Pro pokec, nebo vaše dotazy jsem vytvořila na Discordu skupinu, přidat se můžete zde: https://discord.gg/aZCahpwdZa

Obsah fóra FanArt Vaše povídky Rozepsané/Nové povídky Hvězdná brána - Příběh Kevina Markse

Hvězdná brána - Příběh Kevina Markse


Odeslat nové téma Odpovědět na téma
Marks Uživatelský avatar
Administrátor
Administrátor

Příspěvky: 1815
Bydliště: Šumperk
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Hvězdná brána - Příběh Kevina Markse

Příběh probíhá několik let po ukončení SGU. Je psán z pohledu Kevina Markse.

:yahoo: Každou neděli nový díl :yahoo:

Názvy dílů

1. kapitola – Den 1. (6:00 – 8:00)
2. kapitola – Den 1. (8:00 – 10:00)
3. kapitola – Den 1. (10:00 – 12:00)
4. kapitola – Den 1. (12:00 – 14:00)
5. kapitola – Den 1. (14:00 – 16:00)
6. kapitola – Den 1. (16:00 – 18:00)
7. kapitola – Den 1. (18:00 – 20:00)
8. kapitola – Den 1. (20:00 – 22:00)
9. kapitola – Den 1. (22:00 – 24:00)
10. kapitola – Den 2. (6:00 – 8:00)
11. kapitola – Den 2. (8:00 – 10:00)
12. kapitola – Den 2. (11:00 – 12:00)
13. kapitola – Den 2. (12:00 – 14:00)
14. kapitola – Den 2. (14:00 – 16:00)
15. kapitola – Den 2. (16:00 – 18:00)
16. kapitola – Den 10. (6:00 – 8:00)
17. kapitola – Den 10. (12:00 – 14:00)
18. kapitola – Den 10. (14:00 – 16:00)
19. kapitola – Den 10. (16:00 – 18:00)
20. kapitola – Den 11. (6:00 – 8:00) :write:

Svatyně pro všechny, to není jen tak prázdné slovo

Marks Uživatelský avatar
Administrátor
Administrátor

Příspěvky: 1815
Bydliště: Šumperk
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
1. kapitola – Den 1. (6:00 – 8:00)

Všude tma. Tak bych popsal moment, když jsem měl zavřené oči a přemýšlel nad tím, že musím opět vstávat z postele a vrátit se do služby, která mi začíná za hodinu. Když jsem otevřel oči, hleděl jsem do stropu a říkal si, jak dlouho toto ještě budu dělat. U programu Hvězdná brána jsem už od roku 2005, kdy jsem začal na Prometheovi jako poručík inženýr. Nyní jsem plukovníkem a mým úkolem je převážně pilovat Hammonda. Když brigádní generál Carterová má zrovna volno, tak velím lodi já, jakož to její první důstojník. Velení je něco, o čem si může nechat každý jen zdát. Během těch dvaceti let jsem už nalétal tolik hodin, že si říkám, kdy bude ten správný čas skončit a vydat se na dráhu učení nových pilotů. Naštěstí času bylo dost, teď se musím dát dohromady a vydat se na můstek, kde noční směna čeká na tu ranní.

Jen, co jsem si dal krásnou sprchu, oblékl jsem se a dal si něco rychlého k jídlu. Jelikož jsem u sebe zrovna nic neměl, po oblečení do uniformy jsem opustil svou kajutu a vyrazil k výtahu, kterým jsem si to sjel o patro níže, kde se nacházela kantýna. Nebyl jsem jediný, kdo už byl vzhůru. Při cestě jsem potkával své spolupracovníky, kteří se taktéž chystali na směnu.

Po příchodu do kantýny jsem si vzal poslední krůtí sendvič, který tam zůstal, a kávu. Pro někoho by to bylo málo, mně to stačí. Když jsem sedl ke stolu, všiml jsem si, že někteří kolem mě měli narvané tácky jídlem, že jsem si říkal, zda-li ti muži celý týden drželi hladovku. Dále jsem si jich už nevšímal, místo toho jsem se věnoval jen svému jídlu. V klidu jsem si vychutnal sendvič s kávou. Při pojídání jsem však nevydržel nic jiného nedělat, a tak jsem si z kapsy vytáhl svůj mobil, na kterém jsem se připojil do lodní sítě. Chtěl jsem zjistit, co vše máme dneska na programu dne. Když jsem se dostal na druhou stranu krátkého seznamu, zarazila mě tam jedna věc. Taková věc, která mě donutila rychle dojíst sendvič a na jeden lok vypít zbytek kávy. Bez jakéhokoliv promluvení jsem vstal od stolu a vyrazil na můstek.

Když jsem procházel chodbou vedoucí k výtahu, potkal jsem svého spolupracovníka z můstku. Byl to major Daniel Raines, zbraňový důstojník známý pod svou přezdívkou Reaper. Rád bych řekl, že je lepší než já, ale není. Hošánek se má ještě co učit. Sice funguje bezchybně, ale ještě se musí toho spoustu naučit.
Pane,“ pozdravil mě a já mu odpověděl vzápětí. Sice je to zelenáč, ale vím, že je to muž, na kterého se mohu spolehnout, když jde do tuhého. Chvilku jsme si povídali, když jsme čekali na výtah. Poté, co se dveře otevřely, oba jsme vstoupili dovnitř. Jen, co major zmáčkl tlačítko prvního podlaží, dveře se zavřely a výtah se dal do pohybu. Celou cestu si major vedle mě broukal. Tu písničku znám a musím se přiznat, že chvilkama mi to lezlo na nervy. Má štěstí, že při následující misi ho potřebuji celého, takže ho praštím jindy.

Po otevření dveří v prvním podlaží jsme oba vystoupili a vyrazili přímo na můstek, kde před ním na nás čekala brigádní generál Samantha Carterová.
Generále,“ pozdravil jsem ji stejně jako major. Já i generál jsme zůstali na rozdíl od Rainese na chodbě.
Jde o tu misi, že ano?“ když se mě na to Carterová zeptala, tušil jsem, že se dívala do systému, kde jsem byl ještě před chvílí přihlášen. Kývnul jsem souhlasně hlavou a oba jsme se přesunuli na můstek do zadní části, kde byla volně přístupná konzole s obrazovkou. Sledoval jsem Carterovou, jak na obrazovce zobrazila mapu soustavy, do které máme namířeno. Když poukázala na určitý prostor, mé obavy více vzrostly. Místo, na které poukazovala, bylo až moc blízko hranic území Luciánské aliance.
Tady,“ poukázala tiše na místo na mapě, „Před chvílí nám poslali zprávu z Atlantidy. Zaznamenali tam neobvyklou aktivitu – něco velkého se tam děje.
A my máme letět přímo tam?“ při pohledu na obrazovku jsem se zamračil. Carterová moc dobře věděla, že já a Luciánská aliance se nemáme rádi. Zažil jsem s nimi už dost problémů a nerad bych si je znova zopakoval.
Rozkazy jsou jasné. Máme to prozkoumat,“ přikývla Carterová a moje nejhorší obavy tím jen nabývaly na síle. Zhluboka jsem se nadechl. Tohle se mi vůbec nelíbilo, bylo to až moc blízko hranic Luciánské aliance. Než jsem dokázal informace pořádně vstřebat, zapípaly mně na rukou hodinky, které mě upozornily na to, že je čas usadit za pilotní konzoli. Než jsem si to namířil ke křeslu, svůj pohled jsem ještě jednou věnoval Carterové, která mé obavy cítila od samého začátku.

Když jsem přišel ke křeslu, poručnice Sarah Reynoldsová, známá jako Viper, se odhlásila ze systému a předala mi všechny informace o kurzu, odhadované době výstupu z hyperprostoru a stavu motorů. Jakmile skončila, uvolnil jsem ji ze služby, aby si mohla po dvanáctihodinové službě odpočinout. Sotva vstala od konzole, posadil jsem se na její místo a pomocí své čipové karty se přihlásil do systému. Hned po přihlášení se mi zobrazilo zcela jiné rozhraní, než měla Reynoldsová přede mnou. Jelikož jsem plukovníkem, mám více oprávnění, než mí podřízení důstojníci. Jediný člověk na lodi, který má vyšší oprávnění než já, je generál Carterová. Jakož to velitelka lodi má nejvyšší ve využívání systémů. Takže poté, co jsem se přihlásil, tak jsem si prošel veškeré lodní hlášení, zda všechny systémy jsou v pořádku. Když byly, tak jsem si vytáhl zpod konzole tablet a pročítal jsem si hlášení z misí jednotlivých lodí. U některých jsem se docela pobavil, jelikož posádky si neodpustili sarkastické komentáře. Například hlášení z Odyssey obsahovalo poznámku: „Hyperpohon opět selhal. Překvapení na úrovni nula. Doporučujeme přibalit vesla.“ U Daedala si zas někdo stěžoval na neustálé problémy s klimatizací: „Jestli se to nepřestane přepínat mezi saunou a mrazákem, začneme vybírat vstupné jako na wellness pobyt.“ Zakroutil jsem hlavou a pousmál se. I když služba byla v hlubokém vesmíru náročná, humor mezi posádkami rozhodně nechyběl. V současné době jsem věděl, že Odyssey i Daedalus jsou na cestách mezi Mléčnou dráhou a Pegasem. Snaží se konečně vyřešit problémy s Wraithy, kteří se roztahují čím dál více po galaxii. Obzvlášť poté, co od tama odletěla Atlantida. Mno, co dodat, hlavní je, že nejsou tady. Tady máme dostatečně jiných problémů.

Konzole zapípala.

Sakra, že já jsem raději nemyslel na něco jiného. Kdyby to šlo, tak bych si zalepil myšlenky izolepou.
Generále,“ zavolal jsem na ni a ona hned ke mně přišla, „Subprostorem máte zprávu od generála O’Neilla, priorita jedna.
Přepošlete mi ji do zadní stanice.“ Souhlasně jsem kývl hlavou a jen, co se přemístila do zadní části můstku, kde jsme ještě před chvílí oba stáli, už to tam měla zobrazený. Stačilo jen, aby zadala své identifikační heslo. Takže mezitím, co Carterová četla zprávu od O‘Neilla, já se vrátil ke čtení hlášení. Tentokrát v něm stálo něco, co mě donutilo se nad tím zastavit.
Během průzkumu neznámého měsíce jsme narazili na podivné energetické signatury. Krátce nato došlo k výpadku všech senzorů a navigace. Po několika minutách se systémy obnovily, ale jeden člen posádky tvrdil, že slyšel zvláštní šepot v komunikátoru – přestože nebyl připojen k žádnému kanálu.

WHAT THE HELL?

Okamžitě jsem hlášení otevřel v plném rozsahu. Musel jsem zjistit z jaké lodi je psáno toto hlášení.

Apollo. Byl to Apollo.

Při důkladném čtení jsem se zamračil, jelikož toto nebyl typický technický problém. Toto spíše zavánělo průšvihem. Chtěl jsem si o tomto promluvit s Carterovou, jenže byla u mě dříve, než jsem cokoliv stihl říci.
Vidím, že jste o krok přede mnou,“ řekla mi, když viděla, co zrovna pročítám.
Je to pravda?“ zajímal jsem se okamžitě.
Ano. Apollo zmizel ze senzorů, vůbec se nám neozývají,“ odpověděla. V tu ránu jsem si představoval nejméně tucet scénářů, co se mohlo stát. Nejvíce mě zajímalo, jak se změní naše rozkazy. Poletíme dál nebo prověříme, co se stalo? To všechno se mi honilo hlavou.
Posílají tam Odysseu, my máme pokračovat dál v cestě.

Bezva.

Víme alespoň, kdo za tím stojí?“ zeptal jsem se a zároveň se otočil s křeslem směrem k šéfové.
Luciánská aliance.

Svatyně pro všechny, to není jen tak prázdné slovo

Marks Uživatelský avatar
Administrátor
Administrátor

Příspěvky: 1815
Bydliště: Šumperk
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Přeji krásné čtení :love: :book:

2. kapitola – Den 1. (8:00 – 10:00)

Kdybych mohl, tak bych otočil okamžitě loď a vyrazil na pomoc. Jenže nemohu, velitelem lodi nejsem já, ale generál Carterová, která má své rozkazy ze Země. Jen jsem zakroutil hlavou a otočil se zpátky ke konzole. Všiml jsem si, jak se na mě Carterová dívá, ale nic neřekla, stejně tak jako já. Oba jsme mlčeli a čekali, kdo to ticho ukončí. To ticho stále pokračovalo, a tak jsme se oba vrátili ke své práci. Konzole ukazovala šest hodin do příletu na určené místo, takže jsem opět na svém tabletu otevřel všechna hlášení od Apolla.
Po obnově systémů jsme se pokusili pokračovat v průzkumu, ale opět jsme naráželi na podivné poruchy techniky. Komunikační zařízení začalo samovolně přelaďovat frekvence, zatímco některé terminály vykazovaly nesmyslná data. Velitel Apolla se rozhodl přerušit misi a zahájit ústup od současného místa. Při ústupu bylo na lodi hlášeno, že dva členové hlásili krátkou ztrátu vědomí, i když jejich biometrická data neukazovala žádné abnormality. U obou členů posádky byla provedena podrobné lékařské vyšetření, žádné fyzické poškození však nebylo zjištěno. Je to záhada, kterou nedokáže nikdo vysvětlit. Avšak je tu jedna teorie, která by s tím souvisela. Prozatím si ji nechám pro sebe, nechtěl bych rozšířit fámy. To je vše k tomuto incidentu, major Jean Forest konec.“ Tohle není normální, za tímto musí stát něco většího. Jak znám Jeana, nikdy by nic takového nenapsal, kdyby to nebylo vážného. Zkoušel jsem zjistit k tomuto incidentu ještě něco jiného, ale dále už nic psáno nebylo. Ani Odyssey, ani Daedalus se s tímto nesetkali. Apollo byl první a zdá se, že na to doplatili. Na té lodi v současné době bylo šedesát dva důstojníků, určitě by se někdo ozval, kdyby žili. Naštěstí jedna z výhod být plukovníkem letectva byla ta, že jsem mohl na dálku nahlédnout do všech černých skříněk. Dokonce je mohu aktivovat a deaktivovat na dálku. Takže jsem si nemohl pomoci a jen, co jsem odložil bokem tablet, na konzoli jsem si zobrazil veškeré záznamy černých skříněk. Poslední záznam z Apolla byl „Štíty na 23%“. Takže museli být pod útokem. Proč… Proč by ale poslední záznam byl stav o jejich štítech, které byly pouze na 23%. Kdyby byla loď zničena, poslední záznam by byl „Štíty selhaly“, což se nedělo.
Letí do pasti,“ promluvil jsem nahlas a tím jsem prolomil ticho na můstku. Všichni se hned otočili na mě. Já se opět otočil ke Carterové a zopakoval: „Odyssey letí do pasti. Čekají tam na ni.“ Jen, co se zvedla velitelka ze svého křesla, ukázal jsem prstem na data, která jsem získal.
Okamžitě je kontaktujte,“ zazněl rozkaz. Co nejrychleji jsem najel na subprostorovou komunikaci, u které jsem doufal, že jsme stále v dosahu s mými přáteli na Odyssey. Kdyby se jim něco stalo, tak už bych se vážně neudržel a možná by to dopadlo převratem a unešení lodi pro pomstu. Byl jsem rád, když jsem Odysseu zaznamenal v hyperprostoru, okamžitě jsem otevřel komunikaci. Přede mnou na obrazovce se zobrazila má bývalá kolegyně major Catherine Womacková. Sloužil jsem s ní jak na Prometheovi, tak i na Odyssey.
Je to past, nevystupujte z hyperprostoru!“ Doslova jsem jí dal rozkaz na dálku a vůbec jsem se nestyděl za to, že to uslyší i velitel Odyssey. Viděl jsem její vyděšený výraz, který následoval několika přikývnutí hlavou na daný rozkaz.
Všichni vyšší důstojníci do komunikační místnosti, musíme si promluvit,“ chtěl jsem všem najednou říci, co se děje a jak jsem na to přišel. Vstal jsem od konzole a namířili si to do komunikační místnosti spolu s generálem Carterovou, která předala velení můstku Rainesovi, než se oba vrátíme zpátky. Když jsem viděl, jak Carterová za mnou zrychlila, aby udržela se mnou tempo, trochu jsem zvolnil. Určitě si musela všimnout, že tato celá situace je mi nepříjemná. Jakmile jsme prošli chodbou a vstoupili do místnosti, kde nikdo jiný, než my dva nebyli, zavřela se za námi přepážka a Carterová stoupla přímo přede mne.
Jak jste na to přišel, plukovníku?
Pročítal jsem si hlášení z misí od Apolla a načetl poslední data z černé skříňky. Nezničili je, ale obsadili.
Jsem ráda, že máte přístup ke všemu. Mimochodem, možná se brzy dočkáte.

COŽE?!

Vůbec jsem nepochopil, co tím myslela. Takže jen, co promluvila, stoupla si ke komunikátoru a spustila zabezpečený kanál na Odysseu, kde k překvapení obou vyšších důstojníků stála pouze major Catherine Womacková.
Majore, kde je brigádní generál Davidson?“ zeptala se okamžitě Carterová.
Než nás poslali na poslední známé místo Apolla, byli jsme zrovna na Zemi.“ Cítil jsem z Catherine ještě větší nervozitu, než předtím, když jsem jí dal rozkaz, aby nevystupovali z hyperprostoru. „Brigádní generál Davidson je nezvěstný. Před odletem jsme ho nikde nemohli najít, nikdo v záloze nebyl, takže nás poslali bez velícího důstojníka.“ Já i Carterová jsme si prohodili několik překvapujících pohledů. Tohle nejsou náhody, to už jsou pánované útoky.
Cathy, kolik je členů na palubě?“ zeptal jsem se hned.
Základ.
Takže třináct.“ Hodně rychle jsem si začal dávat věci dohromady, stejně jako Carterová, která stála u konzole a zobrazila si údaje ze Země.
Je blbost, aby schválili takovou misi s minimem posádky. Někdo na Zemi porušil nejméně tucet předpisů. Dívám se zrovna do dokumentu příkazu, podle všeho byl před deseti minutami smazán.“ Carterová přicházela na to, na co jsem přicházel po přečtení zprávy od Jeana. Zjevně se domníval, že Luciánská aliance infiltrovala všechny naše hvězdné lodě.
Někdo chtěl smazat důkazy o poslání Odyssey s minimem posádky. Někdo chtěl, aby zajali Odysseu s nejmenším počtem odporu,“ nikdy jsem nevěřil, že toto budu muset říci.
Co máme dělat?“ zeptala se nás Cathy.
Nevíme, komu můžeme věřit. Bez jakéhokoliv hlášení vyraz zpátky na Zemi, po výstupu hned Odysseu zamaskuj a přenes celou posádku na základnu. Krom tebe, ty zůstaň na můstku. Ozveme se.“ Odyssea je mým domovem a nikomu nedovolím ji zničit.
Rozumím. Hodně štěstí.“ Obrazovka ztmavla a já se obrátil na svou velitelku.
Už jste někdy vytvářel falešné hlášení?

WHAT?!

Ne, madam, nikdy jsem k tomu neměl důvody. Proč?
Půjdeme zpátky na můstek a pošlete z něj falešné hlášení, které bude jako psáno z Odyssey. Zvládnete to?
Stačí, když mi k tomu dáte oprávnění.
To už dávno máte, jen jste o tom nevěděl.“ Carterová se na mě podezřele usmála a vyrazila ke dveřím. Hned jsem se za ní rozešel. Tato konverzace je čím dál zajímavější. Čekám, co se v průběhu této směny ještě dozvím.
Udělejte to tak, aby to vypadalo jako u Apolla. Záznamy se musí téměř shodovat, rozumíte?“ tiše na mě při cestě chodbou promluvila. Souhlasně jsem kývnul hlavou.

Po příchodu na můstek se najednou po celé lodi rozezněl poplach.
Co se děje?!“ vykřikla Carterová.
Madam, začal se přehřívat hyperpohon. Nemohu ho stabilizovat!“ odpověděl Raines. Okamžitě jsem se rozeběhl ke konzoli a podíval se na stav hyperpohonu. Diagnostika ukazovala samé červené varovné hlášky.
Teplota v reaktoru prudce stoupá, pokud ho nevypneme, hrozí přetížení!“ dodal naléhavě Raines. Carterová se okamžitě na mě otočila a nařídila: „Připravte se na nouzové vystoupení z hyperprostoru. Ať se posádka drží!
Všichni se připravte na náraz!“ zakřičel jsem do interkomu lodi. Jednou nohou jsem byl stále mimo svou oblost, a tak jsem hodně rychle pocítil náraz.

Loď se z ničeho nic pořádně otřásla a vypadla ven do prostoru.

Při tvrdém výstupu se na chvilku vypnula gravitace, což způsobilo, že všichni členové posádky nezůstali na svých místech, kde před výstupem ještě byli. Včetně mě samotného.

To, že se vypnula gravitace, nebylo to nejhorší, co tuto posádku čekalo. Samotný reaktor začal hořet. Ten měl také na svědomí, že hypermotory nevydržely a všechny v zadní části explodovaly. Tlaková vlna z exploze rozervala pořádný kus trupu, čímž se k samotnému reaktoru dostalo vakuum, které okamžitě plameny uhasil. Zadní část trupu nebyla jediná část, která byla poškozená. Poškození bylo po celé lodi, a tak rozsáhlá dekomprese způsobila automatické uzavírání přepážek. Několik členů posádky bylo nenávratně vtaženo do prázdnoty vesmíru. Nouzová světla blikala a celou lodí se nesl zvuk poplachových sirén.

Všichni členové na můstku leželi v bezvědomí na zemi. Nikdo se nehýbal.

Svatyně pro všechny, to není jen tak prázdné slovo

Marks Uživatelský avatar
Administrátor
Administrátor

Příspěvky: 1815
Bydliště: Šumperk
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Přeji krásné čtení :love:

3. kapitola – Den 1. (10:00 – 12:00)

Všude byla tma. To jediné, co šlo slyšet, byl poplach a tiché jiskření z poškozených panelů. Nouzová světla se zatím neaktivovala, a tak se celý můstek topil v téměř absolutní temnotě. Generál Carterová ležena na zemi v bezvědomí před svým křeslem. Poté, co chvilkově zasténala, se zhluboka nadechla a opatrně se posadila. V ten moment si uvědomila, že gravitace opět funguje. Několikrát se kolem sebe rozhlédla, než pocítila na svém čele tekoucí krev z rány.
„Hlášení!“ doufala, že se někdo ozve. Mohla jen marně doufat, jelikož všichni, až na ni, byli stále v bezvědomí. Nikdo se neozýval. Po rozhlédnutí se opřela o své velitelské křeslo a za pomocí něj vstala na nohy. Trochu se jí zamotala hlava, proto nikam nespěchala a opět se zhluboka nadechla. Jakmile se jí podařilo ustát závratě, natáhla se ke konzoli, u které běžně sedí major Raines, ale obrazovka byla mrtvá. Carterová naštvaně stiskla rty. Nikdy neviděla loď v tak hrozném stavu. Zkoušela i interkom, jestli se jí někdo ozve. Bohužel, taktéž byl mrtev.
„Generále,“ ozval se hlas vedle konzole, u které zrovna stála.
„Majore.“ Okamžitě přiběhla ke svému zbraňovému důstojníkovi, který na půl domlácený ležel na podlaze opřený o svou konzoli. Krev mu tekla z úst a na tváři měl několik modřin, ale k jeho štěstí už byl při vědomí.
„Jak vám je?“ zeptala se Carterová a pomohla mu posadit se.
„Ujde to,… myslím… Ale loď na tom bude hůře, předpokládám.“ Poté, co se rozhlédl po zničeném můstku, se podíval na Carterovou a zeptal se: „Co se sakra stalo?“
„Hyperpohon to nevydržel. Vyhodilo nás to ven a pak nastala exploze.“
„Co zbytek posádky? Ozval se někdo ze zbytku lodi?“
„Interkom je nefunkční stejně jako vaše konzole,“ odpověděla Carterová. Raines se pokusil vstát, ale okamžitě se zapotácel. Carterová ho podepřela se slovy: „Pomalu, majore. Máte otřes mozku.“
„To bych se nedivil,“ zamumlal a po chvilce dodal: „A co ostatní na můstku? Co plukovník Marks?“ Jen, co se zeptal na prvního důstojníka, Carterová se zděsila a okamžitě po stoupnutí se po něm ohlížela. Její pohled okamžitě přelétl téměř zničený můstek. Několik důstojníků stále nehybně leženo na podlaze. Pak za konzolí viděla čouhající nohy. Rychle se rozeběhla, až uviděla Markse ležet na zemi, částečně zakrytý kusem stropního panelu.
„Marksi?!“ Carterová z něho co nejrychleji sundala stropní panel, přičemž doufala, že se jí ozve nazpátek.
„No tak, Kevine, prober se!“ Natáhla se k jeho krku a zkontrolovala puls. Byl až moc slabý, téměř nehmatatelný. Celá jeho levá strana těla, byla pomlácená. Takže zatímco Carterová kontrolovala stav Markse, Raines opatrně vstal na nohy a pomalými krůčky si to namířil za dalšími členy posádky, kteří se nacházeli na můstku. U všech, které poplácal po obličeji, slavil úspěch. Sice domlácení, ale alespoň další členové můstku byli při vědomí. To se nedalo říci o Marksovi, který se stále nehýbal. Carterová zjistila, že má zlomenou jak levou ruku, tak i levou nohu a celou levou část obličeje od krve. A to nebylo to nejhorší, co u něj objevila. Když mu rozepla kombinézu a vyhrnula triko, viděla rozsáhlou modřinu pokrývající téměř celý levý bok a spodní část hrudníku. Tušila, že najde něco špatného, ale rozsah zranění ji stejně vyděsil. Poté, co viděla jeho hrudník, zaměřila se na jeho dýchání. Přiložila ucho k jeho hrudníku a poslouchala. Na pravé straně slyšela tlumené dýchání, ale na levé… téměř nic. Carterová se ještě více zhrozila. Dle z poslechu dýchání zjistila, že se mu plíce hroutí. Má pneumotorax.
„No tak, Carterová, mysli!“ křičela sama na sebe.
„Měla by tu být lékařská souprava. Vím, že jsme ji někam schovávali,“ ozvala se poručík Reynoldsová. V době, kdy se rozezněl po lodi poplach, vyrazila na můstek, proto tam také byla, i když zrovna měla mít volno. Možná její zvědavost jí zachránila život.
„Ve stěně, panel 2,“ okamžitě odpověděl Raines a sám se vydal k panelu, který byl elektronicky uzavřený. Když k němu přišel, nechtěl se otevřít.
„No tak!“ naštvaně do toho praštil a panel se otevřel. Byl tak poškozený, že se nakonec otevřel sám bez přístupového hesla. Jakmile byl batoh s lékařským vybavením na svobodě venku, okamžitě ho otevřeli a hledali v něm jehlu. Reynoldsová mezitím klečela vedle Carterové a snažila se udržet Markse v co největší stabilitě.
„Musíme to udělat hned,“ řekla Carterová, když našla dostatečně silnou jehlu. Zatímco ji dezinfikovala, Raines našel sterilní rukavice a podal jí je.
„Víte, že to nemůžeme udělat jen tak, nikdo z nás není doktor,“ upozornila je Reynoldsová.
„Jestli něco neuděláme hned, tak nám umře,“ odsekla Carterová. Přiložila prsty na Marksova žebra a počítala mezižeberní prostory, až našla správné místo – druhý mezižeberní prostor v medioklavikulární linii. Ani na vteřinu nezaváhala, vrazila jehlu do jeho hrudníku a okamžitě se ozvalo tiché syčení. Všichni se na okamžik zarazili. Marksův hrudník se pohnul o něco volněji. Jeho dech byl stále slabý, ale přestal být tak namáhavý. Carterová si otřela čelo a řekla: „To ho na chvíli stabilizuje, ale musíme ho dostat na ošetřovnu. Hned.“
„To nepůjde,“ ozval se od přepážky seržant Lucas Monroe, „Jsou zavřené a nejdou otevřít.“ Všichni při vědomí tak sledovali seržanta, který se celou dobu snažil otevřít přepážku na chodbu.
„Přepážka se uzavře, pokud…“
„…pokud za nimi je dekomprese,“ dokončila za seržanta Carterová a podívala se na ostatní.
„To znamená, že můstek je možná jediná tlakotěsná část lodi, která nám zbyla,“ Raines zcela rychle zhodnotil jejich situaci.
„Takže jsme tu uvěznění a Marks nám může kdykoliv přestat dýchat,“ zamumlala Reynoldsová a podívala se na bezvládného plukovníka.
„Musíme se dostat na ošetřovnu, jinak ho ztratíme,“ zopakovala Carterová a rozhlédla se po můstku.
„Reynoldsová, Rainesi, zkuste obnovit nějaké základní systémy. Potřebujeme vědět, co je funkční. Monroe, vy jim pomozte.“ Seržant přikývl a zamířil k ovládacím panelům v zadní části můstku.
„A co vy, generále?“ zeptala se Reynoldsová. Carterová se podívala na Markse a sevřela jeho ruku se slovy: „Já ho udržím naživu.“ Vytáhla z batohu první pomoci menší kyslíkovou bombu i s maskou, kterou mu přiložila k obličeji. Jemně mu nadzvedla hlavu, aby se mu lépe dýchalo, a snažila se zachovat klid. I když její srdce bušilo v hrudi jako o závod, musela být silná. Nejen pro svou posádku, ale i Markse.

Raines, Reynoldsová a Monroe pracovali na oživení několika důležitých systémů a konzolí. Monroe se zaměřil na napájení, zatímco Raines se pokoušel obnovit diagnostické systémy. Reynoldsová analyzovala stav dveří a pokoušela se zjistit, zda existuje jiná cesta ven. Takže zatím, co ti tři tvrdě pracovali na alespoň částečném oživení všech systémů, Carterová zpozornila, když se jí pod rukama něco nepohnulo. Podívala se okamžitě dolů na Markse.
„Ahoj,“ promluvila na něho a on zareagoval jemným kývnutím hlavy.
„Budeš v pořádku, Kevine. Slyšíš? Budeš v pořádku, slibuji,“ mluvila na něho.


Tma. To bylo něco, co jsem viděl. Pouhou tmu. To, co mi pomohlo se probrat, byl hlas mé velící důstojnice, která mě výjimečně kdy oslovovala mým křestním jménem. Otevřel jsem slabě oči a viděl ji, jak dřepí přímo u mé hlavy. Zamrkal jsem, snažil jsem se zaostřit pohled, ale všechno bylo rozmazané. Cítil jsem tlak v hrudi a bolest, která se rozlévala po celém těle.
Gen…“ snažil jsem se promluvit, ale můj hlas byl tak slabí, že jsem nedokázal pořádně říci ani jedno slovo.
Jsi při vědomí, to je dobrý.“ Viděl jsem její oči, jak se rozšířily úlevou i starostí. Zkusil jsem se pohnout, ale ostrá bolest mi okamžitě dala najevo, že to byl špatný nápad. Zasténal jsem a pevně sevřel čelist. Chvíli trvalo, než ostrá bolest odezněla.
Jak jsme na tom?“ slabě jsem zašeptal.
„Jsme ve tmě. Napájení nefunguje, systémy jsou vypnuty a jsme tu uzavřeni.“ Jen, co mi toto Carterová řekla, tak jsem si říkal, že horší to snad být nemůže.
Generále!“ zakřičel Raines, který se podle směru jeho hlasu nacházel někde u konzoli. Hned jsem si říkal, že jsem raději opět nepomyslel na něco jiného. Nechám si svůj mozek na toto patentovat. Na co myslím, tak hned se něco přihodí.
Máme částečné napájení! Podařilo se mi aktivovat nouzovou diagnostiku a… sakra.
Co je?“ Carterová se postavila a zamířila k Rainesovi, zatímco já jen stěží vnímal rozhovor posádky.

Když dorazila Carterová k Rainesovi, ten si promnul oči, než začal: „Tahle loď je v horším stavu, než jsme si mysleli. Primární systémy jsou offline, sekundární sotva drží. A co je nejhorší… máme narušený trup v několika sekcích. Ne přímo na můstku, ale někde dál v trupu. Znamená to, že i kdybychom se dostali z můstku, možná nebudeme mít kudy projít.“ „Musí existovat nějaká cesta,“ povzdychla si Carterová.

Servisní šachta,“ promluvil jsem slabě, ale i tak dostatečně hlasitě, že mě mí kolegové slyšeli. Když ke mně přišlo pouhých pět členů posádky z můstku, zhrozil jsem se. Říkal jsem si, kde je zbytek posádky. Mezi přeživšími na můstku jsem viděl Carterovou, Rainese, Reynoldsovou, Monroa a Vorga. Na můstku nás ale bylo deset, kde byl zbytek? Tolik myšlenek jsem v hlavě nikdy neměl. Carterová ke mně spolu s Reynoldsovou přiklekli, zatímco zbytek stál poblíž mě.
V zadní části můstku se nachází servisní šachta. Vede přímo do strojovny."
To ano, hned vedle je i ošetřovna, ale i tak, tebe tou šachtou nepřesuneme. I kdybychom měli nosítka, k čemu by nám byly, když musíme po žebříku slézt o pět pater níže. Musíme přijít na to, jak tě odsud dostat.“ Nikdy v životě si nepamatuji, že by takto má velící důstojnice mluvila.
Jinak máme trochu štěstí,“ oznámila Reynoldsová, „Nouzový okruh sice je funkční, ale většina hlavních systémů je zcela vyřazena. Jinými slovy, když se dostaneme do strojovny, možná se nám podaří zprovoznit dálkovou komunikaci. Prozatím nemáme žádný kontakt s ostatními částmi lidi, ale ty šachty jsou pro nás nadějí. Pokud jsou přístupné a neporušené, mohli bychom se dostat k důležitým systémům a pokusit se je opravit.
Viděli jste někde můj tablet?“ zeptal jsem se.
Podívám se po něm,“ nabídl se kapitán James Vorga, který byl zrovna opřen o mou pilotní konzoli.
Co tě napadá?“ zajímalo Carterovou, co s tabletem zamýšlím.
Pokud naběhl záložní systém, tak tablet bude plně funkční… Zjistíme všechno.
Svatyně pro všechny, to není jen tak prázdné slovo

Marks Uživatelský avatar
Administrátor
Administrátor

Příspěvky: 1815
Bydliště: Šumperk
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Neděle a opět nový díl :write: přeji krásné čtení :book:

4. kapitola – Den 1. (12:00 – 14:00)

Mezitím, co jsem v bolestech ležel na zemi, kapitán Vorga prohledával celý můstek, aby našel můj tablet. Po několika minutách hledání se Vorga objevil i s tabletem v rukách. Obrazovka byla sice prasklá, ale zařízení stále fungovalo, takže si ho Carterová vzala do rukou a připojila ho k boční obrazovce, která se zdála být nepoškozená. Bylo krásné vidět, jak celý systém fungoval skrz tak malou věc. Viděl jsem, jak si Carterová nechala zobrazit stav šachet. Byly bez dekomprese, což znamenalo, že jimi lze procházet.
Takže servisní šachta je naše nejlepší volba?“ zeptal se Monroe, zatímco si otřel zpocené čelo.
Vypadá to tak,“ odpověděla Carterová, „Ale musíme také vyřešit, jak dostat Markse dolů.
Vymýšlejte rychle!“ zakřičel Monroe, čímž způsobil, že jsme se všichni k němu otočili, já stěží, ale podařilo se mi na něho dohlédnout.
Přicházíme o kyslík,“ odpověděl Monroe s nataženou rukou směrem k obrazovce.
Někde na můstku máme díru,“ Carterová rychle pohlédla na obrazovku a její prsty začaly okamžitě pracovat.
Tlak v místnosti klesá pomalu, ale jistě. Máme asi deset minut, než to začne být kritické.
Myslím, že tolik času ani nemáme,“ oznámila Reynoldsová a poukázala na trhlinu, která byla na výhledu do prostoru.
Okamžitě otevřete šachtové dveře, rychle!“ zakřičela Carterová. Závod s časem právě začal a já přemýšlel, jestli u následujících kroků budu ještě přítomen. Carterová rychle odpojila funkční tablet od obrazovky a schovala ho k lékařskému vybavení. Batoh uzavřela a vzala si ho na záda.
Dostanu tě odsud, i kdybych tě měla táhnout sama na zádech.“ Vůbec jsem netušil, jak tohle chce zvládnout. Vím, že přes žebřík se nedostanu dolů, živý rozhodně ne.
Nechte mě tady,“ zněla má slova. Carterová několikrát po sobě zavrtěla hlavou. Během chvilky ji vyhrkly slzy, které nemohla zastavit.
Ne, nenechám tě tady.
Já z tohoto živý nevyváznu, běžte.“ Věděl jsem, že Carterová jen tak nikoho neopouští, ale v této situaci ji nezbývalo nic jiného. Takže mezitím, co velitelka u mě s brečením klečela, zbytek na můstku otevřel šachtový dveře.
Musíme už jít!“ zakřičel Vorga.
Běžte,“ stěží jsem promluvil. Jehla zabodnutá v mém hrudníku už moc nepomáhala. Carterová zavrtěla hlavou, nechtěla tam nikoho nechat. Za jejími zády se objevil Monroe a dotkl se její paže.
Ne, ne, ne… Nemůžeme ho tady nechat, musíme ho dostat ven, hned. Vezmeme ho s sebou,“ naléhala Carterová, „Vezmeme ho za ramena a rychle do prostoru šachet. Pak vymyslíme, co dál.“ Jak Carterová, tak i Monroe mě vzali za ramena a opřeli si mě o jejich, pak se mnou mířili k šachtě. Hned poté, co mě zvedli ze země, jsem během pár vteřin ztratil vědomí.

Carterová s Monroem rychle přenesli Markse do šachty. Jen, co zavřeli dveře, slyšeli praskání předního skla. Během několika vteřin pocítili náraz. Veškerý kyslík byl pryč.
„Nemáme moc času. V batohu jsou obvazy, přivážeme jeho nohy k našim a slezeme s ním rychle dolů.“ Reynoldsová rychle rozepla Carterové batoh, ve kterém našla několik obvazů. Ty podala Vorgovi a Rainesovi, kteří je rychle vydělávali z obalů a začali s nimi obmotávat nohy kolegů. Jejich ruce se třásly, ale oba spěchali tak rychle, aby mohli Monroe s Carterovou bezpečně s Marksem slézt dolů, aniž by jim vyklouzl. Carterová při držení Markse kontrolovala jeho pulz, který se jí vůbec nelíbil. Byl stále slabý a nepravidelný. Navíc se jí zdálo, že se více zhoršoval. Ani jeden z nich se nemohl divit. Jestli má vnitřní krvácení, pouhým zvednutím mu uškodili více.
„Hotovo,“ řekl Vorga.
„Slezte s Reynoldsovou dolů jako první. Dole nás budete zachytávat,“ rozhodla Carterová. Reynoldsová lezla po žebříku dolů jako první, hned po ní následoval Vorga. Jen, co slezli o pár schodů níže. Carterová s Monroem začali opatrně sestupovat po žebříku dolů. Bylo to obtížné. Každé špatné šlápnutí mohlo znamenat pád. Reynoldsová hned po slezení do potřebného patra chytla za páku a pokusila se otevřít hlavní dveře. Už při prvním pokusu slavila úspěch. Po otevření dveří mohla volně dýchat, což znamenalo, že trup lodi v této části zůstal neporušený. Poté, co slezl i Vorga, čekali na ostatní. Byli připraveni je okamžitě zachytit a přeříznout obvazy, aby mohli Markse opět položit na zem. Carterová se snažila spolu s Monroem neztratit rovnováhu, jenže s přivázaným Marksem k nohám to bylo čím dál obtížnější. Pot jim stékal po obličeji jak vodopád. Jen co slezli na úroveň Reynoldsové a Vorga, rychle přeřízli obvazy a pomohli Markse položit na zem hned vedle dveří. I přesto, že mu nechali po celou dobu kyslíkovou masku na obličeji, dýchání se stále zhoršovalo.
„Jak dlouho ho takhle udržíme?“ zeptala se Reynoldsová.
„Bez lékařského týmu a vybavení? Chtěla bych odpovědět pár hodin, ale tolik času nemá.“ Jen, co šachtou prolezl jako poslední Raines, zavřel za sebou dveře a vydal se směrem ke strojovně, která byla jen za první překážkou na chodbě. Kartou chtěl otevřít dveře, ale čtečka karet byla poškozená, a tak si vzpomněl na školení, které měl s inženýry. Ti mu vždycky říkali: „Až když zkusíte všechny možnosti a nepůjdou dveře otevřít, pak teprve vrtejte v panelu, jinak ne.“ Doslova zkusil všechno, ale dveře se na kartu neotevřeli, a tak zkoušel svou oblíbenou činnost. Rozbít vše, co půjde, snad to povolí a dveře se otevřou.

Mezitím Carterová kontrolovala Markse. Věděla, že jeho stav se stále zhoršoval. Bezmocně sevřela čelisti a rozhlédla se po ostatních.
„Musíme ho dostat na ošetřovnu, teď hned.“
„To je hezký plán, ale nejdříve se musíme dostat přes dveře, které vedou jak do strojovny, tak i na ošetřovnu,“ zavrčel Monroe, zatímco sledoval Rainese, jak se pokouší ještě více rozbít panel od dveří. Ne přímo jemně nadzvedl kryt a odhalil několik drátů. Carterová mezitím sklonila hlavu k Marksovi a řekla: „Drž se, slyšíš mě? Je to rozkaz.“ Jeho víčka se sotva pohnula. Nevěděla, jestli ji vůbec slyšel. Všichni zpozornili, když zaslechli náhle cvaknutí a otevření přepážky.
„Máte to!“ vykřikla Reynoldsová. Až na Carterovou a Markse se všichni přesunuli za první přepážku. Tam viděli dvě pootevřené další přepážky, jedna vedla do strojovny, druhá na ošetřovnu.
„Něco je špatně,“ poukázal Raines a poodstoupil od dveří strojovny. Carterová rychle vstala ze země a urychleně k nim přiběhla. Všimla si toho samého, co Raines. Záložní generátor ve strojovně blikal červeně.
„Co to znamená?“ zajímalo Monroa.
„Systém se přepnul do nouzového režimu. Pokud neobnovíme napájení, zbytek lodi se vypne… a to i včetně podpory života.“
„Takže… Jestli nechceme přijít o život, tak co nejrychleji musíme vyslat nouzové volání?“
„Přesně tak. Majore, vy a seržant se pokuste dostat do nákladového prostoru. Měly by tam být dva naquadahové generátory. Doneste je a počkejte na mě.“
„A co my?“ zeptala se Reynoldsová.
„Běžte pro nosítka a zkuste najít nějakého doktora.“
„Rozkaz.“ Všichni se rozprchli plnit své úkoly, zatímco Carterová se vrátila zpátky k Marksovi a zkontrolovala mu puls. Stále ho nahmatala, což bylo dobré znamení. Jen co si otřela z čela pot, zaslechla hlas Reynoldsové, která křičela: „Tady jsou!“ Spolu s ní přiběhl lodní lékař, poručík Tobias Renner, který měl obvázanou levou ruku.
„Doktore,…“ Carterová štěstím vstala a počkala, až k nim přijde. Hned za nimi běžel Vorga, který přinesl skládací nosítka. Když doktor viděl plukovníka, zcela se zhrozil. Tiše si pomyslel, jak tohle mohl plukovník přežít.
„Dáme ho na nosítka a rovnou na sál. Budu vás všechny potřebovat. Zbylý personál, který se mnou na ošetřovně byl, je mrtev. Měl jsem štěstí, že jsem se vůbec dostal ven.“
„A co vaše ruka?“ zajímalo Carterovou.
„Vykloubená. Dopadl jsem na stůl.“ Jen co Vorga dal dohromady nosítka, položil je hned vedle plukovníka. Všichni čtyři se sjednotili a na povel přesunuli Markse na nosítka. Carterová s Reynoldsovou vzali zadní část nosítek, Vorga s Rennerem přední část. Opatrně si to namířili na ošetřovnu.

Když všichni přišli na ošetřovnu, položili Markse poblíž dveřím, které vedly na operační sál. Celá ošetřovna byla vzhůru nohama. Všude byl nepořádek. Na zemi leželi věci, které byly potřebné pro běžné denní ošetření. Renner přistoupil k Marksovi a začal rychle hodnotit jeho stav. Jeho pohyby byly přesné a rychlé, ale v očích měl únavu a paniku.
„Musíme ho rychle připravit na operaci. Máte všichni základní výcvik? Dokážete poznat základní vybavení?“ Všichni přítomni souhlasně kývli hlavou.
„Takže potřebuji defibrilátor, kanylu, anestetikum, sací přístroj, skalpel,…“ diktoval vše, co potřeboval. Jen, co všichni všechno shromáždili na operační sál, přenesli tam i plukovníka, kterého po přesunutí na operační stůl svlékli.
„Připravte ho, potřebuji si dát něco proti bolesti,“ pokračoval Renner, zatímco si rychle převázal ruku, která byla stále bolavá. Byl už tak vyčerpaný, jelikož po noční směně neměl čas na spánek, stejně jako Reynoldsová. Oba teď měli dvojí směnu.
„Připraveni?“ zeptal se obou dam a Vorga, který stál hned vedle doktora. Všichni souhlasili, aby začal. Než Carterová dala Marksovi masku na obličej, všimla si, že chvilku ji pozoroval. Pak zas ztratil vědomí. Hlavním úkolem Rennera bylo zastavit vnitřní krvácení, stabilizovat ho a zafixovat jeho zlomeniny.

Zatímco na ošetřovně probíhala náročná operace, Raines s Monroem se dobývali do skladiště. Po dlouhých patnácti minutách se úspěšně dostali dovnitř. Sice se dveře otevřely na 30 centimetrů, ale to jim nezabránilo se pořádně do toho opřít a otevřít je ještě více.
„Jsme vevnitř,“ ulevil si Raines a okamžitě hledali generátor. Po chvilce hledání zavolal na kolegu: „Mám je.“ Monroe přišel k Rainesovi, každý vzal do rukou jeden naquadahový generátor a položili jej na vozík, který tam taktéž byl.
„Pobereme vše, co by se nám mohlo hodit,“ navrhl Raines a s Monroem hledali ještě svářečky, řezací nástroje, náhradní kabely, krystaly, baterie, vysílače, zesilovače. Pobrali vše, co jim padlo pod ruce. Máloco tam nechali. Jen co měli naložený celý vozík, vydali se opatrně zpátky do strojovny. Nechtěli nic při cestě rozbít. Nejtěžší pro oba bylo, když procházeli chodbou, vidět své mrtvé kolegy ležet na zemi. Zkoušeli u každého nahmatat puls, ale bohužel bez úspěchu. Velice opatrně s vozíkem došli až do strojovny, kde červená barva znervózňovala oba dva.
„Co teď?“ zeptal se Monroe.
„Ani jeden z nás není inženýr. Zajdeme pro Carterovou, a když tak ji jeden z nás vystřídá.“ Oba se tak vydali za ostatními na ošetřovnu.

Když nahlédli na operační sál, všude po zemi viděli samou krev.
„Generále?“ zavolal na ni Raines, „Máme generátor.“
„Seržante, můžete?“
„Určitě.“ Monroe se vyměnil s Carterovou, která s Rainesem vyrazila zpátky do strojovny.

Jen, co vstoupila dovnitř, viděla, kolik toho oba sehnali. Pochválila ho za dobře odvedenou práci a oba se pustili do zapojování naquadahového generátoru do systémů lodi.


Svatyně pro všechny, to není jen tak prázdné slovo

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1764
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Vypadá to nadějně :D Vesmírná prázdnota sice obsadila můstek, ale na ošetřovnu se snad nedostane. Se strojovnou si nejsem jistá ;-)

Marks Uživatelský avatar
Administrátor
Administrátor

Příspěvky: 1815
Bydliště: Šumperk
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Vypadá :D :heat: mno, o vzdoušku raději nechám bez komentáře :bounce:
Svatyně pro všechny, to není jen tak prázdné slovo

Marks Uživatelský avatar
Administrátor
Administrátor

Příspěvky: 1815
Bydliště: Šumperk
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Opět neděle a já přeji krásné čtení :bye:

5. kapitola – Den 1. (14:00 – 16:00)

Carterová s Rainesem velice rychle pracovali na zapojení naquadahového generátoru k lodním systémům, jelikož čas jim ťukal na dveře. Na jedné z šesti obrazovek měli zobrazený odpočet. Ten jim udával čas, za jak dlouho se vše vypne, a oni budou vystaveni podmínkám vesmíru. Carterová držela v rukou napájecí kabely, které se zrovna chystala připojit k rozvodu.
„Držte všechny palce, co máte.“ Opatrně kabely připojila a čekala. Během několika vteřin červené světlo zmizelo a ve strojovně se rozsvítila veškerá světla.
„Dokázala jste to!“ zaradoval se Raines.
„Běžte ke komunikaci a vyšlete okamžitě nouzový signál. Nejblíže by měl být Daedalus, letí z Pegasu zpátky na Zemi.“ Raines několikrát po sobě kývnul hlavou a dal se okamžitě do psaní nouzové zprávy.
„Hotovo,“ ozval se, když zprávu odeslal, „A teď si počkáme, jestli se někdo ozve a zachrání nás.“ Čas byl stále jejich nepřítelem, ale alespoň měli důležité systémy zpátky pod kontrolou, to jim dávalo alespoň nějakou šanci na přežití.
„Až na nouzový vysílač a podporu života nám nic nefunguje, vypadá to, že jsme kompletně přišli o zadní část lodi. Jediný, co můžeme jít dělat, je čekat na ošetřovnu,“ řekla Carterová a oba se vydali za ostatními.

Při cestě na ošetřovnu se ztrácela v myšlenkách, které ji napadly. Jak se tohle mohlo všechno stát? Tohle nebyla náhoda. Kdo za tím stojí? Tolik otázek se pokládala při cestě na ošetřovnu, že vůbec nevnímala svého zbraňového důstojníka. Začala vnímat okolí, až když viděla doktora se seržantem a kapitánem stát na chodbě před ošetřovnou. Když viděla jejich tváře, pomyslela jen na to nejhorší. Když ale doktor popošel bokem, viděla svého prvního důstojníka ležet na posteli připojeného k několika přístrojům, včetně toho dýchacího. Když viděla celkem stabilní křivku na monitoru, ulevila si.
„Doufám, že se vám podařilo vyslat nouzovou zprávu,“ zeptal se hned doktor.
„Doufejme, že ho Daedalus zachytil. Měl by být nejblíže,“ odpověděla Carterová.
„Co budeme dělat?“ zeptala se Reynoldsová.
„Čekat, jestli nás někdo zachrání. Generátory s minimální spotřebou týden vydrží. Co se týče jídla, musíme se poohlédnout po lodi. Kdybychom se dostali do skladiště s jídlem o dvě patra níže, bylo by to super.“
„Jenže…“ Renner tušil problémy.
„Jenže přesně v tomto patře byl narušen trup.“
„Takže nevíme, jestli se tam dostaneme, a i kdyby ano, tak není jistota, že tam jídlo vůbec ještě je,“ zhodnotil celou situaci Raines. Carterová jen souhlasně kývla hlavou.
„Já s Monroem se pokusíme něco najít,“ rozhodl Vorga a spolu se seržantem se vydali k nouzové šachtě.
„Buďte opatrní,“ zavolala na ně Carterová, než zmizeli z dohledu.
„A co my?“ zeptala se Reynoldsová.
„Běžte si odpočinout, už tak jste vzhůru skoro celý den. A vy taky doktore.“ Oba souhlasně kývli hlavou a šli na ošetřovnu, kde pár lehátek bylo v celkem dobrém stavu. Raines i Carterová zůstali stát u přepážky, odkud ostatní sledovali. Oba přemýšleli, jak se z této šlamastiky dostat. Za normálních podmínek by existovala spousta nápadu, jenže vše záviselo na funkčních motorech, které jsou v tuto chvíli zničeny. To samé platilo i o manévrovacích tryskách.
„Co budeme dělat my?“ zeptal se Raines.
„Čekat. Vše, co jsme mohli udělat, jsme udělali. Můžeme jen doufat, že nás brzy objeví a zachrání.“
„Je těžké vědět, že v některých částech lodi jsou taky živí, ale nedostaneme se k nim. Ani se s nimi nemůžeme spojit,“ řekl Raines a opřel se o jeden z rozbitých panelů na stěně.
„Půjdeme za nimi, ať tu tak nestojíme,“ navrhla Carterová a oba vešli na ošetřovnu. Raines si lehl na další volné lůžko, zatímco Carterová si sedla na židli hned vedle Markse.
„Doufám, že mě slyšíš. Odyssea měla být od následujícího měsíce tvá. Proto máš všechna práva velitele. Musíš se dát dohromady, aby ses mohl vrátit za svými přáteli. Na loď, které jsi od začátku říkal, že je tvým domovem. Oni tě potřebují, stejně jako ostatní. Musíš to zvládnout,“ tiše mluvila na něj. Marks nehybně ležel na lůžku, jeho hrudník se mírně zvedal a klesal v pravidelném rytmu, který určoval přístroj vedle něj. Carterová na něj upírala pohled, její mysl stále bojovala s nejistotou, co bude dál. Stále přemýšlela nad tím, kdo mohl takhle poškodit loď. Ostatní členové posádky byli vyčerpaní, ale stále při vědomí. Alespoň ti, kteří přežili. Všichni buď polehávali, nebo jen seděli.

Uběhlo půl hodiny, když se najednou Vorga s Monroem přiřítili zpátky na ošetřovnu. Oba měli na sobě stopy prachu a nečistot, ale v jejich očích byla vidět jistá naděje.
„Něco jsme našli,“ oznámil Vorga a ukázal na vozík, který za sebou táhl Monroe. Carterová i všichni ostatní vstali a šli k oběma důstojníkům, kterým se podařilo získat několik balíčků jídla s vodou.
„Skladiště sice bylo částečně poničeno, ale většina zásob přežila,“ řekl Monroe.
„Kolik toho máme?“ zeptala se Carterová.
„Dost na to, abychom přežili několik dní,“ odpověděl Monroe. Všichni si úlevou povzdychli. Bylo lepší mít něco, než nic a zemřít hlady.
„Majore, rozdělíte to mezi všechny?“
„Samozřejmě.“ Raines přikývl a začal se spravedlivě rozdělovat zásoby. Každý přítomný člen posádky dostal svůj příděl, i když nebylo zcela jasná, jak dlouho budou muset vydržet. Mezitím se Carterová otočila zpět k Marksovi. Jeho stav se nezhoršil, což bylo dobré znamení, ale stále byl daleko od uzdravení. Pomalu se posadila zpátky na židli vedle něj a vzala ho za ruku se slovy: „Musíš bojovat, Kevine. Nejen kvůli sobě, ale kvůli nám všem. Potřebujeme tě.“

Čas tak rychle plynul a záchrana stále nikde. Všem se podařilo nakonec usnout, jediná Carterová seděla a dohlížela na všechny, jestli jsou v pořádku. Sama vypadala na to, že každým okamžikem ztratí vědomí. Byla domlácená stejně jako ostatní, ale i tak chtěla být vzhůru a čekat na záchranu. V ruce zrovna držela jednu z energetických tyčinek, které Vorga s Monroem objevili. Vedle ní na stolku ležela láhev pitné vody, kterou zapíjela tyčinku. Na jejich stehnech měla zrovna položený lékařský tablet, který propojila s tím, který dokáže ovládat celý systém lodi. Měla zrovna zobrazeny známky života na celé lodi. Z lodní posádky, která se skládala ze sedmdesáti tří členů, přežilo pouhých dvacet čtyři. Na ošetřovně jich bylo sedm. Někde na lodi je dalších sedmnáct živých. Bohužel nedokáže zjistit, jestli jsou zranění, nebo jestli jsou v pořádku, jen se nemohou nikam dostat. Věděla, že bez přísunu potravin a vody moc dlouho nevydrží. Přímo se modlila, aby se Daedalus objevil co nejrychleji. Od doby nešťastného incidentu uběhlo téměř šest hodin. Hlášení měli podat už před třemi. Mohla jen doufat, že někoho napadlo vyslat posily dříve, než se jim podařilo vyslat nouzovou zprávu. Poté, co dojedla tyčinku, odložila obal na stolek a hlavou se opřela o lehátko, na kterém ležel její dlouholetý kamarád, který byl na její svatbě svědkem. Po chvilce už nebyla ani ona při vědomí.

Po uplynutí další půlhodiny se ozvalo slabé zapraskání z reproduktorů. Carterová sebou trhla ze spánku, prvně si myslela, že to byly přístroje pípající vedle ní. Když zapraskání z reproduktorů uslyšela znovu, rychle se probudila a rozeběhla se do strojovny tak rychle, jak jen jí tělo dovolilo.

Jen, co přiběhla do strojovny, stoupnula si k panelu, a co nejrychleji se pokoušela vyladit přijímač signálu. Po pár vteřinách zaslechla: „Tady Daedalus, slyšíte nás? Opakuji, tady Daedalus, slyšíte nás?“ Carterová po stisknutí několika tlačítek odpověděla Daedalu nazpátek. Komunikační kanál byl poškozen, mohla jen odepisovat na klávesnici před sebou. Na obrazovce před Carterovou stálo: „Tady Carterová, slyšíme vás. Vysílač poškozen, jsme na tom špatně, žádáme o okamžitou evakuaci. Máme raněné a velké ztráty.“
„Rozumím, Sam. Jsme na cestě. Budeme u vás za dvacet minut,“ ozvalo se z interkomu nazpátek. Tou dobou za ní přiběhli Raines i Renner. Carterová se k nim otočila a několikrát po sobě kývla hlavou. Nezdálo se jim to, pomoc je na cestě.
„Musíme vydržet dvacet minut a jsou tady,“ oznámila Carterová a vydali se na ošetřovnu, aby tuto zprávu oznámili ostatním. I když boj o přežití ještě neskončil, naděje se vrátila.

Svatyně pro všechny, to není jen tak prázdné slovo

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1764
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Tak to jich ale přežilo docela hodně. Aspoň zatím ;-) To jsem zvědavá na tu záchranu. A taky na to, kdo za to může. Ale na to si asi ještě nějaký čas počkám.
Není náhodou víkend, že by byl další díl?

:bye:
:sunny:

Marks Uživatelský avatar
Administrátor
Administrátor

Příspěvky: 1815
Bydliště: Šumperk
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Neděle opět zde a i s ním nový díl :bye: :bye:
Přeji krásné čtení :book: :book:

6. kapitola – Den 1. (16:00 – 18:00)

Napětí na ošetřovně by se dalo krájet. Všichni, kteří byli při vědomí, nervózně čekali na přílet záchrany. I když dvacet minut nebyla dlouhá doba, v tuto chvíli se zdála nekonečná. Carterová pochodovala mezi ošetřovnou a strojovnou. Neustále kontrolovala stav lodních systémů, zatímco ostatní si pomáhali navzájem.

Po dlouhém čekaní najednou všichni pocítili otřesy lodi. Nikdo nevěděl, co nebo kdo to je. Všichni jen doufali, že se z interkomu ozve velitel Daedala. Místo toho byli všichni obklopeni známým modrým transportním paprskem. Hned po jeho zmizení byli všichni pryč.

Po dokončení transportu se všichni členové objevili mezi známými stěnami na palubě Daedala. Několik členů posádky se s úlevou sesunulo na podlahu, zatímco zdravotníci, kteří už na ně čekali, k nim okamžitě přiběhli a začali se věnovat raněným. Tentokrát se na ošetřovně nacházelo všech dvacet čtyři přeživších členů z Hammonda. Carterová se rychle po všech rozhlédla a ujistila se, že jsou tam opravdu všichni. Když spatřila Markse stále bezvládného na lůžku, cítila, jak se jí svírá žaludek, ale věděla, že tady bude mít nejlepší péči. Poručík Renner okamžitě zaúkoloval své kolegy z Daedala. Co nejrychleji museli vzít zpátky Markse na operační sál a otevřít ho. Ostatní doktoři se věnovali ostatním členům Hammonda, kteří seděli na zemi a rozdýchávali nynější situaci. Carterová sedla na nejbližší židli a hlavu opřela o své ruce na klíně. Všichni přeživší byli v bezpečí. Boj o přežití byl téměř u konce, ale stále zůstávaly otázky typu, kdo tohle způsobil a proč? Ví, že tyto otázky musí vyřešit, jen na to teď neměla dostatek sil. Chvilku po jejich transportu přišel na ošetřovnu i velitel Daedala, brigádní generál Steven Caldwell. Když ho Carterová zahlédla, vstala a přátelsky ho objala.
„Děkuji,“ téměř se mu rozplakala na rameni.
„Jste v bezpečí,“ odpověděl jí nazpátek a pořádně ji přitiskl k sobě. Věděl, jak to pro ni musí být těžký.
„A co ostatní?“ zajímala se i o zbytek posádky, které se už pomoci nedalo.
„Našli jsme je všechny. Jsou v hangáru.“ Carterová přikývla a otřela si oči. Byla vyčerpaná, ale věděla, že na odpočinek teď není čas. Potřebovala zjistit, co se vlastně stalo.
„Co uděláme s Hammondem?“ zeptal se opatrně Caldwell, věděl, že toto téma teď bude pro všechny citlivé.
„Pokud se nám ho podaří zajistit a zaháknout, mohl by zvládnout hyperprostorový let. Doporučuji, aby se tým ve skafandrech přenesl na Hammonda a vše nachystal. Půjdu také, musím si pár věcí stáhnout,“ odpověděla Carterová.
„Dobře, ale myslím si, že bys měla jít nejdříve si odpočinout,“ navrhl Caldwell.
„Nemohu,“ zavrtěla hlavou, „Potřebuji zjistit, co se tam stalo a hlavně proč. Měli jsme štěstí, že jste nás zachránili včas, ale nemůžeme riskovat, aby se toto opakovalo.“ Caldwell si povzdychl a nakonec ustoupil.
„Dobře. Ale pokud omdlíš vyčerpáním, tak tě na ošetřovnu dotáhnu osobně. Souhlasíš?“ Když Samantha pohlédla na Stevena, nic jiného jí nezbývalo než souhlasit.

Oba dva vyrazili do skladiště, kde se nacházejí bezpečností prvky i skafandry. Než oba vkročili do skladiště, Samantha požádala Stevena, aby vybral do týmu pouze lidi, kterým by sám svěřil svůj život. Steven vůbec nechápal, proč zrovna tohle po něm chce, jenže poté, co mu vysvětlila ve zkrácené verzi vše, co se stalo na Hammondovi, okamžitě pochopil. Vybral tak čtyři nejschopnější lidi, kteří se Stevenem byli od začátku spuštění Daedala. Po menším čekání ve skladišti se objevili majoři Mark Stern, Frank Levine, Megan Cooperová a Pat Meyersová. Samantha všechny dobře zná a byla ráda, že Steven zrovna vybral tyto čtyři.
„Dobrá, poslouchejte mě. Na Hammondovi je potřeba zajistit několik sekcí, aby zvládl hyperprostorový let až do doku. Sterne, vy a Levine se postaráte o zajištění strojovny. Jsou tam připojeny dva naquadahové generátory, kterým brzy dojde šťáva. Aby Hammond vydržel, potřebujeme minimálně další tři.“ Oba dva současně kývli hlavou.
„Cooperová, Meyersová, my tři půjdeme na můstek. Je bez vzduchu a přední sklo je zcela zničené. Budeme muset obnovit některá nouzová opatření. Část lodi se sama pozavírala, ale některé části zůstaly zcela otevřené volnému vesmíru. Musíme je pozavírat. Zároveň musíme obnovit některé funkce na konzolách. Tohle všechno by mělo zabrat minimálně hodinu. Čím dříve opravy provedeme, tím rychleji odsud zmizíme.“
„Rozkaz,“ obě přikývly.
„Takže budeme pracovat co nejrychleji a efektivně. Žádné zbytečné zdržování,“ řekla Cooperová.
„Přesně tak,“ souhlasila Carterová a všichni přítomni, až na Caldwella, se začali oblékat do skafandrů.

Poté, co se celý tým oblékl do skafandrů, byli všichni transportování stanovená místa. Caldwell z můstku na vše dohlížel, aby transport proběhl tak jak měl. Jakmile se všichni objevili na svých stanovištích, všem čtyřem bylo okamžitě jasné, jak moc byla loď poškozena. Dokonce byli překvapeni, jak tohle někdo mohl přežít. Cooperová s Meyersovou se poohlížely kolem sebe na můstku. Tak zničený ho v životě ještě neviděly.
„Tak jo, dejme se do práce,“ řekla Carterová a vydala se k černé skříňce. Při chůzi k ní se neubránila nepříjemnému pocitu. Někdo jim musel sabotovat loď, někdo chtěl, abychom se nevrátili domů živý. Jen co se jí podařilo otevřít hlavní panel, nalezla černou skříňku. Naštěstí zvenčí vypadala zcela neporušeně. Opatrně ji odpojila od lodních systémů a vytáhla ze zásuvky potřebný disk, který nenápadně schovala do skafandru. Černá skříňka obsahovala celkem dva disky, první byl primární, druhý byl záložní, kam se kopírují veškerá data, která se nedají smazat. Jen, co ten záložní schovala, vytáhla i ten primární, který nechala pro jistotu všem na očích. Stále nevěděla, jestli všem může důvěřovat. Neví, kdo z nich se bude snažit disk získat nebo jej zničit. Poté, co si jej upevnila na rukáv, vydala se do zadní části můstku, kde se nacházel panel, na kterém jako poslední pracovala. Četla tam zprávu od generála O’Neilla. Jen, co k němu přišla, panel oživl.
„To jste byla vy?“ zeptala se Carterová a rukou ukázala na Meyersovou.
„Kdo jiný by to byl?“ snažila se zavtipkovat, ale v blbou dobu, „Omlouvám se.“
„To je v pořádku, Meyersová.“ Carterová přejela prsty po ovládacím panelu a na obrazovce se znovu objevila poslední přijatá zpráva. O’Neillova zpráva byla neporušená, ale pod ní se objevila ještě jedna skrytá zpráva, kterou dříve neviděla. Zamrkala a podívala se ještě jednou, zda vidí správně. Viděla. Zpráva byla šifrovaná a odesílatel nebyl uveden. Zdálo se, jako by počítač pomíchal zprávy a všechny je přeposlal do konzole, která byl jako poslední na zprávy použita.
„To je zvláštní…“ zamumlala a pokusila se dekódovat text. Byla příliš soustředěná na obrazovku, že si nevšimla, jak se k ní Meyersová přibližovala.
„Co jste našla?“ zeptala se, když zahlédla podivný symbol v pravém horním roku. Carterová se otočila směrem k ní a odpověděla: „To ještě nevím, ale někdo chtěl, abychom to neviděli.“
„Chcete tím říct, že někdo…“
„Ano.“ Meyersové došlo, proč v tak malém počtu byli posláni na Hammonda.
„Mohu?“ nabídla svou pomoc. Carterovou souhlasně kývla hlavou a posunula se, aby se k panelu mohla pořádně dostat i Meyersová. Po aktivaci několika programů se pustilo dešifrování zprávy. Po přečtení prvních vět se obě zarazily a podívaly si navzájem do očí. Ve zprávě stálo: „Dávejte si pozor. Luciánská aliance je mezi vámi.“ Srdce se oběma rozbušilo na maximum. Obě věděly, že tohle není jenom varování. Tohle bylo upozornění od někoho, kdo věděl více než oni.
„Musíme toto co nejrychleji dokončit a vrátit se na Daedala,“ řekla pevně Carterová a veškerá data si stáhla na externí disk, který vytáhla zpod panelu.
„Nikomu nic neříkejte. Nikomu,“ zdůraznila Carterová. Meyersová vyděšeně kývla hlavou a vrátila se ke Cooperové, která dokončovala poslední úpravy.
„Tady jsme skoro hotový,“ oznámila Cooperová.
„Výborně,“ odpověděla na hlášení Carterová a ozvala se do vysílačky: „Carterová Sternovi, jak jste na tom?“
„Právě jsme připojili poslední naquadahový generátor. Vše funguje na 100 %,“ odpověděl okamžitě Stern.
„Výborně. Zapínáme nouzové uzavírání lodi, buďte co nejdál od přepážek,“ upozornila tímto všechny. Pak vydala rozkaz Meyersové, která na povel uzavřela celou loď.
„Máme potvrzení. Všechny přepážky byly uzavřeny. Generátory drží a fungují na 100 %. Můžeme se vrátit na Daedala,“ oznámila Meyersová.
„Tady Carterová. Daedale, přeneste nás všechny zpátky na loď.“
„Zahajujeme transport,“ ozval se nazpátek Caldwell.

Svatyně pro všechny, to není jen tak prázdné slovo

Odeslat nové téma Odpovědět na téma

Zpět na Rozepsané/Nové povídky