SG:ZDP -111. Na Věčných Časech - KONEC (+PDF za Obsahem)

[andoriel]

Děkuju, Puk

[andoriel]

Bavte se

4. Nové stopy

Generál Hank Landry poklepal prsty na stolní desku v zasedací místnosti velitelství SG a zamračil se na hlášení, které před ním leželo otevřené na předposlední stránce. Takových hlášení četl každý den několik a zněla stále stejně. Památek na Antiky by mělo být v Mléčné dráze dost, když v ní umístili tolik Hvězdných bran, ale o dronech, natož o ZPM nebyla nikde ani památka. Těch pár kousků, které se jim zpočátku podařilo najít, se zdály být jediné. Doktor Jackson se mohl přetrhnout, jak pátral po dalších odkazech, plukovníci Mitchell i Carterová měli každý svůj tým a na průzkum vyráželi téměř denně a ostatní SG týmy na tom byly obdobně. Kontaktovali již navštívené světy a vyptávali se ještě neodbytněji, než kdy předtím, a zkoumali jednou tolik nových adres Bran, než byla běžná praxe.
Hank přešel k velkému oknu a zadíval se na velký kovový kruh, který mnoha pozemšťanům umožnil zažít největší dobrodružství, jaké si dovedli představit. K jejich přáním a očekáváním byl ale hluchý. Hank se s povzdechem vrátil zpátky ke stolu, dočetl poslední řádky hlášení, hlasitě zaklapl jeho desky a položil ho tak, aby asi o asi pět centimetrů přesahovalo již dříve přečtené. Měl jich tak vyskládaných už pěknou řádku. Zadíval se na ně, ukazoval si na jednotlivá hlášení prstem a přeříkával to, co každý den: „Nenašli, nenašli, nenašli, nenašli …“ Když vešla plukovník Carterová, dostal se právě ke konci svého seznamu. „Našel něco váš tým?“ vypálil na ni bez pozdravu. Sam jen zavrtěla hlavou. „Taky nenašli,“ uzavřel generál svůj výčet denních neúspěchů.
„Možná bych mohla ještě jednou prohledat asgardskou databázi,“ navrhla Samantha. „A někdo by se mohl vypravit na Ernestovu planetu. Brána tam sice není, ale lodí by to šlo.“
„Ano, ano,“ souhlasil generál. Pokyvoval hlavou a zamyšleně se díval před sebe. „Vy se postaráte o asgardskou databázi, ale doktor Jackson letět nemůže, má práci jinde. Kolik máme k dispozici lodí?“
„Navrhovala bych, aby letěla Atlantis,“ řekla Samantha po krátké úvaze. „Pokud se jim tedy podaří dostat se do poradního sálu a spustit to zařízení.“
„Atlantis potřebujeme na hranici útoků,“ namítl Hank okamžitě.
„Po pravdě, pane, Atlantis potřebujeme úplně všude. Nejlepší by bylo, kdybychom našli ještě alespoň tři další plně vybavené antické městské lodě,“ řekla Samantha trochu ostřeji, než měla v úmyslu.
Generál si toho ani nevšiml stále zahleděný do svých vlastních myšlenek. „Sál už může být na dně moře,“ uvažoval polohlasně. „Ale kdyby nebyl moc poškozený, dala by se část dat přetáhnout. Pošleme tam McKaye,“ podíval se na Samanthu.
Sam se kousla do rtu, ale přikývla. Nechtěla generálovi připomínat, že Rodney se před týdnem oženil a cestování na druhý konec galaxie zřejmě nebude právě top v jeho žebříčku priorit. Rychle zapátrala v paměti a napadla ji pomoc pro Rodneyho.
„Možná by bylo dobré povolat znovu doktora Felgera. Já vím, já vím,“ zamávala rukama nad generálovým tichým nesouhlasem. „Jeho nápady nefungovaly tak, jak jsme chtěli. Ale nebyla to Jayova chyba a, mezi námi, nějaký z jeho nápadů by se nám teď docela hodil. Může pomoci doktoru McKayovi.“
Generál trochu neochotně souhlasil jak s doktorem Felgerem, tak se zapojením Atlantis do pátrání po jednacím sále na P3X-972, ale měl jednu podmínku. Samantha se pokoušela smlouvat a diskutovat, ale generál byl neústupný.
„McKayovi jste našla pomocníka, přijměte ho i vy. Doktor Kavanagh si u mě už několikrát stěžoval, že jeho intelekt není dostatečně využit při řešení současné krize. Může vám pomoct přesouvat krystaly, nebo co to tam budete dělat,“ utnul všechny Samanthiny námitky. „A teď už běžte,“ mávl k ní rukou, jako by odháněl dotěrný hmyz. „Ještě musím určit, kdo bude velitelem opuštěného Daedala. Když už nám ho Atlantis přivezla zpátky, byla by škoda ho nevyužít.“
Samantha se zastavila mezi dveřmi. „Uvažujete o Mitchellovi?“ zeptala se a odešla.
Hank se neubránil úsměvu. Plukovník Carterová měla všechny možnosti dobře spočítané a její odhad se tentokrát trefil do černého.

Cameron Mitchell obcházel velitelské křeslo Daedala a sledoval přitom svoji novou posádku. Většinu z nich znal. Třeba plukovníka Shepparda, který nějakou dobu velel Atlantis a pro tuto misi přijal místo zbraňového důstojníka, pilota stíhačky a také zástupce velitele.
Atlantis měla doletět nad planetu hluboko v zázemí a pátrat tam po starých záznamech. John Sheppard by v běžné situaci svoje město nikam samotné nepustil, ale pokud si mohl vybrat mezi pátráním s velkou možností neúspěchu a vyhlídkou na boj s nepřítelem, volil druhou možnost.
U navigace stála pobledlá Shana Morrisová. V podstatě neměla létání hyperprostorem ráda, ale trefit se s lodí do správných souřadnic a počítat s každou možnou překážkou, v tom byla jedna z nejlepších.
Cam Mitchell se pro sebe usmál a konečně si sedl do křesla. Podle hlášení ze Země mohli odletět, jakmile byli připraveni, a čím dřív tím lépe. Žádné velké loučení s odlétajícími loděmi se nedělo.
„Celá posádka je na palubě, systémy fungují,“ hlásil mu okamžitě jeden z důstojníků.
„Takže můžeme letět?“ zeptal se nový velitel nedočkavě. Počkal na krátké přikývnutí, položil ruce na opěrky křesla, zapřel se do něj zády a silným hlasem zavelel: „Vpřed!“
Žádný okamžitý efektní odlet se nekonal. Daedalos se pomalu a důstojně pootočil, aby se dostal z orbity Země, po několika minutách za sebou nechal i Měsíc, a pak teprve otevřel okno do hyperprostoru a zmizel v něm.

Samantha Carterová stála v rozlehlém sále před šikmou deskou a ruku měla nerozhodně zvednutou nad jedním z řádky bílých oválných krystalů.
„Tak už to udělejte,“ ozval se blízko ní mužský hlas.
Sam zamrkala, jako by se vracela z velké dálky a přesunula krystal o políčko níž.
„Nic nebylo nalezeno,“ zazněl kovový hlas z reproduktoru.
„Děkuju, doktore.“ Samantha měla co dělat, aby nebouchla pěstí do ovládací desky. Věděla, že doktor Kavanagh nemůže za to, že se jim pořád nedaří nic objevit v asgardské databázi, ale byl nejblíž a Samantina trpělivost rychle docházela.
„Rád pomohu,“ usmál se doktor Kavanagh a v rychlém sledu vyťukal cosi na připojené klávesnici zcela lidských parametrů.
„Larry?“ Samantha vymýšlela, jak by se milého pomocníka aspoň na chvíli zbavila. „Můžu vám říkat Larry, že?“ vycenila na něj zuby. Připadala si tak trochu jako žralok, ale vůbec jí to nevadilo. „Hodilo by se kafe, co vy na to?“
Doktor Peter Laurenc Kavanagh právě povýšený na Larryho zůstal nevěřícně zírat. „Přece si nemyslíte, že bych…? To určitě nemyslíte vážně!“ zdůraznil dotčeně.
„Nemusíte mít obavy, určitě to zvládnete. Pro mě černou a hořkou jako posledních pár dní v téhle zatracené díře.“ Samantha neměla náladu na společenskou konverzaci. Doufala, že když Larry na chvíli vypadne, třeba přijde nějaký nečekaný nápad.
„Ale jenom, že jste to vy,“ ustoupil Larry, naposledy klepl do klávesnice, a než odešel, ukázal na ni prstem. „Než se vrátím, mohla byste se podívat na tohle.“
Zmizel za dveřmi a Samantha odolala chuti hodit na ně cokoli, co by jí přišlo pod ruku. Už naposledy, když pátrala po nezvaných hostech Mléčné dráhy hned poté, co je lidstvo začalo brát na vědomí, neobjevila žádnou podobnou rasu. Ani druhý pokus okořeněný přítomností doktora P. L. Kavanagha nepřinesl nic, co by mohli využít.
Sam si prohlédla desky s krystaly a s povzdechem přešla k pracovišti svého pomocníka. Neměl takové zkušenosti s asgardskou technologií, tak pro něj zřídili připojení s klávesnicí a obrazovkou, na jaké byl zvyklý. Chvíli studovala rozsvícený monitor a překvapeně kroutila hlavou, než se dobrala k závěru nějakého na první pohled složitého a zmateného dotazu. Odpověď počítače byla srozumitelná, podrobná a velice zajímavá. Sam napadlo, jestli její krátké jednoduché dotazy asgardskou databázi nematou, když je zvyklá na odlišný způsob myšlení. Znovu si pročetla počáteční zadání, doplnila v něm několik údajů a stiskla Enter.
„Moc dobrá práce,“ otočila se k Larrymu, když se protahoval dveřmi a v jedné ruce balancoval tácem se dvěma velkými hrnky kávy a talířkem sušenek, které mu vnutili v jídelně. Vzala si z tácu svoji kávu a nechala ho, aby si se zbytkem poradil sám.
„Co tím myslíte?“ zavrčel Larry a snažil se nenápadně schovat kávovou skvrnu na přední straně kalhot.
„Tohle,“ kývla Samantha hlavou k počítači. „Je to chytré, pokračujte,“ pozvedla k Larrymu hrnek s kávou jako na přípitek a přešla zpátky k pultu s krystaly.

Rodney McKay neměl svůj den. Ráno se rozloučil s Jennifer a nechal se přenést na Atlantis, teď bylo odpoledne a manželka mu chyběla tisíci malými způsoby.
Do odletu na P3X-972 zbývalo ještě pár hodin, protože velení rozhodlo, že probíhající úpravy zbraňových systémů mají přednost před vším ostatním. Rodney se to dozvěděl až po příchodu do Města a jeho zlost se ještě znásobila. Běžel k Evanu Lorneovi, který dostal vědeckou expedici na povel, žádat o navrácení na Zemi do doby, než bude jeho přítomnost bezpodmínečně nutná, ale čerstvě povýšený podplukovník Lorne ho přerušil uprostřed věty s tím, že se má jít ubytovat a vyhýbat se zbrojní sekci a všem přilehlým prostorům, protože tam není bezpečno. Nikdo nemá čas na jeho přenosy sem a tam, takže musí zůstat, kde je.
Rodney odešel hluboce zasažen Evanovým nezájmem. Při odchodu si neodpustil poznámku, že jako major byl Lorne mnohem lidštější a Rodney ho považoval za přítele. Ani tento pokus se nesetkal s úspěchem a doktor McKay se nasupeně usadil ve své staré laboratoři. Nový kolega mu přišel právě do rány.
Jay Felger byl většinou bezproblémový, aspoň, co se vztahů na pracovišti týkalo, ale chování doktora McKaye mu dokázalo pocuchat nervy i přes jeho nadšení a okouzlení nad tím, že se ocitl v antickém městě na cestě za záhadou tajemného poradního sálu čtyř kdysi nejmocnějších ras v Mléčné dráze. Přesto ti dva pracovali v jedné místnosti a Rodneyho vztek se pomaličku rozpouštěl pod Jayovými oslavnými ódami na hrdiny z expedice Atlantis.

„Jsme na místě, pane.“ Shana se téměř zamilovaně usmála na svůj monitor. Cameron se mohl jen dohadovat, jestli to bylo tím, že měla ráda navigační program Daedala, nebo tím, že vypadli z hyperprostoru.
„Sondy, skenování, všechno, co nám něco řekne o okolí,“ kývl Cam rukou k obrazovce před sebou. Cítil, jak za ním přechází John Sheppard z místa na místo a nedočkavě sleduje monitory. I Cameron cítil nervozitu. Představa, že by ztratil svoji posádku stejně, jako se ztratila ta původní, ho pronásledovala téměř v každém z jeho snů.
„Jsme u malé solární soustavy,“ hlásil technik u jednoho z monitorů. „Tři slunce, pět planet a za tím vším…,“ několika hmaty přiblížil výřez obrazovky, „malé prachové mračno. Vysílá nějaké záření, takže ho nemůžeme proskenovat. Museli bychom blíž.“
„Přibližte se,“ rozhodl Cam. „Nechci žádná nečekaná překvapení.“
Shana spočítala nejlepší kurz Daedala k mračnu tak, aby se bez větších manévrů vyhnuli planetám a všechna slunce obletěli v dostatečné vzdálenosti. Přesto jim let přes celou soustavu trval několik hodin.
Sondy pečlivě sledovaly okolí a upozorňovaly na každou maličkost, ale jejich signály se do mračna stále nemohly dostat.
„Jsme na okraji mračna,“ hlásil pilot, „dovnitř nebo po okraji?“ žádal rozhodnutí velitele.
Cameron se ohlédl na Johna. „Dovnitř. Pomalu a opatrně. Zastavte pár metrů za okrajem,“ řekl, když John kývnul hlavou.
„Mám signál!“ vyhrkl technik u senzorů. „Uvnitř mračna je něco obrovského.“
„Co konkrétně? Můžete to určit?“ John se dvěma kroky dostal ke stanovišti senzorového průzkumu a sklonil se nad obrazovkou.
„Zatím ne. Je to nějaká stěna. Jako… jako…“ technik každých pár vteřin měnil nastavení senzorů, aby získal přesnější údaje.
„Je to jako obrovská přepravní loď neznámého typu,“ řekl John Sheppard. „Zvnějšku nic jiného nezjistíme. Pláštěm nepronikne žádný paprsek.“
„Nevychází z ní ani žádné vysílání. Zdá se opuštěná,“ ozvala se žena u komunikace.
„Loď?“ Mitchella nejdříve napadlo, že se setkali s nepřáteli, ale nikdo na ně neútočil a nikdo se nesnažil přenést posádku jinam. „Máme spojení s vesmírem tam venku?“ zeptal se.
„Ne, pane, všechno se odráží zpátky. Žádný signál přes okraj mračna neprojde.“
„Máme vstupní otvor, můžeme dovnitř,“ hlásil John. „Ale je malý i na jumper a hranatý. Náš přechodový tunel na něj nenapojíme. Pokud někdo půjde dovnitř, bude muset ve skafandru.“
„Hlásíte se dobrovolně?“ zašklebil se Cameron pobaveně. Nikomu se většinou do skafandrů nechtělo.
„No,“ John si přejel rukou po vlasech, „vlastně ano. Jsem zvědavý,“ dodal, když si všiml Cameronova udiveného pohledu.
„Tak dobře,“ pokrčil velitel Daedala rameny. „Pošlu Steva ve stíhačce do volného vesmíru, snad se nám podaří kontaktovat velitelství nebo aspoň nějakou spřátelenou loď poblíž. Je tu někdo takový?“ otočil se ke stanovišti komunikace.
„Ve vedlejším systému by měla být ta nová čínská loď,“ řekla žena za pultem. „Myslím, že jí říkají Jackie Chan.“
„Fakt?“ Cameron zakoulel očima nad čínským výběrem jmen hvězdných lodí.
Žena se usmála a poslala připravenou zprávu do stíhačky kapitána Steva Big Chapnella.
„Stíhačka odletěla,“ hlásila za pár minut.
John stál připravený u přechodové komory co nejblíž neznámé lodi a na sobě měl vylepšený skafandr s pětihodinovou dávkou kyslíku navíc k původním osmi a s malými tryskami na regulaci pohybu.
„Taky bych odletěl,“ zabručel si pro sebe. Jeho hlas se přenesl do reproduktorů na můstku.
„Do toho, Johne,“ zareagoval Cameron. „Pomalu a opatrně, nevíš, co tě tam čeká.“
John pootevřel ústa, aby ironicky zopakoval ‚pomalu a opatrně‘, ale zase je zavřel a protočil oči. Jeho obraz se snad na můstek tak snadno nedostane. Počkal, až se otevřou venkovní dveře komory, a odrazil se směrem k neznámé lodi. Cestou komentoval svůj postup, chvíli se namáhal s otevřením vstupního poklopu, a když se mu podařilo se v neforemném skafandru nasoukat dovnitř, jeho signál se začal ztrácet. Poslední, co Cam a zbytek nové posádky Daedala slyšeli, bylo, že po vstupu se prostor rozšiřuje do něčeho podobného přechodové komoře na Daedalu a John se pokusí zjistit, co dýchají mimozemšťané z neznámé lodi.
„Dusík a kyslík!“ vykřikl John překvapeně a dotkl se modrého tlačítka. Dveře do vesmíru se zavřely a komora se začala plnit příjemnou atmosférou pozemského typu.

vynikající díl

[andoriel]

Děkuju, posedlíku

pěkny díl
jentak dál

[andoriel]

Děkuju, endysku

U mňa máš pekne našliapnuté (na barda zatiaľ )

[andoriel]

Děkuju, Davide

Ja ti neviem. Ono sa to veľmi dobre číta, ale hrozí nebezpečenstvo, že keby sme hlasovaním udelili Andoriel titul barda, chytí St0rmov vírus a čo by sme potom čítali

Veď sme ledva oslávili barda 2015. Uvidíme v decembri.

Teraz vážne: Výborný štart poviedky

[andoriel]

Děkuju, BFU

Měla jsem tady napsané dlouhé povídání, ale nechám si ho od cesty
Prostě děkuju.

[Aiwendill]

hmmm... bolo to pekné, ale to som ti už asi písal kedysi dávno v maile, že?

asi by som mal konečne prečítať aj najnovšie časti, čo si mi poslala... hanbím sa za svoju nedochvíľnosť...

[andoriel]

Děkuju, Aiwe

Pospěš si s četbou. Ještě pořád jsem nenašla nikoho, kdo by chtěl počítat minuty a miliony kilometrů, tak doufám, že se do toho pustíš Potřebuju kontrolu. Děkuju

Dostala si maila?
Myslím, že 24.12.15. Asi.

„Ale jenom, že jste to vy,“ ustoupil Larry,

Dobré čítanie
a Larry nemá chybu.

[andoriel]

Děkuju, Puk

Dostala jsem maila Sled kapitol měnit nebudu, vzpomínka zůstane tam, kde je, ale důrazněji ji uvedu Díky

[andoriel]

Je osmého, bavte se

5. Loď duchů

Teal’c seděl u řízení Al’keshe a rukama pevně svíral ovládací zařízení. Vnímal pohyb tří dalších Jaffů za sebou, ale nevšímal si ho. Věděl přesně, co dělají, protože jim to sám poručil. Hlídky na hranicích útoků nepřátel, kterým Pozemšťané začali říkat Shermaal, byly nutnou zbytečností. Pokud některá z jaffských hlídek na nepřátele narazila, zmizela stejně, jako všechny ostatní rasy, které se s nimi setkaly.
„Zdá se, že se Shermaal rozhodli zaútočit jinde,“ pronesl nejmladší ze čtyřčlenné posádky, sotva třicetiletý Tar’el.
„Máš snad nějaké informace z posledních minut, které nám unikly?“ zeptal se ho Teal’c.
„To ne,“ přiznal Tar’el.
„Tak jak můžeš vědět, že už Shermaal zaútočili?“ Teal’cův hlas zněl ledovou zlobou. Nemusel vést tuto hlídku, ani žádnou jinou, ale Ishta i Kar’yn měli každým dnem porodit a Teal’c dal přednost možnému boji před stále rozporuplnějšími náladami ženy a snachy. Rya’c nevěda, co ho čeká, souhlasil, že s oběma ženami zůstane v jejich společném domě. Když si Teal‘c vzpomněl na svého syna, ucítil bodnutí studu. Rya’c mu připadal mnohem odvážnější, protože se vrhl do neznáma, ve kterém nemohl vyhrát, zatímco Teal’c seděl ve známém prostředí hvězdné lodě a s několika desítkami ostatních Jaffů držel zcela zbytečnou hlídku.

Samantha se tentokrát neovládla a do asgardské ovládací desky uhodila sevřenou pěstí.
„Dotaz nebyl rozpoznán,“ oznámil jí nevzrušeně kovový hlas.
„A dost,“ zavrčela. „S tímhle končím. Není tady nic, co by se dalo použít. Není tady ani o Shermaal ani o dalších ZPM.“ Zvedla hlavu a setkala se s pohledem doktora Kavanagha. „Vy jste snad něco našel?“ vyjela na něho.
„Ne,“ řekl dotčeně.
V posledních deseti dnech, kdy spolu zkoumali asgardskou databázi, mu připadalo, že ho snad konečně začal někdo brát vážně, ale ta slepice se právě projevila jako… jako slepice, dořekl si v duchu. Bezúspěšně se pokusil zamaskovat hluboké zklamání a prohodil: „Jestli je to jediný dosažitelný zdroj informací čtyř původních ras, tak to můžeme rovnou zabalit.“
„Jediný,“ začala Sam a zarazila se. „Ne,“ na tváři se jí po dlouhé době rozlil úsměv. „Nejsou jediní.“ Usmívala se čím dál víc a k Larryho zděšení ho pevně objala.
„Geniální,“ zašeptala mu do ucha. Pustila ho a rozběhla se ke dveřím.
„Na co čekáte?“ vykřikla na něj, „připravte se na cestu Branou.“
Larry o krok couvl, místo aby ji následoval. Branou cestoval jen v těch nejnutnějších případech. Moc dobře si uvědomoval, co s ním taková červí díra může udělat, a rozhodně nechtěl skončit jako blábolivý idiot nebo zrůda s přeskládanou DNA.
Samantha se vrátila, popadla ho za ruku a táhla ho za sebou ze sálu Asgardu, výtahem a po schodech dolů až ke generálu Landrymu.
„Nic jsme nenašli,“ hlásila zadýchaně hned ve dveřích. Pořád svírala Larryho ruku a po svých úvodních slovech ho postrčila dopředu. „Ale Larry má skvělý nápad.“
Hank Landry povytáhl obočí a zvrátil se v křesle. „Poslouchám,“ řekl vlídně s pohledem upřeným do zmatených očí doktora Kavanagha.
Larry se nechápavě otočil k Sam. Nejdřív ho obvinila, že se málo snaží při hledání odpovědí v Asgardu a teď ho ještě ztrapňuje před generálem? To si tedy opravdu nezasloužil. „Nechápu…,“ začal ublíženě, ale Samantha ho nenechala domluvit.
„Pořád jsme pátrali v asgardské databázi a Daniel, jestli se nemýlím, se pokoušel spojit s povznesenými Antiky,“ začala vysvětlovat.
Hank se omezil na pouhé přikývnutí. Pokoušet se tajit některé přísně tajné operace před plukovníkem Carterovou bylo stejné, jako sledovat kolibříka stěhovavého při pářícím rituálu. Prostě to nebylo možné (zvlášť proto, že jsem si kolibříka stěhovavého právě teď vymyslela a vůbec netuším, jestli něco takového na Zemi existuje ).
„Kdysi Mléčné dráze vládly čtyři rasy,“ spustila Sam jako na přednášce. „Ferlingové jsou pryč moc dlouho, nikdo neví, kam zmizeli a jestli stále existují, Asgardé nám ve své databázi nenechali žádnou stopu a pokud se nemýlím, Daniel se s Antiky ještě stále nedokázal domluvit.“
Landry si zhluboka povzdechl. „Jsou to marné pokusy. Sotva jsme se zbavili Ori, úplně přestali komunikovat. Omu dokonce hledal i na Kebu, i když je vysoce nepravděpodobné, že by tam byla. Nejspíš ještě zápasí s Anubisem. Jediná další šance, kterou vymyslel, je, že umře a pokusí se povznést. Na Atlantis je ta povznášející laboratoř, ale zakázal jsem mu v ní jakékoli pokusy. A umírání jako takové samozřejmě také nepřipadá v úvahu.“
„Na jednu rasu jsme zapomněli!“ vykřikla Sam netrpělivě. „Půjdeme s doktorem na planetu Noxů. Ta hrozba se týká i jich. Pokud mě paměť neklame, hranice útoků se k nim brzy přiblíží. Musí nám přece pomoci,“ řekla zoufale.
„Půjdu s vámi,“ ozval se za ní hlas Daniela Jacksona. „Antikové jsou… raději to zkusíme s Noxi. Lya nás má ráda, třeba se spolu domluvíme.“
„Danieli,“ usmála se na něj Samantha, a pak se s otázkou v očích obrátila na generála Landryho.
„Dobrá, zkuste to. Snad z toho vzejde aspoň něco,“ mávnul rukou. Nechtěl Samanthě připomínat, že na planetu Noxů poslal už čtyři týmy a všechny se vrátily s nepořízenou. Pozemšťané nezahlédli ani veverku a kamkoli vyrazili, vždycky se po pár metrech ocitli zpátky před Branou.
„Odchod je za dvě hodiny, snad vám to bude stačit na přípravu,“ dokončil a sledoval, jak odcházejí a Sam s Danielem se už začínají dohadovat, s kým by bylo nejlepší jednat.
Larry si tiše ale velice hluboce oddechl, protože jeho se očividně nastávající mise přestala týkat.

Steve Big Chapnell vyletěl z prachového oblaku a ve stále se opakující smyčce pustil nahranou zprávu. Bylo to jednoduché hlášení o nálezu neznámé lodi s koordináty a žádostí o posily. Několikrát zakroužil, počkal, až se zpráva zopakuje alespoň šestkrát, a otočil se k návratu zpět do mračna a k Daedalovi. Neprůhledný oblak mu zakryl téměř celé zorné pole, přesto periferním viděním zahlédl něco, co ho přimělo strhnout řízení dřív, než do mračna vletěl.
Těsně nad oblakem se objevila mohutná neznámá loď. Její obrysy se chvěly, jakoby se právě zmaterializovala nebo vypnula maskovací štít.
Stevem i celou jeho stíhačkou projela vlna energie a roztřásla všechny nepřipevněné součástky. Tatáž vlna zničila mračno a nechala Daedala i obrovskou nákladní loď viset ve volném vesmíru zcela odhalené nepřátelským pohledům.
Steve pevněji chytil řízení a s procítěným zaklením přidal rychlost, aby se co nejdříve dostal ke své lodi. Poznal tvar nového plavidla z rozmazaných snímků a srdce mu svírala hrůza jako ledová ruka. Jeho první setkání se Shermaal a hned pěkně zblízka.

John Sheppard si nechal skafandr na sobě, jen si pro větší pohodlí sundal přilbu. Po přechodové komoře ho čekala dlouhá chodba. Světlo jeho baterky nedosáhlo jejího konce a neobjevil žádné známky toho, že by ve stěnách byly dveře, vstupy, větrací šachty nebo cokoli jiného, co by narušilo jednolitou matnou šeď chodby. Šel dlouho, aspoň se mu to zdálo, a v uších mu pískal jenom jeho dech.
„Co to tady asi máme,“ řekl nahlas, aby přerušil ticho. „Chtělo by to dveře,“ pokračoval v samomluvě. „Nebo nějaký jiný vstup, vchod, otvor… Tak už mi, kruci, otevři!“ zařval najednou.
Chodbou se nesla ozvěna jeho hlasu a zanikala bez ohlasu.
Stáhl si rukavici a dlaní se dotkl studené stěny ve výši očí. Zeď ho zábla až do kostí, ale nějaký efekt jeho dotyk přece jenom měl. Zprostředka dlaně se po stěně nahoru i dolů rozběhly tenké čáry, vykreslily oblouk a rozdělily ho na osm výsečí se středobodem na zemi u Sheppardových nohou. Vypadalo to jako oblouk vstupní brány, kde ve středu nejdelší svislé čáry byla umístěna Johnova dlaň. Lehce zatlačil a křídla brány se pootevřela. Zatlačil víc a vstoupil do haly, jejíž konec byl v nedohlednu, přestože byla ozářená nažloutlým světlem, které Johnovi z neznámého důvodu připomnělo zkažené vejce.
Víc než světlo ho ale zajímalo, co v něm viděl. Celá hala byla plná kovových tyčí s asi metrovou kulatou základnou a na podstavci každé tyče stál člověk, Jaffa, nebo jiný příslušník všech možných ras Mléčné dráhy. John měl pocit, že dokonce někde v dálce vidí někoho z Noxů. Bylo jich tolik, že John nepochyboval, kam se dostal. Tady Shermaal skladovali zajatce z planet i lodí. Všichni měli zavřené oči a v nažloutlém světle vypadala jejich kůže šedomodrá. Nad první úrovní hibernačních podstavců, jak si je John sám pro sebe nazval, byla umístěna hustá síť průhledných vláken s další úrovní podstavců plnou zajatců, a tak to šlo až kamsi do dalšího nedohledna vzhůru. Po padesáti podstavcích na každou stranu byly vybudované přestupy mezi jednotlivými úrovněmi ze stejně průhledného materiálu jako podlahy, takže je John na první pohled považoval pouze za větší mezery mezi hibernačními podstavci.

„Daedalos volá o pomoc!“ vykřikl Chuck u hlavního pultu kontrolní místnosti na Atlantis. „Mají nějaké potíže. Posílají souřadnice. Není to daleko,“ hlásil překotně komunikátorem do velitelské kanceláře.
Evan Lorne se zamračil. Jeho první větší velení bylo právě podrobováno nečekané zkoušce. Zvedl se z pohodlného křesla a doběhl do kontrolní místnosti, aby se na vlastní oči a uši seznámil s obsahem Daedalova volání.
Ve stejné chvíli tam dorazili i doktoři McKay a Felger, oba plní starostí o osud nové posádky pozemské hvězdné lodi.
Lorne ani nevyslechl všechny jejich rady a prosby a vydal rozkaz otočit Atlantis na pomoc lodi v nouzi.

„Naši přátelé z Tau’ri žádají posily,“ řekl Teal‘c překvapeně. „Zdá se, že něco našli.“ Odeslal zprávu dalším jaffským lodím v dosahu a několika hmaty připravil Al’kesh k letu v hyperprostoru.
Tar’el měl na jazyku dotaz, jestli už nečekají na přílet Shermaal, ale včas ho spolkl. Věděl, že je vhodné být mezi prvními na místě nějakého dění.

„Daedalos posílá souřadnice a zprávu, že našel cizí opuštěnou loď. Okamžitě zadejte kurz k místu setkání!“ velel plukovník Wei Wang na můstku nejnovější čínské lodě Jackie Chan.
Loď se pootočila, otevřela hyperprostorový tunel a zmizela v něm.

„Co vám to udělali?“ zašeptal John. Udělal pár kroků a stanul před Stevenem Caldwellem. Původní velitel Daedala vypadal stejně jako ostatní. John si při bližším pohledu všiml, že se mu víčka chvějí, a když se dotkl jeho ruky, byla teplá a pod prsty ucítil pomalý tep.
„Tak jo,“ zamumlal a rozhlédl se. Najít ovládací pult mu netrvalo dlouho, ale pochopit symboly a správně je zadat, to ho stálo několik fatálních pokusů, kdy místo oživení některou sekci spících přivedl k okamžité smrti.
Po prvním úspěšném pokusu se zarazil s rukama nad panelem a zamyslel se. Probudit všechny najednou by sice bylo krásné, ale všichni se na Daedalos nevejdou. Navíc mezi unesenými mohou být rasy, které se nenávidí, a ty by nebylo rozumné nechávat příliš dlouho spolu. Znovu prostudoval ovládací panel a zadal příkaz k oživení posádky Daedala.
„Marksi,“ oslovil taktického důstojníka, sotva se oslovený dokázal sám postavit na nohy. „Naučím vás pracovat s oživovací jednotkou. Dáváte pozor, majore?“
Kevin Marks zamrkal, aby se mu podařilo lépe zaostřit. „Ano, pane,“ zachraptěl automaticky.
„Tak se soustřeďte. Nebylo by takticky vhodné, abychom zabili víc zajatců, než už je mrtvých,“ pokoušel se ho John vyburcovat z přetrvávající letargie.
Kevin se s nádechem narovnal a zopakoval: „Ano, pane.“ Tentokrát to znělo rozhodně a major vypadal, že vnímá, co mu plukovník říká.
Steven Caldwell se rychlokurzu dobrovolně zúčastnil také, protože chtěl mít možnost rozhodnout, v jakém pořadí budou ostatní zajatce budit. John několikrát zopakoval správné pořadí tlačítek a Kevin s drobným zaváháním probudil další malou sekci spáčů.
„Výborně, teď už si poradíte sami. Půjdu informovat Daedalos, co jsem tady objevil. Hmmm,“ zarazil se John a podíval se na Stevena. „Plukovník Mitchell bude určitě rád, že jste se našel,“ řekl s drobným pousmáním.
Caldwell se ušklíbl a sklonil se nad ovládací panel, aby dohlédl na probouzení zajatců.
John Sheppard došel dlouhou chodbou k přechodové komoře, pečlivě za sebou zavřel dveře, nasadil si přilbu a nechal vyčerpat vzduch. Stiskl otevření vnějších dveří a připravil se ke skoku do mlhoviny.
Dveře se otevřely, ale mlhovina se někam ztratila. John se usmál. Aspoň uvidí, kam poletí. Trup Daedala se mu zdál tak blízko, že stačilo natáhnout ruku. Očima našel ten správný vstup na pozemskou loď, odrazil se a připravil se na rychlé zachycení madla u přechodového vstupu.
Zachycení se nekonalo. Těsně před tím, než se John mohl dotknout trupu Daedala, se celý kolos před ním zatřásl a nějaká vesmírná síla ho odhodila ze Sheppardova dosahu. Zlomek té síly se otřel i o plukovníka ve skafandru, připravil ho o vědomí a vychýlil jeho let.
„Ne!“ vykřikl Steve Big Chapnell, když viděl, jak pulz z plavidla Shermaal udeřil do Daedala takovou silou, že ho rozlomil vedví.
Zvedl stíhačku, aby se vyhnul troskám a na jednoduchém senzoru zachytil několik vyhasínajících známek života. Proletěl v dostatečné vzdálenosti od rozpadajícího se plavidla a těsně se vyhnul obří nákladní lodi, kterou měli zkoumat. Nejraději by se pustil do boje bez ohledu na rozdíl ve velikostech a nepoměr palebných sil, ale přinutil se skrýt ve stínu nákladní lodě, aby si mohl všechno promyslet. Přitom si všiml, že jedna známka života na senzoru stále slabě bliká. Než určil směr a rozhlédl se, blikání přestalo.
John Sheppard stále v bezvědomí letěl neměnnou rychlostí pryč od umírajícího Daedala, osamělého Steva, probuzených zajatců i nepřátelské lodi. Pryč od malé sluneční soustavy dál a dál do hlubin mezihvězdného prostoru…

vynikající díl

[andoriel]

Děkuju, posedlíku

[Aiwendill]

pekná časť...


ja viem, ja viem... mal by som ísť konečne čítať tie najnovšie časti, ktoré si mi poslala mailom... sľubujem, že do konca týždňa dostaneš odo mňa komentár...

[andoriel]

Děkuju, Aiwe

Toto je spoiler!!!:

Jen čti, za chvíli přijdou další kapitoly ... a tentokrát se tam víc objeví i jeden bývalý wraithský velitel (dříve zajatec ve Via Dimidia). Už se těšíš?

[Aiwendill]

ach jaj, tak to si asi vymyslíš nejaký krutý osud pre toho veliteľa, keď ti tak dlho neodpisujem, že?

[andoriel]

Právě jsem veliteli Aiwemu vymyslela krutý osud a Tebe budu trápit, protože Ti hned nepošlu, co jsem vymyslela

Pro všechny ostatní doplním v prvním příspěvku pár názvů kapitol s tím, že možná dojde ještě k nějakým změnám

[andoriel]

Dobré ráno, bavte se

6. Svázání Daedala

„Střílejte! Zaměřte a palte!“ křičel Wei Wang na palubě Jackie Chana. Pozemská loď vypadala oproti plavidlu Shermaal maličká, přesto z ní létaly střely i paprsky a bezmocně se rozbíjely o silové pole kolem celé nepřátelské lodi. O pár stupňů výš se stejně nadarmo snažil o útok jaffský Al’kesh pod vedením Teal’ca.
Koráb Shermaal stál na místě a na střelbu nijak nereagoval. Opodál se kolem osy pomalu otáčel Daedalos a postupně se rozpadal.
Na můstku zůstal Cameron Mitchell a Shana Morrisová. Jako čerstvý velitel si Cam nedovedl představit, že by opustil svoji loď, i když se mu bortila pod rukama. Společně se Shanou se snažili udržet pod tlakem co nejvíce chodeb vedoucích k záchranným kapslím. Nad hlavami jim dunělo hlášení vysílané po celé lodi: „Opusťte loď! Okamžitě se odeberte k nejbližším přístupným záchranným modulům a opusťte loď!“
Cam si pro sebe tiše klel a Shaně tekly tiché slzy, když se snažila vztyčit silové pole, aby poslední opozdilci mohli bezpečně proběhnout kolem jednoho z doků, ze kterého zbylo pár pokroucených vzpěr. Pole se ustálilo a pět lidí se co nejrychleji rozběhlo přes nebezpečný úsek do další chodby. Třem se to povedlo, ale pak se pole zhroutilo, uzavřela se bezpečnostní přepážka a dva poslední vyletěli do volného vesmíru.
„Zatraceně!“ vykřikl Cam. „Jděte, Shano, tady už nic nezmůžeme. Jeden ze záchranných člunů by měl být kousek odtud. Chodba je zatím v pořádku.“
„Pokud já, tak vy taky,“ odsekla mu třesoucím se hlasem. Sledovala přitom poslední dva členy posádky, kteří se pohybovali ve zbytcích trupu lodi. Snažila se je očima dostrkat do nejbližšího modulu. Podařilo se jim k němu doběhnout a hned aktivovali vystřelení.
„Ne!“ vyjekla Shana. Na rozdíl od těch dvou viděla, jak se oddělil další kus Daedala a přehradil malé lodičce cestu. Náraz byl tak prudký, že se modul rozpadl na součástky. Shana odvrátila hlavu. Nechtěla vidět další těla plující ve vzduchoprázdnu.
„Jdeme,“ popadl ji Cameron za ruku a táhl ji k východu z můstku. Dveře se před nimi neotevřely. Zůstaly zablokované a odmítaly reagovat na jakékoli pokyny.
Shana se vrátila k obrazovkám a najednou se rozesmála. „Nechte toho,“ volala na Cama a zajíkala se hysterickým smíchem. „Nemá to smysl.“ Nadechla se, aby se trochu uklidnila, a pokračovala: „Za těmi dveřmi už nic není.“
Jako na povel všechna světla můstku zhasla.

„Joe, jakmile vstoupíme do normálního vesmíru, najděte tu cizí loď a palte.“ Joe Spencer v antickém křesle pokýval hlavou, že Evana Lornea slyšel, a dál se soustředil na let Atlantis. Byla to jeho první opravdová mise po desítkách simulací a náležitě si ji užíval. Poslouchání rozkazů mu sice občas dělalo potíže a někdy nevěděl, kdy držet jazyk za zuby, ale jeho výcvik stejně pokračoval, protože měl jeden z nejsilnějších antických genů na Zemi. Městskou loď ovládal jen tak mimochodem a jediné, co nedělal právě rád, byla střelba. Jeho instruktoři vybírali ty nejodpornější mimozemšťany, aby mu pomohli překonat přirozenou nechuť k zabíjení, ale vždycky je překvapil nějakým postřehem, který i z děsivého povstalce Reetou udělal pozoruhodnou zajímavost nebo milého domácího mazlíčka.
Pro let Atlantis na P3X-972 byl bývalý holič Joe vybrán proto, že se jednalo o ryze vědeckou misi, kde se se střelbou nepočítalo a Joe si v praxi mohl v klidu vyzkoušet své nově získané teoretické dovednosti. Navíc celé akci velel podplukovník Lorne, který byl kdykoli schopný Joea zastoupit v případě nečekaných potíží.
Potíže se ukázaly být zcela jiného druhu, než s jakými Evan i Joe počítali, a tváří v tvář realitě možného zániku byl i zarputilý pacifista Joe rozhodnutý střílet v okamžiku, kdy uvidí na nepřítele.
Atlantis se vynořila z hyperprostoru nad plavidlem Shermaal a zcela mu zastínila všechna tři slunce blízké soustavy. Ze spodní části antického města vyletělo pět zářících střel, proletělo štítem města do volného vesmíru a zatočilo se v divokém tanci. Dřív, než se střely mohly dotknout nepřátelské lodi, ta se najednou zachvěla a zmizela nejen ze zorného pole všech, kdo ji sledovali, ale také ze všech radarů a sledovacích sond.
Joe se snažil rychle deaktivovat střely a přitáhnout je zpátky do jejich úložiště, než někomu ublíží. Přesto si všiml Daedala poletujícího okolo v několika kusech a také dvou známek života na jeho můstku. Bylo to poslední místo, kde byl ještě tlak a kyslík, ale to nemohlo vydržet dlouho. Chtěl aktivovat teleportační zařízení, ale body zmizely ve stejném okamžiku, jako nepřátelská loď.
„Co to, sakra…?“ vypadlo z Joea.
„Joe, jste v pořádku?“ reagoval okamžitě Lorne.
„Jo,“ zahučel Joe. „Asi se mi něco zdálo.“
„No, o tom si ještě promluvíme později,“ rozhodl Evan s pohledem upřeným na všechny viditelné lodě v okolí. „Teď mi řekněte, co je v tom obrovi nalevo od nás.“
Joe studoval změť vznášející se nad jeho křeslem a soustředěním se kousal zevnitř do tváří. „Zmatek,“ prohlásil nakonec.
„Cože?“ Evan Lorne si o sobě rád myslel, že má božskou trpělivost, ale tahle vlastnost mu právě začínala docházet.
„Je tam zmatek,“ klidně zopakoval Joe. „Spousta lidí a jiných… tvorů nebo co to je. Někteří svítí jak šílení, jiní jsou matní, ale rozsvěcují se. Chcete vzorek?“
„Myslíte přenos?“ Podplukovník zaváhal. Potřeboval vědět, co se děje na obrovské neznámé lodi, ale nechtěl riskovat.
Joe se zasmál. „Pošlu vám k Bráně kamaráda.“ Pečlivě vybral ze změti ukazatelů života jednu tečku s čipovou identifikací a přemístil ji do prostoru Brány.
Doktorka Lindsay Novakova překvapeně zamrkala a škytla.
„Doktorko!“ vrhl se k ní Lorne.
„Co? Cože?“ Lindsay byla trochu zmatená, ale usmála se na známou tvář. „Kde to jsem?“ chtěla vědět hned potom.
„Jste na Atlantis. Přiletěli jsme na tísňové volání Daedala,“ vysvětloval Evan. Nejraději by seběhl dolů, popadl Joea za krk a pořádně s ním zaklepal.
„Ach. Aha. To jste hodní. Kde jsou ostatní?“ Lidsay se rozhlížela po prázdném prostoru.
Lorne se zhluboka nadechl. Rozhovor s doktorkou Novakovou ještě chvíli trval, ale nakonec se dozvěděl vše, co potřeboval. Předal velení v Hlavní věži a seběhl k antickému křeslu. Vyhnal z něj Joea a ujal se nad ním vlády sám. V rychlosti informoval čínskou loď i Teal’ca, že v nákladní lodi jsou zajatci Shermaal, které do té doby považovali za mrtvé nebo alespoň ztracené s minimální nadějí na návrat. Zároveň vše ohlásil na velitelství SGC. Po chvíli tichého překvapení a následného jásotu jim oznámil, že všechny bývalé zajatce přenese na Atlantis a nepozemské rasy vysadí na některé planetě s Hvězdnou Branou. Někteří budou moci do svých domovů odejít okamžitě, někteří budou moci poslat zprávu na své mateřské planety. Dostalo se mu trochu zdráhavého souhlasu. Na víc nečekal a přerušil spojení.
Teal’c požádal o vstup na Atlantis, jakmile budou Jaffové přesunuti. Chtěl je osobně informovat o místě, kam mají Branou odejít. Evan nad tím pozvedl obočí, ale nevyptával se, proč chtějí zajatce tak striktně oddělit od zbytku své populace. Jaffská politika byla jejich záležitost.
Přesun bývalých zajatců probíhal pomalu. Podplukovník Lorne nejprve přesunul bývalou posádku Daedala, informoval Stevena Caldwella o situaci a požádal ho, aby se vrátil a organizoval odchod zevnitř nákladní lodi. Plukovník Caldwell si vyžádal ještě majora Markse k probuzení zbytku nedobrovolných obyvatel lodi a sotva se oba ocitli zpátky v obrovském skladovacím prostoru, začali se zdlouhavou a namáhavou prací. Nešlo jen o probuzení všech ještě spících, ale i o vytvoření skupin z jednotlivých ras a hlavně o schopnost vysvětlit nedůvěřivcům, že to není akce Shermaal k ovládnutí zbývající části Mléčné dráhy, ale záchranná akce k navrácení všech do jejich domovů.
Lorne svolal rychlou poradu do suterénu, aby měl přes křeslo stálý přehled o situaci na nákladní lodi. Na mapě Města vyhradil prostory, kam měli být bývalí zajatci prozatím umístěni, a svojí nevelké vojenské posádce určil nejnaléhavější úkoly. Každou skupinu odvedlo pár vojáků z Atlantis na stanovené místo a vstup zablokovalo, aby se nově příchozí volně nepotulovali po Městě nebo nevyhledávali nepřátele v ostatních zachráněných rasách. Toto opatření se týkalo hlavně některých bojovnějších skupinek.
Steve ve stíhačce opustil úkryt u nákladní lodi a hlasitě se dožadoval přistání na Atlantis. Podplukovník Lorne nechal rozhodnutí o nejlepším místě pro přistání na obsluze řídící místnosti a dál se věnoval přípravám na přijetí velkého množství bývalých zajatců Shermaal.
Trvalo značnou dobu, než byla nákladní loď i Atlantis připravena k velkému přesunu. Lorne si všiml, že se Jackie Chan přiblížil k troskám Daedala a za pomoci Jumperů i lidí ve skafandrech začíná obhlížet pozůstatky jedné z nejvytíženějších hvězdných lodí malé Pozemské flotily.
„Veliteli Wangu, co to tam chystáte?“ zeptal se Lorne bez obalu.
Wei Wang se tvářil slavnostně, když odpovídal: „Chystáme vám balíček na zpáteční cestu k Zemi. Byla by škoda nechat zde všechen materiál, když jeho část může být použita ke stavbě další lodi.“
Lorne si všiml, že každý Jumper za sebou táhne silný provaz nebo řetěz a za pomoci kosmonautů jimi vážou trosky Daedala do něčeho, co se opravdu podobalo velkému balíku. „To je od vás moc hezké,“ řekl opatrně.
„Můžete to připevnit k jednomu z mol,“ vážně navrhoval Wang. „Jackie Chan je sice výjimečná loď, ale takový náklad by na Zemi nedokázala dopravit.“
Lorne mlčky kývl. Tušil, že proslovu velitel Wanga ještě není konec. Nemýlil se. Wang se ještě víc narovnal a pokračoval:
„Velitelství galaktické obrany Země jistě ocení naši účast na záchraně zajatců i nezištnou pomoc při dopravě poškozené lodi do domovského přístavu. A také chceme všechny osvobozené čínské zajatce dopravit do jejich domoviny v naší nové lodi.“
„To jistě,“ řekl Lorne a snažil se, aby mu v hlase nebylo znát podráždění. Pohledem zaletěl ke konečným pracím ve svazování rozpadlé lodi.
Wang se usmál. Všiml si, že se podplukovníku Lorneovi pootevřela ústa údivem.
Evan nevěřícně zíral na poslední dva Jumpery, které se motaly kolem svázaného Daedala. Právě proletěly kolem sebe v těsné blízkosti, udělaly smyčku, rozletěly se do stran a uvolnily přitom konce poutacích lan.
Před ohromenýma očima podplukovníka Evana Lornea se vznášel Daedalos rozložený na kousky, přeskládaný a svázaný do úhledného balíčku i s mašlí spletenou z konců dvou posledních lan.
„Chcete, abychom vám balík dopravili na molo?“ zeptal se spokojeně Wang. Měl co dělat, aby odolal trhání zamnout si ruce nad dobře vykonanou prací.
„Děkujeme, to už zvládneme sami.“ Evan nasucho polknul a přerušil spojení. Vzápětí se musel soustředit na teleportaci další skupiny z nákladní lodi. Stejně mu to nedalo a koutkem oka pořád pokukoval po obrazu balíčku s mašlí. Potřásl hlavou a přinutil se odvrátit pohled. Aktivoval komunikátor a k ostatním příkazům, které se týkaly probuzených, přibyl ještě jeden ohledně osob z čínského kontingentu. Jak velení ocení pomoc Jackie Chana při svázání Daedala, to mohl s klidem nechat na jiných, ale on hodlal přání velitele Wanga splnit.
Každý příchozí byl pečlivě zaznamenán s uvedením místa, které mu bylo určeno do příletu na planetu s Branou. Posádky pozemských lodí byly sice zaznamenány, ale kromě příslušníků čínských lodí se mohly volně pohybovat po Atlantis a byly zapojeny do běžných činností.
Jay Felger sledoval na velké obrazovce dění v Atlantis i okolním vesmíru a s nadšením si tiskl ruku na srdce. „No, podívejte se na to!“ vykřikl tak hlasitě, že Rodney povyskočil. „To se jim vážně moc povedlo,“ dodal Jay tišeji.
Rodney zvedl hlavu a s nezájmem přejel pohledem obrazovku. Překvapeně vytřeštil oči, a pak se chytil za hlavu. „To snad není možné,“ zašeptal zděšeně.
„Co?“ vyděsil se Jay.
Rodney zuřivě tloukl do klávesnice, jak vyvolával seznamy nových obyvatel Atlantis. „Podívejte se. Sebrali i ty, kteří nepřežili útok na Daedala a také všechny záchranné moduly. Všichni ze Země už by měli být tady, ale pořád chybějí tři lidé!“
„Nevidím. Kdo schází?“ Jay přejížděl očima řádky, které naskakovaly tak rychle, že se v nich nedokázal orientovat. „Tak kdo?“ zvedl trochu hlas, protože Rodney McKay neodpovídal. Neodpověděl ani tentokrát. Aspoň ne přímo. Zmáčkl komunikátor a spojil se se suterénem, kde bylo umístěné křeslo.
„Už jsou na Atlantis všichni ze Země včetně nové posádky Deadala?“ zeptal se bez úvodu podplukovníka Lornea.
„Ano, Rodney. Máte nějaký problém?“ Evan právě posílal vlastní Jumpery, aby přitáhly úhledný balíček, ve který se změnil Daedalos, na městské molo, a neměl čas na zbytečné tlachání.
„Musíte všechno prohledat znovu. Někdo nám schází,“ zakvílel Rodney.
„Kdo, doktore? Mluvte jasně,“ zamračil se Evan.
„Nejsou tady plukovník Mitchell, Shana Morrisová a plukovník Sheppard. Musíte okamžitě zahájit pátrání a najít je!“ křičel Rodney.
Evan Lorne se víc zabořil do křesla a pustil další sken oblasti, ještě podrobnější, než všechny předešlé.

Paráda, ak vydržíš pokračovať v tejto kvalite, bude to v decembri zaujímavé rozhodovanie

[andoriel]

Děkuju, BFU

Mašlička byla pěkná? Nedalo se jí odolat