Stargate: Aldeneerin 1

Super, ale mám neblahé tušení že si s ní skončil asi co...

Skončil s jednotkou, ale píše niečo o dvojke.

Ale asi se pustím rovnou do dvojky.

A táto časť stála za to.
Nakoľko sa uzavrela kapitola č.1, mohla byť aj dlhšia.

Dobré to bolo a som rád, že si to aspoň zhrnul.

Z jedničky ještě něco bude. Dnes jsem začal na 12. kapitole. Mám sice vymyšleno, jak se to bude dál vyvíjel, ale během psaní řadu věcí poměrně dost měním.
Kap 12 a krátký závěr měl být původně poslední kapitola, ale asi k tomu něco dodám. No a pak se pustím do dvojky. Hrubý předpoklad je zhruba 12 kapitol, dost možná víc. Můžete se těšit na známé rasy a místa z SG, avšak dost předělané.

kdy a kdy

Další kapitola je na světě. Pěkné počtení

12
Cesta do světů divů

Šest let. Tolik let uplynulo od velkého boje s Temnorozenými. Hrůzné vzpomínky na tento boj pomalu zahladil čas. Z tohoto důvodu byl také kruh světů uzavřen a pomalu se na něj zapomínalo. Severní čtvrť začala sloužit k běžnému žití a hlavní palác prakticky zel prázdnotou. Zůstalo zde pouze pár badatelů, kteří zkoumali staré Aldeřanské knihy, ale už se nikdo nepokoušel navrhnout obnovení cest. Důležitý byl výzkum magie, která byla stále potřebnější.

Psal se rok 331. Léto se pomalu blížilo ke svému konci. Azanyrmuthovi táhlo už na 29 let a vychovával už pět dětí, tři syny a dvě dcerky. Většinu času trávil s rodinou na svém panství, které za posledních osm let rozšířil. Občas sice pomáhal s výzkumem kouzel, nebo vypomohl v bojích na hranicích, ale už mnohem méně, než kdysi.

Jednoho příjemného letního večera se Azanyrmuth vydal po práci do hospůdky: „Na bílém koni“ v blízké vesnici Dolon. Chodíval tam rád, protože tam vždy potkal své známé a přátele. Kromě dobrého místního piva a jídla, se zde dalo leccos dozvědět o dění ve světě.

„Buďte zdrávi,“ přivítal se Azanyrmuth s trojicí přátel sedící u stolu poblíž krbu a přisedl k nim. Pohledná hostinská s velkým poprsím mu donesla první pivo.
„Buď vítán,“ odpověděl na pozdrav Silgurt, poměrně vysoký třicátník, jehož část obličeje zakrývaly černé vlasy, jejichž délka sahala až někam k pasu. „Něco nového, nebo je vše při starém?“
„Už máme pomalu sklizeno, ještě zbývá sklidit brambory a na podzim plánuju asi tři zabíjačky.“
„Budu se těšit,“ natěšeně pravil Malmethan, starší muž urostlé postavy. „U tebe je to vždycky dobré. Poslední akce u sousedů se moc nevyvedla,“ vzpomněl si poslední jarní zabíjačku.
„U vyžrálků? Ano, tam to bylo zajímavé,“ uchechtl se Azanyrmuth, sotva si vybavil první až komické vzpomínky.
„Stačilo už na začátku, když zabité a odkrvené prase při polití horkou vodou ožilo, jakoby ho někdo polil živou vodou.“
„Na mě nekoukej, já jsem na něj vzkříšení nekouzlil,“ zasmál se Azanyrmuth a napil se z korbele. „Ale byl to masakr, dřevo co měl vyskládaný u zdi, bylo najednou po celým chlívě.“
„Pak ty jitrnice,“ přidal se do vzpomínání Ravin, čtyřicátník v kudrnatých hnědých vlasech.
„Co tomu chybí?“ úsměvně popisoval Azanyrmuth vtipnou situaci a naznačoval olizování prstu. „Sůl! Nabral hrst a šup tam s tím. Po chvíli znovu. Co tomu chybí? Sůl! A další hrst. Já to pořád nemůžu nějak dosolit. Pak zkusil tu sůl ochutnat. Ten jeho výraz mám pořád před očima, jak ochutnal a zničeně pravil. To je cukr.“
Všichni u stolu se potom chvíli hlasitě smáli.
Až po chvíli Ravin dodal: „Pak se to teda snažili nějak zachránit, ale už to nebylo ono.“
„Pak jejich strýc, jak po mnoha kořalkách ztratil rovnováhu a padl prdelí přímo do kádě s prejtem,“ nepřestal se Azanyrmuth smát při vzpomínce na chlapa zvedajícího se z prejtu, přičemž velká část skončila na cihlové dlažbě.
„Potom to lopatama nabírali zpátky. Sice jim pak při pojídání trochu chrastily kamínky mezi zuby …“ záchvat smíchu znemožnil Malmethanovi pokračovat v dalším vyprávění.
„Tam to dopadlo,“ pokračoval Azanyrmuth, když záchvat smíchu pominul. „Na to asi nikdy nezapomeneme. Já se raději držím zásady, dát si slivovici až když je většina práce hotová.“

Když se všichni zcela uklidnili, Azanyrmuth požádal hostinskou o další korbel piva a přítomných se zeptal na to, kvůli čemuž přišel: „Nemáte nějaké zprávy z okolí? Donesly se ke mně nějaké zvěsti o hrozbě se severu.“
„To je pravda. Temnorození na severu začínají dělat potíže,“ s určitou obavou pravil Silgurt.
„Jak je to vůbec s nimi?“ obrátil se Ravin k Azanyrmuthovi a Malmethanovi. „Před necelými deseti lety jsme s nimi bojovali na ostatních světech a před pár lety na nás zaútočili skrz kruhem světů. Jak se vůbec dostali na Aldeneerin?“
„Co jsme zjistili, Temnorození obývají také Aldeneerin,“ začal s vyprávěním Azanyrmuth. „Patrně už celá staletí, možná tisíciletí obývají popelavé pláně na severu. Dosud byl od nich pokoj, za celou známou historii na nás nikdy nezaútočili. To se však z nějakého důvodu změnilo.“
„Slyšel jsem, že na sever bylo už vedeno pár výprav,“ pokračoval Malmethan.
„To byl možná ten důvod. Už před sedmi lety jsem radil vládcům, aby zanechali výprav na temnotou zahalený sever. Samozřejmě neposlechli.“
„Asi je to vážnější, poslední dobou prý na sever směřuje mnoho vojsk.“
„Aha. Doufám, že …“ povzdech se Azanyrmuth při myšlence na další krvavou válku s Temnorozenými. Před šesti lety to stačilo.
„Já bych se tak nebál, údajně došlo pouze k několika bojům na hranici, žádná velká válka,“ uklidnil ho Silgurt.
„Asi máš pravdu. Uvidíme, jak se zachovají v dalších dnech,“ souhlasil s ním Ravin.

„Pro jistotu bych zašel do Lianaru zjistit více, nerad bych něco podcenil,“ pokračoval Azanyrmuth, zatímco se znovu napil z korbele. „Ještě něco zajímavého? Asi už nic?“
„Počkej, mám pocit, že na západě došlo k nějakému objevu,“ zadržel Ravin ostatní, kteří se už chystali bavit o něčem jiném.
„Máš pravdu,“ souhlasil s Ravinem Silgurt. „Nedávno naši průzkumníci narazili v nehostinných pustinách asi 120 mil západně od Lianaru na nějakou rasu. Prej tam už žijí tisíce let.“
„Tak to je pro mě novinka, povídej,“ zpozorněl Azanyrmuth při zmínce o objevu nové rasy.
„Údajně se jedná o rasu pouštních barbarů s nazelenalou kůží. Snad jim říkali obří, nebo Orci, teď si nevzpomenu, ale jsou téměř o dvě hlavy vyšší než my a samozřejmě mnohem silnější.“
„To budou určitě Orci, jedna z ras, kterou jsem na jedné výpravě potkal. Pamatujete na vyprávění o sněžné kouli?“
„Ano, to si pamatuju,“ souhlasil Malmethan při vzpomínce na léta staré vyprávění.
„Momentálně s nimi navazujeme kontakty. Královská rada věří, že by nám mohli pomoc v bojích s Temnorozenými.“
„Vůbec jsem nečekal, že v blízkosti naší říše na někoho narazíme,“ pravil Azanyrmuth a už přemýšlel o cestě. „To se budu muset vydat do Lianaru o to dřív, abych zjistil více.“

Zábava ten večer pokračovala, ale už se začali bavit o mnohem veselejších věcech, než o situaci ve světě. Znovu se ještě vrátili k tématu nepovedené zabíjačky a bylo znovu o hodně veseleji. Když Azanyrmuth spolu s přáteli opustil hospůdku, myšlenka o nedávno objevené rase mu nedala spát. V podstatě je to druhá rasa obývající Aldeneerin a to prozkoumali jeho velice malou část. Kdo ví, na co v dalším století narazí.

Od příjemného večera uplynulo dvanáct dní. Azanyrmuth dokončil rozdělané práce v hospodářství, a tak se konečně mohl vydat do Lianaru. Jeho první kroky směřovaly k Moladirovi. Ten stále sídlil v hlavní paláci severní čtvrtě. Od prvních pokusů s kruhem světů uplynulo dlouhých dvanáct let. I sám Moladir zestárl. S úctyhodným věkem 86 patřil mezi vůbec nejstarší Aldeřany.

„Rád tě opět vidím,“ uvítal Azanyrmutha ve svých komnatách stejně jako před jedenácti lety, kdy se společně začali naplno věnovat kruhu světů.
Azanyrmuth přijal nabídnuté křeslo, do kterého se pohodlně usadil: „Donesly se ke mně zprávy o Temnorozených na severu, údajně jsou s nimi problémy.“
„Ano. V posledním roce párkrát zaútočili na vesnice v pohraničí.“
„Je to vážné?“
„Zatím není problém je udržet za hranicemi, ale obáváme se případného masivního útoku. Nikdo nechce znovu zažít krveprolití jako před šesti lety,“ ustaraně pravil Moladir, zatímco popošel k oknu, pohlédl na kruh světů uložený okolo kruhové lavice a hluboce se zamyslel.

Toho si povšiml Azanyrmuth a narušil trvající ticho? „Vypadáš, jako bys přemýšlel nad něčím důležitým. Máš nějaký plán?“
„Abych pravdu řekl, mám. V knihách jsem objevil zajímavý svět. Jmenuje se Wat-Khor. Staří Aldeřané tam podle knih ukrývají něco mocného, možná zbraň, magickou sílu, či něco podobného. Něco co poskytuje mocnou ochranu před temnými silami.“
„Zní to nadějně, ale jak přesvědčíme královskou radu abychom se mohli na ten svět vydat?“
„S některými jsem už mluvil. Samozřejmě zprvu o výpravě nechtěl nikdo ani slyšet. Po čase však někteří ustoupili a nebrání se případné výpravě. Problém, že nemáme dost válečníků. Jseš tu jen ty, Augelius a Caltydim.“
„Myslím, že to by stačilo. Oba mají za sebou mnoho bojů a výprav. Svolej je, já si skočím domů pro výbavu na cesty a do tří dnů se můžeme vydat na cestu.“
„Dobrá. Věděl jsem, že mě nezklameš, jsi stejně odvážný jako před jedenácti lety,“ zaradoval se Moladir na jehož staré tváří se objevil radostný úsměv.

O tři dny později byl na příkaz Moladira kruh světů dočasně usazen na své místo. Řada členů královské rady měla stále v paměti dávné události a raději se toho aktu nezúčastňovali. Setkání před samotnou výpravou se tak neslo v komorním duchu. Sešli se pouze Azanyrmuth, Augelius a Caltydim. Jediný Moladir a Calanirmyan, který jako jediný po celou dobu nesouhlasil s trvalým uzavřením kruhu, jim přišli popřát šťastnou cestu.

Azanyrmuth, stejně jako jeho společníci, se výpravy nemohl dočkat. Šest let byla dlouhá doba, během níž všichni stačili zapomenou na to, jaké to je cestovat kruhem světů. Moladir zadal příslušnou kombinaci a kruh světů byl připraven. První šel Azanyrmuth, těsně před stojací vodou se zastavil. Zažíval stejné pocity jako před lety, kdy se s cestováním začalo. Udělal poslední krok a už zažíval pocit nehmotnosti a ubíhající prostor.

Když pocity spojené s cestováním ustaly, rozhlédl se. Poklidné pastviny se rozléhaly až k strmým skalám obklopující celý prostor kolem dokola. Zdejší právě vycházející slunce svými paprsky příjemně prohřívaly údolí. Zatímco se kochal okolím, hned na to dorazili i Augelius a Caltydim. Pohled všech nakonec spočinul na obří soše nacházející se necelou míli od kruhu. Socha, patrně starého Aldeřanského vládce, nebo strážce, vysoká padesát sáhů, byla velice dobře zachovaná.

Nebyl pochyb, že se jedná o místo, o kterém mluvil Moladir. Trojice se vydala po staré dlážděné cestě přímo k soše. Cestou si Azanyrmuth zkoušel představit, jak mohlo tohle místo vypadat před mnohými staletími, jak tu staří Aldeřané žili a k čemu vlastně tohle místo sloužilo.

Za necelých dvacet minut dorazili na místo. Teprve teď se socha ukázala ve své majestátní podobě. Ve spodní straně trůnu se nacházel jakýsi ochoz se sloupy podpírající část trůnu a velké dveře vedoucí kamsi do jeho útrob. Po příchodu na místo se dali do průzkumu. Světle šedý kámen, z něhož staří Aldeřané sochu postavili, byl velice tvrdý, a tak nebylo divu, že socha nesla jen minimální známky poškození. Caltydim přistoupil ke mohutným kamenným dveřím, na kterých bylo vytesáno mnoho nápisů ve starém jazyce.

„Zajímavé,“ řekl si pro sebe, když prohlížel nápisy a symboly. „Dokázal bys to přeložit?“ otočil se k Azanyrmuthovi.
„Podívám se na to.“ Následně se pustil do zkoumání: „Hm. To je psáno už hodně starým dialektem. Mnohem starším, než jakým jsou psány knihy na Aldeneerinu.“
„A dokážeš z toho alespoň něco vyčíst?“
„Možná. Je tu něco ve smyslu velké moci, vědomosti a zodpovědnosti. Víc z toho nevyčtu. Pak je tu ještě zmínka o nějakém světě. Víc nezjistím, je to hodně starý dialekt.“
„Tak půjdeme dovnitř,“ rozhodl Augelius. „Uvidíme, co zjistíme.“
„Dobrá. Pomozte mi sem zatlačit, uvidíme, zda se ty dveře dají otevřít.“

Všichni tři se vší silou opřeli do mohutných kamenných dveří. Ty se za krátko daly do pohybu, vyžadovalo to sice mnoho síly, ale zakrátko se vzniklým průchodem dalo bez problému vstoupit. V tom okamžiku na ně dejchl zatuchlý vzduch charakteristický pro dlouho uzavřená podzemí. Caltydim zapálil louč a jako první opatrně vstoupil dovnitř.

Krátká chodba ústila do nevelké místnosti z níž dále pokračovalo schodiště kamsi do podzemí. Caltydim pomalu přecházel místnost a při tom se rozhlížel po případných pastech. Když přešel prostředkem, náhle se na podlaze rozzářil světle modrý nápis tvořící kruh, který byl psán ve starém jazyce. Všichni se v tu chvíli zarazili. Dělo se tu něco, s čím se dosud nikdo z nich nesetkal.
„Máte taky ten divný pocit?“ potichu pravil Caltydim.
„Ano. Nevím, jak to vysvětlit. Ale zdá se mi, jako by se mi někdo před chvíli hrabal v mysli,“ souhlasil s ním Azanyrmuth.
„Nelíbí se mi to.“
Záhadný nápis najednou pohasl a podivné pocity ustaly.
„Už je to dobré,“ prohlásil Azanyrmuth, jakmile vše skončilo. „Možná jsme se setkali s nějakým obranným mechanismem, který má zabránit přístupu zlých bytosti. To si aspoň myslím, už jsme se s podobnými věcmi setkali. Vzpomínáte třeba na pevnost Linvris?“
„To si moc dobře pamatuju. Hodně nebezpečné místo,“ souhlasil Caltydim, sotva se mu vybavili vzpomínky na dávnou výpravu.

Po podivném zážitku se rozhodli pokračovat dál v cestě. Po schodech sestoupili do podzemí. Sestup to byl poměrně dlouhý, Augelius počítal schody, aby získal přehled, jak hluboko vlastně sestoupili. Schodů napočítal 88. Následovala křižovatka a cesta se dělila na dvě. Oba směry pokračovaly do celkem velkých sálů. Ty však zely prázdnotou. Nebylo tu vůbec nic. Hluboké ticho narušovaly pouze kroky průzkumníků a slabé zádumčivé hučení, charakteristické pro některá rozlehlá podzemí.
„Nic. Vůbec nic tu není,“ zklamaně pravil Augelius.
„Aldeřané si zřejmě vše vzali s sebou,“ uvažoval Caltydim.
„Nevzdával bych to,“ neztrácel Azanyrmuth naději. „Něco tu musí být, proč by jinak byl vstup chráněn. Jen musíme vytrvat a prolézt to tu.“

Na jeho radu pokračovali v průzkumu další chodbou ze sálu. Ukázalo se, že podzemí je poměrně rozlehlé, spousta větších či menších sálů, chodeb a schodiští. Nikde ani stopa po něčem užitečném, nebo po nějakém životě.

„Pojďte sem! Myslím, že jsem něco našel!“ zavolal na ostatní Caltydim.
„Našel jsi něco?“ natěšeně vyzvídal Augelius.
„Tohle,“ ukázal Caltydim chodbu pokračující dále do podzemí. Jakmile se do ní podívali, upoutala je jasná žlutozelená záře zářící úplně na jejím konci.
„To bude ono. Cítím to v kostech,“ pravil Azanyrmuth.

Opatrně se vydali chodbou. Jak se postupně blížili, cítili zvláštní svěží vánek doprovázený nejdříve slabým zvukem mnoha zvonků. Azanyrmuth v okolí pocítil dosud neznámou magii, něco mu říkalo, že pokud je na tomhle světě někde mocná síla, která může pomoc v boji s Temnorozenými, pak to bude tady.

Když se octli ve velké chodbě pokračující kamsi za zatáčku, zastavili se, aby zjistili, co je tohle za místo. V jasné žlutozelené záři poletovalo mnoho malých různobarevných bludiček. Světlo bylo tak silné, že nebylo třeba loučí. Zdejší směsice zvuků byla však hodně nezviklá, mořský příboj, neustále měnící se vítr, spoustu zvonků, cinkotu a několik druhů zvláštního bzučení. Pokračovali rozměrnou chodbou, když dorazili k místu kde se chodba dělila. Na konci odbočky se nacházela deset sáhů velká okovaná brána zpoza níž vycházel slaný zápach. Nikde však žádná rukojeť ani klepadlo, pouze spousta záhadných symbolů jimiž byla celá brána popsaná.

„Zvláštní písmo. Nikdy jsem nic podobného neviděl,“ zamyšleně pravil Azanyrmuth hledíc na zcela neznámé symboly, možná písmo.
„Dokážeš to přečíst?“
„Vůbec netuším, co se tu píše. Symboly ani náznakem nepřipomínají žádné známé písmo. Něco takového jsem nikdy neviděl.“
„Tak se podíváme,“ navrhl Caltydim.
„No jo, ale jak to otevřeme. Brána je pevnější, než na pohled vypadá,“ pravil Augelius, zatímco poklepem zjišťoval odolnost brány. „Nebude to snadné se dostat na druhou stranu.“

Azanyrmuth přistoupil až k bráně a pokoušel se úzkou škvírkou mezi křídly brány nahlédnout za ní. Co spatřil mu vyrazilo dech. Za bránou nebyl žádný sál, ale nezviklá krajina. Nekonečné pestrobarevné moře sahající do nekonečna jehož vlny nesmiřitelně bušily do vysoké zelené věže. Kolem vrcholku věže poletovaly bizarní těžko popsatelné bytosti. Azanyrmuthovi okamžitě došlo, že se právě dívá do jiného světa. Jak sledoval tu nádheru, téměř přestal vnímat čas a přátele.
„Co tam vidíš?“ vyzvídal ho Augelius a při tom ho musel probrat s transu.
„Promiň, nějak jsem se zadíval.“
„Co tam tedy je?“
„Zvláštní místo, podívej se sám.“
Augelius nahlédl škvírou a jen se zmohl na slova: „Tak to je něco úžasného. Nečekal bych v podzemí nekonečný oceán.“
„Já také ne. Navrhuju zatím pokračovat v průzkumu.“

Trojice pokračovala chodbou dál. Po necelé stovce kroků dorazili k další podobné bráně. I tato brána byla popsaná prazvláštními symboly, tentokrát zcela jiných, než na předchozí. Azanyrmuth opět přistoupil ke škvíře, odkud zavanuly zvláštní příjemné vůně a pohlédl. Za bránou uviděl neznámé vysoké stromy jak se pnou k namodralé obloze. Každý chtěl vidět nepopsatelnou nádheru a proto u druhé brány strávili poměrně dlouhou dobu.

Když se pokochali pohledem do podivného pralesa, vydali se dál. Třetí brána na sebe nedalo dlouho čekat. Stejně jako předchozí dvě i tuto zdobily bizarní symboly odlišné od čehokoliv známého. Azanyrmuth chtěl i zde nahlédnout za bránu, ale její jednotlivá křídla do sebe těsně zapadala, proto svět za ní zůstal Azanyrmuthovi skryt, přesto po chvíli něco cítil. Ačkoliv je nemohl vidět, jeho mysl vykreslila okřídlená stvoření padající z nebe a jak se z jejich úst hrne mnoho podivných a krásných bytostí.

„Nikdy jsem nic podobného nezažil,“ fascinovaně pravil Caltydim až mu z toho pocitu naskočila husí kůže po celém těle.
„Jaký má tohle místo vlastně význam?“ nechápavě kroutil hlavou Augelius.
„Podle mě jsme se dostali na nějakou křižovatku mezi světy,“ uvažoval Azanyrmuth, když vzpomínal na poznatky ze starých knih. Pokračoval chodbou dále a při tom vyprávěl: „Staří Aldeřané prováděli mnoho pokusů. Hodně cestovali do jiných sfér, kde se snažili získat různé schopnosti, magii, předměty a mnoho jiného. Kdo ví, co měli za lubem.“

„Tyhle dveře se prostě neotevřou,“ odevzdaně prohlásil Augelius, když se snažil najít nějaký způsob, jak otevřít čtvrtou bránou. A ve skrytu duše tomu byl rád. Cítil, že to, co se nachází na druhé straně se vymyká slovům a myšlenkám.

U páté brány se situace trochu změnila. Poté, co Azanyrmuth přemýšlel o jejich úkolu zde na Wat-Khoru, náhle se u této brány na okamžik zjevila jasně bílá záře. „Viděli jste to?“ vykřikl a zamířil k bráně. I zdejší symboly se ani vzdáleně nepodobaly žádným předchozím, které měli doposud možnost vidět. Azanyrmuth chtěl nahlédnout i za tuto bránu, než stačil přiložit hlavu ke škvíře, zjistil, že brána je odemčená. Neváhal ani chvíli a jedno křídlo pootevřel. Všem se nyní naskytl pohled na oranžově zbarvenou oblohu a vysoká skaliska plující kdesi v dáli.

Azanyrmuth měl pocit, jak mu čísi příjemný hlas napovídá: „Neboj se, klidně vstup dál, vím co hledáte.“
„Myslím, že jsme našli, co hledáme.“
I Augelius zaslech onen hlas a souhlasil s Azanyrmuthem: „Cítím to taky. Doufám, že nevkročíme do pasti.“
Sotva to dořekl, příjemný hlas se ozval znovu: „Nemějte obavy. Vrátíte se v pořádku.“ Oba se shodli, že z hlasu necítí ani náznak zlé myšlenky.
„Abych řekl, nějak se mi to nezdá,“ strachoval se Caltydim. Ačkoliv rád prozkoumával tajemná zákoutí, tohle mu přišlo jako krok do úplného neznáma.
„Neboj. Necítím tu ani náznak zla,“ přesvědčoval ho Azanyrmuth.
Jenže Caltydim se nedal přesvědčit: „Mě se tam opravdu nechce, raději na vás počkám tady.“
„Necháš nás dva jít samotné?“
„Neberte to zle, ale …“ odmlčel se. „Vůbec netušíme, jak to tam funguje. Co když tam fyzicky nemůžeme přežít?“
„Nech ho,“ otočil se Augelius k Azanyrmuthovi. „Nemůžeme ho nutit, zvládneme to sami.“
„Asi máš pravdu. Vzhůru vstříc neznámému světu.“

Azanyrmuth a Auelius se pak vydali bránou do neznámého světa. Jakmile je červenooranžová obloha pohltila, vstupní chodbu náhle začala zahalovat jasná bílá záře. Caltydim poté přestal vnímat čas i prostor, vše co se v posledních minutách odehrálo se náhle stávalo nejasným, jakoby se vše stalo ve velmi podivném snu.

Po čase, možná po několika dnech. Pomalu otevíral oči. Jeho zrak spočinul na klenutém stropě. Chvíli mu trvalo, než si uvědomil, kde vlastně je. „Už se probral, zaslech čísi hlas v dáli.“ Probudil se zpět na Aldeneerinu, konkrétně ve špitále severní čtvrti, kde léčitelé ošetřovali raněné z výprav.
„Co se stalo?“ tiše ze sebe dostal první slova poněkud zmatený Caltydim.
„Ty by nás také zajímalo. Před třemi dny jsme tě nalezli v bezvědomí před kruhem světů.“
„A co ostatní? Jak jsou na tom?“ vyzvídal, přičemž se obával nejhoršího, sotva si matně vzpomínal na to, co se stalo na Wat-Khoru.
„To nevíme. Nemáme o nich jedinou zprávu.“

Příště bude takový oddychový díl. Bude se odehrávat především V krčmě „U kruhu světů“

Ze by povznesení alderane ho nejak upgradovali?a on má zrovna výpadek paměti?

Ze by povznesení alderane ho nejak upgradovali?a on má zrovna výpadek paměti?

Zaujímavá a dobrá časť, ale neviem čo komentovať. Možno po prečítaní nasledujúcej budem múdrejší.

Dneska jsem zjistil, že jsem u konce prohodil jména, s Azanyrmuthem šel Augelius a ne Caltydim. Ten zůstal na Wat-Khoru. Scéna pak byla celkem zmatená.
Chyba už je opravená.

Další díl je na světě. Ještě upozorním na drobné úpravy v kapitole 12, kde jsem se dopustil chybky na konci, kdyby to někomu uniklo.

13
V krčmě „U kruhu světů“ a nadreálno

Červenooranžová záře pohlcovala Azanyrmutha a Augeliuse, nato chodbu zaplňovalo jasné bílé světlo. Poslední myšlenky z Wat-Khoru se Caltydimovi neustále vracely. Po čase však v nich zaslech jakási varovná slova: „Honem uteč pryč! … zjistil, že brána mezi světy je otevřená. Nestihnu to zastavit! Běž!“ Ač se snažil jakkoliv vzpomenout, nedokázal si vybavit podivné jméno toho, kdo se pokusil projít bránou mezi světy.

Po čase se mu v mlze zjevil i zběsilý úprk přes velkou louku. Při vzpomínání však pocítil nepředstavitelnou hrůzu z čehosi neznámého. Jeho mysl vykreslila nehmotnou hrůzu šílenství a zla. Pokaždé, když si na to vzpomněl, pohltil ho strach. Stačilo jen malé pomyšlení a v tu ránu měl husí kůži po celém těle. Po několika dnech z toho byl už zoufalý, aby pro jednou přišel na jiné myšlenky, rozhodl se navštívit nejoblíbenější krčmu v severní čtvrti.

Krčma „U kruhu světů“ velice oblíbené místo. V dobách cestování se tu po návratu scházeli všichni cestovatelé, bojovníci, mágové a mnozí další. Po výpravách často dobrodruhům vyhládlo, a proto zdejší výborná kuchyně přicházela vhod. Když přišel večer, pivo teklo proudem a při tom se probírali bohaté zážitky z cest. Když cesty ustaly, krčma postupně ztrácela hosty, jak se čtvrť vylidňovala. Poslední ránu dostala v roce 325, kdy ji Temnorození úplně vyplenili. Další léta pak byla uzavřená.

Později začali severní čtvrť osidlovat i bohatší měšťané a s rostoucím obchodem došlo i na obnovení kdysi vyhlášené krčmy. Po čase si do ní znovu našli cestu bývalí cestovatelé a čas od času se tu sešli, aby zavzpomínali na staré časy. Ne jinak tomu bylo i jednoho z posledních letních dnů.

U velkého stolu v hlavním sále se sešla známá parta, dorazil Helhim, Gardan, Ghirnim, Lorin a Rolgin.
„Vítejte. Jsem rád, že potkávám známou partu,“ uvítal bývalé cestovatele postarší hostinský, který obsluhoval hosty ještě v dobách cestování. „Pivko?“
„Jasně. Dáme si Lianarského měšťana.“
Pětice se usadila do pohodlných čalouněných křesel a než se začali bavit, měli pivo na stole.

„To byly časy, kdy jsme se tu takhle setkávali,“ vzpomínal Helhim na doby častých cest.
„Taky mi to chybí. Škoda že rada dosud nezměnila názor,“ povzdech si Rolgin.
„Poslední výprava před pár dny nedopadla zrovna dobře, a tak asi nemůžeme doufat, že dojde k nějaké změně k lepšímu,“ pravil Gardan.

„A co ty Caltydime?“ otočil se k němu Gardan. „Co se vlastně při poslední výpravě odehrálo?“
„Abych pravdu řekl, jsem z toho pořád poněkud zmaten,“ pustil se do popisování událostí ještě pořád nejistým hlasem, z nějž byl ještě cítit strach. „Dorazili jsme na Wat-Khor. Najít starou pevnost bylo lehké. Už od kruhu jsme zahlédli obří sochu, patrně vládce. Pod ní jsme našli opuštěné podzemí. Tedy alespoň na první pohled. Prázdné místnosti a pusté chodby. Už jsme se chtěli s prázdnou vrátit, avšak ve spodních patrech jsme narazili na velice zvláštní místo prosycené neznámou magií. To jsem cítil i já, kterej se o ni moc nezajímá.“
Zatím co vyprávěl, ostatní u stolu nezvykle ztichli a se zatajeným dechem ho poslouchali. Brzy se přidal i zbytek osazenstva krčmy. Po ukončení cest se stalo z historek nedostatkové zboží, a tak nebylo divu, že se Caltydim stal středem pozornosti, zatímco ostatní až zapomněli pít piva.
„Procházeli jsme kolem velkých bran, za které jsme se nemohli dostat, ale scenérie za nimi se zcela vymykali čemukoliv známému. Azanyrmuth se domníval, že se jedná o portály do jiných sfér, nebo světů. Nevím, kde byla pravda, ale místy jsem zažíval hodně nezvyklé pocity. U jedné z bran se mi podvědomě vytvořil v hlavě obraz bytostí padající z nebe a jejich ústa vyvrhovaly … “ zastavil se, obraz bytostí přesahoval jeho schopnost přirovnat je k něčemu všeobecně známému, „nedovedu to popsat, ale bylo neskutečně nádherné.“
„Škoda, že jsem neměl příležitost jít s vámi, rád bych to také zažil,“ zklamaně pronesl mág Lorin, podobná místa měl v oblibě.
„A to byla je špička ledovce u dalších jsme se ani nezdrželi, protože z toho, co se nacházelo na druhé straně, bych snad zešílel.“
„Co se stalo dál. Kam zmizel Azanyrmuth a Augelius?“ nemohl se Helhim dočkat odpovědi na tuto otázku.
„Jedna z těch bran se dala otevřít. Jakýsi hlas nám radil, abychom vstoupili. Oba ho uposlechli. Já jsem dál nechtěl, přestože jsem zde necítil žádné zlo, ale myšlenka vstoupit do tak divného světa mi přišla šílená. Když vstoupili do jasné červenooranžové záře, za níž se v dáli tyčily vrcholky vysokých skalisek, vše pohltila jasná záře, a potom jsem si už nic nepamatoval. Po pár dnech se mi přesto něco vybavilo. Zdá se mi, že zběsile prchám z podzemí až ke kruhu světů a mám pocit, jakoby mě pronásledovalo něco moc zlého. Ještě teď mám z toho husí kůži, stačí abych si na to vzpomněl.“
„Vím, co na tohle pomáhá. Velkou slivovici!“ poručil Gardan a ukázal na Caltydima.
„Díky ti. Někdy si říkám, že jsem měl jít s nimi,“ povzdech si a hodil do sebe velkého panáka výborné kořalky.

„To vám povím, ten Azanyrmuth měl v hospodě taky pěknou výdrž. Kolikrát jsme tu seděli do půlnoci a ještě se neměl k odchodu,“ vzpomínal Helhim na bývalého společníka, kdy viděl, jak bleskurychle pálenka zmizla v Caltydimovi.
„Pamatuju,“ souhlasil Rolgin. „Vydržel opravdu hodně a málokdy jsem ho viděl nalitýho.“
„To já párkrát jo,“ nesouhlasil Gardan. „Když se nalil, tak to bylo hodně zajímavé, naštěstí nepatřil mezi ty, kteří se rádi perou, a pak dopadá zle. Nechtěl bych zažít, aby pálil Firebally na všechny strany.“
„Dám si ještě,“ poručil si Caltydim dalšího panáka. Sotva mu ji hostinský donesl, na stole už stála pouze prázdná sklínka. Evidentně mu zachutnala.

„Když tady Caltidym vyprávěl o poslední výpravě, vzpomněl jsem si na další místa opředená tajemstvím, které jsme měli možnost navštívit,“ vzpomínal Gardan na staré časy. „Pamatujete na pevnost Livnris?“
„To bylo teda sakra nebezpečné,“ přidal se Rolgin. Než pokračoval, napil se z čerstvě doneseného piva. „Nezapomenu na sály plné pastí, chodbu, kde nás málem rozleptal sliz, nebo podivné bytosti. A pak ta uvězněná bytost, jmenovala se … tuším Nirdeana.“
„Asi nejdobrodružnější výprava,“ dodal Gardan, zatímco se také napil z korbele.
„Azanyrmuth o té bytosti něco zjistil,“ pokračoval Rolgin. „Pocházela z jakéhosi světa, měl celkem jednoduchý název. Jak to jen bylo … Souostroví? Ano Souostroví je správný název. Byla snad členem jakési rady. Zlé rady!“ zdůraznil. „Ne všichni byli stejní, ale na základě kusých informací mi Azanyrmuth říkal, že je dobře, že jsme ji nepustili, kdo ví, co mohla v univerzu napáchat,“ při poslední větě zvážněl. Nechtěl domýšlet možné důsledky.
„Brr,“ otřepal se Caltydim.

„Nenavštívil ještě někdo po nás tu pevnost?“ vzpomněl si Gardan na zmínku o další výpravě na Livnris.
„Augelius se tam později vydal, ale nevím, co odtamtud přinesl, „dál vzpomínal Lorin.“ Z nějakého důvodu se o tom nesmělo mluvit.“
„Proč?“
„Snad to bylo z toho důvodu, že ho tam vyslal Calanirmyan, navzdory nesouhlasu rady.“
„Těch Calanirmyanovo akcí bylo prý víc,“ dodal Rolgin, když si vzpomněl na velkou aféru, která se stala po roce 324. „Co vím, Augelius navštívil i Calugh a snad i ten svět, kde jste našli sněžnou kouli.“
„Jak to bylo, ví snad už jen sám Augelius,“ zauvažoval Lorin. Napil se piva, pohlédl znovu na ostatní a vzpomínal dál: „Pamatuju, že mu snad hrozil žalář, ale potom mu byl trest odpuštěn, když slíbil pomoc radě při pronásledování Calanirmyana.“
„Kam vůbec zmizel?“
„Pravděpodobně zmizel kruhem světů na nějaký svět. Co vím, nešel sám. Odešli s ním jeho následovníci a sympatizanti. Po omezení výprav získal mnohem větší vliv, než jaký měl kdysi. Takže kdesi na nám neznámém světě spřádá své plány.“
„To slyším prvně,“ podivil se Helhim a zcela vážně se na Lorina podíval. Uvědomoval si, jisté nebezpečí, jaké od Calanirmyana hrozilo. Všeobecně byl znám pro svou náklonnost k černé magii.
„Zas bych se ho tak nebál. Sedm let nemáme o něm jedinou zprávu.“

„Větší obavu bych měl z Temnorozených a z Drowů,“ přerušil Ghirnim ticho, které na chvíli nastalo u stolu, jak ostatní přemýšleli.
„O Drowech mi nemluv,“ vzpomněl si na velice nebezpečnou výpravu na Minoju.
„Ti byli hodně drsní. Naštěstí jsme od té doby o nich neslyšeli, maj trošku strach ze světla,“ pousmál se Helhim.
„To Temnorození taky,“ přidal se Gardan k Helhimovi, čím chtěl obě nepřátelské rasy zesměšnit.
„Nebyl bych si tak jistý,“ vložil se do debaty Lorin. „Drowové jsou na slunci slepí a nemají rádi ani šero. Kdežto Temnorození mohou alespoň trochu za dne fungovat. Stačí, aby bylo pod mrakem a můžou útočit v plné síle.“
„Pravda,“ souhlasil Helhim, když si vzpomněl na dávný útok Temnorozených na Aldeneerin.

Do krčmy právě vstoupil Calatiruth. Jakmile spatřil u velkého stolu staré známé neváhal ani minutku a přisedl k nim. „Zdravím vás.“
„Buď vítán,“ přivítali ho.
„Dlouho jsem vás tu neviděl v tak hojném počtu. Slavíte něco?“
„Ani tak ne, jen vzpomínáme na dávné výpravy,“ poklidně mu odpověděl Helhim a při pomyšlení na dávná dobrodružství, povzdech.
„Kde je Azanyrmuth? Už jsem ho pár dní neviděl.“
„Zmizel.“
„Jak zmizel?“ šokovaně pohlédl na Helhima. Nechtěl věřit jeho slovům.
„Ty to nevíš? Při poslední výpravě na Wat-Khor. Spolu s Augeliem tam vstoupil do jakéhosi cizího světa.“
„To není možné. Vy si ze mě děláte legraci. Určitě za chvíli přijde z tamtěch dveří,“ ukázal na dveře vedoucí k záchodům. Ani na chvíli nechtěl uvěřit tomu, že svého dobrého přítele už nikdy neuvidí.
„Je to tak. Ztratil se tam,“ smutně ho přesvědčoval Ghirnim.

Calatiruth se odmlčel. Seděl na krajní židli a truchlil. Nemohl uvěřit zprávě, že se Azanyrmuth možná nikdy nevrátí.
Ticho narušil až Helhimův dotaz: „Jak to vůbec dopadlo s těžbou na Darendaaře?“
„Na to ti můžu docela přesně odpovědět,“ pustil se do povídání Lorin. „Po vyčištění dolů a přilehlého okolí od Wightů se začalo s těžbou. Podle předpokladu byla ruda opravdu velmi dobrá, jenže moc dlouho jsme si toho neužili. Těžba trvala snad necelé dva roky, než na nás zaútočili Temnorození. Bylo štěstí, že v tu dobu byli válečníci a horníci zrovna na Aldeneerinu.“
„To tam nenechali nikoho na hlídce?“ podivil se Gardan.
„Po velkém zasedání rady, kdy došlo k omezení výprav, se většina sil zaměřila na vyčištění okolí od Wightů. Mluvilo se snad o pásmu pěti mil od tvrze a dolů. Díky tomu se stalo okolí zcela bezpečné. K příležitostným útokům docházelo možná jednou za několik měsíců.“
„Aha. Škoda, že jsme o to přišli?“ povzdech si Gardan.
„Souhlas. A nejen o to,“ pokračoval Lorin. „Vzpomeňte na kov trinium ze Salithishi.“
„To byl výborný materiál, akorát ho bylo hodně málo,“ povzdech si Helhim při vzpomínce na velice tvrdý světlý kov. „Co vím, vyrobilo se z něj pouze pár zbraní.“
„Nebral bych to tak tragicky. Pořád ještě máme kruh světů,“ neztrácel naději Ghirnim.
„To je sice pravda, ale hlavní slovo má rada,“ oponoval Lorin. „Pochybuju, že po posledním neúspěchu změní názor.“

Krčma zničehonic ztichla. Cestovatelé u stolu pohlédli ke vstupním dveřím, kam zrovna hledělo celé osazenstvo krčmy. Samým překvapením ztratili slova. Do krčmy právě vstoupil Azanyrmuth.
„Co ty tady?“ udiveně pronesl Lorin, který na něj, stejně jako ostatní, nevěřícně hleděl. „Šálí mě snad smysly? Vrátil jsi se?“
„Ano, vrátil.“
„Mysleli jsme, že tě už nikdy neuvidíme,“ zaradoval se Gardan, když už si byl jistý o jeho skutečné přítomnosti. „Kam si zmizel a co se tam stalo?“
„Pánové, zažil jsem tu nejpodivnější výpravu ve svém životě.“
„Vyprávěj nám,“ prosili všichni u stolu, kolem nějž se mezitím shromáždili snad všichni hosté.
„Dobrá.“ Azanyrmuth se usadil na volnou židli, poručil si pivo a začal s nejpodivnějším vyprávěním, jaké dosud vyprávěl: „Stalo se to asi takhle …“

------------------------------------------------------------------------------

Červenooranžová záře zahalila vše v okolí. Azanyrmuth ztratil na krátký moment pojem o prostoru i čase. V jeho hlavě nastal dosud nevídaný zmatek, ohromné množství nejpodivnějších myšlenek a neznámých vjemů zastínil jeho mysl. Chvíli mu to trvalo, než přišel k sobě a začal vnímat okolí. Rozhlédl se. Stál na zdánlivě nekonečné planině pokryté červeným pískem. Byl zde sám. Augelius kamsi zmizel. Azanyrmuth se po něm rozhlížel, avšak marně. Nikde nebylo živáčka.

Vrcholky vysokého pohoří obklopovaly planinu kolem dokola. Azanyrmuth vůbec netušil, kterým směrem se vydat. Neutichající vítr neúnavně vířil zrnka rudého písku, který dokázal cestu velmi znepříjemnit. Ušel sotva čtvrt míle a vítr nabíral na intenzitě. Netrvalo dlouho a blížící se vichřice zcela znemožnila další postup. Azanyrmuth si sice na čas pomohl ochranou magií, avšak si byl vědom toho, že nemůže vzdorovat donekonečna. Ohlížel se proto po nejbližším vhodném úkrytu.

Snažil se využít magii umožnující pátrat po okolí, avšak velké množství písku její použití silně omezovalo. Písečné duny sice mohly na čas poskytnout útočiště, k trvalému ukrytí však byly zcela nevhodné. Využíval je pouze k pátrání po bezpečnějším místě. Nakonec se poštěstilo. Za hromadou balvanů nalezl nepatrný průlez kamsi do podzemí.

Azanyrmuth vyčaroval světelnou bludičku, která poletovala neustále v jeho blízkosti a svým modrobílím světlem slabě ozařovala svažující se chodbu. Když sestupoval hlouběji, děsivá kakofonie zvuků a meluzíny, jež vytvářela zničující bouře, která právě bičovala povrch, postupně utichala. Záhy se podzemními prostory rozléhala jiná směsice zvuků. Nejprve slabý hukot, později doplněný velmi nezvyklým kvílením, zněl podzemními jeskyněmi.

Brzy opustil úzké a spletité podzemní chodby. Dorazil do obřích jeskyních dómů. Kvílení se změnilo na hlasitý šum. Toto místo bylo vskutku zvláštní. Na podobných místech je běžně třeba množství loučí nebo magického světla, ale odkudsi zde zářilo jasné nazelenalé světlo. Bylo zde vidět jako za jasného dne, proto Azanyrmuth zhasl bludičku. Na chvíli se zastavil, aby si místo řádně prohlédl. V dómech rostly ty nejbizarnější rostliny a stromy, jaké měl za svůj život možnost vidět. Namátkou, tři stopy velké zářící nazelenalé houby s okem na tykadlu, podobně druh nějaké slunečnice, která měla místo květu oční bulvu. Jak procházel jeskyní, pozoroval, jak na něj místní fauna zírá.

Opatrně pokračoval podzemním liánovitým lesem k místu s nejjasnější září. I samotný les působil podivným dojmem. Stromy připomínající vrbu jen s tím rozdílem, že její povrch byl zbarven do ruda a hladkém povrchu rašily barevné květy neznámých rostlin.

Když opustil les, stalo se něco podivného. Ani si neuvědomil kdy, ale ve skutečnosti již nekráčel, nýbrž levitoval v pestrobarevných oblacích. Na moment se vylekal. Přirozený instinkt ho nutil se co nejrychleji něčeho chytit, ale nebylo čeho. Ostré štíty červeného pohoří se ztrácely kdesi v dáli. Azanyrmuth vůbec netušil, kde mají hory úpatí, měli-li vůbec nějaké. Silnější vítr bičujicí jeho tvář, voněl čímsi neznámým. Vůně vzdáleně připomínala částečně rozkvetlou louku, přesto nedokázal určit jednotlivé vůně.

Vydal se směrem odkud vanula neznámá vůně. Cosi mu napovídalo, že se vydává správným směrem. Jak pokračoval chůzí vzduchem, jeho mysl neustále zaplňovaly čím dál tím podivnější myšlenky. Cítil se jako pod mentálním útokem neznámého nepřítele, přesto z myšlenek necítil zlý úmysl. Po půl hodině chůze s dáli spatřil bizarní stvoření. Bytost připomínala křížence žirafy, velblouda, slepice a papouška. Něco podobného nedokázaly v myslích Aldeřanů stvořit ani halucinogenní rostliny. Azanyrmuth byl pohledem na ni fascinován, vydržel se dívat celé minuty a marně hledal slova, kterými by bytost dokázal popsat. Než se nadál, zmizela kdesi v barevné mlhovině.

Pokračoval dál ve své pouti. Po čase před sebou spatřil vysokou kamennou věž obepnutou kmeny liánovitých stromů směřující z mlhoviny kdesi dole až do nekonečnosti nebe. Trvalo mu ještě celou hodinu než k ní dorazil. Z dáli vypadala slabě, ale když už byla téměř na dosah, odhadl její průměr na půl míle. Azanyrmuth pátral po nějakém vchodu. Když se podíval pořádně, spatřil řadu oken porůznu rozmístěných po věži a téměř každé okno bylo v jiném architektonickém stylu. Mimo oken z věže vedlo mnoho dveří kamsi do nikam. Cestovatel zvyklý na podmínky Aldeneerinu, by očekával, že po vykročení z dveří ven by následoval pád do nekonečné hlubiny.

Azanyrmuth si vyhlédl otevřené okno v gotickém stylu a pomalu jím vstoupil do věže. Nevelká místnost byla obložena bílím mramorem. Na rozdíl od venku zde nevál vítr. Prostorem se linul příjemný zvuk zručící vody a příjemné zvonkohry. Odsud vedlo do útrob věže mnoho chodeb. Vydal se na průzkum spletitého labyrintem chodeb. Postupně nahlížel do jednotlivých sálů a místnůstek. V jedné nalezl hrající fontánu vyluzující hru tónů a kvílení. To ovšem nebyla jediná zvláštnost, voda nestékala zpět do fontány, ale pomalu tekla vzhůru a ztrácela se otvorem ve stropě. Azanyrmuth se vrátil zpět na chodbu a nahlédl do další místnosti, kde cosi upoutalo jeho pozornost.

Na zdi oproti dveřím spatřil nějaké podivné zařízení. Přistoupil k němu blíž. Když se zahleděl na podivné zařízení, které zčásti připomínalo časostroj, který používali Mínojci k odměřování času, stalo se něco, co Azanyrmutha znovu překvapilo. Časostroj se dal do pohybu. Pomalu stejkal po mramorové zdi, jako nějaká marmeláda právě připláclá na zeď. Zdeformovaný ciferník stekl na zem, přičemž zůstal napůl na zdi. Poté se všech patnáct znaků z ciferníku odlepilo a odpochodovalo přilehlými chodbami kamsi pryč. „A to jsem za poslední týden nic nepil,“ okomentoval bláznivý úkaz.

Azanyrmuth sestoupil o patro výš. Charakter interiéru se v tomto patře velmi změnil. Místo bílého mramoru byly zdi tentokrát z červeného kamene a sloupy připomínaly starou antiku. Širokou chodbu lemovaly stožáry zdejšího magického osvětlení, které reagovalo na jeho přítomnost. Když procházel dlouhou chodbou, lampy za ním zvadly jak dlouho nezalévané květiny. Azanyrmuth si toho samozřejmě všiml a zkusil se vrátit o kousek zpět, aby zjistil, jak lampy reagují. Stačilo udělat pár kroků vpřed a lampy se znovu postavily a začaly vydávat namodralé světlo.

Když Azanyrmuth procházel chodbou, došlo mu, že její délka je výrazně delší, než činí průměr věže. Nakonec nad tím moc nehloubal, protože v tomto světě se dějí daleko větší podivnosti než pouhý nesoulad délky chodby s průměrem věže. Na konci se na chvíli zastavil, posadil se na překrásně zdobenou čalouněnou židli a přemýšlel o cíli své cesty. Uvažoval i o možnosti, že se jedná o hodně podivný sen, nebo že skutečně na Wat-Khoru snědl něco halucinogenního.

Snažil se plně zapojit své smysly a pátral po okolí po něčem, co by mu mohlo napovědět. V mysli na moment znovu zaslech ten příjemný hlas, který prvně slyšel na Wat-Khoru: „Najdi cestu vzhůru.“ Azanyrmuth po těchto slovech získal novou naději a pokračoval dál v průzkumu. Vrátil se chodbou o kousek zpět. Vstoupil do velkého sálu, o němž byl přesvědčen, že se jedná o správnou cestu.

Velký sál měl v průměru 50 sáhů a dominovala mu obří deska připomínající šachovnici. Pole však nebyla pouze černá a bílá, ale i modrá, červená a zelená. Po ploše se proháněly roztodivné figurky příslušných barev o velikosti Aldeřana. Azanyrmuth zůstal stát u okraje šachovnice a sledoval hru, která zdánlivě nedávala smysl. Po čase si všiml, že se občas nějaké pole propadlo a pohltilo nebohou figurku. Jindy se zase jiné pole vytrhlo ze šachovnice a vzlétlo kamsi do výše. Azanyrmuth si uvědomil, že to by mohla být vhodná příležitost pro cestu vzhůru, stačilo jen vyčíhnout správný okamžik.

Postavil se na krajní pole a netrpělivě vyhlížel pole, které by se vydalo vzhůru, při tom však musel být na pozoru před figurami a rizikem propadu pole. V této pozici setrval několik minut, když tři pole od něj se na svůj let připravovalo modré pole. Azanyrmuth udělal tři velké kroky a rukama se ho zachytil. V rychlosti se vydrápal na něj a nyní sledoval dění kolem sebe. Než pole opustilo velký sál, naposledy měl Azanyrmuth celou hru jako na dlani.

Místnosti nad šachovým sálem, jak si ho Azanyrmuth pojmenoval, znovu změnila svůj charakter. Antický styl a červený kámen vystřídala modrá žula a gotické klenby. Pole se zde na chvíli zastavilo a poté se vydalo na další cestu černým otvorem ve zdi. Azanyrmuthovi nebylo nic jiného než seskočit a pátrat po další cestě. Nemusel však příliš dlouho přemýšlet. Jiným černým otvorem přilétlo zelené pole a to se vydalo na další cestu vzhůru. Azanyrmuth neváhal a chopil se další příležitosti.

Další patro bylo tentokrát z žlutého pískovce a styl sálu připomínal podzemní pevnost Livnris. Situace s polem se opakovala. Další, tentokrát žluté pole pokračovalo vysokou cihlovou věží, poměrně dlouhou dobu. Když Azanyrmuth pohlédl dolů, na chvíli se ho zmocnila závrať, výše věže odhadoval na dobrou míli.

Pole ho vysadilo ve velice zvláštní místnosti. Architektura nepřipomínala žádné tradiční slohy, nýbrž jakousi směsici organických tvarů. Vše osvětlovala tlumená modrá záře vycházející z modrých krystalů. Přilehlými sály se ozývalo tiché hučení a bručení. Azanyrmuth obdivoval toto nezvyklé místo. Po chvíli se mu v mysli znovu ozval ten hlas, tentokrát mnohem silněji: „Najdeš mě ve skleněném paláci.“ Azanyrmuth si byl jistý směrem a ihned se vydal po blízkém schodišti dále.

Po nich dorazil do vskutku obřího sálu jemuž uprostřed dominovala velká skleněná stavba. Stejně tak i okolní zdi byly skleněné, a tak umožnily výhled na pestrobarevnou oblohu, jež protínalo tisíce blesků. To, že se lišila od oblohy, jakou měl možnost vidět v okolí věže, ho ani na chvíli nezaskočilo. Azanyrmuth se vydal po skleněných schodech do paláce, ve kterém spatřil jasné bílé světlo. Našlapoval opatrně, protože se podvědomě obával rozbití skla.

Samotný palác byl v podstatě spletitý nekolikapatrový poloprůhledný zrcadlový labyrint, který vyžadoval plné soustředění, jinak by zde mohl Azanyrmuth bloudit třeba i 666 let. V labyrintu se ozývalo zvonění a cinkání. Tato směsice zvuků působila na mysl velice příjemně, avšak odváděla pozornost od hledání správné cesty.

Obtížným labyrintem bloudil celé hodiny. Dobu však mohl těžko odhadnout, neboť zde zcela ztratil pojem o čase. Mohlo jich být pět, zrovna tak dvacet. Chvílemi se ztratil tak, že nevěděl vůbec kudy pokračovat, často se omylem vracel na stejná místa, nebo to si alespoň myslel. V duchu si říkal: „Mít tak kladivo, to bych se k cíli dostal snadno.“ Myšlenku však záhy zapudil, poněvadž si netroufl odhadnout, co by rozbití mohlo způsobit s celým palácem. Kouzla na hledání cesty v tomto skleněném labyrintu selhávaly, a proto se musel spolehnout pouze na své instinkty.

Po hodinách bloudění konečně dorazil k cíli. Uprostřed většího skleněného sálu spatřil zdroj jasného světla. Byla jím bytost zářící jasným bílým světlem, která měla místo rukou mnoho též bíle zářících dlouhých chapadel, jejichž délka přesahovala dvojnásobek postavy uprostřed. Azanyrmuth v tomto nehmotném těle rozpoznal tvář ženy, ze které cítil dobro a klid.

„Buď vítán, Azanyrmuthe,“ pozdravila ho příjemným hlasem.
Azanyrmuth se divil, odkud zná jeho jméno a pomalu k ní přistoupil, přičemž obdivoval její nesmírnou krásu: „Též tě zdravím,“ odpověděl uctivě na pozdrav.
„Cítila jsem tvoji přítomnost už od portálu světů. Abych se představila, říká se mi Sala-de-Hai, patřím mezi povznesené bytosti a strážím moc tohoto místa před zlými bytostmi, které o něj usilují. Možná jsi z tohoto místa poněkud zmatený,“ pustila se do vysvětlování, když ve tváři Azanyrmutha spatřila údiv. „Tento svět funguje zcela jinak a na jiných principech, než váš svět.“
„Co je tohle vůbec za sféru existence?“
„Tenhle svět není součástí vašeho universa. Nacházíme se v úplně jiném paralelním světě. Nic z toho, na co jste zvyklí ve vašem světě, tu nefunguje. Všechna stvoření fungují na zcela jiných principech, které pro toho, kdo zde nežije odjakživa, mohou působit šíleně.“
„Mluvila jsi o nějakých zlých bytostí? O co se jedná? Při vstupu sem jsem cítil v mé blízkosti něco moc zlého.“
„V našem světě existuje spoustu nebezpečných bytostí, podobně jako ve vašem světě. Některé však umí cestovat i mezi sférami, jaké znáte u vás, nebo i mezi paralelními světy. Když jste sem vstoupili, Exigolamborimus zjistil, že je cesta mezi světy otevřená a pokusil se vstoupit k vám. Naštěstí ho vaši bohové včas zadrželi.“
„Exi-co?“ snažil se vyslovit krkolomné slovo.
„Zkrátka jedna z mnoha temných bytostí. Těžko ji popsat, protože prakticky postrádá viditelné tělo. Její přítomnost se dá odhalit poněkud jinými smysly, jaké většina obyvatel vašeho světa neovládá.“
„Co se stalo s Auvidiusem a Calanirmyanem?“
„Calanirmyan zůstal ve vašem světě a stačil před tou bytostí uniknout portálem, který používáte k cestování mezi hmotnými světy. Auvidiuse jsem stačila přenést z jeho dosahu, avšak moc té bytosti mi ho znemožnila přenést na nějaké bezpečné místo. Momentálně někde bloudí po tomto světě, snažím se ho najít, ale zatím marně. Jakmile ho najdu, pošlu ho zpět na váš svět.“
„Doufám, že ho najdeš, byla by to pro nás další ztráta. V posledních letech jsme ve válce s našimi nepřáteli ztratili mnoho dobrých bojovníků.“
„Neboj se, dřív nebo později ho najdu,“ slibovala Sala-de-Hai. „Když už jsme u toho, proč jste se vydali do tohoto světa? Je takřka nemožné přizpůsobit se zdejším podmínkám, pro někoho, kdo tu nikdy nežil.“
„Přišli jsme sem pátrat po něčem, co by nám pomohlo proti našim nepřátelům temnot. Podle záznamů našich předků tu mělo být něco mocného.“
„To určitě myslíte staré Aldeřany.“
Azanyrmuth přikývl na souhlas.
„Ti před dávnou dobou často navštěvovali tohle místo a neustále tu něco prováděli. Experimentovali tu takřka ze vším, co tu bylo k mání. Napáchali tu občas dost problémů, protože kolikrát neměli tušení, s čím si zahrávají. Nutno podotknout, že okolí se mezitím zcela změnilo, proto už tu po nich nezbylo nic zajímavého.“
„Takže jsme se sem vydávali zbytečně?“ zklamaně pravil Azanyrmuth.
„Ne tak docela. Zmínil jsi nějaké nepřátele temnot, můžeš mi povědět víc?“
„Při našich putování jsme narazili na rasu Temnorozených. Jsou ztělesněním temnoty, temné magie a zla.“
„O těch jsem kdysi dávno slyšela. I staří Aldeřané s nimi vedli války, ale dokázali je udržet na uzdě. Mohla bych vám s nimi trochu pomoc. Nemůžu však zasáhnout přímo, přesto vám můžu poskytnout dočasnou ochranu.“
„Proč nemůžeš zasáhnout přímo?“
„Existují určité zásady. Je to poměrně komplikovaná záležitost na úrovních vyšších sfér existence a spousty paralelních světů. Těžko to vysvětlit, hodně zjednodušeně by došlo k naprostému rozvratu fungování tohoto i dalších světů.“
„Rozumím. Každopádně i tuhle pomoc uvítáme,“ děkoval Azanyrmuth.
„Je načase konat. Uvidíš, že vám to pomůže. Nevím, jak u vás měříte čas, ale ty už se do konce života nemusíš bát jejich útoku. A teď tě přenesu zpět do vašeho světa,“ zakončila rozpravu Sala-de-Hai.

Vše následně pohltila jasná bílá záře. Azanyrmuth na čas ztratil pojem o prostoru a čase. Jediné na co si vzpomínal, byl průlet místem, kde se nacházely průchody do paralelních světů a další volný let universem. Bylo to poprvé, kdy cestoval mezi světy jinak, než kruhem světů.

Večerní nádvoří kruhu světů zničeho nic ozářilo jasné bíle světlo. Zářící chapadlovitá bytost přiletěla odkudsi z oblohy, aby zde zanechala po dlouhé cestě ztraceného mága a pokračovala ve svém úkolu. Žádný ze zdejších obyvatel si ničeho nevšiml, protože v tu dobu buď většina spala, nebo vysedávala v krčmách. Azanyrmuthovi chvíli trvalo než znovu nabyl vědomí a rozpomínal na to, co se vlastně odehrálo. V duchu ještě zaslech příjemný ženský hlas: „Ode dneška bude popelavé pláně a říši Lianar chránit aura dobra. To vám zajistí dostatek času na přípravu obrany.“

V krčmě „U kruhu světů“ nastal úžas. Tak bizarní výpravu ještě dosud nikdo neabsolvoval a dost možná na hodně dlouho dobu neabsolvuje. Až teprve po pár minutách přemítání nad tím, co právě vyslechli se znovu rozjela zábava. Slavilo se až do svítání a také bylo proč. Všichni přítomní se radovali z návratu Azanyrmutha jako mocného mága, zachránce i jako velmi dobrého přítele. Tu noc padlo ještě mnoho sudů.

„A to byla jen špička ledovce u dalších jsme se ani nezdrželi, protože z toho, co se nacházelo

Viac asi nič nebolo, alebo som sa začítal tak, že som to už nepostrehol.
Tak hodnotenie tejto časti vyšlo na jednotku. Skvelá práca.

Som rád, že pokračuješ a dúfam, že budeš aj naďalej pridávať kvalitné príbehy ako doteraz.

není co dodat

Závěr

Po dlouhé zimě nastalo opět jaro. Psal se rok 332. Na rozdíl od předchozích let měla říše Lianar konečně zase zajištěnu bezpečnost. Povznesená bytost vytvořila v okolí severovýchodní hranice auru dobra, která od té doby držela Temnorozené v dostatečné vzdálenosti od říše. Od té doby se už žádný z nich nepokusil překročit hranici, a tak si museli nechat zajít chuť na dobyvačné plány. Cestovatelé, kteří zavítali do těchto odlehlých končin, doslova cítili přítomnost ochranné aury. Severovýchod už nenaháněl v kraji hrůzu a sedláci znovu osídlili úrodné půdy v podhůří.

Kruh světů byl znovu uzavřen uložením okolo kruhové lavice, a tím se Aldeřané definitivně vzdali cestování a průzkumu jiných světů. Po nepříjemných zkušenostech, především s Temnorozenými, se rozhodli dále nedráždit kobru bosou nohou a plně se věnovat průzkumu samotného Aldeneerinu. Tento svět sám o sobě skrýval nepředstavitelné množství tajemství. Už v roce 331 se potvrdily zmínky o rasách původně obývající Aldeneerin.

Rasa barbarů, kterým se říkalo Orci, obývala město ve vzdálenosti 120 mil západně od Lianaru nesoucí název Orcossus. Okolí tohoto města bylo spíše pusté, takřka nevhodné k obývání, ale Orcové patřili mezi drsné rasy, které bez problému přežívaly i nehostinných podmínkách. Aldeřané s nimi postupně navazovali kontakty, přestože Orcové nebyli zrovna sdílní. Získat si jejich důvěru patřilo mezi obtížné úkoly.

Samotný průzkum Aldeneerinu nesl též ovoce. Na přelomu roku průzkumníci objevili na jihozápadě trosky velkého města, které neslo název Kanter. Podle starých knih to byl významný přístav sloužící jako významné obchodní centrum. Řada Aldařanů se chopila příležitosti a mnoho rodin se sem vydalo za novým životem, a tak z trosek postupně povstávalo opuštěné město do své původní krásy.

Zatímco se říše rozšiřovala na jih, sever nepatřil mezi úrodná místa. Ve vzdálenosti 150 mil na severu následovala úzká soutěska a za ní starodávná ledová hradba oddělující úrodnou Lianarskou zem od severních chladných plání. Z tohoto důvodu se průzkum severním směrem zastavil. Zato východ lákal mnohé výpravy. Dlouhé úrodné údolí směřovalo kamsi do vnitrozemí kontinentu Elisneyr. Po jihu se tento směr zdál jako velmi výhodný, a tak řada dobrodruhů směřovala právě sem.

Všichni dobrodruzi, kteří převážně cestovali kruhem světů, se nakonec vydali svou cestou. Někteří pomáhali v průzkumu dalších částí Aldeneerinu, zatímco jiní se usadili a založili rodiny. I Azanyrmuth nakonec věnoval většinu času své rodině a své dospívající potomky zasvěcoval do tajů magie. Sám pořád pokračoval v bádání ve starých knihách a pokračoval v osvojování dalších magických schopností, které předával dalším mocným mágům. Netrvalo dlouho a v Lianaru vznikl první magický cech, jež lákal zájemce o magické dovednosti a rozšiřující počty mágů pomáhaly v boji proti monstrům a creepám, kterými byl Aldeneerin zamořen.

V dalších letech celá říše dále prosperovala a postupem času se na kruh světů postupně zapomínalo stejně jako na mnohá nebezpečí číhající na jiných světech. Historky o Temnorozených nakonec zlidověly a rodiče je nakonec používaly ke strašení zlobivých dětí. Samotný největší znalec kruhu světů Moladir, který měl vždy největší zájem o pokračování výprav, odešel do ústraní na venkov, kde v klidu dožil. V roce 335 zemřel ve věku 90 let jako nejstarší dosud žijící Aldeřan.

A tímto se nám příběh SG:Ald1 definitivně uzavřel. Ve Wordu to dělá 157 stran o velikosti písma 12. Takže doufám, že se celkově líbilo, určitě to povídkovou sekci oživilo o něco nové.

A já se pomalu pustím do SG:Ald2. Tam už mám něco vymyšleno. Už by to vadalo tak na 14 dílů. Uvidím, jak se to vyvrbí. Každopádně potkáme mnoho známých z klasické SG.

no ti se budou divit az ta ochrana vyprsi.
jinak je to dobre ukonceni i kdyz nezvykle kratke

Ono je to takové záveřečné slovo vypravěče, není to regulérní díl. V podstatě to shrnulo to, co se odehrálo po ukončení.