Stargate: Aldeneerin 4 - Závěr: A to je konec (2.12)

Moc dobře jsem si početl už se těším na další díl

Skvělé
Baal je i zde supr

Vypadalo to, že do konce roku už nic nebude, ale nakonec to ještě stihnu.

6
Baalův triumf

Druhý den po návratu ze staré Aldeřanské pevnosti Proclarush Taonas se časně z rána konala další z mnoha válečných porad. V jednací síni pevnosti Brei zasedli zástupci nejmocnějších z řad Aldeřanů, Tok‘rů, Noxů, Azgardů, Furlingů a Tollánů. Jako první hned Azanymuth Mág V popsal průběh včerejší výpravy a všechna nová zjištění. Azanyrmuth VI se potom jal slova: „Takže si to shrňme. Bezpečně víme, že Ba‘al navštívil Proclarush Taonas a získal tam staré znalosti, díky nimž začal značně rozšiřovat armádu. Také jsme s naprostou jistotou zjistili, že Ba‘al onu pevnost neobývá. Teď už zbývá zjistit, zda je Tartarus skutečně jeho domovským světem.“

Osazenstvo sále se chtělo pustit do další debaty, když se z nedaleké síně ozval zvuk otevření Kruhu světů. Všichni zpozorněli, protože dopoledně nebyla plánovaná jakákoliv návštěva. Někteří si pomyslili, že Ba‘al opět udeřil na některý svět Aliance.

Za malou chvilku v doprovodu Aldeřanského strážného Martuse dorazila trojce Tok‘rů. Vůdce Ockwin se následně podivil, protože Tokerští zvědové se měli vrátit až za patnáct dnů.
„Stalo se něco vážného?“ ihned vyzvídal vůdce Tok‘rů.
„Ano. Nastal vážný problém,“ ustaraně začal vysvětlovat Toufrmaa. „Včera za hluboké noci náš nepřítel napadl svět Chal-Almen.“
„Cože?“ zaznělo síní z úst mnoha přítomných.
„Chcete říct, že si nepřítel troufl na jeden z nejmocnějších světů známého Univerza?“ nechtěl věřit novince Azanyrmuth VI.
„Ano je to tak.“
„A je to dobrá zpráva, nebo špatná?“ přemýšlel o možných důsledcích mladík Gorgow.
„Těžko říct,“ pokračoval v úvahách Toufrmaa. „Dobrá určitě v tom, že si zaútočil na naše nepřátele. Goa‘uldi na Chal-Almen můžou být poraženi a Ba‘al zároveň značně oslaben. Ta špatná je v tom, že naše vybudovaná síť zvědů je tak prakticky zničena a je tu vysoké nebezpečí, že se Ba‘al zmocní mocných znalostí, které ukrývá tamější podzemní pevnost. Pokud si Ba‘al poradí s ostatními Goa‘uldy a získá i jejich zdroje, pak bude mnohem silnější, a pak nebude váhat s průzkumem rozlehlého a nebezpečného podzemí.“
„To nezní moc dobře,“ povzdech si Azanyrmuth Mág IV. „Ba to zní velmi vážně.“
„Ví se, kterým Kruhem jeho vojska přišla?“ zeptal se bratr Azanyrmuth VI.
„Tím, kterým chodíme,“ potvrdil obavy zvěd Tok‘rů. „Číslo 4. Avšak můžeme se domnívat, že Ba‘al zaútočí i hlavním, který je umístěný na povrchu v hlavním paláci, protože cesta od čtvrtého Kruhu ke Goa‘uldskému městu je dlouhá třicet mil a vede z vysokého pohoří, kde vládne po celý rok krutá zima. Ačkoliv Ba‘alovu vojsku nevadí drsné klima, je to dost dlouhá cesta i pro ně a Goa‘uldi můžou soustředit síly a zahájit protiútok.
„Takže to znamená, že nepřítel vlastní Prsten Kruhu a může potom na naše světy útočil libovolného Kruhu,“ zamračil se Mág IV. „Musíme něco udělat.“
„Ale co?“ odvětil Tollan Selrim. „Útok na Chal-Almen je velice nebezpečný.“
„Je třeba sledovat, jak se boje vyvíjejí a případně zasáhnout. Pokud Ba‘al získá staré Aldeřanské znalosti, je válka ztracená,“ vážně prohlásil Azanymuth VI.
„Jednou z možností je otevřít Kruh světů z nějakého opuštěného světa a za pomocí kouzla Vzdálené nahlížení sledovat situaci,“ navrhoval Azanymuth Mág IV.
„Asi je jedna z mála možností,“ souhlasil Selrim.
„Máme ještě jednu možnost,“ vložil se do debaty Furling Trearsgarm.
Všichni přítomní ihned pohlédli jeho směrem s velkou zvědavostí a hned potom Furling pokračoval: „Přestože jsou naše lodě vytížené, můžeme nějakou uvolnit, a potom je možné vysadit i početnou výpravu kdekoliv na Chal-Almen. Jediné nevýhoda spočívá v době přípravy. Pár dní bude trvat, než se nějaká naše loď vrátí na Nannirwek, a potom mnoho další dní, než doletíme na Chal-Almen.“
„Jak dlouho to bude trvat?“ zeptal se Mág IV
Trearsgarm se na chvíli zamyslel, když si v duchu počítal dobu, a potom pravil: „Nejméně třicet, možná třicet pět dní.“
„To je moc dlouho,“ povzdech si Azanyrmuth VI. „Po třiceti dnech může být už pozdě. Musíme udělat něco mnohem dřív.“

V jednací síni se dál vášnivě debatovalo. Každý národ se pokoušel předpovědět další vývoj situace a vymýšlel další možnosti, co dál udělat. Nakonec však bylo rozhodnuto uskutečnit plán Azanyrmutha Mága IV a současně Furlingové vyšlou výpravu hvězdnými koráby. Nakonec zbýval vybrat vhodný svět, odkud budou mágové sledovat dění na Chal-Almen. Po několika návrzích se přítomní shodli na pětici světů bez známého osídlení. Jako první přišel na řadu svět Carador. Místo, které v dobách Goa‘uldských válek sloužilo jako předsunutá základna zapomenutého Goa‘ulda Kali. Cerador Aldeřané prozkoumali již v roce 622 a našli zde jen zničenou pevnůstku, kterou již z větší části pohltila příroda, a zůstalo zde jen málo užitečného. Právě takto zpustošený svět se jevil jako vhodné místo pro Vzdálené nahlížení a v případě útoku nepřítele Aldeřané neměli co ztratit.

Následující den hned časně ráno se již vybraní jedinci přichystali pro cestu na Cerador. Této malé výpravy se účastnil Azanyrmuth VI a několik mágů. Pro lepší bezpečí s nimi vyrazili na cestu i válečníci. Jakmile si připravili vše potřebné, všech dvanáct účastníků se sešlo v sále s Kruhem, kde dostali důležité rady od vůdce pevnosti Brei Alaethera. Když vůdce dokončil řeč, zadal adresu světa Cerador a po otevření Kruhu byla cesta volná.

Výprava prošla na druhou stranu. Kruh světů se po průchodu posledního uzavřel a všichni následně stáli tváří tichému světu. Kruh stál na bývalém nádvoří pevnosti, ze které zůstaly jen ruiny mezi přilehlými skalisky. Suť již mnoho staletí pokrýval mech a vzrostlé stromy. Šest set čtyřicet let chátrání udělalo své. Stíny zdejšího zapadajícího slunce v tuto dobu pokrývaly větší část nádvoří, a tak nebylo divu, že se postupně ochlazovalo.

Tento svět Aldeřané již před dvaceti lety prozkoumali, a proto se nezdržovali a ihned se pustili do úkolu. Azanyrmuth VI si nasadil Prsten Kruhu, nastavil na něm číslo 4, a potom zadal adresu Chal-Almen. Jakmile se Kruh otevřel, další mágové využili ihned kouzla Vzdáleného vidění. Po chvilce napětí se jim v mysli zobrazila zasněžená horská krajina. Okolí se zdálo být prázdné, přesto však museli dbát opatrnosti. Ba‘al patřil mezi nejmocnější Goa‘uldy a mohl jejich kouzlo snadno zachytit, či dokonce pozměnit a vytvořit jim v mysli falešný obraz. Museli se pořádně soustředit a zároveň neotevírat příliš svou mysl. Azanyrmuth VI patřil mezi nejmocnější mágy Aldenerinu a jeho mysl se nedala jen tak ovlivnit, přesto však před mocným nepřítelem zůstával opatrný.

Po několikaminutovém pátrání se přesvědčili, že v okolí kruhu kromě silné sněhové vánice vládne prázdnota a jediné, co připomínalo přítomnost nepřátelské armády, bylo množství stále znatelných stop, které ještě nestačil přikrýt sníh. Azanyrmuth VI následně uzavřel Kruh a konstatoval: „Vypadá to, že nepřítel Kruh nestřeží a stále máme možnost proniknout na Chal-Almen. Musíme však zůstat obezřetní. Bylo by dobré se přesvědčit, zda Ba‘al útočí hlavním Kruhem a my zde máme volné pole působnosti.“
„Co navrhuješ?“ zeptal se Blashyr.
„Rozhodně bych to zkusil víckrát. Nemůžeme si dovolit risknout výpravu na Chal-Almen a zůstat nakonec odříznutí od Kruhu. Pro případ, že by si tu nepřítel vybudoval malou základnu, my se tak nemohli vrátit domů. Ostatně plán zněl jasně, zjistit způsob nepřátelského využívání Kruhu.“
Po těchto slovech si na bývalém nádvoří rozdělali oheň a povídali si zejména o současné situaci a o možných důsledcích.

Uplynulo několik hodin a na Cerador padla tma. Mihotavé světlo ohně ozařovalo zbytky zdí bývalé Goa‘uldské pevnosti, zatímco se v dáli ozvalo vytí kojotů. Přišel čas na další prověření nepřátelského světa. Zatímco se ostatní připravovali, Azanyrmuth zadal adresu Chal-Almen. K překvapení se však neozval známý zvuk zapadnutí posledního zámku a otevření Kruhu, ale slábnoucí bzučení, přičemž zbylé červené zámky pohasly.

Azanyrmuth se poškrábal na bradce a tiše prohlásil: „Zdá se, že jsme se právě trefili do momentu, kdy někdo Kruh na druhé straně používá.“
„Předpokládám, že jsi zadal správnou adresu,“ ujišťoval se mág Torig.
„Jistě, na to jsem si dával pozor. Ovšem je tu problém v tom, že si nejsem jist, zda někdo používal právě Kruh s číslem 4. Stačí, že někdo používá jakýkoliv jiný Kruh na Chal-Almen a není možné se spojit, i přestože je zadávaný Kruh volný. Na každý svět může být vždy právě jedno spojení. Předpokládejme, že zrovna Ba‘al používá Kruh číslo 4. Raději zkusíme spojení po delší době,“ uzavřel úvahy Azanyrmuth.

Přestože vládla na Ceradoru noc, všichni se měli čile k světu. Rozdílný čas na jednotlivých světech patřil mezi jedny z úskalí přinášející cestování Kruhem světů, a tak nebylo divu, když se všichni uprostřed temné noci cítili stále svěží. Noc trochu postoupila, a tak nastal čas dalšího ozkoušení Kruhu na Chal-Almen. Azanyrmuth VI nastavil Prsten Kruhu a zadal adresu. Kruh se otevřel a Azanyrmuth spolu s mágy kouzlem zkoumal svět na druhé straně. Okamžitě se všichni zarazili, protože v mysli zahlédli nepřátelskou armádu, která zřejmě před chvíli přišla na Chal-Almen. Neočekávané otevření Kruhu nepřátelský oddíl čítající nejméně sedmdesát bojovníků ihned zaznamenal. Azanyrmuth dál nečekal, ukončil kouzlo a zrušil spojení mezi Kruhy.

„Tak je to pravda. Nepřítel stále chodí tudy,“ tiše prohlásil Azanyrmuth.
„Myslíš, že naši přítomnost Ba‘alova vojska zachytila?“ zeptal se mág Torig.
„To netuším,“ odpověděl Azanyrmuth. „Neměl jsem čas zjistit, zda tam byli přítomní bojovníci s magickými schopnostmi. Spojení bylo velmi krátké, ale rozhodně nemělo cenu riskovat. Ať o nás něco zjistil, či ne, musíme pokračovat v plánu. Přesouváme se na Serras-Dia,“ načež zadal adresu světa, kde se před několika dny podařilo získat první nepřátelská těla na výzkum.

Na Serra-Dia vládlo pro změnu dopoledne. A zatímco den pomalu postupoval, na dvanáctičlennou výpravu doléhala únava. Okolní lesy naštěstí poskytovaly dostatek stínu, a tak se mnozí uložili ke spánku. Na hlídce zůstal zatím Azanyrmuth VI, Blashyr a mág Toran, protože si nikdo nemohl být jist, zda nehrozí nebezpečí od tvorů na zdánlivě bezpečných světech. Ještě než přišla noc, hlídky se vystřídaly a v čase půlnoci byli již všichni znovu čilí. Vzhledem k situaci se rozhodli otevírat Kruh na Chal-Almen až na konci dne.

Noc a den přešel, a tak nastal čas zkontrolovat Chal-Almen. Azanyrmuth zadal příslušnou adresu a mágové včetně Azanyrmutha si přichystali kouzla. Když se Kruh otevřel, nastala chvilka napětí. Pohled pomocí kouzla Vzdáleného nahlížení vytvořil v jejich mysli obraz zasněžené krajiny. Tentokrát k úlevě všech zde vládl naprostý klid. Stopy po nepřátelské armády pozvolna zakrýval čerstvý sníh. Nikde nezůstaly ani náznaky případné hlídky. Azanyrmuth po chvilce bádání myslí po okolních kopcích ukončil spojení, a pravil k přítomným: „Vypadá to, že nepřítel se v horách nezdržuje. Musíme to však ještě párkrát zkusit prozkoumat. Musíme si být jisti, že tudy nepřítel často nechodí.“

Den na Serras-Dia se chýlil ke konci a přišel čas odpočinku. Den na tomto světě byl o něco kratší než na Aldeneerinu a na Brei, a tak spánek přišel v době stmívání. Následujícího dne po poledni vyzkoušeli další spojení s Chal-Almen. Pohled opět odhalil pustou zasněženou krajinu. Tentokrát však po nepříteli nezůstaly žádné stopy, protože čerstvý sníh je zcela zakryl. Vypadalo to, že nepřítel přestal tento Kruh využívat. To mohlo znamenat, že buď Ba‘al začal využívat k invazi jiný Kruh, a nebo už má celou armádu na místě. Vyčkali ještě jeden den, aby si tím byli ještě jistější.

Další průzkum ukázal to samé. Azanyrmuth VI již s lepší náladou zhodnotil celou situaci: „Zdá se, že nepřítel tento Kruh s určitostí nepoužil tři dny. Dá se předpokládat, že případná výprava na Chal-Almen by mohla být relativně bezpečná.“
„Ale jisté to není,“ oprávněně se obával mág Torig.
„Ano. Ale nemůžeme zbytečně čekat. Nevíme, jak se vyvíjí válka. Jestliže už Ba‘al porazil Goa‘uldy, je již každý další den drahý. Vracíme se na Brei, kde podáme definitivní zprávu.“
Azanyrmuth VI zadal adresu světa Brei a několikadenní výprava tak skončila.

Krátce po návratu vůdce pevnosti Alaether svolal malou poradu, kde členové výpravy seznámili přítomné vůdce Aldeřanské Aliance s novými zjištěními.
Následovala krátká debata o situaci na Chal-Almen, než se slova chopil Azanyrmuth Mág IV: „Azanyrmuth VI má naprostou pravdu. Nemůžeme dál čekat. Je třeba sledovat situaci na Chal-Almen a najít způsob, jak porazit Ba‘ala. Zbývající Tok‘rové uvěznění na tom světě jsou naší nadějí. Možná zjistili něco velmi důležitého. Něco, co by nám pomohlo ve válce.“
„Souhlasím,“ prohlásil Tok‘ra Ockwin. „Naši zvědové strávili na nepřátelském území mnoho času a zjistili spoustu užitečných informací. Měli bychom se s nimi spojit a odvést je do bezpečí. Situace na Chal-Almen se radikálně změnila a naše získané kontakty tak vzaly za své.“
Poté se členové rady pustili do diskuze. Netrvalo dlouho a jednohlasně se shodli na vyslání výpravy. Ještě než došlo k ukončení porady se Azanyrmuth VI zeptal: „Došlo během naší výpravy k nějakému dalšímu přepadu?“
„Nedošlo,“ odpověděl mu Mág IV. „Zdá se, že nepřátelské útoky ustaly. Alespoň prozatím.“
„Asi nemá smysl polemizovat na tím, k čemu se nepřítel chystá. Teď před námi stojí důležitý úkol,“ zakončil myšlenku Azanyrmuth VI.

Okamžitě se všichni vydali plnit zadané úkoly a současně se vybírali dobrovolníci na záchrannou výpravu. Hned nato se přihlásili zvědové Tok‘rů Toufrmaa, Darhmaa, Ogran, protože ti Chal-Almen znali velmi důkladně a moc dobře věděli, odkud hrozí nebezpečí a jak se pohybovat na nepřátelském území. Z Aldeřanů se přidal Azanyrmuth Mág V, hraničář Anund a také Gorgow. Protože neměli času nazbyt, sbalili si potřebnou výbavu, zbraně, výstroj a teplé oblečení a odebrali se do sálu s Kruhem světů.

Azanyrmuth VI k šestici pronesl potřebné pokyny, a potom zadal adresu. Když se Kruh otevřel, prověřil kouzlem situaci na druhé straně. K úlevě se nic nezměnilo, a tak se mohli vydat na cestu. Jako první se vydali Kruhem Tok‘rové a vzápětí je následovali Aldeřané.

Situace na druhé straně skutečně odpovídala vidění kouzla. Na Chal-Almen právě vládlo poledne a zdejší slunce zalívalo vysoké pohoří hřejivými paprsky. Nepřátelské stopy dávno zakryla vrstva čerstvého mrazivého sněhu. Azanyrmuth Mág V si prohlížel celou scenérii a následně pronesl: „Skutečně tudy už pár dní nikdo neprošel. Ba‘al chodí určitě hlavním. Pokud teda sem chodí.“ Tok‘rové a hraničář Anund následně pozorovali okolní kopce, aby se ujistili, že zde nemá nepřítel ukryté pozorovatele. V mrazivých horách vládl naprostý klid a ticho, ani magie neukázala přítomnost nepřítele. Výprava se mohla vydat na cestu.

Téměř celý zbytek dne strávili cestou směrem do údolí, kde se nacházelo Goa‘uldské osídlení a především obrovitá podzemní pevnost Chal-Almen. Během náročného pochodu sněhem neustále kontrolovali okolí. I deset mil od Kruhu všechny stopy zakryl čerstvý sníh.

Protože stále nehrozilo nebezpečí od nepřítele, pokračovali cestou do údolí i po setmění. Jasná noc a zářící dva měsíce na obloze poskytovaly stále dostatek světla. Až s blížícím se ránem na Aldeřany padla únava, a tak přišel čas pro nalezení úkrytu. Tok‘ra Toufrmaa se ujal vedení a následně odbočil z hlavní cesty do nenápadné skalní průrvy, kterou se dalo projít do skalních labyrintů a dobře skrytých prostor. Tok‘rové právě tyto prostory hojně využívali, když kontaktovali spojence a přinášeli zprávy o dění na tomto světě. Pro odpočinek si zvolili malou jeskyni, kde už měli Tok‘erští zvědové z minulých výprav ukryté zásoby a dříví k rozdělání ohně. Podobných úkrytů měli zvědové mnoho, protože cesta mezi Kruhem a osídlení Goa‘uldů byla dlouhá a Tok‘rové ji neměli možnost zvládnout během jednoho dne.

Oheň příjemně vyhříval jeskyni. Chvilku klidu využili ke spánku a k jídlu. Zatímco vždy dva drželi hlídku a zbytek spal, v tiché krajině se mezitím ozývaly vzdálené ozvěny válečné vřavy. Výbuchy, zvuky kouzel, zbraní a řev. Přestože to k cíli bylo hodně daleko, zvuky válečného běsnění doléhaly až sem do vysokých a mrazivých hor.

Na Chal-Almen už zavládlo téměř poledne, a tak byl nejvyšší čas pokračovat v cestě. Tok‘rové uhasili oheň, ukryly zásoby a spolu s Aldeřany se vydali na cestu. Hraničář Anund se opatrně vyplížil ze skalní průrvy a pozorně sledoval okolí hlavní cesty. Všude vládl klid, žádné nepřátelské stopy nepřibyly, a nic nenaznačovalo, že by se ve skalách kdokoliv ukrýval.

Šestice putovala až do setmění a při tom urazila dalších dvanáct mil. Sněhová pokrývka v nižších polohách ustupovala a stejně tak i ovzduší se postupně oteplovalo. Tok‘ra Toufrmaa znovu zavedl výpravu do jednoho z dalšího úkrytu. Skalním labyrintem procházeli dlouhé minuty. Tok‘rové se zde opravdu vyznali, protože v systému průchodů a jeskyněk stačilo dvakrát třikrát špatně odbočit a člověk by se nadobro ztratil.

Konečně dorazili na místo. Na první pohled to vypadalo, že je tohle místo naprosto opuštěné, až Toufrmaa ukázal na nenápadný průchod křovím v nevelkém modřínovém porostu. Vzrostlé stromy ukrývaly staré mechem porostlé stavení, které v dávných dobách sloužilo jako hájovna. Vnitřek byl velmi skromně vybaven, nacházely se zde jen prosté lavice, krb a čtyři slamníky k nejnutnějšímu přespání. Veškeré zásoby a výbavu měli Tok‘rové dobře ukrytou v tajné schránce ve zdi. Tok‘ra Darhmaa šel zkontrolovat okolí, zatímco se zbytek připravoval na další noc.

Noc klidně plynula. Už se blížilo ráno, když najednou Tok‘ra Ogran všechny probudil. Nejdřív si mnozí mysleli, že úkryt objevili nepřátelé, ale hned se ukázalo, že se akorát vrátila zbylá skupinka osmi zvědů Tok‘rů působící na Chal-Almen.
„To jsme rádi, že vás vidíme živé:“ neskrýval Toufrmaa radost i úlevu ze zjištění, že jejich krajané jsou v pořádku.
„I my jsme rádi, že se nám podařilo uniknout,“ prohlásil zvěd Tok‘rů Ernaak, který neskrýval překvapení, že se zde potkal s dalšími zvědy. „Jak jste se sem vůbec dostali? Nečekali jsme, že se na Chal-Almen ještě někdo vrátí.“
„Přece vás tu nenecháme. Navíc Kruh v horách už Ba‘alovo armáda nestřeží, takže cesta domů je volná.“
„Aspoň že tak. Situace na Chal-Almen je hodně špatná. Ba‘al k prvním útokům využíval právě nestřežený Kruh v horách. Netušíme, jak to zjistil, ale podle stop, které jsme před časem našli v horách, tudy někdo občas procházel. Možná to byl nějaký Ba‘alův zvěd. Ovšem musel vědět, že Kruh číslo 4 je nestřežen, protože nemáme žádnou zprávu o tom, že by došlo k narušení bezpečnosti v hlavním paláci,“ popisoval současnou situaci Ernaak.
„A jak to dole vypadá teď?“
„Po několik dní tu zuřila strašná válka. Osídlení v údolí bylo značně poničeno. Přestože zdejší Goa‘uldští vládci vládli velkou mocí, na neuvěřitelně mocnou armádu Ba‘ala to nestačilo. Před pár dny Ba‘al získal moc nad hlavním palácem, kde se nachází hlavní Kruh světů a další vojska prochází právě tudy.“
„To není dobré. Naše domněnky se naplnily,“ tiše konstatoval Azanyrmuth. „Jak dopadli zdejší vládci?“
„Nikdy bych nevěřil, že to řeknu. Vládci Nergal, Namtar a Marduk byli poražení. Ovšem předpokládáme, že je Ba‘al vězní, ale to nevíme. Nikdo z nás nebyl svědkem pádu posledních zbytků armády a jejich vůdců. Všechno to k nám přišlo zprostředkovaně od Jaffů. Nemohli jsme dál setrvávat v nebezpečném prostředí. Museli jsme rychle uniknout. Avšak nyní se dá říct, že Ba‘al dosáhl triumfu. Chal-Almen je nyní v jeho rukách a to je hodně zlé.“
Přítomní pouze mlčeli.
„Nemusím připomínat, co tento svět ukrývá. Ano je to stará podzemní pevnost. Ba‘al moc dobře ví, jak mocné věci tam po Starých Aldeřanech zůstaly a teď se je bude snažit získat.“
„To se snažili i Goa‘uldi mnohá staletí a ani po tak dlouhé době se jim nic pořádného nepodařilo získat,“ pravil Azanyrmuth.
„Obávám se, že to se právě změní,“ vážně pravil Tok‘ra Ernaak. „Když jsme viděli, jak snadno Ba‘alovo armáda porazilo trojici silných Goa‘uldů, tak si myslím, že si dovede poradit i s nástrahami pevnosti. A pokud se dokáže dostat nejmocnějším zbraním známého Univerza, tak rychle padne i celá Aldeřanská aliance. A možná tomu bude do konce roku 641.“
„Víme o té pevnosti něco nového?“ zeptal Azanyrmuth.
„Den před naším útěkem se k nám dostala zpráva o tom, že kdesi na nejspodnějších patrech se nachází velmi mocná zbraň. Údajně má moc zničit naprosto vše, čeho se dotkne, bez ohledu na zbroj a moc. Bylo by dobré ji získat dřív než náš nepřítel.“
„Ale jak ji najít, když ta pevnost je neuvěřitelně rozlehlá a plná pastí,“ pronesl hraničář Anund.
„Naštěstí se nám podařilo získat tohle,“ ukázal Tok‘ra Ernaak přítomným soubor několika svitků. „Údajně popisují funkci portálů v pevnosti, a také kde se co nachází. Ovšem není to tradiční mapa, ale nějaká šílená šifra.“
Azanyrmuth Mág V rozvinul jeden ze svitků a nahlédl na složitý nákres obsahují podivné geometrické obrazce doplněné zvláštními znaky. „Tak to bude hodně složité, ale je to naše jediná naděje. Hned doma se na to vrhneme. Snad knihovny Aldenerinu obsahují rady, jak tomu porozumět.“

Na Chal-Almen již pro tuto chvíli nebylo, co dělat, a tak se šestičlenná výprava a přeživší zvědové vydali zpět ke Kruhu světů. Cesta trvala téměř dva náročné dny. Naštěstí jedinou překážku představoval stála padající sníh. Nepřítel se v horách již neukázal. Stejně tak z údolí se již neozývaly zvuk války. Od tohoto dne svět Chal-Almen patřil Ba‘alovi.

Doufám, že se líbilo a vše nejlepší do nového roku.

[Marks]

Všecičko nejlepší k narozeninám

[andoriel]

Všechno nejlepší

[Aiwendill]

Pripájam sa. Všetko najlepšie!

Díky všem za přání

Kde je nový díl??

Mám ho rozepsaný, akorát teď je takový mizerný období. Pokud to už bude klidnější, tak příští týden bude a můžete se těšit i na větší nálož.

Konečně po dlouhých 3 měsících jsem ho dokončil a je to alespoň pořádná nálož 25 stran. Tak snad se bude líbit.

7
Pevnost Chal-Almen 3

Od poslední cesty ze světa Chal-Almen již uplynulo celkem deset dní. Během té doby se Azanyrmuthé a badatelé snažili porozumět souboru svitků, který má obsahovat mapu pevnosti Chal-Almen a funkci portálů. Přestože na důležitém úkolu pracovali ti nejlepší z celé Aldeřanské aliance, podařilo se vyluštit jen část svitků. Ani knihy nalezené ve starých knihovnách Lianaru nápomocny zatím nebyly. Tak složitý úkol by si vyžádalo i více než roční bádání, jak poznamenal Azanyrmuth Mág IV. Tolik času ani náhodou neměli, protože Ba‘al v těchto dnech intenzivně prozkoumával útroby staré Aldeřanské pevnosti. Aldeřané nechtěli nechat nepříteli ještě zvýšit náskok, a proto museli jednat.

V pevnosti Brei se konala další z nekonečné řady válečných porad, kde spojenci oznamovali průběh případných bojů, navrhoval se další postup a řešilo mnoho dalšího. Toho jarního odpoledne nejvyšší představitelé aliance definitivně odsouhlasili výpravu na Chal-Almen s cílem získat starou mocnou zbraň, která by dokázala porazit nepřítele. Výprava se plánovala již mnoho dní, avšak vyčkávalo se na rozluštění svitků, nebo alespoň jejich části.

Hned po velké poradě se sešli někteří členové rady a účastníci výpravy v malé jednací síni určené právě pro porady před výpravami. K cestě na Chal-Almen byli již několik dní připraveni válečník Blashyr, hraničář Anund, Azanyrmuth Mág V, Azanyrmuth VI, Gorgow a Tok‘rové Toufrmaa, Darhmaa a Ogran, kteří nepřátelský svět znali velmi dobře včetně malé části obří podzemní pevnosti. Člen rady Azanyrmuth VI, přinesl svitky včetně spousty poznámek a poznatků, které pomáhaly porozumět složitým nákresům. Rozvinul jeden svitek, který představoval cosi jako mapu s mnoha vysvětlivkami a začal s podrobným výkladem ohledně toho, jak se v něm orientovat.

Po půlhodině vysvětlování, pak ještě dodal: „Nezapomínejte, že je to jen malá část toho, čemu se nám podařilo porozumět. K celkovému pochopení bychom potřebovali rok. Možná i víc. Ten systém fungování portálů je tak neuvěřitelně složitý, že i v tomto zjednodušením nákresu je někdy problém se vyznat. Nejhorší na tom je, jak už zmiňovali naši předci, že se systém portálů může náhodně měnit. Nikdy si nemůžete být jisti, kam vás to přenese, proto platí rada, omezit cestování portály na minimum. Navíc nikdy nevíte, zda to ještě funguje přesně tak, jak je to popsáno v těch svitcích. Za ta tisíciletí už může leccos nefungovat. Dejte proto na to velký pozor.“
„Dobrá, chápeme,“ souhlasil se slovy Azanyrmutha hraničář Anund.
„Možné cesty na spodní patra jsem vám popsal,“ pokračoval Azanyrmuth. „Připravte se, že mnohé bude jinak a budete muset mnohokrát improvizovat. A také dejte pozor na Ba‘lova vojska. V těchto dnech už určitě pročesávají podzemí a hledají staré technologie. Držte se od nich co nejdál. Pamatujete, že nejdůležitější je získat onu mocnou zbraň.“
„Čepel konce, je to ono?“ ujišťoval se Gorgow.
„Ano. Prastará zbraň známá pod názvem Čepel konce má neuvěřitelnou moc. Údajně čeho se dotkne je okamžitě zničeno a neexistuje proti tomuto meči obrany. Vypráví se legendy, že čepel má schopnost deformovat čas i prostor, vládnout nad magií a mnohé věci, které jsou nad naše chápání. S tímto mečem bychom bez problému porazili Ba‘alovo armádu ocelových válečníků i jeho samotného. Ovšem jak čepel přesně funguje, to musíme teprve zjistit, protože žádné podrobné záznamy jsme nenašli.“
„Nezbývá než věřit, že ji získáme a zjistíme, jak se s ní bojuje,“ zamyšleně souhlasil Azanyrmuth Mág V. „Jinak bychom museli spoléhat na naše záložní plány.“
„Věřím, že je nebudeme potřebovat.“
Po těchto slovech se osm dobrovolníků odebralo pro výbavu obsahující nejlepší dostupnou výzbroj, výstroj a také zásoby na několik dnů, protože již dřívější zkušenosti ukázaly, že výprava do útrob Chal-Almen je záležitost dlouhodobá.

Když se všichni setkali v hlavní síni s Kruhem světů, Azanyrmuth Mág zadal příslušnou adresu. Kouzlo Vzdáleného nahlížení ukázalo, že okolí čtvrtého Kruhu je stále volné a podle vrstvy sněhu tudy za poslední dny nikdo neprošel.
„Zajímalo by mě, proč Ba‘al tento Kruh vůbec nestřeží?“ zamyslel se nad touto skutečností Gorgow.
„To je pro nás také záhada,“ zamyšleně uvažoval Mág. „Možná, že je to do údolí daleko a v hlavním Goa‘uldském paláci už mají k dispozici hlavní Kruh. Možná také spoléhá na to, že má mocnou armádu a případnému útoku z hor by se ubránil a navíc objevy z pevnosti Chal-Almen mu poskytnou další netušené výhody. Každopádně buďme rádi, že tomu tak je a my se nemusíme složitě probíjet přes nepřátelské ležení.“
Dále už se nezdržovali a vydali si vstříc zasněženému světu.

Cesta skrze zasněžené pohoří až k místu, kde se dalo vstoupit do pevnosti proběhla bez problémů. Velkou měrou se na to podíleli zvědové Tok‘rů, kteří zde měli vybudovanou rozsáhlou síť úkrytů a skrytých průchodů.

Putovali dlouhých třicet mil až do míst, kde sníh ustoupil. Jejich cíl ležel na vrcholu jedné hory, kde stávala stará zapomenutá osamělá věž, a která ukrývala jeden z mnoha vstupů do pevnosti. Aldeřané zvolili právě tento, protože právě tudy před padesáti lety vyšla z podzemí předcházející výprava. Bylo to místo odlehlé a zároveň tudy bylo možné vstoupit do větracího systému podzemí. Nedalekou trhlinu donedávna střežili Goa‘uldé a je pravděpodobné, že v tom pokračuje i Ba‘al.

Ještě než se vydali do útrob pevnosti, osmice se rozhodla strávit ještě noc na povrchu v borovicovém lese ležící na úpatí hory. Dobré místo poskytující dostatek úkrytů před pohledem nepřátelských hlídek a zcela mimo občasných cest a pěšin protínající přilehlé pohoří.

Druhý den časně z rána se nasnídali a pokračovali v cestě. Po necelé hodině výstupu stanuli na holém skalnatém kopci, jenž pokrývaly zbytky sněhu. Malá věžička s mnoha zamřížovanými průchody stále sloužila k zásobování podzemní pevnosti čerstvým vzduchem. Mříž, kterou kdysi dávno vylomil válečník Slavoj, nikdo od té doby neopravil, a tak byla cesta do útrob větracího systému volná.

Velkým průlezem všech osm vstoupilo dovnitř, přičemž začal Azanyrmuth VI vyprávět: „Tak a teď už musíme být velice opatrní. Různí tvorové a další výtvory stále obývají tuhle pevnost a většina může být natolik specifická, že o nich mlčí i běžné bestiáře. Rovněž dávejte velký pozor na pasti. Už tyto větrací průduchy bývají často chráněny. Vzpomínám si na vyprávění předků, kteří zmínili třeba vystřelující kopí v žebřících. Naštěstí sebou máme artefakt na detekování pastí, i když i on nemusí zde fungovat naprosto spolehlivě.“
„Rozumíme. Jaké jsou naše první kroky?“ zajímal se Hraničář Anund
„Náš cíl by se měl nacházet na nejspodnějších patrech pevnosti. Dříve se mnozí domnívali, že má dvacet úrovní, ale ze svitků jsme se dozvěděli, že má určitě pater dvacet osm.“
„To je pěkné číslo,“ uznale konstatoval Gorgow.
„Avšak můžeme si být jistí, že těch pater je ještě víc, protože v těch nákresech jsou jisté nesrovnalosti. Ty nejspodnější patra určitě podléhaly takovému utajení, že dost možná nebyly zmapovány.“
„A nebo plány možná existují, ale na dost dobře utajeném místě,“ dodal Azanyrmuth Mág V.
„Dá se to předpokládat. Takže náš cíl jsou právě ta spodní patra, a když budeme mít štěstí nalezneme Čepel konce, nebo alespoň něco natolik mocného, abychom mohli porazit Ba‘ala.“
Když všichni domluvili, Azanyrmuth Mág vykouzlil Magickou světlušku, která jim během pobytu v temném podzemí poskytne dostatek světla a následně zahájili sestup po žebříku.

Staré železné příčky pokrýval místy led a vlhkost, proto si museli dávat dobře pozor, kam kdo šlape. Detektor pastí zatím mlčel, a tak mohli v klidu pokračovat dál. V podzemí vládlo naprosté ticho, které narušoval zvuk bot otírající se o železné příčky žebříku. Mezi druhým a třetím patrem si hraničář všiml několika skrytých otvorů ve zdi. Kopí v nich ukrytá však byla zlomená a neškodná.

Když sestoupili na úroveň třetího patra, Azanyrmuth VI upozornil ostatní, že dál již budou pasti funkční. Na malém ochozu umožňující odpočinek se na chvíli zastavili. Místa zde však bylo málo, a tak se někteří museli nasoukat do dvou přilehlých šachet. Gorgow měl pocit, že v dáli slyšel nějaké těžké kroky. Šeptem upozornil zbytek výpravy a sám opatrně nahlédl za roh větrací šachty. Ticho pevnosti, které zde už narušovaly občasné zvuky neznámého původu a průvan proudícího vzduchu v šachtě, najednou zřetelně přehlušoval dupot těžkých bot. Všem bylo jasné, komu kroky patřily. Ocelové boty patřící Ba‘alovo ocelovým válečníkům těžce dopadaly na kamennou dlažbu chodeb a hlasité dupání se rozléhalo do velkých vzdáleností. Gorgow skryt v tmavé šachtě s napětím sledoval temnou chodbu, ve které se pozvolna zesilovalo světlo. Následně spatřil pětici obávaných postav, jak svižným krokem prošla kolem a chodba se následně opět ponořila do tmy.

„Je to pravda, Ba‘lovo válečníci pročesávají podzemí,“ tiše pravil Gorgow, zatímco ostatní tiše čekali. Po chvilce čekání se v dáli ozval zvuk charakteristický pro otevírání zdejších masivních kamenných bran. Chvilku bylo ještě ticho, když v tom ze stejného místa k nim dolehly zvuky boje.
„To asi bojují s nějakou potvorou žijící v bahně a výkalech,“ potichu vyprávěl Azanyrmuth VI. „Tahle chodba, do které si nahlížel vede do septiku. Vzpomínám si, že mi o tom náš předek vyprávěl, když zde museli prchat před nějakými tvory.“
„Nemá smysl se tu dále zdržovat. Pokračujme v cestě,“ prohlásil Mág V.

Aldeřané a Tok‘rové opatrně pokračovali v sestupu. Detektor pastí se mezi třetím a čtvrtým patrem rozvibroval. V cestě jim bránila další past ve formě skrytého kopí ve zdi, což následně potvrdil i Anund. Překonat toto past jim stejně jako předkům nečinilo problémy, když se o past postaral válečník Blashyr, který ji, stejně jako kdysi Slavoj, zlomil.

Bez dalších problémů sestoupili až na úroveň šestého patra. Větrací šachta sice pokračovala dál do hloubky, avšak cestu blokovala velice masivní mříž, kterou nebylo možné vylomit ani tou nejhrubší silou.
„Tak jsme tady skončili. Dál musíme některou šachet,“ s trochou zklamání prohlásil hraničář Anund.
„Tohle se dalo očekávat,“ pravil Azanyrmuth VI. „Těžko by Staří Aldeřané nechali tak snadnou cestu do spodních patrech, kde se mohl případný špion dostat k nejtajnějším věcem.“
Z hlavní šachty na tomto patře odbočovaly tři menší šachty rozvádějící čerstvý vzduch do okolí. Dvě z nich stále chránila bytelná mříž, která by se dala s použití hrubé síly překonat, avšak zatím Aldeřané chtěli zůstat co nejdéle potichu. Nikdo z nich netušil, zda Ba‘al nepokročil až do těchto pater. Poslední volná šachta se zakrátko dělila na další dvě. Cesta vpravo se záhy stáčela doleva a následně ústila do velké chodby, přičemž průduch chránila další mříž. Hraničář Anund chvíli zůstával na konci šachty a naslouchal zvukům okolí. Kromě ticha a několika málo podivných zvuků tu vládl absolutní klid. „Vypadá to, že Ba‘al do této oblasti ještě nepostoupil,“ tiše předal ostatním své postřehy. Nabízela se možnost vyrazit mříž do chodby, avšak Tok‘ra Ogran navrhl pokračovat poslední volnou cestou.

Úzká větrací šachta se začala pozvolna klesat. V jednom místě se stočila doleva, následně doprava a nakonec ústila do další chodby. Původní mříž oddělující větrací systém s prostory pevnosti byla vylomená. Zřejmě tu už něco jednou, možná vícekrát v minulosti prošlo.

Všech osm Aldeřanů a Tok‘rů konečně opustilo stísněné prostory a dostalo se do zdejších velkorysých chodeb o šířce a výšce dvou sáhů. Cesta vpravo od výlezu z šachty končila velkou branou, u které se nacházel mechanismus s otiskem zelené ruky. Na opačné straně chodba ústila do většího sálu, který osvětlovalo slabé namodralé světlo. Po pravé straně od zavřené brány se nacházely další dvě a na levé straně menší dvířka.
„To jsou opravdu velké prostory,“ obdivně konstatoval Gorgow. „Kudy se tedy vydáme?“
„Ano. Podzemní pevnost Chal-Almen je největší známá podzemní stavba,“ souhlasil Azanyrmuth Mág V. „Ale nemáme čas prozkoumávat každou místnost, protože jsou jich tu jednak tisíce a často v nich číhá mnoho nebezpečí. Po pevnosti se stále toulá spousta tvorů, v laboratořích pořád zůstalo mnoho starých experimentů a to nemluvím o pastech, které jsou tu doslova na každém rohu. Máme tu důležitý úkol, a proto se nesmíme zdržovat a zbytečně vystavovat nebezpečí. Samozřejmě se čas od času někam podíváme. Můžeme tu najít i užitečné věci, které nám pomohou v postupu, ale ty je třeba hledat na důležitých místech.“
Zbytek výpravy jen pokýval hlavou na znamení souhlasu.

Když dorazili do většího sálu, pozorně se rozhlédli. Po pravé straně se nacházely dvě brány, po levé straně malý vyvýšený ochoz a uprostřed vyvýšený bílý blok se záhadnými geometrickými obrazci, který sloužil jako portál. Mezi dvojicí bran si všimli podivné sochy připomínající podivného velkého člověka, který měl navíc na zádech ostny, další dva páry rukou a hrozivě znetvořenou hlavu. „Toto je malá ukázka zvrácených experimentů, které se tu odehrávaly,“ pravil Azanyrmuth VI, když viděl zaujetí ostatních členů výpravy. Kromě sochy se na podlaze nacházely spousty starých zetlelých kostí patřící možná několika podobným tvorům. Potom se stačilo otočit se směrem na malý ochoz, kde visely na zdi velké obrazy zobrazující podobné pokusy na lidech. Jakmile na ně dopadlo světlo Magické světlušky, mohli se s výsledky seznámit podrobněji. Viděli tu třeba tříhlavého člověka, osminohého připomínající křížence pavouka s člověkem, cosi s velkým hrbem a chapadly na zádech, jinému z hlavy vystupovaly stopky s oky podobně jako u hlemýždě a další zvrhlosti, které se objevovaly pouze v těch nejděsivější snech. „Žádný div, že se matička příroda rozhněvala,“ tiše prohlásil Tok'ra Toufrmaa.

Ticho přerušil až válečník Blashyr, když se zeptal: „Jak plánujeme využívat systém portálů?“
„Nejspíše co nejméně,“ odpovídal Azanymruth VI. „Musíme zjistit, kde se nacházíme a současně porovnat tu informaci se svitkem. Navíc ty portály se čas od času mění a je třeba počítat se všemi možnostmi, kam nás to může poslat.“
„Další věc, bílá barva označuje portály přenášející do středních pater. To je však velice relativní pojem a netušíme, kolik pater zahrnuje pojem střední,“ dodal Azanyrmuth Mág. „Proto dokud bude další cesta, raději portály využívat nebudeme. Máme sice jakýsi nákres, ale velmi neúplný.“
Nechali portál být a pokračovali chodbou rovně.

Sotva po pár krocích si na zdi všimli dalšího malého mechanismu s červenou rukou, avšak žádné dveře poblíž se nenacházely. To Azanyrmuth tušil, k čemu ovládání pravděpodobně sloužilo, protože červená ruka označovala přístup do střežených oblastí. Anund se pečlivě rozhlížel po chodbě a jeho pozornému zraku neuniklo několik nášlapných dlaždic a červená ruka sloužila k jejich případnému vypnutí a zapnutí. Protože červenou rukavici s sebou neměli, museli pokračovat s velkou opatrnosti. Naštěstí jim velmi pomáhal detektor pastí, který nositeli ukazoval nebezpečná místa a stejně tak i nenápadné otvory ve stropě a ve stěnách.

Chodba se stočila doprava. V jejím ohybu se nacházela po levé straně osamocená brána, nad kterou tkvěl nápis BADATELNA. Z tohoto nadpisu Azanyrmuth VI usoudil, že právě stojí před významným místem, kde by se dalo zjistit něco zajímavého o pokusech, které zde předkové prováděli. Nikdo proti tomu nápadu neprotestoval, a tak hraničář Anund po nezbytné kontrole na pasti přiložil ruku na bránu a otevřel ji.

Před nimi se otevřel na větší osmiúhelníkový sál v němž se nacházela spousta stolů, skříní a knihoven. Pod vrstvou prachu se válelo mnoho starých knih, svitků, papírů a hromady drobných předmětů, které se válely poházené všemožně na stolech i po podlaze.
„Hm. Tak tady toho na bádání najdeme určitě hodně,“ poznamenal Azanyrmuth Mág V. „Škoda, že teď nemáme čas si pročítat svitky.“
„Pravda, ale cestu z povrchu sem máme zmapovanou a není nijak složitá,“ pokračoval Azanyrmuth VI. „Když to dobře dopadne, můžeme se sem v klidu vrátit a zkoumat. Zatím bych se tu jen narychlo porozhlédl a pokračoval v cestě.“
Po slovech obou Azanyrmuthů se všichni pustili do obhlídky sálu. Tok‘rové si prohlíželi namátkově vybrané knihy či svitky, zatímco Aldeřané prohledávali skříně a stolky. Záhy však Aldeřany upoutala série obrazů zobrazující další upravené lidi a několik schémat evoluce, potravních řetězců a mnoho dalšího na podobné téma. Vše bylo doplněné spoustou neznámých symbolů a textů psané ve starém Aldeřanském dialektu. Gorgow se zastavil u jednoho nákresu, který ho čímsi zaujal. Okamžitě poznal, že se jedná o potravní řetězec, který nápadně připomínal podobné nákresy, s nimiž se setkával ještě za života v malé pevnůstce na Terra Atlantus, akorát s tím rozdílem, že člověkem to nekončilo. Kromě několika dalších drobných odlišností nad člověkem viděl vyobrazení bledého tvora v dlouhém černém plášti, jehož tvář měla částečně upírské rysy a vlasy bílé. U tvora s popiskem Wraith byla především zvýrazněná pravá ruka, které podle popisku sloužila k vysávání životní energie především z lidí a nouzově i z nižších tvorů. Dále tu viděl Goa‘ulské symbionty a tvory, na nichž mohl parazitovat, mnohé další rasy a jejich znázornění v potravním řetězci, avšak ani Wraithy to nekončilo. Zcela na vrcholu se nacházel zvláštní tvor, kterého nemohl zařadit. Nedosahoval výšky průměrného člověka a to ani s dlouhýma tenkýma ušima, které měl na temeni svázané barevnými provázky. Dlouhé různobarevné vlasy měl svázané do silných copů a přes ramena mu visel průhledný šátek. Ostře řezané obličeje s výrazným srostlým obočím tvořilo na čele široké V, temné oči bez bělma, dlouhé skobovité nosy a tenké rty rušily všechnu jemnost, kterou by jim pozorovatel mohl přisoudit k barevným stužkám a šátkům. Na první pohled a pobavení mu trčel vzadu chundelatý pruhovaný ocas. Popisek však objasňoval, že konec ocasu mají tito záhadní tvorové chápavý.

Nedaleko stojící Azanyrmuth VI si všiml Gorgowovo zaujetí a přistoupil k němu. Gorgow se ihned zamyšleně zeptal: „Zajímaví tito tvorové. Nikdy jsem o nich neslyšel.“
Azanyrmuth si též se zaujetím prohlédl nákres, chvíli si prsty prohmatával bradku jako gesto přemýšlení, a potom odpověděl: „O těchto tvorech jsme už našli několik zmínek,“ ukázal na bělovlasého. „Všude se o nich psalo jako o Wraitech, velice obávaných nepřátelích. Údajně se živí životní energií a ten, kdo dokázal přežít jejich útok, skončil jako seschlý stoletý stařík. V záznamech se naštěstí psalo, že se v této části Univerza nikdy nevyskytovali. Já doufám, že tomu tak bude i nadále. Stačila nám válka s Ori a teď s Ba‘alem.“
„A co tito na vrcholu? Rusálové.“
„Tak o těch záznamy zcela mlčí. Vidíme je tady úplně poprvé. Vypadají přitom neškodně, ale přeci trochu záhadně. Proč stojí na vrcholu potravního řetězce? Asi k tomu měli Staří Aldeřané dobrý důvod. Budeme se sem muset vypravit a snad se o nich dozvíme víc,“ zakončil rozpravu Azanyrmuth.
Jejich bádání přerušil až válečník Blashyr, když zavila: „Pojďte sem! Myslím, že něco mám.“

Po chvíli se již všichni setkali u válečníka, který držel v ruce zdobenou ocelovou rukavici zelené barvy. Azanyrmuthy to okamžitě zaujalo, protože z nich cítili určitou magickou energii. Bylo jim jasné, že se nejedná o zbroj, ale s největší pravděpodobností Blashyr v ruce drel speciální rukavici umožňující přístup do uzavřených prostor.
„Konečně nějaký užitečný objev,“ pochvaloval si Gorgow.
„Pokud to bude fungovat, tak zelená barva slouží k přístupu do speciálních oblastí. Můžou to být třeba laboratoře, badatelny a podobná místa,“ odhadoval Mág V.
„To zjistíme, ale už bychom se neměli zdržovat,“ navrhoval Azanyrmuth VI.

Všech osm členů výpravy opustilo sál a pokračovalo chodbou dále. I zde se museli vyhýbat pastím. O kus dál byla již chodba bez pastí, minuli po pravé stráně bránu s nápisem LABORATOŘE, až došli na konec chodby s další bránou.
„Další knihovna. Paráda,“ přečetl nápis nad bránou Tok‘ra Toufrmaa.
„Dneska nám to jde dobře, jsme tu teprve chvíli a už jsme našli užitečná místa,“ pochvaloval si průběh výpravy Azanyrmuth VI.
„Doufejme, že to nezakřikneme. Kdo ví, co tu všechno můžeme potkat,“ oprávněně varoval všechny Mág V. „Musíme sestoupit do těch nejnižších pater a tam nás můžou čekat věci, o nichž se nám nezdálo ani v nejdivočejších snech.“
Po těchto slovech hraničář zkontroloval bránu na přítomnost pastí, a když žádné nenašel, otevřel ji.

Velké kamenné bloky brány se pomalu zasunuly do zdi a před nimi se otevřel pohled do rozlehlého sálu s mnoha velkými knihovnami. Oproti knihovně, kterou Aldeřané navštívili před padesáti lety, byla tato o mnoho menší. Tvořil jí čtvercový sál zasahující do dvou pater jehož strop podpíraly kolem dokola zdobené mramorové sloupy. Uprostřed každé zdi o délce patnácti sáhů se nacházela stejná brána jako ta, kterou do knihovny vstoupili. Podle velkého nepořádku tu už někdo před dávnou dobou po něčem pátral, a proto se zde všude povalovaly knihy, svitky, psací potřeby a všechno pokrýval snad tisíciletý prach. Aldeřané s Tok‘ry nejprve naslouchali zvukům okolí a následně se pustili do opatrného průzkumu. Pátrali po případném obyvateli, ale knihovna nikoho takového neměla, žádný duch ani uvězněná bytost. Ještě než vstoupili, světlo Magické světlušky se velice zeslabilo na sotva patrnou mez. Azanyrmuth VI si okamžitě vzpomněl na slova předků o místech, kde nefunguje magie, či naopak funguje velmi silně, či zcela nahodile. Tato knihovna patřila mezi místa, kde téměř nefungovala, a tak nezbylo nic jiného, než zapálit osvědčené louče. Ovšem magicky mrtvá místa měla ještě jeden nepříjemný efekt, který působil i na magicky očarované zbroje či zbraně a třeba zbroje začaly být velmi těžké, stejně jako ty neočarované.

Protože nehrozilo nebezpečí, opět se členové výpravy zastavili a spěšně si prohlédli staré knihy, aby měli přehled o tom, co se v této části pevnosti dělo. Zatímco se všichni věnovali prohledáváním, Azanyrmuth VI pečlivě zapisoval veškerá zjištění pro případné budoucí výpravy.

V knihovně strávili necelou hodinku, během které zjistili, že v této knihovně se shromažďovaly poznatky o různých tvorech a rasách, jejich evoluci, vzájemného soužití, ale i prováděných experimentech. Bylo toho zde opravdu hodně a pokusy se neprováděly pouze v této pevnosti. Nacházely se tu i poznatky prováděné nejen Aldeřany na jiných světech, ale i Goa‘uldy a dalšími.

Nastal čas pokračovat dál. Aldeřané se rozmýšleli, kterou bránou se vydat dál. Nad jednou z nich stál prostý nápis VÝTAH a o cestě dál bylo jednohlasně rozhodnuto. Vedle brány se však nacházel mechanismus se zelenou rukou, teď nastal čas k vyzkoušení funkce těchto zámků. Gorgow si nasadil zelenou rukavici na ruku, přičemž v ní cítil zvláštní magické chvění, a po chvilce váhání ji přiložil do otisku. Rukavice i s otiskem se rozzářila tlumeně zelenou barvou, kdesi se ozvalo cvaknutí a po chvíli se brána dala do pohybu.

Otevřená brána odhalila pohled na čtvercovou místnůstku jejíž středem procházela výtahová šachta, přes okolní temnotu však nebylo poznat, jak vysoko či hluboko sahá. Azanyrmuth VI si vzpomněl na vyprávění předka, který podobným výtahem v pevnosti už jednou cestoval. Nalezl vpravo od dveří velkou ocelovou páku ovládající výtah. Páka již pamatovala lepší časy, přesto po použití trošku větší síly se ji podařilo přestavit a za chvíli se tichým podzemím nesl hlasitý zvuk skřípající oceli a hučení kamene.

Během okamžiku z horního patra přijela prostorná plošinka, na kterou se bez problémů vešlo všech osm členů výpravy a ještě by zůstalo místo pro povoz. Azanyrmuth si pozorně prohlédl páku na plošince, na které se daly ještě přečíst číslice jednotlivých pater. Stupnice ukazovala patra v rozmezí 6 – 12.
„Pojedeme až na dvanácté patro?“ zeptal se hraničář Anund.
„Pokud to půjde, tak určitě,“ zcela odhodlaně prohlásil Mág V. „Musíme se dostat až na ta nejspodnější podlaží, i když také mám trochu obavy z toho, co tam dole můžeme objevit.“
Následně Azanyrmuth nastavil páku do polohy 12. Dveře do knihovny se uzavřely a plošinka se za hluku skřípění dala do pohybu. Všichni se zaujetím sledovali ubíhající zdi kolem, jak výtah sjížděl do dolních pater. Teprve při jízdě se ukazovala velikost pevnosti v celé děsivé kráse. Vzdálenost mezi patry se často pohybovala mezi deseti nebo až patnácti sáhy. Protože v této části magie už fungovala normálně, Magická světluška zase svítila plnou silou a zbroje už nezatěžovaly nositele.

Výtahová plošina se konečně zastavila a v okolí nastalo opět to temné děsivé ticho narušované občasnými skřeky a temným hučením. Sotva se dveře do přilehlé místnosti otevřely, Aldeřané se zarazili. Světlo odhalilo pohled na čerstvý nepořádek.
„To není dobré,“ poznamenal Gorgow, když viděl komu patři čerstvé mrtvoly. „Nejsme tu první.“
„Ba‘al nás předběhl,“ vážně dodal Azanyrmuth. „Vypadá to, že už je tu klid, ale raději buďme obezřetní.“
Aleřané si pozorně prohlíželi místo nedávného boje, zatímco Tok‘rové šli obhlédnout okolí. Prostředek místnosti zaujal Gorgowa, když si všiml čtyřech podstavců a hromadu trosek z rozbitých soch. „Velice zajímavé, proč ty sochy rozbíjeli?“ podivil se mladík.
„To určitě nebyly obyčejné sochy. Cítím tu silnou přítomnost magie,“ uvažoval Azanyrmuth Mág V. „Rozestavení soch by i napovídalo, že to byly strážci, kteří měli hlídat vstup na toto podlaží. Myslím, že je dobře, že nás v tomto případě náš nepřítel předběhl a pomohl nám uvolnit cestu dál. I když je možné, že se s jeho vojáky někde střetneme.“

Zatímco Mág vysvětloval Gorgowovi význam a účel soch, vrátili se Tok‘rové ze dvou chodeb vycházející ze sálu do obou směrů.
„Jak to tu vypadá kolem?“ zajímal se Azanyrmuth VI.
„Našli jsme ještě tři těla Ba‘alovo bojovníků,“ podal hlášení Toufrmaa.
„Takže to máme devět,“ počátal válečník Blashyr celkové počty nepřátelských ztrát.
„Jak zemřeli?“ zeptal se Mág V
„Chodba vpravo je plná pastí. Musí tam být opravdu mocná magie a silné pasti, že ani tak odolní bojovníci to nepřežili. Cesta vlevo je zase přerušená širokou trhlinou, takže i tam je cesta složitá.“
„Takže nám nezbývá, než pokračovat touto bránou,“ ukázal Azanyrmuth VI na poškozenou bránu, nad kterou stálo SPACÍ EXPERIMENT. „Alespoň zjistíme, co se tu provádělo.“

Přestože byla brána původně uzamčena zelenou rukavicí, nebylo jí třeba. Mezerou mezi bloky brány se dalo pohodlně projít. Ještě než vstoupili do útrob neznámé laboratoře, Azanyrmuth VI se podíval do svitku s nákresem a snažil se v něm trochu zorientovat.
„Tak co? Víš kde jsme?“ zeptal se Blashyr, když viděl Azanyrmutha zamyšleně studovat svitek.
„Myslím, že to nějak půjde,“ ujistil ho a následně svitek sroloval.
Za bránou je uvítala dlouhá chodba končící prostornou oblastí sloužící jako rozcestí. Cestou minuli čtveřici dveří, za kterými se nacházely dnes už jen prázdné pokoje. Celou výpravu však zaujala silná negativní energie, která prostupovala celými těmito prostorami. I ti méně vnímaví jedinci věděli, že se v těchto prostorách stalo něco strašného.

Rozhodli se tomu přijít na kloub, a tak otevřeli bránu naproti vstupní chodby s nápisem POZOROVATELNA. Před nimi se otevřel pohled na velký pokoj, kde se nacházelo mnoho stolů, polic, skříní, knihoven a hromady nefunkčních zařízení sloužící pro měření a zachytávání kdoví čeho. Na proti dveřím uviděli velké okno, přes které se kvůli obrovskému znečištění nedalo pohlédnout do vedlejší místnosti. Všemu vévodil rozsáhlý nepořádek a vrstva prachu, jenž tu zůstala nedotčena od odchodu Starých Aldeřanů. Alespoň měli důkaz, že Ba‘alova armáda nepokračovala touto cestou. Dali se do průzkumu místa.

Až po chvíli si všimli, že z pozorovací místnosti vedou ještě jedny menší dveře s nápisem ARCHIV. Další kroky vedly právě tam. Sotva dveře otevřeli, vyvalil se na ně prach a zatuchlina. Zdejší archiv nebyl chráněn kouzly jako velké knihovny, a proto tu vládl nepořádek, popadané police, regály a skříně a veškerá lejstra se tu povalovala bez ladu a skladu. „Tak nevím, zda tu najdeme něco užitečného,“ zklamaně prohlásil Gorgow. Přestože nebylo času nazbyt, rozhodli se Aldeřané namátkou prohrabat hromady zetlelých záznamů.

Tok‘ra Ogran po chvíli objevil v zapadlé knihovně několik zachovaných zápisníků. „Paráda, alespoň něco,“ potěšeně zareagoval Azanyrmuth VI. Tok‘ra chvíli listoval zápisníky, až našel starý deník popisující poslední experiment, který se zde odehrál. Zatímco Ogran si pročítal zápisky, ostatní členové výpravy se kolem něho shlukli a napjatě očekávali zprávy o tom, co se tu stalo.

Ogran po pár minutách shrnul obecné poznámky o takzvaném spacím experimentu: „Vše nasvědčuje tomu, že Staří Aldeřané v této laboratoři zkoušeli různé způsoby s cílem udržet lidi několik dní bez spánku. Cíl byl jasný, udržet bojovníky vzhůru během několikadenních bitev. Zkoušeli tady různé metody, například elixíry, bylinky, magii a mnoho dalšího. Poslední experiment, který se to po mnoha neúspěších prováděl, dopadl katastrofálně.“
„Píše se tam víc?“ zajímal se Mág V.
„Ano. K poslednímu pokusu využili nějaký experimentální plyn, který byl obohacen magickou esencí. Oboje však pocházelo z nějakých málo probádaných světů a jejich účinky pořádně nikdo neznal, přesto už prvotní poznatky napověděly, že by tento magický plyn mohl fungovat. Bylo tedy vybráno pět vězňů, kterým bylo nabídnuto, že pokud se účastní tohoto experimentu a vydrží 30 dní nespat, dostanou svobodu.“
„Předpokládám, že asi neměli nouzi o dobrovolníky,“ poznamenal válečník Blashyr.
„Ano. Našli.“
„Pět dobrovolníků bylo uzavřeno v hlavním velkém pokoji, kde měli vše potřebné. Vodu, jídlo, knihy a vybavení k přežití. Neměli tam samozřejmě postele,“ pokračoval v popisu. Zatímco ostatní stále poslouchali, Ogran četl dále.
„První den proběhl bez jakýkoliv problémů. Vězni si povídali o svých životech a traumatických zážitcích z minulosti.“
„Čtvrtý den se vězňům prudce zhoršila nálada.“
„Pátý den začali být vězni paranoidní a cítili se být ohroženi sami sebou navzájem. Přestali spolu komunikovat a v místnosti nastalo ticho.“
Aldeřané mlčky naslouchali.
„Osmý den jeden ze subjektů začal náhle šílet. Běhal po místnosti sem a tam, křičel a křičel. Křičel tak silně, že si po třech hodinách zničil hlasivky a dále už vydával jen skřípavé zvuky. Jeho spoluvězni kupodivu na jeho šílenství vůbec nereagovali.“
„Devátý den se do křiku pustil další vězeň. Další dva vězni vzali knihy a stránku po stránce zašpinili svými výkaly a poté je lepily na okna. Jakmile vědci ztratili vizuální kontakt, utichl křik i šepot vězňů.“
„Patnáctý den se Aldeřané rozhodli pokus ukončit a z místnosti odsáli plyn. Hned nato začali vězni protestovat a doslova žadonili, aby jim byl plyn navrácen. Vězni začali znovu křičet. Nekřičeli však jen vězni, ale i strážní, protože to, co viděli, je k smrti vyděsilo. Jeden vězeň ležel v místnosti bezvládně mrtev. Další čtyři subjekty byly naživu, jestli se to tak dá říct. Odtok uprostřed místnosti byl ucpán kusy masa ze stehen a hrudníku mrtvého vězně. Zbylí vězni měli poškozenou kůži a svalové tkáně. Kosti jim trčely ze špiček prstů u rukou z toho jak mlátili a škrábali do zdí. Také požírali své vlastní maso. Když se Aldeřané pokusili přemístit zbývající vězně, narazili na silný odpor. Jeden strážce zemřel, když mu jeden vězeň prokousl krk, další pak vykrvácel, když mu jiný vězeň prokousl stehenní tepnu.“
„Ostatní strážní, kteří viděli smrt svých kolegů, spáchali sebevraždu. Nejspíš se jim každou noc v hlavě promítal ten odporný obraz vězňů a smrti jejich kamarádů. Poté, co byli zbylí vězni operováni a prošli si různými lékařskými zákroky, vyžadovali, aby byli opět navráceni do místnosti s plynem. Badatelé to odmítali, avšak velitel pokusu na to přistoupil. Tady nastal zvrat, když velitel nařídil, aby do místnosti s vězni přistoupili tři badatelé a zůstali tam. Jeden z nich však vytáhl magickou hůlku zabil blesky zbylé vězně, až na jednoho. Zeptal se ho, co je zač. Vězeň odpověděl: „Cožpak jsi tak lehce zapomenul?“ zeptal se, „Jsme vy. My jsme chaos, který je v každém z vás, který neustále prosí o svobodu ve vaší nejhlubší zvířecí mysli. Byli jsme to, před čím se každou noc skrýváte ve svých postelích. Jsme to, co se stává tichem, když odcházíte do nočního přístavu, kam nemůžeme jít.“

„Zatraceně, co je tohle za šílené pokusy,“ prohlásil znechuceně Tok‘ra Darhmaa.
„Myslím si, že tohle je jen špička ledovce,“ tiše oponoval Azanyrmuth VI. „O této pevnosti koluje mnoho legend a mýtů, ale je dost pravděpodobné, že mnohé z nich jsou pravdivé. S určitostí tu najdeme ještě horší věci. Buďte na to připraveni. Teď už bychom ale měli pokračovat v cestě.“
„Máš pravdu, nesmíme se zdržovat a rozptylovat vším, co tu najdeme,“ souhlasil Darhmaa.

Všech osm členů mlčky opustilo pozorovací místnost, přičemž se jim v hlavě honilo mnoho rozporuplných myšlenek. Vydali se na rychlý průzkum této hrozivé laboratoře v naději, že odsud vede i jiná cesta dál. Z pozorovací místnosti zatočili doprava a za dalším rohem pokračovali dlouhou rovnou chodbou. Po obou stranách míjeli větší či menší kamenné dveře za nimiž se nacházelo veškeré potřebné zázemí jako pokoje, sklady, jídelna, kuchyně, ale i prostory, kde se vyráběl a ovládal onen magický plyn. Nalezli i vstup do pokusné místnosti. Dveře zůstaly otevřené, avšak nikdo nevstoupil dovnitř. V temné špinavé místnosti stále zůstal nepořádek a zbytky lidských ostatků. Nad tímto hrozivým místem se vznášela extrémně silná negativní energie, chvílemi měli mnozí pocit, že uvnitř je přítomná nějaká bytost či neznámá entita. Nikdo z Aldeřanů a Tok‘rů nevyslovil ani hlásky a raději pokračovali v cestě.

Celá laboratoř byla obehnaná hlavní chodbou odkud byl přístup do všech místností. Dokonce tu našli i druhý vchod. Stačilo za pomocí zelené rukavice uvolnit zámek a cesta z tohoto místa hrůzy byla volná.

Následující chodba s svažovala dolů na třinácté patro. Záhy však všechny zaujalo světlo přicházející z místnosti na konci chodby. Opatrně sestoupili na její konec a rozhlédli se. Čtvercový sál sloužil jako běžné rozcestí, brána vlevo, brána vpravo, uprostřed žlutý portál a naproti dva průchody na schodiště. Jeho velkou část však pokrýval neznámý nazelenalý sliz z něhož rostly bizarní průhledné modře světélkující rostliny. „Buďte opatrní a nedotýkejte se toho slizu, kdo ví s čím máme tu čest,“ varoval přítomné Azanyrmuth Mág V.

Osmice opatrně procházela po nezasažené části podlahy. Sotva udělali pár kroků, část slizu se dala do pohybu, když vycítila přítomnost Aldeřanů. Slizy vždy patřily mezi nebezpečné obyvatele podzemí, mnohdy jim stačilo kořist pohltit a tu následně během pár hodin strávit. Často je možné ve slizech najít staré zbraně, části zbrojí případně kostí. Oba Azanyrmuthé neváhali ani chvilku a začali pálit nepřátelskou hmotu silným plamenem. Místnost během chvíle vyplnil silný zápach spáleniny. Evidentně ohnivá magie na sliz působila. Ovšem do pohybu se dala i zbylá část slizů obývající prostor kolem zdí. Nemělo smysl se tu zdržovat. Azanyrmuth VI propálil cestu ke schodišti, a jakmile bylo volno, všichni proběhli.

Schodiště je dovedlo o další dvě patra níže. Znovu se nacházeli ve čtvercové místnosti. Uprostřed každé zdi byla velká kamenná brána, jakých tu bylo tisíce a ve středu místnosti portál, tentokrát červené barvy. Podle slov ducha, se kterým se setkala dřívější výprava, se jednalo o past, i když tomu mohlo být mnohdy jinak. Azanyrmuth se podíval do svitku s nákresem, chvíli nad ním přemýšlel a dle plánku tento portál přenášel do nějaké jiné části pevnosti. Tento návrh však zamítl ještě v myšlenkách.

„Tak kam dál?“ zeptal se Blashyr. „Všechny brány jsou chráněny zámkem s otiskem ruky a jako na potvoru nemáme ani jednu barvu.“
Mág V se rozhlédl po jednotlivých branách: „Hm. Máme tu modrou, červenou a krvavě rudou.“
Mezitím se ozval Gorgow: „Počkat, tahle brána není dovřená,“ ukázal na bránu, kterou ovládal zámek s krvavě rudou barvou otisku ruky a nápisem DÓM HROMŮ.
„Máš pravdu,“ zaradoval se Azanyrmuth při pomyšlení, že se nebudou muset vracet, či riskovat průchod portálem. „Mezera mezi bloky je dost široká, abychom pokračovali dál. Teď už jen zjistit, co znamená Dóm hromů.“
„Možná zase nějaká laboratoř,“ hádal Tok‘ra Toufrmaa.
„To zjistíme,“ prohlásil Blashyr a vydal se skrz mezeru v bráně.

Následovala dlouhá chodba, kterou lemovaly sochy mocných bojovníků. Všichni pomalu postupovali a obdivovali desítky zachovalých soch. Mohli tu vidět bojovníky mnoha ras, národů a kultur. Kromě těch běžných tu viděli i mnohé neznámé rasy, o nichž se už dávno předpokládalo, že buď vyhynuly nebo ještě žijí na hodně odlehlých světech mimo síť Kruhů. Mezi opravdové vzácnosti se řadili jakýsi kříženci člověka s prasetem nebo člověka s kohoutem. Staré Aldeřanské záznamy zmiňovaly určité pokusy s cílem vytvořit pestrou směsici ras a národů sloužící k osídlení této části Univerza. Mnoho pokusů však skončilo nezdarem.

Když si vychutnali pohled na zajímavé sochy, pokračovali v cestě. Chodba ve své polovině zatáčela doleva a končila malým prostorem sloužící jako rozcestí. Velká brána vlevo i vpravo nesla nápis ZÁZEMÍ, ani jedna však nešla otevřít, tak nezbylo, než pokračovat rovně.

Otevírající brána záhy odhalila obrovský prostor uprostřed kterého stála velká mřížovitá kopule. Bránu, kterou sem Aleřané přišli, spojovala s kopuli mřížovitá chodba, takže jediná cesta vedla přímo do jejich útrob. Gorgow si prostory pozorně prohlížel a povídal: „Chlapi, mě se to vůbec nelíbí. Dóm hromů nebude laboratoř, ale aréna. Stačí se podívat kolem. Nahoře jsou ochozy sloužící jako hlediště a vlevo i vpravo vidím další průchody podobné tomu, kterým právě procházíme.“
„Máš pravdu, ale jinam cesta nevede,“ souhlasil hraničář Anund.
„Museli bychom se vrátit hodně zpátky a kdo ví, co tam by na nás čekalo,“ uvažoval nad možnostmi Azanyrmuth Mág V. „Budeme muset risknout boj v aréně. Nebojme se toho. Už jsme vybojovali mnoho náročných bitev a naše magie a schopnosti jsou už na vysoké úrovni,“ dodával všem odvahy.

Aldeřané a Tok‘rové si zkontrolovali výzbroj a opatrně pokračovali přímo do arény. Sotva všichni vstoupili doprostřed dómu, stalo se přesně to, co očekávali. Vstup uzavřela železná mříž, arénu osvětlilo jasné namodralé světlo a současně se odkudsi ozval hlas mluvící starou Aldeřanskou řečí. Ještě než se dala do pohybu mříž uzavírající přístup nalevo, ozval se v prostoru neobvyklý bzučivý zvuk a v dómu přestala zcela fungovat gravitace. Záhy do arény naběhlo deset tvorů vzdáleně připomínající divočáka s mimořádně vyvinutými drápy, kly a současně jim pohyb v nulové gravitaci usnadňovaly jakési výrůstky na zádech připomínající zakrslá dračí křídla.

Chvilku to trvalo, než si Aldeřané s Tok‘ry na stav beztíže zvykli. Potom to už byla celkem zábava, Tok‘rové ovládali velice dobře útoky ze zálohy a mnohaletý pobyt na nepřátelským území sloužil jako ten nejlepší tréning. Oba Aldeřanští mágové sesílali na nepřátele jedno kouzlo za druhým a jako nejúčinější varianta se ukázala kombinace Zpomalení a Blesků. První vlnu nepřátel tak přemohli během krátké chvilky.

Znovu se ozval onen hlas, jenž oznamoval další kolo, a potom se otevřela pravá brána. Do prostoru arény vstoupila pětice vskutku neobvyklých golemů a elementálů. První byl kombinace rostlin a bláta, druhý tvořil načervenalý sliz, třetí se skládal z mnoha řetězů, čtvrtý připomínal pouze nějakou temnou energii a pátý byl tvořen pěnivou zlatavou tekutinou.

Nepřátelé ihned po vstupu do arény zahájili velice silný útok. Jeden z golemů zaútočil trnovými šlahouny, druhý řetězy, slizový golem se pokoušel pohltit svou první oběť, temný útočil temnou magií a poslední zatím působil pasivně. Azanyrmuthé museli okamžitě ochránit celou družinu silnými magickými štíty. Zatímco Tok‘rové uhýbali útokům a snažili se některé golemy zasáhnout, oba mágové ohnivými kouzly útočili na blátivého. Ukázalo se, že je mnohem odolnější, než se na pohled mohlo zdát a museli nasadit mnohem účinější magii. Když se konečně blátivý rozpadl na prach, pustili se do slizového, který velice dotěrně útočil na Tok‘ry, kteří museli uskakovat po celé aréně a co nejvíce využívat nulovou gravitaci.

Golem z načervenalého slizu velice dlouho odolával magickým útokům, jeho odolnosti úspěšně pohlcovaly blesky, oheň, mráz či další neobvyklé elementy. Fyzický útok nepřipadal v úvahu, protože by zbraně ve slizu pouze uvázly. Nakonec pomohlo silná verze kouzla Dezintegrace, které po několika seslání sliz úplně rozbila na nepatrné částečky. O tvora ze řetězů se postarali zbylí bojovníci a nakonec ani temná mlhovina nepředstavovala tak velký problém. O to větší překvapení přichystal poslední pátý elementál tvořený zlatavou tekutinou, a který do boje prakticky nezasáhl.

Boj porážkou čtyř tvorů prakticky skončil. Aldeřané s Tok‘ry konečně využili chvilku klidu k odpočinku a nabrání sil, zatímco podivný tvor bezmyšlenkovitě plul prostorem. Až teď zjistili především díky charakteristické vůni, že onou zlatavou tekutinou bylo pivo a všichni teď hleděli možná na jediného pivního elementála ve známém Univerzu.

„Bylo by to velice zajímavé, dostat ho k nám na Aldeneerin,“ pobaveně Gorgow přemýšlel o možnostech využití. „Kolik by se zněl dalo natočit škopků?“
„Dovolím si trochu pochybovat o kvalitě moku,“ pokračoval Azanyrmuth VI. „Určitě se tu pohybuje už nějaký ten rok a kdo ví, jak a především z čeho ho tu stvořili. Dost možná je to jeden z nepodařených experimentů a taky je tu možnost, že je to nějaká hříčka přírody.“
„Když na něj tak koukám, barva není špatná a i vůně nevěstí nic zlého,“ hodnotil pozorným okem válečník Blashyr. „Samozřejmě, že pít bych ho asi nezkoušel.“

Zatímco všichni obdivovali a rozmýšleli o pivním elementálovi, ozval se znovu ten mocný hlas. Otevřela se podruhé mříž na levé straně a podle stínu se blížilo něco velkého. A zatímco Aldeřané očekávali příchod dalšího nepřítele, pivní elementál se kamsi ztratil.

Do arény přiběhl velký osm stop vysoký mutant, který dost možná býval kdysi člověkem. Vyzbrojen silným kopím a mačetou okamžitě naběhl na válečníka Blashyra, který stačil vykrýt jeho rychlý a nebezpečný útok. Přestože se ve stavu beztíže pohyboval neohrabaně, jeho útoky byly velice nepříjemné a pro Adleřany začal být v boj v nulové gravitaci problematický. Azanyrmuth Mág V chtěl tohle ukončit a zformuloval složité zaklínadlo na ohýbaní gravitace. Ozval se slabý bzučivý zvuk a všichni v Dómu hromů padli na podlahu jako pytle brambor.

Ještě než se všichni vzpamatovali, ozval se opět ten hlas. Tentokrát zněl přísně a oznamoval, že právě porušili pravidla zápasu a za to následuje trest. Aldeřané se na sebe jen nechápavě dívali a přemýšleli o tom, jaká pravidla porušili. Mág V tušil, že je tu zřejmě zakázaná magie na ovládání gravitace. Jenže jim to neměl kdo oznámit, a tak teď nezbylo než čekat na to, co je myšleno trestem. Mutantní bojovník zůstal stát u okraje arény a neměl v plánu pokračovat v boji. Otevřela se mříž přímo naproti vchodu, kterým sem vstoupili. „No tak asi půjdeme,“ prohlásil Tok‘ra Ogran.

Průchod z mříží zakončovala velká brána, která se sama před nimi otevřela. Chodba za ní se svažovala o další patro níž a končila další identickou bránou, která se též sama otevřela. Vstoupili do čtvercového sálu sloužící jako rozcestí. Portál uprostřed měl dle očekávání červenou barvu. Azanyrmuth VI se zadíval na rozpraskané zdi v jednom rohu. „Další stopy postupného rozpadu tohoto místa,“ pomyslel si.

Protože je nikdo nedoprovázel, Aldeřané předpokládali, že klidně mohli z tohoto místa odejít. Zkusili proto otevřít všechny brány v místnosti. Radost vystřídalo zklamání, když se ukázalo, že chodba vlevo je zavalená a chodbu vpravo blokovala bariéra zářící všemi barvami. Mág V k ní opatrně přistoupil a pokoušel se zjistit, co je zač a zda by se dala zrušit. Po chvilce bádání, však zjistil, že je to pravděpodobně další magická anomálie a nedoporučoval s ní cokoliv zkoušet. Nezbylo než pokračovat bránou rovně, nad kterou přečetli nápis: KOLO SMŮLY. „To nezní moc pozitivně,“ konstatoval Tok‘ra Toufrmaa.

Procházeli další z nekonečného počtu většinou holých chodeb a jen výjimečně některé zdobily sochy, či obrazy. Zde mohli odbivovat vytesané plastiky zobrazujíc ukázky práva útrpného. To dávalo tušit, že kolo smůly nebude obyčejnou pouťovou atrakcí.

Chodba ústila do velkého kruhového sálu s ochozem v horním patře a balkónem pro nejvyšší vládce. Naštěstí sál zel prázdnotou a vládlo tu pouze zlověstné ticho. Dolní část sálu lemovalo celkem osm bran s různými nápisy a uprostřed stalo zmiňované kolo smůly. Celé místo nevíc bylo magicky mrtvé, což odsouzencům znemožňovalo ovlivnit chod kola pomocí magie. Aldeřané k němu s nedůvěrou přistoupili. Železné kolo měřilo v průměru zhruba šest stop a na každé z mnoha různě velkých výsečí mohli přečíst nápisy určující trest odsouzenci. Gorgow začal pomalu číst jednotlivé osudy: „VYHNANSTVÍ, PŘEVÝCHOVA, ZTRÁTA PAMĚTI, POKUSNÝ KRÁLÍK, VLÁDCOVA LOUTKA, NESVÉPRÁVNOST, SVOBODA, BLUDIŠTĚ, MUČENÍ, PROPADNUTÍ MAJETKU, TĚŽKÁ PRÁCE, VĚZENÍ, AMPUTACE, SMRT, VOLBA VLÁDCE, TOČIT ZNOVU.“ Některé nápisy hovořily jasně, jiné ukrývaly tajemství, o které měl málokdo zájem.

Aldeřané se chvíli rozhlíželi a přemýšleli, kterými z osmi dveří opustí tuto síň. Nápisy nad branami hovořily obdobným jazykem jako kolo, stálo nad nimi: „EXEKUCE, ZÓNA SPRAVEDLNOSTI, SVOBODA, BLUDIŠTĚ, NÁPRAVNA, GULAG a NEMYSLÍRNA.“ Jako první možnost se nabízel jeden z mála pozitivních nápisů v této síni a to byla svoboda. Blashyr přiložil ruku na bránu, ale ta se do pohybu nedala. Zkusili ještě další východy, jenže i ty byly uzamčené. Jediná brána, která se dala otevřít, byla ta s nápisem BLUDIŠTĚ. Cestu dál tak měli určenou. Aldeřané si uvědomovali, že už hodně dlouho neměli možnost výběru. Někteří členové výpravy začínali mít pocit, že jsou někým hnáni do pasti, zatímco se ten někdo baví.

V chodbě za bránou už magie opět fungovala, a tak Azanyrmuth opět vytvořil Magickou světlušku. Na rozdíl od ostatních částí pevnosti, které sem tam velmi spoře osvětlovalo nějaké magické světlo, vládla v těchto prostorách absolutní tma.
„Vůbec se mi to nelíbí,“ s obavou pronesl Tok‘ra Ogran. „Mám pocit, že jdeme do nějaké pasti.“
„I ve mně pojem bludiště nevyvolává nic příjemného,“ souhlasil hraničář Anund. „V této pevnosti to může být opravdu cokoliv a rozhodně to nebude bludiště z rostlin jako někde na zámku.“
Aldeřané procházeli temnou chodbou, která po pár krocích končila a dál pokračoval jen vytesaný průchod v žulové skále.

Ušli vzdálenost více než dvě stě sáhů, když svažující se jeskynní chodba končila kamennou bránou. Bezprostředně za ní se nacházela strmá šachta do hloubky dalších pěti sáhů. Zdí šachty Staří Aldeřané vyhladili tak, že bylo naprosto nemožné se vydrápat zpět nahoru. Současná výprava tak neměla na výběr a všichni po váhání nakonec sklouzli do hloubky. Když poslední Ogran přistál v hromadě písku tlumící pád, ozvalo se hlasité vrzání, skřípání a klapání. Okamžitě se všichni rozhlíželi po zdroji těchto nepříjemných zvuků, jenž narušily dlouhotrvající ticho. Hraničář pohlédl směrem, odkud přišli a spatřil masivní železnou mříž, která právě uzavírala cestu zpět. „A teď už se zpět asi nedostaneme,“ popsal Anund nastalou situaci.

Krátkou chodbou dorazili do malé místnosti s majestátní sochou symbolizující nějakého dávného zapomenutého boha. Vedly odsud tři východy, a protože se místo nazývalo bludiště, Azanyrmuth VI vyzkoušel kouzlo hledání cesty. Ovšem v prostorách této šílené pevnosti zřejmě nefungovalo správně. Na podlaze se správně měla ukázat slabě zářící namodralá čára směřující k cíli, jenže zde bylo kouzlo nějak zmatené a ukazovalo všemi směry. Azanyrmuth se zkoušel víc soustředit, jenže o moc lepšího výsledku nedosáhl. Mohl sice kouzlo posílit, ale nechtěl zbytečně plýtvat potřebnými magickými silami, proto toho zanechal.
„Tak víš kudy dál?“ zeptal se ho Mág V.
„Nic moc. Tohle místo je tak nasáklé magií a mnoha neznámými silami, že některá kouzla tu nefungují, jak mají. Vypadá to, že cesta vpravo by nás mohla vyvést z tohoto místa, ale nejsem si vůbec jist.“
Během rozhovoru mezi mágy se v místnosti rozsvítilo oranžové světlo a odkudsi shůry ozval hlas podobný, jako v Dómu hromů. Všichni jako na povel pohlédli vzhůru, ale nic neviděli protože prostory ve výšce čtyř sáhů halila neprostupná mlha.

Hraničář Anund po krátkém váhání otevřel želené dveře vpravo a opatrně postupoval následnou chodbou, kterou předtím mág označil jako možnou cestu ven. Hraničář udělal pár kroků a ihned se zastavil, když rozeznal před sebou pasti. V pět stop široké chodbě se daly snadno rozeznat nášlapné dlaždice a různé otvory v podlaze a ve zdech, kterých si mohl všimnout i málo zkušený dobrodruh. „Nebojte,“ prohlásil hraničář, přičemž hledal i případné skryté nástrahy. „Tyhle pasti snadno překonáme. Jděte přímo za mnou.“

Chodbu pastí překonali bez problémů. Když zatočili za roh, v cestě jim bránila ohnivá zeď. Azanyrmuth Mág V se ihned chopil iniciativy: „Tohle nechte na mně.“ Pronesl jakési zaklínadlo a plameny následně uhasly. Na další křižovatce se dali podle slov Azanyrmutha VI doleva.

Za zatáčkou vpravo se jim do cesty postavily jednoduché železné dveře. Po kontrole, že se zde nenacházejí pasti, vstoupili do většího sloupového sálu. Na konci dlouhého sálu se nacházely stejné železné dveře jako u vstupu, ovšem Tok‘rové i Aldeřané okamžitě očekávali nějakou zradu. Na stranách si všimli řady několika dveří. Aldeřané udělali několik kroků a vstupní dveře se náhle zabouchly. To byl jasný signál, že mají tasit zbraně a připravit se na boj.

V místnosti se rozsvítilo červené světlo a postranní průchody se za zvuku skřípání daly do pohybu. Do sloupového sálu se začali hrnout desítky nemrtvých tvorů jako Ghasti a další podivné stvůry. Mág V okamžitě na družinu seslal ochranná kouzla a především se zaměřil na magii chránící před černou magií. Proti nemrtvým zase nejlépe fungovala ohnivá a bílá magie, kterou všichni intuitivně využívali. Válečník Blashyr se obratně oháněl obouručním mečem a sekal jednoho nepřítele po druhým, zatímco Tok‘rové obratně využívali sloupy k útokům ze zálohy.

Boj trval sotva pár minut. Když padl i poslední nemrtvý, hned nato se východ otevřel. Celé to působilo dojmem, že bludiště sloužilo k pobavení obecenstva, které v dávných dobách sledovalo dění ve spleti chodeb a sálů. Někde za neprostupnou mlhou, která nahrazovala strop se zřejmě muselo nacházet hlediště. Přesvědčit se však nemohli, neboť vylézt z bludiště se nedalo kvůli dokonale vyhlazeným zdím a současně Azanyrmuth VI cítil přítomnost magie bránící proniknout mlhou. Nezbylo než pokračovat nástrahami dál.

Za železnými dveřmi prošli krátkou chodbou a dostali se do dalšího velkého sálu. Čtvercový sál byl úplně prázdný a plný nášlapných dlaždic. Hraničář se pozorně rozhlížel po okolí, ale žádné otvory pro případné hrozby nenacházel. Přemýšlel nad tím, jak si poradit z touto situací. Napadlo ho, že sálem vede pouze jedna správná cesta a jen některé dlaždice spustí past. Nastal čas využít artefakt k detekování pastí. Azanyrmuth VI vytáhl z torny čtvercovou desku s několika hroty a soustředil se na přítomnost pastí. Detektor okamžitě v mysli mága ukázal, které dlaždice skrývají nebezpečí, a které jsou bezpečné. „Pojďte za mnou. Šlapejte jen tam, kam šlápnu já,“ řekl a šlápl na první bezpečnou dlaždici.

Po několika krocích a skocích se dostali až ke dveřím na druhé straně sálu. Za dveřmi se chodba opět dělila. Zvolili cestu vpravo a za dalšími železnými dveřmi vstoupili do osmiúhelníkové místnosti s modře zářícím magickým ohněm uprostřed. Mág V cítil přítomnost divné síly a zároveň si uvědomoval, že oheň je magického původu a k jeho uhašení není možné použít vodu. Zatímco hloubal nad významem ohně, v místnosti se zničehonic zjevily přízraky. Okamžitě začaly poletovat všemi směry. Někteří ihned tasili zbraně a snažili se přízraky zahnat. Ukázalo se, že nejen fyzické, ale i magické útoky na přízraky nemají žádný vliv. Azanyrmuthovi VI bylo okamžitě jasné, že v této místnosti je třeba udělat něco jiného. Zkusil kouzlo Pravého vidění a jakmile se podíval znovu, zjistil, že v místnosti žádné přízraky nejsou. „Přestaňte s bojem! Vše je jen iluze!“ zakřičel na zbytek. Jakmile nechali boje, přízraky zmizely a oheň uhasl. Cesta dál byla volná.

Na další křižovatce zahnuli doleva. Následující chodba ústila opět do prostorné místnosti. Tentokrát se tu nacházela čtveřice souběžných schodišť pokračující do vyšší úrovně bludiště. Na první pohled schodiště vypadala nevinně, ale předchozí zkušenosti dávaly tušit, že se zde skrývají další nástrahy. Hraničář Anund se nemusel dlouze rozhlížet, aby si všiml několika otvorů ve zdech. Po chvilce si též všiml, že pod jedním schodištěm jsou v podlaze podezřelé rýhy, což znamenalo jediné. Propadlo. V místnosti se určitě nacházelo mnohem víc pastí, než se na první pohled zdálo. Nastala další pravá chvíle pro Detektor pastí. Azanyrmuth VI opět připravil užitečný artefakt a vzápětí viděl mnohé skryté nástrahy. Nakonec se ukázalo, že troje ze čtyř schodišť ukrývají zákeřnou past. Stačilo, když nic netušící oběť začala stoupat, tak se schodiště náhle změnilo na šikmou rampu a opět se v lepším případě sklouzla dolů. Tady to však bylo obohaceno o propadlo, či nášlapné dlaždice či vysouvací kopí těsně pod schody.

Když překonali i toto místo, pokračovali chodbou stáčející se doleva. Zde však byla chodba poškozena sesuvem. Tady Aldeřanům svitla naděje, že nebudou muset dál procházet bludiště plné pastí a příšer. Suť umožnila bezproblémově vystoupat z chodby do prostor nad mlhou.

Konečně stanuli na hromadě kamení, která se uvolnila zřícením části stropu a nyní hleděli na kolosální prostor vytesaný ve skále. Aldeřané s Tok‘ry se vyškrábali po suti ještě o kousek výš, aby si pořádně prohlédli celý prostor s bludištěm. Teprve tady se odhalil celý prostor v celé své děsivé kráse. Prostor mohl mít v průměru dobrých sto padesát sáhů a dalších osmdesát sáhů na výšku. Kolem dokola se nacházelo několik ochozů sloužící jako hlediště, jenž mohlo pojmout až několik tisíc diváků, kteří se tu bavili údělem vězňů vypuštěných do bludiště. Mlha halící horní část chodeb a místností z této strany byla průhledná a měla jen za úkol zakrýt vězňům pohled na diváky. Gorgow se stejně jako zbytek družiny fascinovaně rozhlížel, když nedaleko od sesuvu spatřil okázale zdobený balkón s několika pohodlnými křesly.

„Podívejte se tam,“ upozornil Gorgow ostatní na nápadné místo. „To vypadá jako prostor pro nejvyšší vládce.“
Všichni se otočili do místa, kam ukazoval Gorgow a Azanyrmuth VI potvrdil jeho domněnku: „Máš pravdu. Ten prostor je oddělený od ostatních hledišť a také je to tam mnohem lépe vybaveno. Stálo by určitě za námahu se tam dostat. Určitě odtamtud povede cesta do prostor, kde pobývali nejvyšší představitelé Starých Aldeřanů.“
„Tak pojďme,“ souhlasil s názorem mága hraničář Anund. „Už jsme tu dost dlouho a třeba tam nejdeme klidné místo k odpočinku.“

Osmice se opatrně vydala po suti tvořenou kameny a štěrkem až téměř k balkónu. Hraničář připevnil kotvu k lanu, kterou následně vyhodil tak, aby se zachytila za silné kamenné zábradlí. Hodil poprvé. Kotva se však sklouzla po zábradlí a spadla zpět. Zkusil to podruhé, potřetí a na počtvrté se konečně povedlo. Cesta nahoru byla volná.

Potom, co všichni vylezli po laně do prostoru určené vládcům, se rozhlédli po okolí. Z balkónu měli vynikající pohled na složité bludiště tvořené spletí chodeb a místností. Gorgow hledal cestu, kterou bludištěm procházeli a zjistil, že se v něm dostali jen kousek za polovinu. Tok‘ra Darhmaa poznamenala při tom úžasném pohledu, že měli štěstí. Kdo ví, co by je čekalo na konci.

Prostory pro vládce neposkytovaly jen místo pro výhled, ale i další místnosti určené k přípravě jídla, odpočinku, ale také i řídící sál sloužící k ovlivňování dění v bludišti. Když Aldeřané zjistili, že je zde zatím bezpečno, uvelebili se v jenom honosném sálu s velkým stolem a stále zachovaným nábytkem. Chvíli klidu využili k odpočinku a především k jídlu. Během pojídání sušeného masa a cestovního chlebu probírali čerstvé zážitky z pevnosti a současně se též bavili o tom, co je dál v pevnosti ještě čeká. Azanyrmuth VI mezitím zapisoval do deníku dnešní události a podrobný postup pevností.

Odpočinkem strávili téměř dvě hodiny, při nichž se nic špatného nestalo. Jediné, na co si museli zvyknout, byly občasné zvuky potvor pohybující se v bludišti. Ještě než se vydali do dalších nebezpečí pevnosti Chal-Almen, naposledy důkladně prozkoumali honosné pokoje. Jaké bylo překvapení, když za jednou komodou našli zapadlou zaprášenou rukavici černé barvy sloužící k otevírání uzamčených dveří. Černá rukavice sloužila pro otevírání prostor určené pro nejvyšší představitele, což se při dalším putování pevností náramně hodilo a nenadálý a trochu šťastný objev hned pozvedl morálku celé družiny.

Přešli krátkou chodbou lemovanou sochami a zakončenou zdobenou mřížovitou bránou. Mramorové sochy dávných vládců zdobilo zlato a drahokamy. Mnohé lákalo se zde zastavit a odloupnout si nějaké cenné kovy. Azanyrmuth však případné zájemce hned zastavil, protože cítil, že sochy stále chrání obranné kouzlo.

Mřížová brána zůstala po Starých Aldeřanech pootevřená, a tak mohli všichni snadno vstoupit na točité schodiště. Hraničář se středním volným prostorem rozhlédl nejdřív nahoru, a potom dolů. Ve zdejší tmě však nedohlédl ani nahoru ani dolů. „Asi nezbývá, než pokračovat v sestupu,“ prohlásil Gorgow, když sledoval Anunda hledícího do temnoty. Ostatní mlčky souhlasili a pokračovali dál.

Sestupovali po velkorysém schodišti celkem dlouho. Azanyrmuth VI se snažil odhadnout v jakém patře se právě nacházeli. Při průchodu bludištěm a následnými prostory se velice rychle dala ztratit představa. Navíc prostory pevnosti měly různé velikosti a výšky. Zdálo se, že sestoupili až na konec dlouhého schodiště. Uprostřed si všimli velké konstrukce podobné ptačí kleci, která zřejmě sloužila jako výtah. Avšak čas se podepsal na jeho funkčnosti, stará lana nakonec praskla a výtah se zřítil, a tak z něj zbyla jen polámaná pokroucená konstrukce.

„Máš představu, v jakém už jsme patře?“ zeptal se Mága válečník Blashyr.
„Právě o tom přemýšlím,“ odpověděl. „Musíme být někde v patře 24 nebo 25.“
„Taky si to myslím. Jenže v téhle pevnosti jeden nikdy neví. Na číslování pater jsme tu nikde nenarazili. Dost možná Staří Aldeřané nechtěli, aby se případný nepřítel mohl orientovat podle pater, zvlášť po použití některého portálu.“
„Máme štěstí, že nás okolnosti nedonutily vstoupit do nich,“ tiše pravil Anund.

Kamenná brána vedoucí do následujících prostor se po přiložení ruky bez problému otevřela, i přestože se vedle ní nacházel mechanismus s otiskem černé ruky. Radovali se však jen chvíli, protože vstupu do velké chodby bránila magická bariéra. Jako první myšlenka na její překonání se jevilo kouzlo na rušení magie. Azanyrmuth Mág nechtěl postup uspěchat a raději se soustředil na přítomnost magie. Záhy zjistil, že udělal dobře. Magická bariéra byla upravena tak, že se dokázala bránit případným útokům nebo pokusům o zrušení. Podobné bariéry se stále po více než šesti sty lety nacházely v podzemí Lianaru a moc dobře věděl, že jejich překonání bylo až nemožné. Azanyrmuth přemýšlel, co dál dělat. Naštěstí měli onu černou rukavici, kterou si nasadil Gorgow a zkusil ji vložit do mechanismu. Záhy se ozvalo bzučení a cvakání a bariéra se záhy rozplynula. Cesta byla volná.

Aldeřané v doprovodu Tok‘rů opatrně postupovali okázalou chodbou zdobenou sloupy a reliéfy vytesané do kamene. Během postupu vpřed se jednotlivá stropní světla rozsvěcovala. Všichni nedůvěřivě sledovali každou zeď i každý kout. Mágové se zaměřili na přítomnost magie, které zde bylo velmi mnoho. Opatrnost zůstávala na místě, protože v těchto patrech Staří Aldeřané ukryli své nejtajnější experimenty a nejmocnější zbraně, a tak se dalo očekávat, že toto místo stále chránila magie a pasti.

Jak míjeli řadu honosně zdobených pozlacených dveří, Gorgow navrhl: „Neprozkoumáme to tu. Třeba tu najdeme něco užitečného.“
„Nejdřív bych zkontroloval hlavní chodbu,“ odpověděl Azanyrmuth VI „Kdo ví, zda tu nezůstali nějaké bytosti, duchové, případně strážci. Staří Aldeřané jistě neponechávali nic náhodě a dost možná tu stále žijí magicky stvoření hlídači.“
„A hlavně se musíme ujistit, že nás nebudou ohrožovat pasti,“ pokračoval Mág V. „Mnohé jsou možná skryté, nebo vypnuté, ale nikdy nevíme, kdy je můžeme spustit. Bylo by dobré najít nějaké ovládání.
„Přesně,“ souhlasil Azanyrmuth VI. „Černá rukavice nám dává nečekané možnosti. Už jsme se o tom přesvědčili.“

Během krátkého rozhovoru došli k velké zdobené bráně. Nikde nenacházeli žádný mechanismus ani hraničář neobjevil případnou past, a tak Anund přiložením ruky bránu otevřel. Vstoupili tak do mnohem většího sálu, který patrně sloužil jako hlavní chodba, odkud se dalo pokračovat do postranních chodeb. Po levici si všimli vyvýšeného pódia, kde v dávných dobách stávalo sousoší. Co znázorňovalo, už šlo stěží poznat, protože část prostoru zavalila suť ze zříceného stropu.

Zatímco mnozí obdivovali zbytky honosných soch, Gorgow se otočil do dlouhého sálu, když si v pozadí všiml čehosi znepokojivého. Na první pohled se zdálo, že se vzduch ve tmě postupně začíná vlnit. Současně se začalo citelně ochlazovat a prostor pozvolna zaplňoval sílící zvuk meluzíny a kvílení. Okamžitě se všichni otočili směrem, odkud se blížilo neznámé nebezpečí. Cosi v mysli varovalo jak Aldeřany, tak i Tok‘ry. Neváhali a ihned otevřeli bránu naproti. Všichni během krátké doby unikli do chodby podobné té, kterou sem přišli. Ještě než se brána uzavřela Gorgow nahlížel skrz zužující se mezeru mezi bloky a viděl v temnotě spousty létajících duchů. Gorgow cítil stále zvyšující se pocit nebezpečí, a tak naléhal na ostatní, ať co nejrychleji pokračují dál.

Už první pohled na prostory ukázal, že tato část pevnosti byla již značně poškozena trhlinami a závaly. Stropy byly rozpraskané, podlaha pokrytá sutí, sochy popadané, sloupy povalené a velká část chodby se propadla kamsi do hlubin. Stačilo spěšně nahlédnout prasklinami do místností a bylo jasné, že žádná z nich nezůstala v celku. Neměli však čas bádat nad tím, co způsobilo zde tak velký rozsah poškození. Ke dveřím se blížili duchové či přízraky neznámého původu, a tak dobré místo k úniku poskytovala právě propadlina, která zřejmě pokračovala kamsi hluboko do podzemí.

Čím víc sestupovali dolů, tím víc teplota stoupala. Už si toho všimli o mnoho pater výš, ale rozdíly byly zatím nepatrné. Staří Aldeřané zde vybudovali velice důmyslný systém větrání, který sem jednak přiváděl čerstvý vzduch a zároveň udržoval přijatelnou teplotu i ve spodních patrech, ačkoliv běžně teplota v hloubkách tří set sáhů dosahovala kolem třiceti stupňů. V této trhlině však teplota stoupala o poznání rychleji.

Průlomem tvořící podlouhlou jeskyni naplněnou sutí a troskami zdí sestupovali poměrně dlouhou dobu. Nakonec došli do velké jeskyně přirozeného původu. Okamžitě je zaujalo načervenalé světlo, které celý majestátní prostor osvětlovalo. Hraničář se podíval pořádně a okamžitě si uvědomil, co bylo jeho zdrojem a také dalo odpověď na otázku, proč teplota tak náhle vzrostla. Zadní částí jeskyně proudila žhavá láva. Azanyrmuth Mág V musel proto ochránit družinu kouzlem chránící před ohněm, jinak by se tu za chvíli upekli. Přítomnost lávy v této relativně malé hloubce všechny členy družiny překvapila, protože svět na povrchu sužovaly spíš silné zimy a v okolí o žádné aktivní sopce nevěděli.

Popošli pár kroků vpřed, aby se pořádně porozhlédli a našli nějakou cestu dál. Někteří si chvílemi mysleli, že se dostali až do prostor pod samotnou pevností. Anund je však záhy přesvědčil o opaku, když ve vzdálenosti padesáti sáhů našel vstup vedoucí evidentně zpět do pevnosti. Cestu dál tak měli určenou.

Kamenná brána, kterou původně chránil mechanismus s otiskem černé ruky, byla k překvapení všech zcela zničená. Hraničář Anund a Tok‘rové se pustili do podrobného průzkumu trosek. Přesně nezjistili, co zničení brány způsobilo, ale všechno naznačovalo, že z útrob pevnosti muselo v dávných dobách uprchnout něco moc silného. Kdo ví, zda bytost někde zemřela, či se tu stále někde proháněla. Ať to bylo jakkoliv, Aldeřané neměli moc na výběr, protože z jeskyně nevedl žádný jiný schůdný východ.

Sotva udělali pár kroků do přilehlé chodby. Anund si všiml několika nášlapných dlaždic spouštějící pasti. Zatímco hraničář hledal bezpečnou cestu, Azanyrmuth VI vnímal magické pozadí a zjišťoval, že tohle místo je prosycené neznámou a chaotickou magií. Záhy si vědom, že spoléhat zde na magii není dobrý nápad. Se stejnými pocity se svěřil i Mág V a jako dostatečný důkaz jim posloužila Magická bludička starající se osvětlení. Z ničeho nic začala náhodně měnit barvy, velikost a začala navíc zlověstně prskat, a tak ji Azanyrmuth raději zhasl. Dál jim musely posloužit osvědčené louče.

Anund provedl skupinu přes nášlapné dlaždice, a následně dorazili do čtvercového sálu sloužící jako rozcestí. Tentokrát uprostřed stály na podstavcích tři mohutné děsivě vyhlížející sochy pradávných bytostí. Připomínaly hodně mocné čaroděje, jejichž zbroje byly doplněné o lebky, rohy a další prvky temných učení. Oba Azanyrmuthé i přes zmatečnou magii kolem cítili přítomnost nějaké ochranné síly, která měla za úkol ztrestat případné narušitele, kteří by chtěli pokračovat chodbou rovně. Rozhodli se proto nejdřív zkusit chodbu po pravé straně.

Urazili dvě desítky stop k bráně, nad kterou přečetli prostý nápis BANDASKA. Nápis mohl znamenat cokoliv, ale dřívější zkušenosti ukázaly, že zdejší názvy jsou sice odpovídající, ale pro neznalého často nejasné. Většinou Aldeřanům nezbylo, než se dál přímo podívat a přesvědčit se o pravém významu nápisu. Za dveřmi putovali dlouhou chodbou zakončené sálem vyzdobeným opět sochami a nákresy. Rychlý průzkum zmatené směsici neznámých symbolů a nákresů nic kloudného neprozradil. Na zjištění pravého významu by zde musela bádat celá skupina badatelů dlouhé měsíce.

Z místnosti, která s jistotou sloužila jako rozcestí, vedly tři brány bez nápisů. Gorgow navrhl zkusit přímo tu naproti. Uvažoval, že za postranními bránami se zřejmě nacházelo zázemí, pokud je bandaska jeden z nekonečné řady zdejších experimentů. Rychle s hraničářem zkontroloval bránu na přítomnost pastí, a pak ji přiložením ruky otevřel.

Scenérie na druhé straně všechny z výpravy naprosto ohromila. Dlouhé minuty sledovali velký kulovitý prostor po jehož stěnách se proháněly různobarevné blesky. Přesně uprostřed levitovala ve vzduchu velká černá nádoba z neznámého materiálu a přístup do ní zajišťovala železná lávka. Oba mágové cítili, že čas a prostor je zde zcela pokroucen.

„Tak nevím, zda je to dobrý nápad,“ tiše poznamenal Tok‘ra Toufrmaa. „Kdo ví, co v tom může být ukryto. Třeba je tam uzavřeno nějaké prastaré zlo, či něco z jiné sféry bytí.“
„Má pravdu,“ souhlasil Ogran. „Raději bych se vrátil a zkusil ten opačný směr.“
Azanyrmuth VI pokyvoval hlavou na znamení souhlasu a pravil: „Určitě bych se nejdřív porozhlédl po okolí. Možná bychom nalezli nějaké zprávy o tom, co se zde dělo. Ovšem, všiml jsem si, že v téhle bandasce je nějaký průzor dovnitř. Nakoukneme tam a uvidí se. Třeba je tam prázdno.“

Gorgow se opatrně po můstku přiblížil k neznámému zařízení a chvíli si prohlížel prosté dveře, které byly vyrobeny rovněž z neobvyklého černého kovu. Skrze zasklené okénko hleděl do tmavého prostoru. Posvítil si proto loučí a zjistil, že nádoba byla dle očekávání dutá. Chvíli si myslel, že zela prázdnotou, ale až po chvíli vevnitř spatřil nějakou postavu. Přivolal proto ostatní. „Že by nějaké vězení?“ pomyslil se Gorgow. Aldeřané se zájem pozorovali tvora, ale ten se vůbec nehýbal, avšak nezdálo se, že by byl zmrazen. Dlouho rozmýšleli, zda zkusit komoru otevřít. Zvažovali všechny možné hrozby a případné přínosy. Přeci jen živý tvor by mohl poskytnout velmi cenné informace. Azanyrmuth nemohl využít magii, protože vůbec netušil, co by otevření mysli mohlo způsobit, přesto mu intuice napovídala, že zlo z tohoto místa rozhodně nepřichází.

Nakonec tedy po dlouhém zvažování padlo rozhodnutí bandasku otevřít. Válečník Blashyr pevně uchopil madlo dveří a zatáhl za ně. V momentě, kdy se dveře otevřely ozval se kolem dunivý bzučící zvuk a různobarevné mihotající blesky citelně zeslábly. Otevřením se zřejmě něco vypnulo. Posléze z tmavého prostoru vyšel zvláštní tvor, kterého nikdo z družiny nemohl nikam zařadit, přesto přišel některým povědomý.

„Zdravím vás. Už je to dlouho, co mě sem přišel někdo navštívit,“ pravil tichým rozvážným hlasem neznámý tvor, který nedosahoval výšky běžného Aldeřana, a to ani s dlouhýma tenkýma ušima, jenž měl na temeni svázány barevnými provázky. Dlouhé vlasy různých barev měl svázané do silných copů a přes ramena mu visel průhledný šátek. Ostře řezaný obličej s výrazným srostlým obočím tvořilo na čele široké V, temné oči bez bělma, dlouhé skobovité nosy a tenké rty rušily všechnu jemnost, kterou by mu pozorovatel mohl přisoudit k barevným stužkám a šátkům.
„Je to škoda, protože náš druh je velice společenský. Říkáme si Rusálové a mé jméno je Andělín Veselý Řezáč.“ Gorgowovo oči sjely na konec Andělínova ocasu. Na rozdíl od dlouhých chlupů po většině délky byl jeho konec pokrytý holou černou kůží. „Ano. Naše ocasy mají chápavé konce a jsou velice užitečné. Ale teď už dost o nás. Řekněte mi něco o sobě.“
Nějakým zvláštním způsobem s ním Aldeřaní i Tok‘rové pocítili spřízněnost, a tak neváhali a představili se také.
„Rád vás poznávám,“ opětoval zdvořilý pozdrav a podivně se pousmál. „Jste jiní, než ti, kteří tady žili před staletími.“
„Staletími. To už tady tak dlouho žiješ?“ podivil se Tok‘ra Toufrmaa.
„Ano. Zažil jsem dobu, kdy to tady Staří Aldeřané opustili i dobu, kdy nové zlo začalo obsazovat tento svět. Tuším, že by to mohlo být tak šest set let. Máme si zřejmě hodně co říct. Co kdybychom si našli trochu pohodlnější místo k povídání.“

Andělín vedl skupinu zpět do vstupního sálu, kde zatočil doprava. Společně prošli několik místností s velmi roztodivnou výbavou a zařízeními, než dorazili do dobře vybaveného pokoje s velkým mramorovým stolem. Andělín se chvíli po místnosti pohyboval v rytmu zvláštního tance . Nikdo z přítomných ani nezaznamenal, co zde udělal, avšak na stole se náhle zničeho nic objevilo čerstvé jídlo. Azanyrmuth VI by rád použil magii, aby zjistil, co se tu stalo, avšak šílený magický zmatek v okolí mu v tom bránil.
„Jen si poslužte,“ vybízel Andělín nedůvěřivé Aldeřany. „Hostina je ze zdejších zdrojů. Myslím, že určitě znáte Mordenkainenovu hostinu.“
Azanyrmuth Mág V si okamžitě vzpomněl na sadu specifických kouzel dávného a mocného čaroděje. Magická hostina dokázala na dlouho dobu zahnat hlad a nedostatek, avšak skutečné jídlo nahradit nemohla, pouze prodloužila dobu nutnou k získání potřebných zásob.

Když se všichni pustili do chutného jídla. Začali si pozvolna vyprávět. Mága zajímalo, jak zde dokázal Andělín přežít tolik století.
„To bylo celkem snadné. Zařízení, kde jsem zůstal zavřený a kterému tady říkávali bandaska, ve skutečnosti slouží k manipulaci s časem. V dobách, kdy tato pevnost plně fungovala, ji stvořil geniální Aldeřan Van Tropf. Funguje to celkem prostě. Pro toho, kdo je uzavřen v bandasce plyne čas stejně, jak je zvyklý, avšak čas venku z jeho pohledu běží násobně rychleji. Jinými slovy, během vašeho roku života stráveného vně, uplynulo v bandasce sotva pár minut,“ tichým, ale zvláštně zabarveným hlasem vyprávěl Andělín.
„Aha. Takže, dalo by se říct, že je to takový zjednodušený stroj času?“ užasle se optal Gorgow.
„Dá se to tak říct. Cestovatel se může snadno přenést do budoucnosti, akorát to má jednu zásadní vadu. Zpětná cesta neexistuje. Nemůžeme se vrátit do minulosti. Pravdou je, že Staří Aldeřané tu také zkoušeli vytvořit stroj času, avšak žádný z nich nikdy pořádně nefungoval. Dokonce se tu stalo několik velkých katastrof.“
„Proč jsi se rozhodl zůstav zavřený v bandasce?“ zeptal se Azanyrmuth VI, který stejně jako ostatní přemýšlel, proč raději neopustil pevnost.
„Má se to tak, že naše rasa se rozhodla prozkoumat tuto část Univerza, která před odchodem Starých Aldeřanů značně zpustla. Ovšem to nebyl ten hlavní důvod. Existoval tu jeden svět, který se jmenoval Terra Atlantus.“ Všichni přítomní při vyslovení toho jména okamžitě zpozorněli a očekávali, co bude Andělín dál vyprávět.
„Patřil také do projektu Patrinomium mající za cíl zalidnit do té doby prakticky prázdné galaxie. Někde se to povedlo, jinde bylo třeba překonat určité překážky. Terra Atlantus se však vymkl kontrole. Její obyvatelé se neskutečně přemnožili. Říká se, že počet obyvatel dosáhl dokonce těžko představitelných deset miliard. Bylo to několikanásobně víc než v celé galaxii. Jediné štěstí, že na možnost cestovat Kruhy světů, přišli velmi pozdě, a tak nestihli pokazit a přelidnit ostatní světy, i když se výraznou měrou podíleli na ukončení Goa‘uldských válek.“
„Říkal jste pokazit?“ vyzvídal Mág V.
„Ano. Experiment se nedařil už od jeho začátku. Dokonce musel být snad dvakrát zrušen zahájen znovu. Po třetí se zdálo, že se povedl, ale zdání klamalo. Říká se, že na Terra Atlantus se stala skrytá, ale zásadní vada, na kterou se navíc přišlo až ke konci. Posledních pár tisíc let zmítaly svět prakticky neustále války. I přes řadu zásahů se nedařilo zastavit ono šílené běsnění. Touha po moci a bohatství se nakonec stala pro Terra Atlantus osudná. V poslední velké válce došlo k zničení velké části světa a smrti většiny obyvatel. Přestože zde zůstávalo i po odchodu většiny Aldeřanů devět mocných strážců, nebylo to nic platné. Po této katastrofě bylo jasné, že všechna snaha přišla vniveč, a tak nechali Terránce na pospas osudu. Od války uplynulo sotva pár desetiletí a pak se stalo něco divného. Nikdo neví co, ale mnoho věcí se tam doslova zbláznilo. Existují zvěstí, že Terra Atlantus navštívil Zhoubný cestovatel, jenž bloudí po sférách a páchá mnoho podivných šíleností. A když devět strážců odešlo, tak ho zřejmě přilákala negativita toho světa. Protože Zhoubný cestovatel představoval obrovské nebezpečí pro celé galaxie, naši vládci se rozhodli vyslat průzkumnou výpravu a zjistit, co se v téhle části Univerza odehrává.“
Gorgow zaujatě poslouchal vyprávění Andělína a nestačil se divit novým poznatkům hovořící o zkáze jeho rodného světa. Dávalo to všechno smysl. I po tolika letech si pamatoval, jak rozdílnou auru má Aldeneerin a Terra Atlantus. Rozhodl se Andělínovi prozradit svůj původ a dlouho vyprávěl, o svém životě v uzavřeném bunkru.

„Nečekal jsem, že ještě potkám někoho z Terra Atlantus, i když ty jsi jiný. Máš v sobě silné Aldeřanské geny. To je možná právě ten důvod, proč jsi se rozhodl jít s Aldeřanskou výpravou. Máš v sobě velice silný potenciál, který si na tom ztraceném světě nemohl využít. Je až z podivem, že civilizace, která dokázala vyzkoumat tak pozoruhodné vynálezy, naprosto ignorovala mnoho užitečných věci, které by jim velice usnadnily život. Zcela odmítali magii. Vůbec v ní nevěřili a přitom by jim pomohla vymýtit mnoho opravdu ošklivých nemocí, nebo by jim pomohla při léčbě vážných zranění. Radši chodili zmrzačení po celý zbytek života a přitom bylo řešení tak snadné.“

Po chvilce mlčení se znovu ozval Azanyrmuth Mág V: „A jak to tedy dopadlo se Zhoubným cestovatelem, a proč jsi skončil zde na Chal-Almen?“
„Když jsme dorazili, zjistili jsme, že tato část galaxie není tak pustá, jak se na první pohled zdálo. Objevili jsme také Chal-Almen a zarazilo nás, co všechno tu Staří Aldeřané prováděli. Ovšem tento svět si vyhlídli zbývající Goa‘uldé, kteří zde zkoušeli odhalit tajemství této pevnosti. Našli jsme tu také další Kruh světů, který není odsud tak daleko. Cesta na Terra Atlantus byla tak stále volná. Mnohokrát jsme sledovali, co vše se tam dělo a zaznamenávali to. Podařilo se nám zjistit, že Zhoubný cestovatel se plně projevil roku 2090 tamního kalendáře, ačkoliv určitě jeho projevy se daly vypozorovat už v roce 2084. Čas plynul dál a my museli být velmi opatrní. Nestačilo se vyhýbat těm nebezpečným projevům, ale vyhýbat se i jakémukoliv kontaktu s Terránci. Po čase se zdálo, že podivné projevy postupně ustávaly a nám se zdálo, že Zhoubný cestovatel odešel pryč, ale nemohli jsme to potvrdit. Uplynulo mnoho desítek let, ale informace o odchodu stále nebyla důvěryhodná, a tak bylo nutné najít řešení. To se objevilo, když jsme našli bandasku a zjistili, jak funguje. Naše rada nakonec hledala dobrovolníky, kteří by tu zůstali na stráži. Dříve nás tu bývalo víc, ale postupem času se mnozí vraceli domů. Po mnoha letech jsem tu zůstal už sám.“
Rusál Andělín dlouze vyprávěl o dávném osudu, zatímco všichni Aldeřané s Tok‘ry naslouchali.
„Teď však cítím, že se věci v Univerzu změnily. Aura Chal-Almen je najednou úplně jiná, avšak ve vzduchu se tu vznáší nějaká velká hrozba.“
Řeči se následně ujali oba Azanyrmuthé, kteří vysvětlili současnou situaci a poukázali na hrozbu, jenž Ba‘al dnes představuje. Chvíli zvažovali, zda vyzradit Rusálovi celou pravdu o jejich výpravě, ale uvědomovali si, že Andělín je možná jediná bytost v okolí, která by jim pátrání značně usnadnila. Nakonec se Mág V zmínil o starém mocném artefaktu zvaném Čepel konce.

„Tak to je zlé. Ba‘al zřejmě našel znalosti Starých Aldeřenů. Je téměř jisté, že pevnost Proclarush Taonas skrývala mnoho starého vědění a Ba‘al díky nim stvořil Ocelové válečníky. Pokud získá přístup k veškerým znalostem z Chal-Almen, bude už nezastavitelný. Je třeba tomu zabránit. Pomůžu vám najít znalosti o Čepeli konce. Ovšem zde v pevnosti jsou o ní pouze informace ohledně toho, jak ji získat a použít. Tuším, že jsem ve velké knihovně našel nějakou knihu, kterou byste jistě využili.“
Při tomto zjištění se do mysli Aldeřanů vmísilo zklamání. Čas hrál neúprosně proti Aldeřanské Alianci a další pátrání by mohlo způsobit zdržení.

„Ještě než tam zajdeme, povězte mi o vaší cestě pevností,“ dožadoval se Andělín. „Je tu mnoho věcí, které nám unikly a navíc je to tu velmi nebezpečné.“
Aldeřané opět rozmýšleli, zda prozradit všechny podrobnosti o cestě, protože stále neznali Andělínovo úmysly a obávali se, aby některá zjištění nepadla do nepravých rukou. Rozhodli se popsat cestu pouze stručně.

Když vyprávěli o Bludišti a Dómu hromů, Andělín si vzal slovo: „Ano. Dóm hromů znám. Měli jste docela štěstí, že jste neskončili úplně někde jinde a popravdě máte také pozoruhodné schopnosti, že jste dokázali projít přes Bludiště a všechny nástrahy Chal-Almen. Málokdo se dostal přes prvních pár pater. Pokud navíc použil portály, tak ho to sice mohlo přenést na zajímavé místo, ale často se tu ztratil a bylo jen otázkou času, kdy zemřel buď hladem, nebo ho tu prostě něco zabilo. Samotný Dóm hromů skrývá mnohem více, než se na první pohled může zdát. Není to jen obyčejná aréna, pro pobavení obecenstva, ale prováděly se tam utajované experimenty. Mnohé z nich však mívaly dalekosáhlé vedlejší účinky, které mnohdy ovlivnily i dění velice daleko. Dokonce nebylo výjimkou, že se vedlejší efekt projevil na zcela jiném světě. Samozřejmě tomu napomáhaly jiné experimenty, magicky silná místa, případně různé anomálie v celé Galaxii.“
Aldeřané opět mlčeli a spolu s Tok‘ry naslouchali vyprávění vysvětlující mnohá zapomenutá tajemství.
„Na Terra Atlantus se v časech po velké válce nacházela velice podobná aréna, která měla čistě náhodou stejný název. Také ji tam říkávali Dóm hromů. Zhoubný cestovatel v té oblasti vážně narušil časoprostor, přičemž se příležitostně stávalo, že během bojů docházelo k nahodilé teleportaci mezi oběma Dómy. Někdy to bývával jen krátkodobý mžik, jindy se stalo, že bojovníci zůstali uvěznění zde v Chal-Almen. Horší bylo, když se něco z Chal-Almen dostalo na Terra Atlantus. Údajně se to prý také stávalo.“

Andělín Veselý Řezáč se zaujetím sledoval reakce Aldeřanů a jeho výjimečně vyvinuté smysly mu napovídaly, že velmi přemýšlí nad novými poznatky. „Myslím, že je asi načase se vydat dál. Už tu sedíme poměrně dlouhou dobu. Nebojte, ještě si toho máme hodně co povědět. A ještě jedna věc. V žádném případě tu nepoužívejte magii. Magie zde funguje násobně mocněji a navíc naprosto chaoticky. I slabé kouzlo může způsobit pohromu,“ pravil svým charakteristickým tichým a příjemným hlasem. Během dlouhého rozhovoru za pomoci svých neobvyklých smyslů poznával charakter a povahu Aldeřanů. Věděl, že nová civilizace vzniklá na troskách předků, má potenciál přetrvat a nedopustit se stejných chyb jako Staří Aldeřané.

Všichni se vrátili na rozcestí, kde stály majestátní sochy čarodějů. Andělín se zastavil a dal se do vysvětlování, k čemu tyto staré a stále výborně zachované sochy slouží: „Právě stojíme před strážci, kteří mají chránit cestu k největší pokladnici vědomostí v pevnosti. To, co vidíte před sebou, nejsou obyčejné sochy. Staří Aldeřané k ochraně těch nejtajnějších a nejcennějších znalostí využili ta nejmocnější kouzla. Tito strážci mají v sobě uchováno neuvěřitelně množství magické energie, která je navíc stále doplňována. Když by někdo chtěl projít kolem, musí odpovědět na několik otázek, jejichž odpovědi jsou dávno zapomenuté. Kdo odpoví špatně, zemře.“
„Aha. A jak se dostaneme dál?“ zeptal se Gorgow. „Je jisté, že nám magie nepomůže.“
„V dávných dobách byla tato ochrana naprosto nepřekonatelná. Navíc se nacházíme hodně hluboko v hodně tvrdé skále. Dnes je tomu však jinak,“ odpovídal Andělín, zatímco ostatní napjatě naslouchali. „Všechny ty šílené pokusy a jejich vedlejší účinky, tohle místo velice poznamenaly. Plno věcí už tu nefunguje, jak má. To platí i o této ochraně. Zmatená magie způsobuje, že jsou strážci občas slepí a nechají kohokoliv kolem projít. Není možné to zachytit magií, protože by to sesilatele nejspíš zabilo. My Rusálové vnímáme časoprostor jinak, a tak dokážu předpovědět, kdy bude ten pravý okamžik.“

Dlouhé minuty všichni mlčky seděli u vstupu do místnosti a zatímco čekali na onen kýžený okamžik, se zaujetím sledovali majestátní strážce v mihotavém světle loučí. Už samotný pohled na ně vzbuzoval respekt.
A zatímco vyčkávali, Gorgow se Andělína zeptal: „Kolik těch pater má tahle pevnost?“
„To nikdo pořádně neví,“ po chvilce rozmýšlení odpověděl. „O rozměrech pevnosti neexistují žádné podrobné popisy. Údajně má Chal-Almen 28 oficiálních pater. Pod nimi se pak nachází další čtyři, kde se prováděly ty nejtajnější experimenty. Na patře 32 se nachází ona obrovská knihovna, o které jsem se už párkrát zmínil. Rozměry samotné knihovny jsou impozantní, což ostatně uvidíte. Po více než tisíci lety budete první, kteří ji uvidíte.“
„Jak moc je velká?“ se zájmem pokračoval ve vyptávání Gorgow.
„Opravdu velká. Těžko to popisovat. Na výšku může zabírat prostor jako deset pater, i když i to není zcela přesné, protože vzdálenosti mezi patry se v pevnosti různí. Největší vzdálenost je mezi patrem 28 a 29. Říkávalo se, že mohla mít přes padesát sáhů. Ovšem ani knihovna nemusí být nejspodnější prostor. Existovaly legendy o tom, že pod ní se dají najít další patra. Nikdy jsme však žádný vstup nenašli a ani naše smysly přítomnost dalších pater neodhalily. Je pravda, že zdejší prostředí naše smysly opakovaně zmátlo, takže tam dole stále může něco být. Víme také to, že některé prostory pevnosti jsou zcela odděleny od hlavní pevnosti. Nevede do nich žádná chodba a jediná cesta vede přes nevypočitatelné portály.“
Azanyrmuth VI se zájmem naslouchal zástupce té nejpodivnější rasy, kterou kdy kdo viděl a snažil si představit neuvěřitelné rozměry pevnosti.

„Teď nastal ten správný okamžik,“ najednou zničehonic do naprostého ticha temného podzemí prohlásil Andělín. Všichni se hned na povel zvedli, i přestože je po dlouhé a náročné cestě začala zmáhat únava. S nejistotou se co nejrychleji propletli mezi trojicí soch. Mnozí se tvářili nedůvěřivě, protože se neudálo naprosto nic, co by připomínalo jakoukoliv změnu prostředí.

Ani se nenadáli a všichni se bezpečně dostali až na konec střežené chodby. Tam se Andělín zmínil o další pasti nacházející přímo za neobvyklou železnou bránou, jenž se výrazně lišila od běžných typizovaných kamenných bran vždy tvořenými třemi bloky. Tato železná brána připomínala spíše menší dvířka s těžkým železným kroužkem místo kliky. Vlhké prostředí tuto bránu ani po tolika nepředstavitelných letech nenarušila rez. Válečník Blashyr po vyslechnutí Andělína pevně uchopil kroužek a těžkou bránu otevřel.

Vstoupili do obrovské čtvercové místnosti se čtyřmi sloupy v rozích. Uprostřed ve velkém podstavci plápolal tajemný modrý oheň, který ozařoval prostor zvláštním magickým světlem. „A teď musíme být rychlí. Pokud se dveře za námi zavřou, již nebude úniku a spálí nás tento magický oheň. Teď možná nepálí, ale vězte, že jeho síla vzroste mnohonásobně.“
Oba mágové se nemuseli ani soustředit, aby z atmosféry okolí poznali, že mluví pravdu. Prostor byl prosycen zvláštní dosud nepoznanou energií, jenž se vyznačovala neuvěřitelnou nestabilitou. Kdykoliv mohlo dojít náhlému vzplanutí, a proto si pospíšili k protější železné bráně.

Všichni už byli téměř na druhém konci sálu, když temné ticho narušil ostrý skřípavý zvuk. Brána, kterou sem vstoupili, se za hlasitého vrzání začala zavírat a oheň zčistajasna začal syčet a mnohem intenzivněji plápolat. V reakci nato Blashyr rychle otevřel protější bránu. Jakmile první z výpravy probíhali průchodem, cítil, že nějaká neznámá síla se pokouší zavřít i tyto dveře přes velkou Blashyrovu sílu. Nepolevoval a co nejdéle se snažil udržet dveře pro poslední členy výpravy. Jakmile proběhl poslední Tok‘ra Ogran, Blashyr povolil a dveře se s hlasitou ránou zabouchly. Ozvěna se dlouho nesla po kamenných chodbách široko daleko, a když utichla, mohli Aldeřané slyšet hukot hořícího ohně vycházející ze sálu za železnými dveřmi. „Tak tohle bylo o fous,“ s úlevou prohlásil Blashyr a otíral si pot s čela.

Andělín přítomné upozornil na poslední nebezpečí, které je může čekat před vstupem do velké knihovny.
„A o jaké nebezpečí se jedná?“ zeptal se Tok‘ra Ogran.
„Nedaleko odsud mají líheň obří žáby. A tím myslím skutečně obří žáby, které mohou dorůstat až do velikosti patnácti stop. Mají neuvěřitelnou odolnost. Skokem dokáží překonat vzdálenost mnoha desítek sáhů a jedním švihem zlikvidovat celou skupinku bojovníků. Říkávalo se, že jedna taková žába by dokázala zlikvidovat půl početného dobře vycvičeného oddílu. Avšak vaše schopnosti jsou vysoké úrovni a vaše magie má schopnost ji porazit.“
Aldeřané se na sebe s obavami podívali. Legendy o velkých žábách Starých Aldeřanů už několikrát objevili ve starých knihách. Azanyrmuth VI měl v paměti jeden obrázek, na němž byl vyobrazen havíř, jehož se právě chystala obří žába rozšlápnout.

Zatímco všichni už poněkolikáté kontrolovali zbraně, Andělín obezřetně pokračoval chodbou, jež ústila v dalším z nekonečné řady podobných sálů. Aldeřané s Tok‘ry se zastavili v temném sálu, který osvětlovali prostými loučemi, protože chaotická magie všude kolem stále naprosto znemožňovala bezpečné využívání magie. V okolí vládl naprostý klid a vůbec nic nenaznačovalo, že by zde hrozilo nebezpečí. Gorgow popošel k průchodu po pravé straně až k bráně, která měla oddělovat doupě obřích žab od zbytku pevnosti. Místo brány však našel jen její trosky. Azanyrmuthé spolu s ním si zbytky rozbitých bloků pečlivě prohlíželi a vše napovídalo, že zdejší obyvatelé se jednou rozhodli doupě opustit.
„Takže to vypadá, že se žáby rozhodly jít na procházku,“ prohlásil válečník Blashyr.
„Asi ano,“ souhlasil Andělín a začal opět smysly prohledávat okolí za doprovodu podivného tance.
„Ovšem stále můžou pobíhat kdesi po pevnosti, nebo dokonce po povrchu světa,“ správně poznamenal Gorgow.
„Přesně. Kdo ví, co tu mohli všechno způsobit. Dost možná je Goa‘uldi už dávno zlikvidovali,“ pustil se do myšlenek také hraničář Anund. „Každopádně je dobré, nemusíme čelit další hrozbě.“
Když po několika chvílích strávené úvahami o osudu obřích žab stále nic nedělo, zkusili otevřít protější bránu. Tak se k úlevě všech otevřela a cesta na třicáté druhé patro byla volná.

Na konci chodby svažující se dolů dorazili do místnosti se čtyřmi bránami a červeným portálem uprostřed. „Další červený portál. Další past,“ pomyslil si Gorgow. Andělín je však ujistil: „Ne všechny červené portály jsou pasti. Některé fungovaly jako běžné průchody, u jiných se funkce občas měnila v čase přeportálování, což byl jeden z obranných mechanismů pevnosti.“ Potom se Mág V rozhlédl, aby mohl přečíst nápisy. Nad bránou vpravo stálo: „LABYRINT“, vlevo byl nápis nečitelný a naproti kýžená: „KNIHOVNA.“ Konečně po dlouhé strastiplné cestě dorazili na místo.

Bránu do knihovny chránil mechanismus s otiskem fialové ruky, kterou však nikde nenašli. Andělín však zmírnil zklamání, které se objevilo na tvářích některých Aldeřanů: „Žádné starosti. Tenhle zámek už dávno nefunguje. Rozbil se mnoho let před naší první návštěvou. Dokonce už nefunguje ani magická bariéra, která bránila použití hrubé síly k otevření brány. Všechny ty magické anomálie způsobují to, že se tu čas od času něco rozbije, nebo začne fungovat naprosto jinak. Ještě než vejdeme, musím vás upozornit na jedno další specifikum prostoru knihovny. Nejen, že zde vůbec nefunguje magie, dokonce nemají účinek ani fyzické útoky. Nevíme, jak to Staří Aldeřané udělali, ale funguje to dokonale. Prostě neexistuje způsob, jak v knihovně cokoliv zničit.“ Zatímco procházeli následující dlouhou chodbou, Aldeřané přemýšleli o tom, co jim právě Rusál prozradil. Azanyrmuth VI zvažoval všechny možnosti, jak takové místo mohlo vzniknout. Z velkou pravděpodobností se mohlo jednat o nějakou přírodní anomálii, protože pokud by něco takového bylo možné snadno vytvořit, byli by Staří Aldeřané neporazitelní a mohli si tak podrobit celé Univerzum.

Konečně otevřeli poslední bránu na cestě ke kýženému cíli. Tři kamenné bloky se zasunuly do zdí a před nimi se otevřel pohled na zdánlivě nekonečný prostor knihovny. Všech pět Aldeřanů v doprovodu trojice Tok‘rů popošli k masivními kamennému zábradlí, aby se pořádně rozhlédli. Jejich pohledy spočinuly na nekonečných knihovnách zaujímající prostor od vysokého stropu až někam do temných hlubin. Celé prostory spojovaly ochozy, mostky, plošinky, schodiště a sloupy, které všechno podpíraly. Strohé namodralé světlo, které přicházelo z neznámého zdroje, odhalovalo pohled na prvních pět podlaží. Celý prostor působil jako bludiště v prostoru, které zde někdo postavil zcela chaoticky. A zatímco všichni obdivovali majestátní prostor, Gorgow se zeptal Andělína na umístění znalostí o Čepeli konce. Ten následně odpověděl: „Musíme tudy. To je nejkratší cesta. Pokud si to dobře pamatuju.“

Zatímco je Andělín prováděl po složitém systému plošinek a schodišť, všichni mlčky obdivovali rozlehlost obrovské knihovny, která obsahovala jistě několik desítek milionů svazků. Rusál sledoval jejich nadšení, když občas někdo namátkou vzal nějakou knihu a krátce do ní nahlédl. Prozradil jim, že se zde nachází naprosto veškeré vědění a veškeré literatura, kterou kdo kdy napsal za dob Starých Aldeřanů. Naprostá většina svazků obsahuje převážně oddechovou literaturu jako básně, či příběhy, ale je tu samozřejmě mnoho naučných knihy. Jedna ze zajímavostí knihovny, která Aldeřany překvapila, byla skutečnost, že knihy obsahující výsledky nejtajnějších experimentů, Staří Aldeřané neuzamkli do nějaké tajné komory, ale zařadili je naprosto náhodná místa. Náhodný čtenář tak knihu obsahující důležitý výzkum mohl klidně bez povšimnutí přehlédnout, i když by si ji prolistoval. Bez podrobné znalosti knihovny bylo nalezení potřebné informace nemožné. Andělín jim nezapomněl sdělit, že žádný konkrétní seznam neexistoval.

Po půl hodině se Andělín zastavil se slovy: „Tady je to.“ Vzápětí jeho oči začaly procházet řady svazků v policích, až našel vcelku nenápadnou knihu s názvem „ČEPEL KONCE.“ Když si ji Azanyrmuth VI přebral, krátce do ni nahlédl. Kromě řady textů zde našel i texty psané neznámým písmem a podivné nákresy. Chvíli přemýšlel na tím, co Aldeřany bude čekat při luštění. Potom knihu zavřel a odhodlaně prohlásil: „To půjde.“

„A teď je asi načase se vydat na cestu zpět,“ pravil Azanyrmuth Mág V. „Ovšem trochu se děsím té cesty zpět. Neexistuje nějaká kratší cesta? Zmínil jsi Další Kruh světů. Pamatuješ si k němu cestu?“
„Ano. Pamatuju. Zavedu vás tam,“ odpověděl Andělín.
„Když už jsme tady, co tu pobrat nějaké zajímavé knihy,“ namítl Gorgow. „Kdo ví, zda se sem někomu ještě podaří dostat. Cestu sice známe, ale překážky v cestě jsou značné. Některé jsme překonali jen s dávkou štěstí, které se podruhé nemusí opakovat.“
„Máš pravdu,“ souhlasil Azanyrmuth VI a začal se Andělína vyptávat na ty nejzajímavější výzkumy, které se tu odehrávaly.
„Nemůžu vám sice ukázat vše, protože naše rasa nikdy knihovnu pořádně neprozkoumala, ale užitečné věci určitě najdeme, „souhlasil Andělín.“ Mějte však na paměti, že mnohé experimenty způsobily katastrofy nedozírných následků. Bude asi lepší, když některé poznatky raději zůstanou zapomenuty.“

Následující hodinu všichni procházeli knihovnou a zástupce rasy Rusálů jim ukázal několik knih obsahující užitečné informace. Mnohé z nich by pomohly Aldeřanské alianci jak v boji proti Ba‘alovi, tak v dalšímu rozkvětu celého společenství. Po dlouhém cestování Aldeřany začala zmáhat únava, a proto začali uvažovat o nalezení vhodného místa k přespání. Andělín jim však oznámil, že cesta domů je mnohem blíž, než se zdá: „V nedalekém labyrintu se nachází tajný průchod na dvacáté osmé patro, jehož značná část sloužila jako zázemí pro pořádání výprav na neprozkoumané světy. Mimochodem ta cesta je pouze jednosměrná. Jakmile jí projdete, už není cesty zpět. Museli byste si sem dolů najít jinou cestu.“

Jakmile v knihovně skončili, Andělín je zavedl zpět na rozcestí s červeným portálem. Než se brána do knihovny opět uzavřela, ještě jednou se Aldeřané s Tok‘ry otočili, aby se naposledy pokochali oním úžasným pohledem na gigantickou knihovnu. Další cesta směřovala do dveří s nápisem „LABYRINT“. Ještě než Blashyr otevřel bránu, Andělín jim prozradil: „Tento labyrint naprosto popírá určité fyzikální zákony, částečně zasahuje do jiných sfér a dokonce i do jiných časových rovin, přičemž se tu vše prolíná v jakémsi nebytí. Stává se tam, že tam můžete uvidět výjevy z jiných světů a jiných dob, ale nemusíte se toho bát. Všechno jsou většinou vidiny. Následujte mě.“

Labyrint skutečně patřil mezi to nejbizarnější, co doposavad Aldeřané ve svém životě viděli. Místo běžné spleti prázdných chodeb viděli průhledy do několika přes sebe kryjících se chodeb, na jejichž stěnách se občas zjevovaly podivné krajiny, neznámé události a osudy mnoha bytostí žijící v celé galaxii. Vše mihotalo v rychlém sledu přes sebe, proto to většinou nedávalo smysl. Když následovali průvodce, Gorgow si všiml mnohých výjevů, které velmi dobře znal. Poznal některé výjevy z Terra Atlantus. Viděl tu války, katastrofy a smutné tragické osudy mnoha lidí, kteří tam před dávnými časy žili. Když se zeptal, proč je tu tolik vidění právě z toho období, Andělín odpověděl: „Je to způsobeno tím, že tam žilo abnormální množství lidí a stalo se tam toho neuvěřitelně mnoho. Navíc velký podíl na tom má zmiňovaný Zhoubný cestovatel. Pokud by někde v Mléčné dráze existoval podobný prostor, výjevy by zřejmě byly velmi podobné.“ Gorgow jen tiše souhlasil a sledoval směsici dávných obrazů, zatímco je Andělín vedl labyrintem.

„Jsme na místě,“ náhle se Andělín zastavil. „Za touto zdánlivě neviditelnou stěnou je únikový východ, kterým se dostanete na dvacáté osmé patro. Nezapomeňte, že tato cesta je jednosměrná. Prostor vám neumožní se vrátit zpět a nahoře se bude jevit, jakoby nikdy neexistoval. Dokonce tento průchod není zjistitelný žádnou známou pátrací magií.
„Kdybychom tě nepotkali, zcela jistě bychom selhali,“ děkoval Azanyrmuth VI.
„Určitá hříčka osudu vás zavedla na to pravé místo. Popravdě jsem vaši přítomnost zachytil a podvědomou myšlenkou navedl přímo k Bandasce, i přestože to pro mě byl mžikový okamžik. Máte obrovský potenciál, abyste konečně po těch milionech letech úspěšně dokončili projekt Patrinomium. Snad bude válka s Ba‘alem ta poslední a zavládne tu konečně klid a mír. Tahle část Univerza zažila mnoho špatného, a proto doufejme, že z toho zůstane jen dávná vzpomínka. A teď se musíme rozloučit. Ke Kruhu již trefíte. Já tu mám ještě něco důležitého na práci, a potom se vrátím na náš svět.“
„A kde je váš svět?“ zvědavě se dotazoval Gorgow.
„Hodně daleko. Daleko mimo tuto Galaxii. Bez dostatečného zdroje energie se tam nedá dostat ani s použitím Kruhu světů. Poznatky, jak cestovat na mnohem větší vzdálenosti, naleznete v jedné knize, co jste si vzali. Radím vám však, vyčkejte. Univerzum je neuvěřitelně rozlehlé. Mnohem více než si můžete představit v nejodvážnějších snech.“
Následně se Aldeřané a Tok‘rové s Rusálem rozloučili, popřáli si hodně dobrého do dalších let, a pak už se každý vydal svým směrem.

Opět zůstalo jen pět Aldeřanů doprovázených trojicí zvědů z řad Tok‘rů. Opatrně stoupali po kamenném žebříků v úzké temné šachtě, ve které vládlo zvláštní ticho. Magie v tomto prostoru zase začala fungovat o něco lépe, a tak mohl Azanyrmuth IV vytvořit Magickou světlušku. V pevnosti již všichni strávili s jistotou více než celý den, a tak na všechny už doléhala únava a výstup se stával náročnějším.

Konečně překonali výšku, kterou Gorgow odhadl na téměř sto sáhů a stanuli na malé plošince, odkud vedla skrytá cesta na patro 28. Hraničář Anund snadno odhalil způsob, kterým se maskované kamenné dveře otevírají. Záhy se otevřel malý průchod do prostor, kde staří Aldeřané měli umístěné podpůrné prostory k provozování výprav Kruhem světů. Jakmile všech osm členů výpravy prošlo do velké chodby, podvědomě ucítili, že se zde něco změnilo. Otočili se a zjistili, že tajné dveře, kterými sem přišli, zmizely. Azanyrmuth Mág V zkusil vyhledávací magii a skutečně vůbec nic nenaznačovalo, že se tu nacházela tajná chodba. Stejně na tom byl i hraničář Anund, i on nenašel jakoukoliv skulinku, rýhu, či skrytý spínač. Přestože tajný průchod použili před chvílí, už neměli šanci ho objevit. Cesta zpět byla již nemožná. Aldeřané s Tok‘ry nelenili a vydali se na průzkum okolí.

Popošli kousek velkou chodbou k jedné z velkých bran, která je zavedla přímo do velkého sálu s Kruhem světů. Hraničář Anund hned poznal místa, kde se ukrývaly skryté střílny a pasti, a proto na to upozornil ostatní. Azanyrmuth VI si vzpomněl na Andělínova slova a začal popisovat fungování tohoto místa: „Není třeba se toho tak bát. Pasti jsou evidentně vypnuté. Co nám Rusál popisoval, dají se spouštět z řídící místnosti o patro výše. Rovněž je tu mnoho ukrytých obraných mechanismů, jako třeba různé formy plynů. Teď už víme, že nám tu nebezpečí nehrozí, ale buďme stále obezřetní. Pořád se tu můžou pohybovat zdejší bytosti. Teď se však musíme vydat do řídící místnosti, kde by se měl nacházet ovládací panel. Tady v sále ho nikde nevidím.“

Potom se všichni vrátili chodbou zpět a pokračovali dál v průzkumu. Dvakrát zahnuli doleva, když objevili několik větších a menších bran. Hned po levé straně nalezli otevřené menší dveře, u nichž se na zdi nacházelo další uzamykací mechanismus s černočerveným otiskem ruky. Naštěstí už někdo před nimi cestu dál zprůchodnil a mohli bez problému pokračovat dál. V následujícím sále se kromě nepořádku a několika kostí neznámého původu, nacházelo několik kamenných podstavců s tlačítky, na kterých byly stále čitelné zvláštní symboly. Odsud se dalo po malém točitém schodišti vystoupat do dalších pater. Bez dalšího přemýšlení tuto možnost využili, a tak se dostali do hlavního řídícího sálu.

Z tohoto hlavního řídícího sálů měli výhled přímo na Kruh světů a také tu našli kýžený ovládací panel. Stále vypadal neporušeně a funkčně. Cestě domů už tak téměř nic nebránilo. Ještě před tím si místnost prohlédli. Stejně jako o patro níže se i zde nacházelo mnoho stolů a panelů se spoustou všemožných tlačítek a také tu našli zařízení ovládající Štít Kruhu. Ještě před cestou domů zběžně prohlédli okolní prostory a snažili se najít nějaké užitečné informace. Kromě nepořádku ovšem nalezli jen pár zetlelých deníků. Už se nezdržovali a vrátili se do řídícího sálu. Azanyrmuth VI přistoupil k ovládacímu panelu a začal zadávat adresu Aldeneerinu. Hned po stisknutí velké červené polokoule se ozvalo známé bzučení a Kruh se otevřel. Cesta domů byla volná. Pak už jen stačilo opustit řídící sál a vydat se vstříc otevřenému průchodu. Aldeřané měli za sebou velmi dlouhou a náročnou výpravu, které nakonec slavila úspěch.

Výživná povídka hukooot musel jsem to číst na několikráte , aale stálo to za to:-)

Po hodně dlouhé době a dost mizerném období jsem se konečně vrátil k dopsání Aldeneerinu. Díl 8 bude řešen jako několik kratších dílů. Původně to bylo zamýšlené jako minisérie, ale nakonec jsem se rozhodl to sloučit přímo do Aldeneerinu 4.

8
Čepel konce

Od výpravy na Chal-Almen uplynulo více než osm dní. Osm dní, při kterých se nad celou Aldeřanskou Aliancí vznášela hrozba útoku Ba‘alovo armády. Přípravy na obranu významných světů se nezastavily, stejně tak badatelé nad starými spisy. Té nejdůležitější přinesené z nejhlubších pater Chal-Almen se ujmul Azanyrmuth VI spolu s dalšími bratry, kteří zkoumání prastaré Aldeřanské knihy věnovali veškerý čas. Každá chvíle byla nesmírně cenná. Ačkoliv ti nejmocnější z Aliance v boji s nepřátelskými válečníky slavili dílčí úspěchy, velké armádě by zřejmě čelit nedokázali. Další hrozbu představoval Ba‘alovo průzkum samotné pevnosti Chal-Almen, kde mohl získat přístup k těm nejmocnějším zbraním a předmětům v dosud známém Univerzu.

Jeden z prvních letních dnů se pozvolna chýlil ke konci a Azanyrmuth Mág V se vydal za Azanyrmuthem VI, aby se spolu pobavili o knize s názvem: “ ČEPEL KONCE.“
„Zdravím,“pozdravil Mág V, „koukám, že stále pokračuješ nad výzkum té knihy.“
Azanyrmuth VI se odvrátil od stolu, kde spočívaly hromady knihy, papírů a svitků: „Čau. Nesmím marnit čas. Kdo ví, kdy nepřítel udeří.“
„Jasně. A pokročil jsi?“
„Trochu jo,“ vzal do ruky velký list papíru s poznámkami a náčrty a začal popisovat získané poznatky: „Všechno naznačuje, že Čepel konce je skutečně velmi mocná zbraň. Někteří Staří Aldeřané, kteří se údajně odtrhli od hlavního proudu, v dávných dobách získali přístup k nejmocnější božské magii. Za přízně vybraných bohů, kteří kdysi válčili proti neznámému zlu, stvořili tento mocný meč, jenž má moc pohlcovat veškerou magii a chránit tak nositele. Současně jeho čepel pronikne jakýmkoliv materiálem a říká se, že neexistuje proti němu obrany.“
„To je přesně to, co potřebujeme. A kde ho získat?“ zeptal se Mág V.
„To už je trošku složitější. Samotná čepel poskytuje nositeli nevídanou moc a její zneužití je obrovské. A tak, když bylo staré zlo zničeno, Staří Aldeřané s pomocí bohů čepel rozbili na několik úlomků a schovali je na různé světy.“
„Aha. Takže to nebude tak snadné.“
„Říká se zde, až přijde nová hrozba, úlomky se stanou znovu přístupnými a je možné je opět zkovat dohromady a její moc obnovit. Aby nebylo vše tak snadné, úlomky jsou uschované na specifických a často bizarních světech. Navíc jsou úlomky často ukryty dosti neobvyklým způsobem. Říká se zde, že mohou nastat případy, kdy se na něj dotyčný může dívat, a přesto neví, co má před sebou. Myslím se, že tu máme opět mocnou ukrývací magii.“
„A jak tedy ty úlomky najdeme. Jsou v té knize uvedena místa?“ zajímal se Mág, přičemž v hloubi mysli pomalu ztrácel naději na snadné vítězství nad Ba‘alem.
„Je to tu uvedeno, ale tak snadné to není. Nečekejme žádný přehledný seznam světů. Adresy jsou v knize velice důmyslně zašifrovány. Ještě ani netušíme, kolik součástí meče musíme najít, ale už se mi podařilo odhalit první adresu.“
„Takže teoreticky můžeme vyrazit na výpravu?“
„Ještě ně. Známe adresu, ale nevíme kde přesně hledat. Světy jsou obrovské a pročesání každého celého světa by trvalo i staletí s nejistým výsledkem. Jediné, co jsem zatím zjistil, že se ten svět jmenuje Loyh, jinak zatím nic, ale to nebude problém. Očekávám, že ty výpravy budou vyžadovat všestrannost, ale mnoho volných lidí nemáme. Musíme najít někoho silného, ale i důmyslného. Nevíš o někom?“
Mág V se zamyslel. Na mysl mu přišlo okamžitě mnoho jmen, avšak si záhy uvědomil, že ten či onen má už přidělenou činnost. Občas vyslovil nějaké jméno, ale Azanyrmuth VI okamžitě odpověděl, kde a na jakou práci byl předělen. Seznam jmen se začal rychle krátit. „A co Blashyr?“
„To by možná šlo. Co vím, nedávno se vrátil z Cimmerie a měl by mít v současnosti volno. Půjdu to ještě dnes zjistit.“

Vzápětí se oba na čas odmlčeli. Azanyrmuth VI si něco zapisoval a Mág V ještě přemýšlel. Potom si Mág znovu vzpomněl na podivného tvora, kterého potkali v hloubi pevnosti Chal-Almen: „Zkoušel někdo hledat nějaké zprávy o těch Rusálech?“
„Samozřejmě. Já i mnozí badatelé se okamžitě po našem návratu snažili zjistit, co jsou zač, avšak bezvýsledně.“
„Opravdu nic?“ podivil se Mág V.
„Ani čárka. Ve starých Aldeřanských záznamech není o nich ani zmínka, jakoby vůbec neexistovali a to v těch záznamech je popsáno dosud nepoznaných národů, civilizací a ras. Některé dost možná nikdy nenajdeme. Na válečných poradách jsme také toto téma probírali s našimi spojenci, ale ani u nich není žádná zmínka. Andělín se sem musel zatoulat z opravdu nepředstavitelné vzdálenosti. S jistotou mohu tvrdit, že rasa Rusálů pochází z jiné Galaxie a dost možná ještě odlehlé její části.“
„Jaká škoda. S jejich mocí bychom mohli porazit Ba‘ala, aniž bychom museli hledat Čepel konce.“
„Možná jo, možná ne. Vůbec netuším, co si o nich myslet. Jaké mají úmysly a co od nich očekávat. Možná jsem přehnaně nedůvěřivý, ale historie nás už párkrát poučila si zachovávat opatrnost.“

Azanyrmuth VI si opět něco poznamenal. Zavřel lahvičku inkoustu, odložil pero a začal rovnat svitky. „Chvilku si odpočinu, něco pojím, a potom zajdu za Blashyrem, snad bude mít čas. Věřím, že je pro tyto speciální výpravy vhodný, protože je to velmi schopný bojovník.“
Ještě, než se rozloučil, Mág V ho ještě zastavil: „Teď mě něco napadlo.“
„Povídej,“ zastavil se kousek od dveří.
„Je docela zvláštní, že nás Ba‘al nechává tak dlouho na pokoji. Ještě nedávno prováděl na naše světy časté útoky a teď tak dlouho klid.“
„To je pravda. Možná si nás jen zkoušel. Možná si s námi jen tak hraje. Stačí si připomenout útok na Qastu. To byl čistě strategický krok. Určitě na svém domovském světě tvoří novou silnější armádu, aby nás dorazil velkým útokem. Je dost pravděpodobné, že čeká, zda na Chal-Almen získá přístup k novým znalostem.“
„A co zahájit masivní útok na Chal-Almen a nepřítele zaskočit.“
Azanyrmuth VI se zamyslel. Tento nápad nebyl vůbec špatný a po chvilce odpověděl: „Na tom něco je. Ba‘al určitě neočekává, že budeme mít takovou drzost, abychom zaútočili na jeden z jeho nejdůležitějších světů. Přednesu to naší radě. Pokud se to dobře promyslí, mohli bychom našeho nepřítele překvapit, a pokud by se musel najednou bránit, řadě našich světů by se ulevilo a zmenšilo nebezpečí napadení.“
Potom se oba rozloučili. Mág V se vrátil domů za rodinnou, zatímco Azanyrmuth VI se po malé večeři vydal za Blashyrem. Válečníka našel na kasárenském nádvoří, kde trénoval několik bojovníků. Azanyrmuth mu přednesl návrh ohledně výprav za Čepelí konce. Blashyr nabídku velmi zvažoval, avšak potřeboval nějaký čas na rozmyšlenou, protože chtěl mladé válečníky co nejlépe připravit k boji. Azanyrmuth se poté vrátil do komnaty, kde se dál věnoval zkoumáním staré knihy.

Druhý den Azanyrmuth přednesl radě nápad ohledně útoku na Chal-Almen. Nápad vyvolal velkou a plodnou diskuzi, která trvala několik hodin. Mnoha přítomným to přišlo jako velmi dobrý nápad a každý tak navrhoval, jak provést útok co nejlépe. Sešlo se opravdu velké množství návrhů, plánů, ale i varování na možné hrozby. Nakonec se po delší odpolední přestávce pokračovalo v jednání, kde padlo rozhodnutí o podniknutí riskantního, avšak takticky výhodného útoku na Ba‘alovo pozice. Bylo však potřeba přeskupit velké armády a současně hlídat sledovat vývoj na Chal-Almen.

O dva dny později se za Azanyrmuthem VI dostavil Blashyr, který nakonec nabídku přijal. Válečník Blashyr původně pocházel ze zemí severně od království Karlstad. Už od mala měl obrovskou sílu. Na páce nenašel přemožitele, dokonce ani Orkové se mu nedokázali rovnat. Ve dvaceti pěti dokázal zcela sám holýma rukama přeprat trojici skalních obrů. Zvěsti o jeho síle se rychle šířily do světa. Stejně jako síly mu byl dopřán i důvtip, díky němuž dokázal už mnoho nepřátel přelstít. Nebál se ani hádanek a hlavolamů. Dokázal si s mnohými věci poradit i jinak, než silou. Dokonce ani k magii nekladl odpor a sám se o ni zajímal. Sice nedokázal sesílat ohnivé koule, případně jiná kouzla, ale dokázal ji využít. Přestože mnohdy působil jako někdo, s kým si není radno zahrávat, dokázal nastavit i vlídnou přátelskou tvář. V klidných časech sršel humorem a u piva dokázal bavit téměř celou krčmu.

Ihned jak Azanyrmuthovi sdělil své souhlasné rozhodnutí, Azanyrmuth neskrýval radost a hned se mu začal věnovat. Přidělil mu nejlepší komnaty určené pro cestovatele a jakmile se Blashyr ubytoval ve velmi útulných a dobře zařízených komnatách, kde nechybělo prakticky nic, opět vyhledal Azanyrmutha, aby mu sdělil více o úkolu.
„Zdravím tě. Tak jsi dorazil,“ uvítal ho Azanyrmuth VI v komnatách, kde se už několik dní věnoval studiu knihy s názvem: „ČEPEL KONCE.“
„Rád se s tebou setkávám,“ opětoval Blashyr pozdrav. „Už jsme se dlouho neviděli.“
„Je to v poslední době hodně divoké. Každý má spoustu práce a jenom trneme, kdy na nás nepřítel znovu zaútočí.“
„Snad bude ještě dost času. Pokud se povede onen plán útoku, který se právě připravuje, nebude to snad tak zlé. Ale přejděme tedy k věci.“
„Takže bych nejdřív pověděl něco o Čepeli konce,“ začal Azanyrmuth s vysvětlováním podrobností o úkolu. „Jedná se o jednu z nejmocnější zbraní v celém známém Universu. Čepel konce dává nositeli neuvěřitelné schopnosti, jenž se svoji silou mohou měřit s povznesenými bytostmi. Legendy praví, že úder čepelí nezastaví žádné brnění, štít, či jiná magická ochrana. Dokáže pohltit prakticky veškeré magické útoky a nositeli tak poskytuje prakticky neomezenou obranu. Avšak i k takové moci je třeba přistupovat s pokorou. Snadno se s ní dají napáchat děsivé škody, nebo může padnout do nepravých rukou.“
„Rozumím. Budu to mít na paměti. Tak tedy jak ten meč získáme?“ přešel Blashyr k věci.
„Není to úplně jednoduché. Tuto zbraň údajně vytvořili bohové na pomoc Starým Aldeřanům v boji proti prastarému zlu. Když tuto zdlouhavou válku vyhráli a zlo bylo zahnáno až za samotnou hranici materiální sféry existence, bohové si meč vzali zpět, protože se obávali jeho zneužití. Dávné zkušenosti tomu nasvědčovaly, a tak zbraň rozbili na malé úlomky, které schovali na ta nejšílenější místa, kde by je nikdo nehledal. Zanechali tu však odkaz v podobě knihy, kterou sepsal jeden moudrý Aldeřan před mnoha tisíci lety. Kniha je v podstatě návod, jak onen meč opět získat pro případ, že bude hrozit Aldeneerinu zánik.“
„Předpokládám, že současná situace je přesně ten případ.“
„Ano. Dá se to tak říct.“
„Takže víš, kam budu cestovat?“ zeptal se válečník.
„První místa jsem už odhalil,“ řekl tajemně. „Jsou to vskutku hodně podivná místa. Však uvidíš sám, ale pro dnešek si běž odpočinout, zítra ti povím víc. Na první výpravu se vydáš hned zítra brzo ráno, protože času není mnoho. Dle posledních zvěstí Ba‘al shromažďuje na Chal-Almen armádu a chystá finální úder na Aldeneerin.“

Po těchto slovech se Blashyr vrátil zpět do svých komnat, kde měl připravenou večeři a zbytek večera strávil přípravou výbavy. V posteli před spaním ještě dlouze přemýšlel o úkolu, který ho čekal v následujících dnech a o legendární Čepeli konce. Rovněž přemýšlel o Aldeřanskému protiútoku, který se v těchto dnech intenzivně připravoval.

Další díly by měly následovat v menších časových odstupech. Doufám, že se to bude líbit. Aldeneerin se nám chýlí ke konci, a potom bych měl obnovit práce na Mad Blackovi.

První část osmého dílu je na světě. Už mám i 8.2, ale tu dám později.

8.1
Svět v obraze

Blashyr se probudil krátce po východu slunce. Ještě než se nasnídal, pokochal se hřejivým východem slunce. To ráno však působilo nezvykle, ačkoliv na nebi nebylo mráčku, den působil studeně. Ihned zarazil myšlenky na nejistou budoucnost a vydal se za Azanyrmuthem.

„Dobré ráno,“ pozdravil Azanyrmuth VI.
„I já ti přeji dobré ráno. Tak, kam pocestuju?“ přešel Blashyr hned k věci.
„První svět na tvé cestě se jmenuje Loyh. Dle knihy se má jednat o obydlený svět. O tamní civilizaci přirozeně nevíme vůbec nic, avšak kniha zmiňuje uzavřenou a velmi bohatou civilizaci. Takže buď připraven na ne příliš vřelé přijetí.“
„S tím si poradím,“ odpověděl válečník. Ve svém životě už musel pár nepříjemných situací řešit. „A kde najdu ten hledaný úlomek?“
„Má být ukryt v obraze.“
„V obraze?“ udivilo ho to, vždyť by to mohl kde kdo snadno najít, nebo dokonce vyhodit.
„Není to ledajaký obraz. V dávných dobách existoval umělec, který byl obdarován kouzelným štětcem. Údajně to byl dar dávné bohyně krásy Dibeny. Díky němu mohl vytvořit pozoruhodná díla, která byla proslulá na mnoha světech. Jeho obrazy chovali mnozí v obdivu, protože při pohledu se jevily jako živé, jakoby měly svou duši. Nikdo známý v celém Univerzu nedokázal podobnou nádheru ani napodobit. Tajemství však spočívalo přímo v tom štětci. Pomocí něj se dalo vstoupit přímo do obrazu a tvořit ho přímo uvnitř. Takřka nikdo o tom způsobu nevěděl, pouze jeho nejbližší a bylo přirozené, že se o to dále nedělili, takže tajemství zemřelo s nimi. O jeho obrazech kolují legendy o uvězněných lidech, ale nikdo si to nespojil se štětcem. Mnozí to přiřazovali spíš nějakým magickým experimentům. Onen Aldeřan však toto tajemství znal a rozhodl se ukrýt jednu část meče do jednoho z obrazu. A ten kýžený obraz se nachází právě na Loyhu.“
„A jak ho poznám, vždyť tam bude tisíce obrazů?“ zhrozil se Blashyr představy, že bude celé dny prohledávat galerie a soukromé sbírky.
„Měl bys ho poznat snadno. Na tom světě by měl být jediný a vyobrazen na něm březový háj. Oproti ostatním bude jistě mnohem živější. Tamější vládci jej dostali v dávných dobách darem, takže doporučuji začít v hlavním paláci.“
„A ten najdu kde? Přeci jen světy bývají hodně rozlehlé a docestovat do hlavního města by mohlo trvat i celé měsíce,“ oponoval.
„Pokud je popis správný, tak Kruh světů by měl být umístěn přímo v královských zahradách.“
„Tak to už snad najdu. Doufám, že první kontakt dopadne dobře.“
„Nezbývá nám, než ti věřit. Jsi naše velká naděje Blashyre. A teď se běž připravit. A pamatuj! Může tě potkat prakticky cokoliv,“ těmito slovy Azanyrmuth ukončil řeč.

Cestou do komnaty se Blashyrovi honilo hlavou spoustu myšlenek. Hlavně ho trápilo to, jak se dostat do královského paláce a jak ho místní přijmou. V dávných dobách příchody Aldeřanů na neprozkoumané světy často způsobily velký povyk. Našlo se dokonce i pár případu, kdy to rozpoutalo krvavé války, například spor Bedrosanů a Optriců o jejich původu. To by jeden nepochopil, jak se celé národy dokáží pobít kvůli takové kravině. Zanechal dalšího bloumání a nachystal potřebnou výbavu. Přibalil i nějaké zlodějské nádobíčko pro případ, kdyby Blashyra odmítli do královské galerie pustit.

Když Blashyr dorazil ke Kruhu světů, zarazil se. Kromě Azanyrmutha VI a oddílu strážných hlídající portál, mu nikdo nepřišel popřát dobrou cestu. Na druhou stranu se tomu nedalo divit, protože královská rada měla plné ruce práce s plánováním útoku proti Chal-Almen.

Azanyrmuth zadal příslušnou adresu a než válečník vykročil do neznáma, popřál mu: „Hodně štěstí. Tentokrát ho budeš potřebovat.“ Poté Blashyr vystoupal schody a odhodlaně vstoupil do otevřeného průchodu. Pokaždé, když válečník cestoval Kruhem světů, vždy byl ten zážitek průchodu hodně silný. Stačilo si uvědomit, jak nepředstavitelně velkou vzdálenost během okamžiku překonal.

Sotva na druhé straně vystoupil, ihned na důkaz přátelství prohlásil: „Jsem pouhý cestovatel a přicházím … “ v tom se Blashyr zarazil, když před sebou zahlédl celou smutnou a tichou scenérii. Celé město leželo dávno v troskách. Místo skvostných paláců a nádherných domů tu zbyly jen sutiny porostlé mechem a tam kde dříve proudily davy lidí, rostly jen vysoké stromy. Příjemné odpolední slunce pronikalo korunami stromů a slabý vánek se proháněl mezi ruinami. Od zkázy této civilizace mohlo uplynout už více než tisíc let, ne-li více.

Teprve, když procházel mezi ruinami, mu došlo, že hledaný obraz bude už asi pohřben pod hromadami trosek a pokud ne, jistě se na něm podepsal zub času. Blashyr zklamaně pomýšlel, avšak nevzdával se. Vydal se prozkoumávat ruiny, které dřív byly královským palácem a doufal, že se na něj přeci jen usměje štěstí. Navzdory zkáze velká část královských staveb pořád částečně stála.

Válečník našel průchod do ještě zachovalých částí paláce a pokračoval v průzkumu. Celé hodiny bloudil po rozlehlých komnatách, sálech a chodbách. Musel postupovat opatrně, protože stačil jeden neopatrný pohyb a mohlo dojít k sesuvu. Vnitřní vybavení dávno podlehlo času. Dřevěný nábytek ztrouchnivěl, všechno železné zrezivělo a knihy zetlely. I přes zkázu se zde dalo najít několik předmětů vyrobených z Trinia. Díky pozoruhodným vlastnostem tohoto kovu tyto předměty zůstávaly stále neporušené.

Po dlouhém pátrání nakonec Blashyr našel výstavní prostory. První pohled válečníka naplnil zklamáním, protože všechny obrazy už dávno zplesnivěly a rozpadly se. S myšlenkami neúspěchu pomalu procházel rozlehlými sály, když v tom se zarazil. Uprostřed okázalého sálu na zdi stále visel jako zázrakem zcela neporušený obraz. Už zdálky bylo poznat, že je to přesně ten hledaný obraz ukrývající první kousek mocné zbraně. Vyobrazení rozkvetlé jarní louky porostlé vzrostlými břízami, blankytně modrá obloha pokrytá bílými obláčky a příjemný les v pozadí. Blashyr přistoupil blíže a pozorně si ho prohlížel. Krátký pohled záhy ukázal, že válečník stojí před výjimečným dílem, které tu bez úhony přečkalo možná i několik tisíc let. Stromy dávný tvůrce namaloval s neuvěřitelnou pečlivostí, kdy se daly rozlišovat jednotlivé listy na stromech, které se lehce pohupovaly v slabém větru. Stejně tak vzrostlá luční tráva.

Blashyr se zaměřil na hledání úlomku zbraně a vybavoval si slova Azanyrmutha: „Do obrazu lze vstoupit.“ Přemýšlel, jak je to vůbec možné. Živoucí svět přímo lákal, aby jej prozkoumal blíže, a tak natáhl ruku směrem k obrazu. Sotva přiložil ruku, stalo se něco podivného. Svět kolem pohltil záblesk.

Jakmile záblesk pominul, Blashyr se rozhlédl. Nyní se nacházel uprostřed nádherné rozkvetlé louky porostlé břízami. Avšak vše bylo jiné. Celá scenérie byla namalovaná olejovými barvami, tráva, stromy, dokonce i blankytně modrá obloha po níž se proháněly bílé oblaky. Nechápal jak to bylo možné, ale i zde vál slabý vánek. V okolí však vládlo naprosté ticho, které působilo na válečníka bizarně. Ohromeně stál uprostřed louky, kochal se světem a přemýšlel o moci, která tohle všechno stvořila. Času však nebylo nazbyt, a tak se vydal na průzkum okolí.

Pomalu procházel namalovaným březovým hájkem a tu a tam si všímal několika detailů, které na první pohled nebyly patrné. Tu si všiml několika kozáků rostoucí v trávě, jinde obrázku na stromě věnovaným právě téměř zapomenuté bohyni Diben, nebo stáda srnek pasoucí se v nedalekém lesíku. Jakmile prozkoumal téměř celý březový háj ve snaze přijít na to, kam Aldeřan kdysi dávno ukryl úlomek mocné zbraně, přešel přes louku do nedalekého lesíku.

Listnatý les tvořily převážně duby, buky, habry a jasany. Oproti prosvětlenému březovému hájku tu byla o poznání větší tma. Protože tu však vládlo naprosté ticho, atmosféra hustého listnatého lesa působila temně až tíživě. Blashyrovo smysly mu napovídaly, že pokud je zde ukryt úlomek Čepele konce, bude to jistě někde tady. Pozorně se rozhlížel po okolí a hledal možné skrýše. Nakukoval pod kameny, do prostorů mezi kořeny stromů, prohledával keřové porosty, nebo hledal případné úkryty v korunách stromů.

Prozkoumal už velkou část lesa, avšak úlomek stále nikde. Najednou však v dáli spatřil něco, co upoutalo Blashyrovo pozornost. Ukryl se za vzrostlý buk, odkud sledoval záhadnou postavu procházející se po lese. V hlavě mu vyvstaly otázky: „Kde se tady jen vzal? Kdo to je? Co tu dělá? Není to nějaký Ba‘alův zvěd pátrající také po úlomku? Ví nepřítel také o Čepeli konce?“ neznámý na první pohled připomínal člena prostého kmene. Oděn byl pouze do prosté zvířecí kůže a krk zdobil kostěný přívěšek. Blashyr pátral v paměti a snažil si vzpomenout z jakého světa dotyčný pocházel, protože mnoho menších prostých kmenů též spadalo do Aldeřanské aliance. Přestože jeho znalosti národů v alianci byly velmi dobré, neznámého nedovedl zařadit. Ještě chvíli jej pozoroval, ale nezdálo se, že by po něčem pátral. Pomalu procházel lesem sem a tam, občas si sedl na kámen a o čemsi přemýšlel. Válečník zvažoval, zda vyjít z úkrytu a navázat kontakt.

Blashyr pozvolna vyšel z úkrytu. Až po chvíli si ho neznámý všiml. Okamžitě se zarazil, protože evidentně neočekával přítomnost kohokoliv jiného v namalovaném obraze.
„Ty jsi kdo?“ opatrně promluvil neznámý celkem srozumitelnou Aldeneerštinou staršího dialektu.
„Říkají mi Blashyr. Jsem na cestách. Mám důležitý úkol, jehož význam však nemohu prozradit, protože našemu světu hrozí vážné nebezpečí.“
„Nečekal jsem tu nikoho. Mě říkají Celda,“ představil se neznámý. „Náš svět je také ve velkém nebezpečí. Ten, který si nechá říkat Ba‘al, zaútočil na náš svět. Bylo to velmi rychlé. Mnozí z nás našli úkryt na ostatních světech. Ani ty však nejsou dost bezpečné. Musíme pátrat dál po neznámých světech. Nedávno jsem našel svět s těmito troskami, kde byl také tento divný obraz. Na pohled je překrásný a stále zachovaný. Ve skutečnosti zvláštní místo. Nevím, zda je tu možné žít navždy, ale může to být dobrý úkryt.“
„Netuším, zda je možné v tomto obraze přežít, ale náš Aldeneerin by vám mohl poskytnout dobré útočiště. I my válčíme s Ba‘alem a každá pomoc nám dává větší naději,“ navrhl Blashyr.
„Aldeneerin? To jméno mi něco říká,“ zamyslel se. „Stará vyprávění zmiňují vyspělý svět a velké společenství, které pak upadlo do temnoty.“
„Ano. Bylo tomu tak. Ovšem po mnoha letech se vše zcela změnilo. Stará civilizace nejspíš zanikla, ale na jejich troskách vnikla nová. Navázali jsme kontakty s mnohými, kteří kdysi patřili do velkého společenství.“
„Pak by to byla dobrá zpráva pro náš národ. Ukážeš nám cestu?“
„Jistě. Adresu Aldeneerinu samozřejmě znám. Aš splním svůj úkol, zavedu tě tam. Jen je potřeba zjistit, jak se dá dostat z tohohle místa.“
„To není problém. Stačí dojít na kraj a už se dostaneš ven,“ odpověděl Celda.
„Snad je to tak snadné, jak říkáš. Ještě jedna věc. Neviděl jsi tu něco zajímavého,“ snažil se Blashyr získat nějakou nápovědu k získání úlomku, aniž by prozradil skutečný důvod. Přestože Celda působil věrohodně, Blashyr zachovával opatrnost.
„Zajímavé je celé tohle místo. Snažím se tu najít nějaké jídlo, ale zatím neúspěšně. Srnky se mi z nějakého podivného důvodu nedaří ulovit. Zatím jsem neobjevil žádné ptáky. Je to divné, protože jsou tu v korunách stromů nějaká hnízda. Nenašel jsem tu jediné vajíčko, jen nějaký bezcenný úlomek čehosi.“

Blashyr najednou zpozorněl. To, co Celda označil za bezcenný úlomek, mohla být hledaná část nejmocnější zbraně v Univerzu. Nechtěl se ho vyptávat, kde to přesně bylo, a tak se vydal pátrat na vlastní pěst. Prozatím se rozloučil a pokračoval v průzkumu lesa, přičemž cestou sledoval koruny stromů a hledal v nich hnízda. V hlubší a temnější části listnatého lesa nenašel žádná, ale v části blíž k rozkvetlé louce už nějaká našel. Vylézt na stromy nečinilo Blashyrovi žádný problém, a tak se pustil do prohledávání.

První hnízdo bylo prázdné. Druhé, třetí také. Stejně tak tomu bylo u dalších deseti. Ani v jednom nenašel žádnou známku života, žádné vejce, ani ptačí pírko. Malíř obrazu zřejmě namaloval do korun hnízda pro pohled, ale na ptactvo už nezbyl prostor. S každým dalším hnízdem se Blashyr obával, že se úlomku zmocnil Celda, ačkoliv říkal, že je pro něj bezcenný. Válečník nedělal ukvapené závěry a neustával v lezení na stromy. Čtrnácté a patnácté hnízdo též zelo prázdnotou, ale v šestnáctém skutečně něco objevil. Blashyr opatrně vyprostil nenápadný úlomek ze stébel a slezl ze stromu. Teprve teď si ho pořádně prohlédl. Na první pohled skutečně působil prostým dojmem. Pouze tvar a neobvyklý materiál mohl zkušenému oku prozradit, že býval dřív součást mocného meče. Teď zbývalo zjistit, kolik těch úlomků bude třeba a kde je hledat.

Blashyr se zaradoval z prvního úspěchu. Radostně přidal do kroku a vydal se hledat Celdu, jenž se mezitím procházel v hlubší části lesa. „Mám, co jsem hledal. Můžeme jít. Víš kudy?“ zeptal se válečník. Celda se na nic nevyptával a ukázal směrem do ještě hlubší části lesa. Oba se tak vydali na cestu.

Trvalo to sotva pár minut, když došli k jakési podivné terasovité zdobné nazlátlé zdi, která na výšku měřila dobrých osm stop. Za touto hranicí už les nepokračoval. Blashyr si stoupl na špičky nohou tak, aby mohl za zeď nahlédnout, avšak vůbec nic se na druhé straně nenacházelo, dokonce ani blankytná obloha zde mizela a zůstalo zde pouze světlé prázdno. Oba vylezli po stupních jako po schodech a teprve na vrcholu mu došlo, že ona zdobná zeď je ve skutečnosti rám obrazu a za ní se již nachází skutečný svět. Stačilo už udělat poslední krok.

Vše kolem pohltila jasná záře, která brzy pominula. Nyní se Blashyr a jeho nový společník zvedl ze země. Kolem už nebyl ten březový háj, louka a přilehlý les v namalovaném světě, ale trosky dávné galerie. Zlatavé světlo zapadajícího slunce prosvětlovalo trosky kdysi skvostného města a venku na bývalých náměstích zpívali ptáci. Atmosféra světa Loyh působila příjemně a hřejivě. Bylo načase se vrátit zpět na Aldeneerin.

Ještě než Blashyr vykročil, podíval se na obraz a zamyslel se. Teď se uvědomoval, že svět Lyoh je už mnohými zapomenut a jediné krásné, co zde přečkalo, byl onen obraz. Výjimečné dílo dávného malíře, které je v dnešní době velmi vzácné. Říká se, že na všech světech Aldeřanské aliance se dají najít pouze tři. Zbytek se možná zachoval na některých opuštěných zapomenutých a jinak zdevastovaných světech. Blashyr se po zvážení rozhodl, že ze světa Loyh, kromě důležitého úlomku meče, přinese také velmi vzácný a cenný obraz. Opatrně tak přistoupil ke zdí a sundal ho z Triniového háčku. Hned bylo válečníkovi jasné, proč háček nezrezl a obraz neupadl. Dílo následně obalil do látky, kterou Blashyr nesl pro případ potřeby v batohu s ostatním vybavením. Po celou dobu se Celda divil, co to jeho společník prováděl. Válečník mu vše vysvětlil i výjimečný význam tohoto díla.

I přestože Blashyr oplýval velkou sílou, obraz se nesl těžce. Vzhledem k jeho velkým rozměrům ho museli nést oba a to přes všechny překážky, které jim do cesty postavilo zchátralé město plné závalů, sutin a trosek. Přes všechny nesnáze se ke Kruhu světů dostali ještě před setměním. Pak už jen stačilo zadat adresu Aldeneerinu a vstoupit do průchodu.

Na Aldeneerinu bylo právě po poledni. Hned jak oba dorazili, strážný u Kruhu ihned běžel ohlásit Azanyrmuthovi návrat Blashyra z výpravy. Azanyrmuth VI dorazil o pár chvil natěšen na výsledek výpravy. Když uviděl Blashyra s čímsi velkým zabaleným v látce v doprovodu nějakého válečníka z prostého kmene, zarazil se.
Po chvilce váhání však spustil: „Tak jak jsi dopadl? Co všechno se stalo a kdo je tenhle?“
„Stalo se toho celkem hodně. Představuju ti Celdu, zástupce jednoho kmene, který též zažil útoky Ba‘ala,“ spustil Blashyr.
„Rád tě poznávám. Mé jméno je Azanyrmuth VI. Doufám, že se ti na Aldeneerinu bude líbit. Myslím, že si máme hodně co vyprávět, ale to až později. Teď mě zajímá výsledek výpravy,“ otočil se k válečníkovi.
„Našel jsem to,“ ukázal malý tmavý úlomek. „Skutečně to bylo ukryté v tom obraze.“
„Výborně,“ zaradoval se Azanyrmuth. „Takže pověst je pravdivá. Snad jsme započali cestu k porážce Ba‘ala. A co jsi ještě přinesl?“ podíval se na velký zabalený předmět.
Blashyr odhrnul látku, aby ukázal onen překrásný obraz: „Vzpomněl jsem si na tvá slova o výjimečnosti těchto obrazů, tak mě napadlo, že ho vezmu s sebou.“
Azynyrmuth i přítomní na nádvoří vykulili oči: „Jak? To jsi takhle mohl jen tak odnést? Jak to vypadá se světem Loyh?“
„Civilizace na Loyhu zanikla už před staletími. Z kdysi skvostného města zůstaly pouze rozvaliny. Jediné, co přežilo, byl tenhle obraz a nějaké drobné předměty vyrobené z Trinia. Zřejmě nějaká magie, které tento obraz chránila.“
„Možná magie, která byla použita ke stvoření těchto obrazů ho dokázala ochránit, nebo ho Starý Aldeřan ochránil kouzlem kvůli úlomku,“ uvažoval Azanyrmuth. „To můžeme časem zjistit. Teď však máme důležitější věci. Odpočiň si, a potom nám v jednací síni povíš, jak probíhala výprava.“
Všichni se poté odebrali zpět do paláce a šli se věnovat úkolům. První cesta za Čepelí konce tak slavila úspěch. Nejenže, se podařilo najít první úlomek, ale i navázat kontakt s malým kmenem, který Aldeřané vzali pod svou ochranu a navíc získat výjimečné umělecké dílo.

Supeer jen dál jen dál..

Další pokračování cesty za Čepelí konce.

8.2
Slzy spasitele

Od Blashyrovo výpravy do útrob obrazu uplynul sotva den. Poté, co se dobře vyspal, zamířil si to hned časně z rána k Azanyrmuthovi, který už měl nastudované další místo, kde se nacházel další úlomek čepele.

„Zdravím tě,“ uvítal ho mág ve svých komnatách, kde bez ustání pokračoval v bádání. „Dobře, že už jsi tu.“
„Už jsem se probral, a tak nemá smysl to prodlužovat. Čas je drahý,“ odpověděl Blashyr. „Kam půjdu tentokrát?“
„Abych to trochu vysvětlil, začal bych nejprve jednou pověstí. Jmenuje se Slzy spasitele.“
„Dobrá. Tak si ho poslechneme,“ souhlasil jsem, dávné příběhy a pověsti válečníka vždycky fascinovaly.

Azanyrmuth ze stolu vzal knihu dávných příběhů a začal číst: „V dávných dobách žil jeden moudrý a dobrý vládce. Jmenoval se Garridan. Své zemi vládl vždy přívětivou rukou. Dělal vše pro to, aby se jeho poddaní měli dobře a nestrádali. Vždy byl ochoten pomoc a přiložil ruku k dílu, když bylo potřeba. A tak se v jeho zemi žilo po dlouhá léta dobře. Jednou ovšem na zemi přišla drsná zima a v létě pro změnu velká sucha, a tak ten rok byla úroda velmi chudá. Na zem rychle přišel hlad a bída, a přestože vládce lidu rozdal všechny své zásoby, ani zdaleka to nestačilo. Garridan se nemohl dívat, jak jeho lid strádá, a tak rozprodával svůj majetek. Ovšem i to bylo málo, jeho majetek byl skromný a situace v okolních zemí podobná. Garridan ve svém dětství zaslechl pověst o Bezedném džberu. O mocném předmětu stvořen samotným bohem Seyedonen. Říkalo se o něm, že dobrému člověku poskytne nevyčerpatelný zdroj vody. Od té doby věnoval veškeré úsilí v pátrání po zmínkách o mocném artefaktu. Hledal ve starých knihách, pomoc také hledal u vědem, mágů i poustevníků. Pátral mnoho dní, až se konečně doslech o místě, kde se hledaný džber měl nacházet. Sbalil si potřebné věci na dlouhou cestu do neobývaných zemí a vydal se na cestu.
Výprava byla velmi náročná. Krajinu sužovalo vedro, louky a pole usychaly, potoky téměř vyschly, a tak si vládce musel vystačit s málem, co si s sebou nesl. Po úmorných dnech konečně našel údolí obehnané neprostupnými pohořími. Další den strávil hledáním jediného skrytého průchodu. Když po dlouhých strastech dorazil na místo, spatřil hledaný džber. Rychle k němu doběhl a neohlížeje se po okolí, velkými doušky uhasil svou žízeň. Nevšiml si však ledového elementála opodál. Garridan spatřil až jeho mohutnou ledovou ruku napřaženou k útoku. K tasení zbraně bylo již pozdě, a tak instinktivně na obranu nastavil džber. Elementálův úder ho rozťal a nekonečné proudy vod se valily ven. Voda ve spojení mocného ledového elementála začala mrznout a Garridan s ní. V tu chvíli si uvědomil, že selhal a jeho lid je tak vydán na pospas bídy a hladu. Před smrtí nepřestal myslet na svůj lid a plakal. Ještě než vše pokryl led, stačily jeho slzy zmrznout.
Po ztrátě vládce lid upadal v mnohem větší zoufalství. Horka nepolevovala a k jídlu téměř nic nezbylo. Po tragickém konci Garridana se však bůh Seyedon smiloval, a tak se na vyprahlé země po dlouhé době snesl vydatný déšť a na podzim již sklízeli bohatou úrodu.“

„Takže měla pověst nakonec dobrý konec,“ prohlásil Blashyr, když Azanyrmuth skončil s vyprávěním.
„Mnohé pověsti často končily hodně špatně. Prakticky na všech světech se dá najít spousta knih s pověstmi a mnohdy je to pěkně temné čtení,“ vysvětloval Azanyrmuth.
Válečník se na chvíli odmlčel. Teprve po chvilce přemýšlení se vrátil k původnímu tématu. „A teď jak to souvisí s Čepelí konce?“
„Svět, kam půjdeš se jmenuje Drassga. Měl by to být už neobývaný svět, alespoň podle knihy. Dnes může být vše jinak, vždyť jsme se o tom přesvědčili hned na začátku. A další úlomek se nachází právě v místě, kde Garridan svedl poslední souboj s ledovým elementálem. Už jsem našel potřebné mapy a zjistil, jak otevřít skrytý průchod do místa, které se dnes nazývá Údolí mrazivého žáru. Už jsem ti zhotovil kopii mapky,“ podal Blashyrovi papír s mapkou. Zběžně do něj nakoukl, zatímco Azanyrmuth pokračoval v popisu cesty: „Cesta od Kruhu světů je dlouhá. Čeká tě téměř šedesát mil pravděpodobně hustým lesem. Potom projdeš jeskyní na jejímž konci najdeš bránu. K jejímu otevření budeš potřebovat rafinované mrazivé soli. Už jsem dal vědět mágovi Toranovi, tak se za ním pak zastav. A ještě jedna věc. Buď v Údolí mrazivého žáru opatrný, dost možná tam mohou ledoví elementálové stále žít.“

Po těchto slovech Blashyr opustil Azanyrmuthovo komnaty a zašel za dvorním mágem Toranem, který působil na nedaleké magické univerzitě. Mága zastihl v zahradách univerzity a ten již věděl, z jakého důvodu válečník přicházel.
„Vítám tě. Mám pro tebe připravené ty mrazivé soli. Pojď za mnou.“
Blashyr Torana následoval do jeho domu a cestou probírali dávnou pověst. Ještě než mu doma podal ze skříňky váček se vzácnou ingrediencí, mág ho požádal ještě o jedno: „Pověst Slzy spasitele je mi už dlouho známá, avšak málokdo doufal, že se někdo vydá do Údolí mrazivého žáru. Jak si jistě od mého kamaráda slyšel, jsem vášnivým sběratelem vzácných drahokamů a právě Slzy spasitele mají pro mě ohromnou hodnotu. Garridanovy zmrzlé slzy nejsou ledajaké, protože vlivem střetu mocných magií se z nich staly jisté drahokamy. Žádné teplo ani slunce je již nerozpustí. Část božské moci džberu totiž přešla do oněch slz a nyní je takřka nemožné je zničit, stejně tak jak se to stalo s ostatky vládce uvězněného v ledu. Pokud je to všechno pravda, určitě tam najdeš stále zmrzlého vládce. Když mi přineseš nějaké ty slzy, bohatě se ti odměním.“
Ochotně válečník přijal mágovo žádost a rozloučil se s ním.

Blashyr se rychle vrátil do přidělené komnaty, kde se vybavil na cestu. Nepodceňoval varování mágů a přibalil teplé oblečení a lektvary chránící před mrazem. Pro případ střetu s ledovými elementály se také vyzbrojil Plamennou čepelí, která měla na podobné tvory zničující vliv. Připraven na cestu se válečník vrátil za Azanyrmuthem a společně se odebrali ke Kruhu. Zadal adresu světa Drassga a cesta byla volná.

Když Blashyr vyšel na druhé straně a Kruh se uzavřel, rychle obhlédl okolí. Svět se jevil skutečně neobydlený. Kolem Kruhu se nacházel vzrostlý vlhký les, vysoké stromy, hustá křoví a vzrostlá tráva. Vládl tu příjemný blahodárný klid. Ovšem na nějaké lenošení válečník neměl čas. Musel najít starou cestu, která vedla k hledanému údolí. Nějaký čas trvalo, než našel pozůstatky dlážděné cestu, kterou už pokrývaly nánosy hlíny a vrstva mechu. Pak už nic nebránilo, aby válečník vyrazil na cestu.

Skrz husté porosty se cesta špatně sledovala, a proto Blashyr musel postupovat pomaleji. Než se dostal k pohoří a našel vstup do podzemí, uplynuly tři náročné dny. Za celou dobu nepotkal žádného místního obyvatele, pouze četná stáda lesní zvěře Opatrně vstoupil průrvou ve skále do tmavé jeskyně. Na další cestu si svítil loučí a v druhé ruce jsem měl pro jistotu připravenou Plamennou čepel.

Podzemím válečník bloudil necelou hodinu, až v jednom velkém dómu zahlédl želenou bránu. Už na dálku zářila slabým namodralým světlem a čím se k ní blížil, tím víc se okolní vzduch ochlazoval. Jakmile stál přímo před ní, přičemž si prohlížel její bohaté zdobení a neznámé písmo, všiml si, že na ní není žádná klika či cokoliv jiného sloužící k otevření. Když se brány zkusil dotknout rukou, ucítil silný mráz. Bylo takřka nemožné pokusit se ji otevřít ručně, aniž by komukoliv zcela umrzly ruce. Blashyr si vzpomněl na rafinované zmrzlé soli a rady Torana ohledně toho, jak je použít k otevření brány. Před tím se však teple oblékl, protože chlad vycházející ze světa na druhé straně byl neobvykle silný.

Teple oblečen válečník opatrně otevřel váček, nabral hrst solí a hodil je přímo na bránu. V tom se země zachvěla a brána se za zvuků skřípání a praskání ledu pomalu otevřela.

Když Blashyr prošel bránou a ocitl se ve zvláštním mrazivém světe, ihned pochopil proč se to jmenuje Údolí mrazivého žáru. Válečník cítil jak mu mráz vstupuje do těla a poprvé v životě pochopil, jak zimu snáší ostatní národy, které nejsou zvyklí žít v severský končinách Aldeneerinu. Najednou si říkal, jaká je tu zima. Od úst mu stoupala pára a cítil, jak ho z mrazu pálí obličej. Nečekal zbytečně a ihned pokračoval pěšinou pokrytou zmrzlým sněhem skrz lesem vysokých borovic pokrytých rovněž sněhem. Zmrzlý sníh pod nohama hlasitě křupal a narušoval zdejší mrazivé ticho. Čím víc sestupoval do údolí, mráz byl stále silnější. Blashyr se obezřetně rozhlížel po okolí a snažil se rychle pohybovat, aby se alespoň trochu zahřál.

Válečník se na chvíli zastavil a rozhlížel se po okolí. Vnímal to mrazivé ticho, když v tom náhle uslyšel další křupání zmrzlého sněhu. Kroky neznámého se blížily. Ihned si vzpomněl na ledové elementály, protože cokoliv jiného by v takovém mrazu sotva přežilo. Tasil proto Plamennou čepel a přichystal se k boji.

Po chvilce se přiřítila živoucí dvanáct stop vysoká masa ledu ve tvaru jakéhosi golema a připravena k útoku. V tomto ledovém údolí elementál téměř dokonale splýval s okolím, a tak Blashyr nedivil, že ho tehdy Garridan přehlédl. Prvnímu úderu rychle uhnul a hned nato se válečník ohnal Plamennou čepelí po elementálovi. Ten najednou ucukl, bylo poznat, že oheň dřímající v mocném meči mu nedělá dobře a to ho ani nezasáhl. Uhnul dalšímu úderu a rychlou otočkou se dostal nepříteli do zad. Získal na moment výhodnou pozici a mečem elementála bodl přímo do zad. Potom už jen sledoval, jak se pod mocí ohně masa ledu pomalu rozpouští. Dalšímu úderu už nebyl problém uhnout, protože elementál rychle ztrácel sílu. Uštědřil mu další úder a nepřítel se zcela rozpustil. Voda sice v tomto mrazu opět zmrzla, tentokrát však v neškodnou ledovou plošku.

Z vítězství se Blashyr neradoval dlouho, protože další křupání sněhu varovalo před dalším nepřítelem. Krátce se ohlédl a zjistil, že není sám, ale blížila se k němu hned pětice ledových elementálů. Musel tedy pobíhat mezi stromy a uhýbat silným ledovým úderům. Naštěstí při válečníkovi stála Plamenná čepel, kterou odrážel útoky a díky občasnému zásahu sebral trochu životní síly nepřátelům. Nakonec se mu povedlo získat mezi stromy výhodnou pozici a čepelí bodl jednoho z elementálů. Sotva se rozpustil, ihned odrazil další útok a po dalším úderu byla z dalšího nepřítele louže pozvolna zamrzající vody. Potom rychlým klusem zaujal výhodnou pozici na malé zasněžené skalce a jakmile se zbývající trojice přiblížila, zaútočil. Dvěma rychlými údery zlikvidoval další dva ledové elementály a poslední nevydržel o mnoho déle.

Zatím co válečník oddechoval, pozorně si prohlížel okolí. Mrazivé ticho však značilo, že Blashyr zůstal v údolí sám. Počkal, než znovu nabral síly a konečně se vydal pátrat po úlomku čepele a také Garridanových slz.

Konečně sestoupil na samotné dno údolí. Jak se dalo očekávat, tvořila ho velká zmrzlá plocha a v jejím středu vyvýšená skalka. Tušil, že je to ono hledané místo. Mráz na tomto místě byl čím dál tím nesnesitelnější, až Blashyr musel sáhnout do batohu a poprvé v životě vypít lektvar dočasně zesilující odolnost vůči mrazu. Jeho tělem potom prošel příjemný hřejivý pocit a stejně tak krutý mráz už nebyl tak nesnesitelný. V duchu přemýšlel, zda by běžní obyvatele mírných pásů Aldeneerinu návštěvu tohoto místa přežili, když i válečníkovi pocházející ze severu tu byla zima.

Když dorazil ke skalce uprostřed zamrzlého jezera, vyvstal před ním výjev dávného souboje, jenž tu zůstal zachován navěky pod vrstvou ledu. Viděl tu marnou snahu Garridana, jak se snaží odvrátit nečekaný útok ledového elementála. Přesně jak stálo v pověsti, nastavil nepříteli džber a ten byl úderem rozerván. Než voda vlivem moci ledového elementála stačila zmrznout, zalila velkou plochu na dně tohoto údolí. Když tam válečník tak stál a facinovaně hleděl na tento tisíce let starý výjev a přemýšlel jaká mocná magie se tu střetla a vytvořila toto zmrzlé místo, neunikl jeho pozornosti výjev vládce. V jeho tváři byl znát velký smutek. Připomnělo mu to důležité poslání, a že na Blashyrovi možná závisí osud Aldeneerinu, a tak nesmí v žádném případě selhat. Kdo ví, jaký byl nakonec osud obyvatel tohoto světa. Pověst sice pravila, že nakonec přišla záchrana, ale už se nezmiňuje o tom, co se stalo v dalších letech. V knize byl tento svět veden už jako neobydlený.

Nastala ta pravá chvíle začít pátrat po úlomku. Intuice válečníka zavedla přímo na zamrzlou skalku. Bylo obtížné se na ní dostat, protože zmrzlé proudy vody z ní udělaly dokonalé kluziště. Musel si vypomoct dýkou, kterou vyryl alespoň jednoduché úchyty a schůdky. Na vrcholu, přímo pod nohami obou bojujících, spatřil jednu z věcí, kvůli níž dorazil na toto místo. Slzy spasitele. Blashyra překvapila jejich velikost. Očekával jen drobné perly, ale místo toho v průměru měřily něco málo přes palec. Sesbíral jich celou hrst a opatrně vložil do přichystaného váčku. Když už se přesvědčil, že tu už žádné slzy nejsou, začal pátrat po úlomku. Odhrnul zbytky sněhu ze skalky a najednou ho spatřil. Jak se dalo očekávat, byl uvězněn v ledu asi osm palců hluboko. Taková maličkost však válečníka nevyvedla z míry a dýkou začal narušovat led.

Blashyr strávil dolováním úlomku dvacet minut, jelikož byl led nečekaně odolný. A když ho konečně držel v ruce, schoval ho do dalšího přichystaného váčku a pečlivě uložil do batohu. Nyní měl válečník vše, a tak po ledu sklouzl ze skalky. Ještě jednou obešel celou scenérii boje a hledal případné další slzy. Důslednost válečníka se vyplatila, protože v okolí se povalovaly ještě tři další. Přidal je k ostatním a vyrazil na cestu domů, protože lektvar odolnosti vůči mrazu přestával působit. Před odchodem se Blashyr ještě naposledy otočil a sledoval ten dávný výjev, který tu v náruči zimy přetrvá na věky.

Po půl hodině konečně opustil jeskyni spojující údolí se zbytkem světa a pocítil neobvyklé teplo. Svlékl teplé oblečení a pomalu přivykal běžnému podnebí světa Drassga. Na chvíli si Blashyr sedl do vzrostlé trávy a nechal na sebe dopadat životodárné paprsky slunce, které si našly cestu skrze koruny stromů. Nyní byl už byl mimo ohrožení, a tak si konečně mohl prohlédnout Slzy spasitele. V rukách stále chladily a ani pod silnými paprsky slunce se nerozpouštěly. Teprve ve zlatavém slunečním svitu se ukázala jejich krása. Blashyr je obdivoval několik dlouhých minut, ale pak si uvědomil, že není času nazbyt a vydal se na třídenní cestu ke Kruhu.

Když se Blashyr vrátil domů, ihned vyhledal Azanyrmutha. Našel ho opět u prastaré knihy a sotva válečníka uviděl, zaradoval se.
„Konečně jsi zpátky. Tak povídej, našel jsi to?“ nedočkavě k němu vrhl.
„Mám ho tady,“ vytáhl Blashyr z váčku úlomek.
„Výborně, takže jsme na správné cestě,“ pravil a šel ho schovat do trezoru ve vedlejším pokoji.
Jakmile se vrátil, chtěl i tentokrát povyprávět o výpravě. Blashyr zmínil každý detail i to, že našel Garridanovy slzy.
„Takže pověst nelhala,“ pravil, když si prohlížel překrásné slzy. „Nádhera. Možná se na to místo taky někdy vydám, moje magie si snad s tou krutou zimou, co popisuješ, poradí. A teď dones ty slzy Toranovi, bude mít nesmírnou radost.“

Za mágem se válečník vydal ještě ten večer a zastihl ho v sídle mágů na magické univerzitě. Když mu předal poklad tvořený z dvanácti zmrzlých slz, měl obrovskou radost. Neustále si je prohlížel a obdivoval jejich krásu. Trochu ho též překvapila jejich velikost. Za odměnu válečníkovi vyplatil 400 zlatých, což byla částka, kterou si vydělal velmi dobrý řemeslník téměř za celý rok. Potom mu stejně jako Azanyrmuthovi povyprávěl o výpravě a při tom bohatě pojedli a popili. Do postele se tak Blashyr dostal až k půlnoci. Sotva ulehl, usnul tvrdým a zaslouženým spánkem.