Moc se omlouvam že jsem vám jsem zapomněl dát další díl.
Další díl bude 20. Května.
Epizoda 28.
O pár hodin později, se kdesi v galaxii střetli lodě Ashenů a Luciánské aliance, které se rozhodně nešetřili. Luciánskému uskupení velel ze své nové vlajkové lodi, Vorren, se svojí pravou rukou, Kivou.
O pár minut později se otevřelo hyperprostorové okno, ze kterého vyletěla alianční BC-303 na jejímž trupu se bělostně leskl nápis Jonas Quinn. Velitel lodě, Jason Green se otočil na svého prvního důstojníka. Ten se zmateně probíral kvanty chybových hlášení na obrazovce. „Co se stalo jak to že jsme tu vystoupili z hyperprostoru?" „Nevím, pane, podle diagnostiky došlo k poškození hyperpohonu vlivem neznámé energie. Ale nejsem si jistý, ta data nedávají smysl." „Půjde to opravit? Proti Aschenům a Luciánům se dlouho neudržíme." „To nevím, pane," velitel se zamyslel. „Dobrá tedy, vyšlete nouzovou zprávu na zabezpečeném kanálu pozemským lodím v dosahu se žádostí o pomoc. Aktivujte rakety a zaměřte na nepřátele railguny, iontové kanony a goa'uldská děla," důstojník přikývl a odeslal zprávu.
******
Zhruba o deset minut z hyperprostoru vystoupili další lodě Luciánské aliance a Ashenské konfederace, hned po nich se objevila pozemská loď Vanguard. Natočila se bokem k bojišti, aby z druhé strany lodi mohla zaparkovat do hangáru Langaryánská BC-303, protože už byla značně poškozena bojem.
Po zapojení pozemské lodi se bitva rozběhla na plné obrátky.
Vanguard zapojil motory na maximum a vyrazil plnou rychlostí vstříc Luciánské formaci. Přední baterie zahájili palbu a doslova trhali Ha‘taky na kusy. Loď proletěla Luciánskou formací jako nůž máslem, nechávajíce za sebou pět zničených Ha‘taků. Luciánský velitel Vorren byla zcela zaskočen palebnou silou Vanguardu.
Po chvíli se na palubě Vanguardu ozvalo tlumené bouchnutí a zajiskřilo několik vedení. Po lodi se rozezněl poplach. „Hlášení…“ „ZPM power mimo provoz! Jedeme už pouze na reaktory.“ „Co se stalo?!“ „Nevím, provádíme diagnostiku.“ „Rozumím, pokračujte v boji.“
Vanguard provedl ostrý manévr vpravo a připravil se na další průlet. Vorrenova loď dostala již několik zásahů. Na můstku vyhořelo několik vedení, krystaly trčely z konzolí a polovina systémů byla mimo provoz. Znovu se usadil do křesla, ze kterého ho předchozí zásah vyhodil, začínajíc štěkat rozkazy. „Ha´taky První a druhé eskadry, vyrazí proti té lodi! Ať všechny lodě převedou všechnu energii do štítů a zbraní! Zlikvidujte ji za každou cenu!“ Dvanáct zbývajících Ha´taků, vyrazilo plnou rychlostí proti Vanguardu, odhodlaní neuhnout.
„Pane! Tucet Ha´taků na kolizním kurzu!“ O’Neill vyjeveně zíral na obrazovku, tohle nemohly myslet vážně! „Úhybný manévr, Mara-12! Posilte přední štíty! Všichni připravit na náraz!“ Vanguard zažehl boční manévrovací trysky a pokusil se o prudký úhybný manévr. Luciánská formace, ale byla příliš roztažená. Pětice Ha‘taků narazila v plné rychlosti do boku Vanguardu a explodovaly v oslnivé explozi. Štíty Vanguardu neměli šanci takový nápor vydržet, zvládly náraz pouze prvního Ha´taku, pak se zcela vyčerpaly. Zbylé čtyři Ha‘taky zasáhly trup napřímo. Vanguard, byť měl výhodu v lepší technologii výroby pancíře a kvality materiálu, byl těžce poškozen. Po celém pravoboku došlo k masivnímu narušení trupu a úniku atmosféry. Štíty byly vyřazeny, plátování poškozeno, strukturální integrita trupu narušena. Zbraňové platformy na pravoboku byly mimo provoz, na levoboku byla polovina nefunkční.
Na můstku panoval zmatek, vedení se přetěžovala, konzole vybuchovaly, technici se snažili zachránit, co se dalo. „Hlášení!“ Vyštěkl O’Neill. „Štíty mimo provoz. Pancéřování těžce poškozeno, zbraňové platformy na pravoboku jsou nefunkční, strukturální integrita trupu na 42%, proražení trupu na palubách dvanáct až sedmnáct, masivní dekomprese na palubě patnáct a čtrnáct.“ „Musíme ustoupit.“ Rozhodl O’Neill. „Strojovno, přejděte na Hyperpohon.“ Z interkomu se ozvalo zachrčení. „Prastítě, Brigádka! Hypérpohon, vyrazény, nam nůžno pjať minút dlja zapůska! (potřebujeme pět minut na spuštění)“ Ozval se hlas muže, pravděpodobně rusa. „Petroviči, mi ten pohon, potřebujeme hned!“ Vysvětlil mu netrpělivě Jack. „Ja sažejjáju, pjať minút minimálno…“ Bylo jeho poslední slovo.
„Dobře tedy, kolik zbylo Luciánům lodí?“ „Jedna, pane. Ale Ashenové se o ní brzo postarají…“ „Aspoň, že tak, ten čas co zaberou opravy tu přece jen tak neprosedíme, ne? Zaměřte nejbližší Aschenskou loď!“ Reynoldsovi zaškubali smíchem koutky úst. „Pane, nemusím vám připomínat, že nemáme štíty, že?“ Uculil se. „To opravdu nemusíte.“ Rozesmál se O'Neill. „Rozkaz, pane zaměřuji nejbližší loď.“
Dvojice nazelenalých paprsků opustila loď a zařízla se do Ashenské lodi v místě, kde tušila reaktor. Po chvíli loď pohltila exploze. Po zničení první lodě si Ashenové přestali všímat poslední Luciánské lodi, která právě explodovala, a naplno zaútočili na Vanguard. Loď se otřásala pod desítkami tvrdých zásahů, ale pancéřování nepovolilo. Další salvy z hlavních baterií roztrhaly šest lodí na kusy, přičemž, Vanguardu se vyjma spálenin na pancéřování nic závažného nestalo.
Aschenové pochopili, že nemohou vyhrát, a tak se stáhli do HP. „Máme Hyperpohon, pane.“ Oznámil kormidelník. „To to trvalo…“ Odfrkl si O'Neill. „Vezměte nás na základnu kvůli opravě lodi, je to blíž.“ Vanguard skočil do hyperprostoru, zanechávajíc za sebou smrt a zkázu.
******
O pár minut dříve
„Pane, Štíty jsou mimo provoz! Ashenové nás obkličují!“ Zakřičel Komandér Keras na velitele. „Převeďte všechnu energii do repulsorů! Palte dál!“ Rozkázal Vorren, snažíc se bojovat proti Ashenské přesile. Kiva ho chytla za ruku, aby získala jeho pozornost. „Nemá to smysl! Tohle nepřežijeme, musíme do záchranných modulů…“ Přemlouvala ho. V tom můstek dostal zásah a celý se mohutně otřásl. Po lodi se rozezněl poplach. „Štíty vyřazeny!“ „Vorrene, prosím…“ Nakonec se podvolil. „Všichni do záchranných modulů, opusťte loď…“ Pronesl zlomeným hlasem. „Pojď už… táhla ho Kiva z můstku; zůstali tam poslední. Vorren se naposledy rozhlédl po zdevastovaném můstku své lodi a pak se nechal, Kivou odtáhnout do výtahu.
Sjeli až dolů do hangáru, většina záchranných člunů byla pryč anebo zničena. Jediné co v hangáru zůstalo, byl antický jumper, který ukořistili na jedné z nalezených Antických základen. Vorren naštěstí disponoval antickým genem, tudíž Jumper bez problému nastartoval a oba v něm odletěli. Sotva jumper opustil hangár, Luciánská loď explodovala.
Jedna ze střepin z explodující lodi, zasáhla jumper. Ten se mohutně otřásl a s ohromným zasyčením se najednou uvolnilo z trupu ohromné množství neznámé kapaliny, která se ihned proměnila na plyn.
Všechny panely řvaly jako o život a červeně problikávaly. „Co se děje?“ Vykřikla vystrašeně Kiva. „Zasáhl nás nějaký kus vraku, nebo taky projektil, nevím…“ Odbyl ji Vorren, zatímco bojoval s palubním počítačem. Najednou zamrzl a otočil se na židli ke Kivě, která seděla vedle něho. „Co se stalo?“ „Náraz prorazil hlavní kyslíkovou nádrž a odpálil energetický zdroj, jedeme na záložní, který je ale téměř vybytý…“ Konstatoval klidně. „Ale máme záložní ne?“ „Ano, ale nefunguje systém podpory života, který by filtroval vzduch, takže se CO2 bude hromadit. Navíc záložní má kapacitu jen dva tisíce litrů vzduchu…“ „To by nám mělo vystačit na několik dní.“ Konstatovala úlevně Kiva.
„Ty mě nechápeš. V tom vzduchu je jen 400l kyslíku, navíc nefunguje systém podpory života, tudíž z něj můžeme vydýchat jen něco okolo 3%, než hladina kyslíku ve vzduchu klesne pod 17% a začneme mít dýchací obtíže, takže máme jen 60l kyslíku na vydýchání, plus to, co je teď v kabině, takže máme něco okolo půl šesté hodiny, než se začneme dusit.“
Kiva na něj šokovaně pohlédla. „Další špatná zpráva je, že pokud chceme mít, alespoň nějakou šanci, tak musíme převést všechnu energii do nouzového majáku, takže na topení nezbude energie. Navíc z poškozeného motoru uniká do kabiny chladící směs, která je toxická, takže se dříve otrávíme, než udusíme či umrzneme.“
„Kolik?“ Zeptala se smutně. „Půl druhé hodiny… Ale neboj, je to příjemná smrt. Jak začne plyn postupně napadat tvoje nervové spoje, začneš se cítit šťastná a v bezpečí, je to důsledkem narušení emocionálních synapsí, pak jednoduše usneš… A už se neprobudíš… Problém bude, že než se otrávíme, tak sice neumrzneme, ale bude nám hrozná zima… Protože kabina začne rychle prochládat… Takže stojíme před rozhodnutím: Buď budeme mrznout, ale zapneme maják a budeme doufat, že nás zachrání, nebo se vzdáme naděje a před smrtí si trošku zatopíme…“
„Naděje umírá poslední… Zapni maják…“ Rozhodla Kiva, sice se už smířila se smrtí, ale nehodlala se jen tak vzdát. Vorren přikývl a zaktivoval nouzový maják. Pak si unaveně prohrábl své hnědé rozcuchané vlasy. Vorren byl poměrně mladý na velitele flotily. K Luciánské alianci se přidal už v patnácti letech, jelikož toužil po odplatě zemi. Jeho rodiče byli obyčejní farmáři, ale byli zabiti Goa´uldy, stejně jako miliony dalších, jako odplata za rebelii poddaných, kteří se připojili k Zemi, bojující proti jejich bohům. Nikdy to Zemi nezapomněl a toužil po odplatě. Když na planetě Tera Lucianus vstoupil do služeb luciánské Armády, dosahoval excelentních výsledků v oblasti strategie a velení. Navzdory nízkému věku brzy dostal vlastní velení a nakonec i velení nad jednou z flotil.
Kiva byla naproti tomu úplně jiná. Nejen po stránce vzhledu, na rozdíl od Vorrena měla temné havraní vlasy a oříškově hnědé oči. Do Aliančních sil vstoupila, protože neměla jinou možnost, buď flotila, nebo otroctví. Zvolila první možnost. Proti Nepřátelům Luciánů a Zemi nic osobního neměla, ale zkrátka to byl nepřítel a když si měla vybrat mezi záhubou Luciánů nebo Terranů, vybrala si záhubu Terranů.
******
Mezitím na Vanguardu
Vanguard se po několika minutách letu otřásl a pak znovu a znovu. Každý další otřes byl delší a silnější. Najednou loď vypadla z hyperprostoru a po můstku se rozezněl varovný signál. „Strojovno, hlášení.“ Ozvalo se zachrčení doprovázené zvuky sršení jisker a halekajících techniků. „Páne, můseli jsme nouzóvě odstavit jádro, bylo téžce poškózeno…“ Vysvětloval šéf inženýr. „Petroviči, vy jste mi zničil loď!“ Osopil se na něj O’Neill. „Ja, niě Petrovič, u něvó spalničky, Ja Igor P. Zakuskov!“ „No to snad… Kdy budeme mít zpět HP?“ „Mno, to těéžko odhaduje, až uhasíme tu póžar…“ „No ti si děláte- Moment! Jaký požár?!“ „Jak říkáte vy Amerikáni: ‘Kíííp koolm, men.’ Máme to pod kontrolou…“ A s tím ukončil komunikaci. „Did you believe this guy?“ Zeptal se udiveně Jack. Všichni svorně zavrtěli hlavami.
******
O několik hodin a světelných let dále
Vorren se zvedl ze sedačky, už nedokázal sedět, zatímco mrznul a začal chodit po jumperu sem a tam, snažíc se zahřát. Najednou si všiml, že v pilotní kabině, kousek před oddělující přepážkou, na zemi vedle konzolí, je o něco tepleji. Nahmátl průduchy klimatizace a opravdu, bylo tam tepleji, sice ne o moc, ale bylo. Topení nestačilo asi úplně vychladnout od posledního použití. Přešel zpět ke Kivě, ta byla celá bílá a třásla se zimou. Sundal si vršek svojí černé uniformy a zabalil jí do něho. „Našel jsem jedno místo, kde je tepleji… Pojď.“ Vybídl ji a pomohl jí vstát. Dovedl ji až k průduchům a posadil jí k nim. Pak si k ní přisedl, objal ji a opřel se o stěnu kabiny. „Lepší?“ „Trošku…“ Přikývla a přitáhla si nohy pod bradu.
Vorren věděl, že brzo už budou mít po trápení, vzhledem k tomu, že se jim kondenzovala pára z výdechů již více jak půl hodiny, musela od vypadnutí podpory života uplynout minimálně hodina, možná víc, teď to půjde rychle… Pomyslel si.
„Povídej něco.“ Vybídl jí. „Proč?“ „Když budeš mluvit, nebudeš přemýšlet nad tím, jaká je ti zima.“ Vysvětlil jí. „Tak dobře.“ Špitla. „Narodila jsem se na planetě Torigon III. Byla to zemědělská planeta. Moji rodiče byli farmáři, když mi bylo šestnáct, přišli na planetu Jaffové, říkali, že bůh Ba'al nařídil, aby tato planeta dávala polovinu svých výdělků jemu. A aby si pojistili, že se nikdo nevzbouří, tak pro výstrahu popravili přes dvě stě lidí, včetně mích rodičů…“ Hlas jí selhal. „To je mi líto.“ „Potom jsem se protloukala, jak se dalo, nakonec naši planetu osvobodili Luciáni, a já vstoupila do armády…“
Její tělo začínal postupně zalévat příjemný pocit bezpečí a klidu. V hlavě jí začala blikat varovná kontrolka. „Pozor, to je Otrava!“ Ale ta po chvíli umlkla a ten příjemný pocit převládl. Vorren na tom byl podobně. Měli dobrý výhled přímo na přední sklo. „Nikdy mě nenapadlo, že vesmír je tak krásný…“ Pronesla zasněně a hleděla skrze sklo na hvězdy. „To je…“ Přitakal Vorren.
Přimkla se k němu ještě blíž a objala ho. Po tváři se jí začali koulet slzy. „Co se děje?“ „Já… já… cítím se tak klidně a spokojeně, ale zároveň vím, že je to v důsledku toho, že umírám…“ Zavzlykala. „No tak…“ Snažil se jí utišit Vorren. „Není náhodou tohle ta nejpříjemnější smrt, jakou jsme mohli dostat? Cítíme se báječně, koukáme na hvězdy… Jen by nemuselo mrznout a mohli bychom k tomu mít nějaké hamburgery…“ Zarozumoval. Kiva se rozesmála a přitiskla se k němu. Ucítil chladné kapičky slz, jak se svojí tváří přimkla k té jeho. Taktéž cítil příjemné mravenčení, jak ho její černé kadeře šimrali na obličeji.
„Děkuju…“ Špitla po chvíli. „Za co?“ Podivil se. „Za všechno…“ Zašeptala a políbila ho. Ten polibek byl natolik procítěný a intenzivní, že ho to málem přemohlo. Začal jí polibek oplácet a přejel jí rukou po tváři, stírajíc tak slzy. Po chvíli Polibek přerušili, jejich rty ochably, víčka se zavřely. Oba usnuly věčným spánkem, spánkem, ze kterého se nikdy neprobudí.