(školu pro dnešek vynechávám...a vůbec za to nemůže včerejší návštěva nejmenovaného společenského ústavu
takže tady máte poslední část 19. dílu, po němž už bude následovat pouze pěti dílné finále, které bdue zakončeno ve středu 1. lednu (ano, pro ty z vád kdo jste zaskočeni rychlostí, tak vězte, že budou jak vánoční, tak silvestrovské speciály v podobě 2. a 4. části)
mno snad jsem vád dostatečně navnadil...snad jste již všichni hlasovali pro některou z vašich oblíbených povídek a aby toho nebylo málo, tak jsem se rozhodl konečně dodělat PDF, které nahodím jen krátce po vydání tohoto dílu...takže se pohodlně usaďte, rozdělejte pivko, colu, brambůrky nebo pop-corn a můžete se směle vrhnout do čtení
19. Díl (To je...? - Is that...?) PART III
Pegas, Proculus, 17. Května 2010
Po krátké chvíli Chaya vyběhla a za ní cupitalo malé čtyřroční dítě, jehož modré oči doslova zářily. Tmavé dlouhé vlasy splývaly s průsvitnými šaty, které byly celé od bláta.
„Johne, ráda bych ti představila…“
„Tati,“ vykřikla malá holčička, když poprvé na vlastní oči uviděla Johna.
„Ta-co?“ zíral John na malou potřeštěnou holčičku, která malými krůčky docupitala za Johnem a objala obě jeho nohy naráz.
„To je…? To…to…“ úplně ztratil řeč, když pohlédl na malou tmavovlásku a pak na Chayu, jíž se v očích leskly slzy.
„Ne…“ odmítal uvěřit, že by malí Sheppardi měli na starost něco tak krásného.
„To je tvá dcera, Gaia,“ skanuly první slzy na modrobílý šat a ona se odvážila přijít k oběma blíž.
Chaya pozorovala naprosto ztuhlého Johna, který vypadal, jako by omdlel v sedě.
„Johne…Johne,“ rýpnula svými prsty do Johna, který až doteď lítal ve své vlastní hlavě, kde vzpomínal na čas, kdy neměl dítě.
„Tatínku, vezmeš mě s sebou?“ vyptávala se Gaia, když se na ni John podíval.
„Tohle asi nerozdejchám,“ odsunul Gaiu vedle a musel se projít.
Gaiin smutný obličej donutil Chayu zasáhnout.
„Neboj zlatíčko, tatínek tě má moc rád, jen o tobě doteď nevěděl,“ snažila se Johnovo chování vysvětlit a šla se za ním podívat.
„Johne…“
„Dej mi chvilku,“ zadíval se do dáli, pak se otočil a hluboce se zadíval do jejich očí.
„Proč jsi mi nic neřekla?“ změnil se jeho pohled na vyčítavý a dostal Chayu do rozpaků, které však očekávala.
„Nemohla jsem. Musela jsem ji každým dnem, každou vteřinou svoji mocí hlídat před zraky Antiků, protože jsme porušili nejvyšší pravidlo, které existuje.“
„Nezasahovat?“ vydedukoval si John.
„Ano,“ klesnula pohledem, ale John ji svou rukou chytil za bradu a pomalu jí zvednul hlavu do předešlé pozice.
„Proč teď?“ vrtalo Johnovi hlavou, proč se Chaya najednou ozvala.
„Už nejsem dále schopna ji chránit před zraky Antiků, Gaia musí zmizet z téhle galaxie,“ přichystala si pro Johna další překvápko.
„A v Mléčné Dráze jí snad neuvidí?“ nechápal pointu celého přesunu do míst, kde by Gaia nebyla chráněna vůbec.
„Neuvidí…alespoň ne hned, ale to ti vysvětlím až za chvíli,“ vzala Johna za ruku a odtáhla jej za Gaiou, která seděla na kraji fontány a kopala nohama ve vzduchu.
„Ty vážně očekáváš, že ji vezmu s sebou na Zemi? Tady bude v mnohem větším bezpečí, než se mnou. Země každý den bojuje na několika frontách a je jen štěstí, že nás doposud někdo nevyhladil,“ sledoval roztomilou holčičku, která na Johna používala tentýž úsměv, jímž obdařoval všechny slečny, s nimiž měl jakékoliv úmysly.
„Nemusí jít s tebou, stačí, když se dostane mimo dosah Antiků v Pegasu,“ vysvětlila Chaya a chytla Johna za ruce.
„A to bych ji měl nechat někde samotnou?“ nevěřil, co po něm Chaya vůbec chce.
„Nebude sama,“ ozval se za jedním ze sloupů hlas, který už John někde slyšel.
„Budu ji ochraňovat a učit všemu, co by jako Antik měla umět,“ vynořil se Janus, který se z Mléčné Dráhy vydal do Pegasu, kde jeho činu zdejší Antikové nevěnovali tolik pozornosti.
„Eh…fajn,“ rezignoval, mávnul rukama směrem k oběma Antikům a odešel se podívat na svoji dceru, která si hrála s pejskem, kterého jí daroval Janus.
„Generál O’Neill říká, že každé dítě by mělo mít svého pejska,“ usmál se Janus a šel si malé štěňátko hnědého labradorského retrívra pohladit.
„Generál O’Neill…“ věnoval John muži, který jej přivedl k programu Hvězdné brány, několik krátkých vzpomínek.
„Vím o něm a můžeme mu pomoci…Gaia mu může pomoci,“ poukázal na fakt, že jako Antik má i Gaia nadlidské schopnosti: „Gaia má léčivé schopnosti, plukovníku,“ vysvětlil Sheppardovi, který na přesunu Gaii, začal vidět i nějaká pozitiva.
„Tatínek mě vezme s sebou, maminko?“ přišla i se štěňátkem v náruči k Chaye, která přikývla a přinutila Johna, aby se alespoň chvíli choval jako rodič.
„Proletíme se lodičkou, ano?“ pohladil Gaiu i štěňátko po hlavě.
„A pak budeš tady se strejdou Janusem, který tě bude hlídat a učit,“ souhlasil s jeho účastí, i když ještě netušil, co si na něj Janus přichystal.
„Plukovníku, je mi jasné, že na Zemi nemůžeme, takže v úvahu připadá pouze Omega a až tam budeme, zavezete nás na druhou stranu planety k nejbližšímu nalezišti surovin, které budu potřebovat pro své projekty.“
„Em…“ udělal hlavou malé pohyby do stran: „Můžeme to zkusit,“ souhlasil a musel sledovat, jak se Chaya proměňuje na čistou zářivou energii, když se na orbitě objevila další várka nových obětí.
„Měli bychom vyrazit,“ zvednul Janus Gaiu do náruče a zamířil k jumperu, který parkoval na kraji osady.
Všichni tři do něj nastoupili, a jakmile se Chaya vypořádala s Wraithy, objevila se na samotném prahu zeleného pudlu. Dlouhé objetí by kdekoho donutilo k pláči a i John měl nepříjemný knedlík v krku, když Chayu s Gaiou pozoroval.
„Maminka bude pořád s tebou, miláčku, miluju Tě,“ pořádně ji políbila a pak skočila Johnovi kolem krku.
„Dávej mi na ni pozor,“ políbila i jeho a přešla k Janusovi, s nímž se rozloučila už dříve.
„Hodně štěstí,“ potřásla mu rukou a obejmula ho, což Janus opětoval a s ujištěním, že bude opatrný, usedl na místo kopilota.
„Brzy se vrátím,“ zastavil John Chayu a věnoval ji letmý úsměv.
Pak už ale usedl za místo pilota a velkou rychlostí vystřelil skrz svrchní atmosféru do vzduchoprázdného vesmíru, kde zadal adresu stanoviště Pegas-Alfa 2.0 a po opravdu rychlé inspekci zamířil zpět do Mléčné Dráhy, na stanoviště Omega. Zde John zastavil těsně před otevírajícími se vraty, když se v interkomu ozval hlas generála Browna.
„Plukovníku, zač vděčíme za vaši návštěvu?“ zajímalo Browna, co zde dělá John se svým jumperem.
„Jen se mi ve svém osobním volnu zastesklo po zdejší atmosféře a…tak mě napadlo, že se zde trochu proletím, když to není na Zemi možné,“ netušil, co vůbec povídá, když mu došlo, že Janus využil Johnova vědomí jako prostředek pro komunikaci.
Jen co se zase probral, drbnul do Januse, který se nevybíravým a neslušným způsobem vetřel do jeho hlavy a jako telepatik nejenže četl, ale i ovlivňoval jeho myšlenky: „Už to nikdy nedělej…“ zasekl se v půlce věty, když si uvědomil, že mluví do interkomu na generála Browna.
„Co prosím?“
„Co? O…omlouvám se, nějak jsem se zasnil,“ předvedl Janus, co dokáže, za což mu byl John pro jednou vděčný.
„Dobrá, nemám s tím problém,“ spojil se Brown s bezpečnostními složkami na Omeze, které tak věděly o jumperu, který na druhé straně základny opustí podzemní garáž.
„Bude stačit stratosféra, plukovníku,“ požádal o konkrétní výšku a nechal Johna, aby v zákrytu černých mraků zamířil na druhou stranu planety, kde svými senzory dlouhou dobu Janus hledal příznivé místo.
„To bude perfektní,“ zaměřil přesnou adresu, k níž John s jumperem klesnul.
Janus s Gaiou jako první vstoupili na měkkou trávu, do níž Gaia vypustila malé nemotorné štěně.
„Můžu nějak pomoct?“ zajímal se John, pokud je vůbec něco v jeho moci, s čím by mohl přispět do mlýna.
„Není s čím, plukovníku,“ poklepal na svůj stříbrný kufřík, který položil na zem, vyndal jednu z desítek zkumavek a malý, tablet připomínající přístroj: „Odtud už si poradíme,“ kliknul na jeden z předpřipravených programů, vysypal obsah zkumavky do trávy a spolu s Gaiou a Johnem sledoval, jak před jeho vlastníma očima začíná milimetr po milimetru růst první část zamýšlené základny.
Mléčná Dráha, Lucia, 17. Května 2010
Dvě početně i technologicky nevyrovnané skupiny zlato-černých pyramid se nad hlavní planetou Luciánské Aliance řezaly co jim štíty, zbraně a hlavně energie stačila. Početní nevýhodu aliančních plavidel vcelku jednoznačně vyvažovala jejich lepší technologie, byť pouze vylepšená, ale přece jen lepší. Při takovéto bitvě však nešlo pouze o technologie, nýbrž o počet, neboť si Jaffové mohli dovolit velké množství svých mužů přenášet pomocí kruhů na paluby svých nepřátel, což luciánským lodím a lidem na nich dosti znepříjemňovalo život.
„Velitelko Kivo, Jaffové dobili další z našich Ha’taků a obrátili jeho zbraně proti nám,“ všiml si změny směru palby jeden z operátorů.
„A dost, začněte na paluby jejich Ha’taků posílat bomby,“ rozhodla Kiva a viděla jen jedno možné východisko z této pomalu se převažující bitvy.
Operátor kývnul a ihned nové rozkazy předal na další lodě, které se vehementně snažily prorazit útočnou formaci, která se kolem obránců utvářela. Zrovna v tom nejlepším momentně, když se první jaffský Ha’tak ocitnul v plamenech, se nad planetou otevřelo obrovské hyperprostorové okno, z něhož vypadla desítka pyramidových lodí v doprovodu zhruba dvacítky bombardérů a jedné nákladní lodi, která ihned po výstupu vylétla z nákladního prostoru a zamířila do bojové vřavy, v níž se nacházely, od sebe k nerozeznání, útočné letky gliderů.
„Do prdele, kterej je kterej,“ snažil se Chris přijít na to, ke které straně se má přidat, když se na obrazovce objevily dvoje barevné stopy.
Modrá byla dle očekávání přátelská a červená logicky nepřátelská.
„Slušný,“ zaměřil se na první velký Al’kesh a začal jeho štít zatěžovat svými výrazně silnějšími zbraněmi.
Levý pulsní kanon i otočný kanon pálily, co to šlo, když se konečně prokousaly štíty a zasáhly levou dvojici motorů. Chrise doprovázela trojice gliderů, které už si potom s velkým bombardérem poradily. Rychlá otočka o devadesát stupňů, kolmé stoupání několik desítek kilometrů a Chris se ocitl nad linií bojové vřavy, z níž měl překrásný výhled na explozi jednoho z luciánských pyramidových plavidel. Slunce silně svítilo a Chris při průletu mezi kličkujícími pyramidovými loděmi zahlédl krásu hlavní planety Lucie. Vždy zelená pole omílaná slanými oceány, jejichž rozloha byla na stejné úrovni jako Země. Téměř dokonalé a identické dvojče modrého klenotu, který se hřál v soustavě, která ležela až příliš daleko na to, aby se tímto konfliktem zabývala. Chris opět nabral kolizní kurz s jedním z Al’keshů, tentokráte tváří v tvář. Oba otočné kanony se snažily prolomit obrany toho druhého, když Chrisova nákladní loď na malý moment ztratila štít a jeden z pulzů pronikl skrz. Chris raději začal mnohem více manévrovat a začal bombardéru dělat problémy, když se i jeho štít objevil na povážlivé hodnotě. Jedna rána, druhá skrz a třetí zasáhla letící bombardér přímo do kokpitu, kde si dvojice Jaffů instinktivně kryla obličeje, což jim proti síle energie vržené proti nim, bylo houby platné. Druhotné exploze se postaraly o vnitřek lodi, která se tak po krátké chvíli rozpadla na vícero větších či menších kusů. Chris raději zamířil se svojí nákladní lodí do útrob velícího Ha’taku, který prozatím bez sebemenších problémů doslova taranoval svého soka silou své energie. Nepřátelský štít probliknul a následná salva snížila stavy nepřátelských plavidel zase o jedno dolů. Chris v poklidu přistál zhruba ve středu své lodi a rychle se vydal na můstek, když se kruhy, kolem nichž procházel, zaktivovaly a na palubu vniknula prozatím šestičlenná skupinka Jaffů. Ani moment neváhal a vystřílel do první várky celý zásobník, který se vrtal brněním i hlavami. Dva Jaffové stihli uniknout popravě a schovali se za blízké výčnělky, které byly všude po celé lodi. Jeden z nich vytáhnul jaffskou verzi omračujícího granátu a aktivovaný jej poslal ke Chrisovi, který zrovna přebíjel.
„Kurva,“ přeskočil jeden nosník, schoulil se do klubíčka a silně si zacpal uši, aby byl účinek co nejnižší.
Bílé ostré světlo prosvětlilo chodbu a nepříjemný uši drásající zvuk vyřadil z provozu přibíhající posily, které aktivaci kruhů také zaznamenaly. Jaffové nebojácně vstoupili do chodby a stříleli po všech ležících mužích, kteří byli granátem omráčeni. Když procházeli kolem pátého výčnělku, jeden z nich padl k zemi mrtev, když se jeho krkem prohnala dvojice olověných kulek a s druhým si to Chris hodlal vyřídit osobně. V rychlosti uchopil jeho tyčovou zbraň a využil ji jako páku, praštil s ním o roh výčnělku a na malý moment jej vyvedl z míry. Okamžitě k němu přiskočil a než Jaffa stihl jakkoli zareagovat, bodnul mu Chris svoji velkou dýku do břicha, kde se s velkou bolestí svíjel mladý symbiont vypouštějící do Jaffova oběhu smrtelný toxin. Sebral dvě rychlopalné zbraně padlým mužům a jen krátkou chvíli čekal na další aktivaci kruhů, které s sebou přinesly další muže do budoucích jatek. Jen co kruhy zmizely v podlaze, Chris spustil zběsilou palbu cedící těla Jaffů jak ementál. Než stačili udělat, byť jediný krok padli k zemi mrtvi a Chris poslouchal vzdálené kroky blížící se k jeho pozici. Skryl se v rohu místnosti a čekal, až kolem projde skupinka neznámých, kteří se blížili ke kruhům.
„Ještě malou chvíli,“ počítal Chris čas, kdy vystoupí, když se vedle něj objevily luciánské jednotky, nesoucí ve svém středu naquadahovou bombu.
„Veliteli Garade,“ pozdravil jeden z mužů svého nadřízeného, z jehož čela skapával malý pramínek krve, když si při přeskoku výčnělku lehce natrhl kůži.
„Pošlete ty zmetky do pekel,“ sklonil své zbraně a sledoval, jak bomba mizí v záři bílého transportního paprsku.
Uběhlo jen pět vteřin a pyramidou se nesl zvuk lámajícího se trupu, který blízká explodující loď skrz štíty poškodila.
„Rychle na můstek,“ přikázal Chris a sám v čele skupiny běžel do míst, kde se rozhodovalo o osudu jejich životů.
Ihned přistoupil k oknu, z něhož mohl sledovat řídnoucí řady obou skupin, když Kivině mateřské lodi klesla síla štítů na pouhých šest procent.
„Kryjte ji naším vlastím tělem,“ vycítil příležitost jak se dostat Kivě pod kůži a hodlal pro to udělat vše.
Chrisův Ha’tak se velkou rychlostí rozletěl vstříc novému úkolu, který ležel dost daleko od současné polohy. Po cestě to bral tou nejkratší cestou, i když to občas znamenalo zničit nepřátelský, nebo vlastní stroj, který se připletl silným štítům do cesty.
„Dvě procenta,“ hlásil muž, když Ha’tak zaparkoval před příchozí palbou.
„Usmažte je,“ přikázal svému operátorovi zbraní, který začal palbu koncentrovat na Jaffskou velitelskou loď, která pod náporem zbraní začala konečně ztrácet štíty.
„Neničte ji,“ objevila se na obrazovce Kiva, hodlajíc vzít tuhle loď jako kořist a všechny muže na ní jako své otroky, včetně jaffského velitele útoku.
Jakmile loď ztratila štíty, celá jaffská flotila z ničeho nic skočila do hyperprostoru i se sedmi ukořistěnými pyramidami, které Jaffové stihli dobýt. Kiva naštvaně praštila do svého „trůnu“ a přikázala pobýt veškeré vetřelce na lodích. Chris nečekal ani chvíli a ihned zamířil na Kivinu loď, na níž ho čekala práce. Kruhy nastavil na nejbližší zachytitelné a k jeho překvapení se transportoval hned před můstek, kde Kiva ještě vehementně vydávala rozkazy. Kivina ochranka okamžitě Chrise odzbrojila, neboť nikdo nemohl přijít před Kivu se zbraní. Malá pojistka od dob Netana, než jej nájemný lovec Odai Ventrell sprovodil z tohoto světa.
„Velitelko Kivo, tento muž by s vámi rád mluvil,“ předvedla ochranka Chrise před velitelku, která se napřed usadila do svého velitelského křesla, po jehož levici bylo menší, v němž neseděl nikdo jiný, než lidmi tolik hledaný terorista Usama bin Ládin.
„Kdo jsi?“ položila oprávněnou otázku a sledovala, jak se Chris bude chovat.
„Jsem Garad Soul, velitel lodě, která ti zachránila život,“ působil naprosto klidně a věrohodně, což bylo Chrisovou prací.
Kiva si Chrise prohlížela od hlavy k patě a bylo vidět, že je stejně jako množství žen okouzlena jeho vzezřením.
„Převzal jsem velení Damarova sektoru,“ vyrazil Kivě dech, když ji překvapil s touto novinkou.
„Byl to slabý velitel a za tvými zády pašoval deset procent vytěženého naquadahu na soukromou planetu, kde si pomalu budoval svoji vlastní armádu na tvé svržení,“ tahal Chris za nitky a osnoval sáhodlouhý a perfektně promyšlený plán.
„Předpokládám, že ty jsi ale věrný,“ naklonila hlavu a pozorovala Chrisovi lícní kosti.
„Ano, velitelko,“ uklonil se Chris a chtěl přistoupit blíž, aby jí mohl políbit hřbet ruky.
„Nechte ho,“ zastavila ochranku, která se Chrise snažila zastavit.
Chris jemně uchopil její ruku, přiložil rty a podíval se Kivě do černých očí, v nichž uviděl něco, co mu imponovalo.
„Jako důkaz díků, dostaneš padesát procent Eraldova území, ten hlupák se nechal zabít Jaffy na své vlastní lodi,“ pohrdavě se usmála a přikázala svému operátorovi, aby na Chrisovu loď přeposlal souřadnice přidělených planet.
„Děkuji, velitelko,“ zdvořile poděkoval a dal se na odchod, aby jeho vnucení nevypadalo až příliš nápadně.
Jako by chtěla Kiva Chrise zastavit. Pak si to ale rozmyslela a přikázala všem velitelům, aby jejich velitelské lodě zůstaly nad planetou, kde se večer bude konat hostina na počest vítězství.
Mléčná Dráha, Země, Colorad Springs, SGC, 18. Května 2010
Zatímco se Lucia teprve probouzela do nového dne, na Zemi, přesněji v Coloradu Springs bylo devět hodin ráno. Slunce sálalo ze svého povrchu teplo a vší silou jej hnalo k Zemi, která z této energie žila. Pro každého člověka obyčejný úterní pracovní den. Stejně tak pro posádku SGC, která už několik dní nezažila neplánovanou aktivaci zvenčí. Tedy do teď. Zámky se pomalu rozsvěcely, když se ze středu kulatého artefaktu vyřítila vše požírající vlna. Horizont události se během krátké chvíle ustálil, Walter vypojil štít, aby do masivního komplexu skalnaté hory vpustil staré přátele, kteří se od údajného chycení posledního klona Ba’ala neozvali. Ze schodů jako vždy seběhl generál Landry a podíval se na rampu, na níž stála čtveřice osob oděná v pískově okrových hábitech.
„Tok’rové, pane!“
tak snad se vám díl líbil, snad zanecháte komentář a předem upozorňuji, že s blížícím se 1700. příspěvkem je ve hře původní (nepředělaný 20. díl celé 1. série)...