SG: Paralelní vesmír: Zelená planeta: Epilog

Zatiaľ len:
Dobrá časť, ale neskôr možno pridám o jedno slovo dlhší komentár.

[Aiwendill]

Andoriel: Keďže sa do tohoto projektu zapája aj Erin, ako vidím, tak to znamená, že budeš prepracovaváť kapitoly, ktoré som už dostal emailom tak, aby si do nich zahrnula aj tie nové časti od Erin?

[andoriel]

Ne, Aiwe, nepočítám s tím, že bych Zelenou planetu přepisovala. Doufám, že s tím nepočítá ani Erin

Puk, co budeš chtít dodat za slovo? Dobrá časť, Andoriel? To bude hezké

[andoriel]

Nedala jsem na úvod žádný minimální počet hlasů křičících po pokračování takže, co s tím? Nezklamat hlasy, které se ozvaly

A protože je krásného osmého, tak se bavte

Zelená planeta
2. Nový svět

Probudil mě divný zvuk. Někdo blízko mě hrál na kastaněty. Moje bolavá hlava se s tím nemohla srovnat. Jak jsem přicházela k sobě, došlo mi, že si na kastaněty hrají moje zuby. Otevření očí moc nepomohlo, protože kolem byla tma. Zima mě přinutila schoulit se do klubíčka. Dotyk vlastní kůže přinesl další poznání. Všechno moje oblečení zmizelo. Křečovitě jsem si objala kolena, stiskla víčka k sobě a zhluboka se nadechla. Přes urputnou bolest hlavy jsem se snažila přemýšlet. Dotyk zeleného oparu mě zbavil oblečení, ale kůži zřejmě nepoškodil. Zůstala jsem nahá někde v chladu a temnotě. Ace! Znovu jsem otevřela oči, i když to nemělo praktický význam, a začala jsem šátrat rukama kolem sebe. Byli jsme spolu, takže by tady někde měl být taky. Pod rukama mi šustilo spadané listí a suché jehličí mě bodalo do dlaní. Každého hlasitého projevu jsem se zatím bála.
Hlava se pomalu uklidňovala. Ostrá bolest za čelem i na obou spáncích ustupovala. Vrávoravě jsem se zvedla na kolena a pak jsem vstala úplně. Oči si zvykaly na temnotu a ta už nevypadala tak neprostupně jako na začátku. Zaklonila jsem hlavu a viděla zelenkavé mihotání. Ani ticho náhle nebylo definitivní. Chvíli mi trvalo, než jsem přišla na to, že jsem v lese nebo v něčem, co se lesu alespoň podobalo. Mohutné kmeny stromů stály daleko od sebe a tmavě zelené noční nebe nad hlavou mi stínily jejich obrovské koruny. V nejvyšších větvích se proháněl vánek.
Noční ticho prořízl výkřik provázený tupými ranami. Křik se dál neozval a i rány po chvíli zmlkly. Při prvním zvuku jsem klesla do dřepu připravená k útěku, ale ani jsem se nepohnula.
Les si tiše šeptal. Zvláštními zvuky se nenechal rušit. Koruny jemně šuměly, občas se otřela větev o větev, po mechu přeběhly lehké tlapky a moje srdce se z krku posouvalo zpět na svoje původní místo. Znovu mě roztřásla zima. Moje oči už přivykly temnotě a zachytily slabou záři, která nepatřila do nočního světa. To světlo ve mně vyvolalo představu zapáleného ohně a tepla a já se za ním bez přemýšlení vydala.
Les se měnil. Kmeny stromů byly tenčí a stály blíž u sebe. Nízký trávník s koláči mechu střídalo husté trnité křoví, pod nohama se mi otvíraly nečekané a do poslední chvíle neviděné jámy. Někdy mě pod chodidlem zastudil obnažený kámen.
Probleskující světlo už mezi stromy odhalilo svoji plamennou podstatu a lákalo mě rozběhnout se k němu. Stěží jsem odolávala a blížila se k ohni jenom zvolna a krytá kmeny a křovím.
Za posledním keřem jsem si sedla na paty a po vzoru indiánských zvědů z mých oblíbených románů mhouřila oči, aby mě jejich lesk neprozradil. U vysoko planoucího ohniště seděli čtyři muži a podávali si dva měchy plné jakési tekutiny. V dalším poryvu větříku jsem zachytila nezaměnitelnou vůni kvasícího ovoce. Místní alkoholický nápoj byl zřejmě hodně silný. Muži byli stále hlučnější. Vykřikovali jednotlivá slova, ze kterých jsem pochytila něco o cizincích a smrti. Jestli jsem si jejich projev správně vysvětlila, každému cizinci v jejich blízkosti hrozila nějaká hrozná smrt.
Zamyslela jsem se nad "hroznou smrtí" a nepřítomně zvedla oči. Už jsem nemusela o ničem přemýšlet. Způsob hrozné smrti visel za ruce přibitý k protějšímu stromu tak, aby nohama nedosáhl na zem. Světlo ohně tančilo na napjaté bílé kůži plné černých skvrn. Skloněnou tvář překrývaly dlouhé bílé vlasy.
Stiskla jsem zuby, abych nekřičela. Přinutila jsem se zhluboka se nadechnout. Noční vzduch mě pálil v plicích a každý sval v těle mě bolel, když se mi hrudník roztahoval. Věděla jsem, že bych měla přemýšlet nad okamžitou záchranou svého oblíbeného Wraitha, ale nebyla jsem schopná ani přinutit vlastní tělo k poslušnosti.
Druhý nádech už nebyl tak bolestivý. Plíce začaly spolupracovat. Znovu jsem se podívala k ohni. Dohoříval. Dřeva bylo opodál připraveno dost, ale nebyl nikdo, kdo by přiložil.
Jeden z mužů ležel na zádech a hlasitě chrápal, druhý se kymácel tak silně, že skončil vleže na boku. Hlasitě říhl, zamlaskal, natáhl ruku k měchu s pitím, ale pohyb nedokončil a usnul také. Z ležícího měchu pomalu vytékala kapalina a nikoho to nezajímalo. Další dva muži pokračovali v pití a svých padlých druhů si nevšímali. Už nic nevykřikovali. Zarputile do sebe lili obsah druhého měchu, dokud nějaký obsah měl. Poctivě vyklepali i poslední kapičku, zkontrolovali druhý měch zející prázdnotou, a pak teprve se třetí z mužů svezl obličejem k zemi. Zafuněl tak, že zvířil prach, kýchl, převrátil se na záda a začal dohánět prvního muže v chrápání.
Ten čtvrtý vstal, bez škobrtání a vrávorání došel k přibitému bledému cizinci, vystoupil nejprve z jedné strany na pařez a pak z druhé na přiříznutý špalek, zkontroloval, jestli dřevěné kolíky ve Wraithových dlaních drží pevně, a došel zpátky k ohni.
Napadlo mě, jestli opilost z nějakých důvodů jenom nepředstíral, když se pod ním podlomily nohy a on se složil tak, jak by to střízlivý člověk nedokázal.
S očima pořád upřenýma k ohni jsem se pomalu vydala na okružní cestu ve stínech. Připadalo mi jako věčnost, než jsem se dostala až ke stromu s Wraithem. Obešla jsem ho zezadu a prohlédla si okolí i strom samotný ze všech stran a úhlů. Nechtěla jsem působit víc bolesti, než bylo nezbytně nutné.
Největší problém pro mě byl, že až budu vytahovat kolíky, budu ke spícím mužům otočená zády. Jenom při tom pomyšlení jsem se otřásla.
Nemohla jsem dál otálet. Vystoupila jsem na špalek, chytila Ace za zápěstí a vytrhla mu kolík z dlaně, ale wraithskou ruku jsem stále držela nataženou. Ace nevydal ani hlásek. Ani se nepohnul. Natáhla jsem se na špičky a zachytila jeho prsty za vrchní část větve. Netušila jsem, jestli pochopil, co po něm chci, ale rozhodně kolem ní sevřel prsty. Mohla jsem mu ruku pustit. Seskočila jsem ze špalku a na mechovém polštáři obrůstajícím celý strom ten kus dřeva odvalila tak, aby si na něj mohl Ace stoupnout. Hodila jsem rychlým pohledem po spících mužích, vylezla na pařez a snažila se vytrhnout druhý kolík stejně jako ten první. Nedařilo se mi. Tento byl zatlučený mnohem pevněji nebo mi docházely síly.
Koutkem oka jsem zahlédla, jak se Ace pustil protější větve. Hlava mu pořád bezvládně visela za závojem vlasů. Znovu jsem zabrala. Cítila jsem, jak se mi třísky z pařezu zabodávají do chodidel. Kolík povolil. Bylo to tak náhlé, že jsem zavrávorala, ten kousek dřeva mi vyletěl z ruky a s hlasitým klepnutím dopadl k téměř vyhaslému ohništi.
Na překvapenou strnulost jsem neměla čas. Ace, zbavený i druhé opory v dlani, se začal kácet. Zachytila jsem ho, aby byl dopad alespoň trochu zmírněný, a složila se na zem vedle něj.
Nejspíš mi to zachránilo život. V kůře stromu v místě, kde jsem ještě před okamžikem stála, se chvěla střenka tenkého nože.
Překvapením jsem vyjekla a prudce se otočila.
V ohništi už dohořívalo jenom pár uhlíků a nevydávaly téměř žádné světlo. Kolík nasáklý wraithskou krví si ten okamžik vybral na to, aby jasně vzplanul a hned zase uhasl. V jeho jasné záři jsem viděla pátého muže. Připadal mi jako obr. Obrovský temný stín s blýskavým mečem v ruce.
Jas ohně mě oslepil a v nastalé tmě jsem spíš tušila, než viděla, jak se muž skokem přenesl přes ohniště a napřáhl se k ráně. Jenom jsem se na zemi schoulila do klubíčka, jiného pohybu jsem už nebyla schopná. Čekala jsem rychlou smrt a rána nepřicházela. Pozvedla jsem hlavu, vzhlédla a pak jsem se v podřepu odsunula stranou.
Temný muž zůstal stát, ruku s mečem zvednutou k úderu, který nedopadl. Proti němu stál Ace. Bílý stín proti temnému. Levačkou ho držel za napřaženou ruku a pravou ho zbavoval posledních zbytků energie. Všechno se to odehrávalo tak tiše, že i můj rychlý a opatrný útěk z místa mezi oběma muži byl hlasitější.
Krmení skončilo. Ace od zbytku odtrhl ruku a než použité tělo kleslo na zem, stáhl z něj černý plášť. Přehodil si ho přes ramena a znechuceně si odfrkl. Dlouhým krokem se přenesl k nejbližšímu ležícímu opilci a sklonil se nad ním. Spáč se ani nedokázal probudit. Jeho chrápání rychle sláblo, až v těch místech zůstalo jenom ticho. Stejně dopadl i druhý a třetí.
Seděla jsem u paty stromu a rukama si tiskla kolena pod bradu.
Čtvrtý muž stačil zachroptět. Zaškubal nohama a cíp jeho pláště vzplanul. Krmení teď nebylo tak rychlé. Wraith získal dost energie k regeneraci a už jenom doplňoval síly.
Teplo plamenů z hořícího pláště dosáhlo až ke mně. Rozklepala jsem se náhlou zimou. Přinutila jsem se vstát, vzít náruč sesbíraného dřeva a přiložit na oheň. Jedním ze silných klacků jsem přitom uhasila plášť.
Ace se narovnal. Zůstal stát k ohni zády. Světlo plamenů mu tančilo na tmavém plášti a prosvětlovalo bílé vlasy.
Rozhlédla jsem se a natáhla se po prvním z oblečení v dosahu. Vyklepala jsem z něj, co zbylo z jeho původního nositele, a prohlížela kořist. Otřásla jsem se odporem. Tkanina na většině šatů byla spečená tukem, špínou, potem a jistě i mnoha dalšími produkty těla a jeho okolí. Pečlivě jsem oddělila naprosto nepoužitelné kousky od těch, kterých jsem se s přemáháním dokázala dotknout.
Roztřídila jsem tak veškerý majetek roztroušený kolem ohně, přehodila přes sebe tu nejméně ušmudlanou halenu a použitelný zbytek zabalila do jednoho z plášťů. Vše ostatní jsem po větru odnesla k blízkému stromu a odhodila to na místo, kam nebylo od ohně vidět.
Za celou dobu se Ace ani nepohnul. Zůstal zahleděný někam do tmy mezi stromy a jenom zvedající se ramena prozrazovala, že se z něj nestala socha.
Znovu jsem přiložila, sedla si co nejblíže k ohni a prohlížela dýku, kterou jsem s obtížemi vytáhla ze stromu. Mlčení se protahovalo. Popáté jsem se podívala na Wraithova záda a začala jsem tiše skřípat zuby.
„Jsi v pořádku?“ zeptala jsem se nakonec. Napadlo mě, že má Ace třeba nějaký problém, který se pokouší vyřešit.
„Čekám,“ zavrčel, aniž se pohnul.
„Na co? Na koho? Je jich tady v okolí víc?“ lekla jsem se.
„Čekám,“ prudce se ke mně otočil a oči mu nepřirozeně blýskaly, „až mi poděkuješ za záchranu života.“ Založil si ruce na prsou a pohrdlivě si mne z výšky prohlížel.
V koutcích mi zacukalo. „To bys měl začít první,“ navrhla jsem klidně.
S nádechem se ještě víc napřímil a tvář mu nepřirozeně ztuhla. „Pro tebe by měla být čest, že tě vůbec nechávám ve své blízkosti. A ještě tak často! Věř mi, že je ode mne velká oběť jenom se na tebe dívat.“ Znovu mě přejel pohledem. „K dokonalosti máš daleko.“
„Stejně jako ty,“ zamračila jsem se. „Zvlášť co se chování týká.“
„Mému chování se nedá nic vytknout. Stejně jako mému vzhledu,“ ujistil mě.
Vstala jsem a důkladně si ho prohlédla. Kromě jiných příznaků jsem si všimla slabého kymácení, jak se pokoušel získat zpět znovu a znovu ztrácenou rovnováhu. Pokývala jsem hlavou. „Měl by ses z toho vyspat,“ řekla jsem suše, sedla si zpátky k ohni a zadívala se do plamenů.
„Spát?“ prskl. „Nepotřebuji spát. Mám dost energie na každou činnost, na kterou si vzpomenu.“ Vykročil ke mně. Těsně minul hořící dřevo, sehnul se a za rameno mě vytáhl na nohy.
„Dej mi pokoj. Jsem unavená,“ odbyla jsem ho. Snažila jsem se mu vytrhnout, ale držel mě pevně.
„Můžu cokoli,“ zasyčel a přiblížil obličej až k mému.
Lehce jsem pohnula hlavou. Vyhnula jsem se jeho vyceněným zubům a způsobila, že ztratil rovnováhu. Pohyb tak blízko jeho očí zvrátil tu křehkou stabilitu, kterou si udržoval. Pustil mě a dopadl na bok. Naštěstí směrem od ohně. Hlavou zapadl do dříví připraveného na oheň, hekl a zůstal tiše ležet.
„Ace,“ povzdechla jsem si. Noc temněla. Zřejmě se blížilo svítání, ať už to zde znamenalo cokoli. Když jsem Wraithovi říkala, že jsem unavená, nelhala jsem. Sotva jsem se držela na nohou a ruce zvednuté před oči se mi třásly.
Klekla jsem si ke kupě nalámaných klacků, odhrnula Aceovi vlasy napadané do tváře, pak jsem se zvedla a z posledních sil ho vytáhla z roští do trávy. Sedla jsem si zpátky k ohni a položila si jeho hlavu do klína. Automaticky jsem mu přejížděla prsty ve vlasech i po tváři a oči mi padaly únavou.

Probudila jsem se do světle zeleného dne. Oheň stále hořel a Ace nebyl nikde v dohledu. Sedla jsem si a mnula si tvář otlačenou od zapomenuté větve. Nepřítomně jsem se dívala do plamenů, než jsem pochopila, na co se vlastně dívám. Díky Wraithovi nezůstala po noční příhodě ani památka. Všechna vysušená těla zmizela a na hranici právě dohořívalo poslední z nich.
„Našel jsem řeku,“ ozvalo se za mnou.
Otočila jsem se. Ace v černém plášti vypadal jako obvykle. Blížil se ke mně a já začala v jeho tváři rozeznávat stopy po emoci pro Wraitha nepřijatelné.
„Jak se cítíš?“ zeptala jsem se, když nade mnou stanul.
Neodpověděl. Sedl si, vzal moje chodidlo, položil si ho do klína a začal mi z něj vytahovat třísky. Zůstala jsem na něj zírat neschopná ani slova ani pohybu. Když s ním skončil a sáhl po druhém, prudce jsem odtáhla obě nohy z jeho dosahu.
„Co se děje?“ zavrčela jsem na něj.
„Dobré ráno,“ řekl trochu váhavě.
„Dobré... kde jsi přišel k tak divnému pozdravu,“ zašklebila jsem se.
„Jedna žena mě ho naučila,“ pousmál se. „Opakovala ho tak dlouho, až jsem podlehl.“
„To musela být hodně vytrvalá,“ pokývala jsem hlavou a půjčila mu k ošetření i druhé chodidlo. Než byl s operací hotov, oheň dohořel. Přestala jsem mhouřit oči bolestí a konečně se začala rozhlížet kolem sebe.
Mech byl temně modrý, stejně jako rostliny podobné kapradí. Dřevo keřů a stromů bylo šedavě žluté a listy i jehličí mělo také sytě modrou barvu. Na světle zeleném nebi zářilo zlaté slunce. Po chladné noci byl den příjemně teplý.
Zamrkala jsem, taková paleta barev byla trochu matoucí. „Jakou barvu má asi ta řeka?“ zamumlala jsem si pro sebe. Rozhrábla jsem vyhaslé ohniště, abych se ujistila, že v něm už nedoutná žádný uhlík.
Opustit tábořiště bylo jednoduché. Na tento svět jsme přišli ničím nezatíženi. Podívala jsem se na Wraitha tiše sedícího vedle mě. Položila jsem mu ruku na koleno a využila ho jako opory při vstávání.
„No, pane Wraithe,“ sklonila jsem se nad něj a vzala jeho ruce do dlaní, „půjdeme objevit nový svět?“ Přitom jsem se narovnala a snažila se ho vytáhnout na nohy. Překvapilo mě, že se nebránil a dokonce si odpustil i všechny poznámky. Prostě jenom vstal.
„Nejdřív k té řece,“ plánovala jsem. Rozhodovat za nás oba pro mě byla nová zkušenost.
Kývl, kterým směrem na řeku narazil, a bez ohlížení tam vyrazil.
Usmála jsem se mu na záda. Aspoň něco známého. Vzala jsem balík použitelných věcí a následovala ho.

Jako vždy děkuji za všechny komentáře
A jestli budete chtít číst i dál, budu pokračovat ve vydávání tak, jak jste u mě zvyklí 8 - 18 - 28 každého měsíce s tím, že kdybych náhodou v ten den nemohla být na netu, kapitola tady přistane o něco dříve nebo později.
Takže osmnáctého Vás bude čekat Voda. Ale trochu jinak, než to zatím vypadá
A teď jdu dopsat zatím hotový obsah do úvodného příspěvku, ať víte, co Vás ještě všechno čeká

vynikající díl

[andoriel]

Děkuju, posedlíku

Šikovná holka, posílám Ti pusu na čelíčko a něžně šeptám do ouška .....
...
..
.
Seš dobrá broučku, jen tak dál ...

[Aiwendill]

Andoriel: veľmi sa mi to páčilo... ale to som ti už asi kedysi písal, že?

som vážne zvedavý, ako do toho príbehu zapojíš Erin, pretože keďže viem, koľko toho už máš napísané, tak ma vážne zaujíma, kde ju šupneš...

[andoriel]

Děkuju, cpt-nemo
Vypadá to, že si Andoriel poradí se vším?

Díky, Aiwe
Jsem ráda, že se Ti to líbí pořád.
S vyprávěním od Erin se necháme překvapit. Nějaké drobné náznaky už jsem se doslechla. Třeba o tom, že se můj příběh nezmění

[Aiwendill]

ináč je to celkom zaujímavé, pretože to čítamzároveň na dvoch miestach a trochu sa mi to mieša. Jednak začiatok, ktorý dávaš tu a jednak koniec, ktorý je v emailoch. Cítim sa asi tak ako ty, keď som posielal Admirálovo dedičstvo. Schyza jak sviňa...

Asi se budu opakovat, ale tahle kapitolka se mi líbí. Dokonce ještě víc te´d při... kolikáté že to je čtení? Třetí? Jo, třetí...

Seděla jsem dnes celý den na školení a nebylo tak špané, jak jsem původně očekávala, ale Zelená planeta je lepší

[andoriel]

Děkuju, Shano
Jsem ráda, že se Ti povídání pořád líbí.

andoriel: Začíná se nám příběh zajímavě rozvíjet. Co je to s Acem?? To jeho chování mi nejde do hlavy.

Už se moc těším, co bude dál a kde bude ACE schánět potravu

[andoriel]

Díky, jakope
Ace se nám kvůli jídlu kapánek opil
Ještě to bude mít malou dohru v další kapitole

[Aiwendill]

Andoriel: mne sa to nahodou pacilo...

Dufam, ze aj tebe sa pacili nove kapitoly Dobrodruhov... Alebo si to este stale nerozdychala?