Stargate: Aldeneerin 3

Nelze nic jineho napsat nez
JE TO SKVELE
uz se tesim na novy dil

NO už aby tu byl

Už se na něm pracuje. Bude to zase jeden z delších dílů, kde zase poodhalíme Aldeneerin.

[andoriel]

Super, už se těším

Žádám update
Doufám, že mne potěší
Omlouvám se za nepřítomnost u barda a mých třech bodů pro tebe a dvou pro aiwa

13
Dálky Aldeneerinu volají

Od nečekaného objevu na Patriamu uplynulo mnoho měsíců. Během této doby několikrát zasedala rada, aby probrala další kroky ve spolupráci se spojenci, utužování vzájemných vztahů a nezapomnělo se ani na budoucnost dalších výprav. Vzhledem k velkému množství práce byly samotné výpravy odloženy na neurčito, nebo alespoň do doby dokončení první pevnosti. Výpravy byly sice omezeny, však Aldeřané se stále častěji zaobírali myšlenkou prozkoumat co možná nejvíc samotný Aldeneerin. Kromě chystaných zámořských výprav chtěli konečně vyzkoušet Prsten Kruhu, který umožňoval volit cílový Kruh světů. Doposavad vyzkoušeli pouze Kruh s druhým pořadovým číslem, jenž Aldeřany zavedl kamsi do centra kontinentu Maiadion do kdysi hrdého města Ma'at.

Letmým pohledem na číselník zlatého prstenu bylo každému jasné, že cílových Kruhů mohlo být až osm. Již delší dobu se vědělo, že ne na každém světě je tolik Kruhů, přesto se dalo očekávat, že Aldeneerin bude mít všech osm. Před samotnými výpravami Aldeřany čekalo mnoho úkolů a příprav.

Na podzim roku 592 se Azanyrmuth Mocný ponořil na dlouhé večery do starých knih o Aldeneerinu, kde se snažil vyčíst co nejvíce o dalších Kruzích. To co by neznalý badatel považoval za snadný úkol, bylo ve výsledku výrazně náročnější. Azanyrmuth v knihách strávil mnoho dní, než nalezl alespoň nějaké informace.

Jednoho chladného podzimního večera se zastavil u Mocného bratr Zvídavý, který chtěl vědět, co dalšího Mocný zjistil.
„Klidně pojď dál,“ mávnutím rukou pozval bratra do studovny, kterou osvětlovalo několik luceren.
Zvídavý si sedl do křesla naproti stolu, kde stály stohy knih a archy popsaného papíru: „Jak to jde, už jsi našel polohy těch zbývajících Kruhů?“
„Ne tak docela,“ začal s vysvětlováním Mocný. „Našel jsem celkem šest měst a to i včetně kontinentů, kde se nacházejí. Samozřejmě tam už počítám města Lianar a Ma'at. Ovšem problém je jinde.“
„Nech mě hádat. Stále nemáme mapu Aldeneerinu.“
„Přesně. Je hezké znát jména měst a kontinentů, ale bez mapy je to jen mlhavá informace. Nejde mě do hlavy, proč tu naši předkové nezanechali ani jediný nákres světa. Osídlili jsme tu už desítky měst, stovky vesnic a tisíce osad, ale nikde ani kousek. Staří Aldeřané asi nechtěli, aby případní objevitelé Aldeneerinu dostali vše tak snadno.“
„Napadlo mě, zda to nějak nesouvisí s událostmi na Patriamu a Starém světě,“ zauvažoval Zvídavý.
„Pokud by byla tvá teorie pravdivá, tak by se to všechno stalo před necelými šesti sty léty, a to byla doba, kdy už Staří Aldeřané neobývali Aldeneerin. Však si vzpomeň na první výpravy v roce 321, kdy už byly nalezeny zmínky o zmizení Starých Aldeřanů a už tehdy jsme se pohybovali v rozmezí šest set až tisíc let. Ne, to muselo mít jiný důvod.“
„Co se dá dělat. Dnes se nám to asi nepodaří vyřešit. Takže, co jsi zjistil o těch místech?“

„O Lianaru a kontinentu Elisneyr se už asi nemá smysl bavit, protože jsme ho už téměř celý prozkoumali a osídlili. Pak tu máme město Ma'at a kontinent Maiadion, o němž víme, že ho najdeme východně od Elisneyru. Mnoho nám napověděli naši přátelé z města Okatar Shing. Od nich také víme, že město Ma'at bývalo největší na Aldeneerinu, stejně tak Maiadion je mnohonásobně rozlehlejší než náš Elisneyr. Dle vyprávění byl Maiadion velice pestrý a to nejen různorodostí prostředí, ale i skladbou obyvatel. To samé jsem také vyčetl z knih a to i včetně popisu několika měst. Rozhodně by to měl být náš hlavní cíl v následujících letech. Potíž je, že samotné město Ma'at i okolí je plné nepřátelských bytostí. Budeme na to potřebovat celou armádu, než se nám ho podaří alespoň trochu vyčistit, a pak další armádu zedníků a řemeslníků, aby ho dali dohromady.“
„To bude trvat asi pár let,“ konstatoval tiše Zvídavý, když si představil to množství práce.
„Zas tak nemožně bych to neviděl, vzpomeň si na poválečnou obnovu Lianaru. S pomocí spojenců to zvládneme rychle. Ovšem je tu jedna věc, na kterou jsem si vzpomněl.“
„Co myslíš?“
„Vzpomínáš na ten váš nečekaný výlet před čtyřmi lety.“
„Jasně, na to se nedá zapomenout,“ ihned si rozpomněl na poněkud divoký výlet do neznámých koutů Aldeneerinu a na cestu podzemní sítí drah.
„Jde mi především o ten systém drah. Nikde jsem o něm nenašel zmínky. Je to divné, ale jakoby vůbec neexistoval. Přestože si nám ukázal místo, kudy jste se vrátili, nenašli jsme tam vůbec nic zajímavého. Buď je to kryto nějakou obzvlášť mocnou magii, nebo jste byli pod vlivem nějakého kouzla.“
„Počkej. Teď jsem si na něco vzpomněl,“ náhle přerušil Zvídavý bratrovo úvahy. „Vždyť jsme přece z toho podzemního bydlení přinesli nějakou mapku sítě drah.“
„Máš pravdu. Úplně jsme na to zapomněli. Kam ta mapa vůbec přišla?“
„Pokud si dobře vzpomínám, tak by měla být ještě v malé knihovně Severní čtvrti. Raději se tam ještě porozhlédnu, ale snad bych z hlavy dokázal namalovat alespoň část světa. Než se ji vydám hledat, tak mi pověz ještě o těch dalších místech.“

„Třetí Kruh se nachází ve městě Karlstad, největší město na kontinentě Norjomasta.“
„To zní celkem seversky,“ poznamenal Zvídavý.
„I veškeré dostupné popisky naznačují, že se jedná o severní kontinent. Místo, kde vládne po většinu roku chlad. I přes drsnější podnebí se na Norjomastě dařilo zemědělství, tedy alespoň v jižních částech. Samotné město bylo tamním centrem obchodu a současně největším přístavem. Z tohoto důvodu by bylo dobré po zahájení osidlování současně najít i námořní cestu. Přestože je cesta Kruhem velice rychlá, je spousta věcí, které se Kruhem přenášejí obtížně.“
Azanyrmuth Mocný urovnal papíry popsané poznámkami a pokračoval: „Čtvrté místo se nachází na kontinentě Panagitmos a též se jednalo o největší město kontinentu a současně tvořilo obchodní bránu mezi kontinentem Maiadion. Ovšem je tu něco, co mi dělá vrásky na čele. To město už jsme jednou navštívili a je to místo, které není zrovna bezpečné. Asi ti nemusím představovat Bir-Alcalab.“
„Tak to je zlé,“ Zvídavý se s odporem zachvěl. „To město je prolezlé skrz naskrz prastarým zlem. Vůbec si nedovedu představit, že bychom to město někdy očistili a vesele obývali.“
„Taky jsem si vzpomněl na tvé vyprávění o tomto místě. Ale uvědomil jsem si, že to zlo vycházelo hlavně v noci. Mám pravdu?“
„Na tom něco bude. Ve dne to nepůsobilo tak zle, ba se tam dalo celkem bez potíží pohybovat.“
„Pokud je to tak, jak říkáš, mohli bychom tam posílat výpravy během dne a do doby, než zjistíme, co se tam stalo, osídlit okolí. Prostředí kontinentu Panagitmos je dle knih velice teplé a úrodné téměř po celý rok.“
„Doufejme, že to zlo nepostihlo i další města v okolí. Nenašel jsi zmínky o tom, co se tam kdysi stalo?“ zeptal se Zvídavý.
„O tom zlu jsem nenašel nic konkrétního, jen zmínku o rozlehlých podzemních laboratořích, kde se prováděly mnohé pokusy. Možná se jim tam některý pokus vymkl z rukou a toto je výsledek. Nebylo by to poprvé. Ale zřejmě se to stalo až někdy ke konci, protože bych určitě někde našel nějaké konkrétní zmínky.“
„Doufejme, že to okolí bude v pořádku, každopádně bych nepodceňoval přípravu.“
„I já nechci přípravy podcenit.“

Azanyrmuth Mocný opět z hromady papírů vzal další poznámky a pokračoval v popisu: „Pátý Kruh by měl být ve městě Olotoko, které bylo rovněž centrem obchodu a též největším přístavem kontinentu Yokihuama.“
„Ty názvy jsou podobného stylu, jako je tomu v zemi kolem Okatar Shing.“
„To není náhoda. Co jsem tu vyčetl, tak jeho obyvatelé pocházejí právě z kontinentu Yokihuama. Už tu není nic o tom, proč se tak stalo, ale můžeme si udělat trochu představu o městě Olotoko.“
„Máš nějaký bližší popis kontinentu?“
„Něco málo jo. Velkou část pokrývala vysoká pohoří i husté lesy. Údajně to bylo velice krásné místo, které též poskytlo bohatou úrodu a obrovské možnosti lovu. Mám sice ještě mnoho dalších poznámek, nejsem si naprosto jist, zda je zařazuji správně. Na to potřebuji ještě nějaký ten čas.“
„Chápu. A co další místo?“
„Šestý Kruh má být ve městě kdesi na kontinentu Ulugbator. O tom místě jsem zatím našel jen velice málo zmínek. Jediné, co můžu potvrdit, že Ulugbator byl velice rozlehlý chladný a řídce osídlený kontinent.“
„Ještě něco?“
„Ke škodě už ne. Ohledně posledních dvou Kruhů jsem objevil opravdu nepatrné zmínky. Alespoň nám to dává jistotu, že Aldeneerin má všech osm možných Kruhů.“
„A co nám říkají?“
„Sedmý Kruh se údajně využíval pouze sporadicky a osmý má být ukryt v nějaké velké pevnosti. Kde se však nachází, netuším. Ale do budoucna to snad zjistíme,“ dokončil vyčerpávající popis Mocný.
„Zdá se, že máme na nějakou dobu dost práce,“ zhodnotil objevy Zvídavý.
„Asi tak na pár desítek let,“ zavtipkoval bratr Mocný. „Následující dny budeme muset pečlivě naplánovat jednotlivé výpravy a hlavně sehnat bojovníky. To by neměl být až tak velký problém, protože nejsme v žádné válce. Řada chlapů jistě uvítá nějaké to povyražení. A to by asi pro dnešek stačilo. Zítra se zkusíme podívat po té mapě, co jste kdysi našli.“

Následující dny probíhala pečlivá příprava výprav, tvořily se první průzkumné oddíly, připravoval plán zajištění okolí a rovněž se pomýšlelo i na vytvoření prostoru pro stálé vojenské posádky pro zajištění bezpečí následujících výprav. Práce tak trvala celý následující měsíc. Mezitím rada stanovila pořadí průzkumů. Jako první byl přirozeně vybrán Ma'at, protože to byl zatím jediný možný přístup do říše Okatar Shing. Aldeneerin měl velký zájem zabezpečit tuto cestu, neboť město Ma'at a jeho okolí zůstávalo i nadále zamořeno nebezpečnými tvory. Z tohoto důvodu byly kontakty se spojenci značně omezené. To chtěla rada změnit a navázat bližší spolupráci s Okatarci a současně získat přístup na kontinent Maiadion.

Rok 593 vystřídal rok předešlý. Lianar právě pokryla sněhová pokrývka a teploty nadále klesaly. Azanyrmuth Mocný se jednoho mrazivého dne vydal zkontrolovat průběh zabezpečování starodávného města Ma'at. Po vydatné snídani se teple oblékl, protože podobně mrazivé podmínky panovaly i na Maiadionu. Nezapomněl ani na potřebnou výbavu a zásoby jídla. Došel na nádvoří, kde se nacházel Kruh světů a prošel nejprve na svět Brei, protože Kruh neumožňoval se spojit přímo s jiným Kruhem na tom samém světě. Vždy se muselo jít přes jiný, a tak Azanyrmuth využil příležitost zkontrolovat i průběh prací na stavbě podzemní pevnosti.

Na Brei se zdržel jen krátce. Prošel se rozlehlým stanovým táborem pro tři sta dělníků a zkouknul první sáhy vyhloubených chodeb. Cestou prohodil pár slov s mnoha pracovníky různých ras a národů o průběhu prací. Poté se vrátil ke Kruhu, kde s pomocí Prstenu zadal adresu Aldeneerinu a zvolil Kruh s číslem 2.

Na druhé straně ho znovu uvítal mráz a sníh. Kruh stál na velkém náměstí, které bylo mnohem větší než nádvoří v Severní čtvrti. Okolní stavby se tyčily do výšek pátého patra, stejně tak výška jednotlivých pater byla impozantní. Samotné město však mělo nejlepší léta za sebou. Střechy domů propadlé, dveře shnilé, okna a vitráže vysklené, zdi porostlé břečťanem a nad tím vším vládla těžká sněhová mračna.

Samotné náměstí během posledních patnácti dnů zaplnilo mnoho stanů, kde prozatím nocovalo osm set bojovníků. Samotné ležení bylo obehnáno provizorní hradbou tvořenou dřevěnými zábranami, zbytky starého harampádí, kamení a uschlými stromy.
Vůdce oddílu Kantrim, když zpozoroval otevření Kruhu a následný příchod Mocného, ihned se k němu vydal a dal se s ním do řeči: „Vítám vás. Co vás k nám přivádí?“
„Též buď pozdraven. Přišel jsem se podívat, jaká je situace.“
„Už je to lepší. První noci po našem příchodu jsme byli několikrát napadeni všelijakými podivnými tvory. Dařilo se nám držet tábor, přesto jsme kolem něj postavili pro jistotu provizorní opevnění. Zatím netušíme, co tu na nás všechno čeká.“
„Jak pokračuje průzkum okolí?“
„Prozkoumali jsme už slušnou část města. Snažíme se přes den zmapovat co nejvíc ulic a důležitých staveb. Nedaleko odsud jsme našli něco, co bylo dřív hlavním palácem, ale je to dost poničené, stejně jako všechno tady. Bude to práce na další roky, než se to bude dát obývat. Přes noc se držíme zatím tady. Až útoky potvor poleví, pustíme se víc do čištění okolí i v nočních hodinách. Hodily by se na to posily, protože tohle město je opravdu hodně rozlehlé.“
„To víme. Je to kus cesty, než se jeden dostane z města. Další posily dorazí za pár dní, avšak momentálně dáváme dohromady oddíl, který se vydá do města Karlstad,“ přislíbil Azanyrmuth.
„Výborně, dost to urychlí očistu města. Dám vlasy do ohně, že čelíme mnohonásobné přesile a to netušíme, co všechno se schovává v podzemí. Zatím jsme prozkoumali jen malou podzemní část a mnohokrát bojovali proti dalším tvorům.“
„A nesmíme zapomenout i na okolí města,“ připomínal Mocný. „Naši přátelé z říše Okatar Shing o tom vědí své, proto drží početné hraniční hlídky. Není tajemství, že největší nebezpečí hrozí z jihu, což je právě odsud. Když se nám podaří město získat, určitě jim to dost pomůže. A pak budou další země přístupné. Tu mapu co našel můj bratr před pár lety jasně ukazuje, že před námi leží opravdu velká země.“
„Taky jsem ji viděl,“ pokračoval vůdce Kantrim. „Kdo ví, co tu všechno najdeme. Už Elisneyr byl zajímavý.“
„Hodně věcí a možná i nové spojence. No, trochu se tu porozhlédnu. Strávím tu jednu noc, abych viděl, čemu tu čelíme a zítra se vrátím zpět do Lianaru.“
„Výborně. Tvé schopnosti se nám budou hodit.“

Azanyrmuth Mocný provedl prohlídku tábora, probral z bojovníky mnoho záležitostí a prošel si některé okolní ulice. V doprovodu malého oddílu obdivoval impozantní město, velké paláce, chrámy, zahrady a náměstí. Většina ulic měla na šířku pět až deset sáhů, stejně tak i běžné domy pro obývání též dosahovaly úctyhodných rozměrů, málokterý měl méně něž čtyři patra. Ještě než se přiblížil večer, vrátil se zpět do tábora a společně s ostatními se připravil na noční útoky. Využil krátkou chvíli pro odpočinek a nabrání sil. Věděl, že je v noci bude potřebovat.

Noc přišla velmi rychle a těžké sněhové mraky nepropustily ani kousek měsíčního světla. Záhy se zde čas od času ozvalo podivné zakřičení, houkání, sténání a další podivné zvuky. Nebylo divu, že město působilo opravdu temně a děsivě. To byl signál pro válečníky u provizorního opevnění k ostražitosti, všichni dobře věděli, že se blíží nebezpečí.

Najednou se odkudsi z temných útrob města vynořily hordy potvor. Řada z nich měla mnoho končetin, které jim umožňovaly lézt po zdech a různá nepřístupná místa. Jiné měly zase silné přední končetiny a velké drápy na nich. Většina z nich působila jako nějaké dávné přízraky, které číhají na temných místech, a čekaly až půjde kolem kořist. Azanyrmuth Mocný vykouzlil nad táborem velkou jasné zářící světlušku, které přinesla na temné místo trochu jasného světla. Útoky potvor trochu ustaly, jakoby se jasného světla bály. Mocný proto trochu snížil její jas, aby se podivní tvorové nestahovali zpět do budov a Aldeřané nemuseli vstupovat do nebezpečných prostor. Světluška tak dala obráncům nástroj, jak regulovat sílu nepřátelského útoku, a proto ji také hojně využíval.

Na zábranách se rozpoutaly boje, lukostřelci na vyvýšených pozicích podporovali válečníky a zaměřovali se hlavně na různě ukryté tvory. Stejně tak významnou podporu tvořili i další zkušení mágové a kouzelníci. Díky tomu se dařilo držet nepřátele od těla. Velkou pomoc poskytl právě Azanyrmuth, který nešetřil mocná kouzla a v bojích využíval kouzla z hromadným efektem jako řetězové blesky, spršku magických střel, naváděcí energetické koule a velké ohnivé koule.

Samotný boj netrval dlouho. Jakmile padlo několik set tvorů k zemi, ostatní se daly na útěk. Mocný se podivil, že to bylo nějak snadné, avšak vůdce Kantrim ho ubezpečil, že se ještě několikrát za noc vrátí. Měl pravdu, další útok se opakoval po několika hodinách. Než přišlo ráno, Aldeřané museli čelit dalším čtyřem vlnám útoku. Přestávky se snažili obránci využít k nabrání dalších sil.

Když přišlo ráno, Aldeřanům se ukázal pohled na hromady mrtvol kolem tábora. Teprve teď si Mocný mohl pořádně prohlédnout, jaké zrůdnosti obývají Ma'at. Mnohé tvory poznával, protože něco podobného se čas od času objevilo v lesích, opuštěných zříceninách a zapomenutých kobkách. Rovněž tu poznal mnoho tvorů, které dosud viděl jen na obrázcích v knihách. Ale především tu našel i mnoho tvorů, které nebyly popsány v žádných bestiářích.

„Teď mě tak napadlo. Kam dáváte mrtvoly?“ Po nočních bojích, zde zůstaly pěkné hromady a včera večer jsem tu neviděl jedinou,“ zajímal se Mocný, když si to uvědomil.
„Panovala obava, že by ty mrtvoly mohlo něco nebo někdo oživit, a tak je odesíláme na Enajann a tam pálíme,“ vysvětlil Kantrim. „Ten neobydlený svět, však víš.“
„Už si vzpomínám. Jeden z mála světů, kde nehrozí skrytá nebezpečí. Jen lesy, jezera a klid. Doufám, že to co tam pácháme, nebude mít nějaké neblahé následky v budoucnu. Radši to půjdu zkontrolovat.“
Když Azanyrmuth zjistil vše potřebné, vrátil se zpět přes Brei do Lianaru. Tam předal zprávu o průběhu bojů ve městě Ma'at a šel se trochu prospat.

Během několika následujících dnů byly dokončeny přípravy na další průzkumnou výpravu. Jen stěží se dalo odhadovat, v jakém stavu se město Karlstad nacházelo a zda není podobně zamořeno bytostmi jako Ma'at. Z tohoto důvodu se na výpravu přichystal oddíl pěti set bojovníků. Azanyrmuth Mocný probíral s vůdcem oddílu Gjermundem poslední drobnosti, zatímco se oddíl řadil na nádvoří před Kruhem v Lianaru.
„Výzbroj, stany, vybavení k nocování, teplé oblečení. Vypadá, že máme všechno,“ naposledy Azanyrmuth procházel seznam vybavení.
„Dobrá. Koukám, že už jsou všichni připraveni, takže se můžeme vydat na cestu,“ souhlasil s Mocným vůdce původem z Cimmérie.
„Jdu zadat adresu. Dle dohody půjdeme znovu přes Brei a odtamtud hned pokračujeme do Karlstadu.“
Poté, co Azanyrmuth zadal kýženou adresu se Kruhem celý oddíl přesunul na svět, kde pokračovala výstavba nové podzemní pevnosti. Teprve tam Gjermund s Mocným pronesli hlavní řeč.

Slunce vystoupalo na oblohu a to značilo, že se pomalu blížil čas oběda. Aldeřané chtěli vyrazit co nejdřív, protože chtěli mít čas na postavení a zabezpečení tábora, pro případ, že by byl Karlstad podobně nehostinný jako Ma'at.
„Hned co projdeme na druhou stranu, buďte připraveni k boji. Mocný sice může pomocí kouzla omezeně nahlédnout skrz, avšak nemůžeme se na to slepě spoléhat,“ dával Gjermund poslední rady bojovníkům.
Když skončil, Azanyrmuth na Prstenu Kruhu nastavil číslici 3 a zadal adresu Aldeneerinu. Kruh se otevřel a Mocný jen tiše konstatoval: „Výborně, trojka je pořád funkční.“ Následovně použil kouzlo vzdáleného nahlížení.
„Je tam něco?“
„Cítím, že je to správné místo. Vidím matně nějaké ruiny. Ohledně života, necítím žádné nebezpečí, ale ani žádné obyvatele. Zdá se, že je to bezpečné, avšak, jak jsem říkal, buďme i nadále ostražití.“
Potom Azanyrmuth společně s Gjermundem zaveleli k přesunu a celý oddíl se dal do pohybu.

Na druhé straně je jako první uvítalo velice chladné počasí, ještě chladnější, než jaké právě vládlo v Lianaru. Oddíl během chvíle zaplnil zasněžené nádvoří velkého hradu, který už od pohledu působil dojmem hlavního sídla města Karlstad. Válečníci ihned zaujali obranné postoje, avšak na první pohled zde nic nenaznačovalo bezprostředně hrozící nebezpečí. Azanyrmuth v doprovodu Gjermunda a několika válečníků prošel nedalekou pobořenou bránou, odkud měli výhled na zasněžené trosky největšího města kontinentu Norjomasta. Protože z těžkých mraků se stále sypal sníh, viděli pouze nejbližší okolí.

„Karlstad, město severního kontinentu,“ pronesl Mocný, když zamyšleně sledoval mrtvé město. „Stovky let opuštěné, a které čeká, až se do něj opět vrátí život.“
„Stejně jako velká část Aldeneerinu,“ dodal Gjermund. „Vypadá to tu mrtvě, tak se vrátíme k ostatním. To nádvoří se zdá být ideálním místem pro založení tábora. Z jedné strany chráněné hradbou a z ostatních hradem.“
„Je to dobré místo, o dost lepší, než velké náměstí ve městě Ma'at. Pro začátek bych prozkoumal ten hrad, abychom si byli jisti, že je opravdu opuštěn. Doufám, že podzemí města neskrývá nějaká zlá překvapení.“

Když se oba vrátili zpět na hradní nádvoří, začali řídit stavbu dočasného tábora. Nezapomnělo se na zřízení obraných pozic u brány a na přilehlých hradbách. Jakmile byl tábor dokončen, velká část bojovníků se přidala k průzkumu přilehlého hradu.

Azanyrmuth s Gjermundem se procházeli po zpustošených komnatách a pátrali po pozůstatcích staré civilizace, případně po stopách, jenž by napověděly něco o případných tvorech zde žijících. Ukázalo se, že hrad je opravdu rozlehlý, jeho věže se tyčily do výšky padesáti sáhů, některé paláce měly až sedm pater, nacházely se tu rovněž velké síně, prostorné sály, ale i úzké klikaté chodby a skrytá schodiště, stopy po několika přestavbách. Ačkoliv z původního vybavení nezbylo téměř nic, samotný hrad byl v překvapivě dobré kondici. Kromě rozbitých oken, propadlých střech a sem tam pobořené zdi, či hradby tu neobjevili zásadní poškození.

„Docela mě udivuje, v jakém je ten hrad stavu,“ obdivoval vůdce Gjermund stavitelský um předků.
„Staří Aldeřané uměli stavět, to už jsme si mohli ověřit mnohokrát před tím. Stačí se podávat na město Ma'at. Ačkoliv se na něm čas už značně podepsal, není to až tak hrozné, uvědomíme-li si, kolik uplynulo let od odchodu předků. V Ma'atu nás čeká hodně práce, ale tento hrad je opravdu ve velmi dobrém stavu. Počítám tak půl roku prací a bude nám dobře sloužit. Horší to bude s městem, to už tak zachované není.“
„Ale s tím si poradíme, teď je důležité zjistit, zda je to tu bezpečné. Tady jsem žádné stopy nenašel, uvidíme, co skrývají sklepy.“

Průzkum pokračoval do hradních sklepů, kde kromě hromady nepotřebného haraburdí nenašli ani případné stopy tvorů či zvěře. Ovšem ani staré písemnosti, či cokoliv jiného po Starých Aldeřanech se nedochovalo. Azanyrmuth se domníval, že buď všechno odnesli někam pryč, nebo jsou tu nějaké skryté prostory. Dalo se očekávat, že tak obrovská stavba nevydá tajemství hned první den.

Protože se pomalu blížil večer, všichni se vrátili do tábora. Po večeři Gjermund určil hlídky, které dostaly na starost střežení nejbližšího okolí. Na Karlstad padla temná mrazivá noc, kterou narušovalo pouze světlo desítky ohňů v táboře. Kolem vládlo tíživé ticho, jenž bylo narušováno vytím meluzíny, která se proháněla opuštěným hradem. Kromě meluzíny občas kdesi v dáli zavyli vlci. Nic dalšího se už nikde neozývalo. Azanyrmuth se zachumlal do teplých přikrývek z kůží a chystal se ke spánku. Než usnul, přemýšlel o tomto místě, představoval si dřívější rušný život i to, co se tu stalo potom. Jak vůbec vypadá okolí jakožto celý kontinent Norjomasta a především co tu na Aldeřany čeká. Už z dřívější bohaté zkušenosti napověděly, že celý Aldeneerin nepatří mezi bezpečný svět. Obývalo ho opravdu hodně druhů stvoření a po pádu staré civilizace se všechno nekontrolovatelně rozmnožilo a zamořilo téměř celý svět. Honilo se mu v hlavě mnoho myšlenek, a tak spánek nepřicházel.

Soustředil své schopnosti na hledání magie, protože po příchodu cítil jen slabé záchvěvy. Snažil se zapátrat po energetických stopách, které magický tvorové za sebou nechávají. Pátral dlouho, ale ač se snažil sebevíc, nenacházel nic. To ho trochu uklidnilo, protože si tak mohl být jist, že tu nebudou čelit každodenním útokům. Alespoň ne útokům tvorů založených na magické podstatě. Potom zaměřil síly na skryté formy magie. Záhy ucítil určitou formu magii, která vycházela přímo z podzemí hradu. Byla poměrně dobře skrytá, takže se méně zkušeným mágům mohlo snadno stát, že by ji minuli. Když si uvědomil, o jakou magii se jednalo, potěšilo ho to. Cítil velmi podobné formy, jaké se nacházely v podzemí Lianaru. To znamenalo jediné. I Karlstad ukrývá chráněné knihovny. S tímto potěšujícím zjištěním nakonec upadl do říše snů.

Probudili se do jasného, avšak mrazivého rána. Zatímco Azanyrmuth prováděl ranní hygienu, Gjermund už obcházel tábor, hlídky a zjišťoval, co se během noci přihodilo. K jeho překvapení, proběhla noc v klidu, pouze jedna hlídka zpozorovala toulající smečku vlků na jednom náměstí.
„To se dalo čekat,“ prohlásil Azanyrmuth. „Od odchodu Starých Aldeřanů tu zůstalo hodně zvěře a ta se mohla v klidu rozmnožovat.“
„To nebude nic, co by nám způsobilo problémy,“ odpověděl vůdce Gjermund. „A nezdá se, že by hrozilo nebezpečí z hradu. Hlídky, které jsem poslal na noční průzkum, se vrátily v pořádku a nehlásili cokoliv podezřelého.“
„Dobrá zpráva. Ještě večer jsem věnoval chvilku sledováním magických sil v okolí a mám dojem, že podzemí skrývá staré archivy. Myslím, že tu brzo můžeme rozšířit náš vliv.“

Celý den pak Aldeřané věnovali průzkumem opuštěného města. Na rozdíl od hradu už nebylo město v tak dobré kondici a až na pár větších a významnějších staveb, leželo všechno v troskách. Průzkumu se Aldeřané věnovali i další dny, během nichž probíhal pečlivý průzkum města a jeho okolí. Mezím se Azanyrmuth vrátil zpět do Lianaru, kde podal o všem zprávu. Po krátkém zasedání rady padlo rozhodnutí o zahájení osídlení Karlstadu, které se naplánovalo na jaro, kdy bude počasí přívětivější.

Během celého měsíce probíhaly přípravy a současně se vybírali dobrovolníci, kteří budou prvními obyvateli města na kontinentu Norjomasta. A zatímco vše probíhalo podle plánu, Azanyrmuth Mocný chystal další výpravu, pro tentokrát na místo zvané Olotoko na kontinentu Yokuhuama. Protože o tomto městě našel v knihách jen málo informací, nechtěl riskovat a opět dal dohromady oddíl bojovníků o čtyř stech mužích. Velel jim Daisuke pocházející z říše Okatar Shing.

Výprava vyrazila z Lianaru znovu časně ráno. Mocný volil i tentokrát cestu přes Brei a tam si nasadil Prsten Kruhu, kde nastavil číslici 5. Potom zadal adresu Aldeneerinu a se zatajeným dechem se dotýkal středové červené polokoule na ovládacím panelu. Z Kruhu vytryskl výr energie a Azanyrmuth si oddech, že i pátý Kruh je funkční. Následně použil kouzlo vzdáleného nahlížení, aby obhlédl situaci na druhé straně z bezpečného místa.

Azanyrmuthova mysl záhy spatřila obrysy velkého prostranství, které se zřejmě nacházelo v nějaké velké stavbě, možná obranné pevnosti. K jeho překvapení se vše zdálo nepoškozené. Záhy spatřil v sále nějaké postavy, které se ve spěchu řadily před Kruhem. Ještě než o tom stačil povědět ostatním, zarazil se. V hlavě ucítil čísi slova: „Kdo jste a z jakého důvodu přicházíte?“
Tato slova ucítil i vůdce Daisuke včetně bojovníků nejblíže Kruhu. Mocný chtěl odpovědět, ale vůdce se jal slova dřív, nebo spíš přistoupil telepatii: „Mé jméno je Daisuke. Možná to bude znít divně, ale pocházíme také z Aldeneerinu. Většina nás přišla z dalekého Lianaru, avšak já žiju v říši Okatar Shing.“
„Okatar Shing?“ zaznělo mu v mysli. „Daleká říše středu ještě existuje?“
„Ano. Zůstala jako jediná na kontinentě. Alespoň co víme. Donedávna jsme se příliš nevzdalovali od hranic, protože kolem v současnosti hrozí nebezpečí. Avšak věci se po letech daly do pohybu. Mnoho se toho změnilo.“
„Zdá se, že mluvíš pravdu. Jsi jeden z nás. Ale co chystá ta armáda, za tvými zády.“
Azanyrmuth dobře věděl, že i druhá strana používá to samé kouzlo. Daisuke mezitím pokračoval: „To jsou naši přátelé z Lianaru a nejen to. Navázali jsme spolupráci s mnoha národy v okolí i na ostatních světech. Prožili jsme těžké časy, ale teď když jsme vše překonali, snažíme se prozkoumat Aldeneerin a obnovit zašlou slávu starého Impéria. Je dobré zjistit, že i na více místech se zachovala civilizace. Rádi bychom vás navštívili.“
„Staré Impérium. Co vím, už je to mnoho set let, co staré Impérium zaniklo. Myslím, že si máme hodně o čem povídat. Dobrá. Ty, tvůj společník a malý doprovod může vstoupit, ale ta armáda ať zůstane tam, kde je. A ještě jedna věc.“
„Nechte vaše zbraně u pasu a též žádná útočná kouzla.“

„Takže, co teď?“ tázavě se podíval Daisuke na Mocného.
„Myslím, že jim můžeme věřit. Co vím, Aldeřané spolupracovali i s Yokihuamou. Nikde jsem nenašel zmínku, že by se rozešli ve zlém.“
„Snad to dobře dopadne. Štěstí, že se účasním této výpravy.“
Azanyrmuth a Daisuke vysvětlili oddílu situaci, a potom se oba v doprovodu třech válečníků vydali Kruhem do Olotoka.

Na druhé straně se ocitli ve velkém, honosném sloupovém sálu východního stylu, kde je uvítal velký zástup bojovníků ve zbrojích podobné těm, které nosili i válečníci Okatar Shingu. V čele zástupu je uvítal Manzo, člen zdejší rady, jenž měl naprosto stejné rysy, jako krajané z Okataru. Nižší vzrůst a malé šikmé oči měli úplně všichni.
Potom, co se všichni vzájemně představili, Manzo pokračoval: „Abych vysvětlil veškerá opatření. V posledním století jsme čelili několika nepřátelským útokům. Naštěstí jsme nikdy nepolevili ve střežení Kruhu a především udržujeme v chodu štít.“
„Mám takové zlé tušení, že vím, o koho se jednalo,“ pokračoval Daisuke. „Ori?“
„Taky jste s nimi měli problémy?“
„Měli. A dost velké. Jejich nadvláda nad námi a našich přátelích trvala dlouhá léta a nakonec to skončilo krvavou válkou. Dnes je tomu naštěstí definitivní konec, ale to je na delší povídání.“
„Rádi si to poslechneme. Pojďme do uvítacího salónku,“ nabídl Manzo a naznačil jim, aby ho následovali. Před odchodem, ještě ve vstupním sále rozdal pár příkazů, a potom v doprovodu dvou osobních strážců zavedl Aldeřany do salónku.

V malém útulném salónku, jehož zdi zdobily orientální předměty a obrazy, zasedli k nízkému stolku na sametové polštářky. Manzo nabídl hostům vynikající zelený čaj a požádal služebnictvo, aby přineslo něco dobrého k jídlu. Mezitím se Azanyrmuth jal slova a začal vyprávět vše o Aldeřanech. Začal nejprve od časů osidlování okolí Lianaru, přes počátky cestování Kruhem včetně dobrého i zlého, co je potkalo. Nechybělo ani dlouhé vyprávění o válce s Ori. Nakonec skončil popisem vytvoření velké Aldeřanské Aliance a většiny její členů. Nedávný objev na Patriamu si prozatím nechal pro sebe a přešel rovnou k popisu záměru prozkoumat všechny pozice Kruhů světů.

Aldeřané strávili povídáním více než dvě hodiny, během něhož dorazil i zbytek zdejších vládců včetně početného doprovodu a se zaujetím poslouchali. Avšak nebylo všemu konec, protože zdejší velice toužili po zprávách z opuštěného Aldeneerinu. Manzo uznal, že myšlenka obnovit zašlou slávu Aldeneerinu je velice zajímavá.
„Musím uznat, že se nám vaše myšlenka velice líbí. Zdá se, že obnova a znovuosídlení tohoto světa je mnohem blíž, než v těch nejodvážnějších snech. A vaše nabídka o vstupu do velké Aldeřanské Aliance je velice šlechetná. Před tím, než vstoupíme do vyjednávání, rádi bychom si nejdříve prohlédli vaše společenství. Jistě pochopíte, že se chceme ujistit, zda činíme správně. Ostatně mohli byste vyprávět o vašem dávném spojení s Ori, kterého jste potom hořce litovali.“
„Je nám to jasné a jste u nás vítání,“ chápal připomínku Daisuke. „A teď nám také povězte něco o kontinentu Yokihuama. Jak velkou část vůbec obýváte? Válčíte s někým?“
„Začal bych asi trochu historií. V dobách největšího rozkvětu Aldeneerinu jsme obývali velkou část Yokihuamy. Naše říše se rozprostíraly daleko na východ do rozlehlých a mimořádně živých lesů. Jeden čas jsme dokonce dosáhli východního pobřeží, náhorních planin a částečně jižní části kontinentu Ulugbator.“
„Jak je to daleko na východní pobřeží?“ zajímal se Azanyrmuth.
„Hodně daleko,“ odpověděl Manzo s vážností v hlase. „Je to kolem tisíce mil.“
„A do Ulugbatoru?“
„Asi šest set mil.“
„To bylo hodně velké území,“ uznale prohlásil Daisuke. „Předpokládám, že už to není osídleno celé.“
„Předpokládáš správně. Potom, co se začalo Impérium hroutit, začaly chřadnout i naše říše. Obchodu se přestalo dařit, spojenectví se rozpadala, vypukly i nějaké války, a aby toho nebylo málo, čelili jsme hordám stvůr pod nadvládou zlých vládců. Před tisíci lety jsme si prošli hodně těžkou zkouškou. Když Aldeřanské Impérium padlo a zbytek kamsi zmizel, zůstali jsme tu zcela osamoceni. Pod tího všech problémů, jsme se museli stáhnout, abychom udrželi pozůstatek naší civilizace pohromadě. Dnes již obýváme pouhý zlomek kontinentu. Dnes se naše říše rozléhají pouze na části západního pobřeží. Čas od času se objevovaly návrhy, abychom začali s postupným rozšiřování našeho vlivu, ale východní části kontinentu jsou stále nebezpečné. I přes tak dlouhou dobu tu po starém zlu zůstalo hodně. Hordy potvor bez vládců se usídlily v rozlehlých lesích, nebo obsadily náhorní planiny a žijí si tam svým vlastním životem. K jejich porážce by byla třeba opravdu velká armáda.“
„To by se dalo zařídit,“ nabídl pomoc Azanyrmuth Mocný. „Díky našim spojencům jistě dáme dohromady velkou armádu. Ostatně už čistíme opuštěné město Ma'at, jak jsme zmiňovali.“
„Dobrá. Zní to velice dobře. Ovšem, jak jsme říkali, nejprve bychom se rádi blíže poznali.“
„Dáme našim vědět. Ještě bych se rád zeptal na jednu věc. Existuje nějaká mapa vašeho světa. Staří Aldeřané z nějakého důvodu odnesli nebo zlikvidovali veškeré ucelené mapy světa. Našli jsme jen pár nákresů a mapek vybraných oblastí.“
„Obávám se, že máme stejný problém. Zachovala se pouze mapa našich říší v období největšího rozmachu.“
„Alespoň něco.“

„Co nám můžete říct o kontinentu Ulugbator?“ pokračoval ve vyptávání Daisuke.
„Moc toho není,“ ochotně odpovídal Manzo. „Ulugbator je neskutečně rozlehlá země. I v dobách největší slávy Aldeneerinu byla velice řídce osídlena. Kromě několika říší a království ji obývaly také různé barbarské kmeny, které neustále soupeřily o moc. Ať už mezi sebou nebo pořádaly útočné výpady na vyspělejší říše. Avšak od pádu Impéria z těchto krajů přicházelo jen málo zpráv. Kdo ví, jak to tam dnes vypadá.“
„To zjistíme,“ odhodlaně prohlásil Mocný. „Plánujeme se tam také vydat.“
„Pak buďte opatrní. Pokud jsou stará vyprávění pravdivá, tak se Kruh světů nacházel na náměstí jednoho velkého města. Existuje nebezpečí, že kmeny obsadily město, nebo se tam potuluje zvěř, která je v tomto drsném kraji obzvlášť divoká.“

Azanyrmuth Mocný a vůdce Daisuke si povídali s vládci Olotoka až do večera. Teprve potom se vrátili pro armádu, která zatím nečině lenošila na světě Brei, a potom se všichni vrátili do Lianaru. Tam Azanyrmuth s Daisukem předali zprávu o objevech a současně doručili pergamen, který sepsali vládci Olotoka, v němž žádali bližší poznání. Tato zpráva udělala radě i všem kolem velkou radost, protože po letech objevili další kousek historie a nabízel se tak další krok k obnově původního Impéria.

Protože se podařilo navázat kontakt s východní civilizací a armáda na Yokihuamě zatím nebyla třeba. Rozhodl se Azanyrmuth Mocný pokračovat v dalších průzkumech a jako cíl zvolil právě nedávno zmiňovaný kontinent Ulugbator. Bylo jen třeba najít nového vůdce oddílu, protože Daisuke se rozhodl zprostředkovávat prvotní zprávy mezi Lianarem a Olotokem.

A zatímco se další členové rady chystali na návštěvu Olotoka, Azanyrmuth Mocný během následujících dvou dnů vybral nového vůdce oddílu. Tentokrát to byl schopný válečník Afanasy, který upřednostňoval chladnější podnebí, což se výborně hodilo do míst, kam se právě čtyř set členný oddíl bojovníků chystal.

Po dvou dnech se tedy oddíl vrátil zpět na Brei, kde Azanyrmuth nastavil na Prstenu Kruhu číslici 6 a zadal adresu zpět na Aldeneerin. Kruh se hned nato otevřel, a tak mohl Mocný za pomoci kouzla nahlédnout na druhou stranu, jak to udělal i tolikrát předtím.
„Co vidíš?“ zeptal se po chvilce soustředění Mocného houževnatý vůdce Afanasy.
„Vidím nějaké zasněžené náměstí. Mnohem rozlehlejší než ve městě Ma'at, ale stavby kolem jsou celkem nízké. Možná je to tím, že jsou buď pod hromadou sněhu, nebo v troskách.“
„A nebo obojí,“ dodal Afanasy.
„To je asi pravděpodobnější. Co je však důležité, že tam nevidím žádné náznaky pohybu, ani přítomnost jiného nebezpečí. Můžeme tentokrát vstoupit, avšak nezapomínejme na ostražitost. Vzpomeňme na slova Manza, který říkal, že Ulugbator mohou obývat barbarské kmeny.“
Pak už stačilo vydat poslední rozkazy a oddíl vyrazil na cestu.

Na druhé straně je uvítalo velmi mrazivé podnebí, ještě mnohem drsnější než na Norjomastě. Azanyrmuth s Afanasym popošli vpřed a zatímco procházel čtyř set členný oddíl, prohlíželi si neskutečně rozlehlé náměstí zasypané sněhem. Přes silnou sněhovou pokrývku sotva rozeznali pohřbené zbytky okolních domů i paláců.
„Řeknu ti, tady je neskutečně hodně sněhu,“ pravil Azanyrmuth, když jeho zrak padl na velkou stavbu s červeného kamene s propadlou střechou. „Říkám si, že jsme výpravy na severní kontinenty měli nechat na léto.“
„Asi jo. Ale nenechme se tím zaskočit,“ povzbuzoval ho Afanasy. „Kdo ví, co se tu děje v letním období. Teď tu bude třeba bezpečněji a my zatím můžeme obnovit obranu města, než se dorazí potulné kmeny.“
„Máš pravdu. Tak pojďme na to.“
Kruh světů se uzavřel za posledním bojovníkem a Azanyrmuth Mocný s Afanasym začali vydávat rozkazy. Vzhledem k drsnému podnebí, kdy bylo město neustále sužováno silným sněžením a tuhými mrazy, se rozhodli najít vhodné nocoviště v některé stavbě.

Oddíl se rozdělil na dvě části. Jeden prozkoumával náměstí a jeho bezprostřední okolí, zatímco druhý se vydal na průzkum okolí města. Afanasy chtěl mít jistotu, zda se v bezprostředním okolí neukrývají nepřátelské kmeny, či divoká zvěř.

Průzkum zabral celý den. Oba oddíly se opět setkali na velkém náměstí.
„Jak to vypadá, našli jste nějaké vhodné nocoviště?“ zeptal se Azanyrmuth.
„Pár staveb v okolí by se dalo využít, ale všechny jsou hodně poškozeny. Jen málo staveb se dá využít. A to nemluvím o samotném městě,“ popisoval situaci Afanasy.
„Ano, viděli jsme. Z většiny domů zbyly sotva obvodové zdi. Alespoň, že hradby jsou jak takž zachovalé,“ dodal Azanyrmuth. „Co se dá dělat. Naštěstí tu máme Kruh světů a můžeme nocovat na Brei. Přesto bych tu nechal alespoň základní posádku. Měli bychom vědět, zda je tu bezpečno.“
„Kromě několika starých zvířecích kostí jsme nenašli žádné známky nebezpečí. Žádné stopy a stopy po boji,“ pokračoval Afanasy. „A co vy? Našli jste něco v okolí?“
„Zdá se, že je tu mrtvo. Kromě pár stop drobné zvěře, nic. Asi většina ulehla k zimnímu spánku. Taky, co by v této mrazivé kraji hledali,“ odpověděl Mocný.
Toho večera se polovina oddílu vrátila Kruhem na svět Brei, zatímco se druhá polovina ubytovala v několika starých zdevastovaných palácích.

Noc ve zpustošeném městě, kdesi uprostřed kontinentu Ulugbator, byla krušná. Město se ve sněhové bouří ponořilo do naposté tmy a Aldeřané, kteří zůstali, se odebrali do útrob starých paláců. Protože celá krajina byla zasypaná sněhem, nedalo se zde najít téměř žádné dříví na oheň, a pokud něco našli, bylo to naprosto zmrzlé. Válečníkům tak nezbylo, než se pořádně zabalit do teplých medvědích kožichů. Zatímco se Aldeřané pokoušeli usnout v temných promrzlých komnatách, útrobami ruin se proháněl vítr a meluzína. Pár mužů zatím zůstalo na hlídce a snažilo se včas odhalit případné nebezpečí. Nic však kromě zlověstného hučení větru a vrzání starých trámů neslyšeli. Pohled do temného okolí klidu na duši nepřidávalo. Už z dřívějších průzkumů věděli, že téměř každé město na Aldeneerinu má rozlehlou síť chodeb, katakomb a ukrytých místností. Především velká města měla v podstatě podzemní část stejně rozlehlou jako nadzemní část. A kde bylo podzemí, tam kromě starého vědění, žilo i spousto tvorů, netvorů a další havěti.

Mrazivou noc nakonec všichni přežili ve zdraví. Nestalo se cokoliv mimořádného. Žádní tvorové nevylezli z podzemí ani z okolí. Další dny se proto výprava zaměřila na podrobné prozkoumávání města, přístupných podzemních částí a později i nejbližšího okolí. Po několik dnech se Azanyrmuth Mocný vrátil zpět do Lianaru a nechal výpravu na Ulugbator pod vedením Afanasyho.

Po několik dnech byla nachystána další menší výprava. Záměrně nechával výpravu do města Bir-Alcalab na kontinentu Panagitmos na konec, protože moc dobře si uvědomoval, jak nebezpečné místo to je. Jako cíl zvolil Kruh s číslem 7, který se využíval jen sporadicky a o jeho umístění nebylo nic moc známo.

Protentokrát stočlenný oddíl vedl sám Azanyrmuth Mocný. Hned nad zimním ránem se vydali na svět Patriam, kde zastávku Azanyrmuth využil ke kontrole vznikajícího tábora. Když byli všichni připraveni, Mocný si nasadil Prsten Kruhu, kde nastavil číslo 7 a začal zadávat adresu Aldeneerinu. Po zadání posledního symbolu byl patřičně napjat, protože to bylo poprvé, kdy zkoušeli navštívit naprosto neznámé místo.

Kruh se po stlačení středové koule nakonec otevřel. Mocný seslal kouzlo vzdáleného nahlížení a s napětím očekával obraz druhé strany. Před ním se zjevil obraz malé rozkvetlé louky obehnané vzrostlým pralesem. Zaměřil síly na hledání života, avšak kromě několika srnek pasoucí se opodál, nenašel ani náznak nebezpečí.
„Vypadá to tam naprosto netknutě,“ popisoval mág situaci na druhé straně. „Vidím tam jen louku uprostřed lesa, jinak žádný náznak civilizace. Vypadá to tam naprosto bezpečně, přesto buďte připraveni. Mějte na paměti, že nemáme ponětí, kde se sedmý Kruh nachází. Může to být i tisíce mil daleko od obývaných oblastí.“
Po tomto upozornění se Azanyrmuth vydal do vlnící se hladiny průchodu a hned za ním následoval celý oddíl.

Když se Kruh uzavřel, sluncem prozářená louka působila mírumilovně. Vysoké rozkvetlé kvítí na louce přímo vybízelo se zde lehnout a jen tak nečinně lenošit. Kolem dokola se jen tyčily do výše desítek sáhů prastaré stromy, jinak zde nebyly žádné pozůstatky civilizace. Dokonce zde nebyla ani vyšlapaná cestička ke Kruhu. Docela rozdíl od míst, která doposavad Aldeřané navštívili.

Stočlenný oddíl se dal nejprve do opatrného průzkumu poklidné louky a její nejbližšího okolí. Chtěli se ujistit, že je okolí tak opuštěné, jak opravdu vypadá. Azanyrmuth také pátral po přítomnosti magie, avšak záhy musel konstatovat, že ji zde prakticky vůbec necítil, podobně jako na Patriamu.
„Myslím, že jsem dorazili na zcela zapomenuté místo,“ prohlásil Mocný, který právě pohlížel před nastoupený oddíl. „Jak to tak vypadá, Staří Aldeřané tento Kruh snad vůbec nevyužívali, nebo jen sporadicky. Nikde tu nevidím žádnou cestu. V lese je jakási proluka, která naznačuje, že tu mohla v dávných dobách vést cesta, ale nejsem si tím jist.“
„Co budeme dělat?“ kdosi se zeptal.
„Šel bych se podívat na tu proluku, možná něco najdeme. A když ne, tak se vrátíme. V budoucnu bychom tu však mohli založit nějaké osídlení, ale to není zrovna na pořadu dne. Hodně práce nás čeká jinde, narvrhl Mocný.“
Výprava se tedy vydala kýženým směrem.

Husté koruny tisíciletého hvozdu záhy zakryly oblohu a do potemnělé proluky pronikl sem tam slabý paprsek. Cestou se kolem nich ozývaly pouze zvuky divočiny. Vysoko v korunách zpívalo mnoho druhů ptáků, v trávě cvrkali cvrčci, v dáli chrochtala divoká prasata a kdesi u jezírka žáby vytvářely svým kvákáním hotový koncert.

Aldeřané putovali hvozdem celé dvě hodiny. Během té doby zahlédli nepřeberné množství divoké zvěře, ale po civilizaci nezůstaly ani památky. Dokonce měli pochyby, zda proluka, kterou jdou byla vůbec starou cestou. Poobědvali na úpatí dlouhé skály, a potom se rozhodovali, co dál. Azanyrmuth navrhoval ještě pokračovat, zato někteří si mysleli, že by bylo lépe se vrátit domů. Chvíli spolu o tom debatovali. Protože do setmění zbývalo ještě dost času, rozhodli se pokračovat.

Prolukou pokračovali ještě další dvě hodiny. Kromě další hromady zvěře, jednoho velkého jezera na úpatí majestátní hory, však nenašli žádné pozůstatky civilizace. Chvíli ještě pátrali na břehu jezera, ale ani tam nebyly žádné stopy. Nádhernou scenérii využili k odpočinku, kdy se najedli, až nakonec Azanyrmuth zavelel k cestě zpět.

Do Lianaru se výprava vrátila právě včas na večeři. Mocný radě povyprávěl vše o krajině kolem sedmého Kruhu, a potom strávil večer u piva s přáteli. Nové objevy po Aldeneerinu byly vděčným tématem k diskuzi, a tak nebylo divu, že se Azanyrmuth dostal do postele až těsně před půlnocí.

Druhý den nad ránem nastoupila k poslední průzkumné cestě opět ta samá výprava, jenž s Azanyrmuthem Mocným navštívila okolí sedmého Kruhu. Znovu ji vedl sám Mocný, protože schopní vůdci den před tím odcestovali na různá místa Aldeneerinu, kde měli dohlížet na bezpečnost.

I pro tento den Azanyrmuth zvolil cestu přes svět Patriam, protože na Brei bylo zrovna dost rušno, jak tudy procházela jedna výprava za druhou. Tentokrát Mocný kladl výpravě na srdce, aby dávali zvlášť velký pozor, protože dle zvěstí se měl osmý Kruh nacházet v nějaké pevnosti, která se klidně mohla podobat něčemu jako Chal-Almen. Když skončil, nasadil si Prsten Kruhu, kde nastavil číslici 8 a dal se do zadávání adresy.

Jakmile sáhl na červenou středovou kouli, ozvalo se zabzučení a červené zámky na okraji Kruhu zhasly. „Co to? Nefunguje?“ podivil se Azanyrmuth. Něco podobného nedávno zažil při jedné s posledních cest. Stalo se to zrovna, když se vracela jedna obchodní výprava z Abydosu do Lianaru. To byla jedna z nevýhod cestováním Kruhem, protože na Aldeneerinu mohl být aktivní vždy jen jeden a stejně tak to platilo i na ostatních světech. Rovněž se Mocnému zdálo nepraktické cestovat z Lianaru na jiný Aldeneerinský Kruh přes jiný svět. Jednou se bavil na toto téma s Furlingy a ti potvrdili jeho domněnku, že musel existovat způsob, jak cestovat přímo. Ovšem tohle tajemství zaniklo spolu se starým Impériem.

Azanyrmuth chvíli počkal a zkusil to znovu. Opět se stejným výsledkem. Zkusil to po chvíli napotřetí, ale ani pak se nezadařilo. Říkal si, že by se trefoval do jiných výprav, ale spíše se přikláněl k myšlence, že je osmý Kruh neaktivní. Aby se ujistil, udělal si malý pokus. Nastavil na prstenu číslo 7 a znovu zadal adresu Aldeneerinu. Tentokrát z Kruhu vytrysknul vír nestabilní energie, což znamenalo, že je vše v pořádku. Hned jak spojení zrušil, přenastavil prsten na číslo 8 a co nejrychleji zadal příslušnou adresu.

„Zase nic,“ zklamaně okomentoval nezdařený pokus o navázání spojení s Kruhem 8. „Vypadá to, že asi půjdeme domů. Zkusím to ještě jednou, ale nevidím to dobře.“
„Říkáš, že je osmý Kruh nefunkční?“ zeptal se jeden z válečníků.
„Asi to tak bude. Může být zavalen, cíleně pohřben, nebo klidně i zcela zničen,“ vysvětloval Azanyrmuth. „Zkusím to ještě jednou, a pak se vrátíme domů.“
Mocný po chvíli naposledy zkusil navázat spojení s Kruhem číslo 8. Znovu neúspěšně, a nato prohlásil: „Zase nic. To byla krátká výprava. Co se dá dělat, jdeme domů.“

Když se všichni vrátili zpět do Lianaru, bojovníci ze stočlenného oddílu se rozdělili na různá místa Aldeneerinu. Azanyrmuth potom strávil večer podrobným sepisováním nových poznatků a současně plánoval další postup při obnově nově poznaných míst. Rozhodl se po dohodě s Královskou radou a králem, odložit výpravu na Bir-Alcalab na pozdější roky. Právě Bir-Alcalab patřil mezi velice nebezpečné místo, jak ukázala výprava skrze Průchody. Proto se tedy všichni jednohlasně shodli, že se zaměří na obnovu starých poničených měst včetně zajištění spolehlivé obrany a současně budou upevňovat přátelské vztahy s Olotokem.

Následné měsíce se nesly v hektickém duchu. Kruhy na Aldeneerinu proudily neustále zásoby a materiál na obnovu měst a současně se pořádaly průzkumné výpravy do vzdálenějšího okolí. Přesně jak se dalo očekávat v horách severně od Karlstadtu narazili Aldeřané na divoké nepřátelské kmeny. Naštěstí to nebylo nic, co by činilo armádám Aldeřanské Alianace potíž. Stejně tak narazili na divoké kmeny i na Ulugbator. Tam už Aldeřané museli čelit většímu odporu, protože tamní válečníci byli velice houževnatí, ale i tam se podařilo záhy odpor zlomit. Ohledně města Ma'at, tam se nakonec po vytrvalých bojích podařilo zlomit odpor nepřátelských tvorů. I když se město stále nedalo považovat za bezpečné, boje se omezily už jen na občasné střety. Přes všechny úspěchy čekalo Aldeřany i jejich spojence další léta práce, a tak se průzkumné výpravy mimo Aldeneerin zcela zastavily.

Dobre jako vzdy.

Supr

14
Terra Atlantus

O 22 let později. Za tu dobu se toho mnoho změnilo. Průzkumné výpravy křižovaly Aldeneerin všemi směry, stará města vstávala z popela, obchod jen kvetl a stará přátelství se neustále rozvíjela. Aldeřanká aliance prosperovala, společnými silami se podařilo vyzkoumat nová kouzla, úspěšně bojovat proti monstrům obývající Aldeneerin a postupně ho zalidňovat.

V roce 615 Aldeřané úspěšně prozkoumali a osídlili střední část kontinentu Maiadion. Podařilo se z velké části obnovit velkorysé město Ma'at a postupně tak přebíralo vliv Lianaru. Dál pokračovala obnova měst, Scylandar, Beliphagar, Azrael, Jerenalu a Golidragan. Posledně jmenované patřilo mezi další místa, kde se zachovala uzavřená komunita. Tentokrát se jednalo o Dračí lidi, kteří byli něco mezi člověkem a malým drakem. Během posledních let se podařilo s nimi navázat přátelství a mimo jiné se také stali součástí Aldeřanské Aliance.

Na Norjomastě Aldeřané zcela osídlili jihozápadní pobřeží a postupně se odsud pořádaly námořní průzkumné výpravy. Díky tomu se již podařilo objevit přímou cestu do měst Golidragan, Eliswer a Gathol-Dum. Konečně se tak naplno rozjelo zásobování mezi třemi významnými kontinenty. Aldeřané tak překonali další podvědomou obavu z neznámého, a tak dalšímu objevování už nestálo nic v cestě.

S obyvateli kontinentu Yokihuama Aldeřané utužovali slibnou spolupráci a též se i tam chystaly průzkumné výpravy. Zato na Ulugbatoru se podařilo částečně obnovit pouze hlavní město a s další expanzí se moc nepostoupilo. Nikoho to moc nepřekvapovalo, vzhledem tomu, že to byla chladná pustá zem kam se noví obyvatelé nehrnuli. Aldeneerin nabízel obrovské množství příležitostí, kde se dal začít nový život.

Během tohoto dlouhého období se objevné výpravy Kruhem omezily na naprosté minimum. Prostě na Aldeneerinu a v celé Alianci toho bylo na práci hodně. Čas od času přišlo období, kdy se pár výprav uspořádalo a díky tomu se podařilo objevit pár světů, které se hodily k osídlení, avšak nebylo to zrovna na pořadu dne.

Ohledně tří Aldeřanských pevností, odkud se nově prováděly průzkumné výpravy, ty byly konečně po letech namáhavé dřiny dokončené. Pevnost na Patriamu dostala podobu velkého hradu zasazeném do skal vysokého pohoří. Majestátní stavba s pevnými kamennými zdmi, cimbuřím, věžemi a hradním palácem poskytovala dostatek bezpečí pro umístění stále posádky, badatelů, knihoven, dílen, laboratoří a dalších věcí potřebné pro zkoumání nových objevů, leč se zatím celá stavba plně nevyužívala. V posledních letech došlo na podrobný průzkum trosek starého města v nedalekém údolí. Podařilo trochu poodhalit něco z tajemné zapomenuté historie. V hlavním paláci, především v jeho podzemní části Aleřané objevili spoustu podivných předmětů, o jejichž významu se nepodařilo mnoho zjistit. Také tam nalezli pár dalších písemností, které rovněž moc nevysvětlily.

Další pevnost na Brei, kterou ti nejlepší stavitelé z Aldeřanské aliance dokončili na sklonku roku 614, představovala to nejlepší, co Aldeřané doposud postavili. Za více než dvacet let tu vybudovali rozsáhlou spleť podzemních chodeb a místností, která se rozkládala v prostoru úctyhodných osm pater. Svou rozlehlostí se vyrovnala podobným stavbám Starých Aldeřanů roztroušených po celém Universu.

Poslední třetí pevnost byl Nazgaran, která již svému účelu sloužila ještě za Calanirmyana. Čtyři patra v povrchové části a čtyři patra v podzemí poskytovaly též slušné zázemí pro průzkum.

Začátkem roku 615 došlo k obměně některých členů v Královské radě a současně na trůn zasedl nový král Darhuren, potomek Kalamira. Na rozdíl od předchůdce pohlížel na výpravy trochu jinak, a proto plánoval zahájit velkou expanzi. Při studiu nedávné historie si uvědomil, že pořádné výpravy se konaly naposledy před rokem 400. Pak téměř na dvě století všechno zhatila okupace Ori. Potom nastalo sice krátké období nových objevů, jenže trvalo sotva pár let. Bylo na čase to změnit.

První měsíce badatelé oprášili staré knihy a z nich vybírali vhodné světy. Zaměřili se především na světy, kde mohli narazit na pozůstatky starých kultur a civilizací, světy bohaté na suroviny, světy vhodné k případnému osídlení a také pátrali po místech, kde mohlo něco zůstat po Starých Aldeřanech. Přestože mnoho světů nebylo zrovna bezpečných, Darhuren plánoval znovu navštívit i některá dávno navštívená místa, jako pevnost Livnris, Wat-Khor a jim podobné. Od jejich návštěvy Aldeřané učinili v oblasti magie pokroky, rovněž už na to nebyli sami a mohli si vybrat bojovníky z řad spojenců.

Během jara badatelé ve spolupráci s Královskou radou i vládci spojenců sestavili plán výprav a mohlo se konečně vyrazit. K výpravám tou dobou začaly naplno sloužit pevnosti Nazgaran, Patriam a Brei. Pevnosti konečně ožily.

První měsíce se skutečně rozjely výpravy, jak už hodně dlouho ne. Během prvních návštěv se podařilo zmapovat dalších čtyřicet světů. Některé nebyly příliš vhodné k životu, jiné zamořené nebezpečnými tvory, ale také se podařilo objevit dvě malé kultury.

Jednoho dne se setkali v zahradách města Lianaru bratři Azanyrmuthé, konkrétně Modrý II zajímající se o vodní magii a Mág IV potomek jmenovce Mága III, který se již věnoval Královské radě. Bavili se spolu nejdříve o životě, ale nakonec se řeč stočila na probíhající výpravy.
„Jak probíhají výpravy?“ zeptal se Modrý.
„Dobře,“ odpověděl Mág. „Postupně se vše rozbíhá a už jsou i první výsledky.“
„Slyšel jsem o těch dvou obydlených světech. O koho se jedná? Jsou vyspělí?“
„Moc ne. Jsou to jen malé kultury. Necelých deset tisíc obyvatel u každé. Možná ty světy patřily do starého Impéria, ale to nevíme. O dávné historii nevedli záznamy a jejich prostá kultura nic bližšího nenaznačuje.“
„Takže opravdu jen takové pozůstatky,“ konstatoval Modrý.
„Ano. Staré Impérium bylo obrovské, a tak je téměř nemožné, že by tu zůstaly kultury, které by nebyly jeho součástí. Ovšem, zda se dochovaly, či nedochovaly zmínky o dávném Impériu, to už je věc jiná.“
„A jak dopadly další výpravy? Slyšel jsem, že se plánovala i výprava na Livnris.“
„To je pravda. Poslali jsme tam početnou družinu o dvaceti členech, kterou doplnili bojovníci i z řad spojenců. I přes takovou sílu a všestrannost se podařilo prozkoumat jen horní čtyři patra a to ne zdaleka celé. Je tam prostě spousta starých bytostí. Celé si to tam už po staletí žije vlastním životem. Navíc nesmím zapomenout i na spoustu pastí, které jsou na každém kroku. Docela mám obavu, co nás může potkat na dalších patrech.“
„Co všechno se tam už objevilo?“
„Zatím nic moc. Dílny, sklady, cvičiště, sklady, pokoje, vězení a podobně. Zajímavě vypadá pouze čtvrté podlaží. Tam už jsme našli nějaké laboratoře, alchymistické dílny a zahrady. Čím hlouběji se dostaneme, tím to bude zajímavější, ale i nebezpečnější.“
„Víme, kolik to má pater a co se tam ještě dá najít?“
„Dle starých záznamů co jsme zatím našli, by Livnris měla mít osm pater. Údajně se tam za starých časů provádělo mnoho experimentů, například s magií, alchymií, rostlinami i tvory. Existují i zvěsti, že se tam prováděly i pokusy v oblasti dalších sfér existence. Rovněž se říká, že se v některém spodním patře nachází další Kruh světů. Zkoušeli jsme využít prsten Kruhu, ale kromě základního se nám s žádným dalším nepodařilo navázat spojení. Buď je tam pouze jeden Kruh, nebo je druhý zapečetěný nebo nefunkční. Snad to časem zjistíme. Bylo by dobré, kdybychom tu pevnost získali a mohli se něco dozvědět o Starých Aldeřanech a jejich výzkumy.“
„Není to nebezpečné zahrávat si se vším tím zlem, co předkové v některých místech napáchali?“ vyslovil Modrý obavu, jelikož četl záznamy o některých špatnostech.
„No, je. Na druhou stranu bychom to měli prozkoumat, abychom se poučili z chyb předků.“
„Snad máš pravdu,“ tiše prohlásil Modrý.

„A co další výpravy? Co se dál chystá?“
„Je toho celkem dost, avšak za pár dní se plánuje jedna velice zajímavá výprava, které se rovněž zúčastním,“ odpověděl Mág.
„Kam se vydáte?“
„Padlo rozhodnutí prozkoumat Terra Atlantus.“
„Počkat, není to doufám ta adresa, která byla zmíněná v dopise, jenž jsme před lety našli na Patriamu,“ zarazil se Azanyrmuth Modrý.
„Je to přesně ona. Před tímto rozhodnutím se vedly dlouhé diskuze. Už pár let se uvažovalo, zda se tam vydat, či ne. Pokud se letopočet uvedený v tom dopise shoduje s naším, jako že určitě, tak od té pohromy uplynulo více než 550 let. To je dost dlouhá doba a za tu dobu se toho jistě hodně změnilo. Každopádně bereme to varování velmi vážně. Naše magie hodně pokročila, čemuž vděčíme i našim spojencům, kteří jsou často v magii mnohem dále a po prvotní opatrnosti se naše vztahy upevnily, a tak jsou už mnohem sdílnější.
„No já nevím. Nezdá se mi to jako dobrý nápad. Už v minulosti jsme se díky naší zvědavosti dostali do značných problémů.“
„Možná máš pravdu,“ souhlasil bratr Mág. „Ovšem už to bylo definitivně rozhodnuto.“
„Buď na sebe opatrný, nerad bych tě ztratil.“

Uplynulo osm dní. Přestože se blížilo léto, byl ten den zatažený a chladný. Před Kruhem světů probíhaly poslední přípravy výpravy na svět Terra Atlantus, z něhož možná současní obyvatelé Aldeneerinu pocházeli. Dosud nalezené útržky zpráv byly však velmi strohé a nejasné. Tato nebezpečná výprava měla za cíl poodhalit zapomenutá tajemství.

Čtyřčlenné výpravy se účastnil Azanyrmuth Mág IV, který po svém otci zdědil talent pro magii, válečník Harknan vyzbrojen velkou obouruční sekerou, hraničář Caltharn vyzbrojen krátkým mečem a nakonec lučištník Ghirmin, jehož dávný předek se také účastnil prvních výprav. Čtveřice měla již vše připravena a už jenom čekala na pokyn. Ještě před tím, než strážný u Kruhu zadal adresu Terra Atlantus, člen rady Azanyrmuth Mocný IV jim připomněl, aby dbali o své bezpečí mnohem víc, než kdy jindy.

Když strážný u ovládacího panelu zadal příslušnou adresu, nastala mezi přítomnými chvilka očekávaného napětí. Kruh se otevřel. Hned nato Mág využil kouzlo vzdáleného nahlížení. Nejprve viděl před sebou jen neurčitý zmatek, který se ztrácel v mlze. Azanyrmutha to zmátlo, ale nevzdával to a soustředil se o to víc. Mlha se nakonec rozplynula a před sebou uviděl zarostlou pastvinu obklopenou hustým pralesem. Svět na druhé straně vypadal naprosto opuštěně. Současně cítil, že je něco jinak, jakoby na ten svět dopadl závoj ponurosti a stejně tak cítil ještě něco, co nedokázal popsat.

„Nezdá se, že by kolem Kruhu hrozilo nebezpečí,“ popsal své pocity Mág. „Je to trochu divné, ale kolem necítím přítomnost jakéhokoliv tvora. Je to ještě pustější než okolí sedmého Kruhu na Aldeneerinu.“
„Půjdeme na druhou stranu?“ zeptal se válečník Harknan.
„Půjdeme,“ rozhodl Mág. „Ale pamatujte. Při sebemenším náznaku nebezpečí se vracíme.“
„Ano. Chápeme,“ souhlasil zbytek, včetně přítomných členů rady, kteří dali svůj souhlas najevo pokývnutím hlavy.
Čtveřice se vydala vstříc otevřenému průchodu.

Svět na druhé straně vypadal opravdu divně. Na pohled to byl idylický palouček obklopený hustými pralesy, severozápadu dominovalo vysoké pohoří a východu oceán, na pohled druhý tu vládlo prazvláštní mrtvolné ticho a chlad. Azanyrmuth za pomocí magie prozkoumával bezprostřední okolí a stále nenacházel stopy života.

Čtveřice se už chtěla vydat na průzkum okolí, když Mág ucítil něco, co ho nepříjemně překvapilo.
„Děje se něco?“ zeptal se válečník, když se Azanyrmuth náhle zarazil.
„Mám tu velice divné pocity. Cítím tu přítomnost něčeho zlého, co tenhle svět děsivě poznamenalo. Je to tu úplně všude kolem. Muselo to být mnohem mocnější, než cokoliv, na co jsme doposavad narazili. Příroda kolem si nese následky doteď, ačkoliv už mohlo uplynout mnoho let.“
„Kolik myslíš?“ zajímal se lučištník Ghirmin.
„Pokud jsou zápisky z Patriamu pravdivé, jakože tomu vše nasvědčuje, tak téměř šest set let. Je to až děsivé, že je to pořád v okolí tak cítit a to nemám takový cit pro přírodní síly jako druidové. Bylo by zajímavé sem nějakého pozvat. Možná bychom se nestačili divit, co by nám řekl a dost možná bych se bál o jeho život.“
„Neměli bychom se tedy vrátit?“ navrhoval Caltharn.
„Prozatím ne. Zase tak nebezpečné to tu není. To co vnímám kolem je pouze otisk dávných událostí.“
„Dobrá. Když je to takhle, tak tomu světu dáme šanci.“

Čtveřice se vydala pastvinou na jih. Cestou Azanyrmuth za pomocí magie pátral po nebezpečí, či po pozůstatcích života. Marně. Nikde žádná zvěř ani žádní potomci dávných obyvatel. Místo toho však ucítil přítomnost něčeho neobvyklého. Daleko v lesích vycítil přítomnost nějaké živoucí entity, která se naprosto lišila od všeho, s čím se Aldeřané na výpravách za posledních tři sta let setkali. Možná by se něco podobného dalo objevit v hlubinách pevnosti Chal-Almen, avšak její průzkum byl nebývale nebezpečný. „Pro jistotu se připravte k boji, něco je v lese před námi,“ tiše varoval výpravu Azanyrmuth. Aldeřané zaujali obranný postoj a vyčkávali příchod toho neznámého zla.

Čekání v naprosto tichém pralese bylo nesnesitelné. Každou chvíli očekávali útok neznámé entity. A zatímco napjatě hleděli do temného pralesa, uvědomili si, že okolí není tak mrtvolně tiché, jak si doposud mysleli. V hlavách se jim ozýval zvláštní skřehotavý nářek, který jakoby vycházel z nitra samotné přírody. Azanyrmuth chvíli o uvažoval o všem, co se tu mohlo stát a dospěl k názoru, že tu buď něco provedli dávní obyvatelé, nebo Terra Atlantus čelila nějakému útoku. V mysli mu vyvstávalo mnoho otázek, ale málo odpovědí. Bez pořádného průzkumu bylo vše pouze v úrovni úvah.

Azanyrmutha z myšlenek vytrhl záblesk rudého světla v pralese před nimi. Okamžitě se připravil ke kouzlení a současně se snažil za pomocí magie zjistit, čemu čelí. Místo toho však záhy ucítil přítomnost velmi mocného zla. Okamžitě kolem sebe a ostatních členů výpravy vytvořil magickou ochranu vůči zlu. Kouzlo sice pomohlo, přesto cítil, jak skřehotavý nářek vyvolával v mysli pocity úzkosti, smutku i šílenství.

Z lesa se vynořil rudý chapadlovitý přízrak, který okamžitě na Aldeřany zaútočil. Ti nečekali ani vteřinu a útok opětovali. Mág seslal připravené kouzlo ohnivé koule, které vystřeli přímo proti přízraku. Ozvala se rána a přízrak se téměř vypařil. Hned nato válečník s hraničářem zaútočili svými zbraněmi, ačkoliv měli obavu, zda jejich útok bude účinný. Jejich zbraně však v sobě nesly magické očarování, a tak i zdánlivě nehmotný přízrak byl snadno zasažen, načež se vzápětí zcela kamsi vypařil. Skřehotavý nářek trochu ustoupil, přesto ho však i nadále v mysli slyšeli.

„To bylo nějak moc snadné,“ překvapeně konstatoval válečník Harknan, když si upevňoval sekeru zpátky na záda.
„Nebýt té skřehotavé aury zla kolem, byla by to v podstatě jen taková rozcvička,“ souhlasil s ním hraničář Caltharn.
„Ano. Bylo to nějak moc snadné, ale nenechme se zaskočit,“ pravil Azanyrmuth. „Kdo ví kolik jich tu je a jak mocní můžou být.“

Pokračovali dále cestou na jich. Často si museli prosekávat cestu hustým křovím, aby se dostali na další zpustlé pastviny. Během dvouhodinové cesty potkali podobné přízraky ještě dvakrát, avšak pokaždé si s nimi snadno poradili. Zato onen skřehotavý nářek místy zněl až nesnesitelně naléhavě. Jakoby celá příroda kolem zešílela a s ní i celý svět.

Azanyrmuth si pomalu pohrával s myšlenou, že se s výpravou vrátí zpět na Aldeneerin, protože se zdálo, že tu nic užitečného nezůstalo. Přesto však jiskřička naděje zůstávala, když konečně narazili na místo, kde nářek ustal a svět kolem se nezdál tak temný. Jeho intuice mu velela pokračovat dále na jih.

Po necelé půlhodině Mág zavelel zastavit. Rozhodl se využít relativně klidné a bezpečné místo a pokusit se za pomocí pátracího kouzla zachytit známky života.
„Našel jsi něco?“ po chvíli mágovo snažení se zeptal válečník Harknan.
„Možná,“ zamyšleně odpověděl Azanyrmuth. „Asi míli směrem na jih něco je, ale bez bližšího průzkumu víc nezjistím.“
Po těchto slovech výprava uznala, že nějaký cíl cesty přeci jen před sebou mají, a tak pokračovali dál.

Po půlhodině dorazili na místo, které čtveřici okamžitě zaujalo. Uprostřed velkého trávou zarostlého prostranství hleděli na podivnou nízkou stavbu připomínající jakýsi kryt. V jeho přední části se nacházela pouze velká železná vrata. V prosté stavbě bez jakýchkoliv ozdob nebylo dalšího otvoru, či okna. Když se Aldeřané pomalu blížili k vratům, najednou se z ničeho nic před nimi rozsvítilo několik bílých a červených světel. „Divné, necítím tu vůbec žádnou magii,“ tiše okomentoval dění Mág. Čtveřice ostražitě sledovala okolí a očekávala možný útok, ačkoliv Azanyrmuth nikde kolem necítil přítomnost zla.

Po chvilce váhání se přiblížili k velkým železným vratům. Bedlivě sledovali okolí a dávali pozor na případné pasti nebo obrané mechanizmy. Hraničář Caltharn našel pár podezřelých otvorů, než však stačil cokoliv říct, odkudsi se ozval přísný hlas: „Buďte pozdraveni. Mé jméno je Hirx. Kdo jste a odkud přicházíte?“ Aldeřané si záhy všimli, že u brány se rozsvítila malá obrazovka, na které viděli postavu muže krátce střižených vlasů. Jeho přízvuk byl dost odlišný, než u většiny národů v Aldeřanské Alianci, přesto mu slušně rozuměli.
„Přišli jsme ze světa Aldeneerin a pátráme zde po pozůstatcích staré civilizace,“ jal se slova Azanyrmuth.
„Aldeneerin. To mi nic neříká. Ale zjistíme, o co se jedná. Naše vedení se rozhodlo vás pustit dál. Mějte však na paměti, že každý váš krok bude pečlivě sledován, takže žádné hlouposti.“
Poté obrazovka zhasla a hlas utichl. Aldeřané si museli po tomto krátkém rozhovoru urovnat myšlenky. Už jen vstup do krytu přinesl mnoho otázek, protože s podobnými věcmi se ještě nikdo z nich nesetkal. Čas na přemýšlení neměli, protože se záhy rozsvítila u kraje vrat další červená světla. Potom se ozvalo hlasité vrzání, syčení a skřípání a železná brána se dala po letech do pohybu.

Zatímco výprava vstoupila do neznámého podzemního krytu, v Lianaru se bratr Azanyrmuth Modrý ponořil společně s několika badateli do knih, kde se snažil najít nějaké další informace. Nevěřil, že by předkové vymazali naprosto veškeré vědění o světě, odkud mohli pocházet. Pátral dlouho do noci a celý další den. Až k večeru našel v jedné téměř zapomenuté podzemní knihovně několik zajímavých útržků. Ihned si vše zapisoval a knihy se zmínkami o Terra Atlantus dával na jednu hromadu.

V knihovně zůstal ještě dlouho do noci, protože najednou našel spoustu velice zajímavých zmínek. Krátce po půlnoci pohlédl na hromadu knih a popsané listy papíru, když se vážně zamyslel: „To není možné. Jak to, že jsme to přehlédli. Vždyť tyhle knihovny byly tolikrát propátrané a nikoho svět Terra Atlantus nezaujal. Vždyť se svou charakteristikou by nás okamžitě zaujal. Že by zase nějaká skrývací magie?“ dlouze přemítal o tom, proč najednou našel o tom světě tolik informací.

Z myšlenek ho náhle vyrušil bratr Mág III, když za ním přišel do knihovny: „A tady jsi. Všude jsem tě hledal, už je dost pozdě.“
„Dobře, že jsi tady. Našel jsem tu hromadu velice zajímavých informací o Terra Atlantus,“ ihned na něj spustil Modrý.
„Neříkej,“ udiveně na něj pohlédl.
„Neumím si to vysvětlit, přehrabali jsme to tu už tolikrát, ale nikdy jsme si toho nevšimli a teď tu najednou nacházím hromady záznamů. Napadá mě, že je to opět nějaké kouzlo.“
„Může být. Je pravda, že jsme se s podobnými kouzly setkali už mnohokrát,“ souhlasil s ním bratr Mág III. „Tak povídej.“

Modrý prohrábl hromadu popsaných papírů a spustil: „Začnu asi demografií. Už jen počty obyvatel mě velice překvapily. K roku 2040 na Terra Atlantus žilo neuvěřitelných devět miliard.“
„Cože. Chtěl jsi říct snad devět milionů. Nepřekoukl jsi se,“ nechtěl Mág věřit jeho slovům.
„Opravdu to tak je. Taky jsem si to myslel, ale několikrát jsem to kontroloval a všechno to sedí. Je to neuvěřitelné. Jeden svět a tak neskutečné množství obyvatel. Jak se tam mohli vejít? Vždyť by museli stavět domy o sto patrech. Kde brali potravu? Bez kolonií ten svět nemohli uživit. Ovšem nenašel jsem zmínky o nějaké velké kolonizaci. Údajně v roce 2040 měli pod sebou snad jen pár dalších světů. Museli tam trpět bídou a hladem. Přičtěme k tomu ještě nedostatek prostoru k žití a války, tak bych na takovém světě vážně nechtěl žít.“
„Ani já ne,“ souhlasil s ním bratr.
„Pak je zajímavé i složení obyvatelstva. Na celé Terra Atlantus žila jen jediná rasa. Žádní Trpaslíci, Elfové, Argoniáni a podobně. Prostě jedna rasa, která se dělila na pět základních druhů. A to Europoidní, Mongoloidní, Negroidní, Sylvaticní a Caeruloidní. Nerozšířenější byli první tři druhy, zato poslední dva druhy se v populaci už prakticky nevyskytovaly. Nesmím zapomenout na naše předky, Trochu se to podobá i skladbě druhů dnešních Aldeřanů.“
„Vím. Aldeřanů je též pět nebo šest druhů,“ souhlasil Mág. „Co zmínky o Aldeřanech?“
„Zatím jsem v žádné knize nic o nich nenašel. Ovšem od Terránců jsme prakticky k nerozeznání, a proto nás nepovažovali jako Aldeřany, ale též Terránce. Samozřejmě, pokud je pravda, že jsme přišli odtamtud.“
„Jaké další zajímavosti jsi objevil? Jaké tam bylo třeba podnebí?“
„Taky velice různorodé. Od ledových zemí až po horké pouště. Ovšem našel jsem tu i zmínky o určitých změnách klimatu a stoupající teplotě. Co jsem vyčetl ze záznamů, Terránci se však sami pořádně neshodli, zda to způsobila jejich činnost, nebo to bylo přirozené. Což je také zajímavé, že intenzivní výrobní činnosti doslova vydrancovali a znečistili velké části světa. Vykáceli rozlehlé plochy lesů, oceány zaneřádili odpady a nějakými podivnostmi, vylovili značnou část zdrojů, ostatně dokonce vyhubili mnoho druhů a ovzduší zašpinili jedy.“
„Jak to poslouchám, nechovali se ke svému domovu zrovna s úctou.“
„Spíš bych řekl, že vyloženě jím opovrhovali. Za každou cenu na všem zbohatnout a co bude později, to už nikoho moc nezajímalo. Se divím, že je matička příroda už dávno pořádně neztrestala. A co je ještě zvláštní, že se tak neskutečně přemnožili. Bylo otázkou času, než se tam něco stane,“ odmlčel se Modrý.
„Zmínil jsi nějaké podivnosti. O co konkrétně šlo?“
„Jako co?“
„Ty podivnosti, jimiž zamořili oceány.“
„Spousta podivných slov, které jsem četl prvně. Ty knihy jsou jich plné. Například plasty, ropa, smog, radioaktivita, beton a podobně. Soudím, že to byly asi nějaké materiály. Možná něco objevíme, ale chce to čas.“
„Nebylo by prvně, kdy jsme se setkali s novými slovy. Faktem, že žádný národ z Aliance taková slova nikdy nepoužil. Alespoň si to teď nevybavím. Co dál jsi našel? Je tam něco o historii toho světa?“
„Celkem dost, ale všechno správně zařadit bude práce na měsíce, možná na léta. Zjistil jsem, že tam používali v historii různé kalendáře. To snad dáme dohromady. Ale pokud chceš něco o historii, tak už teď můžu zmínit, že ačkoliv Terra Atlantus nebyla na rozdíl od Aldeneerinu zamořena různými monstry a též nečelili hrozbám z ostatních světů, neustále válčili.“
„S kým? Mezi sebou?“ podivil se Mág. „Nebýt války s Ori a všech těch bytostí kolem, Aldeneerin by byl už mnohem dál.“
„Je to tak,“ smutně poznamenal Modrý. „Války provázely Terra Atlantus po celou historii. Války o moc, území, kvůli víře a mnoho dalších důvodů. Když jsem to tak studoval, docela mě to začalo dělat starosti. Dopadne Aldeneerin podobně?“
„Nic tomu nenasvědčuje. Ale určitě to bude ten důvod, proč jsme my jako Aldeřané z toho světa odešli. Stačí si pročíst ten dopis z Patriamu. Už těch pár řádků naznačilo, že jsme prostě odlišní.“
„Pokud se tam píše opravdu o nás,“ poznamenal Modrý.
„Je dost pozdě, měli bychom už jít spát,“ po odmlce navrhl Mág III, přičemž si pořádně zívl.
„Máš pravdu. Je už po půlnoci a zítra bych ty objevy rád předložil radě.“
Azanyrmuth Modrý vzal veškeré poznámky s sebou, sfoukl svíčky v lucernách, a potom oba opustili malou knihovnu.

Na druhý den Modrý s Mágem ukázali radě nově získané objevy. Všechny přítomné členy velice překvapil tak náhlý objev. Azanyrmuth Mág III to vysvětlil přítomností mocné magie skrývání. Nové poznatky o Terra Atlantus se tak staly hlavním předmětem všech diskuzí a současně někteří vyjádřili obavu, zda je dobrý nápad navštěvovat svět, kde vládla taková špatnost a zlo. Protože už byla výprava vyslána, nezbylo než čekat na jejich návrat.

Azanyrmuth Modrý se odpoledne ještě ponořil do tajů zapomenuté knihovny a pátral po dalších zápiscích. Během odpoledne našel další zajímavosti, nicméně to nejdůležitější už objevil. Jak si alespoň myslel.

K večeru se vydal zpět do paláce k večeři, kde u jídla někteří členové rady a další badatelé, mágové a strážní probírali získané poznatky. Někteří projevili i obavu, zda výpravu nepotká něco zlého. Azanyrmuth Mág III však dobře znal svého mladšího jmenovce, jemuž za léta výcviku a společných dobrodružství předal mnoho zkušeností. Navíc tu byly ještě nebezpečnější světy, mnohem delší výpravy a vždy se naprostá většina dobrodruhů vrátila v pořádku.

Po dobré večeři část osazenstva zůstala u stolu a trávili večeři. Ticho najednou přerušil zvuk otevření Kruhu světů. Azanyrmuthy okamžitě napadlo, že se dost možná vrací výprava z Terra Atlantus, protože v tuto dobu neměl nikdo v plánu přicházet, a tak ihned pospíchali na nádvoří.

Jakmile dorazili na nádvoří, kam postupně přicházeli i další ze Severní čtvrti, ulevilo se jim. Celá čtyřčlenná výprava se v pořádku vrátila.
Azanyrmuth Mág III neskrýval radost, že jsou všichni ve zdraví doma a hned se začal vyptávat: „Jsem rád, že jste doma. Měli jsme trochu obavu. Jak to dopadlo? Našli jste něco zajímavého?“
„Můžu říct, že je to hodně divný svět,“ začal odpovídat Mág IV. „Obyvatelé toho světa kdysi spáchali tak děsivá zla, že příroda kolem, jakožto celý svět doslova zešílel. Lesy jsou tam podivně tiché, avšak přetrvává v nich něco, co nedokážeme pořádně popsat. Narazili jsme na několik přízraků, které se chovaly často nepřátelsky.“
„Takže po starých obyvatelích nezbylo nic?“
„Ale jo. Mnoho přeživších se stále ukrývá v podzemních pevnostech. Co jsme vyslechli, tak je tomu necelých osm set let, kdy se tam uchýlili, avšak těžko to říct přesně, protože Terra Atlantus má jinou délku dne. Ovšem někteří obyvatelé měli nepřátelské úmysly. Našli se i tací, kteří nás chtěli využít pro získání nadvlády nad pevností. To se jim nepodařilo a okusili naší sílu. Nebyl to pěkný pohled.“
„To nezní moc dobře,“ prohlásil s vážností Modrý.
„Navrhuji zařadit Terra Atlantus mezi nepřátelské a nebezpečné světy.“
„To rozhodne rada,“ prohlásil bratr Mág III. „Teď si odpočiňte a ještě večer si popovídáme o výpravě, objevili jsme totiž nové poznatky o Terra Atlantus.“

Ještě než se přítomní vydali zpět za svými povinnostmi, Azanyrmuth Mocný IV si stejně jako většina všiml, že s sebou vedou ještě někoho jiného. Viděl, že je v jakémsi polospánku, což byl účinek jednoho uspávacího kouzla, kde je dotyčný sice ve spánku, ale je schopen jít i nadále po svých. Mocný se proto hned zeptal: „Kdo je to ten pátý?“
„Ten je také z té podzemní pevnosti. Bude to znít sice šíleně, ale projevil zájem jít s námi a já z něj necítím žádné zlo. Přišel za námi poté, co jsme důrazně odmítli účast na spiknutí. Napadlo mě, že by nám mohl poskytnout odpovědi na mnohé otázky. Snad bude vědět, co se na tom světě stalo.“
„Doufejme, že je to dobrý nápad,“ zamyšleně pravil král Darhuren. „Dobrá. Najděte mu nějaký volný pokoj a nechte u něj stráž. Nevíme, zda mu můžeme věřit. Co jsem slyšel dnes dopoledne, tamním obyvatelům se nedá moc věřit a další válku opravdu nepotřebujeme.“

Potom se všichni rozešli. Ještě ten večer čtveřice popsala ve Velké jednací síni za hojné účasti vše, co se na Terra Atlantus stalo. Všichni se shodli, že to bylo nejdivnější vyprávění od návštěvy Chal-Almen. Čtveřice popisovala i vzhled, styl oblékání a charaktery Terránců. Podrobně pospala i veškeré vybavení pevnosti, které nevyužívalo žádnou magii, a přece fungovalo na naprosto neznámých principech. Diskutovalo se až do setmění a nakonec bylo jednohlasně rozhodnuto o zařazení světa Terra Atlantus mezi nebezpečné a nepřátelské světy, kam se na další stovky let nevyšle žádná výprava.

Tak jsem zvědav na názor.

[andoriel]

Ano, souhlasím se zařazením Terra Atlantus, i když sama planeta za to nemůže. Mohli by jí mágové pomoci? Ale budou muset ještě počkat, až se zbytek lidstva vybije

Ona si příroda nakonec sama poradí. Bude to sice trvat ještě pár set, možná tisíc let, než se to dá do pořádku. Samožřejmě druidové by dokázali přírodě pomoct, avšak první setkání by bylo asi pro ně dost šokující. Pozitivní je, že už většina světa není jen post-apo pustina, ale vegetace postupně zarůstá pozůstatky lidských měst. Respektive z těch měst už nezbylo prakticky nic.
A zbytky lidstva. Je to jen pár pevností. Možná na Terra Atlantus žije posledních pár desítek tisíc lidí. Uvídíme, jak ještě dopadnou.

Zas jako vzdy kvalitni dil.
Uz ted se nemohu dockat dalsiho pokracovani.

Proto asi to nenavštívení po staletí Dobře jim tak, ale mám trochu obavy z názvů kapitol, že se s nima asi potkají minimálně v poslední kapitole
Jinak, jak jinak nežli SUPER!!!!!!!!!
Jen Tak dál

Krátká kapitola o Gorgowovi a jak zapadl mezi Aldeřany.

14.1
Gorgow

Vysoký dlouhovlasý mladík Gorgow se pomalu probouzel. Jeho mysl byla stále zastřena neobvyklými událostmi posledních tří dní. Stále nevěděl, zda se to opravdu stalo a nebyl to jen sen. V duchu si říkal, že by neměl trávit tolik času ve virtuální realitě, jenže co jiného měl dělat, když byl už od narození zavřený v zatuchlé podzemní pevnosti. Když pomalu otevřel zalepené oči, cítil, že je něco jinak. Místnost byla neobyčejně prosvětlená. Svit slunce byl mnohem jasnější, než umělé osvětlení podzemních prostor, ačkoliv bylo upravené tak, aby co nejvěrněji napodobovalo v denní době zář slunce.

Jakmile jeho oči přivykly světlu, uvědomil si že nehledí do šedého stropu své ubikace, ale klenutého stropu. Potom se pomalu rozhlédl po pokoji. Byl úplně jiný než ten, ve kterém strávil celý dosavadní život. Pěkný dřevěný psací stůl, skříně, malá knihovnička, dvě čalouněná křesla u menšího stolku, na němž byla mísa s ovocem a na protější zdi visel obraz krajiny. Když se díval dál, zjistil, že i postel, kde ležel, je jiná. Místo fádní pryčny ležel v pohodlné posteli s čely a přikryt byl silnou peřinou. Nerozuměl tomu. Kde se najednou ocitl? Opatrně vstal a ještě jednou si všechno nevěřícně prohlížel.

Po chvíli přistoupil k malému stolku v rohu, na němž stála mísa s vodou. Opláchl se a pohlédl do zrcadla pověšeného nad stolkem. Viděl, že je v jeho tváři vše jak má být. Ještě jednou se opláchl a učesal své dlouhé černé vlasy, které si nechal narůst ve dvanácti letech navzdory nesouhlasu okolí. Z místa, odkud pocházel se dlouhé vlasy prakticky vůbec nenosily.

Potom přešel k oknu, aby se podíval, kde se to vlastně probudil. Než ho otevřel, chvíli zápasil s klikou, protože všechno v podzemní pevnosti fungovalo buď samočinně, nebo se ovládalo tlačítky. Když konečně vykoukl ven, nevěřil svým očím. Před sebou viděl krásné rozkvetlé zahrady s altánky, jezírky, upravenými cestami a především se v nich procházeli lidé v podivném oblečení, které v životě viděl jen ve starých filmech a hrách.

Gorgow si sedl na postel a stále si urovnával myšlenky. Vůbec neměl tušení, co se stalo. Najednou se ocitl ve zcela jiném světě, který mu ze všeho nejvíc připomínal sen, přestože se vše kolem zdálo až příliš skutečné. Snažil si vybavit poslední dny. Vzpomínal, že do pevnosti přišla nějaká návštěva. Stalo se tak údajně po velmi dlouhé době. Někdo tvrdil, že šest až osm set let. To už nikdo pořádně nevěděl. Jisté bylo, že měli návštěvu a to hodně neobvyklou. Pak si vzpomněl na nějakou společnou cestu s návštěvníky a ozbrojeným doprovodem z pevnosti. V temném lese se s něčím divným střetli. Viděl nějaké rudé přízraky. Potom si vzpomněl na boj a následný úprk do pevnosti. Zastřená mysl se začínala rozjasňovat, když si ty události postupně vybavoval. Najednou si vzpomněl i na to, že někteří v pevnosti připravovali spiknutí a chtěli využít cizince k získání nadvlády nad pevností. To se nakonec nezdařilo a návštěvníci byli ke zrádcům nemilosrdní.

Ještě si vzpomínky několikrát znovu procházel a vždy našel ještě nějaké drobné střípky. Pak si konečně vzpomněl na něco, co by vysvětlovalo důvod, jak se tu ocitl. Vybavila se mu poslední scéna.

„O čem přemýšlíš?“ zeptal se čaroděj, když viděl Gorgowa, který se neměl k odchodu.
Gorgow neodpovídal. Evidentně váhal, zda sdělit naprosto šílenou myšlenku, jenž ho právě napadla.
„Chtěl bych jít s vámi.“
„Cože?“ nechápali návštěvníci.
„Ty a s námi?“ znovu se zeptal Harknan.
„Já ti nevím. Nezdá se to být dobrý nápad,“ pravil zamyšleně lučištník Ghirmin.
„Já nechci strávit zbytek života zavřený v téhle pevnosti. Chtěl bych poznat svět tam venku,“ snažil
se přesvědčovat právě odcházející návštěvníky Gorgow.
Azanyrmuth se na moment zamyslel. Uvažoval o možných důsledcích, které by jeho přivedení na
jejich svět mělo. Nakonec dospěl k rozhodnutí: „Dobrá. Vezmeme ho k nám. Něco s ním vymyslím.
Teď pozor. Budu tě muset uspat. Neboj. Nebude to bolet,“ pravil ke Gorgovovi

Z myšlenek ho vytrhlo nenadálé zaklepání na dveře. Gorgow se jen zmohl na prosté: „dále.“ Dveře se otevřely a do pokoje vstoupil mladý chlap, jenž měl stejné hnědé vlnité dlouhé vlasy, jaké měl Azanyrmuth, na kterého si před chvíli vzpomněl. Na sobě měl černý plášť s modrými velkými lemy rukávů a límcem.
„Vítám tě u nás na Aldeneerinu. Mé jméno je Azanyrmuth Modrý II a budu tvým průvodcem,“ představil se mág.
„Rád tě poznávám. Mě říkají Gorgow.“
„Jistě máš mnoho otázek.“
„Jsem z toho všeho zmatený. Stalo se toho poslední dny trochu víc, než na co jsem zvyklý. Pořád nevím, zda to není jen sen.“
„Existují různé techniky, zda poznat, zda je to skutečnost. Podívej se třeba na své ruce.“
Gorgow zaujatě několikrát pohlédl na své ruce: „Nezdá se, že by byly nějak jiné. Všechno je v pořádku.“
„Vidíš, je to skutečnost. A nebo si můžeš zacpat nos a vyzkoušet, jestli můžeš dál dýchat.“
Gorgow okamžitě vyzkoušel i další způsoby jak si ověřit, že to, co vidí, je skutečnost.

„Máš pravdu, tak si mi to opravdu nezdá,“ prohlásil samou radostí. „Už jsem si říkal, že tenhle svět je až moc krásný, aby to byla pravda. A ona je. Kde to vůbec jsem?“
„Jak jsem řekl. Toto je svět Aldeneerin a město, které kolem sebe vidíš, se jmenuje Lianar, a které je hlavním městem kontinentu Elisneyr,“ vysvětloval Azanyrmuth Modrý.
„A ten Aldeneerin je kde?“
„Je to si trochu složitější, ale řeknu to ve zkratce. Toto je jiný svět a tebe jsme přivedli z Terra Atlantus.“
„Terra Atlantus?“ podivil se Gorgow.
„Tak se jmenuje svět, kde jsi až doposavad žil. Ale jak se zdá, tak se Aldeneerin stane tvým novým domovem. Pár následujících let určitě, pokud se po čase nerozhodneš žít na nějakém jiném.“
„Ono je i více světů?“
„Ano. Aldeneerin je součástí velké Aliance, která obývá necelou osmdesátku světů a další stovky světů jsme už během tří set let prozkoumali.“
„To není možné,“ s úžasem konstatoval Gorgow. „My jsme po celou dobu naší dávné civilizace neopustili Zemi. Údajně miliardy lidí se tísnilo na jediné planetě.“
„To jsme zjistili také a další věci, ovšem myslím, že bude nejlepší, když nám ty sám povíš víc o Terra Atlantus.“
„Jasně. To můžu.“
„Dobrá. Půjdeme se nasnídat. Jinak ve skříni máš nějaké oblečení. Vyber si to, které se ti bude líbit, a potom ti ukážu cestu do hodovní síně,“ nabídl mu Azanyrmuth pohoštění.
Gorgow otevřel skříň, kde viselo několik tunik, košil a kalhot. Gorgow si chvíli vybíral a do oka mu padla černá tunika s červenými lemy. Jakmile se oblékl, následoval Azanyrmutha do hodovní síně.
Cestou mu Modrý dále pověděl: „Až se nasnídáme. Ukážu ti okolí. Projdeme se Severní čtvrtí, kde ti řeknu, co tu děláme. Po obědě tě provedu po Lianaru, a když zbude čas, projeli bychom se i po okolní krajině.“
„Už se těším.“

V hodovní síni už snídalo několik místních badatelů, dobrodruhů, mágů a také strážných. Gorgow po příchodu nesměle pozdravil. Pohled do velké honosné síně plné pro něj neznámých lidí ho trochu zneklidnil. Netušil, jak naprostého cizince místní přijmou. Osazenstvo pozdrav opětovalo, načež se Azanyrmuth jal slova: „Zdravím. Chtěl bych vám představit Gorgowa, kterého jsme přivedli z Terra Atlantus. Ze světa, o kterém se teď hodně mluví, ale nic moc neví. Máme teď výbornou příležitost se dozvědět víc.“ Potom oba zasedli ke stolu mezi ostatní a vzápětí se všichni dali do řeči.

Z Gorgowa počáteční stud rychle opadl a s radostí popisoval svět Terra Atlantus. Povídal ve zkratce, co se tam kdysi stalo, jak asi vypadal dávný svět před velkou válkou, ale i to jak lidstvo žilo během posledních století. Na oplátku mu ostatní vyprávěli o Aldeneerinu a výpravách Kruhem světů. To ho zajímalo ještě víc. Vzpomněl si na starý seriál, kde cestovatelé procházeli mezi světy zařízením, které se jmenovalo Hvězdná brána. Když se dozvěděl další podrobnosti o rasách a kulturách, jenž patří do Aldeřanské Aliance, nabyl podezření, že ten seriál nebyl až tak vymyšlený a leccos se asi zakládalo na pravdě, přestože si všiml některých zásadních odchylek mezi realitou a fikcí v těch příbězích.

Samým nadšením zapomněl Gorgow z počátku jíst. Když však ochutnal z bohaté nabídky pokrmů přepravené na stole, byl nadšen podruhé. Jídlo, které doposud jedl, nesahalo ani po kotníky tomu, co nyní ochutnával. Ovoce, sýry, šunka, pečivo, voda, přírodní ovocné šťávy, víno, to vše hrálo neskutečnou paletou chutí, vůní a barev. Celý život jedl jen jakousi hmotu, která nahrazovala potřebnou stravu. Všem sdělil veškeré nadšené pocity a byl vděčný, že měl možnost ochutnat tak výborné jídlo.

Dopoledne Gorgowa provedl Azanyrmuth Modrý po Severní čtvrti, kde mu ukázal to nejzajímavější a během prohlídky mu vyprávěl vše podstatné. Vyprávěl mu též o výpravách, dobrodružstvích, ale i o válkách, které Aldeneerin zažil. Nezapomněl zmínit i krutou válku s Ori a téměř dvě století nesvobody. Tady se Gorgow zmínil o některých způsobech, jak lidé na Terra Atlantus trávili volný čas. Zmínil televizi, počítače, hudbu, internet a virtuální realitu. Tentokrát Modrý moc nerozuměl všemu, co mu vyprávěl. Gorgow mu proto tyto věci podrobněji popsal a nezapomněl zmínit i to, jak se mnozí stali na těchto věcech závislí. Zmínil i to, jakou moc měli tyto technologie a jak byly mnohdy zneužity. Nakonec se oba shodli, že život zde na Aldeneerinu je mnohem živější barvitější, a že bez těchto věcí se Aldeřané hravě obejdou.

Během oběda pokračovala živá diskuze, tentokrát i s některými členy rady. Gorgow dál popisoval svět Terra Atlantus, zatímco vychutnával a obdivoval další vynikající jídla, o nichž dosud jen četl. Zatímco Gorgow zkoušel jedno jídlo za druhým, Aldeřané se dál vyptávali na Terra Atlantus. Společný oběd se tak protáhl na necelé dvě hodiny.

Hned potom, co Gorgow opustil hodovní síň, se ho znovu ujal Azanyrmuth Modrý, který ho vzal na slíbenou prohlídku velkolepého města Lianar. Během celého dlouhého dne postupně prošli Královský palác, Obchodní, Trpasličí, Válečnickou, Obytnou, i Řemeslnou čtvrť. Nezapomněli ani na rozlehlé Královské zahrady a Klášter. Ke každému místu mu Azanyrmuth něco pověděl. Gorgow byl krásou města nadšený. Ani v těch nejdivočejších snech si nepředstavoval, že by takové místo někdy navštívil, proto byl vděčný, že po tom incidentu v pevnosti potkal návštěvníky a on se rozhodl vyslovit tu šílenou myšlenku.

Prohlídka města zabrala celé odpoledne a Gorgow už byl poměrně unaven. Azanyrmuth to na něm viděl, a tak se rozhodl odložit projížďku po okolí na další den. Na večeři ho Modrý odvedl do své komnaty, kde oba v klidu pojedli a současně popíjeli červené víno. I teď si stále povídali. Gorgow se ukázal jako výborný společník, během jednoho dne se s Modrým velmi dobře poznali a také si výborně rozuměli.
„Musím ti poděkovat za to vše, co jsi ty i ostatní pro mě udělali,“ projevoval slova díků Gorgow. „Dnes jsem poznal mnohem víc, než za poslední roky. Od narození jsem žil jen v zatuchlé podzemní pevnosti, místo opravdového jídla jedl jen jakousi hmotu bez chuti a pro občasné povyražení jsme pili alkohol, který chlapi pokoutně vyráběli v laboratořích.“
„To nás velmi těší. A co říkáš na naše víno?“
„Výborné, vůbec jsem neměl tušení, jak skutečné víno chutná. Myslel jsem, že bude sladší, ale tohle je takové trpké, avšak velmi chutné.“
„A to těch vín je stovky druhů a jejich chutě jsou velice rozmanité. A to nemluvím o velké spoustě piv, kořalek, likérů a všemožného dalšího pití. Navíc od doby, kdy jsme dali dohromady Aldeřanskou Alianci a výrazně rozšířili obchodní vztahy, výběr se neskutečně rozšířil. Ani Mág IV ještě zdaleka neochutnal všechno a to ty světy neustále navštěvuje.“
„Tak to mám asi co poznávat,“ pousmál se Gorgow. „Mimochodem, co se mnou bude dál?“
„Další dny ti ukážu ještě něco z okolí, a potom bych tě začal učit zdejším dovednostem. Kromě toho bychom tě naučili i boji, protože možná máš pocit, že je tohle pro tebe idylický svět, pravda je taková, že Aldeneerin stále skrývá mnoho nebezpečí. Máme prozkoumanou jen velmi malou část a ani obydlené oblasti nejsou naprosto bezpečné. Dokonce i samotný Lianar ukrývá dávné hrozby. Pro začátek ti radím, nechoď do podzemních prostor a zvláště do těch temných nepoužívaných. Nikdy nevíš, na co můžeš narazit.“
„Budu si to pamatovat.“
„A také bychom mohli vyzkoušet magii. Bude to asi problém, protože ve tvém světě nebyla téměř vůbec využívána, ale uvidíme, co se dá dělat.“
Ten večer si ještě chvíli povídali, avšak Gorgowa brzy přepadla únava a šel si lehnout.

Další dny mu Azanyrmuth Modrý ukázal další zajímavá místa ve městě i v okolí a rovněž navštívili pár světů. Během toho poznával další členy rady i významné mágy, válečníky, řemeslníky, badatele a dalších obyvatel Lianaru.

Gorgow si na nový svět velmi rychle zvykl a žil v něm velice rád. Postupně se začal učit různým řemeslům, ale především se zaměřil na výcvik k boji. Po čase zkusil i výcvik v magických dovednostech a k překvapení všech se záhy naučil několika základům. Gorgow se ukázal jako velice schopný a talentovaný muž, který dokonale zapadl mezi obyvatele Aldeneerinu. Po čase si v Lianaru pořídil dům, našel si ženu a nakonec tu i založil rodinu.

Jak roky plynuly, Gorgow se mnohému naučil a mohl se tak zapojit do celkového dění. Kde mohl, přiložil ruku k dílu. Pomáhal mágům, spolupracoval na výzkumech, dokonce se účastnil průzkumných výprav jak na Aldeneerinu tak i mimo něj.

A Terra Atlantus? Gorgow pověděl vše, co věděl. Jeho slova mnohé znepokojila natolik, že se už žádná další výprava na ten svět nekonala. Všichni se shodli, že je prostoupen zlobou a negativismem, a tak byl zařazen mezi nebezpečné světy a jakéhokoliv další cesty na něj byly zapovězeny. Časem zájem o něj naprosto opadl a události na něm byly připomínány tak, aby Aldeneerin nikdy nedopadl jako Terra Atlantus.

Jinak tu zazněly dobré nápady, ale vývoj příběhu bude trochu jinak. Bylo by to určitě zajímavé napsat takovou alternativní realitu, avšak na to není moc času. Teď přes léto jsem často někde pryč.

Paráda jako vždy:-)