StarGate: Atlantis - Dva životy - 23. kapitola

[Aiwendill]

no už som z toho celý domotaný... kto je kto a tak...

Tak jak to vypadá s pokračováním? Ta poslední kapitola by chtěla trochu dovysvětlit

Kapitola mapuje díly:
4x10 – Smrtící spirála
4x11 – Všechny mé hříchy budou vzpomenuty
4x12 – Válečná kořist
Kapitola se odehrává i:
po filmu StrarGate: Návrat

14. kapitola – Matky, dcery a syn
Posledních pár dní jsem si nedokázal hrát na Miu a toužila se stát zase tou obyčejnou holkou, kterou mi připomněla Kate, s níž jsem se setkala na přestupní stanici. Následující noci jsem špatně spala a přemýšlela nad tím, jak jsem se zachovala klidně, když mi Kate vyprávěla o mém životě, mé rodině... jako bych to už nebyla já.
Bylo toho na mě moc. Dokud jsem o domově a svém bývalém životě neslyšela, dokázala jsem se s posledními dvěma roky docela dobře srovnat, ale Kate nevědomky zkalila klidné vody v mé hlavě, což se někde muselo projevit.
Nedokázala jsem dlouho vydržet v jídelně s dalšími členy expedice.
Rodneyho neustálo povykování kvůli Replikátorům, mě vytáčelo a musela jsem se hodně držet, abych ho neposlala do háje.
Podplukovníkovi Sheppardovi jsem se záměrně vyhýbala, protože jsem netušila, jak hrubě a nevybíravě bych zareagovala, kdyby něco řekl. Jistá jsem si byla tím, že i ta nejobyčejnější věc vypuštěná z jeho úst by mě dokázala rozpálit doběla.
Dokonce i jediná další Teylyna prosba o mlčení o jejím těhotenství se zdála jako poslední kapka do pomyslného poháru trpělivost.
Prostě jsem chtěla trávit chvíle jako obyčejný člověk a ne jako stroj na zabíjení, co se učí zacházet s mečem. Na kratičkou chvíli jsem si chtěla zase připadat jako mizerně placený americký zaměstnanec ve fabrice, kde vás neustále upozorňují, že ochranné brýle musíte mít na očích a ne na hlavě, kdy se obáváte, aby vás někdo z vedení neviděl, jak si otevíráte stroj, abyste z něj vytáhli vyrobený kus, který stroj vyhodnotil jako špatný, přestože vy víte, že špatný není a bylo by mrhání ho vyhodit. To bylo největší vzrušení, jakého jsem ve svém minulém životě mohla dosáhnout a já teď litovala, že jsem si kdy přála zažít něco víc.
Teď, když jsem byla tady, všechny moje představy a touhy, co se odehrávaly pouze v mé hlavě, se změnily na krutou realitu, která na mě útočila ze všech stran a já ji nedokázala ovládnout.
Rázem jsem si začala všímat nepatrných drobností, které uváděly stroj Expedice Atlantida do chodu. Ani po dvou letech jsem neznala všechny lidi z expedice. Pár jsem jich dokázala vyjmenovat, ale někteří obyčejní členové, jako byli poskoci doktorů a profesorů, byli jen ti bezejmenní lidé, co stojí za těmi chytrými a zapisují jejich myšlenky, protože ti se nechtějí zdržovat jejich zapisováním.
A pak tu byly ty dvě krabičky, které mi předala na přestupní stanici Kate. Tu menší semišovou krabičku překryla větší krabičkou, zabalenou do jednobarevného dárkového papíru, tak aby tu menší Sam neviděla. Zírala jsem na tu Kate ze Země a pokoušela se přijít na to, proč mi tu druhou dává potají, nehledě na to, že když jsem se na ni dívala, někoho mi připomínala. Neodbytný pocit známosti mě neopouštěl ani teď.
Jedním jsem si byla jistá, ten její pohled mi jasně dával najevo, že o té druhé krabičce musím mlčet, což vyvolalo jen další otázky, ale zase odpovědělo na jiné, že nic z toho, co se za poslední dva roky stalo, není náhoda a Kate na něco přišla, ale prozatím o tom nechce mluvit, zřejmě proto, že nemá veškeré informace. A to mi stačilo, abych v ni vložila svou důvěru.
Bohužel po otevření semišové krabičky mě čekalo zklamání. Oválný přívěšek s antickými symboly mě neuspokojil. Tak tohle byla ta věc, co mi dal před léty ten Antik? Napadla mě pouze jediná otázka. Co to má sakra znamenat?
Byla jsem z toho ještě víc podrážděná. Z pochopitelných důvodů, jsem se všem vyhýbala, jež jsem už nastínila. Nestála jsem o žádnou konfrontaci s kýmkoliv z expedice, která by ohrozila můj pobyt tady, protože – což jsem si velmi neochotně musela přiznat – byla Atlantida můj jediný domov a já neměla kam jinam jít a šíleně mě to štvalo.
Každý den jsem chodila na molo a pozorovala západ a východ slunce a dívala na ty měsíce, na které jsem si už konečně zvykla, přestože mi ten náš Měsíc chyběl.
Dokud nejste na jiné planetě, neuvědomíte si, jak některé věci, co jste pokládali za samozřejmost, vám chybí. Například, i když v Tusconu nebylo tolik vodních ploch, bylo tam jedno menší jezero, kam jsme s rodiči jezdili každé léto na dovolenou. Měli na břehu chatu, co máma zdědil po rodičích, tedy po babičce. Skoro každý den před večeří, kdy nebylo co dělat, jsem s tátou chodila na břeh a společně jsme házeli ploché kamínky na hladinu a počítali, kolik náš kámen udělá skoků po hladině. Táta samozřejmě pokaždé vyhrál, protože můj kámen vždy žbluňknul pod hladinu, aniž by se mu podařilo udělat jediný skok.
Tohle na Atlantidě nebylo možné, protože tohle město bylo ve skutečnosti obrovská vesmírná loď, která dosedala na vodní hladinu a byla celá z kovu, takže kameny tu byly nedostatkové zboží a papírky zmuchlané do kuliček, většinou ani na hladinu moře nedoletěly.
Jak říkám, dokud o té věci víte a můžete ji každý den dělat, nechce se vám, ale když vám ji vezmou, prahnete po ní víc než po čemkoliv jiném.
A popravdě, já prahla i po těch nejobyčejnějších věcech, dokonce i po době, kdy jsme se dozvěděli, že se máma už nikdy nevrátí domů. Ta bolest byla skutečná, ale na Atlantidě mi připadala tak vzdálená, až jsem se zhrozila, že přestávám na mámu myslet, což byla pravda. Ty roky po její smrti jsem se snažila na to nemyslet a pokoušela si nalhávat, že se jednoho dne vrátí, protože plní nějaký super tajný úkol, kvůli kterému musela přesvědčit i svoji rodinu, že je mrtvá, ale s přibývajícími roky jsem musela sama sobě přiznat, že to bylo jen odmítání její smrti, až jsem se rozhodla na ni nemyslet.
Jenže na Atlantidě jsem na mámu pomyslela pouze jednou a to když se o ní zmínil generál O'Neill, protože se mi skrze její odkaz snažili vnutit loajalitu a vděčnost vůči americkému letectvu. Pravda byla taková, že po mámině smrti jsem začala armádu nenávidět víc než cokoliv jiného, takže si dokážete živě představit, jak jsem se musela cítit, když jsem před dlouhými měsíci dorazila na Atlantidu.
Horší než noční můra.
Zmuchlala jsem další samolepící papírek a mrštila jím na hladinu moře, ale prudký vítr mi ho vmetl zpátky do tváře. Vypustila jsem z pusy pár anglických a českých nadávek, abych si ulevila.
„No páni, neřekla bych, že tě uslyším takhle mluvit." Prudce jsem se otočila k Jennifer, která stála jen pár kroků za mnou.
„Promiň," zamumlala jsem a strčila zbytek bločku do kapsy.
„Když jsem byla malá, často jsme s bratrem závodili, čí kámen udělá víc žabek." Nepatrně se na mě usmála. Každý další den jsme k sobě nacházely tu správnou cestu a já za to byla velmi vděčná, potřebovala jsem přátele, kteří neměli na ramenou prýmky.
„Měla bych si odněkud donést kamínky," dodala jsem se smíchem a rozešla se zpět k městu s Jennifer po boku. Příčilo se mi, přetvařovat se před ní, ale mlčení byla nejlepší obrana.
„Opět vysílám tým na Kerasovu planetu. Vesnic je tam spousta a ty děti potřebují prohlédnout, takže je to dobrá příležitost." Nepatrně jsem přikývla. Byla jsem jí za to vděčná. Potřebovala jsem na nějakou dobu Atlantidu opustit a Kerase jsem měla upřímně ráda. Připomínal mi bratra. Zajímal se o mě, když mi tenkrát odoperovali z mozku nádor.
„A kdy?" zeptala jsem se co nejklidněji. Jennifer pokrčila rameny.
„Snad za pár hodin. Rodney chce dělat něco s bránou, ale neptej se mě co." S úsměvem rozhodila ruce.
„Doufejme, že to dopadne dobře," pokusila jsem se o žert, ale ten vyšel na prázdno, protože i Jennifer myslela podobně. Rodneymu se v poslední době prostě nedařilo a to jeho fňukání mě už taky unavovalo a jak jsem později zjistila, nebyla jsem samotná, kdo o Rodneym smýšlel podobně.
Nakonec jsem dorazila do centrální věže sama. Jennifer se chtěla naobědvat, ale já neměla hlad. Možná dostanu hlad, až se zeptám Rodneyho, jak mu ta práce bude dlouho trvat, táhlo se mi hlavou, když jsem byla téměř v řídící místnosti a nepatrně do mě strčil Ronon, když probíhal dovnitř přede mnou.
Samo o sobě to nic nemuselo znamenat, ale tohle byla Atlantida. Antické město v jiné galaxii, rychlejší krok mohl znamenat spoustu věcí, ve většině případů nic dobrého.
Rozběhla jsem se za ním. Ani jsem se nezarazila, když stanul podplukovníkovi Sheppardovi po boku a zíral na obrazovku stejně udiveně jako on. Mě si nevšimli, tak jsem si stoupla za ně a podívala se také.
Zajíkla jsem se. Podplukovník se na mě otočil, ale nic neřekl, musel být stejně překvapený jako já.
„Nejsem vaše Elizabeth, jsem pouze její kopie, kterou vytvořila samostatná frakce Replikátorů, kteří se odtrhli od Oberotha." Proti mé vůli mi hrkly slzy do očí, když jsem se dívala na Elizabeth. Na Replikátorku Elizabeth a ještě víc se rozbrečela, když potvrdila, že skutečná Elizabeth zemřela před několika měsíci.
Na to jsem se nemohla dívat. Co nejklidněji jsem se vzdálila od obrazovky a chtěla odejít, ale když se zavřela brána, otočila jsem se k ní a setkala se s pohledem podplukovníka. Bleskově jsem sklopila hlavu, ale už bylo pozdě, viděl mě ubrečenou a to bylo něco, co jsem nikdy nechtěla připustit.
Co nejklidnějším krokem jsem odešla z věže a raději zamířila na molo. Byla jsem tam poslední dobou až moc často, ale bylo to jediné místo ve městě, kde jsem si mohla připadat zase jako já.
***
Kopie Elizabeth se zadívala na Johna. I když věděla, že je kopie, musela ještě něco říct, když informovala o smrti svého originálu. Bylo zvláštní takhle o sobě mluvit a vědět, že veškeré pocity, co má, nejsou ve skutečnosti její.
„Ještě je tu jedna věc, o kterou jsem tě chtěla požádat, Johne." Sheppard se na ni podezřívavě podíval. Mohla mluvit o spoustě věcí, ale tak nějak vytušil, co může být tak důležité, aby mu to ještě sdělila.
„Nabídl jsem Collinsové smír, ale odmítla ho," předběhl Elizabeth, když si myslel, že ví, o čem bude mluvit, ale ta jen naklonila hlavu.
„Nedivím se jí," stiskla rty a na kratičký okamžik sledovala svoje nohy kráčející po zelenající trávě na Novém Athosu, „nechoval ses k ní ze začátku příliš hezky, ale to je teď vedlejší." Zdvihla k Johnovi hlavu a zadívala se mu s vyřčenou žádostí do očí. „Jen tě chci požádat, abys na ni dohlédl. Ani jako kopie ti nemohu sdělit, s čím se pravé Elizabeth svěřila. Jedno je ale jisté, nějakým, pro mě utajeným, způsobem je pro galaxii Pegas důležitá. Potřebuje pomoci na to přijít. Sama to nezvládne. Tohle prostě nemůže být náhoda, Johne. Nezjišťuj, jakým způsobem se sem dostala, to není až tak důležité. Jen na ni dej, prosím, pozor! Pokus se na to taky podívat z jejího úhlu. Je to jenom mladá žena, která byla násilně vytržena ze svého života vržena do naprosto neznámého a nepřátelského prostřední, za které už nejednou krvácela. Je to pro ni jediný domov a sama je stejně zmatená jako ty, pokus se jí proto pomoci a ne jí to ještě stěžovat, najdi si k ní cestu a uvidíš, že ti začne důvěřovat, což bude ne jen pro tebe výhodou." Lidská Elizabeth si nedokázala představit plný rozsah Miiny přítomnosti, ale Replikátorské Elizabeth to dávalo smysl a uvědomila si Miina potencionálu, který by mohl mít vliv na vývoj války s Wraity, ale to si nechala pro sebe, a skryla to i před zbytkem kopií a před Replikátory, kteří je zajali, když svým lidským protějškům pomohli utéct.
***
Zpráva o tom, kolik mají Replikátoři lodí, se po Atlantidě šířila jako lavina a zastihla naprosto všechny a ve všech vyvolala opodstatněný strach. Mně to však bylo pro tu nepříjemnou chvíli jedno. Snažila jsem se všem a všemu vyhýbat, ale stačil mi jediný pohled na noční stolek, a bylo mi jasné, že se musím zpátky postavit na nohy a vykročit, přímo vstříc svému největšímu bubákovi.
Při jedné z mnoha příležitostí mi máma řekla, že život je o neustálém škobrtání, protože nejsme bohové a nemůžeme být dokonalí, a proto máme před sebou celý život, abychom se neustále něco učili a zároveň se poučovali ze svých chyb.
Nemohu se změnit ze dne na den, to bych jen lhala sama sobě, ale můžu si dokázat, že malými škobrtavými krůčky se o to můžu alespoň pokusit.
Zvedla jsem hlavu o něco výše a pomalými kroky mířila k pokoji Elizabeth. Občas jsem zpomalila a přemýšlela, jestli si to nemám rozmyslet, ale po tom všem, co se včera stalo, jsem v sobě musela najít sílu povznést se nad svoji hrdost.
Replikátorský útok na Nový Athos mi silně připomínal sen, ve kterém se Elizabeth změnila v toho Antika, co mi dal oválný přívěšek, který jsem měla pečlivě ukrytý pod tričkem, a neustále mě chladil na hrudní kosti. Čekala jsem od něj, že mi dodá pocit bezpečí, ale nestalo se tak, prostě to byl jen přívěšek. Takže jsem se musela snažit sama.
Přidala jsem do kroku a kousek od otevřených dveří jsem se zhluboka nadechla. Sevřela v ruce knihu, kterou mi před mnoha měsíci půjčila Elizabeth a konečně se odhodlala zaklepat na zárubeň otevřených dveří.
Při pohledu do pokoje se mi hrudník bolestivě stáhl, ale dostatečně jsem s tím bojovala. Chvíli trvalo, než se ke mně od jedné krabice otočil podplukovník Sheppard a změřil si mě pohledem. Úplně jiným pohledem, než jsem od něj v téhle situaci čekala. Něco se změnilo. Jeho pohled byl jiný. Už v něm nebylo tolik nenávisti a podezíravosti, ale to mohlo zapříčinit to, že musel balit Elizabethiny věci.
„Collinsová?" zeptal se překvapeně a zavřel krabici, aniž by ze mě spustil pohled.
„Pane, mohu vstoupit?" Bez mučení přiznávám, že mi tahle mluva nechyběla, připomínala mi mámu a čas strávený s ní, ale hluboko v sobě jsem pociťovala zadostiučinění a podivné souznění, které mi připomínala.
Podplukovník na mě kývnul a já vstoupila. Krátkými rychlými kroky jsem k němu došla a natáhla ruku s knihou jeho směrem.
„Půjčila mi ji doktorka Weirová. Bohužel jsem ji nestihla vrátit osobně." Vzal si ji ode mne a pár vteřin na ni nepřítomně zíral, než otevřel krabici pod svýma rukama a položil knihu na vršek věcí a znovu ji zavřel.
„Dík." Přikývla jsem, otočka mi netrvala ani dvě vteřiny a už jsem cítila jeho pohled v zádech, přesto jsem nepocítila potřebu se otočit. Nebyl to sice vstřícný krok vůči němu, ale byl to začátek.
„Důvěřovala ti," pronesl pomalu a já se zastavila. Zůstala jsem k němu zády. „Dvakrát si vzala tvoje tajemství do hrobu." Nedokázala jsem se nadechnout, natož se pohnout. „Nechápu, jak ti každý může každý tak bezmezně důvěřovat. Plukovník Carterová je v tomhle stejná jako Elizabeth." Nebyla by, kdyby jí generál O'Neill neřekl o mé mámě. Všichni ze Země tak nějak přehodnotili svoje posuzování mé osoby, když se dozvěděli o mámě a mysleli si, že okamžitě změním názor a budu jejich poslušným vojákem, ale to se spletli. Obrátila jsem se k nim zády, tak jako se oni obrátili zády k mojí rodině, když máma umřela a oni nebyli ani sto poděkovat za věrné služby. Nějaké hloupé oznámení ji nemohlo vrátit zpět, ani vyrovnat se letům, které jim obětovala. Proto jsem musela říct to jediné, co jsem považovala za vhodné.
„Snažím se a dělám všechno pro to, abych si tu důvěru získala," řekla jsem mu popravdě. Nic víc jsem ze sebe nedokázala dostat a raději odešla.
Několik následujících dnů jsem na podplukovníka neměla šanci narazit. Díky sledování replikátorských lodí, se tým snažil evakuovat planety v dráze jejich letu, ale mnoho jich odmítlo, díky čemu zemřely tisíce lidí, a to i tím nejotrlejším člověkem prostě otřese.
Snažila jsem se na to nemyslet. Pomohla mi s tím Sam. Důvěrně mi půjčila několik složek s hlášeními jak z Atlantidy, tak i ze Země a já se tak mohla seznámit s dalšími a dalšími padouchy, se kterými se americké letectvo během deseti let existence programu Hvězdné brány setkalo.
Nestačila jsem se divit. Kdyby mi tohle někdo řekl před třemi roky, vysmála bych se mu do tváře. Vyživovalo to ve mně už tak důvěrné známé otázky, proč jsem se v tomhle šíleném vesmíru objevila i já a pokoušela se nalézt odpovědi ve snech, protože ten s Elizabeth se stal pravdou.
Měl Davos snad na mysli, že když počkám, můj mozek začne pracovat jinak? Mohlo to být vůbec možné? Skutečně se mi po odstranění toho nádoru na mozku otevřela jistá vrátka, která vyžívali mí antičtí předkové k tomu, aby se povznesli na vyšší úroveň bytí? I když to bylo velmi lákavá teorie, nebyla jsem tak naivní, abych si myslela, že mohu vidět do budoucnosti, protože budoucnost byla podle mého názoru velmi subjektivní, i když se veškeré Davosovy předpovědi staly skutečnými. Dokonce i s tím viděním, že bude zničena Atlantida. Jen s tím rozdílem, že byla zničená jiná Atlantida. Což podle mě může být i chyba v pochopení.
Zatahala jsem za přívěšek a sklouzla pohledem na jeho oblé kontury a zapřemýšlela, jak do toho vše zapadá on.
„Tady jsi." Bleskově jsem přívěšek schovala pod tričko a s úsměvem se otočila na Teylu. Připadalo mi, že v poslední době lžu lidem okolo daleko více než je obvyklé, a že lžu i sama sobě, což nebyla od máminy smrti žádná novinka, ale při pohledu na Teylu se ve mne hnulo svědomí, přesto jsem si stále vtloukala do hlavy, že ji teď musíme všichni chránit daleko odpovědněji než doposud.
„Snad jsi mě nehledala?" Postavila se vedle mě a zadívala se na město. Je pravda, že jsem molo vyměnila za jeden z mnoha balkónů, aby nebylo tak snadné mě najít, protože jsem prostě nechtěla, aby mě každý hned našel, takže mi občas připadalo, že je Teyla na mě nějak vyladěná či napojená, anebo to bylo spíš tím, že od té doby, co je těhotná, se snaží vyhýbat podplukovníkovi, aby mu to nemusela říct.
Když jsem si ji blíže prohlédla, byla nějaká pobledlá. „Stalo se něco?" Jen velmi pomalu se na mě podívala.
„Musela jsem Johnovi říct, že jsem těhotná." Zhluboka jsem se nadechla a nedokázala nějakou dobu vydechnout. „Takhle chladně se ke mně ještě nikdy nechoval." Znovu se otočila k městu a já konečně dokázala vydechnout. „Jestli se takhle chová k tobě celou tu dobu, naprosto chápu, proč se mu vyhýbáš." Měla jsem chuť říct, že to není jediný důvod, ale uvědomila jsem si, že bych jen rozvířila vody a donutila Teylu přemýšlet nad mým tajemstvím. Pravda byla, že ona ho neřešila, za což jsem byla ráda. A Teyla teď potřebovala být v bezpečí, především kvůli svému dítěti, které by mohlo být posledním Athosianem v Pegasu, ale doufala jsem, že to tak nebude a Teyle se podaří najít své lidi a otce svého dítěte.
„Jak zareagoval?" zeptala jsem se jí.
„Okamžitě mě odvolal z aktivní služby," povzdechla si a já se musela zeptat.
„Proč jsi mu to řekla právě teď?" Byla jsem tak zabraná do hlášení, že jsem přestala vnímat dění na Atlantidě, což bylo u mě naprosto normální. Do práce jsem si na odpolední a noční směnu brávala na přestávku knihu, abych si při svačině mohla číst a dokázala jsem se do čtení natolik ponořit, že jsem naprosto zapomněla, kde jsem a popravdě, hlášení z misí, byly napínavější než cokoliv, co jsem kdy četla, takže mi unikly důležité věci na základně, včetně toho, že Apollo a Daedalus společnými silami ničily replikátorské lodě a Rodney spolupracuje s Wraitem. Vlastně Atlantida se dala na spolupráci s Wraity, protože Rodney konečně přišel na to, jak Replikátory zničit, ale jeho plán nebyl úplně dokonalý a proto byly potřeba další lodě, aby dokázali Replikátorům nějakou dobu odolávat, proto se musel podplukovník, Ronon a Teyla vydat s tím Wraitem, aby domluvili, kolik úlů se k Atlantidě připojí, ale celý tým omráčili, a tak musela Teyla s pravdou ven.
„Nemohu jen tak nečinně sedět." Tahle jediná věta měla v sobě skryto několik významů, které ani Teyla nemusela vyslovit nahlas. Byla jsem si vědoma faktu, proč se Teyla Emmagan připojila k Atlantidě, na čem jí v posledních měsících neuvěřitelně záleží a nebylo to jen její dítě. Přesto nebylo právě lehké, abych ji uklidnila slovy, která mi příliš nešla přes rty.
„Podplukovník Sheppard to s tebou myslí dobře. Na Zemi se s těhotnými ženami zachází velmi opatrně, máme k novému životu velkou úctu. Dokonce, i když pracuješ rukama, lékaři doporučují, aby se žena přestala namáhat..."
„Athosianské ženy jsou až do porodu velmi aktivní," sdělila mi hrdě.
„Tohle ale není běžná situace, Teylo, jsme ve válce, kde se zajatci neberou." Až do teď jsem se tomu označení vyhýbala a otřáslo se mnou mnohem víc, než jsem si myslela. Srdce se mi roztlouklo mnohem rychleji, uhnula jsem Teylynu pohledu.
„Musím jít," vyhrkla jsem přidušeně a doslova jsem od ní utekla. Po cestě jsem polykala slzy a snažila se z hlavy vytěsnit veškeré vzpomínky, které jsem měla spojené s tímhle označením a že jich nebylo málo. Rok 2001 byl na prvním místě a doteď jsem se téhle vzpomínce dokázala vyhnout, ale teď na mě útočila ze všech stran. Nedokázala jsem ani rovně jít. Měla jsem podezření, že ten pitomý nádor neměl na svědomí potlačení mé antické části, ale i vzpomínek, které jsem měla spojené s mámou, nebo to byla prostě blbost a já to potřebovala na něco svést, abych ze sebe smyla veškerou vinu, že jsem mámě nikdy neodpustila, že odletěla do New Yorku a už se z něj nevrátila a nechala mě, Marka a tátu samotné.
Přejela jsem rukou přes panel, vpadla do pokoje a ještě za sebou stačila zavřít, než jsem se zhroutila a rozbrečela se jako malá holka. Zalykala jsem se vzlyky a nedokázala se nadechnout, až se mi z toho točila hlava. Všechny ty roky, co jsem pláč potlačovala z čirého vzteku, že nás máma nechala samotné, za tu její hloupou práci, o které říkala, že už není nebezpečná, že už na mise nechodí, že jen cvičí novou generaci ochránců Ameriky. Všechno to byla jedna velká lež a ona nás nechala na holičkách. Nechala mě vyrůstat bez opory a nechala na mě veškerou tíhu ženy v rodině a já to nezvládala. Mark se uzavřel před světem a šel v máminých šlépějích místo mě a táta ... táta teď byl naprosto sám.
Stulila jsem se do klubíčka a přestala vnímat všechno okolo. Ironií bylo, že jsem si přála, aby máma přišla, objala mě, utěšila a řekla, že to bude dobrý, stejně jako tehdy, když jsem od toho Antika dostala ten přívěšek a táta mi ho zabavil. Doteď si jasně vybavuju, co mi na to máma řekla.
„Za svůj život jsem se naučila, že se nic neděje náhodou. Všechno má svůj důvod, a jestli jsi ten přívěšek dostala, získáš ho zpět, jen si budeš muset počkat. Tatínek to s tebou myslel dobře, zlato." Políbila mě do vlasů a odešla. Bylo mi ani ne jedenáct a za pár týdnů byla máma mrtvá a já naprosto všechno spojené s ní vypustila z hlavy, včetně toho přívěšku.
Vytáhla jsem přívěšek a zadívala se na něj skrz slzy, které mi stále vytékaly z očí a mlžily mi výhled. Ta zpropadená věc, se mi pohupovala mezi prsty, to tahle věc všechno začala a ten Antik to moc dobře věděl. Mohl za to on. Zničil mi život a já si to ani neuvědomila. Táta měl pravdu! Nikdy si neberte nic od cizích lidí!
Vztekle jsem přívěšek strhla z krku a mrštila jím přes celou místnost k otevřenému oknu. Zavřela jsem oči a ignorovala cinknutí, které mohlo znamenat hodně věcí, ale já je teď nedokázala vnímat.
Otřela jsem si slzy z tváře, potáhla jak malé děcko a zalezla si do postele. Pevně jsem stiskla víčka, aby mi žádná další slza nesmáčela tváře. Potřebovala jsem si odpočinout. Už dlouho jsem neměla záchvat úzkosti, naposledy v roce 2009, což se vlastně ještě nestalo – uvědomila jsem si téměř hystericky – ještě nikdy se mi nepodařilo nad ním převzít kontrolu, proto jsem to nechtěla pokoušet. Nejlepší bude se z toho vyspat. Přetáhla jsem si až přes hlavu slabou přikrývku a stulila se do klubíčka. Naučeně jsem strčila ruku pod polštář, abych chytila roh rámečku, ale pozdě jsem si uvědomila, že tady ho nemám. Téměř okamžitě se mi začalo stahovat hrdlo a já se nedokázala nadechnout.
Jen klid! říkala jsem si.
Spustila jsem nohy na podlahu, roztáhla kolena a hluboce se předklonila. Opět se slzami v očích jsem se sama sebe ptala, jak se bez toho rámečku obejdu. Na Atlantidě zatím nenastala situace, kdy bych ho potřebovala, takže nebylo divu, že mě začala zachvacovat panika. Což moc super skutečně nebylo, předčasně jsem říkala hop, i když jsem ještě nezačala ani skákat.
Snažila jsem se dýchat zhluboka a myslet na hezké věci, ale ať jsem se snažila sebevíc, veškeré hezké myšlenky vedly k těm špatným. Samuel, Carson, máma, Mark. Všechno to mělo stejný konec. Nepomohlo ani to, když jsem si říkala, že jsem na jiné planetě, v jiné galaxii, kde není na takové hroucení vůbec čas ani vhodné místo. Že už jsem dospělá a tyhle záchvaty jsem měla nechat v minulosti, ne v té, ve které právě jsem, ale v té, v níž jsem byla obyčejný dělník v továrně s deseti dolary na hodinu.
Cuknula jsem sebou, když někdo zaklepal na dveře. Neměla jsem tušení, kolik času uteklo, ale tma za oknem byla silným vodítkem.
„Mio, to jsem já, Teyla. Můžu dovnitř?" Nebylo těžké si Teylu za těmi dveřmi představit. Její neobvyklý úbor. Čokoládové oči, které si prohlížejí dveře, jak přitom naklání hlavu a pohybuje rty.
Zhluboka jsem vydechla a narovnala se. Dýchalo se mi pořád těžko, ale už o něco lépe než předtím.
„Jsi v pořádku?" Teylyn hlas mi pomalu vracel logické uvažování. Těžkopádnými kroky jsem se dostala až ke dveřím a zkontrolovala svůj vzhled, než jsem otevřela dveře.
***
Teyla spustila ruku k boku. Chystala se znovu zaklepat, když Mia otevřela. Ten rychlý ústup z balkónu nebyl jen tak. Znala ji už nějakou dobu, aby věděla, že se muselo něco stát a ten pohled, který se jí naskytnul, jí to jen potvrdil.
Mia, i když se snažila tvářit normálně, vypadala velmi sklesle. Ve tváři byla pobledlá a ze vždy úhledného drdolu se jí uvolnilo několik slabých pramínků hnědých vlasů. Vypadalo to, jakoby si vjížděla rukama do vlasů nebo že se převalovala v posteli.
Nejvíce však prozrazovaly oči. Byly lesklé a lehce zarudlé, přestože se Mia strojeně usmívala, bylo jasné, že měla za sebou krušnou chvilku.
„Ano?" zeptala se zadýchaně a Teyla stiskla rty. Její odmítavý postoj jí znemožnil další kroky, proto aby nevypadala horlivě, se uchýlila k informacím.
„Chtěla jsem ti říct, že za chvíli odlétá Daedalus, Apollo a zbytek lodí k replikátorské planetě." Mia přikývla, ale duchem byla nepřítomná a to se Teyle nelíbilo.
„Jsem z mise vyjmuta, kvůli svému stavu. Zůstává tu i plukovník Carterová, ale vše budeme pečlivě sledovat z operační místnosti. Pevně doufáme v úspěch." Mia povolila ramena a trochu se uvolnila.
„Co naplánuje Rodney s podplukovníkem, dopadne vždy dobře. Budu ráda, když mi pak řekneš výsledek." Naposledy věnovala Teyle zmučený pohled a zavřela dveře.
***
„Nemůžeme kontaktovat její rodinu?" zeptala se Teyla Samanthy, když obě vyčkávaly v její kanceláři. Sam se na Athosianku podívala. Její práce zahrnovala i časté lži, ale poznala, když se někdo obává o přátele.
„Je mi líto, Teylo, ale není to možné. Mia je pro Zemi po smrti. Bylo by krajně nezodpovědné, že o něco takového pokoušet." Hlavně by to nešlo, dodala v duchu. Posledních pár týdnů neustále dokola pročítala Katinu zprávu z Arizony a začala nabývat dojmu, že její přítelkyně něco podstatného zatajuje, ale nevěděla co. Přesto důvěřovala jejímu úsudku, za těch osm let, co se znají, se nikdy nestalo, že by ji nebo kohokoliv ze spojenců Kate zradila.
„Od té doby, co s vámi byla na přestupní stanici, se chová... divně." Sam se na Teylu zadívala. Neměla moc příležitostí si s Miou o tom setkání promluvit nebo zhodnotit její chování, ale byla si jistá, že něco takového člověkem otřese, už jen to pomyšlení, že existuje v jednom čase dvakrát a že právě kvůli tomu se nemůže vrátit domů, může být značně stresující.
„Promluvím s ní později," přislíbila Sam, přičemž si uvědomila, že za těch pár měsíců, co je ve vedení Atlantidy, zajímají ji životy jejích podřízených daleko více, než když byla členkou SG-1. Přeci jen byli uzavřenější skupina než na Zemi a navzájem se všichni znali. Měli jména, hodnosti a zaměření, o které se musela zajímat, včetně jejich psychického rozpoložení, zároveň musela přiznat, že Mia není jen tak obyčejný případ, který za těch deset let u programu nemusela řešit tak detailně.
***
Dívala jsem se, jak lidé vystupují z Apolla a Daedala, nadšení i když unavení, ale přesto spokojení. Nevím, proč jsem se stejně neradovala také, spadl mi sice kámen ze srdce, přesto jsem nenabyla dojmu, že jsme v bezpečí na dlouhou dobu.
„Neměla bys být nadšenější, Collinsová?" Při zvuku jeho hlasu jsem zadržela dech a hlavou se mi táhla jediná myšlenka. Hlavně klid. Pomalu jsem se nadechla, roztáhla rty do úsměvu a velmi pomalu se k podplukovníkovi otočila. Jenže úsměv jsem prostě nedokázala udržet. Ta jeho pitomá uniforma.
„Je to jak boj s větrnými mlýny," vyrazila jsem ze sebe bleskově, aniž bych se nad svými slovy zamyslela. Za čež jsem si vysloužila překvapený podplukovníkův pohled. Všechno se to ve mně rázem zlomilo a připomnělo mámu. Pokaždé, když jsem byla ještě malá, někam vyjela, vyřešila problém, vrátila se a nebyla doma ani týden a mohla znovu a tady na Atlantidě to bylo úplně stejné.
„Jak se můžete nad něčím radovat?" zeptala jsem se ostřeji, než jsem měla v úmyslu. „Vždyť je jasné, že nastane zase nějaký problém, který budete muset vyřešit. A až vyřešíte ten, vyvstane další... jak se s tím dokážete smířit?" Krev se mi v žilách vařila. Tohle byl přesně ten důvod, proč jsem nechtěla jít v máminých šlépějích. Boje nikdy neměly konce a já měla ráda konce, protože po nich byly nové... slibnější začátky. Jenže v armádě to nikdy nekončilo, běželo to pořád dokola, člověk neměl nikdy klid.
„Je to prostě práce," odpověděl mi klidně a chytil se zábradlí vedle mého pravého boku, aby mi zamezil, kdybych měla v úmyslu utéct, což jsem samozřejmě měla. Nelíbilo se mi, jakým směrem jsem tenhle rozhovor navedla.
„Práce je, když přijdete ráno do práce, tam si odděláte svoje a po osmi hodinách jdete domů a už na to nemusíte myslet." Povystrčila jsem bradu na znamení, že se ho nebojím.
„Jenže takhle to děláš každé ráno. Každý den děláš to samé. Takže jaký je pak mezi mnou a tebou rozdíl?" Otevřela jsem ústa, ale zase je zavřela, protože jsem na to nedokázala nic odpovědět, přestože bych mu nejraději něco hodně ostrého řekla. Jenže zasypat ho nadávkami jsem nemohla.
„Když chceš být u armády, musíš se s tím smířit anebo tady nemáš, co dělat." Nahnul se ke mně až nebezpečně blízko. Ucítila jsem zvláštní vůni, která mi naprosto omámila smysly. Zastřela mi mysl. Dokonce ani Sean tak nevoněl, když jsem s ním chodila. Tohle se nedalo přirovnat naprosto k ničemu. Naprostá živočišná vůně. Vůně boje a adrenalinu.
Zdvihla jsem k podplukovníkovi hlavu a naše pohledy se střetly. Naprosto jsem cítila to napětí, co kolem nás vibrovalo. Nedokázala jsem si představit, co by se stalo, kdyby některý z nás zažehnul jiskru. Takový výbuch by si žádný z nás nechtěl představit. Ty dva polibky, co jsme si vyměnili, byly jasnou zprávou, že kdybychom se k sobě někdy měli o něco víc, nemuselo by to skončit dobře, takže jsem v sobě sebrala veškerou sílu, abych ten okamžik přerušila. Jenže jsem nebyla dost rychlá.
„Měl bych jít napsat hlášení," pronesl podplukovník zastřeně a pomalu se ode mě odtáhl. Všimla jsem si, jak překvapeně zamrkal, když se mi podíval na rty.
Dokud nezašel za roh, nedovolila jsem si vydechnout, až se mi z toho točila hlava. V tu chvíli jsem si uvědomila, že si musím přerovnat priority. Po nedávném záchvatu úzkosti jsem byla hodně zranitelná. Doma jsem měla Seana, u kterého jsem se mohla zklidnit. Od roku 2007 byl pořád se mnou, až do mého zmizení, ale Sheppard není Sean a Sean už tady taky nikdy nebude, protože pokud se mi někdy podaří se vrátit domů, už s ním být nechci. Sean byl jenom náhradou za mámu a tátu a za ty roky jsem si z něj spíš udělala kamaráda, než abych ho brala jako partnera, se kterým chci strávit zbytek života.
Automaticky jsem se vydala na molo, ale zastavila se u dveří. Už to bylo příliš nápadné. Musela jsem začít něco dělat, protože se Teyla na mě začala dívat dost podezřívavě a potom, co se stalo včera, jsem musela být hodně podezřela.
Bleskově jsem se otočila a zamířila do laboratoří. Nejlepší, jak ze sebe dostat podezření, bude, když se setkám s Rodneym, aby mi vypověděl, jak je skvělý a úžasný a jak jeho nápady jsou pro Atlantidu nepostradatelné. Bohužel jsem nedostala příležitost.
„Doufám, že jsi trénovala." Zastavil mě Ronon a já chvíli neměla nejmenší tušení, která bije.
„Co?" Vykulila jsem oči.
„Moc jsem si na replikátorský planetě nezabojoval a docela mi to chybí, tak si dáme trénink, abych věděl, jak jsi pokročila s tím mečem." Pomalu mi začalo svítat. Je pravda, že jsem se s Rononem poslední dobou moc neviděla.
„Moc ne," přiznala jsem se a později v tělocvičně jsem to dostala pořádně sežrat. Bolelo mě celé tělo a sykala bolestí, i když jsem na namožené svaly pustila proudy horké vody, aby se alespoň trochu uvolnily. Teprve až v posteli jsem si uvědomila, že to pro něco dobrého bylo. Přestala jsem myslet na mámu, na podplukovníka, Sean a svůj život. Žila jsem okamžikem, tak jak mi vždy říkala máma. Vojáci žijí okamžikem. Nežijí minulostí nebo budoucností. Soustřeďují mysl na nastalý problém a všechno ostatní vypustí a nic jiného do své hlavy nevpouštějí.
„Na to se musím zaměřit," řekla jsem si pro sebe. Polykala jsem bolestivé vzdechy, když jsem se přetáčela na bok, abych mohla usnout.
***
Mia zavřela oči a uniklo jí malé zablýsknutí pod skříňkou vedle otevřeného balkónu. Sheppard mezitím stál na svém balkónu a díval se směrem k jejímu pokoji. Snažil se na všechno pohlížet s nadhledem, ale byla pravda, že od jejího příchodu sem se cítil velmi nejistý. Snažil se ji stavět do toho špatného světla, i když jemu i celé Atlantidě dokazovala, že patří do toho dobrého, jenže John to nechtěl akceptovat. To co mu řekla replikátorka Elizabeth ho však donutilo, aby se nad tím začal zamýšlet.
„Nemůžu jen tak změnit svůj názor," svěřil se Rononovi, který seděl na gauči a prohlížel si sportovní časopisy ze Země. Ten vzhlédl a podívala se na Johna.
„Na co?" zeptal se a John kývnul k balkónu. Ronon se přesunul k němu. Zadíval se na Miin balkón. Jediné její okno bylo potemnělé. Zbytek osazenstva expedice bylo ještě vzhůru. Dnešek byl významný, tak si ho chtěli užít.
„Já jí pořád nevěřím, ale uznávám její snahu. Trénuje tvrději než ty." Ronon ignoroval Johnův zpruzený pohled, zašklebil se na něj a vrátil se zpátky na gauč.
„Beru na zřetel, že je nedobrovolně členkou expedice. Jenže mě štve, že o ní nic neví, a co ji vede k tomu, aby se tolik snažila, když z toho nic nemá." Ronon odhodil časopis na stolek a pootočil se k Johnovi.
„Tohle já neřeším. Nemám ji v týmu, takže jí nemusím důvěřovat." John se zamračil a raději okno zavřel, aby ho to nelákalo se dívat do toho jejího. V posledních týdnech to dělal až příliš často.
„To mi moc nepomůže, Ronone." Sednul si vedle něj a automaticky vzal do ruky ovladač, ale televizi nezapnul, jen zamyšleně poklepával na volná místa mezi tlačítky.
„Moc nad tím přemýšlíš, Shepparde." Vytrhnul mu ovladač z ruky a pustil záznam zápasu amerického fotbalu dva měsíce starý. Znal ho nazpaměť, ale některé části si s oblibou pouštěl opakovaně.
„Jsem zodpovědný za bezpečnost lidí na Atlantidě," nepouštěl se John tématu. Ronon znechuceně záznam zastavil.
„Nemyslíš si, že za tu dobu, co je tady, by se už o něco nepokusila?" John se na Sateďana překvapeně podíval. „Nekoukej tak na mě. Pár lidí se už Atlantidu snažilo zničit zevnitř. Pokud vím, tak nikdo z nich to zatím nepřipravoval dva roky. Možná by bylo lepší, kdybys ji vzal na nějakou misi s sebou, abys zjistil, jestli nemá nějaké postranní úmysly."
John se na chvíli nad Rononovou poznámkou zamyslel. „To z jedné mise ale nepoznám," podotkl.
„Tak ji vezmi na pár průzkumných místo Teyly, ale říkám ti, pušku budu mít pořád nastavenou na zabití." Ronon se zvednul z gauče a mávnutím ruky se s Johnem rozloučil.
John zůstal ještě dlouho vzhůru a přemýšlel nad Rononovými slovy. Mia sice už mockrát dokázala, že je Atlantidě loajální, ale to mohla být jenom lest, jak ostatní dostat na svou stranu, jenže dokázal by někdo hrát dva a půl roku hru nevinné mladé ženy, která se pokouší ostatní chránit před svým nebezpečným tajemstvím? Jenže... Elizabeth její tajemství znala a zemřela... dvakrát, ale to s tím přeci nesouviselo... nebo ano? Tížilo ho tolik otázek. Stejně jako Miu.
Uprostřed noci se rozhodl, že zkusí Rononův návrh. Nebyl si však jistý, na jakou misi ji vzít, přestože jí nedůvěřoval, nechtěl, aby se některá z misí zvrtla a Mia zemřela, ale nemusel si tím hlavu lámat nijak dlouho. Týden po zničení replikátorské planety, se naskytla příležitost, kde otestovat Rononův nápad v praxi.
Díky sledování lodí se Atlantidě podařilo objevit jeden úl, který byl značně poškozen z občasné války mezi Wraity a vysílal volání o pomoc a vypadalo to na Wraita, co Rodneymu pomohl s replikátorským kódem.
Úl setrvával na místě celý den, nehýbal se a žádný jiný úl nereagoval na volání, proto se Sheppard s Lornovým týmem vydal loď prozkoumat, ale bohužel na místě narazili na překážku, která jim nedovolila s úlem odletět, a to mohlo mít jediné řešení.
***
„Většinou tady najdeš ty mě a ne já tebe." Teyla se na mě otočila s ustaraným výrazem, přesto s chabým úsměvem na rtech. Nedivila jsem se jí. Výhled z jednoho z mnoha balkónu na město byl skutečně úchvatný. Tiše jsem vklouzla na lavičku vedle ní.
„Hledám nějaké místo klidu," svěřila se mi Teyla a opět se zadívala na město.
„Podplukovník tě odmítl vzít na misi?" zeptala jsem se přímo a Teyla se tiše zasmála. To napjetí, která se vznášelo ve vzduchu, zmizelo a vypadalo to, že právě tohle potřebovala.
„Najednou mu přestávám rozumět." Nad tím jsem se musela v duchu pousmát já. Už jsem ani nedokázala spočítat, kolikrát jsem nechápala jeho chování, které bylo více než odtažité a chladné. Vlastně bych ani nedokázala spočítat, kdy vůči mně použil trochu pozitivnější přístup.
„Teylo, podplukovník je jen uražený. Je uražený, že jsi ho neinformovala už dříve." Na kratičkou chvíli jsem viděla v jejích hnědých očích vzdor, který však vzápětí vymizel.
„Neměla jsem tušení, jak zareaguje," pokrčila rameny a sklopila hlavu. Velmi pomalu jsem k ní natáhla ruku. Do své dlaně jsem stiskla její ruku a ona ke mně znovu zvedla hlavu. To byl stejný důvod, proč jsem mu o sobě neřekla pravdu i já. Postupem času se to ještě prohlubovalo.
„Zareagoval by stejně. Byl by spokojený jedině tehdy, kdybys mu ohlásila už předem, že se chystáš otěhotnět." Zarazila se a otevřela pusu, ale mávnutím ruky jsem ji zastavila. „Nechtěj to pochopit, takoví jsou ti naši chlapi ze Země."
„Někdy vám skutečně nerozumím." Nad tím jsem se musela pousmát.
„Věř mi, že já jsem na tom úplně stejně." Téměř okamžitě jsem si vybavila, jak jsem na tom byla se Seanem. Než mě unesli, bydlela jsem s ním už téměř dva roky a přála jsem si, abychom v našem vztahu pokročili trochu dále. Chtěla jsem se vdávat, už jsem se na to cítila. Znali jsme se osm let a pár tvořili roky čtyři. Táhlo mi na čtyřiadvacet a moje biologické hodiny začaly odtikávat, ale už jsem nedostala příležitost, proto jsem Teyle záviděla, přestože si vybrala pro těhotenství trochu krizový čas.
„Musíme jít, Mio." Pomalu jsem se vrátila z toulek mé lehce choré mysli zpět k Teyle.
„Hm?"
„John si mě vyžádal na misi." Vysoce jsem povytáhla obočí. Uniklo mi něco?
„A mám tě přivést." Zatvářila se stejně zmateně jako já. Bez dalších řečí jsme se obě zvedly a zamířily do zbrojnice.
***
Přiznávám, měla jsem být potěšena, ale cítila jsem za tím nějakou levárnu. Podplukovníkovi jsem prostě už jen z principu nevěřila. Byl ten typ člověka, co nedělá nic bez důvodu. Je to přeci jen voják, každým svým rozhodnutím něco sleduje a já si nebyla jistá, co sleduje tím, že mě vzal s sebou.
Seděla jsem v přední části jumperu hned za Teylou a nespouštěla z podplukovníkových zad oči. Neměla jsem nejmenší tušení, na co čekám. Divila jsem se, že vydržím tak dlouho v klidu. Od brány k poškozenému úlu to bylo pět hodin letu a já měla oprávněně obavu, že bych se mohla začít na plukovníka nějak utrhovat, aniž by mi k tomu dal důvod, ale možná za to mohla přítomnost Teyly, před kterou jsem se snažila chovat slušně nebo jsem měla prostě strach. Při posledním pobytu na wraitském úlu jsem se musela dívat, jak královna vysává Sama.
Instinktivně jsem mezi prsty chytila řetízek od jeho známek, čehož si všiml podplukovník. Když se naše pohledy střetly, pustila jsem řetízek, jakoby mě popálil. Podplukovník na mě ještě chvíli zíral a já nedokázala uhnout pohledem.
„Na palubě není žádný živý Wrait." Asi mě mělo jeho prohlášení uklidnit, ale nestalo se tak. Odvrátila jsem hlavu a dívala se na nekonečnou prázdnotu před námi, na jejímž konci se pomalu začal rýsovat úl.
A bylo to tu.
V hangáru čekal major Lorne a jeden muž z jeho týmu. Oba na nás kývli, a pak začali odvádět Teylu. Mě však zastavil podplukovník. Zadržela jsem dech a pravou rukou zatnula v pěst.
„Jsi tu pro to, abys na Teylu dohlédla. Nic jiného v tom nehledej." Mluvil se mnou jako s pitomcem, kruté bylo, že jsem se jako pitomec cítila.
„Tomu nerozumím." Podplukovník lehce naklonil hlavu a rukama se opřel o samopal, který se mu visel u břicha. A mně to došlo. Našpulila jsem nazlobeně rty. „Teyla je těhotná, není nemocná!" Hlavně mě nekamenujte za můj názor. Vím, co jsem Teyle říkala, ale to, proč mě podplukovník vzal, mě neuvěřitelně popudilo.
„Kdybych tu chtěl doktorku Kellerovou, Teyla by nešla a vím, že vy dvě se spolu docela dost bavíte."
„Vy musíte být Einstein, podplukovníku," sykla jsem. Na to se narovnal a ruce na samopalu mu ztuhly.
„Nechtěj, abych svého rozhodnutí litoval," varoval mě zamračeně.
„Kdyby nešlo o Teylu, nebyla bych tak tolerantní," odsekla jsem dětinsky a chtěla se kolem něho protáhnout, ale chytil mě za paži, přitáhl zpátky k sobě a já si chvíli myslela, že mě na místě zastřelí, když začal vytahovat zbraň z pouzdra. Ukázalo se však, že prozatím budu žít a zbraň mi nacpal do dlaně.
Vykulila jsem na něj oči a natlačila mu zbraň zpátky do ruky. „Vezmi si to," pohrozil mi. Zavrtěla jsem hlavou.
„Se střelnými zbraněmi nechci mít nic společného." V tu chvíli jsme o něj měla skutečnou starost. Bála jsem se, že vybouchne. Takhle rudého jsem ho snad ještě nikdy neviděla. Neodolala jsem a prostě musela přilít oleje do ohně. „Ujišťoval jste mě, že tu žádný Wrait není, takže to není potřeba." To už jsem se musela kousnout do jazyka, protože bych byla schopná pokračovat i dál. Nebylo mi to však dopřáno. Stihla jsem jen postřehnout bleskový pohyb, kterému jsem nedokázala dostatečně rychle odpovědět a už jsem ležela na zádech a podplukovník mě držel za límec vesty a obkročmo se nade mnou tyčil.
„Nepokoušej moji trpělivost, Collinsová, tu zbraň si vezmeš nebo tě vysadím na první planetě s Wraity." Pustil mě a ustoupil stranou. Zůstala jsem ležet, naprosto ochromená a neschopná slova. Zaskočil mě neuvěřitelným způsobem. Otočila jsem k němu hlavu. Jeho napřažená ruka čekala na tu moji. Poraženecky jsem se ho chytila a on mi pomohl na nohy. Podal mi zbraň a já ji lehce roztřesenými prsty vzala a zastrčila do pouzdra na stehně.
„Collinsová!" zavolal na mě, když jsem vykročila, abych od něj už mohla být pryč. Mlčky jsem se otočila. „Ručíš mi za Teylu vlastním životem."
***
Připadala jsem si hloupě, když jsem setrvávala po Teylyně pravém boku, zatímco řídila wraitský úl v hyperprostoru. Nedokázala jsem se na podplukovníka ani podívat. Cítila jsem se zostuzena. Pokořená vojákem, i když jsem si slíbila, že se to už nikdy nestane. Vzteky se mi vařila krev a na jednu stranu byla ráda, že se Teyla musí soustředit na řízení lodi, protože kdyby se na mě dlouze podívala, poznala by, že se něco děje a já bych bouchnula. A kvůli podplukovníkovi jsem si nechtěla kazit před týmem majora Lorna svoji pověst.
„Jsme na místě," zahlásila Teyla a všichni se něčeho chytili. Loď byla silně poškozená, ale když se na ni Teyla napojila, aktivovala regeneraci, která však za letu hyperprostorem postupovala pomaleji.
Nebyla jsem si jistá, proč tu vlastně jsme, ale stačilo slyšet, že wraiti mají ZPM a mně hned došlo, že to není vůbec dobrá kombinace. Vypadalo to, že před deseti tisíci lety wraiti také získali jedno ZPM a poté se válka mezi nimi a Antiky vychýlila ve prospěch wraitů.
Pustila jsem se a zhluboka vydechla. Tenhle způsob cestování mi nedělal vůbec dobře. Žaludek se mi bolestivě stahoval, ale musela jsem to vypustit z povědomí a věnovat se Teyle, která umístila úl k jednomu z měsíců, na opačné straně planety, kde hlídkoval další úl a jakmile se pustila ovládání, zakolísala. Instinktivně jsem ji chytila za paži a podplukovník učinil totéž na druhé straně. Oba jsme si vyměnily starostlivé pohledy a na kratičký okamžik zapomněli na tu věc v hangáru.
„Právě kvůli tomuhle jsem tě nechtěl brát na akce," vytknul podplukovník Teyle jemně a mě zase ignoroval.
„Jsem v pořádku, Johne." Pustil ji a já jí pomohla si sednout. Čupnula jsem si vedle ní a nabídla jí láhev vody. Pokývnutím ji odmítla.
„Zůstaneš tu s ní," podplukovník obrátil svou pozornost na mou osobu a přejel mě chladným pohledem. Poslušně jsem přikývla. „Nechám tu i Lornův tým. My poletíme na planetu. Teylo, kdyby se něco dělo, musíš s lodí odletět." Teyla přikývla. „Odchod." Rodney s Rononem se na nás dvě podívali, než se vydali za podplukovníkem.
Našla jsem si klidné místo, odkud jsem viděla na Teylu a tým majora Lorna. Chtěla jsem chvíli sama pro sebe. Potřebovala jsem čas, abych si uvědomila, že tohle není žádná obyčejná mise. Byla to mise s velkým M. Dlouho jsem chtěla na nějaké takové být, ale kazila mi to jen skutečnost, že jsem dostala roli ošetřovatelky a zbraň byla jako bonus. Nepříjemný bonus. Sice jsem toho o zbraních věděla dost, ale ta doba byla dávno pryč. Stačila jedna nehoda a rázem mě to opustilo. Není to, jako když havarujete s autem, že se oklepete a za pár týdnů jste znovu za volantem. Se zbraněmi je to horší.
„První opravdová mise, že?" Zvedla jsem hlavu k majoru Lornovi a bleskově vstala, div jsem nezasalutovala.
„Ano, pane." Major se zasmál.
„Jen klid, podplukovník tu teď není." Sednul si na zem a pokynul mi, abych se vrátila na své místo. Neochotně jsem se posadila vedle něho.
„Uvolni se trochu, Mio. Vypadáš jako bys byla připravená vyskočit dva metry vysoko. Jo a mimochodem, ještě jsme neměli možnost se pořádně představit. Jsem Evan." Natáhl ke mně ruku a já si s ním potřásla.
„Mia, pane." Lorne zasmál, ale když si všiml pistole, úsměv mu zmrznul.
„Slibuju, že ji nebudeš muset použít." Aniž by mi pohled sklouznul ke zbrani, jsem přikývla.
„Díky." Jemně mě poplácal po hřbetu ruky, kterou jsem měla položenou na koleni. Zvednul se a odešel na krátkou chvíli za Teylou. Nemohla jsem je slyšet, ale se zájmem jsem se na ně dívala.
Jedno jsem se za ty roky na Atlantidě naučila. Lidé z expedice byli sice podezřívaví, ale toho, kdo si získal jejich důvěru, ochraňovali a byli ochotni pro jeho záchranu udělat cokoliv a to se mi na tom moc líbilo. Mně většina Atlantidy důvěřovala také, ale po důvěře od druhého nejdůležitějšího člověka ve městě jsem netoužila, a když mi vnutil tu zbraň, klesnul ještě hlouběji.
„Blíží se k nám šipka." Vrátila jsem se do reality a byla hned na nohou vedle Teyly. Major Lorne stál na druhé straně.
Šipka se nehlásila, zpočátku si ti dva mysleli, že by to mohl být podplukovník, ale ten by se už dávno ozval. Musím přiznat, že jsem měla o všechny v tu chvíli strach, ale jakmile jsem na obrazovce uviděla toho, kdo v té šipce letěl, ustoupila jsem o dva velké kroky zpět. Lorne se na mě otočil.
„V pohodě," řekla jsem přiškrceným hlasem a velmi neochotně jsem na stehně stiskla zbraň mezi prsty. Teyla se zatvářila trochu šokovaně, ale nic neřekla. Ustoupila jsem trochu dál, jenže jsem Teylu nechtěla spustit z očí, takže mi nezbývalo nic jiného, než jít s ní a Lornem a poslechnout si, co nám ten Wrait Todd, jak ho nazval podplukovník, chce říct.
***
„Vrátíme se až později, nemůžete jim nijak pomoci." Hlasy wraitů se mi ani trochu nelíbily, zněly až příliš hluboce a zastřeně. Nebyl to lidský hlas, i když se jim hodně podobal. Jenže to z nich ještě nedělalo lidi. My jsme své druhy nepouštěli, tak jako oni. Už jsem si představovala, jak vytáhnu zbraň a namířím jí Wraitovi do obličeje, aniž bych cítila nějakou emoci, ale zastavila mě Lornova ruka. Všimla jsem si toho jenom já. Povzbudivě na mě kývnul a já se trochu uvolnila. Stačila mi jediná vteřina, abych si uvědomila, že jsem porušila vlastní předsevzetí, že už se zbraní nedotknu a nebudu na ně spoléhat, takže mi uniklo, co právě řekla Teyla. Jen jsem se za ní vydala společně s Wraitem v zádech.
Teyla se chtěla vydat do mysli královny a ovládnout ji na dobu potřebnou, aby pomohla podplukovníkovi uniknout.
„Je to moc nebezpečné, Teylo," pošeptala jsem jí, když se usadila.
„Musím to udělat." Zavřela oči a já vyslala prosebný pohled k Lornovi, který mohl jedině pokrčit rameny. Až se tohle dozví Sheppard, tak mě zabije.
Utekla nějaká doba, při níž jsem se třásla jako osika, když Teyla mluvila s královnou, do jejíž mysli se dostala a s každým okamžikem se zdála být slabší. Dlouhými kroky jsem přešla k Lornovi.
„Musím jí pomoct!"
„Teď není jak, Mio," pokusil se mě Lorne uklidnit, jenže já se nesměla nechat uklidnit. Kašlala jsem na podplukovníkovo nařízení, musela jsem Teyle pomoci, protože to byla moje přítelkyně a nechtěla jsem, aby trpěla, aby královna ublížila jejímu nenarozenému dítěti.
Wrait Todd se na mě podíval a pokrčil rameny stejně jako major Lorne. „Neměl jsem tušení, že člověk něco takového dokáže." Stiskla jsem pevně rty a naštvaně se od nich odvrátila. V hlavě mi běžela spousta myšlenek, ale jediná z nich mě navedla – doufejme – správným směrem.
Rozepnula jsem si vestu a odepnula ze stehna zbraň. Odložila jsem je vedle stupínku, na kterém seděla Teyla a mluvila na královnu nebo na podplukovníka. Nás nevnímala. Tým majora Lorna se na mě nechápavě zíral. Vyhrnula jsem si rukáv a poklekla před Teylu. Wrait udělal krok ke mně, cítila jsem ho za zády.
„Mysl královny je silná, měla bys toho nechat." Otočila jsem se k němu.
„Drž se dál nebo ti hlavou proženu kulku," sykla jsem na něj a Lorne marně zalapal po dechu. Obrátila jsem se zase k Teyle a s hlubokým nádechem jsem ji chytila za ruku. Představovala jsem si hodně věcí, ale ne tohle.
Vtáhlo mě to dovnitř.
Stála jsem před Teylou a kolem nás to vypadalo stejně jako na lodi, jen tu byla Teyla, já a královna, co Teyle šeptala do ucha za jejími zády. Vykročila jsem k nim a zírala na královnu. Obecně mi wraiti připadali oškliví, ale ošklivost královny byl přesný opak našich modelek. Špičaté zuby mi připomínaly ústa žraloka a oči se zužovaly jako oči hada, ale do královniny mysli jsem vstoupit nechtěla, ani bych to nedokázala.
Opět jsem poklekla před Teylu a chytila ji za ruce. Královna se nesměla dozvědět, že jsem tady. Musela jsem ochránit Teylyno dítě tak, aby nebylo poznat, že jsem tady. Neměla jsem ponětí, jak to udělám, ale o něco jsem se pokusit musela.
Zavřela jsem oči a ponořila se do Teylyny mysli, kterou zmítal neklid a strach, držela se z posledních sil. Cítila jsem tu tíhu královniny mysli, co útočila ze všech stran, aby se dostala k malému. Je to chlapec, poznala jsem to hned. Jeho mysl byla téměř hmatatelná, dokonce jsem cítila, jak k němu královna natahuje svoje prsty, aby ji roztrhala.
Zaměřila jsem svoji pozornost na mysl malého a pomalu ji obklopila svou vlastní myslí. Udělala jsem kolem něho neprostupnou ochrannou bariéru a sama teď čelila královniným atakům, což nebylo nic snadného. Připadalo mi, že jsem pod náporem úderů demoličních kladiv, co buší do tenoučkého skla, které brání moji mysl. Po každém úderu jsem cítila vibrace, co mi prostoupovaly tělem až ke konečkům prstů.
„Cítím tě," pošeptal mi někdo do ucha a já strnula. „Jsi příliš slabá, dokonce i na někoho s tvojí krví. Cítím to z tebe. Antika bych ucítila na míle daleko. Umřeš a tvoje snaha přijde vniveč," posmívala se mi královna a na kratičkou chvíli tak dovolila Teyle, aby znovu získala nadvládu nad situací.
„Skonči to, Teylo!" zakřičela jsem ochraptěle. Měla jsem dojem, že mi praskne hlava. Už jsem to nezvládala. Byla jsem příliš slabá a královna si toho byla vědoma, objevila mě příliš brzy, ale i těch pár vteřin doufejme pomohlo.
„Johne, pomoz mi," zaslechla jsem a ucítila prudký náraz, co mě od Teyly odtrhnul, ale měla jsem ještě možnost zahlédnout ten kus Teyly mysli, která se obávala o dítě. Poté už nebylo nic, jen tma.
***
Unaveně jsem zamrkala. Do zad se mi nepříjemně zarýval podstavec. Teyla na něm seděla a shlížela na mě.
„Jsi v pořádku?" zeptala se ochable. Něčí ruce mi pomohly se posadit. Lorne.
„Jo." Pomalu jsem zvedla pravou ruku k obličeji a otřela si něco pod nosem. Odtáhla jsem ruku a zírala na vlastní krev.
„Královna tě mohla zabít." Otočila jsem hlavu k Teyle, která vypadala, že každou chvíli omdlí.
„Tebe taky," zachroptěla jsem a rukávem si otřela zbytek krve. Jeden voják z týmu majora Lorna mi pomohl vstát. Bolestí jsem zamrkala. Hlava mě bolela jako střep. Prohnula jsem se v pase a překvapením hekla, když mi bolest projela i zbytkem těla.
„Jsi v pořádku?" vyhrkla Teyla znovu, ale mávnutím ruky jsem jí nedovolila vstát.
„Asi bude potřeba aspirin," dostala jsem ze sebe pomalu, když jsem se narovnala a pomalu se rozhlédla po můstku.
„Poulssone, odveďte Miu do jumperu," přikázal major Lorne vojákovi a já neměla šanci ani protestovat. Neohrabaně a za pomoci Poulssona jsem si na sebe oblékla vestu a ke stehnu připnula pouzdro se zbraní. Wrait se na mě podíval takovým vědoucím pohledem, až mi z toho přejel mráz po zádech.
V tichosti jsme došli k jumperu. Všechno to tu bylo tak opuštěné a jediné, na co jsem právě dokázala myslet, bylo, jak mě podplukovník zabije, za to, že jsem Teyle dovolila vstoupit do mysli královny.
***
Možná jsem byla jediná, kdo byl rád, že ta proklatá wraitská loď byla nakonec zničena. Zastávala jsem názor, že takové technologie prostě kazí charakter lidí ze Země. Když už jsme u toho charakteru... rozhodla jsem se, že za podplukovníkem půjdu sama, protože od jeho návratu z planety s wraitským klonovacím zařízením jsme spolu nepromluvili. Nebyl na to čas, protože náš úl objevil ten druhý. Boj bychom nezvládli, takže jediná možnost byla nasměrovat loď na planetu a na zařízení, protože jsme nechtěli opakovat událost před desetitisíci lety, která vyhnala Antiky z Pegasu.
Vydala jsem se za podplukovníkem, aniž bych navštívila ošetřovnu. Hlava mě už tolik nebolela, v lékárničce jumperu jsem našla aspirin a polkla dvě tablety, ale o moc lepší to nebylo.
Technik Chuck od brány mě nasměroval do zbrojnice.
Přede dveřmi jsem se zastavila. Srdce mi splašeně tlouklo a pulzovalo mi až ve spáncích a mě se tak znovu zmocňovala bolest. Musela jsem ji překousnout. Zhluboka jsem se nadechla a přejela rukou po otevíracím panelu.
Podplukovník stále ke mně zády a sundával si vestu a odkládal zbraně. Tým majora Lorna tu byl taky a uklízel svoji výbavu do polic. Evan Lorne si mě všimnul jako první. Beze slova kývnul na svoje muže a ti se bez jediného slova vytratili. Obrátila jsem se ještě k majorovi a ten na mě povzbudivě kývnul. Pak se dveře zavřely a my tu s podplukovníkem zůstali sami.
Chvíli jsem na něho zírala, jak pečlivě ukládá výzbroj na své místo a nedokázala se donutit, aby se nějak projevila.
„Budeš tam stát jako zloděj ještě dlouho?" Při jeho slovech jsem nadskočila. Nemluvil hlasitě, ale i tak mi hlavou projela šílená bolest a jen tak tak jsem mezi rty rozdrtila bolestivé syknutí.
„Ne, pane." Otočil se ke mně. Tvářil se zachmuřeně a veškerá moje odvaha utekla.
„Co ne?" zeptal se ostře.
„Přišla jsem za vámi, pane." Mírně naklonil hlavu a ruce si složil na hrudi.
„Proč?" Sklonila jsem se a ze stehna si sundala pouzdro se zbraní. Přistoupila jsem k podplukovníkovi blíž, pouzdro jsem položila na úzký vyvýšený stůl, který nás odděloval.
„Chceš snad omluvu?" Kousla jsem se do rtu.
„Není za co, pane. Jednal jste v zájmu ochrany týmu." Překvapením se mu obočí zdvihlo o pořádný kus nahoru. „Já..." hlas mi selhal a ruce jsem zvedla ke spánkům, abych si je promnula.
„Lorne mi řekl, co jsi udělala pro Teylu," prolomil jako první naše mlčení. Zvedla jsem k němu pohled. Tohle musela být past.
„Dělala jsem jen to, co jste mi nařídil." Zamračil se a položil ruce na stůl.
„Hlavně jsi jí neměla dovolit, aby se o to vůbec pokoušela," vyčetl mi, ale už ne tak hrubě. „Jenže Teylu znám a vím, že by si to vymluvit nenechala." Víc k tomu nebylo potřeba říkat. Oba jsme si byli vědomi, že Teyla dokáže přemýšlet sama a bylo vůči ní nefér, že jsme si mysleli, že ji musíme hlídat.
Ještě jsem potřebovala vyřešit jednu věc. Po trapné chvilce ticha jsem natáhla ruku a přitáhla si pouzdro se zbraní k sobě. Podplukovník pootevřel pusu, ale nic neřekl. Přimhouřil jen oči a dál mě sledoval
„Zbraně nemám ráda z jednoho prostého důvodu." Klidnými prsty jsem zbraň vyprostila z pouzdra a poté z ní vytáhla zásobník. Položila jsem ho vedle pouzdra. „Zažila jsem, co zbraně dokážou v rukou těch, co by je mít neměli." Pořádně jsem zatáhla, uvolnila hlaveň a položila ji vedle zásobníku. „Zbraně znám dost dobře, ale stačil jediný okamžik, který mě přesvědčil o tom, že je už v ruce mít nechci. Střelné zbraně nejsou pro každého." Rozložila jsem zbraň, tak jako kdysi, když mě to matka učila. Podplukovník ze mě nespouštěl oči. Zásobník byl plný kulek, které jsem postupně vycvakala ven – včetně kulky, která byla v komoře – a poté složila zbraň do původní podoby. Bylo to stejné jako jezdit na kole. Prostě se to nezapomíná. Uvolnila jsem pojistku a zbraň pevně stiskla v pravé ruce. Padla mi jako ulitá a já musela setřást vzpomínky na nehodu, kterou odnesl ten kluk životem.
„Chtěla jsem vás požádat, abyste mi už nikdy znovu zbraň nenutil. Distancovala jsem se od nich z dobrého důvodu." Bleskově jsem levou rukou zbraň natáhla a na prázdno stiskla spoušť. Ozvalo se duté cvaknutí, když západka prořízla pouze vzduch.
Otočila jsem se k podplukovníkovi čelem a před jeho zraky opět zbraň rozebrala a do zásobníku nastrkala kulky zpátky.
„Jsou věci, které vám o sobě říct nemůžu a další, co vám říct nechci, protože na ně pyšná nejsem a není to potřeba. Pro pracovní vztah není z toho nic nutností." Cvakla jsem poslední kulku na místo a začala zbraň zase skládat dohromady.
„To se mýlíš." Zvedla jsem k němu pohled.
„Proč?" zeptala jsem se nechápavě, když mi došlo, že ztrácím pevnou půdu pod nohama.
„Když chceš někomu důvěřovat, musíš ho znát." Už jsem nebyla pánem tedy paní rozhovoru a opratě převzal podplukovník.
„Nedokázala jsem snad, už několikrát, že pro lidi z expedice jsem ochotná i krvácet?" Zasunula jsem zásobník a kompletní zbraň položila na stůl a postrčila ji k podplukovníkovi, který však ze mě nespouštěl oči.
„To je od tebe šlechetné, ale ty musíš být ochotná pro ty lidi zemřít." Cítila jsem, jak mi z tváří vyprchala veškerá krev. Nahlas a do očí podplukovníkovi bych to nedokázala říct, ale svůj život jsem měla ráda. Byla jsem pro ty lidi ochotná krvácet, abych je ochránila, ale zemřít? To byla otázka, nad jejíž odpovědí jsem se zdráhala.
„Já..." Podplukovník si vzal zbraň ze stolu a chvíli si ji prohlížel, jakoby čekal, co ze mě vypadne. Argumenty jsem už žádné neměla. Pánem rozhovoru se stal on. Rezignovaně jsem se dlaněmi opřela o stůl a zírala na jeho šedivou hladkou plochu. Po chvíli jsem na sobě ucítila jeho pohled. Koutkem oka jsem si všimla, že zkontroloval zbraň a uložil ji na stůl.
„Nikdy nepřestanu zjišťovat, kdo doopravdy jsi," řekl upřímně. Obešel přitom stůl a stanul mi čelem. Musela jsem zaklonit hlavu, abych mu do tváře viděla. Byl tak blízko...
„Tře... třeba," nervózně jsem polknula, „časem, bych mohla třeba... třeba říct vám..." Naše obličeje byly od sebe sotva tři centimetry od sebe. Upřeně se mi díval do očí, až se mi z toho divoce roztlouklo srdce. Slova se mi zadrhávala v hrdle.
„Proč jsi chtěla pomoct Teyle?" Překvapením jsem zamrkala a zase získala nad sebou vládu. Zklidnila jsem se a začala normálně dýchat.
„Cože?" Určitě jsem v té chvíli vypadala jako pitomec, ale nechápala jsem, proč tak změnil téma hovoru.
„Proč jsi chtěla pomoct Teyle?" zopakoval svoji otázku. Odtáhl se a stál ode mě na délku paže.
„Nařídil jste mi to," dostala jsem ze sebe po chvíli.
„Oba dobře víme, že mé příkazy ignoruješ." V tom měl pravdu. Sice dokázal pouštět hrůzu, ale jen tak bych jeho rozkaz nesplnila. Pokud však šlo o Teylu...
„Je to moje přítelkyně a nechtěla jsem, aby se jí nebo dítěti cokoliv stalo." Pravda a nic než pravda.
„Uvědomuješ si, jaké to bylo riziko?" Trhaně jsem přikývla.
„Nebyla jsem dost silná, kdybyste zaváhal, královna by dítě a mě..."
„... zabila," dokončil. „Ale to jsi věděla, že?" Párkrát jsem zalapala po dechu.
„... ohrozila. To jsem chtěla říct, královna by nás ohrozila." Lhala jsem sama sobě. Srdce se mi roztlouklo rychleji a krev mými žilami doslova pádila, díky čemuž se mi tváře zbarvily doruda.
„Když to říkáš," brouknul podplukovník a uklidil zbraň na své místo. „Můžeš jít," sdělil mi klidně, aniž by se na mě nepodíval.
Jako opařená jsem odešla ze zbrojovny. V hlavě jsem měla prázdno, alespoň jsem nemyslela na bolest. Ve skutečnosti jsem nemyslela na nic.
Potřebovala jsem si promluvit s Teylou, ale prvně jsem si musela pro něco dojít.
***
V centrální věži jsem znovu potkala podplukovníka. Balíček jsem si zastrčila do kapsy, aby ho neviděl. Kupodivu jsme oba zamířili stejným směrem.
„Byla jsi na ošetřovně?" Zavrtěla jsem hlavou. Odkládala jsem to. Už to nebylo tolik potřeba. Prvně jsem si potřebovala vyřešit pár věcí. Podplukovníka jsem měla za sebou a ještě zbývala Teyla a teď byla otázka, kdo z nás za ní půjde první.
„Běž za ní, ale pak si na tu ošetřovnu okamžitě zajdi." Přikývla jsem. Žádná slova díků. Něco takového si teď nezasloužil.
Vstoupila jsem na balkón a ohlédla se na podplukovníka, který se vydal za Carterovou, aby nám dopřál soukromí.
Sebrala jsem odvahu a postavila se hned vedle Teyly. Dívala se na město, jež do noci zářilo jako hvězda. Začala jsem výhledy na město zbožňovat a asi by mi trochu chyběly, kdybych musela odejít, ale to by se stalo jedině tehdy, kdybych dostala odpovědi na své otázky.
„Doktorka mi řekla, že jsi ještě nebyla na ošetřovně," začala a já s úšklebkem protočila oči, ale mlčela jsem.
„Já..." Teyla se otočila ke mně, ale to už jsem stačila z kapsy vytáhnout balíček, který mi donesla Kate. Teyla na ten balíček zírala.
„Nech mě teď, prosím, mluvit." Pomalu přikývla a já jí balíček vložila do rukou. Otočila jsem se k městu a nechala se konejšit jeho vysokými věžemi.
„Víš, já..." To nebyl zrovna dobrý začátek, ale už jsem to tak začala. „Mluvila jsem s podplukovníkem o tom, co se stalo. Přivedl mě na jednu myšlenku, kterou jsem si nechtěla připustit, ale prvně bych ti chtěla něco říct." Otočila jsem se k ní a pohlédla jí do očí.
„Celou tu dobu, co jsem tady, se snažím tajit, kdo jsem a odkud jsem přišla. Věř mi, že to dělám z dobrého důvodu."
„Jakého?" Teyla se opřela loktem o zábradlí a dívala se přitom na mě pohledem, který čekáte od lidí, kterým věříte, a já byla ráda, že právě Teyle může věřit.
„Protože to sama nevím. Teprve až tady zjišťuju, že můj život nebyl tak normální, jak jsem si vždy myslela. Že jsem nemohla rozhodovat sama za sebe, protože někdo stál v pozadí a postrkoval mě směrem, jakým chtěl."
„Kdo je to?"
„Nevím," povzdechla jsem si, „ale já na to přijdu... časem. Víš, ale na Zemi je jedna žena, která dává na moji rodinu pozor. Přinesla mi tenhle balíček," a ukázala jsem na Teylyny ruce, v nichž byl. „Což mě vede k tomu, co jsem ti chtěla říct. Moje máma," zhluboka jsem se nadechla, abych to dokázala vyslovit, „byla voják a vedla mě odmalička k tomu, abych šla v jejích šlépějích, ale před pár lety zemřela a armádě trvalo až moc dlouho než nám to přišli oznámit. Zprvu jsem se zlobila na armádu, že za to může, že ji zatáhli do něčeho, do čeho neměla být zatažena, protože už dávno z aktivní služby odešla, aby mohla být více s rodinou. Armádu jsem za to nenáviděla a je pravda, že ani teď nemám vojáky příliš v lásce, ale postupem času jsem svoji zlobu obrátila i proti mámě. Měla tehdy letět na nějakou konferenci nebo něco podobného. Slíbila, že se brzy vrátí. Měla se vrátit na narozeniny. Když nám přišli oznámit, že zemřela, nebylo mi nic divné, ale až postupem času jsem si začala uvědomovat, že je něco špatně. Zemřela v letadle, které letělo na úplně opačnou stranu a bylo jedno, že se pokusila letadlo zachránit. Obrátila jsem zlobu na ni, protože nám lhala. Nechala všechno na mně. Cítila jsem se ukřivděná, ale až teprve, když jsem vstoupila do tvé mysli, došlo mi, že je matka ochotná pro své děti udělat naprosto cokoliv. Moje máma byla každým coulem voják a neochraňovala pouze nás, ale i celou zemi. Tehdy na palubě toho letadla byl terorista, který chtěl zabít spoustu lidí a pomstít se naší zemi. Ten den letadla obsadilo víc teroristů a zabili tak spoustu lidí a moje máma seděla v jednom z nich. Pokusila se prý toho teroristu zpacifikovat, bylo však pozdě, ale aspoň se jí podařilo dostat letadlo do neobydlené oblasti." Musela jsem se vydýchat, protože se mi do očí draly slzy. Ještě jsem o tom před někým tak otevřeně nemluvila. Ani s tátou ne. Vlastně s nikým.
„To je mi líto," pronesla Teyla tichounce. Zvedla jsem k ní hlavu.
„Nechci, aby to vyznělo, že se chci nechat litovat, Teylo. To proč ti to říkám, je mnohem důležitější. Vím, že se snažíš najít svoje lidi, otce svého dítěte, ale nejsi na to sama a nikdy nebudeš. Všichni, kdo jsme tady, ti pomůžeme a pomáhat budeme. Nech to prozatím na nás, než se malý narodí. Víš,..." Chytila jsem ji a ohlédla se přes skleněné dveře, jestli se na nás někdo nedívá. Cítila jsem, jak mě začínají štípat slzy v očích, ale říci jsem to musela.
„To, proč jsem to udělala, proč jsem ti vstoupila do hlavy... bylo to proto, abyste vy oba přežili. Nechtěla jsem, abys znovu zažila další ztrátu, abys o někoho přišla." Roztřásl se mi horní ret, ale pláč jsem zadržela, protože mě Teyla chytila za jednu ruku.
„Rozumím ti," zašeptala mým směrem.
„Otevřeš prosím ten balíček?" zeptala jsem se tichounce a Teyla přikývla. Neptala se zbytečně proč. Vytušila, že právě to obě potřebujeme.
Pomalu roztrhla balicí papír a naprosto klidně z něho vytáhla fotorámeček. Zdržela jsem dech. Tušila jsem, nebo snad i doufala, co v něm bude. Nedívala jsem se na něj, dívala jsem se na Teylu, která polknula. Téměř jsem se modlila, aby si uvědomila, co tím chci říct, že i já si něco uvědomila. Nevstoupila jsem do její mysli, jen abych jí pomohla, nebo zachránila malého, udělala jsem to proto, abych ji neviděla trpět. Já jsem přišla o matku, o bratra, o otce, nikdo mi už nezbyl, ale ona měla své dítě, muže, který byl otcem a svůj lid, ale jaká by to byla záchrana, kdyby přišla o život. Měla jsem za to, že jsme jí byli dlužni více než by se dalo spočítat, takže se od nás očekávalo, že jí pomůžeme. Byla jsem pro ni ochotná zemřít, obětovat se.
„To jsi ty se svou matkou?" zeptala se Teyla a já se konečně podívala na rámeček. Byl trochu jiný, než jaký jsem měla doma, ale fotka v něm byla úplně stejná. Já s mámou. Jak mě máma objímá, krátce před její smrtí. Nedokázala bych spočítat ty hodiny, které jsem nad tou fotkou probrečela smutkem, ale slzy, které se mi draly do očí, byly slzy radosti. Tahle fotka mi neuvěřitelně chyběla, nebyla jsem na ní jenom s mámou, ale ve stínu byl vidět táta a ten menší stín vedle byl Mark. Byli jsme na ní svým způsobem všichni.
„Jo," řekla jsem zastřeným hlasem a přebrala od ní rámeček a láskyplně po skle přejela prsty.
„Díky, Mio." Zvedla jsem skelný pohled k Teyle a přikývla.
„Měla bych jít," abych nebrzdila provoz, dodala jsem v duchu. Pouze jsem na Teylu kývla a rychle jsem se vzdálila. Nechtěla jsem se znovu setkat s podplukovníkem. Takže jsem nakonec vynechala i ošetřovnu. Už jsem se cítila dobře. Hlava mě už téměř nebolela. Uložila jsem se do postele a zírala na fotku. Bylo to od Kate hezké. Sama bych nedokázala vybrat lepší věc, dokonce, ani kdyby mi někdo držel zbraň u spánku, což byla na Atlantidě docela reálná představa.
Možná bylo načase udělat něco jinak. Místo, abych fotku strčila pod polštář tak jako doma a dělala, že tam není, jsem ji postavila na noční stolek. Posledních pár dní mi pomohlo k tomu, abych se s máminou smrtí vyrovnala daleko snadněji, než za těch spoustu let předtím a pomohla mi i Teyla a já na oplátku pomohla jí, i když to znamenal menší hlavobol. To však nebylo už důležité.

Země, Colorado Springs, komplex Cheyenne Mountain
Kate si nechala polovinu látky, na které zbyla půlka kapky krve útočnice z Arizony. Před pár dny si ji nechala otestovat s vlastní krví a překvapilo ji, že měla podobné chromozomy jako ona. Avšak její teorie, že by to mohla být krev Mii z alternativní reality, začínala nabírat trhliny. Vůbec nechápala, proč ji napadlo právě tohle. Bylo tak snadné o tom pochybovat, když neměla výsledky. Musela tomu přijít na kloub.
Natáhla ruku a skryla sáček v dlani. „Celé je to hloupost."
„Co?" Daniel vedle ní vzhlédl od knihy, kterou právě studoval. Kate si ho prohlédla. Od doby, co se Sam stala vedoucí na Atlantidě a SG-1 přestala oficiálně existovat v původní sestavě, se jí zdálo, že už nemá důvod setrvávat v programu Hvězdné brány. Shari zemřela už dávno a Vala nebyla nikdy jeho skutečná přítelkyně. Zůstává tu kvůli mně. Kate se za to cítila provinile. Daniel mohl začít učit na univerzitě. Mohl začít publikovat nějaké ze svých poznatků mimo projekt letectva. Nejednou mu to říkala, ale on ji pokaždé odbyl, že on už se mezi těmi akademiky nemůže ukázat, přestože jeho tvrzení, že pyramidy byly přistávacími budovami pro mimozemské lodě, bylo pravdivé. Což se však široká veřejnost jako fakt nemohla prozatím dovědět, alespoň do doby než odtajní program Hvězdné brány, co podle Kate nenastane nikdy.
„Tenhle program. Tahle hora. Od té doby, co se porazili Orijové a posledního Ba'ala, je tu nuda." Kate stiskla sáček a zastrčila ho do kapsy. Ve skutečnosti chtěla říct něco jiného, ale už dávno se naučila, že to skutečné, co ji trápí, si musí nechat na doma, protože kamery, které je neustále sledovaly, byly většinou k vzteku než ku pomoci.
Daniel knihu zavřel a pečlivě prozkoumal její obličej. „Ta cesta do Arizony nebyl dobrý nápad, říkal jsem ti to hned."
Kate se naježila. „Tohle s Arizonou nemá nic společného!" Daniel zůstal zírat na její prázdné místo a musel přiznat, že se tam stalo něco, co Kate hodně hluboce otřáslo, protože se ještě nestalo, aby jela za svým otcem bez jeho souhlasu. Po extrakci s ním Kate přerušila veškeré styky, aby mu nepřipomínala ty hrůzné roky v zajetí.
Když před pár dny provedli extrakci na posledním Ba'alovi, zdálo se, že bude všechno v pořádku a Kate bude moci klidně spát. O to víc ho mrzelo, že se mu nesvěřila.
***
Kate dorazila na ošetřovnu. Doktorka Lamová seděla za stolem a jen zírala do počítače. To byla skvělá situace.
„Vidím, že se nudíš, Carolyn." Doktorka sebou cuknula a shodila stoh papírů z kraje stolu. Kate se k té hromádce sehnula a začala ji sbírat.
„Potřebuješ něco, Kate?" Jmenovaná se jen uculila, nad čímž doktorka protočila oči. „Jestli je to proti... co se namáhám, ty nikdy nic neděláš podle předpisů. Tak povídej." Společně posbíraly zbytek papírů a Kate se vytasila se sáčkem.
„Tohle bych potřebovala otestovat společně s dvěma dalšími vzorky." Doktorka Lamová si sáček vzala. Dobře poznávala látku, kterou už jednou pro Kate testovala.
„A jaké jsou ty další dva vzorky?" Kate přešla k lednici a nahlédla přes sklo dovnitř. Nekonečné množství ampulek s rudou tekutinou se téměř nedaly spočítat. Bylo jich tam tolik, ale ona šla na jistotu. Jednu z nich vytáhla a černým fixem, který ležel na doktorčině stole, zaškrtala jméno a podala jí ampulku.
„Ten třetí by měl být v oblasti 51, ale nevím, jak je pojmenovaný. Měl by být od té dívky, co přišla před dvěma roky na Atlantidu."
Doktorka se zamračila. „Ta je ale po smrti," podotkla.
„Dokázala bys ten vzorek sehnat?"
„Ani nevíš, jaké máš štěstí, Kate. Před pár týdny mi dovezli zbytek. Někde ho najdu," přislíbila doktorka už trochu uvolněněji. Ihned začala prohledávat vzorky.
„Carolyn?" Doktorka zvedla ke Kate pohled.
„Ano?"
„Nech si to pro sebe, prosím." Na chvíli mezi oběma nastalo ticho. Carolyn si Kate se zájmem prohlížela. Bylo by příliš náročné snažit se ji pochopit. Působila v programu už mnoho let a od počátku se těšila zájmu SG-1. Časem se ukázalo, že je velmi přínosným faktorem pro celý program, ale často byla v hledáčku nadřízených za své neortodoxní způsoby, což za ni vždy vyřešil generál.
„Dobrá, ale tentokrát to ale bude pár dní trvat," varovala ji. Moc dobře si pamatovala, jak byla Kate netrpělivá, když jí porovnávala ty vzorky před nějakým časem. Kate však odhodlaně přikývla.
„Na tohle si počkám."
***
Kate seděla v autě na místě spolujezdce a zírala před sebe na nekončící asfaltovou cestu, po které Daniel uháněl rychleji než obvykle. Od chvíle, kdy za ním přišla a požádala ho, jestli by s ní mohl jet k jezeru, začal nabývat dojmu, že to co mu bude chtít říct, by neměl slyšet někdo jiný.
K jezeru s ní jel před pár lety, aby mu oznámila, že je Antik. On byl jediný, komu v té době důvěřovala. Bylo to krátce potom, co se mu postupně vrátila paměť po jeho povznesení. Přiznala mu, že mu to řekla už v době, kdy byl povznesený, ale dodnes si na to nevzpomněl, ani na dobu, kterou spolu strávili, a ona mu přitom o sobě všechno řekla, takže ho vzala k jezeru, aby mu to vše podruhé vysvětlila.
Naléhavost jejího sdělení byla patrná už jen z toho, jak křečovitě svírala nepojmenovanou nažloutlou složku, kterou měla položenou na kolenou.
„Tady sjeď, nechci jet po hlavní cestě." Daniel zpomalil a zatočil na méně používanou lesní cestu, která se táhla ještě nejméně tři kilometry, než zastavili na mýtině jen pár kroků od břehu jezera.
Společně vystoupili. Po dlouhých dnech přestalo pršet, přesto byl ve vzduchu cítit další déšť. Kráčeli po cestě ke břehu, kde se propadávali do vlhkého písku.
Daniel odolal nutkání se zeptat se na důvod jejich přítomnosti tady.
„Nebudu chodit okolo horké kaše, Danieli." Zastavila se k němu čelem a zastrčila neposedný pramen vlasů, který jí chladný vítr uvolnil z ledabylého drdolu.
„Posledně, když jsem měla tenhle vzorek zkoumat, byly naše přístroje na rozbor málo vyspělé, ale díky našim spojencům z řad vyspělých civilizací, máme konečně přístroj, který to dokázal," vzpomínala Kate, jak se jí Carolyn chlubila, při předávání výsledků, které právě držela v ruce.
„Cesta do Arizony přinesla hodně informací, ale nejdůležitější je tohle." Ukázala mu desky. „Nechala jsem si otestovat pár krevních vzorků." Daniel od ní desky převzal. Nechápavě zíral na tabulky s nekonečnými číslicemi a písmeny. Nemusel to říkat, Kate mu vzápětí vše osvětlila.
„Vzpomínáš, jak jsem se v Arizoně zmínila o ochránci Mii?" Daniel přikývnul. „Ten někdo mě napadl a pohrozil mi, abych se od rodiny Mii držela dál a nechala ji napokoji. Nabyla jsem dojmu, že by to mohla být Mia z alternativní reality, podle velmi silného antického genu, který má i Mia z Atlantidy, ale nerozuměla jsem tomu, proč má podobné chromozomy jako já. Chvíli jsem si myslela, že by to mohla být má sestra, proto jsem nechala znovu otestovat moji krev, krev útočnice a krev Mii z Atlantidy." V té chvíli jí selhal hlas. Vypadala, jakoby se jí před očima promítal celý její život.
„Kate..." Daniel k ní natáhl ruce a ona se mu skryla do náruče, začala přitom plakat. Tiskla se k němu, jakoby na ničem jiném nezáleželo.
„Jsem tady," zašeptal jí do vlasů. Pevně držel složku, aby nespadla do vlhkého písku.
„Celý život jsem žila ve lži," zaštkala mu do ramene. Daniel netušil, co jí na to má říct. Lehce se od něj odtáhla, aby se mu mohla podívat do očí.
„Vysvětli mi to, prosím." Kate zamrkala, aby vyhnala slzy, které jí ve větru nepříjemně studily do tváří.
„Nenávidím Antiky z dobrého důvodu, ale po tomhle se řadí dokonce i před Ba'ala. Víš," potáhla a smutně sklopila hlavu. „To proč mám stejné chromozomy, jako ta útočnice bylo jednoduché vysvětlit, když jsem získala krev Mii. Nejsme v příbuzenském vztahu. To prostě nejde." Zavrtěla hlavou a znovu k němu zvedla zdrcený pohled.
„Tak co jste?"
„Carolyn si zpočátku myslela, že jsme sestry, ale je tam příliš totožných chromozomů, jsou tam i jiné, ale ty sloužily pouze k tomu, aby nebyla stejná podoba." Danielovi to začalo pomalu docházet.
„Ty jsi její klon?" zeptal se nevěřícně.
„Ano."
„Ale to není možné, časově to prostě není možné."
„To pro Antiky nic neznamená," odfrkla si Kate o něco bojovněji. Vzala si od něj složku. „Celý život jsem žila v tom, že jsem se narodila ženě, své matce, která se o mě nemohla starat, ale já se nikdy nenarodila! Naklonovali mě jako nějaký experiment!" Vzteky roztrhla složky na půl a dál je cupovala.
„Nemusí to být žádný experiment," namítl Daniel.
„Ale je!" Kate házela kusy papíru do písku a zadupávala je podpatky hlouběji. „Vzorek Mii z jiné reality je dokonalý se dvěma neobvyklými složkami, co nejsou pro antiky typické, ale vzorek Mii z Atlantidy obsahuje stejnou dokonalost jen s tím rozdílem, že jedna složka je o mnoho slabší, a můj vzorek obsahuje tu její slabou složku v silnější koncentraci, ale zase slabší tu její silnější. Někdo se snažil v naší Mie něco vytvořit, ale nepodařilo se to, tak ji naklonovali v domněnce, že její klon bude obsahovat obě složky, ale zase se něco zvrtlo." Daniel nevěděl, co jí na to má říct. Sám se snažil srovnat s tím, co mu Kate právě vysvětlila. A pochopit to nebylo vůbec lehké. Zaprvé nechtěl uvěřit faktu, že je Kate naklonovaná a za druhé mu to připadalo příliš složité i na Antiky.
„Kate..." přistoupil k ní a chytil jí roztřesené ruce, které upustily postily poslední kousky papírů. Vzhlédla k němu s naprostou bezradností.
„Kolikrát..." zalykala se Kate vlastními vzlyky, „kolikrát mi ještě Antikové zničí život?" vyrazila ze sebe a zhroutila se do Danielovy náruče. Ten ji k sobě tiskl, jak jen mohl a ptal se přitom na to samé.
„Slib... slib mi, že si to necháš pro sebe. Do tohohle letectvo nemá co mluvit. Je to jen mezi mnou a Miou." Daniel přikývnul.
„Jenže, co to všechno znamená?" Kate mu přitiskla hlavu pod bradu. Zjistit to, byla jedna věc, ale vysvětlit... to byla věc úplně jiná.
„Já nevím..." Věděla ale jednu věc. Musí na to přijít a zjistit, proč právě ji a Miu Antikové stvořili. Pevně stiskla přívěšek, co jí roky visel na krku a nikoho ho kromě jejího otce ještě neviděl a před očima si představila Miu, stejně jako ji viděla na přestupní stanici a v duchu ji poprosila o odpuštění.

Galaxie Pegas, Atlantida
Prudce jsem se posadila na posteli a nemohla popadnout dech. Fotka s mámou stála na nočním stolku a do pokoje pronikaly pouze měsíční paprsky dvou měsíců.
Ani nevím, co mě probudilo, ale bylo to něco skutečně silného. Donutilo mě to vstát z postele a dojít k oknu, čupnout si a natáhnout ruku pod malou skříňku vedle okna.
Z úzkého místa jsem vytáhla řetízek, na jehož konci se houpal oválný přívěšek, který jsem tam před časem odhodila. Myslela jsem si, že spadl z balkónu.
Sedla jsem si na paty a zírala, jak se doslova koupe s měsíčním světle. Pořád jsem se na něho zlobila, a na muže, který mi ho dal, ale když jsem ho stiskla v dlani, bylo mi najednou lépe, někoho jsem cítila, jakoby mě uchopil do náruče a šeptal do ucha konejšivá slova. Jakoby vyslal jasné poselství.
„Společně na to přijdeme!"

Kapitola mapuje díly:
4x13 – Karanténa
4x14 – Harmony

15. kapitola – Pod velením pplk. Shepparda
Když jsem to ráno vycházela z pokoje. Cítila jsem se po dlouhých dnech celkem dobře. Už jsem se po události na křižníku dostávala zpět do formy, i když to trvalo déle, než jsem předpokládala, ale půl míle bez zadýchání jsem zvládla hlavě, po níž jsem si dávala půlhodinový trénink pod dohledem Teyly, která mě teď cvičila pouze slovně.
Ale zas tak báječné to nebylo.
Každičké ráno začínalo menším rituálem před zrcadlem v koupelně. Nezlomné přemlouvání, že to co se stalo na křižníku je už pryč a to co mi přes noc nabízí moje podvědomí, je pouze sen, kdy se moje mysl snaží vyrovnat s vpádem někoho jiného do mé hlavy. Sama sebe ubezpečuji, že už nikdy nikomu nedovolím se dostat do mé hlavy, ani kdyby mi to mělo zachránit život.
„Ty jsi takové ranní ptáče!" Ještě jsem si na to nezvykla. Otočila jsem hlavu směrem k mladé ženě, která před nedávnem začala obývat pokoj vedle mě. Jen ona mě dělila od společné stěny s podplukovníkem.
„Ahoj Thereso," pozdravila jsem slušně svoji sousedku. I když jsem si to jen velmi nerada přiznávala, ten její nekonečný optimismus vždy dokončil ranní rituál přemlouvání, čímž jsem se mohla napůl zapojit do běžného dne na Atlantidě. Počínaje mojí rozcvičkou.
„Už pár dní přemýšlím, že bych šla běhat s tebou, ale nikdy jsem na sporty nebyla. Vždy to byla jen věda a já." Roztáhla rty do širokého úsměvu a naklonila hlavu doprava, přičemž se jí na rameno svezly velké lokny její zrzavé hřívy, kterou nosila vždy rozpuštěnou.
Dobrosrdečně jsem se na Theresu usmála. Už jsem ji konečně dokázala zařadit do škatulky atlantských vědců. Výstřední, ale chytrá, což znamenalo – snaživá, poctivá, zahloubaná ale vždy s dobrou náladou, což jsem jako věčný pesimista nedokázala pochopit.
„Tak váhej ještě chvíli a třeba se k tomu rozhoupeš," kývla jsem jejím směrem a vydala se naprosto opačným. Pochybovala jsem, že vědkyně jako ona, viroložka, se někdy k tomu odhodlá. Pro ni byl běh zkoumání virů a bakterií.
Nasadila jsem si sluchátko do levého ucha, abych byla na příjmu a seběhla schody o dvě patra níž, kde jsem se minula s Teylou.
„Dnes nechoď moc daleko, ať to na trénink stihneš včas!" zavolala na mě s úsměvem. Stihla jsem jí jenom mávnout. Je pravda, že v posledních dnech začínala být lehce dochvilná, což jsem omlouvala tím, že Teyla už není tak pohyblivá jak bývala. Bříško se jí začalo neuvěřitelně zakulacovat, a i když do porodu zbývala ještě dlouhá řádka dní, musela jsem uznat, že jí to neuvěřitelně sluší a já neměla to srdce jí říkat, že by mě už neměla trénovat. Odtušila jsem, že se mi tím snaží vykompenzovat událost na křižníku, ale bylo to moje rozhodnutí a rozhodně jsem to nechtěla vracet.
Míjela jsem spoustu členů expedice, kteří směřovali za pracovním dnem do centrální věže a já jako vždy šla naprosto opačným směrem a svým způsobem se mi to líbilo. Taková menší vzpoura proti podplukovníkovi, který se mi snažil tajně lepit na paty, aby mě hlídal, ještě že ho přestalo bavit se mnou po ránu běhat. Možná nebyl právě dobrý nápad před ním rozebírat tu zbraň.
Skutečně, není nad ranní běh po molu mimozemského města v jiné galaxii, s těžkým srdcem přiznávám, že je to daleko příjemnější, než se potit v dusivém horku Arizonského rána.
Použila jsem pár transportérů, než jsem byla od centrální věže dost daleko a na volném molu, u kterého jsem chtěla jednou vidět nějakou loď. Slunce probleskovalo okny a já se nemohla dočkat, až se nadechnu čerstvého mořského vzduchu. Jednou mi Elizabeth řekla, že už nedokáže usnout bez šumění oceánu a ranní slané vůně a pro mě, kdo vyrostl na poušti, nebylo tak těžké si na to zvyknout.
Otevřela jsem si poslední dveře k prázdnému molu, ale trochu se otřásla, když se mi zježily vlasy na zátylku. Chloupky na ruce se mi bolestivě postavily a já se zalapáním po dechu vypadla ven. Sotva jsem se udržela na nohách, jak se mi zatočila hlava. To nebylo moc dobré. Přitom jsem se už cítila dobře. Už mi na Atlantidě bylo mnohokrát špatně, nebylo to tak hrozné, jako když se kolem města stahovaly velryby, aby varovaly před výronem hmoty ze Slunce, ale příjemné to nebylo.
Zachytila jsem se pravou rukou stěny a druhou přikryla pravé ucho, ve kterém mi začalo zvonit. Chvíli mi trvalo, než jsem se vzpamatovala a získala zpět ztracenou rovnováhu. Stačila jsem zamrkat a zírala, jak se mi dveře zavřely před nosem a po opakovaném přejetí po panelu, se odmítaly otevřít. Bušit na ně nemělo nejmenší smysl, posledního člověka jsem potakala jen čtyři budovy od centrální věže a já byla téměř na druhém konci města.
Neměla jsem nejmenší ponětí, co se stalo, ale nemusela jsem být Einstein, aby mi došlo, že to muselo mít něco společného s tím, že mi vstaly veškeré chlupy na těle.
V klidu jsem došla na okraj mola a podívala se ke slunci, které zakrývaly cárance mraků a po lehkém přimhouření očí jsem si všimla prstenců, které protínaly sluneční paprsky. Otevřela jsem pusu a otočila se k zavřeným dveřím a pohled mi i sklouznul na ruku, kde mi chloupky stále nepříjemně vstávaly nad kůži. O tomhle mi před nedávnem vykládal Radek, hlavně po událostech s velrybami. Bylo narušené magnetické pole planety, díky čemuž vznikla ionosférická bouřka, ale to nevysvětlovalo, proč by se zavřely dveře.
Sebrala jsem a postupně se snažila otevřít jakékoliv dveře, které jsem měla v dohledu, takže mi nezbylo nic jiného, že se vydat do centrální věže pěšky a zjistit, co se děje. Sice tam byl Rodney, Radek a spousta dalších vědců, kterých jsem se nemohla zeptat... Mohla. Stiskla jsem sluchátko a pár minut marně vyvolávala řídící místnost, ale nikdo se neozval, a pokud nefungovala komunikace, nebyla to dobrá zpráva.
Nezbylo mi nic jiného, než vypustit rozcvičku a běžet, co mi bude dech stačit k centrální věži.
***
Teyla zůstala zavřená v laboratoři se Sheppardem. Sedla si k počítači a pokusila se přijít na to, co se stalo. Po městě se údajně šířila nákaza pátého stupně, což uzavřelo veškeré dveře, aby se nemoc nemohla šířit, ale to nedává smysl.
„Rodney možná vyladil senzory po Kirsanské horečce moc citlivě," deklamoval Sheppard a pomocí detektoru známek života prohlížel město a počítal členy expedice, ale pořád mu to nevycházelo.
„Město zasáhla ionosférická bouře," oznámila Teyla. „Na což upravené senzory reagovaly a uzavřely město s tím, že je tu nákaza." Trochu si oddychla. Právě teď nepotřebovala nějakou nemoc, Sheppard už byl tak z té situace vykolejený. Evidentně se necítil svůj v místnosti s těhotnou ženou. Teyla se tomu musela v duchu zasmát. Bylo jedno, odkud muži byli, ale všichni byli stejní a John ještě přišel s tím, že v pozemských filmech ženy v takových situacích začínají rodit.
„Rodney bude v laboratoři s Katie. Mám dojem, že nemá přístup k počítači. To musí šílet," pokusil se odlehčit situaci, ale když mu ani potřetí výpočty členů expedice nevycházely, začal se obávat, že to někoho muselo vyděsit daleko víc... nebo někdo chyběl...
Teyla si všimla jeho ustaraného pohledu. „Mia si šla, jako každé ráno, zaběhat na molo." Všimla si, že Johnovi přeběhla po tváři úleva, kterou se okamžitě snažil zamaskovat.
„Co si ta holka o sobě myslí?" vybuchnul, ale Teyla věděla, že je to jen naoko. „Nemá se pořád divit, že ji neustále někdo hlídá. Člověk se otočí a ona je hned pryč!" zlobil se. Podíval se na odlehlejší část města, kde byla jediná známka života, která se blížila k centrální věži, celkem pomalu, ale cíl byl jasný.
„Má být tady," pokusil se John o poslední záchvěv zloby, ale byl klidnější, když věděl, že tu všichni jsou a živí.
„Určitě tu bude brzy," mrkla na něj Teyla a zády k Johnovi se usmála.
***
Postup k věži byl daleko pomalejší, než jsem si představovala. Město jsem znala jak své boty. Jeho plány jsem si pročítala před spaním a hlavně hledala různé trasy, díky kterým bych se mohla vyhnout podplukovníkovi, především v budovách. Netušila jsem však, že se zaseknu venku, tomu jsem už takovou pozornost nevěnovala a teď jsem stála před nadchodem, který zůstal uzavřený a než abych obíhala dlouho souvislou řadu budov, musela jsem ten kousek přeplavat. Oceán mě k zaplavání lákal celé roky, ale okolo venkovního mola byl celkem silný proud, což ve vnitřních jezírcích, které jsou celé obklopeny kovem, by to platit nemuselo a mně to mohlo zrychlit posun vpřed.
Odložila jsem sluchátko nedaleko zavřeného vchodu do nadchodu a zkontrolovala, jestli nemám ještě nějakou elektroniku, kterou bych svým skokem do slané vody mohla zničit. Prohledala jsem kapsy mikiny i malou kapsu legín a s povzdechem jsem zavzpomínala na svůj starý otlučený mobil, který se nedal srovnávat s chytrými telefony roku 2014, ale mně stačil, koupila jsem si ho z první výplaty, byl alespoň částečně dotykový a spadl tolikrát, že mít ten chytrý, po prvním pádu na zem bych ho musela vyhodit.
Klekla jsem si a natáhla ruku k vodě. Nebyla vyloženě studená, ale ani nijak vhodná k dlouhému koupání. Nesměla jsem se dlouho rozmýšlet a bleskově skočila po hlavě a snažila se nevnímat, jak se mi oblečení nasáklo vodou a nepříjemně mě táhne dolů.
Na druhou stranu to nemohlo být více jak dvě stě metrů, což byla v nadchodu pár vteřinová chůze. Jenže tady dole ve vodě to bylo horší.
Po pár vteřinách urputného plavání jsem si musela přiznat, že jsem se s tím proudem spletla. Táhlo mě to dolů a pryč, takže jsem ve finále uplavala víc jak dvě stě metrů a na druhé straně jsem sotva vylezla. Rozplácla jsem se na teplém kovu a hlasitě oddychovala. Z námahy jsem se celá klepala. Svaly mě nepříjemně bolely a já v duchu prosila, abych už podruhé plavat nemusela.
Odpočívala jsem poměrně dlouho, protože při prvním pokusu vstát jsem uklouzla na vodě, co jsem s sebou přinesla a pleskla jsem sebou zpátky, protože jsem nedokázala udržet rovnováhu. Tak jsem zůstala ležet a zírala, jak slunce postupuje po své dráze, až je úplně nad městem. Poledne.
Zvedla jsem se podruhé a rozvážným krokem jsem mířila dál k centrální věži. Oblečení na mě uschnulo, což by nebyl takový problém, kdybych se koupala v normální vodě. Oceán byl slaný a sůl se mi dostala do oblečení, a jak jsem usychala, začalo to nepříjemně štípat a kousat. Odlepovala jsem látku od kůže, což bylo ještě horší, ale nic jiného mi nezbývalo, nemohla jsem do centrální věže vpadnout nahá.
***
Radek nadšeně vykřikl, když se mu podařilo vypnout autodestrukci a vysílání. Restartoval celý systém a město se začalo znovu otevírat. Spokojeně si oddychl, a když se do rozvodny přihnal Sheppard, uznale ho poplácal po zádech.
„Byl jsi dobrej!" pochválil ho.
Všichni se pak vrátili do centrální věže, aby zajistili všechny členy posádky. Technik Chuck seděl u monitoru známek života a postupně hlásil, že se přihlásili všichni členové a jsou v pořádku, až na McKaye, který se v botanické laboratoři zhroutil a byl za ním vyslán zdravotnický tým.
„Podplukovníku?" Chuck poklepal Johnovi na rameno.
„Ano?"
„Mia Collinsová se jako jediná nehlásí, pane." John se podíval na Teylu a Carterovou, které stály vedle něho.
„Typické," procedil skrze zuby.
„Ale našel jsem osamocenou tečku, která bude za chvíli u paty centrální věže. Může to být ona, ale nemusí." Chuck se na Shepparda ostražitě podíval.
„Tak to půjdeme zjistit." John kývnul na Carterovou a mávnul na Ronona, který právě přicházel od ošetřovny. Společně nastoupili do transportéru. Sjeli do nejnižšího patra a nechali se Chuckem navést ke dveřím, kam osamocená tečka zamířila.
„Ještě deset metrů, podplukovníku." John si všiml, že Ronon sáhnul po zbrani.
„To nebude potřeba." Sám přejel rukou po panelu a dveře se otevřely. Stála za nimi Mia, která chtěla rukou přejet po panelu na druhé straně. John nasadil rozzlobený výraz, ale když si Miu prohlédnul, zloba ho na chvíli opustila. Vypadala vyčerpaně. Oblečení na ní vypadalo, jakoby ho někdo naškrobil, na předloktích si povšimnul zarudlých škrábanců, ze kterých musela téct krev. A její tvář byla rudější než obvykle. Rty měla suché a nateklé. Ztěžka dýchala a zarudlýma očima zírala na oba dva a nebyla schopná slova.
„Pane?" Překvapeně zamrkla, když se vzpamatovala a John si ji chtěl dobírat, ale při celkovém pohledu to už nedokázal. Složil si ruce na hrudi a musel se donutit, aby ji alespoň trochu pokárala.
„Snad pro příště nebudeš chodit tak daleko." Ronon povytáhl obočí. Mia už víc zrudnout nemohla, jen přikývla a raději zabodla pohled do podlahy. Pomalu vykročila v před, ale John ji ještě nechtěl nechat jít, chtěl se jí zeptat, kudy se sem dostala, ale Rononův pohled ho od toho odradil.
„Až se dáš do pořádku, chci od tebe hlášení." Pokusil se o nekompromisní tón. Mia se zastavila a s otevřenými ústy zůstala na Johna zírat. „Zajdi si pak za Lornem, aby ti poradil." Než mohla zaprotestovat, se John a Ronon vydali opačným směrem, zpátky do řídící místnosti a Mia zůstala stát na chodbě.
***
Rozbolavělým krokem jsem pro jistotu šla opačným směrem než podplukovník s Rononem a v duchu se přemlouvala, abych dokázala dojít do svého pokoje, kde bych se mohla rozbrečet v soukromí. Potom, co jsem musela překonat přes půlku města pěšky s přeplaváním dvou jezírek, jsem prostě už neměla sílu s podplukovníkem bojovat a ještě bolestněji jsem si uvědomila, že měl pravdu. Kdybych nechodila tak daleko, nemusela bych se takhle vysílit a nenahrála bych mu tak na smeč.
Hlasitě jsem vzdychla a vysíleně jsem se posadila na jednu z mnoha laviček, které brázdily předlouhé chodby města. Oči mě štípaly kvůli soli a slzám, které se mi draly ze slzných kanálků. Hrudník se mi nadouval v budoucím vzlykání, ale když jsem zaslechla kroky a hlasy, s vypětím všech sil jsem se přemohla, zamrkala a hluboko vydechla, zdvihla bradu. Zkusmo jsem se postavila a vyrazila vstříc příchozím.
Spadl mi obrovský kámen ze srdce, když jeden ze skupiny byl major Lorne.
„Mio..." vydechl moje jméno a já se pokusila o pokřivený úsměv.
„Majore... ehm... Evane, mohla bych se tě na něco zeptat?" Nevyznělo to tak sebevědomě, ale na moji obranu, jeho pohled, kterým mě sjížděl od hlavy až k patě, mě znervóznil. Přikývl mi na to a krátkou větou poslal zbytek vojáků napřed. Doposud byli všichni plně vyzbrojení.
„Co se ti stalo?" zeptal se mě hned, jak ostatní odešli z doslechu.
„To je na dlouho," vzdychla jsem a pokusila se od sebe odtáhnout ztvrdlé tričko. „Potřebovala bych od tebe radu, jak napsat hlášení." Zamračil se a znovu si mě prohlédl.
„Sheppard už s tebou mluvil?" Naprosto instinktivně jsem protočila oči.
„Počkal si na mě u paty centrální věže."
„Kam ses dostala jak?"
„Pěšky -" dřív než stačil něco říct, jsem před ním mávla rukou, „ – to je jedno. Pak ti to povím, ale chtěla bych alespoň menší radu, jak mám začít s tím hlášením." Pomalu přikývnul.
„Představ si, že píšeš esej, jen opusť zbytečné popisy svým pocitů. Jen se permanentně věnuj situaci." Ty dvě věty mi připomněly mámu.
***
„Mami, co je na tvé práci nejnudnější?" Mohlo mi být devět nebo deset. Byla jsem ještě bezstarostné dítě, které zatím zajímá pouze to, jestli má ve škole dobré známky a jestli ho rodiče mají rádi. Táta byl ještě v práci a Mark si hrál na zahradě za domem. Já pomáhala mámě v kuchyni s nádobím. Protože pokaždé, když se vrátila ze základny, stoupla si k nádobí a umývala ho, říkala, že ji to uklidňuje a vrací jí to myšlenky na to, že je žena.
„Hlášení," odpověděla okamžitě. Nechápavě jsem se na ni podívala a uložila utřené příbory do šuplíku.
„Víš, holčičko, armáda není jen o tom plnit rozkazy a střílet na cíle, to by bylo moc jednoduché. Vojáci sice mají vysílačky, přes které je poslouchají nadřízení, ale vojáci pak musí... misi sepsat v jakémsi hlášení, které objasní veškeré dění, které nemohou nadřízení vidět." Odložila jsem utěrku na linku a upřeně se na ni podívala.
„Jako nějaké vyprávění?" Máma se zasmála a vytáhla ruce ze dřezu a otřela si mydlinky do utěrky. Kleknula si přede mě, aby se na mě dívala ze spodu.
„Něco takového, ale složitější. Je to jako esej, jen se tam nezabýváš svými pocity, ale fakty, kterými se co nejlépe snažíš popsat situaci." Držela mě za ruce a dívala se mi do očí, viděla jsem v nich tehdy pouze lásku, ale když jsem si na to teď vzpomněla, připadalo mi, že tam bylo něco víc, hrdost, ale i bolest.
„Tak to zvládnu levou zadní," prohlásila jsem tehdy a máma se tomu zase zasmála. Pohladila mě po tváři a políbila na čelo.
„O tom nepochybuju, holčičko."
***
„Mio?" Zamrkala jsem a zírala na Evana, který si mě měřil starostlivým pohledem.
„Díky, Evane, tak to zvládnu levou zadní."
***
Vypadalo to, že se na Atlantidě vracelo všechno k normálu. Lidé si tu na krizové situace zvykli, takže jim nedělalo problém naskočit do vyjetých kolejí a začít pracovat, jakoby se nic nestalo, ale Johna Shepparda to přesvědčilo, že musí vyřešit situaci s Miou.
Nechal Ronona, aby si zašel do jídelny, protože mu po hodinách na ošetřovně vyhládlo a sám se vydal hledat plukovníka Carterovou.
„Plukovníku!" Zastihl ji na chodbě kousek od řídící místnosti, jak schvaluje Rodneyho návrhy, který se přitom kroutil, jakoby mu Sheppard lil do kalhot šťávu z citrónů.
„Je to skvělé, Rodney, snad se pro příště vyvarujeme podobným neočekávaným zádrhelům." Usmála se na něj, ale na Rodneyho to neudělalo dojem, musel se cítit hloupě, že se zhroutil, i když mu nic nebylo, jen trochu ztratil barvu ve tváři.
„Podplukovníku, našel jste Miu?" Sheppard strčil ruce do kapes a ušklíbnul se.
„Zajisté," přitakal a než stačil Carterové navrhnout, co s Miou, přiřítil se k nim major Lorne. Zíral na Shepparda s přimhouřenýma očima.
„Pane, vy jste přikázal, aby Mia sepsala hlášení o své cestě přes celé město?" Sheppard si v duchu povzdechl. Od té doby, co se vrátili z křižníku, se Lorn stal dalším z těch, co vstoupili do klubu „Bráníme Miu", což ho naštvalo. Už ho nebavilo stát pořád na druhé straně barikády než jeho vlastní podřízení.
„Vážně?" Carterová se podívala se zdvihnutým obočím na Shepparda. Teď nastala ta pravá chvíle na přednesení svého návrhu, který by ho mohl vrátit na správnou stranu barikády, aniž by jeho vlastní přesvědčení utrpělo nějakou větší ránu.
„Pořád mi, plukovníku, tvrdíte, jak bych jí měl dát šanci. Je tu už dva a půl roku a poměrně dlouhou dobu usilovně trénuje a přemýšlel jsem, že teď když je Teyla mimo službu, vzal bych Collinsovou do týmu, samozřejmě jen na rutinní cesty bránou, obchodní schůzky, žádné průzkumné mise."
„Vážně?" zeptala se Carterová s Lornem společně a oba se překvapeně dívali na podplukovníka. Ten jen přikývnul.
„Pokud vím, neustále chodí na Kerasovu planetu se zdravotnickým týmem a vyučuje tam místní děti číst a psát, v čem se to liší od rutinních cest bránou?" Sam za těch několik týdnů Shepparda už trochu znala, a věděla, že za tím bude jeho věčná kontrola nad Miinými kroky, ale na druhou stranu by nezaškodilo, aby se Mia dostala i mimo Atlantida, třeba na některé planetě najde důvod svého příchodu do Pegasu.
„Dobrá..."
„Vážně?" Sheppard s Lornen na Sam zírali stejně překvapeně jako před chvíli na Shepparda.
„Ano, podplukovníku, ale zavážete se mi, že převezmete veškerou zodpovědnost, kdyby se slečně Collinsové něco stalo nebo se ztratila, ale já věřím, že to nedopustíte, protože by vám to vaše svědomí už nikdy neodpustilo." Sheppard překvapeně polknul. Nevycházelo mu to přesně tak, jak předpokládal, ale svým způsobem Carterová souhlasila, avšak s vlastními podmínkami, čemuž se nedivil, byla dobrá vyjednavačka.
„Ano, plukovníku."
„Mám jí to říct já nebo jí svůj návrh přednesete sám?" Sheppard věděl, že kdyby Mie řekla Carterová, řekne si, že ji donutil, ale když by to řekl sám, nevěřila by mu. Rozhodl se však, že to riskne.
„Řeknu jí to sám." Carterová přikývla.
„Nezapomeňte ji pak vzít na bezpečnostní kurz, jak se chovat během mise na cizí planetě, které má na starosti tady major Lorne." Nečekala na Sheppardův souhlas a odešla do transportéru. Lorne se na Shepparda pátravě podíval.
„Snad víte, co děláte, podplukovníku." Sheppard ignoroval jeho varovný pohled a vydal se k ubikacím personálu.
***
Nebylo tak těžké najít její pokoj, přeci jen byli od sebe jen ob jeden pokoj, říkal si Sheppard, když dorazil k jejím dveřím. Pro nikoho nebylo tajemstvím, že zajistil, aby měla pokoj tak blízko jeho, ale aby to nevypadalo tak nápadně, nechal pokoj mezi nimi volný a ten před pár týdny obsadila nějaká zrzavá vědátorka, která se tak jako většina personálu, dostala do Miina klubu, což nebylo nic neobvyklého, přesto neměl Sheppard z nové nájemnice dobrý pocit.
Zvednul ruku, aby zaklepal, ale kousek od mimozemského kovu se zarazil a zíral na dveře, jakoby to byla tlama šelmy, od které by se měl klidit dál. Nebyl si jist, co ho bude na druhé straně. Nečekal, že mu Mia skočí kolem krku a bude mu děkovat, že ji chce do svého týmu. Na to ji znal až příliš dobře, spíš se obával toho, že ho vyhodí, nezachoval se k ní právě profesionálně, když po celodenním plahočení přes rozpálené město a plaváním ve slané vodě ji slušně řečeno poslal do háje a ještě ji donutil o tom napsat hlášení. Na druhou stranu, kdyby nechodila běhat tak daleko, mohla zůstat v klidu ve městě zamčená v jídelně nebo tělocvičně.
Rázně zaklepal, dvakrát po sobě, a když se nikdo neozval, přejel po panelu otevírání dveří a nahlédnul do jejího strohého pokoje, o kterém by si mohl myslet, že v něm nikdo nebydlí.
„Hned jsem tam!" John s sebou trhnul, když uslyšel Miin hlas z koupelny. Svým způsobem to vyznělo jako pozvání, tak vstoupil dovnitř a nechal dveře, aby se zavřely. Byla pravda, že tu nikdy pořádně nebyl, nebo alespoň v posledních měsících, ale nepřipadalo mu, že by se tu něco změnilo.
Postel byla dokonale ustlaná. Nikde žádný plakát nebo stohy časopisů, tak jako u něj v pokoji. Jen na nočním stolku stál fotorámeček, který byl natočen na opačnou stranu a jemu připadalo už hodně neomalené a dost nebezpečné, kdyby si ho šel prohlédnout. Mia mohla každým okamžikem vylézt z koupelny, ale víc ho zaujal otevřený notebook na stole kousek od balkonu. Židle byla ledabyle odstrčená a po obrazovce se otáčel prostorový text s názvem operačního systému. John se naposledy otočil ke koupelně a jeho zájem skončil u počítače. Usadil se na okraj židle a přejel prstem po touchpadu, obrazovka se probrala k životu a ukázala otevřený textový editor. Pomocí myši se dostal na začátek textu, který byl nadepsán dnešním datem a místem. Nedalo by se říct, že místo Pegas je nějak určující, ale pro potřebu hlášení naprosto vyhovoval.
John se ještě jednou ohlédl ke koupelně, než se dal do čtení a že to bylo zajímavé čtení. Velmi ho zaskočilo, s jakým zanícením Mia zprávu napsala, nemohl by se za ni stydět ani on sám, jakoby už někdy vojenské hlášení psala. Zbytečně informace nerozváděla a psala k věci. Své předpoklady o aktuálním dění vyznačila kurzívou a ohraničila je uvozovka, jako vlastní citaci. Nejvíce ho asi udivilo, jak si dokázala odvodit, že šlo o ionsferickou bouři, která zřejmě narušila městské senzory. V té chvíli si říkal, že ty hodiny, které Mia strávila ve společnosti Rodney a Radka, přeci jen k něčemu byly. Nevěděl, jestli tohle zjištění staví Miu do jiného světla, než v jakém doposud před ním stála. Pravda byla taková, že ji pořád viděl jako tu zuboženou holku, která vypadala z brány a netušila naprosto nic. Byl tak zahleděný do jejího podezřívání, že přehlédl fakt, že za ty roky vyspěla a smířila se s nastalou situací a plně se postavila po bok všech vědců a vojáků z expedice?
„Doufám, že vám to takhle stačí. Přečetla jsem několik hlášení z misí, tak jsem doufám něco okoukala." John s sebou prudce trhnul a otočil se na židli ke koupelně. Srdce mu poskočilo a dech zadrhnul, když spatřil Miu před sebou zabalenou pouze v bílé osušce, která ji zakrývala od krku do půli stehen. Obličej měla stále červený, ale už ne tolik a tmavé vlasy si spletla do ledabylého copu, který měla přehozený přes pravé rameno a dosahoval jí pomalu až k břichu. John si nikdy neuvědomil, jak dlouhé vlasy má. Vždy je měla stažené do přísného uzlu nebo ledabylého drdolu, z něhož se jí uvolnilo pár pramínků, ne že by si ji někdy prohlížel.
Notnou chvíli mu trvalo, než se vzpamatoval. Zamrkal a hlasitě polknul. Mia zdvihla pravé obočí, tak jako pokaždé, když spolu mluvili. John to považoval za akt vzdoru k jeho osobě, až na ty dvě chvíle, kdy ji naprosto nepochopitelně políbil, když se mu mezi řádky svých slov sdělovala, že je pod její úroveň, aby mu o sobě řekla pravdu a zrazovala ho od dalšího pátrání.
Párkrát otevřel naprázdno pusu a hledal nějaká slova, ale nedařilo se. Mia si složila ruce na hrudníku a chvíli ho mlčky pozorovala, než se sama ujala slova.
„Jen se obléknu," a s tím zmizela v koupelně. John si oddychl a rychle vstal ze židle a ignoroval fotorámeček, který ho přímo vybízel k tomu, aby se na něj podíval, ale nemohl. Dnes už provedl hloupostí až dost.
***
Nenechám se jím zaskočit! řekla jsem si hned, jakmile se za mnou zavřely dveře od koupelny. Jednou jsem se dnes už nechala, když na mě čekal u dveří, ale tentokrát ne a ať přijde s čímkoliv, přijmu to, ať to bude cokoliv, bez mrknutí oka.
Cop jsem si obmotala kolem gumičky a stáhla ho do drdolu, který mě lehce tlačil do pravého lalůčku, oblékla na sebe čisté oblečení, které mě drhlo na citlivé kůži stejně jako to ztvrdlé solí. Obličej byl pořád zarudlý od sluníčka, ale už to nebylo tak výrazné a do dvou či tří dní to zmizí.
Spokojená sama se sebou jsem vešla do pokoje a okamžitě zkontrolovala fotku mámy, která stála na stejném místě. Předpokládala jsem, že podplukovníka zaujala moje zpráva natolik, že neměl prozatím čas se po pokoji rozhlížet. Strategicky jsem se postavila před noční stolek, abych měla podplukovníka před sebou, který postával před oknem a zíral na moře.
„Chtěl jste mi něco důležitého, podplukovníku?" zeptala jsem se ho. Musela jsem se v duchu pousmát, když s sebou cuknul. Možná to byla škodolibá radost, ale klidně bych to udělala ještě několikrát, odplata za to, jak se ke mně před pár hodinami choval. I když se snažil tvářit, že ho to nezaskočilo, mě obelhat nedokázal.
„Dokud bude Teyla těhotná a než se rozhodne vrátit se do týmu, nahradíš ji." Kdyby mi vrazil nůž mezi žebra, nepřekvapilo by mě to tak moc, jako tohle. Na kratičký okamžik se mi zatmělo před očima a vybavila si ten moment, kdy jsem poprvé otevřela oči a přede mnou se zjevil Ba'al a začal mi vykládat ty své teorie.
Neměla jsem nejmenší ponětí, jak vypadala moje tvář. Jakou grimasu vytvořila, ale podle podplukovníkova překvapeného pohledu, to nebylo nic závratného. Toliko ke slibu, že se jím nenechám zaskočit.
„Samozřejmě by se jednalo o rutinní mise, návštěvy našich obchodních spojenců a již prozkoumaných planet," pospíšil si rychle s osvětlením svého návrhu? Nebo to byl spíš rozkaz? Už jsem nedokázala sledovat jeho rozmary.
Rozdělilo nás mlčení. Navzájem jsme si zírali do očí. „Dobře." Uslyšela jsem se říkat, ale nebyla jsem si jistá, jestli to bylo z vlastního popudu. Podplukovníkovu tvář na okamžik zalilo překvapení. Polknul a podíval se na mě téměř omluvně, než se opět vrátil do svého vojenského módu.
„Skvěle. Zajdi si za majorem Lornem, ten ti vysvětlí základy a až půjdeme, dám ti včas vědět." Nedokázala jsem se hnout. Bezmocně jsem se dívala, jak mě obchází a vychází dveřmi z mého pokoje a zanechává mě zaskočenou na místě, naprosto neschopnou odporu.
Musela jsem tam stát poměrně dlouho, protože otevřenými dveřmi dovnitř nakoukla Theresa. Její bujná zrzavá kštice byla pro mě jak budíček. Polknula jsem a došla k notebooku a rázně ho zaklapla.
„Kde jsi celý den byla, Mio?" zeptala se Theresa a nervózně postávala ve dveřích. Pravdou bylo, že mi jako jediná připadala v tomhle městě normální. Ne příliš poznamenaná děním na Atlantidě. Svým způsobem byla hodně naivní, jakoby si nepřipouštěla, že je na jiné planetě, v jiné galaxii. Za to já tomu zdá se naprosto propadla.
„Jsi v pořádku?" Pomalu vešla do pokoje a prohlížela si jenom mě.
„Jasně." Kdyby tu Theresa nebyla, vzteky bych notebook vyhodila z okna a dívala se, jak se tříští o střechy vedlejších budov.
„Ty jsi byla celou tu dobu venku?" zeptala se zděšeně, když zkoumala můj zarudlý obličej zblízka. Ještě teď jsem cítila, jak mám rty suché. Naštěstí jsem tam nebyla tak dlouho, aby mi i popraskaly.
„Šla jsem tentokrát na hodně vzdálené molo," přiznala jsem jí nakonec.
„Tak kvůli tomu tady byl podplukovník Sheppard?" Asi jsem tu tak dlouho nestála. Jen se mi to dlouho zdálo.
Vždy jsem se v rozhovorech s Theresou snažila vyhýbat tématu podplukovník, ale přeci jen bydlela mezi námi, takže jí některé věci neušly a ne jen jí, ale celé Atlantidě. Všichni si byli vědomi našeho nepřátelství. Dlouhou dobu jsem měla za to, že o tom nikdo neví, než to vypadlo z Rodneyho, že se někteří členové vsázejí, kdy se pohádáme na veřejnosti, nebo něco horšího. Popravdě mě to hodně zaskočilo a zastyděla jsem se. Máma by na mě asi moc pyšná nebyla, ale podplukovník představoval můj živoucí vztek, nehledě na to, že se choval jako hulvát.
„Přišel mi oznámit, že v jeho týmu prozatím nahradím Teylu," vypadlo ze mě dřív, než jsem si stačila uvědomit, jaké to bude mít následky.
Theresa vykulila oči, a že to v jejím hubeném úzkém obličeji vypadalo dost děsivě. Za těch pár týdnů, co přišla na Atlantidu, nějak pobledla a pod očima se jí udělaly velké černé kruhy. Nevěřila jsem jí, že je to ze šumění oceánu, její rodný Texas se od mé rodné Arizony zas tak nelišil a já si na šumění oceánu zvykla během chviličky, podezřívala jsem ji, že i přes rozhodnutí, že svůj život a práci zasvětí tajnému programu, to byla jen obyčejná holka, které se stýskalo po domově, stejně jako mně, jen s tím rozdílem, že ona se domů mohla vrátit.
„Takhle se tě může zbavit, aniž by za to přijal zodpovědnost!" Musela jsem párkrát zamrkat, abych se ujistila, že nesním, ale podle Theresina výrazu to skutečně řekla.
„To je hloupost," lhala jsem sama sobě. Odtáhla jsem židli od stolu, ale nedokázala se na ni posadit. Před kratičkou chvílí tam seděl podplukovník a ve mně se po Theresině prohlášení proti němu zdvihla ještě větší vlna odporu.
Raději jsem se posadila na postel a podívala se na máminu fotku. Theresa udělala to samé. Nevěděla o mně zhola nic, ale některé věci nemusíte říkat nahlas, aby o tom lidé věděli.
„I ta nejrutinnější mise se může zvrtnout," poučila mě sousedka a posadila se vedle mě.
„To je mi jasné," vzdychla jsem. Theresa mě chtěla chytit za ruku, ale já schovala ruce za sebe, tak se raději stáhla.
„Myslím si, že chce, aby sis myslela, že ti nabídl olivovou ratolest. Jenže podle mě, mu ve skutečnosti jde jen o to, jestli jsi schopná tam venku přežít."
„Podplukovníkovi musí být jasné, že tenhle jeho krok je naprosto průhledný." Začala jsem se zlobit ještě víc. Vážně si podplukovník myslel, že jsem tak naivní?
„Mio, přes dva roky se snaží monitorovat každý tvůj krok, –" Oba jsme byli svým způsobem průhlední, „– ale ničeho nedosáhl, tak proč nezkusit začít hrát podle vedení a vzít tě ven, kde je téměř nemožné předvídat, co se může stát. Jak jsem ti řekla před chvílí, i ta nejrutinnější mise se může naprosto zvrtnout, a kdo by mu pak dokázal, že se tě nepokusil zachránit?" Bez dechu jsem na Theresu zírala. I když jsem byla vůči podplukovníkovi celé roky zaujatá, nikdy jsem nepřemýšlela nad tím, že by se mě pokusil zabít. Jenže to dávalo smysl. Byl přeci jen voják a voják musel umět jednat strategicky a mít vždy v záloze další možnost. Když nevyjde jeden plán, musí se uskutečnit další. Podplukovník mi připravil past a já do ní naprosto bezhlavě vběhla v domnění, že mu ukazuju svůj vzdor.
Předpokládala jsem, že u mě nikdy nenastala doba, kdy bych kvůli nějakému chlapovi ztratila zdravý rozum, dokonce i se Seanem šlo o vztah založený na vzájemné důvěře místo lásky s pomatením smyslů. Ale stačilo, aby přišel jeden Sheppard, dvakrát mě políbil a já ztratila rozum jako nějaká šestnáctiletá puberťačka.
„Nemůžu své rozhodnutí vzít zpět." Měla jsem pevný hlas, přesto mi připadalo, že to zní, jako bych fňukala. Theresa se na mě však podívala s úsměvem.
„Dokaž mu, že ty modřiny a namožené svaly za něco stály." Prkenně vstala a bez ohlédnutí odešla z mého pokoje.
***
O několik dní později dával v tělocvičně Ronon Johnovi pořádně do těla, tak jako vždy, kterému se stále nedařilo Sateďana porazit. Jen tak tak odrážel jeho čím dál víc tvrdší útoky. Nezmohl se ani na odpor.
„Jak to přijala?" zeptal se konečně Ronon, když mu na začátku tréninku John řekl, že na další misi, na kterou půjdou, vezme místo Ronona Miu. Šlo jen o přátelskou obchodní návštěvu, na které Sateďan ani nechtěl být.
„Já..." John se přestal krýt a dostal velkou ránu koncem tyče do ramene, díky níž ustoupil o dva kroky dál. Ronon si jeho zakolísání přebral, že je trénink u konce, vrátil tyč na stojan a sedl si na lavičku, kde začal hltavě pít vodu z lahve. John se k němu přidal a třel si přitom rameno.
„Tak co?" houkl na něj Sateďan znovu.
„Prostě jen souhlasila. Bez obvyklých urážek." Ronon pozvedl obočí a pořádně se usmál.
„Cos čekal?" John zíral před sebe, pokrčení ramen si rozmyslel.
Pravda byla, že od toho dne nedokázal dostat z hlavy Miin výraz. Nedokázal její výraz přečíst, což ho popuzovalo. Zdálo se mu o ní, o jejím výrazu, o jejím zranění, o její smrti. Přesto přemlouval sám sebe, že se rozhodl správně. Chtěl ji dostat z Atlantidy, chtěl jí ukázat i jiné planety, lidi, se kterými obchodují. Chtěl, aby mu začala důvěřovat, protože on se o to skutečně pokoušel. Nechtěl, aby ty roky, co tvrdě trénovala, nechala ležet ladem a taky ji nechtěl nechávat neustále v přítomnosti Rodneyho a Radka. Pomalu se začala chovat jako oni, a ta zpráva o průchodu městem k centrální věži ho o tom utvrdila.
„Jestli si myslíš, že ji dostaneš na svou stranu a ona ti o sobě řekne, pravdu, tak ji asi tak dobře neznáš." Ronon vstal, sebral ručník a odkráčel z tělocvičny. Zanechal Johna ztraceného ve vlastních myšlenkách.
***
Staré antické ruiny byly téměř pohlceny vegetací, přesto mě jejich symboly lákaly k sobě. Opatrně jsem našlapovala mezi kameny, abych se k nim dostala. Cítila jsem, jak mi z přítomné energie naskakuje husí kůže. Kdybych neměla na sobě tričko s dlouhým rukávem, viděla bych, jak mi vstávají chloupky.
Před ovládacím panelem stálo jakési děvče s dlouhými tmavými vlasy. Do obličeje jsem jí neviděla, přesto mi připadala známá. Svírala přívěšek a pravou rukou měla položenou na ovládacím panelu. Nedokázala jsem rozeznat, co říká, její rty se pohybovaly, ale já nic neslyšela a lekla se, když se vedle děvčete objevil Rodney. Něco na ni křičel a já se začala dožadovat vysvětlení, proč je neslyším, ale neslyšela jsem ani vlastní hlas.
Zamrazilo mě z toho. Rozhlédla jsem se po celém place s ruinami. Za jedním velkým kamenem stál podplukovník Sheppard a ukazoval za mě. Otočila jsem se. Zděšením se mi stáhlo hrdlo.
Poznala jsem ty uniformy, dodneška mě občas děsily ve snech, a i když Genijové dlouhou dobu nekontaktovali Atlantidu, měla jsem za to, že to nebylo naposledy, co jsme o nich slyšeli.
A teď tu byli a mířili na nás zbraněmi. Hlavně na to děvče. Začala jsem křičet, aby utekla, ale asi mě neslyšela, tak jsem jí vyběhla vstříc. Rodney byl naštěstí rychlejší a strhnul ji k zemi před kulkou. Na vteřinu jsem si oddychla, než jiná kulka zasáhla mě. Bolestivé štípnutí na levém rameni mě zaskočilo a to stačilo k tomu, abych na okamžik ztratila rovnováhu a přepadla přes jeden kámen do měkkého mechu, doprovázeného mým vlastním křikem, který jsem konečně slyšela.
***
Mia se prudce posadila na posteli. Stále dezorientovaná snem. Doznívající křik přilákal někoho do jejího pokoje.
Postava vstoupila do tmy a znemožnila tak Mie, aby zjistila, o koho jde.
„Musím mluvit se Sheppardem," zašeptala Mia a chytila postavu za široký rukáv, ta ji jen zatlačila zpět do postele a podala kelímek.
„Ne, musím mluvit s podplukovníkem!" Postava však byla nekompromisní a donutila Miu, aby se z kelímku napila. Natrvalo to ani půl minuty a Mie klesla hlava na polštář.
***
Byla jsem v řídící místnosti dřív než podplukovník a Rodney. Nebylo to však tím, že bych se na misi těšila. Jen jsem chtěla předejít konfliktu kvůli pozdnímu příchodu.
Mise byla skutečně jen obchodní schůzka, takže podplukovník dodržel slovo, ale pořád se mi v hlavě ozýval Theresin hlas: I ta nejrutinnější mise se může zvrtnout. Nedokázala jsem na to přestat myslet.
„Vážně to je jen obchodní schůzka, nanejvýš za dvě hodiny jsme zpět." Pomalu jsem se otočila k podplukovníkovi, po jehož boku přicházel Rodney. Měla jsem stejné oblečení a výbavu jako oni. Poprosila jsem Evana Lorna, po jeho bezpečnostní instruktáži, která se moc nelišila od té, kterou jsem prodělala, než jsem začala chodit na Kerasovu planetu, jestli by mi v den mise nepomohl s oblečením a vybavením.
Stejně jako podplukovník mě i Lorne uklidňoval, že to nic nebude, nechápala jsem proč, sice jsem v noci špatně spala, ale to nic neznamenalo, dokud jsem se nepodívala do zrcadla. Byla jsem bledá a černé kruhy pod očima bych nezakryla ani tunou líčidel. Snídani jsem do sebe dostala násilí, protože mi to doporučila Teyla, když mě viděla a já v duchu spílala vlastnímu tělu, že mě před tak důležitým dnem zradilo.
Měla jsem chuť podplukovníkovi odseknout, protože se ke mně najednou choval jako k nějakému nemohoucímu, jen proto, že jsem trochu bledší a mám kruhy pod očima. Jindy by mě nechal vykrvácet, jenom aby dokázal, že jsem zrádce. Najednou už mi Theresina slova nepřipadala tak přehnaná.
„Snad to zvládnu," odsekla jsem kousavě jeho směrem a šla si stoupnout před bránu, abych se mohla dívat, jak se proud vyvalí ven. Žaludek se mi přitom nepříjemně zhoupnul, nechápala jsem to. Už dávno jsem si zvykla chodit bránou. Prvních pár průchodů mi působilo nevolnost, ale to pramenilo ze strachu a šoku po prvním průchodu. Jenže teď už jsem bránou prošla tolikrát, že jsem to přestala počítat, takže k tomu nebyl důvod.
Nebo jsem z toho měla prostě jen divný pocit. Moje první skutečná mise, kdy jsem členem týmu. Misi na křižník se nedalo počítat, tam jsem šla jen jako chůva, ale teď šlo skutečně do tuhého. I když jsem prahla po tom, abych se stala plnohodnotným členem expedice, rázem mi to už nepřipadalo tak super. Museli mě přeci zahrnout do hlášení, jenže nebyla jsem pro lidi na Zemi po smrti?
„Jak... jak to bude s hlášením?" zeptala jsem se opatrně, když podplukovník došel ke mně a čekal, až Chuck zadá adresu.
„Od Woolsyho zprávy, že jsi po smrti, máme pro tebe vytvořenou falešnou identitu, kterou používáme ve všech hlášeních, do kterých se dostaneš... Mimozemskou identitu," dodal po chvíli a přitom se na mě podíval. Rychle jsem přikývla a odvrátila od něho hlavu, abych nezkoumala jeho výraz.
„Pocházíš ze stejně vyspělého světa, jako je Země a my tě zachránili z wraitského křižníku," hlásil mi nadšeně Rodney. Spolknula jsem otázku, proč mi o tom neřekli dřív, a snažila se potlačit další přívaly nevolnosti.
Brána se otevřela a my bez dalších řečí vešli a já měla co dělat, abych byla na druhé straně vůbec schopná se dopotácet k nejbližšímu keři, kam jsem vyzvracela celý obsah žaludku. V tu chvíli mi bylo skutečně jedno, co si o mně podplukovník nebo Rodney myslí. Spíš jsem se zabývala myšlenkou, proč právě já a proč právě dnes.
Rozklepaným krokem jsem pomalu došla k nim. Drdol mi držel, udělala jsem ho kvůli takové příležitosti dost pevně a měla takové štěstí, že jsem si žádnou část výstroje a oblečení nepozvracela.
Rodney se šklebil a postavil se o kousek dál a podplukovník si mě prohlédl. Čekala jsem, že řekne něco ve stylu, že je to ženám podobné, že se zmýlil, ale k ničemu takovému se nedostal.
„Teď už to bude lepší. Půjdeme." Nedivila jsem se tomu jenom já, ale i Rodney, který za Sheppardem zíral s pusou dokořán.
Nakonec jsem zůstala před hradem, na čerstvém vzduchu, který mi dělal dobře, ale přesto jsem pořád cítila, že to není úplně ono, přesto jsem to dala na vrub nervozitě, avšak se na sebe zlobila, že jsem se tím nechala před podplukovníkem ovládnout.
Pravda byla, že nebylo potřeba, abych na tu misi vůbec šla, když mě ani nepřizvali dovnitř, ale to se změnilo, když za mnou přišel někdo z hradu, po dost dlouhé chvíli, a odvedl mě za vnější hradby, odkud vedla malá brána, před níž rozmlouvalo pár lidí. Podplukovník, Rodney a dvě ženy, z nich jedna držela ruce na ramenou mladé dívky s černými, lehce vlnitými, vlasy.
„Má paní," uklonil se muž, který mě přivedl a ukázal na mě.
„Floro, tohle je Mia," představil mě jedné z žen Rodney. Pokývala jsem hlavou a trochu se předklonila, protože tahle planeta zažívala středověk a období vlády králů a královen.
„Než se s vaší sestrou vrátíme, zůstane tady," oznámil podplukovník a já se na něj překvapeně podívala. Tak to byl hnusný podraz.
„Měla by jít s vámi, pro Harmony bude lepší, když s vámi půjde i žena," ozvala se ta druhá žena, která stála od mladé Harmony kousek dál. Podplukovník chtěl něco namítnout, ale když se na mě podíval, váhavě přikývnul.
Vůbec jsem netušila, o co jde a jako ve snách kráčela po boku Harmony a opět dělala chůvu. Už jsem se nedokázala ani zlobit, neměla jsem na to sílu, pořád mi nebylo moc dobře. Byla jsem vůbec ráda, když mi Rodney osvětlil, proč se s mladičkou Harmony vydáváme do lesa. Měla se stát královnou a každá královna musela dojít k nějakým ruinám, aby dokázala, že je toho titulu hodna. Osobně se mi na tom něco nelíbilo, Harmony měla cestu vykonat sama, ale jelikož jí bylo teprve třináct, požádaly sestry podplukovníka a Rodneyho, aby jejich malou sestřičku doprovodil, v jejím zájmu, ale já se prostě nedokázala zbavit divného pocitu a z nevolnosti to nebylo. Stále jsem se ohlížela, až to podplukovník nevydržel.
„Co je, Collinsová?" Zněl trochu podrážděně, ale kdo ne.
„Já... jen..." Prudce jsem otočila hlavou k divnému svištivému zvuku, který pročísnul klidný les. Nebyla jsem jediná, všichni se otočili.
„To je Bestie," hlásila Harmony. Přičemž Rodney začal panikařit. „Zničí všechny, co jsou odpůrci koruny." Přestože to všichni měli za pověru, něco mi říkalo, že maličko pravdy na tom skutečně bylo.
„Zůstaňte tady, půjdeme se podívat po okolí." Podplukovník na mě kývnul. Vyrazila jsem za ním a nedovolila si ani pípnout. Připadalo mi, že dýchám příliš nahlas a někdo může slyšet moje myšlenky. Theresin hlas na mě pořád dokola řval tu větu o zvrtnutí mise.
„Už je ti dobře?" Neustále jsem se ostražitě rozhlížela, až jsem narazila do podplukovníka, který se s otázkou zastavil přímo přede mnou.
„Ano, pane, ale neměli bychom..." Chytil mě za předloktí, když jsem ho chtěla předejít. Podívala jsem se prvně na jeho ruku a poté do tváře.
„Chtěl jsem tě nechat na hradě. Mardola mi ale nedala možnost jí to vymluvit." No jistě, úplně jsem viděla, jak vy a Rodney na obě zíráte jako nadržení psi.
„Je mi dobře, musíme teď Harmony dovézt k těm ruinám, aby se tím nějak nepokazily obchodní styky s touhle planetou." Vyznělo to poněkud kousavě, ale líto mi to nebylo.
Podplukovník přikývnul a pomalu jsme se vraceli zpátky k Rodneymu a Harmony.
***
I když jsem svým způsobem vychovala svého bratra a byla zvyklá na výkyvy jeho nálad, které se hodně často měnily, hlavně v době, kdy se dostal do puberty, a že to bylo brzy, řekla jsem si, že si vlastní děti pořídím až později, tak jako měla máma nás, ale mít na starosti Harmony byla doslova pohroma!
Chodila jsem vyučovat děti na Kerasovu planetu, spřátelila jsem se s nimi, zpočátku jsem je uplácela, ale postupem času jsem k nim přilnula, takže nebylo potřeba jim dávat pamlsky, aby byly hodné. U Harmony ztroskotalo naprosto všechno a Rodney z ní doslova šílel a nebyl sám. Mlčela jsem, ale šla mi z té holky hlava kolem, takže jsem se raději uklidila vedle podplukovníka Shepparda a byla raději v jeho přítomnosti než v její. On to nijak nekomentoval a jen přikývnul.
My dva šli mlčky, ale ti dva před námi se dohadovali, takže jsem se raději věnovala okolí, když jsem něco zaslechla a zastavila se na podplukovníkův povel. Zdvihnutá pěst, značící zastavení, pro mě nebyl nijak neznámým vojenským povelem a dokonale jsem mu rozuměla.
Při pokývnutí hlavy jsem vyrazila za podplukovníkem a skryla se do trávy. On mezitím obešel velkým obloukem mýtinu, na níž se neustále dohadoval Rodney s Harmony. Měla jsem chuť je okřiknout, aby ztichli, ale nedovolila jsem si ani hluboký nádech.
Pak jsem je uviděla. Ty uniformy bych poznala kdekoliv. Několik týdnů jsem pobývala v jejich držení.
Zatnula jsem ruce v pěst a přistihla se při myšlence, že bych i přes svoje předsevzetí byla schopná vytáhnout zbraň a začít na Genie střílet.
„Zvládnu je," pošeptal mi Sheppard do ucha. Chvíli jsme si zírali do očí, než jeho pohled sjel k mému boku. V duchu jsem se zajíkla. Nebyla to jen myšlenka. Levou rukou jsem měla pár centimetrů od zbraně, kterou mi dal Evan. Bylo to sice jen wraitské omračovalo, ale pořád to byla zbraň.
Pomalu jsem přikývla a zaměřila svoji pozornost raději na Rodneyho a Harmony, které právě obklíčili genijští vojáci. Moje tělo zareagovalo naprosto automaticky, ale naštěstí byl vedle mě podplukovník a začas mě zachytil.
„Kdyby se něco zvrtlo, použij to." Pokývnul ke zbrani a já bez zaváhání souhlasila. Naštěstí jsem však nedostala příležitost. Podplukovník je zvládnul a teď musel poslouchat Rodneyho, jak je strachy bez sebe. Ani se mi tam nechtělo chodit, ale přeci jsme vylezla ze svého úkrytu.
„A ty jsi byla jako kde?" vyštěkl Rodney.
„Sledovala jsem, jak dokonale hraješ svoji roli." Neunikl mi podplukovníkův pobavený úšklebek.
„To je fakt super, laskavě mi příště oznamte, až se ztratíte a necháte mě tady s tou holkou!" Raději jsem dělala, že neslyším, když se ty dvě děti začaly zase hádat.
***
Jestli mě tahle mise něčemu naučila? Přemýšlela jsem nad tím, když jsem obcházela jeskyni, kam se schovala Harmony. No ano, naučila. Nikdy nevěřte zamilovaný puberťačce, hlavně když je objektem jejího zájmu toho koho sami nenávidíte, ale zároveň... Ne, tohle celé je hloupost.
Plazila jsem se potmě po zemi a hledala jsem baterku do vysílačky, kterou mi ta malá mrška vytáhla, když jsem se nedívala, hned potom, když se mě zeptala, jestli s podplukovníkem chodím. Je pravda, že jsem zareagovala naprosto přehnaně a zároveň to perfektně posloužilo jako rozptýlení, které Harmony potřebovala a já byla kupodivu pak jediná, kdo si všimnul, že se z našeho skromného příbytku na noc, vytratila a neměla jsem už vůbec čas, abych zavolala na Rodneyho nebo podplukovníka a divoce se rozběhla za Harmony.
„Je to Bestie, která zničí všechny nepřátele trůnu!" Musela jsem si tu větu v duchu neustále opakovat, protože ta malá následnice trůnu mi ji opakovaně omílala, co jsem se ji snažila dostat zpátky k podplukovníkovi a donutit ji, aby mi vrátila baterku do vysílačky.
„Harmony, já tě naprosto chápu, že je důležité, abys došla k těm ruinám, a já tě tam ráda doprovodím, ale prosím, nejméně posté, prosím, vrať mi tu baterii, abych mohla zavolat podplukovníkovi, ten je na tyhle situace daleko lépe vycvičený." To jak se na mě podívala, mohlo znamenat jediné.
„Ne. Nesnášíš ho. Odradila bys ho a on by mě odvedl hned zpátky a to já nemůžu dopustit. Každá budoucí královna tuhle pouť vykonala a já nebudu výjimkou!"
Říkám ano. Tahle mise mě skutečně něco naučila. Hodně si to s dětmi rozmyslím, tedy pokud budu mít možnost se vůbec někdy vrátit ke svému bývalému životu, ale až potom, až zjistím, proč tu jsem právě já.
Proto jsem za svitu měsíce hledala baterii do vysílačky. Harmony ji odhodila, než vlezla do jeskyně. Bylo mi naprosto jedno, že tu okolo pobíhají Genijové nebo se tu pohybuje Bestie, musela jsem najít tu baterii, předat tu malou uličnici Sheppardovi a poslat ho s další misí do háje. Prý obchodní. Raději bych čelila Wraitům, než mít na krku puberťáka. Zlaté děti z Kerasovy planety.
Plazila jsem se po čtyřech a prohledávala keře, snažila se přitom ignorovat hvízdavý zvuk Bestie, o které Harmony neustále bájila, až jsem se jí přestala bát, a v duchu přemítala, jak jsem se mohla dostat do takové situace.
Prudce jsem se narovnala, když se ozvaly jinačí šustivé zvuky. Vytáhla jsem z kapsy wraitské omračovalo a zamířila do tmy.
„Hej, klídek!" Ve svitu měsíce jsem poznala podplukovníkovu tvář a za ním vyděšeného Rodneyho.
„Kde je Harmony?" kývla jsem směrem k jeskyni.
„Omlouvám se, pane, ale vzala mi baterku z vysílačky," začala jsem se svou promluvou, ale podplukovník mávnul rukou a zamířil k jeskyni.
Zůstala jsem na svém místě a neodvážila se jít k nim. Harmony mu mohla navykládat cokoliv, a já nechtěla být u toho, až se začne zlobit. Sedla jsem si do trávy a zírala na zářivý kotouč, o kterém jsem si až bolestně uvědomovala, že to není náš Měsíc.
„Zůstaneme tu do rána, pak vyrazíme k ruinám. Jen si musíme dát pozor na Genie." Podplukovník se posadil vedle mě. Zvedl hlavu k obloze a zíral na měsíc jako já. Chtěla jsem se mu přiznat, že jsem udělala chybu, ale naštěstí to moje ego nedovolilo.
„Dala jsi na ni pozor," začal sám. Chtěla jsem něco namítnout, ale zavčas jsem to v sobě zadusila. „Když jsme sem šli, s něčím takovým jsem nepočítal." Na to už jsem musela zareagovat.
„Předpokládám, že to nemělo nic společného s tím, že ty sestry jsou tak hezké a vy jste s Rodneym počítali, že přivedou třetí, ještě hezčí, sestru." Vložila jsem do těch slov co nejvíce ironie a vlastní jedovatosti, která mě spalovala zevnitř a naprosto zadusila počáteční potřebu se omluvit. Žádný muž ve mně nedokázal vyvolat tolik protichůdných emocí, tak jako podplukovník Sheppard.
„Collinsová, to je..."
„Ještě mi lžete do očí, Shepparde!" sykla jsem na něj tiše, přesto výhružně. Neohrabaně jsem se zvedla na nohy a chtěla zalézt do jeskyně alespoň za Rodneym. Už mi nepřipadalo tak špatné, když se hádal s Harmony.
Přesto jsem se nedostala příliš daleko. Podplukovník mě chytil za zápěstí a přitáhl k sobě. I přes šero jsem mu viděla do očí, kde se mu zračila ublíženost snoubená se vztekem.
„Vědomě bych tě do toho nezatáhl!" řekl stejně výhružně jako já.
„Tím si nejsem tam jistá!" Chtěla jsem mu říct další věci, horší než jaké jsem mu doposud neřekla, ale jeho přítomnost mi rozechvěla kolena. Naše obličeje byly od sebe pouhé dva centimetry, když vezmu v potaz, že byl vyšší než já. Tyčil se nade mnou a já si živě představila, ty dva okamžiky, které z nás udělali jednoho, a já toužila, aby se to stalo potřetí, přestože ve mně kypěl vztek. Vždy jsem si myslela, že okamžik před polibkem, je přesně tak magický a romantický jak popisují v knihách a ve filmech, ale se Sheppardem, se to tak popsat nedalo, bylo to něco úplně jiného, jako by se mi dral křik z hrudi, ze rtů a z hlavy zároveň.
Rty a hruď křičely ano, jak taky by ne, srdce mě pokaždé zklamalo a jediná moje hlava se zachovala klidně a soustředěně a radila mi, křičela na mě, abych se od něj okamžitě odtáhla.
„Nejsem tvůj nepřítel," zašeptal a já se pod těmi slovy rozsypala na milion kousků. Všechny mé tři části rázem utichly. Hlavu jsem měla prázdnou a jen s otevřenými ústy zírala na Shepparda, který se nade mnou skláněl.
„Nechci ti ublížit," zašeptal něžně. To bylo jak rána palicí a můj mozek začal konečně pracovat a vybavit mi, opět, Theresina slova. „Myslím si, že chce, aby sis myslela, že ti nabídl olivovou ratolest. Jenže podle mě, mu ve skutečnosti jde jen o to, jestli jsi schopná tam venku přežít."
„Kdyby ano, poslal byste mě rovnou domů a ne se nechal od Mardoly přemluvit."
„Už jsem ti to vysvětloval," vzdychl unaveně.
„Kam se poděl váš neúprosný názor, který vůči mně pěstujete, celé ty roky, co jsem na Atlantidě? Podíváte se na hezkou ženskou a rázem ta tam?" odsekla jsem a konečně se mu vytrhla.
„Tak to není..." Ignorovala jsem tu hranou lítost, kterou do těch slov vložil.
„Ale je, jen si to nechcete přiznat. Co cestovatelka Larin nebo ta ženská z té planety, kde vybuchla ta sopka, z níž čerpali energii do štítu proti Wraitům nebo ta Antička z té zaostalé planety?!" Rodney hodně často mluvil a kdykoliv jeho ego utrpělo díky Sheppardově oblíbenosti u žen, řekl mi to.
„Cože?" Sheppard na mě zíral s pusou dokořán.
„Myslíte si, že mezi vědci se nešíří drby? Pořád to jsou jenom lidi a vy... chlap," poslední slovo jsem ze sebe dostala s odporem a naprosto se probudila z toho oblouznění před polibkem, který už nikdy nesmí přijít!
Otočila jsem se na patě a zamířila do jeskyně. Zamračila jsem se přitom na Harmony a Rodneyho, kteří na mě vyjeveně zírali. Zaslechla jsem jen, jak ta malá potvůrka říká, že spolu asi nemáme žádný bližší vztah.
***
Ráno jsem se probudila ještě nazlobenější než večer. Spala jsem trhaně a neustále se ohlížela po Sheppardovi, který se občas prostřídal s Rodneym, kterým pokaždé brblal a sladká Harmony spala, jako když ji do vody hodí.
Ještě před úplným rozedněním jsem propátrala okolí jeskyně a konečně našla baterii z vysílačky. Pečlivě ji očistila a vrátila zpět na místo, zkontrolovala přitom svoje vybavení a ujistila se, že nic nechybí, včetně nutriční tyčinky, díky které vznikla včera hádka.
Neušlo mi přitom, že mě Sheppard ostražitě sledoval, takže jsem si neodpustila úšklebku, když jsem kolem něho procházela a hodila po něm volnou tyčinku, pošeptala jsem mu i přitom do ucha: „Není to takové zlatíčko," kývla jsem k Harmony a vyšla z jeskyně.
Cesta k ruinám se zdála až podezřele klidná, ale všichni jsme si byli vědomi toho, že na nás může z každého keře vyskočit Genij, nebo nás zahubí Bestie, pro jistotu jsem došla k Sheppardovi a nechala, aby se Harmony s Rodneym vzdálili z doslechu, abych mohla navrhnout alternativu.
„Mohla bych na chvíli Genije odlákat, když jsem byla u Radima, nebyla jsem tam dvakrát v oblibě, takže bych vám mohla získat pár chvil, které potřebujete." Sheppard se na mě podíval téměř zděšeným pohledem. Byl to jeden z mála okamžiků, kdy mu došla nepříjemně kousavá slova.
„Tak na to zapomeň, půjdeš s námi a nebudeš se pokoušet o žádné sólové akce, jsme tým a jako tým to dokážeme společně." I když to řekl rychle, nebyl v tom obvyklý náboj a zloba, jakou jsem od něj čekala, spíš to řekl způsobem přesvědčovacím, což mi zavřelo pusu a jen jsem přikývla.
„Jsou to malé střely, Antikové tu museli asi provádět pokusy a ty střely jdou jen po těch, kdo nemají antický gen!" Rodneyho nadšení mě zaskočilo hned, jak jsme přišli mezi antické ruiny, které se nijak nelišily od jiných, jaké jsem navštívila, při pár příležitostech, jen jsem si spíš připadala jak na okraji kambodžkého buddhistického chrámu Ta Prohm, který byl ponechán v takovém stavu, v jakém ho našli francouzští archeologové v druhé polovině devatenáctého století. Připadalo mi to jistým způsobem povědomé, ale to bylo možná tím, že v Pegasu se Antikové roztahovali na všechny možné planety, takže pozůstatky po nich nebyly nic neobvyklého.
„Co mají antický gen?" zaslechla jsem Shepparda, který se po mně podíval. „Po tobě nešly," konstatoval a já jen pokrčila rameny.
„Carson říkal, že velký počet obyvatelstva na Zemi má antický gen, tak proč ne já? Nebo jsem si ho třeba nechala naočkovat," řekla jsem mu s hraným úsměvem. Chtěla jsem ho provokovat a zároveň ho odlákat od myšlenek na můj příchod na Atlantidu, ale moc času jsem k tomu neměla, protože se Harmony naštvaně rozkřičela, že to nefunguje.
„Rozbil jsi to!" hulákala na Rodneyho jako smyslů zbavená. Docela bych se tím bavila, ale jakmile mi kolem obličeje prolétla kulka a zůstala vězet ve středové konzoli, u které zrovna stál Rodney, mi úsměv na rtech zamrznul.
„Genijové! K zemi!" Sheppard se stihl schovat za kámen, odkud měl docela dobrý výhled. Mával na nás, abychom se schovali taky, ale ta malá potvůrka se pořád hádala s Rodneym, že nemůže odejít.
Ohlédla jsem se do lesa, odkud jsem spatřila jednoho Genije, taky si mě všimnul.
„To je ta děvka od Radima, zabijte i ji!" Zděšeně jsem otočila hlavu k Sheppardovi, který něco křičel, ale nerozuměla jsem mu, protože jsem vyrazila vpřed, abych Rodneyho strhla na bok, před kulkou, která měla být asi pro mě, ale střelec hodně minul.
Rodney poskočil a sám se pak vrhnul k Harmony a zachránil ji před další kulkou a já si na kratičký okamžik oddychla, což se mi nevyplatilo, na dvě vteřiny jsem se přestala soustředit.
Myslela jsem si, že mě něco jen odstrčilo. Škobrtla jsem o kus padlé zdi porostlé mechem a tvrdě dopadla na menší kameny. Událo se to strašně rychle. Nepřipadalo mi to strašné, jen uklouznutí, ale Sheppard zakřičel tak bolestně až mi začalo docházet, že se něco pořádně podělalo.
A v té chvíli to přišlo.
Nesnesitelná bolest v levém rameni, natolik mě to zaskočilo, že jsem nevydala jedinou hlásku a jen zírala nad sebe a na množství světel, které vyletěly k obloze se svištivým zvukem a rozprostřely se jako hvězdy a bleskově vyrazily pryč. Téměř jsem nevnímala ten křik, který se rozléhal se po ruinách, soustředila jsem se jenom na to, abych pravidelně dýchala.
„Collinsová!" Trochu mě to probudilo a jen s velkou námahou jsem zvedla pravou ruku nad hlavu, ale byl to nadlidský úkol. Ulevilo se mi, když mě za ni Sheppard chytil a přitáhl k sobě. Soustředila jsem se na zvuk jeho hlasu a bylo mi naprosto jedno, co říká. Jeho pevný stisk jsem teď potřebovala, ta bolest byla příšerná, jako by mi někdo urval ruku, nevím, jestli to udělal schválně, ale ještě ji zhoršil, když mi na ránu přitiskl ruku. Kousla jsem se do rtu, abych nekřičela, stačilo to kňourání.
„Zvládneš to dojít zpátky?" Starostlivě se na mě podíval a já měla chuť se rozbrečet a dožadovat se jeho objetí, ale to by tu nesměl být Rodney a Harmony.
„Jo," vyrazila jsem ze sebe. Posadili mě na trosky, Sheppard mi vytvořil provizorní závěs na ruku, abych ji nenamáhala a přitom, aby zamezil krvácení.
„Trefili tě těsně vedle vesty," konstatoval, když si střelnou ránu prohlížel. „Kulka zůstala uvnitř." Vzhlédl na mě zespodu a já zalitovala, že to není za jiné příležitostí, ale nechtěla jsem na sobě nic znát.
„To teď fakt nepotřebuju vědět," procedila jsem skrze zuby, když mi pod vestu strčil vatový polštářek z pohotovostní výbavy, přitom mi píchnul něco proti bolesti s tím, že to zabere až za chvíli.
„Pomalu půjdeme," sdělil a pomohl mi vstát.
Pak už jsem měla cestu jako v mlze, protože morfin zabral neobvykle brzy. To že už nejsem na planetě, jsem si uvědomila teprve, když jsem prošla bránou na Atlantidu, kde si mě přebrali dva zdravotníci, které doprovázela Jennifer.
„Jak ti je, Mio?"
„Měla bych navrhnout letectvu, aby k neprůstřelným vestám přidali i rukávy." Slova mi šla přes rty docela dobře, ale zdálo se to nějak potichu.
„Pak jim napíšeme, neboj se. Teď mi řekni, co tě bolí." Otočila jsem hlavu a podívala se k ovládacímu panelu, kde stála Sam.
„Sheppard mi píchnul morfium, takže mě nic nebolí, ale mám dojem, že jsem celkově malátná," sdělila jsem pomalu. Byla jsem si plně vědoma sama sebe, i svého jednání, ale tělo mě nějak neposlouchalo.
„To tak bývá, neboj, dáme tě hned do pořádku."
***
Probudila jsem se za světla. Všude byl klid a dohlížející lékař přerovnával skříňku s léky. Opatrně jsem se posadila. Pytlík u pravé strany byl už vykapaný. Asi jsem dostala transfúzi.
„Zavolejte doktorku Kellerovou," zavolal ten doktor, když si mě všimnul. „Tohle vám vydám, slečno Collinsová. Jak se cítíte?"
„Dobře, díky, jak dlouho jsem byla mimo?"
„Jen jste se prospala přes noc. Doktorka Kellerová vám vytáhla z ramene při lokální anestezii kulku. Naštěstí nepoškodila žádné šlachy ani vazy. Zotavíte se rychle." Ulevilo se mi a nechala jsem si vytáhnout jehlu z ruky.
Jennifer přišla rychle a řekla mi podobné věci jako doktor a ještě mě vyšetřila, ale propustit mě ještě nechtěla, ale slíbila, že když si tři dny poležím, aby se ujistila, že neprasknou stehy, nechá mě být, což jsem jí slíbila.
Měla jsem pár návštěv, včetně Sam, která chtěla vědět veškeré podrobnosti, ale spíš ji zajímalo, jestli podplukovník Sheppard nepochybil, což jsem s menším sebezapřením popřela, protože bylo přeci jen lepší, že jsem šla s nimi. Nedokázala jsem si představit, jak by to dopadlo, kdyby tam Harmony byla s těma dvěma sama.
„Co Harmony, stala se z ní královna?" Sam přikývla.
„Genije najala její sestra Mardola, aby ji zabili, protože jí připadala příliš mladá."
„Mladá ano, ale dostatečně tvrdohlavá, aby to zvládla." Společně jsme se tomu zasmály a já se nasmála ještě víc, když mi po nějaké době vyprávěla Teyla, jak dopadla návštěva po korunovaci, o obrazu, kde je hrdina Rodney a podplukovník se krčí za nimi.
***
Když po třech dnech propustili Miu z ošetřovny, chtěla ji Teyla doprovodit na molo, aby se spolu prošly, ale někdo ji předběhnul.
John čekal za prvním rohem od ošetřovny a Teyla na něj měla výhled ze schodiště o patro výš, kde stála. Chtěla sejít za ním, ale Mia byla rychlejší. Vyšla zpoza rohu s úsměvem a rukou v závěsu. Už se jí vrátila barva do tváře, která jakoby vyprchala hned, jak spatřila Shepparda.
„Pane," vydechla překvapeně a postavila se přitom do pozoru. Teyla cítila její nervozitu.
„Mluvil jsem s plukovníkem Cartrovou, prý jsi neshledala žádné pochybení v mém jednání při té události s Harmony."
„Nejsem pomstychtivý člověk, podplukovníku. Předpokládala jsem, že jsme si to vyříkali na planetě." Vypadalo to, že se chce Mia nepříjemnému rozhovoru vyhnout, ale Sheppard ji nenechal.
„Cartrová mi přenechal veškerou zodpovědnost, kdyby se ti něco stalo, tak..." Ani to nedopověděl, pravou rukou chytil Miu za zátylek a jemně ji přitáhl k sobě. Teyla překvapeně zírala, jak se spolu líbají a nevypadalo to, že by se tomu jeden nebo druhý bránil. Když však Sheppard přestal a lehce se svým čelem opřel o to Miino, byla to právě ona, kdo zopakoval polibek, tentokrát delší a hlubší, až se Teyla přistihla, že se usmívá.
„Sakra..." vyrazila ze sebe Mia, když se musela nadechnout a zírala přitom na Shepparda, který byl stejně zadýchaný jako ona. „Sakra!" vyjekla znovu, ustoupila o dva roky dál. Nic víc však neřekla a raději obešla Shepparda v úctyhodné vzdálenosti, prchala před ním chodbou pryč.
Teyla ztuhla, když se John chtěl rozejít ke schodišti, ale rozmyslel si to a vyrazil stejnou chodbou jako Mia, ale o dost pomaleji, protože vypadal, jakoby byl omámen, čemuž se Teyla nedivila. V duchu si říkala, že ti dva kolem sebe chodí příliš dlouho, ale tohle nic neznamenalo a bylo pouze na nich, jestli si to vyříkají, což nebylo vůbec jisté.
***
Byla jsem na vážkách. Theresa měla svým způsobem pravdu, ve všem, ale na druhou stranu, políbil mě Sheppard jen kvůli výčitkám nebo snad proto, že se dozvěděl, že mám antický gen nebo snad proto, že na mě poznal, že jeho blízkost a intimita těch okamžiků při líbání způsobuje, že moje síla mlčet o svém tajemství přitom ochabuje?
Projednou jsem se rozhodla, že podplukovníka neodsoudím a nechám ho, aby se projevil a ukázal, co má zalubem on.

Kapitola mapuje díl:
4x15 –Vyděděnec

Připomíná díl:
1x06 – Konec dětství

16. kapitola – Nástrahy dospělosti
Po misi Harmony jsem přestala vyhýbat podplukovníkovi, přestože jsem se v jeho přítomnosti cítila nepříjemně a nejistě, protože u něho jsem si totiž ničím nebyla jistá.
Přesto jsem to nechala být a snažila se přistupovat k tomu všemu s nadhledem, protože už dávno jsem nebyla malá holka nebo poblázněná puberťačka, co si z jednoho, vlastně tří, polibků vybájí celý společný život.
Jen opravdu v malém koutku duše jsem byla ráda za misi s Harmony. Dala nám třem docela zabrat, ale zároveň ukázala skryté stránky našich osobností.
Já si při pohledu na Harmony uvědomila, že jsem se chovala dětinsky a kopala kolem sebe naprosto zbytečně.
Rodney oproti tomu se ještě víc zatvrzel v tom, že děti do jeho života neptaří a on nikdy nic takového nechce mít. Přehlédl přitom fakt, že v jeho životě už dítě je, dcera jeho sestry, o které vůbec nemluvil a když už, tak stylem, že to byla chyba.
Bála jsem se však, že takové uvědomění došlo jenom mně a jemu, ale kupodivu to hnulo i s podplukovníkovým svědomím, protože trochu polevil v ostražitosti, vyčítal si to moje rameno, které jsem měla pořád v závěsu, téměř bez bolesti, pro jistotu však fixované, jak se vyjádřila Jennifer. Dokonce mi i zakázala cvičit. Ranní procházky mi ale zakázat nemohla.
Od incidentu s ionosférickou bouří jsem se raději zdržovala jen v okolí centrální věže a měla přitom dva společníky. Teylu, která chtěla mít nějaký pohyb a podplukovníka, který... prostě mě zase hlídal.
Naše společné a velmi nárazovité procházky probíhaly v tichosti. Bylo to trochu hloupé, ale oba jsme schválně přehlíželi fakt, kdy jsme se zase políbili a ve vzduchu tak vysely další nevyřčené otázky, atmosféra díky tomu houstla. Oba jsme však byli natolik hrdí, že jsme je k úlevě toho druhého nechali být a nechali tak situaci více napnutou.
Jak však plynul čas, začala jsem si uvědomovat, že podplukovník se mnou netráví čas jenom proto, aby mě hlídal nebo z výčitek svědomí. Theresa měla pravdu, ve všem, držel se mě, aby získal důvěru a já mu tak vyzradila své tajemství, ale to se spletl. Navzájem jsme zůstali k sobě ostražití a nedobytní jako pevnost, až nás to přestalo bavit a raději jsme nechali těch her a vrátili se ke svým běžným věcem.
***
Prošla jsem bránou a nadšeně se nadechla čerstvého vzduchu, který ze mě vzápětí vyrazily děti, jejichž objetí mě příjemně zahřálo u srdce.
„Dejte na ni pozor!" zaslechla jsem povědomý hlas a spokojeně se usmála, ale děti nepřestala k sobě tisknout. Keras vyšel společně s druhým Starším Arisem a věnoval mi stejně široký úsměv. Zdravotnický tým se vydal se dvěma mladými chlapci po jiné cestě k jedné z dvanácti vesnic, která byla od brány vzdálená půl dne pěšky a já tak měla více jak den a půl na to, abych ji mohla strávit v Kerasově vesnici.
„Rád tě vidím," pozdravil mě a odehnal se smíchem děti. Ty se rozprchly, jako když do nich střelí, ale já věděla, že nás budou celou dobu sledovat a sesypou se na mě hned, jakmile mě Keras nechá chvíli o samotě. Ten se ke mne naklonil, aby mě počastoval svým objetím, ale dal si pozor, aby se nedotkl mé ruky.
„To je dobrý, mám to jen kvůli doktorce," pošeptala jsem mu do ucha a přitom si odepnula závěs a uvolnila ruku. Bylo to lepší, ale stejně jsem ji zastrčila do kapsy, abych rameno tolik nenamáhala.
„Ani se nebudu ptát, co se ti stalo." Věnoval mi zvláštní pohled, kterému jsem nerozuměla, ale nevěnovala tomu pozornost.
„Byla to kombinace minulosti a opatrování nezbedné následnice trůnu." To už se Keras usmál a pomalu se vydal k vesnici. Aris mě ostražitě sledoval, neměl mě rád, vlastně ani Kerase, ale musel brát na zřetel, že jeho vůdce je prostě starší než on.
„Měl jsem za to, že tě z Atlantidy pouštějí pouze sem." Skousla jsem si ret a podíval se na svého přítele. Brala jsem ho jako staršího bratra, protože se tak o mě i staral, když jsem přišla za ním, neušlo mi ani, že mě byl tenkrát navštívit, když mi na Atlantidě vyoperovali nádor, který jsem měla na mozku. Přesto jsem si pomalu začala uvědomovat, že se na mě už nedívá jen jako na kamarádku. Bála jsem se mu říct, co se teď na Atlantidě děje, nebyla jsem si jistá jeho reakcí.
„Byl by hřích, kdybych se někam nepodívala, když už jsem v jiné galaxii," pokusila jsem se zlehčit situaci, ale Keras se pořád mračil a já se podívala na Arise, u něhož bylo jasné, že má uši našpicované a neunikne mu ani jediné slovo.
„Můžeš jít," kývnul na něj Keras, sice se to mladíkovi nelíbilo, ale nakonec šel a mi s Kerasem osaměli.
„Nemusím podplukovníka Shepparda znát tak dobře, abych věděl, že tě nenechá napokoji a pořád tě bude hlídat." Zastavila jsem se a popuzeně se na něj podívala.
„Kerasi, jsi můj přítel, ale moje bitvy za mě bojovat nemůžeš. Se Sheppardem si poradím sama. Je stejný jako moji rodiče, nenechám se jím rozházet a nenechám ho, aby mě zlomil," vyrazila jsem na něj trochu moc zhurta, ale nelíbilo se mi, že i dokonce v jiné galaxii si muži mysleli, že ženy jsou slabé a musí je ochraňovat. Se Sheppardem jsem musela bojovat sama a nechtěla jsem od nikoho pomoc, já byla trpělivá.
„Myslím to s tebou dobře, Mio," trochu se uvolnil a bylo mu evidentně líto, že s tím vůbec začal, ale lhát jsem mu nechtěla, ne po tomhle.
„Teyla je těhotná, a tak jsem ji dočasně nahradila v Sheppardově týmu. Samozřejmě jen na rutinní akce, ale tahle se nějak zvrtla, objevili se tam moji bývalí známí Genijové," o nich jsem Kerasovi vyprávěla, dokonce i s mým odchodem z Atlantidy a následním návratem zpět a asi právě v té chvíli zaujal více ochranitelský postoj, „ale nic hrozného se nestalo, vůle Předků nás všechny zachránila." Usmála jsem se na něj.
„Chceš snad říct technologie Předků." Zabolelo mě, jak nazlobeně to řekl. Sice byl rád, že nikdo z jeho lidí nemusí páchat ten akt sebevraždy pro ochranu všech před Wraity, ale stejně lidé z Atlantidy jim od základu změnili jejich smýšlení o Předcích, doslova rozmetali jejich historii.
Sklopila jsem hlavu a zkoumala špičky svých bot a duchu si přála, abychom se mi dva někdy setkali na Zemi, žili tam jiné životy a nebyli tady, v tomhle divokém světě, kde vás může doslova sežrat nestvůra z vašich nejhorších nočních můr.
„Omlouvám se," zašeptal, položil mi ruku na zdravé rameno a jemně stiskl. „Vím, že ty za to nemůžeš a zachováváš naši minulost."
„Jsem jako oni," odpověděla jsem mu stejně tiše. Trápilo mě to. Strašně mě to trápilo. Za ty tři roky jsem přišla na to, že moji lidé prostě nic nenechají, ne když jim z toho plyne nějaký prospěch. Bylo to kruté obvinění, ale moji lidé mohli za to, že v naší galaxii se o nás dozvěděli Goauldé a Orijové a v Pegasu probudily Wraity, kteří teď pustošili tenhle kout vesmíru, ohrozili všechny lidi, vlastně jsem je ohrozila i já, protože jsem byla jednou z nich, ale byly dny, kdy jsem si přála být někým jiným a to uvědomění mě ničilo ještě víc.
„Nemysli na to," vydechl mi do ucha. „Neměl jsem s tím začínat, jsem hlupák, ty se tak snažíš nám pomoct a já ti to takhle kazím. Pojď, děti na tebe čekají, nemůžou se dočkat, až jim ukážeš další písmena. Chtějí umět číst a psát." Potěšilo mě to, ale nejednou jsem se bála, že příliš ovlivňujeme jejich budoucnost, co se s nimi stane, až jednou mí lidé z Atlantidy odejdou? Ale Kerasovi děti, vlastně všichni reagovali tak, jak se od mladých očekávalo, byli otevření novým věcem, chtěli se učit, chtěli se posunout dál, i když se i mezi nimi našli ti, co stále chtěli prosazovat staré zákony, ale to byli ti, co měli nahradit Kerase po jeho smrti, což byl druhý Starší z jeho vesnice, jež mě neměl rád. Keras byl však rozumný a dával si na něho pozor a jako správný vůdce, ho nechal na jeho postu, i když to znamenalo stálé ohlížení se přes rameno a neklidný spánek. Prostě potřebovali čas, každý potřebuje čas, aby se vyrovnal se změnami.
Pomalu jsme se dostávali k vesnici. Začalo nás doprovázet víc a víc dětí. Držely se v úctyhodné vzdálenosti a jen vyčkávaly na to, až mě Keras nechá jít, k čemuž jsem dala souhlas já.
Lavina dětských těl mě strhla mimo vesnici, kde jsme udělali místo na "školu". Nestihla jsem odpovídat desítkám dětských hlasů, jež se překřikovaly, ale to jim nevadilo, stačilo, že na mě můžou pokřikovat a brebentit své zážitky za tu dobu, co jsem tu nebyla.
Nakonec se trochu zklidnili a společně jsme se učili další písmenka z abecedy. Za což se odměnily kadeřnickým salonem. Děvčata mi rozpustila vlasy, opatrně je rozčesala svými malými kostěnými hřebínky, a pak mi vlasy zapletly do dlouhých jemných copů, do kterých přidávaly ptačí peří a různé barevné lístky a kluci mi nakonec namalovali obličej různými barvami. Připomnělo mi to, jak mi Radek vykládal, jak se taky tak jednou vrátil, ale pro něj to nebyla taková potěcha jako pro mě.
Pomohlo mi to zapomenout naprosto na všechno. Čas tam tak rychle utíkal a mně se nechtělo vracet na Atlantidu, nejraději bych s dětmi strávila dalších pár dní, ale to bych se pak nemohla těšit na další návštěvu.
Vrátil se pro mě zdravotnický tým, který mě mezi staršími obyvateli nemohli poznat, jediným poznávacím znakem byla moje uniforma. Vlasy spletené do copánků jsem si stáhla do culíku a chtěla se vydat s týmem k bráně. Keras mě ale zastavil a na chvíli odvedl do stanu.
„Máma problém, Mio," oznámil mi unaveně. Posadil se na zem a tupě zíral před sebe. Klekla jsem si před něj. Takhle jsem ho neviděla. Nehledě na to, že některé věci se mnou projednával před radou Starších.
„Co se děje, Kerasi?" Zvedl hlavu. Ta bezradnost v jeho očích mě vykolejila.
„Nechtěl jsem tě o to žádat, ale závisí na mě existence všech našich vesnic a lidí v nich." Chytila jsem ho za ruku.
„Jen to řekni."
***
Děti nás doprovázely až k bráně a já se ještě na konci vesnice s těžkým srdcem otočila, abych mohla zamávat Kerasovi, ale oba jsme jen lehce pozvedli ruce. Veškerý klid byl pryč a já odcházela s těžší hlavou, než s jakou jsem přicházela.
Na Atlantidě to nebylo o moc lepší. Nepomohl tomu ani fakt, že se na odchod chystal tým majora Lorna a nikdo z nich se netvářil nadšeně. Evan se na mě ani neusmál, jen pokýval. Nezbývalo mi nic jiného než mu to oplatit, stejně unaveně.
Všichni byli napjatí, unavení, otrávení. Potřebovali volno, naprosto všechen personál. Chápala jsem, jak se cítili. Daleko od rodin s minimální možností je navštívit.
Už dlouho nebyla volná neděle. Jen z té vzpomínky mě bodlo u srdce. Poslední volná byla v den, kdy umřel Carson, od té doby nikdo nechtěl volno, nějakou dobu se lidé báli.
Ohlásila jsem se u Sam, abych jí sdělila zprávu od Kerase, ta mě sjela překvapeným pohledem, chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, že mám stále spletené vlasy a nabarvený obličej. Deprimující uvědomění, jaké vliv na mě během chvíle měla Atlantida.
„Možná by bylo lepší, kdyby přišel doktor McKay," řekla jsem rovnou, aniž bych se obtěžovala s dlouhým úvodem. Sam přikývla a společně jsme chvíli čekaly, kdy mi oznámila nepříjemnou novinku, která k pozitivní náladě zrovna dvakrát taky nepomohla.
„Mio, pár dní teď budeš hodně s Rodney a Radkem, podplukovník Sheppard musí na Zem." Nestačila jsem ani zapřemýšlet nad tím proč a Sam pokračovala. „Zemřel mu otec." Naskočila mi husí kůže. Otřesná představa dozvědět se to v jiné galaxii, i když je to pár minut branou zpátky na Zem. Mně trvalo tři roky, než jsem vůbec přijala fakt, že máma umřela, ale popravdě... nikdy jsem se s jejím odchodem nesmířila.
Za chvíli došel Rodney a netrpělivě se posadil. „Mám docela naspěch."
„Myslím, Rodney, že tohle si budete chtít vyslechnout," začala Sam a obrátila pozornost ke mně, aniž by věděla, co mám na srdci.
„Přístroj na planetě M7G-677 je porouchaný, už několik dní nechrání planetu." Více nebylo potřeba dodávat. Rodney se dokonce zdržel svých obvyklým prupovídek, hlavně na můj současný vzhled.
„To asi nepůjdu se Sheppardem na Zem, budu se mu muset omluvit." Zvedl se a poměrně rychle se vytratil.
„Nevadí, když pak půjdu s Rodneym?"
„Samozřejmě že ne, i tak jsi měla být s ním."
Tiše jsem se rozloučila a zamířila k ubykacím. U svého pokoje jsem se zastavila a přemýšlela, jestli se nemám dát popořádku, ale okamžitě jsem se to zavrhla. Trvalo by to příliš dlouho.
Po cestě jsem minula Rodneyho, který odcházel od podplukovníka se svěšenou hlavou. Nepochybovala jsem o tom, že by nevěděl, jak se Sheppard cítí, protože o svých rodičích nikdy nemluvil, ani o své sestře Jeany, tak jsem vydedukovala, že některého z rodičů už nemá.
Dveře do podplukovníkova pokoje byly otevřené a on stál zády a balil se. Jemně jsem zaklepala na zárubeň. Dutý kovový zvuk se nedal přeslechnout. Podplukovník se otočil a dlouho minuty na mě zíral.
„Collinsová, pane," připomněla jsem mu. Zamrkal a přišel ke mně blíž. Přejel mě pohledem od hlavy až k patě.
„Když takhle přišel Radek, nevypadal tak dobře." Za jiných okolností bych se možná začervenala.
„Já do toho šla dobrovolně." Chvíli jsme na sebe zírali v trapném tichu, při kterém si mě prohlížel ještě pečlivěji.
„Plukovník Carterová mi řekla, že odjíždíte, pane." To ho dokonale probralo.
„To ano, pár dní budu pryč, takže tě nechám s Rodneym, aby na něj někdo dohlédnul." Což v překladu znamenalo, že o mně bude mít stále přehled.
„Znám tenhle pocit," zašeptala jsem s pohledem upřeným do jeho smutných očí, které při jeho slovech ani nezajiskřily.
„Jaký?" zeptal se nechápavě, protože jsem nic neřekla na jeho poznámku.
„Když mi umřela máma, zlobila jsem se na celý svět a všechny lidi, protože nechápali, co prožívám. Nechci vám říkat upřímnou soustrast, protože je to příliš neosobní. Chce to jen čas." To ticho mezi námi bylo rázem uvolňující, jakoby tohle bylo přesně to, co jsme oba potřebovali.
„Na všechno je potřeba čas," pronesl podplukovník do ticha. „Nějakou dobu." Vyslal tím ke mně nevyslovenou otázku, kolik času jsem na to potřebovala já.
„Někdy všechen čas nestačí." Pomalu jsem k němu přistoupila a jen opatrně ho objala. Celý se napjal. Marka jsem se nemohla po mámině smrti dotknout celé týdny, i při pouhém letmém doteku ucuknul. Nebrečel, což bylo ještě horší.
Podplukovník chvíli jen tak bez dechu ztuhle stál, než se trhaně nadechnul a opětoval mi obětí. Cítila jsem zběsilý tlukot jeho srdce, který se pomalu zklidňoval, dokud mě nepustil a já s tichým rozloučením odešla do svého pokoje, kde jsem dlouhou dobu seděla na posteli, s máminou fotkou v rukách a bez myšlenek zírala na její tvář, dokud na sklo nezačaly dopadat barevné slzy.
Sedmnáct let, dlouhých sedmnáct let a já se s její smrtí nedokázala smířit, protože jsem pořád živila naději, že ji jednou zase uvidím, objemu ji a řeknu jí, jak moc ji mám ráda.
***
Ráno jsem přišla k bráně s umytým obličejem, ale se stále zapletenými copánky, ze kterých jsem si udělala drdol, aby mi nepřekážely, protože výbavu, kterou nachystal Rodney a Radek spíš připomínala stěhování za polární kruh.
„Vážně máš všechno, Rodney?" zeptala jsem se ho s hraným zájmem a on to jen odkýval a dál ťukal do tabletu, bez kterého neudělal ani krok.
Radek snášel další a další krámy, které nevypadaly, že je uneseme tři. „Je vám jasné, že kromě Kerase a Arise o nás nemá nikdo vědět?" Rodney konečně zvednul hlavu.
„Nemám nejmenší tušení, co s tím přístrojem je..."
„Tak proč prozatím nejít jen tak, a pak se vrátit s potřebným vybavením..." Doktorův obličej mi dokonale vysvětlil důvod. „Děti nepotkáme, nebudou o nás vědět, už to opakuju poněkolikáté," zvýšila jsem hlas.
„Podle mě má Mia pravdu, McKayi. Vy tři nebudete tak nápadní, jako kdybyste tohle všechno táhli s sebou."
Rodney se chvíli se Sam dohadoval, než udělali kompromis, který jsem musela táhnout já, ale pořád lepší než tu tunu haraburdí, co sem natahal, a co museli odnést zpět chudáci asistenti.
„A hlavně," zastavila jsem se před otevřenou bránou. V batohu, který jsem měla na zádech, bylo jen zdravotnické vybavení, nějaká výživa a pořádná dávka sladkostí, kdyby nás náhodou objevily děti, „až ten přístroj zprovozníš, tak by ti to EM pole mohlo vymazat veškerá data." Odolala jsem nutkání vypláznout jazyk a jen se musela doširoka usmát, když Rodney podal svůj tablet Sam a se svěšenými rameny se vydal za mnou.
***
Keras s Arisem na nás čekal hned u brány. Veškeré stráže, tedy ti dva mladí kluci, co tu vždy stáli, byli pryč a my tak mohli nepozorovaně proklouznout k přístroji.
Já šla vedle Kerase, Radek s Rodnym za námi a Aris celý náš průvod uzavíral. Jeho stále zadumaná tvář a nenávistný pohled mě už nechával chladnou, což jsem protentokrát neměla podceňovat.
„Ani nevíte, jak jsem moc rád, že jste přišli, s přístrojem předků si sám neporadím, ani nikdo z nás," začal Keras a Rodney mu jen odpověděl tichým, že mohl být někde jinde, za což si ode mě vysloužil vražedný pohled, který na chvíli zabral.
„Ještě jsem chtěl říct, že od té doby, co nemusíme dobrovolně odcházet ze života, se máme podstatně lépe, naše společnost se může vyvíjet, ale..." Viděla jsem v jeho očích obavu, co s námi další jeho udělají.
„Povídej dál," pobídla jsem ho.
„Někteří z ostatních vesnic stále mají strach z Wraitů, zvláště v téhle době, a už několik měsíců slýchám zprávy, že čtyřiadvacetiletí večer před narozeninami odcházejí a už se nevracejí." Bolestně jsem polkla.
„Chceš říct, že stále provozují starý zákon?" Naběhla mi z toho husí kůže. Keras sklopil hlavu a já přitom pohlédla na Radkův vyděšený obličej.
„Více jak tři roky se snažím starší připravovat na to, že večer před pětadvacetinami se nemusí připravovat na obřad a mohou žít dál, zakládat rodiny a vychovávat děti, ale i přes to přicházejí zprávy, že mizí."
„Nechtěl jsi vyvolávat paniku, a proto jsi mě požádal o pomoc v soukromí." Bylo to zjevné, tahle společnost žila celá staletí s vidinou jisté smrti, a já si myslela, že díky svému věku se se svobodou srovnají snadněji, ale opět jsem se mýlila.
„Shodli jsme se se Staršími z ostatních vesnic, ale to není všechno, Mio. Za ty dva roky se dokonce narodilo ještě méně dětí než dva roky předtím."
„Jak je to možné?" zeptal se překvapeně Rodney a nechal svého neustálého ošívání a popouzených řečí a ani se neoháněl po mouchách, které kolem nás všech létaly, protože naše cesta vedla kolem bažiny. Překročil velkou kaluž ke Kerasovi a díval se na něho trochu zespodu.
„Proč zdravotníci nikdy nic neřekli, když se vraceli?" Vrhnul na mě obviňující pohled.
„Jsme rádi za vaši pomoc s většími dětmi, ale novorozenci jsou pouze naše starost. Musíme se o ně dokázat postarat od samého počátku, protože jsme sami ještě dětmi, když je máme, abychom je alespoň z části viděli vyrůstat, než nadejde doba, kdy budeme muset uplatnit náš zákon." Pokaždé, když jsem s Kerasem byla, snažili jsme se tomuhle tématu vyhýbat, pro něho to bylo velmi bolestivé, přišel o své přátele a muselo ho tížit, že právě on byl první, který mohl žít dál.
„Kolik dětí se od našeho příchodu narodilo?" zeptal se Radek opatrně.
„Sedm," vyhrkl Keras až příliš rychle, jakoby to čekal.
„Ve tvé vesnici?"
„Ve všech," odpověděl tiše. Což bylo hodně málo na dvanáct vesnic.
„Kerasi, mohu si promluvit s dalšími Staršími, samozřejmě v soukromí?" zeptal se Radek a můj přítel přikývnul.
„Můžeme se s nimi sejít, připravil jsem je na to, že byste s nimi chtěli mluvit. Mohu vás za nimi dovést, Aris může odvést doktora McKaye k přístroji." Keras na mě kývnul, ale Rodney začal protestovat.
„Ať jde s námi, toho starouše si ohlídá ona sama," rozseknul to celé Aris a falešně se na mě usmál. Už už se s ním chtěl začít Keras hádat, ale zastavila jsem ho. Tohle nemělo cenu.
„Půjdu s nimi. Vezmi Radka a podívejte se, jestli byste nenašli místo, kam by ti mladí mohli chodit." Keras se ke mně nahnul.
„Místo, kam se běžně chodilo, jsme prohledali, za celou dobu tam nikdo nevstoupil," zašeptal mi do ucha.
„Radek ti bude nápomocný," kývla jsem na jmenovaného a on s vážnou tváří souhlasil.
„Kdyby se ti něco nezdálo, nebo zatím byli, ty-víš-kdo, bude nejlepší, když se vrátíš na základnu a řekneš jim o tom," řekla jsem Radkovi česky, protože se mi na tom něco nelíbilo a nechtěla jsem jmenovat. Přikývnul a vydal se za Kerasem a já zůstala stát vedle Rodneyho s Arisem. Vyměnili jsme si vražedné pohledy, žádný z nás toho nehodlal nechat.
„Prokrista, nechte toho a jdeme!" syknul Rodney a kupodivu se vydal správným směrem. Obě nám chvíli trvalo, než jsme se donutili za ním vyrazit, ale lepší s ním než s Arisem.
***
Neustálá stráž u přístroje se skládala z dalších dvou mladíků, kteří mohli být o něco mladší já a s luky pověšenými na ramenou vypadali spíš groteskně než výhružně.
Sundala jsem si batoh a odložila ho ve stínu polorozpadlé zdi a pohodlně se vedle něj usadila, abych mohla dobře vidět na Rodneyho, který vypadal vedle přístroje trochu bezradně, hlavně bez svého tabletu, který by tu stejně nefungoval.
Aris zůstal se stráží venku, ale pořád se ohlížel přes rameno a vrhal na mě podivné pohledy, které jsem se snažila ze všech sil ignorovat.
„Mio!" Cuknula jsem s sebou a zírala na Rodneyho s otevřenou pusou. „Vnímáš mě vůbec? Říkal jsem ti, aby ses šla dívat, plukovník Carterová mi tě dala na starost, tak se pojď něčemu učit. Nebudu to pořád opakovat!" Mračil se, nemělo cenu mu odporovat. Zvedla jsem se a raději se k němu připojila.
Dlouhé desítky minut jsme procházeli složitý vnitřní systém přístroje na vytváření elektromagnetického pole, kde nefungoval žádný přístroj.
Zdálo se, že tomu pomalu přicházím na kloub, když Rodney zaklel. Což se u něj neprojevovalo tak často a nevěstilo to nic dobrého.
„Co se děje?" zeptala jsem se šeptem a pokradmu se přitom podívala na Arise se strážemi u vstupu do ruin.
„Hledal jsem něco složitějšího, proto jsem si chtěl vzít ten tablet," střelil po mně popuzeným pohledem, „ale tohle byla maličkost, dalo by se říct..." Zděšeně ke mně zvedl pohled.
„Co?" vyhrkla jsem nedočkavě.
„Že šlo o sabotáž..." Oba jsme se podívali ke vstupu, kde rázem nikdo nestál a já se nestihla ani bránit, když jeden ze strážných praštil Rodneyho klackem po hlavě a on se sesypal na zem jako pytel brambor. Chtěla jsem mu jít na pomoc, ale kolem krku se mi objevil kožený pásek a já zacouvala zpátky a snažila se pod něj dostat prsty, aby mi netlačil na hrtan.
I když mi hlavou vířily desítky myšlenek, bylo mi jasné, kdo za mnou stojí a snaží se mě uškrtit.
„Tohohle dne jsem se nemohl dočkat," pošeptal mi Aris do ucha a silněji přitáhl pásek a vytlačil ze mě další vzácný nádech. Nedokázala jsem uchopit jedinou smysluplnou myšlenku, která by mě z téhle kaše dostala. Znala jsem spoustu chvatů přímo na tuhle situaci, ale ani jediný jsem si nedokázala vybavit, a čím víc Aris přitahovala pásek, tím víc mi třeštila hlava a zatmívalo se mi před očima, dokud...
***
Radek s Kerasem zamířili do vedlejší vesnice, kde se sešli všichni první Starší ze zbylých vesnic a s velkou nedůvěrou zírali na vědce z Atlantidy.
„Kerasi, vážíme si toho, že jsi tyhle lidi přivedl, aby zprovoznili ten přístroj, ale nechápeme důvod, proč by nám měli pomáhat s naší porodností," začala jedna za tří mladých žen, které byly přítomny.
„Z prostého důvodu, Maris. Vesnice vymírají a ani to nevíme. Ztrácejí se čtyřiadvacetiletí a nerodí se žádné děti, s takovým postupem do pár let vymřeme, to nemohu dopustit, my to nemůžeme dopustit," apeloval na ně. „Jsme Starší, vůdcové vesnic, na co by nám byl takový titul, kdybychom se neměli o koho starat." Podíval se na všechny přítomné, kteří mlčeli.
„Keras má pravdu." Radek se otočil k dívce s blonďatými vlasy, vypadala na méně než pětadvacet, ale to mohlo být jenom zdání.
„Jsem jenom o pár týdnů mladší než Keras, když přišli lidé z města předků, bylo to jako zázrak, protože jako nejstarší z vesnice jsem nesla na bedrech úkol starat se o ostatní a nikdy jsem neměla příležitost si pořídit vlastní rodinu, což se mi díky nim mohlo konečně splnit. Jenže je něco špatně, s mým mužem se o dítě pokoušíme celou tu dobu a nic. Nejsem jediná, kdo má takový problém, ale nikdo o tom nechce mluvit. Nedokážeme mluvit o problémech, které jsme nemuseli řešit. Já je ale řešit chci! Zmizela moje kamarádka z dětství, která byla o dva roky mladší a její mladší sestra taky a není to ani tři týdny. Já chci pomoci od lidí z města předků!" Blondýnka na všechny zírala nazlobeným výrazem a Radkovi hned bylo jasné, že jen čekali na někoho, kdo to konečně řekne nahlas.
„S tím nebude problém. Vrátím se a přivedu zdravotnické týmy, které se podívají i na starší, ne jenom na děti, přijdeme na to, proč se nerodí děti."
„A proč mizí naši lidé," dodala blondýnka a Radek přikývnul.
***
Pálilo mě na plících, jak jsem lapala po dechu, krk mě tak příšerně bolel, že jsem měla dojem, že už nikdy nepromluvím a při pokusu o mluvení ze mě vyšlo jen sípání, které mi způsobilo ještě větší bolest.
Zírala jsem do trávy pod mou tváří a chtěla si odhrnout z tváře nalepené stonky, ale s rukama jsem nemohla pohnout. Pevně se mi tlačily na bedra, jakoby mě někdo svázal.
Notnou chvíli trvalo, než se mi vrátily vzpomínky, což ve mne vyvolalo ještě větší vlnu vzteku.
Beze slov vzteku jsem se posadila a přišla na to, že mám ruce svázané nejen za zády, ale provaz mám obmotaný kolem břicha, aby mě asi nenapadlo si vykloubit ramena, abych ruce dostala dopředu a popřípadě se rozvázala.
Ležela jsem na trávě před ruinami a viděla jsem přímo na přístroj, u kterého stále ležel Rodney. Svázaný podobně jako já a pevně k němu, za krk, připoutaný, aby se mohl hnout ani o píď. Aris nenechal nic nepromyšlené, znal lidi z Atlantidy až příliš dobře.
„Kdybych mohl, zabil bych tě hned na místě." Ten zrádný Starší stál hned vedle mě a díval se na mě se sebeuspokojením, ale touhou mě sprovodit ze života.
„Heee..." vyrazila jsem ze sebe a on se jenom zasmál.
„Alespoň budeš chvíli držet hubu," sykl a chytil mě za zátylek a znovu srazil k zemi. Nechápala jsem, o co tu jde, proč by chtěl Aris sabotovat přístroj, který nechránil jenom jeho. Byl přeci zachráněn před nucenou sebevraždou.
„Arisi!" podívala jsem se na přibíhajícího mladíka, který vždy stával u brány, v patách mu šel jeho společník. Oba byli zadýchaní a nervózně se obraceli k cestě, odkud přišli.
„O co jde?"
„Přichází Keras," oznámil mu první a já se napjala.
„Co ten Atlanťan?"
„Unikl nám, vrátil se bránou."
„Vy hlupáci! Měli jste ho chytit, aby sem nenapochodovali Atlanťané!" Aris se rozpřáhl a oběma mladíkům uštědřil pořádný políček. „Běžte se schovat, ať vás Keras nevidí." Ohlédl se na mě a z pouzdra na stehně vytáhnul nůž, který si schoval za zády. Postavil se tak, aby na mě nebylo vidět a já si jen mohla domýšlet, co má v plánu.
Potřebovala jsem Kerase nějak varovat, ale s mými hlasivkami to nevypadalo moc dobře a v mém okolí nebylo nic, co bych mohla použít.
***
„Myslíte si, že za nízkou porodnost můžeme my?" zeptala se Carterová Zelenky, který zavrtěl hlavou.
„Sice to podezřelé je, ale nemyslím si, že by vliv EM pole mělo dopad na obyvatelstvo, něco se tam děje, ale nikdo o tom nechce mluvit. Jsou příliš mladí a nevyspělí, aby dokázali vyřešit takový problém."
„Počkáme, až Rodney zprovozní ten přístroj, aby byla planeta chráněná, a pak začneme řešit ten problém, ale popravdě, Radku, něco se mi na tom nelíbí." Doktor Zelenka přikývl, protože z toho měl podobný pocit.
***
„Dívej se, jak končí tvůj hrdina," zašeptal přes rameno Aris, když se Keras objevil mezi stromy a nechápavě zíral na druhého Staršího a za dalších pár kroků zahlédl i mne, jak se snažím křičet, ale rty se mi pouze bezhlesně pohybovaly.
„Mio!" rozběhnul se ke mně, Aris ho však zachytil a prudkým pohybem mu vrazil schovaný nůž do břicha. Snažila jsem se postavit na nohy, ale něčí ruce mě stáhly zpátky, namáhala jsem svoje hlasivky ze všech sil, ale bylo to k ničemu.
„Proč?" vydechl Keras a díval se na Arise naprosto nechápavě. Natáhl ruku a zachytil mladíka za paži.
„To já chráním tyhle lidi a ne ty, ne ti rouhači z města předků, co zničili naše staleté zákony!" Vytáhl mu nůž z břicha a odstrčil od sebe. Keras padl na záda. Krvavá skvrna na oblečení se začala rychle rozšiřovat. Hrkly mi slzy do očí a nemohla tomu uvěřit, že se to skutečně děje.
Ti dva kluci od brány mě zvedli na nohy a táhli mezi sebou kolem něho. „Mio!" zachroptěl. Kvůli svázaným rukám jsem se k němu nemohla natáhnout, vzpírala jsem se, ale kluci měli pořádnou sílu.
„Můžu tě ujistit, že ji čeká horší osud než smrt," pronesl Aris k němu posměšně. Mé snahy se jim vykroutit byl čím dál chabější, ale to Arisovi stačilo, aby mě bolestivě udeřil pěstí do ledvin, abych toho nechala. Dál jsem se však ohlížela po Kerasovi, který se sotva pohnul, ale díval se za námi. Oběma rukama si tiskl ránu v břiše a já na něj volala jeho jméno, ale kvůli pochroumaným hlasivkám to bylo jak v němém filmu.
Viděla jsem ho, dokud jsme nezašli hlouběji do lesa, což mě donutilo se znovu pokusit vykroutit, ale vždy jsem dostala od Arise znovu do ledvin. Pokaždé jsem polknula bolestivý vzlyk, musela jsem pomoct Kerasovi, mohl tam vykrvácet a Rodney měl určitě otřes mozku a kdoví, jestli Radek z Atlantidy někoho dovede.
Před bránou mi Aris zavázal oči. Znechuceně jsem mu plivla do tváře, za což mi uštědřil pořádnou ránu do obličeje, až mi začala téct krev z nosu a kousla se přitom do rtu.
Neomylný zvuk otevírání červí díry mi nahnal strach. Až při něm jsem si uvědomila, kam půjdeme.
Horší než smrt. Co mohlo být v téhle galaxii horší než smrt. Kdybych mohla, začala bych křičet a prosit o pomoc.
***
Plukovník Carterová přecházela v řídícím centru sem a tam. Radek byl zpět už tři hodiny a Rodney se stále neozýval.
„Zadejte M7G-677, doktor McKay se měl ozvat před deseti minutami. Zjistíme, jestli se mu podařilo zprovoznit přístroj." Chuck po otevření brány otevřel komunikační kanál a vyvolával přes vysílačku McKaye, ale nikdo se neozýval.
„Tady Keras," ozvalo se po dlouhé době vysíleně.
„Kerasi, co se stalo?" zeptala se Carterová, hned jak překonala vzdálenost k Chuckovi.
„Doktor je v bezvědomí a Miu odvedli." Carterová si vyměnila překvapený pohled s Teylou, která přišla než se Keras ozval.
„Vy jste v pořádku, Kerasi?"
„To bude dobré, ale doktor nevypadá moc dobře. Vrátil se doktor Zelenka v pořádku?" Už ho bylo jen málo slyšet a Carterová ihned vydala rozkaz, aby se připravil zdravotnický tým a tým majora Lorna.
„Je tady, všechno nám řekl, pošlu ho tam také, aby zprovoznil ten přístroj."
„Byla to zrada, plukovníku," vydechl Keras. „Moji vlastní lidé."
„To bude v pořádku, Kerasi, hned jsme tam, vydržte." Vypnuli vysílačku a Carterová byla sama upozornit majora Lorna, že to musí být rychle.
***
Prošli jsme bránou a já se cítila vcelku dobře, když pominu fakt prokousnutého rtu, ran do ledvin a pochroumaných hlasivek. Pořád mě drželi mezi sebou a nevypadalo to, že by kluci byli nějak vyjukaní z průchodu. Nebyla to pro ně novinka.
Táhli mě úzkou cestičkou přes zarostlou mýtinu k jakési velké hoře, která vypadala příliš tvarovaná, než aby byla přirozená a já si po chvíli s hrůzou uvědomila, že jde o wraitský úl. Musel na planetě havarovat nebo přistát a za celá staletí splynul s okolím a pro někoho, kdo lodě wraitů neznal, byl naprosto neviditelný.
Aris nás vedl k bočnímu vstupu, který strážili dva wraitští vojáci s omračovadly. Ani se na nás nepodívali a ihned uvolnili vstup do útrob lodi. Bránila jsem se vstupu, ale dobře mířená rána do ledvin mě popohnala kupředu.
Stáhlo se mi hrdlo, když se vrátily vzpomínky na Sama a Teylu. Udělalo se mi špatně a nohy mě přestaly poslouchat a nebýt těch kluků zhroutila bych se na zem.
„Přestaň zdržovat," syknul Aris a znovu mě udeřil do ledvin, ale já prostě nedokázala jít dál. Strach mi naprosto ochromil tělo a úzkost obluzovala mysl.
„Měl jsi ji přivést živou a nezraněnou," ozval se pokřivený hlas wraita za Arisovými zády. Ten hned ustoupil a sklopil pohled k podlaze, stejně jako čtveřice chlapců.
„Omlouvám se," zamumlal Starší a postrčil mě blíž k Wraitovi. „Splnil jsem královnin příkaz." Zděšeně jsem otočila k němu hlavu. On se musel zbláznit!
„Budete za to náležitě odměněni," pronesl Wrait bez emocí a kývnul na někoho za námi. Chlapce obstoupili vojáci. Jejich nechápavé výrazy mluvily za své, zděšení z jejích očí přímo křičelo.
„Počkejte, co to znamená?" Aris se chtěl vykroutit, ale vysloužil si za to pořádnou ránu pažbou omračovadla do hlavy. Chlapci se marně bránili, ale jejich odpor byl hned ukončen omráčením a vojáci je odtáhli chodbou dál. To nevypadlo příliš dobře.
Se strachem jsem se obrátila zpátky k Wraitovi, který si mě pečlivě prohlížel. Nedokázala jsem se pohnout, když přistoupil blíž a chytil mě za bradu a prohlížel si můj krk. Pak sjel pohledem níž a volnou rukou mi rozepnul bundu, to už se mi přestávalo líbit a začala se kroutit, ale to jsem neměla dělat. Z vedlejší chodby vyšli dva vojáci. Chytili mě za paže, abych nikam nemohla utéct.
Chtěla jsem křičet, ale pořád to nešlo. Ze rtů mi vycházelo jen chrčení, které se stupňovalo, a já raději zavřela oči, když se mi wraitova ruka přisála k hrudníku. Už jsem krmení zažila a nebylo to nic příjemného, ale tohle bylo něco úplně jiného. Jak injekce adrenalinu.
Prudce jsem otevřela oči a zírala do těch odporných zúžených zorniček, které se zdály potěšený. Pravá ruka mi vyletěla a popadla jsem wraitovo zápěstí a pokusila se ho odtrhnout od svého hrudníku.
„Nešahej na mě!" zařvala jsem a chtěla se na něj vrhnout, ale vojáci mě udrželi. Trvalo mi asi dvě vteřiny, než mi došlo, že zase mluvím.
„Dostala jsi obrovský dar, abys mohla před královnu předstoupit celistvá a čerstvá." Kývnul na vojáky a já si i přes svoje vyléčení nedovolila nic dalšího říct a nechala se vést živými chodbami hlouběji do útrob lodi.
Bylo to stejné jako, když Wrait Todd vrátil podplukovníkovi roky života, které mu předtím musel vzít. Dar života, tak tomu říkali, který si však mohli vzít zpátky.
Dovedli mě do místnosti s trůnem, na kterém seděla wraitská královna s krvavě rudými vlasy, světlou, žilkami protkanou, kůží a tolika ostrými zuby, že by mi jimi dokázala rozervat hrdlo hned na první pokus.
Vojáci mě nechali stát a odešli pryč. Zvuk zavírání dveří se mi vysmíval a já zůstala s královnou osamotě.
***
Carterová nařídila vypnout štít, když se vrátil zdravotnický tým s týmem majora Lorna. Dvě sestřičky mezi sebou vedly doktora McKaye, který byl bledý jako stěna a nemluvil. Hlavu měl ovázanou jen lehce a přes obvazy mu lehce prosakovala krev.
„Vypadá to na středně těžký otřes mozku, musím mu udělat sken," hlásila doktorka Kellerová a vydala povel pro nově příchozí ošetřovny a vrátila se zpět k bráně, kterou prošli dva muži z týmu a na nosítkách nesli Kerase. Jehož barva byla bledší než McKayova. Sestra mu držela na břiše gázu a stále se snažila zastavit krvácení.
„Kerasi," přistoupila k němu Carterová a on jen lehce pohnul víčky a skrze drobné škvírky se na n i podíval. Chabě ji chytil za ruku a naznačil, aby se k němu nahnula. Jen velmi tiše jí pošeptal pár slov, než omdlel.
„Ztratil hodně krve, musíme s ním hned na sál!" popohnala všechny Kellerová na ošetřovnu a nechala za sebou majora Lorna s drobnou blondýnkou, která se na řídící místnost ani nepodívala a zamířila rovnou za Carterovou.
„Jmenuji se Oaris a jsem první Starší v jedné z vesnic sousedící s Kerasovou."
„Těší mě, Oaris, a je mi líto, že se nesetkáváme za lepší situace."
„Jak vás mám oslovovat, madam?"
„Můžete mi říkat Sam." Společně si potřásly.
„Měla bych vás informovat, Sam, že společně s Arisem, Starším z Kerasovi vesnice, zmizeli ještě čtyři mladíci, který měli na starost hlídat přístroj a průchod předků. Domníváme se, že právě oni odvedli Miu pryč, ale prozatím nevíme, s kým se spojili. Nikdy jsme mimo planetu nechodili a nemáme v žádných záznamech použitelné adresy planet, tak jako vy." Carterová musela uznat, že mladá žena jedná velmi obratně na svůj věk.
„Oaris, měli bychom si promluvit v soukromí. Běžte tady s Chuckem, on vás odvede do mé kanceláře a já zatím musím něco zařídit." Zavolala si majora Lorna a doktora Zelenku.
„Potřebuji od vás, abyste se vrátili na M7G-677 a pokusili se zjistit adresu, kam ti mladí odešli. Podle Kerase se spojili s Wraity, což není vůbec dobré. Mia ví o Atlantidě a Zemi příliš mnoho, a pokud by se nám ji nepodařilo zachránit, museli bychom přistoupit k drastičtějšímu opatření." Samotné se jí to říkalo těžce a cítila se zle, když viděla vyděšené pohledy obou mužů, kterým však bylo jasné, že pro bezpečnost Země musí udělat vše.
„A Lorne," zastavila je Carterová na odchodu.
„Ano?"
„Pokud by se to dalo udělat jinak, byla bych za to ráda."
„Pokusíme se, plukovníku." Kývla mu a sama se musela vydat za Oaris, aby jí oznámila nemilou zprávu, že její lidé se spojili s Wraity a sabotovali jejich ochranu.
***
Země
Sheppard s Rononem seděli na lavičce a dívali se lidi, jak se procházejí okolo vodní nádrže. Venčí psy, vozí kočárky a starají se o své děti.
„Váš svět mi připomíná ten můj před válkou," pronesl Ronon pomalu a upil piva.
„Jen s tím rozdílem, že naši lidi nemají ani tušení, co každý den děláme a že jim pořád něco hrozí." Sám upil ze svého piva, musel přitom myslet na Avu, která byla teď ve vlastním světě, kam umístili její mysl, když rozpojily nanity, které ji tvořily.
„Vaše pohřby asi nebývají vždy tak akční, co?" Sateďan se podíval na Shepparda a znovu upil piva.
„To ne, vždy je to hlavně o papírování, ještě pár dní tu budu muset zůstat, abych to s bratrem vyřešil, můžeš se vrátit na Atlantidu." Ronon zavrtěl hlavou.
„Když tam nejsme my, tak se tam přeci nemůže nic dít, ne?" Sheppard se lehce zasmál, ale nemohl se zbavit neodbytného pocitu, že by tam měl být.
***
Královna seděla a zírala na mě a ani se nepohnula. Připadala jsem si, jakoby mi pohledem chtěla vycucnout mozek, až nakonec vstala a mířila ke mně. Nemohla jsem se pohnout a stejně nebylo kam utéct.
Přičichla ke mně a vzala mou ruku do své a pečlivě si ji prohlížela. Svými dlouhými prsty mi přejížděla po jednotlivých žilkách a všech papilárách na prstech a dlani. Bylo to trochu jednodušší přirovnání, ale připadala mi jako pozemská vědma, co se vám snaží z čar na dlani vyčíst budoucnost, jenže u téhle vědmy bylo jasné, že to skončí jídlem.
Nakonec jí pohled skončil na hrudní kosti, kde jsem měla ránu od toho odporného wraita, který mě uzdravil.
„Už jednou se na tobě někdo krmil," zasyčela mi do obličeje. „Kdo to byl?"
„Váš sluha."
„Nehraj si se mnou!" zakřičela a chytila mě pod krkem a otočila se mnou ke trůnu.
„Ji-jiná královna," odpověděla jsem zaskočeně. A tiše vykvíkla, když mi přiložila ruku na hrudník a přisála se.
Cítila jsem, jak se mi kůže na celém těle nepříjemně napíná, a ztrácím veškerou sílu v končetinách a pociťuju neuvěřitelnou tíhu na hrudníku.
Nohy mě přestaly poslouchat a já klesla na kolena. Královna poklekla také, aby se na mě mohla krmit dál. Bojovala jsem s vlastní zvědavostí, ale nedokázala jsem odvrátit pohled a podívala se na vlastní ruku a zajíkla se. Vypadala vetche, vyhuble, měla jsem po ruce tmavě hnědé skvrny jako můj dědeček, kterého jsem navštěvovala jen jednou do roku, protože to byl otec mého táty a bydlel v České republice.
Chtělo se mi z toho brečet, alespoň jsem chtěla umřít doma, na Zemi, ne na nějaké zapadlé planetě v cizí galaxii rukou někoho, kdo ani nebyl člověk.
Vzlykla jsem.
Královna mě pustila.
Klečela jsem před ní stará a sotva dýchající, života mi zbývala jen troška a moje poslední myšlenky směřovaly zpátky na Zem a k podplukovníkovi a k tomu, jak mu závidím, že tam může být.
„Promluvíme si o tom, co jsi vůbec zač," začala královna a já prosila Boha, aby to už ukončil.
***
Radek se posadil v zasedací místnosti společně s Teylou, Lornem, Carterovou a unaveným McKayem.
„Takže se vám nepodařilo zjistit adresu?" Carterová doufala, že se jim to podaří, aby Miu mohli najít a ušetřili ji nepříjemných okamžiků s wraity, ale s každou další hodinou slábla možnost ji zachránit.
„Je mi to líto, plukovníku, ale ne všechna DHD mají takovou kapacitu paměti, aby uchovávala větší množství zadávacích adres, po čase se mažou, aby nahradila další zadávání. DHD na M7G-677 uchovává poslední dvě zadání, což byla vždy Atlantida. Není jiná možnost zjistit, kam ti chlapci Miu odvedli."
„Musí to nějak jít," ozval se McKay a ptal se na několik alternativ, která ho napadla, a Zelenka je vždy zamítnul.
„Opravdu jsem zkoušel všechno, Rodney. Nemůžu s tím nic víc dělat." McKay sklonil hlavu a lehce se opřel o spánek. Musel se pohádat s doktorkou Kellerovou, aby na schůzi mohl jít, i když měl ležet. Byl to jeden z mála okamžiků, kdy se nechoval jako typický McKay a nemyslel jen na sebe.
„Už je to skoro čtyřiadvacet hodin, měli bychom to nahlásit," ozval se Lorne opatrně. Sám moc dobře věděl, co to bude znamenat. Sklidil za to pohoršený pohled od Teyly.
„Ještě to den není," pronesla Carterová rozhodně, nevzdávala se, ale kdyby jenom věděla. „A vy, Rodney, byste si měl jít odpočinout. Všichni bychom si měli jít odpočinout." A budeme doufat, že to Mia zvládne, říkala si Carterová v duchu.
***
„Vy lidé jste tak slabí, ale ty nejsi obyčejný člověk." Vzhlédla jsem ke královně a na jazyku se mi rázem tvořily desítky sprostých slov, kterými bych ji nejraději zasypala, ale neměla jsem sílu pohnout rty.
„Vysála jsem vás nespočet, ale na někoho jako ty, se mi ještě nepodařilo narazit." Pomalu mě obcházela dokola, až se mi z toho točila hlava.
„Krmila jsem se na obyčejných lidech, na Anticích, ale i na svém vlastním druhu, to jen abych přežila. Jenže ty jsi unikát, maličká." Přistoupila o kousek blíž a znovu mi přiložila ruku k hrudi a vrátila mi pár let života. Zhluboka jsem se nadechla a velmi pomalu se postavila, abych královně stála alespoň trochu tváří v tvář.
„Pamatuju doby, kdy Antikové nad námi vyhrávali a utlačovali náš druh a my se všemožně snažili zvrátit průběh války, dokud se nám nepodařilo ukradnout jedno z jejich napájení. Byli tak bláhoví, tak jistí sami sebou, a pak se nechali tak okrást..."
„Přestaň už žvanit!" vykřikla jsem nazlobeně a vrhla se na ni, ale nemělo to valného účinku, pořád jsem byla o mnoho starší, než bylo zdrávo a královna mě udeřila do hrudi, až jsem skončila na stupínku pod trůnem.
Rychlými kroky byla u mě a naučeným pohybem ze mě vysávala další život, co mi ještě zbýval.
„I když je smrt na blízku, vy lidé se pořád držíte naděje, že vás někdo zachrání, ale to se mýlíš!" Odtrhla ruku a já mohla zlehka dýchat. Podívala jsem se na své ruce, které byly zase mladé, beze skvrn a měly normální barvu.
„Mohla bych tě zabít hned, ale potřebuju o tobě vědět víc a hlavně o tom, komu vy říkáte Michael." Vyděšeně jsem na ní zůstala zírat. Zprvu jsem si myslela, že jen špatně slyším nebo královně nerozumím, ale to jméno se nedalo s ničím zaměnit.
***
„Rodney, někdo za vámi přišel," doktorka Kellerová přišla za tím bručounem, který od návratu ze schůze nepromluvil a noc prospal velmi neklidně.
„S nikým nechci mluvit," zašeptal a přitáhl si deku přes rameno. Nedokázal se na nikoho podívat. Zlobil se sám na sebe, že hned nepoznal, že ten přístroj někdo poškodil záměrně.
„My s vámi musíme mluvit, doktore." Rodney se napnul, když poznal povědomé hlasy, ale to nemohlo být možné. Velmi opatrně se otočil a uviděl před postelí stát Casta a Claire, ale už nebyli tak malí, vyrostli. Už to nebyly děti, ale teenageři.
„Co tady děláte?" zeptal se jich hloupě. Claire se k němu naklonila blíž, aby mu pošeptala do ucha.
„Viděli jsme, když Aris odváděl Miu kruhem předků." Rodney se narovnal.
„Proč jste nepřišli dřív?" vypeskoval je a Jennifer se musela usmát. Pomalu to byl zas ten starý Rodney.
„Neměli jsme tušení, že bylo něco v nepořádku. Vypadlo to, že Aris odvádí Miu, protože jí nebylo dobře," bránil je Casta a chytil Claire za ruku a přitáhnul si ji k sobě blíž.
„Pamatujete si tu adresu?" Rodney se rychle vymotal z přikrývek a hmátnul po svém tabletu a rychle na něm hledal symboly z brány, aby je mohl dvojici podstrčit.
Casta s Claire si vyměnily souhlasné pohledy a společně pak hledali symboly, které mohly pomoci najít Miu.
***
Už jsem ani nedokázala křičet. Doufala jsem v oddech, ale královna mi pořád dokola vysávala život až na pokraj smrti a zase mi ho vracela, aniž by mi řekla, co přesně po mně chce a proč se zeptala právě na Michaela.
Možná mě chtěla slyšet, dokonce i já chtěla samu sebe slyšet křičet bolestí, když jsem mohla, ale nedokázala jsem to, stahovala jsem se stále hlouběji do podvědomí, jenom abych unikla té neutuchající bolesti a myšlenek, že tohle může být naposledy.
Po nekonečné věčnosti začala královna konečně mluvit, ale to neznamenalo nic dobrého pro mě.
„Pověz, kdo jsou tvoji předci a odkud pochází." Vrátila mi poslední rok a já na ni chvíli apaticky hleděla, než mě lehce propleskla a já zamrkala.
„Moji předci jsou Antikové a pocházejí z Pegasu," odříkala jsem pomalu a sama sebe přesvědčovala, že je to pravda. Nechtěla jsem zacházet do detailů a královna nechtěla vědět přesné období.
„Špatně!" zakřičela a znovu mě vysála na hranici smrti. Zdálo se mi to, nebo každé další vysání bylo ještě bolestivější než to předtím?
„Jak se tvým lidem podařilo udělat z Wraita člověka?"
„Nevím..." vydechla jsem z mladého hrdla.
„Špatně!" Nedokázala jsem ani brečet a ztrácela veškerou sílu bojovat. Bylo by tak snadné jí odpovědět popravdě. Neříkali mi vždy rodiče, že bych neměla lhát? Jenže jak by reagovali na mém místě? O tom jsem mohla jen polemizovat.
„Tvůj předek je Antik, kterého moc dobře znám, ale řekni mi, jak dosáhl toho, že dokázal spojit wraitské buňky s těmi antickými a vytvořit z nich tohle..." Ukázala na mě a znechuceně mlaskla. Na dlouho dobu jsem se na ni podívala.
„Já nejsem Wrait!" zakřičela jsem a měla chuť zvracet.
„To nejsi, ale máš kus z nás v sobě!" Srdce mi vynechalo úder. To nemohla být pravda. To Teyla byla tou, která měla něco z Wraitů, protože na jejích lidech kdysi dělali pokusy a křížili lidskou a wraitskou DNA. Jenže já byla z úplně jiné galaxie a v životě jsem o Wraitech neslyšela!
„Proč chce ten, kterému říkáte Michael, tebe a tu druhou ženu z Atlantidy?" Nechápala jsem, jak se královna z úlu, který už tisíciletí zarůstá na téhle planetě, mohla dozvědět takové informace.
„To skutečně nevím, a to že po nás jde, je pro mě novinkou," zašeptala jsem a přestala se hýbat a očekávala, že se královna znovu přisaje.
„On byl vždy velmi tajnůstkářský. Oddaný vědec pro náš druh, dokud jste ho nedostali vy!" píchla mě prstem do hrudi a bylo na ní vidět, že hodně odolává, aby mi nezpůsobila další bolest tím, že by mi nehty zajela do rány, kterou jsem měla od neustálého krmení hluboce otevřenou a už téměř nekrvácela.
Pravda byla, že jsem si myslela, že mě chce Michael zabít jenom z pomsty, za to co mu udělali lidé z Atlantidy. Jenže v tom muselo být něco jiného, protože se dokonce dohodnul z Geniji, aby mě dostal a já se nad tím ani chvíli nezamýšlela.
„Určitě to dělá jenom z pomsty," pronesla jsem klidně. Královna si mě chvíli prohlížela, než přistoupila blíž.
„Pomsta je jen záminka. Znal velmi dobře tvého předka, a vždy se ho snažil zabít, protože ten Antik chtěl jednou provždy zničit náš druh, ale nikdy se nám nepodařilo zjistit jak." Můj předek, z jejích žraločích úst to znělo tak obřadně, ale mně to bylo spíš k smíchu, můj předek, za ty miliony let mohl být mým předkem kdokoliv a musela by být opravdu velká náhoda, že by se právě u mě po letech vyvinul stejný šestý smysl jako u Teyly, jenže... Něco na tom muselo být, protože jak jinak bych se dostala do Teylyny mysli a pokusila se chránit jejího syna, jak jinak bych to dokázala? To Wraiti dokázali telepaticky komunikovat.
„Jak můžete vědět, že mám v sobě kus wraití DNA?" zeptala jsem se opatrně.
„Dokážu to vycítit, ale je to příliš slabé a pozná to jen málokterý z nás. Je to privilegium jen u výše postavených. Voják se jen nakrmí a jde dál." Mávla nad tím rukou, jakoby o nic nešlo.
„Spletla jste se. Jsem jen člověk!" opakovala jsem snad posté.
„Stále opakované lži vy lidé věříte," odpověděla a prsty mi přejela po tváři. „Jsi mu hodně podobná, až se to zdá neuvěřitelné, už je to taková doba."
„O kom to, ksakru, mluvíte!" zvýšila jsem hlas a odrazila od sebe její ruku. Tohle obcházení okolo horké kaše jsem k zbláznění nesnášela. Deprimoval mě fakt, že tahle odporná bytost věděla o mých předcích víc než já, protože kromě babičky, jsem z máminy strany neznala nikoho, podle mámy babička emigrovala po druhé světové válce z Francie, aby se usadila v Americe a mohla tam vychovávat moji mámu.
Královna na mě vztekle zasyčela, čímž mě vrátila zpět do přítomnosti a chytila mě za bradu. Zavřela jsem oči, když se na mě začala znovu krmit.
Odhodila mě jako kus hadru a já naprosto ochromená zůstala ležet na boku. Pořád ve mně doznívala bolest.
Královna zůstala stát na místě a mě rázem přestala registrovat. Po dlouhých hodinách, nebo snad dnech, jsem se nechala ukolébat do temnoty. Potřebovala jsem uniknout před veškerou realitou a ztratit se ve vlastním podvědomí.
***
Tým majora Lorna byl už připravený u brány a jen vyčkával na zelenou. Carterová se projistotu ještě ujišťovala, že si Casta a Claire jsou adresou jistí.
„Určitě, díky Mie si procvičujeme paměť, abychom si zapamatovali věci, které nás učí a hned je nezapomněli," prohlásil Casta hrdě a Claire jen přikyvovala.
„Takže nikdy jste neviděli, že by Aris a ti čtyři chlapci, šli na tuhle adresu?"
„Nejsme u kruhu předků pořád," protáhla Claire a ostražitě se rozhlížela okolo sebe.
„Dobře, moc vám děkuju. Vážíme si toho."
„Chceme, abyste našli Miu." Oba přikývli.
„To se spolehněte," ujistila je Carterová a konečně se obrátila na tým majora Lorna. „Jelikož nevíme, co vás na planetě může čekat, nemohu povolit Jumper. Opatrnost je však na místě, majore, a víte, jak máte postupovat." Lorne přikývnul a vyčkal, než se otevřela brána na neznámou planetu. Chtěl sice počkat na podplukovníka Shepparda, ale Mia už ztratila příliš času.
***
Někdo mě kopnul do boku a já ospale mžourala do šera a na odpornou kreaturu, která se nade mnou skláněla. Zděšeně jsem vykřikla a stáhla se hlouběji do stínu, ale nepomohlo mi to. Wraitský voják mě vytáhnul a postavil na nohy. Zběsile mě začala vystrkovat z místnosti, která až nápadně připomínala celu, do níž mě zavřeli na úlu, kam mě unesl Michael.
Táhli mě chodbami do místnosti s trůnem, na kterém seděla královna a vypadala spokojeně. U jejích nohou se povalovaly zbytky něčího těla, jehož oblečení jsem po chvíli poznala. Nepochybně to byl Aris.
Toliko vděk Wraitů. A i když jsem toho kluka neměla ráda a způsobil mi nemalé obtíže, nezasloužil si takový osud.
Vojáci mě dovedli až ke královně, která měla o něco lepší barvu, pokud se o wraitech dalo takhle smýšlet.
„Kde... kde jsou ostatní," polknula jsem uprostřed věty. Přemlouvala jsem samu sebe, abych se na Arise už nedívala. Pěkný pohled to tedy nebyl. Připomínal mi Sama, který tak zaplatil za moji nevědomost.
„Posloužili svému účelu," zasyčela královna a vycenila zuby a vykulila přitom oči. I když to bylo strašné pomyšlení, její pohled byl živější, jiskřivější, což mě vedlo k myšlence, jestli to vysávání a vracení života není pro Wraity vysilující.
„Vložili důvěru do rukou nesprávných lidí." Královna se zasmála a přikývla. Mávla rukou na vojáky, co mě přivedli a ti odešli společně se zbytky Arisova těla.
„Vy lidé se necháte snadno ovlivnit," konstatovala a začala mě znovu obcházet jako hladový pes.
„Krmila jste se na těch mladých lidech, které vám Aris vodil?" Nebylo rázem těžké si domyslet, kam se Kerasovi lidé ztráceli.
„Byla to jen almužna, která nemohla mě ani mé vojáky uspokojit, ale jak je vidět, mělo to smysl, dovedli mi tebe." Zastavila se u mého levého boku a vydechla mi poslední slovo do ucha.
„Čím jsem tak důležitá?" Asi ta nejpodstatnější otázka ze všech, která už dlouhou dobu visela ve vzduchu.
„Krom tvého předka ničím. Jen jsi byla snadná kořist, dalo se tě vylákat z toho města daleko snadněji než kohokoliv jiného." V té chvíli jsem měla cítit uspokojení, že nejsem tak důležitá, což jsem cítila, ale zároveň jsem byla lehce zklamaná, že ničím tak přelomovým nejsem. Pořád jsem se utěšovala myšlenkou, že jsem byla poslána do Pegasu kvůli vyššímu záměru.
Dlouho dobu jsem mlčela a snažila si srovnat myšlenky.
„Teď mi řekneš, co chci slyšet." Zbystřila jsem a pohlédla na královnu, která se přemístila ke svému trůnu, odkud na mě shlížela jako na podřadného poddaného.
„Ne." To prostinké slůvko mi způsobilo neuvěřitelnou bolest hlavy. Padla jsem na kolena a stočila se do klubíčka, ale bolest neustávala, spíše se ještě stupňovala. Bylo to jako šílený řev, který mi rezonoval v hlavě.
„Jsi pod mojí mocí, mohu tě ovládat." Zněla mi královnina slova v hlavě, aniž by pohnula rty. Pokusila jsem se obrnit, ale nemělo to valného účinku.
„Jsem mnohem starší a silnější, než ty dvě královny, se kterými ses setkala!"
Po tvářích mi tekly slzy a zanechávaly za sebou slanou cestu. Nedokázala jsem se jim ubránit, bolest byla příšerná. Nedala se srovnat ani s tím, když Argarďan odblokovával vzpomínky na únos, o kterých jsem věděla, že mě můžou zabít, ale královnina síla mi mohla roztrhat mysl na milion kousků až by ze mne zůstala jen slintající prázdná schránka.
„Prosím, přestaňte!" zaskučela jsem a tiskla si ruce na uši, ale bylo to k ničemu.
„Kam odešli Antikové? Jaká je adresa brány?" Hlasitě jsem zavzlykala. Moje mysl se začínala pomalu rozpadat. Přicházela si pro mě smrt.
„Kam utekli?!" přitvrdila královna. Tohle byl okamžik, kdy bych byla schopná si vzít život a strašně moc jsem to chtěla, toužila jsem, aby ta bolest přestala.
„Radši mě zabij!" zakvílela jsem.
***
Lorne se zastavil hned za bránou a drobnými gesty naznačil, aby jeho muži zajistili prostor. Planeta by vypadala naprosto idylicky, nebýt obrovského úlu, který ležel zarostlý jen pár set metrů od brány.
„Čisto!"
„Čisto!"
„Čisto!" ozvalo se ze tří stran a Lorne zavelel k postupu vpřed. Od brány vedla vyšlapaná cestička mezi stromy. Po jiné cestě nebylo ani památky.
Poohlíželi se kolem sebe, jestli nespatří wraitské vojáky, ale všude byl klid, dokonce ani před vstupem do lodi nikdo nestál.
„Že by byli na kafi?" Poulsson se zasmál a s ním i zbylí dva členové Lornova týmu.
„Tak aby vám to kafe nenalili na záda," odseknul Lorn, „věnujte se práci. Vejdeme do lodi. Na křižovatkách chodeb umístěte C4, abychom to tu mohli potom odpálit." Muži přikývli a tiše se vloupali do lodi.
Po cestě rozmisťovali výbušniny a zároveň si tak značili cestu ústupu. Občas zahlédly kokony s vysátými lidmi, kteří měli nápadně podobné oblečení lidí z Kerasovy planety, toliko ke ztraceným dětem.
Lornovi bylo divné, že tu nikde nejsou stráže. Na odpověď nemusel čekat příliš dlouho. Všichni byli v jedné místnosti a byli v dočasné stázi. Zřejmě neměli tolik potravy, aby užili celý úl, jenže tu musely být alespoň základní stráže.
Ukázal na chodbu nalevo, kam poslal Poulssona a Digbyho, sám se vydal s Dashenem, do pravé chodby.
„Radši mě zabij!" Hlas se nesl chodbami jako ozvěna, který konečně Lorna navedl správným směrem. Tiše zašeptal do vysílačky.
„Pravá chodba, našli jsme Collinsovou, odjistěte si zbraně." S Dashenem postupovali vpřed, dokud nedorazili k otevřenému vstupu, odkud viděl nějakou ženu a nějakou chvíli mi trvalo, než si podle oblečení uvědomil, že jde o Miu, zděšeně na ni pak dlouho zíral. Klečela na zemi před královnou s rudými vlasy. Vzlykala a celá se třásla.
„Chci znát tu adresu!" vykřikla královna a dlouhým krokem stála před Miou.
„Ani kdybys mě mučila navěky!" vykřikla mladá žena a králova se k ní přisála. Okrádala ji o tu dlouhou řádku let, které měla ještě před sebou.
Lorne se otočil, právě dorazil Poulsson a Digby. Kývnul na všechny tři a společně vstoupili do místnosti.
Královna k nim zvedla posměšný pohled. „Přišli ti na pomoc," zasmála se a Lorne si všimnul, že Mii vrací život zpátky. Jakmile byl proces u konce odtáhla ruku a ustoupila o krok zpátky a usadila se pokojně na trůn. Major kývnul na Poulssona a Dibyho, který ihned doběhli k Mie. Vzali ji mezi sebe. Snažila se dávat nohy před sebe, aby pro muže nebyla příliš těžká, ale škobrtala o vlastní špičky.
„Stejně se odsud nedostanete, tahle loď je nastavena, aby se po neoprávněném vstupu sama zničila." Vítězně se usmála a opřela se do svého křesla.
„Tak to bychom se měli rozloučit." Lorne namířil zbraň a zasáhl královnu do čela. Zbytek jeho týmu bylo už v chodbách a on jim běžel v patách.
„Majore, musíme ještě najít ty kluky," ozval se Dashen, když je Lorne doběhnul.
„Těm... těm už nepomůžete," ozvala se Mia vysíleně. Major se na ni konečně podíval. V obličeji byla bledá jako smrt a na hrudníku měla stále krvácející otevřenou ránu, jak se na ní královna krmila. Určitě to nebylo jednou.
„Dobře, jdeme."
„Zbytečně vás brzdím," zašeptala Mia a muži, kteří jí pomáhali v chůzi, zavrtěli hlavami. Nikdo už nepromluvil a celý tým probíhal chodbami a Lorne postupně odjišťoval výbušniny, kdyby královna jenom blafovala.
Jakmile byli v dostatečné vzdálenosti, chtěli loď odpálit, ale nestačil ani odjistit detonátor a zarostlá hora začala vybuchovat, tak tomu pomohl.
„Vrátíme se na Atlantidu." Sklonil se k sedící Mie. „Jak ti je?"
„Chci domů."
***
„Co chcete říct tím, že ji unesli?" Sheppard se vrátil ze Země a nestačil se divit. Celé město bylo vzhůru nohama. Na ošetřovně ležel pobodaný Keras, McKay s otřesem mozku a Collinsovou unesla parta dětí k Wraitům.
„Tak jak jsem to řekla, Johne, ale tým majora Lorna pro ni šel před necelými dvěma hodinami." Carterová seděla za svým stolem a Sheppard nervózně popocházel. Ronon seděl naprosto v klidu a jako vždy nedával najevo žádnou emoci, ale Carterová si přeci jen všimla, jak mu zacukalo obočí, když se zmínila o Wraitech.
„Aktivace zvenčí!" přiběhl technik Chuck a všichni z kanceláře Carterové vyběhli do řídící místnosti.
„Je to kód majora Lorna."
„Vypněte štít a přivolejte zdravotnický tým!" nařídila Carterová a sledovala, jak bránou probíhá major Lorne po boku poručíka Dashena, s Poulssonem a Digbym v závěsu, kteří mezi sebou vedli jakousi ženu, která se sotva držela na nohách.
Sheppardovi trvalo jen pár chvil, než mu došlo, že je to Mia, ale vypadla jinak. Vysmekla se vojákům a dopadla na podlahu. Bylo slyšet jejího hlasitého dechu, takové ticho v řídící místnosti bylo. Doběhli k ní zdravotníci a pokusili se ji narovnat, ale pořád je odháněla.
„Nešahejte na mě!" vykřikla a konečně zvedla hlavu a posadila se na paty. Několik lidí zalapalo po dechu. Rozšklebená rána na hrudníku nevypadala moc dobře.
„Jen vás ošetříme," začala jeden zdravotník, ale Mia do něj strčila rukou.
„Řekla jsem, abyste na mě nešahali!"
„Musíme se na vás podívat!"
„Řekla jsem ne!" zakřičela a vší silou strčila do jednoho z nich, až dopadl o velký kus dál. Druhý zdravotník od ní odstoupil a nebyl jediný, kdo rázem zůstal na ni zírat, jak se Mia dívá na vlastní ruce.
Sheppard ten stav poznával. Pomalu sešel ze schodů a odvolal vojáky, kteří byli připraveni střílet, samozřejmě pouze omračovaly.
„Podplukovníku..." Sheppard se otočil ke Carterové.
„Vím, co dělám," pomalu na ni kývnul.
„Nejsem si jistá, že byste měl právě vy..."
„Věřte mi." Carterová rezignovala a přikývla, ale přesto uvedla vojáky zpět do pohotovosti.
Sheppard mezi tím pomalými kroky došel k Mie. Nestačil se ani převléknout a měl na sobě oblek s bílou košilí, kterou si neobtěžoval zasunout do kalhot. Postupoval pomalu a natáhl před sebe jednu ruku.
„Collinsová, to jsem já, Sheppard," chtěl ji na sebe upozornit, když slyšel její šepot, jak pořád opakovala, co to jenom udělala.
Neuvěřitelně rychle k němu zvedla hlavu. Její vytřeštěný pohled mluvil za vše, hlavně ty rozšířené zorničky.
„Vím, co s tebou je." Velmi pomalu si před ni kleknul na jedno koleno. Lehce naklonila hlavu a přivřela oči. Vypadala jako smrtka.
„Samozřejmě," odsekla a rozechvěle se postavila na nohy. Následoval ji. Viditelně se otřásla, když vojáci odjistili zbraně. Těkala pohledem mezi všemi. Stáhla ruce za zády, jakoby se jich bála. Pak se podívala na zdravotníka, kterého od sebe odstrčila. Už stál, ale byl viditelně otřesený.
„Máš v těle příliš enzymu, když půjdeš se mnou, odvedu tě na ošetřovnu, kde se z toho dostaneš." Natáhl k ní ruku, ale Mia ustoupila. Pořád se pohledem vracela ke zdravotníkovi.
„Nic mu není, neublížila jsi mu." Sheppard přistoupil zas o kousek blíž. Oči se jí začaly lesknout.
„Mám v těle ten enzym?" zeptala se zděšeně. Mohl si jen představovat, co se jí honí hlavou.
„Neboj se, tělo ho časem odbourá." Natáhl k ní ruku, ale stáhla se.
„Mám ho v těle! Nechci skončit jako poručík Ford!" zaječela, ale to už ji Sheppard popadl do náruče, velmi opatrně, aby se nedotkl rány.
„Nedopadneš jako on. Pojď se mnou na ošetřovnu a doktorka ti pomůže." Mia zavrtěla hlavou.
„Nemá to cenu, už je stejně pozdě! Přísahám, že jsem jí nic neřekla!" vyhrkla a pohledem zaletěla ke Carterové. „To mám za trest! Nikdy jsem neměla lhát! Měla jsem říct pravdu, už na začátku. A ti kluci! Bůh mě trestá!" zavzlykala a opřela si hlavu o Sheppardovo rameno a on ji chytil za hlavu, tělo se jí začalo otřásat vzlyky.
„Všechno je v pořádku," zašeptal jí do ucha a chvíli na to její tělo ochablo. Nikdo v řídící místnosti ani nevzdechl, když Sheppard vzal Miino tělo do náruče a odmítl pomoc zdravotníků a odnášel ji na ošetřovnu. Ronon mu přitom dělal stín, čímž odháněl všechny, kdo se jim postavili do cesty.
***
Miu umístili do samostatného pokoje s ochozem, odkud ji mohli monitorovat, a kde kdysi drželi Michaela, když z něho dělali člověka.
„Testy se oproti předchozím moc nezlepšily," informovala doktorka Kellerová, přítomnou Carterovou, Sheppardův tým a mojora Lorna.
„Jak je to možné?" Teylu za Miou ani nepustili, aby jí nevědomky neublížila, i když byla přikurtovaná k posteli. Detoxikace jejího organismu probíhala velmi těžce, wraitský enzym byl daleko agresivnější než kdejaká pozemská droga a Mia ji do sebe za necelých osmačtyřicet hodin dostala daleko vyšší množství než poručík Ford, který se na něm stal závislý.
„Je to zdlouhavý proces, ale může za to i stav mysli."
„Královna se jí dostala i do hlavy." Všichni se na Teylu podívali. „Stejně jako na křižníku, když se mi snažila pomoct."
„Musíme jen čekat," ukončila to doktorka a všichni se podívali na Miu, která sebou házela na posteli, zborcená potem, a jen marně otevírala ústa, jak už měla za těch pár dní vykřičené hlasivky.

Kapitola mapuje díly:
4x10 – Smrtící spirála
4x11 – Všechny mé hříchy budou vzpomenuty
4x12 – Válečná kořist
Kapitola se odehrává i:
po filmu StrarGate: Návrat

14. kapitola – Matky, dcery a syn
Posledních pár dní jsem si nedokázal hrát na Miu a toužila se stát zase tou obyčejnou holkou, kterou mi připomněla Kate, s níž jsem se setkala na přestupní stanici. Následující noci jsem špatně spala a přemýšlela nad tím, jak jsem se zachovala klidně, když mi Kate vyprávěla o mém životě, mé rodině... jako bych to už nebyla já.
Bylo toho na mě moc. Dokud jsem o domově a svém bývalém životě neslyšela, dokázala jsem se s posledními dvěma roky docela dobře srovnat, ale Kate nevědomky zkalila klidné vody v mé hlavě, což se někde muselo projevit.
Nedokázala jsem dlouho vydržet v jídelně s dalšími členy expedice.
Rodneyho neustálo povykování kvůli Replikátorům, mě vytáčelo a musela jsem se hodně držet, abych ho neposlala do háje.
Podplukovníkovi Sheppardovi jsem se záměrně vyhýbala, protože jsem netušila, jak hrubě a nevybíravě bych zareagovala, kdyby něco řekl. Jistá jsem si byla tím, že i ta nejobyčejnější věc vypuštěná z jeho úst by mě dokázala rozpálit doběla.
Dokonce i jediná další Teylyna prosba o mlčení o jejím těhotenství se zdála jako poslední kapka do pomyslného poháru trpělivost.
Prostě jsem chtěla trávit chvíle jako obyčejný člověk a ne jako stroj na zabíjení, co se učí zacházet s mečem. Na kratičkou chvíli jsem si chtěla zase připadat jako mizerně placený americký zaměstnanec ve fabrice, kde vás neustále upozorňují, že ochranné brýle musíte mít na očích a ne na hlavě, kdy se obáváte, aby vás někdo z vedení neviděl, jak si otevíráte stroj, abyste z něj vytáhli vyrobený kus, který stroj vyhodnotil jako špatný, přestože vy víte, že špatný není a bylo by mrhání ho vyhodit. To bylo největší vzrušení, jakého jsem ve svém minulém životě mohla dosáhnout a já teď litovala, že jsem si kdy přála zažít něco víc.
Teď, když jsem byla tady, všechny moje představy a touhy, co se odehrávaly pouze v mé hlavě, se změnily na krutou realitu, která na mě útočila ze všech stran a já ji nedokázala ovládnout.
Rázem jsem si začala všímat nepatrných drobností, které uváděly stroj Expedice Atlantida do chodu. Ani po dvou letech jsem neznala všechny lidi z expedice. Pár jsem jich dokázala vyjmenovat, ale někteří obyčejní členové, jako byli poskoci doktorů a profesorů, byli jen ti bezejmenní lidé, co stojí za těmi chytrými a zapisují jejich myšlenky, protože ti se nechtějí zdržovat jejich zapisováním.
A pak tu byly ty dvě krabičky, které mi předala na přestupní stanici Kate. Tu menší semišovou krabičku překryla větší krabičkou, zabalenou do jednobarevného dárkového papíru, tak aby tu menší Sam neviděla. Zírala jsem na tu Kate ze Země a pokoušela se přijít na to, proč mi tu druhou dává potají, nehledě na to, že když jsem se na ni dívala, někoho mi připomínala. Neodbytný pocit známosti mě neopouštěl ani teď.
Jedním jsem si byla jistá, ten její pohled mi jasně dával najevo, že o té druhé krabičce musím mlčet, což vyvolalo jen další otázky, ale zase odpovědělo na jiné, že nic z toho, co se za poslední dva roky stalo, není náhoda a Kate na něco přišla, ale prozatím o tom nechce mluvit, zřejmě proto, že nemá veškeré informace. A to mi stačilo, abych v ni vložila svou důvěru.
Bohužel po otevření semišové krabičky mě čekalo zklamání. Oválný přívěšek s antickými symboly mě neuspokojil. Tak tohle byla ta věc, co mi dal před léty ten Antik? Napadla mě pouze jediná otázka. Co to má sakra znamenat?
Byla jsem z toho ještě víc podrážděná. Z pochopitelných důvodů, jsem se všem vyhýbala, jež jsem už nastínila. Nestála jsem o žádnou konfrontaci s kýmkoliv z expedice, která by ohrozila můj pobyt tady, protože – což jsem si velmi neochotně musela přiznat – byla Atlantida můj jediný domov a já neměla kam jinam jít a šíleně mě to štvalo.
Každý den jsem chodila na molo a pozorovala západ a východ slunce a dívala na ty měsíce, na které jsem si už konečně zvykla, přestože mi ten náš Měsíc chyběl.
Dokud nejste na jiné planetě, neuvědomíte si, jak některé věci, co jste pokládali za samozřejmost, vám chybí. Například, i když v Tusconu nebylo tolik vodních ploch, bylo tam jedno menší jezero, kam jsme s rodiči jezdili každé léto na dovolenou. Měli na břehu chatu, co máma zdědil po rodičích, tedy po babičce. Skoro každý den před večeří, kdy nebylo co dělat, jsem s tátou chodila na břeh a společně jsme házeli ploché kamínky na hladinu a počítali, kolik náš kámen udělá skoků po hladině. Táta samozřejmě pokaždé vyhrál, protože můj kámen vždy žbluňknul pod hladinu, aniž by se mu podařilo udělat jediný skok.
Tohle na Atlantidě nebylo možné, protože tohle město bylo ve skutečnosti obrovská vesmírná loď, která dosedala na vodní hladinu a byla celá z kovu, takže kameny tu byly nedostatkové zboží a papírky zmuchlané do kuliček, většinou ani na hladinu moře nedoletěly.
Jak říkám, dokud o té věci víte a můžete ji každý den dělat, nechce se vám, ale když vám ji vezmou, prahnete po ní víc než po čemkoliv jiném.
A popravdě, já prahla i po těch nejobyčejnějších věcech, dokonce i po době, kdy jsme se dozvěděli, že se máma už nikdy nevrátí domů. Ta bolest byla skutečná, ale na Atlantidě mi připadala tak vzdálená, až jsem se zhrozila, že přestávám na mámu myslet, což byla pravda. Ty roky po její smrti jsem se snažila na to nemyslet a pokoušela si nalhávat, že se jednoho dne vrátí, protože plní nějaký super tajný úkol, kvůli kterému musela přesvědčit i svoji rodinu, že je mrtvá, ale s přibývajícími roky jsem musela sama sobě přiznat, že to bylo jen odmítání její smrti, až jsem se rozhodla na ni nemyslet.
Jenže na Atlantidě jsem na mámu pomyslela pouze jednou a to když se o ní zmínil generál O'Neill, protože se mi skrze její odkaz snažili vnutit loajalitu a vděčnost vůči americkému letectvu. Pravda byla taková, že po mámině smrti jsem začala armádu nenávidět víc než cokoliv jiného, takže si dokážete živě představit, jak jsem se musela cítit, když jsem před dlouhými měsíci dorazila na Atlantidu.
Horší než noční můra.
Zmuchlala jsem další samolepící papírek a mrštila jím na hladinu moře, ale prudký vítr mi ho vmetl zpátky do tváře. Vypustila jsem z pusy pár anglických a českých nadávek, abych si ulevila.
„No páni, neřekla bych, že tě uslyším takhle mluvit." Prudce jsem se otočila k Jennifer, která stála jen pár kroků za mnou.
„Promiň," zamumlala jsem a strčila zbytek bločku do kapsy.
„Když jsem byla malá, často jsme s bratrem závodili, čí kámen udělá víc žabek." Nepatrně se na mě usmála. Každý další den jsme k sobě nacházely tu správnou cestu a já za to byla velmi vděčná, potřebovala jsem přátele, kteří neměli na ramenou prýmky.
„Měla bych si odněkud donést kamínky," dodala jsem se smíchem a rozešla se zpět k městu s Jennifer po boku. Příčilo se mi, přetvařovat se před ní, ale mlčení byla nejlepší obrana.
„Opět vysílám tým na Kerasovu planetu. Vesnic je tam spousta a ty děti potřebují prohlédnout, takže je to dobrá příležitost." Nepatrně jsem přikývla. Byla jsem jí za to vděčná. Potřebovala jsem na nějakou dobu Atlantidu opustit a Kerase jsem měla upřímně ráda. Připomínal mi bratra. Zajímal se o mě, když mi tenkrát odoperovali z mozku nádor.
„A kdy?" zeptala jsem se co nejklidněji. Jennifer pokrčila rameny.
„Snad za pár hodin. Rodney chce dělat něco s bránou, ale neptej se mě co." S úsměvem rozhodila ruce.
„Doufejme, že to dopadne dobře," pokusila jsem se o žert, ale ten vyšel na prázdno, protože i Jennifer myslela podobně. Rodneymu se v poslední době prostě nedařilo a to jeho fňukání mě už taky unavovalo a jak jsem později zjistila, nebyla jsem samotná, kdo o Rodneym smýšlel podobně.
Nakonec jsem dorazila do centrální věže sama. Jennifer se chtěla naobědvat, ale já neměla hlad. Možná dostanu hlad, až se zeptám Rodneyho, jak mu ta práce bude dlouho trvat, táhlo se mi hlavou, když jsem byla téměř v řídící místnosti a nepatrně do mě strčil Ronon, když probíhal dovnitř přede mnou.
Samo o sobě to nic nemuselo znamenat, ale tohle byla Atlantida. Antické město v jiné galaxii, rychlejší krok mohl znamenat spoustu věcí, ve většině případů nic dobrého.
Rozběhla jsem se za ním. Ani jsem se nezarazila, když stanul podplukovníkovi Sheppardovi po boku a zíral na obrazovku stejně udiveně jako on. Mě si nevšimli, tak jsem si stoupla za ně a podívala se také.
Zajíkla jsem se. Podplukovník se na mě otočil, ale nic neřekl, musel být stejně překvapený jako já.
„Nejsem vaše Elizabeth, jsem pouze její kopie, kterou vytvořila samostatná frakce Replikátorů, kteří se odtrhli od Oberotha." Proti mé vůli mi hrkly slzy do očí, když jsem se dívala na Elizabeth. Na Replikátorku Elizabeth a ještě víc se rozbrečela, když potvrdila, že skutečná Elizabeth zemřela před několika měsíci.
Na to jsem se nemohla dívat. Co nejklidněji jsem se vzdálila od obrazovky a chtěla odejít, ale když se zavřela brána, otočila jsem se k ní a setkala se s pohledem podplukovníka. Bleskově jsem sklopila hlavu, ale už bylo pozdě, viděl mě ubrečenou a to bylo něco, co jsem nikdy nechtěla připustit.
Co nejklidnějším krokem jsem odešla z věže a raději zamířila na molo. Byla jsem tam poslední dobou až moc často, ale bylo to jediné místo ve městě, kde jsem si mohla připadat zase jako já.
***
Kopie Elizabeth se zadívala na Johna. I když věděla, že je kopie, musela ještě něco říct, když informovala o smrti svého originálu. Bylo zvláštní takhle o sobě mluvit a vědět, že veškeré pocity, co má, nejsou ve skutečnosti její.
„Ještě je tu jedna věc, o kterou jsem tě chtěla požádat, Johne." Sheppard se na ni podezřívavě podíval. Mohla mluvit o spoustě věcí, ale tak nějak vytušil, co může být tak důležité, aby mu to ještě sdělila.
„Nabídl jsem Collinsové smír, ale odmítla ho," předběhl Elizabeth, když si myslel, že ví, o čem bude mluvit, ale ta jen naklonila hlavu.
„Nedivím se jí," stiskla rty a na kratičký okamžik sledovala svoje nohy kráčející po zelenající trávě na Novém Athosu, „nechoval ses k ní ze začátku příliš hezky, ale to je teď vedlejší." Zdvihla k Johnovi hlavu a zadívala se mu s vyřčenou žádostí do očí. „Jen tě chci požádat, abys na ni dohlédl. Ani jako kopie ti nemohu sdělit, s čím se pravé Elizabeth svěřila. Jedno je ale jisté, nějakým, pro mě utajeným, způsobem je pro galaxii Pegas důležitá. Potřebuje pomoci na to přijít. Sama to nezvládne. Tohle prostě nemůže být náhoda, Johne. Nezjišťuj, jakým způsobem se sem dostala, to není až tak důležité. Jen na ni dej, prosím, pozor! Pokus se na to taky podívat z jejího úhlu. Je to jenom mladá žena, která byla násilně vytržena ze svého života vržena do naprosto neznámého a nepřátelského prostřední, za které už nejednou krvácela. Je to pro ni jediný domov a sama je stejně zmatená jako ty, pokus se jí proto pomoci a ne jí to ještě stěžovat, najdi si k ní cestu a uvidíš, že ti začne důvěřovat, což bude ne jen pro tebe výhodou." Lidská Elizabeth si nedokázala představit plný rozsah Miiny přítomnosti, ale Replikátorské Elizabeth to dávalo smysl a uvědomila si Miina potencionálu, který by mohl mít vliv na vývoj války s Wraity, ale to si nechala pro sebe, a skryla to i před zbytkem kopií a před Replikátory, kteří je zajali, když svým lidským protějškům pomohli utéct.
***
Zpráva o tom, kolik mají Replikátoři lodí, se po Atlantidě šířila jako lavina a zastihla naprosto všechny a ve všech vyvolala opodstatněný strach. Mně to však bylo pro tu nepříjemnou chvíli jedno. Snažila jsem se všem a všemu vyhýbat, ale stačil mi jediný pohled na noční stolek, a bylo mi jasné, že se musím zpátky postavit na nohy a vykročit, přímo vstříc svému největšímu bubákovi.
Při jedné z mnoha příležitostí mi máma řekla, že život je o neustálém škobrtání, protože nejsme bohové a nemůžeme být dokonalí, a proto máme před sebou celý život, abychom se neustále něco učili a zároveň se poučovali ze svých chyb.
Nemohu se změnit ze dne na den, to bych jen lhala sama sobě, ale můžu si dokázat, že malými škobrtavými krůčky se o to můžu alespoň pokusit.
Zvedla jsem hlavu o něco výše a pomalými kroky mířila k pokoji Elizabeth. Občas jsem zpomalila a přemýšlela, jestli si to nemám rozmyslet, ale po tom všem, co se včera stalo, jsem v sobě musela najít sílu povznést se nad svoji hrdost.
Replikátorský útok na Nový Athos mi silně připomínal sen, ve kterém se Elizabeth změnila v toho Antika, co mi dal oválný přívěšek, který jsem měla pečlivě ukrytý pod tričkem, a neustále mě chladil na hrudní kosti. Čekala jsem od něj, že mi dodá pocit bezpečí, ale nestalo se tak, prostě to byl jen přívěšek. Takže jsem se musela snažit sama.
Přidala jsem do kroku a kousek od otevřených dveří jsem se zhluboka nadechla. Sevřela v ruce knihu, kterou mi před mnoha měsíci půjčila Elizabeth a konečně se odhodlala zaklepat na zárubeň otevřených dveří.
Při pohledu do pokoje se mi hrudník bolestivě stáhl, ale dostatečně jsem s tím bojovala. Chvíli trvalo, než se ke mně od jedné krabice otočil podplukovník Sheppard a změřil si mě pohledem. Úplně jiným pohledem, než jsem od něj v téhle situaci čekala. Něco se změnilo. Jeho pohled byl jiný. Už v něm nebylo tolik nenávisti a podezíravosti, ale to mohlo zapříčinit to, že musel balit Elizabethiny věci.
„Collinsová?" zeptal se překvapeně a zavřel krabici, aniž by ze mě spustil pohled.
„Pane, mohu vstoupit?" Bez mučení přiznávám, že mi tahle mluva nechyběla, připomínala mi mámu a čas strávený s ní, ale hluboko v sobě jsem pociťovala zadostiučinění a podivné souznění, které mi připomínala.
Podplukovník na mě kývnul a já vstoupila. Krátkými rychlými kroky jsem k němu došla a natáhla ruku s knihou jeho směrem.
„Půjčila mi ji doktorka Weirová. Bohužel jsem ji nestihla vrátit osobně." Vzal si ji ode mne a pár vteřin na ni nepřítomně zíral, než otevřel krabici pod svýma rukama a položil knihu na vršek věcí a znovu ji zavřel.
„Dík." Přikývla jsem, otočka mi netrvala ani dvě vteřiny a už jsem cítila jeho pohled v zádech, přesto jsem nepocítila potřebu se otočit. Nebyl to sice vstřícný krok vůči němu, ale byl to začátek.
„Důvěřovala ti," pronesl pomalu a já se zastavila. Zůstala jsem k němu zády. „Dvakrát si vzala tvoje tajemství do hrobu." Nedokázala jsem se nadechnout, natož se pohnout. „Nechápu, jak ti každý může každý tak bezmezně důvěřovat. Plukovník Carterová je v tomhle stejná jako Elizabeth." Nebyla by, kdyby jí generál O'Neill neřekl o mé mámě. Všichni ze Země tak nějak přehodnotili svoje posuzování mé osoby, když se dozvěděli o mámě a mysleli si, že okamžitě změním názor a budu jejich poslušným vojákem, ale to se spletli. Obrátila jsem se k nim zády, tak jako se oni obrátili zády k mojí rodině, když máma umřela a oni nebyli ani sto poděkovat za věrné služby. Nějaké hloupé oznámení ji nemohlo vrátit zpět, ani vyrovnat se letům, které jim obětovala. Proto jsem musela říct to jediné, co jsem považovala za vhodné.
„Snažím se a dělám všechno pro to, abych si tu důvěru získala," řekla jsem mu popravdě. Nic víc jsem ze sebe nedokázala dostat a raději odešla.
Několik následujících dnů jsem na podplukovníka neměla šanci narazit. Díky sledování replikátorských lodí, se tým snažil evakuovat planety v dráze jejich letu, ale mnoho jich odmítlo, díky čemu zemřely tisíce lidí, a to i tím nejotrlejším člověkem prostě otřese.
Snažila jsem se na to nemyslet. Pomohla mi s tím Sam. Důvěrně mi půjčila několik složek s hlášeními jak z Atlantidy, tak i ze Země a já se tak mohla seznámit s dalšími a dalšími padouchy, se kterými se americké letectvo během deseti let existence programu Hvězdné brány setkalo.
Nestačila jsem se divit. Kdyby mi tohle někdo řekl před třemi roky, vysmála bych se mu do tváře. Vyživovalo to ve mně už tak důvěrné známé otázky, proč jsem se v tomhle šíleném vesmíru objevila i já a pokoušela se nalézt odpovědi ve snech, protože ten s Elizabeth se stal pravdou.
Měl Davos snad na mysli, že když počkám, můj mozek začne pracovat jinak? Mohlo to být vůbec možné? Skutečně se mi po odstranění toho nádoru na mozku otevřela jistá vrátka, která vyžívali mí antičtí předkové k tomu, aby se povznesli na vyšší úroveň bytí? I když to bylo velmi lákavá teorie, nebyla jsem tak naivní, abych si myslela, že mohu vidět do budoucnosti, protože budoucnost byla podle mého názoru velmi subjektivní, i když se veškeré Davosovy předpovědi staly skutečnými. Dokonce i s tím viděním, že bude zničena Atlantida. Jen s tím rozdílem, že byla zničená jiná Atlantida. Což podle mě může být i chyba v pochopení.
Zatahala jsem za přívěšek a sklouzla pohledem na jeho oblé kontury a zapřemýšlela, jak do toho vše zapadá on.
„Tady jsi." Bleskově jsem přívěšek schovala pod tričko a s úsměvem se otočila na Teylu. Připadalo mi, že v poslední době lžu lidem okolo daleko více než je obvyklé, a že lžu i sama sobě, což nebyla od máminy smrti žádná novinka, ale při pohledu na Teylu se ve mne hnulo svědomí, přesto jsem si stále vtloukala do hlavy, že ji teď musíme všichni chránit daleko odpovědněji než doposud.
„Snad jsi mě nehledala?" Postavila se vedle mě a zadívala se na město. Je pravda, že jsem molo vyměnila za jeden z mnoha balkónů, aby nebylo tak snadné mě najít, protože jsem prostě nechtěla, aby mě každý hned našel, takže mi občas připadalo, že je Teyla na mě nějak vyladěná či napojená, anebo to bylo spíš tím, že od té doby, co je těhotná, se snaží vyhýbat podplukovníkovi, aby mu to nemusela říct.
Když jsem si ji blíže prohlédla, byla nějaká pobledlá. „Stalo se něco?" Jen velmi pomalu se na mě podívala.
„Musela jsem Johnovi říct, že jsem těhotná." Zhluboka jsem se nadechla a nedokázala nějakou dobu vydechnout. „Takhle chladně se ke mně ještě nikdy nechoval." Znovu se otočila k městu a já konečně dokázala vydechnout. „Jestli se takhle chová k tobě celou tu dobu, naprosto chápu, proč se mu vyhýbáš." Měla jsem chuť říct, že to není jediný důvod, ale uvědomila jsem si, že bych jen rozvířila vody a donutila Teylu přemýšlet nad mým tajemstvím. Pravda byla, že ona ho neřešila, za což jsem byla ráda. A Teyla teď potřebovala být v bezpečí, především kvůli svému dítěti, které by mohlo být posledním Athosianem v Pegasu, ale doufala jsem, že to tak nebude a Teyle se podaří najít své lidi a otce svého dítěte.
„Jak zareagoval?" zeptala jsem se jí.
„Okamžitě mě odvolal z aktivní služby," povzdechla si a já se musela zeptat.
„Proč jsi mu to řekla právě teď?" Byla jsem tak zabraná do hlášení, že jsem přestala vnímat dění na Atlantidě, což bylo u mě naprosto normální. Do práce jsem si na odpolední a noční směnu brávala na přestávku knihu, abych si při svačině mohla číst a dokázala jsem se do čtení natolik ponořit, že jsem naprosto zapomněla, kde jsem a popravdě, hlášení z misí, byly napínavější než cokoliv, co jsem kdy četla, takže mi unikly důležité věci na základně, včetně toho, že Apollo a Daedalus společnými silami ničily replikátorské lodě a Rodney spolupracuje s Wraitem. Vlastně Atlantida se dala na spolupráci s Wraity, protože Rodney konečně přišel na to, jak Replikátory zničit, ale jeho plán nebyl úplně dokonalý a proto byly potřeba další lodě, aby dokázali Replikátorům nějakou dobu odolávat, proto se musel podplukovník, Ronon a Teyla vydat s tím Wraitem, aby domluvili, kolik úlů se k Atlantidě připojí, ale celý tým omráčili, a tak musela Teyla s pravdou ven.
„Nemohu jen tak nečinně sedět." Tahle jediná věta měla v sobě skryto několik významů, které ani Teyla nemusela vyslovit nahlas. Byla jsem si vědoma faktu, proč se Teyla Emmagan připojila k Atlantidě, na čem jí v posledních měsících neuvěřitelně záleží a nebylo to jen její dítě. Přesto nebylo právě lehké, abych ji uklidnila slovy, která mi příliš nešla přes rty.
„Podplukovník Sheppard to s tebou myslí dobře. Na Zemi se s těhotnými ženami zachází velmi opatrně, máme k novému životu velkou úctu. Dokonce, i když pracuješ rukama, lékaři doporučují, aby se žena přestala namáhat..."
„Athosianské ženy jsou až do porodu velmi aktivní," sdělila mi hrdě.
„Tohle ale není běžná situace, Teylo, jsme ve válce, kde se zajatci neberou." Až do teď jsem se tomu označení vyhýbala a otřáslo se mnou mnohem víc, než jsem si myslela. Srdce se mi roztlouklo mnohem rychleji, uhnula jsem Teylynu pohledu.
„Musím jít," vyhrkla jsem přidušeně a doslova jsem od ní utekla. Po cestě jsem polykala slzy a snažila se z hlavy vytěsnit veškeré vzpomínky, které jsem měla spojené s tímhle označením a že jich nebylo málo. Rok 2001 byl na prvním místě a doteď jsem se téhle vzpomínce dokázala vyhnout, ale teď na mě útočila ze všech stran. Nedokázala jsem ani rovně jít. Měla jsem podezření, že ten pitomý nádor neměl na svědomí potlačení mé antické části, ale i vzpomínek, které jsem měla spojené s mámou, nebo to byla prostě blbost a já to potřebovala na něco svést, abych ze sebe smyla veškerou vinu, že jsem mámě nikdy neodpustila, že odletěla do New Yorku a už se z něj nevrátila a nechala mě, Marka a tátu samotné.
Přejela jsem rukou přes panel, vpadla do pokoje a ještě za sebou stačila zavřít, než jsem se zhroutila a rozbrečela se jako malá holka. Zalykala jsem se vzlyky a nedokázala se nadechnout, až se mi z toho točila hlava. Všechny ty roky, co jsem pláč potlačovala z čirého vzteku, že nás máma nechala samotné, za tu její hloupou práci, o které říkala, že už není nebezpečná, že už na mise nechodí, že jen cvičí novou generaci ochránců Ameriky. Všechno to byla jedna velká lež a ona nás nechala na holičkách. Nechala mě vyrůstat bez opory a nechala na mě veškerou tíhu ženy v rodině a já to nezvládala. Mark se uzavřel před světem a šel v máminých šlépějích místo mě a táta ... táta teď byl naprosto sám.
Stulila jsem se do klubíčka a přestala vnímat všechno okolo. Ironií bylo, že jsem si přála, aby máma přišla, objala mě, utěšila a řekla, že to bude dobrý, stejně jako tehdy, když jsem od toho Antika dostala ten přívěšek a táta mi ho zabavil. Doteď si jasně vybavuju, co mi na to máma řekla.
„Za svůj život jsem se naučila, že se nic neděje náhodou. Všechno má svůj důvod, a jestli jsi ten přívěšek dostala, získáš ho zpět, jen si budeš muset počkat. Tatínek to s tebou myslel dobře, zlato." Políbila mě do vlasů a odešla. Bylo mi ani ne jedenáct a za pár týdnů byla máma mrtvá a já naprosto všechno spojené s ní vypustila z hlavy, včetně toho přívěšku.
Vytáhla jsem přívěšek a zadívala se na něj skrz slzy, které mi stále vytékaly z očí a mlžily mi výhled. Ta zpropadená věc, se mi pohupovala mezi prsty, to tahle věc všechno začala a ten Antik to moc dobře věděl. Mohl za to on. Zničil mi život a já si to ani neuvědomila. Táta měl pravdu! Nikdy si neberte nic od cizích lidí!
Vztekle jsem přívěšek strhla z krku a mrštila jím přes celou místnost k otevřenému oknu. Zavřela jsem oči a ignorovala cinknutí, které mohlo znamenat hodně věcí, ale já je teď nedokázala vnímat.
Otřela jsem si slzy z tváře, potáhla jak malé děcko a zalezla si do postele. Pevně jsem stiskla víčka, aby mi žádná další slza nesmáčela tváře. Potřebovala jsem si odpočinout. Už dlouho jsem neměla záchvat úzkosti, naposledy v roce 2009, což se vlastně ještě nestalo – uvědomila jsem si téměř hystericky – ještě nikdy se mi nepodařilo nad ním převzít kontrolu, proto jsem to nechtěla pokoušet. Nejlepší bude se z toho vyspat. Přetáhla jsem si až přes hlavu slabou přikrývku a stulila se do klubíčka. Naučeně jsem strčila ruku pod polštář, abych chytila roh rámečku, ale pozdě jsem si uvědomila, že tady ho nemám. Téměř okamžitě se mi začalo stahovat hrdlo a já se nedokázala nadechnout.
Jen klid! říkala jsem si.
Spustila jsem nohy na podlahu, roztáhla kolena a hluboce se předklonila. Opět se slzami v očích jsem se sama sebe ptala, jak se bez toho rámečku obejdu. Na Atlantidě zatím nenastala situace, kdy bych ho potřebovala, takže nebylo divu, že mě začala zachvacovat panika. Což moc super skutečně nebylo, předčasně jsem říkala hop, i když jsem ještě nezačala ani skákat.
Snažila jsem se dýchat zhluboka a myslet na hezké věci, ale ať jsem se snažila sebevíc, veškeré hezké myšlenky vedly k těm špatným. Samuel, Carson, máma, Mark. Všechno to mělo stejný konec. Nepomohlo ani to, když jsem si říkala, že jsem na jiné planetě, v jiné galaxii, kde není na takové hroucení vůbec čas ani vhodné místo. Že už jsem dospělá a tyhle záchvaty jsem měla nechat v minulosti, ne v té, ve které právě jsem, ale v té, v níž jsem byla obyčejný dělník v továrně s deseti dolary na hodinu.
Cuknula jsem sebou, když někdo zaklepal na dveře. Neměla jsem tušení, kolik času uteklo, ale tma za oknem byla silným vodítkem.
„Mio, to jsem já, Teyla. Můžu dovnitř?" Nebylo těžké si Teylu za těmi dveřmi představit. Její neobvyklý úbor. Čokoládové oči, které si prohlížejí dveře, jak přitom naklání hlavu a pohybuje rty.
Zhluboka jsem vydechla a narovnala se. Dýchalo se mi pořád těžko, ale už o něco lépe než předtím.
„Jsi v pořádku?" Teylyn hlas mi pomalu vracel logické uvažování. Těžkopádnými kroky jsem se dostala až ke dveřím a zkontrolovala svůj vzhled, než jsem otevřela dveře.
***
Teyla spustila ruku k boku. Chystala se znovu zaklepat, když Mia otevřela. Ten rychlý ústup z balkónu nebyl jen tak. Znala ji už nějakou dobu, aby věděla, že se muselo něco stát a ten pohled, který se jí naskytnul, jí to jen potvrdil.
Mia, i když se snažila tvářit normálně, vypadala velmi sklesle. Ve tváři byla pobledlá a ze vždy úhledného drdolu se jí uvolnilo několik slabých pramínků hnědých vlasů. Vypadalo to, jakoby si vjížděla rukama do vlasů nebo že se převalovala v posteli.
Nejvíce však prozrazovaly oči. Byly lesklé a lehce zarudlé, přestože se Mia strojeně usmívala, bylo jasné, že měla za sebou krušnou chvilku.
„Ano?" zeptala se zadýchaně a Teyla stiskla rty. Její odmítavý postoj jí znemožnil další kroky, proto aby nevypadala horlivě, se uchýlila k informacím.
„Chtěla jsem ti říct, že za chvíli odlétá Daedalus, Apollo a zbytek lodí k replikátorské planetě." Mia přikývla, ale duchem byla nepřítomná a to se Teyle nelíbilo.
„Jsem z mise vyjmuta, kvůli svému stavu. Zůstává tu i plukovník Carterová, ale vše budeme pečlivě sledovat z operační místnosti. Pevně doufáme v úspěch." Mia povolila ramena a trochu se uvolnila.
„Co naplánuje Rodney s podplukovníkem, dopadne vždy dobře. Budu ráda, když mi pak řekneš výsledek." Naposledy věnovala Teyle zmučený pohled a zavřela dveře.
***
„Nemůžeme kontaktovat její rodinu?" zeptala se Teyla Samanthy, když obě vyčkávaly v její kanceláři. Sam se na Athosianku podívala. Její práce zahrnovala i časté lži, ale poznala, když se někdo obává o přátele.
„Je mi líto, Teylo, ale není to možné. Mia je pro Zemi po smrti. Bylo by krajně nezodpovědné, že o něco takového pokoušet." Hlavně by to nešlo, dodala v duchu. Posledních pár týdnů neustále dokola pročítala Katinu zprávu z Arizony a začala nabývat dojmu, že její přítelkyně něco podstatného zatajuje, ale nevěděla co. Přesto důvěřovala jejímu úsudku, za těch osm let, co se znají, se nikdy nestalo, že by ji nebo kohokoliv ze spojenců Kate zradila.
„Od té doby, co s vámi byla na přestupní stanici, se chová... divně." Sam se na Teylu zadívala. Neměla moc příležitostí si s Miou o tom setkání promluvit nebo zhodnotit její chování, ale byla si jistá, že něco takového člověkem otřese, už jen to pomyšlení, že existuje v jednom čase dvakrát a že právě kvůli tomu se nemůže vrátit domů, může být značně stresující.
„Promluvím s ní později," přislíbila Sam, přičemž si uvědomila, že za těch pár měsíců, co je ve vedení Atlantidy, zajímají ji životy jejích podřízených daleko více, než když byla členkou SG-1. Přeci jen byli uzavřenější skupina než na Zemi a navzájem se všichni znali. Měli jména, hodnosti a zaměření, o které se musela zajímat, včetně jejich psychického rozpoložení, zároveň musela přiznat, že Mia není jen tak obyčejný případ, který za těch deset let u programu nemusela řešit tak detailně.
***
Dívala jsem se, jak lidé vystupují z Apolla a Daedala, nadšení i když unavení, ale přesto spokojení. Nevím, proč jsem se stejně neradovala také, spadl mi sice kámen ze srdce, přesto jsem nenabyla dojmu, že jsme v bezpečí na dlouhou dobu.
„Neměla bys být nadšenější, Collinsová?" Při zvuku jeho hlasu jsem zadržela dech a hlavou se mi táhla jediná myšlenka. Hlavně klid. Pomalu jsem se nadechla, roztáhla rty do úsměvu a velmi pomalu se k podplukovníkovi otočila. Jenže úsměv jsem prostě nedokázala udržet. Ta jeho pitomá uniforma.
„Je to jak boj s větrnými mlýny," vyrazila jsem ze sebe bleskově, aniž bych se nad svými slovy zamyslela. Za čež jsem si vysloužila překvapený podplukovníkův pohled. Všechno se to ve mně rázem zlomilo a připomnělo mámu. Pokaždé, když jsem byla ještě malá, někam vyjela, vyřešila problém, vrátila se a nebyla doma ani týden a mohla znovu a tady na Atlantidě to bylo úplně stejné.
„Jak se můžete nad něčím radovat?" zeptala jsem se ostřeji, než jsem měla v úmyslu. „Vždyť je jasné, že nastane zase nějaký problém, který budete muset vyřešit. A až vyřešíte ten, vyvstane další... jak se s tím dokážete smířit?" Krev se mi v žilách vařila. Tohle byl přesně ten důvod, proč jsem nechtěla jít v máminých šlépějích. Boje nikdy neměly konce a já měla ráda konce, protože po nich byly nové... slibnější začátky. Jenže v armádě to nikdy nekončilo, běželo to pořád dokola, člověk neměl nikdy klid.
„Je to prostě práce," odpověděl mi klidně a chytil se zábradlí vedle mého pravého boku, aby mi zamezil, kdybych měla v úmyslu utéct, což jsem samozřejmě měla. Nelíbilo se mi, jakým směrem jsem tenhle rozhovor navedla.
„Práce je, když přijdete ráno do práce, tam si odděláte svoje a po osmi hodinách jdete domů a už na to nemusíte myslet." Povystrčila jsem bradu na znamení, že se ho nebojím.
„Jenže takhle to děláš každé ráno. Každý den děláš to samé. Takže jaký je pak mezi mnou a tebou rozdíl?" Otevřela jsem ústa, ale zase je zavřela, protože jsem na to nedokázala nic odpovědět, přestože bych mu nejraději něco hodně ostrého řekla. Jenže zasypat ho nadávkami jsem nemohla.
„Když chceš být u armády, musíš se s tím smířit anebo tady nemáš, co dělat." Nahnul se ke mně až nebezpečně blízko. Ucítila jsem zvláštní vůni, která mi naprosto omámila smysly. Zastřela mi mysl. Dokonce ani Sean tak nevoněl, když jsem s ním chodila. Tohle se nedalo přirovnat naprosto k ničemu. Naprostá živočišná vůně. Vůně boje a adrenalinu.
Zdvihla jsem k podplukovníkovi hlavu a naše pohledy se střetly. Naprosto jsem cítila to napětí, co kolem nás vibrovalo. Nedokázala jsem si představit, co by se stalo, kdyby některý z nás zažehnul jiskru. Takový výbuch by si žádný z nás nechtěl představit. Ty dva polibky, co jsme si vyměnili, byly jasnou zprávou, že kdybychom se k sobě někdy měli o něco víc, nemuselo by to skončit dobře, takže jsem v sobě sebrala veškerou sílu, abych ten okamžik přerušila. Jenže jsem nebyla dost rychlá.
„Měl bych jít napsat hlášení," pronesl podplukovník zastřeně a pomalu se ode mě odtáhl. Všimla jsem si, jak překvapeně zamrkal, když se mi podíval na rty.
Dokud nezašel za roh, nedovolila jsem si vydechnout, až se mi z toho točila hlava. V tu chvíli jsem si uvědomila, že si musím přerovnat priority. Po nedávném záchvatu úzkosti jsem byla hodně zranitelná. Doma jsem měla Seana, u kterého jsem se mohla zklidnit. Od roku 2007 byl pořád se mnou, až do mého zmizení, ale Sheppard není Sean a Sean už tady taky nikdy nebude, protože pokud se mi někdy podaří se vrátit domů, už s ním být nechci. Sean byl jenom náhradou za mámu a tátu a za ty roky jsem si z něj spíš udělala kamaráda, než abych ho brala jako partnera, se kterým chci strávit zbytek života.
Automaticky jsem se vydala na molo, ale zastavila se u dveří. Už to bylo příliš nápadné. Musela jsem začít něco dělat, protože se Teyla na mě začala dívat dost podezřívavě a potom, co se stalo včera, jsem musela být hodně podezřela.
Bleskově jsem se otočila a zamířila do laboratoří. Nejlepší, jak ze sebe dostat podezření, bude, když se setkám s Rodneym, aby mi vypověděl, jak je skvělý a úžasný a jak jeho nápady jsou pro Atlantidu nepostradatelné. Bohužel jsem nedostala příležitost.
„Doufám, že jsi trénovala." Zastavil mě Ronon a já chvíli neměla nejmenší tušení, která bije.
„Co?" Vykulila jsem oči.
„Moc jsem si na replikátorský planetě nezabojoval a docela mi to chybí, tak si dáme trénink, abych věděl, jak jsi pokročila s tím mečem." Pomalu mi začalo svítat. Je pravda, že jsem se s Rononem poslední dobou moc neviděla.
„Moc ne," přiznala jsem se a později v tělocvičně jsem to dostala pořádně sežrat. Bolelo mě celé tělo a sykala bolestí, i když jsem na namožené svaly pustila proudy horké vody, aby se alespoň trochu uvolnily. Teprve až v posteli jsem si uvědomila, že to pro něco dobrého bylo. Přestala jsem myslet na mámu, na podplukovníka, Sean a svůj život. Žila jsem okamžikem, tak jak mi vždy říkala máma. Vojáci žijí okamžikem. Nežijí minulostí nebo budoucností. Soustřeďují mysl na nastalý problém a všechno ostatní vypustí a nic jiného do své hlavy nevpouštějí.
„Na to se musím zaměřit," řekla jsem si pro sebe. Polykala jsem bolestivé vzdechy, když jsem se přetáčela na bok, abych mohla usnout.
***
Mia zavřela oči a uniklo jí malé zablýsknutí pod skříňkou vedle otevřeného balkónu. Sheppard mezitím stál na svém balkónu a díval se směrem k jejímu pokoji. Snažil se na všechno pohlížet s nadhledem, ale byla pravda, že od jejího příchodu sem se cítil velmi nejistý. Snažil se ji stavět do toho špatného světla, i když jemu i celé Atlantidě dokazovala, že patří do toho dobrého, jenže John to nechtěl akceptovat. To co mu řekla replikátorka Elizabeth ho však donutilo, aby se nad tím začal zamýšlet.
„Nemůžu jen tak změnit svůj názor," svěřil se Rononovi, který seděl na gauči a prohlížel si sportovní časopisy ze Země. Ten vzhlédl a podívala se na Johna.
„Na co?" zeptal se a John kývnul k balkónu. Ronon se přesunul k němu. Zadíval se na Miin balkón. Jediné její okno bylo potemnělé. Zbytek osazenstva expedice bylo ještě vzhůru. Dnešek byl významný, tak si ho chtěli užít.
„Já jí pořád nevěřím, ale uznávám její snahu. Trénuje tvrději než ty." Ronon ignoroval Johnův zpruzený pohled, zašklebil se na něj a vrátil se zpátky na gauč.
„Beru na zřetel, že je nedobrovolně členkou expedice. Jenže mě štve, že o ní nic neví, a co ji vede k tomu, aby se tolik snažila, když z toho nic nemá." Ronon odhodil časopis na stolek a pootočil se k Johnovi.
„Tohle já neřeším. Nemám ji v týmu, takže jí nemusím důvěřovat." John se zamračil a raději okno zavřel, aby ho to nelákalo se dívat do toho jejího. V posledních týdnech to dělal až příliš často.
„To mi moc nepomůže, Ronone." Sednul si vedle něj a automaticky vzal do ruky ovladač, ale televizi nezapnul, jen zamyšleně poklepával na volná místa mezi tlačítky.
„Moc nad tím přemýšlíš, Shepparde." Vytrhnul mu ovladač z ruky a pustil záznam zápasu amerického fotbalu dva měsíce starý. Znal ho nazpaměť, ale některé části si s oblibou pouštěl opakovaně.
„Jsem zodpovědný za bezpečnost lidí na Atlantidě," nepouštěl se John tématu. Ronon znechuceně záznam zastavil.
„Nemyslíš si, že za tu dobu, co je tady, by se už o něco nepokusila?" John se na Sateďana překvapeně podíval. „Nekoukej tak na mě. Pár lidí se už Atlantidu snažilo zničit zevnitř. Pokud vím, tak nikdo z nich to zatím nepřipravoval dva roky. Možná by bylo lepší, kdybys ji vzal na nějakou misi s sebou, abys zjistil, jestli nemá nějaké postranní úmysly."
John se na chvíli nad Rononovou poznámkou zamyslel. „To z jedné mise ale nepoznám," podotkl.
„Tak ji vezmi na pár průzkumných místo Teyly, ale říkám ti, pušku budu mít pořád nastavenou na zabití." Ronon se zvednul z gauče a mávnutím ruky se s Johnem rozloučil.
John zůstal ještě dlouho vzhůru a přemýšlel nad Rononovými slovy. Mia sice už mockrát dokázala, že je Atlantidě loajální, ale to mohla být jenom lest, jak ostatní dostat na svou stranu, jenže dokázal by někdo hrát dva a půl roku hru nevinné mladé ženy, která se pokouší ostatní chránit před svým nebezpečným tajemstvím? Jenže... Elizabeth její tajemství znala a zemřela... dvakrát, ale to s tím přeci nesouviselo... nebo ano? Tížilo ho tolik otázek. Stejně jako Miu.
Uprostřed noci se rozhodl, že zkusí Rononův návrh. Nebyl si však jistý, na jakou misi ji vzít, přestože jí nedůvěřoval, nechtěl, aby se některá z misí zvrtla a Mia zemřela, ale nemusel si tím hlavu lámat nijak dlouho. Týden po zničení replikátorské planety, se naskytla příležitost, kde otestovat Rononův nápad v praxi.
Díky sledování lodí se Atlantidě podařilo objevit jeden úl, který byl značně poškozen z občasné války mezi Wraity a vysílal volání o pomoc a vypadalo to na Wraita, co Rodneymu pomohl s replikátorským kódem.
Úl setrvával na místě celý den, nehýbal se a žádný jiný úl nereagoval na volání, proto se Sheppard s Lornovým týmem vydal loď prozkoumat, ale bohužel na místě narazili na překážku, která jim nedovolila s úlem odletět, a to mohlo mít jediné řešení.
***
„Většinou tady najdeš ty mě a ne já tebe." Teyla se na mě otočila s ustaraným výrazem, přesto s chabým úsměvem na rtech. Nedivila jsem se jí. Výhled z jednoho z mnoha balkónu na město byl skutečně úchvatný. Tiše jsem vklouzla na lavičku vedle ní.
„Hledám nějaké místo klidu," svěřila se mi Teyla a opět se zadívala na město.
„Podplukovník tě odmítl vzít na misi?" zeptala jsem se přímo a Teyla se tiše zasmála. To napjetí, která se vznášelo ve vzduchu, zmizelo a vypadalo to, že právě tohle potřebovala.
„Najednou mu přestávám rozumět." Nad tím jsem se musela v duchu pousmát já. Už jsem ani nedokázala spočítat, kolikrát jsem nechápala jeho chování, které bylo více než odtažité a chladné. Vlastně bych ani nedokázala spočítat, kdy vůči mně použil trochu pozitivnější přístup.
„Teylo, podplukovník je jen uražený. Je uražený, že jsi ho neinformovala už dříve." Na kratičkou chvíli jsem viděla v jejích hnědých očích vzdor, který však vzápětí vymizel.
„Neměla jsem tušení, jak zareaguje," pokrčila rameny a sklopila hlavu. Velmi pomalu jsem k ní natáhla ruku. Do své dlaně jsem stiskla její ruku a ona ke mně znovu zvedla hlavu. To byl stejný důvod, proč jsem mu o sobě neřekla pravdu i já. Postupem času se to ještě prohlubovalo.
„Zareagoval by stejně. Byl by spokojený jedině tehdy, kdybys mu ohlásila už předem, že se chystáš otěhotnět." Zarazila se a otevřela pusu, ale mávnutím ruky jsem ji zastavila. „Nechtěj to pochopit, takoví jsou ti naši chlapi ze Země."
„Někdy vám skutečně nerozumím." Nad tím jsem se musela pousmát.
„Věř mi, že já jsem na tom úplně stejně." Téměř okamžitě jsem si vybavila, jak jsem na tom byla se Seanem. Než mě unesli, bydlela jsem s ním už téměř dva roky a přála jsem si, abychom v našem vztahu pokročili trochu dále. Chtěla jsem se vdávat, už jsem se na to cítila. Znali jsme se osm let a pár tvořili roky čtyři. Táhlo mi na čtyřiadvacet a moje biologické hodiny začaly odtikávat, ale už jsem nedostala příležitost, proto jsem Teyle záviděla, přestože si vybrala pro těhotenství trochu krizový čas.
„Musíme jít, Mio." Pomalu jsem se vrátila z toulek mé lehce choré mysli zpět k Teyle.
„Hm?"
„John si mě vyžádal na misi." Vysoce jsem povytáhla obočí. Uniklo mi něco?
„A mám tě přivést." Zatvářila se stejně zmateně jako já. Bez dalších řečí jsme se obě zvedly a zamířily do zbrojnice.
***
Přiznávám, měla jsem být potěšena, ale cítila jsem za tím nějakou levárnu. Podplukovníkovi jsem prostě už jen z principu nevěřila. Byl ten typ člověka, co nedělá nic bez důvodu. Je to přeci jen voják, každým svým rozhodnutím něco sleduje a já si nebyla jistá, co sleduje tím, že mě vzal s sebou.
Seděla jsem v přední části jumperu hned za Teylou a nespouštěla z podplukovníkových zad oči. Neměla jsem nejmenší tušení, na co čekám. Divila jsem se, že vydržím tak dlouho v klidu. Od brány k poškozenému úlu to bylo pět hodin letu a já měla oprávněně obavu, že bych se mohla začít na plukovníka nějak utrhovat, aniž by mi k tomu dal důvod, ale možná za to mohla přítomnost Teyly, před kterou jsem se snažila chovat slušně nebo jsem měla prostě strach. Při posledním pobytu na wraitském úlu jsem se musela dívat, jak královna vysává Sama.
Instinktivně jsem mezi prsty chytila řetízek od jeho známek, čehož si všiml podplukovník. Když se naše pohledy střetly, pustila jsem řetízek, jakoby mě popálil. Podplukovník na mě ještě chvíli zíral a já nedokázala uhnout pohledem.
„Na palubě není žádný živý Wrait." Asi mě mělo jeho prohlášení uklidnit, ale nestalo se tak. Odvrátila jsem hlavu a dívala se na nekonečnou prázdnotu před námi, na jejímž konci se pomalu začal rýsovat úl.
A bylo to tu.
V hangáru čekal major Lorne a jeden muž z jeho týmu. Oba na nás kývli, a pak začali odvádět Teylu. Mě však zastavil podplukovník. Zadržela jsem dech a pravou rukou zatnula v pěst.
„Jsi tu pro to, abys na Teylu dohlédla. Nic jiného v tom nehledej." Mluvil se mnou jako s pitomcem, kruté bylo, že jsem se jako pitomec cítila.
„Tomu nerozumím." Podplukovník lehce naklonil hlavu a rukama se opřel o samopal, který se mu visel u břicha. A mně to došlo. Našpulila jsem nazlobeně rty. „Teyla je těhotná, není nemocná!" Hlavně mě nekamenujte za můj názor. Vím, co jsem Teyle říkala, ale to, proč mě podplukovník vzal, mě neuvěřitelně popudilo.
„Kdybych tu chtěl doktorku Kellerovou, Teyla by nešla a vím, že vy dvě se spolu docela dost bavíte."
„Vy musíte být Einstein, podplukovníku," sykla jsem. Na to se narovnal a ruce na samopalu mu ztuhly.
„Nechtěj, abych svého rozhodnutí litoval," varoval mě zamračeně.
„Kdyby nešlo o Teylu, nebyla bych tak tolerantní," odsekla jsem dětinsky a chtěla se kolem něho protáhnout, ale chytil mě za paži, přitáhl zpátky k sobě a já si chvíli myslela, že mě na místě zastřelí, když začal vytahovat zbraň z pouzdra. Ukázalo se však, že prozatím budu žít a zbraň mi nacpal do dlaně.
Vykulila jsem na něj oči a natlačila mu zbraň zpátky do ruky. „Vezmi si to," pohrozil mi. Zavrtěla jsem hlavou.
„Se střelnými zbraněmi nechci mít nic společného." V tu chvíli jsme o něj měla skutečnou starost. Bála jsem se, že vybouchne. Takhle rudého jsem ho snad ještě nikdy neviděla. Neodolala jsem a prostě musela přilít oleje do ohně. „Ujišťoval jste mě, že tu žádný Wrait není, takže to není potřeba." To už jsem se musela kousnout do jazyka, protože bych byla schopná pokračovat i dál. Nebylo mi to však dopřáno. Stihla jsem jen postřehnout bleskový pohyb, kterému jsem nedokázala dostatečně rychle odpovědět a už jsem ležela na zádech a podplukovník mě držel za límec vesty a obkročmo se nade mnou tyčil.
„Nepokoušej moji trpělivost, Collinsová, tu zbraň si vezmeš nebo tě vysadím na první planetě s Wraity." Pustil mě a ustoupil stranou. Zůstala jsem ležet, naprosto ochromená a neschopná slova. Zaskočil mě neuvěřitelným způsobem. Otočila jsem k němu hlavu. Jeho napřažená ruka čekala na tu moji. Poraženecky jsem se ho chytila a on mi pomohl na nohy. Podal mi zbraň a já ji lehce roztřesenými prsty vzala a zastrčila do pouzdra na stehně.
„Collinsová!" zavolal na mě, když jsem vykročila, abych od něj už mohla být pryč. Mlčky jsem se otočila. „Ručíš mi za Teylu vlastním životem."
***
Připadala jsem si hloupě, když jsem setrvávala po Teylyně pravém boku, zatímco řídila wraitský úl v hyperprostoru. Nedokázala jsem se na podplukovníka ani podívat. Cítila jsem se zostuzena. Pokořená vojákem, i když jsem si slíbila, že se to už nikdy nestane. Vzteky se mi vařila krev a na jednu stranu byla ráda, že se Teyla musí soustředit na řízení lodi, protože kdyby se na mě dlouze podívala, poznala by, že se něco děje a já bych bouchnula. A kvůli podplukovníkovi jsem si nechtěla kazit před týmem majora Lorna svoji pověst.
„Jsme na místě," zahlásila Teyla a všichni se něčeho chytili. Loď byla silně poškozená, ale když se na ni Teyla napojila, aktivovala regeneraci, která však za letu hyperprostorem postupovala pomaleji.
Nebyla jsem si jistá, proč tu vlastně jsme, ale stačilo slyšet, že wraiti mají ZPM a mně hned došlo, že to není vůbec dobrá kombinace. Vypadalo to, že před deseti tisíci lety wraiti také získali jedno ZPM a poté se válka mezi nimi a Antiky vychýlila ve prospěch wraitů.
Pustila jsem se a zhluboka vydechla. Tenhle způsob cestování mi nedělal vůbec dobře. Žaludek se mi bolestivě stahoval, ale musela jsem to vypustit z povědomí a věnovat se Teyle, která umístila úl k jednomu z měsíců, na opačné straně planety, kde hlídkoval další úl a jakmile se pustila ovládání, zakolísala. Instinktivně jsem ji chytila za paži a podplukovník učinil totéž na druhé straně. Oba jsme si vyměnily starostlivé pohledy a na kratičký okamžik zapomněli na tu věc v hangáru.
„Právě kvůli tomuhle jsem tě nechtěl brát na akce," vytknul podplukovník Teyle jemně a mě zase ignoroval.
„Jsem v pořádku, Johne." Pustil ji a já jí pomohla si sednout. Čupnula jsem si vedle ní a nabídla jí láhev vody. Pokývnutím ji odmítla.
„Zůstaneš tu s ní," podplukovník obrátil svou pozornost na mou osobu a přejel mě chladným pohledem. Poslušně jsem přikývla. „Nechám tu i Lornův tým. My poletíme na planetu. Teylo, kdyby se něco dělo, musíš s lodí odletět." Teyla přikývla. „Odchod." Rodney s Rononem se na nás dvě podívali, než se vydali za podplukovníkem.
Našla jsem si klidné místo, odkud jsem viděla na Teylu a tým majora Lorna. Chtěla jsem chvíli sama pro sebe. Potřebovala jsem čas, abych si uvědomila, že tohle není žádná obyčejná mise. Byla to mise s velkým M. Dlouho jsem chtěla na nějaké takové být, ale kazila mi to jen skutečnost, že jsem dostala roli ošetřovatelky a zbraň byla jako bonus. Nepříjemný bonus. Sice jsem toho o zbraních věděla dost, ale ta doba byla dávno pryč. Stačila jedna nehoda a rázem mě to opustilo. Není to, jako když havarujete s autem, že se oklepete a za pár týdnů jste znovu za volantem. Se zbraněmi je to horší.
„První opravdová mise, že?" Zvedla jsem hlavu k majoru Lornovi a bleskově vstala, div jsem nezasalutovala.
„Ano, pane." Major se zasmál.
„Jen klid, podplukovník tu teď není." Sednul si na zem a pokynul mi, abych se vrátila na své místo. Neochotně jsem se posadila vedle něho.
„Uvolni se trochu, Mio. Vypadáš jako bys byla připravená vyskočit dva metry vysoko. Jo a mimochodem, ještě jsme neměli možnost se pořádně představit. Jsem Evan." Natáhl ke mně ruku a já si s ním potřásla.
„Mia, pane." Lorne zasmál, ale když si všiml pistole, úsměv mu zmrznul.
„Slibuju, že ji nebudeš muset použít." Aniž by mi pohled sklouznul ke zbrani, jsem přikývla.
„Díky." Jemně mě poplácal po hřbetu ruky, kterou jsem měla položenou na koleni. Zvednul se a odešel na krátkou chvíli za Teylou. Nemohla jsem je slyšet, ale se zájmem jsem se na ně dívala.
Jedno jsem se za ty roky na Atlantidě naučila. Lidé z expedice byli sice podezřívaví, ale toho, kdo si získal jejich důvěru, ochraňovali a byli ochotni pro jeho záchranu udělat cokoliv a to se mi na tom moc líbilo. Mně většina Atlantidy důvěřovala také, ale po důvěře od druhého nejdůležitějšího člověka ve městě jsem netoužila, a když mi vnutil tu zbraň, klesnul ještě hlouběji.
„Blíží se k nám šipka." Vrátila jsem se do reality a byla hned na nohou vedle Teyly. Major Lorne stál na druhé straně.
Šipka se nehlásila, zpočátku si ti dva mysleli, že by to mohl být podplukovník, ale ten by se už dávno ozval. Musím přiznat, že jsem měla o všechny v tu chvíli strach, ale jakmile jsem na obrazovce uviděla toho, kdo v té šipce letěl, ustoupila jsem o dva velké kroky zpět. Lorne se na mě otočil.
„V pohodě," řekla jsem přiškrceným hlasem a velmi neochotně jsem na stehně stiskla zbraň mezi prsty. Teyla se zatvářila trochu šokovaně, ale nic neřekla. Ustoupila jsem trochu dál, jenže jsem Teylu nechtěla spustit z očí, takže mi nezbývalo nic jiného, než jít s ní a Lornem a poslechnout si, co nám ten Wrait Todd, jak ho nazval podplukovník, chce říct.
***
„Vrátíme se až později, nemůžete jim nijak pomoci." Hlasy wraitů se mi ani trochu nelíbily, zněly až příliš hluboce a zastřeně. Nebyl to lidský hlas, i když se jim hodně podobal. Jenže to z nich ještě nedělalo lidi. My jsme své druhy nepouštěli, tak jako oni. Už jsem si představovala, jak vytáhnu zbraň a namířím jí Wraitovi do obličeje, aniž bych cítila nějakou emoci, ale zastavila mě Lornova ruka. Všimla jsem si toho jenom já. Povzbudivě na mě kývnul a já se trochu uvolnila. Stačila mi jediná vteřina, abych si uvědomila, že jsem porušila vlastní předsevzetí, že už se zbraní nedotknu a nebudu na ně spoléhat, takže mi uniklo, co právě řekla Teyla. Jen jsem se za ní vydala společně s Wraitem v zádech.
Teyla se chtěla vydat do mysli královny a ovládnout ji na dobu potřebnou, aby pomohla podplukovníkovi uniknout.
„Je to moc nebezpečné, Teylo," pošeptala jsem jí, když se usadila.
„Musím to udělat." Zavřela oči a já vyslala prosebný pohled k Lornovi, který mohl jedině pokrčit rameny. Až se tohle dozví Sheppard, tak mě zabije.
Utekla nějaká doba, při níž jsem se třásla jako osika, když Teyla mluvila s královnou, do jejíž mysli se dostala a s každým okamžikem se zdála být slabší. Dlouhými kroky jsem přešla k Lornovi.
„Musím jí pomoct!"
„Teď není jak, Mio," pokusil se mě Lorne uklidnit, jenže já se nesměla nechat uklidnit. Kašlala jsem na podplukovníkovo nařízení, musela jsem Teyle pomoci, protože to byla moje přítelkyně a nechtěla jsem, aby trpěla, aby královna ublížila jejímu nenarozenému dítěti.
Wrait Todd se na mě podíval a pokrčil rameny stejně jako major Lorne. „Neměl jsem tušení, že člověk něco takového dokáže." Stiskla jsem pevně rty a naštvaně se od nich odvrátila. V hlavě mi běžela spousta myšlenek, ale jediná z nich mě navedla – doufejme – správným směrem.
Rozepnula jsem si vestu a odepnula ze stehna zbraň. Odložila jsem je vedle stupínku, na kterém seděla Teyla a mluvila na královnu nebo na podplukovníka. Nás nevnímala. Tým majora Lorna se na mě nechápavě zíral. Vyhrnula jsem si rukáv a poklekla před Teylu. Wrait udělal krok ke mně, cítila jsem ho za zády.
„Mysl královny je silná, měla bys toho nechat." Otočila jsem se k němu.
„Drž se dál nebo ti hlavou proženu kulku," sykla jsem na něj a Lorne marně zalapal po dechu. Obrátila jsem se zase k Teyle a s hlubokým nádechem jsem ji chytila za ruku. Představovala jsem si hodně věcí, ale ne tohle.
Vtáhlo mě to dovnitř.
Stála jsem před Teylou a kolem nás to vypadalo stejně jako na lodi, jen tu byla Teyla, já a královna, co Teyle šeptala do ucha za jejími zády. Vykročila jsem k nim a zírala na královnu. Obecně mi wraiti připadali oškliví, ale ošklivost královny byl přesný opak našich modelek. Špičaté zuby mi připomínaly ústa žraloka a oči se zužovaly jako oči hada, ale do královniny mysli jsem vstoupit nechtěla, ani bych to nedokázala.
Opět jsem poklekla před Teylu a chytila ji za ruce. Královna se nesměla dozvědět, že jsem tady. Musela jsem ochránit Teylyno dítě tak, aby nebylo poznat, že jsem tady. Neměla jsem ponětí, jak to udělám, ale o něco jsem se pokusit musela.
Zavřela jsem oči a ponořila se do Teylyny mysli, kterou zmítal neklid a strach, držela se z posledních sil. Cítila jsem tu tíhu královniny mysli, co útočila ze všech stran, aby se dostala k malému. Je to chlapec, poznala jsem to hned. Jeho mysl byla téměř hmatatelná, dokonce jsem cítila, jak k němu královna natahuje svoje prsty, aby ji roztrhala.
Zaměřila jsem svoji pozornost na mysl malého a pomalu ji obklopila svou vlastní myslí. Udělala jsem kolem něho neprostupnou ochrannou bariéru a sama teď čelila královniným atakům, což nebylo nic snadného. Připadalo mi, že jsem pod náporem úderů demoličních kladiv, co buší do tenoučkého skla, které brání moji mysl. Po každém úderu jsem cítila vibrace, co mi prostoupovaly tělem až ke konečkům prstů.
„Cítím tě," pošeptal mi někdo do ucha a já strnula. „Jsi příliš slabá, dokonce i na někoho s tvojí krví. Cítím to z tebe. Antika bych ucítila na míle daleko. Umřeš a tvoje snaha přijde vniveč," posmívala se mi královna a na kratičkou chvíli tak dovolila Teyle, aby znovu získala nadvládu nad situací.
„Skonči to, Teylo!" zakřičela jsem ochraptěle. Měla jsem dojem, že mi praskne hlava. Už jsem to nezvládala. Byla jsem příliš slabá a královna si toho byla vědoma, objevila mě příliš brzy, ale i těch pár vteřin doufejme pomohlo.
„Johne, pomoz mi," zaslechla jsem a ucítila prudký náraz, co mě od Teyly odtrhnul, ale měla jsem ještě možnost zahlédnout ten kus Teyly mysli, která se obávala o dítě. Poté už nebylo nic, jen tma.
***
Unaveně jsem zamrkala. Do zad se mi nepříjemně zarýval podstavec. Teyla na něm seděla a shlížela na mě.
„Jsi v pořádku?" zeptala se ochable. Něčí ruce mi pomohly se posadit. Lorne.
„Jo." Pomalu jsem zvedla pravou ruku k obličeji a otřela si něco pod nosem. Odtáhla jsem ruku a zírala na vlastní krev.
„Královna tě mohla zabít." Otočila jsem hlavu k Teyle, která vypadala, že každou chvíli omdlí.
„Tebe taky," zachroptěla jsem a rukávem si otřela zbytek krve. Jeden voják z týmu majora Lorna mi pomohl vstát. Bolestí jsem zamrkala. Hlava mě bolela jako střep. Prohnula jsem se v pase a překvapením hekla, když mi bolest projela i zbytkem těla.
„Jsi v pořádku?" vyhrkla Teyla znovu, ale mávnutím ruky jsem jí nedovolila vstát.
„Asi bude potřeba aspirin," dostala jsem ze sebe pomalu, když jsem se narovnala a pomalu se rozhlédla po můstku.
„Poulssone, odveďte Miu do jumperu," přikázal major Lorne vojákovi a já neměla šanci ani protestovat. Neohrabaně a za pomoci Poulssona jsem si na sebe oblékla vestu a ke stehnu připnula pouzdro se zbraní. Wrait se na mě podíval takovým vědoucím pohledem, až mi z toho přejel mráz po zádech.
V tichosti jsme došli k jumperu. Všechno to tu bylo tak opuštěné a jediné, na co jsem právě dokázala myslet, bylo, jak mě podplukovník zabije, za to, že jsem Teyle dovolila vstoupit do mysli královny.
***
Možná jsem byla jediná, kdo byl rád, že ta proklatá wraitská loď byla nakonec zničena. Zastávala jsem názor, že takové technologie prostě kazí charakter lidí ze Země. Když už jsme u toho charakteru... rozhodla jsem se, že za podplukovníkem půjdu sama, protože od jeho návratu z planety s wraitským klonovacím zařízením jsme spolu nepromluvili. Nebyl na to čas, protože náš úl objevil ten druhý. Boj bychom nezvládli, takže jediná možnost byla nasměrovat loď na planetu a na zařízení, protože jsme nechtěli opakovat událost před desetitisíci lety, která vyhnala Antiky z Pegasu.
Vydala jsem se za podplukovníkem, aniž bych navštívila ošetřovnu. Hlava mě už tolik nebolela, v lékárničce jumperu jsem našla aspirin a polkla dvě tablety, ale o moc lepší to nebylo.
Technik Chuck od brány mě nasměroval do zbrojnice.
Přede dveřmi jsem se zastavila. Srdce mi splašeně tlouklo a pulzovalo mi až ve spáncích a mě se tak znovu zmocňovala bolest. Musela jsem ji překousnout. Zhluboka jsem se nadechla a přejela rukou po otevíracím panelu.
Podplukovník stále ke mně zády a sundával si vestu a odkládal zbraně. Tým majora Lorna tu byl taky a uklízel svoji výbavu do polic. Evan Lorne si mě všimnul jako první. Beze slova kývnul na svoje muže a ti se bez jediného slova vytratili. Obrátila jsem se ještě k majorovi a ten na mě povzbudivě kývnul. Pak se dveře zavřely a my tu s podplukovníkem zůstali sami.
Chvíli jsem na něho zírala, jak pečlivě ukládá výzbroj na své místo a nedokázala se donutit, aby se nějak projevila.
„Budeš tam stát jako zloděj ještě dlouho?" Při jeho slovech jsem nadskočila. Nemluvil hlasitě, ale i tak mi hlavou projela šílená bolest a jen tak tak jsem mezi rty rozdrtila bolestivé syknutí.
„Ne, pane." Otočil se ke mně. Tvářil se zachmuřeně a veškerá moje odvaha utekla.
„Co ne?" zeptal se ostře.
„Přišla jsem za vámi, pane." Mírně naklonil hlavu a ruce si složil na hrudi.
„Proč?" Sklonila jsem se a ze stehna si sundala pouzdro se zbraní. Přistoupila jsem k podplukovníkovi blíž, pouzdro jsem položila na úzký vyvýšený stůl, který nás odděloval.
„Chceš snad omluvu?" Kousla jsem se do rtu.
„Není za co, pane. Jednal jste v zájmu ochrany týmu." Překvapením se mu obočí zdvihlo o pořádný kus nahoru. „Já..." hlas mi selhal a ruce jsem zvedla ke spánkům, abych si je promnula.
„Lorne mi řekl, co jsi udělala pro Teylu," prolomil jako první naše mlčení. Zvedla jsem k němu pohled. Tohle musela být past.
„Dělala jsem jen to, co jste mi nařídil." Zamračil se a položil ruce na stůl.
„Hlavně jsi jí neměla dovolit, aby se o to vůbec pokoušela," vyčetl mi, ale už ne tak hrubě. „Jenže Teylu znám a vím, že by si to vymluvit nenechala." Víc k tomu nebylo potřeba říkat. Oba jsme si byli vědomi, že Teyla dokáže přemýšlet sama a bylo vůči ní nefér, že jsme si mysleli, že ji musíme hlídat.
Ještě jsem potřebovala vyřešit jednu věc. Po trapné chvilce ticha jsem natáhla ruku a přitáhla si pouzdro se zbraní k sobě. Podplukovník pootevřel pusu, ale nic neřekl. Přimhouřil jen oči a dál mě sledoval
„Zbraně nemám ráda z jednoho prostého důvodu." Klidnými prsty jsem zbraň vyprostila z pouzdra a poté z ní vytáhla zásobník. Položila jsem ho vedle pouzdra. „Zažila jsem, co zbraně dokážou v rukou těch, co by je mít neměli." Pořádně jsem zatáhla, uvolnila hlaveň a položila ji vedle zásobníku. „Zbraně znám dost dobře, ale stačil jediný okamžik, který mě přesvědčil o tom, že je už v ruce mít nechci. Střelné zbraně nejsou pro každého." Rozložila jsem zbraň, tak jako kdysi, když mě to matka učila. Podplukovník ze mě nespouštěl oči. Zásobník byl plný kulek, které jsem postupně vycvakala ven – včetně kulky, která byla v komoře – a poté složila zbraň do původní podoby. Bylo to stejné jako jezdit na kole. Prostě se to nezapomíná. Uvolnila jsem pojistku a zbraň pevně stiskla v pravé ruce. Padla mi jako ulitá a já musela setřást vzpomínky na nehodu, kterou odnesl ten kluk životem.
„Chtěla jsem vás požádat, abyste mi už nikdy znovu zbraň nenutil. Distancovala jsem se od nich z dobrého důvodu." Bleskově jsem levou rukou zbraň natáhla a na prázdno stiskla spoušť. Ozvalo se duté cvaknutí, když západka prořízla pouze vzduch.
Otočila jsem se k podplukovníkovi čelem a před jeho zraky opět zbraň rozebrala a do zásobníku nastrkala kulky zpátky.
„Jsou věci, které vám o sobě říct nemůžu a další, co vám říct nechci, protože na ně pyšná nejsem a není to potřeba. Pro pracovní vztah není z toho nic nutností." Cvakla jsem poslední kulku na místo a začala zbraň zase skládat dohromady.
„To se mýlíš." Zvedla jsem k němu pohled.
„Proč?" zeptala jsem se nechápavě, když mi došlo, že ztrácím pevnou půdu pod nohama.
„Když chceš někomu důvěřovat, musíš ho znát." Už jsem nebyla pánem tedy paní rozhovoru a opratě převzal podplukovník.
„Nedokázala jsem snad, už několikrát, že pro lidi z expedice jsem ochotná i krvácet?" Zasunula jsem zásobník a kompletní zbraň položila na stůl a postrčila ji k podplukovníkovi, který však ze mě nespouštěl oči.
„To je od tebe šlechetné, ale ty musíš být ochotná pro ty lidi zemřít." Cítila jsem, jak mi z tváří vyprchala veškerá krev. Nahlas a do očí podplukovníkovi bych to nedokázala říct, ale svůj život jsem měla ráda. Byla jsem pro ty lidi ochotná krvácet, abych je ochránila, ale zemřít? To byla otázka, nad jejíž odpovědí jsem se zdráhala.
„Já..." Podplukovník si vzal zbraň ze stolu a chvíli si ji prohlížel, jakoby čekal, co ze mě vypadne. Argumenty jsem už žádné neměla. Pánem rozhovoru se stal on. Rezignovaně jsem se dlaněmi opřela o stůl a zírala na jeho šedivou hladkou plochu. Po chvíli jsem na sobě ucítila jeho pohled. Koutkem oka jsem si všimla, že zkontroloval zbraň a uložil ji na stůl.
„Nikdy nepřestanu zjišťovat, kdo doopravdy jsi," řekl upřímně. Obešel přitom stůl a stanul mi čelem. Musela jsem zaklonit hlavu, abych mu do tváře viděla. Byl tak blízko...
„Tře... třeba," nervózně jsem polknula, „časem, bych mohla třeba... třeba říct vám..." Naše obličeje byly od sebe sotva tři centimetry od sebe. Upřeně se mi díval do očí, až se mi z toho divoce roztlouklo srdce. Slova se mi zadrhávala v hrdle.
„Proč jsi chtěla pomoct Teyle?" Překvapením jsem zamrkala a zase získala nad sebou vládu. Zklidnila jsem se a začala normálně dýchat.
„Cože?" Určitě jsem v té chvíli vypadala jako pitomec, ale nechápala jsem, proč tak změnil téma hovoru.
„Proč jsi chtěla pomoct Teyle?" zopakoval svoji otázku. Odtáhl se a stál ode mě na délku paže.
„Nařídil jste mi to," dostala jsem ze sebe po chvíli.
„Oba dobře víme, že mé příkazy ignoruješ." V tom měl pravdu. Sice dokázal pouštět hrůzu, ale jen tak bych jeho rozkaz nesplnila. Pokud však šlo o Teylu...
„Je to moje přítelkyně a nechtěla jsem, aby se jí nebo dítěti cokoliv stalo." Pravda a nic než pravda.
„Uvědomuješ si, jaké to bylo riziko?" Trhaně jsem přikývla.
„Nebyla jsem dost silná, kdybyste zaváhal, královna by dítě a mě..."
„... zabila," dokončil. „Ale to jsi věděla, že?" Párkrát jsem zalapala po dechu.
„... ohrozila. To jsem chtěla říct, královna by nás ohrozila." Lhala jsem sama sobě. Srdce se mi roztlouklo rychleji a krev mými žilami doslova pádila, díky čemuž se mi tváře zbarvily doruda.
„Když to říkáš," brouknul podplukovník a uklidil zbraň na své místo. „Můžeš jít," sdělil mi klidně, aniž by se na mě nepodíval.
Jako opařená jsem odešla ze zbrojovny. V hlavě jsem měla prázdno, alespoň jsem nemyslela na bolest. Ve skutečnosti jsem nemyslela na nic.
Potřebovala jsem si promluvit s Teylou, ale prvně jsem si musela pro něco dojít.
***
V centrální věži jsem znovu potkala podplukovníka. Balíček jsem si zastrčila do kapsy, aby ho neviděl. Kupodivu jsme oba zamířili stejným směrem.
„Byla jsi na ošetřovně?" Zavrtěla jsem hlavou. Odkládala jsem to. Už to nebylo tolik potřeba. Prvně jsem si potřebovala vyřešit pár věcí. Podplukovníka jsem měla za sebou a ještě zbývala Teyla a teď byla otázka, kdo z nás za ní půjde první.
„Běž za ní, ale pak si na tu ošetřovnu okamžitě zajdi." Přikývla jsem. Žádná slova díků. Něco takového si teď nezasloužil.
Vstoupila jsem na balkón a ohlédla se na podplukovníka, který se vydal za Carterovou, aby nám dopřál soukromí.
Sebrala jsem odvahu a postavila se hned vedle Teyly. Dívala se na město, jež do noci zářilo jako hvězda. Začala jsem výhledy na město zbožňovat a asi by mi trochu chyběly, kdybych musela odejít, ale to by se stalo jedině tehdy, kdybych dostala odpovědi na své otázky.
„Doktorka mi řekla, že jsi ještě nebyla na ošetřovně," začala a já s úšklebkem protočila oči, ale mlčela jsem.
„Já..." Teyla se otočila ke mně, ale to už jsem stačila z kapsy vytáhnout balíček, který mi donesla Kate. Teyla na ten balíček zírala.
„Nech mě teď, prosím, mluvit." Pomalu přikývla a já jí balíček vložila do rukou. Otočila jsem se k městu a nechala se konejšit jeho vysokými věžemi.
„Víš, já..." To nebyl zrovna dobrý začátek, ale už jsem to tak začala. „Mluvila jsem s podplukovníkem o tom, co se stalo. Přivedl mě na jednu myšlenku, kterou jsem si nechtěla připustit, ale prvně bych ti chtěla něco říct." Otočila jsem se k ní a pohlédla jí do očí.
„Celou tu dobu, co jsem tady, se snažím tajit, kdo jsem a odkud jsem přišla. Věř mi, že to dělám z dobrého důvodu."
„Jakého?" Teyla se opřela loktem o zábradlí a dívala se přitom na mě pohledem, který čekáte od lidí, kterým věříte, a já byla ráda, že právě Teyle může věřit.
„Protože to sama nevím. Teprve až tady zjišťuju, že můj život nebyl tak normální, jak jsem si vždy myslela. Že jsem nemohla rozhodovat sama za sebe, protože někdo stál v pozadí a postrkoval mě směrem, jakým chtěl."
„Kdo je to?"
„Nevím," povzdechla jsem si, „ale já na to přijdu... časem. Víš, ale na Zemi je jedna žena, která dává na moji rodinu pozor. Přinesla mi tenhle balíček," a ukázala jsem na Teylyny ruce, v nichž byl. „Což mě vede k tomu, co jsem ti chtěla říct. Moje máma," zhluboka jsem se nadechla, abych to dokázala vyslovit, „byla voják a vedla mě odmalička k tomu, abych šla v jejích šlépějích, ale před pár lety zemřela a armádě trvalo až moc dlouho než nám to přišli oznámit. Zprvu jsem se zlobila na armádu, že za to může, že ji zatáhli do něčeho, do čeho neměla být zatažena, protože už dávno z aktivní služby odešla, aby mohla být více s rodinou. Armádu jsem za to nenáviděla a je pravda, že ani teď nemám vojáky příliš v lásce, ale postupem času jsem svoji zlobu obrátila i proti mámě. Měla tehdy letět na nějakou konferenci nebo něco podobného. Slíbila, že se brzy vrátí. Měla se vrátit na narozeniny. Když nám přišli oznámit, že zemřela, nebylo mi nic divné, ale až postupem času jsem si začala uvědomovat, že je něco špatně. Zemřela v letadle, které letělo na úplně opačnou stranu a bylo jedno, že se pokusila letadlo zachránit. Obrátila jsem zlobu na ni, protože nám lhala. Nechala všechno na mně. Cítila jsem se ukřivděná, ale až teprve, když jsem vstoupila do tvé mysli, došlo mi, že je matka ochotná pro své děti udělat naprosto cokoliv. Moje máma byla každým coulem voják a neochraňovala pouze nás, ale i celou zemi. Tehdy na palubě toho letadla byl terorista, který chtěl zabít spoustu lidí a pomstít se naší zemi. Ten den letadla obsadilo víc teroristů a zabili tak spoustu lidí a moje máma seděla v jednom z nich. Pokusila se prý toho teroristu zpacifikovat, bylo však pozdě, ale aspoň se jí podařilo dostat letadlo do neobydlené oblasti." Musela jsem se vydýchat, protože se mi do očí draly slzy. Ještě jsem o tom před někým tak otevřeně nemluvila. Ani s tátou ne. Vlastně s nikým.
„To je mi líto," pronesla Teyla tichounce. Zvedla jsem k ní hlavu.
„Nechci, aby to vyznělo, že se chci nechat litovat, Teylo. To proč ti to říkám, je mnohem důležitější. Vím, že se snažíš najít svoje lidi, otce svého dítěte, ale nejsi na to sama a nikdy nebudeš. Všichni, kdo jsme tady, ti pomůžeme a pomáhat budeme. Nech to prozatím na nás, než se malý narodí. Víš,..." Chytila jsem ji a ohlédla se přes skleněné dveře, jestli se na nás někdo nedívá. Cítila jsem, jak mě začínají štípat slzy v očích, ale říci jsem to musela.
„To, proč jsem to udělala, proč jsem ti vstoupila do hlavy... bylo to proto, abyste vy oba přežili. Nechtěla jsem, abys znovu zažila další ztrátu, abys o někoho přišla." Roztřásl se mi horní ret, ale pláč jsem zadržela, protože mě Teyla chytila za jednu ruku.
„Rozumím ti," zašeptala mým směrem.
„Otevřeš prosím ten balíček?" zeptala jsem se tichounce a Teyla přikývla. Neptala se zbytečně proč. Vytušila, že právě to obě potřebujeme.
Pomalu roztrhla balicí papír a naprosto klidně z něho vytáhla fotorámeček. Zdržela jsem dech. Tušila jsem, nebo snad i doufala, co v něm bude. Nedívala jsem se na něj, dívala jsem se na Teylu, která polknula. Téměř jsem se modlila, aby si uvědomila, co tím chci říct, že i já si něco uvědomila. Nevstoupila jsem do její mysli, jen abych jí pomohla, nebo zachránila malého, udělala jsem to proto, abych ji neviděla trpět. Já jsem přišla o matku, o bratra, o otce, nikdo mi už nezbyl, ale ona měla své dítě, muže, který byl otcem a svůj lid, ale jaká by to byla záchrana, kdyby přišla o život. Měla jsem za to, že jsme jí byli dlužni více než by se dalo spočítat, takže se od nás očekávalo, že jí pomůžeme. Byla jsem pro ni ochotná zemřít, obětovat se.
„To jsi ty se svou matkou?" zeptala se Teyla a já se konečně podívala na rámeček. Byl trochu jiný, než jaký jsem měla doma, ale fotka v něm byla úplně stejná. Já s mámou. Jak mě máma objímá, krátce před její smrtí. Nedokázala bych spočítat ty hodiny, které jsem nad tou fotkou probrečela smutkem, ale slzy, které se mi draly do očí, byly slzy radosti. Tahle fotka mi neuvěřitelně chyběla, nebyla jsem na ní jenom s mámou, ale ve stínu byl vidět táta a ten menší stín vedle byl Mark. Byli jsme na ní svým způsobem všichni.
„Jo," řekla jsem zastřeným hlasem a přebrala od ní rámeček a láskyplně po skle přejela prsty.
„Díky, Mio." Zvedla jsem skelný pohled k Teyle a přikývla.
„Měla bych jít," abych nebrzdila provoz, dodala jsem v duchu. Pouze jsem na Teylu kývla a rychle jsem se vzdálila. Nechtěla jsem se znovu setkat s podplukovníkem. Takže jsem nakonec vynechala i ošetřovnu. Už jsem se cítila dobře. Hlava mě už téměř nebolela. Uložila jsem se do postele a zírala na fotku. Bylo to od Kate hezké. Sama bych nedokázala vybrat lepší věc, dokonce, ani kdyby mi někdo držel zbraň u spánku, což byla na Atlantidě docela reálná představa.
Možná bylo načase udělat něco jinak. Místo, abych fotku strčila pod polštář tak jako doma a dělala, že tam není, jsem ji postavila na noční stolek. Posledních pár dní mi pomohlo k tomu, abych se s máminou smrtí vyrovnala daleko snadněji, než za těch spoustu let předtím a pomohla mi i Teyla a já na oplátku pomohla jí, i když to znamenal menší hlavobol. To však nebylo už důležité.

Země, Colorado Springs, komplex Cheyenne Mountain
Kate si nechala polovinu látky, na které zbyla půlka kapky krve útočnice z Arizony. Před pár dny si ji nechala otestovat s vlastní krví a překvapilo ji, že měla podobné chromozomy jako ona. Avšak její teorie, že by to mohla být krev Mii z alternativní reality, začínala nabírat trhliny. Vůbec nechápala, proč ji napadlo právě tohle. Bylo tak snadné o tom pochybovat, když neměla výsledky. Musela tomu přijít na kloub.
Natáhla ruku a skryla sáček v dlani. „Celé je to hloupost."
„Co?" Daniel vedle ní vzhlédl od knihy, kterou právě studoval. Kate si ho prohlédla. Od doby, co se Sam stala vedoucí na Atlantidě a SG-1 přestala oficiálně existovat v původní sestavě, se jí zdálo, že už nemá důvod setrvávat v programu Hvězdné brány. Shari zemřela už dávno a Vala nebyla nikdy jeho skutečná přítelkyně. Zůstává tu kvůli mně. Kate se za to cítila provinile. Daniel mohl začít učit na univerzitě. Mohl začít publikovat nějaké ze svých poznatků mimo projekt letectva. Nejednou mu to říkala, ale on ji pokaždé odbyl, že on už se mezi těmi akademiky nemůže ukázat, přestože jeho tvrzení, že pyramidy byly přistávacími budovami pro mimozemské lodě, bylo pravdivé. Což se však široká veřejnost jako fakt nemohla prozatím dovědět, alespoň do doby než odtajní program Hvězdné brány, co podle Kate nenastane nikdy.
„Tenhle program. Tahle hora. Od té doby, co se porazili Orijové a posledního Ba'ala, je tu nuda." Kate stiskla sáček a zastrčila ho do kapsy. Ve skutečnosti chtěla říct něco jiného, ale už dávno se naučila, že to skutečné, co ji trápí, si musí nechat na doma, protože kamery, které je neustále sledovaly, byly většinou k vzteku než ku pomoci.
Daniel knihu zavřel a pečlivě prozkoumal její obličej. „Ta cesta do Arizony nebyl dobrý nápad, říkal jsem ti to hned."
Kate se naježila. „Tohle s Arizonou nemá nic společného!" Daniel zůstal zírat na její prázdné místo a musel přiznat, že se tam stalo něco, co Kate hodně hluboce otřáslo, protože se ještě nestalo, aby jela za svým otcem bez jeho souhlasu. Po extrakci s ním Kate přerušila veškeré styky, aby mu nepřipomínala ty hrůzné roky v zajetí.
Když před pár dny provedli extrakci na posledním Ba'alovi, zdálo se, že bude všechno v pořádku a Kate bude moci klidně spát. O to víc ho mrzelo, že se mu nesvěřila.
***
Kate dorazila na ošetřovnu. Doktorka Lamová seděla za stolem a jen zírala do počítače. To byla skvělá situace.
„Vidím, že se nudíš, Carolyn." Doktorka sebou cuknula a shodila stoh papírů z kraje stolu. Kate se k té hromádce sehnula a začala ji sbírat.
„Potřebuješ něco, Kate?" Jmenovaná se jen uculila, nad čímž doktorka protočila oči. „Jestli je to proti... co se namáhám, ty nikdy nic neděláš podle předpisů. Tak povídej." Společně posbíraly zbytek papírů a Kate se vytasila se sáčkem.
„Tohle bych potřebovala otestovat společně s dvěma dalšími vzorky." Doktorka Lamová si sáček vzala. Dobře poznávala látku, kterou už jednou pro Kate testovala.
„A jaké jsou ty další dva vzorky?" Kate přešla k lednici a nahlédla přes sklo dovnitř. Nekonečné množství ampulek s rudou tekutinou se téměř nedaly spočítat. Bylo jich tam tolik, ale ona šla na jistotu. Jednu z nich vytáhla a černým fixem, který ležel na doktorčině stole, zaškrtala jméno a podala jí ampulku.
„Ten třetí by měl být v oblasti 51, ale nevím, jak je pojmenovaný. Měl by být od té dívky, co přišla před dvěma roky na Atlantidu."
Doktorka se zamračila. „Ta je ale po smrti," podotkla.
„Dokázala bys ten vzorek sehnat?"
„Ani nevíš, jaké máš štěstí, Kate. Před pár týdny mi dovezli zbytek. Někde ho najdu," přislíbila doktorka už trochu uvolněněji. Ihned začala prohledávat vzorky.
„Carolyn?" Doktorka zvedla ke Kate pohled.
„Ano?"
„Nech si to pro sebe, prosím." Na chvíli mezi oběma nastalo ticho. Carolyn si Kate se zájmem prohlížela. Bylo by příliš náročné snažit se ji pochopit. Působila v programu už mnoho let a od počátku se těšila zájmu SG-1. Časem se ukázalo, že je velmi přínosným faktorem pro celý program, ale často byla v hledáčku nadřízených za své neortodoxní způsoby, což za ni vždy vyřešil generál.
„Dobrá, ale tentokrát to ale bude pár dní trvat," varovala ji. Moc dobře si pamatovala, jak byla Kate netrpělivá, když jí porovnávala ty vzorky před nějakým časem. Kate však odhodlaně přikývla.
„Na tohle si počkám."
***
Kate seděla v autě na místě spolujezdce a zírala před sebe na nekončící asfaltovou cestu, po které Daniel uháněl rychleji než obvykle. Od chvíle, kdy za ním přišla a požádala ho, jestli by s ní mohl jet k jezeru, začal nabývat dojmu, že to co mu bude chtít říct, by neměl slyšet někdo jiný.
K jezeru s ní jel před pár lety, aby mu oznámila, že je Antik. On byl jediný, komu v té době důvěřovala. Bylo to krátce potom, co se mu postupně vrátila paměť po jeho povznesení. Přiznala mu, že mu to řekla už v době, kdy byl povznesený, ale dodnes si na to nevzpomněl, ani na dobu, kterou spolu strávili, a ona mu přitom o sobě všechno řekla, takže ho vzala k jezeru, aby mu to vše podruhé vysvětlila.
Naléhavost jejího sdělení byla patrná už jen z toho, jak křečovitě svírala nepojmenovanou nažloutlou složku, kterou měla položenou na kolenou.
„Tady sjeď, nechci jet po hlavní cestě." Daniel zpomalil a zatočil na méně používanou lesní cestu, která se táhla ještě nejméně tři kilometry, než zastavili na mýtině jen pár kroků od břehu jezera.
Společně vystoupili. Po dlouhých dnech přestalo pršet, přesto byl ve vzduchu cítit další déšť. Kráčeli po cestě ke břehu, kde se propadávali do vlhkého písku.
Daniel odolal nutkání se zeptat se na důvod jejich přítomnosti tady.
„Nebudu chodit okolo horké kaše, Danieli." Zastavila se k němu čelem a zastrčila neposedný pramen vlasů, který jí chladný vítr uvolnil z ledabylého drdolu.
„Posledně, když jsem měla tenhle vzorek zkoumat, byly naše přístroje na rozbor málo vyspělé, ale díky našim spojencům z řad vyspělých civilizací, máme konečně přístroj, který to dokázal," vzpomínala Kate, jak se jí Carolyn chlubila, při předávání výsledků, které právě držela v ruce.
„Cesta do Arizony přinesla hodně informací, ale nejdůležitější je tohle." Ukázala mu desky. „Nechala jsem si otestovat pár krevních vzorků." Daniel od ní desky převzal. Nechápavě zíral na tabulky s nekonečnými číslicemi a písmeny. Nemusel to říkat, Kate mu vzápětí vše osvětlila.
„Vzpomínáš, jak jsem se v Arizoně zmínila o ochránci Mii?" Daniel přikývnul. „Ten někdo mě napadl a pohrozil mi, abych se od rodiny Mii držela dál a nechala ji napokoji. Nabyla jsem dojmu, že by to mohla být Mia z alternativní reality, podle velmi silného antického genu, který má i Mia z Atlantidy, ale nerozuměla jsem tomu, proč má podobné chromozomy jako já. Chvíli jsem si myslela, že by to mohla být má sestra, proto jsem nechala znovu otestovat moji krev, krev útočnice a krev Mii z Atlantidy." V té chvíli jí selhal hlas. Vypadala, jakoby se jí před očima promítal celý její život.
„Kate..." Daniel k ní natáhl ruce a ona se mu skryla do náruče, začala přitom plakat. Tiskla se k němu, jakoby na ničem jiném nezáleželo.
„Jsem tady," zašeptal jí do vlasů. Pevně držel složku, aby nespadla do vlhkého písku.
„Celý život jsem žila ve lži," zaštkala mu do ramene. Daniel netušil, co jí na to má říct. Lehce se od něj odtáhla, aby se mu mohla podívat do očí.
„Vysvětli mi to, prosím." Kate zamrkala, aby vyhnala slzy, které jí ve větru nepříjemně studily do tváří.
„Nenávidím Antiky z dobrého důvodu, ale po tomhle se řadí dokonce i před Ba'ala. Víš," potáhla a smutně sklopila hlavu. „To proč mám stejné chromozomy, jako ta útočnice bylo jednoduché vysvětlit, když jsem získala krev Mii. Nejsme v příbuzenském vztahu. To prostě nejde." Zavrtěla hlavou a znovu k němu zvedla zdrcený pohled.
„Tak co jste?"
„Carolyn si zpočátku myslela, že jsme sestry, ale je tam příliš totožných chromozomů, jsou tam i jiné, ale ty sloužily pouze k tomu, aby nebyla stejná podoba." Danielovi to začalo pomalu docházet.
„Ty jsi její klon?" zeptal se nevěřícně.
„Ano."
„Ale to není možné, časově to prostě není možné."
„To pro Antiky nic neznamená," odfrkla si Kate o něco bojovněji. Vzala si od něj složku. „Celý život jsem žila v tom, že jsem se narodila ženě, své matce, která se o mě nemohla starat, ale já se nikdy nenarodila! Naklonovali mě jako nějaký experiment!" Vzteky roztrhla složky na půl a dál je cupovala.
„Nemusí to být žádný experiment," namítl Daniel.
„Ale je!" Kate házela kusy papíru do písku a zadupávala je podpatky hlouběji. „Vzorek Mii z jiné reality je dokonalý se dvěma neobvyklými složkami, co nejsou pro antiky typické, ale vzorek Mii z Atlantidy obsahuje stejnou dokonalost jen s tím rozdílem, že jedna složka je o mnoho slabší, a můj vzorek obsahuje tu její slabou složku v silnější koncentraci, ale zase slabší tu její silnější. Někdo se snažil v naší Mie něco vytvořit, ale nepodařilo se to, tak ji naklonovali v domněnce, že její klon bude obsahovat obě složky, ale zase se něco zvrtlo." Daniel nevěděl, co jí na to má říct. Sám se snažil srovnat s tím, co mu Kate právě vysvětlila. A pochopit to nebylo vůbec lehké. Zaprvé nechtěl uvěřit faktu, že je Kate naklonovaná a za druhé mu to připadalo příliš složité i na Antiky.
„Kate..." přistoupil k ní a chytil jí roztřesené ruce, které upustily postily poslední kousky papírů. Vzhlédla k němu s naprostou bezradností.
„Kolikrát..." zalykala se Kate vlastními vzlyky, „kolikrát mi ještě Antikové zničí život?" vyrazila ze sebe a zhroutila se do Danielovy náruče. Ten ji k sobě tiskl, jak jen mohl a ptal se přitom na to samé.
„Slib... slib mi, že si to necháš pro sebe. Do tohohle letectvo nemá co mluvit. Je to jen mezi mnou a Miou." Daniel přikývnul.
„Jenže, co to všechno znamená?" Kate mu přitiskla hlavu pod bradu. Zjistit to, byla jedna věc, ale vysvětlit... to byla věc úplně jiná.
„Já nevím..." Věděla ale jednu věc. Musí na to přijít a zjistit, proč právě ji a Miu Antikové stvořili. Pevně stiskla přívěšek, co jí roky visel na krku a nikoho ho kromě jejího otce ještě neviděl a před očima si představila Miu, stejně jako ji viděla na přestupní stanici a v duchu ji poprosila o odpuštění.

Galaxie Pegas, Atlantida
Prudce jsem se posadila na posteli a nemohla popadnout dech. Fotka s mámou stála na nočním stolku a do pokoje pronikaly pouze měsíční paprsky dvou měsíců.
Ani nevím, co mě probudilo, ale bylo to něco skutečně silného. Donutilo mě to vstát z postele a dojít k oknu, čupnout si a natáhnout ruku pod malou skříňku vedle okna.
Z úzkého místa jsem vytáhla řetízek, na jehož konci se houpal oválný přívěšek, který jsem tam před časem odhodila. Myslela jsem si, že spadl z balkónu.
Sedla jsem si na paty a zírala, jak se doslova koupe s měsíčním světle. Pořád jsem se na něho zlobila, a na muže, který mi ho dal, ale když jsem ho stiskla v dlani, bylo mi najednou lépe, někoho jsem cítila, jakoby mě uchopil do náruče a šeptal do ucha konejšivá slova. Jakoby vyslal jasné poselství.
„Společně na to přijdeme!"

Kapitola mapuje díly:
4x16 – Trojice
4x17 – Přestupní stanice

17. kapitola – O návrtech domů
Když jsem po TOM poprvé otevřela oči, ležela jsem v obrovské místnosti a nebyla si jistá, kde vůbec jsem. Chvíli jsem se rozhlížela okolo, chtěla se posadit, ale znemožnily mi to popruhy, kterým jsem byla přivázaná za ruce a nohy k posteli, což se mi moc nelíbilo, ale byla jsem příliš unavená, než abych se pokoušela vykroutit a jediné, čeho jsem si všimla, byl podplukovník Sheppard, který na mě zíral z výšky, než jsem zase upadla do blažené nevědomosti.
Podruhé jsem se probudila už o něco klidnější, netlouklo mi tolik srdce, dýchalo se mi snadněji a nebolelo mě celé tělo, přesto jsem se pořád necítila ve své kůži.
Mozek mi startoval pomalu a ještě pomaleji mi servíroval vzpomínky na události od příchodu na Kerasovu planetu. Moc se mi nelíbily. Raději bych je zapomněla, ale máma mi mockrát říkala, i když jsem byla malá holka a příliš to nechápala, že veškeré prožitky, byť dobré nebo špatné utvářejí naši osobnost.
Postavila jsem se jim a se zavřenýma očima procházela všechny ty okamžiky z úlu a snažila se kvůli nim nebrečet. Už se mi osud několikrát snažil naznačit, že nejsem jen člověk, ale já se tomu zdráhala uvěřit, dokonce i po události na křižníku s Teylou, jsem to přehlížela. Teď už jsem nemohla.
Otevřela jsem oči a zírala do stropu známé místnosti. Byla jsem na ošetřovně a slyšela jsem tichý šepot hlasů a zvuků, které pro tuhle část města byla typická. Uklidňovalo mě to.
Pomalu jsem se posadila a polknula bolestivé zasykání. Bolelo mě na hrudníku, ale překonala jsem strach a podívala se na něj. Pod nemocničním oblečením jsem měla nalepenou přes hrudní kost obrovskou náplast, která byla čistě bílá.
„Jste vzhůru." Otočila jsem se po hlase sestřičky, která stála nalevo ode mě. Zírala přitom, jako bych byla nějaké zjevení. Těkala očima všude možně, ale přímo do očí se mi nepodívala.
„Zavolám doktorku Kellerovou." Odběhla a nechala mě samotnou. Postele kolem byly prázdné. Pořád mě drželi odděleně od ostatních nebo byli všichni zdraví.
Znovu jsem se položila zpátky a přitáhla si peřinu až ke krku. Teď mě vyšetří, a pak půjdu za plukovníkem Carterovou, které budu muset říct o všem, co se stalo, klasický vojenský předpis. Chápala jsem ho, ale moc se mi do toho nechtělo. Sama jsem to teprve zpracovávala.
„Ahoj Mio," pozdravila mě Jennifer a posadila se na kraj postele. Usmála se na mě, ale měla problém s očním kontaktem, nechtěla jsem řešit proč.
„Je Keras... je..." Bála jsem se dokončit větu.
„Je v pořádku. Leží o pár postelí dál. Až si budu jistá, že je to tom ještě lépe, pustím ho domů." Spadl mi obrovský kámen ze srdce.
„A Rodney."
„Taky, neboj se." Pořád seděla vzpřímeně a já čekala, kdy se mi konečně podívá do očí.
„Asi se mnou bude chtít mluvit plukovník Carterová." Jennifer se znovu doširoka usmála.
„Jen jí budeš muset dát chvíli, než se sem dobelhá, trochu jí to trvá." Zamračila jsem se. „Byla jsi pár dní mimo. Pár věcí se tady událo. Plukovník si na jedné misi zlomila nohu, ale už je taky v pořádku, jen se to musí zhojit. Asi máš hlad a žízeň, pro něco pošlu. Musíš se ještě šetřit." Vstala, ale zachytila jsem ji za ruku.
„Řekni mi, Jennifer, ublížila jsem tomu zdravotníkovi?" Překvapeně se mi podívala, konečně, do očí.
„Ne vůbec ne! Copak tě to napadlo? Brad je v pořádku, neměla jsi takovou sílu, abys mu ublížila, sice větší než normálně, ale za to mohl enzym, co ti koloval v těle. To je normální."
„Je pryč?" zeptala jsem se opatrně.
„Jistě, detoxikace sice trvala o něco déle a nebyla pro tebe příjemná, ale jsi čistá, neboj se. Zvládla jsi to, museli jsme tě sice připoutat, ale bylo to jen pro tvoje bezpečí." Přikývla jsem. „Teď ti zajdu pro něco na jídlo a nechci slyšet odmlouvání, musíš se najíst, potřebuješ to." Pohladila mě po rameni a pomalu odcházela.
Jakmile mi zmizela z dohledu, opatrně jsem se posadila na posteli, a pak se postavila na podlahu. Příjemně studila, a i když jsem byla na nohách trochu nejistá, nezastavilo mě to, abych se podívala na Kerase.
Našla jsem ho ve vedlejší místnosti v rohu. Ležel klidně na posteli a v ruce měl tablet a něco na něm ťukal. Na okamžik jsem zapomněla na všechno okolo a Keras hned vypadal jako obyčejný pozemšťan, který se léčí po zákroku.
Musel poznat, že ho někdo pozoruje. Zvednul hlavu a zůstal na mě zírat s otevřenou pusou, což mě už začalo nahlodávat, ale nechtěla jsem to vědět, co na mně všichni vidí.
„Mio," vydechl a já k němu pomalu došla. Posadila jsem se na kraj postele a odložila tablet na noční stolek.
„Ty vypadáš..."
„Snad ne jak Wraith?" pokusila jsem se zavtipkovat, ale Keras se zamračil. Musela jsem zkusit si z toho udělat legraci, abych zapomněla na ten bolestivý dopad, jaký to mělo.
„Ne..." odpověděl po chvíli ticha. „Spíš jinak, starší." Jak jinak, když se na mě krmila královna, nemusela mi vrátit veškeré roky, co mi vzala. Pokud mě vzpomínky nemátly, přišel tam major Lorne a mohl královnu přerušit, ale pořád lepší být o pár let starší, než mrtvá nebo závislá na wraithském enzymu.
„Pár vrásek nevadí," sklopila jsem hlavu, prostě jsem o tom vtipkovat nedokázala, „ale Aris ani ti čtyři kluci se už nevrátí, Kerasi, v porovnání s tím je to jen malá oběť." Chytila jsem ho za ruku a on si ji přitáhl blíž a políbil mě na hřbet.
„Nic ti nevyčítám, Mio. Tohle by se stalo, i kdybys tam nebyla. Tušil jsem už dlouho dobu, že Aris něco chystá, ale nemohl jsem přijít na co. On jen využil našeho přátelství." Pohladila jsem ho po rameni. Trochu se odsunul stranou a já si vedle něho lehla. Trochu se mi těmi pár větami ulevilo, tak jsem chtěla Kerase trochu rozveselit.
„Chápeš, že jsem teď starší než ty." Keras se zasmál, a chytil se za pravý bok.
„Tohle mi nedělej, ještě se nemůžu smát." Objal mě a já už se stoprocentní jistotou věděla, že je to bratrské objetí a byla za to ráda. Potřebovala jsem někoho, někoho normálního, kdo by mi porozuměl.
Pomohlo mi to mnohem víc. Už jsem se tolik nebála výslechu, který mě čekal. Důvěřovala jsem Carterové, znala celou pravdu o mně a měla právo znát i to, co jsem se dozvěděla, třeba by to mohlo znamenat posun v našem pátrání.
***
Sheppard zůstal stát ve dveřích ošetřovny a díval se na Miu s Kerasem. V ruce převracel CD, které koupil na Zemi a chtěl ho jí ho dát. Když prve přivezl mp3 přehrávač, donutil Zelenku, aby jí ho dal on, ale teď nemělo cenu, aby někoho dalšího k tomu přemlouval.
Zastrčil CD do kapsy, žádný koš v dosahu nebyl.
„Měl bys jí to dát, Johne." Sheppard se otočil k Teyle. Ruce měla složené na těhotenském břiše a ten její přívětivý pohled alespoň trochu zmírnil jeho zklamání.
„Nech to být, Teylo." Chtěl odejít, ale zastavila ho.
„Potřebuje kousek své planety. Právě teď asi nejvíc. Zamysli se nad tím." Trochu se na něho zamračila, ale raději ho pustila a zamířila dovnitř.
Sheppard zůstal stát dlouhou chvíli na místě a pozoroval, jak si Teyla ke dvojici přisedla a všichni tři si povídali.
Raději se otočil a zamířil k ubikacím. Zastavil se před jejím pokojem. Celé ty dny, kdy byla na detoxikaci bojoval s tím, aby nešel dovnitř. Bylo by tak snadné vejít a prohledat její věci a zjistit, co před ním ty roky tají. Jenže by to nebylo správné, ne po tom, co udělala pro Teylu a ne jen pro ni, ale pro celou Atlantidu.
Podcenil ji, obvinil ji a zcela neprávem. Ať měla tajemství jakékoli.
Přejel rukou po panelu a vstoupil dovnitř. Moc se nerozhlížel, stejně tu nic nebylo, kromě té fotky na nočním stolku, která byla pořád obrácená tak, aby na ni neviděl.
Zastavil se u postele a z kapsy vytáhnul CD. Chtěl ho položit na postel a odejít, ale to by bylo příliš okaté. Pomalu přešel k polštáři a zastrčil ho pod něj, pak se raději rychle vytratil.
***
Carterová se za mnou přibelhala na ošetřovnu až druhý den. Nevypadala s tou berlí tak špatně, ale její zachmuřený pohled nevěstil nic dobrého.
Začala mluvit obecně, co se stalo, na co přišli a takové drobnosti, které se na základně dějí pořád, jenom aby mě uklidnila, než přijde s tou důležitou věcí, o níž jsem dobře tušila, že se mi nebude vůbec líbit.
„IOA chce za pár týdnů podrobit veškeré mimozemské členy expedice pohovoru," oznámila mi se zachmuřenou tváří a mně bylo rázem jasné, že k mému výslechu se asi nedostaneme. „Chtějí začít s Teylou, po ní na řadě bude Ronon a po něm ty, což nám působí menší problém. Od tvé smrti jsi v hlášeních vedena jako obyvatelka jedné z planet, kterou jsme navštívili ve chvíli sklizně." Podala mi ohmatanou žlutou složku, na které bylo jméno Atasie Tamorak.
„To je moje mimozemské jméno?" Sam přikývla.
„Mio, pořád zvažuju, jestli ti mám dovolit jít na Zem a podrobit se tomu pohovoru. Nepochybuju o tom, že by tě poznali, zvláště teď..." Podívala se na mě a já se nervózně ošila. „Jenže po té události s únosem mám obavu, aby tě nezkompromitovali, kvůli tomu, že jsi wraithské královně mohla říct něco o Zemi, i když jsi na ní jako Atasie nebyla." Už jsem se jí chystala říct, že jsem nic neprozradila, ale zastavila mě. „Já ti věřím, že jsi nic neprozradila, major Lorne mi to potvrdil, když mi dodal svoje hlášení, ale organizace IOA je příliš úzkoprsá a hlavně pan Coolidge, než aby uvěřila mimozemšťanovi, ale takoví naši lidé už prostě jsou, nehledě na fakt, že právě IOA má prsty ve tvém únosu, což mě vede k domněnce, že právě tímhle pohovorem bychom jim mohli nasadit brouka do hlavy, který by tam hlodal a mohl tak pokračovat ve tvé časové linii tak, jak jsi ji zažila, čemuž se my snažíme zabránit, že?" Přikývla jsem.
„Kdybyste mě tam nechtěla poslat, vypadalo by to podezřele a ještě podezřeleji, kdybyste mě museli nechat umřít, zase." Sam se lehce pousmála.
„To je právě to. Neboj se, na něco přijdu." Povzbudivě se na mě podívala a já přikývla, ale už jsem se značně vrtěla na posteli. Její slova ve mně vyvolala požár zvědavosti. Musela jsem se na sebe podívat do zrcadla. Potřebovala jsem vědět, jak teď vypadám, o kolik jsem zestárla, ale na dotek nebylo nic poznat, takže mě napadaly jiné hrůzné myšlenky, které jsem nedokázala pojmenovat.
Pořád jsem hledala odvahu Sam říct o tom, co se dělo na úlu, ale její předpoklady, dohady a teorie mě nějak ukolébaly do stavu naprosté nepřítomnosti, pak jsem už další minuty našeho rozhovoru, spíš Samina monologu jsem téměř nevnímala, jen jsem přemýšlela nad tím, kde najdu nějaké zrcadlo, a přitom odpovídala zcela automaticky, čímž jsem Sam nepatrně vyprovázela, aby konečně odešla, což jí chvíli trvalo, s tou zlomenou nohou.
Ještě jsem musela nějakou dobu po jejím odchodu počkat, než se ošetřovna trochu vylidnila, aby mě nikdo nezastavil hned u vstupu.
Pravda, mohla jsem se podívat do nějaké vitríny nebo vyleštěné nádoby, ale já potřebovala zrcadlo, abych viděla i ty nejmenší změny. Nebyla jsem zase tak povrchní nebo marnivá, ale vás by nezajímalo, jak jste se změnili, že lidé, kteří se vám předtím naprosto klidně dívali do očí, to teď najednou nedokázali?
Zručně jsem obešla Kerase, který spal a sebrala bundu s logem Atlantidy z jedné židlí u sestřiček, abych na chodbách nebyla tak nápadná. To jsem ale ještě nevěděla, že ani stejnokroj zaměstnanců by mi stejně nepomohl zapadnout.
Jediné klidné místo, kde bych se na sebe mohla podívat, byl můj vlastní pokoj, ke kterému byl přístup kupodivu naprosto volný, bylo docela obyčejné dopoledne, takže se všichni věnovali svým běžným povinnostem.
Přejela jsem rukou po panelu a vstoupila do pokoje. Okno na balkon bylo otevřené, takže mě přivítala příjemná vůně moře a vlahý větřík vnikal dovnitř, a na mě to mělo naprosto uklidňující účinek. Srdce se mi trochu zklidnilo a já se posadila na postel. Na kratičký okamžik jsem si užívala příjemný dotek lůžkovin a pocítila naráz silnou únavu z cesty z ošetřovny a chtěla se položit a spát do druhého dne, protože mě dlouhý pobyt na ošetřovně dostal trochu z formy, ale musela jsem se donutit vstát a dojít do koupelny.
Muselo to být rychlé jako stržení náplasti.
Ach, kdybych dostala znovu příležitost se nad tím zamyslet, nikdy bych se do zrcadla nepodívala.
V tiché naději jsem vstoupila do koupelny se sklopeným pohledem k podlaze. Zavřela jsem za sebou dveře a otočila se čelem zrcadlu. Zavřela jsem oči, narovnala hlavu a rychle otevřela oči.
Tentokrát mi šok nezpůsobil ztrátu řeči, spíše ji u mě znásobil. Hlasitě jsem zděšením vykřikla a zděšeně couvla ke dveřím, do kterých jsem bolestivě narazila.
To jsem přeci nemohla být já! Ze zrcadla na mě zíral naprosto cizí člověk, jakého jsem v životě neviděla! Nemohla jsem se přeci tolik změnit!
Roztřesenýma rukama jsem otevřela dveře a škobrtavými kroky vběhla zpět do pokoje a přímo do náruče podplukovníka Shepparda.
***
„Johne, já Miu prostě nemůžu poslat na Zem před pana Coolidge, vypadá sice trochu jinak, ale nemyslím si, že to obstojí." John seděl v křesle a díval se na Carterovou a téměř nevnímal její slova. Hlavou se mu táhla otázka, jak Miu ještě změnit, aby ji skutečně nepoznali, takže mu chvíli trvalo, než si všimnul, že jeho velící na něj zírá.
„Co?"
„Vím, že s Miou, nemáte příliš dobré vztahy, ale pokud se pan Coolidge dozví, o koho se skutečně jedná, můžeme všichni přijít o místo." To bylo Johnovi jasné, dokonce v sobě dokázal udusit otázku, jaké je tedy Miino tajemství, ale nedokázal přestat myslet na tu scénu na ošetřovně. Na Miu a Kerase. Pořád tvrdila, že jsou jenom přátelé.
„Johne!" Narovnal se a pokusil se věnovat svoji pozornost Carterové a v tom ho to napadlo.
„Tak požádáme Kerase, jestli by jí děti z M7G-677 mohli znovu namalovat tvář a to ji už zaručeně nepozná nikdo." Carterová se na něj překvapeně podívala.
„To není špatný nápad."
***
John se pak vracel na svůj pokoj, aby mohl sledovat další sportovní záznamy, které mu unikly, zatímco byl v Pegasu, ale nedostal k tomu příležitost, protože když procházel kolem pokoje Mii, uslyšel křik, který ho donutil vběhnout dovnitř právě ve chvíli, kdy jeho majitelka vyběhla z koupelny jemu přímo do náruče, kde se moc dlouho neohřála.
Bleskově k němu zvedla hlavu a chvíli na něj zírala neschopna slova. Viděl ten děs v jejích očích, který způsobila pravda, kterou spatřila v zrcadle, ale trvalo jí jenom chvíli, než jí pohled ztvrdnul. Ustoupila od něj a chvíli čekala, jestli náhodou něco neřekne.
John mlčel. Čekal, že z toho bude víc vyvedená z míry, že bude odmítat svůj vzhled a ptát se, proč právě ona a on by ji přitom držel v náručí, konejšil ji a přitom jí zabořil ruku do těch šedivých copánků, které neměl prozatím nikdo odvahu rozplést, aby neviděla skutečnou barvu svých vlasů po mučení wraithskou královnou.
Poprvé by oni dva sdíleli něco společně, přestože to nebylo nic příjemného.
Pohledem sjel k jejímu zakrytému hrudníku a celý ztuhnul, když si vzpomněl, jak vběhla bránou s týmem majora Lorna s hlubokou ránou po krmení, a jak se mu při tom pohledu zdrhnul dech a oživilo mu to jeho vlastní vzpomínku na chvíli, kdy ho Genij Kolja nechal vysávat Wraithem Toddem. Jenže to se nedalo srovnávat s dlouhými dvěma dny, které musela podstupovat opakované vysávání.
Vyjel očima výš a zíral na její vlasy, pak na její obličej, ve kterém se nedalo nic vyčíst, a on si uvědomil, že se na ni už nedokáže dívat stejně. Nevymizely veškeré předsudky, které vůči ní měl, ale konečně spatřil mladou ženu, která se nedopatřením dostala do nepřátelského prostředí, pro které nebyla vycvičena.
Uvědomil si, že mu trvalo skoro tři roky, než ji spatřil tak, jak ji celou dobu viděli ostatní, a rázem se zastyděl, že se k ní tak choval.
„Jsou to jenom šedivý vlasy," řekla klidně a vytrhla Johna ze zamyšlení, zatvářila se přitom, že je nad věcí, a on jí v očích hledal očekávaný zmatek, ale neviděl ho, příliš se proti němu zatvrdila, což ho zamrzelo.
„Je to docela dobrý," pomalu přikývnul a mávnul rukou. Stiskl přitom rty, aby už raději nic jiného neřekl, co by ji mohlo rozzlobit.
„Tak proč byl takový problém mi to říct?" utrhla se na něj a se zdviženou hlavou kolem něj prošla na chodbu. Bleskově ji následoval a doprovodil až na ošetřovnu, přímo ke Kerasově posteli. Musel přitom myslet na to CD, které jí zastrčil pod polštář v pokoji a zaskřípal přitom zubama, když ten nedospělý kluk byl vzhůru a zíral na ně jako na zjevení.
„Mio, podplukovníku?" Keras se trochu posunul, aby udělal Mie místo.
„Alespoň ty jsi mi mohl říct, že jsem zešedivěla," vyčetla mu jemně a sedla si do noh postele.
„Víš, ono to..." začal Keras, ale John ho předběhnul.
„Nechtěli jsme tě připravit o překvapení," vyhrnul a hned svých slov zalitoval, na tohle téma asi nebylo dvakrát nejlepší vtipkovat. Mia k němu obrátila hlavu a sledovala ho přes přivřená víčka.
„Jak šlechetné," odsekla a raději věnovala svoji pozornost Kerasovi a Johnovi bylo jasné, že už je tu zase navíc, tak raději odešel, aby neřekl nějakou další hloupost.
***
Večer v posteli jsem si musela v duchu gratulovat, po letech nezvládnutého odporu vůči podplukovníkovi jsem konečně dokázala zachovat klidnou hlavu. Zachovala jsem se více než dospěle, i když situace, kdy jsem po útoku mimozemšťana zašedivěla, byla vhodná pro pláč, ale mohla jsem být ráda, že jsem nepřišla o vlasy úplně.
Lhala bych, kdybych řekla, že jsem nebrečela. Brečela jsem, ale když už byl všude klid a většina personálu na ošetřovně spala.
Seděla jsem na posteli, rozplétala šedivé copánky a dovolila pouze slzám, aby mi stékaly po tvářích. Pořád jsem si opakovala, že to mohlo být horší. Nemusela jsem to přežít, nemuseli mě najít, mohli přijít pozdě.
Přes zamlžený pohled jsem se podívala na Kerasa ležícího vedle mě. Mohl taky umřít. Brala jsem tuhle expedici vážně, ale dokud jsem nechodila bránou ven, nedokázala jsem si plně uvědomit nebezpečí, jakým jsou tu tihle lidé neustále vystaveni, vlastně celá galaxie.
Prsty mi klouzaly po vlasech a rozplétaly drobné copánky, co dokázaly splést jen dětské prstíky. Nedokázala jsem vypustit z myšlenek královnu a její dotírající slova o mém původu a předcích. Nebyla jsem však připravena si to připustit, ještě ne. Musela jsem na to mít důkaz.
Nezvratný důkaz.
Na to ale nebyl teď čas. Musela jsem se připravit na to, že se vrátím domů, na Zem, sice jako mimozemšťan a jen na krátkou dobu, ale budu mít pod nohama rodnou půdu. Carterová měla pravdu, že mě teď asi nikdo nepozná, ani já sama to málem nedokázala.
Utřela jsem si poslední slzy a hřebenem si začala pročesávat vlasy. Cítila jsem se o něco líp, ale ten kámen, co mi tížil srdce, nezmizel. Byla jsem si jistá, že mířím správným směrem, který mě dovede k odpovědím, co potřebuju, ale bála jsem se, že se mi pravda nebude ani trochu líbit.
***
„Pokus se, nepotrhat si stehy." Celou dobu jsem se dívala Jennifer do vlasů a ani jednou se nepodívala na svůj hrudník.
„Takže žádné tréninky?" Doktorka si tiše odfrkla, což u mě vyvolalo lehké ušklíbnutí, kterého si všimnul Keras a sám se na mě usmál od ucha k uchu.
„Rána srůstá mnohem pomaleji než by měla, ale není se čemu divit." Zvedla ke mně pohled. Musela mi vidět něco ve tváři, protože omluvně sklopila pohled zpátky k mému hrudníku. Přešla jsem to, protože se v posledních dnech takhle tvářili takhle všichni.
„Říkala jsi, že moje tělo odbouralo veškerý enzym," podotkla jsem a Jennifer se mi znovu podívala do očí.
„Ano, to ano, ale pořád toho o Wraithech víme tak málo, takže nemůžeme říct, co takový zásah do tvého nervového systému může způsobit dlouhodobě." Bylo mi jasné, že se obává toho, jestli bych se nemohla změnit na Wraitha. Podívala jsem se na Kerase, který zvážněl. Nějak jsme neměli ještě čas na to, abychom si spolu promluvili o tom, co se stalo na jeho planetě. Jen jsem stačila podat zevrubné hlášení Carterové, kde jsem samozřejmě vynechala rozhovory, které jsem vedla s královnou.
„Klidně budu chodit každý den na testy, abys byla klidnější," pokusila jsem se Jennifer uklidnit, ale zřejmě jsem to nepojala tak, jak si ona představovala.
„Tohle je vážná věc, Mio," pokárala mě, ale v jejím podání to spíše bylo takové milé přemlouvání.
„Já vím, ale co ti na to mám říct, cítím se dobře, ale pořád mi je slabo a jsem natolik rozumná, abych se šetřila." Nakonec doktorka spokojeně přikývla a propustila mě, jakmile dokončila svoji práci i na Kerasovi, kterého měla konečně pustit na jeho planetu. Takže mi zbylo jen pár chvil, abych se s ním mohla rozloučit.
Pomohla jsem mu na jeden balkon blízko ošetřovny. Usadili jsme se na lavičku a zírali na moře, které si Keras velmi oblíbil.
„Loučíš se se mnou, jako bychom se snad už neměli nikdy vidět," začal nenuceně a dál zíral na město pod námi a vlny, které ho omývaly. „Za pár dní mě snad přijdeš navštívit." Otočil na mě svoji tvář a já se lehce pousmála, ale při myšlence, proč tam půjdu, mi tělo ztuhlo. Tentokrát bylo ale snazší zamaskovat svůj strach a tvářit se jakoby nic.
„Tvoje děti mi dají nový vzhled," aby mě nikdo na Zemi nepoznal. Kupodivu to znělo nadšeně. Třeba bych získala Oscara dříve než DiCaprio.
„Pořád to nechápu, Mio. Proč se schováváš před svými vlastními lidmi?" A bylo to tady. Jednou to přijít muselo a já nebyla připravena.
„Pokusím se ti to vysvětlit, až se vrátím z toho "pohovoru"." Prsty jsem naznačila uvozovky, ale Keras se na mě nechápavě podíval. Pořád mu unikala pozemská ironie, což mě donutilo se usmát a uvolnit se.
„Vy lidé jste zvláštní."
„Ne lidé, ale dospělí, Kerasi, však to sám poznáš, vaše vesnice k tomu postupně dospějí. Pět set let jste ochraňovali svoje lidi tím, že jste se vzdali dospělosti."
„Nebude to lehké," připustil a sklopil pohled. „Jen mě mrzí, jak se zachoval Aris." Chytila jsem ho za ruku a donutila, aby se na mě podíval. Nechtělo se mi to říkat, protože toho kluka bych nejraději za ty věci pořádně zfackovala, ale dostal mnohem krutější trest než si zasloužil, doplatil tak na svoji mladickou naivitu.
„Aris se snažil chovat dospěle, ale nevzal to za správný konec. My na Zemi říkáme: Chybami se člověk učí. Je to kruté, ale to je dospělý život. Máme možnost se poučit z chyb generací před námi a ani nevíš, kolik lidí by si od nás přálo, aby byli na vašem místě a mohli začít od začátku, moci změnit, to co jsme napáchali a pokazili."
„Kdybys ty dostala možnost rozhodnout se, jestli znovu přijít na Atlantidu. Jak by ses rozhodla?" Naprosto mě svojí otázkou zaskočil. Zaraženě jsem na něj zírala a v hlavě měla najednou prázdno. Takovou otázku jsem si toužila položit už mnohokrát a hlavně chtěla znát odpověď. Pohrávala jsem si přitom s prstýnkem na pravé ruce.
„Nevím," odpověděla jsem po dlouhých vteřinách ticha. Zbytek dne jsem nad tím přemýšlela, ale ani když navečer odcházel Keras s Oaris na jejich planetu, stále jsem netušila odpověď a nedokázala kvůli tomu usnout. Dívala jsem se přitom na s fotku mámy, tolik jsem toužila po tom, aby tu byla a mohla mi pomoct. Potřebovala jsem nutně její radu, teď víc, než kdykoliv jindy.
Zastrčila jsem ruku pod polštář a nahmatala pod ním něco, co tam nemělo být. Rozbušilo se mi přitom srdce. Připomnělo mi to dobu, kdy jsem naši společnou fotku schovávala pod polštářem a bála se na ni roky podívat, bylo to snad nějaké znamení, které mi dávala máma shůry?
Volnou rukou jsem rozsvítila lampičku a vytáhla tu věc na světlo. Zírala jsem na CD Maroon 5, které jsem moc dobře znala. Byla úplně nové, ještě zabalené a přes průhledný obal na mě zíral Adam Levine.
Nikdy jsem originál neměla, ale pár písní jsem znala nazpaměť. Objevila jsem ho až poslední rok na střední, když jsem pátrala po všech albech, které skupina vydala. Muselo být staré deset let, z mého pohledu, než jsem se objevila na Atlantidě, a když jsem ho obrátila, v dolním rohu byl rok vydání. 2007, nebylo ani rok staré, pro mě rok 2007 byl před pár měsíci už podruhé
Bylo úplně nové, právě vyšlo, ale díky tomu cestování v čase jsem na něj zírala naprosto konsternovaně. Musela jsem si přitom vzpomenout na Kerase a jeho otázku. Tohle byl takový malý střípek mého života, který bych absolvovala několikrát za sebou, protože ve svém předešlém životě jsem žila pro hudbu, byla mým zachráncem a po příchodu na Atlantidu mi neuvěřitelně chyběla, a když mi dal tenkrát Radek ten přehrávač, nemohla jsem být šťastnější, hodně mi to pomohlo, abych se s přítomností v mimozemském městě alespoň trochu vyrovnala a teď tohle.
Maroon 5 byla jedna z mých nejoblíbenějších kapel, kterou jsem dokázala poslouchat donekonečna, zvláště jednu písničku. Nemohla jsem uvěřit, že mi Radek opět tak moc pomohl.
Rázem jsem zapomněla na veškeré černé myšlenky a nadšeně vyskočila z postele, jako bych byla zase na střední a nemusela se stresovat vidinou dospělosti, ale jen tím, jak dostat Marka občas ven.
Nedočkavě jsem roztrhla obal a rychle zapnula notebook a popoháněla ho, aby se už načetl. Zastrčila jsem ho do mechaniky, nasadila sluchátka a nevěděla, kterou píseň si pustit jako první. Nabízela se mi Wake Up Call, kterou jsem měla ve třech nejlepších, ale Can't Stop nebo Kiwi byly hned v závěsu.
Srdce mi tlouklo tak rychle, až mě rozbolela rána na hrudníku. Třásla jsem se po celém těle a netušila, kterou vybrat. Projížděla jsem očima celý seznam a musela jsem si přiznat, že i po těch dlouhých letech, co skupinu poslouchám jsem všechny písně neznala.
Raději jsem si vzala notebook do postele, abych se nemusela krčit na židli a spustila náhodný výběr. Zírala jsem do stropu a nechala se unášet hlasem Adama Levina. Bylo to tak osvobozující a uklidňující. Vyčistila jsem si hlavu daleko lépe než při běhání, na které jsem stejně neměla náladu.
Po několika špatných nocích, kdy se mi zdálo o královně, jsem konečně spala naprosto normálně a ráno se cítila naprosto úžasně.
***
Tiše jsem si pobrukovala Won't Go Home Without You, zatímco jsem mířila na snídani. Rozdávala jsem kolem sebe úsměvy a lidi z expedice na mě zírali jako na blázna, ale já se bláznivě skutečně cítila. Takový kus domova jsem teď potřebovala. Musela jsem z to Radkovi poděkovat a zeptat se, jak se mu to CD podařilo sehnat.
V jídelně na otevřené terase bylo živo, bylo krásné ráno a lidi toho využili, aby posnídali na čerstvém mořském vzduchu.
Dnes měl službu Rodrigo a nadšeně se usmál, když mě uviděl, přestože nespustil oči z mých šedivých vlasů, které jsem si projednou zapletla do copu na rameno, místo do drdolu.
„Máš hlad?" zeptal se mě s tím svým silným přízvukem. Nadšeně jsem přikývla.
„Obrovský, co mi doporučíš?" Začal mi vyjmenovávat samé dobroty a já nevěděla, co si vybrat. Jenže bych musela prasknout, kdybych to všechno měla sníst, tak jsem se spokojila s toastem s výbornou marmeládou a arašídovým máslem, k tomu pár kuliček hroznového vína a nějaké další ovoce ze spřátelených planet a zakončila to velkou sklenicí dehydrovaného mléka, které nebylo tak dobré jako čerstvé, ale dochutila ho kakaem a naložený tác jsem odnesla ven a dosedla ke stolu, kde snídali Radek, Rodney, Jennifer a Teyla s Rononem.
Trapné ticho, které nastalo, když jsem si přisedla a všichni zírali na můj plný tác, jsem přešla úsměvem a pustila se do toastu, na který jsem natřela pořádnou vrstvu arašídového másla a marmelády, na které jsem ještě navršila na plátky nakrájené hrozny.
„Tady si někdo vzal moji radu hodně k srdci," zasmála se Jennifer a nemohla ze mě spustit oči, když jsem křoupala jednou sousto za druhým a zapíjela ho kakaem.
Polknula jsem sousto a otočila se k ní. „Sice mi z toho trnou zuby, jak je to sladké, ale stojí to za to." Celý stůl se zasmál a dál pokračoval ve své konverzaci.
„Jo a Radku," zapila jsem další sousto mlékem, abych měla volnou pusu, „moc ti děkuju za to CD, ani nevíš jakou mi udělalo radost." Teyla se vedle mě ošila a Radek na mě zíral s otevřenou pusou.
„Co prosím?" Zatvářil se naprosto nechápavě. Tohle uměl zahrát skvěle.
„Jen se nedělej," musel mě škádlit. „Našla jsem ho teprve včera večer, mohl jsi mi ho donést normálně a neschovávat ho v pokoji. Udělalo mi ještě větší radost než ten přehrávač." Ticho, které se u stolu rozhostilo bylo divné.
„Já ti žádné CD do pokoje nedal. Na Zemi jsem už dlouho dobu nebyl." Radek si nervózně popostrčil brýle a vyhýbal se mému pohledu.
„Tak kdo..."
„Je od Johna," řekla naprosto klidně Teyla a napila se pomerančového džusu. Ronon se téměř neslyšně zvednul a rychle mizel, stejně jako Rodney. To mu bylo podobné, při náznaku problému bral do zaječích, zrádce jeden.
„Jak to myslíš?" procedila jsem skrze zuby, když ze mě veškerá euforie vyprchala.
„Tak jak to říkám. Přivezl ti ho John, když byl na Zemi. Stejně jako ten přehrávač." Prudce jsem se podívala na Radka s provinilým výrazem, který raději vyskočil ze židle jako opařený a zmizel snad ještě rychleji než Ronon.
„Za chvíli mi začíná směna, musím běžet," měla alespoň Jennifer tolik slušnosti, aby se s námi rozloučila.
Zůstala jsem u stolu pouze s Teylou, která pokračovala ve snídani jakoby nic. Nechápala jsem, jak může být tak klidná. Já byla vzteky bez sebe a to jsem se probudila s tak dobrou náladou, ale to by nebyl Sheppard, aby mi ji nezničil.
„Nechápu, proč se zlobíš, chtěl ti udělat radost." Upřela na mě ty své hnědé upřímné oči, které se mi dokázaly dostat hodně hluboko, jakoby mi dokázala číst myšlenky.
„Udělat radost?" vyprskla jsem dětinsky a byla jsem zase na začátku.
„Ano."
„Jak může..." začala jsem rozzlobeně, ale Teyla mě zastavila. Chytila mě za ruku, kterou jsem zatínala v pěst. Zlobila jsem se i sama na sebe, že jsem se jím opět nechala tak rozhodit.
„John teď bude celý den pryč, nech si to projít hlavou." Zjednodušeně mi řekla, abych se neukvapovala a já se rázem cítila provinile, ale i když jsem se snažila se Sheppardem vycházet, nešlo to.
„Když mě omluvíš, musím dopsat jedno hlášení," zalhala jsem roztřeseně a nechala nedojedenou snídani na stole a co nejrychleji raději odešla.
***
Po cestě na pokoj jsem trochu vychladla. Musela jsem to vydýchat. Sedla jsem si na postel a zírala na notebook s pozastavenou písní.
Lehla jsem si, nasadila sluchátka a celý den poslouchala Maroon 5, abych si je zapamatovala, protože jsem se rozhodla, že to Sheppardovi vrátím, abych mu náhodou něco nedlužila, protože by jednou mohla přijít doba, kdy by mi to připomněl a takové konfrontaci jsem se chtěla vyhnout.
Bylo mi to ale líto. V přehrávači jsem měla písně, co jsem sehnala u lidí, ale nebylo to nic moc, tohle CD mi skutečně připomnělo domov, víc než cokoliv jiného, jenže jemu jsem nic dlužit nechtěla. Začalo by to CD a končilo životem a to bych asi nerozdýchala.
Teyla mohla říkat cokoliv, ale i přes jejich menší rozepři kvůli těhotenství, to byli přátelé a ona mu nadržovala. Za to Theresa byla nezaujatý pozorovatel.
***
Teprve až padla tma jsem se donutila vstát. Vypnout písně, uklidit CD do obalu. Nachystat přehrávač do své krabičky včetně všeho příslušenství a vydat se k pokoji Shepparda, což nebylo tak daleko.
Dodala jsem si pořádné odvahy a s naprostým klidem a pokerovou tváří zaklepala na dveře. Sheppard tam musel někoho mít, protože veškerý hlahol skončil.
***

John zíral na zápas s pivem v ruce, které už dávno zvětralo, ale neměl sílu se zvednout a postavit ho na stolek. Ronon si dal pozemské pivo jenom občas, dnešek byl výjimkou a vypil jich hned několik, podezříval ho, že má obavy z toho pohovoru, který se na něj chystá na Zemi.
Sám však celou dobu očekával, kdy k němu do pokoje nakráčí Collinsová. Některé věci se na Atlantidě nedokázaly utajit, hlavně souboj mezi nimi, ale když se celý den nic nedělo, usoudil, že to bude asi v pohodě, ale to se šeredně zmýlil, když někdo zaklepal na dveře.
„Otevřu," houknul Ronon a vyskočil z křesla. Přej rukou přes panel a dveře se otevřely. John se musel trochu nahnout, aby přes svého společníka viděl, kdo přišel. Při tom pohledu ztuhnul.
Collinsová se tvářila neprostupně a měla jednu ruku za zády. Chvíli zírala na Ronona jako na zjevení než se oklepala.
„Podplukovník je tady?" zeptala se kousavě a Johnovi neušlo, jak jeho hodnost doslova vyplivla ze rtů.
„Nechám vás o samotě," nechal ho v tom Sateďan a bez jediného otočení se protáhl kolem Collinsové, která vstoupila do pokoje a zavřela za sebou dveře. Se staženými rty došla až k němu a ladným pohybem hodila na skleněný stolek, pokrytý sportovními časopisy, dvě věci. Ty jediné dvě věci, co je svým způsobem spojovaly.
„Byla bych ráda, kdybyste mi nic nedával a nechodil bez dovolení do mého pokoje, když v něm nejsem." S údivem si uvědomil, že ho to zamrzelo, ale rychle to zmizelo, když si vzpomněl, když ji viděl s Kerasem.
„Ten přehrávač je snad od Radka, ne?" Přimhouřila oči a složila si ruce na prsou.
„Lhaní není moc dobrý způsob, jak si udržet naši ústní dohodu o vzájemné ignoraci." To už se mu přestalo líbit a konečně vstal. Odložil nedopitou láhev a dal ruce v bok.
„To byla tvoje dohoda, se kterou jsem nesouhlasil. A abys věděla, je neuvěřitelně pitomá," našpulila rty, ale zarazil ji zdviženým prstem, „takže ji nehodlám dodržovat, jsme v mimozemským městě na jiný planetě, kde naše přežití závisí na poslouchání příkazů a vzájemné domluvě, sakra, takže ti na nějakou ignorující dohodu kašlu." Rozzlobeně stáhla obočí a prudce rozhodila ruce.
„Fajn, stejně se mě za chvíli zbavíte, protože pochybuju, že projdu výslechem IOA, takže si ty věci laskavě nechte!" zakřičela. Otočila se na patě a chtěla odejít, ale John ji doběhnul a chytil za paži a stáhnul k sobě. Vytřeštila na něj oči a němém údivu, že se jí dovolil dotknout.
„To je takový problém ode mě něco přijmout?" zeptal se ostře.
„Abych vám pak musela být za něco vděčná?" odsekla při pokusu se mu vykroutit, ale na to ji držel až příliš pevně.
„Tady o žádnou vděčnost nejde, prostě si to vezmi zpátky a třeba to dej Kerasovi," vyhrknul popuzeně, což u ní vyvolalo naprosto překvapený výraz.
„Co do toho taháte Kerase?" Vytrhla se mu a znovu si vzpurně složila ruce na prsou. Pohledem sjel z jejího obličeje a představil si znovu tu rozšklebenou ránu na hrudní kosti a ten moment, kdy si přilehla do postele ke Kerasovi, jak se tenkrát přišla rozloučit s Ladonem, a pak k němu utekla, jenom aby se jím nechala naprosto zbídačit.
„Co?" zeptal se po chvíli, když se pohnula směrem k němu.
„Proč do toho taháte Kerase?" Jakmile svoji otázku položila, stiskla rty a pohled se jí rozjasnil. „Snad si nemyslíte, že já a Keras..." Hlasitě se zasmála a John o krok ustoupil, že se nechal tak snadno nachytat, nehledě na to, že se mu Collinsová začala smát.
„Proč by ne, jste stejně staří," řekl pomalu a pokyvoval hlavou, nelíbilo se mu, že se sám nechal zahnat do kouta.
„Je jedno, jak jsme staří, Keras je můj kamarád. Normální kamarád, který mě pořád nesleduje a nehlídá jako vy!" sykla a znovu se dostala útočného postavení.
„Tak mi řekni, jak by ses zachovala na mém místě ty? Hm?" Přistoupil blíž, aby se mohl nad ní mohl tyčit.
„Tohle tady neřešíme," odsekla. „Vezměte si ty věci zpátky a už mi nic nedávejte, přestaňte si mě všímat a nechte mě být, neberte mě na žádné akce a prostě na mě zapomeňte!" Vařila se v něm krev, přitáhl si ji k sobě blíž, na svůj hrudník a umlčel ji polibkem. Překvapilo ho, jak se mu v náručí napjala, ale neodstrčila ho od sebe. Aniž by se jí odtáhl od rtů, znovu ji políbil. Kupodivu ho nechala a už nebyla tak prkenná, přitiskla se k němu a on to vzal jako výzvu. Rukama jí sjel z ramen na boky a přitáhl si ji blíž, pokud to ještě šlo.
Proklínal sám sebe, že se musel nadechnout, bylo mu jasné, že mu pak uteče, ale zůstala na místě, zírala na něj a zhluboka oddechovala. Ruce jí volně visely u boků a myslel si, že pokud by ji na okamžik pustil, zhroutila by se k zemi jako hadrová panenka. Oči měla otevřené dokořán s neuvěřitelným údivem, který se jí měnil v chtíč, který díky tomu začal hořet i v něm. Takhle to ale vypadalo, že to spustila ona, ale pravda byla taková, že jakmile na něj začala křičet, vlastně kdykoliv křičela, chtěl ji políbit a sevřít v náručí.
Všiml si, že na okamžik uhnula pohledem k posteli, byl to tak kratičký moment, kdy asi doufala, že si toho nevšimnul, ale on to viděl, díval se jí přímo do očí, tohle nešlo přehlédnout.
Bojoval sám se sebou, aby couvnul zpátky, ale úsudek se mu zatemnil. Znovu se k ní sklonil, aby ji políbil, přitom vyjel rukama znovu nahoru a rychle jí rozepnul mikinu a stáhnul jí ji z ramen. Bylo to povelem k následujícímu, co už nešlo zastavit.
Mia konečně zvedla ruce a začala Johnovi rozepínat knoflíčky u košile. Musel se trochu odtáhnout, protože na to neměla moc prostoru a ruce se jí přitom třásly jako osiky, takže mu nedělalo problém ji nasměrovat k posteli. Nechal ji, aby mu stáhla košili. Chvíli konečky prstů přejížděla po jeho drobné jizvě po krmení, jakoby tím chtěla naznačit, že je spojuje něco víc než jen nepřátelství, to Johnovi dodalo odvahy a opatrně jí přetáhl triko přes hlavu.
Světlo jim oběma dalo chvíli, aby se navzájem mohli prohlédnout, i když Johnovi napovídal zdravý rozum, aby toho nechal, protože se Mia pořád zotavuje z krmení, ale jakmile ji uviděl stát před sebou jenom v podprsence a tím roztouženým pohledem, všechno ostatní hodil za hlavu.
Pevně ji sevřel a pomalu povalil na postel, blaženě zaklonila hlavu a on v duchu zaúpěl. Tohle nemohl zastavit, ani kdyby chtěl.
Zbytky oblečení padaly na zem kolem postele v nekončící záplavě, kterou zakončil tím, že ztlumil světla, ale jenom tak, aby si mohl vychutnat její tělo, po kterém toužil a jakmile se s ní spojil, ztratil i ty poslední kousky zdravého rozumu.
S každým dalším pohybem její drobné, bledé, ale vysportované tělo povolovalo, vláčnělo mu pod rukama a on se snažil byl opatrný, ale Mia měla jiný názor, když překonala vlastní počáteční neohrabanost, nemohl uvěřit, že přebírá vlastní iniciativu. Blaženě zasténal, když mu do ucha zavzdychala jeho jméno. Musel ji mít celou.
Políbil ji do ohbí mezi krkem a ramenem. Zachvěla se a silně se k němu přitiskla. Přitáhl si ji do sedu. Na chvíli si konečně hleděli do očí. Její byly zastřené chtíčem, stejně tak jako jeho. Políbil ji, aby ztišil její steny a ona mu za to zapletla prsty do vlasů a lehce zatáhla dozadu. Měla ho tak v moci a lhal by, kdyby řekl, že se mu to nelíbilo. Toužil, aby tahle chvíli neskončila, ale on byl muž a ona překrásná žena a příliš dlouhý půst se musel někde projevit.
Hlasitě vzdychl do jejího ramene. Zůstali ještě chvíli sedět, než ucítil, jak se opět pod jeho doteky napíná. S hrůzou si uvědomil, že přišla k rozumu stejně rychle jako on. Zvedl hlavu a podívala se jí do očí, které na něj zíraly plné zděšení, které se měnilo ve vztek. Bleskově ho od sebe odstrčila a ladným pohybem si kolem těla obmotala přikrývku a během mrknutí oka zmizela v koupelně.
„Sakra," zamumlal.
***
„Musíš vylézt!" říkala jsem si tichou mantru už po páté, ale nedokázala se odhodlat k činu. Mohla jsem být v koupelně pár vteřin, ale taky to mohly být hodiny. V rukou jsem držela svoje kalhoty a jeho košili. To jediné jsem stihla sebrat při svém zběsilém úprku pryč.
Sedla jsem si do tureckého sedu, protože jsem nedokázala stát. Třásla jsem se po celém těle z mnoha důvodů, ale ani jeden jsem si pro tuhle chvíli nechtěla připustit a jediné, na co jsem dokázala myslet bylo, že jsem porušila veškerá svá předsevzetí. Nemohla jsem se za to ani na sebe podívat do zrcadla.
Rychle jsem ze sebe shodila přikrývku a natáhla si kalhoty a stále úhledně zalepený hrudník jsem zakryla jeho košilí, v níž jsem se ztrácela a v nestřežený okamžik k ní přivoněla. Zatřásla jsem hlavou, abych se vzpamatovala.
Zvedla jsem přikrývku ze země a konečně otevřela dveře. Vyšla jsem s hlavou vztyčenou a vážný výrazem, pokusila jsem se o něj, jestli vyšel nevím. Sheppard stál u postele, v duchu jsem si oddychla, protože měl oblečené alespoň trenýrky. Přemáhala jsem se, abych si ho neprohlédla od hlavy až k patě a raději jsem udržovala oční kontakt.
Vypadalo to, že se chystá ke mně vykročit, dokonce otevíral ústa, bleskově jsem po něm hodila přikrývku, abych získala čas na sebrání zbytku svého oblečení, které se válelo po půlce jeho pokoje, nedokázala jsem pochopit, jak je to možné.
S hrůzou jsem si uvědomila, že nejsem tak rychlá, on odhodil přikrývku na tu postel, aby mě volnou rukou mohl chytit za paži. Zase. A já zase ztrácela cit v nohách.
„Dej tu ruku pryč," zasyčela jsem. Pozdvihl obočí a o krok ustoupil. „Tohle se nestalo!" Dodala jsem svým slovům důraz a ustoupila o dva kroky vzad, blíž ke dveřím.
„Nemyslím si..." začal.
„Byl to omyl." Nemohlo to trvat déle než deset vteřin, od chvíle, kdy jsem vylezla z koupelny, ale zdálo se mi to věčnost. Otočila jsem se a poslední kroky jsem doslova běžela, abych zmizela co nejdřív.
Ani za druhými dveřmi, v mém pokoji, jsem se nepřestávala třást. Nesměla jsem si dovolit na to myslet, ale nepozastavila jsem se nad tím, když jsem si svlékla jeho košili, úhledně ji složila a schovala ji.
***
Ještě před východem sluncí jsem vstala a šla si zaběhat. Potřebovala jsem ze sebe dostat to přetrvávající podivně chvění. Musela jsem ho nahradit něčím pro mě přirozenějším, i když mi bylo jasné, že pokud se to dozví Jennifer, bude se zlobit, ale to mi bylo v tuhle chvíli naprosto jedno, díky tomu jsem si to užila ještě víc.
„Mio!" Carterová si za mnou pospíšila, aby mě dostihla v chodbě vedoucí k ubykacím, chtěla jsem se po běhu osprchovat, než půjdu na Kerasovu planetu.
Ještě jsem zpomalila, aby to vypadalo, že zastavuji, ale ve skutečnosti, jsem byla ráda, že jdu dva kroky za minutu, byla jsem tak vysílená, že jsem měla dojem, že na pokoj snad ani nedojdu. Jennifer měla pravdu, abych s tréninky ještě počkala, ale alespoň to splnilo očekávání.
„Jsem ráda, že tě nemusím hledat." Podívala jsem se na její nohu, kterou měla bez sádry. „Za chvíli by měl dorazit Teal'c, tak jsem si řekla, že bych tě s ním mohla také seznámit, než půjdeš za Kerasem." Dnes měl přijít nějaký další mimozemšťan, který pracuje pro SGC už pár let a má připravit Ronona na pohovor. Což byla docela úsměvná představa, protože Ronon neposlouchal nikoho, ani podplukovníka v některých chvílích.
Při poslední myšlence se mi stáhnul žaludek. Zkusila jsem to zamaskovat tichým povzdechem, ale nevypadalo to, že by si Carterová vůbec něčeho všimla. Což mě přivedlo k uvědomění si, že nakonec přeci jen na ten pohovor musím taky. Sice jsem před několika dny dostala složku o mé další falešné identitě, kterou museli ještě doladit děti z Kerasovy planety. Což obnášelo malování na obličej podobnými barvami, které používají Starší z Kerasovy planety, během různých rituálů a k tomu Carterová vymyslela různé tradice mého smyšleného lidu, které hlavně obnášely, že si nemohu dovolit smýt barvu, dokud nepomstím své druhy, kteří zahynuli při sklizni.
„Už se z IOA domluvili, kdy půjdu já?" zeptala jsem se co nejklidněji, protože jsem si ještě moc nepřipouštěla, že bych tam šla, ale během posledních dní mi začalo být víc než jasné, že pokud to Carterové a ostatním z vedení expedice nechci ještě víc zavařit, budu se muset na Zem dostavit.
„Půjdeš společně s Rononem a Teal'cem. IOA naznalo, že vy dva tu nejste tak dlouho a nehrozí, že v přítomnosti Teal'ca, byste se domlouvali na přepadení Země." Možná to myslela jako vtip, ale já se nesmála. I když to bylo urážlivé, už jsem to neřešila, tohle jsem snášela roky od Shepparda v přímých střetech a takhle na dálku jsem si z IOA nic nedělala. Jednou mě ta organizace unesla a já se jim za to jednou v budoucnu hodlala pomstít, možná ta doba nastala právě teď.
„Mezigalaktický most musel stát spoustu peněz, a pak ještě jeho provoz. Je ekonomičtější chodit po skupinkách, než jednotlivě." Neodpustila jsem si kousavou poznámku. Carterová se na mě zvláštně podívala.
„Asi máš pravdu," přikývla. Domluvili jsme se, v kolik mám dorazit do řídící místnosti na seznámení s tím Teal'cem, a pak chvíli počkala, než odešla, abych se pomalu došourala do svého pokoje, abych si dala tu sprchu.
***
Byla jsem na toho Teal'ca zvědavá. Lhala bych, kdybych řekla, že ne. Vypadal jako člověk nebo snad jinak? Vím, že obě galaxie zalidnili Antikové, ale určitě existovali i nehumanoidní obyvatelé.
„Teal'c je Jaffa. Jaffa je vlastně fyziologicky upravený člověk využívaný jako voják a živý inkubátor pro nedospělé symbionty Goa'uldů. Víš, jejich břišní dutina je upravena – mají přeskupené vnitřnosti, aby bylo místo na břišní vak, ve kterém larva dospívá několik let, než je natolik vyspělá, aby se spojila se svým hostitelem." Při té představě jsem se nechutí otřásla.
„Břišní vak?" Nedokázala jsem si to představit, jak by to mohlo vypadat. „A to tam má tu larvu pořád?
„Ne. Nemá. Na Zemi jsme vytvořili látku, Tretonin, který symbionta nahrazuje, takže už na svých falešných bozích nejsou závislí."
„Ale jsou závislí na nás." Carterová se znovu na mě překvapeně podívala a já pokrčila rameny. „Vyměnili své bohy za nás, tak jaký je v tom rozdíl?" Četla jsem o tom, jakou roli sehráli Jaffové ve válce proti Goa'uldům. Teď se stali závislí na našich lidech, to muselo být hodně křehké spojenectví.
„Teal'c je s námi spoustu let a bojuje za správnou věc."
„Za svobodu," odtušila jsem a obrátila pozornost na bránu, protože se zaktivovala.
„Kontakt zvenčí!" informoval Chuck a následně oznámil, že přijímá kód přestupní stanice.
„Vypněte štít," přikázala Carterová a já se narovnala a obdivně sledovala vír, který se vyvalil ven. Fascinoval mě a děsil zároveň. Tohle byl jeden z mnoha aspektů, na který jsem si pořád nedokázala zvyknout.
Teal'c vystoupil z brány a vypadal téměř obyčejně. Velký černoch s podivnými vlasy v zajímavém úboru.
„Carterová," pozdravil ji a společně se objali a dotkli se navzájem čely. To musel být nějaký pozdrav z jeho rodné planety.
„Teal'cu, ráda bych ti představila Miu Collinsovou, která půjde na pohovor také." Oba se na mě podívali a já jen vytřeštila oči, když zmínila moje místní jméno a ne to, co mi vymysleli.
„Těší mě," natáhl ruku před sebe a já ji jen neochotně přijala. Měl velmi silný stisk a ani jednou se nepodíval na moje vlasy, zato já na ty jeho zírala naprosto neslušně, hlavně na ty šedivé kouty, které měl kolem uší. Vůbec se to k jeho mladistvému vzezření nehodilo.
„Zajímavý sestřih," pochválila jsem ho a on mi věnoval úsměv.
„Vskutku." Carterová se usmála také a já na jeho odpověď pouze povytáhla obočí.
„Dlouhé vlasy vypadají jinak než holá hlava, Teal'cu." Carterová jakoby byla rázem vyměněná. Rozdávala úsměvy na všechny strany a mně došlo, že s tímhle mužem toho musela prožít opravdu hodně a plně mu důvěřuje, když mu řekla moje místní jméno.
„Asi bych se měla připravit ke Kerasovi," přerušila jsem jejich tichou konverzaci, když jsem si uvědomila, že už jsme v chodbě a pořád jdeme dál.
„Oh, zajisté, Mio, ještě se stav za doktorkou Kellerovou, chce poslat Kerasovi nějaké léky a nové obvazy."
„Velmi mě těšilo, Teal'cu." Uprostřed jména jsem se zasekla. „Promiňte, jestli jsem to vyslovila nesprávně."
„Je to v pořádku, Mio." Přikývnul hlavou a povytáhl přitom obočí. Vypadalo to legračně.
„A z Ronona si nic nedělejte." Rozloučila jsem se a zamířila na ošetřovnu, kde jsem vyfasovala obrovský batoh a velmi dlouhou instruktáž, přestože Kerase propustili teprve přede dvěma dny. Měla jsem mu udělat převaz, který jsem se učila, když tu ještě byl, abych byla schopná to udělat sama.
„Hlavně to nezapomeň namazat," připomínala mi Jennifer pořád dokola a já jí to vždy poslušně odkývala a nemohla se dočkat až konečně vypadnu, protože jsem nechtěla být u toho, až se Ronon naštve, že mu Carterová přitáhla jiného mimozemšťana, aby mu pomohl projít pohovorem.
Počkala jsem před bránou, než Chuck zadá adresu a potvrdí mi můj návratový kód, který byl platný šest hodin, které jsem měla na svoji změnu a návštěvu přítele.
Skoro jsem se ani nedivila, když první, co jsem udělala po průchodu bránou, bylo zvracení v nejbližším keři. V duchu jsem bránu proklínala. Musela jsem být jediná z celé expedice, kdo takhle pravidelně zvracel a mít občas nějaký sex, myslela bych si, že jsem těhotná. Jenže tuhle pozici si dávno zabrala Teyla.
Než jsem se omluvila dvěma vojákům z Atlantidy, kteří byli na pár měsíců stanoveni jako stráže na Planetě dětí, jsem musela zapudit neočekávanou myšlenku, která mě zastihla nepřipravenou a na krátký okamžik mě ochromila, ale rychle jsem se z ní vzpamatovala, protože podle desítek výzkumů už nebyli muži tak plodní jako před třiceti lety a s tím, co prožil Sheppard za ty roky na Atlantidě, kdo ví, jestli vůbec mohl.
Upravila jsem si batoh, aby mi nesklouzával z ramene a zamířila do vesnice.
Kerase jsem našla před jeho chýší, kde malým dětem něco vyprávěl. Nechtěla jsem ho vyrušovat, tak jsem si sedla na osamocený kámen a poslouchala jeho hlas, který mě dokázal pokaždé uklidnit, že jsem se ani nezmohla na to, abych ho pokárala, že neleží v posteli, kde má ještě několik dní být, než se rána zahojí.
Při pohledu na něj se mi zastesklo po Markovi a ne jen po něm. Chyběla mi celá rodina a mrzelo mě, že když už budu na Zemi, bude to, jako bych tak ve skutečnosti vlastně ani nebyla. Přijde tam Atasie Tamorak, jedna z mála přeživších z planety M7G-854.
Nervózně jsem se ošila ze známého pocitu, že na mě někdo zírá. Zvedla jsem oči od svých rukou a podívala se do mnoha párů dětských očí, které mě zkoumaly od hlavy až k patě. V jejich mladých očích se měnily spousty pocitů, od strachu až po přemýšlení, jestli jsem to skutečně já.
Osmělila se drobná holčička, která se zvedla a pomalu se ke mně vydala kolébavým krokem. Jmenovala se Tita a byli jí čtyři. Na svůj věk byla vyzáblá, nechtěla jíst, protože její otec byl jedním z těch, co se v posledních letech ztratili a nepochybovala jsem, že pořád na něj čeká, že se přeci jen jednoho dne vrátí. Mnohokrát jsem mluvila s její matkou, která kvůli tomu probrečela spoustu nocí, teď konečně věděla pravdu a malé děti poznají, když jejich rodiče něco trápí.
Tita byla ještě vyhublejší než když jsem ji viděla naposledy. Trhalo mi to srdce, ale i přesto, jsem se na Arise nedokázala tolik zlobit.
Natáhla jsem jednu ruku před sebe a Tita překonala poslední krůčky a chytila mě za ni. Chvíli si mě prohlížela. Druhou ručičkou mi přejela po copu a pak se přesunula ke tváři. Pustila moji ruku a vzala moje tváře do svým drobných ruček. Natáčela mi hlavu napravo a nalevo, jakoby se chtěla ujistit, že mě skutečně poznala.
„Vypadáš jinak než Keras," řekla nahlas a já se musela zasmát. Opatrně jsem ji chytila za ručky a přitáhla si ji na klín, což ostatní děti přesvědčilo, že jsem to já a začali si sedat kolem mě. Podívala jsem se na Kerase, který se usmíval. Pár starších, vlastně "dospělých" obyvatel vesnice se za mnou otáčelo, neměla jsem nejmenší tušení, jestli jim už Keras pověděl, jak to bylo s Arisem a ztrácejícími se lidmi.
„Říká se tomu, že vypadám starší, Tito," řekla jsem jí se smíchem, což rozesmálo i ostatní děti.
„Tak jsem to nemyslela," zašeptala mi do ucha a zakroutila přitom očima, že jsem ji nepochopila.
„Hlavně na Miu buďte opatrní," poučil je Keras ze svého místa a děti začaly nadšeně přikyvovat, „ale lepší bude, když si půjdete hrát." Děti nafoukly nazlobeně tvářičky a začaly se postupně zvedat. „Eni, zaběhni pro Wera a ostatní, že Mia už přišla." Enimu zbývalo jen pár měsíců, než se připojí ke starším dětem, teď se staral o ty menší. Ve vesnicích to měli nastavené tak, že určitou věkovou skupinu dětí mělo na starost to nejstarší z nich a s uplynulým věkem postupovalo výše, sice se to při hraní moc nedodržovalo, ale když šlo o učení, tak ano.
Eni vyskočil a popohnal děti směrem ke konci vesnice, kde si hrála starší skupinka dětí. Dívala jsem se za nimi a na kratičký okamžik jsem se bála, že už je nikdy neuvidím, kdyby ten pohovor nevyšel. Nevím, jestli to na mě Keras poznal, ale pomalu ke mně došel a položil mi ruku na rameno, děkovně jsem k němu vzhlédla.
„Oni tě zmalují tak, že tě nikdo nepozná," konejšil mě se smíchem.
„Než to udělají, musím ti vyměnit obvaz a vysvětli někomu, kdo se o to postará, až tu nebudu." Keras zavrtěl hlavou.
„Za dva dny se vrátíš, s tím chvíli vydržím." Dva dny. Jenom dva dny, opakovala jsem si tichou mantru, ale nepomáhala.
„Nemysli si, že pak budu mít čas tě obden obskakovat," mrkla jsem se na něj.
„Já zapomněl, jsem přeci dospělý." Zazubil se na mě a já se zasmála.
Než jsme stačili dojít do Kerasova stanu, už před námi stál Wero se dvěma děvčaty a třemi chlapci. Posledně mi tahle skupinka dělala copánky po celé hlavě.
Sklonila jsem se k nimi a oni mi zírali na vlasy. Nečekala jsem, že všechny ta šedivá barva bude tak přitahovat. „Musím ještě Kerase ošetřit, pak za vámi dojdu, zatím se nachystejte." Všichni rozpačitě přikývli a začali odcházet. Děvčata se na mě nemohla přestat dívat. Přivolala jsem je k sobě pokynutím ruky. Klekla jsem si na jedno koleno, aby se na mě mohly podívat.
Stejně jako Tita mě pohladily po vlasech, poprvé v životě viděly a ne jen ony, vlastně všichni z téhle planety, někoho se šedivými vlasy, barvou, která patřila stáří, kteří tihle mladí lidé neměli nikdy poznat, ale díky lidem z Atlantidy ano a za to jsem jim byla moc vděčná.
„Sluší ti to," řekla ta menší, u které jsem si nedokázala vybavit jméno.
„Jo," přikývla ta druhá a já se na ně usmála, obě jsem pohladila po ramenou a ony odběhly.
„Skutečné stáří je snad ještě větší strašák než dospělost," pronesl za mnou Keras. Opatrně jsem se zvedla a otočila se k němu.
„Když jste před Wraithy v bezpečí, stáří nepřijde ze dne na den, ani vám to nepřijde, že se něco změnilo."
„Prostě budeme žít," řekl blahosklonně s jemným úsměvem na tváři, který byl plný naděje.
„Jistě, ale ty budeš mít problémy, když ti nepřevážu ránu," zahnala jsem ho do stanu. Sundal si svršky a já vybalila snad celou lékárnu. Jennifer mi toho nabalila až příliš, z fleku bych si tu mohla otevřít apatyku.
Když jsem si chystala náčiní, ozářilo mě prudší denní světlo. Otočila jsem se na nově příchozího. Oaris byla velmi obětavá a zůstala po celou dobu s Kerasem na Atlantidě, kde se jí očividně moc nelíbilo, ale chtěla dát na něho pozor, protože byl hlavní Starší všech vesnic, jenže mi postupně během dní začalo docházet, že se na něj dívá jinak.
„Oaris, ráda tě vidím, je dobře, že jsi tady, alespoň mám koho naučit, jak Kerasovi udělat převaz." Byla hodná, ale na ní jsem nejvíc poznala, jak mě lituje, jak se mi neustále dívá na vlasy a hrudník, jak čeká, kdy si stáhnu tričko, abych všem dala na obdiv svou jizvu.
Usadila se vedle mě mlčky a čekala až začnu, mluvila jsem k ní tiše a opakovala, co mi Jennifer říkala. Opatrně jsem odlepila gázový čtvereček a podívala se na jizvu, v níž byly ještě pořád stehy, musely tam ještě pár dní být, upozornila jsem Oaris, že kdyby kůže kolem stehů začala červenat, musí informovat Atlantidu, protože by to mohlo znamenat infekci.
Přetřela jsem jizvu antibakteriální mastí, i když jsem si vzala rukavice, ale v prostředí ve kterém Keras žil, si člověk nikdy nemohl být jistý. Bylo to jako bych se vrátila do hodně vzdálené minulosti na Zemi.
„Pro jistotu si vezmi pokaždé ty rukavice, máš jich tu dost." Přikývla. „Hlavně si pořádně umyj ruce." Prohlédla si lahvičku s desinfekcí a přičichla k ní. Zašklebila se přitom a my se s Kerasem tomu zasmáli.
„Pořád to smrdí odporně," zašeptala a odložila lahvičku zpátky. Dělala to i na Atlantidě a pokaždé se tvářila stejně.
„Jo, to už se nezmění. Tohle se navonět nedá." Připravila jsem čistý gázový čtvereček a pásku, kterou ho přilepím a všimla si, že Oaris neustále pokukuje po Kerasovi a mně. Když bych nepočítala, kolik času strávila na jeho nahém hrudníku, většinou zkoumala pohledy, které jsme si vyměňovaly.
„Keras říkal, že odcházíš z Atlantidy..." začala opatrně, ale nedokázala se mi podívat do očí. Musela jsem se pousmát.
„Na pár dní musím odejít, ale myslím, že nechávám Kerase v dobrých rukou." Významně jsem se na ni podívala a ona najednou pookřála. Uvolnila se a také mi věnovala úsměv.
„Půjdeš sama nebo tě doprovodí podplukovník Sheppard?" zeptal se Keras a já omylem prudce odtrhla pásku, kterou jsem mu už přilepila jeden okraj gázového čtverečku, čímž jsem ho donutila syknout bolestí. Oaris se na mě pohoršeně podívala a Keras mi věnoval tázavým pohledem. Stáhla jsem raději ruku pryč, protože se mi obě začaly třást, když mi můj podrazácký mozek začal servírovat vzpomínky na včerejší večer.
„Ne... ne," odpověděla jsem po dlouhých vteřinách. „On nejde. Jdu s Rononem a ještě s někým. On zůstává na Atlantidě." Keras si mě pátravě pohlédl a na vteřinu spočinul pohledem na Oaris.
„Dobře, snad to dobře dopadne a ty se tu zase objevíš."
Nerada to přiznávám, ale těch pár slůvek mě rozhodilo. Dalo mi hodně práce, abych mu ránu přelepila a netřásly se mi přitom ruce, nakonec jsem raději zaúkolovala Oaris, aby si to zkusila a já nemohla Kerasovi znovu ublížit. Ve stanu trochu zhoustla atmosféra a já si přála být pryč. Bylo zjevné, že jsem tu navíc a proto se co nejrychleji rozloučila a zamířila k dětem, které mě měly namalovat a zase zaplést drobné copánky.
Nevím, asi šlo o nějaký zpětný ráz, ale pomalu jsem si začala uvědomovat, jakou pitomost jsem včera udělala, ale bylo už pozdě ji vzít zpět. Netušila jsem, jak se zachovat, až ho potkám a že ho určitě potkám, protože tohle byla situace, na kterou jsem nebyla připravená. Bylo to něco jiného, něco nového, ne však kvůli tomu, že bych se kvůli sexu nějak styděla, přeci jen mi už nebylo šestnáct a sex se v dlouholetém vztahu stává samozřejmostí a tak po létech zmizí plachost, ale nikdy jsem nebyla s nikým mimo vztah. Dobrá, Sean byl první, s kým jsem navázala vážnou známost a vlastně jediný, takže jsem netušila, jak se zachovat k Sheppardovi, ke kterému mě pojila jenom nenávist, zloba a rozhořčení. Sice to určitý vztah byl, ale ne takový, jaký bych si představovala, když bych s tím dotyčným měla spát, ale ospravedlňovala jsem se tím, že šlo o pouze fyzické vzplanutí po dlouhodobého půstu a že skoro tři roky byla sakra dlouhá doba.
Zvedla jsem hlavu a zírala na dva vojáky, kteří už poněkolikáté opakovali, abych řekla, kdo jsem. Nechápala jsem, o co jim jde, nebylo to ani pět hodin, co jsem kolem nich prošla. Nějak mi pořád nedocházelo, proč mě nepoznávají.
„Jsem Collinsová," řekla jsem pomalu a ze záhybů oblečení vytáhla kódovač. Pak mi to došlo, když jsem se podívala na nové oblečení a moderní kódovač v ruce. Oba se uvolnili a přišli ke mně blíž. Skláněli hlavy, aby si mě pořádně prohlédli.
„Tak teď by tě nepoznala ani vlastní máma." Povytáhla jsem obočí. Už jsem se nemohla dočkat, až se vrátím na Atlantidu, abych se mohla prohlédnout v zrcadle.
Zadala jsem adresu a odeslala kód, jeden z těch dvou promluvil do vysílačky, že se vracím a že mě asi nepoznají. Musela jsem se nad tím pousmát a rychle vkročila do brány. Žaludek se mi zase trochu zhoupnul, ale jídlo, co jsem si dala v Kerasově vesnici, se mi podařilo udržet.
Na druhé straně jsem zklamaně našpulila pusu, protože v řídící místnosti téměř nikdo nebyl, jenom nějaký technik, který na mě zíral a než stačil něco říct, jsem se ho zeptala, kde všichni jsou.
„V tělocvičně v pětadvacátým. Ronon tam bojuje s tím Jaffou." Povytáhla jsem obočí a vydala se k transportéru.
Doléhaly ke mně zvuky boje a povzbuzování spousty lidí. Muselo to být něco, když byla Atlantida jako vymetená a já si pospíšila, abych viděla alespoň něco, ale od transportéru to byl pořádný kus a než jsem stačila doběhnout, začali vycházet lidi a nespokoje přitom mručeli a na mě zírali jako na zjevení.
Rázem mi bylo jedno, jak se budou na mě dívat a divit se, kdo to proti nim jde a snažila se mezi nimi prodrat co nejrychleji k tělocvičně, ale bylo mi jasné, že ten zápas někdo ukončil a nemuselo být těžké uhodnout, kdo to byl.
Carterová stála mezi Rononem a Teal'cem, mezi oba dělila svůj nazlobený výraz a Sheppard se snažil dělat, že tam není.
Nevědomky jsem strhla pozornost na sebe a uvolnila napjatou atmosféru. Všichni na mě zírali s otevřenými ústy.
„Collinsová," řekla jsem opatrně a všem v očích svitlo, tedy až na Shepparda, u kterého jsem čekala, že se vrátí jeho ostražitost, ale ve skutečnosti jeho oči vyzařovaly vinu a zklamání, pokud měl dojem, že by se měl kvůli tomu včerejšku cítit nějak jinak, tak ať, ale mně stačil jediný pohled, aby mi došlo, že takové věci se prostě stávají a já nejsem výjimkou, i když jsem si celé roky říkala, že mně se to nikdy nestane, ale takové pudy prostě člověk někdy zastavit nechce.
„No, Kerasovi děti odvedly skutečně dobrou práci," uznala Carterová. Teal'c se vydýchal a pozorně si mě prohlížel.
„Vskutku. Pan Coolidge ani zbytek členů IOA nemají šanci ji poznat." Potěšilo mě to a přitom mi ze srdce spadl obrovský kámen. Dokonce mě opustila i nervozita. Sice mi bylo pořád líto, že jdu domů jako někdo cizí, ale vracela jsem se domů, mohla jsem zase kráčet po zemi na Zemi.
Sheppard přišel o něco blíž, jen jsem na něj kývla, otočila se na patě a vyšla z tělocvičny, abych si mohla jít do pokoje připravit na cestu.
S těžkým srdcem jsem si sundala z krku Samovy známky a Rodův prsten a přidala k nim svůj maturitní a všechno schovala do nočního stolku, bez těch věcí jsem si připadala nahá a odhalená naprosto všem.
***

Před odchodem jsem zašla na ošetřovnu, aby mi mohla Jeniffer přelepit ránu a já se na ni pořád nedokázala podívat.
„Už to vypadá mnohem lépe," řekla uznale a potřela mi to mastí, po které mě to na chvíli přestalo svědit.
„Jak to vypadá?" zeptala jsem se s tváří zdvihnutou ke stropu.
„Jako bys byla po transplantaci srdce," řekla vesele a já se pousmála. Byla to docela věrohodná výmluva, kdybych se někdy vrátila domů.
„Takže, než se vrátíš, tak to vydrží, pokud by to nějak moc začalo svědit, dám ti mast, aby sis to mohla namazat. Ani nemusíš jít na ošetřovnu na základně." Schovala jsem tubičku do příruční tašky, kterou mi dal Keras, aby doladil celkový vzhled. Vypadlo to vážně věrohodně. Dlouhé minuty jsem stála před zrcadlem a zírala na sebe a hledala Miu, ale popravdě jsem neviděla ani Vicu Collinsovou. Byla jsem úplně jiný člověk. Dalo by se říct, že když jsem tomu uvěřila já, někdo jako pan Coolidge, který mě v životě neviděl, nemá nejmenší šanci mě poznat, díky čemuž jsem odcházela na Zem s úsměvem na rtech a bylo mi naprosto jedno, jak se po sobě Ronon s Teal'cem dívají.
Mezi těma dvěma panovala tichá válka, která se po jejich souboji ještě zhoršila, ale jen jsem nad tím mávla rukou.
„Mio, nenech se něčím při výslechu rozhodit, budeš mít celý den na to, aby sis zopakovala věci ze složky." Carterová mi ještě dala kopii složky, abych se náhodou nespletla a pan Coolidge mě při něčem nenachytal. V tomhle jsem si věřila, dlouhé dny, které jsem proležela na ošetřovně, jsem se věnovala jenom tomu, nebylo to zase tak rozdílné od mého skutečného působení na Atlantidě, ale opakování je matka moudrosti.
„Dám na ni pozor, Carterová," ozval se Teal'c a moje nadřízená se pousmála.
„Pokud by nastal nějaký problém, nepochybuju o tom, že se Mia o sebe dokáže postarat." Carterová mě několikrát viděla při trénincích, které jsem ještě neměla příležitost zúročit, protože... nebudu si nic nalhávat, pokaždé jsem ztuhla a vše se mi vykouřilo z hlavy. Prostě jsem nebyla voják a teprve teď jsem byla ráda za to, že jsem se nevydala ve šlépějích svých rodičů, kteří oba byli vojáci, jen bych dělala ostudu jejich jménu.
Ronon se podíval na Teal'ca dosti nevraživým pohledem. „Já se o ni postarám," řekl nakonec a postavil se vedle mě z opačné strany, takže jsem byla mezi těma dvěma. Neslušně jsem protočila oči a vydala se vstříc bráně, která se otevřela a vstoupila do ní jako první.
Byla to úplně jiná cesta než na planety v rámci Pegasu. Tohle byla cesta přes několik bran a já na druhé straně vypadla a sotva se udržela na nohou. Mravenčilo mě celé tělo, ale žaludek protentokrát neprotestoval.
Teal'c ke mně přistoupil, aby mě zachytil, ale odmávla jsem ho rukou. „Jsem v pohodě." Klidně jsem se narovnala a uhladila záhyb na svém oblečení, které bylo příšerně těžké a já se nemohla dočkat až si ho ve své kajutě sundám. Schválně jsem si pod něj vzala tenké legíny a nátělník, který nedokázal zakrýt tu obrovskou náplast na mé hrudi, ale tu stejně nikdo neuvidí.
Uvítal nás doktor Lee, který se na mě díval značně podezřele, víc než na Ronona a já měla jen pár vteřin na to, abych vymyslela, jak se bude Atasie chovat, což nebylo tak složité.
„Ahoj, já jsem Atasie," znělo to příšerně sladce a nadšeně, ale proč ne, mohla by být mým naprostým opakem věčně zamračené a melancholické Mii, která nemá naději.
„Och, ahoj, já jsem doktor Lee a vítám vás na stanici Midway."
„Vypadá to tu ohromně, to jste postavili vy sami?" Možná jsem z ní udělala příliš velkou naivku.
„Ano, A..." Doktor na mě ukázal a Ronon protočil oči.
„Atasie, ale říkejte mi Ati, je to rychlejší," poučila jsem ho. Zvedl oči a zkoumal moje vlasy, které jsem měla zase zapletené do copánku, které děti navíc obohatily ptačími pery a koženými řemínky na jejich koncích, ale já si je stáhla do silného culíku, který mi sahal až bedrům, nezdálo se to, ale i ty vlasy snad musely vážit tunu.
„Nuže, takže vám ukážu vaše kajuty. Není tu zase tolik místa, takže Teal'c bude s Rononem a ty, Ati, budeš sama." Mě naštěstí odvedli jako první, takže jsem nemusela být u toho, až ti dva uvidí svou maličkou kajutu.
Odložila jsem si tašku a sundala svrchní část oděvu, tu nejtěžší, pod kterou jsem měla koženou vestu s rukávy, kvůli které jsem si vzala ten nátělník, i když byla kůže dobře opracovaná, škrábala mě, jakoby si moje vlastní kůže nemohla pořád zvyknout na to, že nestárne a nemládne pořád dokola.
Kajuta vypadala tak lidsky, až jsem měla potřebu nadšeně poskakovat, tak dlouho jsem byla pryč od lidských věcí, že jsem se na základnu na Zemi docela dost těšila, až uvidím i jiné lidi, věci vytvořené pozemšťany a všechno okolo.
Našla jsem DVD přehrávač, který byl docela předpotopní, na rok 2008 poměrně špička, dokonce tu leželo pár časopisů bulvárních časopisů a několika stránkový blok se sudoku, které ještě nebylo vyluštěno, ale nic z toho mě nezajímalo moc dlouho. Chtěla jsem si přestupní stanici prohlédnout, byla jsem na ní, oproti mým společníkům, poprvé a zajímalo mě, co lidi dokázali vytvořit za pomoci mimozemské technologie.
Věci jsem nechala na posteli a vyšla na chodbu, pomalu jsem se zorientovala a znovu našla přestupní sál v němž byly dvě brány, jedna z Pegasu a druhá do Mléčné dráhy, protože přestupní stanice se nacházela na pomezí obou galaxií a my tu museli zůstat celý den, abychom k nám domů nedonesli nějaké nežádoucí viry z Pegasu, ale já za poslední týdny byla tak vyšetřená, že nehrozilo, že bych něco na Zem přenesla.
Stoupla jsem si ke dveřím a přes malé okénko nahlédla dovnitř a zírala na ten obrovský prostor s pusou dokořán a nemohla pořád vstřebat, že tohle skutečně postavili moji lidé, ti lidé, kteří teprve před pár lety dokázali vyletět do vesmíru a po několika neúspěšných pokusech konečně přistáli na Měsíci.
Vůbec mi nedošlo, jaké mám štěstí, že díky tomu cestování v čase můžu znovu prožít jak NASA vypustí družici, která doletí na Mars, aby poslala zprávy, že se pod povrchem nachází voda, stejně jako v tom britském seriálu Doctor Who, jen s tím rozdílem, že tam jsem žádní marťanští bojovníci.
Málem mi z toho bylo do breku, že i přes různá úskalí programu Hvězdné brány, lidský druh poskočil ve vývoji takovým způsobem, že ani holywoodští scénáristi něco takového nedokázali vymyslet.

Chystala jsem se odejít, ale zastavil mě podivný pocit v hrudi, roztřásly se mi z něho kolena a rozbušilo srdce.
Překvapeně jsem vzhlédla, když se na bráně z Pegasu začaly rozsvěcet symboly, sílil ve mně pocit, že Atlantida to asi nebude, protože ta měla posílat týdenní hlášení na Zem až o něco později.
Zůstala jsem stát na místě a dívala se na dva strážné vojáky, jak na vstup namířili zbraněmi. Vír se vyhrnul ven a vteřinu na to vstoupili na přestupní stanici Wraithi.
Dech se mi zadrhnul v hrdle, ale moje tělo zareagovalo naprosto automaticky, rozběhla jsem se zpátky ke kajutám a prudce zabušila na dveře mých společníků. Vylezl Teal'c a za jeho ramenem vykukovala Ronon. Jak byli oba dva urostlí, vyplnili prostor malé kajuty do posledního místečka.
„Jsou tu Wraithi," vyhrkla jsem rychle, dřív než se rozezněl poplach, který moje slova potvrdil.
Oba vystřelili ven a já je následovala. Zajímalo je, jak se na stanci dostali. Cuknula jsem sebou, když Ronon zabil dva wraithské vojáky, kteří vyšli z chodby před námi. Teal'c jim odebral zbraně a já se trochu vzpamatovala.
„Prošli bránou." Otočili se ke mně.
„Jen tak?" zeptal se Ronon.
„Jsem snad McKay?" utrhla jsem se na něj nazlobeně. Nikdo se k tomu už nevracel a raději jsme našli zbrojnici, kde měl Teal'c docela dobrou strategickou poznámku, že raději obsadíme operační než prostor s bránou.
Ronon se na mě podíval a držel v ruce obyčejnou služební zbraň, moc dobře si uvědomoval, jaký postoj k nim mám.
„Není zbytí," řekla jsem odmítavě, ale zbraň přesto vzala a zkontrolovala, jestli je nabitá, ignorovala jsem přitom Teal'cův pohled.
Podle všeho přišlo na přestupní stanici poměrně dost vojáků, jakmile jsme vyšli ze zbrojovny, uši mi zalehly, když Ronon s Teal'cem zastřelili dalších pět. Já zůstala stát za nimi, se sklopenou zbraní a v duchu jsem si přála jediné - zbavit se jí, ale i to, aby jeden z nich otočil a řekl, že to bude v pohodě, ale to jsem si moc malovala. Bylo to hodně špatné, jestli se Wraithi dostanou na Zem, stačilo by jich pár, aby odhalilo existenci brány široké veřejnosti a dokázala jsem si živě představit, jakou paniku by to vyvolalo.
Musela jsem na něco přijít. Rodney mi rozvášněně o přestupní stanici vykládal, byl sám na sebe pyšný a já dělala to co pokaždé, ignorovalo ho a nejraději bych si za to teď dala facku, ale po chvíli mě přeci jen něco napadlo.
„Ronone, vy jděte do operačního, já se podívám po napájení, zkusím ho odpojit, aby se nemohli dostat do počítače."
„Půjdeš s námi," řekl Ronon nekompromisně a Teal'c přikývnul, alespoň v něčem se ti dva shodli.
„Nebudu vám nic platná," sklouzla jsem pohledem ke zbrani, ruka se mi třásla, sotva jsem ji udržela. Stálo mě hodně sil, abych se netřásla celá, stačil jediný pohled na Wraithy, abych si vzpomněla na mučení, šíleně jsem se bála, na tohle jsem prostě nebyla stavěná a potřebovala jsem, aby mi projednou Ronon věřil, že bude lepší, když se někam uklidím, nehledě na můj život, oni dva byli ti, co to mohli zachránit, já byla jen neschopným pozorovatelem.
Sateďan se podíval na Jaffu podivným pohledem, jehož význam mi unikl. „Dobrá, ale jestli tě zabijou, tak Sheppard zabije mě." Hlasitě jsem polknula.
„Tak to abych neumřela." Kývnula jsem na něj a co nejrychleji zašla za nejbližší roh a rozběhla se, po cestě od brány jsem si všimla jednoho počítače, kde bych mohla najít plány stanice. Nemohla jsem ani jednomu z nich říct o podivném pocitu, který mě zachvátil před příchodem Wraithů a teď se objevoval pokaždé, když se k nám jejich vojáci blížili. Mohlo mě to mučení změnit nebo snad probudilo tu wraithskou část, o které mluvila královna?
Bála jsem se nad tím uvažovat hlouběji.
Zpomalila jsem, když mi zadrhnul dech, bleskově jsem otevřela nejbližší dveře a schovala se do místnosti. Nechala jsem otevřeno, abych viděla, jak o vteřinku později kolem procházejí dva wraithští vojáci.
Dlouhou chvíli mi trvalo než jsem se uklidnila natolik, abych vylezla a dál se snažila najít ten počítač, jenže jsem se v těch chodbách ztratila a nedokázala určit, kde jsem natož, kde je ten pitomej počítač.
Mávala jsem kolem sebe odjištěnou zbraní a pokoušela se si vzpomenout na cestu, což byla osudová chyba, otočila jsem se zrovna ve chvíli, kdy se proti mně objevili další vojáci, měla jsem jen asi dvě vteřiny na to, abych zapadla za podpůrný sloup a jen o vlásek unikla před střelou z jejich omračovací zbraně.
Toliko k mé nově objevené schopnosti, demenovala jsem v duchu ironicky a přitáhla si ruku se zbraní k hrudníku a pomalu vyhlédla, ti dva se blížili.
Teď nebo nikdy! Popohnala jsem se a stiskla spoušť. Jenom jednou a zaručeně jsem minula, protože ti dva šli pořád ke mně.
Vyklonila jsem půlku těla a pečlivě zamířila. Hlavou mi bleskla vzpomínka na mámu, když mě párkrát vzala na střelnici.
„Pokaždé ti uhne ruka, zlato, protože se moc soustředíš, uděláme to takhle, vyber si cíl a uhni o pár centimetrů bokem, vyrovná to tvoje úhyby, zaručeně se pak trefíš."
Kéž bys měla pravdu, říkala jsem si v duchu. Nemohla jsem střílet nazdařbůh jako Ronon a Teal'c, dostala jsem obyčejný devítimilimetrový Glock, který měl jenom sedmnáct nábojů a já nemohla vědět, kolik vojáků ještě potkám a teď jsem si jeden náboj vyplýtvala.
Namířila jsem a uhnula trochu bokem a stiskla spoušť. Na kratičkou chvíli se mi přestala klepat ruka a já ji zpevnila až k rameni, takže mě nezaskočil její zpětný ráz. Ihned jsem namířila na druhého vojáka jako předtím na prvního a znovu stiskla spoušť, obojí netrvalo ani tři vteřiny. A výsledek? První zůstal zírat na druhého, který se složil k zemi a držel se přitom za krk, takže první šla mimo a druhá našla svůj cíl. Radovat jsem se však nemohla, protože ten první vystřelil a já jen tak tak uhnula, ale přitom mi zbraň upadla na zem a ujela tři metry ode mě.
„Sakra!" Neměla jsem čas se pro ni natáhnout, protože by mě ten Wraith zaručeně zasáhnul, takže mi nezbývalo nic jiného, než zaútočit.
Vyskočila jsem ze svého úkrytu směrem k jeho nohám, takže nestihl zareagovat a já ho srazila k zemi. Zbraň mu vypadla z ruky, takže naše síly byly téměř vyrovnané, když jsem nepočítala tu jeho rozšklebenou ránu na ruce.
Než se stačil zvednout, znovu jsem vykopnula nohou a odrazila ho na toho druhého, který tam nehybně ležel, což byla chyba, protože jsem mu tak umožnila se dostat ke zbrani svého společníka. Takže jsem musela vyrazit druhou stranou ke své zbrani, ale blíž bylo omračovadlo.
Vystřelili jsme na sebe zároveň. Já mačkala spoušť pořád dokola, samozřejmě se zavřenýma očima a dlouhé vteřiny čekala, co se bude dít, než jsem opatrně otevřela jedno oko.
První voják ležel na zemi rozčapený na zádech a nehýbal se, asi jsem ho zasáhla, ale na radování nebyl čas. Vyskočila jsem na nohy a odhodila omračovaladlo. Doběhla jsem si pro Glock a zkontrolovala zásobník. Třináct nábojů a jeden v hlavni.
Nebyl čas se hroutit, nebo snad přemýšlet nad tím, že jsem poprvé někoho zabila, ale abych byla upřímná, Wraithy jsem nebrala jako někoho, kvůli jejichž smrti bych se měla trápit, přesto jsem si nechala vteřinku, abych vydechla a hned na to se zajíkla, ale hned jsem se rozběhla s myšlenkou, že musím najít ten počítač.
***
Teal'c se otočil na Ronona, se kterým se díval na obrazovku počítače, kde bylo několik kamer a jedna z nich zabírala Miu, jak se zrovna ubránila dvěma Wraithům.
„Když to přežije, musím jí říct, že si z našich tréninků nic nepamatuje," okomentoval to Ronon a Teal'c pozdvihl obočí.
***
Vrátila jsem se k prostoru s bránou, abych odtud mohla znovu projít cestu k počítači, ale nestihla jsem to, z chodby kterou jsem potřebovala jít, přicházeli Wraithi, dokonce i z té další, takže jsem vběhla do třetí, kde jsem se srazila s Rononem a Teal'cem.
Všichni jsme na sebe navzájem zamířili. „Odřízli mě," řekla jsem rychle a Ronon přikývnul. Zvedla jsem zbraň a přes jeho rameno vystřelila na Wraitha, který padl k zemi, ale raději jsem ustoupila, aby mí společníci mohli zpacifikovat ty ostatní.
Dostala jsem se k oknu vedoucímu k branám. Ta do Mléčné dráhy se otevřela a procházeli jimi další Wraithi.
„Jdou na Zem," s hrůzou jsem se otočila.
„Jdeme za nimi." Nebyl to ten nejlepší nápad, ale lepší než se nechat zabít tady. Na Zemi určitě existoval způsob, jak zablokovat bránu.
Ronon s Teal'cem mě vytrčili před sebe a stříleli po Wraitech, kteří nám šli v patách. Vpadla jsem do brány jako první. Nestačila jsem se nadechnout a plíce se mi nepříjemně stáhly, než jsem se na základně na Zemi mohla pořádně nadechnout.
Ten pohled nikdy nezapomenu. Vypadalo to tam jako ve městě duchů. Všichni leželi na zemi a já měla strach, že jsou mrtví.
„Jsou jen omráčení," oznámil Ronon a já si lehce oddychla. Procházeli jsme základnou, všichni byli omráčeni, to zařízení co bylo před bránou nepoznával nikdo z nás, musela to být wraithská novinka.
Takhle jsem si příchod na Zem skutečně nepředstavovala.
„Nebylo by dobré zavolat posily?" Teal'c zavrtěl hlavou.
„Wraithi vyřadili tím přístrojem nejen všechny členy, ale i některé systémy, takže se základna automaticky uzavřela a nikdo se nedostane sem ani ven." Což byla dobrá, ale i špatná zpráva. Chvíli jsem se na ty dva dívala, jak se domlouvají, když mě něco napadlo.
„Nikdo se jim nebrání, ale přesto budou chtít nabrat síly." Ronon přikývnul, chápal co tím myslím a Teal'covi to došlo, když jsme po cestě našli jednoho z našich vojáků vysátých.
„Není to příjemná smrt." V tom měl Ronon pravdu, jediné co mě uklidnilo, že ten člověk byl omráčený a vůbec nic ho přitom nebolelo.
„Nejsou tu senzory na známky života?" zeptala jsem se, když jsme ostražitě procházeli chodbami.
„Jsou tu jenom kamery," odpověděl Teal'c ve chvíli, kdy jsme objevili jednoho Wraitha, který se právě dokrmil. Ronon ho okamžitě zastřelil, ale ze všech stran nás obklíčili další.
Neměla jsem čas se zajímat jak jsou na tom ti dva a musela se bránit jednomu, kterému se mi podařilo vykopnout omračovadlo z rukou. Skočil po mně a pevně stiskl v náručí. Neochotně jsem se nadechla jeho přirozeného hnilobného pachu a sevřenými pěstmi ho zasáhla do slabin, trochu povolil sevření a já se mu vysmekla. Glock jsem měla strčený v obrovské kapse na boku kožené vesty, ale nebyla jsem natolik rychlá, abych ho stihla vytáhnout. Wraith mě přitlačil ke zdi a chtěl se na mě nakrmit.
„Zapomeň!" zavrčela jsem na něj a jeho ruku od sebe odrazila předloktím. Kopnula jsem ho do holeně, což bylo bolestivé i pro Wraithy. Koleno jsem mu zarazila do slabin, čímž jsem ho od sebe odhodila. Dalo mi to čas, abych vytáhla zbraň a střelila ho do čela, hned třikrát, abych si byla jistá, že to přes tu masku prošlo.
Teprve potom jsem zvedla pohled k těm dvěma, souhlasně přikývli, ale nebyl by to Ronon, aby mě nezkritizoval. „Zapomnělas polovinu věcí."
„Vážně?" zeptala jsem se ho kousavě a znovu zkontrolovala zásobník.
O pár odboček dál jsme uslyšeli hluk z místnosti, kde byli všichni omráčení, až na jednoho muže se silně postupující pleší, který vypadal pěkně nepříjemně, a znepříjemnil se mi ještě víc, když nám ho Teal'c představil.
„Ronone, Atasie, tohle je pan Coolidge." Zatnula jsem zuby a sklopila zbraň, i když bych toho chlapa nejraději na místě zastřelila, ale nemohla jsem vědět, jestli to byl právě on, který za pár let nařídí můj únos.
Ani jsem se nepozastavila nad tím, že mě Teal'c pojmenoval mým smyšleným jménem, protože jsem musela bojovat se vzrůstající nechutí k tomu muži, protože rozhodl, že se půjde jinam, než kam chtěli mí společníci a řekl to dost nevybíravě, aby nám dal najevo, že tu rozhoduje on.
Vyšli jsme ze zasedačky. Ronon s Teal'cem vepředu, pan Coolidge za nimi a já na konci, abych nám všem kryla záda. Sice mi těch jedenáct nábojů nemohlo stačit, ale většinu obrany obstaral stejně Ronon, já odrazila asi jenom dva Wraithy.
Pak přišla větší vlna mimozemských vojáků a v tom hluku se člověk nedokáže soustředit na nic jiného než na to, aby ho nezabili, takže pak nebylo s podivem, že jsme zůstali jenom tři a pan Coolidge nikde nebyl, což mně i Rononovi bylo srdečně jedno.
Rozdělili jsme se a já se držela Ronona, nic proti Teal'covi, ale toho neohroženého Sateďana jsem přeci jen znala lépe.
Společně jsme doběhli do řídící místnosti, kde se už začali probouzet členové základny a pan Coolidge nám oznámil, že už se spojil s velitelstvím a hodlají na základnu hodit atomovku.
„Zbláznil jste se?!" vykřikla jsem hlasitěji než Ronon, ten nemohl znát přesné důsledky výbuchu atomovky. Ten chlap byl pěkný křivák, začal vykládat něco o úniku poklopem, chtěl sám sobě zachránit zadek, to mě jen utvrdilo v tom, že někteří lidé si nezaslouží, aby rozhodovali o ostatních, což mu Ronon dal pořádně sežrat, že bez Teal'ca nikam nepůjde a já šla s ním. S tím chlapem jsem nechtěla strávit už ani minutu.
„Ronone, nesmíme mu to dovolit, atomovka není jen tak, to není obyčejná bomba, zamoří celé okolí, nezabije to jen Wraithy a naše lidi, ale i všechno v okolí a ta radiace, to je nejzazší možný řešení situace." Upřela jsem na něj prosebný pohled.
„Já vím, Mio. Jdeme." Proběhli jsme chodbami a našli Teal'ca, zůstala jsem trochu pozadu a pokusila se vycítit další Wraithy, jak to dělá Teyla, ale nebyla jsem si jistá, jestli je skutečně cítím už jenom tady.
Byli tu už jen čtyři, jednoho skolil hned na začátku Ronon, který se pustil do křížku s druhým, Teal'c se třetím a na mě zbyl čtvrtý. Pořád po mně natahoval ruku na krmení. Konečně mi naskočily obranné chvaty, kterými jsem si kryla hrudník a odrážela útoky toho Wraitha, jedno mi došlo, skvěle se dařily útoky nohama, měla jsem v nich víc síly než v rukou, takže jsem měla čas dostat na pistoli a zastřelit ho ve stejnou chvíli, kdy Ronon probodl Wraitha, který začal krmit na Teal'covi.
Zadýchaně jsem se usmála, když Ronon odpověděl vskutku. Otočil se ke mně a spokojeně přikývnul. „Já ti říkal, že se máš zaměřit na nohy." Protočila jsem oči.
„Tak a teď musíme zavolat armádu, mají to tu zničit."
***
Už jsem se nemohla dočkat až budu mít výslech za sebou, teda pohovor, jak tomu říkali a vrátím se na Atlantidu. Země sice byla můj domov, ale když jsem poznala pana Coolidge, nelíbilo se mi, že právě on a jemu podobní mají právo rozhodovat nad programem Hvězdné brány. Takovou byrokracii v praxi jsem neměla ráda.
Stála jsem s Teal'cem před zasedačkou, kde měl pohovor Ronon a nervózně popocházela.
„Dobře to dopadne," uklidňoval mě a já jen přikývla, přesto jsem se nedokázala uklidnit. Barvy na tváři jsem měla pořád stejné, ale kombinace kožené vesty a pozemských legín nevypadalo tak mimozemsky jako předtím, ale poznat mě skutečně nemohli, protože i já s tím měla problém.
Když vyšel Ronon a oznámil nám, že prošel a že přesně jeho pro boj s Wraithy potřebují, trochu jsem se zklidnila.
„Počkám na tebe," řekl mi potichu a já vstoupila do zasedací místnosti a posadila se na židli před členy IOA.
Chvíli jsme na sebe zírali a ostatní se dívali do papírů, kromě pana Coolidge, který ze mě nespustil pohled. Hodnotil mě, to mi bylo jasné. Zíral mi na vlasy a tvář, jakoby v ní něco hledal, trochu mě to znejistilo.
„Myslíte," začal pan Coolidge, „že dokážete plnit povinnosti člena expedice Atlantida, svědomitě, poctivě a s úctou k nadřízeným, slečno Collinsová?" Překvapeně jsem se narovnala.
„Co prosím?" Přeslechla jsem se snad?
„Ptám se, jestli dokážete plnit povinnosti člena expedice Atlantida, slečno Collinsová." Provrtával mě pohledem a mě polil chlad.
„Jmenuji se Atasie Tamorak, pane Coolidgi." Vyměnil si pohled s ostatními, což mě znervóznilo ještě víc.
„Nemyslím si, slečno Collinsová, že by váš otec byl nadšený z toho jak tady lžete a nutíte lhát i své nadřízené, kteří z toho budou mít problémy." Hlavně klid, jenom tě zkoušejí, nevědí, že jsi to ty, je to hra, kterou zvládneš hrát, povzbuzovala jsem se v duchu.
„Nezlobte se, pane, ale nemůžete vědět, jak by se cítil můj otec, ani já to nevím, sklidili ho s polovinou mé vesnice, když jsem byla malá." Ztvrdnul mu pohled a nahnul se o něco blíže.
„Zkusíme to jinak, abyste si uvědomila, jak závažná je tato situace. Rodiče vašeho otce byli emigranti, což se vyrovnalo tomu, že se od mládí zaangažoval v armádě, dokonce ani francouzský původ vaší matky nevadil, aby to dotáhla na plukovníka, myslíte si, že si vaši rodiče zaslouží, abyste takhle lhala?" Krev se ve mně vařila, otce jsem dokázala zkousnout, ale mámu...
„Plukovník Elizabeth Collinsová celý život obětovala armádě a teď se musí obracet v hrobě, když slyší, jak zrazujete vlast, pro kterou jedenáctého září položila život!" S každým dalším slovem přidával na důrazu a hlasitosti, díky čemuž jsem vybuchla.
Prudce jsem vstala a ukázala na něj prstem. „Vy jste moji matku vůbec neznal a vůbec nemáte právo o ní mluvit! Ona raději zemřela, než aby si zachránila vlastní zadek jako vy!" Hlasitě jsem oddechovala a pomalu mi začalo docházet, co se právě stalo.
Pan Coolidge se spokojeně usmál. Zvítězil, já prohrála.
„Slečno Collinsová, oznamuji vám, že jste byla právě zatčena a do projednání vaší neobvyklé situace budete držena ve vazbě zde na základně." Otevřela jsem ústa, abych něco řekla, ale k tomu nebylo co říct.
Dveře do zasedačky se otevřely, obstoupili mě dva vojáci a chytili za paže, koutkem oka jsem si všimla Ronona a Teal'ca, jak na mě překvapeně zírají.
„Musím vás upozornit, slečno Collinsová, že si IOA dovoluje vám dát status válečného zajatce, který je zbaven veškerých práv, které platí zde na Zemi a u našich mimozemských spojenců." Připadala jsem si, jako bych vjela do tunelu, zahalila mě tma a nic jiného jsem neslyšela. Hlavou se mi táhla jediná věta: Spadla klec. IOA mě konečně dostalo a já se odsud už nikdy nedostanu.
Jako ve snách jsem zírala na Ronona, když jsme ho míjeli. Něco křičel, ale já neslyšela, jen jsem zavrtěla hlavou a tupě zírala před sebe.
Skončily veškeré naděje na to, abych zjistila, proč jsem se objevila na Atlantidě a kdo je mým antickým předkem a proč a jestli mám v sobě kus Wraitha.
Jedním jsem si byla jistá, IOA mě nenechá odejít. Vysvobodí mě jedině smrt.

Kapitola mapuje díly:
4x16 – Trojice
4x17 – Přestupní stanice

17. kapitola – O návrtech domů
Když jsem po TOM poprvé otevřela oči, ležela jsem v obrovské místnosti a nebyla si jistá, kde vůbec jsem. Chvíli jsem se rozhlížela okolo, chtěla se posadit, ale znemožnily mi to popruhy, kterým jsem byla přivázaná za ruce a nohy k posteli, což se mi moc nelíbilo, ale byla jsem příliš unavená, než abych se pokoušela vykroutit a jediné, čeho jsem si všimla, byl podplukovník Sheppard, který na mě zíral z výšky, než jsem zase upadla do blažené nevědomosti.
Podruhé jsem se probudila už o něco klidnější, netlouklo mi tolik srdce, dýchalo se mi snadněji a nebolelo mě celé tělo, přesto jsem se pořád necítila ve své kůži.
Mozek mi startoval pomalu a ještě pomaleji mi servíroval vzpomínky na události od příchodu na Kerasovu planetu. Moc se mi nelíbily. Raději bych je zapomněla, ale máma mi mockrát říkala, i když jsem byla malá holka a příliš to nechápala, že veškeré prožitky, byť dobré nebo špatné utvářejí naši osobnost.
Postavila jsem se jim a se zavřenýma očima procházela všechny ty okamžiky z úlu a snažila se kvůli nim nebrečet. Už se mi osud několikrát snažil naznačit, že nejsem jen člověk, ale já se tomu zdráhala uvěřit, dokonce i po události na křižníku s Teylou, jsem to přehlížela. Teď už jsem nemohla.
Otevřela jsem oči a zírala do stropu známé místnosti. Byla jsem na ošetřovně a slyšela jsem tichý šepot hlasů a zvuků, které pro tuhle část města byla typická. Uklidňovalo mě to.
Pomalu jsem se posadila a polknula bolestivé zasykání. Bolelo mě na hrudníku, ale překonala jsem strach a podívala se na něj. Pod nemocničním oblečením jsem měla nalepenou přes hrudní kost obrovskou náplast, která byla čistě bílá.
„Jste vzhůru." Otočila jsem se po hlase sestřičky, která stála nalevo ode mě. Zírala přitom, jako bych byla nějaké zjevení. Těkala očima všude možně, ale přímo do očí se mi nepodívala.
„Zavolám doktorku Kellerovou." Odběhla a nechala mě samotnou. Postele kolem byly prázdné. Pořád mě drželi odděleně od ostatních nebo byli všichni zdraví.
Znovu jsem se položila zpátky a přitáhla si peřinu až ke krku. Teď mě vyšetří, a pak půjdu za plukovníkem Carterovou, které budu muset říct o všem, co se stalo, klasický vojenský předpis. Chápala jsem ho, ale moc se mi do toho nechtělo. Sama jsem to teprve zpracovávala.
„Ahoj Mio," pozdravila mě Jennifer a posadila se na kraj postele. Usmála se na mě, ale měla problém s očním kontaktem, nechtěla jsem řešit proč.
„Je Keras... je..." Bála jsem se dokončit větu.
„Je v pořádku. Leží o pár postelí dál. Až si budu jistá, že je to tom ještě lépe, pustím ho domů." Spadl mi obrovský kámen ze srdce.
„A Rodney."
„Taky, neboj se." Pořád seděla vzpřímeně a já čekala, kdy se mi konečně podívá do očí.
„Asi se mnou bude chtít mluvit plukovník Carterová." Jennifer se znovu doširoka usmála.
„Jen jí budeš muset dát chvíli, než se sem dobelhá, trochu jí to trvá." Zamračila jsem se. „Byla jsi pár dní mimo. Pár věcí se tady událo. Plukovník si na jedné misi zlomila nohu, ale už je taky v pořádku, jen se to musí zhojit. Asi máš hlad a žízeň, pro něco pošlu. Musíš se ještě šetřit." Vstala, ale zachytila jsem ji za ruku.
„Řekni mi, Jennifer, ublížila jsem tomu zdravotníkovi?" Překvapeně se mi podívala, konečně, do očí.
„Ne vůbec ne! Copak tě to napadlo? Brad je v pořádku, neměla jsi takovou sílu, abys mu ublížila, sice větší než normálně, ale za to mohl enzym, co ti koloval v těle. To je normální."
„Je pryč?" zeptala jsem se opatrně.
„Jistě, detoxikace sice trvala o něco déle a nebyla pro tebe příjemná, ale jsi čistá, neboj se. Zvládla jsi to, museli jsme tě sice připoutat, ale bylo to jen pro tvoje bezpečí." Přikývla jsem. „Teď ti zajdu pro něco na jídlo a nechci slyšet odmlouvání, musíš se najíst, potřebuješ to." Pohladila mě po rameni a pomalu odcházela.
Jakmile mi zmizela z dohledu, opatrně jsem se posadila na posteli, a pak se postavila na podlahu. Příjemně studila, a i když jsem byla na nohách trochu nejistá, nezastavilo mě to, abych se podívala na Kerase.
Našla jsem ho ve vedlejší místnosti v rohu. Ležel klidně na posteli a v ruce měl tablet a něco na něm ťukal. Na okamžik jsem zapomněla na všechno okolo a Keras hned vypadal jako obyčejný pozemšťan, který se léčí po zákroku.
Musel poznat, že ho někdo pozoruje. Zvednul hlavu a zůstal na mě zírat s otevřenou pusou, což mě už začalo nahlodávat, ale nechtěla jsem to vědět, co na mně všichni vidí.
„Mio," vydechl a já k němu pomalu došla. Posadila jsem se na kraj postele a odložila tablet na noční stolek.
„Ty vypadáš..."
„Snad ne jak Wraith?" pokusila jsem se zavtipkovat, ale Keras se zamračil. Musela jsem zkusit si z toho udělat legraci, abych zapomněla na ten bolestivý dopad, jaký to mělo.
„Ne..." odpověděl po chvíli ticha. „Spíš jinak, starší." Jak jinak, když se na mě krmila královna, nemusela mi vrátit veškeré roky, co mi vzala. Pokud mě vzpomínky nemátly, přišel tam major Lorne a mohl královnu přerušit, ale pořád lepší být o pár let starší, než mrtvá nebo závislá na wraithském enzymu.
„Pár vrásek nevadí," sklopila jsem hlavu, prostě jsem o tom vtipkovat nedokázala, „ale Aris ani ti čtyři kluci se už nevrátí, Kerasi, v porovnání s tím je to jen malá oběť." Chytila jsem ho za ruku a on si ji přitáhl blíž a políbil mě na hřbet.
„Nic ti nevyčítám, Mio. Tohle by se stalo, i kdybys tam nebyla. Tušil jsem už dlouho dobu, že Aris něco chystá, ale nemohl jsem přijít na co. On jen využil našeho přátelství." Pohladila jsem ho po rameni. Trochu se odsunul stranou a já si vedle něho lehla. Trochu se mi těmi pár větami ulevilo, tak jsem chtěla Kerase trochu rozveselit.
„Chápeš, že jsem teď starší než ty." Keras se zasmál, a chytil se za pravý bok.
„Tohle mi nedělej, ještě se nemůžu smát." Objal mě a já už se stoprocentní jistotou věděla, že je to bratrské objetí a byla za to ráda. Potřebovala jsem někoho, někoho normálního, kdo by mi porozuměl.
Pomohlo mi to mnohem víc. Už jsem se tolik nebála výslechu, který mě čekal. Důvěřovala jsem Carterové, znala celou pravdu o mně a měla právo znát i to, co jsem se dozvěděla, třeba by to mohlo znamenat posun v našem pátrání.
***
Sheppard zůstal stát ve dveřích ošetřovny a díval se na Miu s Kerasem. V ruce převracel CD, které koupil na Zemi a chtěl ho jí ho dát. Když prve přivezl mp3 přehrávač, donutil Zelenku, aby jí ho dal on, ale teď nemělo cenu, aby někoho dalšího k tomu přemlouval.
Zastrčil CD do kapsy, žádný koš v dosahu nebyl.
„Měl bys jí to dát, Johne." Sheppard se otočil k Teyle. Ruce měla složené na těhotenském břiše a ten její přívětivý pohled alespoň trochu zmírnil jeho zklamání.
„Nech to být, Teylo." Chtěl odejít, ale zastavila ho.
„Potřebuje kousek své planety. Právě teď asi nejvíc. Zamysli se nad tím." Trochu se na něho zamračila, ale raději ho pustila a zamířila dovnitř.
Sheppard zůstal stát dlouhou chvíli na místě a pozoroval, jak si Teyla ke dvojici přisedla a všichni tři si povídali.
Raději se otočil a zamířil k ubikacím. Zastavil se před jejím pokojem. Celé ty dny, kdy byla na detoxikaci bojoval s tím, aby nešel dovnitř. Bylo by tak snadné vejít a prohledat její věci a zjistit, co před ním ty roky tají. Jenže by to nebylo správné, ne po tom, co udělala pro Teylu a ne jen pro ni, ale pro celou Atlantidu.
Podcenil ji, obvinil ji a zcela neprávem. Ať měla tajemství jakékoli.
Přejel rukou po panelu a vstoupil dovnitř. Moc se nerozhlížel, stejně tu nic nebylo, kromě té fotky na nočním stolku, která byla pořád obrácená tak, aby na ni neviděl.
Zastavil se u postele a z kapsy vytáhnul CD. Chtěl ho položit na postel a odejít, ale to by bylo příliš okaté. Pomalu přešel k polštáři a zastrčil ho pod něj, pak se raději rychle vytratil.
***
Carterová se za mnou přibelhala na ošetřovnu až druhý den. Nevypadala s tou berlí tak špatně, ale její zachmuřený pohled nevěstil nic dobrého.
Začala mluvit obecně, co se stalo, na co přišli a takové drobnosti, které se na základně dějí pořád, jenom aby mě uklidnila, než přijde s tou důležitou věcí, o níž jsem dobře tušila, že se mi nebude vůbec líbit.
„IOA chce za pár týdnů podrobit veškeré mimozemské členy expedice pohovoru," oznámila mi se zachmuřenou tváří a mně bylo rázem jasné, že k mému výslechu se asi nedostaneme. „Chtějí začít s Teylou, po ní na řadě bude Ronon a po něm ty, což nám působí menší problém. Od tvé smrti jsi v hlášeních vedena jako obyvatelka jedné z planet, kterou jsme navštívili ve chvíli sklizně." Podala mi ohmatanou žlutou složku, na které bylo jméno Atasie Tamorak.
„To je moje mimozemské jméno?" Sam přikývla.
„Mio, pořád zvažuju, jestli ti mám dovolit jít na Zem a podrobit se tomu pohovoru. Nepochybuju o tom, že by tě poznali, zvláště teď..." Podívala se na mě a já se nervózně ošila. „Jenže po té události s únosem mám obavu, aby tě nezkompromitovali, kvůli tomu, že jsi wraithské královně mohla říct něco o Zemi, i když jsi na ní jako Atasie nebyla." Už jsem se jí chystala říct, že jsem nic neprozradila, ale zastavila mě. „Já ti věřím, že jsi nic neprozradila, major Lorne mi to potvrdil, když mi dodal svoje hlášení, ale organizace IOA je příliš úzkoprsá a hlavně pan Coolidge, než aby uvěřila mimozemšťanovi, ale takoví naši lidé už prostě jsou, nehledě na fakt, že právě IOA má prsty ve tvém únosu, což mě vede k domněnce, že právě tímhle pohovorem bychom jim mohli nasadit brouka do hlavy, který by tam hlodal a mohl tak pokračovat ve tvé časové linii tak, jak jsi ji zažila, čemuž se my snažíme zabránit, že?" Přikývla jsem.
„Kdybyste mě tam nechtěla poslat, vypadalo by to podezřele a ještě podezřeleji, kdybyste mě museli nechat umřít, zase." Sam se lehce pousmála.
„To je právě to. Neboj se, na něco přijdu." Povzbudivě se na mě podívala a já přikývla, ale už jsem se značně vrtěla na posteli. Její slova ve mně vyvolala požár zvědavosti. Musela jsem se na sebe podívat do zrcadla. Potřebovala jsem vědět, jak teď vypadám, o kolik jsem zestárla, ale na dotek nebylo nic poznat, takže mě napadaly jiné hrůzné myšlenky, které jsem nedokázala pojmenovat.
Pořád jsem hledala odvahu Sam říct o tom, co se dělo na úlu, ale její předpoklady, dohady a teorie mě nějak ukolébaly do stavu naprosté nepřítomnosti, pak jsem už další minuty našeho rozhovoru, spíš Samina monologu jsem téměř nevnímala, jen jsem přemýšlela nad tím, kde najdu nějaké zrcadlo, a přitom odpovídala zcela automaticky, čímž jsem Sam nepatrně vyprovázela, aby konečně odešla, což jí chvíli trvalo, s tou zlomenou nohou.
Ještě jsem musela nějakou dobu po jejím odchodu počkat, než se ošetřovna trochu vylidnila, aby mě nikdo nezastavil hned u vstupu.
Pravda, mohla jsem se podívat do nějaké vitríny nebo vyleštěné nádoby, ale já potřebovala zrcadlo, abych viděla i ty nejmenší změny. Nebyla jsem zase tak povrchní nebo marnivá, ale vás by nezajímalo, jak jste se změnili, že lidé, kteří se vám předtím naprosto klidně dívali do očí, to teď najednou nedokázali?
Zručně jsem obešla Kerase, který spal a sebrala bundu s logem Atlantidy z jedné židlí u sestřiček, abych na chodbách nebyla tak nápadná. To jsem ale ještě nevěděla, že ani stejnokroj zaměstnanců by mi stejně nepomohl zapadnout.
Jediné klidné místo, kde bych se na sebe mohla podívat, byl můj vlastní pokoj, ke kterému byl přístup kupodivu naprosto volný, bylo docela obyčejné dopoledne, takže se všichni věnovali svým běžným povinnostem.
Přejela jsem rukou po panelu a vstoupila do pokoje. Okno na balkon bylo otevřené, takže mě přivítala příjemná vůně moře a vlahý větřík vnikal dovnitř, a na mě to mělo naprosto uklidňující účinek. Srdce se mi trochu zklidnilo a já se posadila na postel. Na kratičký okamžik jsem si užívala příjemný dotek lůžkovin a pocítila naráz silnou únavu z cesty z ošetřovny a chtěla se položit a spát do druhého dne, protože mě dlouhý pobyt na ošetřovně dostal trochu z formy, ale musela jsem se donutit vstát a dojít do koupelny.
Muselo to být rychlé jako stržení náplasti.
Ach, kdybych dostala znovu příležitost se nad tím zamyslet, nikdy bych se do zrcadla nepodívala.
V tiché naději jsem vstoupila do koupelny se sklopeným pohledem k podlaze. Zavřela jsem za sebou dveře a otočila se čelem zrcadlu. Zavřela jsem oči, narovnala hlavu a rychle otevřela oči.
Tentokrát mi šok nezpůsobil ztrátu řeči, spíše ji u mě znásobil. Hlasitě jsem zděšením vykřikla a zděšeně couvla ke dveřím, do kterých jsem bolestivě narazila.
To jsem přeci nemohla být já! Ze zrcadla na mě zíral naprosto cizí člověk, jakého jsem v životě neviděla! Nemohla jsem se přeci tolik změnit!
Roztřesenýma rukama jsem otevřela dveře a škobrtavými kroky vběhla zpět do pokoje a přímo do náruče podplukovníka Shepparda.
***
„Johne, já Miu prostě nemůžu poslat na Zem před pana Coolidge, vypadá sice trochu jinak, ale nemyslím si, že to obstojí." John seděl v křesle a díval se na Carterovou a téměř nevnímal její slova. Hlavou se mu táhla otázka, jak Miu ještě změnit, aby ji skutečně nepoznali, takže mu chvíli trvalo, než si všimnul, že jeho velící na něj zírá.
„Co?"
„Vím, že s Miou, nemáte příliš dobré vztahy, ale pokud se pan Coolidge dozví, o koho se skutečně jedná, můžeme všichni přijít o místo." To bylo Johnovi jasné, dokonce v sobě dokázal udusit otázku, jaké je tedy Miino tajemství, ale nedokázal přestat myslet na tu scénu na ošetřovně. Na Miu a Kerase. Pořád tvrdila, že jsou jenom přátelé.
„Johne!" Narovnal se a pokusil se věnovat svoji pozornost Carterové a v tom ho to napadlo.
„Tak požádáme Kerase, jestli by jí děti z M7G-677 mohli znovu namalovat tvář a to ji už zaručeně nepozná nikdo." Carterová se na něj překvapeně podívala.
„To není špatný nápad."
***
John se pak vracel na svůj pokoj, aby mohl sledovat další sportovní záznamy, které mu unikly, zatímco byl v Pegasu, ale nedostal k tomu příležitost, protože když procházel kolem pokoje Mii, uslyšel křik, který ho donutil vběhnout dovnitř právě ve chvíli, kdy jeho majitelka vyběhla z koupelny jemu přímo do náruče, kde se moc dlouho neohřála.
Bleskově k němu zvedla hlavu a chvíli na něj zírala neschopna slova. Viděl ten děs v jejích očích, který způsobila pravda, kterou spatřila v zrcadle, ale trvalo jí jenom chvíli, než jí pohled ztvrdnul. Ustoupila od něj a chvíli čekala, jestli náhodou něco neřekne.
John mlčel. Čekal, že z toho bude víc vyvedená z míry, že bude odmítat svůj vzhled a ptát se, proč právě ona a on by ji přitom držel v náručí, konejšil ji a přitom jí zabořil ruku do těch šedivých copánků, které neměl prozatím nikdo odvahu rozplést, aby neviděla skutečnou barvu svých vlasů po mučení wraithskou královnou.
Poprvé by oni dva sdíleli něco společně, přestože to nebylo nic příjemného.
Pohledem sjel k jejímu zakrytému hrudníku a celý ztuhnul, když si vzpomněl, jak vběhla bránou s týmem majora Lorna s hlubokou ránou po krmení, a jak se mu při tom pohledu zdrhnul dech a oživilo mu to jeho vlastní vzpomínku na chvíli, kdy ho Genij Kolja nechal vysávat Wraithem Toddem. Jenže to se nedalo srovnávat s dlouhými dvěma dny, které musela podstupovat opakované vysávání.
Vyjel očima výš a zíral na její vlasy, pak na její obličej, ve kterém se nedalo nic vyčíst, a on si uvědomil, že se na ni už nedokáže dívat stejně. Nevymizely veškeré předsudky, které vůči ní měl, ale konečně spatřil mladou ženu, která se nedopatřením dostala do nepřátelského prostředí, pro které nebyla vycvičena.
Uvědomil si, že mu trvalo skoro tři roky, než ji spatřil tak, jak ji celou dobu viděli ostatní, a rázem se zastyděl, že se k ní tak choval.
„Jsou to jenom šedivý vlasy," řekla klidně a vytrhla Johna ze zamyšlení, zatvářila se přitom, že je nad věcí, a on jí v očích hledal očekávaný zmatek, ale neviděl ho, příliš se proti němu zatvrdila, což ho zamrzelo.
„Je to docela dobrý," pomalu přikývnul a mávnul rukou. Stiskl přitom rty, aby už raději nic jiného neřekl, co by ji mohlo rozzlobit.
„Tak proč byl takový problém mi to říct?" utrhla se na něj a se zdviženou hlavou kolem něj prošla na chodbu. Bleskově ji následoval a doprovodil až na ošetřovnu, přímo ke Kerasově posteli. Musel přitom myslet na to CD, které jí zastrčil pod polštář v pokoji a zaskřípal přitom zubama, když ten nedospělý kluk byl vzhůru a zíral na ně jako na zjevení.
„Mio, podplukovníku?" Keras se trochu posunul, aby udělal Mie místo.
„Alespoň ty jsi mi mohl říct, že jsem zešedivěla," vyčetla mu jemně a sedla si do noh postele.
„Víš, ono to..." začal Keras, ale John ho předběhnul.
„Nechtěli jsme tě připravit o překvapení," vyhrnul a hned svých slov zalitoval, na tohle téma asi nebylo dvakrát nejlepší vtipkovat. Mia k němu obrátila hlavu a sledovala ho přes přivřená víčka.
„Jak šlechetné," odsekla a raději věnovala svoji pozornost Kerasovi a Johnovi bylo jasné, že už je tu zase navíc, tak raději odešel, aby neřekl nějakou další hloupost.
***
Večer v posteli jsem si musela v duchu gratulovat, po letech nezvládnutého odporu vůči podplukovníkovi jsem konečně dokázala zachovat klidnou hlavu. Zachovala jsem se více než dospěle, i když situace, kdy jsem po útoku mimozemšťana zašedivěla, byla vhodná pro pláč, ale mohla jsem být ráda, že jsem nepřišla o vlasy úplně.
Lhala bych, kdybych řekla, že jsem nebrečela. Brečela jsem, ale když už byl všude klid a většina personálu na ošetřovně spala.
Seděla jsem na posteli, rozplétala šedivé copánky a dovolila pouze slzám, aby mi stékaly po tvářích. Pořád jsem si opakovala, že to mohlo být horší. Nemusela jsem to přežít, nemuseli mě najít, mohli přijít pozdě.
Přes zamlžený pohled jsem se podívala na Kerasa ležícího vedle mě. Mohl taky umřít. Brala jsem tuhle expedici vážně, ale dokud jsem nechodila bránou ven, nedokázala jsem si plně uvědomit nebezpečí, jakým jsou tu tihle lidé neustále vystaveni, vlastně celá galaxie.
Prsty mi klouzaly po vlasech a rozplétaly drobné copánky, co dokázaly splést jen dětské prstíky. Nedokázala jsem vypustit z myšlenek královnu a její dotírající slova o mém původu a předcích. Nebyla jsem však připravena si to připustit, ještě ne. Musela jsem na to mít důkaz.
Nezvratný důkaz.
Na to ale nebyl teď čas. Musela jsem se připravit na to, že se vrátím domů, na Zem, sice jako mimozemšťan a jen na krátkou dobu, ale budu mít pod nohama rodnou půdu. Carterová měla pravdu, že mě teď asi nikdo nepozná, ani já sama to málem nedokázala.
Utřela jsem si poslední slzy a hřebenem si začala pročesávat vlasy. Cítila jsem se o něco líp, ale ten kámen, co mi tížil srdce, nezmizel. Byla jsem si jistá, že mířím správným směrem, který mě dovede k odpovědím, co potřebuju, ale bála jsem se, že se mi pravda nebude ani trochu líbit.
***
„Pokus se, nepotrhat si stehy." Celou dobu jsem se dívala Jennifer do vlasů a ani jednou se nepodívala na svůj hrudník.
„Takže žádné tréninky?" Doktorka si tiše odfrkla, což u mě vyvolalo lehké ušklíbnutí, kterého si všimnul Keras a sám se na mě usmál od ucha k uchu.
„Rána srůstá mnohem pomaleji než by měla, ale není se čemu divit." Zvedla ke mně pohled. Musela mi vidět něco ve tváři, protože omluvně sklopila pohled zpátky k mému hrudníku. Přešla jsem to, protože se v posledních dnech takhle tvářili takhle všichni.
„Říkala jsi, že moje tělo odbouralo veškerý enzym," podotkla jsem a Jennifer se mi znovu podívala do očí.
„Ano, to ano, ale pořád toho o Wraithech víme tak málo, takže nemůžeme říct, co takový zásah do tvého nervového systému může způsobit dlouhodobě." Bylo mi jasné, že se obává toho, jestli bych se nemohla změnit na Wraitha. Podívala jsem se na Kerase, který zvážněl. Nějak jsme neměli ještě čas na to, abychom si spolu promluvili o tom, co se stalo na jeho planetě. Jen jsem stačila podat zevrubné hlášení Carterové, kde jsem samozřejmě vynechala rozhovory, které jsem vedla s královnou.
„Klidně budu chodit každý den na testy, abys byla klidnější," pokusila jsem se Jennifer uklidnit, ale zřejmě jsem to nepojala tak, jak si ona představovala.
„Tohle je vážná věc, Mio," pokárala mě, ale v jejím podání to spíše bylo takové milé přemlouvání.
„Já vím, ale co ti na to mám říct, cítím se dobře, ale pořád mi je slabo a jsem natolik rozumná, abych se šetřila." Nakonec doktorka spokojeně přikývla a propustila mě, jakmile dokončila svoji práci i na Kerasovi, kterého měla konečně pustit na jeho planetu. Takže mi zbylo jen pár chvil, abych se s ním mohla rozloučit.
Pomohla jsem mu na jeden balkon blízko ošetřovny. Usadili jsme se na lavičku a zírali na moře, které si Keras velmi oblíbil.
„Loučíš se se mnou, jako bychom se snad už neměli nikdy vidět," začal nenuceně a dál zíral na město pod námi a vlny, které ho omývaly. „Za pár dní mě snad přijdeš navštívit." Otočil na mě svoji tvář a já se lehce pousmála, ale při myšlence, proč tam půjdu, mi tělo ztuhlo. Tentokrát bylo ale snazší zamaskovat svůj strach a tvářit se jakoby nic.
„Tvoje děti mi dají nový vzhled," aby mě nikdo na Zemi nepoznal. Kupodivu to znělo nadšeně. Třeba bych získala Oscara dříve než DiCaprio.
„Pořád to nechápu, Mio. Proč se schováváš před svými vlastními lidmi?" A bylo to tady. Jednou to přijít muselo a já nebyla připravena.
„Pokusím se ti to vysvětlit, až se vrátím z toho "pohovoru"." Prsty jsem naznačila uvozovky, ale Keras se na mě nechápavě podíval. Pořád mu unikala pozemská ironie, což mě donutilo se usmát a uvolnit se.
„Vy lidé jste zvláštní."
„Ne lidé, ale dospělí, Kerasi, však to sám poznáš, vaše vesnice k tomu postupně dospějí. Pět set let jste ochraňovali svoje lidi tím, že jste se vzdali dospělosti."
„Nebude to lehké," připustil a sklopil pohled. „Jen mě mrzí, jak se zachoval Aris." Chytila jsem ho za ruku a donutila, aby se na mě podíval. Nechtělo se mi to říkat, protože toho kluka bych nejraději za ty věci pořádně zfackovala, ale dostal mnohem krutější trest než si zasloužil, doplatil tak na svoji mladickou naivitu.
„Aris se snažil chovat dospěle, ale nevzal to za správný konec. My na Zemi říkáme: Chybami se člověk učí. Je to kruté, ale to je dospělý život. Máme možnost se poučit z chyb generací před námi a ani nevíš, kolik lidí by si od nás přálo, aby byli na vašem místě a mohli začít od začátku, moci změnit, to co jsme napáchali a pokazili."
„Kdybys ty dostala možnost rozhodnout se, jestli znovu přijít na Atlantidu. Jak by ses rozhodla?" Naprosto mě svojí otázkou zaskočil. Zaraženě jsem na něj zírala a v hlavě měla najednou prázdno. Takovou otázku jsem si toužila položit už mnohokrát a hlavně chtěla znát odpověď. Pohrávala jsem si přitom s prstýnkem na pravé ruce.
„Nevím," odpověděla jsem po dlouhých vteřinách ticha. Zbytek dne jsem nad tím přemýšlela, ale ani když navečer odcházel Keras s Oaris na jejich planetu, stále jsem netušila odpověď a nedokázala kvůli tomu usnout. Dívala jsem se přitom na s fotku mámy, tolik jsem toužila po tom, aby tu byla a mohla mi pomoct. Potřebovala jsem nutně její radu, teď víc, než kdykoliv jindy.
Zastrčila jsem ruku pod polštář a nahmatala pod ním něco, co tam nemělo být. Rozbušilo se mi přitom srdce. Připomnělo mi to dobu, kdy jsem naši společnou fotku schovávala pod polštářem a bála se na ni roky podívat, bylo to snad nějaké znamení, které mi dávala máma shůry?
Volnou rukou jsem rozsvítila lampičku a vytáhla tu věc na světlo. Zírala jsem na CD Maroon 5, které jsem moc dobře znala. Byla úplně nové, ještě zabalené a přes průhledný obal na mě zíral Adam Levine.
Nikdy jsem originál neměla, ale pár písní jsem znala nazpaměť. Objevila jsem ho až poslední rok na střední, když jsem pátrala po všech albech, které skupina vydala. Muselo být staré deset let, z mého pohledu, než jsem se objevila na Atlantidě, a když jsem ho obrátila, v dolním rohu byl rok vydání. 2007, nebylo ani rok staré, pro mě rok 2007 byl před pár měsíci už podruhé
Bylo úplně nové, právě vyšlo, ale díky tomu cestování v čase jsem na něj zírala naprosto konsternovaně. Musela jsem si přitom vzpomenout na Kerase a jeho otázku. Tohle byl takový malý střípek mého života, který bych absolvovala několikrát za sebou, protože ve svém předešlém životě jsem žila pro hudbu, byla mým zachráncem a po příchodu na Atlantidu mi neuvěřitelně chyběla, a když mi dal tenkrát Radek ten přehrávač, nemohla jsem být šťastnější, hodně mi to pomohlo, abych se s přítomností v mimozemském městě alespoň trochu vyrovnala a teď tohle.
Maroon 5 byla jedna z mých nejoblíbenějších kapel, kterou jsem dokázala poslouchat donekonečna, zvláště jednu písničku. Nemohla jsem uvěřit, že mi Radek opět tak moc pomohl.
Rázem jsem zapomněla na veškeré černé myšlenky a nadšeně vyskočila z postele, jako bych byla zase na střední a nemusela se stresovat vidinou dospělosti, ale jen tím, jak dostat Marka občas ven.
Nedočkavě jsem roztrhla obal a rychle zapnula notebook a popoháněla ho, aby se už načetl. Zastrčila jsem ho do mechaniky, nasadila sluchátka a nevěděla, kterou píseň si pustit jako první. Nabízela se mi Wake Up Call, kterou jsem měla ve třech nejlepších, ale Can't Stop nebo Kiwi byly hned v závěsu.
Srdce mi tlouklo tak rychle, až mě rozbolela rána na hrudníku. Třásla jsem se po celém těle a netušila, kterou vybrat. Projížděla jsem očima celý seznam a musela jsem si přiznat, že i po těch dlouhých letech, co skupinu poslouchám jsem všechny písně neznala.
Raději jsem si vzala notebook do postele, abych se nemusela krčit na židli a spustila náhodný výběr. Zírala jsem do stropu a nechala se unášet hlasem Adama Levina. Bylo to tak osvobozující a uklidňující. Vyčistila jsem si hlavu daleko lépe než při běhání, na které jsem stejně neměla náladu.
Po několika špatných nocích, kdy se mi zdálo o královně, jsem konečně spala naprosto normálně a ráno se cítila naprosto úžasně.
***
Tiše jsem si pobrukovala Won't Go Home Without You, zatímco jsem mířila na snídani. Rozdávala jsem kolem sebe úsměvy a lidi z expedice na mě zírali jako na blázna, ale já se bláznivě skutečně cítila. Takový kus domova jsem teď potřebovala. Musela jsem z to Radkovi poděkovat a zeptat se, jak se mu to CD podařilo sehnat.
V jídelně na otevřené terase bylo živo, bylo krásné ráno a lidi toho využili, aby posnídali na čerstvém mořském vzduchu.
Dnes měl službu Rodrigo a nadšeně se usmál, když mě uviděl, přestože nespustil oči z mých šedivých vlasů, které jsem si projednou zapletla do copu na rameno, místo do drdolu.
„Máš hlad?" zeptal se mě s tím svým silným přízvukem. Nadšeně jsem přikývla.
„Obrovský, co mi doporučíš?" Začal mi vyjmenovávat samé dobroty a já nevěděla, co si vybrat. Jenže bych musela prasknout, kdybych to všechno měla sníst, tak jsem se spokojila s toastem s výbornou marmeládou a arašídovým máslem, k tomu pár kuliček hroznového vína a nějaké další ovoce ze spřátelených planet a zakončila to velkou sklenicí dehydrovaného mléka, které nebylo tak dobré jako čerstvé, ale dochutila ho kakaem a naložený tác jsem odnesla ven a dosedla ke stolu, kde snídali Radek, Rodney, Jennifer a Teyla s Rononem.
Trapné ticho, které nastalo, když jsem si přisedla a všichni zírali na můj plný tác, jsem přešla úsměvem a pustila se do toastu, na který jsem natřela pořádnou vrstvu arašídového másla a marmelády, na které jsem ještě navršila na plátky nakrájené hrozny.
„Tady si někdo vzal moji radu hodně k srdci," zasmála se Jennifer a nemohla ze mě spustit oči, když jsem křoupala jednou sousto za druhým a zapíjela ho kakaem.
Polknula jsem sousto a otočila se k ní. „Sice mi z toho trnou zuby, jak je to sladké, ale stojí to za to." Celý stůl se zasmál a dál pokračoval ve své konverzaci.
„Jo a Radku," zapila jsem další sousto mlékem, abych měla volnou pusu, „moc ti děkuju za to CD, ani nevíš jakou mi udělalo radost." Teyla se vedle mě ošila a Radek na mě zíral s otevřenou pusou.
„Co prosím?" Zatvářil se naprosto nechápavě. Tohle uměl zahrát skvěle.
„Jen se nedělej," musel mě škádlit. „Našla jsem ho teprve včera večer, mohl jsi mi ho donést normálně a neschovávat ho v pokoji. Udělalo mi ještě větší radost než ten přehrávač." Ticho, které se u stolu rozhostilo bylo divné.
„Já ti žádné CD do pokoje nedal. Na Zemi jsem už dlouho dobu nebyl." Radek si nervózně popostrčil brýle a vyhýbal se mému pohledu.
„Tak kdo..."
„Je od Johna," řekla naprosto klidně Teyla a napila se pomerančového džusu. Ronon se téměř neslyšně zvednul a rychle mizel, stejně jako Rodney. To mu bylo podobné, při náznaku problému bral do zaječích, zrádce jeden.
„Jak to myslíš?" procedila jsem skrze zuby, když ze mě veškerá euforie vyprchala.
„Tak jak to říkám. Přivezl ti ho John, když byl na Zemi. Stejně jako ten přehrávač." Prudce jsem se podívala na Radka s provinilým výrazem, který raději vyskočil ze židle jako opařený a zmizel snad ještě rychleji než Ronon.
„Za chvíli mi začíná směna, musím běžet," měla alespoň Jennifer tolik slušnosti, aby se s námi rozloučila.
Zůstala jsem u stolu pouze s Teylou, která pokračovala ve snídani jakoby nic. Nechápala jsem, jak může být tak klidná. Já byla vzteky bez sebe a to jsem se probudila s tak dobrou náladou, ale to by nebyl Sheppard, aby mi ji nezničil.
„Nechápu, proč se zlobíš, chtěl ti udělat radost." Upřela na mě ty své hnědé upřímné oči, které se mi dokázaly dostat hodně hluboko, jakoby mi dokázala číst myšlenky.
„Udělat radost?" vyprskla jsem dětinsky a byla jsem zase na začátku.
„Ano."
„Jak může..." začala jsem rozzlobeně, ale Teyla mě zastavila. Chytila mě za ruku, kterou jsem zatínala v pěst. Zlobila jsem se i sama na sebe, že jsem se jím opět nechala tak rozhodit.
„John teď bude celý den pryč, nech si to projít hlavou." Zjednodušeně mi řekla, abych se neukvapovala a já se rázem cítila provinile, ale i když jsem se snažila se Sheppardem vycházet, nešlo to.
„Když mě omluvíš, musím dopsat jedno hlášení," zalhala jsem roztřeseně a nechala nedojedenou snídani na stole a co nejrychleji raději odešla.
***
Po cestě na pokoj jsem trochu vychladla. Musela jsem to vydýchat. Sedla jsem si na postel a zírala na notebook s pozastavenou písní.
Lehla jsem si, nasadila sluchátka a celý den poslouchala Maroon 5, abych si je zapamatovala, protože jsem se rozhodla, že to Sheppardovi vrátím, abych mu náhodou něco nedlužila, protože by jednou mohla přijít doba, kdy by mi to připomněl a takové konfrontaci jsem se chtěla vyhnout.
Bylo mi to ale líto. V přehrávači jsem měla písně, co jsem sehnala u lidí, ale nebylo to nic moc, tohle CD mi skutečně připomnělo domov, víc než cokoliv jiného, jenže jemu jsem nic dlužit nechtěla. Začalo by to CD a končilo životem a to bych asi nerozdýchala.
Teyla mohla říkat cokoliv, ale i přes jejich menší rozepři kvůli těhotenství, to byli přátelé a ona mu nadržovala. Za to Theresa byla nezaujatý pozorovatel.
***
Teprve až padla tma jsem se donutila vstát. Vypnout písně, uklidit CD do obalu. Nachystat přehrávač do své krabičky včetně všeho příslušenství a vydat se k pokoji Shepparda, což nebylo tak daleko.
Dodala jsem si pořádné odvahy a s naprostým klidem a pokerovou tváří zaklepala na dveře. Sheppard tam musel někoho mít, protože veškerý hlahol skončil.
***

John zíral na zápas s pivem v ruce, které už dávno zvětralo, ale neměl sílu se zvednout a postavit ho na stolek. Ronon si dal pozemské pivo jenom občas, dnešek byl výjimkou a vypil jich hned několik, podezříval ho, že má obavy z toho pohovoru, který se na něj chystá na Zemi.
Sám však celou dobu očekával, kdy k němu do pokoje nakráčí Collinsová. Některé věci se na Atlantidě nedokázaly utajit, hlavně souboj mezi nimi, ale když se celý den nic nedělo, usoudil, že to bude asi v pohodě, ale to se šeredně zmýlil, když někdo zaklepal na dveře.
„Otevřu," houknul Ronon a vyskočil z křesla. Přej rukou přes panel a dveře se otevřely. John se musel trochu nahnout, aby přes svého společníka viděl, kdo přišel. Při tom pohledu ztuhnul.
Collinsová se tvářila neprostupně a měla jednu ruku za zády. Chvíli zírala na Ronona jako na zjevení než se oklepala.
„Podplukovník je tady?" zeptala se kousavě a Johnovi neušlo, jak jeho hodnost doslova vyplivla ze rtů.
„Nechám vás o samotě," nechal ho v tom Sateďan a bez jediného otočení se protáhl kolem Collinsové, která vstoupila do pokoje a zavřela za sebou dveře. Se staženými rty došla až k němu a ladným pohybem hodila na skleněný stolek, pokrytý sportovními časopisy, dvě věci. Ty jediné dvě věci, co je svým způsobem spojovaly.
„Byla bych ráda, kdybyste mi nic nedával a nechodil bez dovolení do mého pokoje, když v něm nejsem." S údivem si uvědomil, že ho to zamrzelo, ale rychle to zmizelo, když si vzpomněl, když ji viděl s Kerasem.
„Ten přehrávač je snad od Radka, ne?" Přimhouřila oči a složila si ruce na prsou.
„Lhaní není moc dobrý způsob, jak si udržet naši ústní dohodu o vzájemné ignoraci." To už se mu přestalo líbit a konečně vstal. Odložil nedopitou láhev a dal ruce v bok.
„To byla tvoje dohoda, se kterou jsem nesouhlasil. A abys věděla, je neuvěřitelně pitomá," našpulila rty, ale zarazil ji zdviženým prstem, „takže ji nehodlám dodržovat, jsme v mimozemským městě na jiný planetě, kde naše přežití závisí na poslouchání příkazů a vzájemné domluvě, sakra, takže ti na nějakou ignorující dohodu kašlu." Rozzlobeně stáhla obočí a prudce rozhodila ruce.
„Fajn, stejně se mě za chvíli zbavíte, protože pochybuju, že projdu výslechem IOA, takže si ty věci laskavě nechte!" zakřičela. Otočila se na patě a chtěla odejít, ale John ji doběhnul a chytil za paži a stáhnul k sobě. Vytřeštila na něj oči a němém údivu, že se jí dovolil dotknout.
„To je takový problém ode mě něco přijmout?" zeptal se ostře.
„Abych vám pak musela být za něco vděčná?" odsekla při pokusu se mu vykroutit, ale na to ji držel až příliš pevně.
„Tady o žádnou vděčnost nejde, prostě si to vezmi zpátky a třeba to dej Kerasovi," vyhrknul popuzeně, což u ní vyvolalo naprosto překvapený výraz.
„Co do toho taháte Kerase?" Vytrhla se mu a znovu si vzpurně složila ruce na prsou. Pohledem sjel z jejího obličeje a představil si znovu tu rozšklebenou ránu na hrudní kosti a ten moment, kdy si přilehla do postele ke Kerasovi, jak se tenkrát přišla rozloučit s Ladonem, a pak k němu utekla, jenom aby se jím nechala naprosto zbídačit.
„Co?" zeptal se po chvíli, když se pohnula směrem k němu.
„Proč do toho taháte Kerase?" Jakmile svoji otázku položila, stiskla rty a pohled se jí rozjasnil. „Snad si nemyslíte, že já a Keras..." Hlasitě se zasmála a John o krok ustoupil, že se nechal tak snadno nachytat, nehledě na to, že se mu Collinsová začala smát.
„Proč by ne, jste stejně staří," řekl pomalu a pokyvoval hlavou, nelíbilo se mu, že se sám nechal zahnat do kouta.
„Je jedno, jak jsme staří, Keras je můj kamarád. Normální kamarád, který mě pořád nesleduje a nehlídá jako vy!" sykla a znovu se dostala útočného postavení.
„Tak mi řekni, jak by ses zachovala na mém místě ty? Hm?" Přistoupil blíž, aby se mohl nad ní mohl tyčit.
„Tohle tady neřešíme," odsekla. „Vezměte si ty věci zpátky a už mi nic nedávejte, přestaňte si mě všímat a nechte mě být, neberte mě na žádné akce a prostě na mě zapomeňte!" Vařila se v něm krev, přitáhl si ji k sobě blíž, na svůj hrudník a umlčel ji polibkem. Překvapilo ho, jak se mu v náručí napjala, ale neodstrčila ho od sebe. Aniž by se jí odtáhl od rtů, znovu ji políbil. Kupodivu ho nechala a už nebyla tak prkenná, přitiskla se k němu a on to vzal jako výzvu. Rukama jí sjel z ramen na boky a přitáhl si ji blíž, pokud to ještě šlo.
Proklínal sám sebe, že se musel nadechnout, bylo mu jasné, že mu pak uteče, ale zůstala na místě, zírala na něj a zhluboka oddechovala. Ruce jí volně visely u boků a myslel si, že pokud by ji na okamžik pustil, zhroutila by se k zemi jako hadrová panenka. Oči měla otevřené dokořán s neuvěřitelným údivem, který se jí měnil v chtíč, který díky tomu začal hořet i v něm. Takhle to ale vypadalo, že to spustila ona, ale pravda byla taková, že jakmile na něj začala křičet, vlastně kdykoliv křičela, chtěl ji políbit a sevřít v náručí.
Všiml si, že na okamžik uhnula pohledem k posteli, byl to tak kratičký moment, kdy asi doufala, že si toho nevšimnul, ale on to viděl, díval se jí přímo do očí, tohle nešlo přehlédnout.
Bojoval sám se sebou, aby couvnul zpátky, ale úsudek se mu zatemnil. Znovu se k ní sklonil, aby ji políbil, přitom vyjel rukama znovu nahoru a rychle jí rozepnul mikinu a stáhnul jí ji z ramen. Bylo to povelem k následujícímu, co už nešlo zastavit.
Mia konečně zvedla ruce a začala Johnovi rozepínat knoflíčky u košile. Musel se trochu odtáhnout, protože na to neměla moc prostoru a ruce se jí přitom třásly jako osiky, takže mu nedělalo problém ji nasměrovat k posteli. Nechal ji, aby mu stáhla košili. Chvíli konečky prstů přejížděla po jeho drobné jizvě po krmení, jakoby tím chtěla naznačit, že je spojuje něco víc než jen nepřátelství, to Johnovi dodalo odvahy a opatrně jí přetáhl triko přes hlavu.
Světlo jim oběma dalo chvíli, aby se navzájem mohli prohlédnout, i když Johnovi napovídal zdravý rozum, aby toho nechal, protože se Mia pořád zotavuje z krmení, ale jakmile ji uviděl stát před sebou jenom v podprsence a tím roztouženým pohledem, všechno ostatní hodil za hlavu.
Pevně ji sevřel a pomalu povalil na postel, blaženě zaklonila hlavu a on v duchu zaúpěl. Tohle nemohl zastavit, ani kdyby chtěl.
Zbytky oblečení padaly na zem kolem postele v nekončící záplavě, kterou zakončil tím, že ztlumil světla, ale jenom tak, aby si mohl vychutnat její tělo, po kterém toužil a jakmile se s ní spojil, ztratil i ty poslední kousky zdravého rozumu.
S každým dalším pohybem její drobné, bledé, ale vysportované tělo povolovalo, vláčnělo mu pod rukama a on se snažil byl opatrný, ale Mia měla jiný názor, když překonala vlastní počáteční neohrabanost, nemohl uvěřit, že přebírá vlastní iniciativu. Blaženě zasténal, když mu do ucha zavzdychala jeho jméno. Musel ji mít celou.
Políbil ji do ohbí mezi krkem a ramenem. Zachvěla se a silně se k němu přitiskla. Přitáhl si ji do sedu. Na chvíli si konečně hleděli do očí. Její byly zastřené chtíčem, stejně tak jako jeho. Políbil ji, aby ztišil její steny a ona mu za to zapletla prsty do vlasů a lehce zatáhla dozadu. Měla ho tak v moci a lhal by, kdyby řekl, že se mu to nelíbilo. Toužil, aby tahle chvíli neskončila, ale on byl muž a ona překrásná žena a příliš dlouhý půst se musel někde projevit.
Hlasitě vzdychl do jejího ramene. Zůstali ještě chvíli sedět, než ucítil, jak se opět pod jeho doteky napíná. S hrůzou si uvědomil, že přišla k rozumu stejně rychle jako on. Zvedl hlavu a podívala se jí do očí, které na něj zíraly plné zděšení, které se měnilo ve vztek. Bleskově ho od sebe odstrčila a ladným pohybem si kolem těla obmotala přikrývku a během mrknutí oka zmizela v koupelně.
„Sakra," zamumlal.
***
„Musíš vylézt!" říkala jsem si tichou mantru už po páté, ale nedokázala se odhodlat k činu. Mohla jsem být v koupelně pár vteřin, ale taky to mohly být hodiny. V rukou jsem držela svoje kalhoty a jeho košili. To jediné jsem stihla sebrat při svém zběsilém úprku pryč.
Sedla jsem si do tureckého sedu, protože jsem nedokázala stát. Třásla jsem se po celém těle z mnoha důvodů, ale ani jeden jsem si pro tuhle chvíli nechtěla připustit a jediné, na co jsem dokázala myslet bylo, že jsem porušila veškerá svá předsevzetí. Nemohla jsem se za to ani na sebe podívat do zrcadla.
Rychle jsem ze sebe shodila přikrývku a natáhla si kalhoty a stále úhledně zalepený hrudník jsem zakryla jeho košilí, v níž jsem se ztrácela a v nestřežený okamžik k ní přivoněla. Zatřásla jsem hlavou, abych se vzpamatovala.
Zvedla jsem přikrývku ze země a konečně otevřela dveře. Vyšla jsem s hlavou vztyčenou a vážný výrazem, pokusila jsem se o něj, jestli vyšel nevím. Sheppard stál u postele, v duchu jsem si oddychla, protože měl oblečené alespoň trenýrky. Přemáhala jsem se, abych si ho neprohlédla od hlavy až k patě a raději jsem udržovala oční kontakt.
Vypadalo to, že se chystá ke mně vykročit, dokonce otevíral ústa, bleskově jsem po něm hodila přikrývku, abych získala čas na sebrání zbytku svého oblečení, které se válelo po půlce jeho pokoje, nedokázala jsem pochopit, jak je to možné.
S hrůzou jsem si uvědomila, že nejsem tak rychlá, on odhodil přikrývku na tu postel, aby mě volnou rukou mohl chytit za paži. Zase. A já zase ztrácela cit v nohách.
„Dej tu ruku pryč," zasyčela jsem. Pozdvihl obočí a o krok ustoupil. „Tohle se nestalo!" Dodala jsem svým slovům důraz a ustoupila o dva kroky vzad, blíž ke dveřím.
„Nemyslím si..." začal.
„Byl to omyl." Nemohlo to trvat déle než deset vteřin, od chvíle, kdy jsem vylezla z koupelny, ale zdálo se mi to věčnost. Otočila jsem se a poslední kroky jsem doslova běžela, abych zmizela co nejdřív.
Ani za druhými dveřmi, v mém pokoji, jsem se nepřestávala třást. Nesměla jsem si dovolit na to myslet, ale nepozastavila jsem se nad tím, když jsem si svlékla jeho košili, úhledně ji složila a schovala ji.
***
Ještě před východem sluncí jsem vstala a šla si zaběhat. Potřebovala jsem ze sebe dostat to přetrvávající podivně chvění. Musela jsem ho nahradit něčím pro mě přirozenějším, i když mi bylo jasné, že pokud se to dozví Jennifer, bude se zlobit, ale to mi bylo v tuhle chvíli naprosto jedno, díky tomu jsem si to užila ještě víc.
„Mio!" Carterová si za mnou pospíšila, aby mě dostihla v chodbě vedoucí k ubykacím, chtěla jsem se po běhu osprchovat, než půjdu na Kerasovu planetu.
Ještě jsem zpomalila, aby to vypadalo, že zastavuji, ale ve skutečnosti, jsem byla ráda, že jdu dva kroky za minutu, byla jsem tak vysílená, že jsem měla dojem, že na pokoj snad ani nedojdu. Jennifer měla pravdu, abych s tréninky ještě počkala, ale alespoň to splnilo očekávání.
„Jsem ráda, že tě nemusím hledat." Podívala jsem se na její nohu, kterou měla bez sádry. „Za chvíli by měl dorazit Teal'c, tak jsem si řekla, že bych tě s ním mohla také seznámit, než půjdeš za Kerasem." Dnes měl přijít nějaký další mimozemšťan, který pracuje pro SGC už pár let a má připravit Ronona na pohovor. Což byla docela úsměvná představa, protože Ronon neposlouchal nikoho, ani podplukovníka v některých chvílích.
Při poslední myšlence se mi stáhnul žaludek. Zkusila jsem to zamaskovat tichým povzdechem, ale nevypadalo to, že by si Carterová vůbec něčeho všimla. Což mě přivedlo k uvědomění si, že nakonec přeci jen na ten pohovor musím taky. Sice jsem před několika dny dostala složku o mé další falešné identitě, kterou museli ještě doladit děti z Kerasovy planety. Což obnášelo malování na obličej podobnými barvami, které používají Starší z Kerasovy planety, během různých rituálů a k tomu Carterová vymyslela různé tradice mého smyšleného lidu, které hlavně obnášely, že si nemohu dovolit smýt barvu, dokud nepomstím své druhy, kteří zahynuli při sklizni.
„Už se z IOA domluvili, kdy půjdu já?" zeptala jsem se co nejklidněji, protože jsem si ještě moc nepřipouštěla, že bych tam šla, ale během posledních dní mi začalo být víc než jasné, že pokud to Carterové a ostatním z vedení expedice nechci ještě víc zavařit, budu se muset na Zem dostavit.
„Půjdeš společně s Rononem a Teal'cem. IOA naznalo, že vy dva tu nejste tak dlouho a nehrozí, že v přítomnosti Teal'ca, byste se domlouvali na přepadení Země." Možná to myslela jako vtip, ale já se nesmála. I když to bylo urážlivé, už jsem to neřešila, tohle jsem snášela roky od Shepparda v přímých střetech a takhle na dálku jsem si z IOA nic nedělala. Jednou mě ta organizace unesla a já se jim za to jednou v budoucnu hodlala pomstít, možná ta doba nastala právě teď.
„Mezigalaktický most musel stát spoustu peněz, a pak ještě jeho provoz. Je ekonomičtější chodit po skupinkách, než jednotlivě." Neodpustila jsem si kousavou poznámku. Carterová se na mě zvláštně podívala.
„Asi máš pravdu," přikývla. Domluvili jsme se, v kolik mám dorazit do řídící místnosti na seznámení s tím Teal'cem, a pak chvíli počkala, než odešla, abych se pomalu došourala do svého pokoje, abych si dala tu sprchu.
***
Byla jsem na toho Teal'ca zvědavá. Lhala bych, kdybych řekla, že ne. Vypadal jako člověk nebo snad jinak? Vím, že obě galaxie zalidnili Antikové, ale určitě existovali i nehumanoidní obyvatelé.
„Teal'c je Jaffa. Jaffa je vlastně fyziologicky upravený člověk využívaný jako voják a živý inkubátor pro nedospělé symbionty Goa'uldů. Víš, jejich břišní dutina je upravena – mají přeskupené vnitřnosti, aby bylo místo na břišní vak, ve kterém larva dospívá několik let, než je natolik vyspělá, aby se spojila se svým hostitelem." Při té představě jsem se nechutí otřásla.
„Břišní vak?" Nedokázala jsem si to představit, jak by to mohlo vypadat. „A to tam má tu larvu pořád?
„Ne. Nemá. Na Zemi jsme vytvořili látku, Tretonin, který symbionta nahrazuje, takže už na svých falešných bozích nejsou závislí."
„Ale jsou závislí na nás." Carterová se znovu na mě překvapeně podívala a já pokrčila rameny. „Vyměnili své bohy za nás, tak jaký je v tom rozdíl?" Četla jsem o tom, jakou roli sehráli Jaffové ve válce proti Goa'uldům. Teď se stali závislí na našich lidech, to muselo být hodně křehké spojenectví.
„Teal'c je s námi spoustu let a bojuje za správnou věc."
„Za svobodu," odtušila jsem a obrátila pozornost na bránu, protože se zaktivovala.
„Kontakt zvenčí!" informoval Chuck a následně oznámil, že přijímá kód přestupní stanice.
„Vypněte štít," přikázala Carterová a já se narovnala a obdivně sledovala vír, který se vyvalil ven. Fascinoval mě a děsil zároveň. Tohle byl jeden z mnoha aspektů, na který jsem si pořád nedokázala zvyknout.
Teal'c vystoupil z brány a vypadal téměř obyčejně. Velký černoch s podivnými vlasy v zajímavém úboru.
„Carterová," pozdravil ji a společně se objali a dotkli se navzájem čely. To musel být nějaký pozdrav z jeho rodné planety.
„Teal'cu, ráda bych ti představila Miu Collinsovou, která půjde na pohovor také." Oba se na mě podívali a já jen vytřeštila oči, když zmínila moje místní jméno a ne to, co mi vymysleli.
„Těší mě," natáhl ruku před sebe a já ji jen neochotně přijala. Měl velmi silný stisk a ani jednou se nepodíval na moje vlasy, zato já na ty jeho zírala naprosto neslušně, hlavně na ty šedivé kouty, které měl kolem uší. Vůbec se to k jeho mladistvému vzezření nehodilo.
„Zajímavý sestřih," pochválila jsem ho a on mi věnoval úsměv.
„Vskutku." Carterová se usmála také a já na jeho odpověď pouze povytáhla obočí.
„Dlouhé vlasy vypadají jinak než holá hlava, Teal'cu." Carterová jakoby byla rázem vyměněná. Rozdávala úsměvy na všechny strany a mně došlo, že s tímhle mužem toho musela prožít opravdu hodně a plně mu důvěřuje, když mu řekla moje místní jméno.
„Asi bych se měla připravit ke Kerasovi," přerušila jsem jejich tichou konverzaci, když jsem si uvědomila, že už jsme v chodbě a pořád jdeme dál.
„Oh, zajisté, Mio, ještě se stav za doktorkou Kellerovou, chce poslat Kerasovi nějaké léky a nové obvazy."
„Velmi mě těšilo, Teal'cu." Uprostřed jména jsem se zasekla. „Promiňte, jestli jsem to vyslovila nesprávně."
„Je to v pořádku, Mio." Přikývnul hlavou a povytáhl přitom obočí. Vypadalo to legračně.
„A z Ronona si nic nedělejte." Rozloučila jsem se a zamířila na ošetřovnu, kde jsem vyfasovala obrovský batoh a velmi dlouhou instruktáž, přestože Kerase propustili teprve přede dvěma dny. Měla jsem mu udělat převaz, který jsem se učila, když tu ještě byl, abych byla schopná to udělat sama.
„Hlavně to nezapomeň namazat," připomínala mi Jennifer pořád dokola a já jí to vždy poslušně odkývala a nemohla se dočkat až konečně vypadnu, protože jsem nechtěla být u toho, až se Ronon naštve, že mu Carterová přitáhla jiného mimozemšťana, aby mu pomohl projít pohovorem.
Počkala jsem před bránou, než Chuck zadá adresu a potvrdí mi můj návratový kód, který byl platný šest hodin, které jsem měla na svoji změnu a návštěvu přítele.
Skoro jsem se ani nedivila, když první, co jsem udělala po průchodu bránou, bylo zvracení v nejbližším keři. V duchu jsem bránu proklínala. Musela jsem být jediná z celé expedice, kdo takhle pravidelně zvracel a mít občas nějaký sex, myslela bych si, že jsem těhotná. Jenže tuhle pozici si dávno zabrala Teyla.
Než jsem se omluvila dvěma vojákům z Atlantidy, kteří byli na pár měsíců stanoveni jako stráže na Planetě dětí, jsem musela zapudit neočekávanou myšlenku, která mě zastihla nepřipravenou a na krátký okamžik mě ochromila, ale rychle jsem se z ní vzpamatovala, protože podle desítek výzkumů už nebyli muži tak plodní jako před třiceti lety a s tím, co prožil Sheppard za ty roky na Atlantidě, kdo ví, jestli vůbec mohl.
Upravila jsem si batoh, aby mi nesklouzával z ramene a zamířila do vesnice.
Kerase jsem našla před jeho chýší, kde malým dětem něco vyprávěl. Nechtěla jsem ho vyrušovat, tak jsem si sedla na osamocený kámen a poslouchala jeho hlas, který mě dokázal pokaždé uklidnit, že jsem se ani nezmohla na to, abych ho pokárala, že neleží v posteli, kde má ještě několik dní být, než se rána zahojí.
Při pohledu na něj se mi zastesklo po Markovi a ne jen po něm. Chyběla mi celá rodina a mrzelo mě, že když už budu na Zemi, bude to, jako bych tak ve skutečnosti vlastně ani nebyla. Přijde tam Atasie Tamorak, jedna z mála přeživších z planety M7G-854.
Nervózně jsem se ošila ze známého pocitu, že na mě někdo zírá. Zvedla jsem oči od svých rukou a podívala se do mnoha párů dětských očí, které mě zkoumaly od hlavy až k patě. V jejich mladých očích se měnily spousty pocitů, od strachu až po přemýšlení, jestli jsem to skutečně já.
Osmělila se drobná holčička, která se zvedla a pomalu se ke mně vydala kolébavým krokem. Jmenovala se Tita a byli jí čtyři. Na svůj věk byla vyzáblá, nechtěla jíst, protože její otec byl jedním z těch, co se v posledních letech ztratili a nepochybovala jsem, že pořád na něj čeká, že se přeci jen jednoho dne vrátí. Mnohokrát jsem mluvila s její matkou, která kvůli tomu probrečela spoustu nocí, teď konečně věděla pravdu a malé děti poznají, když jejich rodiče něco trápí.
Tita byla ještě vyhublejší než když jsem ji viděla naposledy. Trhalo mi to srdce, ale i přesto, jsem se na Arise nedokázala tolik zlobit.
Natáhla jsem jednu ruku před sebe a Tita překonala poslední krůčky a chytila mě za ni. Chvíli si mě prohlížela. Druhou ručičkou mi přejela po copu a pak se přesunula ke tváři. Pustila moji ruku a vzala moje tváře do svým drobných ruček. Natáčela mi hlavu napravo a nalevo, jakoby se chtěla ujistit, že mě skutečně poznala.
„Vypadáš jinak než Keras," řekla nahlas a já se musela zasmát. Opatrně jsem ji chytila za ručky a přitáhla si ji na klín, což ostatní děti přesvědčilo, že jsem to já a začali si sedat kolem mě. Podívala jsem se na Kerase, který se usmíval. Pár starších, vlastně "dospělých" obyvatel vesnice se za mnou otáčelo, neměla jsem nejmenší tušení, jestli jim už Keras pověděl, jak to bylo s Arisem a ztrácejícími se lidmi.
„Říká se tomu, že vypadám starší, Tito," řekla jsem jí se smíchem, což rozesmálo i ostatní děti.
„Tak jsem to nemyslela," zašeptala mi do ucha a zakroutila přitom očima, že jsem ji nepochopila.
„Hlavně na Miu buďte opatrní," poučil je Keras ze svého místa a děti začaly nadšeně přikyvovat, „ale lepší bude, když si půjdete hrát." Děti nafoukly nazlobeně tvářičky a začaly se postupně zvedat. „Eni, zaběhni pro Wera a ostatní, že Mia už přišla." Enimu zbývalo jen pár měsíců, než se připojí ke starším dětem, teď se staral o ty menší. Ve vesnicích to měli nastavené tak, že určitou věkovou skupinu dětí mělo na starost to nejstarší z nich a s uplynulým věkem postupovalo výše, sice se to při hraní moc nedodržovalo, ale když šlo o učení, tak ano.
Eni vyskočil a popohnal děti směrem ke konci vesnice, kde si hrála starší skupinka dětí. Dívala jsem se za nimi a na kratičký okamžik jsem se bála, že už je nikdy neuvidím, kdyby ten pohovor nevyšel. Nevím, jestli to na mě Keras poznal, ale pomalu ke mně došel a položil mi ruku na rameno, děkovně jsem k němu vzhlédla.
„Oni tě zmalují tak, že tě nikdo nepozná," konejšil mě se smíchem.
„Než to udělají, musím ti vyměnit obvaz a vysvětli někomu, kdo se o to postará, až tu nebudu." Keras zavrtěl hlavou.
„Za dva dny se vrátíš, s tím chvíli vydržím." Dva dny. Jenom dva dny, opakovala jsem si tichou mantru, ale nepomáhala.
„Nemysli si, že pak budu mít čas tě obden obskakovat," mrkla jsem se na něj.
„Já zapomněl, jsem přeci dospělý." Zazubil se na mě a já se zasmála.
Než jsme stačili dojít do Kerasova stanu, už před námi stál Wero se dvěma děvčaty a třemi chlapci. Posledně mi tahle skupinka dělala copánky po celé hlavě.
Sklonila jsem se k nimi a oni mi zírali na vlasy. Nečekala jsem, že všechny ta šedivá barva bude tak přitahovat. „Musím ještě Kerase ošetřit, pak za vámi dojdu, zatím se nachystejte." Všichni rozpačitě přikývli a začali odcházet. Děvčata se na mě nemohla přestat dívat. Přivolala jsem je k sobě pokynutím ruky. Klekla jsem si na jedno koleno, aby se na mě mohly podívat.
Stejně jako Tita mě pohladily po vlasech, poprvé v životě viděly a ne jen ony, vlastně všichni z téhle planety, někoho se šedivými vlasy, barvou, která patřila stáří, kteří tihle mladí lidé neměli nikdy poznat, ale díky lidem z Atlantidy ano a za to jsem jim byla moc vděčná.
„Sluší ti to," řekla ta menší, u které jsem si nedokázala vybavit jméno.
„Jo," přikývla ta druhá a já se na ně usmála, obě jsem pohladila po ramenou a ony odběhly.
„Skutečné stáří je snad ještě větší strašák než dospělost," pronesl za mnou Keras. Opatrně jsem se zvedla a otočila se k němu.
„Když jste před Wraithy v bezpečí, stáří nepřijde ze dne na den, ani vám to nepřijde, že se něco změnilo."
„Prostě budeme žít," řekl blahosklonně s jemným úsměvem na tváři, který byl plný naděje.
„Jistě, ale ty budeš mít problémy, když ti nepřevážu ránu," zahnala jsem ho do stanu. Sundal si svršky a já vybalila snad celou lékárnu. Jennifer mi toho nabalila až příliš, z fleku bych si tu mohla otevřít apatyku.
Když jsem si chystala náčiní, ozářilo mě prudší denní světlo. Otočila jsem se na nově příchozího. Oaris byla velmi obětavá a zůstala po celou dobu s Kerasem na Atlantidě, kde se jí očividně moc nelíbilo, ale chtěla dát na něho pozor, protože byl hlavní Starší všech vesnic, jenže mi postupně během dní začalo docházet, že se na něj dívá jinak.
„Oaris, ráda tě vidím, je dobře, že jsi tady, alespoň mám koho naučit, jak Kerasovi udělat převaz." Byla hodná, ale na ní jsem nejvíc poznala, jak mě lituje, jak se mi neustále dívá na vlasy a hrudník, jak čeká, kdy si stáhnu tričko, abych všem dala na obdiv svou jizvu.
Usadila se vedle mě mlčky a čekala až začnu, mluvila jsem k ní tiše a opakovala, co mi Jennifer říkala. Opatrně jsem odlepila gázový čtvereček a podívala se na jizvu, v níž byly ještě pořád stehy, musely tam ještě pár dní být, upozornila jsem Oaris, že kdyby kůže kolem stehů začala červenat, musí informovat Atlantidu, protože by to mohlo znamenat infekci.
Přetřela jsem jizvu antibakteriální mastí, i když jsem si vzala rukavice, ale v prostředí ve kterém Keras žil, si člověk nikdy nemohl být jistý. Bylo to jako bych se vrátila do hodně vzdálené minulosti na Zemi.
„Pro jistotu si vezmi pokaždé ty rukavice, máš jich tu dost." Přikývla. „Hlavně si pořádně umyj ruce." Prohlédla si lahvičku s desinfekcí a přičichla k ní. Zašklebila se přitom a my se s Kerasem tomu zasmáli.
„Pořád to smrdí odporně," zašeptala a odložila lahvičku zpátky. Dělala to i na Atlantidě a pokaždé se tvářila stejně.
„Jo, to už se nezmění. Tohle se navonět nedá." Připravila jsem čistý gázový čtvereček a pásku, kterou ho přilepím a všimla si, že Oaris neustále pokukuje po Kerasovi a mně. Když bych nepočítala, kolik času strávila na jeho nahém hrudníku, většinou zkoumala pohledy, které jsme si vyměňovaly.
„Keras říkal, že odcházíš z Atlantidy..." začala opatrně, ale nedokázala se mi podívat do očí. Musela jsem se pousmát.
„Na pár dní musím odejít, ale myslím, že nechávám Kerase v dobrých rukou." Významně jsem se na ni podívala a ona najednou pookřála. Uvolnila se a také mi věnovala úsměv.
„Půjdeš sama nebo tě doprovodí podplukovník Sheppard?" zeptal se Keras a já omylem prudce odtrhla pásku, kterou jsem mu už přilepila jeden okraj gázového čtverečku, čímž jsem ho donutila syknout bolestí. Oaris se na mě pohoršeně podívala a Keras mi věnoval tázavým pohledem. Stáhla jsem raději ruku pryč, protože se mi obě začaly třást, když mi můj podrazácký mozek začal servírovat vzpomínky na včerejší večer.
„Ne... ne," odpověděla jsem po dlouhých vteřinách. „On nejde. Jdu s Rononem a ještě s někým. On zůstává na Atlantidě." Keras si mě pátravě pohlédl a na vteřinu spočinul pohledem na Oaris.
„Dobře, snad to dobře dopadne a ty se tu zase objevíš."
Nerada to přiznávám, ale těch pár slůvek mě rozhodilo. Dalo mi hodně práce, abych mu ránu přelepila a netřásly se mi přitom ruce, nakonec jsem raději zaúkolovala Oaris, aby si to zkusila a já nemohla Kerasovi znovu ublížit. Ve stanu trochu zhoustla atmosféra a já si přála být pryč. Bylo zjevné, že jsem tu navíc a proto se co nejrychleji rozloučila a zamířila k dětem, které mě měly namalovat a zase zaplést drobné copánky.
Nevím, asi šlo o nějaký zpětný ráz, ale pomalu jsem si začala uvědomovat, jakou pitomost jsem včera udělala, ale bylo už pozdě ji vzít zpět. Netušila jsem, jak se zachovat, až ho potkám a že ho určitě potkám, protože tohle byla situace, na kterou jsem nebyla připravená. Bylo to něco jiného, něco nového, ne však kvůli tomu, že bych se kvůli sexu nějak styděla, přeci jen mi už nebylo šestnáct a sex se v dlouholetém vztahu stává samozřejmostí a tak po létech zmizí plachost, ale nikdy jsem nebyla s nikým mimo vztah. Dobrá, Sean byl první, s kým jsem navázala vážnou známost a vlastně jediný, takže jsem netušila, jak se zachovat k Sheppardovi, ke kterému mě pojila jenom nenávist, zloba a rozhořčení. Sice to určitý vztah byl, ale ne takový, jaký bych si představovala, když bych s tím dotyčným měla spát, ale ospravedlňovala jsem se tím, že šlo o pouze fyzické vzplanutí po dlouhodobého půstu a že skoro tři roky byla sakra dlouhá doba.
Zvedla jsem hlavu a zírala na dva vojáky, kteří už poněkolikáté opakovali, abych řekla, kdo jsem. Nechápala jsem, o co jim jde, nebylo to ani pět hodin, co jsem kolem nich prošla. Nějak mi pořád nedocházelo, proč mě nepoznávají.
„Jsem Collinsová," řekla jsem pomalu a ze záhybů oblečení vytáhla kódovač. Pak mi to došlo, když jsem se podívala na nové oblečení a moderní kódovač v ruce. Oba se uvolnili a přišli ke mně blíž. Skláněli hlavy, aby si mě pořádně prohlédli.
„Tak teď by tě nepoznala ani vlastní máma." Povytáhla jsem obočí. Už jsem se nemohla dočkat, až se vrátím na Atlantidu, abych se mohla prohlédnout v zrcadle.
Zadala jsem adresu a odeslala kód, jeden z těch dvou promluvil do vysílačky, že se vracím a že mě asi nepoznají. Musela jsem se nad tím pousmát a rychle vkročila do brány. Žaludek se mi zase trochu zhoupnul, ale jídlo, co jsem si dala v Kerasově vesnici, se mi podařilo udržet.
Na druhé straně jsem zklamaně našpulila pusu, protože v řídící místnosti téměř nikdo nebyl, jenom nějaký technik, který na mě zíral a než stačil něco říct, jsem se ho zeptala, kde všichni jsou.
„V tělocvičně v pětadvacátým. Ronon tam bojuje s tím Jaffou." Povytáhla jsem obočí a vydala se k transportéru.
Doléhaly ke mně zvuky boje a povzbuzování spousty lidí. Muselo to být něco, když byla Atlantida jako vymetená a já si pospíšila, abych viděla alespoň něco, ale od transportéru to byl pořádný kus a než jsem stačila doběhnout, začali vycházet lidi a nespokoje přitom mručeli a na mě zírali jako na zjevení.
Rázem mi bylo jedno, jak se budou na mě dívat a divit se, kdo to proti nim jde a snažila se mezi nimi prodrat co nejrychleji k tělocvičně, ale bylo mi jasné, že ten zápas někdo ukončil a nemuselo být těžké uhodnout, kdo to byl.
Carterová stála mezi Rononem a Teal'cem, mezi oba dělila svůj nazlobený výraz a Sheppard se snažil dělat, že tam není.
Nevědomky jsem strhla pozornost na sebe a uvolnila napjatou atmosféru. Všichni na mě zírali s otevřenými ústy.
„Collinsová," řekla jsem opatrně a všem v očích svitlo, tedy až na Shepparda, u kterého jsem čekala, že se vrátí jeho ostražitost, ale ve skutečnosti jeho oči vyzařovaly vinu a zklamání, pokud měl dojem, že by se měl kvůli tomu včerejšku cítit nějak jinak, tak ať, ale mně stačil jediný pohled, aby mi došlo, že takové věci se prostě stávají a já nejsem výjimkou, i když jsem si celé roky říkala, že mně se to nikdy nestane, ale takové pudy prostě člověk někdy zastavit nechce.
„No, Kerasovi děti odvedly skutečně dobrou práci," uznala Carterová. Teal'c se vydýchal a pozorně si mě prohlížel.
„Vskutku. Pan Coolidge ani zbytek členů IOA nemají šanci ji poznat." Potěšilo mě to a přitom mi ze srdce spadl obrovský kámen. Dokonce mě opustila i nervozita. Sice mi bylo pořád líto, že jdu domů jako někdo cizí, ale vracela jsem se domů, mohla jsem zase kráčet po zemi na Zemi.
Sheppard přišel o něco blíž, jen jsem na něj kývla, otočila se na patě a vyšla z tělocvičny, abych si mohla jít do pokoje připravit na cestu.
S těžkým srdcem jsem si sundala z krku Samovy známky a Rodův prsten a přidala k nim svůj maturitní a všechno schovala do nočního stolku, bez těch věcí jsem si připadala nahá a odhalená naprosto všem.
***

Před odchodem jsem zašla na ošetřovnu, aby mi mohla Jeniffer přelepit ránu a já se na ni pořád nedokázala podívat.
„Už to vypadá mnohem lépe," řekla uznale a potřela mi to mastí, po které mě to na chvíli přestalo svědit.
„Jak to vypadá?" zeptala jsem se s tváří zdvihnutou ke stropu.
„Jako bys byla po transplantaci srdce," řekla vesele a já se pousmála. Byla to docela věrohodná výmluva, kdybych se někdy vrátila domů.
„Takže, než se vrátíš, tak to vydrží, pokud by to nějak moc začalo svědit, dám ti mast, aby sis to mohla namazat. Ani nemusíš jít na ošetřovnu na základně." Schovala jsem tubičku do příruční tašky, kterou mi dal Keras, aby doladil celkový vzhled. Vypadlo to vážně věrohodně. Dlouhé minuty jsem stála před zrcadlem a zírala na sebe a hledala Miu, ale popravdě jsem neviděla ani Vicu Collinsovou. Byla jsem úplně jiný člověk. Dalo by se říct, že když jsem tomu uvěřila já, někdo jako pan Coolidge, který mě v životě neviděl, nemá nejmenší šanci mě poznat, díky čemuž jsem odcházela na Zem s úsměvem na rtech a bylo mi naprosto jedno, jak se po sobě Ronon s Teal'cem dívají.
Mezi těma dvěma panovala tichá válka, která se po jejich souboji ještě zhoršila, ale jen jsem nad tím mávla rukou.
„Mio, nenech se něčím při výslechu rozhodit, budeš mít celý den na to, aby sis zopakovala věci ze složky." Carterová mi ještě dala kopii složky, abych se náhodou nespletla a pan Coolidge mě při něčem nenachytal. V tomhle jsem si věřila, dlouhé dny, které jsem proležela na ošetřovně, jsem se věnovala jenom tomu, nebylo to zase tak rozdílné od mého skutečného působení na Atlantidě, ale opakování je matka moudrosti.
„Dám na ni pozor, Carterová," ozval se Teal'c a moje nadřízená se pousmála.
„Pokud by nastal nějaký problém, nepochybuju o tom, že se Mia o sebe dokáže postarat." Carterová mě několikrát viděla při trénincích, které jsem ještě neměla příležitost zúročit, protože... nebudu si nic nalhávat, pokaždé jsem ztuhla a vše se mi vykouřilo z hlavy. Prostě jsem nebyla voják a teprve teď jsem byla ráda za to, že jsem se nevydala ve šlépějích svých rodičů, kteří oba byli vojáci, jen bych dělala ostudu jejich jménu.
Ronon se podíval na Teal'ca dosti nevraživým pohledem. „Já se o ni postarám," řekl nakonec a postavil se vedle mě z opačné strany, takže jsem byla mezi těma dvěma. Neslušně jsem protočila oči a vydala se vstříc bráně, která se otevřela a vstoupila do ní jako první.
Byla to úplně jiná cesta než na planety v rámci Pegasu. Tohle byla cesta přes několik bran a já na druhé straně vypadla a sotva se udržela na nohou. Mravenčilo mě celé tělo, ale žaludek protentokrát neprotestoval.
Teal'c ke mně přistoupil, aby mě zachytil, ale odmávla jsem ho rukou. „Jsem v pohodě." Klidně jsem se narovnala a uhladila záhyb na svém oblečení, které bylo příšerně těžké a já se nemohla dočkat až si ho ve své kajutě sundám. Schválně jsem si pod něj vzala tenké legíny a nátělník, který nedokázal zakrýt tu obrovskou náplast na mé hrudi, ale tu stejně nikdo neuvidí.
Uvítal nás doktor Lee, který se na mě díval značně podezřele, víc než na Ronona a já měla jen pár vteřin na to, abych vymyslela, jak se bude Atasie chovat, což nebylo tak složité.
„Ahoj, já jsem Atasie," znělo to příšerně sladce a nadšeně, ale proč ne, mohla by být mým naprostým opakem věčně zamračené a melancholické Mii, která nemá naději.
„Och, ahoj, já jsem doktor Lee a vítám vás na stanici Midway."
„Vypadá to tu ohromně, to jste postavili vy sami?" Možná jsem z ní udělala příliš velkou naivku.
„Ano, A..." Doktor na mě ukázal a Ronon protočil oči.
„Atasie, ale říkejte mi Ati, je to rychlejší," poučila jsem ho. Zvedl oči a zkoumal moje vlasy, které jsem měla zase zapletené do copánku, které děti navíc obohatily ptačími pery a koženými řemínky na jejich koncích, ale já si je stáhla do silného culíku, který mi sahal až bedrům, nezdálo se to, ale i ty vlasy snad musely vážit tunu.
„Nuže, takže vám ukážu vaše kajuty. Není tu zase tolik místa, takže Teal'c bude s Rononem a ty, Ati, budeš sama." Mě naštěstí odvedli jako první, takže jsem nemusela být u toho, až ti dva uvidí svou maličkou kajutu.
Odložila jsem si tašku a sundala svrchní část oděvu, tu nejtěžší, pod kterou jsem měla koženou vestu s rukávy, kvůli které jsem si vzala ten nátělník, i když byla kůže dobře opracovaná, škrábala mě, jakoby si moje vlastní kůže nemohla pořád zvyknout na to, že nestárne a nemládne pořád dokola.
Kajuta vypadala tak lidsky, až jsem měla potřebu nadšeně poskakovat, tak dlouho jsem byla pryč od lidských věcí, že jsem se na základnu na Zemi docela dost těšila, až uvidím i jiné lidi, věci vytvořené pozemšťany a všechno okolo.
Našla jsem DVD přehrávač, který byl docela předpotopní, na rok 2008 poměrně špička, dokonce tu leželo pár časopisů bulvárních časopisů a několika stránkový blok se sudoku, které ještě nebylo vyluštěno, ale nic z toho mě nezajímalo moc dlouho. Chtěla jsem si přestupní stanici prohlédnout, byla jsem na ní, oproti mým společníkům, poprvé a zajímalo mě, co lidi dokázali vytvořit za pomoci mimozemské technologie.
Věci jsem nechala na posteli a vyšla na chodbu, pomalu jsem se zorientovala a znovu našla přestupní sál v němž byly dvě brány, jedna z Pegasu a druhá do Mléčné dráhy, protože přestupní stanice se nacházela na pomezí obou galaxií a my tu museli zůstat celý den, abychom k nám domů nedonesli nějaké nežádoucí viry z Pegasu, ale já za poslední týdny byla tak vyšetřená, že nehrozilo, že bych něco na Zem přenesla.
Stoupla jsem si ke dveřím a přes malé okénko nahlédla dovnitř a zírala na ten obrovský prostor s pusou dokořán a nemohla pořád vstřebat, že tohle skutečně postavili moji lidé, ti lidé, kteří teprve před pár lety dokázali vyletět do vesmíru a po několika neúspěšných pokusech konečně přistáli na Měsíci.
Vůbec mi nedošlo, jaké mám štěstí, že díky tomu cestování v čase můžu znovu prožít jak NASA vypustí družici, která doletí na Mars, aby poslala zprávy, že se pod povrchem nachází voda, stejně jako v tom britském seriálu Doctor Who, jen s tím rozdílem, že tam jsem žádní marťanští bojovníci.
Málem mi z toho bylo do breku, že i přes různá úskalí programu Hvězdné brány, lidský druh poskočil ve vývoji takovým způsobem, že ani holywoodští scénáristi něco takového nedokázali vymyslet.

Chystala jsem se odejít, ale zastavil mě podivný pocit v hrudi, roztřásly se mi z něho kolena a rozbušilo srdce.
Překvapeně jsem vzhlédla, když se na bráně z Pegasu začaly rozsvěcet symboly, sílil ve mně pocit, že Atlantida to asi nebude, protože ta měla posílat týdenní hlášení na Zem až o něco později.
Zůstala jsem stát na místě a dívala se na dva strážné vojáky, jak na vstup namířili zbraněmi. Vír se vyhrnul ven a vteřinu na to vstoupili na přestupní stanici Wraithi.
Dech se mi zadrhnul v hrdle, ale moje tělo zareagovalo naprosto automaticky, rozběhla jsem se zpátky ke kajutám a prudce zabušila na dveře mých společníků. Vylezl Teal'c a za jeho ramenem vykukovala Ronon. Jak byli oba dva urostlí, vyplnili prostor malé kajuty do posledního místečka.
„Jsou tu Wraithi," vyhrkla jsem rychle, dřív než se rozezněl poplach, který moje slova potvrdil.
Oba vystřelili ven a já je následovala. Zajímalo je, jak se na stanci dostali. Cuknula jsem sebou, když Ronon zabil dva wraithské vojáky, kteří vyšli z chodby před námi. Teal'c jim odebral zbraně a já se trochu vzpamatovala.
„Prošli bránou." Otočili se ke mně.
„Jen tak?" zeptal se Ronon.
„Jsem snad McKay?" utrhla jsem se na něj nazlobeně. Nikdo se k tomu už nevracel a raději jsme našli zbrojnici, kde měl Teal'c docela dobrou strategickou poznámku, že raději obsadíme operační než prostor s bránou.
Ronon se na mě podíval a držel v ruce obyčejnou služební zbraň, moc dobře si uvědomoval, jaký postoj k nim mám.
„Není zbytí," řekla jsem odmítavě, ale zbraň přesto vzala a zkontrolovala, jestli je nabitá, ignorovala jsem přitom Teal'cův pohled.
Podle všeho přišlo na přestupní stanici poměrně dost vojáků, jakmile jsme vyšli ze zbrojovny, uši mi zalehly, když Ronon s Teal'cem zastřelili dalších pět. Já zůstala stát za nimi, se sklopenou zbraní a v duchu jsem si přála jediné - zbavit se jí, ale i to, aby jeden z nich otočil a řekl, že to bude v pohodě, ale to jsem si moc malovala. Bylo to hodně špatné, jestli se Wraithi dostanou na Zem, stačilo by jich pár, aby odhalilo existenci brány široké veřejnosti a dokázala jsem si živě představit, jakou paniku by to vyvolalo.
Musela jsem na něco přijít. Rodney mi rozvášněně o přestupní stanici vykládal, byl sám na sebe pyšný a já dělala to co pokaždé, ignorovalo ho a nejraději bych si za to teď dala facku, ale po chvíli mě přeci jen něco napadlo.
„Ronone, vy jděte do operačního, já se podívám po napájení, zkusím ho odpojit, aby se nemohli dostat do počítače."
„Půjdeš s námi," řekl Ronon nekompromisně a Teal'c přikývnul, alespoň v něčem se ti dva shodli.
„Nebudu vám nic platná," sklouzla jsem pohledem ke zbrani, ruka se mi třásla, sotva jsem ji udržela. Stálo mě hodně sil, abych se netřásla celá, stačil jediný pohled na Wraithy, abych si vzpomněla na mučení, šíleně jsem se bála, na tohle jsem prostě nebyla stavěná a potřebovala jsem, aby mi projednou Ronon věřil, že bude lepší, když se někam uklidím, nehledě na můj život, oni dva byli ti, co to mohli zachránit, já byla jen neschopným pozorovatelem.
Sateďan se podíval na Jaffu podivným pohledem, jehož význam mi unikl. „Dobrá, ale jestli tě zabijou, tak Sheppard zabije mě." Hlasitě jsem polknula.
„Tak to abych neumřela." Kývnula jsem na něj a co nejrychleji zašla za nejbližší roh a rozběhla se, po cestě od brány jsem si všimla jednoho počítače, kde bych mohla najít plány stanice. Nemohla jsem ani jednomu z nich říct o podivném pocitu, který mě zachvátil před příchodem Wraithů a teď se objevoval pokaždé, když se k nám jejich vojáci blížili. Mohlo mě to mučení změnit nebo snad probudilo tu wraithskou část, o které mluvila královna?
Bála jsem se nad tím uvažovat hlouběji.
Zpomalila jsem, když mi zadrhnul dech, bleskově jsem otevřela nejbližší dveře a schovala se do místnosti. Nechala jsem otevřeno, abych viděla, jak o vteřinku později kolem procházejí dva wraithští vojáci.
Dlouhou chvíli mi trvalo než jsem se uklidnila natolik, abych vylezla a dál se snažila najít ten počítač, jenže jsem se v těch chodbách ztratila a nedokázala určit, kde jsem natož, kde je ten pitomej počítač.
Mávala jsem kolem sebe odjištěnou zbraní a pokoušela se si vzpomenout na cestu, což byla osudová chyba, otočila jsem se zrovna ve chvíli, kdy se proti mně objevili další vojáci, měla jsem jen asi dvě vteřiny na to, abych zapadla za podpůrný sloup a jen o vlásek unikla před střelou z jejich omračovací zbraně.
Toliko k mé nově objevené schopnosti, demenovala jsem v duchu ironicky a přitáhla si ruku se zbraní k hrudníku a pomalu vyhlédla, ti dva se blížili.
Teď nebo nikdy! Popohnala jsem se a stiskla spoušť. Jenom jednou a zaručeně jsem minula, protože ti dva šli pořád ke mně.
Vyklonila jsem půlku těla a pečlivě zamířila. Hlavou mi bleskla vzpomínka na mámu, když mě párkrát vzala na střelnici.
„Pokaždé ti uhne ruka, zlato, protože se moc soustředíš, uděláme to takhle, vyber si cíl a uhni o pár centimetrů bokem, vyrovná to tvoje úhyby, zaručeně se pak trefíš."
Kéž bys měla pravdu, říkala jsem si v duchu. Nemohla jsem střílet nazdařbůh jako Ronon a Teal'c, dostala jsem obyčejný devítimilimetrový Glock, který měl jenom sedmnáct nábojů a já nemohla vědět, kolik vojáků ještě potkám a teď jsem si jeden náboj vyplýtvala.
Namířila jsem a uhnula trochu bokem a stiskla spoušť. Na kratičkou chvíli se mi přestala klepat ruka a já ji zpevnila až k rameni, takže mě nezaskočil její zpětný ráz. Ihned jsem namířila na druhého vojáka jako předtím na prvního a znovu stiskla spoušť, obojí netrvalo ani tři vteřiny. A výsledek? První zůstal zírat na druhého, který se složil k zemi a držel se přitom za krk, takže první šla mimo a druhá našla svůj cíl. Radovat jsem se však nemohla, protože ten první vystřelil a já jen tak tak uhnula, ale přitom mi zbraň upadla na zem a ujela tři metry ode mě.
„Sakra!" Neměla jsem čas se pro ni natáhnout, protože by mě ten Wraith zaručeně zasáhnul, takže mi nezbývalo nic jiného, než zaútočit.
Vyskočila jsem ze svého úkrytu směrem k jeho nohám, takže nestihl zareagovat a já ho srazila k zemi. Zbraň mu vypadla z ruky, takže naše síly byly téměř vyrovnané, když jsem nepočítala tu jeho rozšklebenou ránu na ruce.
Než se stačil zvednout, znovu jsem vykopnula nohou a odrazila ho na toho druhého, který tam nehybně ležel, což byla chyba, protože jsem mu tak umožnila se dostat ke zbrani svého společníka. Takže jsem musela vyrazit druhou stranou ke své zbrani, ale blíž bylo omračovadlo.
Vystřelili jsme na sebe zároveň. Já mačkala spoušť pořád dokola, samozřejmě se zavřenýma očima a dlouhé vteřiny čekala, co se bude dít, než jsem opatrně otevřela jedno oko.
První voják ležel na zemi rozčapený na zádech a nehýbal se, asi jsem ho zasáhla, ale na radování nebyl čas. Vyskočila jsem na nohy a odhodila omračovaladlo. Doběhla jsem si pro Glock a zkontrolovala zásobník. Třináct nábojů a jeden v hlavni.
Nebyl čas se hroutit, nebo snad přemýšlet nad tím, že jsem poprvé někoho zabila, ale abych byla upřímná, Wraithy jsem nebrala jako někoho, kvůli jejichž smrti bych se měla trápit, přesto jsem si nechala vteřinku, abych vydechla a hned na to se zajíkla, ale hned jsem se rozběhla s myšlenkou, že musím najít ten počítač.
***
Teal'c se otočil na Ronona, se kterým se díval na obrazovku počítače, kde bylo několik kamer a jedna z nich zabírala Miu, jak se zrovna ubránila dvěma Wraithům.
„Když to přežije, musím jí říct, že si z našich tréninků nic nepamatuje," okomentoval to Ronon a Teal'c pozdvihl obočí.
***
Vrátila jsem se k prostoru s bránou, abych odtud mohla znovu projít cestu k počítači, ale nestihla jsem to, z chodby kterou jsem potřebovala jít, přicházeli Wraithi, dokonce i z té další, takže jsem vběhla do třetí, kde jsem se srazila s Rononem a Teal'cem.
Všichni jsme na sebe navzájem zamířili. „Odřízli mě," řekla jsem rychle a Ronon přikývnul. Zvedla jsem zbraň a přes jeho rameno vystřelila na Wraitha, který padl k zemi, ale raději jsem ustoupila, aby mí společníci mohli zpacifikovat ty ostatní.
Dostala jsem se k oknu vedoucímu k branám. Ta do Mléčné dráhy se otevřela a procházeli jimi další Wraithi.
„Jdou na Zem," s hrůzou jsem se otočila.
„Jdeme za nimi." Nebyl to ten nejlepší nápad, ale lepší než se nechat zabít tady. Na Zemi určitě existoval způsob, jak zablokovat bránu.
Ronon s Teal'cem mě vytrčili před sebe a stříleli po Wraitech, kteří nám šli v patách. Vpadla jsem do brány jako první. Nestačila jsem se nadechnout a plíce se mi nepříjemně stáhly, než jsem se na základně na Zemi mohla pořádně nadechnout.
Ten pohled nikdy nezapomenu. Vypadalo to tam jako ve městě duchů. Všichni leželi na zemi a já měla strach, že jsou mrtví.
„Jsou jen omráčení," oznámil Ronon a já si lehce oddychla. Procházeli jsme základnou, všichni byli omráčeni, to zařízení co bylo před bránou nepoznával nikdo z nás, musela to být wraithská novinka.
Takhle jsem si příchod na Zem skutečně nepředstavovala.
„Nebylo by dobré zavolat posily?" Teal'c zavrtěl hlavou.
„Wraithi vyřadili tím přístrojem nejen všechny členy, ale i některé systémy, takže se základna automaticky uzavřela a nikdo se nedostane sem ani ven." Což byla dobrá, ale i špatná zpráva. Chvíli jsem se na ty dva dívala, jak se domlouvají, když mě něco napadlo.
„Nikdo se jim nebrání, ale přesto budou chtít nabrat síly." Ronon přikývnul, chápal co tím myslím a Teal'covi to došlo, když jsme po cestě našli jednoho z našich vojáků vysátých.
„Není to příjemná smrt." V tom měl Ronon pravdu, jediné co mě uklidnilo, že ten člověk byl omráčený a vůbec nic ho přitom nebolelo.
„Nejsou tu senzory na známky života?" zeptala jsem se, když jsme ostražitě procházeli chodbami.
„Jsou tu jenom kamery," odpověděl Teal'c ve chvíli, kdy jsme objevili jednoho Wraitha, který se právě dokrmil. Ronon ho okamžitě zastřelil, ale ze všech stran nás obklíčili další.
Neměla jsem čas se zajímat jak jsou na tom ti dva a musela se bránit jednomu, kterému se mi podařilo vykopnout omračovadlo z rukou. Skočil po mně a pevně stiskl v náručí. Neochotně jsem se nadechla jeho přirozeného hnilobného pachu a sevřenými pěstmi ho zasáhla do slabin, trochu povolil sevření a já se mu vysmekla. Glock jsem měla strčený v obrovské kapse na boku kožené vesty, ale nebyla jsem natolik rychlá, abych ho stihla vytáhnout. Wraith mě přitlačil ke zdi a chtěl se na mě nakrmit.
„Zapomeň!" zavrčela jsem na něj a jeho ruku od sebe odrazila předloktím. Kopnula jsem ho do holeně, což bylo bolestivé i pro Wraithy. Koleno jsem mu zarazila do slabin, čímž jsem ho od sebe odhodila. Dalo mi to čas, abych vytáhla zbraň a střelila ho do čela, hned třikrát, abych si byla jistá, že to přes tu masku prošlo.
Teprve potom jsem zvedla pohled k těm dvěma, souhlasně přikývli, ale nebyl by to Ronon, aby mě nezkritizoval. „Zapomnělas polovinu věcí."
„Vážně?" zeptala jsem se ho kousavě a znovu zkontrolovala zásobník.
O pár odboček dál jsme uslyšeli hluk z místnosti, kde byli všichni omráčení, až na jednoho muže se silně postupující pleší, který vypadal pěkně nepříjemně, a znepříjemnil se mi ještě víc, když nám ho Teal'c představil.
„Ronone, Atasie, tohle je pan Coolidge." Zatnula jsem zuby a sklopila zbraň, i když bych toho chlapa nejraději na místě zastřelila, ale nemohla jsem vědět, jestli to byl právě on, který za pár let nařídí můj únos.
Ani jsem se nepozastavila nad tím, že mě Teal'c pojmenoval mým smyšleným jménem, protože jsem musela bojovat se vzrůstající nechutí k tomu muži, protože rozhodl, že se půjde jinam, než kam chtěli mí společníci a řekl to dost nevybíravě, aby nám dal najevo, že tu rozhoduje on.
Vyšli jsme ze zasedačky. Ronon s Teal'cem vepředu, pan Coolidge za nimi a já na konci, abych nám všem kryla záda. Sice mi těch jedenáct nábojů nemohlo stačit, ale většinu obrany obstaral stejně Ronon, já odrazila asi jenom dva Wraithy.
Pak přišla větší vlna mimozemských vojáků a v tom hluku se člověk nedokáže soustředit na nic jiného než na to, aby ho nezabili, takže pak nebylo s podivem, že jsme zůstali jenom tři a pan Coolidge nikde nebyl, což mně i Rononovi bylo srdečně jedno.
Rozdělili jsme se a já se držela Ronona, nic proti Teal'covi, ale toho neohroženého Sateďana jsem přeci jen znala lépe.
Společně jsme doběhli do řídící místnosti, kde se už začali probouzet členové základny a pan Coolidge nám oznámil, že už se spojil s velitelstvím a hodlají na základnu hodit atomovku.
„Zbláznil jste se?!" vykřikla jsem hlasitěji než Ronon, ten nemohl znát přesné důsledky výbuchu atomovky. Ten chlap byl pěkný křivák, začal vykládat něco o úniku poklopem, chtěl sám sobě zachránit zadek, to mě jen utvrdilo v tom, že někteří lidé si nezaslouží, aby rozhodovali o ostatních, což mu Ronon dal pořádně sežrat, že bez Teal'ca nikam nepůjde a já šla s ním. S tím chlapem jsem nechtěla strávit už ani minutu.
„Ronone, nesmíme mu to dovolit, atomovka není jen tak, to není obyčejná bomba, zamoří celé okolí, nezabije to jen Wraithy a naše lidi, ale i všechno v okolí a ta radiace, to je nejzazší možný řešení situace." Upřela jsem na něj prosebný pohled.
„Já vím, Mio. Jdeme." Proběhli jsme chodbami a našli Teal'ca, zůstala jsem trochu pozadu a pokusila se vycítit další Wraithy, jak to dělá Teyla, ale nebyla jsem si jistá, jestli je skutečně cítím už jenom tady.
Byli tu už jen čtyři, jednoho skolil hned na začátku Ronon, který se pustil do křížku s druhým, Teal'c se třetím a na mě zbyl čtvrtý. Pořád po mně natahoval ruku na krmení. Konečně mi naskočily obranné chvaty, kterými jsem si kryla hrudník a odrážela útoky toho Wraitha, jedno mi došlo, skvěle se dařily útoky nohama, měla jsem v nich víc síly než v rukou, takže jsem měla čas dostat na pistoli a zastřelit ho ve stejnou chvíli, kdy Ronon probodl Wraitha, který začal krmit na Teal'covi.
Zadýchaně jsem se usmála, když Ronon odpověděl vskutku. Otočil se ke mně a spokojeně přikývnul. „Já ti říkal, že se máš zaměřit na nohy." Protočila jsem oči.
„Tak a teď musíme zavolat armádu, mají to tu zničit."
***
Už jsem se nemohla dočkat až budu mít výslech za sebou, teda pohovor, jak tomu říkali a vrátím se na Atlantidu. Země sice byla můj domov, ale když jsem poznala pana Coolidge, nelíbilo se mi, že právě on a jemu podobní mají právo rozhodovat nad programem Hvězdné brány. Takovou byrokracii v praxi jsem neměla ráda.
Stála jsem s Teal'cem před zasedačkou, kde měl pohovor Ronon a nervózně popocházela.
„Dobře to dopadne," uklidňoval mě a já jen přikývla, přesto jsem se nedokázala uklidnit. Barvy na tváři jsem měla pořád stejné, ale kombinace kožené vesty a pozemských legín nevypadalo tak mimozemsky jako předtím, ale poznat mě skutečně nemohli, protože i já s tím měla problém.
Když vyšel Ronon a oznámil nám, že prošel a že přesně jeho pro boj s Wraithy potřebují, trochu jsem se zklidnila.
„Počkám na tebe," řekl mi potichu a já vstoupila do zasedací místnosti a posadila se na židli před členy IOA.
Chvíli jsme na sebe zírali a ostatní se dívali do papírů, kromě pana Coolidge, který ze mě nespustil pohled. Hodnotil mě, to mi bylo jasné. Zíral mi na vlasy a tvář, jakoby v ní něco hledal, trochu mě to znejistilo.
„Myslíte," začal pan Coolidge, „že dokážete plnit povinnosti člena expedice Atlantida, svědomitě, poctivě a s úctou k nadřízeným, slečno Collinsová?" Překvapeně jsem se narovnala.
„Co prosím?" Přeslechla jsem se snad?
„Ptám se, jestli dokážete plnit povinnosti člena expedice Atlantida, slečno Collinsová." Provrtával mě pohledem a mě polil chlad.
„Jmenuji se Atasie Tamorak, pane Coolidgi." Vyměnil si pohled s ostatními, což mě znervóznilo ještě víc.
„Nemyslím si, slečno Collinsová, že by váš otec byl nadšený z toho jak tady lžete a nutíte lhát i své nadřízené, kteří z toho budou mít problémy." Hlavně klid, jenom tě zkoušejí, nevědí, že jsi to ty, je to hra, kterou zvládneš hrát, povzbuzovala jsem se v duchu.
„Nezlobte se, pane, ale nemůžete vědět, jak by se cítil můj otec, ani já to nevím, sklidili ho s polovinou mé vesnice, když jsem byla malá." Ztvrdnul mu pohled a nahnul se o něco blíže.
„Zkusíme to jinak, abyste si uvědomila, jak závažná je tato situace. Rodiče vašeho otce byli emigranti, což se vyrovnalo tomu, že se od mládí zaangažoval v armádě, dokonce ani francouzský původ vaší matky nevadil, aby to dotáhla na plukovníka, myslíte si, že si vaši rodiče zaslouží, abyste takhle lhala?" Krev se ve mně vařila, otce jsem dokázala zkousnout, ale mámu...
„Plukovník Elizabeth Collinsová celý život obětovala armádě a teď se musí obracet v hrobě, když slyší, jak zrazujete vlast, pro kterou jedenáctého září položila život!" S každým dalším slovem přidával na důrazu a hlasitosti, díky čemuž jsem vybuchla.
Prudce jsem vstala a ukázala na něj prstem. „Vy jste moji matku vůbec neznal a vůbec nemáte právo o ní mluvit! Ona raději zemřela, než aby si zachránila vlastní zadek jako vy!" Hlasitě jsem oddechovala a pomalu mi začalo docházet, co se právě stalo.
Pan Coolidge se spokojeně usmál. Zvítězil, já prohrála.
„Slečno Collinsová, oznamuji vám, že jste byla právě zatčena a do projednání vaší neobvyklé situace budete držena ve vazbě zde na základně." Otevřela jsem ústa, abych něco řekla, ale k tomu nebylo co říct.
Dveře do zasedačky se otevřely, obstoupili mě dva vojáci a chytili za paže, koutkem oka jsem si všimla Ronona a Teal'ca, jak na mě překvapeně zírají.
„Musím vás upozornit, slečno Collinsová, že si IOA dovoluje vám dát status válečného zajatce, který je zbaven veškerých práv, které platí zde na Zemi a u našich mimozemských spojenců." Připadala jsem si, jako bych vjela do tunelu, zahalila mě tma a nic jiného jsem neslyšela. Hlavou se mi táhla jediná věta: Spadla klec. IOA mě konečně dostalo a já se odsud už nikdy nedostanu.
Jako ve snách jsem zírala na Ronona, když jsme ho míjeli. Něco křičel, ale já neslyšela, jen jsem zavrtěla hlavou a tupě zírala před sebe.
Skončily veškeré naděje na to, abych zjistila, proč jsem se objevila na Atlantidě a kdo je mým antickým předkem a proč a jestli mám v sobě kus Wraitha.
Jedním jsem si byla jistá, IOA mě nenechá odejít. Vysvobodí mě jedině smrt.

Kapitola se odehrává mezi díly:
4x17 - Přestupní stanice a
4x18 - Příbuzní

18. kapitola - Loajalita
o dva dny dříve, základna SGC
Dr. Daniel Jackson
Tiše otevřel dveře, Kate seděla na posteli a zírala před sebe. Došel k ní a posadil se vedle na madraci. Naklonila se na stranu, aby ji nemohl obejmout.
„Musí to tak být," promluvil šeptem, ale Kate ho ignorovala. Zlobila se na všechny okolo. Prožila si toho hodně a když našla Miu, konečně cítila, že to všechno má smysl a jediný možný okamžik, kdy jí mohla skutečně pomoct, musela pryč.
„Sam měla zařídit, aby sem nemusela," pronesla klidně, beze známek emocí. Danielův tichý povzdech ale napjal atmosféru. Kdo Kate neznal, nemohl vědět, že je to pouze klid před bouří.
„Bude to jenom rutina, odpoví na pár otázek a půjde zpátky na Atlantidu, nezdrží se tu ani celý den," nebyl si jistý, jestli má cenu mluvit. Když si Kate vzala něco do hlavy, nikdo jí to nevymluvil.
„Fajn," vstala a natáhla si na sebe plášť, na pár dní stejně musela za Svobodnými Jaffy, oddalovala to do doby, než měla přijít Mia na pohovor, na jeho doporučení, samozřejmě.
Daniel měl co dělat, aby ji dostihnul ještě před odchodem bránou. Nechtěl jí říct, že má ze všech těch pohovorů divný pocit, ale většina zaměstnanců na základně se chovala ostražitě pokaždé, když se do jejich věcí začalo motat IOA, jenže tak to na Zemi chodilo, hlavně když se jednalo o tolik peněz, jež se nořily do programu Hvězdné brány.
„Teal'c na ně dohlídne," snažil se ji ještě uklidnit, ale vzdorovitě na něj pohlédla.
„Tyhle organizace jsou horší než Goa'uldé a Oriové dohromady." Zvedla pohled k poručíkovi Harrimanovi, který potvrdil její návratový kód a Kate se bez jediného otočení vydala bránou pryč.
Daniel strčil ruce do kapes a čekal, jestli si to rozmyslí, ale nestalo se tak.
„Nechtěl bych ji někdy naštvat." Daniel se otočil k Mitchellovi, který se předtím schovával v řídící místnosti.
„To ji přejde," namlouval si, ale bylo mu jasné, že pokud to nevyjde, nastane problém, pak by mohlo IOA začít prověřovat i Kate, přestože byla u programu dlouhé roky.
„Snad, tak se připrav, taky půjdeme." Mitchtell ho poplácal po rameni a odešel.

dva dny po pohovorech, planeta Svobodných Jaffů
Kate Sach
„Zdáš se mi nervózní." Zvedla jsem hlavu k mistru Bra'tacovi. Společně jsme byli prostředníky mezi Jaffy a lidmi ze Země, dojednávali smlouvy a dohlíželi na jejich plnění, což někdy nebylo jednoduché.
„Na Zemi budou volby nového prezidenta (Barack Obama, který se stal prezidentem 2008)," pokusila jsem se to nějak smést ze stolu, ale někoho jako on jsem obalamutit nedokázala.
„Znám tě až příliš dlouho, abych věděl, že takové věci z Tau'ri tě moc nezajímají." Musela jsem se k němu otočit čelem a uznat, že tenhle muž vidí velmi hluboko do mého nitra, jenže ani on nebyl ten, komu bych se chtěla svěřovat, dokonce ani Danielovi jsem neříkala všechno.
Uvažovala jsem nad tím, jestli bylo dobře mu říct, že jsem Miin klon, což mohlo dostat do problému nás obě, kdyby se to dozvěděl někdo nepovolaný, natož aby to věděla právě Mia.
„Jde o to, Mistře, že IOA teď na Zemi podrobovala pohovorům mimozemské členy expedice Atlantida." Nechtěla jsem mu lhát, příliš jsem mu dlužila a nedokázala jsem si představit, že bych spolupracovala s někým jiným.
„Teal'c se zmínil, ale nerozumím tomu, proč by to zrovna tobě mělo způsobovat těžké myšlenky, když by ses teď měla starat spíš o to, jak řekneš svým nadřízeným, že si budeš brát Daniela Jacksona." Přiškrceně jsem se zasmála a pohledem sklouzla k levé ruce, na které se lesknul naprosto obyčejný prsten, který mi dal Daniel přede dvěma měsíci, kdy se zdálo, že všechno bude v pořádku, že bychom přeci jen mohli mít společnou budoucnost, ale žila jsem v prostředí brány až příliš dlouho a nenechala se tím ukolébat, což jsem samozřejmě Danielovi netajila.
„Pan Coolidge, ten co vede pohovory, naznal, že by rád mluvil i se mnou." Bra'tac nakrčil obočí.
„Pokud vím, tak jsi člověk a pocházíš z Tau'ri." Pokrčila jsem rameny.
„To možná ano, ale od sedmi let mě držel Ba'al v zajetí a z mého otce udělal hostitele, sice je to už dávno pryč, ale IOA je to trnem v oku pořád." Nazlobeně jsem zatnula ruce v pěst. Bylo mi jedno, co udělají se mnou, klidně bych se nechala zavřít do oblasti 51, ale nepřenesla bych přes srdce, kdyby chtěli nějak osočit mého otce. Ten po extrakci Goa'ulda ze své hlavy, se dobrovolně nechal zavřít do léčebny, aby se s tím dokázal srovnat, ale po naší poslední návštěvě mi došlo, že odtamtud už nikdy neodejde, nedokázal by se vrátit mezi lidi, což mě moc mrzelo, moc jsem chtěla, aby mohl žít jako předtím, ale bez mámy by to možná nebylo ono.
„Hodně často tvým lidem nerozumím," pronesl Mistr Bra'tac posměšně a natáhl si nohy před sebe. Neušlo mi, že v posledních měsících většinou jen posedával. Nahlas si nepostěžoval, ale bylo jasné, že ho po těch sto padesáti letech života už dobíhá stáří, i když se pořád snaží tvářit, že o nic nejde.
Posadila jsem se na kamennou lavičku vedle něj a společně jsme se dívali na vesnici, kde se mezi svobodnými Jaffy začaly objevovat i malé děti. Potřebovali jsme odpočinek po ranním jednání rady Jaffů, které jsme se sice zúčastnili pouze jako pozorovatelé, ale i tak to bylo vysilující.
Nepatrně jsem se otočila ke schodišti a Bra'tac mě následoval. Mířil k nám Rya'c, který se netvářil dvakrát nadšeně. Muselo se něco stát.
„O co jde?" Rya'c pokynul Mistru Bra'tacovi a mně se podíval přímo do očí.
„Daniel poslal zprávu ze Země." Vypadal zmateně. „Nerozumím tomu, ale nezněl moc dobře, prý to pochopíš."
„Mluv," požádala jsem ho trpělivě.
„Pohovor nedopadl dobře." Srdce mi vynechalo úder, když Rya'c sklopil pohled k podlaze. Musela jsem se hned vrátit zpátky, ale mladý Jaffa mě zastavil.
„Nech mě jít," sykla jsem na něho nazlobeně.
„Je mi to líto, Kate, ale musím tě tu zdržet, než Daniel přijde s mým otcem. Nakázal mi to." Chtěla jsem ho odstrčit, ale ruka Mistra Bra'taca, která mi dopadla na rameno, mě zastavila.
„Myslím, Kate, že Daniel Jackson ví, o čem mluví a my dva bychom si o tom měli také promluvit." Sklopila jsem pohled a s tichým povzdechnutím přikývla a zašla s Mistrem do jeho pokojů, kde mi připravil čaj, po kterém jsem se cítila malátně, až příliš pozdě jsem si uvědomila, že mi nalil jeden z uklidňujících čajů, aby mi znemožnil se vrátit na Zem.
Tohle si s ním ještě vyřídím, byla poslední myšlenka, než jsem usnula naprosto bezesným spánkem.

po pohovorech, základna SGC
Mia Collins
Bylo to jako bych se propadla do nekončící propasti. Naprosto jsem ztratila pojem o čase a neodvažovala jsem se promluvit na stráže, které mi nosily jídlo a odnášely ho v netknutém stavu.
Po letech jsem se znovu dostala do pěti fází smutku, jen s tím rozdílem, že jsem neoplakávala mámu, ale svobodu lidí, kteří mě chránili a svoji vlastní.
Nevím, co bylo horší.
První fázi - popírání - nedokážu odhadnout, jak dlouho trvala, protože jsem se nedokázala na nic soustředit. Neustále jsem chodila dokola ve své cele a mluvila sama pro sebe. Hlavou se mi honily příšerné scénáře, co může nastat, ale pořád jsem si připadala jako by se to netýkalo mně. Opakovaně jsem se budila s tím, že jsem ve svém pokoji na Atlantidě a párkrát i ve své posteli v domě otce, z čehož mi bylo ještě hůř a jen mi to připomínalo, že je situace ještě horší.
Druhá fáze - vztek - trvala jeden den. Pouze tři jídla. Tři plně naložené tácy s jídlem, které měly nahradit ty dny, kdy jsem nejedla při první fázi, ale všechny tři skončily na podlaze mimo mříže. Vzteky jsem holýma roztrhala deku na spaní a doslova rozsápala polštář, až mi z toho krvácely všechny prsty, na kterých jsem si bolestivě zatrhala nehty až do masa, což mi museli následně ošetřit a na další den mě raději svázali do svěrací kazajky a píchnuli nějaká sedativa, po kterých jsem si nebyla jistá časem.
Třetí fáze - smlouvání - proběhla celkem klidně, na nikoho jsem ze základny nemluvila. Klečela jsem pouze před postelí a v duchu se modlila k Bohu, aby mi pomohl, udělal nějaký zázrak nebo mi seslal pomoc, přestože jsem v hloubi duše věděla, že takové pomoci se nedočkám a byla jen otázka času, než na mě přijdou. Bojovala jsem se slzami, které se mi neustále draly do očí, ale zařekla jsem se, že oni mě brečet neuvidí, raději ať vidí můj výbuch vzteku než to, jak se sesypu.
Čtvrtou fázi - depresi - jsem strávila zaklíněná u hlavy postele v malém koutku u zdi, kam jsem se bez problémů dostala. Tupě jsem zírala na zástupy lidí, kteří vstupovali do místnosti s mou celou a pořád na mě mluvili, ale já je neslyšela, viděla jsem, že na mě mluví, ale jejich slova ke mně nedolehly. Byla jsem čím dál malátnější a unavenější. Většinu času jsem prospala a všechno jídlo odstrkávala pryč, protože se mi žaludek smrskl natolik, že když přinesli další jídlo, začala jsem zvracet už jen z toho odéru, bylo to ještě těžší, protože jsem neměla co zvracet a bylo mi to potom ještě hůř, takže nebylo s podivem, když jsem se jednou probudila přikurtovaná na ošetřovně a do ruky jsem měla zavedenou hadičku na umělou výživu.
Tehdy nastala pátá fáze - smíření - při které jsem byla připravena podstoupit vše, jenom abych ochránila lidi, kteří by měli kvůli mně problémy, ale nehodlala jsem IOA prozradit o sobě pravdu, ani kdyby mě mučili, na to jsem byla připravená.
Ironií bylo, že to jediné, co mě nutilo to celé přestát, byla myšlenka na Shepparda, na jeho tvář a jeho sarkasmus, tolik jsem si přála ho vidět a říct mu, že se mě konečně zbavil, ale netrvalo by to ani dvě vteřiny a padla bych mu do náruče a rozplakala se. Pořád jsem si přehrávala ten okamžik, kdy jsem poprvé uviděla svoje vlasy a vběhla mu přímo do náruče. Tolik porozumění jsem naposledy cítila v náručí svého otce, když jsme pohřbívali máminu prázdnou rakev a to bylo před sakra dlouhou dobou.
„Á, slečno Collinsová, konečně jste vzhůru." Pan Coolidge přišel k mé posteli, jakoby se nic nedělo a já se mu přitom dívala přímo do očí. „Hned zítra začneme s testy a výslechy." Děsivě se usmál, jakoby se na to těšil a mně došlo, že to nebudou jen tak obyčejné testy, ale nic horšího než wraithské vysávání to být nemohlo.

dva týdny po pohovorech, loď Daedalus, někde v Pegasu
ppl. John Sheppard
John stál na vyhlídkové palubě Daedala. Před pár hodinami ho s ostatními vyzvedli. Dal si dlouhou sprchu a pořádně se protáhl a byl nadšený, že s nimi už nemusí být v tak malém prostoru, ale pořád mu hlavou běželo, jak to asi dopadlo na Zemi při pohovorech. Ronon mu hned řekl, že prošel, ale o Mii se nezmínil.
„Ještě bude trvat deset dní než doletíme na Atlantidu." Ronon se postavil vedle něho s pohledem sklopeným k podlaze.
„Ještě jsem tu neviděl Collinsovou, pořád čekám kdy přijde, aby se mi vysmála." Otočil se ke svému společníkovi, který k němu zvednul pohled. Johna z toho zamrazilo.
„Nechceš mi říct, že se na Zem nedostala..."
„Na Zem jsme se dostali všichni, ale Mia..." John si představoval různé scénáře, ale nedokázal si představit, že by z nich některý byl skutečný.
„Nabídli jí místo a ona přijala?" zeptala se s hraným nadšením, ale přál si, aby to pravda nebyla.
„Shepparde," povzdychl si Ronon. John ho nepoznával, takhle se snad nikdy nechoval. Vždy si od Mii snažil držet odstup, neřešil ji, tak jako on, ale došlo mu, že se něco muselo stát.
„Tak co se stalo?"
„Neprošla pohovorem."
„Proč? Poznali ji snad? Nepoznal bych ji ani já."
„Raději to nech být," protáhnul Sateďan a nechal Johna samotného.
***
Po dalším týdnu proběhl přílet na Atlantidu jaksi v truchlivém duchu. Nikdo nemluvil, tedy až na doktora Leeho a Kavanu, kterým se pořád něco nelíbilo. John je pro jistotu obešel a bez zastavení mířil do kanceláře Carterové, stejně jako Ronon, a plukovník Caldwell.
Po tom, co mluvil John s Rononem, se ho už na nic nevyptával, ani nikoho jiného, zařekl se, že počká dokud nedoletí na Atlantidu, kde se určitě pravdu dozví.
V kanceláři se všichni pozdravili a usadili do křesel. Nikdo jiný u toho přítomen nebyl, i když hodně členů z řídící místnosti se nápadně pohybovali v blízkosti, protože se už několik dní ve městě vědělo, že se vrací pouze Ronon.
„Asi bych měl začít já," narovnal se Caldwell a podíval se přímo na Carterovou. „Z dostupných informací, které mi sdělil generál Landry, že Mia Collinsová, která se vydávala za Atasii Tamorak, byla zatčena, vzata do vazby a následně jí byl udělen status válečného zajatce bez jakýchkoliv práv Země nebo z jakékoliv spřátelené planety v obou galaxiích." John polknul. Rozhlédl se po ostatních, kteří se netvářili nijak nadšeně. Carterová sklopila pohled a Ronon raději uhnul pohledem.
Jako první se vzpamatovala Carterová. Ujala se slova. „Probírala jsem s Miou takovou situaci a jsem si jistá, že se s ní dokáže vypořádat, já se budu muset připravit na možnost, že mě z Atlantidy stáhnout, vy podplukovníku, nejste o pravdě Mii zpraven, takže vám nic nehrozí, nikdo kromě mě, z Atlantidy nic neví, takže expedice ohrožena není."
„Pokud vím, tak jsme vědomě zatajovali její přežití, bez ohledu na to vaši pravdu o tom kdo je, pořád můžeme jít před vojenský soud," nedal se Caldwell a John si uvědomil, že by bylo naprosto jedno, jestli by o Mii znal pravdu nebo ne, pomohl ji zatajovat před velením, takže všichni mají na tom svůj podíl viny.
„Tak to uděláme jednoduše, vezmu veškerou vinu na sebe."
„To asi nebude potřeba, Sam." Do kanceláře vstoupil pobledlý McKay. „Před pár minutami přišla zpráva od plukovníka Mittchela, Mia vzala veškerou vinu na sebe a přiznala se, že nás všechny donutila, abychom o ní mlčeli." V kanceláři nastalo hrobové ticho, které si dovolil porušit John.
„Bez ohledu na to, co se za ty roky na Atlantidě stalo, jí nemůže IOA odebrat ústavní práva, je občankou Spojených států Amerických." Podíval se na Carterovou, která zavrtěla hlavou. Došlo mu to vcelku rychle, Carterová znala skutečnou pravdu o Mie. Kdo jiný by jí mohl pomoct se odsud vrátit domů než nejlepší astrofyzik na Zemi.
„Johne, je mi to líto, ale Miina situace je natolik vážná, že nemůže mít práva. Ona totiž..."
„Nechci to slyšet," přerušil ji bleskově. „Nechci to slyšet od vás, řekne mi to ona, až se vrátí."
„Johne!" volala za ním Carterová, ale on nechtěl poslouchat. Zvednul se a odcházel otevřenými dveřmi, ve kterých stál McKay. „Johne, tohle se jen tak nevyřeší!" vyběhla za ním na chodbu. Nepřehlédla přitom zvědavé členy, kteří ze zastavili a dělali, že neposlouchají.
John se k ní otočil a zdvihnul jejím směrem ukazováček. „Trpěl jsem ji tu tři roky a nenechám IOA, aby ji jen tak někam zavřelo, je mi jedno, odkud přišla, nebo co je zač, ale mám právo do toho mluvit, je moje podřízená, ať si říká kdo chce, co chce, poslední slovo budu mít já." Ukázal na sebe a odstrčil od sebe ruku Carterové, která ho chtěla uchlácholit.
„Johne, tady jde o hodně vážnou věc, kterou řeším už několik let, není to tak snadné a bylo velmi důležité, aby si IOA myslelo, že je po smrti," ztišila hlas a přistoupila k němu blíž, „ale když to nechcete vědět ode mě, neřeknu vám to, ale věřte mi, že nebude snadné ji dostat z jejich spárů." Johna přitom zamrazilo, takhle vážně Carterová mluvila jen zřídka.
„Mám na Zemi pár lidí, kteří na Miu dohlédnou, ale záleží jenom na ní, jak se k tomu postaví," truchlivě si povzdechla, „ale je mi jasné, že pokud budou narážet na její rodinu, nedopadne to pro ni moc dobře." S tím musel souhlasit, a nebylo mu z toho dobře, i když ho Mia někdy hodně štvala, neposlouchala ho, ale nikdy se nestalo, že by nějak zradila Zemi nebo Atlantidu a poslední mise to jenom potvrzovala.
„Musíme jen čekat, Johne, a doufat."

Daniel Jackson
Kate zůstávala v Bra'tacových pokojích a nevycházela ven, ani když přišel Daniel s Teal'cem. Byla v klidu, i když jí řekl, že musí několik dní počkat, než se budou moci vrátit na Zem, ale nedokázala sedět. Chodila po místnosti ve snaze se zklidnit, alespoň sama pro sebe, pro Miu.
„Ještě tomu dej dva dny," žádal ji Daniel, který zůstal ve vstupu do pokoje vytesaného ve skále, kde bylo dnes velké horko.
„Už jsou to víc jak dva týdny, ani ty nevíš, co se tam děje." Nedokázala se na něho otočit, zírala z okna a držela se za paže tak, jakoby jí byla zima. Tolik si přál, aby za ní mohl dojít a obejmout ji, uchlácholit, přesně tak, jak by to správný snoubenec měl udělat.
„Když nechceš myslet na sebe, tak mysli na ni, když tam teď vpadneš, začnou se zajímat i o tebe a Mie nepomůžeš." Prudce se k němu otočila. Z očí jí sršely blesky.
„Tohle není záležitost nikoho ze Země! Je to jen mezi mnou a jí a já neměla dovolit, aby ten pohovor podstoupila. Pokud vím, tak Antikové nedělají pro nic za nic, a pokud mě podle ní naklonovali, měli k tomu důvod, do kterého Taurijci nemají co mluvit!" Daniel o krok ustoupil. „Už mě nebaví, že se do všeho motají a snaží se mít nad tím nadvládu." Sebrala z postele svůj plášť a kódovač, protáhla se kolem Daniela, který za ní marně volal.
Po cestě přibrali i Teal'ca, který nic neříkal a jen se mračil, když Kate zadávala adresu Země.
„Nemůžeš jít proti celé planetě!" Pokusil se ji Daniel ještě zastavit.
„Nejdu proti planetě, ale proti jedinému člověku!" sykla a stačila chvíle, kdy se z brány vyvalil vír, aby naprosto změnila výraz ve tváři ze zlostného na nečitelný, kterého se Daniel obával.
Prošel bránou co nejrychleji dokázal, aby ji mohl zastavit společně s Teal'cem, ale to co ho čekalo na druhé straně ho překvapilo a naprosto přikovalo na místě.
Kate k němu stála čelem s překvapeným výrazem, protože jí jeden z vojáků, kterých byla plná místnost, nasazoval pouta.
„Jsme velmi potěšeni vaší návštěvou, slečno Sachová." Společně s Teal'cem se podívali do řídící místnosti nad nimi, Kate se jen nepatrně natočila, aby se stejně jako oni ujistila, že za neprůstřelným sklem stojí pan Coolidge, jehož spokojený úsměv napovídal, že jen vyčkával, až se vrátí.
„Odveďte ji do cely," přikázal. Daniel se za ní chtěl vydat, ale Teal'c ho nepatrným gestem zastavil.
„A vy doktore Jacksone jste očekáván v zasedačce a svého mimozemského přítele vezměte s sebou."

Kate Sach
Po dlouhé době jsem se nechala překvapit. Očekávala jsem, že jednou někomu budu trnem v oku, ale nic se nedělo tak dlouho, že jsem sklouzla do zdánlivého klidu, což se mi teď nevyplatilo a o to to bylo horší, protože jsem znala všechny ty vojáky, kteří mě odváděli do cely.
„Máš dvě minuty," pošeptal mi jeden z nich, když jsme se zastavili u hlídaných dveří. Tiše mi je otevřeli a strčili dovnitř, kde bylo tak prudké světlo, že jsem na pár vteřin nic neviděla.
To co jsem spatřila pak, mě zasáhlo. Rozběhla jsem se k mřížím a drtila nadávky mezi rty, protože mi nechali spoutané ruce.
Klekla jsem si před mříže a dívala se do apatické tváře Mii, vklíněné mezi mříž a postel. Tak prázdný pohled jsem neviděla ani u vězňů v Ba'alově pevnosti, kde jsem vyrostla, a že to tam nebyl žádný med.
„Mio," zašeptala jsem jejím směrem, bylo mi jedno, jestli mě někdo slyší nebo vidí, ale tohle nebylo dobře. Lidé ze Země dokázali být velmi krutí..., ke svým vlastním.
Ani se na mě nepodívala, jen se zvedla a došla ke mříži a sklouzla na mou úroveň. Protáhla ruce skrz a slabě mě objala a přitáhla k sobě, i když to moc nešlo, ale stačilo to, abych cítila její prudce bušící srdce a uslyšela tiché vzlykání, když mi zabořila čelo do ramene a rozplakala se.
„Mrzí mě to." Rázem mě opustila veškerá bojovnost a jen si přála, abych ji odsud dostala, protože tohle bylo nelidské, drželi ji tu jako zvířátko a určitě zkoumali jak je možné, že je tu dvakrát, což znamenalo testy a náplasti, které měla v ohbí lokte byl pro mě jako políček. Neměla jsem to dopustit. Neměla tu být.
„Co ti to udělali?" zeptala jsem se opatrně a konečně si pořádně prohlédla její šedivé vlasy, které rámovaly její unavený a uplakaný obličej, rázem zestárla o několik let, jakoby to byl úplně jiný člověk.
Tohle nebyla ta Mia, se kterou jsem se sešla na přestupní stanici. Připadalo mi, že ji znám, stejně jako její mladší verzi, u které jsem našla přívěšek, ale tohle, tohle nebyla ani jedna a já neměla tu sílu, abych se jí zeptala, co se stalo.
„Popři vše, na co se tě zeptají ohledně mě," pošeptala mi do ucha velmi slabě. „Beru to na sebe," dodala o něco věrohodněji a pustila mě. Zvedla jsem k ní pohled a hledala v jejích očích známky odporu, ale nic tam nebylo, jen ta apatie. Dostali ji, zničili. Tak jak to umí jen IOA.
Jen jsem na ni zírala s pusou dokořán, když se vrátila do svého koutku a s rukama na kolenou začala sledovat mříže před sebou. To mě srazilo snad ještě níž, takže jsem ani neprotestovala, když mě vojáci zvedli ze země a vyvedli z cely ven, aby mě šoupli do té vedlejší. Takže mě od Mii dělila pořádně silná betonová zeď.
„Chci mluvit s Coolidgem," vyštěkla jsem nazlobeně na jednoho z vojáků poněkud ostřeji, protože se mi začala pomalu vracet moje bojovnost.
„Za půl hodiny," odpověděl mi jiný a všichni vyklidili místnost a já osaměla.

Daniel Jackson
„Coolidge půjde po nich jako pes," nechal se slyšet Mitchell. Daniel k němu ani nezvednul hlavu. Pořád přemýšlel nad tím, jestli se tomu nedalo nějak předejít.
„Neměl jsem ponětí, že to byla jenom zástěrka, aby Coolidge dostal na jedno místo Kate a slečnu Collinsovou." Generál Landry sdílel stejné obavy.
„Mělo nám to dojít hned, že se IOA nespokojí jen tak s tím, že Mia zemřela. Na to ji příliš doktorka Weirová chránila," pokusil se přemýšlet Daniel nahlas.
„Řekl bych, že spíš IOA má na Atlantidě svého člověka, který jim posílá pravidelné informace." Daniel, Mitchell a generál Landry se společně podívali na Teal'ca. „Pokud vím, tak IOA vždy chtělo mít kontrolu nade všemi částmi programu Hvězdné brány, nemuseli nikoho z vedení informovat, že poslali někoho na Atlantidu, aby sledoval jak to tam chodí." Daniel nejistě polknul. Přestávalo se mu to líbit. Jeho vlastní lidé se nikdy nesrovnali s Katinou situací. Nikdo netušil, že má v sobě víc antického než kdokoliv ze Země a že je klonem Mii, ale teď bude jen stačit pár testů, aby si to uvědomili. Jenže IOA spíš vadilo, jakou moc měla Kate jako diplomat, nesli to špatně, že může hovořit za Zemi, ale tu zachránila tolikrát co SG-1, ale pořád to nebylo dost.
„Nemusí to být přímo jejich člověk, stačí někdo s kým uzavřeli dohodu o informacích, což nám hlásit nemusí," dostal ze sebe generál Landry po chvíli ticha.
„To by bylo ale porušení dohody o sdílení informací." Vystartoval plukovník Mitchell.
„Stejně tak by mohli nařknout oni nás, když jsme jim zatajili, že slečna Collinsová byla celou dobu naživu."
„Podle mě nejde o ni, ale o její rodiče," vsunul do rozhovoru svoji myšlenku Daniel a vysloužil si tím, že ho začali poslouchat. „Miiny rodiče byli oba vojáci. Sloužili u Amerického letectva, přestože nebyli rodilými Američany, což některým patriotům v armádě může trochu vadit, takže hledají všemožný způsob, jak dokázat, že to nebyla náhoda, když se jejich dcera dostala na utajovanou základnu." V místnosti nastalo hrobové ticho. „Nehledě na to, že šlo i o cestu časem," dodal Daniel opatrně a plně si uvědomoval tíhu situace.
„Nebo to je možná tím, že se IOA naštvalo, když jim Woolsy řekl, že umřela, i když neumřela. O tu holku nikdy nešlo, ale jen o způsob, jak se na Atlantidu dostala a proč jí pořád každý pomáhá." Nesl se zasedačkou hlas generála O'Neilla, který stál opřený ve dveřích s rukama založenýma na hrudi.
„Zatahuješ do toho moc osobních věcí, Danieli," pokračoval O'Neill, když pomalu došel ke stolu a usadil se na volnou židli.
„Tak mi řekni, Jacku, proč do toho zatáhli i Kate?"
O'Neill se opřel lokty o desku stolu a propletl prsty na rukou a podíval se dlouze na svého dlouholetého přítele. „Jen využili situace. Tak už to IOA dělá."
„Je super, že jste si to vyříkali, ale Kate jde ke Coolidgovi," podíval se na hodinky, „před pěti minutami."
Společně se přesunuli do záznamové místnosti, kde se nahrával rozhovor mezi Kate a Coolidgem.
„Tohle nedopadne dobře," upozornil plukovník Mitchell a nikdo v místnosti jeho úsudek nezpochybnil.

Kate Sach
Už se mi dlouho nestalo, aby mě po základně vedli v poutech. U spousty lidí to vyvolalo zájem, ale zachovali se profesionálně a pokusili se dělat znovu svoji práci.
Znala jsem ty dva vojáky jménem, jenže když dostali rozkaz, splnili ho, aniž by projevili jakýkoliv soucit, byla to jejich práce.
Zaklepali na dveře a nějaký potěšený hlas je pozval dál. Za stolem na mě čekal Coolidge, za jehož zády byla na stativu umístěná kamera, na které svítilo červené světýlko.
Ten egoista chtěl mít natočenou každou vteřinu mého výslechu, ale já nehodlala přistoupit na tu jeho hru. Stačilo že zničil Miu.
„Posaďte se u nás, slečno," promluvil sladce a ukázal na volnou židli před sebou. Vojáci mi pomohli a ruce mi připoutali k řetězu, který byl ukotvený v betonu pod mýma nohama. Byl však natolik dlouhý, abych si mohla ruce položit na stůl, ale ne dost dlouhý na to, abych ho Coolidgovi omotala kolem krku.
„Děkuji, můžete jít," odmávl vojáky a já stačila postřehnout, jak si oba vyměnili podezřívavé pohledy. Bylo mi stejně jasné jako jim, že to co se tady bude dít, nebude nic pěkného.
Dveře klaply a já s Coolidgem zůstala sama, až na kameru, která běžela.
„Nuže, slečno Sachová, jak jsem řekl v řídící místnosti, jsem velmi potěšen, že jste se k nám přidala." Zatnula jsem ruce v pěst až mi zakřupalo v kloubech. Sto chutí bych mu nejraději smázla ten povýšený pohled z obličeje.
„Stačilo zavolat a já bych možná přišla," odpověděla jsem mu mile a přivřela oči, čekala jsem, jestli se ve mne probudí nějaká antická schopnost, ale to bych dřív zestárla, než bych se něčeho takového dočkala.
Naneštěstí jsem to svoje antické já nenáviděla natolik, že ani ve chvílích blížící se smrti bych ze sebe nic nadpřirozeného nedostala.
„Slečno Sachová, vy děláte, jako bych byl váš nepřítel, ale já si chci s vámi jen v klidu promluvit a než mi naznačíte, že máte pouta, to je pouze pro vaši bezpečnost. Četl jsem o vás dostatek spisů, abych věděl o vaší výbušné povaze a byl bych velmi nerad, kdybyste si ublížila." Byla to jak rána zat'nik'telem [zakňaktelem]. Ten chlap se mi vysmíval do obličeje.
„Víte, začneme opravdu jen velmi opatrně. Odkud pocházíte?" Neušel mi ten jeho vyzývavý pohled.
„To se mi nepodařilo zjistit, jen vím, že mě našel můj otec, když mi bylo pár dní." Nebylo to zase tak dlouho, kdy na to táta vzpomínal, když jsem se ho byla ptát na ten antický přívěšek, který jsem skrývala pod oblečením, ke kterému jsem přidala zásnubní prsten od Daniela.
„Takže jste ze Země?" zeptal se se zájmem.
„Podle krevních testů jsem člověk, zřejmě i ze Země."
„Takže jste mimozemšťan, tak jako Teal'c." Tak moc jsem mu chtěla vrazit pěstí.
„Ne. Teal'c je Jaffa, já jsem člověk, mám hodně podobnou DNA jako vy, jen na pár odchylek..." Musela jsem se rozmyslet přirovnání k Jonasovi Quinnovi, protože Coolidge by byl schopný mě zahrnout další řadou nahlouplých otázek.
„Já zapomněl, že někteří mimozemšťané jsou téměř k nerozeznání od lidí."
„Drtivá většina předků humanoidních obyvatel vesmíru pochází ze Země, když jimi Antikové obydlovali Mléčnou dráhu, nehledě na únosy, které měly na svědomí Goua'uldé v době největšího rozmachu Egypta." Obrnila jsem se před salvou dalších otázek.
„Slyším, že jste docela dobře obeznámena i pozemskými dějinami."
„Zajisté, žila jsem tu se svým otcem do sedmi let a před pár lety jsme se sem vrátili, potom co jsem utekla od lorda Ba'ala, který mě s otcem roky věznil ve své pevnosti na planetě, jejíž adresu naleznete v mých složkách," kývla jsem k jeho rukám, pod kterými byly silné složky. Mohla následovat řada různých otázek, ale já se obávala jediné.
„Váš otec byl hostitelem Goua'ulda," Coolidge zvedl od složky oči a pátral v mém pohledu jakýkoliv vzdor, ale já si zachovala kamenný výraz, od Teal'ca toho dalo naučit hodně, „nemýlím-li se," dodal opatrně a složil si ruce přes hustě popsané papíry, ve kterých byl vepsán celý můj život. Nejdůležitější věci jsem však dokázala utajit.
„To byl, u Tok'rů podstoupil extrakci, kdy ho z něj vyjmuli," potvrdila jsem s hrůzou očekávající otázku.
„Podle záznamů je váš otec uzavřen na psychiatrickém oddělení amerického letectva pro duševní poruchy."
„Odešel tam dobrovolně, chtěl být na Zemi, ale v ústraní. Jako americký občan má na to právo. Podepsal dohodu o mlčenlivosti."
„Nevím, jestli si uvědomujete, slečno Sachová, že duševně nesvéprávní lidé nemohou zodpovídat za své činy, potažmo nemohou podepisovat žádné dohody o mlčenlivosti a vy, jelikož nejste člověk... tedy přímo ze Země, za něj nezodpovídáte a žádné jiné příbuzné nemá, protože jeho žena," sklonil se nad papíry a něco si přečetl, „zemřela na akutní cévní mozkovou příhodu." Pod náporem vzpomínek jsem se otřásla, i když to bylo už spoustu let, bylo to jakoby se to stalo včera. Jeden den tu máma byla a druhý byla pryč. Jen půl roku před tím, než nás unesli.
„Nemyslím si, že předmětem našeho rozhovoru je smrt mé matky." Coolidge si odkašlal.
„Ženy která vás adoptovala a po pár letech vaší výchovy náhle skonala, jen pár měsíců před tím, než jste vy a váš pěstoun byli uneseni. Není to zvláštní?"
„Můj otec," procedila jsem skrze zuby.
„Prosím?"
„Mluvil jste o mém otci jako o pěstounovi, ale on nebyl můj pěstoun, byl to můj otec, legálně mě adoptovali. Otec s matkou, tak se příště vyvarujte takových přeřeků, Coolidgi, prosím," dodala jsem po chvíli ticha chladným hlasem.
„Když mu tak chcete říkat, ale ve světle nedávných událostí tato adopce padá, protože vy zřejmě nejste člověk." Nahnula jsem se blíže k němu.
„Zrušení adopce nemůžete docílit bez toho, aniž byste odhalil program Hvězdné brány, Coolidgi." V očích se mu zalesknul vztek. Tuhle bitvu jsem pro tentokrát vyhrála já.
„Nemyslete si, že se tímhle nechám zastrašit, slečno Sachová, ale raději se budeme věnovat jednomu vašemu setkání, které proběhlo v minulém roce na přestupní stanici. Setkala jste se tam se slečnou Collinsovou, krátce potom, co jste byla několik dní v Arizoně a sledovala její mladší verzi." Stiskla jsem lehce rty a pousmála se. Tahle hra se mi začínala líbit.
„To nepopírám. Byla jsem na obou místech." Evidentně se Coolidge zaskočilo. Několik vteřin mu trvalo než našel pevnou půdu pod nohama.
„Takže přiznáváte, že jste jednala na popud slečny Collinsové?" Nikdy se nic nezdálo lehčí.
„Nevkládejte mi slova do úst, Coolidgi. Já dostala rozkaz od někoho jiného a co tu dotyčnou osobu k tomu donutilo, to nevím." Pokrčila jsem rameny a lehce naklonila hlavu a přimhouřila oči.
Pak se to stalo.
„Vůbec nechápu co všichni na té holce vidíte!" rozkřikl se a praštil dlaněmi o stůl. „Já se tu snažím seriózně vyslýchat a celá základna stojí na straně jakési holky, co nepatří do téhle doby, budete toho všichni litovat. Stráž!" Do místnosti vkráčeli vojáci.
„Odpoutejte ji!" nařídil Coolidge.
Klidně jsem se postavila a promnula bolavá zápěstí. Zástupce IOA na mě navztekaně hleděl.
„Na tohle nemám čas! Vím, že se vy dvě moc dobře znáte, ona byla první za kým jste šla! Ale dostal jsem nařízení, že vás nemůžu držet násilím, máte status diplomata!" Stálo mě hodně námahy, abych se nesmála.
„Chraňtě si Collinsovou všichni jak chcete, ale ona v tomhle čase nemá co dělat a já se postarám o to, aby zmizela!" Hodil po mně moji vlastní osobní složku a vztekle odešel z místnosti. Myslela jsem si, že mám v ruce trumf, ale vypnul kameru, tak mi nezbylo nic jiného než si posbírat vlastní záznamy.

Mia Collins
Neviděla jsem Kate několik dní, vlastně nikoho kromě stráží. Živá duše na mě nepromluvila, skoro to vypadlo, jakoby na mě zapomněli, ale to bylo zbožné přání.
Byla jsem ochotná to vzít všechno na sebe a taky jsem to tak panu Coolidgovi řekla, když mě vzal na první výslech.
„Odebere vám pár vzorků, ze kterých se pokusíme zjistit, jak jste se dostala do naší doby, když nám to nechcete říct sama." Seděla jsem na lůžku na ošetřovně se dvěma vojáky za zády. Jistý plukovník Mitchell stál u vchodu a na všechno dohlížel, nespustil mě z očí.
Podívala jsem se na něj, když mi začali odebírat krev. Nedokázala jsem se na to dívat, už odmalička jsem nesnášela odebírání krve a teď jsem si nemohla dovolit zavřít oči, dala bych tím najevo svou slabost.
„Já si to nepamatuju," opakovala jsem za tu krátkou dobu už poněkolikáté.
„Slečno Collinsová, nejste v postavení, abyste mohla zatajovat tak důležité informace, nezapomeňte, že nemáte žádná práva." Na kratičký okamžik se zatvářil, že má o mě skutečně starost, ale já na něm poznala, že to na mě hraje.
„Nevím, co si od toho slibujete, ale já vám prostě nemám co říct, držíte mě tady několik dní a pořád opakujete ty stejné otázky, jak dlouho vás to bude bavit?" Dovolila jsem si, se podívat na doktorku, když mi zalepila vpich, přidržela místo a já ohnula ruku. Měla celou ampulku mé krve.
„Uvědomte si, že čím dříve se vaše situace vyřeší, tím dříve budeme moci pro vás vymyslet náhradní řešení. Nevím, co jste si myslela, když jste se sem vydala, ale doufám že to nebylo to, že pohovorem projdete s takovými lži, které jste nám řekla. V současné době doletěl Daedalus na Atlantidu, kde je mnoho lidí, kteří budou zatčeni a souzeni za zradu." Prudce jsem s sebou cuknula, čehož se leknula doktorka a nedopatřením upustila nezavřenou ampulku s mou krví, která se rozprskla po podlaze a všem jim postříkala nohy.
Pan Coolidge se začal zlobit a křičet na doktorku, která se mu omlouvala a bleskově zavolala personál ošetřovny, aby to uklidil, jako by se všichni báli, že je moje krev něčím infikovaná.
„Odebral jste mi práva na svobodu, ale právo na vypovídaní snad ještě mám, ne?" Plukovník Mitchell se k nám přiblížil o pár kroků.
„To je samozřejmé," potvrdil pan Coolidge a já nespouštěla pohled z plukovníka.
„Dobře pane, moje výpověď je taková, že přebírám veškerou zodpovědnost za všechny události, které se staly na Atlantidě v době mého pobytu, včetně veškerých úmrtí a ničení majetku letectva. Můžete si přečíst veškerá hlášená, v každém z nich bude o mně zmínka, byť pod jiným jménem a pokud to nebude stačit, vše vám vypovím, ale pouze pod podmínkou, že členy expedice zprostíte veškerých obvinění kvůli mé osobě."
„Vy jste se snad zbláznila!" Zrudnul mu krk a já natáhla druhou ruku, aby mi znovu mohli odebrat krev.
„Nezbláznila, ale pouze beru zodpovědnost na sebe, což udělat můžu a nepochybuju o tom, že vám členové expedice Atlantida potvrdí, že jsem je donutila o mně mlčet." Plukovník Mitchell otevřel pusu a překvapeně se otočil na generála Landryho, který vešel dovnitř, když jsem začala se svým prohlášením. „Nemůžu to vzít zpátky, pane Coolidgi, máte to natočené," kývla jsem na kameru za jeho zády, „a je tu spoustu svědků." V místnosti bychom mohli slyšet spadnout špendlík.
„Tohle nejde," rozčílil se pan Coolidg.
„Jde, dokonce i jako válečný zajatec má určitá práva a jestli se rozhodla to vzít všechno na sebe, nemůžeme jí v tom bránit, protože mluví pravdu, osobně jsem četl veškerá hlášení z Atlantidy a slečna Collinsová je v nich uvedená od svého příchodu, takže je IOA nuceno to akceptovat."
Pan Coolidge se vztekle podíval na generála a chtěl mu něco říct, ale generálům lehký úsměv ho od toho odradil. Vedoucí vyšetřovatel IOA to nakonec vzdal, kývnul na dva své podřízené, jeden se věnoval kameře a druhý zapisoval, sbalili se a z ošetřovny vypadli, jako by jim hořel koudel u zadku.
„My jsme spolu neskončili, slečno Collinsová, donutím Vás říct pravdu!" Ukazoval na mě vztekle prstem a já se na něj vzdorovitě podívala, ale neodvážila jsem se nic říct a jen se dívala jak jeho záda mizí v chodbě.
„Nejsem si jist, jestli to byl dobrá nápad, Mio. IOA to bude brát hodně vážně. Být Vámi, nezahrával bych si s nimi," upozornil mě generál opatrně. Plukovník přišel až k němu a dva vojáci, kteří mě hlídali, se vzdálili, takže jsme zůstali sami, doktorka předala ampulku s krví sestře a chvíli u mě počkala, dokud se mi krev v místě vpichu nesrazí. Nakonec se postavila vedle a dívala se na mě stejně jako generál a já v jejich jistých rysech pozorovala určitou podobu.
Všechny tři jsem přejela pohledem. Byli to vojáci, ale já k nim necítila zášť, vyzařoval z nich strach, porozumění a obavy o mou osobu, což bylo v téhle situaci pěkné, ale nehodilo se to.
„Pane, - zhluboka jsem se nadechla - já nemám co ztratit. Hlavně bych tu neměla vůbec být. Divím se, že to neprasklo už dříve, ale pořád jsem si říkala, že se přeci jen nějak dostanu domů a tohle všechno skončí, upřímně, nemyslela jsem na to, že by kvůli mně mohli mít lidé z Atlantidy nějaké potíže, celou dobu mě ochraňovali a pomáhali, zaslouží si, abych jim to nějak vrátila."
„Mio, neměl bych Vám to říkat, ale tohle neskončí pro vás dobře." Pochopila jsem, co tím generál myslel. Já tady umřu a bude se to dít pořád dokola, protože to co se má stát v roce 2014 už nezměním.
***
Situace nemohla být více bezvýchodnější, jediné co jsem mohla dokázat, bylo, abych dokázala přemluvit Kate, aby to celé zastavila alespoň ona. Nic jiného jsem za celou tu dobu nedokázala vymyslet, nebyla jsem voják, nebyla jsem nic, jen jsem se nenarodila moc dobře, vlastně kdoví, jestli jsem se vůbec měla narodit.
Bylo mi z toho všeho špatně. Nikdo se mnou nemluvil, nic po mně nechtěli a já zůstávala ve své cele sama. Jen já a můj špatný stav. Zvracela jsem, třásla se a nedokázala do sebe nic dostat.
Nakonec mě přeci jen z toho všeho vysvobodila Kate. Přišla za mnou s lehkým úsměvem, sedla si vedle mříží a jen byla se mnou. Cítila jsem, že ji něco trápí, ale to tady asi každého.
„Udělalas, o co jsem tě požádala," zeptala jsem se po dlouhých minutách ticha.
„Nebylo to od tebe fér," vyčetla mi.
„Život není fér a musím už konečně za sebe převzít zodpovědnost, tři roky jsem lhala lidem, kteří mě ochraňovali, zaslouží si to." Prudce ke mně obrátila tvář.
„Víš, že dáváš Coolidgovi přesně to, co po tobě chce?" Nerozuměla jsem. „Srazil tě na kolena."
„To ano, ale ne úplně, měla jsi ho vidět, když jsem to vzala všechno na sebe, zrudnul jako rajče." Nepatrně jsem se zasmála, čehož jsem zalitovala. Žaludek se mi nepříjemně stáhnul, ale odolala jsem nutkání zvracet.
„Neměli by tě tu tak držet, není ti dobře." Její oči vypadaly tak dospěle, viděly už toho tolik.
„To je jen psychika. Nic víc." Zhluboka jsem se nadechla a zvedla oči ke kameře. Naklonila jsem se ke Kate, abych jí mohla další slova pošeptat do ucha.
Byla to jen jednoduchá prosba, abych mohla klidně spát, ujistit se, že se to děje jinak. Napnuly se jí svaly na krku a nepochybovala jsem o tom, že to pro mě udělá.
„Tedy pokud můžeš opustit základnu." Podívala se na mě a přikývla. Ladně se zvedla a došla ke dveřím.
„Požádám doktorku, aby se ti podívala na to břicho. Měla bys jíst, ztrácíš se před očima." Jen jsem jí mávla a došourala se zpátky na lůžko, potřebovala jsem se vyspat.

Kate Sach
V zasedačce na nás čekali oba generálové. Návštěva Arizony nedopadla tak dobře, jak jsem si představovala, i Daniel byl nemluvný, až se mi to přestávalo líbit. Od nástupu do letadla nic neřekl a když jsme se společně posadili, jen zíral skrze sklo na bránu.
Byl tu i Teal'c s Mitchellem, vedle kterých si zabrala místo Carolyn Lamová v bílém doktorském plášti a před sebou měla na stole položené složky, což nikdy nevěstilo nic dobrého.
Nehledě na to, že si přivedli i Anise, tokerskou vědkyni. Chvíli jsme se na sebe dívaly, než jsem ji začala akceptovat, protože jsem se nedívala na Anise, ale na její hostitelku Freyu.
„U Tok'rů se zase něco děje?" zeptala jsem se poněkud více ostřeji než jsem zamýšlela. Freya se na mě pohoršeně podívala, nakonec sklopila hlavu a když ji zase zvedla, bylo jasné, že je tu s námi přítomná Anise.
„Byla jsem pozvána jako poradce," ozval se zkreslený hlas.
„I my jsme tu trochu prováděli průzkum, zatímco jste byli pryč," ozvala se Carolyn, a podívala se přitom na svého otce, který lehce přikývnul.
„Byli jsme upozorněni plukovníkem Carterovou, že existence dvou stejných lidí v jedné časové linii by mohl být trochu problém a jelikož slečně Collinsové není stále dobře, rozhodli jsme se pro kompletní testy." Otevřela složky a lehce je postrčila ke mně. Před pár lety bych tomu nerozuměla a možná by to bylo lepší, ale pravda byla do očí bijící.
„Nemohli jste se spl..." Chtěl se zeptat Daniel, když se díval na výsledky, ale Carolyn ho přerušila.
„Opakovali jsme to třikrát. Bohužel to tak je." Věnoval mi soustrastný pohled. Jenže já se tak snadno vzdát nemohla, ne potom, co jsem viděla v Arizoně.
„Victorie Collinsová, mladší verze Mii, je na tom hodně podobně, krátce předtím, než jsme odlétali z Arizony, ji odváželi do nemocnice." Pospíšil si s vysvětlením Daniel a já ho probodla nazlobeným pohledem a bleskově zavřela desky.
„Trochu patová situace," procedila jsem skrz zuby a dívala se přitom na Anise, která nehnula ani brvou, žádná náznak lidskosti jsem v těch tokerských očích nezahlédla.
Postupně jsem se podívala na všechny, co seděli u stolu. Měli totožný pohled. Strašně mě to naštvalo.
„To ji jako necháme umřít? Dvakrát?" zeptala jsem se ostře. Většina očí sklopila pohled, pouze Anise se na mě dívala zpříma.
„Má to jednoduché řešení, Kate. Necháme umřít tu, co je zde na základně, stejně tu nemá co dělat. Není ve svém čase a její přítomnost tady narušuje časové kontinuum. Mohlo by to roztrhnout vesmír. Nebude to vražda ani odsouzení k smrti, vrátí místo svému já, které má právo na tento čas." Vařila se ve mne krev, nejen z jejích slov, ale i z tónu, jakým to pronášela, jakoby o nic nešlo, jakoby snad Mia byla naprosto postradatelná.
Musela jsem se hodně ovládat, abych na ni přes stůl neskočila a nesrazila na zem, kde bych z ní vymlátila duši.
Pomalu jsem vstala a přisunula židli ke stolu. Všichni mi rázem věnovali pozornost. Čekali na jeden z mých pověstných výbuchů vzteku, ale takovou radost jsem jim dopřát nechtěla.
„Nu dobrá, pošleme ji tedy zpátky na Altlantidu, je to dostatečně daleko, aby nenarušovala kontinuum. Fungovalo to tak skoro tři roky, proč by to nešlo dál." Čekala jsem, že se mnou bude alespoň pár lidí souhlasit, ale jejich odmítavé pohledy mi potvrdily opak.
Slova se opatrně ujala Carolyn. „Možná to tři roky fungovalo, ale nemůžeme vědět, jestli to tak půjde dál, když se ty dvě k sobě tolik přiblížily. Možná je už pozdě, Kate. Nepůjde to zastavit."
„To nemůžeš vědět," odsekla jsem a vrhla nazlobený pohled na generály Landryho s O'Neillem.

Tuscon, Arizona
generál Jack O'Neill
Jeho kroky se nesly tichou nemocniční chodbou přímo na její konec, kde pod zavřeným oknem seděl muž v obleku s tváří zabořenou do dlaní.
Jack zpomalil a zastavil se jen pár krok od muže, který k němu nepatrně zdvihnul pohled. Jen velmi pomalu si ho prohlížel, než se natáhl pro vycházkovou hůl po své pravici. Zapřel se do ní, aby se mohl postavit.
Teprve teď si Jack všimnul, jak má muž zarudlé oči a černé kruhy pod očima. Pár hodně dlouhých měsíců ho neviděl, a to nebyly jediné známky stárnutí. Přibyly mu vrásky i bílé vlasy, které zářily mezi blonďatými pramínky.
„Ahoj Tome," pozdravil Jack, sundal si brigandýrku (důstojnická čepice se štítkem umístěným na čelní straně) a přistoupil k muži blíž, ten mu podal levou ruku, aby si potřásli.
„Co tě sem přivádí, Jacku?" zeptal se muž a nepatrně potáhl a otočil hlavu k protějšímu sklu, přes které bylo vidět do nemocničního pokoje. Jack se podíval stejným směrem a chvíli mu trvalo, než poznal dívku v posteli.
Victorie Collinsová, prvorozená dcera Thomase a Elizabeth Collinsových, děvče, které viděl jen před pár hodinami v cele na základně, ale mezi nimi byl takový rozdíl, že kdyby nevěděl, že jsou jedna a tatáž osoba, nedal by si je nijak dohromady.
„Jak je na tom?" zeptal se Jack opatrně. Tom si jen povzdechl a kulhavým krokem došel až k oknu. Levou ruku položil na sklo a hlasitě se nadechl.
„Doktoři nemají nejmenší tušení, jak je možné, že jí selhávají orgány. Před hodinou ji napojili na dialýzu, odešli jí ledviny a další orgány budou následovat. Nikdo mi však nedokáže říct, kdy a co to bude." Thomas Collins už dál neudržel slzy. Klouzaly mu po vrásčité tváři a odkapávaly na bílou košili a černou kravatu.
Jack mu položil ruku na rameno. „Můžeme ji převést do vojenské nemocnice, jsou tam vynikající doktoři, určitě na něco přijdou." Thomas zavrtěl hlavou a hřbetem ruky si otřel slzy.
„Už jsem na to taky myslel, ale její stav není vhodný pro převoz, mohlo by ji to zabít." Podíval se na Jacka a stiskl bolestně rty. Plnou vahou se opřel o hůl, aby uvolnil napětí v bolavé noze.
„Nechápu, co se stalo, Jacku, prostě jeden den byla v pohodě a druhý den se zhroutila, jako když luskneš prsty. Nic jí, dohajzlu, nebylo!" zvýšil hlas, přitom zvednul hůl a dvakrát s ní udeřil do podlahy. Zvuk se nesl prázdnou chodbou jako lavina.
Jack ho chytil za rameno a odvedl k sedačce, aby se mohl posadit. Sám si rozepnul modré vojenské sako a usedl vedle něj.
„Nevím, co mám dělat. Nezvládl bych, kdybych o ni přišel, už jsem ztratil Liz. Jak bych to vysvětlil Markovi." Znovu si skryl tvář do dlaní. Jack ho poplácal po rameni. Tolik si přál, aby mu alespoň mohl říct pravdu o tom, proč na tom teď jeho dcera je.
Co si řekli s Landrym na základně v zasedačce potom, co odkráčela rozzlobená Kate a všichni ostatní, bylo velmi tíživé. On ani Landry nechtěli rozhodnout, která z nich má přežít. Nehledě na to, že chtěli přijít na to, proč někdo z budoucnosti poslal Thomasovu dceru do minulosti, ale i bez vědců a doktorů jim oběma bylo jasné, že existence člověka ze dvou časů na jednom místě, není dobré.
„Kde je Mark, Tome?"
„Hlídá ho moje sousedka, když jsem tady. Naštěstí byl u kamaráda, když se Vica zhroutila, ale nemůžu mu moc dlouho lhát." Znovu se podíval k pokoji a polknul. „Když umřela Liz, neměl jsem moc času na truchlení, musela jsem se o ty dva postarat, ale teď..." Nechal konec věty viset ve vzduchu.
„Pokusím se sehnat nějakého doktora, který sem přiletí, aby se na ni podíval." Znovu sevřel Thomasovi rameno.
„To by bylo fajn, alespoň se pak s Vicou budu moct kvůli tomu hádat. Kdybych nebyl její táta, asi by mě nesnášela, ani nevíš, jak byla ráda, když jsem musel odejít z aktivní služby po tom zranění." Shlédl na svoji nohu a promasíroval si koleno. Jack postřehnul nepatrné kovové zaskřípění.
„Víš, že se vojenský poradce bude vždycky hodit," povzbudil ho, ale Thomas zavrtěl hlavou.
„Až se probudí, nechám toho, i za cenu, že bychom se pak museli přestěhovat." To Jacka zaskočilo. Nebylo to zrovna to, co by se mělo dít, ne podle toho, co ví od Mii. Takovým směrem se budoucnost nemá ubírat. Musel to nějak zvrátit.
„Tome, tohle s tvojí prací nemá nic společného, vážně bys je chtěl odsud odvézt?"
„Jacku, nemluvíme o tom, ale tohle místo, nám až příliš připomíná Liz, možná jsme se měli přestěhovat už po její smrti, ale pořád jsem si říkal, že bychom jí nemohli chodit na hrob, ale teď..., bude to tak lepší. Jak Vica, tak Mark potřebují něco jiného, aby na to přestali myslet, hlavně Vica, naprosto pohrdá armádou, přitom to vypadalo, že se vydá v našich stopách, ale ne a Mark... Mark chce nastoupit do služby jakmile mu bude jednadvacet a Vica kvůli tomu vyvádí."
„Pokusím se sehnat toho doktora, Tome." Jack pomalu vstal a zapnul si sako.
„Nechápu to, Jacku, znal jsi Liz déle než já, věděl jsi, proč letí do Washingtonu, ať ten program znamenal cokoli, proč to armádě trvalo tak dlouho, než nám to přišli oznámit?" Také vstal a opřel se o hůl.
„Tome..." Začal oběma rukama mačkat okraje své brigandýrky, musel se donutit, aby k němu zase zvednul pohled.
„Tohle na mě nezkoušej, Jacku, ty vaše výmluvy, že se mnohá těla z letadla nenašla mi přijde jako naprostý blábol."
„Ale tak to je, Tome, jen díky seznamu pasažérů jsme přišli na to, že byla Elizabeth právě v tom letadle."
„Přeci jste jí museli zajišťovat letenky!" uhodil na něj Thomas hruběji, ale raději se stáhnul zpátky, když si uvědomil svoji hrubost.
„To ano, ale zřejmě si zvolila jiný let, letenka byla neomezená. Jenže tohle jsou jen dohady, Tome. Prostě byla ve špatný čas na špatném místě a samotného mě to mrzí, a kdybych nebyl na misi, určitě bych vám to oznámil sám." Mrzelo ho, že musí tolik lhát, ale sám donedávna neměl přístup k Elizabethiným složkám a celou dobu si myslel, že je to tak, jak říkají, jenže pravda byla jiná. Její tělo bylo jediné, které se nenašlo a nikdo nedokázal vysvětlit proč. Armáda na to uvalila embargo a už se k tomu nikdo nevracel. Jenže on toho zažil mimo Zemi příliš mnoho, aby mu to bylo jedno a ze zjevného důvodu nařídil Woolsymu, aby tenkrát ve zprávě o Atlantidě uvedl, že Mia zemřela. Také chtěl zjistit, co se stalo a jak se to stalo, ale zdálo se, že situace nemá řešení. Chybělo mu příliš mnoho informací.
„Odjakživa jsem věřil armádě, Jacku, ale po tomhle jsem začal být na vážkách, Vica to poznala hned a já jí křivdil, ale na to jsem až příliš slabý článek, abych to změnil." Otočil se k pokoji a už nic neřekl, čímž dal najevo, že rozhovor skončil.
Jack si nasadil brigandýrku a vydal se chodbou pryč, ale ani na parkovišti ho neopouštěl pocit viny. Program Hvězdné brány do rodiny Collinsových zasahoval až příliš hluboko a naprosto nepochopitelně.
Otevřel půjčené auto a posadil se na místo řidiče. Okamžitě vytáhnul mobil, aby mohl zavolat na základnu, ale někdo ho vyrušil.
„Jak šlechetné, že jste se na ni přišel podívat, generále. Byl jste se pokochat cizím neštěstím?" ozvalo se ze zadního sedadla. Nahlédl do zpětného zrcátka a všimnul si postavy zahalené do černého oblečení, včetně černých brýlí a šátku přes nos a ústa, ale neušlo mu, že šlo o ženský hlas.
„Ani se nebudu ptát, jak jste se dostala do mého auta," pronesl klidně a nenamáhal se otočit, kdyby ho chtěla zabít, už by to dávno udělala.
„Už jsem někoho od vás varovala, abyste se od Collinsových drželi dál." Jack překvapením stiskl rty. To byla pro něj novinka.
„Pokud IOA nepropustí Collinsovou, kterou držíte na základně, budu muset rázně zakročit."
„Jste jenom jedna, co zmůžete proti celému letectvu."
„Nemyslete si, generále, že nemám žádné pojistky. Mám dost důkazů, abych mohla prozradit existenci Hvězdné brány." Nepatrně se naklonila blíž. „A vzkažte Coolidgovi, že on ani armáda nemají co do této záležitosti strkat nos." Ozvalo se tiché cvaknutí a Jackovi spadla do klína páska a než ji stačil zvednout, klaply zadní dveře a žena byla pryč.
***
základna SGC
Jack po návratu požádal Carolyn Lamovou, jestli by nemohla vyrazit do Arizony, aby dohlédla na mladší Collinsovou. Bohužel odmítla, stav Mii se hodně zhoršil a stejně jako u Victorie jí selhaly ledviny. Přesto mu slíbila, že pošle někoho stejně kvalifikovaného a zpraveného o této situaci. Přikývnul a vydal se dál.
Zastavil se u jedné z laboratoří, kde za stolem seděl Daniel s Kate a urputně se snažili najít něco v nespočtu knihách.
„Nazdar," pozdravil je oba. Zdvihli k němu oči a přikývli.
„Stalo se něco, Jacku?" Daniel odložil knihu a sundal si brýle, přitom si promnul unavené oči.
„Jen si chci promluvit s Kate, nechal bys nás?" Daniel přikývnul, obešel stůl kolem Kate a ledabyle ji líbnul do vlasů, než odešel, zavřel za sebou, takže Jack s Kate osaměli.
„Půjdu rovnou k věci," posadil se na volnou židli a složil si ruce na stůl. „Kontaktoval tě teď někdo v Arizoně?" Kate zavrtěla hlavou, ale Jack se nevzdával, proto vytáhl z kapsy obyčejný diktafon, přistrčil ho blíže k ní a stisknul play.
Společně si vyslechli rozhovor, který neznámá sama nahrála, a pak mu dala pásek. Věděl, že by to spíš měl pustit někomu jinému, ale jen by to Miu Collinsovou zdiskreditovalo, proto se rozhodl pro Kate, věnovala se jí už před měsíci.
Díval se jí do tváře, ve které se jí i přes námahu střídaly rozzlobené, vědoucné, ale i zklamané výrazy.
„Předpokládám, Kate, že jsi to byla ty, s kým mluvila, ale nedávno to nebylo." Zvedla k němu oči a přikývla. „Podívej se, je mi naprosto jasné, že máš před armádou spoustu svých tajemstvích, nechci je vědět, ale potřebuju, abys mi pomohla s Collinsovou, něco dlužím její matce," nepatrně se pootočil na kameru v rohu nade dveřmi, červené světýlko však nesvítilo.
„Vím, kdo je ta žena," začala a zhluboka se nadechla. Jack přikývnul. Poslouchal jak velmi obezřetně volí slova.
„Děkuju," poplácal ji po ruce a zvednul se ze židle. „Je mi jasné, že tohle se IOA nesmí dozvědět." Zabubnoval prsty o stůl. „Skutečně nevím, co budeme dělat. Sám bych byl rád, kdyby žily obě dvě a tu starší jsme mohli poslat domů, ale prvně musíme chytit tu Collinsovou z jiné reality, aby nám pár věcí vysvětlila." Kate se na něj podívala.
„Musíme prozatím pracovat s tím, co máme a ta třetí Collinsová jen komplikuje situaci, možná by Mia a její mladší já nemělo takové obtíže, ale ve skutečnosti jsou tady tři, takže proto to postupuje tak rychle," pokusila se nějak uspořádat svoje myšlenky.
„Musíme nechat udělat doktorku nějaké testy, takže za ní zajdi a domluv se s ní, pokud dělala předešlé testy, které odhalily, že vy čtyři jste nějak spojené, třeba přijde na to, jak to zastavit. A Kate, pokud budeš mluvit s Miou, nezmiňuj se o té třetí." Souhlasně přikývla.
Jack rychle zamířil do kanceláře Landryho, kterého naštěstí našel za stolem. Usadil se na nabízenou židli a byl neuvěřitelně rád, že už není na druhé straně. Těch pár měsíců mu stačilo, chyběly mu mise, ale už se na něm začalo podepisovat stáří.
„Jak to vypadá v Arizoně, Jacku?" zeptal se ho Landry a přisunul se blíže. Jack mu vše vypověděl, nic netajil, věděl, že si navzájem můžou věřit.
„No, tohle je zcela nad naše chápání. Pokud do toho jsou angažovaní Antikové, musíme to před IOA držet pod pokličkou. Jenže nemůžeme nařídit Coolidgovi, aby nechal Collinsovou být, je to na ní, musí na něj zapůsobit." Pokud byla Mia alespoň trochu po své matce, neměl Jack strach, že by to nedokázala. Takže mu teď zbývalo jediné, aby Coolidge alespoň informoval o stavu Victorie Collinsové, rychleji než to udělá někdo jiný.

Kate Sach
Začínala jsem z toho všeho mít divný pocit. Věřila jsem O'Neillovi, ale musel to říct Landrymu a já teď ještě jeho dceři, začínalo to vědět až moc lidí, přesně takhle se zjistilo, že je Mia stále naživu.
Vyplouvalo tolik nezodpovězených otázek, až mě z toho rozbolela hlava, nedokázala jsem pochopit, jak s tolika otázkami dokázala Mia žít celé ty roky na Atlantidě, jenže mi docházelo, že čím víc se tomu snažíme přijít na kloub, tím víc neznámých na nás vyskočí.
Došla jsem na ošetřovnu. Carolyn zrovna vycházela s deskami v rukách a něco do nich zapisovala. Zprvu si mě prohlédla dosti překvapeně, než se vzpamatovala.
„My dvě si musíme promluvit," oznámila mi možná až příliš ostře.
„To bychom asi měly." Ukázala na dveře do malého kamrlíku, kde měla svoji kancelář s postelí, když měla delší směny.
Usadila jsem se na postel. Carolyn na nic nečekala a podala mi desky, abych si je přečetla.
„Udělala jsem jí testy na všechno možné a tohle z toho vylezlo." Nasála jsem vzduch nosem a stiskla rty. Proč se to všechno musí tak komplikovat.
„Tohle musí vědět, třeba ji to donutí bojovat." Třeba by tak dokázala přesvědčit Cooligde, aby ji poslal zpátky na Atlantidu.
„Jenže pořád nechápu, proč to u nich má tak rychlý spád." Nezbylo mi nic jiného, než jí říct o třetí Collinsové.
„Nu, tím by se to vysvětlovalo. A pokud ta třetí je tady tak dlouho a nemá to na Victorii žádný vliv, musíme Miu odvézt, jinak by to přeci jen mohly odnést všechny tři." Přikývla jsem.
„Zajdu za ní, zkus zajistit, aby nás nikdo nerušil." Ztěžka jsem se zvedla a se složkami zamířila zpátky na ošetřovnu, do její zadní části, kde byla pouze Mia. Od všech ostatních, jen s jedním strážným, kterého odvolala Carolyn.
Přitáhla jsem si židličku k její posteli a bezradně zírala na dialyzační přístroj na druhé straně. Tohle by měla vidět ta třetí, aby zjistila, co způsobila. Jenže najít ji, by bylo hodně složité, možná nemožné, na což jsem byla expert, jen jsem musela nejprve dostat Miu ze Země.
Jemně jsem s ní zatřásla, když tichounce opakovala Teylo. Překvapeně otevřela oči a chvíli jí trvalo, než mě poznala.
„Jak je na tom?" zeptala se okamžitě. Ani se neohlédla, když dialyzační přístroj zapípal konec procedury.
Chytila jsem ji za ruku v níž neměla žádnou jehlu a začala pomalu a srozumitelně mluvit, přestože mi jednotlivá slova nešla přes rty. S každým dalším slovem se Miina tvář kabonila, podobala se mi mnohem více, než jsem si uvědomovala, nebo spíš já se podobala jí.
„Už na začátku jsem říkala, že tady nejde o mě," pronesla ledově a velmi pomalu se posadila. Zírala na druhou ruku, na niž měla napojené hadičky z dialýzy. Stiskla tlačítko na přivolání sestry, ale na mě se ani nepodívala. Carolyn dorazila hned a odpojila ji. Ta na mě mrkla a já zavrtěla hlavou.
„O co ještě jde?" Kývla jsem na Carolyn, aby odešla a já mohla říct tu druhou věc.
„Je mi jasné, že už ses rozhodla, co řekneš Cooligovi, když jde o Victorii, ale měla bys ještě něco vědět, než se tak rozhodneš." Podala jsem jí složky, aby si to přečetla sama, kdybych jí to řekla, nemusela by mi věřit.
Očima brouzdala po papírech, na kterých nebyly jen její výsledky, ale i Victorie. Chvíli mi připadalo, že jim nerozumí, jak nechápavě přejížděla očima po řádcích, ale jakmile je pročítala znovu, vypadala, že tomu nemůže uvěřit.
„To není mo..." vydechla překvapeně, „... jak, to přeci..." Zdvihla oči od složek, údiv z tváře jí vymizel, pohled jí rázem ztvrdnul. Nepoznala jsem, jestli se zlobí, nebo jestli je zklamaná.
„Mohla bys mě nechat o samotě?" Beze slova jsem se zvedla ze židle a jen koutkem oka zahlédla, jak jeden list ze složek vytrhla a začala ho cupovat na kousky, přitom jí sklouzla jediná slza po tváři.
„Tak co?" Carolyn čekala u své kanceláře, ruce složené na hrudníku.
„Můžu jen doufat, že se nezachová tak, jak bych se rozhodla já."
***
Rozběhla jsem se chodbou, abych dostihla Coolidge, který odcházel z ošetřovny, kam ho pozvala před pár hodinami Mia. Trvalo jí celý den, než se pro to rozhodla.
„Ale... slečna Sachová, přejete si něco?" zastavil se a se škodolibým výrazem se na mě usmál. „Snad nechcete i vy vědět, jak to bude se slečnou Collinsovou, nebyla byste první." Mrknul a mně se z toho obrátil žaludek.
„Tak to řekněte," pokusila jsem se o co nejnormálnější tón.
„Jen jsem souhlasil s názorem slečny Collinsové."
„Což je?"
„Že by neměla zabírat místo svému mladšímu já, aby to příliš nenarušilo čas, či nějaké ty věci, co se mi snažili namluvit vaši vědci." Cítila jsem, jak mi vyprchala veškerá krev z obličeje a srdce mi vynechalo úder. Ona se skutečně rozhodla pro smrt.
„Nevypadáte dvakrát dobře, slečno Sachová, měla byste si zajít na ošetřovnu. Já už musím jít." Hrubě jsem ho chytila za paži a přitáhla k sobě. Kupodivu jsme byli stejně vysocí.
„Varuji vás, abyste neudělala něco, čeho byste potom litovala."
„O co vám jde, Coolidgi, řekněte? O co jde IOA? Proč Miu celou dobu sledovala na Atlantidě a nic nepodnikla, víte snad něco, co před námi zatajujete?" Přimhouřil oči a vykroutil se z mého sevření.
„Když dovolíte, vy nejste zrovna osoba, se kterou bych se dělil o důvěrné informace. Dokonce bych neinformoval ani generála Landryho. Ani on nemá takové prověření. To co se bude nadále dít se slečnou Collinsovou je plně v rukou IOA." Obličej mu velmi zbrunátněl.
„Se kterou?" Šlehnul po mně pohledem.
„Pro nás je samozřejmě priorita slečna Collinsová s Tusconu."
„To jsou obě."
„Přestaňte mě laskavě chytat za slovo! Mluvím o mladší Collinsové, o Victorii, která s programem nemá nic společného a tak to i zůstane. Musíme eliminovat hrozbu pro Zemi."
„Což je podle vás Mia Collinsová?"
„Odpověděla jste si sama. Já měl pouze vyhodnotit rizika z její strany. A rizika tu jsou a vážné. Klidně si mě obviňte z vraždy, ale jde pouze o eutanazii člověka, který vlastně bude žít dál."
„Jenže ona už není jedna. Jsou dvě, žijí dva odlišné životy, vy jste kdo, abyste ji odsoudil k smrti?"
„Nejsem kat, jen plním přání. Mohl bych splnit i jiné, kdyby mi řekla pravdu o tom, jak se dostala na Atlantidu. O nic jiného mi nejde."
„Ona to neví," pokusila jsem se o odpor, ale Coolidge mi mávnul rukou před obličejem.
„Nejsem takový necita jak si myslíte, slečno Sachová, dělám jenom svoji práci. Což je odhalovat lháře a slečna Collinsová je lhářka. Moc dobře ví, jak se na Atlantidu dostala a podle mě to ví i další lidé, ale všichni mlčí. Je mi jedno jestli kvůli loajalitě nebo kvůli něčemu jinému, ale mně je naprosto jasné, proč to dělá ona. Dělá to, co by udělal každý koho se kdy dotkla vojenská výchova - snaží se přijít na to proč a chce tomu zabránit. Jenže si neuvědomuje, že na něco takového není dostatečně cvičená, od toho tu jsou jiní lidé. Odsuďte si mě jak chcete, ale prokazuji jí vlastně službu, když to trápení ukončím teď. Ona si to sice už nedozví, ale my od ní máme dostatek vodítek, které můžeme za sedm let využít, abychom zabránili únosu a zároveň tak odhalili, kdo za tím stojí, takže vlastně jí tím i plním přání. Victorie Collinsová se nikdy nedostane na Atlantidu a nikdy si tohle všechno neprožije. Bude si žít svůj obyčejný život." Nenáviděla jsem, když někdo měl pravdu, Coolidge ale mluvil rozumě. Měl to dobře vymyšlené, ale mně připadalo nespravedlivé, aby Miu jen tak odsoudil k smrti jen proto, že si to přeje, byť to bylo ve prospěch jejího mladšího já.
Podle Mii existovaly dvě možnosti řešení. Buď zemře ona a její mladší já má šanci na normální život nebo zemřou obě a všechno pak bude jedno, ale pro mě i pro další existovalo další řešení, dokonce jsem to konzultovala s Atlantidou, i když to byla značně zdlouhavá komunikace.
„Ještě něco, slečno Sachová, pokud mě omluvíte, musím jít podat hlášení," vyrušil mě Coolidge z úvah.
„Vlastně ano." Sáhnula jsem do hluboké kapsy kalhot a vytáhla malou krabičku s videopáskou. Natáhla jsem ji před sebe, aby si ji Coolidge mohl vzít.
„Co je to?" zeptal se naoko znuděně, ale viděla jsem mu v očích zájem.
„Než jste dorazil, byla jsem si s Miou promluvit, abyste ji viděl tak, jaká je ve skutečnosti, když nemluví s vámi. Nechci vás tím přemlouvat, že existuje i třetí možnost, jen chci, abyste se na to podíval." Nedůvěřivě si ode mě pásek převzal a chvíli ho převracel mezi prsty.
„Můj názor nemůžete změnit." Zastrčil pásek do kapsy a beze slova rozloučení se otočil a zamířil pryč.
Ještě dlouho jsem zůstala stát na místě, než jsem se dokázala pohnout a zajít na ošetřovnu. Mia neklidně spala se jménem Teyla na rtech. Vypadala hrozně, mnohem hůř, čas se jí nemilosrdně krátil a nejen jí.
„Zítra večer jí přijedou dát injekci," informovala mě Carolyn bezvýrazně. Zírala na její postel stejně jako já. „Ono je to vlastně jedno. Stačila říct Cooligdovi, že musí přežít Victorie, a pak ztratila vědomí."

Záznam z videopásky
„Dobře, nebudu se tě už pokoušet přemlouvat, je to tvoje rozhodnutí, Mio. Tak se mnou mluv o něčem jiném, o svém životě, jaký tvůj život bude až se uzdravíš."
„Já se ale neuzdravím, uzdraví se ona," pronesla Mia po chvíli zdráhání, kdy zírala na kameru dosti nedůvěřivě. „Proč je tu ta kamera?" Kate se podívala přímo do objektivu.
„Nevím jak bude IOA postupovat dál, tak potřebuju, abys mi řekla všechno o svém posledním dnu na Zemi, než tě unesli, abych měla za těch pár let možnost tomu předejít, uděláš to pro sebe?" Mia těkala očima tam a zpět, jenom aby se nemusela podívat na kameru.
„Nemá to cenu říkat dvakrát, Kate, za chvíli přijde pan Coolidge a řeknu mu to, co si pamatuju."
„Jenže u toho já nebudu a nedostanu se k těm složkám..."
„Nech to prostě být!" rozkřikla se Mia a rozzlobeně se podívala do kamery. „Stejně to bude všechno jinak!" Chtěla se otočit na bok, ale množství hadiček jí v tom zabránilo.
„Jak to myslíš?" Kate k natáhla ruku, ale Mia ji odstrčila. Podívala se na ni, v neostré kvalitě obrazu nebylo poznat, jak přitom zbledla, jen to zvýraznilo její černé kruhy pod očima.
„Mio..."
„Vzpomínám si..."
„Na co?"
„Na teď, jako by se to stalo před chvílí, ale přitom se mi to stalo když mi bylo sedmnáct." Nepatrně zvedla hlavu a po tvářích se jí kutálely slzy.
„Nerozumím tomu. Na co si pamatuješ?"
„Jak mi začalo být před pár dny špatně, jak se mi točila hlava a žaludek jsem měla jako na vodě, vzpomínám si, že táta pustil Marka ke kamarádovi a my zůstali sami doma. Vidím ho jak si sedá na křeslo v obýváku a jak si sundává protézu a mne si koleno, jak mě prosí, abych mu donesla mastičku, aby si mohl natřít bolavé místo od protézy."
„Je na tom něco špatně?" zeptala se Kate a naklonila se Mie blíž.
„Všechno. Úplně všechno. Vidím datum v kalendáři, prvně jsem si myslela, že se mi to jenom zdá, protože jsem takhle tátu viděla snad tisíckrát a jen mě mate paměť, protože se to stalo před tak dlouho dobou, ale to datum je špatné, takhle to nemělo být. Ten den jsem měla jsem být u kamarádky, vím, že jsem tam šla, ale přitom jsem zůstala doma, Kate." Mia k ní naklonila tvář.
„Pamatuju si jeden stejný den dvakrát. Vím, že já jsem se šla učit ke kamarádce na test, ale zároveň si pamatuju, že jsem zůstala doma, protože mi nebylo dobře a pomohla jsem tátovi a pak... nic, jako když to někdo utne, zamotala se mi hlava a... nic, jen tma a nevolnost. Nechápu to," rozplakala se. Kate ji pohladila po tváři. Mia si její ruku přitáhla blíž, jakoby se chtěla za ní ztratit.
„Jak si ten den můžu pamatovat dvakrát? Proč si pamatuju to, co se stalo mé mladší verzi, přeci jsem se rozhodla, že raději umřu, aby ona mohla žít, tak co se to děje? Proč se to děje? Změnila jsem svojí přítomností tady snad nějak svoji minulost?"
„A co když to svojí smrtí změníš úplně?" zeptala se jí Kate opatrně. Mia k ní vzhlédla. „Už jsi ji změnila tím, že tu jsi, jaký by pak mělo smysl zemřít?"
„Nevím," odtušila Mia šeptem, že ji nebylo téměř slyšet.
„Co když máš možnost to celé změnit, aniž bys ty musela umřít." Mia prudce zavrtěla hlavou a Kate od sebe odstrčila.
„Tohle všechno se stalo kvůli armádě, tak je teď na ní, aby to napravila, když má možnost, nebo budu třetím členem naší rodiny, kdo kvůli armádě umře. I když chci zjistit, proč se to všechno stalo, nemám nejmenší šanci, abych to nějakým způsobem zvládla a prostě musím uvolnit místo tomu, komu tenhle čas patří. A nehodlám riskovat její život, abych dokázala nějakou bláznivou teorii, že svou přítomností tady měním svoji minulost, na tohle nejsem dost chytrá a čas je dost relativní pojem."
„Mio, je ti jasné, že to co si pamatuješ, je den, kdy Victorie upadla do bezvědomí, když jí začaly selhávat orgány jako tobě?" Podívala se na ni.
„Myslíš, že mi to nedošlo?" odsekla a na chvíli spočinula pohledem na kameře.
„Jenže ty mě něco pořád nechceš říct," postrčila ji Kate.
„Nepamatuju si to!" vykřikla nazlobeně. „Nepamatuju si, že bych se probudila, ale Victorie by se měla probudit, když já umřu." Zhluboka dýchala a nechala viset význam věty ve vzduchu.
„Co když..." Kate mrkla.
„Ne! Prostě jsem se rozhodla a taky to panu Cooligdovi řeknu. Umřu."

o dva týdny později, loď Dadealus, někde v Pegasu
Kate Sach
Strašně moc mě mrzelo, že jsem Mie lhala. Měla právo vědět, že se na Zemi pohybuje i Collinsová z alternativního vesmíru, která ji poslala na Atlantidu. Jenže tak by věci mohly dopadnout úplně jinak.
„Nechtěl s vámi letět i doktor Jackson?"
„Plukovníku Caldwelle," ukázala jsem na židli naproti a on se posadil. „Samozřejmě, ale na Zemi ho potřebují víc. Mě na chvíli oželí."
„Chcete jít IOA z očí." Tiše jsem se zasmála.
„Vám to asi vysvětlovat nemusím, že?" Nepatrně přikývnul. Přestože nebyl vědomým hostitelem a nakonec z něj toho Goa'ulda, pořád ho IOA hlídalo.
„Víte, chápu, proč jste letěla, ale věčně se tomu vyhýbat nemůžete a doktor mi říkal, že už našeho pacienta nemůže dále udržovat v umělém spánku." Povzdychla jsem si.
„Vy víte jak donutit člověka konat, co plukovníku?" kývnul a mně nezbylo nic jiného, než se přeci jen vydat na ošetřovnu. Jen mě mrzelo, že s námi neletí Carolyn, musela jsem do toho zatahovat dalšího doktora.
„Slečno Sachová, plukovník Caldwell říkal, že vás sem pošle. Jsme připraveni ji probudit, musíme..." Nechtěl to říkat nahlas, vlastně jsem ho o to žádala, tohle muselo zůstat tajné, kdyby se to dozvěděl Coolidge, nikdy by nesouhlasil s tím, aby se Mia vrátila na Atlantidu.
Spadl mi kámen ze srdce, když ta nahrávka zabrala, konečně se ten upjatý chlap ukázal jako člověk.
Usadila jsem se vedle postele a kývla na doktora. Čekala jsem dvě situace, tu dobrou a tu špatnou, teď byla jen otázka, která nastane.
Zdálo se mi, že to buzení trvá až moc dlouho, ale doktor mě ujistil, že je to zcela normální. Tak jsem seděla a čekala až Mia otevře oči.
Vypadala daleko lépe než na Zemi, vrátila se jí barva, přestože měla propadlé tváře a vystupovala jí lícní kosti, nemluvě o klíčních kostech, vypadala předtím jako oživlá kostra, ale čím více jsme se vzdalovali od Země, tím se její stav zlepšoval, stejně jako ten Victoriin, která se probudila už týden potom, co jsme odletěli. Daniel mi to popisoval z druhé ruky, protože u toho byl O'Neill. A teď nás čekalo Miino probuzení, kterou bylo lepší nechat v umělém spánku, aby se ve svém stavu nestresovala.
Což se mělo už každou chvíli změnit.
Mia Collins
Hlavou mi z nepochopitelného důvodu táhla slova písně Follow Me od britských Muse. Bylo to, jako bych ze své paměti vydolovala dávno zapomenutou vzpomínku.
Nikdy se neměla moc dobrou paměť, ale abych si vybavila slova písně, kterou jsem si přečetla před mnoha lety a jenom jednou, to mohlo znamenat jediné, promítal se mi před očima celý můj život, což nebylo dvakrát dlouhé promítání, ale na druhou stranu, nedivila jsem se, že to byla zrovna píseň.
Hudba byla pro mě všechno a neskutečně mě potěšilo, když mi Sheppard dal to CD od Maroon 5, přestože CD vyšla už z dávno z módy, tedy alespoň pro mě. Přesto mi to hodně pomohlo, alespoň chvíli jsem se cítila zase normálně.
Ale...
Rozhodla jsem se správně... odejít? Nebyla jsem trochu sobec, když jsem dala přednost sobě před svým dítětem? Dělalo to ze mě špatného člověka? Tohle nebyla Sophiina volba. Bylo to jasné hned od začátku. Já do tohohle času nepatřila, ani mé dítě, protože kdybych nechala umřít Vicu, odsoudila bych tím k smrti sebe i své dítě, takhle místo tří lidí zemřeli pouze dva, podle mě to tak bylo správné, i když mi to trhalo srdce. Svou hloupostí jsem musela rozhodnout za někoho, kdo si to nezasloužil.
Potkat tak Shepparda za jiných okolností, všechno by bylo jinak, nelitovala bych toho, dokonce bych se z toho dítěte radovala a možná byla ráda, že je právě jeho, ale takhle...
Všechno mě to přemohlo, všechno to lhaní, to nevědomí, ty další a další otázky až jsem se z toho rozbrečela.
Cítila jsem, jak mi tečou slzy po tvářích a svoji cestu končí na ušním lalůčku, kde to tak svědilo, což bylo zvláštní, ale trvalo to jenom chvíli, někdo mi je setřel.
„Jsem tady s tebou," zašeptal někdo vedle mě a mně bylo rázem jasné, že asi mrtvá nebudu. Někde se stala chyba, proto jsem si s otevíráním očí dala načas.
Všude bylo světlo a já zírala do nekončící šedé barvy na stropě, kde vedly různé trubky a podobné hlouposti, které jsem v té chvíli nedokázala pojmenovat. Tohle zaručeně nebyl strop na základně.
Na jazyk se mi hrnulo spoustu slov, ale já nevěděla, která vybrat, aby přesně vystihovalo tuhle situaci. Netušila jsem, jestli mám brečet štěstím, radovat se nebo být vzteky bez sebe.
„Asi bychom si měli něco vysvětlit..." otočila jsem hlavu za hlasem a podívala se do ustarané tváře Kate. Tak ráda jsem ji viděla, ale její slova se mi moc nelíbila. Hromadil se ve mne vztek. Tohle zaručeně nebyl posmrtný život.
„Tak začni od toho, kde to jsme a jak to, že s tebou mluvím," vyštěkla jsem na ni rozechvělým hlasem, takže to nebylo ani moc nahlas.
„Pamatuješ si, jak jsem tě natáčela, když jsme spolu naposledy mluvily?" Přikývla jsem. „Lhala jsem ti, předala jsem to Coolidgovi, kterého to přesvědčilo, pro jiný způsob vyřešení tvé situace." Neuhýbala očima, dívala se na mě přímo, tak neochvějně, až mi to začalo být nepříjemné, takže jsem uhnula pohledem sama.
„A jak?"
„Letíme na Atlantidu." Srdce mi poskočilo radostí. Letím domů. A i když jsem se chtěla radovat, padla na mě tíha viny a další zloba na Kate.
„Co Vica?"
„Je v pořádku, probudila se jen týden potom, co jsme odletěli. Pro vaše dobro," chytila mě za ruku a letmo se mi podívala na břicho, „jsme tě nechali v umělém spánku, aby ses zotavovala v klidu." Chvíli mi trvalo, než jsem se donutila k pohledu na břicho. Neviděla jsem na něm žádné změny, pod přikrývkou vypadalo zcela normálně.
„O...ono přežilo?" zeptala jsem se rozechvěle. Kate s úsměvem přikývla. Bojovala jsem s nutkáním si břicho pohladit. Stálo mě to hodně sil.
„Mio, moc mě to mrzí, že jsem tě takhle obešla, ale musela jsem to udělat, nebylo správné, aby ses nechala zabít. Tvoji situaci by to stejně nevyřešilo, a pokud si vzpomínáš, sama sis nepamatovala, že by se tvé mladší já probudilo, i přes tvoje rozhodnutí, z čehož jsme vyvodili názor, že by to tvoje smrt nevyřešila, ještě tu máš hodně práce. Musíš zjistit, proč tě tvoje alter ego z alternativního vesmíru poslalo takhle na zpět v čase." Překvapivě uhnula pohledem, což nedělala moc často. Sice její argumenty byly rozumné, ale já je ještě na Zemi nechtěla vidět, protože jsem byla v šoku z těhotenství, ale zdálo se mi, že je za tím ještě něco.
„Co mi ještě chceš říct?" Zhluboka se nadechla a krátce se mi podívala do očí.
„Něco jsem ti na Zemi neřekla, z prostého důvodu, chtěla bys to řešit, ale nebyla jsi ve stavu, abys mohla pobíhat po Zemi, nehledě na to, že by tě IOA nechtělo ze základny pustit."
„Přestaň to okecávat," napomenula jsem ji o něco silnějším hlasem.
„Myslíme si, tedy pár lidí ze základny včetně doktorky Lamové, že tak prudké zhoršení stavu vás obou nemělo původ v tom, že byste byly dvě v jednom čase, ale spíš v tom, že jste tam byly tři." Obočí mi vyletělo vzhůru.
„Tři?"
„Ty, Victorie a Collinsová z alternativního vesmíru." Srdce mi určitě muselo vynechat úder a vlilo mi to do žil kus života.
„Takže jste měli pod nosem toho, kdo to celé způsobil a nechali jste ho jít! Mohli jste to vyřešit už teď a nemuseli jste čekat až do roku 2014!" Prudce jsem se posadila, přestože mě bolelo celé tělo a chtěla po Kate skočit, ale na první pohled se nezdála, měla v sobě dost síly a zatlačila mě zpátky do postele.
„Mio, počkej, není to tak snadné, jak to vypadá!" obořila se na mě netrpělivě. Pak pár vteřin vypadala, že horečně uvažuje nad tím, co mi může dalšího říct. Evidentně se rozhodla, že už nebude nic zatajovat.
„Mio, prosím, pochop, že sama sestavuju jednotlivé kousky, které mi nedávají smysl a netušila jsem, kam to zařadit, ale to na co jsem přišla, jsem ti chtěla říct, až bych si byla trochu jistá souvislostmi, dalo by se říct, že tvoje přítomnost na Zemi mi pomohla si jich pár dohromady dát." Trochu jsem se uklidnila a nechala ji mluvit dál. Vyprávěla o setkání se třetí Collinsovou už v době, kdy sledovala moje mladší já, od kterého mi donesla ten oválný přívěšek s antickými znaky. Napadla ji a upozornila, aby se od mé rodiny držela dál. Kate od ní získala vzorek krve, ze kterého zjistila, že jsem to vlastně já.
„Setkala se i generálem O'Neillem, když byl navštívit tvého otce, který byl u tvého mladšího já v nemocnici, vyhrožovala, že pokud tě nepropustí, zařídí to sama." Hlava mi to brala hodně pomalu, ale přeci ano.
„Proč mám dojem, že i ta třetí je na Zemi uvězněná tak, jak já mimo svůj čas?" Kate nadšeně usmála.
„To přesně si myslím taky, ale nerozumím její krvi, stejně jako té naší..."
„Teď ti asi nerozumím já." Vypadalo to, že to následující nebude lehké ani pro jednu z nás.
„Víš, Mio, shodou okolností jsem právě díky Collinsové zjistila, po letech přesvědčení, že nejsem Antik, ale ani člověk, jak jsem si myslela, ale jsem tvůj klon." Nechala mi prostor, abych se s tím trochu srovnala, což nebylo právě lehké.
„Nejsme si podobné."
„To je pravda, protože moje DNA byla upravena."
„Jenže jsi i starší než já. Alespoň o několik let." Netrpělivě přikývla.
„To je zjevné, ale na to odpověď neznám, ale veškeré krevní testy to potvrdily, nehledě na to, že v naší krvi se objevuje jistý prvek, který u normálních lidí není, každá máme dva, ale problém je v tom, že každý má opačnou koncentraci než u té druhé."
„Jeden je silnější u tebe a druhý zase u mě?"
„Přesně, ale u třetí Collinsové jsou oba ve stejně koncentraci, což mě vede k domněnce, že já byla naklonovaná proto, aby se u mě tyto dva prvky objevily ve stejné koncentraci, ale něco se pokazilo." Myšlenky se mi rozběhly na plné obrátky a já si začala dávat dohromady jednotlivé útržky rozhovorů, které jsem vedla v Pegasu.
„Můj předek to pokazil," vysoukala jsem ze sebe udiveně. Kate se na mě překvapeně podívala.
„Jak to myslíš?"
„V Pegasu jsem se o sobě dozvídala jen kusé informace, ale až teprve teď mi dávají smysl. Alespoň trochu. Několik wraithských královen, nezávisle na sobě mi řeklo, že mám v sobě kus Antika, ale i Wraitha, a neustále mluvilo o mém předkovi. Kate, to vysvětluje, i proč jsi starší než já, i když jsi můj napůl klon," musela jsem říct napůl, protože ona nevypadala jako já, „nepochybuju o tom, že Antikové měli stroj času a pokud vím, neustále se snažili vyvinout zbraň, kterou by zničily Wraithy a v Pegasu existuje dost lidí, kteří mají v sobě kus Wraitha, takže je dokážou vycítit a i s nimi komunikovat na telepatické úrovni. Takže můj předek musel být z Atlantidy, ale Antikové odešli před desetitisíci lety, takže musel mít stroj času, aby se dostal až do naší doby a pokračoval s pokusy na Zemi, ale asi se někde stala chyba, protože v krvi nemám to, co bych tam měla mít, tak udělal tebe, ale ani to se nepovedlo."
„Ale v jiném vesmíru se to povedlo."
„Přesně, to dokazuje třetí Collinsová, ale nevysvětluje to, proč uvízla na Zemi a proč mě poslala na Atlantidu, jedině že by přišla kvůli tomu, že u nás ten výzkum nevyšel." Byla jsem z toho nadšená, že tomu konečně přicházím na kloub, ale Kate zavrtěla hlavou.
„To si nemyslím, kdyby tu byla kvůli tomu, už dávno by se ozvala. Její chování tomu neodpovídá, ona nemusí tušit, co má v krvi, naše přístroje to neodhalily, až teprve ty, co máme zapůjčené od mimozemských spojenců."
„Fajn," vykřikla jsem nazlobeně, „už jsem si myslela, že jsem přišla na to, proč mě třetí Collinsová poslala na Atlantidu." Kate mě chytila za ruku.
„Už jsme na dobré cestě, Mio, s tvými kousky a mými, jsme daly dohromady velkou část skládanky, co nám odhalila podstatné informace."
„Jenže nechápu ty prvky v naší krvi, to jsme jako zbraně nebo co?" Byla to možná odpověď na všechno nebo naprostá hloupost.
„To netuším, Mio. Ráda bych to věděla taky, ale na tohle potřebuje další odpovědi. S tím co máme, můžeme jen hodně dedukovat."
„Musíš se tedy vrátit na Zem a najít třetí Collinsovou a zeptat se jí na to, protože pochybuju, že najdu toho našeho předka, jestli je to Antik, mohl se povznést nebo prostě umřít, i když měl stroj času."
„Asi máš pravdu, ale spíš bychom měli začít řešit, jak to uděláme s tvým dítětem." Společně jsme se podívali na moje, zatím, normální břicho.
„Trochu to situaci komplikuje, ale budu to muset vyřešit sama, na něco přijdu, ty se musíš soustředit na situaci na Zemi." Kate se na mě podívala trochu víc starostlivě, ale co jsem jí na to mohla říct? S tímhle jsem se musela poprat sama, i když to bylo sebevíc těžké. Společně s ní jsem přišla na kus pravdy o sobě a o ní, takže se cesta k cíli začala už trochu rýsovat a já z ní nehodlala sejít jenom proto, že čekám dítě. Dítě by nemělo být překážkou pro nikoho, tak ani pro mě a v Pegasu bylo pár lidí, kterým jsem věřila.
***
Návrat na Atlantidu byl jako splněný sen a taky jsem to skutečně potřebovala. Bylo mi o mnoho lépe, alespoň po fyzické stránce, ale po té psychické... na jednu stranu jsem chtěla běžet za Rodneym a Sam a říct jim, na co jsme s Kate přišli, ale na druhou jsem se na mnoho lidí nedokázala ani podívat.
Díky Kate jsem na chvíli starosti s těhotenstvím nechala stranou a probírala zjištěné informace z jedné strany na druhou, na týden jsem myslela jen na to jak v tom všem figuruje naše krev a třetí Collinsová, ale jakmile jsme doletěli na Atlantidu, rázem to na mě dolehlo.
Zavřela jsem se v pokoji a dlouhé hodiny se přemlouvala, abych nebrečela, ale bylo to silnější než já.
Stočila jsem se do klubíčka a plakala do polštáře. V hlavě mi vířil nekoneční vír myšlenek na to dítě a těhotenství, které se nechtěly ustálit a dát mi pokoj.
Někoho jsem potřebovala. Kate musela s Daedalem zpátky, aby se pustila do pátrání po třetí Collinsová, jenže já nemohla být sama, jinak bych se z těch myšlenek zbláznila.
Nevím, co bylo horší, zvednout se, přestat brečet, nebo se tvářit, že se nic neděje.
Zastavila jsem se před Sheppardovým pokojem s rukou připravenou k zaklepání, ale netušila jsem, co bych mu měla říct a jestli bych mu měla říct, co vzniklo z té naší jediné společné chvíle, po níž jsem mu řekla, že se nestala. Neuvěřil by mi.
Byla jsem na to sama... možná.
Nakonec jsem se raději vydala do Saminy kanceláře s klidnou tváří a ještě klidněji ji požádala, jestli bych nemohla na Kerasovu planetu.
Za deset minut už jsem téměř ve snách kráčela k vesnici. Šedivé vlasy jsem nechala rozpuštěné a jen si je lehce zastrčila za uši, ale tu nekonečnou záplavu jsem tak zkrotit nedokázala, byly už příliš dlouhé.
Keras snad musel vycítit, že přijdu, protože na mě čekal před svou chýší, a po jeho boku stála Oaris, držela se ho za ruku. Bála jsem se na ni podívat, ale chytila mě za bradu a donutila, abych se jí podívala do očí, ve kterých bylo porozumění. Sevřela mě do náruče, ale já nedokázala ani zvednout ruce, abych jí to oplatila.
Keras nás dva odvedl na místo, kam jeho lidé dříve chodili ukončit svůj život, teď z toho bylo posvátné místo, kde se všichni připomínali a on mě usadil na okraj propasti, kde byl nejkrásnější výhled na západ slunce.
K ničemu mě nenutil, jen mě držel a všechno to rázem ze mě muselo ven. Začala jsem mluvit a byla k nezastavení, od smrti mámy, přes příchod na Atlantidu až po výslechy na Zemi a moje těhotenství, potřebovala jsem to někomu říct, musela jsem to říct jemu, jemu jedinému jsem věřila více než sama sobě.
Nevím jak dlouho jsem plakala, abych to ze sebe dostala, ale muselo to být dlouho, protože jsem se probudila na lůžku v chýši, kde už dohoříval oheň a nikdo kromě mě tam nebyl.
Probudil mě znovu ten ošklivý sen o Teyle, který mě trápil už na Zemi a já se na něj bála myslet, neměla jsem na něj tehdy čas, ale tady, na Kerasově planetě jsem to ze sebe všechno dostala a nastal čas, abych už přestala fňukat a konečně se postavila tomu všemu čelem, byť se to zdálo sebetěžší.
Vydala jsem se za hlasy, které po sobě před chýší křičely. Byl to Keras a Sheppard, který když mě uviděl, tak ustoupil a přestal se hádat.
„V pořádku?" zeptal se Keras a já přikývla. Protáhla jsem se kolem Shepparda, který kupodivu u sebe neměl ani jednu zbraň a vypadalo to, že prošel bránou jakmile vstal.
Doběhnul mě za krátkou chvíli a byl to tentokrát on, kdo se mnou srovnal krok. Nikdo z nás nic neřekl, nešlo to, stačilo by mi pár slov, abych mu všechno o sobě řekla, ale on to nechtěl, ne pod tlakem, jak řekl, když jsem se vrátila a připadalo mi fér, aby se to konečně dozvěděl, nebo spíš mě k tomu nutilo na dálku IOA, jenže on chtěl, abych mu to řekla tehdy, až mu budu plně důvěřovat a budu mu to skutečně chtít říct a ne když mi bude něco hrozit, nebo mi to někdo přikáže, na to jsem prý až moc dlouho bojovala, abych to tak snadno vzdala.
Proto bylo lepší s ním nemluvit a tentokrát to pochopil a mlčel, ale alespoň bych mu ráda řekla o tom snu s Teylou, ale dokázala jsem si představit, jak by se zachoval a já jsem tohle potřebovala zvládnout, protože se to zdálo pekelně důležité.
Rozhovor s Kerasem mi hodně pomohl a já se rozhodla, že nechám Kate, aby pracovala na Zemi a já si chvíli od toho dám oddych a budu se soustředit jenom na Teylu a jejího syna. Nemohla jsem myslet na vlastní budoucnost, na dítě, které jsem nosila pod srdcem, protože bych se z toho musela zbláznit, musela jsem teď myslet jako voják, přesně tak, jak jsem se chovat nechtěla, ale situace si to vyžadovala a já to musela podstoupit.

Kapitola mapuje díly:
4x18 - Příbuzní I.
4x19 - Příbuzní II.
4x20 - Poslední muž
5x1 - Záchranná operace

19. kapitola – Alternativní budoucnost
I když už tu Kate několik dní nebyla, zařídila, abych nikomu nemusela vysvětlovat svůj stav, sama si promluvila se Sam a Jennifer, za kterou jsem měla právě namířeno. Šlo o drobnou dohodu, chtěla jsem, aby to ona věděla, protože už párkrát jsem jí lhala a znovu jsem už nechtěla, nebylo by to fér, když mi tolikrát pomohla.
Lehce jsem si odkašlala, abych na sebe upozornila a moc Jennifer nevyděsila. „Jsi tady," přikývla spokojeně a odvedla mě dozadu.
Posadila jsem se na postel a natáhla ruku, na které byly znát ještě místa po vpiších. Jennifer se na mě podívala starostlivým pohledem.
„Brali mi jen krev, nic jiného," řekla jsem pomalu, ale moc ji to neuklidnilo.
„Mio, nemám ti do čeho mluvit, nikdy jsem to nedělala, ani netuším, kvůli čemu přesně tě drželi na Zemi, ale..." Po tomhle se mi tak stýskalo, po tak přátelském přístupu, lidi z expedice se stali pro mě rodinou, kterou jsem teď neměla, takže mi nezbylo nic jiného, než se natáhnout a pořádně Jennifer obejmout.
To pro co jsem se na Zemi rozhodla, bylo podle mě správné, ale vůbec jsem nepomyslela na tyhle lidi, kteří se stali nedílnou součástí mého života.
Přemáhala jsem slzy tolik až jsem se rozesmála a vzápětí mi začaly téct slzy, rychle jsem si je stírala, ale Jennifer se usmála.
„To jsou hormony," řekla naprosto klidně a pohladila mě po rameni. Přikývla jsem a znovu natáhla ruku k odběru. Panovalo trapné ticho, při kterém mi bylo jasné, že se Jennifer chce zeptat na spoustu věcí.
„Ani nevím, kde mám v testech začít," povzdychla si unaveně a nespouštěla oči z mé ruky, která spíš vypadala jak nedokončené plátno abstraktního umělce, který se vyžíval ve žluté a fialové barvě.
Vzala si injekci a já se při pohledu na ni otřásla. Srdce se mi rozběhlo rychleji a já slyšela vlastní tep. Nepatrně jsem se odtáhla a doufala, že si toho Jennifer nevšimla.
„Víš, co? Prvně uděláme výtěr z úst, krev stačí až za pár dní, ano?" Takže všimla, ale byla jsem za to ráda, přikývla jsem a lehce otevřela ústa. Srdce se mi zklidnilo a když jsem odcházela z ošetřovny, šlo se mi lehčeji.
Na svém oblíbeném místě jsem našla Teylu, jak zírá na moře. Posadila jsem se vedle ní a snažila se ignorovat její velké břicho. Chtěla jsem jí říct o svém snu, ale netušila jsem, jak mám začít, aby to neznělo bláznivě.
„Zdálo se mi o Kananovi." Chvíli mi trvalo, než jsem si vzpomněla o kom mluví.
„S ním čekáš malého?" Nepatrně přikývla.
„Volal mě ve snu. Chtěl, abych ho hledala." Naskočila mi z toho husí kůže. Měla bych jí snad říct o svém snu?
„On umí to co ty? Myslím to spojení..."
„Ano, to nás hodně spojovalo, nikdo jiný nedokázal pochopit jak se cítím."
„A našla jsi ho?" Co se teď dělo na Atlantidě šlo mimo mě. Snažila jsem se soustředit hlavně na Teylu a sen, který se mi o ní zdával.
„Nenašla jsem ho," zklamaně vzdychla. Takhle smutnou jsem ji neznala, vždy měla v sobě naději, ale bylo mi jasné, že to není jen tím, hledala i své lidi, za které se považovala odpovědná.
Chytila jsem ji za ruku. „Když on se spojil s tebou, pokus se spojit ty s ním. Nefunguje to jen jedním směrem." Zvedla ke mně pohled a přikývla.
„Máš pravdu. Meditace mi neuškodí."
***
Cítila jsem se hrozně, když jsem Teylu navedla, aby se s Kananem pokusila spojit. Několik týdnů se mi zdál o ní sen a místo, abych ji od toho odradila, aby se nestal skutečností, vehnala jsem ji přímo do jámy lvové, takhle se přítelkyně nechovají, jenže na druhou stranu jestli má možnost najít své lidi, bylo by ode mě sobecké, abych ji od toho odrazovala.
Musela jsem se nad tím vším zamyslet. Když jsem tenkrát mluvila s Davosem, naznačil, že i když se pokusíme změnit budoucnost, stane se přesně tak, jak jsme ji viděli, ale tomu jsem prostě nemohla uvěřit, musela jsem doufat, že se dá změnit.
Nemohla jsem v tom Teylu nechat samotnou, slíbila jsem, že jí pomůžu její lidi najít a hlavně, v tom snu jsem sebe neviděla, takže pokud se tam dostanu, mohu to změnit. Na to jsem viděla až moc dílů Doctora, abych tomu nevěřila.
Rozhodnutá a dříve než jsem však stačila vůbec vykročit ze svého pokoje, stála přede dveřmi Teyla s příšerným výrazem.
„Viděla jsem ho znovu. Viděla jsem Kanana." Byla rozrušená a já ji mohla jen chytit za ruku, když už se rozešla chodbou pryč. Vlála jsem za ní a byla odhodlaná do toho jít, i přes veškerá proti.
Než jsem se nadála, stála jsem ve zbrojovně s týmem Evana Lorna, kterého jsem požádala o zbraň, když jsme osaměli.
Čekala jsem, že ji přede mě položí nějakou menší, kterou bych si třeba mohla připnout na kotník nebo schovat do kapsy bundy, kterou jsem si ve skladu uniforem vyměnila za větší, abych zakryla lehce vypouklé břicho, které spíš vypadalo, jako bych se přejedla, ale nehodlala jsem riskovat. Lidé na Atlantidě byli velice všímaví.
Evan však místo toho na úzký pult nachystal vestu a stehenní pouzdro na zbraň. S otázkou v očích jsem se na něj podívala.
„Nejdeš na misi poprvé, Mio. Tohle je běžná výstroj, bez které tě tentokrát nepustím."
„Ale Teyla..." začala jsem zaskočeně.
„Je těhotná, takové velikosti vest tu nemáme, a proto my ostatní je máme a jsme vyzbrojení, abychom ji ochránili, což podle mě chceš udělat i ty, takže si to vezmi, jinak ti zbraň nedám." Postrčil věci ke mně blíž.
„Minule to šlo i bez toho," probodla jsem ho pohledem.
„Tohle je taky jiná situace. Už si to uvědom. Tohle je vojenská expedice, a i když se ti to nelíbí, je to pro tvoji ochranu a pokud chceš mít zbraň, vezmeš si vestu a to pouzdro. Máš povolení nosit zbraň, ale vezmeš si k tomu ten zbytek."
„Vyrostla jsem ve vojenské rodině, Evane, moc dobře znám vojenské postupy, sice jsem o tom mlčela, ale stejně si nemyslím, že by na Atlantidě mělo být zrovna letectvo." Probodl mě pohledem.
„To mi došlo dávno, že nebudeš obyčejný civil, ale s tím, kdo tu je nebo není ty nemůžeš udělat, pokud chceš jít, tohle si vezmeš nebo tu můžeš zůstat, nejsi tu den. Tohle je nebezpečný kout vesmíru a ty bys to měla vědět nejlíp, nezapomněla jsi snad, odkud jsem tě se svým týmem dostal...?" Přeběhl mi mráz po zádech a stáhlo se mi hrdlo. Snažila jsem se to vytěsnit z mysli, ale nešlo to, jen jsem to zahnala do koutu a bála se okamžiků, kde jsem svoji mysl nezaměstnávala.
„Tak dobře," přikývla jsem neochotně a rychle si oblékla vestu. Evan mi ji pomohl zapnout a nasadil mi i stehenní pouzdro. Až potom mi předa pistoli a já ji zkontrolovala.
Zbytek Lornova týmu si mě před zbrojovnou neustále pokradmu prohlížel, jakoby mě pořád viděli zlomenou a zmučenou, ale nemohla jsem se jim divit, já sama se obávala toho, kdy to na mě dolehne stejně jako na Zemi a já se zhroutím. Jenže myšlenky na to, že bych mohla pomoct Teyla a vlastně i sama sobě, mě udržovaly alespoň trochu nad vodou.
„Evane?" Otočil se ke mně a poslal svůj tým napřed. Trochu jsem se na něj zlobila, neochotně jsem však musela přiznat, že měl pravdu, ale i tak bylo těžké ho požádat znovu o laskavost.
„Slibuju, že na vás dvě dám pozor," řekl mi tím svým svůdným způsobem jak to uměl jenom on. Pokaždé přitom naklonil hlavu na bok, díval se na mě zespodu skrze záplavu hustých řas a mně pokaždé sjel pohled spíš k jeho rukám složených na zbrani. Choval se, jakoby se před chvíli ve zbrojnici vůbec nic nestalo.
„O tom nepochybuju, ale musím se ještě někam zastavit, za deset minut budu u brány." Evan nebyl takový, že by se mě přehnaně vyptával tak jako Sheppard, takže jenom přikývnul a vyrazil k bráně a mně se rázem zdálo těch deset minut jako žalostně krátký čas.
Přidala jsem do kroku, abych si pospíšila k ubikacím a zaklepala na dveře pokoje, který sousedil s mým a v duchu se modlila, aby tu byla. Když ani po půl minutě nikdo neotevíral, byla jsem zklamaná a už se chystala pryč, když se dveře přeci jen otevřely.
Rusovlasá Theresa byla velmi rozespalá. Dlouhé vlasy měla rozpuštěné a neposedně se jí kroutily kolem obličeje a v nekončící záplavě ji zakrývaly i holá ramena, protože na sobě měla noční košili s úzkými ramínky. Protírala si oči a zívala.
„Stalo se něco? Před pár hodinami jsem se vrátila z noční směny," vysoukala ze sebe unaveně a konečně si mě prohlédla. Ještě jsem s ní neměla, od svého návratu, možnost mluvit.
„Mio?" Rázem byla probuzená.
„Mohly bychom si promluvit mezi čtyřma očima?" Zaskočeně přikývla a vpustila mě do svého pokoje, který vypadal přesně tak, jak bych u vědkyně čekala, ale neměla jsem čas se příliš rozhlížet.
„Ty někam jdeš?" Zkoumavě si mě prohlédla od hlavy až k patě a v očích se jí podivně zablesklo.
„Ano, proto si musíme promluvit," přešla jsem to rychle, protože mi už moc času nezbývalo a ona za mnou zadumavě zavřela dveře.
***
Běžela jsem do řídící místnosti a snažila se urovnat si myšlenky, nebo spíš vzpomínky na sen, který se mi Teyle zdával, aby se mi vybavilo co nejvíce detailů. Jenže čím usilovněji jsem to chtěla, tím více podrobností se vytrácelo, musela jsem se spolehnout na to málo, co mi v paměti po probuzení uvízlo.
Evan s týmem už stáli u brány, jen Teyla se bavila s Carterou, a kromě Chucka byla řídící místnost nezvykle tichá.
Nikdo pro tuhle chvíli na mě nezíral, jen Chuck mi věnoval úsměv, protože jsem po dlouhé době měla svůj typický drdol, protože copánky nebo rozpuštěné vlasy jsem nedokázala snést, pořád jsem si na novou barvu nezvykla.
Zamířila jsem k Teyle, která mi s každým krokem připadala křehčí než normálně. Téměř na vteřinu mě moje odhodlání málem opustilo.
„Slibte mi, že budete opatrné," požádala nás Carterová jakmile jsem k ním došla.
„Dám na ni pozor," pronesly jsme s Teylou současně.
„O tom nepochybuju. Můžete počkat u brány s týmem majora Lorna, Teylo? Potřebovala bych si s Miou ještě promluvit." Athosianka přikývla a pomalu scházela k bráně, kde se postavila vedle Evana a začala s ním tiše hovořit.
„Není nikdo jiný, s kým bych tě viděla v tuhle chvíli raději a zároveň jsem ti vděčná, že jdeš s Teylou právě ty." Na to nebylo potřeba odpovídat. Přikývla jsem a vydala se projít bránou.
***
Na planetě mi naskočila husí kůže, jak mi bylo okolí povědomé, ale nesměla jsem se tím nechat rozhodit.
„Kam půjdeme nejdřív?" zeptala jsem se opatrně a nepřestávala sledovat okolí.
„Pár minut odsud je vesnice, kde jsem na tržišti koupila Kananovi přívěšek. Athosiané si dávají drobné dárky, kterým vyjadřují svoji úctu k druhému." Co říkala potom, jsem moc neposlouchala, ostražitě jsem kontrolovala okolí, jestli tu není někdo skrytý nebo nás nesleduje.
„Mio?" Otočila jsem se po Lornovi. „Vypadáš, že z toho taky nemáš dobrý pocit." Nepatrně jsem přikývla a zírala přitom na Teylu, jestli nás náhodou neslyší. „Asi bude dobré, když se porozhlédneš kolem. My s Teylou půjdeme k tomu obchodníkovi a ty se dívej, jestli nás někdo nesleduje." Z kapsy vytáhnul vysílačku a naladil mi stejnou frekvenci.
Možná právě tohle byla chvíle, kdybych měla vyrukovat s pravdou ven, ale pořád se mi na tom něco nezdálo.
Osaměla jsem a zírala za skupinkou, která se proplétala mezi různými stánky, které mi připomněly historické strategické hry, které hrával Mark a já je nemohla vystát, vysedával jenom u nich.
Zamžil se mi pohled, když mě ta vzpomínka dostihla nepřipravenou. Hřbetem ruky jsem si otřela těch pár slz a raději zavrtěla hlavou, abych se té vzpomínky zbavila. Měla jsem přeci úkol, na kterém závisel Teylyn život a život jejího nenarozeného syna. Všechna vodítka mě dovedla až sem, nesměla jsem nic přehlédnout.
Začala jsem obcházet trh a i přes stejné oblečení a vybavení, jaké nosily SG týmy, jsem kupodivu mezi lidi zapadla, nikdo si mě příliš neprohlížel.
„Nemáte zájem o posilující lektvar, děvenko? Vypadáte, že ho potřebujete!" volala za mnou jedna žena od stánku. Otočila jsem se k ní a zírala na lahvičku s nevalně vypadající tekutinou.
„Jste laskavá, ale ne," odmítla jsem ji a ona jen pokrčila rameny a začala pokřikovat dál.
Člověk by v takovém prostředí zapomněl na všechno, co se v jeho životě děje. Bylo to oproti Zemi tak jiné, přátelštější, lidé spolu mluvili, zastavovali se a nezírali jen do obrazovek mobilních telefonů.
Jenže jak jsem mohla v takovém prostředí najít něco nebo někoho podezřelého? Všichni mohli něco skrývat, stačil by jediný pohled bokem a jeden by si myslel, že to jsou právě oni, ale téměř každý obchodník, který mluvil se zákazníkem, pokukoval okolo, jakoby hledal dalšího zákazníka.
Začínala mě z toho bolet hlava a žaludek se mi nepříjemně zhoupnul. Přeběhl mi mráz po zádech a překvapeně jsem s sebou cuknula, když na mě někdo zavolal jménem. Trvalo mi pár vteřin, že je to vysílačka.
„Co se stalo, majore?" zeptala jsem se hned, jak se mi podařilo schovat za jeden stánek.
„Asi jsme někoho našli. Už pro tebe jde Poulson. Dojdi ke kašně."
„Rozumím." Schovala jsem vysílačku a pohledem vyhledala kašnu, která stála uprostřed trhnu a mířil k ní Poulson. Zrychlila jsem krok, aby mě zahlédl. Kývnul směrem k úzké uličce a já k ní zamířila a on mi byl v patách.
Jakmile jsme zmizeli lidem z očí, zpomalila jsem a nechala Poulsona, aby mě došel.
„Tudy," instruoval mě a ukázal na ještě užší uličku, která vedla na konec řady domů. Společně jsme pak vešli do opouštěného domu, kde byl zbytek Lornova týmu a Teyla, která probodávala pohledem muže přivázaného k židli.
Zřejmě tu došlo k nějaké roztržce, protože Teyla měla v očích divoký výraz a tváře zarudlé. Opatrně jsem k ní došla a jemně se jí dotkla. Překvapeně ucukla.
„Neměla by ses rozčilovat," zašeptala jsem jí, ale jen zavrtěla hlavou.
„Tenhle..." zběsile ukázala na muže, „okrádal mrtvé, mé mrtvé lidi!" Stiskla jsem jí konejšivě ruku a odtáhla trochu dál.
„Hlavně klid, zhluboka se nadechni. To bude dobré. Bude potrestán, slibuju," zkusila jsem na ni klidně a ona přikývla.
„Odvedeš nás na to místo," vyhrkla Teyla už o něco klidněji a muž horečně přikývnul a nespouštěl ze mě pohled, jakoby se bál na Teylu pohlédnout.
Srdce se mi z toho roztlouklo. Můj sen získával trhliny, přesto jsem se snažila být klidná, mohla jsem některé části zapomenout, což nebylo nic neobvyklého, ale zůstávala jsem na pozoru.
„Tak jdeme!" zavelel Lorne. Společně jsme vyšli z vesnice a muž šel před námi, aby ukazoval cestu. Teyla se valila za ním a já poslušně klusala v jejím závěsu a vyměňovala jsem si přitom ostražité pohledy s Lornem.
Začínala jsem poznávat okolí. Michael mohl vyskočit z kteréhokoliv křoví nebo zpoza stromu, i když by to k nám měl poměrně daleko, protože jsme šli po rozlehlé louce.
Když už jsem si myslela, že jsem se spletla, přeběhl mi mráz po zádech a já vycítila, že se něco blíží dřív než jsem zaslechla zvuk přilétající šipky.
„Šipka!" vykřikl někdo a já si všimla, jak se spoutaný muž bleskově otočil, aby přiskočil k Teyle, když se k zemi snesl paprsek. Mohla jsem mít vteřinu na rozhodnutí. Prudce jsem vyrazila vpřed, abych Teylu srazila stranou, ale oslnil mě záblesk paprsku, který ke mně musel dorazit mnohem dřív než jsem očekávala.
***
„A co Mia?" zeptala se Carterová. Sheppard sebou při té otázce trhnul. Lorne se zatvářil více než výmluvně.
„Nejsem si jistý, plukovníku. Seběhlo se to tak rychle. Soustředili jsme se především na Teylu. Je možné, že ji paprsek taky sebral, šla hned za Teylou."
„Ale jistý si tím nejste..." Sheppard se z toho pokusil nějak vykličkovat. Příliš se obával pravdy.
„Prohledali jsme okolí, podplukovníku. Nezaměřili jsme ani její podkožní lokátor."
„Můžeme se tedy domnívat, že Michael má obě dvě," konstatovala Carterová temně.
„Michael chtěl Teylu, ale ne Miu, o té si myslel, že je mrtvá, co když ji zabil?" Ronon vyslovil nahlas to, co ostatní jen mysleli. Na chvíli nastalo v zasedací místnosti napjaté ticho.
„Musíme doufat, že jsou obě naživu," pronesla Carterová opatrně a nespouštěla přitom pohled ze Shepparda, který se zvednul ze svého místa jako první a zamířil k ní. Tohle nebude snadný rozhovor, pomyslela si a zbytek propustila a podplukovníka zavedla do své kanceláře.
„Jak jste Collinsovou s nimi mohla pustit?" začal Sheppard jakmile ze za nimi zavřely dveře.
„Johne, mise se nejevila jako nebezpečná a Teyla mě o přítomnost Mii výslovně požádala."
„M... Collinsová nebyla způsobilá opustit Atlantidu a jít na misi. Pořád nebyla v pořádku po návratu ze Země, ať se tam stalo cokoliv." Carterová se zhluboka nadechla. Sheppard jí znovu dával důvod k tomu, aby mu o Mie řekla pravdu, o tom kdo ve skutečnosti je, ale byl to právě on, který to odmítl, když se o to pokusila poprvé.
„Johne, neznám Michaela tak dobře jako vy, ale nemyslím si, že by chtěl Miu zabít. Četla jsem zprávu o misi, kde jste společně s Genii udělali na Michaela past, kde jste ho, mimo jiné, přesvědčili, že je Mia mrtvá. Možná ji bude vyslýchat, jak je to možné a co vás k takovému kroku vedlo a ona mu nedá důvod k tomu, aby ji zabil."
„Tím si nejsem jist," pronesl potichu a posadil se do křesla.
„Nerozumím."
„Donutil jsem Collinsovou, aby mi něco slíbila."
„Pořád nechápu, jaký by v tom měl být problém."
„Ručila mi za Teylu vlastním životem." Teprve teď mu došlo, jak závazný slib po ní chtěl, nehledě na to, že poprvé se málem nechala zabít wraithskou královnou, aby ochránila Teylu a jejího syna.
„Ah," vydechla Carterová a sama se posadila do své židle. „To už by mohl být důvod."
***
Probrala jsem se celá rozlámaná. Rodney by mi určitě nadšeně řekl, čím jsem si prošla, protože já nedokázala pojmenovat, že mě vcucnul paprsek z wraithské šipky. Určitě to muselo být něco na způsob rozložení molekul nebo podobná hloupost.
Trhaně jsem se zvedla ze země a rozhlížela se okolo sebe. Nebylo těžké přijít na to, že jsem na wraithské lodi, už jsem v podobné cele byla.
Teyla!
Byla to tak silná myšlenka, že jsem s sebou polekaně cukla až jsem zasténala bolestí, jak mi zatrnulo ve svalech.
„Celou dobu jsem si říkal, že by Sheppard nebyl schopný zabít někoho ze svých, ale nečekal jsem, že se do mé pasti chytíš i ty." Dech se mi při zvuku toho hlasu zadrhnul v hrdle a já automaticky sáhnula na stehenní pouzdro, kde jsem měla mít zbraň od Lorna.
„Jestli hledáš zbraň, už dávno jsme ti ji odebrali." Donutila jsem se zvednout hlavu a pohlédnout svému vězniteli do tváře, která byla o tolik lidská než tváře jeho bratří, ale natolik odporná, že jsem mu měla obrovskou chuť do ní plivnout.
„Kde je Teyla?" Přistoupila jsem blíž k mříži, která nás dělila a on se usmál.
„O ni se bát nemusíš. Zatím ji potřebuji, takže jí neublížím..." Pátravě si mě prohlédl. „Což o tobě se říct nedá." Konečně jsem si všimla dvou stráží za jeho zády, kteří mu byli hodně podobní, ale měli na sobě oblečení Athosianů. On je nějak změnil. Změnil je na stejné zrůdy jako byl on sám. Proto je nemohla Teyla najít. Tenkrát z jejich planety je unesl on a začala na nich dělat pokusy. Odporné.
Ucouvla jsem, když Michael otevřel vstup mezi námi a vstoupil do mé cely. „Vypadáš jinak," a zíral na moje vlasy. „Málo kdo by dokázal přežít mučení wraitshké královny. Jen... s takovým efektem." Přistoupil ke mně blíž a já ztuhla na místě. Nemělo cenu proti němu bojovat, musela jsem přijít na to, jak odsud Teylu dostat.
Nehnula jsem ani brvou, když mi rozepnul vestu a bundu a stáhnul halenu. Se zaujetím si prohlížel jizvu na hrudní kosti.
„Pamatuju si doby, kdy jsme ve válce takhle mučili veškeré Antiky, které se nám podařilo chytit. Zbělely jim vlasy jako tobě, ale jen málokterému zůstal zdravý rozum. Většina z nich se zbláznila." Ustoupil dál a prohlédl si mě od hlavy až k patě.
„Víš, Mio, celou dobu jsem tě měl za obtížný hmyz..." To říkal ten pravý, když se jeho druh vyvinul z brouka, „co mi stojí v cestě, ale když jsem z tebe ucítil Antika, začal jsem si říkat, že by ses mi mohla hodit. Tvůj druh je daleko odolnější než ta potrava, kterou jste zaplavili tuto galaxii. Nějakou dobu mi trvalo, než mi došlo, koho mi připomínáš..."
„Koho?" vyrazila jsem ze sebe nedočkavě. Pokud byl můj předek Antik, potřebovala jsem znát jeho jméno. Mohlo mi to pomoct k pravdě.
„Na to je ještě čas, Mio. Věř ale, že je to jednoho dne dozvíš a určitě mu nebudeš vděčná, protože tě jenom využil. Snad si nemyslíš, že Antik s wraithským DNA je něco obvyklého. Proto budu pokračovat v jeho..." udělal dramatickou pauzu, aby mi dal prostor k naprosto šíleným myšlenkám, „výzkumu..." zašeptal mi do ucha, „jsi daleko odolnější než si myslíš, takže než abych něco pokazil u Teyly, raději to pokazím u tebe, jako testovací subjekt se mi hodíš, ty i..." přistoupil ke mně ještě blíž a položil mi ruku na břicho, „tvoje dítě."
Zděšeně jsem k němu zvedla pohled. Vysmíval se mi přímo do tváře a já měl chuť mu smáznout ten úsměv z tváře, ale nedostala jsem k tomu příležitost, protože ti dva strážní mě každý chytil z jedné strany a já neměla sílu se jim vykroutit.
„Odveďte ji do laboratoře, začneme s testy."
***
„Viki?" Tupě jsem zírala před sebe a na malou tyčinku v prstech a nemohla z hlavy vydolovat jedinou smysluplnou myšlenku.
„Viki?" Zkusil to ten někdo znovu. Konečně se mi podařilo zaostřit na nepřehlédnutelný nápis, který mi nějak podřád nedával smysl.
Jsem Těhotná.
Těhotná.
TĚHOTNÁ.
Zvedla jsem od těch písmen hlavu a podívala se na muže, který přede mnou poklekal. Poznávala jsem ho. Ten upřímný pohled v šedo-zelených očích a linii jeho rtů a kštici špinavě blond vlasů, které budily dojem, že se s tím chlapeckým rozcuchem nemusí vůbec dělat, ale opak byl pravdou. Strávila jsem hodiny zíráním, když si ten účes dělával.
„Seane?" vydechla jsem nevěřícně a srdce mi v hrudi poskočilo, jakoby konečně začalo tlouct správným rytmem.
Zírala jsem na něho, když mi bral tyčinku s tím podivným slovem z ruky. Připadala jsem si na míle daleko od téhle chvíle, jako bych do ní vůbec nepatřila.
„Pojď si odpočinout," vyzval mě nevinně a nabídl mi ruku, aby mi pomohl ze záchodové mísy, na které jsem seděla. Nepamatovala jsem si, kdo naposledy to řekl takhle upřímně.
„Potřebuju si odpočinout," souhlasila jsem s ním a vyšla z koupelny do ložnice, do jejíchž oken dopadaly poslední sluneční paprsky dne.
Usadil mě na postel a pomohl mi se položit. Starostlivě mě přikryl dekou až ke krku a lehce mě líbnul na čelo.
„Prospi se, ráno zavolám do práce, že nepřijdeš, ano?" Trhaně jsem přikývla a upadla do podivného spánku.
***
Seděli jsme u pozdního oběda, když se Sean vrátil z praxe v nemocnici. Něco mi vykládal, ale já jeho slova neslyšela. Tak nějak jsem se smířila se svým těhotenstvím, i když jsem z něj chtěla být nadšená, nedokázala jsem to, něco mi bránilo a já netušila, co by to mohlo být.
Otočila jsem hlavu ke kalendáři a chvíli nepřítomně zírala na současné datum, protože to býval právě Sean, který posouval každé ráno červený rámeček.
Den po mém únosu.
Ta věta mi nedávala smysl, i když mě napadla v první vteřině.
Jaký únos?
Znovu jsem se podívala na Seana, který nepřestával mluvit a já se musela donutit, abych ho začala poslouchat. Mluvil o nemocnici a o lidech v ní, co dělá a jak ho to baví a jaký názor na to má jeho otec, který mu to dohodil, než ukončí školu a stane se z něj doktor s licencí od lékařské komory.
Jenže mně to nepřišlo důležité, jakoby jeho slova a činy se nemohly vyrovnat tomu, co dělá John pro galaxii.
Kdo je John?
V hlavě se mi to podivně motalo a já cítila obrovskou potřebu křičet a rvát si přitom vlasy, protože nic z toho, co jsem cítila a slyšela se mi nezdálo tak podstatné, abych tomu věnovala pozornost, takže mi to drásalo veškerá nervová zakončení.
Rázem se vše zastavilo a nic se nepohnulo, jakoby někdo stiskl pauzu, ale já se hýbat mohla, rozhlížela se kolem sebe a snažila se přijít na to, co se děje.
„Lidské životy jsou tak fádní." Otočila jsem se po hlase a uviděla Michaela v jeho lidské podobě. Rázem mi všechno zapadlo a já se málem praštila dlaní do čela, jak jsem hloupá.
„Tohle není skutečné," řekla jsem nahlas, spíš pro ujištění než kvůli němu.
„Samozřejmě, že ne. Chci o tobě zjistit víc, kdo jsi, odkud jsi a nemám zrovna náladu na to, abych poslouchal, jak požaduješ, abych propustil Teylu." Zvedla jsem se ze židle a došla k němu.
„Nepostrádá pak takhle virtuální realita smysl, když jsi mi o ní řekl?"
„Ani v nejmenším, Mio. Můžeš být sebesilnější, ale stejně ze tvé mysli dostanu to, co chci vědět." Natáhl ruku a pohladil mě hřbetem po tváři. Zaskočilo mě, jak to bylo reálné, stejně jako horko, které jsem pociťovala. Odporem jsem ucukla, ale vzápětí jsem se překvapeně zalkla, když jeho ruka se bleskově přemístila na můj krk a hrubě ho stiskla.
Navzájem jsme si zírali do očí. Nepovoloval ani nezesiloval stisk, jakoby na něco čekal.
„Chceš mi snad naznačit, že bych tu mohla umřít, jako v reálném životě?" Dostala jsem ze sebe chrčivě. Nepatrně se usmál a zavrtěl hlavou.
„Jediný, kdo tě zabije, budu já," pošeptal mi do ucha a násilím mě zpátky natlačil do židle před mého přítele, který byl světelné roky daleko a ne jen to.
„Chci aby sis něco uvědomila, Mio." Klekl si vedle mě a zíral mi do očí. Chtěla jsem uhnout, ale zachytil mě za bradu, abych to neudělala. Druhou mi zabořil do vlasů a přitáhl si mě blíž.
„Teď budeš žít v tomhle životě, v téhle realitě, která bude k nerozeznání od té skutečné, aby sis uvědomila, o co všechno jsi přišla, co všechno neprožiješ, takže nebudeš mít čas přemýšlet nad ničím jiným."
„Nemůžeš mě ovládat," zasyčela jsem vztekle a konečně se mu vytrhla a vyskočila ze židle, která se překotila, ale než jsem stihla udělat jediný krok, znovu jsem seděla u stolu.
„Ale ty si nemůžeš vybrat, kde budeš. Prostě budeš tam, kde chci, abys byla. Nemůžeš se prostě sebrat a odejít pryč. Budeš hrát podle mých pravidel," šeptal mi škodolibě do ucha, když jsem se nemohla ani hnout. „Budu k tobě upřímný, ať máš nad čím přemýšlet, Mio. Nemám tak dokonalý přístroj, abych ti mohl číst v mysli jako v databázi, ale tahle obyčejná virtuální realita tě donutí, abys musela nad věcmi přemýšlet usilovněji a tím mi veškeré odpovědi dala dobrovolně."
„To se nikdy nestane," sykla jsem.
„Zase se mýlíš. Dáš mi co budu chtít, tady i ve skutečném světě a nebudeš s tím moct nic udělat. Čím víc se budeš bránit, tím snadněji mi to půjde."
***
John vysíleně vpadnul do chodby skrze Rodneyho hologram. Potřeboval se nutně vydýchat, těch několik hodin venku ho hodně vysílilo. Cítil každičký sval na těle, jenže Rodney ho nenechal příliš dlouho odpočívat a hnal ho, aby byl co nejrychleji u stázových komor, aby si tam mohl pár set let zdřímnout, než přijde jeho čas a on se bude moct vrátit do svého času.
„Neřekl jsi mi, co se stalo s Collinsovou," začal opatrně, když Rodney nastavoval potřebné parametry a neuniklo mu, když sebou hologram trhnul.
„Jen mi to řekni, Rodney, nikdo z nich nedopadnul dobře. Všichni umřeli, tak co se stalo jí." Rodney si unaveně povzdychl a smutně se na Johna podíval.
„Kdyby Mia umřela, bylo by to pro ni lepší." Přejel rukou po panelu a otevřel komoru.
„Řekni mi to, prosím." Chtěl ho chytit za paži, ale na poslední chvíli si to rozmyslel a zastavil se kousek od ní.
„Nikdy neměla na Atlantidu přijít, Johne. Ale celé ty roky se snažila, aby nám pomáhala. Pořád ti dokazovala, že jí můžeš věřit." Byla to víc než jasná výčitka, které si byl John vědom. „Neměl bych ti to říkat." Zavrtěl hlavou a ukázal ke komoře.
„Rodney..." žádal ho tiše.
„Dobře. Ten paprsek, který odnesl Teylu, odnesl i ji. Chtěla ji strhnout bokem, ale nestihla to. Michael tak měl Teylu i Miu." Sklopil hlavu, protože se mu zaleskly oči, jakoby snad mohl plakat.
„Co se s ní stalo?"
„Naposledy nám chtěla pomoct," jen velmi ztěžka zvednul hlavu, „Michal ji dokázal ovládat, aniž by ji musel změnit, celé roky jsem si lámal hlavu, jak a když jsem na to přišel, bylo to už hodně pozdě, když už jsem byl skoro na smrtelné posteli. Myslel jsem si, že budeš chtít slyšet i o ní, takže jsem před svou smrtí ještě trochu hologram upravil, aby ti mohl zodpovědět i tyhle otázky."
„Čím ji ovládal?" John se obával odpovědi a nebyl si jist, jak na to zareaguje.
„Já to nevím, Rodney mi tuhle informaci nenahrál do paměti, jen zadal příkaz, abych tě požádal, až se ti podaří zachránit Teylu, abys zachránil i Miu, potřebujete ji."
„Jak ji můžeme potřebovat, když ani pořádně nevíme, odkud je?" zeptal se ostřeji.
„Johne, nezáleží, odkud přišla, dobrovolně to nebylo, ale může vám pomoct, jen jí dejte příležitost, za ty roky na Atlantidě, se hodně přiblížila zjištění, proč je právě v Pegasu a kdybychom to věděli mi, možná by se hodně věcí stalo jinak."
„Jak jedna holka může mít takový význam?" Byl mnohem víc zmatený, než v den, kdy Mia prošla bránou v tom otrhaném triku.
„Jednou Davos řekl, že budoucnost galaxie závisí jen na pár lidech a možná ti to přijde nemožné, ale jedním z nich je i Mia, jsi tím dalším, Johne?" zeptal se ho Rodney s vážnou tváří. „Nikdo z nás neví, jaký mu byl přidělen osud, dokud se to nezačne dít."
John se na Rodneyho hologram naposledy podíval, než usnul a celou tu dobu, ať to bylo jak dlouho chtělo, snil o Teyle a Mie, jak jsou tam někde, v rukou Michaela, jedna odsouzena k smrti a druhá k něčemu horšímu.
Když ho pak Rodney probudil, aby se mohl dostat domů, měl z toho těžkou hlavu, a i když se dostal v pořádku domů, neměl moc času na slavení, musel se hned pokusit zachránit Teylu a jen doufal, že tam kde bude ona, bude i Mia, ale v tomhle byl Rodney trochu skoupý na slovo.
***
Všechno se zdálo tak skutečné. Bylo to přesně takové, jak jsem si to pamatovala, ale zase žádná utopie, prostě reálný svět, po kterém se mi neuvěřitelně stýskalo.
„Nechceš zmrzlinu?" Sean seděl vedle mě na lavičce, která jako jedna z mála byla ve stínu pod obrovským stromem v parku, kam jsem si chodívala hrát už jako malá. Ještě s mámou, když nebyl Mark na světě, pak i s ním.
„Z lidského hlediska, jsi měla krásné dětství, tedy do chvíle, než tvoje matka zemřela." Michael seděl vedle mě a díval se stejným směrem jako já, na Seana, který kupoval u stánku dva zmrzlinové kornouty.
„Citrónová? To jako vážně?" Vytrhl mě ten otrapa ze snění. Z jeho přítomnosti se mi dělalo špatně a nemohl za to jen můj stav. Nenáviděla jsem, že se mi mohl kdykoliv vecpat do hlavy a mluvit mi do všeho, co jsem dělala na co myslela. Nemělo smysl proti němu bojovat, dokud jsem byla uzavřená v jeho světě.
„Jsou to moje představy, tak proč bych si nemohla dát citrónovou zmrzlinu?" odsekla jsem popuzeně a odsedla si na konec lavičky a sledovala Seana jak je na řadě a už platí.
Vypadal jako Sean, choval se jako Sean, ale Sean to nebyl.
Byl jen pouhým výplodem mé mysli, mých vzpomínek, které mi Michael ukradl a díky nim se mnou manipuloval.
„Vy lidé si ale potrpíte na malichernostech. Kdybyste takové věci neřešili, už dávno byste ovládali celou galaxii." Podíval se na mě a já mu chtěla ve vteřině odseknout, že jsme už dávno cestovali za hranice galaxie a dostali se až do Pegasu, že toho máme za sebou mnohem víc, než by si mohl myslet, ale vzápětí mi došlo, že jemu šlo právě o tohle.
„Mléčná dráha musí být daleko přívětivější místo než Pegas, tolik světů, tolik lidí, tolik jiných forem života... tolik pozůstatků po Anticích..." zabroukal jemně, jakoby chtěl, aby jeho slova odnesla letní vítr.
„Wraithi přeci už dávno ví, jak je naše galaxie úrodná, ale tobě nejde o jídlo, ty už se dávno krmit nemůžeš, ani tvoji hybridi," odpověděla jsem mu posměšně, díky čemuž po jeho lidské tváři se prohnal vztek, který však vzápětí vystřídala všudypřítomná samolibost.
„Nevidíš dál než před brány své představivosti, já se nepotřebuju na lidech krmit, ale netvrdím, že mi jsou k většímu užitku než nějaký obtížný hmyz." Jeho lidská tvář mě děsila snad ještě víc než jeho wraithská.
„Vzal jsem ti rovnou dva kopečky, dneska je moc velké horko. Potřebujete se ochladit." Sean mi podal kornout se dvěma velkými kopečky zmrzliny. Sedl si vedle a volnou rukou mi pohladil břicho. Podle velikosti bych to tak typovala na sedmý měsíc, ale nebyla jsem si jistá, nedokázala jsem určit, jak rychle tu čas utíká.
Přitáhla jsem si kornout blíž k obličeji a chtěla si líznout a znovu si připomenout tu lehce nakyslou štiplavou chuť, která se mi vždy tak blaženě rozlila po jazyku, ale než jsem to stačila při zavřených očích udělat, znovu jsem se objevila někde jinde.
Doma. Nebo na místě, které mi připomínalo domov. Leželi jsme v posteli a Sean mluvil k mému břichu slova, jež jsem nemohla slyšet. Bylo mi z toho do pláče.
Moc dobře jsem si uvědomovala, že tohle všechno je jen faleš, výplod mé mysli, ale bylo to tak reálné, tak... krásné, a tak moc jsem si přála, aby to byla pravda, abych to mohla skutečně prožívat a mít zase normální život, mohla se těšit na normální budoucnost bez vraždících mimozemšťanů.
Obyčejný život.
„Ty jsi neměla mít nikdy normální život, copak ti to ještě nedošlo, Mio?" Michael se posadil na židli kousek od postele a díval se na nás. Bušilo mi z toho srdce a rudly tváře. Nelíbilo se mi to, ale nechtěla jsem se pohnout, abych na sebe neupozornila Seana.
„Tvůj předek se postaral o to, abys nebyla normální, abys neprožívala obyčejný život. Vážně sis myslela, že by ses někdy mohla vrátit domů, do své doby, a tam žít jako předtím?"
Pálila mě na jazyku ošklivá slova, kterými bych Michaela nejraději počastovala, a mnoho dalších, kterými bych si ulevila, ale až moc dobře jsem si uvědomovala, čím bych upustila páru nejraději.
„Chceš mě snad zabít, Mio?" Ladně se zvednu ze židle a došel až k posteli, posadil se vedle mě a namotal si pramen mých tmavých vlasů na prst, jemně k němu přičichnul. Přitom se na mě tak škodolibě zašklebil, až jsem málem vzteky vykřikla. Nejraději bych vzala nůž a vrazila mu ho ze spodu do hlavy, aby projel měkkými patry a zabořil se hluboko do mozku.
Tiše se zasmál a pustil mě. „Tolik zloby, nedivím se, že se měl před tebou Sheppard na stráži, on to z tebe vycítil už na začátku, tu tvou temnou stránku, kterou se před každým snažíš skrýt už od doby, kdy tvoje matka umřela." Zatnula jsem obě ruce v pěst a tlačila je do madrace, abych od sebe neodstrčila Seana a neskočila po Michaelovi.
„Musím si odskočit," vyhrkla jsem až příliš hrubě, přesto Sean neprotestoval a hned se odtáhnul na svoji půlku postele a já vyskočila a zamířila do koupelny, kde jsem se zamkla.
Křečovitě jsem se chytila umyvadla a zírala na sebe do zrcadla a snažila se najít zase klid, abych nezačala křičet a všechno okolo sebe rozbíjet.
„Nedrž to v sobě." Uslyšela jsem jeho slizký hlas ještě dříve než se jeho odporná tvář objevila v zrcadle.
Bylo to jako instinkt, zvedla jsem pravou rukou a pěst vrazila doprostřed zrcadla, abych se ho zbavila.
***
Netrvalo příliš dlouho než John vysvětlil, kde byl a co se dozvěděl, všem bylo jasné, že musí začít jednat, přesto se objevil někdo, kdo položil otázku, na kterou se John celou dobu obával odpovědět, protože si stále nebyl jist, co má dělat.
„A kde je teda Mia?" Rodney se zeptal ve stejnou chvíli jako Lorne. Rázem všichni v zasedačce zůstali stát, kde byli a nikdo si nedovolil ani dýchat hlasitě.
„Michael je má obě." Doslova cítil, jak atmosféra zhoustla ještě víc. Jemu i ostatním se tak potvrdily nejhorší obavy, které byly podpořené tím, že je možnost, že se jím podaří zachránit pouze jednu z nich, nikdo nemohl vědět, jestli je Michael drží na jednom místě.
„Podplukovníku," Carterová ho zastavila, až zůstali sami dva. „Vím, že to nechcete slyšet, ale bylo by fér, kdybych vám řekla všechno o Mie. Jsem si vědoma, že je přednější Teyla, už kvůli svému dítěti, ale Mia je zase Američanka..."
„Zachráníme je obě dvě, plukovníku. Mia je tam kvůli tomu, že jsem po ní žádal, aby na Teyulu dávala pozor, takže bych nemohl být sám se sebou, kdybych zachránil jenom jednu." Carterová přikývla.
***
Zírala jsem na Seana, který v dětském pokoji skládal dětskou postýlku a brečela jsem u toho jak malá holka, zalykala jsem se a přála si, aby to skutečně slyšel, aby mě mohl utěšit a já se tak mohla zase cítit normální. Jenže už jsem byla v téhle alternativní realitě uzavřená příliš dlouho, abych se smířila s tím, že tohle nikdy nedostanu.
Otřela jsem si slzy a raději si uchovávala vzpomínky na to, jak by to mohlo být, protože jestli se z toho dostanu, zapomenu na veškerá předsevzetí a Michaela zabiju tím nejzvrácenějším způsobem, kterého bych byla schopná.
„Jste tak malicherní," vzdychl vedle mě otráveně Michael a nahlédl do pokoje a znechuceně si prohlížel zdi.
„Pro tebe je to možná malichernost, ale pro nás je to úcta k novému životu a životu obecně, což se teď o mně říct nedá," pronesla jsem k němu ledově a on se ke mně otočil s úšklebkem.
„Nezapomeň, že znám tvoje veškeré myšlenky, takže ti musím říct, že jsem z tebe zklamaný," začal sklesle, „nechtěl jsem z tebe udělat zrůdu toužící po mé smrti," jeho tón se během těch slov změnil na velmi spokojený a já si uvědomila, že jsem mu dala přesně to, co celou dobu ode mě chtěl, ale už mi to bylo jedno.
„Chtěl jsem, aby se z tebe stala zrůda, která zabije každého, kdo se k ní přiblíží!"
Rozkročila jsem se a chtěla na něho zaútočit, ale zem pod mýma nohama se podivně roztřásla a já zavrávorala. Michael ze zděšeně rozhlédl kolem sebe, a pak spočinul pohledem na mě. Znovu se zatvářil tím svým spokojeným pohledem a mrknul.
„Neboj se, tohle spolu dokončíme brzo." Ani se nenamáhal ke mně zvednou ruku a chytit mě hrubě za týl, jak to měl v oblibě a zmizel mi z očí.
Vztekle jsem zakřičela a uhodila pěstí do zdi až mě z toho rozbolela celá ruka.
***
John se otočil ke Kananovi a zamířil na něj zbraní, všiml si, jak Teyla vyděšeně vykulila oči a přitiskla si syna pevněji na prsa.
„Kde je ta druhá, kterou Michael unesl? Moc dobře vím, že je tady, kde je?" zahulákal na něj, ignoroval přitom jak na něj všichni hleděli.
„Mia tu není, Johne," pokusila se ho Teyla uklidnit. „Věděla bych to," chtěla ho přesvědčit.
„Je kousek odsud v laboratoři, ale nemůžeš ji odvézt," pronesl po chvíli Kanan váhavě.
„Proč?" Zdvihnul zbraň výše a mířil mu na hlavu.
„Je napojená na přístroj, který drží její mysl mimo tento svět." John sklopil zbraň.
„S tím si poradím." Otočil se k Rononovi, který vypadal, že se chystá jít s ním. „Odveď je k jumperu, já přijdu s Collinsovou za chvíli. Běž!" přikázal mu, když to vypadalo, že bude Sateďan protestovat. Nechal si v rychlosti vysvětlit cestu k laboratoři a vyrazil.
Cítil každý krok, bolest ho stíhala, ale měl v těle tolik adrenalinu, aby ji dokázal odložit. V duchu se skutečně modlil, aby Mia byla v pořádku a on ji mohl odvézt zpět na Atlantidu. Už mu bylo srdečně jedno, kdo a odkud je, věděl, že konečně dozrál k tomu, aby jí věřil. Nebyla to povinnost z jeho postu, ale uvědomil si, že tím, že se nechala Michaelem chytit kvůli Teyle, aniž by jí to znovu přikázal, mu dokázala, že je pro lidi z Atlantidy ochotná zemřít, ale to nechtěl.
Jenže veškeré tyhle myšlenky z něj odpadly, když vstoupil do laboratoře a uviděl ji. Veškerá tíha svědomí na něj dolehla jako balvan a on se podlomil v kolenou a jen rychlým zachycením se o stěnu, se vyvaroval pádu.
Cítil se, jakoby se na něj znovu zřítila budova, ale přeci jen se donutil dojít k Mie a rychlým pohledem zhodnotit situaci. Vůbec netušil, kde má začít. Do jejího drobného těla vedlo příliš hadiček, nemluvě o přísavkách na čele, které ji musely udržovat mimo realitu, pokusil se je odstranit, ale překvapením ucuknul, když mu zabrněly prsty, jakoby dostal výboj.
***
Obraz se mi zamihotal před očima a nepříjemně se mi zhoupl žaludek, na předloktích jsem ucítila nepříjemné pnutí a okamžik spatřila několik hadiček, které se až nepříjemně podobaly wraithské technologii.
Sheppard.
Nevím proč mě znovu napadlo jeho jméno, proč jsem si na něj vzpomněla, ale okamžitě se mi postavily všechny chloupky na těle, tak jako pokaždé, když se objevil v mé blízkosti. Na Atlantidě jsem to nenáviděla, moje tělo se obracelo proti mně, ale v tomhle pokřiveném světě se mi to líbilo.
Stýskalo se mi po něm, i když jsme proti sobě bojovali a dávali si navzájem najevo, že se nesnášíme, postupem času mi došlo, že jsme překročili tenkou hranici mezi nenávistí a náklonností a celou tu dobu, co jsem tu, jsem doufala, že si pro mě a Teylu přijde, i kdyby na mě křičel, že jsem Teylu neochránila, přesto bych mu padla kolem krku.
„Řekni, že jsi tady, Johne," zašeptala jsem schoulená na Zemi s pohledem upřeným do dětského pokoje, kde už Sean nebyl a veškeré světlo se vytratilo a přes všechno se plazily temné stíny, ze kterých mi naskakovala husí kůže.
„Dostaň mě odsud, prosím."
***
John jí nerozuměl, pohybovala rty a z očních koutků jí vyklouzávaly slzy. Zatnul zuby a znovu se dotkl přísavek na jejím čele, ignoroval přitom nepříjemně mravenčení a snažil se je strhnout, ale nedařilo se a připadalo mu, že ho to vtahuje někam jinam.
Pohled se mu zamihotal a on měl na kratičký dojem, že vidí chodbu v nějakém domě, která nápadně připomínala tu naprosto obyčejnou chodbu ze Země.
Chytil další přísavku druhou rukou a pevněji stiskl zuby, když mravenčení přešlo do rány, kterou utržil při pádu toho baráku, podlamovalo mu to kolena, ale cítil že už je kousek od toho, aby jí to sundal.
Překvapilo ho, když se mu před očima zvou začala mihotat ta chodba a po pár vteřin se ustálila. Zdálo se to tak skutečné, stejně jako postava schoulená vedle otevřených dveří. Jen s velkým donucením se donutil k pohybu, přestože ho každičký krok neuvěřitelně bolel.
„Johne..." Byla to ona, seděla na zemi, s rukama chránící si těhotenské břicho. Plakala. Nikdy ji takhle neviděl.
„Jsem tady. Odvedu tě." Sklonil se k ní a nabídl jí ruku. Zavrtěla hlavou a polkla vzlyk.
„Nikdy mi tě sem Michael nedal, jak ti mám věřit, že jsi to ty? Není to jen další způsob jak ze mě dostat další informace?" zeptala se ostře a on v jejích očích konečně spatřil tu bojovnost, kterou moc dobře znal. Nebylo divu, že mu nevěřila, ta vidina vypadala velmi skutečně, dokonce cítil pod konečky prstů hrubost stěny, o kterou se opíral, aby vůbec zůstal stát na nohou.
„Asi mi budeš muset věřit, Collinsová." Znovu natáhnul ruku. Nedůvěřivě se na ni podívala.
„Musím uznat, že tohle jsi ještě nezkoušel Michaeli," zasyčela a konečně se zvedla, probodávala ho pohledem a couvla do pokoje, který vypadal jako dětský. „Skoro jsem ti to uvěřila, to mihotání, aby to vypadalo, že ten přístroj ztrácí výkon a ten tvůj na vteřinu překvapený pohled, začínáš se v herectví zlepšovat, možná bys dostal Oscara."
„Sakra, Collinsová, na tohle nemáme čas, tuhle loď za chvíli zničíme, nemůžu se tu s tebou vykecávat, to můžeme až později, kdy si popovídáme i o tom, proč jsi na Teylu nedala větší pozor!" zahřměl a pokusil se přes jinou věc, o které byl přesvědčený, že by to mohlo zabrat.
„Teyla..." zašeptala Mia a pohled jí změknul.
„Jo, Teyla a její syn. Musíme je oba odsud dostat, stejně jako tebe!"
„On už se narodil?"
„Jo, pomohl mu na svět Rodney." Znovu k ní natáhl ruku.
„Podplukovníku?" Nepatrně přikývl a konečně stiskl její ruku, kterou k němu neochotně natáhla.
Oba zalapali po dechu a otevřeli oči. Johnovi se podlomila kolena, když pustil přísavky a na chvíli mu nohy vypověděly službu. Zíral na Miu, jak se na něj překvapeně dívá.
„Fakt se mi to nezdá," konstatovala.
„Ne, a bylo mi skutečně fajn, kdybys mi pomohla, abychom odsud mohli vypadnout, než se sem přižene Michael." Přikývla a sundala si zbylé přísavky z čela a vytahala pár jehlí z levé ruky, on vytahal z té pravé.
Chviličku zápasili, než ji dostali z křesla a další, než zklidnila rozklepaná kolena. „Na běh to nevypadá," pronesla pomalu a podívala se na něj, jak se naklání na jednu stranu.
„Snad zvládneme rychlou chůzi i s..." zvedl pohled od jejího břicha ke tváři, která se nepatrně zarděla.
„Já..."
„To teď nebudeme řešit, hlavně jdeme."
Vyšli z laboratoře a John se postavil do čela, zvedl zbraň a zkoumal, jestli za zákrutami zatáček na ně někdo nečíhá, neuvědomil si, že by mohl zkontrolovat i chodbu za nimi, ale měl hlavně na mysli, aby odsud Miu dostal.
Ztuhnul, když uslyšel přidušený výkřik. Bleskově se otočil a mířil na Micheala, který držel Miu pravou rukou pod krkem.
„Možná by mě docela zajímalo, jak jste se dozvěděli o mojí laboratoři na planetě, podplukovníku. Ale to už není podstatné, nenechám vás odvézt toho Teylina bastarda. Dejte mi ho a já ji možná zabiju rychleji." Pevněji se přitiskl Miině tváři, která z nepochopitelného důvodu sebou cukla stranou a z očí jí vytryskly slzy.
„Pusť ji." John odjistil zbraň.
„Podruhé se nenechám nachytat, podplukovníku. Nezabil jste ji prvně, nezabijete ji ani teď."
„Ani nebude muset," procedila Mia skrze zuby a neohrabaně se mu vytrhla. John zamířil, aby Michaela střelil, ale Mia mu stála v trajektorii střelby a jen pomalu se k němu blížila, pořád měla ztuhlé nohy a neměla šanci Michaelovi dostatečně rychle uniknout. Ten k ní přiskočil, popadl ji za rameno a strhnul k sobě.
John si až na poslední chvíli všimnul nože, který měl ten bastard v ruce a během vteřiny ho Mie zabořil z boku do břicha, vykřikl společně s ní.
„A to jsem s tebou měl velké plány!" zakřičel jí do ucha a pořádně nožem zakroutil, to už se John vzpamatoval a vystřelil. Michael vykřiknul a odletěl dozadu.
Mia padla na kolena s bolestivým stenem. John k ní doběhl, aby jí pomohl na nohy, po oblečení se jí rázem rozlívala rudá skvrna, která se rozšiřovala příliš rychle.
„Běž, odveď odsud Teylu," vydechla rychle a otočila se zpátky do chodby, po Michaelovi nebylo ani památky.
„Odvedu vás obě!" Přitiskl Miu k sobě, neměl čas zastavit krvácení, jediná naděje byla, že ji co nejrychleji odvede k ostatním do jumperu.
„Sám nemůžeš chodit!" oponovala mu.
„Pro jednou sklapni a hni sebou, buď sobec a mysli chvíli na sebe, nebo alespoň na to dítě." Bolestně vzlykla a neochotně kladla jednu nohu před druhou. Cítil jak se mu její krev vpíjí do uniformy, což nebylo vůbec dobře a cesta se při jejich rychlosti zdála příšerně dlouhá.
„Musím ti něco říct," zašeptala vysíleně. Šla už hodně pomalu a John cítil, jak pod jeho dotekem ochabuje.
„V jumperu mi to řekneš."
„Musím hned, než..." Poslední slovo polkla.
„Na to ani nemysli, netrpím tě celý ty roky na Atlantidě, abys mi teď umřela v náručí."
„Bylo by to stejně jedno, Johne. Bylo by to tak lepší, jde o to, kdo jsem a odkud jsem přišla." Škobrtla, ale naštěstí ji udržel. Z jejích slov se mu roztlouklo srdce a zvýšil adrenalin. Konečně, přišla mu rychlá myšlenka na mysl, ale okamžitě ji zapudil.
„Tři roky mi tvrdíš, že mi to neřekneš a když tě bodne nějakej mimozemšťan, bys to všechno snažení zahodila? Ty mi to jednou řekneš, dobrovolně, ne kvůli tomu, že si myslíš, že máš smrt na jazyku, Mio." Vzájemně si hleděli do očí, jak v tu noc, kdy se spolu vyspali, kratičký okamžik důvěry, na který oba tak dlouho čekali.
„Tys..." vydechla.
Ano, bylo to poprvé a John nechtěl, aby to bylo naposled, i přes její bolestné sykání, jak ji k sobě tisknul, zrychlil, protože už za rohem viděl Ronona. Celou tu nesourodou skupinku.
„Co-o?" zakoktal Rodney.
„Na to nemáme čas, musíme co nejrychleji pryč!"
„Vezmu ji," nabídl se Ronon a přistoupil k Mie a co nejopatrněji ji zvednul do náruče. John byl za to rád, adrenalin docházel, sotva se držel na nohou.
„A rychle odsud pryč," zavelel.
***
„Okamžitě připravte operační sál a několik jednotek nula negativní a plazmu!" I skrze přivřená víčka mě oslňovalo nepříjemné světlo. Do uší se mi hrnulo až příliš zvuků, ale hlas Jennifer bych poznala kdekoliv.
Hrozně se mi motala hlava, což asi nebylo nic zvláštního, když jsem ztratila tolik krve. Jenže jsem nedokázala určit, kde to jsem, vlastně mi to začínalo být hodně jedno. Malátnost mě objímala a já se jí pomalu začala poddávat.
„Jde do šoku!" Přitáhla jsem levou rukou k břichu a ucítila pod ním jemný pohyb. Moje dítě. Promiň mi to.
***
John ležel vedle Teyly a po probuzení byl chvíli dezorientovaný, než poznal ošetřovnu na Atlantidě. Podíval se na svou sousedku a malým uzlíčkem v náručí.
„Ahoj," řekla mu s úsměvem. Pomalu se posadil. Ignoroval přitom bolest snad všech svalů v těle.
„Jak se vy dva máte?" zeptal se a Teyla se na něj usmála a odpověděla, že dobře. „Jak jsem dlouho spal?"
„Dlouho, Johne, potřeboval sis odpočinout," poučila ho Teyla opatrně.
„Kde je...?"
„Mia je na pooperačním," vstoupila do jejich konverzace Jennifer. Měla tmavé kruhy pod očima a tváře postrádaly barvu. „Přesto to s ní nevypadá moc dobře, upadla do kómatu, podplukovníku. Přišla od ledvinu a kus střev. Dalo nám spoustu práce, než jsme zastavili vnitřní krvácení."
„A dítě?" zeptal se, ale svůj hlas téměř nepoznával. Teď mu zapadlo všechno na svoje místo, to díky dítěti ji dokázal Michael ovládat, aniž by z ní musel udělat hybrida.
Jennifer si povzdechla a unaveně se posadila na židli vedle Johnovi postele, Teyla je přitom bedlivě poslouchala.
„Miminko má malou řeznou ránu na hlavě, která se zahojí, zůstane mu jen nepatrná jizvička, ale..."
„Ale?"
„Nemám nejmenší tušení, co s Miou Michael dělal, urychlil její těhotenství, ale i po narození to má na dítě vliv, roste stejnou rychlostí jako v těhotenství," odmlčela se, když se k nim přidala Carterová.
„Pokračujte, doktorko."
„Provedla jsem už několik testů, ale nedokážu to zastavit, prozatím."
„Je to něco podobného jako u klonu doktora Becketta?" Carterová se opřela o rám postele.
„U doktora Becketta jde o degenerativní stav z nedostatku podpůrných látek, které by ho jako klona udržovaly při životě, u Miina dítěte jde jen o zrychlený růst, který prozatím nedokážu zpomalit na normální rychlost, proto jsem se rozhodla ho umístit do stázové komory, dokud nenajdeme způsob, jak to zpomalit, ale pár dalších testů prokázalo, že ani stázová komora jeho vývoj nezpomalí na takovou rychlost, jakou sledujeme u doktora Becketta."
„Jak tedy rychle roste?" Teyla se smutně podívala na svého syna a Johnovi bylo jasné, že si nedokáže představit, jak by se cítila, kdyby se to dělo jejímu dítěti.
„V komoře se vyvíjí asi třikrát pomaleji než jak by se vyvíjel běžnou rychlostí mimo ni. Sice se to zdá, že je to hodně zpomalené, ale můžeme vědět, jestli se v děloze vyvíjel po celou dobu stejně rychle nebo mu Michael pomáhal po určité době pro rychlejší růstový spur, takže ho budeme muset kontrolovat každý den."
„A Mia?" John stiskl ruku v pěst a čekával na odpověď. Kóma nikdy nebylo dobře, pokud...
„Nejsem si jistá, plukovníku Carterová, mám obavu, že by se nemusela probudit, sice se už jednou z takového stavu dostala, ale nebylo to jejím přičiněním, a její zranění jsou velmi vážná. Bude to znít jako klišé, ale až čas ukáže. Jediná naděje by byla, kdyby o svém synovi věděla a to ji donutilo žít dál."

Kapitola mapuje díly:
5x2 - Živná půda
5x3 - Zpřetrhané vazby
5x4 - Daedalos nadruhou
5x5 - Oddělená duše
5x6 - Svatyně
5x7 - Šepoty
5x8 - Královna
5x9 - Stopař
5x10 - První kontakt
5x11 - Ztracený kmen

20. kapitola – Jen se rozhodnout
Carson Beckett se posadil vedle postele na židli a vzal Miu za ruku a nepatrně ji otočil, aby si prohlédl zápěstí. Bylo čisté, neviděl žádnou jizvu.
„Vyléčil jsem ji, když jsem se nechal ovlivnit antickým přístrojem na povznesení." Rodney stál v nohách postele. Carson jen pozdvihl obočí.
„To se stalo krátce před tím, než jsi..." zamával rukama, jakoby nevěděl, jak to má říct zaobaleněji.
„Já to chápu, Rodney. Jen jsem se chtěl zeptat, jestli jsme se s Miou přáteli i dál?"
„Jo jasně, určitě."
„Víš, když teď mám Michaelovu databázi, snažím se pomoci jejímu synovi, aby nemusel být ve stázi, když se Jennifer podařilo najít lék pro mě."
„Neměl by ses přepínat, Carsone, ještě nejsi úplně v pořádku," požádal ho Rodney rozvážně.
„Já vím, ale chci jim oběma pomoci."
„Byl bych rád, kdybyste tak učinil, doktore." Carson i Rodney se otočili a překvapeně se dívali na pana Woolsyho. Stál ve dveřích a jen velmi pomalu k nim došel. Zíral přitom na postel a Miu.
„Už pro malého hledám řešení, pane," přiznal se Carson.
„Když dovolíte, doktore McKayi, rád bych si soukromně pohovořil s doktorem Beckettem." Woolsy počkal, dokud neodešel a nemalou chvíli zíral na postel, než se odhodlal znovu promluvit.
„Víte, doktore, když jsem přijímal tuhle pozici, dostal jsem přímým rozkazem, abych vyřešil situaci slečny Collinsové." Stiskl čelo postele u Miiných nohou. „Neodletěla ze Země za zrovna přátelského rozloučení, nehledě na to, že moji nadřízení si stále pamatují, jak jsem lhal do hlášení, když Atlantidě velela ještě doktorka Weirová."
Carson se pokusil skrýt překvapení. Přišel o příliš mnoho událostí, které se na Atlantidě udály od chvíle, kdy ho naklonovali.
„Stalo se to zřejmě po tom, co..." Začínalo mu vadit, jak mu to každý opakuje a neustále nadnáší, že je pouhou kopií.
„Chápu, pane Woolsy." Nový velitel pokynul Carsonovi, aby společně odešli.
Nezamířili však do jeho kanceláře, ale vyšli na jeden z balkonu na patře, odkud měli celé město na dlani.
„Víte, doktore, došlo mi, že některé věci prostě nepůjde dělat podle protokolu a co si budeme povídat, slečna Collinsová byla vždy mimo veškeré protokoly." Carson se snažil nevypadat u všeho překvapeně, ale vzdal to. „Jde o to, že bych byl raději, kdyby se slečna Collinsová probrala. Rád bych s ní probral ještě několik skutečností a je tu ještě věc s jejím synem, který potřebuje matku, až se podaří zpomalit jeho růst." Carson přikývnul.
„Udělám vše, co bude v mých silách, pane Woolsy."
„Nepochybuji o tom, že vy jste ten nejlepší, který by to mohl vyřešit, ale nemohu to po vás prozatím žádat. Váš stav ještě nedovoluje, abyste se přepínal a bylo by lepší, kdybyste se podrobil dalším testům." Carson se zatvářil zmateněji než předtím. „Abyste mě dobře chápal, alespoň v tomto musím postupovat podle protokolu. Samozřejmě ale budete mít možnost konzultovat s doktorkou Kellerovou, jestli se jí podařilo nějak pokročit."
„Asi mi nezbývá nic jiného, než s vámi souhlasit, pane Woolsy." Moc se mu to nelíbilo, ale nebyl v postavení, aby si mohl vybírat, co bude dělat, pořád si zvykal na to, že není originální Carson Beckett. Neustále se snažil k tomu přistupovat, jakože se ho to netýká, ale pohledy všech z města ho neustále vracely na začátek a on si přitom uvědomil, jak stísněně se celou tu dobu cítila Mia.
„Nu dobrá, doktore. Prozatím jsme domluveni, dám vám vědět, až bude čas, abyste odcestoval kvůli dalším testům." Carson zíral za Woolsym jak odchází a zpracovával, co mu právě oznámil. Bylo mu jasné, že ho budou chtít na Zemi, ale myšlenka toho, že nebude moci opustit vojenský prostor, vidět se s matkou, ho tížila na srdci jako velký kámen. Nemohl se před ní ani objevit, nemohl by to ani udělat, musela se za těch několik měsíců se smrtí svého syna smířit a on vlastně jejím synem nebyl, on byl pouhou ozvěnou pravého Becketta.
Naposledy se zadíval na město pod sebou a nekonečné moře, které ho obklopovalo, a vrátil se zpátky.
***
O několik dní později Carson vyhledal Rodneyho v jeho laboratoři, kde se posadil na židli jen kousek vedle něj a poslouchal jeho hypotézy ohledně Michaelova experimentu, který měl vliv na celé město a hlavně na doktorku Kellerovou, jejíž tělo použil jako hostitele.
„Mia není z naší doby," řekl, jakmile Rodney na chvíli ztichl. Ten se na něj vyděšeně podíval a trvalo mu několik vteřin, než zavrtěl hlavou.
„Jak... jak jsi na něco takového přišel, Carsone?" Ten se na něj vážně podíval. Lehce se loktem opřel o kraj desky stolu a vrhnul na Rodneyho uklidňující pohled.
„Rodney, Michael mě dva roky držel v zajetí, neříkám, že jsem měl přístup k nějakým informacím, ale stačilo mi pár dní tady, abych si všimnul, že k Mii se pan Woolsy chová úplně jinak než by se chovat měl."
„To jen tím, že jsme se snažili o ní lhát IOA, nic jiného v tom není." Pokoušel se z toho Rodney vymluvit.
„Moc lhát neumíš a já se za ty měsíce naučil sledovat drobné náznaky a zdánlivě nepodstatné věci." Vědec poraženě přikývnul a sklopil hlavu, když se na Carsona znovu podíval, doktor v nich uviděl bolest a smutek.
„Nečekal jsem, že tenhle rozhovor povedeme znovu."
„Takže jsem už na to jednou přišel?" Rodney přikývnul. „A ty jsi o ní zjistil pravdu, když jsi ji vyléčil, přepokládám." Opětovný souhlas. „Tak proč s tím něco neděláš?" zeptal se Carson narovinu.
„Není to tak jednoduché." Zvedl se ze židle a došel k bílé nástěnné tabuli, na které bylo několik výpočtů. Carson se postavil vedle Rodneyho a měřil si tabuli. Přemýšlel, proč ji tu má, když většinou jeho přítel psával na průhledné tabule nebo pracoval na tabletu.
Rodney chytil okraj tabule a otevřel ji. Ukázal tak dvě plochy do posledního kousíčku zaplněny drobnými číslicemi a písmeny, které představovaly nekončící výpočty, které končily jedním obrovským červeným otazníkem táhnoucím se od pravého dolního rohu k hornímu.
„Neuběhne den, kdy bych se na to nedíval a napočítal to znovu, ale stále nedokážu přetvořit jumper na stroj času." Carson se zhluboka nadechnul. Ruce mu klesly k bokům.
„Proč ho tvořit znovu?" Rodney se na něho nechápavě podíval. „No když je Mia tady..." Napověděl mu a nepatrně se pousmál, když jeho přítel vykulil oči a nadšeně přikývnul, ale nadšení příliš dlouho netrvalo.
„Mia nebyla při vědomí, když nastal posun v čase, takže nemáme jak zjistit, kdo ten stroj času má." Carson souhlasně přikývnul, přesto neztratil tolik nadšení.
„Prozatím, Rodney. Prozatím."
***
V místnosti se stázovými komorami bylo pochmurné ticho. Carsonovi to nebylo příjemné, ale víc ho děsil pohled na Jennifer krčící na podlaze s notebookem na kolenou u jedné ze stázových komor, do které se bál podívat, protože moc dobře věděl, co v ní spatří.
„Jennifer," zašeptal opatrně, aby se doktorka nelekla a kleknul si před ni. Měla zavřené oči a trhaně oddechovala.
Usnula.
„Já nespím!" vydechla polekaně a Carson na poslední chvíli zachytil notebook, než ho mohla shodit na zem. „Doktore Beckette?"
„Omlouvám se, že vás budím, Jennifer." Ta rychle vyskočila na nohy a protřela si oči.
„Nic se neděje, doufala jsem, že když budu tady a budu se na něho dívat, tak mě něco napadne." Oba se podívali do stázové komory, kde na jejím dně leželo drobné tělíčko několikadenního chlapce, který ještě neměl ani jméno.
Miin syn.
Stázová komora jim dávala trochu času, aby měli šanci vyřešit jeho zrychlený růst.
Carson si smutně povzdychnul. Sám prošel Michaelovu databázi, kterou stáhl Rodey do tabletu, několikrát, ale nepodařilo se mu v ní najít nic o Mii, ani o tom, co s ní a jejím synem udělal, jakoby pokusy na nich separoval někam jinam.
„Woolsy na mě tlačí," povzdychla si Jennifer a přebrala si notebook a odložila ho na stůl a vypnul ho, ze symbolů ji už začínaly bolet oči.
„Na něho zase tlačí z IOA," odpověděl jí Carson bezmyšlenkovitě a zadíval se na chlapce, kterému pan Woolsy říkal Malý Bojovník, samozřejmě pokud spolu byli o samotě. Sám by mu asi jinak neříkal.
„Nechápu, jak na nás můžou tlačit, doktore. Jde přeci o malé dítě, nehledě na to jak rychle roste. Už jsem IOA posílala několik zpráv, kde jsem potvrdila, že chlapec v sobě nemá wraithskou DNA, protože se Mia..." Zmlkla a podívala se na doktora. Ten na ni kývnul. Sám dělal pár testů a nebyl hloupý, aby mu nedošlo, že za Miiným těhotenstvím nestojí Wraith, Michael a ani žádný jiný z jeho hybridů.
„Prostě... potřebuju čas a já na to přijdu. Zpomalím jeho růst na normální rychlost, ale stejně si musím pospíšit, ve stázové komoře ho nemůžeme držet donekonečna."
Oba měli nutkání se znovu podívat, ale odolali tomu. Bylo jim jasné, že takhle malé dítě, vlastně novorozeně, nemůže vyrůstat ve stázové komoře.
***
John našel Jennifer opět u stázových komor. Stála před synem Mii a jen na něj zírala, přesto jí neuniklo, že za ní stojí.
„Zajímalo by mě, jestli se tohle děje i v jiných vesmírech," povzdychla si a znovu si stoupnula k notebooku.
„Rodney tvrdí, že v některém z nich zřejmě ano."
„Já se ptala tebe, Johne, ne na to, co si o tom myslí Rodney." Jennifer k němu zvedla hlavu a on uhnul pohledem. Od chvíle, kdy se malý narodil, nikdo neřešil jeho původ, jen to, jak mu pomoci, aby mohl růst normálně.
„Náš vesmír, naše věc. S jinými vesmíry nemáme moc dobré zkušenosti, z jednoho z nich se Rodney snažil odčerpat energii v domnění, že je neobydlený, což se mu vymstilo." John se nad tím musel pousmát, když si vzpomněl, jak se to Rodneymu vrátilo a pochodoval tu jeho dvojník, který se zdál o tolik lepší než on sám. Všechny bavil a byl ochotný, a když nad tím teď tak přemýšlel, věnoval hodně pozornosti Mii, byli spolu sami a to jak se loučili, jakoby k ní choval více než jen přátelské city. Ten jeho pohled, když ji poprvé spatřil v jídelně, jak se celý napjal, to mu připomnělo, jak se sám napjal, když po dlouhé době spatřil svoji bývalou ženu. Občas na ni myslel a přemýšlel nad tím, proč se to mezi nimi tak pokazilo, ale muselo to tak být, oba byli příliš rozdílní a jejich profese se ve zlomový moment zkomplikovaly, i když se rozešli v dobrém a občas se sešli, něco zásadního z jejich vztahu vyprchalo, ten náboj, který je dal ze začátku dohromady a přesně ten náboj spatřil v Rodově tváři i jeho pohybech. Bolestně si uvědomil, že takhle zpětně na něho vlastně žárlil, Mia se po jediném rozhovoru s ním změnila, jakoby jí řekl něco zásadního. Proč si to neuvědomil dříve? Příliš ses zaměřil na negativní emoce, řekla by mu Teyla.
„Mia by určitě chtěla být někde jinde, třeba i v jiném vesmíru," odsekla Jennifer popuzeně a pohledem mu naznačila, aby odešel. Nehádal se s ní.
***
Probudil se zborcený potem a srdcem, které se mu snažilo prorazit skrze žebra. Pro Johna to nebylo nic nového. Už si nepamatoval, kdy se pořádně vyspal.
Přetočil se na bok, vědíc, že už stejně neusne. Automaticky vstal a zašel se do koupelny osprchovat pod studenou vodu, aby otupil smysl.
Přesto se mu stále zadrhával dech v hrdle, teď se klepal zimou a rychle na sebe něco hodil, ale látka se nepříjemně třela o rozbolavělou pokožku.
Na krátkou chvíli myslel na něco jiného než na stále se opakující sen. Zíral na své ruce, čisté a bez poskvrnky, ale při mrkání na nich zase viděl krev. Spoustu krve.
Vyrazil na chodbu, aniž by se jednou ohlédl.
Atlantida z valné části spala. Noční směna nebyla příliš početná, pouze pro bezpečnost, a kdyby se musel náhle vrátit některý z týmů, který byl přes noc mimo základnu.
Pro nezúčastněného pozorovatele, vypadalo město naprosto klidně, přesto nabito naprosto netušenými možnostmi, pro které by nejeden vědec či fanatik ze Země dokázal vraždit, ale stinná stránka tu byla, protože něco tak úžasného nemůže spát ve vesmíru bez problémů.
Zastavil se přede dveřmi na ošetřovnu. Byl tu včera v noci, ale pořád žádná změna. Dlouho zíral neschopen pohybu, vina ho tížila jako kámen a nohy měl jako z olova, ale donutit se jít dál, bylo téměř nad jeho síly. Neuvědomoval si, jak dlouho to trvalo, bylo mu to jedno. Proklínal pořekadlo, že čas veškeré rány zhojí. Mohlo uběhnout kolik času chtělo, avšak když se to nezlepšovalo ani nezhoršovalo, byla stagnace ještě hrůznější než konec.
Vlekl nohy chodbami, aniž by znal cíl, i když moc dobře věděl, kde nakonec skočí, takže naprosto automaticky pohybem ruky otevřel dveře do spoře osvětlené místnosti a vstoupil. Zavřel za sebou. Zkontroloval, že je tu sám, pohledem přelétl přes zavřený laptop na panelu, za kterým vídal doktory. Obešel ho a posadil se na podlahu, zády se opřel o bok panelu a zíral na dno stázové komory, kde spočíval malý chlapec. Vypadal tak pokojně, jako andílek, i když jeho obrysy byly lehce rozostřené.
John natáhl jednu nohu před sebe a druhou si přitáhl k břichu a zápěstí položil na koleno. Zaklonil hlavu, kterou pravidelně bušil do panelu. Těžko se mu tu dýchalo, stejně jako na ošetřovně. Nebylo to však nic fyzického. Jednu noc byl tady a další na ošetřovně, aby to vyvážil, ale bolest byla na obou místech stejná. Tíha na hrudníku se neměnila, tak jako se neměnil stav matky a syna.
„Jsi tu zase, Johne?" John se ani neobtěžoval otevírat oči nebo snad naklánět hlavu. Ten hlas poznával a moc dobře věděl, že je to jen vidina.
„Mohl bych se tě zeptat na to samé," odpověděl jako obvykle. Rozhovor probíhal vždy stejně.
„Jsem tam, kde ty, ale to ty moc dobře víš, stejně, že je hloupost se mnou mluvit, když víš, že jsem na základně ve svém pokoji." John zkřivil rty.
„To nejsi ty, kolikrát ti to budu říkat?" Bylo čiré bláznovství se hádat sám se sebou, nebyl však dávno bláznem, když se tu bavil s vlastním přeludem?
„Podvědomě víš, že bys měl jít za skutečným Carsonem a promluvit si s ním. Vyhýbáš se tomu a jen se každou noc ničím pohledem na ty dva." John konečně otevřel oči a podíval se na přelud v podobě Carsona, který seděl naproti ve stejné pozici jako on, opřený o prostor mezi stázovými komorami. Chlapce měl po levé ruce, u srdce, uvědomil si, aby ho to tížilo ještě víc.
Dnes bylo něco jinak. Přelud Carsona sedával zpravidla vedle něj, nikdy vedle chlapce. Napjal se a chtěl vyskočit, bál se jestli tahle změna mu podvědomě nenaznačuje, že je s chlapcem něco v nepořádku.
„Myslíš, že ty bys ho dokázal zachránit, když jsi jeho matku zcela vědomě poslal na smrt?" Carsonův obličej se zkřivil odporem, takový výraz nikdy u něho neviděl, u klonu ani u originálu.
„Samozřejmě že ne, dáváš mi jeho podobu, protože bys nedokázal snést tuhle tvář." John mrknul a zíral na ženskou tvář orámovanou šedivými vlnitými vlasy.
„Ta vina by tě měla srazit na kolena a ještě níž." Přes páteř se mu převalila vlna chladu, která mu způsobila husí kůži. Přelud Mii se postavil a ukazovákem levé ruky, té od srdce, ukázal na stázovou komoru a na chlapce v ní.
„Ta tvá věčná podezřívavost mě přivedla na hranici smrti a mého syna odsoudila k neživotu ve stázové komoře. Doufám, že jsi sám se sebou spokojený."
Srdce se rozbušilo a nedostávalo se mu dechu, svíral se mu hrudník, ale přesto dokázal vstát a dojít k ní. Byl zvyklý na její odmítavý a nenávistný pohled. Jenže pohrdání v jejích očích bylo odrazem jeho vlastních černých myšlenek a provinění, které se snažil se sebe setřást, ale ulpělo na něj jako smůla a nijak se ho nemohl zbavit.
„Mrzí mě to," zašeptal a než vůbec stačil vztáhnout k ní omluvně ruku, byla rychlejší a udeřila ho do spánku.
Vše rázem zčernalo.
***
„Johne!" Carson se sklonil k příteli. Zkontroloval mu tep a lehce ho štípnul do ušního lalůčku. Chvíli mu trvalo, než se podplukovník probral.
„Hlavně opatrně, máš na hlavě pořádnou bouli." John na Carsona zíral. „Řekni mi, kolik vidíš prstů?" Ukázal mu tři.
„Pochybuju, že máš tolik prstů na jedný ruce," pokusil se o vtip, ale na to ho moc bolela hlava.
„Vezmu tě na ošetřovnu a podíváme se tam na tebe lépe." John chtěl zavrtět hlavou, ale rozmyslel si to a jen zakýval rukou. „Nezlob se, Johne, ale nevypadáš nejlépe. Jestli máš otřes mozku, musíš na pozorování. Musel se dost praštit, když máš takovou bouli." Pohledem zabloudil ke stázové komoře. Mohl si jen domýšlet, co se tu stalo, ale nebyl jediný, kdo věděl, o podplukovníkových nočních toulkách.
„Vyspím se z toho a bude to v pohodě."
„To jako lékař neschválím. To moc dobře víš a než začneš s tím, že nejsem pravý Carson, dovol, abych tě opravil, mám jeho veškeré vzpomínky a myšlenky, takže alespoň doktorem jsem." Neřekl to příliš příkře nebo hrubě, přesto jeho tónu nemohl John odporovat.
„Dobře."
„Řeknu to jen Woolsymu, nikomu jinému, jestli ti jde o tohle." Nad tím John mávnul rukou. „Mohu tě ujistit, že do lůžkové části nepůjdeme."
„Ať to máme za sebou, Carsone." Nedokázal přestat myslet na to, co zažil, zatímco byl mimo a jestli se mu to jen nezdálo.
***
Energie ve městě kolísala a Jennifer nemohla opustit ošetřovnu. Nervozitou si okusovala nehty. Popocházela a zírala na blikající světla, pod kterými všechno rázem vypadalo stísněněji.
„Bude to v pořádku," snažila se ji uklidnit Teyla s Torenem v náručí. Kvůli bezpečí zůstávala se synem na ošetřovně, chápala doktorčin neklid, sama by se také nejraději podívala ke stázovým komorám.
Obě setrvávaly v tichosti a jen čekaly, ani jednu by nenapadlo, že za výpadky bude mysl replikátorské Elizabeth, která se povznesla a následně si na Atlantidě sestavila tělo v podobě poslední sestavené replikátorky FRAN.
Teyla na ni zírala a nebyla schopna slova, ani tomu nemohla uvěřit, i když toho na Atlantidě zažila už skutečně mnoho.
„Vím, že mi nevěříte, ale je to skutečně tak, pane Woolsy. Jsem to skutečně já. Elizabeth." Kdyby Teyla věděla, že na Zemi je nespočet knih a filmů o tom, jak se něčí mysl usídlila v jiném těle, a znala je, stejně by to zpracovávala stejně těžce jako všichni ostatní.
„Je mi jasné, že nejsem v postavení, kdy bych mohla něco dalšího žádat, ale je to velmi důležité." FRAN-Elizabeth se neutrálně podívala na Teylu, které došlo, že jen skutečná Elizabeth by hledala oporu hlavně u ní, pokud by se jednalo o Miu.
Teyla přistoupila o něco blíže, hned vedle pana Woolsyho. „Je mi to líto, Elizabeth, ale s Miou mluvit nemůžeš." Vedoucí Atlantidy těkal pohledem mezi oběma ženami.
„Pokud je na Zemi i přesto bych jí potřebovala něco sdělit." Teyla lehce zvedla ruku, protože pan Woolsy se chystal něco říct.
„Nepochybuju o tom, Elizabeth, že by ti to setkání pan Woolsy dovolil, ale skutečně není možné. Mia je už několik týdnů v kómatu." Poprvé se u replikátorky projevily emoce. Jen lehce pootevřela ústa. Nepatrně je stiskla a kupodivu se jí nadzdvihla ramena, jakoby se nadechla.
„Umírá?" Tak prostá otázka a stejně všemi otřásla. Nikdo to nevyslovil nahlas, ale v duchu se toho obávali.
„Nevíme," odpověděla Teyla upřímně.
„Je to jiné než minule s tím nádorem?" To se už zatřásla ruka se zbraní i majorovi Lornovi. V replikátorském těle muselo být alespoň kousek Elizabeth.
„Pro jistotu nebudeme zacházet do podrobností, to jistě chápete, paní Weirová," ujal se slova znovu pan Woolsy a Teyla ustoupila o jeden krok zpět. Pohledem zabloudila k Johnovi, který byl bledší než obvykle, nemluvě o tmavých kruzích pod očima, přesto neochvějně držel zbraň a mířil jí na FRAN-Elizabeth.
„Chápu, pane Woolsy, proto bych si ráda promluvila alespoň s vámi, vy jste o situaci Mii zpraven už od začátku."
***
John se snažil být nad věcí a vtipkovat, jak to dělal pokaždé, ale nešlo to. Až příliš věcí mu zatěžovalo mysl a ani pořádný zápas s Rononem ho nedokázalo rozptýlit.
„Soustřeď se, Shepparde!" houknul na něj Sateďan a znovu zaútočil a bolestivě ho přetáhnul tyčí přes záda. Zasténal a padnul na kolena. Zatmělo se mu před očima, upustil tyče, dlaně zaryl do podložky, bylo mu naprosto jedno, jestli na něj zaútočí znovu. Pořád se mu vybavoval rozhovor s Rodneym. Pili spolu pivo, což by nebylo nic neobvyklého, jen dva kamarádi co sedí v docích a zírají na moře, ale to co za tím skrývalo, vůbec normální nebylo.
„Ještě něco, Johne, dřív než to zapomenu." John se na Rodneyho podíval se zatajeným dechem. Vůbec netušil, co od něj může čekat.
„To není potřeba, Rodney, až se ti pak všechno zase vrátí, budeš litovat, žes mi to řekl." Pokusil se to říct s úsměvem, ale neuvěřitelně ho tížilo, že mu možná lže, že možná si už nikdy nevzpomene. Na něj... na nikoho z Atlantidy.
„Nebudu," zavrtěl hlavou. „Víš, ještě si pamatuju, jak jsem byl v Miině hlavě." John si uvědomoval, že po tom, se k ní Rodney začal chovat jinak, což u něj obvyklé nebylo. Dlouho ho zajímalo, co tam viděl, že ho to donutilo tak razantně změnit své chování. On k tomu došel postupně, ale ta největší změna přišla po vidině v místnosti se stázovými komorami, o které pořád nevěděl, jestli to byla halucinace.
„Proč mám dojem, že o ní všichni mluví, jakoby už byla mrtvá, ale ona není." Čím častěji to říkal, tím víc mu to znělo, jakoby trucoval, přesto si moc dobře si uvědomoval, že uklidňuje jen sám sebe, ne ostatní a před nějakou dobou by ho to štvalo, ale teď si jen přál, aby se probudila a on si s ní mohl promluvit. Moci se jí omluvit a říct, že má syna, i když si ho nemůže pochovat a starat se o něj jako Teyla o Torena, ale dělala na tom Jennifer i Beckett a ti byli nejlepší...
„Je to normální mladá žena," vrátil ho Rodney zpátky z kolotoče temných myšlenek, „která nepotřebuje nic jiného, než abychom jí věřili, abychom se o ni postarali a občas..." vzdychl, „ji objali a řekli, že to bude dobrý, že jí důvěřuješ..." Napil se piva a nevinně se zahleděl na moře, které jim šumělo pod nohama, které měli přehozené přes okraj mola.
Tolikrát se tu s ní sešel, tolikrát ji tu viděl a pořád nechápal, proč zrovna tohle místo. Teprve teď si to uvědomil. Tohle místo bylo jako nevyřčený příslib, že ještě není všemu konec, že budoucnost ještě není napsaná, že je ještě naděje.
A naděje umírá jako poslední.
Odmítl nabízenou ruku, když se vrátil ze zákoutí vlastních vzpomínek, které Rodney teď tak neuvěřitelně rychle ztrácel.
Na všechny to tak nějak dolehlo, v posledních týdnech se toho dělo tolik, na Atlantidě se toho dělo vždycky dost, ale tohle byla jedna katastrofa za druhou.
„Jeanie to nenese moc dobře," prolomil Ronon nakonec ticho, když si setřel neexistující pot z čela.
„To asi nikdo," zahuhlal John a raději z tělocvičny odešel.
Jako vždy ho nohy zanesly na ošetřovnu, kde jen na okamžik zíral na Miu, jejíž stav se už dlouhou dobu neměnil, což nebylo špatně, ale ani dobře.
„Teyla mi o ní řekla," promluvil vedle něj ženský hlas. Trhnul sebou a otočil hlavu k Rodneyho sestře. „I o tom... co se stalo..." Přikývnul. Ani ona o tom nedokázala mluvit. Jak jde o dítě, všechny ženy mají v sobě nějaký soucitný radar.
„Jenže tentokrát Rodney nemůže pomoci ani sobě." Jeanine se na Johna nechápavě podívala. „To je na dlouhé vyprávění."
„A tolik času Meredith nemá," dořekla za něj. „Pořád nechápu, co tady dělám, co tu dělá můj bratr... vy všichni a ona." Kývla bradou k Mie. John si tu otázku pokládal od jejího příchodu. Zahodil už několik příležitostí, jak alespoň zjistit, kdo ve skutečnosti je, dokonce mu to chtěla říct sama, ale on to odmítnul. A kupodivu ho to neštvalo, cítil zadostiučinění, že jí dal možnost se rozhodnout podle sebe, ne kvůli blížící se smrti.
John zvedl pohled od postele a zadíval se na Jeanie. „Ty jsi tu kvůli Rodneymu. Rodney je tu kvůli tomu, aby nám dokazoval, že je nechytřejší." Společně se tomu zasmáli, ale tíha budoucnosti na ně stále naléhala a nedovolovala jim se pořádně nadechnout.
***
Vždy jsem si myslela, že kóma je stav, při kterém pacient nic neslyší a nevnímá, ale já takové štěstí opět neměla. Napoprvé možná, když se mi šťourali v mozku, jenže tentokrát ne.
Bylo to jak neutuchající hučení, z něhož mě bolela hlava. Bodavá bolest, která neustávala a přicházela ve vlnách, jež mě unavovaly téměř k smrti, ale pokaždé mě něco stáhlo zpátky.
Někdo mi opakovaně házel záchranné lano a apeloval na mě, abych se chytila a přitáhla zase zpátky na hranici.
Bylo to vysilující.
Bolest.
Hluk.
Fyzické vyčerpání.
Psychická dezorientace.
Až jsem si začala připouštět, že v Michaelově simulaci mi bylo mnohem lépe. Tam jsem alespoň věděla, že mám možnost jednou umřít. V tomhle stavu jsem netušila, co se bude dít, jak dlouho mě ta moc bude stahovat zpátky.
Útočily na mě ze všech stran hlasy, které jsem poznávala a dokázala k nim přiřadit tváře, ale nerozuměla jsem jim, i když jsem se hodně snažila, jenže mě z toho rozbolela hlava ještě víc.
Šílené bylo, že jsem necítila vlastní tělo, muselo být zubožené, už jen díky té bodné ráně, tak proč mě sakra bolela jen hlava?
Snažila jsem se před tím utéct, ale setrvávala na místě jako přikovaná. Nohy se mi pohybovaly, avšak ne kupředu nebo vzad.
Odporný vtip.
Nemohla do života ani do smrti.
Pak jsem ho uviděla. Sotva jsem ho poznala a byl zase o kousek blíž. Vídala jsem ho poměrně často, pokaždé mi byl blíž, ale tentokrát mi konečně došlo, na koho se dívám.
Natáhla jsem k němu ruku, stejně jako on v týž okamžik, zároveň jsem ale cítila tah dozadu.
Svatá Maria, Matko Boží, pros za nás hříšné nyní i v hodinu smrti naší. Amen a odpusť mi mé hříchy a pomoz mi najít tu správnou cestu, ať vede kamkoliv. Modlila jsem se v duchu, ale ve skutečnosti jsem měla na mysli jedinou cestu.
Cestu vpřed.
Cestu k němu.
Do života.
***
„Měl bych ještě jednu podmínku." Tým podplukovníka společně s doktorkou Kellerovu se otočili na McKaye. Dojednávání dohody s Wraithem Toddem bylo téměř u konce a nikdo nečekal, že se právě on do toho připlete.
„O co by mělo jít?" zeptal se Wraith klidně.
„Jde o jeden Michaelův výzkum."
„V tom vám nemohu pomoci, ten jenž nazýváte Michaelem, byl vyloučen z našich řad a zřejmě i z vašich. Je z něj hybrid, kterého budeme řešit, až se naše rasa přestane zabíjet mezi sebou."
„Je ti jasné, Todde, že nám právě o tohle jde?" John se na Wraitha podíval s velkou nedůvěrou.
„To jistě, o tom nepochybuji, ale uvědomte si, že když nás bude méně, bude snadnější dohoda o provedení genové terapie." Bylo jasné, že ani jeden neustoupí.
„Chci pomoci s jeho výzkumem." Všichni se podívali na McKaye, který snad o pomoc nikdy nepožádal, alespoň ne takhle veřejně.
„Musím vás zklamat, doktore, Hybrid se v mnoha ohledech vymykal i mezi našimi vědci, je jedním z mála, který si pamatuje počátek války s Antiky."
„Doprdele," ulevil si McKay s údivem ostatních. Přesto dlouho neotálel. „O to je ještě důležitější, abych porozuměl jeho výzkumu. Je to hodně důležité." Johnovi bylo jasné, kam tím míří, hodně se držel, aby se Todda nezeptal sám, ale Rodney byl rychlejší.
„S tím vám nemůžu pomoci," odmítl to Wraith.
„Fajn, tím naše dohoda padá!" vykřikl Rodney, jak vyskočil ze židle. „Uvědomuješ si vůbec, jakému nebezpečí se Teyla vystavuje? To by tě zabilo mi pomoci s Michaelovým výzkumem?" John vstal a opatrně položil Rodneymu ruku na rameno a trochu ho stáhl dozadu. Nebyl jediný překvapený chováním člena týmu.
„Pokud nám královna uvěří, budu mít čas se na to podívat," souhlasil Wraith neochotně.
„Díky," odsekl Rodney a posadil se zpátky na svoji židli. John s Teylou si vyměnili pohledy, které neskrývaly obavy. Avšak jediná Teyla byla schopná poznat, že i když se všichni snaží tvářit, že je vše v pořádku, po narození obou chlapců jsou všichni jak na trní a pokud šlo o syna Mii i o ni samotnou, nebyla jediná, kdo si vyčítal jejich stav. Proto byla připravená to podstoupit, nejen kvůli Torenovi, ale i kvůli Mii a jejímu synovi.
***
Bylo by snadnější se pustit a konečně umřít, ale ač jsem se snažila, ta ruka mě pokaždé dostala zpět. S každým dalším dotykem jakoby se mě snažila přemluvit k boji, jakoby mi dávala důvody, proč žít, proč se snažit.
Jenže jsem viděla jeho.
Shepparda.
Stál na druhé straně. Což nebylo nic neobvyklého, viděla jsem ho pořád, ale poznala až později. Zprvu jsem skutečně chtěla jít kupředu, ale změnilo se to.
Jediné, co mě odrazovalo, bylo to, že vypadal jako v den, kdy jsem přišla na Atlantidu poprvé, dokonce se i tvářil stejně.
Pokaždé jsem se otřásla, když mě zpražil svým odmítavým pohledem.
Jak jsem mohla chtít přejít zpátky, když mě tam čekal on, jeho zloba, jeho výčitky a moje hanba?
Nemělo smysl, abych žila dál, někde hodně daleko... světelné roky daleko, žilo moje mladší já, které mělo na tenhle život větší nárok nežli já.
Proto jsem nechápala, proč se mě někdo neustále snažil udržet naživu. Možná tím někým jsem byla já, moje vlastní podvědomí, které si tolik přálo dozvědět, jaká cesta osudu mě na tohle místo zavedla, ale už to nemělo smysl.
Tolik jsem toho pokazila, tolik lidí kvůli mému tajemství zemřelo, včetně mého dítěte, tak jak bych dokázala sama se sebou žít, kdybych se vrátila?
Jsem nebo byla naprosto obyčejný člověk a ani geny na tom nemohly nic změnit.
Ani jsem nad tím nechtěla přemýšlet, hluk hlasů, které mě neustále obklopovaly, se mnou už nic nedělaly. Jen jsem se dívala na Shepparda, a jak se přibližoval.
Nedá se říct, že to prozření přišlo náhle, přišouralo se postupně jako poznání, že se ke mně přibližuje osoba, se kterou jsem měla velice podivný vztah. Už jsem se Shepparda nebála, ani ho nenáviděla. Zprvu jsme se sice navzájem nenáviděli, což bylo celkem pochopitelné. Postupem času jsme se začali tolerovat a dokonce i ochraňovat a hlavně... měli jsme spolu mít dítě.
Byl to daleko komplikovanější vztah, když jsem měla čas o něm přemýšlet. John byl úplně jiný než Sean. Toho jsem před tímhle vším milovala. O Johnovi jsem jen dokázala říct, že jsme přešli od nenávisti k náklonnosti, ale stále jsme se pohybovali na hraně a nebylo jisté, na kterou stranu se přikloníme.
Přiznávám, jako žena jsem se na něj přestala dívat jinak, když jsem tu popustila uzdu představivosti, jak by to bylo, kdybych o naše dítě nepřišla. Nečekala jsem, že by se z nás stala dokonalá rodinka. Pro mě rodina byla vždycky vším, a i když bychom s Johnem spolu nezůstali z mnoha důvodů, nedokázala bych mu upírat možnost vídat se se svým dítětem a svému dítěti odepřít otce.
Avšak jediná potíž mě vždy vrátila zpátky na zem. Nepatřila jsem do tohohle času, byla jsem tu nedopatřením a to dítě by celou situaci mnohem víc zkomplikovalo. Pořád to však byla pouze moje představivost. Donutilo mě to však se zamyslet.
Začala jsem litovat rozhodnutí, které jsem udělala na Zemi. Kdybych se přiznala, mohla jsem zůstat tam a mému dítěti by se nic nestalo... možná. Jenže podvědomě jsem tak moc stála o Sheppardovo uznání, že jsem se přestala na Kate zlobit, že rozhodla za mě a raději se upnula na ten sen o Teyle, abych nemusela řešit Collinsovou z alternativní reality a naši podivnou krev.
Znovu jsem ale rozhodnula špatně, což stálo mé dítě život a přitom by Teylu dokázali zachránit sami a jako bonus přitom málem zabili i Shepparda.
No jistě, pořád jsem rozhodovala špatně, a kdybych se vrátila zpátky do života, asi by se to nezměnilo, na to jsem se znala až příliš dobře.
Podívala jsem se na Johna na druhé straně. Změnil se, tak jako já teď, natahoval ke mně ruku a jeho tvář byla povzbudivá, dokonce i jeho oči mě prosily, abych se ho chytila. Chtěla jsem být s ním, alespoň chvíli. Ne však kvůli tomu, že mi několikrát zachránil a já mu to dlužila. Chtěla jsem s ním být, protože jsem mu důvěřovala a on mně. Nikdy z toho nebude osudová láska jako v knihách nebo televizi, ale proč bych tomu nemohla dát možnost? I kdyby se z nás stali alespoň přátelé, které něco spojuje.
Natáhla jsem k němu ruku, dělil nás jenom malý kousek, když jsem ztratila pevno pod nohama a začala se propadat.
***
„No tak to konečně přiznej, Rodney, nebýt mě, tu laboratoř bys nikdy nenašel," znovu ho Daniel pošťuchoval.
„No jasně, ale jestli sis toho ještě nevšimnul, tak jsme v zajetí cizí rasy a nutí nás spustit ten antický přístroj, od kterého se Antikové distancovali. Takže si nemyslím, že děkování je na místě." Daniel se pousmál. Složil si ruce na hrudi a nepatrně se ke svému společníkovi nahnul.
„To možná ano, ale to nic nezmění na tom, že mám pravdu."
„Vlez mi na záda, Jacksone! Máme tu jiný problém! Jestli ten přístroj zapnu, vůbec netuším, co se stane!"
„Tomu se nedivím, ale pokud chceme žít, asi nám nic jiného nezbude." Rodney přikývnul a se zavřenýma očima stiskl tlačítko.
Rázová vlna se šířila galaxií jako vlna tsunami a dotýkala se všech existujících bran. Dosáhla až na Atlantidu, kde se při jejím příchodu otřásla Teyla a překvapeně se rozhlédla kolem sebe. Přivinula si Torena blíže k hrudi a trvalo jí pár okamžiků, než se nepříjemného pocitu zbavila, ale to se vlna přehnala už i přes místnost s celou, jejíž nájemnice udiveně vzhlédla, když se silové pole jejího dočasného vězení zablesklo. Na kratičký okamžik nastal výpadek přístrojů na ošetřovně, ale to bylo nic ve srovnání s energií, která začala narůstat v bráně v centrální věži.
Zelenka se pokusil výbuch zastavit stáhnutím městských štítů kolem brány, ale pouze zmírnil jeho intenzitu, avšak zničení místnosti s bránou se neubránil. Kdokoliv byl v okolí a nebyl evakuovaný, silně pocítil, jak se mu otřásla podlaha pod nohama a mnozí na ní i skončili, avšak jediný člověk z toho dokázal vytěžit. Sice ztratila pevnou půdu pod nohama, ale to ji donutilo bojovat a vyškrábat se zpět do života.
***
„Měli jste štěstí," řekl Beckett, když ošetřoval Sheppardovi pár oděrek. „Dobře jsi udělal, Radku, nedokážu si představit, kolik by bylo obětí." Vědec nad tím mávl rukou, ale syknul, když se mu sestra snažila vydesinfikovat tržnou ránu na čele.
„Mám dojem, že budeme mít víc problémů," nechal se slyšet John a už přemýšlel jak jinak dostat ze zajetí Rodneyho a Jacksona. Nedokázal pro tuto chvíli něco vymyslet.
„Doktore Beckette, potřebujeme vás u Mii." John poplašeně vzhlédl k jiné sestře, která zadýchaná už tahala doktora za rukáv, aby ho odtáhla do odlehlejší části ošetřovny, kde ležela už mnoho týdnů Mia v kómatu. Natahoval krk, aby tam viděl, dokonce se i zvedal, ale zastavil ho technik Chuck.
„Pane, přišla dosti rozzlobená zpráva od Todda. Asi byste měl jít se mnou." John neochotně přikývl a vydal se za Chuckem a marně se snažil dohlédnout na Miu.
„Podle všeho je přesvědčen, pane, že jsme ho zradili."
„To je blbost."
„Pokusil jsem se mu to vysvětlit, ale nedá si říct. Ani pan Woolsy ho nepřemluvil."
***
Carson rychle doběhl k lůžku Mii. Trvalo mu jen chvíli, než mu došlo, co se děje. „Sestro, budeme vytahovat trubici, probouzí se." Zručnými pohyby se mu podařilo vytáhnout Mii trubici z krku vcelku rychle. Se setrou otočil Miu na bok. Ta ze všech sil kašlala.
„Jen v klidu, pomalu se nadechni. Sestro, nachystejte masku, bude potřebovat kyslík." Otočili ji zpátky a přetáhl jí masku přes hlavu. „Teď po tobě chci, aby ses nadechla pořádně zhluboka, i když je to nepříjemné. Za pár dní to bude dobré, teď hlavně pravidelně dýchej." Přiložil jí ruku na hrudník a stlačoval jí ho, aby vydechla co nejvíc, aby ji to donutilo se správně nadechnout. Víčka se jí přitom chvěla námahou, ale ještě je neotevřela.
„Nachystejte pro jistotu sedativa." Dlouhou dobu pomáhal Mie dýchat, dokud se nezklidnila.
„Mám ty sedativa uklidit?" zajímala se sestra.
„Ještě ne. Počkáme, co se bude dít." Beckett s sebou trhnul, když někdo z personálu vykřikl, že vybuchují i další brány v galaxii. Na Atlantidě to nebyla výjimka. I sestra se napnula.
„Nezapomeňte, že naše starost, je teď tady," upozornil ji vážně. Žena přikývla a znovu se upnula k lůžku Mii. Beckett jí už stáhnul masku. Dýchala klidně a víčka se jí chvěla. Pomalu začínala otevírat oči. Byl moc rád, že u toho mohl být, ale obával se, jak asi zareaguje.
Mia s sebou cuknula a na pár mrknutí otevřela oči, přivřela je jen dvakrát, než si zvykla na světlo, které sice ztlumili, ale pro ni bylo pořád velmi silné. Poté se podívala na něj. Marně otevírala ústa a snažila se něco říct, dokonce jí do očí hrkly další slzy, které neměly nic společného se světlem.
„Pšt, nic se neděje. Všechno je v pořádku. Vysvětlím ti to." Rozuměl jí, i když nemohla mluvit. „Neboj se, jsi naživu. Všechno ti vysvětlím později, ještě musíš odpočívat." Pevně mu stiskla zápětí a přitáhla k sobě.
„T...te...tey..." snažila se ze sebe marně dostat.
„Myslíš Teylu?" zeptal se jí Beckett po chvíli. Snažila se rychle přikývnout a tvář se jí stáhla bolestí. „Teyla i dítě jsou v pořádku," ujistil ji, když mu došlo, proč to chce vidět. Pak se mu lehce podlomila kolena, když se Mia rozplakala. Po tvářích se jí kutálely obrovské slzy a on nemohl jinak, než ji obejmout. Cítil, jak se v jeho náručí ztrácí a otřásají jejím vyhublým tělem vzlyky.
Sestra položila na obslužný stoleček sedativa a nechala je o samotě. Beckett si byl jist, že už nebudou potřeba. Mia sice v jeho objetí plakala, ale netrvalo to dlouho a vysílením usnula. Přikryl ji a odnesl s sebou sedativa. Před odchodem pověřil sestru, aby na Miu dohlédla, a kdyby se něco dělo, aby ho okamžitě zavolala.
Sám pak zamířil rovnou do náhradní místnosti, kde Sheppard s Teylou a majorem Lornem probírali další postup.
***
John vzhlédl k doktorovi a neodvažoval se ho na nic zeptat, přesto jeho tvář mluvila za něj a jemu se ulevilo.
„Probudila se, ale musí si odpočinout, možná jsem ji trochu vyděsil, když mě uviděla. Přesto se ptala na vás, Teylo. Bylo by možné, že byste se za ní stavila, až se probudí, určitě jí to udělá radost."
„To je samozřejmé. Mám donést i Torena?" Na chvíli bylo podivné ticho.
„Stejně by se na něj zeptala."
John se napnul. „Nesouhlasím s tím, Carsone. Jen jí tím ublížíte, až se pak dozví pravdu."
„Nemůžete před ní chlapce schovávat, dělala to hlavně kvůli němu," přidal se Lorne do konverzace.
„Takže vy budete ten, Lorne, co jí řekne, že její vlastní syn skončil ve stázové komoře?"
„Johne, takhle nic nevyřešíš. Půjdu za Miou i s Torenem. Ona to zvládne." Teyla se otřásla, když se na ni John podíval jako v den, kdy mu oznámila, že je těhotná. „Budu ráda, když půjdeš s námi," nabídla mu, ale bylo jí jasné, že odmítne a půjde za Miou, až tam nikdo nebude a ona bude spát, tak jak to dělal celou dobu.
***
Když jsem se podruhé probudila, byla jsem trochu dezorientovaná. Zmatená. V hlavě jsem to měla všechno smíchané a nějakou dobu mi trvalo, než jsem poznala důvěrně známou místnost ošetřovny na Atlantidě. Zírala jsem do stropu a nechala vjemy, aby mě pohltily, aby mě zalily vzpomínky a zničily pocity. Nechala jsem volný průchod emocím a po hodně dlouhé době plakala. Dovolila jsem si ten luxus se opět cítit jako obyčejný člověk. Ignorovala jsem fyzickou bolest, jiná bolest mě tížila víc.
Bolelo mě srdce. Nic okolo jsem nevnímala. Uzavřela se do sebe a užírala se v samotě. Musela jsem se z toho dostat. Bylo to snad ještě horší, než když jsem se probudila po tom, co jsem si vzpomněla na únos a mučení. Bylo to nic ve srovnání s tím, co jsem cítila teď.
Život jde dál, pořád jsem si opakovala jako mantru a po čase začala trochu zabírat.
Zůstala jsem nehnutě ležet a zírat. Pořád to bolelo, a nikdy to nezmizí, tak jako s mámou, ale naučila jsem se s tím žít, otázka byla, jak dlouho s tím budu muset žít.
„Mio?" Pomalu jsem otočila hlavou a stále nedůvěřivě zírala na osobu, která vypadala jako Carson. „Vezmu to ve zkratce, jsem Carsonův klon. Michael mě naklonoval, potom, co podruhé unikl po naší genové terapii." Pamatovala jsem si na to. Léčba dopadla docela dobře, ale nějakým způsobem to stále nebylo trvalé a nedopadlo to moc dobře.
Vlastně jsem měla být ráda, kdyby byl nebezpečný, nenechal by ho Woolsy ošetřovat členy expedice, ale při zmínce jména toho hybrida se ve mne začala vařit krev.
„Hlavně klid, Mio. Nechtěl jsem se rozrušit."
„Jsem v pohodě." Hlas mi stále zněl jako skřehotání, ale bylo mi to jedno.
„Ještě si spolu určitě promluvíme, ale teď tě tu čeká návštěva." Nervózně jsem se ošila. Nevím, zdali jsem chtěla někoho dalšího vidět, ale pochybuju, že bych se tomu mohla vyhnout a v duchu doufala, že to nebude Sheppard.
Carson trochu poodstoupil a já uviděla přicházet Teylu s malým ranečkem v náručí. I když jsem s tím bojovala, nedalo se nebrečet. Byla jsem šťastná, že jsou oba v pořádku, to jediné mě teď zajímalo. Chtěla jsem něco říct, ale nešlo to. Teyla mě volnou rukou pohladila po hlavě a já se rozsypala.
Zaplavil mě pocit viny. „Moc mě to mrzí!" snažila jsem se křičet, ale znělo to jako kňourání. „My-myslela jsem, že tomu zabráním, věřila jsem tomu. Měla jsem ti o tom říct!" Nezasloužila jsem si, aby za mnou i se svým synem přišla. „Pořád jsem doufala, že se to nestane! Odpusť mi to, prosím!" Byla jsem sobec, když jsem myslela pořád na sebe a svoje problémy, nebýt mě, nemusela by být v Michaelově věznění.
„Ale no tak. Všechno je v pořádku," konejšila mě, jakoby vůbec neslyšela, co říkám.
„Můžu za to já! Kdybych ti řekla, že se mi o tom zdálo, nešla bys tam!" Ani nevím jak, mě k sobě přitiskla celou a já jí plakala na rameni. Hladila mě po zádech. Chlapečka choval Carson a povzbudivě se na mě díval.
„Vůbec se neomlouvej. Šla bych tam stejně. Nebýt toho, nenašla bych Torenova otce a své lidi." Odstrčila jsem ji od sebe.
„Měla jsem ti to říct. Chtěla jsem tě z cesty toho paprsku odstrčit, ale ten chlap..." chytila mě za ruce a donutila se na ni podívat.
„Už je to pryč. Budu tvým dlužníkem, Mio. Nic si nevyčítej."
„Všechno zlé je i pro něco dobré," přitakal Carson a vrátil Teyle jejího syna.
„Nechceš se seznámit s Torenem?" Ukázala mi svého syna. Připadalo mi to jenom chvíli, kdy jsem se dotkla jeho duše, když jsem se ho snažila chránit před wraithskou královnou. Byl nádherný a byl v pořádku. Rozesmutnilo mě to, ale nedovolila jsem myšlenkám, aby se mi rozutekly. Pořád jsem doufala, že moje dítě je v pořádku, ale po probuzení bylo břicho pryč, a kdyby bylo v pořádku, už by mi ho přeci donesli.
Překvapeně jsem vzhlédla k Teyle, když natahovala ruce s Torenem ke mně. „Já..."
„Jen natáhni ruce." Vložila mi ho do náruče. Protáhl se, zívnul a pomalu otevřel oči. Znovu jsem se rozplakala. Alespoň on může prožít svůj život a má dokonce i svého otce.
Lehce jsem ho pohladila po tváři a palcem mu udělala křížek na čele, byl to jako zázrak, že je tady a v pořádku. Tolikrát jsem se v Michaelově pasti modlila, aby se on a Teyla z toho dostali. A i když jsem Teyle záviděla, že s ním tu může být, cítila jsem i zadostiučinění, že se z toho dostali.
Houpala jsem Torena a on se na mě díval. „Nezlob se na mě," pošeptala jsem mu tak tiše, jak jen jsem dokázala.
***
John se na to už dál nemohl dívat. Stahoval se mu hrudník, nedokázal se pořádně nadechnout. Podle něho to bylo vůči Mie kruté. Neměli jí Torena ukazovat a už vůbec dovolit, aby ho i pochovala. Jak se bude asi cítit, až jí ukážou jejího syna, který je uvězněn ve stázové komoře?
„Možná byste jí to měl říct vy, podplukovníku." Pronesl Woolsy vážně, jakoby Johnovi četl myšlenky, ale to nemusel. Všichni měli takové myšlenky.
Prozatím se každý snažil vyrovnat s následky zapojení Atera. Tolik zmařených životů a zničených bran a to jen kvůli tomu, aby vyřadili hyperpohony wraithkých lodí, což se nakonec ukázalo jako zbytečné, protože neměli tolik svých lodí, aby ochromené lodě nepřátel zničili.
„Já to nebudu, říkal jsem Beckettovi, že je to špatný nápad," trval na svém John, ale v koutku duše jí chtěl říct o synovi, že přežil, ale nedokázal by vyslovit, že si ho nemůže pochovat.
„Věřím, že doktorka Kellerová a doktor Beckett na něco přijdou."
„Což nemusí být dost rychle. A Todd se nám od vypnutí Atera neozval."
„Zvládne to," ozval se hlas za nimi, přicházel k nim doktor Jackson s McKayem v závěsu.
„Najednou jste odborník, doktore?" utrhnul se na něj John.
„Strávil jsem s ní poměrně dost času, když ji drželi na Zemi, takže ano." Musel mezi ně vstoupit Woolsy, protože to vypadalo, že se do sebe pustí.
„Už se ozval Todd?" zajímal se Rodney, jako vždy ignorující věci dějící se kolem něj.
„Prozatím ne, doktore."
„Tohle je porušení dohody, pane Woolsy!"
„To zatím ne. Bohužel musíme počkat."
„Pokud vím, tak to dítě tolik času nemá!" vyhrknul McKay nazlobeně.
„Rodney, věř mi, že sem Todda dotáhnu, pokud se do týdne neozve," ujistil ho John.
„Nemyslím si podplukovníku, že to bude příliš dobrý nápad. Naše dohoda s tím Wraithem je poměrně křehká a nerad bych ji nějak ohrozil znovu. Pokud doktorové Beckett a Kellerová na nic nepřijdou, může nám pomoci jen on." Snažil se uklidnit Woolsy situaci.
„Nevím, proč by se na to nemohli podívat i další naši spojenci, v Mléčné dráze máme spoustu přátel," přidal se Jackson.
„Vážně? Už vidím nadšeného Coolidge, jak souhlasí s tím, aby někdo z mimozemšťanů pomohl tomu malému, když Miu držel na základně jako nějakého zločince!"
„Podplukovníku Shepparde, nejen já i ostatní jsme se snažili, aby se z toho Mia dostala. Pokud vím, mohl byste poděkovat Kate Sachové, právě díky ní se mohla Mia vrátit zpátky na Atlantidu."
„Ale v jakém stavu?!"
„Pánové!" Doktor Beckett mezi ně vstoupil s přísným výrazem. „Zde je ošetřovna, pacienti tu potřebují klid." John se podíval za jeho rameno a střetl se s pohledem Mii, která vracela Torena zpátky Teyle. Tváře měla opuchlé a oči červené od pláče.
„Pokud byste byli tak laskaví a tyhle rozhovory si nechali na jiné místo. Pane Woolsy, mám Mie říct, že byste s ní rád mluvil?" Všichni se na vedoucího expedice podívali.
„Buďte tak laskav, doktore. Avšak to nespěchá, stačí, až ji propustíte." Doktor přikývnul a pohledem je všechny ode dveří vyprovodil.
John se naposledy ohlédl. Mia se na něj dívala. Znovu plakala. Dalo mu spoustu přemáhání, aby odešel s ostatními.
***
„Dostat se přes Kellerovou je téměř nadlidský úkol." Ve dveřích stál Daniel a díval se na mě úplně stejně jako pokaždé, když mě navštívil na Zemi. Lehce jsem se posadila a zavřela knihu, kterou mi poslal Rodney, zřejmě abych nezahálela. Byla jsem za to však ráda, alespoň se mi myšlenky mohly ubírat jiným směrem.
„Jennifer je skvělá a myslí to dobře."
„O tom nepochybuju, ale mně by snad mohla věřit, ne?" Lehce se pousmál a posadil se na židli vedle postele.
„Nevím, Danieli, ale nezná vás tak jako já. A ještě jednou se omlouvám, že jsem k vám na Zemi nebyla příliš přívětivá."
„To bylo pochopitelné, zřejmě bych taky nebyl milý, ale o Zemi jsem mluvit nechtěl a ani ty." Jen jsem přikývla.
„Vím, že jsem byla mimo nějakou dobu, ale podařilo se vám najít Collinsovou?" Zavrtěl hlavou. „Nebo na něco přijít? Cokoli? Potřebuju poskládat další střípky, které mi naznačil Michael." Daniel se zatvářil tajemně.
„Nechtěl jsem o tom, co se stalo na té wraithské lodi začínat." Musela jsem se nadechnout. I když snaha byla, nedokázala jsem na to přestat myslet.
„O mě nešlo, ale o Teylu a Torena, já byla jen po ruce. O nic jiného nešlo, ale Michaelova přehnaná sebedůvěra alespoň přinesla pár dalších střípků." Když jsem ho viděla, jak se mi snaží položit ruku na tu moji, pomalým pohybem jsem ji stáhla pryč, abych mu naznačila, že o lítost nestojím, po návštěvě Teyly bych to neustála. Ne potom, co jsem držela Torena v náručí.
„Třeba to bude skutečně užitečné a i já vlastně něco našel a přímo tady na Atlantidě. Nebudeš tomu věřit. Našel jsem s Rodneym Janusovu tajnou laboratoř a našel tam něco, co tě překvapí." Vzal si tablet z nočního stolku, kam jsem ho odložila, když mě začaly z něho bolet oči a nějakou dobu netrpělivě na jeho obrazovku poklepával, než mi ukázal fotografii, na niž jsem zírala s otevřenou pusou.
„Ale to..."
„Je to přesně ono, teď to musíme jen zapnout a třeba se nám podaří najít něco zásadního." Moje mysl se upnula právě k tomuhle, k další stopě a pořádně obrovské. Chtěla jsem tam jít hned a zjistit to. Už jsem se začala zvedat, ale Daniel mě zarazil.
„Možná bys měla prvně zajít za Woolsym, chce s tebou mluvit."
„Vím o tom, ale nemám moc náladu na výslech."
„Měla bys za ním jít, Mio. Věř mi." Znovu ten tajemný výraz. Vlastně všichni se na mě dívali dost podivně, víc než normálně. Jakoby těch několik týdnů v kómatu nebylo nic v porovnání s něčím, kvůli čemu na mě tak zírali.
„No dobrá, jak chcete, Danieli, já za ním zajdu, ale prvně mě musí Carson propustit. Říkal něco o zítřku, ale už tu nechci ležet. Rány se mi dávno zahojily."
„Možná bys měla ještě odpočívat."
„To jsem dělala teď dost dlouho," procedila jsem skrze zuby. Ještě jednou bych slyšela něco o odpočinku a musela bych toho dotyčného praštit. Možná ho můj pohled vyděsil nebo jsem jen prostě vypadala naprosto šíleně, protože se zvednul a zmizel v přednější části ošetřovny.
Netrvalo to dlouho a už jsem kráčela chodbami města a mířila do prozatímní kanceláře pana Woolsyho, protože ta jeho byla zničena se zbytkem centrální věže. Událo se toho opravdu hodně a měla jsem dojem, že se toho ještě dost stane.
„Mio?" Otočila jsem se za hlasem a uviděla rudovlasou Theresu, jak na mě zírá s pusou dokořán. „Neměla bys ležet?" Měla jsem pocit, že v tónu jejího hlasu nebyla starostlivost, ale ostrá výčitka. Připadalo mi to divné.
„Já... víš, už je mi dobře. Hm, chtěla jsem ti poděkovat, že jsi jim řekla, aby Teylu hledali."
„Požádala jsi mě o to," odpověděla mrknutím oka, jakoby ji měla připravenou.
„Budu muset jít."
„Tak běž," odpověděla a zmizela za rohem. Zůstala jsem tam tak trochu zmateně stát a zírat k místu, kde mi zmizela z očí. Okamžitě jsem to raději vytlačila z mysli. Měla jsem před sebou důležitější věci, než se zabývat odtažitostí své sousedky.
Pan Woolsy mě uvítal ve své náhradní kanceláři a nechodil okolo horké kaše a objasnil mi, co se událo na Atlantidě, zatímco jsem byla mimo a zastavil se hlavně u návštěvy doktorky Weirové. Bylo to neuvěřitelné a mrzelo mě, že jsem u toho nemohla být.
„Víte, Mio, nerozumím tomu, co se mi to tu snažila doktorka říct, pokud to skutečně byla ona, ale byla velmi neoblomná, musela se svěřit mně, když vy jste nemohla."
„O co šlo?"
„Požádala mě, abyste použila přívěšek pro řešení našich problémů, ale nebudete na to stačit sama."
„To je vše?" Pokrčil rameny.
„Myslel jsem, že vám to něco řekne, když jste se znaly o něco lépe, ale jak vidím, jste z toho stejně zmatená."
„To tedy jsem, pane Woolsy. Kdyby to skutečně byla ona, v povznesení nemohla v Pegasu zjistit, z jakého důvodu jsem sem přišla, takže vůbec nechápu, o čem to..." Pak mi to došlo, ten přívěšek, co mi donesla Kate, i o něm mluvil Daniel, když mi ukazoval tu fotku, ale jak o něm mohla vědět Elizabeth?
„Něco vás napadlo?"
„Možná, ale musím si to ověřit. Pořád se dozvídám jen kusé informace, a pokud jsou mé předpoklady správné, budu se muset vrátit do Mléčné dráhy," což byla docela troufalá prosba, když si vzpomenu, co se muselo udát, abych se mohla vrátit do Pegasu a hlavně, můj návrat by mohl přitížit Victorii, když se jim ještě nepodařilo najít Collinsovou.
„Žádáte skutečně obtížnou věc, která by se dala zařídit, když teď IOA o vás ví a mohlo by být i v jejich zájmu, abyste přišla na to, kdo vás sem poslal, ale dříve než se rozhodnete odletět, je tu ještě jedna věc, kterou byste měla vědět a která by mohla váš odlet odložit." Podezřívavě jsem se na Woolsyho podívala. Vůbec se mi to nelíbilo, celou dobu se mnou mluvil narovinu a teď najednou dělal tajnosti, a taky jsem mu to vyčetla.
„Prozatím jsme se bavili napřímo, tak proč taková změna?" Nepolevila jsem v ostražitosti, protože i řeč jeho těla se změnila.
„Víte, Mio, než mluvením, měl bych vám to ukázat, ale měl bych asi k tomu přizvat doktory Becketta a Kellerovou."
„Nerozumím," utrhla jsem se na něj trochu hruběji. Měla jsem za to, že o sobě víme všechno a důvěřujeme si.
„Vyzvedneme je na ošetřovně a půjdeme." Zvedl se ze židle a ukázal ke dveřím. Nemohla jsem mu odporovat. Byla jsem zvědavá a rozčílená, sice to zaměstnávalo moje myšlenky, ale necítila jsem se kvůli tomu dobře. Běhal mi z toho mráz po zádech, takže jsem se ani na nic neptala, když si Jennifer balila pár věcí, a pak mě společně s Carsonem doprovázeli.
Připadala jsem si, jako bych kráčela na popravu. Nikdo nepromluvil a mně těžkly nohy s každým dalším krokem. Automaticky jsem si složila ruce na břiše a málem jsem se rozbrečela, když mi došlo, že už nemám koho chránit. A nervozitu jsem nemohla ani zaplašit hrou s prstenem, který jsem měla dosud schovaný, snad, ve svém pokoji v šuplíku nočního stolku, kam jsem se ještě nedostala. Z ošetřovny moje kroky mířily rovnou k Woolsymu.
I když snaha byla, nedokázala jsem poznat, kam jdeme, dokud před námi nestál Sheppard. Jakoby tu na náš čekal.
„Podplukovníku?"
„Pane Woolsy." Kupodivu ustoupil ode dveří a vešel až za mnou. Cítila jsem jeho kolínskou a motala se mi z ní hlavy, možná to bylo spíš z jeho přítomnosti. Viděl mě brečet. To jsem nechtěla, ale zabránit tomu nešlo. Teyla mě s Torenem zaskočila.
Chvíli mi trvalo, než jsem poznala místnost se stázovými komorami. Na stolečku tu stál notebook a neustále chrlil, pro mě neznámá, data a ve druhém okně jezdily nekonečné řady wraithského textu. S otázkou jsem se otočila na Shepparda, jehož výraz mě vyděsil. Dosud jsem si nevšimla toho zdrceného pohledu.
„Mio?" Velmi pomalu jsem se otočila k Woolsymu a doktorům, kteří stáli před jednou stázovou komorou, ke které mi nešlo udělat už ani jeden krok. Ztuhla jsem na místě. Sheppardova kolínská zesílila, až jsem ho cítila těsně za sebou. Pak konečně se ti tři rozestoupili a já nedokázala ani vydat hlásku.
Dlouho mi nedocházelo, co mi to ukazují a co se mi snaží vysvětlit, protože Carson a Jennifer začali mluvit jeden přes druhého, ale já je jen vnímala jako neurčitý šum.
Tam, na dně obrovské stázové komory, v něčem modrém leželo dítě. A prý moje dítě, můj syn. Syn, který tam musí být, jinak by umřel dřív, než bych ho kdy vůbec spatřila.
Nechala jsem, aby se mi slzy kutálely po tvářích. Tiskla jsem zuby k sobě, abych nekřičela a nohy se mi podlamovaly, stával se z nich rosol, díky němuž se nešlo dostat ke komoře. Dokázala jsem pouze se otočit k Johnovi a zabořit mu tvář do hrudníku. Jeho paže mě objaly a já se přestala snažit stát na vlastních nohou. Chytil mě a nepustil. Jen mě držel a já se snažila zklidnit, ale nedokázala jsem to.
Oplakala jsem své dítě. A teď mi ho ukázali ve stavu, který byl horší než smrt. Tohle bylo to nejhorší mučení, jaké mohlo existovat a nemučili jenom jeho, ale i mne.
Sebrala jsem poslední kousky sil a vymanila se z Johnova sevření a otočila se ke stázové komoře. Doktoři pořád mluvili a snažili se mi vysvětlit, proč je můj syn tam.
„Za to může Michael," sykla jsme skrze stisknuté zuby. „Roztrhám ho na kusy a donutím ho, aby se na to díval!" Můj křik se rozezněl místností. Chtěla jsem se bránit zuby nehty, když mě John znovu chytil, ani jsem si neuvědomila, že klečím na kolenou.
„Opovaž se mi něco píchnout!" ohnala jsem se po Jennifer, ale to už mě John zvedl na nohy a táhnul z místnosti. Nemělo cenu se snažit se s ním prát, síly jsem měla jako malá moucha, ani se přitom nezapotil.
Odtáhl mě do transportéru, ani nevím, v kolika jsme jich byli, protože když mě vytáhl ven, udeřil mě do tváře slaný poryv větru. A ten to ze mě všechno vyhnal.
Křičela jsem až do oněmění, do mírných mdlob a on mě přitom celou dobu držel, stejně jako na lodi, když mě zachránil, a já se mu ani v tuhle chvíli nedokázala přiznat.
Odvedl mě k sobě, uložil do své postele a sám si sednul do křesla a byl tam, i když jsem se probudila. Klimbal, byla černočerná noc a já se modlila, aby se mi to všechno jenom zdálo. Ze široka otevřel oči a podíval se na mě, což mi vehnalo slzy do očí. Bleskově se přemístil za mnou do postele a neohrabaně mě objal.
Chtěla jsem mu něco říct, ale hlas byl pryč. Takže následoval pláč, při kterém si mě přivinul do náručí. Opět ve mně prala radost a šílený smutek. Dokonce i závist, ale to nebylo nic špatného. Nemohla jsem si svého chlapce ani pochovat, když byl naživu, ale tohle život nebyl, nebylo to fér. Trpěl, protože jsem ho na začátku nechtěla a chtěla ho ze sobeckosti obětovat spolu se mnou.
Možná jsme spolu usnuli, protože jsem se probudila na jeho hrudi a poslouchala pravidelný dech a tlukot srdce. Bylo mi o něco lépe. Část tíhy ze mne spadla, když jsem to ze sebe dostala. Sice u toho John nemusel být, ale už jsem neměla sílu si před ním hrát na silnou ženu, kterou nic neotřese. Byla bych necitelná, kdyby mě to nezasáhlo. Bylo to přeci moje dítě a jeho, ale říct jsem mu to nedokázala, zase. Kdykoliv jsem pocítila tu potřebu se mu svěřit, buď mě přerušil on, nebo mi to nešlo přes pusu, jenže jednoho dne se to dozví, všechno, a pak se bude zlobit, tím jsem si byla jistá.
Vymanila jsem se z jeho sevření. Pokojně spal, ale při bližším zkoumání na něm byla znát únava, temné kruhy pod očima a dokonce mu přibyly další vrásky, jakoby ty roky, které mu tenkrát přidal Todd, zmizely. Raději jsem ho přikryla a vrátila se konečně do svého pokoje, kde to vypadalo, jakoby žádný čas neušel. Nikdo by ani nepoznal, kdo tu bydlí.
Posadila jsem se na postel vedle nočního stolku. Jen hodně pomalu jsem otevřela šuplík a vytáhla rámeček s máminou fotkou. Prsty jsem přejela po skle, kam za chvíli začaly kapat moje slzy. Tolik jsem si přála, aby tu mohla být se mnou, abych u ní mohla najít podporu a projednou na všechno nebyla sama.
„Kdybys mi mohla tak říct, proč tu jsem, mami," zašeptala jsem do ticha pokoje. „Kdybys mi mohla pomoci na to přijít." Třeba něco věděla o tom antickém předkovi, kterého mi neustále předhazují. Jenže jak by mohla znát svoji rodinu, když žila pouze s babičkou, která ještě jako těhotná utekla z Francie, když na konci druhé světové války zabili dědečka. Muselo to být z její strany, táta znal své příbuzné víc jak století dozadu, jeho rodina si na tom zakládala, to bylo to nejcennější, co měli. Česká republika je poměrně malá země, ale za to s bohatou historií. Nebyla jsem tam tolikrát, ale česky jsem uměla, což vždy potěšilo Radka, ale většinou babička jezdila za námi, hlavně po mámině smrti, ale nebývalo to na dlouho.
Vzpomínky se mi míjely hlavou a pletly se s novými, které mi přibývaly od mého mladšího já, kterému jsem nevědomky změnila budoucnost. Nebyly to tak velké změny, ale uvědomovala jsem si je, hlavně teď, což mi připomnělo, co mě sem přivedlo.
Vrátila jsem fotku do šuplíku a klekla si na zem. Musela jsem si lehnout na podlahu, přestože mě v zahojeném boku zacukalo, ale jinak jsem se pod postel dostat nemohla. Levou rukou jsem ohmatávala spodek postele a hledala izolepu, kterou jsem tam přívěšek přilepila. Nepřipadalo mi vhodné, abych ho nosila, když na něm bylo antické písmo, nalepila jsem ho hned vedle svého maturitního prstenu, po němž se mi stýskalo, ale byl to jediný důkaz mého skutečného života.
Odtrhla jsem izolepu a vytáhla přívěšek do měsíčního světla. Vypadal stejně, ve světle se stále lesknul, jako by byl posetý diamanty. Podivný kov, ze kterého byl vyrobený, vypadal stále vyleštěně, i když byl dlouhé měsíce přilepený izolepou.
Přívěšek jsem se neodvažovala otevřít, strach z toho, co by mohlo být uvnitř, byl velký, ale fotka, kterou mi ukázal Daniel, byla další stopou. Pravda se zdála na dosah. Stačilo se pro ni jen natáhnout. Jenže byl tu můj chlapeček. Pan Woolsy měl pravdu, abych si tu cestu dobře rozmyslela, ale co když právě ta cesta by mu mohla pomoci? Nám oběma?
Vyšla jsem z pokoje a zamířila ke stázovým komorám. Musela jsem ho vidět o samotě, svého chlapečka a poprosit ho o odpuštění a poplakat si i u něj.
***
Došla jsem do jídelny ještě před nástupem ranní směny. Kuchaři měli plné ruce práce, ale já věděla za kým jít.
„Ahoj Rodrigo." Vedoucí kuchyně zvednul hlavu a zářivě se na mě usmál.
„Mio!" Otřel si ruce do zástěry a hned ke mně přispěchal, aby mě objal. „Ou, promiň, nebolí tě nic? Nechci tě pomačkat!" Neubránila jsem se smíchu.
„Jsem v pohodě. Skoro jako nová." Rozpažila jsem ruce, aby si mě prohlédl.
„Kdepak, musíš se pořádně najíst, ztrácíš se před očima. Posaď se do jídelny, nachystám ti pořádný dlabanec." Co jsem přestala v jídelně vypomáhat, přestala jsem se s Rodrigem vídat, občas jsme se pozdravili anebo prohodili pár slov, ale už to nebylo ono. Teď si ke mně sednul a nasnídal se také. Mluvili jsme o všem a o ničem. Byla jsem mu vděčná, že se na nic neptá. Dokázal mě rozptýlit jako nikdo. Ani jsme si nevšimli, že se jídelna začala plnit. Snažila jsem se lidi ignorovat, ale každý se na mě podíval. Nakonec si k nám přisedl Rodney s Danielem. Rodrigo se omluvil a nechal mě tam s nimi.
„Hledali jsme tě v pokoji," začal Rodney a uhnul pohledem.
„Do noci jsem byla u Shepparda."
„Aha," broukli oba současně a sklonili pohledy ke svému jídlu.
„Nebylo mi dobře, když mi ukázali Thomase." Vyměnili si nechápavé pohledy, než jim došlo, že mluvím o synovi.
„Hezké jméno." Bylo mi jasné, že se Daniel snaží být zdvořilý a udržet konverzaci mimo podstatné věci, toužila jsem po hodně dlouhém odpočinku, nemuset myslet na nic. U Thomase jsem si hodně poplakala, žádala ho o odpuštění a kála se před Bohem, aby mi dal sílu vybojovat pro něho skutečný život, abych dokázala čelit dalším nástrahám, co mi život postavil do cesty.
„Jmenuje se tak můj otec. Taky si vybojoval právo na život." Už jako malá holka, jsem tátovi říkala, že až budu dospělá a budu mít někdy syna, pojmenuju ho po něm. Vždy se tomu zasmál, pohladil mě po hlavě a poměrně s vážnou tváří mi řekl, že doufá, že to bude až za hodně dlouho, ale že bude moc pyšný dědeček.
Daniel i Rodney se na mě soucitně podívali. Chtěla jsem to přijmout, možná se i zase rozbrečet, ale už toho všeho bylo dost. Nastal čas zase vstát na nohy a bojovat.
„Můžeme se podívat do laboratoře, prosím?" Směřovala jsem otázku na Daniela.
„Co mi uniklo?" zeptal se Rodney dotčeně.
„Vy jste mu to neřekl?" archeolog zavrtěl hlavou.
„Rodney zná pravdu, hrabal se mi hlavě, když byl jen krůček od povznesení," řekla jsem tišším hlasem. Jmenovaný se na mě zašklebil.
„To jsem netušil, nemusel jsem to fotit natajno." Daniel Jackson se mi nezdál jako jeden z těch, co dobrovolně dělá něco za zády někomu jinému, ale v případě Rodneyho udělal zřejmě výjimku. Podle mě by nebyl první.
„O co jde?" Jako vždy byl Rodney zvědavý a trochu spruzelý, že mu něco neřekli.
„To se ti bude líbit, kamaráde." Poplácal ho po rameni Daniel a společně jsme se vydali k laboratoři. Kdybych mohla, dala bych si špunty do uší, abych ti dva nemusela poslouchat, jak se dohadují, kdo tu laboratoř objevil.
„Nevím, jestli tam můžu jít, když jsem ji neobjevila," snažila jsem se je trochu uklidnit. Nedalo se to poslouchat. Nebylo mi dobře fyzicky ani psychicky. Sice jsem se zvedla a snažila se jít dál, ale pořád jsem škobrtala při vzpomínce na Thomase.
Kdykoli jsem vstoupila do ruin nebo zachovalých budov a všech podobných, co postavili Antikové, nemohla jsem se toho zvláštního pocitu nabažit, ale teď to se mnou nic nedělalo, žádný zrychlený dech, rychlejší tep ani otáčení hlavy ze strany na stranu.
„Mio, tady to je." Došla jsem za Danielem. Ukazoval na malou oválnou prohlubeň, kterou jsem už viděla na fotografii. Než jsem si to uvědomila, už se mi mezi prsty kýval řetízek s přívěškem na konci.
„Už jste přeložil, co je na něm napsáno?" Nabídla jsem mu ho a on si ho opatrně převzal. Díval se na nápis, ale kroutil přitom hlavou.
„Buďto to může být nářečí anebo jméno." Natáhl ruku před sebe, přívěšek začal kroužit jako kyvadlo a vrhal kolem sebe oslnivé odlesky a já se na něj dívala jako ve snách, ani jsem nedokázala uhnout, aby si ho mohl prohlédnout i Rodney.
„Třeba to tam bude vysvětlené." Kývla jsem směrem k panelu, co vypadal jako obří obrazovka.
„Janus podle mě nedělá nic jen tak." Rodney přistoupil k nám a se zájmem si přívěšek prohlížel.
„Kdo je Janus?" Něco mi to říkalo.
„To je antický vědec, kterému patří tahle laboratoř. Vypadá to, že tu pracoval ještě krátce před tím, než musel opustit Atlantidu a odejít na Zem."
„Nerozumím tomu, proč museli odejít? Cožpak nebyli vyspělá civilizace? Copak je pár Wraithů natolik zastrašilo?"
„Elizabeth vyprávěla, že jejich počet o hodně převyšoval Antiky, dokonce i lodí měli víc. Někteří chtěli zůstat, ale rada rozhodla." Rodney se snažil přívěšek otevřít, ale nedařilo se mu to.
„Elizabeth?" Zdvihl ke mně oči. „Nemyslíš naši Elizabeth, že ne?"
„Samozřejmě že ano, koho sis myslela jiného?"
„Jak je to možné?"
„Alternativní realita," přispěchal s radou Daniel.
Jak ironické, napadlo mě. Na Atlantidě se snad sbíhaly všechny události spojené s alternativní realitou.
„V té její byly všechny ZPM vybité a město zaplavovala voda, nastoupili do jumperů a jeden z nich byl stroj času, vrátila se do doby, kdy tu byli ještě Antikové a Janus jí i přes rozhodnutí rady pomohl, uzavřel ve stázové komoře a nastavil buzení vždy, když bylo potřeba vyměnit ZPM, aby se město při našem příchodu vynořilo." Při zmínce o stázové komoře jsem se otřásla.
„A kde je teď? Myslím ta druhá Elizabeth?"
„Byla velmi stará, stázová komora pouze zpomaluje stárnutí. Stačila nám říct pouze svůj příběh." Musela jsem se chytit desky stolu, abych se nezhroutila.
„Ale ne..." přispěchal Rodney a chytil mě. „Neboj se, Carson s Jennifer tvému synovi pomůžou, tak dlouho tam nebude." Bylo to od něj milé, ale stejně mě to neuklidnilo. Musela jsem se teď soustředit na tuhle laboratoř a na přívěšek.
„Elizabeth vám alespoň popsala, jak ti Antikové vypadali?" Rázem jsem si připadala jako hlupák. Ti dva si mezi sebou vyměnili pobavené pohledy, než Rodney udělal ten svůj zamyšlený výraz s prsty pod bradou.
„Ty jsi to vlastně neviděla v provozu. V centrální věži je výuková místnost, je hodně náročná na energii, takže ji nespouštíme, jen v nouzových situacích a je to taková databáze a jsou tam i podoby všech Antiků, kteří tu žili, možná bych mohl..." Rychle mě obešel a popadl svůj tablet a za chvíli mi ho strkal pod nos.
„Tohle je Janus." Vzala jsem si tablet do ruky a pořádně se na muže podívala.
„Myslíš to vážně?"
„Co myslíš?"
„Jsi si skutečně jistý, že je tohle Janus?" Přikývnul.
„Danieli, psala jsem Kate o muži, který mi tenhle přívěšek dal." Ukázala jsem na věc v jeho ruce.
„Lehce to zmínila, že prý vypadal jako Antik, prý podle oblečení." Přikývla jsem a otočila tablet k nim.
„To je ten muž. To on mi dal ten přívěšek, když jsem byla malá." Daniel s Rodneym si vyměnili pochybovačné pohledy. „Přísahám, že to byl on. V tomhle bych vám přeci nelhala. A to antické oblečení se nedá s ničím splést. Věřte mi."
„Hele, Mio, to není možné, Antikové odešli na Zem před více než deseti tisíci lety, když evakuovali Atlantidu, tak dlouho žádný Antik žít nedokázal." Sice z Rodneyho mluvil vědec, ale jen s velmi malým záběrem. Musela jsem nad tím protočit oči. To Daniel se nepatrně usmál, složil si ruce na hrudníku a čekal. Připadalo mi, jakoby si užíval, když někdo Rodneyho vyvede v omyl. Nebyla jsem nadšená, že to musím být právě já.
„Rodney, jak si myslíš, že jsem se asi dostala z roku 2014 do roku 2007?"
„Nejsem hlupák, vím moc dobře jak, jinak by to ani nešlo, ale jediný funkční stroj času, ten Elizabethin, byl zničen před deseti tisíci lety." Daniel to už nevydržel a musel se zasmát.
„McKayi, když udělali jeden stroj času, nemohli udělat i jiný?"
„Jistěže mohli," ztichnul, stiskl rty a nazlobeně se na nás podíval. „Jen si ze mě dělejte legraci, ale pochybuji, že by ho Janus udělal znovu."
„A jak to můžeš vědět?" Chtěl vědět Daniel.
„Prostě tam dejte ten přívěšek, třeba se to tam dozvíme." Pokynula jsem Danielovi, který ho položil do prohlubně a stiskl, ale nic se nestalo. Všichni tři jsme se na sebe dívali jak blázni.
„Tvrdil jsi, že to bude fungovat!" Neodpustil si poznámku Rodney a to už jsem nazlobeně vytrhla přívěšek z Danielových rukou. Do prohlubně ho nebylo potřeba otevírat, ale jinak než zadní stranou tam vložit nešel. V prohlubni nebyly prohlubně pro znaky na přední straně. Jen jsem ho vložila do prohlubně a překvapeně odskočila, když se ozval vysoký tón a vstup do laboratoře se zavřel, i když tam vědci zapnuli přístroje, které rušily frekvenci na její zavření.
Na velké obrazovce před námi se objevil antický text, jehož znění bleskově přeložil Daniel. „Chce to oprávnění přístupu."
„A co to má být?" Po mé větě z pultu vedle prohlubně vyjela obyčejná jehla.
„No jistě, všechno tady funguje na antický gen, tohle je jen specifičtější. Chce to krev." Pokynul mi hlavou.
„Proč moji?" Stáhla jsem ruku zpátky.
„Tys měla ten přívěšek, tak proč ne tvoji?" Chtěla jsem protestovat, nabírání krve jsem za pobytu na Atlantidě měla plné zuby, ale Rodney mi chytnul ruku a ukazovák pravé ruky mi napíchl na jehlu. Sykla jsem bolestí a vysoký poplašný tón rázem ustal a na obrazovce se objevila nová věta.
„Autorizace potvrzena." Daniel se naklonil blíže a čekal na další povel, místo toho na obrazovce se objevila tvář Januse, která začala hovořit anglicky.
„Pokud byl otevřen tento soubor, mohl jsem to udělat pouze já nebo někdo z mých potomků, takže mohu předpokládat, že plán s doktorkou Weirovou vyšel a ona postupně měnila jedno ZPM za druhé až do příchodu expedice ze Země." Běhal mi z toho mráz po zádech. Muž přede mnou byl skutečně můj předek, jinak bych to přeci nedokázala otevřít.
„Věci budoucí jsou však pro mne ještě záhadou, takže nemohu pomoci s řešením vašich problémů, které vás dovedli k otevření tohoto experimentu, který jsem započal narychlo řešit po příchodu doktorky Weirové." Začala jsem se upřímně děsit toho, co bude dál.
„Experiment Correptionem by nám pomohl vyřešit jednou provždy problém s Wraithy, ale nemohu ho zde dokončit, rada rozhodla o evakuaci města a jeho zapečetění, dokud nebude bezpečné se vrátit, což podle mě nebude, dokud Wraithy nezastavíme. Proto jsem nucen na experimentu pokračovat v Mléčné dráze, kde si zřídím novou laboratoř." Zůstala jsem zírat na obrazovku s pusou dokořán a čekala, co se bude dít dál, ale nic. Téměř s nutkavou naléhavostí jsem se vrhnula na Daniela a třásla s ním.
„Víc tam není."
„Rodney!" téměř jsem zakvílela. Konečně se v něm ozval vědec a přistoupil k přístroji a snažil se najít něco víc. Kroutil přitom hlavou a něco si pořád mumlal, než odstoupil a vrtěl hlavou.
Chodila jsem po laboratoři jako lev v kleci a nedokázala si utřídit myšlenky, pořád jsem před sebou viděla Janusovu tvář a jen v ní hledala podobnost s tou svou. Potřebovala jsem pryč. Nemohla jsem tu být déle.
„Už mě to nebaví!" Rodney s Danielem se ke mně otočili. „Proč to prostě nikdo nedokáže říct tak jak to je. Jo, sorry seš tu kvůli tomu, že se tě potřebuje zbavit nebo jen tak pro legraci?! To je to do háje tak těžký? Tvrdnu tady tři roky a dozvěděla jsem se jenom to, že můj předek je nějakej tajnůstkářskej Antik, kterýho nesnášel mimozemšťan, který mi dělá ze života peklo pomalu od první chvíle, kdy jsem sem přišla?"
„Mio, nemyslím si, že ti tohle teď pomůže," snažil se mě uklidnit Daniel, ale utnula jsem ho hned na začátku.
„To teda pomůže! Mám právo si zakřičet, nikoho jsem se neprosila, abych tady byla, abych to tady musela snášet! Abych se musela dívat na lidi, který mám ráda, jak umírají, na svýho syna, jak je zavřenej v hnusný krabici, ze který nikdy nevyleze! Kvůli někomu tady musím skoro všem lhát a už jsem z toho unavená! Celou dobu to snáším a mlčím, ale už je toho konec! Chci konečně znát pravdu a ne se jen ptát na další a další otázky! Tebe by to snad bavilo?!" zaútočila jsem na Daniela, ignorujíc dřívější vykání. Dřív než mi stihnul odpovědět, jsem pokračovala. „Zaslouží si snad Kate, aby trpěla kvůli Janusovi a trápila se tím, že je mým klonem?" Nic na to neřekl. „Jak si vůbec někdo může zahrávat s osudy lidí, tak časově vzdálenými? Tohle není fér!"
„Víc věcí není fér, ale už to tak je. Smiř se s tím a ber to jak to je. Máš další stopu. Dělej s ní něco!" okřikl mě Rodney a já se na něj překvapeně podívala. „Já taky byl jen krok od povznesení a poznání všeho vědění a nemám nic!" Nazlobeně se na mě podíval a já si vzpomněla na ty tabule s rovnicemi v jeho laboratoři, které v té době napsal a do dneška na ně nepřišel. Jestli se zase snažil stáhnout pozornost na sebe, nepovedlo se mu to.
„Pokud vím, nikdo přitom neumřel, dokonce si zachránil Radka a mě, tak si nestěžuj." Složila jsem si ruce na prsou a otočila se k němu zády. Skutečně jsem měla chuť tu vztekle dupat a do všeho mlátit, ale k ničemu by to nebylo. Ulevila jsem si alespoň slovně.
Pravda byla ale taková, že na víc jsem neměla sílu. Sedla jsem si na zem a opřela se zády o zeď a dívala se na ty dva, jak oni zírají na mě.
„IOA mi nedovolí se vrátit do Mléčné dráhy." Daniel se posadil vedle mě. „Ne bez skutečně vážného důvodu. Už nechci lhát, abyste měli kvůli mně další problémy."
„Mio, tohle Janus spustil před deseti tisíci lety s určitým předpokladem. To bude muset IOA přijmout." Měla jsem už malou představu, co by to mohlo být, ale byl to pouze odhad.
„Pokud o tom bude rozhodovat Coolidge, nechá se ovlivnit našimi spory." Nevěřila jsem IOA, ale panu Woolsymu ano, přestože dříve k nim patřil, ale změnil se, když začal velet Atlantidě, viděl to díky tomu i z druhé strany.
„Můžeš dát IOA důvod, aby ti důvěřovali," začal Daniel. „Docela kuriózním způsobem se na palubu Daedala vetřela nějaká žena, o které nemůžeme nic zjistit, mohla bys jí promluvit do duše, aby ti řekla, kdo je."
„Chceš, teda chcete mi říct, že někdo letěl na Atlantidu dobrovolně?" Přikývnul.
„Ještě než ses probudila, tě navrhla Teyla, že bys mohla od ní zjistit pravdu," přidal se Rodney.
„To není dobrý nápad. Ani nevím, jestli mám sílu jít hledat do Mléčné dráhy laboratoř, která tam ani nemusí být. Co když tam najdu jen další otázky, pokud ji vůbec najdu? A jsme zas u toho, další otázky. Nemá to cenu." Svěsila jsem hlavu. Bylo to pořád dokola. Celé tři roky, když už jsem se někam dostala, objevily se jen další otazníky a vodítka, konec se pokaždé zase oddálil.
„Nevzdávej to, tohle je ta největší stopa, jakou jsi za celou dobu našla," povzbudil mě Daniel a Rodney přikývnul.
„Já vím! Ale tentokrát se to udělá jak má. Nic se nebude tajit, nechci s IOA znovu bojovat, je to vysilující." Oba souhlasili a společně jsme odešli k Woolsymu, abychom mu o všem řekli a já pak zamířila za neznámou ženou, která byla pod neustálým dozorem. Bylo to jako déjà vu, až mi z toho přeběhl mráz po zádech.
Před místností s celou hlídal John. Překvapeně se na mě podíval, když jsem k němu došla.
„Kam jsi mi utekla?"
„Musela jsem být na chvíli sama... s Thomasem." Došlo mu to vzápětí a přikývnul. „Až to dokončím, potřebuju si s tebou promluvit."
„Dobře -" nahlédl k cele, „dej si na ni pozor." Musela jsem se pousmát.
„Jestli jsi na ni použil svůj seznamovací mód, nedivím se, že nic neřekla." Zašklebil se na mě a já se nepatrně usmála.
Vstupovala jsem se zadrženým dechem a vycházela s vyraženým. Vše jsem pověděla Woolsymu. Teď už záleželo jenom na tom, jak to IOA podá a jestli to přijmou. Mě však čekal ještě jeden nepříjemný rozhovor.
***
„Napadlo mě, že tě tu najdu." John stál před místností se stázovými komorami. Mia nechala otevřené dveře. Seděla před chlapcovou komorou s koleny u brady a dívala se na něj.
„Zapomněla jsem ti říct, že budu tady," řekla omluvně.
„To je v pohodě." Posadil se vedle ní.
„Jak jste mu říkali vy?" Ani se na něho nepodívala, měla oči jen pro svého syna. Dala mu krásné jméno, ale podle něho to pro ni bylo tak ještě těžší.
„Woolsy mu říká Malý bojovník." Viděl, jak se pousmála. „Kellerová a Beckett se mu snaží pomoci, aby rostl normální rychlostí."
„Za to jim moc děkuji, ale pochybuji, že přijdou na to, co mu ten hybrid provedl!" sykla tiše, ale tak jedovatě, až ji John nepoznával.
„Ty asi nevíš..."
„Našel jsi mě uvězněnou ve virtuální realitě, kde pro mě čas plynul jinak. Takže nemám nejmenší ponětí, co s námi dělal. Jen mě tam chodil mučit. Provokoval mě a ukazoval, o co jsem přišla, ukazoval mi můj život, kdybych se nedostala sem, Johne. Což by nebylo tak hrozné, kdybych to prožívala bez vědomí toho, že to není skutečné, ale on tam chodil, abych věděla, že to není skutečné." Podívala se na něho bez známek emocí. „Snažila jsem se ho přemluvit, aby Teylu propustil, aby ji nechal i s dítětem odejít."
„Proč?" zeptal se s obavou, co mu odpoví.
„Protože jsem se za ni zaručila vlastním životem, slíbila jsem ti to." Tohle nechtěl slyšet.
„Mio, tohle jsem nechtěl." Udiveně se na něj podívala. „Nechtěl jsem, aby ses za Teylu obětovala, jen abys na ni dala pozor. Nikdy jsem tě takhle nechtěl ohrozit. Byla to jen hloupá zkouška."
„Nech to být. Já svoje sliby plním. A kdybych to dělat nechtěla, tak to nedělám, ale Teyla je moje přítelkyně, obětovala bych za ni i život. Takhle jsi mi to jednou řekl, že pokud chci být členem expedice, musím být schopná se obětovat a ne jen krvácet." Tiše si povzdychl.
„Nebylo to ode mě fér."
„Ale bylo, měl jsi právo to požadovat. Pořád nevíš, kdo jsem, tak něco za něco."
„Nikdy jsem nechtěl, aby ses obětovala, natož abys obětovala svoje dítě." Viditelně ztuhla, otočila se k němu a dívala se na něj velmi pichlavým pohledem.
„Už chápu, o co ti jde, chceš, abych ti řekla, že Thomas je toho hnusnýho hybrida. Ale není! Thomas je můj syn, je člověk a s tím hajzlem nemá nic společného!" křičela na něj, dokonce ji musel chytit, protože zdvihla ruku, aby mu dala facku.
„Tak jsem to nemyslel!" bránil se. „Vím, že s ním nemá nic společného, Beckett to vyvrátil, když zkoumal jeho krev!" Měla zatnutou čelist a dýchala nosem, obočí nazlobeně stažené.
„Takže jste si to museli ověřit?" zeptala se kousavě.
„Takže jsi mu dala jméno Thomas?" Vykroutila se mu a znovu se posadila a zírala na malého.
„Ano. Po dědečkovi. Taky je to bojovník jako on." Tiše si povzdechla, než se na něj znovu podívala. Myslela jsem, že to zvládnu s tebou mluvit, ale nejde to. Zopakovala si několikrát v duchu, ale znělo to pokaždé stejně hloupě.
„Počkáš na mě chvilku venku?"
„Jak dlouho chceš." Zvedl se ze země a odešel na chodbu. Naštěstí tu byl jen kousek jeden z mnoha balkonů, kde se posadil a zíral na západ sluncí. Nevnímal čas, jen zíral na zapadající slunce, a jak jejich paprsky klesají po jednotlivých budovách města.
Mia se k němu připojila, sedla si vedle. „Pořád se s tím nemůžu srovnat. Už jsem Thomase oplakala. Netušila jsem, že se narodil."
„Nevím, jak bych reagoval já. Nikdo ti to nevyčítá."
„Víš, chtěla jsem ti poděkovat, že jsi mě... nás zachránil. Bylo mi jasné, že budete hledat hlavně Teylu, ale mohli jste mě tam klidně nechat."
„Své lidi neopouštíme, to přeci víš." Přikývla.
„Proč nechceš, abych ti řekla, kdo jsem?" zeptala se ho opatrně. Zatnul zuby, doufal, že se nezeptá.
„Chci-" vydechl a rychle se k ní obrátil. Strašně moc, dořekl v duchu. „Ale nemyslím si, že mi natolik věříš, abys mi to řekla." Neochotně přikývla.
„Pracuji na tom, abych ti věřila, a proto ti chci něco ukázat." Z kapsy vytáhnula přívěšek. „I když pořád nevím, proč tu jsem, tohle mi otevřelo jistou cestu. Dostala jsem to ještě jako malá holka, od cizího muže, a díky pomoci jsem zjistila, že to byl asi Antik, Johne, s Danielem a Rodneym jsme otevřeli soubor, který v něm byl. Janus začal pracovat na nějakém experimentu ještě v době, kdy byl tady na Atlantidě..." zhluboka se nadechla, „z části díky Elizabeth." Samotnému se zadrhl dech v hrdle. O Elizabeth se nikomu nemluvilo snadno, jemu snad ještě hůř.
„Janus je můj předek a tohle mě vede k názoru, že tu nejsem náhodou." Cítil, jak na něj zírá a čeká, jak se k tomu vyjádří, ale netušil, jak se k tomu postavit. Byly to hodně důležité informace, důležitější snad než její pravá totožnost. V týdnech před únosem chtěl, aby mu důvěřovala, jenže teď najednou nevěděl, jak s její důvěrou naložit. Pomalu mu bylo jasné, že jejich rozhovor nebude pokračovat příjemně.
„Víš, já... chtěla jsem tím říct, že ať najdu cokoliv, potřebovala bych se vrátit do Mléčné dráhy, už jsem o to požádala Woolsyho, myslel si, že když mi řekne o Thomasovi, rozmyslím si to, ale jen mě to utvrdilo v tom, že musím hledat odpověď i tam." Poněkud hruběji ji vzal za zápěstí a přitáhl k sobě.
„Nesmíš se tam vrátit." Všechno se to vrátilo, ta bezmoc, když se dozvěděl, že ji na Zemi odhalili a vězní ji tam. Ta zloba, když ji poprvé uviděl, zuboženou a ten vztek, že tohle jí udělali vlastní lidi, jeho nadřízení. Jen kvůli tomu, že se bála říct o sobě pravdu, ať byla jakákoliv.
Položila mu svoji druhou ruku na tu jeho, kterou jí svíral zápěstí. „Je to i kvůli Thomasovi," přemlouvala ho jemně. „Bojím se, ale pro něho to musím udělat. Nemůže v té komoře zůstat." Po tvářích se jí začaly kutálet slzy. Dostalo ho to víc, než si představoval. Celé ty roky ji viděl, jak pokaždé zdvihla hlavu a šla dál, jen aby mu dokázala, že není ta špatná, že si zaslouží jeho důvěru. Za posledních pár dní si uvědomil, že je to jen obyčejná holka, co se tu objevila nedopatřením.
„Měl bych najít Michaela a donutit ho, aby ho vyléčil." Procedil skrze zuby.
„Vím, že bych taky měla hledat Michaela, ale už jsem tak blízko zjištění a cítím, že mě to pak dovede i k němu. Slib mi, že dohlédneš na Thomase, Teylu a Torena."
„Snažím se ti to vymluvit," pokusil se... marně. Přitáhl si ji do náručí a ona ho lehce líbla na spánek.

Kapitola mapuje díly:
5x12 - Uprchlíci
5x13 - Inkvizice
5x14 - Návrat marnotratného syna
5x15 - Pozůstatky

21. kapitola – Poslední kousky
„Ty se na mě zlobíš, mami?“ Žena ustala v ukládání dcery do postele. Pohladila ji po vlasech a zavrtěla hlavou.
„Vůbec ne, broučku. Jak si to můžeš myslet?“ Jedenáctileté děvčátko si nervózně pohrávalo s prstýnkem, který dostala k nedávným narozeninám.
„Hádali jste se s tátou kvůli tomu pánovi, co mi dal ten přívěšek,“ broukla se sklopenýma očima. Žena si lehla vedle ní a přitáhla si ji do náručí.
„Broučku, občas se s tatínkem hádáme, to se tak stává, máme tě i Marka rádi a chceme, abyste byli v bezpečí.“
„Slibuji, že si nikdy už od cizího člověka nic nevezmu, ale ten pán říkal, že tě zná a že o tom víš.“ Žena si povzdechla.
„Je pravda, že ho znám, ale vždyť přeci víš, že takhle to lidé říkají, aby jim děti uvěřily, protože mají svoje rodiče rádi.“
„Já tě ráda mám, mami, ale ten pán se mi nezdál jako zločinec. Věřila jsem mu. Bylo vidět, že se chce zeptat na spoustu věcí, ale neudělal to. Odpověděla bych mu,“ dodalo děvče potichu.
„Já vím, že mě máš ráda. Já to moc dobře vím, a ty víš, že musíš být opatrná. Všem lidem se nedá věřit a nemůžeš jim zároveň všechno říct, dokud je nepoznáš, rozumíš mi?“
„Ano, mami. A kdo teda byl ten pán?“ Přitiskla si dceru k sobě blíž, líbla ji do vlasů a v duchu zalitovala, že musí zítra odletět.
„Někdo o kom jsem už dlouho neslyšela a myslela, že už neuslyším. A teď už spát, jdeš ráno do školy.“ Vstala z postele a zase ji uložila. „Slib mi, že dáš pozor na Marka, Vico, zatímco budu pryč a vezmeš si k srdci, co jsem ti řekla.“
„Slibuju, mami.“
„Dobře. Hezky se vyspi a za pár dní jsem zpátky.“ Políbila ji na čelo a chvíli zůstala stát ve dveřích, kde se jí po tvářích kutálely veliké slzy.
„Sbohem, holčičko.“
***
Otevřela jsem oči a párkrát musela zamrkat, abych se zase nerozbrečela, ale jedna slza mi přeci jen vyklouzla z koutku a stekla mi k uchu. Nemělo cenu ji stírat. Otočila jsem hlavu na druhou stranu a chvíli se dívala na spícího Johna.
Opatrně jsem odtáhla jeho ruku, kterou mě držel při spánku, a vstala z postele, hodila na sebe svoje oblečení a snažila se přitom nemyslet na vzpomínku, která mi najednou vyvstala na mysli.
„Zase utíkáš?“ Trochu jsem se lekla, ale dokázala mu odpovědět.
„Ne. Jen se vracím k sobě. Nemusí každý vědět, že spolu spíme.“ Nazula jsem si boty a vstala z postele. V posledních dnech nemělo cenu si vlasy splétat do copu. John mi ho pokaždé večer rozpletl.
Dvěma kroky jsem přešla k němu. Nebránila jsem se, když mě stáhl k sobě. „Ale to ti přeci říkám každou noc.“ Stačil můj letmý polibek na jeho spánek, aby si mě přitáhl do náruče. To opakované odcházení, přemlouvání a loučení mi připadalo jako příjemný stereotyp, i když z hlediska doby to stereotyp nemohl být. Nebyl to ani celý týden, ale dokázala bych si na to zvyknout ještě víc. Oba jsme však věděli, že to už může brzy skončit. Čekalo se jen na rozhodnutí IOA.
„Poletím s tebou,“ nabídl se znovu. Zavrtěla jsem hlavou.
„Budu pod mnohem větším dohledem než tady. IOA nedopustí, abych šla kamkoliv jinam, než dovolí. Budou ti hodně konkurovat.“ Uklidňovala jsem nás oba opakovaně.
Mluvili jsme o tom, jakoby to už bylo schválené, i když tu byla obrovská možnost, že se mi vysmějí, ale museli by být hloupí, kdyby to nedovolili. Ta možnost najít antickou laboratoř, dozajista přecpanou vynálezy a možná i strojem času, bylo velkým lákadlem.
„Nemyslím si, že by byli tak dobří jako já.“ I když jsme to oba brali jako legraci, stejně mě to pokaždé zamrzelo. Nebyly to příjemné chvíle, ale mělo to tak být.
„Když už jsme u toho…“
„Nezačínej, Mio. Moc dobře víš, že si tvoje tajemství beru jako záruku, že se vrátíš.“ To mě ničilo. Už jen ta představa, že jsem mu několikrát vmetla do tváře, že mu to v životě neřeknu. Teď jsem se třásla na to, abych mu to mohla už konečně říct, abych věděla, jak zareaguje. Ale vyměnili jsme si role. Zasloužila jsem si, jak se ke mně choval, ta touha byla hrozná.
„Není to fér,“ zlobila jsem se na oko.
„Je to fér. Záleží jen na tobě, jak dlouho to bude trvat.“ Podíval se na mě ze spodu. Skrze ty své dlouhé řasy.
„Ale já ti přeci…“ snažila jsme se mu odolat, ale zakryl mi ústa dlaní.
„Ještě ne,“ zavrtěl hlavou. Zůstala jsem o něco déle.
***
Souhlas přišel ten den, ale měl mnohé podmínky. Tak jako vždy. Skoro všem jsem se nebránila, ale další výslech na Zemi se mi moc nelíbil. Přesto jsem seděla před panem Woolsym a poslouchala výčet podmínek, ale nevěnovala jsem jim pozornost.
Vůbec jsem netušila, kde mám začít hledat. Bylo tolik planet, kde by laboratoř mohla být. Pořád jsem nedokázala myslet tak rozsáhle, neustále se moje myšlenky smršťovaly na velikost Země.
„Neustálý dozor…“
Doufala jsem, že na přívěšku bude trochu víc vodítek, možná třeba oblast, kde hledat, adresa to být nemusela, jen třeba část Mléčné dráhy.
„Podání vysvětlení, co se dělo během vašeho zajetí…“
Za ten skoro týden jsem si tu zprávu pustila mnohokrát. S Rodneym jsme zkoumali obraz i zvukovou stopu, jestli v ní není něco skryto.
„Pravidelná hlášení…“
Rozrušovalo mě i to, že se mnou zpátky na Zem posílali tu holku, nedokázala jsem pořád pochopit, proč se sem vydala dobrovolně, pro koho se tak obětovala? Pořád mi to unikalo. Muselo být víc lidí, kteří chtěli ostatním říct pravdu o programu, ale ze sobeckých důvodů, ona to dělala kvůli něčemu většímu.
„Jsou vám všechny body jasné?“ Konečně jsem začala Woolsyho vnímat a přebrala si od něho tablet, který mi nabízel. Všechno to tam mělo IOA seřazené pod sebou jako nákupní seznam, stačilo jen vyrazit do obchoďáku.
„Nemám moc na výběr, pane Woolsy.“
„Mio, pořád si to můžete rozmyslet. Na Zemi je spousta týmů.“ Bála jsem se, co návrat způsobí. Museli jsme to omezit na nezbytně nutnou dobu. Prozatím jsem dostala čtrnáct dní, než se budu muset vrátit. Získala jsem víc dní, když jsme se dohodli, že s týmem vystoupím na první planetě s bránou v Mléčné dráze, abychom prošli na stanoviště Alfa, kde mě vyslechnou a odkud budu vyrážet hledat tu laboratoř.
„Když se data v přívěšku daly otevřít pouze mojí krví a vlastně nic tam pořádně nebylo, jak myslíte, že bude zapečetěná jeho laboratoř? Vážně si myslíte, že by se tam dostal někdo jiný než já?“ A Kate, dodala jsem v duchu, ale tu jsem do toho všeho rázem dostala strach zatahovat. Bála jsem se toho, co tam najdu, ale víc jsem se obávala, co by to znamenalo pro Kate, už tak měla problém žít s tím, že je naklonovaná ze mě.
„Nu dobrá. Odlet je zítra. Ještě večer se stavte u mě a probereme to i s plukovníkem Ellisem.“
***
Nechápala jsem, jak si John mohl pustit záznam nějakého fotbalového zápasu, když jsme ještě spolu leželi v posteli. Měl promítačku na dálkové ovládání a neustále určité pasáže vracel. Až po dlouhé jsem si všimla, že ovladač v ruce doslova drtí, i zuby má pevně zatnuté, až se mu dělaly boule pod ušima.
Jistě, kouzlo okamžiku bylo pryč. Přišla krutá realita. Už se o tom nedalo vtipkovat. Zítra ráno jsem odlétala.
Mluvit se mi o tom nechtělo a Johnovi taky ne. Odložil ovladač a stáhl si mě pod sebe. Levou rukou si pohrával se Samovými známkami, které jsem nosila jako poctu.
„Byl to dobrý voják,“ pronesl zamyšleně. Položil mi známky zpátky na hrudník a sklonil se k němu a rty mi přejížděl po jizvě na hrudní kosti. Nakonec jsem mu zajela prsty do vlasů a přitáhla si ho k sobě. Leželi jsme tak dlouho. Poslouchal, jak mi tluče srdce a já jak přerývaně dýchá a bojuje s tím, aby něco řekl, ale nikdo nic neřekl.
„Ještě chci jít za Teylou,“ prolomila jsem ticho. Posadil se a přikývnul. „Asi bys neměl chodit do doků.“
„Dobře, jak chceš.“ Oba jsme se oblékli, John přitom téměř neodvrátil zrak od promítacího plátna. Asi bych se mu nedokázala podívat do očí. Zastavil mě až přede dveřmi.
„Buď opatrná a hlavně se vrať. Slib mi to,“ šeptal mi do ucha. Věděl, že svoje sliby plním.
„Slibuju.“ Odvrátila jsem hlavu. Naposledy mi zabořil tvář do vlasů a políbil na krk.
Teprve za dveřmi, jsem se mohla nadechnout. Připadala jsem si jako ještě větší lhářka než dosud, ale svoji chvíli, kdy mu říct pravdu o Thomasovi, jsem propásla. Tak jako u všeho. Kdyby jenom nebyl tak tvrdohlavý a nechal si říct, kdo a odkud jsem a hlavně ze kdy.
Ve svém pokoji jsem čekala na východ sluncí, než jsem se sehnula pod postel a strhla lepicí pásku. Musela jsem se vzdát své závislosti, abych udržela tajemství. Můj maturitní prsten, jediný důkaz mojí pravé totožnosti mi konečně ležel na dlani, kde stejně nemohl moc dlouho být. Zastrčila jsem ho do kapsy a vydala se za Teylou.
„Ahoj, Mio!“ Moje sousedka Theresa stála ve dveřích s rozespalým výrazem. „Slyšela jsem, že dneska odlétáš pryč.“ Ukročila bokem, jakoby mě zvala k sobě.
„Ano, ale mám ještě naspěch, když mě omluvíš.“ Chytila mě za paži.
„Přeci se tam nechceš vrátit, po tom co tě tam věznili,“ apelovala na mě. Překvapeně jsem se na ni podívala.
„S prominutím, ale do toho ti nic není, Thereso. Teď pusť.“ Nechtěla jsem jí ublížit, ale ona mě chytila i za druhou paži.
„Mio, řeklas jim vůbec, že jsi o tom únosu Teyly věděla?“ Rázem obrátila a obvinila mě. Ještě jsem neměla čas nad tím přemýšlet, Teyle jsem to řekla, to bylo pro mě nejdůležitější.
„Jak to myslíš? Vždyť jsi jim to měla říct ty! Aby věděli, kde mě i Teylu hledat!“ Nazlobeně jsem se na ni podívala. Přísahala mi, že kdybychom se nevrátili v plném počtu, řekne jim o mém snu, myslela jsem si, že to udělala, když nás John našel.
„Zbláznila ses? Víš, jaký problém bys měla, kdyby to věděli a jaký já? Mohli by mě vyhodit a já se hodně nadřela, abych se sem dostala!“ Vtáhla jsem nás obě do jejího pokoje.
„A jak nás teda vůbec našli, když jsi jim nic neřekla?“ Tohle se mi přestávalo líbit. Věřila jsem Therese, že mě podrží. Nemohla jsem přeci tušit, že je ten sen skutečný. Nebyla jsem věštec jako Davos.
„Sheppard se dostal několik týdnů potom únosu pár desetitisíců let do budoucnosti, kde mu to řekl hologram doktora McKaye.“ O tom se Woolsy zapomněla zmínit.
„Tak proč jsi jim neřekla, co víš hned, jak nás unesli?“
„Znovu opakuji, copak ses zbláznila? Máš vůbec ponětí, jak to v tomhle programu chodí? Nejsi voják ani vědec. Tobě může být fuk, co ti udělají, ale já zasvětila život svojí kariéře.“ To zabolelo. Opět jsem se spálila a věřila špatnému člověku. Měla jsem chuť ji uhodit. Přestala jsem se držet a hrubě se jí vytrhla, až zavrávorala a musela se chytit postele, aby neupadla.
„Co ty jsi za člověka? Uvědomuješ si, že jsi málem zapříčinila smrt Teyly a jejího syna?!“ Vzteky se mi začínala vařit krev v žilách, ale pořád jsem si opakovala, že by nemělo smysl jí ublížit, zbytečně bych si udělala zle a stejně to nešlo vrátit zpět. Teyla a Torren byli v bezpečí, přesto jsem se neubránila otázce, kdyby to věděli, stihl by na mě udělat Michael ty pokusy, které urychlily Thomasův růst?
Zavrtěla jsem hlavou, a přesto zlostně vztáhla nad Theresou ruku, zastavila mě myšlenka, jestli by se to vůbec stalo, kdybych to řekla hned, takže jsem byla vinna i já sama. Neměnilo to však pointu, že mě zradila.
„O co ti, do háje, jde?!“ Ruce jsem měla pořád v pěst a Theresa si toho všimla. Trochu ucouvla, a dobře dělala.
„Jen říkám, že je hloupost se vracet na Zem, když ti tam tak ubližovali, drželi tě tam v kleci jako zvíře a dělali ti pořád nějaké testy,“ snažila se znít jako neviňátko, ale už jsem se jí nehodlala nechat oklamat.
„Do toho ti nic není a co se mnou dělali, ti taky může být jedno! Přestaň se plést do mých věcí!“
„Pokud vím, tak ty jsi přišla za mnou, Mio.“
„To jsem ještě netušila, že jsi taková sobecká mrcha! Tady šlo o životy! Copak si to neuvědomuješ?“
„Tak za prvé, neobviňuj mě ze svého selhání a za druhé, pro mě je důležitý pouze můj výzkum. Díky němu můžu pomoci miliónům, co je to v porovnání se dvěma životy.“ Její bezcitnost mě zaskočila. Jen jsem zalapala po dechu. Vždy se mi zdála taková milá. Vztekle jsem k ní došla a vrazila jí facku. Překvapeně hekla a chytila si tvář.
„Jak se opovažuješ? Jak můžeš rozhodovat o životě?“
„Jsem vědec a mám na to právo! A ty jsi byla ta, kdo rozhodl o životě té mimozemšťanky!“ zakřičela mi do tváře a v očích měla šílený výraz. „Mohla jsi to už na začátku říct panu Woolsymu a ten by s vámi poslal více lidí a nic z toho by se nestalo! To ty jsi to zavinila!“ Chytila jsem ji za zápěstí a přitáhla k sobě.
„Bránila jsem Teyulu vlastním tělem, zatímco ty sis tu v klidu seděla u mikroskopu a vůbec tě netrápila myšlenka, že by se jí mohlo něco stát!“
„Mio, slyšíš mě, Mio, dostav se do doků, za patnáct minut odlétá loď,“ ozvalo se mi do sluchátka, poznala jsem Chuckův hlas, ale nedonutilo mě to Theresu pustit. Zíraly jsme na sebe jako by na tom závisely naše životy. Po nekonečně dlouhých vteřinách mi něco došlo.
„Jak ty můžeš vědět, co se mnou na Zemi dělali? Kromě Woolsyho to nikdo neví.“ Samolibě se na mě usmála.
„Od koho si smyslíš, že IOA získalo nezvratný důkaz tvojí totožnosti?“
„Ty proradná mrcho!“
„Jak jsem řekla, dostat se sem je hodně náročné.“ Pustila jsem ji a ustoupila o dva kroky zpět.
„Mio, slyšíš? Máš necelých deset minut.“ Vypnula jsem sluchátko a hodila ho Therese k nohám.
„Ty nemáš vůbec žádné ponětí o tom, o co tu jde. Přestaň se do toho plést!“
„A ty to snad víš? Pokud vím, pořád jsi ve slepé uličce. Nemáš nic!“
„Jdi se bodnout! Slibuju ti, že se tohle všichni dozvědí! Všichni na Atlantidě budou vědět, že jsi práskač!“ Doslova jsem viděla rudě, když se na mě ušklíbla a ladně si složila ruce na hrudi a přistoupila ke mně na vzdálenost jednoho kroku. Naprosto klidně rozpletla ruce a ležérně je strčila do kapes županu, který na sobě měla.
„Nikdo se nic nedozví,“ její klid mě přiváděl do nepříčetnosti, nahnula jsem se k ní a cuknula s sebou, když jsem na paži ucítila jemné štípnutí.
„Co to?“
***
Teyla chodila chodbami, aby ještě uspala Torrena, moc se nevzdalovala od svého pokoje. Mia jí slíbila, že se za ní ještě před odletem zastaví, ale loď už musela každou chvíli odstartovat a ona nikde.
„Operační, tady Teyla, Mia už nastoupila do lodi?“ Promluvila do sluchátka a čekala na odpověď.
„Nemůžeme ji najít, Teylo. Loď má za pět minut startovat.“ Na snídani potkala jen samotného Johna. Pochybovala, že by zaspala.
„Mám to kousek k jejímu pokoji, podívám se tam.“
„Rozumím, budete tam dříve než major Lorne.“
Teyla si přitiskla Torrena blíž k sobě a rychlým krokem se vydala k pokoji Mii. Zahlédla ji ve dveřích vedlejšího pokoje a někdo ji podpíral.
„Doktorko!“ zavolala na mladou viroložku.
„Ah Teylo, jsem ráda, že jste tady, nemůžu ji probrat, je duchem mimo, musím ji odvést na ošetřovnu.“
„Za pár minut odlétá loď, musí být na ní,“ ozvala se Teyla a podívala se na Miu. Její pohled byl prázdný, jakoby tu skutečně nebyla, přesto dokázala stát. „Mio, to jsem já, Teyla, pojď se mnou, čeká na tebe loď.“ Pohladila ji po rameni.
„Jak-jaká loď?“ vykoktala ze sebe s pohledem upřeným někam v dál.
„Apollo, odlétáš s ní, letíš domů, hledat Janusovu laboratoř.“
„Přeci ji takhle nechcete pustit na loď, Teylo. To nejde, odvedu ji na ošetřovnu. Může letět příště.“
„Ne!“ ohradila se Athosianka prudčeji a chytila Miu za ruku. Ta se za ní vydala. „Musí letět, doktorko, jestli se vám to nelíbí, stěžujte si panu Woolsymu.“ Viroložka si nazlobeně složila ruce na hrudi a tvrdohlavě se vydala za nimi, i když byla v županu.
„Nesouhlasím s tím, musí zůstat tady, není jí dobře.“
„Vzpamatuje se,“ nedala se zviklat Teyla. „Tady Teyla, našla jsem Miu, kde je major Lorne?“
„Jsme tady!“ Zpoza rohu vyšel major Lorne s Poulsonem. „Co jí je?“
„Zaspala a ještě se úplně neprobudila.“
„Ale…“
„Děkuji za váš zájem, doktorko, tady už to zvládneme sami, můžete jít do svého pokoje. Nashledanou.“ Viroložka stiskla rty a neochotně se vydala zpátky. „Majore, můžete vzít malého?“ Opatrně mu syna předala, ten někdy mezi příchodem sem usnul. „Dovedu tam Miu sama. Jděte za Kanaanem do mého pokoje, a předejte mu malého.“
„Ano, Teylo.“ Ještě se za nimi otočila, aby zkontrolovala, že jsou stejně pryč jako ta doktorka.
„No tak, Mio, co to s tebou je?“ Táhla ji k tranportéru. Do startu zbývala jen chvíle. Třásla s ní a mluvila, ale nevypadalo to, že by se měla vrátit, dokud nevyšly na čerstvý vzduch v docích.
„Skvěle, jsi tu se mnou, Mio?“ Přítelkyně se na ni konečně podívala a několikrát zamrkala.
„Co se děje?“ Složila si hlavu do dlaní a zasténala. „Moje hlava.“
„Jsme v docích, za dvě minuty odlétá Apollo!“
„Cože?“ zběsile se rozhlédla kolem sebe. „Jak jsem se sem dostala?“
„Na vysvětlování nemáme čas, pojď, jinak odletí bez tebe.“ Vedla ji k nástupu, kde už čekal jeden z členů posádky, a na tváři se mu rozlila úleva.
„Je tady,“ promluvil muž do vysílačky.
„Teylo, počkej prosím.“ Mia se zastavila zády k muži a chvíli urputně přemýšlela. „Něco jsem… chtěla jsem… moje hlava…“
„Jak nastoupíš, zajdi si hned na ošetřovnu.“
„Počkej!“ Chytila Teylu za zápěstí a konečně si neohrabaně sáhla do kapsy blůzy s americkou vlajkou a vytáhla malý stříbrný kroužek, druhou rukou si přetáhla přes hlavu vojenské známky s dalším prstenem a všechno jí dala do dlaně a pevně ji uzavřela a překryla svojí rukou.
„Tohle jsou pro mě nejdůležitější věci, které mám, připomínají mi, kým jsem byla a kým jsem se stala. A slibuju ti, že se pro ně vrátím.“ Teyla ji pevně objala.
„Věřím ti, dávej na sebe pozor. Na Thomase dohlédnu.“ Pustila ji a dívala se, jak spěšně nastupuje na palubu. Rychle se vzdálila, aby Apollo mohlo vzlétnout. Tiskla všechny věci v dlani a zůstala tak dlouho, dokud loď nevystoupala do vesmíru.
***
Bylo mi jako po kocovině. Hlava se mi motala, žaludek jsem měla jako na vodě a každý zvuk mi způsoboval ještě horší bolest.
Nakonec jsem přeci jen musela otevřít oči. Příroda volala.
„Podívejme se, kdo se nám konečně probudil.“ Nemusela jsem moc přemýšlet, abych ten hlas přiřadila ke konkrétní tváři.
„Plukovníku Ellisi.“ Posadila jsem se na posteli a vrávoravě se rozhlédla po místnosti. Strávila jsem tu tolik času, že nebylo těžké ji nepoznat.
„Doufám, že jste si opět užila pobytu na ošetřovně. Vy opravdu musíte mít vždy tak dramatický nástup na moji loď, že slečno Collinsová?“ Ten jeho kousavý tón se mnou už pranic nedělal.
„Omlouvám se, pane, neměla jsem to v plánu.“ Lehce se ke mně naklonil a téměř mi pošeptal do ucha.
„To vy nemáte nikdy, ale stejně se tak stane. Takže buďte tak laskava a konečně se odeberte do svojí kajuty. Někdo vám dozajista poradí. Dejte se dohromady a přesně v šestnáct nula nula vás očekávám ve své kanceláři, abychom mohli probrat váš pobyt a odchod z mojí lodi.“ Měla jsem chuť ho napíchnout vidličkou do zadku.
„Rozkaz pane.“ S jak velkou radostí bych mu nejraději ironicky zasalutovala. Počkala jsem, dokud neodešel, a pak jsem se sténáním zase padla na postel.
„Když jsem vás viděl, řekl bych, že kocovina, ale krev jste měla čistou.“ Místní doktor mě přišel navštívit.
„Na Atlantidě je poměrně omezené sehnat alkohol a z piva bych se takhle neopila. A já ani nepiju, ale je mi jak po kocovině a mám pořádný okno, od noci to mám rozmazaný.“ Doktor mi zase pomohl se posadit a já mu bez řečí nastavila ruku, když mi chtěl změřit tlak.
„Nemám tu tak dobré vybavení jako na Zemi, ale stačí to. Tak jedině, nějaké emoční vypětí, nedostatečný odpočinek?“ Jen jsem přikývla.
„Není se za co stydět, tohle je těžká práce a ve vašem případě. Nic proti, ale na vašem místě bych nechtěl být.“ Musel si mě pamatovat. Bylo to už hezkých pár měsíců, ale kdo by zapomněl na ženu s dlouhýma šedivýma vlasama?
„Zbytečně se nerozrušujte, a kdyby vám nebylo zase dobře, zastavte se za mnou, jsem tu pořád.“ Mrknul na mě a já pochopila jeho vtípek.
„Děkuji, doktore.“
Nakonec byl Ellis docela slušný, poslal někoho z posádky, aby mi ukázal pokoj a vysvětlit, jak se jde do plukovníkovy kanceláře.
„Jo a ve vedlejší kajutě je ta druhá. Budou se u ní střídat stráže, tak kdyby něco, řekněte jim.“
„Díky.“ Zůstala jsem stát před svou kajutou, ale nedokázala jsem odtrhnout pohled od vedlejších dveří.
„Můžu dovnitř?“ zeptala jsem se po dlouhém přemýšlení a kývla k druhým dveřím. Strážný ustoupil a otevřel mi dveře a za mnou je zavřel.
„Ty?“ Žena přede mnou ležela na posteli a zírala do stropu, jen lehce naklonila hlavu, aby zkontrolovala, kdo za ní přišel.
„Klidně zas můžu jít.“ Ukázala jsem za sebe na dveře.
„Ne počkej, já si myslela, že jsi ani nenastoupila.“ Stáhla nohy, abych měla místo na sednutí. Nebylo to moc pohodlné, ale měla kajutu alespoň pro sebe.
„Trochu jsem se zdržela, ale nakonec jsem to stihla.“ Trochu přikývla. Rázem jsem zase viděla Mellindu a její zranitelnost. Na Atlantidě jsem jí strhla masku neskutečně silné ženy, která si jde tvrdě za svým, i kdyby kvůli tomu měla trpět. Jenže teď tu přede mnou seděla neskutečně vyděšená žena, jako já před lety.
„Fajn.“ I když se snažila být opět sebejistá, přede mnou to nedokázala skrývat.
„Musím něco vyřídit, pokud bys chtěla, mohla bych se večer stavit.“
„To je dobrý.“ Neznělo to moc přesvědčivě, jenže jsem tu nebyla proto, abych ji utěšovala. Spíš jsem cítila vinu, že jsem z ní vytáhla její pravou totožnost. Byla jsem pokrytec, protože já měla možnost říct pravdu už tolikrát, ale nechala jsem si ji pro sebe.
Raději jsem rychle vyšla ven a vklouzla do své kajuty, kde jsem si sedla na podlahu a začala plakat. Za poslední dny jsem toho nabrečela snad tolik, jako když umřela máma. Dokázala jsem si představit, co by mi zrovna teď řekla, ale toužila jsem jedině po tom, aby mě alespoň na chvíli objala a já se tak necítila na všechno sama.
Ironií bylo, že až teď jsem poznala, jak se musela cítit, když musela od nás pryč kvůli práci. Jenže to si byla jistá, že se vrátí, ale já takovou jistotu nemám, to si Thomas nezaslouží, už tak jsem mu život ztížila. Avšak kvůli němu jsem se musela pokusit to dořešit a zjistit pravdu, najít v tom všem zmatku i naději pro něj.
Vytáhla jsem z pod trika přívěšek a udiveně na něj zírala. Pořád mi připadalo bláznivé, že je to mimozemské USB. Možná to byl úplně první kousek skládanky, protože jsem začala pochybovat, že by moje cesta na Atlantidu byla náhoda.
Raději jsem přívěšek zase schovala a připravila se na schůzku s Ellisem, do které se mi nechtělo, ale znát plán cesty na stanoviště Alfa byla nutnost.
***
Postavila jsem se za nabízenou židli s otázkou, jestli ještě čekám na někoho. Muže na vedlejší židli jsem neznala, ale byl to podplukovník.
„Ne, jsme tu všichni, Collinsová, tak si laskavě sedněte,“ požádal mě Ellis otráveně. Nechtěla jsem ho více dráždit.
„Tohle je podplukovník Kerby, ten vás se svým týmem doprovodí na stanoviště Alfa, jakmile vás vysadíme na první planetě s bránou v Mléčné dráze. Byl k vám přidělen na celou dobu, co zde budete. Proto se taky budete zodpovídat právě jemu. Budete ho poslouchat, ať vám přikáže cokoliv, je vám to jasné?“ Podívala jsem se na muže vedle sebe. Mohl být v Johnově věku s hustým strništěm a tvrdým pohledem. Přesto se na mě na okamžik usmál.
„Je to skutečně nutné?“ Otočila jsem se s otázkou zpět na Ellise. „Celý tým? Nestačí jeden člověk?“ Neměla jsem tušení, kolik lidí o mém návratu ví, ale pochybovala jsem, že kromě Coolidge bych někomu stála za to, aby mě zabil. A pokud přeci jen ano, nemusela jsem s sebou vzít další čtyři lidi.
„Je to nařízení IOA. Víc se o tom nehodlám bavit.“ Nezbylo mi nic jiného než přikývnout.
„A ta žena?“ Ellis mě zpražil pohledem. Ten chlap nebyl zrovna mým fanouškem.
„O to se nemusíte starat, a pokud si myslíte, že když jste z ní vytáhla její totožnost, máte výhradní právo na informace, tak se mýlíte. Už to není vaše starost, tak se přestaňte zajímat.“ Udusal moje námitky, aniž bych vyslovila jediné slovo.
„Ano, pane.“ Co jiného jsem na to mohla říct? Vřelo to ve mně, ale moc dobře jsem si uvědomovala, že se pohybuji na hodně tenkém ledě. Atlantida byla moje pevná půda pod nohama, ale Apollo a Mléčná dráha byly pro mne nebezpečné. Byla jsem tu jen na hodně ošemetné povolení, které se mohlo během okamžiku změnit na uvěznění.
„Teď si jděte po svých. Za šest dní dorazíme na místo, do té doby o vás nechci vědět a nepokoušejte se chodit za vězněm.“ Jen jsem přikývla a nemohla se nadechnout přes obrovský knedlík, který se mi udělal v krku.
Byla to vina. Obrovská vina. Neměla jsem jim pomoct vytáhnout z Mellindy pravdu.
„Odchod!“ Bleskově jsem vyskočila a zmizela na chodbu a div neběžela, abych byla pryč. Bylo mi z toho do breku. Dostala jsem tu holku do pořádného maléru.
„Počkejte!“ Zastavila jsem se a jen pomalu se donutila otočit. Kráčel ke mně podplukovník Kerby a netvářil se dvakrát nadšeně. „Můžeme si spolu promluvit?“
„Mám dojem, že u plukovníka jsme si všechno vysvětlili.“ Vlastně nebylo co, ale stačilo to, abych se chtěla vrátit zpátky na Atlantidu.
„Rád bych si s tebou promluvil o samotě.“ Povytáhla jsem obočí, když Kerby přešel do tykání. „Jsem Ryan,“ natáhl přede mne ruku a já si s ním neochotně potřásla.
„Asi víte, kdo jsem já.“ Trochu více mi stiskl ruku a přitáhl k sobě.
„Nějaké informace jsem dostal, Victorie.“ Moje jméno mi pošeptal do ucha. Cuknula jsem s sebou a okamžitě pustila jeho ruku. Bylo to, jakoby mi popálila kůži. „Promluvíme si tedy?“ Bylo zvláštní slyšet své pravé jméno, ale přeběhl mi z toho mráz po zádech. Jakoby šlo o cizího člověka a ne o mě.
„Kde?“
„Ve tvé kajutě.“ Ukázal do chodby a já se vydala s ním, stále jako opařená. Zírala jsem na něj a zkoumala každý kousek jeho tváře a snažila se v sobě najít zase kousek sebeovládání a chladného rozumu.
„Landry se chtěl ujistit, že dorazíš na stanoviště Alfa bez újmy.“ Zhluboka jsem se nadechla a zůstala stát před svou neustlanou postelí, když začal mluvit hned, jak se za námi zavřely dveře.
„Zřejmě Coolidge nerad prohrává.“ Kerby zavrtěl hlavou. „A proč vybral Landry právě tebe?“
„Vycvičila mě tvoje matka.“ Zaskočeně jsem dosedla na postel a zůstala na něj zírat s pusou dokořán. Úplně jsem zapomněla, že máma cvičila mladé piloty, byla to práce, kterou přijala, když jsem se narodila a jí umožňovala zůstat bydlet s tátou na jednom místě. Co pamatuji, nikdy jsme nebyli na žádné vojenské přehlídce ani u nás nebyli žádní máminy ani tátovi kolegové. Přesto mi utkvěla vzpomínka na jednu moji návštěvu základny, byla první a poslední, jakoby právě kvůli ní si rodiče nepřáli, aby armáda neměla vliv na naše dětství a dospívání. Avšak detaily návštěvy jsem měla mlhavé, byla jsem hodně malá, teď mě mrzelo, že mi taková docela důležitá vzpomínka chybí.
„Nevím, proč mě to pokaždé tak rozhodí.“ Byla jsem stále napjatá, ale bylo mi jasné, že muži jehož vytrénovala máma, bych mohla důvěřovat. Přesto jakákoliv zmínka o ní mi okamžitě vyřadila obranný mechanismus, díky němuž jsem chránila celé roky svoje tajemství. I po tolika letech byla mojí Achillovou patou.
„To já nebudu komentovat.“ Zvedla jsem k němu oči. Stál opřený o dveře a já cítila, jak mě jeho pohled propaluje.
„Fajn, ale něco si vyjasníme, podplukovníku,“ postavila jsem se, ale i tak jsem mu sahala sotva po prsa, tak jako s Rononem, „nebudeš ty ani nikdo z tvého týmu riskovat kvůli mně život. Už můžu za dost úmrtí lidí, kteří znali pravdu. Nechci si přidávat další.“ Sklonil hlavu níž a zavrtěl hlavou.
„Tak to tě musím zklamat, ty nejsi ta, kdo mi dává rozkazy.“ Přesně tohle jsem čekala. Voják až za hrob.
„Jak jinak. Ale varovala jsem tě!“ zavolala jsem za ním, když otevřel dveře a vyšel na chodbu.
„Díky, i já byl varován,“ pokývnul mi s úsměvem, „uvidíme se za pár dní, Collinsová.“ Než se zavřely dveře, postřehla jsem, že zamířil k vedlejším dveřím a doufala jsem, že se Mellinda alespoň od něj dozví o svém osudu.
Mně nezbývalo nic jiného než čekat a vyhýbat se Ellisovi.
***
Atlantida
„Odložte zbraně, nebo ho zabiju!“ John mířil na Michaelovu hlavu, málem stiskl spoušť, ale ten hybrid se otočil i s malým uzlíčkem v náručí, z počátku si myslel, že je to Torren, ale toho měla Teyla.
„Nestřílejte!“ vykřikl pevně, když si uvědomil, že drží Thomase, který začal kňourat. Kývnul zbytku svých lidí, aby se stáhli, Michaelovi muži byli mrtví a zbýval jen on. S dítětem v náručí a zbraní mířící na Johna vystupoval zpoza zničeného jumperu.
„Odložte zbraně,“ požádal je Michael hrubě a namířil zbraní na dítě.
„Odsud se nedostaneš,“ upozornil ho John a nepřestával na něj mířit.
„Tohle děcko mi s tím pomůže, je mým plánem B! Samozřejmě,“ dodal s posměškem.
„Na to zapomeň! Okamžitě ho polož na zem a vzdej se.“
„Znám tě, Shepparde. Necháš mě jít, jen abys ho zachránil, tak jako jeho matku. Dozajista tě požádala, abys na něj dal pozor, že?“ Roztřásl se mu prst na spoušti a mrknul. „Jak jinak. Mia podědila ten neodolatelný šarm po svém předkovi, stejně tak jako si dokázat, jak vy lidé říkáte, omotat si ostatní kolem prstu.“ Ušklíbl se. „Divné, že jeho ochranu svěřila právě tobě, když tě nenávidí, nemyslíš? Díval jsem se na tu nenávist každý den, ale něco jí znemožňovalo ji tě nenávidět ještě víc. Teď tu sice není, ale i tak mi pomůže se odsud dostat, i když mi slíbila, že mě zabije.“
„Ještě se hni, Michaeli, a na místě se zastřelím!“
„Shepparde, ty nevystřelíš, ani kdybys chtěl. Jak by ses jí pak dokázal podívat do očí s vědomím toho, žes jí zabil syna? Hm, když o tom tak přemýšlím, což jsi vlastně už udělal. Neměl jsi ji unášet, dokončil bych svůj výzkum a to děcko by nerostlo dál tak rychle. Takže ti vlastně dělám laskavost, když ho vezmu s sebou.“ John přistoupil o dva kroky blíž, což donutilo Michaela, aby chlapcovi přiložil zbraň přímo na čelo.
„Rozmysli se, máš na to třicet vteřin, pak ho zabiju.“
„Johne!“ Poznal Teylin hlas. Postavila se vedle něj a položila ruku na jeho zbraň. „Nech ho odejít.“ Cítil, jak jí z hlasu čiší příšerná nenávist a samozřejmě ji sdílel, ale nehodlal kvůli němu obětovat Thomase.
„On jediný dokáže zastavit ten rychlý růst. Věř, že bych ho nejraději viděla mrtvého za to, co provedl, ale nemůžeš dovolit, aby Thomas zemřel. Navždy by sis to vyčítal. Najdeme ho, jak jako jsi ty našel mě a Miu.“ Nakonec zbraň sklonil a Michael se na něj zašklebil.
„Rodney, zadej bezpečnou adresu.“
„Ale…“
„Prostě to udělej!“ zakřičel John do vysílačky. „A tebe varuji, jestli umře, nebude v celém vesmíru místo, kde by ses přede mnou schoval.“ Hybrid k němu přistoupil o něco blíž.
„Myslíš, že se tě bojím?“
„Měl bys.“
„To ty by ses měl bát víc, až se Mia dozví, žes mě s ním nechal odejít. A věř, že i Teyla s tím svým bastardem toho budou litovat!“ Brána se otevřela a Michael bleskově zmizel i s chlapcem. Chtěl se za nimi rozběhnout, ale Teyla ho pořád držela.
„Najdeme ho a Michaela pak konečně zabijeme,“ uklidňovala ho, ale teď ho nedokázalo uklidnit nic. Porušil svůj slib.
***
„Ruku.“ Přede mnou stál poručík Marks se čtečkou na ten proklatý čip, který mi kdysi tak bolestivě nastřelil Carson. Natočila jsem se bokem a vyhrnula si rukáv až na rameno místo předloktí. Poručík chvíli zíral, než jsem mu ukázala jizvu, která zbyla po původním čipu násilně odstraněným Michaelem.
Čtečka pípla a on přikývnul. „Funguje.“ Podívala jsem se na Ellise se stejným opovržením, jakým mě častoval on.
„Po přenosu se ozvěte a na stanovišti Alfa nezapomeňte podat hlášení, podplukovníku.“
„Ano, pane.“ Otočila jsem se k Kerbymu a jeho týmu zády. Měla jsem dlouhých šest dní na přemýšlení, což nebylo moc dobře. Představovala jsem si milión a jednu děsivější a tragičtější situaci než druhou a nemohla z toho spát.
„Uvidíme se za čtrnáct dní, podplukovníku.“ Zahlédla jsem na okamžik v Ellisově tváři obavy a srdce se mi rozbušilo. Byl by hlupák, kdyby si myslel, že to proběhne hladce, pořád jsme byli ve vesmíru a mohlo se pokazit cokoliv. Už zase, hlavně klid, Mio, přemlouvala jsem sama sebe a se zadrženým dechem jsem přistoupila blíž k týmu a oni mě obstoupili jako osobní strážci, rázem jsem se díky nim cítila bezbranně. Raději jsem zavřela oči, když nás obklopilo bílé světlo a my byli na planetě.
Zdvihla jsem hlavu k obloze, ale Apollo jsem hledala marně. Zaposlouchala jsem se do hlášení Kerbyho, když mi náhle z nedalekého křoví něco blýsklo do očí.
„K zemi!“ vykřikla jsem hned, ale připadalo mi, že to k ostatním snad dolehlo za sto let, protože jeden z mužů vedle mě padl jako podťatý a kouřilo se mu z přední části vesty. Z pachu spáleného masa se mi obrátil žaludek, ale nebyl čas zvracet. Někdo z těch zbylých tří mě popadl za vestu a odtáhl za nejbližší kámen, asi deset metrů od ovládacího panelu brány.
„Jak o nás věděli?“ Ukořistila jsem si pár vteřin, abych si prohlédl muže, co mi prozatím zachránil život. Kerby to nebyl, ten se kryl za ovládacím panelem, jak jsem si všimla za okamžik.
„Musíme ho dostat sem!“ Kývla jsem směrem k muži, který zůstal ležet na místě, kam nás přenesli.
„Na něj zapomeň, je mrtvej.“ Cítila jsem, jak mi opět vyprchává z obličeje krev. Ani jsem si neuvědomila, že mě voják tahá zpátky k zemi a křičí mi do ucha, jestli jsem se zbláznila.
„Tohle jsou tyčový zbraně, jestli sis nevšimla, nejsou to omračovadla!“ Nedokázala jsem od toho mrtvého odvrátit zrak. „Jak napočítám do tří, zvedneš se a poběžíš za velitelem, rozumíš?“ Zatřásl mnou a já se na něj podívala a pořád omámeně přikývla. „Budu tě krýt!“ To už jsem zavrtěla hlavou. „Smůla, tak na tři.“ Odpočítal to na prstech a na tři do mě strčil a já se rozběhla směrem k panelu. Dívala jsem se jen před sebe a ignorovala zvuky střelby automatických zbraní proti těm tyčovým, které používali Jaffové.
Těch deset metrů byly nekonečné, ale nakonec jsem to stihla, dopadla za Kerbyho, který opětoval palbu a kryl přitom svého podřízeného, který se vydal za mnou. Zajíkla jsem se, když pouhé dva metry od našeho úkrytu si jedna střela našla za cíl jeho levé rameno a on se sklátil k zemi, pouhých pár centimetrů ode mě. Natáhla jsem se k němu a snažila se ho k nám dotáhnout, abych mu mohla zkontrolovat puls.
Otočila jsem ho tváří nahoru a polkla výkřik. Vojákovi nevidomé oči zírali a nebe, ale i tak jsem zkontrolovala puls. Kerby se na nás otočil a já musela zavrtět hlavou. Stiskl čelist a znovu začal pálit na muže, kteří se kryli za dalšími kameny.
Na truchlení nebyl čas. Byli jsme jak v přední linii. Unikl mi tichý rozhovor, který posunky spolu měli Kerby se svým posledním mužem, který na povel vyběhl ze svého úkrytu, aby za krycí palby zadal adresu stanoviště Alfa.
Měla jsem chuť křičet, aby se na to vykašlali a raději se bránili, ale nedokázala jsem ze sebe dostat ani hlásku. Zděšeně jsem se dívala na smrt dalšího muže. I když to člověk viděl už tolikrát, nedokázal se proti tomu nijak obrnit, pokud nebyl necitelný mizera.
„Poslouchej, Mio, musím stisknout ten červenej šutr, takže jakmile se brána otevře, neohlížej se a běž, je ti to jasné?“
„Nenechám tě tady!“ vyrazila jsem ze sebe zajíkavě.
„Tady ty nerozhoduješ ty! Když řeknu: skoč, tak prostě skočíš!“ Pevně mě chytil za paži a pořádně se mnou zatřásl. „Poběžíš!“
„A-ano.“
„Na dvě, takže…“ bleskově se zvedl a připlácl ruku na červené tlačítko a z brány se vyvalila vlna, „běž!“ zařval. Vyrazila jsem, ale s rukou pevně zaklesnutou do jeho vesty, přestože se snažil na předloktí ještě rychle vymačkat bezpečnostní kód. Zírala jsem na zářivé symboly na bráně. Byla to adresa Země, tu jsem znala i pozpátku. Voják ji musel vytočit automaticky.
„Utíkej!“ zařval mi Kerby do ucha, který se vzpamatoval a běžel sám. Chtěla jsem odpovědět, že rychleji to nejde, když můj společník o kousek poskočil a padl na tvář. Zasáhli ho do nohy. Nehledě na střely, které kolem nás létaly, jsem mu pomohla zpátky na nohy, bolestivě přitom vrčel, ale za mé pomoci kulhavým krokem postupoval dál vpřed.
Brána byla jen tři schody daleko, záchrana za vysokou cenu, ale zdálo se, že to bude obrovská překážka. Avšak Kerby byl tvrďák a ani nemrknul, když vystupoval a já se během toho dovolila ohlédnout na velký počet mužů v obrovských zbrojích, jak se kolem nás stahují jako supi a pálí naším směrem.
Kerbyho těžká ruka se mě snažila otočit zpátky čelem, ale zkroutila jsem se a podívala se na nebe, kde zářilo obrovské slunce a jeden z jeho paprsků se rozběhl po obloze mnohem dál než ostatní, oslnil mě, já zakopla a vteřinu na to, jsem ucítila příšernou bolest v pravém boku a nebýt toho, že jsem už stoupla na poslední schod, padla bych zpátky, ale díky Kerbyho váze, která mi spočívala na levém boku, jsem padala společně s ním vpřed do otevřené brány naprosto ochromená bolestí.
***
Atlantida
Woolsy spal klidně ve své posteli, když ho probudil hlas technika křičící mu do ucha.
„Já vás slyším, Chucku.“ Unaveně se posadil a protřel oči. Nasadil si brýle a pokusil se obléci trochu rychleji než obvykle. Kupodivu dorazil do řídící místnosti za osm minut, kde už nervózně přešlapoval Chuck.
„Copak se stalo?“
„Přišla šifrovaná zpráva ze Země, pouze do vašich rukou.“ Woolsy si převzal flash disk a zavřel se v kanceláři a dal se do čtení. S každým dalším řádkem se mu prohlubovala vráska na čele.
Vstal ze židle a došel do řídící místnosti za Chuckem. „Sežeňte mi tým plukovníka Shepparda, chci s nimi co nejdříve mluvit. Informujte také prosím doktory Kellerovou a Becketta.“
„Ti jsou na pravidelné kontrole u Belarianů, pane.“
„Já vím, stáhněte je.“
„Za dvanáct hodin se mají vrátit.“
„No dobrá, řeknu jim to později, ale zbytek mi pošlete.“
„Ano, pane.“
Zpráva ze Země nebyla vůbec dobrá a šetření, které vyžaduje IOA se lidem nebude líbit o nic víc.
***
„Tři vojáci mrtví a podplukovník Kerby a Collinsová se pohřešují.“ John zíral na Woolsyho. Vařila se v něm krev.
„Jak se to mohlo stát?“ zeptal se mnohem ostřeji, než byli ostatní zvyklí.
„Pokud vím, říkal jste, že je to utajený přesun, nikdo neměl vědět, že nemíří na Zem,“ ozval se i Rodey.
„Vědělo o tom jen pár zasvěcených. Na Zemi skutečně jen hrstka lidí, ale ti všichni už prošli výslechy přes detektor Za'tarc.“
„Chcete říct, že za to můžeme my?“ Ronon se narovnal a vrhnul na Woolsyho nazlobený pohled.
„Bohužel ano. Budou probíhat výslechy, avšak bez detektoru to bude trochu obtížné.“ To už John vyskočil ze svého místa.
„Collinsová a Kerby jsou neznámo kde a velení zajímá, kdo to prozradil, místo toho, aby se je snažili najít?“ To už k němu přistoupila Teyla a položila mu ruku na předloktí.
„Ujišťuji vás, plukovníku, že je hledá více než schopná osoba, která má na tom vlastní zájem.“ Než mohl říct cokoliv dalšího, ozvalo se klepání na dveře. Za nimi stál Chuck. Kývnul Woolsymu a on za ním vyšel. Chvíli tiše četl z tabletu. Jeho výraz značně pohasl. To už začala být i na pochybách i Teyla.
„Co se stalo?“
„Neočekávaná událost, máme další mrtvé. Na planetě, kde přepadli tým podplukovníka Kerbyho, napadli i tým, který hledal stopy. Neměli šanci. Pan Coolidge požaduje, abychom ihned začali vyslýchat všechny členy expedice a prošli veškeré zprávy, které odsud odešly, a předali viníka IOA.“
„A co Mia a ten voják?“ John se ohlédl po Teyle a jejím zděšeném obličeji, mnohokrát ji takhle neviděl.
„Pro IOA je prvořadé najít viníka. Na místě našli krev obou, takže je možné, že je za pár dní prohlásí za mrtvé.“ To už za Johnem stál i Ronon, aby ho přidržel.
„Pochybuju, že by tu byl někdo, kdo by chtěl Mii ublížit,“ zamyslel se Rodney.
„Zřejmě někdo ano.“
***
„Věděla jsem, že tě najdu tady.“ Teyla stála ve dveřích Miina pokoje a dívala se na Johna sedícího na její posteli.
„Říkal jsem jí, aby nikam nechodila.“
„Já vím, ale bylo to pro ni důležité.“ Pohoupala Torrena, protože se ze spaní zavrtěl.
„Žádné tajemství nestojí za to, aby se kvůli němu umíralo. Tady už to její tajemství nikoho nezajímalo!“
„Skutečně, Johne?“ Otočil se k ní.
„Ať to bylo cokoliv, už mě to nezajímá. Přemlouval jsem ji, už kvůli Thomasovi.“ Sedla si vedle něj. Tolik ji tížilo, že nemohla říct Johnovi pravdu, ale neměla na to právo. Byla to Miina věc, a i když to její přítelkyně popírala ze všech sil, dokázala právě Teyla odhalit totožnost chlapcova otce, stačil jí jediný pohled, aby ve tváři toho malého uzlíčku poznala Johna.
„Je mi líto, že ti to musím říct právě takhle, Johne, ale ty ani jiný muž by nepochopil, proč to udělala, to pouze matka. Pochop, že matka pro své dítě udělá cokoliv, vzdá se klidně i vlastního života, aby mu pomohla. A já věřím, že se vrátí, cítím, že žije a hlavně, slíbila mi to.“ Pochopil, že se ho snaží povzbudit, ale zůstal zírat na řetízek s vojenskými známkami a prstenem. Mia si ho nikdy nesundávala, ani když byli spolu, teď ho nosila Teyla. Musel však odvrátit pohled, nedokázal si představit, jak by Mie vysvětlil, že on selhal a jejího syna má Michael.
„Kerbyho znám, jestli je s ním, je to, jako by byla se mnou.“ Netušil jestli uklidňuje sebe nebo Teylu. Ta se zvedla, pohladila ho po rameni a se svým synem odešla.
John osaměl. Rozhlížel se kolem sebe a jako vždy mu pohled padnul na rámeček s fotografií. Trochu si poposedl a natáhl k němu ruku. Dělal to tak pokaždé, ale nikdy se na fotku nepodíval, až dnes. Předpokládal, že to bude rodinná fotka, ale nečekal, že pozná ženu i dívenku.
„Instruktorka Collinsová.“
***
Země
„Pane, přijímáme kód podplukovníka Kerbyho,“ řekl poručík Harriman, jakoby tomu nemohl sám uvěřit. Chtěl se zvednout ze svého místa, ale generál Landry mu položil ruku na rameno.
„Otevřete prosím Iris, Waltere,“ požádal ho Landry slušně a se zdviženou bradou nespouštěl pohled z brány, tak jako za mnoho let už tolikrát, když se jeho lidé konečně vraceli domů a tohle byl vskutku neočekávaný-očekávaný příchod a byl rád, že se ho konečně dočkal.
„Jste si jist, pane?“
„Jistě, podpůrný týmy jsou už skoro na místě. Jen pro jistotu,“ otočil se na podřízeného a mrknul. Jako na povel se otevřely oboje dveře a do prostoru brány pod horou Cheyenne Mountain naběhly dva podpůrné týmy v plné zbroji a namířili zbraně na bránu, na níž se stahoval štít.
Všichni čekali, byli připraveni, přesto každý zatajil dech, když dvě osoby propadly skrze bránu a padly tvářemi k zemi, následováni pár střelami z tyčových zbraní.
„Zavřete Iris, poručíku. Je připravený zdravotnický tým?“
„Ano, pane,“ odpověděl s údivem Harriman, protože Landry nehnul ani brvou.
„Myslím si, že jsou tu dva naši, co je potřebují.“ Poručík přikývnul a dal povel zdravotnickému týmu, aby vstoupil do prostoru brány, protože nevypadalo, že příchozí jsou pro ně nebezpečím.
„Vítejte konečně doma,“ zašeptal si generál sám pro sebe a vydal se zpátky do své kanceláře informovat své nadřízené.
***
V uších mi hučelo tak moc až to přebilo tu příšernou bolest v boku, ke které se přidala další, když nás brána konečně vyplivla ven. Tak dlouho jsem necestovala ani skrze brány z Pegasu do Mléčné dráhy. Jediným pozitivem bylo, že mi protentokrát nebylo vůbec špatně. Jenže…
Zasténala jsem, když se můj obličej setkal s mřížovanou podlahou, chvíli mi trvalo, než mému mozku došlo, že zíráme skrze nástupní rampu. Lehce jsem se nadzvedla, abych zkontrolovala Kerbyho, což byla chyba. Obrovská chyba.
Ze rtů mi splynul bolestivý výkřik následovaný nekončícím proudem sprostých slov v češtině. Jedině v tomhle jazyce jsem mohla nadávat a nikdo mi přitom nerozuměl, ale tohle byla situace, kdy bych nadávala i v rodném jazyce.
„Hej, hlavně klídek, hoši. Zbraň tady pokládám.“ Neměla jsem ani sílu promluvit na Kerbyho, že po rampě jeho zbraň klouzat nebude. „Ji první, zasáhlo ji to do boku.“ Gentlemani zřejmě ještě nevymřeli a já se nechala od dvou párů mužských rukou otočit a přenést na připravená nosítka. Dovolila jsem si, se podívat na bolavý bok, ale raději jsem se na to měla vykašlat. Nevypadalo to moc dobře a mně došlo, že ten pach spáleného masa nejde jen od podplukovníka, ale i ode mě.
Ano, z toho se mi trochu obrátil žaludek, naštěstí jsem neměla co zvracet, takže jsem raději položila hlavu a snažila se tu bolest ignorovat, ale to protivné kňourání si cestu přes rty přeci jen našlo.
„Za chvíli dostanete něco na bolest,“ informoval mě zdravotník, který se mi vznášel nad hlavou.
„Ryane!“ zavolala jsem a pokusila se ho přes změť těl zahlédnout.
„V pohodě, Collinsová, jen s nimi běž.“ Zahlédla jsem konečně alespoň jeho ruku a zaslechla uchechnutí následované bolestivým heknutím, pak už nebylo nic, asi jsem omdlela, což byla docela záchrana, ale o to bylo probuzení zmatenější a bolestivější.
„Neznat tě, řekl bych, že jsi utekla z nedělní školy a že tu nemáš vůbec co dělat, ale pak se kouknu na ty tvoje vlasy…“ Otočila jsem k němu hlavu a nechápavě se na něho podívala. Tyčil se nade mnou a připadal mi snad ještě větší než normálně.
„Nemyslím si, že jsme v situaci, kdy je vhodné vtipkovat,“ upozornila jsem ho pomalu, za což jsem si vysloužila jeho vojenský pohled a ruku na rameni.
„Nezvedej se, jinak tě to bude pekelně bolet.“ Stál na nohou a ve volné ruce měl hůl, o kterou se podepíral. Vyděšeně jsem se podívala na zem. „Neboj, nohu mám, jen mi ji doktorka zakázala namáhat. Což mě vede ke vzkazu, že máš taky zakázáno se hýbat, aby sis neotevřela ránu.“
„Nic mě nebolí,“ informovala jsem ho. Znělo mi to nějak vítězně.
„Ani nemůže, když do tebe pumpujou tolik morfinu.“ Kývnul hlavou na stojan nad mou hlavou.
Cítila jsem se taková vláčná a uvolněná, ale některé věci mi bolestně docházely. „Tvůj tým.“ Podívala jsem se na něho. Sednul si na postel. O něco víc jsem vystřízlivěla, když sklopil pohled.
„Jsou tam, kde mají být.“
„Je mi to líto, Ryane.“ Pomalu jsem se posadila a ignorovala přitom přicházející bolest.
„Varovala jsi mě.“ Rázem měl zase ten vojenský pohled.
„Netušila jsem, že se něco stane, ale už kolem mě zemřelo tolik lidí, že jsem do toho nechtěla zatahovat někoho dalšího.“
„Byl to rozkaz.“
„Tohle nemusíš dělat.“
„Je to moje práce a nedivím se ti, že ti armáda není dvakrát po chuti.“ Tohle bolelo, dokud jsem si to říkala sama, bylo to něco jako plané výhružky a nepřesvědčivá nenávist, ale z jeho úst to znělo mnohem tvrději a odhodlaněji, jako bych se celé roky jen vztekala jako malé dítě a ve skutečnosti to nemyslela vážně.
„Ale takhle to nemůžeš brát,“ se syknutím jsem přehodila nohy přes okraj nemocničního lůžka. Netušila jsem, že se na ošetřovnu na základně v Coloradu vrátím tak brzy, vlastně jsem doufala, že se to už nikdy nestane.
„Beru to tak, že dokud si to člověk nezkusí na vlastní kůži, je rozhodování o druhých tak lehké. Takovou moc by neměl mít každý.“ Postavila jsem se na nohy a měla jsem co dělat, aby se mi z té bolesti nepodlomily kolena.
„Teď asi nechápu, o čem mluvíš.“ Stačilo k němu udělat dva kroky, abych mu dala ruku na rameno, ale někdo mě přerušil.
„Myslím, že tohle vám to osvětlí.“ Narovnala jsem se jako pravítko, když jsem spatřila generála Landryho, jak k nám přichází a natahuje se ke mně s novinami. Bolelo to, ale zatnula jsem zuby a převzala od něho New York Times.
„Podplukovníku Kerby, mohu vás požádat, abyste nás tady se slečnou Collinsovou nechal na chvíli o samotě, zvládnete to?“ Ryan přikývnul a za pravidelného klapání jeho hole jsme s generálem osaměli.
„Nu, Mio, měla byste si ty noviny přečíst, strana osm.“ Posadila jsem se zpátky na lůžko a nalistovala tu stranu. Chvíli jsem zírala na fotografii mě samotné, což spustilo nepříjemnou bolest hlavy a znovu se mi do mysli draly vzpomínky mého mladšího já. Bylo to mnohem nepříjemnější než posledně. Jakoby se mi do hlavy snažily vecpat vzpomínky za několik let. Na povrchu se zachytávaly ty nejdůležitější a hlavně ta spojená s touhle fotografií, všechno to vedlo k důležitému poznání.
„Takže moje přítomnost ovlivnila moje mladší já a její život.“
„Když jsem se snažil minule vysvětlit panu Coolidgovi i vedení IOA, že není dobré vás tu držet, nechtěli nic slyšet.“ Posadil se vedle mě a téměř mi ty slova šeptal do ucha, kdo by se divil, tady měly i stěny uši.
Shlédla jsem na název článku. Organizátorka politických demonstrací se pohřešuje. Zapátrala jsem po datu na horním okraji a nemohla uvěřit. Skutečně to byly vzpomínky za několik let.
„Jsem doma,“ vydechla jsem překvapeně, ale přitom mi docházelo, že se něco muselo pekelně pokazit. Co se to se mnou stalo, že jsem ve Washingtonu pořádala demonstrace? Raději jsem byla, když o mně nikdo nevěděl, naučila jsem se nevyčnívat z davu a od smrti mámy, ze mě stala rádoby zaneprázdněná matka v domácnosti ignorující své sny. Jenže tohle by se ze mě nemohla stát, i když by máma žila a díky její smrti jsem svoje pocity uzavřela v sobě. Už jsem nepoznávala samu sebe.
Victorie Collinsová, organizátorka politických protestů na zveřejnění tajných dokumentů o vojenských operacích, které se dotují z kapes daňových poplatníků se již druhý den pohřešuje. Zmizela z hotelového pokoje, kde vyšetřovatelé nenalezli žádné stopy po násilném vstupu.
„Ještě je brzy ukázat na někoho určitého, ale mohl to být někdo z blízkého okruhu.“
Víc jsem nechtěla číst. Už tak jsem měla hlavu plnou vzpomínek, které vířily v nekonečném kruhu a postupně se usazovaly na správná místa.
„Co budu teď dělat?“
„V podstatě jste zpátky ve své době a po podepsání dohody o mlčenlivosti, byste mohla odejít domů.“ Zděšeně jsem se na něj podívala.
„Tohle ale není můj život,“ ukázala jsem mu noviny, „už ne,“ dodala jsem a upustila noviny na zem. „Všechno to začne znovu. Nekonečný koloběh.“
„Záleží jenom na vás.“
„Vždycky jsem to chtěla změnit, generále. Jenže mám dojem, že tohle snad ani není moje realita, přestože si začínám vzpomínat na ty roky, kdy ona,“ ukázala jsem na noviny, „žila svůj život, naprosto jiný než byl ten můj. Jak bych se do něčeho takového mohla vrátit? Jak bych mohla zahodit ty roky, co jsem prožila na Atlantidě… co jsem tam nechala. Proč jsem se sem vrátila. Nejde to, pane. Já nemůžu.“ Byla jsem víc otřesená z toho, jak mě k sobě přivinul než ze skutečnosti, že jsem zpátky v roce 2014. Jenže přesně tohle jsem potřebovala. Podporu od někoho, ke komu jsem mohla vzhlížet a důvěřovat mu. Alespoň na chvíli jsem se mohla zase cítit jako dcera, za níž někdo stojí a není na všechno sama.
„Vedení IOA se trochu změnilo. Mohli bychom něčeho dosáhnout.“
***
Za pár hodin jsem kráčela po boky Ryana do zasedací místnosti, odkud jsem se zatajeným dechem zírala na bránu. Snažila jsem tak rozptýlit myšlenky na rozhovor, který mě čekal. Jenže ani tak jsem nikoho z nich skoro nevnímala, stále jsem se potýkala s novými vzpomínkami a snažila se přijít na to, jak ta událost, kdy moje mladší já umíralo, na ni mělo tak fatální vliv.
„Z výsledků šetření je zcela zřejmé, že váš únos neproběhl stejně, proto není možné se čeho chytit a není možnost vaše mladší já najít, proto by bylo pro všechny strany lepší, kdybyste nastoupila na její místo.“ Stiskla jsem rty a podívala se na toho kraváťáka před sebou, vypadal jak šedá kancelářská myš, která nemá právo o ničem rozhodovat.
V zásadě měl pravdu, ale já to nechtěla vzdát, ani mě v tom nechtěl někdo nechat. Sice se to nepodařilo tak úplně, ale taky jsem v tom nemohla Victorii nechat. Otočila jsem se na těch pár lidí, co tu bylo se mnou. Ryan, Daniel Jackson, generálové Landry a O’Neill. Vlastně jsem čekala ještě někoho, ale byla to jen hloupá touha.
„Možná bych mohl pomoct.“ Veškerá pozornost se přesunula k doktoru Jacksonovi, který otevřel složku, jež celou dobu držel v rukou.
„Připadalo mi fér, abych tuhle informaci po zmizení Mii Collinsové a smrti své ženy zatajil, protože už nebyla důležitá.“ Srdce se mi rozbušilo. Proboha Kate ne. To ne. Naše pohledy se střetly, jeho oči se leskly, i mně se začal pohled mlžit.
Šedá myš si vzal složku a začal ji pročítat. Srdce mi bušilo a hlava se snažila zpracovat další bolestivou ránu.
„Doktore Jacksone, to bylo od vás krajně nezodpovědné zatajit tak důležitou informaci. Velmi vážně jste ohrozil svoje místo v programu.“
„Stejně jsem už jen konzultant,“ odsekl mu. Udělalo se mi z toho všeho zle, od chvíle, kdy mě tu IOA drželo, šlo asi všechno do háje. Stačilo šest let a všechno bylo jinak, alespoň z mého pohledu, jenže jestli to ovlivnilo život mého mladšího já, jak dalekosáhle to ovlivnilo program Hvězdné brány, když znali skutečnou pravdu.
„Nebýt Coolidge, tohle jsme nemuseli řešit,“ vykřikla jsem a prudce vstala, až moje židle odjela neznámo kam. Bok mě bolel, přestože mi dali několik prášků na bolest.
„Slečno Collinsová, možná byste se měla posadit a prozatím mlčet, protože nebýt vašich lží, tohle všechno nemuselo být!“
„Ne, nebýt otevření brány tohle nemuselo být. Já se nikoho neprosila, aby mě unesli a poslali do minulosti a ještě do jiné galaxie, to já jsem tady oběť!“
„Oh jistě, já zapomněl, oběť, která má na svědomí mnoho jiných obětí, protože lhala!“ To už si stoupl i Šedá myš.
„Zřejmě by to bylo asi jinak, kdybych řekla pravdu už na začátku nebo byste mě nedotáhli zpátky na Zem, kde byste na mě dělali pokusy, tak jak to minule udělal váš předchůdce?“
„Laskavě si sedněte, slečno Collinsová! Tohle není žádná reality show, kde můžete křičet, na koho chcete, toto je vojenská základna. Uvědomte si, že tohle je armáda a kdybyste práci nechala na profesionálech a do všeho se nemotala a nechtěla to udělat sama, nikdo z nás tu být skutečně nemusel! Ani vy!“ Ryan mi pomohl zpátky do židle a držel mě za rameno a zavrtěl hlavou, když jsem chtěla dál mluvit.
„Vysvětlete mi, doktore Jacksone, jak je možné, že celé roky tajíte, že zde na Zemi je ještě další Collinsová?“ To ticho se dalo krájet. Nebyla jsem si jistá, kdo z mého podpůrného týmu to ještě ví, ale kromě Ryana asi všichni.
„Se ženou jsme za doby našeho pátrání přišli na to, že právě ona má zřejmě na svědomí přesun Mii. Přesné detaily neznáme, nikdy se nám ji nepodařilo přímo konfrontovat, spíš vždy konfrontovala ona nás.“
„Doktore, tohle je vážné, vysvětluje to události před sedmi lety, kdy slečna Victorie Collinsová byla hospitalizována ve vojenské nemocnici, tak jako i zde přítomná Mia Collinsová, přesto není žádné omluvy, že jste to zatajil.“
„Moje žena za to přinesla nejvyšší oběť.“
„Myslím, že tohle není sezení, kde bychom řešili váš nezákonný sňatek s mimozemšťanem, doktore.“ Viděla jsem, jak Daniel začíná rudnout a došlo mi, že musí jít veškeré tajnosti stranou a jít s pravdou ven.
„Prosím, přestaňte Kate urážet, ona byla člověk ze Země tak jako vy nebo já.“
„Slečno Collinsová, od vás už nechci nic slyšet…“
„Se vší úctou, pane, neřekla jsem nic kvůli tomu, že jsem sama nic nevěděla. Teď mám informací mnohem víc, ale ne všechny. A když už jsme tady…“
„Zkraťte to, laskavě.“ Šedá myš mě probodával opovržlivým pohledem.
Sundala jsem si z krku přívěšek a položila ho na stůl. Díky vzpomínkám mého mladšího já a jejímu jinému pohledu na věc se mi jednotlivé kousky skládanky daly dohromady, sice ještě pár míst chybělo, ale ty mohla pak doplnit třetí Collinsová.
„Tohle jsem dostala v sedmi letech od Antika Januse, mého předka. Je v něm informace o experimentu Correptionem, na kterém měl Janus pracovat v Mléčné dráze, přišla jsem ji hledat, protože jsem doufala, že tam najdu i odpověď na otázku, proč mě poslali na Atlantidu.“ Přerušilo mě cinknutí o stůl. Daniel na něj položil téměř identický přívěšek, jen s jinými symboly na přední straně.
„Tohle patřilo mojí ženě, měla to od narození. Janus ji naklonoval za pomoci DNA Mii a dal jí tenhle přívěšek.“ Kate nikdy nemluvila o druhém přívěšku, ale když mi přinášela můj, měla jsem tušení, že ví daleko více.
„Byla celé dětství vězněna Ba’alem, který unesl i Miu.“ Slyšet to takhle nahlas bylo těžší než si to jen myslet, nebyla jsem jediná.
„Collinsová z jiné reality mě před Ba’alem zachránila,“ doplnila jsem další kousek.
„Podle mě jen napravovala vlastní chybu. Když se s ní Kate setkala, odrazovala ji od sledování rodiny Collinsových, jakoby je chránila.“
„Doktor Jackson má pravdu.“ Všichni jsme překvapeně vzhlédli ke dveřím, kde strážní mezi sebou měli muže, o kterém jsem si myslela, že je mrtvý.
„Same,“ vydechla jsem. Poručík Samuel Evans, moje osobní stráž a přítel, kterého jsem viděla před lety umřít. Naše pohledy se setkaly a on mě zkoumal, jakoby se chtěl ujistit o mé totožnosti a nakonec přikývnul.
„Neprošel přes kontrolu, pane. Je veden jako mrtvý, přesto si vyžádal vstup.“ Ohlásil se jeden ze strážných.
„A to jste ho i přesto jen tak dovedli sem?“ zeptal se Šedá myš šokovaně.
„Měl u sebe povolení vydané plukovníkem Collinsem, který to telefonicky potvrdil. Prý má důležité sdělení pro generály Landryho a O’Neilla, a že musí předat někomu tuhle videokameru.“ Mysleli tím mého otce?
„Slečno Collinsová, mám dojem, že díky vám je tady z toho akorát fraška!“ Otočil se na mě Šedá myš a kupodivu svůj hlas udržel v klidové míře, ale stejně mi tím nahnal hrůzu.
„Nemyslím si, pane Monroe, že by slečna Collinsová s tímhle měla cokoli společného, od svého příchodu ze základny neodešla.“ Generál Landry už stál na nohou a přicházel k Samovi a jeho strážným. „To si od vás vezmu a tady-“
„poručík Evans pane.“
„… pan Evans se zde posadí a řekne nám co má na srdci.“
Pořád jsem tomu nemohla uvěřit. Sam živý a zdravý, ale asi z jiné reality. Chtěla jsem stisknout jeho známky, ale neměla jsem je. Zůstaly na Atlantidě u Teyly, stejně jako Rodův prsten a můj maturitní prstýnek přilepený ze spodu na mé posteli.
„Díky generále.“ Pod stolem jsem zaryla nehty do Ryanovi nohy, shodou okolností do té zraněné.
„Klídek dračice,“ upozornil mě tiše a ruku mi odtáhl. „Začínám se tady bavit, taková sranda tu ještě nebyla. Jak přijdeš ty, úplné tornádo, nezůstane kámen na kameni. Kdo by řekl, jaký vliv může mít taková drobná lež.“
„Nech toho,“ sykla jsem jeho směrem a nemohla spustit pohled ze Sama. Vypadal o něco starší a od toho našeho se příliš nelišil, alespoň na první pohled.
„Generále, nemyslím si, že tento muž má co mluvit do tohoto slyšení, ani by tu neměl být.“ Měla jsem chuť Šedou myš, tedy Monroa, okřiknout, ale udržela jsem se.
„Pane Monroe, pokud jste si nevšiml, tohle se nedá řešit podle předpisů a třeba nám pan Evans osvětlí věci, o kterých slečna Collinsová neví, že?“ Generál přitom poplácal Sama po rameni a na mě mrknul.
„Generále, tohle celé je fraška.“
„To už jste jednou říkal.“
„Máme snad nějaké postupy, kterých se musíme držet!“
„Monroe, až odsloužíte v programu víc než pár let, budete se dívat na věci trochu jinak, tohle je stejně už tak moc zamotaný a nepochopitelný, že nebude na škodu, když si tady toho kluka poslechneme, ne?“ Vložil se do toho generál O’Neill. Otočila jsem se na něj, trochu se ušklíbnul a postavil se, sklonil se k Danielovi a něco mu pošeptal do ucha. Ten zavrtěl hlavou.
„Technickou podporu od Carterové nemáme, tak snad to budete vysvětlovat pro normální lidi, Evansi.“
„Samozřejmě, generále.“
„Uvědomte si, že podám formální stížnost prezidentovi, ignorujete veškeré předpisy a nařízení.“ Monroe, nový vedoucí IOA byl vcelku mladý, netypovala bych mu ani čtyřicet, ale chyběl mu pohled ze vnitř komunity.
„No samozřejmě,“ odsekl O’Neill unaveně a Landry mu přitakal. Nakonec Samovi pokynul.
„Začněte, mladíku.“
„Předem se omlouvám, jaké problémy jsme s kapitánem Collinsovou způsobili.“
„Kapitánem?“ zeptala jsem se udiveně, ale rázem jsem chtěla zalézt pod zem, protože se na mě všichni nasupeně podívali.
„Collinsová je kapitánem letectva, což je jeden z mnoha rozdílů mezi našimi realitami a dostali jsme se sem nedopatřením. Šlo o nepředvídatelnou událost při snaze zničit wraithský úl, se kterým jsme uzavřeli dohodu, kterou navrhnul Michael.“ Zatnula jsem ruce v pěst a div znovu nevyskočila ze židle. Ryan zareagoval poměrně rychle, stejně jako Daniel, oba mě udrželi na místě.
„Takže asi víte, o kom mluvím,“ zareagoval na můj pohyb, protože ze mě nespouštěl oči, jakoby to říkal jenom mně.
„Pomocí jumperu, kterým se kapitán dostala na Atlantidu jsme ho společně s dalšími chtěli zničit, ale zasáhl nás nějaký výboj energie, nepodařilo se nám před ním uniknout za pomoci podsvětelných motorů. Když jsme konečně přišli k sobě, byli jsme u cizí planety. Přistáli jsme a kapitán šla prohledat okolí a zjistit situaci. Nechala mě v jumperu, praštil jsem se při výboji do hlavy a krvácel. Chtěl jsem ji jít hledat, dlouho se nevracela, a když se konečně vracela, měla v patách docela početnou skupinu Jaffů, kteří patřili k Ba‘alovi, což je důvod, proč se později rozhodla chránit svoji mladší verzi, když jsme zjistili, že nejsme v našem vesmíru a ještě o nějaký čas nazpátek.“
„O kolik?“ prolomil napjaté ticho generál O’Neill.
„Asi rok potom, co se program Hvězdné brány rozjel nanovo.“
„To tu jste už šestnáct let?“ Sam přikývnul.
„Z jakého důvodu tajíte svoji přítomnost tady?“ zeptal se Monroe a díval se přitom na mě.
„To se pak budete muset zeptat kapitána. Já mám dovoleno sdělit pouze nejnutnější informace.“ Chtěla jsem se nahlas zasmát, tohle jsem byla typická já.
„Co prosím?“ Monroe zrudnul, nebyl o tolik jiný než Coolige.
„Poručík Evans pouze plní rozkazy svého jediného nadřízeného, kterého tu v tomto cizím prostředí má. Vojenský postup,“ vysvětlil O’Neill. Evans souhlasil přikývnutím hlavy.
„Pokračujte tedy,“ odsekl Monroe podrážděně.
„Zkrátím to, že nějakou dobu nám trvalo rozpoznat odlišnosti a že návštěva Ba‘alovy planety měla nějaké následky. Podařilo se nám zmařit dva pokusy o únos, napotřetí se nám to nepodařilo a Collinsová ji hledá. Chce to napravit a poslat Victorii zpět časem s vymazanými vzpomínkami.“
„Ten váš plán vymazat mi paměť ztroskotal, uzamklo mi to vzpomínky a udělalo to z nich časovanou bombu, jejíž odstranění mě málem zabilo nebýt zásahu doktora McKaye.“ To už jsem stála na nohou a přicházela k Samovi. Nezlobila jsem se na něj, ale na svoji jmenovkyni, protože on plnil pouze její rozkazy.
„To je mi líto.“ Pořád se mi vracely obrazy z jeho vraždy a dělalo se mi z toho zle.
„Same, ani ten pokus mě vrátit do doby před únosem nevyšel, tak mi vysvětli prosím, proč by mě Collinsová posílala na Atlantidu?“ Nevnímala jsem okolí, soustředila jsem se pouze na něj. Na jeho odpověď a modlila jsem se, aby mi ji dal, i když mohla být čistě hypotetická, protože s Collinsovou, která mě poslala, jsem se už znovu setkat nemohla, když byl jiný můj život od té hospitalizace, dokonce i Collinsová nemusela být stejná.
„Když jsem kontroloval naposled ZPM v jumperu, bylo už téměř vybité,“ začal oklikou a podivně se ošíval.
„Je tedy možné, že by nebylo dostatek energie pro skok časem, ale dost na otevření brány do Pegasu?“ zeptal se Daniel.
„Je to možné, já tolik astrofyzice nerozumím. Od toho tu je Collinsová,“ snažil se z toho vykroutit, ale použila jsem svůj nejrozzlobenější výraz, a pokud ji poslouchal tak poctivě, mohlo to zabrat. „Ale možná vím, proč by tě poslala zrovna na Atlantidu, dostala se tam i ona, v našem vesmíru.“
„Ale proč? Já tomu pořád nerozumím.“ Ukrutně mě bolela hlava od náporu nových vzpomínek a bok, protože účinek léku na bolest zřejmě přestával působit.
„V našem vesmíru to s tebou bylo trochu jinak, vstoupila jsi do armády, jakmile to šlo, až později jsi začala mluvit o tom, že to tak naplánovala tvoje rodina.“
„Rozhodli za ni.“ Tak ona rozhodla za mě. Sam se na mě soucitně podíval.
„Ano, mělas prý najít Janusovu laboratoř.“
„Jde o experiment Correptionem?“ Udiveně vykulil oči.
„Ty už o něm víš?“ Ukázala jsem mu přívěšek. Vzal si ho do ruky a zkoumal ho. „Collinsová má podobný.“ Do ruky se mi dostal ten druhý, ukázala jsem mu ho. „Má na něm jiný nápis, ale jinak je stejný. Nebo měl. Zůstal na naší Atlantidě.“
„V tom mém je informace, že chce na experimentu Janus pracovat v Mléčné dráze, co je na druhém nevím.“
„Collinsová by ti mohla sdělit adresu planety, kde jeho laboratoř je. Tak budeš moct zjistit, co na tom druhém je.“
„Mohla?“ vykřikla jsem nazlobeně. „Tohle není žádná hra, Same! Kde je Collinsová?“
„Jak jsem řekl, hledá tě, tedy tvoje mladší já. Jenže teď mi dochází, že nám to asi vážně nevyšlo, když tu jsi.“ Nemělo cenu na to reagovat.
„Poručíku, můžete se s kapitánem spojit?“ Trhla jsem hlavou k Landrymu.
„Ne.“ Bolestně jsem zasténala. Jediná možnost záchrany se mi rozplývala před očima. „Ozve se mi, jakmile bude bezpečno a bude znát přesné místo, kde ji drží.“
„Co je experiment Correptionem?“ Monroe stál vedle nás s rukama v bok, až jeho sako vypadalo jak superhrdinský plášť. Jen začít vlát. „Collinsová?“
„Nemám nejmenší tušení, pane,“ odpověděla jsem mu popravdě, přestože mi bylo jasné, že tomu nebude chtít věřit.
„Na mě se nedívejte, to asi ví kapitán,“ bránil se Sam.
„Nu dobrá, jak myslíte. Chtěl jsem pomoci najít Victorii Collinsovou, ale nedali jste mi jediný pádný argument, abych to odsouhlasil. Jen se tu plácáme na místě a řešíme nesmyslné situace, lhaní a zatajování skutečností. Jde vidět, slečno Collinsová, že vy jste ve všech vesmírech stejná a vlastní omezeností jste nabourala jiný vesmír a několik časů. Měl bych vás někde zavřít a zahodit klíč, nechat tu mladší, aby ji unesli a tu cizí zavřít do cely k vám!“ O krok jsem ucouvla. Nebylo mi to příjemný, zlobila jsem se na něj, že si něco takového ke mně dovolil, ale na druhou stranu měl pravdu, byť jsem z toho moc nadšená nebyla.
„Nemyslím si, že si slečna Collinsová zaslouží, abyste ji ze všeho vinil, pane Monroe. Taky neříkám, že je v tom nevinně, ale některá rozhodnutí vzhledem k rodinné minulosti jsou celkem pochopitelná.“ Landry se mě snažil bránit, ale Monroe měl pravdu, ale nehodlala jsem mu to jen tak darovat.
„Vrátila jsem se i kvůli svému synovi,“ vmetla jsem mu do tváře.
„Co prosím?“
„Slyšel jste, dostala bych se k tomu, kdyby nepřišel Evans. Mám syna, ale je uzavřený na Atlantidě ve stázové komoře, protože roste několikanásobně rychleji, Michael urychlil mé těhotenství a můj syn nepřestal stárnout ani po narození. Byla jsem už těhotná, když jsem přišla na Zem poprvé a Kate se podařilo zapůsobit na Coolidge, by mě poslal zpátky na Atlantidu, místo toho, aby mi nechal dát poslední injekci, se kterou jsem se smířila. A teď jsem se vrátila sem proto, abych zjistila, proč mě poslali na Atlantidu, pomohla synovi a zjistila, co je experiment Correptionem a proč mi můj dávný předek nechal indicie k jeho nalezení.“
„Je to tvůj dědeček.“ Zadrhl se mi dech v hrdle a otočila se zpátky k Samovi, který si skousl ret.
„Co-cože?!“ Musela jsem se zhluboka nadechnout. Vlastně proč ne, jak by mi Janus mohl dát přívěšek v mých sedmi, když měl stroj času. „Proto ti můj otec napsal povolení?“ Tohle začínalo na mě být trochu moc.
„Požádala ho kapitán.“ Pak další kousky zapadly do sebe, našla ve své realitě Janusovu laboratoř, zjistila co je experiment Correptionem a pak se pomocí jumperu vydala zpět časem na Atlantidu, protože… protože Janus vždy pracoval na tom, jak eliminovat Wraithy. A mě Collinsová poslala na Atlantidu, abych se k tomu experimentu taky dostala, protože v našem vesmíru jsem se rozhodla, že nepůjdu ve stopách rodičů, takže se k němu nikdo nemohl dostat, protože je to určitě uzamčené na DNA, tak jako na Atlantidě.
„Je experiment Correptionem nějaká zbraň proti Wraithům?“
„Já to skutečně nevím, Collinsová mi jen řekla, že je to důležité.“
„Kde je ta laboratoř, Same?“ uhodila jsem na něj.
„Nevím, přísahám. Ví to jen Collinsová.“
„Kde je Collinsová?“
„Nevím!“
„Musíš něco, doprdele, vědět!“
„To by stačilo!“ Landry mě držel za ruku. Měla jsem ji zdviženou, jako bych chtěla Sama uhodit. Zděšeně jsem se na něho podívala a nechala se od něj odvést zpět k židli, do které mi pomohl Daniel.
Nemohla jsem uvěřit tomu, co jsem málem udělala.
„Nuže… nejlepší bude, když to přerušíme, abych se rozhodl, jak dál postupovat.“ Monroe seděl zpátky na svém místě a bezradně se díval na složky před sebou. V místnosti bylo podivné ticho. Spíš trapné ticho.
„Nechci vám radit, Monroe, ale tohle by se mělo vyřešit tady a teď. Jestli necháme, aby kapitán Collinsová poslala mladší Collinsovou zase na Atlantidu, bude se tohle všechno opakovat znovu.“ Jack O’Neill se přisunul blíž ke stolu a složenýma rukama si podepřel bradu.
„Souhlasím s generálem O’Neillem, pane Monroe, tady nejde o Collinsovou z jiného vesmíru, ani o zde přítomnou, možná ani o Victorii Collinsovou, jsme tu především proto, abychom našli Janusovu laboratoř a zjistili co je ten experiment zač a jestli nám pomůže v boji proti Wraithům dřív, než jich na Zem přijde ještě víc. Křeslo na Antarktidě je vybité a na Atlantidu se už spoléhat nemůžeme. Proto bude nejlepší, když pomůžeme najít Victorii, čímž bychom se mohli dostat ke kapitánovi Collinsové, která by nám řekla, kde Janusova laboratoř je a kde by dozajista mohl být jumper, kterým se ve svém vesmíru dostala do toho našeho a bude se moci se zde přítomným poručíkem Evansem vrátit zase zpět do toho svého. Takže bychom mohli zabránit té nekončící smyčce.“
„Co ona, generále?“ Monroe ukázal na mě.
„Myslím, že prozatím máme vytyčeno mnoho úseků cesty, takže co kdybychom je postupně splnili, a pak řešili další?“
„Stejně to budu muset probrat ze zbytkem vedení a informovat prezidenta, ale připadá mi to jako rozumný návrh.“ Monroe se sbalil a odešel.
„Dávám tomu hodinu,“ ozval se O’Neill, Landry mu přikývnul.
„Nedáme si skleničku, Jacku?“ Oba generálové odešli a přitom požádali stráže, aby poručíka Evanse prozatím odvedli do vazební cely, než pro něj pošlou.
Zůstala jsem tu jen s Danielem a Ryanem. Bojovala jsem se slzami, která se mi hrnuly do očí, ale musela jsem k tomu něco říct.
„Moc mě to mrzí, Danieli.“ Dokonce i on bojoval se slzami.
„Snažila se přijít na to, co se s tebou stalo, ale přepadli je ze zálohy. Neměli šanci.“ Zůstali jsme sedět v tichu.
***
Skutečně se Monroe za hodinu vrátil společně s generály. Všichni se tvářili pochmurně, což nevěstilo nic dobrého.
„Doktor Lee vysledoval jumper kapitána Collinsové.“ Myslela jsem, že to nejde, když má maskování, ale raději jsem držela jazyk za zuby a nechala mluvit nadřízené.
„Vy-“ ukázal na mě Monroe, „nejsem vůbec nadšený, že bych vás do toho měl zapojit, ale nehodlám pustit toho Evanse, takže vy přemluvíte tu druhou, aby s vámi odešla dobrovolně, určitě na vás dá,“ nelíbil se mi jeho posměšný tón, „a to jen v případě, že selžou profesionální donucovací prostředky.“ Nelíbilo se mi jeho chování, ani to jak mě shazoval, ale nehodlala jsem to pokazit. Sice jsem se bála toho, co se se mnou může stát, když ji zachrání, to však bylo vedlejší.
„Je mi líto, podplukovníku Kerby, ale z důvodu vašeho zranění nemůžu poslat vás, proto jsme poslali pro podplukovníka Shepparda. Nepochybuju o tom, že ho poslechnete, slečno Collinsová.“ Jen jsem dlouze vydechla.
„Plukovník není na Atlantidě?“ dovolila jsem se zeptat.
„Zrovna je tady,“ odsekl. „Vy s ním přivedete kapitána Collinsovou a tým pak osvobodí mladší Collinsovou. Není nic jednoduššího. A plukovníka očekávám právě… teď.“ Monroe vzhlédl od svých hodinek a ukázal na místo za stolem před oknem a skutečně se tam objevil proud světla, v němž se objevil John.
Nemohla jsem se nadechnout, když jsem ho uviděla, ještě před pár dny měl černé vlasy a nadšený výraz ve tváři, ale tenhle muž s ním měl pramálo společného. Vlasy měl prošedivělé a kolem očí měl mnohem hlubší vrásky, než jsem si pamatovala a jeho pohled byl stejně tvrdý a neústupný jako tehdy, když jsem přišla na Atlantidu.
Chvíli mu trvalo, než se rozkoukal, což byl můj čas na něj, a když si pak všimnul mě, nedokázal skrýt překvapení, otevřel ústa, aby něco řekl, ale raději je hned zavřel.
„Podplukovníku, přesně na čas. Jsem rád, že to tak hezky vyšlo, nezapomeňte, o čem jsme před půlhodinou mluvili. Je to vaše poslední šance.“ Monroe otočil hlavu mým směrem a John přikývnul.
„Samozřejmě, pane.“ Dokonce i hlas mu podivně zhrubnul.
„Skvěle, ještě si projdeme plán a informujeme přepadový tým.“
***
Přenesli nás na palubu lodi, jejíž jméno mi nesdělili a velel jí muž, kterého jsem taky neznala. Celou dobu jsem následovala Johna a zarytě mlčela jako on. Mrzelo mě to, doufala jsem v jiné přivítání, téměř jsem mu nestála ani za pohled, co se za těch sedm let stalo?
Zastavili jsme se ve zbrojnici, kde si John vzal na sebe neprůstřelnou vestu a pár zbraní včetně zat'nik'atelu. Já nedostala nic, což se dalo čekat, takže jsme zase šli zpátky na můstek.
„Takže…“ nervózně jsem si hrála s prsty, ale tak moc mi chyběl můj maturitní prstýnek. „Vím, že jsem slíbila…“ Polknula jsem další slova, nemělo cenu chodit kolem horké kaše. „Víš, kdo jsem.“ Jen prosté konstatování.
„Hele, teď se o tom nebudeme bavit. Půjdeme to s tou druhou vyřešit.“ Ani se na mě nepodíval. Zasloužila jsem si to. Chtěla jsem mu to přeci říct, už několikrát, ale nedovolil mi to. Měla jsem na tom trvat, alespoň si protentokrát postavit hlavu kvůli správné věci.
„Podplukovníku, jumper jsme lokalizovali. Přeneseme vás kousek od něj.“
„Dobře, nějací civilisté v okolí?“
„V budově hned vedle je několik osob, dali jsme vědět zásahovce, že je to možné místo, kde drží unesenou. Víc informací jim dáte vy.“ John přikývnul a já stála za jeho zády. Snažila jsem se tvářit normálně, ale začalo mi být divně.
„Připravena?“ Otočil se ke mně a já jen rychle přikývla.
Přenesli nás na zem a John mě přitlačil ke stěně budovy. Rychle jsem se rozhlédla a zhodnotila, že se jedná o starou továrnu. Dost dlouho opuštěnou. Rychle jsem polkla a musela se zády opřít o zeď. Přemohla mě závrať.
„Jsi v pohodě?“ John se ke mně otočil a já přikývla. Snažila jsem se to vydýchat, ale moc se to nedařilo. „Raději si to vezmi.“ Podával mi odjištěný zat'nik'atel.
„Nejsem si jistá…“
„Zrovna teď se budeme dohadovat o té tvé averzi ke zbraním?“ Pamatoval si to. Srdce mi přitom zaplesalo, ale žaludek udělal kotrmelec.
„O to nejde.“
„Tak o co? Vymáčkni se, nemáme moc času.“
„Není to dobré. Jsou tu obě a hodně blízko. Sotva se držím na nohou. Nech mě tu a dojdi pro Collinsovou.“ Chytil mě za paži a přitáhl k sobě.
„Zase mi budeš něco přikazovat?“ Pootevřela jsem pusu. „Budu raději, když tě budu mít u sebe. Nevím, jestli bych zvládnul tvoji vojenskou verzi.“ Lehce se pousmál a držel mě za ruku. Našlapovala jsem opravdu pomalu, jako by se měla pode mnou podlomit kolena. „A znáš mě, jak já vyjednávám.“ To jsem se musela zasmát i já.
Zastavili jsme se a John vylezl na starou popelnici, aby nahlédl dovnitř budovy. „Je to divný, ale vidím tebe.“ Už vím, jak jsem se cítila, jako magnet, přitahována opačným pólem.
„Sheppard, potvrzuji vizuální kontakt. Unesená je v budově vedle nalezeného jumperu.“ Slezl dolů a čupnul si vedle mě. Musela jsem si sednout. Byl to hrozný nápor.
„Hele, jestli ji cítíš, necítíš i tu další?“ Zavřela jsem oči a snažila se soustředit, ale nedařilo se mi to.
„Já… já nevím. Je to příšernej pocit, nedokážu zjistit, jestli na mě působí ta mladá nebo ta cizí.“ Pomohl mi znovu na nohy. „Nedokážu udělat ani krok.“
„Dobře, nechám tě poslat nahoru.“ Dřív než stihl zavolat, ho zasáhl výboj ze zat'nik'atelu a další byl věnovaný mně.
***
„Už jsem měl strach, že se neprobudíte.“ Chvíli mi trvalo, než jsem poznala muže, který mě velmi dlouho dobu strašil ve snech. Skoro jsem mu pozvracela nohy. Uhnul a znechuceně si odfrknul. A mně se udělalo o něco líp, ale to vzalo hned za své, když jsem tam uviděla samu sebe připoutanou k židli s roubíkem v ústech a uplakanýma očima. Ve snech jsem tohle prožívala pořád dokola, jen z jejího pohledu, vidět to z pohledu pozorovatele bylo snad ještě horší, když jsem věděla, co bude následovat.
„Oh, vás jsem nepozval.“ Podívala jsem se na Johna vedle sebe. Už se taky probral a vypadal stejně dezorientovaně jako já.
Překvapeně jsem vykřikla, když zazněl výstřel a on padnul zpátky na záda. Ihned jsem se k němu vrhnula.
Na tričku se mu rozlévala hrozivá krvavá skvrna. Hrkly mi slzy do očí a snažila se na ránu tlačit. Nedokázala jsem ze sebe vypravit jediné slovo a jen brečela, když mi mezi prsty prosakovala krev.
„Zvláštní, jak vy lidé se chráníte něčím tak primitivním, jako je neprůstřelná vesta.“ Otočila jsem k Ba‘alovi hlavu a on mi k nohám hodil Johnovu vestu. „Která jde tak snadno sundat.“
Victorie za jeho zády křičela do roubíku a nemohla spustit pohled z Johna, tak jako já ze svého únosce.
Po nekonečně dlouhé době, mě John zatahal za ruku, jen velmi pomalu jsem se na něj podívala. Nedokázala jsem zastavit proud slz, nemohl tu takhle umřít. Namáhavě otevíral ústa, nerozuměla jsem mu a nechápala, co po mně chce, dokud si mě nepřitáhl blíž, aby mi pošeptal do ucha.
„Porušil jsem slib, odpusť.“ Zajíkavě jsem vydechla a jednou rukou jsem ho chytila za tvář.
„To… to je jedno. Př-přivedu ti doktora,“ vzlykala jsem a téměř přes slzy neviděla. Když zavrtěl hlavou, zakvílela jsem ještě víc. Pak jen klidně zavřel oči a hlava mu padla na stranu.
„Ne! Ne, ne, ne, ne, ne, ne!“ Silně jsem s ním zatřásla, ale nepohnul se. „Johne! Prosím!“ Neprobouzel se. Nemohl být mrtvý! On ne!
„Odneste ho a ji mi doveďte blíž.“ Přistoupili k nám dva muži, chtěli Johna odnést, ale nepustila jsem se ho. Museli mě od něho odtrhnout, snažila jsem se bránit, ale když jsem viděla, jak ho táhnou pryč, pozbylo to smysl.
„Překvapivě ani ty to nejsi,“ pronesl otráveně. „Kdepak je ta třetí? Hm?“ Podíval se na mě, uhýbala jsem očima, ale chytil mě za bradu a donutil, se mu podívat do tváře. Tolik nocí jsem snila o tom, že ho jednou najdu a zničím, ale teď… jakoby s Johnem odešla veškerá kuráž.
„Nic? Ani ty mi nic neřekneš? Ale ty moc dobře víš, o kom mluvím. Tak kde je? Zkusme to protentokrát po dobrém, slibuju, že když mi to řekneš, nechám tu maličkou jít.“ Kývnul směrem k Victorii a já při pohledu na ni bolestivě polkla, abych zaplašila ten příšerný pocit na zvracení.
„Nevím kde je.“ Nelhala jsem, ani to nešlo, chtěla jsem přeci svému mladšímu já pomoci, aby nemusela prožívat to co já.
„Nemám rád, když mi někdo lže,“ syknul mi do ucha.
„Mluvím pravdu, opravdu to nevím!“ Snažila jsem se od něj odstrčit, ale měl větší sílu a já se sotva držela na nohou. Cuknula jsem s sebou, v očekávání, že mu zaplanou oči, ale nestalo se tak.
„Už moc dlouho ji hledám a nenechám se zastavit tak bezvýznamným člověkem, jako jsi ty nebo to dítě za námi. Chci tu třetí a její loď.“ Překvapeně jsem se podívala do těch goauldských očí a přitom se otřásla.
„Jakou loď?“ Nikdy dřív mě nenapadlo, že by mohl chtít jumper a to mi možná pomohla, že jsem se dokázala zatvářit opravdu překvapeně, ani jsem to nemusela moc hrát. „Vůbec nemám tušení, o čem to mluvíte.“
„Nehraj si se mnou. To že jsi tady ty, ona a ta třetí znamená jediné a já chci tu loď.“ Snažila jsem si vzpomenout na něco, co mi o něm říkali, a pak mi to došlo. Byla jsem z celého toho cestování tam a zpátky zmatená.
„Ale vy máte být mrtvý. Chytili vás už před mnoha lety a zničily všechny vaše klony.“ Rázem mě chytil pod krkem a přitáhl k sobě ještě blíž. Nemohla jsem se nadechnout a před očima se mi zatmívalo. Zatínala jsem mu nehty do rukou, ale ani nemrknul.
„Nejsem jako žádný vládce soustavy. Moc dobře vás lidi znám a vaše největší slabost je důvěra v důkaz. Stačí vám ho dát a vy okamžitě zapomenete!“ Čekala jsem, že uslyším jeho zastřený hlas, ale křičel na mě svým lidským, jakoby ho uráželo, že se mnou musí mluvit.
„Nebo jsi příliš naivní a lidi podceňuješ!“ Jeho sevření povolilo a já padla k jeho nohám. Snažila jsem se popadnout dech a podívat se toho, kdo mi zachránil život. Nemohla jsem být víc překvapená. Zapomněla jsem se i nadechnout.
„Takže jsi nakonec přišla.“ Ba’al vypadal velmi potěšeně.
„Myslíš, že nevím, že je tohle past?“ Collinsová z jiného vesmíru vypadala úplně jinak, než jsem si ji představovala. Jako bych se dívala na mámu, neohroženou, sebejistou a ochotnou udělat vše a nemělo to nic společného s jizvou, která se jí táhla od pravého koutku úst až po oko. Naprostý opak mě. Její tvář postrádala to mladické vzezření, jako jsem měla já, nepomohlo mi ani to, že mi zešedivěly vlasy.
Ba’al pokynul rukou a kolem Collinsové se stáhla smyčka z ozbrojených mužů. Zvedla ruce a spojila je za hlavou.
„Nejsem ozbrojená.“
„Dovol mi, abych ti nevěřil, něco podobného jsi mi tvrdila před lety.“ Jeden z mužů k ní přikročil a já čekala, že ho popadne a dobře mířenými chvaty uzemní, ale ani se nehnula a nechala se prohledat.
„Je čistá, pane.“ Muž ustoupil a Collinsová pustila ruce podél těla, na pár vteřin jí pohled zabloudil k naší mladší verzi, která byla bílá jako stěna a vypadala, že by nejraději vyzvrátila vlastní vnitřnosti, ani já na tom nebyla o moc lépe, ale pořád jsem alespoň klečela na zemi.
„Kdepak je moje loď?“ Collinsová zdvihla levé obočí a naklonila hlavu. Přeběhl mi z toho mráz po zádech, to nebylo jako se dívat do zrcadla. Viděla jsem sebe, ale zároveň i mámu.
„Mluvíš, jako bychom spolu měli uzavřený nějaký obchod.“ Ba’al mě chytil za límec a vytáhl na nohy. Nedovolila jsem si ani pípnout, protože ten pocit, kdy vám někdo přitiskne nůž k boku, jsem až bolestně dobře znala.
„Nehodlám si s tebou hrát, čekal jsem až moc dlouho a vymyslel spoustu plánů, abych tě nalákal, ale místo tebe přišly tvé já z jiných časů.“ Kývnul k Victorii. Její vyděšený pohled mi drásal nervy. Mého osudu jsem ji chtěla ušetřit. Místo toho se to ještě víc zkomplikovalo.
„Dovol mi tě zklamat, ale tohle nejsou moje verze z jiných časů. Já nepocházím ani z tohohle vesmíru.“ Měla jsem chuť ji okřiknout, ať mu nic jiného neříká.
„Zajímavé. Takže ta loď se dokáže pohybovat i mezi vesmíry? To ji chci ještě víc.“ Potěšeně se mi smál do ucha.
„Ale nedostaneš ji.“ Řekla to s tak ledovým klidem, jakoby vůbec netušila, že nám právě podepsala ortel smrti. Cítila jsem ten letmý pohyb Ba’alovy hlavy a začala křičet, i když mi bylo jasné, že je to k ničemu, protože hlasem kulku zastavit nedokážu.
Jako bych viděla zpomaleně, když kulka zasáhla Victorii do prsou a ta síla ji postrčila do zadu. Židle se s ní převrátila, nohy jí vylétly nahoru a já se svému vězniteli vytrhla ve chvíli, kdy skladištěm doznívala střelná rána následovaná tupým zvukem těla dopadajícího na podlahu.
Moje tělo se hrnulo vpřed, ale nohy mě stále nechtěly poslouchat, táhla jsem je za sebou jako závaží, které během dvou vteřin povolilo a já měla co dělat, abych neupadla na zem. Bránila jsem se myšlence na její smrt a chtěla ji zatlačit zpět do podvědomí, ale bylo pozdě, jestli ze mě veškerá tíha spadla, znamenalo to jediné, umřela, ale pořád jsem doufala.
Její vytřeštěné oči mě ale tak uzemnily, že jsem upadla jen dva metry od ní na podlahu, až mi nepříjemně cvakly zuby o sebe. Tohle byl konec, ne jen její, ale i můj, čekala jsem, s očima upřenýma na její tělo, až začnu mizet a tohle všechno skončí a já najdu konečně klid.
Zavřela jsem oči a čekala. Pět vteřin. Deset… dvacet. Pak mě začalo něco zvedat, přicházelo to. Sice jsem toho ještě spoustu nestihla, ale snažila jsem se, byla to sice chabá omluva, ale nedalo se už nic dělat.
„Otevři oči, ty hlupačko, a přestaň to dramatizovat!“ okřikl mě ten nepříjemný hlas. Což bylo horší než ledová sprcha. Zírala jsem na Ba’ala, jak stojí pořád na svém místě a mě drží dva chlapi a vedou k němu zpět. Nedokázala jsem se otočit a podívat se na Victorii, chtěla jsem alespoň křičet, ale nešlo to.
„Skončil jsi s představením?“ Collinsová měla ruce překřížené na hrudi a, tomu jsem nemohla uvěřit, netrpělivě poklepávala nohou.
„To tady obstarala tahle tvoje extravagantní verze.“ Ukázal mi na vlasy, které se mi uvolnily z culíku a zplihle mi vysely kolem obličeje. Ignorovala jsem ho a upřela rozzlobený pohled na Collinsovou. Jak to mohla udělat, jak ji jen tak mohla nechat zabít. Kvůli hloupé lodi.
„Když jsme u toho…“ Ti dva chlapi mě k němu přivedli a on mi přiložil nůž ke krku. „Teď už se domluvíme?“ Cítila jsem, jak mi špička nože propíchla kůži. Přesto to nebolelo, protože mě zevnitř spalovala nenávist k sobě samé a hlavně ke Collinsové.
„Dokonce i já vím, že obětuje i mě. Jak jinak by se asi mohla vrátit domů, kdyby neměla svoji loď?“ Pronesla jsem k Ba’alovi, ale z ní jsem nespustila oči. Přimhouřila oči, stiskla rty a zdvihla bradu. Jak mi to bylo povědomé. Takovým výrazem jsem se dívala na Shepparda ze začátku pořád, ale teď…
„Nech ji žít a dostaneš tu loď.“ Udiveně jsem otevřela ústa.
„Vypadá to, že ji zase tak dobře neznáš, má drahá,“ pošeptal mi do ucha. Natáhl volnou ruku a jeden z jeho mužů mu přinesl Johnovu vysílačku.
„Všem co poslouchají, nedoporučoval bych, pokud si alespoň trochu ceníte života toho vojáka a všech Collinsových, aby sem vpadla ta vaše zásahovka.“ Chtěla jsem zakřičet, ale Ba’al mi přitlačil nůž ještě silněji ke krku, cítila jsem ho na ohryzku. Hodil vysílačku k nohám svého člověka, který ji jedním dobře mířeným dupnutím zničil.
„Jestli si chceš dál hrát na vědmu, nepočítej, že náš obchod proběhne.“ V životě, hlavně na Atlantidě, jsem si poměrně často připadala, že se nechovám tak, jak mě to naučili rodiče, snažila jsem se to omlouvat nastalou situací, ale teď mi docházelo, že jsem se vážně chovala jak malá holka. Kvůli mému lhaní zbytečně umřelo mnoho lidí. Svého vlastního syna jsem odsoudila k pobytu ve stázové komoře a neměla jsem ani tu odvahu říct Johnovi, že je to jeho syn. Byť jsem byla sebevíc protivná, odmítavá a hysterická, nebyla jsem tak proradná, jako ta ženská přede mnou.
„Jen chci mít jistotu, že nás ti lidé nepřepadnou, když budeme v nejlepším.“ Pousmál se a já měla chuť zvracet.
„Jak chceš, přesto ti nedůvěřuju, tak ta holka půjde vedle mě.“
„Ale no tak, nebudeme se tu teď dohadovat o důvěře, má milá. Čekám od tebe nekalé úmysly, ale tohle ti dopřeju, protože moji lidé jí stejně budou mířit na hlavu, tak jako tobě.“
„Jak chceš, hlavně už pojď, nemám na tebe celý den, ještě toho mám dost na práci.“ Otočila se na patě a pomalu vycházela z vrat. Jeden z mužů mě odtáhl od Ba’ala a zkroutil mi ruce za zády, aby mi mohl dát pouta. Zasyčela jsem na něj bolestí, opět se začal ozývat bok.
„Hni zadkem!“ Poručil mi a postrčil blíž ke Collinsové, která se na mě podívala přes rameno.
Šli jsme jako průvod při oslavách v Riu, avšak místo barevných kostýmů tu byly zbraně a místo širokých úsměvů vražedné pohledy. A přesně takový jsem vrhala na ženu, která zvolnila krok, aby se dostala na moji úroveň, i přesto jsme šly samy, avšak s ozbrojenými strážnými za zády.
„Nereaguj,“ zaslechla jsem její hlas, snažila se znít stejně pevně jako ve skladišti, ale neušlo mi, že se jí třásl. „Podívej se na kazetu.“ Hleděla jsem před sebe, byly jsme jen kousek od neviditelného jumperu. „Můžeš to ještě změnit.“ Z té věty mi přeběhl mráz po zádech. Už jsem ji slyšela, od ní, nebo alespoň od verze, která mě poslala na Atlantidu, v přesvědčení, že se vrátím jen o pár dní zpátky.
Následovaly vteřiny, ve kterých se ke mně Collinsová otočila a prudce mě udeřila do hrudi, až jsem zapadla za jednu z velkých plechových popelnic, které tu stály podél celé budovy. Zaslechla jsem křik a střelbu a chvíli mi trvalo, než jsem se vyhrabala ven, přesně v okamžik, abych viděla, jak Collinsová mizí v jumperu, pak se ozvala ohromná rána a její nárazová vlna mě doslova vmáčka do stěny popelnice a všechno okolo potemnělo.
***
„Už přichází k sobě.“ Rodney postával opodál a mnul si bradu. Nemohl uvěřit, když ho kontaktovali a přivezli na základnu, dokonce ani teď, když ji viděl, tomu stěží věřil.
Mia na lůžku otevřela oči a zírala kolem sebe, nakláněla hlavu ze strany na stranu.
„Nebojte se, to pískání by mělo za pár hodin nebo dní odezní. Ale rád bych vás ještě pro jistotu vyšetřil pořádně.“ Uklidňoval ji doktor, ale raději ustoupil, když se rozbrečela. Jen ležela, zírala do stropu a brečela.
„Rád bych vám dal něco na uklidnění, ale nemůžu se vás ani dotknout.“ Doktor ukázal na malý přístroj na její hrudi a k Rodneymu vyslal prosebný pohled.
„Pomohu vám ho sundat, doktore,“ ozval se a konečně se pohnul ze svého místa. Podíval se na ni zblízka, vypadala pořád stejně, jako v den, kdy odletěla za Atlantidy. Pokynul k přístroji a ona přikývla. Opatrně ho vypnul a sundal z oblečení. Doktor za jeho zády připravoval injekci.
„Dobrý?“ zeptal se jí. S přivřenýma očima zavrtěla hlavou.
„John…“ vyrazila ze sebe a po tvářích se jí kutálely ještě větší slzy. Kývnul na doktora a ten jí píchnul injekci na uklidnění. Dlouhé minuty jí tekly slzy po tvářích v nekonečném proudu, ani se přitom nepohnula natož se na někoho z nich podívala. Podle doktorova nervózního popocházení poznal, že to trvá nějak dlouho.
„Mio?“ zeptal se jí Rodney opatrně, ale nedovolil se jí dotknout.
„Co udělala?“ zeptala se unaveně.
„Collinsová odpálila jumper a zabila všechny v okolí,“ oznámil jí a přitom si pohrával v ruce s antickým osobním štítem, který z ní sundal, tak aby si ho mohla prohlédnout.
„Johna a Victorii nechal Ba’al zastřelit ještě před tím výbuchem,“ zašeptala, jakoby se jí to netýkalo, ale mohly za to ty léky.
„Teď vás prohlédnu.“ Přihlásil se doktor, ale Mia ho zastavila zdviženou rukou, přestože se jí pořád lehce třásla.
„Jsem v pořádku. Potřebuji si promluvit s generálem Landrym.“ Upřela na Rodneyho prosebný pohled. Nemohl ji odmítnout, generál s ní chtěl stejně mluvit a možná že to bylo lepší v této chvíli, dokázal si představit, jak by reagovala, kdyby nebyla utlumená.
„Co tvůj bok?“ zeptal se pro jistotu. Zmateně se na něho podívala. Pár vteřin trvalo, než si uvědomila, co po ní žádá.
„Dobrý.“
„Téměř zázrak, že se to při té nárazové vlně to znovu neotevřelo,“ přispěl do konverzace doktor a Rodney ho zpražil pohledem, tohle právě nepotřeboval, aby říkal.
„Jsem v pohodě,“ řekla Mia znovu tím nepřítomným tónem. Pořádně se zapřela do Rodneyho, kdyby to neudělala, možná by upadla. Chvíli jí trvalo, než opět našla rovnováhu. Mohl si jen domýšlet, co se jí honí právě hlavou.
Vedl ji chodbami, aniž by se nějak bránila, nikde se nezastavovala, dokud konečně nedošli k výtahu, který je měl odvézt o pár pater níž.
Mia se zastavila a opřela se o zeď, sklonila hlavu a zhluboka dýchala. Všechno ji dostihlo, sice ji to stále míjelo, ale uvědomovala si, že se stalo něco hodně špatného. Chtěla to ze sebe setřást, ale výtah před nimi se otevřel a vystoupil z nich někdo, díky komu se rázem cítila jako malá vyděšená jedenáctiletá holka, které umřela máma a musí se dívat, jak její otec každý večer o samotě pláče nad její poslední fotografií.
„Tati…“ Rodney se podíval stejným směrem a ztuhnul. Bylo pozdě, aby jí zastínil pohled, ale netušil, co se bude dít. Plukovník Collins se už dozvěděl, že jeho neplnoletá dcera zemřela, nikdo mu neprozradil podrobnosti, ale nevypadal, že ho zaskočilo, že vidí svoji dceru a ta má šedivé vlasy.
Rodney zíral, jak ho muži pustli a nechali dokulhat až k nim. Nepustil hůl ani ve chvíli, kdy roztáhl ruce a Mia mu padla do náruče a on ji k sobě přitisknul.
„Tolik mě to mrzí, holčičko,“ šeptal jí omluvně do ucha a volnou rukou ji hladil po vlasech. „Chtěli jsme tě před tím vším ochránit.“ Chtěl ji od sebe odtáhnout, aby se na ni podíval, ale ona plakala a nechtěla se ho pustit. Nakonec ho pustila sama a odtáhla se od něho.
„Plukovníku Collinsi, měli bychom jít.“ Plukovník se na dva strážné otočil a přikývnul, ale ještě se vrátil k dceři.
„Vím, že po tobě budu chtít hodně, holčičko, ale nedopusť, aby maminka umřela zbytečně.“ Pohladil ji po vlasech a políbil na čelo. Nechal ji tam stát a odešel se strážnými.
Rodney raději Miu přitiskl k sobě, ale ona jen zírala před sebe. „Neviděla jsem ho čtyři roky,“ pronesla a otočila tvář k Rodneymu. „Nezlobí se na mě.“ Co jí na to měl říct?
„Nemá důvod.“
„Ale má, Rodney. Chtěla jsem zachránit jeho dceru před tímhle vším a místo toho jsem se dívala, jak ji zabili. Tak jako Johna. Co se to se mnou stalo?“ zeptala se ho naprosto bez emocí.
„Je toho na tebe hodně. Měla by sis odpočinout. Generál může počkat.“ Trhaně zavrtěla hlavou.
„Už nemá nic smysl, Rodney.“ Udělala pár kroků vpřed, přestože ji pořád držel. Mířila k výtahu. Nechal ji, stiskl příslušné patro, a pak celou dobu byli ticho až do generálovy kanceláře.
„Děkuji, doktore McKayi, můžete jít.“
„Ať zůstane, pane,“ ozvala se Mia. „Má práva to slyšet, ví, čím jsem si prošla, když mě unesli.“ Generál se na Rodneyho podíval a ten přikývnul. Usadil se vedle Mii a poslouchal, co se stalo, když ji a Johna přenesli k jumpru. Vypadalo to, že během vyprávění pomalu střízliví z účinků uklidňujících léků, přestože by měly působit mnohem déle.
„Jedině Collinsová znala adresu planety s Janusou laboratoří, pane. Když je mrtvá, už se ji nedozvíme, pokud Sam, tedy poručím Evans, nelhal,“ dodala.
„Mluvil jsem s ním v soukromí, dokonce podstoupil výslech pomocí detektor Za'tarc,“ svěsila hlavu, „ale pořád tady máme tohle.“ Rodney s Miou se podívala na drobnou videokameru, která ležela na generálově stole.
„Vy jste se na to ještě nepodíval, pane?“ Mia chtěla kameru vzít, ale udržela ruku u těla.
„Pokusili jsme sen to podívat, ale soubor je zaheslovaný, proto předpokládám, že ho Collinsová zajistila, abyste se na něj mohla podívat jako první.“ Mia se podívala na Rodneyho, jakoby čekala na svolení.
„Můžeme to zkusit,“ přikývnul.
***
Na záznamu nebylo pořádně nic důležitého. Dokonce i odheslovat to šlo lehce. Heslo z mého prvního e-mailu byl první nápad, který vyšel. Dívala jsem se na něj snad už po dvacáté. Text byl přede mnou naškrábaný v bloku. Každé další spuštění jsem se zaměřila na jinou část obrazu. Mátlo mě to, ale soustředit jsem se nedokázala. Musela jsem myslet na tátu a mámu. Oba se snažili, abych tohle nemusela prožít, ale vesmír si našel svoji cestu. V podobě Collinsové, což mě utvrdilo v tom, že ten experiment musí být pekelně důležitý. Jestli šlo o zbraň, která měla všechny Wraithy vyhladit v celé galaxii nebo lék pro Wraithy, který by pomohl Jennifer a Carsonovi v genové terapii, aby byla trvalá. Třeba od zjištění byli opravdu jen krůček a něco z toho experimentu by jim mohlo doplnit mezery. Jenže… Netušila jsem, kde ti dva doktoři jsou a jestli se mi podaří tu laboratoř najít, když je Collinsová mrtvá.
„Mluvil jsem se tvým otcem.“ Generál O’Neill se posadil vedle mě na židli a díval se na Collinsovou na obrazovce.
„Co vám řekl?“ zastavila jsem záznam, ale na něho jsem se podívat nedokázala, vlastně téměř na nikoho, aniž bych nezačala brečet. Dokonce jsem se bála i zavřít oči, abych neviděla Johna a Victorii, ale stačilo si na to jen vzpomenout a musela jsem dlouho dobu dýchat zhluboka a představovat si skalnatou poušť v okolí mého rodného města.
„Vlastně nic, jen snad to, že já do toho nemám co strkat nos.“ Celý táta. Mně však mohl říct něco víc. „Pohnula jsi s tím?“ Zavrtěla jsem hlavou a znovu záznam pustila od začátku. Zaměřila se přitom na ruce.
„Víš, možná by sis chtěla třeba promluvit. McKaye naznačoval…“ Konečně jsem k němu zvedla pohled, zastavila záznam a zhluboka se nadechla.
„Nedokážu si představit, kolik sil vás tahle věta stála, ale potřebuju najít tu adresu a všechno tohle změnit.“ Pochopil a raději se vytratil a já konečně získala soukromí na sledování rukou Collinsové, protože se mi zdálo divné, že jen u některých slov mávne levou rukou do prostoru, což vůbec nedělám.
Pustila jsem si záznam ještě několikrát, aby mi ani jedno gesto neuniklo a podtrhala všechny slova, přepsala je na samostatný papír a znovu se dostala do slepé uličky. Nemohly jsme být s Collinsovou natolik odlišné, chtěla, abych se na to podívala a jak na záznamu říkala, musela všechny, včetně sebe, obětovat. Tak krucinál to snad nemohlo být tak složité, abych na to nepřišla.
Odložila jsem všechno, opřela se do židle a dlouhé minuty zírala na vstupní dveře laboratoře, kterou mi s dovolením zapůjčil Daniel, i když už byl jen konzultant, ne přímo se zúčastňující misí, pořád mu zde nechávali jeho prostor, který přesto nevyužíval.
„Aha,“ dveře se otevřely a stál v nich majitel laboratoře, „čekáš snad na mě?“ Pomalu jsem přikývla a podala mu list se slovy.
„Nevím si rady,“ přiznala jsem nakonec. Potlačovala jsem slzy, protože při pohledu na něj jsem musela myslet na Kate, na sestru, kterou jsem nikdy neměla a přesto tu byla, kus mě s vlastní odlišnou osobností, která měla ještě těžší život než já.
„Zkusila jsem všechno, co si dokážu představit, ale mám jen změť nesmyslných slov, které jsou vykoupené tolika životy.“ Raději jsem zavřela pusu a zaklonila hlavu. Znovu jsem chtěla plakat, ale nechtěla jsem, aby mi zase dali něco na uklidnění. Ta injekce mi naprosto ubila potřebné emoce, abych se alespoň trochu dala dohromady. Pohybovala se mezi příčetností a nervovým kolapsem.
„Viděl to ještě někdo jiný?“
„Ještě teď to analyzují. Bylo to určené jen pro mě, ale vidělo to tolik lidí, jakoby to pustili v celostátní televizi a zatím nikdo na nic nepřišel. Já jsem asi ta poslední, která si všimla těch gest u slov, ale nevím, jestli to má smysl. Prohazovala jsem je na všechny způsoby.“
„Díváš se na to moc složitě a hledáš v těch slovech význam, ale ty slova jsou jen slova. Podívej se.“ Poskládal je podle abecedy a zakroužkoval poslední písmena. „Všechna vycházejí z latiny a jejich poslední písmena se dají převést na antické znaky, které jsou na bráně.“
„Ale je jich jenom šest,“ namítla jsem zírající na papír.
Daniel se usmál a namaloval na konec řady symbol Země. „Sedmý symbol nepotřebuješ, to je vždy výchozí bod místa, kde se nacházíš.“
***
„Je mi to líto, ale nemohu vás s týmem pustit.“ Seděla jsem s Danielem a Ryanem v konferenční místnosti společně s generálem Landrym, jehož slova se mi vůbec nelíbila.
„Proč?“ Nezlobila jsem se, na to už nezbyla síla.
„Pan Monroe a vedení IOA si po fiasku se záchranou vašeho mladšího já nepřejí, abyste se zapojovala do dalších akcí a raději se držela v pozadí. Prý by bylo i nejlepší, kdybyste se vrátila ke svému bývalému životu a nahradila svoje mladší já.“ Bolelo daleko víc, než jsem si představovala. A že byly doby, kdy jsem to slyšet chtěla a klidně bych po tom skočila, ale po tom, co jsem prožila, to bylo jako rána nožem do zad. Jakoby se mě to netýkalo, jakoby to vůbec nebylo o mně.
„Se vší úctou, pane. Je mi jasné, že nevím úplně všechno, ale tohle rozhodnutí se mi nezdá…“ Překryla jsem Ryanovu ruku svojí dlaní, podívala se mu do očí a zavrtěla přitom hlavou.
Zpočátku se lež zdála jako nejlepší možný způsob, jak se držet v nevědomosti, díky níž bych se mohla vrátit domů bez následků, jenže jsem se pořád zlobila na armádu a neměla v ni důvěru, což se ukázalo jako daleko větší problém než samotná lež. Postupem času jsem si začala uvědomovat, že moje obavy byly sice na místě, ale zároveň už minula doba, kdy bylo nejvhodnější říct pravdu. Proto nebylo s podivem, jak se celá situace vyvinula a proč jsem se rozhodla, že už nebudu bojovat proti pohlavárům, sice jedna část mého já se proti tomu stále bránila, ale už nastala doba, kdy jsem musela nést následky svých činů. Pozdě, ale za to se vší parádou.
„Je to zcela pochopitelné, pane.“ Generál přikývnul a já měla co dělat, abych se znovu nerozbrečela. „Jen si nemyslím, že bych dokázala žít svůj minulý život s myšlenkou, že jsem se vzdala záchrany svého syna, to se raději nechám zavřít, nebo co se mnou zamýšlí dělat.“ Dlouho jsme se na sebe s generálem dívali, než se pousmál a vstal ze svého místa.
„Víte, Mio, nemůžu říct, že vaše rodiče znám tak dobře, jako Jack O’Neill, ale stačí mi to, abych řekl, že vás vychovali dobře. Kdo může vědět, jak by se zachoval na vašem místě. Ano, udělala jste chyby, tak jako každý, ale na rozdíl od jiných za ně dokážete převzít zodpovědnost, čehož si dost cením. Vím, že bych to neměl dělat, ale na tom nesejde, protože vy to dokážete změnit.“ Překvapeně jsem se na něho podívala, když si vyměnil pohled s Danielem, který vstal a stanul mu po boku.
„Teď asi ani jeden nechápeme, co se snažíte říct, generále.“ Alespoň že Ryan neztratil schopnost mluvit.
„Půjdete do Janusovy laboratoře a použijete jeho stroj času a vrátíte se.“ Generálova přímost mi vyrazila dech. Žádné tiché nakračování. Prostě mezi nás hodil granát.
„No…“ Ryan vypadal víc zaskočený než já.
„Jde o to, že IOA stále neví, že máme tu adresu,“ ujal se slova Daniel, „a podle toho, co se stalo před lety v Janusově laboratoři na Atlantidě, bez tebe, Mio, bychom se nemuseli dostat dovnitř, natož otevřít záznamy o experimentu.“ To mělo logiku, taky jsem o tom uvažovala, což byl důvod, proč jsem se nechtěla vrátit ke svému bývalému životu, protože jsem pořád doufala, že by mě mohli potřebovat a já tak mohla pomoci i Thomasovi.
„Budete z toho mít problémy,“ namítla jsem. Landry se zasmál.
„Když se vrátíte v čase, nemusí se to vůbec stát.“ Vyměnila jsem si pohled s Ryanem, přikývnul. Chtěl do toho jít se mnou.
„Tvoje noha.“
„Tys zvládla horší, přežilas výbuch. Takže se nenechám zahanbit a hlavně, jdem jen do starý laboratoře.“ Povzbudivě na mě mrknul, ale já se stejně ustaraně podívala na Landryho.
„Co když se něco pokazí?“
„Mám dojem, že už je to díky IOA zamotané dost, přinejhorším to dopadne tak, že se budete točit v nekončící smyčce, ale to mám dojem, že nedopustíte, že?“ Generál na mě mrknul a já přikývla.
„Měli bychom probrat, jak daleko se vrátíte a komu zachráníte život, když už měníme minulost.“ Daniel mi nabídnul ruku a odvedl mě k sobě do laboratoře, aby mi řekl pár důležitých věcí, ze kterých mi málem puklo srdce žalem.
***
„Nebudete mít moc času dojít k jeskyním.“ Landry s Danielem nám ještě před odchodem dávali poslední cenné rady. Adresa planety s Janusovou laboratoří byla kupodivu v seznamu bran, takže generál mohl poslat mapovací letoun na průzkum terénu pro další misi, aniž by to bylo nápadné a výhoda pro nás, že jsme nešli naslepo, protože času nebylo nazbyt. Mohli jsme pouze odhadovat, kolik času budeme mít, než pošlou za námi tým.
Měli jsme to provést sami v době, kdy se budou měnit směny. Byl to mizerný plán se spoustou hluchých míst, ale museli jsme to provést rychle, někdo další mohl přijít na tajný kód ve videu s Collinsovou.
Příčila se mi představa, že bych měla na kohokoliv ze základny mířit zbraní, ale muselo to alespoň zpola vypadat věrohodně. Mohla jsem se pohybovat daleko rychleji než Ryan, takže to bylo na mně, ten se měl držet v blízkosti brány.
„Poručík Harrimann s tím souhlasil?“ zeptala jsem se generála.
„Musel jsem mu lhát, ale souhlasil, bere to jako cvičení.“ Pak už nebylo co dál řešit a generál odešel s Ryanem a já osaměla s Danielem.
„Vím, že se asi zlobíš,“ začal, ale já zavrtěla hlavou. On za ty věci nemohl. Podle mě jsem je stejně neměla vědět, ale už to všechno bylo tak zamotané z toho všeho cestování časem a mezi realitami, že zachránit pár věcí se zdálo jako kapka v moři a jestli by to mělo za následek konec naší reality, pořád jich existovalo tolik, že by to bylo možná jedno, vždyť Rodney svým pokusem málem zničil jednu z nich.
„Jestli osud chtěl, abych se dostala k tomu experimentu, tak těch pár změn je prostě toho součástí, tak jako Kate.“ Doufala jsem, že se nemýlím, asi bych nechtěla být ta, která nakonec může za zničení naší reality.
„Buď opatrná.“
„Pokusím se.“ Vtiskl mi do ruky druhý přívěšek a naposledy objal.
***
Pár vteřin po průchodu se za námi brána zavřela. Měli jsme s Ryanem jen krátkou dobu se dostat k jeskyním. Měla jsem obavu o poručíka, nešlo to přesně tak, jak jsme se domlouvali, ale vlastně se to tak dalo čekat, pud sebezáchovy je silný, i když víte, že by to měla být jen zkouška.
„Jdeme!“ Ryan mě zatahal za ruku. Kulhavým krokem se vydal k ovládacímu panelu. Sundal ze zad batoh a vytáhl z něj naquadahový generátor, kterých jsme na Atlantidě měli dost. Otevřel ovládací panel a během chvíli generátor připojil a zadal nějakou adresu.
„Co to děláš?“ Brána se otevřela.
„Teď máme třicet osm minut, abychom se dostali k jeskyním a do laboratoře. Musel jsem to pojistit, když nemůžu ještě běžet.“ Vydala jsem se za ním s posledním ohlédnutím na otevřenou bránu.
Nebyla jsem na tolika planetách v Mléčné dráze tak jako v Pegasu, ale i tak mi to všechno připadalo stejné. Jako když se dostanete do Montany přímo doprostřed velkého lesa. Nikdy jsem nepátrala po tom, jak se všichni ti lidé dostali na jiné planety v obou galaxiích, ale asi díky Antikům, když postavili brány. Přesto jsem o tom chtěla vědět víc, dozvědět se další informace, byli i v naší galaxii mimozemšťané, kteří nevypadali jako lidé tak jako v Pegasu?
„Nechci tě prudit, ale jdeš ještě pomaleji než já.“ Ryan stál o kus dál než já. Přistihla jsem se, že stojím a zírám okolo sebe, jako bych nikdy neviděla stromy.
„Promiň.“ Chytila jsem popruhy svého batohu a rozběhla se jeho směrem, obdivovala jsem ho, že i přes své zranění dokáže být tak rychlý.
„Podle snímku mají být jeskyně za tím kopcem.“ Ukázal na prudký výstup mezi jehličnatými stromy, který se ztrácel v nedohlednu.
„Možná jsme ji měli vzít lano.“
„Není potřeba, zastavíš se o strom, což moc příjemný není, ale dá se dobře držet okolního podrostu.“
„A ty to zvládneš?“ zajímala jsem se s obavou, protože sama jsem z toho neměla dobrý pocit. Doktor mi dal pořádnou dávku léků proti bolesti, ale po předchozí zkušenosti mi bylo jasné, že vyprchají docela brzy a Ryan si ani jednou od našeho příchodu na základnu nepostěžoval, že by ho ta noha vážně bolela, pořád jen vtipkoval.
„Mohl bych se zeptat na to samé, Mio, ale nemáme moc času. Nemáme moc času, až se brána zavře, vyšlou tým, který bude rychlejší než my a já nemám ponětí, jak se do té laboratoře leze.“ Kdybych to alespoň věděla já, ale neměla jsem nejmenší potuchy a raději se zaměřila na výšlap, který byl náročný. Už v půlce mi začala pulsovat bolest v boku a než jsme vystoupali nahoru, vystřelovala mi až do palce u nohy. Ztěžka jsem dýchala a v duchu se peskovala, že jsem za poslední měsíce moc necvičila.
Sešup dolů byl daleko příjemnější, dokonce jsem předehnala Ryana a sloužila jako brzda, pouze ve své představě.
Byla před námi poměrně dlouhá a holá pláň, která končila jeskyněmi. Vykročila jsem, ale Ryan mě stáhnul zpátky.
„Něco se mi tu nelíbí.“ Prohlížela jsem si cestu nějakou dobu, ale nezdálo se mi, že by na nás čekala nějaká past.
„Myslíš, že by Janus nachystal nějaké pasti už tady? Vždyť nikdo o jeho laboratoři nevěděl.“ V mém společníkovi se opět probudil voják. Sebral kámen a hodil jím, co nejdále to dokázal a čekal. Pokrčil rameny.
„Chci mít jen jistotu, že nevyletíme do povětří nebo nás nepřekvapí nepřítel.“ Nic se nedělo. Vzpomněla jsem si přitom na příhodu s mladičkou Harmony.
„V Pegasu je jedna planeta, kde je antický přístroj, který zabíjí všechny, co nemají antický gen.“ Ryan se na mě zamračil. V obranném gestu jsem zvedla ruce. „Promiň, nechtěla jsem tě vyděsit.“ Zavrtěl hlavou a odfrknul si.
„Nebojím se, ale antický gen nemám, tak to zkusím. Jestli to tady postavil tvůj dědeček, antický gen asi máš.“ Chytila jsem ho za ruku a přistoupila blíž.
„Nedělej ze sebe hrdinu. Půjdeme oba, stejně nemáme na výběr.“ Byla to zbytečná ztráta času. Pláň byla úplně obyčejná a měla zřejmě zdržet návštěvníky, kteří chtěli laboratoř také najít, horší věci nás čekaly až v jeskyních. Vstup vypadal naprosto přirozeně vytvořen přírodou, jakoby se ho lidská ruka nikdy nedotkla, až jsem začala pochybovat, že jsme na správném místě. Planeta byla obrovská, proto by si Janus pro svoji laboratoř vybral právě tohle místo. Pak jsem to uviděla, ale moje varování přišlo pozdě.
„Pozor!“ Ryan zastavil pozdě a čelem narazil do průsvitné zdi, která vypadala naprosto obyčejně až na malý záchvěv. Padnul k zemi jako podťatý. Raději jsem ho o pár centimetrů odtáhla. Z batohu jsem vytáhla větší svítilnu a začala kolem silového pole prohledávat stěny a hledat nějaký zámek nebo ovládací panel. Netrvalo to dlouho a našla jsem malou prohlubeň, která se hodně podobala tvarem přívěšku. Vytáhla jsem oba dva a vyzkoušela jako první ten, který patřil Kate, ale nepasoval. Dala jsem tam svůj a zapadl, ale nic se nedělo. Chvíli jsem se stisknutými rty hleděla na druhý, než mi došlo, že by mohla být druhá prohlubeň na opačné straně.
Měla jsem pravdu, ale stejně se nic nedělo, to už se začal Ryan probírat. Nazlobeně prskal a tiše nadával.
„Co to ksakru bylo?“
„Asi ochranné pole. Jestli se dokážeš chodit, dojdi k tomu přívěšku co je ve zdi a až řeknu teď, tak ho stiskneš. Třeba se to pole vypne.“ Přikývnul a odkulhal se ke Katinu přívěšku a na můj povel ho stiskl. Ochranné pole pomalu sjelo a ukázalo už mimozemsky upravenou chodbu, jakou jsem čekala.
„Vezmi přívěšek s sebou, ale vytáhni ho, až budeš za hranicí… raději,“ dodala jsem. Oba jsme to stihli jen tak, než se pole vrátilo zpátky.
Chodba se při mém vstupu celá rozzářila, stejně jako na Atlantidě, když město vycítí antický gen.
„Co to je?“
„Nikdy jsi nebyl na Atlantidě, že? Tohle je tam normální, když máš gen.“ Přistoupila jsem ke dveřím, které neměly kliku a ani jsem neviděla ovládací panel.
„John mi říkal, jak se dostal k cestě do Pegasu. Sednul do křesla v Antarktidě a všechno se rozsvítilo jako při ohňostroji.“ Rázem se mi stáhly plíce a já se nemohla nadechnout. Chytila jsem se stěny a musela sklopit hlavu mezi rameny a pokoušela se dýchat. Neušlo mi, že za chvíli se ozvalo drobné pípnutí a mechanický hlas mě vyzval, abych na skener položila ruku. Udivilo mě, že to bylo anglicky.
Překvapeně jsem se ohlédla, když mi Ryan položil ruku na skener. Cítila jsem, jak se mi po tvářích kutálejí slzy. Bylo to ponižující před ním brečet.
„Promiň, nechtěl jsem o něm mluvit.“ Otřela jsem rychle slzy a dívala se na monitor, který vyjel společně se skenerem.
„Bude provedena i DNA kontrola.“ Syknula jsem, když se mi drobná jehlička zapíchla do ukazováčku a pod prstem se mi udělala malá červená skvrnka.
„Victorie Amelie Collinsová, narozena roku 1990, třiadvacátý červenec.“ Rychle jsem stáhla ruku a Ryan na mě zíral.
„Takže Mia?“ Lehce se pousmál.
„Mám druhé jméno po babičce a co jako? Nepoužívám ho, je jen v rodném listě.“ Dveře se před námi otevřely a vstoupili jsme do téměř identické laboratoře, jakou měl Janus i na Atlantidě.
„Vítejte Victorie a podplukovníku Kerby.“ Oba jsme hledali zdroj hlasu, ale jen jsme zírali, jak se za námi zavřely dveře.
„ Podplukovník Ryan Kerby, narozen roku 1970, jedenadvacátý srpen.“
„Vážně jsem o dvacet let starší než ty.“ Mrknul na mě a já protočila oči.
„Necelých dvacet,“ snažila jsem se to zmírnit. Takhle se to zdálo naprosto šílené.
„Na měsíci už nesejde, pískle.“ Cvrknul mi do nosu a přešel k širokým stolům, které byly rozšířené, do výšky, o ovládací panely.
„Janus nás očekával?“ zeptal se nahlas a hledal, kam by měl mluvit.
„Podplukovníku Kerby, nemusíte křičet, já vás slyším. A ano, Janus s vámi počítal.“
„Takže to je nakonec on, Mio, kdo manipuluje s časem, ne ta tvoje Collinsové z jiné reality.“
„Zde si vás dovolím opravit, podplukovníku Kerby. Janus vždy pracoval na tom, aby zachránil svůj druh a lidstvo, jež rozeseli po galaxiích.“
„To ale…“
„Victorie, pokud budete tak laskava a vložíte obě úložná zařízení do panelu po vaší levé ruce, nahraji do nich průběh experimentu Correptionem.“ Ryan mi podal ten druhý přívěšek a já je oba vložila do panelu a o kus ustoupila. Na velké obrazovce se objevil výzkum, který byl však v antickém jazyce, i když Janus opatřil svůj počítač angličtinou, abychom mu rozuměli, pracoval ve svém rodném jazyku.
„Rozumíš tomu?“ Zavrtěla jsem hlavou a nemohla od obrazovky odtrhnout oči. Pořád jsem čekala, že tam najdu něco důležitého. Touhle cestou zpátky do budoucnosti zapadly skoro všechny kousky do sebe.
„Podívej se, Mio.“ Na vedlejší obrazovce se zapnulo video. Poznala jsem Januse, vypadal pořád stejně, jako v den, kdy mi dal ten přívěšek. Stál před ženou, která mi byla hodně povědomá. Zatajila jsem dech, když se trochu natočila a já poznala mámu.
„Říkala jsem ti, abys mě už znovu nekontaktoval.“ Slyšet její hlas po těch letech bylo jako sen, smazalo to veškerý čas bez ní.
„Je mi líto, Nathalie, ale musíš pokračovat.“ Janus ji chtěl chytit za ruku, ale ustoupila o krok zpátky. To jsem ji v životě neviděla udělat, vždy si našla způsob, jak jít jenom vpřed.
„Vlastnictví nade mnou jsi ztratil, když jsem začala žít svůj život s Thomasem. Už dávno nejsem tvůj experiment.“
„Záleží na tom životy, Nathalie.“
„To jsi říkal vždycky, ale já už mám jiné priority. Pro mě je nejdůležitější rodina.“
„Jsem tvůj otec.“
„Ty jsi jenom dárce genetického materiálu, tak jako Cecile. Ani jsem se nenarodila. A ty teď po mně chceš, abych do toho zatáhla i své děti? Je mi to líto, ale já pro svoje děti chci možnost volby, kterou jsi mi ty nedal.“ Stačilo jen natáhnout ruku a dotknout se jí, i když to byl jen obraz. Avšak za mě to udělal Janus. Chytil moji mámu za paži a přitáhl k sobě. Vypadl skoro obyčejně, oblečený jako normální člověk, přesto z něj vyřazovalo něco, co ho od lidí odlišovalo.
„Pochop, Nathalie, tohle už nejde zastavit. Už se to děje a osud si vždycky svoji cestu najde.“ Pokusila se mu vytrhnout, ale držel ji pevně.
„A ty jsi tomu pomohl, že? Copak to děvče, které jsi vytvořil s pomocí krve, kterou jsi ukradl mojí dceři?“ Janus rázem vypadal bezradně.
„Snažil jsem se najít řešení, abych ji do toho nezatahoval.“
„Tím, že zničíš život někomu jinému?“
„Vytvořil jsem ji!“
„To neznamená, že ji vlastníš! A kde je teď? Kam jsi ji poslal?“
„Bohužel ji před lety unesl současný nepřítel pozemšťanů.“
„Proč?“
„Kvůli mně.“ Máma se Janusovi konečně vykroutila.
„Tak to vidíš, otče. O něco se celá léta pokoušíš a pokaždé uděláš chybu a ještě to zhoršíš, když se to pokoušíš napravit, proč toho prostě nenecháš a nedožiješ si v klidu, třeba i na jiné planetě. I tvoje družka v klidu dožila a užila si vnoučat. Všichni tví lidé se povznesli a nezajímají se, proč to nemůžeš udělat také?“
„Slíbil jsem to Elizabeth Weirové a jejím lidem, kteří přijdou do mého města.“ Máma o krok ustoupila a složila si ruce na hrudi. Jako by vůbec neodešla, znala jsem každé její gesto a věděla, co znamená.
„Janusi, lidstvo má v povaze objevovat a prozkoumávat nová místa. Takoví prostě jsme, děláme chyby, které stojí jiné životy, ale to k tomu už patří, vesmír by nemohl jít dál, kdyby se každý dal zachránit. Proto jsem sobecká a chci pro svoje děti normální život a možnost volby. I tvoji lidé jsou sobci, jsou povznesení, sedí si ve vyšší sféře, a když hrozí zničení nějakého druhu, nezakročí, protože je to proti jejich přesvědčení, že bytosti na vyšší úrovni nebudou zasahovat do událostí nižších forem. Povznes se a nech to taky být.“ Janus se na mámu podíval stejným pohledem, jakým se na mě díval Mark, když jsem mu musela říct, že se máma už nikdy nevrátí, viděla jsem tu podobu mezi nimi.
„Jen se snažím napravit chyby svých lidí, Nathalie. Stvořili jsme svými pokusy netvory, kteří můžou přijít až sem a všechno zničit.“
„Přijdou, když na sebe upozorníme,“ namítla máma.
„A to se stane, Nathalie, a už brzy.“
„Nemůžeš moje děti nutit, aby tomu zabránily, když to nevyšlo se mnou, jak si můžeš být jistý, že to vyjde s nimi. Stvořil jsi dokonce další dítě a ani to nevyšlo. Možná to ani nemáš vyřešit.“
„V jiných vesmírech jsem na to přišel.“ Znala jsem tuhle máminu pózu, protáčela při ní oči.
„V tomhle to asi tak být nemá. Lidé, kteří založili program Hvězdné brány, mají ve svých řadách velmi schopné vědce, možná na to přijdou oni.“
„Nejsou na takové úrovni…“
„Už párkrát se jim podařilo dokázat nemožné, proč jim nedáš možnost?“
„Nathalie, některé události jsou v existenci pevně dané, nehledě na čase. Lidé tomu říkají osud.“ Máma se zasmála.
„Takový vědec jako ty a věří v osud.“
„Jde ho matematicky dokázat.“
„Raději toho nechme, už musím jít, za chvíli mi letí letadlo.“ Pomalu odcházela, ale Janus se k ní přidal.
„Moc dobře víš, jak to dopadne, tak proč mi to neřekneš.“ Trochu víc jsem zpozorněla. Co tím myslel?
„Víš, že je to velmi subjektivní, záleží hodně na tom, jak si to vyložíš.“ Připomínalo mi to rozhovor s Davosem, když jsem se s ním bavila o jeho vizích budoucnosti.
„Tak mi řekni, proč jsi své dceři dala sbohem.“ Máma se zastavila a já měla dojem, že se mi zastavilo srdce.
„Je to to nejmenší, co jsem pro ni mohla udělat.“ Sklopila hlavu a já cítila, jak se mi po tvářích kutálejí slzy.
„Ty víš, jak to dopadne, Nathalie. Přemlouváním mě, abych toho nechal, to nezastavíš, i když chceš dát svým dětem možnost volby, jim ji vlastně dát nemůžeš. Víš, co se bude dít a proto tě trápí, že proti tomu nemůžeš bojovat.“ Cítila jsem, jak si mě k sobě Ryan tiskne. Kolena se mi třásly a já cítila, že se na nich dlouho neudržím.
„Co bych to byla za matku, kdybych se to nepokusila změnit?“
„Lžeš jen sama sobě.“
„Přestaň!“
Záznam skončil. Zírala jsem na svůj bezradný odraz v obrazovce. Poslední kousky se spojily a výsledný obraz se mi vůbec nelíbil, ale potvrzovalo to všechno, co se za poslední roky stalo. Pořád jsem kroužila kolem pravdy, ale nechtěla ji vidět, protože byla daleko krutější, než jsem si představovala.
„Přenos dokončen.“ Oba přívěšky se zdály obyčejné jako vždy, ale byl v nich experiment, který měl jednou provždy skončit s Wraithy.
„Nemusíš to tam odnést právě ty.“ Podívala jsem se na Ryana. Otřela jsem si slzy a zavrtěla hlavou.
„Nemusím, ale měla bych. Máma věděla, že se to všechno stane, ale pokusila se to zvrátit, i když to nemělo smysl. Umřela kvůli tomu. Po tomhle rozhovoru nastoupila do jednoho z letadel, které jedenáctého září unesli teroristi.“ Nemusel na to nic říct, jeho výraz mluvil za něj.
„Mio…“
„Čekala jsem nějaký vznešenější úkol, i když zničení mimozemské rasy, kterou stvořili moji předci omylem, se zdá taky docela super.“ Zapnula jsem si přívěšky kolem krku a schovala je pod tričko.
„Ale jak?“
„To je na těch přívěšcích, takže by bylo dobré se vrátit zpátky do tvého času a na Atlantidu.“
„Loď na cestu je připravená,“ oznámil nám počítač a kousek od nás se otevřely dveře a za nimi parkoval Puddle jumper, stejný jako spousta jiných v hangáru na Atlantidě.
Vydali jsme se k němu. Zadní dveře byly otevřené a v zavazadlovém prostoru, mezi sedadly pro cestující, uprostřed stála podivná věc válcovitého tvaru.
„V tomhle jsem ještě neletěl, Mio. Vůbec netuším, jak se to ovládá.“ Ryan nahlédl do kokpitu a prohlížel si ovládací panel, který byl o něco jinačí než v normálním jumperu.
„Já v tom lítala, ale řídila jsem to jenom jednou. Bez antického genu se to nezvedne ze země. Jen nemám tušení, jak se to ovládá.“ Usadila jsem s Ryanem do křesel a neodvažovala se ovládacího panelu dotknout.
„Jak se nastavují parametry, počítači?“ zeptala jsem se opatrně. Nervózně jsem se koukla na Ryana a ten vyčkával stejně napjatě jako já.
„Zadejte je na ovládacím panelu a poté stiskněte oválné tlačítko po vaší levé ruce.“ Alespoň že jsem znala číslice v antičtině a v duchu se modlila, aby Janus nastavil přístroj na náš čas. Zadala jsem potřebný čas a vybídlo mě to, abych zadala i místo. Naštěstí jsem si adresu planety zapsala na papír i s výchozím symbolem a potvrdila to.
„Připravený?“ Ryan zavrtěl hlavou.
„Pokud se trefíme, asi to místo bude pod palbou, má tahle věc zbraně?“ Přikývla jsem. Natáhla jsem ruku k oválnému tlačítku a se zavřenýma očima ho stiskla.

Kapitola mapuje díly:
5x16 - Geniální řešení
5x17 – Nákaza

22. kapitola – Propojené vesmíry
Mléčná dráha, 2008
„Podívali jsme se v okruhu jednoho kilometru, Kate. Nejsou tu žádné další stopy, ani z DHD jsme nic nedostali.“ Kate sledovala otisky bot jen do podrostu nedaleko brány, odkud museli na tým podplukovníka Kerbyho zaútočit. Otočila se a chvíli se dívala, jak několik lidí ze základny odchází s nosítky, na nichž v černých pytlích byly těla tří vojáků. Zatnula čelist a zašla dál do podrostu. Jaffové v určitých věcech byli nedbalí.
„Zkusili jste se podívat dál, jestli tu někde třeba nepřistál Tel’tak, Dave?“ Plukovník David Dixon k ní přistoupil. Ruce měl opřené o svoji zbraň.
„Ze základny vyslali samonaváděcí letoun. Proskenoval oblast několika kilometrů. Pokud tu někdo byl, je dávno pryč. Žádné další stopy ve větším okruhu.“
„Možná tu někde stojí zamaskovaný.“ Plukovník zhluboka vydechl.
„Chápu tě, Kate, ale dostali jsme od IOA povolení na pár hodin.“ Podívala se na něho a zatnula ruce v pěst, bylo to hlavně na vyzvednutí těl a potvrzení, že podplukovník Kerby a Mia nejsou mezi mrtvými.
„Ty jsem dostala já, vy můžete hledat i potom.“ Chytil ji za paži a přitáhl k sobě.
„Vím, že ti na tom záleží, proto sis vyžádala mě, ale pochop, že tu nic jiného není.“ Kate pomalu přikývla a plukovník ji pustil. „Technici sebrali několik krevních vzorků, ale podle krevních ztrát okolo DHD a brány na tom oba dva byli špatně.“
„Já ti věřím, Dave, ale nevěřím tomu, že by tu Jaffové po sobě nic nezanechali. Jestli je poslal Ba’al, museli mít ještě záložní plán, což zahrnuje i loď.“
„Mohla by být na orbitě, tu jsme nekontrolovali, ale kdyby tam byl ten Tel’tak, už dávno by na nás zaútočili…“ Kate cítila, jak se jí postavily chloupky na ruce a na poslední chvíli strhla Davea bokem. Zasypala je sprška kamení a zeminy. Oba se na sebe překvapeně podívali a pak na loď, jak jim prolétla nad hlavou.
„Trochu zaspali, ne?“ zavtipkoval Dave a nelenil se střílením, od brány se to také ozývalo. Kate zvedla hlavu. Brána se zrovna zavřela. Zůstala tu jen ona a SG třináct pod velením Dixona. Sáhnula do stehenního pouzdra a vytáhla Glock, ruku však sklopila. Nemělo cenu střílet na Tel’tak.
„Pokusím se otevřít bránu.“ Otočila se na Dixona, který přikývnul.
„Budeme ti krýt záda. Tady Dixon, Sachová otevře bránu, soustřeďte palbu na Tel’tak.“ Schovala svůj Glock do pouzdra a sledovala, jak se loď vzdaluje, aby se mohla otočit a znovu zaútočit. Ten kratičký okamžik využila a rozběhla se k DHD. Země pod jejíma nohama byla tvrdá, vysušená od neúprosných slunečních paprsků, ale jí připadalo, že kamínky pod podrážkami jsou spíš jako rozsypané kuličky, na kterých se snaží balancovat, aby neupadla. Pokoušela se nemyslet na zuhelnatělá místa, kam dopadaly zásahy z tyčových zbraní, ani na místa, kde se krev vojáků vpila do vyprahlé půdy a ulpěla na kamenech.
Cítila, jak jí vstávají chloupky na zátylku, loď se blížila a jí zbývalo ještě dost kroků k panelu a nikde v dohledu nebylo nic na krytí. Měla na rozhodnutí jen pár vteřin.
Když umřít, tak se ctí, řekla si v duchu, rychlým pohybem vytáhla zbraň, otočila se čelem k lodi a hleděla vstříc smrti. Ničeho nelituji.
Uslyšela ten smrtící zvuk, když zbraně začínají pálit. Pozdvihla zbraň a řekla si, že se ho pokusí alespoň trochu poškodit, aby měla Třináctka čas se dostat z planety pryč.
Slyšela hlasy, zdálo se, jakoby se zpomalil čas, ale všechno se stalo během pár vteřin a ona zůstala zírat i s rukou nataženou, že střely se odráží od prostoru kus před ní, jakoby před ní bylo neviditelné silové pole, z jehož útrob vyletěla zlatá střela, kterou dobře poznávala, zasáhla Tel‘tak, který neměl šanci a jediné co stihl jeho pilot udělat, že strhnul řízení a loď havarovala jen pár desítek metrů od brány.
„Co to doprdele...?“ Jeden z Třináctky co stál od Kate pár metrů, krytý za jedním z kamenů, vylezl z úkrytu a zíral před sebe a snažil se přijít na to, co se stalo, tak jako všichni ostatní.
Kate se zhluboka nadechla, nachystala si zbraň a pomalu vykročila vpřed, zbytek Dixonova týmu jí byl v patách.
Prostor před nimi se zavlnil a před jejich očima se zhmotnil atlantský Puddle jumper. Kate však nepolevovala v ostražitosti. Zadní dveře se pomalu otevřely a na jeho prahu stál podplukovník Kerby s širokým úsměvem. Kulhavým krokem vykročil vpřed a rozpřáhl ruce.
„No nebyl to skvělý nástup? Škoda, že jsem se nemohl dívat na tvůj ksicht, Dave!“ Plukovník Dixon sklopil zbraň, kývl na své lidi a ti to udělali také.
„Jsi idiot, Kerby!“ houkl na něj Dave.
„Ale zachránili jsme ti prdel, kamaráde.“ Kate sledovala, jak podplukovník sestupuje z plošiny na udusanou zem a vítá se svými druhy. Trvalo pár vteřin, než se z přítmí lodě vynořila i další pasažérka. Jakoby Kate spadl ze srdce obrovský kámen. Už dlouho nepociťovala takovou úlevu.
„Mio...“ Ta se naklonila ke Kerbymu a něco mu pošeptala. Plukovníkovi trochu ztuhnul úsměv, ale přikývnul. Mia se vrátila zpátky do útrob lodi, za okamžik vystoupila ven a postavila se vedle Kerbyho.
Kate s ostatními sledovali, jak se zadní dveře lodi zavírají, a za okamžik se jumper zvedá ze země, aby udělal nad jejich hlavami otočku a zamířil nahoru na oblohu, dokud z něho nezbyla malá tečka.
Mia vytáhla z kapsy malou krabičku. Odjistila pojistku a bez jediného zaváhání stiskla tlačítko. Celá Třináctka zůstala v šoku a pouze plukovník Dixon se natáhl, aby Miu zastavil, ale Kerby ho chytil za paži a zavrtěl hlavou. Kate nechápavě zírala na ženu před sebou, jak jí klesla ruka společně s hrozivým zvukem, kdy jumper nad jejich hlavami explodoval.
Mia se odpoutala od skupiny a ztěžklým krokem došla k DHD a zadala adresu Země, naposledy vzhlédla k obloze a dlouhé vteřiny jen zírala, než přiložila ruku na červené pole. Z brány se vyhrnula vlna plazmy. Kate se znovu podívala na Miu, jak vysílá kód a ohlašuje se do vysílačky, požádala, aby Coolidge přišel na stanoviště Alfa, kam sama dorazí s Třináctkou, Kate a podplukovníkem Kerbym.
„Mohl by mi někdo vysvětlit, co se to tu, doprdele děje?“ vyštěkl Dixon a probral ostatní.
„To je na dlouhé povídání, Dixone,“ ozval se Kerby. Kate neušel jeho zachmuřený pohled.
„Jak tohle vysvětlím generálovi, Kerby?!“ Dixon přistoupil ke svému podřízenému.
„Nehoda v zápalu boje,“ odmávnul ho rukou a unaveně se posadil na zem. Zády se opřel o kámen tak, aby viděl na Miu, která setrvávala u DHD v neměnné pozici.
„Jste oba blázni, až se to dozví Coolidge, tak vyletí z kůže.“
„Spíš ho raní mrtvice, Dave, až se dozví všechno,“ povzdychl si Kerby. Položil si hlavu a na chvíli si dovolil zavřít oči. Kate otevřela ústa, aby se ho mohla zeptat na tolik věcí, ale raději toho nechala a pomalu vykročila k Mie. Prala se sama se sebou, aby svoji téměř sestru také nezasypala otázkami, tak se uchýlila k té nejjednodušší.
„Jsi v pořádku?“
„Když nepůjdu na Zem, bude to dobrý.“ S tím Kate souhlasila a šla se domluvit s Dixonem, co se bude dít dál.
***
Seděla jsem na chodbě před ošetřovnou na stanovišti Alfa a nemohla se dočkat, až už vystřídám Ryana a půjdu si konečně lehnout na provizorní lůžko v ubikační části. Ta chvíle, kdy jsem byla nabuzená, zmizela v nenávratnu a adrenalin klesl tak nízko, že jsem byla ráda, že ještě sedím.
Na stanovišti to vypadalo hodně podobně jako na základně na Zemi. Stejné nudné šedivé betonové zdi vybudované v centru hory, prý kvůli předešlým událostem, který mi byly pro tuhle chvíli fuk. Potřebovala jsem nabrat sílu na setkání s IOA a Coolidgem.
Někdo se vedle mě posadil, ale neměla jsem potřebu otočit hlavou. Raději jsem se opřela o zeď a zírala do stropu. Jediný člověk, který by za mnou přišel, byla Kate.
„Velící mě hned mezi dveřmi rázně upozornil, že nemám mluvit s nikým, dokud nepřijde IOA.“ Podle povzdechu jsem se ujistila, že je to skutečně Kate.
„Dřív než se na něco zeptáš, ti jen řeknu: Musela jsem to udělat.“
„Dixon nikdy nelže do hlášení.“ Strach v jejím hlase mi zrychlil tep, ale nezměnil moje stanovisko.
„To je dobře, není potřeba, aby někdo další měl problémy, nastal čas nalít si čistého vína.“ Chtěla jsem se zvednout a raději se jít posadit jinam, ale Kate mě chytila za ruku. Podívala se na mě tím pohledem, jakým by se na mě podívala máma. Měla o mě starost, ale já o ni taky.
„Co se stalo, Vico?“ Takovou podpásovku jsem si vážně nezasloužila. Byla jsem na pokraji zhroucení a tohle mi moc nepomohlo. Bojovala jsem s tou šílenou potřebou jí padnout kolem krku a brečet tak dlouho, dokud bude potřeba a nechat se přitom uklidňovat. Zatnula jsem zuby a volnou rukou jsem se vyprostila z jejího sevření.
„IOA se dozví, co bude potřebovat.“ Dveře se otevřely a vykulhal z nich Ryan. Došel ke Kate a položil jí ruku na rameno. Ruka jí klesla na koleno a nechala mě odejít na ošetřovnu.
***
„Tohle bylo až moc rychlý.“ Ryan po svém výslechu zůstal, aby na mě počkal, dokud nevyjdu ven, připojila se k němu Kate i plukovník Dixon, za ním se dokonce motal personál stanoviště předstírající práci. Všichni čekali, co se bude dít, kromě mého ochránce a pana Cooligde zatím nikdo nic nevěděl. Záleželo mi na tom, abych zdůvodnila své činy nejprve IOA.
„Sám přeci víš, že už to má rychlé vysvětlení.“ Čekala jsem, že se toho budu bát, ale když jsem se pořádně vyspala a čekal na mě Coolidge, prostě jsem tam nakráčela a řekla to nejdůležitější a on ani neměl šanci něco zpochybňovat, protože mi Daniel předal informaci, která měla neuvěřitelnou sílu a potvrdila naše tvrzení, ale zároveň byla pro mě tím nejhorším, co jsem zatím slyšela, nedokázala jsem to říct ani Ryanovi, jak mě to zasáhlo.
„Proběhlo to docela v klidu.“ Věnovala jsem Ryanovi krátký pohled.
„Coolidge to musí zpracovat, ale pochopil, že nehodlám vyjednávat. Předtím ani teď. Je to v jeho zájmu a zájmu obou galaxií.“ Všimla jsem si, jak se Dixon otočil na personál a věnoval jim pohled, který je donutil odejít. Otočil se ke mně a složil si přitom ruce na hrudníku.
„Program mě naučil, že existují věci, které mě vždy překvapí a nemá cenu nad nimi přemýšlet a prostě je vzít tak jak jsou, ale lhal bych, kdybych tvrdil, že to teď chápu.“ Kate se na mě podívala a přikývla. Dixon o mně věděl, jako dalších milion lidí. Moje tajemství se stalo veřejným tajemstvím. Dokud si tajemství chráníte a nikomu ho neřeknete, je to tajemství, ale stačí to říct jediné osobě a strhne se lavina.
„To jste šťastný člověk, plukovníku, já neměla možnost mít zkušenost s programem, kdybych měla, možná by všechno dopadlo jinak a já neudělala tolik chyb.“ Vlastně jsem si to zasloužila, máma mě vždy učila, že bych neměla lhát, ale jak by se asi tak zachovala ona v mém postavení? V mé nevědomosti? Vidět ji v té laboratoři, jak se baví se svým otcem, Antikem, který dělal spoustu chyb jako já a chovat se, jakoby o nic nešlo, ničit při tom spoustu jiných životů? I přesto, že to bylo pro záchranu celé galaxie, kterou zase ničili jeho lidé vlastními chybami. Možná to bylo ode mě pokrytecké, ale víc pokrytečtí byli Antikové, povznesli se a nechali nás, obyčejné lidi, abychom to napravovali, ale přitom mi lidé dělali snad ještě větší chyby než oni.
„Jestli mě omluvíte, chtěla bych si odpočinout. Coolidge si to nahrál, takže je teď na něm, aby to předal dál.“ Všichni jsme se otočili na zmiňovaného, jak vyšel z místnosti s páskou z kamery. Zastavil se u nás.
„Odeberu se na Zem a projednám to s vedením a dáme vám vědět.“ Svoje slova směřoval na mě. „Přesto počítejte s tím, slečno Collinsová, že nás vezmete do té laboratoře.“ Přikývla jsem a dívala se do jeho pobledlé tváře. Čelo měl orosené a dozajista mu jel mozek na plné obrátky. Nebylo to zrovna snadné zpracovat, všechno to cestování časem a mezi realitami by dalo zabrat kde komu.
Pomalu jsem šla za ním, abych se přesvědčila, že skutečně odešel. Svým způsobem to bylo uklidňující ho vidět odcházet, ale když ze mne opadl adrenalin z vyslovení veškeré pravdy, začal ve mně narůstat strach, co se bude dít dál. Jak na to zareagují.
„Je něco, co jsi mi neřekla.“ Ryan vypadal rázem velmi vážně. Nebyl hloupý. Uvědomovala jsem si, že ne všichni vojáci a hlavně důstojníci nejsou jenom ovcemi, které bezhlavě plní rozkazy. On i John byli chytří, uvědomovali si, že některé rozkazy jsou vůči jejich přesvědčení a zkušenostem, ale jednou si tohle povolání zvolili a musí ho plnit na víc jak sto procent.
„Jsou věci, které se bojím říct nahlas, aby mě to nebolelo, ale pro důležitost věci, jsem to udělat musela.“ Vycítila jsem, jak se k nám přiblížila Kate a položila mi ruku na rameno. Cítila jsem, jak se mi derou slzy do očí.
„Necháte nás, prosím, podplukovníku?“ Ryan přikývnul a pomalým krokem se vydal zpět k ubikacím, i když by potřeboval zase na ošetřovnu. Kate mě nasměrovala opačným směrem ke skladům, kde jsme mohly mít soukromí.
Posadily jsme se na bedny a jen zíraly před sebe. Byla jsem jí vděčná, že se mě na nic neptá. Svrběly mě na jazyku mé vlastní otázky, na které jsem od ní chtěla odpovědi, ale rozmyslela jsem si je. Její přítomnost mi stačila. Byla jsem vděčná, že jsme ji mohli zachránit. Nesměla platit za moje chyby, už tak toho měla na sobě naložené dost.
***
Dva dny jsme čekali na návrat pana Coolidge, ale místo něj přišel mladík, co snad právě vylezl ze školy a já ho hned poznala. Mladší verze Šedé myši. Monroe. Neubránila jsem se úsměvu. Doprovázel ho SG tým a on nezahálel a zavolal si nás všechny do místnosti, kde nás předtím všechny vyslýchal Coolidge.
„Dobře, nebudu se zbytečně zdržovat. Vedení IOA společně s prezidentem rozhodli, že projekt Correption je nyní prvořadý společně s antickou laboratoří. Vy slečno, Collinsová, společně s podplukovníkem Kerbym a slečnou Sachovou mě doprovodíte na Zem, kde se začne všechno řešit.“ Podíval se na nás tři.
„Rozumím, pane Monroe.“ Ani nehnul brvou. Musel všechno vědět a nenechal se tím rozházet. Což byl asi jedním z důvodů, díky kterému zřejmě vystřídal Coolidge na jeho místě.
„Plukovníku Dixone, váš tým půjde také a vrátíte ke své náplni práce. Takže,“ podíval se na hodinky, „máte na sbalení třicet minut, potom odcházíme.“ Usadil se na židli, podíval se na nás a pokynul nám.
„Už máte jen dvacet devět minut.“ Všichni jsme poslušně odešli. Přestože nikdo z nás toho tolik na balení neměl. Spali jsme ve velké místnosti, kde byly připravená erární lůžka, na kterém Ryan vypadal hrozně obrovský, bylo s podivem, že se pod jeho vahou nesložilo. Z budoucnosti jsem měla malý batoh, do kterého jsem hodila svoje oblečení, které spíš zasluhovalo vyhodit, ale pořád to byl majetek armády, ostatní na tom byli podobně. Žádné osobní věci, jen několik kusů oblečení. Mojí jedinou osobní věcí byly přívěšky, které jsem stejně nosila na krku, i když jsem nabízela Kate, že ten její jí vrátím, ale odmítla, že by se neměly oddělovat, sice obsahovaly experiment, ale jelikož jsme znovu měly jít do laboratoře, nic by se nestalo, ale zároveň však fungovaly jako vstupní klíče. Jejich bezpečnost byla proto na místě.
Před bránou se nás shromáždilo poměrně hodně. Pan Monroe už stál u technika, aby mu dal povel pro spuštění brány. Narůstalo ve mně napětí. Kate mi věnovala pohled a kývla, sdílela to se mnou. Jestli se mi všechny tři zase sejdeme na jedné planetě, mohlo by to mít své následky.
„Slečno Collinsová.“ Téměř jak vyplašené jehně jsem se otočila k Monroovi. „Počítejte s tím, že by vám nemuselo být na Zemi dvakrát nejlépe.“ To mi nebylo už teď. „Čeká tam na vás překvapení.“ Říct to Coolidge, znělo by to jako by si ze mě utahoval, ale z úst toho muže to spíš znělo, jakoby diktoval nákupní seznam.
„Rozumím.“ Neušel mi Ryanův úšklebek a podezřívavý pohled Kate.
Celá naše skupina se otočila čelem k bráně, která se otevírala, vír se vyvalil ven a mně se zadrhnul dech. Někdo do mě musel zezadu strčit, abych už šla. V té skupině, kterou vedl Monroe, jsem se rázem ztratila. Byla jsem mezi všemi těmi vojáky malá, i Kate mě téměř převyšovala o hlavu.
Jak jsme vyšli na Zemi, pocítila jsem stejnou nevolnost jako v tom skladišti, když přišla kapitán Collinsová. Bylo to strašné. Bodavou bolest v boku znásobovala strašná nevolnost, až jsem zavrávorala, naštěstí mě přidržel Ryan z jedné strany a Kate z druhé. Byli jako moje osobní ochranka. Téměř mě z rampy odtáhli. Monroe na nás čekal na konci. Zrovna poslal SG tým, co ho doprovázel pryč a týmu plukovníka Dixona doporučil, aby zašli na ošetřovnu.
„Nuže,“ zástupce IOA se na mě podíval. Poprvé jsem u něj zaznamenala pohled, který mi věnoval v budoucnosti. Kratičký moment, kdy se mnou soucítil. „Podplukovníku, zaveďte slečnu Collinsovou do zasedačky. Už na nás čekají.“ Rukou nám uvolnil cestu v prostoru brány, kde byly podpůrné týmy, které se po tomto gestu začali rozcházet a utvořili nám tam cestu a já se na ně nedokázala dívat, jejich pohledy mě propalovaly skrz na skrz. Každý jeden z nich mě tu už viděl. A moje vlasy byly jak obří neonový nápis, ale už jsem si z toho nic nedělala. Dřív by mi to iritovalo, ale teď mi to alespoň vyčistilo cestu ke schodišti, které jsem musela zdolat pouze za pomoci Kate. Ryan se tam se mnou nevešel a nést jsem se skutečně nechtěla.
Nahoře to bylo jak kopanec do žaludku. Jakoby se mi obrátily vnitřnosti vzhůru nohama. Polkla jsem žaludeční šťávy, což bylo ještě horší. To už u mě přistála židle a Kate mi do ní pomohla. Minule to takhle rychlý nástup nemělo.
„Jak jsem si myslela. Budeme to muset sfouknout rychleji.“ Kdybych měla alespoň trochu síly, vyskočila bych z té židle a srazila na zem tu jedinou osobu, kterou jsem nenáviděla víc než Michaela a Ba’ala dohromady.
„Nechceš raději sfouknout sebe do vlastního vesmíru?!“ vyrazila jsem ze sebe co nejjedovatěji, téměř se mi podařilo postavit, ale ruka Kate mě zatlačila zase zpět.
„Vážně by ses měla už naučit pokoře, Amélie.“ Collinsová seděla klidně ve své židli na protilehlé straně stolu.
„Tobě asi nic neříká morálka a solidarita.“ Posměšně si odfrkla.
„Vážně nechápu, že právě kvůli tobě jsem tu uvízla na tolik let.“ Krev se ve mně vařila. Měla jsem chuť ji spráskat.
„Pokud dovolíte, dámy, máme tu spoustu věcí na probrání.“ Do zasedačky ze své kanceláře vstoupil generál Landry. Jako na povel jsme se obě postavily a Collinsová dokonce zasalutovala. Jakoby se před chvílí nic nestalo.
„Pane,“ přikývla přitom a já jen lehce naklonila hlavu.
„Raději se posaďte, slečno Collinsová, nevypadáte příliš dobře. A vy, kapitáne, také. Vás to zřejmě tak nerozházelo.“
„Měla jsem na adaptaci pár let na víc, pane.“ Zhluboka jsem nasála vzduch do plic a stiskla rty. Připomněla mi samotnou na základce, když jsem se snažila vetřít do přízně nejoblíbenější holky na škole, jen krátce před tím, než máma umřela. Pak mi to už bylo jedno a litovala jsem dne, kdy jsem padla na tak hluboké dno, abych se musela dožadovat něčí pozornosti. Sice to se mnou od té doby šlo z kopce, ale alespoň jsem si zachovala svoji důstojnost. Nedokázala jsem si představit, že bych se takhle začala chovat, kdybych vstoupila do armády. Stačilo mi vidět, jak to změnilo Marka.
Pod stolem jsem Kate drtila ruku. Vztek v mém nitru vzrůstal a dokázal alespoň trochu potlačit tu příšernou nevolnost, která byla už téměř hmatatelná, jakoby se mi někdo prohraboval v břiše.
„Prezident přednostně odsouhlasil, že slečna Collinsová nás vezme do Janusovy laboratoře, kde se ji pokusíme udržet otevřenou bez její přítomnosti. Pokud by to nešlo, odneseme všechno nezbytné pro projekt Correption.“
A další vymoženosti, neodpustila jsem si v duchu poznámku. Zdvihla jsem hlavu a podívala se Landrymu přímo do očí, jakoby mě slyšel.
„Byl bych však raději, kdyby laboratoř zůstala na svém místě.“ Pár vteřin jsem si rovnala možnosti.
„Myslím si, že by to mohlo jít,“ a už přemýšlela, co by to mohlo být.
„Stačí zadat požadavek na ovládacím panelu. Počítač udělá už vše sám. Byl tak nastaven.“ Musela jsem se kousnout zevnitř do tváře, abych na ni něco nezakřičela a ona si toho byla vědoma. Podívala se na mě s mírným úsměvem.
„To je docela bídná ochrana, něčeho tak důležitého,“ ozvala se Kate. Nikdy jsem nebyla radši, že promluvila.
„Janus vložil osud do našich rukou. Pokud nedokážeme ochránit jednu laboratoř, nemáme potom sílu na záchranu celé galaxie.“ Byla to logická myšlenka, ale Collinsová mi v té chvíli připadala, že odříká nějakou dobře naučenou řeč. Možná bych si i myslela, že tomu sama nevěří.
„Zní to, jakoby ve vašem vesmíru to nedopadlo tak dobře.“ Prudce ke mně otočila hlavu a zpražila mě pohledem.
„Pokud chceš i nadále mučit Viktorii, dál pokračuj ve svých útocích, Amélie.“
„To dořešíme tedy na místě, dámy,“ ujal se slova raději Landry. Schylovalo se tu k obrovské hádce a já nebyla ve stavu, že bych si nechala něco líbit. Naposledy mezi námi proběhla oční přestřelka.
„Ze zjevných důvodů pak co nejrychleji obě dvě odcestujete na Atlantidu. S oběma přívěšky. V tamější Janusově laboratoři budou mít doktoři Beckett a Kellerová prioritu s projektem a budou sdílet průběh s vědci ze Země, kteří na tom také budou pracovat. Ale ještě předtím se vás, kapitáne Collinsová společně s poručíkem Evansem, pokusí dostat doktor McKaye zpět do vašeho vesmíru.“ Všimla jsem si, jak se Collinsová při zmínce od Rodneym celá napjala. Až při téhle póze jsem si ji dokázala představit ve vojenské uniformě, i ta jizva by vypadala daleko uvěřitelněji, než když byla v tomhle obyčejném oblečení, ve kterém spíš vypadala, jakoby ho vybrala u armády spásy a oni neměli její velikost, což mě dovedlo k myšlence, že asi to oblečení bude skutečně odtamtud.
„Proč to neudělat hned, když je v laboratoři jumper?“ zeptal se Ryan a mě tím vytrhnul z vlastních myšlenek. Landry velmi zvážněl.
„I když je velmi lákavé vlastnit stroj času a jiných realit,“ rozhodil rukama, jinak to pojmenovat nešlo, „ale po vážné domluvě s kapitánem, která svůj jumper z tohoto hlediska znehodnotila, aby zabránila zneužití, jsem prezidenta důrazně přesvědčil, že nemáme právo něco takového znovu vlastnit, už tak jsme napáchali nespočet časových chyb, které by měli tímto skončit, i za cenu toho, že by to pro nás vesmír nemělo dobrého konce.“ Dech se mi zadrhnul v krku. To bylo vážné rozhodnutí, IOA a další museli kvůli tomu zuřit. „Proto bude znehodnocen i stroj, co čeká v laboratoři.“ Nikdy neodporoval, laik by namítnul, jak bych se tedy mohla s Ryanem vrátit z budoucnosti, ale zároveň byla dobrá otázka, jak jsem mohla žít dál, když v budoucnosti zabili moje mladší já. Nad tím už moje mysl přestala přemýšlet. Dokázala jsem si přiznat, že nejsem natolik chytrá, abych to pochopila a litovala Rodneyho a Radka, že se mi snažili nacpat do hlavy věci, kterým jsem rozuměla pouze okrajově.
„Chápu, že pro některé je to přímo hřích, ale věřte mi, pane, je to to nejlepší řešení.“ Otočila jsem se ke Collinsové, ten náznak melancholie mi nebyl cizí. Nikdo jiný si toho nevšimnul. Rázem jsem si připadala jako sebestředný sobec, užírající se vlastními problémy a zapomněla, že ona je na tom možná ještě hůř. Nezmírnilo to mou nenávist, ale soucit jsem s ní měla, tak necitelná jsem ještě nebyla, abych jí to přála.
„Jenže to znamená, že se Mia nebude moci vrátit do svého času,“ prolomila tíživé ticho Kate. Teď zase ona drtila ruku mně. Ryan nasál vzduch a stiskl rty k sobě a propaloval generála nesouhlasným výrazem.
„Je mi to líto, slečno Sachová, ale slečna Collinsová,“ ukázal na mě, „budu muset setrvat v tomto čase, bude však natrvalo umístěna na Atlantidu, stane se oficiálním zaměstnancem, avšak bez možnosti návratu na Zem.“ Nedokázala jsem ani polknout, jaký knedlík se mi z toho oznámení udělal v krku. Pořád jsem si nepřipouštěla, že bych se nemohla vrátit, ale po všech chybách co jsem udělala, to bylo ještě uspokojující řešení, když si vzpomenu na minulou návštěvu, dopadla jsem vlastně nadmíru dobře.
„A jak jsme se domluvili před chvílí, kapitána Collinsovou a poručíka Evanse se pokusí dostat doktor McKaye alespoň do jejích vesmíru.“ To už jsem k ní otočila hlavu a na chvíli jsem pocítila ostré bodnutí závisti, jako když ve škole obě píšeme test s tahákem, ale na ni nepřijdou. „Pokud tvrdíte, že je ten experiment natolik důležitý, bylo by správné, kdybyste se vrátila do svého vesmíru, ale ani to vám nedokážu slíbit na sto procent, ale máte moje slovo, že se to alespoň pokusíme.“
„Jsem vám nesmírně vděčná, že mi tu možnost vůbec dáte. Slibuju, že pokud se to povede, udělám vše proto, abyste toho nelitoval, pane.“
Ještě nějakou dobu jsme probírali podrobnosti, na které se dostavil i Sam Evans, který měl pak letět na Atlantidu s námi. Byl realista, proto byl ochotný zůstat v našem vesmíru, kdyby se mohl do jejich vesmíru vrátit pouze jeden, v ten okamžik jsem si všimla, jak se na něj Collinsová podívala. Pohled, který jsem vídala u svého bratra, když se díval na mě. Za ty roky tady, si utvořili mezi sebou silný vztah, nebylo divu, nikoho jiného tu neměli.
I když to všechno dopadlo docela dobře. To rozhodnutí mě ale tížilo jako kámen. Dělo se přesně to, kvůli čemu moje máma bojovala s vlastním otcem. Rozhodovali za mě jiní. Bohužel to k tomu celou dobu vedlo a máma umřela zbytečně, chtěla mi zajistit svobodnou vůli, díky tomu ve mně přetrvával pocit zklamání. Dělala jsem tolik věcí, abych za sebe rozhodovala sama, až jsem to celé pokazila a jen to zhoršila. Kdyby se přede mnou máma objevila, nedokázala bych se jí podívat do očí.
„Musím zůstat tady, Mio, ale slibuju, že jakmile to půjde, vydám se za tebou.“ Jako ve snách jsem se podívala na Kate. Stále mě přidržovala. Stáli jsme zase v prostoru brány a už zadávali adresu, kterou jsem poznala, jenže jsem si neuvědomovala, že bych jim ji řekla. Podívala jsem se na Ryana. Musel to být on.
„Vnímáš mě?“ Kate mnou trochu zatřásla a já zpomaleně přikývla. „Podplukovníku, nevím, jestli by nebylo třeba ji nést.“
„Já to zvládnu. Za bránou se to zlepší.“ Nesnesla bych tu potupu, kdyby mě ještě museli nést, bohatě stačilo, že mě podpírali. Sice mi bylo pod psa, jak po fyzické, tak psychické stránce, ale chtěla jsem si zachovat alespoň trochu důstojnosti. Oběma se vykroutila a udělala dva kroky dopředu a zůstala stát s nimi za zády. Oba naštěstí mlčeli a moje mysl se upnula na bránu a na cestu, kterou budu muset zase zdolat k laboratoři.
***
„Je to jako déjà vu, nemyslíš?“ Ryan šel po mém boku. Před námi se táhlo celé procesí lidí, které jsme uzavírali mi dva a za námi ještě dva členové SG týmu, jehož číslo jsem si nevybavovala. „Nebo snad vize budoucnosti?“ Uchechtl se nad vlastním vtípkem. Zasmála jsem se s ním, ale hrozně mě z toho rozbolelo břicho.
Přecházeli jsme tu holou pláň před jeskyní, i když jsme s Ryanem věděli, že nás tu nic nepřekvapilo, stejně byla ostražitost na místě. Nakonec mi pohled spočinul na Collinsové. Pralo se ve mně tolik pocitů z ní. Vztek, zlost, ukřivděnost, závist, obdiv, nenávist, soucit, opovržení, smutek, bolest, vděčnost a začal mě nahlodávat malý červík pochybností, jestli u naší laboratoře to půjde tak snadno jako v té její, protože ona měla pouze jeden přívěšek, my dva.
„Neříkám, že nejsem jasnovidec, ale nepřemýšlíš náhodou o tom stupu na ty přívěšky?“ Ryanova pozorovací schopnost byla slušná.
„Nerada bych narazila na nějaký zádrhel, když už je to tak hezky naplánované.“
„Musí ti být jasné, že sebelepší plán se může posrat.“ Znechuceně jsem si odfrkla. Dokonce byl i bolestivě upřímný. Konkuroval v tom Johnovi. Zabolelo mě z toho u srdce.
„No jasně. Spíš mi řekni, jestli ses tohle naučil od Shepparda nebo on od tebe.“ Tiše se zasmál.
„To je těžký říct. Znám ho už tak dlouho, že nevím kdo, koho zkazil první. Ještě na výcviku jsme za sebe žehlily maléry, ale u velícího to moc nešlo. Poznala kdykoliv jsme jí lhali.“ Začátek naší skupiny byl už jen pár metrů od jeskyně, soustředila jsem se na ni, ale neušlo mi, co mi to Ryan říkal.
„Měli jste výcvikového velícího ženu? Moji mámu?“
„Jasně, říkal jsem ti to na Apollu. Tvoje máma byla ten nejlepší výcvikový velící. Docela legenda. Na svůj věk. Zvládla toho hodně a rychle, pak si pořídila tebe a tvého bratra a dál se tomu věnovala stejně naplno jako budování předešlé kariéry bojové pilotky.“ Nikdy jsem nepotkala někoho, kdo mámu znal z té vojenské stránky. Nikdo k nám nechodil a ona nás k nikomu nevodila. Doma o práci před námi nemluvila, ani s tátou. Proč jsem najednou měla dojem, že ji z téhle stránky téměř neznám? Pak mi to došlo.
„Moje máma vycvičila Shepparda?“ Ryan se se začal smát tak bublavým smíchem, až jsem měla strach, že se udusí.
„Sheppard byl její největší výzva, já byl teda hned za ním, ale jo. Ona ho vlastně přetvarovala k obrazu svému. Když John přišel, byl to jen rozmazlený, hubatý, hubený kluk, co to udělal svému otci natruc, protože se nechtěl uvrtat v jeho firmě. Proč se na to ptáš? Tys to nevěděla?“
„Máma za ty roky měla na starost spoustu pilotů a už je to taky spoustu let. Nikdy o práci doma nemluvila,“ odpověděla jsem mu zamyšleně.
„Čekáme jen na vás,“ vyzvala nás netrpělivě Collinsová. Ruce měla podél těla. Jakoby nevěděla co s nimi, když u sebe neměla žádnou zbraň. Všimla jsem si u všech členů SG týmů, že v klidových chvílích používali svoje zbraně jako opěrátka na ruce. Byl to hloupý zlozvyk, ale dělali to všichni, bez výjimky, dokonce i Ryan právě v tuto chvíli rovněž.
Utvořila se přede mnou ulička, na jejímž konci stála Collinsová. I na takovou dálku, ve svém o číslo větším oblečení, tu vypadala daleko povolaněji nežli já. Vydala jsem se k ní s Ryanem v patách. U vstupu do jeskyně jsem se zastavila vedle ní a sundala si přívěšky z krku a jeden jí podala do nastavené dlaně.
Poslední metry jsme šly vedle sebe. Před maskovací stěnou jsem jí ukázala na druhou stranu. Prohlubně si všimla a postavila se k ní.
„Obě naráz a Ryan vstoupí jako první, poté přívěšky vyndáme a uvidíme, jestli stěna zůstane otevřena.“ Po pár vteřinách Collinsová zavrtěla hlavou.
„Pasti u nás nebyly. Vy jste taky na žádné nenarazili, ale možná bude lepší, když jedna z nás vstoupí dovnitř místo podplukovníka, pojistíme to raději antickým genem.“ Zdálo se to logické.
„Mám to být já, nebo to uděláš ty?“ Bylo mi jasné, že se na to třese. Viděla jsem jí to v obličeji, i když tu bylo jen málo světla z jediné svítilny u našich nohou, jakoby se vrátila do svého živlu, kterému rozuměla a ve kterém cítila jistotu. Naše tváře díky tomu získaly hororové stíny. Nebylo třeba to rozebírat a tak jsem přikývla a ona předala přívěšek Ryanovi a na tři jsme maskovací stěnu vypnuli. Vstoupila dovnitř a my přívěšky vytáhli. Za chvíli se stěna zase objevila, tak jsme ji znovu vypnuli. Posledně jsme neměli čas se ohlednout, jestli se taky zavřela.
Collinsová přišla k nám. „Nic tam není, takže to může podplukovník zkusit, jestli to bude reagovat jinak bez vlastníka genu.“
Nakonec jsme museli zavolat dva členy doprovodného týmu, aby zůstali u přívěšků a my se vydali do laboratoře, abychom to mohli vypnout. Naštěstí to nebyl problém a vše souhlasilo s tím, co nám Collinsová řekla na základně.
Maskovací stěnu vypnula a společně se mnou nastavila povolení pro doktora Leea a ještě jednoho, aby mohli laboratoř alespoň zavřít. Samozřejmě museli mít antický gen. Pak už jsme se jim klidili z cesty, aby dělali svou práci.
Druhý SG tým se vrátil k bráně, aby podal hlášení a nás čekaly hodiny čekání, co bude následovat. Podle plánu nás tu mělo vyzvednout Apollo při cestě na Atlantidu, ale na to bylo ještě času dost, tak jsme přidali pomocné ruce ke stavění tábora. Ryan mi to kupodivu nedovolil a já se s ním nehádala. Nevolnost sice polevila, přítomnost Collinsové mi už po průchodu bránou problémy nepůsobila, ale bolest v boku se nepřestala ozývat.
Nakonec jsem byla nucena zajít za medikem, jestli by mi nedal něco na bolest. Odvedl mě do laboratoře, do čistšího prostředí, aby mi převázal ránu. Moc nadšený nebyl, ale naposledy jsem byla na ošetřovně hned po příchodu na stanoviště Alfa, a pak se to všechno tak rozběhlo, že na to nebyl čas.
Dívala jsem se na naše vědce, jak chodí po laboratoři téměř ve snách. Rozplývali se nade vším, co tu viděli, hlavně, když jsme jim odemkli databázi. Nebylo tam však veškeré vědění Antiků, ale i tak byli nadšení. Zaposlouchala jsem se do jejich rozhovoru, než zavolali stráž a požádali ho, aby přivedl Collinsovou. Přišla téměř hned.
„Smím vás požádat, abyste znehodnotila jumper?“ zeptal se jí ten druhý vědec. Doktor Lee přitom zíral do podlahy. Byl jedním z těch, co s tím nesouhlasili, jenže generál Landry měl pravdu. Otočila se na mě s takovým smutkem ve tváři, až mě to zaskočilo, přesto přikývla a odvedla vědce do zadní části laboratoře, kde byl hangár, odkud jsme prvně odletěli. Já byla pro nenahraditelné znehodnocení, už jsem to s tím jumprem vlastně jednou udělala, přesto mi to trhalo srdce, jenže na Atlantidě mě čekala nedokončená práce a ani po ní bych se nedokázala vrátit zpět.
***
Až po dlouhých pěti dnech přišlo vysvobození.
Planeta se zpočátku zdála jako vcelku obyvatelná se stálým počasím, ale už druhou noc začaly teploty klesat pod bod mrazu a dny se po takových nocích zdály až nadprůměrně horké, takže byla stejně většina lidí nacpaná v chodbě a pracovala tam. Čekala jsem, že po takových nocích tam bude chladno, ale už od brzkého rána bývalo horko, takže se teplota srovnala.
Bylo mi vcelku líto, že s námi nešel Daniel. Mohl mi pomoci s překladem, jazykovědec, kterého k tomu přidělili, byl žalostně pomalý a až příliš si dával záležet na své práci.
Celé dny jsem se odhodlávala, že si s Collinsovou promluvím, sama, mezi čtyřma očima, jenže mi scházela odvaha. Dokonce i Ryan si toho všimnul. „Na lodi budeš mít času dost,“ popíchnul mě a protahoval si nohu. Den ode dne chodil lépe. Chlubil se, že takovou jizvu ještě nemá. Tyčová zbraň ho zasáhla vůbec poprvé.
Šestého dne ráno jsme se vypravili na cestu. My obě Collinsové, Ryan a jeden SG tým. Doprovodili nás k bráně, kterou jsme se dostali na jinou planetu, která byla na dráze letu Apolla. Cesta se nám tak zkrátila sice jenom o den, ale údajně nás měli vysadit už na okraji Pegasu, abychom byli na Atlantidě dříve. Proti tomu se však ostře postavil plukovník Ellis, že po poslední zkušenosti s tím nesouhlasí a že všichni budeme sedět na zadku a počkáme si na dolet jako všichni ostatní. Vedení neprotestovalo a my tři byli raději zticha.
„Pokud to bude jen možné, držte se s těmi dvěma doktory z Atlantidy společně a dál od mých lidí,“ nechal se slyšet Ellis a já zpozorněla. Díval se přitom na mě. Měla jsem nutkavou potřebu mu odseknout, ale zadržel mě Ryan. Jen mi položil ruku na rameno.
„Ten čtvrtý vám ukáže vaše pokoje.“ Stále zíral na mě a na Collinsovou. Kéž by se mu z těch myšlenek mohlo kouřit z hlavy. Dělily nás s Collinsovou roky a odlišovaly vlasy, vrásky a jizva. Já tam viděla podobu hned, když jsme se ještě v laboratoři viděli v jednom ze zrcadel vedle sebe, ale pro někoho, kdo mě už dlouho neviděl, to muselo trvat déle.
Přišel si pro nás Sam Evans, který vypadal, že vůbec netuší, jak se má k nám dvěma chovat.
Zcela nečekaně jsem sdílela pokoj s Collinsovou. Zarytě jsme dobu mlčely a očima se dohadovaly, která bude mít horní postel, prohrála jsem to, protože na spodním lůžku stejně byl připraven stoh knih, které mi poslal Daniel.
Zalezla jsem si na své lůžko a začala knihami listovat. V jedné jsem našla dopis, kde se mi Daniel snažil poradit, jak postupovat v překladu textu, který obsahoval určitě Janusovy postupy v experimentu. Nechala jsem si pár stran vytisknout, abych trochu zabila čas, než doletíme na Atlantidu.
„Ty umíš anticky?“ ozvalo se ze shora.
„Pokoušela jsem se o překlady už na Atlantidě. Pár základních znaků poznám, ale častokrát z toho vyšly stejné nesmyslné žvásty, jako kdybych to dala do google překladače.“
„Google překladač!“ zasmála se nahlas, to bylo poprvé, co jsem ji slyšela se zasmát. Bylo to zvláštní, jako bych slyšela mámu. Hlas Collinsové se mi zdál jiný, přestože byl stejný, každému člověku zní vlastní hlas jinak, když se slyší, než jak by si ho pustil ze záznamu, ale až u ní jsem si uvědomila, že v něm prostě slyším mámu. I když už to bylo tolik let, co jsem ji naposledy slyšela, když nepočítám ten záznam v laboratoři, jako bych s ní mluvila sotva včera.
Chtěla jsem se chopit příležitosti a dozvědět se o tom, na co přišli v jejím vesmíru, ale nebyla jsem si jistá, jestli jsem měla sílu ji poslouchat. Na planetě s laboratoří jsem se chtěla až bolestně zeptat, ale teď před námi byli dva společné týdny a já si nebyla sebou jistá, jestli bych s ní v jedné kajutě vydržela, kdybychom se pohádaly.
Doufala jsem, že když si to pořádně připravím, nebudu jednat tak emotivně, mohla bych tak přijít o možnost, že by se mi třeba otevřela. Znala jsem se dobře a otevírání mi moc dobře nešlo a ona byla přeci já.
Otevřela jsem další knihy a ponořila se do hledání znaků, abych ukrátila čas do jídla. Ona musela usnout nebo se taky ztratila ve vlastních myšlenkách.
***
„Nevíš, koho nabrali? Ellis nevypadal příliš nadšeně,“ zeptala se Jennifer Rodneyho, když pomalu mířili na večeři. Ten kráčel vedle ní s tabletem v ruce a neustále probíral jak upravit Tunneyeho přístroj.
„Kdybych měl víc času a mohl se tím probrat,“ posteskl si. „Nerad to přiznávám, ale je to výtečný nápad, ale potřebuje pořádně upravit, aby správně fungoval. Malcolm příliš spěchal.“
„Ellis s tím dělá hrozné tajnosti,“ pokračovala Jennifer. Už dávno pochopila, že nemá smysl Rodneyho vytahovat z jeho myšlenek, když chtěl dokázat, že on to umí líp.
Dívala se na chodbu před sebou, když si všimla, jak někdo vyšel z kajuty a míří za roh. Téměř se jí zastavilo srdce, když spatřila šedivý cop. Zastavila se a zírala neschopna pohybu. To přeci nemohlo být možné. Určitě ji šálily smysly. Pořád na sobě pociťovala, potom jak málem umrzla, že možná ještě měla déle odpočívat.
„Určitě se na to ještě podívám na Atlantidě. Mám tam víc přístrojů…“ Rodney otočil hlavu k Jennifer, aby s ním souhlasila, ale už vedle něj nešla. Ohlédl se dozadu. „Stalo se něco, Jennifer?“ Ta jen zdvihla ruku a ukázala na křižovatku chodeb.
„Mám dojem, že jsem viděla…“ Rodney se podíval, kam ukazovala. „Co jsi viděla?“
„Jako by to byla…“
„Kdo?“
„Mia.“ Rodney došel k Jennifer a chytil ji za ruku.
„Říkal jsem ti, že si máš odpočinout. Nemusela jsi se mnou chodit. Jídlo bych ti donesl.“ Přivinul ji k sobě, ale odstrčila ho od sebe.
„Je mi dobře, Rodney. Ale vážně jsem měla dojem, že jsem ji viděla.“ Soucitně se na ni podíval. Brala si zmizení Mii hodně k srdci, proto ji vzal s sebou na ten večírek. Přineslo to víc než jen její rozptýlení od výčitek. Musela téměř umřít, aby si konečně uvědomil, že mu na ní záleží mnohem víc, než si do té chvíle připouštěl a nebylo to pouze jednostranné.
„Jenn, já vím, že tě to trápí. Nejsi jediná, ale velení dělá všechno proto, aby ji našli. Jsi její kamarádka a je jasné, že ji v téhle situaci můžeš vidět, měla by sis odpočinout.“ Nelíbilo se jí to, ale možná měl Rodney pravdu.
„Mám tě vzít zpátky?“ zeptal se.
„Ne, to je dobrý, půjdeme se najíst.“ Ruku v ruce došli do jídelny a oba strnuli na prahu.
U jednoho stolu o okna zahlédli moc dobře známou barvu šedivých vlasů spletených do dlouhého copu. Seděla tam ještě se třemi dalšími lidmi. Se dvěma muži a ženou, která měla na krátko ostříhané hnědé vlasy a dlouhou jizvou na pravé tváři táhnoucí se od oka po koutek úst.
Jennifer stiskla Rodneymu pevně ruku, téměř mu ji drtila, ale on to nevnímal, zíral s otevřenými ústy na Miu. Klidně si jedla, jakoby se nic nedělo.
„Mio!“ Jennifer její jméno téměř vykřikla. Mladá žena ztuhla v půli cesty vidličky k ústům a otočila se na dvojici.
Rodney se podíval na ženu, co seděla naproti ní. Jejich pohledy se setkaly. Žena se zhluboka nadechla a raději uhnula pohledem.
„Mio!“ vykřikla znovu Jennifer, vytrhla se Rodneymu a téměř se rozběhla přes jídelnu. Mia se postavila, nestačila se dostat od stolu a už ji doktorka drtila ve svém objetí. Bolestivě přitom hekla.
„Omlouvám se!“ vyjekla, když se Mia chytila za pravý bok.
„To je dobrý, Jennifer.“
„Já to nechápu! Nikdo nám neřekl, že tě už našli.“ To už k nim došel i Rodney. Chytil Jennifer za rameno a trochu ji od Mii odtáhl.
„To je na dlouhé povídání,“ začala.
„Klidně si sedněte k nám a Mia vám to může říct, až se všichni najíme.“ Přihlásil se o slovo ten svalnatější z mužů s hustým strništěm a ošlehanou tváří, který seděl vedle ní.
„Ale beze mě.“ Žena se postavila, kývla na posledního u stolu, vstala a odcházela se svým tácem pryč. Rodney se za ní díval. Žena se snažila, aby se jí znovu nepodíval do tváře, ale na chvíli se znovu na sebe podívali, netrvalo mu dlouho, aby mu svitlo. Div nezačal luskat.
„Omluvte nás. Mio, podplukovníku, doktoři.“ Poslední muž vstal od stolu a Rodney ho zastavil.
„Poručík Evans.“ Jeho jméno mu naskočilo okamžitě. Muž přikývnul.
„Ano, doktore. Když dovolíte, půjdu za ní.“ Pohledem vyhledal Miu, která přikývla. Rodney za ním a ženou zíral.
„Co se děje?“ zeptala se ho Jennifer.
„Jak jsem řekla, je to na delší povídání,“ povzdychla si Mia a sedla si zpět. McKay s Kellerovou se posadili místo těch dvou.
„Jasně že je, takže doporučuju se nejdřív najíst,“ zahuhlal podplukovník s plnými ústy a obkroužil vidličkou ve vzduchu kruh.
„Ty můžeš v klidu jíst, Ryane,“ poučila ho Mia a odstrčila svůj talíř dál po tácu. „Ani nevím, kde bych měla začít.
„Byla to ona?“ zeptal se Rodney Mii přímo, ta jen přikývla. Jennifer mezi nimi těkala pohledem. „Kdo to měl jako být?“ zeptala se.
***
Ellis se zmiňoval o nějakých doktorech z Atlantidy, ale nenapadlo by mě, že to bude zrovna Rodney a Jennifer. Ten pocit, který mě zaplavil, když jsem je uviděla a překonala počáteční šok, byl úžasný. Jakoby ze mě spadla veškerá tíseň a bezmoc a nahradila ji naděje.
Seděli přede mnou, s upřímností ve tvářích, že mě rádi vidí a dychtiví dozvědět se, co se se mnou dělo.
Pak mě Rodney uzemnil, když Collinsovou poznal, jakpak by ne, byl v mé hlavě. Viděl ji v mých vzpomínkách a věděl co je zač.
„Takže jsi ji našla.“ Přikývla jsem. „A je skutečně z…“ jiného vesmíru, nevyslovil to nahlas, ale přitakal jsem mu. Na to vykulil oči.
„Nechápu, o čem to tady mluvíte. Proč nám neřekli, že tě našli?“ dorážela na mě Jennifer.
„Jsme tu pár hodin. Stalo se toho hodně a hrozně rychle. A plukovník Ellis není zrovna můj fanda, takže asi proto. Upozornil nás, abychom se drželi s vámi a neotravovali jeho posádku.“ Snažila jsem se, aby to neznělo příliš nenávistně, přeci jen to byl Ryanův nadřízený, kterého musel poslouchat.
„Ale co…“
„Jennifer.“ Obrátil se k ní Rodney a položil jí dlaň na ruku. Vyměnili si takový pohled, který mluvil za vše.
„Slečno Collinsová, podplukovníku Kerby.“ Oba jsme se otočili k muži, který sedával na můstku po pravé ruce Ellise.
„Stalo se něco, poručíku Marksi?“ Ryan přestal jíst.
„Posílá mě plukovník Ellis. Přišlo nařízení z velitelství, že máte napsat zprávu o událostech, co se udály od opuštění Apolla do znovunalodění.“ Vyměnili jsme si krátký pohled.
„I já?“ zeptala jsem se. Poručík přikývnul.
„Samozřejmě, slečno. Než však začnete, musíte se dostavit na můstek, abyste ještě podepsala smlouvu s letectvem.“ Stiskla jsem rty a zatnula pod stolem ruku v pěst.
„Hned?“ Rodney se netvářil příliš nadšeně.
„Ano.“ Poručík o kousek odstoupil, abych mohla vstát.
„Nezlobte se,“ podívala jsem se na Rodneyho a Jennifer. „Určitě se ještě uvidíme.“
„Doktore McKayi a doktorko Kellerová, vás plukovník žádá, abyste se za ním dostavili do kanceláře ve dvacet nula nula.“ Poručík mi pokynul. Ani jsem nemohla odnést svůj tác. Hned jsem za ním šla a nervózně se otočila po trojici, co zůstala u stolu.
***
Ruka se mi chvěla, když mi Ellis ukazoval místo, kde se mám podepsat. Alespoň měl tolik taktu, aby mě odvedl do své kanceláře.
„Neumíte snad psát?“ zeptal se mě kousavě. Zavrtěla jsem hlavou. Nemělo smysl mu něco vysvětlovat, svým pravým jménem jsem se nepodepisovala roky. Snesla bych čistý papír, kde bych si to nejprve zkusila, ale od plukovníka jsem něco takového nemohla čekat.
Nejistě jsem položila špičku pera na papír a pomalými pohyby napsala své příjmení a ještě kostrbatěji svoje jméno, které mi připadalo úplně cizí. V práci jsem se sice podepisovala jen svým příjmením několikrát za směnu a zvládla to během necelý dvou vteřin, ale tentokrát mi to trvalo snad třikrát déle. S výsledkem jsem byla krajně nespokojená, jako bych se vrátila na základní školu.
Ellis mi papír vytrhnul zpod ruky, jakoby nechtěl, abych se na to dívala jen o vteřinu déle.
„Kopii vám nechám donést do kajuty, abyste si ji mohla celou přečíst.“ Už jsem mu ani nedokázala vzdorovat. Jako bych se upsala ďáblu. „Je mi jasné, že jste na Atlantidě zprávy psala. Tak se u této snažte o sto procent víc.“
„Všechno jsem řekla panu Coolidgovi, má to natočené,“ namítla jsem.
„Pane.“ Zvedla jsem k němu nechápavý pohled. Zvedl jedno obočí a upřel pohled na svoje prýmky.
„Všechno jsem řekla panu Coolidgovi, pane, má to natočené,“ opakovala jsem už správně.
„Pan Coolidge v zastoupení IOA si to vyžádal. Berte to jako vstupní test. Nemyslela jste si snad, že místo u letectva získáte jen tak.“
„Budu jen pomocná síla v nejpodřadnější práci.“ Probodl mě pohledem. „Pane,“ dodala jsem. Náplň práce byla to jediné, co jsem si ve smlouvě stihla přečíst. Bylo to však vznešeněji napsané, ale v podstatě to znamenalo, že jsem ten nejpodřadnější zaměstnanec za nejnižší plat. Byl to jen drobný vzdor, na který jsem vyplýtvala poslední energii.
„Uvědomte si, že jelikož jste na Atlantidě žila roky na náklady letectva, bude váš plat v celé výši využit na pokrytí těchto nákladů.“ To nebyla ani rána z milosti, ale pořádná rána nožem do zad. Viděla jsem v Ellisově tváři, že si to neskutečně užívá.
„Rozumím, pane.“ Nešlo mi to přes pusu tak snadno jako před malou chvílí. Jako když jsem přišla na Atlantidu. Časem jsem se to naučila, protože si to ti lidé ode mě zasloužili, ale teď, když mi za to platili, to bylo nepříjemné, zvláště pokud šlo o plukovníka Ellise, který vůči mně projevoval silné antipatie už od začátku.
„Jděte. Mám ještě jedno jednání.“ Odmávnul mě rukou.
„Pane.“ Zvedla jsem se ze židle a rychle se vytratila, ani nevím, jak jsem se tak rychle dostala do naší kajuty, ale když jsem usedla na postel, slezla ze shora Collinsová.
„O co jde?“ Pokud šlo o upřímný zájem, bylo mi to jedno. Zula jsem si boty a lehla si na postel tváří ke zdi.
Netrvalo to dlouho a přišel někdo z posádky a donesl mi kopii smlouvy a osobní notebook s dalšími věcmi, včetně uniformy a převzetí jsem musela podepsat.
„Plukovník Ellis očekává vaši zprávu do zítřejších osmi hodin ráno.“ Přebrala jsem si ti notebook a podepsala další papír. Tentokrát jsem měla o něco pevnější ruku.
Jakmile se za mužem zavřely dveře a já odložila věci na malý pracovní stůl, Collinsová sáhla po kopii smlouvy a začala v ní číst. Nebránila jsem jí.
„To snad nemyslí vážně? V celé výši? Bez dovolené.“ Zvedla od smlouvy oči. „Ty jsi to podepsala?“
„Co je ti, do prdele, do toho? To je moje věc!“ Vytrhla jsem jí smlouvu z ruky.
„Uvědomuješ si, Mio, že tohle není standardní smlouva?“
„Copak já byla někdy standardní?“ zakřičela jsem na ni.
„Nemusíš si nechat všechno líbit,“ řekla pomalu.
„Díky tobě musím!“ vařila se ve mně krev a potřebovala jsem se na někom vybít a bylo mi naprosto jedno, že to bude právě ona a že tu s ní budu muset trávit další dny. Měla jsem chuť na ni křičet a pořádně ji praštit, ale zaskočila mě. Rozevřela ruce a nekompromisně si mě přitáhla do náruče. Držela mě pevně, abych se jí nevytrhla. Trvalo to pár vteřin, než jsem se jí poddala a rozplakala se. Bylo to divné, ale jakoby mě držela máma, dokonce mě i stejně pohladila po hlavě a odtáhla mi z pravé strany krku vlasy, co se mi uvolnily z copu. To mě rozplakalo ještě víc. I když bych to nepřiznala nahlas, měly jste mnohem víc společného, než jsem si myslela. Tolik jsem ji sama sobě hanila, až jsem zapomněla, že jsem to vlastně já, a i když ona vstoupila do armády, pořád prožila dětství s mámou a mnohem víc, záviděla jsem jí.
„Mrzí mě to,“ pošeptala mi do ucha.
„Nemysli si, že ti to tak snad odpustím,“ dostávala jsem ze sebe hodně těžko.
„Mrzelo by mě, kdyby ano,“ dodala se smíchem. Nakonec mě raději pustila. „Jen to neříkej Samovi, posmíval by se mi za to. Před ním musím být za tvrďáka,“ mrkla na mě. Přikývla jsem.
***
Už odmala jsem chtěla vstoupit do armády jako rodiče. Nepodporovali mě v tom ani mi to nevyvraceli, ale teď zpětně mi začalo docházet, že to máma nechtěla. Bála se, aby to nevyhovovalo plánu jejího otce. Chtěla, abych se pro to rozhodla sama. Ona mi dala možnost volby. Jako jediná. Byla jsem jí za to teď neskutečně vděčná, ale zároveň si přála, aby tu byla se mnou a pomohla mi. Sice se o pomoc snažila Collinsová, nebylo to však ono.
Musela jsem se k tomu postavit jako dospělá a přestat si na něco hrát a začít poslouchat, doteď jsem rozhodovala já, už od máminy smrti, převzít její roli doma se nabízelo, protože táta se s její smrtí nikdy nesmířil a přišlo mi, že společně s ní umřela i část jeho. Přestal být ten, kdo rozhoduje a vychovává, přešel od autority do kompromisu, vlastně mě nechal rozhodovat, což se s odstupem času ukázalo jako chyba. Nevyčítala jsem mu to, ale možná by se některé věci staly jinak. Jenže pořád to byla moje rozhodnutí, takže to byly i moje chyby, tedy hlavně moje, ale i přesto jsem si chtěla nechat něco ze své nezávislosti.
Rozhodla jsem se poslouchat, ale určitě ne bezhlavě jako ovce, chtěla jsem o těch rozhodnutích a rozkazech umět rozhodovat jestli je to správné nebo ne, a jestli to není proti mému přesvědčení, tak jako John.
To byla další věc, o které jsem přemýšlela, a k čemu jsem se musela postavit čelem jako dospělá. A čím více jsme se blížili k Atlantidě, tím více jsem se toho bála, ale zasloužil si vědět pravdu o mě a hlavně o Thomasovi, možná jsem mu to dlužila, když mě potom nenutil, abych mu to říkala, ale já mu to chtěla říct, důvěřovala jsem mu a záleželo mi na něm. Nechtěla jsem, aby mezi námi byla tajemství.
V hlavě jsem si přehrávala to, jak mu to řeknu, snad tisíckrát, ale ani jedna možnost se mi nezdála dost dobrá.
„Možná by ses k nám měla připojit.“ Vzhlédla jsem ke Collinsové. Každý den mě vytrhávala z hlubin myšlenek a, i když se mi to nepřiznávalo tak snadno, udržovala mi zdravý rozum, jinak bych se z toho už brzy zbláznila. Překlad mi vůbec nešel, cítila jsem, že by mi to mělo jít, ale něco mi bránilo, abych se v těch znacích vyznala, poznávala jsem je, ale nedokázala z nich poskládat správná slova. Jako bych neviděla do důležité a nebylo divu. Nesoustředila jsem se, ale musela jsem něco dělat, protože čas na téhle lodi byl ten poslední svobodný, patřící jen mně, přestože jsem dělala překlad, ještě jsem nemusela nikde být na čas a mohla si zorganizovat čas sama.
„Půjdu později,“ řekla jsem jí po dlouhých vteřinách, kdy jsem na ni zírala, jako bych vůbec netušila, co chce.
„Je to poslední večere, zítra dorazíme na Atlantidu. A tam už nebude čas na oddech,“ řekla mi zcela upřímně.
Na Atlantidě se už nebudu moci před ostatními schovávat, tak jako jsem se tady schovávala před Rodneym a Jennifer, kteří pořád doráželi, abych jim řekla, co se stalo, ale já to nechtěla opakovat pořád dokola. Byla jsem připravena to říct už jenom panu Woolsymu a pak bylo na něm, jak s tím naloží a komu to řekne. Snažila jsem se jim to tak vysvětlit, ale Jennifer jakoby mě neslyšela. Rodney to nakonec kupodivu pochopil a snažil se jí to vysvětlit, ale ona nechtěla.
„Kdybys Kerbymu dovolila, aby jim něco řekl, proběhlo by jídlo v klidu.“ Zavrtěla jsem hlavou. Proč to nechápala ona, byla přeci já, musela to cítit snad stejně. Jenže mi přišlo, že čím blíže jsme byli Atlantidě, tak se měnila, už nebyla tak uzavřená a zdála se snad šťastnější a aby nebyla, když měla šanci se dostat domů. Mohla to probírat s Rodneym, ale od toho prvního večera na něj nepromluvila, téměř ani nepodívala. Nechápala jsem to a neměla odvahu se zeptat.
„A kdybys ty mluvila s McKayem, tak bys pak nemusela tak dlouho setrvávat na Atlantidě, rychleji by tebe a Sama dostal domů.“ Rázem její tvář potemněla.
„Tak si nechoď,“ odsekla a odešla sama.
Rozvalila jsem se na posteli a shodila všechny papíry na zem, že je později posbírám. Zavřela jsem oči a poddala jsem se pocitu, který ve mně poslední dny sílil. Bylo to podivně známé a natahovalo to po mne ruce a já se nechávala lákat a hřálo mě z toho u srdce, dávalo mi to naději, že bude zase dobře, že se vracím domů.
Ani nevím, kdy se mi podařilo usnout, ale když jsem se vzbudila, Collinsová chodila po kajutě a balila si věci. Měla na sobě oblečenou uniformu Atlantidy. Sedla jí dokonale a já si na kratičký okamžik myslela, že se dívám na mámu a došlo mi, proč se táta tak uzavřel do sebe, podobala jsem se mámě mnohem víc, než jsem si uvědomovala a bylo jedno, že Collinsová má krátké vlasy a jizvu. Ten postoj, ty pohyby, vyrazila mi tím dech.
„To je dost, už jsem tě chtěla budit. Za dvě hodiny doletíme k Atlantidě, tak se sbal,“ přikázala chladně, vojensky. Nemělo cenu se s ní dohadovat a čekalo mě dost práce. Nechala jsem po večeru spoustu nepořádku a po dlouhé době jsem si skutečně chtěla obléct atlantskou uniformu a americkou vlajkou na levé paži.
***
„Během pár hodin přiletí Apollo,“ jmenoval další bod Woolsy na schůzi. V zasedačce s ním byl tým podplukovníka Shepparda, pár techniků a několik vědců z různých oborů, kteří se pomalu začali zvedat, protože si už vyslechli svoje. „Očekávám, že budete na svých místech,“ zvednul pohled k technikům, „přivážejí nějaké zásoby, takže si sebou vezměte pár lidí, aby vám to pomohli vyložit.“ Vedoucí techniků Chuck přikývnul a pokynul svým lidem a taky odešli.
„Nuže, určitě vás tři potěším,“ John, Ronon a Teyla se konečně narovnali. Přišla řada na ně, „vrací se doktoři McKaye a Kellerová.“
„Nebyli na Zemi moc dlouho,“ ozval se Ronon a pohrával si s tužkou mezi prsty.
„Rodney se nemohl dočkat, až nám bude moct říct, jak zachránil situaci,“ pronesl John nevýrazně. Teyla se na něj chápavě podívala. Nebyl to on. Jeho slova postrádala nadšení, dokonce i pan Woolsy smutně stiskl rty.
„Pokud mi to dovolíte, pane Woolsy, ráda bych na oba přivítala v docích,“ ozvala se Teyla a tři muži na ní vrhli překvapené pohledy.
„No, pokud chcete, můžete. Chtěl jsem tam sice poslat podplukovníka Shepparda, ale myslím, že to nebude potřeba. Apollo mi poslalo veškeré informace a pro dnešek stejně nemáte plánovanou žádnou misi, než se doktor McKaye zase zabydlí, takže není problém. Jen vás prosím, Teylo, pošlete je oba za mnou. Chtěl bych si s nimi promluvit osobně.“ Athosianka přikývla. „Dají vám vědět, až zde Apollo bude,“ dokončil Woolsy. Složil všechny papíry a pomalu vstal. Vyšel ze zasedačky jako první, následoval ho Ronon, který určitě mířil do tělocvičny, jen Teyla s Johnem zůstali sedět na svých místech.
„Proč tam jdeš?“ zeptal se John pomalu, letmo se na ni podíval. Jako vedoucí bezpečnosti by tam měl být on, ale ještě si chtěl chvíli užít klidu bez Rodneyho.
„Měla bych tam být,“ odpověděla Teyla po chvíli přemýšlení. Sama si tím nebyla jistá, ale něco jí napovídalo, že by tam měla jít. Posledních pár dní bylo pro ni napjatých, jakoby na něco čekala, hůře spala. Dokonce i Kanan si toho všimnul. Ptal se jí, co se děje. Nedokázala mu odpovědět, ale byla si jistá, že je to něco dobrého. Chvěla se očekáváním a dnes vstávala s opravdu dobrou náladou.
***
Když Teyla přicházela do doků, celá se chvěla. Měla dojem, že by dokázala běžet rychleji než vítr. Všem okolo sebe rozdávala úsměvy, což dělala i normálně, ale teď bylo ještě intenzivnější, jako když našla Kanana a svoje lidi.
Překonala posledních pár metrů a sledovala, jak vystupuje posádka Apolla. Chvíli trvalo, že konečně spatřila Rodneyho a Jennifer, vycházeli z lodě ruku v ruce. Blaženě se usmála. Takže společná cesta přinesla ovoce, jenže něco jí říkalo, že to není to, z čeho byla tak napjatá a pak ji uviděla. Nohy ji nesly automaticky, konečně pochopila, co to bylo za pocit, který ji poslední dny zaplavoval.
Byla to ona. Mia se vrátila. Cítila ji přicházet. Byly spojeny na duševní úrovni ode dne, kdy vstoupila do její mysli a zachránila jejího syna před královnou. Stvořily si tak duševní pouto, které ji ubezpečovalo, že i když Mia zmizela, nezemřela, že pořád někde byla, bála se o ni, ale věděla, že kdyby se jí něco stalo, dozvěděla by se to první a teď když ji viděla přicházet proti sobě, konečně se cítila zase celá, jako s Kananem.
Obě se zastavily jen kousek od sebe. Teyla natáhla ruce a chytila Miu za lokty, ona ji chytila stejně. Nakonec se dotkly čely, všechno okolo zmizelo. Jejich mysli se dotkly a obě zaplavil pocit bezpečí. Navzájem si pohlédly do očí, oběma se leskly slzami.
„Splnila jsi svůj slib,“ zašeptala Teyla.
„Vždy plním své sliby,“ pošeptala jí Mia nazpět.
„Jen se tu nerozbrečte,“ přerušil jejich chvíli někdo další. Teyla neochotně zdvihla hlavu za hlasem ženy, která stála za Miou. To nemohlo být možné.
„Díky kapitáne,“ odsekla Mia a znovu navázala oční kontakt s Teylou. „Pak ti to vysvětlím.“ Přikývla.
„Jen je nechte, kapitáne. Mně spíš zajímá, kde je Sheppard. Vy to víte, madam?“ Vysoký muž s hustým strništěm, delším než měl Ronon se k nim připojil a přicházel s dalším mužem, kterého Teyla poznávala, ale nechápala, jak je to možné. Byl už dva roky mrtvý.
„Podplukovník Sheppard bude zřejmě v tělocvičně,“ odpověděla mu zaskočeně, přesto se stále neochvějně držela Mii.
„Jak jinak. Velitel bezpečnosti Atlantidy a ani není na svém místě, když přiletí loď, to je mi bezpečnost.“ Teyla přišla o svůj úsměv a zadívala se na plukovníka Ellise, který tuhle neuvěřitelnou skupinu uzavíral.
„Plukovníku Ellisi,“ pozdravila ho Teyla. „Pan Woolsy se nezmiňoval, že by měl přiletět ještě někdo jiný kromě doktora McKaye a doktorky Kellerové, proto jsem přišla já.“
„No jistě. Přeci nebudu ohlašovat kontrolu dopředu,“ odseknul jí a protáhnul se kolem. „Počítejte s tím, že velení budu informovat o nepřipravenosti Atlantidy a podplukovníka Shepparda,“ zavolal ještě a klestil si cestu mezi svými podřízenými.
Teyla se podívala na skupinu, která zůstala stát u lodi jako poslední. Rodney s Jennifer se tvářili ustaraně. Ten vysoký podplukovník si ji prohlížel a poručík Evans se snažil, aby se jejich pohledy nesetkaly a ta žena ji upřeně pozorovala, aniž by přitom mrkla.
„Budeme tu ještě stát dlouho, máme docela dost práce,“ oznámila jim ta žena, která se až nápadně podobala Mie, jen starší.
„Neměli jsme tušení, že plukovník Ellis nedal panu Woolsymu vědět, že nás přiletí víc,“ nechala se slyšet Jennifer a zároveň se tím omlouvala.
„To je mu podobné, parchant jeden,“ prskal Rodney.
„Spíš bych řekl, že poslední podraz od IOA,“ dodal ten vysoký podplukovník.
„No jistě a vy to tu teď bude všichni probírat jako staré babky, místo toho, abychom raději šli za velitelem Atlantidy,“ zvýšila žena hlas. „Podle vojenského protokolu se stejně všichni musíme hlásit, takže už přestaňte pomlouvat a jdeme.“ Prodrala se mezi nimi v těsném závěsu s poručíkem a vydala se z doků do města.
„Všechno se dozvíte, Teylo. Raději jdeme, než tu kapitán způsobí větší pozdvižení než je potřeba.“
„Máš pravdu,“ souhlasila s ní Atahosianka a zbytek se vydal za dvojicí.
***
Zasedačka byla plná lidí. Neměla jsem šanci se z toho radovat, ale obávala jsem se spíš chvíle, kdy přijde John a konečně se uvidíme.
„Pane Woolsy, je neslýchané, že váš vedoucí bezpečnosti ani neprověřil, že společně s posádkou nepřišel někdo další, po té poslední nepříjemnosti s tou novinářkou je to neodpustitelná chyba,“ spílal dál plukovník Ellis už poněkolikáté.
„I přes nařízení IOA jste vy jako velící lodi měl předem ohlásit počet osob, které jsou přítomny na vaší lodi, plukovníku. Takže to tu na mě nezkoušejte, nebo si budu stěžovat já, že jste zatajil důležité informace. To co mi sdělilo velení, bylo velmi neurčité a vy jste byl povinen mě doinfomovat,“ ukončil to Woolsy a jeho pohled neumožňoval další konverzaci.
„Jak vidím, podařilo se vám nalézt obě Collinsové a dozajista vyřešit jejich problém,“ upřel pohled na Ellise, který neochotně z náprsní kapsy vytáhnul USB a postrčil ho směrem k Woolsymu.
„Jsou tam veškeré zprávy.“
„Děkuji. Takže než budeme pokračovat dál, musím si to projít, takže vás všechny požádám, abyste se prozatím šli ubytovat, odpočinuli si, najedli se a pak vás začnu postupně zvát k sobě.“ Všichni jsme se začali zvedat k odchodu, ale mým směrem šel pan Woolsy. „S vámi bych si chtěl promluvit hned, slečno Collinsová a vy slečno Collinsová,“ pohlédl na mé druhé já.
„Kapitáne,“ opravila ho popuzeně.
„Kapitáne Collinsová a poručíku Evansi,“ pořád se na něho udiveně díval, „pošlu pro vás někoho, kdo vás ubytuje a prozatím však vám bude přiděla stráž a nebudete se moci pohybovat po městě sami.“ Collinsová přikývla a vyčkala až svoji žádost pan Woolsy sdělil do vysílačky.
Během pár minut se tu objevil major Lorne s Poulssonem s Johnem a Rononem v patách. Zadržela jsem dech, když vešel do zasedačky a my se na sebe podívali. Ten úlevný výraz ve tváři následovaný radostí však přerušil Woolsy, který udával rozkazy, stál u mě tak blízko, že jsem si téměř nedovolila ani dýchat, až mě z toho zabolel bok, lehce jsem se za něj chytila, ale nespouštěla přitom pohled z Johna. Vyděsilo mě, že se jeho výraz změnil. Vypadal nejistý a rázem se začal ošívat, což jsem pochopila. Určitě šlo o Thomase a já už chtěla za ním jít, ta touha s ním mluvit mě stravovala zaživa.
„Všechno je jasné a my půjdeme.“ Ucukla jsem, když mi pan Woolsy položil ruku na rameno. Bolestivě jsem sykla. John se napjal a chtěl ke mně vykročit, ale Ronon ho zastavil, protože nás upřeně sledoval plukovní Ellis, jakoby snad tušil, co za naším chováním je.
„Podplukovníku Shepparde,“ ujal se slova Ellis, na mě se škodolibě zašklebil, „musíme si promluvit o vážném porušení bezpečnostního protokolu.“ Vyměnil si pohled i s panem Woolsym, který se na něj zamračil. „Posaďte se, podplukovníku. Vy pane Dexi, můžete jít, tohle je záležitost letectva.“ To už mě pan Woolsy jemně chytil za paži a odváděl pryč. Nechtěla jsem z Johna spustit pohled, ale to bych jinak zakopla. Vyprovodil nás Ronon, ale zůstal stát před zasedačkou, jakmile se zavřela.
„Až Sheppard skončí, pokuste se ho zdržet, Ronone,“ požádal ho velitel Atlantidy a Sateďan přikývnul a zůstal stát na stráži.
***
„Nedáte si vodu, Mio?“ zeptal se pan Woolsy, když jsme došli do jeho kanceláře a usadili jsme se do křesel, záměrně se vyhnul stolu.
„Nemáte něco silnějšího?“ Nepatrně se usmál. Obešel stůl a ze skleněné karafy nalil vodu do sklenice a donesl mi ji. S povděkem jsem ji naráz vypila.
„Nuže.“
„Moc mě mrzí, že vás neinformovali, pane Woolsy.“ Klidně mě poplácal po předloktí.
„Za to nemůžete, ale to jsem nechtěl vědět.“
„Všechno je na tom disku.“ Zavrtěl hlavou.
„Zajímá mě, jak je vám.“ Jeho zájem byl upřímný. Chabě jsem se na něj usmála a bojovala se slzami.
„Není to dobré,“ přiznala jsem nakonec. Chytil mě za ruku a palcem mi přejížděl po hřbetu. „Ani nevím, kde mám začít.“
„To ani já.“ Mluvil téměř šeptem a to zklamání v očích u něho bylo neuvěřitelné, ale litování jsem měla za sebou. Ten čas na lodi mi na to skoro stačil. Pořád jsem to nemohla strávit, ale muselo mi to pomoct vstát a zase bojovat.
„Vím, že tu byl Michael a unesl Thomase.“ Woolsyho šok mě zarazil. „Je toho tolik, co musíte vědět, ale nevím, jestli nebude lepší, když si přečtete ty zprávy.“
„Já to chci slyšet od tebe, Mio.“ Druhou rukou překryl spojení našich rukou a já začala vyprávět.
***
Když jsem stála před dveřmi do mého pokoje, nějakou dobu jsem přemýšlela, jestli vůbec chci vejít dovnitř. Hlavou mi stále běžel rozhovor s panem Woolsym. Utěšoval mě fakt, že jako jeden z mála byl rád za můj návrat, sice tu bylo víc lidí, Teyla, Evan, který mě vedl do pokoje, i Rodney s Jennifer, ale on si zatím jako jediný ode mě vyslechl úplně všechno naráz bez přerušování a hluchých míst, upřímně se zlobil, jakou smlouvu jsem uzavřela s letectvem a že vůbec něco takového vůbec odsouhlasili, viděla jsem na něm, že je mu jasné o vlivu, jaké na to mělo i IOA.
Zdvihla jsem ruku k panelu, ale hned mi zase klesla k boku. Automaticky mi vystřelila pravá ruka, ale pravá strana byla ta zraněná, takže jsem hekla bolestí. Nechápala jsem, proč to pořád tolik bolí. Za tři týdny se to muselo alespoň trochu zlepšit.
„Rád bych si s tebou promluvil.“ Dost jsem se lekla a otočila vzad. Jen kousek ode mě stál John. Ruce v kapsách a nečitelný výraz. Pokývla jsem, udělal dva kroky ke mně, tyčil se nade mnou a já musela zaklonit hlavu. Nádherně voněl, až se mi z toho zatočila hlava. Čekala jsem, že mě chytí, ale jeho ruka se protáhla kolem a přejela po panelu. Pozadu jsem vešla do pokoje. Stále se držel blízko mě, sklonil hlavu a zadíval se mi do očí. Vůbec netuším proč, ale rázem jsem si ho představovala, jak drží Thomase v náručí, usmívá se na něho, něco mu šeptá a nabízí mu svůj prst, aby ho mohl chytit drobnýma ručičkama.
Bylo to jako bodnutí nožem přímo do srdce. Zlomila jsem se v pase a ještě o dva kroky ustoupila. John se na mě zděšeně podíval a natáhl automaticky ruce, aby mě chytil, ale odmítla jsem to a rychle přešla k balkonu a otevřela okno dokořán, do tváře mě uhodil mořský poryv větrů. Probralo mě to, i když mě ta myšlenka na ty dva bolela téměř fyzicky.
„Nech mě mluvit jako první. Tentokrát se nenechám zastavit.“ Otočila jsem se k němu čelem. Na tuhle chvíli jsem čekala tak dlouho. Nehodlala jsem si ji nechat vzít.
„Vím, že jsi z budoucnosti,“ vyhrknul to ze sebe rychleji, než jsem vůbec stačila zareagovat.
„Cože?“ překvapením jsem otevírala pusu a nedokázala zformulovat další větu. „Co? Jak?“ Rychlým krokem jsem přešla k němu a zadívala se mu přímo do očí. „Kdo ti to řekl?“ tolik zklamní jsem ve svém hlase snad ještě nikdy neslyšela.
„Tvoje matka.“ Moje máma? Vážně jsem byla unavená mnohem víc, protože tohle mi mozek nebral. „Mohlo mi to dojít dřív,“ zaslechla jsem jeho hlas, natahoval ke mně ruku se zarámovanou fotkou. Máma a já. „Kdybych nebyl na začátku tak zahleděný do sebe a nesnažil se z tebe udělat viníka, došlo by mi to mnohem dřív. Omlouvám se.“ Ta fotka byla pro mě vše, ji bych si vzala s sebou ať bych musela jím kamkoliv, ona by byla po Thomasovi a Johnovi to jediné, na čem mi skutečně záleželo.
„Nebýt Ryana, ani bych nevěděla, že tě vycvičila,“ zašeptala jsem k němu a rázem ztratila odvahu se mu podívat do očí, aniž bych věděla proč.
„Nebýt té fotky, nedošlo by mi, že ten tvůj vzpurný pohled znám už roky.“ Udělal se mi v krku knedlík a nervózně jsem se ošila. Neprovedla jsem však nic, co by to mělo způsobit, takhle jsem se cítila jedině tehdy, když mi někdo připomínal dávné chyby.
„Malá vzpurná holka, kterou vzala máma do práce na Davisovu-Manthanovu leteckou základnu a ona málem skončila pod koly obrněného transportéru, kdyby ji někdo nezachránil.“ Konečně jsem k němu zvedla tvář. Chvíli to trvalo, ale vzpomínka se mi vybavila. Dlouho potom jsem kvůli tomu nemohla ani spát. Pořád jsem se ohlížela přes rameno a v duchu se modlila, abych toho chlapa, co mě zachránil, už nikdy v životě ani náhodou nepotkala, jinak bych se propadla hanbou. A to mi bylo teprve osm a moc dobře jsem si tenkrát uvědomovala, co jsem provedla a co se mohlo stát. Nevěděla jsem, jestli se tomu teď mám smát, brečet nebo se zahrabat pod zem.
„Tohle není fér,“ ucouvla jsem zpátky.
„A co?“ John měl stále nečitelný výraz, i když bych, čekala, že po té vzpomínce se usměje a bude si mě za to dobírat, nepoznávala jsem ho.
„Já ti měla říct, kdo jsem a odkud jsem přišla.“ Zavrtěl hlavou.
„Nejsi typ, co porušuje sliby a několikrát si mi dala jasně najevo, že od tebe se pravdu nikdy nedozvím a taky jsi to splnila. Alespoň jeden z nás plní své sliby.“ Ta bolest co se mu rázem zrcadlila ve tváři, mě ničila a zároveň mi došlo, proč se tak chová.
Objala jsem ho a bylo mi jedno, když mi vytryskly bolestivé slzy, jak mě pevně natiskl k sobě. Zabořil mi tvář do krku a začal zhluboka dýchat.
„Vím, co se stalo,“ zašeptala jsem mu do ucha. Mrzelo mě, že to musím přerušit, ale ještě mi zbývala jedna věc, co musel slyšet.
Pustil mě a mě trhalo srdce se dívat na tu zkroušenou tvář a děsila se toho okamžiku, až mu řeknu pravdu.
„Vzal si ho jako ru…“ zakryla jsem mu ústa rukou a zavrtěla hlavou. Po tvářích se mi začaly řinout slzy. Nechtěla jsem si to ani představovat. Zdvihnul ruku, aby mi slzy utřel.
„Prosím, odpusť ty mně, Johne. Odpusť mi, že jsem ti o Thomasovi nedokázala říct pravdu.“ Byl zmatený. „Pamatuješ si…“ zhluboka jsem se nadechla, třáslo se mi celé tělo, ale muselo to ven, „když jsme spolu byli poprvé? Chci, abys věděl, že co jsem na Atlantidě, jsi byl jediný, s kým jsem se tak sblížila.“ Stálo mě hodně sil, abych se mu celou dobu dívala do očí a neuhnula.
„Je můj,“ řekl po pár vteřinách, „je to můj syn.“ Byl skutečně překvapený, ale nezdálo se, že by to chtěl popírat, věřil mi.
„Chtěla jsem ti to říct už na lodi, ale nenechal jsi mě a pak Michael…“ Všimla jsem si, jak mu ztvrdnul pohled a obě ruce zatnul v pěst. O krok jsem se k němu přiblížila a ruce mu chytila. „Odpusť mi to, Johne. Tohle jsi měl vědět. Nechtěla jsem ti znovu lhát nebo něco tajit, ale sama jsem netušila, co si s tím počít. Když jsem byla na Zemi, smířila jsem se s tím, že mě…“ nedokázala jsem pro to najít vhodné slovo, „že dají přesnost mému mladšímu já, co je z tohoto času, a já se pro ni chtěla obětovat, a když mi to pak řekli, bylo už pozdě měnit svoje rozhodnutí,“ z těch slov se mi stahovalo hrdlo a já si začala uvědomovat, jak necitelně jsem se rozhodla. „Kate dokázala přemluvit Coolidge, aby mě poslala zpátky na Atlantidu, zachránila nám život, jenže pak tady jsem se před tebou styděla. Styděla jsem se za sebe a bála jsem se, jak bys reagoval, že bys mi nemusel věřit. Pokaždé, když jsem se podívala na tebe na Teylu…“
„Vzpomněla sis, jak jsem vyváděl kvůli jejímu těhotenství.“ Přikývla jsem. „Znáš mě mnohem lépe, než se znám já, protože nevím, jak bych reagoval.“
„Nechci házet vinu na tebe, to by nebylo správné, ale sama jsem nevěděla, jak s tím naložit. Ve své situaci, ani Coolidge to nevěděl, jen já, Kate a Jennifer a pan Woolsy.“ Sklonil ke mně hlavu a opřeli jsme se o sebe čely, tak jak to dělávali Athosiané, bylo to o tolik vřelejší gesto než jen podání rukou a vyjadřovalo daleko víc emocí než by si člověk mohl na první pohled myslet. Cítila jsem, jak je napnutý, nachystaný mi říct spoustu věcí, ale zřejmě nevěděl, kde začít.
„Společně ho najdeme,“ zašeptala jsem opatrně a on si mě přivinul do náruče, pomalu sklonil hlavu níž a zabořil mi znovu tvář do krku, tentokrát byl opatrný a já věděla, že tohle je na dlouhou dobu poslední chvíle, kdy se mi tak otevře, ani nepotřeboval mluvit, abych věděla, jak se cítí. Stejně jsme si za těch pár minut řekli mnohem víc než za ty týdny co jsme byli spolu.
„Slibuju, že už nebudou žádná tajemství a lži.“ Hlas se mi přitom třásl, ale myslela jsem to upřímně, a i když se mi nechtělo, musela jsem se z jeho sevření vymanit. Stačilo mi pár kroků, abych byla u postele. Opatrně jsem si klekla a sáhnula pod postel a nahmatala pásku, která tam pořád byla, strhla ji a vytáhla můj poslední kousek tajemství.
John se na mě díval s obavou, co ještě přijde, vypadal plaše, pro mě naprosto nová zkušenost a jen mě to utvrdilo v tom, že si můžeme věřit.
Chytila jsem ho za ruku a do dlaně mu položila malý kroužek, který neměl nikdy velkou cenu, byla to jen slitina, ale vyrytý nápis mluvil za vše. John se na mě podíval a já kývla, aby si ho přečetl. Neobratně ho vzal mezi prsty a přečetl si nápis vně i uvnitř. Rty se mu roztáhly do drobného úsměvu.
„Bylo těžké ho přestat nosit, už odmalička mám zlozvyk si hrát s prsteny, když jsem nervózní nebo prostě jen tak. Tohle byla jediná věc, která mě mohla prozradit.“ Lehce jsem se tomu zasmála. John natáhl ruku, aby mi ho vrátil, zavrtěla jsem hlavou a dlaň mu zavřela. „Ber to jako jistotu, že se vždycky vrátím.“ Natáhl druhou ruku a trochu mi odtáhl límeček bundy od krku. Neměla jsem ještě možnost mluvit s Teylou, takže můj krk byl prázdný, chyběly mi Samovi známky a Rodův prsten.
„Já ti věřím,“ pronesl vážně, zvedl pohled z mého krku a podíval se mi do očí. Sálala z nich důvěra, kterou jsem si získávala opravdu dlouho a za vysokou cenu. Jakoby mi přitom spadl ze srdce jeden z mnoha kamenů, které ho tížily.
„Ještě ti musím říct něco…“ Přerušilo nás klepání na dveře. John se zamračil. Neochotně mě pustil, a i když to byl můj pokoj, šel otevřít. Poodstoupil, abych mohla vidět na Chucka, který překvapeně zíral na Johna.
„Omluvte mě, pane, ale poslal mě pan Woolsy se vzkazem.“ Podíval se na mě.
„Ano?“
„Máš si zajít na ošetřovnu, pan Woolsy potřebuje zdravotní prohlídku, než nastoupíš.“ Zhluboka jsem se nadechla. John se na mě otočil s otázkou. Došla jsem až k nim.
„Návrat na Atlantidu měl spoustu podmínek,“ pokusila jsem se to říct nenuceně, že o nic nejde.
„Vážně?“ John zase použil ten svůj vojenský tón a postoj s rukama v bok.
„Nezlobte se, podplukovníku, ale s vámi chce ještě znovu mluvit plukovník Ellis.“ To už jsem zatnula zuby. Chuck se při pohledu na nás trochu stáhnul. Posel pokaždé byl první na ráně.
„Já s ním chci mluvit taky,“ pronesl nakonec John popuzeně a vyšel na chodbu, přitom jsem si všimla, jak si můj prsten schoval do levé náprsní kapsy, věnoval mi poslední pohled a zahnul za roh.
„Půjdeme spolu, Chucku?“ Technik přikývnul a já si hřbetem ruky otřela orosené čelo. Pokradmu jsem se podívala na svého společníka, ale ten se naštěstí v tu chvíli díval jinam. Zavřela jsem za sebou dveře a společně vyšli opačným směrem než John.
***
„Prosím, tady počkejte. Doktor Beckett teď má něco na práci, bude se vám věnovat za chvíli.“ Kapitán Collinsová kývla na sestru a posadila se na židli vedle Sama.
„Věříš tomu, že se dostaneme domů?“ Pronesl ty slova opatrně, Collinsová se na něj podívala. Bylo těžké před ním skrývat, jak je poslední týdny z té myšlenky roztřesená. Byli návratu domů blíž než kdykoliv dřív, ale nikde nebylo psáno, že se to povede. Prozatím se jí nezdál žádný sen, který by byl jakkoliv konkrétní.
„Je to tak správné, tady nemáme co dělat, už jsme tady způsobili problémů dost,“ řekla pevně, aniž by se na svého podřízeného podívala.
„Já se tě ale neptám, co je nebo není správné, ale jestli věříš, že se to tomuhle McKayeovi podaří znovu zprovoznit a dostane nás domů.“ Sam býval někdy až bolestně upřímný, ale byla za to vděčná, mnohokrát jí tím uchránil zdravý rozum, protože za ty roky bylo spoustu okamžiků, kdy s tím vším chtěla skoncovat.
„Bez ZPM je to nereálné a tahle Atlantida potřebuje ZPM na obranu.“ Místní ZPM nebylo natolik nabité, aby místní McKaye svůj experiment zopakoval byť pro jednoho z nich. Otočila se k Samovi, který se tvářil hodně zklamaně. Naklonila se k němu blíž.
„Nevzdala jsem se dobrovolně a neletěla tři týdny s touhle Collinsovou, abych s ní tady zůstala nadosmrti. Jako vždy mám plán B. Musím jen doufat, že náš McKaye měl ve svých teoriích pravdu.“ Zvedla se ze židle a procházela se po přední části ošetřovny. Bylo tu až podivně klidně, když však zaslechla povědomý hlas, zašla dozadu, aby se podívala, jestli se nemýlí.
„Nemusíš mi měřit teplotu, Carsone. Cítím se dobře.“ Collinsová se dívala na své mladší já, na Miu, jak sedí na posteli a dívá se na doktora vemlouvavým pohledem. Položila mu ruku na předloktí na doktorský plášť.
„Ani se nechci ptát, ale sám vidím, že bych to měl udělat.“ A skutečně, Collinsová si všimla, že Mie se leskne čelo a má trochu víc zardělé tváře.
„Co se domluvit, že mi dáš prášek na bolení hlavy s protizánětlivými látkami.“
„Co spíš, že bych ti vzal krev a podle toho ti nasadil antibiotika.“ Zamračila se a pustila ho.
„Jsem v pohodě,“ zopakovala znovu.
„To nech na mě, ať to posoudím sám, jsem doktor.“
„Carsone, nenuť mě říct, že v podstatně ani jeden z nás nemá lékařský diplom.“ Collinsová překvapeně naklonila hlavu.
„To od tebe není hezké, ale přejdu to, evidentně nejsi ve své kůži,“ nenechal se doktor rozhodit. Stál ke Collinsové zády, takže neviděla, jak se přitom tváří, ale tón jeho hlasu mluvil sám za sebe.
„Potřebuju tu způsobilost, ať můžu začít pracovat, Carsone,“ apelovala znovu na něj Mia.
„Nechci u tebe nic zanedbat, ne když jste tu dvě.“
„No právě, až tu budu jen já, tak to bude v pohodě, a ty mi klidně můžeš vzít krev, ale teď potřebuju, abys potvrdil tu způsobilost. Musím něco dělat. Nechci na nic tady myslet a jen pracovat.“
„Do padnutí?“ zeptal se doktor lehce rozzlobeně.
„S ní se nemá cenu hádat.“ Collinsová vyšla ze svého úkrytu a upřeně se dívala na ženu před sebou, viděla se v ní víc než by čekala.
„Co je ti do toho?“ vyjela na ni Mia a seskočila z postele. Jenže ji zradilo tělo a jen tak tak se zachytila postele, jak se jí podlomila kolena.
„Vlastně nic, ale nechci odsud odcházet s tím, že chceš umřít,“ řekla jí tvrdě. Došla až k nim a chytila Miu za pravou paži. „Možná bude stačit injekce, se širokospektrálními antibiotiky.“ Pomohla jí zpátky na postel. Doktor přikývnul a šel si nachystat ampulku, sice se přitom na obě mračil, ale jim to bylo jedno.
„Co si myslíš, že jako děláš?“ sykla Mia a snažila se Collinsové vytrhnout.
„Co myslíš, že děláš ty?“ zavrčela na ni naštvaně. Měla chuť jí ruku stisknout víc, ale všimla si bolestivé grimasy, i když se ji snažila všemožně zamaskovat. „Nechtěj, abych tě tady svlíkla a ukázala doktorovi, jak se ti ta rána na boku špatně hojí.“
„Nechovej se jako moje matka.“
„Kdyby tě vychovávala ta moje, tohle by sis nedovolila říct,“ sykla na ni. Mia se zatvářila zděšeně a přestala se bránit. Nic dalšího neřekla, protože přišel doktor a píchnul jí injekci.
„Tohle se mi ani trochu nelíbí, ale mělo by ti to pomoct, ale slib mi, že kdyby se ti přitížilo, okamžitě přijdeš.“ Podíval se přitom na Collinsovou. Ta přikývla.
„Promluvíme si,“ začala sama, když je doktor propustil a ony společně došli do přední části ošetřovny a poslali Sama za doktorem.
Collinsová se rozhlédla okolo sebe, začalo se to tam plnit lidmi, tak chytila Miu za loket a vyvedla ji z ošetřovny a vytáhla ji na nejbližší balkon, aby měly soukromí.
„Nechápu, že po tom všem, pokračuješ ve lhaní,“ uhodila na ni nekompromisně. Mia se zprvu na ni podívala vzdorně, ale nakonec polevila. Zády se opřela o zeď a zahleděla se na moře.
„Nemůžu si pomoct,“ přiznala zkroušeně. „Za poslední roky jsem lhala tolik, že mi to přijde přirozené. Nechci znovu ležet na ošetřovně, ne teď když jsem podepsala tu smlouvu, co by řekli na to, že jsem zase nemocná, když mám pracovat.“ Collinsová protočila oči.
„To ses vážně nepoučila? Ty si neuvědomuješ, že právě takové myšlenky a lži tě dovedly přesně tam, kde teď jsi?“ zvýšila na ni hlas. Bylo to horší než s malým dítětem.
„Na tomhle místě jsem kvůli tobě!“ zakřičela Mia a odlepila se od stěny. Tváře jí hořely snad ještě víc, injekce stále ještě nezačala působit. Byla to však od ní rána do černého a Collinsová se zastyděla. Hlavu měla plnou omluv, ale žádnou nedokázala správně zformulovat.
„Já vím,“ dostala ze sebe rezignovaně. Otočila se k moři a unaveně se opřela o zábradlí. „Vím to až moc dobře a není dne, kdy bych si to nevyčítala.“ Stiskla zábradlí a potlačovala v sobě chuť začít řvát a nechat svůj hlas unášet mořským větrem.
„Udělala jsem spoustu chyb, ani je nedokážu spočítat, ale stále se snažím, abych je napravila,“ pronesla po dlouhé odmlce. Neměla odvahu se k Mie otočit.
„Tak jako s Rodem?“ Collinsová se přitom jméně napnula a se zděšeným výrazem se k Mie otočila.
„Takže je to pravda,“ pronesla vědoucně. „Teď už mi to dává smysl.“ Přešla a postavila se vedle Collinsové.
„Když náš Rodney spustil ten experiment na odčerpávání energie z jiného vesmíru, už předem bylo jasné, ze kterého vesmíru to bude.“
„Nemyslím si, že chápeš, o čem mluvíš.“ Mia se k ní naklonila blíž.
„Sleduju tě od chvíle, kdy jsi uviděla Rodneyho a začala jsem si to dávat všechno dohromady. Naše reality jsou díky tvému příchodu na sebe napojené, takže ten experiment nemohl dopadnout jinak a začalo mi docházet, že Rod mluvil právě o tobě, o své Collinsové, o kapitánu Collinsové, co zmizela.“ Collinsová se napjala a nakonec sklopila ramena a rezignovala sama.
„Četla jsem všechny zprávy ze Země a z Atlantidy a nechtěla jsem uvěřit tomu, že tu Rod byl. Připadalo mi to naprosto neuvěřitelné a šílené. Svitla ve mně naděje, že bych se mohla vrátit domů. Ne přímo do svého času, alespoň však do svého vesmíru, protože tady jsem si uvědomila, že jsem udělala chybu.“
„Když jsi odmítla jeho žádost o ruku?“ zeptala se Mia.
„Jak o tom víš?“
„Mám jeho prsten,“ Collinsová se zatvářila dychtivě. „Ne tady přímo u sebe, ještě jsem si ho nestačila vyzvednout, ale mám ho, přísahám.“ To co náhle pocítila, ji donutilo začít plakat. Skryla tvář do dlaní a usedavě se rozplakala.
***
Bylo zvláštní ji vidět plakat. Pokaždé se tvářila jako ta nejsilnější žena na světě, ale ve skutečnosti byla stejně vyděšená a ztracená jako já. I když mi to bylo trochu proti srsti, chopila jsem se příležitosti, abych se dozvěděla konečně všechno. Musela jsem navázat na rozhovor, který jsme spolu vedly ještě na Apollu.
„Jak ses tedy dostala na Atlantidu?“ Dlouhou dobu bylo ticho.
„Nejprve bych ti měla říct, že nás jumper nepřenesl v čase, jak si zřejmě myslíš. Já jsem o asi deset let starší než ty. Vstoupila jsem do programu ještě předtím, než doktor Jackson objevil adresu Atlantidy. S matkou jsme musely počkat, než se naši dostali na Atlantidu a probudily Wraithy a já mohla začít hledat Janusovu laboratoř. Netrvalo mi to ani rok, když se mi to podařilo. Byla jsem tehdy členem SG týmu, ve kterém byl i Sam. Cítila jsem takové zadostiučinění, že se mi podařilo laboratoř najít tak rychle, že jsem se chovala neuváženě. Od matky jsem věděla, že Janus sestrojil stroj času, aby svůj plán mohl uskutečnit, ale už mě nenapadlo, že ho nechal funkční. Ve své nerozvážnosti jsem vstoupila se Samem do jumperu. Na nic jsem tam nesahala, to přísahám, jen jsem se rukou přiblížila k ovládacímu panelu a ono se to spustila samo. Vůbec jsem netušila, co mám v té chvíli dělat, i přes svůj vojenský výcvik. Astrofyziku jsem stále jen studovala s velkou pomocí plukovníka Carterové, ale v té chvíli jsem úplně…“
„…zamrzla.“ Dopověděla jsem za ni.
„Jo,“ vydechla zklamaně. „Nedokázala jsem se ani pohnout. Jen jsem nechápavě zírala skrze čelní sklo, jak jumper letí a otevírá se brána s osmi symboly. Tu adresu mám dodneška vypálenou v mozku. Odmalinka mi ji matka vštěpovala, abych ji dokázala zadat i na prahu smrti. Tolik plánů bylo za tím, abych jednou mohla na Atlantidu odejít, samozřejmě až se nám podaří přeložit Janusův experiment, abychom mohli vyřešit problémy s Wraithy jednou provždy. Jenže vidět tu adresu na vlastní oči přímo na bráně, a vědět, že tam mířím, jen s jedním člověkem, bez ničeho v ruce, byla jako rána kladivem. Jako bych slyšela matku. Zklamala jsi Viktorie. Opět ses do všeho vrhnula po hlavě bez jediného jištění. Copak jsem tě nic nenaučila.“ Odmlčela se a dlouhou dobu zadržovala dech. Nedokázala jsem si představit, jak se v té chvíli cítila.
„Nezapomenu na ten výhled, jak jsme bránou proletěli. Řídící místnost na Atlantidě byla během chvíle plná našich lidí se zbraněmi, které na nás mířily. Křičeli, ale my je neslyšeli. Ani Sam se nedokázal pohnout, byl stejně otřesený jako já. Poprvé jsem stála proti zbrani z řad vlastních. Šoku jsem se poměrně rychle zbavila a opět jsem dokázala normálně myslet a zachovat si chladnou hlavu a pokusit se vysvětlit, kdo jsme. Zjištění, že jsme přišli z Mléčné dráhy a z laboratoře Antika, který byl jedním z posledních, kdo opustil Atlantidu, než ji Antikové uzavřeli, byla snad ještě fantasknější než objevit samotnou Atlantidu. Spojení města a Země nebylo tak časté, takže předávání informací bylo téměř nulové a můj tým nebyl v laboratoři pořádně ani pět minut a my už se Samem stačili přemístit do jiné galaxie, takže bylo docela složité nějak zkontaktovat Zemi. Vlastně jsme uvízli na Atlantidě stejně jako expedice a doktorka Weirová nechtěla jumper znovu použít na návrat na Zem. Měla jsem tolik příležitostí jít s pravdou ven a říct Weirové, kdo doopravdy jsem a proč jsem vstoupila do programu, ale matka mi vždy vtloukala do hlavy, že musíme nechat lidi z programu, aby na to přišli sami, aby povznesení Antikové do toho nezasáhli. Nedokážeš si představit, jaké to bylo celý život žít s vědomím, že něco jako Bůh skutečně existuje a může mě zastavit. Na Atlantidě se moje celoživotní přesvědčení otřáslo v základech, když jsem viděla, že povznesení Antikové kdysi žili téměř obyčejně jako my a já netušila, co mám dělat. Teď si uvědomuji, že jsem udělala chybu.“
„Ty jsi chybu neudělala, já ano,“ připustila jsem si nahlas a to přiznání bylo daleko bolestivější, než když jsem si to říkala ve vlastní hlavě.
Collinsová zdvihla pomalu hlavu a podívala se mi očí. „Mio, rozdíl mezi našimi vesmíry je obrovský, já byla na tohle všechno připravována už od narození. Moje matka spolupracovala s Janusem. Nikdy mi nesdělila přesně, o čem ten experiment je, ani jak v tom figuruju, ale vždy říkala, že až nastane ten čas, vše se dozvím. Sice jsem se dostala na Atlantidu, ale příliš brzy, to došlo i mně, neudělala jsem to přesně podle matčiných představ, ale byla jsem na to svým způsobem připravena. Oproti tomu, ty vůbec, Mio. Nemělas vůbec ponětí o jiných obydlených planetách, natož galaxiích. Vyhrál v tobě pud sebezáchovy. Nehledě na tvé nepříjemné zkušenosti s armádou. Neříkám, že když jsi tajila pravdu i dál, bylo to správné, ale pouze ses snažila přežít. To ti nemůže mít nikdo za zlé. Nikdo nemůže říct, jak by se zachoval na tvém místě nebo jestli tvá rozhodnutí byla správná. A hlavně, když za tebe někdo rozhodl, už dávno před tím, než ses narodila, těžko najdeš tu nejsprávnější cestu. Matka mi odmala vtloukala do hlavy, že jsem se narodila pro vyšší cíle, že mám větší význam, že je to můj osud, ale když jsem tě viděla dospívat bez armády, bez mámy a svým způsobem i bez táty, přišlo mi nefér, že bys měla obětovat vlastní budoucnost něčemu, co nemá jistotu úspěchu.“
„Jak můžeš povyšovat jeden život nad životy milionů jiných?“ zeptala jsem se ostře. Tiše si povzdychla.
„A jak mohl Janus rozhodovat o našem životě? Když tak moc chtěl napravit chybu svého lidu, proč to neudělal společně s nimi a ne potajmu? Proč v tomto vesmíru stvořil ještě Kate? Copak ti nedošlo, že jen napravoval další chybu? Že to, v co vkládal svoje naděje, opět nevyšlo a jen tím zničil život tobě? Že ti ukradl budoucnost? Na Zemi jsem měla čas mluvit s generálem Landrym o tom, co všechno jste s Kate zjistily. Co my tři máme v krvi, co je naší součástí. A nemusela jsem moc dlouho přemýšlet, aby mi došlo, že se Janus snažil vytvořit genovou terapii pro Wraithy, ale použil pro to živé subjekty, ne látku, jako vaši doktoři z Atlantidy.“ Rázem všechno zapadlo na své místo. Mluvila o tom máma na tom záznamu. On ji vytvořil, aby pomohla vyléčit Wraithy, ale nepovedla se, tak ji Janus nechal žít svůj život a zplodit mě. Jenže ani já se nevydařila, tak z mé krve stvořil Kate a ani ona se nepodařila. Byly jsme všechny chybné experimenty.
„Proto nepotřebuji překládat Janusovy texty. Za ty roky sbírání střípků jsem na to konečně přišla, aniž bych to musela překládat. V mém vesmíru se to Janusovi povedlo. Já jsem klíč, ale ty ne, ani Kate. Proto říkám, že ti zničil život zbytečně a já se pod to ještě podepsala. Vlastní nezodpovědností jsem narušila chod jiného vesmíru, a pak se to snažila pořád napravovat stejně jako váš Janus. Plánovala jsem, že tě budu ochraňovat, dokud to půjde, abys mou chybou neprožila něco, cos neměla a sobeckým způsobem jsem nechtěla, abys musela žít život jako já, i když jsem ještě přesně nevěděla, co je cílem jeho výzkumu. Nechtěla jsem, abys měla život jako já. Ukradené dětství, věčná disciplína bez možnosti na normální život. Vím, že tvoje máma umřela, přesto jsi měla svobodnou vůli se rozhodnout, jestli vstoupíš do armády. Jenže když jsem se dozvěděla, že můj plán selže, začala jsem přemýšlet, jak to, zase, napravit. Měla jsem v plánu tě poslat zpět do chvíle, než tě unesli a doufat, že se pokusíš žít svůj život normálně, ale bylo mi jasné, že oni tě nenechají na pokoji. Alespoň Ba‘al ne. Pátral by stále po tom jumperu, tak jsem měla v plánu, že požádám o pomoc Asgardy, aby mi pomohli tě poslat v čase zpět na Atlantidu, protože mi bylo jasné, že jedině v jiné galaxii bys byla před Ba‘alem v bezpečí.“
„Bez vzpomínek.“ Znechuceně si odfrkla.
„Neumíš si představit, jak jsem byla naštvaná, když mi Landry řekl, jak se to s vymazáním vzpomínek taky pokazilo. Kdykoliv dřív mi došlo, že jsme s Janusem úplně stejní. Nepřipouštíme si chyby a stále se je snažíme napravovat.“ Přikývla jsem. „Odpusť mi to, Mio.“
„Nikdy jsem ti nechtěla odpustit, hrozně jsem se na tebe zlobila a měla jsem na to právo.“ Kupodivu přikývla. „Na druhou stranu ses mi snažila pomoct, i když to nevyšlo a snaha se cení, ale upřímně nevím, jestli ti chci odpustit. Vím, že bych měla, ale prostě to nedokážu, nezlob se.“ Říct jí to do očí nahlas, bylo ještě těžší, než jsem si myslela. Hlavně potom, co mi svěřila.
„To je pochopitelné,“ souhlasila neochotně. „Tak moc jsem se snažila udělat věci správně, až jsem je pokazila.“ Povzdychla si.
„To já ale taky, takže bych řekla, že jsme si kvit.“ Zvedla ke mně oči.
„Možná bych ti měla říct ještě něco.“ Celá jsem se napjala a čekala s jistou dávkou obav. „Když jsem tenkrát zmizela, vlastně to bylo vědomé. Bylo to krátce potom, co mě Rod požádal o ruku. Sakra,“ zaklela nahlas a uhodila dlaní do zábradlí. „Matka mě připravila na všechno, ale nikdy ne na to, že bych mohla chtít i něco jiného než naplnit svůj osud a Rod… Rod mi ukázal, že život se dá žít i jinak a já se prostě lekla. Na Atlantidu útočili Wraithi a my měli nasednout do jumperů a pokusit se je trochu poškodit a ten, který jsem se dostala na Atlantidu, byl měsíce odstavený, nezničili ho, než rozhodnou co s námi, a doprovod mi tenkrát dělal Sam a já podvědomě nastoupila do našeho jumperu, Sam v té rychlosti nemohl ani protestovat a jakmile jsme byli na orbitě, prostě jsem zatoužila být někde hodně daleko a chtěla stisknout tlačítko, ale zasáhl nás nějaký výbor energie, já to tlačítko stiskla, jak nás to zasáhlo a Sam se přitom praštil do hlavy, a pak se to všechno podělalo.“ Pevně svírala zábradlí a nechtěla se ke mně otočit, což se zdálo pochopitelné.
„Co se dělo pak?“ Nebylo to ode mě zrovna dvakrát taktní, ale potřebovala jsem znát celý její příběh.
„Objevili jsme se nad planetou a Atlantida nikde, zdálo se, jakoby to ani nebyl správná planeta. Nezbývalo nám nic jiného, než přistát a trochu prozkoumat okolí. Podle lodi byla na planetě brána i nějaké budovy a lodě, ale nedokázala určit, o jakou planetu šlo, až po přistání a když jsem viděla bránu, došlo mi, že jsme v Mléčné dráze. Svým způsobem to byla úleva, že jsem zase doma, ale chvíli na to mě zajali Jaffové. Byli to Ba‘alovi muži. Odvedli mě k němu a on sám mě vyslýchal. Nic jsem mu neřekla, ale měl trochu přehnané sebevědomí a mně se podařilo uprchnout. Jeho muži mi byli v patách a sledovali mě. Určitě viděli jumper i to, jak jsme proletěli bránou. Adresu Země jsem zadala automaticky.“
„Jak to, že jste se dostali na Zem? Přišli jste necelý rok potom, co program znovu začal, to už byla brána na základně a střežená.“ Collinsová se děsivě zasmála.
„Bylo to štěstí v neštěstí. Těžko tomu uvěřit, ale přišli jsme na Zem druhou branou, která byla uvězněná v ledu na Antarktidě. Bylo to opravdu štěstí, tak jsme ji znovu zasypali a nechali si ji jako pojistku. Tenkrát jsme nevěděli, že je to vlastně ta druhá, ale začalo nám docházet, že asi bude něco špatně, když jsme se dostali na Zem branou, která je v ledu. Trvalo pár dní, než jsme zjistili, že jsme se vrátili v čase, ale zjištění, že dokonce jsme i v jiném vesmíru na sebe nenechala dlouho čekat, bylo to šokující.“ Zdrceně se ke mně otočila.
„Vážně mě to mrzí, ale musíš pochopit, že pro nepředvídatelné situace je v armádě protokol, podle kterého se musí postupovat. Vážně jsem se snažila, netušila jsem, že Ba‘al půjde po tobě, aby získal ten jumper. To neustále odvracení jeho útoků nás stálo hodně sil. Když se zdálo, že to přestalo a my polevili v ostražitosti, znovu zaútočili a já selhala. Nemůžeš se mi pak divit, že se na tebe zlobím, když hazarduješ se svým zdravím.“ Zastyděla jsem se, protože to jak se na mě podívala, jako bych se dívala na mámu. Sklopila jsem oči.
„Promiň,“ splynulo mi ze rtů.
„Mně se neomlouvej, mysli na sebe, na svého syna, vrátila ses, abys ho našla.“ Věděla přesně, kam mě má zasáhnout, abych si sáhla do svědomí a začala ho zpytovat. „Pokud máš takový strach, že by tě IOA stáhlo zpátky, jen proto, že pár dní nebudeš pracovat, kvůli zranění, mohu tě ujistit, že ti budou dělat vše, abys zůstala tady, to mi věř. IOA se nenechá podvádět opakovaně. Hodně lidí za tebe nastavilo krk, nenech je, aby toho litovali,“ pokárala mě opatrně, ale měla pravdu.
„Nechci, aby měli problémy a ano, měla jsem z toho strach, aby mě nechtěli zpátky na Zemi, ale taky jsem jednala sobecky, nedokázala jsem si představit, že bych měla ležet na ošetřovně a nic nedělat. Zbláznila bych se z toho, jen díky práci si dokážu uchovat alespoň trochu zdravý rozum. Pořád si připadám jako ve snu, a nevím, jestli se z něho chci probudit nebo v tom pokračovat, protože to nemá řešení. Chci být tady a zároveň chci zpátky domů.“
„A proč?“ pobídla mě.
„Po domově se mi stýská, i když máma s bráchou už nejsou, ale pořád je tam táta a Sean, mám tam jistou budoucnost a vidinu rodiny, ale chyběla by mi Atlantida, nemohla bych tu nechat Thomase a Johna. Trápilo by mě to, přestože to pro mě máma chtěla, abych žila normální život, ale nedokázala bych to nechat být, to by mi museli vymazat vzpomínky, ale to zase nechci… Je to frustrující!“ vykřikla jsem ty tři poslední slova a ucítila ruku Collinsové na rameni. Bylo to podivně uklidňující.
***
Pro Sama Evanse bylo posledních několik let hodně těžkých, ale stál při Collinsové a věřil jí, i když dělala chyby, dělal je s ní, nikdy se nerozhodla o dalším postupu bez něj, takže chybovali společně, ale stejně je to dovedlo sem, zpátky na Atlantidu s vidinou, že by se mohli vrátit do vlastního vesmíru.
Byly to tedy chyby, anebo cesta, po které se měli skutečně vydat? Na to se asi nikdy nedozví odpověď, ale když se vrátí domů, nikdy toho nebude litovat, i když zestárli, získali zkušenosti, které jim už nikdo nevezme.
„Podotýkám, že je možnost, že v tomto vesmíru to tak být nemusí.“ Sam zvednul pohled ke kapitánu Collinsové, jak se snaží panu Woolsymu, podplukovníkovi Sheppardovi a doktoru McKayeovi vysvětlit, že v jejich vesmíru našli starou základnu Antiků, kde se vyráběly ZPM, ale místo bylo natolik zničené, že ho nebyli schopni znovu zprovoznit, i když by to bylo pro boj s Wraithy skutečně velká výhoda.
„Nenašli jsme v záznamech žádnou zmínku, že by Antici ZMP vyráběli mimo město,“ ozval se McKaye.
„Ono se nejedná o žádnou továrnu, ale další město jako je Atlantida, jen mnohem větší. Určitě jste narazili na nějaké další město podobné tomu vašemu.“
„Na dvě,“ potvrdil Sheppard.
„Jedno patřilo replikátorům, kteří si svá ZPM taky vyráběli sami, ale když jsme se jich snažili zbavit, zničili jsme celou planetu a druhé se stalo domovem lidem na úrovni středověku, kteří…“
„Prostě to taky padá,“ přerušil McKaye Sheppard.
„Můžu vidět adresy?“ Sam se nahnul blíže ke Collinsové, která si převzala tablet a ukázala mu dvě adresy. Společně zakroutili hlavami.
„Ta adresa měla jiné symboly, ale nemůžu si vzpomenout které,“ promluvil Sam po chvíli a díval se přitom na Collinsovou, která přikývla.
„Já tu adresu neviděla vůbec, nebyla jsem přítomna, když na ni odcházeli. Mohu požádat o seznam bran včetně těch navštívených?“ Woolsy si se Sheppardem vyměnili zadumané pohledy.
„Samozřejmě u toho budete,“ ujistila je Collinsová, „za Sama ručím.“ Potěšilo ho to, že i po těch letech, kdy žili spolu jako přátelé, stále dokáže jednat jako voják, on sám to už téměř nedokázal. Chtěl se vrátit domů, dal by za to cokoliv, dokonce by mu nevadilo ani zůstat na Atlantidě, za těch pár měsíců se stala jeho domovem, ale rád by se stal jen tichým pozorovatelem.
„Zajisté, věříme vám, kapitáne,“ souhlasil Woolsy pevně. Sam si všimnul, že si Sheppard Collinsovou stále prohlíží, odměřuje si ji a zřejmě přemýšlí, jestli jí může věřit, byl to úplně jiný pohled, než jakým se díval na Miu. Nemohl zapomenout na ten první pohled, to neuvěření, které vedlo k úlevě až k takovému výbuchu citů, až mu bylo divné, že si toho nevšimlo víc lidí.
„Same?“ Collinsová ho vytrhla z myšlenek a podala mu tablet. Zíral na seznam adres a tiše si povzdychnul. Už to bylo tolik let, ale doufal, že jakmile tu adresu uvidí, bude vědět, že je to právě ona. „Hlavně klid, nikdo ti za to hlavu neutrhne, když si nevzpomeneš,“ povzbudila ho a přitiskl spodní ret k hornímu a snažila se na něho usmát, ale i když se sebevíc snažila, byl to úšklebek, protože kvůli jizvě se už nikdy nesmála jako předtím. Tenkrát to byl šílený den a ani jeden z nich nečekal, že se to tak zvrtne.
Collinsová do něj kopla pod stolem a trochu vykulila oči. Přikývnul, nechal se příliš unést a začala pomalu projíždět adresy. Bylo jich tolik a lišily se třeba jen v jednom symbolu. Neubránil se frustrovanému povzdychnutí.
„Nechám donést kafe,“ ozval se Sheppard po hodně dlouhé chvíli, kterou zřejmě strávil napnutý a zkoumající Collinsovou.
„Nepijeme kafe,“ ozvali se oba společně a vyměnili se pobavené pohledy.
„Tak něco jiného.“ Nakonec si všichni dali čaj, kromě Shepparda a McKay pořád něco brblal, že má spoustu práce, ale Woolsy mu něco odsekl a zase bylo ticho.
Sam z toho byl nervózní, tak se otočil na židli všem zády a dál projížděl adresy. Ani nepočítal čas, ale když konečně spatřil tu adresu, jakoby se mu všechno vrátilo, byla to jeho teprve druhá mise a nebylo se čeho bát, měli jen prozkoumat ruiny a donést třeba nějaký zdroj energie, pokud tam nějaký zůstal.
„Mám to!“ vykřikl nadšeně a označil adresu. Otočil se a položil tablet na stůl před trojici. Vysloužil si tím úsměv od Collinsové s neuvěřitelnou úlevu v očích. I když se to nezdálo, jim dvěma šlo o hodně.
„Pošleme letoun a uvidíme,“ ozval se spokojeně Woolsy.
„A jiné planety, kde by se dalo najít nějaké ZPM, neznáte?“ Sheppard myslel dopředu, což Sam ocenil.
„Nebyla jsem ve městě tak dlouho a nedali mi přečíst všechna hlášení,“ otočila se s otázkou na svého podřízeného.
„Planeta s tím městem, byla pro mě teprve druhou misí, na kterou jsem šel, po našem příchodu na Atlantidu, víc adres neznám, pane.“ Chtěl jim přinést něco dalšího pozitivního, ale nemohl.
„Děkuji za snahu, poručíku.“ Woolsy mu pokynul. „Uděláme průzkum a uvidíme,“ uzavřel to a pro dnešek je rozpustil.
***
Začala jsem pracovat, a jak už jsem do toho vlaku nastoupila, bylo obtížné sledovat okolí nebo z toho vystoupit. Nebylo moc příležitostí k zahálení. Antibiotika od Carsona pomohla a já se cítila mnohem lépe. Možná k tomu pomohlo to, že mě Rodrigo v jídelně šetřil. Jeho společnost mi chyběla, ale už to nebylo jako na začátku.
Byla jsem tentokrát za “oponou“, abych nebyla lidem tolik na očích a vykonávala práci, kterou vědecký, vojenský a technický personál vůbec nevnímal. Takovou tu práci, o které ve filmech není zmínka, ale vy víte, že ji přeci někdo dělat musí, ale nikdy vám neukážou kdo.
Přesto jsem se cítila jako pod drobnohledem, ale neměla jsem díky tomu čas se téměř nadechnout, sice to ze začátku nebylo nic náročného, ale přecenila jsem své síly. Carson měl zase pravdu, ale nehodlala jsem to vzdát. Potřebovala jsem se ode všeho odstřihnout a jen pracovat, to mi pomáhalo už na Zemi a až teprve na Atlantidě jsem si uvědomila, že to byl únik od života se Seanem. Měla jsem ho ráda, ale pravda byla taková, že jsem do práce utíkala právě před životem s ním. Bylo to smutné zjištění.
Dny utíkaly zběsilým tempem, které končily večer, ráno nebo odpoledne na pokoji, kde jsem vysílením padla a spala. Vyhýbala jsem se veškerému kontaktu, který nepatřil k náplni mé práce a nevědět kde jsem, myslela bych, že pracuji zase na Zemi. Svým způsobem to bylo uklidňující, přesto to nebylo napořád.
Mysl mi začala opět obestírat samota a beznaděj, bylo to tak plíživé, že mi to nedošlo, dokud jsem jeden večer nepřišla na pokoj, kde na mě čekal John. Seděl na posteli. Lokty opřené o kolena a hlavu sklopenou, když ji zdvihnul, ztuhnula jsem na místě. Dechu se mi nedostávalo a srdce jsem cítila až v krku.
Něco se stalo! To jediné mi táhlo hlavou. V tu chvíli to na mě všechno znovu padlo. Strach, bolest, beznaděj, samota, bezvýchodná situace pro Thomase…
„Thomas?“ vyrazila jsem ze sebe srdceryvně a už se mi draly slzy do očí.
John hned vstal a hned ke mně přispěchal. „Ne, to ne. Promiň.“ Objal mě a já ho k sobě přitáhla pevněji, přestože mi to stále nebylo příjemné, ale dokud tu nebyl, netušila jsem, jak moc mi schází, jak moc ho potřebuju.
„Nechtěl jsem tě vystrašit,“ snažil se mě utěšit, ale já se i přesto rozplakala směsicí strachu a úlevy. „Promiň,“ zašeptal mi do ucha a já ho stiskla pevněji.
Nevím, jak dlouho jsme tam tak stáli, ale asi dlouho, rozbolely mě ruce a ztuhly nohy, celý den jsem u práce pobíhala a nesměla jsem se zastavit, aby mi neztuhly, ale John mě tak překvapil, že jsem na vše zapomněla.
„P-promiň,“ dostala jsem ze sebe skřehotavě a uvolnila přitom naše objetí, otřela si oči a zhluboka se nadechla. Nedokázala jsem se na Johna podívat, připadala jsem si hloupě.
„Jsi v pořádku?“ zjišťoval a pomalým pohybem mě chytil za bradu a zvednul hlavu ke své tváří, aby se mi podíval do očí.
„Ne,“ zavrtěla jsem hlavou a znovu se o mě pokoušely slzy. Odvedl mě k posteli a posadil se vedle a přitáhl k sobě. Znovu jsem plakala.
„Já-já…“ nešlo pokračovat, bylo to stejné jako kdysi, panická ataka se kterou jsem se nedokázala poprat, jako když umřela máma, a pak když jsem se setkala poprvé s Kate. Nemohla jsem dýchat, celá se roztřásla, a přesto se nedokázala pohnout. John si mě přitisknul na hruď a já se snažila poslouchat tlukot jeho srdce, ale stále jsem slyšela hukot vlastní krve, jak se mi řítí žilami a srdce mi tak buší snad dvakrát rychleji než normálně.
„Někoho zavolám,“ dolehl ke mně jeho hlas. Ruka mi vystřelila a chytila ho za zápěstí. Snažila jsem se zavrtět hlavou a doufala, že pochopí.
Pochopil.
Kolébal mě v náručí a já se začala pomalu uklidňovat. Přála jsem si, aby už to bylo pryč a John u toho nebyl. Hrozně jsem se za to styděla, nechtěla jsem, aby mě kdokoli takhle viděl. Byl to projev takové slabosti, že by bylo jednodušší skočit do moře.
„Jak často to máš?“ zeptal se mě John opatrně, když jsem dokázala sedět sama a tupě zírala před sebe. Připadala jsem si před ním jako nahá, odhalená až do morku kostí, nic horšího už u mě vidět nemohl. Bylo jsem mu vydána napospas. Slabá a neschopná.
„To b-bylo potřetí…“
„Za týden?“ Zděšeně jsem k němu střelila pohledem a zavrtěla hlavou. „Tak jsem to nemyslel.“ Uhnul pohledem.
„Od máminy smrti.“ Slíbila jsem, že už mu nebudu lhát, i kdyby to mělo znamenat, že ho ztratím, už jsme přišli o tolik. „Jednou po mámině smrti, podruhé když jsem se poprvé setkala s Kate na přestupní stanici a teď.“ Znovu si otočil mou tvář ke své.
„Moc mě to mrzí, nechtěl jsem, aby se to stalo. Jen jsem si s tebou chtěl promluvit, než zítra půjdu s tou druhou hledat ZPM.“ Bezmocně jsem se zasmála. Ta druhá. Znělo to tak zvláštně, protože já vlastně byla ta druhá, Collinsová až ta třetí.
„Já…“ začal a nespouštěl ze mě pohled, „několik dní se přemlouvám, abych za tebou šel, ale po tomhle ti to musím říct narovinu,“ uhnul pohledem a pravou rukou si promnul zátylek, dělal to pokaždé, když byl nervózní a nejistý. „Nedokážu se ti podívat do očí bez pocitu viny, za to, co se stalo tobě a Thomasovi. Pořád si to vyčítám a nedokážu najít pořádnou omluvu, která by na to stačila. Od začátku jsem se k tobě choval hnusně, nevěřil jsem ti a dohnal jsem tě k věcem, co ti ublížily. Choval jsem se jako pitomec, ale záleží mi na tobě, mám tě moc rád… ty a Thomas jste pro mě důležití a já to nedokázal pořádně vyjádřit, když ses vrátila.“
„Proč mám pocit, že se se mnou loučíš?“ zajíkla jsem se. John vykulil oči a zavrtěl hlavou.
„To ne! Tak to není, zase jsem to podělal.“ Unikl mi drobný záchvěv smíchu. „Promiň mi to, já na tohle moc nejsem. Už se nedivím, že bývalá požádala o rozvod.“ Na chvíli jsem ztuhla, všimnul si toho. Tiše zasténal a sklopil hlavu.
„To byla blbost,“ zašeptal a já mu položila ruku na hrudník, na srdce. Zdvihnul ke mně pohled.
„Viděl jsi mě při psychickém záchvatu, zmínka o bývalé manželce na to nemá,“ snažila jsem se zasmát, ale moc to nešlo.
„Nechci se vymlouvat, prostě tohle vyjadřování pocitů neumím.“
„Já to chápu. Je to pro holky a puberťáky.“ Nepatrně se usmál. Milovala jsem tenhle jeho úsměv, při kterém zvedal jeden koutek úst, a roztřásly se mu přitom vlasy na čele, jak pohodil hlavou. „Třeba tě jednou jako puberťáka uvidím.“ Byl to malý vtípek na cestování časem a John ho pochopil a znovu se zasmál.
„Měl jsem dojem, že se mi vyhýbáš,“ začal pomalu.
„Vyhýbala jsem se všem. Potřebovala jsem čas se s tím vším srovnat a být na chvíli sama sebou, ale teď mi došlo, že jsem jen utíkala před realitou.“
„Mohla bys utéct, před tím vším.“
„Nemohla a ty moc dobře víš, proč.“
„Nikdo by ti to nemohl vyčítat.“
„Já bych si to vyčítala, Johne. A popravdě, bez tebe a Thomase bych nemohla odejít, i vy jste důležití. Musím se ti přiznat, že jsem se ti vyhýbala, cítila jsem se nejistě a zároveň nechtěla, abys věděl, jak moc mi na tobě záleží.“ Chtěla jsem uhnout, ale podržel mou tvář a políbil mě, objali jsme se a jen tam seděli, alespoň pár chvil, kdy se můžeme cítit jako obyčejní lidé.
Usnuli jsme vedle sebe na mé posteli, oblečení a s propletenýma rukama, všechno bylo vyřčeno a víc nebylo třeba. Už jsme byli jen my.
***
John velmi nerad vstal, ale musel se připravit. Mia stále spala a vypadala tak pokojně, sice byla pořád trochu pobledlá, ale už se jí pomalu začala vracet normální barva.
Vytáhl opatrně přikrývku a přikryl ji, lehce ji políbil do vlasů a potichu se vytratil z jejího pokoje.
Na chodbě vytáhl z náprsní kapsy její prstýnek, odepnul si psí známky a navlékl ho na řetízek a zase si ho zapnul na krk. Ve svém pokoji se rychle převlékl, opláchl obličej a vyčistil zuby a spěchal do zbrojnice. Kupodivu měl ještě náskok, přišel tam jako první.
„Večer jsem tě hledal v pokoji,“ ozvalo se ode dveří. Ronon vešel do zbrojnice a postavil se před něj se zkříženýma rukama.
„Nebyl jsem tam,“ odpověděl mu prostě.
„Ta tvoje zrzavá sousedka mi řekla, že jsi u Collinsové.“ John se zamračil, už začal mít té ženské plné zuby. Co Mia zmizela, tak ho neustále obtěžovala zbytečnými dotazy a to její brebentění mu lezlo krkem, ale snažil se ji vždy taktně odpálkovat.
„Museli jsme si něco vyřešit.“
„No jasně.“ Ronon uhnul, když si za jeho zády někdo odkašlal. John vzhlédl ke druhé Collinsové, které se za zády jako věrný stín držel Samuel Evans a za ním byl celý tým majora Lorna.
„Woolsy dovolil, abyste měli u sebe zbraně.“ John z toho nebyl dvakrát nadšený, ale říkal si, že by Collinsová nechtěla po tolika letech zhatit svůj návrat.
„Díky, pane.“ Neznělo to tak ironicky jako od Mii a to mu nahánělo husí kůži, vůbec to nedokázal překousnout, i když mu Collinsová zatím nedala důvod k tomu, aby pochyboval o její loajálnosti k armádě, stejně jak Sam, i když ten se spíš zapomínal v oslovení, jakoby z něho vojenské předpisy vyprchaly, i když nebylo by se čemu divit.
„Nezapomeňte si vesty,“ poučil je John a vyšel ze zbrojnice za Rononem, který se jako vždy tvářil, že je mu to všechno jedno.
Za chvíli už všichni stáli před bránou a čekali, až jim Chuck vytočí adresu. John stál u paty schodiště a ještě čekal na Rodneyho, který se přiřítil s obrovským batohem a tabletem v ruce.
„Musel jsem si zabalit ještě pár věcí,“ informoval je a začal něco hledat po kapsách. John k němu natáhl ruku, v níž držel tyčinku ve stříbrném celofánu. „Díky,“ rozzářil se doktor a nadšeně si tyčinku schoval do náprsní kapsy. Celou dobu je pozorovala Collinsová s podivně bolestným pohledem. Jakmile si všimla, že se na ni John dívá, sklopila pohled a otočila se čelem k bráně.
Vykročili a prošli na planetu, kde podle průzkumu bylo pár kilometrů od brány vidět podobnou věž, jaká by mohla patřit k dalšímu městu, ale nebyli si jisti, protože pak byl záznam něčím rušen.
„Pokud je tu nějaká zbytková energie, je možné, že mohla rušit vysílání průzkumného letounu,“ vysvětlil hned Rodney a zadíval se do tabletu. Prsty mu létaly po obrazovce a něco si pro sebe mumlal, nakonec sundal batoh a vytáhl nějaký přístroj a chvíli chodil v kruzích, než znovu začal zkoumat tablet.
John společně s Rononem a týmem majora Lorna zajistili okolí a vydali se na obhlídku terénu. K domnělým ruinám to bylo pár kilometrů, ale podle stavu vegetace okolo brány tu už nikdo nebyl mnoho let.
„Poručíku Evansi,“ zavolal na vojáka John a počkal, až jmenovanému dojde, že je to určeno jemu.
„Ano, pane?“
„Poznáváte to tady?“ Poručík přikývnul.
„Je to i podobně zarostlé,“ přitakal a pomalu vystoupal na poměrně příkrý svah pár set metrů od brány, odkud se mu dostalo výhledu na údolí táhnoucí se do několika kilometrů a až na samém konci v dálce se k nebi tyčila liánami porostlá věc, co strom být nemohla. Postupně všichni vylezli nahoru, aby se podívali, jediný Rodney zasténal.
„To jsme nemohli jumprem? Tam se potáhneme půl dne.“
„Obranný mechanismus města,“ řekl John společně s Collinsovou a navzájem se na sebe podívali.
„Zaznamenávám hodně nízkou energii,“ oponoval jim Rodney, když si však všimnul Johnova pohledu, už raději mlčel.
Všichni se vydali směrem k věži, počítali s tím, že město pohltila vegetace, tak jako na podobném místě s primitivní společností, kde vládl rod s antickým genem.
„Snad zase nedostanete, nabídnu trůnu, pane,“ ozval se pobaveně major Lorne k Johnovi, když sestoupili ze svahu a pohltila je vegetace a oni se museli řídit pouze podle McKayeových instrukcí.
John se otočil na Lorna a všimnul si, že na něj Collinsová upřeně zírá s jistým nepřátelstvím, což by mu jindy bylo jedno, ale usměv mu ztuhnul na rtech.
„Nebylo potvrzeno, že tu někdo žije,“ odpověděl a nespouštěl oči z Collinsové, která mu pohled oplácela. Zpomalil, aby se dostal na její úroveň. Držela se dál od ostatních, dokonce i od Evanse, který se přidal k lidem z Lornova týmu a Johnovi připadalo, že zase zapadl do starých kolejí a cítí se v nich dobře.
„Nechám se poučit, co dělám špatně,“ začal John, když byli s Collinsovou od ostatních víc dál.
„Nepřísluší mi vás poučovat, pane,“ odsekla Collinsová a on v tom uslyšel Miu. Musel se pousmát. Čekal, že mu řekne něco víc, ale odvrátila hlavu a raději zrychlila krok, aby nemusela jít vedle něho.
„Já si to rád poslechnu,“ nedal jí pokoj. Otočila se k němu s rozzlobeným výrazem.
„Na tohle nemám čas.“ Rozhodila rukama.
„Na co?“
„Na tyhle přihlouplý pubertální vtípky. Nemáte vůbec tušení, jak moc se chci dostat zpátky domů, a vy tu vtipkujete, jakoby o nic nešlo.“ John se zastavil. Položil ruce na zbraň, kterou měl přehozenou přes rameno na břiše a chvíli se na Collinsovou díval.
„Co je?“ zeptala se ho podrážděně, když se zastavila taky a jen na sebe zírali.
„Jsem si plně vědom toho, že jde vážně o hodně, jinak bys tady nebyla,“ přešel John do tykání. „Šestnáct let je dlouhá doba.“ Měl poměrně dlouhý rozhovor s panem Woolsym, který ho zasvětil do větších detailů než Mia, ale byl za to rád, nerad by ji nutil, aby o všech těch hrozných věcech mluvila pořád dokola.
„Je to jen necelých deset,“ ohradila se mírněji.
„Tak deset, ale to nemění nic na tom, že bys měla na chvíli vypnout a uvolnit se, alespoň trochu. Vím, že ochranu nepotřebuješ, dokázala ses ochránit deset let, ale nech pro jednou někoho jiného, aby na tebe dal pozor a trochu si zavtipkuj, uvolni se, mluv o něčem obyčejném.“ Collinsová otevřela ústa a vykulila oči.
„To myslíte vážně? Zavtipkovat si? Deset let se plácám ve vesmíru, který není ani můj, abych napravila vlastní průser a přitom možná můj vlastní vesmír je v průseru, protože tam nejsem? Vážně si myslíte, že mám náladu vtipkovat a uvolnit se? Nedokážete si představit, jaký muka to pro mě jsou, když vidím, jak se tu chováte jako zastydlí puberťáci a přitom byste se měli setsakra bát a mít staženej zadek z budoucnosti!“ John se zamračil a Collinsová bezmocně rozhodila rukama a otočila se k němu zády.
„Co se stane v budoucnosti?“ naléhal a bylo mu jedno, že se mu celý tým už dávno ztratil z dohledu.
Collinsová se k němu otočila. Tvář měla ztuhlou a bez emocí, dokonce se zhluboka nadechla a její hlas zněl najednou cize. „Už jsem to řekla Mie a teď to řeknu vám, nejsem z budoucnosti, na Atlantidu jsem se dostala ve stejném čase, ve kterém jsem s týmem našla Janusovu laboratoř. Jenže i tak jsem ztratila tři roky v mém vesmiru, které mi už nikdo nevrátí, když se McKayeovi podaří nás dostat domů, můžu se jen modlit, že se budeme moci kam vrátit,“ dořekla truchlivě.
„Lhala jsi nám snad v něčem?“ Možná se obával odpovědi, ale potřeboval to vědět, stále cítil, že to všechno není tak, jak říká.
„Jen jsem si pravdu upravila podle sebe,“ přiznala pomalu. „Jde o to, že mluvit o budoucnosti by se nemělo. Věci se pak stanou, aniž by byla šance je změnit.“ John jen velmi pomalu tápal ve vzpomínkách, něco mu to připomínalo. Pak ho to zasáhlo.
„Setkala ses někdy s Davosem?“ Collinsová zavrtěla hlavou.
„Je to trošku složitější,“ povzdychla si frustrovaně a prošla kolem Johna, aby dohnala zbytek skupiny.
„Přišlo mi, že mluvíš jako Davos, ale jestli ses s ním nesetkala…“ Collinsová se k němu otočila a rezignovaně naklonila hlavu. Chvíli na něj zírala, než začala zase mluvit.
„Davos byl pouze prostředník, pouhý pozorovatel, který nemůže nijak ovlivnit to, co vidí. Já však mohu zasahovat do dění, ale nikdo nesmí nic vědět a Mia to má podobně, proto jsem jí řekla poupravenou verzi, která se vztahovala pouze k Janusovu výzkumu. A nechtějte, abych vám řekla víc.“ Složila si ruce na hrudi a stiskla rty k sobě tak silně, až jí zbělela celá jizva. John už otevíral ústa, aby ji donutil pokračovat, ale rozmyslel si to.
„Jak myslíš, neříkej mi to, ale jí bys to měla říct.“ Collinsová se trochu uvolnila, ale nepřikývla ani nezavrtěla hlavou.
„Jsou věci, na které musí přijít sama.“ John si povzdechl.
„Už bylo tajemství dost, nemyslíš?“ Už ho unavovalo, jak se za každou věcí, kterou zjistili, objevila další, o které neměli tušení, a přestával se divit Mie, že z toho byla tak frustrovaná. Celé roky pátrala po pravdě o svém příchodu na Atlantidu, a když už se to dozvěděla, tak měla být zase na začátku? To se mu nezdálo vůbec fér.
„Tohle je jen mezi námi dvěma,“ odtušila Collinsová. „Chystám se jí to říct, až budu mít jistotu, že se Samem odejdeme. Jinak by to mohlo dopadnout špatně.“ Trvala si na svém.
„Pokud víš něco o budoucnosti a týká se to totální zkázy vesmíru, nemyslíš si, že bys to měla říct?“ znechuceně si odfrkla.
„Každý je tak dychtivý budoucnosti. Nedal vám kdysi Davos nějakou vizi? Jak to pak dopadlo? Změnili jste něco?“ zeptala se Collinsová kousavě a John proti své vůli polknul. Moc dobře si to pamatoval, i když chtěli nad tou vizí vyzrát, stejně dopadla přesně tak, jak jim Davos řekl.
„No jistěže ne, protože jste to věděli. Stačí, aby to věděl někdo další, a stane se to přesně tak. Někdy budoucnost závisí na jednotlivcích. Tady neplatí pravidlo, že víc hlav víc ví. Někdy prostě musí stačit jedna. Nemusí jít o velkou změnu, stačí nepatrná a všechno se pak odehraje jinak. Ten kdo touží změnit budoucnost, si neuvědomuje, že velkou snahou na sebe upozorní mnohem víc než zdánlivě drobným zásahem, který se zdá jako nepodstatný. Já takovou chybu udělala a Miu unesli, byla jsem příliš dychtivá to mít konečně za sebou a vrátit se domů, ale neuvědomila jsem si, že postupuji už příliš zbrkle a dychtivě.“
„Chápu,“ přikývnul John.
„Nic nechápete,“ rozkřikla se Collinsová naštvaně, rozhodila přitom ruce. „Tenhle vesmír je pro mě španělská vesnice. Hrozně moc věcí je tady úplně jinak než u nás. Ztrácím se v tom. Pořád je tu něco, co mi neuvěřitelně uniká, ale nevím co, a mám šílený strach, že to je právě ta překážka, co stojí mezi záchranou a zkázou. Mia by to měla vědět, ale vůbec o tom se mnou nemluví, stále jen řeší vás a mě.“ Collinsová se rázem zdála na dně a tak frustrovaná, že z ní vyprchal veškerý vztek. Otočila se na patě a vyrazila vpřed za skupinou, která musela být už hodně daleko. John se za ní rozběhl a brzy srovnal krok, dokonce byl rychlejší.
„Co když Mia a ty nejste stejné, už tak jsou naše vesmíry rozdílné,“ pokusil se ji John znovu rozmluvit.
„Ne, v tomhle ne. Matka říkala, že tohle je pro všechny vesmíry stejné, je to neměné, situace mohou být jiné, ale to co máme v sobě je všude stejné,“ vrtěla hlavou Collinsová a pokusila se jít rychleji, avšak se začala zadýchávat.
„A co to je? Vize jako měl Davos?“ zavrtěla hlavou a ještě zrychlila.
„Jsou to sny!“ vyrazila ze sebe a rázem zastavila. Položila ruce na kolena ve snaze se vydýchat.
„Sny?“
„Jo. Sny. A nedají se ovládat. Davos ty vize nemohl změnit, a proto je mohl předat dál, ale my ne. Jsou jenom pro nás. Což je dobře, ale ze začátku pro mě bylo těžké je odlišit od obyčejných snů, teprve až na Atlantidě jsem to dokázala.“ John se pokoušel si vzpomenout, jestli někdy Mia mluvila o svých snech nebo jestli ji slyšel mluvit ze spaní, ale pravda byla taková, že ve většině případů odešla uprostřed noci, když spal a on nikdy nebyl vzhůru, když Mia spala, když nepočítal její zdravotní stav, kdy byla v bezvědomí nebo v komatu.
„Třeba ti o tom nechtěla říct.“ Collinsová zavrtěla hlavou.
„Znám ji, znám sebe a určitě by mi to řekla a proto jsem z toho tak nesvá, až si začínám myslet, že je tu něco, co ji nedovoluje si to uvědomit, že ty sny něco znamenají.“ John ji chytil za paži.
„Je možné, aby byl na Atlantidě někdo, kdo by si nepřál, aby ty sny měla?“ Collinsová se zatvářila zděšeně.
„Sabotér? Ale to není možné!“ rozčílila se. „Nikdo kromě mě a teď i vás to neví!“
„Neřeklas to ani Evansovi?“ zavrtěla hlavou.
„Podplukovníku?“ zapraskal hlas majora Lorna ve vysílačce. John i Collinsová s sebou překvapeně trhli.
„Slyším Lorne.“
„Už tu dobu čekáme, až nás dojdete, McKay začíná vyšilovat, že se úroveň energie zvyšuje a vypadá to na ZPM, ale k centrální věži to je ještě pár kilometrů. Bylo by lepší, kdybyste se k nám připojili, abychom byli pohromadě.“ Collinsová se podívala na Shepparda a přikývla.
„Za chvíli u vás budeme.“ Otočil se na svou společnici, když vypnul vysílačku. „Tohle ještě dořešíme.“ Přikývla a vydali se za zbytkem týmů.
Až téměř na sklonku dne došli k centrální věži, už dlouho předtím nebylo pochyb, že pod jejich nohama je další město. Poulsson to zjistil na vlastní kůži, když se pod ním propadla zem a on se málem zřítil do jedné chodby, v jejímž stropě byla díra od střely. Měl štěstí, že se zachytil liány.
John nakonec zavelel, že se na to vyspí, než vstoupí do města. Tma je dostihla dřív, takže to bylo nejlepší řešení a na všech se celodenní pochod džunglí podepsal. Nešlo přeslechnout Rodneyho, jak nadává, že si udělal puchýře na patách a minimálně poslední dvě hodiny kulhal a přitom kňoural. John byl jediný, kdo ho nevnímal, pořád zpracovával rozhovor s Collinsovou. Nedávalo mu to klid. Nedokázal sedět. Nakonec k ní došel a požádal ji, aby si promluvili o samotě.
„Nemohu vám k tomu říct víc, pane,“ začala hned, ale John ji zastavil mávnutím ruky.
„Pamatuješ si členy expedice?“
„Samozřejmě, alespoň pokud se jedná o vědecký a vojenský personál. Neříkám, že si pamatuju ale všechen pomocný personál,“ odpověděla mu pomalu.
„Mohla bys mi ho, prosím, vyjmenovat?“ Udiveně si ho měřila.
„Jako hned?“ Přikývnul. Začala. John si jména zapisoval do bločku, který měl v zadní kapse kalhot. Zpočátku psal pár jmen na stránku, ale začal mít málo místa a začal jména vypisovat všude, kde zbylo místo. Trvalo to nějakou dobu a Collinsová mu celou dobu držela baterku a dál vyjmenovávala jména, ke konci už musela déle přemýšlet a u pomocného personálu už padaly jen křestní jména a občas i přezdívky.
„K čemu vám to bude, pane?“ John projel prsty jednotlivé stránky a zadumaně se zadíval do tmy. Cítil vůni páleného dřeva, jak zbytek osazenstva si založil menší táborák, aby se trochu zahřál, s tmou se vkradla do džungle zima.
„Porovnám to s naším seznamem členů.“ Collinsová zabořila bradu do límce své bundy a ruce si třela o sebe.
„Nemyslím si, že to ukáže na konkrétního člověka,“ zapochybovala věcně.
„Od něčeho se potřebuju odpíchnout. Musím prověřit všechny možnosti, i když tu pořád zůstává i ta, že Mia žádné takové sny nemá.“ Podíval se na ženu vedle sebe, která se od Mii tolik odlišovala, ale zároveň jí byla i v mnoha ohledech stejná.
„Má,“ řekla pevně a on v jejím pohledu viděl neochvějnou víru.
„Zdálo se ti o tom?“ Bylo to zvláštní se na tohle ptát, zažil toho v Pegasu hodně, dokonce i někoho, kdo budoucnost skutečně viděl, ale pořád tomu nedokázal uvěřit, bylo jedno, že šlo o Miu, mohl to mít kdokoli z expedice, ale myšlenka toho, že tím oplývá někdo, koho zná, to mu nedopřávalo klidu.
„Popravdě už dlouhé týdny nic,“ přiznala zahanbeně se sklopeným pohledem. John z toho cítil pokoření a stud. „Připadám si slepá,“ dodala po dlouhé odmlce. „Takhle dlouho to ještě nebylo a do teď jsem si neuvědomila, jak na to spoléhám.“ Z toho přiznání čišela pokora a lítost.
„Promiň, že to řeknu, ale to tak bývá, člověk si na něco zvykne a když o to přijde, zjistí, že to bral jako samozřejmost.“ Collinsová přikývla. Stále chodila v půlkruhu a už udusala veškerou trávu pod svýma nohama. Dva měsíce jim svítily nad hlavami a trochu osvětlovaly tu smutnou scenérii. John v tom poznával Miu. Pokaždé, když byla nervózní, nedokázala vydržet na místě. Musela stále chodit a přitom si neobvyklým způsobem ťukala špičky prstů o sebe. Zajímalo ho, jak k tomu přišla. Sice mu tvrdila, že si hraje s prstenem, ale tohle dělala bezmyšlenkovitě. Stejně jako zatínání čelistí, když byla rozzlobená a ten přehnaně rovný postoj, když se hádala, vypadala, jakoby spolkla pravítko. Možná tak kompenzovala svoji výšku. Nad tím se musel pousmát, ale hned se podíval na Collinsovou, která tu byla s ním, jestli se na něj nedívá, aby si nemyslela, že se jí vysmívá. Ale ta měla zakloněnou hlavu a dívala se na centrální věž. I když bylo město na tomhle místě dlouho a vegetace ho téměř pohltila, věž se stále tyčila vysoko nad okolní terén, ale místnost, kde se nacházela v jejich městě brána, byla zřejmě jen o něco málo níž pod jejich nohama.
„V našem vesmíru bylo tohle město zničeno a jeho trosky byly prý také pohlceny vegetací, ale ne v takovém rozsahu, což mě vede k domněnce, že tohle město je tady déle.“ Zamyslela se Collinsová, když se konečně společně s Johnem vraceli ke zbytku týmu.
„Určitě bylo taky zničeno,“ ozval se Rodney, protože seděl na okraji celé skupiny a slyšel je přicházet. Collinsová se napjala a ani se na něho nepodívala. Johnovi to už začalo být divné.
„Jinak bych nespadl do té díry,“ ozval se otráveně Poulsson a měl k ohni nataženou nohu, kterou prorazil ten slabý kus zeminy. Vyhrnul si nohavici a na holeni měl obvaz. Ten předešlý hořel v ohni.
„Sice nemůžeme vidět pod vegetaci, ale ta destrukce není tak devastující, aby Antikové město opustili.“ Collinsová obešla provizorní ohniště a usadila se po boku Ronona, který to nijak nekomentoval.
„Třeba se to dozvíme uvnitř. Nepochybuji, že je tady ZPM, úroveň energie to dokazuje, ale mám obavu, že bude téměř vybité.“ Doktor McKay byl proslulý tím, že měl opravdu hodně málo taktu a tímto výrokem trochu popíchnul Sama Evanse.
„Snaha byla, prostě skejsnem tady,“ ozval se kousavě.
„Ještě jsme nevešli dovnitř, tam to může být jinak,“ pokusila se ho uchlácholit Collinsová, ale vypadalo to, že poprvé za ty roky její podřízení nesdílí její pozitivní názor.
„Já na to nemám,“ syknul vztekle Sam a postavil se. Collinsová byla také hned na nohou, ale Ronon ji chytil za ruku a nedovolil jí, aby za ním šla.
„Ono ho to přejde,“ řekl nakonec Ronon a pustil ji. Otočila se k němu a pod jeho neúprosným pohledem se posadila zpátky.
„Má lokátor, najdeme ho,“ snažil se ji uklidnit Lorne.
„Hm,“ broukla a zadívala se do ohně.
„Nejlepší bude, když půjdeme spát. Beru si první hlídku, za dvě hodiny někoho probudím,“ ukončil to John a kývnul na Ronona, který se zvednul a vydal se za Evansem do tmy.
***
Ráno všechny probudilo nezvyklé ticho. Neozývaly se tu vůbec zvuky džungle, jakoby tu nic nežilo. Včera si toho nikdo nevšimnul, ale po ránu to bylo znát, poslední kdo měl hlídku, byl Lorne, ten už stačil nachystat z proviantu malou dávku kafe pro všechny na probuzení.
John si všimnul, že Sam i Ronon jsou zpátky a ještě oba vyspávají. Collinsová přišla k táboru a zapínala si přitom bundu. Vypadala dokonale svěží, ale stejně se jí v očích odrážely obavy.
„Trochu jsem to tu prošel a nejlepší vstup do města je asi čtyři sta metrů na sever, ale budeme muset trochu kopat,“ ozval se Rodney po vypití kávy, když už všichni vypadali, že jsou probuzení. Ronon kroužil plecháčkem a zíral do něj na kávu, kterou stejně nikdy nepil a vylil ji za sebe. Sam vedle něho jen překvapením pozdvihnul obočí.
Našli místo vstupu a začali postupně kopat, dokud se nedostali dovnitř. Stěny byly porostlé kořeny stromů, přesto je Rodney varoval, že to může být nestabilní a opatrně vyrazili vpřed. Chodby však zůstávaly temné. Město nezareagovalo na antický gen.
„Když tu detekujete energii, doktore, proč nemáme světlo?“ zeptal se Lorne na to, na co mysleli ostatní. Rodney se zamračil. John se ohlédl po Collinsové, která zklamaně odvrátila hlavu a dál šla kupředu, aniž by se zastavila.
„Může to mít spoustu důvodů…“ začal Rodney, ale John na něj zavrtěl hlavou a vydal se za Collinsovou.
I když nalezli nejbližší možný vstup, trvala jim cesta dvě hodiny. Mnohdy se museli prokopávat nánosy hlíny a odhazovat kameny. Nakonec stanuli před vstupem do místnosti, kde mělo být uloženo ZPM. Tehdy je město konečně vzalo na milost a poskytlo jim trochu světla a funkční ovládací panel na otevření dveří.
„Chvíli mi bude trvat, než to otevřu,“ oznámil Rodney. Sundal batoh a hned připojil tablet na panel. Ostatní si posedali okolo, aby si odpočinuli. John kývnul na Collinsovou, ta zavrtěla hlavou a otočila se k Evansovi, něco mu začala šeptat.
John nakonec přibral Poulssona a společně se šli podívat dál do chodby, aby si byli jisti, že je nic nepřekvapí.
Chodba okolo řídící místnosti byla čistá, téměř bez známek poškození nebo kořenů stromů. Bylo to divné a raději se vrátili zpět a sestavili další dvojice, aby se postavili k výstupům do dalších chodeb.
„Jak jsi na tom, Rodney?“ zeptal se ho John, ignoroval přitom pohled, který na něj upírala Collinsová.
„Dělám na tom,“ houknul podrážděně, aniž by zdvihnul oči od obrazovky. „Je to nějak moc pečlivě uzavřené, na to, jak slabou energii to vydává,“ dodal pomalu a podíval se na Johna. „Zkusil jsem se napojit na systém města, ale je to absolutně mrtvé, je tu pouze systém řídící místnosti. Doufal jsem, že najdu městské záznamy, které by nám řekli, co se tady stalo.“ Pokrčil rameny a dál se pokoušel otevřít dveře.
Collinsová se postavila před dveře, zdvihla zbraň a vyčkávala. John na ni chvíli zíral. „Co čekáte, že tam bude, kapitáne?“ Poprvé použil její hodnost, ale ani to s ní nehnulo.
„Intuice,“ odpověděla klidně a držela prst na spoušti.
„Ještě chvíli a budu… tam!“ Rodney vítězně zdvihnul oči, jakmile se začaly dveře otevírat. Šlo to ztuha, takže měli všichni čas na to, aby si všimli, že se z místnosti, která byla zalita ostrým světlem, vyřítil proti nim bělovlasý Wraith.
John zvednul svoji zbraň, připraven střílet, jakmile Collinsová trochu ustoupí, ale ta zůstala stát. Nepohnula se ani o píď.
„Střílejte, Collinsová!“ zařval Sheppard, ale byl několik kroků daleko, neměl šanci stihnout ji odstrčit. Rodney něco zakřičel a cuknul s sebou, když Wraith vyběhnul dveřmi. Pak se jeho tělo zamihotalo a zmizelo. Collinsová se uvolnila a svěsila zbraň k boku a otočila se k Johnovi, který na ni zíral s otevřenou pusou. Cuknul s sebou, když uslyšel smích. Evan za jeho zády se zasmál a přešel ke Collinsové.
„Bylo to nutné?“ zeptal se jí pobaveně. Ona jen kývla hlavou a počkala, až dorazí zbytek týmu.
„Můžete mi laskavě vysvětlit, co to mělo znamenat, Collinsová?“ zařval na ni Sheppard. Byl vážně naštvaný.
„Řekl jste, že se mám uvolnit a trochu si zavtipkovat. Teď jsme si kvit,“ odpověděla mu vážně a zajistila zbraň a schovala ji do pouzdra.
„Co to jako bylo?“ zeptal se Rodney nepřirozeně vysokým hlasem.
„Obranný mechanismus pro nevítané návštěvníky,“ odpověděl jim Evans. „Tenkrát nás to taky vyděsilo a nebýt nabíjecí stanice už dávno zničená, tím střílením bychom ji dodělali sami.“ Všichni na Evanse s Collinsovou zírali.
„Kdyby tam byl skutečně Wraith, cítila bych ho.“
„Nevím, co jste si myslela, Collinsová, ale být váš nadřízený, zavřel bych vás za to do cely!“ neodpustil si John vztekle a alespoň trochu si tím ulevil.
„To jsem vás měla nechat střílet na hologram, abyste zničili nabíjecí stanici?“
„A to byl takový problém to říct, že tady něco takového je?“ zeptal se dopáleně major Lorne.
„Nemohla jsem vědět, jestli je to aktivní i tady. Energie je minimální.“ Pokrčila rameny, jakoby o nic nešlo.
„Zůstanete tady,“ houknul na ni a Evanse John a kývnul na Ronona, aby na to dohlédl.
„Už tak nás mají za magory,“ nedopustil si Evans ke své nadřízené. Ta však dál zírala na Johna, kterému bylo jasné, že mu to udělala schválně, aby se mu pomstila, že ji donutil říct pravdu o těch snech a zřejmě mu tím chtěla dát lekci.
„Někdy je lepší nevědět,“ řekla potichu, aby ji slyšel jen on. Zamračil se, nepřiznal by jí to nahlas, ale pochopil, co mu tím naznačovala.
„Fajn, jdeme dovnitř. Rodney, můžeš,“ popohnal svého přítele dovnitř a vešel hned za ním.
Jakmile byl doktor u ovládacího panelu a začal svoji analýzu, jeho šok se pomalu vytrácel a po tváři se mu začalo šířit nadšení.
„To je neuvěřitelné!“ téměř McKay vypísknul.
„O co jde?“ John k němu přešel, když ho k sobě Rodney pokývnutím ruky přizval. Ukázal mu řadu antického textu, který mu moc nedával smysl.
„Skutečně je to dobíjecí stanice. Tohle na Atlantidě nemáme, dokonce se mi podařilo najít, že město zde ukryli schválně. Planeta má výhodnou pozici v galaxii, je v části, která je v méně zalidněné, kam Wraithi příliš nelétali, protože to bylo daleko i na jejich lodě, příliš mnoho skoků s dlouhými pauzami.“ Byla to skvělá zpráva a Rodney z ní byl úplně pryč. Proto bylo město v tak dobrém stavu.
„Je mi líto, že musím tvoje nadšení mírnit, ale jsme tu hlavně proto, jestli jsou tu nějaká nabitá ZPM a když ne, jestli půjdou nabít.“
„Nabité tu jedno je, to mělo udržovat tuhle místnost v bezpečí. Zbytek čeká, až se nabijí, ale na to budu potřebovat víc času, abych věděl, jak to ovládat. Zprovoznit to určitě půjde, nevidím tu žádná vážná poškození, jen na to potřebuju čas.“
„Fajn.“ John se na chvíli zamyslel. „Pokud vezmeme tohle ZPM, bude to tady nechráněné, kdyby náhodou přišli Wraithi. Budeme se muset vrátit na Atlantidu a přinést některé z těch vybitých.“
„Johne, než se vrátíte na Atlantidu, mohl bych to zprovoznit, než donesete jiné. Otázka je, jak dlouho to bude nabíjet.“ Byly to palčivé otázky.
Ještě nějakou chvíli to spolu probírali, než se dohodli, že John s Collinsovou, Evansem a Rononem se vrátí na Atlantidu a tým majora Lorna tu zůstane s McKayem, který se bude snažit tomu přístroji porozumět, než se domluví s Woolsym jak budou postupovat.
Na Atlantidu se vrátili až druhý den k večeru, protože museli nakonec vyměnit Ronona za Poulssona, kterému se noha zhoršila natolik, že s ní nemohl pořádně chodit, pochod městskými chodbami a odstraňování nánosů mu to jen zhoršilo, takže mu musel John s Evansem pomáhat s chůzí, až nakonec museli udělat provizorní nosítka a píchnout mu antibiotika a morfium na bolest.
Na Atlantidě si Poulssona ihned převzala do péče doktorka Kellerová a John s dvojicí návštěvníků z jiného vesmíru zamířil rovnou za Woolsym, aby mu všechno řekl.
„Johne, je tu teď trochu nepředvídatelná situace,“ začal Woolsy po nějaké chvíli. „Hodilo by se nám plně nabité ZPM, ale musím doktora McKaye prozatím stáhnout, protože během vaší nepřítomnosti se objevil problém, k Atlantidě letí wraithský úl a já nemohu riskovat, že by se mohli o planetě dozvědět.“
***
Když jsem vylezla ze sprchy, byla jsem ráda, že mám zítra volno. Potřebovala jsem se pořádně vyspat. Nějak mě to začalo zmáhat a to jsem ani ještě nezačala pracovat na svojí fyzičce, k čemuž jsem se chtěla vrátit, až mi bude lépe. Rána dokonce vypadala den ode dne líp, ale pro doktorův klid jsem chodila na převaz a kontrolu téměř každý den.
Ani jsem se nestačila posadit na postel, když se ozvalo klepání. Došla jsem ke dveřím a otevřela je. Stál za nimi John. Aniž bych se stačila na něco zeptat, vstoupil dovnitř a zavřel za sebou. Na obličeji měl šmouhy a celé jeho oblečení bylo špinavé. Musel se vrátit z mise s Collinsovou a ještě ani nebyl ve svém pokoji. Nesundal si ani vestu, dokonce měl u sebe i zbraň, i zbrojnici se vyhnul.
Bylo mu jedno, jak vypadá a že já jsem pouze zabalená v ručníku. Přitáhl si mě k sobě a políbil. Překvapením jsem se mu bránila, ale když jsem se nadechla a ucítila tu směsici vůni hlíny, čerstvého vzduchu a potu, bránit jsem se mu přestala.
Když mě pustil a zadíval se mi do očí, musela jsem se ho se smíchem zeptat, co se stalo.
„Nikdy bych nevěřil, že může být někdo tvrdohlavější a nesnesitelnější než ty.“
„Collinsová?“ zeptala jsem se, přikývnul.
„Kapitán Collinsová,“ dodal na vysvětlenou.
„Chceš tím naznačit, že ani vojenská průprava mě nezkrotila?“
„Právě naopak.“ Pravou rukou se mi snažil otřít smetí, které na mě zřejmě přenesl.
„A kvůli tomu jsem si zasloužila, že se budu muset jít znovu umýt?“ Jeho oči si mě prohlédly od hlavy až k patě.
„Taky, ale hlavně, že teď máme problém. Musím letět pro Rodneyho, aby se vrátil. Máme pohotovost, k Atlantidě se blíží úl.“ Celá jsem ztuhla. „Nedopustím, aby se někomu něco stalo.“
„Já vím.“
„Kdybych měl čas, šel bych do té sprchy s tebou,“ zašeptal mi do ucha a já pocítila ve tvářích horkost. Tohle jsem nečekala, že bych od něho někdy uslyšela. Přišlo mi to tak intimní, až jsem se za to zastyděla. Vůbec jsem nechápala, co se to se mnou děje. Sklonil se ke mně a dal mi letmý polibek na tvář a zamířil zase ke dveřím, otevřel je, ale ještě se v nich ke mně otočil.
„Slib mi, že se nebudeš v noci toulat po městě,“ na chvíli se odmlčel, „pokud možno se drž u Rodriga, anebo buď na pokoji, prosím.“ Udiveně jsem otevřela ústa, ale přikývla jsem, aniž bych chápala, proč to po mně chce, ale asi to bylo důležité, když mě o to požádal, to bylo u něho neobvyklé.
Ještě dlouho dobu jsem zůstala stát na místě a zírala na zavřené dveře, až když se do mě dala zima, jsem si uvědomila, že jsem ještě pořád v ručníku a zašla do koupelny, abych v zrcadle zjistila, jak moc mě John zašpinil. Ručník jsem mohla hodit rovnou do prádla, a jelikož mi byla zima, jsem se rozhodla, že si zalezu do sprchy znovu a zase prohřeju ztuhlé svaly.
Byla jsem z Johna tak rozhozená, že jsem nedokázala vůbec myslet na spánek a neustále si přejížděla rukou po krku, než mi došlo, že jsem stále nebyla za Teylou.
Ignorovala jsem pozdější hodinu, když jsem dorazila k jejímu pokoji, který obývala se svým synem a jeho otcem a snažila se zaklepat co nejtišeji, abych malého nevzbudila.
Otevřel mi Kanan s malým Torenem v náručí.
„Oh, promiň, nevzbudila jsem malého?“ zeptala jsem se automaticky.
„Kdepak, nechce spát. Půjdeš dál?“ pozval mě Kanan dovnitř. „Teyla by měla dorazit za chvíli, volali ji.“ Nabídnul mi místo k sezení, ale s díky jsem odmítla a rozhlížela se okolo sebe. Teyla měla jeden z těch větších pokojů, ale nebylo se čemu divit, bydleli tu tři.
„Jsem rád, že ses vrátila,“ překvapil mě Kanan.
„Děkuji.“
„Teyla byla velmi smutná, ale říkala, že žiješ a že se vrátíš. Cítila tě, jako vždy.“ Zvědavě jsem se k tomu muži přiblížila. Choval v náručí svého syna, který se na mě díval těma svýma velkýma očima, ve kterých jsem viděla Teylu.
„Ani jsem ti nepoděkoval, že jsi mého syna ochránila, když ho Teyla čekala a že jsi, se ji snažila chránit i před Michaelem.“ Dech se mi zadrhnul v hrdle.
„To ale…“
„S Teylou nás pojí náš dar vycítit Wraithy, protože v našem těle je i kus z nich, není nás mnoho a tak držíme při sobě. Nepřekvapilo mě, že i ty máš tento dar.“
„Který neumím ovládat,“ přiznala jsem smutně, když jsem si vzpomněla, jak by se mi to hodilo, když Wraithi napadli přestupní stanici a později i Zemi.
Kanan začal malého Torena houpat v zavěšeném šátku u postele. „Trvá roky, než tomu daru porozumíš a ještě déle než ho můžeš používat. Nejlépe tomu dokážeš porozumět, když jde skutečně o život, zní to velmi drasticky, ale je to tak, Wraithi jsou nemilosrdní a ty jsi prokázala neuvěřitelnou sílu, když jsi dokázala vstoupit do Teyliny mysli a ochránit i mysl mého syna. Vůbec se netrap tím, že to nejde znovu, ono to přijde, až to budeš skutečně potřebovat.“ Nervózně jsem se ošila. Tenhle rozhovor se mi přestával líbit. Kanan se na mě otočil a já se trochu zachvěla. Pořád jsem ho měla před očima, jak vypadal, když ho změnil Michael.
„Teyla už přichází,“ oznámil, aniž by se mnou přerušil oční kontakt. Ani já neucukla, když se otevřely dveře a Teyla nás pozdravila.
„Nechávám vás,“ promluvil. Když procházel kolem Teyly, jemně ji políbil na tvář a nechal nás tam samotné. Trochu jsem se uvolnila. Má přítelkyně se přátelsky usmála. Podívala se na malého v houpačce ze šátku, zřejmě stačil usnout, došla ke mně a chytila mě za paže. Dotkly jsme se čely.
„Za Kanana se omlouvám. Říkala jsem mu, aby tě příliš nezahlcoval informacemi.“ Bylo to děsivé, jak vnímali jeden druhého. Zpočátku jsem si myslela, že Teyla bude s Johnem, občas to tak vypadalo, ale stačilo být nějakou chvíli s Teylou a Kananem a bylo jasné, že je poutá něco mnohem hlubšího než láska. Jejich dar je spojoval daleko více.
„To je v pořádku,“ zašeptala jsem, abych nevzbudila Torena.
„Zřejmě sis přišla pro tohle.“ Rozepnula si bundu, sáhnula si pod vlasy za krk a rozepnula řetízek se známkami a prstenem. Byl to příjemný pocit držet je zase v rukou. Teď jsem mohla konečně jít za Collinsovou.
„Ty o mně víš pravdu?“ zeptala jsem se jí nejistě. Počastovala mě klidným úsměvem.
„Věděla jsem to dřív než by sis myslela a tušila ještě dřív.“ No jistě, narážela na naše duševní spojení.
„Asi bych měla jít, ať může Toren klidně spát,“ ale Teyla mě nenechala.
„Pokud si potřebuješ promluvit, jsem tu pro tebe, to přeci víš,“ přikývla jsem. Ruku mi položila na předloktí a ze mě spadla neuvěřitelná tíha, aniž bych zase skončila jako slzavé údolí. Bylo to osvěžující. Nakonec mě objala a já se po hodně dlouhé době spokojeně usmála a cítila se nabitá pozitivní energií.
„Měly bychom jít spát, je už pozdě,“ ukončila jsem to nakonec já a spokojeně se vrátila do svého pokoje a po dlouhé době se skutečně dobře vyspala, věděla jsem přitom, že následujících pár dní bude trochu náročnějších, ale Atlantida byla plná inteligentních lidí, kteří dokázali řešit problémy s neuvěřitelnou rychlostí a lehkostí, a já si pro jednou dovolila se věnovat práci naplno, myšlenkám jsem už neutíkala a promýšlela, jak budu postupovat dál, jak naložím s informacemi, které mi po letech konečně vytvořily ucelený obraz.
***
Dívala se na Wraitha před sebou a uvažovala, jak to bude v jejím vesmíru. Rod a jeho tým určitě už za tu dobu dokončili překlad textu Janusova experimentu. Chyběla už jen ona, aby ho dokončila, jenže co pak. Na to už ji matka nepřipravila. Celý život jí vtloukala do hlavy jen důležitost její existence, a jak to jednou ovlivní obě galaxie. Zpočátku byla z toho nadšená, připadala si výjimečná, naprosto jedinečná, ale postupem času nadšení ochablo a v ní začala usazovat nechuť a zloba. Její život byl prázdný, neměla nic než svůj osud a když poznala Roda, došlo jí, že jí v životě schází důležitá věc a jen láska to nebyla.
Budoucnost.
Scházela jí vidina budoucnosti, co bude dělat, až naplní svůj osud. Nikdy neměla čas na to myslet, to až s Rodem a proto se tak hrozně lekla, když se našel někdo, kdo v ní viděl lidskou bytost, ženu, ne jen nástroj pro nápravu dávných chyb.
„Přemýšlím,“ Collinsová sebou trochu trhla, když se ozval Sheppardův hlas, „jestli jsi mi vůbec měla něco říkat nebo si myslíš, že mě natolik znáš, abych změnil svoje přesvědčení.“ Otočila k němu hlavu a prohlédla si jeho obličej, který jasně vyjadřoval jeho rozladěnou náladu.
„Jak jsem řekla, podplukovníku, s vědomím budoucnosti se musí zacházet velmi obezřetně. I špatně volená slova můžou celou vidinu zopakovat, aniž by byla šance ji změnit.“ Znovu se podívala na Wraitha pod nimi, který se k nim otočil a oba si prohlížel. Sheppard si dal ruce v bok a pohled mu opětoval.
„Ještě mi něco není jasné.“
„Nejsem vědma, pane, nemám křišťálovou kouli, které můžete pokládat otázky,“ snažila se mu vysvětlit trpělivě, ale už byla otrávená s tím věčným vysvětlováním, hluboce litovala, že se nechala donutit mu říct své největší tajemství.
„Na tohle kouli nepotřebuješ. Zajímá mě, proč tak moc lpíš na Janusově experimentu, když naši doktoři téměř dokázali Wraithy změnit.“
„Skutečně?“ zeptala se a kývla směrem dolů. „To vidím, jak se jim to povedlo.“
„Řekl jsem skoro.“
„Jistě, ale abych byla spravedlivá, tak v mém vesmíru, se vždy spoléhalo na Janusův experiment, takže naši doktoři neměli potřebu pracovat na vlastním “léku“.“ Neodvažovala se na Shepparda pohlédnout, ale ani pohled na Wraitha pro ni nebyl dvakrát příjemný.
„O tom dost pochybuji.“ Zaslechla v jeho hlase značnou nedůvěru a proti své vůli se trochu ošila a podíval se na něho. Ten vítězný pohled ji srazil na dno.
„Klidně mi to neříkej, k tomu tě ani nutit nechci, ale možná by ses chtěla s pravdou někomu svěřit,“ nabádal ji klidně, jakoby o nic nešlo. „Jsem ti ale vděčný, za to, cos mi o sobě prozradila a věř, že s tím naložím dobře.“ To už jí pošeptal do ucha a než na to stačila cokoliv říct, nechal ji tam samotnou.
Dlouho dobu zírala na spojence-zajatce Atlantidy, než se k ní dostavil jeden ze strážných, aby jí oznámil, že už může Wraitha navštívit. Domluvila si to s Woolsym jakmile ho sem Sheppard se svým týmem přivedli. Chvíli jí to trvalo, než vedoucího expedice přemluvila, ale teď nevěděla, jestli se na to skutečně cítí. Zastrčila ruce do kapes a začala si pravou rukou pohrávat s drobností, co tam měla schovanou.
Naposledy se podívala dolů a vykročila za strážným. „Pět minut,“ řekl jí neoblomně. Přikývla a vstoupila dovnitř. Odolala nutkání se otočit za zavírajícími se dveřmi.
Wraith po ní pouze vzhlédl, ale nijak nereagoval. Notnou chvíli si ji prohlížel, tak jako ona předtím. Nakonec jí ukázal ruku, která byla čistá a chyběla na ní rána, kterou se Wraithi krmili.
„I nadále mohu navazovat psychické spojení se svými druhy a i když mi to u tebe přijde neuvěřitelné, dokázal bych to i s tebou. Máš v sobě kus Wraitha.“ Tuhle část sebe nenáviděla nejvíc. Nikdy se s tím nedokázala smířit.
„Ano.“
„Ale cítím z tebe i Antika. Už jsem tě potkal,“ konstatoval pomalu.
„Mě ne,“ odporovala mu. Upřeně ji pozoroval, až jí to začalo být nepříjemné.
„Pravda. Jste i nejste stejné. A ty nejsi odsud.“ Bylo to děsivé a fascinující zároveň, jakoby jí skutečně četl v mysli, dokonce cítila, že se jí snaží dostat do hlavy, ale nakonec to neudělal. Zřejmě byl příliš slabý, aby se o to pokoušel.
„Jsi natolik starý, aby sis pamatoval válku s Antiky?“
„Bývaly doby, kdy bych za vlastní druh položil život. Jedna chyba mě však dostala do postavení, že jsem nucen spolupracovat s Atlantidou.“
„Jedině takhle starý Wraith a vědec zároveň by věděl, že pro svoje vyléčení může použít Iratuského brouka a jedině někdo je natolik vychytralý, aby i přes to měl zadní vrátka.“ Znovu pociťovala, že se jí snaží číst v mysli, ale dokázala ho snadno odrazit.
„Co po mně chceš?“ zeptal se jí narovinu.
„I já potřebuju zadní vrátka. Sice nejsem odtud, ale lhostejná k tomuto místu nejsem.“ Nepatrně k němu přistoupila blíž. Věděla, že ji sledují kamery, dokonce i na ochozu se objevil strážný.
„Mohu znovu vidět tvoji ruku? Nemohu uvěřit, že se už nemůžeš krmit.“ Wraith Todd zdvihnul obočí, jakoby nemohl uvěřit, že to skutečně vyslovila, ale stačila mu chvíle, aby to udělal. Přiblížila k němu ruku, kterou vytáhla z kapsy a prsty přejela po hladké dlani. Ucítil jak mu něco zůstalo za koženým náramkem na zápěstí. Nedal však na sobě nic znát ani Collinsová ne. Ustoupila a zamračila se.
„Po léčbě se ti zřejmě krmící ruka vrátí,“ konstatovala.
„To je víc než pravděpodobné,“ potvrdil nevzrušeně a tázavě se na ni podíval.
„Tak svůj navrácený dar nezneužívej a použij ho, až nebude jiného východiska.“ Pomalu naklonila hlavu. „Je lepší stát na straně Atlantidy než na opačné a i přes problémy to za to bude jednou stát,“ mrkla na něj a bez dalšího se otočila a odešla z místnosti. Jakmile se za ní zavřely dveře, cítila, jak se začala celá třást a i to, jak se jí Wraith snaží znovu dostat do hlavy, dožadoval se vysvětlení, ale ona mu ho nehodlala dát. Musel si na to přijít sám.
Vydala se směrem k ubikacím, aniž by přesně věděla, proč jde právě tam, naštěstí ji zastavil technik Chuck s tím, že se má dostavit za panem Woolsym.
Usadila se na nabízenou židli. Cítila se hrozně, ale doufala, že může svým snům věřit a že udělala správnou věc.
„Rozhodnul jsem se, že vezmeme ZPM z planety, kterou jste nám označila, a doktor McKay vás dostane společně s vaším společníkem domů.“ Chvíli jen zírala na desku stolu, než jí došel význam slov. Zdvihla k velícímu hlavu s lehce pootevřenými ústy, protože se tomu zdráhala uvěřit.
„Mám asi lepší řešení!“ Collinsová s Woolsym se otočili ke dveřím, kterými do kanceláře právě vstoupil McKay. „Nebude potřeba brát ZPM, dokážu využít naqadahové generátory a odčerpanou energii, protentokrát doufám z neobydleného vesmíru. Prozatím ještě nedokážu čerpat energii soustavně, ale na krátké časové úseky ano a pro jistotu je doplním generátory a popřípadě naším ZPM, ale mělo by to jít i bez toho, takže vás dva mohu dostat zpátky.“ Collinsová stiskla rty pevně k sobě a trhaně přikývla. Vrátí se domů. Oba. A to dost brzy.

Vložila jsem veškeré napsané kapitoly, a budu ráda, když tím někomu udělám radost. Omlouvám se za takovou prodlevu. Nastal vážný problém s počítačem, povídku jsem uložila na externí disk, který se také pokazil a ani po roce a půl ho prozatím nikdo nedokázal opravit, mám tam veškeré své povídky, což jsou stovky stránek textu, který nelze nahradit, proto všechny nově vložené kapitoly jsou překopírovány ze stránky, kde povídku vydávám také a poslední tři 20., 21. a 22. jsem nikde publikované neměla, ale uložila jsem si ji jinde, takže jsem je zachránila. Nebýt StrýčekForďas neměla bych ani kapitoly spin-offu, který mám rozepsaný, takže mu také patří velký dík. A nyní už příjemné čtení a budu ráda za zpětnou vazbu.

wow toz to nezavidim . jsem rad ze i pres tyto problemy jsi to nevzdala