
54. Rozhodnutí
„Nemyslíš si, že to zbytečně hrotíš?“ Erin seděla na stole a houpala střevíčkem s vysokým podpatkem na palci u nohy.
Andoriel se na ni nešťastně podívala. Ani jí se nelíbilo, k čemu došla po nocích plných nočních můr. Ale rozhodnutí padlo a ona ho nechtěla měnit. Před pár týdny řekla, že si musí vybrat. S realizací do nedávna váhala, ale poslední události na planetě, kde se setkali s wraithským velitelem Acem, a ona při tom znovu přišla o většinu energie jenom proto, že se snažila Ace zachránit, ji přesvědčily, aby své rozhodnutí dotáhla do konce. Nemohla pořád spoléhat na to, že jí někdo z wraithské posádky vždycky energii vrátí, když se vlastním přičiněním připlete tam, kam nemá. Aceův dychtivý pohled při krmení na ní byl třešnička na těžkém dortu jejích nočních můr.
„Není jednoduché si vybrat. Ale dohromady to prostě přestalo fungovat a já změnu ve Wraitha odmítla.“ Zhluboka se nadechla. „Měla bys mi raději pomoct. Potřebuji přestat myslet na nesmysly.“
Erin se svezla se stolu.
„Chceš zapomenout na poslední čtyři roky? A jak to mám asi udělat? Paměť vymazat nedovedu.“ Zarazila se mezi dveřmi a otočila se zpátky do místnosti. „Pokusím se něco vymyslet.“ S tím zmizela Andoriel z dohledu.
Ája se ani neptala, kam míří. Od té doby, co našli klon doktora Becketta a podařilo se jim ho zbavit Michaelovy zvláštní léčby, s ním Erin trávila stále víc času. Jistě za ním šla i tentokrát.
Andoriel znovu zavzdychala, jako už poněkolikáté, protože věděla, že poslední Erinina věta ji měla jenom uklidnit. Ať si to přála sebevíc, nebyl způsob, jak by jí mohl pomoci někdo jiný, než ona sama. Nabrala si náruč plnou tabletů s novými údaji o Městě. Byli tady už tak dlouho a Atlantis stále nebyla úplně prozkoumána. To ale neznamenalo, že by o ní bylo málo informací. Jejich zpracováním trávila víc času než čímkoli jiným. Zvlášť v poslední době se snažila prací zaplašit myšlenky, které se jí divoce honily hlavou a nutily ji vzpomínat na chvíle strávené s jedním z nejhorších nepřátel lidského rodu, jako na to nejlepší, co ve svém životě zažila.
Pozdě odpoledne odložila poslední tablet, rozhlédla se po tiché místnosti a zaklapla za sebou její dveře. Převléknout se a doběhnout do tělocvičny bylo otázkou pár okamžiků.
U vstupu se zarazila. V tréninkové místnosti bylo obsazeno. Teyla, Ronon a John zkoušeli nové chvaty a vrčeli přitom na sebe. Rononova síla a Teylina hbitost je ze simulovaných útoků většinou vytáhla, ale John nemohl přijít na ten nejlepší způsob obrany.
Andoriel postávala mezi dveřmi a váhala se vstupem. Až na pokyn Teyly vešla, hodila ručník do kouta a připojila se ke všeobecnému veselí.
Teyla a Ronon pokračovali ve stále složitějších kombinacích a John se pokusil dokázat svou převahu Andoriel. Povedlo se. Sice chvíli odolávala, ale její soustředění si každou chvíli vyrazilo na výlet a pak byla snadným terčem.
„Co je s tebou?“ zeptal se John, když jí už poněkolikáté pomáhal na nohy.
Pamatoval se na dobu, kdy s ní nic nesvedl ani Ronon. Neútočila, ale byla vždycky myšlenkou i pohybem před svým protivníkem. Teď ji k zemi složil i ten nejjednodušší chvat.
„Nejsem ve formě,“ zamračila se na něj. „Proto jsem tady.“
Postavila se naproti němu a pozvedla ruce. Sledoval, jak polkla a mrkla, aby se lépe soustředila. I k Johnovi se donesly zprávy o Ájině špatném psychickém stavu. Ale proto ji přece nebude šetřit. Když se chce dostat do formy, musí se trochu snažit sama.
Další sérii rychlých výpadů přečkala bez újmy a pak navrhla možnou obranu na chvat, který Johnovi dělal potíže. Jednoduchost jejího řešení všechny trochu zaskočila. Nechala je ho zkoušet a utekla pod sprchu. Nechtěla si připomínat, kdo jí ten prostý pohyb naučil.
Cestou do svého pokoje se s obavou podívala do nejbližšího setmělého okna. Čekala ji další k nepřečkání dlouhá noc.
„Radku, Radku, kde jsi?“ zpívala si Andoriel o dva dny později na cestě do dosud neprozkoumané části Města. Měla doprovázet doktora Zelenku do laboratoře, kterou se jim dosud nepodařilo otevřít. Radek Zelenka se zapomněl u partie šachů a Ája se při čekání pomalou chůzí stále blížila k místu, které chtěl otevřít a prozkoumat. Těšila se. Radek byl jeden z mála lidí, kteří ji dokázali přimět soustředit se jenom na přítomný okamžik. Cítila, jak ji každá taková chvilka pomáhá o kousek se vytáhnout z té šlamastiky, kterou si zavařila svým posledním rozhodnutím.
U dveří laboratoře určené k prozkoumání se zarazila. Podlaha pod nohama se jí slabě zachvěla. Potřásla hlavou. Jestli se dobře pamatovala, městské tlumiče byly v pořádku. Sama minulý týden zakládala zprávu o jejich kontrole.
Další otřes, tentokrát silnější, ji přiměl opřít se rukou o stěnu.
Zvládla to tak šikovně, že přitom přejela dlaní přes ovládač dveří právě v okamžiku, kdy jím projel elektrický výboj. Zaseknutý zámek povolil a dveře se otevřely. Než stačila ustoupit, další silné zachvění ji postrčilo do laboratoře. Vrávoravě udělala pár kroků v mdlém nouzovém osvětlení místnosti a zůstala stát.
Dveře se za ní zavřely.
Otočila se k nim a po paměti sáhla po otevírání. Ozvalo se slabé zasyčení, ale dveře se ani nepohnuly. Přešla dál do místnosti a čekala, až okolí rozpozná její gen a začne na ni reagovat. Zvedla ruku ke komunikátoru, ale pohyb nedokončila. Další silný otřes ji srazil na kolena. Zvedala se, ale na záda jí spadla police plná popraskaných skleněných ampulek.
S heknutím dopadla na podlahu a zůstala bez hnutí ležet.
„Jak je možné, že jsme to zemětřesení nezachytili dřív?“ křičel doktor Woolsey na houf zmatených vědců. Dívali se jeden na druhého a nikdo se nechystal k odpovědi.
„Hned začněte zjišťovat, jestli je Město v pořádku. Zkontrolujte statiku a hlaste do řídící místnosti všechny škody,“ ujal se slova John Sheppard.
„Také prověřte pozici každé osoby na Atlantis, ať víme, jestli někdo nepotřebuje pomoc,“ doplnila ho Teyla. „Všechny stáhněte do centra, abychom o nich měli přehled. Otřesy se většinou opakují…,“ jakoby to přivolala, celým Městem proběhlo další silné zachvění.
„Rychle!“ houkl John a sám se rozběhl do hangáru, aby se přesvědčil, že Jumpery přežily zemětřesení ve zdraví.
Rodney McKay a Ronon nebyli na Atlantis, doprovázeli doktorku Kellerovou na planetu s doznívající virovou epidemií a Radek Zelenka Rodneyho zastupoval na pozici hlavního vědce. Rozdělil badatele do skupin a zadal jim úkoly. Sám shromažďoval všechny údaje, které se jim podařilo zjistit. Brzy měl všeobecný přehled o tom, co se stalo, a také hypotézu o pokračování seismické činnosti pod Atlantis.
Erin seděla v knihovně na pultu se zkříženýma nohama a upřeně zírala na displej malého počítače před sebou.
„Jak si tohle představuje?“ ptala se sama sebe potichu. Zápisy doktora Kavanaugha pro ni byly nepochopitelné.
Při prvním otřesu Atlantis sklouzla z pultu na zem a rozběhla se k Bráně.
Před ní už postávalo množství obyvatel Atlantis a tvářilo se patřičně vyděšeně.
Radek Zelenka byl v zasedací místnosti s doktorem Woolseyem, Johnem Sheppardem a Teylou.
Doktor Beckett se staral o pár zranění, která díky zemětřesení vznikla. Nejhorší byla zlomená ruka kapitána Peteeové a vymknutý kotník desátníka Rosse. Zatímco kapitánovi mezi zatnutými zuby nepřešel ani hlásek, když jí ruku rovnali, mohutný desátník skuhral tak nahlas, že mu doktor musel dát dvojnásobnou dávku léků proti bolesti, aby ho trochu utišil.
„Seismická činnost vznikla pnutím mezi dvěma tektonickými deskami přímo pod Městem,“ hlásil doktor Zelenka v zasedačce. „Žádné varování tomu nepředcházelo. Stále dochází k posunu desek, takže nás nejspíš ještě nějaký otřes čeká. Zatím nevíme, kam až nestabilní zlom sahá. Podařilo se nám Město usadit přímo nad ním a kotva – no, při nejhorším ji budeme muset odříznout.“ Zamyslel se nad dalším problémem a zmlkl.
„Promiňte.“ Jedna část vstupu do zasedačky se pohnula a v ní se objevil Evan Lorne. „Všichni jsou v centru. Jenom -,“ trochu se zarazil, než pokračoval: „Kromě Andoriel Norové. Podle městského detektoru známek života by měla být v nějaké místnosti u východního mola. Na volání vysílačky neodpovídá.“
„Zatraceně! Kruci! Sakra!“ vypadlo z doktora Zelenky ve stejnou chvíli, kdy John Sheppard zařval: „Cože? Už zase!“
„Proč tolik křičíte?“ zeptala se zaraženě Teyla.
„Už zase! Má výjimečný talent být v nepravý čas na tom nejhorším možném místě,“ procedil mezi zuby John. Až pod pohledy ostatních v místnosti si uvědomil, jak je na sebedestrukční schopnosti té knihovnice alergický.
„Ale to je moje vina,“ ozval se Radek Zelenka. „Požádal jsem jí, aby šla se mnou do laboratoře, kterou jsme ještě neprozkoumali, a pak jsem na to v zápalu šachové partie zapomněl.“ Tvářil se zarmouceně a vyděšeně.
„Kde je?“ zeptal se John. Záměrně pomalu se zvedl a přešel k obrazovce, na které Radek Zelenka vyvolal plán Města. Po krátkém hledání ukázal na místo, kde se Andoriel nacházela.
„Jdu pro ni,“ rozhodl se John.
„Hmmm. Budeš muset.“ Radek manipuloval s antickým pultem a mračil se na něj. „Energie v celé té části Města vypadla. Nefunguje tam vůbec nic.“
John se zadíval na obrazovku. „Jdu sám. Nikdo jiný riskovat nebude,“ řekl směrem k Teyle, aniž se k ní otočil. Nevolí stiskla rty, ale nic nenamítala. Pohyb, kterým se zvedala, dokončila a také přistoupila k obrazovce.
„Kde přesně se Andoriel nachází?“ zeptala se
„Přesně tady.“ Radek zvětšil část Atlantis tak, aby byla tečka představující Áju na monitoru dobře znatelná. Tečka Ája byla asi uprostřed místnosti, kam vedly jenom jedny dveře. „Jsou zablokované,“ pokračoval Radek, než se doktor Woolsey stačil zeptat. „Dveře se zavřely a nejdou otevřít. Alespoň ne odtud. Možná,“ otočil se k Johnovi, „že to půjde ručně.“
John jenom kývl a rychlým krokem odešel.
Radek se za ním ještě ohlédl, v očích smutek a vinu. Chtěl Andoriel přivést na jiné myšlenky a možná – možná se mu to povedlo až moc. Zakázal si představy katastrofických scénářů v laboratoři plné neznámých nebezpečí a sklonil se nad antickým pultem. Ája byla možná v ohrožení, ale informace o dalším možném zemětřesení byly důležitější.
Dveře laboratoře se pootevřely a do místnosti vklouzl paprsek světla ze svítilny. Přejel po podlaze a zastavil se na stolech z umělého mramoru, které stály kolem zdí. Pak objevil tříšť rozbitého skla, ležící stojan a pramen hnědých vlnitých vlasů.
S tichým zaúpěním se dveře rozjely ještě trochu víc a John se protáhl dovnitř. Mezi dveřní křídla vzpříčil kus trubky, aby se za ním nezavřely a sklonil se nad stojanem.
„Vydrž,“ zašeptal, odložil baterku stranou tak, aby dobře osvětlovala místo, na které potřeboval vidět, a snažil se stojan zvednout. Pozvedl ho o kousek, ale jeho tíha mu nedovolila pokračovat.
„Ájo?“ zeptal se polohlasně. „Budeš mi muset pomoct.“
Na temné podlaze se nic nepohnulo.
John opatrně položil stojan zpátky a obešel ho z druhé strany. Sedl si na paty a dotkl se Ájiny pootočené tváře. Byla na dotek chladná. Přejel prsty na její krk a přitiskl je k tepně. Krev pod kůží jí váhavě proudila.
Zamračil se na těžké police, znovu je nadzvedl a tentokrát se je nepokoušel postavit, ale těsně nad Ájou odsunout na stranu. S tlumeným heknutím stojan pustil, sotva byla Andoriel z jeho dosahu. Právě včas. Podlaha se mu pohnula pod nohama tak prudce, že se neudržel ve stoje a oběma rukama a koleny dopadl na zem.
Svítilna se odkutálela stranou a zhasla.
Ve tmě se ozýval jenom Johnův přerušovaný dech a tiché klení.
Posadil se a zašátral rukama kolem, aby našel Andoriel. Hmatem zjišťoval, jestli není vážně zraněná. Na její hlavě mu prsty přejely po malé bouli, ruce i tělo se zdály neporušené. Dojel až téměř k chodidlům, když sebou Ája slabě trhla. Pravý kotník měla horký a nateklý.
„Snad to bude všechno,“ zamumlal si pro sebe.
„Snad ano,“ odpověděl mu Ájin hlas. „Jenom se mi špatně dýchá.“ Zvedla levou ruku a položila si ji na spodní část žeber.
John cítil její pohyb a následoval ho.
Tiše sykla pod jeho dotekem.
„Johne, Andoriel,“ ozvalo se z jejich komunikátorů.
John si ho přitiskl k uchu.
„Jsme tady oba dva,“ hlásil. „Ája má zlomený kotník a asi taky nějaká žebra. Spadla na ni police. Jdeme zpátky.“
„Počkejte,“ slyšel doktora Woolseyho. Pak se chvíli ozývalo nesrozumitelné mumlání, jak mluvil s někým jiným.
Andoriel toho využila, aby se dotkla svého komunikačního zařízení.
„Je Radek Zelenka v pořádku? Byl nejspíš na cestě sem,“ ptala se.
„Já jsem tady,“ uslyšela Radkův hlas. „Nic se mi nestalo.“
„Nemůžete zpátky stejnou cestou, kterou jsi přišel, Johne,“ oznámil jim Richard Woolsey. „Při posledním otřesu se zřítila část východní věže a odřízla vám cestu. Doktor Zelenka se právě snaží zjistit, kudy by to šlo obejít. Ale…“ další mumlání mělo nádech paniky.
„Co se to tam děje?“ ptal se John. Naklonil se dopředu v očekávání odpovědi.
„Nic, s čím byste odtamtud mohl pomoci, Johne. Doktor Zelenka se vám ozve, jakmile pro vás bude mít plán cesty. Zatím musíte vydržet.“
„Což o to,“ zamračil se John. „Vydržíme, ale co se stalo nahoře?“ ptal se sám sebe.
„To bylo zemětřesení?“ ozvala se Andoriel.
„Jo. Měli bychom se dostat do řídící místnosti, než přestane fungovat úplně všechno,“ vrčel John. Tajně doufal, že budou moci použít nejbližší transportér, ale ta představa se po posledním rozhovoru přes komunikátor začala rozplývat.
Andoriel se posadila. Ruku si držela na žebrech a pomalu se zvedla na jedné noze. Zraněný kotník položila na zem a tvář se jí zkřivila bolestí. Nikdo to neviděl. V místnosti byla pořád tma.
„Můžeme jít,“ řekla s přemáháním. Zamávala rukou, aby udržela rovnováhu, a zajela Johnovi prsty do ucha. Zděšeně vyjekl a vyskočil na nohy.
„Měl bys najít nějakou baterku,“ ušklíbla se do tmy Andoriel. „Nebo se zabijeme při prvním kroku.“
Slyšela, jak se John hmatem pokouší najít svítilnu a jeho občasné zaklení, když si přitom zabodl skleněnou jehličku do ruky. Po době, která se jí zdála nekonečná, bliklo světélko.
„Erin, vím, že jste v křesle ještě neseděla, ale váš gen je tady momentálně nejsilnější. Pokud se vám podaří najít rychlou cestu z východní věže, moc nám to pomůže.“ Doktor Woolsey se podíval po doktoru Beckettovi. „Pomůžete jí?“ zeptal se. Nijak nezdůvodnil, proč do křesla posílá Erin a ne Carsona Becketta, a Carson se neptal. Antické křeslo z duše nesnášel a byl rád, že po něm nikdo nechce, aby ho použil on.
Erin se zatvářila pochybovačně.
„Můžu to zkusit,“ řekla a nechala se Carsonem odvést na příslušné místo.
„Ještě počkejte,“ ozval se Radek Zelenka z interkomu. „Nejdřív musím zjistit, jak jsme na tom s energií.“
Erin obcházela křeslo a prohlížela si ho. Carson zůstal stát v uctivé vzdálenosti.
„Vyzkoušej ho,“ uslyšela Erin ve sluchátku. Sedla si a pomalu se opřela. Vydechla překvapením, když se pod ní křeslo pohnulo. Jeho opěradlo se sklopilo a Erin obklopila slabá záře. Položila ruce na ovladače a stiskla je. Usmála se. Nebylo to o nic těžší, než ovládat Jumper.
„Dobrý,“ slyšela Radka. „Ještě moment… jo. Vidíš, kde ti dva jsou? Můžeš najít nějakou nezasypanou cestu se zapomenutou trochou energie, aby se ve tmě nezabili?“
Carson se nadechl a přistoupil blíž. Zarazil se. Erin měla zavřené oči, na rtech jí hrál úsměv. Nad ní se vznášel obraz poničeného východního mola s barevně vyznačenými místy se zbytky energie. Moc jich nebylo. Klikatá čára od laboratoře, kde se Andoriel a John nacházeli, se pohybovala směrem k centru a hledala si cestičku bludištěm zpola zasypaných chodeb a místností. Několikrát se musela kousek vrátit, než se dotkla vstupu do řídící místnosti.
Stáli u dveří a jenom Johnovy prsty, křečovitě sevřené kolem baterky, značily, jak moc se plukovník zlobí.
Dveře na chodbu byly zavřené. Zapříčená trubka se z nich při posledním otřesu vysmekla a teď ležela opodál u zdi.
Ája se pustila Johnova ramene a opřela se o stěnu vedle dveří.
„Radku, Erin,“ přitiskla si komunikátor k uchu. „Potřebujeme pomoc.“
Pak už jenom sledovala, jak John odstraňuje kryt vedle dveří a čeká na pokyn od Erin, že se jí podařilo někudy až k nim protlačit trochu energie.
Mezi spojenými dráty se zablesklo a křídla dveří povolila.
John se sehnul pro trubku a použil ji jako páku. Protáhli se vzniklou škvírou a zůstali stát uprostřed chodby. Nejkratší cestu zpátky jim blokovaly kusy zdiva, napadané přes sebe až ke stropu přesně tak, jak jim to ukázaly jejich nejhorší představy.
John chytil Andoriel kolem pasu a pomáhal jí podle Radkových pokynů na druhý konec chodby do místností, kudy se dalo projít až do jiné části Města. Sešli po chodech dolů, někam zabočili a zase stoupali. Cesta se zdála nekonečná.
John sledoval, jak Andoriel postupně bledne a zatíná zuby bolestí.
„Než dojdeme k ostatním,“ začal a po straně se na ni podíval. „Mohla bys mi něco říct?“
Zastavila se, aby na chvíli ulevila žebrům, která trpěla její podivnou skákavou chůzí.
„Co bys rád věděl?“ zeptala se mezi rychlými nádechy.
„Zaslechl jsem něco o tom, že se snažíš – jak bych to nejlíp vyjádřil – odpoutat?“ Kývl na Andoriel, že by měli pokračovat v chůzi, a s napětím čekal na odpověď.
„Jo,“ vydechla a zkřivila obličej, když znovu poskočila. „Život mezi dvěma světy je vyčerpávající. Musela jsem se rozhodnout, který si vyberu.“
„Už můžeme jít?“ Erin se zavrtěla v křesle. Bylo pohodlné, ale přesto se v něm necítila dobře. Raději by všechny události sledovala od Brány. Uzavřené prostory Atlantského podzemí ji v současné situaci tísnily. Nikdy neměla potíže s klaustrofobií jako Andoriel, ale tentokrát díky předchozímu zemětřesení cítila zvláštní nejistotu.
„Ještě moment,“ uslyšela Radka.
Pro jistotu znovu zavřela oči.
„V pořádku. Můžete nahoru. Cestu máme nahranou a John s Andoriel už vyrazili. Seismická činnost přestala. Všude je klid.“
Zhluboka si oddechla a vstala. Křeslo zhaslo.
Carson k ní natáhl ruku a cestou vzhůru ji vzal kolem ramen.
„Byla jsi báječná,“ řekl s obdivem. „Já to křeslo upřímně nesnáším.“
„Vždyť to bylo snadné,“ usmála se. „Stačila trocha představivosti.“
„Jak komu,“ povzdechl si Carson.
„Jak jste nás dokázali tak rychle a správně navést?“ chtěl vědět John, sotva se dostal do centrály. Jen tak mimochodem přitom usadil Andoriel do nejbližší židle.
„Antické křeslo dokáže divy.“ Carson se usmíval tak pyšně, jako by to celé byla jenom jeho zásluha. Vzápětí se mu tvář stáhla starostí a on se sklonil k Áje. Kotník už dosáhl rozměru menší planetky, přes roztržené triko jí byla pod žebry vidět černá podlitina a kůži obličeje a rukou měla posetou drobnými rankami od rozbitého skla. Některé střepy se ještě urputně držely zaražené hluboko v tkáni.
„Co jsi to, proboha, dělala?“ zamumlal doktor a zuřivě začal mávat na zdravotníka, aby mu pomohl dopravit Andoriel do nemocnice.
„To mám z těch svých výletů,“ odpověděla s pokusem o úsměv.
„Radku, jak jsme na tom?“ ptal se John. Po Andoriel se už ani neohlédl. S Richardem Woolseyem a Radkem Zelenkou už začali řešit nejnutnější opravy.
„Ještě moment,“ zarazil doktor Woolsey Erin, která se chtěla nenápadně vytratit. „Slečno Velenská, vaše schopnosti si zaslouží uznání. Antické křeslo na poprvé tak dobře ovládne málokdo. Ve zprávě pro Zemi se o tom výslovně zmíním. Počítejte s tím.“
Erin jenom mlčky kývla. Od vždy rezervovaného Richarda to znělo jako oslavná óda. Radek se na ni jenom usmál. Její schopnosti částečně znal. John se zarazil. Teprve tehdy mu řekli, že v křesle seděla Erin a jak dlouho jí trvalo si s ním porozumět.
„Výborně,“ spokojeně si zamnul ruce, jakmile ho informovali. „Trochu to nacvičíš a můžeme se střídat.“
Andoriel seděla v knihovně, nohu v lehké sádře nataženou na židli vedle sebe, a snažila se soustředit na práci.
Erin se po ní občas podívala, ale nerušila ji. I když nechtěla, cítila její bolest vystřelující z kotníku. Ne z místa, které bylo zlomené a kam musel doktor voperovat kovovou dlahu, ale z místa, kde měla Ája sešité vazy. Bolely a brněly, jako když někdo přejede po zubech vidličkou z běžného kovu. Erin se až otřásla a raději se sklonila k vlastní obrazovce.
Otevírání dveří ji přinutilo znovu zvednout hlavu.
John Sheppard vešel do knihovny, rozhlédl se a zamířil přímo k Áje. Zůstal stát za jejími zády a důvěrným pohybem jí položil ruce na ramena. Pak se sklonil k jejímu uchu a začal jí něco šeptat.
Erin se na to dívala s nevěřícím úžasem. Andoriel se nezmínila, že by se s Johnem tolik sblížili. Navíc by to Erin poznala i bez Ájina přiznání.
Andoriel seděla bez hnutí se sklopenou hlavou a poslouchala, co jí John šeptá. Pohnula teprve ve chvíli, kdy se za ním zavřely dveře při odchodu. Zvedla pohled a setkala se s Erininýma očima.
„Ani to snad nechtěj vědět,“ zavrtěla hlavou.
„Ale já to vím,“ usmála se Erin. „To se dá snadno odhadnout i bez zvláštních schopností. John zjistil, že se snažíš zařadit zpátky mezi lidi, a snaží se ti pomoci.“
Ája se chtěla usmát, ale vznikl z toho spíš škleb.
„Snaží se. Až moc.“ Pohodlněji uložila zraněnou nohu na židli a opřela se, aby ulevila i žebrům. „Celou cestu zpátky z laboratoře k vám mě zpovídal. Snažila jsem se být stručná a věcná, ale i přes tohle všechno,“ kývla k noze, „jsem z něj cítila, jak taje. To mi ještě scházelo,“ povzdechla si.
„Hmmm,“ protáhla Erin. „Takže ten zájem je jednostranný?“ Dala si záležet, aby nebylo vidět, jak si oddechla, když Ája přikývla. Neměla nic proti tomu, že se konečně přestala zabývat možností, stát se Wraithem a zůstat s Acem napořád. Teď ji napadlo, že kdyby pro Andoriel měla vybírat mezi Wraithem a Johnem Sheppardem, asi by sama váhala.
„Musím mu to vysvětlit nějak důrazněji.“ Tentokrát se Áje úsměv podařil.
Erin se očima vrátila k práci, ale hlavou se jí ještě honily divoké představy Andoriel s Johnem.
„Vlastně je to pochopitelné,“ řekla po pár minutách nahlas. „Asi na tobě bude něco zvláštního, když se dokážeš spřátelit s Wraithem.“ Přes rty se jí mihnul úsměv. „A tomu John Sheppard jenom těžko odolává.“
„Nemyslíš si, že to zbytečně hrotíš?“ Erin seděla na stole a houpala střevíčkem s vysokým podpatkem na palci u nohy.
Andoriel se na ni nešťastně podívala. Ani jí se nelíbilo, k čemu došla po nocích plných nočních můr. Ale rozhodnutí padlo a ona ho nechtěla měnit. Před pár týdny řekla, že si musí vybrat. S realizací do nedávna váhala, ale poslední události na planetě, kde se setkali s wraithským velitelem Acem, a ona při tom znovu přišla o většinu energie jenom proto, že se snažila Ace zachránit, ji přesvědčily, aby své rozhodnutí dotáhla do konce. Nemohla pořád spoléhat na to, že jí někdo z wraithské posádky vždycky energii vrátí, když se vlastním přičiněním připlete tam, kam nemá. Aceův dychtivý pohled při krmení na ní byl třešnička na těžkém dortu jejích nočních můr.
„Není jednoduché si vybrat. Ale dohromady to prostě přestalo fungovat a já změnu ve Wraitha odmítla.“ Zhluboka se nadechla. „Měla bys mi raději pomoct. Potřebuji přestat myslet na nesmysly.“
Erin se svezla se stolu.
„Chceš zapomenout na poslední čtyři roky? A jak to mám asi udělat? Paměť vymazat nedovedu.“ Zarazila se mezi dveřmi a otočila se zpátky do místnosti. „Pokusím se něco vymyslet.“ S tím zmizela Andoriel z dohledu.
Ája se ani neptala, kam míří. Od té doby, co našli klon doktora Becketta a podařilo se jim ho zbavit Michaelovy zvláštní léčby, s ním Erin trávila stále víc času. Jistě za ním šla i tentokrát.
Andoriel znovu zavzdychala, jako už poněkolikáté, protože věděla, že poslední Erinina věta ji měla jenom uklidnit. Ať si to přála sebevíc, nebyl způsob, jak by jí mohl pomoci někdo jiný, než ona sama. Nabrala si náruč plnou tabletů s novými údaji o Městě. Byli tady už tak dlouho a Atlantis stále nebyla úplně prozkoumána. To ale neznamenalo, že by o ní bylo málo informací. Jejich zpracováním trávila víc času než čímkoli jiným. Zvlášť v poslední době se snažila prací zaplašit myšlenky, které se jí divoce honily hlavou a nutily ji vzpomínat na chvíle strávené s jedním z nejhorších nepřátel lidského rodu, jako na to nejlepší, co ve svém životě zažila.
Pozdě odpoledne odložila poslední tablet, rozhlédla se po tiché místnosti a zaklapla za sebou její dveře. Převléknout se a doběhnout do tělocvičny bylo otázkou pár okamžiků.
U vstupu se zarazila. V tréninkové místnosti bylo obsazeno. Teyla, Ronon a John zkoušeli nové chvaty a vrčeli přitom na sebe. Rononova síla a Teylina hbitost je ze simulovaných útoků většinou vytáhla, ale John nemohl přijít na ten nejlepší způsob obrany.
Andoriel postávala mezi dveřmi a váhala se vstupem. Až na pokyn Teyly vešla, hodila ručník do kouta a připojila se ke všeobecnému veselí.
Teyla a Ronon pokračovali ve stále složitějších kombinacích a John se pokusil dokázat svou převahu Andoriel. Povedlo se. Sice chvíli odolávala, ale její soustředění si každou chvíli vyrazilo na výlet a pak byla snadným terčem.
„Co je s tebou?“ zeptal se John, když jí už poněkolikáté pomáhal na nohy.
Pamatoval se na dobu, kdy s ní nic nesvedl ani Ronon. Neútočila, ale byla vždycky myšlenkou i pohybem před svým protivníkem. Teď ji k zemi složil i ten nejjednodušší chvat.
„Nejsem ve formě,“ zamračila se na něj. „Proto jsem tady.“
Postavila se naproti němu a pozvedla ruce. Sledoval, jak polkla a mrkla, aby se lépe soustředila. I k Johnovi se donesly zprávy o Ájině špatném psychickém stavu. Ale proto ji přece nebude šetřit. Když se chce dostat do formy, musí se trochu snažit sama.
Další sérii rychlých výpadů přečkala bez újmy a pak navrhla možnou obranu na chvat, který Johnovi dělal potíže. Jednoduchost jejího řešení všechny trochu zaskočila. Nechala je ho zkoušet a utekla pod sprchu. Nechtěla si připomínat, kdo jí ten prostý pohyb naučil.
Cestou do svého pokoje se s obavou podívala do nejbližšího setmělého okna. Čekala ji další k nepřečkání dlouhá noc.
„Radku, Radku, kde jsi?“ zpívala si Andoriel o dva dny později na cestě do dosud neprozkoumané části Města. Měla doprovázet doktora Zelenku do laboratoře, kterou se jim dosud nepodařilo otevřít. Radek Zelenka se zapomněl u partie šachů a Ája se při čekání pomalou chůzí stále blížila k místu, které chtěl otevřít a prozkoumat. Těšila se. Radek byl jeden z mála lidí, kteří ji dokázali přimět soustředit se jenom na přítomný okamžik. Cítila, jak ji každá taková chvilka pomáhá o kousek se vytáhnout z té šlamastiky, kterou si zavařila svým posledním rozhodnutím.
U dveří laboratoře určené k prozkoumání se zarazila. Podlaha pod nohama se jí slabě zachvěla. Potřásla hlavou. Jestli se dobře pamatovala, městské tlumiče byly v pořádku. Sama minulý týden zakládala zprávu o jejich kontrole.
Další otřes, tentokrát silnější, ji přiměl opřít se rukou o stěnu.
Zvládla to tak šikovně, že přitom přejela dlaní přes ovládač dveří právě v okamžiku, kdy jím projel elektrický výboj. Zaseknutý zámek povolil a dveře se otevřely. Než stačila ustoupit, další silné zachvění ji postrčilo do laboratoře. Vrávoravě udělala pár kroků v mdlém nouzovém osvětlení místnosti a zůstala stát.
Dveře se za ní zavřely.
Otočila se k nim a po paměti sáhla po otevírání. Ozvalo se slabé zasyčení, ale dveře se ani nepohnuly. Přešla dál do místnosti a čekala, až okolí rozpozná její gen a začne na ni reagovat. Zvedla ruku ke komunikátoru, ale pohyb nedokončila. Další silný otřes ji srazil na kolena. Zvedala se, ale na záda jí spadla police plná popraskaných skleněných ampulek.
S heknutím dopadla na podlahu a zůstala bez hnutí ležet.
„Jak je možné, že jsme to zemětřesení nezachytili dřív?“ křičel doktor Woolsey na houf zmatených vědců. Dívali se jeden na druhého a nikdo se nechystal k odpovědi.
„Hned začněte zjišťovat, jestli je Město v pořádku. Zkontrolujte statiku a hlaste do řídící místnosti všechny škody,“ ujal se slova John Sheppard.
„Také prověřte pozici každé osoby na Atlantis, ať víme, jestli někdo nepotřebuje pomoc,“ doplnila ho Teyla. „Všechny stáhněte do centra, abychom o nich měli přehled. Otřesy se většinou opakují…,“ jakoby to přivolala, celým Městem proběhlo další silné zachvění.
„Rychle!“ houkl John a sám se rozběhl do hangáru, aby se přesvědčil, že Jumpery přežily zemětřesení ve zdraví.
Rodney McKay a Ronon nebyli na Atlantis, doprovázeli doktorku Kellerovou na planetu s doznívající virovou epidemií a Radek Zelenka Rodneyho zastupoval na pozici hlavního vědce. Rozdělil badatele do skupin a zadal jim úkoly. Sám shromažďoval všechny údaje, které se jim podařilo zjistit. Brzy měl všeobecný přehled o tom, co se stalo, a také hypotézu o pokračování seismické činnosti pod Atlantis.
Erin seděla v knihovně na pultu se zkříženýma nohama a upřeně zírala na displej malého počítače před sebou.
„Jak si tohle představuje?“ ptala se sama sebe potichu. Zápisy doktora Kavanaugha pro ni byly nepochopitelné.
Při prvním otřesu Atlantis sklouzla z pultu na zem a rozběhla se k Bráně.
Před ní už postávalo množství obyvatel Atlantis a tvářilo se patřičně vyděšeně.
Radek Zelenka byl v zasedací místnosti s doktorem Woolseyem, Johnem Sheppardem a Teylou.
Doktor Beckett se staral o pár zranění, která díky zemětřesení vznikla. Nejhorší byla zlomená ruka kapitána Peteeové a vymknutý kotník desátníka Rosse. Zatímco kapitánovi mezi zatnutými zuby nepřešel ani hlásek, když jí ruku rovnali, mohutný desátník skuhral tak nahlas, že mu doktor musel dát dvojnásobnou dávku léků proti bolesti, aby ho trochu utišil.
„Seismická činnost vznikla pnutím mezi dvěma tektonickými deskami přímo pod Městem,“ hlásil doktor Zelenka v zasedačce. „Žádné varování tomu nepředcházelo. Stále dochází k posunu desek, takže nás nejspíš ještě nějaký otřes čeká. Zatím nevíme, kam až nestabilní zlom sahá. Podařilo se nám Město usadit přímo nad ním a kotva – no, při nejhorším ji budeme muset odříznout.“ Zamyslel se nad dalším problémem a zmlkl.
„Promiňte.“ Jedna část vstupu do zasedačky se pohnula a v ní se objevil Evan Lorne. „Všichni jsou v centru. Jenom -,“ trochu se zarazil, než pokračoval: „Kromě Andoriel Norové. Podle městského detektoru známek života by měla být v nějaké místnosti u východního mola. Na volání vysílačky neodpovídá.“
„Zatraceně! Kruci! Sakra!“ vypadlo z doktora Zelenky ve stejnou chvíli, kdy John Sheppard zařval: „Cože? Už zase!“
„Proč tolik křičíte?“ zeptala se zaraženě Teyla.
„Už zase! Má výjimečný talent být v nepravý čas na tom nejhorším možném místě,“ procedil mezi zuby John. Až pod pohledy ostatních v místnosti si uvědomil, jak je na sebedestrukční schopnosti té knihovnice alergický.
„Ale to je moje vina,“ ozval se Radek Zelenka. „Požádal jsem jí, aby šla se mnou do laboratoře, kterou jsme ještě neprozkoumali, a pak jsem na to v zápalu šachové partie zapomněl.“ Tvářil se zarmouceně a vyděšeně.
„Kde je?“ zeptal se John. Záměrně pomalu se zvedl a přešel k obrazovce, na které Radek Zelenka vyvolal plán Města. Po krátkém hledání ukázal na místo, kde se Andoriel nacházela.
„Jdu pro ni,“ rozhodl se John.
„Hmmm. Budeš muset.“ Radek manipuloval s antickým pultem a mračil se na něj. „Energie v celé té části Města vypadla. Nefunguje tam vůbec nic.“
John se zadíval na obrazovku. „Jdu sám. Nikdo jiný riskovat nebude,“ řekl směrem k Teyle, aniž se k ní otočil. Nevolí stiskla rty, ale nic nenamítala. Pohyb, kterým se zvedala, dokončila a také přistoupila k obrazovce.
„Kde přesně se Andoriel nachází?“ zeptala se
„Přesně tady.“ Radek zvětšil část Atlantis tak, aby byla tečka představující Áju na monitoru dobře znatelná. Tečka Ája byla asi uprostřed místnosti, kam vedly jenom jedny dveře. „Jsou zablokované,“ pokračoval Radek, než se doktor Woolsey stačil zeptat. „Dveře se zavřely a nejdou otevřít. Alespoň ne odtud. Možná,“ otočil se k Johnovi, „že to půjde ručně.“
John jenom kývl a rychlým krokem odešel.
Radek se za ním ještě ohlédl, v očích smutek a vinu. Chtěl Andoriel přivést na jiné myšlenky a možná – možná se mu to povedlo až moc. Zakázal si představy katastrofických scénářů v laboratoři plné neznámých nebezpečí a sklonil se nad antickým pultem. Ája byla možná v ohrožení, ale informace o dalším možném zemětřesení byly důležitější.
Dveře laboratoře se pootevřely a do místnosti vklouzl paprsek světla ze svítilny. Přejel po podlaze a zastavil se na stolech z umělého mramoru, které stály kolem zdí. Pak objevil tříšť rozbitého skla, ležící stojan a pramen hnědých vlnitých vlasů.
S tichým zaúpěním se dveře rozjely ještě trochu víc a John se protáhl dovnitř. Mezi dveřní křídla vzpříčil kus trubky, aby se za ním nezavřely a sklonil se nad stojanem.
„Vydrž,“ zašeptal, odložil baterku stranou tak, aby dobře osvětlovala místo, na které potřeboval vidět, a snažil se stojan zvednout. Pozvedl ho o kousek, ale jeho tíha mu nedovolila pokračovat.
„Ájo?“ zeptal se polohlasně. „Budeš mi muset pomoct.“
Na temné podlaze se nic nepohnulo.
John opatrně položil stojan zpátky a obešel ho z druhé strany. Sedl si na paty a dotkl se Ájiny pootočené tváře. Byla na dotek chladná. Přejel prsty na její krk a přitiskl je k tepně. Krev pod kůží jí váhavě proudila.
Zamračil se na těžké police, znovu je nadzvedl a tentokrát se je nepokoušel postavit, ale těsně nad Ájou odsunout na stranu. S tlumeným heknutím stojan pustil, sotva byla Andoriel z jeho dosahu. Právě včas. Podlaha se mu pohnula pod nohama tak prudce, že se neudržel ve stoje a oběma rukama a koleny dopadl na zem.
Svítilna se odkutálela stranou a zhasla.
Ve tmě se ozýval jenom Johnův přerušovaný dech a tiché klení.
Posadil se a zašátral rukama kolem, aby našel Andoriel. Hmatem zjišťoval, jestli není vážně zraněná. Na její hlavě mu prsty přejely po malé bouli, ruce i tělo se zdály neporušené. Dojel až téměř k chodidlům, když sebou Ája slabě trhla. Pravý kotník měla horký a nateklý.
„Snad to bude všechno,“ zamumlal si pro sebe.
„Snad ano,“ odpověděl mu Ájin hlas. „Jenom se mi špatně dýchá.“ Zvedla levou ruku a položila si ji na spodní část žeber.
John cítil její pohyb a následoval ho.
Tiše sykla pod jeho dotekem.
„Johne, Andoriel,“ ozvalo se z jejich komunikátorů.
John si ho přitiskl k uchu.
„Jsme tady oba dva,“ hlásil. „Ája má zlomený kotník a asi taky nějaká žebra. Spadla na ni police. Jdeme zpátky.“
„Počkejte,“ slyšel doktora Woolseyho. Pak se chvíli ozývalo nesrozumitelné mumlání, jak mluvil s někým jiným.
Andoriel toho využila, aby se dotkla svého komunikačního zařízení.
„Je Radek Zelenka v pořádku? Byl nejspíš na cestě sem,“ ptala se.
„Já jsem tady,“ uslyšela Radkův hlas. „Nic se mi nestalo.“
„Nemůžete zpátky stejnou cestou, kterou jsi přišel, Johne,“ oznámil jim Richard Woolsey. „Při posledním otřesu se zřítila část východní věže a odřízla vám cestu. Doktor Zelenka se právě snaží zjistit, kudy by to šlo obejít. Ale…“ další mumlání mělo nádech paniky.
„Co se to tam děje?“ ptal se John. Naklonil se dopředu v očekávání odpovědi.
„Nic, s čím byste odtamtud mohl pomoci, Johne. Doktor Zelenka se vám ozve, jakmile pro vás bude mít plán cesty. Zatím musíte vydržet.“
„Což o to,“ zamračil se John. „Vydržíme, ale co se stalo nahoře?“ ptal se sám sebe.
„To bylo zemětřesení?“ ozvala se Andoriel.
„Jo. Měli bychom se dostat do řídící místnosti, než přestane fungovat úplně všechno,“ vrčel John. Tajně doufal, že budou moci použít nejbližší transportér, ale ta představa se po posledním rozhovoru přes komunikátor začala rozplývat.
Andoriel se posadila. Ruku si držela na žebrech a pomalu se zvedla na jedné noze. Zraněný kotník položila na zem a tvář se jí zkřivila bolestí. Nikdo to neviděl. V místnosti byla pořád tma.
„Můžeme jít,“ řekla s přemáháním. Zamávala rukou, aby udržela rovnováhu, a zajela Johnovi prsty do ucha. Zděšeně vyjekl a vyskočil na nohy.
„Měl bys najít nějakou baterku,“ ušklíbla se do tmy Andoriel. „Nebo se zabijeme při prvním kroku.“
Slyšela, jak se John hmatem pokouší najít svítilnu a jeho občasné zaklení, když si přitom zabodl skleněnou jehličku do ruky. Po době, která se jí zdála nekonečná, bliklo světélko.
„Erin, vím, že jste v křesle ještě neseděla, ale váš gen je tady momentálně nejsilnější. Pokud se vám podaří najít rychlou cestu z východní věže, moc nám to pomůže.“ Doktor Woolsey se podíval po doktoru Beckettovi. „Pomůžete jí?“ zeptal se. Nijak nezdůvodnil, proč do křesla posílá Erin a ne Carsona Becketta, a Carson se neptal. Antické křeslo z duše nesnášel a byl rád, že po něm nikdo nechce, aby ho použil on.
Erin se zatvářila pochybovačně.
„Můžu to zkusit,“ řekla a nechala se Carsonem odvést na příslušné místo.
„Ještě počkejte,“ ozval se Radek Zelenka z interkomu. „Nejdřív musím zjistit, jak jsme na tom s energií.“
Erin obcházela křeslo a prohlížela si ho. Carson zůstal stát v uctivé vzdálenosti.
„Vyzkoušej ho,“ uslyšela Erin ve sluchátku. Sedla si a pomalu se opřela. Vydechla překvapením, když se pod ní křeslo pohnulo. Jeho opěradlo se sklopilo a Erin obklopila slabá záře. Položila ruce na ovladače a stiskla je. Usmála se. Nebylo to o nic těžší, než ovládat Jumper.
„Dobrý,“ slyšela Radka. „Ještě moment… jo. Vidíš, kde ti dva jsou? Můžeš najít nějakou nezasypanou cestu se zapomenutou trochou energie, aby se ve tmě nezabili?“
Carson se nadechl a přistoupil blíž. Zarazil se. Erin měla zavřené oči, na rtech jí hrál úsměv. Nad ní se vznášel obraz poničeného východního mola s barevně vyznačenými místy se zbytky energie. Moc jich nebylo. Klikatá čára od laboratoře, kde se Andoriel a John nacházeli, se pohybovala směrem k centru a hledala si cestičku bludištěm zpola zasypaných chodeb a místností. Několikrát se musela kousek vrátit, než se dotkla vstupu do řídící místnosti.
Stáli u dveří a jenom Johnovy prsty, křečovitě sevřené kolem baterky, značily, jak moc se plukovník zlobí.
Dveře na chodbu byly zavřené. Zapříčená trubka se z nich při posledním otřesu vysmekla a teď ležela opodál u zdi.
Ája se pustila Johnova ramene a opřela se o stěnu vedle dveří.
„Radku, Erin,“ přitiskla si komunikátor k uchu. „Potřebujeme pomoc.“
Pak už jenom sledovala, jak John odstraňuje kryt vedle dveří a čeká na pokyn od Erin, že se jí podařilo někudy až k nim protlačit trochu energie.
Mezi spojenými dráty se zablesklo a křídla dveří povolila.
John se sehnul pro trubku a použil ji jako páku. Protáhli se vzniklou škvírou a zůstali stát uprostřed chodby. Nejkratší cestu zpátky jim blokovaly kusy zdiva, napadané přes sebe až ke stropu přesně tak, jak jim to ukázaly jejich nejhorší představy.
John chytil Andoriel kolem pasu a pomáhal jí podle Radkových pokynů na druhý konec chodby do místností, kudy se dalo projít až do jiné části Města. Sešli po chodech dolů, někam zabočili a zase stoupali. Cesta se zdála nekonečná.
John sledoval, jak Andoriel postupně bledne a zatíná zuby bolestí.
„Než dojdeme k ostatním,“ začal a po straně se na ni podíval. „Mohla bys mi něco říct?“
Zastavila se, aby na chvíli ulevila žebrům, která trpěla její podivnou skákavou chůzí.
„Co bys rád věděl?“ zeptala se mezi rychlými nádechy.
„Zaslechl jsem něco o tom, že se snažíš – jak bych to nejlíp vyjádřil – odpoutat?“ Kývl na Andoriel, že by měli pokračovat v chůzi, a s napětím čekal na odpověď.
„Jo,“ vydechla a zkřivila obličej, když znovu poskočila. „Život mezi dvěma světy je vyčerpávající. Musela jsem se rozhodnout, který si vyberu.“
„Už můžeme jít?“ Erin se zavrtěla v křesle. Bylo pohodlné, ale přesto se v něm necítila dobře. Raději by všechny události sledovala od Brány. Uzavřené prostory Atlantského podzemí ji v současné situaci tísnily. Nikdy neměla potíže s klaustrofobií jako Andoriel, ale tentokrát díky předchozímu zemětřesení cítila zvláštní nejistotu.
„Ještě moment,“ uslyšela Radka.
Pro jistotu znovu zavřela oči.
„V pořádku. Můžete nahoru. Cestu máme nahranou a John s Andoriel už vyrazili. Seismická činnost přestala. Všude je klid.“
Zhluboka si oddechla a vstala. Křeslo zhaslo.
Carson k ní natáhl ruku a cestou vzhůru ji vzal kolem ramen.
„Byla jsi báječná,“ řekl s obdivem. „Já to křeslo upřímně nesnáším.“
„Vždyť to bylo snadné,“ usmála se. „Stačila trocha představivosti.“
„Jak komu,“ povzdechl si Carson.
„Jak jste nás dokázali tak rychle a správně navést?“ chtěl vědět John, sotva se dostal do centrály. Jen tak mimochodem přitom usadil Andoriel do nejbližší židle.
„Antické křeslo dokáže divy.“ Carson se usmíval tak pyšně, jako by to celé byla jenom jeho zásluha. Vzápětí se mu tvář stáhla starostí a on se sklonil k Áje. Kotník už dosáhl rozměru menší planetky, přes roztržené triko jí byla pod žebry vidět černá podlitina a kůži obličeje a rukou měla posetou drobnými rankami od rozbitého skla. Některé střepy se ještě urputně držely zaražené hluboko v tkáni.
„Co jsi to, proboha, dělala?“ zamumlal doktor a zuřivě začal mávat na zdravotníka, aby mu pomohl dopravit Andoriel do nemocnice.
„To mám z těch svých výletů,“ odpověděla s pokusem o úsměv.
„Radku, jak jsme na tom?“ ptal se John. Po Andoriel se už ani neohlédl. S Richardem Woolseyem a Radkem Zelenkou už začali řešit nejnutnější opravy.
„Ještě moment,“ zarazil doktor Woolsey Erin, která se chtěla nenápadně vytratit. „Slečno Velenská, vaše schopnosti si zaslouží uznání. Antické křeslo na poprvé tak dobře ovládne málokdo. Ve zprávě pro Zemi se o tom výslovně zmíním. Počítejte s tím.“
Erin jenom mlčky kývla. Od vždy rezervovaného Richarda to znělo jako oslavná óda. Radek se na ni jenom usmál. Její schopnosti částečně znal. John se zarazil. Teprve tehdy mu řekli, že v křesle seděla Erin a jak dlouho jí trvalo si s ním porozumět.
„Výborně,“ spokojeně si zamnul ruce, jakmile ho informovali. „Trochu to nacvičíš a můžeme se střídat.“
Andoriel seděla v knihovně, nohu v lehké sádře nataženou na židli vedle sebe, a snažila se soustředit na práci.
Erin se po ní občas podívala, ale nerušila ji. I když nechtěla, cítila její bolest vystřelující z kotníku. Ne z místa, které bylo zlomené a kam musel doktor voperovat kovovou dlahu, ale z místa, kde měla Ája sešité vazy. Bolely a brněly, jako když někdo přejede po zubech vidličkou z běžného kovu. Erin se až otřásla a raději se sklonila k vlastní obrazovce.
Otevírání dveří ji přinutilo znovu zvednout hlavu.
John Sheppard vešel do knihovny, rozhlédl se a zamířil přímo k Áje. Zůstal stát za jejími zády a důvěrným pohybem jí položil ruce na ramena. Pak se sklonil k jejímu uchu a začal jí něco šeptat.
Erin se na to dívala s nevěřícím úžasem. Andoriel se nezmínila, že by se s Johnem tolik sblížili. Navíc by to Erin poznala i bez Ájina přiznání.
Andoriel seděla bez hnutí se sklopenou hlavou a poslouchala, co jí John šeptá. Pohnula teprve ve chvíli, kdy se za ním zavřely dveře při odchodu. Zvedla pohled a setkala se s Erininýma očima.
„Ani to snad nechtěj vědět,“ zavrtěla hlavou.
„Ale já to vím,“ usmála se Erin. „To se dá snadno odhadnout i bez zvláštních schopností. John zjistil, že se snažíš zařadit zpátky mezi lidi, a snaží se ti pomoci.“
Ája se chtěla usmát, ale vznikl z toho spíš škleb.
„Snaží se. Až moc.“ Pohodlněji uložila zraněnou nohu na židli a opřela se, aby ulevila i žebrům. „Celou cestu zpátky z laboratoře k vám mě zpovídal. Snažila jsem se být stručná a věcná, ale i přes tohle všechno,“ kývla k noze, „jsem z něj cítila, jak taje. To mi ještě scházelo,“ povzdechla si.
„Hmmm,“ protáhla Erin. „Takže ten zájem je jednostranný?“ Dala si záležet, aby nebylo vidět, jak si oddechla, když Ája přikývla. Neměla nic proti tomu, že se konečně přestala zabývat možností, stát se Wraithem a zůstat s Acem napořád. Teď ji napadlo, že kdyby pro Andoriel měla vybírat mezi Wraithem a Johnem Sheppardem, asi by sama váhala.
„Musím mu to vysvětlit nějak důrazněji.“ Tentokrát se Áje úsměv podařil.
Erin se očima vrátila k práci, ale hlavou se jí ještě honily divoké představy Andoriel s Johnem.
„Vlastně je to pochopitelné,“ řekla po pár minutách nahlas. „Asi na tobě bude něco zvláštního, když se dokážeš spřátelit s Wraithem.“ Přes rty se jí mihnul úsměv. „A tomu John Sheppard jenom těžko odolává.“
Děkuji za všechny komentáře

Příště bude osmé SPW - O odchodu lidí.
A teď ty prémie, Aiwe


