SG:ZDP -111. Na Věčných Časech - KONEC (+PDF za Obsahem)

[andoriel]

Děkuju, posedlíku

No konečně nějaký pěkný díl

[andoriel]

Děkuju, Ondro

Ostatní díly se Ti nelíbily? Aha, už vím proč. Další kapitola se Ti bude taky líbit

[andoriel]

Mám jiné připojení a vůbec se mnou nemluví. Snad se mi sem kapitolku podaří procpat a konečné úpravy budou až někdy časem.
Zatím se bavte

57. Nebesky šedá

Vzduch nad Mohavskou pouští se tetelil žárem. Pod povrchem se země zachvěla ještě víc než vzduch nad ní, jak jí projel tektonický otřes.
„Andy zase straší?“ zavrčel voják v budce nad podzemním bunkrem. Andy byl důvěrný název Sanandreaského zlomu, který každou chvíli otřásal zemí, jak se o sebe třely litosférické desky.
Tentokrát byl otřes slabý, dole v podzemním pracovišti si ho možná ani nevšimnou. Voják v budce zamžoural do rozpálené pouště a po paměti si přitáhl láhev s vodou blíž.
„Připrav se na vypuštění, Roberte,“ ozval se z vysílačky hlas jeho nadřízeného.
Robert vyšel před budku a rozkročil se na jejím zápraží. Země před ním se pohnula, ale za tento posun nemohl zlom San Andreas. V povrchu pouště se za tichého bzučení vytvářel čtyřhranný otvor s každou stranou několik set metrů dlouhou. Sotva bzukot dozněl a otvor se přestal zvětšovat, v jeho středu se objevila šedá oblina předku vesmírné lodi.
„Vítám tě, krásko, už bylo načase,“ zamumlal Robert.
Loď se vyhoupla na oblohu, slunce se zalesklo na jejím trupu a barvou téměř splynula s nebem. Pak zapnula maskovací zařízení a zmizela docela.

„Žádné prudké pohyby. Hezky pomalu a klidně, ať do někoho nenarazíme,“ řekl trochu ironicky kapitán poslední dostavěné pozemské lodi pojmenované Celeste Grey. Nedostala takové jméno náhodou. Její barva byla opravdu jak šedivé nebe. Stejně proměnlivá a nevyzpytatelná, a navíc většinou neviditelná, i když neměla zapnuté maskování.
„Jsme na orbitě, pane.“ Pilot se otočil ke kapitánovi lodě, ale hned se vrátil k pozorování monitorů a vybírání co nejbezpečnější cestičky mezi nepřátelskými plavidly.
Nathan Velenský kývl, že svého podřízeného slyšel, oči nespouštěl z přední obrazovky a prsty levé ruky jemně poťukával na hraně jednoho z ovládacích pultů. Do křesla si sedl jenom při startu. Jakmile se dostali nad Zemi, vstal a přecházel po můstku.
„Vysíláme data o stavu nepřítele,“ oznámil někdo od komunikace.
Přenos dat probíhal po celou dobu asi tří obletů planety, aby si obránci na Zemi mohli udělat představu, co se jim nad hlavou chystá.
„To už by stačilo,“ mávl rukou Nat. „Oznamte, že v prvním pokusném úderu zničíme jednu z těch velkých.“
Terys Hallová u zbraní nedočkavě poposedla, krátce si procvičila prsty a položila je do výchozí pozice.
Nat se na ni podíval a usmál se. „Je nějaká, která se ti obzvlášť nelíbí?“
Terys zvedla hlavu k čelní obrazovce, naklonila hlavu na stranu a zkoumavě se zadívala na blízké uskupení organických lodí.
„Tamta vpravo,“ kývla k vybrané lodi.
„Zaměřit a pal,“ souhlasil Nathan.
Terys měla prst na spoušti dřív, než kapitán domluvil, a sotva dostala pokyn, stiskla ho. Zatnula zuby a rty nechala spojené, aby přes ně nepřešel jásavý výkřik. Sotva střela opustila loď, pilot prudce zatočil a spustil se pod vyhlédnuté nepřátelské plavidlo, aby měla Terys možnost k palbě z jiné strany.
První rána s wraithskou lodí otřásla. Nebyla na nic takového připravená. Wraithští velitelé se domnívali, že Země už všechnu svoji obranu použila a soustředili se na probíhající sklizeň. Po zásahu nastal chvilkový zmatek, ale za několik vteřin se senzory sledující okolí rozběhly naplno a začaly pátrat po neznámém střelci.
Další střela proletěla trupem z jiného úhlu a otevřela ve wraithské lodi široký rozšklebený otvor zasahující do několika palub.
„Najděte střelce!“ vykřikla Anat rozzlobeně. Stála ve své lodi a zatím bezmocně sledovala, jak se jedno z plavidel se ZPM začíná rozpadat na kusy.
Celeste Grey se dál točila kolem nepřátelských lodí a střílela vždy těsně před změnou kurzu. Wraithové se snažili odhadnout pohyb neviditelného cíle a pálili do různých směrů, o kterých se domnívali, že by se v nich mohl nepřítel skrývat.
Nat na můstku se jenom ušklíbl. Věděl, že takovým stylem je nikdy nedostanou.
Tři wraithské lodě už byly vážně zasaženy a další dvě se marně snažily spasit útěkem. Mezi nepřáteli Země zavládla lehká panika. Anat zbledla ještě víc a na tvářích jí vyskákaly černé fleky rozčilení. Krabat sykal rozkazy nejbližším důstojníkům a telepaticky koordinoval pátrání i útok naslepo.
Anat se oběma rukama opřela o konzoli. Velké břicho hrozilo blízkým porodem a malá královnička o sobě dávala bolestivě vědět.
„Vyber velké sídlo, kde zbyli nějací lidé, a srovnej ho se zemí,“ poručila Krabatovi hlasem plným nenávisti a bolesti.
Velitel její lodi se lehce uklonil a zadíval se na maketu Země, aby vybral nejvhodnější oblast.
Posádka Celeste Grey pochopila wraithské úmysly, až dvě jejich plavidla vypustila řadu střel na Berlín. Podle posledních údajů tam zůstalo nesklizeno neméně dvacet tisíc lidí, částečně ze samotného města a částečně z malých měst a vesnic v okolí. Přijeli se schovat před útoky z vesmíru a ty je zastihly i ve velkém městě, i když v jiné podobě než dosud.
Nathan jen ukázal rukou. Věděl, že nic říkat nemusí. Pilot navedl loď do správné palebné pozice a Terys zasypala obě plavidla nepřerušovanou palbou.
Útok na planetu byl sice pro tuto chvíli zastaven, ale Celeste Grey zůstala na jednom místě o mrknutí oka déle, než bylo bezpečné, a hned se jí to vymstilo. Jedna z wraithských lodí dokázala zasáhnout její štít a na pár vteřin odhalit poslední pozemskou loď schopnou boje v její plné kráse. Wraithská plavidla ji napadla vším, co měla k dispozici a tucet Šipek se o ni roztříštilo v sebevražedné misi. Maskování bylo na několika místech narušeno a na pozadí blikavých jisker hvězd v černi vesmíru se objevily části šedavého trupu, po kterém oči při chvilkové nepozornosti sklouzly jako po běžící vodě. Pomocné generátory naskakovaly jeden za druhým a za pár chvil byla šedá loď pryč.
„Úhybné manévry, palte bez rozkazu,“ řekl Nathan a sedl si na své místo.
„Konečně pořádná zábavička,“ zamumlala si Terys pro sebe, přitáhla si pomocný ovládací pult a spustila na něm koncert. Ostřelovala několik wraithských plavidel současně a spokojeně se usmála pokaždé, když jí monitor ukázal zásah.
„Pane?“ pilot začal sérii úhybných manévrů podle kapitánova příkazu, ale wraithské lodě jim bez problémů přizpůsobovaly.
„Generátor v zadní sekci je nefunkční, maskování není dokonalé,“ ozval se šéf techniků Hanell. „Potřebujeme čas na jeho výměnu.“
Nat se rozhlédl. „Směr odvrácená strana Měsíce. Postupujte k nepříteli bokem, ať jsme co nejvíc krytí. Výměna začne ihned.“ Podíval se na Hanella. „Pospěšte si,“ dodal tiše.

„Kde je?“ Anat pootáčela mapou s okolím Země a hledala loď, která jim způsobila tolik potíží. „Jak je možné, že ji naše senzory nenajdou?“ zavrčela si už spíš sama pro sebe. Do této chvíle měla zato, že senzory posílené těmi energetickými krystaly od Baala budou mnohem výkonnější a prohlédnou většinu maskování, kterými mohou civilizace Mléčné dráhy disponovat.
„Pět lodí do pátracího módu, ostatní pokračují ve sklizni,“ otočila se ke Krabatovi. „Dohlédni na to, ať ji najdou, a dívají se i po podobných. Nechci žádná překvapení.“
Velitel sklonil hlavu a předal rozkazy. Snažil se nedat najevo, že se touhou po boji skoro klepe. Náhlý nepřátelský útok v něm vyvolal silnou touhu ukázat těm opovážlivcům, kdo je na vrcholu potravního řetězce a že si nikdo nemůže beztrestně dovolit na něj útočit.
„Dovol, abych pátrání vedl osobně,“ navrhnul.
Anat se k němu ani neotočila a jeho přání smetla netrpělivým pohybem ruky. „Chci tě tady. Je třeba znovu prozkoumat tento sektor, jestli se tam neukrývá větší množství potravy,“ zapíchla prst s dlouhým černým nehtem do místa na okraji velkého kontinentu na severní polokouli. Všimla si, že jedna ze Šipek tam zabloudila, i když tato oblast už měla být sklizená. Možná některý z pilotů zahlédl větší skupinu lidí.

Lynn se snažil být tak nenápadný, jak jen to bylo možné. Odletěl ve skupině Šipek a oddělil se od nich až těsně nad povrchem. Měl přesné instrukce, kde má tu ženu vyložit. Přeletěl nad cíl, spustil přenosový paprsek, ještě chvíli pokračoval v letu a rozhlížel se po kořisti, ale všichni zbývající lidé byli zalezlí hluboko v zemi. Krátkým obloukem se vrátil a snažil se rychle dostihnout nejbližší místo sklizně.
Andoriel se hned po zhmotnění přikrčila a přeběhla k nejbližšímu domu. Panelák, ušklíbla se. Byly doby, kdy v takovém podobném žila a líbilo se jí to. Rozhlížela se po Wraithech, ale v dohledu se žádný neobjevil. I Šipka byla na obloze jedna jediná a právě se ztrácela někde v dáli na východě.
Ája se znovu rozhlédla a potřásla hlavou. Jestli jí paměť nepletla, panelák nebyl podobný tomu, kde žila. Byl to on. Vešla dovnitř, vystoupala po schodech do čtvrtého patra a strčila do jedněch dveří. Byt byl prázdný. Hnědobéžová dlažba byla místy rozbitá a pod prachem nebyl vzor na okrajích jednotlivých dlaždic skoro vidět, přesto se nedal splést.
Zavřela za sebou dveře, přešla od obývacího pokoje, klesla na kolena a rozplakala se. Od jejího odchodu se nic nezměnilo. Její bývalý byt na ni čekal.

Nathan Velenský už zase přecházel po můstku. Čekal, až dostane hlášení, že Celeste Grey je opět plně bojeschopná a může se pustit do další bitvy s Wraithy.
„Bude to nějaký čas trvat,“ ohlásil mu Hanell. „Na zádi jsou poškozené rozvody energie. Nic, co bychom nedali dohromady, jen to zabere čas. Trochu času,“ dodal po Natově zdviženém obočí.
Nat s povzdechem kývl. „Dobře hlídejte,“ klepl do pultu komunikace, kde se shromažďovala i data ze senzorů, a odešel do své pracovny.
Opravy trvaly asi dvě hodiny, po které několikrát proletěla v blízkosti pozemského plavidla wraithská loď, ale nikdy ji neobjevila, protože Celeste Grey se vždy dokázala natočit tak, aby pro žluté oči a jejich senzory zůstala neviditelná.
Anat byla vzteky bez sebe, ale ani když se vydala na průzkum sama, nedokázala nepřátelské plavidlo objevit. Všechny lodě kolem planety měly na její pokyn zapnuté štíty a senzory nastavené na ten nejmenší pohyb. Sklizeň se zpomalila.
„Můžeme!“ ozvalo se z interkomu na můstku i v kapitánově soukromé pracovně. Nathan se téměř rozběhl na své místo ve velitelském křesle. Na tváři mu zůstal otisk hrubého vzoru dekoračního polštáře, kterým si na chvíli podložil hlavu.
Terys před sebe natáhla ruce a procvičila si prsty. Těšila se na další kolo.
Nedalo na sebe dlouho čekat a Celeste Grey se znovu pustila do úhybných manévrů s přesně mířenou i časovanou střelbou.

Anat zuřila, ale senzory byly k nové lodi stále slepé a podle výstřelů se také zaměřit nedala. Sklizeň ustala a wraithské lodě začaly stahovat výsadky zpět, aby mohly opustit sluneční soustavu. Nejvyšší královna si promítla celou sklizeň a usoudila, že to nebyla ztráta času. Všechny zásobárny praskaly ve švech. Sice přišla o čtyři lodi s energetickým krystalem, ale tři ze čtyř krystalů samotných se jim podařilo zachránit, takže je bude možné vložit do nových lodí. Čtvrtý zmizel beze stopy.
„Kde jsou nové lodě s posádkami z líhní?“ otočila se na Krabata s otázkou, která se jí najednou usadila v hlavě. „Už tady přece měly být.“
Krabat rychle vyvolal údaje na svém monitoru a stiskl rty do úzké čárky, jakoby už nikdy nechtěl promluvit. Za okamžik stisk přece jenom povolil.
„Už mnoho dní o nich nemáme žádné zprávy. Po prvních pěti plavidlech s kompletní posádkou se přísun zastavil a nevrací se ani zásobovací lodě. Chtěl jsem na každé z těch tří míst poslat skupinu křižníků, aby prověřila, co se děje. Samozřejmě, až skončíme sklizeň,“ dokončil s lehkou úklonou.
Anat mlčky upírala oči na obraz okolí Země. Byla rozhodnutá se sem vrátit, jakmile zjistí, co se děje v líhních. Na Ana-al ani Ace se nezeptala.

Nathan Velenský nechal pět hodin ostřelovat wraithské lodi, ale byly do řídké výstřely s jistou ranou. Terys z toho nebyla nadšená. Nejraději by střílela bez přestání a zničila všechno, co by mohlo nějak ublížit pozemšťanům, přesto chápala, že s jedinou lodí může nadělat škody jenom trochu. Jenom tak, aby nepřátele zahnali a přinutili je si někde v ústraní lízat rány. Ani tak výjimečná loď, jakou Celeste Grey jistě byla, nemohla zničit početnou wraithskou přesilu. Kdyby pokračovali tak, jako na začátku, technici by brzy museli ovívat důležité uzly, jako jsou generátory štítů nebo zbraně, velkými vějíři, protože chlazení by nebylo dostatečné.
„Hodila by se nějaká pomoc,“ zabručela si pro sebe.
Nat ji zaslechl, neřekl na to nic a myslel si to samé. Vzpomněl si na svoji matku. Erin by jim určitě pomohla. Kdyby věděla, kde jsou a co dělají, neváhala by ani okamžik. Nezáleželo by na tom, kde by právě byla, prostě by pomohla.
„Pomoc,“ opakoval neslyšně po Terys.
„Už jdu, Natánku,“ uslyšel v duchu matčin hlas zastřený nějakou rychle potlačenou vzpomínkou, ze které ji asi vytrhl. Sedl si do křesla a většina osazenstva můstku si tiše vydechla. Sledovat kapitána, jak běhá sem a tam, to nebylo nic, na co by se někdo z nich chtěl dívat dlouho. Seděl s rukama volně položenýma na opěrkách a přivřenýma očima.
Terys si dovolila jeden krátký pohled, než znovu začala sledovat pohyb lodě a odhadovala nejlepší možný úhel dalšího výstřelu. Nathan vypadal, že spí, ale věděla, že je to jen zdání. V takovém stavu z něj padaly ty nejlepší myšlenky.

[Aiwendill]

Ano, ano, ano!!! Konečne im vyprášime tie ich bledé kožuchy! Teraz už len zaistiť, aby nestihli ujsť pred totálnym zničením...

[andoriel]

Děkuju, Aiwe

Já věděla, že s tímhle budu mít úspěch

[Aiwendill]

ano, táto kapitola potešila moje anti-wraithské srdiečko...

vynikající díl

To jsem nečekal, že se objeví tak mocná pozemská loď. Koukám, že se ta Wraithská invaze trochu rozpadá. Ovšem bude zajímavé, co budou dál dělat Rusálové, asi to bude vytloukání klínu klínem. Kažkopádně to dostalo další dech.

[andoriel]

Děkuju, posedlíku

a

děkuju, Azany

Nikdo nemůže pořád jenom vyhrávat/prohrávat, to by byla nuda

Souhlasím, myslím le, že na té pozemské lodi co přežila útok, by mohla fungovat komunikac, tuším že to byl Oregon. upravit loď na Celestu Grey mark II a je klid, navíc Bál by mohl pomoci

[andoriel]

Děkuju, Ondro

S Oregonem mám trochu jiné plány. Navíc - komunikace nefunguje, to by už dávno Olie volal domů A bez hyperpohonu to bude ještě dlooouhá cesta Celeste Grey si nějak poradí (doufejme) a snad se k ní časem připojí i Jennifer

A teď: bavte se

58. Erininy eskapády

Rin chodil na náměstí každý den a staříka nikdy nepotkal. Připadalo mu to zvláštní, protože sedával na stejném místě celý Rinův život.
Uběhly dva měsíce a Rin se přestal několikrát za den vracet na prázdné náměstí. Znovu se ponořil do pátrání v archivech, hledal v těch nejstarších vrstvách zmínky o příchodu jejich rasy na tuto planetu a hlavně o čemkoli, co tomu příchodu předcházelo.
Bylo krásné ráno prozářené sluncem, když se vracel z dalšího celonočního výletu do hlubin jedné z nejstarších knihoven na planetě. Mžoural ve světle a stěží viděl pod nohy. Ruka na rameni ho vytrhla z polospánku, ve kterém se sunul ke svému obydlí a pohodlnému lůžku.
„Chvíli mi to trvalo, ale něco pro tebe mám,“ říkal mu stařík s úsměvem. Vypadal ještě starší, vrásčitější a unavenější, než ho kdy Rin viděl, ale v očích měl veselé jiskřičky. Vrazil ospalému Rinovi do ruky cosi, co vypadalo jako velká obdélníková klec pečlivě přikrytá hustou látkou.
„Dávej pozor, nelez dovnitř k potvoře, a co nejdřív mi to vrať. Musím to odvést zase zpátky,“ slyšel staříkův hlas při odchodu. Sotva zamumlal díky.
Doma bez prohlížení odložil zakrytou klec na pracovní stůl a svalil se do postele.
Odpoledne už umytý a převlečený seděl na židli před stále zabalenou klecí a sledoval ji nedůvěřivým pohledem. Zevnitř se občas ozvalo zachřestění a šustot. Rin přemýšlel, co stařík myslel tím – nelez dovnitř. Zakrytá klec mu nebyla k ničemu.
Odhrnul cípek látky a ve spodní části klece uviděl silné dřevěné dno. Nadzvedl látku víc a zjistil, že na dně mezi pruty klece leží průhledná oválná kopule s živým tvorem. Rin překvapeně zamrkal. Ten tvor se nepodobal ničemu, co kdy viděl. Tmavé podlouhlé tělo bylo kryté dvěma pevnými oranžovými pláty, z přední části hned za malou hlavou se složenýma očima vyrůstaly dva páry dlouhých nohou a vzadu se kroutil bičíkovitý ocas.
Sotva tvor vycítil proužek světla, otočil se k němu a pozvedl přední pár nohou. Rin ucukl a látku pustil. Vstal a přešel po pokoji, aby rozchodil příval děsu, který se objevil, jakmile se k němu tvor otočil. Napadlo ho, že ani nepotřeboval staříkovo varování, k tomu tvoru by se určitě nechtěl dostat blíž, natož aby se k němu dobýval. Znovu přešel sem a tam a klec přitáhla jeho pohled. Proč mu ji stařík nosil? Posadil se zpátky na židli a poodhrnul látku tak, aby viděl jenom silný podstavec. Zamyšleně na něj zaťukal prstem a snažil se nevšímat si chřestění tvora. Tiché lupnutí ze zadní strany vysokého podstavce skoro přeslechl. Otočil klec, aby viděl, co se stalo, a za okamžik už opatrně vytahoval skrytou zásuvku plnou hustě popsaných papírů.

Erin Velenská ležela ve sklopeném křesle, rukama občas sevřela jeho opěrky a z pootevřených úst jí unikal sotva znatelný dech. Za zavřenými víčky pro ni probíhal děj mnohem zajímavější, než co by mohla vidět v bdělém stavu. Už dlouho si pohrávala s myšlenkou, že by našli s Darem místo, kde by nebyli závislí na jejím fyzickém těle a nemusela to tělo krmit a ošetřovat v dlouhých chvílích hmotné samoty.
Hlava jí škubla na stranu a na čele se objevila jemná vráska. Další škubnutí a zamračení následované hlubokým nádechem. Stále zůstávala v astrálním světě se zvláštní bytostí, která ji měla zničit a místo toho se z nich stala nerozlučná dvojka.
„Co se děje?“ naklonil Dar na stranu hlavu s dlouhými světlými vlasy. „Tohle se ti nelíbí?“ zatřepal hlavou a vlasy se změnily v neposlušnou černou kštici trčící na všechny strany. Dar se rozesmál a šťouchl Erin nosem do tváře. Pokusila se mu úsměv vrátit, ale něco ji pořád rušilo. Chytila ho za ramena a kousek odtlačila. Nechal se a sotva stisk povolila, svalil se na ni celým tělem. Erin jen hekla. Kdyby dokázala myslet, asi by si vzpomněla na malou kočku, která nevážila skoro nic, a přesto byla Darem stejně, jako ta masa svalů a horké kůže, která se ji právě pokoušela rozmáčknout.
„Nech toho,“ zamumlala nepřesvědčivě. Hlava jí škubla v dalším nečekaném tiku.
Dar se neochotně nadzvedl a hned zase padl zpátky. Pozdě. Erin znovu trhla hlavou a zmizela. Dar si sedl a mrzutě si třel naražené břicho. Poslední dobu dělal všechno možné, aby ji udržel mimo problémy Země, a když to vypadalo, že se mu daří, musí to takhle skončit. Zvedl hlavu a podíval se do světle zeleného listí nad sebou.
„Erin?“ zeptal se polohlasně. Kolem bylo ničím nerušené ticho. Dar seděl sám uprostřed rozvalin města z bílého kamene, které postupně obrůstalo hustou vegetací.
Erin v křesle otevřela oči a přejela si rukou po tváři. Zabušení na dveře znělo zuřivě nebo zoufale a rozhodně nebylo první. Erin sebou trhla a s bolestivým syknutím se chytila zezadu za krk.
Koho to sem čerti nesou? pomyslela si vztekle a šourala se na ztuhlých nohách ke vchodu. Koukla přede dveře malým bezbarvým kouskem v barevné mozaice skleněné výplně a s překvapeným úsměvem otevřela dokořán.
„Cars…,“ začala, ale doktor Beckett jí skočil do řeči, aniž si uvědomil, že vůbec něco chtěla říct:
„Erin, prosím tě, tohle mi nedělej. Už jsem chtěl odjet a hledat tě někde po všech čertech. A to ani nedomýšlím to nejhorší. Copak vůbec nevíš, co se kolem děje?“ Vběhl kolem ní dovnitř, otočil se, vytrhl Erin dveře z ruky a přirazil je do rámu tak, že se barevná mozaika povážlivě oklepala. Prudce se otočil a rozběhl se dovnitř domu.
„Ahoj, Carsone. To je od tebe hezké, že ses stavil,“ řekla Erin pomalu a důrazně.
„Ohhh, promiň.“ Doktor Beckett se zarazil ve svém rozletu, došel zpátky k Erin, objal ji a lehce políbil na tvář. „Moc rád tě vidím. Stýskalo se mi. Vypadáš dobře. Jsem rád, že pořád žiješ.“ Upřeně se Erin díval do tváře a na závěr své řeči ji znovu políbil. Tentokrát na ústa.
Erin se od začátku snažila nenápadně se vykroutit, ale nijak jí to neusnadnil a po druhém polibku si ji přitáhl ještě blíž. „Ani nevíš, jaký jsem měl o tebe strach,“ zašeptal jí do vlasů.
„Já to pořád nechápu,“ postěžovala si. „Mohl bys mě pustit, sednout si v kuchyni a říct mi všechno od začátku?“ znovu se pokusila vymanit z doktorových jemných ale velmi pevných rukou a povedlo se jí to. Carson ji pustil, sedl si v kuchyni na židli a potřásal hlavou nad Erininou neznalostí současných poměrů.
„Wraithi?“ zeptala se nedůvěřivě. Většinu času na Zemi prožila v jiných světech a máloco ji dokázalo přimět opustit Dar na delší dobu. Malá renta od SGC stačila k tomu, aby se uživila, a nic jiného ji v podstatě nezajímalo.
„Erin, kde jsi celou dobu byla?“ Doktor Beckett pořád nechápal, že někdo může být tolik mimo dění. Vždyť i jeho samotného zprávy o wraithských útocích zastihly už při plavbě přes oceán a hned po vylodění ho kontaktoval nenápadný muž, ze kterého se vyklubal pracovník SGC, aby ho podrobněji informoval o útocích.
„Tady,“ pokrčila Erin rameny. Otočila se k pískající konvici, zalila dva velké hrnky čaje, zůstala otočená ke Carsonovi zády a přemýšlela, co u ní vlastně doktor pohledává.
Carson vstal a došel k ní.
„Nedávno jsem se vrátil z Afriky, a když jsem se dozvěděl, že nereaguješ na dotazy z SGC, rozjel jsem se za tebou.“ Zlehka jí položil ruku na záda.
Erin se ošila. Doktorova blízkost ji začala vyvádět z míry. „Sedni! …si,“ vyjela na něj ostřeji, než měla původně v úmyslu.
Carson se usmál, o půl kroku couvl, a pak se k Erin najednou přitiskl. Vzal jeden z hrnků na pultu a odešel zpátky ke stolu.
„Jsi nervózní,“ konstatoval. Sledoval, jak Erin bere druhý hrnek a obezřetně postupuje tak, aby mezi nimi zůstával stůl. Znovu se usmál, pootočil židli a sedl si s pohodlně nataženýma nohama.
Erin si taky sedla, sklonila se nad stolem a oběma rukama pevně sevřela hrnek. Horký čaj ji pálil do dlaní, ale nevnímala to. Snažila se uspořádat myšlenky a zorientovat se v tom, co se od Carsona dozvěděla.
„Erin?“ ozval se jí známý hlas někde vzadu v hlavě.
„Teď ne,“ zavrčela. Další vyrušování nemohla potřebovat, ani když to byl Dar.
Carson povytáhl obočí, ale žádná hlasitá poznámka od něho nezazněla.
Erin se mračila na nehybnou hladinu čaje a nedokázala se soustředit.
„Takhle to nejde,“ povzdechla si za pár minut.
„Vezmeš v potaz doporučení lékaře?“ zeptal se Carson tiše. Počkal, až Erin kývla, stoupnul si za ni a odhrnul jí dlouhé vlasy přes ramena dopředu. Do masáže ramen a krku se vložil s takovým nasazením, až Erin sykla bolestí.
„Vůbec se o sebe nestaráš, děvče. Takhle bys za chvíli skončila na vozíku,“ mumlal si a prsty zajel Erin do vlasů, aby jí uvolnil ztuhlou kůži hlavy.
Erin přivřela oči. Po prvních pár bolestivých hmatech se Carsonovy ruce uklidnily a příjemně hnětly její napjaté svaly. Dovolila myšlenkám zatoulat se, kam se jim zachtělo, a netrvalo dlouho, než před sebou uviděla velkou wraithskou flotilu seskupenou kolem Země a svého syna, jak se na ni dívá před obrazovku nové pozemské válečné lodě. Byl v pořádku, ale malá pomoc by se mu hodila. Pohladila ho po vlasech, aby ho uklidnila. Samozřejmě mu pomůže. Zaměřila svou pozornost na Wraithy a vytušila, že se chystají k odletu, ale brzy se zase vrátí. Rozhodně je nechtěla pustit bez pusy na rozloučenou. Pousmála se, vstoupila na jednu z lodí a dotkla se čela nejbližšího Wraitha. Rozhodil ruce, bílé vlasy mu zavířily kolem tváře a Wraith se zhroutil na podlahu jako marioneta, které přestřihli vodící provázky. Erin nečekala, až ho objeví jeho druzi a přesunula se do další lodi. Tam se dotkla hned pěti, kteří jí zkřížili cestu. Po návštěvě třetí lodi se cítila přímo nabitá energií a začala přemýšlet, kde by ji mohla použít, když ji bolestivý stisk doktora vrátil zpátky.
„Au!“ vyjekla a vymrštila se do stoje. „Co to děláš?“
Carson nechal ruce sklouznout z jejích ramen do pasu. „Nic,“ odpověděl a přitáhl si ji blíž.
Chtěla se bránit, ale energie ze zabitých Wraithů ji vrhla přímo proti němu.

Krabat zíral na dvě zhroucené postavy u svých nohou a do duše se mu vkrádal strach. Kdo dokázal zabíjet Wraithy přímo na jejich lodi, aniž by ho někdo viděl? Špičkou boty otočil bližší tělo a prohlížel si černou kůži obličeje. Vytřeštěné oči mrtvého vojáka Krabata znepokojovaly. Zdálo se, že velitele sledují, kamkoli se pohne.
„Odnést,“ zavrčel podrážděně. Už předtím vyslechl očité svědky těch nepřirozených smrtí a po jeho telepatickém spojení zůstaly zpovídaným v mysli bolestivé jizvy, které se budou hojit pomalu. Neměl čas se ohlížet na jejich pohodlí, chtěl vědět všechno hned a přesně. Stejně to nebylo nic platné. Wraith chvátal za svým úkolem a v další vteřině ležel na podlaze Úlu bez známky života. Ani rychlý přísun energie nepomohl k jeho oživení.
Zpráva o nevysvětlitelných úmrtích se rychle šířila z lodi na loď a velitelé měli co dělat, aby nezavládla panika a flotila alespoň navenek budila zdání, že se spořádaně stahuje.
Velice bohatá sklizeň se postupně stala nebezpečnou kvůli útokům neznámého plavidla, které nedokázali objevit, natož zlikvidovat, a pak děsivou, když se v jejich řadách začala šířit smrt. Sice to bylo jen pár jedinců, které by Krabat bez mrknutí obětoval v nejbližší bitvě, ale nepochopitelný způsob smrti všechny Wraithy děsil.
„Začněte s přesunem,“ zazněl rozkaz a wraithské lodi jedna po druhé mizely v otevřených hyperprostorových oknech. Poslední tři se chvíli zdržely na místě, pak jedna zmizela stejně jako všechny před ní a zbývající dvě zůstaly skryté za odvrácenou stranou Měsíce. Jejich posádky z toho velkou radost neměly, ale hlídka byla nutná. Snad je tam neobjeví ani neviditelná loď ani neznámý zabiják Wraithů.

Nathan sledoval odlet Wraithů a v duchu děkoval matce. Nepochyboval, že s tím má něco společného. Odtrhl pohled od obrazovky a podíval se po můstku. Všichni si hleděli své práce, jen Terys u zbraní se na něho šklebila. Její oči říkaly, že by si ještě ráda vystřelila. Nat sotva znatelně zavrtěl hlavou.
„Konec bojového poplachu. Klasické tři směny, kontrola, opravy, znáte to,“ zvedl koutky úst, ale do úsměvu měla jeho grimasa daleko. „Na návrat domů zatím můžeme zapomenout, kámoška Jennifer není hotová. Všechno je to na nás.“ Rozpřáhl ruce v širokém gestu zahrnujícím vesmír v okolí Země.
Terys s povzdechem složila ruce do klína a sklonila hlavu. Zábava skončila.

Erin spala s vlasy rozhozenými po polštáři jako temná svatozář. Na tváři měla klidný výraz s náznakem úsměvu. Carson ležel na boku vedle ní, hlavu si podpíral dlaní a druhou ruku měl položenou na Erinině rameni. Cítil, jak se jí kůže pod jeho dotykem zachvívá, a musel se ovládat, aby ji neprobudil. Otočil se na záda a přitáhl si Erinino vláčné tělo, až mu hlavou ležela na hrudi. Něco zamumlala, objala ho a zavrtěla se, aby se jí leželo pohodlněji.
Doktor Beckett ležel v Erinině domě, tiskl ji k sobě a usmíval se do stropu.
„Tak to tedy ne,“ zašeptal Dar a oči mu zlostí zprůhledněly. „To si, holčičko, vypiješ. Jen počkej.“ Ruiny města překryl těžký černý mrak, vzrostlé stromky i keře ztratily všechno listí a jejich holé větve trčely k černému nebi jako hrozící prsty kostlivce. Bílé kameny se ztratily pod nánosem sazí a ledový vítr skučel ve všech skulinách písně zániku a smrti.
Erin ve spaní ze rtů unikl dlouhý vzdech. Náhlý příval zimy ji nutil přitisknout se blíž k teplému tělu vedle sebe, ale když ho objala pevněji, změnil se v ledový kámen. Byla k němu přilepená a nemohla se pohnout.

vynikající díl

[andoriel]

Děkuju, posedlíku


Mám špatné zprávy
Vím, jak bude příběh pokračovat, ale chybí mi čas na napsání. Moc se omlouvám a vyhlašuju prázdniny
V redaktorské činnosti budu pokračovat (i když to zatím není moc vidět )

Užijte si léto

[Aiwendill]

Chapem to spravne, že si prave zabila Carsona? Grrrrrr...