8. Marnost nad marnost
„Chybí nám tři lidé. Atlantis a její posádka jsou připraveni po nich pátrat,“ řekl podplukovník Lorne už poněkolikáté.
Odpověď byla stejná jako všechny předcházející. Původní cíl jejich cesty zůstal nezměněn. Mají odletět na Ernestovu planetu a zjistit, jestli je možné zachránit něco z poradní místnosti čtyř ras. Nepomohl ani křik a výhrůžky doktorů McKaye a Felgera. Jediný komentář, který si jejich zuřivá intervence vysloužila, zněl, že je s podivem, jak si ti dva padli do noty. Sarkastický hlas z komunikace dodal, že začaly probíhat sázky, jak dlouho váženým doktorům vydrží, než si vjedou do zbytků vlasů.
Generál Landry se rozhovoru neúčastnil, i když by se zúčastnil třeba i zápasu v bahně raději, než tomu, co ho potkalo - čelit jedné rozlícené člence SG. Vala Mal Doran dokázala až před jeho kancelář pronést obrovskou útočnou pušku a jen nerada ji odevzdala dvěma pozorným vojákům, kteří právě procházeli kolem. Stála před generálem s rukama v bok a netrpělivě klepala nohou v očekávání jeho odpovědi.
Hank si poposedl v křesle, položil ruce na stůl, propletl si prsty a zase je hned osvobodil. Nebylo radno ztratit ostražitost. Puška byla sice bezpečně na svém místě ve zbrojnici, ale kdo ví, co všechno ještě Vala skrývá.
„Generále?“ nevydržela čekat.
„Chápejte, Valo, že máme svoje priority,“ začal Hank opatrně.
„A ty priority mají jména?“ zeptala Vala.
„Ehm, ehm,“ Hank si dlouze odkašlal. „Samozřejmě,“ prohlásil pak. „Je to ochrana celé Země a potažmo i galaxie. Získávání nových znalostí a informací k…“ Vala mávla rukou nad tou snůškou žvástů a hned je taky nazvala pravým jménem.
„Kecy,“ prohlásila prostě. „Pokud vím, vždycky jsem slýchala, že své lidi neopouštíte. A teď? Proč chcete opustit právě ty tři? Co provedli tak strašného, že je necháte někde tam venku?“ znovu zamávala rukou.
Hank si povzdechl. „Nic neprovedli. Jakmile to bude možné, vrátíme se na to místo a budeme po nich pátrat, ale jistě jste si všimla, že máme nejen ztráty, ale také spoustu nalezených lidí, které před časem zajali Shermaal.“
„To už bude pozdě. Ti tři zachránili zajatce a vy se ani neobtěžujete…,“
Hank se opřel v křesle a přestal Valu vnímat. Chápal, jak se cítí, ale nepodařilo se mu zajistit žádnou okamžitou pomoc pro plukovníky Shepparda a Mitchella ani pro Shanu Morrisovou. Nikdo ze spojenců neměl lodě nazbyt a pozemská flotila měla mírně řečeno podstav. Daedalos byl ještě pořád ve formě balíčku s mašlí na jednom z mol Atlantis a Sun-Tzu seděl v docích v jihozápadní Číně, kde procházel generální opravou. S Odysseou neměli spojení, protože její mise byla tak tajná, že o ní věděla jen zanedbatelná hrstka lidí, a nejspíš byla tak daleko, že by její návrat stejně nebyl v dohledné době možný. George Hammond byl připravený na cestu do galaxie Ori. Neměl jen vysadit Valu u Tomina, na jeho palubě byli diplomaté, kteří měli za úkol navázat pevné přátelské vztahy s místními obyvateli, a také psychologové jako pomoc pro lidi zmatené ztrátou bohů. Apollo hlídkovalo u Superbrány, aby podalo zprávu, kdyby se Shermaal objevili i tam, Britská Victoria a Francouzský Champagne, dva nejnovější kousky pozemské hvězdné flotily, hlídkovaly každá v jiném úseku hranice útoků dost daleko od nálezu obrovské nákladní lodi se zajatci na to, aby se k ní vydaly na průzkum, a čínský Jackie Chan právě dokončoval odvoz Optriků a Bedrosianů a měl za úkol pokračovat hlouběji do území nepřítele a pokusit se získat nějaká data o místu, odkud Shermaal pocházejí. U Země hlídkovaly dvě lodě – americký Eagle a ruská Jekatěrina. Poslední pozemská loď byla ztracená někde v obsazeném prostoru. Generál věděl, že velitel Wang bude v rámci sběru informací pátrat také po ztracené lodi, ale oblast byla příliš veliká, aby Hank věřil v úspěch, a loď Kutuzov byla jen zrnko v hoře písku.
„Vy mě ale vůbec neposloucháte,“ zamračila se na něj Vala a bouchla dlaní o stůl, aby upoutala Hankovu pozornost.
„Promiňte,“ unaveně se na ni usmál. „Probíral jsem seznam našich lodí.“ Pokrčil rameny. „Nic,“ řekl prostě.
„Zítra bych měla odletět za Tominem.“ Vale do očí stouply slzy. „Jak mu budu moci pomáhat, když budu pořád myslet na to, co se stalo s přáteli?“ Položila si ruku na srdce.
Generál se na ni nedůvěřivě podíval. Vala přehrávala tak často, že jakákoli její silnější reakce byla podezřelá.
„Do zítřka se může stát mnoho věcí,“ řekl neurčitě. „Pozdravujte Tomina.“
Vala se na něho podívala a ústa se jí roztáhla k úsměvu. „Ahá. Máte nějaký plán,“ řekla s důrazným zamrkáním.
Hank neodpověděl a s tichou radostí sledoval, jak vyšla ze dveří. Žádný plán neměl, kromě toho, jak dostat Valu ze své kanceláře, ale věřil, že třeba podplukovník Lorne určitě nějaký plán na záchranu tří ztracených lidí má.
Evan Lorne chodil po kanceláři sem a tam a při každé otočce zkontroloval, jestli mu za prosklenými dveřmi stále stojí Rodney nebo Jay nebo oba. Poslední možnost byla nejčastější. Po dlouhém přecházení dveře pootevřel, znovu si oba vědce prohlédl a vyštěkl: „Máte snad nějaký nápad?“
„Pracujeme na tom,“ zavrčel Rodney. Už zase (nebo ještě pořád) mu scházela Jennifer. Její uklidňující hlas, to, jak by ho vzala za loket a nenápadně ho odtáhla o kus dál, a on by ji nechal, protože by byl omámený jemným parfémem, který používala, a bez rozmýšlení by tu vůni sledoval kamkoli. Dlouze se nadechl, ale kolem byl cítit jen pot a strach a beznaděj. Letěli sice možná za velkým objevem na Ernestově planetě, ale stejně chtěl každý okamžitě zahájit pátrání po Johnovi a jeho společnících.
„Víte co? Zjistíme, co je v cíli naší cesty, a pak rozjedeme pátrání,“ řekl Evan.
„Bez ohledu na rozkazy?“ vypadlo z Rodneyho. Lorneho neurčité pokrčení rameny ho moc neuspokojilo.
Nad Ernestovou planetou byli během dalších pár minut
„Jak to vypadá?“ staral se Jay a netrpělivě nakukoval Rodneymu přes rameno na obrazovku u jednoho z panelů.
„Hmmm,“ protáhl doktor McKay a stiskl pár ovládacích krystalů. „Síň skončila v moři, jak jsme předpokládali. Bouře smetla celou stavbu i se skálou, na které stála. Na dně zůstaly jenom trosky. Po síni… moment…. „ Dotkl se komunikátoru v uchu. „Joe, jak jste na tom s přistáváním? Mohl byste sednout na určitých souřadnicích i v tom počasí, co je dole?“
„Samozřejmě. Kde si přejete zaparkovat?“ ozval se okamžitě Joe Spencer. Zopakoval Rodneyho pokyny a ladnou otočkou navedl Město na přistání.
Podplukovník Lorne všechno sledoval mlčky. Pokud se rozhodování o postupu shodovalo s jeho představami, nechal realizaci na Rodneym.
Joe s Atlantis sedl na hladinu stále rozbouřeného moře bez zaváhání a tak jemně, že to většina posádky ani nezaznamenala.
„Výborně!“ jásal Rodney, když se přesvědčil, že se pilot do souřadnic trefil téměř na metr přesně. „Vezmeme si Jumper a poletíme ty trosky prozkoumat.“
Jay nevěřícně vyvalil oči.
„To jako pod hladinou?“ ujišťoval se.
Rodneymu přeletěl přes tvář temný úsměv.
„Následuj mě, můj učedníku,“ řekl už s vážnou tváří a odvedl doktora Felgera na stanoviště Jumperů.
Evan Lorne jen pobaveně zavrtěl hlavou, a pak zavolal dva vojáky, aby doktorům na výletě dělali společnost. Sám si sedl k záznamům senzorů a už poněkolikáté se pustil do prohlížení doby strávené poblíž nákladní lodi. Hledal nějaké vodítko, kde pátrat po třech zmizelých lidech.
Rodney a Jay, doprovázeni přidělenou ochrankou, vyletěli v Jumperu z hangáru a vzápětí se ponořili do vzpěněných mořských vln.
Doktor McKay si dával záležet, aby jeho pilotování bylo plynulé, a v duchu si blahopřál k dokonalému letu, když se jich zmocnil silný proud a přes všechnu doktorovu snahu odnášel malou lodičku do neznáma.
Rodney procítěně zaklel a co nejrychleji vyletěl nad hladinu.
Pokusili se ponořit ještě čtyřikrát, pokaždé jinde tak, aby je proud donesl k troskám, ale nikdy se jim nepodařilo zastavit se na tak dlouho, aby mohli něco prozkoumat.
„Proč se vlastně namáháme? Jestli jsou paměťové krystaly v moři, je po nich. Nic takového jako zapnutý štít, který by je chránil, tady není,“ pronesl doktor Felger s očima upřenýma před sebe. Rodneyho krátké přikývnutí ho překvapilo. Očekával přednášku a právě se sám se sebou dohadoval, na jaké téma bude tentokrát.
Rodney ohlásil neúspěch na Atlantis a s protesty vyletěl na žádost podplukovníka Lornea ještě nad bouři stále zuřící kolem mořského pobřeží.
„Je to na nic. Žádná změna počasí se v dohledné době konat nebude,“ řekl, sotva se dostali nad mraky. Konec husté oblačnosti nebyl vidět ani ze značné výšky.
„To jsem si prohlížel už na Atlantis, když jsme viseli na oběžné dráze,“ podotkl Jay.
Rodney se po něm nevraživě podíval. „Je libo další koupel?“ zeptal se podrážděně.
Jay zakroutil očima a s povzdechem se opřel do sedadla. „Měli bychom se vrátit a začít s pátráním po těch třech,“ navrhl.
Teal‘c se ohlédl po nákladovém prostoru Al‘keshe. Dveře byly stále pečlivě zavřeny a oddělovaly ho od skupiny Jaffů zachráněných z nákladní lodi. Většinu jich přesunuli na Veraneru, planetu s Shapa-ai, ale bez ovládacího panelu. O jejich dalším osudu bude rozhodovat jaffská rada na základě výpovědí těch několika, které vezli s sebou. Teal‘c věděl, že je třeba rozhodnout rychle, aby zachránění Jaffové nečekali dlouho, přesto se nemohl zbavit myšlenek na osud Cama Mitchella a ostatních, kteří se při záchraně ztratili. Hodlal radu požádat, aby lidem pomohla s pátráním.
„Jak chcete pokračovat, doktoři?“ zeptal se podplukovník Lorne, sotva se Rodney a Jay objevili v dohledu.
„Co, kdybychom v pátrání pokračovali tam, kde se ztratil plukovník Sheppard?“ vyhrkl Jay dřív, než stačil Rodney otevřít ústa. Doktor McKay se na okamžik zarazil, a pak beze slova ukázal na rychlejšího kolegu.
Lorne se pro sebe usmál a předal pilotovi v antickém křesle patřičné instrukce. „Vlastně je to vaše mise, takže budeme pátrat, kde si budete přát,“ utrousil cestou do kanceláře.
„Cože?“ vykřikl za ním Rodney. „A to jsi to nemohl říct hned?“ zabrblal si už jen pro sebe.
Samantha stála před Branou a mračila se na ni. Už po páté se marně snažili zadat adresu planety Noxů. Jejich snaha stále vyznívala nadarmo a Sam si vyčítala, že tam odtud vůbec odcházela.
„Pořád nic!“ volal na ni Daniel hned od vchodu. Počítače jsou v pořádku, chyba je v Bráně na druhé straně. No…,“ ušklíbl se, „chyba to asi nebude, co?“ Zamyšleně se podrbal ve vlasech. „A po Camovi a spol. taky žádná stopa. Teda, ne že by se někdo přetrhnul, aby je hledal,“ zavrčel rozzlobeně a hodně nahlas.
Samantha se na něj utrápeně podívala. „Nemáš pocit, že se to všechno začíná rozpadat?“ zeptala se s nádechem strachu v hlase.
„I přes tu slavnou záchranu,“ pokýval hlavou Daniel. Otočil se a pomalu vyšel z místnosti s Branou. Sam se ještě chvíli zamyšleně dívala před sebe, a pak se vydala za ním.
„Tři slunce, pět planet, nepatrné stopy po umělém mračnu a…“ Jay Felger ještě jednou projel skeny oblasti. „Ani známka po nákladní lodi,“ dořekl překvapeně. Dvakrát rychle za sebou mrkl a začal s novým skenem. „Hledám známky života,“ ohlásil monotónním hlasem, jak se soustředil na práci.
Rodney za ním stál s rukama za zády a tvářil se spokojeně. Doktor Felger byl v některých ohledech k nezaplacení. Třeba při otravném komentování triviální činnosti, která sestávala ze zadávání letových drah senzorů. Rodney by to spíš nazval bloumáním senzorů po neurčitém území. Přesto musel uznat, že zdánlivě chaotický let sond dobře pokryje velkou oblast.
„Teal‘c volá Atlantis. Připojíme se k vašemu pátrání,“ ozvalo se z komunikace.
Jay zkontroloval obrazovku a určil směr, kterým by se jaffský Al’kesh měl vydat, aby zbytečně neduplikoval už hotovou práci.
Podplukovník Lorne jen pokýval hlavou a spokojeně přivítal další dvě lodi spojenců, které se připojily k pátrání.
Různým druhům senzorů se podařilo alespoň částečně odhadnout události, které předcházely zmizení Camerona Mitchella a Shany Morrisové – mezi místem, kde se nacházel můstek Daedala a pravděpodobnou pozicí lodi Shermaal vedla nepatrná stopa energie, kterou nikdo nedokázal určit, ale účastníci hledání se mohli dohadovat, že se jedná o pozůstatek teleportačního paprsku.
Cam a Shana byli pravděpodobně uneseni.
To by nebylo nic divného, vzhledem k tomu, jak našli všechny ztracené duše z předchozích útoků Shermaal. A přece to bylo nové, protože podle posledních informací od nalezení nákladní lodi a zničení Daedala nedošlo k žádnému dalšímu útoku.
Přesto všichni tajně doufali, že se Shana a Cam objeví v nějaké vesmírné lodi nebo modulu, a bude je možné oživit stejně, jako všechny z nákladní lodi.
John Sheppard byl jiný případ, ale pátrání po jeho těle bylo stejně bezvýsledné, jako v předchozích případech. Všechny propočty, kam a jak mohl ve skafandru doletět, vycházely naplano.
Rodney si vzteky v jídelně prskal do poháru s barevnou želatinou, když z hloučku kolem výdejového pultu zaslechl něčí hlas pronést poznámku o přehlídce ztraceného času. Vymýšlel další a další algoritmy pohybu, hledal anomálie, které by mohly Johnův let ovlivnit, a přesto přese všechno musel po pěti dnech uznat, že nalézt plukovníka Shepparda je prostě nemožné, a to nejen pomocí omezených lidských sil, ale i s přispěním dalších dvou vědecky vyspělých ras.