10. kapitola – Den 2. (6:00 – 8:00)
Chvilku jsem se vrtěl, než jsem opět otevřel oči. Když jsem se podíval na hodiny, které vysely na stěně, zjistil jsem, že je šest hodin ráno. Za normálních podmínek bych zrovna vstával a chystal se do služby, jenže okolnosti byly zcela jiné. Poté, co jsem se řádně probudil, jsem si uvědomil, co vše mám na sobě, a co vše mi doktoři dělali. Mno, vyřádili se celkem na mě. Po chvilce jsem zahlédl poručíka Rennera. Když jsem ho viděl, byl jsem rád, že je naživu. Ukazováček jsem přiložil k ústům a poukázal na ostatní, že ještě spí. Stejně jako já, tak i on byl rád, když jsem byl opět vzhůru. Přišel ke mně blíže a zeptal se mě: „Jak se cítíte?“
„Žiju. Jak jsme na tom?“ zajímal jsem se o nynější situaci. Snažil jsem se trochu zvednout, ale nešlo to. Doktor mi naštěstí pomohl a lehátko mi upravil tak, abych horní částí byl výše než předtím.
„Děkuji.“
„Zatím setrváváme na místě. Další informace má velitelka.“ Sotva se zmínil o velitelce, hned jsem viděl Carterovou, jak se probouzí.
„Doktore…?“ zamrkala očima a pak se podívala na mě, „Marksi?“ Jen co se protáhla, vstala a stoupla si ke mně.
„Ušetřím vám otázku, cítím se lépe než včera.“ Carterová se pousmála a požádala doktora, jestli by je nechal chvilku o samotě.
„Co se děje?“ okamžitě jsem se zeptal.
„Problém jménem sabotér. Možná vícero,“ odpověděla Carterová. To mě ještě více namíchlo. Pravou rukou jsem si pomohl a podařilo se mi posadit se.
„Takže přece jen…?“
„Ano. Na tabletu mám veškeré záznamy z Hammonda. Někdo předtím, než sabotoval naše motory, vypnul kamery. Nejsou žádné důkazy o tom, že by tam někdo byl.“
„Kamery na zjištění sabotéra nepotřebujeme.“
„Co?“ Carterová se na mě podívala, jako by nevěděla, o čem to mluvím.
„Mohu?“ zeptal jsem se na tablet, který mi propůjčila. Jen, co jsem ho měl v ruce, nechal jsem si ze záznamů vyjet pohyby lokátorů na lodi. Pak jsem tablet otočil směrem k ní.
„Nepotřebujeme záznamy kamer, ale záznamy pohybu našich lokátorů a známek života. Podle toho jsme na Hammondovi měly tři sabotéry,“ jen, co jsem to vyslovil, podíval jsem se na velitelku. Tři na jednu loď? Tolik?
„Kolik jich je proboha tady na Daedalu?“ zajímalo Carterovou.
„Dejte mi chvilku.“ Carterová se opět na mě podívala.
„Před měsícem jsem tu byl na výpomoci, stále tu mám své přihlašovací údaje,“ vysvětlil jsem jí. Takže co nejrychleji jsem se přihlásil do systémů lodi a začal stahovat údaje o pohybu posádky. Po chvilce stahování se objevil na ošetřovně generál Caldwell. Byl překvapený, když mě viděl vzhůru. Pak mu došlo, že jsem to byl ve skutečnosti já, kdo se přihlásil do lodních systémů. Přistoupil k velitelce a sledoval, co dělám. Během chvilky jsem porovnal známky života s pohybem lokátorů. Otevřel jsem ústa a ukázal jsem oběma důstojníkům čísla. Caldwell co nejrychleji opustil ošetřovnu a vydal se do zbrojovny pro zbraň, zatímco Carterová zůstala stát u mě. Sledovala mě, jak dále pracuji s tabletem. Byli potvrzeni čtyři sabotéři, včetně toho, který byl mrtvý v cele, jak mě informovala Carterová.
„Takže už jsou jenom tři?“
„Ano, madam. A doufám, že máte s sebou zbraň.“
„V opasku, ano.“
„Tak ji vytáhněte, podle senzorů sem míří jeden z nich.“ Okamžitě jsem jí ukázal lodní senzory. Carterová vstala ze židle a namířila si to k přepážce. Renner se schoval za skříň a já mezitím dělal spícího brouka. Tablet jsem schoval pod peřinu a lehl jsem si zpátky. Nic jsem neviděl, akorát jsem poslouchal zvuky kolem mě. Zaslechl jsem otevírání přepážky a pak ticho. To ticho bylo téměř nesnesitelné. Ležel jsem bez hnutí a snažil se dýchat pomalu, jak jen to šlo. Jediné, co jsem slyšel, bylo lehké šustnutí uniformy. Pak se ozvaly kroky. Tiché, opatrné, ale ne dost na to, aby unikly pozornosti. Věděl jsem, že někdo vstoupil na ošetřovnu. Nemohl jsem vidět, kdo to byl, ale slyšel jsem, jak se někdo zastavil pár kroků od mého lůžka. Cítil jsem jeho přítomnost. Zjevně si myslel, že spím. To jsem si myslel do té doby, než jsem slyšel odjištění zbraně.
„Ani hnout,“ ozvala se Carterová pevným hlasem. V místnosti bylo stálé ticho. Sabotér se nejspíše rozhodoval, co teď udělá dál.
„Položte tu zbraň!“ tentokrát zvýšila hlas. Ani bych se nedivil, kdyby se ostatní na ošetřovně také probudili.
„Nemáte kam utéci, tak položte tu zbraň.“ Dobrá, tohle nevydržím. Opatrně jsem pootevřel oči. Viděl jsem, jak Carterová míří zbraní na neznámého muže. Muž se vůbec nehýbal. Neříkal nic. A pak se to stalo. Muž chtěl na ni vystřelit, ale ona byla rychlejší. Trefila ho do stehna. Rána ho srazila k zemi, ale než se k němu stačila přiblížit, něco si dal rukou do úst. Že by to byl jed? Carterová se vrhla rychle k němu, ale bylo pozdě. Muž se začal dusit, křečovitě svíral hrdlo, oči mu divoce těkaly. Během několika vteřin bylo po všem. Všichni na ošetřovně byli vzhůru. Já se zas za pomocí pravé ruky posadil a podíval se po všech kolem sebe.
„Takže už jen dva,“ řekla Carterová, když neznámému muži kontrolovala puls. Já jen tiše přikývl. Byla to pravda. Ale to znamenalo, že zbývající dva sabotéři udělají cokoliv, aby svůj úkol splnili. A to mě děsí ještě více než cokoliv jiného. Všichni přeživší členové z Hammonda vstali z postelí, krom mě, a přišli ke Carterové, aby si prohlédli sabotéra.
„Říkala jste, že už jsou jen dva?“ zeptal se Raines.
„Jak můžeme pomoci?“ zeptala se Reynoldsová.
„Raines, Reynoldsová. Vy běžte na můstek. Za chvilku se bude střídat ranní směna s noční. Monroe, Vorga. Vy dva běžte do strojovny. Ostatní do zadní části lodi. Pokud budou chtít opět odstřelit motory, musíme jim v tom zabránit. Hledejte cokoliv, co tam nepatří.“
„Rozkaz,“ zaznělo ode všech. Jen co odešli, čekal jsem, co Carterová poví mně.
„Spát mě nedonutíte, to vám říkám rovnou.“
„Pro nás dva mám jiný plán. Ale…“ Ajejej, když řekne ale, tak o něčem bude chtít mluvit, „…nejdříve bychom si měli o něčem promluvit.“
„Tak povídejte.“ Tablet jsem položil na stehna a podíval se na Carterovou, která stoupla ke mně.
„Než jsme se dostali z můstku, přišla na Hammonda zpráva, ve které stálo „Dávejte si pozor. Luciánská aliance je mezi vámi“. Další zpráva pak přišla na Daedala, ve které tentokrát stálo „Nejste sami“. Poté, co nás zachránil Daedalus, tak jsem se tam vrátila s týmem zpátky a stáhla jsem veškeré zprávy, které se nacházely na lodi.“
„Budu hádat, narazila jste na šifrované zprávy mezi mnou a generálem O’Neillem. Mám pravdu?“ Carterová souhlasně kývla hlavou.
„Předpokládám, že jste četla tu poslední. Pravda?“
„Ano,“ přiznala se a vůbec mě to ani nepřekvapilo.
„O svém odchodu jsem už přemýšlel poměrně dlouho. Vlastně od té doby, co jsem se stal plukovníkem a zůstal na stejné pozici,“ přiznal jsem se.
„A víte o tom, že tato pozice se měla brzy změnit?“
„Má to něco společného s tím oprávněním, o kterém jste mluvila, než se toto stalo?“
„Přesně tak. Takže pokud přehodnotíte své rozhodnutí, jedna loď už na vás čeká,“ oznámila mi. Já jen povzdychl. V tuto chvíli jsem ve stavu, kdy se nehnu z postele, natož abych přemýšlel o své budoucnosti.
„Zeptejte se mě, až budeme zpátky na Zemi,“ odpověděl jsem nejlépe, jak jsem jen mohl.
„Dobře. Takže se pustíme do práce. Zkuste těm dvěma omezit pohyb na lodi.“ Možná jsem ji zklamal, ale v tuto chvíli jsem myslel pouze na přežití a na návrat na Zemi. Poté, co jsem si vzal zpátky tablet do rukou, začal jsem hledat jednoho ze dvou sabotérů. Po chvilce prohledávání jsem ho objevil.
„Vysílačku! Rychle!“ Carterová mi rychle podala svou a já po aktivaci zařval: „Zavřete můstek! Ihned!“ Mohl jsem jen doufat, že někdo na můstku okamžitě zareagoval.
Jen co Reynoldsová zaslechla Marksův hlas, okamžitě běžela k přepážce, kterou urychleně uzavřela.
„Heslo!“ zakřičela.
„690382,“ odpověděla Meyersová. Když zaslechli potvrzující tón, všichni přítomni na můstku si mohli ulevit.
„Uzavřeno,“ oznámil Caldwell, který po zaslechnutí Markse z interkomu vstal z velícího křesla.
„Stojí u panelu na chodbě. Dávejte si pozor,“ ozval se Marks z vysílačky. Jak Caldwell, tak i Reynoldsová, Raines i Meyersová měli při sobě zbraně. Všichni čtyři je vytáhli ven z pouzder a uvolnili pojistky.
Když se ozvali, že včas uzavřeli můstek, byl jsem poměrně v klidu. Po zobrazení kamery před můstek, už jsem tak v klidu nebyl. Měl s sebou výbušniny i zbraň. Carterová vytáhla zbraň z boty a podala mi ji se slovy: „Pokud se tu objeví, střílejte.“
„Buďte opatrná.“ Carterová opustila ošetřovnu, kde jsem zůstal jen já a Renner. Ten po odchodu Carterové ke mně přišel a řekl: „Už chci být zpátky na Zemi.“
„Myslím, že nejste jediný, kdo si to přeje.“