechovky rudou, pěticípou hvězdu, „Dejme seee na pochoood...“ Kolemjdoucí člen posádky mu dal pěstí. Když se Čechov zvedl, šel dál a zpíval si:“ Kupředu levááá, kupředu levááá...“ Kolemjdoucí členka posádky mu opět dala pěstí do nosu. Když se Čechov zvedl, pokračoval v chůzi a zpíval si:“ Sajuz nerušimyj respublik svabodnych...(stará ruská hymna)“ Kolemjdoucí Spock mu dal opět pěstí do nosu. Když se Čechov zvedl, pokračoval v chůzi. Naštěstí za chvíli seznal, že dorazil do prádelny, a tak už nezpíval. Vešel dovnitř a přivítal ho družný hovor pracích důstojníků a hukot praček. Zamířil k nejbližšímu přístroji a hodil do něj svou uniformu, která byla úplně špinavá a zapocená, protože v ní bez převlékání tři dny a noci strávil na můstku, a také byla od krve, která mu tekla z nosu. Potom se opět vydal na okruh po přilehlých chodbách. Bohužel si to spletl a zamířil do jedné chodby, která vedla na ošetřovnu a tudíš byla plná lidí. Když do ní vkročil, všichni se na něj podívali. Chvíli na něj bezvýrazně hleděli a pak každý z nich zvedl kámen a hodil ho po Čechovovi. A potom další a další kámen. To se Čechovovi moc nelíbilo, spíše by se dalo říci, že mu to až bylo nepříjemné, a tak zbaběle prchl zpět do prádelny. Za normálních okolností by to bylo právě včas, aby si vyzvedl čistou uniformu. Vrhl se k pračce, do které hodil svůj oděv, a otevřel ji. Ale co neviděl, uniforma nikde. Strčil tam tedy celou hlavu, ale ani potom nic nenašel. Zavřel pračku a dal se do přemýšlení. Když ho ani po deseti minutách nic nenapadlo, začal si z nudy prohlížet onu pračku. Co zjistil, ho šokovalo. Nebyla to totiž žádná obyčejná pračka, ale pračka kouzelná a na poklopu měla napsáno: ANTIHMOTOVÝ REAKTOR. Čechov se zaradoval a už se viděl jako poručík, protože objevil něco, co nikdo jiný na lodi už měsíc neviděl. Vyřítil se tedy z prádelny, nedbal kamenů a trikordérů, které po něm lidé rozhořčeně házeli a doběhl do turbovýtahu.
„ Můstek!“ křikl. Po cestě na můstek se mu dovolal pan Scott a vřele mu blahopřál k jeho objevu a slíbil mu, že reaktor bude zcela jistě pojmenován po něm, po Čechovovi. Na můstku hrdý Čechov vypjal hruď a nahlásil:
„ Pane kapitáne, hlásím, antihmotový reaktor byl nalezen! Mnou!“ naparoval se. Všichni na můstku se na něj s hrůzou obrátili. I temná postava na kapitánském křesle se pohnula a upnula na něj pohled svých temných, zeleně světélkujících očí. Všechny ohlušila osudová hudba a do ní kapitán pronesl hlasem, který zněl jako chrastění kostí v hromadném hrobě křesťanů, který byl ledově tichý a zároveň duněl a drtil:
„ Kde máte uniformu, praporčíku?“
„ No, tak jsem právě objevil ten reaktor, že jsem ji...“ ale nedořekl. Pochopil svou situaci. Celý můstek se naplnil nepřítomností světla a tmy a z Čechova byla za chvíli obligátní hromádka uhlí, které plápolalo v palubní kotelně.
„ Tak tady všude budu vládnout, deníku,“ snila strašlivá postava na svém kapitánském křesle a koukala přes hlavní obrazovku do hlubokého vesmíru. Celý můstek byl tichý a všichni napjatě očekávali své děsivé rozkazy. A kapitán řekl:
„ Warp čtyři, kormidelníku,“
„ Ano, p-pane!“ vykřikl oslovený a spěšně zvýšil warprychlost o jeden stupínek nahoru.
Deník prvního vědeckého důstojníka
hvězdné datum 7573.5
Milý deníčku, dnes byla strojovna zase plná odpadků. Museli jsme je všechny vyházet na chodbu. Jenže pak nám zas vadili, abychom se rozprchli do svých kajut. Tak jsme je naházeli zase zpátky.
hvězdné datum 7580.6
Výše zmíněná situace se opakovala celý týden. Pak se o tom dozvěděl kapitán a všechny odpadky usmažil svým ohnivým pohledem. Usmažil s nimi sice i celé osazenstvo strojovny ve službě, ale to je jen malá cena za to, že máme zase krásně čistou loď.
hvězdné datum 7586.5
Dnes se na Enterprise stal zázrak. Ve strojovně se ztratil pingpongový míček. Zázrak. Nemůžeme ho nikde najít. Konec záznamu.
hvězdné datum 7587.1
Už zase se ve strojovně dějou divné věci. Odpoledne tam dva techniky přejela ponorka.
hvězdné datum 7588.3
Tak začala plesová sezóna. Už se těším večer do strojovny.
Ve strojovně bylo zase jednou živo. Sešla se tam většina posádky, vlastně všichni kromě kapitána a kormidelníka. Všude to jen hýřilo pestrobarevným spodním prádlem a také vinětami na otevřených lahvích. A to večírek ještě ani nezačal. Posádka Enterprise prostě patřila k těm skupinám lidí, které se dokážou bavit. U stropu visela obří diskokoule a okolo poletovaly girlandy napuštěné LSD. Scotty opět řídil zábavu a od zvukového pultu pouštěl do éteru jen ty nejlepší rigelianské hity. Až se zábava trochu rozjede, měl v záloze vulkánské obřadní zpěvy a jako zlatý hřeb večera naplánoval remix antihmotového reaktoru při warpu 13. U barového pultu se činil doktor McCoy a podle jeho očekávání se na nejvyšší příčce žebříčku chlastanosti držela suverénně sauriánská brandy, i když romulanský ležák byl silným konkurentem. Ovšem nemyslete si, posádka byla ještě obstojně při smyslech, protože doktor zatím neprodal ani jedinou skleničku Kapitánovy pálenky. Do tohoto veselého roje natěšeně vkročil Spock a začal se rozhlížet kolem. Náhle k němu přikročil nějaký člověk (nedala se zjistit funkce ani hodnost, jeho uniforma byla totiž dosti nekompletní, dokonce by se dalo říci, že ji vůbec neměl) a nevrle mu povídá:
„ Copak neumíš číst?“
„ Právě naopak,“ odvětil Spock rozšafně, „ Umím číst dokonce v několika jazycích.“
„ Tak proč sis nepřečet tu ceduli na dveřích?“ To už se kolem nich začali zastavovat další členové posádky a nemile pohlíželi na Spocka, který trochu znejistěl. Vrátil se o několik kroků a pohlédl na dveře. Nic tam neviděl a už chtěl zase vtipně odseknout, ale muž ho předešel:
„ Z druhý strany,“ řekl suše. Spock se tedy podíval z druhé strany a opravdu! Stálo tam: V UNIFORMĚ VZTUP ZAKÁZÁN! Spock se zase vrátil, chtěl se totiž přeptat na důvody oné vyhlášky. Velmi ho udivilo, když mu nikdo neodpověděl a jen ho vyhodili na opuštěnou chodbu. Dveře se zavřely a Spock se ocitl zcela sám a opuštěný, vyhoštěný z ráje. Podíval se na svou čistoskvoucí slavnostní uniformu. Co na ní je tak špatného? pomyslel si ukřivděně. Nic ho nenapadlo, a tak pokrčil rameny a vydal se směr bezduché poflakování po lodi.
Šel a šel, chodil a chodil po lodi pořád dokola a nevěděl, jak se zabavit. Zkoušel něco provést s replikátory, ale všechny byly zablokované a jejich energie byla převedena do strojovny. Stejně tak to bylo se všemi ostatními počítačovými výstupy po celé lodi. To se dalo čekat, říkal si Spock, ti lidé jsou tak arogantní, vyhoděj mě z mejdanu a ani mi nenechaj jedinej funkční šachovej terminál, to je jim podobný. Pak ho ale něco napadlo. Lidé byli podle jeho výzkumu hodně bezohlední, ale pud sebezáchovy jim ještě nechyběl, takže na můstku počítače určitě všechny běží... Spocka začaly svrbět ruce při pomyšlení na jeho osamělou konzolku ve velínu... Co takhle jít jednou pro změnu do služby a dát si pěknou partii šachu??? Spock tuto myšlenku více než uvítal a bez prodlení se vydal určeným směrem. Když konečně narazil na jezdící turbovýtah (doprava na Enterprise byla v dané situaci téměř zastavena z důvodu plýtvání energie) pozvedl vděčně obočí a s chutí do něj skočil. Jel a jel, ale najednou měl pocit, že něco nehraje, protože si vždycky myslel, že na můstek se jezdí nahoru a doleva a on zatím jel dolů, doprava, nahoru a doprava! Říkal si, že je to možná rozšířená linka, a tak si pořád ještě myslel, že jede na můstek. To se podivil, když vystoupil a kouká, že je někde úplně jinde. Rozhlížel se kolem, ale nic moc neviděl, protože zde nebylo žádné osvětlení. Jen slyšel podezřele silné hučení motorů. Začalo se ho zmocňovat neblahé tušení. Chtěl se proto urychleně vrátit do turbovýtahu, ale pozdě. Ten už dávno zmizel do jiných a možná ještě daleko odlehlejších končin lodi. Znovu se tedy rozhlédl a zaposlouchal se. Nevěděl, jestli se mu to nezdálo, ale jakoby v řevu motorů slyšel ještě nějaký jiný zvuk, jakoby kvílení a šílený smích...
Vydal se za zvukem. Když se trochu přiblížil, shledal, že je to lidský hlas... I když, znělo to, jakoby vycházel z nitra hrobky... přesto to byl nepochybně lidský hlas a ten hlas – ten hlas tence ječivě prozpěvoval nařízení Hvězdné flotily!!! Spock se zastavil a provedl rychloanalýzu logiky. Podle údajů bylo s jeho mozkem vše v pořádku, nebo přinejmenším v normě únosnosti, takže chyba nemohla být v něm, ale v téhle divné, lidmi prolezlé lodi. Ať je tam kdo chce, třeba mu aspoň řekne, kde se momentálně nachází. Šel tedy dál dlouhatánskou, úzkou chodbou, po jejíž obou stranách se táhly do nekonečna kovové desky, které zakrývaly nespočet ovládacích panelů pohonu. Chodba byla každých deset metrů vyztužena jakýmsi kovovým límcem. Na některém byly dokonce bezpečnostní dveře, vakuovzdorné a ohňovzdorné, ale nyní byly otevřeny. Spock si náhle povšiml, že zpoza jednoho z okruží vychází slabá, červená záře. Zdálo se, že recitace směrnic a skřehotavý smích vychází právě odtud. Spocka by samozřejmě veřejně nikdy nenapadlo, že to může být strašidlo, protože je Vulkánec a ti na strašidla nevěří, ale v duchu si myslel právě to. Totiž že je to jedno z těch příšerných vesmírných strašidel, o kterých tak často slýchával v suchých docích, kde provázel otce při nějaké diplomatické misi. Strašidla z takových historek vždycky děsně kvílela, narušovala chod lodi a přiváděla posádku k šílenství strachem, ale rozhodně nikdy neslyšel o tom, že by nějaké odříkávalo směrnice Flotily. Z toho usoudil, že tohle musí být nějaký ojedinělý případ, který je třeba důkladně prozkoumat a pak trumfne všechny ty nafoukané piloty s jejich hloupými povídačkami! Ale on vlastně na duchy vůbec nevěří a pouze si myslel, že je to nějaký zvláštní úkaz, což ovšem neměnilo nic na tom, že mu musí přijít na kloub. Opatrně se přiblížil a nakoukl za kovovou přepážku. Seděl tam k jeho překvapení praporčík v červené uniformě. To by částečně vysvětlovalo, proč si pobrukuje zmiňované směrnice, ale rozhodně to nevysvětlovalo, proč je tak trochu průsvitný a světélkuje.
„ Dobrý den, praporčíku... praporčíku...?“ začal konverzaci Spock.
„ Praporčík od ostrahy,“ nevesele se zasmál člen posádky a nedal na sobě znát pražádné překvapení, že tu je přítomen první důstojník.
„ Notak ale snad máte aspoň nějaký jméno, né?“ optal se znovu Spock v pokusu se něco dozvědět.
„ Prosím vás, jaký jméno? Vždyť jsem ani nebyl v titulkách!“
„ V titulkách?“ nechápal stále Spock.
„ Jo. Nevíš, co jsou to titulky?“ vzhlédl reddie a v jeho tónu byla znát myšlenka, že někdo tu má menší inteligenční kapacitu, ale on to není.
„ Vím, ale proč byste měl být v titulkách?“ snažil se dobrat smyslu Vulkánec.
„ No vždyť ti to zrovna povídám, že jsem v nich nebyl,“ zakončil rozhovor podivný chlápek a dál si Spocka nevšímal. Spock chvíli přemýšlel, jestli je tato osoba skutečně členem posádky, když mu tyká. No, jestli mu řekne, kde je, tak na tom ani moc nezáleží.
„ Pane, mohl byste být tak laskav a říct mi, kde se nacházím?“
„ Ano, pane, mohu vám sdělit, že se zrovna nacházíte v levé gondole nadsvětelného pohonu,“ parodovalo individuum Spockovu uhlazenou mluvu.
„ V LEVÉ GONDOLE???“ zařval Spock. Ta novina ho doslova omráčila. Ani nevěděl proč, ale fakt, že se dostal do gondoly ho naprosto šokoval. Jeho mysl bloudila pamětí a pak... pak si vzpomněl! Polilo ho horko a pak mráz a pak se roztřásl hrůzou a zapištěl jako přetížený phaser. Vzpomněl si totiž, že po celé lodi se traduje, že v levé gondole straší duše všech praporčíků v rudém zabitých před první reklamou. Ovšem co vše z toho vyplývalo, to už Spock nevyvodil, protože prvním logickým důsledkem bylo omdlít děsem. A jak říká logika, tak se musí stát, takže Spock se svalil tuhý jako špalek k zemi.
Když se probudil, jeho první myšlenka byla: „ To je divné, proč ležím na zemi?“ Ani nevěděl, proč si to pomyslel, ale zřejmě to bylo tím, že ležel na zemi. Což bylo nad míru podivné, neboť většinou spával v posteli ve své kajutě. Jeho druhá myšlenka byla: „ Proč je všude kolem ta červená záře?“ Ze všech těchto okolností byl nucen vyvodit jediný závěr: že je to nějaký divný. Nejdříve si myslel, že zřejmě na ně někdo zaútočil, on upadl na zem a do bezvědomí a to červené je rudý poplach. Ovšem o sekundu později to zavrhl, protože kdyby opravdu upadl na zem a do bezvědomí při útoku, byl by asi na můstku, a kdyby byl na můstku, někdo by si ho všiml, a kdyby si ho někdo všiml, dr. McCoy by si ho zaručeně odtáhl na ošetřovnu. Náhle si vzpomněl. Gondola. Přízraky praporčíků. Prudce vyskočil a široce rozevřenýma očima se rozhlédl kolem sebe...
Byli tam. Všude kolem něj. Byly jich stovky, ne, tisíce! Celý vnitřek gondoly pochmurně světélkoval zlověstnou červení jejich uniforem. Mlčky se na něj dívali prázdnými pohledy, pohledy bez výrazu, pohledy smrti. Nic se nepohnulo, nikde ani známka života. Zavládlo děsivé, nekonečné ticho. Ticho jako v hrobě. Jako ve společném hrobě praporèíků, které nikdo nepohřbil. Praporčíků, ze kterých nezbylo nic, co by se dalo pohřbít. A Spock začal poznávat jejich tváře. Byl při tom. Byl na každém výsadku, kde ten který praporčík zemřel. Na každého z nich už dávno zapomněl, ale teď se mu o to bolestněji připomínali. Ale to nebylo všechno. Některé z nich nikdy neviděl, museli zahynout na lodi... na Enterprise. Uvnitř. V bezpečí. Z jejich očí čišel chlad. Všude kolem byl chlad. I do Vulkánce prosákl ten nevlídný chlad prázdnoty. Spock se rozhlížel a mrazilo ho. Ač své emoce dobře skrýval a ovládal, tohle bylo i na něho trochu moc. Kolem se začalo pomalu stmívat a první důstojník se opět svalil na podlahu.
„ Pa-pane...!“
„ Co je, kormidelníku?“ řekl kapitán nebezpečným tichým hlasem a vztyčil se ve velitelském křesle.
„ Pane kapitáne, blíží se k nám cizí loď.“
„ Hmmm...“ zamnul si kapitán bradu a na děsivé tváři se mu usídlil samolibý úsměv, který nevěstil nic dobrého, „ Na obrazovku, kormidelníku.“
„ Na obrazovku, ano, pane,“ vysypal ze sebe důstojník a málem se mu zauzlovaly ruce, jak se snažil co nejrychleji splnit kapitánův požadavek. Po několika dalších minutách tíživého ticha, kdy kormidelník málem cítil, jak mu za zády plápolá ledový oheň kapitánova plánování, byl znovu nucen promluvit:
„ Je klingonská, pane!“ vyhrkl a hlas mu přeskočil.
„ Výborně, zavolejte je.“ Když se mu nedostalo odpovědi, ještě ztišil hlas, který se teď nesl osiřelým můstkem jako hadí sykot. „ Tak oni neodpovídají? Nu dobrá. Kormidelníku, žlutý poplach!“ Po celé lodi v tu chvíli začala problikávat žlutá záře, ale v liduprázdných chodbách se nic nepohnulo, nikdo nepřispěchal ke svému stanovišti. Jen ve strojovně si pár důstojníků, kteří ještě byli při smyslech, pochvalovalo, jaké mají na diskotéce pěkné světelné efekty.
V gondole se ovšem děly úplně jiné věci a záležitosti živých tam nikoho pranic nezajímaly. Do příjemné temnoty a otupělosti ve Spockově hlavě pronikly něčí tiché hlasy.
„ Není mu nic?“
„ Nevím, ale je to první důstojník...“
„ To je divné, jak se sem dostal?“
„ To taky nevím, ale zdá se, že se probírá...!“
„ Haló, pane první důstojníku, jste v pořádku?“ Spock si uvědomil, že to asi mluví na něj.
„ Ano, jsem. Asi ano. Možná. Doufám, snad. Spíš ne. Ne,“ odpověděl tedy a otevřel oči. Spatřil dva rudé praporčíky, co se nad ním skláněli a teď nechápavě hleděli jeden na druhého.
„ Tak ano nebo ne?“ zeptali se potom oba naráz.
„ Kdo ví, střihněte si,“ řekl zase Spock a sám se divil, co to blábolí. Zřejmě na něj tak působilo to prostředí. „ Proč tak světélkujete, pane?“ zeptal se potom, aby odvedl pozornost od svých divných řečí. Praporčík s překvapením vzhlédl. Zdálo se mu to, nebo mu ten Vulkánec opravdu řekl pane? To bylo poprvé v životě... ne, vlastně ne v životě, spíše ve smrti.... a v životě vlastně také, ale on už nežil, takže je divné říkat... No, prostě poprvé, co ho tak někdo oslovil. Značně mu to pozvedlo jeho téměř neexistující sebevědomí.
„ Vlastně proto, že jsem mrtvý.“
„ Vy jste mrtvý?“ zeptal se zase hloupě Spock.
„ Vypadám snad na živého? Poflakuju se v gondole a straším po lodi snad proto, že žiju? Samozřejmě že jsem mrtvý a už o tom nikdy nepochybujte, jasný!?!“ zahučel mrtvý praporčík. První důstojník uznal, že to od něj opravdu nebylo chytré, a tak se zeptal radši na něco jiného:
„ Strašení po lodi? Vy chodíte strašit?“
„ Jo. Zrovna dneska mám službu, jenže je to nuda, protože jsou všichni ve strojovně a nikdo si mě ani nevšimne.“
„ Aha... a jak jste vlastně umřel?“ zajímal se zase Spock. Praporčíkovi téměř, TÉMĚŘ zazářily oči, tedy, kdyby byl býval žil, tak by mu zazářily. I když to by se ho Spock zas asi neptal, jak umřel, kdyby žil.
„ Opravdu vás to zajímá???“ vykřikl a začal poskakovat radostí.
„ Ano,“ potvrdil Spock a bylo mu divné, co je na tom divného.
„ Dobrá, tak poslouchejte...“ A praporčík začal vyprávět pohnutý příběh svého života a smrti.
„ Pane! Nabíjejí zbraně!“ vypískl kormidelník zděšeně, ale obrátit se a pohlédnout na svého velícího důstojníka se neodvážil.
„ Vážně?“ řekl kapitán a pak se ponuře zachechtal svým děsivým smíchem, „ Myslím, že je ten pravý čas na rudý poplach, co říkáte kormidelníku?“ Za chvíli už se liduprázdnými chodbami neslo obligátní hlášení o tom, že se všichni mají hlásit u svých bojových stanovišť a dobře se držet, protože toto není cvičení. Nikdo ovšem nereagoval. Kromě dvou střízlivých důstojníků ve strojovně, kteří si pomysleli, jaké mají na diskotéce skvělé světelné efekty.
„ Stalo se to jednoho krásného standardního dne na mé první a poslední misi. Přiletěli jsme k nějaké planetě a kapitán usoudil, že by bylo radno ji prozkoumat. Zavolal si tedy do transportní místnosti doktora McCoye, nějakého pána v modré uniformě s hodností velitele,“ vyhýbal se praporčík tomu, že by řekl rovnou, že to byl Spock. Tomu to, jak se zdálo, nedošlo, protože se dožadoval pokračování. Praporčík mu tedy vyhověl: „ K tomu výsadku ještě přidal čtyři důstojníky ostrahy, mezi kterými jsem byl, jaká náhoda, i já. Transportovali jsme se na povrch a začali zkoumat. Samozřejmě že my červení jsme nic nezkoumali, jen jsme se tak poflakovali kolem těch třech velících maníků,“ Spock dostal záchvat smíchu, „ a mávali fejzrama. Náhle ten pán v modrém zvedl kus šutru a něco o něm řekl kapitánovi. Potom ho zahodil a – to byste nevěřil – ten kámen explodoval, sotva dopadl na zem!“
„ A pak jste umřel...?“ zeptal se napjatě Spock. Kdesi v hlubinách mysli se mu vynořila jakási mlhavá vzpomínka vyvolaná vyprávěním o vybuchujícím kamení, ale příběh byl příliš zajímavý, než aby se ji pokusil zachytit.
„ Ne,“ odpověděl praporčík a pokračoval, „ To umřel ten první rudej. Pak se zničehonic zjevila nějaká kytka, co chtěla píchnout bodliny do kapitána, ale nějak si to špatně vypočítala...“
„ A pak jste umřel?“ vypískl Spock rozčilením.
„ Ne, to umřel ten druhej červenej,“ úmyslně zamlčel praporčík zranění, ke kterému měl přijít Spock a ne nevinný reddie. „No, pak kapitán poslal mě nalevo na průzkum terénu a ještě jednoho zas napravo. Chvíli jsme se prodírali houštím, když se náhle obloha zatáhla a sjel z ní blesk.“
„ A pak jste umřel???“
„ Ne, a nepřerušujte pořád,“ byl už praporčík trochu podrážděn, že nemůže v klidu vyprávět, „ Byl to ten třetí červenej. My o ničem nevěděli a vešli jsme do vesnice.“
„ Ale počkejte, jestli byli červení původně čtyři a -“
„ Ticho bude!“ zamračil se praporčík a pokračoval. „ Domorodci se zdáli celkem přátelští, ale byla to opravdu jen zdání. Sotvaže jsme se obrátili zády, už jeden z nich popadl kámen a bum po palici...“
„ Ale teď už jste umřel?!“
„ Néé, to byl ten čtvrtej červenej, a nechte mě to už konečně doříct,“
„ No ale jestli byli červení původně čtyři, tak jste to musel být vy! Většinou tyhle počty nechávám na počítači, ale teď jsem si skoro stoprocentně jistý, že se nemýlím!“ Až teď si praporčík uvědomil, že když přiřkl Spockovo zranění někomu jinému, udělal si tím pěknou díru v zápletce. No, už bylo na takové úvahy pozdě. Rozhodl se prostě pokračovat. Spock se sice snažil sem tam odporovat, ale moudrý praporčík ho nepustil ke slovu.
„ Tak tedy, když tam přišli i ti tři vyšší důstojníci, jen jsem se potuloval kolem a celkem jsem se o jejich počínání nezajímal.“ Praporčík úmyslně vynechal to, jak pozoroval Čechova a Landonovou při... řekněme, vyměňování projevů náklonnosti, protože ty dva výše jmenované vypočítavě vynechal úplně, neboť se obával, že to by pro Spocka bylo přílišným vodítkem. Na takové věci se opravdu nedá zapomenout. „ Když to tam vyřídili, transportovali jsme se zase na palubu.“
„ Počkejte, ale vždyť vy jste celou tu dobu ani jednou neumřel, tak...“
„ Taky jsem ještě neskončil. Nahoře mi řekl kapitán, že mám jít na zdravotnickou prohlídku. Poslechl jsem tedy a okamžitě jsem se hlásil na ošetřovně. No, a pak se to stalo. Loď přešla na nadsvětelnou rychlost a trochu to s ní cuklo, než se obnovila umělá gravitace. A ta sestra, co šla zrovna kolem mě, se zapotácela, upadla přímo na mě a zapíchla do mě teploměr, který zrovna držela v ruce. A pak... pak jsem umřel.“ dořekl praporčík dojatě. Spock vytáhl kapesník a vysmrkal se.
„ Ano,“ zaškytal, „ To je opravdu pohnutý příběh...“ a pak mu selhal hlas. Na všechny v gondole vyprávění zapůsobilo. Praporčík složil hlavu do dlaní a ostatní chápavě mlčeli a nechali ho truchlit nad tou znovu oživenou ztrátou.
„ Pane!“ vykřikl přiškrceně kormidelník, „ Oni... oni střílejí, pane kapitáne!“ Věděl, že tohle bude jeho konec. nositel špatných zpráv většinou dopadne špatně. Na zádech cítil elektrizující hněv svého nadřízeného. Polkl a otočil se čelit svému strachu a pak... pak už si nic nepamatoval. Bohužel, kdyby si to na začátku dobře rozmyslel a vybral si červenou uniformu, skončil by aspoň v levé gondole. Takhle ale musel až do konce věčnosti strašit v pánských sprchách. Jeho posmrtná služba však neměla trvat dlouho...
Kapitán na můstku rozkázal:
„ Štíty! Tak na co čekáte!“ Až potom si uvědomil následky svého činu. Naposledy se vztyčil v celé své výšce před kapitánským křeslem, naposledy mu smrtelným hněvem zažhnuly oči a z hrdla se mu vydral poslední, ale zato velmi efektní výkřik, který pronikal do morku kostí.
Škoda, že ve strojovně už nebyl nikdo střízlivý. Teď by teprve viděli světelné efekty.
Enterprise dostala plný zásah klingonských disruptorů a kosmickým prázdnem se nesl bezhlesý poslední výkřik, když explodovala. Němou černotu vesmíru na pár sekund ozářil oslepivý záblesk, ve kterém se zmítala na kusy trhaná ladná, stříbrná vlajková loď Federace. A pak zmizela. A s ní i její kapitán, celá její posádka, antihmotový reaktor, strojovna plná opilých a polonahých lidí a... ano, i replikátor na palubě sedm. Klingonská loď na to nejdřív ohromeně koukala, pak zmateně zakroutila hlavou a co nejrychleji se zdejchla.
Náhle jako by z nich spadlo obrovské břímě. Rudí praporčíci se překvapeně rozhlédli. Spatřili nádhernou duhu a pak jasné světlo svobody. Kolem nich plavaly prostorem připálené trosky někdejšího smutného vězení. Podívali se jeden po druhém a jejich červená záře oslnila vesmír. Byli konečně zbaveni své povinnosti na vždycky strašit na hloupém kusu železa a děsit hloupé týpky v modrých a žlutých uniformách. Ještě chvíli zůstali a bezhlesně se vznášeli nad svým bývalým domovem a pak se rozletěli nekonečnem vesmírné nepředstavitelnosti. V hlavách měli svá vlastní úžasná dobrodružství, která na ně čekala za rohem, v srdcích měli volnost a v očích se jim odrážela jemná záře náhle blízkých hvězd.
„ Kapitánův deník, hvězdné datum 6942.964. Momentálně letíme širým vesmírem a hledáme nový život a nové civilizace. Jak hrozné poslání. Ale něco je na něm přece jen dobré. Představ si, deníku, tady všude jednou budu vládnout. Hezká představa. Zvláště se těším, až srovnám všechny ty odporné bytosti, se kterými musím navazovat první kontakty. Poznámka: Momentálně máme na lodi problémy s kontaminovanou potravou. Někdo nasypal do jídelních replikátorů prošlý jaderný odpad.“
Temná postava, která se hrůzně tyčila v kapitánském křesle na můstku Enterprise se otočila a temným hlasem nařídila:
„ Warp tři, pane Sulu!“
„ Ano, p-pane!“ trhl sebou kormidelník a rychle splnil zadaný rozkaz ve strachu před děsivou siluetou za sebou. Kapitán se pousmál a uvelebil se ve svém křesle...
Dvanáct hodin před tím:
„ Doktore, je mrtvý!“
„ Hej, to mám říct já, Chapelová! No dobře, hoďte ho do replikátoru, proč mi to ksakru vůbec ještě říkáte??? Víte, že mám těch rudejch už po krk!!!“ rozčiloval se doktor McCoy a mával kolem sebe hyposprejem, čímž ohrožoval už tak spoře přežívající pacienty.
„ Je to Spock, doktore...“ špitla Chapelová a schovala se před běsnícím řezníkem pod biolůžko.
„ Cože?“ zarazil se McCoy, „ Spock, to myslíte toho zelenýho se špičatýma ušima?“ ujišťoval se nevěřícně.
„ Ano, doktore...“ řekla sestra.
„ Néééééééééééé!!!“ zařval doktor a vrhl se k replikátoru. Pozdě. Už v něm zmizel i poslední cíp Spockovy uniformy. „ Sestro,“ obrátil se ponuře na vyděšenou Chapelovou, „ dovedete si představit, co to udělá s posádkou...?“
„ A nyní pozor, dámy a pánové! Vrcholné číslo! Zlatý hřeb večera!“ znělo zaplněnou strojovnou. Scotty stál nahoře v patře převlečený do podivného černého hábitu s hvězdami. Byly původně bílé, ale teď byly po zásahu jednoho nejmenovaného člena posádky rudé. Ovšem do strojovny se to výborně hodilo, protože ladily s uniformami členů posádky (krůmenů) ve službě. Ti sice byli ve službě, ale stejně se napjatě dívali na Scottyho a vůbec ne na své konzole. Vůbec si neuvědomovali, jak je to nebezpečné, když nedávají pozor, jestli plazmu rozvádějí rourou tři nebo rourou šest, nebo jestli energii převedou do podpory života či do replikátoru v transportní místnosti. Strojovna byla k prasknutí plná zvědavých členů posádky. Byl tu dokonce i pan Spock, přestože toto představení považoval za krajně nelogické, a také několik členů ostrahy, přestože se strašně báli králíků. Chyběl jen kapitán a kormidelník. Všichni sledovali šéfinženýra, jak mává kouzelnickou hůlkou a řeční.
„ Připravte se, protože teď přijde to, na co všichni celý večer čekáte. Nyní, dámy a pánové, nechám já, velký kouzelnický mistr Montgomery Scott, zmizet antihmotový reaktor!“ Nato se zvedl nadšený křik a zadní řady se zvedly, aby lépe viděly. Scott se obrátil teatrálně k antihmotovému reaktoru zakrytému hliníkovou plachtou, pozvedl hůlku a začal odříkávat:“ Hlava, ruce, tělo, noha, játra, střeva, pata, Dřejvejová, Tuvok, Pikárt, Peris, Rajkr, Data...“ Celá strojovna ztichla a naslouchala těmto tajemným slovům se zatajeným dechem. „ Voko, voko, voko, Kim, Worf, Sisko, NÍLIXXX!!!“ Po tomto slově všechna světla na lodi zhasla a ozval se velmi efektní zvuk, který naznačovat přerušení chodu nadsvětelného pohonu. Poté následoval ohlušující potlesk a křik, nadšené dupání a provolávání slávy. K šťastnému Scottymu se rázem seběhl houf lidí, kteří žádali autogram, chtěli mu potřást rukou, nebo se ho chtěli ještě jednou zeptat na jméno, aby podle něj pojmenovali své dítě. I Spock uznale tleskal, ale přesto svým jemným sluchem zachytil, že mu u ramene pípá interkom. Zmáčkl tlačítko:
„ Tady Spock.“
„ T-tady Sulu, pane. C-co se s-s-stalo?“ ozval se roztřesený hlas nervního kormidelníka.
„ Pan Scott právě nechal zmizet antihmotový reaktor. Velmi působivě, škoda, že jste tu nebyl.“
„ T-tak mu ř-řekněte, ať ho z-zase př-př-přičaruje!“ zaječel zoufale Sulu a bylo slyšet cvakání jeho zubů o mřížku interkomu.
„ PANE SCOTTE!“ řekl důrazně Spock, načeš vše ztichlo, „Mohl byste laskavě vrátit reaktor?“
„ Joo, to nemoh, pane. To neumim, zatim jsem začátečník,“ odpověděl rozjařený Scotty.
„ Mistře, vy a začátečník?!“ prodrala se k němu nějaká žena a bzukot ve strojovně se obnovil.
„ Nemůže,“ řekl Spock klidně Suluovi do interkomu.
„ N-n-n-n-neeee, kapitáne, nedělejte to! Nedě – arrrgggh...“ slyšel Spock ještě v interkomu, než se spojení přerušilo. Náhle se dav zavlnil. Uprostřed místnosti se v prostoru asi tři metry nad zemí začala formovat koule energie, která se záhy proměnila v přízrak kapitána obklopeného jeho obvyklou aurou... no, ne světla, spíše nepřítomnosti tmy, která všechny velmi děsila. V pozadí zněla strašidelná, kvílivá a ponurá varhanní symfonie, která ještě zvyšovala působivost scény. Hrůzostrašná, temná postava jiskřící černou září se pomalu otočila k místu, kde se na zemi plazil Scotty a vyděšený pohled upíral na ni. Kapitánovi vyšlehly z očí krvavě rudé blesky (které původně byly ohnivé, ale takhle daleko víc ladily s uniformami krůmenů ve služně, kteří mimochodem vůbec nesledovali své konzole a místo práce zírali vyděšeně na kapitána). Proletěly s hromobitím místností a zasáhly pana Scotta, kterého usmažily na hromádku uhlí. Poté se kapitán příšerně, nelidsky, ďábelsky zachechtal a zmizel. Všichni chvíli stáli a mlčeli. Potom jeden z krůmenů ve službě vzal lopatku, nabral to uhlí a přihodil ho do roztopeného kotle. Nato se všichni rozešli po své práci – konečně.
„ Poooslední bitva vzplááála,“ zpíval si pan Čechov jsoucí do prádelny a vypínal hruď, na které měl místo obvyklého víčka od plechovky rudou, pěticípou hvězdu, „Dejme seee na pochoood...“ Kolemjdoucí člen posádky mu dal pěstí. Když se Čechov zvedl, šel dál a zpíval si:“ Kupředu levááá, kupředu levááá...“ Kolemjdoucí členka posádky mu opět dala pěstí do nosu. Když se Čechov zvedl, pokračoval v chůzi a zpíval si:“ Sajuz nerušimyj respublik svabodnych...(stará ruská hymna)“ Kolemjdoucí Spock mu dal opět pěstí do nosu. Když se Čechov zvedl, pokračoval v chůzi. Naštěstí za chvíli seznal, že dorazil do prádelny, a tak už nezpíval. Vešel dovnitř a přivítal ho družný hovor pracích důstojníků a hukot praček. Zamířil k nejbližšímu přístroji a hodil do něj svou uniformu, která byla úplně špinavá a zapocená, protože v ní bez převlékání tři dny a noci strávil na můstku, a také byla od krve, která mu tekla z nosu. Potom se opět vydal na okruh po přilehlých chodbách. Bohužel si to spletl a zamířil do jedné chodby, která vedla na ošetřovnu a tudíš byla plná lidí. Když do ní vkročil, všichni se na něj podívali. Chvíli na něj bezvýrazně hleděli a pak každý z nich zvedl kámen a hodil ho po Čechovovi. A potom další a další kámen. To se Čechovovi moc nelíbilo, spíše by se dalo říci, že mu to až bylo nepříjemné, a tak zbaběle prchl zpět do prádelny. Za normálních okolností by to bylo právě včas, aby si vyzvedl čistou uniformu. Vrhl se k pračce, do které hodil svůj oděv, a otevřel ji. Ale co neviděl, uniforma nikde. Strčil tam tedy celou hlavu, ale ani potom nic nenašel. Zavřel pračku a dal se do přemýšlení. Když ho ani po deseti minutách nic nenapadlo, začal si z nudy prohlížet onu pračku. Co zjistil, ho šokovalo. Nebyla to totiž žádná obyčejná pračka, ale pračka kouzelná a na poklopu měla napsáno: ANTIHMOTOVÝ REAKTOR. Čechov se zaradoval a už se viděl jako poručík, protože objevil něco, co nikdo jiný na lodi už měsíc neviděl. Vyřítil se tedy z prádelny, nedbal kamenů a trikordérů, které po něm lidé rozhořčeně házeli a doběhl do turbovýtahu.
„ Můstek!“ křikl. Po cestě na můstek se mu dovolal pan Scott a vřele mu blahopřál k jeho objevu a slíbil mu, že reaktor bude zcela jistě pojmenován po něm, po Čechovovi. Na můstku hrdý Čechov vypjal hruď a nahlásil:
„ Pane kapitáne, hlásím, antihmotový reaktor byl nalezen! Mnou!“ naparoval se. Všichni na můstku se na něj s hrůzou obrátili. I temná postava na kapitánském křesle se pohnula a upnula na něj pohled svých temných, zeleně světélkujících očí. Všechny ohlušila osudová hudba a do ní kapitán pronesl hlasem, který zněl jako chrastění kostí v hromadném hrobě křesťanů, který byl ledově tichý a zároveň duněl a drtil:
„ Kde máte uniformu, praporčíku?“
„ No, tak jsem právě objevil ten reaktor, že jsem ji...“ ale nedořekl. Pochopil svou situaci. Celý můstek se naplnil nepřítomností světla a tmy a z Čechova byla za chvíli obligátní hromádka uhlí, které plápolalo v palubní kotelně.
„ Tak tady všude budu vládnout, deníku,“ snila strašlivá postava na svém kapitánském křesle a koukala přes hlavní obrazovku do hlubokého vesmíru. Celý můstek byl tichý a všichni napjatě očekávali své děsivé rozkazy. A kapitán řekl:
„ Warp čtyři, kormidelníku,“
„ Ano, p-pane!“ vykřikl oslovený a spěšně zvýšil warprychlost o jeden stupínek nahoru.
Deník prvního vědeckého důstojníka
hvězdné datum 7573.5
Milý deníčku, dnes byla strojovna zase plná odpadků. Museli jsme je všechny vyházet na chodbu. Jenže pak nám zas vadili, abychom se rozprchli do svých kajut. Tak jsme je naházeli zase zpátky.
hvězdné datum 7580.6
Výše zmíněná situace se opakovala celý týden. Pak se o tom dozvěděl kapitán a všechny odpadky usmažil svým ohnivým pohledem. Usmažil s nimi sice i celé osazenstvo strojovny ve službě, ale to je jen malá cena za to, že máme zase krásně čistou loď.
hvězdné datum 7586.5
Dnes se na Enterprise stal zázrak. Ve strojovně se ztratil pingpongový míček. Zázrak. Nemůžeme ho nikde najít. Konec záznamu.
hvězdné datum 7587.1
Už zase se ve strojovně dějou divné věci. Odpoledne tam dva techniky přejela ponorka.
hvězdné datum 7588.3
Tak začala plesová sezóna. Už se těším večer do strojovny.
Ve strojovně bylo zase jednou živo. Sešla se tam většina posádky, vlastně všichni kromě kapitána a kormidelníka. Všude to jen hýřilo pestrobarevným spodním prádlem a také vinětami na otevřených lahvích. A to večírek ještě ani nezačal. Posádka Enterprise prostě patřila k těm skupinám lidí, které se dokážou bavit. U stropu visela obří diskokoule a okolo poletovaly girlandy napuštěné LSD. Scotty opět řídil zábavu a od zvukového pultu pouštěl do éteru jen ty nejlepší rigelianské hity. Až se zábava trochu rozjede, měl v záloze vulkánské obřadní zpěvy a jako zlatý hřeb večera naplánoval remix antihmotového reaktoru při warpu 13. U barového pultu se činil doktor McCoy a podle jeho očekávání se na nejvyšší příčce žebříčku chlastanosti držela suverénně sauriánská brandy, i když romulanský ležák byl silným konkurentem. Ovšem nemyslete si, posádka byla ještě obstojně při smyslech, protože doktor zatím neprodal ani jedinou skleničku Kapitánovy pálenky. Do tohoto veselého roje natěšeně vkročil Spock a začal se rozhlížet kolem. Náhle k němu přikročil nějaký člověk (nedala se zjistit funkce ani hodnost, jeho uniforma byla totiž dosti nekompletní, dokonce by se dalo říci, že ji vůbec neměl) a nevrle mu povídá:
„ Copak neumíš číst?“
„ Právě naopak,“ odvětil Spock rozšafně, „ Umím číst dokonce v několika jazycích.“
„ Tak proč sis nepřečet tu ceduli na dveřích?“ To už se kolem nich začali zastavovat další členové posádky a nemile pohlíželi na Spocka, který trochu znejistěl. Vrátil se o několik kroků a pohlédl na dveře. Nic tam neviděl a už chtěl zase vtipně odseknout, ale muž ho předešel:
„ Z druhý strany,“ řekl suše. Spock se tedy podíval z druhé strany a opravdu! Stálo tam: V UNIFORMĚ VZTUP ZAKÁZÁN! Spock se zase vrátil, chtěl se totiž přeptat na důvody oné vyhlášky. Velmi ho udivilo, když mu nikdo neodpověděl a jen ho vyhodili na opuštěnou chodbu. Dveře se zavřely a Spock se ocitl zcela sám a opuštěný, vyhoštěný z ráje. Podíval se na svou čistoskvoucí slavnostní uniformu. Co na ní je tak špatného? pomyslel si ukřivděně. Nic ho nenapadlo, a tak pokrčil rameny a vydal se směr bezduché poflakování po lodi.
Šel a šel, chodil a chodil po lodi pořád dokola a nevěděl, jak se zabavit. Zkoušel něco provést s replikátory, ale všechny byly zablokované a jejich energie byla převedena do strojovny. Stejně tak to bylo se všemi ostatními počítačovými výstupy po celé lodi. To se dalo čekat, říkal si Spock, ti lidé jsou tak arogantní, vyhoděj mě z mejdanu a ani mi nenechaj jedinej funkční šachovej terminál, to je jim podobný. Pak ho ale něco napadlo. Lidé byli podle jeho výzkumu hodně bezohlední, ale pud sebezáchovy jim ještě nechyběl, takže na můstku počítače určitě všechny běží... Spocka začaly svrbět ruce při pomyšlení na jeho osamělou konzolku ve velínu... Co takhle jít jednou pro změnu do služby a dát si pěknou partii šachu??? Spock tuto myšlenku více než uvítal a bez prodlení se vydal určeným směrem. Když konečně narazil na jezdící turbovýtah (doprava na Enterprise byla v dané situaci téměř zastavena z důvodu plýtvání energie) pozvedl vděčně obočí a s chutí do něj skočil. Jel a jel, ale najednou měl pocit, že něco nehraje, protože si vždycky myslel, že na můstek se jezdí nahoru a doleva a on zatím jel dolů, doprava, nahoru a doprava! Říkal si, že je to možná rozšířená linka, a tak si pořád ještě myslel, že jede na můstek. To se podivil, když vystoupil a kouká, že je někde úplně jinde. Rozhlížel se kolem, ale nic moc neviděl, protože zde nebylo žádné osvětlení. Jen slyšel podezřele silné hučení motorů. Začalo se ho zmocňovat neblahé tušení. Chtěl se proto urychleně vrátit do turbovýtahu, ale pozdě. Ten už dávno zmizel do jiných a možná ještě daleko odlehlejších končin lodi. Znovu se tedy rozhlédl a zaposlouchal se. Nevěděl, jestli se mu to nezdálo, ale jakoby v řevu motorů slyšel ještě nějaký jiný zvuk, jakoby kvílení a šílený smích...
Vydal se za zvukem. Když se trochu přiblížil, shledal, že je to lidský hlas... I když, znělo to, jakoby vycházel z nitra hrobky... přesto to byl nepochybně lidský hlas a ten hlas – ten hlas tence ječivě prozpěvoval nařízení Hvězdné flotily!!! Spock se zastavil a provedl rychloanalýzu logiky. Podle údajů bylo s jeho mozkem vše v pořádku, nebo přinejmenším v normě únosnosti, takže chyba nemohla být v něm, ale v téhle divné, lidmi prolezlé lodi. Ať je tam kdo chce, třeba mu aspoň řekne, kde se momentálně nachází. Šel tedy dál dlouhatánskou, úzkou chodbou, po jejíž obou stranách se táhly do nekonečna kovové desky, které zakrývaly nespočet ovládacích panelů pohonu. Chodba byla každých deset metrů vyztužena jakýmsi kovovým límcem. Na některém byly dokonce bezpečnostní dveře, vakuovzdorné a ohňovzdorné, ale nyní byly otevřeny. Spock si náhle povšiml, že zpoza jednoho z okruží vychází slabá, červená záře. Zdálo se, že recitace směrnic a skřehotavý smích vychází právě odtud. Spocka by samozřejmě veřejně nikdy nenapadlo, že to může být strašidlo, protože je Vulkánec a ti na strašidla nevěří, ale v duchu si myslel právě to. Totiž že je to jedno z těch příšerných vesmírných strašidel, o kterých tak často slýchával v suchých docích, kde provázel otce při nějaké diplomatické misi. Strašidla z takových historek vždycky děsně kvílela, narušovala chod lodi a přiváděla posádku k šílenství strachem, ale rozhodně nikdy neslyšel o tom, že by nějaké odříkávalo směrnice Flotily. Z toho usoudil, že tohle musí být nějaký ojedinělý případ, který je třeba důkladně prozkoumat a pak trumfne všechny ty nafoukané piloty s jejich hloupými povídačkami! Ale on vlastně na duchy vůbec nevěří a pouze si myslel, že je to nějaký zvláštní úkaz, což ovšem neměnilo nic na tom, že mu musí přijít na kloub. Opatrně se přiblížil a nakoukl za kovovou přepážku. Seděl tam k jeho překvapení praporčík v červené uniformě. To by částečně vysvětlovalo, proč si pobrukuje zmiňované směrnice, ale rozhodně to nevysvětlovalo, proč je tak trochu průsvitný a světélkuje.
„ Dobrý den, praporčíku... praporčíku...?“ začal konverzaci Spock.
„ Praporčík od ostrahy,“ nevesele se zasmál člen posádky a nedal na sobě znát pražádné překvapení, že tu je přítomen první důstojník.
„ Notak ale snad máte aspoň nějaký jméno, né?“ optal se znovu Spock v pokusu se něco dozvědět.
„ Prosím vás, jaký jméno? Vždyť jsem ani nebyl v titulkách!“
„ V titulkách?“ nechápal stále Spock.
„ Jo. Nevíš, co jsou to titulky?“ vzhlédl reddie a v jeho tónu byla znát myšlenka, že někdo tu má menší inteligenční kapacitu, ale on to není.
„ Vím, ale proč byste měl být v titulkách?“ snažil se dobrat smyslu Vulkánec.
„ No vždyť ti to zrovna povídám, že jsem v nich nebyl,“ zakončil rozhovor podivný chlápek a dál si Spocka nevšímal. Spock chvíli přemýšlel, jestli je tato osoba skutečně členem posádky, když mu tyká. No, jestli mu řekne, kde je, tak na tom ani moc nezáleží.
„ Pane, mohl byste být tak laskav a říct mi, kde se nacházím?“
„ Ano, pane, mohu vám sdělit, že se zrovna nacházíte v levé gondole nadsvětelného pohonu,“ parodovalo individuum Spockovu uhlazenou mluvu.
„ V LEVÉ GONDOLE???“ zařval Spock. Ta novina ho doslova omráčila. Ani nevěděl proč, ale fakt, že se dostal do gondoly ho naprosto šokoval. Jeho mysl bloudila pamětí a pak... pak si vzpomněl! Polilo ho horko a pak mráz a pak se roztřásl hrůzou a zapištěl jako přetížený phaser. Vzpomněl si totiž, že po celé lodi se traduje, že v levé gondole straší duše všech praporčíků v rudém zabitých před první reklamou. Ovšem co vše z toho vyplývalo, to už Spock nevyvodil, protože prvním logickým důsledkem bylo omdlít děsem. A jak říká logika, tak se musí stát, takže Spock se svalil tuhý jako špalek k zemi.
Když se probudil, jeho první myšlenka byla: „ To je divné, proč ležím na zemi?“ Ani nevěděl, proč si to pomyslel, ale zřejmě to bylo tím, že ležel na zemi. Což bylo nad míru podivné, neboť většinou spával v posteli ve své kajutě. Jeho druhá myšlenka byla: „ Proč je všude kolem ta červená záře?“ Ze všech těchto okolností byl nucen vyvodit jediný závěr: že je to nějaký divný. Nejdříve si myslel, že zřejmě na ně někdo zaútočil, on upadl na zem a do bezvědomí a to červené je rudý poplach. Ovšem o sekundu později to zavrhl, protože kdyby opravdu upadl na zem a do bezvědomí při útoku, byl by asi na můstku, a kdyby byl na můstku, někdo by si ho všiml, a kdyby si ho někdo všiml, dr. McCoy by si ho zaručeně odtáhl na ošetřovnu. Náhle si vzpomněl. Gondola. Přízraky praporčíků. Prudce vyskočil a široce rozevřenýma očima se rozhlédl kolem sebe...
Byli tam. Všude kolem něj. Byly jich stovky, ne, tisíce! Celý vnitřek gondoly pochmurně světélkoval zlověstnou červení jejich uniforem. Mlčky se na něj dívali prázdnými pohledy, pohledy bez výrazu, pohledy smrti. Nic se nepohnulo, nikde ani známka života. Zavládlo děsivé, nekonečné ticho. Ticho jako v hrobě. Jako ve společném hrobě praporèíků, které nikdo nepohřbil. Praporčíků, ze kterých nezbylo nic, co by se dalo pohřbít. A Spock začal poznávat jejich tváře. Byl při tom. Byl na každém výsadku, kde ten který praporčík zemřel. Na každého z nich už dávno zapomněl, ale teď se mu o to bolestněji připomínali. Ale to nebylo všechno. Některé z nich nikdy neviděl, museli zahynout na lodi... na Enterprise. Uvnitř. V bezpečí. Z jejich očí čišel chlad. Všude kolem byl chlad. I do Vulkánce prosákl ten nevlídný chlad prázdnoty. Spock se rozhlížel a mrazilo ho. Ač své emoce dobře skrýval a ovládal, tohle bylo i na něho trochu moc. Kolem se začalo pomalu stmívat a první důstojník se opět svalil na podlahu.
„ Pa-pane...!“
„ Co je, kormidelníku?“ řekl kapitán nebezpečným tichým hlasem a vztyčil se ve velitelském křesle.
„ Pane kapitáne, blíží se k nám cizí loď.“
„ Hmmm...“ zamnul si kapitán bradu a na děsivé tváři se mu usídlil samolibý úsměv, který nevěstil nic dobrého, „ Na obrazovku, kormidelníku.“
„ Na obrazovku, ano, pane,“ vysypal ze sebe důstojník a málem se mu zauzlovaly ruce, jak se snažil co nejrychleji splnit kapitánův požadavek. Po několika dalších minutách tíživého ticha, kdy kormidelník málem cítil, jak mu za zády plápolá ledový oheň kapitánova plánování, byl znovu nucen promluvit:
„ Je klingonská, pane!“ vyhrkl a hlas mu přeskočil.
„ Výborně, zavolejte je.“ Když se mu nedostalo odpovědi, ještě ztišil hlas, který se teď nesl osiřelým můstkem jako hadí sykot. „ Tak oni neodpovídají? Nu dobrá. Kormidelníku, žlutý poplach!“ Po celé lodi v tu chvíli začala problikávat žlutá záře, ale v liduprázdných chodbách se nic nepohnulo, nikdo nepřispěchal ke svému stanovišti. Jen ve strojovně si pár důstojníků, kteří ještě byli při smyslech, pochvalovalo, jaké mají na diskotéce pěkné světelné efekty.
V gondole se ovšem děly úplně jiné věci a záležitosti živých tam nikoho pranic nezajímaly. Do příjemné temnoty a otupělosti ve Spockově hlavě pronikly něčí tiché hlasy.
„ Není mu nic?“
„ Nevím, ale je to první důstojník...“
„ To je divné, jak se sem dostal?“
„ To taky nevím, ale zdá se, že se probírá...!“
„ Haló, pane první důstojníku, jste v pořádku?“ Spock si uvědomil, že to asi mluví na něj.
„ Ano, jsem. Asi ano. Možná. Doufám, snad. Spíš ne. Ne,“ odpověděl tedy a otevřel oči. Spatřil dva rudé praporčíky, co se nad ním skláněli a teď nechápavě hleděli jeden na druhého.
„ Tak ano nebo ne?“ zeptali se potom oba naráz.
„ Kdo ví, střihněte si,“ řekl zase Spock a sám se divil, co to blábolí. Zřejmě na něj tak působilo to prostředí. „ Proč tak světélkujete, pane?“ zeptal se potom, aby odvedl pozornost od svých divných řečí. Praporčík s překvapením vzhlédl. Zdálo se mu to, nebo mu ten Vulkánec opravdu řekl pane? To bylo poprvé v životě... ne, vlastně ne v životě, spíše ve smrti.... a v životě vlastně také, ale on už nežil, takže je divné říkat... No, prostě poprvé, co ho tak někdo oslovil. Značně mu to pozvedlo jeho téměř neexistující sebevědomí.
„ Vlastně proto, že jsem mrtvý.“
„ Vy jste mrtvý?“ zeptal se zase hloupě Spock.
„ Vypadám snad na živého? Poflakuju se v gondole a straším po lodi snad proto, že žiju? Samozřejmě že jsem mrtvý a už o tom nikdy nepochybujte, jasný!?!“ zahučel mrtvý praporčík. První důstojník uznal, že to od něj opravdu nebylo chytré, a tak se zeptal radši na něco jiného:
„ Strašení po lodi? Vy chodíte strašit?“
„ Jo. Zrovna dneska mám službu, jenže je to nuda, protože jsou všichni ve strojovně a nikdo si mě ani nevšimne.“
„ Aha... a jak jste vlastně umřel?“ zajímal se zase Spock. Praporčíkovi téměř, TÉMĚŘ zazářily oči, tedy, kdyby byl býval žil, tak by mu zazářily. I když to by se ho Spock zas asi neptal, jak umřel, kdyby žil.
„ Opravdu vás to zajímá???“ vykřikl a začal poskakovat radostí.
„ Ano,“ potvrdil Spock a bylo mu divné, co je na tom divného.
„ Dobrá, tak poslouchejte...“ A praporčík začal vyprávět pohnutý příběh svého života a smrti.
„ Pane! Nabíjejí zbraně!“ vypískl kormidelník zděšeně, ale obrátit se a pohlédnout na svého velícího důstojníka se neodvážil.
„ Vážně?“ řekl kapitán a pak se ponuře zachechtal svým děsivým smíchem, „ Myslím, že je ten pravý čas na rudý poplach, co říkáte kormidelníku?“ Za chvíli už se liduprázdnými chodbami neslo obligátní hlášení o tom, že se všichni mají hlásit u svých bojových stanovišť a dobře se držet, protože toto není cvičení. Nikdo ovšem nereagoval. Kromě dvou střízlivých důstojníků ve strojovně, kteří si pomysleli, jaké mají na diskotéce skvělé světelné efekty.
„ Stalo se to jednoho krásného standardního dne na mé první a poslední misi. Přiletěli jsme k nějaké planetě a kapitán usoudil, že by bylo radno ji prozkoumat. Zavolal si tedy do transportní místnosti doktora McCoye, nějakého pána v modré uniformě s hodností velitele,“ vyhýbal se praporčík tomu, že by řekl rovnou, že to byl Spock. Tomu to, jak se zdálo, nedošlo, protože se dožadoval pokračování. Praporčík mu tedy vyhověl: „ K tomu výsadku ještě přidal čtyři důstojníky ostrahy, mezi kterými jsem byl, jaká náhoda, i já. Transportovali jsme se na povrch a začali zkoumat. Samozřejmě že my červení jsme nic nezkoumali, jen jsme se tak poflakovali kolem těch třech velících maníků,“ Spock dostal záchvat smíchu, „ a mávali fejzrama. Náhle ten pán v modrém zvedl kus šutru a něco o něm řekl kapitánovi. Potom ho zahodil a – to byste nevěřil – ten kámen explodoval, sotva dopadl na zem!“
„ A pak jste umřel...?“ zeptal se napjatě Spock. Kdesi v hlubinách mysli se mu vynořila jakási mlhavá vzpomínka vyvolaná vyprávěním o vybuchujícím kamení, ale příběh byl příliš zajímavý, než aby se ji pokusil zachytit.
„ Ne,“ odpověděl praporčík a pokračoval, „ To umřel ten první rudej. Pak se zničehonic zjevila nějaká kytka, co chtěla píchnout bodliny do kapitána, ale nějak si to špatně vypočítala...“
„ A pak jste umřel?“ vypískl Spock rozčilením.
„ Ne, to umřel ten druhej červenej,“ úmyslně zamlčel praporčík zranění, ke kterému měl přijít Spock a ne nevinný reddie. „No, pak kapitán poslal mě nalevo na průzkum terénu a ještě jednoho zas napravo. Chvíli jsme se prodírali houštím, když se náhle obloha zatáhla a sjel z ní blesk.“
„ A pak jste umřel???“
„ Ne, a nepřerušujte pořád,“ byl už praporčík trochu podrážděn, že nemůže v klidu vyprávět, „ Byl to ten třetí červenej. My o ničem nevěděli a vešli jsme do vesnice.“
„ Ale počkejte, jestli byli červení původně čtyři a -“
„ Ticho bude!“ zamračil se praporčík a pokračoval. „ Domorodci se zdáli celkem přátelští, ale byla to opravdu jen zdání. Sotvaže jsme se obrátili zády, už jeden z nich popadl kámen a bum po palici...“
„ Ale teď už jste umřel?!“
„ Néé, to byl ten čtvrtej červenej, a nechte mě to už konečně doříct,“
„ No ale jestli byli červení původně čtyři, tak jste to musel být vy! Většinou tyhle počty nechávám na počítači, ale teď jsem si skoro stoprocentně jistý, že se nemýlím!“ Až teď si praporčík uvědomil, že když přiřkl Spockovo zranění někomu jinému, udělal si tím pěknou díru v zápletce. No, už bylo na takové úvahy pozdě. Rozhodl se prostě pokračovat. Spock se sice snažil sem tam odporovat, ale moudrý praporčík ho nepustil ke slovu.
„ Tak tedy, když tam přišli i ti tři vyšší důstojníci, jen jsem se potuloval kolem a celkem jsem se o jejich počínání nezajímal.“ Praporčík úmyslně vynechal to, jak pozoroval Čechova a Landonovou při... řekněme, vyměňování projevů náklonnosti, protože ty dva výše jmenované vypočítavě vynechal úplně, neboť se obával, že to by pro Spocka bylo přílišným vodítkem. Na takové věci se opravdu nedá zapomenout. „ Když to tam vyřídili, transportovali jsme se zase na palubu.“
„ Počkejte, ale vždyť vy jste celou tu dobu ani jednou neumřel, tak...“
„ Taky jsem ještě neskončil. Nahoře mi řekl kapitán, že mám jít na zdravotnickou prohlídku. Poslechl jsem tedy a okamžitě jsem se hlásil na ošetřovně. No, a pak se to stalo. Loď přešla na nadsvětelnou rychlost a trochu to s ní cuklo, než se obnovila umělá gravitace. A ta sestra, co šla zrovna kolem mě, se zapotácela, upadla přímo na mě a zapíchla do mě teploměr, který zrovna držela v ruce. A pak... pak jsem umřel.“ dořekl praporčík dojatě. Spock vytáhl kapesník a vysmrkal se.
„ Ano,“ zaškytal, „ To je opravdu pohnutý příběh...“ a pak mu selhal hlas. Na všechny v gondole vyprávění zapůsobilo. Praporčík složil hlavu do dlaní a ostatní chápavě mlčeli a nechali ho truchlit nad tou znovu oživenou ztrátou.
„ Pane!“ vykřikl přiškrceně kormidelník, „ Oni... oni střílejí, pane kapitáne!“ Věděl, že tohle bude jeho konec. nositel špatných zpráv většinou dopadne špatně. Na zádech cítil elektrizující hněv svého nadřízeného. Polkl a otočil se čelit svému strachu a pak... pak už si nic nepamatoval. Bohužel, kdyby si to na začátku dobře rozmyslel a vybral si červenou uniformu, skončil by aspoň v levé gondole. Takhle ale musel až do konce věčnosti strašit v pánských sprchách. Jeho posmrtná služba však neměla trvat dlouho...
Kapitán na můstku rozkázal:
„ Štíty! Tak na co čekáte!“ Až potom si uvědomil následky svého činu. Naposledy se vztyčil v celé své výšce před kapitánským křeslem, naposledy mu smrtelným hněvem zažhnuly oči a z hrdla se mu vydral poslední, ale zato velmi efektní výkřik, který pronikal do morku kostí.
Škoda, že ve strojovně už nebyl nikdo střízlivý. Teď by teprve viděli světelné efekty.
Enterprise dostala plný zásah klingonských disruptorů a kosmickým prázdnem se nesl bezhlesý poslední výkřik, když explodovala. Němou černotu vesmíru na pár sekund ozářil oslepivý záblesk, ve kterém se zmítala na kusy trhaná ladná, stříbrná vlajková loď Federace. A pak zmizela. A s ní i její kapitán, celá její posádka, antihmotový reaktor, strojovna plná opilých a polonahých lidí a... ano, i replikátor na palubě sedm. Klingonská loď na to nejdřív ohromeně koukala, pak zmateně zakroutila hlavou a co nejrychleji se zdejchla.
Náhle jako by z nich spadlo obrovské břímě. Rudí praporčíci se překvapeně rozhlédli. Spatřili nádhernou duhu a pak jasné světlo svobody. Kolem nich plavaly prostorem připálené trosky někdejšího smutného vězení. Podívali se jeden po druhém a jejich červená záře oslnila vesmír. Byli konečně zbaveni své povinnosti na vždycky strašit na hloupém kusu železa a děsit hloupé týpky v modrých a žlutých uniformách. Ještě chvíli zůstali a bezhlesně se vznášeli nad svým bývalým domovem a pak se rozletěli nekonečnem vesmírné nepředstavitelnosti. V hlavách měli svá vlastní úžasná dobrodružství, která na ně čekala za rohem, v srdcích měli volnost a v očích se jim odrážela jemná záře náhle blízkých hvězd.
I když jestli to bylo kdysi dávno, tak to nevim, jestli jsem vůbec tou dobou žila nebo psala povídky 
, ale velmi dobré zpracování ho hm, ospravedlňuje. 
