"Mimo mísu" 2 (SPN) - 3. Alfa a omega 0.2 - druhá část

[andoriel]

To máte radost, co?

Přiznávám, že nejsem schopná dokončit Paralelní vesmír, ale napadají mě jiné věci, tak snad nebude vadit, když je sem pošlu. Jenom tak trochu nepůjde o "drobnosti", protože mám pár povídek cca po třiceti stránkách.
Snad si ještě pamatuju, jak se s tím tady pracuje.

Takže je tady jiný svět a jiné postavy, ale možná že i tohle znáte nebo jste kdysi viděli. Kdyby ne, snad to nebude moc zmatené.
Prostě jsem se zamilovala i někde jinde.

Začneme jako vždy:
Seznam


1. Boj o duši - první část
1. Boj o duši - druhá část
2. Duše, mysl a tělo - první část
2. Duše, mysl a tělo - druhá část
2. Duše, mysl a tělo - třetí část
3. Alfa a omega 0.2 - první část
3. Alfa a omega 0.2 - druhá část


4. Dluhy
5. Shedim
6. Hotel
7. Prázdnota
8. Nadvláda


Kdysi jsem dodržovala cyklus 8, 18 a 28 den v měsíci, ale nejsem si jistá, jestli to zvládnu znovu. Uvidíme


A jako vždy platí: BAVTE SE

[andoriel]

Bavte se

1. Boj o duši - první část

„Otevřete, prosím, tady FBI.“
Zastavila se u vchodových dveří s rukou na klice. Nechtělo se jí, ale nakonec ji zmáčkla a pootevřela. Před očima se jí objevily dva průkazy s výraznými písmeny a malými neurčitými fotkami. Ušklíbla se a zvedla pohled.
„Dobrý den, agent Jones a můj kolega agent Page, vyšetřujeme tady v okolí podivná úmrtí a chtěli jsme se zeptat, jestli jste něco neviděla,“ spustil větší z mužů a trochu nakřivo se usmál. Ten menší se nervózně rozhlížel.
„Ne,“ odpověděla a chtěla zavřít, ale menší muž chytil okraj dveří a zabránil jí v tom.
„Víte, oceníme jakoukoli informaci. Máte tady krásný výhled,“ máchl neurčitě druhou rukou. „A jistě chcete být v bezpečí,“ povytáhl obočí a významně se na ni zadíval.
Rty jí zacukaly v náznaku úsměvu. „Měli jste říct, že se u mě chcete podívat z oken.“ Přešlápla. Pořád váhala pustit ty dva neznámé dál, ale šerifka Hanscumová stála opodál a už několikrát se podívala směrem k jejímu domu. Znaly se a určitě by zareagovala, kdyby se dělo něco nepatřičného.
„Tak pojďte,“ rezignovala, ustoupila a otevřela dveře dokořán.
Vešli do velkého obývacího pokoje spojeného s kuchyní.
„Posaďte se,“ pokynula ke dvěma velkým křeslům a gauči u asymetrického konferenčního stolku. „Kávu, čaj, vodu? Koláč?“ na poslední chvíli ji napadlo, že vlastně před chvílí dopekla. Vůně těsta a medu se ještě vznášela ve vzduchu.
„Koláč?“ Menší muž zvedl dychtivě hlavu. Větší ho nenápadně kopl, když si sedal, a opatrně odsunul košík s hromadou klubíček a zapíchnutými jehlicemi, který mu stál v cestě. „Voda bude stačit,“ řekl důrazně.
Menší agent se zářivě usmál, když před něj přes prohlášení jeho kolegy položila talíř s velkým kusem jablečného koláče. Vodu jim nabídla ve skleněném džbánu se dnem pokrytým černými kusy kamene.
„Kamenná voda, šungit,“ řekla bez dalšího vysvětlování, když jim plnila vysoké sklenice, a také agent Jones dostal kus koláče. „Není v něm nic špatného,“ pokrčila rameny, když se na ni tázavě podíval. „Vločky, banán, jablka, med. Ochutnejte.“
Uždíbl kousek z kraje a kývl hlavou. Takový koláč chutnal i jemu.
„Promiňte, jsem Katlaya,“ představila se taky aspoň sporadicky.
„Bydlíte tu dlouho?“ Page sotva zvedl pohled z talíře, dokud na něm něco bylo. Připadalo jí to směšné. Takhle si agenty nepředstavovala, ale žádného opravdového zatím nepotkala. Tito nepůsobili moc důvěryhodně. Aspoň jako státní úředníci ne.
„Pár měsíců. Co se vlastně stalo?“ odpověděla s vlastní otázkou.
Oba už dojedli, upíjeli z vysokých sklenic její kamennou vodu a rozhlíželi se po pokoji.
„Co je tohle?“ zeptal se místo odpovědi Jones a kývl hlavou k oknu plnému zeleně.
„Co konkrétně myslíte? Mám alergii na pyl, takže mám většinou bylinky. To je kalisia, ženšen pětilistý, aloe, rozmarýna, šalvěj,“ začala vyjmenovávat některé z rostlin.
Agenti se po sobě podívali. „Máte ráda kytičky?“ zeptal se Jones.
„Všechny, které snesu. Sice také občas kvetou, ale neškodí,“ trochu zavrčela. Snědli koláč, vypili vodu, zkontrolovali květináče na parapetu a pořád se nedozvěděla, co vlastně konkrétně chtějí.
„Došlo k úmrtí,“ řekl v tu chvíli Page, jako by jí četl myšlenky. „Ve městě je už několikáté v krátké době. Nevíte o tom? To poslední se stalo dnes v noci přímo tady vedle. Neviděla nebo neslyšela jste něco?“
Na okamžik zavřela oči. Samozřejmě slyšela i cítila. Věděla o všech mrtvých z posledního asi měsíce. Kdyby u ní hned ráno nezaklepali ti dva, už by byla s Donnou Hanscumovou v márnici, ale takhle s ní ještě nestačila ani promluvit. Jestli jsou to opravdu agenti, budou si muset najít informace jinde, rozhodla se.
„Po setmění projelo několik aut, mladí odnaproti byli na večerní procházce se psem, opilci byli slyšet, ale neprocházeli přímo tudy,“ ukázala ke vchodovým dveřím. „Mám okna z ložnice směrem na silnici,“ dodala na vysvětlenou. „Po jedenácté jsem usnula, pak už nic nevím.“ Ani se nezačervenala. Všechno byla pravda a to, co vynechala, pro tu chvíli zapomněla.
„Pamatujete si hodně,“ podotkl Page.
Pokrčila rameny. „Je to pořád stejné.“
Nebylo to stejné. Tentokrát to bylo tak blízko, že jí probudil tichounký vzlyk. Neznělé zaúpění, ukončené dřív, než se změnilo ve výkřik. Nebyla si jistá, jestli se jí něco nezdálo, ale pak přišel ten samý pocit jako při ostatních úmrtích, jenom mnohem silnější. Jako kdyby jí na hruď dopadla ledová tvrdá ruka a vymačkávala jí z plic všechen vzduch. Ztuhlá strachem se do rána široce rozevřenýma očima dívala do stropu. Největší děs ji přešel, když uslyšela vzdalující se zvuk. Bylo to jako šustění dlouhé sukně kolem kotníků, ale kroky tomu chyběly.
„Opravdu nic zvláštního?“ ujišťoval se Page.
Zavrtěla hlavou a chystala se zvednout, aby ty divné rádobyagenty vyprovodila ven, když se ozvalo rázné zaklepání a dveře se bez okolků otevřely. Takhle vcházela jenom Donna. Katlaya mávla na šerifku, aby si přisedla. Ani netušila, jak moc bude ráda, že Donnu vidí. Nenáviděla lhaní.
Donna si cestou vzala sklenici a nalila si vodu ze džbánu. Zůstala stát opřená o úzký barový pultík oddělující kuchyňskou a obývací část pokoje.
„Tak už ses seznámila s chlapci?“ zeptala se.
Katlaya na ni zůstala zaraženě koukat. „S chlapci?“ zopakovala po ní.
„Cože?“ zareagoval stejně agent Page.
„Hmm, takže nic? Myslela jsem, že si padnete do oka,“ pousmála se Donna.
„Koláč jim chutnal,“ začala hostitelka pomalu. „Kytky zřejmě taky udělaly dojem,“ ušklíbla se.
„No, nevadí, půjdeme se teď podívat do márnice? I když pochybuju, že bychom se tam dozvěděli něco nového.“ Donna ještě upila ze sklenice a už se zvedala a netrpělivým gestem poháněla ostatní.
Jdeme všichni,“ usmála se na Page, když se překvapeně podíval na Katlayu, která s nimi vyšla před dům a pečlivě za sebou zamkla. Koutkem oka ještě zahlédl, že vytáhla klíč, druhou rukou pohladila dveře a něco zamumlala.

„Opravdu ti nic neřekli, zlato?“ zeptala se Donna v autě cestou k místní márnici.
Katlaya zavrtěla hlavou. „Kromě divných dotazů je asi nejvíc zaujal ten koláč,“ rozesmála se.
Donna se také krátce zasmála, prudce otočila volantem a zastavila na malém parkovišti před úřadem, policejní stanicí a zdravotním zařízením umístěnými v jednom dlouhém patrovém domě.

„Donna si našla novou kamarádku?“ zeptal se Sam a zamračil se nad tou myšlenkou.
„A bere ji s sebou do márnice,“ pokyvoval Dean hlavou. Přibrzdil a opatrně zajel s Chevroletem vedle šerifčina auta.
„Viděls ten parapet?“ pokračoval v rozhovoru Sam při cestě ke dveřím úřadu. Pořád mu nešlo z hlavy uspořádání bylin a krystalů na oknech.
„Jo, tajemná Katlaya je tajemná,“ ušklíbl se Dean. „Ale ten koláč byl excelentní,“ zasnil se a ramenem narazil do rámu otevřených dveří. Sykl bolestí a chytil se za naražený kloub.
Sam protočil oči, zavrtěl hlavou a vešel za ním do dlouhé chodby vedoucí k márnici. Prsty si přejel po náprsní kapse, aby se ujistil, že falešný odznak federálního agenta je na svém místě.
„Tady je máme,“ zahlaholila Donna, sotva „chlapce“ uviděla v otevřeném vstupu. „FBI je tady, můžeme začít, Barte,“ obrátila se na patologa.
Bart přikročil ke stolu s přikrytou mrtvolou a stáhl prostěradlo tak, aby byla vidět hlava a část těla pod ramena. Kromě divně pokroucených úst na ní nebylo vidět nic zvláštního.
„Našli ho ráno. Nebyl před domem ke svozu do místní továrny a jeden z kolegů od něj měl klíče. Mysleli, že zaspal, tak zazvonili, a když se neozval, otevřeli. Byl hned za dveřmi do domu,“ začal patolog se širším výkladem.
Donna mlčky přikyvovala a dívala se na stůl.
Katalya pomalu přecházela po místnosti, až se dostala k hlavě mrtvoly a zůstala stát těsně u ní. Agent Jones si všiml, že se nejdřív opřela rukou o hranu stolu, a pak ji přesunula tak, aby se mrtvému muži dotýkala temene. Přivřela oči.
„Žádné rány jsem na těle neobjevil. Ani vpichy nebo něco podobného. Pitva bude dnes odpoledne. Počítám, že potvrdí můj odborný odhad na infarkt. Do večera to budete mít písemně.“ Ukončil Bart své hlášení.
„Díky, takže další infarkt? Je jich v poslední době nějak moc,“ řekla Donna patologovi a otočila se na agenty a Katlayu: „Stačí to takhle nebo tu chcete ještě nějakou dobu pobýt?“
Stačí,“ řekla Katlaya a jako první a vyšla ze dveří márnice.
Zastavila se až na parkovišti. Zhluboka se nadechla a zadívala se do nebe.
„Takový pohled není pro každého,“ utrousil Page, když šel kolem ní. Ani se po něm neohlédla, zůstala, jak byla, dokud jí Donna nepoklepala na rameno.
„Pojedeme ke mně nebo k tobě?“ zeptala se.
„Raději ke mně.“ Katlaya polkla a nasedla do šerifčina auta. Chevrolet se poslušně zařadil za ně.

V domě všechny usadila, doplnila vodu do džbánu a dala vařit novou várku kávy. Donna zůstala jako vždycky opřená o pultík, upíjela ze sklenice a trpělivě čekala, až se k nim hostitelka vrátí. Agenti se znovu usadili v křeslech a Page mlsně pokukoval po kuchyňské lince, kde pod poklopem ležel zbytek koláče.
„Dopoledne bylo trochu hektické, asi bych vás měla nejdřív seznámit,“ začala Donna, když se u ní Katlaya zastavila, aby jí dolila vodu. „Jestli dovolíš, začnu od tebe, i když je to neslušné,“ usmála se na hostitelku. „Paní Katlaya Bustersová přišla asi před půl rokem. Rychle se zabydlela a už několikrát mi pomohla s vyřešením případu. I těch zvláštních případů, které většinou řešíte vy, chlapci,“ mrkla. „Má dobré pozorovací schopnosti a umí,“ zarazila se. „Nevím, jak bych tomu měla říkat, auru vidí kde kdo, tohle je něco jiného. Ale určitě vám to vysvětlí sama.“
Katlaya se ošila, protože se všechny pohledy obrátily k ní. Nechtělo se jí vysvětlovat, co, jak, kde a kdy vidí, natož další věci. Ty dva muže pořád neznala a dokonce ani Donna o ní nevěděla všechno, i když si to mohla myslet.
„No ano,“ plácla se Donna do čela. „Ještě naopak! Dovol, abych ti představila Deana a Sama Winchesterovy. Bratry, kteří se zabývají chytáním a ničením nestvůr v daleko větší míře, než co jsi zatím zažila tady. Mluvila jsem o nich, pamatuješ? Lovci. Zavolala jsem jim, když se nám začali množit ti duchové, co je nedokážeme poslat, kam patří.“
„Takže žádná FBI?“ zeptala se Katlaya na první věc, která ji napadla.
„Ne,“ ujistil ji falešný agent Page, zvedl se a podal jí ruku. „Dean,“ řekl krátce.
„Sam,“ napodobil ho bratr.
Katlaya odolala nutkání udělat pukrle a nabídla zbytek koláče. Dean přijal, Donna smutně povzdechla, že drží dietu, a Sam se ho s díky vzdal.
„A teď nám řekni, co se tu v noci dělo,“ pobídla ji šerifka k řeči.
Nadechla se a pomaličku vypustila vzduch, než začala mluvit. Tentokrát nevynechala nic.

„Takže co?“ Dean se svalil na postel v motelu a založil si ruce za hlavou. „Domněnky, tušení, pocity. To toho moc není,“ shrnul rozhovor u Katlayi.
„Ale Donna na ni dá, už jí několikrát pomohla, ne?“ Sam popotáhl stůl o kus dál, otevřel na něm notebook a sedl si k němu. „Chci se na něco podívat,“ prohlásil a začal jezdit prsty po klávesnici.
„Jestli je pravda, co říkala, tak to vypadá, že vidí… posmrtný otisk duše?“ zeptal se Dean váhavě do nastalého ticha.
„Hmmm, asi.“ Sam nezvedl oči z obrazovky. Katlayino vysvětlení bylo hodně neurčité.
Dean se zamračil do stropu. „Nejeli jsme sem, abychom si odpočinuli?“ zeptal se podrážděně.
„Jo, jasně, navštívíme Donnu, poklábosíme, pomůžeme s přemnoženými duchy a jedeme dál,“ deklamoval Sam Deanova nedávná slova. „Od kdy si Donna neporadí s pár duchy?“ zeptal se vzápětí.
„K čemu je dobrý otisk duše nebo co?“ Dean se převalil na bok a zavřel oči. „Donna je na duchy dobrá, tohle bude něco jiného,“ zamumlal už v polospánku.
Sam dál tiše ťukal do klávesnice.

Katlaya stála u okna pracovny v patře a dívala se na sousední dům. Slunce nedávno zapadlo a ulicemi se plížila tma. Ruka jí zacukala na parapetu vedle velkého kusu křišťálu, ale ani se ho nedotkla. Znovu ji napadlo, jestli neměla přijmout šerifčino pozvání na večeři a posezení v baru s falešnými agenty. Potřásla hlavou. Udělala dobře, že nešla, ti tři si určitě mají o čem povídat a působila by tam jako rušivý element. Donna sice po její odmítavé odpovědi vypadala zklamaně, ale bratrům se očividně ulevilo.
U cest se rozsvítila pouliční světla. Katlaya se znovu zaměřila na dům vedle a prsty sevřela kolem křišťálu. Nebyla si jistá, jestli se šustící tvor vrátí nebo své dílo včerejší noci dokonal. Mezi úmrtími byly čtyři až šest dní klid a nevěděla, jestli v tom čase stvoření tráví, co snědlo, nebo se vrací k dalšímu krmení. Duchové, které v poslední době viděla, byli poničení, sotva udrželi nějaký tvar, a také byli šílení strachem, bolestí a neschopností dostat se jinam. Podle Donny k takovému stavu mělo dojít až za dlouhý čas, ne hned po smrti.
Přes ulici zaštěkal pes. Vracel se z večerní procházky a radostně poskakoval. Vrzla branka a vzápětí se pes s kňučením vrhl do otvíraných dveří domu.
„No tak, Betsy, skoro jsi mě porazila,“ zavolal soused, než vešel za psem. Cvakla západka, jak za sebou zamknul.
Žena u okna od prvního zaštěkání tajila dech v očekávání, že se klidná každodenní procházka změní v děsivý úprk před nebezpečím. Teď s úlevou vydechla a posunula krystal, který pořád svírala v dlani. Snad nebude pozdě na záchranu tichého a milého souseda.
Vedle okna, u kterého stála, se zvedla spirála prachu a dech se jí před tváří srazil do jinovatky.

„Kde to začalo?“ zeptal se Sam, když odložil příbor.
Donna naposledy dloubla do unaveného listu salátu na svém talíři a se zašklebením odsunula nedojedenou večeři dál od sebe.
„Na druhém konci města,“ odpověděla. „Paní Lemitová byla starší dáma, tak nikoho nepřekvapilo, že jí vypovědělo srdce. Její vnučka Stacy, která u ní bydlela, z toho byla hodně smutná. Měla babičku ráda, a když ji začala po té příhodě potkávat v domě, myslela, že se jí tolik stýská, až si ji představuje. Po dvou dnech přišla Stacy večer ke mně domů uplakaná a na pokraji zhroucení. Duch babičky ji skoro zabil, než se jí podařilo utéct. Zůstala u mě, ale i po pohřbu, samozřejmě žehem, se duch neztratil. Pokud můžu soudit, řádil ještě víc. Spálily jsme, co jsme našly, a stejně to nepomohlo. Stacy odjela k rodičům. Volala mi, že je v pořádku, duch zůstal tady v opuštěném domě. Zavřela jsem to tam s upozorněním na možný únik plynu, abych odradila aspoň některé dobrodruhy. Mezitím po pár dnech umírali další, staří i mladší, a vždycky byl stejný problém. Zuřivý duch, nebo spíš jeho cáry se sotva rozpoznatelnou podobou, co napadal všechny, které měl v dosahu. Naštěstí se většinou jednalo o samostatně žijící osoby nebo páry v malých domcích, tak nebylo nutné stěhovat celé velké rodiny. Ale začíná tu být nadbytek malých domů s hrozícím výbuchem.“ Pozvedla koutky k náznaku kyselého úsměvu.
„Kolik jich takhle umřelo?“ zeptal se Dean.
„I s tím posledním šest. Lidé už si začínají všímat, jsme dost malé město. Realitkám jsem zakázala prodej, dokud se unik plynu neopraví, jenže měsíc je na opravy moc dlouhá doba. Nenašla jsem nic, co by řádění těch duchů ukončilo.“
„Tak se na ně půjdeme podívat,“ Sam pod nepoužitý ubrousek zasunul bankovku a zvedl se.
„Poslyš, ta tvoje kamarádka,“ začal, když s Donnou a Deanem vyšli před bar. „Má takhle obložená všechna okna?“
Donna se uchechtla. „Jasně, a nejen okna, všechny přístupy do domu. Počkejte, až uvidíte její sklep.“
„A pomáhá to?“ Sam se tvářil pochybovačně.
„Řekla bych, že jo. Kde chcete začít s pátráním?“ otočila šerifka hovor zpátky k případu.
„U paní Lemitové?“ navrhl Dean.
„U souseda Katlayi,“ řekl v tu samou chvíli Sam.
„Tak u souseda,“ souhlasil Dean.

Katlaya vrátila krystal na místo a otočila se ke zhmotňujícímu se duchovi. Byl to jenom náznak obličeje zkřivený vztekem nebo strachem s neurčitou potrhanou mlhou místo těla. Automaticky si sáhla na krk. Pod tričkem nosila srdíčko z tygřího oka. Nikomu to nepřišlo divné a jeho ochrana byla poslední křehkou bariérou před negativními vlivy.
„Neublížím ti, Paule,“ řekla tichounce. I přes zničený zevnějšek poznala souseda.
Duch doširoka otevřel ústa a vrhl se na ni.
Pod náporem jeho energie odletěla až ke dveřím a zůstala omámeně ležet. Duch kroužil po pokoji, rozhazoval papíry, pokoušel se lámat nábytek, ale k oknům ani ke stěnám a dveřím se nepřiblížil. Jejich blízkost na něj působila jako zásah elektrickým proudem.

„Ticho, klid,“ konstatoval Sam. Stáli před domem v sousedství Katlayi a ukládali zbraně a baterky do kufru velkého Chevroletu Impala. Prošli dům od půdy po sklep a nic nenašli.
„To je zvláštní,“ mračila se Donna. „Normálně se objevují hned.“ Mimoděk se zadívala do Katlayiných oken. Vždycky jí připadala až podezřele klidná, plná zelených rostlin a barevných odlesků krystalů. Vypadala tak pořád. Katlaya asi něco hledala, protože se v pracovně rozsvítilo. Donna si řekla, že je to na kamarádku dost dlouho, normálně si chodila lehnout před půlnocí, ale možná ani ona nemůže spát a hledá nějaké vysvětlení. Nebo si šla pro knížku před spaním, napadlo ji, když za okamžik světlo zhaslo. Ale v ložnici se nesvítilo a pracovna se znovu rozzářila. A zhasla.
„To je hodně divný,“ zamumlala Donna. „Měli bychom ji zkontrolovat,“ kývla k domku.
Dean už bral znovu do ruky krátkou pušku na střely se solí a za pas si strkal dlouhý nůž. „Radši ano,“ souhlasil.
Na zazvonění nikdo neodpovídal. Sam se sklonil k zámku, aby použil paklíč, ale Donna mu poklepala na rameno a sáhla k opasku. „To není třeba, pusť mě k tomu,“ řekla. „Dala mi klíč od domu, když jsme se seznámily, aby nemusela rozbíjet okna, kdyby ho náhodou zapomněla doma. Květináčům před vchodem ani zárubním nevěří.“ Odemkla a tiše otevřela.
Dean se Samem rozsvítili baterky a s namířenými zbraněmi postupovali dovnitř.
„Kate?“ zavolala Donna polohlasně, když došla pod schodiště do patra. „Jsi v pořádku?“
Místo odpovědi se jim nad hlavami ozvala rána.
„To byla ložnice nebo pracovna,“ vyhrkla Donna a rozběhla se ke schodům. Bratři ji následovali a stačili přitom světlem z baterek propátrat většinu přízemí.
Domovní dveře zůstaly otevřené.

Katlaya se natáhla a rozsvítila stropní světlo v pracovně. Duch se k ní vrhnul a srazil jí ruku z vypínače, i když při tom neslyšně zavyl bolestí. Světlo zhaslo. Zůstala, jak byla, a duch se znovu pokusil proklouznout z pracovny dál do domu nebo ven. Sáhla po vypínači a tentokrát stačila sotva bliknout, než ji zasáhl.
Snad to někdo uviděl a zavolá šerifku, doufala. Chvíli počkala, pak znovu natáhla ruku k vypínači a uslyšela zdola hlas Donny. Chtěla odpovědět, ale duch po ní mrštil stolkem. Byl malý, ale měl ostré hrany. Dřevo narazilo do ruky i do dveří a v jeho rachotu zanikl Katlayin výkřik. Přitáhla zraněnou ruku k sobě a druhou jí objala. Jestli to mohla v rychlosti posoudit, právě si vysloužila zlomenou kost. Dveře za zády jí povolily, když je Donna otevřela, a Kate přepadla do chodby u schodiště.
„To ne!“ vyjekla.
Duch se nad ní přehnal a rozplynul se v obláčku soli.
Dean při výstřelu z pušky zavrčel, a pak vyjekl. Duch se znovu zhmotnil těsně u něj a srazil ho přes zábradlí. V posledním okamžiku se lovec chytil spodní příčky a zhoupl se, vise za jednu ruku nad obývacím pokojem v přízemí. V zápěstí mu zřetelně zapraskalo, ale prsty zatím nepovolily.
Duch Paula letěl ke dveřím otevřeným na ulici.
Sam s Donnou vytáhli Deana do patra a dávali pozor, aby mu nesahali na natékající zápěstí. Ruka, za kterou visel ze zábradlí, byla pro další boj nepoužitelná. Puška dopadla na zem, když se ji pokusil lépe chytit.
Katlaya ji sebrala, podvlékla se pod Deanovo rameno a opřela se o něj. „Budeme za jednoho. Čtyři nohy, dvě zdravé ruce,“ navrhla.
„A dvě paličaté hlavy,“ doplnila šerifka.
Dean se zašklebil, ale kývl. Zdravou rukou sevřel podávanou část zbraně. Katlaya sklonila hlaveň, kterou měla starosti, k zemi. Ano, takhle nějak si to představovala.
Sam neposlouchal, běžel po schodech dolů a ke vchodovým dveřím.
„To jsem zvědav, co takhle trefíme,“ zavrčel Dean a sbíhal schody těsně za šerifkou s Kate opřenou o rameno.
Sam stál venku pár kroků ode dveří a v prstech nerozhodně otáčel střenku nože. Nebyl si jistý, na co se dívá.
Napůl průhledný duch Paula částečně zakrývalo něco jako rozevlátý šál, který se vznášel na chodníku ke vstupu do domu.
Než se lovci rozhodli k nějakému činu, šál se omotal kolem ducha a trhal z něj kousky.
„Ne!“ vykřikla Katlaya, zvedla hlaveň pušky, Dean nezaváhal a zmáčkl spoušť. Střela těsně minula Paula a roztrhla šál vejpůl. Se zašustěním se snesl k zemi a zmizel. Při tom zvuku Kate polil studený pot.
„Co to bylo?“ zeptala se Donna. „To jsem ještě neviděla.“
„Ani my ne,“ potřásl Sam hlavou. „Jak jste na tom?“ otočil se k bratrovi a jeho druhé paličaté hlavě.
„Silná dvojka,“ zazubila se s přemáháním Katlaya, „ale dlaha by nebyla od věci.“ Podívala se na prázdný chodník a úsměv se jí ztratil z tváře. „To nebude konec,“ řekla s povzdechem. „Paule, pojď dovnitř, uvidím, co se s tebou dá dělat.“
Donna zakoulela očima a zaraženě sledovala, jak zbytek ducha, který před chvílí zuřil jako nepříčetný, poslušně pluje za Katlayou a ukládá se na barový pultík v kuchyni.
Dean se držel za zápěstí a ani mu nevadilo, že pušku odnesla Kate. Sam se podíval na nůž v prstech a pomalu ho zastrčil za opasek.
„Zavřete za sebou,“ houkla na ně Katlaya, když vešli dovnitř. Ruka jí bolela a začala ztrácet trpělivost.
Sam rychle zavřel a šel pomoci Donně hledat obvazy a něco, čím by se dalo stáhnout zápěstí a znehybnit zlomená kost.
„Sedni si,“ ukázala Kate Deanovi do křesla a podala mu pušku, jako by si teprve teď všimla, že ji pořád drží. „Žádný blbosti,“ řekla mu přísně. „Teď na to není vhodná doba.“
„Co tím myslíš?“ zamračil se Dean.
„Tím myslím střílení,“ upřesnila. „Jenom kdyby se sem dostala ta věc z venku.“ Zarazila se a přešla k zavřeným dveřím. Přejela po nich rukou a pohnula rty.
„To je kouzlo?“ zeptal se Sam. Právě se vrátil z koupelny s rukama plnýma obinadel.
Katlaya se usmála. „Samozřejmě. Říkala jsem dveřím, že sem nemají nikoho pouštět.“ Podívala se na přicházející Donnu. „Vařečky a dřevěné obracečky jsou támhle, jestli hledáš něco na dlahu,“ kývla hlavou k lince.
„A teď ty,“ řekla tiše k hromádce neštěstí, která si ještě nedávno říkala Paul. Opatrně se vytáhla na barovou stoličku, co stála napůl skrytá pod pultem, a zdravou rukou se dotkla ducha. Pohnul se, aby před kontaktem uhnul.
„To nic, neboj,“ zašeptala Kate. Zkřivila obličej, když jí šerifka omotávala předloktí uvězněné ve dvou nejdelších vařečkách obvazem, a poslušně sklonila hlavu, aby jí mohla na krk pověsit šátek pro zafixování paže. Konečně bylo její ošetření hotové a mohla se znovu soustředit na Paula. Tentokrát sáhla doprostřed a v dlani se jí objevila slabě zářící koule. „To je špatný, takhle se nikam nedostaneš,“ mumlala potichu. „Ale pořád jsi na tom líp, než ti ostatní. Jak bych ti jenom pomohla?“ rozhlédla se kolem sebe.
Donna, Sam i Dean se na ni upřeně dívali. Dean se držel za ovázané zápěstí a bolestí se potil, přesto z Katlayi nedokázal spustit oči. Duch se rozplynul a zůstalo jenom světélko v Katině dlani.
„No, tohle je mi na nic,“ povzdechla si. Opatrně položila kouli zpátky na pult. „Chceš prášek na bolest?“ vypálila na Deana, až sebou trhnul.
„Co můžeme dělat?“ zeptala se Donna a vstala. Ráda by udělala cokoli, aby pomohla, zvlášť, kdyby se Kate dokázala postarat i o ostatní zuřivé duchy ve městě. Šerifka si nejdřív myslela, že pár duchů zvládne sama a s Kate o nich nemluvila. Když jí situace začala přerůstat přes hlavu, zavolala bratrům a vzala Kate na místa úmrtí, ale její nabídku pomoci odmítla, V té době už měla od Sama a Deana potvrzené, že přijedou.
„Polštář za záda,“ ukázala Katlaya na Deanovo křeslo, „a ten prášek. Něco bude v koupelně v lékárničce,“ otočila se na Sama. „Dokud mi tu bude za zády kvílet, nedokážu se soustředit.“
Donna nalila další kamennou vodu a podala ji Deanovi, aby mohl prášek zapít, jakmile se s ním Sam objeví.
„Teď prosím obejdi dům. Vevnitř. Celý. A dávej pozor, ať tě něco nepřekvapí,“ požádala jí Kate vzápětí. „Kdyby se ti něco nezdálo, vrať se. Mělo by to být v pořádku, ale chci mít jistotu. Tady je plánek.“ Podala jí několikrát složený arch papíru s podrobným plánem každé místnosti. „Mělo by to vypadat takhle.“
Donna se bez řečí chopila plánů a vydala se na obchůzku.
„Same, prosím,“ pokračovala Katlaya, sotva Sam podal plato prášků Deanovi. „Ve skříňce u dveří najdi vltavín.“ Mluvila napůl k Samovi a napůl k sobě, jak přemýšlela, co se jí bude hodit. Rozdávat úkoly pro ni bylo něco nového. „Snítka šalvěje neuškodí, ale opatrně, ať nepohneš s květináčem. A jiaogulan. Nůžky jsou támhle.“
Sam odstřihl kousky požadovaných rostlin a přinesl vltavín. Úsměvem mu poděkovala, vzala znovu do dlaně světelnou kouli a zadívala se do ní. Automaticky zvedla ruku v závěsu, aby posunula věci rozložené na baru, a sykla bolestí.
„Nechceš taky prášek?“ nabídl Sam.
Zavrtěla hlavou. „Běž za Donnou, jsem nervózní, že je sama.“
Sam přešlápl a podíval se na bratra. Po Deanově přikývnutí se vydal hledat Donnu. Vlastně se mu to hodilo. Moc rád by si blíž prohlédl plánek, který šerifka dostala.
Katlaya postrčila zraněnou rukou vltavín a dlaň s koulí položila na pult kousek od něj.
Deanovi se po tabletě utišující bolest ulevilo a přimhouřenýma očima sledoval, co Kate dělá. Seděla bez pohybu a zírala do světelné koule.
Dlouho se nedělo vůbec nic. Sam a Donna se vrátili z kontroly domu a tiše si sedli k Deanovi, aby Katlayu nerušili. Občas si vyměnili pohled s otazníkem, ale žádné vysvětlení je nenapadalo, tak seděli a mlčeli a čekali.
Dean začal usínat, když do něj Sam šťouchl, aby ho upozornil, že se něco děje.
Světelná koule se pohnula a vypadalo to, že se vznáší nad dlaní a neleží na ní. Také byla mnohem větší a zářivější než původně. Od vltavínu získala nazelenalý nádech.
„Chceš křišťál?“ zeptal se potichu Sam.
Katlaya pomalu odložila kouli na pultík a zavrtěla hlavou. „Vltavín stačí. Křišťál až jindy. Možná. Musím si odpočinout.“ Svezla se z barové stoličky a dosedla na zem.
Sam vyskočil a pokusil se jí zvednout, ale jenom mávla rukou, aby ji nechal tam, kde byla.
Zelenkavá koule se převalovala, občas zapulzovala a na baru vypadala docela spokojeně. Aspoň pokud mohla Donna soudit. Duch se kolem ní nevytvořil.
„Dokážeš to i s dalšími?“ zeptala se
„Ne,“ vydechla Katlaya. „Ti jsou na tom mnohem hůř. Nebyla jsem si jistá, ale teď je to jasné. Vrací se k nim. Ti předešlí... je pozdě. Křišťál...“ zmlkla a zavřela oči.
„Ne, NE!“ vykřikl Dean, když se svezla ke straně a zůstala ležet na boku.
Donna a Sam se ke Kate vrhli, posadili ji zpátky a kontrolovali pulz.
„Je to dobrý,“ vydechl Sam. „Je jenom vyčerpaná.“
„Ještě jsem ji takhle neviděla,“ vzlykla Donna. „Nevadili jí upíři, vlkodlaci ani další příšery. Poznala jsem, že je nezabíjí ráda, ale udělala, co bylo nutné. Nebrala jsem ji tam, kde jsem to mohla zvládnout sama. Stačilo ji požádat, nikdy neodmítla.“
„Tohle dlouhé stvoření je něco divného i na nás. Něco nového nebo hodně, hodně starého. Ten šál nebo co to je - nikdy jsem o ničem takovém neslyšel.“ Sam stiskl rty a dotkl se Katlayny tváře. „Neslyšel jsem ani o tom, že by někdo kromě Boha dokázal opravit duši.“
Zabušení na dveře se všemi trhlo a probralo i Katlayu.
„Otevři,“ řekla Donně a kývla, když se na ni šerifka tázavě podívala.
„Ani já jsem o ničem takovém neslyšel.“ Na prahu stál pomenší muž v baloňáku s vlídnýma smutnýma očima. „Ahoj Deane, Same. Donno,“ pozdravil všechny.
„Hned za sebou zavři,“ zvedl Dean zraněnou levačku a ukázal na dveře. „Nevíme, co je to za potvoru a jestli se sem nedokáže dostat.“
Muž zavřel a podíval se pod nohy. „Ne, Deane, nedostala se sem žádná potvora.“ Přešel k němu a vzal ho za zraněnou ruku. „Dovolíš?“ zeptal se.
„Jo,“ kývl Dean a vydechl úlevou, když se mu zápěstí v mžiku zahojilo. „A teď pomoz jí,“ ukázal na Katlayu.
Sam a Donna ustoupili, Muž si ke Kate klekl a nejdřív jí položil ruku na čelo. „Zajímavé,“ zamumlal. Pak teprve přejel dlaní po její paži zamotané v obinadlech. „Budeš v pořádku,“ ujistil ji a narovnal se. Pohled mu padl na pult, kde mezi pár rozhozenými snítkami bylinek u vltavínu odpočívala Paulova duše.
„Myslím, že ho už můžu poslat nahoru,“ nabídl se. „Postarají se tam o něj.“
„Nech ho ještě chvilku, bude silnější,“ zamumlala Katlaya. Odmotávala si z ruky obvazy, ale zvedat se jí ještě nechtělo. „Další kamarád?“ zeptala se šerifky.
„Ano,“ usmála se Donna na Casse.
Castiel se sehnul a pomohl Kate na nohy. „Jsem něco jako rodinný přítel,“ vysvětlovat při tom.
„Ty nejsi rodinný přítel, Castieli, ty jsi rodina.“ Sam ke Cassovi přistoupil a objal ho. „Moc rád tě vidím.“
„Také vás rád vidím,“ poplácal ho Castiel po zádech.
Katlaya protřepala zahojenou ruku a natáhla ji k novému příchozímu, když ho Sam pustil. „Ahoj, jsem Katlaya. Vítám tě a děkuju.“
„I já děkuji. Jmenuji se Castiel. Jsem anděl.“
Nevypadala, že by ji to překvapilo. Otočila se k baru a vzala Paulovu duši do obou dlaní. „Tak se na tebe podíváme. Jsi dost silný na cestu? Co myslíš?“ Světelná koule jemně zapulzovala a vznesla se kousek nad Katlayiny dlaně. „No, když myslíš,“ pousmála se a otočila se ke Castielovi. „Jako anděl ho můžeš poslat nahoru? Do nebe?“
“Ano, to mohu,“ přikývl vážně Castiel. Zůstal stát na místě a oči nespouštěl ze vznášející se duše. Kate zaváhala.
„Je to přece anděl,“ řekl Sam, když se ticho začalo protahovat a na ženě bylo vidět, že se jí nechce svěřovat sousedovu duši někomu, koho zrovna poznala.
Katlaya sebou trhla. Pořád měla tendenci spoléhat jenom sama sebe „Jistě, prosím,“ podala Cassovi Paulovu duši. Pod andělským dotekem se zelenkavý nádech ztratil a duše zazářila jasnou zlatou září. Castiel se rozhlédl a zavrtěl hlavou. „Odtud nemohu, půjdu ven.“
„Ta obrana působí i na anděly?“ Dean překvapením pootevřel ústa.
„A velice dobře, jinak bych přece neklepal,“ řekl klidně Castiel cestou ke dveřím. Donna mu šla v patách a otevřela. Zůstal stát na prahu, zvedl ruce a nechal Paula pomalu odplynout. Světelná koule se ještě chvíli vznášela asi dva metry nad zemí, než se proměnila v beztvaré světlo a v náhlém víru odletěla do mraků.
„Ta stvůra sbírá zbytky v jiné části města,“ řekl polohlasně Cass s pohledem upřeným do dálky. „Nevím jistě, jak ji zničit, bude zabíjet dál.“ Otočil se zpátky do domu a pečlivě za sebou zavřel.
„Co je to za hnusnej hadr, že trhá duše na kousky?“ zeptal se Dean. I když ho anděl vyléčil, stejně si zůstal hovět v křesle s polštářem za zády a vypadalo to, že se dobrovolně nezvedne.
„Zřejmě pozůstatek některého požírače duší z pradávných dob,“ usoudil Castiel.
„Amara?“ napadlo Sama. „Odpadl z ní kousek?“
„Bývalo jich víc. Mnohem víc,“ řekl Castiel.
„Kdo je Amara?“ zeptala se Katlaya.
„Taková tmavooká mrcha. Docela hezká. Když rostla, živila se dušemi,“ vysvětlil Dean.
„Tohle nebyla Amara, ani její kousek,“ řekl Cass zvýšeným hlasem. „Musíme vymyslet, jak to zlikvidovat nebo zavřít.“
„No, na takové věci běžně nenarážíme,“ připustil Sam. „Nenapadá mě, co by pomohlo. Na Amaru nefunguje nic.“
„Amara je sestra Boha.“ Castiel unaveně přivřel oči. „Pojďme se bavit o něčem méně nebezpečném.“
Všichni si v obývacím pokoji posedali, kde našli místo, a nastalo dlouhé ticho.
„Je to pro tuto noc pryč?“ zeptala se nakonec Kate.
„Ano.“ Castiel ani nezvedl skloněnou hlavu. Katlaya seděla vedle něj na gauči. Po tom krátkém slůvku si položila hlavu na jeho rameno a zavřela oči. Cass se na ni překvapeně podíval, ale ani se nehnul.
„Dobrej nápad,“ zabručel Dean a zavrtěl se v křesle. „“Do motelu už nejedu.“
Sam nespokojeně zafuněl.
Kate pootevřela jedno oko. „Nahoře jsou dvě postele, jestli někdo chcete,“ nabídla.
„Odnesu tě tam,“ navrhl okamžitě Castiel. Zbytečně. Hned usnula.
„Já nepohrdnu,“ prohlásila Donna a ztěžka se vydala po schodech do patra. Nedovedla si představit, že pojede domů přes celé město.
„Běž taky, Same,“ pobídl Cass bratra, „pohlídám to tady.“ Zvedl se, opatrně Kate uložil na gauč a přikryl ji dekou.
Dean ji chvíli trochu závistivě pozoroval, než v křesle zavřel oči.

Bude boj. Slibuju. Ale až příště

[andoriel]

Nevydržela do 28. No, ve skutečnosti se zítra nejspíš nedostanu k počítači, takže - už je to tady. Dokončení první povídky.
Bavte se

1. Boj o duši - druhá část

„Dobré ráno,“ zašeptala Cassovi za zády Katlaya. Probudila se před chvílí, zkontrolovala dům a vyšla ven. Castiel stál na chodníku u dveří a rozhlížel se. Ulice, ve které Kate bydlela, vedla na konec města. Nad silnicí tam právě vycházelo slunce.
„Dobré ráno,“ řekla znovu nahlas, přešla kolem Casse na trávník, aby měla víc prostoru, rozpřáhla ruce, zatočila se a rozesmála. „Bude krásný den.“
„To ano,“ souhlasil Cass a s trochou pobavení sledoval její ranní tanec.
„Nádhera,“ ozval se z prahu Dean polohlasně. Nechtěl tu podívanou vyrušit moc brzy, ale už se neovládl. Jindy by měl ještě půlnoc, jenomže křeslo nebyl ten nejvhodnější nábytek na spaní, takže byl vzhůru, sotva se Kate na gauči pohnula.
Postupně se probudili všichni, bratři s andělem odjeli do motelu, kde byli ubytovaní, a Donna se odešla domů umýt a převléknout, aby mohla vyrazit do práce.
Katlaya s ručníkem omotaným kolem hlavy, jak vylezla ze sprchy, seděla u počítače a zuřivě do něj tloukla. Chtěla mít svoji každodenní práci co nejdřív za sebou a věnovat se hledání informací o té potvoře, která se živila kusy duší. Měla štěstí, že počítač minulé odpoledne uklidila a při nočním řádění Paula nedošel úhony.
Práce jí rostla pod rukama a vypadalo to, že tentokrát snad neskončí.
„A dost!“ vykřikla vztekle, když jí přistál další mail s upozorněním na chybu, které se ani nedopustila ona. „To by mohlo stačit,“ pokračovala v samomluvě. Stručně odpověděla na poslední zprávu, napsala ještě jednu s žádostí o dovolenou, přeletěla pohledem zatím dokončenou práci a počítač rázně zavřela.
Vyšla do patra a otevřela nenápadné dveře v ložnici. Lehce maskovaný vchod tajil malou místnost s vyřezávanými policemi, na kterých bylo pár knih, prázdných nebo napůl plných sklenic různých tvarů a krabice s minerály a hrstkou drahých kamenů.
Přejela prstem po hřbetech knih a jednu vybrala. Prolistovala ji a vrátila zpět. Namátkou vzala ještě několik dalších, ale v žádné se nepsalo o hadovitém tvoru hladovém po duších.
„Potřebujete kamarádky,“ povzdechla si. „Hodně kamarádek.“ Vrátila poslední knihu na místo a tiše za sebou zavřela.

„Ale bránit se umí,“ zamyslel se Sam. Stál v motelovém pokoji a rozhlížel se. „Viděl jsi někdy něco takového? Ani Rowena si s tím nedává takovou práci.“
„Pche!“ ušklíbl se Dean. „Rowena to nepotřebuje, a navíc se pořád stěhuje.“
„No právě. Když chceš zůstat na jednom místě, tak je dobré mít kousek bezpečného místa.“ Sam se konečně rozhodl, co chce dělat, odložil notebook na stolek, otevřel ho a sedl si k němu.
Dean se svalil na postel. Jeho záda zajásala skoro nahlas, noc v křesle nebylo nic pro ně.
Sam nečekal na odpověď na svoji poznámku a začal ťukat do klávesnice.
Castiel vešel do pokoje, sedl si proti Samovi, natáhl se k hromádce vyskládaných knih a vzal do rukou první z nich.
„Dopoledne jsem se poptal známých, ale nikdo nic neslyšel. Je to nějaká anomálie,“ řekl na vysvětlenou, když k němu Sam překvapeně zvedl hlavu.
Cass knihu zase odložil a ošil se.
„Co je?“ zareagoval hned Dean. „Přece jenom něco máš?“
„Ta Katlaya,“ začal anděl. „Asi to bude také nějaké anomálie.“ Zvedl ruce do vzduchu, když se oba bratři postavili, jako by ji před ním chtěli bránit. „Ne, není to žádná příšera, jde jen o to, že opravdu umí do určité míry opravit cizí duši. Podíval jsem se do ní, když jsem jí hojil zlomenou kost,“ přiznal se s pokrčením ramen. „Ale za každý takový zásah platí kouskem vlastní duše. Neměla by to dělat.“
„Chvíli to vypadalo, že ji to skoro zabije,“ řekl temně Dean.
„Neměla by to dělat,“ souhlasil Sam.

Donna projížděla ulice města a užívala si klid obyčejného dne. Věděla, že večer bude s obavami sledovat telefon, jestli ji nezavolají k další oběti nenasytného žrouta. Teoreticky má ještě nejméně dva dny čas, napadlo ji. Ale nemohla si být jistá, jestli je to tak, když ho o poslední úlovek připravili. Zajela k poslednímu domu v ulici, otočila se na jeho příjezdové cestě a vracela zpět do centra. Na poslední chvíli si vzpomněla, že tady vlastně bydlí Katlaya a přibrzdila u jejího domu.
Kate klečela na chodníku s rukama přitisknutýma na zem a zavřenýma očima. Donna chtěla dupnout na brzdu, ale nakonec pomaličku projela kolem a nechala kamarádku jejímu zkoumání.
„Tentokrát bys s námi měla jít večer taky,“ řekla Donna Katlaye do telefonu později odpoledne. „Chlapci zůstávají a moc rádi tě uvidí. Snad něco zjistili.“
„Tak dobře,“ souhlasila Kate váhavě. Taky něco zjistila a asi by bylo na místě porovnat svá pozorování s výzkumem ostatních.

V malém baru bylo horko a vydýcháno. Kate poposedla na židli s očima upřenýma na desku stolu. Přemýšlela, jestli se opřít o její lehce zašlý okraj, nebo raději zůstat sedět s rukama v klíně. Rozhodla se pro to druhé.
„Už se to nese!“ vykřikl jí někdo nad hlavou a praštil před ní půllitrem piva s takovou vehemencí, až se pěna rozstříkla kolem. Kate si pomyslela, jaké má štěstí, že pěna na amerických pivech nedosahuje kvalit piv evropských, a usmála se na obsluhu na znamení díků.
„Ano,“ řekl Castiel, jakmile u stolu zůstali sami, aby navázal na původní rozhovor. „Nesnáší všechno, co podporuje život, a zároveň to potřebuje k vlastní existenci, tak vyhledává to nejsilnější, co existuje. Musí být hodně hladový.“
„O poslední duši jsme ho připravili, nebude hledat novou?“ zeptala se Donna ustaraně.
„Možná,“ připustil váhavě Cass. Oči mu zabloudily směrem ke Kate, ale hned je stočil jinam.
„Takže co je tak mocné, aby to toho žrouta přitáhlo, chytilo a už nepustilo, když ani ulovená duše to nedokáže?“ zeptal se Dean.
Nikdo neodpověděl a Katlaya položila vlastní otázku, která jí už nějakou dobu vrtala hlavou: „Může existovat duch bez duše? Je to vůbec možné?“
„Ne, to není,“ zavrtěl Castiel hlavou. „Duch je duše zachycená na Zemi po smrti fyzického těla.“
Kate se kousla do spodního rtu a sklonila hlavu. Připadala si hloupě. „Ale v tom případě,“ pokračovala myšlenkou, na kterou se vlastně chtěla zeptat, „tady ti duchové nebudou dlouho. Žrout jim spořádá duše a z duchů nezbude nic.“
„Když nebude nechávat zbytky,“ souhlasil Sam.
„Po dnešní noci tu nejsou žádné duše, které žrout předtím napadl,“ řekl Castiel a znovu mu oči sjely ke Katlaye.
„Co?“ zeptala se naštvaně. Postranními pohledy ji dnešní večer stíhali všichni.
„Nejspíš půjde po tobě,“ řekl jí na rovinu. Kate zalapala po dechu.
„Vlastně jo,“ řekla, když se vzpamatovala. „Připravila jsem ho o hostinu, jsem na řadě.“
„Ta vaše střela mu moc neublížila, spíš ho naštvala, nemůžeme počítat s tím, že bude oslabený,“ pokračoval Cass.
„Budeme tě hlídat,“ prohlásil Sam a na zdůraznění svých slov bouchl dlaní do stolu.
Jako by to byl povel, v zadní části baru začala hrát muzika.
Katlaya se rozesmála. „Tak dobře,“ souhlasila. S Donnou si občas kryly záda, když šlo do tuhého, ale mít doma takový cirkus, to ještě nezažila.
„No, popojedem,“ zvedl Dean svoje pivo a nastavil ho k přiťuknutí.
Castiel se na Kate díval s malou vráskou mezi obočím. „Nejsem si jistý, jestli je smích to nejlepší,“ mumlal si pro sebe.
„Stejně s tím nic neudělám,“ pokrčila rameny.
Muzika hrála, pivo mizelo jako kouzlem, Donna si se Samem dokonce střihla taneček. Kate se už dávno nesmála. Seděla pořád u své první sklenice a připadalo jí, že se pomalu ztrácí a mizí. Rozplývá se v hlučné společnosti, až se vytratí docela.
„Pojď,“ chytil ji někdo za ruku. „Nebudeš tu sedět jako by tě už snědli.“
Prudce zvedla skloněnou hlavu. Dean ji vytáhl do stoje a odvedl na taneční parket.
Nechtělo se jí, ale na prosebné pohledy nereagoval a ruku jí nepustil. „Pamatuješ?“ houkl jí do ucha, když se k sobě při rychlém tanci přiblížili. „Silná dvojka.“ Podívala se mu do očí a musela se začít smát. Měl pravdu. Ještě ji nesnědli.
Hudba zpomalila a Kate položila tvář na Deanovo rameno. Než ji k sobě stačil přitisknout, poklepal mu bratr na rameno a vyměnili si taneční partnerky.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se Sam a znělo to spíš jako konstatování. Držel ji velice slušně kolem pasu a druhou rukou si tiskl její dlaň ke svému srdci. Jenom kývla.

Tentokrát jeli Chevroletem všichni. Castiel seděl vzadu mezi Donnou a Katlayou rovně jako svíčka a ženy na sebe za jeho zády mrkaly. Sam se otočil, aby něco řekl, zarazil se a otočil se zpátky. Obličej se mu zkroutil potlačovaným smíchem.
„Ale to opravdu není směšné,“ posteskl si Cass.
Kate mu položila ruku na rameno a přiměla ho se opřít. „Vlastně je, Castieli. Ještě nebojujeme, uvolni se trochu.“
Povzdechl si a zůstal opřený.
„Jsme tu, vystupovat.“ Dean zastavil před Katlayným domem.
Kate vzala za kliku, ale Sam se natáhl a chytil ji za loket. „Zůstaň tady. Počkej, až budeme všichni venku,“ řekl.
„Ano,“ souhlasila. Slíbili, že ji budou chránit, nehodlala odporovat. Slyšela, jak se nad otevřeným kufrem vozu dohadují, co si mají vzít. Dveře u Kate se otevřely a Donna na ni kývla, že může ven.
„Je tu klid,“ řekl Sam a rozhlížel se po ulici.
„To byl včera taky,“ ucedil Dean.
Katlaya se letmo usmála na souseda, který právě přes ulici pouštěl fenku Betsy do vrátek po večerní procházce. Pes tentokrát neštěkal, jen se snažil se co nejrychleji dostat do domu.
Kate se otočila ke svým vchodovým dveřím a uvnitř těla ji sevřela ledová ruka.
„Nejsme tu sami,“ zašeptala.
„Nic nevidím,“ zamračil se Sam. Držel dlouhou mohutnou dýku. Katlaya si všimla, že Dean má podobnou s ostřím jakoby zkrouceným do spirály a Cass celou z jednoho zářivého kovu. Dlouhý stříbrný trn vypadal stejně nebezpečně jako ostatní. Donna držela svoji oblíbenou mačetu. Cass vykročil k domu jako první, Kate za ním a po stranách měla Sama a Donnu, Dean šel poslední.
Nic se nestalo.
Castiel ustoupil a nechal Katlayu odemknout. Otočila klíčem, ale dveře nechala zavřené, jak se domluvili už v autě. O dva kroky couvla. Dean a Sam vešli jako první, hned za nimi Cass, Donna s Kate zůstaly na prahu jako poslední. Naštěstí se brzy ozvalo Samovo ujištění, že dům je prázdný. Katlaya zevnitř zabouchla dveře, opřela se o ně a zhluboka se nadechla. Donna udělala ještě pár kroků do domu a ulehčeně se otočila. Tentokrát se Katina intuice spletla, říkala si. Zvedla k ní oči a otevřela je doširoka. Z Katlayiných ramen se snesl jako pavučinka tenký pás a zašustil na podlaze.
„Same!“ zaječela šerifka. Nečekala na ostatní a zaútočila na pás mačetou. Jemným pohybem se vyhnul ostří, sklouzl po rukojeti a přitiskl se Donně k zápěstí. Vykřikla bolestí a mačetu upustila. Pás sklouzl zpátky na zem a jeden jeho konec se vztyčil jako rozzuřená kobra. Než Donna stačila cokoli udělat, vrhnul se na ni, povalil ji a celou zakryl.
Katlaya stála pořád u dveří neschopná pohybu. Ten tvor jí lehl na ramena a vysál z ní veškerou sílu. Stačil mu okamžik, když vystoupila z auta a otočila se k domu. Nikdo se na ni nedíval, všichni sledovali okolí. Nechal jí falešnou možnost se rozhodovat, dokud nevešla do domu. Jakmile se dostal dovnitř, už ji nepotřeboval jako hostitele, jenom jako potravu.
Castiel přiběhl z druhého konce obývacího pokoje a Sam se snesl ze schodiště jako černý smrtící stín. Cass nabral tělo tvora na nůž, pozvedl ho z Donny a Sam do něj začal bodat a cupovat ho. Donna se vzepřela na rukou a pozpátku lezla z dosahu toho tvora. Kroutil se, uhýbal, ale z Castielovy dýky nedokázal sjet. Odněkud zezadu se přiřítil Dean. Neměl dost místa, aby se aktivně účastnil veselice, tak aspoň popadl Donnu za ramena, pomohl jí se odsunout dostatečně daleko a vstát.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se jí rychle, ale ani nečekal na odpověď, protože tvor se právě sesmekl z Cassovy dýky a znovu zaujal pozici zuřící kobry.
Kate se probrala z letargie a stála s rukou na klice dveří. Věděla, že kdyby je otevřela, podařilo by se jí vylákat tvora ven a za zavřenými dveřmi by byli všichni uvnitř v bezpečí. Ale taky věděla, že by ty dveře nenechali zavřené, kdyby zůstala venku. A pokud by byla uvnitř a ten tvor venku, našel by jinou oběť. Rozhlédla se po místnosti a ústa se jí sevřela v trpkém úsměšku. Měla se víc snažit, koupit nebo najít víc věcí pro obranu i boj, měla... Měla všechny čtyři poslat odpoledne pryč z města a vypořádat se s tím sama! Ale to mohla poslat pryč celé město. Nebo celou Zemi.
Éterická kobra zaútočila na Castiela, přinutila ho ustoupit a snažila se proklouznout dál do domu. Dean se po ní natáhl a přejel jí podél těla špičkou spirálového nože. Zkroutila se a roztřepila a zároveň po něm šlehla svým druhým koncem. Zaskučel a svalil se na zem. Sam před jeho padajícím tělem sotva uhnul a ztratil tak výhodu nečekaného útoku zezadu. Donna se plížila kolem a snažila se dosáhnout na svoji mačetu. Nebyla sice tak účinná, jako speciální nože lovců a anděla, ale ve zkušené ruce měla svoji váhu.
Kate pustila kliku a posunula se podél stěny dál. Jakmile se dostala z bezprostředního dosahu boje, jednala rychle. Otevřela několik skříněk a šuplat, sáhla do květináčů vyrovnaných na kraji kuchyňské linky a jedním okem pořád sledovala boj. Žrout vyhrával. Každým dotykem vysál z živých těl kousíček duše. Nebyly to velké ztráty, ale dalšími útoky se stávaly zřetelnějšími. Jeho tělo bylo sice místy potrhané, přesto neměl žádné vážnější zranění.
Katlaya vzala velkou kovovou mísu s víkem ze stejného materiálu a hodila do ní, co předtím posbírala. S mísou v jedné, otevřenou lahvičkou s tmavým roztokem ve druhé ruce a víkem v podpaží se opatrně blížila k místu boje. Obě strany byly vyčerpané, ale nepřestávaly útočit.
Počkala, až se tvor pootočil směrem k ní, kápla do mísy pár kapek z lahvičky, položila mísu na zem a ustoupila. Tvor zaváhal a Dean toho využil, aby ho znovu začal párat nožem. Tvor se prohnul do oblouku, dotkl se směsi na dně mísy a celý se do ní ponořil. Katlaya přiklopila víko a pevně ho přitiskla k okrajům.
Sam se zvedl na nohy v kuchyni, kam odletěl po poslední potyčce, rychle se rozhlédl, vzal roli alobalu a celou mísu do něho zabalil, pak společně s Kate ještě všechno zajistili potravinovou fólií.
Castiel se na jejich práci díval se značným zděšením. „Myslíte, že to bude účinné?“ zeptal se váhavě.
„Ještě nevylezl, ne?“ hekl Dean a zůstal opřený o kolena, aby se vydýchal,
„Nebyla jsem si jistá, jestli kov nebo sklo,“ začala vysvětlovat Katlaya, „Ale jestli se dobře pamatuju, tak staří tvorové kov špatně snášejí. A uvnitř je malinké lákadlo,“ rozhlédla se po kuchyni. „Něco k životu a něco ke smrti.“ Podívala se na lahvičku ve své ruce, přesvědčila se, že je zase dobře zavřená, a odložila ji.
„Rulík?“ zeptal se Cass.
„Jo, taky,“ souhlasila. Nemohla si vzpomenout, co všechno smíchala. Zatím to fungovalo a to bylo důležité. Mísa ležela na pultu a nehýbala se.
„Sklo by bylo také vhodné,“ usoudil Castiel. „Možná víc než kov.“
„Jste všichni v pořádku?“ zeptala se Katlaya. Zvedla hlavu a postupně si všechny prohlédla. Natáhla ruku k Donně a odvedla ji ke gauči. „Sedni si.“ Donna se svezla mezi polštáře a z očí se jí začaly koulet slzy. „To nic,“ pohladila ji Kate po tváři a chvíli tam ruku nechala. „Bude to lepší, jsi bojovnice,“ usmála se na šerifku a pustila ji. Donna se roztřeseně nadechla a otřela si oči.
„Same,“ řekla Katlaya, přistoupila k němu, přejela mu dlaní po čele a nechala ji tam.
„Nic mi není,“ začal protestovat, pak ztichl a zavřel oči. Napnuté svaly mu povolily a vrásky na tváři dosud stažené námahou se vyhladily.
„Děkuju za pomoc s mísou,“ zašeptala, když ho pouštěla. Zakymácel se a musel se opřít o bar, aby udržel rovnováhu.
„Castieli?“ otočila se na anděla otázkou v hlase.
„Mně opravdu nic není,“ mávl Cass rukou. Už otvíral ústa, aby pokračoval, když ho malým posunkem zastavila. Vzala ho za stále pozvednutou ruku a stiskla ji. Chvíli se na sebe dívali, pak ho pustila a odstoupila.
„Deane,“ oslovila posledního. „Pořád mám pocit, že mi dlužíš tanec.“
Donna se rozkašlala. Nebylo jisté, jestli ji zaškrábalo v krku nebo se chtěla smát. Sáhla za sebe k malé stereo soustavě a zmáčkla Play. Nic se nestalo.
„Tenhle tanec ti nestačil?“ zeptal se Dean a rukou obkroužil bojiště.
„Pojď sem,“ zavrčela a překvapeně sledovala, že k ní opravdu udělal pár kroků. Objala ho a ruce mu přitiskla zezadu na krk a ramena. Zavřela oči a zatočila se jí hlava. Svezla se k zemi. Hlasy volající její jméno k ní doléhaly z dálky a nic neznamenaly.

„Tohle by se mělo přísně zakázat,“ rozčiloval se Castiel. To přece nemůže!“
„Co se jí stalo, Cassi?“ zeptal se Sam. „Nechceš přece říct, že nám všem opravila... to by nemohla přežít!“ ukládal přitom Katlayu na gauč, aby měla trochu pohodlí.
„Taky skoro ne,“ zavrčel Cass. „Myslí si, že je její vina, že jsme s tím bojovali. Že to bylo kvůli ní, a tak to musí napravit.“ Zavrtěl hlavou. „Hloupá,“ pronesl důrazně.
Dean přešel ke Katlaye a sklonil se nad ní, aby zkontroloval, jestli ještě dýchá.
„Pomůžeš jí, Cassi?“ zeptal se Sam.
Castiel zavrtěl hlavou. „Na tohle moje síla nestačí. Rozdávala z vlastního a v posledních dvou dnech rozdávala hodně. S Paulem si dala aspoň načas, ale u vás se vůbec nekontrolovala.“
Donna seděla na kuchyňské lince a sledovala mísu. Nádoba se ani nehnula, přesto měla šerifka nepříjemný pocit, že ten klid dlouho nevydrží.
Dean seděl na gauči, hlídal Katlayu a věděl, že nebude mít pokoj, dokud ta žena neotevře oči. Pořád cítil, jak ho objala, a pak omdlela a spadla na zem dřív, než ji stačil chytit. Při té vzpomínce se mu udělalo fyzicky špatně a musel se předklonit, aby překonal dávení. Castiel se na něj soucitně podíval.
„Nemohl jsi zabránit jejímu pádu, Deane. Nikdo nemohl,“ ujišťoval ho už poněkolikáté.
Dean se unaveně odvrátil a zadíval se přes opěradlo gauče do okna. Svítalo. Další noc, kterou proseděl v tomhle domě.
„Nedá se nic dělat, musím do práce,“ řekla Donna a seskočila z linky. „Kdyby něco, volejte.“ Mávla na ně mezi dveřmi a u silnice už mobilem mluvila s někým z úřadu, aby pro ni poslali auto.
Castiel se posadil do křesla, složil si ruce do klína a zadíval se na mísu.
Sam přecházel sem a tam a nemohl se uklidnit. Neuvěřitelně ho rozčilovalo, že pořád nevědí, jak tu potvoru spoutat nastálo. Pohledem se zastavil u staršího bratra a zarazil se uprostřed kroku.
„Bude v pořádku,“ došel k Deanovi a klekl si na kolena, aby se na Katlayu mohl podívat zblízka. „Ztráta kusu duše s člověkem pořádně zamává,“ řekl tiše a odhrnul Kate z čela pramen vlasů.
Tichounce si povzdechla a zavrtěla se, aby našla pohodlnější polohu. Mdloby přešly ve spánek.
„Když se mě dotkla, víš, předtím, než omdlela,“ začal Dean tiše a s odmlkami. „Bylo mi najednou tak dobře. Věděl jsem, že jsem celý, že jsem živý, že...“ zmlkl a zamrkal.
„Ano, cítil jsem něco podobného.“ Sam si sedl na paty a zadíval se na své ruce položené na kraji gauče. „Do té doby jsem si neuvědomil, jak moc ze mě chybí. Všechny boje, ztráty, smrti. A najednou,“ zvedl pohled k bratrovi. Dean mu položil ruku na rameno. „Najednou to všechno dostalo nový smysl. Bylo to v pořádku. Všechno.“ Polkl a zamrkal, aby se ovládl. „Byl to zázrak.“
„Zázrak,“ přikývl Dean. „Nebo něco jako domov.“
V domě nastalo ticho.
Castiel zadumaně hleděl na mísu, bratři se ztratili v pocitech a Katlaya byla daleko.
Bloudila temnou studenou zemí plnou kamenů a uschlých stromů a cítila se nekonečně ztracená. Byla unavená a nemohla najít cestu zpět do života. Posadila se na nejbližší balvan, aby si na chvíli odpočinula, ale nepřestávala se rozhlížet. S povzdechem se chtěla zvednout, automaticky se podívala pod nohy a strnula hrůzou. Pod pozvednutou botou se jí kroutilo klubko hadů. Proplétali se v divokém tanci, a přesto zůstávali na místě. Hlavou jí projel neurčitý nápad a hned zmizel v nenávratnu. Opatrně hady překročila a zatočila kolem kamene, aby se dostala ke vzdálenému černému obzoru.
„Ayo,“ promluvil jí někdo přímo do ucha. Nadskočila leknutím. „Vrať se!“

„Běžte, počkám tu,“ posílal Castiel bratry do motelu, aby se mohli trochu vyspat a najíst. „Pohlídám Kate i mísu. Kdyby se něco dělo, zavolám,“ ujistil je.
Ne úplně rádi souhlasili a odjeli. Cass zkontroloval Katlayu a začal uklízet po nočním boji. Každou chvíli se podíval na mísu s uvězněným tvorem.
Dopoledne uběhlo klidně. Katlaya spala a vypadala už klidněji a mísa se ani nehnula. Nepořádku nebylo tolik, jak se na první pohled zdálo, tak Castiel využil chvíle klidu, aby si lépe prohlédl Katino uspořádání ochran a provedl několik vylepšení. Věděl, že šerifka Hanscumová projíždí v rámci hlídky každou chvíli kolem domu. Poprvé zastavila, pak už vždycky jenom přibrzdila a počkala, až na ni Cass mávne, že je vše při starém.
Odpoledne Katlaya otevřela oči. Zamžourala do světla v otevřených vchodových dveřích a přejela si rukou po čele.
„To byla jízda,“ zachraptěla a posadila se.
„Kdybych měl tu moc,“ začal Castiel stoje nad ní se sklenicí vody v ruce, „okamžitě bych ti takový hazard zakázal.“
„Nemáš takovou moc?“ zeptala se. „A to jsi anděl?“
„Nejsem moc dobrý anděl,“ připustil.
„Nesouhlasím,“ prohlásila okamžitě. „A stejně bych tě neposlechla.“
Usmál se a podal jí vodu. Jinou reakci od ní neočekával.
Upíjela po malých douškách, dokud ve sklenici něco bylo, a zamyšleně se dívala na tichou mísu.
„Něco -,“ začala a nedokončila.
„Něco tě napadlo?“ zeptal se Cass, když se odmlka prodlužovala. „Zavolám Deana, už bude vzhůru,“ navrhl.
„Je v pořádku?“ zeptala se. Věděla, že Donnu a Sama dala dohromady, i když jí to stálo víc, než si myslela, a anděl její pomoc opravdu nepotřeboval, ale u Deana si nebyla jistá.
„Je ve větším pořádku, než kdy byl v posledních letech. Všichni jsou,“ ujistil ji Cass a sáhl po mobilu.
„Ne,“ zarazila ho. „Nech je odpočívat. Měli jste se mnou spoustu práce. Omlouvám se.“ Otočila v prstech prázdnou sklenici a postavila ji na stolek.
Castiel zakroutil hlavou a doplnil vodu, aby se mohla ještě napít. „Mám pro tebe i jídlo, jestli chceš,“ navrhl.
„Jídlo?“ Katlaya zvedla překvapeně hlavu. To od anděla nečekala. „Dáš si se mnou?“
„Ne, já nejím. Ale ty bys měla.“ Položil před ní talíř s vysoce obloženým hamburgerem.
„Kde se to tady vzalo?“ Kate hambáčům nikdy nepřišla na chuť a trochu váhala, jak se do tohoto pustit.
„Donna ho přivezla. Jezdí kolem snad každou hodinu a kontroluje nás.“ Castiel přešlápl.
„Potřebuješ vypadnout,“ poznala Katlaya. „Běž.“ Rozhlédla se uklizeném pokoji. „A děkuju.“
Cass sklonil hlavu a vyšel k silnici. Donna se právě objevila ve služebním autě. Po chvíli dohadování Castiel nastoupil a oba odjeli.
Katlaya rozebrala hamburger na menší části a pustila se do nich. Měla takový hlad, že snědla všechno.
V duchu si poblahopřála, že si včera vyřídila do konce týdne dovolenou z práce, prošla dům, strávila příjemnou chvilku pod sprchou a skončila znovu před mísou na kuchyňské lince. Když k ní docházela, připadalo jí, že se mísa trochu zachvěla, ale mohla to být jenom její obava. Objala si rukama ramena a otřásla se, zvedla nohu k dalšímu kroku a zarazila se uprostřed pohybu.
„Aha,“ řekla polohlasně. Nápad, který kolem ní proletěl na temném místě, se znovu objevil a získal tvar. Ještě chvíli procházela po kuchyni, zašla do utajené místnůstky vedle ložnice, a pak si sedla k ruční práci. Do večera mám co dělat, napadlo ji, když vzala do ruky velké klubko stříbřitě bílé tenké příze a začala háčkovat první očka.

„Tys ji tam nechal samotnou?!“ Sam nemohl uvěřit vlastním uším. „Vždyť byla sotva živá!“
„A tu potvoru jsi tam nechal s ní,“ doplnil bratra Dean. „Cassi, cos to udělal?“
Castiel před nimi stál jako peskovaný školák. U Katlayi to dávalo smysl. Věděl, že potřebuje čas sama pro sebe a z jeho přítomnosti je čím dál víc nervózní, ale s tou mísou možná udělal chybu.
„Donna pořád krouží okolo,“ řekl Sam s telefonem u ucha. „U Kate je klid, prý si hraje s klubíčky.“
„Měli bychom jí dát prostor.“ Anděl skoro prosil, když viděl, že se bratři sbírají, aby co nejdřív vyjeli. „Donna na ni dohlédne. Určitě by se hned ozvala, kdyby se něco dělo.“
„Jenom, aby už nebylo pozdě,“ zamračil se Sam, ale odložil tašku zpátky na zem a sedl si na postel. Dean ho neochotně následoval.
Castiel si tiše oddechl a usadil se na židli.
„Zajímalo by mě, co dala to té mísy,“ zamyslel se nahlas.

Katlaya šla sebrat klubko, které jí uteklo až na druhý konec pokoje, a mrkla na mísu. Teď už bylo jasné, že se jí to nezdá, a kovové vězení se každou chvíli otřese. Podívala se na nedokončenou práci poskládanou v široké krabici, zavrtěla hlavou a začala přízi natáčet na prst. „Ještě chvíli vydrž, prosím,“ řekla míse, než se znovu pustila do vzdušného vzoru.
Večer se blížil víc, než jí bylo vhod. Věděla, že po soumraku už toho tvora nic neudrží. Nedávno zamkla dveře a klíč nechala pootočený v zámku, aby se zvenku nedalo tak snadno odemknout. To, co se rozhodla udělat, bylo moc nebezpečné, aby u toho chtěla asistenci, byť by to byla přítomnost vyhlášených bratrů zabijáků a jejich anděla. Jestli se to nepovede, bude tvor aspoň zavřený v domě, než si s ním poradí někdo jiný.
Pohnula s hotovou prací v krabici, otočila ji a pokračovala v práci. Ještě kousek, říkala si, ať je toho dost. Čím víc, tím lépe. Mobil na stolku zabzučel, tento den už poněkolikáté. Tentokrát to nebyla Donna, ale Sam.
Katlaya zmáčkla mikrofon a vesele zavolala: „Ahoj, Sammy. Odpočinuli jste si? Dejte si pivo, za chvíli jsem u vás.“
„Kate, co chystáš?“ Sam se nechtěl nechat napálit, ale očividně znejistěl.
„Mejdan?“ navrhla Aya. To pojmenování ze snu se jí líbilo čím dál víc. Už několikrát se přistihla, že tak o sobě začala přemýšlet. Ne Kate, ale Aya. Kate byl kdekdo, Ayu neznala ani jednu. „Sejdeme se za hodinu v baru, co ty na to?“
„A ta mísa?“ zeptal se Sam.
„Ani se nehne. Nechci se chlubit, asi jsem to udělala líp, než jsem si myslela,“ hlaholila Aya vesele. Vědomě povolila stisk prstů, aby při té nepravdě nezlomila háček.
„A co kdybychom se pro tebe za pár minut stavili?“ Sam dal zřejmě telefon také na hlasitý odposlech, protože se ozval Dean.
„Pár minut nestačí, mám tu ještě nějakou práci. Celé dopoledne jsem prospala, tak musím máknout, abych dostala výplatu,“ vymýšlela si Katlaya za pochodu. Kousla se do jazyka, aby nahlas nezaklela. Právě zjistila, že má v předcházející řadě chybu. „Což mi připomíná, že bych měla pokračovat, ať to k vám stihnu před zavíračkou,“ nuceně se zachichotala. „Držte mi tam místo.“ A zavěsila. „Zase lži,“ stáhla tvář do bolestivé grimasy.
Sam schoval mobil a podívali se s Deanem na sebe.
„Něco chystá,“ řekli oba současně.
„To nepochybně,“ povzdechl si Cass. Donna měla s tou Katinou paličatou hlavou pravdu. Napadlo ho, že i s bratry je snad lepší pořízení.
„Tak co?“ zeptal se Dean. „Jedeme pro ni?“
„Jo.“ Sam vyšel ze dveří motelového pokoje jako první.

Aya před poslední řadou znovu otočila práci v krabici a zaklepala s ní, aby se co nejvíc prášku na dně dostalo do pleteniny. Doufala, že si vzpomněla na všechno a dodržela správné poměry. Rovnováha byla důležitá v celokosmickém měřítku stejně, jako v mikrovesmíru jedné krabice. Opatrně práci vytáhla a začala ji rozkládat. Pečlivě narovnala všechny záhyby, aby si byla jistá, že je celá práce otočená jednou stranou nahoru, vzala její začátek, otočila ho a spojila s koncem. Před uzavřením přejela prstem po celé délce a spokojeně kývla. Dokončila poslední uzlík a provedla ještě jednu kontrolu, než všechno poskládala do malé hromádky a položila na konferenční stolek. Mísa na pultu se roztřásla, až se skoro převrátila. Zamračila se na ni. Ještě nepřišel ten správný čas.
Nad svíčkou na skříňce u okna se v misce roztápěla hrouda vosku a oválná skleněná nádoba byla připravená na zemi uprostřed pokoje. Její uzávěr ležel hned vedle.
Mísa se tentokrát překotila dnem vzhůru, ale víko zůstalo na svém místě.
Katlaya sklepala zbytky z krabice do oválné sklenice a krabici pečlivě vymyla. Po zaváhání přiklopila sklenici připraveným uzávěrem. Sice toho v krabici moc nezbylo, ale nebylo nutné mít tolik možných cílů.
Podívala se na mísu. Zdánlivě ležela bez pohybu, ale Aya cítila, jak se v ní tvor sbírá k dalšímu útoku na své vězení. Nebylo jisté, jak dlouho tenká kovová ochrana vydrží. Postavila se a zadívala se na pult. Mísa se posunula k okraji. Katlaya nervozitou sevřela ruce v pěst a udělala dva kroky ke kuchyni. Stála mezi uvězněným tvorem a smotaným uzlíkem, dál byla připravená sklenice.
Sevřela jí úzkost, ale víc udělat nemohla. Očima visela na míse, jako by jí tím dokázala zabránit ve skoku na podlahu. Nedokázala. Mísa dopadla na hranu, obal povolil a tvor se protáhl vzniklou skulinou ven. Chvilku ležel stočený. Aya se rozhodovala, jestli do něj nemá šťouchnout, ale osobně nechtěla a nic vhodného neměla po ruce.
Ozvalo se prudké zabušení dveře. Katlaya vyjekla a na okamžik ztratila koncentraci. Tvor toho využil, bleskově se zvedl a zaútočil. Aya nestačila uhnout, ale zakopla o vlastní nohu a složila se k zemi. Tvor to nečekal, tak se jeho útok minul účinkem. Bušení nepřestávalo a teď se k tomu ozvaly i rány do okna. Tvor se zavlnil a šlehl zvednutým koncem ke dveřím a oknu, aby zjistil, co je to za rámus. Aya se chytila stolku a snažila se co nejrychleji dostat na nohy. Kolem kolena se jí otočil druhý konec tvora a poslal ji znovu na zem. Zaječela a snažila se mu vyvléknout, ale svíral ji pevně. Rány do dveří přestaly, zato se rozletělo okno a střepy zasypaly Ayu i tvora. Trochu povolil sevření a Katlaya toho využila, aby se vykroutila. Skoro se jí to povedlo, než jí kolem nohy hodil další smyčku. Podlaha zaduněla, jak se přes parapet přehnal Sam. Cestou smetl pečlivě poskládané květináče i krystaly a skoro převrhl svíčku a nádobku s tekutým voskem. Castiel se rychle natáhl a aspoň poslední věci zachránil před pádem.
„Běž. Do. Háje,“ cedila Aya mezi zuby. Sam si nebyl jistý, jestli je to na něj nebo na tvora. Skočil ke dveřím, otočil klíčem a prudce otevřel.
„Ne!“ vykřikla Katlaya. Dean vběhl dovnitř a dveře za sebou přirazil. Oba se vrhli k Aye, ale Castileova ruka je zarazila v pohybu.
„Asi to chápu, počkejte,“ řekl co nejrychleji.
„Na co máme čekat?“ Dean se ho snažil odstrčit.
Katlaya sáhla vedle sebe a hodila na tvora dlouhý šál, který celé odpoledne pečlivě vytvářela. Její představy o souboji ve formě býčích zápasů vzaly za své v prvních vteřinách střetnutí.
Tvor se šálem zdánlivě splynul, ale pak zvedl konec přímo Katlaye před obličejem.
„Co?“ vyhrkl Sam.
Cass vytáhl svůj nůž, zahákl ho za jedno z krajních oček a pomaličku začal z Ayi šál stahovat. V duchu prosil, ať očko vydrží. Zvednutý konec tvora se k němu otočil a naznačil úder, ale nedosáhl. Šál ho do sebe pohlcoval.
Katlaya seděla bez hnutí a čekala, jestli se Castielovi podaří ji osvobodit.
Dean ji velkým obloukem obešel a přistrčil andělovi pod ruku oválnou sklenici, ze které rychle sundal uzávěr. Cass si ji posunul, naklonil do správného úhlu a začal do jejího širokého hrdla spouštět smyčky šálu i s tvorem, který v něm kroužil čím dál rychleji, ale osvobodit se nedokázal.
Poslední záhyb dopadl na dno sklenice a Dean na ni přirazil uzávěr s nebezpečným křupnutím.
„Drž to.“ Sam stál připravený s nádobkou roztaveného vosku. Nemilosrdně polil Deanovy prsty, podlahu a zároveň celý uzávěr lahve.
Katlaya se roztřásla. Přitáhla si kolena a přitiskla na ně obličej.
„Dobrý?“ zeptal se Dean. Odlupoval vosk ztuhlý na prstech a díval se na sklenici, kterou si Castiel držel ve výši očí.
„Ano, dobrý,“ konstatoval spokojeně anděl. „Žrout je bezpečně zavřený a uvězněný. To bylo chytré, vytvořit möbiovu smyčku,“ uznale pokýval hlavou.
„Möbi… co?“ Dean udělal z vosku staženého z prstů kuličku a položil ji na parapet.
„Möbiovu smyčku. Nekonečný kruh. Tohle je ono?“ Sam se nedůvěřivě podíval do sklenice.
„Ujišťuji tě, že ano. Jinak by to nefungovalo.“ Cass postavil nádobu na stůl, sebral v malém bílém klubíčku zapíchnutou jehlu a začal do vosku na uzávěru vyrývat ochranné symboly. Pokračoval po celém povrchu sklenice, dokud nebyl každý kousek místa pokrytý. „Vezmu ji s sebou,“ prohlásil, když dokončil kresby a zálibně si ji prohlížel.
„To budu ráda,“ škytla Katlaya a nechala se bratry vytáhnout na nohy. „Jdeme na to pivo?“ zeptala se.

Dean seděl u stolu a počtvrté maloval čáru na kruh z rozstřiženého a zase spojeného papírového ubrousku a opět byla nakreslená po obou stranách. Stačilo před spojením konců jeden z nich otočit.
„Měla jsem strach, aby byl dost dlouhý,“ vysvětlovala Katlaya. Seděla na Deanově posteli s nohama složenýma pod sebou, při vyprávění mávala rukama a občas někoho nechtíc polila pivem v plechovce, ze které se ještě nenapila, i když ji celou dobu neodložila. „Když se tak hezky chytil poprvé, namíchala jsem něco podobného a prosypala tím celý šál. Doufala jsem, že mňamka a známý tvar zaberou. Říkal jsi,“ ukázala plechovkou na Castiela, „že je sklo lepší.“ Pivo znovu vyšplíchlo. „Sorry,“ ušklíbla se. Připadala si opilá, i když neměla žádný alkohol.
„Zvládla jsi to,“ usmíval se Sam.
„Vskutku,“ přidal se Castiel a o půlkrok poodstoupil. Další pivní sprchu by si rád odpustil. „Přiznávám, že takové řešení mě nenapadlo, i když jeho fragmenty zazněly.“
Donna stála opřená o dveře motelového pokoje, kde se všichni sešli, a usmívala se. Věděla, že Katlaya dokáže vymyslet ty nejneuvěřitelnější věci.
„Už otevřeli bar,“ řekla, když nastalo chvilkové ticho.
„Že by?“ zašklebila se Aya, poposedla, aby mohla spustit nohy na zem, a plechovka v ruce se jí znovu nebezpečně naklonila. Sam se natáhl a chytil ji za ruku, aby zabránil dalšímu pivoprolití. Začal mít obavu, že se jeho bratr zase nevyspí, když bude jeho postel celá mokrá.
Dean zmuchlal ubrousek a hodil ho na zem. „Hlavně, když to funguje,“ prohlásil a zvedl se. Někdo před okamžikem mluvil o otevřeném baru.

Katalya stála před barem na silnici a dívala se do nebe. Castiel si stoupl vedle ní a také zvedl hlavu.
Je to nádhera, že?“ zeptal se.
Neodpověděla, jen se usmála a Cass to ucítil, i když se na ni nedíval. Dokázala se usmát celým tělem včetně jeho neviditelných součástí. „Doplnil jsem u tebe některé symboly,“ řekl jen tak mimochodem. A na vchodových dveřích-“
„Já vím, můžu každého z vás poslat pryč,“ zašeptala. „Děkuju, Cassi.“
„Vážně už jdeš domů?“ zeptal se Dean. Vyšli se Samem z baru a zastavili se vedle Castiela.
Aya kývla. Euforie z uvěznění toho tvora jí přešla a nastoupila únava přecházející v apatii. Chtěla jen spát a sbírat ztracenou sílu.
„Bylo to krásné setkání.“ Sam ji objal a přitiskl k sobě. „Moc rád tě ještě někdy uvidím.“ Když ji pouštěl, chytil ji za dlaň a přitiskl rty k vnitřní straně jejího zápěstí. Zamrkal a odvrátil se.
„Dávej na sebe pozor.“ Anděl jí položil ruku na rameno, pak ji k sobě přitáhl a krátce objal. „A nerozdej se,“ řekl přísně.
„Ano, pane,“ zase se usmála.
„Doprovodím tě domů,“ nabídl se Dean. „Ráno odjíždíme brzy, ještě budeš nejspíš spát.“
„Budu spát asi tak týden v kuse,“ souhlasila. „A každý, kdo mě vzbudí, bude můj osobní nepřítel.“

Další den ráno vyjížděla Impala z města s východem slunce. Dean se podíval do zpětného zrcátka, uviděl slunce vycházející nad obzor a vzpomněl si na ranní tanec. Cvakl knoflíkem přehrávače a autem se rozezněla tklivá melodie.
„Z toho setkání budu žít ještě dlouho,“ řekl Sam tiše.
„I já,“ souhlasil Dean.
„Kdy jsi přišel? Usnul jsem a ani nevím, jak ses dostal do pokoje,“ zeptal se po chvíli Sam na věc, která mu od probuzení vrtala hlavou. Ráno našel bratra, jak se venku točí kolem auta plný energie a nových plánů.
Dean neodpověděl, jen se pomalu tajemně usmál.

Téměř na konci každé povídky mám obrázek - fotku. Sem ho nedám, ale můžete si představit Deanův úsměv

[andoriel]

Je to hodně dlouhé, sama se v tom při přidávání sem trochu ztrácím, tak další povídky budou po kratších částech.

Bavte se

2 Duše, mysl a tělo - první část

Samuel Winchester seděl u Bobbyho Singera v pracovně s nohama na stole a probíral se poštou.
„Něco zajímavého?“ zavolal Bobby z chodby. Pravě se vrátil z lovu a ukládal vyčištěné zbraně.
„Účty,“ odpověděl Sam, „pak ještě účty a zase účty,“ dokončil prohlídku obálek.
„Ty nás jednou sežerou,“ zavrčel Bobby a sáhl do malé lednice pro dvě piva. „Příště pojedeš s námi a už nechci slyšet žádné výmluvy,“ prohlásil rozhodně.
„Ale, Bobby, vždyť víš, že na to nejsem,“ zabrblal Sam. Sundal nohy ze stolu a vzal si od Bobbyho otevřenou láhev.
- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -
„Ahoj, Donno, jak se máš?“ Dean zněl v telefonu trochu zadýchaně a a šerifku Hanscumovou napadlo, že jí volá uprostřed lovu, který jim s bratrem přerůstá přes hlavu.
„Ahoj, ráda tě slyším, můžu pomoci?“ nabídla se hned.
„Eeee, ne, díky,“ Dean na okamžik zrozpačitěl, ale hned pokračoval: „Nevíš, co se děje s Ayou? Už nějakou dobu jí volám, a pořád je nedostupná.“
„Aya je pryč.“ Donna si rychle připomněla poslední setkání s Katlayou. „Odstěhovala se pár dní po tom, co jste odjeli. Prý pracovní nabídka, co se neodmítá. Nebylo v tom něco jiného, že ne, Deane?“ zeptala se podezřívavě.
„Cože?“ Dean odtáhl telefon od ucha a nechápavě se na něj podíval.
„Tak nic,“ smetla Donna svoji poslední otázku i domněnku. „Ale opravdu nevím, kde skončila. Říkala, že telefon nechá pár dnů vypnutý, možná si pořídí nový a ozve se mi. Zatím nic.“
„Mohla bys jí pak říct, ať mi co nejdřív zavolá?“ požádal Dean. Nadechl se, ale další dotaz nevznesl. Na léčitele se šerifky ptal už před pár dny, a kdyby o nějakém vhodném věděla, řekla by to.
„Vyřídím jí to,“ slíbila Donna a zavěsila. Chvilku se dívala na displej, a pak strčila telefon do kapsy. Kdyby se Dean nezeptal, už by si na Katlayu nevzpomněla. Zvedla hlavu a usmála se na Barta. Patolog ji už několikrát zval na kávu nebo na drink a Donna si říkala, že by možná bylo hezké, kdyby jeho pozvání přijala. Ayu zase pustila z hlavy.

Dean odložil mobil, sebral ze stolu v centrále Strážců slova hromadu připravených knížek a rozběhl se s nimi do obytné části.
„Tady,“ hodil knihy do nohou Samovy postele. „Všechno, co jsi chtěl.“
Castiel zvedl hlavu a podíval se přes rameno. Když Dean přišel, skláněl se nad ležícím Samem a obě ruce měl přitisknuté k jeho čelu a spánkům.
„Děkuji, Deane. Možná bys je mohl dát na stůl,“ řekl tiše. Vypadal tak vyčerpaně, že Dean nic neřekl, posbíral knížky a dal je, kam Cass chtěl.
Castiel se pomalu napřímil a spustil ruce podél těla.
„Je to čím dál horší,“ posteskl si. „Podíváme se, jestli něco najdeme.“ Vzal jednu z knih a sedl si na židli. Dean se s druhou posadil do křesílka v rohu místnosti, ale nedokázal ji ani otevřít. Sam měl po celém těle včetně obličeje černé podlitiny, sotva dýchal a už pátý den ho nedokázali probudit.
„Proč jsem s ním nebyl?“ vykřikl a mrštil knihou přes celý pokoj. Narazila do zdi u dveří a spadla otevřená hřbetem nahoru.
Cass se zvedl, sebral knížku a podíval se, co se v ní píše. Zavrtěl hlavou, zavřel ji a podal zpátky Deanovi.
„Nikdo s ním nebyl. Odjel a nechal tu jen ten krátký vzkaz,“ zopakoval, co oba dobře věděli. Dál raději mlčel. Za dva dny po jeho odchodu Sama v bezvědomí přivezl jeden z lovců. Krátce řekl, že ho tak našel, dal Deanovi souřadnice, kde zůstalo bratrovo auto, a pokračoval za rozdělanou prací.
Dean další den propátral okolí místa, kde Sama našli, ptal se v každém blízkém městečku, zaklepal u každé samoty, obvolal známé. Večer chtěl vyvolat Billie, aby ji vyzpovídal, ale Smrt se neukázala, jen v opěradle židle, na které seděl, se objevil ostrý zářez, zřejmě jako varování.
Cass mezitím seděl u Sama a snažil se mu aspoň trochu ulevit. Zpočátku dokázal zachytit úlomky vzpomínek, jako kdyby Sam snil, ale byly stále řidší a v posledním dni ustaly docela. Castiel nedokázal určit, co se se Samem děje a kde bloudí jeho mysl.
Také anděl obešel všechny, kteří by mohli pomoci, ale marně.
„Volal jsi Roweně?“ zeptal se Dean, když se Castiel vrátil z pochůzek.
„Nechal jsem jí vzkaz,“ opověděl Cass. „Ještě mě napadla Katlaya,“
„Nebere to, její číslo je nedostupné,“ zavrčel Dean, „už jsem to zkoušel. Ani Donna o ní neví.“

Seděla před zapálenou svíčkou a upřeně se dívala do jejího plamene. Vedla dialog sama se sebou.
„Nemůžeš to udělat, slíbilas to.“
„Něco se děje, musím se dozvědět, co.“
„Přijdeš o práci, víš, že je pomatený.“
„Nedozví se to.“
„To myslíš vážně? A co když přijdeš o víc než o práci?“
„Tak ať!“
Naslepo sáhla vedle sebe, kde ležely dva mobily. Jeden služební, jeden soukromý. Na jeden z nich slíbila, že nesáhne. Zvedla ten, kterého se dotkla, aktivovala displej a zmáčkla rychlé vytáčení.

„Měl by sis odpočinout,“ navrhl Castiel už poněkolikáté a odložil další knihu. Jako vždy si vysloužil jenom nasupený pohled.
„Tak ti přinesu aspoň něco k jídlu,“ nechtěl se anděl nechat odbýt. Zamířil do kuchyně a začal na talíř nakládat, co uznal, že by Dean mohl pozřít. Vyrušilo ho tiché zabzučení. Rozhlédl se, aby našel zdroj hluku, a dalo mu chvíli hledání, než objevil Deanův mobil na stole v hlavní místnosti. Už ho chtěl položit na tác vedle talíře, když si všiml, kdo volá.
„Ayo!“ zvedl hovor a usmál se.
„Castieli?“ Katlaya se znovu podívala na mobil, koho vlastně vytočila.
„Ano, to jsem já,“ ujistil ji Cass. „Volali jsme ti, prý ses odstěhovala.“
„No jo, život je změna,“ řekla vesele.
„Něco se stalo?“ zajímal se Cass. Vážně pochyboval o tom, že by jen tak opustila dům, s jehož ochranou si dala takovou práci.
„Tebe neoblafnu, co?“ Veselí jí z hlasu zmizelo. „Vážně jsem potřebovala změnu.“
„Po tom, co se v tom domě stalo, ano, rozumím,“ pochopil Castiel. Pomalu přitom došel k Samovu pokoji a zůstal stát u otevřených dveří.
„Viděla jsem toho žrouta všude. Bylo to k nevydržení,“ povzdechla si Katlaya a upřeně se zadívala na hořící plamínek svíčky, aby se nerozpovídala víc, než by chtěla.
Cass pokýval hlavou a vzdychl s ní. „Kde teď jsi?“ zeptal se.
Katlaya mu řekla adresu.
„Docela daleko,“ podotkl anděl a na Ayin dotaz jí sdělil jejich polohu.
Dean zvedl hlavu od knihy a postavil se. Pokud Cass dával někomu instrukce k nalezení tajného bunkru Strážců slova, možná se pro Sama blížila záchrana.
„Počkej, předám tě,“ řekl Cass a podal Deanovi mobil.
Dean mrkl na displej a telefon mu v prstech zapraskal, jak silně ho stiskl.
„Katlayo Bustersová, kde jsi sakra byla!“ vyjel hrubě.
„Taky tě ráda slyším,“ ušklíbla se Aya. Po vteřině ticha pokračovala už normálně: „Co se děje, Deane? Tolik ztracených volání - promiň, že jsem se ozvala až teď.“
„Sammy,“ začal Dean, otočil se k bratrovi a polkl. „Potřebujeme pomoc,“ hlesl.
„Jedu.“
A zavěsila.
„Bude jí to trvat nejméně dva dny,“ řekl Castiel vyrovnaně. Posunul tác na stole a další knihu k prostudování si odnesl do křesílka, které Dean neprozřetelně opustil.
Dean se na jídlo ani nepodíval. Stál nad bratrem a mračil se. „Jak to?“
„Katlaya jezdí autobusem,“ vysvětlil Cass.
„Cože?“ Dean zapomněl zavřít pusu. Život bez auta si nedovedl představit.
Castiel pokrčil rameny a otočil stránku.
V Samově pokoji se rozhostilo ticho.
„Možná,“ řekl po pár hodinách četby Castiel, „možná něco mám. Ale je to nesmírně složité a není jisté, jestli se děje to, co se tu popisuje, jen mě napadlo...“ zakoktal se. „Opravdu nevím.“
„Beru všechno,“ řekl důrazně Dean. „Ukaž!“
Oba dlouho pročítali pár stran knihy a každou chvíli některý z nich odběhl, aby našel další informace, které by se problému mohly týkat.
„Jestli je to tak, jsme v háji,“ zamručel Dean. Tolik složitých doporučení, výjimek, podmínek a instrukcí pohromadě ještě neviděl.
„Všechno souhlasí.“ Castiel ještě jednou pročítal příznaky. „Mám zkusit,“ zarazil se, když mu zazvonil telefon.
„Roweno?“ zeptal se do sluchátka.
„Stojím tady za dveřmi jako chudý příbuzný, Castieli. To není slušné,“ zavrčela čarodějka nerudně.
„Hned ti jdu otevřít.“ Cass hodil mobil Samovi na nohy a běžel k hlavnímu vchodu, až za ním baloňák vlál.
Než ji dovedl dolů, stručně ji seznámil se situací i nejnovějšími poznatky.
Rowena obešla Sama ze všech stran, občas do něj dloubla, a nakonec mu položila prst na čelo.
„Obávám se, že máte s diagnózou pravdu,“ prohlásila. „Co s tím budete dělat?“ zeptala se zvědavě.
„Moc možností nemáme.“ Dean se prohrábl hromadou knih a svitků, které se nakupily při hledání odpovědi.
„Takže, abych to shrnula,“ posadila se Rowena s nohou přes nohu v křesílku a poklepala dlouhým nehtem na stole, jak si rovnala myšlenky.
„Tady Samuel se, kdoví jak a proč, dostal do styku s portálem do nižší dimenze. Hoši,“ protočila oči a podívala se na Deana, „vážně byste si měli dávat větší pozor. Nebe, peklo, očistec, a dokonce ani paralelní světy nejsou jediné nebezpečné krajiny, tohle je v mnoha ohledech horší.“ Poposedla si, uhladila si sukni a pokračovala: „Abych to vzala zkrátka, Sam se dostal k průchodu a tam se ho zmocnil nějaký tvor, který se živí tím, co má Samuel v hlavě. Hmm,“ zamyslela a přimhouřila oči, „to by mohlo být docela zajímavé. No, abych pokračovala. Tak Sam je teď chycený v nějaké své představě, která se pořád zmenšuje, jak z něj ten tvor vycucává mysl. Musí na to pomalu, kdyby si Samuel něčeho všiml a začal se bránit, nadělalo by to spojení na obou místech zřejmě víc škody než užitku. A vy se chcete,“ podívala se z Deana na Castiela, „dostat do té dimenze a přivést Samuela zpátky. Jak si to přestavujete?“
„Chtěli jsme ten portál najít,“ začal Dean a zarazil se, když Rowena odmítavě zamávala rukou.
„To je zbytečné, máte ho přímo tady,“ ukázala na Samovu hlavu. „Co jste měli v plánu dál?“
„Nějak se tam dostat a zachránit Sammyho,“ pokrčil Dean rameny.
Čarodějka se podívala na Castiela. „Taky to vidíš tak jednoduše?“ zeptala se pohrdavě.
Cass sklopil hlavu. „To je základ našeho plánu,“ řekl tiše.
„Chlapci, chlapci,“ potřásla Rowena hlavou, „co byste si beze mě počali?“
„Ty víš, jak se tam dostat?“ Deanovi v očích zasvítila naděje.
Rowena se soustředila, aby sebrala neviditelnou nitku z klopy sáčka a nechávala ho čekat na odpověď.
„Možná,“ řekla po odmlce. „Ale potřebuji víc informací.“
„Co tu je, je ti k dispozici,“ rozpřáhl Dean ruce.
„To jsem chtěla slyšet,“ řekla Rowena spokojeně. „Tak se do toho pustíme.“
„Jsi si jistý, že hledá pomoc pro Sama?“ zeptal se za dvě hodiny Dean potichu Castiela. „Zatím to vypadá spíš jako velká inventura.“
„Nebuď netrpělivý, Deane,“ prohlásila Rowena, ani nezvedla hlavu. Spodní police skříně v jednom ze skladů ji neobyčejně zajímala.
„Tak, tady to máme,“ řekla spokojeně a vytáhla malou skleněnou baňku s dlouhým hrdlem. „Snad je to všechno.“ Uložila baňku do velkého koše a cestou k ní přidala ještě řadu věcí, které při hledání odložila na stoly a pulty.
„Tady,“ posadila plný koš Cassovi do náruče. „Buď trochu džentlmen, Castieli, a pomoz dámě.“
Anděl se pod tíhou koše zapotácel, ale poslušně Rowenu následoval. Dean dostal do opatrování stoh knih, které vybrala z knihoven, a vše pod čarodějčiným vedením odnesli do hlavní místnosti.
„A teď mě nechte,“ otočila se k nim zády a začala rozkládat knihy po dlouhém stole.
„Můžeme...,“ začal Dean.
„Čaj,“ řekla krátce.
„Udělám ho,“ souhlasil Castiel a odešel do kuchyně.
Dean si sedl do kouta ke dveřím a střídavě pozoroval čarodějku a chodil se dívat na Sama.

„Pošli to ode mě z počítače. První část tak za dva dny, další, až ti zavolám a domluvíme se, abych měla čas se zase vrátit,“ stála před kamarádkou s nervozitou sepnutýma rukama. Klíče jí dala už dřív. „Dej pozor, ať nepustíš kameru, je to mrcha.“
Rendie trpělivě kývala hlavou. Všechny instrukce probraly dvakrát.
Žena se sepnutýma rukama se podívala na tašku u dveří a zpátky na Rendie.
„Jeď už,“ řekla jí kamarádka. „Nikdo se nic nedozví, slibuju.“

Rowena dopila čtvrtý šálek čaje. Knihy byly pozotvírané a ležely nejenom na stole ale i po zemi kolem ní. Do zápisníku s jedovatě růžovým obalem si zapisovala poznámky a každou chvíli vzdychla nebo si něco zamumlala.
Dean ji dlouho tiše sledoval, a teď spal s hlavou opřenou o stěnu a občas ho probudilo vlastní hlasité zachrápání.
Castiel seděl u Sama a díval se, jak se mu černé podlitiny pod kůží slévají. Nedokázal mu pomoci ani v tom.
Dean se probudil a rozhlédl se.
Rowena spala na stole se svým zápisníkem pod hlavou. Většina knih byla zavřená a vyrovnaná do úhledné hraničky na kraji stolu.
„Hotovo?“ zachraptěl Dean. Odkašlal si a zkusil to znovu. „Máš kouzlo, Roweno? Bude fungovat?“
Čarodějka otevřela oči a zamrkala, aby se jí projasnila hlava. Většinou spát nepotřebovala, ale tohle pátrání jí dalo zabrat.
„Dobré ráno všem,“ zívla. „Dostanu čaj?“
Cass nebyl v dohledu a zřejmě ani v doslechu. Dean se zvedl, odešel do kuchyně a za pár vteřin se vrátil se širokou sklenicí do půlky naplněnou zlatavou tekutinou. Postavil ji před Rowenu a zůstal nad ní stát s jednou rukou položenou na stole a druhou na opěradle čarodějčiny židle.
Rowena zvedla sklenici a upila. „Čaj?“ trochu se podivila. Podle použitého nádobí soudila na něco ostřejšího. „A studený!“ ušklíbla se.
Dean nereagoval, jen se na ni upřeně díval.
„Mám kouzlo,“ řekla sladce. „Nejsem si jistá, jestli bude fungovat. Nic tak složitého jsem už dlouho nedělala. Je u toho spousta podmínek.“ Odstrčila sklenici s čajem a zadívala se do poznámek. „Tohle bude nejhorší,“ poklepala na jedno místo. „Kdepak máme anděla?“
„Dojdu pro něj,“ nabídl se Dean.
„Castieli, jak moc poznamenalo Kainovo znamení jeho duši?“ zeptala se hned, jak se anděl objevil. „A co ty všechny ostatní věci, které prováděl? Podívej se, prosím, ať víme, na čem jsme,“ ukázala na Deana.
„Na jeho duši?“ zeptal se Castiel trochu zmateně.
„No tak, to pro tebe přece nemůže být tak složité,“ řekla rozladěně. „Jestli mi nevěříš, tak se pojď podívat. Tady,“ ukázala na pár řádků v zápisníku. „V knihách si to najdi sám, ale kdyby to nebylo důležité, neřešili bychom to.“
Cass se naklonil, aby jí viděl přes rameno a pročetl poznámky. Díval se do nich dlouho a čelo se mu vraštilo čím dál víc.
„Nelíbí se mi to,“ řekl nakonec.
„To nikomu,“ řekla čarodějka. „Ale jinak to nepůjde.“
Anděl se otočil k Deanovi, který stál nerozhodně opodál, položil mu ruku na hruď a přivřel oči.
„Není to tak dlouho, co mu hodně pomohli,“ mluvil Cass spíš pro sebe než pro ostatní, „ale na to, co jsi našla, je to málo.“ Pustil Deana a potřásl hlavou. „Nemůže tam, nepřežili by to ani jeden.“
„A nikoho jiného tady nemáme.“ Rowena vstala. „Je mi líto, víc nemohu udělat.“
„Počkejte!“ Dean skoro zakřičel. „Přece to teď nevzdáme. Musí být cesta. Můžeš s tím něco udělat?“ otočil se ke Castielovi a položil si ruku tam, kde se ho anděl před chvílí dotýkal.
„To nejde,“ zavrtěl hlavou Cass. „Není to tím, že by tvoje duše byla špatná, slabá nebo tak něco, jenom se do ní otisklo všechno, co jsi prožil. Každá smrt, každé vzkříšení, každý vstup jiné entity, všechno. Je to v ní zapsané. Nejde to zrušit ani vymazat.“
„Co s tím má společného moje duše?“ Dean se díval z jednoho na druhého a čekal na vysvětlení.
„Do nízké dimenze nemůžeš s duší. Ne, když tě tam někdo nevtáhne, jako se to stalo Samuelovi. Pokud tam chceš proniknout sám, musíš duši nechat tady, jinak by ses odtamtud nedostal. A to bychom nechtěli, že?“ vysvětlovala Rowena.
„Také tady potřebuješ fyzickou kotvu. Někoho, kdo na tebe bude čekat u hranice a převede tě zpátky,“ pokračoval ve vysvětlování Castiel.
„Stejně je to k ničemu,“ utnula jeho úvahy čarodějka.
„A nemůžeme to aspoň zkusit?“ zaprosil Dean.
„Jak říkám, je to k ničemu. Pokud tedy nechceš spáchat sebevraždu.“ Rowena se tvářila rozladěně. „Na nějaké své kamarády lovce ani nemysli, ti jsou úplně mimo hru,“ přerušila mu myšlenku skoro dřív, než ho napadla. „Musí tam jít někdo, ke komu má Samuel blízko. A tím myslím hodně blízko.“
Nastalo ticho.
Dean se snažil srovnat s tím, že pomoc je na dosah a přitom není v jejich silách, v JEHO silách!, teorii dotáhnout do praxe, ale nedařilo se mu to. Chytil se za hlavu a stiskl ji, jako by z ní chtěl vymáčknout řešení.
Castiel začal uklízet knihy a pokukoval po Roweně, jestli některá záhadným omylem neskončila u ní. Ani on nedokázal přijít se spásnou myšlenkou na záchranu Sama.
Rowena si sedla a smutně se podívala na sklenici se studeným čajem. Tak ráda by to kouzlo použila. Všechny ingredience tu byly. Jaká škoda, že to nejde. Ne, že by jí na bratrech nějak záleželo, samozřejmě, že ne, ale to kouzlo bylo - no, přímo fantastické!
- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -
Sam Winchester se probral v Bobbyho domě a ospale mžoural do stropu. Spánek mu nepomohl. Pokud mohl soudit, byl ještě unavenější, než když si šel lehnout.
„Dneska nevstáváš?“ zeptal se Bobby mezi dveřmi.
„A to musím?“ zakňoural Sam jako rozmazlené dítě.
„Nemusíš,“ pokrčil Bobby rameny a odešel.
Sam se otočil na druhý bok a zavřel oči.
- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -

[andoriel]

Bavte se

2 Duše, mysl a tělo - druhá část

Autobus měl zpoždění. Katlaya byla ráda, protože ho kvůli tomu stihla. Tři přestupy dokážou pokazit každý plán cesty, ale tohle zatím vypadalo nadějně. Jízdenky si kupovala v hotovosti u řidiče a sedala s hlavou otočenou k oknu, tašku, pokud to bylo možné, na sedadle vedle sebe. Letadlo by bylo mnohem rychlejší, ale tam by musela dávat své údaje, a to nechtěla. Dvoudenní cestu dokázala o půl dne zkrátit, a i tak se jí to zdálo k nepřečkání dlouhé. Poslední úsek z okraje města ke vstupu do bunkru šla pěšky.
Nenápadné dveře v příkrém kopci se na první pohled tvářily, že patří nějaké technické záležitosti města nebo k opodál stojící staré továrně. Stiskla kliku a k jejímu úžasu se otevřely.
„Děkuju,“ řekla automaticky v duchu. Dělala to tak pokaždé ať odcházela nebo vcházela, vždy poděkovala, někdy i řekla kam jde a kdy se vrátí.
Zůstala stát na úzkém ochozu nad velkou místností, kde právě vládlo naprosté ticho, i když v ní byly tři osoby. Prohlédla si je a napadlo ji, jestli nejede pozdě.
„Deane, Cassi, ahoj,“ řekla. „Jsem tady. Od kdy nezamykáte?“ Snažila se mluvit jako vždycky, ale i jí zněl její hlas dost stísněně.
Castiel zvedl hlavu a usmál se na ni tak smutně, až jí zatrnulo. Štíhlá žena s ohnivými vlasy si ji prohlížela přimhouřenýma očima a zřejmě nad něčím usilovně přemýšlela. Dean sebou škubl a rozběhl se k ní po schodech nahoru. Zastavil se těsně před ní, vzal jí tašku z ruky a pustil ji na zem. Neřekl nic, jen Ayu chytil za ramena a stiskl je tak silně, že skoro sykla bolestí. Chvíli zůstali bez hnutí.
„Co se děje, Deane?“ zopakovala otázku, kterou položila už do telefonu.
Vzal ji za ruku a táhl ji dolů. „Cassi, ty dveře!“ zavrčel, když rychle procházel kolem Castiela.
„Zamknu je, Deane, promiň že jsem zapomněl,“ řekl pokorně anděl. Dean ho neposlouchal, táhl Katlayu dál, dokud se oba nezastavili u Samovy postele.
Aya jen zalapala po dechu a stiskla Deanovu ruku, za kterou ji ještě pořád držel. „Co?“ zeptala se krátce.
Dean s krátkými přestávkami na nádech řekl, co zjistili. Katlaya přešla k Samově hlavě a pohladila ho po tváři. Kůže se mu zacukala, sotva se ho dotkla.
„Můžu tam za ním já? Co mám udělat?“ zeptala se.
„Ty bys…?“ Dean na ni překvapeně zíral.
Katlaya se na něj chvíli tiše dívala, než řekla: „Volal jsi o pomoc tak hlasitě, že jsem tě slyšela skoro přes půlku světa. A přijela jsem. Myslíš, že to bylo proto, abych si tu sedla a dívala se?“
„Půjde to? Může do nižší dimenze?“ otočil se na Casse, který se právě objevil v otevřených dveřích.
Anděl se špičkami prstů dotkl Katlayi jako předtím Deana a přikývl. „Může. Opravdu jí chceš vystavit takovému nebezpečí?“ svraštil čelo.
Dean se na Katlayu nerozhodně podíval.
Ještě jednou přiblížila prsty k Samově tváři, zarazila se a místo kůže pohladila pramínek vlasů na polštáři. Netušila, že ho jednou uvidí tak bezmocného.
„Tašku máš ve vedlejším pokoji, Katlayo.“ řekl Castiel. „Opravdu rád tě vidím,“ usmál se na ni. „Půjdu Roweně říct, že může začít připravovat kouzlo nebo lektvar nebo cokoli bude potřeba.“ To už mluvil k Deanovi, který Ayu ještě pořád zamyšleně sledoval. Dean přikývl, ale nebylo jisté, jestli vnímá.
Katlaya odešla do přiděleného pokoje a nechala bratry o samotě.
Za dvacet minut byla v centrální místnosti umytá a převlečená po dlouhém putování, a také připravená zjistit o své nastávající cestě co nejvíce, než se na ni vydá. Nepochybovala o tom, že se pro Sama půjde. Jestli to dobře pochopila, čarodějka, anděl ani Dean nemohli. Byla jediná. Pousmála se. Když je jediná, tak to prostě udělat musí. Něčím jí to připomnělo oblíbené fantazy knížky. Rychlé nastínění situace jí část úsměvu vymazalo, ale pořád byla rozhodnutá jít.
„Castieli, jsi si jistý, že tam tahle osoba bude něco platná?“ zeptala se Rowena trochu přezíravě. Prohlížela si Katlayu shora dolů a zpátky a krčila nos.
Aya se na ni vážně podívala. „Udělám, co bude v mých silách, abych Sama vrátila zpátky,“ slíbila. „Snad to bude stačit.“
„To záleží na tom, jaký máš k Samuelovi vztah,“ vyjmenovala čarodějka jednu z podmínek.
Aya si vzpomněla, jak ho viděla před chvílí u něj v pokoji, a zatrnulo jí. „Miluju ho,“ řekla prostě.
„Zajímavé,“ prohlásila Rowena a ještě jednou si Katlayu prohlédla. „Sebevražedné sklony budou zřejmě nakažlivé. Musím si dát pozor. Jdu připravit kouzlo.“ Zmizela v kuchyni, kde Castiel nechal koš naplněný při inventuře.
Aya se podívala na Casse a pomalu se na něj usmála. „Co ten kyselý obličej?“
Anděl se tvářil jako boží umučení.
„Nejsem rád, že to spadlo na tebe. Nemáš žádné zkušenosti,“ vysvětloval.
Pokrčila nad tím rameny. První leknutí z toho, do čeho se pouští, pominulo, zbývalo jen vyřešit praktické otázky kolem vstupu do nižší dimenze. Dál si musí poradit podle situace.
Dean přišel od bratra a v zamyšlení se drbal na zátylku. „Poslyš, Cassi, nešlo by to nějak obejít? Že bych tam šel přece jenom já. Kdyby byla Katlaya na rozhraní, třeba by se to dalo nějak udělat.“
„Nedalo by se to nijak udělat, Deane, je mi líto,“ odmítl Castiel.
Katlaya nad Deanovým dalším nápadem jen zavrtěla hlavou a raději šla nakouknout do kuchyně. Rowena chodila mezi pultem a stolem a kontrolovala misky, baňky a křivule, ve kterých kypěly, bublaly a plazily se různé ingredience.
„Opravdu je to čarodějka?“ zeptala se tichounce Castiela. Přišel za ní, aby zmizel z dosahu Deana a nemusel už odpovídat na nekonečné nápady, jak obejít podmínky pro vstup do nižší dimenze. Poslal ho k bratrovi do pokoje přestěhovat nábytek tak, aby měli pro Katlayu i pro kouzlo dost místa.
„Ano, Rowena je naživu už několik století,“ ujistil Ayu Cass.
„Na svůj věk vypadá nádherně,“ špitla.
„Děkuju, holčičko, i sluch mi slouží docela dobře,“ řekla dost nahlas Rowena.
„To je skvělé,“ rozesmála se Katlaya. „Castieli,“ otočila se na anděla, „říkal jsi, že moje duše tu zůstane, abych se dostala zpátky. Samova je tam. Jak se dostane domů?“
„Přišel tam jinak.“ Cass byl dost stručný. Katlaya se na to trochu zamračila.
„O nižších dimenzích se toho moc neví. Málokdo se vrátil, a většinou pak do konce života nedal dohromady celou větu,“ ozvala se zase Rowena.
Katlaya povytáhla obočí a zašklebila se. Čarodějka jí byla čím dál víc sympatická. „Děkuju, Roweno,“ řekla.
„Nechci tě strašit, drahá, je to jenom konstatování skutečnosti.“
„To je v pořádku,“ ujistila ji Aya. „Nezní to tak špatně. Jestli se mi stane něco podobného, bude mi to nejspíš jedno. Budu blábolit a slintat v nějakém ústavu a umřu s úsměvem na tváři.“
Rowena došla ke dveřím, dlouze se na Katlayu podívala, zavrtěla hlavou a vrátila se zpátky ke své práci.
„To není v pořádku,“ odporoval Castiel. „Samovi by snad mělo stačit, když si uvědomí, co se děje, ale jistý si tím nejsem. Místní tě rozhodně nenechají na pokoji, snaž se jim vyhnout, jak jen to půjde. Kdyby ti hrozilo nebezpečí, hned se vrať.“
„Když tu nechám duši,“ pokračovala Aya v úvahách, „kde bude?“
Anděl se zatvářil nejistě. „Měla by s tebou být pořád spojená, takže ji uložíme...“
Aya ho chytila za ruku, aby ho přerušila: „Dáš mi na ni pozor, Castieli? Prosím!“ podívala se na něj tak naléhavě, až mu přeběhl mráz po zádech. „Když nebudeš proti, svěřím ti svou duši,“ řekla tiše.
Dean se vrátil od Sama a zůstal stát stranou, aby nerušil důvěrný hovor. Slyšeli ho všichni, ale trocha prostoru byla na místě.
Anděl si volnou ruku položil na srdce. „Budu ji opatrovat jako vlastní,“ slíbil slavnostně. Deanovo zakašlání ho trochu probralo a hned pokračoval: „Budu ji opatrovat víc než vlastní. Nespustím z ní oči.“
„Děkuju,“ řekla se znatelnou úlevou. Kousek strachu, který ucítila, když se dozvěděla, k čemu se zavázala, zmizel.
„Neposílal bych tě, šel bych sám, kdyby to bylo jen trochu možné,“ začal Dean s dalšími omluvami.
„Nech už toho,“ otráveně se od něj odvrátila.
„Jsem hotová. Všechno je připravené, až budete i vy, můžeme začít.“ Rowena už zase držela vrchovatý koš připravená vyzkoušet to úžasné kouzlo.
Castiel se bez protestu chopil koše a šel v čele malého průvodu k Samovu pokoji.
Uspořádání místnosti se změnilo. Sam ležel na kraji lůžka, aby se vedle něj vešla Katlaya. Pro tu byl připravený polštář směrem do místnosti, takže měla ležet obráceně než Sam. U její hlavy i po stranách byly připravené židle, kdyby se pátrání v nižší dimenzi protáhlo a hlídači potřebovali ulevit bolavým nohám, na straně Sama byl malý stolek jako základna pro kouzlo. Zbytek nábytku byl přiražený ke stěnám.
„Čas tam nejspíš poběží jinak,“ říkal ještě Cass Katlaye, „nenech se tím znervóznit. Máš všechen čas světa.“
Odpověděla jenom malým úsměvem. Nervozita ji svazovala. Bála se, že Sama nenajde a bratr a přátelé na něj budou čekat marně.
„Tady.“ Podala čarodějka Aye zavřený kelímek. „Vypij to.“
Katlaya odklopila víčko a bez zaváhání poslechla. Sotva polkla, zatočila se jí hlava a podlomila kolena. Cass i Dean k ní skočili a pomohli jí na postel vedle Sama.
„Rychlejší, než jsem čekala,“ řekla Rowena s kapkou obdivu sama k sobě.
„Roweno,“ zamračil se na ni Dean.
„To nic, jen malé uvolnění. Bude potřeba,“ zabručela smířlivě. „Můžeme začít?“ otočila se na Castiela.
Anděl si stoupl Katlaye k hlavě a dotkl se jejího čela. „Připraven,“ řekl. Mezi prsty se mu objevila zlatá jiskra. Byl rád, že duši nemusí těžce vytahovat, Aya byla připravená jí vložit do jeho rukou a co nejvíc jim to usnadnila.
„Deane?“ řekla Rowena s očima upřenýma do kovové mísy s přísadami kouzla.
Dean si sedl k lůžku vedle Katlayi a vzal jí ruku do obou dlaní.
„Budu čekat na rozhraní, nenechám tě tam. Slibuju,“ stiskl jí prsty.
Zareagovala vlastním malým stiskem a pootevřela oči, aby se na něj podívala. Chtěla říct, že mu svěřuje svoje tělo tak, jako to řekla Cassovi o duši, ale nedokázala ze sebe vypravit ani hlásek. Oči se jí zavřely.
Rowena přihodila do misky hrst čehosi a z jejího obsahu se vyvalil oblak bílého dýmu. Hned se rozptýlil a zůstala po něm jemná bylinková vůně.
Castiel opatrně popotáhl prsty na Ayině čele a mezi dlaněmi se mu rozlilo světlo, jak se její duše odpoutala od těla a zůstala s ním spojená tenkou stužkou světla končící na jejím čele. Opravdu z ní nespouštěl oči a pozorně sledoval každé nepatrné zachvění.
Rowena vzala Ayinu ruku a vložila ji do připravené ruky Sama. Propletla jim prsty a spokojeně kývla. Zatím šlo všechno dobře.
„Poslední ingredience,“ zamumlala a zalila směs v míse tekutinou z baňky s dlouhým hrdlem. Vysoký plamen nechal na stropě černou skvrnu a Deanovi zapraskalo v uších, jako při přetížení v letadle.
Katlaya dlouze vydechla a na rtech se jí usadila jinovatka.
„Je tam,“ řekla čarodějka s uspokojením.
Anděl ani muž nereagovali, jeden si zíral do rukou na svěřenou duši a druhý hlídal malou dlaň.
„Může to trvat dlouho,“ řekla Rowena. „Půjdu si uvařit čaj. Kdyby se něco dělo, zavolejte.“
- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -
Katlaya zamrkala a rozhlížela se kolem sebe. Přízračná krajina jí byla cizí. Tlumené barvy se prolínaly jedna do druhé a tvary byly zkroucené a rozplizlé, bez ostrých hran. Přímo před sebou měla cosi, co vzdáleně připomínalo vrak auta. Přikročila k němu a podívala se blíž. Byl to vrak auta a vedle další. A další. Stála na cestě obklopené pozůstatky automobilů a v dálce uviděla obrys budovy. Vydala se k ní. Obešla ji ze všech stran, prohlédla si stěny a nahlédla do slepých oken. Nenašla žádné známky, že by byl někdo uvnitř, ale když došla ke vchodu, uslyšela zevnitř hlasy.
„Rufus už na nás čeká, přece se tu nebudeš jenom tak válet,“ říkal jeden.
„Dej mi pokoj, Bobby, prostě běž pryč.“ Tohle byl Sam.
Katlaya poznala jeho hlas a už chtěla otevřít, když uslyšela těžké kroky a rychle se skryla za nejbližší roh. Sam takhle určitě nechodil a s nikým jiným se setkat nechtěla.
Podivné stvoření s dlouhými končetinami vyšlo ven a hlučně za sebou zavřelo. Odcházelo po cestě mezi vraky a syčelo si pro sebe něco, co znělo jako nadávky.
Katlaya počkala, až zmizí, a nakoukla dovnitř domku. Za krátkou předsíní přeplněnou výstrojí i výzbrojí na lov, byla kuchyně a pokoj spojené s pracovnou. Sam seděl u stolu, houpal se na židli a koukal do stropu.
Sammy?“ špitla Katlaya. „Co tu děláš?“
Sklonil k ní pohled a zatvářil se zmateně. „My se známe?“ zeptal se pomalu.
„Myslím, že ano,“ souhlasila a sedla si vedle něj. Věřila, že mají trochu času, než se falešný Bobby vrátí.
„Já nemyslím.“ Sam si ji důkladně prohlédl. „Mám dobrou paměť a tebe jsem nikdy neviděl.“
„Třeba jsem kamarádka Bobbyho,“ zkusila Aya. „Nebo Deana.“
„Kdo je Dean?“ zeptal se nedbale. Už zase koukal do stropu.
„Nepamatuješ se na Deana?“ Katlayu přepadla krátká panika. Doufala, že až se se Samem uvidí, vzpomene si na ni, ale že se nepamatuje ani na bratra, kterého znal celý svůj život, to bylo zlé.
„Ne. Tvůj přítel?“ Sam sice něco říkal, ale vypadalo to, že ho vůbec nezajímá, jestli mu odpoví. Zůstala potichu a dívala se na něj.
„Samueli Winchestere,“ řekla pomaličku. „Kde máš rodinu?“
Sam se rozhlédl a překvapeně se na ni podíval. „S kým to mluvíš?“
Z Katlayi vypadlo velice neslušné slůvko.
„Toho taky neznám,“ řekl Sam klidně.
Katlaya se začala smát a nemohla přestat. Nebyla si jistá, co si představovala, a po rychlém nalezení Sama chvilku věřila, že jak rychle přišla, zase rychle odejde. Ale že se Sam bude bránit absolutním nezájmem, to opravdu nepředpokládala.
Díval se na ni a na tváři se mu začal také objevovat náznak úsměvu.
„Čemu se směješ, Ayo?“ zeptal se.
„Tobě,“ škytla. Uvědomila si, že jí řekl jménem a začala doufat, že ho dokáže dostat zpátky. Jestli stačí smích...
„Sotva vytáhnu paty, už tu máš holku?“ Stvoření stálo v pokoji s rukama v bok a výhrůžně kývalo hlavou.
Katlaya vyjekla a schovala se za Sama.
„No tak, Bobby, to je povyku,“ řekl líně Sam a zase se zadíval do stropu.
Tvor zvaný Bobby chytil Katlayu za loket a vytáhl ji zpoza Sama, aby se na ni podíval.
„Ta tu nemá co dělat!“ zavrčel vztekle, vyvlekl ji ven a mrštil s ní o zem. „Už se tu neukazuj!“ rozkřikl se na ni.
„Jsem hned vedle a slyším dobře,“ zašklebila se Katlaya nad tím hlukem. Zvedla se a couvla, když se rozpřáhl k úderu, ale necouvla dost. Rána ji odhodila několik kroků. Tiše vykřikla a zůstala ležet, dokud tvor neodešel. Sotva ho ztratila z dohledu, odplížila se k domku. Znovu ho obcházela a hledala jakoukoli nesrovnalost. Samovo prořeknutí se jménem jí nešlo z hlavy. Bylo to automatické nebo to udělal schválně?
Někdo jí položil ruku na rameno.
Přestože ho s sebou neměla, srdce se jí rozbušilo tak prudce, že muselo být slyšet na míle daleko. Hekla, otočila se, zakopla a svezla se k zemi u stěny domku.
„Kdyby to byl Bobby, už by bylo po tobě,“ řekl Sam a podával jí ruku, aby jí pomohl na nohy.
„Sammy,“ vydechla úlevou.
„Víš, že jsi jedna z mála, kdo mi tak může říkat?“ zeptal se Sam s malým úsměvem.
„Jestli víš, co se děje, proč už nejsi pryč?“ vrátila se Katlaya k důvodu své přítomnosti.
„Zkoušel jsem to, ale nemůžu,“ zamračil se Sam. „A hlídají mě moc dobře.“ Poklepal se na hlavu. „Asi je tam toho pro ně dost, aby jim stálo za to na mě netlačit, ale to je tak všechno.“
„O nižší dimenzi toho moc nenašel ani Dean s Cassem ani Rowena,“ povzdechla si Aya.
„O nižších dimenzích je tam celá jedna police knih,“ řekl překvapeně Sam. „Jak dlouho jsem pryč?“
„Asi týden.“
„Teprve? Tady to bylo jako nekonečný měsíc.“ Sam zavrtěl hlavou. Nedovedl pochopit, proč za týden nikdo knihy nenašel. „Rowena je tam taky?“ napadlo ho, co vlastně Katlaya řekla.
„Udělala nějaké bum, abych se sem dostala,“ pokrčila Aya rameny.
„To je jí podobné,“ ušklíbl se Sam. „Vrátím se do domu, přichází doba odběru.“ Zatvářil se nešťastně. „Musím jim dát aspoň něco, aby neměli podezření, že vím, co se děje.“ Odešel do domku.
Katlaya si sedla do jednoho z nabouraných aut a sledovala dům. Čekala, až bude možné se Samem znovu mluvit, a byla zvědavá, jak vypadá ten ‚odběr‘.
Přišli tři. Bobby s dlouhýma rukama a nohama a dva malí kulatí se spoustou panožek a třemi pažemi natřikrát ohnutými, které vypadaly jako nohy pavouka. Bobby šel do domku a ti dva rozebrali kus zadní stěny a něco tam kutili. Aya neviděla co, ale za chvíli s tím přestali a dali stěnu zase do pořádku. Místo, aby šli za Bobbym, prošustili těsně kolem auta, kde se Aya schovávala, a zmizeli ve vrakovišti.
Katlaya seděla a čekala, až odejde i dlouhonohý Bobby, ale nic se nedělo. Bobby zůstal v domě a na Ayu padla náhlá ospalost. Položila se na sedadlo a zavřela oči.
- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -
Rowena se usadila v křesílku u zdi, sáhla po knize a nahodile v ní listovala. Původně ji napadlo, že by vlastně mohla odejít a zbytek nechat na těch dvou dobrodruzích, ale její zvědavost byla větší, tak se rozhodla počkat na výsledek tak chaoticky řízené a zbytečně překombinované akce.
Castiel se soustředěně díval na Ayinu duši a skoro ani nedýchal. Dean znepokojeně sledoval námrazu, která se Katlaye od rtů začala rozlévat po obličeji. A rozšiřující se temné skvrnky na tváři a krku značily, že i ona bude časem samá modřina a podlitina
Nepříjemné přerušované bzučení je překvapilo. Dean sebou trhnul a pevněji stiskl ruce k sobě, Rowena upustila knížku, jenom Castiel se ani nehnul a nepřestával zírat na duši v dlaních.
„Co se děje?“ zeptala se čarodějka rozladěně.
„To je z Katlayina pokoje,“ řekl Cass. Pořád se nehýbal a neodvracel pohled.
„Dojdu tam,“ řekla Rowena, když si uvědomila, že nikdo jiný není ochotný se pohnout. Přinesla mobil, který vydolovala z velké kabely zastrčené pod postelí, a dívala se na displej.
„Copak jsem telefonní ústředna?“ postěžovala si a zmáčkla hlasitý poslech.
„Mluvte,“ řekla nevrle.
„Tady Rendie, stalo se něco Aye? Měla mi volat a neozvala se. Je v pořádku? Kdo jste?“ ozval se trochu zmatený ženský hlas.
„Katlaya je relativně v pořádku, ale nemůže teď k telefonu.“ Čarodějka se významně dívala z Casse na Deana, ale žádné reakce se od nich nedočkala. „Zavolá vám, jakmile to bude možné.“
„A kdy to asi bude?“ nechtěla se Rendie nechat odbýt. „Potřebovala bych s ní mluvit. Nemohla byste to zařídit?“
„Zařídit?“ Rowena se napřímila nad tou drzostí. „To bych opravdu nemohla. Katlaya není v dosahu signálu. Zavolá vám, až se vrátí.“ A zavěsila. Skoro štítivě položila Katlayin telefon na stolek vedle mísy s dokončeným kouzlem a šla si sednout zpátky do křesla.
„Tohle čekání je příšerná věc,“ posteskla si. Zvedla knížku a hodila ji na stůl s pořádnou ranou. Ani to anděla a Deana nedokázalo přimět k reakci.
„Půjdu nahoru,“ oznámila a odešla.
Dean tiše vydechl, když bylo zase konečně ticho, a pohledem zkontroloval bratra i Katlayu. Oba žili, ale to bylo všechno, co se dalo zjistit.
- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -
Aya se probudila z nepříjemného snu. Nic si nepamatovala, jen pocit, že je všechno špatně. Otevřela oči a nepříjemný sen jako by pokračoval: Všechno bylo špatně. Ležela na zemi mezi vraky aut, ruce i nohy měla znehybnělé, na břiše jí seděla příšera a snažila se jí dostat do hlavy. Doslova. Šťourala se jí v ústech, nose i uších, dloubala jí kolem očí.
Katlaya zasupěla námahou, jak se snažila vyprostit a příšeru shodit. Povedlo se jí uvolnit jednu nohu. Prudce vykopla a spokojeně zaznamenala, že trefila něco, co po zásahu povolilo. Vzepřela se na chodidle a pokusila se přetočit.
Příšera zaskřehotala a odkulila se z Ayina těla. Sevření končetin povolilo a Katlaya se rychle hrabala na nohy, připravená k boji nebo útěku, podle situace.
Stála uprostřed vrakoviště sama. Ať už ji napadlo, co chtělo, zmizelo to, jakmile se začala bránit.
Oklepala se a otřela si ústa. Pořád na nich i v nich cítila lepkavý dotek příšery.
„Někdo říkal, že tu bude růžový sad zalitý sluncem?“ zeptala se sama sebe polohlasně. „Tak pokračuj, holka, ať už jste venku.“ Vydala se po cestě mezi auty a skončila uprostřed pusté pláně, kde se šedý obzor skoro nedal rozeznat od šedé oblohy. Zavrtěla hlavou. Šla na druhou stranu, než mířila.
„Nemáš tu co dělat!“ Bobby jí stál za zády, a když se otočila, chytil jí jednou dlouhou rukou za krk a zvedl do výšky.
Kopala kolem sebe a kroutila se, ale vyprostit se nedokázala. Lapala po dechu a marně se snažila odtrhnout od sebe Bobbyho prsty.
Pak si uvědomila, že její tělo leží úplně jinde. Všechno úsilí věnovala tomu, aby se přestala zmítat, a soustředila se na to, že fyzicky jí tady nikdo nemůže ublížit.
Prsty kolem krku zmizely a Katlaya dopadla na zem najednou pružná jako kočka. Prosmýkla se kolem Bobbyho a rozběhla se do vrakoviště takovou rychlostí, které by v běžném životě nebyla schopná.
„Já jsem tady doma, víš?“ štěkl jí do ucha hlas dlouhorukého tvora. Bez námahy jí dohonil a jedinou ranou smetl mezi vyskládané trosky aut.
Tiše zaklela, když ramenem narazila do zprohýbaných dveří plných rzi. Ať bylo její fyzické tělo kdekoli, bolelo to. Stáhla se hlouběji mezi vraky, aby na ni nebylo z cesty vidět. Opřela se v sedě o proraženou pneumatiku a zhluboka se nadechla. Pocit neskutečnosti a neporazitelnosti zmizel.
Naklonila se, aby viděla na cestu. Byla prázdná. Vrátila se na ni a zaváhala, který směr je ten správný, aby zase neskončila na kraji. Tentokrát se zřejmě rozhodla správně, protože aut kolem cesty přibývalo, až se kupily ve vratkých horách a hrozily, že se na Katlayu zřítí v okamžiku, kdy půjde kolem. Domek nebyl vidět a pouť vrakovištěm se protahovala.

Sam přecházel po pracovně sem a tam. Jako vždycky, když byl sám, cvičil paměť. Snažil se vzpomenout, co četl o nižších dimenzích, ale hlavu měl prázdnou. Zkusil nakreslit omezující démonský kruh a nedokázal to. Vztekle uhodil pěstí do stěny. Ozval se dutý zvuk. Poklepal znovu, aby se ujistil, že slyšel správně, a začal hledat nějaký tajný vstup. Nenašel nic. Zadíval se ke dveřím, jestli se znovu neobjeví Katlaya. Nejdřív si myslel, že je to jenom jeho představa a že se už zbláznil, pak, že se příšera Bobby snaží z něj vymáčknout něco navíc, ale nakonec jen doufal, že to bude skutečně ona a pomůže mu dostat se pryč. Asi před týdnem místního času zjistil, že nedokáže odejít od domu dál než na pár metrů. Každý nový pokus o jakýkoli únik mu způsobil ránu, která sice nebyla vidět, ale bolela o to víc a bolest přetrvávala.
Začalo se stmívat falešným soumrakem, tak se natáhl, aby rozsvítil lampu u pracovního stolu.

[andoriel]

A protože je Apríl, tak posílám nějakou zábavu

2 Duše, mysl a tělo - třetí část

Katlaya šla podle svého názoru už několik hodin a cesta pořád nekončila. Klopýtala únavou, až nakonec zůstala sedět pod dodávkou s utrženou střechou a nedokázala se pohnout dál. Přitáhla si kolena k bradě a zadívala se dopředu. Hory vraků se snižovaly do kopců a hromad a někde na hranici viditelnosti zablikalo malé světélko. Zvedla hlavu. Světlo?
S tichým zaúpěním vstala a šla dál. Světlo se zvětšovalo a brzy vykreslilo obrys okna. Došla k domku. Sam stál na prahu a vypadalo to, že ji vyhlíží.
„Ayo,“ natáhl k ní ruce. „Potřebuju pomoc.“
„Proto jsem tady,“ usmála se unaveně.
„Ukážu ti to,“ táhl ji dovnitř a poklepal na dutě znějící stěnu v pracovně.
Ani Katlaya nenašla tajné dveře. Stála uprostřed pracovny a rozhlížela se, jestli něco nepřehlédli. Otočila se zády k lampě a pohled se jí zastavil na světelné stopě u dveří. Jas lampy tam nedosahoval a žádný odraz to být nemohl.
„Zhasni, prosím,“ řekla.
Sam cvakl vypínačem a nastala tma.
„Nic,“ řekl a chtěl zase rozsvítit, ale Aya ho chytila za ruku.
„Počkej,“ zašeptala. Ve tmě se začalo projasňovat.
„Nikdy jsem tady tmu nezažil. Vždycky bylo rozsvíceno nebo byl venku den.“ Sam začal šeptat také, aniž by věděl, proč to dělá.
Katlaya upírala oči na modře pableskující nitku, která se od Sama táhla přes celý domek někam ven. Otočila se k němu, vzala ho za rameno, aby zůstal stát na místě a obešla ho. Napadlo ji, že její domněnka o tom, kde nitka začíná, bude lichá, ale pak si všimla jiskřičky na Samově zátylku. Rozhrnula mu vlasy a našla místo, kde se stužka tiskla k jeho kůži. Dál už nevedla. Přiblížila k ní prst a usmála se.
„Tady tě máme,“ zašeptala.
Samova ruka jí narazila do boku, jak za sebe rychle mávl, aby ji upozornil na nebezpečí. Neslyšela nic, ale skrčila se a zasunula se pod pracovní stůl.
„Bobby?“ zeptal se Sam nahlas. „To jsi ty?“
„A kdo jiný by to měl být?“ zahlaholila příšera Bobby a začala rámusit v předsíňce. „Dneska se nám to povedlo, dostali jsme celé hnízdo. Měl jsi tam být taky. Kruci, tady je ale tma.“
„Už jsem spal,“ protahoval Sam slova, jako by zíval.
„Tak spi dál, ještě skočím do auta pro zbytek věcí.“ Bobby prásknul dveřmi a zmizel.
Katlaya zůstala pod stolem. Nebyla si jistá, jestli to příšera myslela vážně a vrátí se, nebo to byla jenom kontrola, než zmizí do své nory.
„V pořádku. Co jsi našla ve tmě?“ zeptal se zvědavě Sam, když se Bobby na svých dlouhých nohách vzdálil. Sam to neviděl, protože pro něj byla tma kolem absolutní, ale dobře se orientoval sluchem. Příšera byla rozhodně pryč.
Katlaya viděla docela dobře. Nitka zářila drobnými jiskrami a pulzovala. Vzala Sama za ruku a vedla ho ven. Před domkem se zastavili a Aya se ohlédla. Nitka uvnitř nebyla vidět, jak se Sam přibližoval k jejímu druhému konci, zkracovala se spolu s ním.
Nechtěla, aby je Bobby přistihl, jak spolu bloudí po nocích, protože by dělali nějaký hluk. Natáhla se a zašeptala Samovi přímo do ucha: „Drž se mě.“ Stiskla mu ruku a vedla ho podél nitky mezi auta a zpátky na cestu, pořád dál a dál klikatou světelnou stezkou.
Sam sebou trhnul, když cítil, že se přiblížili k místu, za které se nemohl dostat dál, ale Katlaya zatočila a obešla domek obloukem, aby se k němu vrátila z druhé strany. Skončili u stěny, kterou viděla rozebírat malé příšery. Nitka vedla pod ní.
Někde by tu mělo být něco..., Aya se rozhlížela a přemýšlela, jak se dostat do jednolité zdi. Sklonila se a přejela prsty kolem místa, kde se nitka vracela dovnitř.
Sam se jí držel za rameno. Pořád nic neviděl.
Tichoučké cvaknutí nemohlo být slyšet daleko, přesto Katlaya strnula v očekávání útoku. Naštěstí příšery asi spaly. Ze zdi se u země oddělila deska. Na jedné boční straně zůstala na nějakém závěsném zařízení a lehce se odklopila do strany.
Katlaya si klekla, nahlédla dovnitř vzniklého prostoru a kousla se do rtu, aby nevykřikla radostí. Sáhla po Samově ruce a stáhla ho k sobě dolů. Opřela mu záda vedle otvoru a přitiskla mu rty na ucho. Chtěla šeptat, ale samou radostí ho skoro kousla. „Ani se nehni,“ vypravila ze sebe neslyšně.
Našel její ruku a stiskl ji na znamení souhlasu.
Očima i prsty prozkoumala nitku až k velkému měchu plného zářící modré mlhy. Mlha sama nezářila, spíš ji něco prosvěcovalo zezadu. Nahmatala malý kolíček přesně na rozhraní mezi nitkou a měchem a pootočila s ním.
Sam otevřel doširoka oči a zalapal po dechu. Nitkou mu z hlavy začala proudit mlha do měchu.
Aya hned kolík vrátila zpět a zkusila to na druhou stranu. Tentokrát se mlha vracela k Samovi. Rozhodil ruce a prudce vykopl. Aya nestačila uhnout a dostala od Samovy boty ránu do kotníku, až v něm hlasitě zakřupalo. (to má za to, že ho kouše do ucha ) Do očí jí vyhrkly slzy, jak se snažila nevykřiknout. S tváří zkřivenou bolestí se naklonila a dala kolík do výchozí pozice.
Nenechala Sama vydechnout, znovu se mu natahovala k uchu, když ji chytil za rameno a odtáhl ji. Volnou rukou chvíli mával před sebou a mračil se, pak Katalyu chytil za hlavu a tentokrát mluvil on: „Vrátil se mi kousek paměti. Vzpomněl jsem si -,“ chtěl pokračovat, ale Aya se mu vysmekla a znovu sáhla po kolíku. Pootočila s ním a přesvědčila se, že mlha pomalu proudí k Samovi. Pořád se bála, že je někdo chytí a k dalšímu pokusu nedostanou příležitost.
„Jo,“ vydechl Sam, aniž by hledal naslouchající ucho. Tělo mu pomalu sjíždělo do lehu pod náporem znovupoznaného. Co z něj příšery sebrali během měsíce, vracelo se mu zpátky v jedné dlouhé vlně připomínající extázi.
Kolem celého temného obzoru se objevily známky svítání.
Mlha odplynula a na dně měchu zůstala jasná zlatá koule. Dlouho se kroutila u výstupu, Katlaya přemýšlela, jestli by jí neměla nějak pomoci, ale obávala se, aby ji nepoškodila. Povolila kolík na doraz a duše po chvíli námahy vyskočila z měchu s tichým lupnutím. Zůstala viset Samovi nad ramenem, jako zářící pták ohnivák, spojená s ním krátkou světélkující stužkou.
„Můžeš domů?“ zeptala se Aya, když se Sam pomalu postavil a narovnal ramena. Šedé světlo šedého dne osvětlovalo okolí a po Bobbym nebyla ani památka.
Sam se široce usmál. „Ano,“ řekl prostě a
… zmizel.
Tak to bychom měli, řekla si Aya pro sebe. Doufala, že se Sam skutečně dostal z nižší dimenze na svůj svět. Na jejich svět.
Sklonila pohled ke své levé ruce. Celou dobu v ní cítila Deanovu dlaň jako slabé brnění, ale teď všechny pocity zmizely. Ruce měla prázdné.
Země se s ní zakymácela a propadla se jí pod nohama.
Vykřikla, snažila se zachytit okraje, ale žádný už neexistoval. Padala a padala stále hlouběji. Její poslední vjem byl pisklavý smích příšery Bobbyho.
- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -
Rowena se vrátila shora s náručí literatury. Studium v tak dobře zásobené knihovně jí vyhovovalo. Asi tak dvě hodiny. Teď už byla unavená a celá bolavá z čekání. Zvedla oči od knihy, když ucítila změnu. Na první pohled nebylo nic patrné, ale energie v místnosti byla najednou jiná.
Castiel ještě nespustil oči z Katlayiny duše a Dean začal usínat. Ani jemu dlouhé nehnuté sezení nedělalo dobře.
Čarodějka sjela pohledem na Ayu a Sama a postavila se.
„Něco se děje,“ řekla nahlas.
Dean skoro vyskočil leknutím. Na poslední chvíli udržel Katlayinu ruku ve svých a zadíval se na bratra.
Samovi se udělalo očividně lépe. Podlitiny ztrácely temnou barvu a přes zelenou a žlutou bledly a ztrácely se. Dech se mu prohloubil a na tváři se objevil malý osamělý úsměv.
Teď už Dean vstal vědomě a sledoval, jak se bratr zhluboka nadechl a otevřel oči. Zamračil se do stropu na tmavou skvrnu po malém výbuchu Rowenina kouzla, sklouzl pohledem na čarodějku, která vzrušením tiskla ruce k sobě, usmál se na ni, a konečně uviděl Deana.
„Brácho,“ vydechl. Svět byl v pořádku.
Spustil nohy z lůžka, pomalu se postavil a protáhl.
„Tak ses uráčil probudit,“ řekl Dean, když k němu Sam došel, chytil ho do náruče a přitáhl ho k sobě v pevném objetí. „Kdo ti dovolil se takhle toulat?“ zavrčel. Rychle zamrkal, aby potlačil nápor emocí.
Sam zavřel oči a stiskl bratra se stejnou silou.
„Jsem moc rád, že jsi zpátky, Same,“ řekl Cass.
Sam poplácal Deana po zádech, pustil ho a s roztaženýma rukama vykročil k andělovi. Zarazil se a zadíval se na duši, kterou Cass pečlivě opatroval. Pohled mu sjel přes Castielovy spojené dlaně až ke Katlaye.
„Nevrátila se se mnou?“ zeptal se zmateně.
Aya ležela bez hnutí a zavřené oči jí obkroužily tmavé kruhy.
Dean ztuhl. Podíval se na své ruce. Otočil se k lůžku, vzal zpátky její dlaň a stiskl ji, ale ta studená věc, ve kterou se změnila, byla bez života.
„Bravo,“ řekla Rowena hluše.
- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -
Padala. Padala tak dlouho, že si nepamatovala jiný pocit. Mohla uplynout vteřina stejně jako eony věků, nebyl v tom rozdíl.
Zavřela oči, Kolem byla tma, tak jí připadalo zbytečné se na ni dívat. Pád se tím změnil ve vznášení. Letěla dolů do neznáma. Zatočila se jí z toho hlava.
- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -
„Vrátíme ji!“ řekl Dean.
„Odkud?“ zeptala se Rowena. „Nevíš, kam ji to poslalo, když se přerušilo spojení. Může být kdekoli. Nižších dimenzí je nekonečná řada, a kdyby se dostala ještě dál, ani si nedovedu představit, kde mohla skončit.“
Dean potřásl hlavou. „Se Samem jsme to nevzdali, najdeme řešení.“
„Ale rychle,“ řekl Castiel. Položil duši na polštář vedle Katlayiny hlavy a přiblížil k ní obličej, aby si ji prohlédl.
Sam zbledl. Nenapadlo ho, že Katlaya může mít problémy s návratem. „Proč jste nepoužili knihy z bočního skladu?“ zeptal se, když si vzpomněl, jaké měli podle Katlayi problémy se zjišťováním informací. Cestu zřejmě tak překombinovali, že se Katlaya ztratila někde v půlce.
„Odkud?“ zopakovala Rowena odlišným tónem. Sedla si k Aye a zamyšleně se na ni dívala.
Sam neodpověděl a odešel. Za okamžik se vrátil s náručí plnou knih, které Rowena nikdy neviděla. Zjistila, že se od Katlayi nechce hnout. Pokud se propadla do další nižší dimenze, bylo to vzrušující. Cítila určitou nervozitu, když si uvědomila, že se žena vedle ní možná dostala do míst, která nikdo, koho čarodějka poznala, nenavštívil. Roztržitě vzala první knihu z nové várky od Sama, otočila pár stránek, sklopila k nim oči a našpulila rty překvapením. Ležely před ní nečekané poklady.
- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -
Katlaya si nebyla jistá, jestli ještě padá nebo se houpe v nějaké jemné síti. Necítila nic, jen prázdno. Pohnula se a zjistila, že leží na něčem měkkém. Postavila se a zašátrala rukama kolem sebe. Nabírala plné hrsti něčeho jemného, ale ve tmě nedokázala odhadnout, co to může být. Chtěla zavolat, ale nevyšlo z ní ani zaskřehotání, jen se jí to, co ji obklopovalo, dostalo do úst a začalo ji dusit.
Přijala to jako fakt, který nezmění. Neumře jako slintající troska v ústavu, jak předpověděla ta čarodějka. Snad se aspoň Sam dostal zpátky.
- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -
„Cože jste?“ Sam se díval na Castiela s pootevřenými ústy.
Anděl začal trpělivě opakovat svá předchozí slova. Vysvětloval, jak zjistili, co se se Samem děje, a co všechno udělali proto, aby se vrátil.
Sam se zhroutil na židli v hlavní místnosti a promnul si rukama obličej.
„Andělé o nižších dimenzích nic nevědí?“ zeptal se, když Cass zmlknul.
„Vím, že existují,“ odpověděl Castiel, „ale nikdy jsem se nezajímal o to, jak se dostat tam nebo zpátky. Je to hodně vzdálené i životu na Zemi, natož v nebi. Ani s peklem se to nijak nedá srovnat.“ Cass se cítil hrozně. Kdysi existovali v nebi odborníci na mezidimenzionální cestování, ale po andělských válkách a pádu z nich nezbyl žádný. Jestli své vědomosti někde uchovávali, nikdo si nepamatoval, kde. Měl se víc snažit, třeba by něco zjistil.
Dean vzal tu nejtlustší knihu a nalistoval její obsah, aby si trochu usnadnil práci. Sam a Castiel sáhli po dalších.
„Mám to,“ řekl Sam za chvíli. „Aspoň doufám. Přivedu Rowenu a pustíme se do kouzla.“
„Další kouzlo?“ zvedl Dean oči od vlastního čtení.
„Takové cestování se bez něj málokdy obejde.“ Sam běžel do obytné části.
„Jsi si jistý, že to bude fungovat, Samueli? Jedno kouzlo na zjištění, kde se Katlaya nachází, a další k jejímu návratu?“ ptala se čarodějka asi po páté.
Už jí neodpovídal, jen vážil a měřil ingredience. Poháněla ho obava, aby všechno stihli včas.
Castiel se díval na Ayu. Duše se jí pořád držela, ale tělu začalo vypovídat srdce. Prodlevy mezi jednotlivými údery se prodlužovaly. To nemohla dlouho vydržet.
„Co je, Cassi?“ Dean se zastavil ve dveřích.
Anděl zavrtěl hlavou a odmítl se na Deana podívat.
„Umírá,“ řekl těžce. „Sam a Rowena to nestihnou včas.“
Dean vešel a sevřel v prstech opěradlo židle, která tam zůstala po nedávné záchraně Sama.
„Jak můžu pomoci?“ zeptal se. „Je něco, co můžeme udělat?“
Castiel váhavě zvedl hlavu. Nechtěl to zase přepálit.
„Cassi?!“ Dean netrpělivě zarachotil židlí.
„Možná,“ připustil Castiel. „Dokážu jí přidat pár tepů srdce navíc. Snad to bude stačit, než budou kouzla připravená. Ale,“ podíval se na Deana, „ze svého dát nemohu. Jimmy* je mrtvý a moje srdce teď pracuje jinak.“ Zadíval se před sebe. „Moc rád bych to udělal,“ řekl vážně.
„Já můžu?“ Dean pustil týranou židli a stoupl si před Castiela.
„Zkrátí ti to život,“ upozornil ho anděl.
„O pár tepů?“
„Mohou být důležité. Možná kvůli tomu zemře někdo, koho nestihneš zachránit.“ Castiel se snažil, aby Dean uvážil všechny důsledky.
„Nezabráním každé smrti, ale jedné můžu zabránit hned,“ odmítl to Dean.
Castiel se zvedl a váhavě se zadíval na Katlayu.
„Cassi, budeme tě potřebovat těsně před použitím kouzla,“ vrazil do pokoje Sam. Co se tu děje?“ zeptal se vzápětí.
„Katlaya umírá. Snažíme se to oddálit,“ řekl Castiel.
„Dobře, udělejte to. Budeme připravení asi za dvacet minut, jen jsem ti přišel říct, že nakonec budeme potřebovat trochu tvojí milosti. Není to problém?“
„Ne, Same, není to žádný problém.“
Sam se rozběhl zpátky za čarodějkou.
„Dvacet minut,“ hlesl Dean.
Castiel mlčel a čekal, jak se Dean rozhodne.
- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -
V Katlaye se zvedl kousek vůle k životu. Stočila se do klubíčka a přikryla si rukama obličej, aby se k ní to chmýří nebo co to bylo, nedostalo. Bylo to marné, a čím víc bojovala, tím rychleji ztrácela sílu. V uších jí začalo dunět. Pomyslela si, že je to už opravdu konec a znovu se přestala bránit. Místo kousků svého života uviděla vážné zelené oči ve vzdáleně známé tváři. Nedokázala určit, kdo to je, ale napadlo ji, že to před smrtí není nejhorší pohled. Usmála se.
- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -
„Dělej, Cassi,“ řekl Dean po pár vteřinách váhání.
Castiel se sklonil ke Katlaye a rozepnul jí nahoře dva knoflíčky halenky. Byl moc rád, že si nevzala tričko, jako obvykle.
„Co to děláš?“ zeptal se překvapeně Dean.
„Potřebuji být co nejblíže k vašim srdcím. Odlož si triko, Deane, prosím,“ vysvětloval anděl. „A sedni si. Nebude to příjemný zážitek.“
„A já se tak těšil,“ ušklíbl se Dean.
Castiel položil Katlaye prsty na srdce a bolestně přivřel oči. Bylo slabší, než si myslel. Pootočil se k Deanovi a druhou ruku mu přitiskl na stejné místo. Dlaně se mu rozzářily.
Dean se bolestí prohnul a zasípal přes stisknuté zuby. Zašátral kolem sebe a pevně se po stranách chytil sedáku židle, aby se udržel na místě. Doufal, že to nebude trvat celých dvacet minut.
Trvalo to jen pár vteřin, ale úplně mu to stačilo. Cítil se vyčerpaný víc než po celonoční honičce a boji s hordou nestvůr.
Castiel ho zkontroloval jediným krátkým pohledem a obrátil se ke Katlaye.
Dean se těžce zvedl, natáhl si triko a zamířil ke dveřím.
„Měl by sis odpočinout,“ volal za ním Castiel, ale Dean jen něco zavrčel a odešel z místnosti.
Anděl se vrátil ke Katlaye a znovu se na ni pozorně zadíval. Vypadalo to mnohem nadějněji.

„Máte kouzlo na návrat?“ zeptal se Dean, když se dopotácel do centrální místnosti.
„Ano, ale ještě...,“ začal Sam a zarazil se, když bratr prudce dosedl do nejbližšího křesla. „Co se ti stalo?“ zeptal se místo vysvětlování.
„To nic,“ mávl Dean rukou. „Vím, kde je Katlaya, stačí jedno kouzlo. Můžeme?“
„Víš, kde je Katlaya?“ zopakoval po něm Sam nechápavě.
„Jo. Jestli to stačí k jejímu nalezení, navedu vás. Jdeme.“ Dean se pomalu zvedl a vydal se ke schodišti.
Rowena pozvedla obočí, ale bez protestů vzala připravené kouzlo a šla za ním. Sam zaváhal, rozhlédl se kolem sebe, jako by něco hledal, a nakonec se rozběhl za ostatními.
„Asi bych to potřeboval líp vysvětlit,“ řekl Deanovým zádům na chodbě pod schody.
„Potom,“ zavrčel Dean.
Znovu se všichni shromáždili v Samově pokoji. Rowena připravená s kouzlem, Cass po předání kapky stříbrné milosti u Katlayiny duše.
Dean si sedl k Aye a vzal ji za ruku.
„Vím, kde je,“ řekl znovu. Stiskl víčka k sobě a připomněl si dusivé objetí, které ucítil, když Cass předával zlomek jeho života Katlaye.
Sam mu udělal na čele jednoduché znamení, aby se přes něj kouzlo dostalo do správné dimenze.
„Připraveni?“ zeptala se Rowena. Nečekala takovou zábavu a užívala si ji naplno.
Sam si stoupl stranou připravený poskytnout pomoc komukoli, kdo ji bude potřebovat.
Castiel a Dean jenom kývli.
„Tak jdeme na to.“ Čarodějka do mísy hodila pár zrnek z malého talířku, počkala, až splynou se zbytkem směsi, a dokončila kouzlo. Tentokrát nedošlo k výbuchu jako minule, ale z mísy se po celé místnosti rozlila bílá záře.
Castiel položil Aye duši na čelo a přidržoval ji jenom špičky prstů, aby hned nevklouzla zpět.
Dean zamrkal do oslepujícího světla.
- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -
Katlaya se usmívala na Deanovu tvář. Všechno se kolem ní rozzářilo. Chmýří poletovalo jako kousky žhavého popela a stejně tak se na vše lepilo.
„Slíbil jsem, že tě tam nenechám,“ řekl jí Dean, „tak se koukej sebrat a vypadni odtud.“ Vzal ji za ruku a Katlaya se vznesla nad zářící popel k modře opalizující kaluži portálu. Když jím prolétala, vykřikla. Ani nevěděla, jestli radostí nebo strachem.
- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -
Duše vyklouzla Castielovi z prstů. Lekl se a chtěl ji chytit, ale pak odtáhl ruku a úlevou se začal smát.
Katlaya otevřela oči.
Nepřítomně se chvíli dívala před sebe, než se jí pohled stočil k Deanovi a k jejich spojeným dlaním.
„Vrátil ses pro mě,“ zašeptala chraplavě. Vzepřela se na lokti a rozhlédla se. „Co Sam?“
„Jsem tady.“
Katlaya se posadila, chytila se Deana kolem krku, vratce vstala a po dvou krocích přistála Samovi v náručí.
„Jsi v pořádku?“ zeptala se ho.
„Mám hlad,“ přiznal.
Odtáhla se o něj a usmála se na Rowenu.
„Jsi nejlepší čarodějka, jakou znám,“ řekla s obdivem v hlase.
„Děkuju.“ Rowena se trochu ušklíbla. „A kolik jich znáš?“
„Přece tebe.“ Katlaya nechala Rowenu s ústy překvapením dokořán a chytila Castiela na obě ruce.
„Má duše měla tu nejlepší péči,“ otočila mu dlaně vzhůru a políbila ho do nich.
Cass je v rozpacích vytáhl z jejího sevření a schoval za zády.
„Děkuju za svoji duši, mysl i tělo,“ řekla, ještě jednou se po všech rozhlédla a zamířila ke dveřím.
„Kam jdeš?“ zeptal se Dean.
„Sam má hlad,“ odpověděla vážně. „A určitě se najde i někdo jiný hladový. Třeba já. Upeču koláč.“ A vyšla na chodbu.
„Má pravdu, v téhle místnosti jsme všichni strávili až moc času,“ usoudila Rowena. „Chci vědět, kde to byla,“ a odešla za Katlayou.
Castiel ji následoval. Byl zvědavý, jestli šla Aya opravdu péct koláč.
Sam se trochu smutně podíval, co se stalo z jeho pokoje. Bude mu trvat, než ho dá zase do pořádku. Obrátil se na bratra: „Jak se cítíš?“ zeptal se ho.
Dean překvapeně zvedl hlavu. „To bych se spíš měl ptát já. Co ses probudil, ještě ses nezastavil.“
Sam si přejel rukou po čele. Věděl, že jakmile si v klidu sedne, únava ho dostihne.
„Je to zvláštní,“ řekl Dean pomalu. „Obvolal jsem všechny, kdo mohli nějak pomoct, ale přišly jen Rowena a Katlaya.“
„A pomohly. Bez nich by to nešlo,“ dořekl Sam.
„Obě něco tají. U Roweny je to přirozené, ale Aya...“ Dean zavrtěl hlavou.
Sam se zamyšleně díval před sebe. Také nevěděl, co si má o Aye myslet.
Na stolku u lůžka zazvonil Katlayin mobil.
Dean ho vzal a společně s bratrem šli za ostatními.
Katlaya stačila hovor zvednout, než to Rendie vzdala. Ujistila ji, že se brzy vrátí a Rendie už nemusí dělat nic, aby kryla její nepřítomnost.
Pak vyprávěla svoji verzi cestování mezi nižšími dimenzemi. Vrakoviště bylo celkem jasné, příšery udělaly Samovi prostředí, kde se měl cítit bezpečně, ale při zmínce o druhém místě Castiel zbledl.
„To byly spálené duše,“ zašeptal vyděšeně. „Dostala ses až na samotné dno, dál už nic není.“
Rowena překvapeně sykla. Tak hluboko nikdo ani nepomyslel, natož, aby se tam snažil dostat. Znovu si Katlayu prohlédla, ale neshledala na ní nic neobvyklého. Bylo to matoucí.
Rozhovor se stočil ke všednějším tématům a čarodějka se rozloučila. Společné tlachání jí nepřipadalo nijak zajímavé a potřebovala na skryté místo uložit jednu z knih, které přinesl po probuzení Samuel, a nějakým nedopatřením se dostala do jejího malého zavazadla.
Sam si přinesl talíř jídla a pustil se do něj s takovou chutí, že se Dean ani nepokoušel mu ukrást kousek sýru.
Katlaya na chvíli zmizela v kuchyni a společně s Castielem přinesli koláč. Dean netrpělivě poposedl, když ho začali krájet. Chutnal stejně výborně jako před dvěma měsíci při uvěznění požírače duší a nezbyl po něm ani drobek.
Nikdo se nepřiměl k tomu, říct Aye, co všechno udělali, aby ji dostali zpátky živou. Věděli, že by to měli udělat, ale nechtěli rušit příjemné chvíle, kdy jen tak společně mlčeli a odpočívali, než byl čas na Katlayin návrat. Zdržela se asi dvě hodiny, pak jí měl Cass odvézt na autobus. Nabízel se, že jí bude dělat řidiče až domů, ale s díky odmítla.
„Přestěhuj se,“ řekl jí Sam při loučení. „Místa tu máme dost.“
Zůstala na něj překvapeně zírat.
„Sam má pravdu. Zůstaň tady,“ přidal se Castiel. Ta myšlenka ho nadchla.
Sklonila hlavu. „Moc by se mi to líbilo,“ přiznala. „Ale nemůžu. To, co dělám, je důležité. Nemůžu to vzdát.“
Dean počkal, až Aya s Cassem odešli a otočil se na Sama: „Přestěhuj se sem?“ zeptal se s povytaženým obočím.
„Ani nevím, proč jsem to řekl, ale myslel jsem to vážně.“ Sam byl trochu na rozpacích.
Dean na to neřekl nic. Sáhl po lahvi bourbonu a nalil si pořádnou dávku. Pošoupl ji po stole k Samovi a pozvedl sklenku. Bratři byli zase spolu, jízda mohla pokračovat.

Za dva dny v malém bytě seděla u zapálené svíčky a tiše se pro sebe usmívala. Setkání s bratry a andělem jí čím dál víc připadalo jako sen. Trochu zmatený a trochu strašidelný, ale takový, na který nikdy nezapomene. Navíc šéf zřejmě nepřišel na to, že byla pryč, a dokonce dostala pochvalu za předčasně a dobře odvedenou práci. Přemýšlela, jestli si to bude moci někdy zopakovat...

„Tak na to zapomeň, holčičko,“ ušklíbl se Chuck**. Stál jí neviděn za zády a trochu uštěpačně si ji prohlížel. Nikdo z podřízených ani spolupracovníků se mu takhle nevzepřel. Její potrestání bude muset být exemplární.

„Dal bych si koláč,“ povzdechl si Dean. Vrátili se se Samem z lovu a pozdní večeři nebo brzkou snídani si nesli s sebou v papírových sáčcích. „Ten od Katlayi,“ doplnil ještě, když se na něj Sam překvapeně podíval, protože právě z jednoho ze sáčků vytáhl plastovou krabičku plnou sladkého těsta.
„Zajímalo by mě, co to vlastně dělá, že je to tak důležité,“ zamyslel se Sam sedaje si ke stolu. Vzal si od Deana hrnek s kávou a položil natažené nohy na vedlejší židli.
Dean se nenápadně ošil. Poslední dobou ho o Katlaye pronásledovaly dost nepříjemné sny a nebyl si jistý, jestli to nemá něco společného s kouskem srdce, které jí věnoval.

Potřebujete vystětlivky? Tady jsou:
* Jimmy - Jimmy Novak. Schránka pro nehmotného anděla Castiela. Nabídl se dobrovolně a Castiel slíbil, že se postará o jeho rodinu, když bude třeba. Skoro se mu to povedlo
** Chuck - Bůh místního vesmíru. Protože ho vymyslel a napsal, všechno ví a má moc udělat cokoli
-------------

Další povídka bude trochu kratší, jen na dvě části Bude tam, co je vlastně Katlaya zač. Nevím, kdy ji sem dám, tak popř prosím vydržte.

[andoriel]

Bavte se

3 Alfa a omega 0.2 - první část

Na počátku nebylo nic….
a pak se to zvrtlo.

Jo, tak to je ten nejlepší začátek, co jsem kdy vymyslela. Žádné slovo, žádná kostka, mělo to všechno zůstat tak, jak bylo na počátku.
Nezůstalo.
Na počátku byla myšlenka. Vznášela se v prázdnotě a nechápala, co se děje.

Rozesmála jsem se. No, to jsem to zase zvedla, napadlo mě a zavrtěla jsem sama nad sebou hlavou.
Ale vyhrála jsem. Vyhrála jsem dalekou cestu do cizí země. Kromě toho, že jsem nemusela mít skafandr, jsem si připadala jako na cizí planetě, a to jsem z ní skoro nic neviděla. Nemusela jsem se dívat, bylo tam všechno, na co jsem pomyslela. Malá městečka i obří metropole, hluboké lesy, bezbřehé pláně, opuštěná sídla, strašidelné zámky. Upíři, vlkodlaci, démoni a andělé. A bůh. Místní celebrita, která se rozhodla, že osloví pár entit z jiných vesmírů s žádostí o pomoc, aby byl ten jeho dokonalý.
Jenže cizí entity mají svoje vlastní nápady a plány, i když musí čelit důsledkům, protože místní bůh je všemocný a oni jsou pro tu chvíli pouzí zaměstnanci.
Skoro se mi chtělo napsat, že počátek nastal dvacátého čtvrtého dubna roku šedesát sedm a také by to byla pravda. Jak pro koho, jak pro co. A pochopí to jenom někteří.
Počátek nastal kdysi a nedá se na něm nic změnit. S koncem je to vždycky trochu sporné…
- - - - - - - - - - - - - -
Sam se s prudkým výdechem posadil na posteli. Noční můry ho pronásledovaly od té doby, co se neovládl a vystřelil na Chucka speciální pistolí, která střelce zasáhne do stejného místa jako jeho oběť. Rána v rameni se nehojila, stále bolela a pálila a také se postarala o vize, jak si místní nejvyšší Bůh představuje, že skončí bratři Winchesterovi. Tentokrát to bylo jiné. Tentokrát neviděl sám sebe jako zpodobnění zla, které jediným krátkým pohybem hlavy dokáže Deanovi na dálku zlámat vaz, ani bratra s Kainovým znamením na paži, jak mu vráží kostěný nůž pod žebra. Tentokrát viděl Katlayu. Zpocený obličej, vlasy s rezavými odlesky rozhozené kolem hlavy, pootevřené rty, svraštěné čelo, v křeči napnutý krk. A mužskou ruku, jak se jemně dotýká obrysu její tváře. Dostal takový vztek, že kdyby měl tu moc, vrazil by do obou dýku. Místo toho se probudil a přitiskl si ruku na srdce, aby se uklidnilo. Byly tři ráno.
Podíval se na polštář a zjistil, že si nedokáže lehnout a spát dál. Oblékl se, a než vyběhl do předjitřního lesa za městem, pustil si do sluchátek muziku, o které věděl, že ho uklidní.
Vrátil se unavený. Rychlý pohyb ohladil nejostřejší hrany snu, nechal spoustu otázek a také pocit, že je s Ayou něco hodně špatně.
„Cassi,“ oslovil anděla, když dosnídal. „Víš, kde bydlí Katlaya?“
„Ano, Same. Řekla mi to, než tě přijela vytáhnout z nižší dimenze,“ odpověděl Castiel.
„Kde?“
Cass řekl adresu.
„Co se děje?“ Dean stál nad schody obytné sekce a rozhlížel se, jestli někde neobjeví snídani. Vstal před chvílí.
„Chci jet za Katlayou. Telefon už zase nebere,“ řekl Sam stručně.
„To bylo tam?“ ukázal Dean na Castiela. Zaslechl jeho odpověď na Samovu otázku. „Výlet na víc než celý den,“ zamručel. „Proč?“
„Jeli jsme i dál,“ vyhnul se Sam dotazu. Stiskl k sobě zuby, jak se mu vrátila ozvěna emoce z ranního snu.
Dean nereagoval. Krátce se na Sama zadíval a šel si najít něco k jídlu.
„Tak dobře,“ řekl, když odložil sklenici a cinknul vidličkou o prázdný talíř. „Jestli myslíš, že je to důležité, jedeme.“
Sam zaklapl otevřenou knihu, Castiel se zvedl z křesla a Jack dal nohu na první stupeň schodiště k východu.
Dean povytáhl obočí, ale zdržel se všech poznámek o velikosti výpravy, ať už měla mít za cíl cokoli.
Impala vyrazila po cestě. Dean cvakl knoflíkem přehrávače a vozem zaduněla Highway to hell. Spokojeně si do taktu poklepával na volant.

Katlaya seděla jako skoro každý večer u zapálené svíčky a tentokrát si k přemýšlení vzala i své oblíbené háčkování. Šátek v podzimních barvách přibýval pomalu, ale přibýval. Vzorek byl jednoduchý, tak na něj nemusela myslet a mohla si nechat v hlavě probíhat, co ji trápilo. Povzdechla si. Šéf zřejmě chystal něco velikého a byl dost vzteklý. Všechny nápady jí vracel s takovou razancí, že měla strach, kdy jí nějaký přistane na hlavě. Spokojený byl jen s popisy prostředí a nezáživnými drobnostmi. Dřív měla většinou nějakou představu o tom, co dělá, ale teď si nebyla jistá vůbec ničím.
Odložila šátek a přitáhla si kolena k bradě.
„Svatý Castieli, takhle se z toho jednou určitě zblázním,“ zašeptala si pro sebe a usmála se. Jediná skutečná dobrodružství jejího života v tomto světě byla spojená s ne tak úplně správným andělem a jeho bratry, kteří andělé určitě nebyli.
Jako odpověď na její slova se ozvalo zabušení na dveře.

„Další vize?“ zeptal se Dean, když dojížděli ke Katlayině bydlišti. Panelákové sídliště bylo starší a dostatečně zarostlé stromy, aby vysoké budovy ztratily trochu ze své hranatosti, ale pořád to bylo sídliště.
Sam jenom kývl. Ještě se nepřiměl popsat ani sen ani své pocity při něm, protože se v něm vždycky zvedly jako vysoká vlna, která smete všechno, co se jí postaví do cesty. Nechápal to, proto potřeboval zjistit, co se děje.
Auto zastavilo v úzké slepé ulici mezi domy a všichni vystoupili.
„Tam,“ ukázal Castiel na vstup ztracený pod velkým rozkvetlým šeříkem. Vchodové dveře byly rozbité a na většině schránek chyběly popisky. Katlaya Bustersová tam byla jenom jako aya někde uprostřed. Sam nad tím pokrčil rameny a vydal se po schodech nahoru.
Zvonek u dveří fungoval. Po zacinkání se ozvala rána a šepot ženského hlasu. Jack docela dobře uslyšel, jak si Katlaya sama pro sebe mumlá, něco o procesí návštěv.
Aya otevřela dokořán a usmála se.
„Kluci, tak ráda vás vidím,“ řekla. Najednou se jí oči rozšířily hrůzou, pootevřela ústa, ale nevyšel z nich žádný zvuk.
„Kdo to je?“ zeptal se za ní mužský hlas.
Dean a Sam se na sebe podívali a sáhli po zbraních. Ten hlas znali.
Chuck došel z nitra bytu ke Katlaye a důvěrně jí položil ruku na rameno. Druhou si zapínal košili.
„Ale, to je mi nečekaná návštěva,“ řekl uštěpačně.
„Co tu děláš?“ štěkl Sam.
„Co myslíš?“ ušklíbl se Chuck. „A teď vypadněte.“
Dveře se jim zabouchly před nosem.
Castiel zavřel údivem pootevřenou pusu, Dean zaklel a Sam bouchl pěstí do zdi vedle dveří.
„Tohle jsi viděl?“ vypravil ze sebe Dean.
„Viděl jsem něco trochu jiného, jen jsem nevěděl, kdo je ten druhý,“ zasupěl Sam a rozběhl se po schodech dolů.

Katlaya pořád nebyla schopná pohybu ani řeči. Chuck ji obešel, aby jí viděl do tváře a opřel se zády o dveře.
„Tak ty sis myslela, že se budeš kamarádit s těmahle?“ Zavrtěl hlavou. „A že na to nepřijdu? Nebo že mi to bude jedno?“ Zamával jí rukou před obličejem. „Víš, co tě za tohle čeká?“ Okamžik mlčel, a pak si uvědomil, že mu nemůže odpovědět. Znehybnil ji a zamezil v řeči, když otevřela na zacinkání zvonku, sotva ji nechal pozdravit. Doufal, že u ní teď uvidí aspoň osamělou slzu na znamení lítosti, ale setkal se jen s nehybným vzdáleným pohledem.
„Dlouho jsem tě nechal v klidu, ale když je tak miluješ, budeš mít z první ruky, co na ně chystám. Ale nejdřív doděláš rozdělanou práci. Do týdne. A nehneš se odtud.“ A zmizel.
Katlaya tvrdě dosedla na zem a zaklela. Šéf přišel těsně před bratry. To on tloukl pěstí do jejích dveří. Sotva ho pustila dál, šla znovu otevřít na zvonek, a pak najednou nemohla nic, jen stát a dívat se, jak Chuck zabouchl před vyděšenými a rozzlobenými pohledy bratrů a anděla. Nemohla se pohnout ani promluvit, a když si před ní stoupnul, dostala takový vztek, že kdyby mohla, vrhla by se na něj s myšlenkou co nejvíc mu ublížit. Bylo jí jedno, co v tu chvíli říká. Teprve když se Chuck ztratil, zrušila se jeho moc nad jejím tělem. Chtěla vyběhnout před dům, ale nedokázala se zvednout. Všechno ji bolelo, jak se předtím pořád snažila vykroutit ze sevření. Lehla si na podlahu, vědomě na dva dlouhé nádechy odpočívala a za pár vteřin se zkusila postavit znovu. Povedlo se, ale dveře nešly otevřít, i když je poprosila. Dobelhala se k oknu a zjistila, že je jako přibité. Chuck ji odřízl od zbytku světa.
Skrz sklo viděla, jak se bratři s Castielem a nějakým mladíkem zastavili u auta a o čemsi se dohadují. To je Jack! došlo jí vzápětí. Položila dlaně na sklo a mezi ně přitiskla obličej, aby lépe viděla na obávaného a nečekaně zajímavého nefilima. Jack něco řekl a podíval se nahoru. Vzápětí vzhlédli i ostatní. Aya byla přesvědčená, že ji museli vidět, ale nevrátili se. Nasedli do Impaly a odjeli.
Svezla se do křesla vedle okna a zavřela oči. Přehrála si Chuckova slova před odchodem a ústa se jí stáhla zlostí a zklamáním.

„Jsem si jistý,“ řekl Jack důrazně. „Přišel těsně před námi. Cítil jsem to.“
Dean o jeho slovech nepochyboval. „Ale co tam dělal?“ zeptal se. V jeho nočních můrách, o kterých před nikým nemluvil, se Katlaya vyskytovala často a pokud tam byl i Chuck, rozhodně to nebylo v roli ochránce nebo milence, jak se snažil prezentovat v Ayině bytě.
Castiel pozvedl ruku a zase ji nechal klesnout. Němé gesto znamenalo, že se Chuck přestal zabývat Katlayou a není jisté, jestli se nezaměřil na skupinku před jejím domem.
„Nic s tím neuděláme,“ zamumlal Sam a nasedl do vozu. Jeho noční vize Ayi byla ze stejného zdroje jako ostatní noční můry: Chuckovy představy o pokračování nebo konci světa. Ale jakou roli v nich hrála Aya? V Samově snu to nevypadalo, že by byla nadšená, spíš to bolelo.
Deanovi zazvonil mobil.
„Potřebuju pomoc,“ vzlykla mu do sluchátka Charlie.
„Vydrž, jsme daleko, ale dojedeme,“ řekl jí Dean a sedl si za volant. U Katlayi byl klid, Chuck byl pryč a Sam vypadal klidnější než celou cestu sem, tak mohli vyrazit. Charlie by nevolala, kdyby to nebylo nutné. Většinou se o sebe dokázala postarat docela dobře sama.

Katlaya chodila po bytě a přemýšlela, jestli jí skromné zásoby jídla stačí na týden a co bude s rostlinami na oknech, pokud ji Chuck opravdu zatáhne do nějaké fatální akce. Na práci se nemohla ani podívat.
Po třech dnech se ozvalo zaklepání.
Katlaya vzala za kliku a dveře se otevřely. Za nimi stála Rendie a nervózně v rukách kroutila uchem tašky.
„Přinesla jsem ti jídlo,“ řekla vystrašeným hlasem.
„To tě tak vyděsil?“ Katlaya se zamračila. Rendie byla skvělá kamarádka a nic takového si nezasloužila.
„Nesmím tě pustit ven a nesmím s tebou o ničem mluvit, jinak končím.“
„Dobře.“ Katlaya zahnala myšlenku na skok ze dveří a úprk v dál. Bude si muset poradit nějak jinak. „Přinesla jsi nějaké klubko?“ zeptala se na oko lehce. Šátek byl hotový.
„Cože?“ Rendie hlasitě polkla.
„Tak nic,“ pokrčila Aya rameny. „To byl jen takový nápad. Děkuju.“ Sáhla po tašce, kterou Rendie držela před sebou.
Rendie neochotně pustila nákup a ustoupila. „Zase přijdu. Snad,“ vyhrkla a utekla.
Katlaya se za ní okamžik dívala a musela se vší silou držet, aby se nerozběhla taky. Zhluboka se nadechla a zavřela dveře.
Položila tašku na jídelní stůl a pomalu z ní začala vytahovat nákup. Chléb, sýr, pár dobře zabalených kousků masa, aby nepromáčely zbytek věcí, nějakou drogerii, ovoce a zeleninu. Pečlivě všechno uložila, vzala si jablko a sedla si do křesla u okna.
Z jablka zbyla jenom stopka. Semínka v jadřinci byla nahořklá a skvěle se hodila k její náladě, tak je snědla taky. Zamyšleně se podívala na počítač, neochotně ho zapnula, posbírala tužky a připravila si hromádku papírů na poznámky.
Vlastně ani neměla moc co na práci, většinu dokončila, než přišel Chuck, ale nebyla by to přiznala ani sama sobě, tak nepoznal, že je v podstatě hotovo. Procházela soubory, občas něco dopsala, něco vymazala. Takové věci dělala pořád, dokud nebyla s textem spokojená. I tak po pár dnech našla další možnosti úprav.
Zběžně prošla hotovou práci a část jí odeslala.
V mailu našla další. Nervozitou stiskla ruce v pěst, ale pak soubory otevřela a při pročítání textů určených k úpravám jen doufala, že to není konečná verze.

„Slíbila jsem si, že už to neudělám,“ řekla vážně Charlie, „ale znáte to.“
Dean a Sam seděli na gauči a poslouchali stručný nástin jejího posledního milostného vzplanutí až ke zmizení přítelkyně v okamžiku, kdy stála uprostřed kuchyně a držela talíř se snídaní. Dívka zmizela a rozbitý talíř teď ležel v odpadkovém koši se vším, co na něm původně bylo.
Charlie si otřela oči. „Víte, co se stalo?“
„Děje se to všude,“ potřásl hlavou Sam. „Nevíme, jak to zastavit.“
Než dojeli ke kamarádce, měli v telefonech podobných příběhů víc, než by bylo komukoli milé. Lidé mizeli beze stopy. Ne po jednom nebo dvou, ale po desítkách a stovkách. Sam měl už nějakou chvíli pocit, že se kolem nich stahuje smyčka, která je na závěr udusí.
„Promiň, jakmile něco zjistíme, ozveme se ti.“ Dean vstal. Měl Charlie rád, ale nedokázali zabránit zmizení žádného z lidí, ať to byl někdo neznámý nebo přítel. Bylo potřeba najít další informace.

„Překvapila,“ zamumlal Chuck, když mu od Katlayi přistál mail s přílohami. Nevěřil, že by byla ochotná pracovat dál. Zběžně prošel, co se v textu změnilo a spokojeně kývl. „Tak dobře,“ pokračoval v samomluvě. „Třeba to pro ni nebude tak horký, jak jsem myslel.“
Dělala drobné úpravy, hlídala posloupnost děje a po několika zdařilých nápadech mohla popisovat bezvýznamné maličkosti. Už toho nebylo moc. Na Zemi nezůstalo téměř nic, protože hlavní postavy Chuckových příběhů odmítaly poslušnost. Aby je potrestal, postupně vymazal všechen život na zemi kromě Deana a Sama Winchesterových, archanděla Michaela v těle jejich nevlastního bratra Adama a Luciferova syna Jacka. Zůstali na planetě sami. Castiel se ztratil také. Jeho příchod i odchod ohraničila stejná událost. Otisk ruky na Deanově rameni.
Chuck si samozřejmě nechal pár zaměstnanců, protože i pustinu bylo třeba popsat, a Katlaya to uměla.

Rendie seděla u počítače a přemýšlením se jí z hlavy skoro kouřilo. Váhala, co všechno si může dovolit, než na to šéf přijde. Nechtěla dopadnout jako Katlaya, ale co se dělo, na ni bylo prostě moc. Probírala se soubory a odhadovala, kde bude nejvíc nenápadná.
„Tak jo, zkus to. Aspoň nějakou naději,“ řekla si pro sebe nakonec. „Takže co? Pes? Z toho bude mít radost Sam,“ pousmála se. „Asi z něj budou mít radost všichni,“ usoudila a napsala psa schovaného pod poraženým stojanem.

„Tak nezmizelo všechno!“ vykřikl polohlasně Dean a sehnul se, aby lépe viděl.
Pes s dlouhou nazlátlou srstí mával ohonem a zasmál se. Dean by přísahal, že se zasmál, než se zvedl a přišel si pro pohlazení.
„Pojedeš s námi.“ Dean z jeho teplé kůže nedokázal spustit ruce a vedl ho k autu.
„Pustíš psa do vozu?“ divil se Sam. „Nechceš ho dát na přední sedadlo?“ řekl ironicky. Dean neměl psy v autě rád.
„Vadilo by ti to?“ zamyslel se nad tím předním sedadlem docela vážně Dean.
Po Samově výmluvném pohledu posadil psa dozadu a podrbal ho na hlavě. Pes se rozplynul v obláčku tmavého kouře.
Na druhé straně silnice stál Chuck s rukou ještě zvednutou, jak před okamžikem luskl prsty.
Bratři se na něj beze slova zadívali. Bůh se spokojeně usmál. Tu pasáž tam nechal schválně, jen ji upravil podle svého, a neminula se účinkem. Sam a Dean byli zlostí a bezmocí skoro bez sebe. Pak Chuck zmizel a Sam bolestí zasyčel. Rána v rameni se zacelila a jeho vize o možných budoucnostech přestaly.

„Ty parchante!“ prskla Rendie, když se jí text pod rukama změnil.
To se přece neříká,“ zašeptal jí Chuck do ucha. Stál za ní a čekal, až se otočí.
Rendie se nechtělo, ale udělala to.
„Ber dnešek jako svůj šťastný den,“ spustil ruku pozvednutou k lusknutí. „A měla bys vědět, že víc jich nemusí být.“
Rendie stiskla ruce v pěst a kývla. Bylo jí jasné, že dlouho nevydrží. Nebylo už skoro co popisovat.

„Tak dobře, vzdáváme se.“ Dean a Sam stáli před Impalou pod jedinou svítící lampou v okolí, jako by vypadli ze starého obrazu. Všude jinde temná noc, jen dvě zářící postavy připravené ke kapitulaci.
Chuck si tu scénu prohlédl a zatvářil se spokojeně. Katlaya to uměla. Bude jí škoda.
„Řekni si, zabiju Sama. Nebo zabije Sam mě. Nebo se zabijeme navzájem. Jak si budeš přát. Ale musíš vrátit všechno ostatní!“ Dean ke konci krátkého proslovu trochu zvedl hlas, aby dal podmínce větší důraz. Sam stál se sklopenou hlavou. Věděl, že je to nezbytné, ale smířit se s porážkou nebylo jednoduché, i když ji sám navrhnul.
Chuck zavrtěl hlavou.
„Kdepak, na to už je pozdě,“ řekl. „Tohle jste měli udělat mnohem dřív. Nic nevrátím. Zůstanete tady. Sami. Nebo,“ zarazil se a naklonil hlavu na stranu. „Možná, že si přece jenom všichni zasloužíte malou odměnu.“ Sáhl za sebe a vytáhl za zápěstí Katlayu. „Nechám vám tady tohle.“ Postrčil ji před sebe a štítivě ji pustil.
Dean překvapením otevřel ústa. Sam zvedl hlavu, udělal krok a natáhl ruku.
Zkoušeli občas její telefon, i když si byli docela jistí, že se na druhém konci nikdo neozve. V posledních dnech se nikdy nikdo neozval.
„Užijte si to,“ ušklíbl se Chuck. „A nezapomeňte se zeptat, kdo vám napsal takovou krásnou scénu,“ ukázal rukou kolem dokola.
„Cože?“ zeptal se Dean nechápavě.
„Myslíte, že mám čas na všechno? Mám… měl jsem celý tým na nedůležité popisy, úpravy, epizodní postavy. Úkoly dělím a namátkově kontroluju. Tahleta,“ dloubl Aye prstem do zad, „psala až do konce, ale už ji nepotřebuju. A protože se tak osvědčila, nechám vám ji. Ale to je všechno.“ Ustoupil, nepříjemně se usmál a zmizel.
Katlaya stála na místě a dívala se na bratry. „Deane, Same, moc ráda vás vidím,“ usmála se na ně váhavě. Tak moc jí to připomnělo jejich poslední setkání, kdy se kvůli Chuckovi dál nezmohla ani na slovo, ani na gesto, až jí z toho bylo špatně.
„Je to pravda?“ vypálil na ni Sam. „Pomáhala jsi mu?“
„Psala jsem,“ přiznala. „Většinou prostředí, okolí, drobnosti. Byla to hezká práce.“
„Práce?“ zeptal se Dean. Nedokázal si srovnat v hlavě, že Aya celou dobu spolupracovala s Chuckem. Vytáhl pistoli a namířil na ni.
Ani se nepohnula. „Popsat svět není tak jednoduché.“ Rty se jí lehce zvlnily úsměvem a hned zase zvážněly.
„A tohle konkrétně je tvoje práce?“ zeptal se Sam a rozhlédl se. Vzpomněl si, co Chuck řekl.
Kývla. „Ano. Noc, jediné světlo na scéně, tak akorát pro Baby a vás dva,“ poslední slova zašeptala a vykročila k namířené hlavni.
„Neříkej jí tak,“ zavrčel temně Dean a zbraň nesklonil, ale pozvedl, takže se Katlaye opřela o čelo. Teprve to ji zastavilo.
„Psala jsi o konci světa a nevadilo ti to?“ nechápal Sam.
„Psala jsem několik konců světa. Bylo to zajímavé cvičení.“ Pořád se nehýbala s hlavní pistole přitisknutou na čele, jen oči se jí obracely z jednoho bratra k druhému.
„Cvičení? Zajímavé?“ Dean natáhl kohoutek. „A to byla ta důležitá práce, kvůli které ses odstěhovala tak daleko a nemohla jsi zůstat u nás, i když tě Sam i Cass zvali? Celou dobu jsi pracovala pro něj? Manipulovala jsi s námi.“
„Jak?“ zeptala se.
Bratři se na sebe podívali.
„Věděla jsi, co na nás chystá, a nic jsi neřekla,“ obvinil ji Sam.
„Nevěděla jsem téměř nic a nesměla a nemohla jsem mluvit ani o tom, co vím,“ zavrtěla maličko hlavou. Pistole na jejím čele se ani nepohnula.
„Věřil jsem ti,“ zavrčel Dean. „Všichni jsme ti věřili a ty jsi pracovala pro něj.“ Sklonil zbraň. „Jdi pryč.“ Odvrátil se. Už se na ni nevydržel dívat ani okamžik. Kdyby se neotočil, stisknul by spoušť.
Trhla sebou a couvla.
Sam ji zamračeně pozoroval, když udělala pozpátku ještě další dva kroky. „Můžeš něco z toho napravit?“ zeptal se s jiskřičkou naděje.
„Nemám nad příběhem žádnou moc,“ potřásla nešťastně hlavou. „Naděje, že projde nějaká změna, se rozplynula s tím psem od Rendie.“
Dean otvíral dveře auta, ale po jejích posledních slovech se otočil. „To je další, jako jsi ty?“
Kývla. „Byla. Dala mu i jméno. Hope,“ smutně se pousmála.
„Naděje,“ zašeptal si Sam pro sebe a došel ke dveřím u spolujezdce.
Dean měl pocit, jako by se v něm všechno zastavilo a zůstala jediná myšlenka. Katlaya je zradila. Považoval ji skoro za rodinu, věřil, že se na ni může spolehnout, a přesto, že věděl, že něco tají, nikdy by ho nenapadlo, že je to něco tak děsivého. A prý že naděje! Naděje se rozplynula na zadním sedadle Impaly. Bez náznaku, na co se chystá, najednou zvedl zbraň a vystřelil. Kulka proletěla kolem Ayina ramene tak blízko, že jí roztrhla bundu.
„Jaká je naděje, že tě minu?“ zeptal se ostře.
„Žádná,“ odpověděla. Přitiskla si prsty na rameno, a když je zvedla, byly od krve.

Doufám, že tentokrát jsou všechny vysvětlivky v textu

[andoriel]

Bavte se

3 Alfa a omega 0.2 - druhá část

Sam se podíval do míst, kde stál Chuck. „Ničeho jsme nedosáhli,“ konstatoval. Nasedli do auta a Dean se rozjel. Minul Katlayu tak těsně, že ji srazil k zemi a ani nepřibrzdil.
„Celou dobu v tom jela s ním,“ zavrčel, když dojížděli do bunkru. Nebylo to daleko.
„A konečně to začalo dávat smysl.“ Sam se díval z okna auta na temnou krajinu. „Popsat svět opravdu není jednoduché. A opravit nebo vrátit duši může jenom bůh. Nebo někdo s jeho svolením. Tehdy se žroutem skoro…,“ zmlknul.
„Tehdy u toho skoro umřela, když se nás snažila spravit,“ dořekl Dean. „A když potom pro tebe šla do té nižší dimenze, tak taky. Proč?“ Sundal nohu z plynu. „Proč by jí dal Chuck takovou moc? Už tehdy se nás chtěl nejspíš zbavit. A dal jí tu moc vůbec on nebo je to v ní? Proč se nám tolik snažila pomoci?“ Rozhovor s bratrem uvolnil smyčku v jeho hlavě a zase začal uvažovat.
„Měli bychom se Ayi zeptat,“ zamumlal Sam a otočil se k bratrovi. „Jedeme zpátky,“ řekl nahlas.
Dean stočil volant a Impala vyrazila stejnou cestou zpět.

Katlaya se posadila a mnula si naražená místa.
„Co sis myslela?“ zeptala se sama sebe ponuře. S heknutím se zvedla a kulhajíc se vydala za bratry. Dívala se pod nohy, protože si nebyla jistá, jestli je správně pokládá na zem. Některé součásti těla nechtěly poslouchat její hlavu. Dařilo se jí docela dobře, než zjistila, že se potácí nad příkopem u okraje silnice a vzápětí do něj spadla. Poblahopřála si, že předtím nepršelo a skončila na měkké suché naplavenině z drobných větviček a trávy. Chvíli zůstala ležet se zavřenýma očima. Byla unavená a celá bolavá. Nad hlavou jí proletělo světlo a zahučel motor.
Zase štěstí, napadlo ji. Kdyby byla na cestě, nejspíš by skončila pod koly auta. Auta? Vyškrábala se do kleku.
Za krajnicí silnice se objevila její rozcuchaná špinavá hlava a dívala se za zadními světly velkého starého Chevroletu.

„Vzal si ji zpátky,“ prohlásil Dean, když dojeli zpátky pod rozsvícenou lampu, kde se předtím setkali s Chuckem. Nedalo mu to, vytáhl baterku a posvítil si na okolí, aby si byl jistý, že něco nepřehlédli.
„Asi ne.“ Sam se sklonil nad cestou a zkoumal pár krvavých kapek. Ve světle vlastní baterky našel další a ještě další. Určily směr. Dean už sedal zpátky do vozu a pomalu se rozjel.
„Je na tom hůř, než jsem si myslel.“ Sam se zabořil do sedadla spolujezdce a zadíval se, kam až kužely světel dosahovaly. Na silnici určitě nebyla, to by si jí všimli. Musela někde odbočit nebo…
„Tam je,“ řekl Dean a přibrzdil.
Katlaya šla podél cesty a lehce se kymácela. Auto za sebou musela slyšet, ale šla dál bez zastavení.
Dean zaskřípal zuby, objel ji a zastavil před ní. Došla k němu, chtěla udělat další krok a přirazila Samova dvířka zpátky zrovna, když se je snažil otevřít. Zvedla ruku, položila ji na střechu vozu a opřela si o ni hlavu. Nerozuměla tomu, proč se cítí tak unaveně, ale odmítala si sednout nebo se jen zastavit. Nejspíš by v tu chvíli umřela.
Sam uvnitř zaklel. Viděl, jak z levé ruky, která jí volně visela podél boku, odkapává krev, a noha se jí pořád zvedala, jak se pokoušela udělat další krok.
Dean obešel auto a stáhl ji z vozu. Držel ji v pase a snažil se otevřít zadní dveře. Sam využil toho, že už ho Katlaya neblokuje a vystoupil, aby mu pomohl. Společně ji uložili na zadní sedadlo. Neřekli u toho ani slovo, jen se po sobě každou chvíli podívali. Ta zranění neměla být tak vážná, jak teď vypadala.
Katlaya omdlela.
U bunkru Dean zajel rovnou do garáže. Jack tam na ně čekal, ale stačilo mu jedno krátké zavrtění Samovy hlavy, aby pochopil, že s Chuckem neuspěli. Překvapeně ustoupil, když Dean začal vytahovat bezvládnou Katlayu.
„Jede v tom s Chuckem,“ oznámil suše Sam a šel Deanovi otevřít dveře, aby mohl se svým nákladem projít.
„Kde je Michael?“ zeptal se Dean a posunul si Ayu na rameni. „Snad by ji mohl vyléčit.“
„To jí udělal Chuck? Neříkal jsi, že v tom jedou spolu?“ Jack se tvářil nechápavě.
„To já,“ zavrčel Dean. Dál to nehodlal rozvádět. Prostě se neovládl a nelitoval toho. Scházel jako první do centrální místnosti, za ním Sam, a pak Jack s čelem svraštěným od přemýšlení.
Michael se zvedl, když uviděl to malé procesí.
„Povedlo se?“ zeptal se napjatě.
„Ne.“ Dean byl stručný. „Pomůžeš jí?“
Michael počkal, až Katlayu položí na stůl a dal jí ruku na čelo. „Snad ano,“ řekl pomalu. Přivřel oči a ruka se mu rozzářila.
Aya sebou škubla. Příval energie byl tak velký a náhlý, že se posadila a neartikulovaně vykřikla.
Michael odtáhl dlaň. „Je v pořádku,“ prohlásil stručně, poodešel a pak zmizel někde v útrobách Bunkru.
Katlaya se svalila zpátky na stůl a oddechovala jako po velkém běhu. Rána na rameni byla zahojená a všechna další zranění také. Jack ji vzal za ruku a pomohl jí se posadit, a pak i postavit. Kraťounce se na něj podívala, když si uvědomila, že jí také aspoň trochu srovnal energii, která v ní pořád divoce kroužila a hledala možnost úniku.
„Děkuju,“ řekla a nechala na každém, ať to slovíčko přiřadí k čemu chce.
„Jestli už jsi v pořádku, máme pár otázek,“ řekl Sam vážně, přitáhl si židli a obkročmo se na ni posadil, takže měl opěradlo před sebou a mohl si na něj položit lokty. Dean si sedl z druhé stranu stolu a Jack zůstal stát u Katlayi. Zatím nevěděl, co se stalo a kde ji bratři našli, a necítil, že by chtěla někomu ublížit, jenom to, že energie jí ubývá skoro stejně rychle, jako přišla.
„Možná bys mohla začít konečně povídat. Co víš o Chuckovi? Jak ses k němu dostala?“ začal Sam.
Katlaya na okamžik sklonila hlavu. Rovnala si myšlenky a přemýšlela, kolik jí toho šéf nechá říct. Většinou ze sebe při takových otázkách nedokázala vypravit ani hlásek. Pravidla byla striktní a jejich obcházení tak složité, že to nestálo za tu námahu. Navíc hrozila okamžité ztráta zaměstnání a tím i místa na tomto světě. Přesto to zkusila:
„Našel mě na jednom povídkovém fóru, oslovil mě a nabídl mi práci. Takovou, kterou jsem nemohla odmítnout.“ Na okamžik jí blesklo hlavou, jestli by neměla pokračovat ještě kousek dál do hloubky, ale rozmyslela si to. „Svět, který popisoval, se rozrůstal a potřeboval pár lidí, kteří si dají práci s detaily, co se zdají nepodstatné, ale dávají příběhům hloubku a nádech opravdovosti.“
Odmlčela se. Pár vět by na vysvětlení mělo stačit.
„Takže jsi popisovala - co?“ chtěl věděl Dean.
„Prostředí, okolí, východ slunce,“ pousmála se. „Jsem jedna z mála, která dobrovolně vstává brzy ráno.“
„A jak ses dostala dovnitř příběhu?“
„Popsala jsem ranní tanec. Zůstal jen naznačený, ale najednou jsem v tom jela. Pořád nevím jak. Místo sezení u počítače jsem mohla příběh prožít sama. Byl to zázrak.“ Celá jako by se rozsvítila. Trvalo to jen okamžik, pak sklonila hlavu. „Šéf z toho rozhodně nebyl nadšený,“ pokračovala sama od sebe. „Původně mě vybral proto, že jsem o vás nic nevěděla. Po žroutovi duší mě nechal přestěhovat, a když jsme stejně utekla, abych se dostala do nižší dimenze za Samem...,“ zavrtěla hlavou a ztichla.
„Ale nevymazal tě, nechal tě psát dál,“ vyslovil Sam očividnou pravdu.
Znovu potřásla hlavou a kousla se do rtu. Nechtělo se jí vysvětlovat, že vymazat ji prostě nemůže. Může ji jen poslat zpátky tam, odkud přišla. Bylo by to dlouhé a nejspíš i zmatené, protože se s ní začal točit svět. Energie od Michaela byla rychlá, ale nevydržela moc dlouho. Cítila, jak se pod ní začínají podlamovat nohy. Opřela se rukama o stůl, ale ani ty jí neposkytly skoro žádnou oporu.
„Být uvnitř něco stojí,“ zašeptala a tiše se složila.
„Cože?“ Dean se zvedl a obešel stůl dřív, než Sam rozmotal nohy porůznu obtočené kolem židle.
Jack si ke Katlaye klekl a sáhnul jí na čelo.
„Michaeli!“ rozkřikl se Dean.
Michael se vynořil u schodiště a přešel k nim. „Nerozumím tomu,“ řekl, když uviděl Katlayu na zemi. „Byla v pořádku.“
„Ale už není. Dej si laskavě víc záležet, ano?“ požádal Dean ledově.
Jack se od Katlayi zvedl, aby Michaelovi uvolnil místo. Stoupli si se Samem opodál a vyměnili si rychlý pohled.
Michael Aye znovu položil ruku na čelo a tentokrát energii rozložil do menších dávek a pouštěl ji postupně. Po druhé Katlaya otevřela oči, ale na Michaelův pokyn zůstala ležet. Dean klečel na koleni vedle ní z druhé strany a sledoval, jak s ní každý kousek síly trhne.
„To stačí,“ zašeptala chraplavě, ale Michael zavrtěl hlavou a pokračoval.
Katalya vykřikla a rozhodila ruce. Než jí za ně Dean chytil, vysloužil si pěknou facku.
Sam jen sykl, když uslyšel, jak to hlasitě plesklo, a Michael konečně přestal.
„To by mělo vydržet,“ řekl.
Katlaya se posadila, vytáhla ruce z Deanova sevření a prstem se dotkla okraje červené skvrny na jeho tváři. „Promiň.“ Potom se podívala na Michaela. „Děkuju.“
Postavila se a rozpačitě se rozhlédla. „Necháte mě tady?“ zeptala se váhavě.
„Někam tě uložíme,“ souhlasil Dean. Sam kývl, Michael pokrčil rameny a Jack se usmál. O dalších otázkách už nepadlo ani slovo, ale Aya si byla jistá, že přijdou.

„Je to zvláštní.“ Sam stál na prahu malé prázdné místnosti, kterou nikdy předtím neviděl. „Ale hodí se to,“ přikývl si sám pro sebe. Pak si všiml nenápadných dveří v boční zdi nového pokoje a otevřel je. „No, páni,“ zamumlal. Miniaturní koupelna se dala přejít dvěma kroky, ale obsahovala vše, co bylo třeba. „Škoda, že jsem to nenašel dřív.“
Skoro celý den se s Deanem docela dobře bavili tím, že nový pokoj zařizovali. Aye nic neřekli, nechali ji v centrální knihovně pod Michaelovým dohledem, kdyby ji potkala další omdlévací příhoda, ale tvářila se docela spokojeně. Listovala knihami a občas si posteskla, že nemůže vyzkoušet některou z nových rad, které při četbě našla. Nebylo na kom.
Michael nad tím protočil oči, Jack se pousmál a ukázal jí knihy o základních kouzlech.
„Tak, prosím, tady,“ otevřel večer Sam před Katlayou nově zařízený pokoj.
Překvapením hlasitě vydechla a vešla dovnitř. Otočila se kolem dokola a rozesmála se. Měla strach, že skončí v nějakém přístěnku nebo skladu na zemi na matračce, na vlastní místnost i s koupelnou ani nepomyslela.
„Děkuju!“ neovládla se a skočila Samovi kolem krku.
Dean už měl na jazyku, že se taky účastnil, když se nadšeného objetí dostalo i jemu. Michael ani Jack se předání pokoje nezúčastnili tak byli ušetřeni jejích projevů radosti.

Dny byly jednotvárné. Katlaya se brzy přizpůsobila neměnnému řádu, většinu času trávila nad knihami a vůbec jí to nevadilo. Pořád měla obavu, že je Chuck zpovzdálí sleduje, škodolibě se jim směje a plánuje, jak jim co nejvíc znepříjemnit život. To, s čím měla problém, raději nahlas nepřiznala. Bunkr byl v podzemí a moc jí chybělo denní světlo, o lehkých záchvatech klaustrofobie ani nemluvě.
Naučila se vycházet ven každý den ráno se Samem. On běhal po lese, ona chodila po okolí a vítala východ slunce.
Večer hráli na otázky a odpovědi, ale po pár dnech bylo jasné, že víc z ní prostě nedostanou. Opakovala se pořád dokola a na závěr většinou rozzlobeně odešla, aby se zavřela ve svém pokoji a sáhla pro uklidnění po některé z knížek, které si tam odnosila z knihovny. Jack to nekomentoval, Michaelovi to bylo očividně jedno a Sam se s tím smířil, i když souhlasil s bratrem, že jim určitě ještě něco tají. Dean to nechtěl vzdát.

„Pořád si myslím, že jsi neřekla všechno.“ Po několika dnech stál večer u Katlayi v pokoji a sledoval, jak znovu a znovu na stolku rovná pár kamínků, které si přinesla z ranních procházek.
Krátce se na něj podívala a hned se zase odvrátila. Přešla k hromádce knih a začala je řadit podle jiného klíče.
„Slyšíš mě?“ zvedl trochu hlas.
Trhla sebou, ale pořád nereagovala. Tohle už si dneska zažila a netoužila po tom znovu. Nikdo jiný se už neptal, ale Dean byl jako umanutý.
„Nic mi neřekneš?“ zavrčel. „No tak. Co si necháváš pro sebe?“ Došel k ní a otočil ji k sobě.
„Proč bych měla něco říkat?“ zeptala se unaveně „Opakuju se pořád dokola. Víc toho prostě není. A i kdyby. Nemáš žádné právo chtít úplně všechno. Jako bys nevěděl, že některé věci jsou moc soukromé nebo bolavé, než aby se daly říkat nahlas.“ Otočila se pryč, ale chytil ji za ruku.
„Nevěřím ti.“
„To už jsi říkal.“ Dívala se, jak jí svírá zápěstí a čekala, kdy ho to přestane bavit.
Zaváhal, povolil stisk a přitáhl ji k sobě. Objal ji oběma rukama a tvář sklonil do jejích vlasů. Cítil, jak v něm něco povoluje. Řekla pravdu. Neměl žádné právo chtít, ale vzpomínka na Chucka a jeho ruku, položenou na Katlayině rameni, na jeho nepříjemný úsměv, když jim ji předával, to ho přivádělo k zoufalství. Pořád měl dojem, že jim něco uniká. Nebo jenom jemu?
Pohnula se, jako by se chtěla odtáhnout.
„Zůstaň se mnou,“ zaznělo od něj najednou měkce.
Opřela si čelo o jeho rameno, na okamžik zavřela oči a zhluboka se nadechla. Napadlo ji, že jestli budou takhle pokračovat, bude z to jedině průšvih. Zvedla hlavu, aby mu viděla do obličeje.
Naklonil se a přejel jí rty po spánku. Přitáhl ji k sobě pevněji, a když pootevřenými ústy vydechla, přitiskl k nim svoje.
Váhavě odpověděla. Z oka jí sklouzla neposlušná slza. Dostala strach, že to Chuck celou dobu plánoval a teď jim provede něco strašného. Ale nejspíš si za to může sama.
„Ayo,“ vydechl mělce, když se odtáhla, a palcem rozmázl osamělou slzu na její tváři. Následovala ji další.
Přinutila se usmát a krátce ho políbila na hranu brady. Sjela mu rukama od ramen po zápěstí, stiskla je a odtáhla. Zároveň ustoupila.
„Měl bys jít,“ řekla.
„Máš pravdu,“ souhlasil váhavě. Podvědomě čekal, že svoji poslední větu popře, ale místo toho ustoupila ještě dál a odvrátila se. Couvnul, zaváhal a u východu se ještě ohlédl, ale stála otočená zády a zřejmě čekala, až bude sama.
Dveře se zavřely, Aya zabořila tvář do polštáře a ramena se jí roztřásla. Dean se sice nerozplynul v obláčku tmavého kouře, ale stejně to byl průšvih, protože si byla dost jistá, že příště se neovládne.
Příště se nekonalo. I večerní otázky byly zapomenuty a v Bunkru zavládl klid. Sam se přistihl, jak občas sleduje bratra a Ayu. Chodili kolem sebe opatrně, jako by se báli, že když se na sebe podívají nebo řeknou o slovo víc, než je nutné, vybuchne mezi nimi bomba. Přesto v tom nebyla nedůvěra a zklamání, jako zpočátku, to napětí bylo jiného druhu, a ani jeden z nich by to byl nepřipustil.

„Mám kouzlo,“ řekl Sam jedno dopoledne. „Podařilo se mi rozluštit dost znaků, abych ho dal dohromady. Můžeme přivolat Chucka.“
„Pomůžu ti,“ nabídla se Katlaya.
„To budu rád, bude to trvat docela dlouho,“ souhlasil.
Nová Smrt otevřela knihu Chuckova života na posledních stránkách, ale nedostala příležitost z ní číst. Kniha zůstala otevřená a Sam v ní našel, co bylo potřeba k přivolání boha tohoto světa, aby mohli vyjednávat nebo bojovat.
„Máme to,“ řekl Sam za dva dny večer. Celou dobu s Ayou shromažďovali ingredience, vážili, míchali a dělili je. Připravovali se na složité kouzlo.
„Zítra ráno vyjedeme. Znám přesné místo a čas, kde a kdy je třeba to provést,“ oznámil Sam a skládal do velké tašky všechno, co bude další den potřeba.
Ten večer se nikomu nechtělo odejít z hlavní místnosti. Katlaya se vrátila z večerní procházky a místo rychlého pozdravu a zmizení za dveřmi svého pokoje si sedla do křesla a sáhla po další knize s kouzly. Pořád studovala ta nejjednodušší, pořád ji to bavilo a jásala i nahlas nad každým kouskem, který dobře pochopila a zvládla.
Sam se tomu tiše usmíval a občas poradil. Dean vrtěl hlavou, Michael se pořád držel trochu stranou a Jack s nohama na stole četl, ani oči nezvedl. Ještě nedávno fungoval internet, ale bez údržby byly jeho výpadky stále častější, a nakonec už se ani nepokoušeli pustit počítač. Byli rádi, že funguje elektřina.
„A dost,“ řekla Katlaya po půlnoci a zvedla se. Hlava už další informace odmítala přijmout. Nevěděla, jestli nadcházející den přinese pro tento svět spásu nebo zkázu, a oboje jí začalo připadat stejně šílené.
„Dobrou noc,“ popřála všeobecně a odešla.
„Asi bychom měli udělat to samé,“ navrhl Sam.
Katlaya stála uprostřed svého pokoje a nemohla se rozhodnout. Když poslechne srdce, bude to bolet, když ne, bude už navždycky jenom litovat. Najednou ani nezáleželo na tom, jestli se Chuck dívá. Jedním si byla jistá. Po zítřku nic nezmění.
Přešla ke dveřím a zaposlouchala se do ticha. Pomalu zmáčkla kliku a bosa vyšla na chodbu. Zastavila se u vchodu do jiného pokoje a zase zaváhala, než vstoupila.
Zůstala stát u cizího lůžka jako bledý přízrak. Pohladila spáče pohledem, a když zjistila, že má zavřené oči, chtěla odejít.
Nespal.
„Počkej,“ chytil ji za ruku. Zvedl se a zůstal stát těsně u ní. Tentokrát se neodtáhla, ale přejela mu dlaněmi po tváři a krku, pak ruce spustila. Lehký župan z ní sklouzl na zem a odhalil košilku na tenkých ramínkách.
Usmál se. Bylo to tak akorát pro povzbuzení představivosti. Zvážněl, položil jí ruce na ramena a sklonil se k ní.
Brzy ráno se probudila, a než otevřela oči, ucítila na tváři dech. Natáhla se k němu a přejela rty po kůži zhrublé nočním strništěm.
Něco zamumlal, objal ji a přitáhl blíž k sobě, ale neprobudil se úplně.
Také ho objala a ruce jí začaly bloudit po jeho těle.
„Hej! Deane! Je skoro čas vyrazit!“ zabušil do dveří Sam.
Aya si skousla spodní ret. Sam si vybral ten nejvhodnější okamžik.
„Dej mi...,“ začal Dean, „...chvilku,“ dokončil polohlasně s námahou.
„Ale dělej,“ zavrčel Sam za dveřmi a odešel.

Ze tří kovových misek naráz vyletěly proudy světla a ztratily se ve vysokém modrém nebi. Kouzlo bylo úspěšné. Chuck se objevil a jedním pohybem smetl k zemi bratry, Jacka i Katlayu jenom proto, aby se nejdřív mohl vypořádat s Michaelem. Náraz moci, když svého archanděla rozmetal na atomy, proletěl celým vesmírem.
Pak se ručně pustil do bratrů. Bylo to uspokojující. Cítil, jak mu pod rukama praskají jejich kosti, na světlý oblek mu stříkala jejich krev a nenechávala po sobě skvrny.
„Tak už toho nechte,“ radil jim přátelsky, když se znovu a znovu zvedali a podpírali při tom jeden druhého.
„Jacku, prosím. Ráda bych se rozloučila,“ zašeptala Katlaya, když bylo jasné, že po dalším kole se už ani jeden z bratrů nedokáže postavit.
Sotva znatelně přikývl.
„Děkuju.“
„Jack?“ zeptal se Chuck a otočil se. „Jacku, ty jsi byl překvapení.“ Podíval se na mladíka, jako by ho viděl poprvé, zvedl ruku a podíval se na své prsty, když se zamyslel nad tím, jestli lusknout nebo ne. S úšklebkem to udělal.
Nic se nestalo.
„Cože?“ Chuck se nechápavě se rozhlédl.
Jack k němu došel a chytil ho za hlavu, aby z něj vymáčkl poslední zbytky síly. Nechal jí jen tolik, aby bývalého boha nezabil. Pak se podíval na Deana a Sama, mrknul a vyléčil tak všechny jejich rány. Chuck se sesunul k zemi.
Katlaya Jacka následovala, ale nezastavila se mu za zády, jako při střetu s Chuckem, šla dál, dokud neobjala Sama a nepřitiskla se k němu.
Hřál a voněl jako pokaždé, skoro se od něj nemohla odtrhnout.
„Byl jsi ten nejmilejší bráška, jakého jsem kdy poznala,“ zašeptala.
Automaticky ji objal, ale po posledních slovech ji chytil za ramena a odtáhl, aby na ni viděl.
„Cože?“
„Říkala jsem, že jsem se najednou ocitla v příběhu. Pomohla jsem Chuckovi popsat drobnosti z jeho světa. To, že se do něj dostanu, pořád považuju za zázrak a nejsem si jistá, kdo za něj může.“
„Já ne,“ hlesl Chuck ze země. Pořád ještě ležel a nemohl popadnout dech. „Kdyby to bylo možné, vůbec by ses dovnitř nedostala.“
Ani se po něm neohlédla. Dívala se na Sama.
„Až v něm zmizí poslední nepatrný zlomek jeho moci, neudržím se tady,“ řekla smutně.
Sam si ji znovu přitáhl do náruče a pevně stiskl.
Usmála se a pustila ho. Čekalo ji něco těžšího.
„Deane,“ zastavila se před ním.
„Mlč,“ zarazil ji. „Jestli se chceš začít loučit, tak raději mlč.“
„Nechci.“ Přiměla se udělat další krok a ocitla se u něj tak blízko, že stačil hlubší nádech, aby se dotkli. Zvedla hlavu ve stejném okamžiku, kdy ji Dean sklonil. Čas se pro ně zastavil.
„Ayo,“ řekl tiše Jack.
„Musím,“ vydechla. Chtěla říct ještě něco, ale nestačila to. Zmizela.
Dean stál sám se skloněnou hlavou a zavřenýma očima.
- - - - - - - - - - - - - -
Na konci byla tma a proudy deště tloukly do oken.
Na nedaleké silnici zahoukalo auto.

Trhla jsem sebou a zamumlala pár slov dřív, než jsem se úplně probudila. Otočila jsem vlhký polštář na druhou stranu a objala ho, deku jsem si přetáhla přes hlavu. Jako by mě mohl v prázdném bytě někdo vidět.
Za zavřenými víčky jsem uviděla temnou silnici přehrazenou žlutočernou pruhovanou závorou. Dál už žádná cesta nevedla, protože to byl konec.

Jo, jo, já vím, že to vypadá jako konec. Taky to tak mělo být, ale znáte to - autor míní... Chuck se směje
Takže ke konci měsíce budeme pokračovat