SG: ZDP - druhá série bude - asi :)

to já taky kdo by neměl rád cizí svatby když se tam zadarmo nají, napije a pobaví

Parádní závěr. Od začátku do konce to nemělo chybu, celé to bylo opředeno tajemstvím a obrovským možstvím fantasie.

[andoriel]

Děkuju, Azanyrmuthe
Fantazie je ještě...až moc a po zbytku pátrám na netu nebo nějak dojde

[andoriel]

Bavte se

39. Staré pověsti wraithské – část druhá
Samantha Carterová sebou trhla. Už nějakou dobu seděla za stolem ve své kanceláři a podpírala si rukama čelo. A právě se přistihla, že se jí přitom zavřely oči a mozek si dal pauzu. Takhle by to nešlo, rozhodla se rázně. Vstala a vydala se na procházku po chodbách Atlantis.
Nakoukla do botanického oddělení. Abygail tancovala mezi stoly s rozprašovačem v ruce a vlhkomilným rostlinkám dopřávala večerní osvěžení. Kroutila a točila se přitom do rytmu hudby, která jí zněla ve sluchátkách. Sam opatrně vycouvala, aby ji nerušila. S nepřítomným úsměvem se vydala dál.
Míjela roh na křižovatce chodeb, když ji na místě zmrazil křik. Pár vteřin poslouchala a pak s úlevným výdechem a zavrtěním hlavy pokračovala. Křik se ozýval z tělocvičny na konci příčné chodby. Skupinka vojáků se tam právě s bojovým pokřikem vrhla na Ronona, aby je vzápětí rozprášil do všech koutů místnosti.
Jak postupovala dál a dál, různé hluky a šumy postupně utichaly. Laboratoře většinou zely prázdnotou. Večer se tlačil dovnitř pootevřenými okny, zhasínal celý den pilně pracující počítače, zavíral ampulky i křivule, vypínal mikroskopy a zanechával napůl vypité hrnky od kávy opuštěné a zapomenuté v temných zákoutích pracovních stolů.
Tichem se rozlehla ozvěna potichu puštěné hudby. Vycházela zpoza zavřených dveří, které Samantha nedokázala určit. Zvědavě se dotkla zvukového signálu a po tlumeném zavolání z místnosti vstoupila dovnitř.
Nadine stála s rukama opřenýma po stranách monitoru a upřeně se do něj dívala. K Samanthě sotva zvedla oči. „Dobrý večer,“ zamumlala nepřítomně.
„Dobrý.“ Sam naklonila hlavu na stranu, aby také viděla na obrazovku. „Máš další vyprávění?“ Právě ji napadlo, že si nedávno vzpomněla na pověst o velkém stěhování a říkala si, kdy bude nějaká další.
„Hmm,“ zahučela Nadine. „Začíná to být trochu složité,“ říkala si spíš pro sebe, než velitelce základny. „Ale ještě jednu pověst jsem dohromady dala.“
„Opravdu?“ Sam reagovala trochu hlasitěji, aby na sebe nenápadně upoutala pozornost.
Nadine se narovnala a sáhla po tabletu na kraji stolu. „Jo. Tady to je. Nevím, kdy bude další díl. Musím se znovu prokousat celým textem, abych pochopila všechny souvislosti. Jestli se mi to podaří,“ usmála se a konečně se na Samanthu vědomě podívala, „snad budou i další pověsti. Ale zatím nemůžu nic slíbit.“ Znovu zvážněla.
Samantha natáhla ruku po tabletu a rozloučila se. Na to, s jakým váháním Nadine na Atlantis přišla, se do práce a řešení místních problémů dostala až překvapivě rychle a hluboce. Žádné stížnosti na ni nikdy nepřišly. Vlastně asi málokdo věděl, že je vůbec ve Městě.
Sam došla do svého pokoje s očima přilepenýma k tabletu. Vyprávění od Nadine bylo příjemným zpestřením mezi stále stejně znějícími hlášeními. Usadila se na posteli se zkříženýma nohama a začetla se do další pověsti:

.................................................................

O setkání s broukem

Obyvatelé Nové Veitony žili spokojeně. Jejich vesnice rostly a bylo stále dost místa pro zakládání nových.
Na planinu, kde s nimi kdysi dávno přistál záchranný člun, se příliš nepouštěli. Otevřené prostory v nich vzbuzovaly nedůvěru. Jejich vesnice byly v horách a některé u moře tam, kde se zalesněné kopce dotýkaly bílých pískových pláží. Na malých políčkách pěstovali jedlé plodiny, lovili zvěř v horách a chytali ryby v moři. Při svých cestách za poznáním nových krajů se dostávali stále dál kolem hor i na loďkách po moři.
Moře se ukázalo jako nepříliš široké. Alespoň v místě, kde se ho pokusili překonat. Zdatní plavci ho dokázali přeplout za pět dnů. Na jeho druhém břehu nalezli další hory, ještě vyšší než ty, kde přebývali, a za nimi příjemný kopcovitý kraj plný lesů.
Netrvalo dlouho a několik mladých rodin se rozhodlo, že je čas opustit zavedené pořádky ve vesnicích a vytvořit komunitu s vlastními pravidly na novém místě. Na úplně novém místě.
Naložili svůj majetek do lodí a vydali se přes moře do hor a kopců na druhé straně mořské úžiny. Podle rybářů, kteří od nich občas vozili zprávy, se jim dařilo. Po nějakém čase se přes moře rozjelo mnohem víc obyvatel Nové Veitony.
Hory na protilehlém pobřeží nechávali rychle za sebou a usazovali se v kopcích daleko za nimi.
Mezi Veitoňany začaly kolovat zvěsti o přechodu protilehlých hor. Podle zpráv od rybářů a převozníků tam číhalo nebezpečí. Za temných nocí se něco dokázalo vkrást až doprostřed ležení a zabít kteréhokoli člověka si zamanulo.
Noví osadníci si zpočátku mysleli, že se je pouze snaží od cesty odradit, ale po první noci mezi horami rychle měnili názor. Chvátali a odpočinek zkracovali na co nejmenší míru. I tak se málokteré výpravě podařilo dojít do nové země za horami bez újmy.

V pořadí už patnáctá karavana se vydala mezi strmé vrchy Protilehlých hor a mezi nimi i dívka Jerhta. Až na moři se ostatní z výpravy o dívce dozvěděli pravdu. Utekla z domova, z jedné z nejvzdálenějších vesnic. Srdce jí vedlo přes moře a Protilehlými horami k osadě, kde se měl usadit její milý a čekat na ni. Doufala, že k němu dorazí dřív, než se narodí jejich dítě...
Výpravu čekala poslední noc v horách před tím, než dorazí do první osady v pahorkatině.
Jertha nedokázala usnout. Procházela se po obvodu ležení zabalená ve velkém teplém šálu, otáčela hlavu zpátky k moři a svítání a zase hned kupředu k novým vesnicím a Vaothovi, který tam někde jistě netrpělivě vyhlížel další osadníky.
Noc končila, když všechny probudil hlasitý výkřik plný strachu.
Jertha stála nad jedním z hlídkujících mužů, křičela a poskakovala jako při tanci.
Seběhli se kolem ní, ale nikdo se neodvážil k ní přiblížit na dosah. Půda pod jejíma nohama se třásla jako živá.
Zrádná vlna se konečně přelila k patě nejbližší hory a Jertha se vysíleně svalila do trávy. Rukama si držela vystupující břicho a rychle oddechovala.
Než osadníci udělali první váhavý krok, družka muže z hlídky se vrhla k místu, kde bez hnutí ležel. Její kvílivý nářek se rozlehl horami. Seděla na zemi a svírala mužovu hlavu v rukách. Slzy jí tekly na jeho vrásčitou tvář staženou ve vyděšené křeči.
„Co to bylo? Jsi v pořádku?“ Jako první našel slova Kaven. Byl vůdcem jejich skupiny a snažil se neztratit rozvahu a jít všem příkladem nejen jako průvodce na jejich pouti, ale i při řešení běžných i neobvyklých situací. Sklonil se k Jerthě a oči se mu rozšířily zděšením, když uviděl na jejích nohách tmavé boule zakousnutého hmyzu.
Jertha si přestala objímat břicho a s bolestným syknutím se dotkla jedné boule. Brouk pod jejími prsty se zavrtěl, vydal chrastivý zvuk, pustil se a dopadl na záda. Jeho nožky naposledy zamávaly ve vzduchu a strnuly. Ostatních se už ani dotýkat nemusela. Odpadávali sami a za okamžik byla země kolem Jerthy pokryta nepříliš velkými brouky. Všichni leželi na zádech a byli mrtví.
Jertha se pomalu zvedla, vykročila z kruhu ležícího hmyzu, sebrala šál, který jí sklouzl z ramen, a zadívala se k poslední hoře, kterou měli obejít, než se dostanou na druhou stranu pohoří. Její ostrá špice pokrytá sněhem odrážela sluneční jas a zářila jim na cestu jako lucerna.
„Nic mi není. Půjdeme dál?“ zeptala se Kavena. Měla jen jedno přání: obejmout Vaotha a zmizet s ním před zvědavými pohledy okolí za dveřmi jejich nového domu.
Osadníci měli rychle sbaleno. Nemohli se dočkat chvíle, kdy opustí zrádné hory a v první osadě uvidí tváře svých známých.
Jertha se už ani neohlédla. Spěchala za Vaothem a nic ji nemohlo zastavit. Ani malá tmavá boule přitisknutá ke spodní straně břicha. Ostatně, než na klikaté stezce potřetí zatočila, brouk se pustil a na hbitých nožkách se ztratil mezi kamením.

Veitoňané nenašli proti útokům hmyzu obranu. Našli novou cestu přes moře. Byla sice o dva dny strávené ve člunech delší, o to kratší ale byla další cesta pevninou. Netrvalo dlouho a v malé zátoce, kde většina lodí vykládala nové osadníky, vyrostl malý přístav. Díky tomu se svět pro Veitoňany rozšířil o další místa vhodná k osídlení.
Protilehlým horám se všichni vyhýbali a brouky začaly matky používat ke strašení dětí, aby nechodily po setmění ven.
Podle vyprávěnek v těch horách za každým kamenem, v každé jeskyni a skalní puklině čekal drobný hmyz, aby zabil kohokoli, kdo půjde okolo, a dokonce se celá hejna brouků vydávala na výpravy do okolí Protilehlých hor.
„Ne, nesnědí ho,“ šeptaly starostlivé matky a ohlížely se ke dveřím. „Zakousnou se do něho a vysají z něj všechen život. Jsou to brouci živojedi a cpou se tak dlouho, dokud je v oběti kousek života nebo dokud nepuknou přežráním. Ale bojí se našich domků. Jsou pro ně nebezpečné.“
Děti se po poslední větě rozhlédly pokojem, aby se ujistily, že jsou opravdu doma a nic jim nehrozí. Pak zavíraly oči rozhodnuté, nechat propátrání okolí vesnice na ten nejslunečnější den, který bude. Protože brouci se jistě bojí slunce stejně, jako lidských obydlí.
Matky odešly od postýlek ke své večerní práci a zvlášť ty, které bydlely na dohled Protilehlých hor, se občas nervózně ohlédly po dveřích nebo pevně zavřených oknech. Co záleželo na tom, že o útoku brouků neslyšel nikdo od doby, kdy přestaly výpravy procházet Protilehlými horami.

Jertha našla Vaotha, ale na nový dům si nemohla zvyknout. Stál na návsi jedné z nejvzdálenějších osad. Jeho stále otevřená okna lákala kolemjdoucí k zastavení na kus řeči. Vaoth s každým rád prohodil několik slov, ale Jertha se stále častěji zavírala v zadní světnici, aby nemusela nikoho vidět. Každým dnem s Vaothem čekali příchod jejich dítěte.
Sotva se malá Vertha narodila, Jertha začala prosit, aby se přestěhovali pryč. Vaoth o tom zpočátku nechtěl ani slyšet, ale jak Vertha rostla, uznal, že to bude nejlepší.
Vertha byla trochu odlišná od ostatních dětí. Na první pohled se tak moc nelišila. Byla, pravda, trochu bledší a hubenější, než děti, se kterými si na návsi hrála, ale to se dalo vysvětlit tím, že sám Vaoth měl světlou pleť plnou rezavých pih a nad svými sousedy čněl nejméně o půl hlavy. Ten rozdíl byl nejvíc znát, když se Verthě někdo zadíval do očí. Jakoby se díval do zlatých bezedných studní, kde se tajilo mnohem víc, než se k malému dítěti patří.
Tři roky Vaoth poslouchal naléhání své ženy a poznámky sousedů o jejich dítěti. Tři roky se díval do Verthiných očí a nacházel tam stále větší neklid a víc otázek, než si kdy předtím dokázal představit. Po třech letech sbalili na vůz svůj majetek a odjeli ze vsi. Nenápadným obloukem zamířili k Protilehlým horám a usadili se na jejich úpatí daleko ode všech lidí.
Vaoth to z těch tří nesl nejhůř, ale množství práce mu nedovolilo moc se zabývat vlastní potřebou žít blíže lidské společnosti. Jertha mu s prací pomáhala, co jí síly stačily. A když ji další dítě, které čekala, přinutilo k odpočinku, chodila na procházky. Do hor.
Vertha v horách trávila hodiny. Rodiče jí to nejdříve zakazovali. Hlídali ji a odváděli do domu, sotva se jen přiblížila k prvním skalám. Ale ona si vždycky našla cestičku, jak se dostat ven. Co v horách dělala, na to Jertha ani Vaoth nikdy nepřišli. Museli se smířit s tím, že jejich dcera už od pěti let chodí sama po horách a vrací se, kdy ji napadne. Dlouho bojovali, než rezignovali a přestali ji hledat. Přicházela a odcházela sama, kdykoli ji to napadlo.
Vaoth večer sedal u ohniště a v jeho plamenech viděl oči vlastní dcery plné divného žáru, kterému nerozuměl. Dcera s divnýma očima vešla do dveří a posadila se vedle otce. Nedívala se na něj. I ona hleděla do plamenů ztracená ve svých vlastních myšlenkách. Naklonila se ke straně, až se ramenem opírala o Vaotha, a usmála se na Jerthu, když jí podala hrnek mléka.

Hluboko v horách ve velké jeskyni pokryté silnou vrstvou slizu visel od stropu vak plný oblých bílých vajíček. U vchodu do jeskyně stál na stráži brouk. Byl větší, než jeho druhové. Také byl silnější a chytřejší. Ale co bylo nejdůležitější: byl přizpůsobivější. Jako jediný přežil krmení na tom tvoru, který všechny jeho druhy zabil. Dokázal vstřebat nový genetický materiál, označit ho svým vlastním a pustit se včas, aby přežil a utekl. Až se vylíhnou jeho potomci, nebude sám. Toto území brzy ovládne nový druh. Jeho druh. Hejno nových větších brouků, kterým budou pod krovkami šustit střípky cizí sekvence DNA.

........................................................................

Samantha se otřásla. Přitáhla si chodidla blíž k sobě, jakoby se bála, že jí po nich přeběhnou nožky velkého hmyzu a do kotníku se jí zakousnou jejich kusadla. Odložila tablet na noční stolek, položila si hlavu na polštář a unaveně zavřela oči. Vyprávění o Nové Veitoně jí vyčistilo hlavu od běžných starostí. Na rtech se jí usadil malý nepřítomný úsměv. Nadine se bude muset v blízké budoucnosti zapojit i do jiných projektů a překladů, ale Sam by jí ráda vyhradila prostor pro pokračování Starých pověstí wraithských. Stručný obsah sdělení v tunelu měla už dávno. Bylo v něm vynecháno všechno nepodstatné včetně jmen, a to, co zůstalo, se dalo shrnout do několika jednoduchých vět.
„Měla by každé vyprávění začínat větou ‚Bylo, nebylo‘,“ zamumlala Sam z polospánku. „Příště...“ nedopověděla. Usnula.

Děkuju za všechny kometáře

8.4. se mírně dotknu dění v původním seriálu. Ale v Přestupní stanici bude hodně věcí trochu jinak

jsem první díl byl jako obvykle super už se těším na další SPW

[andoriel]

Jsi první, posedlíku
Děkuju

Další díl Starých pověstí wraithských je připravený. Ale ještě chvíli si na něj počkáte. K většině espévéček mám zatím vymyšlené jenom názvy Potřebuju jich víc do zásoby, abych si byla jistá pořadím

Mezitím se budete muset spokojit s povídkami, které už mám hotové

mě uspokojit nelze já potřebuji stále víc a víc čtení

Omlouvám se, že komentuji tak pozdě, měla jsem jakousi krizi.
Nu, pěkné, jen mi z těch nožiček začalo mrazit v zádech, to ještě umocnila hudba, kterou jsem si pustila, já vůl.
Díky za díl a těším se na Přestupní stanici!

Bolo to také potemnenejšie, ale nakoľko to čítam cez deň tak v pohode.

[andoriel]

Děkuju BB20 i Puk

U žádných pověstí, které jsem kdy četla, jsem se moc nesmála Wraithské pověsti se neliší. Ale něco směšného se v dalších povídkách určitě najde

Pověsti jsou parádní.
Ano, pověsti málokdy bývaly humorné. Některé jsou obvzlášt děsivé, Hollywoodští scénáristé hororů by se často nestačili divit. Máme doma malou knížku o pověstí z okolí Kadaně a to je taky velice zajímavé čtení.

Jo, to musím potvrdit. Jednou jsem si na Šumavě koupila tenkou knížečku šumavských pověstí. Jmenovalo se to, tuším, Světýlka na blatech. Čekala jsem nějaké laskavé pověsti s dobrými konci, ale ta deprese, co na mě padla po Světýlkách, tu bych nepřála nikomu. Jeden konec horší než druhý! Ale jaké! Málem jsem přestala jezdit na Šumavu

Ale u Andoriel tohle naštěstí nehrozí. Proto to její psaní včetně pověstí tak miluju!
Její pověsti jsou sice místy drsnější, ale depresí to u mě nikdy nekončí

Veď, ja ... jja ssa nnebbbbojím !

[andoriel]

Děkuju Azanyrmuthovi i Daše za podporu i pochvalu.
(No, já mám zase někde dobře schované pověsti z Vysočiny "U vyhaslých milířů")

A Puk - o tom vůbec nepochybuju vždyť, kdopak by se broučka bál ?

[andoriel]

Teda Puk, takového "Broučka" bych se asi bála

Ale dost strachu, je osmého. Bavte se

40.Přestupní stanice

„Nechceš raději letět s námi?“ Dasha se chystala na svoji další službu na Daedalovi a pokoušela se Andoriel nenápadně přemluvit, aby letěla na Zemi lodí a neprocházela Mezigalaktickým mostem. Její žádost o převelení na Atlantis byla zamítnuta. Vlastně to docela chápala. Co by dělali na Atlantis s navigátorkou?
„Nechci,“ zavrtěla Ája hlavou. „Než přiletíte k Zemi, už budu zase skoro na cestě zpátky. I tak nestihnu obejít celou rodinu a všechny známé.“
„Tak se uvidíme na Zemi,“ usmála se trochu smutně Dasha a odešla. Na sbalení věcí už jí nezbývala ani hodina. Pak Daedalos odlétá.
Andoriel na ni mávla a znovu sklonila hlavu nad nesmyslným záznamem, který pořídil Rodney McKay z průzkumu jedné z antických laboratoří. Balit může až zítra. A za tři dny bude stát na Zemi. Ta představa jí připadala ještě nesmyslnější, než Rodneyho záznam.

„Vítejte zpátky na Zemi.“ Hlas generála Landryho měl díky interkomu kovovou příchuť. Nezněl zrovna nadšeně. Vlastně byl tak unavený, až Andoriel zatrnulo.
Po nezbytných formalitách se zastavila u vstupu do Hory a zhluboka se nadechla.
„Jedete do města?“ ozvalo se z nákladního auta. Zastavilo u závory a voják za volantem se na Áju díval skrz napůl vytažené okno.
Usmála se na něj a rychle nasedla. Najednou jí přepadla myšlenka, že se musí dostat co nejdál, aby ji zase hned neposlali zpátky.
Dostat se až domů jí trvalo další dva dny.
„Tak málo času,“ zavrčela potichu, když se probudila a vzpamatovala se ze šoku, že je ve vlastní posteli.
Moc dlouho si jí neužila. Výlet k rodičům a sestře se protáhl více jak na dva týdny.
Cestou zpátky se zastavila u Nadi.
Seděly spolu na terase u kávy a přes všechna předsevzetí se Andoriel přistihla, že jedné ze svých nejlepších kamarádek tiše vypráví pravdu o své práci.
Odmlčela se a pak k ní zvedla vážný pohled.
„Doufám, že je ti jasné, co by stalo, kdyby ses někde zmínila -,“ nedopověděla. Nadin pohoršený výraz ji nenechal na pochybách, že si je její kamarádka vědoma jak závažnosti situace, tak i důvěry, kterou na ni Ája položila.
Andoriel se natáhla, aby trochu zesílila hudbu linoucí se z malých reproduktorů. S potěšením upila ze šálku kávy. Naďa dělala tu nejlepší, jakou kdy okusila. S pohledem upřeným před sebe začala Ája znovu vyprávět. Před očima se jí míhaly vzpomínky tak rychle, že je skoro nestačila popisovat.
Naďa poslouchala skoro tři hodiny, a přesto věděla, že neslyšela zdaleka všechno. Jednu věc pochopila hned po Ájiných prvních větách: Andoriel patří víc do galaxie Pegas, než na Zemi. Teprve na místě vzdáleném desítky, stovky světelných let našla důvod pro svou existenci. To se povedlo málokomu, koho znala.

Tři týdny byly příliš krátké na to, aby si Andoriel znovu zvykla na život na Zemi a příliš dlouhé, aby se jí chtělo zpátky do Pegasu.
Dva dny před návratem se jí zdálo, že se snad ani nedočká, a při pohledu na otáčející se Bránu se zmateně ohlédla, kam se ty tři neděle poděly.
Dasha vedle ní se spokojeně usmála. Energetický vír při otevření portálu jí sice přinutil couvnout, ale představa, že přece jenom bude moci delší dobu trávit na Atlantis, ji hned zase postrčila vpřed.
Průchod na přestupní stanici proběhl lehce.
Unudění vojáci ostrahy se na obě ženy zářivě usmáli. Každý nový příchozí byl vítán jako příjemné zpestření stále stejné rutiny.
Doktor Lee se svým týmem měl pořád nějaké důležité povinnosti, ale strážní jenom lelkovali kolem.
Nadšení se ještě vystupňovalo ve chvíli, kdy Ája otevřela objemnou tašku a vysypala z ní na stůl v jídelně hromadu časopisů s oblíbenými sudoku a látkový obal plný béčkových filmů. Bill Lee nad tím nadělením spráskl ruce.
„Měly byste tudy procházet častěji,“ zaváhal s rukou zvednutou nad časopisy. Namátkou jeden sebral, podíval se na jeho titulní stranu a už ho nepustil.
“I když tady budeme mít asi za hodinu trochu přeplněno,“ pokračoval a listoval v obalu s filmy. „Z Atlantis sem přibudou Ronon Dex a Teal´c. Všichni tady budete muset zůstat čtyřiadvacet hodin. To jistě víte,“ usmál se na Andoriel. Před třemi týdny to bylo velice příjemných dvacet čtyři hodin pro celou posádku stanice. Ája doktorům pomohla s uspořádáním dat a vojenskou ochranku naučila pár zvláštních chvatů. Nadšení vojákům vydrželo skoro týden, než všichni zvládli nové pohyby ke své spokojenosti. Tak klidný týden jako tehdy doktor Lee na stanici ještě nezažil.
„Sateďan a Jaffa,“ zasmála se Andoriel. „To budeme mít o zábavu postaráno.“
„No,“ doktor si zajel rukou do zbytků vlasů, „moji kolegové z toho moc nadšení nejsou. Vzhledem k nedostatku místa jim musí uvolnit jednu ze svých kajut. Sestěhování se nikdy neobejde bez problémů. Ale,“ mávl rukou, „nebudu vás unavovat líčením vnitřních problémů. Váš pokoj, pokud se tomu tak vůbec dá říkat, je připravený. Tady desátník vás tam odvede, já se musím vrátit do práce.“ S prsty stále sevřenými kolem časopisu zmizel ve dveřích.
Ája a Dasha následovaly desátníka do místnůstky, kde kromě palandy bylo místo sotva na otočení se.
Dasha se ohlédla po Áje a hodila tašku na dolní postel. Andoriel se jenom usmála. Pokud šlo o ni, měla horní postele raději.
„Řekni mi, kdo si tě vyžádal na Atlantis?“ zeptala se naoko bez zájmu.
„Doktor Zelenka. Kvůli rozvodům energie.“ Dasha si sedla na postel a zahoupala se na ní, aby vyzkoušela pružnost pér. „Prý se mu někdo takový jako já hodí do nového projektu. Jestli můžu o něco požádat,“ řekla váhavě, „říkej mi raději Shano. Lépe na to slyším.“
„Jasně. Taky se mi to líbí víc.“ Ája se vyhoupla na své vyvýšené lůžko a usmála se do stropu. Po Dashině, vlastně Shanině, zprávě, že jí nepovolili přemístění, prohodila s Radkem pár slov. Pochopil a povedlo se. Aspoň na čas.

Maya naposledy zkontrolovala připojení k Portálu. Smečka wraithských velitelů za jejími zády netrpělivě přešlapovala. Přešla k vlastnímu zařízení a její prsty přeběhly po ovladačích.
„Kdy?“ vyštěkl někdo za jejími zády.
Zamračila se.
„Až bude ten pravý čas,“ odpověděla klidným hlasem. „Musíme počkat na impuls. Až otevřou průchod, budeme připraveni.“ Začínala litovat, že připojení nenechala na Jamesovi. Dlouhý a nudný let ke stanici mezi dvěma galaxiemi sice nebyl zajímavý, ale aspoň by jí tam za krk nedýchali nedočkaví velitelé.
Vnitřní kruh Brány se roztočil.

„A je to tady,“ povzdechla si Ája. Za dveřmi slyšela hlas doktora Leeho. Vysvětloval Rononovi a Teal’covi, že mají na stanici málo místa. Seskočila z palandy a vyhlédla na chodbu.
„Ahoj a tal ma’te, kluci,“ zavolala.
Ronon se otočil a ostražitý pohled mu změkl.
„Andoriel.“ Udělal dva kroky zpátky a krátce a pevně ji k sobě přitiskl. Ona i druhá knihovnice z Atlanis si dávno vysloužily jeho obdiv. Pravda, Erin trochu víc obdivu než Andoriel. Možná proto, že s ním Erin byla u léčitelky Džity. Nebo proto, že většinou svého mnohostranného výcviku Andoriel prošla na palubě wraithské lodi. Ronon Wraithy nenáviděl z celého srdce a nechápal, jak Ája může vyhledávat takovou společnost. I když ji většinou omezovala jenom na jednoho z nich, připadalo mu to zvrácené. Ale nikdy neměla problém se o své zkušenosti podělit. Alespoň o ty z bojových umění.
Teal’c si Áju se zájmem prohlížel. Slyšel o ní různé zvěsti, ale nikdy předtím ji neviděl. To, že ho pozdravila jaffsky, ho překvapilo a potěšilo. Lehce se uklonil místo odpovědi.
„Ehm, váš pokoj je hned vedle,“ upozorňoval Bill a otevřel dokořán dveře., Za nimi byla místnost snad ještě menší, než ta přidělená Shaně a Andoriel.
Ája tam letmo nahlédla a pak očima přejela po obou mužích. Neubránila se úsměvu. Docela ráda by viděla, jak se tam oba uloží.
Ronon se na ni zamračil a vešel dovnitř hned za Teal‘cem. Dveře za nimi zapadly.
Bill Lee se na zavřený vchod starostlivě podíval a pak rychle odešel za svými povinnostmi. Jedním z vědců na stanici byl i doktor Kavanaugh – a to byl trochu problém. Po pravdě řečeno si zmíněného doktora přehazovala různá vědecká oddělení mezi sebou jako horkou a hodně nesnášenlivou bramboru.
Andoriel se vrátila a s hlavou podloženou napůl ohnutým polštářem se zadívala do knížky.
Probudil ji křik.
Shana si nazouvala boty a Ája jí při seskoku z palandy málem přistála na hlavě. Nad její rychlou omluvou Shana jenom mávla rukou a obě vyběhly do chodby.
„Tudy!“ křikl na ně jeden z vojáků a ukázal rukou do dveří o kus dál.
Poslechly ho a vběhly do miniaturního řídícího střediska.
Doktor Lee si zhluboka oddechl, když se ve dveřích objevily ony a ne banda Wraithů, kterou právě sledovali na monitoru.
Doktor Kavanaugh stál u zadní stěny bílý jako křída a oči mu nervózně těkaly od monitoru ke dveřím a zpátky.
Třetí z vědců došel ke dveřím. Než je stačil zavřít, rozletěly se dokořán. Stál v nich Ronon. Rychlým pohledem přelétl situaci a na jeho stručný rozkaz mohli konečně dveře zavřít a zabezpečit.
Bill sledoval obrazovky a polohlasně komentoval situaci na stanici.
Brána z Pegasu se otevřela a z ní se vyrojilo velké hejno wraithských vojáků. Začali okamžitě střílet po všem, co se pohnulo. Hlídku v centrální části zlikvidovali dřív, než se zbytek strážných stačil vzpamatovat. Pak už začal boj o přístup k ovládání dalších částí zařízení. Wraithové chtěli do Mléčné dráhy a na Zemi.
Shana a Andoriel sledovaly doktora Leeho, jak se snaží vypnout Bránu z Pegasu a zastavit tak stále nové a nové wraithské bojovníky.
Nedařilo se, dokud se Brána nezavřela z druhé strany.
První přepadový oddíl byl zřejmě kompletní.
Z celé vojenské posádky zůstalo pár odříznutých skupinek zoufale bojujících proti wraithské přesile. Kamery na chodbách dobitých Wraithy postupně zhasínaly.
„Nesmí se dostat dál,“ zamumlal Bill. Jeho prsty se rozběhly po ovládacích panelech a klávesnicích. Očima těkal z jednoho monitoru na druhý. Sehnul se, vytáhl krystal, řídící Bránu do Mléčné dráhy a rozhlédl se.
Shana mu ho vzala z ruky a strčila ho do jedné z prostředních zásuvek pracovního stolu u zdi. Shrábla ze stolu nějaké listiny a hodila je na krystal dřív, než zásuvku zase zavřela.
Andoriel sáhla po revolveru a hodila ho tam taky. Bez zaváhání přidala i dva plné zásobníky.
Lee jenom přikývl. Už zase se skláněl nad klávesnicí.
„Raději připravím i autodestrukci,“ řekl pevným hlasem.
„To je snad předčasné,“ začal Kavanaugh. Pod Shaniným pohledem zmlkl. Ne na dlouho. Vyjekl hrůzou, když se ozvala první rána do dveří.
Dveře neodolávaly moc dlouho.
Skupinka wraithských vojáků vešla s namířenými zbraněmi. Přesvědčili se, že nikdo z lidí není ozbrojen a ustoupili, aby uvolnili prostor pro své velitele.
Shana se zhluboka nadechla. Wraithští důstojníci nechávali svým myšlenkám volný průchod. Nenapadlo je, že jsou v místnosti osoby, před kterými by je měli skrývat.
Shana sklopila hlavu stejně jako Andoriel. Pohled na mimozemšťany ji přestal rušit a ona se mohla soustředit na jejich plány.
Andoriel stála trochu bokem a obličej skrývala za rozpuštěnými vlasy. Přes nebezpečnou situaci vnímala, jak Shana pokročila v ovládání telepatie, a napadlo ji, že bude muset Erin říct, jak daleko se už navigátorka dostala. Mezi těmi, kdo přišli, zachytila něco známého. Nepatrně pohnula hlavou a zvedla oči.
Wraith u prostředního ovládacího panelu jí byl něčím povědomý.
Dovolila si krátký pohled tím směrem. Musela se kousnout do rtu, aby jí neunikl výkřik. To nebyl Wraith, ale Maya. Úplně změněná, ale pořád rozpoznatelná mezi klasicky vzniklými Wraithy.
Jeden z velitelů zpovídal doktora Leeho. Nechtěl se spokojit s tím, že vědci na stanici nemají přístup ke všem systémům. Svoje dotazy začal prokládat výhrůžkami, a když se mu ani tehdy nedostalo správných odpovědí, vrhl se na třetího z vědců a se zlostným vrčením z něj vysál život.
Doktor Kavanaugh omdlel, sotva se Wraith otočil směrem k němu. Bill Lee jenom v hrůze zakroutil očima. Dokonce ani Andoriel nepřipadal v té chvíli Wraith, zmateně hledící na vědce v bezvědomí, směšný. Shana se neodvažovala ani dýchat.
Andoriel vsadila všechno na jednu kartu. Poslala krátký telepatický impuls směrem k Maye.
Wraithka nevypadala, že by si něčeho všimla. Dál pracovala na ovládnutí systému. Wraith vedoucí výslech se otočil k Andoriel.
„Lidské ženy bývají slabší,“ zavrčel netrpělivě. „Třeba mi lépe odpovíš ty.“
Ája k němu s váháním zvedla pohled. Přemýšlela, jak má vypadat slabá lidská žena.
„Nevzal jsi mne sem pro parádu,“ řekla Maya od panelu. „Zvládnu to i bez nich.“ Očima přejela po monitorech. „Nikdo jiný z původní posádky už tady nejspíš nezůstal. Tihle se nám ještě můžou hodit.“ Kývla na jednoho z vojáků a k ovládacímu panelu připojila vlastní zařízení. Spokojeně se usmála, když monitory zablikaly a začaly na nich nabíhat nové údaje.
„Pokud to zvládneš i bez nich, nepotřebujeme je,“ nepříjemně se usmál Wraith. „A ona,“ přejel pohledem po Shaně,“ „je plná života. Byla by škoda ho nevyužít.“
„Mám to,“ řekla v tu chvíli Maya. Díky vlastnímu připojení se jí podařilo obejít řídící krystal a otevřít bránu k Zemi. „Můžeme pokračovat.“ Zvedla hlavu a zadívala se na Áju.
Možná si to Andoriel jenom namlouvala, ale zdálo se jí, že na ni Maya mrkla.
„Musíme jít. Čím rychleji tím lépe,“ popoháněla Maya velitele i vojáky ven z místnosti. „Postarám se o ně,“ houkla na Wraitha, který vedl výslech.
Wraithi vyšli z místnosti. Maya zůstala mezi dveřmi a sledovala, jak mizí za prvním rohem. Pak se otočila. Na doktora Leeho se ani nepodívala, na Áju letmo kývla:
„Stále odoláváš změně?“ zeptala se. „Dokud jsem tě neuviděla, nemohla jsem si vzpomenout, kdo jsem. Díky tobě to teď vím. Jsem ráda, že jsem tě zase potkala.“ Z omračovače se širokým rozptylem v její ruce se zablesklo a Maya odešla.

„No tak, doktore, vstávat!“ ozýval se nad Billem Lee hlas. „Je potřeba zavřít Bránu.“
„Zavřeme bránu,“ zašeptal doktor, „aby ovce neutekly.“ Zamrkal a posadil se. „Aha,“ vyhrkl. „Bránu. Hned.“
Shana se přesvědčila, že doktor už vnímá a začíná fungovat a otočila se k Áje. Popleskala ji po tváři a začala na ni mluvit.
Andoriel zamručela. Oči se jí nechtěly otevřít. Rázné kopnutí doktora Leeho ji probralo okamžitě.
Bill si ani nevšiml, že něco způsobil. Chodil kolem pultu a snažil se obejít Mayiny příkazy. Pokud se mu připletlo pod nohy nějaké ležící tělo, ani to nezaznamenal. Nic nefungovalo tak, jak mělo. K jeho údivu se k němu připojil i doktor Kavanaugh. Jeho předešlé mdloby ho uchránily pře zásahem omračovače a teď se snaživě pletl Billovi do cesty.

Maya stála mezi oběma Branami. První roj na obsazení Pozemské Hvězdné Brány byl připraven před Portálem. Vojáci stáli klidně, jenom občasný netrpělivý pohyb hlavou některého z nich svědčil o nervozitě, se kterou čekali na povel ke vstupu do galaxie Mléčná dráha.
Konečně se pohnuli a při průchodu zrychlovali. Poslední voják zmizel poklusem, následovaný jedním z důstojníků. Ještě dvě postavy proklouzly, než se Brána zavřela. Ale ty Maya nezaznamenala. Už byla otočená k portálu z Pegasu. Nestačila zadat adresu, Brána se roztočila sama. Wraithka zůstala stát a s hlavou na stranu čekala, kdo se objeví. V ruce sevřela malý ovladač a zapojila ho v okamžiku, kdy se před Branou objevil první příchozí.
„Co se stalo?“ zeptal se překvapeně James.
Maya rozzlobeně skřípala zuby.
„Poznali to,“ zavrčela. „Na stanici přišli vojáci z Atlantis.“
James se na Mayu zadíval s očekáváním. Věděl, že má jistě připravené řešení.
Maya si bez dalších slov sedla do pilotního křesla jejich lodi. Podívala se na obrazovku ukazující Přestupní stanici z galaxie Pegas do Mléčné dráhy a sotva znatelně zaváhala. Napadlo ji, že by mohla na palubu jejich lodi přenést Andoriel a zbytek lidí ze stanice. Udělat něco takového pro zbytek wraithských vojáků a důstojníků, kteří zůstali na stanici jako hlídka, ji ani nenapadlo.
„Jak jsme na tom se zásobami?“ zeptala se.
„Dobře. Tři čtvrtiny kójí jsou obsazené,“ zašklebil se James. Hned zase zvážněl. „Povedlo se?“ tázavě se podíval na Mayu.
„První vlna prošla. Jestli se jim povede obsadit Bránu na Zemi, snad budeme dost silní, abychom se udrželi. Ale,“ zaváhala, „pokud přesměrovali příchod z Pegasu, mohly by být problémy.“ Zamyšleně se podívala před sebe a čelo se jí nakrabatilo.

„Autodestrukce?“ Billův hlas přešel do výkřiku.
„Spustila se sama,“ krčil rameny doktor Kavanaugh.
Bill Lee se na něho podíval jako na trojhlavé strašidlo, které se objevilo v pravé poledne uprostřed náměstí.
„Co se stalo? Vypněte ten odpočet!“ John Sheppard strčil hlavu do řídící místnosti. Přišel s výsadkem z Atlantis hned, jakmile zjistili, že se Wraithové napojili na jejich Most a pokoušejí se proniknout na Zemi. Z Mléčné dráhy se ke stanici blížil Daedalos.
Shana se dotkla několika tlačítek. „Nejde to,“ zavrčela na Kavanaugha. „Podařilo se vám to zablokovat.“ Podívala se na Johna. „Musíme pryč. Za deset minut nezbude po stanici nic jiného, než trocha prachu.“
„Chtěl jsem -,“ začal doktor Kavanaugh, ale vražedné pohledy všech okolo ho zarazily.
„Kruci!“ vyjekl John a skočil dovnitř.
Jeden z wraithských velitelů, kteří zůstali na stanici, ho málem zasáhl.
John se opatrně vyklonil, aby viděl na cíl, a vystřelil z pistole.
„Nějaké návrhy?“ ptal se při tom. „Půjde to vypnout?“
„Ne.“ Shana, Andoriel i Bill chodili mezi ovládacími panely a mračili se. Jejich kolegovi se podařilo systém zablokovat dokonale.
John uhnul před další wraithskou střelou. „Do Jumperu,“ zavelel krátce. „Máte ho tady, ne?“ Opětoval střelbu a uhýbal před energetickými rázy z druhé strany. „Petere?“ dotkl se vysílačky v uchu. „Majore, kde jste?“ Trhnul sebou, když se mu na odpověď ozvalo jenom pár výkřiků plných bolesti. Následující ticho v komunikátoru bylo více než výmluvné.
„Co tu ještě děláte?“ vyjel na dva vědce, navigátorku a knihovnici.
Andoriel otevřela zásuvku. Podala Shaně revolver a jeden zásobník, druhý hodila Johnovi, když se k nim pootočil.
Jenom kývl hlavou.
„Sedm minut,“ řekl Bill zastřeně.
„Jdeme,“ kývla na něj Shana. Šla první s revolverem připraveným ke střelbě. Bill jí těsně následoval a doktor Kavanaugh mu skoro šlapal na paty. Andoriel vyběhla ze dveří a v prvním výklenku se zarazila.
„Johne!“ zavolala potichu. Zamávala rukou a rychle ji schovala, protože těsně kolem ní proletěla wraithská střela.
„Běžte. Přijdu za vámi!“ John rychle vyměnil další zásobník.
„Pojď hned. Potřebujeme krytí,“ nedala se Ája odbýt. ‚Ty taky,‘ pomyslela si pro sebe.
Plukovník Sheppard dvakrát rychle za sebou vystřelil a rozběhl se za ostatními.
„Pryč. Pryč,“ mlel pořád dokola Kavanaugh. Shana Morrisová ho posadila do zadní části Jumperu proti doktoru Lee a běžela dopředu za Andoriel.
„Jak jsme na tom?“ otočila k ní Ája hlavu. Tiché hučení nastartovaného motoru každou chvíli proťal zvuk výstřelu zvenčí.
„Plukovník tu ještě není,“ vydechla Shana.
„A čas?“
„Minuta.“ Navigátorka se podívala na zbraň, kterou ještě pořád držela v ruce. „Půjdu pro něj.“ Otočila se k odchodu.
Ája popadla komunikátor a přitiskla si ho k uchu.
„Johne, pohni. Je čas.“
„Jsem tady,“ ozvalo se od zadního vstupu.
John Sheppard vběhl do Jumperu. Hned za ním se vchod začal zavírat, ale ještě před tím proletěla dovnitř jedna z wraithských střel.
„Zatraceně!“ uslyšela Andoriel. Neohlížela se. Na její pokyn se otevřel vstup do volného vesmíru. Jumper vyletěl ze stanice a hnal se dál, aby unikl výbuchu. Prudkou otočkou se vyhnul malé wraithské lodi.
Andoriel jenom hekla leknutím a snažila se dostat co nejdále od nebezpečí.
Ani wraithská loď nečekala na výbuch. Elegantní křivkou se obrátila a zmizela v hyperprostorovém okně.
Všichni na palubě Jumperu zažili ještě jednu vteřinu napětí. Pak se Přestupní stanice rozletěla a rozpadla na zanedbatelné kousky. Obě Brány výbuch přežily. Vznášely se prostorem a mírně se otáčely, jak je odhodila síle exploze.
Andoriel pomalu oblétala místo výbuchu.
John Sheppard přinesl do přední části Jumperu Shanu. Byla v bezvědomí. Zasáhla ji poslední wraithská střela. Usadil ji do křesla a zkontroloval tep.
„Bude v pořádku,“ řekl Áje na její tázavý pohled.
Andoriel pokračovala v letu a vyhýbala se troskám. Propluli těsně kolem jedné z Bran.
„Nedalo by se makro nahrát i teď?“ otočila se Ája k Billovi Lee.
„Na Zemi už bude Brána zablokovaná. Nevíme, jak to tam vypadá. Ten oddíl Wraithů byl velký a boj může ještě probíhat. Navíc bychom museli aspoň jednu z Bran stabilizovat,“ přemýšlel Bill nahlas.
„Do Pegasu to taky nejde. Tam původní vstupní Bránu hlídají Wraithi,“ přidal se John.
„Za čtyři dny přiletí Daedalos,“ řekla tiše Shana. „Snad tady vydržíme.“ Ochromení po zásahu pomalu ustupovalo.
Andoriel zastavila Jumper mimo dosah trosek. Přesto raději nechala zapnuté senzory, aby je včas varovaly před možným nárazem. Otočila se k ostatním a položila si hlavu na opěradlo křesla.
„Tak to máme dost času na spaní,“ zívla.
„Kolik jich vlastně prošlo na Zemi?“ zeptal se John.
Shana a Bill se chvíli dohadovali o počtu wraithských vojáků na velitelství SGC. Když začali uvažovat o tom, co se na Zemi odehrává, přidal se do jejich debaty i John a doktor Kavanaugh.
Ája je poslouchala se zavřenýma očima. Jejich hlasy splývaly a do snů jí zněly jenom jako neurčité šumění.

Ronon Dex a Teal’c si posledního wraithského vojáka posílali mezi sebou. Ronon se napřáhl a vší silou udeřil Wraitha do obličeje. Wraith zavrávoral, pootočil se a zastavil se před Teal’cem. Jaffův úder ho zlomil v pase, pootočil a nasměroval k Rononovi.
„Má výdrž,“ zasupěl Teal’c.
V tom okamžiku se voják mezi nimi sesunul k zemi.
„To byl poslední?“ ujistil se Ronon.
Teal’c přešel k počítači a chvíli se do něj díval.
„Vskutku,“ potvrdil. „Základna je čistá a ven se nedostali.“
Oběma mužům se podařilo projít Branou na Zemi a okamžitě se zapojili do boje s wraithským přepadovým oddílem. Wraithský útok byl zničen hned na začátku, i když při něm několik obránců pozemské Brány přišlo o veškerou svou energii.
Za přispění Ronona a Teal’ca byla invaze odvrácena.

Maya zkontrolovala cílové souřadnice. Jejich loď měla trochu jinou konstrukci, než klasická wraithská plavidla. Nepotřebovala zastávky na regeneraci. A nepotřebovali doplňovat zásoby. Mohli letět bez přerušení, až do místa určení.
Prsty ťukala do ovládací desky a mhouřila oči. Hlavou se jí honily vzpomínky na to, kým kdysi byla.
James se usadil na zem mezi hromadu součástek. Bral jednu po druhé do rukou a prohlížel si je. Věděl, že jejich cesta bude dlouhá. Delší o to, že se budou muset vyhnout velké pozemské lodi, která letěla proti nim.
Cílové souřadnice nebyly v galaxii Pegas, ale v Mléčné dráze.
Podívali se s Mayou na sebe. Oba je napadalo totéž: Když už jsou na půl cesty, proč se vracet? Lepší bude pokračovat. Čekají je nové světy, nové výzvy a nová dobrodružství.

Děkuji za všechny komentáře
Příště neboli osmnáctého bude první část Via dimidia. Alespoň je v plánu.

Dobrá časť, ale musel som si spomenúť kto sú Maya a James, inak v pohode. Pekne som sa začítal a aj keď to nebolo až také krátke behom "chvíle" som bol na konci.
A s tým "chudákom" Wraithom som chvíľu aj celkom súcitil. (Dex - bum a Teal’c - bác.)

[andoriel]

Puk, děkuju

To jsou dobré přezdívky - Bum a Bác Teď jsem si vzpomněla, že loni na jaře na nás neteřinka ukazovala a říkala bum, bum, bum, bum, bác. Bác jsem byla já a za 14 dní jsem udělala bác z třešně Všichni ostatní byli v pohodě, protože byli bum.

S Mayou a Jamesem jsem tímto prozatím skončila. Ještě pro ně mám připravený jeden moc hezký nápad do Mléčné dráhy, ale ten je zatím jenom v hlavě.

Tak radšej rob len bum (malé), lebo ak by na to doplatila ruka ....

[andoriel]

Bada bum? Umím psát pravou i levou a tehdy to odnesla jenom naražená hlava

[Aiwendill]

Andoriel: to uz je na buduci tyzden na plane via dimidia? Juuuuuj, to sa ale tesim. Vies asi preco...

[andoriel]

Viem, Aiwendill Ale ne příští týden... Aha 18.4. je už příští týden Nechávám totiž čtenáře čekat vždycky 10 dní na další pokračování
A mám velkou radost, že se těšíš. Taky se moc těším

vynikající nemůžu se dočkat na další díl

[andoriel]

Děkuju, posedlíku

Možná bych mohla prozradit ještě něco... v příští dvoudílné povídce nebude ani jeden člověk. Samí mimozemšťani
A na zbytek si počkejte.

Jé, emzáci
Ale pěkný díl, Maya mě překvapila.