Stargate: Aldeneerin 2

vynikající díl

AWESOME Velmi originální prstenové meziměsto haloo? Piš piš nemohu se dočkati dalšího pokračování!!!

Hmm, Aldeneerin mi vzdáleně připomíná Zemi. Jinak díl dobrý.

Jsem rád, že se Aldeneerin líbí. Ted to s psaní nevypadá zrovna dobře. Doma je to takové divné. Snad díl 5 dokončím do konce měsíce. Ten zatracenej čas tak neuvěřitelně letí, chtělo by to do hodin zatlouct hřebík, aby se čas trochu zastavil.
Ohledně prstenu: To zatím oni neví, jak se používá. Azanyrmuth Nejstarší se pustil do jeho výzkumu, ale měl ještě jiné povinnosti. Práce už mu nejde od ruky, jako za mlada. Už není nejmladší a přibývající léta jsou znát.
Aldeneerin sice připomíná trochu zemi, ale zdaleka není celý obydlen, a pokud by ty šílenosti ukrývající se v zapomenutých laboratořích a pevnostech nacházely na Zemi, tak by budoucnost lidstva nebyla vůbec růžová. Dalo by se říct, že by současné lidstvo bylo v následných letech radikálně zredukováno.

Včul som dočítal aj túto poviedku (začal som dávnejšie, ale nebol čas na prečítanie celej ).
Ako som si zvykol aj pri tvojich príbehoch, aj teraz veľmi dobrý a prepracovaný dej s kvalitným textom a aj zaujímavým postupným odvíjaním príčin a následkov. Klobúk dole.

Puk: díky za chválu, potěšilo. Svůj svět během psaní pořád dotvářím. Samozřejmě vždy uvažuju nad tím, jaké následky může ta či ona událost mít. Kromě toho si musím dávat pozor na to, aby Aldeřané najednou nezískali velkou převahu. Stačil by jeden zcela volný a bezpečný svět bohatý na suroviny a byl by hned snadnější život. Z tohoto důvodu sjou světy buď nehostinné, pusté, či plné bytostí a zapomenutých pokusů po starých Aldeřanech a nejen po nich. I samotný Aldeneerin je hodně nebezpečné místo.

A teď další díl+malý bonus na konci.

5
V zajetí

Průzkumník Gundbald se pomalu probíral. Vůbec neměl tušení o tom, kde se právě nachází. Kolem byla tma a ticho občas narušené kápnutím. Když přicházel k sobě, pociťoval chlad, žízeň a hlad. Neměl tušení kdy naposledy jedl, ale určitě to bylo už před několika dny. Až po chvíli byl schopen pohnout rukou. Okolí bylo slizké a lepkavé. Stále nechápal, kde se jeho bezmocné tělo povaluje. Je snad ve zlém snu, z nějž se snad už konečně probere? Zkoušel se probudit, tak jak to dělával vždy, když se mu zdály zlé sny. Marně.

Po dalších několika minutách si oči přivykly tmě, jež místy narušovalo slabé světlo podzemních zářících hub. Pomalu rozhýbával ztuhlý krk a rozhlížel se po okolí. Teprve teď si uvědomil, že se nachází v jakési jeskyni. Jenže v jaké. Nemohl si vzpomenout na cokoliv z předchozích dnů. Je někde na Aldeneerinu, nebo se na průzkumné výpravě cosi zlého přihodilo? A byl s ním také někdo jiný?

Uplynuly další dlouhé minuty, zatímco jeho tělo přicházelo k sobě jen velmi pozvolna. Mohl se pohnout na tolik, aby prohledal nejbližší okolí. Záhy zjistil, že jeho tělo svazuje jakýsi sliz, stejně tak jako mnoho neidentifikovatelného v okolí. To že mohl s největší pravděpodobností ležet na hromadě mrtvých tvorů, kteří sem byli zavlečeni stejně jako on, si raději nepřipouštěl. Snaha vyprostit se ze sevření jakéhosi lepivého slizu ho unavilo, a tak si musel na chvíli odpočinout.

Až po delší době se pokusil zkontrolovat výbavu. Ač se snažil sebevíc, stále nenacházel nic. Jeho meč, krátký luk, ale i jeho zásoby jídla byly pryč. A co víc. Na sobě měl pouze tkané kalhoty a prostou plátěnou košili. I jeho kožená zbroj zmizela. To bylo nemilé. Pokud by na něj cokoliv zaútočilo, neměl by se jak bránit.

Rozhodl se s tím něco udělat. Podařilo se mu uvolnit levou ruku ze slizu. Jak postupně přicházelo tělo k sobě, dařilo se mu uvolňovat i další části. Vyprošťování ho však znovu unavilo, a proto na chvíli zavřel oči.

Netušil, zda spal či pouze bděl. Ani kolik uplynulo času. Minuty? Hodiny? Temné podzemí vypadalo stále stejně. Bezprostředně po probuzení byl znovu zmaten. Opět si musel uvědomit, kde pořád leží.

Po delším váhání se rozhodl vstát a pomalu se pustit do průzkumu okolí. Tělo měl stále ještě ztuhlé, ale už se mohl alespoň pohybovat po čtyřech. Té příležitosti hned využil, aby se podíval na místo, kde celou tu dobu ležel. V hromadě pokryté lepkavým slizem spatřil řadu zakonzervovaných bizarních tvorečků a řadu rostlin. Uvědomil si, kde se s největší pravděpodobností nacházel. Jeskyně sloužila patrně jako zásobárna potravy. Ale pro koho? V duchu si říkal, že by to raději nevěděl.

Gundbalda fascinovaly malé houby podobné muchomůrkám, jež vydávaly slabé světlo. Nebýt jich, byl by ztracen v naprosté tmě a možná by nikdy nezjistil, komu má posloužit jako potrava. Pečlivě si houby prohlédl. Čtveřice menších hub v rohu nevelké jeskyně měla oranžový klobouk s velkými bílými puntíky. Vzhledem připomínaly spíše houby z pohádkových knížek pro děti. V skromném světle hub si prohlédl své tělo. Nezdálo se, že by měl nějaké viditelné zranění, ale stále se cítil, jako po několikadenní chlastačce.

Zády se opřel o stěnu jeskyně poblíž hub a nabíral další síly. S pomocí rukou se pokoušel postavit na nohy. Šlo to ztěžka, protože tělo bylo stále ztuhlé. Když se mu to s využitím opory podařilo, znovu chvíli počkal. Až po několika minutách se odhodlal udělat první kroky. Tělo stále nechtělo příliš poslouchat, a tak se musel několikrát vrátit zpět ke zdi.

Gundbald udělal první nejisté krůčky. S každým dalším to šlo mnohem lépe a konečně, možná po mnoha hodinách, začal trochu fungovat. Než se však vydal na průzkum okolí, párkrát se prošel po jeskyni, a tělo tak co možná nejvíc rozhýbal.

Opatrně se přiblížil k východu na chodbu. Než vykoukl ze zásobárny, pečlivě naslouchal okolí. Kromě zvuku pár kapek se nezdálo, že by něco obcházelo po okolí, přesto se pohyboval co nejtišeji.

Zdejší úzké chodby kruhového průřezu byly tak akorát velké, aby se jimi dalo projít. Naštěstí i v nich rostlo spoustu světélkujících hub. Záhy zjistil, že systém chodeb je mnohem spletitější, než se zprvu domníval. Kromě toho si všiml přibližně stejného průměru všech chodeb, což ho vedlo k myšlence, že tohle podzemní bylo vytvořeno uměle. Stále si nedovedl představit, co mohlo v hlíně vyhloubit tak rozsáhlou spleť chodeb.

Cestou nalezl několik dalších jeskyní sloužící jako zásobárna potravy. Každou pečlivě prohledal v naději, zda tu nepřežil někdo jiný. V tom nedaleko zaslechl ostražité kroky. Gundbald se zalekl. Vyrušil snad někoho? Přitiskl se k chladné hliněné zdi krátké chodby spojující zásobárnu a koutkem oka nahlížel za roh.

Kroky se pomalu blížili jeho směrem. V dáli zahlédl pomalu jdoucí postavu. Spadl mu kámen ze srdce, když poznal, o koho se jednalo. Byl to válečník Helmuth, jeden z nejsilnějších. Snadno ho poznal podle jeho mohutné postavy a dlouhých blond vlasů. Stejně jako Gundbald, byl i on bez výbavy. Helmuth na sobě neměl dokonce ani plátěnou košili.

„To jsi ty?“ šeptem pravil Gundbald.
„Rád tě vidím.“stejně potichu Helmuth opětoval pozdrav.
„Nevzpomínáš si to, jak si se sem dostal?“
„Vůbec. Probral jsem se v jakési spižírně, dá-li se to tak nazvat. Chvilku mi trvalo, než jsem se z toho slizu vyhrabal. Tělo jsem měl úplně ztuhlé.“
„To jsme na tom byli stejně. Možná je nás tu víc, ale nemůžu si vzpomenout na to, zda jsme se nezúčasnili nějaké výpravy, nebo nespadli do nějaké díry na Aldeneerinu.“
„Řekl bych, že jsme na jiném světě. Pokud vím, za poslední měsíce jsi nevytáhl paty z Lianaru. I já se v poslední době věnuju výhradně výpravám kruhem světů.“
„V tom máš asi pravdu. Kdo ví, kam jsme se to dostali,“ povzdechl si. „Raději půjdeme najít ostatní.“

Nyní už pospolu pokračovali v dalším prohledávání okolních zásobáren potravy. V jedné prázdné jeskyni se na okamžik zastavili. Gundbald stále ještě cítil únavu, tudíž potřeboval občas odpočinek. Hlavně by potřeboval něco sníst, protože takhle zesláblý by v případném boji dlouho nevydržel.

„Neslyšel jsi něco?“ zarazil se Helmuth.
„Počkej chvíli,“ zašeptal Gundbald, když se zaposlouchal do okolí.
Helmuth měl pravdu. Cosi se tu někde procházelo. Podle zvuků klapání a mlaskání to zcela jistě nebyla humanoidní bytost. Oba se raději ukryli do tmavého kouta, do míst, kam nedolehlo světlo z hub. Zvuky se stále blížily. Chvílemi měli pocit, že se kroky ozývají z přilehlé chodby. „Ještě tak, aby to sem vlezlo a našlo si nás to,“ strachoval se Gundbald. Naštěstí se záhy ukázalo, že neznámá bytost pouze procházela. Oba se oddechli. Počkali, než zvuky zcela utichly a až teprve pak se vydali dál.

„Někoho tu mám,“ s radostí v hlase zavolal Gundbald na Helmutha.
„Kdo mě to budí,“ zamumlal kdosi v oslizlé haldě těl tvorů a rostlin. Byl to hraničář Galvoj.
„Tak i on je tu s námi,“ konstatoval Helmuth.
Hraničář se jen pozvolna zvedal. Byl stejně zesláblý jako prvně Gundbald. Nebylo tedy divu, že i jemu trvalo, než mohl po svých vykročit do chodby. Tentokrát mu však byli nápomocní ostatní.

Během dalšího průzkumu znovu zaslechli kroky. Trojce se proto ukryla do jedné ze zásobáren potravy. Nemohli si být jistí, zda to není někdo další ze ztracených Aldeřanů, nebo místní obyvatel. Galvoj však záhy poznal, že i tentokrát se nejednalo místního. Vykouk zpoza spižírny a tam spatřil známou postavu. Byl to druid Eowin. Dobrodruzi mu proto vyšli vstříc.

„Konečně jsem vás našel,“ radoval se Eowin.
„Jsme rádi, že jsi to ty,“ oddechl si Galvoj.
„Už jsme čtyři,“ konstatoval Helmuth.
„To už bychom mohli být všichni. Nevzpomínáte si, zda s námi nebyl ještě někdo?“
„Našel jsem ještě jednoho. Lučištník Manuel, ale tem byl už mrtev,“ povzdechl si druid.

„Kdo nás sakra zatáhl do téhle díry,“ zaklel Helmuth. „A co to je vůbec za místo?“
„Z toho, co jsem zatím viděl, bych to tipoval na jakési mraveniště,“ vysvětloval Eowin „Zahlédl jsem tu pár podivných tvorů, kteří se podobali obřím mravencům. Na rozdíl do běžných mravenců, pochodovali vzpřímeně a v ruce drželi nejspíš kopí.“
„Víš co je tohle za svět?“
„Nemám tušení, kde můžeme být. Rozhodně to není Aldeneerin.“
„Úvahami na nic nepřijdeme. Musíme to tu pořádně prohledat,“ rázně rozhodl Helmuth a rozhodl se tak k činům. „Každopádně bych rád našel naše věci.“

Čtveřice se vydala na průzkum. Brzy opustili sklady zásob a chodbami pokračovali do vyšších pater. Mezitím jim druid vyprávěl o společenstvích mravenců. Tedy alespoň o jejich menších příbuzných žijících na Aldeneerinu. Dle jeho slov by měla královna obývat nejspodnější patra. Všichni se proto shodli, že by nebylo moudré po ní pátrat a veškerá snaha by měla spočívat v nepozorovaném úniku ven.

„Podobná místa ke skladování potravy tu jistě bude víc,“ pokračoval druid. „Hlavně bychom se měli vyhnout kasárnám a cvičišti. Rovněž by nebylo moudré se zdržovat v líhních, kde nocují dělnice, samci a další ochránci. Uspořádání mraveniště se určitě zásadně liší od společenství známých na Aldeneerinu. Nemusím snad připomínat, že existují tisíce druhů mravenců a ne všichni žijí jen v podzemí, ale i ve stromech, pod kameny, zkrátka všude možně.“
„To znám,“ připojil se Gundbald, „stačí když v lese nebo na louce odhrnu kámen, tak pod každým druhým najdu jejich chodbičky.“
„Já tuhle měl problém s mravenci ve spižírně. Trvalo mě dost dlouho, než jsem se jich zbavil,“zmínil Galvoj nedávnou příhodu s mravenci.
„Stejně by bylo zajímavé si představit, co by se stalo, kdyby všichni mravenci najednou vylezli na povrch a zaútočili na nás,“ představoval si Gundbald možný scénář.
„Myslím, že Aldeřané by nedožili druhého dne,“ pravil vážně Eowin. „A myslím, že by proti nim nic nezmohli ani naši nepřátelé Temnorození či Goa'uldi. Je jich zkrátka neskutečně moc. V tom tkví jejich síla. Naštěstí je příroda morálně neutrální a nemá zapotřebí vést obrovské války a hubit vše živé.“
Gundbald a Galvoj se při těch slovech zachvěli hrůzou při pomyšlení na to, co se skrývá takřka pod celým světem.

Druid náhle zastavil. „Pozor,“ zašeptal. „Před námi jsou líhně. Zůstaňte tady, půjdu se podívat blíž.“ Ve větší jeskyni leželo při jedné stěně stovky velkých larev. Eowin zpoza rohu pozoroval líheň. Zpozoroval tu trojici dělnic starající se o potomstvo. Sledoval jejich pečlivé počínání a čekal na chvíli, kdy se dělnice odebraly do jiné líhně.

„Vzduch je čistý,“ pravil druid.
„Máš ponětí, jak se dostaneme ven?“ ptal se Gundbald.
„Určitý plán mám, ale čím víc se budeme blížit povrchu, počty zdejších obyvatel budou přibývat. Dříve či později se můžeme dostat do problému. Pak nezbude, než se dát na rychlý únik. Pokud mě smysly neklamou, zdejší mravenci se patrně domlouvají telepaticky a jsem se jist, že jsou tak spojeni i se samotnou královnou.“
„Rozumím tomu. Zůstat skryti co to půjde, a pak to budou jatka,“ pousmál se Helmuth.
Líhněmi pronikli bez větších problémů. Mravenci stále netušili, že jejich nedávno ulovená potrava se dala na útěk.

Druid Eowin nahlédl do větší jeskyně, kde jeho pozornosti neunikla velká hromada čehosi, která i v tmě byla nepřehlédnutelná.
„Co to je?“ ptal se Galvoj při pohledu na hromadu všemožného harampádí, zatímco Gundbald vstoupil dovnitř prozkoumávat hromadu.
„To jsou přece naše věci,“ radoval se, jakmile poznal několik známých předmětů.
„Tedy alespoň nějaké,“ konstatoval Helmuth, když prohraboval haldu. „Naházeli to sem jako bezcenný odpad.“

Čtveřice následně prohrabávala velkou hromadu odpadu a pokoušela se zde najít ztracenou výbavu. Do hledání se pustili s takovou vervou, že ani nepostřehli blížící se kroky nepřátel. Teprve až Galvoj postřehl přicházející obří mravence, ale to už bylo pozdě. Ti okamžitě tasili kopí a bez váhání útočili.

Helmuth na nic nečekal a mrštil po nich první věc, co mu přišla pod ruku. Těžké rezavé kladivo zasáhlo útočníka. Zasáhlo ho pouze do trupu, přesto ho rána rozhodila dostatečně dlouho, aby po něm stačil Helmuth skočit a udeřit ho několika pěstmi do hlavy. Hlasité zakřupání značilo, že jeho údery vykonaly své. Ostatní měli to štěstí, že našli alespoň nějaké ztracené zbraně, a tak měli čím bojovat.

Pětici nepřátel přemohli bez větších potíží, avšak okolními průchody zněly další kroky. „Rychle odsud pryč, než to tu začne být horký,“ v rychlosti zahlásil Gundbald, popadl pár zachráněných věcí a spolu s ostatníma se dal na útěk. Prchali spletitým systémem chodeb a jeskyň. Neohlíželi se nalevo, napravo, takže ani netušili, kudy právě proběhli. Vedení se ujal druid Eowin, který se zde díky jeho přírodním dovednostem jako jediný dokázal alespoň trochu orientovat.

Zastavili se v prázdné síni, až když si byli jisti, že za sebou neslyší žádné kroky. Eowin na moment napnul své smysly, díky nimž zachytil telepatický rozhovor mravenců.
„V líhních nejsou a v kasárnách taky ne.“
„Někde tu musí být,“
„Nebojte. Najdeme je.“
Druid se po těchto slovech zamračil: „Hledají nás a jak předpokládám, asi hned tak nepoleví ve svém úsilí.“

Neztráceli drahocenný čas a pokračovali v útěku. Proběhli jídelnou, malým shromaždištěm a dalšími sklady, než se zastavili v prázdné dílně. „Už bychom neměli být daleko od povrchu,“ pravil druid, který měl cit pro určení správné cesty a polohy v přírodě. Charakter mraveniště jeho schopnostem naštěstí napomáhal.

Eowin se musel poněkud více soustředit, aby znovu zachytil něco z telepatické komunikace.
„Co jsou to zač.“
„Nevím.“
„Mohli sem přijít tím divným kruhem na jetelové louce.“
„Možná.“
„Co tu hledali?“
„Taky by mě to zajímalo.“
„Naštěstí vlezli do naší laboratoře a vypustili uspávací plyn.“

„Už vím, jak to bylo,“ přetlumočil druid zachycený rozhovor.
„Co říkáš?“ zamyslel se Galvoj. V mysli se mu na okamžik zjevil krátký záblesk vzpomínek. „Vzpomínám se na jakousi laboratoř. Snad jsme tu měli najít nové ingredience do lektvarů.“
„A našli jsme trochu víc, než bychom si přáli,“sarkasticky pronesl mezi zuby Helmuth.
„Tak to se nám moc nepovedlo,“ okomentoval jejich chybu Gundbald. „Co se dá dělat, už se stalo. No pokračujme, ať jsme co nejrychleji pryč.“

Další místo, které navštívili, byla jakási zásobárna sladkého nápoje zvaného medovice, kterou vylučovaly zpravidla mšice. Na Aldeneerinu některé druhy žijí v symbióze se mravenci, ovšem, kdo ví, jak to funguje na tomto světě. Do více osvětlené místnosti, občas dorazily dělnice s průzračnou lepkavou sladkou pochutinou a uskladňovaly ji do velkých kádí. Chvíli pozorovali pilnou práci, dokud druid nezpozoroval přicházející stráže. „Pozor!“ tiše upozornil zbytek na blížící se nebezpečí a v rychlosti využili k úkrytu jakýsi tmavý výklenek v sousední chodbě.

V naprosté tichosti a přitisknuti zády k vlhké zdi jeskyně čekali, než stráže opustí zásobárnu medovice. V tichém podzemí, kromě kroků dělnic a stráží slyšeli i tlukot vlastního srdce. To jim na klidu rozhodně nepřidávalo, protože se obávali, že by tlukot mohli stráže zaslechnout.

Druid opět zachytil telepatický rozhovor pětice strážných.
„Tady taky nejsou.“
„Možná nám stačili upláchnout. Povrch není daleko.“
„Nebo můžou být ještě ve spodních patrech.“
„Ti divní tvorové nemůžou znát naše mraveniště. Určitě tu někde bloudí.“
„Kde byla poslední stopa?“
V tu chvíli jim Eowin podstrčil falešnou informaci: „Dole v jídelně.“
„Dobrá. Asi dostali hlad. Vydáme se tam.“

Ztraceným dobrodruhům spadl kámen ze srdce, když stráže opustili zásobárnu a zmizeli v dolních patrech. Dle slov mravenců už nebyl východ daleko. I druid předpokládal, že dělnice nenosí medovici z velké dálky. Stačilo, aby se vydali cestou, jež požívaly dělnice. Eowin dokázal vycítit jejich přítomnost, a tak se čtveřice vždy stačila ukrýt do bezpečí.

„Vidím světlo,“ zaradoval se Galvoj.
Uprchlíci opatrně vystoupali k tolik vytouženému východu z místa, jež bylo dosud pro ně vězením. Dle slunečního světla, které si jen obtížně dralo cestu skrz hustý porost tohoto světa, druid dokázal poznat přicházející poledne.

Sotva vykoukli na denní světlo, učarovala je jedna věc. Všechny rostliny tu byly neskutečně obrovské. Běžná tráva rostla do závratných výšin. Některé rostliny, kvítí, bylinky dosáhly výšky dobrých padesáti sáhů. Když pohlédli za sebe, spatřili vskutku obrovitánskou kupku jehličí, suché trávy a dalšího materiálu, z něhož bylo mraveniště postavené.

Pozorně se rozhlédli po okolí. Záhy zjistili, že je okolí mraveniště bedlivě střeženo a takřka nikdo nemohl proniknout dovnitř, ani ven. „Co teď,“ zklamaně pravil průzkumník Gundbald, „už jsme tak blízko. Přes ty stráže se jen tak nedostaneme.“ Druid měl však nápad, který hodlal využít. Když telepatická komunikace fungovala prve, měla by i nyní.

„Pojďte nám pomoct. Vězni se zabarikádovali v zásobárně medovice,“ vyslal Eowin mylnou zprávu a vzápětí se dobrodruzi ukryli do další tmavé chodby. Pak už jen sledovali zástupy strážných, jak se po desítkách hrnou do útrob mraveniště. „Vyšlo to,“ hlasitě si oddechl druid. Byl si vědom rizika, že mohl kdokoliv jeho lest odhalit, a pak by zřejmě nastaly horké chvíle.

Venku zbyla jen minimální hrstka stráží, a tak už jim nečinilo potíže, využít chvilkové nepozornosti strážných a rychle proběhnout do přilehlého porostu. Galvoj se rychle ohlédl, a když si byl jist, že jejich únik nikdo nezpozoroval, pokračoval za ostatníma.

Eowin zcela neomylně vedl celou patru hlubokým lesem, jako by ho znal už od malička. Sám by se lesem mohl pohybovat ještě rychleji, ale musel brát ohled na ostatní a hledat schůdnou cestu. Kvůli únavě, hladu a zesláblosti, se museli často zastavovat. Až po dvou hodinách Galvoj využil krátkou pauzu k ulovení drobné zvěře připomínající jakéhosi zajíce lehce zbarveného do červena. Nemohli riskovat delší zastavení v blízkosti mraveniště.

Obloha se velmi rychle zatáhla a vzápětí se spustil vydatný déšť. V hustém porostu zavládlo šero. V dáli občas slabě zahřmělo, stejně tak v porostu se občas ozývaly bizarní zvuky. Různé pískání, chroptění, kvákání znělo ze všech stran. Mohli si jen velmi vzdáleně tipovat, jací tvorové je vydávají. Dokonce ani Eowin neměl šanci určit, komu patří. Teprve v tomto nečase si uvědomili, jak jsou tu ztraceni. S minimem zásob, výzbroje, zbraní, sami uprostřed cizího světa gigantických rostlin a obřích tvorů. Kdykoliv se mohli stát potravou místního tvora, proto se pohybovali co možná nejtišeji.

Po hodinách vyčerpávajícího pochodu spatřili konečně kruh světů. Nebýt druidovo schopností, bloudili by hustým lesem dlouhé hodiny, možná dny a kruh by ani nenašli. Od mraveniště museli ujít snad patnáct mil. Radost na okamžik dala zapomenout na vlhko, hlad a únavu. Již mnoho dní se pořádně nenajedli, a tak nebylo divu, že už se těšili na pohostinnost Lianarských krčem.

Galvoj a Eowin se ještě pro jistotu porozhlédli po bezprostředním okolí. Nemohli si být jistí, zda někdo nestřeží bránu, protože by v případě střetu neměli dost sil na to, aby se zmohli na obranu.

„Čistý vzduch,“ s úlevou ve tváři pravil Eowin.
„Dobrá jdeme!“ zavelel Gundbald. „Ať to máme za sebou, jistě se už o nás bojí.“
Galvoj pak už jen zadal adresu Aldeneerinu a už jim nic nebránilo v návratu domů. Zvláště po této nemilé příhodě se domů těšili mnohem víc, než jindy.

„Sláva! Vrátili jste se!“ zaradoval se strážný Bojamir, když spatřil vracející se čtveřici pohřešovaných.
„Počkat,“ zarazil se válečník Dagerich, „nebylo vás víc? Ještě jednou si navrátilce přepočítal, aby se ujistil.
„Lučištník Manuel a mág Elemér to nepřežili,“ smutně sdělil Galvoj špatnou zprávu.
„To nám scházelo,“ povzdech se Hordan, člen rady. „Dandalus bude zuřit. To se nemělo stát.“
„Co se děje?“
„Dandalus vás původně nechtěl na Formisiu vůbec pustit. Považoval to za nebezpečné. Ale nechal se přesvědčit a nakonec s výpravou souhlasil. Ostatně, jak můžou takoví mravenci uškodit.“
„Docela dost,“ rozlobeně pravil Helmuth. „Dva se nevrátili a hlavně vůbec netušíme, co všechno se tam stalo. Vzpomínky se nám stále nemůžou zcela vybavit.“

„Mohu mít dotaz?“ přerušil ostatní Eowin.
„Samozřejmě,“ souhlasil Hordan.
„Jak dlouho jsme byli pryč?“
„Šest dnů.“
Přeživší čtveřice byla tímto sdělením zaskočena. Znamenalo to, že jejich těla ležela mezi potravou celých pět dní. Proto se cítili tak zesláblí.

Až po několik dní po útěku ze světa obřích rostlin a hmyzu zvaném jako Formisia, se setkal hraničář Galvoj s Azanyrmuthem Nejstarším. Deštivý jarní den byl jako stvořený ke klidnému posezení v Azanyrmuthovo komnatě u příjemně hřejícího krbu. U dobrého vína, kousku uzeného, sýra, oliv a dalších pochutin spolu probírali dění na Formisie.

„Neuniklo mi po našem návratu, jak Hordan zmínil něco ve smyslu, že nás tam Dandalus nechtěl pustit,“ pokračoval Galvoj.
„Moc se o tom nemluví, ale jsou tu znovu snahy více riskovat. To víš, v posledním roce se nám hodně dařilo. Získali jsme cenné spojenectví, odhalili jsme mnohé o samotném kruhu světů a zjistili, že Aldeneerin je obýván i jinde.“
„A jak to pak dopadlo?“
„Hodně se to řešilo. Poměrně bouřlivá diskuze. Ale nakonec jsme došli k názoru, že bude nejlepší když v nejbližší době znovu navštívíme kdysi objevené světy.“
„Myslíš tím Avnil, Mínoju …“
„Přesně tak,“ skočil mu do řeči Azanyrmuth.
„O těch světech jsem četl. Zařízení štítu, tajemná pevnost Goa'uldů a mnoho dalšího. Akorát na Mínoju mě to nějak neláká, především temná strana světa. Jak se jmenovaly ty zlé rasy?“
„Drowové a Ilithidé. Hodně nebezpeční, možná ještě víc než Temnorození. Není radno tam chodit. Proti tomu byla Formisia procházka růžovým sadem.“

„Ohledně Formisie jsi mi chtěl ještě něco povědět,“ pravil Galvoj.
„Když jsme před padesáti lety podnikli první výpravy, potkal jsem jednoho zajímavého čaroděje. Už si nevzpomenu jak se jmenoval. Zabýval se jistou technikou cestování. Dokázal opustit hmotné tělo a putovat po světě jen za pomocí mysli. Tím dokázal proniknout do jiných sfér existence a dalších podivných podsvětů. Jednou jsme zkusili i cestu kruhem a fungovalo to i na tak velkou vzdálenost.
„A tím světem byla právě Formisia,“ domníval se hraničář.
„Ano. Cítil tam zvláštní sílu. Jednou jsme společně podnikli experiment, díky němuž se má mysl na chvíli ocitla na tom světě.“
„Zajímavé,“ neskrýval Galvoj překvapení. Nikdy se o tom Azanyrmuth nezmiňoval.
„Má mysl byla v těle velké včelky, která spolu s trubcem se zrovna rozhodla prozkoumávat podzemní chodby. Dokonce si s sebou vzali světlušku, aby si mohli posvítit. Jak jistě víš, včely běžně neprolézají podzemí, a tak ve tmě mnoho nevidí.“
„A co se tam všechno stalo?“
„Na to, že už to je téměř 50 let, si to pořád živě pamatuju. Stalo se tohle:“

„něco se mi nezdá, neměli jsme sem lézt,“ s obavou pravil trubec doprovázející včelku a světlušku, jež jim poskytovala nezbytné světlo.
„A ty si pořád něco vymýšlíš, ty jsi opravdu strašpytel.“
V tom se kdesi z chodby cosi ozvalo.
„Teď jsem slyšel hlas.“

„Mě se pořád zdá, jakoby za námi někdo šel,“ snažil se trubec přesvědčit zbytek. „Vážně,“ odmlřel se, zatímco se z chodby za nimi ozývalo sice slabé, ale pravidelné klapání. „Ty nic neslyšíš? Někdo se za námi plíží.“
„Neplíží. To slyšíme jenom naše kroky, neboj se.“

„Tak a kudy teď, tady jsou dvě chodby.“
„To je jedno,“ pravila světluška, „měli bychom si udělat značku, kvůli zpáteční cestě.“
„Správně, to je nápad,“ pravila včelka a rukou nakreslila na zdi tunelu šipku. „To snad stačí.“
Následně se vydali levým tunelem.

Pokračovali dále, než došli k místu, kde dalšímu postupu bránil silný kořen.
„Tady to už dál nejde,“ zklamaně pravila včelka.
„A proč by to nešlo?“ namítla světluška, a nato ukázala ostatním opak a podlezla kořen. Včelka s trubcem dále nečekali, následovali světlo světlušky, jež se schovávalo pod kořenem a stejně snadno kořen podlezli.
„No prosím a můžeme jít dál,“ pravila světluška.

Když dorazili na další rozcestí, včelce se zdálo velice povědomé, nicméně tu nikde nezahlédla žádnou šipku: „To je divné, nebyli jsme tu už jednou? Ale to by tu musela být ta značka co jsme nakreslila. Asi jsme jinde,“ a nakreslila na zeď další značku.

Trojce se zastavila před dalším kořenem: „Tady už taky není cesta dál.“
„Ale vždyť jsme touhle škvírou už jednou lezli,“ poznala světluška naprosto stejný kořen, který jim už jednou zatarasil cestu.
„Jsme už podruhé na stejném místě.“
„Zdá se, že ano.“
„Ale jak to, že jsme nikde neviděli tu šipku?“ divil se trubec „Není to divné?“
„Tak se radši hned vrátíme.“

Přidali do kroku, aby se co nejrychleji vrátili na rozcestí. Včelka si prohlédla stěnu chodby v místě, kam namalovala šipku, jenže žádnou zde nenašla: „Vím určitě, že jsem tady namalovala šipku.“
„Možná, že si měl předtím pravdu a celou dobu za námi chodbou někdo šel,“ strachovala se světluška, přičemž byla na ni znát nervozita.
„A naschvál nám smazával naše značky,“ pokračoval trubec v děsivých úvahách, „a my teď zabloudíme a už se nikdy nedostaneme na světlo.“
„Nevíme, jestli je to přítel nebo nepřítel,“ přemýšlela včelka.
„Maže nám značky, tak to bude určitě nepřítel, pravila světluška, která měla o přesvědčení neznámé bytosti jasno.“
„Radši se vraťme, když nevíme, jestli je to přítel nebo nepřítel,“ naposledy navrhla včelka, když se rozhlíželi po ponurých tmavých chodbách. Skromné světlo osvětlovalo pouze malý kousek na rozcestí. Věděli, že tam té tmě něco je a patrně má spadeno na ně.

„Úplně mi z toho běhal mráz po zádech,“ otřásl se Galvoj.
„Asi si dovedeš představit, jak to působilo na mě. Dlouho jsem si zkoušel představit, co je sledovalo a jak to celé dopadlo.“
„Abych ti pravdu řek, teď o tom špekuluju taky. Přitom je to 50 let stará událost.“
Galvoj se nechal unášet představami, ale radši toho nechal, protože po podobných úvahách by nemohl usnout. Ten večer už nechali Formisiu být a bavili se o příjemnějších věcech.

Oba sei oddechli.

Galvoj však záhy poznal, že i tentokrát se nejednalo o místního.

„Určitý plán mám, ale čím víc se budeme blížit k povrchu, počty zdejších obyvatel budou přibývat.

Stačilo, aby se vydali cestou, jež používaly dělnice.

Nebýt druidovycho schopností, bloudili by hustým lesem dlouhé hodiny, možná dny a kruh by ani nenašli

„To nám scházelo,“ povzdech sie Hordan, člen rady.

Až po několik dní po útěku ze světa obřích rostlin a hmyzu zvaném jako Formisia, se setkal hraničář Galvoj s Azanyrmuthem Nejstarším.

tu si to uprav sam slo by to i opacne(po nekolika dnech..) ci i jinak

no jaky to mohl byti zajic kdyz trava rostla do zavratnyh vysin.
vcelka maja a vilik jeste jsi tam mohl dat hopika
no jestli je to planeta obru tak by jsem nechtel byt venku za deste jedna kapka a jsem utopenej a ne jen promocenej
jinak peknej dil a uz se tesdim na dalsi pokracovani

vynikající díl

Kromě toho si musím dávat pozor na to, aby Aldeřané najednou nezískali velkou převahu.

Si pomaly horší ako scenáristi v SG, tí tiež vzmýšľali ako prísť čo najrýchlejšie o lode, alebo o niečo čo by zvýšilo šancu na posilnenie pozícií ľudí.
Celkom zaujímavá predstava o tých mravcoch.
A samozrejme dobrá časť.

Díky za rakce a rady.
Ohledně velikosti: není to přímo planeta obrů, jen je něco větší, než by mělo být (tráva, hmyz) kapky jsou stejné jako jinde, hodně zvěře a hmyzu má relativně normální velikost. Stejně tak stromy, některé se krčí v vtrávě a bojují o každý parsek slunce a jiné se tyčí do závratných výšin stovek metrů. Holt je t jeden ze světů žijící vlastním životem. Někdy v budoucnu bych mohl z tohoto světa napsat pár krátkých povídek, ale to ukáže čas a zda by o to byl zájem, nějaké nápady jsou.

Likvidace získaného jak v SG, se konat nebude. Aldeřané budou získávat sílu. Pár století to sice potrvá, behem nichž se sice stane pár katasrof, ale nic přehnaně epického. Ve světě Aldeneerinu není rasa, která by dokázala získat převahu nad velkou částí vesmíru jako Goa'uldi či Ori v SG. Určitě tu nebude přehnanost typu, v jednom díle získají lodě a mocné zbraně a o pár dílu dál to bude neúčinná technologie. Z toho to důvodu mě už moc nebavily poslední dvě serie v SG, to v Aldeneerinu nebude.

Oki. Tak sa teším na ďalšiu časť.

Listopad zmizel, ani nevím jak a další díl je na světě.

6
Mezi vodou a mrazem

Oddíl dvanácti válečníků, doprovázený čtveřicí hraničářů a jedním čarodějem putoval dosud neprozkoumanou oblastí daleko na jihu od přístavního města Kanter. Ačkoliv pozvolna přicházelo léto, momentální počasí tomu příliš nenasvědčovalo. Za poslední dny vykouklo slunce sotva na pár hodin, a potom se obloha vždy zatáhla a deštivé počasí panovalo víc než často.

Dva dny na jih od Kanteru navštívili Blaviss., menší právě osidlované město. Zde doplnili potřebné zásoby, a pak už nic nebránilo k další cestě, jež vedla tentokrát přes pohoří Kaan. Jeho překročení zabralo den a noc, aby dopoledne druhého dne na druhé straně, na samé hranici Kanterského království, dorazili do pohraničního města Talag. Toto město bylo ještě řádně schátralé, protože první obyvatelé dorazili teprve nedávno, když se díky početným hraničním hlídkám podařilo udržet tyto odlehlé končiny v relativním bezpečí.

Další cesta už byla náročnější. Zdejší bujná vegetace dávno pohltila všechna bývalá města a vesnice, včetně cest, které zde kdysi vybudovali dávní předkové. Dál už museli po svých, povozy a kočáry by pralesem stěží projely. Cesta vnitrozemím by trvala celé dny a týdny, proto průzkumný oddíl zvolil schůdnější cestu kolem mořského pobřeží. Z města se vydali nejprve podél řeky Grinn až k nedalekému moři, nebo možná spíš oceánu. To nikdo nevěděl jistě, nikdo ještě neměl dost odvahy plavit se do neznáma vstříc neznámým vodám.

Podél pobřeží už cestovali devět dní a urazili vzdálenost přesahující sto mil. Cestu znepříjemňovalo nejen mizerné počasí, ale i občasné útoky zdejší monster. Naštěstí se většinou jednalo jen o malé tlupy, a ty nedělaly zkušeným válečníkům problémy. Za celou dobu nenašli jediné město, přístav ani zříceninu hradu. Pouze ve třech případech si průzkumníci všimli nenápadných pozůstatků. To je ujistilo, že i v této oblasti kdysi žili staří Aldeřané. Dávno zaniklých vesniček podél pobřeží mohlo být víc, avšak čas vše dávno pohltil. Řada přímořských pevností už mohla být skryta pod nánosy písku.

Když se desátého dne konečně trochu rozjasnilo, naskytl se jim pohled na další velmi vysoké pohoří, mnohem větší, než jaké překročili za Kanterem. Když se pozorněji zahleděli, mohli sledovat vysoko v okolí ostrých štítů, nořících se do oblak, dravce. Na to, aby poznali, o jaký druh se jedná, to bylo neskutečně vysoko.

Z těch pár knih popisující Aldeneerin, jež se takřka zázrakem dochovaly do těchto dnů, se daly vyčíst názvy pohoří, řek i starých měst. Řada knih zmiňuje vysoké hory na jihozápadě známé pod názvem Orlí štíty, a které jsou domovem rasy Drabinů. Jejich hlavní sídlo, ukryté kdesi uprostřed těchto hor, je údajně dostupné pouze vzduchem. Svět se v průběhu staletí a tisíciletí hodně měnil, a proto dnes mohlo být vše jinak.

Co jsou zač oni Drabinové, však dosud zůstávalo záhadou. Zjistit o nich více, je právě cíl této výpravy. Pohled na strmé skály Orlích štítu, dával najevo, že to nebude vůbec lehký úkol. Přítomní hraničáři předpokládali, že pohoří by mohlo být protkáno sítí jeskyň, dolů, starých katakomb a dalších prostorů, které by mohly vést do hlavního sídla.

Během dne dorazili až k úpatí skalních stěn a dál pokračovali úzkým pruhem kamenité pláže oddělující moře od pohoří. Když se přiblížil večer, oddíl se poohlédl po vhodném místě k utáboření. Noci v takových místech bývají zvláště chladné a nebezpečné. Kromě větru a mořského příboje hrozil i útok neznámých bytostí z hlubin.

Ještě před setměním hraničáři nalezli jeskyni vhodnou ke zřízení dočasného tábora. Rozlehlá jeskyně poskytovala vynikající ochranu před povětrnostními vlivy a také zde nebyli zbytečně na očích.

O zásobu dřeva se už léta staraly mořské vlny, které naplavily do jeskyně spoustu spadlých kmenů, větví a roští. Ze skály také vytékal proud sladké vody. Zatímco se tu pozvolna zabydlovali, hraničář rozdělal oheň. Po rozbalení dek a postavení stanů, které nebylo zrovna jednoduché, protože do skály se těžko ukotvují kolíky. Když stavbu provizorního obydlí zdárně dokončili, nastal čas večeře. K jídlu posloužilo divoké prase, které v noci na včerejšek ulovili a jež poskytlo sedmnáctičlennému oddílu dostatek jídla na tři dny.

Další průzkum jeskyně odhalil další chodby ústící do útrob pohoří. Možná by se jimi dalo dostat i do samotného srdce země Drabinů. Nicméně, podzemí může být neskutečně rozsáhlé a kdo ví, jaká nebezpečí zde můžou číhat.

Hlídky během první noci nezaznamenali nic mimořádného, skoro se zdálo, že došli až na samotný konec světa. Po vydatné snídani se pustili do pozvolného průzkumu podzemí a každou chodbu pečlivě zaznamenávali do mapy. Chodby a dómy byly téměř prosty bytostí, občas sice potkali místní faunu, ale všechny ty drobné bytosti se dali okamžitě na útěk, sotva se průzkumný oddíl přiblížil.

V podobném duchu se nesly i následující dva dny. Teprve čtvrtého dne od příchodu, kdy se už odvážili mnohem dále do útrob pohoří, zažili zajímavé setkání. To už se dostali do oblasti, která zcela jistě nevznikla přirozenou činností, nýbrž charakterem připomínala opuštěné důlní chodby. Ve vzduchu byla cítit zatuchlina a plísně, jež se zde za staletí uchytily. Dle stavu mohly být štoly staré i tisíc let. Zdejší žulový masiv a tektonicky klidné podloží zajistilo, že i po tolika letech nedošlo v podzemí k výraznějším změnám. Možná právě proto se zde Drabinové usídlili.

Podrobnějšímu průzkumu dolů napomáhalo i slabé denní světlo, jež sem pronikalo přes občasné větrací šachty. Také si všimli mnoha šachet vedoucí kamsi do výšky. Jejich průměr činil více jak deset stop, tudíž jimi mohla proletět i větší stvoření. Vůbec celé podzemí bylo protkáno síti komínů a šachet. Průzkumníci se museli často vracet, protože létat opravdu neuměli.

Když procházeli doly, hraničář Ferenc spatřil ve vysoké důlní chodbě jakýsi stín. Patřil bytosti, která trochu připomínala křížence dravce a člověka. Neměl možnost si ji důkladněji prohlédnout, protože záhy odletěla jednou z mnoha šachet. To je utvrdilo v myšlence, že to co tu žije, se neobejde bez schopnosti létat. Pokud by se je to pokusilo napadnout, mohli by snadno skončit zahnáni v pasti.

Během dalšího průzkumu se poštěstilo potkat zdejší bytosti ještě jednou. V jednom větším dómu mohli spatřit dalšího, který právě roztáhl velká černá křídla a stejně jako jeho předchůdce prolétl velkou jeskynní a zmizel ve stropním otvoru. Tentokrát však měli možnost pohlédnout bytosti přímo do tváře. Pod černým peřím se skrývala upravená lidská tvář ostrých rysů. Nikdo ze sedmnáctičlenného oddílu nepochyboval, že se jednalo o hledanou rasu Drabinů. V jisté knize pověstí byli Drabinové popisováni jako orlí lidé. Po rase Orků a Temnorozených je to další rasa, která zcela jistě zůstala na Aldeneerinu.

Tímto by bylo jejich poslání splněno. Případné seznámení už bude na jiných. Zatím vůbec netuší, zda jsou přátelští či ne. Pro tentokrát bude důležité zprávu o existenci této rasy předat do Lianaru. Protože se již blížil večer, další cesta vedla zpět do provizorního tábořiště.

Cestou hojně diskutovali o Drabinech a jakou by mohli v budoucnu plnit roli ve světě, odvážnější se nechali unášet myšlenkou jejich možného zapojení do cest prostřednictvím kruhu světů. To byla opravdu hodně vzdálená budoucnost.

V jeskyni, kde tábořili, válečníci pozvolna ulehali ke spánku. Na dlouhé ponocování ani nepomysleli, protože celodenní průzkum jeskyní všechny utahal. První hlídku si vzali válečníci Marat a Oleg.

Stejně jako předchozí dny byla hlídka klidná. Oleg občas vyšel z jeskyně, usedl na nejbližší balvan a kochal se pohledem na klidnou vodní hladinu. Zcela jasná obloha odhalila pohled na hvězdnou oblohu i oba měsíce. Jeden zrovna dorůstal a druhý byl krátce po úplňku. Když tak pozoroval odraz hvězd na klidné mořské hladině, která byla rovná jako zrcadlo, uvědomil si, že se nezvykle ochladilo. Protože se již blížilo střídání, dál tomu nevěnoval pozornost a vrátil se zpět do jeskyně.

Další dvojice již vystřídala oba válečníky. Hraničář Ferenc dal na doporučení válečníka Olega a šel se též na chvíli pokochat neobvykle klidnou nocí. Udivilo ho, že se na počátek léta citelně ochladilo. Raději se vrátil zpět do jeskyně, kde přihodil na oheň pár suchých klacků a hřál se v příjemném teple. Válečník Hekalete nechtěl uvěřit slovům Ference a sám se šel přesvědčit.

Netrvalo dlouho, než se vrátil se slovy: „Brrr … tam je najednou chladno,“ úplně se otřásl zimou.
„To je divné, že je tu najednou taková zima. Jak si odešel, zakrátko sem zavál skutečně studený vzduch,“ souhlasil hraničář.
„Možná hříčka přírody, nebo místní specifické podnebí.“
„Kdo ví třeba máš pravdu, ale nezdá se mi to. V tuhle roční dobu jsou už noci o mnoho teplejší a to co se děje venku, jakoby věstilo příchod zimy.“

V tom se venku ozvalo žblunknutí.
„Co to bylo?“ otočil se hraničář k ústí jeskyně a instinktivně sáhl po meči.
„Nevím,“ odmlčel se, „ale asi bychom to měli rychle zjistit.“
Oba na to opatrně vyšli z jeskyně a pozorně se rozhlíželi po vodní hladině. Na pohled to venku vypadalo klidně, až na to, že zavládl neobvyklý chlad. Jasná noční obloha a záře obou měsíců umožňovala venku rozhled skoro jako za dne.

Náhle se znovu ozvalo další žblunknutí, tentokrát hlasitěji. Oba okamžitě pohlédli směrem, odkud vyšlo. Hned následovalo další a ještě jedno. V oněch místech zahlédli podivné tvory vycházející z moře na pevninu. Jejich kůže byla namodralá, lehce pogumovaná a trochu se leskla slizem. Místo nosu měly jakési žábry jimiž dýchali bez problému jak pod vodou, tak i na suchu a od nosu poté pokračovaly jakési výstupky. Z tváří vystupovaly v různých obměnách u každého zhruba deset palců dlouhé chapadla. Vzhledem částečně připomínali Ilithidy, kteří obývají temnou stranu Mínoji, proto se Hekalete s Ferencem tak vyděsili.

Už chtěli doběhnout pro ostatní, ale zničehonic se najednou nemohli pohnout. Jakoby je něco paralyzovalo. To už se z moře vynořila pětice podivných bytostí. Jeden z nich přistoupil přímo před ně a se zájmem si je prohlížel. Hraničář vůbec nechápal, odkud se ty bizarní bytosti vzaly. Třeba se mohlo jednat o nějakou dávno zapomenutou vodní rasu, která tu možná přežívá tisíce let. Staré knihy o podobné rase mlčely, nebo je Aldeřané dosud neobjevili.

„Divné. Netušili jsme, že tu někdo z vás ještě žije.“
Ferenc a Hekalete se nezmohli na odpověď. Pak se stalo cosi podivného, z čehož si pamatovali pouze nejasné záblesky ve tmě.

Hekaleteho našli až nad ránem prochladlého na pláži. Cosi vyprávěl o mrazivém moři a tragické smrti Ference. Také vyprávěl o hrozícím nebezpečí. Nepamatoval si, co se dnešní noc stalo, jisté bylo akorát to, že všichni ostatní v té noci tvrdě spali a následující hlídka postřehla jejich zmizení až k ránu, protože je neměl, kdo vzbudit. Ve slovech Hekaleteho byl cítit strach z čehosi neznámého. Snažil se zahřát u ohně, ale stále se nemohl přestat třást.

Velitel ještě ten den rozhodl o návratu. Během dopoledne sbalili veškeré vybavení a po obědě se vydali zpět na sever. První dny nebylo válečníkům příliš do řeči. Jednak přišli o dobrého hraničáře a hlavně vůbec netušili, co se osudnou noc stalo.

Zpáteční cesta do Kanteru trvala necelých dvanáct dní. Po chladném začátku léta se nakonec oteplilo a cesta zpět byla o něco příjemnější. Hekalete se sice dal dohromady, však nemohl dostat z hlavy traumatizující myšlenky a podivné představy. Často se mu stávalo, že když se na delší dobu zahleděl na moře, vracela se mu v představách událost osudné noci. Viděl v ní, jak se rozbouřené moře náhle změnilo v led a vytvořilo fascinující scenérii. Také tam viděl vyděšeného Ference, kterého pohltila vlna a zamrzající moře.

Když předali výsledky průzkumné výpravy do Kanteru, spočinuli pár dní a část z nich se pak vydala dál. Výprava dorazila až do Lianaru, kde podrobně popsali průběh výpravy. Hekalete šel pozdravit své přátele z rodu Azanyrmuthovců a také se jim svěřit s tím, co před necelým měsícem zažil a ještě dosud se s tím nedokázal plně vyrovnat.

Komnaty Azanyrmuthovců patřily zde v paláci mezi největší. Momentálně jich tu sílilo osm. Nejstarší, z druhé generace Mocný, Moudrý a Vládce ohně a z třetí, Tajemný, Mrazivec, Bojovný, Pološílený a Muzikant. Rádi ho tu po dlouhé době viděli. Ihned ho pohostili a vzápětí se pustil do vyprávění.

„Pozoruhodné,“ neubránil se Mrazivec, „jaká mocná magie to způsobila.“
„Možná to mohl být i zásah bohů,“ uvažoval Mocný.
„Ale proč má dosud tak živé vzpomínky?“ pokračoval Moudrý. „Běžné traumatizující vzpomínky postupně mizí. Alespoň ve většině případů. Podle mě za tím stojí něco jiného. Co když to mělo něco zamaskovat. Kdo ví, co všechno ukrývá daleký jih. Drabinové tam jistě nebudou sami.“

„Kde je vůbec Nejstarší?“ optal se Hekalete, když neviděl prvního z rodu.
„Odpočívá ve vedlejším pokoji. Už mu není nejlépe. Stáří se už začíná projevovat.“

„Teď jsem si na něco vzpomněl, vydržte chvíli,“ pravil Mocný a odešel do vedlejšího pokoje, kde odpočíval Nejstarší. Hekalete se při čekání procházel po komnatě, přičemž se stále bavil s ostatními a mezitím si prohlížel obrazy na stěnách. Zastavil se u jednoho, kde byla zachycena ledovcová krajina. Když se na něj zadíval, znovu se mu vrátila scéna, kdy Ference pohltilo moře a led.

„Jsi v pořádku?“ ptal se Mrazivec, který zpozoroval, jak Hekalete náhle přestal vnímat a tvářil se vyděšeně.
„Už je to dobré. Zase ty představy.“

Po pár minutách se vrátil Mocný, přičemž v ruce nesl starou knihu: „Nedávno jsme v této knize našli pár zmínek o jakési vodní rase,“ nalistoval na stranu, kde byla vyobrazena postava s žábrami místo nosu a menšími chapadly vystupující z brady.
„Nejsou to Ilithidé?“ s obavou vyřkl Tajemný.
„Jsou jim sice trochu podobní, ale nejsou to oni,“ ujistil přítomné Mocný. „Říkalo se jim Oannesové, přečetl-li jsem to správně. Podle toho, co se zde píše, jsou to mistři iluzí a dokážou ovládat některé živly, především oheň a vodu.“
„To by mohlo být ono,“ pohlédl Hekalete na vyobrazení bytosti a zamyslel se. „Cosi mi říká, že už jsem je někdy viděl, ale nemůžu si vůbec vzpomenout na to kde. Co je to za knihu?“
„Jedna z mnoha, jež popisují světy a rasy, faunu, floru, civilizace a další věci na nich,“ pravil Mocný.
„Myslíš ty světy, co navštěvujeme prostřednictvím kruhu světů?“
„Přesně tak.“
„Chápu tedy dobře, že obývají některý z nich.“
„Ano. Přesněji nás to celkem zaujalo a na Oann jsme se už dokonce chystali, avšak to pozastavil ten incident na Formisii.“
„Podle toho, co jsi nám před chvíli vyprávěl,“ vstoupil do hovoru Mrazivec, „můžou obývat i Aldeneerin. To by mohl být vhodný argument, aby rada svolila k průzkumu Oannu.“
„Myslíš, že by to pomohlo?“ argumentoval Tajemný. „Co kdyby rozhodli o další výpravě na jih.“
„To si nemyslím,“ nesouhlasil Mocný. „Je to nebezpečné a hlavně příliš daleko. Nevíme a ani netušíme, kde mají sídlo, podle knihy většinu života tráví pod vodou a na souši zůstávají pouze nezbytnou dobu, jinak jim hrozí dehydratace.“
„Asi máš pravdu,“ souhlasil Tajemný. „Ostatně, rozhodnutí závisí na radě, která zasedá za dva dny.“

Za dva dny rada vyslechla Hekelateho, který jim znovu podrobně převyprávěl události, k nimž došlo už téměř před měsícem a jaké pocity to v něm zanechalo. Azanyrmuth Moudrý, který zastupoval Nejstaršího, ukázal radě knihu s popisem té vodní rasy. Dle jeho slov by stálo Oann prozkoumat, a zjistit tak o nich více a třeba i navázat přátelské vztahy.

Následovala krátká debata, kde se zvažovaly především možné přínosy a rizika, ale nakonec se rada rozhodla přeci jen výpravu vyslat. Trojice, která se výpravy na Oann měla zúčastnit už před měsícem, byla vzápětí o rozhodnutí rady patřičně informována a do tří dnů se mají přichystat.

Prosluněné voňavé ráno letního dne vytáhlo dobrodruhy z postelí. Zpěv ptáků vycházející ze zahrady už věstil přicházející den. Právě probouzející trojici, čekala výprava. Byli jimi válečník Dagerich, průzkumník Mathias a hraničář Labdakos. Kromě nich se chystal na Oann i válečník Hekalete. Všichni tři se nasnídali, naposledy zkontrolovali výzbroj, a potom jim už nic nebránilo k cestě na nádvoří kruhu světů. Za krátko tam dorazil také Hekalete.

Dandalus a přítomní strážní jim popřáli mnoho dobrého a Azanyrmuth Moudrý na ovládacím panelu zadal příslušnou adresu. Čtyři členové výpravy sledovali postupně rozsvěcující se symboly, a když se rozzářilo potřebných sedm, kruh se otevřel. Přistoupili k otevřenému portálu, kde se na okamžik zastavili a fascinovaně hleděli na efekt stojaté vody. To Hekalete neměl dělat, protože znovu zahlédl rozbouřenou mořskou hladinu pohlcovanou ledem.

„Děje se něco?“ zpozoroval Mathias jeho bledou tvář a vyděšený výraz.
„To bude dobré. Pojďme rychle, ať to máme za sebou.“

Naposledy se ohlédli zpět na rozkvetlé nádvoří prosluněné dopoledním letním sluncem a vkročili vstříc světu Oann.

Svět na druhé straně zdaleka nepůsobil tak přívětivě, jako Aldeneerin. Ba naopak, krajina byla pustá a prosta jakékoliv vegetace. Planinu občas narušovaly malé vulkány, vroucí jezírka, bahenní sopky a bizarní skulptury ztuhlé lávy. Bylo tu chladno a zároveň horko. Vzduch páchl po síře, ze země se ozývalo slabé dunivé hučení a občas se i trochu zachvěla. Občas z některých trhlin a vulkánů vytryskly gejzíry horké vody. Museli být na pozoru, protože v této nehostinné krajině mohli snadno přijít k úhoně.

„Tady nemůže nic žít,“ pravil hraničář Labdakos, když se rozhlížel po nestabilní krajině.
„Zatím bych nedělal ukvapené závěry,“ oponoval Dagerich, „zdání mnohdy klame. Ostatně mají Oannesové žít pod vodou. Pojďme se podívat, zda v blízkosti není jezero či moře.“

Charakter krajiny se takřka neměnil, pouze se střídaly oblasti s větší četností bahenních sopek, gejzírů nebo už dávno ztuhlé lávy. Oblohu zahalovala temná mračna mísící se s černým dýmem stoupající od aktivních vulkánů. Po dvouhodinové cestě na západ ucítili svěží vzduch, který konečně vystřídal štiplavý sirnatý zápach. Vydali se směrem, odkud vanul čerstvý vzduch, až dorazili k moři.

Pobřeží vůbec nepatřilo k místům, kde by se dal strávit příjemný den. Hrubý písek zbarvený do odstínů šedé a černé, hrozivě vyhlížející ostré útesy a nekonečné moře tvořilo v odrazu temné oblohy, na níž se za mraky a dýmem ukrýval velký žluto modrý měsíc a zapadající slunce, bizarní prazvláštní scenérii.

Průzkumník Mathias došel až k vodě, kde nabral do dlaní trochu kupodivu průzračné vody a ochutnal ji. Na rozdíl od Aldeneerinu nebyla vůbec slaná, připomínala spíš běžnou říční vodu a přirozeně chutnala trochu po síře.

„A co teď?“ rozpačitě se rozhlédl Dagerich po okolí. Pobaveně sledoval ostatní, jak se už hezkou chvíli rozhlížejí po okolí a vyhlíží cokoliv živého.
„Nezbude, než čekat,“ odpověděl mu hraničář Labdakos.
„Co když nikdo nepřijde?“
„Trochu se projdeme po pobřeží a uvidíme. Když nikoho nepotkáme, vrátíme se domů. V tom případě by to byl takový krátký výlet.“

Po jeho slovech se vydali volnou chůzí podél pobřeží a doufali v nějaký objev. Procházeli se tak celou hodinu, přičemž to už čtveřice chtěla vzdát a vrátit se zpět ke kruhu světů. Po celou tu dobu měl Hekalete nevysvětlitelné pocity úzkosti, často se zastavoval a uklidňoval se. Z moře neměl dobrý pocit, a raději se držel dál od vody.

V tom se náhle začalo ochlazovat. Hekaletemu se vybavila vzpomínka na osudnou noc, kdy zmizel Ferenc. Najednou se jeho mysl rozjasnila a věděl, co bude následovat. Snažil se ostatní přesvědčovat, aby raději rychle odešli od pobřeží, nebo to s nimi zle dopadne. Ostatní se ho pokoušeli uklidnit a vysvětlovali mu, že právě kvůli tomu sem přišli.

Než se nadáli, vynořily se z moře tři postavy. Hekalete okamžitě poznal o koho se jedná. Popis z knihy přesně seděl. Oannesové, tvorové s pogumovanou namodralou pokožkou pokrytou slizem, místo nosu žábry a z brady čněla krátká tenká chapadla. Oannesové si Aldeřany pozorně prohlíželi, jejich pohled jim byl až nepříjemný. To už pocítili, že se vůbec nemohou hnout. „Vaše civilizace ještě pořád existuje?“ promluvil Oannes vpředu. Nic dalšího si už ovšem nepamatovali.

Po nějaké době, možná po pár hodinách se Dagerich probral. Nacházel se ve skromně vybavené prostorné klenuté komnatě, do které dvěma vysokými okny, sahající od podlahy až téměř ke stropu, pronikalo mihotavé tmavě modré světlo. Opatrně přistoupil k nejbližšímu oknu, aby zjistil více o místě, kde se náhle octnul.

Až těsně u něj si všiml, že okno je tvořeno jednolitou skleněnou tabulí. Nedokázal pochopit, jak je vůbec možné tak velkou, a tak dokonale zpracovanou tabuli skla vyrobit. Když přestal obdivovat samotné okno, zarazila ho další věc. Stavba, kde byl patrně uvězněn nestála někde na povrchu, ale nacházela se kdesi hluboko v oceánu.

Popošel k oknu, a pak se už jen kochal fascinujícím podmořským světem. Z temných hlubin do světlých výšin se tyčily obrovité věžovité stavby starodávné architektury. Paláce spojovaly mnohé arkády, klenuté mosty, či kryté částečně prosklené chodby. Navzdory hloubce, tohle místo překypovalo životem. Kromě samotných Oannesů, kteří plavali kolem staveb a čas od času někdo z nich vstoupil do některé z obrovských staveb. Kromě nich obývaly hlubiny i další tvorové. Namátkou, velké dračí želvy, vodní víly a v jednu chvíli měl pocit, že zahlédl i jakousi mořskou podrasu Elfů.

Přitisknut na okně, kochal se nádherou podmořského světa. Poprvé měl možnost poznat svět pod vodou, o němž dosud slyšel pouze ve starých legendách. Téměř zapomněl na čas. Až hlad ho přiměl zapřemýšlet, jak dlouho tu mohl být uvězněn. Pár hodin, den, dva, nebo i více? Těžko hádat. A co se stalo se zbytkem? Jsou tu někde okolo? A co s nimi Oannesové zamýšlí? Raději zapudil zlé myšlenky.

Popošel k vysokým klenutým dveřím v naději, že vymyslí způsob, jak odsud najít cestu. Jenže jak otevřít dveře, na kterých nenašel kliku, nebo nějaké podobné zařízení? Sotva si prohlédl chladné modrožluté ocelové dveře, uvědomil si, že se nachází kdo ví jak hluboko pod hladinou oceánu, tudíž jeho myšlenky na svobodu se krátce na to rozplynuly.

Pokusil se alespoň zachytit nějaké hlasy, nicméně marně. Jediný zvuk, který měl možnost slyšet, bylo slabé temné hučení hlubin oceánu a občasné kvílivé zvuky patřící vodním živočichům. Odevzdaně se posadil k oknu, zády se opřel o chladnou kamennou zeď a pozoroval dění venku.

Jak sledoval podmořský svět, přemýšlel, zda je den či noc. Podmořské město osvětlovalo množství modrých krystalů umístěných na fasádách věžovitých domů. Fascinující podívanou umocňovaly malé barevné vodní světlušky nahodile plující městem. Do toho i někteří vodní tvorové přispívali svou měrou barevně zářícími tykadly.

Najednou se otevřely železné dveře a do místnosti vstoupil jeden z Oannesů. Položil na zem nevelkou plechovou nádobu a beze slova odešel zpět na chodbu, kde mezitím hlídali další dva strážní. Velké dveře se nato opět uzavřely. Během té krátké chvilky měl Dagerich příležitost nahlédnout do chodby, jenže příliš toho nezahlédl, pouze stejné dveře naproti přes chodbu.

V tuto chvíli se jeho pozornost zaměřila na kulovitou plechovou nádobu. Přistoupil k ní a nejprve si ji pořádně prohlédl. Odklopil vrchní díl a opatrně nahlédl dovnitř. K jeho překvapení tam nalezl prapodivné tvory, které zřejmě před chvílí prošly kuchyňskou úpravou a hromadu jakýchsi chaluh. Nejdřív se ostýchal ochutnat nabízené plody moře, ale kručení v žaludku mu jasně dávalo na vědomí, že už dlouho dobu nic nepojedl.

Jako první okusil chaluhy, pomalu s nedůvěrou malý kousek vzal do úst. K jeho překvapení chutnaly celkem dobře. Těžko to mohl přirovnat k něčemu známému, ale zeleninově houbová chuť mu přišla k duhu. Potom vyzkoušel malé mořské tvory. Nejdřív se zakousl do malého tvorečka připomínající kraba. I ten nebyl vůbec špatný. Nyní už z větší důvěrou ochutnal i další dva vodní tvory.

Potom, co se poměrně dobře najedl, znovu usedl oknu a oddával se různým myšlenkám, zatímco pozoroval život venku. Nejvíce ho ovšem trápilo, co s ním bude a kde jsou ostatní. Asi po půl hodině znovu vstoupil do místnosti Oannes, který prve přinesl nádobu s jídlem a sebral ji ze země. Když nahlédl dovnitř, Dagerich spatřil na okamžik v jeho tváři cosi jako úsměv. Patrně Oannesovi udělalo radost, že mu u nich chutnalo.

Po jejich odchodu Dagerich zaujal obvyklou pozici a po čase na něj dolehla únava. Zavřel oči a vstoupil do říše snů. Ve spánku měl nezvykle živý sen. Viděl jak plave oceánem stále hlouběji. V nekonečné temnotě hlubokého oceánu spatřil namodralou záři podmořského Oanneského města. Viděl tu úžasnou podívanou a bohatý vodní život. O chvíli později už se procházel po chodbách vysokých věžovitých paláců. Potkával mnoho zdejších obyvatel, ale z žádným z nich neprohodil ani slovo. Sen končil v momentě, kdy vstoupil do jakési laboratoře plné neskutečně komplikovaných přístrojů, o jejichž fungování neměl vůbec ponětí. Sen končil pohledem na polohovatelné křeslo, kolem kterého bylo mnoho divných zařízení.

Probudil ho až zvuk právě zavírajících se dveří. Když si promnul zalepené oči, na zemi už na něj čekalo jídlo v plechové nádobě. Tentokrát tam našel jiné vodní tvory a jakési rostliny. I dnešní jídelníček byl obdobně chutný jako před spánkem, až ho to udivilo, že zcela cizí jídlo může tak dobře chutnat.

Po necelé půl hodině stráž znovu dorazila pro nádobu a Dagerich dál přemýšlel o jeho osudu. Krátce nato však dorazila do komnaty početnější hlídka. Jeden z nich vstoupil do komnaty a vyzval ho: „Půjdeš s námi, ostatní jsou připraveni.“ Potom už do komnaty vstoupili další dva strážní a chystali se odvést Dagericha. Ten se ani nesnažil klást odpor a poslušně se vydal s pěticí ven, dobře věděl, že sám beze zbraně by uprostřed cizí civilizace neměl žádnou šanci uniknout.

Chodby, kterými ho vedli, měly na výšku deset sáhů, klenbu a modrošedé zdi zdobily prazvláštní ornamenty. Cesta pokračovala přes velkou několikapatrovou síň, jež v této stavbě plnila funkci rozcestí. Dagerich nakrátko nahlédl přes žluté kovové zábradlí. Spousta pater se ztrácela jak dole, tak i nahoře v slabé namodralé mlze. Neměl vůbec ponětí, jak vysoká byla tahle stavba.

Cesta dál pokračovala jednou částečně prosklenou chodbou spojující stavby. V další stavbě se propletli spletitým systémem chodeb, gravitačních a vodních výtahů. S výtahy se Dagerich setkal prvně v životě. Cosi od mágů zaslechl o teleportech a podobných přemísťovacích zařízení, ale dosud na žádné nenarazil. Gravitační výtahy fungovaly na principu modifikované gravitace, buď byla snížená a dotyčný pozvolna klesal, nebo v opačném případě byl tlačen vzhůru. Druhá varianta, vodní. Tam už musel dotyčný sice plavat, ale proud tyto snahu znatelně ulehčoval. Akorát měl pro Dagericha malou nevýhodu v tom, že byl po jeho použití zcela promočen.

Místnost, kam dorazili, mu byla velice povědomá. Když se pořádně porozhlédl, poznal laboratoř, jež se mu posledně zjevila ve snu. Nyní měl příležitost si mnohem lépe prohlédnout roztodivné vynálezy. Tu ležely baňky propojené skleněnými hadičkami, tu různě zakroucené kovové trubičky, rourky, plechy, prosklené bizarní výtvory a to vše často zářilo barvami. Zkoušel odhadovat, k čemu jednotlivá zařízení mohla sloužit, ale brzo to vzdal. Smysl předmětů mu asi navždy zůstane zahalen. Sám příliš nerozuměl magii na Aldeneerinu, natož ještě zcela cizí. Stejně jako ve snu cesta skončila u sedadla, kam se dalo celkem pohodlně posadit. I zde bylo okolí sedadla obloženo podivnými předměty.

„Posaď se,“ vyzval ho vedoucí v čele skupiny. Dagerich neměl nejmenší tušení, co s nim hodlají Oannesové provádět. Dostal strach. Krátký pohled na pětici Oannesů mu nedávalo příliš na výběr. Ještě než usedl, koutkem oka spatřil další podobné křesla, ve kterých seděly další postavy. Podíval se pozorněji. Částečně se mu ulevilo, když spatřil přátele. V sousedních křeslech s podivnou helmou na hlavě tiše seděl hraničář Labdakos, válečník Hekalete i průzkumník Mathias.

Když se pohodlně usadil do křesla, přítomní Oannesové mu též na hlavu nasadili onu podivnou helmu, ke které bylo připojeno pár trubiček a drátů. Nato jeden z Oannesů přistoupil k jakémusi pultu plný hejblátek, zářících kamenů a tlačítek, něco poznamenal v cizí řeči a cosi na pultu nastavoval.

Nad hlavou uslyšel slabé bzučení a zčistajasna si dokázal vzpomenout na mnoho dávných myšlenek. Najednou měl před očima velmi živé představy z doby dospívání, pak i dětství. To, co už si vybavoval pouze v útržcích, najednou zničehonic ožilo. Přítomní Oannesové mu a i jeho přátelům začali klást otázky.

„Odkud pocházíte?“
Všichni tři zcela bez prodlení odpověděli: „Z Aldeneerinu.“
„Jak dlouho tam žijete?“
„Téměř čtyři století,“ odpověděl Hekalete.
„Konkrétně už máme rok 376, takže asi tolik let,“ doplnil ho Dagerich.
„A co bylo před tím?“
„To nevíme. Nepamatujeme si. Z doby počátku nemáme žádné záznamy,“ shodně čtveřice odpovídala.
„Něco snad zůstalo? Neobjevili jste se na Aldeneerinu jen tak z ničeho.“
„Říká se, že naši předkové přišli z jiného světa. Ale stalo se tam něco moc zlého. Proto se snažili zapomenout.“

Všem mysl putovala v dávných vzpomínkách. Ve vyprávění rodičů, staré pověsti, historky a dávné legendy. Ještě bylo živé vyprávění z dob, kdy Aldeřané obývali jen malé okolí města Lianar. Dál se báli. Oannesové poslouchali dávné historky, kdy se Aldeřané znovu učili používat kruh světů. To Hekalete odkudsi získal jistotu, že na Aldeneerin určitě přicestovali kruhem. Ta věc na hlavě mu mnohem zlepšila vzpomínání a vyhrabal v mysli nepatrný záblesk z jakéhosi vyprávění, které se v jedné rodině předávalo z generace na generaci už od počátku věku. Bylo tam toho ještě mnohem víc.

Nebylo to jediné přesídlení v jejich rodu. Osídlení Aldeneerinu předcházelo ještě jedno stěhování. Byl to útěk před obří zkázou. To si na něco vzpomněl i Labdakos. Kdosi se jednou v hospodě při podzimních hodech rozpovídal o věcech, o nichž se na veřejnosti prakticky vůbec nemluví, aniž by kdokoliv věděl proč.

„Pokračuj dál, zajdi hlouběji do svých vzpomínek,“ vyzýval ho Oannes za ovládacím pultem.

Labdakos v paměti nacházel mnohem víc, než si do té doby dokázal připustit. Do té doby malé bezvýznamné střípky, kterým nepřikládal žádnou důležitost, a tak je záhy vypustil z paměti, najednou díky sofistikovanému zařízení snadno vypluly na povrch. Po čase si vybavil i záležitosti zahalené v alkoholovém opojení, jež poměrně často zpestřovalo život válečníků na Aldeneerinu. Sám se i divil, co všechno se za život dozvěděl, aniž by o to jakkoliv usiloval.

Přestože se Aldeřané snažili vehementně zapomenout svou temnou minulost a začít znovu, něco mezi nimi přetrvalo. Kolem roku nula jejich kalendáře opustilo necelých 20 000 z mnoha milionů předchozí svět, kde měla být vybudována nová civilizace. Radost z nově budované civilizace zhatila vzájemná nejednotnost, touha po moci a bohatství, a když došlo na lámání chleba, zaútočil zvenčí nový nepřítel.

Rozhádaná civilizace velmi rychle prohrála svůj boj. Dávno zapomenuté legendy popisovaly krvavé peklo, neskutečné utrpení, zkázu, zmar a beznaděj. Pouze jedna oddělená skupinka schopných dokázala spolupracovat, a díky tomu po staré civilizaci alespoň něco zbylo.

„Odtud se vzal ten podvědomý strach z minulosti,“ uvědomil si Dagerich nemilosrdnou pravdu. „Proto se nikdo nechtěl příliš zmiňovat o dávných časech. Proto se po osídlení Lianaru rozhodlo navždy pomlčet o nejtemnější době.“
„Je tam ještě něco,“ pokračoval ve vzpomínkách Hekalete.

To, co se mu vybavilo, ho neskutečně vyděsilo. Něco děsivého, co zničilo dávný svět. Něco mnohem horšího a zároveň těžko popsatelného. Jakési bytosti ze sfér, proti nimž se Temnorození jevili jako docela přátelská rasa. Co to bylo zač, a proč to na dávno zapomenutý svět zaútočilo, na to i jejich hluboké vzpomínky byly krátké.

Víc už z nich Oannesové nedostali. Už se ani o víc nesnažili, protože viděli, jaké pocity zapomenutá minulost vyvolala ve čtveřici nedobrovolníků. I oni sami neskrývali překvapení. Chtěli se dozvědět něco o starých Aldeřanech, a odkud se ztracená rasa znovu vynořila. Místo toho vyslechli příběh plný zkázy a zoufalého útěku, který naštěstí dopadl vcelku dobře. Alespoň prozatím.

Mezitím vstoupil do laboratoře další Oannes a cosi sdělil v jejich jazyce Oannesovi, který obsluhoval zařízení na čtení myšlenek. Chvilku se spolu o něčem bavili a z jejich výrazu byla znát spokojenost a zároveň jakási obava.

Když onen Oannes opustil laboratoř, zbytek pomohl čtveřici dobrodruhům z křesel.
„To je všechno, co jste nám mohli říct,“ pravil jeden z Oannesů. „Skutečnost nás však znepokojila. Cosi se před mnoha staletími stalo v málo známé oblasti univerza a nikdo neví, jaké to může mít následky. Možná nám hrozí nepředstavitelné nebezpečí.“
„Mohli bychom vám pomoct?“ nabídl se Dagerich.
„To asi nebude tak snadné. O těch bytostech už téměř nic nevíte a navíc se zdají být velmi mocní, na to, že stačili zničit vaši pradávnou civilizaci. Samozřejmě jste na Oannu vždy vítáni.“
„A ještě jedna věc. Váš ztracený hraničář Ferenc je v bezpečí. Pojďte s námi.“

Hekalete nepřestával vycházet z údivu. Dobře si byl vědom faktu, že se Ferenc ztratil na Aldeneerinu a oni jsou teď na zcela jiném světě. Jak se sem mohl dostat? Později si však vzpomněl na nedávný nedobrovolný pobyt válečníka Dagericha a hraničáře Galvoje, když je kruh světů poslal jinam a jak se později dozvěděli o existenci více kruhů.

Oannesové je dovedli zpět do sousední stavby, kde nedobrovolně strávili pár dní. Tentokrát je neodvedli do strohých komnat, ale do útulné místnosti s výhledem na velkou část obřího města skrze tři obdobně velká okna, jako v celách. Usadili se do zdobných žlutozlatých křesel k podobně vyvedenému stolku a na pokyn Oannesů zde počkali na příchod Ference. Sami tomu pořád nemohli uvěřit, že ztracený společník, kterého už někteří považovali za mrtvého, je stále naživu.

„Rád vás vidím, už jsem myslel, že tu zůstanu navždy,“ radoval se hraničář a hned jim běžel naproti.
Pro obě strany to bylo radostné i trochu zázračné setkání. Hlavně nikdo z nich netušil, že se setkají zrovna tady.
„Co jsme od vás potřebovali, už víme. A teď vás odvedeme na povrch,“ pravil Oannes.
„Co s tebou prováděli?“ nedočkavě ho zpovídal Hekalete.
„Napojili mě na nějaký šílený přístroj, jak z nějaké prastaré děsivé laboratoře a vyprávěl jsem jim o historii našeho rodu.“
„To my jsme dělali to samé,“ poznamenal Dagerich.
„Naše minulost nebyla zrovna klidná a idylická, ale pěkně drsná a temná. Povíme si to později.“

„Potřebovali jsme si ověřit, co se právě děje na Aldeneeinu,“ pokračoval Oannes. „Když jste přišli na Oann, měli jsme jedinečnou příležitost ověřit si historii vaší rasy na větším počtu.“
„Určitě se ještě uvidíme,“ pokračoval Oannes po boku. „Nebojte se, už to nebude probíhat takto, nevěděli jsme, jak byste se při prvním setkání zachovali. Pro příště stačí přijít na břeh oceánu a tam počkat. Dřív nebo později vaší přítomnost odhalíme. A nyní se připravte na přesun.“
„Počkejte ještě chvíli,“ naposledy vstoupil do řeči Ferenc. „Kde sídlíte na Aldeneerinu? Tam jsme se přeci poprvé setkali.“
„Ano. Máme tam menší město, ale to byste nenašli. Vaše fyzické tělo neumožňuje se ponořit do tak velké hloubky a pokud budete někde na břehu tamějšího oceánu, tak je velmi malá pravděpodobnost, že si vás někdo všimne. Víte na Aldeneerinu takřka vůbec nevyplouváme na povrch, v horách sídlí jedna rasa, která se nazývá Drabiné a ti z nás mají strach. Popisují nás jako mořští démoni. To je asi všechno. Nyní se připravte na přenos.“

Ani nestačili říci jak se mají připravit, až po chvíli opět ztratili na okamžik vědomí. Probrali se na břehu v místě, kde se s Oannesy setkali. Zdejší slunce zrovna vycházelo, jeho paprsky si draly cestu skrze šedomodrou oblohu a dopadaly na nehostinnou skalnatou a pustou krajinu. Sledovali příjemnou ranní atmosféru a jen dlouze přemýšleli o tom, co se v hlubinách oceánu stalo. Bylo to skutečné, nebo jen sen. Hraničář Ferenc byl s nimi. Ten s nimi na Oann zcela jistě nepřišel, to bylo nepochybné.

„Co řekneme doma?“ přerušil ticho Hekalete.
„Já bych o vzpomínkách na minulost raději pomlčel,“ tiše odpověděl Labdakos, jakoby se bál, že by jeho myšlenky mohl přečíst ještě někdo cizí. „Nerad bych, aby se opakovala temná historie našeho lidu. Ty vzpomínky na stará vyprávění mě děsily. Už chápu, proč se snažíme zapomenout.“
„Taky bych si to nechal raději pro sebe,“ souhlasil Dagerich. „Bude to tak lepší. Pojďme domů. Už na nás jistě netrpělivě čekají. Kdo ví, jak jsme dlouho pryč.“
„Troufám si s jistotou tvrdit, že už nás hledali. Pohleďte,“ ukázal Ferenc na stopy v tmavém štěrkovitém písku, jež patřily průzkumníkům z Aldeneerinu.

Čtveřice se následně vydala po stopách směřující na jihovýchod. Znovu obdivovali skalnatou krajinu plnou horkých jezírek, bahenních sopek a gejzírů. Oproti chladnému oceánu a Oanneského města, byl vzduch místy horký a páchnoucí po síře. Přestože nehostinná krajina jen stěží mohla být vhodná pro život, ve světle vycházejícího slunce působila fantasticky. Pro nejednoho malíře by byla ideálním zdrojem inspirace.

Ke kruhu světů přišli krátce před polednem. Dagerich bez zaváhání přistoupil k zadávacímu panelu, aby konečně mohl zadat adresu Aldeneerinu. Po tomto neobvyklém dobrodružství nějakou dobu zůstane v bezpečí a pohodlí domova.

„Jste zpátky! Vrátili jste se!“ neskrýval radost strážný Bojamir. „Co se stalo? Byli jste pryč téměř čtyři dny. Včera jsme vyslali průzkumnou výpravu, ale našli pouze vaše stopy na plážích.“
„Neklame mě zrak?“ divil se válečník Helmut, který se zrovna nachomýtl na nádvoří kruhu, když spatřil ztraceného Hraničáře. „Jsi to opravdu ty? Vždyť jsi zmizel už před více jak třiceti dny daleko na jih od Kanteru. Kde si se vzal na Oannu?“
„To je na dlouhé vyprávění,“ pravil Ferenc. „Ale nejdřív si musíme odpočinout. To co jsme prožili, se vymyká všemu, co jsme doposud objevili.“

Když procházeli chodbou z nádvoří, Dagerich přistoupil blíž k Ferencovi: „A pamatuj,“ tiše pravil tak, aby jejich rozhovor nezaslechl někdo z okolí, „řekneme pouze to, že vyčetli z našich myšlenek jen to, že jsme na Aldeneerin přišli budovat novou civilizace. Žádné podrobnosti, obzvlášť o té neznámé hrozbě ze sfér, myslím, že těch hrozeb už máme dost.“

Snad do vánoc stihnu ještě díl 7 pak jedu na tejden pryč.

vynikající díl

[andoriel]

Doufám, že o létajících Drabinech ještě uslyšíme. A Oannesanské město se mi taky moc líbilo. Bydlí tam někde Nem s Omorokou?

Dobrý díl.