SG:ZDP -111. Na Věčných Časech - KONEC (+PDF za Obsahem)

výborný hlavně Vala

[andoriel]

Děkuju, posedlíku

Chápu

[andoriel]

Snad nebude vadit, když přidám upoutávku už dneska

Tuhle mám zvlášť ráda

Upoutávka číslo 4

Ve velkém podkrovním bytě v blízkosti jedné z největších pařížských dominant – Notre Dame - se právě speciální zásahová jednotka v černých ochranných oblecích probourala dovnitř.
„Policie! Vstupujeme do vašeho bytu!“ vykřikl velitel, i když ze zkušenosti posledních čtyř týdnů věděl, že je to zbytečné.
Sotva dořekl poslední slovo, jeho muži se rozběhli, aby co nejrychleji nalezli obyvatele bytu a mohli zavolat další partu, která měla na starosti odnesení těl.
„Tady!“ ozvalo se z kuchyně. Tři z pěti vojáků už tam postávali. „Budeme potřebovat i odchyt,“ řekl jeden z nich veliteli.
Nad mrtvolami dvou lidí, na některých místech okousanými až na kost, se krčilo několik rozježených koček. Té nejbližší z tlamičky visel kousek napůl rozžvýkaného masa. Sotva se na ni velitel podíval, s mlasknutím ho spolkla a zasyčela na vojáky, jakoby jim chtěla dát najevo, že tato kořist je její.
Velitel procítěně zaklel.
Poslední voják do kuchyně sotva nahlédl, otočil se a přitiskl si k uchu komunikační zařízení zabudované v nepropustné helmě. Ohlásil místo a čas nálezu a zavolal speciální odchyt. Přitom se stále nenápadně posunoval směrem ke dveřím. Myslel si, že už ho nic nepřekvapí, ale jeden pohled do kuchyně ho přesvědčil o opaku. Vypnul komunikátor a naprázdno polknul, aby se zbavil nepříjemné pachuti v ústech.

Včera jsem napsala stránku číslo 100, ale Krabat se do Mléčné dráhy pořád ještě nedostal, takže si na souvislé vyprávění ještě nějakou chvilku počkáte

začínáš mě děsit

[andoriel]

Děsím Tě kočičkama, posedlíku? To byla jenom třešnička na dortu
Neděs se, těš se - bude hůř
Děkuju

to ten smajlík číči jsou v pohodě

[andoriel]

Smajlík? A který Tě tak vyděsil?

říkám si, že Andoriel začíná být mormidní

[andoriel]

Nezačínám, při psaní někdy jsem. Většinou na žádost okolí. Je to sranda
Díky, Ondro.

No asi je to tím, že jsem ještě nedočetl elenou planetu alias paralérní vesmír

tanhle

[andoriel]

To je hezký usměvavý čertík - malej ale šikovnej

[Aiwendill]

A nema rad vodu, ze?

[andoriel]

Honem, honem, za chvíli je tady švagr a Vilínka dostane desítky. Každý zásah do počítače je sázka do loterie, jestli to pak bude fungovat nebo ne

Upoutávka číslo 5

Samantha vzala do ruky další zkumavku s krví Ann a zamrkala, aby ji přestala vidět několikrát. Nemohla si dovolit přestat pracovat a jít si odpočinout, vždyť právě teď snad konečně docházelo k tomu průlomu, který při každé příležitosti pořád dokola omílal Jay Felger.
„Doktorko Carterová,“ oslovil ji jeden z lékařů. Leknutím pustila ten kousek skla, který v jejích očích právě získal správný tvar, o krok ustoupila a beze slova se dívala, jak se ve střepech na zemi rozlévá tmavočervená kapalina.
„Odejděte,“ řekl jí přísně další z lékařů a přes průhled masky se na ni zamračil.
Sam couvla o další krok, aby nepřekážela úklidu, a opřela se o nejbližší stůl.
„Opatrně,“ ozvalo se za ní vyděšeně a jedna z bílých postav v posledním okamžiku zachytila stojan, do něhož Sam neopatrně strčila.
„Myslím to vážně, běžte. Vraťte se, až se vyspíte, takhle tu nejste nic platná.“ Doktor Winkler neměl čas na omdlévající doktorky. Těsně před směnou se dozvěděl, že Cynthii odvezli do nemocnice. Dům s velkou terasou zůstal prázdný a Cynthie v zářivě žluté noční košili teď leží někde v přeplněném pokoji a poslouchá vzdychání ostatních pacientů. Napadlo ho, že jestli ještě může mluvit, nejspíš si zpívá. Byla tak zatraceně optimistická! Většinou se mu to líbilo, ale teď by byl mnohem raději, kdyby všechno brala trochu víc vážně.
„Pojďte, plukovníku, odvedu vás do odpočinkové místnosti,“ řekl Sam tiše Carson Beckett. „Je nás tady dost. Na chvíli se obejdeme bez vás. Musíte být silná, jinak…,“ zmlkl a zatvářil se rozpačitě.

Přiznávám, že další upoutávky zatím nemám vybrané, ale snad se mi povede ještě nějaké zajímavé kousky bez velkých odhalení vyzobnout.
Hezký víkend

super

[andoriel]

Děkuju, posedlíku

Po pravdě je to takové smutné. Dokonce i to připomělo Orlina, jak se pokoušel vynalézt protilátku proti převorskému moru

Jinak velice pěkné

[andoriel]

Děkuju, Ondro
Trochu smutné to bude. Kdyby to bylo jenom veselé, tak by to nebylo ono

[Aiwendill]

pleeeeeaaaasssseeeee!!!

začni to už konečne vydávať!!!!


alebo aspoň pošli ďalšie časti na mail...

[andoriel]

Vydrž, Aiwe, vydrž
Trochu jsem se zamotala s dvouhlavou kobrou Musím se vymotat.
Ale pošlu. Mám překvápko

[Aiwendill]

tak to sa teším...

Konečne som sa sem dostal.
Aj táto ukážka je dobrá.
Dúfam, že dnes stihnem prečítať stiahnuté PDF-ko.

[andoriel]

Děkuju, Puk
Tady je další:

Upoutávka číslo 6

Příjemnou otupělost, která ho unášela do nekonečna, začal rušit protivný zvuk. Nechtěl se budit a zjišťovat, co se děje. Bylo mu dobře. Nic necítil, nic ho nebolelo – jen uši. Trhnul hlavou a zamrkal do černého prázdna. Pohnul rukama a nohama a znovu se dostavil ten pocit neskutečna. Ostré pípnutí mu skoro roztrhlo bubínky a oči oslepil záblesk červeného světla.
„Co to, sakra, je?“ rozkřikl se. Jeho hlas zněl dutě. Zamrkal a soustředil se na svoje okolí. Před ním byla černá propast vesmíru tečkovaná vzdálenými hvězdami. Natáhl před sebe ruce a zadíval se na bílé válce zakončené pětiprstými rukavicemi. Skafandr?
Lehké ťuknutí do zad ho přimělo pootočit hlavu, jak nejvíc to šlo. Sotva zahlédl hladký antracitový povrch čehosi, o co se opíral, uši mu opět zasáhlo pípnutí. Zvedl před sebe levé předloktí a zadíval se na displej. Musel několikrát zamrkat, aby na něj dokázal zaostřit.
„Výška, tlak, teplota, rosný bod,“ zamumlal a zkoumal, čím je jeho pobyt ve skafandru ohrožen. Tlak byl v pořádku, teplota trochu vyšší, ale v mezích. Další pípnutí a jeden ukazatel se červeně rozblikal.
Třicet, dvacet devět, dvacet osm… začalo odpočítávání. Vzduch! V panice začal hledat trup známé lodě, aby se dostal do bezpečí. Točil se dokola a nic známého neviděl.
Dvacet, devatenáct…
Přinutil se přestat lapat po dechu s otevřenými ústy. Srdce mu utíkalo jako o závod. Uviděl svůj tep na displeji a zamračil se na něj. Kde je jeho loď?!
Patnáct, čtrnáct…
Znovu se otočil kolem osy. Pomalu a rozvážně přejížděl očima každý kousek viditelného vesmíru. Nikde nic.
Osm, sedm…
Přehmátl, aby se víc pootočil v dalším směru. Automaticky se přitom ujistil, že se pevně drží výstupku na té antracitové stěně. Antracitové stěně?
Pět, čtyři…

Dobré.