StarGate: Atlantis - Dva životy - 23. kapitola

[Aiwendill]

rok sa tu neobjavil žiadny príspevok, tak to presúvam do mŕtvych poviedok. Aiwendill

Kapitola mapuje díly:
3x09 – Přeludy
3x10 – Návrat I.
3x11 – Návrat II.


8. kapitola – Plán A? Ne! Plán B

Sheppard se trhnutím probudil ze zlého snu. Dlouhé dny po návratu z planety, kde byl wraithský přístroj na ovlivnění mysli, se mu vracely vzpomínky na doby strávené na misích na Zemi. Na kamarády, které ztratil a nedokázal zachránit, a když už si myslel, že na Atlantidě na to zapomněl, objeví se nějaký přístroj, který ho do toho vrátí rovnýma nohama.
Odhodil přikrývku a posadil se. Protřel si obličej, pomalu vstal s cílem dojít k oknu. Byla stále tma, ale na obzoru se pomalu začalo rýsovat světlo. Otevřel okno na balkón a vyšel se nadýchat čerstvého mořského vzduchu.
Město zářilo do končící noci a on nemohl přijít na to, proč se mu na konci každého snu zjevuje Collinsová. Stočil pohled k jejímu balkónu, který byl jen ob pokoj dál. I v jejích oknech se svítilo. Evidentně i ona měla problém se spaním. Nahnul se přes zábradlí, aby viděl lépe.
Světlo zhaslo. Dveře se otevřely. Pak vyšla. John se natiskl ke stěně, ale pořád se díval. Vlasy měla jako vždy stažené do drdolu na týle, ale kolem uší jí roztomile trčely, takže s ním musela i spát. Musela vylézt ze stejného důvodu jako on. Na sobě měla obyčejné volné triko a kraťasy. Když se podíval blíž, všiml si, že si stahuje bezprsté rukavice. Byla však ještě moc tma, aby viděl, proč je nosí.
Moc o ní přemýšlel. V tom měla Teyla pravdu. Nedokázal ji vypustit z hlavy a to jen kvůli tomu, že před ním něco skrývala. Uklidnil by se, kdyby znal její tajemství?
Trhnul sebou, když se otočila jeho směrem a přímo se na něj podívala. Rukavice si nestačila natáhnout, tak jen schovala ruce za záda. John na ni nervózně mávnul, ona se na něj zamračila a zmizela v pokoji.
„Fakt inteligentní,“ zamumlal si pro sebe a vrátil se ještě na krátký čas do postele.
***
„Netlačím na vás, Mio, ale byla bych ráda, kdybyste se mnou mluvila.“ Odtrhla jsem pohled od okna, odkud byl daleko lepší výhled než na to, co bylo přede mnou. Jedna z nevýhod, které mě na Atlantidě čekala, byly nařízená sezení s doktorkou Kate Heightmeyerovou, která byla psycholožkou celé expedice.
Trochu jsem si poposedla a zpříma se na doktorku podívala. „Říkáte mi to na každém sezení a já vám jako pokaždé odpovím, že s vámi mluvit nebudu.“
„Mio, pro někoho ve vaší situaci je důležité, aby se někomu svěřil se svými pocity.“ Hlasitě jsem si odfrkla.
„Co potřebuju, řeknu doktorce Weirové. Nepotřebuju se svěřovat… vám.“ Složila jsem si ruce na hrudi a upírala na ženu před sebou samolibý pohled. Tenhle typ doktorů mi nikdy nepřirostl k srdci.
„Pokuste se mi důvěřovat, Mio. Nejsem váš nepřítel.“ Opřela jsem se lokty o kolena a překlonila se, abych byla doktorce blíže.
„Důvěřuje mi snad podplukovník Sheppard?“ Stiskla rty a nic z ní nešlo. Pokřiveně jsem se usmála. „Mluvte s těmi, co to potřebují. Já však mezi nimi nejsem. Nashledanou.“
***
„Nemohu ji do ničeho nutit, Elizabeth, ale určitě bych jí doporučila, aby se podívala i mimo Atlantidu.“ Weirová chápavě pokynula. Byl to její nápad, aby Mia chodila k doktorce Heightmeyerové. Sama si nedokázala představit, jak by se cítila v její zoufalé situaci a doufala, že se otevře alespoň psycholožce. Jenže Mia měla vlastní představu a tou byla naprostá izolace, dokonce ani Carson s ní nic nezmohl.
„I když už dlouho nemá stálou stráž, pořád si tu může připadat jako ve vězení,“ pokračovala doktorka Heightmeyerová a Weirová na ni chvíli hleděla, jakoby netušila, co tu dělá. Příliš se ponořila do myšlenek. Jenže měla o Miu strach, po tom incidentu s Rodneym z jiné reality, se Mia uzavřela ještě víc. Stále dělala Rodneymu pomocnici, ale jen když si ji vyžádal a raději pomáhala Zelenkovi, se kterým mluvila česky, takže nikdo nevěděl, o čem si ti dva povídají.
„Elizabeth?“ Weirová zdvihla hlavu.
„Máte pravdu, doktorko, možná by mohla společně s lékařským týmem na M7G-677. Keras a rada Starších jsou v jejím věku.“Elizabeth věděla, že následujících pár dní bude lepší, když Mia na Atlantidě nebude.
***
„Určitě se ti tam bude líbit,“ šeptal mi do ucha Radek, ale já jsem z jeho tónu poznala, že to tak jednoduché nebude. Problém nebyl s planetou, kde ti nejstarší byli asi v mém věku, ale v cestě na ni. Od mého příchodu na Atlantidu, jsem bránou prošla dvakrát a znovu jsem potom nijak nadšeně neprahla. To už bych raději letěla na Daedalu.
„Tohle si vezmi s sebou.“ Dal mi do ruky pytlík, v němž byla spousta čokoládových tyčinek. S nevyslovenou otázkou jsem se na Radka podívala. „Je to planeta dětí.“ Na chvíli se zarazil a hledal správná slova na omluvu.
„Dokud ti není třicet, pořád můžeš být dítě,“ řekla jsem mu česky a on se usmál. Přesto jsem měla dojem, že mě na planetu neposílají jenom kvůli „ozdravnému procesu“, jak to nazvala Elizabeth. I přes tu dobu strávenou tady, mě v jistých ohledech nebrali na vědomí a mysleli si, že jsem stále vůči některým informacím stále uzavřená.
„Snad se Rodneymu podaří spustit ten mezigalaktický most.“ Radek zavřel pusu a přikývnul. Pomalu si začal zvykat na mou přímost a způsob, jak mu dokážu číst v obličeji.
„Šťastnou cestu,“ popřál mi a já pevně stiskla pytlík. Vyšla jsem společně s ostatními k bráně. Byly to dvě sestry a jeden zdravotník a já se jim nabídla, že vezmu jednu tašku, abych jim byla alespoň trochu nápomocna.
Než se brána otevřela, otočila jsem se k operačnímu. Elizabeth mě pozorovala společně s podplukovníkem, jehož pohled a výraz ve tváři mi dělal posledních pár dní starosti. Nevěděla jsem, co si pod ním mám představovat.
Otočila jsem se čelem k bráně a nepatrně s sebou cuknula, když se vlna vyhrnula do místnosti a vrátila se zase zpět. Nezaostávala jsem za ostatními, ale přesto jsem poslední krok před bránou zaváhala, podívala se zpět na podplukovníka, který se tvářil překvapeně, a se zavřenýma očima vykročila vpřed.
***
První koho museli na planetě M7G-677 ošetřit, jsem byla já. Jakmile jsem prošla bránou, zapadla jsem do prvního keře a dobu zvracela. Skvěle jsem se tím uvedla před Kerasem, nejstarším mužem na planetě, který byl ještě k tomu v radě Starších vesnice, do které přišel podplukovník a jeho tým.
„Je v pořádku?“ slyšela jsem jeho hlas.
„Není zvyklá chodit bránou.“ Jedna ze sestřiček, o které si myslím, že se o mě jednou starala, mi podala kapesník, kterým jsem si otřela pusu a tiše se omluvila.
„Nic se neděje. Každý to snáší jinak.“ Snažila se mě ukonejšit.
„Pochybuju o tom, že by se někdo pozvracel.“ Mile se na mě usmála. Nakonec jsem si potřásla k Kerasem, abychom se seznámili. Ihned jsme si potykali, protože jsme byli skoro stejně staří. Byl starší jen o dva roky a pár měsíců.
Odvedl nás do vesnice, kde se dvě sestričky a zdravotník začali věnovat dětem. Měřily jim teplotu, odebíraly krev, dělali výtěr a spoustu dalších věcí. Byla jsem ráda, že se můžu zhostit příjemnějšího úkolu.
Seděla jsem na kmeni jen kousek od chýše, kde zdravotnický tým dělal vyšetření, a rozdávala dětem čokoládové tyčinky za odměnu. Spočítala jsem, kolik mám tyčinek a kolik je dětí, aby na všechny vystačilo. Nakonec dostalo každé dítě půlku a to jsme byli v jedné vesnici. Ještě, že to trvalo tak dlouho. Bylo příjemné být na pevné zemi.
„Nevypadáš jako členka expedice.“ Keras si za mnou sednul. Díval se na chýši, odkud vyběhlo poslední dítě a já ho obdarovala poslední půlkou tyčinky. Obezřetně mi ji vytrhlo z ruky a odběhlo pryč. Jen lehce jsem se nad tím pousmála. Nebyl rozdíl mezi dětmi z mé domoviny a místními.
„Proč myslíš?“ Složila jsem pytlík a zastrčila si ho do kapsy. Keras ukázal před sebe a společně jsme se zvedli. Moje práce tu skončila. Teď bude tým dělat ve své přenosné laboratoři testy a to bude nějakou dobu trvat.
Když nic během procházení vesnice neříkal, zastavila jsem se u poslední chýše. „V čem je ten rozdíl?“ Byla jsem zvědavá, co je na mně tak nápadné, abych na tom zapracovala.
„Říkají to tvoje oči.“ Lehce jsem pootevřela ústa, ale zase je zavřela. Na to jsem neměla argument. Nemohla jsem své oči vidět.
„Je to tak zjevné?“ Odcházeli jsme z vesnice k lesu. Bylo tu krásně. Téměř jako na Zemi. Tucsonu byl sice v sušší oblasti a já to místo nikdy neopustila, ale mí spolužáci ano. Ukazovali fotky a vyprávěli mi o všech místech a až teprve v Pegasu jsem si musela uvědomit, jakou hloupost jsem udělala, když jsem nikdy nikam nejela.
Keras mě vedl po malé pěšince do hlubin lesa. Když jsem se nad tím zamýšlela, neměla bych s ním správně nikam vůbec jít. Neznala jsem ho, nemohla jsem mu důvěřovat, přesto jsem věděla, že s ním mi nic nehrozí. Raději jsem se nechala vést.
„Tvoji lidé se po věcech dívají lačně, jakoby je všechny chtěli vlastnit, přijít na to, jak pracují, ale ty jsi jiná. Tvoje oči jsou udivené, okouzlené.“ Došli jsme ke starým ruinám, které skrze vegetaci nebyly téměř vidět. Tráva před vstupem byla vyšlapaná, jakoby tu někdo postával.
Keras odhrnul oponu listí a vpustil mě dovnitř. „Po tomhle tví lidé prahli, ale nakonec nám to vrátili a pomohli nám, abychom v předvečer pětadvacátých narozenin nemuseli spáchat sebevraždu.“ Zděšeně jsem se na Kerase podívala.
„Cože?“ Jeho tvář se rozzářila.
„Teď přesně vypadáš jako tvoji lidé, když jsem jim to před dvěma roky řekl. Zděšení, ale po pět set let to byl náš způsob života, který od nás držel Wraithy dál, dokud jsme se nedozvěděli, že nám předkové zde zanechali přístroj, který nás před nimi chrání. Doktor McKaye ho však vylepšil a my můžeme žít a stárnout.“ Podívala jsem se na přístroj před námi, na jehož tichý chod jsem se musela hodně soustředit, abych ho uslyšela.
Obcházela jsem přístroj a poznávala v něm antické symboly, kterým jsem ještě moc nerozuměla, ale snažila se jim porozumět. Pracoval na zapojení ZPM, které vytvářelo ochranné pole. Přesto jsem se neodvážila k němu vztáhnout ruku. Viděla jsem už spoustu antických přístrojů, které reagovaly na přítomnost člověka. Přesto jsem se u přístroje necítila dobře. Nevěděla jsem, čím to je, jestli působením nebo pouhou přítomností, ale z antických přístrojů jsem měla respekt.
„Nepůjdeme raději?“ Keras přikývnul a odvedl mě zpátky do vesnice. Dlouho jsme seděli u ohně a on mi vyprávěl o své planetě, jejich rituálech a všech zákonitostech, kterých se po příchodu mých lidí mohli vzdát. Se sebevraždou na vrcholu seznamu toho nebylo tolik, ale zásadně to změnilo chod vesnic a styl jejich života.
Lékařský tým udělal všechny testy a oznámil Kerasovi, že děti z jeho vesnice jsou zdravé, za což jsem byla ráda. Bylo naprosto neslučitelné s okolnostmi dějícími se v Pegasu, vidět tu pobíhat tolik dětí a vidět je se smát. Všichni na Atlantidě byli vážní, ale tady to žilo. Tady to skutečně vypadalo jak u lidí, kteří se nemusí bát o svůj život a nemusí o něj každý den tak tvrdě bojovat.
„Líbí se ti tady,“ konstatoval Keras, když jsem pomáhala lékařskému týmu balit vybavení, abychom se mohli vrátit na Atlantidu a další den se vrátili do další vesnice.
„Je to tu skvělé,“ potvrdila jsem a zapnula poslední zip, když se ozvala vysílačka, kterou měl na starost zdravotník. Byla jsem daleko, abych něco slyšela, ale podle jeho výrazu to nebylo moc dobré. Prvně to sdělil sestřičkám a pak mně.
„Vracíme se na Atlantidu… hned. Do města se vrátili Antikové a přebrali ho do svých rukou. Doktorka Weirová stahuje všechny týmy. Balíme se, letíme domů.“ Narovnala jsem se a upustila batoh. Začaly mě štípat oči.
„Na Zem?“ Zdravotník přikývnul. Musela jsem zachovat klid. Nesměla jsem se začít chovat jako hysterka, ale tohle nebylo vůbec dobré. Cuknula jsem s sebou, když mě Keras chytil jemně za paži a já se mu podívala do očí. Viděla jsem se v odrazu jeho očí a vůbec to nevypadalo dobře.
„Mio, musíme jít, hned.“ Sestra mě popadla za ruku a já jen automaticky sebrala batoh a s pohledem upřeným na Kerase se nechala táhnout k bráně. Byli jsme tu skoro celý den, nebyla jsem si jistá, že to zvládnu, aniž bych na druhé straně nezvracela, ale nestačila jsem se ani pořádně nadechnout a sestra mě protáhla a společně jsme vyšli na druhé straně na Atlantidě.
V operačním bylo živo. Doslova. Lidé pobíhali a sbírali si svoje věci. Trhnula jsem s sebou, když mi pohled doputoval k ochozu, kde stál pan Woolsey společně s Elizabeth a jedním mužem v uniformě s velkým množstvím prýmků, který se na mě podíval a ukázal prstem.
„Co ta tady dělá?“ zeptal se Elizabeth ostře. Ta jen na mě zůstala zírat stejně zaskočeně jako on.
„To bych vám měl asi vysvětlit já, generále O’Neille.“ Pan Woolsy se na mě podíval a já polknula. Nechala jsem se odvézt a od té chvíle bylo všechno jakoby v mlze. Do osmačtyřiceti hodin musela expedice opustit Atlantidu. S naprostou hrůzou jsem postávala ve svém pokoji a zírala na ten malý batůžek, co mi byl přidělen a já do něj strčila jen pár kousků oblečení.
Když jsem se posledně takhle balila, vrátila jsem se na Atlantidu do pár hodin, ale teď to tak nevypadalo.
Jenže já se nemohla vrátit na Zem!
Odhodila jsem batoh na postel a vyšla z pokoje. Na chodbách ubikací členů expedice bylo plno. Všichni se snažili, zabalit si věci, se kterými sem přišli před dvěma a půl lety a které jim postupně poslali jejich rodiny.
Osmačtyřicet hodin není moc. Mně stěhování trvalo týden a to jsem si brala věci jen z jednoho pokoje, ale byly to vzpomínky nashromážděné za více jak dvacet let života. Podotýkám obyčejného života. Život na Atlantidě mohl těch dvacet let snadno smést.
Proběhla jsem chodbami a ignorovala nespokojené pohledy lidí, do kterých jsem přitom vrazila. Musela jsem se dostat do centrální věže. Musela jsem mluvit s Elizabeth. Musela jsem zůstat v Pegasu. Když ne kvůli mně, tak kvůli mému mladšímu já.
V Elizabethině kanceláři seděla žena ve středních letech s vlnitými vlasy, v hávu béžové barvy. Tak tohle musela být Antička. Skutečná, žijící.
Zarazila jsem se u operačního a nedokázala jsem se hnout z místa. „Slečno Collinsová?“ Otočila jsem hlavu k panu Woolsymu, který přicházel společně s tím vojákem. Při bližším zkoumání jsem poznala, že je to generál.
„Pane Woolsy,“ kývnula jsem na něj i jeho společníka.
„Mio, můžeme si promluvit?“ Muselo to být vážné, Woolsy by mi jen tak neřekl křestním jménem. Trhaně jsem přikývla a musela jsem se vzdát rozhovoru s Elizabeth a odešla s nimi do místnosti za těmi zvláštními dveřmi, kam mě přivedli na první “rozhovor“.
Posadila jsem se a zírala na ty dva. „Mio, mluvil jsem tady s generálem O’Neillem o tvé situaci i tom, co jsem napsal do zprávy.“ Pohlédla jsem na generála a něco v jeho pohledu mi připomnělo podplukovníka Shepparda.
„Doufám, že nebudu znít příliš opovážlivě, když vás požádám, jestli bych zde mohla zůstat, pane,“ chvíli na mě zírali, jako bych je snad požádala o čísla jejich účtů, než mi došlo, jak to vyznělo, „ne tady na Atlantidě, ale tady v Pegasu,“ vysvětlila jsem svoji žádost. „Pane Woolsy, do zprávy jste uvedl, že jsem zahynula na wraithské lodi, za což vám skutečně děkuji, takže by nebylo dobré, kdybych se najednou vrátila na Zemi... živá.“
„Slečno, myslím, že přesně nechápete, co nastalá situace znamená.“ Generál se snažil mluvit v úrovni svého postu, ale z jeho očí a tváře jsem vyčetla něco jiného.
„Vím, že se jedná o bezpečnost Země, generále, a myslím si, že vy o tom víte mnohem více, se vší úctou, než tady pan Woolsy.“ Generál zdvihnul obočí.
„Skutečně? Z čeho tak usuzujete?“ Hrál si se mnou, ale s každým dalším vyjádřením jsem se ujišťovala ve svém předpokladu.
„Máte stejný pohled jako podplukovník Sheppard, pane. Domnívám se, že v programu Hvězdné brány, jste velel jednonu z SG týmů, než vás povýšili.“ Generál se podíval na Woolsyho, který se spokojeně usmál.
„No dobrá, máte pravdu, Woolsy.“ Nebyla jsem si přesně jistá, na čem se ti dva domluvili, ale možná to bylo v můj prospěch.
„Podívej, Mio,“ začal generál. Asi jsem přehlédnula chvíli, kdy jsme si potykali. „Jde o to, že mi Carterová doporučila, abys zůstala v Pegasu. Říkala něco o dlouhodobějším vlivu kontaktu mezi…“ Zamával rukou, jakoby nevěděl, jak to podat.
„Jestli dlouhodobý kontakt dvou verzí stejné osoby z jiného času ve stejném čase na nás nebude mít negativní vliv.“ Generál na mě chvíli zíral s lehce pootevřenou pusou.
„Jo, asi tak.“
„Generál O’Neill mě informoval, že vzhledem k minulosti vaší matky a vaší a vašeho působení zde na Atlantidě, je možné vám důvěřovat, že pokud zůstanete s Teylou Emmagan a Rononem Dexem, nemusíme se obávat…“
„Moji matku do toho netahejte,“ sykla jsem popuzeně a celá se napjala. Woolsey překvapeně zamrkal.
„Tvoje matka…“ začal generál, ale rychle jsem ho utnula.
„Tohle není o mojí matce.“
„Možná bys měla vědět, že jsem ji znal.“ Zatnula jsem zuby, abych neřekla něco, čeho bych později litovala a ignorovala překvapený pohled Woolseyho.
„To jste mi neřekl,“ obvinil ho lehce nespokojeně.
„Nebylo to nutné.“
„Stejně jako nebylo nutné, abyste do toho tahali moji matku. Nechte ji jednou pro vždy odpočívat v pokoji. S ní tahle situace nemá nic společného. To proč jsem tady, je jen hloupá shoda náhod.“
Nebyla jsem si jistá, proč do toho zatahovali moji matku, ale možná si jenom chtěli odůvodnit, aby mi mohli věřit, ale což pak jsem pro Atlantidu už nekrvácela? Ještě jim to nestačilo?
Možná je přemluvil můj tón, nebo jak ostře jsem reagovala na matku, ale už to nechali být, domluvili jsme se, že zůstanu s Athosiany. Avšak plukovník Carterová bude stále pracovat na tom, aby mě dostala do mého času, ale neměla jsem to srdce jim říct, že po tom netoužím.
***
Když začali členové expedice odcházet pryč. Došlo mi, jak mi jejich přítomnost bude chybět, za ten rok jsem si na ně zvykla a brala jsem je jako součást nového života a teď, když se vraceli na Zem, jsem z toho byla smutná. Někteří se nalodili na Daedala společně s částí vybavení a posledních pár skupinek mělo projít na Zem bránou, díky ZPM od Antiků. Přesto mi to připadalo nefér. O město se starali, jak nejlépe mohli a bojovali proti Wraithům s plným nasazením, i když je nedopatřením probudili, ale ve finále měli být Antikové vděční, že bojujeme proti něčemu, co byla jejich chyba, ale na to jsem moc nechtěla myslet, protože jsem Předky podezírala z toho, že by mohli mít i nějaké psychické schopnosti, když používají větší kapacitu mozku než my. Nebo to bylo spíš vlivem evoluce? Postupného vývoje?
Pokud možno jsem se jim vyhýbala a odešla až s poslední skupinou, kterou jsme tvořili pouze já, Teyla a Ronon. Odcházeli jsme na planetu, kterou Antikové vybrali a kam přesunuli veškeré Athosiany, kteří se usídlili na planetě, kde byla Atlantida.
***
Dlouhé dny potom, kdy jsem pomáhala budovat vesnici a po večerech trénovala boj s Teylou a Rononem, jsem se na Antiky zlobila. Proč museli expedici vyhnat tak rychle? Je sice pravda, že by se mi taky nelíbilo, kdybych se po dlouhé době vrátila domů a našla tam někoho cizího, ale tohle bylo částečně pro dobrou věc.
„Zlepšuješ se!“ zavolala Teyla, když jsme zase trénovaly. Byla jsem za to ráda, dokázala jsem už pomalu předvídat protivníkovi výpady. Díky optické paměti jsem si dokázala chvaty zapamatovat celkem rychle, i moje tělo si na ně navyklo brzo, ale trvalo mi dlouho dobu to zúročit a ta doba právě přicházela.
Spokojeně jsem se oddychla a šla se omýt. Zpočátku jsem měla obavy, že to v tak primitivním prostředí nebudu zvládat a budou mi chybět výdobytky moderní doby, ale kupodivu až tolik ne. Zaměřila jsem se na budování vesnice a boj a zapomněla jsem na všechno ostatní, ale přesto jsem cítila, že mi něco chybí, ale za ty dva měsíce jsem na to nedokázala přijít.
Vrátila jsem se do svého stanu a chystala se na spaní, když pro mě přišel jeden Athosian s tím, že si mě žádá Teyla.
Bez otázek jsem šla za ním a počkala, až mě vyzvou a vstoupila do stanu. Na prahu jsem se zastavila a zírala na vůdce genijského lidu, který v klidu seděl u ohně naproti Teyle a Rononovi. Obrátil ke mně svůj pohled.
„Slečna Collinsová,“ protáhl lascivně a dlouze si mě prohlížel od hlavy až patě.
„Co ten tady dělá?“ zeptala jsem se Teyly a ta se zvedla.
„Přišel nám nabídnout, jestli bychom s Rononem nechtěli bojovat proti Wraithům po boku Genijů.“
„Odmítli a tak jsem chtěl vědět, jestli i vy máte stejný názor.“ Už od první chvíle se mi Ladon Radim nelíbil, přesto jsem mu musela připsat k dobru, že jeho příchodem jsem si uvědomila, co mi tak schází. Málem jsem zapomněla na svoji pomstu, na svoje odhodlání zničit Michaela, a vlastně všechny Wraithy.
„Byla bych bojovníkem nebo pouze vaší polovičkou na ukazování?“ zeptala jsem se přímo. Radim se usmál. Vstal, ignoroval Rononovy nedůvěřivé pohledy a došel až ke mně.
„Samozřejmě dostanete příležitost k boji,“ zapředl měkce. „Slyšel jsem, že se v boji zlepšujete,“ pochleboval mi.
Při následujících slovech jsem se nedokázala na Teylu podívat. „Půjdu.“
„Mio.“ Ani jsem se na ty dva neotočila a vyšla ze stanu. Požádala jsem Radima, aby chvíli počkal, a do pár minut jsem byla zpátky se svým veškerým majetkem. Nechala jsem se vést. Cítila jsem v zádech pohledy Ronona a Teyly. Což mě donutilo přemýšlet reálně. Nemohla jsem od Radima čekat nic světoborného, on byl mistrem klamu, takže mi bylo naprosto jasné, že si budu muset hlídat záda.
„Je mi to líto, dám vám vědět.“ Musela jsem sebrat veškerou odvahu, abych se k nim otočila a řekla jim to. Ronon se moc nadšeně netvářil a jindy naprosto klidná tvář Teyly vypadala, že ani ji to příliš netěší.
„Dej na sebe pozor.“ Kývla jsem na pozdrav a sledovala, jak Radim zadává adresu genijské planety Genii. Pohled na vír mi přišpedlil nohy k zemi až jsem měla dojem, že se nebudu moct hnout. Pořád mi procházení bránou dělalo problém, ale k tomuhle jsem se musela donutit.
Vykročila jsem vpřed a bez pohledu zpět se nechala pohltit vlnícím se časoprostorem a chladem v něm. Tlak na hrudi mě opustil teprve na druhé straně, kde jsem se pořádně nadechla. Chtěla jsem se otočit a zeptat se Radima na pár věcí. Příležitost jsem k tomu nedostala. Někdo mě pořádně tvrdou věcí praštil do hlavy a mě pohltila tma.
***
První myšlenka, co mi zaplnila bolavou hlavu, byla, že jsem porušila jediné své předsevzetí vůči Radimovi, což se mi pořádně nevyplatilo.
Zasténala jsem a chytila se za hlavu. Na dlaních jsem ucítila mastnost svých vlasů. Rychle jsem otevřela oči a chvíli mrkala, abych si přivykla šeru. Zůstala jsem zírat na své ruce bez rukavic. Někdo mi je sundal! Chtěla jsem se posadit, ale bolest mi to nedovila a tak jsem padla zpátky na tvrdé lůžko. Ze rtů mi uniklo další zasténání.
„Měla bys raději zůstat ležet, asi tě nějakou dobu bude bolet hlava.“ Když jsem se trochu z té bolesti vzpamatovala, očima jsem vyhledala majitele jízlivé poznámky a poznala jsem v něm Radima, který na mě zíral skrze mříže.
„Kam zmizela slečna Collinsová, Ladone?“ Použila jsem Rodneyho hlášku, ale už jen ta vzpomínka zabolela víc než natlouknutá hlava.
„Nehledáš tohle?“ Tentokrát jsem se narovnala opatrněji, když jsem v jeho rukou spatřila svoje rukavice a jeho škodolibý pohled mi prozradil, že si musel užívat, když mi je sundával, zatnula jsem vzteky ruce v pěst. Opatrně jsem vstala a složila si ruce na hrudi.
„Předpokládám, že ta tvoje nabídka byla kachna.“ Zatvářil se lehce nechápavě, ale přešel to.
„Věděl jsem, že po té nabídce skočíš. Stačilo tě vidět, když tenkrát Shepparda vysával ten Wraith a ještě k tomu, jak lehce si souhlasila, že se se mnou rozloučíš, když dám Weirové seznam našich základen. Ta nenávist ti čiší z očí i právě teď.“ Přešel blíž k mřížím a zamával mi rukavicemi před obličejem.
„Představoval jsem si dost věcí, co skrýváš pod těmi rukavicemi, ale nikdy by mě nenapadlo, že by ses pokusila zabít.“ Ignorovala jsem bolest hlavy a bleskově se natáhla po rukavicích jako útočící kobra a vytrhla je Ladonovi z ruky. Spokojeně se usmál a ustoupil dál, usadil se zpět na židli.
Když jsem si bezprsté rukavice natáhla, cítila jsem se o něco klidněji. „Hodně toho o mně nevíš a věř, že ty nejsi ten, komu bych se svěřovala.“ Přistoupil o něco blíž a ruce protáhl mřížemi a spokojeně se opřel o lokty. Stále si mě prohlížel od hlavy k patě.
„Myslíš, že jsem viděl jen tvá zápěstí?“ Zdvihl obočí a znovu mě přejel očima. „Jsi moc chytrá na to, aby ses takhle sprovodila ze světa. Co jsi komu udělala, že tě tak mučil?“ Přistoupil jsem o dva kroky blíže k mřížím.
„Do jakého plánu zapadám? Chceš mě vyměnit za zajatce?“ Usmál se, zavrtěl přitom hlavou a stáhnul ruce zpátky.
„Zamlouváš se mi čím dál tím víc, až je mi líto, že tě musím využít.“ Tohle byla přesně ta chvíle, kde bych měla ztratit hlavu, začít křičet, prosit o propuštění nebo se schoulit do klubíčka a začít brečet. Jenže tohle bych udělala před rokem. Za ten rok se změnilo hodně věcí, změnila jsem se i já, víc než jsem si doposud připouštěla.
„Moc dobře víš, že s teroristy nevyjednáváme.“
„Drahá Mio, raději bych jednal s těmi teroristy než s Wraithy, ale bohužel pocházím z jiné galaxie než ty, takže mi nic jiného nezbývá.“ Tohle nebylo dobré.
„Jsi hloupý, pokud si myslíš, že se dohodneš s nějakým Wraithem. Oni nikdy nedodrží dohodu.“ Ladon se lehce vzdálil a usadil se na připravenou židli, kterou mu tam donesl nějaký z jeho vojáků.
„Řekni mi, Mio, kolikrát ses střetla s Wraithy? Jednou? Dvakrát? To z tebe ještě nedělá odborníka.“ Vrátila jsem se zpátky k lůžku a pomalu se posadila. Hlava mi třeštila a Ladonova společnost mi nedávala naději na prášek na bolest.
„Který Wraith by mohl chtít mě, když by mohl mít všechny Genije?“ Ladon se ušklíbnul. Pomalu se předklonil. Od poslední návštěvy na Atlantidě mu o něco povyrostly vlasy, ale žádná další vráska se mu ve tváři neobjevila. Kdyby se nechoval tak, jak se choval a nezneužíval lidi, byl by to dobrý a pohledný chlap.
„On není tak úplně Wraith,“ pronesl pomalu s pohledem upřeným do mých očí. Zpozorněla jsem. Tohle mohlo znamenat jediné.
„Ty ses musel zbláznit!“ Vyskočila jsem na nohy. V hlavě mi tepalo, ale to teď bylo vedlejší. „Michaelovi nemůžeš věřit ani pozdravení!“
„Chce tebe. Nic víc nežádá. Slíbil mi, že nám pomůže v boji proti Wraithům, což je i jeho cíl.“
„Vážně si myslíš, že je z něj najednou takový lidumil? Ptal ses ho vůbec, proč mě chce?“ Zavrtěl hlavou.
„To mě nezajímá.“
„Ladone, nesnaž se udělat hlupáka ze mě, když jsi ho úspěšně udělal ze sebe.“ To už se zvednul ze své židle, vytáhnul z kapsy klíče. Zastrčil klíč do zámku a otočil jím. Raději jsem ustoupila. Mříže se zaskřípěním otevřely a Ladon zůstal stát na prahu.
„Hlupáka z tebe nedělám a já jím také nejsem. Takže, proč bychom se nedohodli?“ Natáhnul ke mně ruku s klíči a já je přijala, ale tentokrát jsem si musela dát větší pozor.
***
Sheppard přecházel po kanceláři doktorky Weirové, která vypadala po nájezdu replikátorů stále stroze. Věci celé expedice měly dorazit během několika týdnů a členové prozatím přicházeli skrze mezigalaktický most a opět se zabydlovali ve městě.
„Prostě jen tak odešla?“ Sheppard se podíval na Teylu, která se nervózně ošívala na židli. Pohlédl i na Ronona postávajícího u okna.
„Nemohli jsme ji tam jen tak držet, Johne. Je dospělá. Může za sebe rozhodovat sama.“ Teyla se po Miině odchodu lehce obávala, že pokud se někdy John vrátí, bude se zlobit, ale Mia pod něj nespadala, čehož si byla velmi dobře vědoma, dokonce i na planetě se vůči Rononovým náznakům nadvlády, velmi silně bránila.
„Jde o bezpečnost Země,“ odseknul Sheppard.
„Raději by se nechala zabít, než aby něco prozradila, Shepparde.“ Ronon se narovnal a podíval se na svého přítele.
„Tak už i ty jsi na její straně?“ John se snažil chovat jako voják, ale ve skutečnosti měl o Collinsovou strach. Genijům prostě nevěřil.
„Nejsem, jen říkám, jak to je.“
„Johne, nemůžeme vpadnout ke Genijům a říct jim, že si jdeme pro Miu. Rozhodla se svobodně. Nikdo ji nenutil.“ Weirová pohlédla na podplukovníka a poté na Rodenyho, Teylu, Ronona a Becketta, který seděl v koutě.
„Přesto mám o ni strach. Řekla, že se ozve, ale od té doby jsem o ní neslyšela,“ pronesla Teyla obezřetně. Sheppard si vyměnil pohled s Weirovou.
„Nebudou ji mít na své vlastní planetě.“ Weirová pomalu přikývla na Sheppardovou myšlenku. „A nemůžeme vědět, jestli stále platí ty adresy, které nám před časem Ladon dal.“
„Za zkoušku to stojí,“ rozhodla Weirová.
***
Sheppard s týmem vyzkoušel dvě planety, byly pusté. Všechno zničené tak, aby nikdo nepoznal, kdo planetu obýval. Teprve až třetí vypadala nadějně. Letěli jumperem a zamaskovali se. Narazili na několik desítek vojáků, kteří strážili prostor kolem brány. Přesto je museli vidět, než se zamaskovali.
„Tohle by mohlo být správné místo.“ Ronon se díval na zem, kde vedla vyšlapaná cesta ke starému komplexu budov.
Přistáli v dostatečné vzdálenosti a za stálého brblání McKaye, se vydali do budovy zadním vchodem, který se zdál nehlídán. Museli však zneškodnit pár strážných, kteří byli uvnitř, ale nakonec se dostali k nejvíce střežené místnosti, kde uprostřed stála obrovská klec, v níž uviděli Ladona jak se tyčí nad něčím na zemi. Shepparda zabrnělo ve vnitřnostech, když si všimnul světle hnědých vlasů a prstů v rukavicích.
„Ustup od ní!“ zařval a zvednul zbraň a zamířil jí na Ladona, který se pomalu otočil. Vždy dokonale uhlazený účes měl rozdrbaný. Ustoupil o dva kroky, takže měl Sheppard výhled na Collinsovou. Zbraň se mu při pohledu na ni lehce zatřásla. Nevypadala vůbec dobře. Krvácelo jí obočí a ret. Pod očima měla výrazné černé kruhy a vlasy se jí uvolnily z drdolu a ve zplihlých pramenech jí vysely kolem pobledlého a pohublého obličeje.
„Shepparde, čekal jsem, kdy se objevíš.“ Sheppard zdvihnul zbraň, že Ladona zastřelí na místě, ale Mia před něj skočila a zaštítila ho vlastním tělem.
„Uhni!“ zakřičel na ni.
„Ne!“ opětovala mu zadýchaně.
„Uhni!“
„Ne! Nechte mě to vysvětlit, podplukovníku!“ zavolala na něj ochraptěle, že musel hodně napínat sluch, aby jí rozuměl. Trhnul sebou, když se zatřásla a Ladon ji zachytil a pomohl jí na lůžko.
Sheppard se rozešel ke kleci, když do místnosti vtrhli další genijští vojáci. Zbytek týmu zdvihnul zbraně a všichni na sebe navzájem mířili. Ladon své strážné odmávnul a ti se z místnosti vytratili jak pára nad hrncem.
„To bys mi teda měla vysvětlit.“ Sheppard musel konstatovat, že Collinsová vypadala zblízka ještě hůř než z dálky, ale pořád se držela. Vstala, aby si navzájem hleděli do očí.
„Budu předpokládat, že jste tady kvůli tomu, abych neohrozila bezpečnost Země, než abyste se o mě bál, ale jedno musíte vědět, že jsme se s Ladonem dohodli a bylo by lepší, kdybyste vy do toho nezasahovali.“
***
„Budete toho litovat, Radime!“ Mia plivla vůdci Genijů pod nohy, který ji za to počastoval silným úderem hřbetem ruky do tváře.
„Měl jsem ti zavázat pusu.“ Ladon kývnul na dva své vojáky. Ti obestoupili Miu a pevně ji chytili za paže.
Skupinka stála jen malý kousek od brány. Všichni vyčkávali na příchod Michaela. Radim zkontroloval prostor kolem, jestli nemají nikoho za zády, než se brána začala aktivovat. Bývalý Wraith přicházel.
Mia se roztřásla po celém těle. Stále měla v paměti den, kdy ji Michael unesl na wraithskou loď a přímo před jejíma očima vysála královna jejího přítele Sama, jehož vojenské známky stále nosila na krku, společně se zásnubním prstenem Roda z alternativního vesmíru.
Obrovský vír se vyvalil vpřed. Celá skupina o jeden krok ustoupila. Ladon, jako vůdce, vystoupil před celou skupinu a čekal. Jako první prošli strážní, kteří byli kupodivu lidé a až poté prošel Michael. Za ním se brána uzavřela a nastala chvilka trapného ticha.
„Nedoufal jsem, že ji přivedeš,“ začal Michael sám chraplavým hlasem, který více připomínal lidský než wraithský. Ladon se spokojeně usmál.
„Říkal jsem ti, že ta po nabídce jak tě zabít skočí bez váhání.“ Oba se na Miu podívali. Ta je propalovala pohledem, ale neměla už téměř sílu se bránit silným genijským rukám.
„Jak proběhne předání? Jen tak ti ji dám nebo si ji vyměníme za něco, co nám pomůže v boji proti Wraithům?“ Mia se otřásla, když se Michael zašklebil. Znala tenhle pohled. Neznamenal nic dobrého.
„Říkala jsem ti, že jsi hlupák, Radime!“ Genij se po ní otočil a chtěl ji uhodit, ale Michael se k němu bleskově přiblížil a chytil ho za napřaženou ruku.
„Opovaž se jí ještě víc ublížit.“ Pustil mu ruku a přistoupil k Mie blíž. „Bylo tak špatné, že jsem tě musel Sheppardovi prozradit, ale musel jsem udělat menší ústupek, protože jsem věděl, že za mnou jednou přijdeš sama.“ Natáhl pravou ruku a Mia před ní ucuknula.
„Zabiju tě!“ sykla, ale to už ji Michael chytil za bradu a natočil k sobě.
„Když to nedokázal Sheppard, tak od tebe se toho bát nemusím.“
„Vím, proč mě chceš, a říkám ti, že raději umřu, než abych ti to dovolila.“ Kupodivu se usmál.
„O to to bude lepší.“ Pustil ji se značným uspokojením a vzdálil se s Radimem dál. Mia se obávala okamžiku, kdy Michael přestane dodržovat dohodu a rozhodne se všechny zabít a vezme si ji násilím, ale Radim byl na něj evidentně řádně připraven. Byli dost daleko, takže nerozuměla, kvůli čemu se hádají, ale bylo to příliš brzy. Přesto Ladonovi důvěřovala, že to udrží dostatečně dlouho dobu než…
Na bráně se začaly rozsvěcovat symboly. Mia málem padla na kolena úlevou a všechno pro ni rázem začalo být jako ve zrychleném víru. Brána se otevřela a na planetu se vyřítil jumper, který přistál nedaleko a bleskově z něj vyskákal celý Sheppardův tým a tým mariňáků. Ze střelby zaléhaly bubínky. Všichni na sebe navzájem pálili. Michael se kryl za svými lidskými strážnými. Zbabělec jeden. Chvílemi nebylo poznat, kteří jsou ti dobří, a kteří jsou ti špatní.
Sheppard něco křičel na Radima a navzájem stříleli po svých lidech. Mia využila rozruchu, ke svému útěku, když ji muži pustili, aby se sami kryli před střelbou lidí z Atlantidy. Škobrtavým krokem vyrazila k ovládacímu panelu, aby odsud mohla utéci, ale nepočítala se zbloudilými kulkami. Cuknula s sebou, když ucítila na zádech bolestivé štípnutí a potom další do boku, které následovalo zběsilým křikem ze všech stran.
Byla jen na čtvrtině cestě k panelu a ještě než padla na zem, spatřila, jak se jejím směrem blíží Michael s rozzuřeným výrazem, ale naneštěstí ho od ní odřízla střelba, před kterou musel bývalý Wraith zamířit k ovládacímu panelu.
Sheppard vypálil ze své zbraně pár dalších dobře mířených ran, aby Michaela donutit zamířit k ovládacímu panelu a naštěstí se mu to povedlo, čehož využil a začal zadávat adresu a štěkal rozkazy na své muže, aby ho chránili.
Radim, když si všiml Mii ležící na zemi, začal postupovat blíže k Sheppardovým a Michaelovým lidem, přesto se mu nepodařilo udržet formaci a Sheppardovi mariňáci dostali další dva jeho lidi, proto byl nucen se trochu vzdálit a dovolil tak, aby Michael dozadal adresu a otevřel bránu. Sheppard mu nechtěl dovolit, aby prošel a zastřelil přitom dva jeho vojáky, ale zabít se mu ho nepodařilo a bývalý Wraith utekl bránou.
Zavřením brány rázem ustala veškerá střelba. Z jumperu vyběhnul Beckett a zamířil jako první k Mie, která stále ležela na zemi.
***
Ucítila jsem na sobě něčí ruce a prudce jsem sebou cukla a hlasitě zasténala, když se ozval levý bok. Měla jsem sice na sobě neprůstřelnou vestu, ale i tak to jsem se nemohla ubránit následkům. Jen pomalu jsem zvedla hlavu a vyplivla pár kousků trávy, co mi ulpěly na rtech, a zadívala se na Carsona, který se nade mnou skláněl.
„Co tě bolí?“ Chytila jsem se ho a on mi pomohl na nohy.
„Bok,“ procedila jsem skrze zuby v předklonu. „Koho napadlo mě ještě dorazit?“ Zdvihla jsem pohled k podplukovníkovi, který se blížil ke mně.
„To jsem byl já. Michael vypadal, že je schopen tě vzít s sebou i přes ten zásah do zad.“ Carson mi pomohl stáhnout genijské sako a velmi opatrně mi rozepínal neprůstřelnou vestu, která vážila snad tunu. Pořádně jsem nejedla už hezkých pár dní a nedokázala jsem se udržet na nohách a oni mě ještě navlékli do neprůstřelné vesty.
„Muselo to vypadat přesvědčivě,“ řekl podplukovník upřímně. „Jinak by Michael neuvěřil, že jsi mrtvá.“ Tiše jsem sykla, když mi Carson stáhnul vestu a trochu povyhrnul tričko na levém boku, kde mi začala modrat kůže, protože právě na boku nebyla vesta tak silně vyztužená jako vepředu nebo na zádech. Podplukovník měl dobrou mušku, když mě zasáhl do takového místa v pohybu.
„Být to ostrý náboj, asi bys tu teď nestála,“ poučil mě Carson. Jen jsem se na něj tázavě podívala a on pokrčil rameny.
„Na plán B to dopadlo docela dobře,“ zhodnotil major Lorne, kterého jsem si všimnula teprve teď. Musel přijít s mariňáky.
„Kromě Michaelových vojáků neumřel nikdo z našich ani z Genijů.“ V duchu jsem si oddychla, ale předpokládala jsem, že se podaří Michaela zabít, ne jen kvůli pomstě, ale aby nedělal problémy. Což on dozajista bude, když nezískal mě, zkusí si poradit jinak a s tím, co mi řekl Rod, jsem se nedivila, proč po mně tolik prahne.
Rozhlédla jsem se po louce, kde se pomalu začali zvedat všichni, kteří byli „zabiti“ v zápalu boje a cítila jsem přitom velké zadostiučinění, že jsou naživu a Michael byl sveden ze stopy, že se Genijové vlastně domluvili s lidmi z Atlantidy na Plánu B místo Plánu A.
Carson se mi podíval ještě na záda, kde se mi určitě taky udělá podlitina, ne tak velká jako na boku, ale to bylo součástí plánu, takže jsem byla ochotná podstoupit bolest, aby se podařilo odvrátit katastrofu.
Podplukovník se na mě díval celou dobu, co mě Carson prohlížel a i on měl v očích obavu, kterou se snažil maskovat, což se mu moc nedařilo, proto jsem dělala, že to nevidím a lehce doktora odehnala, že na to bude čas později.
Radim se k nám připojil. Na tváři měl velkou odřeninu, která byla jen malou bolestí proti té, kdyby se do toho nevložila Atlantida, byť nerada, musela jsem si přiznat, že náš původní plán, jak bych zemřela při zabití Michaela, se rázem stal trochu hůře proveditelný s velkými ztrátami.
„Balíme a vracíme se na Atlantidu!“ zavelel podplukovník a naši lidé se začali sbírat a mířili k jumperu. Poslala jsem Carsona napřed, musela jsem si ještě promluvit s Ladonem.
Ten si mě odchytnul za pravou paži. Vzhlédla jsem k němu a on se mi zadíval hluboce do očí. „Nezradila jsi mě. Ani před Sheppardem a to jsem tě chtěl obětovat ve prospěch svého lidu.“ Pomalu mě pustil.
„I když jsem ti skočila na tak jasnou past, tvářil ses jako pravý vůdce, ale přesto sis pohrával s myšlenkou, jestli bych nebyla na tvé straně, abychom to udělali společně a tys mě mohl ušetřit.“ Zatvářil se ublíženě, ale nakonec, když se díval po svých mužích, kteří v trávě sbírali svoje věci, které upustili během přestřelky, přikývnul.
„Přestože jsem tě zradil, byla jsi ochotná za mě obětovat svůj život.“ Lehce jsem se zasmála. Poplácala jsem ho pravou rukou po levé straně hrudi.
„Nezatratím kvůli jednomu nezodpovědnému chlapovi celý národ, když má stejný cíl jako my.“ Překvapeně jsem stáhla ruku a podívala se k jumperu, kde stál podplukovník a nespouštěl z nás pohled a já si přitom uvědomila, že už nemyslím na sebe jako na jedince, ale jako na člena komunity, jako na část celku.
„Měla bys jít a řekni Sheppardovi, že bude asi nejlepší, když už se raději neuvidíme. Asi jsem ho tímhle moc nenadchl.“ Oba jsme se na podplukovníka podívali.
„Myslím, že je spíš rád, že nikdo nepřišel k úhoně a že to dopadlo tak, jak to dopadlo. Michaela jsme přesvědčili, že jsem mrtvá. Zase.“ Ladon se na mě nechápavě podíval, ale já mávla pravou rukou. „A nedovolili mu, si myslet, že Genijové spojili s námi proti němu.“
„Sbohem, slečno Collinsová.“ Natáhnul ruku a potřásl si se mnou.
„Sbohem, pane Radime.“ Vtiskl mi do ruky malou minci a mrknul přitom na mě. Pokynula jsem mu a vydala se k jumperu, aniž bych se jedinkrát otočila.
Jakmile se dveře zavřely. Rozklepaly se mi nohy a Carson mi pomohl si sednout vedle majora Lorna.
„Vypadáš hrozně,“ konstatoval a já se zasmála, ale zapíchalo mě přitom v levém boku.
„Nejpříjemnější lichotka dne.“ Mariňáci okolo se zasmáli. Na chvíli jsem si říkala, jak mě napadlo odejít, proč jsem jenom chvíli nepočkala.
„Letíme,“ zavolal dozadu podplukovník a zadal adresu. Pořádně jsem se chytila opěradla a major Lorne mě obdařil uklidňujícím a povzbuzujícím pohledem.
Vracela jsem se domů a byla přitom neuvěřitelně šťastná.
***
Už jsem nechtěla proležet další den na ošetřovně. Moje zranění nebyla vážná a pod skenerem Carson neobjevil žádné zlomeny, jen podlitiny po zásahu gumovými projektily, které po výstřelu rychle ztrácely rychlost a snižovaly tvrdost dopadu, přesto na bližší vzdálenost byly i tak nebezpečné.
„Slibuju, že se budu šetřit, Carsone.“ Díval se na mě dosti podezřívavě, ale já se opravdu snažila tvářit nevinně a on mě přeci jen propustil s tím, že se za ním každý večer zastavím, aby mě zkontroloval, s čímž jsem nadšeně souhlasila. Byla osvobozující opustit ošetřovnu a opět si moci projít město. Nebylo nijak jiné, jen trochu strožejší, než se expedice zase zabydlí, což nebude trvat dlouho.
Nejkratší cestou jsem nakonec zamířila na molo, abych si vychutnala západ sluncí. Celá jsem se na to třásla a dokonce ignorovala i přítomnost podplukovníka, který se ke mně připojil a dokud slunce nezašly, nic neříkal.
„Asi bych vám měla poděkovat, podplukovníku,“ začala jsem sama od sebe, když byl i nadále potichu a mně z jeho mlčení naskakovala husí kůže. Strčil si ruce do kapes a hleděl na míle vody před námi.
„Můžu se zeptat, co napíšete do hlášení?“ Pomalu ke mně natočil hlavu mým směrem. Jeho pohled mi rozechvěl kolena. Stále jsem se cítila slabá a přesně věděla, co v mém obličeji podplukovník vidí. Pravé oko celé modré, černé kruhy pod očima, nateklý ret a natrhnuté obočí a celkové vyčerpání, nehledě na to, že jsem chodila předehnutá, abych unikla bolesti v levém boku, kam mě zasáhl jeho projektil.
„Záchrana člena expedice. Řekl bych, že McKaye, protože jako o vědce o něj může být zájem, a zároveň to zapůsobí na jeho ego, takže proti tomu nebude nic namítat.“ V duchu jsem si oddechla.
„Moc děkuju, podplukovníku.“ Z jeho tváře jsem poznala, že tohle nebylo to, co ode mě chtěl slyšet.
„Pořád přemýšlím, jestli se mám na tebe zlobit nebo být rád, že jsi v pořádku.“ Rázem mi poskočilo srdce a já málem zapomněla dýchat. Roztřásla se mi kolena ještě víc. Podplukovník se odvrátil od moře a opět mi pohlédl do obličeje.
„Ani netušíš, jakou hloupost jsi provedla!“ vybuchnul. „Takový pitomý plán, to nikdy nemohlo vyjít! Zvláště s Geniji! Ladon je pěkně nebezpečný chlapík, posledně nás zatáhl do svého vlastního plánu a sprostě nás přitom využil a ty si jen tak k němu nakráčíš a přidáš se do sebevražedného plánu!“ Otevřela jsem ústa, abych se bránila, ale nic ze mě nevyšlo. Nenašla jsem v sobě slova. Opět jsem se cítila jako první dny tady, kdy se ke mně podplukovník choval jako k nepříteli číslo jedna.
„Přesto mám dojem, že jsi mu spadla do pasti, jako my. Myslíš si, že jsi ostatní přesvědčila o svém vlastním rozhodnutí, se k Ladonovi přidat, ale podle mě, to všechno bylo jinak.“ Hodně jsem se držela, abych neucukla, když mu vylétlo obočí nahoru ve svém vlastním přesvědčení, že má pravdu.
„Nemyslím si, podplukovníku, že máte ověřené infor…“
„Já ti na ty žvásty neskočil. Ladon tě dostal na kolena, a nakonec ti nabídnul spolupráci. Jsem voják, poznám jednání vojáka a Ladona docela znám, abych věděl, čeho je schopen, ale divím se tobě, že jsi byla ochotná se nechat zabít jen kvůli Michaelovi. Proč jsi nepočkala? My bychom se vrátili, ještě jsme tu neskončili a nenechali bychom se odradit tím, že se vrátili Antici. Vážně nevím, jestli se mám na tebe zlobit nebo uznat, že jsi byla ochotná obětovat život za někoho, kdo tě zajal a mučil tě.“ Nevěděla jsem, co na to říct. Tohle jsem od něj nečekala.
„Podplukovníku…“ Nic jiného mě nenapadlo. Plácala jsem se na místě jak ryba na suchu.
„Štve mě, že mi nechceš nic říct, a pak si jen tak nakráčíš na popravu a ještě chráníš svého popravčího. Opravdu se v tobě nevyznám. Přijdeš si sem, jen tak a všechno tajíš, a pak se chováš, jakoby ti na lidech záleželo a mně připadá, že jsi s Atlantidou spjata daleko víc, než přiznáváš, ale to ty mi nikdy neřekneš, protože jsem voják a ty vojáky evidentně nemáš v lásce. Což je další otázka, na kterou nedostanu odpověď, ale klidně si ty odpovědi nech, já je nepotřebuju znát!“ Rychlým krokem odcházel a já měla co dělat, abych ho zastavila. Zachytila jsem ho levou rukou. Sykla jsem přitom bolestí, když se ozval namožený bok.
„Podplukovníku, prosím, je to daleko složitější a sama to nechápu a nechci tím zatěžovat ještě někoho dalšího. Je mi líto, že jsem to musela říct Elizabeth, protože ta má svých starostí dost. Proto vám to nemůžu říct, zpočátku jsem nechtěla, protože skutečně vojáky nemám v lásce, ale postupem času jsem si uvědomila, že čím míň lidí to ví, tím lépe. Vždyť jste mě teď musel nechat podruhé umřít, abych byla v bezpečí, cožpak to není dostatečným důvodem k zachování tajemství? Podplukovníku, kdyby byla jiná doba a jiná situace, a my se sešli na Zemi, mohli by z nás být přátelé, ale jsme teď tady, v tomhle čase a v téhle galaxii, obklopeni nepřáteli, to prostě nezměníme a věřte mi, když říkám, že je lepší, když žijete v nevědomosti a můžete se soustředit na boj proti Wraithům než abyste musel řešit moje problémy, které by vašemu spánku příliš neprospěly.“ Pustila jsem jeho paži a pomalu nechala klesnout tu svou k boku. Podplukovník se mi díval do očí a já v nich nedokázala číst. Naprosto mě zhypnotizovaly. Nedokázala jsem se pohnout.
Zaskočilo mě, když se ke mně sehnul a velmi tvrdě přitiskl svoje rty na mé a sevřel mi tváře do svých dlaní, a pak znovu a znovu hltavě okoušel moje rty, jakoby se bál, že se před ním rozplynu. V hlavě jsem měla prázdno, nedokázala se hnout, cokoliv podniknout a jen čekala, jak tohle skončí. Přestože se moje tělo dožadovalo přídavku, mysl byla téměř prázdná, jenom ve vzdáleném koutku pouze slabě poblikávala výstraha POZOR! A než jsem se k něčemu zmohla, podplukovník mě pustil, zmateně se na mě podíval, a pak raději co nejrychleji zmizel do budovy a nechal mě stát venku, naprosto znehybněnou, s brnícími rty a naprosto nepopsatelným pocitem v žaludku.
Jediné, na co jsem po chvíli dokázala myslet, bylo… A sakra!

[Marks]

Téma přesunuto opět do rozepsaných, Vítej zpátky

kasparova655365 píše:

Téma přesunuto opět do rozepsaných, Vítej zpátky

Díky moc! Když už je synovi přes rok, tak už si nějaký čas na psaní zase najdu.

Hmm. Počkám na další díly.

Kapitola mapuje díly:
3x12 – Ozvěny
3x13 – Bezohledný hrdina
3x14 – Rodneyho povznesení
3x15 – Hra
3x16 – Archa
3x17 – Neděle


9. kapitola – Poslední rozloučení


Od našeho posledního rozhovoru jsem se podplukovníkovi vyhýbala snad ještě víc. Nedokázala jsem se mu podívat do očí. Začínal se mi dostávat pod kůži, přestože jsem ho nenáviděla, ale musela jsem vzít v potaz, že byl ochotný mě zachránit. A ten polibek…, cítila jsem ho ještě dva dny potom a byla z něho neuvěřitelně zmatená.
Soustředění mě nějak opouštělo, přesto jsem pokračovala v tréninku s Teylou, ale v jednom kuse jsem byla na zemi a utržila přitom snad víc ran než od Radima. Carson s tím nesouhlasil, že prý nejsem stoprocentně fit, ale to už nikdy nebudu, říkala jsem si v duchu.
Ronon byl daleko drsnější než Teyla. Svým způsobem se mi asi mstil, anebo mi chtěl dát za vyučenou místo Elizabeth, která se k mému odchodu ke Genijům nijak nevyjadřovala, ani mě kvůli tomu nevyslýchala, ale donutila mě, abych chodila za psycholožkou každý druhý den.
S doktorkou Heightmeyerovou jsem sdílela hodiny ticha a pozorování moře za okny její „ordinace“ a míjela se tu s Teylou, která začala trpět vidinami Antiků, což jak se vyjádřila doktorka Heightmeyerová, bylo pouze důsledkem smrti sta Antiků, kteří se na krátký čas vrátili na Atlantidu a vyhnali pozemskou expedici, a jež byli zabiti svými výtvory, replikátory, u kterých Rodney vypnul příkaz, že svým stvořitelům nesmí ublížit. Jenže postupem času začaly mít vidiny i další lidé z expedice, a dokonce začali pociťovat silné bolesti hlavy.
„To asi nebude tím, že má člověk otevřenou mysl,“ konstatovala jsem plaše, když jsem šla s Teylou z tréninku, ale vypadalo to, že mě vůbec vnímá. Athosianka se zastavila uprostřed chodby a zírala na vidinu, jež pro mě byla neviditelná. Ten její pohled mi nahnal strach. Instinktivně jsem se k ní přiblížila.
„Já… já nevím,“ přiznala Teyla rozechvěle a já ji zachytila, protože to vypadalo, že se zhroutí.
„Nemám tě odvézt na ošetřovnu?“ Zavrtěla hlavou.
„Jen si potřebuju odpočinout.“ Doprovodila jsem ji na pokoj a uložila. Minula jsem se přitom s doktorkou Heightmeyerovou.
„Že by to byla davová psychóza?“ Chtěla jsem se jí zeptat kousavě, ale raději jsem držela jazyk za zuby. Nebyla jsem zvědavá na její přednášky. Bez jediného pozdravu jsem se kolem ní protáhla a zamířila k centrální věži.
Před časem jsem si všimla, že z jednoho můstku pozoruje Rodney velryby, stejné jaké jsem taky občas viděla z okna při sezeních s doktorkou.
Vyběhla jsem schody a vyhnula se řídící místnosti. Jenže když jsem došla na můstek se zábradlím, nikdo tam nebyl a v moři jsem uviděla další velryby, k nimž mířil jumper.
Netrvalo to dlouho a podplukovník se vrátil společně s Rodneym, který byl v bezvědomí a krvácel z nosu a uší, stejně jako podplukovník. Oběma praskly ušní bubínky.
Nevím, jestli to byl strach o Teylu nebo o další členy expedice, co začali padat jako mouchy s velkými bolestmi hlavy nebo ten důvod byl úplně jiný, ale chtěla jsem vědět, čím to je. Jenže jsem nemohla jen tak nakráčet do řídící místnosti, opřít se o pult a zeptat se, o co jako jde.
Přestože jsem pomalu nabývala dojmu, že velryby s tím možná mají něco společného.
Chodby se rázem zdály neuvěřitelně dlouhé a lidé v nich nevypadali příliš zdravě. Převážná většina expedice začala trpět vidinami, které mně byly zapovězeny. Prozatím. Nějak jsem netoužila potom, abych něco podobného viděla i já.
Zamířila jsem na jeden z můstků nedaleko centrální věže. Vzduch byl cítit solí a vítr mi odfoukával pár pramenů, které se mi dostaly z drdolu. Pravda byla taková, že velryb přibylo. Víc než jsem dokázala spočítat pouhým okem. To nevypadalo dobře. V duchu jsem se modlila, aby někdo přišel s řešením.
Vrátila jsem se zpátky na chodbu a v půli kroku se zarazila, uviděla jsem před sebou seržanta Balea jak zírá s otevřenou pusou dokořán a přitom ustupuje před něčím, co vidí jen on a než jsem k němu stačila doběhnout, zhroutil se na zem.
Trvalo mi poměrně dlouho dobu, než se mi ho podařilo trochu vzkřísit, protože bych ho na ošetřovnu odnést nedokázala a vysílačka ležela v mém pokoji na posteli, zase.
Použila jsem transportér, abych si urychlila cestu, a posledních pár kroků jsem táhnula seržanta téměř na zádech a cítila, jak mi na rameno kape z uší jeho krev. S velkými těžkostmi jsem přejela rukou po otevírání dveří a vpadla na ošetřovnu jako velká voda. Všechny pohledy se stočily na mě, když jsem z posledních sil a silnou tepající bolestí ve spáncích odhodila seržanta na nejbližší lůžko.
***
Sheppard si všimnul zvýšeného pohybu lidí, ale díky prasklým bubínkům shon neslyšel naplno, vnímal jej jen jako vzdálený šum. Zvednul hlavu, aby se podíval na vstup na ošetřovnu. Narovnal se, když doktor Beckett trochu uhnul a do zorného pole se mu dostala Mia. Vypadala vyčerpaně a celé rameno měla od krve, ale jinak vypadala nezraněně.
Beckett se prvně věnoval muži, kterého přitáhla a uděloval sestrám, pro Shepparda, neslyšné rozkazy, jimiž se okamžitě začaly řídit.
Rodney se k němu naklonil. „Co tam vidíš?“ zakřičel, ale Sheppard ho nevnímal. Zíral na Miu, kterou si vzal do péče Beckett a na něco se ji ptal, na což mu záporně odpovídala zavrtěním hlavou, dokonce když jí nabídl lék na bolení hlavy, který dával většině obyvatel Atlantidy. Prostě se jen tak otočila a odešla pryč.
„Něco mě napadlo!“ zakřičel Rodney, zírající do svého tabletu. Společně se oblékli, aby vrazili do antické laboratoře, kde by možná mohli přijít na to, co mají velryby společného s vidinami členů expedice. Doktorka Weirová a doktor Beckett s tím sice moc nesouhlasili, ale raději je pustili.
***
Bolest hlavy nepolevovala, ale věděla jsem, že mi léky nepomůžou, a zvláště teď, když všichni trpí bolestmi hlavy, což bylo způsobeno echolokací velryb, jež se tak domlouvaly, a které se Atlantidě snažili říct, co se tu před tisíci lety stalo a co se opakuje. Nepochybovala jsem o tom, že Rodney přišel na řešení jak celou věc zvrátit. Tak jako vždy.
***
Seděla jsem na okraji mola, sledovala velryby a čekala, jestli i já budu mít vidinu, ale stále se nic nedělo, i když mě hlava bolela víc než obvykle.
„Mio?“ Automaticky jsem se otočila, ale nikdo za mnou nestál. Pouze mi mluvili do sluchátka. Ani po více jak roce jsem si na to nedokázala zvyknout.
„Slyším.“ Přitiskla jsem sluchátko, aby mě bylo slyšet.
„Všichni členové expedice jsou podrobování vyšetření. Beckett tě očekává na ošetřovně.“ Elizabethin hlas bych poznala kdekoliv, možná právě proto, že mi připomínal moji vlastní mámu.
„Za chvíli tam jsem.“ Pomalu jsem vstala a proti své vůli klesla na kolena. Bolest si konečně vybrala svoji daň, ale vidinu jsem žádnou neměla. Přesto jak rychle bolest přišla, tak i rychle odešla. Znovu jsem se narovnala a se zdviženou hlavou se vrátila do města.
Moc se mi na vyšetření nechtělo. Jenže Carsonovi se uniknout nedalo. Cestou jsem potkala pár dalších členů expedice, kteří museli na vyšetření také, a kupodivu jsem se mezi nimi necítila už tak špatně. Je pravda, že někteří, kteří věděli o mém spojení s Geniji, měli proti mé přítomnosti na Atlantidě jisté výhrady, ale převážné většině to bylo jedno, navykli si na mě, tolerovali mě a pár si mě dokonce oblíbilo, protože jsem se stala putovním členem, který pomáhal se vším, co se ostatním dělat nechtělo.
Vedle mě šla mladá žena, kterou jsem poznávala. Párkrát jsme spolu mluvily, když jsem vypomáhala v jídelně. Byla to pohodová Irka. Myslím, že se jmenoval Alicia. Po pečlivém zhlédnutí, jsem si uvědomila, že nevypadá příliš dobře a sotva se drží na nohou.
„Podepřu tě,“ zašeptala jsem jejím směrem a lehce ji chytila za ruku a přehodila si ji přes rameno. Věnovala mi vděčný úsměv.
Společně jsme pak došly na ošetřovnu. Bylo to mnohem horší, než jsem si myslela. Od mé poslední návštěvy přibylo nemocných. Lidé leželi na provizorních lůžkách i na spojovacích chodbách ošetřovny.
Zaletěla jsem pohledem na dvě postele, kde jsem naposledy viděla Rodneyho a podplukovníka, ale na jejich místech ležel někdo jiný.
„Teylo!“ vykřikla jsem přidušeně a předala Aliciu nejbližšímu zdravotníkovi a rozběhla se k její posteli. Vyděsila jsem samu sebe, když mě při pohledu na pobledlou Teylu zaštípaly v očích slzy, které jsem se snažila mrkáním vyhnat.
„Jak je ti?“ zeptala jsem se potichu, aby jí nepřitížila a přiklekla si k její posteli. Nedokázala jsem si představit, jaké bolesti musí mít. Já byla na bolest hlavy tak jako zvyklá, ale pro jiné lidi to muselo být hrozné.
„Beckett mi říkal, že by mě rád poslal na Daedala, ale je tu příliš nemocných a já se cítím zatím ještě dobře.“ Ohlédla jsem se po Carsonovi, který se ohlédl přes rameno a zíral na nějaký výjev s otevřenou pusou.
„Vidíš to taky?“ zeptala se mě Teyla a dívala se stejným směrem. Já tam viděla pouze členy expedice ležící na lůžkách, tak jsem zavrtěla hlavou.
„Mio, tady jsi, pojď pod skener. Máme tu už jedno úmrtí na aneurysma z vysokého tlaku a já nechci nic riskovat.“
„Kdo?“ zeptala jsem se se staženým hrdlem.
„Seržant Bale, kterého jsi přivedla.“ Zachytila jsem se okraje postele a posadila se na zadek. „Nemůžeš za to, Mio. Nikdo nemohl vědět, že se to stane.“ Poplácal mě smířlivě po rameni a nabídl mi, jestli nechci pomoct na ošetřovně. Musela jsem s tím souhlasit. Díky tomu jsem se vyhnula skeneru, protože na to nebyl čas a zároveň jsem nechtěla přemýšlet nad další zbytečnou smrtí a duchu se modlila, aby Rodney s Radkem na něco přišli.
***
Z velké dálky jsem sledovala, pomocí dalekohledu, jak od města odplouvá poslední velryba a jak se s ní Rodney loučí. Bylo to zvláštní ho takhle vidět. Občas byly chvilky, kdy se doktorova ješitnost vytrácela a choval se jako normální člověk.
Pohrávala jsem si s psími známkami a prstýnkem. Rod z alternativního vesmíru musel být opravdu jiný než náš Rodney, aby se do něj mé já zamilovalo.
Vzhlédla jsem právě ve chvíli, kdy se mým směrem díval podplukovník. Nedokázala jsem se nadechnout a do tváří se mi hrnula krev. Silou vůle jsem se otočila a utíkala bleskově pryč, přestože mi v hlavě tepala taková bolest, že jsem ani pořádně neviděla. Zastavila jsem se až na schodišti několik pater nad pozemními prostorami města. Musela jsem se posadit, abych nabrala dech a vydýchala bolest.
Bylo to už mnoho dní a já se na něj stále nedokázala ani podívat. Nenáviděla jsem ho, ale musela jsem mu být vděčná, že mi zase zachránil život. Jedno ale to přesto mělo! …ale zachránil celou Atlantidu před zničením díky výronu ze slunce, společně s Rodneym, protože si nemohl vybrat, komu život zachrání a komu ne. Tím pádem, jsem to nemohla brát osobně.
„Mio?“ Zaskřípala jsem zubama. Moc dobře jsem věděla, proč tu pitomou vysílačku nechávám vypnutou.
„Slyším.“ Byl to ten technik z řídící místnosti, který obsluhoval ovládací pulty.
„Za tři dny bude na planetu M7G-677 opět vyslán zdravotnický tým, aby pomalu dokončil svoji práci. Mám tě zapsat?“
„Ano.“ Nezaváhala jsem s odpovědí. Byla to jedna z možností jak uniknout před podplukovníkem a podívat se někam jinam. Keras se ke mně posledně choval velmi přátelsky a popravdě, ta planeta se mi začala zamlouvat, právě proto, že tam bylo mnoho dětí.
Jenom tři dny a budu moct vypadnout. Neuvěřitelně jsem se na to těšila. Atlantida se pro mě stala domovem, ale pořád to kazila přítomnost podplukovníka. Pomalu jsem se zvedla a zamířila do jídelny.
Ty tři dny se zdály se to jako věčnost, ale nakonec jsem se upíchla u pomocných vědců z týmu doktora McKaye a dělala jsem pro ně úplně všechno. Jak přepisy hlasových záznamů až po donesení kafe, protože tady nehrozilo, že se tu objeví někdo z vojenské části expedice. Já tak mohla nerušeně prožít tři velmi nudné dny, které jsem završila na ošetřovně, kde jsem pomáhala nachystat vybavení na další den na Kerasově planetě.
„Chodila jsi někdy na první pomoc?“ Carson kontroloval zabalené vybavení a já přikývla, když ke mně zvedl pohled.
„Jenže to bylo na střední, což je už nějaký pátek, ale základy si pamatuju.“
„Dobře, když tak poslouchej ostatní, kdyby něco potřebovali… ještě něco. Natáhni ruku.“ S otázkou jsem se na něj podívala a natáhla ruku před něj. Carson mi vytáhnul rukáv a z připraveného tácu si vzal věc podobné pistoli.
„Co je to?“ zeptala jsem se ostražitě.
„Něco, co nám tě příště pomůže najít.“ Nechápala jsem naprosto nic, dokud mi tu věc nepřiložil ke kůži a nestiskl. Překvapeně jsem vyjekla bolestí a vytrhla mu ruku ze sevření. Bolavé místo jsem si třela, abych rozehnala bolest do okolí v domnění, že tím zmírním nepříjemný pocit. Přitom se na mě díval zbytek zdravotnického týmu.
„Co to mělo být?“ Nedokázala jsem skrýt ublíženost.
„Je to sledovací čip, který umožní i Daedalu, aby tě přenesl bez toho, aby musel vyhledávat stopy lidské přítomnosti.“ Nepřestávala jsem si předloktí třít.
„Nechci sledovací čip!“
„Je to pro tvoje bezpečí, Mio. Teď tě můžu už pustit s klidným srdcem. Všichni ten čip mají.“ Bez dalšího mě propustil a já byla připravena odejít, ale moc se mi to nelíbilo. Tomuhle jsem se chtěla vyhnout. Mohl by to být začátek mého konce tady na Atlantidě. Woolsy a podplukovník se zasloužili o to, že si o mně téměř všichni myslí, že jsem mrtvá a teď mám v těle sledovací čip, to zavánělo průšvihem.
„Přestane to bolet,“ poučila mě sestra a klidně se na mě usmála, když jsem si nepřestávala bolestivé místo třít, ale pořád to nebolelo tak, jako hlava. Vždyť už byly velryby několik dní pryč. Bolest se už dávno měla zmírnit, ale připadalo mi, že je pořád stejně silná, až jsem měla dojem, že chvílemi přestávám vidět.
„Mio!“ Překvapeně jsem zvedla hlavu a dívala se do Rodneyho tváře. Vrazila jsem do něj.
„Promiňte,“ pípla jsem tichoučku, když mě od hlavy k patě přejel pohledem podplukovník Sheppard.
„Nic se neděje.“ Rodney mávnul rukou.
„Jdete na Kerasovu planetu?“ zeptala se mě Teyla. Načež jsem přikývla.
„Kam vy?“
„Moji lidé vyprávějí o hrdinovi, který brání vesnici na jedné planetě a tak jsme se rozhodli, že se musíme přesvědčit sami.“ Trochu jsem se zamračila, když jsem viděla v Teylině tváři nadšení, které u ní nebývalo tak obvyklé. Což byla jasná zpráva, abych se neptala dál, a taky abych dostala se od podplukovníkova pronikavého pohledu pryč.
Bránou jsme prošli až po nich a já byla ráda, že jsme pryč. Tepání v hlavě neustávalo, ale na Kerasově planetě se docela zmírnilo a já si užívala dne. Pomáhala jsem zdravotnickému týmu a nechala děti, aby si hrály. Byli jsme v jiné vesnici než v Kerasově, ale on za námi přišel i tak. Dívala jsem se na něj, když se bavil s vůdcem vesnice a on mi pohled opětoval. Zamávala jsem mu a předala dalšímu dítěti bonbón za odměnu.
Na sklonku dne se za mnou zastavil, když jsem seděla v jeho vesnici nedaleko ohně a ze všech sil se snažila nemyslet na bolest hlavy, která se opět vrátila v plné síle.
„Vrátili jste se.“ Posadil se vedle mě a já přikývla. Narážel na odchod expedice zpátky na Zem po krátkém návratu Antiků.
„Jsme jako klíště.“ Nechápavě se na mě podíval. Mávla jsem nad tím rukou.
„Naši lidé si na vás začínají zvykat.“
„To je dobře, Kerasi. I když to tak občas nevypadá, chceme vám pomoct.“
„Já vím, Mio, ale o tom jsem nechtěl mluvit.“
„Tak o čem?“ Trochu si poposedl, aby měl na mě lepší výhled.
„Co na Atlantidě vlastně děláš?“ Nad tím jsem se musela ušklíbnout.
„Všechno a vlastně nic.“ Nevím, co mě donutilo mluvit dál, možná jsem byla trochu mimo z té bolesti, ale Keras pro mě neznamenal žádné nebezpečí a začala jsem ho brát jako přítele. Tak trochu mi připomínal Sama, jen s tím rozdílem, že Keras byl na planetě, kterou nemůžou navštívit Wraithi, tím pádem byl v bezpečí.
Už dlouho jsem se s nikým tak nezasmála. Vyprávěla jsem mu o svých trénincích s Teylou a Rononem, mé pomoci napříč všemi odvětvími vědy, co na Atlantidě jsou a kladla mu na srdce, aby o tom nikomu neříkal, protože bych mu to vlastně neměla říkat a on se smíchem souhlasil.
Bylo mi až téměř líto, že se musíme na Atlantidu vrátit, ale slíbila jsem mu, že jakmile bude vyslán další zdravotnický tým vyšetřit děti v další vesnici, určitě se k němu přidám.
„Třeba budeš už zdravá, až se vrátíš,“ řekl mi Keras při loučení a já se na něj nechápavě podívala.
„Mně je dobře.“
„Lhát neumíš, Mio, a hlavně, nevypadáš moc dobře, měla by ses nechat prohlédnout od toho vaše doktora.“ Potřásli jsme si rukama jako přátelé.
„Brzy se uvidíme.“ Naposledy jsem mu zamávala a následovala zbytek týmu bránou, na jejímž konci čekala Atlantida. Vraceli jsme se domů a já musela přiznat, že s tou hlavou budu muset něco udělat.
***
Sheppard zadal adresu na Atlantidu a naposledy se obrátil k vesnici. O jednoho nepřítele méně. Nikdy už na Kolju nenarazí a zároveň z Lucia udělali obyčejného člověka, takového jaký odjakživa byl. Teď bude muset žít bez pomoci antických zařízení.
„Jsem zklamaná,“ pronesla Teyla směrem k Sheppardovi.
„Něco takového se dalo předpokládat,“ připustil podplukovník a obrátil pohled k otevírající se bráně.
„Teď snad bude už klid. Pochybuju, že Lucius dokáže sehnat něco dalšího z antické technologie.“ Rodney pokrčil rameny a vyšel vstříc bráně a za ním zbytek týmu.
***
„Chcete říct, že to byl zase Lucius?“ zeptala se jich Weirová překvapeně.
„A to není všechno, Elizabeth, objevil se tam i Kolja.“ Elizabeth se zmohla jen na zalapání po dechu, než ji přerušila příchozí červí díra.
„To je kód zdravotnického týmu z planety M7G-677,“ hlásil technik.
„Vypněte štít,“ přikázala Elizabeth a společně s týmem podplukovníka se dívala na příchozí zdravotníky s Miou.
Sheppard se zadíval na Miu ostražitým pohledem. Jako obvykle měla ty svoje bezprsté rukavice a vlasy stažené do pevného drdolu, ale ve tváři si všimnul grimasy bolesti. Sklopila pohled k podlaze, aniž by se na něj podívala a šourala se ke schodišti ve velké vzdálenosti od dvou sestřiček a jednoho zdravotníka.
Jedna ze sester se k Mie otočila, aby se jí na něco zeptala, ale v půli pohybu se zastavila. Mie tekla z nosu krev a hrozně zbledla.
„Mio?“ Sestra společně s podplukovníkem sborně zakřičeli, když se Mia zhroutila na zem.
„Zavolejte doktora Becketta!“ zakřičel zdravotník a společně s druhou sestrou přiskočili k ležící Mie. Sheppard se chtěl rozběhnout jejich směrem, ale pohled Weirové ho zastavil.
***
„Okamžitě ji dejte pod skener!“ zavolal Beckett na svůj tým na ošetřovně. Personál dovezl postel pod skener a okamžitě ho spustili. Netrvalo to ani dvě minuty a dorazila i Weirová se Sheppardem a zbytkem týmu.
„Co se děje, Carsone?“ Weirová se postavila před obrazovku skeneru, kde se zobrazovala Miina hlava.
„Tohle, Elizabeth.“ Carson ukázal na tmavý objekt v Miině mozku. „Je to nádor, který musím hned vyoperovat, nebo mi tady umře. Takže… připravte sál!“ zakřičel na další personál a bez dalšího odběhl.
„Nádor?“ zeptal se Rodney. „J-jak?“ Všichni zírali k místu, kam odvezli Miu.
***
„Jak to dopadlo, Carsone?“ Weirová vyčkávala s Teylou na ošetřovně, jak operace dopadne. Carson si stáhnul roušku a čepici, rukávem si otřel čelo a unaveně se usadil na židli, kterou mu Teyla nabídla.
„Nádor jsem vyoperoval, ale bylo to za minutu dvanáct. Když jsem jí dělal poslední sken, nic viditelného nebylo, naprosto nechápu, jak se jí za tak krátkou dobu, mohl narůst do tak velkých rozměrů.“ Carson si protřel oči a bezradně zíral na Weirovou a Teylu.
„Kdy jsi jí dělal naposledy sken?“ Elizabeth se posadila vedle něj.
„Myslím, že naposledy, když jsme jí odstraňovali ten blok. Je možné, že v jejím mozku díky tomu nastaly změny, ale až takové?“
„Nestěžovala si na bolesti hlavy, když se kolem města stahovaly velryby?“ zeptala se Teyla, když si vzpomněla, jak jí Mia pomáhala na pokoj.
„Říkala mi, že ji občas hlava bolí, ale léky na to nebere, proto si taky ode mne taky žádný nevzala, nestihl jsem jí ho ani vnutit a byla pryč, a když přišla společně s dalšími na povinnou prohlídku, nějak se to semlelo, že k tomu nedošlo. Měl jsem na tom trvat!“ Carson praštil do stolu a Elizabeth s Teylou se narovnaly.
„Nikdo to nemohl čekat, Carsone,“ pokusila se ho Elizabeth uklidnit, ale na doktora to zřejmě nezabíralo.
„Když mě omluvíte, musím se jít na ni podívat. Takový typ operací nedělám zrovna každý den a musím na ni dát pozor, aby nenastaly nějaké komplikace.“
***
„Co je to kóma?“ zeptal se Keras a poposednul si na židli v zasedací místnosti Atlantidy. Přišel společně se zdravotnickým týmem na jeho planetu. Ptal se jich, proč s nimi Mia nepřišla, ale nechtěli mu to říct, tak si vymohl návštěvu.
„Kóma je stav hlubokého bezvědomí, takový člověk pak nereaguje na hlasy ani na bolestivé podněty.“ Keras se celý nesvůj díval na doktorku Weirovou, doktora Becketta, doktora McKaye, podplukovníka Shepparda, Teylu a Ronona a nevěděl, co si o tom má myslet.
„A kdy se probudí?“ Postřehnul starostlivý pohled doktora Becketta.
„To nevíme, Kerasi. Upadla tohoto stavu krátce po operaci, kterou jsem jí musel provést, jinak by zemřela. Musíme jen čekat.“
Rozloučili se a Keras se vrátil na svou planetu s tím, že kdyby se probrala, byl by rád, kdyby mu dali vědět, aby ji mohl navštívit.
„Je od něj pozorné, že o ni má starost,“ konstatovala Teyla, když se brána zavřela a pohlédla přitom na Shepparda. Ten jen pokrčil rameny a odešel do tělocvičny. Teyla si však všimla jeho nazlobeného pohledu, kterým se díval na Kerase.
Po zbytek dne trénoval Sheppard s Rononem a nedokázal se zbavit pocitu, že by měl být někde jinde. Poměrně snadno s ním bojoval a soustředil se na boj. Vlastně si užíval chvilky, kdy neměl Rodneyho na krku. Ten se s plným nasazením vrhnul do vypínání nepotřebných přístrojů a částí města, která zapnuli Antici během svého krátkého pobytu.
***
„Počítej s tím, že to bude bolet, ale pokud mi řekneš, co chci vědět, třeba si to rozmyslím a nechám tě vydechnout.“ Polykala jsem vlastní slzy. Hlas se mi zadrhl v hrdle a nedokázala jsem už ani křičet bolestí, ani na muže, který mě mučil.
„Nechceme přeci, abys zemřela, že?“ Otázal se muž podivně zkresleným hlasem, jež jsem znala pouze z filmů a naprosto nechápala, jak to dokáže.
„Pořád nic?“ zeptal se mile. Nadehnul se na mne a zkoumal moji tvář. „To je skutečně velká škoda.“ Zařvala jsem z plných plic, když mě říznul do zápěstí a donutil mě, abych se dívala, jak krvácím.
***
Rodney ustoupil od Radka a zíral na vlastní ruce. Vyléčil ho. Skutečně ho vyléčil! Přeci jen to ovlivnění jeho DNA k něčemu bylo, ale pořád to nevyvážilo fakt, že pokud s tím něco neudělá, tak stejně umře.
Zvedl pohled k ostatním. Všichni na něj zírali s otevřenými ústy a on si při pohledu na Becketta na něco vzpomněl.
„Kde leží Mia?“ Beckett rozechvělou rukou ukázal na další místnost, kde už několik týdnů ležela Mia v hlubokém kómatu a její stav se zatím nijak nelepšil, spíš byl v posledním týdnu den ode dne horší.
Sheppard šel společně s Rodneym k Miině posteli. Museli jí dát respirátor, už nedokázala dýchat sama. Což bylo špatné znamení a Sheppard to moc dobře věděl. Chodil se dívat, jak se jí daří, ale vždy jen z dálky, protože u její postele někdo stále byl. Teyla se střídala s Elizabeth a Ronon s Beckettem, který občas uvolnil místo Radkovi, jež na ni mluvil česky.
„Zabere to?“ zeptal se Sheppard Rodneyho a ten rychle přikývnul a přiložil Mie ruku na čelo, což ho proti jeho vůli vtáhlo do její mysli.
***
Objevil se v malé šedivé místnosti, uprostřed které stála židle, k níž byla připoutaná Mia. Ruce měla svázané za zády a zírala naprosto vyděšeně před sebe na někoho, koho Rodney neviděl. Když se na ni podíval lépe, všiml si, jak se jí po tvářích kutálejí obrovské slzy a oči má zarudlé od pláče. O krok ustoupil. Nikdy ji takhle neviděl.
„Jak ses tam dostala?“
„Odkud ho znáš?“
„Jak to, že vypadáš pořád stejně?“
„Kdo tě tam dostal?“
„Co všechno o tom víš?“
Rodney poslouchal jednu otázku za druhou, ale z Mii žádná odpověď nevyšla a než stačil něco udělat. Něco ho odtáhlo pryč. Ležel na studené podlaze a se značným znechucením se zvedal, ale ustrnul v pohybu.
Na imitaci oltáře, jen malý kousek od něho, ležela Mia a nad ní se skláněl Ba‘al. Oči mu žhnuly a dívka se pod jeho pohledem ani nepohnula. Jen slyšel její tiché vzlyky a to, jak se je snaží zadusit v hrdle.
„Jen mi řekni, co chci vědět a možná tě nezabiju.“ Natáhl ruku nad její čelo a chtěl ji mučit. Rodney se v té chvíli k nim se křikem rozběhnul.
***
K Sheppardovi se připojil doktor Beckett s Weirovou a Teyla s Rononem. Radek se na ně díval ze svého lůžka, kde ho držely sestřičky. Tohle léčení trvalo nějak moc dlouho. Vůbec nic se nedělo, jen Mii zpod řasy vytekla jediná osamocená slza, při které Sheppard sevřel okraj postele a zíral na její bledou tvář.
***
Rodney narazil do oltáře, který byl najednou prázdný. Zděšeně se otočil a hledal Miu s Ba‘alem, ale nikoho neviděl. Místnost potemněla a nebylo téměř vidět na krok. Zůstal stát na místě a čekal, i když neměl nejmenší ponětí na co.
„Mio?“ zavolal potichu. O krok ucouvnul, když ho do očí zasáhlo prudké světlo a on byl donucen ustoupit o krok zpět, což nebyl dobrý nápad. Zakopnul, tvrdě dopadl na záda a bolestivě zasténal. Trvalo mu poměrně dlouho dobu, než vstal a opět zíral na oltář. Tentokrát měl Ba‘al v ruce dýku, která nevypadala, že by ji použil na přeřezání provazů. Přistoupil k Mie a odhalil jí zápěstí a bez nejmenšího soucitu jí silně zaříznul do žil až Mia z plna hrdla zakřičela.
Rodney se zvednul a prudce se rozběhnul proti Ba‘alovi, aby ho odrazil od Mii, ale opět před ním nebylo nic. Nechápal, co se děje, dokud se nepodíval na odvrácenou stranu oltáře. U jeho paty se krčila Mia. Oblečení měla nasáklé vlastní krví a obě ruce, na jejichž zápěstích se růžověly čerstvě zahojené jizvy, si tiskla hrudníku. Jen velmi opatrně si k ní přikleknul, ale bál se jí dotknout.
„Mio?“ Vůbec nereagovala. Jen bezcílně hleděla před sebe na zavřený sarkofág. „Mio!“ zavolal na ni Rodney znovu.
„Tohle se mi jenom zdá,“ zašeptala ochraptělým hlasem a přitom se jí začaly po ušpiněných tvářích kutálet obrovské slzy.
„Mio, jsem tady.“ Položil jí opatrně ruku na rameno. Naprosto pomalu k němu otáčela tvář a Rodney si všimnul toho jasu, který se jí v očích zableskl, při prvním zhlédnutí jeho obličeje.
„Co tady děláte, doktore McKayi?“ Všiml si, že přestala brečet a snažila se mluvit pevným hlasem, ale nešlo jí to.
„Léčím tě,“ řekl pomalu.
„Jak?“
„To by bylo na dlouho, ale tohle…“ rozhlédl se po místnosti, což Miu vytrhnulo z její apatie.
„Na tohle musíte zapomenout!“ Pokusila se zvednout, ale podlomila se jí kolena a Rodney ji zachytil.
„Co to má znamenat? Já… jak ses sem dostala? A co máš společného s Ba‘alem?“
„To není podstatné, musíte jít pryč!“ Odstrčila ho od sebe a pokusila se udržet na vlastních nohách.
„Jsem ve tvé hlavě. Asi neléčím jen fyzické poškození…“ Mia k němu nedokázala vzhlédnout. Tak se jí proti její vůli podíval hlouběji do mysli, na co právě myslela.
„Ba‘al tě unesl na Zemi? V roce 2014?! Jak ses kruci dostala do minulosti?“
„Zapomeňte na to, doktore!“
„Proč tě uneslo IOA?“ To už Mia nevydržela a znovu se zhroutila na zem a schoulila se do klubíčka. Moc dobře si uvědomovala, že je v bezvědomí. Jenže jí podvědomí stále přehrávalo vzpomínky z únosu jakoby se to dělo právě teď, jakoby to prožívala stále dokola. Vzpomínky se za těch několik měsíců po odstranění asgardského bloku, konečně ustálily a ona si vzpomínala, co se s ní dělo a teď se v její hlavě objevil Rodney a začal odhalovat její pravou identitu.
„Jaké je tvé pravé jméno?“ zeptal se Rodney a kleknul si před ni.
„To není podstatné, hlavně mi slibte, že to nikomu neřeknete, prosím!“ Zdvihla k němu uplakaný obličej. Pokusila se myslet na něco jiného než na své jméno.
„Proč tě uneslo IOA?“ zopakoval svoji otázku. Mia poraženecky sklopila hlavu.
„Asi kvůli mému pobytu na Atlantidě.“
„J-jak?“
„Vy se mě ptáte jak? Vy jste astrofyzik! Vy snad znáte pojem cestování v čase, ne?“ Rodney párkrát zalapal po dechu, než se usadil na zem a zíral na Miu.
„Čas je v podstatě nekonečná smyčka. Pokud se někdo pokusí změnit časovou linii, dělá to napořád dokola. Já jen nechápu proč právě ty?“ Rodney se snažil využít své získané schopnosti, ale na tohle mu jeho výkonnější mozek nedokázal podat vysvětlení.
„Myslíte, že kdybych to věděla, jsem pořád na Atlantidě?“ zeptala se Mia tiše. Mnula si zápěstí.
„Nemusela bys tu být. S Carterovou bych teď dokázal přijít na to, jak tě dostat domů!“ Nadšením se mu rozzářily oči, ale Miin pohled úsměv ze rtů vymazal.
„Uneslo mě IOA a aby mě nechalo napokoji, nechal mě pan Woolsy umřít. Myslíte si snad, že by mě nechali bezstarostně žít v mé době, když vím, to co vím? Nepochybuju o tom, že právě teď sledují moji mladší verzi.“
„Tak řekneme velení Hvězdné brány pravdu. Řekneme, že nebýt únosu IOA, tak bys nic z tohohle nevěděla. Na Zemi mají přístroj, který ti dokáže upravit paměť, takže bys mohla normálně žít!“ Zaluskal přitom prsty a nadšeně se zvedl, ale téměř znechuceně vykřiknul, když si všimnul Miina pohled. „Co zas?!“
„Posledně, když se mi někdo snažil vymazat paměť, moc dobře to nedopadlo a hlavně… já se nemůžu vrátit domů, nemůžu se jen tak vrátit zpátky a dál si žít, musím přijít na to, co se zvrtlo a proč se pořád pohybuju v téhle smyčce!“
„Může za to IOA, tím to začalo, takže když jim řekneme, že tě unesli…“ Mia se postavila a zpříma se podívala Rodneymu do očí.
„Nic to pro ně nebude znamenat. To by bylo, jako kdybyste řekl policajtovi, že má ve sboru krysu, co ničí důležité důkazy a vynáší důvěrné informace. Buď se naštvou, nebo vás zavřou za křivé obvinění, když se to vlastně ještě nestalo!“
„Tak půjdeme rovnou za prezidentem!“
„Nikomu to neřeknete! Moc vás o to prosím! Stačí, že část pravdy ví doktorka Weirová! Nikdy jsem jí to neměla říkat, už tak má svých starostí dost. Slibte mi, doktore, že to nikomu neřeknete, prosím!“ Chytila ho za ruku a podívala se mu do očí. Rodney polknul.
„Musíš to někomu říct…“
„Ne!“ Silně zavrtěla hlavou. „Musímte mi slíbit, že to nikomu neřeknete! Musíte!“
„Slibuju!“
***
Rodney padl dozadu a nebýt Ronona, spadl by na zem. Jen se podíval na Miu, která se zhluboka nadechla a díky hadičce v ústech se začala dusit, než jí ji Beckett vytáhnul a ona se zprudka posadila a snažila se popadnout dech.
„Jen klid, Mio. Jen klid. Všechno je v pořádku.“ Sheppard o krok ustoupil, když uviděl, že Mie zrudly oči a po tvářích se jí kutálejí slzy, než si ji Beckett přitáhnul k sobě a ona mu zabořila tvář do hrudníku. Tiskla se k němu a celá se třásla. Sheppard se otočil k Rodneymu, který byl pobledlý, a z nosu mu tekla krev. Teď nastala doba, aby se Rodney dal do meditace, aby se mohl povznést.
***
Život je v podstatě nekončící smyčka. Každý den vstáváte a děláte pořád dokola to samé a pak jdete spát, abyste se druhý den probudili a dělali to znovu.
Potom, co mě Rodney vyléčil a zjistil pravdu o způsobu mého příchodu sem, jsem mu neustále byla na blízku, abych dohlédla na to, že ho nenapadne to někomu vykládat, ale kupodivu se začal věnovat studiu cestování v čase, přestože byl celý nesvůj z toho, že nedokázal přijít na to, co znamenají veškeré ty výpočty, co provedl, když měl daleko větší mozkovou kapacitu. Podle mě ho spíš žralo, že byl od povznesení opravdu malý kousek. Byla jsem ráda, že má u sebe podplukovníka a Carsona, i když to nahlas nepřiznal, byli to jeho přátelé a on z toho těžil, dokázal se vrátit ke své práci a dřít ještě urputněji.
Hlavně že život na Atlantidě běžel dál. Tým podplukovníka Shepparda a další týmy chodily na mise. Major Lorne se svým týmem přišel na jednu planetu, kde na stožárech visela Rodneyho podobizna. Nakonec se ukázalo, že hra, kterou se baví Rodney a podplukovník přes dva roky, vlastně není hra, ale starý výzkum Antiků, který se díky těm dvěma zvrhnul a národy, za které ti dva hráli, se postavili proti sobě a začali bojovat. Naštěstí tu byl tým a plukovník Caldwell, velitel Deadala, aby situaci uklidnili a mohli tak začít mírové rozhovory.
I když jsem se snažila dát od toho všeho ruce pryč, nedokázala jsem to, protože hrát si na ptáka, co strká hlavu do písku, bylo už trochu pozdě, a proto bylo lepší, když jsem se o ně nezajímala úplně, ale přesto věděla o všem, co se na Atlantidě šustlo.
Z povzdálí jsem gratulovala podplukovníkovi, když se mu podařilo zachránit tisíce duší národa, jež zdecimovali Wraithi, a oni zachránili část svých lidí na základě wraithské technologie, a základnu s ní, postavili v jeskyni na asteroidu, který obíhal kolem jejich planety.
Asi dvakrát do týdne jsem pak chodila na Kerasovu planetu společně se zdravotnickým týmem, ale taky i bez něj a spřátelila se s Kerasem natolik, že jsem mu začala ukazovat techniku boje, kterou mě stále vyučovala Teyla s Rononem. Nakonec se Keras ukázal jako velmi schopný žák a já na Atlantidě vyžadovala každý den tréninky, abych je mohla obratem ruky ukázat Kerasovi.
„Už nenosíš své rukavice,“ zastavil mě jednou Keras, když jsem se vracela na Atlantidu. Podívala jsem se na svoje ruce a vytažené rukávy. Rodneyho léčení mělo i jiný důsledek. Všechny jizvy, které jsem na těle měla, zmizely, dokonce i ty, které jsem získala ještě jako dítě. Ty mi sice chyběly, ale ty zbylé, zvláště ty na zápěstích, mi nescházely vůbec. Už mi nepřipomínaly nejděsivější zážitky života.
„Moje ruce se už zahojily,“ řekla jsem mu popravdě, ale to co jsem spatřila v Kerasových očích, mě na malou chvíli ochromilo, že snad zná mé tajemství, jenže by neměl od koho. Tak jsem se uklidnila a rozloučila se s ním.
Ale jak to tak bývá, se životem nepřichází jen to dobré, ale i to špatné a nikdo z nás nepočítal, že se to stane zrovna v den, který byl vybrán k tomu, abychom si všichni odpočinuli od práce a mohli alespoň na chvíli zapomenout na to, kde jsme, a co tady děláme.
Určitě jsem nebyla jediná, kdo si to vyčítal, ale nakonec to byl Carson, který mě odmítnul.
„Jestli chceš, poletím tam s tebou, Carsone.“ Stáli jsme před vstupem do řídící místnosti, kam jsem mířila, abych se dostala na Kerasovu planetu, kde jsem v posledních dvou týdnech nechodila jen za Kerasem, ale i za dětmi, které jsem se snažila učit číst a psát.
„To nemusíš, Mio,“ mávnul nad tím Carson rukou. „Ty ani volno nemáš, jdeš učit děti. Ani bych tě s tím neobtěžoval. Co je to za zábavu sedět se mnou na rybách?“ Usmála jsem se na něj.
„Určitě bychom tam nemlčeli celou dobu.“ Chytil mě za ruku a přiložil si ji ke rtům.
„Jsi hodná, ale zasloužíš si, abys dělala něco normálního.“ Obrátil mi ruku dlaní vzhůru a palcem mi přejel po zápěstí. Od mého uzdravení mě bedlivě hlídal, jestli nenastávají změny v mozku. Moc jsem si nefandila, protože stejným testům podroboval i Radka. Ale dával na mě pozor, aby zase nic nepřehlédnul, a pořád jsem mu říkala, že mu nic nevyčítám. Kdo mohl vědět, že tam mám časovanou bombu už od základní školy?
„Co hlava?“
„Všechno je v pořádku, Carsone. Je mi dobře jako nikdy.“ Lehce jsem ho objala a otevřela dveře. Popohodila jsem si tašku, protože se mi trochu zařezávala do ramene. Kývnula jsem na technika za ovládacím panelem a řekla mu, aby mi zadal adresu planety M7G-677. Podala jsem mu potvrzení, že můžu odejít a on mi dal kódovač, abych se mohla vrátit.
V klidu jsem sešla ze schodů a počkala v úctyhodné vzdálenosti od brány. Čím častěji jsem procházela, tím méně mi to vadilo, za což jsem byla neskonale vděčná.
Tep se mi zvednul, když měl zapadnout poslední symbol, ale nestalo se tak. Silný otřes mě málem srazil na zem a zadávání se přerušilo. Zděšeně jsem se otočila po technikovi, který na mě zíral stejně vyděšeně.
***
„Když nad tím tak přemýšlím, jak by to dopadlo, kdybych Carsona umluvila k tomu, že s ním poletím?“ Doktorka Heightmeyerová odložila svůj zápisník a naklonila se ke mně blíž.
„Mio… ty nemůžeš za to, co se doktoru Beckettovi stalo. Nikdo z nás za to nemůže. Neměla by ses za to vinit.“ Odvrátila jsem od ní tvář a dívala se na moře, aby neviděla, jak mě začínají pálit oči a hrnou se mi do nich slzy.
***
Rodney stál na molu naprosto sám. Šla jsem tam za ním. Zamávalo to s ním víc, než jsem si myslela. Stoupnula jsem si vedle něj a zírala na západ slunce.
„Řekl jsem to Carsonovi.“ Naše pohledy se střetly. Hrkly mi do očí slzy, když jsem si vzpomněla na náš poslední rozhovor. Chtěl, abych dělala něco normálního. Tohle to vysvětlovalo.
„Nezlobíš se?“ zeptal se mě.
„Ne, Rodney. Carson mi zachránil život a ne jednou, chtěla jsem mu to jednou říct.“ Vytáhnula jsem z kapsy bezprsté rukavice, které jsem díky Rodneymu už nemusela nosit, ale měla jsem je stále při sobě, protože mi připomínaly, jak se ke mně Carson už na začátku zachoval přátelsky.
Rodney se na rukavice podíval. „Řekl mi, že něco tušil, ale nedo-kázal si to představit v plné míře. On ti chtěl také pomoci domů.“ Popotáhla jsem.
„Já vím.“ Rodney mi dal ruku kolem ramen a přitiskl k sobě a já se rozbrečela. S doktorkou Heightmeyerovou jsem mluvila o Carsonovi, když už ne o sobě, ale rozbrečet jsem se před ní nechtěla.
Teď jsem stála s Rodneym na molu a brečela se jako malá holka. Carsona jsem brala jako svého staršího bratra. A teď byl pryč, stejně jako můj malý bráška.
Rodney mi vzal rukavice z rukou. Chtěla jsem je vrátit Carsonovi, ale už jsem to nestihla a vracet mu je do věcí, co odváželi jeho matce, se nehodilo.
„Byl rád, že je už nemusíš nosit a nechtěl by, aby sis jimi připomínala, čím jsi prošla.“ Pomalu jsem přikývla. Vrátil mi jednu a společně jsme je pak hodili do moře.
„Sbohem, Carsone,“ zašeptala jsem do posledních slunečních paprsků dne.

Zajímavý příběh. Je dobře, že pokračuje

Gror Rakvička píše:

Zajímavý příběh. Je dobře, že pokračuje

Díky moc!

Kapitola mapuje díly:
3x18 – Ponoření
3x19 – Msta
3x20 – Zaútočit první
4x01 – Unášeni proudem
4x02 – Záchranné lano

10. kapitola - Gen

„Nechtěla bys to zkusit znovu?“ Radek se nade mě nahnul a kouknul mi přes rameno na výpočty, které zase nevyšly tak, jak vyjít měly.
„Ne.“ Odstrčila jsem od sebe papír a zvedla se. Už mě ty testy nebavily. Už před lety jsem musela konstatovat, že mě na učení neužije. Střední škola mě jaksi vyšťavila a já se už nedokázala soustředit. Raději jsem si našla práci, která mě bavila.
Odešla jsem k oknu a zírala na tu obrovskou vodní plochu. „Nechápu, proč mě najednou nutíš, abych se takhle učila. Copak Elizabeth řekla, že nejsem pro expedici přínosem?“ Otočila jsem se na Radka, který před mým pohledem uhnul. „O co tu jde, Radku?“
„Víš, já…“ Složila jsem si ruce na hrudi a zamračila se na něj.
„Radku, víš, že bys mi neměl lhát, poznám to.“ Popostrčil si brýle na nose. Odložil tablet a ohlédl se po dveřích.
„Víš, neměl bych ti to říkat, ale Rodney říkal, že ti to léčení mohlo pomoct…“ Promnul si zátylek, ale stále se vyhýbal mému pohledu.
„Pomoct v čem?“
„V učení, Rodney si nechal o tobě něco zjistit.“ Na to jsem se musela zasmát. Přišla jsem až k Radkovi a poplácala ho po rameni.
„Nemyslím si, že moje školní výsledky mu mohly říct něco víc o mé genialitě. A Rodney nemůže čekat, že tři týdny po mém vyléčení se ze mě najednou stane supervědátor, ale díky za tvoji snahu, Radku. Pochutnej si na obědu!“ Sebrala jsem ze židle bundu a vyběhla na chodbu a namířila si to přímo do Rodneyho laboratoře.
Přejela jsem rukou po panelu otevírání. Rodney zrovna sbíral své věci a byl oblečený v neprůstřelné vestě.
„Takže ty ses díval na mé školní výsledky?“ Cuknul sebou a málem mu vypadnul tablet z ruky.
„Ježiši, co blázníš? Víš, jak jsi mě vyděsila?“ utrhnul se na mě nazlobeně.
„Naprosto nechápu, co jsi mohl vyvodit z mých školních výsledků z osmé třídy.“ Rodney vyšel z laboratoře a já kráčela vedle něj. „Proč mi neodpovíš?“
„Mio, prostě nech Radka, ať tě párkrát přezkouší.“ Co jsem mu na tohle mohla říct? Jen jsem s ním dál držela krok.
„Rodney, co jsi viděl v mé hlavě?“ Tak tohle už ho donutilo zastavit.
„Potenciál.“ Složila jsem si ruce na hrudi.
„Jaký?“
„Mio, to nejde takhle říct. Ani si to pořádně nepamatuju, ale vím, cítím, že tě musím prostě nechat, aby ses zkusila znovu učit. Pevně věřím, že to zvládneš.“ Něco v jeho pohledu mě donutilo se nad tím zamyslet. Kdy jsem ztratila zájem o učení? A kdy jsem se na to přestala soustředit?
„Snad si nemyslíš, že za to mohl ten nádor?“ Ten tik v jeho obočí byl daleko výmluvnější než jeho slova. „Rodney, to nemyslíš, vážně, že ne?“ Než mi však stačil Rodney odpovědět, zastavila se u nás Elizabeth.
„Mio, Rodney, jsem ráda, že vás vidím pohromadě. Chtěla jsem se zeptat, jestli bys s námi nechtěla letět, Mio, Rodney by určitě uvítal někoho, kdo se nad jeho příkazy nepozastavuje a neodmlouvá mu, ale přesto ho dokáže zastavit.“ Oba jsme se na Elizabeth zůstali zírat naprosto neschopni slova.
„Já… Doktorko Weirová, nemyslím si, že moje schopnost snášet výstřelky McKayeovi geniality, mě upřednostňuje před odborníky, kteří na vrtné plošině budou daleko prospěšnější než já. Popravdě si nemyslím, že snášet pár hodin doktorka McKaeye v uzavřeném prostoru, zvládnu.“ Elizabeth se na mě usmála a přistoupila ke mně blíž.
„Myslela jsem si, že tohle řekneš, a musím připustit, že beru i v potaz doporučení doktora Zelenky, že tvoje vědomosti se v poslední době rozšířily a ty jsi vůči novým poznatkům otevřená, takže bys to měla brát jako praktické cvičení. Připrav se. Za čtvrt hodiny odlétáme.“ Naposledy se na mě usmála a jen tak si odešla.
„Co tím jako myslela?“ zeptala jsem se Rodneyho trochu hystericky. Ten na mě zůstal zírat s pusou otevřenou.
***
„Řekl jsem, že to bylo jen přibližné místo, kde by měla plošina být. Pohybuje se.“ Rodney svíral svůj tablet, aby se pokusil najít plošinu alespoň v jeho útrobách.
„Jestli je plošina v nečinnosti, tak jak se může pohybovat?“ V jumperu se rozhostilo mrtvolné ticho a ne jen na tváři majora Lorna jsem spatřila dobře skrývaný smích.
„Skutečně legrační, tak pojď a ukaž mi, kde máme hledat!“ S naprosto vážným výrazem jsem se na Rodneyho podívala.
„Už to není daleko?“ zeptala jsem se pomalu, abych skryla smích a nebyla jsem jediná.
„No jistě, jak jinak!“
„No tak, přestaňte se hádat, něco je před námi,“ hlásil podplukovník Sheppard. Zůstala jsem sedět na svém místě, ale natahovala jsem krk, abych viděla na sklo jumperu, kde se zobrazovalo okolí. Dokonce i na tu dálku plošina vycítila antický gen a všechno se začalo rozsvěcet. Na tohle si nikdy nezvyknu, napadlo mě hned, když podplukovník zamířil k místu, kde bychom mohli vystoupit a začít se rozkoukávat.
Schválně jsem vystoupila jako poslední, ale nakonec za mnou šel major Lorne, který mě na krátký okamžik zastavil.
„Tohle měj raději u sebe.“ Strčil mi do ruky wraithskou omračovací zbraň. Chtěla jsem něco namítnout, ale nenechal mě. Nezbylo mi nic jiného, než si ji zastrčit do tašky, v níž jsem si nesla osobní tablet, který mi nechala napsat Elizabeth.
„Plošina pracuje také na ZPM nebo to tu udržuje energiie, kterou Antikové čerpali ze zemské kůry?“ Ti dva nejmladší doktoři se na mě otočili, jakoby se mi snažili říct, že jsem naprosto mimo, ale jen si vyměnili nic neříkající výrazy.
„Řekl bych, že to je energie, kterou získávali ze zemské kůry,“ odpověděl mi místo nich Radek.
„To je trochu nadnesené tvrzení.“ Vmotal se do naší konverzace Rodney s očima přilepenýma na tabletu.
„A jak by se teda mohla rozsvítit světla, když by neměly žádnou energii?“ Když jsem si všimla Elizabethina výrazu, musela jsem se hodně snažit, abych se nezačala, doslova, křenit jako ona. Rodney mě propálil pohledem a já se raději stala stínem majora Lorna, který se na mě jen nepatrně otočil.
„Nezapomeň, že tohle místo je docela dost uzavřené.“
„To Atlantida taky.“
„Mio!“ Elizabeth ke mně pokynula a já se k ní připojila. Jemně mě chytila za paži a skutečně velmi tiše mi pošeptala, aby se nemusela cítit provinile, že mě k výpravě přizvala, až se mě Rodney pokusí zastřelit.
„Já se před ním ubráním.“
„Colemanová, vpředu by měla být řídící místnost!“ zavolal Rodney a já se naposledy podívala na Elizabeth, než jsem vyrazila kupředu, aniž bych čekala na její výtku.
***
„Podle mě by to Wraith mohl být.“ Otočila jsem se po doktoru Dickensovi a zdvihla obočí. Naprosto jsem Rodneyho nepochopila, proč mě s těma dvěma poslal. Nebyla jsem voják ani vědec. Možná se mě chtěl na chvíli zbavit, protože jsem nesouhlasila s jeho nápady, které mi chvílemi přišly naprosto nereálné.
„Pokud vím, doktore, tak se Teyla nikdy nespletla. Jen je trochu divné, že se najednou začaly uzavírat přepážky. Nejsme tu ani dvě hodiny a stanice si dělá, co chce.“ Dickenson a Graydon se na mě zadívali.
„Jak dlouho si vlastně na Atlantidě?“
„Rok a půl,“ odpověděla jsem opatrně.
„Tak to je docela dost, na někoho, jako jsi ty…“ Naklonila jsem hlavu a urputně zapřemýšlela, co tím myslel. Lichotivě to moc neznělo.
„Jako já…?“ Všichni tři jsme s sebou cuknuli, když se za našimi zády ozval podezřelý zvuk. Bleskově jsem sáhnula do tašky a vytáhla z nich wraihtskou zbraň na omráčení a namířila na ústí chodby. Pomalu jsem se zvedla, abych to šla zkontrolovat, ale doktor Graydon mě zarazil.
„Já tam půjdu, ty tady počkej a popoháněj Dickensona, aby to dal už konečně dohromady.“ Nabídla jsem mu zbraň a on si ji vzal. Byla jsem vcelku ráda, že jsem se jí zbavila. Postavila jsem se zády ke zdi a opřela se, aby mě nemohlo náhodou něco překvapit a kývnula na Dickensona, aby si pohnul.
Celá tahle výprava se mi přestávala líbit. Jak se mohla plošina zbláznit, když jsme pořádně ani na nic nesáhnuli? Věřila jsem Teylyně úsudku a byla překvapená, že tak snadno připustila, že se spletla.
Natahovala jsem krk, abych lépe slyšela do chodby, ale Graydon se stále nevracel, což nevěstilo nic dobrého.
„Doktore Graydone, slyšíte mě? Opakuji, doktore Graydone, slyšíte?“ Ve vysílačce bylo ticho. Přeběhl mi mráz po zádech. „Sprav to!“ ukázala jsem na panel a vzdálila se od Dickensona. Ani jsem se nestačila rozkoukat a letěla jsem na protilehlou stěnu s přidušeným výkřikem, který mi náraz vyrazil ze rtů. Točila se mi hlava a nebyla jsem schopná se zvednout a jít pomoct Dickensonovi. Jen jsem ho slyšela, jak volá o pomoc podplukovníka.
Bojovala jsem s malátností, která mě začala obestupovat ze všech stran. Stačila chvíle, abych se udržela při vědomí, abych viděla, jak Dickensona vysává wraithská královna a jeho tvář se mění stejně jako Samova.
Vyhrkly mi slzy do očí. Byla jsem naprosto neschopná, veškerý výcvik, který se mi dostával, byl k ničemu.
„N… ne…!“ vyrazila jsem ze sebe, čímž jsem na sebe upozornila. Opět další z mých skvělých nápadů. Královna se ke mně otočila a vycenila ty své odporné žraločí zuby. Pomalu došla až k místu, kde jsem ležela a chytila mě pod krkem, chvíli mě očichávala, než se zasmála.
„Jen to zkusím, abych se nespletla.“ Natrhla mi bundu a přiložila tu svou odpornou ruku na hruď. Tak takhle jsem si tuhle svoji první oficiální misi skutečně nepředstavovala. Zatnula jsem zuby a čekala na smrt, ale než to mohlo nějak pokračovat, královna ruku odtáhla a upřeně se mi zadívala do očí.
„Někdo jako ty je vzácný i mezi svými.“ Nechápavě jsem se na ni dívala. „Tebe si nechám jako zákusek.“ Chytila mě pod krkem a silně se mnou praštila o zeď, což mě dokonale ukolébalo k nedobrovolnému spánku.
***
Sheppard zamířil do chodby, kde se měl nacházet Dickenson, Graydon a Mia. To co uviděl, nebylo příliš hezké. Jeden z těch tří ležel vedle panelu, který měli dva doktoři zpravit, nebo spíš to, co z něj zbylo. Když se podíval dál po chodbě, někoho tam uviděl ležet u stěny. Rozběhnul se k tělu a modlil se, aby alespoň ten druhý či třetí byl naživu.
Sehnul se, ale oblečení neodpovídalo tomu, co na sobě měli vědci, musela to tedy být… Bleskově mu vystřelila ruka k jejímu krku, kde nahmatal puls, když jí nepatrně nahnul hlavu, poznal Miu. Žila, to bylo hlavní.
„Hej,“ popleskal ji po tváři, chvíli trvalo, než začala pomrkávat a snad věčnost, než oči otevřela. Cuknula sebou, když někoho nad sebou spatřila a instinktivně jí vyletěla ruka a praštila Shepparda, až padl dozadu.
„Klídek!“ Zamával na ni, aby se uklidnila. „To jsem jenom já!“ Mia se převalila na všechny čtyři, aby se mohla postavit, ale jen se zmohla na opření o zeď. Přitáhla si roztrženou bundu k hrudi, aby na ni Sheppard nezíral.
„Je…“ zhluboka se nadechla, „je tady královna…“ Sheppard na ni zíral.
„Cože?“
„Použila Dickesona, jako návnadu.“ Sheppard jí pomohl na nohy.
„Tady Sheppard. Asi jsem našel Dickesona nebo to co z něj zbylo, je mrtvý, ale mám Collinsovou. Je naživu, ale bylo by lepší, kdyby se vrátila do operačního.“
„Mám strach, že i Graydon je mrtvý,“ zašeptala Mia a podívala se chodbou dál, která mířila do hangáru, kde byl jumper.
„Zvládneš se dostat do řídícího střediska?“ Mia pořád zírala chodbou, tak s ní Sheppard musel zatřást.
„Jo… jo, pokud tam nebudou ochranná pole, tak jo,“ dostala ze sebe ochable.
„Tak běž, hned!“ Pustil ji, postrčil chodbou a Mia se poslušně vydala stejnou trasou, kterou přišla s oběma vědci.
***
Doběhla jsem do řídící místnosti, ale ve dveřích jsem padla na kolena. Přiběhl ke mně major Lorne a pomohl mi na nohy.
„Kde máš zbraň?“ zeptal se, když si sundával neprůstřelnou vestu a bundu pod ní, kterou mi oblékl.
„Půjčila jsem ji doktoru Graydonovi, když šel prozkoumat chodbu, ale…“ Zírala jsem před sebe a major Lorne mi pomohl vstát.
„Mio…“ Zvedla jsem pohled k Rodneymu, který stál stále za ovládacím panelem a snažil se vypnout silová pole.
„Oba jsou mrtví, Rodney. Zabila je královna.“ Náhle všechno v místnosti utichlo a všichni na mě zírali.
„Pojď, posadíš se.“ Odvedl mě major Lorne dál od ostatních, kde jsem na pár hodin zůstala sedět, kdy podplukovník Sheppard, Elizabeth a Rodney přemýšleli, jak wraithskou královnu zničit a já se pouze v duchu modlila, aby královnu zabili dřív než by, ve snaze se zachránit, jim řekla, že je se mnou něco v nepořádku.
Musela jsem nad tím přemýšlet. Tohle byla už druhá královna, co mi řekla, že nejsem úplně normální, ale co přesně tím myslela? Vůbec mi to nedávalo smysl. Co znamená, že jsem unikát i mezi svými? Mám snad také antický gen jako podplukovník a další lidi z expedice? Posílený tak jak mi tvrdil? Nehodlala jsem si připustit, že by v tom měl Rod pravdu, nemohla, protože já zaručeně nebyla stejná jako verze mého já z jeho vesmíru.
„Už plave zpátky na křižník,“ zahlásila doktorka Colemanová. Zvedla jsem k ní pohled. Náhle jsem pocítila strašný tlak na hrudi, až jsem měla dojem, že se mi hrudní koš bortí dovnitř a chce mi rozmačkat srdce. Vrávoravě jsem se zvedla a pokusila se dostat pryč z dohledu ostatních.
S velkými obtížemi jsem se vypotácela na chodbu a vysíleně se opřela o zeď a sklouzla po ní až na zem. Netrvalo to tak dlouho a mohla jsem se zase volně nadechnout. Rázem mi v hlavě začal hlodat takový malý červík a ukazoval na naprosto nereálnou domněnku, myšlenku, které jsem se bránila zuby nehty a nechtěla jí uvěřit.
Přesto jsem tomu musela dát trochu váhy, protože pak jsem ucítila na hrudi malé štípnutí, které se opakovalo jak na hrudi, tak na zádech. Zatínala jsem zuby, abych nevykřikla bolestí. Sice to nebolelo tak moc, ale nepříjemné to skutečně bylo.
Po radosti z řídící místnosti, že je královna mrtvá jsem prudce vydechla a zhroutila se. Tohle nemohla být pravda a ruka mi instinktivně vyletěla hrudi a bolavému místu.
Musel to být sen!
***
Rána po krmení se ani po týdnu nezahojila, i když jsem ji vyčistila mýdlem. Dokonce to vypadalo, že se zanítila a na to byly dobré jedině antibiotika. Jenže jsem nechtěla přijít na ošetřovnu a říct doktorce Kellerové, že potřebuju dávku antibiotik na ránu, kterou jí nemůžu ukázat. Nehledě na drobné modřiny, které se mi udělaly po těle, jak se podplukovník snažil královnu zabít. Alespoň, že ty zmizely.
Kdyby tady byl Carson.
Musela jsem si tu myšlenku vytřást z hlavy. Musela jsem přijít na nějaké řešení a neutéci před výsledkem, když mi to jednou nevyšlo, ale od návratu z plošiny jsem se pokusila studovat a nechat se učit od Radka a Rodneyho, ale nedokázala jsem to. Pořád jsem musela přemýšlet nad královnou a nad tím, co mi řekla.
Mám skutečně antický gen? Pořád mi ta myšlenka vířila v hlavě. Nedokázala jsem se jí zbavit. Byl snad tohle důvod, proč mě moje alternativní já poslalo na Atlantidu? Byla jsem ve větším bezpečí na Atlantidě, kde mohu používat antické přístroje? Jenže otázka pořád byla, jestli ten gen skutečně mám. To bych musela zjistit jedině na ošetřovně, kam jsem se nemohla vydat jen tak a mezi řečí nadhodit téma na krevní rozbory kvůli antickému genu.
Znovu jsem si přelepila ránu, aby mi nešpinila oblečení a vydala se za Radkem do laboratoře. Opět mě chtěl podrobit nějaký testům, na které jsem byla donucena se učit, ale za týden se naučit takové množství mi připadalo naprosto nereálné, hlavně když jsem měla v hlavě jiné věci na starost.
Minula jsem tým podplukovníka, který se vydával na planetu, kam byli přestěhování Taraniové, potom co jim supervulkán, rozbouřený přílišným odčerpáním energie z jeho jícnu na obranné štíty, vybuchnul a zničil velkou část planety společně s hvězdnou bránou. Slyšela jsem, že se lidé z osady už dva měsíce neozývají. Možná jenom s námi nechtěli mít nic společného, anebo prostě jen chtěli mít klid.
Až později jsem si uvědomila, že právě díky záchraně Taraniů, nemohla Daedalus odletět na Zem, kde jsem měla být vyslýchána kvůli mému návratu v čase.
Radka jsem našla v laboratoři ponořeného do jednoho z jeho projektů a usadila se na židli naproti, aby se příliš neleknul, až si mě všimne.
„Hned se ti budu věnovat,“ zdvihl prst, ale nepodíval se na mě.
„Tak jo.“ Tohle bylo jasným znamením, že se ho jen tak nedočkám. Tohle dělal pokaždé. Tak jsem seskočila ze židle a přešla k oknu, abych se mohla podívat na moře. Moře na planetě Lantea, kde žili naši předkové. Antikové. Velmi vyspělá rasa, která vytvořila síť bran v Mléčné dráze a později i v Pegasu. Bylo skutečně možné, že jsem byla potomkem tak jako podplukovník Sheppard a další členové expedice?
Hrozně mě štvalo, že mi na seznamu přibývaly další a další otázky, ale odpovědi jsem na ně nedokázala získat.
„Mio?“ Radek se mnou zatřásl a jeho starostlivý pohled mě vrátil do reality.
„Ano?“
„Jsi v pořádku?“ zeptal se opatrně.
„Proč bych neměla být?“
„Stojíš tady už docela dlouho a nereagovala jsi na moje volání.“ Jemně jsem se na něj usmála a poplácala po ruce.
„Zamyslela jsem se, Radku. Už můžeme začít s tím testem? Ráda bych ho měla za sebou, než se vrátí Teyla. Na dnešní večer jsme si domluvily trénink.“
***
„Michael? Byl tam Michael?“ zeptala jsem se Teyly, když jsem odrazila tyčí jeden z jejích výpadů.
„Ano, pokusil se vytvořit křížence z lidí a Eratuského brouka.“ Na chvíli jsem se nechala vyvést z míry a Teyla mě jedním dobře mířeným úderem poslala k zemi. Ošklivě jsem se přitom praštila do hrudi přímo do mokvající rány, kterou jsem pečlivě skrývala pod tričkem. Což si muselo vybrat svoji daň. Bolestivě jsem zaskučela a Teyla se ke mně sehnula.
„Promiň, nechtěla jsem tě udeřit tak silně.“ Přijala jsem nabízenou pomoc, ale pak od ní raději ustoupila.
„To je v pohodě. Jen… potom, co se stalo na plošině, se mi špatně spí.“ Teyla odložila tyč a podala mi ručník. Pot mi prosákl zábalem a zaštípal mě v ráně. Zatnula jsem zuby, aby mi bolestivý sten neutekl ze rtů.
„Vidět, jak se Wraith na někom krmí, není příjemné pro nikoho. Možná by sis měla promluvit s doktorkou Heightmeyerovou.“ Ruka mi ztuhla v půlce pohybu. Nebyla jsem schopná se nadechnout. Okamžitě se mi vybavovaly chvilky, kdy jsem se doktorce svěřovala s bolestí ze smrti Carsona. V podstatě mi řekla, co jsem chtěla slyšet. Přesně to, co jsem od ní očekávala. Snažila se o něco jiného, ale vesměs to bylo stejné.
„Pamatuju na dobu, kdy jsi jí řekla o tvých vidinách, které vyhodnotila jen jako postraumatický stres a vinu ze smrti sta Antiků, což bylo nakonec naprosto mimo mísu. Jak to nakonec dopadlo?“ Teyla povolila ramena a chtěla něco říct, ale já ji zastavila. „Nemusíš odpovídat. Táta mě naučil, že se každý musí se svými problémy poprat sám, on nebyl ten typ člověka, který by se svěřoval cizímu člověku a ještě mu za to platil. Asi to mám po něm.“
Zamířila jsem přímo do sprchy, abych si vyčistila ránu a podívala se, jestli se nehorší, i když jsem si před tréninkem přelepovala.
Odložila jsem vysílačku na stole v pokoji a zalezla si do koupelny a pevně za sebou zavřela skleněné dveře z mléčného skla a zapnula vodu. Jen velmi opatrně jsem strhla náplast a doslova odlepila čtvereček z gázy od rány. To nebylo dobré. Zatmívalo se mi z toho před očima.
Upustila jsem čtvereček na zem a vlezla do sprchy. Hlava se mi točila a já doufala, že to bude jen únavou z tréninku, ale něco mi říkalo, že to tak není. Víc času jsem na přemýšlení neměla. Tma mě dostala.
***
Bušení na dveře mě přivedlo zpátky a já unaveně otevřela oči. Celé tělo jsem měla ztuhlé. Voda už dávno netekla. Když nikdo nestál přímo pod hlavicí, voda se automaticky po třiceti vteřinách vypnula, aby se zbytečně nevyčerpávala.
Zamrkala jsem a za bolestivého sykání se zvedla ze sprchy a vzala na sebe župan a opatrně si jím překryla ránu a vypotácela se do pokoje, nezanechávajíc za sebou žádné stopy. Roztřesenou rukou jsem přejela po panelu otevírání dveří.
„Radku?“ zeptala jsem se překvapeně a zírala do doktorovy ustarané tváře. „Děje se něco?“
„Před dvěma hodinami jsi měla přijít za mnou do laboratoře.“ Otočila jsem se k oknu. Byl den, zase? Přišla jsem do pokoje navečer, když bylo ještě světlo, to už byl druhý den?
„Špatně jsem spala. Usnula jsem až k ránu a tak jsem po probuzení šla do sprchy, abych se trochu probudila. Promiň, Radku.“ Když si mě Radek prohlédl od hlavy až k patě. Zavřel pusu a cudně sklopil pohled k podlaze.
„Nevypadáš dobře,“ přiznal. „Nemyslím to jako urážku, ale jsi nějaká pobledlá.“ Zhluboka jsem vydechla a pokusila se přejít nával nevolnosti.
„Asi si zajdu na ošetřovnu,“ připustila jsem nespokojeně.
„Doprovodím tě tam,“ nabídl se Radek, ale zavrtěla jsem hlavu.
„To zvládnu, ale díky. Když to dopadne dobře, stavím se za tebou v laboratoři. Měj se.“ Zavřela jsem dveře a zhroutila se. To nebylo dobré. A kdybych na ošetřovnu nešla, dotáhl by za mnou Radek nějakého doktora sám.
Stálo mě dost sil se obléct a dát se trochu dokupy, ale ještě těžší dojít do pokoje doktora, který byl jen kousek od mého a neměl právě směnu.
Velmi opatrně jsem zaklepala na dveře a pokusila se na malou chvíli stát vzpřímeně. Zdálo se mi to jako věčnost, než mi doktorka Jennifer Kellerová otevřela.
„Oh, Mia, copak potřebuješ?“ Dívala se na mě dost podezřívavě. Viděla jsem se v zrcadle. Nevypadala jsem dvakrát dobře.
„Doktora,“ vyrazila jsem ze sebe a přepadla dopředu. Doktorka mě jen tak tak zachytila a odtáhla ke své posteli. Rychle za sebou zavřela dveře a vrátila se ke mně.
„Co se děje?“
„Zanítila se mi rána,“ vydechla jsem a pokusila se posadit, ale doktorka mě zatlačila zpátky na postel.
„Zavolám na…“ Chytila jsem si za ruku.
„Ne, nikomu, prosím, nevolejte!“ Zatnula jsem zuby.
„Musím…“
„Ne. Tohle… nikomu jsem to neřekla a doktorka Weirová by se zlobila, že jsem to neřekla.“ Doktorka se zatvářila pochybovačně a očima těkala po místnosti.
„Pokud se ti rána zanítila, tak…“ Stiskla rty a sehnula se ke mně a rozepnula mi bundu a odporem odtáhla ruce zpět, když uviděla ránu na hrudi. „Ta Wraithská královna se na tobě krmila,“ řekla rozechvěle. „Proč jsi nikomu nic neřekla?“
„Já… nemohla jsem.“ Jakou lež jsem v té chvíli mohla vymyslet? „Nebyl tam zdravotník. Museli zabít královnu, a pak jsem na to zapomněla…“
„Tak to lžeš. Tohle musí pekelně bolet, nehledě na to, že jsi mohla ztratit vědomí.“ Sklopila jsem pohled. „Jak dlouho jsi byla mimo?“
„Celou noc.“
„Musím tě vzít hned na ošetřovnu.“ Znovu jsem ji chytila za ruku, když mi pomáhala vstát. „Ještě si to rozmyslím, ale teď pojď.“
Dovlekli jsme se na ošetřovnu a ona mě dovedla na vyšetřovnu a kolem lůžka rozprostřela plentu, aby na nás nebylo vidět.
„Prvně ti musím udělat krevní rozbor, abych věděla, jaké antibiotika ti mám nasadit.“
„Doktorko…“ Pomalu se ke mně otočila. „Když už budete dělat rozbor, můžete se podívat, jestli moje krev…“ Stiskla jsem rty a nevěděla, jak ji mám o genový test požádat.
„Co jestli tvoje krev?“
„Jestli nevykazuje antický gen…“ řekla jsem rychle a jí se rozzářil pohled.
„Předpokládám, že ani o tomhle nemám mluvit.“ Našpulila rty, když jsem pomalu přikývla. Sjela mě rozlobeným pohledem, ale nakonec zachovala dekorum a byla z ní zase doktorka, která přísala pomáhat lidem.
„Odpočívej. Zatím ti dám něco na tu horečku.“ Prvně mi nabrala krev na testy a pak mi něco vpíchla, po čem jsem rychle usnula.
***
„Mio.“ Někdo se mnou jemně zatřásl. Chvíli mi trvalo, než jsem otevřela oči. Skláněla se nade mnou doktorka Kellerová. Bylo vidět, že si oddychla.
„Jak dlouho…“ V puse jsem měla sucho a jazyk se mi lepil na patro, takže jsem nebyla schopná ze sebe dostat celou větu. Doktorka mi podala sklenici vody s brčkem a já si vděčně usrkla, než ji vrátila zpátky na noční stolek.
„Byla jsi mimo skoro týden.“ Jakoby snad čekala moji reakci, mě zatlačila zpět do postele. „Hlavně klid. Uzdravování trvalo déle. Měla jsi otravu krve. Bylo to za pět minut dvanáct, měla jsi s tou řeznou ránou přijít dřív.“ Přitom na mě spiklenecky mrkla a já se podívala nalevo, kde stála Elizabeth.
„Řekla mi, že se řízla do nohy na M7G-677.“ Otočila jsem hlavu k Elizabeth.
„Myslela jsem si, že to nic nebude, a pak jsem na to zapomněla a ono se to nějak zanítilo.“ Hraně jsem sklopila hlavu, jakože se stydím, ale ve skutečnosti jsem se styděla, že jsem do té lži zatáhla i doktorku Kellerovou.
„Tak hlavně, že jsi už v pořádku. Odpočívej. Pošlu sem Radka. Chtěl ti donést něco na studium.“ Elizabeth mi stiskla rameno a odešla.
„Díky, doktorko Kellerová,“ obrátila jsem se k ní.
„Víš, co. Když už kvůli tobě mám lhát, tykej mi, protože vykání je prokázání úcty, což ty vůbec neznáš.“ Pootevřela jsem ústa, ale ona mě hned utnula. „Víš, když jsem tě tady občas viděla, jak se bavíš s doktorem Beckettem, vypomáháš tady a vlastně po celé Atlantidě, neměla jsem proti tobě vůbec nic. Jen jsem si říkala: Co tu někdo jako ty, vlastně dělá? Pak jsem se dozvěděla tvůj příběh o tvém tajemném příchodu a řekla jsem si, chudák holka, ale to co jsi předvedla před týdnem, mi tu chudák holku z mysli vymazalo.“
Pro člověka je nejtěžší, když musí lhát jinému člověku do očí, který pro něj udělal věc, co byla proti jeho přesvědčení v zájmu zachování tajemství. Tíha tajemství se dá spočítat jen díky lidem, kterým jste lhali, abyste tajemství udrželi v tajnosti a doktorka Kellerová byla dalším z nich. Jeden člověk, co mé tajemství neznal, zemřel, když mě chránil a druhý, který ho znal, zemřel, když se snažil někoho zachránit. U dalšího nevím, jestli ho nevyzradí a poslední člověk, co zná část mého tajemství, by možná byl raději, kdyby ho nevěděl.
„Já vím, že se zlobíte, ale musíte vědět, že k tomu mám své důvody, které vám nemůžu říct.“
„Tohle je to neohranější, co jsem kdy slyšela a není to vůbec vtipný, Mio. Vážně.“
„Jennifer, prosím…“
„Řekni mi jednu věc, proč jsi nikomu o tom zranění nechtěla říct? Krmil se na tobě Wraith! Wraithská královna! A ty si tu jen tak chodíš, jakoby se nic nestalo.“ Byla jsem v koncích. Jediný možný scénář, který by mě z téhle prekérní situace dostal, byl ten, že bych jí řekla alespoň část pravdy, ale to prostě nešlo. Už to vědělo moc lidí.
„Jennifer…“
„A tohle!“ Podala mi desky, kde byla změť záznamů, kterým jsem nerozuměla a zvedla jsem k ní hlavu. „Proč jsem měla i zatajit, že máš antický gen? Hm?“
Dostala jsem část odpovědi na moji otázku. Nebo alespoň částečné vysvětlení. Moje já mě sem mohlo poslat proto, že jsem měla antický gen.
„Znáš zvláštní okolnosti mého příchodu sem, ale nevíš, že mě Richard Woolsy nechal papírově umřít, aby se mě nezmocnilo IOA, aniž bych věděla proč,“ tak v tomhle jsem lhala, jako když tiskne, „a teď chápu, proč po mně tolik prahli.“ V duchu jsem se modlila, aby to přijala jako vysvětlení. Doufala jsem, že se teď neuplatní rčení, že lež má krátké nohy.
„Takže ses nenechala ošetřit proč?“ V duchu jednou ano!
„Musela bys mi udělat krevní rozbor…“
„A já nebo jiný doktor by nahlásil, že máš antický gen, kdybychom jenom věděli, co hledáme.“ Strojeně jsem přikývla.
„Tak to ti musím říct, že při každém krevním rozboru neděláme test na antický gen.“
„To jsem ale nemohla vědět, a kdybych se na to zeptala, vypadalo by to podezřele.“ Jennifer si přitáhla židli a posadila se.
„Přemýšlíš jako voják.“ Dech se mi zadrhnul v hrdle, až jsem se málem zajíkla. Musela jsem tu prchavou vzpomínku zatlačit zpátky do toho posledního šuplíku, abych na to nemyslela.
„To jsem se naučila tady.“
„Což je škoda, ale beru to v potaz. Jsi jak lovná zvěř, ale to není důvod k tomu, abys zatajovala tak vážná zranění, Mio, vysával tě Wraith, uvědomuješ si, co to znamená?“
„Nevzala mi tolik, byl to jen okamžik.“
„Mio, tady nejde o to, jak dlouho to bylo, ale Wraithi vstřikují do oběti enzym, kterým ji udržují při životě, a už jsme tu měli docela dost případů, kdy se člověk stal na tom enzymu závislý.“
„Já znám osud poručíka Forda.“
„Přesto jsem ti udělala i testy na enzym a neměla jsi ho ve svém těle téměř žádný, tvůj organismus ho odboural celkem rychle.“
„Nebylo ho moc.“
„Já vím, ale jde o jinou věc. Jde o tvé geny. Pracuji na genové terapii, se kterou začal doktor Beckett, mám možnost se podívat na spoustu krve a spoustu genů, ale u tvého, je neobvykle výrazný antický gen, téměř jako bys byla…“ Pohlédla na mě a já zadržela dech.
„Byla?“
„Jako bys byla Antik.“
***
Prudce jsem se posadila a zírala do tmy pokoje. V hlavě mi stále doznívala věta, kterou mi řekla před více jak čtrnácti dny Jennifer. Jako bys byla Antik. Antik! Kruci, nemůžu být Antik! Narodila jsem se v Arizoně, do prdele!
Nesnáším tě, Rode McKayi! Kěžbys mi raději nic nenaznačoval!
Vylezla jsem z postele a musela se nadýchat čerstvého vzduchu na balkoně. Tohle nemohla být pravda, ale Jennifer ten test zopakovala. Měla jsem daleko silnější gen než podplukovník Sheppard a ten ho měl sakra silný, díky němu prý tohle místo dostal, jenže u mě to nemohl být jediný důvod!
Praštila jsem do zábradlí a zaklela pár peprných výrazů v češtině, co jsem se naučila od táty. Proč mě moje já poslalo zrovna na Atlantidu? A proč mě vůbec posílalo deset let zpátky? Proč nemohlo přijít před únosem a zabránit mu, aby ten věčný kolotoč zastavila? Proč?!
Otočila jsem hlavu k městu, doleva a spatřila podplukovníka, jak taky stojí na balkoně. Zase. Stejně jako před nedávnem. On mě skutečně musel sledovat.
Zadíval se na mě stejně překvapeně, jako já před chvílí na něj, a zvednul ruku, aby mě pozdravil. Vydechla jsem a stiskla rty. Zakroutila jsem přitom hlavou. Nesnášel mě až do morku kostí, protože jsem mu tajila důležité věci a pak si mě jen tak políbil a teď tu mě zase mává jako školák.
„Jdi se už konečně bodnout!“ zamumlala jsem a vrátila se do pokoje.
***
Později toho dne jsem musela konstatovat, že ten den nezačala nejlépe a ve stejném duchu pokračoval i dál. Na Atlantidu přiletělo Apollo, loď třídy Daedalus s velitelem plukovníkem Ellisem, který zřejmě nebyl příliš Elizabeth nakloněný. Informoval ji, že zaútočí na planetu Asuřanů, Replikátorů, kteří staví bojové lodě a IOA, se rozhodlo pro preventivní útok.
„Jak mě mohli obejít a nic mi neříct?“ zlobila se Elizabeth u Rodneyho v laboratoři, když ho plukovník Ellis přepravil na Apollo, aby připravil střely, které mají zničit replikátorské lodě. Podplukovník Sheppard odletěl společně s nimi, aby v zamaskovaném jumperu zkontroloval, že útok vyšel tak, jak měl.
Někdy mě vážně udivovalo, že jsem se některé věci dozvídala tak snadno. V posledních měsích mě téměř nikdo nebral jako hrozbu, kromě podplukovníka. Kdyby však Rodney nebo Jennifer mluvili, asi by to tak neviděl už nikdo.
„To, čeho jsem si za ten rok a půl, co tu jsem, všimla, je, že pokud něco mají pod dohledem vojáci, neradi si do toho nechávají mluvit civilisty. Neboť tím trpí jejich ega.“ Elizabeth se na mě podívala a přikývla.
„Jsem ráda, že to vidíš stejně, Mio.“
„Jenže to nám nepomůže. Jak můžeme vědět, že Replikátoři odvetně nezaútočí?“ Elizabeth s Radkem se na mě podívali jasným pohledem. Nevíme to. To byla ta nemilá odpověď, kterou se zdráhali vyslovit nahlas, aby se náhodou skutečně nestala.
„Všechny lodě byly zničeny.“ Hlásil plukovník Ellis, když podplukovník Sheppard udělal přelet nad planetou.
„Podle mě, teď budeme čekat na odvetu,“ pronesla jsem pomalu, ale rozrušilo to pouze Radka. Elizabeth si tím byla taky jistá. Přesto nás všechny překvapilo, po návratu Apolla, když se nad Lanteou otevřelo hyperprostorové okno, ze kterého se vynořilo něco, co se podobalo satelitu s hvězdnou bránou uprostřed.
„Je to tady,“ zašeptala jsem u Elizabeth v kanceláři, kde byl i celý tým podplukovníka. To co následovalo potom, nebylo moc příjemné. Ještě, že nad Atlantidou dokázali zapnout štít včas.
***
„Radku, co udělali Antikové, když chtěli uniknout před náporem wraithských lodí?“ Radek se na mě podíval, společně s Rodneym.
„Ponořili město,“ zaluskal prsty Rodney. „No jistě, že mě to nenapadlo. Voda zmírní působení paprsku na štít.“
„Teoreticky,“ řekli jsme s Radkem společně. Pak jsem se jim raději klidila z cesty, protože moje nově nabyté vědomosti nebyly tak rozvinuté, abych s nimi držela krok. Raději jsem odešla do centrální věže. Plukovník Ellis se vrátil na Apollo, a tak jsem se mohla městem pohybovat zase volně.
Elizabeth jsem našla na balkoně u řídící místnosti. Starostlivě se dívala na červený nádech štítu.
„Mio.“ Stoupnula jsem si vedle ní. „Plukovník Ellis o tobě neví. Můžeš být v klidu.“ Položila jsme jí ruku na paži.
„Teď se o mě nestarejte. V sázce jsou životy všech. Na jednom nezáleží.“ Otočila se ke mně a chytila mě za ramena.
„Na každém záleží, Mio. I na tobě. Udělala jsi pro tohle město a lidi v něm hodně. Vím, jak může být těžké, tajit přede všemi, kdo ve skutečnosti jsi. Chci ti pomoct, aby ses mohla vrátit domů, i když vím, že chceš zjistit, proč ses sem dostala.“ Když jsem se jí podívala do očí, poznala jsem v nich pohled mé mámy, když se se mnou loučila a slíbila, že nebude pryč dlouho, jenže se už nevrátila a já už neměla to srdce před Elizabeth nic tajit.
„Moc jsem vám lhala, Elizabeth. Stydím se za to, ale nepřipadalo mi to fér, abych vám to všechno řekla, a teď si připadám jako sobec, když vám to chci říct, ale už vám nedokážu lhát. Já…“ a pověděla jsem jí všechno, na co jsem si vzpomněla po odstranění bloku a na co jsem přišla. Musela jsem se hodně držet, abych se nerozbrečela, ale neskutečně se mi ulevilo, že to můžu říct právě jí a v duchu se modlila, aby to pochopila.
„Slibuju ti, že si tvé tajemství vezmu do hrobu,“ řekla mi upřímně a objala mě, ale netušila jsem, že to bude tak doslovné.
***
Pak se začalo všechno hroutit, jako bych to celé odstavala přiznáním celé pravdy.
Nepotřebný personál, beze mě, byl transportován na Apollo a Radek s Rodneym vymysleli, že bude nejlepší, když Atlantida opustí Lanteu a odletí pryč, protože ponoření nemělo požadovaný účinek. V těch chvílích jsem si připadala naprosto neschopná. Vyčítala jsem si, že jsem studiu nevěnovala větší pozornost. Byla jsem tu rok a půl a za tu dobu jsem se mohla naučit spoustu věcí a mohla jsem být nápomocná. Všechno to vypadalo naprosto ztracené.
Odletět se nám podařilo, ale musel se stáhnout štít, aby měly podsvětelné motory dostatek energie, kterou dodávala i podmořská plošina. Bohužel plán s asteroidem nastrčeným před paprsek nevydržel tak dlouho a než se podařilo zapnout štít, paprsek se otřel o bok věže a zranil všechny, co se nacházeli v řídící místnosti. Elizabeth dopadla nejhůř a já se málem u její postele rozbrečela. Nemohla umřít. Ne potom, co jsem jí svěřila. Potřebovala jsem ji já i celé město.
„Mio, musíš se nechat ošetřit!“ Jennifer stála za mnou a donutila mě vstát. Oči mě štípaly. Nechtěla jsem jít pryč. „Slibuju, že až se vrátíš, pořád tu bude.“
„Nemůže umřít!“ zaškytala jsem mezi slzami, které se mi začaly řinout po tvářích.
„Uděláme všechno, abychom ji zachránili, ale ty se musíš nechat ošetřit. Musíš pod skener.“ Bylo mi naprosto jedno, že mám zlomenou levou ruku a naražených pár žeber a sklo mě pořezalo na tváři a krku. Jediné, na co jsem dokázala myslet, byla Elizabeth. Přitahovala jsem na lidi, co znali moji pravdu, nebezpečí. Carson zemřel a Elizabeth od toho neměla daleko.
Ronon seděl kousek ode mě. Měl vražený obrovský střep do hrudi. „To bude dobrý,“ řekl a podíval se na mě. Obdivovala jsem ho, že i v těch nejkatastrofičtějších chvílích se tvářil, jakoby věděl, jak z toho ven.
„Nemůže umřít,“ zašeptala jsem a otřela si zdravou rukou z tváře slzu a rozmazala si tak i krev, ale bylo mi to jedno.
Tentokrát nám štěstí skutečně nepřálo. Zůstali jsme viset ve vesmíru bez energie a jediného záchytného bodu. Pás asteroidu, který byl před námi a mohl zničit nechráněné části města bez štítu, se podařilo částečně zachránit pomocí lidí v jumperech, kteří rozstříleli velké kusy a vyčistili městu cestu, ale pořád jsme přicházeli o energii, kterou se pokusil zachránit Radek společně s podplukovníkem. Nepodařilo se však včas a město uvízli snad ještě víc a chudák Radek přitom byl zraněn prolétajícím mikrometeoritem.
Seděla jsem u Elizabethiny postele a po dlouhé době se skutečně modlila, abychom se z toho dostali. Jenže nic nevycházelo a já pomalu začala ztrácet víru. Zase. Vznášela jsem se ve stavu lehké omámenosti z léků na bolest, když mě něco napadlo.
„Jennifer, Jennifer!“ přišla ke mně. Byla stejně unavená jako každý, kdo tu zůstal.
„Co se děje?“ Tohle se mi neříkalo lehce.
„Elizabeth má v sobě nanity. Carson je vyřadil z provozu pomocí EMP pole, ale pořád tam jsou.“ Jennifer pomalu přikývla.
„Půjdu za McKayem.“
Byl to naprosto šílený nápad, ale jediná možnost, jak Elizabeth zachránit, i když jsem věděla, že s tím podplukovník nebude souhlasit, což se nakonec ukázalo jako správné tušení, ale to už bylo pozdě. Rodney nanity aktivoval, chyběl mu ale čas, aby je naprogramoval tak, aby Elizabeth opravili a vypnuli se, takhle jen nahradili její poškozené buňky, čímž z Elizabeth udělal Replikátora.
„Tohle jste neměli dělat! Ona by s tím nesouhlasila!“ Podplukovník křičel na Rodneyho a Jennifer naprosto oprávněně, ale nikdo jsme ji nechtěli nechat umřít.
„Jak tě taková blbost mohla napadnout, McKayi?!“
„Byl to můj nápad!“ zakřičela jsem na něho rozzlobeně, Rodney si nezasloužil, aby to všechno schytal.
„No jistě, to mě mohlo napadnout!“ Naklonil se ke mně a já měla na chvíli dojem, že mi vrazí facku. „Měl jsem za to, že jsi chytřejší!“ Byla jsem zvyklá, že se na mě díval s opovržením, ale to co jsem spatřila v jeho očích teď, mě skutečně zabolelo.
A i přes nevýchodnost situace našeho kolektivního rozhodnutí zachránit Elizabeth, se to nakonec ukázalo jako jistá výhoda.
Když bylo potřeba ZPM, abychom se dostali pryč dřív, než by nám zkolaboval štít, vydala se Elizabeth, Rodney, podplukovník Sheppard a Ronon na planetu Asuřanů, Replikátorů, aby jim tam jedno ZPM ukradli.
***
Weirová z posledních sil držela Replikátory zmrazené, ale už to nemohla vydržet. Přiběhnul Sheppard, aby ji vzal sebou, ale ona se na něj jen otočila a křičela, že musí jít bez ní a v nestřežené chvilce se na něj podívala.
„Ochraňuj Miu za každou cenu.“ Víc Sheppard neslyšel, protože ho Ronon odtáhl a oni běželi k jumperu nahoru, aby se vrátili na Atlantidu.
***
Místo jumperu přiletělo Apollo, ale na Atlantidu se přenesl pouze Rodney, podplukovník a Ronon. Mrkala jsem, abych zaplašila slzy, ale nešlo to. Když podplukovník procházel kolem mě, pár slz mi uteklo a on na mě nějakou dobu zíral, než dokázal jít zase dál.
Město bylo zachráněno, přistálo na planetě s obrovským mořem, ale už tu nebyla Elizabeth. Zůstala na Asuru, což znamenalo jediné. Už nebyla žádná Elizabeth, a jak se vyjádřil podplukovník. Umřela, když se otřel replikátorský paprsek o bok věže.
***
Možná jsem si měla nechat všechno pro sebe a nezatěžovat tím Elizabeth, třeba by teď nebyla mrtvá. Jenže právě jsem si potřebovala s někým promluvit. Požádala jsem Chucka, technika od DHD, aby mi prozradil, kde najdu plukovníka Carterovou.
Byla na balkoně u řídící místnosti. Přesně tam, kde jsem Elizabeth řekla celou pravdu. Jak příhodné. Minula jsem se s podplukovníkem Sheppardem, který odtamtud odcházel. Tak zvláštně se na mě podíval, ale já neměla sílu se ptát, co se děje.
Vstoupila jsem na balkon a tlumeně plukovníka Carterovou pozdravila. Žena se ke mně otočila a já nestačila zírat. Vypadala spíš jako žena, která se k armádě nepřidává. Blondýnka s výrazným tvarem obličeje a zářivýma očima.
„Plukovníka Carterová?“
„Ano, a vy jste?“
„Mia Collinsová.“ V očích jí svitlo.
„Věděla jsem, že Woolsy dokáže některé věci přikreslit a mám dojem, Mio, že si musíme spolu promluvit.“
„Sdílím váš názor, plukovníku.“

Pěkné. Jen prosím nedělej z Mii supermana, u spousty povídek mě to dost otráví, jak autoři udělají z alternativních postav superuberhrdiny, vůbec mě to pak nebaví číst...

Kapitola mapuje díly:
4x03 – Shledání
4x04 – Dvojník
4x05 – Cestovatelé

11. kapitola – Stůj při mně

Kdybych znala plukovníka Carterovou blíže, asi bych si rozmyslela, jestli jí řeknu celou pravdu, Elizabeth mě ujistila, že je to ten nejdůvěryhodnější člověk jakého zná, přestože pracovala pro armádu, ale po bližším poznání jsem konstatovala, že je více vědcem a ženou, než jen bezduchým vojákem.
Promluvily jsme si v konferenční místnosti v soukromí. Dala bych raději přednost balkónu, odkud byly vidět dva měsíce, které obíhaly kolem nového sídla Atlantidy, ale tam by nás mohly slyšet nenechavé uši.
Plukovník Samatha Carterová by se dala popsat jako voják s duší vědce, se silnými vůdcovskými vlastnostmi, které mě donutily mluvit pomalu a rozvážně. Byla jsem doslova krotká jako beránek. Cítila jsem se vyrovnaná a nemyslela přitom na Elizabeth, která se stala Replikátorem a ve snaze zachránit Atlantidu se nechala dobrovolně zajmout, aby podplukovník Sheppard, Ronon a Rodney měli šanci utéci s ukradeným ZPM zpět na Atlantidu, aby nezemřeli další lidé, co by uvízli mimo štít.
„Při poslední zprávě, kterou mi doktorka Weirová důvěrně psala, se zmínila, že se už nechceš vrátit domů.“ Upřela na mě nic neříkající pohled a já přikývla. „Proč jsi změnila názor?“ zeptala se klidně.
Polknula jsem a opřela se lokty o stůl a podívala se jí do tváře. „Doktorka Kellerová mi před časem provedla test na antický gen, který opakovala, a pokaždé jí vyšel stejně. Mám gen silnější než podplukovník Sheppard, což beru spíš negativně než pozitivně, ale přivádí mě to k otázce, jestli to mělo pro moje já z alternativního vesmíru nějaký hlubší význam. Neřekla mi nic, co by její jednání vysvětlilo a ještě se mi pokusila vymazat vzpomínky, což se moc nepodařilo a málem mě to zabilo. Musela mít nějaký pořádně velký důvod, aby mi to udělala. Jen chci přijít na to, proč? Proč, když měla možnost, se nedostala do doby, než mě unesli, aby tenhle kolotoč zastavila. Což je jedna věc, jiná je, proč to nezměnila ve svém vesmíru, proč zrovna v tom mém?“ Plukovník Carterová na mě chvíli shovívavě hleděla, než se lehce pousmála a naklonila se ke blíž.
„Doktorka Weirová se v tobě nemýlila, ale vrátíme se k tvým otázkám. Nemohu ti na žádnou odpovědět, ale mohu ti jen říct, že je možné, že ve snaze změnit svoji vlastní časovou linii, se dostala do jiného vesmíru omylem v jinou dobu, než zamýšlela a chtěla tě uchránit před vyslýcháním, které v době o deset let nazpět nemohlo být a když nic nevíš, nic neprozradíš.“ Což byly téměř moje slova. „Ve tvém případu je mnoho proměnných, které nedokážu vypočítat ani já, proto bude lepší, když i nadále zůstaneš na Atlantidě, kde bude možnost prozkoumat antickou databázi nebo pokusy zdejších vědců.“ Překvapením jsem otevřela pusu. Plukovník Carterová se usmála.
„No… tohle mě nenapadlo,“ přiznala jsem.
„Nic se neděje. Až se vrátím na Zem, zaměstnám Kate, aby se podívala na pár Antických záznamů, které se nám podařilo získat, třeba v nich něco objeví. Bohužel ti nemohu slíbit, že to bude tvůj případ. Je možné, že tvá rodina pochází z přímé linie Antiků, co se vrátili před lety zpět na Zem, ale nemyslím si, že po tolika letech a tolika křížení by tvůj gen byl tak silný, jak říkáš. Vyžádám si spis od doktorky Kellerové a vše předám Kate, aby se na to podívala.“ Zhluboka jsem se nadechla. Zírala jsem před sebe, ale nějak mi její slova nedávala smysl.
„Co když to byla prostě jen náhoda?“ Carterová pokrčila rameny a lehce přitom nakrčila pusu.
„To nevíme, Mio. Kdybych měla stroj času, tak bych to zjistila, ale jen ty znáš sebe samu. Co by tě donutilo udělat tak velký krok?“ Napadala mě spousta věcí. S některými událostmi jsem se srovnala, s jinými méně, ale určitě bych chtěla některé změnit, ale ne za takovou cenu.
„Nic mě nenapadá.“
„Možná právě teď nic. Třeba časem.“
***
Plukovník Carterová odletěla a já na Atlantidě ztratila veškeré velící zastání. Tohle jsem ani psycholožce nemohla říct. Jennifer ve mně neviděla svoji přítelkyni. Rodney utíkal k práci. Radek nebyl typ člověka, se kterým bych chtěla probírat svůj život. Teyla měla svoje starosti a Ronon…, byl Ronon.
Najednou jsem se přestala cítit na Atlantidě bezpečně. Prozatímní velení nad městem obstarával podplukovník Sheppard, než se IOA rozhodne, kdo převezme místo po Elizabeth. Což pro mě nebyla příliš dobrá zpráva. Vůbec jsem se v podplukovníkovi nedokázala vyznat a raději si hledala práci sama. Pomáhala jsem, kde bylo třeba. Hlavně, abych mu zmizela z očí.
Město od průletu meteoritickým pásem bylo v okrajových částech silně poškozeno většími kusy a bylo potřeba dát ty části dopořádku, protože vedly k důležitým ovládacím místům.
Po dlouhé době jsem si připadala skutečně jako v práci, která mi za tu dobu tady poměrně chyběla. Před nástupem do zaměstnání jsem se obávala stereotypu, ale právě ten mi teď chyběl. Tři směny, které byly na Atlantidě nařízené na obnovu zničených budov, mi daly klidnější spaní a možnost se vyhýbat podplukovníkovi, protože jsem nevěděla, jak se mnou naloží, když už tu není Elizabeth, aby mě chránila. Bohužel to dlouho nevydrželo.
***
S podplukovníkem jsem se setkala na terase, kde byla zřízena venkovní jídelna. Byl tu úchvatný výhled na město, při kterém jsem téměř zapomínala jíst. I po pár týdnech mi to stále připadalo neuvěřitelné, vlastně každý pohled na město z vyšších míst mi vyrážel dech a připadala jsem si jako ve snu.
Nervózně jsem se ošila, když si podplukovník přede mě posadil. Ostatní se vytratili, aby se vrátili ke své práci. Zůstali jsme tu sami. To se mi nelíbilo.
„Od té doby, co jsme na téhle planetě, se mi vyhýbáš,“ pronesl podplukovník informativně, ale pravda byla taková, že jsem se mu vyhýbala už od samého začátku mého pobytu. Nahlas bych to však neřekla.
„Není moc volného času, snažím se pomoct tam, kde se to třeba,“ řekla jsem popravdě a trochu sebou cukla, když se podplukovník nahnul přes stůl, aby se na mě lépe podíval.
„Řekl bych, že když máš volný čas, tak se chodíš za Zelenkou učit. Nebo se snad mýlím?“ Nebyla jsem si jistá, kam tenhle rozhovor povede. Nervózně jsem si začala pohrávat s prstýnkem na pravé ruce. Když jsem nosila rukavice od Carsona, odvykla jsem si s ním hrát, ale jakmile jsem je mohla sundat a bavila se s podplukovníkem, můj zlozvyk se vrátil. Čehož si všimnul i on, i když dělal, že to nevidí. Ale viděla jsem v jeho očích čirý zájem, který se mu nepodařilo zakrýt tak rychle.
„Nemýlíte se. Jen chci být prospěšná městu, když tu jsem.“
„Radek mi řekl, že ti učení jde líp, než předpokládal. Rodney se moc nevyjádřil. Znáš ho, raději pochválí sebe.“ Nijak jsem nereagovala. „Možná jsme začali špatně.“ Natáhl před sebe ruku a já se odtáhla. „Jen chci začít znovu. Nic víc.“ Lehce naklonil hlavu a upřeně se na mě zadíval.
„Věřím, že si člověk zaslouží druhou šanci, podplukovníku, ale ne každý to privilegium získá. A ne každý změní svoje stanovisko ze dne na den tak jako vy, kvůli osobnímu prospěchu. Nesnažím se vás pochopit, protože k tomu co představujete mám svoje osobní výhrady, které však nechci šířit dál, abych sama nebyla pokrytcem.“ Sebrala jsem svůj tác a zvedla se od stolu. Obešla ho, abych alespoň jednou mohla stanout nad ním tak, aby se on na mě musel dívat ze spodu.
„Dokud tu jsem, budu se snažit, abych si své místo zde náležitě odpracovala, bez ohledu na to, co si o tom vy nebo vaši nadřízení myslí. Nezůstávám nikomu nic dlužna.“ Otočila jsem se k odchodu, ale během dvou kroků mi ještě na mysl přišla jedna myšlenka, se kterou jsem se otočila k podplukovníkovi, který pomalu vstával, jakoby se mě chtěl pokusit zastavit.
„A mimochodem, místo kde žiju a považuji ho za domov, vždy bráním ze všech sil, aby zůstalo v bezpečí.“ Všimla jsem si jen, jak stiskl rty a narovnal se. Nijak se netvářil a já se raději otočila, abych mu neřekla něco dalšího, čeho bych mohla později litovat. Chtěla jsem se chovat zodpovědně a dospěle jak si celá tahle situace vyžadovala a zároveň nechtěla, aby mě viděl víc rozčílenou než jsem prozatím byla. Máma vždy říkala, že pro jednání s lidmi je třeba kontrolovat svoje emoce, aby nezískali díky tomu nade mnou kontrolu.
Počítala jsem svoje kroky, které nás s podplukovníkem začaly oddělovat, abych zaměstnala mozek a uklidnila se.
***
Věci, které děláme, nejsou někdy příliš chytré, protože jednáme bez rozmyslu a v náhlém popudu. Jenže kdo řekl, že v nastalé krizové situaci používáme na sto procent mozek? Pravda je taková, že po zajetí Elizabeth jsem mozek na logická vysvětlení téměř nepoužívala.
Jen jsem pracovala a snažila se naučit další a další věci z astrofyziky. Zdálo se, že učení nekončí. Znovu jsem si musela připomenout všechny planety sluneční soustavy, naučit se orientaci na obloze, což v jiné galaxii byl docela problém, protože antická databáze neměla v sobě souhvězdí naší nové planety. Ale i přes to byla spousta věcí, co se byla potřeba naučit od úplného začátku.
Základní vlastnosti hvězd, vznik a vývoj hvězd, černé díry, hvězdné systémy, následovány Newtonovým gravitačním zákonem, speciální relativitou, obecné teorie relativity. Vesmír byl přesto obrovský a mlhoviny k tomu patřily, které byly spjaty s interakcí, což byly elementární částice, elektromagnetické internace a spoustu dalšího. Jako třeba co je to plazma a jaký má význam ve vesmíru a následující obory kosmologie.
Astrofyzika byla vlastně na pomezí astronomie a fyziky. Někdy mi z toho šla skutečně hlava kolem a do toho se mi ještě tam Rodney snažil nacpat znalosti antické technologie. Nevím, jestli se snažil zaplnit to prázdné místo po Elizabeth nebo mi chtěl prokázat pouze laskavost, ale s každou další informací, mi pomalu docházelo, o co mu jde.
„Ty si myslíš, že tě IOA vybere na místo po Elizabeth,“ obvinila jsem ho jednou a on na mě zůstal dlouho zírat.
„Jak tě něco takového…“ Zabodla jsem mu prst do hrudi.
„Doktore McKayi, znám vás docela dobře, abych věděla, že si na to místo brousíte zuby. Dobře jsem slyšela, že na místo Elizabeth, hledají někoho, kdo skvěle zná antickou technologii a má dobré vůdčí předpoklady. Snad si nemyslíš…“ Bezhlesně jsem otevřela a zavřela pusu. Už jsem věděla, koho vyberou na místo vedoucí expedice.
***
Oficiálně jsem se nemohla připojit k uvítací skupině, přesto jsem přišla alespoň ke vstupu do místnosti s bránou, jen pár kroků od ošetřovny, abych se mohla potichu smát Rodneymu, který přinesl plukovníkovi Carterové koš ovoce z planet, se kterými Atlantida obchoduje, ale rozmyslel si to po ne moc vtipných poznámkách podplukovníka.
Když jsem Carterovou uviděla, spadl mi obrovský kámen ze srdce. Moc jsem se bála, kdo to místo dostane. Někdo naprosto cizí, který není zpravený o mé situaci, by se mnou udělal rychlý proces a šupem by mě poslal na Zem přímo do rukou IOA a já si nedokázala představit, co by se mnou udělali.
Potichu jsem se vytratila a vyčkala, dokud jsem si nebyla jistá, že je plukovník ve svém pokoji. Chtěla jsem si s ní promluvit a po cestě se téměř srazila s Rononem. Nevypadal dvakrát nadšeně.
„Stalo se něco?“ zeptala jsem se ho opatrně. Zastavil se v půli pohybu a otočil se ke mně. Ukázal na dveře pokoje, který byl plukovníka Carterové.
„Nevěř jí. Weirová by mi to dovolila,“ utrhnul se na mě. Odešel tak rychle, že jsem se ho nestačila ani zeptat na důvod jeho vzteku a tichým polknutím se vydala ke dveřím, které byly otevřené.
Musela jsem velmi neobratně zaklepat na zárubeň dveří, abych na sebe upozornila. Rodney zatěžoval Carterovou svými blahosklonnými řečmi a podle jejího výrazu jsem poznala, že za to vyrušení byla moc vděčná.
„Mio, pojď dál,“ zavolala na mě Carterová a Rodney se ke mně otočil, svěsil ramena a protočil oči.
„Tak myslím, že půjdu.“
„Nezapomeňte za sebou zavřít dveře, Rodney!“ zavolala na něj ještě Carterová, přitom mi věnovala milý úsměv a ukázala mi místo, kam se mám posadit.
„Gratuluju,“ začala jsem, ale nějak nevěděla, jak pokračovat dál.
„Děkuju, Mio. To je od tebe milé, ale co kdybychom přešly tyhle zdvořilosti.“ Natáhla ke mně ruku a navzájem jsme si potřásly. „Jsem Sam a bude lepší, když si budeme tykat, protože spolu strávíme spoustu času. Doktor Zelenka mi řekl, jak jsi velmi pokročila ve studiu, a já bych byla ráda, kdybys i nadále pokračovala.“ Měla jsem nutkání se jí spíš zeptat, co zjistila na Zemi, ale raději jsem si to prozatím nechala pro sebe.
„Určitě budu. Od střední si nepamatuju, že bych…“ Ale co to tady blábolím? Měla jsem chuť samu sebe praštit. Tyhle zdvořilostní půtky jsem neměla moc ráda. „Je rozumné v tom pokračovat, i v pomáhání ve městě, je tu potřeba dost lidí, aby ho udržovali...“ Carterová mi položila ruku na rameno.
„Nemám v úmyslu tě odsud vyhnat, Mio. Vím, že se celou dobu snažíš. Již mnoho jsi pro tohle město a lidi v něm udělala.“
„Jenže pokud se IOA dozví, že jsem stále naživu, budu se muset vrátit na Zem a spoustu lidí bude mít kvůli tomu problémy...“ Úplně jsem se při té myšlence otřásla. Musela jsem vstát, abych zaplašila příchozí pocit, že se mi chce brečet.
„Slibuju, že se nic nedozví.“ Přála jsem si Carterové věřit, ale měla jsem pocit, že bude lepší, když budu věřit pouze sobě.
„Mio, zatímco jsem byla na Zemi, nechala jsem naši doktorku ze základny, aby prověřila tvoji krev. Zjistila ve tvé DNA jisté odchylky, které nebyla schopna blíže specifikovat, na to nejsou naše přístroje, zdá se, tolik vyspělé, ale to přivedlo Kate na stopu, ale bude jí nějakou dobu trvat, než něco najde, má poměrně dost práce s konverzací mezi spřátelenými planetami a Zemí.“ Nevím, jestli se mě snažila udržet na místě nebo chtěla, abych jí začala věřit, ale jeden účinek to mělo. Zaujalo mě to, tak jsem se k ní otočila.
„Takže jsem Antik?“
„Ne, Mio, to ne. Ale stavbou DNA se jím hodně podobáš. Což bych ráda vyzkoušela. Jestli dokážeš zapnout antické přístroje a zacházet s nimi. Určitě by nám hodil někdo další s genem.“
„Ne.“ Carterová se na mě podívala.
„Mio…“
„Ne. Tohle nesmí nikdo vědět, zvláště ne podplukovník Sheppard.“ Carterová stiskla rty a přikývla.
„Dobře.“ Tím náš rozhovor skončil. Slušně jsme se rozloučila a odešla.
***
Jednala jsem dosti neuváženě, ale nemohla jsem dopustit, aby se o mně dozvěděl někdo další. Bylo hodně sobecké to říct Carterové, ale ta o mně od začátku věděla kusé informace a je to opravdu skvělý vědec, který by mi mohl pomoct. Vlastně jediný. Z tohohle jsem Rodneyho musela vynechat, nevím proč, ale musela jsem.
Stálo mě to hodně přemáhání, abych se vrátila za Carterovou, ale nebyla tam. Narazila jsem na ni v centrální věži, kde od ní odcházel nazlobený podplukovník Sheppard. Tiše jsem vstoupila na balkón a postavila se hned vedle.
„Podplukovník Sheppard na mě naléhal, abych povolila záchranu doktorky Weirové.“ Sevřela jsem pevněji zábradlí. Elizabeth bylo docela citlivé téma. Chtěla jsem jí říct, že je trochu nebezpečné, aby odmítla dva své nejlepší muže, ale ona teď velela Atlantidě. Neměla jsem jí do jejích rozhodnutí co mluvit.
„Elizabeth se zlobila, že jsme zapnuli nanity v jejím těle a obětovala se, aby podplukovník mohl utéct se ZPM a zachránit tak celou Atlantidu. Podle mě jenom cítí vinu, ale pořád to je voják, jako vy.“ Carterová se na mě podívala.
„Kdyby ses přihlásila do programu sama, určitě bys měla velkou šanci.“ Nad tím jsem se musela pousmát.
„Každý den tady se snažím, abych začala konečně věřit, že věci, které se kolem mě dějí, jsou skutečné a ne jenom sen. Že se už nikdy nebudu moct vrátit domů, a k tomu mám ještě v sobě antický gen. Přišla jsem o Carsona a teď i o Elizabeth. Nedokážu si představit, že bych se k tomu dala dobrovolně.“ Carterová pomalu přikývla.
„Mio, já ti rozumím. Mluvila jsem s Woolsym, ke kterému se dostalo, pouze k němu, co pro tebe udělal podplukovník Sheppard, když se na Atlantidu vrátili Antikové.“ Stiskla jsem rty. Můj pokus o to bojovat proti Wraithům, abych se pomstila za Samovu smrt. Pravá ruka mi pevně stiskla Samovy známky. Zamrkala jsem, abych zahnala slzy. Málem jsem na to zapomněla, tolik jsem se soustředila na sebe a na to co nemůžu změnit, místo na to, co změnit můžu.
„Předtím jsem jednala zbrkle. Sama sebe jsem varovala, že bych nikomu neměla o sobě říkat pravdu. Vy ji znáte a věříte mi, stejně jako Elizabeth, a i já chci věřit vám, ale jen se… bojím.“ Stálo mě hodně přemáhání, abych se jí podívala do očí.
„Pevně doufám, že mi uvěříš, že ti chci pomoct, ale zbývá nám jedna možnost a to počkat do tvé doby.“ Počkat na rok 2014.
„Asi to tak bude, Sam.“ Nadšeně se usmála a odvedla mě do řídící místnosti, kde mi vysvětlila, že tým podplukovníka Shepparda se vydá na planetu, kterou označili Rononovi přátelé ze Satedy, za místo, kde mají Wraithi laboratoř, kde prý testují, jak vypnout Replikátorský příkaz na útočení. Zároveň mi svěřila, že chce Ronon po akci odejít.
„Možná s ním zkus promluvit znovu,“ navrhla jsem Sam.
Nastalo čekání, jak akce dopadne. Sam se pokusila znovu promluvit s Rononem, ale předem jsem věděla, jak jí odpoví. Když si ten Sateďan vzal něco do hlavy, nikdo ho od jeho rozhodnutí nemohl odradit. Jedině podplukovník, ale ten by zas nechtěl, aby Ronon dal přednost Atlantidě před vlastními lidmi, když už žádní další Sateďané nejsou.
***
Brána se otevřela a do místnosti vběhnul pouze Ronon. Hruď se mi stáhla. Kde byli ostatní? To mohlo znamenat jediné. Komplikace.
Viděla jsem pouze, jak se Ronon baví se Sam, která pak nařídila nachystat jumpery. Skutečně nastal problém. Zbytek týmu museli zajmout. Asi to nebyla tak hladká akce, jak Sateďané tvrdili.
Popřála jsem Radkovi šťastné pořízení a raději se vrátila k obnově města, protože to čekání mě neuvěřitelně trýznilo.
***
Zaklepala jsem a vyčkala, než mě Ronon pozval dovnitř. Věci měl zase vybalené. Neměl jich moc, ale zase dost, aby pokoj vypadal zabydleně.
„Co potřebuješ?“ zeptal se mě, aniž by mi věnoval pohled. Od Radka jsem věděla, co se v laboratoři stalo. Zpočátku jsem nedokázala pochopit, jak je možné, aby se z lidí stali uctívači Wraithů, ale po docela barvitém vysvětlení jsem se musela otřást.
„Věřil jsi někdy…“ To nebyl dobrý začátek. Ronon se ke mně otočil. „Jak ses dokázal smířit s tím, že planeta, na které ses narodil a lidi, které jsi znal, už nikdy neuvidíš?“ Nervózně jsem si pohrávala s prstýnkem.
„Nesmířil.“ Zvedla jsem k němu hlavu. „S něčím takovým se nikdy nedokážeš smířit, ne když víš, že ti, co ti to všechno vzali, jsou stále tady a zničit je je hodně obtížný.“ Posadila jsem se na postel. „Dokonce ani, když se pomstím všem Wraithům, tak svůj domov nedostanu zpět, proto jsem rád, že alespoň tady na Atlantidě se můžu cítit jako doma.“ Na to jsem nemohla nic říct. Ronon měl pravdu. „Ptáš se proto, že jsi na tom stejně?“ Ronon by možná pochopil moji situaci, ale nechtěla jsem ho zatěžovat vlastními problémy, když má své vlastní. Zjistit, že lidi z jeho jednotky, se stali uctívači těch, co zničili jeho domov, nebylo příliš povzbudivé.
„Nejsem. Alespoň ne ve stejném slova smyslu. Ani kdybych chtěla, tak se domů vrátit nemůžu.“ Ronon si sedl vedle mě.
„Proč to nechceš říct Sheppardovi?“ Pohled jeho očí mi dodal pocit bezpečí, ale nepřemluvil k prozrazení své pravé identity.
S co nejupřímnějším výrazem jsem se k němu obrátila. „Podplukovník je voják, a i když občas jedná z vlastního popudu, moje… situace… by ho donutila jednat podle protokolu. Jednou mi před lidmi ze Země zachránil život, ale podruhé by to neudělal, ne kdyby věděl pravdu. Ronone, Země je jiná než byla Sateda.“
„Třeba by ve tvém případě jednali jinak.“ Zavrtěla jsem hlavou.
„V jiných případech ano, ale v tomhle ne a je lepší, když to podplukovník neví. Alespoň nemusí volit mezi mnou a tím, co ho živí.“
***
S nechutí jsem od sebe odstrčila tác jídlem přesně ve chvíli, kdy si vedle mě sednul Chuck, technik od brány. Na jeho tázavý pohled jsem přikývnula a on se klidně usadil. Zašilhal k sešitu, který jsem odhodila na volné místo na tácu.
„Máš to dlouho?“ zeptal se mě Chuck a kývnul k sešitu.
„Mám to na poznámky,“ zalhala jsem a odolala nutkání ten zpropadený sešit hodit přes celou jídelnu.
***
Sedla jsem si do pohodlné židle v „ordinaci“ doktorky Heightmeyerové tak jako pokaždé a opět začala zírat z okna. I když jsme byli na jiné planetě, pohled na moře byl i přesto pořád stejný. Nekonečné míle vody a blankytně modrá obloha.
„Něco pro tebe mám, Mio.“ S velkým přemáháním jsem k ní otočila obličej. Zírala jsem na sešit, který držela v rukou. Zaujala mě jeho temná barva s jemnými odstíny fialových vln. Velmi opatrně ho položila na stůl, který stál pod okny a vymezoval tím prostor mezi námi. Jemně ho postrčila na moji polovinu stolu. Odolala jsem nutkání sešit sebrat a otevřít ho.
„Co já s ním?“ zeptala jsem se poněkud ostřeji. Nechtěla jsem, aby doktorka poznala, že jsem na kratičký moment zaváhala.
„Dávám ho, když už vím, že se pacient se mnou nechce bavit.“ Bolestivě jsem zaskřípala zuby při slově pacient. Copak mě zavřeli do blázince?
„Jen škoda, že já váš pacient nejsem,“ odsekla jsem a s konečnou platností jsem od sešitu odtrhla pohled.
„Něčí pacient jsi po celý život, Mio. I když jde o pouhého obvodního lékaře nebo zubaře. Téměř každé sezení se ti snažím vysvětlit, že tvůj nepřítel nejsem. Nechci, abys za mnou běžela pokaždé, když si s něčím nebudeš vědět rady. Chci ti jen pomoci, aby ses srovnala s prostředím, ve kterém teď žiješ. Jsi tu už skoro dva roky a nepamatuji se, že bys o sobě někomu něco řekla. Třeba jen jakou barvu máš ráda.“
„Modrou,“ vyrazila jsem ze sebe bez dechu. Doktorka stiskla rty a strojeně se narovnala.
„Takhle jsem to nemyslela, Mio. Jde o to, že mě mrzí, že sis mezi členy expedice nenašla žádné přátele.“
„Přátelím se s doktorem Zelenkou a Teylou,“ oponovala jsem jí z neznámých důvodů chabě.
„Pouze s nimi trávíš čas a mluvíš s nimi o práci, učení a boji. To není přesně to, o čem by se měli přátele bavit. S přáteli sdílíš svoje strachy, bolesti a strasti, Mio. Od toho jsou přátelé, když to nechceš říct mně.“
„Už jsem vám řekla, že psychology nemám ráda.“ Zamračila jsem se na ni, ale nic si z toho nedělala.
„Beru to na zřetel, Mio, a nesoudím tě za to. Chápu, že jsi sem přišla za nevysvětlitelných podmínek, o kterých nemůžeš mluvit, ale jsou i jiné věci, se kterými se můžeš lidem kolem sebe svěřit.“
„Nejsme na střední škole, doktorko. Tohle není odpolední kroužek konverzace na téma Láska ve světě. Tohle je mimozemská expedice, při které umírají lidé, tady není na city místo.“ Nepatrně zatřásla řasami, jakoby se chtěla rozbrečet. Nechápala jsem to.
„To je mylná představa, Mio. Snažíš se od sebe všechny odehnat, aby sis uchránila své tajemství, které je podle tebe nebezpečné…“
„Je nebezpečné!“ vyštěkla jsem rozzlobeně a vyskočila z křesla. Útěchu jsem hledala v moři.
„Od té doby, co zemřel poručík Evans, ses uzavřela. Smrt doktora Becketta tebou silně otřásla. Nehledě na událost s Elizabeth. Kladeš si to za vinu.“ Při jejich jménech jsem sebou prudce škubla a musela se chytit parapetu, abych se vůbec udržela na nohách. Bojovala jsem se svými vlastními pocity, abych je zatlačila zpátky a nedovolila jim, aby skrze mne prosákly a ukázaly doktorce, jak moc jsem zranitelná. Jenže tohle byl svět dospělých, krutý svět dospělých, ve kterém jsem musela žít a přežít.
„Jenže to tvoje vina není, Mio! Všichni sem šli s vědomím, že mohou zemřít. Ty ale žiješ! Nechtěli by, aby ses utápěla ve vině.“ Musela jsem dostat pod kontrolu svůj tep, aby se mi při vyslovování těch slov netřásl hlas.
„Jak vy můžete vědět, co chtějí mrtví?“
„Znala jsem je, nechtěli by to. Ale je pouze na tobě, jak uctíš jejich památku. Nechci po tobě, aby ses mi ze všeho vyzpovídala. Některým lidem to nejde. Od toho je tady ten sešit. Můžeš si do něj zapsat myšlenky, co tě trápí a sužují. Já to číst nebudu. Bude to jen tvoje. Dostaneš to ze sebe a uvidíš, že ti bude dobře.“
***
„Já ho dostal od doktorky Heightmeyerové asi před dvěma roky.“ Chuckův melodický hlas mě vrátil do přítomnosti. Zírala jsem na fialové stínované vlnky na zadní straně sešitu, než jsem k němu dokázala vzhlédnout a poslouchat jeho slova. „Nedokázal jsem se jí svěřit se vším, tak mi ho dala, abych se z toho vypsal. Připadalo mi to jako blbost, nejsem spisovatel. Jenže u tohohle být nemusím. Nepíšu vypravování nebo podobné věci. Prostě tam napíšu jen pár slov. Body. Tak jako ve škole. Je to fajn.“ Záchytné body, protáhlo se mi myslí. Záchranné lano. To jsem teď potřebovala. Něco, co by mi pomohlo, abych se mohla sama vytáhnout z těch sraček, ve kterých jsem právě byla.
„Deník jsem si psala, když mi bylo osm,“ odfrkla jsem a napíchla na vidličku poměrně čerstvě vypadající hrozen.
„Tohle není deník, Mio. Je to něco jako zpovědník, který můžeš otevřít jen ty.“ Pak se Chuck sklonil k tácu a pustil se s vervou do jídla, které nevypadalo tak dobře, jako to moje. Odložila jsem vlastní vidličku s napíchnutým hroznem.
„Dobrou chuť,“ popřála jsem mu, přetáhla sešit na tác a vstala od stolu. Od moře vlál příjemný vítr. Venkovní část jídelny se po ránu docela plnila. Nebylo nic lepšího, než začít den příjemným pohledem na klidné město.
Zamířila jsem k odkládacím stolům. Měla jsem se sejít s Radkem, aby mě zasvětil do tajů počítačů na odbornější úrovni, než jaké jsem dosáhla domácím studiem a na hodinách informatiky na vyšších ročnících střední školy.
U jednoho ze stolů seděli pohromadě Rodney, Ronon, Teyla a Jennifer. Nikdo z nich se netvářil příliš svěže ani odpočatě. Takové pohledy, jaké jsem viděla u Teyly, jsem důvěrně znala. Nebyly tak časté, proto nebylo těžké je rozpoznat. Něco ji trápilo, stejně jako ostatní u stolu.
„Mio!“ Snažila jsem se kolem nich projít, tak šikovně, aby si mě nevšimli, protože jsem v některých chvílích přitahovala nechtěnou pozornost. Proto jsem ani nevzdechla, když na mě zavolala Jennifer. Od našeho posledního výstupu jsem s ní nemluvila. Prozatím jsem jí nemohla vyčítat, že mi nevěří. Jeden úsměv, když jsem jí navrhla zapnout v Elizabeth nanity, se nedalo počítat jako projev míru.
Tác jsem bleskově odložila na nejbližší stůl, aby osazenstvo nevidělo sešit do doktorky Heightmeyerové, který tu byl docela profláknutý a s velkým donucením jsem došla k jejich stolu, zrovna ve chvíli, kdy Rodney dovyprávěl zřejmě svůj sen, že mu Sam uvařila kuře na citrónech, na které byl alergický, aby mu při večeři oznámila, že se Radek Zelenka stal jeho nadřízeným. Podle mě to byl super sen. Sam se mi v něm líbila.
„Stalo se něco?“ zeptala jsem se nenuceně a posadila se na místo, které mi Jennifer uvolnila.
„Řešíme navzájem svoje sny, ve kterých vystupuje podplukovník Sheppard. Tak jsem se chtěla zeptat, jestli i tobě se o něm nezdálo…“ Jennifer se na mě zadívala a stiskla přitom rty. Mělo to znamenat, že snad něco víc nebo tuší, co mi unikalo?
„Bohužel, posledních pár měsíců spím jak zabitá. Vstávám brzo, abych toho dost stihla, takže ne.“ Vůbec se mi nelíbilo, jak na mě doktorka mhouří oči.
„Není to jako normální sen,“ ujala se slova Teyla. „Zpočátku ani netušíš, že jde o sen. Připadá ti to velmi reálné, a pak na scénu vstoupí John a celkový dojem snu se tak nějak… pokřiví. Nevím, jak přesně to mám vyjádřit. Prostě tam John vystupuje jako záporná postava.“ V mých představách je podplukovník pouze záporná postava, takže by to ve snu nebyla taková změna.
„Ne, nic takového. Pokud mě omluvíte. Mám schůzku. Dobrou chuť.“
***
„Možná by sis měla jít lehnout,“ doporučil mi Radek, když mi při jeho lehce nudném vypravování začala klimbat hlava.
„Já nejsem unavená,“ zaprotestovala jsem, ale když jsem si uvědomila, že jsem byla vzhůru už ve čtyři hodiny a dobré dvě hodiny seděla na balkóně a čekala, až vyjde slunce, a pak se stavila na kus řeči s doktorkou Heightmayerovou, která dopadla katastrofálně, přiznala jsem si, že toho bylo dnes dost. Ignorovala jsem fakt, že je teprve pět odpoledne.
„Asi máš pravdu. Nezlob se, že jsem ti u toho usínala, určitě to jsou zajímavé informace a slibuju ti, že zítra už budu čilejší.“ Podíval se na mě přes obroučky svých brýlí a já se na něj zazubila.
„Tak zítra,“ rozloučil se se mnou a já téměř mátožně vyšla z laboratoře a zamířila k ubikacím, kde téměř nikdo nebylo. Nebylo tak pozdě a den tu byl o něco delší než na Zemi. Konečně den, který měl osmadvacet hodin. I když teď mi to moc k čemu nebylo. Doma by se mi to hodilo více.
Kousek od dveří do svého pokoje jsem se zarazila. Chloupky vzadu na krku se mi naježily. Nebylo v tom nic nadpozemského, prostě se něco dělo. Dveře do mého pokoje byly otevřené. První, co bych udělala doma, by bylo, že bych běžela za tátou a ten by se svou zbraní napochodoval do mého pokoje, aby zloděje zaskočil. Jenže doma jsem nebyla, tady žádný zloděj nemohl být a můj táta tu už vůbec nemohl být. Byla jsem tu sama.
Stiskla jsem ruce v pěst a jen velmi opatrně vstoupila dovnitř. Všechny moje zásuvky byly vyházené a v nočním stolu se mi hrabal podplukovník Sheppard, který byl naprosto klidně usazen na mé vzorně ustlané postele. Kypěl ve mně vztek. Jak si něco takového mohl dovolit?!
Jakoby vycítil moji přítomnost, zdvihnul hlavu a zadíval se mi do očí. Zamrazilo mě z toho. Jeho pohled se mi ani za mák nelíbil.
„No podívejme, kdo se konečně uráčil vrátit na pokoj. Nemáš mít náhodou stálý dohled?“ Nechápavě jsem se na něj zadívala. Nic takového jsem neměla řadu měsíců. „Já ti to neřekl? Stále tě nechávám sledovat, abys náhodou nesabotovala město. To by mi ještě scházelo, aby se někdo jako ty, tu poflakoval bez dozoru.“ Otevřela jsem ústa, abych mu něco řekla, ale nevyšlo ze mě naprosto nic.
Podplukovník klidně vstal a přešel místnost až ke mně. V ruce držel sešit od doktorky Heightmeyerové. Mával mi jím před obličejem, jakoby se mě snažil rozzuřit, což se mu bohužel dařilo.
„Dejte to sem, pane!“ Oslovení jsem drtila mezi zuby jako kamení.
„Proč?“
„Je to moje!“ vyštěkla jsem.
„IOA by to mohlo zajímat, co by řeklo na to, že nejsi z téhle doby?“ S úžasem jsem otevřela ústa. Jak…? Vždyť jsem ten sešit ještě ani neotevřela!
Podplukovník ke mně přešel se škodolibým úsměvem. Hrubě mě popadl za pravou ruku a přitáhl si ji k vlastnímu obličeji. Snažila jsem se ruku držet v pěst, dlaní vzhůru, aby neviděl prsten, ale jeho stisk byl železný. Neměla jsem proti němu šanci. Bolestivým trhnutím si ji otočil hřbetem nahoru a zíral na prstýnek.
Ne! Chtěla jsem vykřiknout, když mi násilím roztahoval druhou rukou dlaň, aby měl k prstýnku snadnější přístup. Nedokázala jsem s ním bojovat. Nechtěla jsem mít zlomené prsty a hlavně mě naprosto ochromil strach.
Krve by se ve mně nikdo nedořezal, když mi podplukovník začal stahovat prsten dolů. Vždy jsem si ho dávala nápisem dolů, ale to mi teď nebylo nic platné.
Podplukovník mi prsten stáhl, pustil mě a odstrčil od sebe. Bolestivě jsem dopadla na zadek. Otočil prsten nápisem k sobě a po přečtení vyrytého nápisu, se mu tvář rozjasnila a následně ošklivě zakabonila. Zadržela jsem přitom dech.
„Za tohle ze mě bude plukovník,“ pronesl úlisně a škodolibě se na mě zašklebil. Nebyla jsem schopná vůbec ničeho. Jen jsem na něj zírala s pusou otevřenou. „Tak tohle se IOA musí dozvědět.“ Popohodil si prstýnkem. Vrhnul na mě povýšenecký pohled, při kterém mě hrubě překročil a naprosto klidně odešel z mého pokoje.
Dlouhou dobu jsem zůstala ležet na zemi a zírala na otevřené dveře. Slzy se mi začaly valit z očí jako vodopády. Nedokázala jsem je zastavit.
On to ví! Ví to! Křičelo na mě podvědomí tak silně, až jsem si z toho zvuku chtěla rvát vlasy.
Nesmí to nikomu říct. Prostě nesmí! Volalo na mě podvědomí dál. Chtělo mě vyburcovat k nějakému činu. Musela jsem se rozhodnout. Sheppard nebo prsten. Nebylo to tak těžké.
***
Chuck kontroloval městské senzory, jestli je všechen nepotřebný personál bezpečně uzavřený na svých pokojích. Jenže osamocená tečka, mířící pryč z ubikací Chucka rozrušila. Mohl to být kdokoliv.
„Plukovníku?“ zavolal na Sam, která vyčkává až dorazí vědecký tým, jehož cílem byla planeta M3X-387, kde se podplukovník Sheppard dotkl záhadného krystalu, který jeho týmu způsobil noční můry a v majoru Lornovi vyvolal mylnou představu, že je Sheppard Replikátor.
„Ano?“ Sam se otočila k ovládacímu pultu a Chuckovu vyděšenému výrazu.
„Někdo opustil ubikace a stráže, které hlídaly vstup, se nehlásí. Zkoušel jsem to dvakrát, madam,“ dodal Chucku, když na Carterové poznal, že ho chce požádat o tutéž věc.
„Můžete to sledovat?“ Chuck přikývnul. „Kde je?“
„Na chvíli se mi ztratil, ale teď to vypadá, že míří k vědecké laboratoři, kde se tým podplukovníka a tým vědců chystá na návrat na planetu.“
***
Sheppardovi se nechtělo soukat se do červeného gumového ochranného obleku, ale ještě míň se mu chtělo vracet se na tu zpropadenou planetu, kterou prohledávali pečlivěji kvůli Rodneyho sázce s Radkem. Teď tu měli na krku nějakou mimozemskou entitu, která lidi mučila děsivými sny a ke všemu k tomu využívala jeho podobu.
Odložil ještě na chvíli oblek, aby se šel podívat po ostatních, ale nestačil pořádně došlápnout, když ho něco bolestivě šlehlo přes lýtka. Padl na kolena jak podťatý a utrousil pár nelichotivých slov a musel se zarazit, když se otočil a zíral do rozlícené tváře Mii.
„Co to sakra…“ Nestihl domluvit, když na něj drobná Mia zaútočila dřeveným mečem, který používala Teyla při jejich výcviku. Měl co dělat, aby se prudkému výpadu vyhnul a ucítil pouze závan vzduchu, když meč těsně prořízl volný prostor před hrudí. Musel uskočit, protože Mia nevypadala, že by skončila.
„Okamžitě mi ho vraťte, pane!“ zasyčela vztekle, když před ní uskočil a bolestivě narazil do zdi a shodil z blízkého stolu prázdné nádoby, což přilákalo zbytek týmu, který ještě nebyl oblečený.
Všichni začali zírat na Miu, která prudkými výpady útočila na Shepparda, který se jen s velkými obtížemi jim vyhýbal. Ronon si nastavil zbraň na omráčení, aby ji skolil stejně jako Lorna, ale vypadalo to, že Mia ví o všem.
Bleskově se sklonila, když Ronon vystřelil a paprsek ji jen o vlásek minul, ale dal jí drahocenné vteřiny, při kterých se stačila přiblížit k vysokému Sateďanovi a jednou prudkou ranou koncem násady meče do spánku ho poslala k zemi.
„Nevím, o co tady jde, ale říkám ti, abys ten meč položila a nechala se odvést na ošetřovnu,“ nabádal Miu Sheppard.
„Nenechám vás, abyste prozradil IOA moje tajemství. Už dávno jsem si vybrala, kdo má přednost!“ zakřičela na něj a ladným pohybem přeskočila stůl a stanula Sheppardovi před očima. I když klečel a snažil se vstát, byla Mia ještě o pořádný kus menší, ale její rozlícený výraz ji činil hrozivou. Sheppard ji takhle ještě nikdy neviděl. Ještě si ji nedokázal představit takhle odhodlanou. Vybrala si své tajemství před ním, co tím myslela?
Došlo mu to vzápětí, když se na poslední chvíli vyhnul jejímu prudkému úderu, po kterém zůstalo z počítače na stole jen změť čipů. Nechtěl jí ublížit, ale neměl na výběr, byla pod vlivem entity.
Prudce vyběhnul se svého stanoviště a bleskově na ni nelehnul a znemožnil se jí natáhnout pro meč, který jí vrazil z rukou, ale Mia se nedala. Bok kolena se mu nemilosrdně zaryla do slabin, takže pro ni nebylo pak problém ze sebe Shepparda shodit. Ten se kroutil na zemi a čekal na poslední úder, který naštěstí zarazila Carterová.
„Vico!“ zahřměla přes celou místnost. Mia se po ní překvapeně otočila. V rukou zase třímala dřevěný meč. Pár vteřin stačilo k tomu, aby k ní přiskočila doktorka Kellerová a vpíchla jí sedativum.
„Bude pár hodin spát,“ oznámila, když vytáhla z Miiny paže injekci a podívala se na ostatní. Sheppard se za Radkovy pomoci postavil na nohy a zíral na Miu před sebou, a pak na Carterou a hlavou se mu táhla jediná myšlenka. Kdo je, sakra, Vica?
***
Probudila jsem se s pořádným hlavobolem. Cítila jsem snad každičký sval v těle. Nemohla jsem si vzpomenout, co jsem před spánkem dělala, natož jak jsem se objevila na ošetřovně.
Pokusila jsem se posadit, ale někdo mě zatlačil zpátky do lůžka. Sam seděla vedle mě a klidně se na mě usmívala.
„Co se stalo?“ zeptala jsem se omámeně a zděšeně se rozhlížela kolem sebe.
„Na chvíli nad tvým tělem převzala kontrolu mimozemská entita.“ Vykulila jsem oči a nebyla schopna slova. „Neměj strach. Nebyla jsi jediná. Teď už je všechno v pořádku. Trochu jsi to prospala, potom co jsi zaútočila na podplukovníka.“ Sam to řekla velmi pomalu a upírala na mě pohled, jakoby čekala, že na ni vyskočím jako čertík z krabičky.
„Proč bych…?“ Dostala jsem ze sebe po chvíli, než se mi vrátilo pár vzpomínek. Bleskově jsem si přitáhla k obličeji pravou ruku, na které jsem měla stále svůj stříbrný prstýnek s nápisem pečlivě otočeným dolů, do dlaně.
„Zřejmě ti ta entita vnukla myšlenku, že podplukovník Sheppard zná tvé tajemství, které jsi ochotná bránit zuby nehty.“ Opět jsem se zadívala na prsten a přikývla. Byla bych ochotná pro uchování svého tajemství někomu ublížit? Skutečně ublížit! Ta myšlenka mi nahnala strach. Dělalo to ze mě špatného člověka? Nevěděla jsem.
„Je… pryč? “ Chtěla jsem se zeptat, ale nedokázala jsem vyslovit další slova.
„Ta entita?“ zeptala se Sam a já přikývla. „Samozřejmě. Je zpět na své planetě, u jejíž adresy musíme udělat velký červený puntík.“ Moje první skutečné ovládnutí mimozemskou entitou. Nebylo to moc potěšující.
„Neměj strach. Ronon sice dostal od tebe pořádnou ránu, ale je to velký chap, tak to zvládl levou zadní a podplukovník Sheppard z toho vyváznul bez újmy. Víš, ještě jsem tě neviděla bojovat. Jde ti to. Teyla odvádí dobrou práci…“ Poznala jsem, že odvádí řeč schválně. Měla něco na srdci důležitějšího.
„Co se stalo?“ Sam sklopila pohled a pro něco se natáhla k nočnímu stolku. Poznala jsem sešit, který mi dala doktorka Heightmeyrová, abych si tam zapisovala myšlenky, které neměl znát nikdo jiný.
„Kate, tak znělo křestní jméno doktorky Heightmeyrové, ona bohužel té entitě podlehla.“ Sam mi podala sešit. Našli ho prý u Radka v laboratoři. Začala jsem si pomalu vzpomínat, co se od mého odchodu dělo. Vlastně to byl sen, ve kterém se podplukovník dozvěděl mé tajemství a chtěl ho sdělit IOA a já byla ochotná ho zabít, abych ho uchránila. Bohužel ale umřela doktorka Heightmeyrová. Ten nejméně nebezpečný člověk expedice a jediný, který možná udržoval myšlenky lidí v bezpečné míře.
***
Dny běžely dál a já se každé ráno podívala se sešit. Připomínal mi doktorku každým dnem víc. Mrzelo mě, že jsem se její poslední den na světě k ní chovala hrubě, ale takové myšlenky byly pochopitelné. Lidé se snaží změnit věci, jež změnit nejdou, ale já skutečně cítila vinu. Jen se mi snažila pomoc a já ji odháněla. Přesto mě její smrt nedonutila, abych se s lidmi začala víc přátelit a vyprávět jim o sobě.
Shlédla jsem na otevřený sešit a zírala na první stránku, kam jsem se rozhodla zapsat dnešní den.
Pátek
Několikrát jsem propiskou nadpis obtáhla, aby byl výraznější. Nechtěla jsem se do sešitu začít rozepisovat o svých pocitech, protože kdyby to někdo četl, stala by se stejná scéna jako s podplukovníkem. Ihned by mě prozradili IOA.
Pevněji jsem sevřela propisku a začala ze sebe soukat jedno slovo za druhým.

Dneska má Mark narozeniny. Je pořád malý a stále se budí ze spaní. Před narozeninami má noční můry ještě horší. Nedá se s tím nic dělat.
Až vstane, dostane ode mě k snídani lívance s javorovým sirupem, jako každé narozeniny a jednu svíčku píchnutou do jejich středu.
Sfoukne ji z povinnosti. Nic si nepřeje. Stejně se mu jeho přání nesplní. Každé narozeniny trávíme společně doma. Já, táta a Mark. Dnešek není výjimkou.
Táta objednal dort v cukrárně. Jede pro něj a já hlídám Marka a pouštím mu na televizi pohádky.
Večer Mark sfoukne svíčky a s kamenným výrazem poděkuje mně a tátovi za dárky a jde spát.
Nemůžu usnout. Mark za mnou přijde a já ho schovám pod deku. Nemluvíme. Nemusíme. Známe se.

***
„Jeden mám v šuplíku.“ Prudce připlácnu na slova dlaň a otočím se po vyrušiteli. Podplukovník ležérně postával o kousek dál, s rukama v kapsách se díval se moře, místo do mého sešitu. Uhladila jsem stránku a přiklopila obal, abych slova skryla.
„Rodney dneska něco mumlal v laboratoři o kapitánu Kirkovi,“ neodpustila jsem si drobného rýpnutí. Rodney mi rozlíceně líčil, že podplukovníka unesla nějaká krásná holka a na něj vždycky zbudou Wraithi nebo jiné příšery. Stěžoval si celý den, byl jak ohraná deska.
„Larin a její národ žijí celý svůj život na palubách vesmírných lodí, ale o tom jsem nechtěl mluvit.“ Mávnul nad tím rukou. Nabídl mi ruku, abych mohla vstát. Po jeho boku jsem se vydala po dlouhém molu zpátky k městu. Procházky pro mě v posledních dnech znamenaly útěk. Utíkala jsem na molo psát. Sice ne tak často, ale dvakrát do týdne určitě. Ale slova, která jsem deníku svěřovala, mi způsobovala jen větší bolest, která nechtěla odejít.
„Čekáte na omluvu?“ Vyhýbala jsem se mu každou minutu svého dne, abych ho nemusela vidět. Obávala jsem se, jestli nebude chtít omluvu za to, že jsem ho napadla.
„Ne.“
„Tak co?“
„Jen chci vědět, jestli bys mě skutečně eliminovala, kdybych znal tvé tajemství?“ Jeho otázka mě zaskočila. Zastavila jsem se a zírala na něj jako na zjevení. Musela jsem nakopnout v mysli sama sebe, abych dokázala fungovat.
„Eliminovat zní tak hrozně,“ řekla jsem mu upřímně.
„Na to jsem se neptal. Chtěl jsem vědět, jestli bys mě skutečně byla schopná zabít, kdybych znal tvé tajemství.“ Pátravě se mi díval do obličeje, jakoby hledal odpověď předem. Nebyla to tak těžká otázka. Jen se mi nechtělo odpovídat, ale podplukovníkův pohled mi nedával na vybranou.
„Kdybyste ho měl v plánu prozradit IOA, udělala bych cokoliv, abych vás zastavila.“ Vyrazila jsem mu dech. Zůstal stát jako opařený a zíral na mě se rty pevně stisknutými k sobě. Trvalo mu podstatně delší dobu, než se vzpamatoval. Pátravě si mě prohlížel. Nakonec ke mně přistoupil a pevně mě uchopil za ramena a sklonil ke mně hlavu. Věděla jsem, co se bude dít, ale neucukla jsem, když se jeho rty přitiskly k mým. Bylo to snad ještě lepší než poprvé. Dokud mě před měsíci nepolíbil, ani jsem netušila, jak mi něčí polibky chybí.
Náruživě se mi vpíjel do rtů a já se k němu tiskla, jakoby to měl být poslední okamžik v mém životě. Uvědomovala jsem si, že se tímhle zbavuju dalších pout, která mě přitahovala zpátky do mého času. Doslova jsem cítila, jak provazy praskají. Tušila jsem, že se něco změnilo, už první týdny na Atlantidě, ale prve tenhle druhý polibek mě v tom ujistil.
Toužila jsem, aby mě držel dál, abych se mu do rtů mohla ponořit ještě hlouběji. Ochutnat ho, ale nemohla jsem. Muž jako on se nemohl zalamovat s holkou jako já, a kdyby věděl, kolik by mi teď mělo ve skutečnosti být, utíkal by a ani by se neotočil. Jenže ani já bych se s ním neměla takhle sbližovat, nenáviděla jsem to, co jeho uniforma představovala, co znamenal pro můj život a jaký na něj měl katastrofální dopad. Chovala jsem se teď jako pokrytec po tom, co jsem mu tenkrát ráno řekla v jídelně. Jenže to jak se mi naléhavě nořil do úst a jeho ruce mi tiskla ramena, mi napovídalo, že to nehodlá jen tak ukončit.
Musela jsem být ta rozumnější. Stále jsem za sebou vlekla tajemství těžší než kámen. S bolestí na hrudi jsem ho od sebe ze všech sil odstrčila. Zmateně na mě chvíli zíral. Pak opět nasadil výraz velícího důstojníka a jemně se ke mně sklonil.
„Tak jako ty jsi myslela vážně, že bys mě dokázala zastavit za každou cenu, tak já myslel vážně tohle, stejně jako předtím. Tvoje tajemství mi nikdy nebude jedno, ale můžeš si být jistá, že bych ho nikdy nikomu neřekl, ani kdyby to byl rozkaz. Chráním své lidi.“ Pomalu jsem polkla. Cítila jsem srdce až v krku. Jeho polibek mi vyhnal puls na maximum a já ho nedokázala zklidnit. Stála jsem na místě a sledovala ho, jak zase odchází.
„Proč mi nikdy neřeknete jménem?“ zavolala jsem na něj ve snaze ho zdržet ještě okamžik. Otočil se a hluboce se na mě zadíval. Strčil ruce do kapes a lehce se zašklebil.
„Proč tě oslovovat jménem, které není tvoje?“ Chtěla jsem něco namítnout, ale jen jsem naprázdno zalapala po dechu neschopna slova.
Otočil se a zamířil zpátky do města. Už podruhé mě nechal stát rozechvělou na molu, po naprosto úchvatném polibku, po kterém jsem měla v hlavě na malou chvíli naprosto prázdno.
Dokázala jsem se ale docela rychle vzpamatovat. Uvědomila jsem si, že jsem podplukovníka hluboce podcenila. Tak moc jsme se před ním snažila uchránit svoje tajemství, až jsem mu ho postupně začala servírovat sama a on si pak přijde, zase mě políbí a dokonale mě tím vykolejí. Jestli tohle měl být výslech nebo mučení, abych mu ho řekla, musela jsem si přiznat, že jestli to udělá ještě minimálně jednou, vysypu mu i to co nevím, což byl sakra problém!

Po výpadku internetu konečně další díl.

Kapitola mapuje díly:
4x06 – Ztráta paměti
4x07 – Nezvěstné
4x08 – Věštec
4x09 – Těžká rozhodnutí

12. kapitola – Chci pomoci

„Tak tohle bylo naprosto super!“ Spokojeně jsem se na Marka usmála. Už dlouhé roky jsem jeho úsměv neviděla. Určitě byl velmi dobrý nápad ho vzít na koncert 30 Seconds to Mars. Měl tu skupinu rád, a když vystupovala ve vedlejším městě. Musela jsem ty lístky koupit, i když mě stály tolik peněz, ale za jeho úsměv to stálo.
„Přespíš u mě, nebo chceš dovézt k tátovi?“ Mark pokrčil rameny a zíral z okna mého auta. Nepatrně jsem si oddychla, když mu úsměv stále zůstával. „Můžeme si dát popcorn a koukat na nějaký film. Jaký budeš chtít. Mám rychlý internet, stáhneme, co budeš chtít,“ nabídla jsem mu. Přesto jsem cítila, že mi na našem setkání něco nesedí. Neviděli jsme se pár týdnů, protože jsem musela chodit každý víkend do práce, ale bylo v tom něco jiného. Zajela jsem ke krajnici a vypnula motor. Zůstala jsem zírat na Marka. Neotáčel ke mně hlavu.
„Co se děje, zlato?“ Odepnula jsem si pás a položila mu ruku na rameno. Běžně mi při tomhle dotyku ucuknul. Deset let jsem se ho toho snažila zbavit. Takže mi jeho reakce připadala neuvěřitelná.
„Nevím, o co se snažíš, Mio,“ pronesl zastřeným hlasem a já stáhla ruku zpět, jako bych dostala zásah statickou elektřinou.
„Jak jsi mi to řekl?“ Celá jsem se roztřásla. To jméno, jeho zkrácenina, se mi zdála tak neuvěřitelně povědomá, byla moje zároveň však ne, přesto jsem cítila, že je mou součástí, ale nemohla jsem si vzpomenout odkud.
Mark se ke mně lehce otočil a já málem děsem vykřikla. Jeho tvář byla… byla jiná! Byla odporná! Voskovitá kůže barvy zašlého bílého trička nesla známky po nějakém zákroku na lícních kostech a zuby měl jako žralok. Dělalo se mi z toho zle.
Snažila jsem se otevřít dveře, ale nešlo to. Mark se ke mně nahnul a chytil mě rukou za rameno a přitáhl k sobě. Zděšeně jsem vykřikla. Nedokázala jsem se bránit, naprosto jsem ztuhla. Nemohla jsem se bránit, byl to přeci Mark!
„Vzpomínkám neutečeš, Mio!“ zasyčel mi do ucha, až mi přeběhl mráz po zádech. Natočil si mě čelem k sobě a zadíval se mi do tváře. Z pohledu na něj se mi dělalo špatně. Ruce měl stejně bílé jako obličej a místo nehtů drápy, které přiblížil k mému hrudníku a jedním trhnutím mi roztrhnul tričko na prsou. Ukázal mi hlubokou ránu na dlani a spokojeně se usmál, když mi ji přikládal na hrudník. Bylo to jako kdyby mě něco bodnulo do hrudi a začal vysávat moje plíce. Nemohla jsem pořádně dýchat, ale křik jsem ze sebe vyrážela v posledních ozvěnách svého dechu.
„Mio!“ Volání na mě doléhalo z velké dálky, ale nedokázala jsem otevřít oči. Bála jsem se, že před svou smrtí uvidím zohyzděného Marka. Mého malého brášku. To dítě, které se stalo pro mě vším.
„Marku!“ vyrazila jsem ze sebe. „Marku, přestaň, ubližuješ mi!“
„Collinsová!“ Tíha na hrudi zmizela a někdo mě silně držel za paže. Cítila jsem se v tom sevření bezpečně a jen opatrně jsem začala otevírat oči. Mezi řasami jsem spatřila povědomé rysy, ke kterým jsem chovala rozporuporné pocity.
„Pod… podplukovníku?“ Zírala jsem na něj jako na zjevení, ale on se mi do tváře nedíval. Díval se mi na hrudník, a když jsem sklopila pohled jeho směrem. Tiše jsem zaúpěla. I když se mi rána od krmení královny dávno zahojila, jizva mi zůstala jako připomínka.
Zvedla jsem k němu pohled. I když stále zíral na jizvu. Nic neříkal a viditelně polknul. Pak konečně zdvihnul pohled k mé tváři. Měla jsem co dělat, abych se nerozbrečela a nezatoužila se skrýt v jeho náruči, ale na to nebyla ta pravá chvíle a hlavně, tohle nebyla pohádka s dobrým koncem.
„Kdo je Mark?“ zeptal se zastřeně. Chtěla jsem zavřít oči, ale prohlédla jsem si ho. Měla na sobě nemocniční úbor a byl trochu rozdrbaný, i když by se nedalo říct, že to vrabčí hnízdo, co nosil na hlavě každý den, nějak složitě upravuje.
„Můj bratr,“ zašeptala jsem a přitáhla si nemocniční halenu výš ke krku. Rty se mu zatřásly. Opět sklouznul pohledem k mému hrudníku, který jsem zakrývala. Bleskovým pohledem jsem zkontrolovala, že prsten je nápisem otočený dolů. Musela jsem ho přestat nosit, ale nedokázala jsem se ho vzdát. Byla to jedna z posledních upomínek na můj život před Atlantidou. Těžko bych se dokázala vzdát něčeho, co jsem nosila na prstě už pět let.
„Tvůj bratr…“ Zdálo se, že podplukovníkovi se zdrhnul hlas, to se u něj nestávalo často. I to jak se na mě podíval jakoby zespodu… takový pohled upíral na Elizabeth nebo Teylu.
„Můj bratr co?“ zeptala jsem se ve snaze ho odlákat od mého hrudníku.
„… ti ubližoval?“ Vyslovil to téměř šeptem, až jsem měla dojem, že se mi to jenom zdálo, ale jeho pohled mě usvědči v tom, že to skutečně řekl.
„Ne… Ne!“ Poposedla jsem si na posteli a rozhlédla se kolem sebe. Nikdo jiný tu nebyl a mně začala být podplukovníkova přítomnost nepříjemná.
„Jen jsem se ptal.“ Pomalu se zvednul z mé postele.
„Co se vůbec stalo?“ zeptala jsem se ho obezřetně. Muselo mít nějaký důvod, proč jsme oba na ošetřovně.
„Město postihla nějaká horečka.“ Na chvíli se zarazil, jakoby si nemohl vzpomenout jaká. „Kirsanská horečka!“ Lusknul prsty. Na to jsem jen pozdvihla obočí.
„Tu nemoc neznám.“ Trochu jsem se stáhla, když to vypadalo, že si podplukovník sedne znovu na postel. Včas si to rozmyslel.
„Je to nemoc, kterou trpí malé děti v téhle galaxii, je to prý něco jako chřipka. Jen za ty dlouhé roky zmutovala a způsobila u lidí na Atlantidě ztrátu paměti, ale Teyla s Rononem nám pomohli ji vyléčit. Byli vůči ní umunní.“
„Prodělali tu nemoc?“ Podplukovník přikývnul. „Proč si ale nepamatuju z předešlých hodin nic?“
„Mio!“ zvedla jsem oči k Jennifer, která se k nám blížila. Podplukovník na ni kývnul, na mě se naposledy podíval a rychle se vytratil.
„Jak se cítíš, Mio?“ Jennifer si sedla na moji postel a podívala se na mě přátelštěji než kdykoliv předtím.
„Dobře,“ řekla jsem popravdě, ale očima jsem stále zůstávala u dveří, kde jsem očekávala, že se jimi vrátí podplukovník.
„Jsi téměř poslední, na koho jsme čekali, až se probudí z té horečky.“ Měla jsem nutkání, se zeptat, proč si to nepamatuju, když ostatní ano, ale ten blok, který jsem si vytvořila vůči otázkám a zdělování pravdy, mi to nedovolil.
„Tak už jsem vzhůru.“ Usmála jsem se na Jennifer, která spokojeně přikývla.
„Tvoje testy vyšly skvěle, takže se můžeš převléknout a odejít z ošetřovny. Rodney se tu za mnou stavoval, a požádal mě,“ lehce našpulila pusu do drobného úsměvu a zatřásla přitom hlavou, „spíš mi oznámil, abych tě poslala za ním, až se probudíš.“ Lehce mi přejela po ruce. Usmála se na mě a odešla.
Kdybych věděla, že se potřebuju nakazit nějakou Kirsanskou horečkou, abych opravila most mezi námi dvěma, udělala bych to už dávno, ale chybami se člověk učí.
***
Zdálo se, že Atlantida žije svým běžným životem dál, ale já viděla ten rozdíl, co horečka s lidmi udělala. Přestože se lidé snažili tvářit, že jsou srovnaní, že zapomenuli a nechali se nahánět vojáky, přesto jsem z nich cítila, že se s tím budou srovnávat hodně dlouho.
Raději bych se srovnávala s těmihle pocity, než si zase nepamatovat vůbec nic. Mám okno po celých šestnáct hodin a nějaký ten den v bezvědomí, co jsem se vrátila s botanickým týmem z pevniny, kam jsem vyrazila jako výpomoc doktorky Katie, nebo spíš, kam mě poslal Rodney, abych jeho přítelkyni Katie pomohla. Nemohla jsem se za to na něj zlobit, nakonec to stejně dostali všichni, takže to bylo jedno.
Nejtěžší pro mě bylo, abych se chovala, že si na všechno vzpomínám, ale to bylo složitější, lidé z expedice mě už znali a já začala mít podezření, že to Teyla na ně začíná poznávat, že to tak není, ale dělala jakoby nic. Jenže i ona se změnila. Nevím jakým způsobem, ale vyzařovalo z ní něco, co jsem nedokázala rozšifrovat, nutilo mě to k tomu, abych byla v tréninku obezřetnější.
„Díky, Teylo,“ otřela jsem si pot z čela. Dokonce i na trénink jsem nosila tričko, které jsem měla až ke krku, abych skryla jizvu. Už mě to skrývání začalo unavovat, sotva jsem se jedněch jizev zbavila, získala jsem další, ale vysvětlovat se mi to nechtělo a podplukovník Sheppard dokonce vysvětlení prozatím nevyžadoval, když ji před pár dny spatřil na ošetřovně. Čekala jsem každý den, že přijde a bude mě vyslýchat, ale nestalo se tak, spíš mi připadalo, že se tentokrát vyhýbal on mně.
Rozloučila jsem se s Teylou a zamířila k transportéru. Už jsem si na něj zvykla, dal se přirovnat k výtahu, jen s tím rozdílem, že měl více cest než jen nahoru nebo dolů. Stiskla jsem na mapě města místo ubykací expedice a přehodila si ručník kolem krku. Zavřela jsem oči a zaklonila hlavu. Jako každou cestu transportérem, kde bylo hrobové ticho, jsem se snažila, vzpomenout si, co jsem dělala během nákazy, ale jako vždy nic.
Ani jsem neotevřela oči, když někdo přistoupil. Lidi si zvykli, že se v transportéru téměř nemluví, ale mně to nedalo. Narovnala jsem se a otevřela oči. Zírala jsem přímo do udiveného obličeje podplukovníka Shepparda.
„Ahoj.“ Stiskla jsem rty a naklonila hlavu. Skutečně mi řekl ahoj?
„Vy se mi vyhýbáte, podplukovníku?“ zeptala jsem se ho rovnou z náhlého popudu. Zavrtěl hlavou, až se mu toho jeho vrabčí hnízdo roztřáslo.
„Pokud vím, tak ty ses vyhýbala mně.“ Musela jsem se zasmát.
„Bylo to trochu dětinské,“ přiznala jsem, „a taky jsem si říkala, že když se vám budu vyhýbat, tak vám nebudu dávat důvod k otázkám. Takže by se dalo říct, že to bylo pro moji osobní bezpečnost.“ Na chvíli se na mě díval s naprosto kamennou tváří, než se zasmál i on. Zvuk jeho smíchu se odrážel od stěn transportéru.
„Stále se ptám, ale ne tak hlasitě.“ Pohledem sjel na můj hrudník, k jizvě, kterou teď vidět nemohl. Srdce se mi z toho hlasitě rozbušilo a dech se zadrhl v hrdle. Než jsem mu však stačila odpovědět, nastoupila do transportéru Sam.
„Mio, jsem ráda, že tě vidím, právě jsem tě hledělala.“ Dalo mi hodně práce, abych svoji pozornost přesunula od podplukovníka k Sam.
„Stalo se něco?“ Sam zavrtěla hlavou.
„Kdepak, jenom bych byla ráda, kdybys s Teylou doprovodila doktorku Kellerovou na Nový Athos.“ Neodvážila jsem se podívat se podplukovníkovým směrem, ale cítila jsem, jak čeká na moji reakci.
„Půjdu moc ráda, plukovníku.“ Sam jen otevřela ústa, ale jakmile natočila hlavu k podplukovníkovi, zavřela ji a přikývla.
Tím mi dala trochu prostoru, abych si uvědomila, že snad poprvé jsem mluvila s podplukovníkem, aniž bychom se přitom hádali a někdo neznalý našeho předchozího nepřátelství, by si mohl myslet, že přáteli jsme.
***
Na Novém Athosu jsem prozatím ještě nebyla. Chodila jsem se zdravotnickým týmem pouze na Kerasovu planetu, ale už od prvního kroku jsem se tu necítila dobře. Sam mi svěřila omračovadlo, z čeho jsem nebyla příliš nadšená. Ani po letech na Atlantidě jsem nedokázala předkonat odpor ke zbraním.
Došla jsem k Teyle a jemně ji chytila za paži. S otázkou vepsanou ve tváři se ke mně otočila. „Zůstanu u brány.“ Na její odmítavý postoj jsem byla připravena. „Zůstanu tady, kdyby se něco dělo. Vím, že je tohle planeta tvých lidí, ale nemůžeme být neopatrní ani na planetě spojenců.“
„Začínáš myslet jako voják,“ pronesla s vážnou tváří a já se málem neudržela, abych nevykřikla, že to není pravda. Nebyla první, kdo mi to už řekl a teprve až odešla s Jennifer, jsem si musela přiznat, že má asi pravdu. Obávala jsem se tohohle dne. Divila jsem se, že to nepřišlo dřív. Předpokládala jsem, že dny na Atlantidě tenhle proces urychlí.
V dáli jsem uslyšela zapraskání větvičky. Teyla s Jennifer odešly před hodinou. Rychle jsem se skryla za nejbližší strom a vyčkávala. Snažila jsem se zúročit hodiny tréninku. Tentokrát jsem nehodlala zklamat. Jistější bych si byla v boji na délku paže, ne s omračovadlem v ruce, skrytá minimálně patnáct metrů od přicházejícího zvuku.
Zpoza stromů vyšel muž v dlouhém kabátě. Obezřetně se rozhlédl a došel klidně k DHD a začal zadávat adresu. Styl jeho oblečení připomínal ten athosianský, ale nebyla jsem si tím jistá. Schovala jsem omračovadlo do pouzdra na stehně a vyrazila ze svého úkrytu.
„Zdravím vás!“ zavolala jsem na něj. Podivně roztržitě se otočil a zíral na mě jako na zjevení. „Je vám dobře?“ Instiktivně mi ruka začala klouzat ke stehennímu pouzdru a ke zbrani, ale příležitost jsem k tomu nedostala. Muž vytáhnul nůž a prudce jím po mně mrštil. Neměla jsem moc času se připravit, takže když jsem ucítila prudkou ránu na hrudi, doslova mě to zaskočilo a padla na záda. Padlé větve se mi zaryly do ramen a hýždí. Alespoň k něčemu ta neprůstřelná vesta byla.
Nedokázala jsem se na chvíli hnout, čehož využil ten muž a sklonil se nade mnou. V ruce držel další nůž.
„Nejsi Athosian,“ obvinila jsem ho. „Kdo jsi?“ Chtěla jsem vytáhnout omračovadlo, ale šlápnul mi na ruku. K výkřiku jsem nedostala šanci. Někdo zaktivoval bránu. Muž se na mě naposledy podíval než se otočil a odběhnul do lesa. Pokusila jsem se posadit, abych viděla, kdo branou přichází. V duchu jsem se modlila, aby to byl někdo z našich, ale při prvním návštěvníkovi jsem se zachvěla. Připadalo mi to, jako bych se vrátila o několik století zpátky v čase a ne jen deset let.
Bylo jich moc. Tak jsem opět nemohla využít svůj výcvik. I když jsem měla zbraň a oni jen kyje a meče, nebylo mi to nic platné. Byli v početnější převaze. Jenže ať raději zajmou mě než Teylu nebo Jennifer.
Uspali mě velmi jemně. Bouli jsme měla ještě týden, ale pořád lepší, než být mrtvá.
***
Teyla se probudila. Rozhlédla se kolem sebe. Bolakajové byli naprosto všude. Nemohli se s Jennifer odsud dostat. Poraženecky sklopila hlavu, když ve vedlejší kleci spatřila Miu. Byla při vědomí, ale její obličej nevypadal příliš dobře, ale byla naživu. Všimla si, že na ni zírá.
„Jsi v pořádku?“ zeptala se jí Teyla šeptem. Mia přikývla.
„Dávej si na něho pozor,“ varovala ji Mia a kývla hlavou ke stanu, kde byl vůdce Bolakajů.
„Dostaneme se odsud,“ uklidňovala obě dvě Teyla, ale v Miině tváři viděla naprostou rezignaci, kterou se pokusila skrýt odvrácením pohledu.
***
Když se ze stanu vrátila i Jennifer, Teyla zírala na klec, v níž ležela Mia. „Co se stalo?“ zeptala se, potom co Teyle prozradila, že vůdci nic neřekla a dala jim pouze adresu neobydlené planety, aby získaly čas, než jim přijde na pomoc podplukovník Sheppard.
„Pokusila se uniknout,“ zašeptala Teyla. Téměř rezignovaně zírala na Miinu krvácející ránu na hlavě. „Skoro se jí to podařilo, ale zrovně tě vyváděli ze stanu.“ Jennifer polknula a v duchu se pokárala, že ve stanu nevydržela ještě déle.
***
„Musíme ji tu nechat!“ sykl na Teylu Genij, který jí i Jennifer vděčil za život. Teyla Miu musela vzít s sebou. Už tak ji nechala přes celý den a noc v zajetí Bolakajů. Určitě ji vyslýchli víckrát než ji a Jennifer. Měla za ni zodpovědnost, stejně jako za doktorku.
„Vezme ji s sebou!“ trvala na svém Teyla.
„Je v bezvědomí. Nemůže ji s sebou táhnout! Jdeme! Pak se pro ni vrátíme!“ Teyla naposledy pohledla na Miu v kleci a dala se do běhu.
***
Z bezvědomí mě vytrhnul hlomoz. Muži kolem mě začali pobíhat a mizeli z tábora, až tu zůstal jenom vůdce. Jeho ohromný vzrůst se tyčil nad mou klecí. I když jsem mu nic neřekla, jeho vzezření mě děsilo. Kdyby mohl, zabil by mě jedinou ranou.
„Nejsme uctívači Wraithů,“ řekl mi s vyceněnými zuby. Nevěděla jsem, co si o tom mám myslet.
„Když my přišli sem, nikdo tu nebyl, až na jednoho muže.“ Zpozorněla jsem a naklonila se blíže.
„Tvrdil, že tu byli Wraithi, ale my víme, jak vypadají světy po sklizni Wraithů. Lhal. Mysleli jsme, že my ho zabít, ale přežil a pomohl utéct tvým lidem.“ Musel myslet toho chlapa, co mě málem zabil.
„Jenže on není Athosian. Řekne všechnu lež, aby si zachránil svůj krk. Nevěř mu.“ Vůdce vytáhnul meč a já se stáhla do koutku své klece. Čekala jsem na smrt, která nepřišla, protože rozsekl provaz, kterým byla moje klec uzavřena, a otevřel ji.
„Jdi se svými,“ poručil mi. Velmi neochotně jsem vylezla a zírala na vůdce.
„Díky.“ Zamračil se na mě.
„Neděkuj mi. Nezabil jsem tě já, zabijí tě Wraithi. Děje se něco. Lidé mizí a Wraithi to nejsou.“ Natáhl před sebe ruku a podal mi meč. Udiveně jsem se na něj podívala.
„Nemyslím si…“ Zamračil se a strčil mi meč až ke krku.
„Ber, bude se ti hodit. Naši předci vyprávěli příběhy, ve kterých byla zbraň, co je dostatečně mocná, aby zničila Wraithy. Jenže nikdo neví kde je. Ber!“ Pravou rukou jsem chytila konec meče. Byl těžký, ale z bezpečnostních důvodů jsem ho držela před sebou a dívala se vůdci do očí. Kývnul na mě, otočil se a zamířil z tábora pryč, kde jsem nakonec zůstala sama.
***
„Zůstala v táboru Bolakajů, musíme se tam vrátit!“ Teyla si vzala od Shepparda zbraň, který jí věnoval soustrasný pohled. Chtěl Miu najít taktéž, protože sám Carterové navrhnul, aby Teylu a doktorku Kellerovou doprovázela. Potom, co se stalo během Kirsanské nákazy, bylo lepší, že se on vyhýbá jí. Když se nad tím John zamyslel, Mia se chovala, jakoby se nic nestalo, což bylo pochopitelné, ale na ni to bylo příliš tajnůstkářké, až se mu zdálo, že si to nepamatuje.
„Mám tu známku života!“ zahlásil Rodney a všichni se podívali směrem, kterým ukazoval. Ronon nastavil zbraň na omráčení a zamířil mezi stromy.
„Tady je Collinsová, prosím nestřílejte!“ Sheppard popustil ruku ze spouště a hlasitě vydechl. Když spatřil Miu, jak vyšla zpoza stromů, dech se mu v hrdle zadrhnul. Vypadala hrozně. Pravé obočí měla celé od zaschlé krve, stejně jako koutek úst a pravé oko jí začalo natékat. Levou tvář měla do modra, ale šla téměř bez škobrtnutí.
„Neseš si suvenýr?“ zeptal se Mii Ronon, když došla k nim a všichni si mohli prohlédnout meč, který pevně svírala v pravé ruce. Mia k němu sklouzla pohledem.
„Dar od vůdce těch…“
„Bolakajů,“ dopověděla za ni Teyla a úlevně se usmála. Došla až k Mie a jemně ji objala. Obě přitom zasykaly bolestí, ale nakonec se zasmály a všichni se vrátili na Atlantidu.
***
Dneska beru Marka do parku. Je sobota. Nepamatuju se, jestli svítilo slunce, vím jen to, že to dělám, aby Mark zapomněl na její narozeniny. Pro mě je to stejně těžké, ale on je mladší. Bylo mu teprve třináct! Musím být ta silnější. Chodíme. Nabízím mu zmrzlinu. Nechce. Dokonce i hot-dog. Také odmítá. Pamutuji si na ten pocit bezmoci a bolest u srdce, že nedokážu víc. Nakonec ho rozesměje pes, co se honí za svým ocasem. Kryje přede mnou svůj smích, ale já ho stejně slyším. Je to balzám pro mé uši. Jeden z krátkých a těch dobrých okamžiků, kterých nebylo mnoho.
***
Rychle jsem zavřela sešit, když se otevřely dveře do tělocvičny a schovala ho pod ručník. Teyla už vypadala mnohem lépe. Přesto na ní bylo něco jiného. Jedna z mnoha věcí, co jsem se na Atlatnidě naučila je, že bych na své insktikty měla dát, ale na vysvětlení musím čekat.
„Mohla jsi zavolat, že to chceš ještě odložit.“ Vstala jsem ze země a zamířila k Teyle.
„To bys musela mít vysílačku u sebe.“ Provinile se mi nahrnula krev do tváří. Skoro dva roky tady a vysílačka byla stále můj nepřítel. „To nevadí, stejně jsem s tebou chtěla mluvit v soukromí.“ Nepatrně jsem se zamračila a přejela rukou po panelu vedle dveří a ty se zavřely.
„Zlomila jsi nade mnou hůl?“ Teyla zavrtěla hlavou.
„Ani v nejmenším. Jen bude lepší, když tvůj výcvik převezme Ronon.“ Překvapením jsem otevřela ústa. Ronon byl muž, kterým měl u mě respekt a s každým dalším dnem, kdy jsem ho znala, rostl ještě víc. Nemohla jsem se zbavit pocitu, že mi nevěří, stejně jako podplukovník Sheppard, tudíž jsem nedokázala v mysli vyvolat představu našich společných tréninků.
„Proč?“ vyšlo ze mě po dlouhé chvíli. Teyla ukázala na vyvýšený stupínek, kam se posadila, ale já odmítla. Ublíženě jsem na ni zírala.
„Prozatím to nechci říkat.“
„Teylo, jestli je to kvůli tajnostem okolo mého příchodu sem, přísahám, že je lepší, když nic nevíš.“
„S tím to nemá, co dělat, Mio. Jen vyčkej nějaký čas a já ti to řeknu. Teď se musíš naučit zacházet s darem, který ti byl dán.“ Její pohled spočinul na meči jen malý kousek od ní. Položila jsem ho tam, než přišla. Ani nevím, proč jsem ho přinesla, ale celou hodinu, než jsem začala psát do deníku, ležel v mém klíně a já ho čistila papírovým ubrouskem z jídelny, dokud mi nezačaly krvácet tři prsty.
Bezděčně jsem na něj ukázala rukou. „Je to meč, Teylo, a já žiju v jedenadvacátém století. Moji lidé používají střelné zbraně. Sečné zbraně jsou z módy alespoň dvě stě let.“ Teyla se lehce usmála.
„Víš, jaký je nejrychlejší způsob zabití Wraitha?“ Zavrtěla jsem hlavou. „Když mu setneš hlavu.“ Při té představě mi udělal žaludek kotrmelec. Ztěžka jsem dosedla vedle Teyly s pohledem upřeným na meč. Ten pohled, který mi věnoval vůdce Bolakajů. Od návratu z Nového Athosu mě pronásledoval ve snech. Co myslel tím, že ho budu potřebovat? Wraithi byli problém, ale teď spíš měla Atlantida obavy z Replikátorů, proti těm je mi meč k ničemu, nebo mohl vůdce mluvit o něčem jiném…
„Víš, kolik síly je potřeba vynaložit, abys někomu usekla hlavu?“ zeptala jsem se s nechutí. „Na to nemám tolik páry a pochybuju, že ten meč jde nabrousit do ostrosti lékařského skalpelu.“
„S trochou cviku jde vše.“ S Teylou jsme zvedly pohled ke dveřím, ve kterých stál Ronon a za ním se opíral o zárubeň dveří podplukovník Sheppard. Jakmile jsem se střetla s jeho pohledem, bleskově jsem byla na nohách. Cítila jsem se rozechvělá a dychtivá zároveň, ale to vše zmizelo, když jsem sklouzla pohledem na jeho uniformu. Ta mě dokázalo bleskově probudit z toho pubertálního opojení.
„Můžu s tebou mluvit, Teylo?“ Podplukovník ustoupil zpět do chodby a Teyla za ním vyrazila, mně věnovala pouze pokynutí hlavou. S polknutím jsem se otočila čelem k Rononovi, který mi věnoval úšklebek.
***
Říkala jsem si, že nic horšího než trénink s Teylou být nemůže, ale to jsem ještě nepoznala na vlastní kůži Rononův trénink v plném rozsahu, naše občasné souboje se s tím nedokázaly srovnávat.
Teyla dokázala uštědřit pořádnou ránu, ale bylo to především o mrštnosti, jak se vyhýbat útočníkovým ranám a jak ho neustálým útočením na uhýbající cíl unavit, čímž pak člověk získá převahu. Jenže Ronon byl úplně jiný. Také se učil u Teyly, ale výcviku, kterého se mu dostalo na Satedě a později, když unikal před Wraithy jako Běžec, se s tím jejím nedalo ani v nejmenším srovnat. Jeho rány byly přesné a rázné, bolestivé, zákeřné a hlavně zničující.
Nevím, jestli se kvůli mně mírnil, ale děkovala jsem Bohu jen za modřiny, které teď barvily snad každičký centimetr mé kůže, kromě obličeje a krku, které mi, jak Ronon říkal, nebylo potřeba vylepšovat.
Cítila jsem každičký sval v těle a sténala pokaždé, když jsem udělala prudší pohyb. Radek vždy diplomaticky odvrátil pohled nebo načnul nějaké téma. Jenže Rodneyho to natolik rozčilovalo, že mě vykázal z laboratoře, ať mě prý učí Radek a začně projistotu s matematikou od začátku, protože chyby v mých špatných výpočtech mohou mít katastrofální následky.
Potřebovala jsem oddych a na chvíli vypnout. Ronon se mnou neměl slitování a moje tělo potřebovalo ozdravnou kůru. Sotva jsem se vzpamatovala z ran bolakajských vojáků.
Podplukovník, Teyla, Ronon i Rodney odešli za lidmi, kterým říkali Vadíňané, měli mezi sebou většce, jež by mohl vědět, kam se poděli Athosiané. Přála jsem si jít s nimi, abych toho člověka viděla na vlastní oči. Možná jsem byla blázen, že tomu věřím, ale dostala jsem se nějak o deset let zpět a do jiné galaxie, proč by nemohl být člověk, co předpovídá budoucnost?
Tiskla jsem vysílačku v kapse. Každé ráno jsem bojovala sama se sebou, abych si ji navlékla. Už jsem za její nenošení dostala pořádně pokáráno a přicházela tak o spoustu důležitých informací, ale od čeho byl interkom, že?
Zašla jsem do centrální věže. Často jsem jen stála v chodbě a dívala se, jak týmy odcházejí bránou pryč a vracejí se na Atlatidu. Nechtělo se mi nahlas říct, že se nudím, protože jakmile bych to udělala, něco by si mě našlo a já si nemohla užívat chvilku svobody, kdy jsem mohla bývat sama sebou.
Možná mě to svým způsobem dohnalo, protože branou neprošel žádný z týmů, ale pan Woolsy. Rozhlédl se a přímo mě viděl. Nepatrně se usmál a já se narovnala.
„Zdravím,“ řekl s úsměvem, který se mi moc nelíbil.
„I já vás.“ Vyšla jsem z chodby a připojila se k němu. Sam si mě překvapeně prohlédla, ale nic nenamítala.
„Plukovníku, celý den na přestupní stanici nebylo něco, co bych chtěl absolvovat častěji, ale moje tříměsíční hodnocení vašeho působení zde na Atlantidě nejde odložit. Musím se přiznat, že IOA uznalo, že byrokratické vměšování do řízení Atlantidy nepřineslo požadované ovoce, tím pádem jsem tu pouze jako pozorovatel, který přinese zpět na Zem podrobnou zprávu.“ Se Sam jsme si vyměnily dostatečně výmluvné pohledy, ale nijak jsme pana Woolsyho nedementovaly.
„Samozřejmě, bych si i rád promluvil s tebou, Mio. Měl jsem na Zemi čas se na tebe přeptat i IOA, jaké s tebou měli plány, a s tvým pobytem zde na Atlantidě.“ Doufala jsem, že se tyhle problémy vyřešily, když mě pan Woolsy nechal zemřít, což také napsal do své zprávy, když tu ještě byla Elizabeth. Netušila jsem, že skupinu, která mě vytrhla z mého dosavadního života a spustila tak řetězec vedoucí k mému příchodu na Atlantidu, mi nedá pokoj ani po smrti.
„Měla jsem za to, že když jste napsal do zprávy pro IOA, že jsem zemřela, bude vyptávání konec.“ Pan Woolsy se nepatrně ušklíbnul.
„Kéžby to bylo tak snadné, Mio. IOA se o tebe zajímá i kvůli tvé matce.“ Sam se narovnala, když jsem zaskřípala zubama a div se po Woolsym nevrhnula.
„To je minulost i v tomhle čase. Prostě nějak své nadřízené přesvědčte o tom, že jsem mrtvá, aby mi dali pokoj! Prosím.“ Dodala jsem po chvíli, když si Sam vyměňovala s Woolsym zděšený pohled. Nemohla jsem se na to koukat a raději z řídící místnosti odešla.
***
Teyla byla po návratu od Vadíňanů zklamaná. Nedostala odpověď na otázku, kterou chtěla Davosovi položit. Přitížilo se mu, což nebylo vůbec dobré.
Chtěla najít Miu, aby jí o tom pověděla. Pomáhala jí s pátráním, i když sama měla dost věcí a po návratu z Nového Athosu se jí nemohla věnovat kvůli svému těhotenství. Chtěla ji cvičit dále, ale první komu chtěla o těhotenství říct, byl ztracen i se zbytkem jejích lidí a každým dalším dnem to nevypadalo, že by je mohla nalézt. Mia teď hlavně potřebovala, aby ji cvičil někdo povolanější.
Procházela chodbami a naprosto nepřítomně míjela členy expedici, až skončila v tělocvičně. Došla k ní naprosto automaticky. Prozatím se cítila dobře, ranní nevolnosti jí trochu ztěžovaly začátek dne, ale už si na ně začala zvykat, přesto vždy přišla do tělocvičny, aby si krátký čas zacvičil nenáročné cviky a právě tam našla Miu.
Mia stála zády ke dveřím. Byla svlečená do upnutého nátělníku, který snad jako jediný, měl límeček kolem krku a cudně zakrýval její hrudník, ale na zádech byl vykrojený více než by měl být, díky čemuž si Teyla všimla, že si Mia nasadila sluchátku a na zadní straně legín má přichycenou malou krabičku, kam prý dokázala „nacpat“ až třista písní, které poslouchala, když trénovala sama. Krabičku jí jako darem přivezl John, když byl na Zemi při první zkoušce mezigalaktického mostu, ale donutil Radka, aby jí ho dal za sebe. Teyla nechápala, proč jí ho prostě nemohl dát osobně, mohl tím vylepšit vztah mezi nimi. Taky se ho na to zeptala, odpověděl jí pouze, že by dar nepřijala už proto, že je voják a jeho samotného zajímalo, proč jí to tak vadí.
Teyla se nad tím musela pousmát, tak jako pokaždé, když ty dva viděla pohromadě, chovali se jako malé děti, které se nenávidí, ale před rodiči se k sobě chovají jako přátelé. Přesto se jim do toho nepletla, byli dospělí a museli si to mezi sebou vyřešit sami.
Mia cvičila s dřevěným mečem výpady, ve kterých Teyla poznala Rononův podpis. Dar od vůdce Bolakajů, vyčištěný a nablýskaný meč stál opřený o stěnu před Miou a odrážel sluneční paprsky. Vypadalo to krásně a Mia se pohybovala ladně jako kočka. Za tu dobu, co ji trénují, se toho spoustu naučila, ale přesto v jejích pohybech Teyla cítila zlobu, kterou v sobě dusila. Něco se stalo, dokázala to na ní hned poznat, i když se to snažila skrýt. Věděla, že i Mia dokáže na lidech poznat, že něco skrývají a dokáže v nich číst jako v otevřené knize, ale to Teyla uměla taky a připadalo jí, že je na Miu naladěná. Musela jen počkat, až si jí všimne, což netrvalo dlouho.
Mia odložila dřevěný meč a otočila se ke dveřím. Všimla si Teyly a ta se na ni měkce usmála a pokynula jí hlavou. Za těch pár kroků si vytáhla sluchátka z uší a vypnula přehrávač a posadila se vedle Teyly a do ručníku si otřela čelo.
„Jak to dopadlo u Vadíňanů?“ zeptala se hned a pokusila se tvářit vyrovnaně.
„Moc dobře ne,“ přiznala Teyla hned a díky tomu se cítila o něco lépe. „Davosovi se velmi přitížilo. Je nemocný. Ukázal Rodneymu vizi budoucnosti o setkání s Wraithem, jež nás napadne. Je to ten Wraith, který byl vězněn s Johnem u Genijů.“ Teyla si všimla, že se Mia při té zmíňce napjala a téměř zadržela dech. I když to nepřiznala nahlas, záleželo jí na Johnovi víc, než si byla ochotná přiznat. Bylo to vidět hlavně na tom, jak rychle souhlasila s dohodou, kterou jí tenkrát navrhnul Ladon Radim výměnou za adresy genijských úkrytů.
„A vy na to setkání půjdete?“ zeptala se Mia obezřetně, ale Teyla po chvíli přikývla.
„Musíme vědět, co nám ten Wraith chce, ale jsme na to připravení.“
„Dávejte na sebe pozor. Musíš se vrátit, aby ses Davose, zeptala, kde jsou tví lidé.“ Teyla přikývla.
***
Podle mě nebyl dobrý nápad, aby se tým podplukovníka vydával na planetu, kde je podle vize měli napadnout Wraithi, ale nakonec se to ukázalo, jako chyba ve vyložení si Rodneyho vize, jež mu předal Davos. Nemohu říct, že bych měla nějakou velkou zkušenost s budoucností, ale podle mě byla Davosova vize už založena právě na rozhodnutí podplukovníka, že se ozbrojí a vezmou s sebou dva zamaskované jumpery. Jak jinak by se to dalo vysvětlit?
Možná by bylo lepší, kdyby se s ním nesešli, protože nesl poměrně špatnou zprávu. Replikátoři vymysleli jinou taktiku boje proti Wraithům. Místo, aby ničily jejich lodě, začali ničit zdroje jejich potravy.
Nechápala jsem to, jak mohli Replikátoři vybíjet celé planety, když měli v nastavení zákaz ubližovat lidem. Vysvětlení se mi dostalo od Rodneyho, kterému došlo, že vypnutím příkazu, který Replikátorům znemožňoval útočit na Wraithy, musel obejít protokol a nedopatřením tak vypnul spoustu povelů, které držely Replikátory zpátky.
Znáte ten pocit, když nejste schopni pomoci, ale toužíte pomoci tak, že byste se nejraději upsali ďáblu? Ten pocit jsem měla na Atlantidě nespočetněkrát, a proto jsem se začala učit u Rodneyho a Radka a trénovat s Teylou a Rononem, ale moje snahy vyšly vniveč, protože moje znalosti se nedaly rovnat s nikým, kdo byl na Atlantidě, což mě ničilo ještě víc.
Za dobu, co byl ten Wraith u nás, zničli Replikátoři tři další planety s více jak sto padesáti tisíci lidmi! A Rodney byl bezmocný. A řešení nechali na IOA! To byl zlý sen.
Proto jsem zamířila na ošetřovnu, abych se sama setkala s Davosem. Nechtěla jsem vizi budoucnosti, ve které všechny hrdinně zachraňuji svými schopnosti boje a vědění, ale prostě jsem chtěla vědět, jak se zbavit svého pocitu méněcennosti.
„Už na tebe čekám, Mio.“ Překvapeně jsem na muže na lůžku zírala. Davos byl muž ve středních letech s prokvetlými vlasy. Vypadal velmi příjemně a přátelsky, a i když jsem věděla o jeho schopnostech, to oslovení mě zaskočilo.
„No… jsem tady,“ řekla jsem zaskočeně a otočila se na Jennifer, která mě k jeho lůžku přivedla.
„Necháme vás.“ Jennifer odešla společně s Davosovou dcerou Linarou, která ho na Atlantidu doprovodila.
Posadila jsem se na židličku vedle postele. Rázem jsem nevěděla, co říct. Všechna moje odvaha zůstala za dveřmi ošetřovny, cítila jsem se provinile, Davos trpěl lymfatickým typem rakoviny, který v jeho stádiu už nebylo možné léčit a Jennifer mu mohla pouze mírnit bolesti a používání jeho daru mu jen přitěžovalo.
Hned jsem z hlavy vypustila události posledních hodin, které jsem se doslechla, i když strach z úlu nad našimi hlavami a druhý, který přilétal, přetrvával. Věděla jsem však, že Rodney s Wraithem a jeho daty, by mohli povel zase zrušit.
„Čekal jsem, že přijdeš dříve,“ začal Davos sám a já se myšlenkami vrátila zpátky k němu.
„Nepřišla jsem kvůli nějaké vizi mé budoucnosti, já jen…“ Hruď se mi stáhla, až jsem nedokázala ze sebe dostat další slova.
„Mio, tvoje přítomnost tady v galaxii má svoje opodstatnění. Vím, že tě velmi trápí, že přesný důvod neznáš, ale ten se vyjeví v pravý čas.“ Chytil mě za ruku a pevně stiskl.
„Chci být připravena, ale těžko se připravuje na něco, o čem nevím, ale to není tak důležité. Jen chci být tady těm lidem nápomocná. Přála bych si vědět, jaký je to pocit, mít tu moc pomoci.“ Davos se chabě usmál.
„Víš, Mio, už jsem to řekl plukovníkovi Carterové, když za mnou přišla se ptát na moje vize. Odpověděl jsem jí, že osud galaxie závisí jen na několika málo lidech. Nemohu ti již ukázat žádnou vizi, ale mohu ti říct, že jsi tam, kde máš být a časem budeš vědět, co dělat, abys pomohla, ale bude to ještě nějakou dobu trvat. Musíš být trpělivá, ale musím tě varovat, že moc něco změnit si vždy vybere svoji daň.“ Byla jsem z toho zmatená.
„Mám se víc učit? Mám tvrději trénovat?“ Davos se na mě upřeně podíval.
„To nemohu říct, sama časem poznáš, co máš dělat.“ Chabě mi stiskl ruku a mně po tváři sklouzla osamocená slza. Uslyšela jsem přicházet Jennifer s Linarou. Pohledem jsem zabloudila k Davosovým tělesným funkcím, které nebyly příliš dobré. Vykroutila jsem se z jeho sevření a uvolnila místo jeho dceři, která ho pevně stiskla a snažila se neplakat, když její otec zemřel.
V té chvíli mi připadlo, že se zastavil čas. Dokonce i ta chvíle, kdy z hyperprostoru vystoupil druhý úl a zničil se navzájem s prvním úlem nad našimi hlavami, byla vedlejší. Tohle byla chvíle, které se obávala Linara a doufala, že ještě nenastane, ale kola osudu bývají neúplatná, sama jsem to moc dobře věděla.
Snažila jsem se na to myslet, když jsem šla spát, ale Davosova slova mi spánek nedovolovala. Nevědomky jsem dostala část odpovědi na moji otázku, proč právě já jsem na Atlantidě. Měla jsem tu být, měla jsem mít na tuhle galaxii vliv, ale prozatím mi osud nedovoloval zjistit jakou, ale jak řekl Davos, vše se včas dozvím, nebo jsem v to alespoň doufala. Přesto mě pořád tížila myšlenka, jestli to zvládnu. Prozatím jsem se mohla připravovat, i když jsem nevěděla na co. Moje učení a trénink musel stačit.
***
I když jsem se snažila na uplynulé události dívat s nadhledem, nedokázala jsem klidně spát. Davosova slova mě děsila a vytvářela sny, ve kterých jsem zklamávala pořád dokola.
I když jsem se s Radkem mohla studiu plně věnovat, moje soustředění se zatoulalo na Zem, protože Rodney tam odcestoval kvůli únosu své sestry Jeannie. S napjetím jsem očekávala, zda-li se mu podaří sestru zachránit, aby se mohla vrátit za svou dceru a manželem. Musela jsem věřit, že se to podaří. Odcestoval tam i Ronon s podplukovníkem, což se rovnalo vítězství, jen jsem na to musela počkat a duchu jim držet palce, aby ty zlé porazili.
Zašla jsem si na molo, abych mohla pozorovat západ slunce a kupodivu se ke mně přidala Teyla. Od našeho rozhovoru v tělocvičně jsme na sebe neměly čas a hledání Athosianů uvízlo na mrtvém bodě. I když jsem skrze Kerase vyslala do galaxie prosbu o informace vedoucí k jejich nalezení.
„Chtěla bych ti něco říct, Mio.“ Společně jsme se vrátily do města a usadily se na jednom z balkónů v ubykacích.
„Když jsem mluvila s Davosem, řekl mi, že moji lidé žijí, ale neměla bych to břemeno nést sama. Je něco, co ví pouze Jennifer, a já se obávám, jak bude reagovat John, až mu to řeknu. V tomhle nevím, jak vy lidé reagujete.“
„Víš, že u mě je tvé tajemství v bezpečí.“ S trochu nadsázky jsem se zasmála a Teyla se na mě překvapeně podívala. „Víš, jak to myslím?“ Nakonec přikývla. Připadalo mi, že právě nastala ta pravá chvíle, abych se jí svěřila s tím, co řekl Davos mně a i s mým skutečným příběhem.
„Jsem těhotná.“ Zaskočilo mě to. Jen jsem vyvalila oči a během vteřiny usoudila, že tohle ten pravý okamžik asi není.
„To je… úžasný!“ Zahodila jsem veškeré předsudky a podívala se na to z pohledu ženy. Bylo vidět, že se Teyle ulevilo. Chytila jsem ji za ruce, které se jí lehce třásly. Cítila jsem, že je za tím něco víc, ale nechtěla jsem jí tuhle chvíli kazit.
„Je tu jeden problém,“ řekla pomalu.
„Jaký?“
„Jde o otce.“ Na kratičký okamžik jsem si myslela, že by to mohl být podplukovník Sheppard. Nikdy jsem si nedělala naděje, že ty polibky, které mi věnoval, by mohly vést k něčemu hlubšímu. Sice jsem o tom hodně přemýšlela, ale usoudila jsem, že mi jeho uniforma bude vadit, jeho myšlení vojáka, ale že by si začal s někým z expedice, to bylo pro něj naprosto nesmyslné, i když je pravda, že na takových expedicích vznikají naprosto nepravděpodobné svazky, protože se lidé cítí osaměle a musela bych být blázen, kdybych čekala nějaký srdceryvný a přeslazený romantický vztah končící svatbou a založením rodiny.
Teylyna slova mě však přivedla na jednu otázku, která se nabízela mnohem více než teorie o otcovství podplukovníka.
„Je to někdo z tvých lidí?“
„Ano.“ Tak to všechno vysvětlovalo. Hlavně to, jak úpěnlivě své lidi hledala, nejen kvůli tomu, že byla jejich vůdkyní.
„Najdeme tvé lidi a otce tvého dítěte, to ti slibuju.“ Nebyla jsem zvyklá dávat plané sliby, ale hluboko v sobě jsem cítila, že tohoto slibu dostojím, ale bude to něco stát. Stejně tak, až Teyla řekne podplukovníkovi o svém těhotenství. O tom jsem věděla své, vůbec ale vůbec se mu to nebude líbit.
***
Na druhý den večer jsem mohla jít spát s klidným srdcem. Na Atlantidu přišla zpráva, že se podařilo Jeannie nalézt a vyléčit ji, protože muž, který ji nechal unést, jí vpíchnul nanity, aby je ona a Rodney zprovoznili tak, aby zachránili jeho dceru. S obětmi se to podařilo.
Přesto jsem měla spánek neklidný, víc a víc jsem si vzpomínala, co přesně se stalo, když byla před týdny ve městě Kirsanská horečka a proč se na mě podplukovník tak divně díval. Svoje vzpomínky jsem si udržela o nějakou chvíli déle, a když mě chtěl podplukovník před odletem s Rononem pro lék na pevninu odvézt k ostatním do kantýny, křičela jsem, že on a jemu podobní můžou za Marka. I když si z toho nemohl vyvodit nic přesného, vyvolalo to v něm další otázky, hlavně po mém živém snu o Markovi, kde se z něj stal Wraith a chtěl mě zabít.
Všechno tohle mě pronásledovalo během spánku. Navrácené vzpomínky, které se míchaly se zážitky a prožitky za dva roky na Atlantidě a slovech Davose, že mám v galaxii být.
Proto nebylo s podivem, že jsem se ve snu procházela po zalesněné planetě a před sebou spatřila Elizabeth, jak mluví s podplukovníkem. Viděla jsem je spolu tolikrát, že mi to nepřipadalo divné, než jsem si uvědomila, že Elizabeth zajali Replikátoři a není jisté, že ještě žije, protože prozatím neodvezli její věci zpět na Zem.
Zarazila jsem se a dívala se na ně a pokusila se probudit, protože jsem věděla, že je to jenom sen, ale nedokázala jsem se z něj probudit. Dokonce, ani když nad našimi hlavami prolétla replikátorská loď a začala zasypávat planetu střelami. Všichni tři jsme stáli na místě a zírali na sebe.
Elizabeth se mi podívala do očí. „Vzpomeň si, co jsi od něj dostala. Bude se ti to hodit v boji proti Wraithům.“ Když se změnila na vysokého muže ve světlém obleku, který byl tak typický pro Antiky, s křikem jsem se probudila. A tiskla si hruď, kde jsem měla Samuelovi psí známky a Rodův prsten, ale něco mi tam rázem chybělo, něco, co jsem před lety dostala od muže, ve kterého se Elizabeth proměnila, ale nemohla jsem si vzpomenout co, i když jsem věděla, že je to velmi důležité. Byla to věc, která měla mnoho společného s mou minulostí, dávno předtím, než jsem přišla na Atlantidu, ale došlo mi to až teď.
Začalo mi pomalu docházet, že jsem na Atlantidu měla přijít, už téměř nebylo důležité jak, nyní se stalo důležitějším proč, a jak to mám zjistit. Davos měl pravdu. Vše se časem vyjeví.

Čtivé. Kdy bude další kapitola?

Kapitola se odehrává mezi událostmi ve filmech:
StarGate: Archa pravdy a StarGate: Návrat
a po dílu StarGate: Atlantida:
4x09 – Těžká rozhodnutí

13. kapitola – Minulosti neunikneš

Pegas, Atlantida, před několika týdny
„Doktorka Weirová se v tobě nemýlila, ale vrátíme se k tvým otázkám. Nemohu ti na žádnou odpovědět, ale mohu ti jen říct, že je možné, že ve snaze změnit svoji vlastní časovou linii, se dostala do jiného vesmíru omylem v jinou dobu, než zamýšlela a chtěla tě uchránit před vyslýcháním, které v době o deset let nazpět nemohlo být a když nic nevíš, nic neprozradíš.“ Což byly téměř moje slova. „Ve tvém případu je mnoho proměnných, které nedokážu vypočítat ani já, proto bude lepší, když i nadále zůstaneš na Atlantidě, kde bude možnost prozkoumat antickou databázi nebo pokusy zdejších vědců.“ Překvapením jsem otevřela pusu. Plukovník Carterová se usmála.
„No… tohle mě nenapadlo,“ přiznala jsem.
„Nic se neděje. Až se vrátím na Zem, zaměstnám Kate, aby se podívala na pár Antických záznamů, které se nám podařilo získat, třeba v nich něco objeví. Bohužel ti nemohu slíbit, že to bude tvůj případ. Je možné, že tvá rodina pochází z přímé linie Antiků, co se vrátili před lety zpět na Zem, ale nemyslím si, že po tolika letech a tolika křížení by tvůj gen byl tak silný, jak říkáš. Vyžádám si spis od doktorky Kellerové a vše předám Kate, aby se na to podívala.“

Země, Colorado Springs

Mám práci, za pár dní se vrátím. K

Daniel četl ten vzkaz snad už stokrát. Prvních pár dní si říkal, že se nic neděje. Pro Kate bylo pár dní tak nanejvýš pět. Odcházela na jiné planety i na více dní, ale jakmile jela něco projednávat na Zemi, byl vždy nejistý. Kate byla za posledních pár let na Zemi jen párkrát. Výcvik měla perfektní, ale přeci jen by ji raději poslal na Chulak nebo kamkoliv jinam, jen ne na Zem. Za posledních pár let se ukázalo, že je bezpečněji na jiných planetách než na Zemi.
Zašel do pracovny a zapnul notebook. Pokud někam jela nebo letěla. Najde ji. Oni dva se najdou vždycky.
***
Země, Arizona
Na přímém Arizonském slunci bylo uprostřed léta nesnesitelně. Dokonce ani předměstí Tusconu nenabízelo příliš míst, kde se mohl člověk schovat do stínu. I když se Kate nepodařilo zaparkovat ve stínu, našla alespoň místo na menším parkovišti patřící nedalekému bytovému domu . Doufala, že tam nebude vypadat příliš podezřele. Na každý den si půjčila jiné auto. Sice se tak často na Zem nedostala, ale věděla, že lidé si na takových místech všímají nových aut, která stojí na jednom místě příliš dlouho. Cameron Mitchell ji zasvětil do pár filmů o sledování, takže měla docela reálnou představu, jak na sebe nepřitáhnout pozornost.
Kate se zadívala do papírů popsaných drobným úhledným písmem, které jí dala Sam, když se sešli na přestupní stanici mezi Pegasem a Mléčnou dráhou.
***
„To ti napsala Mia, abys věděla, co se dělo během roku 2007, ale nebude to přesné.“ Kate se dívala na Sam a vzala od ní tenoučkou složku s ručně psanými papíry. Udivilo ji, jak precizně jsou slova napsána, až měla dojem, že ve výsledku tvoří nějaký velmi složitý ornament.
„Přeci jen je to z jejího pohledu deset let zpátky,“ pronesla, když od popisků zdvihla pohled. Sam přikývla. „Víš, snažila jsem se najít něco v obyčejných záznamech a starých antických artefaktech, co se podařilo nalézt za ty roky SG-1. Předem jsem věděla, že tam nic nenajdu.“ Říct to musela, aby si Sam nemyslela, že se o nic nepokusila, přestože věděla, že jí přítelkyně bezmezně věří.
„Tohle bude něco víc ze současnosti. Na Zemi se rodí spousty lidí s antickým genem, ale ne takhle silným, až se mi téměř zdá, jakoby to bylo uměle vytvořeno za nějakým účelem.“ Kate zavrtěla hlavou a dívala se na první stránku ve složce. Byly to jen body. První tři byly napsané rozechvělou rukou, jakoby ten, kdo je psal, si uvědomoval, že naprosto cizímu člověku svěřuje své nejniternější okamžiky, které utvářely jeho celek.
„Sam, uvědomuješ si, že Antikové v Pegasu byli naposledy před deseti tisíci lety a v Mléčné dráze před tisíci? Není možné, aby nějak ovlivnili něčí genom a pokud vím, tak stroj času, který vytvořil ten Janus, byl zničen v alternativní realitě, která pomohla první části expedice vstoupit na Atlantidu, která byla nastavena tak, aby se po jejich příchodu vynořila. Pochybuju, že nějaký další stroj času existuje. Jenže byla by paráda něco takového mít,“ dodala Kate šeptem a na kratičkou chvíli si představovala, co by s takovým přístrojem udělala, ale trvalo jí pouhé dvě vteřiny, aby si uvědomila, že kdyby změnila svoji minulost, nikdy by nepoznala Daniela. Nikdy by nezjistila pravdu o sobě a nikdy by se nepřidala k SGC.
„Nemyslím si…“ začala Sam, ale Kate ji přerušila.
„To byl vtip. Neber ho vážně. Vždyť mě znáš.“ Sam přikývla.
„Přesto je tu ještě spousta otázek a mně nepřipadá, že by se to všechno dělo bez důvodu. Když vezmu i ohled na Miinu matku, mohla se o programu dozvědět spoustu let před tím, než se vrátila v čase zpátky, ale to by mně nebo doktorce Weirové už dávno řekla. Proto musíme pracovat i s možností, že někdo tohle plánoval dopředu a je možné, že ji i sledoval. Musíš být opatrná, Kate. Nevíme, proti komu stojíme.“ Brunetka se na Sam zaujatě podívala. Něco na té teorii bylo.
„Sam, nemyslím si, že může být někdo horší než Ba‘al. Tenhle Goau‘ld je jako osina v zadku. Prostě využil situace. Nic víc.“ Sam se na Kate soucitně podívala. Za ty roky ji znala už dost dobře a věděla, že tahle póza je pro ni pouze zástěrkou, jak si nepřipouštět špatné vzpomínky na roky v Ba‘alově věznění k tělu a právě proto byla nejlepší, aby se pokusila najít nějaké pojítko v tom, proč Miu poslali o tolik let nazpět. Nějak začala pochybovat, že by ji unesla IOA. Byli to sice byrokrati, ale neunesli by její mladší já, aby ji vyslýchali o událostech, o kterých věděli. V tomhle musel být někdo jiný a Sam se rozhodla, že než získá nějaký důkaz, nebude Mie o své teorii nic říkat. Nechá Kate, aby se pokusila něco zjistit, protože ji to začalo velmi zajímat.
„Kate, neříkám, že by to měl být nějaký Goaul‘d nebo někdo mu podobný, ale musíme brát v potaz, že tomu, kdo Miu unesl jako první, ji ukradl právě Ba‘al. Takže i on na tom má svůj lví podíl. Nikdy si nemůžeme být jistí, jestli jsme zničili všechny jeho klony.“ Kate nejistě přikývla. Její rukou zemřely nejméně tři Ba‘alovy klony. Jenže když se na to podívala z Miina pohledu, sama by si přála vědět, kdo ji unesl a proč. Jí přálo štěstí a dozvěděla se, proč ji před lety Ba‘al unesl a proto si řekla, že na to přijde a první místo, kde se rozhodla hledat, byl Miin dům.
***
A teď byla Kate tady. U Miina domu v Tusconu v Arizoně, kam se raději zbytek rodiny přestěhoval, když matka zemřela. Kate to na krátký okamžik vtáhlo zpět do minulosti, a připomnělo poslední vzpomínku, kterou měla na svoji adoptivní maminku, která zemřela, když jí bylo šest let. Jen pár měsíců před tím, než se ona se svým otcem stali na mnoho let vězni Goaul‘da Ba‘ala.
Setřásla tu vzpomínku a zahleděla se k domu. Bylo pět odpoledne, což byl čas, kdy se Mia bude vracet se svým mladším bratrem ze školy. Jejich otec dorazí o hodinu později. Vzala si dalekohled ze sedadla spolujezdce, společně s další žvýkačkou a zaměřila se na zastávku školního autobusu jen o tři domy dál.
Autobus zastavil přesně načas a společně se sourozenci Collinsovými vystoupilo pár dalších dětí a ty se rozběhly do různých směrů. Mia se svým bratrem kráčeli po chodníku vedle sebe a tiše. Jako každý den. Kate čekala, že alespoň v pátek budou mluvit o tom, co by mohli dělat o víkendu, ale nic takového se nedělo. Prostě jen došli k domu. Mladší Mia s pevným drdolem na týlu odemknula dveře a vpustila dovnitř prvně svého bratra, pak se otočila, pohledem přejela celou ulici, o Katino auto pohledem ani nezavadila, zašla do domu a zavřela.
Z počátku týdne se to Kate zdálo podezřelé, protože si myslela, že podivné okolnosti vnímala Mia už sedm let před svým nuceným odchodem na Atlantidu, ale asi v polovině týdne si uvědomila, že je to pouhá starost o bratra, kterému věnovala veškerou pozornost, protože otce vídali jen večer a na krátký čas, než šli spát. Došlo jí, že se Mia snaží bratrovi nahradit matku, kterou oba ztratili, to ale Mia vypadala, že potřebuje matku více než Mark.
Odložila dalekohled a rozbalila žvýkačku. Papírek položila na palubní desku před zatmavené sklo, které jí dovolovalo sedět celý den nepozorovaně před Miiným domem. Jediná nevýhoda byla ta, že vesměs stála na slunci a bylo jedno, že půjčená auta, měla neutrální barvy, uvnitř bylo pokaždé nesnesitelné vedro.
Celý týden jí dával zabrat. Už ani nevnímala čůrky potu, které jí brázdily jak záda, tak i obličej a štípaly ji v očích. Věděla, že tu prostě musí být a musí přijít na to, proč právě Mia. Přestože se vysvětlení vyhýbala, musela si připustit, že se jí ta holka, co přišla o mámu, dostala pod kůži. Svým způsobem jí připomínala samu sebe, jen s tím rozdílem, že vyrůstala na Zemi.
Kate sebou cuknula, když někdo klepnul na okno. Přímo v úrovni jejích očí spatřila pohublý obličej, který jí připadal povědomý, než si uvědomila, že se dívá do Markových očí. Trochu neochotně stáhla okénko a téměř slastně zasténala, když jí jen o pár stupňů chladnější vzduch ovanul zpocenou tvář.
„Ano?“ zeptala se přátelsky. Zaměřovala se na Miu, že Markovi téměř nevěnovala žádnou pozornost. Snad jen to, že mu bude brzy čtrnáct.
„Jste policajtka?“ zeptal se jí obezřetně. Prohlížel si ji a odhadoval. Kate ten pohled znala. Častovala jím všechny, co neznala.
„Co bys řekl?“ odpověděla mu otázkou.
„Týden nás sledujete, ale nikde nevidím odznak ani zbraň,“ řekl s pátravým pohledem, který upřel do ztemnělé kabiny.
„Zbraň i odznak můžu mít v kastlíku,“ zapředla Kate tajemně.
„Při sledovačkách mají policajti přístrojovou desku plnou obalů od jídla a vy tu máte jeden jedinej obal od žvejkačky,“ kývnul k lesklému obalu. Zbytek měla Kate nastrkané v kelímku od ledového čaje s víčkem, který si koupila ráno na benzínce cestou sem.
„Vaše vyšetřování vede tedy kam, detektive?“ Mark se zašklebil.
„Policajt nejste, ale ste daleko míň nápadnější než ta dodávka, co tu stojí od úterka.“ Kate zvedla pohled přes volant a zadívala se na bílou dodávku satelitní společnosti. Byla tak zaměřená na Miin dům, že si přestala všímat okolí a téměř zapomněla na důvod své přítomnosti. Nejen něco zjistit o Mie, ale i to, kdo by ji mohl chtít unést. Nechtěla však dát na sobě znát, že ji to zaskočilo.
„I když mají satelitní společnosti rychlý servis, realita je poněkud jiná.“ Mark se na ni zadíval, jakoby nerozuměl tomu, co říká.
„Sousedům dělali telku minulej tejden, a pokud vím, tak v noci snad nedělaj, ne?“ Kate polknula. Naprosto selhala.
„Prověřím to,“ slíbila mu. Mark si ji znovu přeměřil.
„Jste tady kvůli tomu divnýmu chlapovi, co ségru jednou zastavil a něco jí dal?“ Kate stiskla rty, aby neotevřela pusu dokořán. Někdy jsi skutečně udivovalo, jak děti dokázaly tak rychle měnit směr konverzace, ale díky tomu se konečně k něčemu dostávala.
„Ano. Dostali jsme pár dalších hlášení.“ Kate si byla naprosto jistá, že tenhle klučina se nedá opít rohlíkem, protože si ji nedůvěřivě prohlížel, ale evidentně mu na sestře záleželo.
„Táta ségře tu věc vzal. Bylo to pár dní předtím, než máma umřela. Slyšel jsem je, jak se hádají, že jí tu věc musí vrátit.“ Kate si během vteřiny uvědomila, že už je to více než šest let a ten klučina si to pamatuje, jakoby se to odehrálo teprve včera.
„Proč,“ zeptala se nedočkavě. Konečně na něco kápla a matně si vzpomínala na kratičký zápisek, co našla zastrčený v deskách.

Vysoký muž. Oblečený jako Antik. Nepamatuju se, co mi dal, ale Elizabeth ve snu říkala, že je to důležité. Proč mi to nedává smysl???

Text byl naškrábaný v rychlosti. Slova se vlnila nad i pod řádky, jakoby někdo neviděl na papír a psal ještě v polospánku. Stránka byla vytržena z něčeho menšího, než na čem byly psány informace o Miině životě v roce 2007.
„To jsem neslyšel,“ přiznal Mark. Znovu si Kate prohlédnul. Viditelně bojoval sám se sebou. Nakonec se zhluboka nadechl a téměř zašeptal: „Víte, věděl jsem, že tu budete.“ Obezřetně se ohlédl kolem sebe.
„Jak?“ zeptala se Kate se zájmem. Mark zalovil v kapse kalhot a vytáhnul ušmudlaný papír, který byl přeložen už tolikrát, že měla Kate strach, že uvnitř už nic nenajde a bude zase na začátku. Mark jí podal papír okénkem a ona jej opatrně rozbalila.
„Dostal jsem to ve stejný den, jako ségra, ale když jsem viděl, jak jí to táta zabavil, schoval jsem to. Řekl jsem to jen mámě. To ona chtěla, abych si to schoval.“ Kate rozložila papír, kde byl napsán dnešní datum a barva jejího půjčeného auta a poznávací značka. Nic víc. Otočila papír a hledala tam něco dalšího, ale druhá strana byla prázdná. Bezradně se opřela o sedačku. Čekalas snad, že tam najdeš podrobné vysvětlení? Ptala se sama sebe. Složila papír a podala ho Markovi zpátky.
„Ten kdo ti to dal, ti řekl, že je to důležité?“
„Jen mi podal papír. Nic neříkal. Měl jsem to za blbost. Kdo by čekal skoro sedm roků na nějakej datum a barvu auta. Mamka mi ale řekla, že to čekání mi neublíží, a když se nic nestane, tak alespoň budu vědět, že nemám brát nic od cizích lidí.“ Kate čekala, že v jeho mladických očích, spatří smutek, když bude mluvit o zemřelé matce, ale překvapilo ji, když mu v očích jiskřilo.
„Jak vypadal ten muž?“
„Vysokej, takový bílý hadry. Nic víc.“ Pokrčil rameny.
„Moc ti děkuju, žes mi to ukázal,“ řekla mu zcela upřímně.
„Co to všechno znamená?“ zeptal se jí zmateně a Kate se na něj upřeně podívala. Kdyby mu tak mohla opovědět, ihned by to udělala, jenže sama byla stejně v koncích. Ten vzkaz a ta věc, co dostala Mia, jí dávaly jasně najevo, že tohle měl někdo v plánu už hodně dopředu, ale přesný důvod toho plánu prozatím nikdo netušil.
„Na to se snažím přijít, chlapče,“ snažila se ho uklidnit. Chtěla ho chytit za ruku, ale neodvážila se. Netušila, jak by na to zareagoval.
„Musím jít, než mě bude ségra hledat.“ Naposledy si vyměnili pohled a za bytovým domem, ke kterému patřilo parkoviště, na kterém stála a objevil se před jejich domem. Z kapsy vytáhnul klíče, odemknul si a zaběhnul do domu, aniž by se rozhlédnul.
„Měl jsem za to, že po smrti Mii se nechá její minulost minulostí.“ Kate sebou prudce trhla, když na ni promluvil Daniel, sedící na místě spolujezdce, kam se posadil ve chvíli její nepozornosti.
„Ty si se snad zbláznil, Jacksone!“ Plácla ho dlaní po rameni a rychle zatáhla okénko, aby nebylo dovnitř vidět. Rozhlédla se po okolí, jestli je někdo nesleduje, ale v podvečer bylo vcelku klidno. Pořád bylo ale horko a lidé raději zůstávali v domech s klimatizací.
„A jak jsi mě tu našel?“ Kate se dívala trochu popuzeně na Daniela.
„Měl jsem obavu, když ses nevrátila po pěti dnech.“ Na to jen Kate protočila oči.
„Nejsem malá holka, abys mě musel hlídat na každém kroku. Čelila jsem armádám ovládnutými mimozemskými parazitickými hady, tak mě nějaká sledovačka na ospalém předměstí nevystraší.“ Vzpurně našpulila pusu a vzala do ruky dalekohled. Zamířila jím na auto satelitní společnosti, která se téměř nezdála podezřelá, kdyby na střeše neměla tak velkou anténu.
„Kate, jsi moje snoubenka, musí ti být jasné, že o tebe mám strach, když se na týden ztratíš.“ Kate hodila Danielovi dalekohled do klína.
„Nikam jsem se neztratila. Odjela jsem pracovat a nechápu, jak jsi mě mohl najít?!“ Daniel se na ni lehce usmál. Kate se dokázala zlobit tak, že mu to spíš připadalo přitažlivé, než aby z ní měl strach.
„Nemažeš historii v počítači.“ Kate by ho nejraději propálila pohledem. V duchu se pokárala, že pokaždé na tuhle věc zapomene.
„Divím se, že jsi spíš nepoužil můj podkožní lokátor,“ a strčila mu pravou ruku před obličej. Daniel si popotáhnul brýle výš a nepatrně se pousmál.
„To mě nenapadlo.“ Kate zafuněla a vytrhla mu z rukou dalekohled.
„Prostě odejdi, ať můžu pracovat.“ Zahleděla se k domu Collinsových. Nikdo nevycházel, ani se nepotuloval okolo. Jen po cestě pomalu přijíždělo auto Thomase Collinse, který se vracel z práce. Zaparkoval před garáží.
Z auta vystoupil vysoký muž v dobře padnoucím obleku s prošedivělými vlasy. Zapřel se o hůl a pomalu postoupil k zadním dveřím, které otevřel a ze sedadla vzal položený kufřík a kulhavým krokem zamířil k domu. Kate si vzpomněla, že Mia napsala k pátkům, že občas vyrazili na společnou večeři, doufala, že to bude i tentokrát a že se dostatečně zdrží, aby mohla prohledat dům. Během dne to bylo nebezpečné a v noci by to bylo krajně nebezpečné, když všichni spali. Mohla využít jediné možné chvíle.
„Generál Landry oznámil, že případ Collinsová se plně přesouvá do rukou IOA, protože její starší já, co bylo na Atlantidě, zemřelo rukou těch Wraithů.“ Kate se při té myšlence otřásla. Nedokázala si představit, že by z ní někdo vysával život, i když… Ba‘al z ní vysával svým způsobem život patnáct let, co ji držel ve své pevnosti a nutil ji dělat, co on chtěl. Děkovala bohům, že se jí podařilo uniknout, ale zároveň litovala, že se to nepodařilo i její přítelkyni, kterou tam získala. Podívala se na Daniela a vzpomněla si na první okamžik, kdy ho spatřila s vyjeveným výrazem, když skolila jednoho jaffu a druhého zabila tyčovou zbraní a dala SG-1 pár vteřin na vzpamatování, aby zabili i zbytek strážných.
„Jen ověřuju pár věcí,“ zamlžila, ale věděla, že jemu lhát nemůže.
„Vím, že žije.“ Kate pevněji stiskla dalekohled.
„Řekla ti to Sam?“ Otočila se s otázkou na Daniela.
„Ne. Řekl mi to před pár dny generál, když jsi odletěla. Na Zemi je jen pár lidí, co to ví, a věř, že je to u nich v bezpečí. Landry v tomhle IOA nedůvěřuje.“ Kate v tom cítila zadostiučinění. Landrymu bezmezně věřila. Vždy se za ni a tým postavil, on a Hammond jí byli odjakživa nakloněni a bojovali za ni, přestože byla technick vzato Antik. Sama sobě přiznávala, že tuhle část sebe nenávidí. Nenáviděla Antiky do morku kostí. Prostě nedokázala pochopit, proč nemohli pomoci v boji proti Goau‘ldům a Orijům, kteří byli odnoží jích samotných, dokonce to ani nezmírnil fakt, že jim Myrrdin, neboli pozemsky jmenovaný Merlin pomohl skrze Daniela sestrojit přístroj, který zničil povznesené Orije, ale nevědomky tak přesunuli veškerou moc do rukou Adrii, dceři Valy, která byla ztělesněním Orijů, ale díky Ba‘alovi a jeho zásahu byla nucena se povznést. Naštěstí se však podařilo SG-1 najít antickou Archu pravdy, která pomohla převorům prozřít, čímž Adrii ubylo moci a antička Morgan Le Fey ji mohla zničit.
„Danieli, o tomhle nemáš prostě vědět. Vrať se zpátky do Colarada a nech mě pracovat, za pár dní se vrátím.“ Až zjistím, jestli únos Mii byl náhodný nebo účelný, dodala v duchu.
„Co ti dal ten chlapec?“ zeptal se jí.
„Prostě jeď,“ řekla mu už příkře a propalovala ho pohledem.
„Kate, chci ti pomoci. Nikdo o tom nemusí vědět, určitě se ti pomoc bude hodit.“ Na to se Kate zašklebila. Věděla, že to co se chystá udělat, se Danielovi líbit nebude a raději ji nechá napokoji.
„Půjdeš se mnou dovnitř?“ zeptala se ho naoko nevinně.
„Nevím, jestli je dobrý nápad se tam ukazovat. Později by to mohlo ovlivnit Miinu budoucnost.“ Kate se na něho podívala pronikavěji se škodolibým výrazem.
„Kdo řekl, že chci zazvonit u jejich dveří?“ Daniel se zamračil. Netrvalo mu ani vteřinu, aby mu došlo, co tím jeho snoubenka myslí.
„Ty ses vážně zbláznila! Vloupat se do cizího domu!“ Kate se v duchu škodolibě smála, ale navenek se jen lehce ušklíbla.
„V podstatě neexistuju, takže mě nikdo nemůže zatknout a pokud ano, letectvo udělá cokoliv, aby to zametlo pod koberec.“ Věnovala mu spokojený úsměv, že je svou nenáviděnou částí mimo zákon.
„Ty ses zbláznila, nechápu, jak můžeš letectvo pořád tak provokovat, jednou tě oni zametou pod koberec nebo do oblasti 51.“ Nad tím posledním Kate mávla ruku a jemně se k Danielovi naklonila.
„Vždyť to bláznovství na mě miluješ,“ zašeptala mu šibalsky do ucha a rychle ho líbla na tvář.
***
„Naprosto nechápu, jak jsem se k tomuhle nechal umluvit,“ zašeptal naoko naštvaně Daniel, když Kate našla pod jedním kamenem klíč k zadním dveřím domu Collinsových.
Setmělo se a před půl hodinou odjela rodina na společnou večeři. Kate měla jedinou obavu z té dodávky, aby se jim podařilo ji obejít, ale jak se ukázalo, skutečně sledovala dům, jela za rodinou, takže měli volné pole působnosti, ale slíbila si, že jakmile vyjdou zase ven, musí zjistit, jestli auto skutečně poslalo IOA.
Strčila klíč do zámku, a co nejtišeji odemkla. Byla ráda, že zadní vchod domu neosvětlují ty napichovací světýlka v záhonech podél cestičky, jako měla drtivá většina sousedních domů.
„Dala jsem ti možnost odejít,“ zašeptala, když otevřela dveře a v mdlém měsíčním svitu se podívala na Daniela. Ten mohl jedině pootevřít ústa a zase je zavřít, protože měla pravdu.
„Pořád přemýšlím, jestli to děláš, abys mě naštvala nebo si dokázala, že tě letectvo ze všeho dostane…“ Kate se kousla do rtu a tiše za ním zavřela dveře. Za těch několik dní, co proseděla v autě, si uvědomila, že to nedělá jenom kvůli pouhé zvědavosti, ale proto, že ji na tom něco velmi láká. Měla obavy, že ji to nutí dělat její antická část, ale ve skutečnosti to šlo z větší hloubky a ona to nedokázala prozatím popsat.
„Samozřejmě, že to zkouším,“ odsekla mu a vytáhla z kapsy malou baterku, kterou přiklopila k podlaze, aby viděla na cestu. Neomylně zamířila do patra, do pokoje Mii, kde se chtěla porozhlédnout, než prohledá věci jejího otce.
Daniel za ní pomalu stoupal po schodech a jen matně si prohlížel fotografie, které byly rozvěšeny nad schody. Díky tmě neviděl obličeje, ale byl si jist, že se jedná o společné celé rodiny, dokud s nimi byla ještě matka.
„První dveře nalevo,“ zašeptala Kate a otevřela dveře. Prvního nechala vstoupit Daniela a za sebou zavřela dveře. Přejížděla stěny slaboučkým kuželem světla a u každé stěny se zarazila.
„Kolik, že jí je?“ zeptal se Daniel a upřel pohled na zaskočenou Kate.
„Skoro sedmnáct…“ polknula a zamířila světlo na pracovní stůl a prádelník.
„Neměla by tu mít nějaké holčičí věci? Plakáty, fotky a tak?“ Kate posvítila na Danielův hrudník a ruka se jí trochu zatřásla. Sama si doteď pamatovala, jak vypadal její pokoj. Byla to sice už spousta let a byla malá, ale to vybavení, co vybíraly společně se svou maminkou, se zapomenout nedalo. Sama měla po stěnách spoustu plakátů holčičkovských idolů, koníků a princezen. Prádelník jí přetékal společnými fotkami s rodiči a pracovní stůl měla plný věcí do školy a drobností, které si mohla dát do vlasů nebo si pověsit na krk nebo ruku.
Jenže když si znovu prohlédla pokoj, hrudník se jí stáhnul. Strohost na ni doslova křičela. Připomínalo jí to spíš pokoj, ve kterém se ubytovala, když přijela do Arizony.
„Poněkud spartánské,“ nechal se slyšet Daniel a Kate na něj s němou otázkou zírala. Občas měla problém si správně vyložit některé věci, co lidé říkali. Přeci jenom byla téměř patnáct let Ba‘alovým vězněm na jiné planetě a skutečné pozemské věci jí tak unikly, takže když se skoro před sedmi roky vrátila zpátky na Zem, připadala si skutečně jako cizinec, i s přihlédnutím na fakt, že ji několik měsíců nechali na základně a ona nemohla vyjít ven. Trvalo jí téměř pět let, než našla v sobě odhodlání, aby Danielovi prozradila, že je ze Země a ne jen pouhý goau‘ldský vězeň, co náhodou pomohl SG-1. Na měsíce, co potom následovaly, nerada vzpomínala, doteď občas lituje, že se ke svému původu přiznala, protože s tím přišly i informace, které by nejraději nikdy nevěděla. Neustále se v noci budila se vzpomínkou na Ba‘alův škodolibý obličej, když jí řekl, že člověk není, že je Antik, což byl důvod, proč ji jako malé děvčátko unesl.
Snažila se uklidnit. Neměla ráda, když ji zaplavily vzpomínky na minulost. Tu už dávno nechala za sebou, ale jak je vidět, pořád se ji snažila stíhat, aby jí ničila život, který si tak pracně vydobyla.
Zamířila baterkou na skříň a tiše ji otevřela a připadala si, jakoby omylem otevřela skříňku Sam nebo generála O‘Neilla. Daniel se za ni postavil a přes rameno zíral do útrob.
„Jak dlouho je její matka po smrti?“ zeptal se a Kate polknula.
„Asi šest roků,“ spočítala rychle.
„Tohle bych spíš čekal v chlapeckém pokoji, když by byl v armádě otec, ne matka.“ Kate začala Miu litovat, víc než předtím. Říkala si, jak má skvělý život, když je se svou rodinou, ale s každým dalším nahlédnutím do jejího života, musela konstatovat, že jí matka chybí daleko více než malému Markovi.
„Běž… – polknula – běž se podívat do otcovy pracovny, je na konci chodby.“ Dala Danielovi baterku a vystrčila ho z pokoje. Zavřela za ním a opřela se čelem o dveře. Nehodlala se tomu po letech znovu poddat. Měla přeci Daniela. Měla svůj život, dokonce i otce, za nímž občas jezdila. Nemohla si dovolit, nechat se podvolit minulosti, ne když se svou největší můrou zatočila. Třikrát.
Párkrát se zhluboka nadechla a narovnala se, jako už tolikrát. Měla daleko lepší život, než jaký si mohla představovat, přeci se nenechá převálcovat jedním pokojem. Je tu proto, aby zjistila, kdo unesl Miu jako první a zabránila tomu. Chtěla jí dopřát normální život, tak normální, jaký se dá vést bez matky.
Systematicky prohledala všechny zásuvky a pokusila se v nich najít tu věc, kterou před roky dostala od toho muže. Neměla nejmenší tušení, co hledá, ale doufala, že ji k tomu navedou nějaká vodítka. Byla jen velmi malá pravděpodobnost, že tu věc si Mia vzala zpátky od otce, protože by ji určitě měla u sebe, jistota však byla jistota.
Jako poslední prohledala postel a při zvednutí polštáře se zarazila. Vzala do ruky rámeček a volnou rukou rozsvítila lampičku. Pokoj zalilo velmi mdlé světlo, ke kterému natočila rámeček, aby si mohla prohlédnout fotku. Bylo jí naprosto jasné, že je to Mia se svou matkou. Jen nechápala, proč fotku schovává pod polštářem a nemá ji na nočním stolku, ale něco ji napadlo.
***
Daniel co nejtišeji prohledával jednotlivé šuplíky stolu, aniž by věděl, co hledá. Když zavrzaly dveře, ostražitě sklopil světlo baterky a zadíval se ke dveřím.
„To jsem já.“ Daniel si oddychl.
„Kde jsi byla tak dlouho? A co vlastně hledáme?“ Kate přišla blíže ke stolu a čupnula si před šuplíky, chtěla je znovu otevírat, ale nakonec jen přejela dlaní dva centimetry od dřeva. Pevně zavřela oči a pokusila se myslet na tu věc, nemohla jí sice dát pevné obrysy, proto se velmi neochotně musela spolehnout na svou antickou část. Volnou rukou se zachytila za svůj přívěšek a druhou rukou přejížděla po jednotlivých šuplících, až se zastavila u toho posledního.
Daniel se na ni podezřívavě podíval. „Tam jsem už hledal,“ zašeptal. Kate pustila svůj přívěšek a pečlivě ho schovala pod tričko a tiše otevřela šuplík. Na dně byly nějaké složky, tak je vytáhla a dala Danielovi do ruky. Chvíli přejížděla po dně, než našla výstupek, který chytila. Zvedla dno šuplíku a společně s Danielem se podívali na druhé dno.
„Dvojité dno,“ žasl. Kate se spokojeně usmála a sáhnula pro malou semišovou krabičku. První dno odložila na zem vedle sebe. Rozechvělými prsty krabičku otevřela a zadrhl se jí dech, když Daniel na krabičku posvítil.
„Není to antické písmo?“ Kate polknula. O Danielově úsudku nebylo pochyb. Začalo se to nějak zamotávat. Rychle hmátla do krabičky, věc vytáhla a bleskově ji strčila do kapsy. Krabičku zavřela a vrátila na své místo. Rozechvělými prsty přiložila zpátky první dno.
„Kate…“ Ignorovala ho, když mu brala složky z rukou a urovnala je v šuplíku jako předtím a tiše ho zavřela.
„Kate…“ Neposlouchala ho. Slyšela pouze vlastní krev, jak se jí vaří v žilách.
„Kate!“ Daniel ji popadl za paži a otočil k sobě. „Musíš to vrátit. Nemůžeme měnit budoucnost.“ Setřásla ho ze sebe.
„Neměníme ji víc, než už změněná je. Mia o té věci neví, takže ji teď ani do roku 2014 nebude postrádat.“ Svým rychlým ústupem znemožnila Danielovi v položení dalších otázek. Potichu se vytratili z domu. Pečlivě zamkli a klíč schovali na své místo.
Teprve až u auta se odvážil Daniel znovu promluvit. „Kate…“ Jeho snoubenka k němu vzhlédla přes kapotu střechy.
„Co?“ I přes slabé světlo pouličních lamp viděl v jejích očích zmatek.
„Vím, nad čím přemýšlíš.“ Kate pobaveně zdvihla jedno obočí.
„Od kdy, umíte číst myšlenky, doktore Jacksone?“ Tuhle pózu znal Daniel až příliš dobře.
„Jen chci říct, že je nepravděpodobné, že by to mělo souvislost s tebou.“ Kate stiskla rty a zamračila se na něj. Nehodlala ustoupit a nechtěla nechat Daniela, aby byl nad věcí více než ona.
„Kde jsi nabyl dojmu, že si myslím, že se všechno točí kolem mě?“ Kdyby byl Daniel blíž, chytil by ji za ruku, přitáhl do náručí, přestože věděl, že by se bránila. Ne vždy mu dávala najevo, že ho miluje, ale věděl, že ano. Jemu trvalo poměrně dlouhou dobu, než si to skutečně uvědomil a připadal si potom naprosto slepý. Když se ohlédl zpátky, a vzpomněl si na ty signály, došlo mu, že s ohledem na Katinu minulost, se snad nemohla vyjevit jasněji. Vždy brala ohled na to, proč se k SGC přidal. Nechtěla nahradit jeho ženu Shari, ale ani nechtěla, aby s ní byl z lítosti. Až když byl povznesená bytost, si o tom promluvili, ale jemu trvalo pár let, než si na to zase vzpomněl, protože mu Oma Desala po návratu do těla z masa a krve odebrala vzpomínky.
„Ne, jen se snažím říct, že ti její osud připomíná ten tvůj.“ Kate se zarazila.
„Tak to není,“ bránila se chabě. Bála se to přiznat a nahlas to znělo ještě tvrději. „Existuje jen malá pravděpodobnost, že by to byla pravda. Ba‘al vždy hledal nějaký způsob, jak ovládnout celou galaxii. Víš moc dobře, proč unesl mě. Mia má jen silný antický gen, není Antik jako já, takže si tuhle bláznivou teorii nechej laskavě pro sebe.“ Odemknula auto a nastoupila na místo řidiče. Daniel rychle zasedl na místo spolujezdce a při výjezdu z parkoviště minuli auto Collinsových, jak se vrací z večeře. Na konci ulice kolem nich projela dodávka satelitní společnosti.
***
Kate zaparkovala před motelem a hodila Danielovi klíčky k jejímu pokoji. „Někam si potřebuju zajít, byla bych ráda, kdybys přes základnu zjistil, jestli IOA poslalo sledovat Miin dům.“ Z kapsy vytáhla účtenku z ranní návštěvy benzínky nedaleko motelu a propiskou z vnitřní strany saka na zadní stranu naškrábala poznávací značku dodávky a podala ji Danielovi. „Pokud chceš, přestěhuj si svoje věci na můj pokoj. Pochybuju, že ti letectvo proplatí cestovní náklady.“ Dřív než se zmohl na otázky, opět zmizela. Tohle mu tak často nedělala, jen pokud se skutečně něco dělo. Nezbylo mu nic jiného, než se sbalit, jít do pokoje a zjistit tu dodávku. Po cestě do schodů si však přiznal, že mu pokaždé uteče, než může zaprotestovat, ale taková Kate už byla.
***
Nedaleko motelu byl malý parčík se dvěma polorozpadlými lavičkami, stojícími pod lampami. Kate se posadila na jednu z nich a z kapsy vytáhla úlovek z domu Collinsových. Zkoumala antický nápis, ale nedokázala ho přeložit. Učila se antický jazyk už pár let a pořád to nebylo ono, ale psanému písmu rozuměla. Jenže tenhle nápis byl pro ni záhadou, nebyla si jistá, že Daniel bude schopen ho přeložit.
Vyvolalo to v ní jenom více otázek. Mohli mít s tím únosem něco společného Antikové? Mohli poslat Miino já z alternativní reality, aby ji dostala do minulosti? Jenže proč? A jak do toho všeho zapadal Ba‘al?
Kate schoval úlovek do kapsy a začala si mnout spánky. Bolela ji z toho všeho hlava. Zpočátku si myslela, že vysvětlení nalezne v nějaké knize, tak jako Daniel, ale bylo v tom moc neznámých, tak se rozhodla pro plné zapojení, ale cesta do Arizony jí jen přinesla další nezodpovězené otázky. Teď se potřebovala vrátit zpátky a navštívit otce. Neviděla ho pár měsíců.
Zvedla se, aby se pomalu vrátila do motelu, ale něco zaslechla. Automaticky sáhla do kapsy a během vteřiny si uvědomila, že zbraň nechala na pokoji na dně kufru. Uklidnila se a vykročila po cestičce, jakoby se nic nedělo, ale musela se přikrčit, když uslyšela dvojí svistnutí, které zničilo obě lampy, a parčík se rázem ponořil do tmy.
Kate se rozhlédla kolem sebe, ale ve tmě nikoho neviděla. Jejím očím chvíli trvalo, než si přivykly na tmu a toho využil útočník. Srazil ji tváří k zemi a chytil ji za vlasy. Zavrátil jí hlavu dozadu a pod krk přiložil nůž. Kate se neodvážila polknout.
„Radím ti dobře, přestaň se kolem Collinsových motat!“ Byl to zastřený ženský hlas, tlumený látkou, kterou měla útočnice přes ústa. „Je to moje první a poslední varování! Jestli u jejich domu uvidím zítra tu dodávku, najdu si tě a nedokážeš si představit, co ti udělám!“ Kate polknula. Ohryzek se si otřel o ostří nože.
„Ta není moje,“ zašeptala a vysloužila si tím, jen další zatahání za vlasy.
„Je mi naprosto jedno, čí je. Zítra tam nebude!“ Útočnice Kate pustila a ta než se vzpamatovala, byla v parčíku sama. Rukou si přejela po krku, ale necítila, že by ji řízla, hned na to sáhnula do kapsy a ujistila se, že úlovek zůstal na svém místě.
S velkou námahou se zvedla, otřepala si oblečení a rozechvěle zamířila zpět do hotelu, aniž by se ohlédla. Ve hlase útočnice jasně slyšela přímou hrozbu, kterou nemohla ignorovat.
Stejně jsem chtěla odjet, říkala si pro sebe, když stoupala po schodech k pokoji, aby zdůvodnila svůj návrat do Colarada. Naposledy se oklepala a zaklepala na dveře. Za chvíli jí otevřel Daniel.
„Zjistil jsi, čí je to dodávka?“ Vešla do pokoje, aniž by ho pozdravila. Odhodila bundu na židli a zamířila do koupelny. Danielovi zavřela před nosem.
„IOA nepatří, ale je možné, že ji poslal TRUST.“ Kate se na sebe podívala do zrcadla. TRUST, to nebyla tak mírná skupina jak IOA. Zarazila se a pečlivě se znovu na sebe podívala a na malou skvrnku, co měla na tričku. Byla to určitě krev. Pečlivěji si prohlédla obličej a krk, ale žádnou ranku nenašla, takže to musela být krev té útočnice.
Sundala si tričko a vešla do pokoje jen tak v podprsence.
Daniel na ni zíral nějakou chvíli dost překvapeně. Zmohl se jen na němé otevírání úst. „Co se děje?“ Kate vyhrabala ze své tašky vystřelovací nůž a pár tahy rozřezala svoje tričko a maličký kousek látky, který jí zbyl v ruce, zastrčila do malého pytlíčku, jež sebou nosila sem tam pro jistotu a pevně ho zavřela.
„Něco mi řekni, Danieli, proč by se právě TRUST zajímal o mladou holku, jejíž budoucí já se vrátilo zpět v čase a zemřelo. Tím by to měla být snad vyřešená záležitost, ne?“ Než se Daniel zmohl na odpověď, Kate ho předběhla. „A je zvláštní, že tři dny potom, co začnu sledovat její dům, se před jejím domem objeví dodávka, co ji také sleduje, až si začínám říkat, že spíš někdo sleduje mě, aby se dostal k ní.“ Kate vytáhla z tašky tričko a pro Danielův klid si ho oblékla.
„Venku se něco stalo?“ Daniel položil otázku velmi obezřetně. Kate nebyla ten typ člověka, který by hned po vstupu do dveří vyklopil všechno, co se mu stalo po cestě domů.
„Nemohu se považovat za Miina ochránce, ale někdo zřejmě ano.“ Na důkaz zdvihla průhledný pytlík a Daniel se na něj pozorněji podíval. Na kousku látky bylo patrných pár kapek krve, což mohlo znamenat jediné, že Kate konfrontovala Miina ochránce nebo snad on Kate? Pravdu znala jen ona.
„Co budeme dělat?“ zeptal se Daniel a posadil se vedle ní na postel.
„Ráno poletíme zpátky do Colarda. Pro Miina ochránce to bude vypadat, že jsme dostali strach, jenže máme ještě moc práce.“ Kate se otočila k Danielovi a jemně vklouzla svou rukou do jeho dlaně a on se na ni podíval. Další z pohledů, který tak důvěrně znal. Často si říkal, že musel být celé ty roky skutečně slepý. Po většinu času ji považoval za milovanou mladší sestřičku, ale ve chvíli, kdy mu téměř zemřela v náručí, si přiznal skutečnou pravdu, které se od té doby držel. Miloval ji skutečně vroucně. Svou první ženu Shari miloval, stejně tak miloval i Kate, přestože se ho občas zeptala, zda-li nestojí v cestě lásce, kterou bude chovat k Shari dokud bude živ, za to ji miloval ještě víc.
Proto věděl, že tenhle odhodlaný pohled v sobě skrývá i něco víc. Vědění, jež bude jemu zapovězeno.
***
Colorado, velitelství SGC
Kate po návratu na základnu pod horou Cheyenne, ihned zamířila za doktorkou Lamovou, aby jí předala látku s krví. Velmi ji zajímalo, jakého původu je Miina ochránkyně. Sama by řekla, že je ze Země, ale něco jí napovídalo, že to tak úplně nebude.
Byla celá nesvá, když čekala několik hodin na výsledky. Trochu doktorku rozhodila, když se dožadovala co nejrychlejšího výsledku, za což si vysloužila další mučivé hodiny čekání navíc, které se pokusila zaplnit studiem úlovku z domu Collinsovým. Půjčila si pár knih z Danielovy laboratoře, ale i s nimi byla na nápis krátká. Prolistovala víc než jen pár, ale ani jedna jí nepomohla. Téměř se zdálo, jakoby se jí nápis vysmíval.
Zavřela všechny knihy. Úlovek skryla do vlastní semišové krabičky a pečlivě ji zavřela. Postrčila ji na střed stolu, přímo pod světlo lampičky, kterou si za ty roky osvojila. Přečetla a prohledala v jejím světle tolik knih, že je nedokázala ani spočítat. Zamrzelo ji, že tentokrát v jejich útrobách nenašla odpověď.
Urputně zírala na stojan lampy, a když zazvonil telefon, automaticky ho zvedla. „Kate,“ ohlásila se. Oči se jí rozšířily, když od doktorky Lamové zaslechla, že má výsledky. Netušila však, že ji výsledek natolik rozruší.
Následné setkání na přestupní stanici, které domluvila Samantha, bylo pro Kate pořádným oříškem. Dělalo jí problém se chvíli soustředit, ale jakmile prošla bránou Sam společně s Miou, Kate se uklidnila. Zírala na Miu jako na člověka, kterého vidí prvně v životě, přestože ji pár dní sledovala od rána do večera v jejím přirozeném prostředí. Musela uznat, že stačilo pár dalších let a návrat do minulosti, aby se Mia změnila, ne jen vzhledově, ale i to, co z ní vyzařovalo.
Kate jí zevrubně vyprávěla o celém týdnu a Mia jen zvedala obočí a musela uznat, že pracovala velmi obezřetně, protože to její minulost neovlivnilo. Při předání krabičky zabalené v dárkovém papíře, se Mia na Kate překvapeně podívala a obočí jí vyletělo nahoru, když zespodu ucítila semišovou krabičku, na kterou chtěla něco říct, ale Kateiny oči ji upozornily, aby mlčela.
Mia si dárek vzala velmi neochotně, přesto přitom zírala dlouho dobu do Katiných šedo-zelených očí, od kterých se nedokázala odtrhnout, protože měla dojem, že ji zná. Nakonec pohled odvrátila a trochu studem zrudla.
Jako naprosté cizinky si potřásly rukama a odešly zpět na miliony let vzdálené základny amerického letectva se zmatkem ve vlastních myšlenkách, což Kate na Zemi musela nějak vyřešit. Byla zklamaná, že nemohla Mie říct, proč ji poslali na Atlantidu, ale sama si tímhle uvědomila, že i ona o své minulosti ví tak málo a tak se rozhodla, že musí navštívit svého otce, který se po návratu na Zem po pár letech strávených jako hostitel Goa‘ulda, rozhodl, že nějaký čas stráví v psychiatrické léčebně.
***
Kate vyšla na zahradu společně se zřízencem, který jí prstem ukázal, kde sedí její otec. Skrytý před horkým odpoledním sluncem. Vydala se jeho směrem, kolena se jí třásla a dech zadrhával. Neviděla ho už pár měsíců. Práce pro letectvo nebyla právě snadná, ale nebýt jeho, nepřežila by v Ba‘alově pevnosti takovou dobu. Ničilo ji, když věděla, jakou cenu za to její otec musel zaplatit.
„Nikdy ses nebála za mnou chodit.“ Kate přimrzla na místě, když uslyšela otcův konejšivý hlas. Doteď si neuvědomovala, jak moc jí chybí. Zdolala těch posledních pár kroků a posadila se na krajíček volné židle, co stála vedle něho. Opatrně se na otce podívala a musela konstatovat, že se vůbec nezměnil. Za ty roky mimo Zemi téměř nezestárnul, jediné, co mohlo prozradit posledních pár let v zajetí, byly oči. Jeho oči byly očima starce, který viděl za svůj život už tolik, že už nic dalšího vidět nechtěl a Kate si to až moc dobře uvědomovala.
„Nebojím se, táto,“ začala opatrně.
„Nebyla jsi tu půl roku, holčičko. Hodně práce?“ Ptal se jí jakoby nic a Kate to nedalo. Provinile vydechla a zakroutila hlavou.
„Nerada tě vidím na tomhle místě.“ Pozdvihla hlavu, aby se setkala s jeho pohledem. On se však na ni usmál.
„Tady se mě neptají, co jsem zažil, jen jaké jsem z toho měl pocity, a když nemůžu spát, pomůžou mi a věř mi, že spánek mě někdy velmi obchází.“ Kate v duchu zaúpěla a natáhla ruku, aby stiskla otcovu.
„Nabízela jsem ti, že ty vzpomínky můžeme dát pryč a nahradit je jinými.“ Na to se její otec odtáhnul a upřel na ni autoritativní pohled, pod kterým se přikrčila.
„Nechci nalhávat sám sobě, co jsem zažil a chci být sám sebou, abych se s tím dokázal srovnat, jen to bude nějakou dobu trvat, holčičko. Ale to není důvod tvé návštěvy, co se stalo?“ Jeho azurově modrý pohled byl natolik odlišný od toho jejího, ale i když nebyl jejím biologickým otcem, znamenal pro ni všechno, všechno, co ji v životě formovalo, nehledě na Ba‘ala.
Neochotně zašmátral u krku a zpod trička vytáhla přívěšek, téměř totožný s tím, co předala před pár dny Mie na přestupní stanici. Katin otec se na přívěšek dlouze zadíval.
„Ty ho ještě máš?“ zeptal se pomalu, z čehož Kate poznala, že uhodila hřebíček na hlavičku nebo alespoň v to doufala.
„Našla jsem téměř stejný, táto.“
„Jak to myslíš?“
„Nemůžu ti to přesně říct, ale v jednom domě jsem našla stejný přívěšek, jen s jinými symboly.“ Rozepnula si ho a položila otci do dlaně, ten ho jen velmi opatrně sevřel a přitáhl blíže. Oválný tvar mu padl do dlaně jako ulitý. Za celé ty roky, co ho jeho dcera nosila, nedokázal přijít na to, z čeho je udělaný.
„Ten přívěšek je stejně zvláštní jako ty, taktéž způsobem, jak jste se vy dva dostali ke mně.“ Vzpomínal na to ráno před devětadvaceti lety, kdy si šel zaběhat a v půli své trasy se zastavil, když z keře zaslechl dětský pláč. Nikdy nezalitoval svého rozhodnutí, nahlédnout do toho keře, i když to znamenalo, že se musel stát hostitelem mimozemského hada.
„Táto, chci se tě zeptat, jestli ten přívěšek byl skutečně zamotaný v té dece, když jsi mě jako mimino našel, nebo jestli ti ho nedal vysoký muž v bílém obleku.“ Katin otec zamrkal. Tohle slyšel prvně. Ještě nikdy nezpochybňovala jeho vyprávění o tom, jak ji našel. Nikdy jí nelhal.
„Bylo to tak, jak jsem ti vyprávěl a ten přívěšek jsi měla omotaný kolem ručičky.“ Kate stiskla rty. Nic nedávalo smysl. Všechno to byl chaos. Proč měla Mia a Kate stejný přívěšek a proč vzorek krve, který získala od té útočnice, měl podobné chromozomy jako má Kate? To mohlo mít jediné vysvětlení.
„Mám sestru?“ Katin otec se zarazil. Poslední dva roky, co se snažil vzpamatovat z hrůz, které ten had v jeho hlavě napáchal jeho vlastní rukou, se snažil vzpomenout na věci, co v sobě hluboko pohřbil, aby se k nim ten parazit nedostal.
„Nemám nejmenší tušení, holčičko, ale asi rok potom, co jsem tě našel, a my si tě s maminkou osvojili, mě navštívil muž. Nebo spíš mě zastavil, když jsem tě vezl v kočárku. Podíval se na mě, poděkoval, že se o tebe tak dobře staráme a řekl, že je důležité, abys měla u sebe ten přívěšek.“ Kate údivem otevřela pusu a zírala na otce.
„Ja… jak vypadal?“ zeptala se ho Kate roztřeseně.
„Nechápu, proč jsem si na něho nevzpomněl dřív, ale v posledních letech jsem neměl moc času na přemýšlení…“ Větu nechal nedokončenou, věděla proč. „Ale mám dojem, že byl vysoký a v bílém obleku, ne takovým jaký nosíme tady, takovým jiným.“
Kate stiskla ruku v pěst. Najednou jí to do sebe všechno zapadlo. Pořád přemýšlela, kdo byla ta útočnice, měla podobné chromozomy jako ona, ale nebyla Antik, měla jenom silný antický gen a Kate, když mluvila se Sam, se dozvěděla, že Mia má taky velmi silný antický gen. Doktorka to neměla s čím srovnat, protože Miinu krev už zkoumali v oblasti 51, takže výsledky se na základnu nedostaly. Byla si skálopevně jistá, že když výsledky porovná, budou stejné, což znamenalo, že to Mia je její sestra, jenže jak mohla ta útočnice být Mia, když ta byla ve své době doma a Mia z budoucnosti byla na Atlantidě?
Alternativní já! Kate v duchu zajásala. Byla to Mia z alternativní reality! Mia přeci říkala, že ji její já dostalo na Atlantidu.
„Já mám sestru!“ Tak moc to chtěla říct nahlas, ale prvně musela srovnat svoje vzorky s těmi Miinými. Což povede k dalšímu pátrání. Pomalu se podívala na otce a usmála se na něj. Stiskla jeho ruku a on jí úsměv oplatil.
„Byla to důležitá vzpomínka?“ Vrátil Kate přívěšek a ona jej stiskla v ruce.
„To se ještě ukáže, táto, a slibuju, že ti to pak všechno řeknu.“ Otec se na svou dceru spokojeně usmál a byl rád, když s ním strávila zbytek odpoledne a společně si povídali o obyčejných věcech a vesmír nechali pro těch pár hodin bez povšimnutí.