Pro pokec, nebo vaše dotazy jsem vytvořila na Discordu skupinu, přidat se můžete zde: https://discord.gg/WUTta3Dqmz

Obsah fóra FanArt Vaše povídky Mrtvé povídky Povídky M.A.

Povídky M.A.


Odeslat nové téma Odpovědět na téma

Příspěvek 19.8.2006 15:20:44
Apple Uživatelský avatar
Senior Master Sergeant
Senior Master Sergeant

Příspěvky: 638
Bydliště: Jižní Čechy, Strakonice
Pohlaví: Neuvedeno

Odpovědět s citací
 
to Miss Atlantis: Moc pěkné povídky, líbí se mi moc, místama jsem smíchy ani nemohl číst.

Příspěvek 19.8.2006 22:08:48
Miss_Atlantis Senior Airman
Senior Airman

Příspěvky: 283
Bydliště: V zajetí RTG radiologie
Pohlaví: Neuvedeno

Odpovědět s citací
 
Jsem strašně ráda, že se vám moje povídky líbí :)
Rosseta: Notak přece nebudu psát o tuctových věcech :D Navíc Peter si to prostě zaslouží a on je hrozně vděčný hrdina příběhu :)
Ale Damacone, jako nemusel bys říkat o člověku, který pochválí mou povídku, že má něco s mozkem, nejenže urážíš jeho (nebo spíš v tomhle případě ji) v tomto místě klidu a míru, navíc ještě mě a to si nemůžu nechat líbit :)

Tady jedna povídka, co má dokonce i pokračování, ale tady je zatím první dílek :)

MARTOUFOVA MISE

“ Budeš navždy vryt v našich srdcích pod heslem oběť podlého atentátu, Martoufe,” říkala slavnostně oděná Anýz, která stála před bránou v čele zástupu rady starších. Odporní, podlí Tok’rové se takhle loučili s každým odporným a podlým kamikaze atentátníkem. Martouf sebou škubnul a zažhnul zlobně očima.
“ A co já?” řekl nepřirozeně hlubokým a zkresleným hlasem. Anýz se pousmála.
“ Ty také, Lantashi,” ujistila ctižádostivého symbionta. Bez dalšího slova se Martouf starším poklonil, na záda si hodil baťůžek, odjistil niterní bombu a zapadl do brány. Sotva zmizel, všichni Tok’rové si dali pohov. “ JO!” plácli si a rozešli se.

Martouf šel po Chulaku a hádal se s Lantashem. Proč jsi to udělal? nechápal jeho symbiont, Teďka chcípnem a bude po nás! Ano, já vím, vysvětloval mu Martouf, Ale chcípnem pro dobrou věc. Co je na tom dobrýho, že vyhodíme do vzduchu tuhle milou planetu? To nevím, ale musím se něčím uklidňovat, ne?
Tak šel dál, až dorazil ke svému cíli – Apophisovu paláci.
Ještě 11 minut.
Teď se musí dostat k Apophisovi. Nikde neviděl žádné hadí stráže, což bylo divné, ale docela se mu to hodilo. Prošel bránou a vstoupil.
5 minut.
Náhle zaslechl kroky a za sekundu už se v zákrutu chodby objevil nějaký vysmátý Jaffa. Martouf se vylekal, ale rychle nasadil oficiální postup.
“ Hej, džaf-fo, zaveď mě ke svému vládci, Apophisovi!” Jaffa na něj koukal jako na vánoční stromeček (který nikdy v životě neviděl) a pak řekl:
“ Ale ten už je mrtvej, vole!” a měl se k odchodu. V Martoufovi hrklo. Asi to bylo tím, že se bomba připravovala za tři minuty vybouchnout. Co budu dělat? pomyslel si, No, bombu už zastavit nejde, tak ať jsem aspoň trochu užitečnej...
“ Zaveď mě tedy ke své vládkyni, Amaunet!”
“ Ale ta už je taky mrtvá, vole!” Jaffa vypadal, že už ho to začíná otravovat.
“ Tak mě zaveď ke Klorelovi!” začal zmatkovat Martouf.
“ Ten už je taky mrtvej, vole!”
JAKTO??? Vždyť Tau’ri nic neříkali a... aha, Tau’ri nic neříkali, jako vždy.
“ A kdo vám tady tedy vládne?” zoufal si Martouf.
“ Nikdo, ty vole. Chulak je teď svobodný a my rozkrádáme palác! Juchú!” Martoufovi poklesla čelist.
“ No tak tos mě teda pěkně zkazil náladu...”
1 minuta.
Chcípnem zbytečně! ječel Lantash.
Já vím... odpověděl vyjeveně Martouf.
“ A co máš v tom baťohu, vole?”
“ Nakadahovou cihlu, vole...”
“ A proč s sebou taháš takový hovadiny, vole?”
4, 3, 2, 1...
***
Tok'ra: "Takže... proč jste tady? Proč jste sem přišli, přes celou galaxii?"
O'Neill: "Jenom tak! My to děláme pořád..."
***

Příspěvek 29.8.2006 10:27:27
Fazulina Uživatelský avatar
Command Chief Master Sergeant
Command Chief Master Sergeant

Příspěvky: 834
Pohlaví: Neuvedeno
Odpovědět s citací
 
Teda Miss ... přečetla jsem si humornou povídku Veci mezi nebem a zemí a řeknu Ti, nikdy jsem nemyslela, že by se mi mohla líbit parodie na SG... výborně napsané ... inteligentní humor ... a bez chyb, což já dokážu ocenit ..., zkrátka musela jsem se držet, protože to čtu v práci a nevím jak bych vysvětlovala kolegům, že se tak děsně směju u počítače, kde vlastně pilně pracuju:-).
Rozhodně Ti nechybí originalita a ten nápad s autorkou ... výborné.
Myslím, že bys měla pokračovat ...
[img][images/thumbs/Fazulina_Johnov3.jpg]http://i176.photobucket.com/albums/w188/fazulina/Johnov3.jpg[/img]

Příspěvek 29.8.2006 13:46:09
McBeck.C Staff Sergeant
Staff Sergeant

Příspěvky: 342
Bydliště: Otrokovice
Pohlaví: Neuvedeno

Odpovědět s citací
 
Miss..musím říct, že jsem se při povídce Mezi nebem a zemí málem udusila smíchy. :rflmao: Nikdy bych nevěřila, jak snadno se dá pomstít postavám, které nemáš ráda. Byla to velmi sexy charismatická povídka. Jen tak dál. A jen tak btw i vážné povídky ti jdou.
Veliká věc na zemi a ve věčnosti je MUŽ, ale každá částečka velikosti muže pochází od ŽENY.

"Ty vole, ty vůbec neumíš ženské kroky!"

Příspěvek 29.8.2006 16:26:57
Miss_Atlantis Senior Airman
Senior Airman

Příspěvky: 283
Bydliště: V zajetí RTG radiologie
Pohlaví: Neuvedeno

Odpovědět s citací
 
Teda... páni... díky... tak já radši nebudu trapně kecat a něco sem zase dám :)

Martoutoufova mise - dokončení



3…
A za to všechno můžou Tauri! Měli nám to říct, měli nás přece informovat! Máme dohodu! My ji sice nedodržujeme, ale oni měli! Byla to pravda, Lantashi, když jsi mi říkal, že to jsou parchanti a nedá se jim věřit! Měl jsem je podrazit už dávno!
2…
Martouf, rozzuřený do běla, za jedinou sekundu doběhl k Hvězdné bráně a zadal adresu… na Tauri. Když už umřít, tak ať je to alespoň k něčemu užitečné.
Pomsta bude sladká, hehehe.
1…
Martouf vyslal identifikační kód (jehož vysílač měl jako zázrakem s sebou) a prošel bránou…

„ Neplánovaná aktivace brány!“ hlásil seržant Davis (já za to nemůžu, že se teď jmenuje Harriman) a připravil si ruku nad ovládání iris.
„ Zavřete iris!“ ozvalo se hned v odpověď – generál už si z toho pomalu vypěstoval podmíněný reflex.
Davis tedy zavřel iris, ale náhle se stalo něco, co nikdo nečekal.
„ Pane, zaznamenávám kód, je to SG-1…totiž Tokrové!“ Seržant už měl očividně také z nějakého „neznámého“ důvodu reflex.
„ Otevřít iris!“ Davis zauvažoval, co by se stalo, kdyby neuposlechl rozkaz. Při představě nějakého z těch slizkých Tokrů připláclého na iris se mu po tváři rozlil tak široký úsměv, jak jen si obyčejný seržant může dovolit.
„ Otevírám iris!“ oznámil nakonec se stopou smutku v hlase.
Z brány vyskočil… Martouf. Úplně sám, celý uřícený a s výrazem šílence.
0…
„ CHCÍPNĚTE TAURI!!!“ zařval nepříčetně. Kroužek vojáků nastoupených při neplánované aktivaci na něj jen tupě civěl.
„ Martoufe, co se děje?!“ otázal se generál značně rozčarován tak nezvyklým pozdravem.
„ No to bych taky rád věděl,“ pohlédl Martouf na svou hruď skrývající bombu, značně zneklidněn tím, že je stále tady a celé SGC taky.
„ Muselo se to nějak zaseknout, nebo co…“ mumlal si pro sebe. Ovšem nebyli by to podlí Tokrové, kdyby neměli vždy v rukávu nějaké eso. Martouf tedy přešel na plán B – druhotná aktivace bomby. Vojáci jen vyjeveně sledovali Tokru křepčícího po rampě a vykonávajícího cosi, co na pohled působilo dojmem prostných cvičení. Po chvíli se Martouf opět narovnal a spokojeně vydechl. Už jen dalších pár minut a Tauri se změní v instantní planetu – prášek poletující ve vesmírném vakuu…
Do centrální místnosti teď dorazila i major Carterová s plukovníkem ONeillem v zádech. Značně potěšeně seběhla k Martoufovi do prostoru brány.
„ Martoufe!“ vykřikla na pozdrav, „ Co tu děláš? Kde je táta?“ Ovšem nestalo se to, co očekávala – zhypnotizovaný úsměv a zasněné „ Samantho. Selmak je na důležité tajné misi, takže nemohl dorazit.“ Martouf zažhnul očima – tedy v tom případě asi Lantash – a jal se mluvit:
„ Tauri, toto je váš konec! Konečně bude pokoj od vaší zaostalé, primitivní, obtížné a tupé rasy! Vesmír se končně zbaví červů, kteří ho špinili a kteří uráželi všechny jeho obyvatele pouhou svou přítomností!“ Všichni v centrální místnosti a prostoru brány jen šokovaně hleděli na Martoufa – Lantashe, neschopni pochopit, co se to děje.
„ Když si jen vzpomenu, jak jste se k nám a všem ostatním chovali arogantně a my vás stále blahosklonně trpěli jako štěnice ve vlastním domě. Kolik urážek jsem od vás slyšel, jak hrozně jste zneuctili naši rasu už jen tím, že jste přišli na naši planetu! A od té doby stále jen trpíme, jsme vyhlazováni, vražděni, naše plány se hroutí a to vše jen a jen kvůli vám! Stále jste vyžadovali naši pomocnou ruku, ale sami jste nám přinášeli jen zkázu a utrpení, jen chaos a nedůvěru. Nerespektovali jste naše agenty a jejich dobře myšlené rady jste jen zlehčovali. Nemluvě o tom, že nedodržujete naši dohodu. Kdo nám neřekl, že Apophis je mrtev? A kdo nám neřekl, že Amaunet je taky mrtvá? A kdo nám neřekl, ptám se, že Klorel je také mrtvý? A co víc, kdo nám neřekl, že v Kolíně se má přesedat do přední soupravy? No? Způsobili jste úpadek Tokrů, těžký a možná nenávratný. Ale tomu je teď navždy konec! Všichni zahynete, všichni i ta vaše prohnilá, prašivá planeta!!!“ skončil teatrálně Martouf a zvedl ruce nad hlavu v gestu vykonavatele spravedlivé pomsty.
Generál, Carterová, ONeill, vojáci i technici na něj koukali s otevřenou pusou neschopni pohybu. Očividně to na ně hluboce zapůsobilo.
Martouf chvíli stál očekávaje smrt a zkázu této prokleté planety a rasy.
Nic se nedělo.
Martouf zneklidněl.
Po další minutě už si byl jistý, že něco nehraje.
Bomba se neaktivovala, jak je to možné? Martouf vrhl nervózní úsměv na publikum, které stále něco očekávalo.
Uběhla další tichá, mírumilovná minuta.
„ Ehm… Samantho! Rád tě vidím. Selmak je na důležité tajné misi, takže nemohl dorazit…“

***
Tok'ra: "Takže... proč jste tady? Proč jste sem přišli, přes celou galaxii?"
O'Neill: "Jenom tak! My to děláme pořád..."
***

Příspěvek 29.8.2006 16:52:11
spike kree Uživatelský avatar
Second Lieutenant
Second Lieutenant

Příspěvky: 1012
Bydliště: Staré Hodějovice
Pohlaví: Neuvedeno

Odpovědět s citací
 
pěkný povídky, skvělé napsané. na odreagování a zasmání
To never die.... and to conquer all. That is winning

If you enter a room intending to assassinate someone, and there is a treecat in the room, either abort your mission immediately, or switch to nuclear weapons.

Příspěvek 29.8.2006 16:57:46
Miss_Atlantis Senior Airman
Senior Airman

Příspěvky: 283
Bydliště: V zajetí RTG radiologie
Pohlaví: Neuvedeno

Odpovědět s citací
 
Tak já sem dám ještě jednu, jsem ji tady našla. Napsala jsem ji, když mi bylo tak asi patnáct, je to na tom docela vidět, ale stejně se mi líbí :)

I GOA’ULDI MAJÍ SVÉ DNY

(aneb co se stane, když se stárgejťáci potkají se svými idoly)



Na stéblech trávy se třpytily kapičky rosy, všude monotónně bzučel a poletoval hmyz, vánek lehce vanul a přinášel od blízkého lesíku kukání neznámého ptáka, který předpovídal ještě nejmíň další tři tisíce let. Bylo další z nádherných, vlahých, jarních rán, kterých bylo v tomto období opravdu hojně.
Nic nerušilo tu idylu přírody.
Skoro.
„ KDEPAK TY ŠOLVO HNÍÍÍZDO MÁÁÁŠ...!!!“ ozýval se příšerný skřek z nejvyššího cimbuří rozlehlého paláce, který se leskl v paprscích ranního slunce. Dole u brány stáli dva strážní. Už notnou chvíli naslouchali tomu strašnému, hrůzu nahánějícímu zpěvu. Dokonce si už aktivovali i své hadí přilby, přestože bylo tak krásně. Ale nic nepomáhalo. Ten co stál nalevo od tepaných, mohutných vrat obehnaných silovým polem, se zoufale opřel o svou tyčovou zbraň, kterou zrovna včera vyleštil, a naklonil se k druhému.
„ Šéf už má zase ty svý depresivní stavy.“ zakvílel.
„ Jo,“ procedil druhý skrz zuby a deformovač hlasu ve své přilbě, „ Jednou mě jeho komplexy zabijou.“ Přesuňme se nyní asi o sedmdesát metrů výš.

Na balkóně ověšeném pestrobarevnými květinami stál muž střední postavy. Vypadal asi na dvacet pět, maximálně třicet let, ale v jeho očích se dalo rozeznat fanatické světlo věků. Na sobě měl župan a plyšové pantofle. Vyřvával do ranního vzduchu nějakou odrhovačku, jen aby si zchladil žáhu. Ale dneska to nějak nepomáhalo. A ke všemu ty strašný kytky byly tak hnusný a smrděly, jako když musí na několikadenní válečnou výpravu a pak si sundá brnění!!! A když lehce nahlédl pod tenkou slupku županu – no ano, už z nich měl zase tu nechutnou vyrážku. Zakážu Amonet, aby si je tu vydržovala! Při pomyšlení na jeho ženu se mu zornice rozšířily... smíšenými pocity. Raději se rozhodl, že se půjde namazat (proti vyrážce) extraktem, který mu doporučila jedna babka před tím, než z ní udělal hostitele a poslal ji jako dárek k narozeninám Sokarovi. S tím chlápkem by si to neměl rozházet... Ještě naposled se v ranním větru jeho tělo zvyklé na pokojovou teplotu sarkofágu zachvělo a on vyrazil sebevědomým, pyšným krokem dovnitř, do své pracovny.

Byla to světlá, vzdušná místnost s vykládaným stropem. Přímo to tu nesnášel. Nechápal, proč má tak strašně pitomej letohrádek. Nechápal, proč má VÚBEC letohrádek, ale s těmito záhadami vesmíru se vyrovnal už před několika... stovkami let. Jedna stěna byla úplně prosklená. U druhé stál stůl doslova zavalený krámy a haraburdím. Nechápal, na co tam ten stůl má, viz výše. Na zemi ležely poházené součástky jeho brnění a veškerá ostatní výzbroj. A uprostřed místnosti tomu všemu vévodila jeho nejoblíbenější a nejpoužívanější část nábytku . Sarkofág. Když ze skříňky vytahoval tu blemcavou hmotu, sundal si župan a začal se natírat, opět se ho už zmocňovala dobrá nálada. Zvláště, když se podíval do zrcadla a mohl si říct: „ Jseš to ale řízek, chlape. Že sem to ale včera těm vidlákům nandal!“ S uspokojením se ještě chvíli kochal pohledem na svou tvář. Pak mu ale přišlo, že něco chybí... Ano! Rozhlédl se po místnosti. Jeho zlatá přilba ležela v nohách sarkofágu. Volným krokem k ní došel, zvedl jí a pečlivě si ji nasadil na hlavu. A pak jeho nálada opět klesla pod bod mrazu.
Pohledem totiž utkvěl na papíru připíchnutém na nástěnce. Byl nadepsán LIDI, CO MĚ NEJVÍC SEROU a oběma sloupečkům, DNES i STÁLE, vévodil...Teal’c! Tedy, hned v závěsu za ním bylo načmáráno jméno Ounejl, Her-ur a První muž, který vždycky na správné řešení přišel dřív. Sokara se tam neodvažoval napsat, kdyby náhodou dobyl tento palác. Veřejně si tuto možnost samozřejmě nepřipouštěl, ale pět tisíc let ho naučilo, že vesmír si stejně vždycky dělá, co chce. Ale Teal’c tam byl a pohledná, zlatem orámovaná tvář záhadného muže se zkřivila zuřivostí. V jeho nitru začal bublat vztek. V záchvatu neovladatelného hněvu popadl jednu ze svých telekomunikačních koulí a mrštil s ní o zem. Okamžitě se rozletěla na tisíce střepů a vypadla z ní anténka spolu s několika dráty a ještě pár neznámých součástek, které se svými znalostmi nedokázal určit. Ale ani se o to nesnažil, neboť při vzpomínce na toho zrádce Teal’ca se kolem něj rozprostřela rudá aura vzteku a nevnímal nic kromě ní. Hodil na sebe několik částí plechu nutných k tomu, aby nevzbuzoval pobouření, a vyřítil se na chodbu. Tam rozbil ještě několik vzácných a nádherných artefaktů se starobylými kresbami. Doktor Jackson, ten nebezpečný maniak, by mu za tohle byl schopnej udělat spoustu věcí, včetně přednášky o vandalství a Starém Egyptě. Ale na toho si v tu chvíli nevzpomněl, takže pokračoval ve své činnosti a přitom nepříčetně řval:
„ Teal’cu! Kde seš, ty sholvo??? Vysmažil bych ti ten tvůj žížalí mozek dostat tě do ruky!!! Notak! Srabe! Ukaž se, ty červíčku!!!“ V tom se ze zdola, od úpatí schodiště, ozval ječivý hlas, který mu na chvíli zabránil v likvidování starožitností.
„ Okamžitě nech ty vázičky na pokoji! Ony nemůžou za to, že nejsi schopnej najít ani jednoho pitomého Jaffu, a že za tvými zády si každý dělá, co ho napadne. Už zažínáš být paranoidní, drahoušku, dej si sarkofág, ano? A přijď včas na oběd.“ Po této vyčerpávající řeči zůstal mocný Vládce Soustavy chvíli bez dechu stát.
„ Jistě, Amonet.“ řekl potom, ještě naposled kopnul do stolku s květináčema a vrátil se do své pracovny, kde se oddal ozdravnému spánku.
Tomu se říká bůh pod pantoflem.



Četa Hadí stráže stála nastoupená na udupaném nádvoří. Velitel jim právě uděloval rozkazy. Úkol číslo jedna: Vyhodit na kompost všechny květiny v celém hradu. Úkol číslo dvě: Najít zrádce Teal’ca. Tedy dva téměř nesplnitelné úkoly.

Najít Teal’ca. Proč tak najednou? Že by si Apophis už vyřval hlasivky? Nebo se vystavoval nebezpečí, že brzo nebude mít čím telekomunikovat? Ne tak docela. Když vyšel odpoledne občerstven ze sarkofágu, dostal totiž lísteček od důvěryhodného kontaktu, na kterém byla důvěryhodná adresa a jedno jméno: Teal’c Jaffa Sholva. Apophis se okamžitě oblékl do brnění a sešikoval svou Hadí stráž.



Pyramidová válečná vesmírná loď se řítila prostorem. Na jejím řídícím můstku stál Vládce Soustavy ve zlatém brnění a koukal do zdi. Když už mu ze všech těch mrňavých značek začalo být blbě, podíval se raději z okna. Tam uviděl malý modrobílý kotouček ve společnosti obřích plynných bodyguardů této soustavy. Ten pohled ho tak zaskočil, že málem vyplivnul žaludek. Nebyl na tom s nervama nejlépe, a když očekával přílet na Tau’ri tak za dva dny a teď ji tu viděl přímo před sebou, pořádně ho to sebralo. Tak tedy, když se po pár minutách vrátil do normálního stavu alespoň do té míry, aby mohl chodit, rozzuřil se. S očima žhoucíma jako dva reflektory náklaďáku o půlnoci a brněním chřestícím jako O’Neillova výzbroj na nějaké mírové misi nejistým krokem rázoval vynadat strojníkovi.
Cestou minul čtyři Jaffy, kteří běhali dokolečka kolem dvou podivných mužů, jednoho na skládací židli stále řvoucího „ Stóp!“ a „ Znova!“ a druhého, který měl před sebou podivný přístroj, do kterého se koukal. Za rohem se tísnili tři divní týpci s odznakem SGC, té nechvalně proslulé, pochybné a vlezlé instituce. Bohužel pro ně, napříč chodbou vedl k přístroji druhého neznámého muže silný kabel. Poté, co se o něj náš milý bůh napolo přerazil a za mohutného řinčení plechu sebou fláknul o zem, naházel všech devět opovážlivců i s kolem procházející uklízečkou svou energetickou rukou na jednu hromadu a pokračoval naštvaně dál tak důstojně, jak to s naraženou hlavou a bolením břicha šlo. Naštěstí, když přicházel do strojovny, už začal trochu pracovat symbiont, takže měl naději na řádné seřvání personálu bez většího nebezpečí týkajícího se jeho zažívacího systému, který byl posledních dva tisíce let pěkně nestabilní.
Ve strojovně nalezl Jaffu, jak se opírá o lopatu a svačí. Když Jaffa uviděl přicházet tuto nečekanou návštěvu, snažil se svůj hamburgr schovat, ale bylo pozdě. Skalní příznivec zdravé výživy Apophis mu ho okamžitě zabavil. Hned na to začal mazec.
„ Jak se opovažuješ, Jaffo?!“ zaječel Vládce Soustavy, „ Myslim, že sem nařídil třetí rychlost!“ , Abych se na přílet mohl duševně připravit’ dodal v duchu.
„ Promiňte, šéfe, víte, já sem si myslel, dyť letíme jenom na Tau’ri a toho uhlí je tady taková hromada, tak sem do toho trochu víc máknul, no...“
„ Tak ty sis myslel, jo?!“ křikl pozlacený mužíček a zář jeho očí osvětlila i nejtemnější kouty kotelny a vystrašila poklidně spící krysu a několik švábů.
„ Promiňte, šéfe, už se to nebude opakovat,“ řekl pokorně strojník a nasadil si nouzové sluneční brýle.
„ To teda určitě nebude!“ zavřískal Apophis a zcela negoa’uldsky kopnul Jaffu do holeně. Pak si vzpomněl na své dobré vychování a zbytek přednášky o bezpodmínečném plnění rozkazů dokončil svou ozbrojenou rukou. Po pár minutách pilného smažení vražedným paprskem odhodil mrtvého Jaffu pod kotel.
Zatímco chladil rozpálené zlato na ruce v nedaleko stojícím akváriu, zamyslel se. Proč jsem to vlastně udělal? Zahleděl se na vyčnívající nohy mrtvoly. Byl to dobrý sluha, až do dneška mě ve všem poslechl a vlastností bohů je přece umět odpouštět... S tou výbušností bych měl něco dělat. Ale než si stačil vymyslet co, loď prudce zabrzdila a vyskočila z hyperprostoru. Byli u cíle.
Jeho První muž se zprávou, že se mohou přenést na povrch, ho zastihl ležícího na zemi v louži vody, písku a rybiček, kde se pokoušel obsah svých vnitřností udržet na výchozím místě.
Tyhle vesmírné lety mu NEDĚLALY dobře.



„ Pečlivě jsem prostudoval všechny dostupné prameny, pane.“ říkal právě První muž Apophisovi. Stáli vedle sebe a upřeně hleděli z oběžné dráhy na planetu Tau’ri. Tedy, alespoň První muž na ni hleděl. Ale Vládce Soustavy, který se stále ještě cítil, jako kdyby vypil litry chlorované vody, se spíše snažil definitivně stabilizovat své vnitřní pochody. Po čtvrthodině pekelného soustředění, kdy už si myslel, že se mu to podařilo, si uvědomil, že jeho První muž na něj celou tu dobu mluví. Po dalších pěti minutách, kdy se dozvěděl, že udané msto skutečně existuje a pravděpodobnost, že se tam sholva bude skrývat je dokonce docela velká, řekl:
„ Výborně.“ a uhodil se do zápěstí, lépe řečeno do náramku na levém zápěstí. V zápětí se kolem nich nehlučně vylouply transportní kruhy.



Apophis, jeho První muž a skupina dalších čtyř plešatých Jaffů stáli na zakouřené a pochmurné městské ulici. Lidé na ně udiveně pohlíželi, ale protože jim za pár minut jel vlak domů, neměli na očumování moc času. Jen jeden asi patnáctiletý kluk na ně hodnou chvíli s otevřenou pusou civěl, pak nadšeně vykřikl a vrhl se k nim.
„ Já jsem věděl, že to je pravda! Jó, jó!!! Věděl jsem to!“ Apophis ho odrazil silovým polem své ozbrojené ruky, chvíli na něj vyjeveně koukal, jak leží na chodníku, a pak se obrátil na Prvního muže:
„ Tak kam teď?“ Jaffa ukázal vzhůru ulicí. Vládce Soustavy a jeho Hadí stráže se dali sebevědomě do pohybu.
Po několika minutách chůze vzhůru od jedné zvláště složité křižovatky, kde za sebou nechtěně a pouze v sebeobraně zanechali gigantickou bouračku, došli k velkému jehličnatému stromu. První muž se zahleděl na dům za ním. Na jeho štítu stálo: TRUHLÁŘSTVÍ. Ještě se přesvědčil pohledem na číslo popisné – ano, 366.
„ Pane, jsme tady.“ řekl hrdě směrem ke svému vládci, který zas vykuleně koukal, kde co lítá.
„ Ano? Tak vzhůru na sholvu!“ zavelel Apophis. Se samolibým úsměvem ve tváři plné zadostiučinění se postavil doprostřed betonované cestičky a sledoval počínání svých věrných Jaffů.
První muž zabouchal na dveře.
„ Otevřete!“ zařval pevným hlasem. Chvíli se nic nedělo. Pak se ozvalo šramocení a nakonec něčí hlásek:
„ To už nám zase nezvoní zvonek?“
„ Otevřete! Hledáme tu sholvu!“
„ Ale mně tatínek zakázal otvírat cizím lidem, víte?“
„ Otevřete ve jménu Apophise!“
„ Hm... Apophise? Když já nevím...a co že chcete?
„ Vydejte nám zrádce Teal’ca!“ Chvilku bylo ticho.
„ Ne, myslím, že neotevřu.“ řekl hlas nakonec.
Mezitím co První muž smlouval u dveří, všiml si lelkující Apophis nějaké postavy, která se blížila z dolní části ulice. Byla to podivná, rozevlátá postava, která se co chvíli vrhala na zem, na zdi, vyrážela okna, smlouvala s lidmi a i jinak se chovala velmi podezřele.
„ HA!“ zařval bůh ve zlatě, „ Toho znám! Chyťte ho!“ Nezaměstnaní čtyři jaffové okamžitě splnili jeho rozkaz a za pár vteřin už u jeho nohou mžoural divný brýlatý a opižlaný člověk.
„ Nazdar, jsem... hej, Apophis! To je ale náhodička! Ty mi prostě musíš zkazit každou zábavu, co?!“
„ Vrmrrgrgrhrr.“ řekl nevrle Apophis a pokynul Jaffům směrem k nedobytným dveřím. První muž se okamžitě chopil příležitosti. Popadl pozemšťana, dal mu k hlavě svou tyčovou zbraň a zařval:
„ Votevři! Nebo tohohle chlápka na místě zabiju!“ Zase bylo chvíli ticho.
„ To jsi ty, Danieli?“ řekl pak překvapeně hlas.
„ Jó, já,“ odpověděl zajatec, „ Opravdu radši otevři, oni sou schopný mě fakt zastřelit.“
„ A vydej sholvu,“ přidal ještě První muž výhružně.
„ Hm, ale musíte mi slíbit, že se nebudete dívat pod stůl,“ řekl neoblomně hlas.
„ Co?“
„ A taky do skříně, slibujete?“
„ Jak se opovažuješ???“ zařval konsternovaně První muž, „ Za co ti stojí jeden sholva? Snad uvidíš Vládce Soustavy, to stačí, ne?“
„ Banána?“ zeptal se zaujatě hlas. První muž se ohlédl na Apophise a pak se uchichtl.
„ Jo, přesně toho.“
„ No, stejně. Myslím, že vážně neotevřu.“ Ozvalo se dvojité BZN a Daniel Jackson padl mrtvý s ustřelenou hlavou.
„ Neboj, Danny, jeden sarkofág to spraví.“ řekl smutně hlas z druhé strany dveří.
„ Vládce Soustavy odchází!!!“ zařval nepříčetně První muž.
„ Jo, tak ať si de...“ řekl nevzrušeně hlas. Hodnou chvíli se ozývaly jen rány do dveří. To jak do nich První Apophisův Jaffa mlátil zoufale hlavou. Za chvíli se ozvalo:
„ Nechte toho, vždyť nám rozflákáte dveře!“
„ Otevři! Ve jménu Apophise!“ učinil poslední zoufalý pokus před zhroucením.
„ Hm, a co za to?“
„ Co za to? Nó... ééé... tak třeba... třeba... všechny Danielovy kreditky, platí?“
„ No, a co Banán?“ řekl něžně hlas.
„ Co Banán?“
„ No, můžu si ho nechat?“
„ Nechat?“ Prvnímu muži se po tváři rozlil vypočítavý úsměv. „ Hele, tak jo, uděláme dohodu. Ty mi předáš sholvu a za to si můžeš nechat ... Banána.“
„ A můžu si s ním dělat co chci?“
„ Co chceš.“
„ Hmmm...“ pochyboval ještě hlas. Tato nabídka stála za vpuštění cizích lidí do baráku.
„ Hele, slibuju, že se nebudeme dívat ani pod stůl, ani do skříně, za skříň, pod postel, do koupelny, ani na gauč, dáme ti všechny ty kreditky a eště k tomu Apophise, se kterým si budeš moct dělat, co budeš chtít.“
„ Tak jo.“ V zámku zaharašil klíč a za chvíli už se nenáviděné dveře otevřely. První muž se s nadšeným výkřikem vrhl dovnitř a odstrčil formu života, co sála za dveřmi.
„ Nedívám se! Hele že se nedívám!“ řval nepříčetně a se zavřenýma očima střílel tyčovou zbraní a ničil tak celé vnitřní zařízení domu. Potom se vrhl na další místnosti, půdu, stěny, komín... za chvíli z celého domu zbyla jen hromádka ohořelých cihel a popela. První Jaffa vydal vítězný pokřik a obrátil se na toho malýho fakana, jaký to na ní udělalo dojem. Ale nadšený výraz mu okamžitě pohasl. Ta mrňavá forma života, místo aby sledovala zničení své tvrze, jen stála a zbožně, jako zhypnotizovaná, zírala na Apophise, kterému se z toho nervozitou střídavě rozsvěcely a zhasínaly oči. Se zatvrzelým výrazem přiložil Jaffa svou zbraň k líci a ... forma života padla s dírou v zádech. Apophis se okamžitě uklidnil, a když viděl ty rozvaliny, poplácal svého věrného sluhu přátelsky po zádech.
„ Dobrá práce,“ řekl spokojeně a pak se jen uchechtl: „ Tak co sholvo, kdo je vládce soustavy?“ S výrazem plným zadostiučinění pokynul své hadí stráži a všech šest cizinců se brzo ztratilo v dlouhých a mámivých stínech zapadajícího slunce.
V tom se za velkou borovicí něco pohnulo. Opatrně se odtamtud vyplížili tři postavy. Chvíli se rozhlíželi, pak si nejvyšší z nich, svalnatý černoch se zlatým emblémem na čele, přehodil přes rameno dočasně opět mrtvého Daniela Jacksona a nakonec se všichni s nechápavým a udiveným kroucením hlavy odebrali opačným směrem než Apophis, zanechávajíce za sebou dýmající trosky přeloučského truhlářství.

***
Tok'ra: "Takže... proč jste tady? Proč jste sem přišli, přes celou galaxii?"
O'Neill: "Jenom tak! My to děláme pořád..."
***

Příspěvek 29.8.2006 17:01:50
McBeck.C Staff Sergeant
Staff Sergeant

Příspěvky: 342
Bydliště: Otrokovice
Pohlaví: Neuvedeno

Odpovědět s citací
 
OH. Tak takový konec jsem vážně nečekala. :shock:
Veliká věc na zemi a ve věčnosti je MUŽ, ale každá částečka velikosti muže pochází od ŽENY.

"Ty vole, ty vůbec neumíš ženské kroky!"

Příspěvek 29.8.2006 17:32:08
Miss_Atlantis Senior Airman
Senior Airman

Příspěvky: 283
Bydliště: V zajetí RTG radiologie
Pohlaví: Neuvedeno

Odpovědět s citací
 
To víš, trocha sebepoškozování neuškodí :D Ale v mých humorných povídkách nikdo stejně nikdy neumře :wink:
***
Tok'ra: "Takže... proč jste tady? Proč jste sem přišli, přes celou galaxii?"
O'Neill: "Jenom tak! My to děláme pořád..."
***

Příspěvek 29.8.2006 18:07:32
Malinape Airman
Airman

Příspěvky: 53
Pohlaví: Neuvedeno
Odpovědět s citací
 
Drsná parodie, fakt moc dobrý, takhle sem se od včerejška nenasmál :lol: ,těším se na další, já radši nic nepíšu, protože by z toho vznikla nějaká blbost :lol:

Příspěvek 29.8.2006 20:10:37
Miss_Atlantis Senior Airman
Senior Airman

Příspěvky: 283
Bydliště: V zajetí RTG radiologie
Pohlaví: Neuvedeno

Odpovědět s citací
 
Dík :D Ale já to teda nerada označuju za parodii, to by musely bejt změněný jména a tak, parodii mám taky, ale ještě s ní tajnim :) Já nevim, jak mám ty svý povídky označovat, ale parodie radši ne :)
***
Tok'ra: "Takže... proč jste tady? Proč jste sem přišli, přes celou galaxii?"
O'Neill: "Jenom tak! My to děláme pořád..."
***

Příspěvek 29.8.2006 20:28:32
spike kree Uživatelský avatar
Second Lieutenant
Second Lieutenant

Příspěvky: 1012
Bydliště: Staré Hodějovice
Pohlaví: Neuvedeno

Odpovědět s citací
 
Skvělý povídky, zkus je označovat jako Komedie s velkým K :)
To never die.... and to conquer all. That is winning

If you enter a room intending to assassinate someone, and there is a treecat in the room, either abort your mission immediately, or switch to nuclear weapons.

Příspěvek 29.8.2006 20:34:36
Malinape Airman
Airman

Příspěvky: 53
Pohlaví: Neuvedeno
Odpovědět s citací
 
Tak šup sem s tou parodií,
a co ,,srandičky, co nikdy neuvidíme,, tak by se to taky dalo nazvat
Toto je spoiler!!!:
ale radši to nechám na tobě, ten název toho

Příspěvek 29.8.2006 21:09:39
Miss_Atlantis Senior Airman
Senior Airman

Příspěvky: 283
Bydliště: V zajetí RTG radiologie
Pohlaví: Neuvedeno

Odpovědět s citací
 
no, to se mi líbí, oboje :) Srandičky, co nikdy neuvidíme jsem to chtěla nazvat sama, ale nenapadlo mě takto výstižné spojení :D
Ohledně tý parodie, ono jde o to, že to je dabing, ale mám o tom i jednu povídku, když jsem se hooodně nudila :) A vlastně proč ji sem nedat, aspoň bude zase něco jinýho... Je sice taková, no řekněme syrová, ve finální verzi jsou ty postavy přecejen trochu empatičtější, Kádrová zas tak moc nechlastá a tak dál, ale stejně :)
Nejsou tam teda žádný vysvětlivky a nic, takže bych to možná mohla nějak osvětlit předem, tak tedy co má v čem předlohu:
Seschlé Gzichty SesG-1 = Star Gate SG-1
VHB (Velení Hvězdné Brány) = SGC
Jack O'Hnill = Jack O'Neill
Samantha Kádr = Samantha Carter
Danielle Davisová = Daniel Jackson (neptejte se, to je na dýl)
Majkl Džeksn = Teal'c
Fór, zástupce nejvysmátější rasy ve vesmíru = Thor
To by snad mohlo stačit, pro představu... to ostatní se ani nebudu snažit ve zkratce nastínit :D

Jak bylo vedro a ještě k tomu se stala vražda


Bylo strašné vedro. Blondýna major Kádr to jasně cítila, přestože byla 23 podlaží pod povrchem a téměř namol. Zrovna všude hledala generála Hammonda, aby rozkázal Danielle, aby jí vrátila červené plavky, které měla Kádr moc ráda a které… no, to neřešte, prostě bezcílně bloudila komplexem VHB a přemýšlela nad blbostma. Najednou ji napadlo, že si půjde dát do jídelny zmrzlinu (rumovou), když bylo takovéhle vedro, vždycky ji tam měli! Vydala se tedy o pár pater výš do jídelny. Když nastoupila do výtahu, zdálo se jí tam něco divné. Zmáčkla čudlík s čísílkem a rozhlédla se, co je tam divné a jestli vůbec něco. A opravdu, na zemi ležela nějaká mrtvola. Aha, tak proto mi to tu bylo hned divné, pomyslela si Kádr a uklidnila se.
Když dorazila do jídelny, byla celá zdemolovaná, teda ta jídelna. Rozmrzele se rozhlédla po té spoušti a rozházeném jídle. Nikde žádná zmrzlina.
„ Sakra, to je dneska zase den!“ ulevila si Kádr a naštvaně dupla.
„ Co tím myslíš?“ přitočila se k ní zezadu Danielle, která se zničeho nic objevila a měla na sobě její červené plavky.
„ No koukej na to, spadla nám jídelna!“ rozčilovala se Kádr.
„ Stejně to bylo semeniště neřesti a nákazy,“ mínila Danielle, která si potrpěla na vyváženou stravu.
„ A navíc seš tady ty a máš na sobě moje červený plavky! Sakra!“
„ Hele, já je potřebuju víc než ty! Stejně mám hezčí postavu, ty by ses v nich nemohla ani ukázat, jak tě tak sleduju,“ ohrnula nos Danielle.
„ No prosim!“ rozhodila Kádr zoufale rukama, „ A k tomu ten bordel ve vejtahu!“
„ Jakej bordel?“
„ Ále, ňáká mrtvola.“
„ Cože?“ zhrozila se Danielle, „ To je strašné! A kdo to byl?“
„ Majkl, proč?“ odpověděla Kádr a jala se odkopávat trosky z nádoby, ve které by teoreticky mohla být zmrzlina.
„ Proboha! Majkl je mrtvý?!“ zaječela Danielle hystericky.
„ Nojo, už to tak bude. Zmrzku?“
„ Jasně!“

„ Co že jste našla?“ ptal se už asi po páté generál.
„ Prostě mrtvýho Majkla, chápete? Ve vejtahu!“ odpověděla znovu Kádr, ale – po pravdě řečeno – už jí začínala docházet trpělivost.
„ To jako že umřel? Jako že uplně?“
„ Ani ne, spíš že ho někdo zabil. Jo, uplně,“ dodala Kádr, protože vytušila další generálovu otázku.
„ Hm,“ zamyslel se generál, „ A ví to už plukovník?“
„ Ne, nemohly jsme ho najít. Máme podezření, že je zasypaný v jídelně,“ při těchto slovech Kádr viditelně pookřála, „ ale jisté to není.“
„ To by mě tedy zajímalo – kdo by chtěl zabít Majkla?“ pronesla zamyšleně… no, něco jako zamyšleně Danielle. Generál a Kádr se na ni podívali pohledem, který říkal: Chceš seznam? Ale po chvíli generál pokýval hlavou.
„ Víte, Danielle má možná pravdu. (Sakra, já to fakt řek???) Kdyby to byla ona nebo třeba vy nebo plukovník, tak to pochopím. Ale Majkl? Za tím musí být nějaký nezvyklý motiv.“
„ No jasně, někdo se ho chtěl na dobro zbavit!“
„ Říkal jsem nezvyklý! Opravdu si myslím, že bysme to měli prošetřit.“
„ To jako najít vraha a všechno? Do toho nejdu,“ odmítla kategoricky Kádr, „ Eště bych někoho naštvala a zejtra bych v tom vejtahu mohla ležet tuhá já.“
„ No, to jsem si mohl myslet.“
„ Já bych to klidně vzala, generále!“ nabídla se ochotně Danielle.
„ Sakra, to je horší, než jsem myslel,“ poznamenal generál, „ Naštěstí vím o někom, kdo se na tu práci přesně hodí!“ Generál odjel na židli ke zdi, kde otevřel malý výklenek se stolečkem uprostřed. Když zmáčkl čudlík na okraji výklenku, vzduch se zavlnil a na stolečku se objevila holografická hlava. Kádr si odfrkla, když spatřila tu předpotopní holotechnologii, obraz byl celý modrý a ještě přes něj přejížděly statické čáry. Hlava měla na sobě kápi, takže z ní byla vidět jenom pusa a brada.
„ Zdravím, Darth Sidiousi,“ pravil generál.
„ Těbůh, Darth Hammonde!“ pronesla strašidelným záhrobním hlasem zakápěná hlava.
„ Pššt, někoho tu mám!“ řekl vyplašeně generál a ohlédl se po ženách.
„ Jéžiš, omlouvám se. Tak teda… generále?“
„ Jo, to je lepší,“ uvolnil se generál, „ Hele, potřebuju tu vyšetřit ňákou vraždu a znáš to, jedno se sejde z druhym a najednou neni nikdo z mejch lidí volnej…“
„ Já jo!“ hlásila se hned Danielle, ale byla umlčena blondýnou, která jí bolestivě stoupla na nohu.
„ Nojo, to víš, že to znám. A co že tam máte teď takovej shon?“
„ No někdo nám vyhodil do vzduchu jídelnu, asi zas ňáký Tok’rové bych si tipnul. A skoro všichni tam byli zrovna na zmrzlině.“
„ Hm, to se nedivim, to vedro je děsný. Už málem uvažuju o tom, že přestanu nosit černou, a to už je fakt krize. Tak to já ti teda někoho pošlu, co někoho, toho nejlepšího, svého učedníka!“ Vedle holografické hlavy se objevila jiná holografická hlava.
„ Ahoj!“ pozdravila.
„ Hele, to je Darth Maul!“
„ Jaktože mě znáte?“ zajímala se hlava.
„ Tady my známe všechny,“ odpověděla Kádr.
„ Aha, tak to pak jo,“ řekla hlava a pak obě hlavy zmizely a generál zavřel výklenek a opět ho zakryl znakem VHB.

Příchod Darth Maula na základnu byl typický. Nejdříve bleskově zlikvidoval strážné u vchodu, kteří požadovali udání jeho totožnosti a kteří neměli o dění pod zemí ani potuchy. Potom se dvě hodiny plížil větracími šachtami, odkud vysílal průzkumné sithské sondy. Nakonec se jakožto tajemná černě oděná postava zhmotnil za zvuku působivé chorální hudby u generála v kanceláři, kde zaujal hrozivou bojovou pózu v ruce s aktivovaným oboustranným světelým mečem.
“ Hm, pěkné,” ohodnotil to generál, který tam na něj s Kádrovou a Daniellou čekal.
“ Nojo, Sithi. Stylový až za hrob,” poznamenala Kádr. Darth Maul si sundal kápi, pod kterou se zjevil všem známý přívětivý potetovaný obličej s rohy, a vycenil žluté a černé zuby. Pak se nonšalantně uklonil, přičemž ufikl generálovi mečem část stolu, a meč vypnul.
“ Tak mě tu máte, Mistře!” zasípal strašidelným záhrobním hlasem, I když ne tak strašidelným a záhrobním, jak to umí Darth Sidious.
“ To vidim. Tak, Maule, nemáme času nazbyt, tady Kádr vás zasvětí do okolností a můžete začít! No, ono to teda ve skutečnosti zas tak nespěchá, stejně to byl emzák a fakt děsně zpíval, ale znáš to, kvůli záznamu…”
“ Týjo, máš fajnový plavky, vole!” řekl Darth Maul Danielle. “ Já mám rád červenou, víš?”

“ Ty vole, to musela bejt asi šlupka, co?” konstatoval Darth Maul při pohledu na zničenou jídelnu.
“ No asi jo, já tady nebyla, ale zavalilo to zmrzlinu!” postěžovala si Kádr.
“ Tak to fakt zabolí,” řekl Darth Maul. Najednou se zpod trosek začala sápat nějaká ruka a za ní tělo, které sípalo něco jako “ Pomoc, pomoc!”
“ Zalez, šmejde, nejdřív jídlo!” kopla ho Kádr zpět do sutin. K Darth Maulovi dodala: “ To víš, vyprošťovací práce tady maj jasně stanovená pravidla.”
“ Vostrý!” mínil Darth Maul.

Majkl Džeksn, teda vlastně jeho mrtvola, ležel pořád ještě ve výtahu. To aby se zachovaly původní podmínky činu, takže každý, kdo jel tím výtahem, si musel dávat pozor, aby s Majklem ani o chloupek nepohnul. Tomu výtahu se už dokonce zčalo říkat “ Majklův výtah”.
Darth Maul si vše podrobně prohlédl, přeměřil a prošmejdil a pak si začal chystat nádobíčko.
“ Na co to všechno máte?” ptala se Kádr se zájmem.
“ No na vaření snad, né?”
“ Sakra, cože? Vy ho chcete vařit?”
“ No jasně, na co jinýho bych ho tu asi měl?”
“ Majkla?”
“ Ne, guláš. Ses zbláznila ne, přece nesežeru mrtvolu!” zdál se Darth Maul poměrně šokován. Zapálil si vařič a začal loupat cibuli.
“ Počkejte, ale vy tu máte vyšetřovat vraždu, ne klohnit blbej guláš na vohníčku!” rozčilovala se Kádr.
“ Hele, tak bacha, ten guláš je náhodou výbornej, a todle, to nejni žádnej vohníček, ale polní vařič! Kdybys vobčas na těch vašejch misích neco dělala, jako třeba vařila, tak bys to vědìla. Ale to ty né, všechno to vodnese chudák Majkl. Vlastně vodnesl. Co, Majkle?” obrátil se na mrtvolu ve výtahu, i když to byla samozřejmě spíš řečnická otázka.
“ Jaktože to všechno víte?” zajímala se podezřívavě Kádr.
“ Nó, to víš, sithská informační síť. Ale heleď se, já nejsem praštěnej, že si tady du vařit, ale při vaření se mi líp přemejšlí, chápeš? A po dobrym guláši se hned líp vyšetřuje. Takže teďka buďto vodejdi nebo sleduj a uč se a buď zticha.”
Darth Maul se svým světelným mečem zacházel vskutku zručně, za chvilku už měl jemně nasekanou cibulku a nakrájené brambory i další přísady, které Kádr nepoznávala. No to víte, ve VHB si žili na lepším. Bohužel vůně guláše lákala personál vykonávající vyprošťovací práce i samotné oběti nehody, takže měla Kádr plné ruce práce, aby situaci udržela pod kontrolou. Zatím si Darth Maul do guláše nadrobil šišku chleba a celý ho snědl.
“ Tak, a jde se na věc,” řekl potom.

“ Takže jméno?”
“ Major Samantha Kádr.”
“ Řikal jsem jméno, ne jméno a hodnost!”
“ Nojo, furt.”
“ Jaký nojo, vše, co řeknete, může být použito proti vám!”
“ No jasně, tak dál.”
“ Jaký byl váš vztah k oběti?”
“ Jako k Majklovi? No já nevim, byli jsme spolu v týmu.”
“ Kdo si myslíte, že měl motiv, postředky a příležitost, aby ho zabil?”
“ Skoro každej tady.”
“ Aha. Tak jinak. Kdo podle vás trávil s obětí nejvíc času?”
“ Asi plukovník O’Hnill.“
“ Hm, s ním bych si nemohl promluvit?”
“ Ne, bude asi někde v támletěch ruinách, ten byl v jídelně furt.”
“ Hm. A s kým ještě se často stýkal plukovník? Myslím nejčastěji po Majklovi?”
“ No… asi se mnou, proč se sakra ptáte na takový blbosti?”
“ Počkejte. A vy jste ho teda určitě nezabila?”
“ Jasně že né. Kdyby jo, tak bych to normálně øekla a nedělal by se kolem toho tendle tyjátr.”
“ Jo aha. Uvědomujete si, že v tom případě jste asi další na řadě?”
“ Jako na zabití? No já se spíš divim, že jsem nebyla první, ale proč myslíte?”
“ No uvažujte. Nějaká osoba si oblíbila plukovníka O’Hnilla, a protože se o něj nechtěla dělit, zabila jeho nejlepšího přítele a teď bude pokračovat, dokud se nezbaví všech, kteří by mohli odpoutávat plukovníkovu pozornost od ní!”
„ Víte, já si nemyslím, že by tady na základně panovaly takové vztahy.“
„ Myslíte nepřátlské?“
„ Ne, myslím přátelské.“
„ Hm, a kdo je tedy ten, se kterým se plukovník stýkal jako s třetím nejčastěji?“
„ Řekla bych, že ten nový major… ééé, jak se sakra… jo, John Sheppard. Víte, oni si dobře rozumí, mají podobný způsob, no, řekněme myšlení, ale je to spíš taková hyperbola…“
„ A ten major Sheppard, je teď na základně?“
„ Těžko říct, v tomhle bordelu… spíš teď někde lítá. Ale abych pravdu řekla, ta vaše teorie mi přide dost ujetá.“
„ Hele, na váš názor se nikdo neptal!“

„ Jméno?“
„ Danielle Davisová.“
„ Davisová? To jako s tamtím Davisem nebo s tím druhým Davisem?“
„ S tím druhým Davisem.“
„ Víš, že vypadáš jako chlap?“
„ A ty vypadáš jako řechtačka pro děti, děkuju pěkně.“
„ Mhm. Kdo si myslíte, že měl motiv, prostředky a příležitost, aby ho zabil?“
„ Proboha, cože? Někdo zabil mého manžela???“
„ Ne sakra, Majkla!“
„ Aha. No, skoro každej tady, ale já ne, já bych Majkla nikdy nezabila, mě se náhodou líbilo, jak zpíval, i když já zpívám líp, a taky mám hezčí vlasy, on neměl žádný, víte? No ale přece někoho nezabiju kvůli tomu, že nemá vlasy, taková já přece nejsem. Kdyby měl hezčí vlasy než já, tak to jo, to mám vždycky chuť vraždit, ale kvůli pleši? No to snad -“
„ DÓST!“
„ No dovolte, takhle se jedná s dámou?!“
„ Opravdu vás nenapadá, kdo by měl pádný důvod ho zabít? Jako nejen že byl emzák, že děsně zpíval a že neměl vlasy?"
„ Ale já už přece řekla, že kvůli tomu, že neměl vlasy, bych -“
„ ODPOVĚZTE!“
„ Prosím. Vlastně ano, napadá mě jedna taková osoba.“
„ No hurá, kdo to je?“
„ Víte, já ho mám ráda, zaskakoval za mě, když jsem byla na líbánkách, a nerada bych, aby -“
„ PROSTĚ TO ŘEKNI SAKRA!“
„ Ehm… Jonas Quinn.“
„ Jonas Quinn? To jako ten Quinn? TAMTEN Quinn??“
„ Ano, proč se ptáte?“
„ Ale to nic… nevíte, kde by teď mohl být?“
„ Jsem si jistá, že v jídelně, tedy pod ní.“
„ Ufff… dobře. Takže – jaký měl podle vás motiv k vraždě?“
„ Notak zaprvé – a opravdu se mu nic nestane?“
„ NE SAKRA ŽENSKÁ CHLAPE NEBO CO UŽ TO VYKLOP!“
„ Jo, jasně, nemusíte se tak rozčilovat a vypněte laskavě ten meč, jo? Dobře. Tak zaprvé měl motiv někoho ze SesG-1 zabít, aby se dostal zase do týmu. Víte, moc se mu nelíbilo, že když jsem se vrátila, zase ho vyšoupli. Práce v SesG-1 se mu totiž začala velmi zamlouvat. Netvrdím, že by do našeho týmu nebyl přínosem, ale víte, ty jeho vlasy – jojojo, už mlčim, můžete to zase klidně vypnout, ano? Tak. Takže chtěl do SesG-1 a tím se dostávám k druhému motivu, proč by zabíjel zrovna Majkla. Tak zaprvý to nebyl jeho rodič – no, to vám asi musím vysvětlit, Kádrová a O’Hnill jsou totiž Jonasovi rodiče, víte? Kádrová ho naklonovala z nějaké buňky původně jako náhradu za plukovníka, když ho chtěli nějakcí emzáci zabít, ale nakonec z toho sešlo, a tak ho oba adoptovali, no, byl to spíš plukovníkův nápad, a pak ho dali do týmu místo mě. Takže teda Majkl byl jenom jeho strejda a navíc, víte, pořád měl nějaké nelichotivé poznámky o jeho banánu.“
„ To jakó… jakó… cože?“
„ No o banánu, Jonas měl hrozně rád banány, všude s sebou nosil aspoň jeden na svačinu no a Majkl pořád dělal ňáký vtipy a tak.“
„ Jo aha, uf, tak to jsem si docela oddychnul.“
„ Opravdu? Hm… tak ještě něco?“
„ Už ne, díky. Jo a máš fakt skvělý plavky, já mám rád červenou.
„ Já vim, přímo ti to čiší z obličeje.“
„ Hehe.“

„ Jméno… uhh, a rasa?“
„ Fór, Asgard.“
„ Ehm. Takže, Fóre, jaký byl váš vztah k oběti?“
„ Veskrze žádný, pane premiére.“
„ Ehm, takže, kdo si myslíte, že měl -“
„ A už jste slyšel tenhle? Sedí takhle dva Asgardi na stromě a jeden říká druhému: Víš, že replikátoři mají novou zbraň? A druhý na to: Fakt? No to mě naklonuj! Dobrý, ne? To je nejnovější asgardský vtip."
„ Ehm, aha. Kdo si myslíte, že měl motiv, prostředky a příležitost, aby zabil zde přítomného zesnulého Majkla Džeksna?“
„ Kdo? No přece já! A taky jsem rozbil jídelnu.“
„ A… ano? A proč?“
„ No aby byla ňáká sranda! TO JE FÓR, CO?!“

ÁMEN!
***
Tok'ra: "Takže... proč jste tady? Proč jste sem přišli, přes celou galaxii?"
O'Neill: "Jenom tak! My to děláme pořád..."
***

Příspěvek 29.8.2006 21:27:20
Malinape Airman
Airman

Příspěvky: 53
Pohlaví: Neuvedeno
Odpovědět s citací
 
Dobrej konec..., jsem si říkal to je nějakej krátkej konec, ale pak jsem to pochopil, fakt dobrý


next please.... :lol:

Odeslat nové téma Odpovědět na téma
PředchozíDalší

Zpět na Mrtvé povídky

cron