To ano, dneska je to další pondělí, ale pořád je, ještě mám půl třetí hodiny. Ale co nebudu čekat až upa do konce, tady máte další díl...
Díl 17- Destiny end of the Road 2. část
Říše povznesených bytostí, současnost
Daniel po krátkém bloudění mezi stany a několika radách konečně našel svůj cíl cesty. Byl jím stan, u něhož čekala dvojice antiků ve vyleštěné zbroji a na kyrysu měli různé znaky.
„Daniel Jackson“
„Skaaro? Jsi to opravdu ty?“
„Ano jsem, rád tě vidím, i když to, že jsi na naší úrovni bytí, ohlašuje tvou smrt na nižší linii.“
„To je pravda, člověk už nemůže normálně umřít, aby dosáhl klidu,“ rýpl si Daniel do svého kamaráda z Abydossu.
„Poslední dobou není nic normální. Od doby, co se vrátili Furlingové, jsou i ostatní povznesení nervózní. A nyní je už zcela jasné, že se musíme všichni zapojit,“ vysvětlil Skaara.
„Nevěřil bych tomu, kdybych to sám neviděl.“
Najednou se těžká kůže u blízkého stanu nadzvedla a na světlo vstoupil antik oděný taktéž ve středověkém brnění a u pasu mající dlouhý meč.
„Zdravím tě, Danieli.“
„Sám velký Janus, ten, jenž zanechal tajnou laboratoř na Atlantis.“
„To bylo v minulém životě. A v tomto životě již před ostatními nic neskrývám,“ řekl s úsměvem Janus a sestoupil k Danielovi.
„Jsi připraven postavit se Furlingům?“
„Ne, ale jsem v tom s vámi.“
„Jak vás znám z doby, kdy jste byl poprvé povznesen, tak vás určitě využijeme.“
„Morgana oznámila, že nás čeká prfůzkum.“
„Ano to je pravda. Támhle ve stanu je nějaká zbroj a zbraně. Vyberte si dle libosti, co vám sedne,“ a ukázal na jeden z větších stanů nedaleko prostranství, kde antikové cvičili své bojové schopnosti.
Daniel souhlasně kývl a vešel do určeného stanu.
O několik let dříve, Destiny
Plukovník Young otevřel oči a ruku intenzivně přitiskl ke své hlavě. Na dotek byla vlhká a ve světle poletující svítilny si všiml, že má na rukou krev. Až po pár vteřinách si uvědomil změnu odporu, který býval při všeobecném pohybu. Když se pořádně rozkoukal a zaostřil na okolí můstku, zjistil, že loď přišla o umělou gravitaci. Celý můstek byl ve tmě vyjma dvou příručních svítilen, které se volně vznášely. Další zdroj světla byl skrz přední okna. Zrovna v této chvíli bylo vidět část planety, která právě mizela za horní stranou okna. Podle plukovníkova odhodu byla loď v mírné rotaci a zcela bez energie. Young se chytil ocelové konstrukce a odrazil se k nejbližšímu stínu vznášející se na můstku. Netrvalo ani pár vteřin a poznal, že tím stínem je doktor Rush. Young jej chytil za zápěstí a to omráčeného doktora probralo.
„Co se stalo?“
„Jejich střelba nás vyřadila, loď je bez proudu a bez gravitace.“
„Tu nulovou gravitaci jsem si domyslel, dělá se mi špatně,“ spíše konstatoval Rush.
„Zkuste nahodit systémy, já se podívám po ostatních.“
Plukovník se znova odrazil a dalším tmavým stínem byl poručík Scott. Young s ním jemně zatřásl, ale neprobral jej.
„Je v bezvědomí, vypadá to na zranění hlavy. Kde je Elli?“
„Tady,“ ozvalo se kdesi ode dveří.
„Jsi v pořádku?“
„Ne, asi mám zlomenou ruku,“ řekl mladík, zrovna když se na něm zastavil kužel světla. Pár sekund na to, se rozsvítila světla a naběhlo několik konzol.
„Máme senzory, stabilizační trysky a podporu života. Štíty, zbraně, umělá gravitace jsou mimo,“
„Elli vezmi Scotta a dopluj na ošetřovnu ať se ti TJ na to podívá. Co nám říkají senzory?“ otočil se na Rushe.
„Míří k nám několik lodí, jsme na dostřel od jejich stanice. Také tu je několik stovek jejich menších lodí, chtějí nás zřejmě takto stabilizovat.“
„Máme trysky, můžete roztočit loď tak, abychom se dostali do rotace kolem jedné osy? Místo gravitace bychom získali odstředivou přitažlivost.“
„Jo to by šlo, ale druhá půlka lodi bude mít přitažlivost na opačnou stranu.“
„Nevadí, proveďte a zkuste nahodit zbraně či motory. Když už neutečeme, tak jich vezmeme co nejvíce sebou.“
Chvíli na to se rotace stabilizovala a začala se otáčet okolo podélné osy. Rush také Destiny natočil směrem k nepřátelům a tak i skrz okno bylo vidět některé nepřátele jako malé tečky.
Najednou na můstku světla ještě jednou zablikala, dvě konzole zajiskřily a Rush zaklel.
„Sakra, ty konzole jsou zničené. Nemáme přístup k senzorům a k tryskám. Jediné, co máme, je podpora života.“
„Deaktivujte ji ve všech sekcích kromě těch, které používáme a které jsou mezi ošetřovnou a můstkem.“
I z okna byla vidět přibližující se malá tělesa, což byly nějaké ty stíhačky. Najednou se na můstku ozvalo dvojité zapípání a upoutalo tak pozornost na jednu konzolu.
„Co to sakra zase je?“
„Komunikace,“ odpověděl Rush a připlul k panelu.
„Copak nám hezkého píšou?“
„Je to anticky. Znamená to: Vzdejte se!“
„Jsme bezbranní, nemáme možnost obrany, a chtějí, ať se vzdáme?“
Odpověď ovšem přišla po chvíli, kdy všechny nepřátelské lodě, které šli vidět skrz okna, začali pálit. Jejich střelba nebyla směrována na Destiny, ovšem mířila někam za loď.
„Kam to střílí?“ stihl říct Rush, než jej a Rushe obalilo jasné bílé světlo. Přenos byl v řádech sekund a když se plukovník vzpamatoval, zjistil, že již není na Destiny.
„Plukovníku Youngu, vítejte na Sanctuary,“ uvítal jej hlas od muže vstávajícího z velitelského křesla.
„Jsem plukovník Pospíšil a konečně jsme vás našli,“ usmál Jan a zasalutoval. Jeho protějšek vojenský pozdrav oplatil a pak přešel do pohovu.
„Díky za záchranu, ale na té lodi mám ještě lidi,“
„Ne už nemáte, veškerou posádku jsme přenesli na ošetřovnu, jenom vy jste na hlavním můstku. Ale nyní mě omluvte,“ odpověděl Jan a vrátil se do křesla.
„Vezměte nás před Destiny, vyšlete ještě jedno varování, a přidejte tam, že odpor je marný.“
„Odesláno, nepřátelé nereagují. Naše štíty drží,“ řekla po chvíli Cara, která splnila příslušné pokyny.
„Dobrá, zaměřte první pětici lodí a palte!“
Ve vesmíru se hnulo velké devítikilometrové monstrum a za jeho trupem se schovala desetkrát menší Destiny. Na štít tohoto monstra dopadaly paprsky a menší střelby ze stíhaček, které neměli žádný účinek. Najednou se aktivovali platformy na trupu a směrem k nepřátelům letělo pár stovek pulsů. Prvních pár těchto střel nepřátelské štíty udrželi, ale po pár vteřinách byly první lodě zničeny.
Na můstku lodi se plukovník Pospíšil postavil a vydal rozkaz.
„Video komunikaci. Překládejte do antičtiny,“ řekl a jakmile dostal potvrzení, že je komunikace nastavena, tak spustil.
„Tady plukovník Pospíšil. Již několikrát jste útočili na tuto loď s naší posádkou. Jestli se okamžitě neotočíte a nestáhnete, tak zničíme vás, vaši flotilu, a veškeré vesmírné objekty, které máte v této soustavě!“
„Přijímáme komunikaci v textové formě. Píšou: Chceme tu loď.“
Pospíšil stiskl tlačítko a odeslal další zprávu.
„Tato loď byla před miliony let odeslána z naší planety. Nemáte na ni nárok. Naposledy opakuji. Stáhněte se!“
Na můstku bylo pár vteřin ticho, až pak první důstojník řekla:
„Nepřátelské jednotky se stahují.“
„Dobrá, zrušte pohotovost. Naveďte nás přímo na Destiny a ukryjte ji pod náš štít. Jakmile to bude možné, začněte s opravou základních systémů,“ vydal pokyny Jan a otočil se k udivenému plukovníku Youngovi, „tak plukovníku, zde první důstojník Carina McKay vás doprovodí na ošetřovnu a zasvětí vás do naší části příběhu. Zatímco jste spali, mnoho věcí se razantně změnilo.“
„Plukovníku, co bude s Destiny?“
„Opravíme její základní systémy a umožníme jí další let. Pak bude mít kurz do galaxie Hydra na jednu naši základnu, kde se podle všeho podrobí rozsáhlé rekonstrukci,“ vysvětlil Pospíšil.
Young se usmál a dal se vést Carinou pryč z můstku. Cestou si všímal a kochal se novou lodí.
Orbita Země, současnost
Na palubě Sanctuary, konkrétně u hlavního hangáru pěkně stranou od ubikací byla jedna diskrétní místnost. Tato místnost byla málo používaná, ale právě nyní byla využívaná. Do této místnosti právě vešel brigádní generál Jack O´Neill, který neměl zrovna radost. Když vešel, dveře za ním se hermeticky uzavřely. V této místnosti byla další dvojice lidí stojící ve slabě rozsvíceném světle.
„Plukovníku, Carino, jak se má náš vězeň?“
„Zatím dobře,“ odpověděl Pospíšil a také z jeho hlasu nebyla slyšet radost.
„Je to nutné, musíme zjistit, kam naše lidi unesli,“ řekl generál a na panelu aktivoval osvětlení. Za oknem v této místnosti se osvětlila další místnost. Byla jen asi pět krát pět metrů velká a v jejím středu se nacházelo jedno křeslo a po stranách byly dva stolky. Na onom křesle byl připoután jeden muž oblečen ještě stále v aschenské uniformě.
Generál se vydal skrz nedaleké dveře do oné místnosti. Za pár vteřin stanul před zajatcem a začal:
„Borrene“
Zajatec zvedl hlavu a pohlédl na generála.
„Nemusíme to dělat, stačí, když nám řekneš, kde jsou naši lidé. Několik miliard lidí se pohřešuje a chceme je pouze najít a dovést je domů.“
„Ti lidé jsou pryč. Byli rozmazlení a moc zpohodlněli, nyní jsou alespoň k užitku.“
„K užitku? Jsou někde v otroctví, odděleni od domova. To není život, čím si to zasloužili?“
„Jejich život dostal smysl.“
„Dejte mi souřadnice, kde je držíte v zajetí! A já vás a zbylé členy vašeho národa propustím.“
Borren Jacka obdařil tvrdým pohledem, až generál neměl na vybranou.
„Carrino, získej z něho souřadnice. Použij k tomu vše, co tě napadne. Až ho zlomíš, dejte mi vědět.“
Na to se generál otočil a vyšel pryč z místnosti. Dovnitř vešla Carina a zavřela dveře. Podívala se na Pospíšila skrz pozorovací okno a ten stiskl pár kláves na panelu. Světlo v místnosti potemnělo, ale na zajatce svítil kužel jasného bílého světla. Carina pak v šeru přistoupila k prvnímu stolu a stáhla z něj bílé hedvábné plátno. Pod plátnem byla nachystána řada mučicích nástrojů přes pozemské až po goa´uldské.
Mezitím na palubě Dia
Plukovník Caldwell seděl ve svém křesle na palubě této nově opravené lodi a díval se na členy své posádky, jak pracují na nově nahraných systémech. Jeho loď Zeus se nacházela na nízké orbitě a právě se chystala na další misi, když plukovníka zachvátil hrubý kašel. Upoutal tak pozornost všech na můstku a okamžitě se mu dostala pomoc, jakmile se skácel na podlahu.
A děkuji Jakopovi za korekci, u které se nyní i nervoval.