Stargate: Aldeneerin 4 - Závěr: A to je konec (2.12)

[andoriel]

Konečně jsem se dostala k pořádnému přečtení, zatím aspoň po kapitolu 7.
Teda, Azany, udělal jsi mi velkou radost

Ale abych začala od začátku:
Líbily se mi sny
Mám radost, že je Baal, miláček, ve tvém vesmíru naživu a vede si dobře
A Chal-Almen, ta nikdy nezklame. od bojůvek, labyrintů, přes RUSÁLY (to bylo velké a zatraceně příjemné překvapení! Děkuju) včetně Andělína VeseléhoŘezáče až po obrovskou knihovnu a Bránu na 28. podzemním patře
Ještě mě čeká hledání Čepele, ale to si nechám zase za chvíli, teď musím trochu fungovat.
Je to skvělé čtení.
Díky

Jako obvykle Skvělé počtení - jen to nějak lineárně pokračuje plánuješ jńějaký zádrhel?

Jsem rád za poslední komentáře, pořešily. A máme tu další pokračování cesty. A co se týká dalšího pokračování, kolikrát sám nevím, co se stane. Mám většinou základní kostru a pak mě mnohdy něco napadne. Necháme se přakvapit, avšak chtěl bych ten příbeh dovést do zdárného konce. Aldeneerin už píšu pěkných pár let.

8.3
Zlatý háj

Další den se Blashyr vzbudil až před polednem. Původně chtěl strávit den odpočinkem, ale nakonec se rozhodl pokračovat v poslání. Zašel opět k Azanyrmuthovi pro rady.

„Takže půjdeš už dnes,“ ještě jednou se Azanyrmuth VI ujišťoval.
„Jasně. Času není nazbyt.“
„Dobrá. Další místo, kam vyrazíš je svět Ronovec. Opět by se mělo jednat o neobydlený svět. Tvým úkolem bude najít Zlatý háj. Podle knihy by neměl být příliš daleko od Kruhu. Odhaduju to na pouhých deset mil, takže ti cesta nezabere několik dní.“
„To zní mnohem líp, než předešlých šedesát mil,“ válečníka potěšila zpráva o zjištění, že se nebude muset celé dny prosekávat neprostupnými lesy. „Pokud vše půjde dobře, do druhého dne bych mohl být zpět. A co mi můžeš povědět o Zlatém háji?“
„Podle knihy to má být určitá přírodní anomálie, dalo by se to tak nazvat. O vzniku se tam však nic nepíše, ale to není až tak důležité, hlavní je to, že další úlomek je ukryt přímo v tom háji. Údajně jich je mnohem víc. Naštěstí úlomek ukryli do toho nejbližšího ke Kruhu, patrně aby všechny úlomky zbraně byly dostupně pro případ, že by ji bylo znovu potřeba.“
„To zní celkem snadně. V čem je háček?“
„Kniha zmiňuje také to, že je třeba být obezřetný. Nevěř vždy tomu, co uvidíš. Některé bytosti se můžou výborně maskovat, měnit tvar, nebo dokonce podsouvat falešné vzpomínky.“
„Takže budu muset být obezřetný.“
„Nejlepší způsob, jak odhalit klam, je kouzlo Pravé vidění. To však ovládají zkušenější mágové. Ovšem existují i předměty, které tuto schopnost propůjčují nositeli. Vzpomeň si třeba na helmu Pravého vidění, kterou před dávnými časy našlo Calanyrmianovo společenství v jedné Aldeřanské pevnosti.“
„Předpokládám, že tady asi nic podobného nemáš?“
„Je tomu tak. Naprostá většina užitečných předmětů je využita k právě chystanému útoku na Chal-Almen. Mám tu však jeden drahokam,“ Azanyrmuth vstal od stolu zavaleného knihami a odešel na chvíli do vedlejší komnaty. Blashyr mezitím poslouchal, jak tam cosi hledá, a pak se vrátil s malým smaragdem: „Tenhle drahokam jsem před lety dostal darem od jednoho Gnóma. Když se přes něj podíváš, uvidíš svět takový, jaký doopravdy je.“
Blashyr převzal drahokam a jen tak se zkusil přes něj podívat. Komnata Azanyrmutha vypadala prakticky stejně, ale uvědomoval si, že na tomto místě se nenachází nic, co by mělo odhalit kouzlo Pravého vidění. Potom si malý smaragd schoval do váčku.

Když Azanyrmuth vysvětlil vše potřebné týkající se další výpravy, oba se následně odebrali na nádvoří. Během cesty si Blashyr všímal, že Severní čtvrť je doslova přecpána válečníky, mágy, hraničáři a mnohými dalšími, kteří se chystali na připravovaný protiútok. To Blashyrovi připomnělo, že se nesmí příliš na výpravách zdržovat. Čepel konce bude potřeba především ve finálním úderu proti samotnému Ba‘alovi. Azanyrmuth VI zadal adresu světa Ronovec, a jakmile se Kruh otevřel, válečník se vydal na cestu.

Kruh světů na druhé straně stál poblíž rybníka, jenž se nacházel na okraji příjemného smrkového lesa. Paprsky ranního slunce pronikaly skrze větve a ranní mlhu a vytvářely tak příjemnou atmosféru, která přímo vybízela k procházce lesem. Blashyr si prohlížel okolí a opět pátral po případných činnostech neobjevené civilizace. Na kraji rybníka si všiml malého dřevěného mola porostlého mechem. To poukazovalo na to, že rybník občas někdo využíval, protože i bezprostřední okolí neslo známky občasného hospodářského využití. Čerstvé stopy tu však neobjevil.

Válečník přešel po hrázi rybníka a pokračoval po pozůstatcích kamenné cesty. Cesta příjemným prosvětleným a tichým lesem rychle ubíhala. Raní rosa ulpívala na kapradinách a mechu, který tvořil na několika místech měkký koberec. Tmavě zelený mech přímo vybízel se na něj lehnout a odpočívat. Blashyr si ani nepřipadal jako na důležité výpravě, ale jako kdyby šel do lesa na houby. Ovšem na sbírání hub neměl čas, přestože vlhký podrost byl ideálním místem pro houbaření a mnoho velkých hřibů tu také našel.

Blashyr sledoval starou kamennou cestu ještě osm mil, které doposud připomínaly příjemnou dopolední procházku. Blížilo se odpoledne, rosa ustupovala a teplota trochu stoupla. Válečník zkontroloval mapu od Azanyrmutha a hledal nejkratší cestu ke Zlatému hájku. Na paloučku odbočil z cesty, pokračoval úzkou a stále příležitostně využívanou pěšinu. Sestoupil z kopce k potoku, který překročil po spadlé kládě a znovu stoupal do kopce.

Najednou si válečník uvědomil, že se atmosféra v lese změnila. Už to nebyl ten příjemný prosvětlený les, ale tiché, tmavé a ponuré místo. Ve vzduchu byl cítit zvláštní neklid. To Blashyra varovalo. Zkontroloval zbraně a výbavu, z náprsní kapsy vyndal zelený drahokam a zkontroloval jím okolí. Pohled přes drahokam ukázal les prakticky beze změny, akorát trochu prosvětlenější. Když válečník zázračný drahokam ukryl na bezpečné místo, pokračoval v cestě.

Ponurým lesem pokračoval ještě necelou míli, když si všiml prosvětleného místa v lese. Podíval se pozorněji a zpozoroval v dáli zlatavě zářící háj, který v tmavém lese působil až nepřirozeně. Blashyr pozvolna zamířil k němu, avšak cosi ho varovalo, že skutečnost není taková, jakou právě vidí. Opět se podíval na svět skrz drahokam a teprve teď si uvědomil, jak někdy dokáží iluze zmást člověka. Pár desítek sáhů před zlatým hájem byla v zemi široká a hluboká trhlina. Před tím si ji vůbec nevšiml. Kdyby udělal ještě několik kroků, zřítil by se do dvacet sáhů hluboké strže. Co však bylo ještě zajímavější, že iluze bezpečné cesty náhle zmizela. Blashyr už propast bezpečně viděl, aniž by se na svět díval skrz drahokam. Iluze náhle pominula. Válečník přemýšlel, zda někdo o jeho přítomností ví. O to víc si musel dávat pozor na cestu.

Přes povalený kus skály se dala bezpečně propast překonat a už stačilo pár kroků přímo do hájku. Pro jistotu znovu svět prověřil drahokamem. Když se Blahyr ujistil, že další nástraha již nestojí v cestě, vstoupil do Zlatého háje.

Místo působilo v temném lese skutečně zvláštně. Zlatavá zář menších břízek a dalších malých stromků prosvětlovala prostor o průměru třiceti sáhů. Válečník podvědomě cítil, že je namístě a cosi mu napovídalo, že hledaný úlomek musí být někde poblíž. Po chvíli však také ucítil, že v hájku je přítomné ještě něco jiného. Opět zkontroloval svět skrz drahokam, ale ani tentokrát neodhalil cokoliv divného.

Potom pomalu procházel zlatě zářícím hájkem a pozorně se díval po okolí ve snaze najít úlomek čepele. Díval se po zemi do drobné zlatavé trávy, pod kameny, do keřů i do korun stromů. Okamžitě ho zaujalo zjištění, že téměř všude nacházel spoustu různých cetek. Sklíčka, barevné kamínky, kostěné náramky a náhrdelníky, kovové šperky, ale i sem tam i něco cennějšího. Úlomek však zatím žádný. Zničehonic Blashyr ucítil bezprostřední přítomnost nějaké bytosti, rychle ucukl, tasil meč, se kterým se prudce ohnal. Vzápětí ucítil, že zasáhl něco neviditelného a záhy se ozval neznámý křik a sténání. Nic se však neobjevilo, ačkoliv se běžně zneviditelněné bytosti po zasažení běžně zjevují. Rychle zkontroloval válečník svět přes drahokam a v tom si na zemi všiml podivné tři stopy vysoké zavalité bytosti s několika rukami a modrobílou srstí. Z hlavy, která plynule přecházela v těla pozvolna vytékala průhledná namodralá krev. Blashyrova obratná a silná rána bytost usmrtila prakticky okamžitě. Bylo však podivné, že ji stále neviděl běžným zrakem a dokonce ji nemohl nahmatat rukou. Jakoby se bytost vůbec nenacházela v tomto světě a šlo jen o nějakou iluzi, či průzor do jiné sféry existence. Válečník přemýšlel o podivné bytosti, ale nedokázal to přiřadit k čemukoliv, s čím se měl možnost ve svém životě setkat.

Blashyr nakonec nechal bytost být a pokračoval v pátrání po úlomku. Nyní již neměl ty pocity cizí přítomnosti, ale i tak raději svět kolem kontroloval skrz drahokam propůjčující schopnost Pravého vidění. Protože v hájku nacházel spoustu cetek, haraburdí a nepořádku, hledání úlomku se protáhlo. Prolezl prakticky celý hájek, když se konečně na něj usmálo štěstí a mezi hromadou kostěných náhrdelníků nalezl další úlomek, tentokrát to byl kousek i se zdobenou záštitou. Válečník se zaradoval. I třetí výprava přinesla úspěch. Potom v okolí ještě posbíral několik drobností, které by mohly mít nějakou cenu, jako šperky a pár drobností, u kterých cítil drobnou přítomnost magie a vydal se na zpáteční cestu.

Po míli chůze opustil ponurý tísnivý les, přešel po kládě přes potom a záhy se ocitl opět v tom příjemném prosvětleném smrkovém lese. Slunce již spočívalo vysoko na obloze, a tak jeho paprsky prohřívaly smrkový porost.

Cesta zpátky domů uběhla příjemně. Kruhem světů se vrátil zpět na Aldeneerin kde již nastal čas večeře. Blashyr se vydal za Azanyrmuthem VI.
„Koukám, že už jsi zpátky,“ podivil se mág, když válečník vstoupil do studovny. „Tak co? Našel jsi to?“
„Ano. Mám to,“ ukázal část Čepele konce i se záštitou.
„Výborně. Pokud to tak půjde dál, budeme mít proti Ba‘alovi mocnou zbraň. A jak to probíhalo? Vyprávěj.“
Blahyr popsal vše, co se na výpravě přihodilo, zejména střetnutí s podivnou bytostí. Azanyrmuth zapátral v paměti a začal vysvětlovat: „Zřejmě jsi narazil na bytost, která se umí přemisťovat ve fázi.“
„Ve fázi? Tomu nerozumím.“
„Je to dost složité k vysvětlení. V některých bestiářích jsme našli popis několik podobných bytostí. A co jsme z toho pochopili, tak některé bytosti sice žijí na naší materiální úrovni bytí, ale dokáží se skrýt v jiné složce prostoru. V podstatě tu jsou a zároveň nejsou. Někdy je můžeme vidět, ale vzájemně se nemůžeme sebe dotknout. V dávných dobách jedna výprava objevila svět Sehel Koy, kde našli zařízení, které dokáže nahlížet jak do sfér, tak právě do jiných fází prostoru.“
„To jsem ani nevěděl, že je něco takového možné. Nemůže to někdo proti nám využít?“
„Bytosti, které jsou schopné přecházet mezi fázemi jsou mimořádně vzácné. Dost možná je tvé setkání s takovou bytosti úplně první v naší šest set čtyřicetileté historii Aldeneerinu. A to že jsi tu bytost zasáhl, zřejmě způsobilo to, že přešla na naši úroveň. Určitě ji tvá přítomnost zaujala a možná ti jen chtěla ukrást ten drahokam.“
„Dávalo by to smysl, protože na tom místě bylo spousta nejrůznějších cetek,“ odpověděl válečník. „Něco jsem také přinesl,“ vysypal na stůl z většího váčku několik cenností. „A s takovou schopností mohla ta bytost okrádat případné cestovatele, kteří Ronovec občas navštěvují.“
„Teď si běž odpočinout a zítra se můžeš vydat na další cestu. Opět jsem postoupil v bádání a mám odhalené další světy včetně podrobností.“
Protože k času spánku zbývalo ještě pár hodin, rozhodl se Blashyr zavítat do blízké krčmy. Zde potkal několik kamarádů z výprav, a tak si mohli povyprávět o dění posledních časů.

Hltám, hltám, kde je další díl
Těším se

Blashyrova cesta za Čepelí konce pokračuje.

8.4
Kamenné řady

Následujícího dne se Blashyr probudil o něco později. Po nezbytné ranní koupeli se vydal za Azanyrmuthem VI, aby se zde dozvěděl o dalším cíli cesty.
„Vítám tě tady,“ pozdravil ho mág, který ve studovně dál studoval starou knihu. „Jsi připraven na další cestu?“
„Jasně.“
„Paráda,“ usmál se Azanyrmuth. „Další svět, kam se vydáš, má název Kouna. Dříve to byl málo obydlený svět prosté úrovně. Místní se živili lovem a zemědělstvím. Během pádu Starých Aldeřanů však místní přesídlili někam jinam a dále se o nich záznamy nezmiňují. Je dost možné, že Kounovci stále ten svět obývají, akorát se vzdálili od Kruhu světů.“
„Budu si to pamatovat,“ odpověděl Blashyr. „A kde by se měl nacházet úlomek čepele?“
„Nedaleko Kruhu se nachází malá náhorní plošina s názvem Rovina. Tam se nacházejí tajemné kamenné řady. Tvořilo jich čtrnáct řad a několik tisíc balvanů. Nikdo nikdy nezjistil, kdo a proč je tam vytvořil. V dávných dobách existovalo mnoho teorií. Možná to byla prastará observatoř, nebo kalendář, jiné teorie říkaly, že kameny sloužily k vytyčení hranic pozemků. Na to jsou však řady příliš blízko sebe a navíc ohraničují jen malou část plošiny. Pak se taky říkávalo, že řady vytyčovaly dráhy rituálního závodiště. Na to jsou řady zase krátké a každá jinak široká. Někteří tvrdili, že řady byly dílem recesistů a žádný význam nemají. Dokonce kdosi tvrdil, že to byl nějaký dávný pokus o pěstování chmele. Teorií je celá řada a žádnou se nikdy nepodařilo zcela potvrdit či vyvrátit. Ovšem je nutné zmínit jednu důležitou věc. Kameny jsou z křemence a podloží výhradně opukové. Navozit je na náhorní plošinu dalo jistě mnoho práce. Proto mnohé teorie jsou nepravděpodobné. Jisté je, že to není nahodilé dílo přírody.“
„Takže úlomek najdu někde mezi řadami?“
„Ne tak docela. Nedaleko se nachází několik větších menhirů. Některé mívaly názvy, avšak byly již dávno zapomenuty. A právě ony menhiry jsou místem, kam Staří Aldeřané ukryli jeden z úlomků. Který přesně? O tom se záznamy nezmiňují, budeš muset obhlédnout asi všechny.“
„Co se dá dělat. Snad to nebude tak těžké,“ odpověděl Blashyr, který vzápětí od mága převzal nakreslenou mapku s poznámkami.

Potom se Blashyr s Azanyrmuthem odebrali na nádvoří ke Kruhu světů. Válečník sledoval okolní mumraj a zeptal se na to, kdy nastane čas k útoku na Chal-Almen. „Předpoklad je za osm dní,“ odpověděl Azanyrmuth VI.
„Tak to bychom si měli pospíšit,“ s vážnou tváří prohlásil válečník.
„To ano. Není třeba dál vyčkávat. Pokud by Ba‘al získal větší moc z Chal-Almen, pak už by mohlo být pozdě.“

Blashyr prošel Kruhem na polozapomenutý svět Kouna. Na druhé straně ho uvítalo sychravé podzimní počasí, chlad a tichá krajina. Kruh stál na zarostlé planině, která kdysi sloužila k zemědělství. Válečník se rozhlížel po krajině, kde hledal případná nebezpečí a také výrazné body, podle nichž se mohl zorientovat. Potom se vydal na starou zarostlou dlážděnou cestou.

Po třech mílích cesty dorazil k úpatí náhorní plošiny, která převyšovala okolní krajinu o dobrých tři sta stop. Cesta se zde rozdělovala do dvou směrů, avšak ani jeden z nich nevedl na plošinu. Blashyr se podíval do mapky, ve které si všiml, že cesta vpravo by ho celkem pohodlně nahoru dovedla. Musel by však urazit další dobré dvě míle tam, a potom další dvě zpět. Válečník se rozhodl, že ušetří čas a vydal se přímo do strmého svahu. Blashyr překonával náročné stoupání poměrně svižně. Za to vděčil své velmi dobré kondici. I přestože se trochu zpotil, nebylo to nic, na co by si stěžoval.

Náhorní plošinu pokrýval vzrostlý smíšený les tvořeným především smrky, modříny, břízami a jasany. Válečník se rozhlížel po tichém lese a přemýšlel o tomto na pohled obyčejném místě. Stromy kolem tvořily místy nepropustnou divočinu, jen díky podzimnímu období mohl snáze postupovat a pátrat po kamenných řadách.

Po cíli cesty pátral téměř celou hodinu. Blashyr si uvědomoval, že v jarním období, kdy všechno kvete a roste, by řady hledal mnohem déle a lesem postupoval jen s obtížemi. Konečně spatřil mezi stromy výrazný kámen z křemene částečně zapuštěn do jehličí pokryté půdy. Na výšku měl něco kolem stopy a v průměru byl jen o něco větší. Válečník se rozhlédl a ihned spatřil další nedaleko od prvního a za ním další a další. Rozestupy mezi jednotlivými kameny byly poměrně nepravidelné. Někde byly od sebe vzdáleny pouhé dvě stopy jinde i více než dva sáhy, což se dalo vysvětlit tím, že některé kameny už chyběly.

Válečník došel až na konec řady do míst, kde následovat strmý spád, který se velmi podobal spádu na opačné straně plošiny. Blashyr se rozhlížel po některém z větších menhirů, které se měly nacházet v blízkosti řad, avšak žádný neviděl. Místo toho našel nedaleko od první kamenné řady další prakticky identickou. Tu celou pomalu prošel, ale ani zde nenašel cokoliv, co by připomínalo místo, kde staří Aldeřané ukryli úlomek mocné čepele.

Blashyr hned našel třetí a nedaleko i čtvrtou řadu. Podzimní smíšený les působil ponuře. Všude vládlo naprosté ticho, které jen málokdy narušilo vzdálené zakrákání. Zatímco válečník prozkoumával oblast a objevoval další a další řady, oblohu pokryla temná mračna. Les hodně potemněl, a tak si Blashyr zapálil louči. Přestože místu byly často přisuzovány rituální vlastnosti, v okolí žádné zajímavé a výjimečné energie nepociťoval. Kamenné řady a lesy působily naprosto běžným dojmem, jen tu kdosi v dávných dobách naskládal kameny do pravidelných řad. Válečník přemýšlel nad teoriemi vzniku, ale postupně zavrhoval jednu za druhou. Proč by si někdo dal takovou těžkou práci sem natahat hromady velkých kamenů pro ohraničení polí, vytyčení závodiště nebo dokonce k pěstování chmele, když se tu doslova všude válí spousty opuky, která by k těmto účelům posloužila stejně dobře.

Na náhorní plošině nalezl celkem čtrnáct řad v různém stavu. Některé řady byly stále dobře zachované, po jiných zbyl sem tam kámen. Blashyr konečně našel tři velké menhiry, které se nacházely opodál, mimo samotné řady. V těchto místech cítil jistou slabou magickou energii, ale nebylo to nic významného. Navíc válečník cítil, že hledaný úlomek se tu nikde nenacházel. Nevzdával se a pečlivě prohledával okolí menhirů.

Uběhlo několik hodin a na krajinu pomalu přicházela noc. Blashyr postupně začínal ztrácet naději. Přemýšlel, kde udělali chybu. Přehlédl snad něco? Byla možnost se vrátit zpět na Aldeneerin a zkusit štěstí příště. Cesta ke Kruhu světů by zabrala necelou hodinu. Válečník seděl na jednom kameni a stále přemýšlel. Najednou však cosi upoutalo jeho pozornost. Z ničeho nic měl pocit, že ho něco pozoruje. Pozorně se rozhlédl po temném lese, ale nikoho nespatřil. Napadlo ho, že by to mohla být nějaká bytost či cosi pohybující se v jiných úrovních bytí. Vzpomněl si na zelený drahokam propůjčující schopnost Pravého vidění. Pomocí něj znovu zkontroloval les a najednou spatřil v lese nějakou stojící postavu. Sotva se na ní zaměřil, náhle zmizela a nepříjemný pocit náhle zmizel. „Co to jen mohlo být?“ pomyslel si. Ještě víc ho však znepokojilo, že postava nápadně připomínala Ba‘alovo ocelového válečníka. Jistý si však zcela nebyl, protože postava se ztratila okamžitě po tom, co ji přes drahokam zahlédl.

Tasil meč a dal se do opatrného průzkumu lesa. Snažil se pozorně naslouchat zvukům okolí, avšak všude vládlo téměř naprosté ticho. S žádným neobvyklým úkazem se už nesetkal, a tak se Blashyr domníval, že měl jen vidiny. Na cestách po Aldeneerinu i mnoha dalších světech se setkal s mnoho podivnými jevy a událostmi, a tak nebylo divu, že ho smysly občas dokázaly zmást. Přesto zachovával opatrnost a svět kolem sebe pravidelně kontroloval pohledem skrze zelený drahokam.

Naposledy zkusil štěstí průzkumem vzdálenějších částí lesa. Podle mapy se půl míle severně od řad nacházelo zaniklé hradiště. Možná to bylo to místo, kde nakonec předci úlomek ukryli. Lesu už vládla temná noc a jediné světlo poskytovala zapálená louče. Za těchto podmínek by běžnému cestovateli nalezení zpustlého hradiště trvalo mnoho hodin. Naštěstí pohled přes drahokam vidění v lese výraznou měrou usnadňoval a válečník zanedlouho došel k prvním příkopům a valům.

Blashyr si prohlížel hradiště přes drahokam a snažil se najít potenciální místo, kde by snad bylo možné nalézt hledaný úlomek Čepele konce. V tom se však stal divákem nečekané podívané. Kouzlo Pravého vidění mu najednou ukázalo dávné události. Přes drahokam viděl hradiště v dávné podobě. Valy, palisády a jednoduché obranné stavby. Dokonce i les z vidění zmizel. Viděl zde obránce, jak se stahují do pevnosti. Dokonce měl pocit, že občas slyšel jejich hlasy. Neuměl si to vysvětlit, ale některým slovům rozuměl. Přišel blíž, aniž by mu kdokoliv věnoval pozornost. Vstoupil přímo přes jednoduchý zvedací most přímo do útrob hradiště a sledoval ten mumraj, jenž věstil příchod nepřátelského útoku. Z rozhovoru mezi strážnými zaslech pár zmínek o předsunutém obranném poli.
„Dobré zprávy. Naše obranné pole funguje,“ znělo v temné noci hlasem, který zanikal v neurčité ozvěně. „Nepřátelské povozy uvázly na kamenných řadách a mezi jezdci na koních vznikl zmatek.“
„Paráda. Nakonec to byl dobrý nápad natahat tam ty kameny,“ potěšeně pravil druhý.
„Aha. Takže žádná observatoř, rituální místo nebo závodiště, ale prostý obranný systém,“ pomyslel si Blashyr, když se zcela náhodou dozvěděl o smyslu záhadných kamenných řad uprostřed lesa. V dávných dobách byla náhorní plošina prostá lesů a než hloubit příkop či stavět val, bylo snazší tam natahat kameny s křemene. Pro povozy s loukoťovými koly je i stopu vysoký kámen překážka a pro jezdce na koních jsou řady v noci též velmi zrádné.

Během toho, jak Blashyr přemýšlel o skutečném významu řad, jeho uši v blízkosti zachytily další rozhovor.
„Daří se nám nepřítele držet před branami. Pozici ubráníme,“ zaznělo opět tím divným hlasem duchů.
„To je dobře. Nebylo by dobré, kdyby se nepříteli dostalo do rukou to, co tu máme chránit.“
„To ne, i když nikdo neví k čemu to je. Kosek podivného kovu. Jsem přesvědčen, že nepřítele nezajímá nějaký kus bezcenného kovu a spíš mu jde o naše zlato.“
Válečník při těch slovech zbystřil. Podle slov dávných obránců, byl úlomek čepele ukryt někde v hradišti. Stačilo zjistit kde.

Blashyr se ještě pohyboval mezi duchy a snažil se najít nějaké vodítko, kde v hradišti ukrývali poklady. V dávném výjevu náhle spatřil kamennou stavbu se schodištěm do podzemí, které bylo chráněno mříží. To bylo to místo, kde měl pátrat.

Jakmile se přiblížil ke vstupu, celý výjev zmizel, hlasy a válečná vřava utichla a les se změnil v temné tiché místo. Po dávné stavbě zůstaly pouze rozvaliny, přesto Blashyr po odvalení několika opukových kamenů objevil stále zachovalý podzemní prostor. Loučí ho opatrně a pozorně prohledával. Nevelký prostor o velikosti jeden sáh na šířku a dva na délku, obsahoval kromě suti zbytky truhel a rezavé nástroje v pokročilém rozkladu. Jak se dalo očekávat, zlato, či jiné cennosti byly dávno uloupeny. Válečník se nevzdával a prohraboval se zbytky. Konečně se mohl radoval, když pod jedním kamenem objevil to, kvůli čemu navštívil tento svět. Naštěstí měl dávný obránce pravdu. Kousek kovu nikoho nezajímal a skutečně tu přečkal všechny nájezdy dobyvatelů, lapků a vykradačů hrobek.

Čtvrtá výprava opět slavila úspěch a Blashyr se mohl vydat ke Kruhu světů a následně domů. Když se procházel rozvalinami po dávném hradišti, opět ucítil ten zvláštní nepříjemný pocit, jako když ho někdo pozuje. Rychle sáhl do kapsy pro drahokam a zkontroloval okolí. Znovu se tu zjevila ta záhadná postava, se kterou se setkal už u kamenných řad. Tentokrát okamžitě nezmizela. Blashyr ihned poznal, co je to zač a to ho právě znepokojilo. Poznal černou zbroj Ba‘alovo ocelových válečníků, avšak bez helmy. Viděl neznámému muži do tváře. Krátce na to neznámý promluvil hlasem plným pohrdání a nenávisti: „Něco máte za lubem. Přijdeme na to. A zabráníme vám v tom. Aldeeneerin padne do našich rukou a celá Mléčná dráha bude pod naší mocí.“ Následně postava zmizela a zanechala za sebou spoustu znepokojivých otázek. Ba‘al věděl o Aldeeneerinu a dost možná se brzo dozví o Čepeli konci.

Blashyr se cestou ke Kruhu často ohlížel. Ba‘alův zvěd, či co to bylo, se již neobjevil. Když dorazil ke Kruhu a ještě než zadal adresu Aldeneerinu, přesvědčil se pohledem skrz drahokam, zda není sledován, teprve potom mohl pokračovat v cestě domů.

Na Aldeneerinu už vládla noc. Azanyrmutha VI zastihl, když se už chystal do postele. Mág měl radost, že se válečník ve zdraví vrátil a ještě přinesl další úlomek. Blashyr mu podrobně vylíčil, co všechno se na zdánlivě snadné výpravě událo. Od výjevu dávné bitvy, skutečného smyslu kamenných řad až po zjevení Ba‘alovo zvěda.

„Tušil jsem, že smysl řad je zcela jiný, než říkávaly různé teorie. Avšak víc mě znepokojil Ba‘alův zvěd. Určitě se Ba‘al v Chal-Almen dostal k nějakým dávným znalostem, díky nimž může snadno vzdáleně nahlížet na světy. Asi víš, že existuje specifická technika astrálního cestování, které se říká přímo Vzdálené nahlížení. Ovšem pro běžné lidi je použitelná pouze v rámci jednoho světa a to musí trochu znát geografii. Vzdálené nahlížení na jiné světy už vyžaduje trénink a zkušenosti. Navíc dotyčný používající Vzdálené nahlížení není v cíli vidět a to ani kouzly Pravé vidění. Existují však způsoby, jak je alespoň vycítit. Je to však velmi náročné.“
„Takže čeho jsem byl svědkem? Bylo to použití nějaké speciální schopnosti?“ uvažoval Blashyr.
„Je to téměř jisté. Určitě v Chal-Almen jsou technologie, které značně usnadňují Vzdálené nahlížení, a to včetně vizuálního projevu. Naštěstí má Aldeneerin stále funkční staré ochrany, které zamezují určitým formám útoků. Mezi právě patří Vzdálené nahlížení z Univerza. Některé stavby a města mají dokonce i vlastní štít. Dlouhá léta jsme o jejich existenci nevěděli, až když se naše civilizace začala věnovat cestování na jiných úrovních bytí. Nutno zmínit, že nám hodně pomohli naši spojenci a jejich znalosti.“
„Takže Aldeneerin je zatím v bezpečí?“
„Možná. Netušíme, co vše Chal-Almen skrývá. Určitě nejsou naše obrany neproniknutelné. To, že tě nějaký Ba‘alův špeh dokázal odhalit, jistě není dílo náhody. Možná tu máme něco, co nás sleduje a přinesli jsme si to právě z Chal-Almen. Netušíme, zda nás pozoruje. Ovšem Ba‘al zatím o našem chystaném útoku neví, protože nečiní žádná opatření. Ale něco tuší. Je jen otázkou času, kdy přijde na to, po čem pátráme a co chystáme. Nemůžeme otálet. Útok na Chal-Almen musí přijít co nejdříve.“

[andoriel]

Dočteno až kam to šlo Pátrání po čepeli jde zatím docela dobře, stačí na to Blashyr a Azanyrmuth IV vždycky včas najde další planetu. Ale skoro bych řekla, že to dál tak jednoduše nepůjde

8.5
Na medu

Blashyrův zážitek na poslední výpravě přinesl znepokojení a řadu otázek. Zjevení Ba‘alovo zvěda na téměř zapomenutém světě nebylo dílo náhody, ale přímého úkladu. Tajný plán cesty za Čepelí konce mohl nepřítel kdykoliv odhalit. Stejně tak mohl být prozrazen plán útoku na Chal-Almen. Na poslední poradě, která byla narychlo svolána hned ráno poté, co se Blashyr vrátil z Kouny, bylo rozhodnuto útok neoddalovat. Ze sedmi zbývajících dnů se tak staly dva a to pro válečníka i Azanyrmutha znamenalo si pospíšit. Úlomků meče zbývalo ještě několik, stejně tak světů, které bylo třeba prozkoumat. Azanyrmuth VI sice významně pokročil ve zkoumání knihy, přičemž mu pomáhali i bratři, ale stále nikdo netušil, jak Čepel konce zkovat dohromady. Zbraň podle legend měla oplývat božskou mocí, jejíž velikost si nikdo dosud nebyl schopen představit. Panovaly tedy obavy, zda se Aldeřanům podaří meč dát dohromady. I přestože by Blashyr nalezl všechny úlomky, mohly by být k ničemu.

Během válečné porady se Blashyr vydal na svět Mellifera pátrat po další části. Tento svět podle knihy obýval druh obřích včel, které údajně dorůstaly pětinásobné velikosti, oproti běžným včelám. Všichni tušili, že tento neznámý svět oplývá zákonitostmi, s nimiž se dosud nikdo nesetkal. Druid Maltius pro každý případ předal válečníkovi amulet, který běžným lidem dokázal za určitých podmínek propůjčit schopnost mluvit se zvířaty. Podobné amulety si druidové chránili a jen ve výjimečných situacích je propůjčovali.

Blashyr po průchodu Kruhem stanul na Mellifeře. Tento svět působil velmi přívětivým dojmem. Rozkvetlé louky, vzrostlé stromy a příjemné háje plné rozkvetlých stromů. Tentokrát válečník neměl přesnou mapu, protože záznamy v knize mluvily podivnou řečí. Musel se spolehnout na strohý popis cesty a především na instinkt a důvtip.

Válečník překonal nevelkou louku, prošel příjemným prosvětleným hájem, než dorazil na velkou louku. Blashyr se pozorně rozhlédl po krajině, která se mírně svažovala k velkému jezeru a pátral po čemkoliv, co by mu napovědělo v pátrání. Kromě vzrostlých stromů si na louce všiml zvláštních útvarů. Zdálky nemohl rozeznat, co to mohlo být, ale cosi mu napovídalo, že je to správný směr. Pozvolna se vydal na průzkum.

Louka výrazně voněla po medu. Když Blashyr přišel k podivným více než dvacet stop vysokým útvarům, došlo mu, co to je. Nebyly to běžné úly, které známe z lesa, zahrádek či hospodářství. Velké bizarní skulptury připomínaly spíš hnízda termitů. Všudypřítomné včelí bzučení se rozléhalo po loukách a přilehlých hájích. Konečně zahlédl místní včely. A opravdu zvěsti nelhaly. Kolem bizarních úlů poletovalo spoustu neobvykle velkých včel, které budily velký respekt. Válečník tušil, že hledaný úlomek mocné zbraně bude ukryt v jednom z nich. Jenže netušil ve kterém. Úlů na této louce stálo tisíce. Prohledat je jeden po druhém by zabralo dny a zcela jistě by lezení do úlů vyprovokovalo útok. Jed těchto velkých včel jistě obsahoval mnoho silného jedu, který by i zdatného člověka dokázal potrápit. Ne. Bylo třeba vymyslet jiný způsob. Blashyr se zatím pouze opatrně pohyboval v okolí úlů a doufal v nějaký nápad. Zkusil si na krk pověsit amulet od Maltiuse a doufal, že mu bude na tomto světě nápomocen.

Po chvíli měl skutečně pocit, že slyší hlasy. Dokonce si uvědomoval, že jim rozumí. Avšak nebyla to běžná mluva. Vše slyšel ve své mysli díky mocnému amuletu. Blashyr si pochvaloval, že i přes všechny války a pohromy, dokázal Aldeneerin navázat mnoho přátelství, odhalit mnoho starého vědění, mocnou magii, užitečné předměty a vynálezy. Díky tomu všemu měl na těchto výpravách šanci.

Blashyr se osmělil a pokusil se promluvit na včely. Ve skutečnosti však na ně promlouval myslí. Pro válečníka to byla nová zkušenost, protože amulet zprostředkovával dorozumívání na úrovni telepatie. Nějakou dobu mu to trvalo, něž si na tento způsob komunikace zvykl.
„Kdo to mluví?“ podivila se jedna z dělnic, když zjistila, že tvor, který tento svět už dlouhá léta nenavštívil, se dokázal s nimi dorozumět.
„Říkají mi Blashyr. Celé této části Univerza hrozí nebezpečí. Hledám úlomky staré zbraně, abych se mohl postavit velkému nepříteli, který si říká Ba‘al.“
„Ba‘al? To jméno mi něco říká,“ odpověděla další velká včelí dělnice.
Tohoto neobvyklého promlouvání si vzápětí začalo všímat stále více včel, a tak to během chvíle kolem Blashyra hrozivě bzučelo.
„Jaké nebezpečí?“ zeptala se další.
„Ba‘al za pomoci starých vědomostí buduje prakticky neporazitelnou armádu. Nedávno získal svět s velkou a starou podzemní pevností, kde Staří Aldeřané prováděli ty nejšílenější pokusy.“
„To bude určitě ten, kdo sem nedávno poslal ty podivné přízraky.“
„Přízraky?“ podivil se Blashyr.
„Netušíme, co to bylo. Víc by ti snad pověděla naše královna.“
„Mohli byste mě k ní zavést?“ zeptal se nesměle válečník.

Nato válečník v mysli slyšel diskutování snad stovek přítomných. Na úrovni telepatie to bylo pro běžnou netrénovanou mysl velice náročné. Musel se soustředit, aby dokázal ten hluk v mysli trochu ztišit. Potom konečně zaznělo: „Vyčkej zde.“ Vzápětí velká část včel odletěla kamsi mezi bizarní úly, zatímco zbytek zůstal na stráži. Blashyr mezitím vyčkával a hlavou se mu honilo spoustu myšlenek.

Zanedlouho několik včelích stráží přiletělo zpět. „Pojď za námi. Královna souhlasila se setkáním.“ Válečník je následoval mezi neobvyklými obřími úly. Záhy došli k jednomu výrazně většímu. Dokonce i vstup do něho byl tak velký, že otvorem mohl prolézt i zdatný člověk. Stráže u vchodu mu naznačily, aby pokračoval dál.

Když Blashyr prolezl otvorem do velkého vstupního sálu, přivítala ho zdejší impozantní tři stopy velká královna, která již čekala na ochozu. Celý prostor intenzivně voněl po medu a vosku. Ze všech stran se ozývalo bzučení a navíc zde bylo opravdu velké teplo.
„Buď pozdraven. Co tě k nám přivádí?“ přivítala ho královna vlídně, přestože působila mocně a neohroženě.
Blashyr se ji představil a následně vysvětlil, jaká je situace v Univerzu a jakou hrozbu představuje Ba‘al.
„Ano. To jméno je mi známé. Už v dávných dobách se pokoušel ovládnout všechny známé světy. Dokonce byl i na našem světě, ale tehdy mu naštěstí přešel nezajímavý. Nakonec byl poražen v Goa‘aldkých válkách.“
„Ovšem nebyl poražen zcela. Vrátil se s obrovskou a mocnou armádou. Nedávno získal i svět Chal-Almen.“
„Chal-Almen? Tak to je zlé,“ povzdechla se královna. „Na tom světě se dělo mnoho zlého. Zlá odnož Starých Aldeřanů tam dokonce prováděla pokusy na našich včelstvech. Je to už dávno, ale to byl důvod, proč se naše společenstvo oddělilo od této civilizace.“
„Dnes už je tomu naštěstí jinak.“
„Ano. Už tu není ta zlá atmosféra. Univerzum se od vlivu zla Starých Aldeřanů vyčistilo, ačkoliv hodně toho stále zůstalo ukryto. Především se to týká starých podzemních pevností. A právě to nás trápí. Pokud Ba‘al získá veškeré vědění Chal-Almen, bude budoucnost hodně zlá. Je třeba ho zastavit co nejrychleji. Pomůžeme ti.“
„A je tedy ten úlomek zde?“
„Ano. Máme tu ukryt úlomek onoho mocného meče. Nikdo už pořádně neví, jak dlouho tu spočívá. Po tisíce let se na něj prakticky zapomnělo. Ale před pár dny se stalo něco, co nás znepokojilo.“
„Nepřátelský útok?“ zeptal se Blashyr.
„O útok nešlo, ale Ba‘al se zřejmě už zmocnil některých znalostí, které ukrývá právě Chal-Almen. Jsou to tři dny nazpět, kdy se tu po lesích náhle zjevily nějaké přízraky válečníků v černém brnění. Zřejmě po něčem pátrají. Možná už tuší o Čepeli konce, nebo jen tuší, že něco chystáte.“
„S tímto přízrakem jsem se na předchozí výpravě také setkal,“ svěřil se válečník. „Zatím nepřítel netuší nic o Čepeli konce, protože jedinou knihu máme na Aldeneerinu a ten má proti těmto schopnostem systém magických ochran. Přesto už nečekáme a nezdržujeme se, protože je jen otázkou času, kdy s o Čepeli dozví i náš nepřítel.“
„Je dobře, že nepřítele nepodceňujete. Pošlu pro ten úlomek, avšak než pro něj stráže doletí, předala bych ti ještě nějaké rady ohledně tvé výpravy.“
„Budeme za to jedině rádi.“
„Předpokládám, že už asi tak tušíte, kde hledat jednotlivé úlomky.“
„Ano. Víme na kterých světech pátrat a většinou i víme, kde přesně. Naši badatelé stále studují starou knihu a doufáme, že zjistíme co nejvíce.“
„To ráda slyším. Ale jeden problém v hledání přeci jen nastal. Asi víte, že jeden z úlomků je ukryt v obřím mraveništi, které se nachází na pro vás podivném světě Formisia.“
„Ano. To je pravda. Přesně tak to tam stojí.“
„Tak tam už nechoďte. Nenašli byste tam to, co hledáte.“
„Co se stalo?“
„Není to ani tak dávno. Možná dvě stě, tři sta let co na Formisiu podnikl nájezd loupeživých mravenců. Podkopali mraveniště tamních mravenců a ukradli potravu, larvy, ale i veškeré věci uschované za staletí bez ohledu na jejich hodnotu. Od našich přátel víme, že zmizelo o to, co zde mělo zůstat ukryto, dokud nepřijdou zlé časy. Z toho se dá snadno odvodit, o co se jednalo.“
„To není dobré,“ povzdechl si Blashyr. „Ví se, odkud zaútočili?“
„Podle našich zpráv se jednalo o kmeny zlodějských mravenců ze světa Myrmicine. O tomto světě moc nevíme, protože je považován za nepřátelský. Brána světů by se však měla nacházet volně v lese. Tamní obyvatelé jsou dobře ukrytí v podzemí. Neměl by jsi mít problém tam projít. Horší bude najít část meče v některém rozlehlém mraveništi.“
„Snad to zvládnu. Jistě na něco přijdu. Děkuji vám za rady.“

Krátce poté, co Blashyr domluvil se včelí královnou, dorazili strážní s hledaným úlomkem. Válečník se zaradoval, když poznal další hledanou část. Poděkoval a ještě než se vydal na cestu mu královna předala malou lahvičku se slovy: „A ještě drobná věc. Předáme ti trochu medu, který má pro vás zázračné účinky. Budiž ti nápomocen na tvých cestách.“
„Vážím si vaší pomoci.“
„Doufejme, že se s Aldeneerinem opět jednou sblížíme.“
Blashyr se rozloučil a vydal se zpět ke Kruhu světů. Nejprve šel v doprovodu stráží, a jakmile prošel hájem oddělující louku od prostranství s Kruhem, rozloučili se a válečník pokračoval sám.

OK to bylo nějaké rychlé
Ještě jedna poznámka ( Jed těchto velkých včel jistě obsahoval mnoho silného jedu,) spíše bych použil "mnoho silného toxinu" rozdělit to aby to nebilo tak do očí když použiješ dva stejné výrazy ve větě

Toď z mé strany vše super počtení....

Díky. Podobné chyby v textu se mi stanou, když se mi nelíbí věta a přepíšu ji. Občas tam prostě zůstane kousek starého textu, který tam nepasuje. Snad se bude líbit i další díly. Už se nám to chýlí ke konci.

8.6
Solenopsis fugax

Po návratu ze světa Mellifera se Blashyr ještě ten den vydal na svět Myrmicine, kam zlodějští mravenci údajně odnesli další úlomek mocného meče. Na Aldeneerinu předal veškeré poznatky z výpravy Azanyrmuthovi VI. Zpráva o loupeži ho znepokojila, avšak věděl, že Blashyr se ničeho nezalekne a bude mít úspěch i na dalších výpravách. Svět Myrmicine však nebyl ve starých knihách příliš dobře popsán. Staré knihy ho popisovaly jako neobývaný, pokryt hustými lesy a s neobvyklým množstvím mravenišť. Jeden téměř zapomenutý záznam však řadil světy Myrmicine, Formisia a Mellifera mezi místa se specifickou magií, která za určitých podmínek zvětšuje, nebo zmenšuje určité formy života. Jak to však fungovalo, bylo nad možnosti chápání, protože tyto světy ležely naprosto mimo veškerý zájem. Říkávalo se, že tyto světy leží v jednom shluku na samém pokraji Mléčné dráhy. Takový popis Univerza však znalo jen pár jedinců z mocných civilizací.

Myrmicine na pohled působil jako naprosto obyčejný neobývaný svět. Stejně jako mnohokrát předtím se Kruh světů nacházel uprostřed hlubokého lesa, tentokrát smrkového a modřínového. V čase, kdy Blashyr tento svět navštívil, přicházela zima. Zem porostlou smrkovým mlázím a jehličím už na mnoha místech pokrýval sněhový poprašek, avšak chlad Blashyrovi vůbec nevadil. V porovnání s Údolím mrazivého žáru tu bylo teplo. Na začátku válečník netušil, kterým směrem se má přesně vydat. Zkoušel v okolí hledat nějaké stopy, ale nic přesvědčivého nenašel. Zkusil tedy vyrazit přímo rovně od Kruhu.

Dlouhé hodiny bloudil po lesích v okolí Kruhu, ale pořád nenacházel žádná mraveniště. Dokonce ani instinkt mu nenapomáhal. Chvíli pochyboval, zda je to skutečně ten svět, kde měl hledat. V jeden moment dokonce uvažoval, zda by nestálo navštívit i svět Formisia. Na to nezbýval příliš čas, a tak vytrval v pátrání zde. Potom si vzpomněl na zelený drahokam a napadlo ho zkoumat lesy pomocí kouzla Pravé vidění. Jak se dalo očekávat, v lese neviděl nic mimořádného, pouze se mu v něm lépe orientovalo. Přesto nepolevoval a pravidelně kontroloval okolní lesy. Kdykoliv mohl objevit něco zajímavého či netradičního.

Konečně se mu poštěstilo a v trávě si všiml téměř nenápadné pěšiny. Na mravenčí cestu však byla široká i když na tomto světě podle zvěstí mohl očekávat cokoliv. Vydal se tedy po pěšince. Ta ho záhy zavedla do hustěji zarostlé části lesa. Prošel křovisky a následně vystoupal do prosvětlenějšího lesa. V této části konečně objevil hledaná mraveniště. Instinkt Blashyra ujišťoval, že tohle místo působí jako to pravé.

V chladném tichém lese ze sněhového poprašku vystupovalo několik desítek velkým mravenišť. Pomalu obhlížel okolí a objevoval stále další a další. Během chvíle jich tu napočítal několik stovek. Které však bylo to pravé. Nabízelo se je jedno po druhém rozhrabat a hledaný úlomek prostě vykopat, avšak tušil, že toto není správná cesta. Cosi mu říkalo, že by toho mohl velmi litovat. Najednou válečník začal mít zvláštní pocit. Pocítil přítomnost naprosto neznámé magie a v uších se mu rozeznělo nejprve slabé pískání, které postupně zesilovalo.

Co se následně stalo si Blashyr nedokázal vybavit. Stále stál před mraveništěm, avšak mraveniště bylo neobvykle velké. Ve skutečnosti válečník zjistil, že se mraveniště nezvětšilo, ale že se zmenšil válečník. Jak k tomu došlo, si nedovedl vysvětlit. Vybavil si však vyprávění o jedné z prvních výprav, kde se Aldeřanům přihodilo něco podobného. Zároveň byl přesvědčen, že toto mraveniště je to pravé. Cosi mu to napovídalo. Možná nějaká mocná magická síla doprovázející úlomky Čepele konce. Už se na předchozích výpravách setkal s množstvím nevysvětlitelných jevů, které se vždy staly v tu správnou chvíli. Možná Starý Aldeřan všechno přichystal tak, aby se k úlomkům skutečně dostal ten pravý. Nechápal všechnu tuto pokročilou magii, stejně jako i mnozí nejmocnější mágové do dnešních časů nedokázali přijít na veškeré její formy. Už jen to, že na Aldeneerinu a celém Univerzu se nacházel systém Portálových kamenů a Cest, které jsou všem na očích, a přesto je nikdo nevidí.

Blashyr chvíli pozoroval čilý ruch na mraveništi, kdy spoustu mravenců neustále vcházelo a vycházelo z mnoha chodbiček. Válečník se ukryl do nedalekého travního porostu, protože nechtěl riskovat setkání s místním hmyzem. Stačily už zvěsti včel, že tento svět je považován za nepřátelský. Dost možná by se dokázal nějak domluvit, avšak v útrobách obrovského mraveniště by budil podezření. Válečník se tedy rozhodl postupovat potichu a ve skrytu. Vyhlédl si jeden z odlehlých vchodů, který strážil pouze jeden mravenčí strážník. Blashyr posbíral několik kamínků a potom je nepozorovaně házel do přilehlé trávy za účelem odlákání strážného. Díky amuletu od druida Maltiuse dokonce v mysli uslyšel pár výzev strážného. Válečník hodil ještě několik kamenů do větší dálky. Strážný se konečně odhodlal zjistit původce podezřelého šramotu. To byla ta pravá chvíle pro Blashyra, který záhy proběhl do útrob mraveniště.

V temných spletitých chodbách se válečník pohyboval s co největší opatrností a potichu. Nyní bylo potřeba zjistit, kde se nachází ony ukradené cennosti. Netušil kam se přesně vydat, protože uspořádání mraveniště znal jen přibližně. Navíc se běžně mraveniště lišily podle druhu a kdo ví, jak to bylo v tomto konkrétním případě. Rozhodl se tak sestupovat směrem do nižších pater.

Několikrát se musel válečník ukrýt před procházejícími hlídkami a obyvateli. Čas od času díky amuletu zaslechl kousek konverzace. Většinou se místní bavili o běžném životě, o práci a přicházející zimě. Jeden rozhovor však Blashyra zaujal. Dověděl se o zlodějském druhu mravenců, o němž mluvila včelí královna. Byl to druh Solenopsis fugax, který často hloubil své chodbičky pod cizí mraveniště a podnikal loupeživé výpravy. Díky tomu, že jsou tito zlodějští mravenci podstatně menší, hloubí si mnohem menší chodbičky a často se stává, že o nich mnozí dlouhá léta neví. A kdyby je objevili, tak by úzkými chodbičkami běžní mravenci neprošli. A právě tento druh, který jednou dokonce zaútočil i na cizí svět, měl své hlavní hnízdo v této oblasti, kde kradl zásoby ze všech mravenišť. A vystrnadit tento druh je téměř nemožné, protože okamžitě zahrabe náhodou objevené chodbičky. To Blashyrovi dělalo starosti. Netušil, zda se úzkými průchody protáhne. Zatím však při průzkumu podzemí pečlivě sledoval chodby a hledal ony úzké chodbičky. Zelený drahokam, krom mocného kouzla, výrazně v těchto temných prostorách napomáhal s viděním.

Hledáním skrytých průchodů strávil téměř celou hodinu, mnohokrát se musel vracet, když chodbou procházeli strážní a nikde se nedalo schovat. Některá místa tak neplánovaně navštívil opakovaně. Našel i několik skladišť a líhní larev, ale nikde ani stopa po hledaném úlomku. Opět se jednou musel vracet chodbou, na jejímž konci spatřil přicházející hlídku a právě v jednom úkrytu si všiml téměř neviditelného otvoru. Když byl vzduch čistý, pozorně do něj nahlédl a vzápětí zjistil, že se jednalo právě o hledané chodbičky druhu Solenopsis fugax. Neštěstí její šíře dovolovala Blashyrovi se protáhnout.

Prvotní obavy s případným setkání s místními obyvateli se naštěstí nevyplnily. Chodby se zdály být opuštěné. Válečník si záhy uvědomil, že tento druh se ukrývá v nejhlubších částech a chodbičky využívá při loupeživých nájezdech. Chvilku se zastavil a naslouchal okolnímu tichu. Když se ujistil, že se nic v okolí nepohybuje, pokračoval v plazení se.

Trvalo to téměř celou další hodinu, než se dostal do míst, kde druh zlodějského mravence sídlil a rovněž uchovával lup. Chodby už zde byly o něco větší, a tak už se nemusel plazit a alespoň postupovat v podřepu. Po dlouhé době opět zaslechl kroky přicházejících. Tentokrát zněly o poznání tišeji. Z tohoto důvodu se zde válečník musel pohybovat obezřetněji a častěji naslouchat. Při prvním setkání s druhem Solenopsis fugax se ukryl do výklenku v chodbě. Když se trojice mravenců ukázala, překvapilo ho, jak jsou drobní. Jejich velikost sotva překračovala jednu stopu. Kdyby přeci jen došlo na přímé setkání, neměl by Blashyr problém s nimi bojovat na přímo, i když tyto úzké chodby by ho v boji velmi omezovaly. Z tohoto důvodu bylo modré zůstávat v úkrytu co nejdéle. Navíc si dobře uvědomoval, že populace mravenců jdou do tisíců v jednom společenství a všechny by do posledního asi nedokázal pobít.

Během průzkumu našel několik skladišť, které obsahovaly opravdu neuvěřitelné množství všemožné veteše. Zkoušel se hromadami prohrabat, ale bez úspěchu. Blashyr se nevzdával. Byl si vědom, že podobných míst tu bude jistě několik desítek a navíc mu intuice napovídala, že je blízko. Stačilo se jen držet stranou a najít co možná nejvíc skladišť.

Za další hodinu prohledal dalších osm vetešnictví, a však stále bez úspěchu. Když prohledal další z mnoha a chtěl pokračovat dál, pohyb místních mravenců se výrazně zvětšil. Najednou dosud klidní mravenci se zničeho nic probrali a na chodbách začalo být vskutku těsno. Blashyr tak musel zůstat ukrytý v horách cetek a čekat, než se situace uklidní. Zkoušel porozumět, ale i s pomocí amuletu zachytil sotva pár slov.

Ani ne po půl hodině skrývání se situace uklidnila a válečník tam měl plnou volnost působnosti. Dokonce měl pocit, že v této části hnízda nezůstal nikdo z místních a ani na stráži. Přemýšlel, čeho byl právě svědkem. „Možná to byla jen součást denní rutiny života. Možná někdo něco objevil a teď se tam všichni šli podívat. Nebo se právě vydali na další loupeživou výpravu,“ uvažoval v tichosti, zatímco prohledával mraveniště. Ať se dělo cokoliv, neztrácel čas a snažil se co nejrychleji najít další sklady veteše.

Blashyr bez úspěchu prošel další tři skladiště. Záhy však objevil jedno výrazně větší, než ta, jenž doposud navštívil. „To by mohlo být ono,“ v tichosti se zaradoval a hned se pustil do hromad.

Po delším hledání konečně našel něco vypadající velmi nadějně. Na první pohled to připomínalo cosi jako součást meče. Opatrně to vzal do ruky, očistil ji od špíny a odpadu. Jakmile skončil s čištěním, zaradoval se, protože velice krásně zdobený jílec patřil hledané Čepeli konce. Šestou část našel, ale stále netušil, kolik částí ještě zbývalo. Zkoušel si vybavit všechny nalezené části a odhadoval, že úlomků mohlo být tak osm až deset. Už tedy našel větší půlku. To bylo pozitivní, protože čas na finální střet s Ba‘alem se povážlivě tenčil.

Blashyr se vracel úzkými tunely zpět na povrch, když v tom ho vyrušil nějaký randál přicházející přímo z míst před ním. Rychle vyhledal úkryt a v něm podle zvuků zjišťoval, co se to vlastně děje. Podzemím se ozývala válečná vřava, míšená podivnými výkřiky a údery. „Něco se děje. Patrně došlo ke střetu s mravenci obývající horní mraveniště,“ říkal si v duchu. Tahle skutečnost na jednu stranu celou situaci komplikovala, ale na druhou stranu poskytovala příležitost zmizet odsud co nejrychleji. Válečník chvíli vyčkával. Záhy kolem místa úkrytu proběhl celý zástup malých mravenců směrem k místům boje, aby vzápětí další s uloupenými věcmi běželi zpět. To se stalo ještě několikrát.

Když to vypadalo, že se boje přemístily do jiných částí, Blashyr vyrazil na cestu, přičemž byl neustále připraven k boji. Cesta zpočátku probíhala dobře, přičemž se válečník musel dvakrát ukrýt před dalším oddílem v nedalekém výklenku. Potřetí už to štěstí neměl. Přicházející mravenci s lupem byli jeho přítomností nejprve zaskočení, ale Blashyr neváhal, dva z nich odhodil stranou a rychle pokračoval vpřed. Než se mravenci vzpamatovali, už byl několik desítek stop dál. Vzápětí se však střetl s dalším oddílem. Tady už musel použít více hrubé síly. Tři mravence odstrčil a dva odkopl. Pak už si musel dopomoci k průchodu mečem.

Mravenci zprávu o přítomnosti válečníka rychle roznesli po okolí, avšak neměli čas se jím zcela zabývat, protože současně bojovali s početnými oddíly mnohem větších mravenců žijící v horním mraveništi. Válečník tak mohl využít situace a konečně opustil úzké chodby.

Velké chodby už umožňovaly Blashyrovi mnohem volnější pohyb, a tak už se nezdržoval a rychlým krokem vyrazil k východu. Cestou narazil na stovky malých mravenců rodu Solenopsis fugax. Už se nemusel pohyboval po čtyřech nebo se dokonce plazit. Mnohými hloučky prostře proběhl a díky váze tam mnoho mravenců prostě povalil. Nebylo to vždy tak snadné, protože právě v době úprku vypukly mezi oběma druhy mravenců velké boje a větším střetům raději vyhnul. Některá místa by však musel složitě obcházet, i tak se někdy musel vrhnout přímo mezi bojující mravence. Občas musel nějakého odhodit, odkopnout, či přetáhnout mečem. I tak se neubránil několika odřeninám.

Už ani nepočítal, kolik mravenců už potkal. Pří úniku skrze spletité mraveniště Blashyra naplňovaly obavy, aby nezabloudil do míst, kde by čelil mnohonásobné přesile nebo neutržil nějaké vážné zranění. Ne nadarmo se říkávalo, že sto krát nic umořilo osla. I přestože všechny chodby vypadaly jedna jak druhá, některá místa si přesto válečník zapamatoval a podle toho věděl, že míří správným směrem.

Konečně na konci jedné chodby zahlédl světlo. Mečem odrazil útok dvojce strážných a cesta ven byla volná. Potom se opět stalo cosi záhadného a svět zmizel v jasném světle. Blashyr už nebyl titěrné velikosti, ale opět ten velký válečník. V chladném smrkovém lese vystupovala ze sněhového poprašku nenápadná mraveniště. Nic nenasvědčovalo, že v útrobách jednoho z nich probíhá litý boj mezi dvěma druhy. To však už nebyl jeho problém. Další část meče se mu podařilo získat, a tak nelenil a vydal se zpět ke Kruhu světů.

Super proměna v antmana hezky se to četlo

Máme tu další díl. Chvilku to trvalo, protože jsem potřeboval najít něco v knize. Dopsán mám i další díl, tak ho sem za pár dní taky dám.

8.7
Na houbách v pekle

Po poslední výpravě se Blashyr vrátil domů až po setmění a velmi unaven. Byl tedy rád, když mohl co nejdříve zalehnout a nabrat nové síly na další výpravu. Azanyrmuth VI s bratry a dalšími badateli téměř dokončili průzkum knihy. Už zjistili, že úlomků mocného meče je celkem devět a stejně tak i světů potřebných k návštěvě. Den předtím donesl válečník celkem dvě části. Zbývaly tedy už jen tři. Rovněž už si byl Azanyrmuth jistý, že se také podaří najít způsob k obnovení Čepele konce.

Ihned po probuzení se válečník upravil, nachystal výbavu a zásoby a okamžitě zašel za mágem. Musel spěchat, protože dnes nastal den úderu na Chal-Almen. V celé Severní čtvrti města Lianar, ale i na mnohých spřátelených světech byly už nachystané početné armády bojovníků všech civilizací a kultur. Čekalo se pouze na povel k útoku. Přestože se Blashyr na svých cestách setkal s přízraky zvědů Ba‘ala a rovněž se o nich zmínila i Včelí královna, hory Chal-Almen stále zely prázdnotou. Zvědové Tok‘rů však zaznamenali opevňovací činnost v bývalém městě Goa‘uldů Namtara, Nergala a Marduka. Ba‘al zřejmě něco tušil, a tak staré město začal proměňovat v nedobytnou pevnost. O další důvod víc neotálet s útokem.

Tentokrát cíl válečníkovo cesty ležel uprostřed údolí, které se nacházelo ve světě Han. Podle starých zápisků tento svět patřil mezi řídce osídlené, avšak poslední záznamy byly přes tisíc let staré. Hledané údolí místní nazývali „V Pekle.“ Říkávalo se, že tam vždycky rostlo spoustu hub, ale nikdo je tam nechodil sbírat, protože tam strašil Hejkal. Co to bylo za bytost, o tom se už záznamy nezmiňovaly. Takřka každý svět měl mnoho legend a mýtů, které vyprávěly o různých bytostech. Často pověsti vznikaly neznalostí a nepochopením. Jisté však bylo, že mnohé bytosti skutečně existovaly. Některé dokonce pocházely z dalších sfér a nejkrajnějších případech i paralelních světů.

Blashyr se opět vybavil vším potřebným a nezapomněl ani na zelený drahokam, který propůjčoval schopnost Pravého vidění. Při této výpravě ho bude potřebovat. Pak už zbývalo se vydat na cestu.

Svět Han opět působil naprosto opuštěně. Kruh světů stál i zde uprostřed hlubokého lesa a bývalou hlavní dlážděnou cestu připomínala téměř neznatelná lesní stezka. Pokud zde někdo žil, už to bylo hodně dávno, nebo zdejší obyvatelé žili kdesi daleko od Kruhu, stejně tak, jak tomu bylo i na některých předcházejících světech. Rozsáhlejší průzkum těchto světů zatím nepatřilo mezi priority vzhledem současné situaci. Navázání kontaktů se zapomenutými civilizacemi se zatím muselo odložit na příhodnější časy.

Blashyr nahlédl do nakreslené mapky. Cíl cesty se nacházel ani ne deset mil severně. Za běžných okolností by cesta zabrala tři až čtyři hodiny poklidné chůze. Ve zdejších lesích to mohlo zabrat i dvojnásobek. Válečník ani zde zbytečně nevyčkával a vyrazil vstříc hlubokému podzimnímu lesu.

Po téměř čtyřech hodinách náročné cesty došel na bývalé rozcestí, kde kdysi stála malá vesnice. První pohled vůbec nenasvědčoval, že zde kdysi žili lidé. Místo působilo ponuře. Všude vládlo naprosté ticho. Podrobnější průzkum okolí potom odhalil zbytky zdí a hromady mechem zarostlé sutě. Kdo ví, kolik let je toto místo opuštěné a zda místní obyvatelé ještě tento svět obývají. Na odpovědi těchto otázek však museli Aldeřané počkat. Blashyr nahlédl do mapky, a potom se vydal směrem na západ.

Cestou minul zaniklou usedlost, a následně již musel hledat údolí. V okolí se kdysi rozkládalo mnoho políček, ale ty už dávno pohltily lesy. Nebylo jednoduché cokoliv v nich hledat. Jedinou pomocí v hledání cesty byly pozůstatky zdí na mezích.

Do té doby prakticky rovná krajina se náhle začala svažovat. Najednou musel válečník zastavit, protože cestě dál bránila hluboká strž. To bylo ono. Nyní zbývalo najít bezpečnou cestu dolů do chladného a vlhkého údolí a najít úlomek. Sám byl zvědavý, zda se setká s oním přízrakem zvaném Hejkal. Čeho si však okamžitě všiml, byla velká spousta hub. V tomhle pověst nelhala. Skutečně se zde dalo během krátké doby nasbírat košíky plné krásných hřibů, kozáků a mnohých výtečných a chutných hub. Na houbaření Blashyr neměl čas, ale kdykoliv se sem mohl vrátil. Když tu houby rostou tisíce let, budou i následující roky.

Válečník sestoupil na dno hluboké chladné vlhké strže, kde se nad zemí vznášel mlhový opar. Blashyr se na chvíli zastavil a naslouchal dění v okolí. Stále zde vládlo téměř naprosté ticho jen občas narušené vzdáleným krákáním. Zatím žádný Hejkal. Blashyr z náprsní kapsy vyndal zelený drahokam a pustil se do zkoumání ponurého místa. Pohled přes drahokam opět ukázal svět bez temných zákoutí a dokonce napomáhal orientaci v mlžném oparu.

Znovu Blashyr ucítil onen nepříjemný pocit, jako když ho cosi sleduje. Rychle popadl zbraň a chystal se čelit zatím neznámému nebezpečí. Drahokam však stále nic neukázal. Opatrně našlapoval po mokrém tlejícím listí a ve vzduchu cítil jeho hnilobný zápach. Místo působilo opravdu tísnivě, obzvlášť při tomto pocitu.

Válečník se otočil a najednou to tu bylo zase. Další zvěd Ba‘ala. Už tak ponurá krajina ještě víc potemněla a tentokrát nepomáhal ani drahokam.
„Víme moc dobře, že se chystáte k útoku a pátráte po starém vědění,“ zlověstně promluvil hlas, který se následně tříštil mezi skalisky a nesl po celém údolí. „Nestihnete to. Naše síly rostou každým dnem.“
„Naše aliance je mocnější, než se zdá,“ odpověděl neohroženě válečník.
Zvěd se tomu jen pohrdavě zasmál a jeho hlas se o to zlověstněji šířil strží: „Máme přístup k vědění Chal-Almen. Zbraně, štíty, magii a vědění, o nimž se nikomu ani nezdálo. Vaše armáda bude u našich hradeb rozdrcena. Proč myslíte, že necháváme Kruh v horách nechráněn.“
Celé to dávalo smysl. Nepřítel Aldeřany nemusel na Chal-Almen vůbec pustit, ale místo toho si chtěl s nimi pohrát. Vytvořit falešné naděje. Blashyr byl přesvědčen, že tohle byla rozhodující chyba a jen odvážně prohlásil: „Ještě uvidíme. Setkáme se na Chal-Almen v tváří v tvář.“
Přízrak se znovu jen posměšně zasmál a následně zmizel.

Po setkání vyvstaly další otázky. Už to bylo po několikáté, co se Ba‘alův zvěd zjevil přímo v blízkosti válečníka. Tentokrát to však bylo ještě intenzivnější a bezprostřednější. Ba‘al moc dobře věděl, že Aldeřanská Aliance něco chystá, ale zřejmě stále netušil nic o existenci Čepele konce, avšak s jistotou to říct nemohl. Možná Ba‘al už zjistil, o co Blashyrovi a Aldeřanům jde, jen to nedával najevo. „Co vlastně chystá? Nějaká léčka? Objevil snad v útrobách staré pevnosti něco ještě mocnějšího než Čepel konce.“ Podobné myšlenky zahnal a raději se šel věnovat v pátrání po úlomku.

Při setkání měl na chvíli pocit, že další úlomek je přímo v moci nepřítele, ale byl to zřejmě jen chvilkový záchvěv. Vůbec nic nenapovídalo, že zvěd věděl, po čem tu Blashyr pátrá. I přestože byl nepřítel pryč, místo stále působilo tísnivým dojmem. Pořád cítil, že se tu pohybuje nějaká zcela jiná bytost. Možná to byl právě onen zmiňovaný Hejkal. Rychle zkontroloval okolí drahokamem, a potom se vydal směrem, který mu radila intuice.

Zanedlouho našel malý palouček, pokrytým mlžným závojem. Vlhké místo, kde cítil zápach tlejícího listí, působilo nepříjemně. Blashyr měl chvílemi dojem, že se jeho mysli cosi dotýkalo, avšak drahokam neukázal stále nic. Všiml si však, že palouček kromě vzrostlých kozáků pokrývá několik hromádek kostí a rezavých zbytků. Válečník raději na nic nečekal a začal prohledávat místo, přičemž byl připraven na případný útok, kterým mohl přijít odkudkoliv. V tom se kdesi v korunách stromů ozvalo naříkavé houkání a kvílení prokládaným podivným kvákavým chechotem. Blashyr rychle popadl meč, ačkoliv tušil, že proti této bytosti patrně bude k nepoužitelný. Když se hlas utišil, podíval se na svět přes zelený drahokam. Chvíli měl pocit, že v korunách stromů cosi zahlédl. Ovšem na velice krátkou dobu, a potom to zmizelo.

Válečník se vrátil k prozkoumávání hromádek kostí, a ve čtvrté skutečně nalezl další hledaný úlomek. Uchoval ho do váčku, a potom už na nic nečekal a rychlým krokem se vydal pryč z temné vlhké strže. Blashyr se celou cestu ohlížel a pravidelně se přes zelený drahokam snažil spatřit onu bytost, která se tu před chvílí vydávala tak podivné zvuky.

Když konečně stanul nahoře v prosvětleném lese, oddych si. Tísnivé pocity, že je stále někým pozorován ustaly a příjemný podzimní les znovu sváděl k příjemné procházce. Nyní již zbývalo dojít ke Kruhu světů, vrátit se na Aldeneerin, a záhy se vydat v cestě za dalšími úlomky.

8.8
Mlýnku mel mel, bílou sůl mi namel

Když se Blashyr vrátil ze světa Han, část vojsk už odešla na Chal-Almen. „Už to začalo,“ pomyslil si. Na nádvoří se dal do řeči s několika válečníky a ti mu řekli, že momentálně se přemisťují armády přichystané na Brei a Erebusu. Záhy na nádvoří dorazil i Azanyrmuth VI. Válečník mu šel okamžitě oznámit další úspěch a oba se následně odebrali do studovny.

„Takže už zbývají jen dva,“ neskrýval radost mág. „Nebude trvat dlouho a získáme mocnou zbraň.“
„I já v to doufám.“
„A teď pověz. Stalo se na poslední výpravě něco zajímavého?“
Blashyr se následně dal do popisu událostí v temné strži, setkání s Hejkalem a dalším zvědem.
„Zdá se, že se Ba‘al dostal k nějakým mocným znalostem. Zcela jistě něco tuší. Může dokonce i něco vědět o Čepeli konce. Možná s námi hraje jen hru. Nesmíme se však nechat zastrašit. Čas se krátí. Bylo by dobré, kdyby si na další výpravu vyrazil ještě dnes,“ navrhl Azanyrmuth.
„Dobrá,“ souhlasil Blashyr. „Kam mě další putování zavede?“
„Svět, který ukrývá další úlomek, se jmenuje Salar-de-Uyuni. Dříve se mu však říkávalo jinak, ale to jméno je již zapomenuté. Ten svět byl dříve obýván, ale obyvatelé ho jednou museli opustit, protože se stal nevhodným k životu.“
„Co se stalo?“
„Neví se to zcela přesně, avšak existují různé legendy. Možná znáš pohádku o kouzelném mlýnku.“
„Ano. Jak by ne,“ pousmál se válečník.
„Je dost pravděpodobné, že tato pohádka má skutečný základ. Skutečně tento mlýnek existoval a díky němu se na tom světě dobře žilo. Nikdo už nám asi neřekne, kde k mlýnku místní obyvatel Kouba přišel, ale v jádru to byl dobrý člověk a o vše se dělil. Avšak jeho zlý bratr tento mlýnek ukradl. Potom, když prchal lodí přes obří jezero, potřeboval si osolit jídlo, tak poručil mlet sůl. Ale jak mlýnek zastavit, to nevěděl, a tak bylo soli stále více a více, až se loď potopila i s mlýnkem, který tam mlel sůl celá staletí. To způsobilo, že vysoká koncentrace soli zcela změnila prostředí obřího jezera a veškerý život v něm zahubila. Zmizel tak veškerý zdroj obživy a obyvatelé museli odejít.
„Jak takový mlýnek vůbec fungoval?“ zajímal se Blashyr.
„Říká se, že tento magický mlýnek dokázal namlet prakticky cokoliv, co mu bylo poručeno. Musela to být určitě mimořádně účinná magie, která zřejmě sahala i mimo naši sféru existence. Jak asi tušíš, podobných předmětů existovalo jistě mnohem více. Stačí si vzpomenout na pohádky Hrnečku vař, Ubrousku prostři se a jiné. Do dnešní dnů se nám zmínky dochovaly pouze v podobě pohádek a z nich se dá vyčíst, že tyto předměty při nesprávném použití způsobily pohromu. Mnozí se jich chtěli zmocnit, avšak nevěděli, jak je správně používat a zastavit. A tak se stávalo, že potom chrlily jídlo prakticky do nekonečna a to se samozřejmě stalo i zde.“
„Pozoruhodné. Tyhle předměty by vůbec nebyly špatné.“
„Avšak něco říkají pohádky a něco jiného mohla být skutečnost. Jistě si slyšel o magii druidů. Některá kouzla dokáží vytvořit hostinu, avšak skutečné jídlo to nenahradí, pouze to dodá dočasnou sílu a zažene hlad, ale později je potřeba se o to víc najíst. Dost možná to byl podobný princip.“
„Dobrá a teď k tomu úlomku čepele. Kde by se měl nacházet?“
„Salar-de-Uyuni v dnešní době tvoří obří jezero, které je už solí prakticky zaplněno. Jezero mělo pozoruhodné rozměry. Na délku měřilo více než dvě stě mil a na šířku osmdesát. Takové malé moře. Nikdo netuší, zda mlýnek stále funguje, ale podle mě už ne. V bývalém jezeře se nacházel ostrov s velkou pevností a ta právě ukrývá hledaný úlomek. Neměl by problém to najít,“ podal mu Azanyrmuth jednoduchou mapku, kde byla zakresleno jezero a nejdůležitější místa v okolí.

Blashyr potom zašel do komnaty, kde si vybral vhodné vybavení. Pro tentokrát své nejlepší zbroje a zbraně ponechal doma, protože vysoké množství soli by všechno dokázalo nevratně zničit. Musel si tak zvolit vhodnější zbroj a zbraně, které mohl v budoucnu postrádat, a kterým sůl tolik nevadila. Ještě před odchodem mu Azanyrmuth VI pomohl ochránit výzbroj kouzlem, ačkoliv to netvořilo absolutní ochranu.

Mezitím se na nádvoří scházely další početné oddíly, připraveny k útoku. Ještě předtím se však válečník vydal na Salar-de-Uyuni. U Kruhu světů mu mnozí přáli k úspěchu a vkládali do něj naděje. Moc dobře si uvědomovali, že vítězství možná závisí na úspěchu Blashyrovo cesty po těch nejpodivnějším místech Univerza. Z počátku tomu málokdo věřil, ale když přinesl první úlomky zbraně, pozvedlo to všeobecně morálku, nadšení a touhu zvítězit.

Kruh světů se uzavřel a Blashyr hleděl na Salar-de-Uyuni. Okamžitě ucítil ve vzduchu silný solný odér, jenž prostupoval tohle zcela pusté místo. Před sebou viděl jen vyprahlou písčitou zemi s posledními zbytky pahýlů dávno mrtvých stromů. Opodál chátraly pozůstatky vesnice a celý horizont severně pokrývala solná planina, podle které byl později tento svět pojmenován. Cestou válečník nacházel vybělené kosti dávno mrtvých zvířat a vodních tvorů napůl pohřbené v písku. Mnohé kamenné domy, které ještě přežily, napůl vyplňoval písek, který sem vítr za staletí navál. Některé domy už jen nepatrně vystupovaly z dun vytvořené větrem, který se zde poměrně často proháněl.

Válečník porovnal okolí s mapou od Azanyrmutha a zjistil, že od cíle cesty do dělilo téměř patnáct mil chůze. Běžně je potřeba pro překonání takové vzdálenosti pět až šest hodin, ale pro zdejší naprosto rovné solné pláni mohly stačit pouze necelé čtyři. Solnou pláň stále pokrývala slabá vrstva vody z občasných dešťů, a proto pláň připomínala gigantické zrcadlo, v němž se dokonale odrážely bílé mraky na modré obloze. Blashyr musel být na cestě pozorný, protože se snadno mohlo stát, že by celé míle bloudil v kruhu. K orientaci mu pomáhala okolní pohoří táhnoucí se kolem celé solné pláně. Pozorně si je prohlédl, porovnal s mapou a pořádně zapamatoval jednotlivé vrcholky. Na této výpravě nesměl udělat chybu, která by ho stála cenný čas.

Blashyr putoval plání už dobrou hodinu. Extrémně silné množství soli ve vodě vytvářelo velice zajímavý efekt dokonalého zrcadla. Mraky na obloze se zrcadlily ve vodě, stejně tak pohoří v dáli. Celá scenérie působila, jako kdyby vůbec nešel po zemi, ale chodil v oblacích a hory byly pouze levitujícími ostrovy. Uvědomil si, že si bude muset pospíšit a vrátit se zpět ještě před setměním. V noci by se na takovém místě okamžitě ztratil.

Po další hodině chůze před sebou spatřil skálu vystupující z bývalého jezera a na něm nějaké ruiny. Místo ukrývající další úlomek zbraně. Když se zastavil a hleděl na cíl cesty, který se v odrazu jevil jako létající ostrov, přemýšlel, zda se zde opět setká se zvědy, kteří se na výpravách už několikrát zjevily. Uklidnilo ho, když na tomto místě necítil přítomnost, žádné entity, dokonce ani magie. I z tohoto hlediska místo působilo zvláštně. Obvykle na všech světech cítil přítomnost alespoň zbytků magie a sil přírody. Možná obrovská koncentrace soli kromě života, zlikvidovala i vše, co běžně život doprovázelo. Tak mrtvé místo válečník ještě nenavštívil.

Konečně dorazil na místo. Blashyr pohlédl na oblohu a uklidnilo ho, když viděl slunce stále vysoko na obloze. Na hledání měl stálo dost času. Po čtyřech hodinách stanul na skalnatém podloží v místě, kde se dříve nacházel přístav. Další cesta pokračovala po pozůstatcích širokého kamenného schodiště. Dvacet stop před hlavní bránou se válečník zastavil a pohlédl na stále majestátní pevnost. I přestože se na ni zub času podepsal, stále působila majestátně.

Prošel velkou zdobnou bránou do vstupního sálu a přemýšlel, kde by se mohla ukrývat další část meče. Tentokrát však bylo něco jinak. Dosud ho vždy instinkt navedl na to správné místo a i ve složitých labyrintech, v hromadách smetí i ve starých ruinách úlomky našel až překvapivě snadno. Tentokrát necítil nic. Vůbec netušil, kam se vydat. „Je tu vůbec ten úlomek? Není chráněn nějakou magií? Nepoužil nepřítel něco, co by mu znemožnilo úlomek najít?“ vyvstávaly mu otázky v mysli. Potom si uvědomil, co to může způsobovat. Aura místa se nápadně podobala magicky mrtvým místům, jaké se nacházely v podzemní pevnosti Chal-Almen, ale i na jiných místech. Ověřil si to pohledem přes zelený drahokam a dle očekávání nefungoval. Na tomto místě se z něj stal pouze obyčejný kámen. Stejně tak magické předměty neposkytovaly kýžené výhody. Blashyrovi zůstala poslední možnost, prohledat celou pevnost od sklepů po komnaty ve vyšších patrech.

Odpoledne dáno minulo a Blashyr prolezl prakticky celé podzemní. Vše navíc komplikovalo to, že některé chodby a sály se v minulosti zřítily a netušil, zda nezůstal pohřben i úlomek. Nezbylo než věřit, že ho najde včas. Zkusil zanechal hledání v podzemí a vyrazil do horních pater do honosnějších komnat. Vzpomněl si, že v horním patře by mohla být nějaká pokladnice. Na některých hradech to tak bývalo.

Horní patra podlehla zkáze mnohem víc, než spodní a sklepní části. Mnohé komnaty měly propadlé střechy a podlahy. Některé chodby se staly neprůchodné, jinde sesuvy vytvořily nové průchody. Po deseti minutách válečník skutečně našel místo, které vypadalo nadějně. Na konci velké chodby ve třetím patře zůstaly zachované masivní ocelové dveře. Tentokrát působení zdejšího solného prostředí bylo poprvé ku prospěchu výpravy. I kvalitní ocel už nesla známky rzi. Blashyr si dveře pečlivě prohlédl. Na obou stranách si všiml otvorů ve zdi, které určitě sloužily ke vložení klíčů, či něčeho podobného sloužící k odemčení dveří. Na první pohled dveře stále působily nedobytným dojmem. Když ale přišel blíž, uvědomil si, že mají dveře nejlepší léta za sebou. Stačilo pořádně zatlačit a ty se se skřípěním daly do pohybu.

V tmavém stále zprvu sotva viděl, a tak si musel zapálit louči. Ve velkém sále zůstal velký nepořádek a první pohled napovídal, že vše cenné dávní obyvatelé odnesli s sebou. Doufal, že úlomek zbraně tu stále bude, ačkoliv ani zde mu přirozený instinkt nenapovídal. Přesto se dal do prohrabování trosek a shnilého nábytku.

Pozůstatky vybavení prohrabával téměř hodinu, protože musel postupovat pozorně. Snadno se mohlo stát, že by malý kousek v suti přehlédl. Nakonec se i zde na něj usmálo štěstí, když ve zbytku ztrouchnivělé truhličce našel úlomek připomínající špičku čepele. Zaradoval se, úlomek schoval do váčku, a potom se už nezdržoval. Čekala ho ještě dlouhá čtyřhodinová cesta solnou plání.

Slunce na obloze pozvolna sklánělo k západu. Blashyr si uvědomoval, že si musí pospíšit. Kdo ví, jak solné pláně vypadají v noci, i když by to mohla být zajímavé podívaná. I na cestě zpět obdivoval iluzi chůze oblaky. Na příjemnou procházku to bylo vskutku pozoruhodné místo. Zatím však na to nebyl čas, avšak po porážce Ba‘ala mohou Aldeřané navštívené světy pořádně a v klidu prozkoumat. Navíc Salar-de-Uyuni poslouží jako výborná zásobárna soli. Kruh světů stál kousek od obří solné pláně, takže je sůl snadno dostupná pro všechny světy Aldeřanské Aliance.

Ke Kruhu dorazil v momentě, když slunce zašlo za obzor. Ještě jednou pohlédl na planinu, pokochal se nádherným pohledem, a potom prošel na Aldeneerin, kde v tu dobu vládla už hluboká noc.

[andoriel]

Jó, pohádky. To můžu
Nejdřív náhled do života hmyzu, minule Hejkal, tentokrát mlýnek, třeba se dočkám i Šípkové Růženky (po pravdě nevím, proč právě ona, znám i hezčí pohádky, ale Ace si vybral Růžu). Solné pláně byly hodně zajímavé. Jsem ráda, že se nikde neprobořil.
Rozhodně se přiblížil boj a pořád nevím, komu držet palce. Pro Baala mám slabost a Aldeneerin jako celek i jako jednotlivci je mi sympatický. Nedohodneme plichtu?

Jo, už se nám to chýlí ke konci. Brzy dopíšu poslední část Čepele konce, a potom do velkého finále. Sám ještě nevím, co všechno se stane.
Inspirace na světy z Čepele konce jsem vzal nejen z pohádek a počítačových her, ale řada těch míst opravdu existuje a jen jsem to upravil pro potřeby Aldeneerinu.
1) Základ je inspirován z jednoho dobrodružství ve hře Oblivion, akorát obraz háje je skutečný. Visí u rodičů v obýváků a rád se na něj dívám. Už jako malému mi rodiče říkali, že když se na něj zadívám, budu si připadat jako v tom březovém lese.
2) To je taky z Oblivionu.
3) Zlatý háj je inspirován podzimní procházkou na Vysočině. Vzpomínám si na to ráno a raní opar kolem rybníka a příjemného lesa porostlým mechem. Potom jsem dorazil do části lesa, která působila ponuře a skutečně jsem tam našel malý zlatě zářící březový hájek. Působilo to až nepřirozeně. Existují dokonce energetické bytosti, které dokáží obelhat lidský mozek a dotyčný třeba přehlídne hlubokou propast.
4) Kamenné řady. Další skutečné místo. Tentokrát se nachází o obce Kounov na Rakovnicku, kde jsou stejné kamenné řady a dodnes se přesně neví, k čemu sloužily. Nedávno jsem četl velice zajímavou teorii, že to bylo předsunuté obrané pole nedalekého dnes už zaniklého hradiště. Doporučuju navštívit.
5) O obřích úlech se mi jednou zdálo.
6) Mraveniště. Podobnou lokaci jsem navštívil, snad kdesi na Vysočině. Vzpomínám si, že tam bylo skutečně mnoho desítek mravenišť. Druh Solenopsis fugax je skutečný. Je to hodně malý druh, který krade zásoby z větších mravenišť a jejich chodbičky jsou tak malé, že se do nich ostatní mravenci nevejdou.
7) O Hejkalovi jsem četl jakousi pověst či vyprávění.
Salar-de-Uyuni je skutečné místo nacházející se v Bolívii. Stačí zadat název do googlu a podívat se na fotky. Některé vypadají, jako kdyby člověk se procházel po nebesích.
9) Brzo vyjde a také jsou tam místa ze skutečného světa. Popsal jsem tam i jeden jev, se kterým jsem se setkal ve Šluknovském výběžku a dodnes nemám vůbec tušení, co to způsobilo.

Super čtení:-)
Ale vysvětli bod devět? Zajímá mě:-)