SG:ZDP -111. Na Věčných Časech - KONEC (+PDF za Obsahem)

né už se zas probudí hnusná nemoc ááááááááá!!!!!!!!!!!!!

[andoriel]

Děkuju, Ondro

... a klid. Pandemie už bude u konce. Mléčnou dráhu čekají ještě jiné taškařice

[Aiwendill]

Veď to..

[andoriel]

Bavte se

15. Kdo přináší dary

„Přicházíme v míru! Neseme vám lék!“ Nad pustou krajinou se z velkého tlampače umístěného na spodní části malého bezpilotního letadélka hned vedle kamery rozléhal kovový hlas. „“Čekáme u Hvězdné Brány, u Kruhu předků, u Shapa‘ai, u té velké kulaté věci, která vede na jiné světy. Prosím, přijďte tam. Čekáme na vás.“
Doktor Winkler si sedl na velký kámen vedle Brány a natáhl nohy před sebe. Byl zvědavý na neznámé světy a právě ho napadlo, jestli by nebyl lépe využitý ve WEC nebo v některé z velkých nemocnic nebo … kdekoli na Zemi při rozdávání léku. Třetí cizí svět, na který se dostal, vypadal úplně stejně jako všechny ostatní: bez vyššího života a s osamělými vesnicemi nebo městy v menší nebo větší vzdálenosti od Brány. Na ty první z nich se byl podívat, pak už ho do opuštěných sídlišť nic nelákalo. Vypadaly stejně, jako kdekoli na Zemi. Bez lidské péče se domy velice brzy začínaly rozpadat.
Pokud ještě někde žili lidé, bylo to moc daleko na to, aby přišli k Bráně. Ani kamera na letadle přenášející obraz do monitoru na MALPu neukázala dosud nic zajímavého.
„Kdo tady původně bydlel?“ zeptal se jednoho z vojáků.
„Toto je území Bedrosianů,“ odpověděl voják a neustále se rozhlížel na všechny strany. Matt si všiml, že pátrá nejen po zemi, ale také po obloze.
„Mají nějaká vznášedla?“ zeptal se překvapeně.
Voják jen zabručel, zůstal otočený k doktorovi zády a nakláněl hlavu ze strany na stranu, jak se snažil rozpoznat něco v dálce. Ostrá šipka Mattovi proletěla kolem ucha a zabodla se vojákovi do boku tam, kde mu kůži kryla jen látka trika a vesty, těsně vedle popruhu batohu.
„Co to…?“ začal voják, ale nedopověděl a skácel se tváří k zemi.
Matt se k němu sehnul a ucítil, jak mu něco projelo vlasy a zůstalo to v nich. Sáhl tam rukou a sykl, když si špičatý konec další šipky zabodl do dlaně. Chtěl se podívat, co ho poranilo, ale zatočila se mu hlava. Ztěžka si sedl vedle ležícího vojáka a zamrkal, aby zaostřil pohled. Na okamžik se mu to povedlo a uviděl, jak se k němu ze všech stran blíží neznámí lidé, pak ztratil vědomí.

Daniel stál před Branou a díval se k lesu, odkud se minule vynořila Lya. Tentokrát zůstával les pustý a na Danielovo volání nikdo neodpovídal. Sklopil pohled a špičkou boty šťouchl do kamene, který se před ním povaloval. Ani toto drobné připomenutí nedávného setkání nemělo žádný účinek. Ještě chvíli počkal, pak si hodil velký batoh zpátky na záda, ze kterých ho tak rád sundával sotva prošel Branou, a vydal se směrem, kde podle jeho vzpomínek měly sídlit zbytky Tollanů.
Cesta k nenápadné mýtině mu netrvala dlouho. Domy stály po jejím obvodu stejně jako minule, ale nikdo z nich nevycházel, aby doktora Jacksona přivítal. Nebo poslal do háje, pomyslel si Daniel se zašklebením. Zastavil se uprostřed mýtiny, znovu se rozhlédl na všechny strany a zavolal.
Les kolem zůstal tichý. Až moc tichý, napadlo Daniela. Shodil ze zad batoh, rozepnul ho a začal z něj vytahovat pečlivě zabalené zkumavky a několikastránkový manuál. Až ze dna vydoloval skládací židličku, postavil ji na rovné místo a pečlivě na ni všechno poskládal. Kufřík se sérem i desky s pokyny byly v nepromokavých obalech. Na lehce přesahující opěradlo židličky širokou červenou stuhou přivázal lístek, na kterém bylo napsáno: ‚Nejdříve číst!‘ Daniel si nemyslel, že by zrovna Noxové a Tollani potřebovali instrukce k použití daru, ale rozhodl se, že bude postupovat podle pokynů od velení. Navíc červená stuha byla dostatečně nápadná, aby upoutala pozornost hned, jak se někdo ocitne v dohledu.
Zapnul splasklý batoh, pomalu strčil ruce do jeho popruhů a nadhodil si teď už mnohem lehčí zavazadlo, aby se mu srovnalo na zádech. Otočil se kolem své osy, pohledem přelétl okraj lesa i prostor mezi domky, pokrčil rameny a vydal se zpátky k Bráně.
„Danieli Jacksone,“ oslovil ho hlas tak blízko, že Daniel ukročil, aby se dostal do větší vzdálenosti. Otočil hlavu a chvíli mu trvalo, než poznal mladíka s vlasy zapletenými větvičkami a mechem.
„Nafrayu?“ vydechl tázavě.
Nafrayu se usmál, ale hned zase zvážněl. „Co jsi nám tady nechal, Danieli?“ zeptal se.
„Našli jsme lék. Musíte si ho upravit podle sebe. Je pro každou rasu specifický, ale základ je stejný. Všechno je popsané v manuálu. Kde je Lya?“ odpovídal Daniel jedním dechem a po posledním slově netrpělivě čekal na vysvětlení, proč nepřišla jeho oblíbená mimozemšťanka, jako zatím vždycky.
Nafrayu sklonil hlavu. „Odešla,“ řekl tak tiše, že mu Daniel skoro nerozuměl.
„Kam?“ zeptal se doktor nechápavě. Nox k němu zvedl pohled a Daniel s žuchnutím dosedl na zem. „To není možné,“ vypravil ze sebe. „Máte přece ten oživovací rituál. Nemohla jen tak…nemohla,“ opakoval a zakryl si obličej dlaněmi.
„Není nás dost,“ vysvětlil Nafrayu. „Už nezůstal skoro nikdo.“
„Co znamená skoro nikdo?“ přinutil se zamumlat Daniel. „Měli jste to velké město na orbitě. Určitě nebylo jediné.“
Nafrayu se na něj díval se smutkem. „Kolik lidí z tvé planety přežilo, Danieli?“ zeptal se.
Daniel otevřel ústa a zase je zavřel. Na Zemi z téměř osmi miliard lidí zůstaly možná dvě. V podstatě se Zeměkoule lidnatostí dostala do doby na začátku dvacátého století a než dojde k naočkování všech přežívajících, budou rádi, když se dopočítají jedné a půl miliardy. Daniel si nebyl jistý, jestli fakt, že se lidstvo tolik přemnožilo, napomohlo rozšíření pandemie ve větším měřítku, nebo jestli díky přemnožení nedošlo k úplnému vyhlazení lidské rasy na Zemi. Pokud Noxové udržovali svoji populaci na úrovni udržitelnosti, nezachycená pandemie pro ně musela být téměř likvidační. O Tollanech raději ani nechtěl přemýšlet, těch bylo málo už před pandemií.
„Děkujeme za lék, Danieli,“ řekl Nafrayu. „Porovnáme ho s tím, který vyvinuli naši přátelé Tollani.“
„Někdo z nich přežil?“ podivil se Daniel. Ani mu nepřišlo divné, že oba s Nafrayu mysleli na to samé.
Nox se usmál, došel ke skládací židličce a i s ní zmizel.
Daniel se ztěžka zvedl ze země, a když se narovnal, stál před zářící Hvězdnou Branou.

„Ne!“ zakvílel Rodney před obrazovkou na Atlantis. Ještě pořád měli zákaz se k Zemi přibližovat, třebaže povinné očkování už na palubě antické městské lodi absolvovali všichni. „Jennifer ne!“ křičel Rodney dál a bolest ho zlomila v pase.
„Doktore McKayi,“ oslovil ho plukovník Davis tiše. „Prosím, poslouchejte. O vaší ženě nemáme žádné zprávy, ale jak víte, spojení s luciánskou aliancí je problematické. Doktorka se sama nabídla, že jim vakcínu doručí a upraví ji tak, aby ji mohli použít. Jsme přesvědčeni, že další výrobu už zvládnou sami. Jistě neublíží někomu, kdo jim přináší řešení jejich největšího problému.“
Rodney se narovnal a tvrdě se zadíval na Davise. „Jestli se jí něco stane, plukovníku, budete se mi osobně zodpovídat,“ zavrčel a přerušil spojení. Toporně se otočil a odešel.
Jay Felger se za ním starostlivě díval, ale neodvažoval se ho následovat. I on se, stejně jako jeho kolega, při prvních slovech Davise domníval, že Jennifer Kellerová-McKayová podlehla ‚vypínači‘ dřív, než si stačila vzít lék. Že se „jenom“ ztratila, byla vlastně lepší zpráva, než jaké obvykle předávali příbuzným. Pokud nějací příbuzní zbývali. Třeba celá rodina generála Landryho následovala Henryho sotva s několikadenním odstupem. Krásná Carolyn pracovala až do poslední chvíle a její smrt všechny překvapila. Nikdy na sobě nedala znát, že by měla obtíže. Carson Beckett se ve WEC málem zhroutil, když mu tu zprávu sdělili, ale prý od té chvíle pracoval ještě usilovněji a během dalších dvou dní se mu podařilo dokončit lék, zhodnotit simulace a vyzkoušet novou vakcínu na prvním dobrovolníkovi. Ne, že by o ně měl nouzi. Výběr byl pro Carsona jednoduchý. Doktor Zelenka začal dělat čest svému jménu – zezelenal, jak ho trápily možné počáteční příznaky. Vypínač si u něj vybral žlučník, takže Radkovy problémy byly snadno rozpoznatelné.
Doktor Radek Zelenka se tak stal prvním člověkem vyléčeným novým sérem, které dostalo název po svém vynálezci – Beckettova vakcína. Netrvalo to ani dvě hodiny, a název získal i lidovou podobu – Beckettův zázrak.
Carson si několika testy ověřil léčbu, určil nad doktorem Zelenkou dohled, kdyby se u něj objevily nějaké pozdější nepříjemné následky, předal postup výroby a zmizel.
Jay slyšel, že doktor Beckett prospal dva následující dny a neprobudil se, ani když mu Matt Winkler zapichoval injekční jehlu s vakcínou do ramene.
Od té doby uběhly další dva týdny. Beckettův zázrak vyráběli ve velkém a rozváželi ho do všech koutů světa. Jakmile ho bylo dost pro zbývající populaci, začala se výroba měnit, aby vytvořila základ pro další rasy Mléčné dráhy.
„Rodney!“ vykřikl doktor Felger a rozběhl se za kolegou. Cestou se zastavil v jídelně jenom na tak dlouho, aby stačil z podnosu sebrat hrst přeslazených čokoládových tyčinek, a řítil se chodbou dál. Měl celkem dobrou představu, kam Rodney zmizel. Kdysi dávno nalezené Janusovo ‚hračkářství‘ poskytovalo vědcům zdroj nekonečné zábavy a pro doktora McKaye se stalo také útočištěm před hrozbami vesmíru.
Rodney nejdřív pobouřeně vyprskl, že ho někdo ruší, ale po spatření obětiny – tyčinek – už proti Jayově tiché společnosti nic nenamítal.

Jack O’Neill si na Dakaře sedl na vyčnívající kámen a natáhl nohy před sebe. Už předtím věděl, že Jaffové i Tok’rové nejsou proti nákaze imunní. Vypínač vypnul jakéhokoli hostitele i s jeho symbiontem a použití náhražky ve formě tretoninu bylo neúčinné. Jacka napadlo, že je skoro zázrak, že vůbec někdo přežil.
Teal’cu, je tady někdo, kdo je schopen tohle upravit?“ zeptal se a kývl hlavou na kufřík a manuál.
Jaffa se na kufřík zamračil a automaticky zahoupal maličkým Ronakem, který se mu pohnul v náručí. Ronak, syn Rya’ca a Kar’yn, byl jediný člen jeho rodiny, který zůstal naživu. Žena, syn i snacha podlehli pandemii mezi prvními a Ishtina a Teal’cova dcera Shana‘c odešla vzápětí po nich.
„Kněží v chrámu,“ rozhodl po chvíli váhání.
„Kněží?“ Jack pozvedl obočí.
Teal’c pokrčil rameny a dál houpal Ronakem. „Odnesu jim to,“ nabídl se.
Jack mu podal kufřík i s pokyny a sledoval, jak odchází k velkému kamennému chrámu. Jeho oblíbený Jaffa se hrbil a každou chvíli klopýtl. Neohrožený bojovník se skryl ve smutku a beznaději, když sledoval, jak celá jaffská komunita i noví přátelé Tok’rové vymírají bez pomoci. Pomoc se našla, ale nebylo jisté, jestli ještě bude koho zachraňovat.
„Generále O’Neille,“ zapraskala vysílačka u Jackova pasu.
„Slyším,“ řekl do ní tiše. Otočil se a vykročil k Bráně.
„Kelowňané vám chtěli poděkovat osobně. Byli velice zklamaní, že nejste na Zemi, ale jeden se tady chce zdržet. Potřebuje vaše povolení…“
„Jonas Quinn?“ přerušil technika netrpělivě Jack.
„Ano, pane.“
„Povoluji. Ukončete přenos, chci se vrátit.“
„Ano, pane.“
Jack vypnul vysílačku a zadíval se na stále svítící Hvězdnou Bránu. Už se nadechoval a sahal znovu po vysílačce, když se horizont červí díry zachvěl a zmizel.
„No, sláva,“ zavrčel Jack a zadal adresu Země. „Co je zase tohle?“ mračil se na blikající ovládání. Zkusil to znovu se stejným výsledkem. Zařízení pracovalo dobře, ale ukazovalo, že vytáčená Brána je obsazená.
„Tak ještě jednou,“ říkal Jack sám sobě a vytočil Zemi do třetice. „No konečně!“ vykřikl, když se před ním otevřela cesta domů.
„Co vám tak trvalo?“ volal na rampě u Brány v SGC a dlouhými kroky se blížil k řídící místnosti.
„Měli jsme další nečekanou návštěvu,“ řekl jeden z techniků. Jack si nepamatoval jeho jméno stejně, jako si nepamatoval jména všech ostatních nových pracovníků. Tváře za pulty se měnily tak rychle, že to bylo zbytečné.
„Jakou návštěvu?“ chtěl vědět Jack.
„Čeká na vás v zasedačce,“ kývl technik hlavou nahoru a sklonil se nad klávesnicí.
Generál O’Neill vyšel pár kovových schodů a přede dveřmi zasedačky se zarazil. Hlavou se mu honilo, kdo by na něj mohl čekat.
Otevřel dveře, zadíval se k dlouhému stolu, na kterém se pohodlně usadil host a stěží odolal nutkání couvnout. Host se na něj usmál a pozvedl sklenici s vodou, kterou si právě nalil z karafy. Jackovi se podařilo nabrat trochu dechu a vyrazil ze sebe:
„Baale, který čert tě sem přinesl?“

néé Báál vážně ne , To raději wraithy. Ale je to pěkný s tím jak si ukončila pandémii.

[andoriel]

Děkuju, Ondro

Pandemie končí, Baal je ve vězení, ale ještě o něm uslyšíme, a snad můžu prozradit, že na Wraithy taky časem dojde, takže bude všechno

vynikající díl vážně Baal

[andoriel]

Děkuju, posedlíku

Ano, ano, vážně Baal Hadi přece nemůžou ve vyprávění chybět, stejně jako jiné mimozemské rasy

[Aiwendill]

Hehe, že obetina pre Rodneyho - čokoladové tyčinky... skvelý nápad...

[andoriel]

Děkuju, Aiwe
Jay je chytrý kluk a ví, co na jeho geniálního kolegu platí

[andoriel]

Bavte se

16. Rozhřešení

Jennifer Kellerová-McKayová stála těsně za vchodem obrovské katedrály částečně zabudované ve skále a částečně otevřené nebi a nestačila se divit. Procestovala se svým týmem několik téměř úplně opuštěných planet v hledání zbytků luciánské aliance. Těch několik přežívajících lidí, které na navštívených planetách našli, nesmyslně blábolilo o novém světě a rozhřešení. Dozvědět se od nich, kam se všichni poděli, bylo téměř nemožné, ale Jennifer to nechtěla vzdát. Shromáždila všechny nalezené na jedné planetě, a pak je se zbytkem týmu poslala na Zemi. Tvářila se, že jde hned za nimi, ale zůstala. Jeden z nalezených, sešlý stařík, který si nepamatoval ani vlastní jméno, jí prozradil, kde má hledat jádro kdysi mocné luciánské aliance pod slibem, že na tu planetu půjde sama a nikomu jinému o tom neřekne. Jennifer si nebyla jistá, nakolik to má ten stařík v hlavě v pořádku, nicméně se rozhodla, že svůj slib splní. Pokud ne kvůli staříkovi, tak určitě kvůli sobě samotné.
Počkala, až se Brána vedoucí na Zemi zavře a tiskla k sobě malý kufřík se základem vakcíny. Na poslední chvíli chtěla proběhnout za ostatními, pak zaváhala a cesta se uzavřela. Mohla ji sice jednoduše otevřít, ale ruce se jí samy rozběhly podle pokynů staříka. Nevěděla, jestli je to vnuknutí, zvědavost nebo pocit zodpovědnosti, rozhodně místo Země vytočila neznámou adresu a bez dalšího váhání vešla do červí díry.
Nový svět, který se před ní otevřel, měl zvláštní zasmušilou krásu. Na obzoru stálo vysoké pohoří s vrcholy zahalenými do šedivých mračen. Sledovala pohledem jednu horu až k jejímu úpatí a uvědomila si, že pohoří je mnohem blíž, než si myslela. Otočila se, aby si prohlédla planetu z jiného úhlu, ale ani tam nedohlédla dál jak k prvním kopcům porostlým hustým jehličnatým lesem. Udělala krok stranou a překvapeně se zapotácela. Na této planetě byla menší gravitace, než na zbytku navštívených planet. Cítila se lehká a začala mít obavy, že když poskočí, vymrští ji to do vesmíru. Opatrně a pomalu se sunula k severozápadu, kam ji poslal šílený stařík. Tam, na okraji vysokého pohoří, by měla najít chrám létajícího boha. Jennifer napadlo, jestli se bude v chrámu létat, a zarazila se uprostřed kroku.

Plukovník Diaz se zadíval do očí stříbrošedé vlčice.
„Ty jsi T‘akaya?“ zeptal se rovnou. Vzápětí se musel sehnout, protože mu těsně nad hlavou přeletěl velký černý pták.
„Ahoj Xe’lsi,“ prohodil neohroženě.
Vlčice vycenila zuby.
„Nepřišli jsme vám ublížit nebo se plést do vašeho soužití s těmi indiány,“ pokračoval plukovník rychle. „Přišli jsme nabídnout pomoc. V celé Mléčné dráze, v téhle galaxii, řádí divná nemoc. Každý, kdo ji chytí, umře. Přinesli jsme lék, ale musí se upravit.“
Vzduch kolem T’akayi se zavlnil a před Diazem stanula stříbrná postava s žábrami po stranách tváří.
„Nemoc?“ zeptala se.
„U vás není nikdo nemocný?“ zeptal se Diaz překvapeně. Toto byla pátá planeta, kterou navštívil, a zatím na každé se s nemocí, kterou přinesli Shermaal, setkali.
T’akaya se pootočila a podívala se na další stříbrnou postavu. Okamžik mezi sebou telepaticky komunikovali, a pak se T’akaya lehce uklonila.
„Děkujeme za lék.“
Plukovník Diaz jí podal kufřík s manuálem a zarazil se. Nevěděl, nakolik tito divní tvorové porozumí angličtině.
T’akaye se tenké rty zvlnily úsměvem.
„Děkujeme za lék,“ zopakovala a zmizela.
Plukovník se rozhlédl, ale neviděl ani mimozemšťany, ani vlčici a ani havrana Xe’lse. Zavrtěl nad tím hlavou a odešel k Bráně. Pokud nemoc dorazila i sem, ti divní tvorové si už určitě nějak poradí.
T’akaya se přenesla do velké místnosti s mnoha lůžky, na kterých leželi jejich indiánští chráněnci. Rychle přešla do malé prosklené laboratoře a položila kufřík na průhledný stůl. Vedle umístila manuál a položila na něj ruku.
„Nejsou tak nemožní, jak jsme si původně mysleli,“ řekla Xe’lsovi stojícímu opodál. „Snad se nám podaří některé zachránit.“
Xe’ls přikývl a otevřel přinesený kufřík.

„Chako, je tady někdo nemocný?“ Daniel Jackson se ptal už potřetí a stále se nezdálo, že by mu Unas chtěl porozumět. Snažil se popsat, co nemoc dělá, ptal se, kolik mají mrtvých, ale Chaka na nic z toho rozumně nereagoval. Doktor si povzdechl. Jejich komunikace nikdy předtím tolik nevázla.
„Pozveš mě do vaší vesnice?“ zkusil to jinak.
Chaka širokým gestem ukázal na cestu a vykročil po ní jako první.
„To je lepší,“ usmál se mu na záda Daniel. Úsměv mu vydržel do té doby, než se ocitli u Hvězdné Brány.
„Co se děje, Chako? Prosím, mluv se mnou.“
Unas začal pomalu mluvit a názorně přitom ukazoval rukama. Daniel se chvíli mračil, ale pochopil, že Unasové na svoji planetu vyhlásili embargo. Jakékoli cestování mezi světy bylo přísně zakázáno a porušení tohoto nařízení se trestalo smrtí. To, že byl Daniel ušetřen, byla jediná výjimka, kterou byl Chaka ochoten udělat, ale i to mělo svá omezení. Ví o nemoci, která řádí všude jinde, a nechtějí s ní mít nic společného. Na jejich planetě není a tak to musí zůstat.
Daniel se Chakovi snažil vysvětlit, že přinesl lék, ale Unas byl neoblomný. Daniel musí odejít i s kufříkem a nesmí se vrátit. Od této doby budou Unasové žít odděleně od všech ostatních ras.

„Přišel jsem si pro lék. Prý nějaký máte,“ řekl klidně Baal a postavil sklenici na stůl vedle sebe. „Nebo to jsou jenom fámy?“
Jack se zamračil. „Proč bych tě neměl hned tady na místě zabít? A vůbec, neměl jsi být už dávno mrtvý?“
„Možná v nějakém jiném vesmíru, Jacku. Můžu ti pořád říkat Jacku, viď? Ale jestli nedostanu ten lék, možná za chvíli mrtvý budu,“ ujistil ho Baal, seskočil ze stolu, došel k velkému oknu a zadíval se pod sebe na Hvězdnou Bránu.
Generála O’Neilla napadlo, který idi… nový zaměstnanec pustil do SGC tohohle hada.
„Pane?“ Do zasedačky jako na zavolanou vstoupila dvojice vojáků.
„Výborně,“ zamumlal Jack. „Odveďte toho pána na izolaci a dobře ho hlídejte,“ kývl hlavou k Baalovi.
„Taková pohostinnost,“ ušklíbl se na něj goa’uld, ale bez protestů s vojáky odešel.
„Ehm, generále,“ ozvalo se z kouta za Jackovými zády. O‘Neill skoro nadskočil. Myslel, že je v místnosti sám a právě se, stejně jako předtím Baal, zadíval na prostranství kolem Hvězdné Brány.
„Jonasi!“ vykřikl trochu hlasitěji, než měl původně v úmyslu. „Omlouvám se, nevšiml jsem si, že tu jsi.“
„To je v pořádku, nevšimli si ani jiní, a za to jsem docela rád,“ usmál se Jonas Quinn. „Chtěl jsem poděkovat za vakcínu. Jak jsem slyšel, naši lékaři už ji začali vyrábět a rozdělovat mezi…,“ zarazil se a povzdechl si.
„Zbylo vás málo,“ odhadl Jack. Vlastně ani hádat nemusel, na všech planetách to bylo stejné. Pokud obyvatelstvo nevymřelo úplně, zůstaly jen zlomky jejich původního počtu.
Jonas se zatvářil tak vážně, jak u něj generál ještě neviděl. Po věčném úsměvu nezůstala ani památka. „Baal na tom není vůbec dobře,“ řekl po chvíli mlčení. „Než jsi přišel, ležel tady zkroucený na zemi.“
Jack se jenom ušklíbl. Nehodlal Baalovi pomoci vůbec v ničem.
„Slyšel jsem, že Samantha,“ začal zase Jonas, ale zarazil se, když uviděl, jak se Jack zatvářil.
„Ano,“ řekl stroze generál. „Žádná rozloučení se nekonají, jestli ses chtěl zeptat na tohle.“
Jonas zaraženě kývl. „A co Daniel a Teal’c?“ odvážil se zeptat. Nepočítal s tak chladným rozhovorem.
„Daniel je právě na cestách se sérem a Teal’c je na Dakaře,“ zavrčel Jack.
„Dobře. Můžu nějak pomoct?“ Jonas se nechtěl vzdát, i když jasně cítil, že se jeho audience blíží ke konci.
Jackovu odpověď přerušila aktivace Hvězdné Brány. Generál se beze slova rozběhl po schodech dolů do řídící místnosti a Jonas po váhavém přešlápnutí běžel za ním.
Iris zůstala zavřená a technici čekali na potvrzovací kód. Jacka znovu napadlo, jak se Baal dostal na základnu. Právě se chtěl zeptat, který z kódů jeho nečekaná návštěva použila, když se na připojeném monitoru objevila tvář plukovníka Petrolliho z týmu SG8.
„Jsme na planetě Bedrosianů a Optriců a pátráme po doktoru Winklerovi a jeho doprovodném týmu,“ hlásil. „Sice jsme je nenašli, ale víme, kde jsou. Bedrosiani je zajali. Podle optrických zvědů zabili velitele SG týmu, doktora donutili upravit sérum a vytvořit laboratoř na jeho výrobu a teď ho vláčí po celé planetě a nechávají ho očkovat všechny Bedrosiany. K Optricům se nesmí ani přiblížit. Zbytek týmu drží ve vojenském vězení jako rukojmí, kdyby se jim doktor vzepřel. Optricové si myslí, že jakmile bude očkování Bedrosianů dokončeno, zabijí všechny včetně doktora. Prý se těší, že se Optriců konečně zbaví jednou pro vždy.“
„A jak jste na tom vy?“ zeptal se Jack.
„Generále O’Neille?“ vyhrkl překvapeně Petrolli. „Ano, pane. Zatím se nám daří zůstávat v úkrytu. Kromě pár optrických přátel o nás nikdo neví. Jestli budeme chtít naše lidi osvobodit, budeme potřebovat posily.“
„Proč tam neletěla některá z vašich lodí?“ zeptal se překvapeně Jonas. Už se nedokázal jen tiše dívat.
„Protože mají přísný zákaz přiblížit se k jakékoli nakažené planetě,“ zavrčel Jack. „Očkování u nich sice proběhlo taky, ale budu raději – všichni budeme raději – když se s tím zatraceným vypínačem vůbec nesetkají.“
Jonas se nadechl k dalším dotazům, pak si to ale rozmyslel. Generál neměl náladu na vysvětlování. Generál neměl vůbec žádnou náladu, kterou by Jonas chtěl poznat. Kelowňanský vědec se zadíval na obrazovku, kde plukovník stále ještě čekal na generálovo rozhodnutí. „Půjdu s posilami,“ nabídl se.
„Ne,“ odmítl to Jack rázně. „Pošleme tam pár mariňáků. Kdo je volný?“ zeptal se technika.
„Éééé, poručík Machevski a jeho jedenáct mužů,“ jel muž prstem po ručně psaném seznamu vedle klávesnice.
„Dobrá, ať se připraví.“ Jack se otočil. „Á, konečně je tady,“ usmál se najednou a zamával rukou na plukovníka Davise, který se právě objevil ve dveřích.
„Generále,“ pozdravil ho Davis.
„Generále,“ zašklebil se Jack. „Vítám vás tady. Hned se toho můžete ujmout.“
Davis kývl a očima těkal po místnosti, jak se snažil se co nejrychleji srovnat s tím, že nevidí známé tváře.
„Generále?“ povytáhl Jonas obočí.
„Generál Davis je nový velitel SGC,“ vysvětlil Jack. „V Pentagonu už prý po mně touží, tak zařídili, abych se mohl vrátit,“ zatvářil se kysele.

Jennifer se pomalu sunula podél stěny chrámu a sledovala shromážděné lidi. Zdálo se jí, že některé z nich letmo poznává z materiálů SG o Luciánské alianci, ale jistá si nebyla. Nikdo si jí nevšímal, všichni seděli na zemi a soustředili se na cosi, co se dělo před nimi v šeru přírodní jeskyně, která zabírala asi pětinu chrámu.
Prostorem zaznělo dunění provázené jasnými hlasy kovových zvonků. Jennifer se vytáhla na špičky, a pak se vyškrábala na vysoký parapet, aby viděla přes hlavy davu dál do jeskyně. Na členitém stropu byl zavěšen veliký gong, do kterého v pomalém rytmu tloukl obrovský muž dlouhou, látkou obalenou palicí. Zvonky se ozývaly z předních řad shromáždění.
Rytmus gongu byl po chvíli téměř hypnotický. Navíc se z jeskyně začala valit šedivá oblaka. Jennifer se v tom prvním rozkašlala a přes slzy téměř nic neviděla. Schovala tvář do dlaní a strnula v obavě, že se k ní celý dav obrátí a … raději si ani nepředstavovala, co všechno by jí mohli provést.
Nestalo se nic. Nikdo se ani neohlédl. Shromáždění zůstalo otočené k jeskyni a pomalu se kývalo ze strany na stranu do rytmu gongu.
Jennifer slezla z parapetu na podlahu a vyplížila se z chrámu ven. Ušla ještě pár kroků a svezla se k zemi, protože se jí z čerstvého vzduchu roztočila hlava.
„To přejde,“ ozval se nad ní hlas plný starostlivosti. „Při příští návštěvě vydržíš zase o chvíli déle a nakonec zůstaneš s ostatními až do konce. Kanasa se velice silná.“
„Co? Cože?“ Jennifer zvedla hlavu a zamžourala na postavu sedící vedle ní.
Hubený muž se na ni nepřítomně usmíval a kýval se ze strany na stranu stejně, jako lidé v chrámu.
„Kanasa?“ zeptala se Jennifer. To slovo jí něco připomínalo, ale nedokázala ho honem zařadit.
„Kanasa!“ Muž se usmál ještě víc a v očích se mu objevil nadšený lesk.
„Kde jsou vůdci z luciánské aliance?“ zeptala se ho Jennifer. Pochybovala, že jí odpoví srozumitelně a překvapilo ji, když širokým gestem ukázal k chrámu.
„Všichni jsou tam. Viděla jsi je. Kanasa je zachránila. Její kouř je léčivý, nikdo už neumírá. Ani ty neumřeš.“ Naklonil se k ní, převážil se a zůstal ležet na boku.
„Kanasa?“ zopakovala znovu Jennifer. Hlava se jí přestávala točit, tak se zvedla a vydala se k Hvězdné Bráně.
„Kasa!“ blesklo jí hlavou, když položila dlaň na středový kruh a Brána se otevřela. Automaticky zadala bezpečnostní kód a prošla na Zemi.

vynikající díl

Zajímavý, ale nečekal bych, že se stane co se stane

Davise rád vidím, byl tam už na začátku jako Major, ale moc ho nepovyšovali, ale velitel SGC no, ale jo má přece nějaké vlastní zkušenosti s tím vším, a hlavně zvládne Byrokracie, protože Pentagon

Jonas urá a jinak O´Neill mně přijde zatrpklej ani si z nikoho srandu nedělá

[andoriel]

Děkuju, posedlíku

a děkuju, Ondro

No jo, Jack trochu zatrpknul, co umřela Sam. A s Jonasem to bude ještě docela zajímavé. Aspoň doufám

[Aiwendill]

líbilo, moc líbilo... však víš...