Zůstaneme u dvou mimoňek

Na ostatní se třeba dostane jindy.
Aiwe, ještě jednou děkuju, protože tohle se Ti moc povedlo

:
Mimoňka pre Andoriel
Otvorila oči a zmätene sa rozhliadla okolo seba. Bola sama. Samučičká sama. Okolo nej sa rozprestieral les. Nebol to však normálny les, aké poznala zo Zeme či stoviek planét, ktoré navštívila. Stromy boli veľmi hrubé a vypínali sa do obrovskej výšky. Ich šedivá kôra sa matne leskla. Medzi stromami bolo množstvo kríkov a rôznych rastlín.
Celkovo ten les vyzeral, akoby ho niekto vystrihol z knihy o dávnych pralesoch. Takých, aké kedysi pokrývali aj Zem. Sálala z neho staroba a akási neurčitá atmosféra dôstojnosti a pokoja.
Jej to však na pokoji nepridávalo. Cítila, že niečo je zle. Vlastne ani nie zle, uvedomila si, ale skôr v neporiadku. Niečo sa muselo pokaziť. Niečo, čo ju dostalo do tohto lesa...
Pokúsila sa sústrediť svoje myšlienky, ale nič jej nenapadlo. Zrazu kútikom oka zbadala medzi stromami akýsi chodník. Bola to skôr vyšliapaná cestička. Taká, akú používa zver, keď putuje lesom. Nenapadlo jej nič lepšie, než že sa po tej cestičke vydať...
Putovala celkom dlho. Odhadovala to na také tri až štyri hodiny a to ju prekvapovalo ešte viac, ako prales okolo nej. Zvyčajne by sa zadýchala už počas prvej hodiny, najmä v takomto náročnom teréne. Cestička sa krútila pomedzi stromy ako had a vôbec nevyzerala, ako výsledok práce pedantných nemeckých alebo talianských cestárov.
Ticho zahundrala: „Očividne som v lepšej kondícii, ako som si myslela...“ Zrazu však zmĺkla, lebo medzi stromami zbadala niečo trblietavé. Vybrala sa tým smerom a po chvíli došla na kraj lesa.
Stromy sa končili na brehu veľkého jazera. Hladina vrhala do jej očí odblesky lúčov slnka, ktoré hrejivo dopadali na vodu. Stromy však mali husté lístie a tak zabraňovali slnku prežiariť aj les.
Obzrela sa okolo seba a od prekvapenia jej skoro spadla sánka na zem. Asi dvesto mestrov naľavo od nej bol na brehu jazera veľký dom. Okamžite sa vybrala tým smerom. Možno tam nájde niekoho, kto jej pomôže zistiť, čo sa vlastne stalo.
Ako kráčala, začala rozoznávať detaily. Dom bol v skutočnosti pohodlný drevený bungalov s veľkou krytou terasou. Keď sa priblížila na niekoľko desiatok metrov, zbadala, že na terase sedí nejaká postava. Pripadala jej zvláštne povedomá...
Zrazu šokovane zastala. To nemôže byť pravda! Ohromene vydýchla: „Ace?!“ Muž na terase ju začul a obrátil k nej hlavu. Usmieval sa, keď jej pokynul hlavou: „Andoriel! Vitaj...“ Potom sa pomaly vydal k nej. Rozbehla sa k nemu a hodila sa mu do náručia.
Dlho sa objímali a hladili, neschopní jediného slova. Nakoniec však Andoriel zdvihla hlavu a zadívala sa naňho: „Ako to, že žiješ? Videla som predsa na vlastné oči, ako ťa Sheppard rozstrieľal!“
Smutne sa na ňu usmial a povedal: „Ja už nežijem.“ Potom dodal: „Rovnako, ako nežiješ ani ty.“ Nedôverčivo sa naňho zadívala: „Ako to myslíš?“ Odpovedal jej tichým hlasom: „Skúmala si istú poškodenú Antickú konzolu na Atlantis a dostala si do tela poriadnu dávku elektrického prúdu. Tvoje srdce to nevydržalo a prestalo pracovať. Momentálne si teda mŕtva a toto je záhrobný svet...“
Výraz jej tváre odrážal skepsu a on to videl. Zaškľabil sa: „No dobre, uznávam, že to znie šialene, ale je to pravda. Teda aspoň z väčšej časti. Ešte nie si úplne mŕtva. Zatiaľ si len v stave klinickej smrti...“ Skepsa na jej tvári bola stále rovnaká a tak ukázal na seba: „Ak mi neveríš, tak si ma poriadne prezri. Videla si ma niekedy takéhoto?“
Zadívala sa na neho a ohromene vydýchla, keď si uvedomila hlavný rozdiel oproti tomu, ako si ho pamätala z minulosti. Jeho pokožka už nemala ten hnusný nazelenalý odtieň a jeho oči nevyzerali, ako keby ich ukradol nejakej mačke. Takéhoto ho zažila len niekoľko ráz. Vtedy, keď boli mentálne spojení. Keď ho pustila do svojej mysle. Bol človek a nie Wraith!
Prešla mu prstami o tvári a potom ho chytila za ruku a prezrela si ju. Na dlani už nemal kŕmnu žlazu a vyzerala ako normálna ľudská dlaň. Znovu ohromene vydýchla: „Ako to?“ Usmial sa: „Tu som taký, akým som sa narodil. Človek z mäsa a kostí...“ Zarazila sa: „Nie Wraith? Ty si sa narodil ako normálny človek?“ Trpezlivo prikývol: „Áno. Vravel som ti to už vtedy na Novej Veitone, spomínaš?“ Rozpačito pokrčila plecami: „Zopár vecí som už zabudla...“
Pokynul jej rukou k pohodlným záhradným kreslám na terase: „Poď si sadnúť, začína sa už pomaly stmievať. Súmrak tu prichádza veľmi rýchlo.“ Pozrela sa nahor a prikývla. Slnko práve zapadlo a na opačnej časti oblohy sa už začínali objavovať prvé hviezdy.
Nasledovala ho na terasu a sadla si do jedného z kresiel. Pozorovala ho, ako zapaľuje sviečky v ťažkom striebornom svietniku a usmievala sa, keď ospravedlňujúco povedal: „Nie je tu elektrina, takže si musíme vystačiť s týmto osvetlením...“
Keď už všetky sviečky horeli, zdvorilo sa vystrel: „Dáš si niečo? Kávu? Čaj? Víno? Alebo niečo ostrejšieho?“ Prikývla: „Víno, ak máš nejaké dobré.“ Vošiel do domu a po chvíli sa vrátil s dvoma pohármi a fľašou nejakého bieleho vína. Otvoril a nalial.
Vino sa v žiare sviec ligotalo v brúsenom pohári ako jantár a malo príjemnú kvetinovú vôňu. Opatrne ochutnala a uznanlivo zdvihla obočie: „Je vynikajúce! Aká to je značka?“ Mávol ľahostajne rukou: „Nepoznáš. Tunajšia produkcia...“
Zrazu jej telo skrútil silný kŕč a ona sa prehla v kresle od bolesti. Zároveň rozšírenými očami sledovala ako sa jej pohár vyšmykol z rúk a padal k zemi. Ozvalo sa trieštenie rozbíjaného krištáľu a črepiny sa rozleteli po celej terase spolu s vínom.
Po chvíli kŕč aj bolesť poľavili a ona sa znovu vystrela v kresle. Zalapala po dychu a opýtala sa: „Čo sa to stalo?“ Ace len pokrčil plecami: „Doktorka Kellerová ťa práve oživuje. Asi by si sa mala pripraviť na návrat do života.“ Ľahostajnosť a mierny sarkazmus v jeho hlase jej pripomenul staré zlaté časy a ona si uvedomila, že to bola jedna z vecí, ktoré ju na ňom vždy štvali.
Znovu ju zachvátil kŕč a bolesť bola ešte silnejšia ako predtým. Skrútila sa v kresle ako deviaty paragraf a zaregistrovala, že svet okolo nej sa akoby zahmlil. V jedinom jasnom záblesku vedomia si uvedomila, že to nie je hmla. Ten svet sa skutočne vytrácal! Začula ešte, ako Ace hovorí: „Mimochodom. Všetko najlepšie k tvojim narodeninám!“ Potom svet okolo nej úplne zmizol a ona pocítila ďalší kŕč a záchvat bolesti. Do očí ju šľahlo oslepujúce svetlo a tak ich radšej zavrela.
Po chvíľke začula hlas doktorky Kellerovej: „Máme ju! Je späť!“ V tom hlase bolo počuť značnú úľavu a radosť. Odvážila sa opatrne otvoriť oči a zbadala nad sebou usmiatú Jennifer a dvoch zdravotníkov. Tiež sa usmiala. Zároveň ale pocítila, že jej po tvári stekajú slzy...
Přes noc mi pár věcí strašilo v hlavě, až z toho vznikl ještě dodatek:
Mimoňka k mimoňce od Aiweho
„Ztrácíme ji! Rychle!“
Hlasy zněly ve stále tišších ozvěnách. Andoriel se propadala, ale pocit pádu trval jenom chvilku. Vzápětí měla pocit, že letí tunelem ozářeném matnými zelenými světly. Jejich záře narůstala až se slila a její intenzita přinutila Andoriel zamrkat. Sotva se rozkoukala, na tváři se jí usadil úsměv. Už věděla, kde je. Úzké písečné pobřeží velkého jezera obklopeného starověkým pralesem ji zavedlo ke srubu. Nedočkavě se k němu rozběhla, minula prázdnou verandu a bez klepání vrazila dovnitř domu.
„Ace! Kde jsi? Jsem zpátky!“ volala a přebíhala z jednoho pokoje do druhého. Srdce jí bušilo ve spáncích nedočkavostí a strachem. Než ji přivedou zátky k životu, chtěla ještě jednou vidět Ace. Hlavou jí bleskla často používaná fráze o jejím nejmilejším Wraithovi, ale hned ji zahnala. Ace už není Wraith. Ace je... kde je Ace?
Vyběhla z domu a pustila se kolem něj. Třeba sedí ve stínu za srubem a dívá se do tajemného pralesa.
Za srubem byla velká květinová zahrada. Andoriel si představila Ace, jak sedí v altánku porostlém popínavými růžemi a rozběhla se cestičkami do hlouby zahrady.
„Kampak, mladá dámo? Dupete mi po maceškách!“ zarazil ji uprostřed skoku přes záhon známý hlas. Otočila se po něm a zamračila se. Plukovník Sheppard klečel ve zryté hlíně a pečlivě do ní sázel cibulky.
„Co tady děláš?“ zavrčela na něj Ája.
„No co asi? Zahradníka,“ odpověděl stejně nabroušeně.
„Kde je Ace?“ pokračovala Andoriel v dotazech.
„Nevím kde se toulá domácí pán,“ zašklebil se John. „Proč jsi tady?“ vyštěkl vzápětí.
„Hledám Ace.“ Andoriel začala couvat z Sheppardova dohledu. Nechtěla se bavit se zahradníkem, chtěla najít Ace. Ale plukovník jí nenechal jen tak odejít. Zvedl se, oprášil si kolena a rázným krokem k ní vykročil. Nevadilo mu, že pod podrážkami jeho těžkých bot vzdal nejeden květ svůj boj o život.
„A víš, proč jsem tady zahradník?“ zasyčel Áje zblízka do tváře sotva k ní došel. „Protože jsi mě označila za vraha. Křičela jsi to na mě pokaždé, když jsme se někde potkali. Museli tě držet, aby ses na mě nevrhla... Co bys mi tak asi udělala?“ zašklebil se na ni.
Andoriel zbledla. Moc ráda by to Sheppardovi předvedla, ale ještě víc chtěla najít Ace.
„Kde je Ace?“ zopakovala nejdůležitější otázku.
John se rozesmál. „Najdi si ho sama,“ prskl po ní. „Já jsem tady jenom zahradník.“ Otočil se a vrátil ke svému sázení cibulek. „Zahradník!“ vrčel si pro sebe. „Protože vrahem je vždycky zahradník. Kdyby to tolik nekřičela...“ Zmlknul a zuřivě se rýpal v zemi.
Andoriel zmizela za ohybem cestičky. Proběhla celou zahradu, ale Ace nenašla. Pečlivě se vyhýbala místu, kde nedávno zastřelený Sheppard stále trousil kletby do sázení květin.
„Ace!“ vykřikla, když se dostala zpátky k domu. Bolest jí srazila na kolena. „Ne,“ vydechla. „Ještě ne.“ Pomohla si rukama, aby se zvedla. Než došla zpátky ke kryté verandě, přemáhala křeče ještě dvakrát. „Tak už mě nechte,“ prosila šeptem. Sedla si na schody a skryla tvář v dlaních.
Kdyby byla tehdy rychlejší, kdyby měla víc síly, kdyby... Nechtěná vzpomínka na Aceovu smrt ji zasáhla tvrději než všechny oživovací pokusy doktorky Kellerové.
„Andoriel.“ Něčí ruce jí chytily za zápěstí a odtáhly jí dlaně z obličeje. „Nemůžeš tu zůstat. Vrať se.“ Ace klečel na koleni, aby měl obličej ve stejné výšce jako ona. Pustil jí ruce a přejel jí prsty po tváři. „To není správné.“
Svezla se ze schodu, na kterém seděla, a přitiskla se k němu. „Nech mě tady. Nevyháněj mě,“ prosila.
„Nevyháním tě,“ zašeptal jí do vlasů. „Když počkáš a budeš si to ještě přát, vrátíš se sem. Teď ne,“ dodal hned, protože cítil jak se nadechla k protestům ohledně čekání.
„Nechci čekat,“ zamumlala a sevřela ho pevněji. „Nechci. Nechci!“ opakovala stále dokola, i když se nad ní skláněly tváře zdravotníků a Jennifer Kellerové. Cítila, jak jí něco pevně svírá ruce. Zvedla hlavu, aby se podívala, proč s nimi nemůže hýbat.
„Mávala jsi s nimi. Nemohli jsme se k tobě dostat. Hned tě uvolním,“ vysvětlovala doktorka a s provinilým výrazem rychle odstraňovala pouta z Ájiných zápěstí.
Andoriel klesla hlava zpátky na polštář. Zavřela oči a snažila se vyvolat vzpomínku na dům a jezero a ... všechno se jí v hlavě pletlo. Chtěla si na něco vzpomenout, ale ten sen se rozplynul do ztracena. Zůstal po něm jenom pocit něčeho krásného mimo její dosah.

