SG Ancients: Relativity temporis 32. kapitola - Drunken children

[Strýček Forďa]

Ondra: Zatím, si nikdo nestěžoval... Pokud se nějaká objeví, tak to dam do spoileru popř. Vycenzuruji.

Nedával jsem to do spileru, protože si to stejnak všichni přečtou, tebe nevyjímaje...

[Strýček Forďa]

Tak tu máme další díl... Pokud budete hodní a bubu mít chuť, tak vám možná zítra k adventní neděli, nadělím ještě jednu bonusovou kapitolu.

So Enjoy...

Stargate Ancients: Relativity temporis

29. Kapitola

300 PA

Série katastrofických porážek otřásá impériem!
*/Záběry z hořících měst, mrakodrapy se hroutí, lidé křičí a zděšeně se snaží uprchnout do bezpečí. Do toho celého znějí poplachové sirény. Oblohu prořízne salva fialových pulzů a srovná se zemí jeden z mrakodrapů./*
Nepřítel se valí do nitra impéria jako požár a královniny flotily se je snaží marně zastavit…
*/Záběry na Výsostné lodě, explodující pod návalem fialových pulzů./*

Při tragické porážce při bitvě o Rula Mora, byly Parlénské síly rozprášeny. Ztráty byly astronomické, přes dva tisíce lodí zničeno! Královna však stále popírá, že by se jednalo o závažný problém, který je potřeba urgentně řešit. Nepřátelské síly prorazily vnější perimetr a valí se na obydlené soustavy impéria, podle zpravodajských služeb míří hlavní nepřátelská vlna na Parlén!

Obvolejte nejbližší, sbalte si kufry a odcestujte někam na periférie, Parlén už není bezpečný!

*K.A.I.T.E. – Kinematic Artificial Intelligence of Technological Entity

„Kdo to proboha napsal?“ zeptala se královna a se znechucením holografický článek odložila. „Anonymní autor z redakce: ‘Nezávislé Parlénské noviny‘“ odpověděla ji umělá inteligence. „Ach bože Kaite* copak ty plátky nemají alespoň trošku soudnost?“ povzdechla si a oddala se práci svého kosmetického teamu, který ji připravoval na nový den. „Má paní, vždyť prorazili obranu perimetru a rozprášili naše jednotky při bitvě Rula Mora.“
„Tak jsme přišli o jednu cvičnou flotilu, to je toho.“ mávla nad tím rukou. „Máme jich stovky. Navíc to byl ojedinělí incident a zlikvidovali jsme jejich flotilu ani ne o hodinu později.“ namítla. „Ale byl to válečný akt.“ Odporovala Kaite. Emma se tomu zasmála. „Mluvíš jako Tony.“ „Myslíte Admirála Starka?“ zeptala se nechápavě. „Ano, přesně toho. Ten by taky pořád jenom válčil.“ „Mé logistické závěry, vycházejí z platných zákonů Parlénské Říše a matematických předpokladů.“ ohradila se Kaite. „A v tom je tvůj problém… Vycházíš ze zákonů a ty říkají, že pokud je napadeno Výsostné území, nebo jakákoliv loď nebo součást impéria, vstupuje automaticky říše do války s daným státem, uskupením, náboženstvím, osobou. Jenže to bychom válčili neustále, musíme zvážit, zda je pro nás válka přínosnější než vyjednávání. Další válku si nemůžeme dovolit, stačí, že teď budeme muset převelet naše jednotky na Altaris, abychom pomohli Altarijcům ve Válce s Ori. Navíc, ani nevíme, s kým jsme měli tu čest.“
Kaite na to nic neřekla. „A kde je vůbec Tony?! Nejdřív sem pošle poslíčka s daty a pak si pro ně ani nepřijde?!“ V tom se otevřely vstupní dveře a vstoupila výše zmiňovaná osoba. „Ale přijde, jenže neřekl kdy…“ pousmál se šibalsky. Emma protočila oči. „Takže pan sukničkář se konečně uráčil dostavit.“ Tony zamrzl v půlce kroku. „Počkej, cože?“ zeptal se naoko zmateně. Emma se lehce pousmála. „Celý palác mluví o tom, jak ti ta zlodějka nakopala a okradla. A ty jsi ji nakonec přefiknul.“ Tony se lehce začervenal, ale rychle se ovládl. „Tak zaprvé jsem s ní nespal!“ Ohradil se. „Zatím…“ dodal tiše, když viděl Emmin nedůvěřivý pohled. „A za druhé, je zní teď štvanec, tudíž jsem jí vzal pod svoji ochranu. Pracovala, pro Phoneix Corporation, tudíž je nedocenitelným zdrojem informací.“
„Jestli za tím útokem stojí Phoneix, tak není nic jednoduššího, než dojít zatknout, ředitele Phoneix Corporation, Martina St0rma. Sbalíme ho a firmu vymažeme až do základů.“ Pokrčila rameny Emma. „To nebude tak snadné, můžeme sice St0rma zabásnout, ale on je jenom loutka, v pozadí je někdo jiný, kdo tahá za nitky.“ namítl Tony.
„Dobře, takže co uděláme?“ Tony pokrčil rameny. „Ty jsi královna, navíc, tohle vůbec nespadá do mojí kompetence.“ povzdechla si. „Dobře, hned co odbudu tu ceremonii s mými narozeninami, tak tím pověřím své lidi.“ „Ano, ty narozeniny!“ plácl se Tony do čela. „Málem bych zapomněl.“ Emma se na něho divně podívala. Tony se lišácky usmál. „Ne, dělám si srandu.“ Vytáhl z kapsy přenosný holoemitor aktivoval ho. Jeho střed jasně zazářil a soustava laserů vytvořila 3D grafický plán Parlénského Vítězného Kolosea, jenž byl postaven na počest konce války, a právě zde bylo podepsáno příměří a později i mír.
„Museli jsme zvýšit bezpečnostní opatření, pódium, bude obaleno ochranným silovým štítem, podobně, jako zbytek Kolosea.“ Emma rezolutně zavrtěla hlavou: „ Nechci, aby si lidé mysleli, že se jich bojím. Oslabilo by to mojí pozici. Ti lidé často utratili všechny svoje úspory, aby mohli vidět svou královnu, a také ji dostanou.“ „Dobře…“ svolil nakonec Tony. „Ale o štítu, okolo Kolosea, se tebou diskutovat nebudu, jediní, kdo bude moci jím proletět, budou naši stíhači se speciální štítovou frekvencí.“
Bylo to monumentální dílo, oválné obvodní zdi, tisíce řad sedadel, chodby, zábradlí, podlahy, opěradla, to vše bylo vytvořeno z jednoho kusu triniového krystalu. V celé stavbě nebyl k nalezení jediný spoj. Na povrchu nebyly známky žádných nástrojů a opracování, vypadalo to, jakoby samotný stadion vyrostl. Pravda byla, ale trošku prostší. Stejně prostá, jako vysátí veškeré energie z hvězdy a její použití na materializaci stavby.
„Je tu ještě jedna věc. Altarijci…“ „Podle zpravodajců, přešli do protiofenzívy.“ „To je právě ono… Máme nejčerstvější zprávy. Dorazily ani ne před hodinou.“ Usmál se smutně Tony. „Co se stalo?“
„Pokusili se neúspěšně vylodit na Nargo IV. Víš, že je to strategicky významná planeta.“ Emma přikývla. „Dopadlo to katastrofálně. Přišli o jednu celou armádu a dvě flotily na orbitě. Tím oslabili celý obranný sektor. Oriové, tak dobili zpátky ztracené území a stále postupují.“
Emma jen pokrčila rameny. „A co mi s tím?“ „Můžeme tam poslat naše jednotky.“ „Nedovolí nám je přesunout přes jejich obydlené sektory, navíc máme dostatek problémů i bez nich. Intergalaktické korporace nám přerůstají přes hlavu a furlingové začali zase dorážet na naše vnější sektory. Mimochodem, nařídila jsem špionážní misi do Furlingského prostoru. Chci tam mít agenty.“
„Jenže, Altarijci tu válku prohrají!“ oponoval Tony. „To není náš problém, nemůžu tam poslat naše expediční síly, pokud si to oni sami nepřejí.“ „Jenže pokud Altaris padne, tak budou moci Oriové napadnout i nás!“ Tohle si Emma předtím neuvědomovala, krátce se zamyslela. „Ještě to promyslím…“ ustoupila nakonec.

O Dva dny později
Výsostný Bitevní křižník Protanas, Parlén

Dopnul límec bělostné uniformy až ke krku a naposledy si prohrábl své kaštanové vlasy. Zhluboka se nadechl a vstoupil na můstek. „Komandér na můstku!“ ohlásil poručík a všichni se postavili do pozoru. První důstojník se zvedl z kapitánského křesla, „vaše výsosti“ a přenechal mu křeslo. „Ve službě pouze: pane.“ Usmál se. „Jistě, pane.“ „Pohov…“ zavelel a usadil se do křesla. Všichni se vrátili zpět ke svým povinnostem.

Vítězné Koloseum

Stadion byl nacpán k prasknutí, nezbylo jediného volného místa. Před koloseem stály davy statisíců lidí, kteří sledovali dění na obrovských holografických obrazovkách.
Najednou všechny světla zhasla a stadion potemněl. Všichni utichli a s napětím čekali, co se bude dít dál.

Stadiónem se začala šířit jemná melodie. Královna vstoupila na pódium a vlníc se do rytmu melodie, lehkým krokem zamířila na konec. Její bělostně bílé šaty bez ramínek se jemně vlnili, působili spíše jako jemný dým, nežli pevná látka. Stužkou ze stejné látky měla stažené své jemně zvlněné vlasy do elegantního culíku. Zkrátka nevinnost sama.
Jemně mávla rukou a proud bílé energie opustil její dlaň a zamířil do středu sálu. Vypadal jako duch, duch dávno zemřelých, co se vrátil ve jménu světla a lásky. Mávla druhou rukou a druhý oblak energie se připojil k prvnímu a další a další a další… Desítky duchů se honilo okolo obvodu sálu mezi sebou, předvádějíc nádherné akrobatické kousky. Byla to hotová pastva pro oči. Nakonec se postupně všichni duchové vrátili ke středu Kolosea. Reprezentujíc tak, prastaré tradice, z pre-imperiální doby, hlásající lásku a porozumění.

Najednou jemná melodie utichla a rozburácel se válečný March Parlénského Impéria. Emma luskla prsty a bělostné jemné šaty shořely jasným plamenem. Odhalujíc šaty o poznání kratší tvořené snad samotnými plameny pekelnými. Stužka taktéž shořela, lehce pohodila hlavou a jemně zvlněné vlasy se osvobodily a teď volně spadaly na ramena a záda. Změnila styl chůze, předtím kráčela, jakoby se snad vůbec nedotýkala země. Teď však vykračovala rázně a odhodlaně. Prudce mávla rukama a její dlaně začali opouštět plamenné bytosti, andělé temnot. Ve vysoké rychlosti se zformovali do šípové formace a několikrát obletěli celý stadion. Přičemž se mezi sebou v piruetách prohazovali. Nakonec se v útočné formaci snesli, padlí andělé, jako smrt na bělostné neposkvrněné protějšky. Ty se dali na úprk a navzájem se v dech beroucích scenériích naháněli po celém prostoru. Reprezentujíc parlénského nezdolného ducha a nadřazenost, jejich vnitřní sílu, touhu dobývat a moc brát si vše co chtějí.
Nakonec všichni splynuli v jednu entitu. Snesla se o kousek níže a znovu se rozdělila na bělostné duchy a anděly temnoty. Snesli se k molu a transformovali se na čestné strážce v brněních. Strážci nalevo zářili mrazivě bílou aurou a pohled mrazil až do morku kostí. Jejich protějšky stály bez hnutí a jejich plamenná brnění žhnula ohněm Satanovým. Jako na povel roztáhnuly své plamenná křídla, následováni svými bílými protějšky.
Tradice a Povinnost, Porozumění a moc, smilování a krutost, mírumilovnost a bojechtivost. Absolutní protiklady, stojící teď pospolu, vzdávajíc hold královně. Ani jeden nemůže existovat, pokud druhý mrtev jest. A Parlén obojím zároveň je…
Královna dokráčela na konec mola a vstoupila na kruhové pódium a energicky rozhodila rukama. Proud energie opustil její tělo a celá se rozzářila. Když záře utichla, stála na pódiu v černých šatech temnějších než noc. Ale nestála tam sama. Vedle ní stála plamenná osoba, matka imperiálního věku Parlénu, první a zároveň poslední císařovna, velkého Parlénského Impéria, její výsost Adria Stark.
Všichni napjatě sledovali, kdo promluví první, nakonec to byla zesnulá císařovna. „Vítáme vás.“ „Naši milý občané.“ Doplnila ji královna. „ Je to již mnoho let.“ „Co padlo první Impérium.“ „Kdy jsem vás opustila.“ navázala Adria. „Kdy skončil zlatý věk naší civilizace.“ doplnila zase Emma. „Kdy jsme téměř vymřeli.“ „Naše kultura upadala.“ přizvukovala královna. Císařovna se lehce pousmála. „Ale nyní jsme vzkříšeni!“ „Naše moc roste, civilizace vzkvétá!“ „A je to jen vaší zásluhou, naši milý…“ „Jsme na vás hrdé.“ „Přišli jsme dnes, abychom vzdali hold vaší odvaze a nezlomnosti, díky které jste vzkřísili Parlénské Impérium!“
Strážci se opět rozzářili a jako proudy energie se rozletěli po sále. Nakonec přistály na pódiu v šípové formaci, přičemž královna byla v jejím hrotu s Adriou po své pravici. Nabraly znovu tvar, tentokrát lidských bytostí. Všichni zalapali po dechu. Byli tam. Byli tam všichni. Všech 23 bývalých vládců Parlénu. Císař Christian Stark, stál po boku své manželky. Po královnině levici pak stála její zesnulá matka a otec. Oba se šťastně usmívali.
Nikdo v koloseu nevěřil svým očím, nikdy ani nedoufali, že by spatřili někoho z bývalých vládců, natož samotného císaře a císařovnu.
„Jsme na vás hrdí.“ pronesli sborově. „Na vás na všechny. Užijte oslav a buďte na sebe pyšní!“ Nechali všechny své poselství vstřebat a pak všichni v jasném zášlehu plamene zmizeli. O vteřinu později zmizel i můstek s pódiem a řady sedaček sjeli o dobrých několik desítek metrů níže, až nejnižší řada byla jen metr nad podlahou Kolosea. Ta se okamžitě pokryla tou nejzelenější trávou. Rozezněl se pochodový March s bubny a lidé začali jásat, další bod programu, právě přišel.
Emma se zhmotnila uvnitř komplexu královské lóže, která jí poskytovala veškeré pohodlí. Úlevně se svalila do příjemně polstrovaného křesla a oddala se práci vizážistek, které z ní začali sundávat make-up a lýčení. Když byly hotové, vstala a konečně ze sebe svlékla ty příšerně nepohodlné šaty.
Skrze okno mohla pozorovat desítky kroužících stíhačů, stovky tanků levitujících nad trávníkem a desetitisíce vojáků pochodujících v přesných formacích uvnitř kolosea. Bylo nepředstavitelně velké, vešlo se do něj několik milionů lidí. Okna lóže byla jen jednostranná, tudíž nikdo neviděl dovnitř.
Zula si boty, které jí způsobovali taková muka. Měla sto chutí s nimi mrsknout do kouta, aby alespoň chvíli trpěli, tak, jako trpěla ona. Ale byly tu služebné, takže je nechala na místě, aby je uklidily. Rozhodla se, že si aspoň na chvíli dopřeje trošky pohodlí, než se bude muset zase nasoukat do nepohodlných společenských šatů, tudíž si na sebe hodila lehké letní šaty a posadila se zpátky do křesla. Protáhla si své rozbolavělé nohy a zahleděla se skrze okna na probíhající přehlídku.
Pochvíli se otevřeli dveře a dovnitř vešel Tony. Zabručel pozdrav a svalil se do křesla vedle Emmy. „Špatný den?“ optala se ho. „Mizerný… Nejdřív mi jeden z mých nejlepších velitelů podá demisi, potom se dozvím, že tři flotily na vnějším perimetru jsou několik týdnů téměř bez munice, protože zásobovači na ně jaksi zapomněli a na závěr začnou nepokoje na Telasu…“ postěžoval si.
Emma na něj pohlédla s pozvednutým obočím a lehkým úšklebkem. „Já se zase celý den mučím v absolutně nepříjemných šatech a tvářím se, jak se cítím báječně.“ „Ty máš teda starosti…“ zabručel, zabořil se hlouběji do sedačky a unaveně zavřel oči. „Hrozný. Přitakala a přehodila si svoje bosé nohy přes něj.
Nedostavila se však reakce, kterou očekávala, jenom zamručel a „spal“ dál. Šťouchla ho proto patou lehce do břicha. „Královna potřebuje namasírovat svoje bolavé nožky.“ upozornila ho. „To že jsi královna, neznamená, že jsem tvůj sluha.“ „Popravdě, znamená.“ „Hm… Tak to máš blbý…“ Emmě už začínala docházet trpělivost, a tak ho šťouchla ještě jednou, tentokrát silněji, bohužel, pro Tonyho, do míst, kde to nejvíc bolí.
„Au! Ty potvoro!“ Syknul a konečně otevřel oči. „Nejsem zvyklá něco opakovat.“ rozesmála se. „Tak dělej, nebo tě kopnu znova!“ Její výraz ztvrdl, ale v očích jí hráli pobavené ohníčky. Tony rychle přehodnotil situaci a zvážil všechna logika. Mohl odmítnout, ale tím by riskoval kastraci. Nakonec se rozhodl pro bezpečnější variantu.
„A jakou masáž si budete přát, vaše výsosti? Klasickou masáž, Francouzkou nebo Relaxační?“ „To je jedno, hlavně už začni.“ Odbyla ho. Tony jen protočil oči a začal masírovat její krásné unavené nohy. Lehce vzdychla, zabořila si hlavu do opěrátka a spokojeně zavřela oči.
Formace sedmi bitevních křižníků, klesla na nižší letovou hladinu a připravovala se na průlet nad Koloseem. V čele formace letěl výsostný křižník Protonas. Čtyři letky stíhačů je doprovázely. V šípové formaci pomalu prolétaly nad stadionem, dávajíc tak na obdiv své bělostné přídě. Neexistoval lepší způsob, jak mohlo impérium ukázat svou sílu, než přehlídkou svých 3km dlouhých bitevníků.
Najednou se jedna stíhačka odpoutala z formace a zamířila přímo k zádi vedoucí lodi. Než ji kdokoliv stačil zastavit, vypálila salvu raket a zasáhla záď lodi, hned na to, skočila do FTL. Těsně předtím, než skočila, tak vypálila ještě jednu raketu. Ta zamířila přímo nad Koloseum, kde v oranžové plamenné záplavě, ve tvaru Phoneixe explodovala.
Atmosférické motory, ihned po zásahu, okamžitě v ohromném výbuchu explodovaly a křižník se začal v oblaku dýmu řítit k Zemi, přímo na Vítězné Koloseum. Lidé začali v panice utíkat.
Emma sebou cukla, když uslyšela výbuch. Vyběhla po chodech na střechu lóže, následovaná Tonym, aby viděla, jak se bitevní křižník řítí k zemi. Křižník dvojnásobné velikosti, co samotné koloseum.
Tony strhl Emmu k zemi právě včas. Křižník ve vysoké rychlosti dopadl na Koloseum. Štít sice zbrzdil náraz, ale nebyl dostatečně silný, povolil a křižník dopadl na Koloseum, kde se rozlomil a explodoval.
Škody byly katastrofální. 2/3 Kolosea byly srovnány se zemí. Miliony lidí zahynuli, nebo právě umíralo. Nezastavitelný požár se začal šířit z vraku na zbytky stavby. Lidé křičeli, utíkali, ale před plameny nebylo úniku. Vysoce hořlavé palivo atmosférických trysek se právě v hektolitrech valilo z proražených nádrží, jako ohnivé Tsunami a spalovalo vše, co dostihlo. Lidé uhořívali zaživa.
Emma se pracně zvedla ze země. Naprosto šokovaně sledovala dílo zkázy. Největší pýcha Parlénu a technologický skvost, byl zničen. Tony se také vyškrábal na nohy. Stál a zíral na místo hrobu milionů lidí. Emma ho křečovitě objala a rozplakala se. Pohlédl na plamenného Phoneixe, který se tyčil nad dílem zkázy, jako výsměch, podpis útočníků, vzkaz Parlénu, že tím to teprve začalo. Jeho mysl zaplavil vztek, ten brzo nahradil hněv, co ho tlačil do hrudníku a spaloval ho zevnitř. „Za tohle zaplatíte!“ ujistil je v duchu.
Emmu ihned po příletu záchranářů odvezl do paláce, byla úplně mimo, celá se třásla a nebyla příčetná. Doktoři ji prohlédli a pouze konstatovali, že je to následkem šoku. Na místo útoku byli povoláni všichni vojáci, záchranáři, policisté, všichni co mohli přiložit ruku k dílu. Tony zůstal v paláci a staral se o Emmu. Seděla zabalená v županu v křesle a podával jí šálek silného čaje, když Zpravodajská relace přinesla aktuální informace z místa útoku.
„…Záchranáři pracují neúnavně na odklízení trosek, podle odhadů je v sutinách uvězněno na několik desítek tisíc lidí. Záchranářům se zatím podařilo zachránit přes tři tisíce civilistů. Práci jim však komplikuje neutichající požár palivové směsi, unikající z vraku. Podle odhadů jsou šance na přežití členů posádek takřka nulové.“
Emma si lehce usrkla čaje a ani si neuvědomovala, že slzy, které se jí koulejí po tvářích, jí kapou do šálku.
„Moment! Máme tu nejnovější informace. Podařilo se již s jistotou identifikovat havarovaný křižník. Jedná se o výsostný křižník, Parlénských branných sil, třídy Vindex, PDF-Protanas…“ Moderátorka se na chvíli odmlčela.
Emma horečně přemýšlela, jak se jmenoval křižník, na kterém byl Vil a doufala, že to nebyl právě Protanas.
„..S lítostí vám musíme oznámit, že na palubě bitevního křižníku PDF-Protanas se nacházel milovaný korunní princ Viliam Stark…“
V tom šálek dopadl na zem a roztříštil se o podlahu. Emma neschopna slova, nevěřícně zírala na obrazovku. „Ne…NE! To není možné…TO NENÍ MOŽNÉ!“ Tony vzteky mrštil komunikátorem o stěnu, o kterou se roztříštil na milion kousků. Lomcoval s ním vztek. Přešel k Emmě a chytl ji kolem ramen. Donutil jí, aby se na něj podívala. „Já ho najdu. Já ho najdu, rozumíš mi?! Najdu ho, slibuju!“ Nevěděl, jestli tím přesvědčoval Emmu, nebo jenom sám sebe.
„Pane!“ Zasalutoval Admirálovi jeden z velitelů odklízecí čety. „Nechte si to salutování!“ Vyštěkl. „Jaký je stav?“ „Dostali jsme se zatím k zadní části trupu, pane. Ale ten oheň nám to všechno komplikuje.“ „Kolik jste zachránili lidí?“ „Okolo dvanácti tisíc.“ „Někdo z posádky?“ „Dva, pane.“ „Jak je na tom můstek?“ „Nevíme, pane, do té části lodi jsme se ještě nedostali, musíme se prořezávat přes roztavené přepážky.“ vysvětlil velitel.
„Dejte mi jednotku, povedu je já sám! Tam někde, v tom pekle, je princ Viliam a my ho musíme zachránit za každou cenu!“ „Rozkaz, pane!“ Tony si oblékl exoskelet a popadl helmu. Jednotka se mezitím seběhla a čekala na jeho rozkazy.
„Víte, kdo já jsem?!“ zařval na ně. „Pane! Ano! Pane!“ Zazněla jednohlasná odpověď. „To je dobře! Tam někde-“ a máchl rukou směrem k hořícímu vraku. „je princ Viliam! A my ho musíme odtamtud dostat! Bude to peklo! Pokud to přežijete, dostanete půl roku placené dovolené, kdekoliv si budete přát! V opačném případě, vás všechny nechám degradovat do fuseklý! Je to jasné?!“
„Pane! Ano! Pane!“ „Takže jdeme na to! přikázal Tony a nasadil si helmu. Rozeběhl se sprintem k vraku, následován jednotkou dva a dvaceti mužů. Probíhali mezi řadami mediků a záchranářů, bojujících s plameny. Přelézali trosky, proskakovaly plameny, než se dostali k trupu. Zapnuli magnetické úchytky a začali se drápat po zničeném trupu nahoru.
Nebylo to vůbec snadné, trup byl samá díra a všude šlehaly plameny. Po dobré půl hodině se jim podařilo vydrápat na úroveň plamenů, teď však byli zahaleni kouřem. Díky filtrům v exoskeletech, mohli normálně dýchat, ale viditelnost, byla takřka nulová. Opatrně lezli dále, jeden z vojáků se chytl rukou kovového výběžku, když v tom povolil a voják se s hlasitým řevem zřítil dolů do plamenného pekla.
Konečně vyšplhali až k můstku, ten byl v dezolátním stavu. Část střechy chyběla, triniová bezpečností skla, byla vybitá. Protáhli se dovnitř a začali hledat přeživší, což nebylo při míře poškození vůbec snadné.
Tony obešel vyvrácenou sedačku a pod spadlým trámem našel, Vilama; byl v bezvědomý a krvácel z levého spánku. Chytil nosník oběma rukama a vší silou ho nadzvedl, zatímco druhý voják ho chytl a vytáhl. Úlevně ho pustil a nosník s hlasitým zaduněním dopadl zpátky na podlahu.
Aktivoval vysílačku: „Tady Admirál Stark, záchranný oddíl 47. Jsme v oblasti můstku, máme přeživší, potřebujeme Evac!“ „Zamítá se. Viditelnost nulová, přistání by bylo příliš nebezpečné.“ „Mám tady prince Viliama ve vážném stavu, takže sem koukejte naklusat!“ Zařval do vysílačky. „Rozkaz pane, přílet za tři minuty.“ kapituloval operátor.
Po chvilce bylo slyšet hučení rotorů a trojice Evaců sestupovala k můstku. Avšak díky prakticky nulové viditelnosti, byl sestup mimořádně obtížný. Naneštěstí si jeden z transportérů, nevšiml vyčnívajícího zbytku lodního kanónu. Narazil do něj a urazil si dvojici rotorů na pravoboku. Evac se okamžitě stal neovladatelným a začal se ve spirále řítit k zemi. Druhý Evac se mu už nestačil vyhnout, a tak se oba srazily a v oslňujícím výbuchu oba explodovaly.
„Kriste!“ zanadával Tony. Poslední přeživší Evac srovnal výšku s můstkem a sklopil plošinu. Na ni už čekala dvojice vojáků v exoskeletech, která jim divoce gestikulovala, ať jdou. Popadl prince do náruče, v brnění pro něj vážil prd a podal ho vojákům do transportu.
Ti si ho okamžitě převzali a předali ho doktorům v přední části Evacu. Postupně naložili i zbytek přeživších a začali postupně nastupovat do Evacu. Zbývali už poslední tři. Když v tom nosná podpora můstku povolila a začal se řítit dolů. V zoufalém pokusu skočili směrem k transportu. Jen jeden však doskočil, zbylí dva se zřítili dolů. Visel za konečky prstů z rampy a ze všech sil se snažil vyškrábat nahoru. Tony k němu přeběhnul, ale než mu stačil podat ruku, voják se neudržel a zřítil se dolů za svými kolegy. Tony tedy pouze zavřel rampu a pokynul pilotovy, aby letěl pryč.
Když si Viliama v nemocnici přebírali doktoři, byl již v kómatu; Ihned šel na sál. Tony pozoroval průběh z poza ochranného skla, na ochozu, kde se k němu připojila Emma.
„Je to moje vina, slíbila jsem sestře, než umřela, že se o něj postarám…“ Promluvila tiše. „Ty za to nemůžeš, neobviňuj se.“ „Ale můžu! Nedokázala jsem ho ochránit! A teď mi za to zaplatí!“ slíbila. Ve tváři měla výraz anděla pomsty. „ Zmobilizuj flotily, zlikviduj všechny ty parchanty!“ „Emmo…?“ zeptal se jí starostlivě, takhle nepříčetnou ji ještě neviděl. „Dělej! A pošli naše lodě, ať zlikvidují ty zasraný Ori, když si s nimi ty nýmandi neumí vypořádat sami!“
„Emmo… Uklidni se…“ snažil se jí mírnit. „Ne! Neuklidním se! Jsem tvoje královna a ty vykonáš můj rozkaz!“ Tony pochopil, že v tomhle stavu se nemá cenu s ní hádat. „Ano, MADAM.“ A při slově MADAM si dal záležet na tom, aby to doslova vyplivl, jako jedovatou nadávku. S tím se otočil na podpatku a odešel.
Emma si vyčerpaně složila hlavu do dlaní. Byla na Tonyho tvrdá. Tohle si nezasloužil, ne potom, jak Vila zachránil. Najednou jí u srdce bodl záchvěv strachu. Ztrácela ho. Posledního člověka, kterému na ní záleželo. A ona ho od sebe odhání pryč…

dobrý, a kdo má ty fialový pulzy? To sů furlingové?

[Strýček Forďa]

To právě zatím nikdo neví...

Nicméně se z Emmy stává konečně ta tvrdá neústupná královna, jakou impérium potřebuje. "Začne válku s Ori zlikviduje nadnárodní korporace, vymažte povstání v Avalonu a nakonec ještě začne Furlingům hrozit pěstí. Bude to Krušné období...

Celý palác mluví o tom, jak ti ta zlodějka nakopala a okradla. A ty jsi nakonec přefiknul.“

Miliony lodí zahynulo, nebo právě umíralo.

spise lidi

„Já se zase celí den mučím v absolutně nepříjemných šatech a tvářím se, jak se cítím báječně.“

Nejdřív mi jeden z mích nejlepších velitelů podá demisi, potom se dozv

Vyběhla po chodech na střechu lože,

Opatrně se lezly dále, jeden z vojáků se chytl rukou kovového výběžku, když v tom povolil a voják se s hlasitým řevem zřítil dolů do plamenného pekla.

Jen jsem to v rychlosti preletel. Na podrobnejsi pruzkum jsem se necitil. Ty nikdy nesklames. Zapomel jsem proc jsem to prestal sledovat a uz vim . Jinak povidka je fajn. Jen tvuj korektor by potreboval lepsi bryle.

[Strýček Forďa]

Oooops... Asi nakopu korektora do zadku. Jestli tě od čtení předtím odradili chyby, tak to mě moc mrzí. Pořádně proplesknu toho stávajícího nebo najdu jiného.

Mimochodem díky za upozornění, už jdu ty chyby opravit.

//Edit: mělo by být všechno opraveno.

[Strýček Forďa]

Tak jelikož jste dneska byli hodné zrůdičky, rozhodl jsem se vám nadělit další kapitolku. Tudíž tu máme jubilejní 30. kapitolu

Snad toho tam moc není pale

Stargate Ancients: Relativity temporis

30. Kapitola

300 PA

Středisko diverzních operací – Parlén

„…Vaším úkolem bude, proniknout na nepřátelskou monitorovací základnu, zmocnit se jí a umožnit průlet našim špionážním lodím…“ Plukovník vysvětloval v zasedací místnosti, jednotce plán útočné operace. „Základna se nachází na zelené planetě, uprostřed lesa na mýtině, tudíž budete mít snadný přístup ze všech stran.“ mávl rukou a na holografické obrazovce se objevilo schéma stanice a jejího okolí. „Nemají téměř žádné stráže, je to pouze malá základna a spoléhají se na senzorový systém. Z toho důvodu dostanete speciální obleky čtvrté generace, které by vás měli uchránit před skenery a senzory. Jedná se o stealth misi, tudíž exoscelety nepřichází v úvahu.“ Nákresy budovy vystřídaly parametry obleku, byl pokryt digitální kamufláží, bez výsostných znaků a byl z nějaké pružné látky.
„Do areálu je nejsnadnější přístup, zde a zde.“ ukázal prstem na místa plánku, který se tam ihned objevil zpět. „Proniknete nepozorovaně přes senzorový perimetr a vyřídíte stráže u budovy. Dále už budete muset postupovat, podle situace, nemáme představu, jaké je rozložení vnitřku základny.“ „Takže tam jdeme naslepo…“ konstatoval Major Hanks, nejostřílenější veterán teamu. „Částečně, víme, že budova je rozdělena na dvě sekce. V jedné jsou ubikace a druhé samotné centrum. Výstupy ventilace ubikací je z venku, tudíž můžete použít plyn. Hlavní sekce je však chráněna filtry, takže ji budete muset vyčistit ručně. Bohužel, pro vás nemám více podkladů, ale jste ti nejlepší z nejlepších, co Parlén má. Na takovéhle operace jste byli vycvičeni. Nástup u transportu v 17:00.“ s tím skončil a odešel z místnosti.

Furlingská monitorovací stanice č. 134 – 2:30 PM

Základna byl jeden velký čtverec z šedého kovu, na mýtině, uprostřed lesa. Jediné co porušovalo její pravidelnost, byla soustava komunikačních antén a senzorových zakončení na severozápadní straně. Okolo stanice vedla kolem dokola štěrková cesta, na které se pohybovaly hlídky. Vždy byli dvě, jedna šla protisměru hodinových ručiček a druhá po směru. Navzájem se tak kontrolovali, zdali jsou stále na místech.
Vnitřek základny, byl jedna velká místnost, která byla kolem dokola obložena kruhem konzol a levitačních křesel, uprostřed pak byl druhý, menší kruh, který byl také výhradně tvořen konzoly. Do malé přístavby na boku základny, kde se nacházely kajuty osazenstva, vedly jednoduché zasouvací dveře. Stěny ze světle šedivého kovu, podlahy, konzole, to vše bylo ozařováno skupinou bodových světel, umístěných, v kruhu, ve stropě místnosti. Křesel se zde nacházelo dohromady dvanáct, reálně jich bylo obsazeno pouze šest. Na základně sloužilo pouze šestnáct lidí. Dva lidé venku na stráži, dva u konzolí na vnitřním okruhu a čtyři na vnějším. Druhá směna, čítající taktéž osm lidí, už spala. Všichni patřili do stejné jednotky, sloužili spolu už od Akademie. Toto bylo jejich první „bojové“ nasazení.
Kapitán Jack Harris, velitel této základny, byl sympatický mladík, ve věku dvaceti let. Velení nad základnou, bylo jeho první velení vůbec, nepočítá-li se propůjčená hodnost při výcviku. Ze začátku byl velmi nervózní, uvědomoval si zodpovědnost za životy svých přátel. Postupem času však nervozita opadla, došlo mu totiž, podobně jako ostatním, že monitorovací stanice č. 134, je pěkně nudná díra. Panovala, zde ale přátelská atmosféra, takže pobyt nebyl zas až tak strašný. Nicméně se všichni těšili, až se dostanou domů na Lantharu. Do konce turnusu však ještě zůstávala řada týdnů.
Zvrátil se na židli dozadu a zamručel. „Tyhle noční směny, mě jednou zničí…“ Vyšlo totiž v platnosti nové nařízení admirality ohledně nepřetržité práceschopnosti stanic. Na papíře vypadaly logicky, jenže se nepočítalo s tím, že na většině základen jsou pouze 2/3 posádek, které tam mají být, nebyl zkrátka dostatek lidí. Z tohoto důvodu se směny na stanici č. 134 střídaly, ne jednou za dvanáct hodin, ale jednou za hodin osmnáct. Což se neblaze projevovalo na jejich spánkových cyklech.
„To mi povídej…“ souhlasila Amalia. Podporučík Amalia Straus, byla štíhlá sympatická černovláska, neobyčejně krásná. Byla oděna v černé přiléhavé dvoudílné elastické uniformě, podobně jako všichni na základně, texturovanou hexagony.
Na límci a ramenou měla pod-poručnické výložky a výsostné znaky Furlingského impéria. Na pravém rameni siluetu základny v šedém poli a na ní dva zkřížené meče a číslo 134. Na rameni levém pak, ve světle modrém poli, galaxii Adndromedu a na ní lebku. Na štíhlém pasu taktický opasek s dvoj-čepelným nožem a pistolí. Vysoké boty byly z podobného materiálu jako oblek, pohodlné, elastické, ale zároveň i funkční a všestranné. Nebyly sice zdaleka tak vhodné do terénu jako standardní, ale pro pobyt na základně postačovaly.
Zapřela se jednou nohou o konzolu a vší silou se odstrčila. Židle se dala po levitačním polštáři do pohybu a plnou rychlostí narazila do sedícího Jacka. Náraz byl tak silný, že málem spadli oba ze židlí. „Co to- doháje?“ leknul se. Amalia se jen rozpustile smála. Vstala ze židle a posadila se mu na klín, čelem k němu.
„Tak tohle ti vrátím…“ upozornil ji s úšklebkem. „Vážně, pane kapitáne? A co mi hodláte provést, pane?“ Zeptala se ho laškovně. „To ještě domyslím, ale nejspíš vám naplácám na zadek poručíku…“ Rozesmál se. „Tak to abych to rychle odčinila, co říkáte?“ a políbila ho. Její havraní kadeře mu spadaly do obličeje a lechtaly ho na tvářích. Prohloubil polibek a donutil jí pootevřít ústa. Vklouzl jazykem dovnitř a začal prozkoumávat její patro. Amalia se nenechala zahanbit a přimkla se k němu ještě blíž. Cítil teď její geniálně formovaný hrudník a dokonale tvarované polokoule prsou na své hrudi.
Chytil její neodbytný jazýček slabě mezi zuby a začal ho sát. Slabě mu vzdychla do úst. Nedostatek vzduchu začal být urgentní. Amalia se od něj lehce neochotně odtrhla a zhluboka oddechovala, ale její oči radostně zářily. Laškovně ho kousla do spodního rtu a přejela jazykem po rtu horním. To byla pro Jacka poslední kapka a znovu spojil jejich rty v dalším hlubokém polibku. Amalia přesunula svoje ruce z jeho hrudi a položila mu je kolem krku. Jack to vzal jako znamení a přitáhl si jí ještě blíže.
Desátník Max Woleis se na ně otočil. „No tak, nechte si to, až budete mít po službě.“ prohodil zhnuseným hlasem. Přerušili polibek a opřeli se čely o sebe. „Z jakého důvodu, desátníku?“ zeptal se ho Jack a usmál se na Amalii, která ho začala líbat na tváři. „Protože se na vás nechci dívat, jak se olizujete!“ „Tak to máš asi smůlu Maxi.“ prohlásila Amalia a znovu Jacka políbila. Max protočil oči. „Tohle, teda sledovat nehodlám, jdu na cigaretu.“ prohlásil a zvedl se k odchodu. Otevřel vstupní dveře a vyšel ven.
Najednou Jackova konzole zapípala, ale hned ztichla. „Co to bylo?“ podivila se a slezla mu z klína. Posadila se do svého křesla a začala to prověřovat. Jack následoval jejímu příkladu. Jejich ruce tančili po dotykových obrazovkách, ale nic kloudného nenašli. „Možná nějaký meteorit, nebo radiační rušení…“ zhodnotila nakonec Amalia. „Nejspíš…“
Zamaskovaný útočný člun proletěl detekční sítí a zamířil k planetě. „Jste si jistý, že nás nezachytili?“ zeptal se Hanks jednoho z pilotů. „Možná na setinu vteřiny, než jsme se adaptovali, budou si myslet, že to byl nějaký meteorit.“ odpověděl mu a Hanks kývl. Člun přistál uprostřed lesa, čtvrt kilometrů od základny.
Zevnitř zamaskovaného člunu vyskočila skupina čtyř maskovaných vojáků, vedeni Majorem Hanksem. Měli nasazené noktovizory a neslyšně se pohybovali lesem. Zastavili se na okraji lesa. Před nimi se rozprostírala mýtina a na ní samotná základna, hvězdy zářily jen slabě, a tak byla celá ponořena do tmy. Pomalu se začali plížit v před, co chvíli zastavovali a kontrolovali okolí. Štěrková cesta okolo základny byla na malém vyvýšeném náspu. Hlídky byli dvě, chodili proti sobě navzájem.
Najednou se otevřely vstupní dveře a ven dopadl pruh světla. Ven vyšla postava v černém. Popošla kousek dál na cestu a začala štrachat v kapse. Nakonec Max vytáhl krabičku cigaret a zapálil si. Oranžové kolečko bylo vidět široko daleko. Jedna z hlídek se k němu připojila. „Tak jak to jde uvnitř Maxi?“ otázal se ho. „Ále… Jack s Amalií se spolu zase cucaj, tak jsem musel na chvíli ven si zakouřit.“ vysvětlil mu. „Dáš mi taky jednu?“ otázal se ho. Max přikývl a nabídl mu. Voják si jednu vzal a zapálil si. Tohle celou situaci stěžovalo. Hanks počkal, až se otočí k mýtině zády a pak se k nim nepozorovaně přiblížil. Jednou rukou Maxovi zakryl ústa, aby nemohl vykřiknout a druhou mu podřízl hrdlo. Zároveň druhý člověk z jeho týmu zabodl z boku nůž do krku hlídce. A oba zatáhly dolů. Poté co ho stáhl zpět pod násep do trávy, mu pro jistotu zlomil vaz. U druhého to nebylo třeba, už byl mrtvý. Právě v čas, když procházela druhá hlídka.
„Kde ten Max vězí?“ zeptala se spíše pro sebe Amalia. „Šel na cigaretu.“ připomněl jí Phelps. „Ještě pořád?“ podivila se. Phelps přikývl. Rezignovaně si povzdechla. „Jdu se po něm podívat.“ rozhodla se nakonec a vydala se ke dveřím. „Ale vezmi si zbraň, ano?“ staral se Jack. „Neboj…“ uklidnila ho, popadla pušku a políbila ho na tvář.
Dveře se znovu otevřeli a ven vyšla Amalia. Rozhlédla se po okolí. Zpoza rohu budovy vyšla druhá hlídka. „Neviděl jsi Maxe?“ otázala se ho. Zavrtěl hlavou. „Neviděl a Jakop taky někam zmizel.“
Hanks zatajil dech, stačí jednoduchá dedukce a celá mise selže. „Max si šel zakouřit, Jakob šel asi s ním.“ pokrčila Amalia rameny. „Flákači.“ odfrkl si voják. A Hanks si tiše úlevně vydechl. Amalia i voják teď stáli zády k nim a byli zabráni do rozhovoru, teď nebo nikdy. Nemohl riskovat vytáhnutí nože z pouzdra, aby neztropil hluk. Vytáhl proto kovovou strunu, jeho kolega měl naštěstí nůž stále v ruce připravený.
Pomalu se k nim připlížili. Útočník se vymrštil ze země a podřízl hlídce hrdlo. Hanks obmotal Amalii strunu kolem krku, podrazil jí nohy a stáhl k zemi. Rval za konce struny ze všech sil, ta se zarývala hluboko do Amalina krku a škrtila ji. Kopala, mlátila, škrábala, ale Hanksův stisk byl železný. Pokusila se sáhnout po pistoli, ale ta jí při pádu vypadla. Hanks si ji za strunu přitáhl blíže, teď mu ležela v náručí. Cítil její dokonalé štíhlé tělo, zmítající se v zoufalé snaze se osvobodit. Vnímal zrychlený tep její srdce, které bylo jako o život a plíce marně snažící se polapit trošku vzduchu. Zoufale bojovala o holý život. Její tělo se zmítalo v křečích a po tvářích jí stékaly slzy. Cítil její bezmoc a strach ze smrti. Po chvíli začalo její škubání polevovat, přestávala se vzpouzet, po několika minutách boje o život, škubání postupně ustalo, její tělo zvláčnělo a víčka se zavřeli. Povolil strunu a sesunul ze sebe její mrtvé tělo. V její tváři zůstali zamrznuté poslední okamžiky, zděšení, bezmoci a strachu.
Druhá dvojice mezitím napíchla ventilaci ubikací a vpustila dovnitř smrtící plyn. Všichni v tu dobu spali. Plyn nebyl cítit ani vidět, do pár minut byli všichni mrtví. Nakonec se připojili ke zbytku jednotky před hlavním vstupem. Technik umístil nálože okolo dveří a aktivoval roznětku.
„Sakra, kde jsou?“ podivil se Jack. „Asi se zakecali, dojdu se za nimi podívat.“ Rozhodl se Phelps a vydal se k východu. V tom se najednou ozvala ohromná exploze, která vyrvala pancéřové dveře, které zamáčkli nešťastného Phelpse. Hned na to dovnitř vlétlo několik granátů a následně vběhlo přepadové komando. V té době žili už jen tři z obsluhy základny. Jack, desátník Rico a svobodník Peras. Desátník byl z nich vchodu nejblíže. Během pár setin vteřiny po výbuchu granátu, padl k zemi prošpikován střepinami. Svobodník Peras sice stačil tasit zbraň, ale nebylo mu to moc platné, za chvilku se jeho bezvládné tělo sesunulo s dírou v hlavě. Jack drapl po pušce, ležící na stolku a bez váhání začal střílet.
Dva útočníci padli mrtví k zemi a zbylí dva, otřeseni nečekaným odporem se stáhli ven. Jack překročil mrtvé tělo desátníka Rica a svobodníka Perase, aniž by spustil dveře ze zaměřovače. Jeden z útočníků se pokusil nakouknout dovnitř, ale sotva vystrčil hlavu, posypal Jack rám dveří dávkou a útočník se rychle stáhl. Pomalu se přiblížil ke dveřím. Neměl jinou možnost. Když byl dva metry od dveří, odhodil pušku a vytasil pistoli. Doslova vyrazil ven. Oba útočníci, doslova zaskočeni jeho iracionálním postupem se na nic nezmohli. Proskočil dveřmi, přičemž do útočníka na pravé straně vyprázdnil zásobník. Nicméně major Hanks, stojící na druhé straně dveří, se velmi rychle vzpamatoval. Ještě, když okolo něj Jack proskakoval, zamířil a stiskl spoušť. Dávka pulzů opustila hlaveň a dvě si našly cestu do Jackova hrudníku. Ten sebou škubl, a když dopadl, jeho tělo zůstalo bezvládně ležet v štěrku. Hanks mu věnoval jeden letmý pohled, pak překročil mrtvolu svého kolegy a vešel do základny.
Hlavní místnost byla přestřelkou velmi poznamenaná, prostřílené obrazovky, díry ve stěnách, kabely trčící ze stropu, sršíce nebezpečné jiskry. Nejdříve se vydal zkontrolovat ubikace, jestli jsou opravdu všichni mrtí, do jedovatého plynu se mu ale chodit nechtělo, proto rychle otevřel dveře a hodil dovnitř granát. Přes dveře, které se ihned po vhození zavřeli, uslyšel tlumený výbuch a pak ticho. Jestli to někdo předtím přežil, tak teď už byl mrtvý.
S nezájmem přešel přes mrtvoly desátníka Rica a svobodníka Perase a zamířil ke komunikačním konzolám. Aktivoval bezpečností kanál. „Tady Major Hanks, prověření Omega-5-4-terra-12, stanice obsazena, máte volný průlet.“ Z druhé strany se ozvalo zapraskání a pak hlas Parlénského důstojníka. „Rozumím, Majore, prolétáme. Váš úkol jste splnil, vraťte se svými lidmi na Parlén.“ „Rozumím, pane.“ s tím ukončil spojení.
Zvedl se od konzole, popadl svojí zbraň a zamířil ke dveřím, spíše k tomu, co z nich zbylo. Naposledy se rozhlédl po zdemolované stanici plné mrtvých těl, a pak se vydal na cestu k člunu.
Jack se zachroptěním probral. Okamžitě pocítil ostrou bolest v boku. Sáhl si na centrum celé té bolesti a ucítil na rukou něco teplého a tekutého. Krev. Takže ho postřelil. Pokusil se posadit, ale ztratil rovnováhu a skutálel se z náspu dolů.
Dopadl na něco měkkého a poddajného, ale zároveň tvrdého s pevným tvarem, lidské tělo. Podíval se, komu patří a málem se mu zastavilo srdce. Vedle něj ležela mrtvá Amalia tělo s tváří zkřivenou hrůzou. Po tváři mu začali stékat slzy. Sáhl jí na tvář, byla studená.
Najednou se v něm něco zlomilo. Ne, nechá ji umřít! I když věděl, že to nemá cenu, začal s resuscitací. RAZ-DVA-RAZ-DVA-RAZ-DVA! A každý patnácté stlačení jí do studených úst bez života vdechl proud vzduchu.
Všude bylo bílo. Nemohla poznat, jestli má okolí nějaký tvar nebo ne, její mozek to nepobíral. Najednou všechno získalo konkrétní tvar. Vytvořila se krajina, byla někde v prérii, v dáli se tyčily vysoké oranžové hory a všude okolo byla prašná poušť. Scenérii pak v půlce dělila ojedinělá zašlá asfaltová cesta, táhnoucí se od nevidím do nevidím. Nacházela se před starou oprýskanou zašlou benzínovou pumpou. Střecha a stojany byly zrezlé, některé chyběly úplně. Před vchodem do budovy s pokladnou, který byl zatlučen hrubými prkny a na nich zavěšená cedule: „Closed“, seděla v houpacím křesle žena a vedle ní se o stěnu pobořené zdi opíral neznámý muž.
Žena, opálená černovláska, byla oděná do džínové sukně do půli stehen a červeno bílé kostkované košile, s krátkým rukávem, zakasanou do sukně a kolem pasu pak měla široký kožený pásek s mosaznou přezkou. Její nekonečně dlouhé opálené nožky měla nazuté do vysokých krémově kožených bot s nízkým podpatkem a na hlavě kovbojský klobouk stejné barvy.
Muž, spíše mladík byl oblečený do modré kostkované košile a černé vesty s policejním odznakem a džínových kalhot, zakasaných do vysokých holínek. Tmavě hnědý klobouk měl stažený do obličeje.
Amalia tam stála ve své uniformě a lehký vánek jí čechral havraní kadeře. Mohla dýchat volně, sáhla si na krk, struna byla pryč, stejně tak i krvavá rýha. Potom se otočila na dvojici záhadných postav.
„Kde to jsem?“ zeptala se jich. Černovláska se usmála. „Kde bys myslela?“ Amaila se zamyslela. „Rozhodně už nejsem na základně.“ pronesla rozhodně. Mladík se usmál. „Ne to rozhodně nejsi. Podíváme-li se na to z vjemové stránky, tak jsme v Americe.“ Pronesl s mírným pobavením. „Americe? Co je to?“ podivila se, nic jí to jméno neříkalo. „S tím si nelam hlavu. Je to místo, které bude existovat až za mnoho a mnoho milionů let. Ale to teď není podstatné. Je to pouhá iluze, iluze, kterou jsme vytvořili, aby tvůj mozek mohl pochopit, kde se teď nalézáš a mi s tebou mohli snadno komunikovat.“ Vysvětlil jí ochotně.
„Takže jsem mrtvá.“ Spíše to konstatovala, než by se ptala. Žena se laskavě usmála. „To záleží na tobě…“ „Můžu si vybrat?“ podivila se. „Jistě.“ přikývl mladík. Amalia se na chvíli zamyslela, dívala se do dálky, až do míst, kde se silnice ztrácela za obzorem. „Kdyby sis to přála, mohla bys nastoupit do auta.“ přerušila tok jejích myšlenek tmavovláska. „A kam by mě odvezlo?“ „Dál…“ Odpověděla tajemně. „Ale nedělala bych to.“ Poradila ji důvěrně. „A proč by?“ „Protože, tam dole je někdo, komu bys tím hodně ublížila.“ „Jack…“ zašeptala.
Stará oprýskaná televize s anténou, které si předtím nevšimla, se najednou rozsvítila. Se zájmem ji pozorovala. Obraz chvíli přeskakoval, než se na obrazovce objevila pobořená základna s mrtvými těly okolo. Obrazovka změnila perspektivu a přiblížila se. Uviděla sebe samu, uškrcenou a bez života, ležet bezvládně v trávě, studenou a chladnou. A nad ní Jacka, jak se jí zoufale snaží vdechnout jiskru života.
„Takže… pokud se tam rozhodnu vrátit-“ „Probudíš se tam dole a budeš dál žít svůj život.“ odpověděla jí laskavě. „A mí přátelé?“ Neznámý zavrtěl hlavou. „Už šli, dál…“ Amalia kývla. „A jak se mám vrátit?“ „stačí si to přát…“ vysvětlila ji žena.
„Jen… poslední otázku…“ Černovláska se na ni povzbudivě usmála. „Kdo jste? Jste mi povědomí, ale nepamatuji si vás.“ zeptala se zvědavě.
„Jsme tví rodiče…“ odpověděla žena a široce se usmála, „A teď už běž.“ Pobídla ji. Amalia naposledy pohlédla na své rodiče a pak se rozplynula.
„Doufám, že na sebe dá pozor.“ Pronesla s obavami. „Neboj, Adri, Jack jí ohlídá. Nedopustí, aby se jí něco stalo…“ Uklidňoval ji. Adria vstala a přešla k němu. „Chrisi, ani Jack není všemocný…“ Narážejíc, tak na dnešní incident s obsazením základny. Chris jí objal kolem pasu a přitáhl k sobě. „Dáme na ni pozor, když jsme jí pomohli jednou, můžeme to udělat znova…“ Uklidňoval ji. „Tak dobře…“ souhlasila nakonec a položila mu hlavu na rameno. „Snad abychom už šli…“ prohlásil nakonec. Scenérie se začala pomalu rozplývat a měnit se na bílé cosi. Nejdříve hory v dáli, pak prérie, silnice, benzínka. Nakonec se i dvojice postav proměnila v dvě oranžově zářící koule energie a rozplynuly se.
Jack byl už na pokraji vyčerpání. Po dlouhých deseti minutách to nakonec vzdal. Vyčerpaně se zhroutil vedle jejího mrtvého těla a rozplakal se. Najednou sebou Amalia škubla a její tělo ožilo, vymrštila se do sedu, zhluboka se nadechla a rozkašlala se. Musel se stát zázrak. Jack jí křečovitě objal, až jí málem zlámal žebra. Opětovala jeho obětí a oba se rozplakali. „Jacku…“ Zachroptěla. Lehce povolil obětí a sdrcl jejich čela dohromady. „Už nikdy nedovolím, aby se ti něco stalo. Už se nenechám o tebe připravit, nikdy jim nedovolím, aby mi tě vzali… Nikdy… Nikdy…“ Místo odpovědi ho políbila.

No jo, tak nakonec si to splnil

[Strýček Forďa]

To já přece vždycky... jsem počestnost sama...

Bohuzel.

Vnitřek základny, byl jedna velká místnost, která byla kolem dokola obložena kruhem konzol a levitačních křesel, uprostřed pak byl druhý, menší kruh, který byl také výhradně tvořen konzoly.

Stěny ze světle šedivého kovu, podlahy, konzole, ty vše bylo ozařováno skupinou bodových světel, umístěných, v kruhu, ve stropě místnosti.

mozna to vse

Oranžové kolečko bolo vidět široko daleko.

slovencina?

Zároveň druhý člověk z jeho teamu zabodl z boku nůž do krku hlídce.

v cestine exituje dlouha leta overeny ekvivalent a to tymu. Chapu ze anglictina pronika do hernich prekladu a nekdy to nema ani cenu prekladat, jelikoz hraci vetsinou to znaji. Tez pouzivas spise letka jak squadron.

Nakonec i se i dvojice postav proměnila v dvě oranžově zářící koule energie a rozplynuly se.

Nebylo to pravopisem. Ten je me sumak.
Proc ten sexi par nezustal nezivy? Mohli uvolnit misto nekomu zajimavejsimu i kdyz mozna mene sexi. Aaa sex prodava tak mozna proto.

[Strýček Forďa]

Ale noááák Tohle mi nemůžeš dělat...

Mimochodem. Byl, byla je v pořádku... Je to souvětí... V první větě je podmětem Vnitřek a v druhém je nevyjádřený => místnost...

Team/tým... Jo s tím mám problém... já jsem totiž býval zvyklý psát hodně Engliše, a tak některé výrazy hold zůstávají, i když se je snažím potlačit.

Přesně. odhalil jsi mojí tajnou přísadu. Sex...

A kvůli čemu jsi teda přestal předtím číst? Rád bych to věděl, abych to mohl do příště zlepšit.

Že se vám do toho vkládám, aby to bylo tak jak ty říkáš, tak:
"Vnitřek základny byl jedna velká místnost, která byla kolem dokola obložena kruhem konzol..."

Netuším, proč jsi tam tu čárku měl (možná artefakt z přepsané věty?), nikde tam nejsou dvě slovesa; jen "byl."
Pokud bys tam měl tu čárku, je to špatně a Palovo vyložení je nejblíže k tomu správnému.

Stěny ze světle šedivého kovu, podlahy, konzole, ty vše bylo ozařováno skupinou bodových světel, umístěných, v kruhu, ve stropě místnosti.

mam za to ze je to tam zbytecny.
Ty to ovsem vys a jen nas zkousis kujone jeden.

[Strýček Forďa]

Tak, opraveno... Mělo by to být všechno tip ťop.

[Strýček Forďa]

Stargate Ancients: Relativity temporis

31. Kapitola

300 PA

2. útočná flotila, 47. Svaz, 78. bitevní skupina, vlajková loď 2. Flotily, Telorar


„Vážně je to rozumné?“ Tony jí ignoroval a dál přecházel po místnosti. „Rozumné, nerozumné, dala mi přímý rozkaz.“ „Ale vždyť je to šílenství! Rozdělit flotily, napadnout Ori, zlikvidovat protektoráty. Budou se bránit!“ naléhala na něj Abigail. „Jenže já nemám na vybranou!“ rozkřikl se „Vždycky je na vybranou!“ nevydržela to už Abigail a vstala z postele. „Ty jsi vrchní velitel ozbrojených sil, takže je to na tobě! Nebo se snad bojíš vzepřít se nařízení svojí milované Emmičky?“ ušklíbla se lehce sarkasticky. „Co do toho pleteš tohle?! Vždyť to vůbec není pravda!“
„Že ne?!“ rozkřikla se hystericky. „Pokaždé, když si pískne, tak hned přiběhneš, jako poslušný pejsek! ‚Potřebuji doprovodit na Sateru.‘ ‚Ano jistě má královno.‘ ‚Musíš mi pomoct s vyjednáváním na Qalaru.‘ ‚Samozřejmě, má paní.‘ Vždyť jsi tam častěji než tady! A když už se uráčíš přijít, tak je to jen samé ‚Emma tohle to a Emma támhle to…‘ Když jí tak zbožňuješ, tak se k ní rovnou nastěhuj a mně dej konečně pokoj!“
„Admirál Stark, na můstek, Admirál Stark na můstek!“ přerušil Abigeilinu štafetu nadávek interkom. „Jen si jdi! Budeš tam možná užitečnější než tady!“ Pochopil, že nemá smysl se s ní hádat a radši opustil kajutu.
„Pane, právě přišel soupis všech flotil, chybí nám 7 659 těžkých a 12 374 lehkých křižníků do plných stavů. Ve formacích jsou mezery.“ „Zadělejte je dálkovými křižníky.“ „Třídou Independence? Pane, nemají dostatečnou ochranu, nevydrží dlouho v boji.“ „Taky to bude rychlá operace, za pár týdnů, chci být doma.“ „Rozkaz pane.“
Když se Tonny vrátil do kajuty, Abigail byla pryč, podle lodního počítače zjistil, že odletěla v člunu na Parlén, již před několika hodinami.
O dva dny později flotila skočila do hyperprostoru.

Strojovna, vlajková loď Terolar, 2. Flotily

Strojovna vypadala, jako vystřižená z nějakého hitech Sci-fi. Tři sta metrů dlouhá a padesát metrů široká hala, která byla narvaná k prasknutí. Technici přebíhali od jedné konzole ke druhé, od druhé ke generátoru, od generátoru k EPS vedení, od EPS vedení k primárním vstřikovačům, od vstřikovačů ke konvektorům pole, od konvektorů k izomagnetickým kolektorům, od kolektorů k usměrňovacím cívkám a od cívek zpátky ke konzolím; abychom vyjmenovali, aspoň pár ze systémů strojovny.
To však bylo nic, oproti trojici mohutných soustav energetických pístů a převodů, které v pravidelném rytmu pohybovaly dopředu a zpět. Na každou dobu zabíral jeden motor. Raz, dva, tři. Raz, dva tři…
Šéfinženýr Komandér Charles Wesland „Trip“, měl plné ruce práce, když v tom se otevřel jeden z vedlejších průlezů a dovnitř vešel Admirál. Trip sjel po žebříků dolů a zamířil k Tonymu. Byl to usměvavý blonďatý simpaťák okolo čtyřstovky. Přes půlku tváře měl ošklivou jizvu od spáleniny, památka na dobu, kdy se ještě nepoužívali invertory.

(pozn. Autora: Invertor je automatický bezpečností systém, fungující na podobném principu jako jističe. Když dojde k přetížení v obvodu, automaticky sepne a na několik mikrosekund odpojí celé vedení a tím výboj zablokuje. Když se kyvadlo začalo během první války obracet. Začal se hledat způsob, jako posílit palebnou sílu lodních zbraní, která začínala být nedostatečná. Nejednoduší způsob bylo přemostění obvodů tak, aby do zbraní tekla energie přímo z fúzních reaktorů. Výkon tak vzrost o více než 280%.
Problém však bylo, že obvody sice vydrželi takovou zátěž, ale když nastalo přetížení, způsobené např. hustou palbou, došlo ke katastrofální řetězové reakci, která mnohdy skončila explozí reaktoru.
Šéfinženýr Trip, tehdy zachránil loď tím, že v čas vytáhl konvertory pole, utrpěl však popáleniny. Postupně se začaly zavádět Invertory, které již EPS vedení, před výboji chránily.)

„Admirále,“ zasalutoval. „Tripe,“ pokynul mu. „Jak to vypadá?“ „Máme plné ruce práce. I přes všechny modernizace, je to loď z první války. Ty systémy jsou starší, než někteří kluci tady.“
„Já to vím, Tripe, ale nemůžeme čekat, až doky začnou stavět nové lodě, musíme bojovat s tím, co máme. Vyždímej z ní maximum.“
„Nelíbí se mi, jak jí ženeme.“ poznamenal a ukázal na trojici motorů, která zběsile pohybovala tam a zpátky. „Vidíš je? Jedou na frekvenci 13hz, každý. Byly konstruovány na 2hz. Lidi můžeš dřít podstatně déle, než stroje. Tohle je čistá mechanika, tu neoblafneš, dřív nebo později se zadřou. To je matematicky dané, ať si ti samozvaní ‚odborníci na Hyperpohon‘ říkají, co chtějí.“
„Já to chápu Tripe, udělej, co můžeš.“ Trip si povzdechl „Ano, pane.“ „Díky,“ odvětil mu Tony a vydal se k průlezu. „Jo a Admirále!“ houkl na něj ještě. Tony se otočil. „Ať si tvůj zbraňový důstojník pohlídá EPS vedení pro zadní zbraně. Poslední dobou zlobí.“

Flotila se vynořila uprostřed pekla. Altarijské i Orijské křižníky byly promíchány a pálily na sebe hlava nehlava. Altarijci, byť v početní nevýhodě, se stále drželi. Parlénská flotila způsobila v řadách nepřátel i spojenců poprask. Monstrózní klínová formace, parlénských lodí, se prohnala středem bojiště, půlíc bojiště na dvě poloviny. Základní strategie, vojenské akademie: „Rozděl a pal!“
Formace se pochvíli rozpadla na stovky menších eskader, které systematicky začaly likvidovat orijské křižníky.
Terolar se spolu se svým číslem dvě vydal vstříc formaci orijských křižníků, pronásledujících těžce poškozenou altarijskou válečnou loď, v doprovodu dvou neméně poškozených křižníků; o zbytek doprovodu už pravděpodobně přišla.
V plné rychlosti prolétl okolo Altarijských lodí a zamířil členě proti Orijům. Zdánlivá sebevražda, ve skutečnosti znamenitý plán.
„Přední baterie pal! Posilte přední polarizaci! Připravit pulzní baterie! Drony na můj povel!“ štěkal Admirál Stark rozkazy.
Byli přímo na mušce Orijských hlavních zbraní. Křižníky se moc nerozpakovali použít zničující sílu. Všech 12 hlavních baterií vypálilo a naráz zasáhly přední pancéřování. Polarizace na přídi jasně modře zazářila a přejely po ní série vln, které se táhly až na záď.
Loď se silně otřásla. Ve strojovně zajiskřilo několik vedení a rozeřvaly se alarmy hlavních konvertorů. „Co to tam do hajzlu provádíte!“ zařval šéfinženýr do interkomu, zatímco jeden z techniků hasil jedno hořící EPS vedení. „Jestli z lodi chcete mít fašírku, tak klidně pokračujte!“ vyštěkl a vrátil se zpět do práce.
Tony lehce bubnoval prsty do opěrky sedadla. Taktický důstojník měl prst na spoušti a čekal na rozkaz. Hlavní baterie pálily o sto šest, ale s drony Admirál stále vyčkával.
Další dvojice rudých paprsků zasáhla Orijský křižník. Jeho štíty zablikaly a zkolabovaly. Admirálu se však nepoštěstilo ho dorazit, neboť jeho číslo dva předběhlo.
Lodní komunikace zachrastěla: „1:0…“ ozvalo se a hned se zase komunikace odmlčela. Už byli jen pár světelných sekund od orijské formace. Další salva z děl rozcupovala tři Křižníky. Když už byli těsně u nich, že to vypadalo, že se srazí. Konečně Admirál zavelel: „Úhybný manévr! Vypalte drony! Boční baterie pal!“ Oba křižníky se smykem těsně vyhnuly srážce a dostaly se Orijům do boku.
„4:6“
Jejich štíty byly na boku slabé a tak to byla doslova jatka, během pár minut, rozstřílely celou eskadru. Kusy křižníků spolu s částmi posádek narážely do trupu Vindexů. Pokaždé, když nějaký člen posádky narazil do pláště, objevil se modrý záblesk a zabzučení vysokého napětí.
Dnes se budou podávat smažení křižáci…

A few hours later

Transportéry naložené těžkou technikou a vojáky ve stovkách sestupovaly atmosférou. O protileteckou obranu se již postaralo orbitální dělostřelectvo. Obranný val byl prošpikován skrz na skrz, ale obrana stále držela. Oriové byli zakopaní lépe než krtci. Když se výsadek vylodil na pláži, nastalo peklo. Tanky klestili cestu pěchotě, neustále pálíc na nepřátelská postavení na valu. Ztráty byly vysoké, přesto postupovali vpřed.
Překračovali pomalu tlející těla mrtvých Altarijských vojáků, přelézali ohořelé vraky těžké techniky, přeskakovali jámy po výbuších, bojovali, umírali, klesali do písku zbaveni života, jako jejich předchůdci…
Admirál Stark ve svém šrámy zoceleném brnění vyskočil z transportéru mezi prvními. Jeho nohy se, s hlasitým šplouchnutím, zanořili do mělké vody pláže. Stáhl ze zad energetickou pušku a rozeběhl se v před, nechávajíc své muže daleko za sebou.
Těžce pancéřované Parlénské tanky si probíjeli cestu skrze zátarasy, pálíce po všem živém. Střelám z ručních zbraní se ani nepokoušel vyhýbat, štít je bez problémů pohltil.
Najednou se okolo něj prohnala smršť energetických pulzů. Rychle se skryl za pozůstatek protivzdušného děla. Ohlédl se zpět na své muže. Byli daleko za ním.
Vykoukl zpoza rohu; Salva pulzů ho okamžitě vyhledala a jeden ho zasáhl do téčkového hledí helmy. Rychle stáhl hlavu zase zpátky. V místě zásahu byla pavučinková prasklinka, nicméně interface stále fungoval.
Stálo to za to. Přesně věděl, proti čemu stojí, tanky opomenuté kulometné hnízdo, přesně dvacet tři metrů, třicet dva centimetrů, osmnáct milimetrů, tři micrometry, deset nanometrů a pár drobných, vzdálené, s výškovým převýšením půl metru.
Vytáhl zábleskový granát a počítač blesku-rychle vypočítal sílu a úhel hodu. Vytáhl pojistku a mrštil. Granát po dokonalé trajektorii a úhlem 45“ dopadl přímo mezi obsluhu kulometu a explodoval.
V tom Admirál přeskočil vrak a rozeběhl se ke kulometu. Za běhu ustřelil hlavu dvou dezorientovaných vojákům, kteří vystrčili nos. Pár metrů před bunkrem se odrazil a přeskočil metr vysokou barikádu bunkru. Dopadl přímo mezi křižáky, kteří se už částečně vzpamatovali. Hodil svou pušku po prvním z nich, který jí chytil.
Mezitím mu z rukou vyjely dvě oboustranné čepele; Jejich hrany zazářily jasně rudou barvou. Bez váhání přesekl prvnímu křižákovi hrdlo a vytrhl mu zbraň z rukou. Mezitím už druhému křižákovy zabodával druhou čepel hluboko do břicha.
Pušku mrštil po dalším, přičemž druhou rukou škubl prudce nahoru, párajíc tak křižáka na dvě poloviny.
Voják pod zásahem puškou zakolísal a spadl na znak. Stark po něm přeběhl, párajíc ho jednou z čepelí od břicha až po hlavu, a vrhl se na skupinku právě přibíhajících křižáků.
Notnou chvíli nebylo v zápasícím klubku nic vidět. Sem tam z klubka vylétl nějaký kus zbraně, brnění, nějaká ta střeva, noha, ruka, hlava… zubní protéza…
Když skončil, brodil se po kotníky v krvavé břečce vnitřností a končetin. Sundal si z ramene kus něčeho, co bývala páteř a setřel si ten sajrajt z hledí.
Vylovil z břečky svou pušku, dvakrát s ní bouchl o dlaň, aby z ní vyteklo to nejhorší a znovu se dal do běhu, nechávajíc za sebou krvavé ťápoty.
Za běhu nabil podvěsný granátomet a začal ostřelovat valové pozice, které se už ocitli na dostřel. Nemělo to však příliš valný účinek.
Najednou ze zákopů, před valem začaly vyskakovat stovky, tisíce křižáků, kteří se banzai útoku rozeběhli proti tankům. Ty je začaly nemilosrdně kosit svými sekundárními zbraněmi, ale bylo jich moc.
První křižáci už dorazili k předsunutým tankům a začali je odpalovat pomocí protitankových náloží a ručních bazuk do zranitelného boku a zádě tanku. První tanky začali vybuchovat. Tanky začali zpomalovat, až zcela zastavili, pálíce ze všech zbraní, Masa však byla nezastavitelná.
Tony si za běhu všiml těžkého vysoko-kadenčního kulometu, valícího se na zemi. Nohou si ho vykopl do ruky a sprintoval dál. Mohl vážit dobrých 50kilo a byl pomalu stejně velký jako Stark, ale díky exosceletu mu to nečinilo potíže.
Pomalu už dobíhali i řadový vojáci a zaplňovali mezery mezi tanky, kropíce křižáky. Tony vylezl po korbě jednoho z tanků a postavil se na vrcholek věže tanku. Odjistil zbraň a začal řezat přibíhající křižáky. Kadence byla tak vysoká, že nešlo rozeznat jednotlivé výstřely, zvuk se sléval a výsledku zněla zbraň jako křovinořez, elektrický zubní kartáček nebo sakra hyperaktivní A-10tka.
BRRRRRRRRRRRRT! Celá formace min. čtyřiceti křižáků klesá k zemi. BRRRRRRRRRRRT! Skupinka křižáků snažící se odpálit jeden z tanků se klátí, prošpikována do písku. BRRRRRRRRRRRRRT! Další řada křižáků se ocitá nacucky. ‚Fuck Yeah! Dneska bude sekaná!‘

A few hours and a few minutes earlier

Formace třiceti Vindexů se dostala do obklíčení hejna Orijských lodí. Pancíře křižníků dostávaly mnohonásobné zásahy a polarizace klesala jako kámen. Byly v pasti. Torpéda již dávno došla, sklady dronů zely prázdnotou a zásobníky munice se rychle vyprazdňovaly, nebylo úniku. Velitel eskadry se proto rozhodl k riskantnímu kroku. Použití strategických hlavic na bezprostřední blízkost.
„Otevřít sila! Odjistit všechny hlavice! Palte na můj povel.“ Vrata desítek sil se se zasyčením otevřela a odhalila téměř prázdné zásobníky strategických hlavic. Stále jich však bylo dost. Velitel se zhluboka nadechl a pak vydal rozkaz: „pal!“ Desítky hlavic opustili sila a zamířila do chumlů nepřátel, kde všechny vykvetly v ohromující explozi, která pohltila oblast několika světelných sekund.
Přímo v epicentru se zformovala namodralá, podlouhlá trhlina, která ihned začala nasávat vše, na co přišla. Můstek se mohutně otřásl a po lodi se rozeřvaly alarmy. „Subprostorová trhlina! Jsme vtahováni!“ „Motory na zpětný chod! Všechnu energii do motorů.“ Trup začal skřípat a vrzat. Úpěl, protože byl pod nepředstavitelnou zátěží, jak se loď snažila osvobodit ze silové pasti. Mohly se stát pouze dvě věci: buď nezvládnou motory anebo to nezvládne trup, jiné možnosti nebyly. A stala se ta první možnost, motory v ohromujícím výbuchu explodovaly A soustrojí se ve strojovně okamžitě zastavilo. Loď padala bezmocná do trhliny.

Periférie Impéria – neznámo kde

V potemnělé pobořené místnosti seděl v křesle nervózní muž, spíše gorila. Dva metry dvacet, široká ramena, dlaně jako víka od popelnic a plnovous, že by i Rumcajs záviděl; ještě Bambitka a bylo by. Nervózně bubnoval prsty do opěrky a brumlal si pro sebe, neustále dokola: „No tak, kde je… kde je… kde je…“
Z dáli se ozývaly zvuky bojů a střelby. Celá budova se co chvíli otřásla. Pochvíli se z nenadání rozsvítil kruhový panel, vypadající, jako převrácená Hitech psí miska.
Objevil se hologram nejasné šedé postavy, ženských rysů. Nebylo jí vidět do tváře. Vrátný na ní hned vyštěkl: „Říkala jste, že se tohle nestane! Slíbila jste, že nám to přinese zisk! A podívejte se kolem!“ vykřikl v afektu a rozmáchl se rukama po místnosti. Postava pochvíli promluvila, její hlas byl ženský, ale zkreslený a zastřený, s mírnou ozvěnou, jako by zněl z velké dálky.
„Vidím jen konečné důsledky změny toku času… Tohle se již stalo… Čas nemůže být přepsán… Pokud bych nezasáhla, stalo by se to jinak, ale se stejným výsledkem pro vás. Trenzalore znovu povstane a obnoví svojí zašlou slávu! A ty budeš obměněn, za své služby, budeš vládnout Parlénu, tak jak jsi vždycky chtěl! A teď jdi a splň svůj úděl!“