JJTS - 14. kapitola - Budoucnost

[andoriel]

Je to skvělé čtení

Díky, vážím si všech pochval.
coldvel: Jo taky mě to samotnou překvapilo, co jsem to vymyslela, ale ten nápad mi nějak nedal pokoj. I když původní nápad, na právě "ty vlky" vznikl, když jsem četla Čachtickou paní, protože právě ona mi je tak trochu připomínala.

Já to ještě nečetl jen kousek, ale já chci sci-fi a todle je fantasy, Pán prstenů či zaklínač je to fajn, a tak ale prostě pušky, vesmírní lodě, pořádně super kanony a tak to mam rači.

Zdravím všechny formy života!
No, jak je zvykem, snad už celkem ustáleným, je pátek = nová kapitola povídky. Dnes, to ovšem nebude jen kapitola, ale i malá bonusovka.
Přeji hezké počtení.

Kapitola 11 - (Ne)Známá entita

Nejraději by právě vraždila zlostí, do čeho se to nechala uvrtat? Jak proboha mohla souhlasit? Nakonec vzdychla a vydala se sbalit věci. Dorazila do laboratoře a několikrát si přečetla lísteček od majora.

Když vše posháněla, raději to znovu zkontrolovala. Nechtěla být za idiota, až by zítra zjistila, že něco extra důležitého nemá. Zrovna se pokoušela zabalit vzorkovací papírky, které snadno určily pH půdy a vody, případně jiných věcí, když se uslyšela kroky. Zastavily se někde v blízkosti dveří. Prudce se otočila a nic. V místnosti kde byla a ani ve vedlejších nikdo nebyl. Zavrtěla hlavou, aby z ní vyhnala hloupé myšlenky.

Konečně dobalila věci, musela tu být notnou chvíli. Spokojeně prohlížela brašny a kufr, ve kterých měla sbalené potřebné přístroje a nádobky a několik dalších potřeb. Nebylo toho zrovna málo, vlastně se zamyslela, jestli to nepřehnala. Nakonec rozhodně pokývala hlavou. Lepší bude, když bude mít něco navíc, než když bude kupu věcí postrádat. Najednou to uslyšela znovu, kroky a pak hlas.

Nedokázala se otočit, byla jako paralyzovaná. Její pohled o kousek uhnul a ona v jednom přístroji uviděla odraz bytosti za sebou. Krve by se v ní nedořezal. Kdyby jen nedořezal! Žádnou teď snad neměla.

Místnost s bránou

„McKayi, pojď se na něco podívat.“ volal Rodneyho český vědec. Tohoto zavoláni si však všimli i podplukovník a major Lorne. McKay se nakvašeně otočil a pohlédl na senzory, snímající vnitřek Atlantis.

„A kruci!“ to bylo jediné, co ze sebe vydal. Nechápavě hleděl na červeně zobrazenou tečku na senzoru a ke vší smůle hned vedle ní blikala modrá.

„Co se děje?“ zeptal se Sheppard, který zatím nechtěl dělat z komára velblouda. Rodney občas přeháněl a všechno dramatizoval. Ten si myslel, že umře už při rýmě a teplotě.

„Máme tu nezvaného hosta a podle senzorů to není člověk ani wraith, toho už by senzory rozpoznaly, McKay je naprogramoval minulý týden. Je v biologických laboratořích, sekce tři a je tam s tím někdo z našich,“ ujal se slova Zelenka.

Major nezdravě zbledl. Velice rychle si dal dohromady dvě a dvě a tušil kdo v laboratořích je. Než však stačil zareagovat a říct svůj názor, ozval se Sheppard a udílel instrukce. Během okamžiku se k nim přidal zbytek týmu Shepparda i Lorna a mířili k laboratořím.

„Pane, asi vím kdo tam je,“ ozval se Evan cestou k místu, kde se nacházela ona entita. John se k němu otočil, ale jen tak, aby zvládl sledovat Lorna i cestu.

„Pokuď se obávám správně, pak je tam Darren Nix. Ta dívka z …,“ víc nestačil říct a Sheppard zaklel, to mu tak chybělo. Ta holka se tam bude jenom plést.


Laboratoře

Potichu se modlila, že až znovu otevře oči, už za ní ta děsivá věc nebude. Mýlila se, byla tam a hleděla na ni, prohlížela si ji, stejně jako Darren ji.

Měla podobně tvarované tělo jako člověk, jen bylo o něco vyšší a její pleť byla dokonalé bílá, čerstvě napadaný sníh se s ní nemohl rovnat. O něco delší nohy, mírně vyzáblá postava. Rudé oči se zorničkou podobnou kočce, avšak nebyla černá, ale zlatá. Z bledých a téměř barvu postrádajících rtů koukaly dlouhé tesáky. Pouze však z horní čelisti, jestli ona věc měla prodloužené i spodní tesáky to Darren netušila. Černé husté dlouhé vlasy, dopadaly téměř až na zem. Darren ale spíše než vlasy připomínaly srst, zvířecí srst. Celý zjev bytosti působil divoce jako zvíře: ostražité oči a zvláštně špičaté uši. Nehty, jestli se to tak dalo nazvat, se spíše podobaly drápům dravce.

Přes rty oné bytosti se prodralo jediné slovo: „Sanctis!“ I ono jediné slovo stačilo Darren k děsivému uvědomění, co je to za bytost za ní. Otočila se a zoufale se dívala na Dcemones. Ano, právě se dívala do tváře někomu, kdo ji určitě nepřišel pozdravit.

„Jsi chápavá.“ Skřehotavý hlas zněl místností. „Došlo ti to rychle, bylo celkem snadné tě najít mezi všemi lidmi.“ Samolibý úsměv se rozléval Dcemones po tváři.

„Kd…kde ses tu vzala?“ Darrenina otázka jako by tu bytost nejprve zaskočila, pak ale spíš rozzuřila.

„Ti vaší milí přítelíčkové antikové mě tu drželi na pokusy. Když nedávno vypadlo ZPM, vypadla i moje stáze a já se mohla klidně procházet po Atlantis.“ Úsměv se ještě více rozšířil, když se oči Darren zalily poznáním. Dcemones čekala jen na příležitost, až dívku přestanou hlídat a nikdo s ní nebude. Zmizí a všichni si budou myslet, že utekla, kdo ví kam.

Bytost k ní natahovala ruku, dotkla se jí, svírala její zápěstí. Najednou dotyk zmizel, Darren si uvědomila, že slyšela výstřel. Ve dveřích stál Lorne a hned za ním Sheppard. Naštvaná dcemones se odrazila, vyrazila jedno z oken v laboratoři a zmizela venkem.

První k ní doběhl Lorne a začal s Darren třást. Nevypadala, že by vůbec vnímala, jako by všechno plynulo kolem ní nějak jinak. Dokonce jako by lidé nevypadali jako lidé, ale spíš jako ohně. Ohně energie a pocitů. Uvědomění, že ví něco takového, jí silně otřáslo.

Viděla Lorna, jeho oheň měl zlatou barvu se zelenými podtóny. Zapátrala, zelená je strach. Lorne se bojí, čeho se on může bát? Pak pohlédla na rudý sloup, s ještě rudějšími odlesky, Greyová byla naštvaná, a to velmi. Pak pohlédla na čistě modrý sloup zářivé barvy. Byl silnější než všechny ostatní a něčím ji přitahoval. Lišil se od ostatních něčím významným, ale nějak netušila čím. Kdo je ona energie, kterou k nikomu nemůže přiřadit?

Najednou jí Lorne zatřásl tak silně, že její vnímání energie se rozbilo jako zrcadlo, jen v posledních střípcích zahlédla i jiné odlesky barev. Podívala se na místo, kde původně dlela modrá energie a na jejím místě postával podplukovník Sheppard. Zatřásla hlavou, aby si jí trochu pročistila, a pokusila se odpovědět Lornovi.

„Nic mi není,“ vypáčila ze sebe, avšak podle Lornova výrazu netrefila odpověď. No jistě, proč by se někdo jako on zabýval tím, jestli je v pořádku.

„No tak pusťte mě k ní,“ tlačil se mezi vojáky doktor Beckett, kterého někdo duchapřítomně zavolal, když viděl v jakém stavu je Darren. Když Beckett konstatoval, že to byl jen šok, všem se ulevilo, ale to nemohla tušit. Darren se dívala na všechny okolo, avšak nezdálo se, že by jí někdo podezříval, že za to může ona. Vlastně si jí už nikdo kromě doktora nevšímal.

No a tady je slibovaná bonusovka. Snad se vám bude líbit a když budete pozorně číst, kdo ví co se nedozvíte. Jak s oblibou říkám: Méně je někdy více.

Válka

Desítky, stovky mrtvých. Půda nestačila pít jejich krev. Sanctis i Antikové, tady bylo jedno, kdo byl kdo. Zničené racesy a prostřílené jumpery. Hluboké díry v zemi po střelách, rozrytá zem a zlámané stromy. Zkáza, že si jí nikdo po dlouhá tisíciletí nedokázal představit.

Tohle je válka!

Vzlykot se nesl větrem. Ozývaly se poslední výkřiky, temní vlci si své kořisti odtáhli do křoví, děr i zničených jumperů. Mnozí raději volili smrt z vlastních rukou, když uzřeli, že by je mohl takový osud potkat. Po mnohých zbyly jen rýhy v zemi, naplněné krví.

Tohle je válka!

Zoufalé výkřiky drásající zdravý rozum k nepříčetnosti. Krajina ohně, krve a tisíců mrtvých. Někde se ještě bojovalo jinde už dcemones hodovali. Nikdo by nesnesl takový pohled. Dcemones nemají duši, necítí bolest, nevidí utrpení a nemají slitování. Zničená zem, ve vzduchu kovová chuť krve.

Tohle je válka!

Těla zničená, ohořelá a k uzoufání rozdrásaná. Tohle bylo peklo, peklo na zemi, které rozpoutali démoni. Bestie, rudé žhnoucí oči, kapky krve stékající po bradě. Smrt. Hysterický smích se rozezněl bojištěm, prohráli a všichni zemřou.

Krvavá apokalypsa, odehrávající se před dávnými věky. Avšak historie se měla opakovat!

Korektura: Andoriel - Díky ti.
Doufám, že se líbilo.

[andoriel]

Démonek se mi pořád moc líbí
A vůbec je to čím dál lepší

vynikající díl a bonusuvka taky

Hezkej díl, jinak jen mě štve že ty démoni jsou v podstatě nesmrtelní, nic není nesmrtelní vše zabiješ.

deadalos píše:

Hezkej díl, jinak jen mě štve že ty démoni jsou v podstatě nesmrtelní, nic není nesmrtelní vše zabiješ.

Všechno nejde zabít nebo zničit. Bakterie nikdy nevyhubíš, plankton, jak bys chtěl třeba zničit slunce, černou díru, myslim reálně.
Díl jsem zatím nečetl, ale určitě to brzy napravím.

Všechno jde zabít, vše co žije a je to věčí než buňka samozřejmě.
Něco jako ty démoni by zabít šli.

Deadale, je to její Sci-fi, její povídka, když nejdou zabít, tak prostě nejdou.

[Aiwendill]

Ano, je to scifi, takze je to na autorke, ako si to zariadi.

Inac Darrenka, tato kapitola sa mi velmi pacila. Len tak dalej...

Já bych řekl fantasy, více než sci-fi.

Ehm, teď se hluboce zamyšluji a nějak, mi nenapadá okamžik kdy bych řekla (psala), že jsou nesmrtelní. (Jestli ano, moje chyba a může mi někdo napsat kde.) Ano, zmiňovala jsem se, že šestero velitelů zabije pouze Sanctae Seiken, to ovšem znamená, že jsou smrtelní. A jak by ses dozvěděl, jejich vojáci jsou smrtelní celkem dost.
A jestli jsem někde, něco zase zapomněla a nebo nezmínila a zůstalo to v mé hlavě a nebo je to v ještě nevydaných dílech, tak se omlouvám, za mé myšlenkové pochody chodící nějak vedle.
Ovšem tak, jako tak, se ukáže, jak řekl Daedalos všechno jde zabít. Záleží jen na tom jak a čím.

[Aiwendill]

Jak a cim? No predsa perom autorky...

Teraz len také nič nehovoriace: Dobrá časť.
Neskôr (až sa zorientujem) možno viac.