4. kapitola – Den 1. (12:00 – 14:00)
Mezitím, co jsem v bolestech ležel na zemi, kapitán Vorga prohledával celý můstek, aby našel můj tablet. Po několika minutách hledání se Vorga objevil i s tabletem v rukách. Obrazovka byla sice prasklá, ale zařízení stále fungovalo, takže si ho Carterová vzala do rukou a připojila ho k boční obrazovce, která se zdála být nepoškozená. Bylo krásné vidět, jak celý systém fungoval skrz tak malou věc. Viděl jsem, jak si Carterová nechala zobrazit stav šachet. Byly bez dekomprese, což znamenalo, že jimi lze procházet.
„Takže servisní šachta je naše nejlepší volba?“ zeptal se Monroe, zatímco si otřel zpocené čelo.
„Vypadá to tak,“ odpověděla Carterová, „Ale musíme také vyřešit, jak dostat Markse dolů.“
„Vymýšlejte rychle!“ zakřičel Monroe, čímž způsobil, že jsme se všichni k němu otočili, já stěží, ale podařilo se mi na něho dohlédnout.
„Přicházíme o kyslík,“ odpověděl Monroe s nataženou rukou směrem k obrazovce.
„Někde na můstku máme díru,“ Carterová rychle pohlédla na obrazovku a její prsty začaly okamžitě pracovat.
„Tlak v místnosti klesá pomalu, ale jistě. Máme asi deset minut, než to začne být kritické.“
„Myslím, že tolik času ani nemáme,“ oznámila Reynoldsová a poukázala na trhlinu, která byla na výhledu do prostoru.
„Okamžitě otevřete šachtové dveře, rychle!“ zakřičela Carterová. Závod s časem právě začal a já přemýšlel, jestli u následujících kroků budu ještě přítomen. Carterová rychle odpojila funkční tablet od obrazovky a schovala ho k lékařskému vybavení. Batoh uzavřela a vzala si ho na záda.
„Dostanu tě odsud, i kdybych tě měla táhnout sama na zádech.“ Vůbec jsem netušil, jak tohle chce zvládnout. Vím, že přes žebřík se nedostanu dolů, živý rozhodně ne.
„Nechte mě tady,“ zněla má slova. Carterová několikrát po sobě zavrtěla hlavou. Během chvilky ji vyhrkly slzy, které nemohla zastavit.
„Ne, nenechám tě tady.“
„Já z tohoto živý nevyváznu, běžte.“ Věděl jsem, že Carterová jen tak nikoho neopouští, ale v této situaci ji nezbývalo nic jiného. Takže mezitím, co velitelka u mě s brečením klečela, zbytek na můstku otevřel šachtový dveře.
„Musíme už jít!“ zakřičel Vorga.
„Běžte,“ stěží jsem promluvil. Jehla zabodnutá v mém hrudníku už moc nepomáhala. Carterová zavrtěla hlavou, nechtěla tam nikoho nechat. Za jejími zády se objevil Monroe a dotkl se její paže.
„Ne, ne, ne… Nemůžeme ho tady nechat, musíme ho dostat ven, hned. Vezmeme ho s sebou,“ naléhala Carterová, „Vezmeme ho za ramena a rychle do prostoru šachet. Pak vymyslíme, co dál.“ Jak Carterová, tak i Monroe mě vzali za ramena a opřeli si mě o jejich, pak se mnou mířili k šachtě. Hned poté, co mě zvedli ze země, jsem během pár vteřin ztratil vědomí.
Carterová s Monroem rychle přenesli Markse do šachty. Jen, co zavřeli dveře, slyšeli praskání předního skla. Během několika vteřin pocítili náraz. Veškerý kyslík byl pryč.
„Nemáme moc času. V batohu jsou obvazy, přivážeme jeho nohy k našim a slezeme s ním rychle dolů.“ Reynoldsová rychle rozepla Carterové batoh, ve kterém našla několik obvazů. Ty podala Vorgovi a Rainesovi, kteří je rychle vydělávali z obalů a začali s nimi obmotávat nohy kolegů. Jejich ruce se třásly, ale oba spěchali tak rychle, aby mohli Monroe s Carterovou bezpečně s Marksem slézt dolů, aniž by jim vyklouzl. Carterová při držení Markse kontrolovala jeho pulz, který se jí vůbec nelíbil. Byl stále slabý a nepravidelný. Navíc se jí zdálo, že se více zhoršoval. Ani jeden z nich se nemohl divit. Jestli má vnitřní krvácení, pouhým zvednutím mu uškodili více.
„Hotovo,“ řekl Vorga.
„Slezte s Reynoldsovou dolů jako první. Dole nás budete zachytávat,“ rozhodla Carterová. Reynoldsová lezla po žebříku dolů jako první, hned po ní následoval Vorga. Jen, co slezli o pár schodů níže. Carterová s Monroem začali opatrně sestupovat po žebříku dolů. Bylo to obtížné. Každé špatné šlápnutí mohlo znamenat pád. Reynoldsová hned po slezení do potřebného patra chytla za páku a pokusila se otevřít hlavní dveře. Už při prvním pokusu slavila úspěch. Po otevření dveří mohla volně dýchat, což znamenalo, že trup lodi v této části zůstal neporušený. Poté, co slezl i Vorga, čekali na ostatní. Byli připraveni je okamžitě zachytit a přeříznout obvazy, aby mohli Markse opět položit na zem. Carterová se snažila spolu s Monroem neztratit rovnováhu, jenže s přivázaným Marksem k nohám to bylo čím dál obtížnější. Pot jim stékal po obličeji jak vodopád. Jen co slezli na úroveň Reynoldsové a Vorga, rychle přeřízli obvazy a pomohli Markse položit na zem hned vedle dveří. I přesto, že mu nechali po celou dobu kyslíkovou masku na obličeji, dýchání se stále zhoršovalo.
„Jak dlouho ho takhle udržíme?“ zeptala se Reynoldsová.
„Bez lékařského týmu a vybavení? Chtěla bych odpovědět pár hodin, ale tolik času nemá.“ Jen, co šachtou prolezl jako poslední Raines, zavřel za sebou dveře a vydal se směrem ke strojovně, která byla jen za první překážkou na chodbě. Kartou chtěl otevřít dveře, ale čtečka karet byla poškozená, a tak si vzpomněl na školení, které měl s inženýry. Ti mu vždycky říkali: „Až když zkusíte všechny možnosti a nepůjdou dveře otevřít, pak teprve vrtejte v panelu, jinak ne.“ Doslova zkusil všechno, ale dveře se na kartu neotevřeli, a tak zkoušel svou oblíbenou činnost. Rozbít vše, co půjde, snad to povolí a dveře se otevřou.
Mezitím Carterová kontrolovala Markse. Věděla, že jeho stav se stále zhoršoval. Bezmocně sevřela čelisti a rozhlédla se po ostatních.
„Musíme ho dostat na ošetřovnu, teď hned.“
„To je hezký plán, ale nejdříve se musíme dostat přes dveře, které vedou jak do strojovny, tak i na ošetřovnu,“ zavrčel Monroe, zatímco sledoval Rainese, jak se pokouší ještě více rozbít panel od dveří. Ne přímo jemně nadzvedl kryt a odhalil několik drátů. Carterová mezitím sklonila hlavu k Marksovi a řekla: „Drž se, slyšíš mě? Je to rozkaz.“ Jeho víčka se sotva pohnula. Nevěděla, jestli ji vůbec slyšel. Všichni zpozornili, když zaslechli náhle cvaknutí a otevření přepážky.
„Máte to!“ vykřikla Reynoldsová. Až na Carterovou a Markse se všichni přesunuli za první přepážku. Tam viděli dvě pootevřené další přepážky, jedna vedla do strojovny, druhá na ošetřovnu.
„Něco je špatně,“ poukázal Raines a poodstoupil od dveří strojovny. Carterová rychle vstala ze země a urychleně k nim přiběhla. Všimla si toho samého, co Raines. Záložní generátor ve strojovně blikal červeně.
„Co to znamená?“ zajímalo Monroa.
„Systém se přepnul do nouzového režimu. Pokud neobnovíme napájení, zbytek lodi se vypne… a to i včetně podpory života.“
„Takže… Jestli nechceme přijít o život, tak co nejrychleji musíme vyslat nouzové volání?“
„Přesně tak. Majore, vy a seržant se pokuste dostat do nákladového prostoru. Měly by tam být dva naquadahové generátory. Doneste je a počkejte na mě.“
„A co my?“ zeptala se Reynoldsová.
„Běžte pro nosítka a zkuste najít nějakého doktora.“
„Rozkaz.“ Všichni se rozprchli plnit své úkoly, zatímco Carterová se vrátila zpátky k Marksovi a zkontrolovala mu puls. Stále ho nahmatala, což bylo dobré znamení. Jen co si otřela z čela pot, zaslechla hlas Reynoldsové, která křičela: „Tady jsou!“ Spolu s ní přiběhl lodní lékař, poručík Tobias Renner, který měl obvázanou levou ruku.
„Doktore,…“ Carterová štěstím vstala a počkala, až k nim přijde. Hned za nimi běžel Vorga, který přinesl skládací nosítka. Když doktor viděl plukovníka, zcela se zhrozil. Tiše si pomyslel, jak tohle mohl plukovník přežít.
„Dáme ho na nosítka a rovnou na sál. Budu vás všechny potřebovat. Zbylý personál, který se mnou na ošetřovně byl, je mrtev. Měl jsem štěstí, že jsem se vůbec dostal ven.“
„A co vaše ruka?“ zajímalo Carterovou.
„Vykloubená. Dopadl jsem na stůl.“ Jen co Vorga dal dohromady nosítka, položil je hned vedle plukovníka. Všichni čtyři se sjednotili a na povel přesunuli Markse na nosítka. Carterová s Reynoldsovou vzali zadní část nosítek, Vorga s Rennerem přední část. Opatrně si to namířili na ošetřovnu.
Když všichni přišli na ošetřovnu, položili Markse poblíž dveřím, které vedly na operační sál. Celá ošetřovna byla vzhůru nohama. Všude byl nepořádek. Na zemi leželi věci, které byly potřebné pro běžné denní ošetření. Renner přistoupil k Marksovi a začal rychle hodnotit jeho stav. Jeho pohyby byly přesné a rychlé, ale v očích měl únavu a paniku.
„Musíme ho rychle připravit na operaci. Máte všichni základní výcvik? Dokážete poznat základní vybavení?“ Všichni přítomni souhlasně kývli hlavou.
„Takže potřebuji defibrilátor, kanylu, anestetikum, sací přístroj, skalpel,…“ diktoval vše, co potřeboval. Jen, co všichni všechno shromáždili na operační sál, přenesli tam i plukovníka, kterého po přesunutí na operační stůl svlékli.
„Připravte ho, potřebuji si dát něco proti bolesti,“ pokračoval Renner, zatímco si rychle převázal ruku, která byla stále bolavá. Byl už tak vyčerpaný, jelikož po noční směně neměl čas na spánek, stejně jako Reynoldsová. Oba teď měli dvojí směnu.
„Připraveni?“ zeptal se obou dam a Vorga, který stál hned vedle doktora. Všichni souhlasili, aby začal. Než Carterová dala Marksovi masku na obličej, všimla si, že chvilku ji pozoroval. Pak zas ztratil vědomí. Hlavním úkolem Rennera bylo zastavit vnitřní krvácení, stabilizovat ho a zafixovat jeho zlomeniny.
Zatímco na ošetřovně probíhala náročná operace, Raines s Monroem se dobývali do skladiště. Po dlouhých patnácti minutách se úspěšně dostali dovnitř. Sice se dveře otevřely na 30 centimetrů, ale to jim nezabránilo se pořádně do toho opřít a otevřít je ještě více.
„Jsme vevnitř,“ ulevil si Raines a okamžitě hledali generátor. Po chvilce hledání zavolal na kolegu: „Mám je.“ Monroe přišel k Rainesovi, každý vzal do rukou jeden naquadahový generátor a položili jej na vozík, který tam taktéž byl.
„Pobereme vše, co by se nám mohlo hodit,“ navrhl Raines a s Monroem hledali ještě svářečky, řezací nástroje, náhradní kabely, krystaly, baterie, vysílače, zesilovače. Pobrali vše, co jim padlo pod ruce. Máloco tam nechali. Jen co měli naložený celý vozík, vydali se opatrně zpátky do strojovny. Nechtěli nic při cestě rozbít. Nejtěžší pro oba bylo, když procházeli chodbou, vidět své mrtvé kolegy ležet na zemi. Zkoušeli u každého nahmatat puls, ale bohužel bez úspěchu. Velice opatrně s vozíkem došli až do strojovny, kde červená barva znervózňovala oba dva.
„Co teď?“ zeptal se Monroe.
„Ani jeden z nás není inženýr. Zajdeme pro Carterovou, a když tak ji jeden z nás vystřídá.“ Oba se tak vydali za ostatními na ošetřovnu.
Když nahlédli na operační sál, všude po zemi viděli samou krev.
„Generále?“ zavolal na ni Raines, „Máme generátor.“
„Seržante, můžete?“
„Určitě.“ Monroe se vyměnil s Carterovou, která s Rainesem vyrazila zpátky do strojovny.
Jen, co vstoupila dovnitř, viděla, kolik toho oba sehnali. Pochválila ho za dobře odvedenou práci a oba se pustili do zapojování naquadahového generátoru do systémů lodi.