StarGate: Intervention - 12.1.2021 - FINÁLE

Parádní díl a i delka byla skvělá
Už netrpělivě vyhlížím další díl

Ahoj po delší době se připomínám s dalším dílem, tentokráte s pořadovým číslem 9. Snad se bude líbit a snad jste zdraví C-19 nepoznamenaní Pro ty co ano - Hladký průběh.

Užijte si díl a určitě dejte vědět, zda se líbil

9. Díl (Tajnosti - Secrets)

Pegas, M6G-932, 4. Ledna 2011
Nad modro zelenou, líně se otáčející planetou se v záři slunečních paprsků tetelilo několik kovových částí, obrovských organických wraithských plavidel, jejichž tmavě fialový nepropustný trup prošel od prvních setkání významnou proměnou. Barva změnila odstín, trup získal na síle, zbraně taktéž a několik důležitých systémů doznalo razantních úprav. Ani to a ani vysoký počet však nemohlo silám Aliance Mléčné Dráhy zabránit pokusu o obsazení vůbec prvního Antiky postaveného města třídy Atlantis, které spolu se stejnojmenným městem odletělo před miliony lety sem do Pegasu. Lesknoucí se vrcholek věže obrostlé všelijakou flórou byl viditelný i ze samotné oběžné dráhy, jíž od posledního souboje obíhalo velké množství organických i anorganických trosek.
„Aegire, můžeš určit přesné množství Wraithů na planetě?“ mířil velitel Suvorova na můstek, kam jej vedlo razantní zpomalení při opouštění subprostoru.
Malý Asgard jen zakroutil hlavou a pochopitelně vysvětlil důvod, proč není schopen splnit Smirnovův požadavek: „Prozatím jsme až příliš daleko od planety, ale jakmile budeme na orbitě, ozvu se vám,“ zastavil se Aegir před výtahem, do nějž Grigorij nastoupil a nechal se vyvézt na patro s můstkem.
„Plukovníku, Jaffové ještě nedorazili a nemám jejich stopy na senzorech,“ spustil Aegir ihned, co velitel opustil výtah.
„Můžeme je kontaktovat?“
„Pokud letí hyperprostorem, tak ne a i kdyby neletěli, musel bych znát jejich přesnou lokaci,“ pozoroval Januse, jak se přidává ke Smirnovovi.
„Janusi, nečekal jsem vás na můstku,“ odvrátil Smirnov svoji pozornost od pochodujícího Asgarda, který oba předběhl, postavil se k nim čelem a po vzoru tančícího Michaela Jacksona při chůzi couval.
Oba příslušníci lidské rasy se zastavili a pozorovali Aegira, který se s nechápavým výrazem taktéž zastavil a rozhodil rukama: „Co je?“
„Nic…jen si nepamatuju, že bych někdy viděl Asgarda couvat,“ podívali se Janus se Smirnovem na malého Asgarda, který si odfrkl a zamumlal něco svojí řečí.
Janus se jen usmál a nadále nekomentoval Aegirův kousavý komentář, kterému rozuměl jen on.
„Běžte do háje,“ prorazil si Smirnov cestu skrz, prošel vzduchotěsnou přepážkou oddělující můstek od zbytku chodby, přičemž usedl do křesla a pozoroval asgardsky debatující dvojici, která se dostavila na fialově osvětlený můstek.
„Plukovníku, do systému dorazili Jaffové, jsme kompletní,“ sledovala Petrovová senzory, na nichž se maskující se kolosy objevily.
„Nějaké vysvětlení, proč se ztratili ze senzorů?“
„Závada?“
„Hm…asi, ale to vyřešíme později. Co úly?“
„Všichni vystoupili na zadaných souřadnicích…“ nenechal Smirnov Petrovovou dokončit větu: „Planeta nás ukryla…chápu,“ silně si oddechl a vytáhnul z křesla PDA.
„Aegire, pracují úpravy na všech lodích na sto procent? Zdá se, že budeme potřebovat veškerou naši sílu,“ sledoval skrz čelní průzor, jak se Suvorov blíží k sedmi úlům, které neměly žádnou podporu v křižnících.
I díky tomu měl teď Smirnov mnohem lepší pocit, i když Suvorov nepřiletěl sám. V patách mu totiž byly jaffské Ha’taky, Ophrys a dva aschenské křižníky, jež byly ve vlastnictví Serrakinů, kteří si na nich udělali malá vylepšení.

Hydra, Faragutská soustava, 4. Ledna 2011
Celá téměř čtyřicetičlenná skupina se po několika dlouhých měsících konečně naplno zabydlela v Odinem a jeho početnou skupinou Asgardů vybudované základně. Frigga, asgardská inteligence převtělená do obrazu Odinovi ženy dnes stejně jako po zbytek několika posledních tisíc let kontrolovala nejdůležitější fungování opotřebovaných systémů, na nichž šéfinženýr Parsons za pomocí Sam a několika dalších vědců provedl nezbytné opravy a pokud to bylo možné, tak i úpravy. Celková výpočetní kapacita starého jádra byla upravena a Frigga si tak mohla dopřávat mnohem lepší a plynulejší kontrolu nad svojí základnou.
„Paule, já mám hotovo,“ zvedla se zašpiněná Sam od upraveného hydraulického zvedáku, který společně s druhým a nepoškozeným třetím tvořil páteřní podpěry Odinovi vesmírné lodi, jejíž kousky ještě stále ležely za základním táborem pegasské pozemské základny Alfa 2.0.
„Já ještě ne, můžeš mi podat třináctku klíč?“ natáhnul ruku někam za sebe a čekal, až bude moci potěžkat klíč, který mu Sam podala.
Paul přiložil „kleštičky“ na matku a co největší silou se snažil zarezlou součástku povolit.
„Tak p-oď,“ vyprskl vyčerpáním, které nepoddajná součástka způsobila.
„Hah…“ nechal klíč na matce, otřel si čelo a podíval se někam za sebe: „Mrcha zrzavá,“ uzřel pomocníka, kterého hledal.
Paul popošel několik kroků k vysypané bedně, z níž se k desítce klíči přikutálel i montážní olej, díky němuž by mohl zarezlou matku sundat.
„Na Hammondovi jsem jej ještě nepoužil,“ odlepil malou lepicí pásku, která k plechovce přichytila červený prodlužovací aplikační nos.
„Před použitím protřepat…“ odtrhl nos překrývající pokyny k prvnímu použití: „Díky, to by mě fakt nenapadlo,“ zakroutil hlavou a nastříkal na matku mazlavou tekutinu.
„A jak ti je?“ využil Paul chvilky, během níž musela tekutina působit.
„Daniel se o mě stará a pomáhá mi. Sice se mi ještě někdy vrací moje stavy panického strachu, ale…“
„Ale už se cítíš mnohem lépe,“ usmál se na svoji nadřízenou, znovu uchopil klíč a naprosto v klidu povolil zarezlou matku, která bránila rozebrání nejdůležitější části hydraulického zvedáku.
„Mnohem,“ opětovala Sam Paulův úsměv a poplácala jej po zádech: „Skočím se podívat za Teodorem, před malou chvilkou mě volal, zvládneš to zde?“
„Jop, v pohodě,“ položil si na zem jeden z pístů, který vypadal, jako by upadl do kotle s vařícím térem.
Sam tedy rozepnula zašpiněnou kombinézu, shrnula vrchní část do pasu, kolem nějž obmotala dlouhé rukávy vytvářejíc na podbřišku malý suk. Načernalými prsty shrnula gumičku, upravila culík a znovu jej červenou gumičkou sepnula. Přes plošinu vyjela k vzduchotěsné přepážce a skrz dlouhou chodbu a hlavní místnost s jádrem došla až do míst, kde se v záři malého světla schovával nenápadný geolog – Teodor Jing.
„Tede?“
„Á…plukovníku, vítejte,“ vstal ze své židle a přepustil své místo Sam, jejíž oči spočinuly díky elektronovému mikroskopu na vzorku místního prvku, který skrýval základnu před veškerými senzory.
„Kvůli všem těm opravám a zabydlování jsem neměl čas na svůj výzkum,“ přepnul obrazovku na snímek, který chtěl Sam ukázat.
Sam se neskrytě usmála a na malou chvíli se zarazila.
„Kolik je…“
„Sto dvacet dva!“
„Co? To přece není možné, jakýkoliv prvek s protonovým číslem větším jak 98 je přece nestabilní, tak jak je možný…“
„Netuším a Frigga to taktéž nechápe. Odinovi lidé tento prvek již zkoumali, ale nedostali se dál než já. Alespoň co se pochopení toho, proč je i při takto vysokém protonovém čísle stabilní…“ nechal za sebe mluvit výmluvný obličej spolu s výzkumem dřívějších obyvatel základny, kteří u čísla sto dvacet dva měli několik velkých otazníků.

Pegas, M6G-932, 4. Ledna 2011
Necelých devadesát sekund byl energetický portál pro obě strany důležité planety otevřen a svou bělostnou září prosvětloval noční šero, při němž byla rozjasňující hranice červí díry obzvláště protivná. Zvlášť pokud jste několik tisíc let starý Wraith, který vidí výborně ve dne a jen o něco hůř v noci. Možná i proto si teď většina Wraithů hlídkujících u brány zakrývala oslepené oči, kterým chvíli trvalo, než si na světlo zvykly.
„Plukovníku, zdá se, že si začínají zvykat,“ přidupával si John o podlahu zamaskovaného jumperu vznášejícího se na druhé straně brány tak, aby viděl všem Wraithům pěkně do obličeje.
Jen co ale ohlásil situaci na Suvorova, prolétnul bránou průzkumný bezpilotní letoun – UAV.
„Máme ho tady,“ přestal John přidupávat a začal se soustředit na kouřový ohon, který za sebou mrštné UAV nechávalo.
Jen pro pořádek zapnul i senzory, díky nimž mohl lépe pozorovat dráhu pozemské hračky, jíž se několik desítek Wraithů snažilo sestřelit.
„Co když ho sestřelí?“ ozval se za Johnovými zády Paul Fed, nový člen jeho týmu.
„Když ho sestřelí, tak to bude muset jít tou horší cestou,“ prolétnuly bránou dvě rakety země-země, které ihned po opuštění horizontu události nabraly kolmý směr k mračnému nebi.
„Teď sleduj,“ nalepil se Ronon na čelní sklo, aby si mohl vychutnat exploze trhající wraithská těla.
Přesně podle plánu, po nabrání potřebné výšky, raketa otočila svůj směr a v plné rychlosti dopadla do hloučku život vysávajících „upírů“. Zem se třásla, tráva hořela a vzduchem létaly spálené končetiny. Další a další rakety opouštěly modro bílou kaluž energie zaměřujíce se na sytě zelené světlo vycházející ze silného laserového ukazovátka na křídlech letounu. Aegir z paluby Suvorova naváděl UAV tak, aby rakety poškodily co nejvíce pozemních cílů mezi bránou a městem, které si po několika tisících letech projde zkouškou ohněm.
„Plukovníku, letoun spálil veškeré palivo, rakety zasáhly vytyčené cíle, mohu inicializovat autodestrukci?“
„Můžeš, Aegire,“ zapnul Smirnov komunikační okruh, přes nějž vydal rozkaz několikačlenné skupince techniků, které doprovázela padesátka příslušníků SGS.
Zatímco Aegir navedl klouzající letoun na nebližší vojenský cíl, před vyčištěnou bránou se zhmotnila početná skupina s označením „UMBRELLA“ (pozn. pro neangličtináře: UMBRELLA = DEŠTNÍK). Jen co se všechny molekuly poskládaly na správné místo u správného jedince, rozutekly se obě skupiny ke svým úkolům. Zatímco vědecká část se semknula kolem velkého válcového zařízení spojeného několika silnými dráty s kruhovou objímkou, vojáci zajistili nejbližší okolí eliminujíce zbytky přeživších raketového útoku.
„Okolí čisté, ale z dáli začínáme slyšet šipky,“ sledoval Smirnov stejně jako zbraňová operátorka několikero kontaktů vzdálených asi pět minut od početné alianční skupiny.
„Aegire, můžeš,“ nechal se Janus transportovat na planetu, kam spolu s malým přenosným kufříkem transportoval i zářivé ZPM, které připojil do připravené kruhové objímky.
Sám se potom odpojil od skupiny vědců a zamířil k objektu svého zájmu – DHD. Velice rychle odmontoval spodní kryt, připojil tablet na prostřední ze sedmi krystalů a v poklidu, s vyrovnanými zády se usadil do krví nasáklé trávy. S jistým zadostiučiněním stíhal ještě sledovat skupinu vědců, kterým se konečně podařilo rozběhnout zařízení, na němž poslední dva měsíce pracovali.
„Poď, poď, poď, poď, poď,“ pobízel jeden z techniků rostoucí štít, k němuž se nebezpečně rychle přibližovala vlna dvaceti modrofialových šipek.
„Tady jumper jedna, musíme dát štítu čas,“ nemusel říkat víc, když se spolu se Sheppardovým jumperem demaskovalo dalších pět orbánských, které ve spolupráci s Johnovým zastavily postup nepřátelské letky.
Vždy dva drony opustily zásobníky a vždy jen jeden stačil na nepřátelský cíl. V první překvapivé vlně Wraithové ztratili patnáct z dvaceti strojů. Dvanáct padlo díky dronům a další tři díky explodujícím troskám.
„A teď pěkně po jednom, jak jsme to trénovali,“ povzbuzoval John své kolegy, kteří se na tuto část boje připravovali stejně dlouho, jako se technikové připravovali na tu svoji.
Všechny jumpery se rozlétly do všech možných směrů rozdělujíce wraithskou pětičlennou skupinu na pět jednotlivců, přičemž se každá šipka zaměřila vždy jen na jednoho protivníka. To dávalo šestému pilotu jumperu možnost lovu. Jako pečlivý a trpělivý dravec teď létal od dvojice ke dvojici, redukujíc během několika krátkých okamžiků počty Wraithů na nulu.
„Paráda,“ zatnul John pěst, sledujíc rozpínající se neprostupný antický štít, který byl díky jednomu modulu nulového bodu stejně nepropustný jako ten, který udržoval pozemskou expedici na Atlantidě při životě.
Jen co byla energetická bariéra kompletní, velitel SGS jednotek se spojil se všemi svými podřízenými, ženouc je pod ochranná křídla antického deštníku: „Nevím jak u vás, ale tady dole začínám cítit tlející těla Wraithů,“ ozval se jeden z vojáků do interkomu na Suvorovovi, než zapojil příruční frekvenční modulátor umožňující hladké proklouznutí pod štít.
„Já tady cítím Viktorovi nohy,“ podíval se Smirnov na svého navigátora po své levici, který se červenal od ucha k uchu: „A chuť po vítězství,“ rozhlédl se po nabuzeném osazenstvu můstku: „Držte se tam dole, my si zatím dáme mač s místní domobranou,“ sledoval tisíce malých teček opouštějících hangáry, zatímco rukou naznačil smluvený signál, který Aegir přenesl na zbylé lodě, jejichž demaskující se trup začal chrlit jednu salvu energie a kinetických projektilů za druhou. Railguny kropily vylétající hejna šipek, asgardské, orbánské a dokonce i jaffské paprskové zbraně se zarývaly do mohutných fialových trupů, jejichž regenerace fungovala na tři sta procent.
„Hm…líbí se mi ty nové jaffské zbraně,“ nemohl Smirnov upřít dvojici vědců zastupující zesnulého Rodneyho vynikající nápad, jehož provedení nebylo nijak složité: „Jak silné ty zbraně jsou?“
Nedočkavý Aegir spustil porovnávání všech tří skupin paprsků, jimž jednoznačně vévodil ten, kterým byl vybaven Suvorov. V těsném závěsu o 11% dotíral orbánský a na posledním místě se ztrátou 19% paběrkoval jaffský, jehož barevné spektrum kolísalo mezi žlutou a oranžovou barvou.
„Ať se formace promíchají a kropte je, co to půjde,“ usadil se Smirnov do svého modrou barvou osvětleného křesla, vytahujíc z opěrky laptop napojený na několik lodních systémů zároveň.
„Pane…“ nestihla Petrovová doříct větu, kterou za ní dokončil Smirnov: „Držte přední emitory mimo hlavní palbu, nelíbí se mi jejich kolísání,“ krapet usnadňoval svým podřízeným práci a sledoval, jak se hangárem prvního úlu nesou obrovské, trup trhající exploze.
„Aegire, zkus využít té chvilky a zjisti frekvence jejich EM pole,“ nemohl si zvyknout na fakt, že to malý šedý Asgard již několik vteřin zkoušel.
Spolu s ním se do hledání konkrétní frekvence zapojil i nový přírůstek asgardského počítačového impéria – Sygin. Asgardský mentor, vědec a experimentátor. Jako jeden z mála se spolu s několikačlennou skupinou Asgardů pokoušel o znovuvybudování asgardského impéria, které bylo již v době setkání s Jackem v pomalém, nicméně stále katastrofálním úpadku.
„Plukovníku, Sygin i já jsme zjistili, že Wraithové přešli na sadu nových, zcela rozdílných frekvencí, přičemž každá jednotlivá loď, křižník či zásobovací loď využívá jedinečný frekvenční kód…“ objevil se Aegir v momentě kdy první explodující úl smetl několik stovek blízko bojujících šipek.
„Aegire, srozumitelně prosím,“ nebyl si v té rychlosti Smirnov jist, co Aegir říkal.
„Každá loď využívá pro generování EM pole jiné frekvence, což znemožňuje plošný útok proti všem úlům současně,“ ubral na rychlosti a přidal na srozumitelnosti, kterou Smirnov ocenil úsměvem a lehkým pobídnutím: „Tak se dej do práce,“ zmizel Aegir ze zorného pole, které nahradila holografická obrazovka signalizující několik tisíc šipek zaměřujících se na pozici orbánského plavidla antického designu – Ophryse.
„Sovolyove, vezměte nás k Ophrysovi, Plitkine, zvyšte v hangárech pohotovost a požádejte Jaffy o spolupráci,“ nechtěl nechat Ophryse napospas hordě krvelačných, život vysávajících Wraithů, jejichž pozornost vůči Ophrysovi nebyla náhodná.
Suvorov s motory na plný tah zamířil k několika set tisíc kilometrů vzdálenému křižníku, jehož bělostný štít svítil jak žárovka. Tisíce šipek současně zaměstnávaly pozice operátorů bodové ochrany, s níž musel na krátkou chvíli pomoci i malý šikovný Asgard.
„Kirino, upravte kurz lodi čelem k dalšímu úlu, musíme využít naše dronové baterie k jejich zničení,“ začal se na poloviční výkon letící Ophrys otáčet čelními tubusy na manévrující úl, jehož trup byl krom několika pulsů aschenských energetických zbraní skrápěn dvojicí triniových plazmou naplněných coilgunových projektilů.
„Jsme na pozici, veliteli,“ mávnul Korin rukou: „Palte Tarene,“ a sledoval svítící, přímo letící drony, jak si razí cestu skrz několik šipek, až k trupu, který nemohl této zbrani vzdorovat.
„Teď by měly být v půlce lodi,“ stíhal Taren při mačkání odpalovacího tlačítka přidávat i komentář.
Orbánci upravené drony explodovaly těsně za polovinou lodi, kam se spolu s výbušnou směsí prodraly. To už bylo na druhý úl příliš, a i jeho potkal osud jemu předurčený.
„Výborně,“ pochválil velitel svého podřízeného, když se za jeho zády objevily první jiskřičky přetěžovaného štítu.
„Boční emitory štítu dostávají zabrat, pokud nic neuděláme, brzy přijdeme o štít,“ předvídala Mila Serg, operátorka odpovídající za stav a udržování štítu.
„Spojte se se Suvorovem a požádejte jej o asistenci,“ usmál se hned po dokončení své myšlenky, když se kolem ostřelovaného boku prohnalo několik raket následovaných F-302jkami v doprovodu jaffských Gliderů.
„Tomu říkám duch spolupráce,“ ozval se v interkomu chraplavý hlas statného ruského velitele: „Veliteli Lepe, kryjeme vám bok.“
„A jsme za to patřičně vděční,“ přešel k přednímu zaštítovanému průzoru kolem nějž se prohnala dvojice pozemských 302jek, jejichž záda se hemžila sedmi modrofialovými šipkami.
„Pomozte jim,“ natočil velitel Ophryse hlavu do zadních pozic, kde se o bodové zbraně starala dvojice mladých Orbánců.
Oba svorně přitakali a zaměřili všech sedm nepřátelských kontaktů, proti nimž vrhli nesmírné množství energetických, ale i kinetických projektilů, kterými je pozemšťané opatřili.
„Padají jako mouchy, veliteli,“ rozmlátily se o čelní štít kryjící můstek trosky 302jky, jejíž pilot se stihl včas katapultovat.
„S…“ nestačil zareagovat, když se pilot i s kokpitem ocitnul v záři bílého transportního paprsku: „…uvorove“ dořekl jen ze setrvačnosti a přešel k operátorce štítů: „Milo, jak jsme na tom?“
„Suvorov chrání nejvíce poškozenou část, což nesmírně ulevilo našim emitorům, ovšem palba se teď přenesla právě na Suvorova. Zbylé lodě taktéž hlásí pokles účinnosti některých emitorů a celkovou sílu štítů. Pokud máme vyhrát, měli bychom si pospíšit.“
Jak na zavolanou se přes Suvorovův a Ophrysův štít prohnala energetická rázová vlna nejbližšího explodujícího úlu, jehož útroby byly rozervány a spáleny silnou několika megatunovou nukleární hlavicí. Než stihla vlna dosáhnout své hranice, ozvala se o kousek dál další mohutná exploze stejné zbraně.
„Sygin s Aegirem pronikli frekvenčními ochranami úlů, už zbývají jenom tři,“ zasekla se při probliknutí obrazovky z níží zmizel další úl, jehož trup nevydržel nápor současné palby jaffských a serrakinských lodí.
„No vida, už jenom dva,“ zvedla se po celém můstku nálada, která ústila ve zvýšené úsilí vyhánějící zbylou dvojici úlů pryč z orbity, která se tak po právu dostala pod správu spojeneckých sil Aliance Mléčné Dráhy.

Povrch planety
Od začátku bitvy se na krví nasáklém paloučku mnoho nezměnilo. Energetická bariéra držela veškeré pokusy o proniknutí, muži a ženy stojící v bezprostřední blízkosti štítu pálili a zabíjeli vše, co se dostalo do palebného pole a stejně tak trojice bojových verzí FISTů, které před krátkou chvílí protnuly hranici horizontu události.
„Janusi, za chvíli zde budeme jak sardinky v konzervě,“ ozval se přes hluk pálících zbraní v Janusově vysílačce muž, který měl s velením podobných operací spoustu zkušeností.
„Generále, nechápu význam vašeho…“
„Že zde začíná být těsno, začni rozšiřovat štít, co nejvíc to půjde, aniž bys ohrozil jeho stabilitu a sílu,“ zněl Brown ve vysílačce dost nasupeně, ostatně jako vždy v posledních pár týdnech.
„Provedu, pane,“ procedil mezi zuby slušné oslovení a připojil se ke skupince vědců, kteří na rozšiřovacím programu začali pracovat bez něj.
Janusovi tak odpadla ta těžká práce. Nyní jen díky svým znalostem a rychlejším výpočtům pomohl nastavit správné parametry, které ihned začaly vstupovat v platnost. Obrovský energetický deštník začal v momentě stisknutí inicializačního tlačítka bobtnat a rozšiřovat tak svoji vnější hranici o několik stovek čtverečních metrů každým směrem, krom prostoru za zadní částí brány, kde se štít naopak smršťoval. Vojáci i FISTy ihned začali postupovat směrem vpřed, což se nedalo říct o tělech mrtvých Wraithů, která byla neprostupnou bariérou hrnuta spolu s těly čerstvých mrtvol, které nestihly před expandující bublinou smrti uprchnout. Na nejzazší hranici nově rozšířeného štítu se vytvořila slušná hromada těl, která vlastně jednotkám z Omegy prokazovala dobrou službu spolu s krytím, které však nebylo díky štítu prozatím potřeba.
„To je všechno?“ ozval se ve sluchátku Brown počítající s mnohem větším rozšířením.
„To prozatím bude stačit, jen pro jistotu jsem do počítače naprogramoval ještě dvě možná rozšíření, aniž bych tím štít, technologii a lidi, které chrání, vystavil příliš velkému riziku. Přece jen je štít díky jednomu ZPM mnohem slabší, než kdyby byl napájen dvěma nebo třemi,“ opustil své momentální stanoviště do klidnějších míst, aby jej bylo slyšet i přes hluk postupujících vozidel a jednotek.
„Hm, příště bych ale ocenil, abyste se o svoji práci staral sám,“ přepojil Brown své sluchátko na jiný kanál, v němž slyšel popis postupu jednotek do míst, kde ještě před malou chvílí stálo několik stovek nyní již mrtvých Wraithů.
„Generále…“
„G…mm…Janus mobilnímu velitelství!“ dvakrát stisknul tlačítko, které přehodilo frekvenci na přednastavený kanál mobilního velitelského přívěsu.
„Janusi, tady desátník Brentová, jak vám mohu pomoci?“
„Desátníku, upozorněte prosím generála Browna, že s ním potřebuji prodiskutovat jednu důležitou věc. Než jsem mu o ní stihl říct, přepojil se na jinou frekvenci a teď nepřijímá moje hovory…“ založil Janus ruce na hruď a čekal, jestli se někdo ozve.
„Janusi, nemám čas na vaše šaškárny, tak mě ušetřete svých uraženeckých výstupů a soustřeďte se na svoji práci,“ připadal si Janus rázem jako prvňák, který dostal vynadáno od své třídní učitelky.
„Generále, respektuji vaše velení nad touto operací, ale pokud se mnou máte nějaký problém a něco se vám nelíbí, tak si můžeme odpustit naše rozhovory a já si prostě budu dělat, co chci, kdy chci, aniž bych vás informoval srozuměno?“ nenechal se Janus odbít a dal Brownovi pocítit trochu antické nátury.
„Tak to teda ne panáčku. Ty budeš poslouchat, tomu věř, a jestli se pokusíš o něco, co byť jen trochu ohrozí tuhle operaci, tak tě vlastnoručně pověsím za koule do průvanu a dokončím, co Jack před pár měsíci začal,“ zvednul se Brown ze židle, protože mu na klidný rozhovor až příliš vařila krev v žilách.
„Zajímalo by mě, co by generál O’Neill řekl na to, že jste mě díky své aroganci, nabubřelosti a neochotě překousnout a srovnat se s faktem, že se k vám dostala Luciánská Aliance, nenechal nám všem zachránit zadky bez větších ztrát, hm?“ štěkali po sobě oba dva, jako by stáli přímo před sebou.
Alespoň o Janusovi si to přihlížející vojáci a technikové mysleli, když pozorovali jeho mohutnou gestikulaci.
„Ó ano, už jsme u toho! Vševědoucí hrdina, Antik sestupující z vyšší sféry bytí zachraňující situaci, připisující si veškeré zásluhy za to, že nám konečně pomohl v bitvách, který sám jako nepovznesený spolu se svými arogantními kumpány posral,“ nadechl se Brown skoro až k poetickému přednesu, při němž mu nabíhala žíla na krku.
„DOST!“ zařval Janus do sluchátka, až málem Brownovi roztrhl bubínek.
Všichni v okruhu několika desítek metrů přestali dělat to, co dělají a zaměřili se na Januse, který se evidentně nadechoval ke svému monologu.
„Pokud máte potřebu urážet naši rasu za naše chyby, fajn…s tím vám možná i pomůžu, ale já sestoupil na vaši úroveň bytí a riskoval svůj život pro pomoc, kterou mohu poskytnout, protože věřím, že můžete napravit to, co my jsme nedokázali…“ uslyšel ve sluchátku Brownovo odprsknutí, který si z Janusova proslovu vzal jen to, co potřeboval.
„Pomoc? To jako vážně? Vždyť jste bez jediného slova nechal zničit Atlantidu a Zemi spolu se sedmi miliardami nevinných lidských životů…a ještě nám jen tak oznámíte, že Hammond je někde v tahu bez možnosti návratu…vy jste mi teda pomoc od samotného boha, který má neuvěřitelný smysl pro humor,“ nebral si Frank servítky a pomalu se dostával do stavu naprosté nepříčetnosti.
„Fajn, tohle jsem si možná zasloužil, ale vy naprosto záměrně přehlížíte fakt, že jsem v této galaxii žil a vím o věcech, o nichž nevíte, a které by nám mohly pomoci vybojovat tuto bitvu bez obrovského krveprolití a bez velkých ztrát na životech, které jste přísahal chránit…“
„A co by to tak mohlo být? Obrovské dělo zabíjející jen Wraithy? Stovky ZPM?“ chybělo k výbuchu sopky už jen opravdu málo.
„Dokovací stanice…ta, kterou jste našli na Zemi v Antarktidě. Je reálná šance, že by mohla být nedotčená a co víc, Wraithové o ní možná ani nemusí vědět. Sám si nejsem jist, zdali ještě existuje, na to jsem byl v této galaxii jako povznesený až příliš krátce, abych se mohl zabývat těmito věcmi, ale pokud mě nenecháte ji najít, tak toho budeme oba dva hodně litovat…“ byl Janus první, kdo se snažil vnést do situace trochu rozumu, když se této role rozčílený Frank vzdal.
„Em…co? Stanice totožná s tou, která se našla v Antarktidě?“
„V klidu si to…“ přerušil Januse křik v jeho pravém uchu.
„To si ze mě děláš prdel. Nenapadlo tě ani na vteřinu nám to říct, když jsme to společně plánovali a probírali veškeré možnosti, které bychom mohli využít?“ došlo na pověstnou explozi sopky.
„Okamžitě maž na Suvorova a modli se, aby tam něco bylo, protože jenom to tě zachrání před tím, abych tě na místě nezastřelil,“ seknul Brown se sluchátkem, které si vyndal z ucha a musel se jít uklidnit na čerstvý vzduch, odkud mohl sledovat, jak o několik set metrů opodál stojícího Januse obaluje bílé světlo asgardského paprsku.

Můstek Suvorova
„Prý pro nás máte nějakou výhodu?“ nevěděl Smirnov jak si vyložit slova operátorky, která pro Januse zařídila urychlený transport na palubu Suvorova.
„Možná, ale to budu vědět až za chvíli,“ přešel za záda Petrovové, která sledovala, jak dvojice unikajících úlů bojuje s To’rakovými Ha’taky a dvěma serrakinskými křižníky.
„Slečno Petrovová, mohu vás poprosit o sken těchto souřadnic?“ naklikal jí přes rameno set souřadnic.
„Jistě,“ usmála se na příjemně vonícího Januse, který na sobě nedával zdát, co se na povrchu planety dělo.
„Nic tady nevidím…jen stromy a několik známek života, ale to asi nebudou Wraithové, protože město je odtud vzdáleno několik tisíc kilometrů,“ otočila se na Januse, jehož tvář byla přímo vedle té její.
„To je vše? Pár kytek a několik neidentifikovatelných zvířat?“ podíval se Smirnov na Januse a usadil se do svého křesla, z jehož opěrky vytáhnul tablet, na němž mohl sledovat vzdálený střet, z něhož právě zmizela jedna z wraithských teček.
Lena zavřela oči a s pocitem naprostého vzrušení nasávala Janusovu vůni, která se jí doslova vrývala pod kůži. Janus díky svým telepatickým schopnostem pochopitelně věděl, co se děje, ale jediné, na co se zmohl, byl velký úsměv od ucha k uchu, který teď zdobil i plukovníka Smirnova: „To’rak je rozhodně nešetří,“ všiml si Janus i jeho pocitů, což chtěl rozhodně ještě zlepšit.
„Aegire, můžeš prosím tě, vytvořit holografický obraz sektoru…řekněme v okruhu pěti set metrů?“ opustil prostor za Leninými zády a přesunul se do míst, kam Aegir zobrazil onen holografický 3D snímek.
„Plukovníku?!“
„Ano?“ odtrhnul oči od tabletu a zadíval se do jednoho konkrétního místa, které vypadalo naprosto prázdně.
„Že by byla příroda až tak vybíravá?“ nemohl si nepovšimnout abnormality zobrazené Aegirem.
„Nevěřil byste, jak moc dokáže být příroda vybíravá,“ usmál se Janus a poprosil Aegira o zvýraznění okrajů, kolem nichž jakoby se některé větve a stromy samotné obtočily.
„Chm…je větší, než si ji pamatuji,“ zamyslel se a jen pro jistotu popostrčil Aegira do správných kolejí.
„To…je dokovací stanice?“ nevěřil Smirnov svým očím, když Aegir přidal na prázdné místo texturu antického designu, který vykouzlil všem přítomným úsměvy, jimiž se dnes šetřilo.
„Dobrá práce Janusi,“ dostalo se antickému muži alespoň nějakých díků, i když to bylo to nejmenší, co mohl pro úspěch operace udělat.
Smirnov pochopitelně okamžitě přestal dělat to, co dělal a spojil se pomocí komunikačního důstojníka s mobilním přívěsem, kde si Brown obstaral nové sluchátko a viditelně klidnější, přijal hovor z orbity.
„Plukovníku, jak to tam nahoře vypadá? Naše senzory ztratily s úly a čtyřmi loděmi pod vaším velením již před několika minutami kontakt.“
„Úly jsou zničeny a všechny čtyři lodě se s menšími poškozeními vrací zpět do formace,“ uklidnil Franka, který by další překvapení asi těžko rozdýchával.
„Předpokládám tedy, že voláte kvůli Janusovi. Našel něco?“
„Myslím, že našel wraithskou jízdenku z této planety,“ dovolil si přirovnání, kterému všichni naprosto jasně rozuměli.
„Tak mu vyřiďte, že se prozatím vyhnul popravčí četě, ale že jestli ještě jednou zatají tak důležitou informaci, bude mi úplně jedno, jestli mi za prdelí bude stát celá jeho rodina…prostě ho zastřelím,“ zase si trochu zvednul tlak, ovšem po chvíli to přešel a dal se do plánování nové části mise.

Mléčná Dráha, Aschen Prime, 4. Ledna 2011
Na Punitorem silně chráněné orbitě se za svitu slunečního světla pohupovalo na vlnách vzduchoprázdna nablyštěné Apollo, jehož trup byl pro dnešní příležitost extra lesklý. Mělo to jediný důvod – diplomacii. Jackovi a celé Omeze se konečně podařilo prolomit hradbu mlčení mezi těmito dvěma národy, od čehož si Jack sliboval více, než veřejně přiznal. Jako vrchní radní Aliance Mléčné Dráhy a jako zástupce přeživších z planety Země dnes v doprovodu bitevníku, jehož útroby obývalo jedno z disponibilních ZPM přišel na hlavní planetu Aschenů s vyvěšenou bílou vlajkou.
„Aschenské bitevní lodi, tady plukovník Abraham Ellis, pozemská loď Apollo,“ seděl tentokrát ve svém křesle, před nímž stál nezvykle nervózní Jack.
„Asch…“ přerušilo jeho volání zapraskání interkomu, v němž se ozval neznámý člen obranného valu, který se Apollu postavil čelem.
„Pozemské lodi Apollo, zde nejvyšší diplomatický představitel Salej, naše vláda vás již očekává,“ sklopily všechny aschenské lodě štíty a deaktivovaly bezpečnostně zapojené zbraně.
„To má být asi pozvání,“ usmál se Ellis sledující bílé světlo obalující generála, který šel na aschenskou planetu bez doprovodu, což byla v podstatě jediná podmínka.
Jen co se Jack zhmotnil na centrálním, zelení porostlém, náměstí, jeho prostor osvětlily dva transportní paprsky, rematerializující vrchního diplomata spolu s jeho doprovodem. Jen co se všechny molekuly usadily bezpečně na své místo, vystřelila směrem k Jackovi Salejova ruka.
„Generále, vítejte na Aschen Prime,“ pevně stiskl jeho ruku a lehce uklonil hlavu, což Jack trochu rozpačitě zopakoval a potřásl při tom Salejovou rukou.
„Hm, rukotřesec…s těmi jsem se již dlouho nesetkal,“ dal Jackovi hned pocítit, že se diplomacii věnuje velice dlouho.
„Ale stisk máte pevný,“ snažil se Jack odlehčit situaci, což se oproti očekávání setkalo s odezvou.
„Molem mě upozorňoval na váš…humor,“ váhal s použitím slova, které mu bylo jako Aschenovi vcelku cizí.
„Já o něco přišel?... Molem?“ nechápal Jack, jak by jej mohl Molem informovat.
„Špatně jste mě pochopil…když byl Molem ještě naživu a já se měl účastnit diplomatických styků s vámi, upozorňoval mě na váš humor…naneštěstí mě zrovna postihla nemilá příhoda, která mi znemožnila se debat účastnit…“ ve zkratce vysvětlil, co měl na srdci: „…I když jsem vlastně rád, že jsem se na Omegu nedostal,“ přidal výmluvné gesto, které u vždy strohých Aschenů nebylo obvyklé.
„Kvůli tomu jsem také zde,“ nechal se Salejem navést k transportní platformě, která je oba přenesla do sídla aschenské vlády.
Strohá, slunečním světlem prosvícená skleněná stěna vpouštěla do nejdůležitější budovy aschenské hlavní planety tolik světla, že si člověk připadal, jako by byl ve skutečnosti venku, na čerstvém vzduchu.
„Následujte mne,“ vyrazil jako první a nečekal, až se Jack v obrovské, dvanácti patrové budově rozkouká.
Jack prošel velkou uvítací halou, následujíc svého dnešního hostitele do blízkého proskleného výtahu, který je vyvezl o šest pater výš. Zde se před oběma muži otevíraly dveře, vpouštějíc je do dlouhých, kancelářemi lemovaných, chodeb.
„Tento trakt je plný diplomatů,“ ukazoval postupně na některé prosklené dveře, skrz něž mohl Jack vidět strohé pokerové obličeje velkého množství Aschenů.
„Promiňte, ale nemohl jsem si nevšimnout, že jste oproti mně známým Aschenům…jiný,“ nevěděl, jak nazvat svůj zvláštní pocit.
„Ani se vám nedivím,“ otočil se na Jacka a zvednul při tom levé obočí, což doprovodil zkřivením rtů: „Já totiž nejsem Aschen…“ zaskočil Jacka, který se na chvíli zastavil a nedůvěřivě si svého průvodce prohlédl: „Zajímavý,“ zmohl se Jack jen na jedno výmluvné slovo, které doprovodil podobně vypadajícím obličejem.
„Jsem jeden z posledních živých Ralesů, rasy, kterou Aschenové na nedaleké planetě navštívili téměř před třemi sty lety,“ pobídl rukou k pokračování chodbou, na jejímž konci měl Salej kancelář.
„A to vás jen tak nechají zastupovat je v meziplanetárních diplomatických stycích?“ divil se Jack očividně prazvláštní situaci.
„Vím, na co narážíte, ale to, co se stalo před třemi sty lety, byla chyba mých předků…já k Aschenům žádnou nenávist necítím,“ přiložil ke čtečce zařízení svoji kartu, jejíž akceptaci doprovodilo pípnutí otevírající dveře.
„Prosím,“ otevřel a nechal Jacka vstoupit jako prvního.
„Proti gustu…“ zastavil se u opěrátka židle a vyčkal, až jej Salej vyzve k usednutí.
„Vodu? Čaj? Nebo něco ostřejšího?“
„Voda bude stačit,“ nechtěl urazit, i když neměl v plánu se napít.
Salej přešel ke kohoutku podobné výpusti, z níž se sneslo naprosto přesné množství vody do předem přichystaného, před okamžikem zhmotněného kelímku.
„Měl jsem dojem, že budu hovořit s někým výše postaveným,“ došlo Jackovi až teď, že Salejova malá kancelář je ONO místo.
„Řekněme, že naši vůdci s vámi nemají o čem debatovat, krom toho tato místnost je propojena s centrálním počítačem, kam se naše setkání bude zaznamenávat, takže si to budou moci kdykoliv zobrazit, pokud budou mít zájem,“ nepřímo naznačil, že setkání zařídil sám Salej.
„Mmm…taková reality-show,“ jemně se usadil a začal pátrat po kameře, která jej snímá.
Salej mezitím upil ze svého kelímku a vytáhnul si papír s tužkou, což bylo na tak vyvinutou společnost dosti netypické.
Jack si však nevšímal ničeho kolem sebe a stále hledal kameru.
„Pokud hledáte zařízení pro zaznamenávání obrazu, tak to je nad vámi, před vámi a v rohu za mými zády,“ všiml si Jackovi nepozornosti.
„Ahoj,“ zamával do miniaturní kamerky před sebou a vytáhnul nejlepší úsměv, jaký mohl.
„Generále…gen…“ promnul si Salej obličej a radši se napil, než se Jack vrátil zpět do dospělosti.
„Ve vaší zprávě stálo, že pro nás máte nějaké důležité informace?“ pevně se usadil do svého křesla a vtáhnul Jacka do přátelského rozhovoru.
„Informace…ano…“ vytáhnul z brašničky malý datový krystal, který předal Salejovi.
„Tam najdete podrobné informace,“ zapnul svoji brašničku, odložil ji na podlahu a pustil se do řídkého popisu událostí.
„Na tom krystalu je také video, které dokazuje, že za Molemovu smrt může jeden z našich vysoce postavených generálů…“ začal rozhodně jinak, než si Salej představoval: „…avšak,“ přidal dramatickou pauzu, díky níž upoutal Salejovu pozornost, který teď dychtil po pokračování: „Avšak nebyla to jeho vina…teda byla, ale ne přímá,“ zmátl Saleje, který nevěděl, jak si to má přebrat.
„To mi budete muset vysvětlit, generále!“
„S radostí,“ zadíval se na kelímek s vodou, ale prozatím jej nechal ležet tam, kam jej Salej položil: „Našemu muži,“ schválně vynechával jméno, které nebylo pro tuto debatu podstatné: „Byl Luciánskou Aliancí vymyt a přeprogramován mozek,“ použil své typické apostrofy.
„Co znamená vaše gesto?“ nechápal lidskou gestikulaci, s níž se mezi Ascheny nikdy předtím nesetkal.
„Apostrofy? Nadsázku, ironii, sarkasmus…nebo taky přenesení významu,“ uspokojil Saleje, což mu umožnilo pokračovat: „Když se velitelce Luciánské Aliance doneslo, že jednáme o míru a ukončení války…“ dostal Saleje na místo kam potřeboval.
„Nemohla to nechat jen tak, a proto přikázala vašemu muži sabotovat naše jednání, čímž zaplatil Molem životem,“ dopověděl Jackovu myšlenku, která jej jen utvrdila v názoru, že by Země, která s nabídkou míru přišla, nechtěla tuto výbornou příležitost pro obě strany schválně zničit.
„Musím se přiznat, že jsem od samotného začátku tvrdil, že by to z vaší strany bylo nelogické…přece jen jste naše vojska v bitvě o Galar přečíslili a nebýt vlídného chování plukovníka Ellise, mohli jste také napadnout Aschen, který by pro vás nepředstavoval výraznou hrozbu,“ nemohl si nevšimnout Jackova rostoucího úsměvu, v němž se mísilo šibalství s právoplatnou hrdostí.
„Zas tak dopředu jsme neplánovali,“ chtěl se pochopitelně vyhnout tomuto tématu, od nějž nebylo daleko k mnohem nepříjemnějším věcem, kvůli nimž by Aschen nemusel opustit zcela zdráv.

Pegas, M6G-932, 5. Ledna 2011
Před krátkou chvílí přenesené a rematerializované pozemské, ale i jaffské, orbánské a serrakinské jednotky se ocitly na prahu maskované dokovací stanice, jejímiž, maskovacím polem chráněnými, zdmi se za ta dlouhá tisíciletí příroda prodrala do útrob obrovské základny.
„Je tady jasně viditelná síla místní vegetace,“ byli do několika týmů přiděleni i vědci, kteří se měli spolu s Janusem postarat o plné zprovoznění základny.
„Ač bylo naše stavebnictví na vysoké úrovni, nikdy nedosáhnete naprosté dokonalosti a je třeba si přiznat, že chyb jsme udělali hodně,“ prodral se kolem komentujícího vědce Janus, jenž měl namířeno do jednoho konkrétního bodu.
„Em…pane Janusi…“ zastavil se vědec před otáčejícím se Antikem, který se s úsměvem zadíval na svého kolegu vědce: „Stačí Janusi a ne, neurazil jsem se…o naší rase jsem ztratil iluze už dávno,“ nahlédl do jeho mysli, aby se nemusel zdržovat debatou, která ho jen zdržovala od jeho úkolu: „Už jsme tady,“ opatrně se dotknul neviditelné stěny, na níž hledal určitý element: „Pojďte, pomozte mi hledat,“ přišlo ke stěně asi patnáct dalších mužů, kteří po vzoru Januse přiložili ruce a vyčkávali na popis hledaného předmětu: „Je to výstupek velikosti dlaně…má nepravidelný tvar, ale přesně padne do ruky,“ zkoušel svoji oblast v několika výškových polohách, když se o několik metrů vedle ozval jeden z vědců: „Mám ho,“ pevně jej uchopil a otočil s ním doprava: „Nefunguje to,“ neotevřela se nikde v okolí pěti metrů přepážka.
„Ukažte!“ prodral se Janus davem okounějících lidí, přičemž stejně jako muž před ním otočil výstupkem doprava a následně doleva, jen pro jistotu: „Zdá se, že poškození místní vegetací bude větší, než jsem původně očekával,“ popošel k rohu stěny, kolem níž nahlédl na mohutnou do základny vstupující větev.
Aniž by někomu něco řekl, přešel zpět k výstupku, od nějž odkrokoval zhruba pět metrů a snažil se nahmatat okraj dveří, které po krátkém hledání skutečně našel: „Tady,“ prsty pomalu přešel k prostředku, kde byl spoj dvou křídel.
Janus spolu s dalšími, kdo se ke dveřím dostali, zabrali největší možnou silou, ovšem antické voděodolné a vzduchotěsné dveře ne a ne povolit.
„Tady máte páčidlo,“ dostalo se odkudsi ze zadních pozic ergonomicky tvarované železo s ostrou zabroušenou hranou.
„To by mohlo pomoci,“ uchopil jej Janus a vší silou jej zabodl do míst, kam potřeboval.
Ostrá hrana projela prvními milimetry miniaturní škvíry a díky setrvačnosti se Janusova ruka svezla po páčidlu, což mělo za následek zkřivený obličej doprovázený zlověstným hlasitým křupnutím v zápěstí.
Janus ihned upustil páčidlo, které dopadlo do měkké rosou nasáklé země, na níž začaly dopadat první ranní sluneční paprsky, jež začaly osvětlovat i čirý energetický deštník.
„Tady plukovník Sheppard, jsme jen několik kilometrů od vchodu do katakomb, zkuste ještě na chvíli zaměstnat jejich senzory!“ uslyšeli všichni ve svých sluchátkách.
„Tak tím padá možnost s Rononovou zbraní,“ zabručel si Janus pod nos, když ke dveřím příplácl jeden z mužů C-4ku.
„Blázníte?“ přestal myslet na svoji momentální bolest a sundal výbušné zařízení ze zamaskovaných dveří, jejichž otevření bylo nad veškeré použitelné lidské síly.
„Ne neblázním…pokud se tam chceme dostat, je tady ta malá plastická trhavina to jediné, co nás tam dostane,“ pomalu uzmul zpět svoji hračku, kterou opět přilepil na dveře a jen pro jistotu a klid duše se spojil s mobilním přívěsem: „Operační, tady plukovník Harkins. Vyskytl se malý problém a je třeba jej vyřešit pěkně po Sheppardovsku. Jsou v naší blízkosti nějaké šipky, či samotní Wraithové?“
„Nejsou,“ uslyšel ve sluchátku a poslal všechny do bezpečné vzdálenosti, z níž nikomu nehrozilo nebezpečí: „Fajn lidi, hněte se odsud, nebo vám tam pomůže C-4ka,“ vytáhl z kapsičky dálkové ovládání, u nějž odjistil pojistku a čekal na moment, až bude jím vytyčené okolí prázdné: „Ježíš Marja hejbněte trochu…i moje třiadevadesátiletá babička leze do úkrytu rychlejš jak vy,“ předklonil se, plácnul se dlaněmi do stehen a popoháněl líně se sunoucí několikaset člennou skupinu vojáků a vědců.
„Moje babička by na vás byla pyšná,“ dodal jen mimoděk, když byl konečně spokojen s postupem svých spojenců: „A vy taky Janusi,“ chytil jej kolem ramen a společně se vydali taky pryč.
Oba využili úkrytu malé stráně a s jistou radostí a teplem po těle posunul spouštěč do horní, explozi spouštějící, polohy.
„Zastavte akci, opakuji, zastavte akci,“ slyšel jen několik desetin sekundy po vyslání inicializačního pokynu plukovník Harkins ve svém sluchátku, když se nad jeho pozicí prohnala kromě několika stovek šrapnelů i dvojice šipek v doprovodu jednoho pálícího Glideru.
„Kurva…“ zmohl se Harkins na to jediné, co se mu honilo v hlavě.
„Operační, tady Harkins…šipky mohly odhalit naši pozici,“ nečekal jakoukoli odpověď a ihned kontroloval stav svých lidí, kteří vylézali z úkrytů.
„Budeme si muset pohnout, určitě jste si všimli šipek, takže budeme předpokládat, že je na cestě velké množství Wraithů…z toho důvodu chci veškeré vojenské jednotky, aby zajistily prostor mezi stromy…řekněme v okruhu padesáti metrů od vchodu. Další skupina si pak vezme na starost právě vchod a poslední část vojáků pokryje chodby samotné základny,“ vystoupal na ztrouchnivělý pařez, jehož kmen ležel opodál již několik desetiletí: „Od každého z vás očekávám perfektní a bezchybný výkon,“ sundával jednu nohu z pařezu, když se v půlce zastavil: „A nebojte, teď když o nás ví, tak nám sem Aegir bude moct poslat posily, kdyby bylo nejhůř,“ nechával si povzbuzení morálky jako poslední bod.

Mléčná Dráha, Aschen, 5. ledna 2011
Za rozbřesku slunečních paprsků se ztmavené okno prostorného pokoje začalo navracet do svého původního čirého stavu, přičemž po krátkých intervalech ubíralo na tmavosti. S lampičkou po ruce, co by útočníka ochromila, spící Jack zamžoural levým a následně i pravým okem, když se stupeň tmavosti opět snížil o řád.
„Ua…tu postel si musím vzít dom,“ nevzpomínal si, že by se v životě takhle dobře vyspal.
„Generále O’Neille, je osm třicet ráno, venkovní teplota činí příjemných dvacet sedm stupňů. Na stole máte nachystánu snídani s teplým nápojem,“ vylekala Jacka autonomní jednotka, která napodobovala umělou inteligenci.
Jediný rozdíl byl v tom, že neměla možnost holografického těla a její funkce byly omezeny na přichystání pokrmů za pomocí obyčejných domácích spotřebičů spolu s intuitivním ovládáním jiných prostředků pro zpříjemnění života.
„A tebe taky,“ probleskla mu hlavou vzpomínka na Penny, jejíž hlas mu Aschenská „pomocnice“ připomínala: „Ale Penny by se to asi nelíbilo,“ vyrostl mu hned po ránu příjemný úsměv, k němuž měl po včerejší poměrně úspěšné debatě o důvod navíc.
Jen co se oblékl a vykonal ranní potřebu, vydal se do jídelního koutu, kde z čerstvých, rohlík připomínajících, potravin stoupal teplý dým značící čerstvost v řádech sekund.
„Když bych pominul, že to jsou Ascheni…docela bych si zde i zvykl,“ nemohla mu uniknout skutečnost, že ani Omega není přes svoji volnější politiku a technologickou výhodu takhle propracovaná.
S chutí se tedy zakousl do své snídaně a již bez obav upíjel šálek ranního čaje, který byl nesmírně silný a nic takového v životě nepil. A jak se lekl, když ve chvíli přemýšlení zabzučel u hlavy nepříjemný zvuk.
„Krucinál,“ setřel rukávem čaj ze stolu a jen očima přelétl mokrou skvrnu na stehně.
„Generále O’Neille, váš hostitel by s vámi rád hovořil v sídle vrchní rady,“ na chvíli se odmlčela a zaměřila senzory na Jackovu hlavu, která se na znamení souhlasu jemně hýbnula: „Až budete připraven, přistupte prosím k nejbližší transportní stanici a zadejte tuto kombinaci čísel,“ zobrazila na blízké obrazovce pětici souřadnicových čísel, která si Jack vštípil do paměti a jen pro jistotu využil svoji novou propisku.
V rychlosti si nacpal zbytek do úst, zapil třemi doušky čaje a změkčil tak potravu na rychle stravitelnou hmotu. Nahodil oblek, zavázal tkaničky a s čepicí naraženou na hlavě opustil apartmán pro významné hosty, který mu Salej tvrdě „vykřičel“. Jen co otevřel vchodové dveře velkého mrakodrapového komplexu, přistoupili k Jackovi bezpečnostní složky, které jej doprovázely od té doby, co opustil sídlo vrchní rady, do nějž měl namířeno i dnes. Když přistoupil na transportní plošinu, vytáhl z kapsy svůj deníček a vyhledal stránku, kam si zapsal pětimístný souřadnicový kód. Po zadání jej obalilo žluté transportní světlo, které jej spolu s bezpečnostními složkami rematerializovalo v cílové budově.
„Můžete odejít,“ převzal Salej Jacka do své péče a vedl jej do výtahu, který jej vyvezl jen o dvě patra výše.
„Generále, naši technikové přes večer kontrolovali a sledovali váš datový krystal…myslím, že budete potěšen, když řeknu, že nenašli žádný škodlivý program…i když víme, že vaše technologie je i díky Asgardům na vyšší úrovni…“ na malý moment ztichnul a sledoval, jak bude naprosto vyrovnaný Jack reagovat: „Ale věřím vám,“ podotknul jen tak mimoděk a pobízel Jacka, aby jej následoval.
Společně pak prošli mnoho sekcí, než se dostali do místnosti, kde se na velké obrazovce přehrával záznam, na němž Ronon mlátil z Franka duši. Jack jen při pohledu na to křivil ústa v empatické bolesti a čekal, s čím se Salej vytasí.
„Rádi bychom si s ním promluvili,“ zaskočil Jacka, který neměl v úmyslu Franka předávat do rukou Aschenů.
„To asi nepůjde…“ poškrábal se na zátylku a v rychlosti vymýšlel, co by Saleje odradilo od jeho požadavku.
„Mohu vědět proč?“
„Protože…“ slyšitelně klesnul hlasem: „…je mrtvý. Luciánská Aliance si pojistila prozrazení jakýchkoli informací bezpečnostní pojistkou, která jej v momentě prozrazení zabila.“
Ještě, než stihnul Salej jakkoli reagovat, ozval se celým komplexem a vůbec po celé planetě proslov, který Aschenové slyšeli naposledy při útoku aliančních jednotek na Galar.
„Veškeré cestování hvězdnou bránou je na neurčito ukončeno. Všechny dostupné bezpečnostní složky se připraví na okamžitou obranu planety Merigo. Neznámá rasa zahájila invazní útok…“

U příštíh odílu nashle

vynikající díl

Skvělý díl. Snad pokračování bude brzo

Zdravím,

po dvou týdnech se opět hlásím s novým dílem, kterým se uzavírá 2. třetina - dá se říci, že tedy jdeme do pozvolného finále Snad se bude díl líbit a určitě zanechte své dojmy pod tímto dílem.

10. Díl (Chris 2.0 – Chris 2.0)

Hydra, Faragutská soustava, 5. ledna 2011
Paul Parsons, šéfinženýr na palubě Hammonda se již nějakou dobu zaměřoval na opravu, údržbu a možné vylepšení jakéhokoliv systému Odinovi základny, s čímž mu v rámci terapie pomáhala i Sam, která se významnou měrou podílela na úpravě starého asgardského jádra, v němž sídlila mysl, spolu se vzpomínkami na minulý a současný život, Friggy. Jádro předlo jako kotě, energie proudila do všech sekcí základny; dalo by se říci, že život zde se stal pro všechny rutinou, při níž se zapomínalo na starý, dobrodružstvím přecpaný život kdesi v Mléčné Dráze. Nebylo divu, že se mezi posádkou základny začalo o tomto kusu kamene hovořit jako o Nové Zemi. Pochopitelně nebylo na základně dostatečné množství lidí, ani dostatečně rozmanitý genetický materiál, aby se jim mohlo vůbec podařit zalidnit tuto planetu, nicméně pro jejich vlastní klid a psychickou podporu se o to mohli alespoň pokusit. I to se honilo Paulovou hlavou, když seděl s šálkem zreplikované kávy u svého pracovního stolu. Opatrně přiložil rty a usrkl vařící tekutinu, jejíž teplo se mu rozlilo po hrdle a následně celém těle.
„Mmm…chybí mi káva od Henryho,“ vzpomněl si na malý podnik, kam po ránu vždycky chodil a kde jej s umaštěnou utěrkou kolem ramene vítal jako svého pravidelného hosta.
S povzbudivou vzpomínkou odložil kávu, zvednul nohy na stůl, podložil hlavu rukama a zavřel unavené oči.

Mléčná Dráha, Země, New York City, 1. Července 2003
Paul s malým šestiletým klučinou, ruku v ruce přešlapoval u posledního přechodu před vytouženou metou – Central Parkem. Blikla zelená, Jim nažhavil botky a už pelášil přes silnici, div mu Paul stačil.
„Jime, neběhej,“ pokáral svého synka a jen co zpomalil, udělal dva velké kroky, aby se mu dostal na stejnou úroveň.
„A už jsme tady,“ chytil jej za boky, vyhoupl o metr a půl výše, kde si jej přidržel v náruči.
„Až mineme ty velké psy, tak tě zase pustím,“ pokračoval v cestě k jednomu z menších rybníků, které se v Central Parku nacházely.
Jen co usoudil, že je vše v pořádku, pustil Jima na zem a s úsměvem od ucha k uchu pozoroval, jak se malý chlapec rozběhl vstříc Strawberry field. Udusaná tráva se mátořila a blízkou vodní vláhu vystřídal nadpodlažní opar, který se rozrážel o oslizlé stěny. Jim zaběhl za jeden z organických rohů, a když se mu dostal Paul na stopu, u jeho malého křehkého těla stál dva metry vysoký, hustou svalovou hmotou pokrytý Wraith. Zvednul dítě za límec, vyzývavě se podíval na Paula a s obrovskou chutí přisál svou dlaň na Jimovo tělo. Uši trhající křik se nesl celou chodbou, ale kolem Paula jako by prošel ekvalizací a odhlučněnou bublinou. Křik se zdál tak hrozně daleko, ale přitom byl od svého syna vzdálen jen několik malých kroků. Se slzami v očích sledoval, jak malé suché tělo padá na zem, kde se pod nohama wraithského bojovníka složilo do prapodivné pozice. Tep šplhal do závratných výšin, tlak roztahoval žíly a adrenalin se hrnul do každičkého milimetru jeho těla. Zorničky se zaměřily na stojícího Wraitha a když mu to tělo umožnilo, opustil bublinu a za dozvuku výkřiků se vrhnul na vojáka. Kopal, škrábal, mlátil hlava nehlava, ale Wraith stál jako přikovaný a s úplně šíleným výrazem se vysmíval zoufalému Paulovi. Při jednom takovém útoku jej obalilo bílé světlo, které jej transportovalo na Hammonda, kde jej uvítal Thor, kolem nějž svítila bílá aura.
„Thore, co ta aura kolem tebe?“
„Antikové mi nabídli povznesení a já přijal…“ na chvíli se mu podíval do očí, než se vrhnul na pokračování: „…a to jen díky vám a vaší snaze opravit Hammonda,“ začal Thor levitovat, skrz čelní průzor opustil můstek a oslnil každého přítomného člena posádky bělostným oslepujícím světlem.
Paul instinktivně předpažil ruce, díky nimž odstínil nepříjemné záření od kontaktu s očima, které jen pro jistotu zavřel a odklonil hlavu.

V ten samý moment se Paul ocitnul zpět v galaxii Hydra. Nohy na stole, uleželé vlasy a ruku zašmodrchanou kolem opěrátka v téměř nemožné poloze.
„Au, au, au, au, au…“ paběrkoval při „rozplétání“ se od opěrátka, které mu na předloktí zanechalo rudnoucí otlak: „Ještě že jsem sebou neškubnul,“ promnul si ztuhlý krk, přičemž se mu v hlavě točila jedna a tatáž myšlenka.
„Jo…jo, mám to…“ vystřelil z židle rovnou na nohy a za neutuchající euforie probíhal jednou otevírající se přepážkou za druhou.
„Mám to…přišel jsem na to,“ míjel členy nechtěné expedice, míříce do ubikací, kde ležel jeho cíl.
Naprosto bez rozmyslu a bez použití etikety zmáčknul nástěnné tlačítko, počkal, až se za hlasitého zaskřípání otevřou dveře, do nichž posléze vlétnul jako tajfun.
„Paule…“ vyjekla Sam, která byla otočená čelem k němu a zády k Danielovi.
„Promiňte, pardon…omlouvám se,“ vychrlil ze sebe vše, co jej v tu chvíli napadlo, otočil se na podpatku a stejně rychle jako sem vtrhnul, teď zase zmizel.
„Chm…já to snad nikdy nedodělám,“ opustil Daniel „teplo domova“ své partnerky a stejně jako ona si začal navlékat spodky, kalhoty a v neposlední řadě i tričko, pod nějž si Sam nevzala podprsenku.
Oba společně otevřeli dveře a sledovali, jak se Paul, celý rozjařený, nemůže dočkat, až se s nimi podělí o svůj nápad. Když zpozoroval, že kvůli němu přerušili činnost, obrátil svoji pozornost k nim a nemohl si nevšimnout, že Sam chybí podprsenka, která by jinak dobře tvarovaná prsa ještě zlepšila a skryla při tom Saminy bradavky, které doposud neopustilo vzrušení z předchozí chvíle.
„Halo, tady mám oči,“ zamávala Sam před svými vnadami a vytrhla Paula z erotického snění.
„Ah, jo…omlouvám se, nechtěl jsem vás vyrušit…“ zakoktal se a dal Danielovi možnost utrousit směrem k Sam malou poznámku: „Pořád lepší omluva než od Friggy,“ donutil Sam se usmát a vzpomenout na několik dní staré vyrušení.
„…ale konečně jsem na to přišel,“ navázal přesně tam, kde skončil.
„Jestli to bude nějaká ptákovina…zastřelím ho,“ propukla Sam v hlasitý smích, který ji během krátké chvíle přivedl na opačnou stranu momentálního rozpoložení.
Daniel totiž použil spojení, které používal hlavně Jack, když směrem k Sam trousil podobně jako teď Daniel, malé vtipné poznámky.
Paul poněkud zaskočen Saminým chováním na krátkou chvíli zaváhal, ale snažil se tomuto projevu emocí nevěnovat velkou pozornost: „Vím, jak nás dostat domů,“ přestal Daniel zásobovat Sam peprnými poznámkami a stejně jako ona v momentě ztuhnul: „Cože…?“
„Vím, jak nás dostat domů,“ jen pro jistotu zopakoval své sdělení a následován oběma partnery vyrazil do místnosti s jádrem, které stále předlo jako kotě.
„Friggo, můžeš mi vyjet detailní obraz oblasti, kam dopadl Hammond? Předně pak sken jeho částí,“ dorazil do místnosti jako první a předpřipravil pro opozdilce vše, co bude potřebné.
V době, kdy Sam s Danielem v zádech dorazili jen o několik okamžiků později, měl již Paul přichystánu hlavní obrazovku a na ní velice podrobnou mapu požadované oblasti.
„Jak vidíte, Hammondovy trosky jsou rozmetány na poměrně velkém území několika čtverečních kilometrů,“ neodpustil si prvotní důležitou informaci, která byla dle podrobných skenů zcela zjevná.
„Vím, že jsi hodně dlouhý čas zkoumala pohon červí díry…“ neodpustil si pomlku, jíž se Sam chytila: „Na to nemám potřebnou tech…“ zarazila se v půlce slova, když spatřila Paulem vyvolanou simulaci: „Vyrobit s pomocí replikátoru jídlo je jedna věc, ale načrtnout, natož technicky specifikovat jednotlivé výrobní postupy a samotnou technologii je…to je jak…to nelze,“ nemohla najít správné přirovnání, které by vystihovalo komplexnost, které by musela při návrhu dosáhnout.
„Ale v asgardském jádře jsou nahrány specifikace, pokud se nepletu?“
„To ano, ale…předpokládám, že pokud se o to poskusíme, je zde velká šance, že…“ dokončil za Sam Paul její větu: „…anebo budeme mít neskutečně velkou porci štěstí a…,“ chytal se i Daniel.

Mléčná Dráha, Merigo, 1. ledna 2011
Skrz rozvlněný horizont události se na svá pracoviště přesouvalo několik desítek aschenských pracovníků, kteří pěkně spořádaně a ve strojovém tempu pokračovali po dlážděné cestě k nejbližší transportní konzoli, z níž to bylo do samostatných pracovních středisek jen několik krátkých sekund. Stejně jako každý pro Ascheny všední pracovní den se v 7:30 místního času dostavil bránou i poměrně mladý muž, jehož hladká, dokonale oholená tvář jej ještě více omlazovala. Jako vždy zůstal u transportní konzole sám a jako vždy přiložil dvojici kartiček, z nichž jedna byla čistého šedobílého ražení, přičemž druhá měla vínový nádech doplněný tenkým sytě rudým páskem. Napřed šedá, pro potvrzení identity, načež vínová karta otevřela speciální podnabídku, o níž neměl nikdo z ostatních příchozích nejmenší tušení. Muž zmáčknul jedno jediné výchozí spárované zařízení, což jej během několika sekund zhmotnilo v místě určení.
„Vítejte Mariku,“ uvítala jej hned u dveří autonomní jednotka ženského vzezření, k níž jako každý pracovní den jen prohodil kývnutí hlavou.
„Profesor Ranuard vás očekává ve své kanceláři,“ nastoupil do výtahu a místo nejnižšího tlačítka zmáčknul to, které bylo o dvě čtvercová pole výše.
Táhlou prostou chodbou prošel až na samotný konec, kde ve stroze zdobené betonové místnosti posedával již lehce prošedivělý, evidentně starší muž. Odpovídal tomu i titul profesor, který nebyl mezi Ascheny příliš rozšířený, přičemž k jeho získání byla zapotřebí jistá věková hranice.
„Profesore?“ vstoupil bez zaklepání do místnosti, v níž seděla krom Ranuarda ještě jedna osoba, tentokráte ženských tvarů.
Dlouhovlasá blondýna, štíhlejších tvarů ladně otočila hlavu a přivítala se s Marikem, jehož kolegyní byla pouze několik měsíců.
„Mady?!“ nebyl si zcela jist, jestli chápe její přítomnost správným způsobem.
„Mariku, před několika hodinami se nám podařilo zprovoznit poslední poškozené okruhy, které byly posledním testem zcela zničeny,“ uvedla jej ihned do obrazu, což Marika zahřálo na srdci: „Takže můžeme pokračovat?“ podíval se na profesora, jehož kývnutí neznačilo nic jiného, než souhlas: „Hned?“
„Není důvod odkládat testy. Země, respektive Omega a její spojenci každým dnem nabírají na síle a naše odhady předpokládají sedmdesáti procentní šanci, že útok přijde v nejbližších osmi měsících, což při stávajícím stavu našich svazů a rozdílu v technologických možnostech obou stran znepokojuje nejvyšší radu Aschenu,“ dal profesor tušit, že je v neustálém spojení s Aschenem, který již několik dlouhých měsíců kvůli pracovní zátěži navštěvuje pouze v holografické podobě.
„Mady vám teď předá rozvrh testů na nejbližší týden,“ pobídl Marikovu kolegyni, aby mu předala jím dříve vytvořený program, načež se začal zvedat ze své pohodlné židle.
„Někam se chystáte, profesore?“
„Bohužel si výzkumné zařízení na Perosu vyžádalo moji osobní přítomnost,“ uhladil lehce pomačkané oblečení a s dovolením opustil svoji vlastní kancelář, kde Marik s Mady zůstali sami.

O 3 dny později
Lehký déšť snášející se shůry nebes se v podobě miliard studených jehliček zapichoval do promáčených stejnokrojů jednoho z nejvýznamnějších hráčů na vesmírné galaktické šachovnici.
„Umíme si vyrobit umělé slunce a zvýšit tak naši sklizeň, ale poručit dešti neumíme…“ kroutil jeden z mladých Meránců hlavou a podíval se na svoji partnerku, která se stejně jako on smála od ucha k uchu.
„Miluju déšť…“ podívala se i ona na něj: „Je tak nádherný a slastný,“ skousnula spodní ret, načež se přisunula blíž, ke svému příteli: „Čistý, neposkvrněný…“ podívala se směrem dolů, což u protějšku vyvolalo očekávanou reakci: „Ty…ty-y…?!“
„Mhm,“ přikývnula a začala si rozepínat vrchní díl šedobílého šatstva.
Mladík jen nevěřícně koukal na dva krásné divy Meriga, přičemž i on mladé slečně jeden div ukázal. Stejně jako on vykulila při pro ni zvláštním úkazu oči a opatrně svojí rukou zamířila k partiím, které díky upnutému šatstvu vypadaly, jako by skrývaly pyramidu.
„Já…“ zastavil se mladík ve své myšlence, z níž jej vyrušila hromová rána, která otřásla celou zemí.
Že není něco v pořádku, naznačily partnerské dvojici neutuchající otřesy doprovázené mohutnými explozemi v jen několik stovek metrů vzdáleném okraji městské konglomerace – Mérii. Aniž by si to někdo z nich uvědomoval, vydali se přímou neměnnou cestou ke svým domovům, z nichž se ozýval nepříjemný křik doprovázený hlukem praskající železobetonové konstrukce.
„Co to je?“ klopýtal z jedné strany chodby na druhou, když mu došlo, že aschenské stavby měly podobným zemětřesením bez sebemenších potíží odolávat, čemuž praskající zdivo spolu se zvukem trhající se ocele neodpovídalo.
Když v rychlosti vyběhl několik pater, urychleně vytáhnul identifikační čip, který jej vpustil do útrob prostorné bytové jednotky, v níž žil se svými rodiči a malou sestrou.
„Areli, kde jsi byl?“ rozlítila se matka na svého syna, který celý od prachu otevřel dveře do kuchyňského koutu.
„S Mari,“ ještě rozdýchával velké množství schodů, když se budova přes ulici zcela nečekaně sesunula k zemi.
„M-musíme pryč,“ vzal svoji malou sestru do náruče, a aniž by čekal na své rodiče, vyběhl z bytu, po schodech do přízemí a odtud doleva, směrem pryč z města k louce, na níž před chvílí laškoval s Mari.
„Ari…Ari!“ ohlédl se za sebe, kde na něj volala matka, která s pláčem utíkala směrem ke svým dětem.
Jaká úleva se rozlila po jeho těle, když se zpoza zad otce s matkou objevila Mari, jíž doprovázel otec, jehož naleštěné insignie značily, že byl vysoce postaveným příslušníkem meránské armády.
„Mari, pospěš,“ křičel Arel na svoji přítelkyni, která přidala do kroku a doslova skočila svému partnerovi do náruče: „Bál jsem se o Tebe,“ pevně ji přitiskl a po chvíli pustil.
Otec s matkou se přivítali s Mari a vyčkali na jejího otce, který ve své náprsní kapse nahmatal kartu vínové barvy, jíž předal do rukou své dcery: „Použijte transportér. Napřed tvoji identifikační kartu a potom tuto,“ ukázal na červenou kartu, když se za jeho zády zřítila další vysoká nadpodlažní budova: „Budete tam v bezpečí…všichni,“ podíval se i po Arelově rodině, načež se otočil a bez jediného slova zamířil zpět do města, kde jej bylo mnohem více potřeba.
„Bude v pořádku,“ snažila se Arelova matka uchlácholit třesoucí se Mari, která vzala Arela za ruku a okamžitě zamířila k nejbližšímu transportéru.
Napřed přiložila svoji a následně otcovu červenou kartu, která otevřela skrytou podnabídku s jediným výchozím bodem. Jakmile byli všichni na transportní plošině, obalilo je žluté pulsující světlo dematerializující jejich těla.

Pegas, M6G-932, 5. Ledna 2011
Plukovník Harkins s vždy připravenou zbraní pomalu následoval Januse, který si nebyl rozložením staré základny přespříliš jistý.
„A téď…“ na chvíli zastavil, rozhlédl se po větvící se chodbě, než vybral odbočku vpravo, která jak doufal, ústila do celého komplexu prostupujícího schodiště.
„Kdybyste používali cedule…“ zkontroloval prostor za sebou, když uslyšel několik výstřelů P-90ky: „Tak by vám stejně nepomohla, protože neznáte antické písmo,“ rýpnul si Janus do Harkinse, jehož ústa se zkřivila v uraženeckém úsměvu.
„Mně možná ne…“ rozestřela se po celé chodbě salva několika pozemských zbraní, které v lese kosily jednoho nevítaného Wraitha za druhým: „Měli bychom si pohnout,“ předběhl Januse na ne příliš širokém schodišti a s pekelnou frekvencí kmitajících nohou vyběhl schodiště, jako by mu bylo dvacet.
„Páni,“ usmíval se Janus, zatímco stejně jako plukovník Harkins přidal do kroku a zhruba uprostřed několikaposchoďové základny ihned zamířil již známými koridory do prostředku celého komplexu: „Je vidět, že část energie po komplexu proudí,“ narážel na bezproblémové procházení sekcemi, čemuž vzduchotěsné dveře oddělující přírodu od vnitřku základny nenasvědčovaly.
„Tak to jsme věděli, když stále funguje maskování.“
„Maskování našich základen je napojeno přímo na zdroj, což eliminuje riziko prozrazení, pokud je základna náhodně zasažena, případně zničena,“ kontroval Janus, zatímco usedal do všem známého modrého krystalického křesla.
Křeslo dvakrát probliknulo, ovšem poškození energetických okruhů bylo až příliš velké.
„Plukovníku, budu potřebovat, aby vaši lidé prošli celou základnu, hlavně její východní část, asi dvě patra nad námi…“ nemusel říkat více, načež se Harkins spojil s několika týmy uvnitř základny: „Týmy jedna až šest se ihned dostaví do východní části desátého patra. Hledejte vše, co jakýmkoli způsobem narušuje zdi a energetické okruhy této základny,“ přestal hovořit do vysílačky a zamířil svojí baterkou na neposedného Januse, který se snažil dostat do konzolí jakoukoli proudící energii.
„Plukovníku, tady Berk z týmu dva, hledáme něco konkrétního?“ bylo jen otázkou času, než si někdo vyžádá detaily.
„Větve, veverky…cokoliv,“ promnul si čelo: „Vezměte s sebou i vědce, ti vám už poradí,“ ukončil spojení s kapitánem Berkem a nadále se již věnoval pouze Janusovi a týmům zabezpečujícím okolí stále ukryté základny.
Tu se již několik dlouhých minut snažila dobýt velice početná skupina zelených, téměř nesmrtelných obyvatel této planety. Wraithové zaujali pozice pod mírným svahem a velice trpělivou, avšak nepříliš přesnou palbou se snažili probít skrz hustou změť kapradin a popadaných stromů, nad nimiž svištělo rozžhavené olovo z hlavní pozemských zbraní. Několik desítek po zuby ozbrojených příslušníků, dříve pozemských, nyní aliančních ozbrojených složek zaujalo pevná stanoviště nad svahem u stále zamaskované základny. Perfektně tak využili výhodu, jíž jim vyšší pozice skýtala. Schováni za stromy, vysokými vykotlanými pozůstatky tisíce let starých stromů, nebo za pouhých několik desítek centimetrů vysokými pařezy téměř nehnutě držely Wraithy na uzdě, což Janusovi a týmům prohledávající desáté a jedenácté nadzemní patro dávalo tolik potřebný čas. Zatímco však týmy jedna až šest pročesávaly obě patra, Janus v doprovodu plukovníka Harkinse postupoval základnou opačným směrem.
„Jak hluboko se nacházíme?“ mířil Harkins světlem své baterky do volného prostoru mezi schody.
„Momentálně jsme ve druhém podzemním patře, ale celkem jich zde je asi padesát…“ otočil se na lehce zaskočeného Harkinse, kterému se nechtělo šlapat všech padesát pater: „…ale nebojte, my se potřebujeme dostat na páté patro, zbylá patra pokračují jen jako schodiště, které slouží jako přístup k zařízení, jež zajišťuje energii pro tuto základnu a pro technologii maskování,“ zkrátil čas a cestu na páté patro obšírnějšími a mnohem detailnějšími informacemi.
„A na tom pátém patře je nějaký generátor, pokud to chápu dobře?“ dostal se do posledního mezipatra, z nějž k cíli chybělo pouze několik schodů a několik dveří.
„Ano, dá se to tak říct,“ seběhl poslední schody a projel svojí rukou přes nástěnný panel, jehož krystaly neustále problikávaly.
Dvojdílná přepážka se lehce pootevřela, avšak neumožňovala projít dál, což nutilo Harkinse s Janusem dokončit to, co blikající panel začal. Podobný proces proběhl ještě u dvou dalších dveří, když se posledními metry zpřístupněné chodby propracovali k poslední, naprosto bytelné jednodílné přepážce.
„Tady už nám asi naše síla nepostačí,“ přejel Janus přes nástěnný panel, který oproti očekávání otevřel onu přepážku zcela bez potíží: „Alespoň něco tady funguje,“ shodli se oba dva ve svých názorech.
„Začínáte se mi líbit,“ usmál se Harkins, načež vstoupil do místnosti, v jejímž středu svítil vrch generátoru, jehož průměr činil dvanáct metrů.
Janus nečekal ani chvíli a ihned přešel ke konzoli nacházející se v samotném středu generátoru. Jen co se dotknul krystalu, konzole, celá místnost a dokonce i samotný generátor se přepnul do stavu plné připravenosti. Až teď si Harkins všimnul, že vršek generátoru zcela přesně kopíruje tvar a podobu vršku ZPM, které na rozdíl od generátoru pracovalo na zcela jiném principu.
„To je?“ díval se pod své nohy, pod nimiž bylo možné vidět, jak se velké množství vytěženého tepla z jádra planety transformuje na enormní množství energie, která se začala rozlévat do všech koutů zamaskované základny.
„Není to modul nulového bodu,“ přestal Janus na chvíli pracovat a podíval se na lehce zklamaného Harkinse: „Ale je možné zde moduly dobíjet,“ nechtěl používat tento termín, protože plně nevystihoval proces, při němž došlo k obnově kapsle s minivesmírem, z nějž ZPM čerpalo svoji sílu.
Než stihnul plukovník jakkoli zareagovat, zablikalo na obrazovce varování, jež upozorňovalo na velké množství energie, které se uvolňovalo skrz poškozené vedení na jedenáctém patře. To potvrdily i týmy, které na tomto patře likvidovaly místní faunu a flóru: „Plukovníku, dva členové vědeckého týmu jsou na škvarek; několik blesků, nebo jak to mám popsat, vyšlehlo z vedení a propálilo je skrz na skrz,“ křičel do vysílačky ve snaze vynutit si okamžitou nápravu.
Janus ihned vypojil energii a podíval se směrem k plukovníku Harkinsovi: „Je mi líto vašich lidí, ale musíme tuto základnu zprovoznit, jestli chcete získat Proclarush pod svoji správu.“
„Já vás z ničeho neobviňuju…“

Mléčná Dráha, Merigo, 5. Ledna 2011
O tajné aschenské základně na planetě Merigo, měli povědomí pouze Meránci nejvyššího postavení, jichž na planetě bylo zhruba 7,32%, jak naznačovaly aschenské databanky. Jedním z těchto sedmi procent obyvatelstva byl i otec Mari, vysoce postavený meránský vojenský příslušník, který svoji jedinou dceru a rodinu jejího přítele ochránil odesláním právě na tuto základnu. Ta však oproti očekávání nevypadala zrovna obyvatelně; jiskry sršely z rozpraskaných zdí, velké množství zraněných povalujících se jen tak na zemi a všudypřítomný zápach několika spálených doposud neuklizených těl mrtvých obyvatel základny. To byl hrůzný obraz skutečnosti, která se s každou další hodinou zhoršovala.
„Mari, podařilo se nám navázat spojení s vaším otcem,“ vykvetl na jejím ustaraném obličeji úsměv nevídaných rozměrů: „Máme vás pozdravovat a nemáte se o otce bát,“ dokončil parafrázi zprávy, která měla fungovat spíše jako motivace než ukojení stesku.
Mari radostně zamrkala, hluboce si oddechla, svázala vlasy do příjemnějšího drdolu, což zabraňovalo pádu vlasů a kontaminaci ran, jimž se spolu s Arelovou matkou věnovala.
„Paní L…“ přerušila Arelova matka Mari: „Saro, říkej mi Saro,“ připomněla své „skoro dceři“, aby jí tykala, což bylo při práci mnohem pohodlnější.
„Chmm…S…“ na chvíli se zasekla, než se odhodlala pokračovat: „Saro,“ zvednula oči od pacienta a věnovala své momentální kolegyni úsměv: „Podej mi prosím tě gelový stabilizátor,“ nastavila ruku, v níž ji přistála injekční stříkačce podobná kovová tuba, na níž byla umístěna zelená nálepka s vysvětlujícími informacemi.
„Gelový stabilizátor použijte při lehkých zlomeninách pohybového ústrojí, především dolních končetin. NX24-K, při nitrotělní aplikaci v postiženém místě ihned vyrovná vychýlené kosti v rozsahu 0,1 – 23 mm, spojí a obalí zlom, přičemž nově vytvořená pevná část umožní postiženému nejnutnější pohyb, při němž je bolest odstraněna dočasnou degenerací nervových zakončení,“ v rychlosti přečetla informace o látce, která měla pacientovi umožnit rychlejší uzdravení zlomené nohy.
Ihned stabilizátor aplikovala a čekala, až se kolem viditelného zlomu v otevřené ráně utvoří kosti podobný pevný obal: „A teď kožní regenerátor,“ odložila prázdnou tubu a sevřela ve svých prstech přístroj, který kůži „slepil“ a působením kmenových buněk zahojil.
Jen co bylo vše alespoň v rámci možností v pořádku, mrknula na vystrašeného muže, který opatrně zvednul hlavu, aby se mohl pokochat svojí vyléčenou nohou.
„Díky,“ posadil se ke stěně a s pomocí Mari a Sari se dokonce i postavil.
Opatrně zkusil svoji nohu, co vydrží, a i když jej trápila lehká bolest, byl schopný odejít někam, kde nebude překážet. Sara s Mari se tak mohly opět vrátit ke své práci, které bylo jen v této chodbě dost na několik dalších dlouhých hodin. Zrovna v moment, kdy přistoupily k dalšímu pacientovi, ozval se základnou hlasitý poplach doprovázený několika silnými otřesy.

Orbita
Na orbitě bylo stejně jako na povrchu hodně živo. Již druhým dnem se o obyvatele Meriga staral první a čtvrtý transportní svaz, jejichž sedmičlenné seskupení v rámci vnitroimperiálních záležitostí převáželo na své palubě toliko potřebné humanitární prostředky.
„Jak jsme na tom s místem?“ otočil se velitel jedné z přítomných lodí na svého podřízeného, který koordinoval přenos zraněných, kteří nemohli vzhledem ke svému stavu využít transportu neustále otevřenou bránou.
„Ještě zhruba 76 lidí budeme schopni uložit a poskytnout jim nezbytnou léčbu, ale více nám prostory a ani systém podpory života nedovolí,“ vyťukal si nějaká data na svém laptopu, který byl synchronizován s hlavním lodním počítačem.
„Spojte se s mediky, a pokud to bude možné, začněte stabilizované pacienty posílat bránou na Aschen, tam už se o ně postarají,“ spojil se i s ostatními kapitány, kteří zvolili stejný postup.
Koordinátor ihned splnil rozkaz a začal s hbitě kmitajícími mediky třídit ošetřené do několika skupin. První z nich – nejkritičtější měli zůstat bez hnutí na lodních nemocničních lůžcích, druhá skupina, skupina poměrně stabilizovaných pacientů byla shromažďována uvnitř velkého skladovacího prostoru, odkud mohli být kdykoliv transportováni na jinou z lodí, pokud by jejich místo bylo potřeba využít některým z kritičtějších pacientů. Poslední skupina se pak okamžitě zhmotňovala jen několik desítek metrů před naquadahovým kruhem, jímž za pomoci ozbrojených složek procházeli na hlavní středisko moci – Aschen. Ten byl samozřejmě s průběhem a příčinou této katastrofy velice podrobně obeznámen, což se o Meráncích nedalo říci. Dokonce i mírový emisar, vůdce přeživších zničeného modrého klenotu Sluneční soustavy, Jonathan „Jack“ O’Neill, byl svým protějškem seznámen s nejnutnějšími detaily, jimiž byly pouze následky této katastrofy, nikoli jejími příčinami, respektive příčinou. Avšak stejně jako Salej byl i on překvapen náhlým oznámením linoucím se z interkomu nejen v komplexu, ale z interkomu rozesetým po celé planetě, ve všech městech a vůbec zastavěných plochách celého Aschenu: „Veškeré cestování hvězdnou bránou je na neurčito ukončeno. Všechny dostupné bezpečnostní složky se připraví na okamžitou obranu planety Merigo. Neznámá rasa zahájila invazní útok…“
Salej i Jack zůstali krátkou chvíli jako opaření, než se jako první vzpamatoval Salej. Aniž by se omluvil z probíhajícího jednání, vyrazil dveřmi do nejbližšího výtahu, který jej vyvezl do požadovaného patra, na němž již několik minut probíhala žhavá nepřehledná diskuze. Do ní, jak uragán vlétnul Salej, který na rozdíl od Aschenů projevoval své emoce mnohem častěji a intenzivněji: „Co se děje, kdo to je?“ nenechal ani uzavřít přepážky, když spustil palbu svých otázek.
„Emisare, nevzpomínám si, že bychom vás povolali,“ zvednul svoji hlavu od stolu pouze jeden Aschen.
„Jako vždy vás vaše paměť neklame,“ hodil směrem k Aschenovi sarkastický úsměv, načež pokračoval ve svém projevu: „Ale jak víte, při jakémkoli kontaktu s neznámou rasou je přítomnost nejvyššího emisara nutností,“ dal si záležet na správné razanci slova „nejvyšší“.
Nečekal žádnou reakci, ale choval se, jako by ji dostal. S jistým vítězným pocitem přistoupil k holografickému panelu, na němž se zobrazovala krátká část přenosu, zobrazující nepřátelská plavidla v jejich celé ohromnosti a kráse.
„Ukažte mi zprávu, kterou vyslali našim lodím,“ rozhlédl se po všech přítomných, kteří jen kroutili hlavou.
„Co to znamená? Oni vystoupili ze subprostoru a ihned zahájili palbu?“ vykládal si gesto zcela správně.
„Už chápete, proč jste nebyl přivolán?“ vrátil sdílnější Aschen Salejovi jeho sarkastickou poznámku zpět.
Nyní již zcela ztichlý a poněkud zaskočený Salej jen přihlížel, jak se vrchní rada dohaduje o dalších krocích, o nichž vzhledem k velikosti invazní armády nebylo jednoduché rozhodnout. Se sklopenou hlavou a bez sebemenší možnosti jakkoli zasahovat do následného procesu upřel svoji pozornost opět k Jackovi, jehož místní bezpečnostní složky ve složení jednoho muže a jedné ženy přivedly do místnosti, kde se nyní rozhodovalo o osudu planety Merigo.
„Kdo vám dal právo sem vpustit tohoto muže?“ osočil se jindy klidný představitel aschenské veřejné moci na dvojici, která mezi sebou ukrývala prošedivělého generála nepřátelské mocnosti.
„Když dovolíte,“ podíval se na své dva „ochránce“, kteří jen nechápavě sledovali pochodujícího Jacka: „Oni mě sem nechtěli pustit…“ otočil a usmál se na ženu sportovní středně vysoké postavy: „…ale na rozdíl od vás dokázali pochopit, co jste před pár měsíci těžce podělali,“ sledoval Salej jeho projev s hrůzou v očích: „Ta neznámá rasa nejsou žádní cucáci,“ všiml si holografického záznamu, na němž byl wraithský úl vidět v plné velikosti: „Ta loď, na kterou se díváte,“ ukázal prstem za záda předních radních, kteří se ihned otočili a věnovali své pohledy wraithskému úlu: „To je mateřská loď Wraithů. Několik desítek tisíc let starých, téměř nesmrtelných emzáků, jejichž počet a technologická síla téměř vyhladila samotné Antiky,“ zaujal zamlklé radní, čehož si byl Jack moc dobře vědom: „Sedm let, sedm dlouhých let se nám dařilo ty bastardy držet mimo Mléčnou Dráhu, stovky a tisíce životů jsme obětovali ve snaze držet je v Pegasu, mimo pastviny,“ nebál se použít Wraithy často používaný výraz, který jen dokresloval jejich pohled na podřadný, přesto velice chutný lidský druh.
„A jen co vaše loď vkročí do Pegasu, tak se hned všechno podělá,“ nebral si Jack již delší dobu servítky a plně od plic dával Aschenům znát, co si o nich upřímně myslí.
„Kde je naše loď,“ byla logická otázka, která vzhledem k tolika velice přesným informacím přišla na přetřes.
„To se neptejte mě,“ ukázal opět na zamrzlý hologram zobrazující wraithský úl.
„Není zvláštní, že tito…Wraithové,“ volila jediná zástupkyně něžného pohlaví ve vrchní radě svá slova velice pečlivě: „Napadli jednu z našich planet jen den poté, co jste spolu se svojí lodí přiletěli na vámi proklamovanou diplomatickou misi?“ lehce trhnula hlavou do boku a vyzývavě pohleděla do Jackových očí.
Jack pochopitelně zarytě mlčel a jen poslouchal, protože tušil, že mu zde pšenka nepokvete.
„Nemáte k tomu co říci, generále?“
„Mělo by to smysl?“ chtěl co nejvíce zapůsobit na zbylé radní, kteří ještě nemuseli sdílet stejný názor: „Ale jako mnohem zkušenější vám můžu poradit jen jediné – okamžitě evakuujte své lidi a vypadněte odtamtud, než to ještě zhoršíte!“
„Aby získali naši planetu zcela bez boje?!“ přisadila si radní a jako závdavek nechala Jacka zatknout a odvléct do zadržovací cely: „Promluvíme si, až se zbavíme Wraithů,“ nepochybovala, že by si flotila v čele s Punitorem poradila s několika desítkami úlů, jejichž doprovod tvořilo zhruba dvakrát větší množství křižníků, v jejichž závěsu vyčkávaly na svoji chvíli zásobovací, na čerstvé aschenské maso čekající, lodě.
Jen co Jacka jeho doprovod spoutal, obalilo jej bílé transportní světlo, které jej zhmotnilo na velice rušném můstku Apolla, kde všichni překvapeně zírali na spoutaného Jacka. Překvapení bylo ještě větší, když se do zapnuvších se štítů opřela hustá palba všech přítomných lodí, v jejichž čele nestál nikdo jiný, než samotný Punitor – Mstitel v eufemickém, ale i pravém slova smyslu. Jeho projektilové baterie se již zahřívaly a jen několik vteřin po nabití, jejich ústí hlavní opustily čtyři projektily, které se rozrazily o bělostný asgardský štít.
„Padáme,“ znělo z úst Ellise, jehož starost se nyní přesunula směrem k jeho lodi a posádce.

Mléčná Dráha, Merigo, 5. Ledna 2011
Podobné příkazy by velitelé dvou spolupracujících svazů velice rádi vydali také, avšak vrchní rada striktně zakázala jakýkoli ústup, což znamenalo jediné – boj na život a na smrt. S tím druhým však měli mnohem větší problém než s přežitím, kterého se chtěli všichni šťastně dožít. K tomu by však bylo zapotřebí mnohem více než jen obyčejné štěstí, kterého by bylo proti technologicky o něco méně vyspělému soupeři zapotřebí opravdu mnoho. Toho si byli vědomi i velitelé jednotlivých lodí, jejichž štíty byly Wraithy, ihned po opuštění hyperprostorových tunelů, skrápěny desítkami a stovkami energetických pulsů, jejichž síla byla zhruba stonásobně menší než síla tyrkysového plazmového paprsku pozemských lodí. To jediné snad mohlo těžce přečíslené Ascheny alespoň dostatečně dlouho ochránit.
„Ihned zahajte úhybné manévry, pošlete veškeré vojenské složky na povrch a palte projektilovými bateriemi dle vašeho uvážení,“ přešel velitel prvního transportního svazu do zadní části můstku, kde se živě promítala vybraná část neveliké planety.
K jejímu povrchu se velice rychle blížilo několik stovek fialových strojů, jejichž červené motory a typický zvuk předznamenával následující sklizeň, případně masakr. V prvním případě šipky ihned začaly sklízet jednoho pobíhajícího obyvatele planety Merigo za druhým, ať už byl Meránského, či Aschenského původu, což hrálo rozdíl pouze v množství životní síly, i když se rozdíly díky dlouhodobému používání aschenských léčiv stíraly. Zároveň s tím, však Wraithští piloti vypouštěli na povrch peklo, v obrazném slova smyslu, který se s každou další vteřinou měnil na pravá slova smyslu. Wraithští vojáci vyvolávali v obyvatelích měst paniku, a ještě více tím usnadňovali práci při eliminaci vojenských složek, které se vydaly útočníkům vstříc. Mnoho vojáků, kteří ještě před malinkou chvílí pomáhali s evakuací zraněných Meránců, se teď ocitlo na stejném seznamu, i když se stav bezvědomí jen těžko mohl řadit mezi zranění. Wraithové však nerozlišovali živého, zraněného, umírajícího a brali všechny, kteří jim přišli pod ruku. Bylo až děsivé, jak rychle bylo několikasettisícové obyvatelstvo redukováno, přičemž plnilo připravené kóje, díky nimž exponenciálně rostl odběr energie, což wraithská plavidla začalo vzhledem k vývoji bitvy lehce limitovat. Aschenská plavidla totiž vcelku obstojně bránila planetu pod svojí nadvládou a zatápěla útočníkům pod zadkem. Ještě více začala koudel hořet, když se na orbitu dostavil i zbytek flotily v čele s Punitorem, který měl stejně jako zbylá plavidla připravené projektilové zbraně, jejichž hlavně vychrlily smrtící dávku, která by lodě třídy Daedalos zničila hned třikrát. Triniové projektily vyplněné výbušnou směsí rázem potvrdily svoji pověst a jednou jedinou salvou zničily hned čtveřici fialových monster, pod jejichž palbou explodovaly již tři transportní lodě, k nimž se po explozi čtveřice úlů přidal ještě jeden. Síly se vyvážily a Punitor obestřený nejsilnějším aschenským štítem ničil jeden wraithský křižník za druhým. Svoji pozornost však věnoval více cílům najednou, což umožňovaly jak dvě dvojhlavňové coilgunové baterie, tak také několik desítek, pulzních kanonů, které prošly stejně jako projektilové zbraně vývojem. Už to nebyly zbraně pouze do počtu, nýbrž rovnocenné smrtící nástroje, jichž obránci využívali, co jim energetická jádra dovolovala.
„Nečekal bych, že se budou takhle držet,“ sledovala bitvu zpovzdálí ještě třetí strana, jíž reprezentovala pouze jedna loď, stříbřitě-šedého hávu.
„Jo, asi se jim nelíbilo, že jsem je podcenil,“ přistoupil ke stojícímu Ellisovi, veliteli pozemské lodi Apollo, generál O’Neill.
„Možná,“ přitakal Ellis a otočil svoji hlavu přímo k Jackovi: „Zasáhneme?“
„Hm…“ klimbala Jackovi hlava ze strany na stranu v rytmu neznámé hudby, na níž si před položením otázky vzpomněl.
„Generále?!“
„Hm? Co?...Jo, teda ne, nevím,“ zakoktal se Jack, když jej Ellis vytrhnul ze „snění“: „Heimdalle, jak jsme na tom se štíty?“ otočil se Jack do míst, kde malého šedivého Asgarda očekával.
„Přední emitory štítu sice byly nepatrně poškozeny tou nečekanou salvou na Aschenu, ale jejich poškození nijak nelimituje naši obranyschopnost…“ ujistil všechny přítomné, že by v zásahu nebyl žádný problém: „…tedy alespoň ne v krátkodobém měřítku,“ dodal jen tak mimoděk, aby nikdo nemohl namítat, že nebyl předem upozorněn.
„Jak to myslíš?“ zarazili se oba velitelé.
„Mno, vzhledem k tomu, že jsme ve válce s Wraithy a z dnešních zkušeností zřejmě i s Ascheny, náš pobyt na bitevním poli by nemusel mít dlouhého trvání,“ pokusil se o výmluvnou grimasu, kterou však jako Asgard neměl zcela v malíku.
„To mě taky napadlo, nerad bych nás posílal do boje, který by se mohl pekelně zvrtnout,“ udělal grimasu namísto Heimdalla Jack, což na ústech Ellise vykouzlilo lehký úsměv: „Ale na druhou stranu, pokud je, byť jen malá šance na zastavení Wraithů teď a tady, měli bychom se o to pokusit i za cenu riskování našich životů,“ podíval se na Ellise, který přikývnul a souhlasil tak s Jackovým plánem.
„Erin, spojte mě prosím s Omegou,“ přešel Jack od čelního průzoru k hlavní boční obrazovce, která po krátké chvíli proměnila černou barvu na šedo-růžové obličeje dvou Asgardů operujících na základně.
„Generále?“ ozvali se oba unisono, načež si věnovali krátký pohled, při němž si stačili díky spojení vyjasnit své pozice.
„Generále,“ vycentrovala kamera jednoho z Asgardů, což Jacka upřímně pobavilo: „Manželská hádka?“
„Generále, jak jistě víte, asgardská manželství, respektive sexualita,“ pochopil Jackovu narážku: „Jsou několik posledních desetitisíciletí poněkud zastaralou záležitostí a zcela irelevantní,“ uzemnil Odin Jacka způsobem, jako to uměl pouze on, když se do místnosti dostavil Steven, zastupující velitel Omegy.
„Jacku, jak pokračuješ?“ usadil se do svého křesla, na nějž se zaměřila Asgardy ovládaná kamera.
„Jo…“ poškrábal se na hlavě a nechal Heimdalla přeposlat záznamy na Omegu.
„No…“ vypnul několikavteřinový záznam, po němž mohl konečně použít slova, která zcela vystihovala situaci před odletem Apolla na včerejší, respektive dnešní diplomatickou misi: „Já ti to říkal,“ všimnul si, že mu v rohu obrazovky bliká příchozí upozornění: „Jacku?!“
„Hm?“
„Fandral se úspěšně napojil na aschenský centrální počítač,“ četl si zprávu, jejímž adresátem byl právě Fandral, nově uvolněný Asgard, jehož silně komprimované vědomí bylo přibaleno spolu s daty o úmrtí Mollema na datovém krystalu.
„Alespoň jedna dobrá zpráva,“ poslal Heimdall druhou část dat, která Stevenovi zmrazila úsměv: „A kruci…“
„Posledně když se mi tohle honilo hlavou, totálně…“ zasekl se na chvíli: „A mám chuť dát si opáčko,“ všiml si lehkého cukání koutků ve Stevenově kamenné tváři: „Jak je na tom Daedalos?“
„Pořád na Langaře, opravy se trochu protahují, ale na orbitě máme připraveny tři Ha’taky; mám je poslat?“ sahal Steven po svém sluchátku, s jehož pomocí by se mohl spojit se zbylými veliteli jaffských pyramid.
„To nemá smysl, Apollo k Aschenu letělo pětatřicet hodin, ani se ZPM by se sem Ha’taky nedostaly včas…“ promnul si levou část obličeje: „…ale pokud se do několika hodin neozveme a Omega ztratí spojení s lokátorem Apolla, chci, abys převzal velení nad základnou…“ přerušil Jacka Steven: „Jacku…“
„Nech mě domluvit,“ sjednal si Jack prostor, aby mohl dopovědět svoji myšlenku: „Musíš připravit Alianci na plnou invazi Wraithů,“ pochopil zastupující velitel, co tím myslí.
Krom zřejmých příprav vojenského, ale i civilního obyvatelstva bylo předem schválen záložní plán, při němž se měly veškeré vytěžené suroviny potřebné při stavbách vesmírných lodí převézt na Langaru, kde probíhala výstavba nové lodě třídy Langara, přičemž by byla časově, ale i surovinově náročná výstavba první lodě třídy Heroes předčasně pozastavena.
„Bůh s vámi,“ kývnul Steven hlavou směrem k oběma velitelům, kteří před odpojením přenosu mrknuli, načež se oba obrátili směrem ke Gantové: „Gantová, vezměte nás za Wraithy!“

Snad se díl líbil a u příštího dílu

vynikající díl

co dodat?
je to stále lepší a lepší
netrpělivě ocekavam další díl

Opět zdravím přináším Vám dnes 11. díl a tím pádem rozehráváme poslední třetinu zápasu 2. série

Posadit -> připoutat -> číst

Užijte si dnešní díl.

11. Díl (Šach – Check)

Mléčná Dráha, Merigo, 5. Ledna 2011
Ještě, než stihly na krátkou chvíli zapojené hyperprostorové motory pozemského Apolla vychladnout, ocitnuly se zbraňové platformy předních railgunových stanovišť spolu s předními asgardskými plazmovými bateriemi v bojovém nastavení, což se překvapeným wraithským plavidlům, k nimž se Apollo mrštně otáčelo ani za mák nezamlouvalo. Nejen, že měly dost práce s houževnatou obranou planety, ale nyní aby své síly rozdělily na ještě těžšího soupeře, byť byl ve své snaze zcela osamocen.
„Pošlete druhou formaci proti Atlanťanům,“ znělo z úst nedočkavé královny, která nechtěla vidět nic jiného než hořící trosky pozemského plavidla, bombardující rozohněný povrch.
Splnit rozkaz trvalo pouhých pár sekund, ale dostat se do ideální palebné pozice trvalo několikanásobně tolik, čehož Apollo zcela bez problému využilo a poslalo jeden z úlů na cestu do pekel, v němž svůj prim dozajista hráli Antikové.
„Pumpujte do předních emitorů veškerou dostupnou energii, vypojte nepotřebné systémy a spojte se s Ascheny, budeme muset spolupracovat,“ podíval se Ellis na Jacka, který přikyvoval a sledoval předním průzorem, jak čtveřice přibližujících se úlů spouští palbu předních baterií.
„Už vím, co se vám na tom výhledu tak líbí,“ podíval se Jack po osazenstvu můstku, když se na hlavní obrazovce, přímo před Jackovým tělem objevila obrovská hlava velitele, který před několika dny přivítal Jacka spolu s Apollem na orbitě Aschenu.
„Pozemské lodi, okamžitě opusťte tuto sluneční soustavu nebo na vás budeme nuceni zahájit útok!“ nenechal nikoho promluvit a sám se tak ujal iniciativy.
„Předpokládám, že jste si všiml těch obrovských fialových lodí, které vám decimují flotilu?“
„Okamžitě opusťte sluneční soustavu nebo na vás začnu pálit,“ zopakoval velitel Punitoru své výhružky, načež odpojil spojení s Apollem.
„Idiot,“ zamumlal si Ellis pod knír a zaznamenal, jak se po jeho pravici sedící Johnson zakuckal: „Něco k smíchu?“
„N-ne pane,“ zaměřil další cíl a vyslal proti němu čtveřici plazmových paprsků.
Ty se s chutí zakously do fialového trupu, z nějž odlétlo obrovské množství organické hmoty, jejíž naprosto černá struktura teď připomínala spíš nekrotizující část těla: „Jen doufám, že v Pegasu to jde mnohem líp,“ zamyslel se Jack nad osudem šestice aliančních lodí, které se před několika dny vydaly do Pegasu dobýt dávno ztracený poklad kdysi mocné Antické říše: „To, že se ještě neozvali, nemusí nutně znamenat neúspěch mise,“ vložil se do Jackova přemýšlení Heimdall, jehož analýza byla hotová: „Výsledky potvrzují naše obavy,“ přešel k bočnímu nástěnnému panelu, jenž byl pro podobné, Asgardy vytvářené, analýzy jako dělaný: „Detekuji z úlu mnohem více energie, než při jakémkoli předchozím střetnutí,“ ukázal graf, na němž byly dva výškově zcela odlišné sloupce.
„A nemůže to být tím, že je úl naládovanej cukrovinkama?“ použil Jack své typické apostrofy, po nichž následovalo hrobové ticho: „No co…?“ lehce škubnul hlavou a doprovodil svoji grimasu zvednutím ramen.
„Tuto možnost jsem bral v potaz, nicméně podle toho, co víme, nejsou energetická jádra úlů schopna vyprodukovat takové množství energie, aby při všech těch úpravách a plných kójích ještě obstojně bojovali s technologicky mnohem vyspělejším nepřítelem,“ stál si Heimdall za svým názorem, že Wraithové výrazně modifikovali energetická jádra na základě odcizené aschenské lodě, což potvrzovala i jejich přítomnost zde.
„A co z toho plyne?“ odvrátil Ellis hlavu od svého zbraňového důstojníka, který se zrovna vypořádal s druhým wraithským úlem.
„Z toho plyne fakt, že galaktické síly se hodně rychle vyrovnávají a lodě třídy Daedalos již nadále nebudou muset stačit na početnou Wraithskou přesilu,“ dokreslilo Heimdallovo tvrzení vyprsknutí několika prvotních jisker z přetěžovaných rozvodů, doprovázených hlasitým nepříjemným pípáním.
„Nelíbí se mi, jak se to tady vyvíjí,“ shlédnul Ellis na svém laptopu klesající sílu štítů, když se přes čelní průzor prodrala souhra dvou obrovských explozí, z nichž jedna patřila aschenskému bojovému křižníku.
„Tři dole, dva zbývají,“ zvyknul si Ellis na podobné věty od svého zbraňového, který se tak koncentroval na následující chvíle, při nichž dával zabrat zbývajícím cílům.
Bojové uskupení okolo Punitoru však nemělo tolik štěstí jako Apollo, když se k předchozímu křižníku přidala dvojice dalších, tentokráte transportních lodí, na jejichž palubách bylo několik stovek těžce zraněných Meránců a Aschenů. Aschenské bojové lodě v čele s Punitorem se však nehodlaly a nemohly vzdát a jen díky koncentrované a zbraňové systémy přehřívající palbě držely Wraithy zkrátka. Ti tak již přišli o celou čtvrtinu invazní flotily.
„Veliteli, zaznamenávám změnu směru všech nepřátelských stíhaček,“ nechápal operátor tak náhlou změnu, natož v tak velkém měřítku: „Jakou změnu?“ přispěchal velitel ke stanovišti svého podřízeného, který doplnil předešlou informaci: „Stoupající trajektorie všech plavidel naznačuje, že opouštějí atmosféru a míří ke svým mateřským lodím,“ zaměřil senzory na jeden z úlů, jehož hyperprostorové články začaly hromadit energii, přičemž se k organickým „ráhnům“ připojovaly všechny zbývající křižníky.
„Zdá se, že ustupují…“ nebyl si zcela jistý, jestli jsou data správná, neboť bitva byla teprve v počátcích a Wraithové už měli díky velkému počtu lodí lehce navrch.
Stejná data, jež získal Punitor však zaregistrovaly i výkonnější senzory pozemského Apolla, které i přes značnou vzdálenost od orbity bylo schopno podat vcelku jasné údaje.
„Wraithové se stahují z bitvy,“ pronesli téměř unisono Heimdall s Johnsonem, který byl o chlup rychlejší.
„Připravte se je sledovat,“ přikázal Ellis senzorovým důstojníkům, aby nenechali početnou skupinu život-vysávajících jedinců uniknout.
Jen co byly všechny šipky zpět na svých lodích, hyperprostorové motory uvrhly létající pevnosti do maximálního zrychlení, které dovolovalo lodím plout subprostorovým koridorem.
„Hlášení?!“
„Je mi líto, ale nejsme schopni zaměřit jejich subprostorovou stopu,“ odstrčila se Gantová od konzole, načež ji zastavila až pohodlná tvarovatelná část zádové podpory.
Spolu s tím zapípala obrazovka, když se do předního štítu opřel jeden z mnoha vystřelených coilgunových projektilů.
„Aschenové!“ rozvzpomněli si všichni na výhružky, kterými je velitel již lehce poškozeného Punitoru častoval.
„Generále, zhruba deset minut cesty podsvětelnou rychlostí opustil jeden z úlů hyperprostor,“ opřel se další coilgunový projektil do poměrně vyčerpaného štítu: „Bohužel bude Apollo zničeno dřív, než budeme schopni cokoli zjistit.“
„My ale potřebujeme zjistit, kde mají shromaždiště!“ sevřel Ellis pěst a marně hledal náznak jakéhokoliv nápadu ve tvářích svých podřízených: „Připravte se na vstup do hyperprostoru, zde bohužel nic nezmůžeme,“ kývnul směrem ke Gantové, která přepojila obrazovku ze senzorů na příkazové adresáře hyperprostorových článků.
„Fandral…“ otočil se Jack s prsty podepírajícími bradu.
„Fandral?!... Máte pravdu, generále, Aschenové jistě pošlou veškerá zjištěná data na Aschen a Fandral nás bude moci informovat,“ spadnul Ellisovi kámen ze srdce, že i přes nepřízeň osudu bude Omega plně informována.
„To taky, ale mnohem radši budu, když ty souřadnice budeme mít jenom my.“
„Jak?“ nechápal Ellis, jak by toho mohlo poškozené Apollo proti velké přesile dosáhnout.
„Fandral…“ podíval se na Heimdalla, který vyčkával, s čím se Jack vytasí: „Heimdalle, pokud je Fandral v hlavní databázi Aschenů, určitě bude mít přístup k…mno prakticky všemu, ne?“ přemýšlel Jack nahlas a vymýšlel v hlavě plán, zatímco se Apollo začalo vzdalovat svým pronásledovatelům, přičemž Johnson pumpoval veškerou volnou energii do záďových štítů.
„Teoreticky ano,“ skvěl se v Heimdallově hlase náznak nepochopení.
„Takže i veškeré specifikace o jejich lodích včetně té velké mrchy?“
„Štíty na dvaatřiceti procentech,“ hlásil Johnson průběžný stav, přičemž nezapomínal pálit railguny, jejichž zásobníky byly na povážlivém stavu.
„Ano,“ opět přitakal Heimdall, když mu pomalu začalo docházet na, co Jack naráží.
„V tom případě by neměl být problém vyřadit jejich lodě, když budeme znát přesnou frekvenci jejich štítů, pokud se nepletu, hm?“ pnul se Jack pýchou nad svým geniálním plánem.
Heimdall již nemrhal ani jednou jedinou tisícinou sekundy a ihned se zabezpečeným, nedetekovatelným subprostorovým kanálem spojil s Fandralem, Asgardským špehem v hlavním úložišti veškerých aschenských vědomostí. Jen co obdržel urgentní šifrovanou zprávu, zanořil se hluboko do datového úložiště a systematickým prohledáváním nalezl vše, co bylo potřebné. Celá operace díky vysoké výpočetní rychlosti aschenského superpočítače trvala jen několik krátkých vteřin, přičemž doručení zprávy zabralo několikanásobně delší časový úsek.
„Díky,“ byla poslední přijatá zpráva z Apolla, které přidalo na rychlosti, která mohla poskytnout velice důležitý náskok, než se aschenské křižníky dostanou ke stejnému cíli, k němuž mířilo i Apollo.

Pegas, M6G-932, 5. ledna 2011
Janus se již několik dlouhých minut snažil omezit proudění energie jen do určitých částí, což by umožnilo fungování některých potřebných systémů a zároveň by se zamezilo dalším ztrátám na životech v místech, kde si místní flora prodrala cestu skrz stěny základny.
„Jak to jde? Wraithové začínají zatápět pod kotlem a mým mužům začíná docházet munice,“ vrátil se plukovník Harkins z rychlé návštěvy povrchu, kam Suvorov transportoval několik bezpečnostních týmů spolu s těžkými kulomety a toliko potřebnými zásobami, které však musely být děleny mezi dvě bitevní pole, což byl však problém pouze pozemských vojáků.
„Ještě chvíli,“ netroufal si Janus odhadovat přesný časový rámec a raději zvolil neutrálnější odpověď.
„Tak si pohněte, nerad bych to tady nechával Wraithům,“ připlácnul jednu z C-4ek pod Janusem obsluhovanou operační konzoly.
Janus se ani nenamáhal protestovat a raději se věnoval obnovování energie v komplexu, když se v Harkinsově sluchátku ozval plukovník Smirnov s nejnovějšími zprávami.
„Plukovníku, Sheppard se svými týmy úspěšně pronikl do katakomb pod městem,“ vyvíjelo se vše podle plánu: „Výborně, Janus bude za půl hodiny…?“ kouknul na Antického vědce, který nejistě kroutil hlavou: „…za půl hodiny hotový a…,“ skočil Smirnov Harkinsovi do řeči: „Má deset minut, v hyperprostoru jsme zachytili deset úlů plus doprovod. Díky dřívější bitvě už nemáme plné štíty, Ha’taky jsou poškozené a Serrakiné ještě pořád opravují poškození předních baterií,“ shrnul Smirnov stav aliančních lodí, které již nevypadaly, jako na začátku dne.
„Janus dělá, jak nejrychleji může,“ snažil se povzbudit Januse, jehož ruce kmitaly z jedné strany konzole na druhou v až neuvěřitelném tempu.

Proclarush
V záři slunečních paprsků, za lesku usedající rosy se z členitého, hustého lesa vyřítilo zamaskované mobilní vozidlo, zanechávajíce za sebou prokypřenou půdu a několik pásů udusané trávy. Při bližším pohledu by však zkušený stopař uviděl i několik desítek párů vojenských bot. Desítky mužů a žen aliančních vojsk pod vedením plukovníka Shepparda pochodovali vstříc Věži v zákrytu maskovacího pole, které bylo rozšířeno na maximální dosah.
„Plukovníku, jak se vám jde?“ kontroloval dnes již potřetí kopilot tichého FISTu.
„Už abychom tam byli, svrbí mě prst,“ prošel Ronon kolem Johna, jehož jemné strniště protrhl v poslední době nebývalý úsměv.
„Už jen několik minut, Ronone,“ vytyčil se před zraky všech vrcholek kdysi přenádherného klenotu.
Již dříve však expedice zjistila, že z Proclarush zbyla jen centrální věž a těžce poškozená základna.
„Vidíte to, co my?“ zastavil řidič FISTu jen několik stovek metrů od vstupu do katakomb: „Mám dojem, že o tomhle se zpráva plukovníka Ellise nezmiňovala…“ vyžádal si kopilot přístup ke zprávě, v níž nebyla jediná zmínka o wraithském pancíři kolem centrální věže Proclarush.
„Co mají za lubem?“ zvednul Sheppard zaťatou ruku, díky níž zastavil postup svých jednotek: „Paule, nějakej nápad?“
„Já…já…nevím…možná…“ máchal nesourodě rukama a krčil při tom rameny.
„Možná co?“ zavrčel Ronon, který měl s novým členem v týmu jako vždy problémovější začátek.
„Ronone!“ okřikla Teyla Sateďana a sama pobídla Paula, aby mluvil.
„Neříkali jste náhodou, že ta Věž je prakticky jediná stojící stavba? Vše ostatní je pobořené a podle zprávy doktora McKaye i dost nestabilní…“ odkazoval se na několik let starou zprávu, kterou kvůli této misi prostudoval: „Možná…a je to jen teorie, ale myslím si, že Wraithové zpevňují zbývající části města. Možná by s ním pak mohli i odlétnout.“
„Blbost, na to nemají dost energie…nebo jo?“ podíval se John na Paula, který jen pokrčil rameny.
„Musíme pokračovat,“ bouchnul John do boku FISTu v jehož interiéru zprávu pochopili a opět se vydali na nyní již velice krátkou cestu.
FIST opět srovnal rychlost s chůzí vojska a neustále svými senzory pátral po abnormalitách, které by značily šachtu vedoucí do města.
„Každou chvílí bychom tam měli být,“ sledoval kopilot veškerá data, když konečně nalezl to, co hledal: „Uprav kurz o šest stupňů doprava,“ informoval o tomtéž i Johna, který v doprovodu FISTu zamířil k zarostlé šachtě, do níž musel Ronon svojí zbraní udělat dostatečně velký otvor.
„Víš, že to mohl udělat někdo z Jaffů,“ prohodil John směrem ke svému příteli.
„Svrběl mě prst, a navíc mám od doby, co jsme s sebou vzali Cestovatele i stabilní přísun nábojů,“ zamával před Johnem svojí zbraní a jako první se vrhnul do naprosto potemnělých katakomb, v nichž nebylo vidět ani na krok. Hned po Rononovi šlo lano a až po něm se desítky příslušníků spojené alianční armády v čele se Sheppardem spustili do podzemí.
„Mohl sis něco udělat…“ vydala se Teyla k Rononovi, který si již svítil na cestu a zkoumal nejbližší okolí.
„Vždyť to byly jen čtyři metry,“ zabručel směrem k Teyle a namířil svoji zbraň do první postranní místnosti, jichž bylo jen v téhle části jižního mola několik stovek.

Mléčná Dráha, Merigo, 5. ledna 2011
Pouhých sedmdesát sekund Apollu zbývalo k vytyčenému cíli, jehož útrobami se šířil kouř a rozsáhlý oheň.
„Už teď mohu říci, že v úlu dochází k druhotným explozím, většina Wraithů je buďto mrtvá, nebo hibernuje v kójích, očekávaje, že bude oheň zneškodněn,“ vyobrazil Heimdall na hlavní obrazovce zóny, v nichž plameny likvidovaly vše, na co přišly: „Ale nebude,“ usmál se, přičemž své tvrzení podložil i důkazy: „Oheň již zničil velké množství primárních i sekundárních okruhů, čímž dochází po celé lodi k výpadku energie a tudíž i veškerých systémů…“ přepojil obrazovku na záznamy senzorů na zádi, které zaznamenaly zpomalení aschenských křižníků, které zřejmě konečně zaznamenaly stojící úl.
„Zdá se, že blízkost úlu konečně umožnila obejít mé úpravy jejich senzorů,“ zmizel Heimdall na krátký moment v subprostorovém toku.
„Johnsone, jak jsou na tom technikové s úpravami?“ otočili se Jack s Abem na zbraňového důstojníka, který měl zapojenou přímou linku do hangáru a oblasti raketových sil zároveň.
Johnson přidržel ukazováčkem svoje sluchátko, do nějž jeden z techniků hlásil současný stav.
„Dvě rakety jsou již připraveny, zbylé čtyři budou hotovy během následujících tří minut.“
„Aschenům při současné rychlosti zbývá pět minut k dosažení naší pozice, ale dá se předpokládat, že svoji rychlost zvýší na maximální možnou hranici, přičemž by naší pozice dosáhli za méně než tři minuty,“ porovnal Johnson časová rozmezí, které Apollu, respektive technikům zbývala k úpravě válečných hlavic.
„Vážně proti nim budeme bojovat?“ chtěl se přesvědčit Ellis, že je Jack ochoten riskovat otevřený konflikt s Ascheny, když jsou teď na scéně mnohem nebezpečnější a početnější nepřátelé.
„Pokud nám nedají na výběr,“ nechtěl Jack bojovat o nic víc než Ellis, vedle nějž se opět objevil Heimdall.
„Podle mých výpočtů úlu zbývá přibližně hodina, než v něm dojde k úplné dekompresi…“ na chvíli se odmlčel: „…pokud vůbec tak dlouho vydrží loď pohromadě,“ transportoval veškeré živé Wraithy na žádost Jacka na jedno místo, z nějž nemohli kvůli ohnivé pasti uniknout, přičemž transportoval několik bezpečnostních týmů spolu s vědci na můstek, který byl ohněm prozatím nedotčen.
„Oblast zabezpečena, vědci se pustili do databáze,“ ohlásil velící důstojník stav výsadku, který teď hrál s wraithskými počítači, ohněm a zbývající energií o čas.
Hru s časem sváděli i technikové Apolla, pod jejichž rukama prošly již čtyři rakety, na nichž bylo, pro velice očekávaný nastávající souboj, nutné provést nezbytné úpravy.
„Aschenské křižníky budou do třiceti sekund v dostřelové zóně,“ oznámil Johnson čas, který zbýval do kontaktu.
„Všechny asgardské baterie na maximum, připravené rakety také a pro krajní nouzi i horizont,“ přešel Ellis od čelního průzoru do křesla, v němž se pohodlně usadil.
„Heimdalle, budou fungovat naše transportéry?“ obrátil se Jack na Asgarda, jehož vědomí se pilně připravovalo na průnik do lodních systémů, které nebyly díky Fandralovi sto Heimdalla zadržet.
„Zpráva byla velice důkladná, a jelikož znám frekvenční spektra všech přibližujících se lodí, jejich lodě nejsou přede mnou, ani před transportéry chráněny,“ shrnul Heimdall všechna důležitá fakta do jednoho krátkého sdělení, po němž Jackovi naběhnul lišácký úsměv.
„Myslím, že dostatečným trestem pro Ascheny bude jejich dobrovolně nedobrovolné předání jejich těžkého křižníku do našich rukou,“ otočil se na Ellise, který zíral na usmívajícího se Jacka, když kolem štítu proletěl první, Punitorem vypálený coilgunový projektil.
„Předpokládám, že se mám postarat o transport personálu všech lodí na, dejme tomu, křižník úplně vlevo?“ dotázal se Heimdall, když se do štítu opřely dva projektily zároveň.
„Nenech se zdržovat,“ otočil se Jack zpět čelem k průzoru, když sila opustila dvojice raket, které byly zaměřeny na křižník, v jehož útrobách teď přebývalo několik tisíc Aschenů, což nepotěšilo především podporu života, která byla při tomto množství na hranici svého potenciálu.
Než stihla bodová obrana vůbec zaměřit přibližující se rakety, které díky přesnému frekvenčnímu naladění naprosto ignorovaly štíty, ocitla se loď v totální tmě, která byla způsobena velice silným EM pulsem, jenž byl vytvořen díky inerciálním tlumičům F-302jek.
„Apollo, tady kapitán Roads, podařilo se nám zkopírovat část wraithské databáze, ale víc z toho nevymáčkneme,“ přetlumočil Roads slova techniků, jimž konzole, s jejíž pomocí přehrávali obsáhlou databázi, doslova zemřela pod rukama.
„Johnsone?!“ kývnul Ellis na muže po své pravici, který zaměřil veškerý lidský personál úlu, jehož útroby byly ohněm doslova trhány na malé kousky.
„Dobrá práce,“ pochválil Ellis přes interkom výsadek, který teď do odděleného, do sítě nezapojeného počítače nahrával veškerá stažená data: „Roadsi, vy a váš tým budete ihned transportováni na Aschenský těžký křižník, s nímž poletíte po úspěšném vyřazení subprostorového lokátoru na Omegu,“ nestihl Roads ani otevřít ústa, když se ocitl i spolu se svým týmem na můstku, po němž pobíhalo několik pozemských techniků.
„Ani se nebudu ptát,“ zakroutil Roads hlavou, když se vedle něj objevil malý šedivý mužíček: „Aschenská umělá inteligence potlačena, řídící prvky přeloženy,“ pomohl technikům s nejdůležitější prací, která by normálně zabrala několik dlouhých minut: „Kapitáne, můžete letět, plukovník Ellis chce ponechat stávající vědecké pracovníky na palubě, aby dokončili překlad,“ rozloučil se s nynějším velitelem Punitoru, který v záři hyperprostorového tunelu opustil bitevní pole, do nějž naopak vletěly toliko očekávané aschenské posily ze zbylých solárních systémů.
„Čas vypadnout,“ usmál se Ellis, jehož úsměv byl po velice dlouhé době opravdu nefalšovaný.

Pegas, M6G-932, 5. ledna 2011
Janus, jehož ruce v neuvěřitelném tempu kmitaly z jedné strany panelu na druhou, si díky energii, která proudila do této části základny, mohl dovolit sledovat kromě své práce i senzory dlouhého, ale i krátkého – lokálního charakteru. Oba ukazovaly podobný obrázek. Několik světelných let vzdálená plavidla konstantní rychlostí ukrajovala mílovými kroky distanci, jež jim zbývala k pokusu o znovuobsazení orbity, což se vzhledem ke škodám a vyčerpaným štítům aliančních plavidel zdálo téměř bezproblémové. Druhá obrazovka byla soustředěna na oblasti kolem základny, Proclarush a brány, mezi nimiž jednotlivá měření přepínala. A byl to snímek senzorických údajů brány, která zaujala Janusovu pozornost.
„Co to…“ přispěchal k obrazovce i plukovník Harkins, který si jen domýšlel, co jednotlivé znaky antického dialektu znamenají.
„Bude pršet?“ zkusil zjistit několik informací od zaseknutého Januse.
„Prosím? Co?“ na moment vniknul do Harkinsova vědomí, aby plukovník nemusel opakovat svoji otázku.
„Nemělo by,“ podíval se na atmosférická měření, která ukazovala příjemné teploty kolem 28°C.
„C…nechte to být,“ promnul si Harkins oči a opět svůj pohled věnoval obrazovce, která ukazovala velkou, uspořádanou formaci malých wraithských plavidel, která ve svém středu chránila trojici, přibližně třikrát větších organických strojů.
Proti nim již startovala šestice bojem poznamenaných jumperů, které během již několik hodin trvajících bojů taktéž ukořistily pár šrámů. Ty podobně jako na počátku dnešních bojů utvořily liniovou formaci s pravidelnými rozestupy, což při prvním oťukávání mezi přibližujícími se stíhačkami, přineslo čtyři zničené šipky oproti nulovým ztrátám na straně aliančních strojů, které udělaly velice rychlou otočku a okamžitě se vydaly do pronásledování vzdalujícího se soupeře. Ten již uvolnil uzavřenou trojici, kterou šipky chránily vlastními těly. Tato těla teď zachytávala koncentrovanou palbu pozemských zbraní, v podobě RPG a raket. To už se do zad „prchajících“ strojů dotáhly i jumpery, které si klestily cestičku k trojici těžce hlídaných, organických plavidel. Naneštěstí pro ně, naštěstí pro Wraithy byla trojice „bombardérů“ v ideální palebné pozici, což věděla i šestice oslizlých pilotů, jejichž přístroje konečně zapípaly.
„Palte!“ znělo ve všech třech kokpitech unisono, přičemž se ze spodních rozevírajících se prostorů vysunula obrovská organická děla.
Ta po zacílení ihned spustila dvojitou salvu, přičemž se šestice obrovských fialových paprsků vyřítila vstříc svému cíli – nepropustnému, alianční síly chránícímu, štítu. Piloti šipek i wraithských bombardérů s napětím čekali na výsledek palby. Se stejnými, avšak v základu protichůdnými očekáváními šestici paprsků pozorovali všichni alianční vojáci a velící důstojníci. Paprsky každou tisícinou sekundy ukrajovaly obrovský kus zbývající vzdálenosti, než se ve zcela očekávaný a počítači předpovězený čas rozrazily o mohutný antický štít.
„Znovu!“ zněl v hlavách Wraithských pilotů rozkaz, který inicioval nové salvy nejen paprsků, ale i zbraní samotných šipek, jejichž počet se s každým, nově vypuštěným dronem snižoval.
Paprsky se i tentokrát velmi rychle prokousaly prostorem mezi hlavněmi a hranicí štítu, ovšem výsledek byl nadále stejný. Štít – 2: Wraithové – 0.
„To není možné, podle simulací měla na zborcení toho štítu stačit pětice paprsků,“ udeřil dva metry vysoký a zjevně rozhořčený Wraith do modrého, neaktivního antického křesla, před nímž stála organická konzole, nad níž byla obrovská obrazovka promítající průběh útoku z pohledu pilotů.
„Zajímavé,“ hleděl v několik tisíc kilometrů vzdálené dokovací stanici Janus na data, která se mu promítala díky senzorům krátkého, respektive lokálního dosahu.
„Co se děje?“ nechápal Harkins, proč by měl tento pošetilý útok Januse vůbec vyvést z míry.
„Prakticky nic, ale teoreticky…“ odmlčel se Janus, na nějž navázal Harkins: „Teoreticky ty paprsky měly projít?!“ pronesl svoji domněnku napůl jako otázku a napůl jako oznamovací větu, podtrhující nevědomé zděšení.
„Ano,“ přestal Janus pracovat na obnovení energie pro celou základnu, jejíž přední stěna již schytala obrovské množství omračujících pulsů, které by obyčejného člověka prakticky zabily.
„Já ale myslel, že ten štít je to nejlepší, co jste kdy vytvořili a není nic, co by jím bez správné frekvence prošlo?“ zavzpomínal Harkins na veškeré informace, které se o štítu, chránícím samotnou Atlantidu, dozvěděl.
„Štít chránící vojáky u brány je naprosto jiný, avšak ve své podstatě zcela totožný s tím, který kdysi chránil Proclarush,“ přistoupil blíže k Harkinsovi, který opatrně couval směrem vzad, než narazil do jedné z konzol, přičemž mu Janus pro lepší přenos informací a vzpomínek přiložil ruce na obě strany hlavy.

Pegas, M6G-932, 8 079 let před Kristem
Po všem Antikům známé operační místnosti vůbec prvního vybudovaného města Proclarush, které před necelým milionem let dosedlo na pevninu této nevelké planety, pobíhalo velké množství jeho obyvatel. Přenášeli kufry a krabice z jedné místnosti do druhé a ti, co právě měli službu, pečlivě sledovali veškerá data, která se jim vyobrazovala na ultra-plochých obrazovkách. Ta samá data sledovala i Velká Rada Antiků, která za hlavní sídlo jejich říše považovala právě Proclarush, které však bylo stejně silné a stejně smrtící jako o několik stovek let mladší Atlantida.
„Morosi, dálkové senzory zachytily další vlnu wraithských úlů, křižníků a zásobovacích lodí!“ poukazovala jedna z radních na beznadějnost současné situace: „Naše lodě jsou přečísleny pět ku jedné. Ani Aurory si s takovou přesilou neporadí,“ věděli naprosto všichni, že při střetech jedné Aurory a jednoho úlu neměli Wraithové šanci, avšak technologická převaha se ztrácela úměrně s koeficientem přečíslení.
Moros si rezignovaně odfoukl a podíval se do očí každému radnímu jednotlivě: „Víte, kde mě najdete; vydejte rozkaz k evakuaci,“ zastavila jej právě radní, která zapříčinila Morosovu reakci: „Proč to…“ nenechal si Moros skákat do řeči: „Protože nevěřím nikomu tolik, jako sobě!“ opustil zasedací místnost, přičemž zamířil ke křeslu, které před deseti tisíci lety bylo tam, kde jej měla i Atlantida.
Mezitím co Moros mířil do místnosti s křeslem, celým městem se rozezněl signál podněcující přesun obyvatel na jedno z evakuačních stanovišť, které prozatím nebylo Wraithy napadeno, tím pádem ani ohroženo. Na orbitě panoval zmatek a situace pro Antiky nevypadala přívětivě. Každá z pěti Auror úpěnlivě bojovala s trojnásobnou přesilou úlů a dvojnásobnou přesilou doprovodných plavidel v podobě křižníků, přičemž se zásobovací lodě držely z dosahu palby. Obrovské a „nepohyblivé“ kolosy kropily povrch stejně statických a ještě „nepohyblivějších“ a méně manévrovatelnějších organických úlů, které svému protivníkovi dávaly řádně pokouřit.
„Zničte už konečně ty lodě,“ rozkřičela se královna velící wraithskému útoku na své „lokaje“, kteří však pumpovali do zbraní a regenerace trupů veškerou dostupnou energii, které nebylo kvůli zapojeným hibernačním kójím pro potravu dostatek.
Doprovodné křižníky však plnily svoji roli dokonale a neustálými „okružními jízdami“ zaměstnávaly velkou část zbraňových baterií, které v podobě bodové obrany chrlily jeden žlutý energetický puls za druhým. Úly mezitím likvidovaly zásoby energie v bufferech, díky nimž štíty Auror stále nepropouštěly jak jednotlivé střely, tak pokusy křižníků a šipek o transport Wraithů na paluby lodí. Oproti úlům se Aurory nemusely potýkat s energetickými bariérami, které by dronům, nebo zbytku energetických baterií zamezovaly v průchodu na trupy, které s přibývajícím časem začaly ztrácet na integritě a soudržnosti. Zlatavé chobotnice pod vedením zkušených pilotů manévrovaly mezi mračny šipek a s chirurgickou přesností si po průniku trupem razily cestu k energetickým jádrům úlů, kde vyvolávaly obrovské exploze trhající jednotlivé části chodeb, kójí a hangárů na padrť. Dalších sedm úlů bylo odejito, což toliko přetěžovaným štítům velice pomohlo. Spolu se sedmi úly se však mezi mnoho povznesených Antiků dostala i zhruba třetina posádky explodující Aurory, která díky přílišné blízkosti jedné ze svých sester zničila i ji. Osmnáct ku třem. Takový byl obrázek bojiště, po jehož poli se potulovalo mnoho trosek organické i metalické struktury. Bojiště, které bylo kromě slunečních paprsků a paprsků odrážejících se od plynného obalu planety prosvětlováno i bílými energetickými stopami, které za sebou povznášející se Antikové zanechávali. Bojiště, na nějž se největší možnou rychlostí blížilo i Proclarush, které svými obrovskými děly pročíslo hned dvojici křižníků a jeden obrovský úl skrz na skrz. Moros, jehož mysl ovládala jak Proclarush, tak velké množství dronů se v modře podsvíceném křesle pomalu točil kolem dokola, přičemž ještě stíhal komunikovat s veliteli Auror, jejichž počet se po úspěšném náletu jednoho z křižníků snížil na pouhé dvě.
„V momentě, kdy vaše štíty klesnou na minimální bezpečnou sílu, zamiřte pod štít,“ počínal si Moros, vůdce Antiků, velice zkušeně. Zhruba jedna osmina obyvatel již byla evakuována a další osmina urychleně, avšak stále uspořádaně opouštěla město, na jehož štít se přesměrovala veškerá palba sedmi úlů a osmi křižníků, které na bitevním poli spolu se zásobovacími loděmi ještě zbývaly. Trojice ZPM „spokojeně předla“ a neustále všem systémům dodávala čistou, prozatím ničím nepřekonanou technologickou energii, jíž předčily snad jen energie přírodního rázu. Když se město konečně prokousalo atmosférou, mohlo zapojit hvězdný pohon na plnou sílu, která jej vrhnula vstříc zbývajícím protivníkům, jimž se blížila řádná porce posil. Jen co byla mola v nejlepší možné palebné pozici, opustily hlavně zbraní salvy energetických paprsků, které opět zničily několik úlů a několik křižníků. Spolu s drony, které Moros vypustil z téměř poloprázdných skladů, se bitevní pole během jednoho velice účinného náletu pročistilo, nechávajíc proti obrovskému městu a dvěma Aurorám jen dva úly v doprovodu šesti křižníků, které na rozkaz královny, nabraly kolizní kurs právě s Proclarush, jehož zbraně dostaly další várku čiré energie. V přesně pravý moment paprsky pročísly chlad černočerného vesmíru, zanechávajíc po sobě pouze spoušť. Všech šest křižníků v téměř stejný okamžik explodovalo.
„Ještě dva úly,“ počítali jednotliví operátoři počítačových terminálů zbývající nepřátele, kteří zažehnuli hyperprostorové články a snažili se opustit sluneční soustavu, do níž vstoupilo zhruba čtyřicet úlů v doprovodu dvaaosmdesáti křižníků a jednašedesáti zásobovacích lodí.
„No to mě…“ zírala většina Antiků v němém úžasu na tu sílu, která se vyřítila z hyperprostorových tunelů, které na bojiště přivedly smrt a zkázu.
Moros neváhal ani tisícinu vteřiny a vyslal proti nově příchozím vše, co mohlo Proclarush nabídnout. Tisíce chobotnic a energetické paprsky šlehající v až neuvěřitelném tempu. Ještě nikdy v historii se Antické město nepostavilo tak výrazné přesile. Bohužel pro Antiky bylo zcela patrné, že Proclarush a ani Atlantida nebyly vystavěny za účelem válčení. Drony spolu s paprsky sice zničily zhruba třetinu příchozí flotily, ovšem s prázdnými sklady a silně zatíženými ZPM, jejichž síla již dávno nebyla na sto procentech, se těžce vítězí. Jen co se Wraithové vzpamatovali z direktu, jež jim Proclarush uštědřilo, začali otěže bitvy přebírat oni. Tentokráte si mohli dovolit pumpovat mnohem více energie do zbraní a regenerace, což bylo velmi dobře znát na rychlosti, s níž síla mocného štítu chránící Proclarush začala klesat a v některých enormních chvílích dokonce kolabovat. Moros tušil, jak tato bitva dopadne a i když byl ještě čas snížit, alespoň teoreticky, nepřátelské síly do zvládnutelných čísel, v jednom jediném kratičkém momentě podlehl pochybnostem a vydal rozhodnutí, které rozhodlo o výsledku a následné budoucnosti této, ale i příštích bitev.
„Operační, zrušte evakuaci a přikažte všem, aby se uzamkli ve svých pokojích, Proclarush jde k zemi,“ opět po delší době zavřel oči a nasměroval město na souřadnice, kde byla dokovací stanice, jíž Proclarush, před několika minutami opustilo.
Moros vypustil ještě několik paprsků, ale to bylo vzhledem k nutnosti otočit město motory směrem k protivníkům vše, co zvládnul, přičemž se mezi příchozí energii a kolísající štít města postavila zbylá dvojice Auror, jejichž sklady byly téměř na nule a štíty zhruba na polovině.
Jako by to dělal každý den! Moros nasměroval Proclarush tak, aby tření vytvářené při klesání atmosférou bylo co nejnižší, přičemž síla štítu zůstala téměř netknuta. Když do spokojeného dosednutí zbývalo několik desítek tisíc kilometrů a pouhých několik minut, uviděl na obrazovce explozi obou Auror, které hrdinně položily svůj život na oltář války.
„Je to tady,“ zamumlal si se srdcem v krku Moros, když se do štítu opřely desítky, stovky, ba i tisíce energetických pulzů. Při vší technologické převaze a síle, kterou Antikové a jmenovitě Proclarush disponovalo, byla nynější síla Wraithů něco, s čím se nemohli rovnat. Proclarush letělo přibližně v kilometrové výšce, když štít na několik sekund probliknul a propustil desítky střel, které se s chutí zakously do plátování mol, věží a veřejně přístupných prostranství, kterých na Proclarush bylo víc než dost. Několik střel zasáhlo generátory štítů a prošpikovaly motory skrz na skrz, což zapříčinilo nenadálé rychlé klesání několik desítek metrů za vteřinu, několik tisíc kilometrů od cíle, který mohl Proclarush poskytnout výhodu a čas. Drony z oblasti kolem dokovací stanice se sice vznesly směrem k obloze, avšak škoda již byla napáchána a Proclarush s obrovským zaduněním a velice hlasitou explozí zapíchlo jedno ze svých mol do půdy. Bitva o Proclarush zdála se rozhodnuta.

Pegas, M6G-932, Současnost
Prakticky v tom „nejlepším“ Januse vyrušila z koncentrace jedna z kontrolek, která signalizovala nalezení jedné z mnoha chyb a poškození energetické rozvodné sítě.
„Týmy tři a šest ozvěte se!“
„Tým tři slyší, tým šest slyší!“ ozvaly se oba týmy hned po sobě v Janusově sluchátku.
„Dvě patra pod vámi je v té samé chodbě, kde se nyní nacházíte na stěně průlez do prostor, kudy vede energetické vedení. Jedno z čidel zde identifikovalo nějaké potíže, překontrolujte to prosím,“ podíval se Janus na obrazovku, kde se odpočítávaly poslední čtyři minuty do příletu Wraithů.
Janus se podíval na plukovníka Harkinse, který se držel za hlavu a snažil se vstřebat vše, co mu ukázal tak, jako to kdysi udělal i Moros jemu.
„Já…já to nechápu, myslel jsem, že vaše štíty by měly fungovat do té doby, dokud je v ZPM energie,“ byla zrovna tato část tím nejvýraznějším, co Harkinsovi utkvělo v paměti.
„Teď už ano…“ prohodil Janus směrem k plukovníkovi, přičemž se s jeho dovolením opět spojil s jeho vědomím.

Pegas, Lantea, 8 079 let před Kristem
Chladnou deštivou noc Pegasské domovské planety Atlantidy protrhnula kromě velkého množství zářivých fialovo-bílých blesků, Atlantida. Atlantida, která po úspěšném zákroku na planetě s kódovým označením M6G-932 zničila celou osminu wraithské flotily, čímž de facto osvobodila Proclarush z drápů svého nepřítele a předešla tak dalšímu zdokonalení wraithské technologie, se klidným tempem snášela na své dřívější souřadnice, které před několika dny opustila kvůli operaci v hloubi nepřátelského teritoria. Na ošetřovně a v provizorně vytvořených prostorách ležely tisícovky zraněných Antiků, mezi nimiž nechyběl ani těžce zraněný vůdce – Moros. K němu si hloučkem zvědavců klestil cestu Janus – mladý nadějný vědec, který šel ve stopách svých rodičů, kteří byli přítomni na Proclarush během útoku Wraithů. Oba však měli štěstí a byli mezi prvními, kdo město během vyhlášené evakuace opustili.
„Janusi, stůj…“ křičela matka za svým synem, který Morose obdivoval z celého svého srdce: „Janusi!“
Janus však neposlouchal a jen co se naskytla skulina, proklouznul až k Morosovi, nad jehož otevřenými zlomeninami levitovala lékařská technika, napravující vše, co doktoři pomocí hrubé síly napravili.
„Ja-si, přis-p“ vykoktal ze sebe zesláblý Moros, v jehož koutcích úst byla zaschlá krev: „Mu…Musíš nás zach-it! Vím, že…že t- d-žeš!“ odpadl vyčerpáním, přičemž Janusovi umožnil nahlédnout do jeho mysli, čímž mu předal veškeré potřebné informace a k nim i nápovědu, čím konkrétním by měl k záchraně přispět.
Jen co se Morosova bezvládná ruka zastavila několik centimetrů nad podlahou, Janus již opouštěl ošetřovnu a s hlavou plnou nápadů mířil do jedné z věží severozápadního mola, na němž se hrdě tyčila dvojice Auror. O několik minut později, kdy se konečně dostavil do své laboratoře, v níž vyčkávala menší skupinka stejně starých a stejně nadějných vědců, přistoupil k oknu a vyčkal, až se kolem něj pět dalších vědců shromáždí.
„Posaďte se,“ vyzval své kolegy, přičemž zaujal stejnou polohu jako oni.
Všichni seděli v tureckém sedu, zatímco své ruce natáhli směrem do středu, kde mohli uchytit Janusovu ruku. Jen co se jej všichni dotýkali, přiložil i druhou ruku a započal tím výměnu všech informací a obrazů, které mu poskytnul Moros, než vyčerpáním organismu odpadl. Všichni zúčastnění křivili ústa při procházení jednotlivých obrazů, když přenos skončil a Janus se všem podíval do očí.
„Nápady?“ zeptal se svých kolegů, vstal z tureckého sedu a přešel k jedné z konzol, kde si vyobrazil městský štít a veškeré jeho specifikace.
„Jak můžeme vylepšit něco, co je na své maximální technologické hranici? Pokud víme, jedna z možností, jak nadále vylepšovat naše štíty je možná jen tehdy, pokud skupina na Dorandě uspěje a podaří se jí zprovoznit projekt Arcturus!“ shodli se téměř všichni kolegové mladého vědce, který s touto možností počítal: „Velice správně, ale…“ zvednul svůj ukazováček a pobídl své kolegy, aby se k němu připojili.
Jediné, co mohli vidět, byla nejrůznější specifika štítu a jakési schéma modulu nulového bodu, který v sobě ukrýval „mini-vesmír“ s jehož pomocí modul čerpal energii a dodával tím městům, lodím, ale i základnám potřebnou energii.
„Jedna možnost by tu byla,“ ozval se o několik měsíců mladší muž z hloučku stojících Antiků.
Janus zářil nedočkavostí, zdali se mladý, avšak stejně talentovaný kolega opět předvede, jako vědec, který je pro úspěch riskovat i jemu nejdražší věc, jak to již v minulosti dokázal: „Problém totiž nutně nemusí tkvít v tom, že by naše štíty byly příliš slabé,“ poučil se z dřívějších „rozepří“ a raději dával svým méně talentovaným kolegům pár drobečků: „Naopak, sami jste to řekli, naše štíty již nelze z technologického hlediska vylepšit…“ podíval se na Januse, který přikyvoval a tušil, že opět udeří na správnou hlavičku: „…ovšem jejich výdrž může být razantně prodloužena,“ vystřelila ruka jedné z kolegyň vzhůru: „Nenavrhuješ tady přemostění bezpečnostních pojistek a nechat štít čerpat energii přímo z modulů?!“ odmítala uvěřit, že by to Janus, či Ephram navrhovali.
„Přesně tak, štít by nebyl závislý na bufferech, přičemž by štíty měly neustále plnou sílu, dokud by v modulech bylo, byť i jen jediné procento síly,“ smál se Janus od ucha k uchu, neboť to bylo přesně to samé, co jej napadlo a k čemu jej Moros navedl.
„Šílenost! Vyhodíte celé město do povětří, jen co se na nás Wraithové zase sesypou a věřte mi, že teď už je od napadení Atlantidy nic nezastaví!“ prskal jeden z Ephramův kolegů kolem sebe.
„Souhlasím, ale bohužel není jiné cesty a naše technologie již mnohokrát předčila naše očekávání a upřímně řečeno i technologické návrhy,“ uklidnil Janus nadšení mezi všemi, přičemž na každý jednotlivý monitor přeposlal jednotlivé úkoly, na nichž bylo třeba zapracovat, aby byla Atlantida připravena včas: „Vrhněte se do práce!“

Pegas, M6G-932, Současnost
„Ah…takže?“ musel se Harkins chytit konzole, která byla přímo za ním.
Janus však přispěchal na pomoc a usadil jej na podlahu, kde se zády opřel právě o konzolu: „Chvíli může trvat, než všechny obrazy zpracujete a mozek je zatřídí,“ obešel Janus konzolu a začal opět pracovat na přemostění některých energetických uzlů, které byly poškozeny.
„Týmy tři a šest by už měly být…“ nestačil dopovědět myšlenku, když zahlédl, jak oba týmy vstupují do míst, kudy vedly vysokonapěťové rozvody.
„Tady tým tři. Co konkrétně hledáme?“
„Cokoliv, co bude vypadat, že tam nepatří. Několik tisíc let tu žila zaostalá společnost, velké množství zvířat, Wraithové…“ pokračoval by ve výčtu, kdyby jej velitel šestého týmu nepřerušil: „Asi jsem našel závadu,“ sledoval spolu se svými muži několik těžce spálených a zbytky masa pokrytých koster, vedle nichž ležely sekery, pily, ale i kuše a další primitivní zbraně.
„Máme zde několik těl, zřejmě původních obyvatel. Vedení energie je přeseknuté…“ sledoval jednotlivá vlákna, která byla přeseknuta jedním mocným tesem.
„Idioti,“ odfrknul si Harkins, načež se konečně postavil zpět na své nohy: „Takže to díky vám Atlantida přežila to dlouhé obléhání a následný odchod Antiků do Mléčné Dráhy?“
„Nerad si připisuji veškeré zásluhy…ale ano, dá se to tak říct,“ ukázal Harkinsovi, jak se bezradní a vysoce znepokojení Wraithové snaží uniknout jumperům, které se daly do ničení jak šipek, tak tří, bombardéry připomínajících, strojů.
Wraithové se však nehodlali smířit s tímto neúspěchem, přičemž vyslali další desítky fialových strojů, které měly poskytnout dostatečný čas, a hlavně palebnou sílu, která několikanásobně předčí tu, s níž sem přiletěly stíhací stroje F-302, Glidery a Jumpery, které jako jediné operovaly v atmosféře. Letouny F-302 a Glidery se totiž připravovaly na přílet Wraithských posil, které se měly do sluneční soustavy dostavit během následujících dvaadvaceti sekund, což technikům nedávalo již moc času na závěrečné přípravy. Dokonce ani Asgardům na Suvorovovi a Ophrysovi, jejichž štíty se před krátkou chvílí konečně přehouply přes pětaosmdesát procent.
„Pumpujte do předních emitorů veškerou dostupnou energii, odpojte nepotřebné systémy a sekce, kde se nenachází personál,“ vydal Smirnov poslední rozkazy, než se doslova před čumákem pošramoceného Suvorova otevřela hyperprostorová okna, z nichž vyskočila početná formace smrtících úlů.
„Pal!“ znělo můstky všech aliančních plavidel v tentýž moment, když se první pozemské, orbánské, ale i jaffské paprskové zbraně prokousaly zpomalujícími plavidly. Hned tři se podařilo první salvou vyřadit, což bylo do začátku nadcházející bitvy výborné.
Ještě, než se stihli Wraithové rozkoukat Suvorov spolu s Ophrysem načaly další nepřátelská plavidla, která za přispění aschenských plavidel v područí serrakinských obyvatel „opustila“ sluneční soustavu.
„Vypusťte 302jky,“ nechtěl nechat šipky bez povšimnutí.
Smirnov přitom sledoval, jak se do šipek pustily Glidery, které se s početnějším nepřítelem propletly a vytvořily nepřehledný obraz plný explozivních „cákanců“. Explozí bylo nespočet, stejně tak mrtvých na obou stranách, což způsobovalo hromadění trosek, ale také všemožných emocí od rozčílení, přes uvědomění si blízké smrti až po hrdost, kterou prožívali především Jaffové, kteří plnili svoji povinnost se ctí a umírali jako svobodní. Úplně opačné pocity, zdali se tomu tak dalo říkat, prožívali Wraithové. Smrt jednoho je tragédií, ale stovek a tisíců již pouhou statistikou, na níž stejně nelpěli a nové vojáky doplňovali v takovém množství, co jejich generátory a královny stačily. I tak se jejich množství, konečně po několika stovkách tisíc let, začalo zmenšovat, což dovedlo Zemi, respektive nynější Alianci Mléčné Dráhy k prahu vítězství. Teď se však alianční jednotky musely potýkat s mnohačetnou přesilou, která již od samého počátku neumožňovala jakkoli zvrátit tento předem daný stav. Wraithové i vlastně díky technologii Asgardů a Aschenů dokázali alespoň částečně smazat propastný technologický rozdíl, což při početní výhodě bylo citelně znát. Štíty Ophryse a Suvorova již paběrkovaly kolem jedna až třiapadesáti procent, přičemž se štíty aschenských plavidel pohybovaly o zhruba deset procent níž. Stejně tak jaffská plavidla, která byla v předchozích bojích nejvíce poškozena.
„Tady plukovník Smirnov jaffským velitelům,“ nechal se spojit na obě lodě zároveň, přičemž tento krok již konzultoval jak s velitelem Lepem, tak asgardskými techniky, kteří neměli jiné nápady: „Pokud vaše štíty klesnou na minimální sílu, zamiřte na místo setkání, kde opravíme nejnutnější poškození, dobijeme štíty a opět se sem vrátíme,“ poslal Aegir na obě lodě souřadnice a opět se vrátil k prolamování frekvenčních kódů, což se mu za krátkou chvíli opravdu podařilo, čímž rozesel smrt na dalším úlu, který s sebou vzal i dva poblíž letící křižníky.
„Dobrá rána,“ sepjal Smirnov pěsti a sledoval, jak se vlny šipek snaží prorazit silnou blokádu kolem Ophryse, který byl pro Wraithy jako rudá barva pro býka. Většina šipek však mířila do spodní atmosféry, kde svítil ničím neohrožený antický štít, jehož zdrojem energie byla momentálně dvojice FISTů, které prozatím nebyly potřebné v boji. I k němu se však již několik hodin schylovalo, což lidé, ale i Wraithové cítili, neboť byly obě strany připraveny plně dostát svým povinnostem. O to víc byli Wraithové nažhaveni, když se na čirý štít snesla zběsilá palba přibližujících se šipek a opětovně i již pouze jednoho stroje, který před malou chvílí měl antický štít zbořit. Alianční síly bohužel ztratily čtyři ze šesti jumperů, přičemž se zbylé dva zamaskovaly a přistály pod deštníkem kvůli drobným opravám a doplnění zásob dronů. To nahrávalo Wraithům, kteří zatápěli teď již zapojenému ZPM a zároveň sledovali, jak se bitva na orbitě mění v přesvědčivé vítězství, když dvojice jaffských Ha’taků skočila na místo setkání, kam se za krátkou chvíli vydala i dvojice aschenských křižníků, které ještě před skokem zničily dva úly.
„Zdá se, že je to teď jen na nás,“ zkontroloval Smirnov stav štítů obou plavidel, která se pohybovala na hranici dvaceti procent: „Dejte vědět velitelství, že si na chvíli odskočíme a že za hodinku budeme zpátky,“ transportoval Aegir spolu se Sigynem dvojici nukleárních hlavic do hloučků úlů a křižníků, což významně poškodilo wraithské síly. Těch na bojišti zbyly už jen tři čtvrtiny, což však i do budoucna dávalo Wraithům naději na udržení M6G-932.

Katakomby Proclarush
Na Wraithy nažhavený Ronon za doprovodu několika desítek aliančních vojáků procházel již poměrně známými chodbami a místnostmi, které se na Atlantidě nacházely jen zhruba kilometr a půl od kořene hlavní věže, která byla vlastně tím jediným, co na Proclarush viditelně stálo.
„Plukovníku, jak je možné, že jsme tu doposud nenarazili na žádného z Wraithů? Musí přece vědět, že dříve nebo později se pokusíme město obsadit,“ proklestil si Paul cestu k Johnovi, který svojí zbraní kryl Rononovi záda.
„Možná jsou tyto sekce nepřístupné…“ podíval se na Paula, který souhlasně kývnul, načež se přidala i Teyla: „Anebo nás očekávají a zabarikádovali se v hlavní věži,“ zapípal Paulovi tablet.
„To je od generála Browna,“ otočil tablet směrem k Johnovi, který věděl přesně co zpráva: „Protokol Merlin aktivní!“ znamená.
„Tak jo lidi, Wraithové mají orbitu zase pod kontrolou, jak jsme očekávali,“ na chvíli zastavil postup jednotek: „Velitelství naposledy rozšíří štít a zapojí zařízení plukovníka Carterové, na němž několik let pracovala. To dá našim lodím dostatek času zregenerovat štíty, aby mohly účinně bojovat a dobýt tak zpět orbitu. Naše rozkazy se nemění, my stále musíme dobýt operační a zamaskovat stejným způsobem město,“ zaštěrchal Paul s batohem, v němž byl již sériově vyrobený přístroj, který vycházel z Merlinova maskovacího zařízení.
K tomu však bylo zapotřebí dostat se do místnosti s podstavcem pro ZPM, kde by šlo nejsnáze připojit náhradní energetické zdroje spolu se zařízením.

Prostor brány
Jak John popsal situaci, tak se také stalo. Technikové naposledy rozšířili štít na jeho již maximální udržitelnou hranici, přičemž se do energetických okruhů zapojil přístroj, který kolem bubliny napřed opředl nepropustný a neviditelný „plášť“, jímž sice šipky, bombardér i energetické pulsy prošly, avšak atomy všeho uvnitř již byly přesunuty do jiné dimenze, v níž nikomu nehrozilo žádné nebezpečí. To samé se však nedalo říci o několikaset členné skupině mužů a žen různé příslušnosti, kteří v přilehlých lesích velice účinně redukovaly počty Wraithů, kteří právě z těchto lesů chtěli přepadnout jednotky, které v následujících hodinách opustí úkryt antického štítu.

Proclarush
Velmi početná skupina se opět dala do pohybu, přičemž její kroky mířily právě do středu nejspodnějšího patra centrální věže, kde se nacházela místnost, kolem níž bylo město vybudováno – rozvodna energie. Jeden z mnoha problémů s tímto městem byl však ten, že přístupové cesty byly za těch deset tisíc let přinejlepším zasypány, v tom horším případě zcela zničeny, což se zcela reálně mohlo týkat i samotného podstavce, v němž bylo dle Rodneyho pouze jedno ZPM, které bylo zcela vybito, když spustil hvězdný pohon a tím zachránil Ronona s Teylou před jistou smrtí chobotnicemi.
„Pane, přístupové chodby k místnosti s moduly jsou zasypány…“ vrátila se několikačlenná předsunutá skupina, aby podala hlášení: „…tedy alespoň z naší strany,“ navrhla jedna z příslušnic této skupiny malou zacházku, kde, již však mohli číhat Wraithové.
„Wraithové musí mít ty chodby dobře zmapovány, jinak by nás už určitě sundali,“ připojil se k Sheppardovi Lorne, který se spolu s několika Jaffy přesunul z chvostu celého „vláčku“.
„Stejně tam budeme muset jít, tak co řešíte,“ nebavilo Ronona chatování offline, přičemž opět předpažil obě ruce, v nichž svíral svoji léty prověřenou zbraň.
„Už máme informace o počtu Wraithů ve městě?“ podíval se Sheppard na Paula, který kroutil hlavou: „Ale troufnu si tipnout, že možná i tisíc,“ ozval se z chodby před nimi zvuk wraithských stunnerů: „Asi už je nebavilo čekat,“ vydal Sheppard ještě poslední rozkazy, než se spolu s polovinou osazenstva vydal vstříc Wraithům, kteří zřejmě narazili na druhý průzkumný tým, který oproti prvnímu zkusil štěstí a obešel zasypané chodby.
„Plukovníku Shepparde, tady komandér Drax, nepřítel nás napadl, potřebujeme vaši okamžitou asistenci,“ sdělil ještě velice detailní popis cesty, než vysílačka utichla.
V momentě, kdy Ronon doběhl do chodby, kde byl druhý průzkumný tým napaden, zbyly na zemi pouze zbraně a vysílačky.
John neváhal ani chvíli a vydal patřičné rozkazy, kterými nasměroval svoji skupinu směrem do operačního, kde očekával velice tuhý odpor, ale především někoho, kdo velí zdejším Wraithům. Druhá půlka se mezitím vydala již pročištěnými chodbami do místnosti s moduly nulového bodu, která byla pro následný úspěch zcela zásadní. Obě skupiny díky poměrně úzkým chodbám vcelku rychle postupovaly, což všechny těšilo, neboť se s minimálními ztrátami probili zhruba do čtvrtiny centrální věže a téměř k rozvodné místnosti. Nebyli by to ale Wraithové, aby neměli v rukávu nějaké to eso.
„Je na čase ukázat našim hostům, jak jsme si vylepšili interiér našeho města,“ seděla zdejší královna v antickém křesle, které sice nefungovalo, ale přesto se v něm docela pohodlně sedělo.
Jen co v hlavách poddaných přestala rezonovat „aktivační“ myšlenka, objevily se v hloučcích obou oddělených aliančních skupin bílé záblesky, které do chodeb transportovaly napřed omračovací bomby a hned po nich velká množství vojáků, kteří se na několika jedincích nakrmili, některé odvedli na transportní stanoviště a zbylé odvedli do věznic, které byly vytvořeny z několika větších pokojů.
„Plukovníka Shepparda a jeho tým přeneste do vězení!“ seděla zcela bez hnutí a bez špetky strachu, že by snad Wraithové mohli být poraženi: „Máme pro ně malé překvapení.“
Poddaní Wraithové ovládaní myšlenkami královny velice rychle lokalizovali Johna, Ronona a Teylu, přičemž všechny tři vzali nejkratší cestou do antické věznice, kde již seděla zhruba metr devadesát vysoká postava. Ta si s velkým zaujetím prohlížela všechny tři členy, přičemž trpělivě čekala, až se některý z nich probere.

O třicet devět minut později
Po zhruba tři čtvrtě hodině se jako první probral Ronon, jehož tělo se s následky omráčení opět vyrovnalo nejrychleji, přičemž jej lehká bolest hlavy a paralýza končetin nesvazovala tolik, jako Teylu či Johna.
„Kruci,“ byla první myšlenka, která proletěla jak hlavou, tak otevřenými ústy, když se probral z omráčení.
Během setin vteřiny se postavil na své nohy, a aniž by si všimnul vedle sedícího vězně, ihned zkusil probrat Teylu s Johnem, kteří pozitivně reagovali na bolestivé podněty: „Au…“ plácnul John Ronona po ruce, která jej silně štípla na tváři: „Co…kde…?“ posadil se spolu s Teylou, přičemž se zběžně prohledal.
„Naše zbraně, vysílačky…všechno vzali,“ sesumíroval Ronon očividná fakta, avšak stejně jako jeho dva kolegové, byl přerušen hlasem neznámého člověka, který k nim seděl zády.
„Kdo jste?“ ujala se Teyla oslovení.
„Kdysi jsme si slíbili, že až se znovu setkáme, budeme opět nepřátelé…“ mluvil pro všechny členy trochu scestně: „…Ovšem tenkrát to bylo za jiných podmínek,“ postavil se na nohy a pomalu, proti směru hodinových ručiček, se otočil.
„My se známe?“ zaměřil se Sheppard na specifické tetování kolem levého oka, které již v minulosti mnohokrát viděl.
„Jsem dotčen, Shepparde, že mě nepoznáváš,“ natáhl k plukovníkovi ruku, aby si s ním mohl potřást.
„Todd?!… Chci říct…“ sledovali všichni tři se zaujetím tvář muže stojícího proti nim, přičemž se snažili racionálně vysvětlit naprosto nečekanou změnu: „…Vypadáš…jinak?!“ nevěděla Teyla jestli chce použít otázku nebo oznamovací větu.
„Ano, to my všichni,“ poukázal na fakt, že ani Teyla s Johnem a Rononem nezůstali stejní, jako při jejich posledním setkání: „Co se ti stalo?“ zapomněli všichni na několik měsíců starý incident, kdy Todd za pomocí lsti a výhružek uprchl s wraithským křižníkem: „To je, jak vy říkáte, na dlouhé povídání,“ bylo patrné, že změn se dostalo nejen ve vzhledu, ale i chování.
„Vsadím se, že teď máme dost času,“ kopnul John do energetického pole, které obepínalo vnitřní strany cely: „Až bude čas, teď musíme osvobodit tuto planetu od Wraithů,“ nevěřili ani jeden svým očím, natož uším.
„Emm…co?“
„To je taky na dlouhé povídání, vše vám vysvětlím, jakmile se nám podaří zkontaktovat někoho na vašich plavidlech,“ přistoupil k Teyle, která se nedůvěřivě odtáhla, přičemž si před ni výhružně stoupnul Ronon.
„Nechci ji ublížit…nemám ani krmící ruku,“ ukázal Rononovi, poněvadž se před malou chvílí nedostalo od Johna stejného gesta, jaké nabízel Todd – potřesení rukou.
„Ty možná ne, ale já jo,“ kopnul Todda do holeně, čímž ho donutil si kleknout a Ronon se mu tak mohl opravdu velice rychle dostat na kobylku, což byla v jeho podání řádná kravata.
„Ronone, nech ho…“ snažila se Teyla uvolnit Toddovi hrdlo, avšak jediné, na co slyšel, byl až Sheppardův přímý rozkaz, i když s ním velice hlasitě nesouhlasil: „Fajn…!“ pustil Todda ze sevření a hodil jej silně na podlahu, kde se rozlila sytě rudá krev, vytékající ze zlomeného nosu.

Operační místnost
„Hlupáci…“ uchechtávala se wraithská královna rozhovoru a situaci v cele, kde se to vyvíjelo přesně tak, jak očekávala: „Už jste konečně zjistili, kam se poděla brána spolu s jejich stanovištěm?“ obrátila během několika vteřin rozpoložení a atmosféru v operační místnosti.
Odpovědí na její otázku bylo jen pokleknutí a svěšení hlavy jejího zástupce, který dohlížel na bezproblémový chod celého města: „Bohužel má královno, zdá se, že se někam transportovali,“ opravdu pouze hádal, i když mu vlastně nic jiného ani nezbývalo.
„Tak zjistěte kam!“ mávla pravou rukou, aby ji opět nechal sledovat poměrně záživnou situaci.

Cela
Jak mohla i královna vidět, Todd přiložil své ruce na Teylinu hlavu s jejíž pomocí mohl posílit, a hlavně donutit Januse, o němž Teyla Toddovi řekla, aby otevřel svoji mysl pro tento druh komunikace. Janus se sice zpočátku zdráhal otevřít svoji mysl cizí neznámé mysli, avšak po krátké chvíli zjistil, že se jedná o Teylu, která na Toddovi rady provedla svoji identifikaci. Toto spojení myslí si královna nemohla nechat ujít, a tak se sama zaměřila na Toddovu mysl, která ji však zcela bez rozpaků odstřihla a co víc, ukázala se být mnohem silnější a disciplinovanější, než by od Wraitha jeho postavení očekávala.
„Přerušte je!“ spojila se královna s hlídkou, která hlídala u dveří vně cely.
Oba hlídkující Wraithové vtrhli do cely jako tornádo a za pomocí omračujících pulzů poslali všechny zajatce opět do říše snů.

Dokovací stanice
Janus zrovna klečel u přeseknutého energetického vedení a velice rychle spojoval jednotlivá vlákna, tak jako to kdysi dělal Rodney. Na rozdíl od něj však Janus věděl, co dělá a díky potřebným nástrojům bylo spojování tisíců vláken prací na pouhou hodinku. Hned na počátku této nenáročné opravy jej však přerušil zvláštní pocit, který nezažil již hodně dlouho. Ihned zanechal veškeré práce, posadil se do tureckého sedu a začal se velmi intenzivně soustředit, neboť mysl, která se s ním chtěla spojit, byla velice silná a disciplinovaná.
„Janusi, to jsem já Teyla…“ představila se po krátké chvíli mysl, která se chtěla s Janusem spojit: „Teyla? To není možné, nemáte dostatečně disciplinovanou a silnou mysl…“ zastavil na chvíli své myšlenky, přičemž se zaměřil na druhou mysl, kterou cítil jakoby v pozadí: „Á…tady tě máme,“ upozadil Janus Teylu a vyzval druhou bytost k odhalení: „Kdo jsi?“
„Mí přátelé mi říkají Todd,“ viděl Janus vystupující siluetu, která dostávala stále reálnějších obrysů: „Kdo jsou tví přátelé?“ zareagoval Todd vyobrazením myšlenek do podoby plukovníka Shepparda, Ronona, Rodneyho a Teyly.
„Nikdy jsem o žádném Toddovi neslyšel,“ byl Janus velice obezřetný a velice úpěnlivě si hlídal svoji mysl, přes niž bylo velice jednoduché ovládat druhé: „Možná to bude tím, že nejsem člověk,“ odhalil ke svému zděšení Janus siluetu muže, který k němu promlouval – jakási pokroucená verze Wraitha – hybrid: „Co chceš? Určitě je to důležité, když ke kontaktu využíváš Teylu,“ rozhodl se v dnešní, již poněkud zvláštní den udržet emoce na uzdě: „Musíš kontaktovat pozemská plavidla a nařídit jim zabití místní královny, abych mohl přikázat Wraithům, aby se stáhli pryč,“ zaskočil jej stejně jako před chvílí Shepparda a jeho tým: „Co prosím?“
„Není čas, královna se snaží ovládnout moji mysl, ale naštěstí jsem se během posledních měsíců hodně dozvěděl a naučil,“ trochu uhnul od tématu, když ve své fyzické podobě zaznamenal otevírání dveří: „Když zabijete královnu, mohu ovládat Wraithy, kteří teď vězní veškeré alianční jednotky, které vnikly do města! Pom…“ stáhnula se vědomí Teyly i Todda současně, což Janusovi naznačovalo, že se zřejmě něco stalo.
Janus se po krátké chvíli opět postavil na nohy, načež se okamžitě spojil s generálem Brownem, který byl i s několika stovkami aliančních vojáků schován pod rouškou Merlinova pláště: „Generále, právě mě kontaktovala Teyla. Veškeré jednotky, které byly vyslány do města, byly zajaty. Teyla navrhuje využití Suvorova a Ophryse k eliminaci zdejší wraithské královny. Zdá se, že jeden z Wraithů, kterému říkáte Todd, získal blíže nespecifikované znalosti a schopnosti k ovládnutí Wraithů, kterým chce nařídit ústup a opuštění planety,“ předal Brownovi veškeré informace, které získal a vrátil se opět ke spojování přerušených energetických vláken, které byly hlavní příčinou nefunkčnosti primárních a sekundárních systémů v nejvyšších patrech, kde se nacházela řídící místnost spolu s křeslem.

Orbita
Jen několik minut po kontaktu s Toddem se daleko od Wraithských pozic zhmotnila dvojice plavidel, která ihned přešla pod maskování, díky němuž Wraithové, potažmo jejich vesmírná plavidla ztratila veškerý kontakt s oběma křižníky.
„Maskování?“ jen překontroloval Smirnov, načež se pohodlně usadil do křesla, když mu byla sdělena očekávaná a uspokojivá odpověď.
„Fajn, vezměte nás přímo nad město a nařiďte Asgardům, ať se dají do práce,“ vzal si z opěrky tablet, na němž blikala zpráva, jíž Aegir během nejnutnějších oprav vypracoval, a která velice stručně, avšak výstižně nastiňovala možnosti obou Asgardů na proniknutí poměrně modifikovaným elektromagnetickým stíněním, které bylo kolem Proclarush generováno.
„Aegire!“
„Plukovníku?“ zhmotnil se Aegir v momentě, co si jej plukovník zavolal.
„Nechceš mi to vysvětlit?“ ukázal Aegirovi tablet, kde byla jeho jasně čitelná zpráva.
„Velice rád, plukovníku,“ přešel blíže k němu a jal se vysvětlování: „Se Syginem si nejsme zcela jisti, zdali je to důsledek technologického vývoje Wraithů, nebo prostým spojením antické a wraithské technologie,“ začal zlehka a na kývnutí plukovníka Smirnova pokračoval: „Sice to v tuto chvíli není podstatné, avšak modifikace, o níž hovořím, upravila standardní nastavení stínění, s nímž jsme se již mnohokrát setkali na wraithských úlech a křižnících do podoby, kdy je konkrétní frekvence pomocí superpočítače jednoduše několikrát během jedné jediné sekundy měněna, což nám prakticky znemožňuje proniknout do počítačů…“ vysvětlil svoji zprávu poněkud jednodušším jazykem.
„Chcete tím říct, že jsme zde vlastně zbytečně a že stíněním neproniknete?“
„Ne tak docela,“ nenechal se zaskočit a měl jisté možnosti, jak tuto situaci vyřešit: „Jednou z možností je odpálit nad městem velice silný elektromagnetický puls, ovšem to by vyžadovalo vyrobení dosti technologicky náročné zbraně, případně upravení jedné z hlavic, kterou máme na skladě, což by vyžadovalo nejen velikou preciznost, ale hlavně spoustu času, který alianční vojska nemusí mít,“ předhodil první z nápadů, který se Smirnovovi docela zamlouval, i když věděl, že vítězství by mohlo přijít draho: „Druhou možností je spojit se s Janusem a především s Toddem, který dle Janusových slov získal blíže nespecifikované schopnosti, které by mohl využít k přemožení královny, pokud bychom mu poskytli šanci,“ zaujal oba velitele aliančních plavidel, která měla propojenou linkou přímý přenos z můstku na můstek.
„Musím říct, že se mi ten nápad velice zamlouvá, ale jak konkrétně si toto přemožení představujete?“ ujal se slova velitel Lep.
„Bylo by zapotřebí, aby se Todd dostal do bezprostřední blízkosti královny, přičemž bychom v jistý moment využili diverzifikaci. Postačit by mohlo například vypálení jednoho nebo dvou slabých plazmových paprsků na město, čímž bychom na krátkou chvíli zaměstnali královnu, která ovládá svoji myslí vojáky. Případně bychom mohli využít aliančních pozemních vojsk, která jsou z větší části stále ukryta pod štítem a vyčkávají na zničení všech šipek, což se ukázalo jako nemožný krok…“ zamyslel se Aegir nad tou částí plánu, která selhala jako první, ačkoliv to nepředstavovalo natolik závažné zpomalení.
„Todd by pak mohl této chvíle využít, alespoň na krátkou chvíli přemoci královnu, zabít ji a převzít její místo?“ překvapil Korin Lep jak Asgardy, tak Smirnova svojí znalostí Wraithské fyziologie, kterou si pečlivě nastudoval z databáze, kterou za dlouhých sedm let expedice Atlantis, respektive Země vytvořila.
„Ano, to by taktéž připadalo v úvahu, nicméně již z minulosti víme, že Teyla byla schopna ovládnout královninu mysl, přičemž královna plnila její příkazy, což členům týmu plukovníka Shepparda zachránilo život,“ měl Aegir na mysli poněkud smělejší plán.
„Ale v té době byla, pokud se nemýlím, těhotná, což byl pravý důvod toho, jak mohla královnu ovládnout?!“ opět kontroval Lep a zdálo se, že jej Aegir o jeho verzi plánu nepřesvědčí.
„Máte pravdu, nicméně uniká vám jeden podstatný fakt…“ dal Aegir chvíli na reakci, která se však nedostavila: „Teď je Teyla v cele s Toddem, který by měl napomoci mnohem silnějšímu a především delšímu ovládnutí královny…“ musel velitel Ophryse chtě nechtě uznat, že má Aegir přeci jen pravdu: „…Tento plán však spočívá na pouhé domněnce, že Todd je schopen odolávat královnině vlivu, což naznačují především jeho slova,“ narážel Aegir na několik minut starý rozhovor Smirnova a Browna, který tlumočil Toddova slova, skrze Januse.
„Dobrá…co tedy navrhujete?“ podíval se Smirnov jak na oba Asgardy, tak na velitele spolupracujícího Ophryse, který prokázal své znalosti a porozumění diskutovaného tématu.

Proclarush, Cela
Tři členové Sheppardova týmu, spolu s Toddem ještě stále leželi na chladné zemi, kam upadli při omráčení, za dveřmi stojící hlídkou.
„Todde…Todde! Probuďte se…“ neměl Janus pražádný problém proniknout do Toddovy mysli, která byla po omráčení zcela otevřená a nechráněná vědomými reakcemi.
„Janus?“ byl Todd zmatený, avšak stále ležel na zemi a nedával na sobě znát jakoukoli aktivitu.
„Suvorov spolu s Ophrysem jsou již na orbitě…“ nebyl Todd prozatím zaskočen informací, kterou Janus prozatím nezmínil: „Ale Asgardé na palubě mají problém proniknout stíněním, které Proclarush, respektive wraithský pancíř, generuje!“
„Ano, očekával jsem, že budou mít vaše lodě tento problém, ale přesto jsem doufal…“ ležel Todd nehnutě na zemi.
„Plukovník Smirnov s velitelem Lepem taktéž doufali…“ na chvíli se odmlčel: „…i přesto vymysleli plán, který má vysokou procentuální šanci na úspěch,“ seznámil Todda s plánem, který byl několik hodin pilován a uzpůsobován možnostem hlavních aktérů.
Bylo poměrně velkým štěstím, že Todd ležel jen pár centimetrů od Teyly, což mu umožňovalo relativně „neviditelně“ posunout svoji levou ruku k pravému spánku Teyliny hlavy. Chvíli to trvalo, ale nakonec Todd Teylu probudil, což bylo poněkud překvapující, vzhledem k tomu, že jako první se vždy probouzí Ronon, i když ten v tuto chvíli neměl žádnou stimulaci.
„Lež a nehýbej se…královna si nesmí všimnout, že jsme vzhůru…ne teď,“ zastavil Todd Teylu v momentě, kdy chtěla otevřít oči a co nejrychleji se posadit.
„Co se děje?“ nechápala Teyla Toddovo divné chování.
„Pozorně mě poslouchej…“ začal se Todd soustředit o něco víc, aby si byl jistý, že se s ním nikdo jiný, nežádoucí, nesnaží spojit: „…Velitelé vašich válečných lodí mají problém s proniknutím transportních paprsků pancířem, který obklopuje celou městskou strukturu,“ házel na Teylu jednu informaci za druhou, přičemž se velice detailně zaobíral plánem, s nímž velitelé vyrukovali, což bylo na její poměrně „uzemněný“ mozek více, než by chtěla.

Operační místnost
V křesle, které bylo Antiky přemístěno, při pádu města na povrch planety, již několik dnů seděla královna, která byla sněmem královen na hlavní wraithské planetě zvolena jejím správcem. Během posledních dnů královna poměrně tiše seděla v krystalickém křesle, soustředíce se na vedení všech jednotek, které útočily jak na dokovací stanici, tak antický štít, který byl v tuto chvíli skryt pod hávem Merlinova zařízení. Po několika dnech však královna z ničeho nic vstala z křesla, rozhlédla se po celé místnosti a bez mrknutí oka zamířila nejbližšími dveřmi do transportní místnosti, která ji díky úpravám, jimiž město prošlo, zhmotnila na požadovaném patře. Během procházení celým patrem minula dvě dvojice Wraithů, přičemž se za pátou průchozí sekcí zastavila u dveří po její levici. I zde stála dvojice Wraithů, kteří bez váhání otevřeli přepážku a vpustili královnu dovnitř. Teyla na krátkou chvíli znejistěla, když královnu spatřila na vlastní oči, avšak Toddova pevná mysl královně nedovolila proniknout mezírkou, která se na několik sekund otevřela.
„Soustřeď se,“ okřiknul Todd Teylu, když se vedle stojící dvojice, probudil spící Ronon.
Jen co zpozoroval královnu, jeho ruka vystřelila k opasku, kde běžně nosil zbraň. Ta byla však zabavena, což Ronona donutilo vstát a pokusit se nijak nevzdorující a divně vypadající královnu napadnout.
„Ronone, zastav, to jsem já, Teyla,“ vycházela slova jak z úst Teyly, tak z úst královny, což bylo poněkud zvláštní, avšak Ronon již pochopil, co se to před ním děje.
„Shepparde…Shepparde!“ kopnul jemně do Johna, který sebou trhnul a málem se při tom praštil v plné rychlosti do energetické bariéry za jeho hlavou.
„Co?!“ promnul oči a následně i bolavou hlavu: „Moje hlava,“ zůstal sedět jako opařený, když si všiml královny stojící před zcela klidným Rononem.
„Rone?!“
„Klid, to je Teyla,“ ukázal na dvojici stojící taktéž naproti královně.
„Jsem ráda, že jste oba v pořádku,“ mluvila Teyla tentokráte skrze ústa královny, neboť mluvení svými vlastními ústy poskytovalo královně drobné okamžiky k protiútoku: „Pojďte za mnou,“ postavila se ke dveřím, přejela královninou rukou přes panel a jen co se přepážka zasunula do příslušné kapsy, vyrazil Ronon ze dveří. Prvnímu Wraithovi zlomil vaz a než se druhý stačil vzpamatovat, to samé provedl John. Obě těla s hlasitým zaduněním dopadla na zem, což uslyšela hlídka, která byla o jednu sekci vzdálena. Jen co se objevili ve dveřích, vytasili stunnery, z nichž okamžitě stříleli.
„Přestaňte!“ vykřikla královna, která byla ovládána Teylou, přičemž umožnila Toddovi díky jejich spojení ovládnout alespoň na krátkou chvíli dvojici vojáků, kteří dělali královně a „hostům“ doprovod.
Nyní již nebyl problém projít přes všechny hlídky až na patro s křeslem, k němuž se všichni pomalu přiblížili. Čím menší byla vzdálenost od křesla, tím rychleji nedůvěra okolních Wraithů, kteří se snažili spojit s královnou, rostla. Po velice stručném příkazu: „Stůj!“ se královna zastavila těsně před křeslem, otočila se směrem do prostoru, kde stála Teyla, John a Ronon. Todd, nyní již osobně ovládající královnu, převzal od jednoho z Wraithů stunner a pěti ranami poslal Johna, Teylu a Ronona do říše snů – opět! 

Snad se díl líbil, určitě zanechte zprávu a příště naviděnou

vynikající díl

Parádně rozehrané
Jen toto mi tam nějak nesedělo

padrť. Dalších sedm úlů bylo odejito, což toliko přetěžovaným štítům velice pomohlo. Spolu se sedmi úly

Děkuji za komentáře - co se týče odejito - asi se dá říct, že to není běžný knižní pojem, na druhou stranu - na tato pojmosloví jsem si nikdy nepotrpěl a klidně jsem v pár případech "vytvořil" různý patvar tak snad je to jen drobná kaňka

Děkuji za komentáře - co se týče odejito - asi se dá říct, že to není běžný knižní pojem, na druhou stranu - na tato pojmosloví jsem si nikdy nepotrpěl a klidně jsem v pár případech "vytvořil" různý patvar

ok supr

Zdravím - tentokráte po kratší době. Dnes s dílem číslo 12 (tenhle díl mám asi nejradši, tak jsem zvědav co vy )

12. Díl (Následky – Consequences)

Mléčná Dráha, Omega, 7. Ledna 2011
Chodbami nemocniční sekce podzemní základny, se již několik minut ozýval hlasitý, husí kůži nahánějící, křik. Pokud by někdo pátral po jeho původu, určitě by jej vcelku jednoduše našel, neboť to byl křik na sedmém podzemním podlaží, kde se nacházela porodnice. Před zhruba hodinou sem byla Odinem transportována doktorka Kellerová, jejíž čas se již naplnil. Nohy měla pevně upevněny ve třmenech, u její hlavy stál nejbližší přítel – Carson Beckett, a proto nebyl nejmenší důvod zdržovat a nechat doktory čekat na nový přírůstek, jímž měl být malý Rodney. Carson pevně svíral Jennifeřinu ruku, podporoval ji v jejím úsilí vypudit malého tvorečka z útrob dělohy a s úsměvem na rtech pokukoval do pozorovatelny, kam se ihned po příletu poškozeného Apolla nechal přemístit generál O’Neill, který Jennifer v den pohřbu padlých slíbil, že se o ni postará a udělá vše, oč jej Jennifer požádá.
„Generál O’Neill, je tady,“ ukázal Carson na Jacka, který napjatě stál a pomalu ani nedýchal.
Jennifer se zmohla jen na kratičký úsměv, než se z jejích úst prodral mohutný výkřik, který byl doprovozen vyskočivší žílou na krku a následným uvolněním, když po hlavičce vypudila i zbytek těla.
Jennifer těžce oddechovala a plna očekávání pozvedla hlavu, aby spatřila své dítě. Viděla však pouze záda doktorů, kteří malé křehké tělíčko přenesli na malý sterilní pultík.
„Jsi úžasná,“ políbil Carson Jennifer na čelo a sledoval, jak je Rodney přenášen na nedaleký pultík.
„C…co se děje? Proč nekřičí?“ vystřídal pocity štěstí a únavy, strach: „Carsone?“
„Ustupte,“ přispěchal Carson k porodníkovi, který již poskytoval malému chlapečkovi jemnou masáž srdce, která měla zajistit slastný výkřik novorozence, dávající najevo: „Tak mě tady máte!“
Stejně zmatený výraz plný strachu a nepochopení však uviděla Jennifer i u Carsona, když se se slzami v očích otočil na Jennifer, která se kvůli bolestem a krvácení nemohla ani pohnout.
„Carsone?!“

Pozorovatelna
V pozorovatelně taktéž panovalo ticho, které napjatý Jack protrhnul až po krátké chvíli: „Freyre, Odine!“
Oba Asgardé se ihned zhmotnili, což Jackovi poskytlo možnost pokládat otázky, na něž mohli mít oba Asgardé odpovědi: „Co se děje?“
„Generále, ohledně stavu dítěte máme poměrně omezené informace,“ poukazovali Odin s Freyrem na fakt, že ještě u žádného dítěte nedetekovali vystouplé fialové žíly, kolem nichž byly flíčky stejné barvy: „Nicméně dle informací, jež si mezi sebou vyměňují doktor Beckett a doktor Hiun, odhadujeme, že se jedná o zadušení v důsledku Hoffanského moru, který musel ihned po narození způsobit fatální selhání vnitřních orgánů, konkrétně plic, což způsobilo neokysličování krve, což naznačují právě vystouplé fialové žíly,“ poskytl Freyr Jackovi veškeré, prozatím dostupné informace.
Jack se na nic nezmohl, podlomila se mu kolena a pro jistotu se urychleně posadil na lavici, kde mohl sevřít hlavu do dlaní. To samé udělala i Jennifer, když jí Carson sdělil neradostnou zprávu: „Jennifer, je mi to líto…“ přispěchal ke kolabujícímu tělu, které nezvládlo náhlý nápor smutku, vzteku a pocitů viny.

Pegas, M6G-932, Orbita, 7. Ledna 2011
Po několika dlouhých hodinách se na nemocničním lůžku ruského křižníku Suvorov, probouzel pomatený John, jehož předloktí zdobila pevná sádra, pod níž se nacházely čerstvé stehy po druhé operaci zlomenin vřetení a loketní kosti levé ruky. John velice pomalu rozlepil oči, pravou rukou si je obě promnul a jen co opět zaostřil, ztuhnul doslova v pozoru, sahajíce po své zbrani.
„Klid Johne, nejsem tu, abych ti ublížil…,“ zarazila se mužská postava stojící Johnovi v nohách: „…znovu,“ připojil i výmluvné gesto, které si John ihned spojil se sádrou na ruce.
„Co tady děláš? Co já tady dělám?“ působil John po anesteticích ještě hodně zmateně a až teď mu došlo, že je vlastně na nemocničním lůžku jednoho z pozemských křižníků.
Stále klidná postava uchopila nedalekou stoličku za opěrku, přisunula ji k posteli a zadívala se Johnovi do očí: „Plukovník Smirnov mi dovolil návštěvu. Navíc asi bude lepší, když ti to vysvětlím osobně.“

O několik hodin dříve, operační místnost Proclarush
„Stůj!“ přikázal Todd královně, která se zastavila přímo před ovládacím křeslem, přičemž se otočila na podpatku, aby se mohla podívat po Rononovi, Teyle, Johnovi a všech svých přítomných poddaných.
Jeden z přistoupivších Wraithů poklekl před královnou, vytáhnul ze své pochvy stunner a předal jej čekajícímu Toddovi, který v druhé ruce držel dýku, jejíž ostrá čepel bodala královnu do zad. Todd převzal stunner a bez mrknutí oka jej namířil na volně stojící trojici, která nestihla zareagovat na příval pěti modrých energetických pulzů, které okamžitě přetížily nervovou soustavu, což zapříčinilo okamžitý stav bezvědomí. Jako první odpadl John, jehož tělo kladlo nejmenší odpor, přičemž upadl tak nešťastně, že mu omdlévající Ronon přelomil o hranu schodku vřetení i loketní kost. V blízkém okolí se ozvalo nepříjemné tlumené zapraskání, které však následně přehlušil Todd: „Hleďte, vaše královna,“ donutil královnu poklonit se a následně pokleknout, přičemž se čepel dýky přesunula z oblasti páteře, na krkavici staženého hrdla: „Jedna z mnoha,“ vyžíval se v teatrálnosti, která nebyla u Wraithů zvykem, avšak fakt, že Todd již nebyl čistokrevný Wraith, této teatrálnosti hrál do karet: „Jedna z prvních stvořených, jedna z nejstarších…“ pociťoval Todd ve své mysli, jak královna sílí, což jej nutilo poněkud uspíšit své plánované vystoupení, jež si připravoval několik posledních hodin: „…a jedna z prvních, která před vašimi zraky ztratí svoji moc…“ nadechl se k posledním slovům: „…a svůj život!“ vyslovil poslední hlásky velice hlasitě, přičemž čepelí protnul královninu krkavici, z níž vystříkla hustá černá krev, která potřísnila i těla „spící“ trojice, k nimž po krátké chvíli dotekla krev z opodál ležícího mrtvého těla.
„Podvolte se, nebo zemřete,“ posadil se spokojený Todd do krystalického křesla, které k naprostému překvapení všech přítomných Wraithů probliklo, avšak nebylo schopno navázat stabilní kontakt s antickými geny, které si Todd během doby, než byl zajat wraithskou královnou aplikoval, neboť wraithská stránka výsledek terapie silně potlačovala.
Ačkoliv byl Todd již pouhým hybridem, Wraithové hromadně poklekávali a podvolovali se jeho mentální síle, která díky nepřítomnosti královny konečně pronikla do myslí ostatních Wraithů, po celém širém okolí.

Pooperační místnost, Suvorov
„Počkej, počkej…“ posunul se John o několik centimetrů výše, přičemž se nezapomněl opřít o relativně čerstvou sádru, čímž neudělal radost doktorům, kteří zrovna kontrolovali pacienta na vedlejším lůžku: „…já měl dojem, že Wraithům může vládnout jen královna…teda alespoň, co jsem se dozvěděl z databáze,“ usmál se John na jednu z doktorek, která na Johna vrhla nepříjemný káravý pohled.
„Ano…i ne,“ vyloudil na tváři úsměv i Todd, který cítil jistou úlevu, že John rychle přešel událost, která jej poslala na operační stůl, i když byly tyto pocity jistou novinkou: „Ale abych se vrátil k událostem na povrchu,“ vrátil se tam, kde jej John přerušil.

Operační místnost Proclarush
Uběhlo již několik minut, během nichž si Todd užíval své chvíle slávy. Zcela vyrovnaně a soustředěně seděl v sem tam problikávajícím křesle, k němuž se dostavil jediný pozemšťan, jehož si Todd osobně vyžádal. Nebyl však spoután, a dokonce ani nucen předstoupit před Todda, udělal to dobrovolně, neboť byl skrze vojáka, jenž jej doprovázel přesvědčen, že se není čeho bát, což poznal i veškerý alianční personál, který se na M6G-932 nacházel.
„Co se jim stalo?“ přiběhl Paul k nehybným tělům svých kolegů z týmu.
„Jen drobná…odbočka,“ všimnul si zkřiveného obličeje Paula, který právě zjistil, jak je na tom Johnova ruka: „Potřebuje doktora, hned!“
„Předejte mu jeho vysílačku,“ pobídl Wraitha, který Paula přivedl, aby mu předal potřebnou výbavu: „Vaše lodě jsou na orbitě,“ ujistil Paula, že bude o Johna postaráno.
„Komukoliv na Suvorovovi, tady Paul Fed z týmu plukovníka Shepparda, potřebuji okamžitý transport,“ nechal Todd deaktivovat bezpečnostní rušičku kolem centrální věže, což Asgardům na Suvorovovi a Ophrysovi umožnilo transportovat tým plukovníka Shepparda a vězně. Zároveň se mohli oba Asgardé napojit do rozvodů města, což vyústilo v zablokování dalšího spuštění rušičky a jejich vykreslení před sedícím Toddem, před nímž se po několika vteřinách opět zhmotnil i samotný Paul.
„Kde jsme to přestali?“
„Vy se mě nebojíte, Paule?“ byl Todd poněkud překvapen Paulovým přístupem a odhodlaností, s níž se opětovně zhmotnil přímo před Toddem.
„Řekl jste, že se vás nemusím bát a prozatím jste mi nedal důvod,“ nenechal se jindy plachý Paul vyvézt z míry.
„Pravda,“ kývnul Todd směrem k dalšímu Wraithovi, který zrovna prošel vzduchotěsnou přepážkou: „Věřím, že toto zařízení jste měli v plánu zapojit do městských okruhů,“ všimnul si výrazů Asgardů, kteří doslova prahli po zapojení tohoto zařízení.
„A-ano,“ nebyl si jist, zdali může Toddovi vyzradit plán, s nímž alianční jednotky přiletěli k této planetě.
„V tuto chvíli to již nepovažuji za nutné, nicméně vám v tom nebudu bránit,“ zaskočil Todd Paula, který se ujistil, že i když je Todd z části Wraith, jeho lidská část z něj dělá lepšího hybrida.
„Proč nám pomáháte? Co z toho budete mít?“ přišla na přetřes zcela logická otázka, kterou Todd očekával mnohem dříve.
Todd se však pouze usmál a nechal Paula odejít do místnosti s podstavcem pro trojici modulů nulových bodů a ovládací modul – Vládce. Díky ATA genu, mohl zcela libovolně a především snadno, ovládat transportní kóje, kterými bylo Proclarush protkáno. Jedna z těchto kójí ústila i na patře s rozvodnou energie, kam měl Paul namířeno.
„Suvorove, právě procházím sekcí, která měla být dle poznámek doktora McKaye zcela zničena a znepřístupněna,“ podával na pozemskou loď malou exkurzi do své práce: „Ale je zcela logické, že ji Wraithové opět zpřístupnili…“ zarazil se před uvolněnou sekcí: „…a trochu poupravili,“ podíval se na Wraitha po své pravici, který Paulovi nevěnoval jediný pohled: „Můj nový kamarád zřejmě nemá náladu na výměnu informací,“ přidal trochu do kroku, prošel sekcí, jejíž stěny byly zpevněny a prakticky znovuvytvořeny organickou hmotou, na což nebyl nejhezčí pohled.
„ZPM?!“ zarazil se hned po otevření přepážky: „Oni mají funkční ZPM, které to tu celé napájí,“ podělil se se svým objevem s každým, kdo zrovna poslouchal.
„Toto ZPM zde již bylo…“ promluvil i Wraith, který na rozdíl od Paula nepřidal do kroku, přičemž mu chůze zabrala o několik sekund více: „Na rozdíl od dvou zcela vybitých, toto nebylo původně zapojeno,“ poskytnul malý náhled do nedaleké minulosti a postavil se ke dveřím.
„To tvrdíte vy,“ zamumlal si neslyšitelně pod nos, naťukal zprávu o informaci podané Wraithem do laptopu a poslal zprávu na Suvorova.
„Tak se na to mrknem,“ obešel celý podstavec, zběžně zkontroloval jeho vnější poškození a vysunul kontrolní panel, v němž se nacházelo velké množství průhledných, svítících krystalů.
Na laptopu si po pohodlném usazení našel přesné specifikace, které vypracoval Janus, přičemž se dal do připojování svorek k přesně určeným krystalům. Druhé konce kabelů zasunul do zdířek v zařízení, které se aktivovalo a vyčkávalo na velice přesné nastavení specifikací, s čímž pomohl automaticky spuštěný program z připojeného laptopu. Celé nastavení netrvalo ani minutu, když se ozval potvrzovací signál, že je nastavení přístrojem přijato a připraveno ke spuštění.
„Spouštím,“ vyčkal na svolení, načež se celé Proclarush prosvětlilo velice jasným, zářivým, bílým světlem: „Aj…“ vzpomněl si, že nepřepojil vysílačku na speciální frekvenci, která byla do zařízení zakomponována, jako komunikační prostředek.
„…uji, Proclarush zmizelo ze senzorů, dobrá práce,“ zachytil až opakování plukovníka Smirnova, jemuž spadnul velký kámen ze srdce, neboť celá operace byla úspěšně zakončena, i když se tak stalo zcela nečekanou cestou.

Pooperační sál, Suvorov
A tak Todd dovyprávěl události poté, co byl John, spolu se zbytkem jeho týmu, uspán stunnerem. John pečlivě poslouchal vše, co mu Todd říkal, ale jediné, co mu utkvělo a vrtalo v hlavě, byla Paulova trefná otázka, kterou John zopakoval: „Takže proč to děláš? A co z toho máš?“ tušil, že právě tuto část Todd zmínil zcela záměrně.
I teď se však Todd usmál, avšak oproti situaci na Proclarush, se nadechl a začal vyprávět další část, která se však vracela o několik měsíců zpět.

Pegas, Okraj Wraithského teritoria, 12. Dubna 2010
Od Toddova útěku při překvapivém nalezení Odinova vědomí uběhlo již několik měsíců, během nichž měl Todd nařízeno zůstat ve wraithském hlavním městě. Jeho křižník byl zkonfiskován, práva odňata a stará spojenectví zpřetrhána. Nic však nezmohl proti moci kolektivního vědomí královen a na jejich území se jim ani nechtěl vzpírat. Todd byl vyvrhel, osamocený na své cestě, která začala kdesi v podzemí v područí Geniijské konfederace, kde se před mnoha lety smířil se svým osudem pokusného králíka. Ačkoliv byl v té době svým fyzickým vzhledem stále Wraith, imponovala mu oddanost a odhodlání, s nímž se lidští přátelé vrátili pro nicotného tvora, jehož si kdysi dával téměř každý týden jako zákusek. Ačkoli byl Wraith, něco se v něm zlomilo, něco zemřelo a na tom samém místě se zrodilo něco nového. Todd nevěděl CO, ale měl zvláštní tušení, že po tolika letech by na tomto místě mohl konečně nalézt pravdu. Pravda byla tím jediným, ale především zásadním, faktorem, který jej držel na tomto místě, které mu více než domov připomínalo vězení.
Možná i díky tomu, měl tolik času toulat se po městě a odkrývat taje nového, ale přesto naprosto totožného města, v němž kdysi pracoval, hodoval a spal. Svými myšlenkami byl zároveň v minulosti i v současnosti, když procházel kolem laboratoře, v níž kdysi dávno prováděl důležitý výzkum modulů nulového bodu, přičemž díky němu získali Wraithové rozhodující převahu. Stará sláva však byla ta tam a Toddovi nezbývalo nic jiného, než zase pokračovat ve své dlouhé cestě, která vedla do nové, prozatím neprozkoumané sekce obrovského organického komplexu. I zde to však vypadalo naprosto totožně. Žádné nové chodby, žádné nové výčnělky, či dveře.
„Jaké zklamání,“ prolétla Toddovi stará známá slova doslova před očima, když jej zastavili Wraithové, kteří hlídali přilehlou, několik kilometrů čtverečních velkou, sekci.
Pro člověka nesrozumitelné zachrčení Toddovi dávalo jasný smysl: „Vzdal se a nepokoušej se projít, nebo budeš popraven!“
Poměrně útočná slova na takové cucáky, kteří byli pouhým nižším vývojovým stádiem Wraithů, jimiž byly královny, či jejich přímí poddaní, mezi něž patřil i Todd.
Todd ihned odvětil a dožadoval se vysvětlení, proč nesmí projít do této sekce, která byla za dob prvního města zcela přístupná a průchozí. Jako odpověď se mu však dostalo to samé varování, které jej mělo odradit od pokusu vstoupit. Ač nerad, Todd se otočil na patě a tou stejnou cestou se vydal zpět ke svým ubikacím. Byl však teprve několik stovek metrů od hlídkující dvojice, když se zastavil u dveří, které vedly do cel s hibernačními kójemi, v nichž se potrava uchovávala čerstvá. Poněkud zvrácená realita však Toddovi nahrávala do kapes. V přilehlých oblastech nikoho nepotkal, a tudíž pro něj nebylo sebemenším problémem projít přes dveře do obrovského, několik desítek metrů vysokého a několik stovek metrů širokého vězení. Nijak zvlášť nespěchal, avšak ani nezahálel při vybírání potenciálního chutného předkrmu. Zvláštní, jak mu žena, na níž zíral, někoho známého připomínala.
„Larrin?!“ problesklo mu hlavou jméno, když si vybavil jednání na Atlantidě, před konečným útokem na Asurany.
„Cestovatelé přece měli být do jednoho zabiti…“ nechápal, jak se velitelka zapřisáhlých nepřátel ocitla na místě, kde neměla z pochopitelných důvodů být.
Když se Todd vrátil zpět ze své vzpomínkové cesty, vytáhnul z hibernačních kójí dva mužské kolegy, kteří byli po obou stranách cestovatelské velitelky, přičemž je oba popadl za límec a vší svou silou je nepozorovaně odtáhnul do bezprostřední blízkosti hlídky, přes niž se plánoval dostat. Jen co se oba muži dostatečně probrali, využil Todd své vzezření, přičemž donutil oba muže k útěku předem připraveným koridorem. Trvalo jen několik krátkých sekund, než se oba muži ocitli před zamýšlenou dvojicí, která se však ani nehnula a raději díky spojení s královnami spustili poplach, mobilizující mobilní hlídky, které byly jen několik sekcí vedle. Samo sebou, že byl Todd zklamán neúspěchem, avšak jako by někdo chtěl, aby Todd ve svém snažení uspěl. Blízká hlídka totiž dvojici velice snadno omráčila a táhla ji zpět do hibernačních kójí, odkud byla dvojice před krátkou chvílí vypuštěna, což dalo Toddovi novou možnost, jak přes hlídku proniknout. Schován v jednom z výběžků pozoroval, jak dvojice prochází kolem něj, táhnouce za sebou dvě bezvládná těla omráčených Cestovatelů. Tiše jako myška, se Todd vydal za svými oběťmi, které nic netušily. Oba Wraithové prošli přepážkou a stále zády k Toddovi mířili k prázdným, před krátkou chvílí otevřeným kójím. Jen co k nim došli, Todd vytrhnul jednomu z Wraithů dýku z pochvy, proťal jeho krkavici a ihned se vrhnul na druhého Wraitha, který ani nestihl upustit druhého Cestovatele na zem. Oba Wraithové byli v mžiku oka mrtvi a Toddem „schováni“ v hibernačních kójích, kde zaujali místo dvou Cestovatelů, jejichž životní sílu teď Todd vysával a posiloval tak své tělo. Těla Todd „pohodil“ za jeden z výklenků, přičemž se vybaven dýkou a stunnerem vydal zpět k hlídce. Oba Wraithové stáli jako sochy. Oba také po dvou dobře mířených ranách spali jako mimina, což Toddovi umožnilo nepozorovaně proniknout do sekce, do níž měly přístup pouze královny. Jako by se Todd naučil něco od svých pozemských věznitelů. Když procházel nad těly dvou Wraithů koutky mu cukaly, na Wraitha, do neuvěřitelných tvarů.
„Vítej…“ zarazil se Todd hned po několika krocích: „Nezastavuj a následuj svůj instinkt,“ pobízel neznámý hlas Todda k pokračování: „Vím, že mě cítíš…stejně jako já cítím tebe…“ rozvzpomněl se Todd na pocity, které od návratu do Pegasu cítí stále silněji: „…už několik let!“
„Kdo jsi?“ snažil se Todd zjistit nějaké informace o neznámém vetřelci, ale ten již mlčel a tiše vyčkával ve své cele.
V cele, která se nacházela v naprosto přesném středu celé uzavřené oblasti, která měla dobrých devět kilometrů čtverečních, jimiž se musel Todd prokousat jen za pomocí svého vnitřního instinktu. Obyčejnému člověku by průzkum takto velké oblasti trval několik dnů, avšak Todd věděl naprosto přesně, kam míří. Nevěděl proč, nebo jak, ale prostě to věděl, cítil. Uběhlo zhruba šestadvacet minut, když se Todd ocitl před vyztuženými organickými dveřmi, které byly zabezpečeny nástěnným panelem, který se od obyčejných panelů lišil svým specifickým příslušenstvím – sken oční bulvy, ale především diagnostické zařízení, porovnávající DNA z kapky krve.
„Jsi brilantní vědec…stejně jako já,“ ozval se opět onen hlas: „Překonat tato směšná opatření nebude pro tebe problém!“ utichnul stejně rychle, jako se ozval.
Todd dýkou opatrně odstranil vrchní kryt nástěnného panelu, vsunul mezi jednotlivá vlákna uřezaný kousek krytu, což mu umožnilo velice přesně monitorovat průtok energie, což bylo pro překonání opatření zásadní. Jemnou manipulací s jednotlivými vlákny postupně odpojil skener oční bulvy a následně i diagnostické zařízení DNA, což ze speciálního nástěnného panelu udělalo obyčejné zařízení, kterých byly po celém městě miliony. Zbytek vrchního krytu Todd schoval do obleku, přejel rukou přes nástěnný panel a vešel do temné cely, v níž čekal Wraith nebývalé mentální síly, která by při souboji jeden na jednoho předčila i tu královninu.
„Kdo jsi?“ mohl konečně pohlédnout vetřelci ze své mysli do očí.
„Nepoznáváš mě?“ vystoupil druhý Wraith ze stínu, který byl protnut světlem z chodby.
„Měl bych?“ zněl Todd poněkud rozhořčeně, neboť cítil, že nemá čas na žádné hrátky.
„Předpokládám, že asi ne,“ zamyslel se neznámý Wraith: „Je vcelku logické, že královny nepředaly do vaší genetické výbavy žádné vzpomínky na mě,“ zaskočil Todda svými slovy: „Nebo na to, jak byly vytvořeny!“ ztratil Todd nit a jen nechápavě civěl na svého značně staršího, zkušenějšího, a bez debat silnějšího soukmenovce: „Vše pochopíš,“ přistoupil o pár kroků blíže k Toddovi, který začal výstražně vrčet: „Jak ti lidé říkají?“
Todd jen zvednul obočí a se zájmem si začal mnohem více prohlížet druhého Wraitha: „Jak víš, že mám co dočinění s lidmi?“
„Protože jsem cítil tvé utrpení, když tě Geniové využívali ke svým experimentům…“ byl Todd překvapen silou rozsahu jeho schopností, které, jako by nebyly ničím limitovány: „…a tehdy, když tě podplukovník Sheppard osvobodil, se v tobě něco změnilo…“ čekal na Todda, až mu tuto „informaci“ potvrdí: „Vím, že jsi to taky cítil! Nemusíš se bát se mnou mluvit,“ píchnul do vosího hnízda.
„Já se ničeho a nikoho nebojím,“ bránil Todd svoji uraženou pýchu, díky níž si před všemi Wraithy udržoval kamennou tvář.
„Vidím, že jsi naprosto stejný, ale přesto úplně jiný než tvůj bratr,“ použil termín, který byl Wraithům cizí: „B-bratr?!“
„Michael, určitě si na něj vzpomínáš, mnohokrát jste se setkali, před jeho proměnou, kterou způsobili lidé z expedice Atlantis,“ prozradil Toddovi, kdo byl jeho zdrojem: „Stejně jako tebe, i jeho zaujalo něco, co Antikům chybělo,“ snažil se pomoci Toddově paměti, aby se rozvzpomněla na několik let starý pocit: „Jeho uvědomění si, že něco není tak, jak by mělo být, však přišlo až po jeho přeměně, což v něm zanechalo hlubokou křivdu a vadu, kterou jsem nedokázal odhalit,“ vyčítal si Michaelův konec, ale především jeho cestu, která vedla k rozšíření Hoffanského moru po téměř celém Pegasu: „Ale ty…Ty se od Michaela odlišuješ, neboť jsi na to přišel bez nutného zásahu lidí do tvé fyziologie, což byl předpoklad k tomu, abys mě začal hledat,“ vysvětlil Toddovi jeho nutkání, které jej nakonec přivedlo až sem.
„Todd,“ vypadlo z něj jeho jméno, když konečně pochopil, že nemá cenu vzpouzet se svému osudu.
„Těší mě, Todde, já jsem…“ zasekl se před vyslovením následujících slov, aby si získal Toddovu pozornost, neboť si právě sumíroval své vzpomínky a zvláštní pocity, které poprvé ucítil, když jej John propustil, jak slíbil: „…První. Alespoň takové jméno mi dali Antikové,“ vyslovil své jméno po několika letech, během nichž zpytoval svědomí, za vytvoření „monstra“ jímž se Michael stal: „Navíc,“ opět utichnul, avšak tentokrát to nebylo kvůli získání pozornosti, nýbrž kvůli nerozhodnosti, která jej náhle přepadla: „Navíc jsem tvůj otec,“ vytřeštil Todd oči, jako by viděl ducha: „Vlastně jsem otec vás všech. Královen, služebníků i vojáků, neboť já jediný, jsem schopen poskytnout královnám genetický materiál, s jehož pomocí se mohou rozmnožovat!“

Pegas, Domovská planeta Utinirů, 186 324 let př. n. l.
Utinirové – přátelská, vyspělá rasa, která díky uzavření obchodních paktů s Antiky a ostatními vyspělými rasami, neustále posouvala svůj technologický, ale i fyziologický potenciál, který jim byl dán do vínku samotnými Antiky, kteří stejně jako většinu ras v Pegasu a Mléčné Dráze vytvořili za pomocí své „Dakkarské zbraně“. Nebyl to však pouhý rozvoj znalostí, který jim byl díky Antikům dopřán, nýbrž volný pár chromozomů, který byl schopen přejímat vlastnosti cizího druhu. To Utinirům umožňovalo udržovat různorodý rasový genofond, díky čemuž docházelo k všemožným mutacím a variacím, které napomáhaly právě tomuto rozvoji. Nebylo tedy žádným překvapením, že samotní Utinirové popoháněli svůj vlastní vývoj a kombinovali svoji DNA s DNA cizích ras, ale i s DNA nižších vývojových forem živočichů. Skoro by se dalo říci, že tak jak Utinirové zkoumali svoji různorodost a vůbec veškeré možnosti mutací, Antikové zkoumali Utiniry a tiše, v pozadí vyčkávali, kam až jejich „experiment“ dospěje. V jedné z vysokých budov se do deštivého rána probudil i mladý, urostlý vědec, jehož tým měl dnes v plánu výpravu na velmi vzdálenou planetu. Po vydatné snídani a nutné hygieně zamířil do míst, kterému se na Zemi říkalo Velitelství hvězdné brány.
„Parry, zopakuj mi prosím, ještě jednou, proč jdeme na jediné místo na planetě, kam Lanteané zakázali vstup?“ připojil mladý vědec rozumný dotaz, který položil v týž den, kdy se o této misi začalo hovořit.
„Oni jej nezakázali, pouze doporučili, a to je rozdíl,“ hýřil velitel vědeckého týmu optimismem, který jej provázel prakticky před každým průchodem naquadahovým portálem.
„Ale i tak bychom doporučení od Lanteanů měli brát v potaz, nemyslíš?“ opětovně oponoval svému veliteli, který ani přes tyto časté dotazy a připomínky neztrácel nic ze svého optimismu.
„Podívej, pokud máš nějaký problém, můžeš jít za mým nadřízeným, ale ten ti stejně jako já poví, že díky průzkumu Lanteanů máme poměrně jasnou představu, co nás v té jeskyni čeká, přičemž se jako vždy můžeme spolehnout na svoji téměř bezchybnou techniku…“ otočil se na dalšího člena vědeckého týmu, který kromě velkého batohu na svých zádech, vláčel na rameni i tašku s všemožnými řídícími jednotkami, díky nimž ovládal jednotlivé průzkumné pomocníky: „…že, Karmo?“
Karma jen pokývala hlavou a usmála se na mladého vědce, který úsměv opětoval.
„Vědecký týme, můžete projít,“ ozval se v interkomu hlas postaršího jedince: „Šťastný lov!“ uslyšeli někteří členové týmu tento vzkaz již na druhé straně galaxie, když se k nim za několik sekund připojili i zbylí dva vědci.
„Přesně jak říkali Lanteané; tma, vlhko a smrad!“ nasadil si velitel vědeckého týmu kromě nočního vidění i respirační masku, která mu po pouhých dvou nádeších zcela vyčistila respirační systém: „To je lepší,“ pustil masku zpět ke svému pravému boku a jen pro jistotu vytáhnul z pouzdra malou příruční zbraň. Její energetické jádro bylo utlumeno a přepnuto do stavu omráčení, přičemž se prostřední část samotné zbraně protočila, nastavujíce užší ústí hlavně k potlačení vypouštěné energie.
„Dávejte pozor na prostor mezi stromy,“ připomenul svým podřízeným a zamířil nejkratší možnou cestou do několika kilometrů vzdáleného jeskynního systému.
„Mhm,“ opáčila jediná žena ve vědeckém týmu stejně jako zbytek týmu, přičemž se propletla mezi dvojicí debatujících kolegů, kteří jí uvolnili cestičku: „Díky, pánové,“ ladně otočila hlavou a mrknula na mladšího z nich. Sama však pokračovala k jedinému členovi skupinky, který jako obvykle kráčel sám: „Měl by ses občas připojit k nám,“ jemně vrazila do svého cíle, doufajíc v nějakou vzrušenější reakci: „Víš, že nerad chodím do těch vašich podniků, Karmo“ působil spíš ještě více smutně, než kdykoliv jindy: „Ale bez tebe to není ono,“ snažila se povzbudit kolegu.
„Hm, věřím, že Bezz je v posteli nemehlo,“ zastavila se Karma na místě a s překvapeným výrazem sledovala vzdalující se záda člověka, kterého nikdy nechtěla ranit.
„Nech ho, Karmo, určitě to za den nebo dva přejde,“ tušil Bezz co jindy „nedotknutelnou“ Karmu vykolejilo: „Vždyť víš, že Rayeh na tebe nedokáže být naštvanej dýl jak dva dny.“
Po několika kilometrech naprostého mlčení byl vytyčený cíl konečně na dohled.
„Jsme tady,“ zastavil se Parry – velitel vědeckého týmu na okraji lesního porostu: „Karmo, vypusť UNIT.“
Karma ihned sundala batoh, vytáhla malý přístroj, který po zapojení začal levitovat nad zemí. Díky kompaktnímu ovladači a přední kameře byla schopna naprosto tiše proniknout předním ústím jeskyně: „Teplota těsně nad bodem mrazu, vlhkost 96% a bez světel neuvidíme ani na krok,“ otočila se na Parryho, který se při posledních slovech usmál.
„Nějaká aktivita?“ zjistil ještě poslední informace, které potřeboval.
„Nulový pohyb, zdá se, že hibernují,“ přepnula kameru do infračerveného režimu, která jen potvrdila její domněnku: „Teplota těl je jen osm stupňů, určitě hibernují,“ ukázala data zkušenému biologovi, jehož kývající hlava dávala Karmě zapravdu.
„Fajn, tak se dáme do práce,“ rozhlédl se Parry po svých kolezích, když si všimnul, že Rayeh chybí a jeho lokátor zrovna zmizel z obrazu: „Karmo, Rayeh je v jeskyni?“
„Nevím, UNIT právě přestal odpovídat, kamera spolu s vnějšími senzory je vypojená!“ zachovávala klidnou hlavu a prošla data těsně před ztrátou spojení.
„Těsně před ztrátou spojení někdo použil velice silný EM puls, který vyřadil UNIT a pravděpodobně i Rayehův lokátor,“ podala co nejrychleji veškeré dostupné informace: „Co budeme dělat, Parry? Nemůžeme tam Rayeha nechat!“ začala považovat Rayehovo jednání za její chybu.
„Hlavně zachováme klid, Karmo,“ všimnul si značně nestálého tónu jejich hlasivek: „Brouci hibernují, takže je pořád šance, že je v pořádku a nic mu není,“ přidal do kroku a zastavil se těsně před jeskyní, kam dosahovalo silné EM pole, které dle posbíraných dat, bylo vytvořeno Lanteánskou technologií.
„Rayehu?! Rayehu?!“ polohlasně zvolal do chladné, temné jeskyně.

Před několika minutami
„Pojď blíž, Rayehu…“ nevěřil Rayeh svým smyslům, když se mu v hlavě ozval líbezný hlásek cizí bytosti, která zdá se disponovala telepatickými schopnostmi: „Konečně jsi tady, čekám tu na tebe již velmi dlouho,“ jednal jako smyslů zbavený a nejpřímější cestou si to mířil do jeskyně, k níž měl před krátkou chvílí namířeno ze zcela jiných důvodů.
V momentě, kdy jeho tělo protnulo pomyslnou hranici mezi venkovním světem a jeskyní, neznámá bytost spustila zařízení, které zde zůstalo po poslední výpravě, kterou podnikli samotní Antikové před několika desítkami let. Rayehova baterka zhasnula, lokátor přestal vysílat data a z ničeho nic ucítil na svém krku velice ostrou bolest, která jej v momentě paralyzovala, přičemž v krátkých intervalech ztrácel a nabýval vědomí.

Pegas, Lantea, 186 324 př. n. l.
V naprosto sterilním prostředí jednoho nemocničního pokoje, se po několika dlouhých hodinách Rayeh konečně probudil. Anestetika již vyprchala a tělo vstřebalo zbytky uspávající látky.
„Kde…kde to jsem?“ rozhlédnul se po místnosti, kterou znal, ale přesto se v tento konkrétní den zdála naprosto jiná: „Co se…co to mám s očima,“ začal své tělo pociťovat zcela jinak než doposud.
„Vítej, Rayehu,“ objevil se nad jeho hlavou vysoce postavený člen Antické rady, ale především velitel Atlantidy: „Chápu, že se teď cítíš poněkud zmateně…“ skočil Rayeh veliteli Atlantidy do řeči: „Nikdy mi to nemyslelo tak jasně…“ měl Rayeh tendenci se posadit: „Všechny ty vzpomínky…pocity…“ začal si sundávat kanyly, jež do jeho těla vpravovaly velké množství potřebných živin. V ten moment přispěchaly sestry, aby mu vpíchly další dávku anestetik, která jej opět uspala.
„Co se to s ním děje?“ seděla Karma v zasedačce, kam jí nechal doktor promítat situaci na ošetřovně.
„Prvotní testy naznačují rapidní přeměnu DNA, s níž jsme se doposud nesetkali,“ musel doktor přiznat, že je to poprvé, co mu na stole ležel Utinir, a navíc v tomto prazvláštním stavu.
„Dokážete to zastavit a vrátit?“ podívala se na vedle sedícího doktora, který se zaujetím pozoroval, jak se s každou další minutou tělo měnilo: „Možná…“ poškrábal si svědící místo na hlavě: „Ovšem klidně mě opravte, pletu-li se, měl jsem dojem, že různé mutace, kombinace a adaptace nových DNA, RNA i chromozomatických párů pečlivě studujete,“ poukázal na dennodenní chléb vědeckých protějšků na hlavní planetě Utinirů.
„Ale…“ chtěla Karma něco namítnout, ale doktor ji zastavil.
„Dle vašich zákonů navíc musí se zastavením, případně zvrácením mutace subjekt souhlasit,“ velice rychle prostudoval potřebný úsek zákonného dokumentu, který Utinirská vláda poskytnula.
„Tak proč jste jej uspali a nezeptali se jej rovnou?“ nevydržela Karma a lehce zvýšila hlas.
„Prozatím tuto přeměnu nejsme schopni pochopit, natož zastavit,“ připomněl Karmě, že ačkoliv Utinirové běžně procházeli jistým druhem „přizpůsobení se“ novým genům, takto velká adaptace doposud nebyla zaznamenána: „Navíc jsme nechtěli, aby si Rayeh ublížil.“
Po několika vteřinovém nepříjemném tichu se obrazovka automaticky přepnula na jednu z kamer vedlejší ošetřovny, kde ležela žena zcela neznámého druhu, s nímž se Antikové doposud nesetkali.
„Kdo to je?“ spočinul Karmin zrak na podivně vypadající bytosti, jejíž nazelenalá pokožka vykazovala velkou viskozitu.
Doktor neváhal ani chvíli a za pomocí optického rozhraní si na obrazovce, díky svému tabletu, vyobrazil laboratorní výsledky, skeny celého těla a vůbec výsledky veškerých testů, které jej spolu s jeho kolegou napadly udělat.
„No…zcela s jistotou můžeme říct, že je to žena. Podle výsledků je něco přes sto osmdesát let stará…“ zarazil se a nepokračoval.
„Doktore?“
„Promiňte, jen mě překvapily tyto výsledky,“ zvýraznil konkrétní část, která jej zaujala: „Její DNA vykazuje shodu s Iratuským broukem, kterého jste chtěli blíže prozkoumat, zdali se nepletu,“ přidal káravý pohled, který však Karma přehlédla a snažila se ve změti čísel a skenů najít nějaký smysl: „Další zajímavostí je, že její vnitřní orgány nemají běžné uspořádání,“ ukázal na obrazovce tomografický snímek: „Dvakrát větší srdce, jedna ledvina, trojnásobně větší plíce a játra…ale co je?!,“ přiblížil si podivný váček, který se nacházel poblíž podpaží, přičemž do něj vedlo několik vazivových cév, jejichž zakončení bylo na vnitřní straně dlaně.
Na tomografický snímek váčku však stačilo dvakrát poklepat, což vedlo k několikanásobnému zvětšení a zpřístupnění veškerých materiálů, které byly doposud k tomuto „orgánu“ vytvořeny: „Velké množství adrenalinu, peptidických sloučenin,…“ pokračoval ještě nějakou minutu ve čtení, které obsahovalo tucty vědeckých názvů různých sloučenin a látek, pro Karmu neznámých účinků.
„Doktore?!“
„Promiňte, tato, jak se zdá, samostatná soustava je zcela fascinující,“ otočil se přímo na Karmu a podíval se jí do očí: „Pokud můžeme na základě provedených testů odhadnout účel této soustavy…“ přemýšlel, jak to co nejjemněji podat: „Zdá se, že je určena k vstřikování velice silného enzymu, který by měl v první fázi posílit tělo…subjektu, kt…“
„Subjektu?“ docházela Karmě trpělivost, když se doktor snažil velice přesně, a přitom nevědecky popsat funkci váčku a zvláštních přísavných buněk na dlaních a prstech ruky.
„Zjednodušeně řečeno tato soustava slouží ke krmení se cizími živočichy…“ na chvíli utichnul: „…či bytostmi, přičemž peptidy obsažené v enzymu, který je obsažen ve váčku, napomáhají k přeměně tělních tekutin tak, aby se daly jednodušeji vysát.“
„Promiňte…vysát?“ zkoušela Karma, zdali se nepřeslechla.
„Ano, zdá se, že tato žena…bytost, chcete-li, vysává z lidských, ale i živočišných těl životní sílu, čímž sama získává potřebnou energii pro fungování celého těla,“ popsal již poněkud obsáhleji funkce, které se během čtení neustále aktualizovaly.
„To je…“ nenacházela Karma slova a s otevřenou pusou zírala na obrazovku.
„Fascinující, že?“ dokončil za Karmu doktor její myšlenku, která však nesměřovala ke slovu fascinující, jako spíš nechutné.

O rok později
O více než rok později, během nějž Rayehovo tělo prošlo obrovskou změnou a při jednom z pokusů o zastavení mutace upadl do hlubokého kómatu, se Karma na vlastní žádost zabydlela na Atlantidě, aby mohla Rayeha každý den navštěvovat. Neustále mu popisovala, co každý den dělala, jak se cítila a snažila se jej vnímat stejně jako kdysi, ačkoliv již Rayeh z biologického hlediska nebyl Rayehem, ale zcela novým druhem, jelikož DNA Iratuského brouka zcela převládla nad původní kmenovou DNA. Slunce právě zapadalo za horizont, když se Rayeh konečně probral. Se zcela zvláštními pocity velice pomalu rozlepil oči, adaptoval se na místní světelné podmínky a otočil hlavu o téměř 90° doleva, kde seděla Karma.
„Karmo?“ dělala mu mluva trochu problém.
„Rayehu,“ vyjekla Karma radostí, odstrčila stoličku, na níž seděla a prakticky skočila Rayehovi kolem krku.
Rayeh posbíral veškeré síly a objal Karmu. V momentě, kdy se dotknul její pokožky na bocích, „přísavná krmící ruka“ spustila nový instinkt, který Rayeh samozřejmě neznal, a tudíž nevěděl, jak jej zastavit. I když po započetí krmení ani nechtěl.
Karma nepříjemně vykřikla enormní bolestí, avšak byla částečně paralyzovaná a nedokázala se hnout, aby Rayehovi unikla. Několik sekund trvalo, než se doktorům a sestrám podařilo krmícího se Rayeha uspat. Až poté Karma dokázala uniknout jeho spárům, avšak nebyla dostatečně silná, aby stála na nohách, natož utíkala. Jak shnilá hruška se sesunula k zemi, kde se s obrovskou zimnicí třásla a nedokázala třes svého těla zastavit: „Pom…“ upadla do bezvědomí, v němž několik hodin zůstala.

Pegas, Okraj Wraithského teritoria, 12. Dubna 2010
„To je…“ nemohl Todd popsat, natož vyjádřit pocity, které se mu v hlavě honily: „Fascinující?“ použil Rayeh slova doktora, která mu během komatózního stavu ulpěla v hlavě, když mu je Karma parafrázovala.
„Mírně řečeno…“ chtěl Todd položit dvě otázky: „Kolik Wraithů ví tuto…,“ nevěděl, jaké slovo použít: „…historii?“ položil hned z kraje tu nejpalčivější, přičemž v tom nebyla pouze zvědavost, nýbrž i jistá vypočítavost.
„Krom královen, mě a Michaela…jen ty!“ uslyšel Todd to, co si přál, přičemž Rayeha nenechal vydechnout a položil mu i druhou otázku: „Co se stalo s tebou, Karmou a tou ženou, která tě kontaktovala v jeskyni?“
„Jsi stejně zvídavý jako Michael,“ pousmál se Rayeh a pohodlně se usadil: „Přisedni si,“ poplácal pravou rukou o zem a vyčkal než si Todd, stejně jako on, sedne.
„Co se stalo s Karmou? Po několika týdnech důkladné péče se zotavila. Opět nabrala sílu…,“ odmlčel se Rayeh při vzpomínce na následující události: „Vždy jsem si říkal, co by se stalo, kdyby se tehdy nezotavila…,“ dával Toddovi tušit, že to s Karmou nakonec nedopadlo růžově.
„Co se stalo?“ zajímal se Todd, který toužil po každém detailu historie.

Pegas, Lantea, 186 323 př. n. l.
Již fyzicky zotavená Karma, zcela v tichosti a nikým nepozorována pronikla do oblasti se speciálními ubikacemi, které sloužily především pro návštěvníky. Přemostěním nástěnného panelu odpojila zabudovanou detekci, což zabránilo jakémukoli upozornění pro hlídkující stráže, že je „hlídaná“ osoba v pohybu. Jen co Karma otevřela dveře, spatřila před sebou vysokou ženu, s níž se toužila dlouhou dobu setkat, ačkoli jí tato návštěva byla odpírána. Samozřejmě to bylo pro její vlastní dobro, jak jí bylo již tolikrát řečeno. Tentokráte však byla odhodlána a výborně připravena.
„Takže ty budeš Karma?“ posadila se žena připomínající wraithskou královnu ke stolku, na němž bylo velké množství ovoce, jehož se však ani nedotkla: „Mohu ti nabídnout ovoce?“ snažila se působit klidně a vyrovnaně, i když vnitřně tušila, proč za ní Karma přišla.
„Nech si svoje ovoce a nemluv,“ vytasila Karma nůž, který dříve dnešního dne namočila do jedu.
Tajemná žena však zcela beze strachu seděla na své židli a ve skrytu stínu se usmívala od ucha k uchu: „Už jsi někdy vzala život?“ posunula se blíže na světlo, které do pokoje vháněl slunečními paprsky osvětlený měsíc.
„T-ticho,“ byla na Karmě vidět nervozita, kterou doprovázel třesot jejich rukou.
„Já ano…“ nenechala se „Wraithka“ umlčet, přičemž se pomalu postavila a zcela ladným, pomalým krokem došla na několik metrů od Karmy: „…a je to úžasný pocit,“ rozlil se po jejím těle pocit chtíče, když uviděla Karminu pulzující tepnu: „Představ si slast, kterou pociťuješ při výbuchu pocitů, které doprovází akt rozmnožování a vynásob to tisíckrát,“ zavřela oči a vžívala se do vzpomínek, které jí vždy burcovaly a poháněly.
Karma mohla využít této chvíle a ukončit život svého protějšku, avšak strach z takto závažného činu jí zcela paralyzoval: „P-proč? Proč jsi mi vzala Rayeha? Já ho milovala,“ nahrnuly se do jejích očí slzy, které se ze všech sil snažila potlačit.
„Milovala, a přesto jsi svoji touhu uspokojovala s Bezzem?“ vysmívala se Karmě do obličeje: „To, co jsem dala Rayehovi, to je láska,“ založila ruce a zaujala vyzývavý postoj.
Přesně jako očekávala, tak se taky stalo. Pečlivě volená slova spolu s malým telepatickým popíchnutím způsobila explozi. Explozi hněvu, jejž vystřídal strach. Strach, který doteď držel Karmu zpět. Karma prudce bodla, avšak Wraithka díky svým rychlým reflexům uhnula a zachytila ruku, přičemž jí stačily dva rychlé kroky, aby se dostala na pouhé centimetry k vařícímu se tělu Karmy: „Jsi slabá, pomalá a pošetilá,“ nedávala Karmě možnost jí jakkoli bodnout, či jinak ublížit: „Jak by mohl Rayeh milovat někoho, tak ubohého,“ natáhla Wraithka pravou ruku a s pocitem velké radosti se přisála na Karminu hruď.
Karma však nekřičela, její tělo bylo v šoku a křeči. Prakticky paralyzováno. Karma cítila, jak její tělo chřadne a opouští ho veškerá energie. Jediné, na co teď dokázala myslet, byl Rayeh, pro nějž by se nechala i zabít. S obrovským vypětím sil však ještě v záchvěvu poslední naděje bodnula Wraithku do zátylku, přičemž přeťala míchu, což vedlo k její okamžité smrti. Obě teď ležely hlavami k sobě, avšak pouze Karma byla ta, kdo dokázal mluvit: „Ne, toto je láska…“ měla na mysli oběť, kterou položila na oltář jen proto, aby Rayeha uchránila před utrpením, které by jej po boku Wraithky čekalo.

Pegas, Okraj Wraithského teritoria, 12. Dubna 2010
„Kdyby se mě jen bývala byla zeptala…“ zpytoval jako mnohokrát předtím svědomí, které Rayeha tížilo od okamžiku, kdy se o smrti Karmy, ale i Wraithky dozvěděl: „V momentě, kdy jsem uviděl její zkřehlé ztuhlé tělo…“ pokračoval ve své rozpravě a sledoval při tom Toddovi reakce, jemuž byly pocity jako láska, či výčitky svědomí poněkud cizí: „…v ten moment jsem se uzavřel a se svolením Velké rady jsem opustil Atlantidu a vrátil se dom…“ nedořekl poslední slovo, když se nad ním zamyslel: „…na Tanagu, vrátil se na Tanagu. Již nikdy více to
nebyl můj domov. Bylo to vězení a prokletí, které mě sužovalo několik dlouhých let, než jsem se odhodlal opustit všechny a vše, abych začal nový život…“ vyrušil jej z monologu zvláštní pocit, který již několik měsíců necítil.
„Musíme si pospíšit, královny jsou na cestě sem,“ přistoupil k Toddovi, uchopil jej za hlavu, přičemž započal intenzivní přesun potřebných informací, které měly Toddovi napomoci k uvědomění si sebe sama, ale především pravého účelu vzniku Wraithů, kteří měli být od prvopočátku spojenci Antiků; ne jejich nepřátelé. Alespoň taková byla Rayehova vize.

Pegas, M6G-932, Orbita, 7. Ledna 2011
„Johne? Shepparde!“ dloubnul Todd do Johna, který po notné chvilce vyprávění opět usnul vyčerpáním.
„Hm?“ rozlepil oči, když si uvědomil, že usnul přímo uprostřed „pohádky“: „Promiň…“ snažil se posunout do polohy, která by mu znemožnila usnout: „Sice mi asi pár informací ušlo…“ poškrábal se na hlavě: „…ale moje otázka zůstává pořád stejná! Co z toho máš?“
Todd v celku bez problému přešel Johnovu usnutí, a zatímco si stále zvykal na svoji novou úlohu a pozici, sesumíroval si vše, co chtěl Johnovi říct.
„No?“ popoháněl John Todda, který jako by se zasekl ve své mysli.
„Možnost nového začátku…“ vzhlédnul směrem k Johnovi: „…a dlouhého přátelství,“ natáhnul svoji ruku k Johnovi, který si stále nemohl zvyknout na tu razantní proměnu, jíž Todd prošel.
Nemohl však reagovat jinak než uchopením Toddovi ruky, přičemž si oba potřásli na znamení přátelství.

Mléčná Dráha, Omega, 10. Ledna 2011
Od porodu mrtvého tělíčka uběhly tři dny, které v životě Jennifer představovaly tři nejdelší dny. Dost na tom, že před několika měsíci truchlila pro Rodneyho, teď aby opět překonávala těžkou ztrátu, která se však podepsala na náladě a morálce všech obyvatel Omegy, po níž se zpráva o úmrtí jednoho z prvních dětí na Omeze, šířila jako lavina.
Jack byl proto velice starostlivý, co se týkalo Jennifeřina stavu, který se během tří dnů spíše zhoršil, než zlepšil. I dnes se tedy vydal na svoji pravidelnou návštěvu s kyticí v ruce. Opustil vládní budovu a nejpřímější cestou si to zamířil k Westovu komplexu, v němž měl stejně jako Jennifer i on svůj byt. Autorizační karta jej vpustila do výškové budovy, kde se vydal jedním z prosklených výtahů do dvaatřicátého patra. Jen co výtah zastavil, vydal se přímo ke dveřím, na nichž se lesknula jmenovka Keller. Naposledy upravil oblek, pozvednul skleslou květinu a se vší slušností zaklepal: „Jennifer, tady Jack!“ zaklepal ještě jednou, když bylo poslední klepnutí protnuto výstřelem příruční zbraně.
Jack neváhal ani chvíli, přičemž se plnou silou opřel do dveří, které však vydržely i několikerý pokus o jejich prolomení. Když už začal být Jack zoufalý, vytasil ze svého opasku zbraň, kterou odstřelil zámek a vběhl do bytu. Zcela bez rozmyšlení vtrhl do ložnice, kde Jennifer očekával, neboť měla od doktorů přikázaný klid na lůžku. Aniž by zaklepal, otevřel dveře…
 

jee dalsi dil .

dil opravdu vyborny. zajimava historie vzniku wraithu .
Uz se tesim na dalsi dil

vynikající díl