Tak tu máme po další době nový díl... Poslední dobou moc nestíhám.
Stargate Ancients: Relativity temporis
32. Kapitola
300 PA
Parlén - královský palác
Dveře královniných soukromých komnat se otevřeli a Emma vstoupila dovnitř. To byl zase den. Musela vstávat už ve čtyři hodiny ráno. Vysprchovat se, umýt se, vybrat si šaty, nechat se nalíčit a v půl páté se už musela nechat transportovat na královský křižník a nabrat kurs, směr Terra.
Na snídani neměla čas. Teď bylo šest hodin večer a pořád nic nejedla. Měla mít ještě asi pět dalších schůzek, ale všechny je zrušila. Vyjednávání na Teře jí naprosto vyčerpala.
Poté co se expediční síly vrátili z Altarijské galaxie, zamířil Tony rovnou do Abiina bytu, museli si vážně promluvit.
Zadal do panelu přístupový kód a dveře se neslyšně otevřely. Potichu vstoupil do předsíně.
Z obývacího pokoje se ozýval nějaký hlas. Podle všeho Abigail s někým telefonovala.
„…Ne nebojte se, už se na tom pracuje… Ano ty data mám… Nebojte se, zítra vše uklidím…“
Počkal, až dohovoří a pak vstoupil. „Ahoj, kdo to byl?“ „Nikdo.“ odsekla mu. „Neznělo to jako nikdo…“ poškádlil ji trošku. „Nestarej se.“
„Pořád nafučená?“ „Nejsem nafučená ani uražená… Bylo to buď já, nebo Emma… Vybral sis.“
„Vždyť víš, že to tak není…“ Nevěděl co na to říct. Emma byla jeho rodina, jediná rodina. Na druhou stranu Abigail měl rád, hodně rád, ale to Emmu taky.
Abigail zavrtěla hlavou: „Obě nás mít nemůžeš. Už sis vybral, je konec…“ Prošla okolo něj a zavřela za sebou vchodové dveře.
Sundala si nepohodlné boty a úlevně si oddechla. Musela v nich trpět celý den. Dveře se znovu otevřeli. Emma se překvapeně otočila. „Ahoj, Tony.“
„Ahoj…“ zamručel. Emma si ho přeměřila. Vypadal strhaně. Tmavé kruhy pod očima, zarudlé bělmo, svěšená ramena.
„Dej mi chvilku, jen si skočím do sprchy.“ poprosila ho a zapadla do koupelny. Tony si povzdechl. Z replikátoru si vytáhl müsli tyčinku a svalil se do křesla a zapnul televizi.
Emma pochvíli vyšla z koupelny, zabalené v bílém županu s růžovým nádechem. Když zpozorovala Tonyho v křesle, na nic nečekala a hupsla mu do klína. Lehce zaúpěl: „Emmo si hrozně těžká.“
„Jen kdybys nepovídal… To máš za to.“ odvětila vesele. „Za co?“ „Já ani nevím, prostě za něco.“ usmála se škodolibě. V tu ránu ji však silně zakručelo v břiše.
Tony jí nabídl svojí tyčinku, kterou vděčně přijala. „Díky, dneska jsem ještě nic nejedla.“ Poděkovala mu a políbila na tvář.
„Emmo, je tu jedna věc, týká se to bezpečnosti a dělá mi to starosti a-“ Emma mu však položila prst na rty.
„Dneska ne, chci se jednou užít normální večer bez všech starostí. Řekneš mi to zítra, dobře?“ Tony si rezignovaně povzdechl a kývl.
Emma ho cvrkla no nosu. „Usměj se trochu, přece. Pustíme film, bude to fajn.“ Pohlédl do jejích nevinných nekonečně hlubokých hnědých očí. Opravdu se snažila, aby zapomněl aspoň na chvíli na každodenní starosti.
Nakonec se trošku pousmál. „Tak dobře…“ Emma se celá rozzářila. „No vidíš, tak něco pusť.“ poručila a začala chroupat tyčinku.
„A co? Tak něco vymysli.“ „Já nevím, mám chuť na trošku nostalgie, co takhle něco z databáze, co se dochovala z původního Independence?“
„Myslíš ty prehistorické filmy, co přivezla Adria a Chris, před miliardami let ze země?“ „Jo přesně ty.“ „Ale vždyť to jsou pixelované historizmy v miniaturním rozlišení.“
„Náhodou, prošli renovací. A spousta z nich je vážně skvělých.“ Namítla Emma. „Tak dobře…“ svolil nakonec. Hřejivě se na něho usmála. „Všiml sis, že každá naše hádka skončí tvým: ‚Tak dobře‘?“ zazubila se na něho.
„Jo, hold mám měkké srdce.“ „Nebo spíš já si umím vždy prosadit svou.“ „Od toho jsi královna.“ „No, že sis toho všimnul.“ „Co třeba tohle?“ „Stargate SG1? Proč ne…“ usmála se.
„Vypadá to na nějaký seriál…“ „Tak ho pusť.“ Poručila Emma a uvelebila se v jeho náručí, dál chroupajíc tyčinku.
„Jak si přejete vaše výsosti.“ Odpověděl Tony a pustil první episodu.
Mladík oblečený do mikiny s kapucí a obyčejných džínsů se coural nočními ulicemi Parlénu. Přes hlavu měl hozenou kapuci, aby ho nikdo z kolem jdoucích nepoznal.
Kdyby znali jeho identitu, asi by se divili, co dělá na nejspodnějších sociálních patrech Parlénu. Zapadl do prvního baru, na který narazil a posadil se na bar.
„Jednu Brandy…“ poručil si. „Takhle mladej a už se nalejvá, jo?“ ozval se za ním dívčí hlas. Otočil se i se sklenkou a uviděl mladou hezkou blondýnu, podle oblečení poznal, že asi nebude úplně z nejchudších vrstev.
Sice se to snažila zamaskovat nevýraznou barvu, ale drahé oblečení se nezapře. „A ty jsi?“ „Abigail Wiliamsová, ale říkej mi Abbie.“ „Hmm… já jsem-“ „Princ Viliam.“ doplnila za něj.
Povzdechl si. „Výborně… takže co chceš? Autogram?“ Abbie se proti své vůli rozesmála. „Ty jsi tak sladkej… Spíš já bych měla dávat autogram tobě…“ „Trošičku arogantní, nemyslíš?“
„Spíš upřímná…“ Vil se pousmál a kopl do sebe sklenku. Abbie se posadila vedle něj a máchnutím ruky jim obou objednala další sklenku.
„A kdo, že to jsi?“ Abbie se lehce uculila. „Neuvěřil bys, kdybych ti to řekla, bude ti muset stačit, když řeknu, že jsem z galaxie Phoneix.“ A znovu se rozhihňala.
„A co tu vůbec děláš? Holka jako ty, tady dole mezi lůzou…“ „Můžu se tě zeptat na totéž.“ odvětila.
„Já se tu schovávám před tetou…“ „Myslíš před královnou?“ „Bingo.“ ušklíbl se. „Copak? Nechceš, aby věděla, že je z tebe násoska?“
„Hele nemel a radši pij.“ pobídl ji. „Na zdraví.“ Prohodila a kopla do sebe sklenku. Vil jí s úšklebkem následoval.
„A pak že já jsem nálevka…“ Abie se jen ušklíbla. Položil sklenku na bar a začal štrachat v kapse. Pochvíli vytáhl krabičku cigaret.
„Takže nejen násoska, ale i fabrika?“ zasmála se Abie. „Problém?“ zeptal se jí a strčil si jednu cigaretu do pusy. „Já tě nesoudím…“ vysvětlila a vytáhla si z krabičky taky jednu.
Na jeho udivený pohled zareagovala šibalským mrknutím. Radši to nekomentoval a zapálil jí i sobě.
Abie si silně popotáhla a slastně vypustila oblak kouře. „Takže dnes kouří už i takové princezničky jako ty, jo?“
Před několika dny - Furlingské Impérium – zasedání krizové rady - neznámo kde
„Musíme zakročit! Parlén je už pod Trenzalorskou kontrolou, pokud Trenzalore povstane, je s vesmírem konec!“
„Ale nevíme to jistě!“ „I jejich flotily právě překročili hranice Altarijského prostoru. Královna je slabá, nikdy by se sama k takovému kroku neodhodlala. Musíme provést preventivní protiúder. Trenzalore už nesmí nikdy povstat! NEVER MORE!“
„NEVER MORE!“
„… A pak mu povídám: ‚Vždyť ty kalhoty jsou moje!‘“ protlačovala mezi záchvaty smíchu Abbie. Vil se neudržel a začal se řehtat na celé kolo.
„On… On se prostě snažil nacpat do mých džínsů a divil se, proč mu to nejde!“ smála se dál. Ťukli si a koply do sebe další skleničku. Ani jeden si nevšiml, že do baru vstoupila další osoba. Chvíli se rozhlížela a pak zamířila přímo k nim.
„Abie? Co to je?!“ rozkřikl se na ní a típl jí cigaretu. „Ou náš správňáček, Etan, přišel…“ odpověděla mu opileckým hlasem a začala se znovu smát. Protočil oči a vyrval jí sklenku z rukou.
„Jdeme domů! Hned!“ poručil jí. „Ale nám se ještě nikam nechce! Že ne, Vile?“ „Jó mi nikam nejdeme a ty vodprejskni!“
Etan vytáhl z kapsy krabičku léků a jeden prášek nacpal Abie do pusy. „Koukej to spolknout, ať vystřízlivíš!“ Poslušně polkla. „A jdeme!“ vytáhl ji na nohy a začal ji táhnout směrem ke dveřím.
Vil se vymrštil z barové stoličky: „hej! Co děláš?!“ „Vezmi si žvejku, táhne ti z huby chlast…“ schladil ho Etan a otočil se k odchodu.
V tom mu však přistála Vilova pěst na obličeji. Lehce se zapotácel a pustil Abie. Setřel si krev z natrženého rtu a ušklíbl se. Vypadalo to, že to nechá být, když v tom naprosto z nenadání jednu Vilovi natáhl. Ten to nečekal a spadl na zem, přičemž srazil dvě barové stoličky.
„A to už stačilo!“ křikl na něj. Vil ho však neposlouchal a rozeběhl se proti němu. Čapl ho za pas a praštil s ním o stůl. Etan ho odkopl. „NE!“ křikl na něj. Ale schytal další. Vykopl koleno a zasáhl, Vila, do břicha. Ten zaúpěl a znovu se na něj vrhl.
Pochvíli se začal prát celý bar. Každý se pral s každým, každý mlátil každého.
Díl právě skončil a oba lehce podřimovali v křesle. Doběhli závěrečné titulky a spustila se další episoda.
V tom najednou se film pozastavil a Emminin telefon se rozvibroval. Chtěla vstát a natáhnout se pro něj. Tony ospale zabručel a obmotal jí ruce kolem pasu. „Neříkala jsi, že dneska nebudeme nic řešit?“
Připomněl jí a stáhl zpátky do křesla. „Tohle je můj soukromí mobil, bude to důležité.“ namítla a jemně se vymanila z jeho obětí. Vstala a zvedla telefon ze stolku.
„Volá, Abie…“ „Dej to nahlas.“ „Ahoj, Abie, co se děje?“ Z druhé strany se ozýval křik a hluk. „Potře---me pomoct.“ „Abie, co se tam děje?“ „Já… kluci se začali… pili jsme… no a-“ nedokončila větu a z druhé strany se ozval zvuk tříštící se sklenice.
Tony jí vytrhl telefon z ruky. „Abie?! Abie?! Jsi tam ještě?“ „Jo… jsem tady…“ „Teď mě dobře poslouchej. Uklidni se, dobře?“ „Do…Dobře… “ „Kde přesně jste?“ „Já… já nevím. V nějakém baru… Nevím, kde přesně, je to tady ošklivý, potřebujeme pomoct!“ začala znovu vyšilovat.
„Klid… Najdu tě podle signálu… Teď od tebe budu chtít je jednu věc. Zalezeš si někam pod stůl a počkáš tam, rozumíš?“ *TICHO* „Rozumíš?!“ zeptal se tentokrát s větším důrazem. „Jo… rozumím…“
Vrátil telefon Emmě. „Mluv na ní. Letím tam pro ně.“ „Letím s tebou…“ „Ne.“ zamítl rázně. „Zůstaň tu a mluv furt s ní.“ poručil. Kývla a přiložila si telefon k uchu. „Abie? Slyšíš mě?“ „Jo…“ „Zalez si pod stůl a zůstaň tam, Tony už pro vás s jednotkou letí.“
„Ne… já nechci… budeme mít problémy…“ strachovala se. „Neboj, vezme spolehlivé lidi z paláce.“ Uklidňovala ji.
Tony během zamířil do kasárny hradní stráže. „Kapitáne.“ „Admirále…“ zasalutoval velitel. „Máme úkol, vezměte dva své nejspolehlivější muže a vojenský transportér. Pilot, medik. Nic víc.“ „Kdy?“ „Ihned.“
Transportér přistál před barem přesně v tu samou chvíli, co policejní zásahový oddíl. „Co se to tu děje seržante?“ otázal se velitele. „Máme tu nahlášenou rvačku, jdeme to uklidnit.“
„Tak s tím pár minut počkejte, musím tam.“ „Nepřipadá v úvahu.“ „Dal jsem vám rozkaz!“ „Pane, při vší úctě, tohle je policejní záležitost a vy tu nemáte žádné pravomoci.“
„To byste se divil. Jdu si tam pro tři děcka. Počkáte tady, dokud je neodvedu a pak je tam všechny třeba pozatýkejte, to už je mi fuk.“
Na to v doprovodu seržanta vstoupil dovnitř. Hned ve dveřích se musel sehnout, aby ho nezasáhla hozená stolička. Chvíli se rozhlížel, než je našel. Abie se krčila pod stolem a o pár metrů dál se na baru zrovna snažil Vil z Etna vymlátit duši.
Odtrhl je od sebe. „Nechte toho!“ okřikl je. „Jdeme domů!“ Etan se za podpírání seržanta začal belhat ke dveří a Tony pomohl Abie z pod stolu. Jen Vil vzdorovitě stál na místě.
„Nikam nejdu!“ „Jdeme!“ zopakoval Tony důrazněji. „Nejdu.“ Tony se napřáhl a vlepil mu takovou facku, že si dal málem druhou o bar. „Tak hele ty fracku, teď není čas, abys mi odmlouval!“ zaryčel na něj. Čapl ho za krkem a táhl ho ven.
Naložil je všechny do transportéru, když policejní jednotka, zrovna vbíhala do baru. Kývnutím poděkoval veliteli, ten si jen popozvedl čapku.
Let do paláce, byl pro všechny asi ten nejtrapnější let v životě. Tony už nepromluvil jediné slovo a jen je sledoval přísným pohledem, se zkříženýma rukama a opíral se o stěnu.
Když se otevřely dveře komnat a Tony vešel i se všemi třemi, Emmě se neskutečně ulevila. Chtěla je jít obejmout, ale Tonyho varovný pohled ji zarazil. Ihned pochopila. Zkřížila ruce na prsou a nasadila Autoritativní výraz.
„Co mi k tomu řeknete?“ Všichni svorně mlčeli. „Tak bude to?“ Abie a Etan koukali do země, ale Vil zabodával pohled přímo do ní. „No co… Normálně jsme se bavili, popíjeli…“ pokrčil rameny.
Emma nevěřila svým uším. „Co prosím?! „Dej mi pokoj, nejsi moje máma!“ utrhl se na ní. „Hele, ty mě dneska moc neser, nebo by se ti mohlo stát, že dostaneš přes hubu!“ schladil ho Tony.
„Mazej do pokoje, vyřídíme si to ráno.“ Nařídila mu. „A vy dva… Myslela jsem si, že máte víc rozumu… Zklamali jste mě… Běžte do toho pokoje napravo. Padejte!“ Oba sklopili uši a odšourali se do ložnice.
Povzdechla si a podívala se na Tonyho: „má cenu snad k tomu něco říkat?“ Tony se ušklíbl a zakroutil hlavou. „Spíš mi dělá starosti, kde budeme spát mi. Obě ložnice teď okupují ty smradi.“
„Když se uskrovníme, tak se vejdeme na gauč…“ „Dobrý… lehnu si na zem, ať tam máš dost místa.“ „Hele ty blboune, jen pojď, jako královna ti to nařizuju.“ usmála se.
Tony rezignovaně svěsil hlavu. „Mám na vybranou?“ „Ne…“ Lehli si a Tony je oba přikryl dekou. Emma se na něho otočila: „děkuju…“ „Za co?“ pozdvihl obočí. „Za to, že jsi pro ně doletěl a vlastně za všechno, co pro mě děláš…“ odvětila a věnovala mu pusu na tvář.
„Není zač…“ zamumlal. Emma se usmála a zachumlala se víc do jeho náručí.
To Tony ještě netušil, že je to možná poslední večer… Poslední večer jeho života…