Mad Black: Kap 12 Mad Black (14.3)

Jojo max je Max viděl jsem všechny díly maxe a vím o čem je řeč pěkně se mi vracejí vzpomínky na ty filmy

Ano. Já je viděl dávno nějakých dvacet pět let možná i vic a vybavuji si to(šíleného Maxe a třetí s TT). Skvěle popsáno těším se na další díl.

Viděli jste nové zpracování maxe s Tomem Hardym? Fury road povedlo se taky:D

Jedna z nejlepších hlášek byla - faster mister blaster .

Po delší době nečinnosti přidávám další díl Massacra. Alespoň to ukrátí čekání na Aldeneerin, do kterého jsem se konečně pustil.

7
Projekt Obnova

Rok 2081 je překlopil do druhé poloviny. Od Maxovo odchodu uplynul dlouhý půl rok. Během té doby život pokračoval dál v zaběhnutých kolejí. Hlídkování, honičky s gangy, boje s nájezdníky, výcvik nováčků, ale i odchody, ztráty parťáků, to všechno patřilo k naší práci u hlavní jednotky. Často jsem dumal nad Maxovo osudem. Kam odjel, jak se mu daří, zda našel novou rodinu, nebo alespoň přátelství.

Naše akce nás jednou zavedly až na samotnou hranici našeho teritoria, kde jsme měli za úkol sledovat dění potulných gangů a klanů. Nebylo to zrovna bezpečné, protože v těchto končinách se toulal kdejaký zlořád a pro kousek jídla nebo nádrži benzínu by klidně i vraždil. Bylo třeba být ve střehu. Během dlouhých šesti dní se toho moc neudálo, ale zato mě vystrašil podivný sen. Byl o Maxovi. Jak brázdil pustinou, bojoval s nájezdníky, utíkal za něčím, ale nevěděl za čím. Potom sen končil tím, jak to jednou Maxovi nevyšlo, nepřátelé ho sestřelili ze silnice a stíhací speciál se v kotrmelcích poroučel do propasti. Zraněný Max se sotva odplazil do bezpečné vzdálenosti, zatímco se nájezdníci chystali vyčerpat nádrže. Přehlédli však past a záhy celé místo pohltily plameny. V tom jsem se náhle vzbudil a říkal si: „Tys tomu dal. Ale ne. Vždyť to byl jen sen.“ Byl jsem stále přesvědčen, že byl Max na živu. Dokázal se o sebe postarat.

O toho snu uplynulo už mnoho dní. Mezitím se v poslední době mezi lidmi začaly proslýchat zajímavé drby o příchodu nějaké armády. Dlouho jsme tomu nevěnovali pozornost, protože podobných zaručených zpráv se k nám dostalo už nespočet. Pak se mi dařilo častěji zachytávat komunikaci patřící zřejmě oné neznámé armádě. Začalo mi to dělat starosti, protože nikdo netušil, jaké měli plány. Jednoho dne se po dlouhé době v rádiu ozvaly zmínky o projektu Obnova. Okamžitě se mi vynořily vzpomínky na rok starou akci v základně Maroondah. Rychle jsem si vybavil dokumenty, které se válely v nepoužívaných skříních. Pokud by to bylo skutečně tak, jak to prezentovaly všechny staré spisy, pravděpodobně nás čeká lepší budoucnost. Avšak stavěl jsem se k tomu odměřeně, protože se za ta dlouhá léta naprosto vše změnilo a kdo ví, jak na tom byl projekt Obnova.

Jednoho dne k večeru mě po návratu z pravidelné hlídky čekalo na základně překvapení. Na nádvoří zrovna parkovala dvě vládní vozidla. „A jé je. Co tady zase chtějí,“ pomyslel jsem si s určitým odporem. Služební vozidlo následně zaparkoval do garáží a vyrazil do kanceláří, ač se mi tam příliš nechtělo.

Spodní patro, kromě pár odpočívajících příslušníků jednotky, zelo prázdnotou. Napadlo mě, že vládní úředníci asi jednají s kapitánem v horním patře. Chvíli jsem váhal, zda vyrazit za nimi, nebo raději počkat a nenarušovat jednání, ať bylo o čemkoliv. Po vystoupání pár schodů se ozvalo pár hlasů. Zněly nezvykle přívětivě i kapitán Fifi se zdál v dobré náladě. Nechal jsem úředníky projít a následně vyrazil za kapitánem.

„Pojď dál, Paci. Jaká byla služba?“ uvítal mě, sotva jsem se objevil ve dveřích.
„Dnes to bylo v pohodě. Na severní hranici naší oblasti vládne i nadále klid. Zdá se, že ty uskupení neplánují útočit naším směrem.“
„Zatím. Naše zprávy však hovoří o tom, že mezi klany Bratrstvo a Jezdci pustiny zuří válka. Až válka skončí, vítězný klan bude řádit v nejbližším okolí, ale to už budou vládnout trochu jiné poměry.“
„Dá se to předpokládat,“ souhlasil jsem s kapitánem. „Jejich síly jsou prozatím velmi vyrovnané. Takže máme pro zatím klid.“
„Každopádně i nadále nebudeme polevovat v jejich sledování,“ rozhodně prohlásil kapitán.

„Co tady chtěli ti úředníci?“ nedalo mi to a přešel k věci.
„Chlape, vypadá to, že nás čekají velké změny,“ radostně prohlásil kapitál plný nadšení a při tom mě poplácal po zádech.
„Říkáš to s neobvyklou radostí. Běžně jsi po setkání s nimi naprosto nepříčetný.“
„Pamatuješ, jak jsi našel ty zmínky o projektu Obnova?“
„Jasně. Dokonce to párkrát nedávno zaznělo z éteru, když jsem po večerech zkoušel zachytávat nějaká hlášení.“
„Tak brzy budeme jeho součástí.“
„Cože?“
„Ty armády, o kterých sem tam něco zaslechneme jsou toho součástí. Zhruba do měsíce dorazí světové vládní síly, zajistí okolí města, a tím nás ochrání před nájezdníky. Proto jsem říkal, že už budou jiné poměry. Význam hlavní jednotky se výrazně změní. Dostaneme novou výzbroj, techniku, naše stanice též dozná změn a my se budeme moc věnovat udržování pořádku ve městě.“
Zaraženě jsem hleděl na kapitána a rovnal si myšlenky. Celé mi to znělo jako pohádka. Celou dobu tu vládla bída a najednou nám tu někdo dává k dispozici všechno, co si budeme přát: „Zní to až moc pěkně. To bude mít určitě nějaké háčky.“
„Samozřejmě. Staneme se součástí nově vznikajícího světového společenství. Naše město je ve velice dobré kondici a máme tak vynikající pozici k přispění obnovování poválečného světa. Je tu spousta starých nevyužitých továren a domů. Infrastruktura je tu též ve slušném stavu. Stačí, když to poskytneme.“
„Takže je to pravda. Vše co se psalo v těch starých dokumentech je nachystáno. Pokud se to vydaří, konečně zažijeme opět ten radostný svět plný hojnosti a radostí.“

O toho dne začal kolotoč změn. Zprávy o chystaném projektu se rychle rozšířily mezi lidmi. Obyvatelé dostávali od městské vlády instrukce, jak se na příchod nové doby připravit. O pár dní později i naše hlavní jednotka začala přijímat přímé zprávy od blížících se sil. A právě v této době jsme výrazně omezili výjezdy za hranice města a začali vykonávat příkazy. Hlavní jednotka měla tvořit páteř nového systému.

Od prvních oficiálních zpráv o započatém projektu Obnova uplynul celý měsíc. Všichni příslušníci hlavní jednotky dostaly na čtvrtek 21. srpna roku 2081 příkaz shromáždit se na základně. Všem nám bylo jasné, že velký den je tu. Kapitán nám všem poděkoval za spolupráci, a poté již očekávali příjezd sil společenství. Zprávy jasně hovořily o tom, že vozidla, tanky a helikoptéry v podvečer předcházejícího dne vstoupily na území působnosti naší jednotky.

Krátce po poledni na dosah naší základny zazněl hluk helikoptér. Všech čtyřicet pět členů stálo napjatě seřazeno podél zdi. Nikdo neměl tušení, co mělo následovat. I když jsme dostávali dostatek informací o tom, jak budou další dny a měsíce vypadat, stále se nám to jevilo jako cosi vzdáleného.

Černá helikoptéra za hlasitého hluku dosedla doprostřed nádvoří. Nato se otevřely dveře a vysunul malý můstek. Zevnitř vystoupila nejprve dvoučlenná osobní stráž v perfektních těžkých zbrojích a vyzbrojena velice pokročilými útočnými puškami. Při pohledu na stráž působila naše výzbroj směšně. Stejně tak naše kožené uniformy nesly už známky opotřebení. Už jen má bunda byla na dvou místech prošoupaná a švy v rozkroku kalhot dvakrát opravované. Skoro bych se propadl hanbou, ale nic lepšího jsme zkrátka neměli. Následně z helikoptéry vystoupila čtyřčlenná delegace oděná v perfektně padnoucích oblecích. Přílet delegace na nás působil téměř jako setkání s mimozemšťany.

„Kapitán Fred McPhee,“ představil se kapitán. „Vítejte na základně hlavní jednotky pro oblast Melbourne.“
„Velitel Ryan Chadwick,“ opětoval pozdrav statný vysoký chlap s nakrátko střiženými vlasy a přísnými rysy ve tváři. „Nejsem na nějaké ty formality. Pojďme rovnou na věc.“
Kapitán Fifi mě a ještě další třem parťákům gestem naznačil, abychom celou delegaci následovali. Vstoupili jsme do hlavního přízemního sálu, který jsme během příprav uklidili a dali to trochu do pořádku.
„Toto je náš hlavní sál, který slouží našim příslušníkům připravených do akce. Sami vidíte, že naše vybavení je hodně skromné, ale děláme, co můžeme,“ ospravedlňoval se kapitán.
„Tak špatné to tu nemáte,“ mírnil kapitánovo hodnocení Ryan. „Měl byste to vidět jinde. Téměř na celém západě Austrálie přežívali lidé v naprostých troskách. Když jsem poprvé viděl panorama Melbourne, přišlo mi, že se tohoto města válka ani nedotkla. To je pro nás všechny hodně dobrá zpráva. Do roka tohle město bude žít tak, jako před válkou.“
„Tomu se ani nechce věřit. Po tom všem nám plány z projektu Obnova připadají, jako ze snu,“ stále Fifi nedokázal uvěřit těmto slovům.
„Nebojte se. Uvidíte, co všechno společně dokážeme,“ ujišťoval nás Ryan o plánech s neochvějnou jistotou. „No dost toho povídání. Projdeme po základně a hned si ujasníme, jaké úpravy tu provedeme.“

Prohlídka základny trvala celé dvě hodiny. Ryan již během prohlídky určoval nové využití prostor, zatímco si jeho pobočník Henry zapisoval vše potřebné do poznámkového bloku. Ze všech těch plánů ze mi až zamotala hlava. Stačilo jen naslouchat konverzaci a mně bylo okamžitě jasné, že tu nezůstane kámen na kameni. Po prohlídce se delegace a kapitán Fifi zavřeli do podkrovního bytu a tam dále jednali. Všichni členové jednotky zatím zůstali ve spodním patře, kde vyčkávali na další rozkazy.

Po hodinovém vyčkávání vyjednávání skončila a my dostali nové úkoly na další dny. Co se dělo za zavřenými dveřmi nám prozatím zůstávalo skryto, avšak z úkolů nám bylo jasné, že se zásadně změnily pravomoci a starost o bezpečnost okolí města připadne armádě, zatímco hlavní jednotka bude sloučena se současnou policií a bude se starat o bezpečnost ve městě. Zprvu se nám to příliš nezajídalo, protože tak skončily naše honičky po silnicích a dálnicích, ale co se dalo dělat, rozhodnutí přišlo shora.

[Aiwendill]

chceme viac!!!

na tvoje pomery neuveriteľne krátka kapitola...

I když trocha kratší stále dobrý. Jen jeden překlep u konce s-z někde u konce.

Po více než půl roce jsem opět začal s psaním Mad Massacrem, protože původní zásobu jsem již vyčerpal.

8
Ve službách Nového řádu

Za poslední dvě měsíce se naše základna změnila k nepoznání. Staré zanedbané kanceláře, sklady a pokoje nahradila moderně vybavená počítačová centra. Stavy zbraní se konečně zcela naplnily tou nejmodernější výzbrojí. Nově jsme získali bojové útočné pušky s vysokou kadencí a přesností střelby. Arzenál obsahoval také několik granátometů a přislíbené byly též raketomety schopné dokonce dálkově řídit vystřelenou raketu. Staré dvouhlavňové brokovnice tak skončily odložené ve skladu, kde zůstaly pro případy naprosté krajní nouze. Vylepšení doznala i naše výstroj. Někteří dostali k dispozici zbroje z odolných materiálů a ani zbytek z nás nezůstal ochuzen, když jsme získali naprosto nové uniformy, pouze rozdílným odznakem. Zkratku MPF nahradila nově NOM, což znamenalo Nový řád města Melbourne. Hlavní jednotka přestala existovat. Změn doznal i vozový park. Naše stará vozidla nám sice zůstala, ale jejich řady postupem času doplňovaly zcela nové stroje.

Postupně jsem se přizpůsoboval novým pořádkům a začal plnit nové úkoly spočívající v hlídkování ve městě, řešení kriminality a narušování veřejného pořádku. Celé to pro mě bylo naprosto jiné, především se bezpečnost ve městě zvýšila navzdory rostoucí populaci.

Po jedné službě jsem já a Shaun zašli do nedaleké hospůdky na pivo, abychom si trochu nezávazně poklábosili o nových poměrech.
„Jak se vede?“ pozdravil mě Shaun, jakmile zasedl ke stolku, kde už měl objednané pivo. „Poslední dobou se toho tolik změnilo, že jsme neměli čas se na chvíli zastavit a popovídat si.“
„Bylo toho teď hodně, ale už se to trochu uklidňuje. Zvykám si na hlídky po městě, ale je to trochu nuda. Žádné honičky, žádní potulní motorkáři, gangy. Jediné co jsem doposud musel řešit, je pár hospodských rvaček a sem tam nějaké to porušení zákonů.“
„Takže říkáš nic moc?“
„Hlavně mě nebaví to učení se zákonů. Co je těch nových předpisů a nařízení. Respektive, řada z nich dávno platila, ale neřešilo se to, protože byly jiné závažnější starosti.“
„To přijde. Nemysli si, že se nemusím také učit hodně nových věcí.“
„Jasně,“ souhlasil jsem s Shaunovo slovy a odpil si z půllitru. „A co ty. Jak ti to jde?“
„Kapitán mě pověřil k velení nad zásahovým týmem, který bude řešit závažnější kriminalitu jako organizovaný zločin. Však víš, že populace v Melbourne se výrazně zvýšila potom, co se sem stěhují obyvatelé z pustiny a dalších měst, kde se nezachovalo tolik továren.“
„Tak to jsi pěkně povýšil.“
„Taky mě to překvapilo. U jednotky sloužím rok a už takový skok. Hodně vděčím tobě. Naučil jsi mě toho opravdu dost,“ vysvětloval mi Shaun v dobré náladě. „Na druhou stranu se divím, že ty jako jeden z nejlepších stíhačů děláš jen obyčejného strážníka.“
„To bude tím, že si mě ten Ryan příliš neoblíbil.“
„Čím to?“
„Nemá rád můj přílišný volnomyšlenkářský přístup. Dokonce nabádá Fifiho, aby na mě zatlačil ohledně mých vlasů,“ zklamaně jsem vysvětloval současné poměry v jednotce.
„Co s vlasy?“
„No abych se ostříhal. Dle jeho slov má u jednotky platit řád a disciplína. To samozřejmě jo, ale často to přehání. Samozřejmě si vlasy nehodlám stříhat.“
„A co když tě vyhodí z jednotky?“
„Abych ti pravdu řekl, ani by mi to nevadilo. Byl jsem zvyklý na akci a určitou volnost, ale tady je to samé nařízení a regule. Nedělat tohle, dělat tamto, samé povolení, to mě prostě nebaví. Docela by mě zajímalo, jak by se k tomu postavil Max.“
„To netuším. Já ho nepoznal osobně, ale z vyprávění si to trochu dovedu představit.“
„Možná by také zvažoval odchod, nebo by Ryanovi zakroutil krkem, což by vyvolalo asi zajímavou reakci.“
„Raději si to ani nepředstavovat. Ryan je vrchní velitel ozbrojených sil a Max by možná skončil v base, možná i na popravišti,“ uvažoval Shaun.
„Pokud nepovýším, tak se asi na to vykašlu,“ po těchto rázných slovech jsem dopil půllitr a ihned si poručil další. „Hlavně to nikomu neříkej. Kdyby se o tom někdo dozvěděl, tak by na mě začali zase tlačit.“
„Jasně. Zůstane to jen mezi námi,“ ujistil mě Shaun. „A pokud skutečně odejdeš, co budeš dělat?“
„Já nevím. Ve městě se jistě nějaká práce najde. Třeba dělat někde v hospodě, založit si malý pivovar, nebo vyrábět deskové hry.“
„Pokud budeš mít hospodu, rád zajdu,“ veseleji pověděl Shaun a nato mě vyzval k dalšímu přiťuknutí pivem. V hospodě jsme popíjeli ještě dvě hodiny, kdy už se věnovali jen příjemnějším a veselejším řečem.

Další dny a týdny se klidně vlekly a já trávil čas běžným hlídkováním v ulicích. Během té doby jsem měl možnost vidět, jak se město postupně proměňuje. V některých čtvrtích začala fungovat elektřina, domy se opravovaly, ulice ožívaly a dokonce se na jedné lince rozjely po mnoha letech tramvaje. Skutečně nová doba přinášela změny k lepšímu. Už jsem ani nedoufal, že by se poměry ve světě změnily. Stačilo pár měsíců a vše bylo jinak. Nyní se obyvatelům nabízely zcela nové a nečekané možnosti a já svůj odchod začal zvažovat stále častěji.

Pár dní před novým rokem jsem nastoupil na noční směnu. Při převlékání v našich zmodernizovaných šatnách kdosi zaklepal na dveře. Ukázalo se, že za mnou přišel přímo kapitán Fifi a pozval si mě k sobě. Docela mě zajímalo, proč mě tak naléhavě sháněl, a tak jsem okamžitě po převlečení vyrazil do jeho kanceláře.

S novou dobou si kapitán velice polepšil. Už nepracoval a zároveň nebydlel v podkroví, ale disponoval novou prostornou kanceláří a současně se přestěhoval do nového domu na nedalekém předměstí.
„Chtěl jsi se mnou mluvit.“
„Zdravím tě Paci,“ přivítal mě a posadil se do koženého křesla. „Posaď se.“
Přijal jsem nabídku a zaujal místo na křesle oproti stolu: „Děje se něco?“
„Poslední tři měsíce zažíváme dramatické změny, které se nás všech velice dotkly. Někteří si velice polepšili, jiní jsou na tom hůře. Samozřejmě mi neuniklo, jakou zastáváš podřadnou pozici a už delší dobou na tobě vidím, že tě to tu přestává bavit. Povedlo se mi přesvědčit Ryana, abych ti dal o něco lepší funkci. Nebudu zastírat, že tě Ryan nemá zrovna v oblibě a dokonce na mě kolikrát tlačil, abych tě dal dokonce na tu nejnižší pozici obyčejného pochůzkáře. To jsem naprosto odmítl. Jeden z nejlepších chlapů z bývalé hlavní jednotky, přece nebude dělat nějakou podřadnou šlapku.“
„Až takhle to chtěl,“ zhnuseně jsem se zatvářil.
„Ale pořád jsem tvůj přímý nadřízený a o svých lidech si pořád můžu rozhodovat, ačkoliv povyšování už podléhá vyšším postům a Ryan má v tom velké slovo. Stálo mě to sice dost úsilí, avšak nakonec kývl na to, že polovinu směn budeš moci pracovat na dispečinku, kde budeš mít za úkol sledovat novým centrálním kamerovým systémem dění ve městě a koordinovat naše jednotky. Já vím, že je to sice pro tebe taková neobvyklá práce, ale s ježděním do dálek je už definitivní konec.“
„Alespoň něco. Díky ti za pomoc.“
„Centrální kamerový systém bude spuštěn těsně před novým rokem, tak aby mohl být vyzkoušen při velkolepých oslavách příchodu nové doby. Momentálně na ty pozice sháníme nové lidi. Ryan o tvé účasti nechtěl ani slyšet, musel jsem mu vysvětlit, že i přes nárůst populace se k nám noví zájemci zrovna nehrnou a na tom postu jsou potřeba také zkušení lidé.“
„Paráda. Celkem se na to těším. Uvidíme, co to bude obnášet. Ještě něco?“
„Ještě tu pro tebe mám seznam služeb na příští měsíc,“ pověděl kapitán a podal mi do ruky papír s rozpisem.

Zpráva o povýšení mě udělala nečekanou radost a já si tak svůj odchod rozmyslel, alespoň prozatím. Kdo ví, do čeho mě Ryan bude nutit. Stačilo poslouchat ty jeho věčné narážky na vlasy, které musím nosit ukryté pod bundou. Nebo také to nařízení o reprezentaci, což znamenalo jediné, vyvarovat se návštěvám podnikům pochybné kvality zahrnující bordely, bary, či pivnice.

Dva dny před oslavami nového roku mě čekala první služba na novém kamerovém dispečinku, jenž vznikl v prostorách velkého skladiště. Nejen mě, ale i všechny přítomné zarazilo množství té nejmodernější techniky, o kterém se nám ani nesnilo. I velitelství základny Maroondah proti tomuhle působilo zastarale. Celou rozlehlou místnost lemovalo kolem dokola mnoho monitorů, obrazovek a klávesnic. Velký stůl uprostřed představoval mapu města, kde se zobrazovala pozice našich vozidel a armádních jednotek. Celý prostor působil spíše jako velitelství vesmírné lodi.

Po mém příchodu a troše fascinovaného pozorování mě pozdravil celkem sympatický chlap ve středních letech Oliver, který se nás následně ujal. Během celodenního výkladu jsme se dozvěděli, jak se všechno ovládá, co všechno systémy umí, ale i postupy při hlášení prohřešků a řešení mimořádných událostí. Po první službě se zdálo, že množství nových poznatků se stěží naučíme, avšak Oliver nás ujišťoval, že je to pro nás všechny nové a po pár měsících to bude hračka.

Oslavy příchodu nového roku se chýlily ke konci. Na naší stanici to v tu dobu žilo jako nikdy jindy, protože zajištění pořádku během oslav patřilo mezi naše priority. Po dlouhých desetiletích se mohli obyvatelé konečně pořádně odvázat. S tím však souviselo vysoké riziko vzniku šarvátek, rvaček a výtržností, proto jsme byli na poslední den v roce všichni povoláni do služby.

Kapitán mi přidělil na tu důležitou dobu službu v kamerovém dispečinku, kde jsem společně s dalšími sedmi příslušníky sledoval dění ve městě, zatímco zbytek vyrazil hlídkovat do ulic. Velké oslavy, kromě vítání nového roku, měly především upevnit v obyvatelích pocit, že další léta už budou jen dobrá a definitivně pryč jsou doby bídy a nebezpečí.

Zasedl jsem na své pracoviště a začal pohledy na monitory sledovat dění ve městě. V tu dobu se již ulicemi pohybovaly velké hloučky veselých obyvatel. Náš sledovací systém měl velice citlivé mikrofony, a tak se dalo celkem bez problému odposlechnout, o čem se kdo baví. To nám dávalo dost velké možnosti, jak včas odhalit případné problémy. Na druhou stranu mi to přišlo jako přílišné šmírování obyvatel. Kamer a skrytých mikrofonů po městě se nacházelo více než tisíc a další přibývaly každým dnem. O cílovém rozsahu sledovacího systému nikdo z nás neměl představy.

Postupně jsem přepínal jednotlivé kamery v přiděleném okrsku a pokračoval ve sledování. Zatím všude vládl víceméně klid, jen sem tam kdosi hlasitě diskutoval, ale citlivé mikrofony umožňovaly snadné ověření, že se jednalo jen o přátelské handrkování.

Uplynuly další dvě hodiny, když mou pozornost upoutala začínající rvačka před jedním barem. Dvě skupinky chlapů připomínající potulné motorkáře nejprve na sebe pokřikovaly urážky a vzápětí došlo i na první rány pěstí. Do místa se seběhli další chlapi z baru i okolí a přidávali se do šarvátky. Můj první ostrý úkol. Zobrazil jsem si mapu s aktuální polohou našich hlídkových vozidel, kde se mi krásně na mapě Melbourne ukázalo množství malých teček. Následně si přiblížil oblast, kde právě došlo ke rvačce a na přiblížené mapě si zobrazil polohy a označení kamer a hlídek. Následně už stačilo zvednout vysílačku a zahlásit: „Všem jednotkám v oblasti Flemington. Máme problém před barem Big Stable.“
„Tady hlídka 46,“ ozvalo se vzápětí ve vysílačce.
„Hlásí se 38,“ přihlásila se následně další a po ní ještě tři.
„Před barem Big Stable právě došlo k potyčce mezi dvěma gangy. Na každé straně konfliktu vidím nejméně deset lidí, ale musíme počítat s vyššími počty.“
„Rozumíme. Vyrážíme na místo,“ potvrdily mi hlídky.
Na kamerovém systému jsem měl možnost sledovat pohyb našich jednotek do místa dění. Ačkoliv na ně čekala početní přesila, naši členové byli kromě dobré moderní výzbroje vybaveni i paralyzujícími obušky.

Akce na místě proběhla na můj vkus opravdu rychle. Pětice dvoučlenných hlídek obklíčila celou oblast a následně vozidlovým rozhlasem vyzvala k okamžitému ukončení šarvátek. Jak se dalo čekat, opilí rváči nejprve zasypali hlídky nadávkami, a potom došlo i na kameny. To ale neměli dělat, protože naši okamžitě bez výčitek zasáhli a elektrickými obušky a začali umravňovat neposlušné obyvatele. Celá akce skončila po minutě. „To bylo dobré,“ pochválil mě Oliver. „Avšak dnešní noc bude dlouhá a náročná.“

Neuplynulo ani deset minut a kolegové museli řešit další tři potyčky. Zatímco v mém okrsku vládl klid, citlivé mikrofony zachytily něco, co upoutalo mou pozornost. Pustil jsem si zvuk z vybraných mikrofonů do sluchátek a dále poslouchal konverzaci.
„A co kdybychom vtrhli do The Quiet Man Pub a trochu to tam rozmlátili,“ navrhoval první hlas.
„To je dobrý nápad. Mám tam s majitelem jisté neshody, tak mu můžeme dát za vyučenou,“ souhlasil druhý.
„Dobrá. Seženu ještě pár chlapů a pustíme se do toho.“
Toto byla jasná indicie, že se schyluje k dalšímu problému. Díky skrytým mikrofonům jsme měli dostatek času, abychom zabránili další rvačce. Potom už stačilo vše oznámit hlídkám a ty dorazily na místo do několika málo minut. Ještě než pětice rváčů došla do baru, strážci tam již na ně čekali. Ani jsem nemrkl a už rváče nakládali do vozidel. Nepomohly ani výmluvy, že nic neplánovali, ale stačilo jim pustit záznam z mikrofonů a najednou rváči zmlkli. Nový systém se velmi dobře osvědčil.

Další akce mě čekala za necelou hodinu. Přepínal jsem obrazy z kamer a moji pozornost upoutaly hloučky lidí na rohu ulic Ormond a Mt. Alexander. Protože do půlnoci zbývalo jen pár minut, na první pohled to vypadalo jako hlouček slavících. Stačilo se však podívat pozorněji a poslechnout si zvuk a mě bylo jasné, že se zde schyluje k potyčce mezi znepřátelenými gangy. Znovu jsem se chopil vysílačky a na místo přivolal pětici hlídek a zásahový tým. Tentokrát však na místě ještě před naším příjezdem došlo potyčce, kterou naši museli rozehnat až použitím donucovacích prostředků. Za večer těch zásahů už bylo dost a jí si s obavou říkal, kolik nám toho do rána čeká.

Konečně nastal ten okamžik, kdy jsme odměřovali poslední vteřiny starého roku a očekávali příchod roku 2082. Na chvilku jsme se zastavili a odpočítávali: „10 … 9 … 8 … 7 … 6 … 5 … 4 … 3 … 2 … 1 … Šťastný nový rok!“ Rok 2082 nastal a všichni si vzájemně přáli. Nový rok byl pln očekávání a všichni do budoucna hleděli s novou nadějí, že se vrátí staré časy hojnosti a radosti. Rovněž jsme všeobecné veselí mohli sledovat na obrazovkách. Přípitek jsme si museli odpustit, protože přísná nařízení zakazovala jakýkoliv alkohol ve službě, přičemž porušení se velmi přísně trestalo. Dokonce bylo zapovězeno i jeho přechovávání na základně. V tomhle byl Ryan velice přísný.

Poté, co jsme si popřáli, pokračovalo se v práci. Za tu noční směnu se odehrálo ještě několik menších incidentů, avšak s plynoucím čase ruch na ulicích ustával. Kolem čtvrté ráno už nebylo nikde ani živáčka.

Hezkýýý a pak vypli proud DD

Pěkné.

Tak zas zapli centrálu a makali dál.

Tak jednoduché to nebude, elektrika v Malbourne ve velmi omezené míře fungovala, ale až s příchodem nové vlády se všechno hodně zlepšilo. Pointa však bude někde jinde, už je to v tomhle díle lehce naznačeno a v 9 se dozvíme víc.

[Aiwendill]

Bude ešte nejaké pokračovanie?

Mám to v plánu. Až dopíšu Aldeneerin, tak se pustím do Mad Blacka. Když se to podaří, ještě letos bude 9 díl, který mám dokonce i trochu rozepsaný.

Konečně po roce a půl, kdy jsem dopisoval Aldeneerin, přišel čas na dopsání Mad Blacka. Půjdeli to dobře, budou se díly objevovat pravidelně.

9
Pravá tvář

Uplynuly dva měsíce a za tu dobu se toho příliš nezměnilo. Stále jsem pracoval na centrálním kamerovém dispečinku a koordinoval jednotky v přiděleném okrsku. Jediné, co mě čas od času zaujalo, byl stále rostoucí počet kamer a mikrofonů, které NOM umisťoval na neobvyklá místa. Kamery a mikrofony se už objevily i v některých restauracích a hospodách. Kolikrát jsem si říkal, zda to už není přílišné zasahování soukromí a zda jednou nebudou kamery i v bytech obyvatel.

Začátek roku byl poměrně hektický, protože do našich řad se noví lidé stále příliš nehrnuli. Změnilo se to až v průběhu února, kdy dorazily posily z jiných částí světa. Konečně jsme měli možnost si trochu oddechnout, a tak zůstal i čas zajít na pivko s parťákem Shaunem do naší oblíbené hospůdky v městské čtvrti Williamstown.

„Nazdar Paci. Už jsem se dlouho neviděli,“ pozdravil mě Shaun v dobré náladě, přičemž nám hned poručil pivka.
„Konečně máme zasloužené volno. Ten začátek roku byl dost uspěchaný a sotva jsme se viděli.“
„Jen občas na základně, nebo když jsi na dispečinku a náhodou se uslyšíme po vysílačce.“
„Teď už to bude lepší. Početní stavy nám doplnily jednotky z Perthu a proslýchá se cosi, že mají následovat i síly až z daleké Evropy,“ vyprávěl jsem, zatímco nám hospodský donesl pivo a konečně si tak mohli připít na zdraví.
„Až z Evropy,“ podivil se Shaun, sotva se napil. „To se možná dozvíme, jak to vypadá i jinde ve světě.“
„Možná jo, avšak mám z toho trochu obavy. Když se podívám na rozpis služeb na duben, tak tam naši parťáci z dob MFP mají hodně málo služeb. Dokonce i já tam mám asi jen tři denní, jinak samé hlídky v ulicích. Mám takový dojem, že nás ti noví chtějí vystrnadit ze všech zajímavějších pozic.“
„Něco na tom bude. Kdesi jsem zaslechl, že se náš kapitán Fifi se chystá do důchodu.“
„Cože. To je pro mě naprostá novinka,“ podivil jsem se a zároveň začal přemýšlet, co všechno za tím stojí. „Neříkal někdo něco víc?“
„Snad něco v tom smyslu, že už ho ta práce moc nenaplňuje a chce se věnovat něčemu jinému,“ vysvětloval Shaun důvody, které odposlech od kolegů.
„Zajímavé. Nikdy kapitán nezmiňoval, že by tu chtěl skončit. I když je pravda, že také na něm vidím určitou nespokojenost. Sice se mnoho věcí změnilo k lepšímu, život v Melbourne je nyní mnohem bezpečnější a dokonce ani obyvatelé už tak netrpí hlady a žízní, ale vidím, jak přibývají pořád nové zákony a nařízení. Některé vůbec nechápu, dokonce jsem měl nedávno kvůli jednomu zásahu problém.“
„Myslíš ten blackmetalový koncert?“
„Ano. Z nějakého důvodu ho kdosi zakázal a neměl se tedy konat. Vůbec nechápu proč. To tu bude někdo rozhodovat jakou muziku mají lidé poslouchat?“
„Možná to tak nakonec vypadá,“ pokračoval Shaun, když dopil první pivo. „Nedávno jsem byl svědkem, jak nějací kravaťáci chodili po obchodech, hospodách a dalších podnicích a cosi si poznamenávali. Následně rozesílali majitelům jakýsi seznam doporučení.“
„Seznam doporučení?“ s podivem jsem se podíval na parťáka.
„Vláda prý má určovat jakési standardy kvality. Snad něco ve jménu slušnosti a poctivosti. Lidé na to celkem slyší, protože léta znaly většinou podivné podniky, kde je kolikrát kde kdo okradl. Asi na tom něco bude, ale někde snad bude hranice.“
„Uvidíme, co přinese budoucnost,“ uzavřel jsem naši debatu na téma NOM.
Večer jsme spolu probírali pak probírali běžné věci ze života, popíjeli pivko, zahráli si kulečník a šipky s místními obyvateli a domů vyrazili až před půlnocí.

Následující dva dny jsem měl volno, a tak se rozhodl vyrazit více do města a třeba i na nějaký výlet. Díky některým zprovozněným linkám elektrických drah byla nově cesta do centra mnohem rychlejší, snazší a také bezpečnější. Vzhledem k teplému dni jsem si na sebe oblékl kraťasy a triko s motivem metalové kapely Darkthrone.

Cestou po městě jsem si dost často prohlížel okolí a porovnával, jak se Melbourne stále proměňuje. Mé pozornosti také neuniklo množství kamer sledující hlavní ulice. Na dispečinku, kde je pár desítek obrazovek, to nevypadá nijak přehnaně, ale teprve pohled do ulic ukazuje realitu. Během krátké doby se dalo napočítat na ulicích stovky kamer. Nikdo si nemohl být jistý, kdo z NOM se právě dívá, ale začalo se předpokládat, že každý může být kdykoliv pozorován. Kamery zatím nedisponovaly záznamem, ale jejich dodání se plánovalo do budoucnosti. To už byl předpoklad, že každé porušení rádu už neunikne pozornosti. Navíc nikdo netušil, kde všude mohly být umístěny mikrofony, a tak některé nevhodné věci nebylo dobrí říkat nahlas kdekoliv a dost možná ani na záchodě.

Dvě hodiny jsem se procházel centrem města, prohlížel budovy, poseděl chvíli v parku a odpočíval. Po poledni se již přihlásil hlad, a tak se nabízelo najít nějaké občerstvení. Výborná restaurace, která navázala na předválečný úspěch, se jmenovala Naked for Satan. Působivý název, avšak restaurace skrývala krásné prostředí, výbornou kuchyni a skvělé pivo, které se zde stáčelo přímo z pivních tanků. Starodávný nábytek připomínal staré dobré časy ještě před válkou. Současný vývoj situace napovídal mnohým, že by se opět mohly vrátit.

Zašel jsem dovnitř, objednal si pivo a nahlížel do jídelního lístku. Záhy mě jeden z číšníků poznal a ihned mě pozdravil: „Nazdar Paci. Už jsme se dlouho neviděli.“
„Zdar. To jsi ty,“ okamžitě poznal kamaráda Lukase, který před dvěma lety sloužil také u MFP. „Rád tě vidím, už je to tak dlouho, co jsme se viděli. V poslední době nebyl vůbec čas se navštěvovat.“
„Změnilo se toho v poslední době hodně a zatím to vypadá, že změny jsou vesměs k lepšímu. A co ty, jak to vypadá u jednotky?“
„Tam došlo k hodně velkým změnám,“ chtěl jsem začít popisovat události.
„Řekneš mi to později, teď se musím věnovat hostům,“ přerušil mě Lukas, který šel obsloužit právě příchozí hosty.

K obědu jsem si dal výborný hamburger a hranolky s pálivou chilli omáčkou. Tak dobré jídlo nebylo možné si dát celá desetiletí. Pohled na pěknou restauraci a lidi pochutnávající si na vynikajícím jídle dával zapomenout skutečnost, že svět byl před dvaceti šesti lety zničen nejstrašnější válkou v historii a ještě před rokem byl i život v samotném Melbourne velmi těžký. „Možná skutečně nastávají nové zlaté časy,“ blesklo mi hlavou, když jsem spokojeně spořádal vydatný oběd.

Když do mě padlo druhé pivo, Lukas si přisedl k stolu se slovy: „Tak už si můžeme popovídat. Už mám volno.“
Během následující půlhodiny jsem mu povyprávěl vše důležité, co se stalo u MFP, včetně odchodu Maxe. Popsal i příchod NOM a následné změny na základně a u jednotky.
„To tě asi docela štve, jen sedět u kamerového systému, nebo jen chodit po nudných hlídkách,“ vycítil správě mou nespokojenost s prací.
„Ani nevíš jak. Měl jsem rád určitou svobodu, určitou akci a teď jsou to jen samé regule. Navíc současný vedoucí mě zrovna nemá v oblibě. Dost vážně přemýšlím o odchodu z jednotky.“
„Tý jo. To je pořádná změna,“ trochu Lukase zaskočilo mé sdělení. „A co budeš dělat?“
„Uvidí se. Možná si taky otevřu hospodu.“
„Dobrý nápad, akorát jsou hrozné ty stále nové nařízení a předpisy. Pořád, co se smí a nesmí. Povinné vybavení kamerami a mikrofony. Nechápu, proč to všechno. Majitel dokonce bude asi muset přejmenovat hospodu, protože název Naked for Satan není prý vhodný. Zatraceně o co jim jde. Vždyť takhle se ta hospoda jmenovala už před šedesáti lety.“
„Taky si všímám všech těchto podivných nařízení. Nedávno byl dokonce zakázán jeden metalový koncert. Nelíbí se mi, že vláda bude lidem nařizovat, jakou muziku mají poslouchat,“ odpověděl jsem trochu tiším hlasem, neboť nebylo jisté, zda už tu někde nejsou mikrofony a mým nadřízeným by se jistě mé názory nelíbily.
„Neboj se. Zatím tu kamery a mikrofony nemáme, ačkoliv jednou tomu asi neunikneme,“ ujistil mě Lukas. „Jinak další blackmetalový koncert je už plánován v utajení, více ti tady raději nebudu prozrazovat.“
„Chápu.“
Následně jsme si spolu ještě chvíli poklábosili a po čtvrtém pivu zaplatil, a když jsem se chystal k odchodu, Lukas mi nenápadně vložil do ruky malý papírek.

Po obědě mi zbývalo ještě mnoho času, a tak se šel trochu projít po městě a odpočinout si v nedalekých Carlton Gardens. Posadil jsem se na novou lavičku, a potom se konečně podíval na malý papírek, na němž stálo: „Dark Ascension 24.3 Auburn.“ Čas a místo, kde bude probíhat utajený koncert. „Tak jsme to dopracovali. Koncerty v utajení, vynucené změny názvů, nevhodné oblečení a kamery na každém rohu. Co bude dál?“ proběhlo mi hlavou. Tuhle muziku mám hodně rád a před rokem nebyl problém poslouchat ve služebních autech cokoliv. Příchodem nové vlády všechno muselo pryč. Dokonce návštěva podobných koncertů začínala být nevhodná. Neexistoval sice žádný zákoník, ale pro příslušníky NOM panovala poměrně přísná nepsaná pravidla. Ať se jednalo o oblečení, vzhled, volno časové aktivity, počty návštěv hospody, politické názory a podobně. V každém případě jsem chtěl koncert navštívit. Na tu noc na mě připadalo volno, takže nebylo třeba měnit si s někým službu, což mnohdy bývalo problematické. Ovšem bylo třeba být na pozoru, protože by to byl řádný malér, kdyby někdo z vedení zjistil, že jsem takový koncert navštívil.

Malý papírek jsem po příchodu domů raději spálil, aby se nikdo o konání tajného koncertu nedověděl. Tuto informaci bylo třeba řádně uchovat pouze v hlavě. Nikdo si nemohl být jistý zda, někdo z NOM nedělá prohlídky domů příslušníků. Jisté podezření jsem pojal před týdnem, kdy některé věci nebyly úplně zcela na svém místě. Člověk by si řekl, že čas od času něco odloží někam jinam, a potom to nemůže najít a objeví to náhodou na místech, kde by to nikdy nečekal. Toho dne po návratu ze služby bylo podobných záhad více, než bylo zdrávo. Od té doby jsem přemýšlel, kam schovat desky, kazety, metalové oblečení a další věci, které by mohly být v budoucnu považované za závadné. Zatím však žádný oficiální zákaz ani doporučení nepřišlo. Bylo však dobré být na pozoru, zdálo se, že začíná metalová muzika některým lidem vadit.

Poslední směnu na kamerovém dispečinku jsem čas od času pozorně naslouchal a snažil se odhalit případně zvěsti o tajném koncertě. Nic. Vypadalo to, že nikdo z NOM nemá o něm potuchy. To bylo dobré znamení. Večer po službě jsem opět zašel s Shaunem na pivko a opět si trochu popovídali. Když jsme si šli zahrát šipky, mé pozornosti neušel podezřele vypadající chlápek v obleku, který navštěvoval tuto hospůdku v městské čtvrti Williamstown pravidelně. Jeho tvář mi přišla povědomá, protože podobný chlápek se poměrně často pohyboval v okolí mého domu. Po několika odehraných hrách jsme vyšli na chvíli před hospůdku nadýchat se čerstvého vzduchu.

„Všiml jsi si toho chlápka v obleku,“ tiše jsem se svěřil parťákovi o podezření.
„Ten co tam stál kousek u jukeboxu?“
„Ano ten.“
„Toho vídám poslední dobou také dost často,“ rozpovídal se Shaun, přičemž mluvil velmi potichu a dával si dobrý pozor, aby ho někdo neslyšel. „Všiml jsem si ho nedávno v obchodě, ale i v restauraci, kde jsme obědvali s rodinou.“
„Může to být tajný agent z NOM, který má zřejmě za úkol sledovat příslušníky.“
„Na tom něco bude. Už jednou jsme se o tom bavili. Možná naši velitelé chtějí vědět o nás naprosto vše. Kam chodíme, jak se bavíme, s kým se bavíme, jaké máme záliby a podobně. Zrovna včera rodina pojala podezření, že náš dům kdosi čas od času pozoruje.“
„Taky mám podezření, že mi někdo nedávno prohledali dům,“ tiše jsem prohlásil. Najednou se za dveřmi ozvaly kroky, a tak bylo načase tento hovor ukončit a vrátit se zpět do hospody. Toho večera jsme si ještě jednou zahráli šipky, dopili poslední pivo a oba se vydali ke svým domovům.

Nastal den plánovaného koncertu. Dopoledne jsem strávil doma, připravil si oběd a následně se převlékl do metalového. 24. března se zrovna ochladilo, a tak bylo třeba se lépe obléknout. Na sebe jsem si vzal triko Darkthrone, služební kožené kalhoty a starou koženou bundu ozdobenou cvočky. Když přišla nová doba, bylo v plánu si pořídit zcela novou bundu, když se opět rozeběhla výroba nového oblečení. Z počátku přibývaly mnohé nové výrobky na prodej, avšak nedalo se přehlédnout, že některé věci se náhle přestaly nabízet. Pořízení nového křiváka se stále oddalovalo a pomalu to vypadalo, že buď si budu muset nechat starou bundu po komsi z gangu, který jsme kdysi dávno rozprášili v okolí Melbourne, nebo spolehnout se na černý trh.

Krátce po poledni nastal čas odchodu. Auburn byla čtvrť téměř na opačném konci města, a tak mě čekala dlouhá cesta. Naštěstí už v té době kromě několika linek městských elektrických drah se také rozjely některé městské vlaky. Jedna trať protínala i čtvrť Williamstown a jí mohl vyrazit na zastávku North Williamstown odkud se dalo dostat do centra, kde stačilo přestoupit na spoj směr Auburn. Místo, kde se měl toho dne odehrávat utajený blackmetalový koncert, se nacházelo nedaleko nádraží ve starém nepoužívaném průmyslovém skladišti. Zdejší čtvrť nepatřila mezi hojně obydlené, proto byla vhodná pro pořádání tajného koncertu. Vydal jsem se k nenápadné dvoupatrové betonové stavbě, kam právě zašel vlasatý chlápek.

Nenápadné oprýskané železné dveře se po mém zaklepání otevřely. „Á to jsi ty. Pojď dál,“ přivítal mě kamarád Thomas, kterého už jsem znal z několika navštívených koncertů a komu jsme přezdívali Demonizer. Sestoupil jsem po starém betonovém schodišti do studených podzemních prostor. Chlad tu nevadil, protože za pár hodin se vzduch zadýchal. Na jedné straně dvacet metrů dlouhého a patnáct metrů širokého sálu se už chystaly nástroje a naproti pódiu už fungoval provizorní bar. Zatím se tu pohybovalo zhruba třicet vlasatých. Téměř všechny jsem je znal z dřívějších koncertů. Občas, když bylo v práci volno, jsme zašli vždy někam na pivo. Svého času fungovalo ve městě několik hospod a barů, kde se metalisti scházeli. Nová doba metalu zpočátku přála a koncertů přibývalo. Pak ale přibyla nepochopitelná šikana metalu ze stany NOM. Nejdříve přišly kontroly hospod a jakási doporučení. Následně se už určité akce nesměly konat. Mnozí kamarádi se mi čas od času svěřili, že je strážníci mnohem častěji kontrolují. Stále častěji se z vyšších míst objevují názory, že dlouhé vlasy jsou špatné. Stačí v práci poslouchat ty stále častější narážky na to, abych se ostříhal. Nechápu proč, ještě před pár měsíci nikdo neřešil jaké má kdo vlasy, jakou poslouchá muziku, co si obléká a jaké má zájmy.

U baru jsem si koupil pivo a zasedl ke stolu, kde už sedělo pět kamarádů. Pozdravili jsme se, přiťukli na zdraví a záhy začali řešit především muziku, kapely, nová a stará alba, plánované koncerty, oblečení a mnoho jiného. První pivo ve mně rychle zmizelo, tak jsem zašel k baru pro další a současně vzal i pivka pro kamarády. Záhy se už z repráků linula temná blackmetalová muzika a mnozí z nás ji začali komentovat.
Brzy se řeč stočila na nové poměry: „Nevím, co se to v poslední době děje, ale zdá se mi, že se lidí snad zbláznili.“ Postěžoval si dlouhovlasý kamarád Martin v džísce s nášivkami.
„Taky mám ten pocit,“ včera mě četaři kontrolovali papíry snad čtyřikrát. A před třemi dny mě nechtěli pustit kvůli vlasům a oblečení do Cherry. A to mě tam přitom někteří znali. Naštvaně pronesl kamarád, který si říkal Hellblood.“
„Si děláš prdel,“ neskrýval rozhořčení Martin. „Přitom se tam dalo občas zajít na dobré koncerty.“
„Přesně. Navíc ty lidi v těch barech známe, tak nevím, kde je problém.“
„Tohle všechno přichází z vyšších míst,“ zapojil jsem se do diskuze. „Vidím to u nás v práci. Neustále nová a nová nařízení. Co bylo ještě před pár měsíci v pohodě, už je teď problém. Pociťuju to čím dál častěji. Ať jsou to vlasy, nebo zda moc často navštěvuju hospody, jakou muziku poslouchám. Kolikrát jsou to jenom jakási doporučení, která sice nejsou v zákonech, ale tak nějak by se měly dodržovat. Vidím to i v hospodách, obchodech a na dalších místech.“
„A ty ještě chceš dál dělat u četařů?“ zeptal se mě Hellblood.
„Abych pravdu řekl, už mě to tam moc nenaplňuje. Tlak na mě se stále stupňuje. Už jsem dostal pár výtek, že některé věci beru moc benevolentně. Dřívější honičky, to bylo zcela něco jiného. Navíc, když jsem u toho poslouchal v metal, to bylo něco. Dřív nebo později se asi na to vykašlu. Je pravda, že placené je to slušně, ale čím dál častěji jsou mi strhávané peníze doslova za hovadiny. Za vlasy, za názory, za tohle, tamto.“
„Bych se nedivil, kdyby ti řekli, že se máš ostříhat, jinak máš padáka,“ pronesl odlehčeně Darklord.
„Asi to tak bude. Až mi někdo tohle řekne, tak odpovím. Tak jo, končím,“ napodobil jsem flegmatický výraz, který bych v této situaci skutečně nasadil.
Dále už jsme se o poměrech nebavili a raději se bavili o příjemnějších věcech.

Za necelou hodinu se už začalo hrát, a tak jsme se přesunuli před pódium. Prostor se už celkem slušně zaplnil a více než stovka metalistů se bavila u kapely s názvem Almentea. Po čtyřiceti minutách nefalšovaného blackmetalového zla se začala připravovat druhá kapela a my měli čas na další pokec u piva. Po dvaceti minutách začal hrát atmosférický Ezkaton. Po odehrání jsme měli půlhodinku času, a tak zasedli k baru. Jako poslední kapela nastoupila Dark Ascension, kvůli němuž sem většina přišla. Prostor se již prakticky celý naplnil a odhadem zde mohlo být více než dvě stě padesát metalistů.

Když se vymezená hodina času chýlila ke konci, z ničeho nic mě naplnila zlá předtucha. Podobný pocit mě už nejednou v divočině ochránil před problémy. „Ví o nás někdo? Chystá se na nás NOM?“ proběhly mě hlavou nepříjemné myšlenky. Přemístil jsem se za jedním z pořadatelů a pověděl mu o své obavě.
„Žádný strachy. V okolí téměř nikdo nežije. Komu bychom tu překáželi,“ zněla odpověď.
„Přesto bych to raději prověřil. V dnešní době jeden neví,“ přesvědčoval jsem Demonizera u vstupu.
„Dobrá. Máš asi pravdu. Půjdu to omrknout.“
Kapela dohrála a my se mezitím odebrali k baru. Sotva jsme se s kamarády napili, přiběhl pořadatel a naléhavě křičel!: Všichni musíme ihned zmizet. V okolí jsou četaři a určitě nás nechtějí kamarádsky pozdravit.
„Co teď?“ odkudsi se ozvalo.
„Dá se odsud dostat přes staré chodby a kanalizace. Pojďte rychle za mnou,“ vysvětloval Demonizer a rychle přeběhl ke dveřím za barem. Všichni rychle do sebe hodili poslední doušky piva a rychle se odebrali k tajnému východu. Mě s kamarády se podařilo vstoupit do místnosti za barem mezi prvními. Odtud se dalo sejít po žebříku do podzemí. Bylo třeba spěchat, protože za námi šlo více než dvě stě metalistů a NOM tu mohl být každou chvíli. Netušil jsem, zda kapely stačily pobrat nástroje, ale dalo se předpokládat, že zejména bicí tu zůstanou na pospas četařům. Navíc mnou zmítaly obavy, aby mě kdokoliv z NOM nepoznal, protože to bych měl v práci pořádný problém.

Spletitým systémem podzemních chodeb a kanalizací se nám podařilo dostat se až do čtvrti za tratí, kde vládl až podivný klid. První z nás rychle obhlíželi okolí a snažili se zjistit, zda je vzduch čistý. „Dobrý,“ tiše prohlásil Demonizer. Po jednotkách NOM ani památka. Zato kdesi za tratí se občas ozvaly dělobuchy a houkání sirén. Bylo dost možné, že ne všem se podařilo uniknout. „Musíme zmizet co nejdál. NOM to tu bude zcela jistě pročesávat,“ prohlásil pořadatel. Potom se nám omlouval za nevydařaný konec akce a zároveň od přítomných zaznívaly hrozby ke vládě, která zde budovala novou totalitu.

Mnozí z nás se snažili dostat od místa pořádání koncertu co možná nejdál, jiní se ukryli v opuštěných domech rozlehlé rezidenční čtvrti, kterých zde bylo tisíce. Rychle jsem se rozloučil s kamarády a šel hledat úkryt do jednoho ze zchátralých domů. Když povyk po dvou hodinách trochu ustal, opatrně jsem se vyplížil na ulici a ve stínu noci hledal bezpečnou cestu k nádraží. Domů to bylo téměř dvacet pět kilometrů, a proto bylo vhodné stihnout první ranní vlak. Vzhledem k situaci jsem raději přes svou ozdobenou koženou bundu přehodil staré sako, které se válelo v opuštěném domě. Bylo třeba splynout s davem a zbytečně na sebe neupozorňovat. Běžní obyvatelé si zatím dlouhých vlasů nijak nevšímali, protože je mnozí sami nosili. V poválečné době měli lidé zcela jiné starosti, než nějaký fajnovkový sestřih.

Kolem starého nádraží vládl klid. Stará, ale stále zachovalá pěkná cihlová stavba v temné noci působila opuštěně. Opatrně jsem vstoupil do potemnělého podchodu, a když se přesvědčil, že po jednotkách NOM nejsou žádné stopy, mohl se po schodech vydat na zatím prázdné nástupiště. Celou dobu jsem s obavou pozoroval příchozí obyvatele, kteří se chystali na první ranní vlak do zaměstnání.

Konečně přijela stará oprýskaná, ale funkční souprava. Nejprve jsem nahlédl okny dovnitř, a když se zdálo být vše v pořádku, dalo se v klidu nastoupit. Obava z dopadení ze mě postupně opadávala. Čím blíže k centru jsem byl, tím hůře by mě někdo obvinil z účasti na tajném koncertě. V centru Melbourne však nebylo moudré se v tuto dobu zdržovat, protože by kdokoliv z NOM mohl mít na mě určité otázky. Domů jsem nakonec dorazil až skoro při svítání. Po nezbytné hygieně jsem zalehl do postele, a pak dlouze přemýšlel o všem, co se dnes stalo a v hlavě mi vyvstávaly všemožné otázky. Budoucnost nevypadla vůbec pozitivně a kdo ví, co se na Melbourne chystalo.

10
Odchod

O dva dny později jsem nastoupil na denní službu. Toho dne mě čekaly další nudné pochůzky a hlídání pořádku ve městě. Tak jako vždy vedly mé kroky do šaten, kde jsem si vyzvedl výstroj a následně se stavil za vedoucím Hanzem, který měl na starosti koordinaci pěších hlídek. „Zdar. Hele máš se stavit za kapitánem Fifim,“ oznámil mi poněkud nečekaně. Fifi sice stále byl mým přímým nadřízeným, ale o mé práci zpravidla rozhodovali už jiní. Neuniklo mi, že stará parta z časů MFP, byla v těchto nových časech stále více upozaďována.

Když jsem otevřel dveře nové Fifiho kanceláře, po vstupu dovnitř mi okamžitě zatrnulo. Kromě Fifiho, který výjimečně neseděl za stolem, ale stál před ním, vedle něho měl i samotného Ryana.
„Hlásím se dle rozkazu,“ poněkud nervózně jsem se nahlásil a zároveň ve zlé předtuše čekal, co bude.
„Dobře, že jsi hned dorazil,“ odpověděl kapitán. „Máme tu jeden dost vážný problém, který je třeba ihned řešit.“
„Co se děje? Nějaký problém s gangy?“
„Dobře víš o co jde,“ ostře prohlásil Ryan.
Chvíli jsem nechápavě zíral. Jakmile si Fifi všiml mého výrazu, pokračoval ve vysvětlování: „Asi nemusím připomínat, že před dvěma dny se ve čtvrti Auburn konal nelegální koncert. Máme důvěryhodné informace, že jsi se toho koncertu účastnil. Svědci potvrdili, že jsi vystoupil před koncertem ve stanici Auburn a stejně tak tě zachytily kamery, když jsi se vracel ráno domů. Znáš pravidla?“
„Ano,“ šokovaně jsem sotva odpověděl. Vyděsilo mě, jak se o mé návštěvě koncertu dozvěděli.
„Nerad to říkám, ale návštěva takového koncertu je hrubým porušením zásad NOM. Už nemůžu nad tebou držet ochrannou ruku.“
„A to není všechno,“ pokračoval Ryan, přičemž v ruce držel blok s četnými poznámkami. „Prakticky každý den návštěva hospod a dalších pochybných podniků, časté setkávání s podivnými existencemi, navíc nedodržování směrnic a předpisů, neuposlechnutí rozkazů, nevhodná úprava zevnějšku a mnohé další.“
„Buď zcela zásadně změníš svou disciplínu, nebo tě budu muset propustit,“ jal se znovu slova kapitán.
V místnosti nastalo ticho. V hlavě mi probíhala spousta myšlenek, když se opět Ryan jal slova: „Takže nejprve upravíš předpisově zevnějšek, a potom si promluvíme o kázeňském postihu. Samozřejmě tě také stahuju z dispečinku. Odteď budeš provádět pouze pochůzky po městě.“
Šokovaně jsem poslouchal ortel a stál tam jako malé dítě, které něco provedlo. Najednou bylo všechno zcela jinak. Dříve jeden z nejlepších mužů Hlavní jednotky a nyní bylo vše pryč. Degradace na nejhorší pozici, projev naprostého pohrdání od nejvyššího nadřízeného, navíc nutnost se nechat potupně ostříhat. Všechno se naprosto změnilo a já netušil, co se najednou stalo.

„Tak jaké je tvé rozhodnutí,“ vyzval mě kapitán Fifi.
Chvíli jsem se rozmýšlel a zvažoval, co mi tato práce dává a jak mě už vůbec nenaplňuje a prohlásil: „Tohle já dělat nebudu. Odcházím.“
Na tváři Ryana nebyly znát vůbec žádné emoce, ale já tušil, že byl rád, že se mě zbavil. „Dobrá. Odevzdej tedy výstroj, uniformu a tato věc bude vyřízena,“ prohlásil Ryan a následně opustil kancelář.

Jakmile v kanceláři zůstal jen já a kapitán. Fifi neskrýval zklamání: „Je mi líto. Už se nadalo nic dělat. Mrzí mě, že se situace tak špatně vyvinula. Na druhou stranu budeš asi spokojenější. Viděl jsem na tobě, že tě práce už vůbec nenaplňuje. Abych pravdu řek, mě to tu už taky nebaví. Rovněž zvažuju odchod.“
„Takže to je tedy konec,“ tiše jsem prohlásil a stále mi ještě nedocházelo, co se v posledních minutách stalo.
„Asi jo. Prožili jsme toho společně mnoho. No snad se ti bude v životě dařit a někdy se třeba setkáme. A nyní je třeba vyřešit tvůj odchod. Výstroj odevzdej ve skladu, a potom zajdi za Shaunem vyřešit poslední náležitosti.“
Následovalo ještě rozloučení a já se následně odebral do skladu, kde jsem odevzdal zbraň, uniformu a výstroj. Zbývala už jen návštěva u Shauna a mé více než šestileté působení u strážců zákona bylo u konce.

„Takže končíš?“ vyjeveně prohlásil můj velmi dobrý kamarád Shaun. „Vím, že jsi to občas říkal u piva, ale nikdy bych neřekl, že to nastane tak brzy.“
„Ani já ne. Avšak provalila se ta má návštěva nelegálního koncertu a pohár trpělivosti nadřízených prostě přetekl.“
„A co tedy budeš dělat teď?“
„Dám si pár dní oraz, a zkusil bych třeba založit ten pivovar, nebo hospodu,“ povídal jsem, zatímco má výzbroj a výstroj končila na stole.
„Přál bych ti to, jenže v poslední době přibylo tolik byrokracie, že pustit se do něčeho takového vyžaduje spoustu razítek a povolení. Něco, co před roky bylo naprosto nemyslitelné.“
„Snad to nějak vymyslím. Nejdřív však bude nutné si najít nějakou práci.“
„Ať se ti tedy daří a dej mi vědět, kde děláš,“ popřál mi Shaun.
„Měj se,“ rozloučil jsem se, hned poté, když mi teď již bývalý parťák potvrdil, že veškeré věci jsou odevzdané. Potom už stačilo vyklidit skříňku, vzít si své věci a následně opustit základnu.

Za pár minut jsem už stál na ulici před stavbou z cihlového zdiva. Toho dne vykouklo po dlouhé době příjemné hřejivé podzimní slunce. Nyní mě čekal zcela nový život. Základně jsem věnoval poslední pohled a vyrazil na cestu domů.

V klidu domova mě čekalo dlouhé rozmýšlení na téma budoucnost. Sedl jsem si na starou pohovku a zvažoval možné varianty. V tu chvíli mě pohltil příjemný pocit svobody. Vysněná záležitost ohledně vlastního podniku vyžadovala počáteční investici v podobě peněz, domu, vybavení a časem bylo třeba i nějakého toho zaměstnance. Peníze by nějaké byly, protože práce strážců zákona byla v dobách MFP nadprůměrně placená. Ovšem v nové době ceny stoupaly, zatímco se můj plat v NOM se snížil a navíc bylo třeba připočítat řadu kázeňských a peněžních postihů za sebemenší prohřešky. Jednoduše řečeno i práce běžného roznašeče pizzy se vyrovnala mému platu za poslední měsíc. Vlastní hospodu či pivovar bych asi dokázal rozjet, neměl jsem však potřebné zkušenosti a navíc čím dál tím víc bujela byrokracie. Druhá varianta předpokládala zaměstnání v nějaké krčmě, kde bych se mohl mnohému přiučit a zjistit, jak vše funguje. Pak tu také byla možnost zcela opustit město, a začít někde jinde. To by bylo sice jednodušší, ale mimo město stále bylo nebezpečno a mnohé silnice stále ovládaly gangy.

Hned následujícího dne jsem se vydal hledat novou práci. Jako první se nabízely hospody a další podniky v okolní čtvrti Williamstown. První má cesta vedla do hospůdky, kam jsme s parťákem Shaunem často zavítali. Hospoda byla zatím prázdná, a tak mé kroky vedly ihned k baru, kde zrovna obsluhoval Frank. Podivil se, když mě viděl v tomto brzkém čase: „Zdravím tě. Dneska nějak brzo.“
„Dnes nejdu na pivo,“ zněla má poněkud nečekaná odpověď.
Frank se podivil: „Takhle tě neznám.“
„Včera jsem skončil u jednotky.“
„Co tak náhle?“
„Už mě ta práce vůbec nenaplňovala. Samé regule, směrnice a přísné předpisy. Poslední dobou jsem dostával neustálé výtky, postihy a to dokonce za činnosti, co jsem dělal mimo službu.“
„Aha. Ani se ti nedivím. U nás je to podobné. Od vlády přichází taky stále nové regule a předpisy. Pokud to tak půjde dál, tak se na to majitel taky asi vykašle,“ souhlasil se mnou Frank.
„Kamarád, co má restauraci v centru si na to stěžoval taky.“
„Dříve život nebyl vůbec snadný. Poválečný svět nebyl pro slabé. Nyní nám však místo gangů znepříjemňují život jakýsi úředníci,“ ztišil hlas barman, a přitom se rozhlížel, zda náš rozhovor nikdo neposlouchal.
„Taky se mi zdá, že se nová doba vydala zcela špatným směrem. Už nemůžeme pomalu jít na koncerty naší oblíbené muziky. Abych pravdu řekl, měl jsem z poslední návštěvy pěkně velký průser, kvůli kterému jsem nakonec odešel od jednotky.“
„Znám plno lidí, kteří byli potrestání za kde co. Třeba právě za muziku, názory, nebo jen to, že chodili častěji do hospody. A je to taky vidět na návštěvnosti. Pomalu klesá a šéf bude muset nakonec propustit pár lidí.“
Tato informace mě zklamala, přesto jsem se zeptal na práci.
„Hele, je mi to blbý, ale místo tu najdeš asi těžko,“ zklamaně mi oznámil barman. „A v okolních krčmách je to podobné. Mnohé propouštějí a některé brzy asi zavřou.“
„Co se dá dělat. Snad budu mít někde štěstí,“ rozloučil jsem se a pokračoval v hledání místa.

Frank měl nakonec pravdu. Žádná z hospod ve čtvrti Williamstown neměla volné místo a štěstí mi nepřálo ani v nedalekém rychlém občerstvení. Po celodenním chozením po městě mé kroky vedly domů. Před ulehnutím do postele mi hlavou probíhalo mnoho myšlenek. Zatím jsem však nic nevzdával a doufal, že třeba v centru Melbourne budu mít štěstí.

Druhého dne se na Melbourne snesl silný déšť. Rozhodoval jsem se, zda se i v tomto nečase vydat na cestu do centra, nebo hledání nové práce odložit na další dny. Volba padla nakonec na setrvání doma. Volný den jsem využil na úpravu domu a úklidu. Rovněž bylo v plánu postavit nějaký tajný úkryt na metalové desky, kazety, oblečení a další věci, které začaly z neznámých důvodů v dnešní době vadit. V posledních měsících se nedalo přehlédnout, že většina zaměstnanců NOM je sledována. Už několikrát jsem nabyl dojmu, že můj dům kdosi prohledal. Zatím se nic neztratilo, ale kdo ví, kdy nastane doba, kdy by mi mohla být sbírka zabavena. Navíc může nastat doba, kdy člověk za sbírku metalové muziky půjde do vězení. Čím dál tím častěji se mi vybavují sto let staré příběhy z východní Evropy, Ruska, Číny a mnohých dalších oblastí, kde vláda rozhodovala, která hudba je dobrá, a která je závadná. „Jaká je asi dnešní situace ve světě?“ občas jsem si říkával. Zprávy ze světa však stále byly jen velmi útržkové a nejasné.

Během deštivého dne jsem upravil jednu sklepní místnost, která byla dosud ukrytá za starou almarou a plná nepoužitelného haraburdí. Vyklízení mi zabralo téměř celý den a až k večeru jsem postavil poličky a nastěhoval dřevěné skříně. Bylo štěstí, že sklepy v této čtvrti netrpěly vlhkostí a nehrozilo tak, že dřevo shnije a plechové bedny zrezaví. Samozřejmě dřív nebo později by k tomu i tak došlo, ale veškeré desky, cédéčka, kazety, oblečení, ozdoby, časopisy a knihy tu vydrží bez poškození mnohá desetiletí.

Po náročné celodenní práci jsem nakonec ulehl na gauč, poslouchal bubnování kapek deště od oken a odpočíval. Mé myšlenky se stále ubíraly k budoucnosti a stále více se obával rozpínající moci NOM. „Co když tady vznikne nová totalita, jako tomu bylo kdysi jinde?“ blesklo mi hlavou. Než jsem však zahloubal dále, příjemné zvuky deště zvenčí mě uspaly.

Ani druhý den déšť neustával. V těchto poválečných časech nebyly delší deště vůbec obvyklé, ba právě naopak se přísun vody z nebes omezil pouze na občasné přeháňky. V pouštích severozápadně od Melbourne nepršelo dokonce i několik let. Zdálo se, že se matička příroda z ničivé třetí velké války začínala postupně vzpamatovávat.

Po snídani jsem pokračoval ve stavbě tajného úkrytu. Většinu času zabrala výroba tajných dveří, které měly za úkol udržet věci mimo zrak vládních jednotek. Po setmění bylo hotovo a já mohl nastěhovat dovnitř všechno cenné v tomto domě. Betonové posuvné dveře ovládané dobře skrytým mechanismem zcela zanikaly v šedém prostředí betonového sklepa. Celou dobu jsem si dával záležet, aby se nedaly odhalit ani při bedlivé prohlídce domu. Skrytá místnost poskytovala bezpečí i v případech, kdyby celý dům lehl popelem, a nebo ho zničil hurikán. Tak dobře byl sklep postaven.

Další den déšť ustal a mohl jsem tak vyrazit do centra. Pěkný podzimní den lákal k procházce, ale toho dne bylo třeba se nezdržovat a navštívit co možná největší množství potenciálních zaměstnavatelů, proto jsem využil služeb obnovovaných městských elektrických drah.

Jako první místo se nabízela restaurace „Naked for Satan,“ kde pracoval kamarád Lukas. Když jsem však dorazil na místo, nemohl jsem restauraci najít. Mátlo mě to. Vždyť ulice byla správná. Až po chvíli mi došlo, že je hospoda přejmenovaná. Celou dobu jsem hledal již neexistující vývěsní štít. „Tak už i na vás došlo,“ smutně jsem si pro sebe postěžoval.

„Nazdar, jak se vede?“ pozdravil mě ihned Lukas, který právě odnášel prázdné talíře od jednoho stolu.
„Abych pravdu řekl, tak je to tak půl na půl.“
„Co se stalo?“
Následně jsem mu povyprávěl o mém odchodu z NOM, rozehnaném blackmetalovém koncertu a mých problémech v práci.
„Tak to se ti nedivím. Nakonec je asi dobře, že jsem z jednotky odešel před dvěma lety,“ souhlasně pokýval hlavou Lukas, který
„A byla by tu tedy nějaká ta práce?“
„Je mi líto, ale situace je v dnešní době podivná. Majitel už musel přejmenovat hospodu, čehož jsi si všiml a navíc ty všemožné opatření a restrikce, které akorát způsobily, že lidé přestávají navštěvovat hospody, přestávají se bavit a vůbec na město začíná dopadat podivný stín strachu a obav. Všechny ty kamery a mikrofony všude na ulicích, sledování a různé nesmyslné tresty. Kvůli tomu všemu hrozí, že přijdu o práci i já a mnoho mých kamarádů.“
Na chvíli zavládlo mezi námi ticho. Neměl jsem tušení, že je situace až tak temná.
Lukas po chvíli mlčení pokračoval: „A je tu ještě jedna věc. I kdyby tu bylo volné místo, byl by problém s vlasy, které začaly vládě strašně vadit. Že je to snad symbol svobody a síly, což jsou věci, které se NOM nelíbí.“
„To si dělají prdel. Vlasy byly jeden z důvodů proč jsem odešel. A teď bude problém i ostatních zaměstnáních,“ chytl jsem se za hlavu a dál nechápavě pokračoval: „Co se to sakra s tímhle světem stalo. Ještě nedávno to vypadalo, že nastanou radostné časy, a nyní to vypadá, že bude snad ještě hůř. Kdo jen za tím vším stojí?“
„Taky mě to strašně štve,“ souhlasil se mnou Lukas, a následně tichým hlasem povídal dál: „Pokud mě odsud vyhodí, tak asi opustím město. Zkusil bych najít nějaké menší městečko, či vesnici a tam bych se usadil. Snad to tam bude svobodnější.“
„Když o tom tak přemýšlím, tak taky zvažuju odchod,“ rodil se mi v hlavě alternativní plán. „Zkusím se ještě optat v okolí.“
„Určitě se nevzdávej. Třeba se ti někde poštěstí,“ rozloučil se Lukas a já zklamaně opouštěl restauraci.

Lukas měl pravdu. Celý den jsem se potloukal po centru, ptal se v restauracích, hospodách a barech na práce, ale buď neměli místo, nebo mě nechtěli vzít kvůli vlasům a celkovému vzhledu. Dokonce se mi nedařilo uspět ani v pivovaru. Obchody jsem rovnou vzdal, protože tam by se situace opakovala. Nakonec to vypadalo, že mi nezbude nic jiného, než se ucházet o práce ve fabrice. Já, který dřív patřil mezi nejlepší stíhače, který u hlavní jednotky pronásledoval padouchy, měl nakonec skončit jako obyčejný dělník někde u pasu. Takhle se mnou nový režim zatočil.

Následující dny jsem se nehodlal smířit s osudem a dál se ptal na práci. I přestože jsem na mnoha místech měl kamarády, práce mi nebyla dopřána. Optimizmus mě postupně začal opouštět a jak dny plynuly, zmocňovaly se mě obavy o budoucnost. Peníze na živobytí mi ještě zbývaly, ale kdo ví na jak dlouho. Zatím byl na řešení situace čas. Třeba se situace ve městě změní a nakonec si mi přesto podaří získat dobrou práci.

Měsíce pomalu plynuly a situace se příliš nelepšila. Spíše naopak. Vláda stále vymýšlela nová nařízení a zákony. První měsíce bez práce jsem čas od času navštívil místní krčmu a pokecal s kamarády. Stále častěji se však diskuze stočila na poměry. Nesměli jsme se však na toto téma bavit nahlas, protože si nikdo nemohl být jist, zda je někým sledován a i kdyby nebyl, musel si dát pozor na všudypřítomné kamery a ukryté mikrofony. Dokonce měl Shaun jednou v práci problémy, protože si dovolil při posezení u piva kritizovat systém.

Na začátku listopadu mi pomalu začínaly docházet peníze a práci se mi stále nedařilo získat. Musel jsem se rozhodnout, zda jít pracovat do fabriky, nebo odejít z města. Volba padla na odchod. Stále častěji stávalo, že mě kvůli vlasům nechtěli pustit do obchodu, či hospody. Navíc přibývala šikana z řad příslušníků NOM. Samé kontroly, potupné prohlídky a posměšky. Melbourne na mě stále více působilo nepřátelsky. Cítil jsem se tu najednou zcela nevítaný.

Postupně jsem začal třídit věci. Ty nejcennější uložil do tajné místnosti ve sklepě, jiné nechal v domě a ty nejdůležitější začal postupně balit do kufru. O svém odchodu jsem s kamarády raději nemluvil, protože je dost pravděpodobné, že by je NOM mohlo vyslýchat a mohli by mít i nějaké problémy. V této době už neexistoval svobodný pohyb mezi městem a okolí. Na hlavních cestách v posledním půlroce vyrostla kontrolní stanoviště. Rovněž namátkové prohlídky a výslechy probíhaly na nádražích. Naštěstí byla cesta ven snadnější, než dovnitř.

17.11.2082 jsem vstal časně ráno. Oblékl se do staré kožené bundy a starých kožených kalhot, které mi zůstaly ještě z dob MFP, a které nevrátil. Naposledy si prohlédl dům, který mi poskytoval útočiště po celých sedm let, sebral sbalený kufr a vydal se vstříc novému životu. Malý dům ve čtvrti Williamstown působil v ranním šeru trochu smutně. Nyní se zařadil po bok tisíce opuštěných domů ve městě.

Na nedalekou zastávku jsem dorazil za pár minut. Cestování městskými vlaky zatím zůstávalo volné a nikdo se moc neptal, kam má kdo namířeno, podezření však mohl budit kufr. V tomto brzkém ranním čase a v této odlehlé čtvrti moc lidí necestovalo, a tak jsem po příjezdu staré oprýskané soupravy rychle nastoupil do posledního vozu.

Jízda do nedalekého Footscray zabrala čtvrthodinu. Zde bylo třeba přestoupit na dálkový vlak směřující na sever. V této stanici se už pohybovalo mnohem více lidí a kufr mnohým pohledům neunikl. Nikdo naštěstí neměl zbytečné otázky. Do příjezdu vlaku zbývalo ještě dvacet dlouhých minut, a tak jsem se usadil na lavičku a sledoval pohyb lidí spěchající za svými povinnostmi. Často jsem sledoval zachmuřené tváře lidí. Bylo poznat, že vláda měla na prostý lid zhoubný vliv. Z Melbourne se vytratila radost, která tu vládla ještě před rokem. I v časech, kdy hlavní cesty ovládaly nebezpečné gangy, se zde mohli lidé dobře bavit. Nakonec mi ani nebylo líto, že město opouštím.

„Dobrý den,“ ozvalo se za mými zády. „Vidím, že cestujete někam daleko.“
Silný hlas mě okamžitě vytrhl z myšlenek a okamžitě pohlédl do přísné tváře příslušníka NOM. Okamžitě ve mně hrklo, protože příslušník měl pravomoc mě vyslýchat, případně odvést na stanici.
„Dobrý den. Jedu jen za rodiči, kteří bydlí v Sydenhamu. Slíbil jsem jim, že se na pár dní zastavím. Už mě dlouho neviděli a tátovi taky zdraví už neslouží,“ zalhal jsem.
„Tak to je v pořádku. Je dobře, že se staráte o rodiče. Ať se daří.“
Strážník uvěřil mému vymyšlenému příběhu a pokračoval v hlídkování. Záhy do stanice dorazila souprava dálkového vlaku. V momentě, kdy byl strážník otočen ke mně zády, rychle jsem vklouzl do soupravy. Za chvíli průvodčí zapískal a krátce nato se vlak za zvuků vrzání a skřípění dal do pohybu.

Vlak nabral rychlost a vyrazil na dlouhou cestu kamsi na severozápad. Pohled z vlaku na svět působil smutně. Přestože slunce už zalévalo město příjemnými paprsky, město působilo chladně. Právě jsme projížděli podél seřaďovacího nádraží, které už svému účelu téměř nesloužilo. Stovky starých vozů a lokomotiv rezavělo na léta nepojížděních kolejích a milostivě čekalo na svůj osud. Železniční trať lemovalo stále více opuštěných a polorozpadlých domů. Čím jsme byli dál od středu města, tím více zbídačených staveb přibývalo. Ať to byly staré továrny, obchody, nebo obytné a rodinné domy. I přestože zde byla vidět jistá snaha o obnovu starých časů, Melbourne bylo příliš velké a jeho obyvatel stále příliš málo. Nová doba navíc rozvoji příliš nenapomáhala. Dost možná způsobí další úpadek a zkázu města. To však už nebyl můj problém. Melbourne jsem patrně navždy opustil.