SG: Povídky od M. - Rychlá záchrana...

[Aiwendill]

Veľmi pekná kapitola a poriadneaj dlhá. Páčilo sa a to veľmi.


A ešte... VŠETKO NAJLEPŠIE!!!

[Marks]

Vše nejlepší k narozeninám

Děkuji moc za pěkné přání, moc mě překvapilo a potěšilo , doufám, že třeba vás i já potěším a třeba sem zase něco přidám. I když jsem se na dlouho odmlčela, tak mě povídky nepustili, jen je těžší je dopisovat

Přeji dobrý večer všem . Přidávám po dlouhé době opět povídku. Podle názvu odhadnete, že měla být ještě před štědrým dnem, ale tak nějak se to nepovedlo . Doufám, že se vám bude líbit a alespoň se na chvíli v myšlenkách vrátíte ke kapříkovi a bramborovému salátu.
Povídku nebudu nikterak sáhodlouze představovat, alespoň si ji přečtete . Je veselejšího rázu, ale je i krátká.
Jmenuje se: Rychlá záchrana, aneb kterak kapitán večeři stihla
Hlavní hrdinka je opět Zuzana Petersonová
Pěkné počtení a budu ráda za komentáře
Za korekci opět děkuji denici

Rychlá záchrana, aneb kterak kapitán večeři stihla

Kapitán Petersonová stála u velkého jehličnatého stromku v řídící místnosti a natahovala si kožené rukavice. Pohledem ještě kontrolovala, zda se jí a jejímu týmu povedlo stromeček ozdobit tak, jak se sluší a patří. Ze zamyšlení, jestli náhodou nemá Greenovi vynadat, že připevnil hvězdu nakřivo, ji vyrušilo zahvízdnutí. Dnes už asi podesáté. Čekala by, že si na tohle oblečení už zvykli.
„Páni, kapitáne, vypadáte v tom pořád dobře,“ řekl podplukovník Sheppard, když se otočila. Moc dobře si věděl, že jí tím naštve. Pořádně si ji prohlédl od hlavy k patě. Na sobě měla upnuté kožené kalhoty a vysoké šněrovací boty z tvrdé tmavé kůže. Přes lehkou plátěnou košili oblékla koženou kazajku. Při pase jí visel připnutý meč, který lehce zakrýval zelený plášť s kapucí. Ten měla sepnutý pod krkem krásnou zdobenou sponou. Vlasy, které běžně stahovala do pevného uzlu či copu, jí teď splývaly po zádech. Teprve teď si John všiml, jak jsou dlouhé.
„Díky, pane, ale čekala bych, že jste si na to oblečení už zvykl, občas ho na některé planetě nosím.“
„Vím, kapitáne, byl to dar od lidí na mlžné planetě, já vím, ale…zatraceně,“ usmíval se od ucha k uchu. Chtěl využít chvíle, než přijde kapitánův tým. Rád ji kvůli tomu škádlil. Jak čekal, dosáhl svého. Založila si ruce na prsou a měřila ho pohledem.
„Madam, obtěžuje vás ten pán?“ zeptal se kapitána Andy Green, když konečně dorazil za dvou velící. Na sobě měl to stejné, co kapitán. Na podplukovníka však mrkl.
Kapitán se podívala na Andyho a bylo vidět, jak jí zazářily oči. „Když řeknu, že ano, ztrestáte jej? Pro mě?“
„Ne, ale slovně jej pokárám…možná jej napomenu…domluvím mu…“ postupně měnil své rozhodnutí, když si všiml Sheppardova pohledu. Pak mávl na Scotta. Ten ještě domlouval doktoru Sandersovi, který se v tom oblečení cítil velmi nesvůj. Zvlášť, když měl jen brašnu plnou lékařského vybavení. Jemu žádný meč nedali.
Když měl podplukovník dojem, že celý tým je připravený, tak mávl na Chucka. „Ještě jednou, kapitáne, dostaňte majora ven za jakoukoliv cenu, ano?“ Tady se mírně uchechtl. „Kdyby nebylo vás, tak nevím, kdo by ho tahal z průserů.“
„Nemám nejmenší zdání, pane, ale jeho tým asi ne.“
„Ten asi ne, ale už je z nejhoršího je venku,“ přidal se do konverzace Tom Sanders, „ta chřipka byla strašná a mám ošetřovnu plnou bacilů! Navíc evidentně náhradní tým majorovi nesvědčil a tak se ho zbavili…mimochodem, jdeme; ty gatě mě škrabou na místech, o kterých tu mluvit nebudeme, a to nejhorší je, že došel zásyp!“

Tým kapitána Petersonové s doktorem Sandersem se ocitl na planetě, kde právě začalo jaro. Kolem nich se proháněl svěží chladný vítr, který je donutil přitáhnout si pláště více k tělu a zabalit se do nich. Slunce ještě nebylo v plné síle, ale už teď příjemně hřálo. Ptáci po dlouhé zimě štěbetali v křovinách a korunách stromů. Omamná vůně právě rozkvetlých květin naplňovala vzduch.
„Zajímalo by mě, zda nějaké nejsou léčivé.“
„Zapomeň na to, Tome,“ řekla mu Zuzana. „Máme jiný úkol a já bych byla ráda doma co nejdříve. Těším se na večeři a navíc mám půlku noci noční.“
„Jo, ale když major je lama a nedává si pozor, tak ať se zachraňuje sám,“ skoro až dětinsky si dupnul.
„Ticho. A navíc je to tvůj nadřízený, kapitáne Sandersi.“
Na tohle si už Tom jenom brblal něco pod nosem. Zazněla tam slova jako nespravedlnost a kruté velení, a vůbec všechny ty křivdy, které cítil.

Došli na námětí. Nebylo nikterak velké, ale bylo zde hned několik zajímavých míst. Uprostřed stála kašna, kterou snad museli postavit ještě Antici, protože místní lidé byli tak primitivní, až to nebylo hezké. Kdysi tu museli žít, ale když odešli a místní městečko začali obývat tihle lidé, tak část zchátrala a zachovalo se velmi málo, a i to málo jen využívali, nijak ho nerozvíjeli.
Nalevo od kašny stála pěkná bytelná šibenice, kus od ní měl stánek řezník a obchodník s rybami. V rohu na druhé straně od šibenice stál pranýř. Kapitán se otočila a její oči přelétly stánky se zbožím, zeleninou a dalšími místními produkty. Konečně našla „stánek“, který hledala. Volným krokem se tam vydala a snažila se vypadat co nejméně nedočkavě. Její tým ji následoval. Pomalu se zastavila u velké železné konstrukce, k jejímž stranám byli připoutaní ženy i muži. Všichni vypadali zbědovaně a nesli známky nešetrného zacházení; jak jinak, když se jednalo o otroky. Postupně si všechny pečlivě prohlížela. Její pohled padl na toho, koho hledala. Zatím jej ignorovala. Ještě jednou si prošla všechny, a pak se vydala k otrokáři. Zkontrolovala, zda má pořádný výstřih a šla na to.
Jak čekala, obchodník s otroky sbíral a vykupoval lidi na všech možných planetách a rád o všech otrocích povídal. Vedl dlouhý monolog o tom, jak jsou užiteční a k čemu všemu se mohou hodit, celou dobu se však Zuzaně koukal jen do výstřihu. Předkládal jí čím dál tím směšnější návrhy, a pak spolu začali o jednotlivých otrocích smlouvat. Nevšímal si Zuzaniných mužů. Jeden z nich přistoupil ke kleci a jednomu z otroků rychle injektorem něco píchl do paže.
V půlce smlouvání je otrok přerušil. Začal dávivě kašlat, vypadalo to, že se dusí. Sem tam popadl dech, lehce zmodral a kolem úst se mu tvořila pěna. Pak padl k zemi a zůstal viset v řetězech.
„Co to prodáváte za zboží?“ rozzuřila se kapitán, která tu hrůzu vyděšeně sledovala, stejně jako všichni na náměstí. Ti teď v panice začali utíkat do domů. „Vždyť je nakažený! Všichni kvůli vám zamřeme!“
„Já za to nemůžu!“ hlesl. „Koupil jsem jej od přátel, a to byl zdravý. Nechápu, co se stalo.“
„Idiote, to je šedý mor!“ hlesl doktor Sanders, který se připletl do diskuze. „Nikdo se jej nesmí dotknout holou rukou a jeho tělo musíme spálit daleko od města.“
„Nemám tu lidi,“ zalamentoval otrokář. „Co budu dělat, všechny moje otroky kvůli tomu pobijí a mě vyženou!“
„Nic nebudeš dělat, dej nám klíče a my ho odneseme za město a spálíme,“ řekla opět Zuzana, která odněkud vytáhla černý šátek a obvázala si jej kolem úst a nosu. Její tým ji napodobil.
„Šlechetná paní, úžasná paní, budu vás opěvovat v písních a baladách.“
„Nebude to zadarmo!“
„Tak zase šlechetná paní není, kolik?“
Tady se Zuzana usmála, a i když to nebylo vidět, prodejci bylo jasné, že se mu to nebude líbit. „Jeho cenu ve zlatě a drahých kamenech.“

„Jak ještě daleko ho potáhneme?“ zavrčel David Scott. „Major sice není nikterak velký, ale je těžký! Bože, už chápu, že ten chlap toho tolik sežere, vždyť nějak musí udržet pohromadě takovou kupu svalů.“
„Nonono,“ odsekla kapitán, „ještě kousek. Přesvědčíme se, že nás nikdo nesleduje a pak bude Tom dělat svoji práci.“ Rozhlédla se a zahnula do blízkého křoví. Přikázala tam odložit majora a nechala u něj jen doktora. „Pojďte sbírat dřevo, kdyby se přece jenom někdo rozhodl, že nás bude sledovat.“
Vše šlo přesně podle plánu, který si se Sandersem předem připravila. Dokonce ani její tým nevěděl, co udělají - už jen proto, že to bylo značně riskantní. Sheppard by to rovnou zakázal. Teď doufala, že doktor ví, co dělá, a majora z toho dostane. Pak budou muset hrozně rychle utíkat k bráně.
Jistě, to by nemohlo být kapitánovo štěstí, aby se nestalo něco, co nemělo. Doktoru Sandersovi přivádění majora mezi „živé“ trvalo déle, než mysleli. Samozřejmě otrokáři a pár dalším přišlo divné, že ještě oheň nehoří, a vlastně všechny okolnosti kolem „šedého moru“ byly zcela podivné. Vydali se proto neznámé hledat a nechat si to celé vysvětlit.
Zastihli je v lesíku, jak odpočívají u velké hromady dřeva. Mezi nimi seděl otrok a už vůbec nevypadal jako mrtvý. Právě mu jeden, ten který určil mor, pomáhal na nohy a snažil se mu rozpohybovat končetiny.

„A je to tady, já věděla, že štědrovečerní večeři nestihnu,“ konstatovala kapitán, když uslyšela křik lidí z města. Nebyl jich dav, ale stále ještě je vysoce přečíslovali.
„Ne, nestihneme,“ přikývl Green, „jenže mně ještě vynadá Alison, slíbil jsem jí modré z nebe, jen aby mě pustila.“
„Jo? Mě zabije Nataša,“ povzdechl si David, „slíbil jsem jí, že jí navštívím na ošetřovně a donesu dárky.“
„Tak pokud jste si všichni pobrečeli,“ zavrčela kapitán a přehodila si cíp pláště na záda čímž odhalila meč, „tak abyste začali své sliby plnit!“ Prudkým pohybem vytáhla meč a s křikem se vrhla na nejbližší útočníky. Tenhle postoj je zarazil, sami měli jen nože nebo sekery. Když si všimli, že se na ně vrhli další dva muži, ozbrojení stejně jako jejich velitelka, část z nich se rozhodla je zdržet a ostatní se vydali pro posily.
„Sandersi! Padejte s Lornem k bráně!“ křikla Zuzana, která zrovna probodla jednoho z útočníků. „Dejte nám chvíli a doženeme vás, pokud ne, projděte.“ Ani se nedívala, jestli je její rozkaz plněn, chytla meč pevně do obou rukou a ohnala se po dalším.

Konečně bylo po všem. Teď Zuzana stála a opírala se o meč, snažila se popadnout dech.
„Kapitáne, musíme jít!“ zavolala na ni Green. „Za chvíli se vrátí posily a budeme nahraní.“
„Ještě chvíli,“ šeptla a otřela si zpocené čelo.
„Nemáme ani chvíli,“ popotáhl ji. „Jestli nemůžeš jít, ponesu tě, ale musíme hned!“
Kapitán schovala meč a nechala se Andym táhnout. Byla unavená, meč byl těžký a vůbec! „Tohle přijde Lorna pěkně draho,“ zachraptěla. Andy to se Scottem nikterak nekomentovali, ale mysleli si to samé.
K bráně doběhli ve stejnou dobu jako Tom s Evanem. Za sebou slyšeli křik místních obyvatel. Zadávání adresy domů jim připadalo jako věčnost, stejně jako vysílání kódu. Už je viděli na dohled. Ještě naposledy se kapitán otočila a rozhlédla se po planetě. Jo, tady by se jí líbilo, kdyby tu nežili tihle šílenci. Pak poděkovala nebi, že ji na mlžné planetě učili zacházet s mečem a proskočila bránou. Ta se za posledním opozdilcem zavřela a ztichla. Zůstala stát před skupinou totálně naštvaných místních…

„Kapitáne,“ sbíhal k ní podplukovník Sheppard. „Myslel jsem, že vám to bude trvat déle!“
Oslovená vytáhla kapesník, dávivě se rozkašlala a snažila se popadnout dech. Pak si ústa otřela a jen kývla na Toma, že je v pořádku. „No, řekněme, pane, že jsem chtěla stihnout štědrovečerní večeři a rozbalit si dárky ze Země…tak jsme to se Sandersem vzali hopem…“ Rychle mu vysvětlila, co se stalo a jak to zařídili.
John se naštval, chvíli nadával, ale pak došel k závěru, že udělali vše moc dobře a že se toho vlastně tolik nestalo. Atlantis vydělala váček s odměnou, co dostala Zuzana za odstranění Lorna, mu byla předána, všichni žili a major se pomalu vzpamatovával z posledních událostí.
„Jste se úplně zbláznili,“ právě nadával Sandersovi. „Mohlo mě to zabít!“
„Mohlo,“ přešla k němu Zuzana s podplukovníkem v patách, „teda pokud by to Tom přehnal, ale on je velmi pečlivý doktor. No, ale pokud se vám, pane, líbilo vaše předchozí postavení…takže až projdete ošetřovnou, vyčistíte mi boty,“ ukázala na boty, které na sobě měly kapky krve, „pak tu máme meč, který jsem kvůli vám musela použít.“ Vytáhla inkriminovanou věc. „Tím pádem je potřeba vyčistit, a stejně tak pochva. Pánové, co vy?“ Otočila se na ostatní.
„Jo, můj meč potřebuje taky vycídit,“ dodal Andy Green.
„Můj taky,“ přidal se Scott, „a ještě tu mám na košili několik ošklivých cákanců od krve a bojím se, že to nepůjde dolů.“
John se snažil nesmát, když to viděl. Bylo mu majora docela líto, rozhodl se proto zakročit: „Myslím si, pánové a dámo, že to major pochopil, a pokud ne, tak mám na stole kupu papírů, které je potřeba vyřídit, a nějaký otrok by se mi na to hodil…ale je pravda, že za vás zaplatila kapitán.“ Tady se zazubil svým klukovským úsměvem a potěžkal si kožený váček, který mu předala samotná Petersonová.

Blížilo se k deváté hodině večerní. Kapitán dojídala večeři, kterou si donesla z jídelny, a užívala si ztichlou řídící místnost. Čekala, že za chvíli se přes Midway ozve Země a oni dostanou zásoby a dárky. Rozhodli se s SGC, že každý na Atlantis si vylosuje někoho z SGC a obráceně, tomu pak nadělí nějaký dárek. Oni už svou část poslali, teď měli dostat dárky z SGC. Kapitán se těšila jak malá, doufala, že dostane nějaký velikánský balík!
Nestihla ani dojíst poslední sousto, když se brána otevřela a opravdu volali ze Země.
„Kapitáne!“ objevil se na monitoru generál O´Neill. „Jak jste slibovala, jste tu.“ Usmál se na ni. „Sklopte štít, pošleme vám dárečky.“
„Ale co když je to útok nepřítele…já nevím,“ zamračila. „Mám tam dárek?“
„Jistě, že máte, jako důkaz toho, že to není nepřátelský úskok, jsem vám jej nechal položený na první bedně, která projde bránou.“
Zuzaně se doslova rozzářily oči štěstím. „Je velký?“
„Ano.“
„Obrovský?“
„Obrovský úplně ne; ale ano, je velký,“ slíbil generál.
„Pošlete to!“ vypla rychle štít a zavolala ostrahu, sama se rozeběhla dolů. Jakmile prošla první bedna, sebrala z ní velký balíček, který byl pro ni. S ukořistěným majetkem odběhla před kameru. Balík držela oběma rukama a pevně si ho tiskla k sobě, jako by se bála, že jí ho někdo ukradne.
Když to Jack viděl, neudržel se a rozesmál se. „Proboha, kapitáne, jste jak malá. Kdybych byl nepřítel, tak vás na dárky uženu. Jste typická ženská. No nic, kromě dárků tam máte ještě zásoby a pak ještě malý dáreček pro každého ze Země navíc. Jo a kapitáne!“ to poslední znělo jako okřiknutí, když si všiml, že se Zuzana skoro dobývá do papíru. „Až zítra ráno!“
„Ale pane! Ten, kdo mi ho dal, se to nedozví, no ták...a vy mě neprásknete, alespoň zjistíte, co tam je!“
„Já to zjišťovat nemusím, já to vím.“ Všiml si, jak na něj nechápavě hledí a úplně si to užíval. „Já si vylosoval vás, je ode mě, takže až zítra ráno, to je rozkaz.“
„To není fér.“

Tu noc se už nic zvláštního na Atlantis nic nestalo. Možná jen to, že kapitán nakonec někde sehnala schůdky a tu špici na stromečku upravila sama. Jídelnou a chodbami zněly koledy a všude byl mír a klid. Dokonce i Wraithové ten den nenapadli jedinou planetu, nikoho nevysáli, jakoby lid ze Země přinesli do galaxie Pegasus klid.
Tedy až na planetu, která byla tak nechutně podvedena s jedním otrokem, ale ta byla úplně bezvýznamná. Druhý den ji stejně přepadli a všichni lidé posloužili jako svačinka, ale to už je jiný příběh.