SG:ZDP -111. Na Věčných Časech - KONEC (+PDF za Obsahem)

[andoriel]

Děkuju, posedlíku

Škoda Dakary

[andoriel]

Děkuju, Ondro

Škoda. A škoda Rodneyho, Daniela, Teal'ca a všech Jaffů, Olafa a Katie-Baanan a taky škoda Baala
Tahle kapitola nebyla právě optimistická, i když Rodney "překonal sám sebe"

66)

Lidským návštěvám nabízím občerstvení

. Tahle věta pobavila při představě, že podávám občerstvení Wraithům. Jinak ten díl se odehrává někde v ČR?
67) Tohle byl hodně dobrý díl.
Pěkná ta zmínka o nadřezenosti a zahleděnosti Pozemšťanů. Dovedu si řivě představit, že by se prohlásili za vládce soustavy, či vládce celého vesmíru. Připomíná mí to choutky jednoho národa

Využila ho, zabila, okradla a zmizela. To se vládci soustavy nedělá. Ani tomu bývalému.

Pobavilo.

„Co by se tak asi mohlo stát?“ zeptal se uštěpačně. „Přesáhneme sto procent?

Jak to vypadá asi splnili plán na 140%. Jestli je to pravda, že je Baal a mnoho dalších mrtvých, už nám těch postav moc nezbývá.

[andoriel]

Děkuju, Azany

Moc postav už nezbývá, pravda, ale co si budeme povídat, některé z nich už jsou (byly) vyloženě přestárlé
K dotazu: Ano. Lynn vyložil Andoriel v jejím původním bydlišti, jen jsem to trochu upravila, protože ze střechy paneláku, kde bydlím, není na Prahu vidět

[andoriel]

Dobré ráno. Bavte se

68. Nezastavitelní

Anat stála na můstku své lodi a ve tváři byla bledší, než bylo u Wraithů běžné. Její loď se stále ještě nepohnula ze své pozice nad planetou s bývalou líhní a královna spřádala plány, jak se zbavit nového nepřítele. Znemožnila sice rusálům opustit planetu a také se dál krmit na sotva vylíhnutých Wraithech, ale rozhodně je nezabila, jak si představovala. Navíc jí odpočinek rušily divoké sny, které nepocházely z její hlavy a nenechaly ji ani na okamžik v klidu. Z myšlenky, že s druhou líhní, která byla založena, se stalo něco podobného jako s tou, co nedávno musela zničit, se jí dělalo fyzicky špatně a nedokázala se prozatím přinutit k její kontrole.
„Informujte ostatní lodě, že tato planeta je nebezpečná,“ řekla unaveně. „Potřebujeme novou líheň utajenou před vpádem těch… tvorů.“ Poslední slovo prskla, jako by bylo jedovaté
„Mami?" ozval se jí v hlavě vtíravý hlásek.
„Ano, miláčku?“ zeptala se nahlas a potlačila touhu zaúpět. Sisi byla neúnavná a neskonale otravná, když něco chtěla.
„Ta planeta, kde jsme sklízeli naposledy, jak je na tom? Přijď sem a pověz mi to.“
Anat se už přestala divit, kde Alexis bere různé informace. Vzhledem k její schopnosti od narození bez problémů číst v myšlenkách ostatních, by bylo divné, kdyby neměla všechny informace a zajímavosti, po kterých její zvědavá mysl zatoužila.
Královna se otočila a vydala se ke svým pokojům, aby podala vysvětlení.
Krabat stál u zdi můstku a starostlivým pohledem sledoval svoji paní. Bývala unavená, ale takhle ji ještě nikdy neviděl. Počkal, až zmizela, a zadal do komunikace krátký vzkaz všem wraithským lodím o novém nebezpečí. Podíval se na holografický obraz planety se zničenou líhní a všiml si drobných teček, které zachytila sonda prolétající nad rozsáhlými lesy. Rusálové se začali shlukovat. Zřejmě už zjistili, že na planetě zůstali sami a přísun potravy je pryč. Velitel se ohlédl po vchodu, kde zmizela královna a zamyšleně si přejel rukou po tenkém knírku. Nechal si ho narůst v nedávné době, a stejně jako měly jeho vlasy černý pramen nad čelem, měl i knírek v bílém základu pár černých chloupků u jednoho koutku úst.
„Nastavte zbraně,“ rozkázal a poslal cílové souřadnice na stanoviště střelců. Pokusí se zničit aspoň některé z těch děsivých příšer.
Královna zachytila jeho povel a spokojeně přimhouřila oči. Aspoň někdo, kdo poslouchal rozkazy a plnil její přání dřív, než je vyslovila. Jestli je nějaká možnost, jak rusály zlikvidovat, Krabat na ni přijde.
„Co bys chtěla vědět?“ zeptala se své dcery hned ve dveřích svého pokoje, pokynem ruky odehnala pomocnice a posadila se do oblíbeného pohodlného křesla.
Sisi stála proti ní a přidržovala se zkrabatělé stěny lodě. Právě se učila chodit a sotva držela rovnováhu. Anat si ji prohlížela a mlčela. Její třetí dcera ji děsila, i když by to nikdy nepřipustila ani sama sobě. Mlčení se protahovalo a královna si všimla, že organická hmota lodi se pod Alexisinými prstíky mění. Vypadalo to, jakoby tála a zároveň černala.
„No?“ přerušila její sledování Sisi. „Co víš o těch lidech?“ Poslední slovo zavrčela a odhalila první bělostné zoubky, které se jí draly z dásní.
Královna se nadechla a otevřela ústa, když se jejího vědomí zmocnil nedočkavý proud, odnášel s sebou všechny její myšlenky a vzpomínky na rasu obývající planetu jménem Země. Anat se chtěla bránit, ale proud ještě zesílil a vyplavoval i hluboce skryté vzpomínky, o kterých Anat nevěděla, že je má.
Alexis stála u zdi a zvědavě se dívala na matku ležící na zemi. Královně tělem občas projela křeč, jinak byla bezvládná a z pootevřených úst jí vytékal proužek slin.
Sisi se ušklíbla, pootočila se a vrávoravě udělala pár krůčků k měkkému polštáři. Pustila se zdi a svezla se na něj. Položila si tvářičku na hladký a pružný povrch polštáře a zavřela oči. Potřebovala nějakou chvíli na to, aby dokázala všechny nové myšlenky správně utřídit.
Anat se se zasténáním posadila a rukou si usilovně třela čelo ve snaze zbavit se urputné bolesti hlavy. Pohled jí bezcílně létal po pokoji, dokud se nezastavil na kusu černé zkrabacené zdi, která se právě začala loupat a odpadávat, jak se na její místo drala nově vytvořená tkáň. Vzpomněla si, že toho černého kusu se držela Alexis, a přeskočila očima na malého odpočívajícího andílka v bílých šatičkách a prstýnky černých vlásků stočených kolem tváře. S nezaujatým údivem si všimla, že se v nekonečné černi Sisiných vlasů objevilo pár světlejších pramínků. Některé zářily do oranžova, některé se topily v blankytné modři a jiné šedly až do oslnivě bílé.
Královna se přiblížila k ležící dceři a s očima upřenýma do její tváře vytáhla od pasu malý rituální nůž.
„Už brzy to skončí,“ zašeptala neslyšně. Sklonila se, pevněji nůž sevřela v levačce a napřáhla se k ráně. Okamžik zaváhala - vražda budoucí wraithské královny nebyla běžnou záležitostí – a Alexis otevřela oči.
„To od tebe není pěkné,“ usmála se na královnu. „Mohla by sis ublížit.“
Anat s hrůzou sledovala nůž, který chtěla zabořit do těla Sisi a který bez jejího přičinění změnil směr a zabodl se jí pod rameno pravé ruky. Vykřikla, pustila ho a mávla rukou až vstávající Sisi srazila k zemi. Princezna jen hekla, a pak zůstala ležet bez hnutí, protože narazila hlavou na ostrou hranu.
Královna překvapeně zamrkala. Ještě před okamžikem byly stěny lodi příjemně hladké a oblé a náhle se na nich objevily špičaté výstupky. Na jeden z nich Sisi narazila při pádu.
Královna si z těla vytrhla nůž a pustila ho na zem. Rána se jí rychle zatáhla a černá krev se jí přestala rozlévat po stříbřitě šedých šatech. Rozhlédla se po místnosti a zaznamenala, že její stěny jsou už zase přívětivě oblé. Zvedla malé tělíčko Alexis a položila ho na lůžko. Obličej její dcery úplně ztratil narůžovělý nádech zděděný po jejím otci, byl bledý s modrými skvrnami. Anat s princeznou nezacházela právě šetrně, ale přesto nepostřehla ani náznak samostatného pohybu natož odporu.
Vražedná nálada ji přešla, zůstala jen únava a nechuť. Vyšla z pokoje na chodbu a kývla na pomocnice, že se mají znovu ujmout svých povinností.

Kolem místa dopadu sestřelené Šipky se obezřetně pohybovala skupina vojáků. Nepřátelská stíhačka ležela na louce u okraje lesa a na první pohled se zdála neporušená. Úzký proužek kouře, který vojáky odvedl k místu dopadu, už stačil rozfoukat vítr. Velitel malé jednotky dal rukou pokyn, aby se rozestoupili a blížili se k cíli ze všech stran, kde je kryly stromy. Dvojice vybraných vojáků se sesunula k zemi a plížila se k Šipce ve vysoké trávě louky. Všichni si byli vědomi, že ve sběrném zařízení mohl být schovaný regiment děsivých nepřátel, který se dokázal před pádem materializovat.
Pilotní sedadlo stíhačky bylo prázdné. Energie štítu, který uzavíral kokpit, občas zaprskala, ale přes svoji snahu nedokázala nad křeslem vytvořit ochrannou vrstvu. Při bližším pohledu bylo jasné, že Šipka dostala zásah do zadní části a pilotovi se po dopadu zřejmě podařilo utéct.
Tři vojáci začali prohlížet cizí stroj a snažili se objevit sběrné zařízení, aby ho podle rozkazu vymontovali a dopravili na základnu, ostatní se rozestoupili a hledali stopy po nepřátelích nebo alespoň pilotovi.
„Nejde to. Neleze ven,“ zamumlal jeden z vojáků u Šipky. Sběrné zařízení se jim podařilo najít rychle, ale s jeho vyzvednutím nastaly potíže. Roztřepený otvor po zásahu byl těsně vedle zařízení a vysunovací mechanizmus se poškodil. Zavolali na pomoc dva další a společně se snažili zařízení uvolnit, aniž by ho ještě víc poškodili. Mávání Boba na hlídce si nevšímali.
Robert MacQuenn nebyl právě z nejbystřejších, a kdyby armáda neměla zoufalý nedostatek vojáků, nejspíš by neprošel ani prvním kolem výběru, ale snahu mu nikdo upřít nemohl. Díky své snaze se dostal až k hlídce u Cheyennské hory a v tomto případě nahradil jednoho člena speciální jednotky vyslané prozkoumat sestřelený nepřátelský stroj. Cítil v tom příležitost ukázat, že dokáže mnohem víc než jenom hlídat u vstupu a neptat se, co se mu děje za zády ve střeženém zařízení.
Hlídání se stejně nezbavil. Stíhačka byla prázdná a Bob dostal za úkol hlídat okolí, než se technikům podaří vymontovat ze stroje, co bylo potřeba. Vzal své poslání s veškerou vážností a pečlivě se rozhlížel, aby mu neunikl žádný pohyb. Prohlížel každý trs trávy, každý kmen stromu pohledem zkoumal až do koruny a každý keřík v přiděleném úseku obešel. Zároveň sledoval i vzdálenější okolí, takže si byl jist, že ho nic nepřekvapí.
Zastavil se na vzdáleném okraji svého úseku a právě se chtěl kus vrátit, když zaslechl tiché zasténání. Ohlédl se po technicích u stíhačky a mávl na ně, aby je upozornil na možné nebezpečí, ale nevnímali ho. Pevněji sevřel pažbu krátkého samopalu a s očima upřenýma na podezřelý keř obrostlý vysokou travou ho začal pomalu obcházet.
Nejdřív se objevila hubená noha v pevné botě a nohavici nasáklé krví, pak zakrvácené prsty svírající hlubokou ránu ve stehně a nakonec se ukázala hlava s kšticí divoce trčících platinových vlasů.
„No konečně,“ zavrčela žena s ránou na noze a zlostně se na Boba podívala. „Co ti tak dlouho trvalo?“
„Co - cože?“ zakoktal Robert.
„Už tady trčím pěkně dlouho, vypadalo to, že ani nikdo nepřijde,“ stěžovala si žena a posunula ruku přitisknutou na stehně, aby lépe zakryla zející ránu. Podívala se na Boba, na své zranění a zpátky na vojáka. „Že bys mi třeba pomohl?“ navrhla sarkasticky.
„Moment,“ zvedl před sebe Robert prst a sáhnul po vysílačce. Když nereagují na jeho mávání, snad budou aspoň poslouchat, pomyslel si. Stručně oznámil svůj nález, počkal na potvrzení a pokyn k pomoci a pak teprve se shýbl k ženě a levačkou přitom lovil v jedné z kapes uniformy pevně smotaný obvaz. Přitiskl ho ženě na stehno a několikrát dlouhé konce omotal kolem nohy, aby držel na místě.
„Mimochodem, já jsem Ester,“ řekla žena, když zkontrolovala Bobovu práci. „Byla jsem v té Šipce,“ kývla hlavou k havarovanému stroji. „Ukradli jsme ji, ale…“
„Řekněte to všechno veliteli,“ přerušil ji Robert. Koutkem oka zaregistroval, že se k nim blíží skupinka vojáků, otočil k nim hlavu a mávl. Tentokrát ho viděli a přidali do kroku.
Bob vyděšeně syknul a zachytil Ester, která si právě tuto chvíli vybrala, aby omdlela.

Andělín VeselýŘezáč seděl na zemi u hromady velkých balvanů, které se nakláněly tak, že nad ním tvořily malý převis. Každou chvíli se přikrčil, aby viděl větší kus oblohy mezi stromy. První vzrušení pominulo a nahradila ho únava a zlost. Konečně měli rusálové šanci k růstu a dělení supin, když přišel zásah shůry. Přímo shůry, zašklebil se Andělín. Útok z orbity byl přesný a v jistých směrech smrtící. V bývalých líhních byly shromážděné všechny ženy a některé z nich měly těsně před porodem. Rusálové přišli v jednom okamžiku o všechny mladé a na další budou muset dlouho čekat. Také všechny lodě byly zničené, pokud Andělín dokázal odhadnout, a žádný z hmyzích lidí nepřežil, aby je mohl řídit, kdyby náhodou zůstala některá nepoškozená. Na druhou skupinu vedenou Kleofášem spoléhat nemohl, ti už byli jinde a osud Andělína je ani trochu nezajímal. Snad je tato planeta dostatečně lákavá, aby se na ní chtěli usadit noví osadníci.
Andělín se rozhlédl po zemi a hmátl po dlouhé mnohonožce, která se proplétala mezi kameny. S povzdechem si ji strčil do úst a polkl. Bylo to tak žalostně málo potravy, že snad ani nestála za námahu se zvedáním ruky.
Země se otřásla blízkým výbuchem a Andělín se přikrčil, když vedle něj dopadl uvolněný kámen. Znovu vyhlédl ven a uviděl dým stoupající o kus dál z lesa. Nad hlavou mu zabzučela stíhačka, po stranách se jí zablesklo a další detonace Andělína přinutila vysoukat se z úkrytu, který se začal hroutit.
Zamračil se. Říkal svým druhům, ať zůstanou skrytí a rozptýlí se daleko od sebe, ale zřejmě někdo usoudil, že nebezpečí pominulo.
„Hloupí,“ zamumlal si pro sebe. „Zbytečně se vysilují.“

Krabat se na můstku wraithské lodi mračil ještě víc. Už nějakou dobu bombardoval místa s větším výskytem těch tvorů, a když útok přestal, nevypadalo to, že by se počet nepřátel zmenšil. Šipky se zapnutými senzory i malé pátrací sondy létaly nad celou oblastí a přinášely stále stejné údaje. Wraithský velitel to nechápal. Po dlouhém a pečlivém sledování zjistil, že jakákoli rána rusály neroztrhá, jak by to udělala s lidmi nebo Wraithy, ale pouze je odmrští a na pár chvil omráčí. Sotva se vzpamatují, vstanou, oklepou se a jdou dál, i když o poznání pomaleji než před zásahem. Boj s takovým nepřítelem se zdál nesmyslný.
„Přece musí jít nějak zabít!“ vykřikl Krabat a rozzlobeně uhodil pěstí do ovládací desky.
Odpovědí mu bylo jen nerušené ticho a výsměšně se pohybující tečky rusálů na holografickém zobrazení planety.

vynikající díl

[andoriel]

Děkuju, posedlíku

Koukám, že s Rusály bude ještě veselo. Jinak pěkný díl.

[andoriel]

Děkuju, Azany

[andoriel]

Bavte se

69. Zlozvyky


„Nevím. Prostě nevím!“ vybuchl Michael. Seděli s Aiwem uprostřed lesa na hromádce velkých kamenů obrostlých mechem a vymýšleli způsob, jak se zmocnit jednoho z rusálů, aby od něj mohli získat nějaké informace a případně i genetické vzorky.
Pokud něco takového vůbec mají, pomyslel si Aiwe. Sebral klacek a zaryl s ním do mechu mezi kameny.
„Místní flóra za to nemůže,“ ozval se mu za zády hlas.
Oba se s Michaelem vymrštili připraveni k boji, ale ruce jim klesly, když zjistili, že na druhé straně kamení stojí dva Wraithové.
James a Maya obešli balvany a zastavili se.
„Ztratili jste se?“ zeptala se Maya. Trochu se ošila pod Michaelovým upřeným pohledem.
Stačilo pár slov na obou stranách, aby se ujistili, že je zajímá stejná věc.
James a Maya vedeni opatrností nepřistáli před pár desítkami dní přímo u líhně, ale o kus dál, a nehrnuli se přímo k hlavnímu vchodu. Stačila jim chvíle, aby pochopili, že se wraithská základna proměnila v něco jiného a nebezpečného. Od té doby se drželi v přiměřené vzdálenosti a sledovali, co se děje.
„Jsou neuvěřitelní,“ potřásl hlavou Michael. Na jednu stranu ho rusálové děsili a na druhou fascinovali. Pohodlně se s Aiwem znovu usadili na kamenech.
„Tak bych to nenazval.“ James se zatvářil kysele a po krátké prohlídce míst vhodných k sezení zůstal stát. S rusály se potkal jako první na planetě s Thanatem, kde společně s Mayou zůstali dlouhé roky, než je tam našla Ana-al. Občas si na tu dobu vzpomněl s určitou nostalgií. Na té planetě je nezatěžovaly výmysly wraithské hierarchie a mohli si dělat, co se jim zlíbilo. Setkání s rusály bylo Jamesovo poslední dobrodružství předtím, než byli přinuceni vrátit se do Úlu.
Maya se posadila vedle Aiweho a přejela prstem po poničeném mechu, aby ho srovnala.
„Drží se pohromadě,“ uvažovala nahlas. „Pokud nehrozí velké nebezpečí, to se pak rozprchnou na všechny strany a je těžké někoho z nich najít.“
„Zbraně na ně nepůsobí. Aspoň ne ty, které jsme vyzkoušeli, když jsme objevili nějakého zatoulaného.“ James se raději nezmínil, že pokus byl jen jeden a skoro ukončil všechno jejich snažení, protože je rusál pronásledoval, dokud mu nezmizeli v blízkých skalách. Předtím na něj použili omračovače, které mu nijak výrazně neublížily. Dalších pokusů se raději vzdali, protože si při útěku všimli, že se jejich směrem vydala celá tlupa ušatých tanečníků. Naštěstí svůj hon brzy vzdala a vrátila se k bývalé líhni.
„Vylákat jednoho, sebrat ho Šipkou…,“ rozváděl Aiwe nápad, který už několikrát probírali s Michelem.
„Kam pak s ním? Naše loď nemá zadržovací plošinu a vaše, jestli se nepletu, taky ne,“ podíval se Michael tázavě na Jamese. Ten jen potřásl hlavou a Michael pokračoval: „Bez pořádného omezovacího pole je chytání rusála k ničemu. Museli bychom vybudovat základnu na druhé straně planety a přenést ho tam, ale pořád není jisté, jestli bychom ho udrželi.“
„Neudrželi,“ ujistila ho Maya. Už ji nebavilo omílat pořád dokola stejné neúčinné postupy. Téma – jak nechytit rusála – bylo vyčerpávající.
„Víte, co se dělá ve wraithském společenství s uprchlíky?“
Ace stál vedle hromady kamení a přísně si celou čtveřici prohlížel. Ze všech stran se k jejich pozici blížili wraithští vojáci.
Michael vyskočil, James se mračil a Maya zbledla, jen Aiwe, který se už zase rýpal klackem v mechu, s tím kouskem dřeva mrštil k jednomu z vojáků a odfrkl si. Nic neřekl, ale jeho otrávený výraz nenechal Ace na pochybách, co si myslí o jeho pokusu je vystrašit.
„Máte štěstí,“ pokračoval Ace tichým hlasem, „že to není váš případ. Co jste zjistili o našem novém nepříteli?“
Maya pokrčila rameny. Leknutí ji rychle přešlo a myšlenka, že by jim Ace s svou lodí mohl pomoci, se jí líbila.
„Chceme jednoho chytit, ale ještě jsme nepřišli na to, jak, když jsme tu byli jenom čtyři se špatně vybavenými loděmi. Osobní souboj je zbytečně nebezpečný,“ zkráceně informovala velitele. „Ve tvém plavidle jsou skvěle vybavené laboratoře,“ řekla schválně pomalu.
„Ano. To jsou,“ souhlasil Ace klidně.
Čtveřice se na sebe podívala a na tvářích se jim objevil úsměv.

Lesem se hnal Wraith. V plné rychlosti přeskakoval změť kořenů a nízké keříky a dovolil si jen krátké pohledy za svá záda, aby se ujistil, že ho rusál stále pronásleduje. Honičce předcházel dobře mířený výstřel z energetické zbraně a kratičký vítězný taneček, dokud se rusál nevzpamatoval. Pak už na nic nebyl čas a James uháněl lesem přímo k mýtině, kterou si předem vyhlédl. Přeběhl jí sotva polovinu, když zakopl, zůstal ležet a chytil se za nohu. Rusál potěšeně zamlaskal a zpomalil. Kořist mu už neuteče. Svist Šipky nad hlavou zaregistroval pozdě a nestačil uskočit, když ho zachytil sběrný paprsek.
James se zvedl ze země a zamával rukama, aby na sebe upoutal pozornost další stíhačky a co nejrychleji se dostal do lodi na orbitě.
Mezi posledními stromy se objevil Kleofáš a snažil se Wraitha chytit, než se dostane do bezpečí, ale Maya v další Šipce byla rychlejší. Sebrala Jamese Kleofášovi přímo před nosem.
„Rychle!“ vykřikl na něj Michael, sotva se dostal do hangáru se Šipkami. James se za ním rozběhl a skoro vrazil do rusála, který se právě rozhodl utéct hordě wraithských vojáků a docela se mu to dařilo. Setkání s Jamesem ho na okamžik zpomalilo, ale pak ho smetl z cesty jediným pohybem ruky a zmizel za nejbližší zatáčkou.
Rusál prchal nepřátelskou lodí a tiše si pro sebe vrčel, protože toto plavidlo bylo členěné jinak než to, kterým se dostali na planetu s další wraithskou líhní. Původně měl v plánu oběhnout krátký okruh kolem hangáru, dostat se do jedné z malých přepravních lodí a odletět zpátky na planetu, ale chodba, kterou se vydal, vedla do neznámých končin a nevypadalo to, že by se na některém rozcestí vracela zpátky k hangáru.
„Stůj!“ vykřikl malý mužík s brýlemi na nose a postavil se rusálovi do cesty. Rusál k němu mávl rukou, aby ho odhodil stranou, ale mužík uskočil sám, natáhl přitom nohu tak, že se zachytila rusálovi za kotník a ušatý tanečník pokračoval ve své cestě několika nekontrolovanými kotrmelci.
„Dobrá práce,“ kývl Ace na Radka a očima se dotkl blízkých dveří. Radek Zelenka na nic nečekal a zmizel za nimi. Hned na začátku svého pobytu na lodi pochopil, že plést se do cesty rozběhnutým Wraithům není dobrý nápad.
Než se rusál stačil zvednout, sedl si mu na záda jeden z vojáků a další se hnali z obou stran, aby mu pomohli. Rusál se zvedl, ale proti takové přesile se rozhodl nebojovat a zamával rukama nad hlavou.
„Tak dobře, přátelé!“ vykřikl. „Vzdávám se. A jsem vám plně k dispozici,“ lehce se uklonil směrem k Aceovi. „Když to bude i naopak,“ zakřenil se na závěr rusál.
Aiwe stál v chodbě a sledoval, jak si rusál vykračuje uprostřed celé jednotky vojáků a zářivě se usmívá.
„Pane,“ oslovil ho voják, který jako první na rusála skočil po jeho útěku. „Omlouvám se. Nebylo možné zaslat zprávu, že se přiblížila jiná loď.“
Aiwe v něm poznal vojáka, kterému se podařilo uprchnout ze zajetí rusálů a s nímž se setkali na orbitě této planety. Zatímco s Michaelem na planetě zkoumali možnosti, jak zničit rusály, zůstal v lodi a měl je informovat, kdyby nastala nová situace, třeba, kdyby přiletělo další wraithské plavidlo. O příletu Ace je neinformoval. Aiwe lehce pohnul hlavou. „Chápu. Z ničeho tě neobviňuji.“
Wraith couvl a pak zmizel v nitru plavidla. Aiwe se za ním díval a povzdechl si. Vojákovo chování bylo zvláštní. Dlouhý pobyt s rusály Wraitha zřejmě vyvedl z rovnováhy. Aiwe jen doufal, že se to nestane i jim a posádce Aceovy lodi.

„To je k ničemu,“ zavrčel James a sevřel ruku v pěst. Musel se hodně ovládat, aby s ní nebouchl do stolu a nerozbil přitom wraithskou podobu tabletu.
„Zkoumat neznámé může být frustrující,“ souhlasil Aiwe a dál upřeně zíral na nabíhající data. Nabíhala stále dokola, nic nového se z nich nedozvěděli, jen to, že rusálové jsou sice z atomů a molekul, ale to byla tak asi celá podobnost se kterýmkoli jiným tvorem, se kterým se setkali.
„Co je tohle?“ poklepala na jeden řádek prstem Maya. Dívala se Aiwemu přes rameno a snažila se přijít na nějaký jiný pohled, který by jim pomohl.
„Nic,“ zamračil se Aiwe.
Smích ze zadržovacího pole je všechny přinutil otočit tam hlavy.
Rusál se smál na celé kolo, a kdyby se mohl pohnout, nejspíš by se smíchy skácel k zemi.
„Nevšímejte si ho,“ zašeptal Michael tak nahlas, aby to rusál nepřeslechl. Wraithova další slova přehlušilo zahýkání. Rusál se přes odpor pole svíjel smíchy a z očí mu tekly slzy. Zalapal po dechu a trochu se uklidnil.
„Nic nechápete. Jste úplně vedle,“ vyrážel ze sebe. „Nás nejde zničit ničím, co máte k dispozici, to byste museli najít Muamuu.“ Rusál zamrkal, aby z očí vyhnal zbytky slzí a lépe viděl. „I kdybyste ho našli, nic s ním nesvedete.“
„Co je Muama?“ zeptala se Maya a přistoupila blíž k rusálovi.
„Muamua,“ zašeptal rusál, „není co.“ Pokusil se zamlet v poli, aby se k Maye dostal blíž. „Muamua je kdo.“
„Muamua?“ vyprskl James. „To bude nějaký skřet.“
Wraithové kolem se rozesmáli. Rusál se na ně zamračil, a když zjistil, že se směje i Maya, rozzlobeně křikl: „Kleofáš není žádný skřet, je to náš velitel. Ten první, bez kterého bychom nebyli, a jediný, kdo může způsobit naši smrt!“
Wraithové se dál zubili a zdálo se, že rusála vůbec neposlouchají. Maya se otočila zpátky k zadržovacímu poli a vesele na rusála mrkla.
„No jasně,“ prohodila, jakoby řekl otřepaný vtip. Rusál zuřil. Ještě nikdy nikdo se neposmíval jejich Muamuovi
„Hloupé jídlo!“ prskl po nich. „Dokud žije, nemůže se nám nic stát. Museli byste zabít jeho, abyste mohli zlikvidovat nás, a to se vám nikdy nepovede.“
„Zabít Kleofáše?“ zeptal se najednou vážně Michael. „To by šlo. Děkujeme za radu,“ ušklíbl se na rusála a odešel. I ostatní se přestali bavit a zmizeli z laboratoře. U rusála zůstala jen hlídka.
Rusál strnul, ale pak se ušklíbl a začal se rozhlížet kolem sebe. Jeho víra v Kleofášovu nedotknutelnost zůstala nedotčená a začal přemýšlet nad možnostmi útěku. Cítil, že pole ho už dlouho neudrží. Prohlížel si místnost a odhadoval, kudy se z ní nejlépe dostane do hangáru (asi dveřmi ), pak mu padly oči na wraithského vojáka a potěšeně zamlaskal. Nezůstane bez svačinky. Znovu se zamlel. Slabé pípnutí naznačilo, že silové pole se vzdává. Už za pár chvil bude volný a na cestě ke Kleofášovi, aby byl svědkem jeho vítězství.
Wraith na stráži se otočil k ovládacímu pultu a dotkl se jeho povrchu. Zadržovací plošina blikla a rusál zachrčel, jak z něj silové pole vytlačilo vzduch. Najednou nemohl pohnout ani špičkou ucha. V duchu se proklínal za to, že ho dostihl zlozvyk podceňovat potravu. Kdyby tak okázale nedával najevo, že se může aspoň omezeně hýbat, stráž by si ničeho nevšimla.
Na blízkém rozlehlém rozcestí chodeb se zastavili Maya, James, Aiwe, Michael a Ace.
„Když najdeme toho Kleofáše, mělo by se povést ho taky zabít,“ pokyvoval hlavou Aiwe a mračil se. Jak Kleofáše vylákají samotného na opuštěné místo? A jak se dá zabít rusál, který je zároveň … moula?
„Muamua,“ opravila ho Maya. Ani si neuvědomil, že uvažuje tak nahlas.
„Přivedu ho,“ prohlásil sebevědomě James. Pohodil hlavou, když se na něj Maya zamračila.
„Půjdu s tebou,“ nabídl se Michael.
Ace stál stranou a sledoval, jak se čtveřice ujímá plánování a vedení akce. Rozhodl se nezasahovat, pokud to nebude nutné. Vzápětí ho požádali o pár desítek vojáků na zničení Kleofáše a všech ostatních rusálů. Po krátkém zaváhání, aby se rozhodl, kteří vojáci budou nejvhodnější, souhlasil.
„Kdy?“ zeptal se netrpělivě Aiwe. Nemohl se dočkat útoku, protože čekání a vymýšlení plánů už měl plné zuby.
„Zítra,“ zívla Maya. „Musím si to ještě nechat projít hlavou. Nejlepší nápady mám, když se na to vyspím.“
„Spaní,“ ohrnul Michael nos a Maya se už poněkolikáté oklepala pod jeho pohledem. James se jen zašklebil. Moc dobře věděl, že nejenom Michael, ale i on, Ace a Aiwe si rádi položí hlavu na polštář a zavřou oči. Některé lidské zlozvyky byly krajně návykové.

vynikající díl

[andoriel]

Děkuju, posedlíku

Moc se mi líbí na začátku bezradný Michael. Bezradný Wraith je zejména ve Tvém podání unikum.

Ale jsem fakt zvědavá, co je to u rusálů za životní princip, že se musí zabít moula , aby ostatní rusálové mohli umřít taky.
Teď jsem nedávno četla na netu pojednání o jakémsi lesíku v Americe, který je vlastně jedním jediným (a nejstarším na Zemi) organismem. To mi přišlo hodně zajímavé. Rusálové to mají podobně?

Ale zlozvyky s polštářem jsou půvabné. Jen houšť.
Chtěla jsem napsat tento komentář už včera v noci, ale taky mě dohnal stejný zlozvyk. Usnula jsem, jen jsem položila hlavu.

[andoriel]

Děkuju, Shano

Život nemusí být přes kopírák, hledá si různé cestičky a u rusálů to vzal prostě jinudy - překvápko
Wraithové většinou nejsou bezradní, protože mají tisícileté zkušenosti, ale ani takový Wraith nemusí být na vrcholu potravního řetězce. Sice si nemyslím, že by kvůli tomu přestali být nafoukaní, ale stejně - dobře jim tak. Jak je vidět, rusálové nepřekvapili jenom Tebe, ale i Wraithy
Některé zlozvyky jsou milé. Zvlášť ty s polštářem





P.S. Už jsme za půlkou hlasování pro letošního Barda. Budu ráda, když se hlasování zúčastníte (a nemusí to být právě hlas pro ZDP2)

P.S.S. Další kapitola je teprve ve vývinu. Snad ji stihnu do 28.12 dopsat, ale jestli ne, přistane něco aspoň drobnostech

Krásné svátky