Minos Tauros
O měsíc později, přesněji 2.8.1999, přednesl Marek svému velení návrh na úpravu starého vojenského komplexu na nové výzkumné a výcvikové středisko. Protože na základně bylo dost budov pro cvičení boje ve městech i otevřené plochy pro ostatní druhy výcviku návrh prošel a na místo byly vyslání lidé, kteří měli zkontrolovat stav celé základny a doporučit další postup. Všechny budovy na povrchu se už začaly rozpadat a nebylo by bezpečné v nich cokoliv podnikat. Jen dvě přízemí budovy u hlavní brány byly, až na vypadaná okna a rozpraskanou omítku, poměrně v pořádku. Kupodivu na tom byla nejlépe podzemní část základny, sice na pár místech blízko u hranice lesa začala prorůstat vegetace, ale to bylo zatím jediné vážnější poškození, které průzkumníci našli.
Celá skupina pokračovala na poslední místo, kde ještě nebyli. Tím místem byly podzemní garáže. Po cestě dlážděné betonovými panely přišli před veliká kovová, místy dost rezavá, vrata. Major Wagner, velící prohlídky základny, si zapsal poznámku do svých papírů a rozkázal svým podřízeným otevřít hlavní vjezd do podzemních garáží. Jeden z majorových mužů si vrata zběžně prohlédl a ihned přistoupil k jejich levé straně. Chytil za jeden z vyčnívajících kusů kovu a zabral. Nic se nestalo. Zabral tedy znovu, ale opět se nic nedělo.
„Desátníku, zkuste to z druhé strany,“ poručil Major Wagner.
„Ano, pane,“ přijal rozkaz desátník a přesunul se na druhou stranu vrat. Opět uchopil kovový výstupek, tentokrát nápadně podobný madlu, a zabral. Vrata těžce zasténala, pohnula se asi o půl metru a pak se nadobro zasekla.
„Majore, tohle musíte hned vidět! Propadlá podlaha a dole určitě něco je! “ skoro zakřičel podivně pisklavým hláskem malý poručík Hraboš, když vstoupil dovnitř a rozsvítil svoji baterku. Major vzápětí přišel, sklonil se nad okrajem propadliny a jakoby nevěřil vlastním očím, řekl: „Co to proboha je?!“
„Netuším, pane. Vypadá to jako nějaký kruh,“ ozval se opět poručík Hraboš.
„Přineste horolezeckou výstroj,“ přikázal svým podřízeným Major.
Po dvaceti minutách už vojáci měli ukotvená lana a první dva slaňovali ke starověkému artefaktu. Jakmile se dostali na hromadu suti, odepnuli se z lan a zamířili k onomu podivnému kruhu. Prvního z nich přemohla zvědavost. Sundal si rukavici. Trochu váhavě se sklonil k položené bráně a dotknul se jí. Na špičkách prstů ucítil chlad.
„Je to kovové,“ řekl potichu a podíval se kde je jeho kolega.
Druhý ve světle své baterky uviděl dvě bedýnky plné něčeho, co vypadalo jako malé skleněné tabulky.
„Tady je nějaké sklo. Vypadá to, že si to tu někdo schoval, ale nevidím tu žádný další vchod,“ řekl voják a po chvíli všechno ohlásil svému nadřízenému. Major Wagner usoudil, že na tohle stačit nebude a v rychlosti požádal své velení o vědeckou podporu.
O několik hodin později přijel konvoj vojenských vozidel. Kolona zastavila u brány, kde na něj už čekal major Wagner s několika svými muži. Řidič prvního vozidla s ním krátce promluvil. Major ukázal rukou směrem k druhému konci základny a kolona se opět rozjela. U brány zůstaly jen poslední dva vozy, aby zamezili vstupu nežádoucích osob. Po třech minutách kolona dorazila ke garážím a jednotlivá vozidla zastavila na okraji toho co kdysi bývalo cestou z betonových panelů. Z prvních tří vystoupili jen vojáci, ale z dalších dvou vystoupila čtveřice lidí v civilním oblečení. V zbývajících šesti už byly jen samí vojáci, kteří měli zajistit pomoc a v případě potřeby bezpečí čtyřem vědeckým pracovníkům ministerstva obrany. Všichni čtyři vědci měli za úkol zjistit co je tajemný kruh zač a určit tak možnosti jeho využití. Jedním z nich byl dr. Vašek Zelenka.
Chvíli po tom co vědci vstoupili do garáže, přiletěly tři jumpery. Přistály na trávě hned vedle zaparkovaných vozidel. Vyhrnuli se z nich vojáci s antickými nesmrtícími zbraněmi (pozn. jako v díle Aurora), většina z nich se zastavila před vraty a jen plukovník Kobain a tři jeho podřízení vešly do garáží.
„My to tady přebíráme. Všichni od teď podléháte přímo mě a mým lidem,“ oznámil plukovník. Všichni co byly v místnosti, se na něho okamžitě otočily. Jeden z vědců už chtěl promluvit, ale jeden z vojáků co přišel s plukovníkem, ho umlčel listem papíru, na kterém byly rozkazy z ministerstva. Potom se přivítal s doktorem Zelenkou a krátce mu vysvětlil co se v minulých měsících dělo kolem vraku.
Když plukovník odhalil svému velení funkci brány, dostal rozkaz a prostředky k tomu vybudovat kolem garáží provizorní základnu a vyslat bránou průzkumnou misi na ověření části informací z krystalů.
Během čtrnácti dnů se stará vojenská základna změnila k nepoznání. Většina budov byla proměněna na hromady trosek, u hlavní brány byla vybudována čtyři kulometná hnízda a dvě provizorní dřevěné věže. Hlouběji v základně vyrostly desítky stanů, mezi kterými se nápadně vyjímal starobylý antický artefakt, který byl za pomoci dvou jumperů vytažen na povrch. Před bránou stálo ve dvou řadách zády k sobě šest antických lodí. Kolem pobíhala spousta vojáků i vědců, kteří dokončovali přípravy jumperů na misi.
Pomalu se blížil začátek mise a tak se u jumperů začali shromažďovat jednotlivé posádky se svým vybavením.
„Martine, vidíš? Přijel se na nás podívat i ministr obrany.“ šťouchl do svého kolegy jeden z vojáků a ukázal na muže v černém obleku, který právě opodál vystupoval z civilního auta.
Chvíli na to přišel plukovník Kobain, hovor mezi vojáky i vědci utichl a celkově se před bránou a kolem jumperů uklidnil pohyb. Jen několik opozdilců z řad vědců, kteří se měli účastnit mise přibíhalo na svá místa. Když byli všichni konečně připraveni, přikázal plukovník nastoupit do připravených lodí a sám vešel do první z antických lodí v levé řadě. Po rychlé poslední kontrole piloti nastartovali své stroje, vzlétly a seřadili se před bránou s plukovníkovým jumperem v čele.
„Kapitáne, zadejte adresu.“ vydal plukovník rozkaz své zrzavé podřízené usazené vedle něj.
Kapitán Janíková zadávala na DHD jumperu symboly a zároveň se rozsvěcovaly oranžové chevrony na bráně. Když zapadl sedmý zámek, brána se s pro ni typickými efekty otevřela. Hned jak se horizont událostí ustálil, začaly jumpery prolétávat bránou. Sotva se první z nich zmaterializoval na druhé straně, ozvalo se na ostatním pěti z komunikačních systémů: „Okamžitě zastavte, není tu dost místa!“
Ale už bylo pozdě, druhý jumper byl napůl rozložen horizontem událostí. Naštěstí plukovník Kobain myslel dopředu a zvednul svoji loď nad úroveň vrchního okraje brány. Sotva o pět vteřin později se pod ním objevil jumper dva.
„Rozumím plukovníku. Čekám na další rozkazy,“ odpověděl na plukovníkovu výstrahu pilot třetí lodi.
„Tady ministr Dobrovský, co se děje plukovníku. Myslel jsem, že podle informací z krystalů máte být na otevřeném prostranství.“ ozvalo se z plukovníkovy z vysílačky.
„Ano pane, zdá se, že někdo popletl symboly,“ odpověděl plukovník, hodil káravý pohled na svoji podřízenou a dodal: „Ale když už jsme tady, rád bych se podíval co tu je.“
„Dobře plukovníku, máte svolení.“
„Děkuji, pane ministře. Ozveme se za dvě hodiny. Průzkumný tým, konec,“ hned na to se brána zavřela. Jumpery přistály každý na jedné straně brány a spolu s ní tak zaplnily téměř polovinu plochy podlahy. Všichni vojáci vystoupili z lodí, ale neměli co dělat, protože jediné dvě další věci v místnosti byly zadávací panel k bráně a na první pohled kamenný podstavec se třemi destičkami v řadě, jedním volným místem za nimi a nápisem před nimi:
[ Az se slunce střetne s měsícem a proletí sipy strelcu, noc bude bez vetřelců (pozn.:antické písmo) ]
Z jumperů vystoupilo všech šestnáct lidí, a protože v poměrně malé místnosti nebylo kromě brány a podstavce nic zajímavého, shromáždili se všichni kolem něj.
„Až se slunce střetne s měsícem a proletí šípy střelců, noc bude bez vetřelců.“ přečet a přeložil nápis plukovník Kobain.
„Co to má být za blbost?“ ozval se jeden z vojáků.
„Hádanka seržante.“ odpověděl plukovník, „Má někdo nápad jak to vyřešit?“
„Plukovníku, mohl by jste přeložit co je napsané na těch třech kamenech?“ zeptal se doktor Novák.
„Úsvit,“ ukázal plukovník na první z kamenů, „soumrak“ přesunul svůj prst ke druhému kameni, „a to třetí slovo nepoznávám.“
„Myslím, že to mám,“ ozvala se nejistě zrzavá kapitánka.
„Tak mluvte,“ povzbuzoval ji nedočkavě doktor Novák.
„Myslím, že je to úsvit,“ začala kapitán Janíková nejistě, „Slunce se s měsícem střetává ráno, šípy střelců by mohly znamenat paprsky slunce a vetřelci noci budou asi hvězdy.“
Hned jak kapitán domluvila, doktor Novák rychle chňapl po prvním kamenu a vložil ho na volnou pozici. Hned jak se kámen usadil na svém místě, ozářilo místnost jasné bílé světlo. Když světlo zmizelo, bylo v místnosti o tři lidi a jeden podstavec s hádankou míň. Velitel druhého jumperu, major Wagner, přikázal vytočit bránu. Po krátké rozmluvě s lidmi na Zemi dostal major rozkaz pokračovat v průzkumu jediným možným směrem. Nahoru. Z podlahy se zdálo, že místnost nemá stop, že pokračuje do nekonečna. Hned jak se přerušilo spojení, poslal major dva své muže a jednoho z přítomných vědců do jumperu, aby zjistili kam se dá dostat.
„Bože, tady to páchne,“ řekla si kapitán Janíková, když se probudila ve velmi špatně osvětlené a na první pohled vlhké místnosti. Rozhlédla se kolem sebe. Plukovník Kobain i doktor Novák byly stále v bezvědomí. Natáhla se ke svému nadřízenému a snažila se ho probudit. Po chvíli snažení se ji to povedlo.
„Co se stalo?“
„Nemám nejmenší tušení, pane,“ odpověděla kapitánka.
„Co to sakra…“ začal panikařit právě se probouzející vědec.
„Klid doktore, nic vám nehrozí. Teda kromě toho smradu,“ snažil se plukovník uklidnit doktora Nováka, „a té mrtvoly, támhle v rohu,“ dodal, když rozsvítil svoji baterku.
„Vypadá to jako by si na tom něco už pochutnalo,“ řekla kapitán, když se podívala blíž na tlející mrtvolu vzdáleně připomínající lidskou bytost se čtyřma rukama a podivně tvarovanou hlavou. Břicho mrtvoly bylo roztrhané, většina toho bývaly vnitřnosti, byla sežraná a na prvních žebrech dokonce šli vidět stopy zubů.
„Tak doktore, teď máte důvod k panice.“ řekla kapitán.
„Měli by jsme odsud rychle vypadnout. Máte u sebe nějakou zbraň?“ zeptal se plukovník, když zjistil že u sebe nemá ani nůž.
„Ne pane, ten transport, nám nechal jen baterky,“ zamávala svým zdrojem světla zrzka. Protože v místnosti nebylo nic co by je tam drželo, všichni se vydaly jediným východem z místnosti. Trojce opatrně postupovala chodbami, potkali několik míst, kde se chodby různým způsobem křížily, ale žádnou další místnost. Stále jen stejné, vlhké a mrtvolným pachem prosycené kamenné chodby.
„Neslyšeli jste něco?“ zeptal se vyděšený doktor.
„Ne, doktore, něco se vám zdálo,“ řekl plukovník.
„A zase,“
„Pane, slyšela jsem to taky. Kroky. Za námi,“ otočila se kapitán a posvítila do tmy. Nic tam nebylo, ale kroky se zdály čím dál tím blíž.
„Pohneme se. Nerad bych se proti tomu stavěl bez zbraní. Ať už je to cokoliv,“ ukončil plukovník diskusi. Po té se všichni vydali dál ve snaze vzdálit se od podivných zvuků. Po chvíli rychlejší chůze se dostaly na kruhové prostranství s průměrem přibližně čtyřicet metrů, ze kterého vedlo devět dalších chodeb. Místnost byla také o třikrát vyšší než chodba, ze které právě trojce vyšla. Na úrovni druhého patra byl ochoz a tak celá scéna připomínala jakousi arénu. Všichni tři se zastavili zhruba uprostřed. Po chvíli rozhlížení se a přemýšlení co dál si doktor Novák všimnul části poměrně velikého antického nápisu kolem okraje kruhové desky tvořící střed podlahy arény. Nejprve začal nánosy špíny čistit špičkou boty, ale když to moc nešlo sehnul se a začal nápis oškrabávat hranou svojí baterky.
„Mo…no…ta..u…ros,“ pokusil se o překlad nápisu doktor.
„Ne doktore, Minos a Tauros,“ opravil ho plukovník, který měl o mnoho rozsáhlejší znalost antického jazyka. Než stihly pokračovat v rozhovoru, přiřítil se s rachotem tvor, jehož kroky dříve slyšely. Přes dva metry vysoká potvora s tělem podobným lidskému a hlavou nápadně podobnou býkovi. Celé jeho tělo pokrývala hustá hnědá srst a kusy něčeho co snad kdysi mohly být části kožené zbroje nejméně tří různých bojovníků. Plukovník Kobain spolu se svojí podřízenou hned začali zkoumat své okolí a hledat něco čím by se mohly bránit. Doktor Novák zůstal hrůzou stát na místě jako přimražený. Dvojce vojáků uviděla skupinu kosterních pozůstatků dvou lidí a bůh ví kolika jiných tvorů. Rozběhli se k nim, aby našli nějaké zbraně nebo alespoň jejich zbytky. Nebylo tam ale nic kromě hromady ohlodaných kostí. Plukovník tedy vzal nejdelší kost, kterou uviděl, nejspíš to kdysi byla stehenní kost nějakého humanoidního tvora. Položil jeden konec na zem a těžkou vojenskou botou na ni dupl. Konec staré kosti nevydržel a rozpadl se. Plukovník si tak vytvořil jakousi bodnou zbraň. Kapitán následovala příkladu svého velitele a obdobným způsobem si vytvořila podobnou zbraň z druhé stehenní kosti.
„Doktore, rychle odtamtud vypadněte!“ zakřičel plukovník, když si všiml, že vědec stále stojí na místě a velkou rychlostí se k němu blíží ne zrovna přátelské stvoření. Doktor se rozběhl směrem ke svým spolubojovníkům, ale nebyl dost rychlý. Nepřítel ho stále doháněl.
Tým v jumperu stoupal po přímce stále nahoru. Po asi minutě pomalého stoupání antická loď proletěla silovým polem a octla se ve vesmíru.
„Páni, je to vesmírná stanice,“ divil se pilot.
„Zaleťte blíž k planetě, rád bych provedl pár měření, mohlo je to přenést tam,“ požádal doktor Mráček. Třetí člen posádky, poručík Kavka, jen znuděně seděl na svém místě.
Od stanice se planeta o přibližné velikosti jako je Země zdála jen zahalená těžkými šedými mračny, ale při přiblížení a pomocí přístrojů bylo zřetelně poznat obrovské množství výbojů.
„Tady končíme, doktore. Tím nemám šanci proletět,“ řekl pilot.
„Rozumím. Ani na senzorech nic není. Myslím, že se můžeme vrátit k bráně,“
„Majore, tady poručík Kavka. Nic jsme nenašli. Vracíme se k bráně,“ ohlásil poručík. Jumper se dlouhým obloukem stočil zpět ke stanici a začal pomalu sestupovat k ostatním průzkumníkům.
„Doktore, k zemi,“ zakřičel na poslední chvíli plukovník. Naštěstí ho vědec poslechnul a zalehnul na břicho na špinavou podlahu. To ho zachránilo před Minotaurovým máchnutím obrovským válečným kladivem. Doktor Novák se přetočil na záda právě včas, aby viděl rychle se blížící se hlavici nepřítelovy zbraně. Najednou ho něco chytlo za límec a asi o metr a půl popotáhlo. Kladivo narazilo do podlahy, v místech kde ještě před vteřinou bylo doktorovo tělo, takovou silou, že v kamenné podlaze vytvořilo menší kráter. Minotaurus se nyní plně soustředil na bezbranného doktora a plukovníka Kobaina, který se ho snažil chránit. Toho využila kapitán Janíková, obešla nepřítele, uchopila svoji improvizovanou zbraň oběma rukama, napřáhla se a bodla. Špice kosti se svezla po hraně koženého brnění a zarazila se mu do levého boku. Minotaurus zařval a prázdnou rukou se po kapitánce ohnal. Ta stála naštěstí dost daleko ale i přes to uskočila o kus dozadu. Minotaurus se vzpamatoval a začal se připravovat k útoku na kapitána Janíkovou. Začal pochodovat směrem k ní a zároveň zvedal svoji zbraň k útoku. Kapitán stále ustupovala, ale stěna za ní se neúprosně blížila. Minotaurus znovu zařval bolestí a upustil svoje kladivo. Kostěná zbraň pronikla jeho lehkou zbrojí a zasekla se hluboko do jeho masa. Ve stejném okamžiku se s neuvěřitelnou rychlostí otočil a odmrštil plukovníka dobrých deset metrů daleko. Dopadl do hromady kostí. Jedna ze starých kostí se mu zabodla zezadu do spodní části hrudního koše a kus trčel zepředu ven. Plukovník sklonil hlavu, uviděl že z něj trčí kus kosti a upadl do bezvědomí. Tohoto souboje využila kapitán a znovu bodla minotaura do levého stehna. Minotaurus se skácel na všechny čtyři. Kapitán přešla vedle těžce oddechujícího polozvířete, sebrala jeho zbraň, s velkou námahou zvedla jeho těžkou zbraň a jediným úderem mu doslova rozdrtila krční páteř. Minotaurova mrtvola s rachotem dopadla na kamennou podlahu.
„Výborně,“ ozval se hluboký mužský hlas odněkud ze tmy.
„Porazili jste netvora,“ řekl druhý hlas.
„Zasloužíte odměnu,“ ozval se znovu první hlas, ale z jiného místa. Malou chvíli na to trojici zahalilo světlo a zmizeli někam pryč.
Plukovník Kobain se probudil na tvrdé podlaze, necítil žádnou bolest. Nahmatal místo kde bylo zranění. Našel jen potrhanou uniformu. Od stropu svítilo velmi ostré světlo, které ho na chvíli donutilo přivřít oči. Rozhlédl se kolem sebe. Kousek nalevo ležela kapitán Janíková o něco dál na pravé straně doktor Novák. Místnost byla poměrně malá. Podél dvou stěn stály počítačové terminály očividně antické výroby. U třetí zdi stály dva velké stroje, které jemně hučely a v poslední byly rozměrné dveře. Když se plukovník chystal probudit svoji podřízenou, přišly dvě zahalené postavy.
„Konečně jste se probudil,“ řekla jedna z postav.
„Vítejte v naší laboratoři,“ řekla druhá postava.
„A kdeže to vlastně jsme?“ zeptal se plukovník, postavil se a přešel ke kapitánce.
„Všude a nikde,“ odpověděla první postava.
„Pomáhá nám to zůstat skrytí před ostatními,“ dodala druhá postava. Plukovníkovi se podařilo probudit kapitána Janíkovou a ta se hned pohotově zeptala:
„Proč jste nás sem vzali?“
„Protože jste porazili netvora,“ odpověděla jedna z postav.
„Aby jste dostali svou odměnu,“ doplnila opět druhá. Plukovník zatím došel k doktorovi a snažil se ho probudit.
„Jakou odměnu? O čem to mluvíte? My jsme sem ani nechtěly,“ nechápala kapitán Janíková.
„Tak dobře, začneme od začátku,“ řekla první z posta:, „Jmenuji se Mínos.“
„A já jsem Tauros,“ doplnila druhá úplně stejná postava.
„Jsme to, čemu vy říkáte povznesení Antikové,“ řekl Mínos a zároveň s posledním slovem se plukovníkovy konečně povedlo probudit doktora Nováka.
„Vy jste Antikové?“ vložil se hned do hovoru doktor.
„Ano a nepřerušujte, ke všemu se dostaneme,“ řekl trochu výhružně Tauros a pokynul na Mínose aby pokračoval.
„Původně jsme se povznesly stejně jako většina z naší rasy, ale potom přišla pravidla. To se nám přirozeně nelíbilo a tak jsme hledaly způsob, jak se tomu vyhnout, nebo obejít. Kvůli Mirdinovi už jsme nemohly použit fázové posunutí. Dokonce jsme se kvůli tomu několikrát vrátily do naší původní formy a znovu se povznesly. Nakonec se nám to povedlo, přišli jsme na trochu odlišný způsob povznesení, který nám dovoloval se před ostatními alespoň načas schovat. Ale draze jsme za to zaplatili. Ztratily jsme podstatnou část našich schopností. Díky posledním z nich jsme vybudovali stanici s Hvězdnou bránou, jak jí vy říkáte, a labyrint dole na planetě. Když jsme pak zpozorovali trhlinu mezi vesmíry a plukovníka s doktorem Zelenkou jak skrz prošly, rozhodly jsme se jednat. Za cenu prozrazení můj bratr zmanipuloval zadávací program na vaší lodi,“ najednou se zasekl a jakoby se na chvíli zamyslel.
„Děje se něco?“ zeptal se plukovník.
„Jsou už blízko, musíte hned odejít,“ odpověděl Tauros.
„Užívejte své dary dobře. Spoléháme na vás, musíte svůj plán dotáhnout do konce a pak ještě dál. Jen tak zabráníte zkáze, která se stava ve vašem vesmíru“ podíval se Mínos na plukovníka a mávnutím ruky trojici přenesl zpět na stanici s bránou. Nikdo už na stanici nebyl a tak se plukovník rozhodl vrátit zpět na Zem. Doktor zadal adresu, brána se otevřela a hned jak se ustálil horizont událostí, všichni tři do něj vstoupili.


