Tahle je trochu kratší, ale troufám si říct, že je trochu...intenzivnější.
Kapitola 4
Cesta chodbami potemnělého města probíhala v tichosti. Nebylo to jen ze strachu, že by je ty bytosti, pokud tam stále byly, mohly slyšet. Ale všichni tři cítili, že je to ticho prostě vhodné, z úcty k padlému městu. Okna byla i tady rozbitá a kdyby nebyli v takové situaci, tak by se pruhy slunce dopadající na zem mohly zdát romantické.
Kavanagha našli venku, před jeho pokojem. Seděl schoulený do klubíčka a byl vyděšený k smrti. Lorne kývl na McKaye a sám se rozhlížel, co mohlo způsobit tenhle stav jindy tak bezcitného vědce.
McKay nevěděl, co má dělat. Rozhodně ho nenapadlo, že bude někdy utěšovat Kavangha.
Naklonil se k němu a protože měl pochybnosti, že je vědec zaregistroval, šeptal.
„Kavanghu?“Jeho culík, na který byl tak hrdý a který spousta lidí ve městě využívala k vymýšlení různých nadávek, nebyl už tak dokonalý. McKay si toho všiml, když Kavanaghova hlava reagovala na jeho hlas a zvedla se.
„Co se stalo?“ Zeptal se Rodney znovu, a snažil se o co nejméně netrpělivý hlas. Teoreticky měli spoustu času-měli přece stroj času. Ale jak už to bývá, praxe je vždycky jiná. A přesně to byl jejich případ. Každou chvíli je tu mohlo něco zabít a to vůbec, ale vůbec nebylo dobré.
„Říkal jsem, že je to moje vina. Napadlo mě to ve chvíli, kdy Sheppard říkal o těch bytostech, že jsou jako duchové.“ Lorne vzadu přešlápl. Rozhodně neměl trpělivost. A překvapilo ho, že McKay, obvykle tak neklidný, Kavanagha nepopožene. Rozhodně k němu neměl žádné sympatie, když kvůli němu byli v téhle situaci. Ale už vůbec nebyl překvapený, když se ke Kavanaghovi sklonila Teyla. Pokud z něj někdo mohl dostat kloudnou odpověď, byla to ona.
„Doktore? Potřebujeme vědět, co se přihodilo. Můžete nám to říct?“ Její hlas, který používala k uspávání Athosianských dětí zabral. Měl uklidňující zvuk dokonce i pro Lorna a McKaye.
Kavanagh si začal opatrně stoupat, jakoby chtěl přednést projev. A nechtěl svoji vinu přiznat schoulený na zemi. Přece jen měl nějakou hrdost.
„Major Lorne mě přivedl z laboratoře zoologie, pamatujete?“ Všichni přikývli a čekali, co se z toho vyklube.
„Před časem objevil tým taková malá zvířata. Doktor Spenser z nich byl úplně unešený, tak jsem je chtěl vidět. Měl v akváriu skupinku těch tvorů. Říkal, že mu umírají, ale nevěděl proč. Když to zvíře umřelo, tak se prý rozpadlo během pár hodin. Doktoři netušili, jak je to možné a pro mě to bylo…zajímavé. Nechtěli jste mě pustit k ničemu důležitému a tak jsem si jedno to zvíře vzal k sobě. Udělal jsem to večer, když tam nikdo nebyl. Vypadalo to, jakoby prostě další umřelo a přes noc zmizelo. Nikdo neměl podezření. Zoologům umřela i ta ostatní a tak jim z deseti nezůstalo ani jedno. Vzal jsem ho k sobě a dal jsem ho do akvária. Chtěl jsem, aby mělo teplo a tak jsem vzal jednu lampu, co nahrazuje sluneční světlo. Ale vypadalo to, že to tomu zvířeti nesvědčí. Tak jsem zkusil tu lampičku vypnout. Byla to snad jediná věc, kterou nikdo nezkusil. A ono to zabralo. To zvíře začalo růst a taky tak krásně zeleně světélkovalo. Ale nevěděl jsem, jak to krmit, tak proto jsem byl v laboratoři zoologie. Chtěl jsem vědět, čím ho krmí. Nechtěl jsem, aby umřelo. I když se zdálo, že se má čile k světu i bez jídla. To zvíře pro mě bylo zvláštním společníkem, reagovalo na mě, když jsem přišel blíž. Říkal jsem mu Sony.“
Když začal vyprávět, třásl se mu hlas. Jak ale mluvil dál, vkrádal se mu do řeči jeho arogantní tón. A když říkal, že tu příšerku pojmenoval Sony, téměř se usmíval. A Lorne, Teyla a McKay na něj jen šokovaně hleděli.
„Sony? Jak dlouho jste to zvíře měl u sebe? O tom projektu vím, ale ten byl zastaven už před měsícem. Viděl jsem, jak ti tvorové vypadají, ale rozhodně mi nepřipadali tak úžasní.“ McKay byl šokovaný a zmatený a prostě…překvapený.
„Asi pět týdnů.“ Odpověděl mu Kavanagh a vůbec nevypadal, že to považuje za něco špatného. Když měl publikum, tak se ze svého šoku dokázal vzpamatovat rychle.
„Tak jo. Porušením předpisů, bezpečnosti a těch ostatních věcí, o kterých se teď nebudu zmiňovat, se budeme zabývat později. Teď mi řekněte, co jste u vás viděl a jak to zvíře vlastně vypadá teď.“ Kavanagh chvíli mlčel, jakoby přemýšlel, jestli se má začít hádat. Nakonec usoudil, že už tak je v maléru a provokování nadřízeného by to jen zhoršilo.
„No, když to bylo malé, tak to byla jen taková koule s chapadly. Ale bylo to tak podivně roztomilé, ve tmě to fosforeskovalo. Když jsem si ale všiml, že to roste nějak moc rychle, chtěl jsem zapnout lampu, víte tak občas, aby mu to neublížilo, ale zpomalilo růst. Ale to už jsem nestihl.“ Teyla opatrně ustoupila, čekala, kdo z mužů vybuchne jako první. Ale Lorne se tvářil tak, jakože samou zlostí nemůže mluvit a na McKayově tváři se mísily emoce, tak rychle, že tam zlost ani nepostřehla. A pak, McKay dostál své pověsti.
„Jak je ale možné, že se to rozmnožilo. I kdyby to byla samička, tak by určitě nestihla zamořit celé město během týdne.“ Všichni se na něj podívali, ale těžko by se dalo tvrdit, že byli překvapení. Vědec se projevil, aspoň v tuhle chvíli.
„Asi to stihla ještě předtím než všichni pomřeli. Nejsem expert, chci říct…ano, chtěl jsem udělat objev, ale tohle je trochu mimo mě. Buď k tomu samečka nepotřebuje, anebo to stihla ještě předtím, jak jsem už říkal. Nechal jsem zhasnuto a v pokoji jsem vlastně celý den nebyl. Takže kdoví, jak rychle a jak moc se rozmnožila. Ale podle toho, co jsem viděl u sebe v pokoji, to zvládla dobře.“ Po téhle poznámce konečně promluvil Lorne.
„Vy jste byl uvnitř? Zešílel jste?“
„Ona je tam sama jen se svými vajíčky a zdálo se, že jí nevadím. Vypadá to tam hodně zajímavě. A vypadá to, že mě má asi ráda.“ Při téhle poznámce se usmál tak, až se McKayovi zvedl žaludek.
„Kavanaghu, nepřekvapuje mě, že jediný tvor, který vás může mít rád, je vraždící mimozemšťan. A najednou je to ona? To je hezké.“ Otočil se ke Kavanaghovu pokoji čelem a nadechoval se. Chtěl to vidět, protože vědec v něm byl silnější. A naznačil tak Kavanagovi, že s ním už nechce mít nic společného.
„Počkejte, McKayi. Nemůžete tam jít, mohlo by vás to zabít.“ Varoval ho Lorne, který si teď stoupl před něj.
„Kavanagh přece říkal, že je tam jen ta samička. A pokud jde o nějaké prozrazení, tak tenhle blb se jí už ukázal, takže o nás už určitě vědí.“ Ten fakt byl zneklidňující. Podíval se na Teylu a ta kývla a stoupla si vedle Rodneyho. Lorne ještě stihl upozornit Zelenku, aby dávali pozor, a taky mu řekl, co zjistili. Ignoroval přísun češtiny, která se mu začala ozývat do rádia, ačkoliv věděl, že to asi nebude nic moc slušného. Vzal Kavanagha za triko.
„Jak jste říkal, vás má ráda…takže půjdete první.“ Strčil ho před sebe tak, aby na něj viděl, ale aby mu nestál ve směru případné střelby.
Takhle všichni, kromě Kavanagha, ozbrojení až po uši, vstoupili do jeho pokoje.
A to co uviděli je dokonale zmrazilo. V celé místnosti by normálně panovala naprostá tma. Ale ta…bytost uprostřed místnosti svítila jasně zelenou barvou a okolo ní byly snad miliony podobně, i když méně, svítících vajíček. Ta byla hodně malá, sotva několikacentimetrová. A byla všude. To stvoření samo bylo přesně takové, jak to Kavanagh popsal. Ale mnohem větší. Velká koule, která nebyla ani slizká ani moc chlupatá. Spíš to vypadalo, jakoby to bylo pokryté drobnými chloupky jako má pavouk. A chapadla. Mělo to tenká a dlouhá chapadla. Všude. Místnost jimi byla pokrytá a některá, téměř s láskou, opečovávala vajíčka.
Všichni, jakoby se mlčky dohodli, začali pomalu couvat z místnosti. Lorne znovu popadl Kavanagha, který se nechtěl pohnout.
Když byli všichni znovu venku, stále jakoby to jejich mysl nemohla pobrat.
„To bylo úžasné. Viděli jste ta chapadla.Škoda, že jsme neviděli, jak to vlastně zabíjí.“ Vykřikl nadšeně Kavanagh a ještě se při tom usmál. To co se stalo potom, nikdo nečekal. McKay ho chytil a praštil s ním o zeď takovou silou, až to zadunělo. Chytil Kavanagha pod krkem a velmi pevně ho proti zdi sevřel. Teyla i Lorne byli tím pohybem tak překvapeni, že v první chvíli ani jeden z nich nereagoval.
„Tak mě dobře poslouchej. Úžasné by to bylo, kdyby to nenapadlo město a kdyby to nezabíjelo lidi. Sheppard a ostatní jsou mrtví kvůli téhle úžasné věci a taky kvůli tobě!“
Nevěděl přesně co dělá,ale svíral ho vztek. Vidět tohle kdysi krásné a hrdé město ve stavu téměř post-apokalyptické vize a všechny, na kterých mu tu začalo tak bolestně záležet mrtvé, ho naplňovalo zlostí a bolestí a to všechno se teď obrátilo proti muži, kterého stále držel a jehož začal téměř nevědomky škrtit, protože se mu vztekem svíraly ruce. Hučelo mu v uších a na pár vteřin přestal vnímat okolní svět. Pak mu mozkem projelo něco hlasitého, co znělo jako Teylin hlas a co mělo podobu jeho jména. To ho vrátilo do reality na tolik, že začal cítit její ruku na svém rameni. V tu chvíli Kavangha pustil. Ten se svezl k zemi, kde kašlal a lapal po dechu. Rukou si svíral citlivý krk. Nikdo, ani Lorne ani Teyla, se k němu nesklonili, aby se ho zeptali, jestli je v pořádku. Na malou chvíli všechny přesvědčil, že toho lituje, a pak jim naopak ukázal, že je ještě horší prevít, než za jakého ho měli. Lorne mlčel, pořád v šoku. McKaye za ten rok na Atlantis poznal a věděl až příliš dobře, že tenhle astrofyzik se o lidi okolo sebe stará víc než dává najevo. Bylo to takové obecné vědomí. Všichni to věděli, jen to nikdy nikdo neřekl. A teď se to, co věděli, projevilo naplno. McKay tohle město miloval, bylo pro něj vším. Měl tu domov a rodinu. A Kavanagh to svou nezodpovědností zničil.
Když Lorne konečně promluvil, McKay už se ze svého záchvatu nejspíš probíral, protože získával přirozenou zelenou barvu.
„Tak jo, tady toho už moc nenaděláme. Víme, co jsme chtěli. Vrátíme se.“ Rozhodl. Teyla nasměrovala Rodneyho směrem chodbou a on ji setřásl se slovy, že mu nic není. Kavanagh se vzadu pomalu zvedl. Nikdo se o něj nestaral, ale pořád se mu zdálo lepší být s nimi než zůstat sám v temné chodbě. Jeho reakce byla přiměřená, protože Sony byla úžasná bytost. Každý vědec by reagoval stejně. Jenže McKay byl až příliš svázaný vztahem k lidem okolo sebe a tak jeho vědecké nadšení občas ustupovalo absurdní zodpovědnosti vůči těmto nim.
Lorne šel s Teylou v patách a Rodney se zatím vzpamatoval natolik, že mohl už použít ruce, aniž by hrozilo, že kvůli jejich třasu někoho svou P-90 zastřelí. Kavanagh se šoural za nimi a pořád se otáčel. A když byli téměř zpět v laboratoři a už si mysleli, že to zvládli bez újmy, ozval se zoufalý a bolestný křik Miko. Potom ještě uslyšeli povědomou střelbu z beretty. A potom nic, zase jen to zatracené ticho, které je obklopovalo od okamžiku, kdy sem přišli. A v němž teď ještě bylo cítit něco daleko horšího a bolestnějšího a co si nikdo nechtěl připustit